V minulém díle jsem předložil řadu mých vlastních otázek a hypotéz, kterou zde dokončím. Jsme v tom luštění VM opravdu tak bezmocni? Spojením historických fakt, kryptografie a lingvistiky bychom možná přece jen mohli učinit rozhodný krok kupředu ...
4) A co vlastně víme o jazyce, kterým byl Vojničův manuskript - dále jen VM - napsán? Možná, že už neexistuje, ale pokud existoval ještě jeden autor (jak se někteří badatelé domnívají), je téměř jisté, že musel mluvit stejným jazykem jako první autor. Písmo se mohl naučit, ale umělý jazyk už by pro něj byl jistě obtížnější. Dobrá, řekněme tedy, že to byl jazyk přirozený. Horčický byl ovšem Čech, také Marci a dokonce i doktor Mnišovský, který o rukopise tolik věděl, ač se jeho řešením asi moc nezabýval (byl právník, později jsem ale zjistil, že byl i krypotolog). Také Barsch - česky asi Bareš - byl podle jména a i toho, že byl přítelem Marciho, asi také Čech. Ti všichni mluvili jazykem, kterým se zatím nikdo v souvislosti s VM, alespoň podle mé skromné znalosti, nezabýval. Přitom spojení s Prahou bylo už od začátku jasné a také alespoň tři ověření majitelé byli Češi. Pokud ovšem nějaký zájem o rozluštění rukopisu z Čech v nedávné době vůbec byl, podařilo se ho asi utajit stejně dobře, jako ten text ve VM :-).
Čeština je v podstatě jazyk slovanský, ale vliv sousedního Německa na něm po tisíci letech zanechal nepřehlédnutelné stopy, více ovšem na slovníku, než na gramatice. Také latina a polatinštěné české výrazy byly v době Horčického v Čechách běžné. Ovšem čeština měla - a ještě má - jednu raritu, pokud se týká písma, zcela odlišnou od jazyků jiných: zcela důsledně (míněno: víc než jiné jazyky) vypisuje měkké souhlásky a dlouhé samohlázky jako jednoduchá písmena s diakritickými znaménky nahoře (t.j. háčkem a čárkou). K této změně došlo v patnáctém století a jejím autorem byl profesor pražské Karlovy univerzity, Jan Hus. Dlouhé samohlásky se předtím psaly zdvojeně a měkké souhlásky zase kombinovaně ještě s jiným písmenem.
Tato opravdu geniální reforma - píšeme tak, jak slyšíme, to má málo národů - bohužel způsobuje dnes spíše problémy, neboť zvětšený počet znaků (graficky je "c" je např jiný znak než "č") znamená i to, že soudobá sedmibitová ASCII abeceda je nemá a bylo ji třeba rozšířit. Bohušel většina anglických programů a e-mailových pošt pracuje stále jen se sedmi bity. Navíc si Češi nechali od cizinců naordinovat asi šest různých standartů pro počítačové abecedy - např. Latin2, CE1250, atd., což způsobilo pravdě babylonský zmate. Pro autora VM by navíc bylo nepraktické použít písmo s viditelnou diakritikou, kterou čeština používá nejvíc ze všech jazyků, neboť by to prozrazovalo, o jaký jazyk jde. Dá se předpokládat, že pokud autor psal česky, že použil starého způsobu, tj. zdvojení písmen (t.zv. dublety), což je právě typické pro VM.
