back Autor : ©Jan B. Hurych
Název : VOJNIČŮV RUKOPIS (díl 3.)
(ten, který on nikdy nenapsal a který nikdo neumí přečíst)




V třetím a čtvrtém dílu mého článku se budu zabývat vlastními dohady a spekulací o autorovi manuskriptu. Celá historie (někdy teda spíše historky) kolem rukopisu ve mně, jakožto spisovateli, vzbuzuje zájem hlavně svými možnostmi a kombinacemi.. Vzal jsem tedy určitá data, která se mi jevila poněkud nesourodá a snažil jsem se vyplnit mezery mezi nimi a to zcela novým scénářem, který, ač čistě hypotetický, dává přesto určitý smysl, dokonce vysvětluje věci, které se dosud zdály protikladné. Jak dalece jsem se strefil či zmýlil, může ovšem ukázat jen další výzkum.

Wilfrid Michael Voynich
David Kahn ve své knize "The Code-Breakers" (Řešitelé kódů, New American Library, 1973) cituje J.P. Manlyho, který kompletně zdiskreditoval způsob, kterým W.R. Newbold, profesor Pensylvánské university v roce 1921 "vyřešil Vojničův manuskript: "...celý útok byl veden na základě falešných předpokladů. My defakto nevíme, kdo rukopis napsal, ani kde nebo který jazyk byl použit pro zašifrování. Když se použijí správné hypotézy, cifra se možná ukáže jakožto velmi jednoduchá a snadná ..."

Od doby tohoto prohlášení uplynulo přes 70 let a stále ještě s ním musíme souhlasit. Manly byl zástupcem vedoucího dešifrovacího oddělení MI18 v první světové válce a rozluštil několik těžkých cifer. Je tedy překvapující, že ač u Vojičova rukopisu neuspěl, tušil za rukopisem nějaký jednoduchý systém. Historie šla dál a příchod počítačů, které měly - podle všeobecného názoru - nahradit i základní lidské myšlení, přisliboval velký pokrok v luštění manuskriptu. Pochopitelně počítače neuspěly, protože ony mohou řešit problémy jen způsobem, který pro ně navrhneme a zatím naše návrhy nebyly zrovna příliš šťastné. Ta hlavní "myšlenková" práce tedy zůstává pořád na nás, na lidech. Hlavní potíž, jak někteří výzkumníci tvrdí, je fakt, že bychom museli provést ohromně velký počet testů. A dokonce i kdybychom byli schopni provést tak velké množství zkoušek, nemyslím, že by nám daly nějaké lepší nápady. U tak velkého počtu je totiž docela možné, že bychom přehlédli některé kombinace nebo je dokonce i ukvapeně vyřadili ( představte si, že bychom tak přehlédli jenom jednu, ale tu nejdůležitější!). A bylo by vůbec možno se při takové nepřehledné kvantitě se strefit do tak nepatrného cíle? Ano, mohlo by to - ale jen mohlo - pracovat. Výsledky by ovšem narůstaly exponenciálně a vyhodnocování tak gigantického počtu dat by bylo ještě více matoucí. Slibný obrat by mohla způsobit t.zv. umělá inteligence, jako třeba neurální sítě, které se navíc ještě umí učit, ale to je pořád ještě pro tento úkol hudba budoucnosti.

Jakkoliv se tato kritika zdá dobře padnoucí, v našem úkolu nám příliš nepomůže - nenaznačí nám totiž, jak to udělat "správně". Zřejmě nemáme žádnou naději, dokud se alespoň nejdříve nestrefíme do "správného", t.j. originálního jazyka manuskriptu. Ale jestli je text ještě navíc zakódován, jak můžeme najít správný jazyk aniž bychom vyzkoušeli všechna možná zakódování všech možných jazyků? Naštěstí je zde, podle mého názoru, ještě mnoho možností, které byly předtím ignorovány, alespoň pokud je mi známo. Domnívám se, že žádný přirozený ani umělý jezyk nemůže být předem vyloučen - dokonce ani ne po ukončení polovice testů - jen kvůli nějakým menším jazykovým neshodám. Koneckonců rukopis byl napsán přinejmenším před třista lety a mnoho jazyků od té doby změnilo pravopis (srovnejme například Shakespearovu angličtinu s tou dnešní) a také slovník se změnil. Pravda, délka slov v rukopise je v průměru příliš krátká pro mnoho známých jazyků, ale to nemusí mít co dělat právě se samotným jazykem. Jestliže totiž mezery mezi slovy byly zúmyslně přesunuty anebo dokonce reprezentují nějaké písmeno, jedná se naopak o zcela jiný problém. Podobně v případě, že autor použil určitý druh těsnopisu, ale o tom později.

