back Autor : ©Karel Šlajsna
Název : ROGER TAYLOR PART VI. - NOVÉ MOŽNOSTI





S vodou je to na vesmírných lodích dost těžké. Luxusní jachty mají dostatečně velký rezervoár, ale na malých kocábkách už všichni akceptovali skutečnost, že veškeré tekutiny procházejí skrz filtr a vracejí se zpět i několikrát a i tak se musí šetřit s každou kapkou.
Z tohoto důvodu vesmírný cestovatel Roger Taylor, který právě přistával na Libertě, vypadal poněkud neupraveně a jeho tvář se podobala spíše kaktusu.




Kosmodrom byl noblesně zařízen a vše se tu jen blyštělo čistotou. Všude bylo samé sklo a mramor. Stála tu řada přepychových jachet a Rogerova kocábka mezi nimi vypadala jako ubohá hromádka šrotu. A když Roger vyšel na vycíděnou plochu, zažíval pocit, který má asi skvrna na bělostné košili. O příchozí se tu místo lidí staralo několik velice elegantních robotů.
Jeden z nich se jen se špatně skrývaným odporem přiloudal k Rogerovi a civěl na něj, jakoby právě slezl z větvě.

„Pán si bude přát?“ zeptal se upjatě a štítivě stál několik kroků od Rogera.
„Nejdřív nějaký slušný hotel, kde bych se mohl upravit a pak bych rád našel Collinsovu kancelář.“
„ U nás jsou jen slušné hotely, pane,“ robot, dávaje najevo své pohrdání, nafukoval se tak, že si málem přetavil pojistky.

„Nevím ovšem, zda budete dostatečně solventní,“ pokračoval sarkasticky a arogantně kolem Rogera kroužil. Když viděl, že nereaguje, ztratil již zcela soudnost a rozparádil se. „ Tak páníček chce slušný hotel? To si asi taky bude přát, abych mu tam odnesl jeho zavazadla, tedy jestli vůbec nějaká má a abych mu sehnal dopravu, co? Ha-ha-ha!"

Robot už byl téměř rozžhavený z toho, jak skvěle si Rogera vychutnával. Sebejistě se právě chystal odvrátit a věnovat se jiným hostům a to byl správný okamžik pro Rogera. Ukázal na svůj ošoupaný cestovní vak a v poklidu řekl: „Koukej to popadnout a bleskem mi sežeň i nějaký odvoz."

Robot se zastavil tak prudce, že se téměř převrátil : „ Ééé? A co platba?“ Roger vytáhl z kapsy zmudlaný papírek a pokynul robotovi, aby přijel blíž. Ten sice při pohledu na tu odpornost, kterou Roger držel v ruce téměř omdléval, ale poslechl. Roger odkryl panel na jeho hrudi a vyťukal číslo konta a kód. Trvalo to jen vteřinku, ale jásavý svit kontrolek pobledl a zůstalo jen žalostné poblikávání. Robot si mumlal: „To je hrozné. To jsou poměry, takovej vágus a on má konto jako hrom. V takovejhle podmínkách já mám pracovat? To je práce pro vrahy a ne pro slušný roboty.“

Víc Roger nezaslechl, protože robot již byl mimo jeho doslech. Pomalu se šoural k vozidlu, které mezitím přijelo na plochu a pískal si známý hit Hvězdy v tvých očích má mechanická milenko. Robot ho nyní dohonil a drže tašku štítivě daleko od těla řekl: „ Zařídil jsem vám bydlení v našem nejlepším hotelu pane.“

Znělo o velmi trpně a slovo „pane“ mu zjevně dělalo potíže a robot jej ztekl jen s krajním sebezapřením.
Roger ho dorazil, když mu kamarádsky poklepal na šasí a pochválil ho: „ Děkuji kamaráde, jsi moc milý." Nastoupil do vozidla a říkal si, že možná letištní správa bude potřebovat nového robota. Předpokládal, že se mu robot pomstil alespoň tím, že mu objednal prezidentské apartmá v tom nejdražším hotelu na planetě, ale nakonec zjistil, že jde o normální hotel střední kategorie, což ovšem v místních podmínkách znamenalo přepych jinde nevídaný.

Každý z pilotů z výše zmíněných důvodů touží po přistání především po vaně plné horké vody. Když se tedy Roger dostatečně vyráchal a nacpal se, objednal si oblečení a zavolal do Collinsovy kanceláře.

Když vysvětlil, kdo je, byl přepnut k samotnému šéfovi. Byl to staroch připomínající stoletou vysušenou mumii. Domluvili si schůzku na druhý den a pak si Roger zopakoval koupel a s velkou rozkoší vlezl do postele velké jako tenisový kurt. Spal ale špatně. Zdálo se mu, že ho chytlo úderné komando a poslalo ho do solných dolů na planetu Děsu.

Říkalo se, že se tam těží už tak dlouho, že planeta je děravá jako řešeto, ale přesto se blyští zlověstně do dáli nejen solí, ale i vyběhlými kostrami vězňů. Nikdo tam moc dlouho nevydrží. Roger uviděl sám sebe a začal křičet strachy. Probudil se: „Kruci, kdo to tady tak děsně řve?“

Zarazil se, když si uvědomil, že to byl on. Pokusil se znova usnout, ale bylo to ještě horší. Pronásledovaly ho vesmírné chobotnice, nabourával se mu do lodi zlý pirát Morgan a chtěl mu unést dívku, s kterou se Roger setkal na Edenu XII. Probudil se, už neusnul a do rána třeštil oči do stropu.
Sídlo advokátní Collinosovy společnosti byl obrovský barák, který ve snaze po pompéznosti vypadal, jakoby někdo vykradl muzeum architektury a splácal do vše dohromady. Jestliže navenek připomínal kreaturu, ani vnitřek Rogera nezklamal, protože tu bylo nakupeno vše, co jen trošilinku mohlo dělat dojem majestátnosti.

Po delším putování a kontrolách se dostal do čekárny, kde ho svůdná vyprsená sekretářka usadila do monstrózního křesla, které Rogera skoro pohltilo. Zdálo se mu to jako věčnost než se dveře konečně otevřely, vylezl šedivý android, díval se kamsi za Rogera a chladně se zeptal: „ Pan Taylor, předpokládám?“ jakoby tam mimo něj byl ještě někdo jiný. Vešel do svatyně samotného Collinse. Kancelář byla velká jako sportovní stadion a stůl za kterým Collins trůnil se v tom prostoru zdál být skoro ztracen.

„Nezabloudíte tu?" zeptal se Roger.
Collins se krátce zasmál, zmáčkl jakýsi knoflík a optický klam velkého prostoru zmizel: „Promiňte, neuvědomil jsem si, že se cítíte lépe v menších prostorech," a nabídl mu, aby se posadil.
Roger se uvelebil a Collins pokračoval: „Možná to nevíte, ale pirátská loď kapitána Morgana byla přepadena ze zálohy krátce poté, co se pokusila přepadnout konvoj lodí na jižním okraji kvadrantu dvacet. Má se za to, že někdo z posádky ho zradil a dal vojsku tip. Patrně nikdo z pirátů

nepřežil a pár dní po této události naše kancelář obdržela anonymní písemnou nabídku na práci s právem disponovat s kontem v Ústřední bance, převezmeme-li závazky s tím spojené. Vzhledem k časové shodě, tomu, že jsme pro Morgana již některé věci vyřizovali a také proto, že jste jediný kdo přežil vesmírné setkání s ním, předpokládáme, že pocházela od něj. Převzali jsme to, říkejme mu konto A a začali plnit instrukce. Podle nich jsme za vás měli zaplatit pokutu a zorganizovat pátrání. Zároveň nám byl umožněn přístup ke kontu B, které vám mělo pomoci dostat se sem. Vy jste ho z velké části vyčerpal tím, že jste z něj zaplatil léčení té dívky na Edenu XII. Jestlipak vám alespoň poděkovala?“

„Kdepak, vždyť ona umřela.“
„Ale ne, to jste na omylu. Někde tady mám lékařskou zprávu od Jankowitze u kterého ležela.“ Roger na něj vytřeštil oči, jako na ztracenou a právě opět nalezenou naditou peněženku. Collins úspěšně předstíral, že to přehlédl a pokračoval: „ Součástí těchto instrukcí, bylo poté, co se sem dostavíte předat vám toto,“ a Collins otevřel zásuvku svého stolu, vyndal podlouhlou zapečetěnou obálku a podal ji Rogerovi. Ten ji otevřel. Byl v ní pouze jeden téměř čistý list papíru. Jen několik čísel v záhlaví. Nemohl si z hlavy vybavit, že by místo, které označovala, ale okamžitě si je pevně vryl do paměti. Starý zkušený advokát nedokázal skrývat svou zvědavost, protože on i Roger věděli, že označují místo, kde nejspíš pirát Morgan ukryl podstatnou část svého lupu.

Roger přemýšlel co teď s tím. Může se spolehnout na advokátovu mlčenlivost? Nejspíš je -li ve hře tolik, tak ne, což znamenalo, že v okamžiku, kdy odsud vyjde stane se pronásledovaným psancem. Možné řešení ho ale napadlo skoro ihned. Zeptal se: „ Kde je drtič?“
Collins s kamennou tváří ukázal na miniaturní dezintegrátor.
Roger tam papír vstrčil a obdařil advokáta širokým úsměvem. Pak však, jakoby veden náhlým impulsem, řekl: „Možná bych se neměl přeci jen spoléhat jen na svou paměť, že?" Bez ptaní vzal tužku a do bloku ležícího na stole napsal koordináty šroťáku. Při tom úmyslně tlačil, aby se čísla propsala.

Collins nehnul ani brvou, ale seděl ve svém křesle jako číhající krajta.
Roger papírek uschoval a chvilku se s advokátem navzájem pozorovali. Roger tento tichý souboj po chvilce vzdal: „Máte pro mě ještě něco?“

„Dovoluji si vám nabídnout spolupráci při vašich dalších akcích, které předpokládám. Co takhle, že by naše společnost financovala všechny náklady s tím spojené a vy nám pak dáte dvacet procent.“

„Aha, takže vy budete sedět pohodlně tady ve své kanceláři a pak shrábnete dvacet procent?“ „Nemáte jinou možnost,“ naléhal stařík, „ vaše konto je téměř vyčerpáno. Jestli je to to co si oba myslíme, tak z toho neuvidíte ani jediný hvězdnan.“

„Ale vy také ne.“ Roger se zvedl a chladně se rozloučil. Šel pěšky, aby si vše nechal novu projít hlavou a vymyslel co dál. Zastavil se v hotelu, kde si vzal věci a odešel do své kocábky. Bude jistě nejlepší když odtud rychle někam vypadne.

V duchu musel starému advokátovi dát za pravdu, jeho konto bylo opravdu již téměř vyčerpáno. Neměl ani na natakování paliva na další cestu. Vyťukal advokátovo soukromé číslo: „ Rozmyslel jsem si to. Patnáct procent?“
„Devatenáct."-„Sedmnáct."-„Osmnáct."-„Sedmnáct a půl?“
„Platí! Co uděláte nejdřív?“
„Poletím si pro svou modrou Sáru a vyměním jí za tuhle kraksnu.“

„Chvíli posečkejte, můj kurýr vám doučí kreditku, aby jste si mohl koupit věci na další cestování, ale žádné zbytečné rozhazovaní, je to jasné?"
Nečekal na odpověď a odpojil se. Roger jen pokrčil rameny, pustil si svou První mezihvězdnou, zaujal co nejpohlednější polohu a pobrukoval si s Ericem Kapotem, který hrál ploužák Má láska je větší než rudý obr v souhvězdí Trojnožky dalekohledu.

Už klimbal, když nastoupila Černá díra se svou nejnovější bombou Sedím na kometě . Písnička ještě nedozněla, když se ozval hlas: „Poslouchej, jak jsi to myslel s tou kraksnou?“
„Ééééé?"
„Tou kraksnou jsi myslel tuto loď?“
„Éééé?"

„Máš poněkud omezený slovník,“ zaznělo sarkasticky z repráku, „nejseš na tom líp než tvůj dědeček, co předevčírem slezl ze stromu. A IQ máš stejný jako on. Myslíš si, že můžeš urážet inteligentní jednotky značky Summers? Nadávat mi, ponižovat mě, to ano, a já tě pak zato mám vozit po půlce galaxie? Kdo má vydržet s takovým pošukem jako jsi ty? Já se z toho zblázním….“

A reprák se rozplakal. Rogera napadlo, že by měl zavolat nějakého psychoroboanylytika, ale byl z těchto úvah vyrušen zvukem, který ohlašoval návštěvu. Byl to posel z Collinsovy kanceláře, který mu přinášel kreditní kartu.
Když se Roger vrátil do řídící kabiny computer ještě pofňukával : „Už jsem v pořádku pane, promiňte nevím co se to semnou stalo."

„ Dobrá, tak se uklidni a buď tak hodný a překontroluj stav paliva, potravin, vody a tak. Jo nemusíš spěchat.“
Roger si dal záležet, aby zdůraznil slovo prosím: „Jo a nalaď mi prosím nova První mezihvězdnou pokus se zařídit, aby mě nerušily reklamy."

„Pokusím se, ale víte, jak to chodí. Vysílání je financováno právě z těchto reklam.“
Roger rezignovaně hmátl do skřínky, vytáhl odtud láhev Galaktického oka. Zhluboka se napil a řekl: „Tak si to tedy shrnem."

Po malé chvilce už se po celé lodi rozléhalo jeho chrápání…