back Autor : ©Karel Šlajsna
Název : ROGER TAYLOR- PART III, EDEN XII.





Intermezzo: Malý vesmírný dopravce Roger Taylor tedy vzal zakázku na přepravu deseti beden, ale ukázalo se, že je v nich schován obávaný vesmírný pirát Morgan a jeho party, který přepadl banku a je na útěku.

Rogeovi se pak sice podařilo přesvědčit policii, že s ním nebyl spolčen, ale přesto byl odsouzen k vysoké pokutě za nepodržení přepravních zákonů. Protože neměl dost peněz, rozhodl se zmizet, ale na cestě se zastavil v baru U posledního hvězdnanu, kde ho dostihl vymahač dluhů a další lidé. Mimo jiné též i bohatý majitel Jižní přepravní Valdron, který si ho chtěl najmout, aby mu pomohl Morgana dopadnout. Nakonec se v bláznivém závěru strhla přestřelka všech proti všem a Roger proti vymahači překvapivě opět pomohl Morgan, který se tam náhle zjevil jako deus ex machine.

Roger se svou Modrou Sárou odletěl na šrotiště k Levitaumům a nechal ji zde v zástavě. Dostal za ní příšernou rachotinu , s kterou se doploužil ke svému známému na planetu Eden XII., kde začal pracovat jako operátor na přijímací věži kosmodromu..




„ Jsem jako hlemýžď“, myslel si Roger, „ na hřbetě místo budky nosím neštěstí a smůlu a za mnou se táhne slizká stopa zkázy.“

Seděl na řídící věži a oddával se chmurným myšlenkám a nudě. „Nikdo mě nemá rád a všichni mi jdou po krku,“ stěžoval si plačtivě obrazovce. K jeho ponuré náladě vkusně ladila písnička Hledal jsem tě po celém vesmíru,kterou zpíval na První mezihvězdné Aton Bon.

Náhle se písnička bez varování odpojila a rour málem leknutím spadl z křesla, kde zaujímal poněkud vratkou polohu. Z obrazovky se na něj cenil všechápajícím úsměvem obrýlený psychiatr: „ máš nějaké problémy? Svěř se mi a uvidíš, že se ti uleví. Konzultace stojí pouhých dvacet hvězdnanů. Uznej, že to je pakatel, když můžeš získat klid na duši.“

Roger nevěřícně zíral, kohože to svými nářky přivolal. Tito supové mu vždycky byli odporní a navíc se bolestivě uhodil.

„Zmizíš, prevíte,“ zasyčel vztekle. Robot by to jistě udělal nebo by si v zoufalství přepálil pojistky, ale psychiatr jen vyndal z kpasy hrst barevných prášků, nasypal je do sebe jako do popelnice a blýskajíce staromódními brejličkami dál pokračoval v přesvědčování, až mu přeskakoval hlas a ohryzek lítal jako splašený kanár. Naštěstí se ozval zvuk zvonku, který znamenal, že se blíží loď na přistání a rourovou povinností bylo být přítomen na přistávací ploše. Ne, že by v případě nehody mohl zasáhnout jinak, než že by loď chytal do náruče, ale vedení společnosti na tom trvalo. Z tohoto důvodu je také vybavilo operetními uniformami plnými cinglátek a falešného zlata. Všichni, s Rogerem v čele je upřímně nenáviděli.

Edenu XII. Bylo dáno příhodné jméno. Po celý rok tu bylo stálé slunečné počasí, které hostům umožňovalo koupání v mělkých mořích, bez dravců, kteří by si je chtěli ochutnat. Vyrostlo tu množství hotelů, ale navzdory ideálním prostředí jen živořily, protože Eden XII. Byl daleko od všech dopravních cest a provoz tu byl jen řídký, což Rogerovi velmi vyhovovalo.

