bullet next back Autor : JAN B.HURYCH
Název : UMÍME DOBŘE POZOROVAT?



ZAČÍNÁ TO V DĚTSTVÍ

Už od nejčasnějšího mládí pozorujeme, jak i malé děti umí pozorovat - všimněte si, jak často to sloveso "pozorovat" v řeči používáme :-). Srovnáme-li například mládě šimpanze se stejně starým dítětem, vidíme, že ač to prvé je fyzicky téměř kompletně vyvinuté - na rozdíl od toho dítěte - mentálně je už to dítě proti němu značně vepředu. Zatímco opice se opravdu umí hlavně "opičit", tedy napodobovat druhé, u dítě už rozpoznáváme značně vyvinuté samostatné myšlení. Přitom bychom mylně usoudili, že díky jejich vyvinutým smyslům je schopnost opičích mláďat "pozorovat" okolí dokonce větší než u mláděte lidského. Jistě, opice si všímá - jinak by ani nemohla tu druhé napodobovat - ale nesnaží se věci či děje hned také chápat. A to je právě u člověka podmínkou inteligentního pozorování.



Očividný rozdíl můžeme vidět v tom, že nám dítě pokládá otázky - většinou začínají slovem "proč?" - kterými se snaží to či ono vysvětlit sobě samotnému. Zdá se to pochopitelné: vytváří si totiž jistou databázi, která mu pomáhá se ve věcech orientovat. Proto se také dítě na vás rozzlobí, když mu něco zamlčíte či dokonce zalžete: jeho databáze vyžaduje, aby v ní byl "pravda a zase jen pravda". Co ovšem doposud nevíme je to, proč se ty otázky "proč" v té malé hlavě rojí, proč se snaží mermomocí všemu rozumět. Ani opice - nejbližší příbuzný člověka, máme-li věřit Darwinovi - toto nutkání nemá, i když už má - a ani zde nevíme přesně proč - nutkání napodobovat různá jednání člověka. Obě mláďata tedy maají schopnosti smyslově pozorovat, ale jen lidské mládě má navíc i schopnost vyhodnocovat, dělat závěry a případně i vylepšovat své vědomosti.

Z historie a vývoje umělé (tj. strojové) inteligence víme, že hned na začátku narážíme na překážku: inteligentní myšlení je právě samostatné - tedy ne jako u té opice jen to "kopírovací".
Stroje

mohou sice různé úkony dělat automaticky ( i když k tomu ovšem musí mít nějaký program) a dokonce se i rozhodovat "logicky" (což neumí ani někteří lidé :-), ale na rozdíl od člověka nemají "potřebu" myslet. Kde vlastně v nás sedí ten algoritmus, který nás nutí o všem přemýšlet, zkoumat, vyzvídat a vyhodnocovat? Co vůbec nutí lidské mládě, aby si už samo budovalo tu databázi vědomostí?

Napsal jsem několik počítačových her, na kterých jsem se chtěl naučit, jak tento algoritmus stroji dodat. Bohužel to nešlo. Na rozdíl od kdysi proslulé elektronické myši, která se vracela do "hnízda" ( rozuměj k nabíječce) vždy, když potřebovala dobít baterky (což byla vlastně simulace "hladu", u živých zvířat), nepodařil se nám dosud u počítačů onen "hlad po poznání" ani pořádně simulovat, natož ho u nich učinit inherentním, tak říkajích "vrozeným". Už poněkud starší vtip říká, že inteligence může být i umělá, ale blbost jen a jen přirozená. Větší skeptici už dnes nevěří ovšem ani na tu umělou inteligenci - snad proto, že jsme se k ní ještě nepřiblížili dost blízko, abychom viděli, zda to vůbec inteligence je :-).

Není pochyb o tom, že ony dětské - ale rozhodně ne dětinské - otázky "proč?" si tvoří děti právě na základě pozorování . A už zde vidíme, že nejde jen o vjemy zrakové, sluchové či podobně, ale hlavně srovnávání mezi podobnými jevy a jejich posuzování, tj. vyhodnocování. A teprve když si to dítě neumí vysvětlit, zeptá se nás, proč se tak děje. Na rozdíl od onoho politika, která to jen "vnímá" (ale ještě "nechápe", dokonce ani ne rozdíl mezi vnímáním a chápáním :-) , dítě chce chápat, zařazovat a později i používat svoje pozorování právě při přemýšlení.
Proces.

V tomto procesu mu pomáhá jeho všímavost, přirozená inteligence a v (ne)poslední řadě i rodinná a školní výchova. Dal jsme to "ne" do závorky, protože tato výchova by právě měla mít ten největší vliv, ale praxe je jiná. Škola sice dodává vědomosti a zkouší, zda je dítě umí zpaměti opakovat, ale už se nestará příliš o to, zda je umí také aplikovat, tj. uplatnit - i když to je právě to, čím se lidské mládě liší od toho opičího :-). A ptá-li se dítě ve škole příliš často "proč?", může si učitele i znepřátelit. Výchova rodinou je navíc dnes něco tak imaginárního, abstraktního, že by to ani Dali nemohl namalovat. A tak se dítě učí pozorovat hlavně "samo od sebe" a vyjde ze školy, jak říkával František Vlček, "nezkaženo poznáním a vědomím" :-). Jinak řečeno, moc mu to neříká.

Přesto je dětství v životě člověka asi tím obdobím nejplodnějším, protože tam ještě pozoruje "sám od sebe" a má ono "nutkání poznávat", které v něm pak často škola jen utlumí. Hnací silou, tj. motivací samotného pozorování (což je vlastně ta nejdůležitější část procesu, zvaného "učení") je totiž zájem. Kolik dětí ztratilo zájem o matematiku, protože jí nerozumělo - nebo jak se s oblibou oblibou říká - že jim "matika nešla"? Jak dalece to je vina studentů a jak dalece učitelů, to zde nemá cenu rozebírat - jistě, snaha musí být na obou stranách. Ale ani ta snaha nestačí: učit (někoho) se prostě musí umět, stejně jako "učit sebe sama". Tomu jsme už věnovali knihu "Umíme se učit? - najdete ji v našem klubu KČK)

O metodách, jak pozorovat či dokonce jak se "učit pozorovat", si řekneme později. Jakkoliv jsme zde chválili snahu dítěte pozorovat a poznávat, musíme také i připustit, že se to zpočátku učí hlavně "samy od sebe", tj. nepříliš účinně a často i nesprávně. To lze bohužel ovšem říci i o člověku dospělém, lépe řečeno "ještě nedospělém", pokud si tyto nešvary zachová i ve vyšším věku (nepleťme si to s věkem legálním, kdy dostane právo volit, a to ať už mu to myslí nebo ne :-).

Jak už jsem řekl, dětství by měla být doba myšlenkově plodná; už proto, že děti snadněji chápou, mají lepší paměť a čím dříve se něco naučí, tím dříve to pak mohou také použít. Každé učení už vlastně začíná pozorováním a "umění pozorovat" by se mělo učit už doma, od prvního kroku dítěte, a ve škole dokonce už od první třídy obecné - a to nejen v učebně, ale i na hřišti nebo v přírodě. Protože, jak říká opravené přísloví: co se v mládí nenaučíš, ve stáří jako když nenajdeš :-).