Autor : JAN B.HURYCH
Název : UMÍME DOBŘE POZOROVAT?
ODBORNÉ OBORY
Vlastně bych měl tuto kapitolu nazvat "Odborné pozorování", ale to by také mohlo znamenat "pozorování očima odborníka" a to vlastně zahrnuje tuto a ještě následující kapitolu. Zde se teda nebo "pozorování v odborných oborech", ať už to je věda, technika, inženýring nebo výzkum.
Když jsem po devíti letech práce na pražské technice (s titulem
odborného asistenta a platem, který stále doháněl plat vyškoleného dělníka :-) odcházel na západ, protože se mi zajídala ruská okupace, tušil jsem, že to nebude lehké. Ale jen tušil, protože jsem nemohl předvídat, co mě čeká . . .
Škola mě totiž vychovávala jako v bavlnce a už mé první zaměstnání v Anglii - mytí oken ve výškových budovách - mi ukázalo, že jsem ve svém vzdělání leccos zanedbal. To jsem ještě netušil, že na mě čekají propasti ještě hlubší a zrádnější. Ano, mám na mysli ty, kdy jsem začal pracovat ve svém oboru, to už ale v Kanadě. Nemyslím tím pedagogiku - na to mají své odborníky, kteří dokonale ovládají jazyk (většinou oba jazyky, angličtinu i francouštinu ), svůj obor a znají místní poměry. Musel jsem prostě začínat pracovat jako technik, v malém podniku, který měl ale velké problémy. A za to, že jsem se nejen udržel, ale i pokročil dál, za to asi vděčím hlavně tomu, že jsem se naučil učit se. A hlavním předpokladem správného učení je ovšem efektivní pozorování, které navíc musí být ještě rychlé a imaginativní.
Efektivní pozorování.
Ano, nejprve musím zpozorovat, že něco neumím, že je to nové a že mi to nejde, nebo že je to problematické a že neznám řešení. To je ovšem to nejlehčí - něco jako startovní blok - ale někteří dogmatičtí odborníci si nepřipustí ani to anebo prostě na nové problémy rezignují. Já to měl
jednodušší: musel jsem se tím uživit a nemusím tu jistě jako důkaz citovat přežití podle Darwina :-).
Někteří odborníci se spokojí s danými předpisy, procedurami či metodami, ale na každou věc se
musíme dívat z několika dimenzí a to nemluvím o těch dalších, jako jsou čas a peníze. Jim často stačí pohled jejich šéfa, který může být někdy spíše tzv. tunelvizí. Zapomínají, že v případě, že to pak nejde, svede to jejich dobrý šéf na ně a je tedy opět v jejich zájmu rozšířit si obzor natolik, že mohou i předvídat, jak který postup ovlivní konečný výsledek a popřípadě mít v kapse i jiné řešení, než navrhuje jeho boss. To byla první věc, kterou
jsem zpozoroval: většinou jste na všecko sám či sama a čím dříve se s tím smíříte, tím lépe.
Začnete totiž hned také uvažovat samostatně a to je druhá podmínka úspěšného "učení se". A protože přemýšlení má být zahrnuto už i v našem pozorování, spojíme to dohromady už v přípravě: to nám pomůže orientovat se a vyrazit správným směrem. Ano, správné pozorování si všímá detailů, ale nesmíme nikdy zapomenout, co je účelem našeho pozorování. Jen tak si budeme všímat těch detailů, které jsou pro nás důležité a správně je vyhodnocovat.
Přitom nám nejvíc budou vadit - věřte si nebo ne - naše zkušenosti. Ano, budou
z nás dělat zaujaté "experty", kteří předem vše ví. Zkuste si to sami: předstírejte, že jste na něco experti a lidé se často podřídí vaší předstírané zkušenosti. Udělal jsem jednou takový pokus: na zcela vážném mítinku jsem najednou vyslovil závěr, který byl celkem nesmyslný. Všichni se pobouřili, ale já se nedal a začal jsem vysvětlovat, že neuvažovali to či ono a po chvíli se toho chytli a dokonce mi sami pomáhali nalézt situace, kdy to platilo (já sám je předem neznal :-). Nejde jen o to, že "zdání autority" dokáže oklamat i silného kritika, ale že opravdu
existují výjimky či situace, kdy něco má platit a přesto neplatí. To ovšem neznamená, že se nemáme pouštět za hranice zkušenosti, právě naopak. Vždycky mě bavily námitky typu "ale
my jsme to předtím ještě nikdy nedělali", protože mě to umožnilo použít odpověď typu
" . . . ale tady přece nemluvíme o vaší svatební noci " :-).