Také v otázce písma, kódování, obrázků a podobně najdeme mnoho skrytých náznaků. Ty se ovšem nedají brát jednotlivě, jako se to dosud dělalo - což stejně vedlo ke kontradikcím - ale ve spojení s ostatními informacemi. Mohli bychom dokonce najít metody, které by poněkud zvětšily i pravděpodobnost některých specifických řešení. Koneckonců toto je specielní případ, kdy se nic neví jistě a můžeme si teda vytvořit libovolné scénáře, přičemž jeden z nich nám může ukázat, jak jednotlivé části hádanky do sebe nejlépe pasují.

Předkládám zde jeden takový scénář. Ačkoliv netvrdím, že se jedná o nějaký průlom - je tam jistě dost bodů, které si odporují - je zajímavé, jak některé části najednou začínají mít smysl, když se přitom spojí dohromady s historickými fakty. Pravda, může to být jen zbožné přání, nežli tvrdá skutečnost, ale jako brainstorming to může generovat nové nápady anebo alespoň oprávnit dříve navržený proces "křížového výslechu" faktů a hypotéz, včetně různých referencí v literatuře a historii. Poznámka" dens, po deseti letech, mohu být spokejen s tím, ž ejsem tímto článkem vzbudil světový zájem o "českou" teorii. V něčem jsem se asi zmýlil, v jiném se už potvrdilo, že jsem měl pravdu. Dens například už nikdo nebere Rudolfovo vlastnictví vážně, Wikipedie cituje můj výzkum, že jméno Horčického ve VM není podpis (ale už ne můj důkaz, že jméno napsal Mnišovský, viz další články zde) a náš český objev, že Mnišovského kniha je vlastně učebnice kryptologie a ne učebnice češtiny).


Rozdělil jsem scénář na několik bodů, které se snažím nejprve upřesnit.

1) Autor rukopisu: jelikož jsme schopni spolehlivě dokumentovat jako nestaršího vlastníka pouze Jacobuse Horčického z Tepenče - jehož jméno spolu se slovem "Prag"je napsáno v čitelné latině a i když vymazáno, je přesto vidět na nových barevnuých skenech - je jisté, že toto jméno se tam mohlo objevit až po roce 1608, kdy tento obdržel svůj šlechtický titul (de Tepenec). Marci sice tvrdí ve svém dopisu Kircherovi, že manuskript byl patrně koupen Rudolfem II, ale přiznává, že je to informace od Dr. Mnišovského (tedy z druhé nebo snad i třetí ruky). Tato informace může být tedy jen výmysl, i když všeobecně přijatý. Nemáme o tom jiný důkaz, než náhodnou koincidenci 600 dukátů (o kterých se zmiňuje Marci ) a 630 dukátů, o kterých Dee ve svém deníku píše, že je v Čechách obdržel (aniž uvádí od koho a za co). Někteří výzkumníci dokonce spekulují, že Rudolf pak dal manuskript Jakubovi z Tepence jako dar (což se zdá být při původní ceně být přehnaně štědré) a že připsané jméno Horčického v rukopise je vlastně Rudolfovo věnování.

Zde se naskýtá impertinentní otázka, proč Rudolf dal rukopis Horčickému i s věnováním, když ho sám nenapsal a defakto ani nevěděl, co je tam napsáno - v případě kacířského pamfletu či černé magie by to jistě bylo od něj i poněkud neuvážené :-). Také připsání města Prag, kde oba tou dobou žili, se zdá být zcela zbytečné anavíc dne suž není vidět na skenech.

