Autor :
©Jan B. Hurych
Název :
VOJNIČŮV RUKOPIS (díl2.)
Posledně jsme si pověděli, jak se rukopis našel, o osobách kolem něj (většinou to byli Češi), záhadných pánech X a Y a nakonec i uvedli seznam důležitých dat.
A co náš záhadný pan X? Pokud rukopis napsal Roger Bacon, znamenalo by to, že rukopis přišel z Anglie. Zatímco se Marci zmiňuje, že Rudolf II snad kdysi rukopis i vlastnil, rok, kdy ho koupil - pokud ho vůbec koupil - je stále záhadou, neboť chybí jakýkoliv důkaz koupě samotné. Zajímavé je, že Dr. Dee byl v Praze téměř sto let před Marciho dopisem a že zmíněných už 600 dukátů, o kterých se ve svém deníku zmiňuje, může být jen náhoda, přinejlepším i suma jemu zaplacená za zcela jiný rukopis či něco úplně jiného.
Rudolf ovšem mohl koupit rukopis mnohem později: Dee zemřel roku 1608 a nabízí se možnost, že pan X působil jako prostředník mezi Rudolfem a správcem Deeovy pozůstalosti, pokud ovšem Dee rukopis v době své smrti ještě vůbec vlastnil. Podobně i Horčický se mohl stát vlastníkem už v témže roce - tehdy totiž právě dostal svůj šlechtický titul, pod kterým je v knize uvedeno jeho jméno. Ovšem mohl ho také získat později, teoreticky dokonce až v den své smrti (ale ne už od Rudolfa, ten byl dávno mrtev).
Je zajímavé, že Marci se o Johnovi Dee v dopise nezmiňuje, je to jen Voynichův nápad.
Ovšem rok 1608 se nabízí jako jistá koincidence: pokud se Rudolf dozvěděl, že Dee je už mrtev a už mu manuscript odšifrovat nemůže, ztratil o něj zájem. Na druhé straně je možné, že Rudolf dal Horčickému šlechtický titul právě za to, že mu pomohl rukopis získat. Nemohl on být nakonec sám Horčický onen záhadný prostřeník, pan X? Je ale známo, že Rudolf dával tituly každému, kdo mu půjčil peníze ( a Rudolf mu nechtěl nebo nemohl zaplatit).Pak jsemnašel ve výše zmíněné knize "Kdo byl kdo" tuto poznámku o Horčickém: "U císaře velice rychle zbohatl a za poskytnutí půjčky svému chlebodárci (Rudolfova pokladna byla téměř stále prázdná) získal erb a predikát "z Tepence" a kromě toho i statky na Mělnicku jako zástavu". Později seale našla listina, kde Rudolf dává Horčickému titul za to, že ho vyléčil.
Nuže tady to máte, záhada vyřešena. Pravda, ne úplně - sotva by Rudolf napsal do listiny, že mu dává titul, protože mu půjčil peníze a tak tam napsali to "vyléčení". Mohl ovšem císaři půjčit peníze právě na koupi rukopisu, To ale bylo daleko později než Rudolf koupil manuskript přímo od Dr. Dee ( Horčickámu bylo v té době teprve 13 let) Navíc by mu ten manuskript po Rudolfově smrti (1612) legálně patřil jako úhrada půjčky, a v tom případě by to nebylo císařovo věnování. Ovšem jak se dovídáme z České kroniky Pavla Skály ze Zhoře, mělnické statky mu patřily ještě v době stavovského povstání (1618, už 1617 tam byl císařským hejtmanem). Kdy se tam tedy to vepsané jméno objevilo? To ještě dodnes nevíme.
Rudolf se mohl dozvědět přímo od Dr. Dee, že má Vojničův rukopis - ten by mu ho patrně ukázal, když u něj na - defakto jediné - audienci a mohl tam "prozradit", že Roger Bacon je autorem. Jenže ve svém deníku se ne zmiňuje Dee o nějakém prodeji ani o takovém rukopise. Jen o záhadném rukopisu, který měl on (lépe řečeno jeho kolega-alchymista Edward Kelly, vlastním jménem Edward Talbot) ve vlastnictví a který používali ještě mnohem později, to už ve službách Viléma z Rožmberku, kde jim měl pomoci k výrobě záhadného červeného prášku. Kelly ho prý objevil někde v Anglii, v Glastonburském klášteře, a tvrdil, že prášek je hlavním ingredientem pro přeměnu olova ve zlato. Ale ten rukopsi nikdy Deeovi ani nepůjčil :-).
Jen tak mimochodem - mluvíc eo červeném prášku, slyšel jsem, že se zlato přidává do t.zv. rubínového skla, aby zrudlo; to by pak vysvětlovalo údajné Kellyho úspěchy u Rudolfa - prostě se tím práškem při reakci původní olovo jen pozlatilo, to by stačilo k oklamání svědků. Už tehdy se dokonce šeptalo, že do kádinky tajně přidává zlato. Neznámá červená sloučenina zlata by ovšem žádné podezření císaře nevyvolala a přitom by splnila stejnou úlohu. Je zajímavé, že se často u vyrobeného zlata vyskytovaly červené krystalky, která Kelley vysvětloval tím, že dal asi příliš mnoho toho prášku. .
Podle názoru jiných bral Kelly alchymii na rozdíl od duchařiny smrtelně vážně, prášek prů opravdu měnil kovy. Když mu došel, Kelley se zoufale snažil onen rudý prášek vyrobit, takže zřejmě opravdu věřil, že ten prášek opravdu mohl pracovat. O tom svědčí také to, že trable nastaly, až když Kellymu červený prášek došel. Zlato je, jak známo, velmi netečný kov a normálně nereaguje na nic, jen na lučavku královskou, takže normálně vyrobit sloučeninu zlata je značně obtížné. Kelly sám prášek neuměl vyrobit a když později - to už sám, Dee se zatím vrátil do Anglie - došla napjatému Rudolfovi trpělivost, dal ho tento zavřít do vězení v mosteckém hradu, asi aby byl povolnější. Kelly ovšem dobře věděl, že prášek vyrobit neumí a raději volil útěk oknem svého vězení. Přitom spadl, těžce se zranil a brzo na to zemřel. (1593 nebo 1595 podle jinych pramenů).
Zmíněný rukopis (ne tedy naše VM), ovšem byl v té době ještě u Kellyho v domě - on byl údajně jediný, kdo ho mohl přečíst. Rukopis se údajně nazýval enochiánským;- Kelly a Dee se dorozumívali s duchy umělou řečí, t.zv. Enochiánským jazykem, kterým prý mluví andělé a duše v ráji. Ale zjistilo se, že se strukturou až příliš moc podobá angličtině. Vojničův rukopis na druhé straně žádnou podobnost s anglickou skladbou nemá - a defakto ani s jedním z evropských jazyků, které na něm byly vyzkoušeny.
To by svědčilo spíše o tom, že Kellyho rukopis byl jen podvrh a pokud patřil jen Kellymu, jak se dovídáme jinde, Dee ho sám prodat ani nemohl. Je ovšem nepravděpodobné, že by zrovna tento rukopis napsal Bacon: ani jeden z obou alchymistů to ostatně nikde ani netvrdil. Na druhé straně se v případě VM fáma o prodeji zřejmě nějak dostala ven - alespoň až k Mnišovskému. Zdá se celkem jisté, že se tedy jednalo o dva různé rukopisy.
Ve Vojničově rukopise je prý náznak, že možná přece jednou patřil doktoru Dee: stránky jsou očíslovány v pravém rohu, patrně jinou rukou než autorovou, protože jsou použity arabské číslice a to tak, jak se psaly v době renesance či novější gotiky. Britští odborníci tvrdí, že srovnáním s rukopisem dr. Dee (z jeho knih uložených v Bodleianské knihovně Oxfordské university) je zřejmé, že je to jedna a táž ruka. Ovšem při pohledu na ona čísla se nestačíme divit: kaligraficky přesné, téměř jakoby tištěné číslice, tak jak by je napsal krasopisně každý písař, nedávají velké možnosti k odlišení, téměř žádné.
Navíc jsem zjistil, že i v textu je pár arabských číslic, napsaných stejnou rukou jako číslovánioí stránek. Napsla je tedy asi autor rukopisu, jímž Dee rozhodně nebyl (ledaže by úmyslně napsal padělek). Také jeho poznámka v deníku říká, že v říjnu 1586 obdržel přesně 630 dukátů, ne tedy oněch 600 z Marciho dopisu. Na druhé straně jeho syn Artur přiznává, že když s ním byl v Čechách, Dee "měl knihu, která obsahoval nic než hieroglyfy, ale neslyšel jsem, že by jim rozuměl." Nuže to zní jako opravdový důkaz, ale je tomu tak skutečně?