Setrvačnost.
Když jsem dělal v Univacu ( to je firma, ketrá vyrobila prní elektronkový počítač Eniac) vedoucího testingu, razil jsem heslo "nezkoušíme proto, abychom si ověřili, že je vše v pořádku, ale abychom
zjistili, co je v nepořádku". Zdá se to sice být totéž, ale není. Podle toho jsme totiž
pak změnili postup testování: na konci testu většinou byla jedna hodnota
mimo toleranci a musela se často vyměňovat jistá součástka - ale i celý dlouhý test opakovat. Dal
jsem tedy tento test tolerance jako první a ušetřili jsme tím hodně času.
Navíc to učilo techniky všímat si i toho, co už v testu nebylo a upozornit na to mě nebo přímo design. Setrvačnost je totiž normálně dobrá věc, však
ona nám pomáhá překonávat "mrtvé" body, kdy neznáme nic lepšího, ale v případě nových, vývojových metod či procesů nám naopak zmrazuje pokrok. Pochopitelně ne všechno je hned
vývoj , ale platí to i jinde: například zpozorování chyby na lince stojí až desetkrát méně než na zkušebně a až stokrát méně než když se na to přijde až u zákazníka. Pravda, ono to vždy stojí extra peníze - ale tomu se nevyhneme; opravit se to stejně musí, ale s trochou předvídavosti a pozornosti to stojí značně méně.
Rychlost.
Zmínil jsem se o tom, že pozorování má být rychlé, především tam, kde se situace
už nebude opakovat a čím více přitom zpozorujeme, tím lépe pro nás - tím méně pak musíme hádat. To chce ale dobrou
přípravu, nejen materiální, tj. prostředky a přístroje, ale i mentální. Zde pomůže
i tzv. fokusace - tím nemyslím silně se soustřeďovat na detaily, ale hlavně na problém, který chci zachytit a vyřešit. Vím, předtím jsem tvrdil něco o myšlení "zeširoka", ale toto platí v jiných případech.
Občas se nevyhneme sledování falešných stop a ano, chce to velkou praxi, asi jako lékař, který z několika neúplných informací musí udělat diagnózu.
Nejde také jen o čas nebo peníze, může jít často o životy, zvláště u výrobků a procesů, které jsou nebezpečné. Vím o čem mluvím, sestavoval jsme pracovní postupy a procesy pro opravy nukleárních reaktorů, ano, uvnitř ve vaultu.
Samozřejmě, že určité věci se nesmí uspěchat, a
pak platí, že špatné rozhodnutí je opravdu horší než žádné. Ale i tak je to možno urychlit: znát moderní metody, troubleshootingu, debugingu, hledání příčin, pravidla rozhodování, vyhodnocení potenciálních problémů, které s sebou to či ono řešení přináší a neustálé testování hypotéz v praxi. Ano, pozorování je začátek učení, jenže škola nás většinou učí jen pozorovat text v učebnici či na tabuli. To nám pak dává dojem, že jen Newton, Maxwell či Faraday uměli dobře pozorovat. To umí více lidí, ale oni navíc dovedli svá pozorování geniálně zpracovat, ale to už je zase něco víc, než je pozorné pozorování :-).
Představivost
Na co vlastně potřebujeme při pozorování imaginaci? Řekl bych, že hlavně tam, kde vymýšlíme různé situace a pokusy, které nám mají naše pozorování udělat efektivnější, přesnější a plně řízené námi samotnými.
Takové totiž slouží nejen k potvrzení (či vyvrácení) hypotézy, ale zároveň
i jako prostředek inspirace k dalším, lepším či přesnějším hypotézám. A nemluvím zde hned o nějakém "supervědeckém" výzkumu. Tak například v knize "UMÍME SE UČIT?" (kapitola Problémy a řešení) jsme uvedl metodu Kepner- Tregoe™, navíc v situaci, kdy mi zpočátku selhala. Vyhodnocoval jsem dvě hypotézy a jako naschvál jsem
dostal jako výsledek stejný počet bodů - nemohl jsem se tedy rozhodnout, která je pravděpodobnější. Všiml jsem si ale, že obě většinou selhávaly v určitých a dokonce v některých zcela stejných funkcích. Zdá se, že by tedy logicky stačilo najít něco, co v těch bodech neselže, hypotézu, která by nahradila ty druhé právě v těchto funkcích. To už tak lehké nebylo, ale nakonec se ukázalo, že je to věc, kterou vlastně každý elektroinženýr zná, ale prostě ji bere jako samozřejmou (nepůjdu do detailů, máte-li zájem, přečtěte si to tam).
