Autor :
©Karel Šlajsna
Název :
ROGER TAYLOR PART VIII. - STARONOVÍ ZNÁMÍ.
Bar U posledního hvězdnanu byl jak známo postaven na
místě bývalého kosmodromu. Vůbec celá tahle planeta byla názorným
příkladem , že to s tím neutuchajícím nadšením a elánem při
osidlování vesmíru není takové, jak se všeobecně předstírá.
Tak třeba tady: Ideální atmosféra, přírod krotká,
žádné zvířectvo, které by si
toužilo dát osadníky k večeři. Navíc to bylo místo na
hranici tří regionů a tak se tu s předpokladem silného
provozu hned zezačátku vystavěl velký terminál. Lodě se
přiváželi spousty osadníků a hory materiálu, ale pak aniž kdo
věděl proč, se objevily bouře, zátopy, tajfuny a lidé místo
aby proti tomu bojovali se sebrali, řekli si, že to nestojí zato a odešli.
Je zajímavé, že sotva poslední přistěhovalec zmizel, bouře
ustaly. Zůstal jen kosmodrom a bar, tím, že byl v podstatě na
území nikoho, byl využíván existencemi mnohdy pochybnými a k vymyšlení
plánů, které jedni vymýšleli s druhými proti třetím.
Vesmírný cestovatel Roger Taylor se tu občas zastavoval
a tak tu pamatoval opravu všelicos, ale tak pestrou směsici, která tu
parkovala tentokrát, tu ještě neviděl. Celá plocha byla narvaná tak,
že až po dlouhém hledání našel místečko docela vzadu.V té chvíli ho
napadlo, že celé to rojení je tu jen kůli němu a že problémy
během letu měli jen ten účel, aby ho dovedly právě sem. Ve
chvíli, kdy provedl ten malý fígl s tím, že jakoby omylem
přitlačil když psal místo kam měl letět, si neuvědomil,
že to místo- šroťák bude muset navštívit, protože si zde vyzvedne svou
Modrou Sáru. Tahle loď už byl jen vrak, který se sotva vlekl a odevšad
z temných koutů na něj zírali malí kosmáci. Tito paraziti se
usidlovali v těžko přístupných místech kosmických lodí,
připojovaly se k elektrickým kabelům z kterých
vyváděli odporové smyčky, kterými vyhřívali hnízda svých
četných potomků. Pokud jste je včas nezlikvidovali, mohlo se
stát, že odběr proudu pro tato hnízda již byl tak velký, že kapacita
nestačila na napájení přístrojů řídících loď.
Roger seděl a přemýšlel. Jestli jeho tušení je
správné, bude mít od této chvíle za sebou smečku připravenou
udělat z něj sekanou v momentě, kdy něco najde.
Nebyla to zrovna příjemná představa. Nic nevymyslel a tak si
řekl, že se tak, jako již mnohokrát v jeho životě, situace
nějak vyřeší. Když ne dobře, tak špatně určitě.
Posílen takto těmito optimistickými vyhlídkami na blízkou budoucnost vyšel
ven rozhodnut zlepšit je alespoň návštěvou baru a požíváním alkoholu
v míře větší než malé.
Roger, stejně tak jako mnoho jiných pilotů, lítal
sám uzavřen v lodi jako brouk v piksle a byl celé dlouhé týdny
sám a tak se těšil na společnost lidí. Nutno ovšem dodat, že si již
příliš na svou samotu zvykl, takže míval ostatních brzy plné zuby a byl
nakonec rád, že je opět sám. Krásný případ pro psychiatra, který by
z toho vytřískal minimálně diplomovou práci.
V baru byla hlava na hlavě a hučelo to tam
jako v úle. Roger se chtěl probojovat k baru, ale dav byl tak
kompaktní, že to vzdal a nechal se unášet proudem. Po chvilce se mu přeci
jen podařilo dokormidlovat do trochu klidnějšího kouta. Pokusil se
upoutat na sebe pozornost číšnice, ale bez úspěchu. Nakonec to
vyřešil tak, že když se opět ocitla v jeho blízkosti,
prostě jí uzmul pitivo, které měla na tácu.
Pokoušel se být nenápadný a sledoval tu pestrou směsici
vesměs podivných invidiuí. Něčí tlapa mu dopadla na rameno jako
kladivo a snažila se rozdrtit mu klíční kost. Roger se ohlédl a jeho
pohled se zarazil o žraločí pohled holohlavého kolohnáta s kterým
měl tu pochybnou čest seznámit se již dříve. Ze všech lidí,
které si nepřál ještě kdy v životě potakat, tenhle
patřil bezesporu na přední místo.
