back Autor : ©Karel Šlajsna
Název : ROGER TAYLOR  PART VII. - NOVÉ PROBLÉMY





 Roger Taylor byl probuzen oním známým mírným kolébáním, které neklamně znamenalo, že letí nadsvětelnou rychlostí.
Patřilo to tak neoddělitelně k jeho životu, že si v prvním okamžiku neuvědomil, že něco není v pořádku, ale v dalším ho úděsné poznání doslova katapultovalo z křesla. Stál a vyděšeně zíral na terminál: „Co se to tu děje?“




„Letíme!“ jásal reproduktor.
„ To cítím, ale kam? A vůbec, jak to, že jsi odstartoval bez mého vědomí? A co zásoby?“
Místo odpovědi, začal komunikátor procítěně recitovat: „Být volný, jak vítr, který si fouká… na kterou stranu chce. Volnost dejte mi…“

Řval jak tur. Rogerovi se podařilo hlas trochu přitlumit na téměř snesitelnou míru, když computer přešel bez výstrahy na dokonale falešný zpěv robotské hymny:Ocelové svaly, titanová mysl, keramické, chlórem chlazené jádro.

 Roger to ignoroval a raději přejel pohledem po ukazatelích. Zásoba  paliva i vzduchu byla dostatečná. Horší už to bylo s vodou. Filtry, které tu byly instalovány ji nedokázaly vyčistit dokonale a tak dosuzovaly Rogera ke konci cesty k pití odporné břečky.

Začal tedy přemýšlet, jak konečně zarazit ten hrozný proud zpěvu. Vzpomněl si na svůj předešlý úspěch a se zlomyslným zábleskem v oku, odklusal k servisní skříňce. Vylovil odtud již jednou k přesvědčování použitý hasák a předstoupil s ním k ovládacímu pultu. Tentokrát však byl přivítán debilním pochichtáváním a poňoukáním : „No tak si do mě bouchni! No rozmlať mě a po dvou minutách si nebudeš vědět rady s řízením lodi. Ty blůmo, nádivo! Neandrtálskej vopičáku, umíš tak leda oloupat banán a ne řídit beze mne loď.“

Roger splaskl a musel uznat, že v tomhle má computer pravdu. Rezignovaně odložil hasák, vzdechnul a zeptal se: : „Můžeš mi alespoň říct, kam to letíme?“

„Co takhle : prosím?“
„Prosím.“
Ale místo odpovědi se Roger dočkal jen ďábelského smíchu a dalšího zpěvu: „ Spojme se oceloví bratři…..“

Roger zasténal.
„… vyjděme na jasnou stéé-ézku, svo-ó-boda  če-é-ká nás…“
Roger sáhl do přihrádky a vytáhl láhev Galaktického oka: „ To je děs tohleto.“

Produkce přestala: „Tobě se můj zpěv nelíbí?“
„Ne, je to báječný, kliďánko pokračuj a nenech se rušit.“
„No, proto,“ odtušil reprák a chrčivě pokračoval : „….neutronové slunce svítí na náá-áás….“

Roger vytvořil spolu s láhví dvě pojité nádoby, tak, aby se obsah co nejdříve přemístil do něj. Sotva dopil, chtěl sáhnout pro další láhev, ale křeslo pod ním zrádně ujelo a on se rozplácnul na zemi, kde usnul s hasákem pod hlavou.

