back Autor : ©Jan B. Hurych
Název : VOJNIČŮV RUKOPIS - JAK JE TO S JEHO HISTORIÍ (Díl 1.)?





Téměř sto let už se výzkumníci VM pokoušejí najít průkaznou historii VM, která by pomohla dešifrování jeho obsahu a obrázků. V nedávné době se ale vynořilo několik objevů, které původní historii (lépe řečeno "scénář") uvedly v pochybnost.


Uvedu zde seznam bodů a fakta, která jim odporují. Zařadil jsem je do dvou skupin: dezinformace (1 to11) a její zdroje (12 to 19):
  1. Známý dopis Marciho Kircherovi
  2. Předpoklad, že Dr. Mnišovský uváděl jen fakta
  3. Podivná role Athanasia Kirchera
  4. Záhadná role Georgia Bareše
  5. Prohlášení, že se Marciho dopis našel přímo v manuskriúptu
  6. Předpoklad, že VM je ten samý manuskript, o kterém psal Marci
  7. Okolnosti výskytu VM ve vile Mondragone a role bratří Striklandů
  8. Prodej Marciho dopisu do ciziny
  9. Nejasné okolnosti jeho vývozu z Itálie
  10. Nezájem Jezuitů kolem ztráty dokumentu, který patřil k Muzeu Kircheriano
  11. "Zázračný" obejv skrytého "podpisu" Horčického ve VM

  12. Paní Ethel Voyničová a slečna Nill
  13. Profesor William Romaine Newbold.
  14. Rukoúpis jako takový
  15. "Vymazání" podpisu ve VM
  16. Šeptanda kolem Rudollfa II a Johna Dee
  17. Šeptanda kolem Rogera Bacona
  18. A pak přišel Horčický . . .
  19. Moderní, neověřené historky a knihy
Některé body totiž nemohly být ověřeny, jiné jsou pochybné a zbytek si protiřečí. Zůmyslně zde nejednáme extra o Wilfridu Vojničovi, protože jeho vliv je prakticky ve všech bodech. Máme-li to shrnout, současná, "oficiální" historie VM je spíše provizorní než výsledek nějakého vážného výzkumu.

DEZINFORMACE.

Podívejme se teď na jednotlivé body. Zde zapisujeme jen výsledky našich úvah, ale pro náš účel to stačí.

1) Známý dopis Marciho Kircherovi nebyl zřejmě psán jeho vlastní rukou ani v jeho běžném formátu, srovnáme-li ho s druhými dopisy v Museo Kircheriano. Dokonce ani podpis, i když na pohled podobný jeho vlastnímu, není provázen značkou manu propria (t.j. "vlastní rukou") jako to je v předchozích dopisech. Patrně to napsal písař, což se dá vysvětlit faktem, že v té době byl Marci prakticky už zcela slepý.

Informace v dopise je ovšem zcela kritická pro historii VM. Některá data souhlas: Marci opravdu zdědil Barešovu knihovnu a ano, byl jeho dlouholetý přítel. Ovšem zatímco Marci píše, že "posílá rukopis hned jak ho zdědil," je možné, že šlo o prodlení až několik let. V dopise samém všem není nic, co by mohlo nějak prokázat, že se jedná o VM, který se dnes nachází v Beinecke Library of Yale University . Teprve detaily v Barešově dopise, objeveném během psoledních deseti let, potvrzují, že ano.

2) Předpoklad, že Dr. Mnišovský uváděl jen fakta . Ta část dopisu, kde Marci cituje Míšovského je ovšem jen šeptanda, informace z třetí ruky, jak sám Marci potvrzuje ve svém dopise a specielně varuje Kirchera, aby si o tom "udělal svůj vlastní názor". Několik výzkumníků to stále ještě nepochopilo a berou to jako fakta, protože to pro ně výhodně pokrývá dobu před příchodem VM do Prahy a jeho původ, nám jinak neznámý. Protože žádný z těchto"fakt" nemůže být ověřen z druhého, nezávislého zdroje, musíme je kvalifikovat jako "nepotrvrzená". Podobnost mezi 600 dukáty, o kterých se zmiňuje dopis a 630 dukáty v Deeově deníku je čistě povrchní: Dee nikdy neřekl kde, kdy a jak získal ony peníze.

