back Autor : ©Karel Šlajsna
Název : ROGER TAYLOR PART  VIII. - STARONOVÍ ZNÁMÍ.





Bar U posledního hvězdnanu byl jak známo postaven na místě bývalého kosmodromu. Vůbec celá tahle planeta byla názorným příkladem , že to s tím neutuchajícím nadšením a elánem při osidlování vesmíru není takové, jak se všeobecně předstírá.



Tak třeba tady: Ideální atmosféra, přírod krotká, žádné zvířectvo, které by si  toužilo dát osadníky k večeři. Navíc to bylo místo na hranici tří regionů a tak se tu s předpokladem silného provozu hned zezačátku vystavěl velký terminál. Lodě se přiváželi spousty osadníků a hory materiálu, ale pak aniž kdo věděl proč, se objevily bouře, zátopy, tajfuny a lidé místo aby proti tomu bojovali se sebrali, řekli si, že to nestojí zato a odešli. Je zajímavé, že sotva poslední přistěhovalec zmizel, bouře ustaly. Zůstal jen kosmodrom a bar, tím, že byl v podstatě na území nikoho, byl využíván existencemi mnohdy pochybnými a k vymyšlení plánů, které jedni vymýšleli s druhými proti třetím.

Vesmírný cestovatel Roger Taylor se tu občas zastavoval a tak tu pamatoval opravu všelicos, ale tak pestrou směsici, která tu parkovala tentokrát, tu ještě neviděl. Celá plocha byla narvaná tak, že až po dlouhém hledání našel místečko docela vzadu.V té chvíli ho napadlo, že celé to rojení je tu jen kůli němu a že problémy během letu měli jen ten účel, aby ho dovedly právě sem. Ve chvíli, kdy provedl ten malý fígl s tím, že jakoby omylem přitlačil když psal místo kam měl letět, si neuvědomil, že to místo- šroťák bude muset navštívit, protože si zde vyzvedne svou Modrou Sáru. Tahle loď už byl jen vrak, který se sotva vlekl a odevšad z temných koutů na něj zírali malí kosmáci. Tito paraziti se usidlovali v těžko přístupných místech kosmických lodí, připojovaly se k elektrickým kabelům z kterých vyváděli odporové smyčky, kterými vyhřívali hnízda svých četných potomků. Pokud jste je včas nezlikvidovali, mohlo se stát, že odběr proudu pro tato hnízda již byl tak velký, že kapacita nestačila na napájení přístrojů řídících loď.

Roger seděl a přemýšlel. Jestli jeho tušení je správné, bude mít od této chvíle za sebou smečku připravenou udělat z něj sekanou v momentě, kdy něco najde. Nebyla to zrovna příjemná představa. Nic nevymyslel a tak si řekl, že se tak, jako již mnohokrát v jeho životě, situace nějak vyřeší. Když ne dobře, tak špatně určitě. Posílen takto těmito optimistickými vyhlídkami na blízkou budoucnost vyšel ven rozhodnut zlepšit je alespoň návštěvou baru a požíváním alkoholu v míře větší než malé.

Roger, stejně tak jako mnoho jiných pilotů, lítal sám uzavřen v lodi jako brouk v piksle a byl celé dlouhé týdny sám a tak se těšil na společnost lidí. Nutno ovšem dodat, že si již příliš na svou samotu zvykl, takže míval ostatních brzy plné zuby a byl nakonec rád, že je opět sám. Krásný případ pro psychiatra, který by z toho vytřískal minimálně diplomovou práci.

V baru byla hlava na hlavě a hučelo to tam jako v úle. Roger se chtěl probojovat k baru, ale dav byl tak kompaktní, že to vzdal a nechal se unášet proudem. Po chvilce se mu přeci jen podařilo dokormidlovat do trochu klidnějšího kouta. Pokusil se upoutat na sebe pozornost číšnice, ale bez úspěchu. Nakonec to vyřešil tak, že když se opět ocitla v jeho blízkosti, prostě jí uzmul pitivo, které měla na tácu.

Pokoušel se být nenápadný a sledoval tu pestrou směsici vesměs podivných invidiuí. Něčí tlapa mu dopadla na rameno jako kladivo a snažila se rozdrtit mu klíční kost. Roger se ohlédl a jeho pohled se zarazil o žraločí pohled holohlavého kolohnáta s kterým měl tu pochybnou čest seznámit se již dříve. Ze všech lidí, které si nepřál ještě kdy v životě potakat, tenhle patřil bezesporu na přední místo.