Předeším rukopis nemá jen text, ale i kresby, dokonce na mnoha stránkých, a mladého chpace by asi zvláště zaujaly kresby nahých žen :-). O obrázcích ale Artur nic neříká. Co se týká hieroglyfů, to je egyptské písmo z doby pyramid a to tam vůbec není. Je sice pravda, že lidé mají ve zvyku říkat písmu, kterému nerozumí, "hieroglyfy", ale i kdybychom to vše uznali jako důkaz, čeho je to vlastně důkaz? Jen toho, že Dee měl nějaký rukopis a že ho možná dokonce někomu prodal, možná třeba i za těch 600 dukátů. Vše ostatní je nejisté. Je to příliš mnoho "možná" a navíc to vůbec nedokazuje, že to byl rukopis VM. I když nepodezříváme samotného Dee, v té době se přesto už vyskytovalo hodně padělků. A navíc to už vůbec to nedokazuje, že autorem byl Roger Bacon. Pravda, Dee vlastnil celou řadu rukopisů Bacona, ale ty všechny bylo možno číst :-).
A co ten rukopis, který používali oba alchymisté u Viléma z Rožmberka? Ten je ovšem zcela nejistý. Z jara 1586 totiž nejvyšší hofmistr Lobkovic obvinil doktora z čarodějnictví a začátkem června byli Dee a Kelly císařem vypovězeni z Čech. Ale už v září téhož roku už jsou oba zase vesele v Třeboni, pod ochranou Rožmberka, kde se Deeovi narodí syn, kterého nazve Theodorus Trebonianus, zřejmě jako poctu Třeboni, kde se mu líbilo. Tam už ale Kelly převzal iniciativu a z peněz, které od Viléma dostávali, dával doktorovi jen malou částku, z které ten musel život celou svou rodinu (byl tam i se svou manželkou Jane a starším synem Arturem).
Dva roky na to dochází mezi alchymisty k rozepři a později, v roce 1589, Dee opouští Čechy a je zpět na cestě do Anglie. Kelly je zatím odchází do Prahy, sloužit Rudolfovi a je dokonce přijat téhož roku do českého rytířského stavu. (Pozn. výše uvedená informace je z knihy Poslední Rožmberkové od Jaroslava Pánka),.
Dnes se všeobecně věří, že Kelly byl převážně podvodník (už v Anglii byl prý za to potrestán tím, že mu kat uříznul uši) a že získal zájem učeného doktora Dee jen skrze spiritualizmus a také díky svému manuscriptu, který asi vypadal jako magická kniha. Obrázky nahých žen ve Vojničově rukopise ovšem také hodně připomínají čarodějnice a určité odstavce mohou být různé procedůry na vyvolávání duchů. Pokud se jedná o podvod, vysvětluje to, proč musela být kniha natolik záhadná - tím větší dojem pak právě učinila. Takže pokud jsou oba rukopisy vlastně jeden, je i Kelly kandidátem na autora podvrhu. Ale sotva by asi nějaká nepodařená napodobenina oklamala jeho partnera, který už měl hodně starodávných rukopisů v rukou.
Zde je třeba poznamenat, že i Vatiikán se zajímal o tajemství doktora Dee, včetně rukopisu na vyvolávaní duchů. Podle denníků Dr. Dee poslal Vatikán agenta provokatéra, který měl oba alchymisty nalákat do Říma. Měl jím být italský mystik Pucci, který také v té době žil v Třeboni, ale na rozdíl od doktora se do Vatikánu vrátil a skončil tam na kacířské hranici. Také zde mohlo jít o pouhou kontrašpionáž: Dee zřejmě - podle několika autorů - pracoval tajně pro Walsinghama, rádce královny Alžběty, téhož, který rozluštil šifru skotské královny Mary a tím ji dostal na popravčí špalek. Ať tak či tak, rozhodně mu Dee až podezřele často psal. Uvážíme-li pověst rukopisu, nebylo by překvapující, že jej Vatikán považoval za knihu rituálů černé magie. Ale je možné, že jim šlo spíše o výrobu zlata, která by jistě také nebyla k zahození . . .
