Autor : JAN B.HURYCH
Název : UMÍME DOBŘE POZOROVAT?
ODBORNÁ
LITERATURA
Už v knize UMÍME DOBŘE ČÍST? jsem se zmínil v kapitole "Učebnice a skripta" - o tom, jak je číst. Kniha mimochodem obsahuje i zajímavé metody čtení, včetně krátkého kurzu rychločtení - ale jmenovaná kapitola byla zaměřena hlavně na efektivní čtení, tj. spolehlivé a rychlé akumulování čtené látky. O tom, co při čtení
pozorovat, si popíšeme zde.
Je třeba uvědomit, že skripta jsou - nebo by alespoň měla být - především učebnicí. Jejich studium má pro studenta dva účely:
- teoretický: získat vědomosti
- praktický: udělat zkoušku z onoho předmětu
Studenti ovšem sledují převážně praktický cíl, což je pochopitelně nutné, ale zároveň to znamená, že se hlavně učí až před zkouškami a po nich pak často nastudovanou látku zase rychle zapomínají. Rčení: "rychle nabyl, rychle pozbyl " ovšem neplatí ve všem, tak jednoduché to zase není, ale rozhodně platí, že kolik dáte do studia, tolik z něho dostanete. Nemyslím ovšem "peněz", to by byl námět na zcela jinou knihu :-). Učebnice mají ještě jednu výhodu: jsou často doprovázeny přednáškami, což u odborných knih není.
ODBORNÉ KNIHY.
Ty jsou ovšem psány za poněkud jiným účelem a sice:
a) seznámit odbornou veřejnost s novými objevy či informacemi nebo
b) udělat autora známým či slavným.
V akademickém světě univerzit se měří zásluha hlavně počtem knih a článků, které dotyčný napsal, takže nemůžeme kategorii b) jen tak zcela zavrhnout :-). Problém ale je, že takový účel slouží spíše autorovi než čtenářům - pro jeho povýšení, titul či plat - a někdy to podle toho vypadá.
Nedávno jsem si zakoupil knížku, kde autor probírá poměrně složité systémy. Ukázalo se, že to byla kompilace, teda směs toho, co už bylo jinde sepsáno. No prosím, pokud je to přehledné a poučné, nic proti tomu. Jenže tohle vše bych si s nepatrnou námahou našel i netu, dokonce lépe napsáno. Od takové knihy bych očekával alespoň nějaký hlubší pohled, případně popsání aplikací a praktické příkladyv ýpočtu.
Nic
takového se tam neobjevilo, i když autor zřejmě věci rozuměl. A tak jsem zalitoval, že jsem
si knihu předem více neprolistoval, jak jinak mívám ze zvyku. Nešlo nakonec jen o cenu knihy, ale o čas, který jsem pak tomu čtení věnoval, ten jsem mohl použít daleko lépe. Chcete-li si přečíst více o tom, jak dobře psát takové knihy, najdete to v naší knize UMÍME PSÁT? (Kapitola "Odborná literatura").
Jak psát.
Vraťme se tedy ke kategorii a), kde jsem se zmínil o "nových" objevech či informacích. Ne vše musí být nové, to by pomalu nebylo o čem psát. Zásadně ale nesmí platit, že "to nové není dobré a to dobré zase není nové", jak říká stará anekdota. Sám autor má ovšem na starosti ještě bod
c) napsat dostatečný počet stránek, aby z toho vůbec byla kniha.
Na to jsem přišel už tehdy, když jsem psal moje první skripta a není to snadné. Přesto je lze naplnit
kvalitním a užitečným obsahem. Tak například lze přidat vysvětlení, jak autor při svém
objevu či studiu jiného objevu postupoval, co předvídal, co zanedbal (tím nemyslím jaké chyby udělal, ale které parametry neuvažoval, aby si situaci zjednodušil :-). Podobně neuškodí napsat, který postup nevedl k úspěchu, co vše je třeba ještě udělat, navíc praktické použití jeho objevu a podobně. Také při uvádění
"starších" fakt posuzujeme jejich užitečnost, například dříve zmíněné
prerekvisity jsou často nutné k pochopení dalšího, také je dobré dát detailní vysvětlení principů, uvést jiné aplikace, historie starších objevů, jejich přesnost a užitečnost, atd., atd. Rozhoně nepopisujeme něco, co už je dávno překovn áno.
