Jednou z přímo provokativních záhad je samotná osoba Georga Bareše (též Baresche či Barschiuse), dobrého přítele tehdejšího rektora Karlovy Univerzity, Jana Marka Marků z Kronlandu (latinsky Ioannes Marcus Marci). Marci byl Čech a vlastenec a i když byl vychováván Jezuity, dlouho hájil Karlovu Univerzitu proti jejich Klementinu, který ji dokonce na nějaký čas pohltil. Titul z Kronlandu (Lanškrounu) dostal mimochodem za to, že se studenty hájil Karlův most proti Švédům.
 |
Karolinum, kde patrně Bareš učil |
Ale to předbíhám. Bareš kdysi dostal (koupil, zdědil či zcicil?) Vojničův rukopis, který předtím patřil Jakubovi Horčickému z Tepence, o kterém se leccos dočteme v knize Kdo byl kdo? (Rovina 1992). Byl to chudý chlapec, který dostal od krumlovských Jezuitů - když poznali, že je hlava chytrá - vzdělání a to zcela zadarmo. Dokonce ho poslali i do Prahy studovat a tam se pak vypracoval až na císařova alchymistu. A co víc: na císařova věřitele. Ano, prý půjčoval Rudlovi II peníze, za což pak dostal šlechtický titul - podle císařského věnování údajně prý za to, že císaře z čehosi vyléčil. Kde ale sebral Horčický(latinsky Sinapius) tolik peněz? Inu prodával léčivou vodičku, kterou nazval Aqua Sinapia a ta šla jako na dračku. Je dokonce podezření, že její recept získal od svého učitele, pátera Schaffnera, známého apotékáře a felčara v Krumlovském semináři.
Hrad Tepenec byl už tehdy v rozvalinách, takže to moc císaře nestálo a k titulu mu asi nic nepřidal, jen jako záruku na dluh mu dal do zástavy město Mělník. Jenže pak Rudolf umřel, dluh zůstal nesplacen a Jakub získal město. Patřil mu i zámek a stal se dokonce i mělnickým hejtmanem. Jeho úřední podpis s ornamenty našel nedávno náš Karel Šlajsna přímo v mělnickém archivu. Hejtmanství ale bylo Horčickému osudné. Věrný Jezuitům, kteří se o něj vždy dobře postarali, začal urputně pronásledovat protestanty. To se jim - a po pražské defenestraci nově zvolenému Direktoriu - nelíbilo a tak šel do vězení zase on. Později byl propuštěn výměnou za Jana Jessenia, který byl při svých cestách do Uher, kde Čechům hledal spojence, zase zajat císařskými. Po výměně ale musel Horčický odejít spolu s jinými do exilu. Jak je vidět, první exulanti byli vlastně katolíci, kdo by to řekl? :-)
Stavovské povstání netrvalo dlouho, Fridrich Falcký se vydal ze všeho a nedostatek peněz, díky hádkám českých měst se šlechtou - kdo vlastně má válečné výdaje platit - se proměnily české vojenské výhry v trapné ústupy a konečně i hanebný útěk žoldnéřů, převážně cizáků, v bitvě na Bílé hoře.
I dnes, spíše z politických důvodů nežli z prosté ignorance, vynechávají naši historici z Komenského věty " Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě zase se navrátí, ó lide český . . . " tu část, která je zde silně zvýrazněna. Sebekritika stejně nikdy nebyla naší silnou stránkou :-). A zatímco Jessenius je pak popraven na staroměstském pranýři, Horčický se vrací na Mělník. Moc si ho ale neužil: po roce umírá pádem s koně, jakožto první oběť kletby našeho rukopisu.
To, že Horčický opravdu rukopis vlastnil, je potvrzeno tím, že je v rukopise napsáno jeho jméno, patrně jím samotným coby majitelem či později nějakým archivářem. Víme, že to muselo být až po roce 1608, kdy dostal titul, je tam totiž uveden už jako "z Tepence". Zajímavý je i fakt, že se někdo dokonce snažil jeho jméno vymazat, takže je později objevil Vojnič až teprve pod ultrafialovým světlem. Po smrti Horčického pak nějakou dobu o osudu rukopisu nic nevíme.
