bullet next back Autor : JAN B.HURYCH
Název : UMÍME DOBŘE POZOROVAT?



UNIVERZITNÍ STUDIE

Možná, že jste zpozorovali (ano, pořád ještě mluvíme o pozornosti :-), že jsem přeskočil tzv. střední vzdělání, ale podle mých zkušeností je pořád ještě zatížené školastikou. Ne, že by univerzitní vzdělání nebylo tím zatížené vůbec, ale rozdíl tu je. Na střední škole se pozorováním myslí jen dobře poslouchat a všímat si, když učitel dá na něco důraz, podtrhávat si v knize nebo vypracovávat domácí úkoly. Jistě to také vyžaduje pozornost (i když často i vynucovanou :-), ale rozhodně ještě ne plně řízenou studentem.

Často to vedení za ruku zabočuje i do extrémů a individualita se příliš nedoporučuje :-). Heslem dne tam pořád ještě je
"poslouchej, co říkám a mysli si o tom jen to, co ti předkládám". Nevím, asi to to učení v tomto stadiu opravdu vyžaduje, ale pak se stane, že student nastoupí na univerzitu a je úplně ztracen: najednou si musí zorganizovat vše sám a navíc v prostředí, kde je silná konkurence. A nikdo mu neřekne, jak se z toho zmatku dostat . . .



Studenti se tedy musí rychle přizpůsobit novým poměrům a vysoké počty propadajících svědčí o tom, kolik z nich to nedokáže. Jedna z polovičatých definic inteligence říká, že je to schopnost se přizpůsobit. Pochopitelně se tím myslí jen jistá přizpůsobivost - jinak by byl každý kolaborant inteligentem :-). A zde se zase vracíme k pozorování: nemůžeme se totiž dobře přizpůsobit, když neumíme dobře pozorovat. Pozornost je tedy podmínka nutná, ale ještě zdaleka ne postačující. Už jsem také napsal jinde, že důvody vysokého propadu v prvních ročnících univerzit nejsou v nedostatku talentu či nedostatečné inteligenci posluchačů - nebo že je snad probíraná látka tak náročná, že na to prostě někteří studenti nestačí. Ne, vtip je v to, že oni marně hledají tu pomocnou ruku, která je předtím vedla, vysvětlovala, pravidelně zkoušela a naposled i požehnala, jako když šli na přijímačky na vysokou!

Pravda, gympl v malém městě je snad horší, než ve velkém - to vše se ale dá dohnat, pokud se student rychle naučí samostatnosti. A také ovšem musí zvládnout umění pozorovat - to především, protože to mateřské "dávej pozor ve škole", které ho zavedlo až k maturitě, ho najednou zradí. Proč? Nu ono se už hodně věcí nevysvětluje po lopatě, mnohé se dokonce ani nevysvětluje podrobně - prostě se předpokládá, že to student zná odjinud nebo si to prostě najde. Navíc se leccos ani nestačí odpřednášet, ale přesto se to zkouší. A hlavně mu chybí to pravidelné zkoušení u tabule, které je důležité nejen k udržování a občerstvování paměti, ale i k tomu, aby student pochopil další látku.

Jak se učit?

Nikdo jim neřekne, jak psát poznámky nebo dokonce jak se učit (pokud si nepřečetli naši knihu UMÍME SE UČIT?, která si získala stovky motivovaných čtenářů :-). Nikdo studentům neřekne, jak si zorganizovat tu trochu času, co jim zbývá, aby dostatečně zvládli vše, co je potřebné, nevědí nic o ekonomii učení nebo i pomůckách, se kterými jde vše daleko rychleji. Situace se příliš nezměnila ani za posledních 30 let. Už tehdy totiž učitelé psali programy pro zkoušecí počítače, které ovšem byly univerzitní byrokracií ignorovány a to i když pak přišly daleko vhodnější počítače stolního typu. Ne, nemyslím tím ty primitivní programy, co umí jen vyhodnocovat výsledky zkoušek s "multiple choice", tj. otázek s prefabrikovanými odpověďmi. Ne, mám na mysli inteligentní programy, které mají systém takový, že jejich otázka vás podle vaší chybné odpovědi zavede zpět tam, kde to ještě nezvládáte a program to tam s vámi procvičuje. Už tehdy vycházely i podobně "programované" učebnice, které dělaly totéž. Museli jste ovšem podle instrukcí sami přeskakovat na různá místa, takže když jste je četli popořádku, měli jste dojem, že to někdo zapomněl seřadit :-).