Nyní tedy stál na přistávací ploše, aby osobně přivítal návštěvníky, tak jak mu přikazoval předpis. Byla to luxusní jachta třídy Hurican a člověk, který vylezl ven, poslal Rogera málem do kolen. Byl to Valdron! Došel k Rogerovi a zůstal na něj civět: „ Hej, ty slouho, neviděli jsme se už někdy?“

Nic.
„Povídám, neviděl jsem tě už někde?“
Situaci zachránila krásná všemi půvaby štědře obdařená blondýnka, která Valdrona oslovila: „ Medvídku, proč is mě nevšímáš? Chci už být v hotelu, abych si mohla dát sprchu a pak…!“ a svůdně se zavlnila. Valdron se otočil a usmál se na ní. Na velkého hlavouna tak se bezvýznamným člověkem jako je poskok na ranveji zaobíral dost dlouho. Nabídl dívce rámě a vedl ji k elektromobilu, jen se ještě otočil a houkl: „ Naše zavazadla do hotelu Hilton a ať jsou tam do deseti minut!" Roger nahlásil vše potřebné do komunikátoru na rukávu a šoural se zpět k věži v ještě rozmrzelejší náladě než prve. Ještě ani nebyl v půli cesty a už se ozval další signál, že se blíží další loď. Na boku tohoto se skvěl obrovitý nápis oznamující, že patří Collinsovy právnické kanceláři. Vystoupili dva upjatí úředníci tvářící se velmi důležitě se šedivými tvářemi od věčného vysedávání v kancelářích. Minuli ho zcela bez povšimnutí.

Vrátil se znovu na věž a dumal nad tím, zda už se zapomnělo na jeho účast v případu Morgan. Vyrušil ho hlas jeho šéfa: „Rogere?"
Hned se snažil vypadat odpočatě, výkonně a v plném nasazení.
„Právě u mě byli advokáti ze slavné Collinsovi kanceláře, velice moc toužili promluvit si s Rogerem Taylorem."

V Rogerovi by se v té chvíli nenašla kapka krve a v duchu si říkal, že nejsou jediní.
„Tihle za tebe zaplatili tu pokutu, takže pátrání po tobě bylo zastaveno. Je vidět, že to myslí moc vážně. A mají pro tebe nějaké zprávy.

Roger zůstal nevěřícně civět na obrazovku s pokleslou sanicí, takže by se mu tam vešel bitevní křižník Isaac Asimov a jen zašeptal: „ A kde jsou teď?“
„Už jsou na cestě za tebou. Teď budeš asi chtít odletět a já abych si za tebe hledal náhradu, co?“ „Nejspíš ano, ale až se budu někdy chtít usadit, tak semnou můžete počítat.“
Šéf se s písknutím odpojil a vystřídala ho Megera Bársová s cajdákem Hvězdy v tvých očích. Roger si spokojně pobrukoval s ní a vyhlížel návštěvu. Když je konečně viděl přijíždět, už se mu nezdáli tak nevrlí a nepříjemní. Vyšel jim vstříc. Byli trochu překvapení, když viděli, že ten Teylor, kterého hledali je jen zaměstnanec přijímací věže, ale nedali na sobě nic znát a tvářili se pokud možno neutrálně a své pohrdání dali najevo jen mírně pozdviženým obočím.

„ Takže vy jste Roger Taylor? Hm, no to by mohl tvrdit každý. Máme tu od policie jeho otisky prstů, mohl by jste laskavě položit ruku sem?“ a jeden z nich mu pod nos nastrčil scan. Roger tam tedy položil ruku a vzápětí se ozval jasný jásavý tón. Oba páni na sebe pohlédli, snad aby se navzájem ujistili, že je vše opravdu v pořádku a pak pokračovali: „Ano, vše je v pořádku. Na ústředí v naší kanceláři je pro vás připravena obálka, která je prý pro vás více než důležitá.“
„ A kde je to vaše ústředí?“

Podívali se na sebe nevěřícně, jakoby Collinsova kancelář byl středem vesmíru: „ No přeci na Libertě! A protože víme, že nejste příliš solventní, bylo vám otevřeno z příkazu dodavatele obálky konto, které vám má umožnit tam přicestovat.“

Předali mu zlatou platební kartu a heslo, obrátili se a odpochodovali ke své lodi. Do konce směny Rogerovi zbývalo ještě několik hodin. Náladu mu nedokázal zkazit ani reklamní agent s poněkud koňským obličejem, který se mu pokoušel vnutit nejnovější počítač značky Summers. Roger se začal smát tak ďábelsky, že se zděšený chlápek dal na ústup. Místo něj se na chvilku opět obějila Megera Bársová, tentokrát se songem Sejdeme se v nekonečnu.,ale vzápětí zmizela a na její místo nasoupil vysoký vazoun. Díval se na Rogera pohledem svých nemilosrdných ocelově šedých očí, které spíše připomínaly hlavně ráže 45 a zeptal se přísně? „ Vy jste bránil našemu zaměstnanci ve výkonu povolání? Víte , že je to bránění svobodnému podnikání a svaté reklamní činnosti obzvláště?“ Znělo to, jakoby Roger zpustošil polovinu galaxie, ale pak viděl jak se za hranáčem bázlivě schovává kobylák a tak mu došlo oč tu běží a vydechl: „ Néééé pane.“

: no tak to jsem moc rád,“ kvitoval svalovec, „ jinak bych vás musel navštívit a poučit vás o nezadatelných právech na indoktrinaci potenciálních kupců, tj. každého.“

Roger ani vteřinu nepochyboval, jak by asi takové ponaučení vypadlo a že by ho poté smetli na lopatku v podobě škvarku. Ochránce práv zmizel a na jeho místo opět nastoupil jeho chráněnec, aby zopakoval svou reklamu. Roger ho pozorně pozoroval pohledem krajty obhlížející lapeného králíčka. Chlápek byl rád, když se celý zpocený a zarudlý odkoktal až na konec a mohl zmizet. Bylo na čase, roger se téměř dusil smíchy.

Toho dne se mu již žádná další reklama neobjevila a z klidu ho vyrušila až těšně před koncem směny turistická loď, která se náhle vynořila z mimoprostoru bez předchozího ohlášení. Roger si pomyslel něco o pitomcích a vyrazil na plochu. Ve vchodu se objevila vousatá postava a bleskově vychrlila: „Ž ádní cestující, jen jedna holka. Má moc divnou nemoc na kterou můj lékařský druid nestačí. Zajistěte převoz do nemocnice.“ Zároveň na ranvej vyklouzlo lehátko. Dveře se vzápětí zaklaply a loď zmizela na nebi.

Dívka byl bílá jako křída a útlá tak, že se zdálo, že pod dekou ani žádné tělo není. Těžce dýchala a pod očima měla modré kruhy. Roger vyťukal číslo pohotovosti a vysvětlil situaci. Zároveň si uvědomil, jak je ta dívka nesmírně krásná.
Zapřáhl lůžko do vozíku a jel sanitce naproti. Když už byl téměř u věže, uslyšel kvílení sirény. Přiřítila se a v plné rychlosti zastavila těsně u nich. Během té malé chvíle se roger zamiloval až po uši.

Dva muži v bílém vyskočili ven a už se skláněli nad lůžkem a házeli po sobě nesrozumitelnými výrazy. V rukou se jim míhaly nějaké přístroje a injekce. Než jí naložili stačil si Roger přečíst ještě její jmenovku. Vrátil se k terminálu a vyťukal šéfovo číslo: „ Co je Rogere? Už nás opouštíš?“
„ Ne zůstávám!“ na to Roger a pásl se na udiveném šéfově obličeji.
Collins a spol. mě jistě nehledají teprve týden, tak ještě chvíli počkají."
„Jsem rád, že zůstáváš, vždyť za tebe ještě nemám náhradu.“

Roger ještě chvilku počkal a ho vystřídá Lee Brain, shodil ze sebe uniformu a vyrazil do nemocnice. Všeobecná nemocnice byla dost daleko a tak to trvalo dost dlouho než se tam dostal.

Dívky ležela na izolaci, za skleněnou stěnou napojena na spoustu přístrojů, které jí obklopovaly jako sudičky novorozence. Byla bílá jako labuť, na bílém prostěradle a přikryta bílou dekou. Že žije věděl Roger jen podle toho, že tam ještě ty přístroje stály. Když se zeptal doktora, tak jen krčil rameny a vedl neurčité řeči.

Vracel se v ponuré náladě a aby se alespoň trochu zabavil a přišel na jiné myšlenky, zašel k lodi, kterou dostal od Levitaimů a která nyní postávala odstavená zcela stranou ranveje. Neměla nákladový prostor a všude to uvnitř vypadlo, jakoby se tam odehrával divoký mejdan.

