Autor :
©Karel Šlajsna
Název :
ROGER TAYLOR PART VII. - NOVÉ PROBLÉMY
Roger Taylor byl
probuzen oním známým mírným kolébáním, které neklamně znamenalo, že letí
nadsvětelnou rychlostí.
Patřilo to tak neoddělitelně k jeho
životu, že si v prvním okamžiku neuvědomil, že něco není
v pořádku, ale v dalším ho úděsné poznání doslova
katapultovalo z křesla. Stál a vyděšeně zíral na terminál:
„Co se to tu děje?“
„Letíme!“ jásal reproduktor.
„ To cítím, ale kam? A vůbec, jak to, že jsi odstartoval
bez mého vědomí? A co zásoby?“
Místo odpovědi, začal komunikátor
procítěně recitovat: „Být volný, jak vítr, který si fouká… na kterou
stranu chce. Volnost dejte mi…“
Řval jak tur. Rogerovi se podařilo hlas trochu
přitlumit na téměř snesitelnou míru, když computer přešel
bez výstrahy na dokonale falešný zpěv robotské hymny:Ocelové svaly, titanová mysl, keramické, chlórem chlazené jádro.
Roger to ignoroval a
raději přejel pohledem po ukazatelích. Zásoba paliva i vzduchu byla dostatečná. Horší
už to bylo s vodou. Filtry, které tu byly instalovány ji nedokázaly
vyčistit dokonale a tak dosuzovaly Rogera ke konci cesty k pití
odporné břečky.
Začal tedy přemýšlet, jak konečně
zarazit ten hrozný proud zpěvu. Vzpomněl si na svůj
předešlý úspěch a se zlomyslným zábleskem v oku, odklusal
k servisní skříňce. Vylovil odtud již jednou
k přesvědčování použitý hasák a předstoupil s ním
k ovládacímu pultu. Tentokrát však byl přivítán debilním
pochichtáváním a poňoukáním : „No tak si do mě bouchni! No
rozmlať mě a po dvou minutách si nebudeš vědět rady
s řízením lodi. Ty blůmo, nádivo! Neandrtálskej vopičáku,
umíš tak leda oloupat banán a ne řídit beze mne loď.“
Roger splaskl a musel uznat, že v tomhle má computer
pravdu. Rezignovaně odložil hasák, vzdechnul a zeptal se: : „Můžeš mi
alespoň říct, kam to letíme?“
„Co takhle : prosím?“
„Prosím.“
Ale místo odpovědi se Roger dočkal jen
ďábelského smíchu a dalšího zpěvu: „ Spojme se oceloví
bratři…..“
Roger zasténal.
„… vyjděme na jasnou stéé-ézku, svo-ó-boda če-é-ká nás…“
Roger sáhl do přihrádky a vytáhl láhev Galaktického
oka: „ To je děs tohleto.“
Produkce přestala: „Tobě se můj zpěv
nelíbí?“
„Ne, je to báječný, kliďánko pokračuj a
nenech se rušit.“
„No, proto,“ odtušil reprák a chrčivě
pokračoval : „….neutronové slunce svítí na náá-áás….“
Roger vytvořil spolu s láhví dvě pojité
nádoby, tak, aby se obsah co nejdříve přemístil do něj. Sotva
dopil, chtěl sáhnout pro další láhev, ale křeslo pod ním zrádně
ujelo a on se rozplácnul na zemi, kde usnul s hasákem pod hlavou.
Po probuzení se doplížil do kuchyňského koutku, vstrčil hlavu do lednice a znova usnul.
Probudil se, když už měl na uších jinovatku. Popošel do řídící sekce
a nesměle špitnul: „Jaký je prosím nyní cíl naší cesty?“
Tentokrát se na obrazovce objevila čísla okamžitě. Roger je znal, letěli k baru U posledního hvězdnanu, to
nebyl tak hrozné. Sedl si a byl rád, že je v lodi ticho. Neodvažoval se
ani požádat, aby hrála První mezihvězdná. Uvažoval, jak dlouho ten klid
vydrží a tušil, že dlouho ne. Měl pravdu. Začalo to otázkou computeru
: „Jaký je cíl naší cesty?“
Vzhledem k poměrům na palubě neobyčejná
pitomost otázky Rogera překvapila a on zaváhal. To zaváhání bylo ihned
zaznamenáno a computer hystericky zakvílel: „ Letíme na šroťák co? Ty
mě tam chceš nechat? Odložíš mě, necháš mě tam napospas těm
kanibalům. A to všechno za moje věrné služby.“
Roger se nejprve
pokusil nechat ho vymluvit,ale komputer mlel svoje dál a dál a zjevně si
ve své depresi liboval. Roger pomyslel na
osvědčené Galaktické oko,ale při stávajícím tempu by mu
zásoba dlouho nevydržela. Jeho myšleny se stočily katastrofickým
směrem- od takového komputeru je možné očekávat cokoliv. Začal
vyjednávat: „ Poslyš, podle toho, co jsi mi ukázal, letíme k baru U
posledního hvěznanu.“
Dlouho bylo ticho a jen světla poblikávala, ale nakonec
se dočkal odpovědi při které se málem udusil sendvičem,
který si v mezičase vyrobil.
„A vezmeš mě sebou?“
„No jasně!“
Živě si představoval jak odmontovává z pultu
řídící jednotku , bere ji do baru a objednává jí pití. Zaujala ho natolik,
že zprvu přeslechl zvuk při kterém každému vesmírnému cestovateli tuhne krev v žilách-
vzduchotěsné přepážky se opět zavíraly!
Ať to bylo cokoliv, znamenalo to nepříjemnosti a
Roger měl pocit, že nic jiného už vlastně ani neprožívá. Přepnul
obraz na panoramatický pohled. Na plášti lodi byly přilepeny dvě
vesmírné chobotnice.
Vesmírné chobotnice se osaměle neznámo jak potulují
volně vesmírem, přepadávají menší lodě a požírajíce vše co je
uvnitř. Prázdné a hrůzně vyrabované vraky pak ještě dlouhá
léta poletují vesmírem. Existuje jen jeden způsob jak se jich zbavit-
vletět do plynného obalu první planety, tak aby se loď o ní
otřela. Plášť lodi se při tom rozžhaví a spálí i chobotnice….. tedy když máte štěstí a
nějaká ta planeta je tak blízko,
že se k ní dostanete dřív než chobotnice k vám a když
správně spočítáte úhel a loď se nezabodne do atmosféry jako nůž
do másla.
Vesmír není zase tak přeplněný planetami
s atmosférou, které by byly vhodně po ruce zrovinka když se
člověk potřebuje zbavit nevítané návštěvy, která bivakuje
na plášti lodi a navíc tyhle potvory jsou chytré a vyskytují se ponejvíce tam,
kde široko daleko není nic. Záleží tedy hlavně na štěstí. Těch,
kteří ho měli, není zase tak moc.
.
Chobotnice usazené na plášti Rogerovy lodi, jisty si svou
kořistí nijak nepospíchaly a uživaly si to.
Roger přepnul na vnější odposlech.
„Poslouchej, já tu byla dřív!“
„No to je sice pravda, ale tohle byl odjakživa můj
rajón. Tak se koukej klidit.“
„Nevím jakým právem si děláš nárok zrovna na tohle
místo. To, že jsi starší o pár tisíc
let tě ještě neopravňuje k tomu, aby jsi se roztahovala po
celým vesmíru. A vůbec? Máš ty tohle místo nějak vykolíkovaný, nebo
co? A dej si pozor abych si z tebe neudělala předkrm….. i když..