I zde nám tedy vadí naše zkušenost,
ale jinak: protože nám tato věc málokdy dělala potíže, prostě jsme ji předem eliminovali z listu pachatelů. Pokud tedy nechceme něco zanedbat, pak musí zapracovat i logické uvažování: představíme si, co by se stalo, kdyby, atd., atd. a z toho uděláme logický závěr. A tam už nám naše zkušenosti zase naopak mohou pomoci. Jistě, bylo by krásné vše vyřešit od pracovního stolu, jako to dělali velcí detektivové, ale v opravdovém životě to tak není - bohužel.
Výzkum
Zdálo by se, že
inspirace je v kontrastu s pozorováním, které se naopak týká něčeho velmi reálného, skutečného. Ovšem není tomu tak. Zpozorovat můžeme leccos, vyhodnotit to odborně též, ale chceme-li něco vylepšit, vyřešit, objevit či i jen zkonstruovat na základě pozorování, musíme ještě přidat hodně "ze svého". Rád bych tu poopravil velkého Pasteura, kterého jsme citoval dříve a to takto: " Náhoda přeje pouze připraveným a všímavým." Ono totiž těch věcí, které vznikly náhodou, není zase tak moc. Edison musel vyzkoušet stovky vláken, než našel ten správný bambus, který vydržel dostatečně dlouho. Dnes už při našich znalostech umí například chemici předem předpovědět vlastnosti nových sloučenin. Chcete-li opravdu pozorovat bujnou fantazii, sledujte předpovědi počasí v televizi :-).
Ale vážně: dělal jsem i ve výzkumu a je to opravdu dřina. Nejen fyzická, ale
hlavně mentální. Mluvím tedy převážně o výzkumu průmyslovém, kde dostanete za úkol vyvinout levnější produkt a bojujete hned s několika problémy najednou. Pak nám pomáhají
i zkušenosti z jiných oborů, nové materiály, technologie či postupy. Ano, i počítače, ale
pozor: ještě jsme je nenaučili samostatně myslet, obzvláště ne myslet lépe než my a také jejich inspirace je téměř nulová. Ony sice umí "pozorovat" - třeba kamerou - ale tím to končí. Na druhé straně je pravda, že ony vidí a slyší i to, co my třeba už ne: infračervené světlo, ultrazvuk a podobně, ale pořád jen jako nástroj, i když často velice sofistikovaný. A hlavně neumí sestavovat hypotézy; to už vůbec ne.
Sopojit pozorování s představivostí.
Jistě jste si všimli, že jsem se příliš nezabíral do samotné "odborností", ale ta je pro každý obor jiná
a dá se najít v knihách. Ty dobré knihy nás dokonce i upozorní, co, kde a jak
pozorovat :-). Ano, "upozorní", kteréžto sloveso je vlastně také odvozenina od slovesa
"pozorovat", jenže tam už jsme my vlastně jen, jakýsi pasivní objekt, který je "upozorněn".
Pochopitelně ani to nezanedbáme, každá taková rada je cenná, ale mně tu šlo o něco víc. O něco, co v příručkách nenalezneme, ale při troše
zaměřeného a řízeného pozorování, případně technické či vědecké představivosti, se můžeme stejně dobře naučit i sami. Už proto, že často nejde ani
tak o představivost jako dávat dohromady známé zkušenosti, tj. výsledky různých pozorování pro jinou aplikaci nebo vytváření analogií a simulací.
Uvedu příklad: kdysi jsem navštívil naši odbočku v Kalifornii, kde nám měli navrhnout automatickou testovací mašinu pro naše počítačové elektronické zdroje. Při testu se měnilo napětí pomocí variačního transformátu a zpětná vazba pohybovala servomotorem jezdce tak, aby držela střídavé napětí na vstupu zdroje konstantní. Jen tak namátkou jsem se zeptal konstruktéra, zda nemají problém s tím, že jim jezdec osciluje kolem jedné polohy.
Potvrdil mi to a řekl potěšeně: " To
jsem rád, že také někdo jiný má stejné problémy jako my! "
"Ale my je ještě nemáme," řekl jsem mu, "já jsem si je teprve teď vymyslel!"
Říká se, že odborníci umí pozorovat, ale nemají představivost. Nuže není to pravda, ale vtip je v něčem jiném: chce to
umění pozorovat "nepozorovatelné" a představit si něco, co zatím třeba ještě
ani neexistovalo, takže jsme to ani pozorovat nemohli.