Pustil se do úklidu nadávaje sám sobě. Aby se mu dělalo lépe, pustil si k tomu První mezihvězdnou, kde zrovna zpíval jeho oblíbený Eric Martin, ale dnes ho to nepotěšilo. Stále před sebou viděl tu bílou štíhlounkou dívku na nemocničním lůžku. Štvala ho ta bezmoc a tak, když se na obrazovce objevil prudce úspěšný mladý muž a hlásal, že se mu vede tak dobře, protože bere Peroxin s tajnou složkou XB, hodil po něm hadrovou kouli tvořenou částečně jeho garderobou. Mladík zmizel a jeho místo jako obvykle nastoupil jeho ochránce, ale když po něm Roger vrhnul krhavý pohled a křičel na něj: „ Jestli chceš přijít na návštěvu, tak můžeš. Udělám z tebe pražený mandle!“ zmizel také. Vrátil se Eric Martina a když dozpíval, spustila skupina Jon Gon Bon: Rozbiju vesmír na atomy.

Byla to parádní metalová nakládačka a méně otrlí posluchači v té chvíli vypínali své přístroje, ale i Roger byl v takové náladě, že se brodil tou záplavou decibelů, aby řádícím maníkům utnul típek. Otočil volume doleva, takže se hudba stala téměř snesitelnou a vrátil se k úklidu. Mimo jiné požádal computer, aby vyhodnotil celkový stav jeho plavidla. Ozvalo se: „Přejete si pane?“

Znělo to jako hlas ze záhrobí. Opakoval svůj příkaz a po době, která se mu zdála být nekonečnou se konečně začaly na obrazovce objevovat údaje. Taylor s uspokojením konstatoval, že to s lodí není až tak zlé a že se na Libertu dokodrcá. Mimoděk, aniž k tomu měl důvod, myslel na nákup zásob pro dva.

Při další návštěvě nemocnice došlo k jediné změně v tom, že v oddělené kóji se tísnilo více přístrojů. Stály ve dvou řadách a rogerovi se zdálo, že přešlapují nedočkavostí, aby se na ně také dostalo. Dívky ležící uprostřed té dvojité kovové hradby téměř nebyla vidět a on měl pocit, že je tam pohřbena zaživa. Doktor opět jen krčil rameny a něco mu nesouvisle blekotal, načež se dal na ústup. Taylor měl chuť čapnout ho pod krkem, ale nakonec jen rezignovaně pokrčil rameny.

Pak už před ním lékaři utíkali a nechávali se zapřít a tak jen sklesle pozoroval to srocení oblud za skleněnou stěnou. V jednu chvíli ho napadlo, že přístroje zničily to útlé tělo a teď si tam hoví v nečinnosti. Začal hystericky ječet a bušit do skla ve snaze dostat se dovnitř Personál zřejmě měl své zkušenosti s podobnými výlevy. Drapsly ho dvě svalnaté sestry, zkroutily ho, tak, že připomínal vyždímané prostěradlo a nabodaly do něj sedativa. Ještě chvíli se cukal, ale pak zvadnul. Neprobudil se ke svému údivu připoután někde v separaci, ale ve své ubikaci u věže, které říkal „ domov“.

Měl pocit, že má v hlavě vzpříčenou traverzu, do které nějaký šílenec v pravidelných intervalech ze všech sil buší.
„Co jsem to vyváděl?" snažil se vzpomenout, ale jeho hlava byla pro jakoukoliv myšlenku neprůchodná. V puse měl poušť a po těle pocit, že ho párek chlapů zmlátil golfovými holemi. Dobelhal se pod sprchu a pustil na sebe studenou vodu. Asi po půlhodině byl jakš takš schopen provozu a obr v hlavě koncertující na traverzu si dal oddech.

Sáhl po komlinku a zavolal šéfovi. Volaný se objevil ihned. „ Poslyš Rogere, co jsi to tam v té nemocnici vyváděl. To si myslíš, že nemám nic jinýho na práci, než tě tahat z průserů?"
Roger věděl, že to přehnal a tak jeho pokání bylo více než upřímné. V několika větách se pokusil vysvětlit, proč zpanikařil.
Můžeš mluvit o štěstí. Kontrolou se zjistilo, že kapitán přistál bez předchozí domluvy s věží, což bude muset vysvětlit, stejně jako to, kde ta holka k té podivné nemoci přišla.“ „Co jí vlastně je?“
„Nikdo pořádně neví, nějaký druh infekce, která oslabuje celý organismus. Udržují jí při životě tím, že jí dávají transfůze a antibiotika, ale ty nejsou dost účinné. Je mi to líto, ale pokud se nic nezmění, dojdou brzy k přesvědčení, že to nemá cenu a odpojí ji. Už teď to stálo spoustu peněz a když nikdo neví co ona je zač, nevědí taky, kdo to zaplatí. Je to jen o penězích, takhle to chodí všude, však víš.“

„Zkuste se za ní přimluvit prosím!"
To, jo, ztratím za ní nějaký to slovo i když, ty zmetku nevím, proč to pro tebe vlastně dělám.“ Šéf zmizel tak rychle, že mu Roger nestačil ani poděkovat. Šel k nejbližšímu terminálu a vstrčil tam kartu a zadal kód. Cifra, která se ukázala, byla tak obrovská, že Roger v prvním momentě myslel, že špatně vidí. S veselou myslí vyrazil do nemocnice, ale sotva došel na známé místo vytřeštil oči na prázdnou kóji. Hned polapil prvního doktora, který šel kolem. Snažil se mu vyškubnout, ale Roger ho držel pevně. Třepal se mu v náručí jako lapený motýl a koktal. „ Volal sem velitel přístavu, pak dokonce i starosta a guvernérova žena a hned kolem ní bylo strašně rušno, pak jí převezli k Jankowitzovi, to je známý odborník.“

Roger vyrazil, jakoby chtěl vytvořit nový běžecký rekord.
Do soukromého sanatoria dorazil s vyplazeným jazykem. U Dveří ho zastavil obrovitý android, naprogramovaný na maximální nepřístupnost. Pokoušet se přes něj projít dovnitř by bylo jako pokoušet se holýma rukama rozbít titanový plášť bitevní lodi.

Ale rogerovi se podařilo si vyvzdorovat alespoň to, že vylezlo jakési obrýlené stvoření v bílém plášti. Roger na něj zaútočil jako rozzuřený sršeň, a dostalo se mu ujištění, že udělají vše, aby dívku zachránili.

Víc se mu vydolovat nepovedlo, ale i to málo mu pro tuto chvíli stačilo. Vracel se pomalu, stopnul taxi a až skoro před kosmodromem si uvědomil, kolik že je to hodin a že mu za chvíli opět začíná služba. Následující den byl milostivě vpuštěn i dovnitř, ale neviděl nic nového, jen lůžko obklopené přístroji. Uvažoval, jak dlouho může taková droboučká a křehká bytost něco takového vydržet.

Z jeho úvah ho vyrušil oznámený přílet lodi. Byla to policejní šalupa a když jim Roger podle předpisu vyšel vstříc, jen nevěřícně zíral, když viděl jak dva detektivové vyvádějí v poutech kapitána, který tu vysadil tu nemocnou dívku. Rád by se ho zeptal na pár věcí a taky mu dal pár pořádných do zubů,ale to už na ranvej zajel velký přepravní vůz a ti dva tam nejdřív nacpali svého zajatce, vzápětí za ním naskočili a ještě než se dveře pořádně zavřely, už se vůz dal opět do pohybu.

Další den a Rogera čekal šok. Kóje byla prázdná. Zdrtilo ho to tak, že se ani neodvážil někoho na něco ptát, vyplížil se ven a šoural se zpět. Pustil si svou oblíbenou První mezihvězdnou, ze skřínky vytáhl láhev Galaktického oka. Popíjel a začal si shledávat své věci a náhle si uvědomil, jak málo je toho opravdu jeho. Potřeboval se nějak zaměstnat,ale hlavně potřeboval rychle pryč odtud. Zavolal na velitelství, ale jeho šéf tam nebyl. Místo něj seděl v kanceláři jakýsi rudolící tlusťoch. Moc se s Rogerem nevybavoval a na jeho otázku, zda za něj již mají náhradu jen zahučel: „ Jo.“

Nacpal se do své rachotiny, a když dostal povolení ke startu, vyrazil na plný tah. Zmáčklo ho to do křesla a on po dlouhé době co byl na zemi, cítil zvláštní opojení z letu.

„Kamže to vlastně letíme?“ zeptal se komputer.
Na Libertu."