1) Nestačí poslouchat, ale naslouchat : to znamená přímo chápat, co daná věta říká nebo co naznačuje , případně čemu připravuje cestu . Dobrý přednášející například uvede určitou pasáž slovy: " nejprve si dokážeme, že . . ., abychom to pak mohli použít k dalšímu . . . " (ty tečky si doplňte). Tím
také naznačuje důležitost následující pasáže, která je zřejmě nová -
jinak by to nemusel dokazovat - a vyžaduje jisté přeorientování se, případně určité znalosti z minula.
Jde totiž o to, že nepochopíme-li právě tuto pasáž, zbytek přednášky může být pro nás ztracen. Podobně , když profesor řekne: "tímto se nebudeme zdržovat,
to si najděte ve skriptech, případně v látce, co jsme probírali vloni", vysloví to většinou poněkud nedbalým hlasem. Zaznamená-li
náš mozek jen část vyznačenou kurzívou, nebudeme ani vědět, že je také důležité si to prostudovat a přijdeme na to třeba až u zkoušky.
A nemylme se: přednášející tu větu nebude opakovat jen proto, že někteří "posluchači" byli zrovna "neposluchači" :-).
2) Co dělat, když něčemu nerozumíme? Někdy se můžeme zeptat souseda (ale ne moc často :-), jindy si uděláme poznámku a snažíme
si to vysvětlit později, někdy se přímo zeptáme přednášejícího. Pokud nerozumíme většině přednášky, musíme nasadit domácí přípravu -
jinak budou další přednášky jen ztraceným časem. Pozornost totiž také závisí na tom, co už známe -
sebelepší soustředění nám nestačí, když neovládáme základy a někdy dokonce
i detaily.
3) Poznámky začínají poslechem, ale vyžadují daleko víc: především správné
pochopení a třídění toho důležitého a mají nám sloužit hlavně k pozdějšímu osvěžení paměti než k zápisu všeho možného. I zde je nutné umět vypozorovat, nakolik své paměti můžeme věřit, sledovat, co je jen nové a co je důležité. Naučit se ze svých poznámek nejen látku, ale
hlavně také jak psát poznámky, aby vám dobře posloužily. V knize "UMÍME
DOBŘE NASLOUCHAT?" jsme si řekli, jak se to dělá, zde jen zdůrazníme, jak veliký rozdíl dělá správné pozorování - ano, nestačí jen být pozorný, ale pozorovat i to, co není zřejmé a případně i vyhledávat určité spojitosti, abychom věděli, co pozorovat dál.
Uvedu příklad. Máme prohlášení: "závislost napětí na proudu je zde převážně nelineární". Zkuste si dát důraz na
jednotlivá slova věty a uvidíte hned ten rozdíl:
Závislost - proud je zde asi nezávisle proměnná, to znamená, že napájecí
zdroj je zdroj proudu a ne napětí (nemohu zde rozebírat ten rozdíl, jen mi věřte, že je veliký).
Navíc víme, že je zde daleko víc proměnných, jejichž změny mohou ovlivnit i naši závislost (například teplota) a ty musíme držet konstantní.
Napětí - patrně nám záleží, jak se chová napětí na dané součástce, řekněme, že
ho ještě dál zpracováváme - a jak?
Na proudu - daná součástka je tedy tzv. nelineární odpor, něco, co má mnoho aplikací,
ale zároveň to znamená, že Ohmův zákon platí jen pro jednotlivé body- ale ne už třeba efektivní hodnotu (opět: věc
pro odborníky)
Převážně - křivka napětí versus proud tedy není přímka (vzi dále), dokonce
"převážně není" tj. jen někd eje rovná, ale ve větší části pracovního rozsahu je zakřivená. V praxi to znamená, že malá změna proudu třeba způsobí značnou změnu napětí či naopak.
Nelineární - nelinearity mohou být mnoha druhů: stoupající, klesající, symetrické, konkávní či
konvexní a dokonce jiné pro směr nahoru a dolů (tzv. hystereze). A každá ta
nelinearita nám může způsobit jiný problém nebo se dá naopak k něčemu využít.
Tohle vše vám přednášející neřekne, většinou to máte znát z
minula či na to přijdete logikou. Ale i když to znáte z minula, momentálně ještě nemůžete vědět, který ten hlavní výraz má
zrovna na mysli. Schováte si to tedy na později, přičemž sledujete náznaky, kam tím
vlastně profesor mířil - protože - věřte si nebo ne - zbytečně to neřekl :-).
4) Pozornost se dá vycvičit a použít i jinde. Uvedu příklad: MIT (Massachussets Institute of
Technology, známá technická univerzita v USA)
vydává ročně knihu laboratorních cvičení z minulého roku, tj. příkladů pro studenty, které dostali v laboratořích vyřešit . Laboratorní cvičení tam totiž nejsou ve skupinách, ale individuální. Tyto příklady
se pak už nikdy neopakují, takže nejde o nějaké napovídání - ale jsou výborné
na trénink, už proto, že mají teoretickou část, kterou musí student nejprve
správně vypracovat, aby byl pak vpuštěn do laboratoře, kde podle své teorie naměří výsledky :-).
Jeden takový příklad
byla situace, kdy u Wheatstonova můstku, tj. zapojení, kterým se měří odpor, ale najednou součet jednotlivých napětí potíral Kirchhoffův první zákon (tj. součet všech napětí v obvodě, tj. v sérii, se rovná napětí zdroje). Zde nám ovšem nepomůže jen znalost zákonů: málokdo si totiž uvědomí, že napětí v diagonále nevyváženého můstku může být kladné nebo záporné. Jistě jste už postřehli, kde asi byla chyba: některá napětí se měla sčítat, jiná
odečíst :-).
Jiný příklad: máte tzv. "černou" krabici se 4 kontakty. Uvitř je zapojeno čest odporů sthné velikosti - kterou neznáte - a ani toz apojení ne ( některé apraleně, některé v serii). Máte to vyřešit, t zn. nejprve eoreticky najít metodu a pak to změřit a zjistit, jaké je to zapojení a jak velké jsou odpory. Zajímavé, což?
5) Pozorování je vnímání zaměřené k chápání - podobně jako u přenášek, potřebujeme postřeh i při
studování textů, poznámek, při kreslení grafů, vysvětlování, dokazování teorémů a halvně při tom nejtěžším, tzv.
troubleshootingu: hledání chyb, respektive jejich příčin. Pochopitelně potřebujeme pozorování i při řešení či nápravě chyb - a zde také pomůže hodně praxe, což je vlastně jen "vžité" pozorování :-).
6) Poslech má být aktivní - jenže aktivitou zde nemyslím jenom to, že si dělám
poznámky, ale že se vlastně už při poslechu učím. Hlavně tedy angažuji paměť: pokud ji nemám dobrou, pak si ji vycvičím: umožní mi to totiž méně psát a více myslet. Jak už jsme si řekli v knize UMÍME SE UČIT?, potřebuje ale naše paměť u každého data vždy zároveň něco jako adresu, aby si věci mohla vybavit. Pokud v ní máme vše správně - my říkáme "logicky" - zařazeno, najdeme to lehce a také to lépe v paměti udržíme.
Nevíme sice přesně, proč to tak pracuje, ale jedno je jisté: když si věc umíme dobře vysvětlit, náš mozek si sám tu správnou adresu najde :-). A k tomu vysvětlení právě potřebujeme pozorovat a přemýšlet, ale to už se
zase opakuji :-).
7) Soustředění, tedy pozornost, je jen začátek všeho, ale bez něj to pochopitelně nejde. Už jsme si tu o něm psali, jen přidám snad to, že u přednášek, zvláště namáhavých nebo
monotónně přednášených, je někdy proklatě těžké si pozornost udržet. Také jsme siv kapitole o koncentraci už řekli, jak si s tím poradit, protože promarněná příležitost se většinou znovu nenaskytne.
8) Příprava na přednášky nám umožní lépe chápat, lépe si všímat a více porozumět . Málokdy ale takovou přípravu děláme, s výmluvou, že na to není čas. Teprve když jsem sám začal přednášet - a přípravu jsem si opravdu musel dělat -
jsem pochopil, jak těžké je pro průměrného studenta pochopit látku, kterou jsem
zahustil do jedné hodiny tak, abych řekl co nejvíc. Pochopitelně kvantita vyhrávala nad kvalitou, tj. vysvětlováním. Proto pro studenta může i půlhodina přípravy předem znamenat veliký rozdíl. A nejde ani tak o schopnost poručit si - to umí každý - ale hlavně o schopnost poslechnout se :-).
