Autor :
©Karel Šlajsna
Název :
ROGER TAYLOR - PART XI: EDEN XII.
Roger seděl v
řídící věži kosmodromu na Edenu XII. Jeho nohy čněly vysoko
nad terminálem a místností se rozléhal na plné pecky puštěný živák od
skupiny Pavouci z Alienu, které doprovázel Roger
neuvěřitelně falešným pískáním, které by utrhlo uši i
Ušounům z Planety Tupus, kteří jak je všeobecně známo,
nemají hudební sluch a slovo hudba v jejich řeči ani neexistuje.
Nejbližší synonymum je hulákání.
Na obrazovku se pokusil vniknout mladík s bradou
ambiciózně vytrčenou, ale sotva zaregistroval blízkost Rogerových
ponožek, ucpal si nos a dal se na kvapný ústup. Po tomto krátkém intermezzu již
pokračoval koncert bez přerušení.
Roger byl na Edenu
XII již třetí týden, poté co se vrátil z Liberty, kde měl krátký
rozhovor s Collinsem, který byl ihned poté převezen do nemocnice na jednotku intenzivní péče. Pan
advokát byl v komatu od chvíle, kdy zjistil, že jeho podíl nedělá ani
setinu toho, co do podniku investoval.
Na Edenu byl Roger
přivítán s velkou slávou.
Nemusel by teď vlastně dělat, ale měl pocit, že by
to vůči šéfovi, který se k němu tak skvěle zachoval,
nebylo správné.
Hodně času teď věnoval vzpomínám na vše
co prožil, ale myslel i na dívku, která v jistém slova smyslu byla oním
příslovečným kamínkem, který dává do pohybu lavinu. Jako
odpověď na jeho myšlenky zapípal řídící pult. Roger sundal nohy z terminálu, nacpal je do holinek
a vyšel ven. Zatímco dříve tuhl
část práce děla nerad, teď
se tím bavil.
Na plochu přistávala štíhlá stříbřitá jehle
podobná jachta. Když k ní Roger docházel, zrovna se otevírala dvířka.
Na postavu, která se
objevila ve vstupním otvoru, zůstal Roger civět jako zjevení,
úspěšně při to imitujíc kapra na suchu.
Byla to právě
ta dívka, na kterou před chvíli myslel.
Zcupitala dolů na svých jehlových kramflících a
zašvitořila: „ Ty jsi určitě ten hrdinný Roger Taylor, který se
mě tehdy ujal a přemohl toho hrozného piráta Morgana!“
Roger se nevzmohl na odpověď. Ostatně to ani
nebylo možné, protože mluvila dál bez známky toho, že by se potřebovala
nadechnout a při mluvení si stačila sama.
„ Jsi slaďoučký hodný chlapeček.
Určitě tě to mé léčení stálo děsnou fůru
peněz, ale neboj, můj papá má
dost. Kde mám asi šekovku?“
Hrabala se v kabelce se zájem archeologa naleznuvšího
Pyramův poklad, zatímco Roger měl pocit, že se před ním roztrhla
přehrada a on plave v proudu slov.
To už dívka
doprovázejíc to neustále novým přívalem slov, odněkud ze své tašky
vylovila tužku a blok. Zamávala řasami a zeptala se: „Tak kolik ti dlužím
cukrouši?“
„Už ani nevím,“ odpověděl začarován tou
ztrátou iluzí a odcházel.
„ Tak si to spočítej a večer mi to řekneš.
Zastavím se tady pro tebe a půjdeme někam pařit jo?!“ volala za
ním.
Zasedl posléze do křesla na věži a začalo se
mu stýskat po vesmírných chobotnicích, i po tom prevítovi Waldronovi.
Večer má volno, tak si zaletí do baru U posledního
hvězdnanu, pořádně to tam roztočí a ta holka ať jde
k čertu…. a …. anebo vlastně ne!
V hlavě se mu zrodil nový plán.Večer už
čekal venku před kosmodromem přešlapoval v gala
oblečku.
Když ho dívka uviděla, nadšeně afektovaně
spráskla ruce : „Ty můj broučku, ty už jsi se nemohl dočkat co?“
„Hmm…“ Roger na to neutrálně.
„ A kam poletíme?“
„Někam kde jsi nejspíš jaktěživa nebyla,“
zapředl sarkasticky, lusknutím přivolal vozidlo a sotva nasedla,
přidal na rychlosti, podoben v pološeru malému rudému ďáblíkovi.
Zastavil až před Modrou Sárou. Vykrouhnul efektní
oblouk, pak prudce zabrzdil a gentlmensky oběhl vozidlo, aby jí
otevřel dveře.
„Co je to?“ zeptala se nedůvěřivě a
ukazovala prstíkem na jeho nepříliš vzhlednou loď.
„ To je moje loď, tam to všechno začalo.
Jistě jste zvědavá, jak to vypadá uvnitř lodi, kterou navštívil
ten hrůzný kruťák Morgan!“
Vešli dovnitř a Roger hned začal pracovat na svém
plánu. Nalil dívce pořádnou porci Galaktického oka, které ona do sebe
hodila naráz a začala pobíhat po lodi sem a tam, neustále mluvila a na
něco se ptala. Roger trpělivě odpovídal a naléval další a další
sklenky. Věděl, že Galaktické oko má všechny vlastnosti kovadliny
dopadnuvší na konzumentovu hlavu. Když situace dozrála, lehce nadhodil : „Tak
co ten šek?“
Dívka mírně vrávorala, ale bez váhání sáhla do tašky.
Většina věcí sice vypadla na zem, ale nakonec našla šekovku a
podpírána Rogerem načmárala na příslušné místo svůj podpis a
přidala otisk palce.
Krátce na to zvadla úplně a začala hlasitě
chrápat.
Roger ji naložil a
odvezl do hotelu, kde ji předal personálu. Na cestě zpět si
velmi zálibně prohlížel podepsaný šek, který neměl vyplněnou
částku.
Ráno si objednal
videohovor a otcem dívky. Když mu vylíčil situaci, bylo na druhém konci
dlouhé a hluboké ticho. Pak se ozval přiškrcený hlas. „Kdybych na to
pustil své právníky, nejspíš by jsme dokázali přesvědčit banku,
že šek byl podepsán ve stavu nepříčetnosti, ale na kolik si ten papír
ceníte pane Taylor?“
„Pro začátek bych se spokojil s tím, že jí
odsunete někam hodně daleko odmne, ale hlavně by jste jí
měl lépe hlídat, aby se takhle
sama nepotulovala světem a nepodepisovala šeky.“
„Buďte ujištěn, že okamžitě pro ní posílám
svoje lidí, kteří se o ní postarají a zaručuji vám, že ji už
neuvidíte .“
Roger mu před
obrazovkou papír roztrhal, vstal a odešel, pískaje si cestou nový hit Carla
Shinena Má duše je smutná jako temný vesmír…
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku