back Autor : ©Karel Šlajsna
Název :                     ROGER TAYLOR- PART IX.  - NA TŘETÍ.





Na palubě luxusní vesmírné jachty Huricán bylo  ticho a každý dumal co dál. Zatímco bývalý policista se rozhodl spoléhat především na svou fyzickou sílu, Waldron  došel k přesvědčení, že svého dočasného spojence dokáže ošvindlovat, Roger omotán provazem  vypadal jako roláda a měl jen jednu myšlenku: Jak se z téhle prekérní situace co nejlépe dostat a zmizet pokud možno na druhý konec vesmíru.



Zhruba v té chvíli hned vedle zaparkovala jiná loď. Joe Santani se potuloval sem a tam a podobně jako Roger převážel všechno  a kšeftoval se vším, co bylo možné někde nakoupit a jinde se ziskem prodat.  Jeho výdělek nebyl nikdy velký, ale stačil mu na nákup  paliva na další cestu, na trochu jídla a pití a na to aby si občas někde našel nějaké děvče na povyražení. Po ničem jiném ostatně ani Joe netoužil. Sotva zahlíd luxusní jachtu s otevřeným vstupem, napadlo ho, že by tam mohl nakouknout. Joe byl vychrtlý čahoun a jeho postava připomínala skládací jeřáb a tak když ho Roger uviděl vkrádat se do lodi vzpomněl si na jeden starý film o vetřelcích. Stín vypadal opravdu hrozivě a navíc ho mohl Roger  díky svému  postavení ( spíše by se mělo napsat lehu) jen z jednoho úhlu. 

Toto hororové stínové divadlo bylo navíc doprovázeno různými neméně hrozivými zvuky jako šátrání, škrábání nebo funění. Stín se postupně chodbou doklátil až k Rogerovi, zakopl o něj a zasakroval. Roger si oddychl. Je to  člověk a ten ho v nejhorším jen zabije. Dotyčný ho ještě nakopl a pak ho začal ohmatávat prsty kostlivce. Když zjistil, co to před ním na podlaze leží, začal se šeptem zblízka vyptávat. Roger měl pocit, že se před ním otevřelo odpadní potrubí, ale snažil se poctivě odpovídat :

„ Hu-hu. Hý-ho- hoct.“
Neznámý patrně tuto řeč skvěle ovládal, protože okamžitě pochopil a začal Rogera rozvazovat. Sotva byl volný sykl: „ Rychle pryč.“ V tomhle měl Joe bohatou praxi a tak jen  minutku nato už oba opustili Huricana , odpojili přechodový tunel, usadili se v řídící kabině a začali si sdělovat navzájem své osudy, zatímco loď se odpoutala z kotviště a mizela na druhý konec šroťáku.

Roger se snažil být stručný a říci toho svému zachránci co nejméně, ale ten  již dříve leccos zaslechl a tak vytušil kohože to zcela náhodou objevil a rozhodl se držet se ho jako klíště. Zaparkovali  a ohlásili se. Odpověď přišla vzápětí: „ Vaši společníci za vás zaplatili dvě třetiny ceny vašeho člunu. Doplatíte zbytek a vezmete si ho?!

Takové nabídce nebylo možné odolat a tak po několika nebytných procedurách Roger opět vlastní svou Modrou Sáru a interiér, který dříve tak často proklínal, mu připadá jako královské apartmá. Za ním se pak plouží ve svém vraku Joe.

Na Huricanu se zatím ti dva hádají, kdože to celé spackal a tak za nimi odlétají ve velkém odstupu.



Sotva u Rogera opadla první vlna nadšení, že má svou loď, znovu ho dostihly starosti co si počít. Už vůbec neměl chuť hrát si na honěnou a nebo dělat hledače pokladů,  byť by byl jakkoliv velký a lákavý.

Teď litoval, že vůbec z Edenu XII, vytáhl paty. Celé tohle bláznivé dobrodružství pro něj znamenalo zatím jen samé nepříjemnosti.

 Do úvah jakou lumpárnu provést svým pronásledovatelům, aby se jich zbavil se ozval hlas z komunikátoru: „ Vítám vás pane opět na palubě!“

„….??“ Na to Roger. Přátelským tónem proteplený hlas mu byl asi tolik co startovní výstřel atletovi. Hlas pokračoval se stejnou vřelostí:
Jsem opravdu velmi rád, že vás mám opět u sebe. Mohu vám nabídnout Galaktické oko?“

To už byl Roger naježen jako dikobraz a ve stavu nejvyšší ostražitosti očekával, co bude následovat.
„Mohl by jste se čistě pro formu identifikovat?“
Přistoupil k pultu a položil ruku na určené místo na terminálu.

„Jsi Roger Taylor!“ reprák už se téměř rozplýval nadšením. „Mám tu pro tebe v paměti zprávu, která je blokována pouze k osobnímu převzetí. A věř mi, že mi to dalo pořádnou fušku, abych ji uchránil před všemi těmi lumpy, kteří se jí pokoušeli ze mě dostat.“

„ Tak už se nevytahuj a vysyp to.“
Řada čísel, které se objevily, nemohla být ničím jiným, než čím byla. Koordináty!

Morgan je tam musel uložit již tehdy, když  Roger převzal náklad na planetce Fobo.  Připadalo mu, že to snad už sto let.
„Máš mapu této oblasti?!“

„Jistě, mapa je součástí zprávy,“ Vítězně smečoval komputer a ihned ji přenesl na obrazovku. Popravdě toho na koukání nebylo mnoho. Malé žluté slunce, dvě vnitřní planety a dvě vnější. Možná tu byly i nějaké měsíce, ale ty nebyly zaznamenány. Ostatně to ani Roger neočekával, věděl jak se takové mapování provádí. „Jak jsme na tom s palivem?“ pozeptal se.

„Stačí na cestu tam, ale nazpátky možná budeš muset kousek cesty tlačit. Ale dovoluji si upozornit na malou závadičku.“
 Roger se v okamžiku proměnil v kus ledu. Připravil se na nejhorší a zaptal se: „ Co je to tentokrát?“

„Sledují nás dvě lodě. Jedna je sice v hodně špatném stavu, ale ta druhá je moderní Huricán, takže jsem zvědavej, co hodláš vymyslet, protože tuhle loď jen tak nesetřeseš. Vsadím se, že při kapacitě tvého mozku na nic nepřijdeš a tak je vhodná chvilka uvažovat o odchodu do universia. Co takhle kyanid? Nebo radši laserovou pistolku a pic do čelíčka? Nebo otevřít přechodovou komoru. To je velmi stylové!“

Vůbec nebyl k zastavení a zjevně si liboval v dalším vymýšlení způsobů, které by mohl Roger použít při sebelikvidaci.
“…. Také bych ti mohl nabídnout vysoké napětí, případně skok do drtiče. Nenudím tě Rogere?“
„Ne-ne, jen klidně pokračuj a nedej se rušit.“

Comuteru po chvíli došla zásoba nápadů a tak nastalo dlouhé ticho. Po odmlce, tak dlouhé, že si Roger říkal, zda se mu nepřetavily pojistky se tichounce zeptal: „ Co budeš dělat?“

„Nic, poletíme tam,“ odpověděl Roger prostě a začal si falešně pískat písničku Vesmírní jezdci od W.Melsna. Chodil sem a tam, utíral prach, přerovnával věci, vychutnával tu chvilku klidu.

„Rogere,“ ozval se znovu comuter nesměle, „ Poslyš vypočítal jsem, že pravděpodobnost tvého přežití je pro tebe jedna ku devítistům padesáti. To přeci nemůžeš myslet vážně?“
„Před chvíli jsi mi nabízel drtič a tak. Tak takhle si ještě chvíli něco užijeme.“ a pískal si dál. Když už to bylo nesnesitelné ozvalo se:
„ Nechceš pustit První mezihvězdnou?“

Roger nic nenamítal a tak se vzápětí kabinou rozléhala píseň Biana Nese Jsi chladná jako neutronová hvězda . Na obrazovce se objevil zástupce pohřební služby. Roger ho přivítal nadšeným pokřikem:

„ Nazdar kámo!“ načež mu na obrazovce přimaloval vousy. Postižený zmizel jako pára nad hrncem a na jeho místo nasoupil psychiatr celý zelený z neustálého polykání prášků. Roger ho laškovně pošimral péřovým oprašovákem. Postupně obrazovku vyklidil i otrlý pojišťovák, když mu Roger polil jeho novou nažehlenou uniformu tekou a začal mu ji s mnoha omluvami utírat stařičkým hadrem na podlahu, který připomínal polotuhý meteorit. Pak už byl klid a lodí se rozléhal již jen nepřerušený proud hudby.

Ani to, že se již přiblížili do cílové oblasti nevyvedlo Rogera z dobré nálady. Hvězda, která  byla nejprve jen slabým  bodem se změnila v planoucí kotouč, ale Roger si jen lebedil a na veškeré námitky odpovídal strašlivými záchvaty smíchu. Když už byl na dohled i celý planetární systém Roger se jako mávnutím kouzelného proutku změnil a zavelel: „Spoj mě s tou smečkou za námi.“

„Tak helejte se milánkové, pořád jste toužili po Morganově pokladu, tak teď jsme na místě a tužte se.“
„Myslíš, že jsem blbý?“ odpověděl Joe, „Na tohle ti neskočíme.“
„No dělejte si co chcete,“ ukončil Roger rázně a z hlasitým klapnutím hovor ukončil. Pak se zvedl, začal přecházet  po kabině a uvažoval nahlas: „ Ten Morgan tady musel nechat něco, co by nás navedlo na správné místo, jinak bych tu mohl rajtovat celou věčnost. Buď tak hodnej a zkus mi projet všechna pásma, ano?

Po chvilce se ozvalo: „ Z třetí planety jde signál na krátkých vlnách. Poletíme tam?
„ Nic jinýho nebývá. Nuže vzhůru na třetí.“