9) Vžít se do role přednášejícího - ne abychom ho snad litovali, jak to má těžké, ono to zase tak těžké není :-) - ale pochopit, co tím chtěl básník říci (ale často neřekl). Ne všichni umí dobře přednášet, ale na studentech se přesto žádá, aby uměli správně naslouchat :-).. Jak je to nespravedlivé, ale takový už je život.
10) Každá přednáška má mít:
úvod (případně navázání na minulou látku),
hlavu - zkrácený popis obsahu
tělo - tj. rozvinuté hlavní body,
echo - kde se znovu vracíme k důležitým
bodům,
krátké shrnutí hlavní ideje
a
>závěr - důležitost přednášené kapitoly a co z toho plyne.
Pokud to přednášející neoznačí sám, je
dobré si tyto body domyslet a připsat, pomáhá to celkovému chápání.
11) Dobrá přednáška má mít i diskuzi, ale obávám se, že
právě to hodně přednášejících zanedbává. Kde jsou ta učená hádání na středověkých školách!
Snad to dnes přednášející nezajímá, snad na to nemají čas - ale ani to ani ono jistě není omluvou. Právě
tam totiž může student leccos důležitého postřehnout a vyslovit svůj názor, nemluvě už o tom, že se cítí jako součást učebního procesu.
12) Psaní poznámek jsme detailně probrali v knihách UMÍME PSÁT? a UMÍME DOBŘE ČÍST?, jakož i různé metody, jak na to. Zde tedy jen o tom, že psát se má málo, aby se neztrácel sluchový kontakt a synchronizace. A na co přitom myslet? Rozhodně na to, co píšeme. Nezapisovat jen tak; "verbatim" tj. doslova, co se říká u tabule - to umí každý, aniž by tomu rozuměl :-). Využijte ten čas k tomu, že přemýšlíte,
jak to napsat, aby vám to bylo pak jasné - brzo poznáte nejen že to jde, ale jak
dalece je to i užitečné!
13) Jak studovat učebnice a skripta jsme si také už v uvedených knihách řekli.
Na rozdíl od přednášky máme v knize výhodu, že už tu máme jaksi vše předem na papíře
a neztratí se nám to. Můžeme se k tomu vracet a případně to rozebírat detailněji, přitáhnout si k tomu jiné knihy, srovnávat a zapisovat to důkladněji do paměti. Pokud ale nezapojíme naši pozornost
správným směrem, nepronikneme do dostatečné hloubky a všechny tyto výhody se ztratí.
Trochu se tomu odpomůže, když se k látce vracíme častěji. Už jsme si řekli, že náš mozek pracuje i o dovolené, dokonce i v noci ? Ano, s odstupem času se často
leccos vyjasní, ani nevíme, jak se to stalo. O to víc bychom ale toho měli využívat. Poznámky z přednášek by pokud možno měly sloužit jen jako
doplněk skript či učebnic - bohužel někdy je to jediné, co ke studiu máme :-).
14) To nejdůležitější: buďte vynalézaví - systém, který si vytvoříte, musí sedět hlavně vám a musí být nejlepší právě pro vás. A metody? Těch je mnoho, například asociace či připodobnění, podobně lze užívat série otázek "proč?", nebo otázek "co kdyby?" a "co kdyby ne?" a podobně. Nebojte se, že vás to bude zdržovat při přenášce: pokud ano, musíte si to nechat až pro studium, ale případné otázky si můžeme zapsat hned při přednášce do poznámek. Už tím se vlastně i učíme a vytvořit si dobrý systém vyžaduje praxi, kterou jinak ani nezískáme. A s praxí přijdou opět nové otázky, atd.. Koneckonců i ta inspirace je vlastně jen dcera pozornosti, i když je
pochopitelně chytřejší než matka sama. Dnes se hlavně prosazuje inspirace v manažerizmu, ale ve vědeckých a
technických oborech je už dávno usídlená, i když se tam nějak bojíme to slovo používat,
jako by to byl nějaký hřích :-).
Slovo na závěr: Nebudu přehánět, když řeknu, že právě na našem poslechu a dalším zpracování přednášek poznáme, jak dobří pozorovatelé vůbec
jsme - anebo nejsme. V tom druhém případě ale není nic ztraceno: dobrá pozornost se dá naučit, ale musíme nejdříve vědět, že nám chybí :-).