V Praze se také hodně mluvilo německy, ale Češi nikdy němčinu moc rádi neměli, také proč, nebyl to jejich národní jazyk. Stejné pocity byly i u Němců, pro které byla navíc čeština dost obtížná, právě svou měkkou výslovností a slovanskou gramatikou. Pokud Češi používali "germanizmy", tyto byly stejně často až k nepoznání pozměněny. Hodně se také používala latinizovaná slova, většinou pomocí latinských přípon ( například i Jakub Horčický se psal "Jacobus")
Mluvíce o české gramatice: pro slovesa máme dvě čísla (jednotné a množné) a tři osoby v každém čísle (např. já, ty, on, atd.), máme tedy celkem šest slovesných tvarů pro čas přítomný, šest tvarů - jiných - pro čas budoucí, a pro čas minulý dokonce deset ( třetí osoba má: dělal, -la,-lo, množné číslo: dělali,-ly,-la) a to nepočítáme podmiňovací způsoby. Srovnejme to např. s angličtinou, kde má sloveso v přítomném čase jen dva tvary, v minulém a budoucím dokonce jen jeden (nepočítáme ani pomocná slovesa, která mají pro stejnou osobu vždy stejný tvar). Podobně podstatná jména, přídavná jména a zájmena se skloňují v češtině v sedmi pádech a skoro každý pád má jinou koncovku, zatímco angličtina tvar podstatného či přídavného jména pádem nemění (jen u zájmen jsou tvary dva či tři). To vše by vysvětlovalo, proč je ve VM zdánlivě tak málo stejných "slov", soudě podle znaků. Pro Čechy je to vše zcela normální, zatímco cizince to uvádí v zoufalství :-). Pokud byl Horčický autorem rukopisu, věděl tohle všecko velmi dobře, i to, že jeho možní konkurenti (v Praze byli tehdy hlavně Němci a Italové) by češtinu neovládali dostatečně natolik, aby knize rozuměli - a to i kdyby znali "neznámé" písmo, použíté ve VM. Z toho důvodu by měl čeština význam jako extra kódování.
Co se týká doby, kdy rukopis vznikl, již mnoho badatelů si všimlo, že VM obsahuje mnoho náznaků, že byl napsán v šestnáctém století (nebo na počátku sedmnáctého), tedy v době, kdy právě žil Horčický. Samo písmo rukopisu je velmi podobné tehdejší formě gotického písma, respektivě jeho německé verzi, která dosud existuje ve své pozměněné formě, švabachu. V té době bylo ovšem toto písmo používáno jak Němci, tak i Čechy, přičemž se občas vyskytovala ještě stará česká verzes dublety, vedle té nové, s diakritikou. Podobnost tohoto písma s písmem VM už byla také zpozorována. Je zřejmé, že autor (nebo kopista) byl v tomto písmě zcela zběhlý. Navíc i náklon písma a to, že je psáno zleva do prava a plynule spojováno, svědčí, že "neznámé" písmo nebylo zvoleno náhodou, ale že čerpalo ze zkušeností pisatele se středověkou "gotikou". Kdosi sice tvrdil, že stránky VM očísloval sám John Dee, ale tyto číslovky se používaly už dávno předtím a píší se tak dodnes. Očíslování mohl klidně udělat autor sám - jak jinak by se vyznal ve stránkách, co napsal? - anebo pak kdokoliv, kdo znal arabské číslovky.
Ovšem samotná čeština - ani jiný žijící jazyk - by úplně nestačila k utajení: bylo třeba ještě vyvinout zvláštní písmo. Geniálnost autora je tu zřejmá, použil totiž něco, co se používá jen v moderním kryptogramu: zatímco celkem neznámý jazyk pracuje při utajení jakožto šifra (kde nahrazujeme celé slovo jiným, zase celým slovem či předem určenou skupinou písmen), neznámé písmo je pak vlastně kód (každé písmeno má svůj vlastní, rozdílný znak). Použití jen jednoho způsobu, tedy jen "cizího" jazyka nebo i jen "cizího" písma bylo v té době běžné a dalo se, i když s nesnázemi, vyřešit už i v té době. Kombinace obou metod - i když každá sama o sobě je poměrně jednoduchá - ale úspěšně vytváří text, který se musí zdát - a zatím je - zcela nerozluštitelný. Z toho důvodu pochybuji, že autor ještě přistoupil k dalšímu, řekl bych "matematickému", tj kombinačnímu zakódování textu podle nějaké formule, tak jak to děláme dnes: nebylo to prostě už potřeba. Oněch 400 let bez vyluštění je toho jistě nejlepším důkazem. (Později jsme se spíše klnil k názoru, že ještě nějaká taková šifra byla navíc použita, viz kapitola Frekvenční charakteristiky)
5) Zkratky: Rovněž bylo zjištěno, že "slova" ve VM jsou relativně krátká pro němčinu či latinu - a ovšem i pro češtinu, bohužel :-). To samo ovšem nevyvrací její použití, stejně jako to nevyvrací němčinu, atd. Už bylo také navrženo, že VM je asi psán ve formě zkratek, to bylo v tehdejší době normální, např. pro latinu. Ovšem ne všechna slova jde zkrátit tak, aby byla srozumitelná - a zkratky nejsou lehce zapamatovatelné, rozhodně ne tolik, kolik by asi musel autor použít. Jenže tím to ještě nekončí, autor totiž mohl použít těsnopis. Defakto jistý druh těsnopisu už vlastně použil, jeho písmena jsou nejen elegantní, ale i ta nejjednodušší, co známe.