….v tomhle věku budeš těžko stravitelná.“
„Že by jsi se nestyděla! Copak jsi nepotvrdila
Lufutskou dohodu o vzájemném nepožírání?“
„Potvrdila, ale víš jak
dlouho už jsem nic neměla?“
Už dávno před tím Roger nekompromisně zavelel:
„Najdi nejbližší planetární systém!“
Pokus o námitky zarazil: „ Jestli sebou nepohneš, tak za
chvilku nebudeš mít s kým se hádat.“
Údaje na obrazovku vyskočily v okamžiku. Roger
uhodil do klávesnice a loď vyrazila. Motory táhly teď naplno, ale
venku mezitím došlo k nemilému obratu: „Hele, co kdybychom se dohodly a
rozdělily se?“
Tohle mohl Roger potřebovat nejméně. Nevypadalo to
beznadějně, chtělo to jen získat trochu času a tak se
rozhodl je trochu opět rozhádat: „ Poslyšte vy dvě tam nahoře,
já vím, že to pro mě vyjde nastejno, ale chtěl bych se přeci jen
na něco zeptat.“
Chobotnice na to nereagovaly a už si to šinuly ke vstupnímu
otvoru.
„Přidej, přidej!“ hecoval Roger směrem k řídícímu pultu
a přitahoval toužebně bod na obrazovce ke kterému se teď
řítily. Motory byly přetížené a celá loď se chvěla a
vibrovala, „přidej, přidej, kocábko líná!“
Vytočil hlasitost na maximum a zkusil to znova.
Tentokrát se zdálo, že má úspěch, protože chobotnice, které již byly u
vstupního otvoru a vybíraly první nýty toho nechaly.
„Kamarádi jsem tady sám, tak by mě zajímalo, komu
z vás připadnu.“
„Hele, von je tam sám, s tím se nepočítalo, to pro
dvě není. Tak jak se dohodneme?“
Nechaly práce a pustily se znova do rozčilené debaty.
Občas, když už to vypadlo, že dojde ke smíru, přidal se Roger a dával
za pravdu tu jedné tu druhé. Nepatrný bod na obrazovce se změnil
nejdřív v malé snítko prachu na obrazovce, pak zrnko. To k čemu svištěly,
nebyl planetární systém jako takový. Spíše to připomínalo malý roj asteroidů.
„I ty budou dobré,“ myslel si Roger, který věděl,
že i tyhle balvany mají svou vlastní i když řídkou atmosféru. Bude se
muset ovšem přiblížit co nejblíže. Největší z balvanů už
byl na obrazovce velký jako malíček. Bylo na čase. Jeho chvilková nepozornost, kdy se věnoval
řízení, stačila chobotnicím k tomu, aby opět uzavřely
příměří a daly se do díla. Okolo vstupního otvoru poletovalo už
alespoň dvacet nýtů a malá část byla odchlípnutá. Chobotnice
z otvoru vyškubávaly cáry cutexu, který tvořil tepelný plášť.
Vypadalo to jako když supové škubají vnitřnosti kořisti.
Loď začala brzdit. Chobotnice konečně
zaznamenaly co se kolem nich děje a komentovaly to: „ Hele von nás chce
shodit!“ ale pokračovaly se zdvojeným úsilím.
Intenzivní brzdění vyvolalo řadu otřesů
a škubání doprovázených šíleným jekotem namáhaných součástek a Roger
měl pocit, že se loď rozpadá. V další vteřině se
člun zabořil do plynného obalu planetky.
Roger si zacpal uši, aby se z toho děsivého zvuku
neohluchl, zavřel oči a čekal.
Netrvalo to ostatně dlouho. Člun vyletěl
z atmosféry a hluk utichl. Po vytažení čidel Roger obhlédl okolí
lodě. Nic. Prázdno. Všude kolem byla jen tma posázená řadou
teček roje asteroidů, který mu mizel z dohledu.
„ Zvládnul jsem to!“ jásal computer, „ beze mě by
tě už dávno měly v žaludku co? Co by jsis počal nemít
mě? Tak co? Jsem tvůj kamarád nebo ne?“
„Jo-jo,“ přitakal Roger, kterému se teprve teď
dodatečně udělalo mdlo.
„Takže mě vezmeš do baru?“
„To si piš, že jo a objednám ti celou flašku Galaktickýho
oka.“
„Jupíííííí! Letíme do baru!“