Ještě dnes na univerzitách nenajdete přednášky teorie pozorování - možná na psychologii, ale už ne na pedagogice nebo dokonce na technice (opravte mě, pokud se mýlím :-). Pravda, oni vás naučí počtu pravděpodobnosti a jak zpracovat různá odborná pozorování, ale techniku pozorování už ne. Vracím se tu ovšem k mé původnímu popisu pozorování jakožto zaměřené činnosti, jinak řečeno schopnosti "všímat si, analyzovat a dělat závěry". To je právě posláním univerzitního studia - je to právě část získávání vědomostí.

Lépe to pochopíme na příkladu: můj lékař zná symptomy různých nemocí, ale protože se překrývají, musí sám rozhodnout správnou diagnózu, jinak řečeno zjistit, o kterou nemoc se vlastně jedná. To ale může udělat, jen když umí dobře pozorovat a bohužel ne vždy se mu to povede. Někdy je to tím, že dělá prohlídku příliš stereotypně a že něco přehlédne - v neposlední řadě i proto, že v něčem nemá dostatečné zkušenosti (tak například neumí "číst" rentgenové snímky, jako většina kanadských lékařů - tam je to ovšem proto, že je vyhodnocují jen specialisté).

Chce to víc.

Podobně mnoho studentů zjistí, že i když si látku nastudovali, nejsou schopni u zkoušky obstát, protože třeba neumí vyřešit příklady či nedovedou si leccos logicky odvodit (tím ovšem nemyslím jen ty sto let stejné "odvozovačky" v matice, fyzice či jiných technických oborech). Anebo prostě nezvládnou "filozofii" daného předmětu - zde raději uvedu příklad.
Kdysi mi ještě, jako mladému asákovi na Technice, přinesli studenti výsledky jakéhosi laboratorního cvičení. Srovnáním jsem zjistil, že to navzájem opsali a hned jsem jim oznámil, že tedy musí z toho důvodu všichni to cvičení opakovat. Nešlo totiž jen o to, že to opsali a všichni měli stejné výsledky, ale jednalo se právě o měření, které mělo náhodný charakter! Nu a podle počtu pravděpodobnosti nemohli mít každý stejný výsledek - i jen dva stejné by byl skutečný zázrak. Neodpustil jsem si tehdy ještě jízlivě dodat, že kdyby pochopili podstatu látky, mohli tam každý naspat svoje vymyšlená čísla a nemohl bych nikdy poznat, že jde o podfuk. A že důvodem k opakování pokusu je hlavně to, že totiž vůbec nepochopili, o co při něm jde :-).

Nebudu zde popisovat vše, o co při pozorování při univerzitním studiu jde - je to často příliš specifické, příliš technické. Nejde totiž jen o přednášky - kromě nich mají studenti ještě různá cvičení, laboratoře a prázdninové praxe; to aby se naučili umění pozorovat a zdůrazňuji: samostatně pozorovat. Často jde o pozorování čistě statické, jindy je částí výzkumu, který pak vede k vývoji nových aplikací. Nemá to ale ještě "všechny stupně volnosti" - studentovi se prostě nějaká práce či problém přidělí a naznačí se mu, co asi by měl dělat, případně i to, jaké výsledky se očekávají. I u diplomové práce jde často o věci, které už byly někdy vyzkoumány a student je má doplnit nebo vyvinout dál v určitém směru. Jen někdy má to štěstí (nebo neštěstí?), že může dělat na něčem, co ještě prozkoumáno nebylo, ale o tom si promluvíme později.

Co pozorovat?

Rozdělil bych pozorování na univerzitě hlavně podle jeho účelu:
  1. organizace
  2. pedagogika
  3. odborné, specifické pozorování
  4. zkoušky
  5. diplomky
  6. volný čas
  7. studijní problémy
  8. psychologie
  9. jiné
Než si je rozebereme, chtěl bych se zmínit o jejich pořadí důležitosti: každý student bude mít asi jiné; to záleží na jeho situaci a sebekritickém ohodnocení. Pochopitelně je potřeba věnovat se všem, i když ale ne se stejným zápalem. A pravděpodobně si najdete ještě jiné body, které jsem tu neuvedl.