Na těsnopise ještě jedna zajímavá věc: je totiž závislý na jazyce, ve kterém píšete - proto máme těsnopis německý, český, atd. A to ani nemluvím o slovníku přídavných symbolů pro zkratky, předpony a přípony. To by možná vysvětlovalo i zvýšené problémy s luštěním VM. Pokud nevíme, jaký jazyk byl použit, můžeme dělat tisíce pokusů a přece těsnopisné zkratky nevyluštíme, to jde jen z větné souvislosti. Dokonce i když víme, o jaký jazyk se jedná, je to víc než obtížné a jistě asi nepůjde vyluštit vše. Zkratky jsou totiž také jakýsi kód - některé zkratky asi zůstanou neurčité a budeme jejich význam jen odhadovat, zvláště vyskytnou-li se v textu jen jednou. Jak už jsem ale řekl, domnívám se, že "cizí" jazyk a "cizí" písmo patrně autorovi možná stačilo. Jak tedy vysvětlíme ta relativně krátká slova ve VM? Přiznám se, že nevím. Ale rozhodně to nenajdeme hledáním jazyku s "krátkýni" slovy, jako je třeba havajština (ano, někdo skutečně něco podobného navrhoval, i když třeba jméno havajského krále Kamehameha není nijak krátké :-). Řešení krátkých slov může být ale přesto velice prosté: na příklad přidáním mezer doprostře slov, ale o tom až v bodě 6.
Zde se musím dotknout ještě jedné podstatné věci: studoval jsem VM "abecedu" (jen tu, označenou EVA, je jich jinak víc). Je to vlastně přepis textu VM do znaků, které mají představovat jednotlivá písmena, náhodně zvolená.. Ta, ač zatím bez pravého ekvivalentu v naší abecedě, by nám pomocí frekvenční charakteristiky (t.j. jak často se které písmeno v psaném textu pro daný jazyk vyskytuje) pomohla určit jejich význam. Pak bychom pak prostě v "přepsaném" textu hledali známá slova a potvrdili si, že jazyk i písmo je opravdu to pravé. Poznámka: O frekvenčních charakteristikách viz jiný článek.
To se dělá při každém, i moderním dekódování, ale zapomínáme zde na jedno: tam se to dělá obráceně - tam už jazyk známe (nebo máme lehkou volbu mezi několika a zkoušení je značně lehčí)). Navíc se frekvenční charakteristiky i pro jeden jazyk značně liší, např. pro hovorou či úřední řeč, projiný obor či styl (např básně versus obyčejný dopis). To je totiž dáno tím, jak která slova často používáme a proto jsou nám tyto charakteristiky pomocné jen v omezením rozsahu. Navíc je náš text, co zkoušíme, většinou příliš krátký na to, aby procenta platila přesně, dokonce bych řekl, že frekvenční charakteristiky jsou pro každého autora poněkud jiné. Naštěstí je text VM dostatečně dlouhý, aby se dal statisticky zpracovat. Ale i ve zjednodušených podmínkách můžeme být zcela šťastni, když uhodneme i pár samohlásek (nebo určitou významnou skupinu písmen, např. v angličtině slovo "the") a pak hádáme zbytek slov, abychom tak určili další písmena. Tak např. známe-li ve slově jen ".o..a" jen tato dvě písmena, zkoušíme kombinace mohla, modla, bodla, ale i třeba louka atd. a pro každou novou kombinaci otestujeme zbytek textu, zda dává nějaký smysl. V uvedeném, velmi jednoduchém případě je to pár stovek kombinací, většinou nedávající smysl. Dá to hodně práce a chce to nejen hádání, ale i vedlejší informaci, tak např. v textu, který je vojenskou zprávou, budou asi hlavně vojenské výrazy. I tak je frekvenční charakteristika velkou pomocí. a pochopitelně, pomůže i minulá zkušenost a intuice: proto také se hodně o VM píše, ale míň už se luští :-).
