Autor :
©Karel Šlajsna
Název :
ROGER TAYLOR- PART IX. - NA TŘETÍ.
Na palubě luxusní vesmírné jachty Huricán bylo ticho a každý dumal co dál. Zatímco bývalý
policista se rozhodl spoléhat především na svou fyzickou sílu,
Waldron došel
k přesvědčení, že svého dočasného spojence dokáže
ošvindlovat, Roger omotán provazem
vypadal jako roláda a měl jen jednu myšlenku: Jak se z téhle
prekérní situace co nejlépe dostat a zmizet pokud možno na druhý konec vesmíru.
Zhruba v té chvíli hned vedle zaparkovala jiná
loď. Joe Santani se potuloval sem a tam a podobně jako Roger
převážel všechno a kšeftoval se
vším, co bylo možné někde nakoupit a jinde se ziskem prodat. Jeho výdělek nebyl nikdy velký, ale
stačil mu na nákup paliva na další
cestu, na trochu jídla a pití a na to aby si občas někde našel
nějaké děvče na povyražení. Po ničem jiném ostatně ani
Joe netoužil. Sotva zahlíd luxusní jachtu s otevřeným vstupem,
napadlo ho, že by tam mohl nakouknout. Joe byl vychrtlý čahoun a jeho
postava připomínala skládací jeřáb a tak když ho Roger uviděl
vkrádat se do lodi vzpomněl si na jeden starý film o vetřelcích. Stín
vypadal opravdu hrozivě a navíc ho mohl Roger díky svému postavení ( spíše
by se mělo napsat lehu) jen z jednoho úhlu.
Toto hororové stínové divadlo bylo navíc doprovázeno různými
neméně hrozivými zvuky jako šátrání, škrábání nebo funění. Stín se
postupně chodbou doklátil až k Rogerovi, zakopl o něj a
zasakroval. Roger si oddychl. Je to
člověk a ten ho v nejhorším jen zabije. Dotyčný ho
ještě nakopl a pak ho začal ohmatávat prsty kostlivce. Když zjistil,
co to před ním na podlaze leží, začal se šeptem zblízka vyptávat.
Roger měl pocit, že se před ním otevřelo odpadní potrubí, ale
snažil se poctivě odpovídat :
„ Hu-hu. Hý-ho- hoct.“
Neznámý patrně tuto řeč skvěle ovládal,
protože okamžitě pochopil a začal Rogera rozvazovat. Sotva byl volný
sykl: „ Rychle pryč.“ V tomhle měl Joe bohatou praxi a tak
jen minutku nato už oba opustili
Huricana , odpojili přechodový tunel, usadili se v řídící
kabině a začali si sdělovat navzájem své osudy, zatímco loď
se odpoutala z kotviště a mizela na druhý konec šroťáku.
Roger se snažil být stručný a říci toho svému
zachránci co nejméně, ale ten již
dříve leccos zaslechl a tak vytušil kohože to zcela náhodou objevil a
rozhodl se držet se ho jako klíště. Zaparkovali a ohlásili se. Odpověď přišla vzápětí: „ Vaši
společníci za vás zaplatili dvě třetiny ceny vašeho člunu.
Doplatíte zbytek a vezmete si ho?!
Takové nabídce nebylo možné odolat a tak po několika
nebytných procedurách Roger opět vlastní svou Modrou Sáru a interiér,
který dříve tak často proklínal, mu připadá jako královské
apartmá. Za ním se pak plouží ve svém vraku Joe.
Na Huricanu se zatím ti dva hádají, kdože to celé spackal a
tak za nimi odlétají ve velkém odstupu.
Sotva u Rogera opadla první vlna nadšení, že má svou
loď, znovu ho dostihly starosti co si počít. Už vůbec neměl
chuť hrát si na honěnou a nebo dělat hledače pokladů, byť by byl jakkoliv velký a lákavý.
Teď litoval, že vůbec z Edenu XII, vytáhl paty. Celé tohle
bláznivé dobrodružství pro něj znamenalo zatím jen samé
nepříjemnosti.
Do úvah jakou
lumpárnu provést svým pronásledovatelům, aby se jich zbavil se ozval hlas
z komunikátoru: „ Vítám vás pane opět na palubě!“
„….??“ Na to Roger. Přátelským tónem proteplený hlas mu
byl asi tolik co startovní výstřel atletovi. Hlas pokračoval se
stejnou vřelostí:
Jsem opravdu velmi rád, že vás mám opět u sebe. Mohu
vám nabídnout Galaktické oko?“
To už byl Roger naježen jako dikobraz a ve stavu nejvyšší ostražitosti
očekával, co bude následovat.
„Mohl by jste se čistě pro formu identifikovat?“
Přistoupil k pultu a položil ruku na určené
místo na terminálu.
„Jsi Roger Taylor!“ reprák už se téměř rozplýval
nadšením. „Mám tu pro tebe v paměti zprávu, která je blokována pouze
k osobnímu převzetí. A věř mi, že mi to dalo pořádnou
fušku, abych ji uchránil před všemi těmi lumpy, kteří se jí
pokoušeli ze mě dostat.“
„ Tak už se nevytahuj a vysyp to.“
Řada čísel, které se objevily, nemohla být
ničím jiným, než čím byla. Koordináty!