Organizace: Týká se organizace fakulty a studia vůbec. Přečíst si předpisy a najít si, jak dalece se dotýkají studentových cílů a zájmů. Většinou jsou to věci negativní - něco se tam zakazuje, nařizuje a podobně. Daleko důležitější je organizace přednášek a zkoušek - těžko se může někdo vymlouvat, že nevěděl, že má přijít ke zkoušce včas. Podobně vědět, které přednášky či laboratoře jsou povinné, jak nahradit nějakou absenci a podobně. Prostě jak to udělat, aby se student mohl věnovat hlavně studiu a neztrácel čas jinak :-)

Pedagogika: Zdálo by se, že se to týká víc učitelů než studentů, ale je to i naopak. Špatná přednáška totiž ovlivní posluchače víc než profesora :-). Neřeknu žádnou novinku, že prvním zájmem studenta je zjistit, jak který profesor přednáší. Tím to ovšem nekončí - z dobrých přednášek si můžeme přinést i něco užitečného z pedagogiky: jak už jsem řekl, nejlépe se učíme systémem otázkek a odpověďí. Přednášející, který občas prohodí otázku "proč to tak je?" a hned ji také zodpoví, je také dobrý pedagog. A znalost, proč některou přednášku chápu lépe, mi to potvrdí: dobrý pedagog totiž umí dobře vysvětlovat. I to, jak některé věci zdůrazňuje či zanedbává, může být cenné, hlavně u zkoušky.

Odborné, specifické pozorování: Odborné předměty jsou vlastně podstatou studia - Pochopit teorie dokáže mnohý, ale odborně pozorovat se musí naučit. A mělo byto být změřené už na práci, kterou pak bude student po promoci vykonávat: jinak totiž pozoruje inženýr, jinak právník, jinak doktor medicíny. K úplnému úspěchu je ovšem potřeba nezanedbávat ani jiná pozorování, která jsme tu uvedli. Pozorování totiž je - nebo by mělo být - vysoce inteligentní proces :-).

Zkoušky: Jelikož máme celkem prostý cíl, tj. udělat zkoušky, naše strategie je zaměřená k získání všeho, co je k tomu potřeba. Taktika je pak založena opět na pozorování: tak například zkušenosti starších studentů, co už zkoušku udělali, mohou být neocenitelné. Ale naše pozorování pokračuje i během zkoušky. Uvedu příklad: jeden student byl otázán - to už u obhajoby diplomky - jak by propojil třífázový generátor: buď a) třemi jednoduchými kabely, kde každý má svůj vlastní konduit (tj. ohebné potrubí, ve kterém je kabel uložen) nebo jedním kabelem, se třemi vodiči uvnitř spoolečného konduitu. Trik je v tom, že při jednoduchých kabelech se v jejich kovovém konduitu indukují vířivé, nežádané proudy. To ovšem studenta nenapadlo, ale měl porovnat obě varianty do detailů, ne jen povrchně. Nakonec by bývalo stačilo, aby dobře pozoroval tváře ( viz příloha "Body language" v této knize) nebo jejich narážky; těch si ale zarputile nevšímal, pochopitelně ke své škodě :-).

Diplomky: Musíme mít naši pozornost zapnutou už během práce na diplomce a neztrácet čas řešením, které se ukáže (často už na začátku!) neplodným. Pokud něco vymyslíme, hned si zjistit, zda už to někdo jiný někde netvrdil, abychom nebyli nařčeni z opisování. Projet si v knihovně řadu starších diplomových prací, pozorovat, jak jsou psány a třeba i to, jak jsou diplomky vázány. Pak si znovu přečíst svou vlastní práci a pozorovat, které pasáže by se měly vyškrtnout, předělat nebo přidat. Dnes to jde mimochodem s wordprocesorem zcela  lehce, v mé době se ještě musely stránky doslova překlepávat na papír a prázdné místo vyplnit nějakým textem, aby tam nebyla mezera :-). Nepůjdeme zde do detailů, o diplomce jsme už dost mluvili v jiných našich knihách (typu UMÍME . . .?) a také později zde, v kapitole "Výzkum - příklad).