„To je ale shledáníčko,co? To se tak lidé sejdou a ani
nechtějí. Podívej, celá tahle sebranka se sem sjela poté,co někdo
pustil do éteru informaci, že jsi na
cestě za lupem piráta Morgana a míříš nejdřív do tohohle pajzlu.
Myslím, že by pro tvé zdraví bylo dobré, kdybys přijal naší
společnost.Měl by jsi letět s námi a nechat celou tuhle
bandu tady ať sedí, opíjejí se a čekají až přiletíš.“ a jako na
povel se za ním objevila tvarohovitá tvář Waldrona, „Ono totiž zatím
nikoho nenapadlo, že nevědí jak vypadáš a že by si to měli
zjistit,ale jak dlouho?“
Roger si
uvědomil, že tohle je jeho šance. Ostatně cestovat v luxusní
Waldronově jachtě bude mnohem pohodlnější než ve vraku, který
teď vlastní. Mimoto nepochyboval o tom, že celé tohle spojenectví je jen
dočasné a tak ti tři vypochodovali ven. Nikdo si toho ani nevšiml.
Sotva byly v lodi a dveře za nimi zaklaply, chování jeho nového
spojence se rázem změnilo: „Mohli
by jsme teď do tebe napíchat drogy a pěkně ti probrat mozek a
vytáhnout z něho všechno, rozumíš? Úplně všechno. I to na co jsi
ty dávno zapomněl. Třeba co jsi měl v pěti letech
k snídani. Jenže tady pan Wladron, když mě najal, se rozhodl, že
k tobě chceme být hodný, protože je to jemnej pán a takový metody se
mu příčej. Rozdělíme se- bude toho určitě dost pro
všechny!“
Do baru mezitím vrazil malý mužíček a zaržál: „Taylor
je tady. Identifikovali jeho člun!“ Na přítomné to mělo stejný
účinek, jakoby se právě dozvěděli, že uvnitř řádí
šarlatový mor. Vznikl nepředstavitelný úprk, všichni se cpali ke dveřím
a ti co se již dostali ven, klusali ke svým lodím, uvedli je do stavu
červené pohotovosti a s napětím pozorovali Rogerovu loď a
telelili se očekáváním na jediný podezřelý pohyb.
Roger
s uspokojením sledoval na obrazovce ten zmatek a stejně tak ho bavila
představa, že tu budou všichni sedět a poulit oči na prázdný
člun, zatímco oni již budou daleko ve vesmíru.
„Tak kam to bude?“
„ Na šroťák. Potřebuji svou Modrou Sáru.“
Na šroťáku není možné přistát, kde se komu zlíbí,
protože Levithaimové jsou značně nerudní a na každý takový pokus
odpovídají stereotypně plnou palebnou silou, která takového vetřelce
rozhodila po okolí v podobě mikročástic. Nemohli tedy dělat
nic jiného, než navést loď na oběžnou dráhu a čekat až se jim
dostane milostivého přijetí. Roger se jako boxer, který je zahnán do
kouta, stáhl do své kabiny a snažil se ze všech sil vyprodukovat nějaký
spásný nápad, který ale nepřicházel.
Levithaimové je nechali celý den podusit ve vlastní
šťávě, než jim konečně povolili přistání. Vypadli
všichni stejně. Dva metry vysocí s vypracovanou maskulatůrou a
konstantním výrazem.
I jejich hlas byl neutrální: „Co si pánové budou přát?“
Roger postrčen
dopředu odpověděl. „
Před nějakým časem jsem tu zanechal svou loď Modrou Sáru.
Chtěl bych ji odkoupit zpět, je-li alespoň v trochu slušném
stavu.“
I když jejich výraz ani tón hlasu se nezměnil, Roger
měl pocit, že jakmile slyšeli o
obchodu, prvotní napětí povolilo.
„Pamatujete si identifikační číslo?“
Byla to v podstatě jen formální otázka, identitu
své lodi si pamatoval naprosto každý. Roger ho odříkal, oni si ho zapsali,
prohlásili, že to bude nějaký čas trvat a odporoučeli se.
Sotva však za nimi zapadly dveře. Vrhli se ti dva na
Rogera a křičeli na něho jeden přes druhého: „Tak
konečně vybal na co
potřebuješ tu svojí kocábku? Myslíš si, že do ní vlezeš a zmizíš nám, co?
Tak na to zapomeň!“ a hned také přešli od slov
k činům. Vazoun Rogera povalil a než se zmohl na odpor, svázal
ho do úhledného uzlíčku: „Jen co se Waldron odporoučí, vymlátím to
z tebe.“ Syčel mu nenávistně do ucha.
„Uuuhmmmmm,“ snažil se vložit do debaty Roger,ale to už byl
sám a nikdo ho neposlouchal.