Autor :
©Karel Šlajsna
Název :
ROGER TAYLOR X. ZLATO - SAMÉ ZLATO.
Signál přecházel z kontrolní věře
stařičkého, snad již sta let nepoužívaného, kosmodromu. Roger si
nechal udělat obvyklé testy a když zjistil, že je tu docela ucházející prostředí s dýchatelnou atmosférou,
byl rád, že si nemusí brát těžký
skafandr, který nenáviděl.
Skafandr nijak moc
nemiloval, protože ho škrtil a svědil,
co možná nejnepříjemněji. I teleskopické segmenty se zasekávaly
s velkou oblibou vždy zrovna v těch nejméně vhodných
okamžicích. Kdykoliv ho Roger musel obléci, dlouze se z toho vzpamatovával
a byl přesvědčen o tom, že je navrhoval někdo, kdo
nenáviděl lidstvo jako celek a tak vymyslel tento mučící nástroj
odvozený možná od středověké železné panny.
Než Roger vyšel ven, podíval se, co dělají jeho
pronásledovatelé. Viseli na orbitě přímo nad ním a čekali, co se
bude dít. Vzduch tu voněl po mátě, ale na dohled nebyly žádné
květiny. Nebylo divu, kosmodrom byl postaven v jícnu pradávného
obrovitého kráteru. Zcela na konci plochy stála věž a hned vedle ní
několik opuštěných vraků, které pokrýval prach a dlouhý hangár
natřený ohyzdnou šedí. Roger se vydal k věži. Když už nic
jiného, tak alespoň zjistí, zda tu někde nezůstalo trochu
paliva. Pokud se odtud dostane, není možnost, že by Huricánu zmizel i kdyby ze
své Sáry vyždímal maximum. Musí
vymyslet nějakou lotrovinu. Jakou to ještě nevěděl. Bude se
s tím lámat hlavu, až na to přijde čas.
Uvnitř bylo kupodivu čisto a uklizeno. Roger zbystřil pozornost. Chloupky na
zádech se mu naježily. I výtah fungoval a ani trochu nezaskřípěl,
když ho vezl nahoru. Nahoře zastavil tak hladce, jakoby ho někdo
naolejoval zrovna včera. I velín svítil čistotou. Bylo tu šero a jen
některé kontrolky blikaly. Roger ho přelétl pohledem a když
uviděl ukazatele náplně nádrží, málem mu vypadly oči. Byly plné
až po okraj. Dveře za ním slabě zašramotily a objevila se v nich
postava obrovitého chlapiska. Roger mu do obličeje neviděl, ale
tyhle proporce znal až moc dobře.
MORGAN!
Zasmál se tím svým chraplavým smíchem. „To je překupko,
co?“
Roger na něj jen udiveně zíral. Morgan se
rozpovídal: „Po té poslední akci na planetě
Fobo na mě byla vypsaná již tak velká odměna, že moji kamarádi usoudili, že jsem pro ně
nebezpečný a nepotřebný a nechali mě tady jako odpad. Naštěstí jsem s tím počítal
už dávno a připravil si pojistku.“
„Tou jsem byl já?“ vskočil mu do řeči Roger.
„Ano,“ odpověděl prostě Morgan, „A tak tu
sedím a čekám na tebe.“ V ten moment se mu objevila v ruce
pistole a tón jeho hlasu se změnil: „Už tady trčím dost dlouho a mám
toho plný zuby. Mám tu ve skladišti něco uschováno na horší časy,
naložíme to a zmizíme co nejrychleji.“
Roger si v duchu to MY přeložil jako JÁ.
„Zapomněl jsi na jedno. Spousta lidí si domyslela, kam
letím a také proč. Většinu se mi povedlo setřást, ale támhle na
orbitě čekají dvě lodě a sledují každý pohyb tady dole.
Jedna je vrak, ale ta druhá je supermoderní Hurican, té se nezbavíme jen tak
lehce.“
„Nejspíš máš pravdu,“ připustil Morgan a sklonil
zbraň.
Rogerovi bleskla malá jiskřička naděje: „Co kdybych
tedy předstíral, že to co tu máš, jak říkáš, uskladněno,
začínám nakládat. Hezky bych to těm nahoře vystrčil na plochu.
Už teď jsou samou nedočkavostí celí bez sebe. Když to uvidí,
zapomenou na opatrnost a přistanou a my zatím….“
Morgan nad tím uvažoval jen malou chvíli, ale pak kývl: „Dobrá,
jdeme na to, ale jestli si myslíš, že mě podrazíš, tak…..“
Sjeli dolů a vydali se k hangáru. Morgan
vyťukal kód, dveře se otevřely a uvnitř bylo plno beden.