Po probuzení se doplížil do kuchyňského koutku,  vstrčil hlavu do lednice a znova usnul. Probudil se, když už měl na uších jinovatku. Popošel do řídící sekce a nesměle špitnul: „Jaký je prosím nyní cíl naší cesty?“
Tentokrát se na obrazovce objevila čísla okamžitě.  Roger je znal, letěli  k baru U posledního hvězdnanu, to nebyl tak hrozné. Sedl si a byl rád, že je v lodi ticho. Neodvažoval se ani požádat, aby hrála První mezihvězdná. Uvažoval, jak dlouho ten klid vydrží a tušil, že dlouho ne. Měl pravdu. Začalo to otázkou computeru : „Jaký je cíl naší cesty?“

Vzhledem k poměrům na palubě neobyčejná pitomost otázky Rogera překvapila a on zaváhal. To zaváhání bylo ihned zaznamenáno a computer hystericky zakvílel: „ Letíme na šroťák co? Ty mě tam chceš nechat? Odložíš mě, necháš mě tam napospas těm kanibalům. A to všechno za moje věrné služby.“

Roger  se nejprve pokusil nechat ho vymluvit,ale komputer mlel svoje dál a dál a zjevně si ve své depresi liboval. Roger pomyslel na  osvědčené Galaktické oko,ale při stávajícím tempu by mu zásoba dlouho nevydržela. Jeho myšleny se stočily katastrofickým směrem- od takového komputeru je možné očekávat cokoliv. Začal vyjednávat: „ Poslyš, podle toho, co jsi mi ukázal, letíme k baru U posledního hvěznanu.“

Dlouho bylo ticho a jen světla poblikávala, ale nakonec se dočkal odpovědi při které se málem udusil sendvičem, který si v mezičase vyrobil.
„A vezmeš mě sebou?“
„No jasně!“

Živě si představoval jak odmontovává z pultu řídící jednotku , bere ji do baru a objednává jí pití. Zaujala ho natolik, že zprvu přeslechl zvuk při kterém každému  vesmírnému cestovateli tuhne krev v žilách- vzduchotěsné přepážky se opět zavíraly!

Ať to bylo cokoliv, znamenalo to nepříjemnosti a Roger měl pocit, že nic jiného už vlastně ani neprožívá. Přepnul obraz na panoramatický pohled. Na plášti lodi byly přilepeny dvě vesmírné chobotnice.



Vesmírné chobotnice se osaměle neznámo jak potulují volně vesmírem, přepadávají menší lodě a požírajíce vše co je uvnitř. Prázdné a hrůzně vyrabované vraky pak ještě dlouhá léta poletují vesmírem. Existuje jen jeden způsob jak se jich zbavit- vletět do plynného obalu první planety, tak aby se loď o ní otřela. Plášť lodi se při tom rozžhaví a spálí  i chobotnice….. tedy když máte štěstí a nějaká ta planeta je tak  blízko, že se k ní dostanete dřív než chobotnice k vám a když správně spočítáte úhel a loď se nezabodne do atmosféry jako nůž do másla.

Vesmír není zase tak přeplněný planetami s atmosférou, které by byly vhodně po ruce zrovinka když se člověk potřebuje zbavit nevítané návštěvy, která bivakuje na plášti lodi a navíc tyhle potvory jsou chytré a vyskytují se ponejvíce tam, kde široko daleko není nic. Záleží tedy hlavně na štěstí. Těch, kteří ho měli, není zase tak moc.



. Chobotnice usazené na plášti Rogerovy lodi, jisty si svou kořistí nijak nepospíchaly a uživaly si to.
Roger přepnul na vnější odposlech.
„Poslouchej, já tu byla dřív!“
„No to je sice pravda, ale tohle byl odjakživa můj rajón. Tak se koukej klidit.“

„Nevím jakým právem si děláš nárok zrovna na tohle místo. To, že jsi starší  o pár tisíc let tě ještě neopravňuje k tomu, aby jsi se roztahovala po celým vesmíru. A vůbec? Máš ty tohle místo nějak vykolíkovaný, nebo co? A dej si pozor abych si z tebe neudělala předkrm….. i když.. ….v tomhle věku budeš těžko stravitelná.“

„Že by jsi se nestyděla! Copak jsi nepotvrdila Lufutskou dohodu o vzájemném nepožírání?“
„Potvrdila, ale víš jak  dlouho už jsem nic neměla?“
Už dávno před tím Roger nekompromisně zavelel: „Najdi nejbližší planetární systém!“
Pokus o námitky zarazil: „ Jestli sebou nepohneš, tak za chvilku nebudeš mít s kým se hádat.“

