back Autor : ©Jan B. Hurych
Název : ZÁHADNÝ DR. RAFAEL.





Zde se ještě vracím k osobě Dr. Rafaela Mnišovského, známého tím, že on dodal "informaci" rektorovi Janku Markovi Marků (v latině Ioannes Marcus Marci), uvedenou v dopise Marciho Kircherovi, doprovázejícím zásilku rukopisu VM . Podle anglické Wikipedie ( a opakováno ve francouzské, španělské a české Wikipedii) prý . . .

" . . . Právník Rafael Soběhrd-Mnišovský, přítel Jana Marka Marciho, v roce 1618 tvrdil, že objevil nerozluštitelnou šifru, což může vést k domněnce, že Rafael Mnišovský napsal Voynichův manuskript jako názorný příklad své šifry. Pro tuto teorii není žádný důkaz, nicméně některé skutečnosti mohou naznačovat, že Mnišovského z podvrhu podezříval již Marci. (toto je citát z české Wiki; na anglické je toho více, ale zdroj informace není uveden ani tu ani tam, j.h.).



Na první pohled to vypadá jako nereálná historka, ale než ji budeme diskutovat, řekněme si něco o samotném Mnišovském. Marci ho jmenuje jen Dr. Raphael, ale protože udává, že učil malého Ferdinanda III češtině, je jasné, že jde o něj. Z toho také lze usoudit, že Kircher věděl, o koho jde, stejně jako věděl o Barešovi, kterého sice také Marci nejmenuje, ale který předtím poslal Kircherovi dva dopisy, z nichž jeden se dokonce zachoval.

Podle českých záznamů se jmenoval Soběhrd-Mnišovský (v anglické literatuře je často chybně jmenován Mishowsky), Soběhrd bylo jeho původní jméno, které si ale dal změnit na kombinaci obou, patrně aby se odlišil od svých příbuzných, kteří byli protestanti. On sám byl zaujatý katolík, který po bitvě na Bílé hoře nemilosrdně pronásledoval protestanty a zabavoval jim majetek.

Jeho život je detailně popsán na stránce René Zandbergena, Zde nám nejde o oficiální historii, ale detaily, které se váží k VM.. Podle českých záznamů se narodil v Horšově Týně, takže informace Eugenie Berežanskoj v její tézi "The Voynich Manuscript", 2004, že se narodil v polské rodině, není asi přesná, ledaže by byl jeho rod původně z Polska. Víme, že studoval u Jezuitů v Praze, a pak v Římě a Paříži. Někde jsem dokonce četl, že studoval také v Krakově. Ani to ale asi není přesné, ale protože překládal knihu "Diodachos" (genealogii české a polské šlechty) polského autora Bartholomea Paprockého do češtiny, zřejmě znal polsky dobře, takže asi nějaký čas v Polsku přece jen strávil. Podle českého vydání této knihy ji ale prý napsal Paprocký sám - Mnišovský prý jen dělal editaci a opravy. Asi se ale nezastavil jen u toho, protože například část o klášterech je přímo podepsaná jen jím samotným.

Paprockého Diodachos
Rychlý vzrůst jeho kariéry začal ještě před třicetiletou válkou, ale pak ještě nabral na rychlosti. Šlechtický titul dostal brzo po bitvě na Bílé hoře a to hned měsíc po popravě českých pánů na Staroměstském náměstí. Zúčastnil se násilné katolizace Čech a Moravy, zabavoval pozemky uvězněných protestantů a i exulantů, které se pak prodávaly za babku nebo dávaly darem císařským generálům.. Svůj erb však dostal až v roce 1628. Má dvě vertikálně oddělená pole, levé má tři vodorovné pruhy (červený, bílý a červený), pravé pole je žluté, na něm je poloviční, černý rakouský orel s vyplazeným červeným jazykem. Na vrcholu erbu je přílba s fábory (rakouské, tj. žlutočerné a české, tj.bílo červené) a nad nimi ještrě zlatá koruna. Zatímco Sebuzín si opravdu koupil, Horšův Týn byl jen prázdný titul, asi ho tma dal proto, že se tam narodil. Po tom, co se stal královským prokurátorem, byl jmenován i curator fisci, tj. žalobcem ve věci zrady generála Valdštýna a hraběte Trčky. Oba byli defakto zabiti a to bez soudu, roku 1634 v Chebu a on měl ospravedlnit jejich vraždu. Je zajímavé, že jen sehnání "správných" svědků mu trvalo 14 měsíců.

Co se týká jeho literárních schopností, kromě části v knize Paprockého psal také latinské - podle některých docela dobré - verše. Zajímal se o alchymii a obdivoval Michala Sendivogiuse , dlouhodobého alchymistu Rudolfa II a dokonce mu prý doporučil dva alchemisty (Glaubera and Cypriana Kinnera z Polska( k vídeňskému dvoru. Podle českých zdrojů také Mnišovský tvrdil, že studoval 30 let alchymii a sháněl pro Ruydolfa II rukopisy z různých klášterů (Braunau a Kremsmunster) Zemřel 21. listopadu 1644 a je pochován v kryptě u Sv. Salvatora v Praze, kde už ležel Horčický a kam později uložili i Marciho.

O Mnišovském se nikdy vážně nepřemýšlelo, že by se věnoval kryptologii. I jeho kniha "Construction sive strues Trithemiana" (Konstrukce podle Trithemiova síta, 1628, je jen v rukopisné verzi), uložená v Uppsale, ve Švédsku, kam ji švédští vojáci přivezli z okupované Prahy, se uváděla jen jako učebnice češtiny. Částečně za to může Dobrovský, který ji tak popsal ve své knize "Constructio grammaticae bohemicae secundum methodum thrithemianam a Raphaele Mnishowsky anno 1628". Také jiní autoři to po něm opakovali, např. Carin Davidsson v "Johannes Tritemius' Polygraphia als tschechisches Lehrbuch, Cod. Slav. 60 der Universitätsbibliothek in Uppsala", 1959). Prý byla psána pro jeho žáka, Ferdinanda III.

Je sice pravda, že v podtitulku Mnišovský skutečně slibuje, že kniha naučí kohokoliv mluvit česky v krátké době: "Qui nullum unquam idiomatis bohemici calluit verbum, per eam in momento scribet convenienter bohemice quantum volet". Ale čteme-li dále zjistíme víc. Na to už upozornil výzkumník Rafal Prinke z Polska. Mnišovský totiž říká o knize ještě toto:"Occultus occulti scribendi modus quem nemo mortalium queat penetrareo" (Metoda tajného písma, které žádný smrtelník nemůže rozluštit). Odtud tedy pochází ona poznámka v anglické Wikipedii, že se "chlubil, že vynalezl nerozluštitelnou šifru". Tato poznámka prozrazuje, k čemu vlastně kniha měla opravdu sloužit.

Naštěstí je na Netu vzorek dvou stránek z této knihy - viz můj článek "Analýza možných autorů rukopisu VM" (tam je i částečný sken). Na kopii nevidíme nic, co by připomínalo nějakou učebnici, spíše vypadá jako nějaký slovník, kde nalevo jsou české výrazy a napravo odpovídající překlad v latině. Co nás ale zaujme je střední sloupec, kde je vždy jen jedno písmeno a tato písmena jsou pro každý řádek jiná, prakticky celá abeceda., seřazená odshora dolů. Na Netu jsem našel slovenské zdroje, které považují Mnišovského knihu za první českou učebnici kryptografie.

Napsal jsem tedy známému českému kryptografovi Mgr. Pavlovi Vondruškovi a ten mi potvrdil že vzorek skutečně vypadá jako kódovací kniha a dokonce mi upozornil na podobnou šifru od Trithemiuse, zvanou AVE MARIA, která nahrazuje jednotlivá písmena originálního textu celými kódovacími slovy! No prosím, i Mnišovský cituje Trithemia, zde se sice jedná o složitější variaci (pokud lze soudit jen ze dvou stránek knihy), ale zdá se. že jsme na správné stopě. Ave Maria šifra sice nedává text, který by měl smysl, ale pro laiky to vypadá jako normální latinská modlitba, protože používá jako kódovací slova právě ta z modliteb. Mnišovský to předělal na slova česká, už vůbec ne náboženského významu, ale spíše z každodenního života. Ovšem každému Čechovi by bylo hned jasné, že to nedává smysl. Navíc na stránce věnované písmenu "a" jsou např. jen přídavná jména, což by asi hodně pomáhalo i při vyřešení šifry. (Poznámka: používám zde slovo kód a šifra zcela volně, ne tedy zrovna přesně podle definice. Ale kódu "Ave Maria" se například všude říká jen šifra a přesto je to jasně kód :-).