To vše ovšem za předpokladu, že se pořád používá stejný znak pro stejné písmeno. Pokud tomu tak není, je řešení ještě daleko obtížnější: pro každou změnu znaku musíme znova hledat jinou frekvenční caharkteristiku. Jelikož si přitom pomáháme významem slov, je absolutně nutné, abychom měli ve znacích pořádek. A o to právě jde: já si totiž nejsem jist, zda je navrhovaná abeceda (EVA transcription) jednoznačná a perfektní. (Poznámka: časem se potvrdilo mé podezření: není.) Na prvni pohled je zřejmé, že některé znaky jsou opravdu jednoduché, jiné ale vypadají jako kompoziční (skládají se z několika znaků první kategorie). Jelikož jsou "znaky" ve "slovech" spojeny plynule, není lehlé zjistit, jedn-li se opravdu o znak druhé kategorie či o několik znaků první kategorie, spojených za sebou. Tím by se ovšem i částečně vyřešil problém některých na pohled "krátkých" slov. Eva totiž dává určitým skupinám opakovnaých znaků jendopísmenový význam a to silně ovlivňuje statistiku.
Pokud by opravdu autor takovou zmatenou abecedu vymyslel, byla by to jistě asi jeho první chyba, na kterou jsme zatím přišli! Ovšem počet znaků v první skupině sám o sobě nestačí pokrýt dvacet pět nebo kolik písmen naší (bezháčkové) abecedy a autor musel asi sáhnout ke kombinacím. Tomu se mohl vyhnout, kdyby rozlišoval mezi stejnými znaky provedenými silnou a slabou čarou. Stínování ve VM je podobné tomu u gotického písma - vzniká totiž nechtěně při psaní perem či brkem. Kdosi sice tvrdil, že písmo bylo psáno štětcem, tam ze musí stínovat také, ale asi by bylo písmo víc svislé - štětcem se píše pod úhlem tence hůř - a tak tomu u VM není. Zde musíme podotknout, že už profesor Newbold řešil VM na základě předpokladu, že na pohled zřejmá "písmena" by mohla být jen kombinace několika jednodužších písmen, která ovšem odhadl špatně. Není třeba dodávat, že špatný odhad "písmen" by činil samo řešení VM značně obtížnější, ne-li zcela nemožné.
Prohlédneme-li si písmo manuskriptu, uvidíme typické elementy těsnopisu: znaky jsou dobře čitelné, snadno odlišitelné a písmo je relativně jednoduché, graficky nenáročné. Navíc ho nelze bez problému spojovat, tedy psát plynule. Dokonce bychom řekli, že to je písmo "krásné" a "elegantní", pokud se na to dají ta slova použít. Na rozdíl od současných těsnopisů asi nemá zkratky pro přípony a předpony, které studentům zaberou většinu času na učení a ovšem enormě zatěžují paměť (jejich význam nejde ze znaku uhodnout, musí se memorizovat). Hlavní autorovy problémy byly jistě jiné: soustředit se na to, jak správně, tj. slohově a obsahově, případně i odborně napsat "obsah" textu a sotva by si přidělával práci ještě memorizováním stovek jiných znaků. Uvážíme-li, jak snadno a plynule autor text psal (a to i kdyby ho přepisoval) a že tam nejsou vůbec žádné chyby či opravy, napadá nás, že musí být nějaké jednoduché vysvětlení, jak tento těsnopis (pokud to vůbec těsnopis byl!) asi pracoval.