Poslední v řadě (bráno nazpět), ale ne důležitostí, je Roger Bacon. Jeho jméno možná někde uvedl sám John Dee, neboť vlastnil několik jeho rukopisů, které zachránil před zhoubou a navíc byl učením Bacona také ovlivněn.A byl to on, který seznámil velkého Alžbětince Francise Bacona s díly jeho jmenovce. Jak velkého? Stačí připomenout, že je to ten samý, o kterém se šeptá, že vlastně napsal všechna Shakepsearova díla. Roger Bacon byl oproti tomu učenec z 13. století, matematik a profesor v Oxfordu, který později, údajně kvůli špatnému zdraví vstoupil do řádu Minoritů, jinak známého coby františkánský.
Zde byl často napomínán i trestán svými nadřízenými, kterým se nelíbila jeho vědecká práce a experimenty. A tady je asi také vysvětlení proč by Roger psal šifrou - prostě chtěl utajit obsah svých vědeckých spisů. Bohužel to ale není tak přesvědčující: psaní nečitelným písmem by bylo podezřelé samo o sobě, nemluvě už o obrázcích nahých žen, kterých je v rukopise plno a pod kterými by bratři minorité museli vidět - teda úředně, privátně to mohlo jitřit jejich fantazii - jen a jen čarodějnice. Tím by se jistě zvýšil risk, nemluvě už o tom, že by byl nakonec obviněn - už jen za obrázky - z kacířství anebo ještě něčeho horšího: z čarodějnictví.
Nešlo tedy ani o to jak by utajil text, musel by ještě schovávat i rukopis, a pak by ovšem bylo jaksi zbytečné ještě psát šifrou. Je ale nepochopitelné, že by člověk tak moudrý jako Bacon riskoval tak hloupě - však už byl jednou zavřen ve vězení, jen proto, že učil něco "nového". Navíc se Roger zřejmě nesnažil zatajovat své názory a kdyby chtěl, mohl použít něco méně nápadného; však pracoval na celé řadě vtipných kódů. Jeho "Epištola o tajných uměních a nulové hodnotě magie" je také vlastně diskuze o magii, oboru, který znal Bacon zřejmě velice dobře. Pravda, to už jen hádáme, ale rozhodně ne o nic víc, než když se jiní domnívají, že je Bacon autorem Vojničova rukopisu. Pokud ho napsal - a já zdůrazňuji to "pokud" - mohl mít ještě jiné důvody k zakódování textu, pro nás ovšem zatím neznámé.
Dokonce i obrazy květin, kterých je v rukopise řada, jsou možná určitým kódem, neboť nezobrazují přesně žádné známé květiny na naší zeměkouli. Ovšem pokud Dee našel tento rukopis mezi ostatními, které patřily Baconovi, nebylo by jistě těžké porovnat rukopis v něm s rukopisem v ostatních. Pokud vím, zatím se nikdo o srovnání nepokusil, ač by to mělo být to první, jak by se jeho autorství dalo dokázat. Je totiž docela možné, že někdo napsal rukopis už před Baconem. . .
Takže máme-li to shrnout: co vlastně víme o rukopise s určitostí? Jednoduchá odpověď je prostě "celekm nic", obzvláště o autorovi. A o jeho postupných majitelích hodně málo: jediní "dokumentovaní" majitelé byli Marci (patrně krátkou dobu a to ještě to říká jen on sám), Kircher a Bareš (viz další články) a Horčický, u nějž jde ovšem jen o důkaz nepřímý - jen to jméno vepsané, vymazané a znovuvzkříšené Voynichem. Navíc jeho jméno v manuscriptu může znamenat buď jeho podpis, nebo jak jiní tvrdí, věnování od Rudolfa, pokud by se tento vůbec natolik obtěžoval, aby mu tam to věnování napsal. I to je poněkud podivné: věnování většinou píše do knihy jen autor nebo někdo, kdo ví, co vlastně dává, což v případě Rudolfově nebylo tak zcela jasné, neboť to nemohl přečíst. Také se nedá vysvětlit, proč by Rudolf tak drahý rukopis někomu věnoval, to jest dal zdarma. Ovšem srovnání podpisu v knize s rukopisem Horčického nebo Rudolfa II bylo provedeno teprve nedávno (viz další články v knize).