A co když opravdu nemáme nic opravdu nového, našeho, co bychom v knize popsali? V tom případě je lépe ještě nepsat a něco s tím udělat - nebo z toho vyrobit učebnici :-). Dobrým příkladem odborné literatury jsou třeba diplomní či disertační práce. Ty se už zadávají tak, aby student mohl ukázat nejen zvládnutí látky, ale zároveň její aplikaci a to vše navíc samostatně, i když
pod vedením konzultanta. Také jsou přiděleni recenzenti, někteří z univerzity, jiní externí, takže je zaručena nezaujatá kritika - ať už ta pozitivní nebo negativní. V
případě "obyčejné" technické knihy tomu tak nemusí vždy být: ve snaze knihu za každou cenu prodat uvádí nakladatelství většinou jen kritiky příznivé. To "nové" v knize samozřejmě nemusí být jen objevy: mohou to být i nové otázky, jiné pohledy "na věc", nové odpovědi či kombinace obojího, nové nápady či návrhy, prostě něco konstruktivního. Nebudu vás unavovat tím, jak se odborné knihy píší - zde nás hlavně zajímá, jak se mají pozorně a odborně číst.
Nejasnosti při čtení.
Samozřejmě zde nemyslím to, že máme hlavně číst přesně - rozuměj bez
chyby - to, co tam je napsáno. I když se chyby stávají už tam, horší je, když leccos přehlédneme nebo v rychlosti přečteme neúplně. A tím to zdaleka nekončí. I jasně psaný text se totiž dá různě vysvětlovat. Ano, už v této větě je například jeden protiklad: jak to může být napsané jasně a přesto mít několik významů? Vtip je v tom, že obvykle "jasností" rozumíme to, že to dokážeme pochopit už při prvním čtení - a právě proto často nepřesně :-). Slova mají totiž vždy několik významů- a nejen slova, i různé
komplexní výrazy. Kdy ten který význam použít by mělo vyplynout z věty, někdy až z celé
souvislosti. Tak například cizí slova, tam je to úplná džungle významů a z toho vyplývajících omylů.
Ambiguita, vícevýznamovost.
Ale zpět k té větě "I jasně psaný text se dá různě vysvětlovat". Jak je to možné? Důvody lze seřadit do čtyř kategorií:
1) Nejasnosti dané samotným jazykem. Především jsem napsal "jasně psaný"
text - je možné, že si každý pod tou jasností může vysvětlovat něco trochu jiného, například u odborného textu neodborník leccos ani nepochopí, podobně jako u textu v cizím jazyce. Podobně "různě vysvětlovat" může znamenat že šlo třeba o humor nebo přehánění, případně ironii či u technického
žargonu i o jiný odborný kontext. Jinak řečeno: co je jasné jednomu, nemusí být jasné jinému, co si jeden vysvětluje takto, jiný si vysvětluje jinak. Proto se musíme předem vždy nějak
odhadnout, co vlastně co znamená. Naštěstí je většina slov jednoznačná ( jednoznačné je slovo, které má jen jeden význam, tedy například slovo
"jednoznačné" :-). Jinak bychom ani nemohli nikdy nic napsat. To jen pedanti se budou v textu hrabat jako slepice na zahrádce a ujde jim celý smysl věci.
2) Nejasnosti dané autorem. Čtení vždy vyžaduje určitou míru tolerance k pochopení toho, "co tím chtěl básník říci". Ovšem na druhé straně nemůžeme omlouvat, když se autor
vyjadřuje nepřesně - zvláště u odborné literatury je to přečin prvního řádu. A to ani neuvažuji text "opatrnický", kde autor raději dává samé "možná", "dalo by se říci", "většinou", atd. Neúplné, nepřesné či dokonce nesprávné vyjadřování svědčí o nezralosti autora - který můžebýt jinak docela
skvělý odborník. Zkušený čtenář ale brzo takovou knihu odloží, většinou s pocitem rozmrzelosti. Ne každý je odborník na psaní, ale logiku nesmí znásilňovat nikdo.
3) Nejasnosti dané čtenářem. I když nemluvíme o odborných znalostech, které musí čtenář mít, aby mohl odbornou knihu vůbec číst, je jsité, že ne každý dovede hned text správně pochopit. Nemluvím už zde o jednotlivých výrazech, ale celých větách. Jistě jste několikrát narazili na větu, kterou
jste nechápali. Mohla to být kombinace uvedených bodů 1) a 2), ale mohlo to být i tím, že to bylo něco nového, dříve nevysvětleného nebo jste dávali té větě poněkud jiný význam než měla (když nepočítám, že tam třeba byl překlep :-). Význam, který jste dali té větě, prostě nebyl ten, co měl autor na mysli. Pak jste si to možná opravili a mohli jste dál. Naštěstí vám už vaše chápání naznačilo, že je něco v nepořádku - mohlo to být horší, mohli jste to špoatn é chápání v střebat a někde mylně použít.