6) Mezery. Jeden z počátečních předpokladů řešení VM, který se nikdy pokud vím nekritizoval a dodnes je " nedotknutelný", je ten, že mezera mezi "slovy" je přesně to: mezera mezi slovy. Přitom je zřejmé, že pokud ona "slova" nejsou nějaké zkratky nebo znaky, další terč k útoku musí být právě toto nedokázané dogma. Zdá se to asi fantastické, ale proč by mezera nemohla být něco jiného než jen mezera? Jak vychytralé by to asi bylo a navíc tak neuvěřitelné, že by to oklamalo i jinak nápadité řešitele a tím ještě víc přispívalo ke zdánlivé nerozluštitelnosti! Tak či tak, mezery jsou pro nás klíčová informace.
Napadá mě i jiná možnost: celý text by mohl být psán nanečisto "bez mezer":
jakotřebajenapsántentotextapřecesedádoceladobřepřečíst........text A
a mezery by se pak náhodně a hlavně "neprávně" přidaly:
jakotř ebaje nap sánte ntotext apře c esedá d oce ladob řepřeč íst ........text B.
Tšxt B už nemá ani jedno české slovo a slova jsou enormě krátká a mohli byhcom ted tvrdit, že to česky napsáno není. Zde se musím přiznat, že jsem během psaní onoho textu A několikrát ze setrvačnosti klepnul na klávesnici mezery, tak vžitou tu mezeru máme, že si to ani uvědomujeme. Přitom je tento způsob zakódování tak jednoduchý, že se dá dělat téměř bez myšlení: Ovšem pokud bychom použili naši abecedu, text by se stejně vyzradil téměř sám! Proto asi i to jiné písmo! Tak se dají vytvořit nejen slova kratší, ale i delší než ta normální, ale u delších písmen by to prozrazovalo víc. Jistě, i to zní fantasticky a navíc by to chtělo, aby byl autor nejen byl zběhlý v tajných písmech, ale i velký inovátor. Anebo aby byl jen dostatečně inteligentní a předvídavý, což se u autora rukopisu, který nikdo tak dlouho nerozluštil, dá klidně předpokládat.
7) Když mluvíme o pravém jazyce VM, musíme si uvědomit změny, které za tu dobu každý přirozený jazyk prodělal. Některým výrazům, často i celým větám by třeba našinec ani neporozumněl - srovnejme si třeba jazyk Shakespeara s dnešní angličtinou! Odhadl bych, že třetina tehdejších slov buď zmizela, nebo byly nahrazeny jinými či teď mají jiný význam. To nám pochopitelně bude dělat potíže při luštění - jako by jich už teď nebylo dost! Jiná věc jsou "odnože" jednoho jazyka, například srovnejme české technické termíny s hovorovým jazykem. Vsadím se, že určité části textu by ani lingvisté, jinak znalí toho jazyka velmi dobře, nemohli dešifrovat.
Všechny předešlé úvahy, ač podivné, byly alespoň částečně opodstatněné. Přejděme teď ještě k fantastičtějším hypotézám. Tak například je známo, že John Dee si dopisoval za svého pobytu v Evropě s lordem Cecilem Burghleym, což je historicky dokázáno - a možná i se Sirem Francisem Walsinghamem - což ještě dokázáno není. Spojení s těmito dvěma vysoce postavenými politiky a s královnou Alžbětou I - vedlo některé badatele k prohlášení, že pro ně pracoval jako špión u královských dvorů Evropy, hlavně tedy u dvora Rudolfa II. To ovšem nikdo nedokázal, ale je zřejmé, že se Dee tajnými písmy a rukopisy obíral - měl jich pár i doma - a jako matematika ho jistě lákalo nejen luštění, ale i sám i na tajných kódech pracoval. Někdo se jistě zajímal o jeho expertízu v tomto oboru - a mohl to být právě Walsingham, který jak známo přispěl k dešifrování kódu nešťastné královny Marie Stuartovny, což ji nakonec stála i její hrdou skotskou hlavu. Dee možná i vymyslel nové tajné písmo pro špióny a byl by to opravdu podařený vtip, kdyby prodal Rudolfovi rukopis, který obsahoval jeho nový kód a tím si také hned otestoval schopnosti Rudolfových kryptografů. Ovšem i v tomto případě by asi VM obsahoval nějaký nevinný, ale smysluplný text jinak by se nedal vůbec vyřešit, že ano, a Dee by předem věděl, že se nikdy nedoví, zda to vyluštili :-).