Také informace o Johnovi Dee coby vlastníku rukopisu není nikde dokázána a Baconovo autorství neprojde ani povrchní zkouškou autenticity. Nejrealističtější předpoklad, že totiž byl rukopis napsán během Horčického života byl luštiteli neprávem zcela ignorován. Jelikož ale datová ani jiná analyza rukopisu podpisu nebyl udělána, nelze takto dokázat ani to, ani ono. Takže nám zase zbývá jen Horčický a jeho jméno, připsané v rukopisu.

Kdo to byl Jacobus Horčický? Podle knihy "kdo byl Kdo", vydala Rovina, 1992) to byl syn chudých rodičů a jako chlapec pracoval pro Jezuity, kteří objevili jeho talent a dali mu sami vyšší vzdělání. Nejprve pracoval jako lékárník (apatykář) v u Jezuitů a později byl vybrán pro Rudolfovy laboratoře jako alchymista. Podle uvedené knihy zbohatnul (jak, to neříká) a proto patrně dostal svůj titul od Rudolfa za to, že mu půjčil peníze, podle jiného zdroje dokonce na válku proti Turkům). Našel se ale doklad, že dostal titul za vyléčení Rudolfa, tak to nechme tak.

Praha byla v té době vědeckým centrem střední Evropy. Císař Rudolf II se obklopoval známými vědci jako byl Tycho de Brahe a Kepler, kteří, ač jejich vědecké zásluhy jsou nepopiratelkné, se věnovali i - podle dnešního názoru - pseudovědám, jako je třeba astrologii. V oněch dobách nebyly totiž hranice vědy tak přesně vymezeny jako dnes a i alchymisté se zabývali chemií a naopak. Take Horčický zřejmě nebyl jen alchymista, ale i botanik - různé rostliny a byliny studoval jistě už jako lékárník - a také je možné, že byl mnohem univerzálnější vědec, než bychom očekávali.

Je tedy klidně možné, že manuskript napsal sám Horčický, řekněme jako svůj osobní vědecký denik (notebook), jako popis svých výzkumů. Koneckonců nepodepisujeme si jen knihy, které někde získáme, ale pochopitelně i ty, které sami napíšeme, už jen proto, aby se vědělo v případě ztráty, komu patří, což by vysvětlovalo i slovo Prag u jména. O Horčickém víme, že napsal alespoň jeden tištěný pamflet - na druhé straně ale zřejmě nenapsal mnoho vědeckých knih, žádná se nezachovala. Manuskript mohl být jen předběžným textem nějaké vědecké knihy která v této formě byla určena jen pro jeho oči, alespoň po nějakou dobu. Dočasné utajení obsahu by se pak dalo logicky vysvětlit, jako snaha uchování tajemství výzkumů, dokud nebude knuha vytištěna a tak i autorství zajištěno. To podporuje také to, že se nenašly žádné další kopie rukopisu, což je jinak dost neobvyklé. Ve středověku se totiž cenné rukopisy často kopírovaly. Ovšem rovněž tak nemáme záznam, zda někdo - kromě autora - uměl rukopis přečíst. Pokud nebyl vůbec určen pro oči jiných, zůstává otázkou, proč byl vůbec napsán. Pokud se ale opravdu jednalo o knihu "nanečisto", tím by se vše dobře vysvětlilo.