A zatím Marci přichází do Prahy studovat medicínu a seznámí se alchymistou Barešem, kterého patrně poznal už na Karlově univerzitě. Byl starší než Marci, takže tam asi učil nebo jen asistoval, možná v laboratoři při výuce "Chymie", tehdejší alchymie, ale už hodně obohacené metalurgií a výrobou léčivých lektvarů. Přesně to nevíme, jen to, že si ho Marci hodně vážil a že se spolu skamarádili. Od něj se také dovídá o ezoterice, alchymii a transmutaci kovů, která ho n ejvíce nadchne. Prahou jde pověst, že spolu vyráběli zlato. Marcimu to ale nestačí, snaží se na praktické metalutgické pokusy Bareše vymyslet vhodnou teorii a doplnit ji i o transmutaci živočichů a dokonce i lidí (viz Marciho kniha Philosophia vetus restituta, Stará filosofie obnovena, kde také všechno tohle autor o Barešovi píše a která vyvolala nenávist Jezuitů).
 |
Jan Marek Marků z Kronvaldu |
Od Bareše se také doví, že vlastní záhadný rukopis. To už je ale Marci profesorem medicíny. Pracuje dokonce i na krevním oběhu, jehož objevitel William Harvey ho kvůli tomu dokonce v Praze navštíví a později ho doporučí anglické Královské společnosti věd za čestného člena. Ke jmenování už ale nedojde, protože Marci v roce 1667 umírá, ve věku 72 let. Dnešní vědecký výzkum znovu objevuje Marciho coby moderního vědce - některé jeho stati o optice předběhly i Newtona - ale jeho ezoterický a metafyzický výzkum je zřejmě stále v pozadí, jakoby mu to snad mělo ublížit v očích dnešních vědců :-). A přitom jsou i tyto jeho názory zajímavé i z hlediska moderní vědy a dnešního výzkumu DNA.
Z dopisů Bareše víme, že se tento snažil rukopis vyřešit a Marci, navíc výborný matematik a fyzik, mu v tom určitě pomáhal. Dokonce se za něj přimluvil u známého egyptologa Kirchera v Italii, se kterým se dobře znal - kdysi s ním řešil šifru švédského generála Bannera. A zde začíná série podezřelých tahů Bareše: pošle sice Kircherovi vzorky písma z rukopisu, ale už ne samotný originál, dokonce ani ne celý opis. Také jeho důvody, proč se o rukopis zajímá, jsou příliš nezištné, aby se jim dalo zcela věřit. Jde mu patrně o to, že v rukopisu je možná utajen recept na výrobu zlata nebo alespoň Horčického zázračné vodičky (pokud vůbec věděl o "neviditelném" Horčického jméně). Je jasné, že sice potřebuje s řešením něčí pomoc, ale nechce se o něj s nikým dělit :-). Nikde se také nedočteme, jak k rukopisu Bareš přišel. Zdá se, že to neřekl ani Marcimu a už asi vůbec ne to, že v rukopise je skryto i Horčického jméno, jinak by obojí Marci svému příteli Kircherovi v dopise sdělil. Jak dalece byl tedy Bareš ke svému příteli Marcinu upřímný, to můžeme jen hádat.
Pak Bareš umírá a jeho sen o vyřešení rukopisu s ním. Jak píše Marci, byl luštěním jako posedlý a strávil s jeho záhadou všechna poslední léta svého života. Patrně byl jinak i samotář, protože rukopis odkázal s celou svou knihovnou Marcimu. A hle, ten jej zcela nevysvětlitelně a bez rozpaků velmi brzo posílá svému příteli Kircherovi do Italie. Ten tam pak sedí skoro třista let, než jej objeví newyorkský archivář Vojnič. Jenom čtením mezi řádky Marciho dopisu si můžeme domyslet, že má o celé historii rukopisu svoje pochyby. Proto jej asi ani nepředal svému synu Johannu Georgovi (Bareš byl patrně jeho kmotr), který jinak zdědil veškerý Marciho majetek. Jiným důvodem ovšem může být, že Marci před smrtí zcela oslepl, takže by rukopis stejně nemohl řešit. Proto asi také na smrtelném loži vstupuje do Jezuitského řádu, ale nelze vyloučit, že patrně ani nevěděl, co v té chvíli podepisuje. Stává se tedy druhou obětí kletby rukopisu.
Jak se dostal k rukopisu Horčický, je dosud záhadou. Někteří tvrdí, že mu jej dal či prodal sám Rudolf II, jiní si myslí, že jej sehnal někde jinde, možná přímo od alchymisty Kellyho.