Ještě něco k tom, zda VM je "podvržený padělek, který neobsahuje žádný smyslplný text", jak se někteří takybadatelé domnívají. Je pravda, že v té době byly staré rukopisy velice dobrý artikl na prodej, často za cenu zlata ve stejné váze. Po Evropě kolovaly astrologické almanachy, popisy, jak vyrobit zlato, procedury černé i bílé magie, lékařské recepty. Byly to většinou staré kopie či falešné kopie, novější texty se tiskly. O to je zajímavější, že byl VM psán ručně, uvážíme-li že tisk už tehdy dávno nebyl žádnou novinkou. Rukopisy se už neopisovaly, ale hlavně i padělaly. Vyrobit padělek nebylo tak těžké: moderní metody zkoumání tehdy ještě nebyly, kdejaký starý pergamen postačil - přidal se čitelný, vhodný text a bylo to. A najednou je tu ale rukopis, který nelze přečíst. Proč? Proč by někdo vyráběl padělek, který nelze přečíst? Vždyť by to nakonec každého po čase unavilo, chtěl by od prodávajícího řešení a v případě padělku by autor by trestu neušel. Ale rukpois s textem, který nedává smysl, nejde ani rozluštit. A nečitelný rukopis může být zajímavější, obzvláště vypadá-li jako reálný a nabízí -li (podle slov prodávajícího) třeba recept na výrobu zlata. Zlata, o kterém se říká, že dělá z hlupáka boháče a z boháče hlupáka. Sotva bychom tu asi podezřívali samotného Johna Dee, ale u Kellyho bylo všechno možné. Právě u něj se jeho chlebodárce se rozčílil, že mu nechce "recept na výrobu zlata" prozradit a nechal ho uvěznit. Ač Kelley tvrdil, že rukopis, co měl ve vlastnictví, číst umí, červený prášek podle něj nevyrobil. Ovšem pokud tam tajemství nebylo, nemohl mu ho nikdo ani ukrást, ne?
Ale jak se tedy zdá, VM asi skrývá skutečný nějaký zajímavý text. Už bylo dokázáno, že se jeho znaky vůbec nevyskytují čistě náhodně a dokonce že se vyskytují tak, jak to bývá v nějakém přirozeném, u VM možná ještě existujícím jazyku (což ale neodporuje mé teorii "posunutých mezer"!). neumíme si ale představit, že by někdo napsal něco přirozeným jazykem, co by ale neobsahovalo žádný významový text a přesto by to nebylo "náhodné uskupení "písmen" - to je prakticky nemožné!
Jedno je jisté: ta pravá, skutečná hodnota VM je v tom, že ho ještě nikdo nerozluštil. Vyřešte záhadu a brzo bude i on zapomenut. Osobně se nedomnívám, že vyluštěný text bude něco vědecky či jinak překvapujícího - za čtyřista let došla věda hodně daleko - jediná hodnota bude v tom, jak se autorovi podařilo rafinovaně pravý text utajit. Proto je v současné době VM tou největší a nejsvůdnější výzvou badatelům právě v oboru kryptologie i jazykovědy. Navíc je zřejmé, že jsou ještě oblasti, kde se dá do VM proniknout hlouběji. Nedávné úspěchy s objevením pana Y, vlastním jménem Jiřího Bareše, to jasně dokazují. Zatímco písmo a jazyk nám pořád ještě unikají, pátrání v historických archivech po bývalých majitelích by přesto mohlo přivést něco, co by vedlo k autorovi. (Poznámka: Zajímavá data jsme objevil o Mnišovském, viz další články). Podobně správná koordinace a přešetření všech nálezů a hypotéz nás nakonec může přivést k novým hypotézám - neboť ty nám dnes chybí nejvíc, myslím ty správné hypotézy - které, jakkoliv by se mohly zdát fantastické, by nám opravdu mohly ukázat pravý směr, kterým se musíme ubírat.