3) Podivná role Athanasia Kirchera. Bareš napsal celkem dva dopisy Kircherovi, oba se týkaly VM a s nimi i pár opsaných stránek. Tyto vzorky se nikdy nenalezly a pouze druhý dopis se zachoval. Z toho dopisu víme, že Bareš mu napsal už jednou předtím a protože to poslal po poslovi, nenápadně naznačuje, že Kircher ten dopis musel dostat, ale nenamáhal se odpovědět. Nevíme ani, zda Kircher odpověděl na tento druhý dopis či zda dokonce dělal nějaký vlastní výzkum, i když je jasné, že dostal Marciho dopis a rukopis s ním. VM ovšem nebyl nalezen v Muzeo Kircheriano (které založil už sám Kircher), ale ve vile Mondragone a je celkem jasné podle detailů, že Barešův dopis mluví o VM. Můžeme spolehlivě předpokládat, že Vojnič Barešův dopis neobjevil, jinak by ho zcela jistě použil jako důkaz originality a původu VM (t.j. že je to skutečně onen pražský rukopis).

4) Záhadná role Georgia Bareše. Bareš patrně získal rukopis ilegálně a nevěděl nic o předešlých majitelích či dokonce o autorovi (vyjma možná Míšovského šeptandy). Pokud věděl víc, rozhodně se s tím nesvěřil Marcimu, který by to napsal Kircherovi - jeho také dlouholetému příteli - v jeho známém dopise. "Vymazání podpisu" (viz níže) není zmiňopváno ani Marcim, ani Barešem a dokonce ani ne Vojničem - teda předtím, než to objevil. V současném stavu je tato stránka rukopisu viditelně poškozená, kteroužto škodu udělali Vojničovi lidé. To ovšem maskuje původní vymazání natolik, že nemůžeme zjistit, co je co. Kircher ani Marci sami jistě neměli důvod cokoliv vymazat. U Bareše si ovšem nejsme tak jisti, obzvláště, zakoupil-li rukopis od zloděje, pak měl jistě dobrý důvod (stejně jako onen zloděj :-). V Barešově dopise Kircherovi také najdeme řadu dezinformací, díky tomu, že chtěl, aby mu Kricher vyluštil písmo či šifu, ale už nezjistil tajný obsah VM, což byla celkem nemožná žádost.

5) Prohlášení, že se Marciho dopis našel přímo v manuskriptu Zatímco Vojnič tvrdil, že se Marciho dopis našel založen přímo v rukopise, byl už ale celkem neurčitý co se týká detailů (byl přivázán šňůrkou, vložen, přilepen či jenom nalezen ve stejné bedně?). Víme, že taková náhoda je velmi neobvyklá - kolik rukopisů má takové štěstí - ale je to možné. Ovšem proč tam teda Kircher nedal ještě Barešův dopis? Ten říká o obsahu VM daleko víc. Škoda, že nenáme svědky toho, když Vojnič dopis objevil, jen se dohadujeme, že dopis byl přlepen lepidlem či voskem uvnitř desek (podle společných skvrn ovšem to nebylo tuším nikdy uděláno). Jiná zajímavá stopa je štítek se jménem Petruse Beckxeho, vysokého hodnostáře Jezuitů ( který je též v krabici s rukopisem, tedy ten štítek :-). Po tom, co dopis byl oddělen od VM, není už žádný důkaz, že tam skutečně byl založen - Vojnič slíbil Jeuzitům z Mondragone, že nikdy nevyzradí detaily koupě a své slovo držel až do své smrti. To ovšem zní neuvěřitleně, protože o VM byl tehdy alespoň jeden zájemce navíc, který to mohl vyzradit; tak nač to tajemství? Koho vlastně ochraňoval Vojnič tímto slibem? (více o tom ještě níže).

