Jiná záhada je, že Bareš, jako bývalý majitel, ani "nevěděl", kdo byl předešlý majitel rukopisu. Marci o něm nevěděl vůbec, jinak by se jistě o tom v dopise Kircherovi zmínil - snažil se mu přece dodat co nejvíc informací a Kircher byl jeho přítel. Pravda, nevíme, jak se Bareš k rukopisu dostal a je možné, že se o Rudolfovi dozvěděl právě naopak až od Marciho, což pak nadále vzbudilo jeho zájem. Otázkou pak je, jak Mnišovský i Marci věděli, že se jedná právě o ten samý rukopis - to by se sice dalo vysvětlit tím, že věděli o "smazaném " Horčického jménu v rukopise, ale o tom Maci nepíše, patrně to nevěděl. Mohl být zrovna Bareš, kdo Horčického podpis (či věnování, to nelze přesně určit) vymazal. Tuto informaci by jistě Marcimu nesdělil, obzvláště jestli získal rukopis nějak ilegálně.
Na druhé straně, kdyby naopak Bareš znal předešlého majitele, byl by to alespoň vyjevil v poslední vůli, kde už na tom přece nezáleželo, jak k manuskriptu přišel. Ano, zřejmě to nevěděl, ale nezdal by se vám takový nedostatek zvědavosti poněkud nápadný? Koneckonců koupíte-li knihu, kterou nemůžete přečíst a nic o ní nevíte, nezajímali byste se ted o to víc o její historii, zrovna tak jako to udělal Voynich? Navíc je jisté, že v té době bylo jistě lehčí dozvědět se o všem tom víc než teď, koneckonců rukopis byl zřejmě celou tu dobu v Praze. Pravda, rukopis jako takový už mohl být sám o sobě podezřelý (například, že obsahuje nějaké čarodějnictví, proto je psán neznámým písmem), ale Kircher byl Jezuita a Marci známý vědec, oba tedy byli mimo nějaké podezření z jiných úmyslů než čistě vědeckých. Spíše tady nešlo o čáry, ale o něco daleko konkretnějšího - třeba jak vyrobit zlato! A o to měla, jak dobře víme, zájem i sama církev svatá...
Ještě jedna záhada: kdo tedy vymazal podpis Horčického a proč? Vždyť by to byl právě důkaz starodávnosti a pravosti rukopisu - i když, pravda, ne až k Baconovi. Je ale možné, že by se někdo mohl ptát, jak se vůbec dostala kniha od Horčického kBarešovi a to asi nebylo zrovna žádoucí, pokud šlo o zcizení. Marci také naznačuje, žeBareš nechtěl předtím poslat Kircherovi celý dokument, asi se bál, že by se mu ztratil, anebo spíše že by pak Kircher rozluštil celé tajemství knihy a případně je i použil sám. Prostě chytračil, chtěl od Kirchera vyřešení písma a jazyka, ale to důležité si chtěl "přeložit" sám. Podobně asi i Kircher, který kdysi věřil, že vyluštil hieroglyfy, by jistě chtěl knihu rozluštit - a také selhal. Proč to můžeme tak jistě tvrdit? Tedy za prvé, Kircher byl velice ješitný - šlo mu především o slávu, dnes byhcom řekli, že byl showman - a sotva by si svůj úspěch nechával jen pro sebe. Za druhé, Vatikán se ale mohl o všem dozvědět a jistě by musel o výsledku podat zprávu nahoru a vystavit s ejistému nebezpečí. Žádná taková zpráva se však nedochovala. Dokonce se ani nenašly Kircherovy poznámky, zda kdy manuskript řešil, ledaže by se je někdo snažil někam "pohřbít". To už není důležité; sotva by nám asi řekly něco nového.
Na konci svého dopisu Marci tvrdí, že "on věří, že autorem rukopisu byl Roger Bacon". Jelikož ale v předešlé větě figurují tři osoby (Rudolf II, pan X a Dr. Mnišovský), není zcela jisté o koho šlo. Pokud ale kód nebyl vyluštěn, jak mohl vůbec někdo hádat autora? Pravděpodobně někdo, kdo znal - nebo předstíral, že zná - historii rukopisu. Odpověď je asi jednoduchá: sám pan X, kdo jiný?
Kdo vlastně byl Dr. Marci z Kronlandu (1595 - 1667) ? Narozen v Lanškrounu (Landskroun), byl české národnosti (stejně jako byli i Mnišovský a Horčický). Studoval na jezuitské koleji, odkud odešel, aniž by se stal jezuitou. Dál se o něm dovídáme se v knize "Kdo byl kdo" (vydala Rovina 1992), že vystudoval teologii a filozofii v Olomouci a pak medicinu na pražské univerzitě. Stal se profesorem lékařské fakulty a od roku 1638, kdy se konečně zase oddělila Karlova univerzita od jezuitů, zastával funkci děkana.