Jedno je jisté: Jakub měl velkou knihovnu a dost peněz, aby ji mohl bohatě doplňovat. Od koho rukopis koupil už patrně nikdy nezjistíme, ledaže bychom to objevili přímo z textu. Také o autorovi nic nevíme. Někteří tvrdí, že rukopis do Čech přivezl z Anglie John Dee, jiní dokonce přidávají, že jej napsal sám Roger Bacon, františkánský vědec. Profesor William R. Newbold dokonce "Baconův" rukopis "rozluštil", ale jeho sláva trvala jen do jeho smrti. Zanedlouho potom se snažili vědci aplikovat jeho řešení na jiné pasáže a zjistili, že celá teorie, předtím tolik oslavovaná, je jen velký nesmysl. Newbold měl z toho ostudu a řada jeho následovníků s ním. Inu další oběti kletby.
Ačkoliv máme dopisy od Marciho, které Barešovo vlastnictví potvrzují, a dokonce se našel i jeden dopis samotného Bareše Kircherovi, nevíme ani u Bareše, jak se k rukopisu dostal. Jedna možnost se nabízí sama: když byl totiž Horčický poslán do exilu, pražská lůza vydrancovala jeho dům. Náhodný zloděj pak asi rukopis prodal Barešovi a nějakou doprovodnou historku si jistě už k tomu vymyslel. Možná, že to byl sám Bareš, kdo pak Horčického podpis z toho důvodu vymazal, možná že ještě sám zloděj. Jiná možnost je, že Horčický měl knihu někde schovanou a vlastnil ji ještě v okamžiku své smrti. Kam přišla pak? Ačkoliv většinu svého majetku věnoval Jezuitům (je pochován u sv. Salvatora), o našem rukopise se v té spojitosti nikde nemluví. Je ovšem možné, že knihu dostali, ale pak se jí raději zbavili, než aby ji museli dávat mezi libri prohibiti. Ovšem i Jezuité se zajímali o černou magii a výroba zlata. Horčický sám jistě nemusel, on získával zlato jinak a lépe :-).
Největší záhadou je pro nás nakonec samotný Bareš - pátrání v Čechách nás dostalo pouze k objevu, že studoval u Jezuitů a později, jak sám přiznává, dostal doktorát na laické univerzitě Sapienza v Římě. Z jeho dopisu Kircherovi se zdá, že snad ani nebyl katolík - jeho oslovení a výrazy v dopise Kircherovi se zcela liší od zvyklostí oné doby. Jak je to možné, když tehdy už byli všichni protestanti konvertováni či vyhnáni ze země? Inu učité výjimky tu přece jen byly, například pro osoby židovského náboženství či pro cizince. Westfálský mír totiž jen stanovil, že poddaní musí mít náboženství svého pána a ve velké části Evropy tehdy vládli protestanti.
Je ku podivu, že se také nenašly žádné jiné zápisy o Barešovi, který se svou posedlostí vlastně také stal další obětí kletby. Údajně měl pocházet ze Žinkov u Plzně, ale tam o tom jménu žádný zápis nemají. Přitom se jasně jedná o české jméno. Zda měl spojení s Karlovou univerzitou, to je vlastně také jen náš dohad. Ani my, ani odborníci z ciziny už víc neobjevili. Zda byl jen alchymistou nebo i pedagogem, pro koho vlastně pracoval a co někdy napsal, to vše je zahaleno záhadou. Dokonce ani nevíme, jak vypadal nebo kde je pohřben. Uvážíme-li jeho malichernou snahu rukopis vyřešit a zároveň před světem zatajit, a hlavně důvod, proč to dělá, to vše nám ho to spíše přibližuje, jakožto člověka chybujícího a proto jaksi i více lidského. Bohužel už Jirka Barešů svoje tajemství hlavolamu nevypátral, ale i tím je nám vlastně jaksi blízký.
Zda měl alchymista Edward Kelly někdy něco společného s rukopisem, to také nevíme. Víme jen to, že mu císař za služby udělil šlechtický titul a že si za to koupil dnešní Faustův dům na Karlově náměstí. Jeho pokusy dělat zlato ve velkém se ale nedařily a když ztratil císař trpělivost, nechal jej uvěznit. Dvakrát se Kelly pokoušel utéct, dvakrát spadl s hradeb a zlomil si nohu. Nakonec mu Rudolf odpustil, ale pod podmínkou, že se nesmí vrátit do Anglie. Kelly se pokusí o poslední útěk a ten se mu přece jen povede. Obklopen svou rodinou se nakonec otráví jedem v mosteckém vězení . . .