Originální jazyk, ve kterém je rukopis psán, mohl být hodně vědecký - nebo prostě plný vědeckých termínů, na rozdíl od jiných rukopisů a některé výrazy by se v něm zcela nutně opakovaly. Sám jsem často psal technicko-vědecké zprávy a články v "odborném" jazyce, stejně jako "pracovní knihy" - dost často na to, abych si nevšiml určité podobnosti s rukopisem, včetně skečí, které se tam vyskytují. Pravda, jméno Horčického tam mohlo být vepsáno později někým jiným, ale to nevylučuje možnost, že Horčický mohl rukopis sám napsat. Pokud je mi známo, tuto možnost přede mnou ještě nikdo neuvažoval a přece, jak ukážeme dále, může vysvětlit některé další nesrovnalosti. Proč záhadný Jiří Barš, asi spíše Bareš neřekl Marcimu o podpisu Horčického, je další záhada. Pravděpodobně už bylo jméno dávno vymazáno a tak o tom nevěděl. Pokud ale získal knihu nelegálně (jak známo, Horčického majetek byl po jeho vyhnání ze země vydrancován), mohl ovšem jméno vymazat dokonce on sám a nikomu se raději o tom nezmínit. Také Švédi z Prahy odvezli mnoho knih a dokumentů, jeden z nich (napsaný - ta náhoda - právě Mnišovským) je pořád ještě na univerzitě v Uppsale. Zůstává sice pořád záhadou, kdo vlastně podpis vymazal, ale nemyslím, že by nám ta znalost pomohla najít autora rukopisu, ten to určitě nebyl. Každopádně by se ale měla provést grafologická identifikace autora "podpisu" Horčického v manuskriptu. Je totiž další možnost" rukopsi už nenese stopy vymazání, ale zato je značně chemicky poškozenen tím, jak se snažil Voynich "podpis" zviditelnit.

Což nás přivádí k další spekulaci: nemohl to být sám Marci, kdo rukopis napsal a zahrál tak žert na Kirchera? Koneckonců to už jednou někdo Kircherovi udělal a ten na to naletěl! V tom případě by ale Marci nevymazal jméno Horčického v rukopise, ale naopak by ho použil jako "autentifikaci" dokumentu a zmínil se o tom i v dopise. To by dokazovalo, že podpis už byl asi dříve vymazán a osvobozuje to Marciho z podezření falzifikátu. Mimochodem by to byl poněkud hloupý vtip (ne-li přímo fraudulence) od nositele titulu profesora Karlovy univerzity. Navíc podle zachovaných dopisů Marciho v Kircherově pozůstalosti víme, že byli přátelé a Marci si Kirchera opravdu vážil. Kromě toho byla objevena nová fakta, která potvrzují, že rukopis skutečně patřil předtím Barešovi, dopis od Bareše Kircherovi a ví se, že Marci zdědil Barešovu knihovnu po jeho smrti.

2) Obrázky v rukopise opravdu vypadají spíše jako hrubé nákresy v poznámkové knize. Nejsou vůbec umělecké a pečlivě provedené jako ve středověkých rukopisech, ale spíše jakoby malovány nezkušenou rukou někoho, kdo v životě kreslil spíše vědecké skeče a schémata (teda až na květiny, které jsou provedeny detailněji a v barvách. ale pořád ještě hrubě). Nevíme, zda navíc obsahují nějaký kód, jak se někteří výzkumníci domnívají. Věřím jen, že to byly strikně fumkční ilustrace a bez doprovázejícího textu prostě nedávají správný význam. A ony podivné rostliny, tak podobné pozemským a přesto jiné, alespoň v detailech? Už Bareš píše, že se v Evropě nevyskytují. Je ale docela možné, že to jsou hybridy, vypěstované křížením, které Horčický vypěstoval právě v one císařské zahradě, jejíž byl podle některých pramenů ředitelem (jiní uvádějí jeho titul jako císařský botanik). Anebo jsou to nějaké kódy.

Napadají mě pouze dvě vysvětlení obrázků nahých žen v manuskriptu: buď opravdu vysvětlují určité "čarodějnictví", jak už někdo nabrhl, anebo jsou to obrázky ženské anatomie, třeba gynekologie. Pravda, není tam mnoho přesnosti, ale nezapomeňme, jak málo bylo známo o liském těle (obzvláště ženském) v té době. Vždyť první anatomická pitva v Praze byla provedena až v roce 1600 právě Dr. Jeseniem, profesorem Karlovy Univerzity, který se později angažoval v povstání, byl zatčen císařskými jakožto vyslanec protestantských stavů a vyměněn - ta náhoda - za Horčického, který byl v té době držen těmiž stavy zase v Prazea později poslán do vyhnanství. Jesenius, jak víme, dopald hůř, byl katolíky popraven. Byla to první vědecká pitva ve Střední Evropě a považována mnohými zřejmě ještě za akt kacířství. Autor rukopisu se mohl zajímat o některé oblasti v tomto oboru a přidat své nálezy. Možná, že to byl dokonce onen "druhý" autor - některé části rukopisu jsou prý totiž psány jinou rukou a snad i s jinou frekvencí použitých "slov". (Poznámka: teorii druhé ruky krituji v jinéím článku zde).