Jediný a nejvíce spolehlivý je tedy dopis Marciho Kircherovi, a to jen kde v něm uvádí své vlastní zkušenosti. Bohužel jej vlastnil až 50 let po Horčickém a to ještě krátkou dobu, i když je možné, že se jako fyzik a matematik jistě snažil Barešovi v luštění pomáhat už předtím. Vůbec je podivné, že tak drahý rukopis posílá Marci zcela zadarmo Kircherovi. Jsou na to tři možná vysvětlení: buď věděl, jak hodně o to Kircher stojí (ten už se přece jednou snažil rukopis vyluštit pro Bareše a navíc o sobě tvrdil, že vyluštil egyptské hieroglyfy). Druhá možnost je, že ho Bareš v poslední vůli požádal, aby knihu Kircherovi předal, ale podle charakteru Marciho soudě, určitě by se o tom ve svém dopise Kircherovi zmínil. Třetí, také dost pravděpodobná příčina je, že když Marci zjistil, že s tím nehne anebo maje podezření, že se jedná o podvrh, knihu prostě považoval za bezcennou - alespoň pro něj - a věnoval ji Kircherovi, aby mu udělal radost.
Po zbavení se manuskriptu se zřejmě Marci snažil od něj distancovat, jen v jednom dopsie se ptal Kirchera, jak luštění pokračuje. I důvod, proč zrovna Marci zdědil manuscript je také zahalen záhadou.
Koneckonců i ten vymazaný podpis Horčického mohl být klidně schválně fingován a vymazán, ale to by mělo cenu až v době moderní: byl totiž ojeven jen náhodou, při vyvolávání kopií. Byl to Vojnič, který ho objevil, ovšem jak už jsme uvedli, nevíme, zzda by měl nějaký důvod udělat podvrh - manuskript se ani nesnažil prodat - a pokud ano, učitě by tento bod více rozvedl uvedením nějakých detailů z podivného života Jakuba Horčického. Spíše to vypadá, že Bareš odbdržel rukopúis od někoho, kdo ho zcizil a pak ovšem muselo být jméno původního majitele vymazáno.
Zatímco informace od Míšovského jsou jen z druhé ruky, historka o Rudolfovi-majiteli zní věrohodněji než o Baconovi-autorovi. Zdá se, že ani Bareš ani Marci vůbec nevěděli o Horčickém-majiteli. To se zdá poměrně divné, jediné vysvětlení je, že pře Barešem tam Horčického jméno ještě nebylo a za Marciho už zase ne. Marci by sotva měl přímý zájem jméno vymazávat, čili nejpravděpodobnější doba vymazání je mezi Horčickým a Marcim. Bareš to mohl vědět, ale mlčel - pokud jméno vymazal on sám. Pokud získal manuskript legálně, neměl ovšem žádný důvod jméno vymazávat. Ač musel znát toho, kdo měl rukopis předtím nebo alespoň kde jej nalezl, nic Marcimu neprozradil, neboť ten by to jistě Kircherovi napsal, když už bylBareš mrtev. Věříme, že se snažil napsat Kircherovi všechno, co věděl.
Doktor Mnišovský je zajímavý i jinak: ač žádné spojení s rukopisem neměl - alespoň se nic takového nikde nenaznačuje - věděl o něm asi víc, než Marci a Bareš dohromady. René Zandberger se domnívá, že Mnišovský získal informaci přímo od královské rodiny, učil totiž Ferdinanda III češtinu a s Marcim se zřejmě dostal do kontaktu právě u dvora (Marci byl osobní lékař Ferdinanda III). Dále v knize se tomu věnuji víc.
Můžeme se pouze dohadovat, kdo byl byl poslední majitel před Rudolfem - i - naneštěstí je právě pro nás nejdůležitější, protože byl časově nejblíž k autorovi a tudíž i jazyku a kódu v rukopise (pokud byl nějaký kód použit). Je zajímavé, že když by někdo napsal VM rukopis už ve třináctém století, za tím by byla mezera 300 let, kdy o něm nemáme zprávy. Neobvyklé, ale stává se to. Nebo že by žádná historie předtím nebyla? To se zdá pravděpodobnější. Rukopis má ještě jednu zvláštnost: po Marciho dopise po něm opět nemáme 300 let zprávy.