„To je ale shledáníčko,co? To se tak lidé sejdou a ani nechtějí. Podívej, celá tahle sebranka se sem sjela poté,co někdo pustil  do éteru informaci, že jsi na cestě za lupem piráta Morgana a míříš nejdřív do tohohle pajzlu. Myslím, že by pro tvé zdraví bylo dobré, kdybys přijal naší společnost.Měl by jsi letět s námi a nechat celou tuhle bandu tady ať sedí, opíjejí se a čekají až přiletíš.“ a jako na povel se za ním objevila tvarohovitá tvář Waldrona, „Ono totiž zatím nikoho nenapadlo, že nevědí jak vypadáš a že by si to měli zjistit,ale jak dlouho?“

 Roger si uvědomil, že tohle je jeho šance. Ostatně cestovat v luxusní Waldronově jachtě bude mnohem pohodlnější než ve vraku, který teď vlastní. Mimoto nepochyboval o tom, že celé tohle spojenectví je jen dočasné a tak ti tři vypochodovali ven. Nikdo si toho ani nevšiml. Sotva byly v lodi a dveře za nimi zaklaply, chování jeho nového spojence se rázem změnilo:  „Mohli by jsme teď do tebe napíchat drogy a pěkně ti probrat mozek a vytáhnout z něho všechno, rozumíš? Úplně všechno. I to na co jsi ty dávno zapomněl. Třeba co jsi měl v pěti letech k snídani. Jenže tady pan Wladron, když mě najal, se rozhodl, že k tobě chceme být hodný, protože je to jemnej pán a takový metody se mu příčej. Rozdělíme se- bude toho určitě dost pro všechny!“

Do baru mezitím vrazil malý mužíček a zaržál: „Taylor je tady. Identifikovali jeho člun!“ Na přítomné to mělo stejný účinek, jakoby se právě dozvěděli, že uvnitř řádí šarlatový mor. Vznikl nepředstavitelný úprk, všichni se cpali ke dveřím a ti co se již dostali ven, klusali ke svým lodím, uvedli je do stavu červené pohotovosti a s napětím pozorovali Rogerovu loď a telelili se očekáváním na jediný podezřelý pohyb.

 Roger s uspokojením sledoval na obrazovce ten zmatek a stejně tak ho bavila představa, že tu budou všichni sedět a poulit oči na prázdný člun, zatímco oni již budou daleko ve vesmíru.

„Tak kam to bude?“
„ Na šroťák. Potřebuji svou Modrou Sáru.“



Na šroťáku není možné přistát, kde se komu zlíbí, protože Levithaimové jsou značně nerudní a na každý takový pokus odpovídají stereotypně plnou palebnou silou, která takového vetřelce rozhodila po okolí v podobě mikročástic. Nemohli tedy dělat nic jiného, než navést loď na oběžnou dráhu a čekat až se jim dostane milostivého přijetí. Roger se jako boxer, který je zahnán do kouta, stáhl do své kabiny a snažil se ze všech sil vyprodukovat nějaký spásný nápad, který ale nepřicházel.

Levithaimové je nechali celý den podusit ve vlastní šťávě, než jim konečně povolili přistání. Vypadli všichni stejně. Dva metry vysocí s vypracovanou maskulatůrou a konstantním výrazem.

I jejich hlas byl neutrální: „Co si pánové budou přát?“
Roger  postrčen dopředu  odpověděl. „ Před nějakým časem jsem tu zanechal svou loď Modrou Sáru. Chtěl bych ji odkoupit zpět, je-li alespoň v trochu slušném stavu.“

I když jejich výraz ani tón hlasu se nezměnil, Roger měl pocit, že  jakmile slyšeli o obchodu, prvotní napětí povolilo.
„Pamatujete si identifikační číslo?“
Byla to v podstatě jen formální otázka, identitu své lodi si pamatoval naprosto každý. Roger ho odříkal, oni si ho zapsali, prohlásili, že to bude nějaký čas trvat a odporoučeli se.

Sotva však za nimi zapadly dveře. Vrhli se ti dva na Rogera a křičeli na něho jeden přes druhého: „Tak konečně vybal  na co potřebuješ tu svojí kocábku? Myslíš si, že do ní vlezeš a zmizíš nám, co? Tak na to zapomeň!“ a hned také přešli od slov k činům. Vazoun Rogera povalil a než se zmohl na odpor, svázal ho do úhledného uzlíčku: „Jen co se Waldron odporoučí, vymlátím to z tebe.“ Syčel mu nenávistně do ucha.

„Uuuhmmmmm,“ snažil se vložit do debaty Roger,ale to už byl sám a nikdo ho neposlouchal.