6) Předpoklad, že VM je ten samý manuskript, o kterém psal Marci . I když se to zdá jasné, není tomu tak - jediným opravdovým důkazem v té době bylo Vojničovo prohlášení, že se dopis skutečně našel v rukopise. Na to máme ovšem jen jeho slovo, protože nyní je dopis separován od VM a mohl být tedy nalezen kdekoliv jinde :-). Jak už jsme napsal, v dopise není nic, co by mluvilo o VM samotném, žádné detaily. Bylo teda třeba najít jiný důkaz a hle, "zázračně" se objeví skrytý "podpis", přímo v rukopise. Celá historka kolem je ovšem velmi zamlžená, stejně jako ona stránka, kde chemické poškození ve Vojničově laboratoři ještě pokračovalo dalších sto let a patrně stále pokračuje ještě dnes, díky účinkům světla a ultrafialového záření.. Dnes máme jedině nepříliš jasnou původní xeroxovou kopii Vojničovy kopie (kopii kopie jeho "photostatu"), tedy to, co asi tehdy Vojnič viděl, navíc s poměrně špatným rozlišením. Trochu více je sice vidět ještě dnes pod ultrafialovým světlem na originále, ale už méně na nedávných, jinak ovšem skvělých barevných skenech udělaných v Beinecke Library. Navíc je jasné, že když mohl Vojnič "podpis" ofotit, nebylo třeba ještě přidávat nebezpečné, chemické "zpracování".

7) Okolnosti výskytu VM ve vile Mondragone a role bratří Striklandů Vojnič koupil VM od Jezuitů ve Vile Mondragone v roce 1912, s pomocí místního jezuitského Otce Stricklanda pod slibem úplné tajnosti a toto tajemství zřejmě mělo být uchováno navždy. Bylo však porušeno po jeho smrti, kdy jeho paní Ethel napsala na smrtelném lůžku dopis jejich spolupracovnici, slečně Nill, kde jí předávala Vojničovu korespondenci k uveřejnění. Jsou to dopisy mezi ním a Giuseppe (Josef) Stricklandem a jeho bratrem Paolo (Pavel) Stricklandem. jeich plné jméno bylo Strickland-Scerberras. Giuseppe byl prefektem v Collegio Mondragone v letech 1888, 1893 a 1894, později Reverend Otcem v roce 1903 a 1912-1916 Paolo také studoval v Mondragone (byli celkem čtyři bratři) a patrně znal Vojniče ještě z Anglie. Můžeme se dohadovat, že to byl patrně on, který věděl o prodeji od Giuseppeho, informoval Vojiniče a možná i musel trochu přesvědčovat svého bratra. Z dopisů víme jen to, že top byl Fr. Strickland, S.J. který představil Vojniče Mondragonským padres, ale nikde není jeho křestní jméno (v době Vojniče bylo několik Stricklandů v Anglii a nejméně jeden byl Jezuita). Ovšem tajný slib mohl zahrnovat ještě jiné věci než jen místo prodeje a osoby, například i podmínky prodeje, jeho legalitu, jak obejít jisté procedury a dokonce i povolení exportu od italské vlády (která už tehdy střežila svoje národní památky). Jak už jsme řekli, slib byl bezcenný, když šlo o veřejný nákup s ještě jedním zájemcem ( nebo byl i ten jen vymyšlen?). Jakmile ovšem byly tyto detaily zveřejněny Miss. Nill, vešly i do historie VM. .

8) Prodej Marciho dopisu do ciziny.Víme, že dopis byl jasně adresován Kircherovi ( "Můj drahý Athansie,..."), který byl Jezuita a všechny ostatní dopisy, patřící Kircherovi, jsou v Museo Kircheriano, kde je už tehdy pečlivě ukládal. Je jasné, že dopis měl být nejprve nabídnut k prodeji právě tam a ne Vojničovi. Je vůbec pochybné, zda dopis vystupoval v prodeji jako zvláštní položka a byl povolen vedoucími Mondragone k prodeji. Vypadá to, že byl k vlepen dovnitř rukopisu a považován za jeho spoučást. protože by to jinak komplikovala prodej. Vojnič jistě naléhal, že chce také dopis - jinak by neměl vůbec žádnou hostorii VM :-). Otázkou zůstává, zda dopis do ssvazku rukopisu vložil sám Kircher anebo později třeba páter Strickland, aby to bylo při prodeji nenápadné. Je zajímavé, že původně musel být dopis v Kircherově pozůstalosti v Muzeo Kircheriano, kde také jinak všechny - i Barešův - dopisy dosud jsou.

(dokončení příště)