Byl to polyhistor, zabýval se lékařstvím, fyzikou, filozofií a astronomií. Některé jeho vědecké objevy učinil často dříve, než je byly objeveny těmi, s jejichž jmény jsou dnes spojovány, specielně v oboru optiky. Jeho práce znal Huygens, Galileo a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Harveyem, který navštívil v roce 1636 Prahu. Roku 1654 se stal osobním lékařem císaře Ferdinanda III. Z dalších pramenů se pak dovídáme, že roku 1639 se zůčastnil diplomatické cesty do Italie, kde navštívil Kirchera, kterého patrně znal už od dříve, zřejmě skrze jezuity. Svůj titul "de Kronland", tj. z Lanškrounu, dostal za to, že se studenty hájil v roce 1648 Karlův most proti Švédům. Napsal řadu vědeckých knih, hlavně o fyzice a medicině. Bopjovla za Kalrovu univerzitu, kde byl rektorem proti jezuitskému Klementinu, ale styky s jezuity nikdy zcela nepřerušil. Než zemřel, byl prý dokonce přijat to jezitského řádu, zda na vlastní žádost nebo ž ewmu jen - tehdy už slepému - dali podepsat žádost, to už se nedovíme.. Jak už jsem napsal, nevěřím, že člověk s tolika zájmy by se nepokusil "rozlousknout" Vojničův rukopis. Ale to je celkem nepodstatné, protože on ho sám neodšifroval a raději předal štafetu Kircherovi. Protože nakonec oslepl, je možná, že i svůj poslední dopis Kircherovi jen diktoval. Za rok na to zemřel.
Athanasius Kircher se narodil v poměrně chudé rodině v sousedním Německu, stal se jesuitským knězem a že byli s Marcim přátelé, potvrzuje jejich korespondence uložená v Museo Kircheriano v Římě. Kircher učil na Collegio Romano, ne tedy tam, kde Voynich rukopisy našel, a napsal několik vědeckých knih a ztrávil zbytek života jako nezávislý vědec, vždy ale pod nějakou patronáží, ať už papeže nebo jiných dobrodinců. Byl proslavený svými pokusy rozluštit různé druhy hieroglyfů (většinou zcela bezúspěšnými, soudě podle dnešních znalostí), dále jako odborník na antiku a jako autor "Polygrafia Nova", knihy o kryptografii, tedy o řešení kódů a šifer. Také u něj nalezneme spojení k Ferdinandovi III: Kircher mu totiž věnoval jednu ze svých knih, za což dostal slušnou penzi. Jak se zdá, Kircher věděl, jak si najít patrona a je i možné, že mu to s tím Ferdinandem pomohl zařídit právě Marci.
Méně se už ví o doktoru Mnišovském. Je zajímavé, že zrovna on znal historku o Rudolfovi II, i když asi ne přímo z té doby, na to se narodil příliš pozdě. Jak už jsem napsal, je možné, že se to dozvěděl od Ferdinanda III, ale ten, ač také Habsburk, mohl být jen sám šiřitelem historky, kterou vymyslel někdo jiný. Marci naznačuje, že ten příběh nemá odjinud potvrzen (zdá se, že mu ani moc nevěří :-) a nechává Kirchera, aby si udělal svůj vlastní názor. Je možné, že sám Marci neměl vysoké mínění o rukopisu, obzvláště jestli se snažil jej rozluštit a nedokázal to :-). Proto využil příležitosti se zavděčit Kircherovi, který už se jednou předtím dostal vzorky rukopisu a jistě jen uvítal, že dostal originál.
Skutečně zajímavou osobou v naší hře je ovšem sám Jakub Horčický z Tepence (též zvaný Sinapius - z latického názvu pro horčici), o němž se dovídáme z knihy "Kdo je kdo", že se narodil v Budyni (datum neuvedeno) a zemřel 1622. Narodil se jako syn chudých rodičů a začínal jako kuchtík u jezuitů v Krumlově. Ukázal se být tak nadaný, že mu jezuité dali zdarma školy a později se stal pomocníkem klášterního apatykáře. Odtamtud byl zřejmě na něčí doporučení vybrán do alchymistických laboratoří Rudolfa II v Praze, kde rychle zbohatl a bylo to patrně za poskytnutí půjčky císaři že získal erb, titul "z Tepenče" a navíc statky na Mělníku. Císař, který pořád potřeboval peníze, neváhal dávat tituly každému, kdo mu je půjčil, ale soudě podle roku, kdy Horčický titul dostal (1608), pak ona půjčka zřejmě nebyla na zakoupení manuskriptu (který měl být zakoupen od Johna Dee o dvacet dva let dříve). Hrad Tepenec už ovšem v té době byl 200 let v troskách.
Zároveň tu ale máme první a nejstarší ověřitelné datum, spojené s rukopisem: ať už tam jméno "de Tepenec" napsal sám Horčický (na označení svého majetku) nebo císař (jako věnování Horčickému) anebo dokonce někdo jiný, nemohlo to být dříve, než Horčický onen titul dostal, tj. před rokem 1608.