Můžeme ovšem předpokládat, že manuskript skutečně ležel 300 let tiše v Itálii a změnil místo jen když se celá sbírka rukopisů, s nimiž byl uložen, přestěhovala. Ale to je celkem pochybné, když uvážíme mnohé nesrovnalosti kolem rukopisu. Je skutečně možné, že až teprve v tomto století se našel někdo, kdo narazil na rukopis a ten ho sice zaujal, ale zase jen tak, že ho nabídl k prodeji Vojničovi? Pravda, lidé se málokdy chlubí neúspěchy, ale přesto . . .Nechme fantazie a podívejme se znovu na fakta: zdá se, že pokusy luštitelů narazily na bariéru hlavně proto, že je manuskript vlastně zašifrován i zakódován: neznámý jazyk slouží jako šifra ( jiné jméno pro každé slovo) a záhadné písmo jako kód (jiná značka pro každé písmeno). Jsme tedy pořád ještě na začátku: vše je možné a nic není jisté. Jinak bychom opakovali chybu profesora Newbolda, kterého řeči o Baconovi okouzlily natolik, že podle toho upravil svoje metody řešení. Je totiž snadnější něco najít, když víme, co hledáme . . .
Vila, kde byl rukopis nalezen, byla postavena kolem roku 1570. V roce 1620 byla budova darována vatikánské knihovně a v roce 1865 se vila stala sídlem jezuitské univerzity, která byla v roce 1953 zavřena. Zůstává otázka, zda Kircher rukopis založil mezi své papíry, či jej dal té knihovně anebo zase někomu jinému? Zatím jsme se nedozvěděli, jak mohl arhivář vůbec prodat manuskript - o jehož velkém významu věděl (dopis Marciho, který byl v latině, byl s rukopisem svázán dohromady) a to bez patřičného svolení Vatikánu. Jak se vlastně objevil rukopis ve vile? Byl tam už před rokem 1865 a proč? Vojnič zpočátku svůj objev vůbec nevysvětlil, až po jeho smrti se zjistilo, kde ho vlastně objevil a že mu pomáhal páter Strikland. To se dá vysvětlit tím, že nechtěl, aby to konkurence věděla o jeho zdrojích, byl koneckonců obchodník antikami. Jenže papíry, které byly uloženy spolu s rukopisem ve stejné truhle, patřily do soukromé sbírky Petruse Beckxa (1795-1882), 22-hého generála Jezuitského řádu a rukopis sám měl jeho exlibris . . .
Vojnič koupil ještě dalších 30 rukopisů a ty všechny jsou detailně zaznamenány. Z toho se zdá, že to byl Beckx, který odebral několik rukopisů z vatikánské knihovny patřící Coleegio Romano a to v roce 1870, když byly archivy Jezuitů zabírány italskou vládou. To jsou ty, co byly v truhle s naším manuskriptem. Jiné dopisy, které Kircher obdržel, jsou teď pohromadě ve sbírce, nazvané Carteggio Kircheriano v Muzeo Kircheriano v Římě. Je tam i kolem 35 dopisů do Marciho a mnoho jiných dopisů z Prahy či z Čech - zřejmě tam Kircher znal víc lidí. Zdá se také, že se tam někdo zajímal o to, aby sehnal další data o zmíněném rukopise. Proč a hlavně kdo to byl? Zajímavé je i to, že VM není v seznamu dokumentů katalogu Kircherova muzea (jeho úplně první vydání) vůbec uveden.
Z posledních objevů badatelů ("R. Zandberger, G.Landini, "Některé nové informace o pozdější historii Vojničova rukopisu") se dovídáme, že v jedné době zdědil Marci osobní knihovnu Georgesa Barchiuse, tedy našeho Bareše, pražského alchymisty. V Carteggio Kircheriano je i jeden dopis od Marciho Kircherovi, kde o něm mluví, nazývá ho ovšem Georgem Barschem (jmenoval se tedy asi Barš, nebo Bareš, a je to další Čech na scéně!). A našel se i dopis od Bareše, kde popisyuje VM, defakto druhý, první se ztratil. Marci také píše - to už po své vlastní návštěvě Kirchera v roce 1640 - že předává Kircherovi nějaké poznámky psané Barešem. Tím ze zdá být jasně dokázáno, že pan Y byl Jiří Bareš. O panu X si pořád nejsme jisti.