Takže otázka zní: "Byla to učebnice češtiny nebo naopak kódovací kniha? Podtitulek říká vše: šlo asi o to, aby císařský žák vypadal, jako když mluví česky a protože u vídeňského dvora se česky nemluvilo, mohlo mu to docela dobře projít. Skrytý účel knihy byl ovšem jinde, ale to autor nemohl tak přímo napsat. I Trithemius se dostal do potíží se svou knihou tajných písem (on tomu říkal steganografie, která dnes znamená něco zcela jiného).

Co to vlastně ta šifra Ave Maria byla? Pro každé písmeno orginálního textu se použilo kódovací slovo. Zatímco Trithemius používal pořád stejná slova, Mnišovský jich má 24 pro každé písmeno. Ovšem Ave Maria vypadala nenápadně, díky komplikované latinské gramatice, si ji mohli lidé lehce splést s modlitbou k panně Mariii (odtud i jméno). Nakonec i církevního znalce latiny to mohlo splést, i tam se drmolí různé výrazy bez logického spojení a často se opakují. Mnišovský to vylepšil tím, že použil pro jedno písmeno pokaždé jiné slovo a tehdy u dvora ne příliš používaný jazyk, češtinu. Tím udělal kostrbaté zašifrované věty ještě méně nápadné, hlavně pro cizince. Je možné, že ještě vymyslel nějaké pravidlo, podle kterého se pro to samé písmeno vybíralo pokaždé jiné slovo na stejné stránce kódovací knihy. Mohl také kódovat jedním slovem hned dvě písmena najednou (tzv. bigraphy).

Nahrazovat jedno písmeno celým slovem ovšem znamenalo, že zašifrovaný dopis byl enormně dlouhý. Pokud jsme ale neviděli zbytek Mnišovského knihy, nemůžeme říci, jak dalece byla jeho metoda ještě víc pokročilá, na rozdíl od Trithemia. Ale protože víme, že už Paprockého knihu také vylepšil, dá se tušit, že šel ještě dále. Dekódování, tj. zpětný proces by poněkud pracný, ledaže by na to měl zase nějaký trik. Ovšem takovou knihu jistě nemohl publikovat, pak by jeho "nerozluštitelnou" šifru mohl použít - a hlavně rozluštit - každý :-). A další otázka" zůstal Mnišovský jen u toho? Žil přece ještě 16 let . . .

Náš objev vede k dalšímu podezření: věděl Mnišovský o VM víc, než jen co Marci cituje ve svém dopise? Mohl být například právě on tím vlastníkem VM před Barešem? Dokonce se zdá, že by "podpis" Horčického ve VM, který Voynich objevil, mohl napsat sám Mnišovský (více v mém dalším článku, "Ještě o Dr. Rafaelovi"). Nemyslím, že chtěl udělat podvod, jen označit, že před ním vlastnil rukopis Horčický. Dnes už lze ve Vm rozezna tjen slovo "Tepenec", zatímco první slovo, "Jacobi" (Jakuba) viděl jasně už jen Vopynich - chemické poškození rukoipisu pracovalo za posledních sto let pořád dál a dál.

Máme zde dokonce určité shody okolností: Horčický a Mnišovský byli součastníci (Horčický: *1575, +1622 ; Mnišovský: *1580 +1644), tba myli členy císařského dvora a měli i společné zájmy, například alchymii. Oba, Mnišovský i Bareš studovali v Itálii a pokud Mnišovský skutečně napsal jméno Horčického do VM, musel zřejmě v té době rukopis vlastnit. A proč ne, přece sháněl Rudolfovi staré rukopisy! Pak by ovšem jeho "historka" v Marciho dopise byla víc než dvorní klep - ale na druhé straně by to znamenalo, že zřejmě neřekl Marcimu celou pravdu , rozhodně ne tu o jeho vlastnictví rukopisu. Jenže jestliže neřekl celou pravdu, můžeme věřit tomu zbytku, co řekl? A nakolik by celá pravda změnila současnou provenanci (historii původu) rukopisu? Co když opravdu věděl, kdo byl autor VM nebo alespoň kde byl rukopis napsán? Je tedy vůbec pravda to, co Mnišovský řekl o Baconovi, Johnu Dee a Rudolfovi II? A jestliže ne, proč to asi říkal? A kdo vymazal Horčického jméno a proč? Opravdu, dost otázek, ale málo odpovědí.