Ačkoliv ho 'Kdo je kdo' klasifikuje jako astrologa, Horčický byl bezesporu thlavně botanik, alchymista, astronom a apotékář (léčivé a jiné rostliny už znal dobře z Krumlova). A ne jen tak ledajaký: byl totiž jmenován ředitelem jezuitských zahrad. Možnost, že by císař daroval rukopis Horčickému, se nabídla Voynichovi právě z uvedeného podpisu, kterému rozuměl jakožto "věnování od Rudolfa". Že se nejednalo o věnování, je dnes už jasné, byl by to stejně poměrně velký dar, uvážíme-li, že za ni Rudolf údajně zaplatil malé jmění - ledaže by mu na ni Horčický půjčil peníze, a když nemohl Rudolf zaplatit dluh, pak mu knihu dal jak splátku. Anebo Rudolf zjistil, že je rukopis bezcenný a prostě mu ho dal, ale pak by to asi bylo bez "věnování". Vůbec je divné, jak mohl Horčický tak rychle v císařských službách zbohatnout - leda že by dostal nějaká prodejní privilegia, jestli prodával zázračné lektvary anebo kdyby skutečně objevil, jak dělat zlato :-). Patrně to ale bude zprodejem jeho známé Aqua Sinapia, Horčického léčebnné vodičkuy Proč ne, ještě dnes se na léčitelských lektvarech výborně vydělává :-).
Situace s Deeovým prodejem rukopisu Rudolfovi je vůbec podezřelá:
v roce, kdy se zmínka o 660 dukátech objevuje v Deeově diáři, oba, tedy Dee a jeho spolupracovník Edward Kelly, museli v červnu opustit Čechy, protože se nějak znelíbili hraběti Lobkovicovi, tehdejšímu kancléři. Ale už v září se oba zase objevili v jižních Čechách na dvoře Viléma z Rožmberku, mimochodem jednoho z mála, který by si mohl dovolit rukopis od nich opravdu koupit (oba tam víceméně vyvolávali duchy a snažili se vyrobit zlato). Horčický mohl získat rukopis ovšem také až po Rudolfově smrti (1611) nebo ho mohl odkoupit až po smrti Viléma z Rožmberka (1592), bohatý na to byl dost. Ovšem nikde nemáme důkaz, že by Rožmberk VM rukopis kdy vlastnil. Pokud totiž Horčickeho jméno v rukopise není míněno jako věnování, ale jen jako podpis či prostá indikace majitele manuskriptu, mohl tam své jméno připsat on či někdo jiný kdykoliv později po roce 1608, když už byl "de Tepenecz". A ještě jeden problém: Karel Šlajsna objevil v roce 2004 v mělnickém archivu pravý podpis Horčického, takže můžeme už dnes říci, že ve VM není Horčického podpis. ale jen jméno.
Podívejme se ještě na chvíli na dobu Rudolfa II. Když si zvolil Prahu jako své sídelní místo, učinil ji také vlastně nejen hlavou císařství, ale i středem tehdejšího evropského vědění a umění, tedy vzdělaného světa. Je dobře známo, že zde v té době žilo a pracovalo mnoho známých vědců jako Kepler a Tycho de Brahe. Rudolf také nakupoval umělecká díla a antiku a to ve velkém počtu. Dá se dobře předpokládat, že by byl ochoten koupit něco jako Vojničův rukopis a dát za něj 600 dukátů. Ale je pochybné, aby se tak lehce od rukopisu odloučil - pokud by ho už někdo nerozluštil a nedokázal, že je to podvod, nebo že je obsah bez obzvláštní ceny. Pak ovšem by ho jako žert mohl darovat někomu, jako byl Horčický. Ale to už bychom mohli fantazírovat i o tom, , že Horčický, jako vlastník manuskriptu, sám fámu o Rudolfovi a případně i Baconovi vymyslel a rozšířil. Dokonce že sám rukopis i napsal. Tak dalece ovšem jít už nechceme :-).
Co se stalo s rukopise po Rudolfově smrti je ovšem zase jen spekulace. Nevíme, jak Horčický rukopis dostal ani jak ho ztratil. Sotva by ho asi podepsal, kdyby ho chtěl pak prodat. Zajímavé je, že opustil vlast už v roce 1618, když ještě byli u moci protestanti, kteří ho poslali do exilu a otázkou je, zda si vzal rukopis s sebou nebo jej u někoho schoval. Dlouho by ho po návratu ale stejně neužil, neboť v roce 1622 zemřel. Jak se tedy dostal rukopis od něj kBarešovi - a byl mezitím ještě nějaký majitel? Byl snad rukopis ukraden, když Švédové drancovali Rudolfovy sbírky? Asi ne, to bylo až v roce 1648. Zatím ale nic nenaznačuje, že rukopis Prahu mezitím opustil, protože je tam ještě sedmnáct let po westfálském míru v Praze, když Bareš umírá a Marci ho posílá do Itálie, kde pak sedí až do roku 1912.