Proč věnoval Bareš svou alchymistickou knihovnu zrovna Marcimu, se dá vysvětlit jejich přátelstvím a zaroveň potvrzuje i to, že se Marci, který se zajímal skoro o všecko, jistě alchymii nevyhýbal. Ovšem jak už jsem naznačil, Bareš že svému příteli neřekl, jak k rukopisu přišel a to ani na smrtelném loži. Rovněž Kircher měl o alchymii a botaniku zájem - například jsem našel jsem v knize Omniana (od Southneye a Coleridge), že Kircher ukazoval švédské královně Kristině (to když už když odstoupila, přešla na katolickou víru a žila zbytek života v Římě) různé dryáčnické triky, jako třeba rostliny, které nerostou ze semene, ale ze svého vlastního popele.
Spolupráce mezi Kircherem a Marcim se tak dostává do zcela nového světla. Může být, že Marci se snažil pro Kirchera už delší dobu rukopis získat - Kircher byl zřejmě navnaděn, když dostal od Bareše okopírované vzorky textu a určitě chápal, jakou slávu by získal, kdyby text rozluštil. Navíc je známo, jak si uměl dělat reklamu - byl delší dobu vědec-soukromník, závislý na prodeji svého výzkumu a knih. Z dopisů se také dovídáme, že Marci a Kircher vedli jistou korespondenci o dešifrování vojenských dopisů zabavených švédské armádě - nezapomínejme, že třicetiletá válka byla ještě v plném proudu. Nějakou dobu předtím také Kircher vydává svou knihu o kryptografii (1663), kde popisuje různé metody kódování a dekódování.
Jistě vás napadne otázka, jak dopadlo datování rukopisu radioaktivním uhlíkem. Nuže nedopadlo, žádné nebylo provedeno. Vysvětluje se to tím, že je sice možno říci, zda je rukopis z 13 či 16 století, ale už ne, jeli ze 16 či 19 století, kde je přesnost malá. Tento důvod se mi zdá slabý a měl by se nejprve dokázat právě výsledky testu, který se měl konat v každém případě. Ovšem je pravda, že co nám vyjde, bude jen stáří kdy byl z dotyčného telete vydělán pergamen :-) . Inkoust ani barvy nebude možno určit, pokud nebudou živočišného či rostlinného původu. A tak mohl být text na starý pergamen napsán vlastně kdykoliv a kýmkoliv, třeba i později na dříve použitý pergamen. Dokonce už i Bacon mohl použít značně starší pergamen nebo dokonce i sám celý rukopis od někoho koupit.
Podle fakt, která jsme poznali o jednotlivých aktérech naší story, a podle písma poznámek na okraji rukopisu (ty už jsou latinkou) je téměř jisté, že rukopis vznik nejpozději v 16 století. Také nová informace od Zandbergera a Landiniho ilustruje a svým způsobem i dokazuje, že Marciho dopis je nejen autentický, ale to jsou i jeho osobní informace (jen ty z první ruky) když si odmyslíme to, že vůbec nepíše o svých pokusech rukopis rozluštit - pokud nějaké byly. Také se zdá, že to dokazuje, že Voynich manuskrit nepadělal - je ovšem zajímavé, že na rozdíl od jiných rukopisů, které se ve středověku značně opisovaly, zde máme jen jeden exemplář, ale ani tomu se nelze divit - rukopis nebyl určen širokému kruhu čtenářů, proto byl také zakódován a další kopie byly možná nežádoucí.
Ale samo stáří rukopisu vlastně jeho hodnotu nedělá: ta je v jeho nepoznatelnosti, nejistotě, co se týká autora a v jeho záhadném obsahu. Jak už jsem naznačil, zde se jedná o tři neznámé: jazyk, písmo a autor. Jelikož první dvě neznámé vyžadují otestování mnoha stovek kombinací (tj. existujích jazyků a neznámého písma), zdá se, že většího úspěchu se nedosáhne, dokud se nezjistí více o autorovi, o jazycích, které ovládal (pokud si nevymyslel nový, který používal jen on - pak je řešení prakticky nemožné) a písmo, které mohl použít či z kterého mohl to svoje vyvinout. A zde se ukazuje ta nejdůležitější hodnota rukopisu: je to zatím ta největší výzva dešifrovacím odborníkům všech dob.
(pokračování)