Je také možné, že rukopis neopustil Čechy s Horčickým, ale nacházel se v Praze celou dobu, než jej Marci poslal Kircherovi do Itálie. Horčický, který se třeba domníval, že už se do vlasti nevrátí, jej mohl před opuštěním země svěřit svému následníkovi či spolupracovníkovi, navíc s tajemstvím, jak rukopis číst, to vše v zájmu pokračování či dokončení jeho práce. To by také logicky vysvětlovalo "druhého" autora rukopisu. Kniha se pak, nezámo jak, dostala do rukou Bareše a od něj k Marcimu.

V tomto spojení bychom měli hledat odpovědi v samotné historii. Důvod záhadného "zmizení" Horčického z Prahy se našel: podle České kroniky Pavla Skály ze Zhoře, se během povstání stavů proti císaří Ferdinandovi II Horčický zcela jasně postavil na císařovu stranu. A jelikož byl tehdy hejtman mělnického kraje (statky tam dostal údajně zástavou za peníze, které Rudolfovi půjčil) disponoval také nějakou vojenskou posádkou. Byl tedy povstání zvlášť nebezpečný a proto byl uvězněn. Po výměně za Jesenia byl propuštěn a vypovězen z Čech, ještě s jinými oponenty povstání. Po bitvě na Bílé Hoře byl jak známo Jesenius s 26 ostatními vedoucími povstání popraven (1621). Horčický se sice vrátil na své statky na Mělnicku, ale po roce umírá na zranění při pádu s koně. Třicetiletá válka trvá ještě dalších dvacet šest let a končí Vestfálským mírem.

3) Mnoho obrázků v rukopise vypadá poněkud záhadně: neznámé rostliny, postavy se zkreslenou anatomií - to vše naznačuje, že obsah rukopisu mohl být docela explozivní, uvážíme-li dobu, kdy byl napsán. To mohl být také důvod pro utajení: gnekologie byla tehdy ještě asi zakázaná věda, možná i odnož kacířství. Také křížení rostlin mohlo být považováno jako nebezpečné pletení se pánu Bohu do řemesla.

Je zde ovšem jedna velká námitka: proč by se Horčický, vychovaný Jezuity, míchal do "zakázaných" věd? Odpověď najdeme v duchu jeho doby, která vlastně předcházela osvícenství: reformací probuzená touha po vědění - jakémkoliv vědění - zasáhla už všechny společenské vrstvy a to i Jezuitské školy a univerzity. Už sám Rudolf, jinak přísný katolík, podporoval různý výzkum, někdy i takový, který se odlišoval značně od "oficiální linie" církve. Tak například přeměna kovů ve zlato hraničila s černou magií, o astrologii (vliv planet a ne Boha!) ani nemluvě. Jiný, oficielně korektní katolík Vilém z Rožnova (který se ale neváhal prohřešit už tím, že si vzal za manželku protestantku), dokonce hostil Dr. Dee a Kellyho a s nimi vyvolával duchy, přestrojené ovšem za anděly. Podle jiné zprávy i vatikánští vědci už věděli před Galileem, že se země otáčí kolem slunce, ale z politické korektnosti to raději neprohlašovali. A výrobu zlata by jistě uvítali i oni, však to byl asi hlavní důvod, proč dali anglické alchymisty tajně sledovat svými špahy. A rozhodně to není náhoda, že téměř všechny osoby spojené s rukopisem byly také nějak spojeny s jezuitským řádem, Kirchera nevyjímaje.

(dokončení příště)