4) Nejasnosti dané obtížností předmětu. Einstein popsal svou teorii
relativity velmi jasně a přesto jí málokdo rozuměl. Tam nám ovšem
sebevětší pozornost nepomůže, tam je potřeba věc důkladně studovat. A nemylme se, ještě ani pak to nemusíme pochopit správně. Je právě nedostatkem psané literatury, že se s
knihu nedá na místě diskutovat, požádat ji o vysvětlení, případně ji doplnit,
jako se to dá dělat na přednáškách. Ale s tím se nedá mnoho dělat, pokud se
opravdu nezačnou psát interaktivní elektronické knihy, které tohle vše budouumět samy :-).
Pozorné čtení textu.
Jak je vidět, pozornost při čtení je zaměřena trochu jinak, než u přednášek - ke knize se totiž můžeme vrátit, leccos nejprve přeskočit, odložit nebo naopak se zastavit a přemýšlet. Zde je také výhoda elektronických knih, ale ty papírové budou vždy mít historickou převahu :-). Co tedy při čtení pozorovat?
a) doslovný text, většinou větu po větě ( výjimky najdete ve výše uvedené knize UMÍME DOBŘE ČÍST?)
b) správný význam textu (například výraz "napětí stoupá" neznamená, že vystupuje po schodech, ale že má soustavně vyšší a vyšší hodnotu, podobně je nepřesný i výraz "narůstá", rezervovaný spíše pro živé, biologické jednotlivce.
c) správný odborný význam textu a vztahy. Například výše uvedené napětí se týká
jistě jen určitého obvodu a jen za určitých podmínek, jindy
zase třeba klesá.
d) případné souvislosti či celkovou návaznost, tj. k čemu daná věta slouží, tj. sledovat i celou ideu
e) registrovat body, které podporují naši chápavost a paměť.
Je toho ještě více, ale to si jistě už doplníte podle potřeb. Pochopitelně se vyplatí psát si poznámky, případně dělat mentální mapy©. Jedna
z nich - právě této kapitoly - je uvedena na jejím konci a ukazuje, jak se dá
celý článek zkomprimovat do pár hesel a navíc tak, že jsou přehledná
a dobře se pamatují. Správně bych měl ještě výše uvedené body a,b ,c,d, e, rozvést, ale jejich význam je jinde: v tom, jak je budete umět aplikovat. Opět se vracím k
teorii zpětné vazby, jak jsem o ní mluvil v minulé kapitole. Správné čtení se totiž
skládá ze smyslového vnímání (bod a), myšlenkového chápání (bod b) a dalšího přemýšlení navíc ( zbývající body). Částí přemýšlení je nejen
analýza toho, co jsme přečetli a kontrola toho, co už známe, ale i syntéza nového, případně srovnání s tím, co jsme sami objevili..
Logika.
Jako hlavní spojovací článek přemýšlení považuji logiku - ovšem tu v obecnějším smyslu: nejen tu dvouhodnotovou, počítačovou či naopak fuzzy logiku, nejen logiku sylogizmů (aristotelovskou) či prostou "logiku zdravého rozumu", ale všechny dohromady, právě podle potřeby. Někdy je totiž těžké stanovit přesná kriteria "správnosti" našeho myšlení a tam nám právě pomůže úsudek, někdy i založený na nepříliš určitých podmínkách platnosti. Poměrně detailní vysvětlení aplikované logiky je v knize UMÍME DISKUTOVAT?.
Zde tedy jen krátce: většina vět v textu jsou buď prohlášení (která jen konstatují fakta) anebo tvrzení ( která něco tvrdí, ať už podmíněně [ když - pak, tedy něco, co se ještě nestalo, ale stane se, když budou podmínky platit] nebo nepodmíněně [ protože - tak, co se už stalo za daných podmínek]. Prohlášení se nedokazují, ale měla by být doprovázena citátem nebo referencí na zdroj, případně statistiku. Tvrzení na druhé straně se
skládají ze dvou částí: "podmínky a následku" nebo "příčiny a závěru". Tam je pak na
autorovi, aby dokázal svoje tvrzení. Často najdeme jen jednu část tvrzení, což je hrubá chyba, jindy jsou zase podmínky neúplné, nesprávné anebo neplatí. A konečně i závěr
sám může být chybný.
V uvedené knize je i kapitola o neurčitých výrazech jako je "někdo", "někdy" a podobně. To jsou právě
aristotelovské sylogizmy a jak jsem zjistil, zkouší se už i u přijímaček na Právnickou fakultu, i když je
graduanti pak v praxi často obcházejí :-). A pořád ještě někteří lidé nevidí žádnou chybu v tom, když někdo tvrdí, že opakem prohlášení
"všichni Kréťané jsou lháři" je "žádný Kréťane není lhář".
Jeden můj známý to dokonce pozměnil na "všichni kreténi jsou lháři"
:-).
Logika zdravého rozumu.
Ač by se zdálo, že ji všichni máme, většinou ji neumíme vhodně používat. Spíše se řídíme jakýmsi čtvrtým smyslem nebo naším podezřením, intuicí či podobnými "nevědeckými" metodami. Uvozovky jsem uvedl úmyslně, protože
naše intuice může pracovat docela správně, to my jen nevíme, "jak jsme k tomu přišli". Na druhí straně běžné logické chyby nejen přehlížíme, ale často i
sami nevědomky děláme. U mnoha autorů jsem často našel v jejich knihách tzv. opačná
tvrzení, tj. taková, která nemohou obě platit současně. Často to bylo jen proto, že nenapsali podmínky, za kterých to či ono platí, ale většin ou si ani sami neuvědomovali, že něco protikladného vůbec napsali :-). Ještě častěji jsme našel přísně kategorické, univerzální tvrzení, které bylo později změněno na méně přísné nebo neplatící všude.
Takové chyby jsou neodpustitelné, protože vedou k neurčitostem, případně zase k jiným chybám. Někdy to svědčí i o autorově nejistotě. Tam, kde autor nepodává důkaz, musíme být obzvláště na pozoru. Netvrdím, že
nás všichni autoři klamou, ale někteří rozhodně ano, ať už vědomě, či ne. Mluvím zde
hlavně o diskusích, kdy autor popírá tvrzení svého kritika. Je zajímavé, že i nejlepší odborník se může dát svést nelogičností obecnějšího druhu, zvláště v oboru, který tak dobře nezná. S tím souvisí i to, že autorita sama ještě vůbec není důkaz; i mistr tesař se utne. Mnozí autoři se odvolávají na jinou autoritu a to celkem nesprávně nebo nepřesně. Více příkladů o tom najdete v již uvedené knize UMÍME DIKSUTOVAT?.
Odvozovačky.
Odborné knihy mají ještě jinou logickou gymnastiku, tzv. odvozovačky. Tam se pomocí vzorců odvozuje z jistých vzorců jiný, výsledný vzorec. Běžné chyby pak jsou ty, že některé vzorce pro daný případ neplatí, nebo jen za
určitých podmínek či používají zakázané operace (například dělení nulou). To ovšem poznáme, až když někde dosadíme určité hodnoty. Pak se stane, že třeba dokážete, že 2=3. O tom, jak se při odvozovačkách postupuje a jak se je můžeme i naučit dobře zapamatovat, jsem už napsal v knize UMÍME SE UČIT? - zde snad jen o jejich praktičnosti. Autor je do knihy dát musí a ano, je-li to ve skriptech, musíme je umět reprodukovat i u zkoušky, ale proč, to se mě neptejte :-). Daleko plodnější je dávat příklady, kde si to musí student také odvodit, ale přímo hlavou, ne tak, že by si je "nabifloval" z nějakého prefabrikátu. V odborné knize,
kterou potřebujeme k naší práci, se ale většinou spokojíme tím, že autorovi věříme. Jiné to je, když si sami potřebujeme odvodit něco podobného a nevíme, jak na to.
Přiznám se, že
jsem nikdy o "teorii odvozovaček" příliš nepřemýšlel, spíše o tom, že
ke zkoušce je potřeba u každé znát alespoň dvě ze tří věcí: začátek,
postup a konec. Teprve později, to už na vojenské službě, kdy jsme se, unaven z hájení socialistických výdobytků, nudil na kavalci, jsem se z legrace k nim vrátil - beze
skript, jsem se snažil odvodit leccos, co jsem kdysi uměl a velmi rychle zase zapomněl. Překvapilo mě, že jsem je dokázal odvodit, patrně v jiném pořadí postupu a dokonce i ty, co jsem nikdy nedělal či neviděl. Nebylo to tak těžké: věděl jsem, co chci a pak už jsem jen dodržoval pravidla hry. Vím, že jsme odvozovačkám na technice říkali "důkazy" - což je nesmysl: pravý důkaz je jen a jen v praxi :-). Co je mi platné, že vzorec platí teoreticky, ale jen při 20 stupních Celsia a při zanedbání tolerance součástky?
Co
mi asi u zkoušek nejvíc vadilo, že jsem u zkoušky byl ve stresu, že to nestihnu včas a zkoušku neudělám :-). Jak to měl lehčí Faraday, který to odvozoval sám, ale měl na to dost času a nikdo ho nemohl kritizovat, protože to nikdo předtím ještě neudělal! Ale "dokazovat", co už dávno před námi dokázal Faraday a po něm tisícovky nebohých studentů u zkoušek, to je prosím zase jen středověká školastika.
Ovšem uznávám, že se člověk odvozovačkami, hlavně když je studuje pozorně, může leccos přiučit.
Obrázky a grafy.
Tam je často potřeba jiný druh pozornosti než u textu. To asi mělo na
mysli čínské přísloví, které říká, že jeden obrázek má cenu tisíc
slov ( a nemyslím tím zrovna tisícikorunu :-). Správný trénink, jak číst grafy, by měl být součástí před-univerzitního studia, ale bohužel i na
univerzitě se to musíme pracně teprve naučit. Prosím, my například brali celý semestr
nomogramy - to jsou ty soustavy přímek či křivek se stupnicemi, kde pomocí spojnic
řešíme různé rovnice. Úlohu maxima či minima křivky, flexního bodu, semilogaritmických grafů či grafickou analýzu, jakož i Smithův diagram, to vše jsme zase sbírali po drobtech v matematice, fyzice či radiotechnice. Teorie průměru,
standardní odchylky, chyby a kumulační křivky nám zase dodala statistika, ale
na příkladech tak primitivnícj, že se pro naše aplikace vůbec nehodily. Vzpomínám, jak jsem už jako odborný asistent dělal statistické hodnocení výsledků různých studijních skupin a to podle testů - světe zboř se, bez
povolení načálnictva - pro které jsem nevyžadoval jména studentů. Zjistil jsem tehdy zajímavé poznatky, jakotřeba že skupiny, kde byli alespoň dva vynikající studenti, měly i celkově lepší výsledky než ty druhé.
S příchodem kalkulátorů odešlo a později počítačů odešlo do věčných lovišť nejen logaritmické pravítko, ale právě již
uvedené nomogramy, jinak velmi praktické v elektronice i jinde. A že se dá s posunutou nulou u grafu docílit zcela pletoucích výsledků, to se snad seriózně učí jen u novinářů a politiků.
Výpočty a příklady.
Tím se dostáváme k důležité části odborné literatury, kde právě ony pracně odvozené vzorce máme použít. Už jsem se zmínil někde o studentovi, který mi kdesi dosazoval do vzorce za log 0 =1. když jsem ho opravil, řekl: "No jo, ono je to obráceně, log 1= 0! On to prostě věděl, ale neznal :-).
Kromě těchto hrubých chyb jsou ovšem i ty neméně kritické, aplikační, tak
například každý vzorec platí jen za určitých podmínek či pro určité objekty či konfigurace. Také jsem
tu už diskutoval, že například Ohmův vzorec pro nelineární odpory vůbec neplatí, když dosadíme efektivní hodnoty, ale platí jen pro hodnoty
tzv. okamžité. Podobně musíme používat správné jednotky, míry, tolerance, atd. A nezapomeňme, že i autoři někdy udělají ve výpočtu chybu, i když to pak klidně svádějí na počítač :-).
Horší je, že uvedené příklady často nemůžeme používat v praxi: buď jsou příliš teoretické, nebo zase zjednodušené. Tam už si prostě musíme poradit sami a proto je také tak důležité, porozumět textu dané knihy. Naší
pozornosti třeba uniklo, že v jedné kapitole je narážka, která nám pomůže odvodit si v
vzorec právě pro náš případ. Pochopitelně můžeme hledat i v jiných knihách, ale to je často jen ztráta času. V určité době našeho vývoje totiž musíme odhodit školské papuče a nasadit sprintové tretry. To platí hlavně pro přechod ze školního prostředí do života, kde potřebujeme daleko větší a sofistikovanější pozornost.
A zde je konečně ta mentální mapa této kapitoly. Mohl jsem to zdůraznit ještě víc
graficky a barevně, ale i tak je na první pohled patrné, o čem jsem tu mluvil. Všimněte si, ž jsme jen některé tituly použil jako hlavní větve grafu.