Morgan je tam musel uložit již tehdy, když Roger převzal náklad na planetce
Fobo. Připadalo mu, že to snad už
sto let.
„Máš mapu této oblasti?!“
„Jistě, mapa je součástí zprávy,“
Vítězně smečoval komputer a ihned ji přenesl na obrazovku.
Popravdě toho na koukání nebylo mnoho. Malé žluté slunce, dvě
vnitřní planety a dvě vnější. Možná tu byly i nějaké
měsíce, ale ty nebyly zaznamenány. Ostatně to ani Roger
neočekával, věděl jak se takové mapování provádí.
„Jak jsme na tom s palivem?“ pozeptal se.
„Stačí na cestu tam, ale nazpátky možná budeš muset
kousek cesty tlačit. Ale dovoluji si upozornit na malou závadičku.“
Roger se
v okamžiku proměnil v kus ledu. Připravil se na nejhorší a
zaptal se: „ Co je to tentokrát?“
„Sledují nás dvě lodě. Jedna je sice v hodně
špatném stavu, ale ta druhá je moderní Huricán, takže jsem zvědavej, co
hodláš vymyslet, protože tuhle loď jen tak nesetřeseš. Vsadím se, že
při kapacitě tvého mozku na nic nepřijdeš a tak je vhodná
chvilka uvažovat o odchodu do universia. Co takhle kyanid? Nebo radši laserovou
pistolku a pic do čelíčka? Nebo otevřít přechodovou komoru.
To je velmi stylové!“
Vůbec nebyl k zastavení a zjevně si liboval
v dalším vymýšlení způsobů, které by mohl Roger použít při
sebelikvidaci.
“…. Také bych ti mohl nabídnout vysoké napětí,
případně skok do drtiče. Nenudím tě Rogere?“
„Ne-ne, jen klidně pokračuj a nedej se rušit.“
Comuteru po chvíli došla zásoba nápadů a tak nastalo
dlouhé ticho. Po odmlce, tak dlouhé, že si Roger říkal, zda se mu
nepřetavily pojistky se tichounce zeptal: „ Co budeš dělat?“
„Nic, poletíme tam,“ odpověděl Roger prostě a
začal si falešně pískat písničku Vesmírní jezdci od W.Melsna. Chodil sem a tam, utíral prach, přerovnával
věci, vychutnával tu chvilku klidu.
„Rogere,“ ozval se znovu comuter nesměle, „ Poslyš
vypočítal jsem, že pravděpodobnost tvého přežití je pro tebe
jedna ku devítistům padesáti. To přeci nemůžeš myslet
vážně?“
„Před chvíli jsi mi nabízel drtič a tak. Tak
takhle si ještě chvíli něco užijeme.“ a pískal si dál. Když už to
bylo nesnesitelné ozvalo se:
„ Nechceš pustit První mezihvězdnou?“
Roger nic nenamítal a tak se vzápětí kabinou rozléhala
píseň Biana Nese Jsi chladná jako
neutronová hvězda . Na obrazovce se objevil zástupce pohřební
služby. Roger ho přivítal nadšeným pokřikem:
„ Nazdar kámo!“ načež mu na obrazovce přimaloval
vousy. Postižený zmizel jako pára nad hrncem a na jeho místo nasoupil psychiatr
celý zelený z neustálého polykání prášků. Roger ho laškovně
pošimral péřovým oprašovákem. Postupně obrazovku vyklidil i otrlý
pojišťovák, když mu Roger polil jeho novou nažehlenou uniformu tekou a
začal mu ji s mnoha omluvami utírat stařičkým hadrem na
podlahu, který připomínal polotuhý meteorit. Pak už byl klid a lodí se
rozléhal již jen nepřerušený proud hudby.
Ani to, že se již přiblížili do cílové oblasti
nevyvedlo Rogera z dobré nálady. Hvězda, která byla nejprve jen slabým bodem se změnila v planoucí kotouč,
ale Roger si jen lebedil a na veškeré námitky odpovídal strašlivými záchvaty
smíchu. Když už byl na dohled i celý planetární systém Roger se jako mávnutím
kouzelného proutku změnil a zavelel: „Spoj mě s tou smečkou
za námi.“
„Tak helejte se milánkové, pořád jste toužili po
Morganově pokladu, tak teď jsme na místě a tužte se.“
„Myslíš, že jsem blbý?“ odpověděl Joe, „Na tohle
ti neskočíme.“
„No dělejte si co chcete,“ ukončil Roger
rázně a z hlasitým klapnutím hovor ukončil. Pak se zvedl,
začal přecházet po
kabině a uvažoval nahlas: „ Ten Morgan tady musel nechat něco, co by
nás navedlo na správné místo, jinak bych tu mohl rajtovat celou
věčnost. Buď tak hodnej a zkus mi projet všechna pásma, ano?
Po chvilce se ozvalo: „ Z třetí planety jde signál
na krátkých vlnách. Poletíme tam?
„ Nic jinýho nebývá. Nuže vzhůru na třetí.“