Volný čas: Zde jde hlavně o pozorování, co dělají ostatní nebo jak dobře volný čas využíváme; rozuměj my i oni - například i to, jak by se daly tyto zkušenosti použít ke studiu. Přestože má být volný čas vyloženě rekreační - mentální odpočinek je stejně důležitý jako fyzický - často stačí spojit příjemné s užitečným. Já osobně jsem třeba zaváděl s kolegy různé debaty na téma filozofie a logiky, tedy něčeho, čeho nikdy není dost. A mnohokrát mi to pomohlo i při studiu: tak například teprve v jedné diskuzi mě napadlo, že zápor nějakého tvrzení vytvoříme nejlépe tak, že negujeme sloveso, ne tedy jen podmět nebo předmět. Zápor věty "každý má peníze" je "každý nemá peníze" (tj. ve smyslu "existuje jedna osoba, která nemá peníze") a ne "nikdo nemá peníze" nebo "někdo má peníze" (protože to obecně zahrnuje i "každý má peníze"). Tyto logické lapsy jsem popsal podrobněji v knize UMÍME DISKUTOVAT?.

Studijní problémy je třeba řešit a to odstraněním jejich následků nebo ( ještě lépe!) příčin. Vlastně to začíná studiem sebe sama - najdu, co mi "jde" a co ne, co mi dělá problémy a pod. Prostě to chce pozorovat se a učit se z vlastních chyb. Ty chyby nám mohou pomoci hledat i jiní, pochopitelně, ale vyhodnotit si to musíme sami - a hlavně správně. Není snadné být učitelem sebe sama: znamená to, že také musím být chytřejší než já sám jsem :-). Ale ono to opravdu jde: musíme jen začít dobře pozorovat a poučit se z toho.

Pozorování následků nám ovšem ještě neřekne příčiny, vše je třeba analyzovat, udělat patřičné hypotézy proč tomu tak je a zjistit tu opravdu správnou (viz metoda Kepner -Tregoe© v naší knize UMÍME SE UČIT?). Teprve pak můžeme přistoupit k tomu hlavnímu, totiž k řešení, které je často velmi nesnadné (málo času, chuti, v neposlední řadě prostě i jistá nechápavost) a v krajních případech i nemožné - pak je ovšem třeba rychle hledat pomoc.

Psychologie: Ta, co se čí na střední škole, by nám rozhodně moc nepomohla, ale nakonec ani ta vědecká ne: jde totiž nejen o psychologii studenta, ale i profesora, téměř doslova "čtení myšlenek" ( viz příloha "Body language" zde v knize ) a nakonec i jeho praktické použití. K tomu přistupuje někdy i psychologie kolegů, davová psychóza, strach, že neudělám zkoušku a pod.

Jiné: Pozorovat se prostě dá všechno všude ( v rámci slušnosti, pochopitelně :-). Záleží na postupu: už například Cicero používal otázku "Komu to slouží?", v našem případě my chceme vědět obojí: proč se co děje a k čemu  to slouží . Tak například proč profesor zrovna odvozuje tohle a ne tamto - odpověď většinou najdeme v tom, co udělá pak (ale ze skript si to dokonce můžeme najít předem :-). Podobně víme-li, že některá hmota má lepší odolnost v tahu než v tlaku, pochopíme, proč se z ní nedělají podstavce, ale zato dobrá lana, atd.



Pozorování nám teda slouží jako zdroj dat a to přímo z reality. Nelze ho tedy často nahradit jen knihou, přednáškou nebo dokonce vlastní logikou. Přirovnal bych to k automatickým řízeným procesům: tam existuje tav. zpětná vazba. Skládá se z čidla, která nám umožňuje výstupní veličinu změřit a ze zpětného elementu, který ji upraví a zavede na vstup řídícího zesilovače, který pak ovládá výstupní veličinu. I malá chyba se tka dá vyrovnat pomocí velkého zesílení vstupu, ale v opačném směru ( proto se jmenuje záporná, jinak je to věc velice užitečná :-). A aby to vše dobře pracovalo, musí být to čidlo přesné, rychlé a nezkreslující (v automatice se říká "lineární" ). Nu a protože naše pozornost je v systému našeho myšlení také jakési takové čidlo, nároky na ní jsou přesně ty samé. Jen tak si pak řídíme celý proces studia sami a docílíme dobrých výsledků. A ještě něco: použitím talentu myslíme jeho další vzdělávání, zatímco využití talentu je jeho aplikace - v neposlední řadě takové, které nám pomůže sehnat dobré zaměstnání a zajistí další osobní vývoj.