Teď, když víme, že Mnišovský byl natolik zručný v kryptologii, že pro ni napsal i učebnici, můžeme se leccos dohadovat. Nejen že sháněl pro Rudolfa rukopisy, ale při té příležitosti našel i VM, který mu nedal, ale nechal si ho, protože se chtěl pokusit o vyluštění sám. I když se mu to třeba i podařilo, je to ještě příliš daleko od toho tvrdit, že opravdu napsal VM. Jak dalece se snažil, to už se asi nikdy nedovíme, ani to, zda skutečně navrhl nevyluštitelnou šifru, jak sám tvrdí (viz výše). Že to nebyla ta v jeho knize, je jasné :-). Pokud můžeme posuzovat, ta yřešitelná je - text by byl pro Čecha nápadně kostrbatý, přídavná jména zřejmě nahrazují vždy jen jedno písmeno a nakonec i to, že text je v češtině, by usnadnilo práci při dešifrování. Ovšem už objev, že jeho kniha není učebnice, ale kódovací kniha a i to, že to byl možná on, co napsal Horčického jméno do VM, nám stačí k tomu, abychom se začalo o různých detailech původu VM pochybovat. Rozhodně byl Mnišovský víc, než je rozšiřovatel dvorních klepů a nakonec i to, že kupodivu věděl že jeho historka je právě o Barešově rukopisu, je značně podezřelé.

Když Marci citoval Mnišovského, napsal "řekl mi", to znamená, že mu to pověděl před rokem 1644 (kdy zemřel). Bareš napsal svůj první dopis Kircherovi v roce 1637, kdy už také VM měl (a poslal mu vzorky. Mohl tedy dostat VM od Mnišovského, když tento ještě žil. Bareš znal Marciho už před rokem 1622 a zemřel asi kolem roku 1662. Můžeme z toho usoudit, kdy asi Bareš VM získal? Nejspíše tedy v letech 1622 and 1637 . Je také zajímavé, že Mnišovský skončil psaní své knihy v roce 1628, téměř uprostřed tohoto intervalu. Nevím, kdy řekl svou historku Marcinu, ale asi ve stejné době a Marci ji opakuje Kircherovi - jak detailně si ji asi zapamatoval? - až v roce 1666. Mnišovský také asi neřekl Marcinu, odkud tu historku má, zřejmě asi ne od Bareše, který by ji jinak asi řekl Marcinu sám.

Protože se zajímal a o krytpografii a věděl o VM, Mnišovský jistě sledoval další osud rukopisu (a teda i jeho řešení) dost detailně. Jestli to byl on, kdo koupil (anebo jinak získal) VM od Horčického, mohl se dokonce historku dozvědět i od něj a mohl právě jeho jméno do VM napsat sám. Když pak prodal rukopis Barešovi, mohl předtím jméno Horčického vymazat. Mohl mu sice říci celou historku po pravdě, ale zřejmě to neudělal a neřekl mu vůbec nic. Proč? Možná, že opravdu víc nevěděl. Ani Marci se o Horčickém nezmiňuje. Je vůbec možné, že by nikdo nic o VM nevěděl?

Na druhé straně, pokud Mnišovský napsal jen podvod, hoax, jak předpokládá Wikipedie, pak i jeho historka musela být nepravdivá, patrně už od samého začátku. Zdá se ale, že opravdu autorem VM nebyl - jeho písmo se liší, viz můj článek "Analýza možných autoru rukopisu VM". Přesto ale mohl alespoň VM vlastnit nějakou dobu. Takže mohl vědět víc a to by mohlo dát celou historku původu VM do nového světla . . . .