Údaje na obrazovku vyskočily v okamžiku. Roger uhodil do klávesnice a loď vyrazila. Motory táhly teď naplno, ale venku mezitím došlo k nemilému obratu: „Hele, co kdybychom se dohodly a rozdělily se?“

Tohle mohl Roger potřebovat nejméně. Nevypadalo to beznadějně, chtělo to jen získat trochu času a tak se rozhodl je trochu opět rozhádat: „ Poslyšte vy dvě tam nahoře, já vím, že to pro mě vyjde nastejno, ale chtěl bych se přeci jen na něco zeptat.“
Chobotnice na to nereagovaly a už si to šinuly ke vstupnímu otvoru.

„Přidej, přidej!“ hecoval  Roger směrem k řídícímu pultu a přitahoval toužebně bod na obrazovce ke kterému se teď řítily. Motory byly přetížené a celá loď se chvěla a vibrovala, „přidej, přidej, kocábko líná!“

Vytočil hlasitost na maximum a zkusil to znova. Tentokrát se zdálo, že má úspěch, protože chobotnice, které již byly u vstupního otvoru a vybíraly první nýty toho nechaly.

„Kamarádi jsem tady sám, tak by mě zajímalo, komu z vás připadnu.“
„Hele, von je tam sám, s tím se nepočítalo, to pro dvě není. Tak jak se dohodneme?“
Nechaly práce a pustily se znova do rozčilené debaty. Občas, když už to vypadlo, že dojde ke smíru, přidal se Roger a dával za pravdu tu jedné tu druhé. Nepatrný bod na obrazovce se změnil nejdřív v malé snítko prachu na obrazovce, pak  zrnko. To k čemu svištěly, nebyl planetární systém jako takový. Spíše to připomínalo malý roj asteroidů.

„I ty budou dobré,“ myslel si Roger, který věděl, že i tyhle balvany mají svou vlastní i když řídkou atmosféru. Bude se muset ovšem přiblížit co nejblíže. Největší z balvanů už byl na obrazovce velký jako malíček. Bylo na čase. Jeho chvilková  nepozornost, kdy se věnoval řízení, stačila chobotnicím k tomu, aby opět uzavřely příměří a daly se do díla. Okolo vstupního otvoru poletovalo už alespoň dvacet nýtů a malá část byla odchlípnutá. Chobotnice z otvoru vyškubávaly cáry cutexu, který tvořil tepelný plášť. Vypadalo to jako když supové škubají vnitřnosti kořisti.

Loď začala brzdit. Chobotnice konečně zaznamenaly co se kolem nich děje a komentovaly to: „ Hele von nás chce shodit!“ ale pokračovaly se zdvojeným úsilím.

Intenzivní brzdění vyvolalo řadu otřesů a škubání doprovázených šíleným jekotem namáhaných součástek a Roger měl pocit, že se loď rozpadá. V další vteřině se člun zabořil do plynného obalu planetky.
Roger si zacpal uši, aby se z toho děsivého zvuku neohluchl, zavřel oči a čekal.
Netrvalo to ostatně dlouho. Člun vyletěl z atmosféry a hluk utichl. Po vytažení čidel Roger obhlédl okolí lodě. Nic. Prázdno. Všude kolem byla jen tma posázená řadou teček roje asteroidů, který mu mizel z dohledu.

„ Zvládnul jsem to!“ jásal computer, „ beze mě by tě už dávno měly v žaludku co? Co by jsis počal nemít mě? Tak co? Jsem tvůj kamarád nebo ne?“
„Jo-jo,“ přitakal Roger, kterému se teprve teď dodatečně udělalo mdlo.
„Takže mě vezmeš do baru?“

„To si piš, že jo a objednám ti celou flašku Galaktickýho oka.“
„Jupíííííí! Letíme do baru!“