Naložili je na vozík a Roger s ním zajel ke člunu. Když to opakoval
již potřetí, ti nahoře to opravdu nevydrželi a začali se snášet
na přistávací plochu jako krkavci na mršinu. Vůbec se nezdržovali
obhlídkou situace, vidina bohatství je zcela oslepila a ztratili veškerou
soudnost. Byli přesvědčeni, že tentokrát jim již Roger
neuklouzne. Byla chyba, že ho po tolika zkušenostech stále ještě považovali
za pitomce.
Zfetovaný Joe vylítl ven, ječel: „ Vylez ven ty
skrčku, máš to marný!“ a poskakoval jako posedlý.
Waldron a bývalý
policista se nahrnuli k první bendě, která jim přišla pod ruku,
odklopili víko a omámeně se dívaly na zlatý obsah. Roger to vše pozoroval z poza
dveří hangáru. Zdálo se mu, že následující děj se udál v jediném
okamžiku. Santani spatřil lesk zlata a jedním plynulým pohybem hmátl po
zbrani. Holohlavec jeho pohyb sice koutkem oka zahlédl, ale neměl šanci.
Jeho i Waldrona vzápětí pohltila ohnivá koule. Morgan vykukující za
Rogerem nadšeně chrochtal. Práskl
další výstřel. Joe se otočil vypoulil oči a sesul se
k zemi.
„Teď jsem na řadě já,“ myslel si Roger.
Měl pravdu, obrovitá pěst podobná kladivu dopadla
na Rogerovu hlavu a jeho vědomí zahalila milosrdná mlha. Když se probral,
uslyšel zvuk vozíku. Pracně
otevřel oči a divil se, že není v pekle.
Morgan navážel obsah hangáru do Waldronovy jachty.
Právě když Roger otevřel oči, skládal robot další várku. Roger se převalil a podíval se do útrob
skladu. Byl už téměř prázdný, což znamenalo, že loď už je naložena
do posledního místečka a Roger si uvědomil, co to Morgan provádí za
šílenost. Hurikán byla luxusní jachta stavěná na rychlost, ale ne na to
aby vozila nálad a už vůbec ne v takovém množství.
Znamenalo to, že se
při takovém přetížení enormně mění letové vlastnosti lodi.
Řízení takové lodi se podobá zápasu s raněným obrem zmítajícím
se v předsmrtelné křeči.
Roger byl svázán. Už bych si na to nejspíš měl zvykat,
myslel si. Překulil se a znova a tak se dostal postupně ke své Modré
Sáře a o ostrý výběžek schůdků začal rozdírat svá
pouta. Byl to naštěstí jen slabý provázek a tak po chvilce byl volný.
Morgan mezitím už vstoupil dovnitř a uzavřel vchod. Roger se také
dovlekl do své řídící kabiny. Rádio stále ještě řvalo na plný
výkon a nějaká zpěvačka zpívala cosi o lásce žhavé jako
protohvězda.
S netrpělivým zavrčením cvrnknul do vypínače
a jekot ztichl. Spustil obraz vnější kamery právě včas, aby
viděl, jak Morgan s jachtou prudce stoupá a překračuje
hranici stratosféry. V té chvíli sebou loď podivně smýkla,
jakoby dostala záchvat padoucnice a její dráha se zlomila. Morgan měl
zapnutou automatiku a než převzal řízení, ztratil drahocenné
vteřiny.
Loď prudce uhnula ze své dráhy a v zápětí se
změnila v jasný záblesk.
Roger pozoroval zánik lodi bez sebemenší lítosti, napadlo ho
jen to, že během příštích let budou na tuto planetu dopadat malé
kousky strusky s vysokým obsahem zlata.
Zvenčí se ozvalo naléhavé pípnutí. Roger se lekl
až nadskočil. Pak vykoukl a viděl, že u vchodu stojí
skormně nálkladní robot vedle vozíčku plného beden. Když Roger
pomyslel na obsah, nálada se mu podstatně zlepšila. Její hladina
nepoklesla ani při myšlence na procenta, která slíbil Collinovy.
Už se viděl na velíně kosmodromu na Edenu XII.
„ A už nikdy jinak!“ slíbil si nahlas.
Za zády se mu sama od sebe spustila hudba. Carlo Shinen hrál
svoje fantastický sólo, které ovšem bylo přerušeno dívkou oděnou
toliko do mikroskopických plavek, která hlaholila : „Lidičky v celým
tohle vesmíru, jedině teka je to správný pití pro vás. Bez ní se
prostě nedá žít!“
„Všechno je zas v normálu,“ konstatoval Roger
v duchu, nahlas řekl: „Prdlajs!“, ale neznělo to naštvaně.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku