bullet next back Autor : JAN B.HURYCH
Název : UMÍME DOBŘE POZOROVAT?



PŘÍLOHA: BODY LANGUAGE ( aneb Komunikace beze slov)

"Slova, slova, slova!" řekl už  Hamlet. Ano, slova jsou jen slova a mohou i klamat, ale signály našeho těla ne. Poslední dobou se hodně úvah věnuje tomu, jak naše chování vlastně vyzrazuje  - většinou bezděčně - naše vztahy ke druhým,  naše názory, naše myšlení. Stačí prý jen dobře pozorovat. Je to ovšem věc dvousečná: nejen že tak můžeme "číst" druhou osobu, ale zároveň se musíme bránit, aby ta zase "nepřečetla" nás. Každopádně je to důležité a poučné, zvláště když jdeme někam žádat místo - může nás to vyřadit z kola, aniž o tom víme . . .



Přichází psychologie . . .

Už dávno před tím, než lidé začali mluvit, se už dorozumívali pohyby rukou, grimasami a podobně. S příchodem řeči, toho nádherného nástroje dorozumívání a přenosu myšlenek, zapadlo ono poměrně primitivní umění do pozadí a i když je používáme, tak si to většinou ani neuvědomujeme.

Udělejte si pokus: vypněte zvuk v televizi a snažte se uhodnout, co tam osoby říkají. Ano, to je tzv. lipreading a jeho metody jsem popsal v knize "UMÍME DOBŘE NASLOUCHAT?, ale zde mi jde o něco jiného. Snažte se teď  uhodnout, co říkají, ale jen  z pohybů jejich těl, grimas či podobně.  Budete asi popleteni, protože naše těla mluví víc o tom, co si myslíme než o tom, co říkáme  - na to  máme ústa  :-). Nu a často leccos neříkáme vůbec a co je ještě horší, říkáme něco jiného, než si myslíme.    

 
Gesta.

Zde ovšem míníme jen   normální gesta, která jsou doplňkem řeči - zvláště, když nemůžeme najít vhodné slovo :-) a komunikaci téměř podvědomou, kdy o tom ani nevíme (body language). Gesta většinou doplňují dialog - jen málokdy je na divadle vidíme bez slovního doprovodu - pochopitelně kromě představení mimů. Za tu dobu, co existuje divadlo, se tato gesta vyvinula často jako samoúčelná a s prominutím - dost teatrální. Tím nechci podceňovat divadelní umění gest - naopak, často vyjadřují myšlenku dokonce lépe než slova - ale pokud se zajímáte o ně, jistě najdete dost o nich v divadelní literatuře. Patetická gesta jsou zase doménou politiků a jiných profesionálních lhářů.

Přesuneme-li se teď ze světa uměleckého do světa odborného, najednou vidíme, že je to svět na gesta poměrně chudý. Nu proč také, když se lépe umíme vyjádřit slovy nebo třeba rovnicí. Jedno zajímavé použití bych zde ale uvedl - už proto, že jsem je také používal. Představte si, že jste odborník, který se zúčastní mítinku se zákazníkem. Obě strany se ovšem dostaví i se zástupci marketinku, výroby a nejvyššího managementu. jako všude, jde zde o tři dimenze: prostor, čas a peníze. Často je také třeba se na místě dohodnout s těmi, co jsou na vaší straně, ale je nebezpečí, že by se proradilo něco, co druhá strana nesmí vědět. Také není možno říci "promiňte, my se poradíme vedle, to zní   podezřele. A tak se vymyslela řada na první pohled nevinných gest, kterými se dorozumíme, gest, která druhá strana nezná.

Debata šla pak takto:
Zákazník: "Potřebovali bychom toho 1000 kusů během měsíce."
Náš vedoucí výroby: zajede si do vousů ( to znamená, že by to šlo, ale za předpokladu, že výroba bude snadná)
Já, zástupce designu:pošoupnu papíry na stole ( tzn. ano, bude) Náš markytánka (zástupkyně marketinku): "Bude to těžké, ale nemůžeme slíbit, že to stihneme - (zároveň si přejede vlasy, tj. ptá se hlavního manažera, zda má žádat vyšší cenu, ten si hraje s tužkou, to znamená ano) a dodá - "bylo by to ovšem dražší."
Nu a pak se debatuje cena, atd., jistě si to už domyslíte sami. Ani já ani ostatní na naší straně nemlčíme, aby to nebylo nápadné, ale říkáme celkem nevinné řeči. proč? protože v Ontariu je možná slovní nabídka i souhlas a něco, třeba jako změna parametrů, by vypadalo jako kontranabídka může to - nechtěně - zrušit nabídku původní, a třeba i připravit někoho, kdo tu c hyb u udělal, připravit o místo.

Body talk (doslova "mluva těla", česky něco jako "komunikace beze slov") je ovšem něco zcela jiného. Tam jde o signály, které dáváme nevědomky svým tělem, ze kterých se dá leccos vyčíst o naší náladě či vztahu k druhým osobám či problémům. Psychologové dokonce tvrdí, že vedle slov je to též velká část těchto signálů, která udělá na posluchače trvalý dojem ( viz  naše kniha UMÍME MLUVIT?"). Které signály to jsou?
 
Signály očí.

jsou ty nejběžnější a řekli bychom i nejsložitější. Poznáme to i u zvířat, která běžně používají body language, už proto, že normální jazyk (kromě zvláštních zvuků) ani nemají. Kdo jste někdy měli psa, jistě víte, jak s vámi mluví očima: poznáte v nich otázku, prosbu, údiv i bolest. Často jsem měl dojem, že mi rozumí lépe, než já jemu, jakkoliv jsem se snažil. Tak například přesně vycítil mou náladu a radoval se či smutnil se mnou.

Mluv a očí je také běžná i u milenců, ale používá ji kdekdo. Výrazy jako "neupřímné oči" pro ty, co se dívají stranou, "poctivé oči", které se na vás dívají zpříma, anebo i výraz "oči na ní mohl nechat", pro toho, kdo tak nevědomky prozrazuje svůj zájem, navíc ještě rozšířenými panenkami (také očními, pochopitelně). Přímý pohled se už odedávna spojuje s počestností, i když u politiků je to spíše jen zahráno. Na druhé straně jsou poctiví, lidé, ale stydliví, kteří se ale spíše dívají do země, než stranou. Zde je možnou udělat chyby, musíme si to často ještě ověřit jinak.

Introverti se vám dívají do očí krátce, zatímco extroverti se přímo pasou pohledem na vás. Někdy je legrace pozorovat ostatní, jak si při vaší řeči předávají očima signály, když myslí, že se nedíváte. Jiné zase vyjadřují obdiv či pochybu, jak je třeba zvednutí obou obočí. Na ulici si příliš protijdoucí neprohlížíme, většinou jen dvě tři vteřiny a to ještě z vzdálenosti nejméně tři metry. také už jsme si kdysi řekli, že řečník se  má dívat nejméně 70 procent času na posluchače a jen zbytek do papíru.

Největší chyby se dělají při job-inteview, kde už znají jistá gesta a čtou vás jako knihu. Nejen že neklopíme oči ani nemrkáme, ale díváme se zpříma, ovšem ne příliš upřeně - to by dostalo druhého do nepříjemné situace - nejlépe si to nahrajeme předem do zrcadla či na kameru, obzvláště jistý pohledy, které vyjadřují zájem, případně sebedůvěru. Říká se, že prvních pět minut rozhoduje a vsadím se, že velká část z toho je body language a určitá sympatie či naopak. Pohyby očí mohou ovšem vyjadřovat únavu, nevyspalost, stress, nemoc, očekávání - a to ani nemluvíme o smutku či pláči. 
 
Výrazy tváře a pohyby obličeje.

Stisknuté rty či dokonce zuby vyjadřují napětí, očekávání a někdy i nepřátelství. také vystrčená brada nemusí být jen hrdost, ale i arogance nebo agresivnost. Úsměvy opak mají celou škálu použití, od vítacích (kde ukazujeme i horní zuby), přes úsměv celými ústy, úsměv laskavý, ironický nebo jen úsměv prostý, se sevřenými rty.

Pohyby hlavou   jsou souhlasné  (kývání hlavou nahoru a dolů), nesouhlasné( do stran), potřásání ( nedůvěra, pochyby). Toporné držení hlavy pak ukazuje hrdost, sílu, zatímco sklonění hlavy naznačuje pokoru nebo dokonce vinu či lítost. Nakonec i to, když k někomu mluvíme a on nezvedne hlavu, je gesto, které mluví samo o sobě.

Gesta mužů a žen se často i diametrálně liší, tak například ruce na prsou u nich znamenají osamělost, překvapení či únavu, u mužů pak spíše spolehlivost nebo sebedůvěru. 
 
Pozice těla.

Pokřivené, zkroucené tělo je - pokud to není zdravotní problém - jistě projev smutku, neštěstí či špatné nálady a většinou ta osoba ani nechce s nikým mluvit. Pevná chůze je naopak projev důvěry, možná i arogance. Chůze žen je ovšem kapitola sama pro sebe. Přesunování váhy z nohy na nohu je výrazem obav. Rozložíme-li se  na židli a založíme-li ruce za hlavu, je to projev superiority - obojí vyvolává u diváka nepříjemný dojem. také když se částečně odvrátíme od druhého, způsobuje to rozhořčení, i když se třeba jedná jen o netrpělivost, ne zrovna výraz snahy odejít pryč.

Sedíme-li rozkročmo na židli, znamená to, že chceme dominovat. Ruce v bok označují osobu, která je aktivní a jistá úspěchem..Sedíme-li s koleny od sebe a jednu ruku na koleně, je nám něco divné a když zvedáme nohy na špičky, je to ochota udělat dohodu a odejít. Nemůžeme-li sedět klidně, projevuje to nezájem, ospalosti, špatné židle či máme jiné věci na mysli. Často nevědomky přizpůsobíme naši pozice pozici druhého což vyjadřuje souhlas, kamarádství, přizpůsobivost. 
 
Ruce a nohy.

hrajeme-li si s tužkou, znamená to n e rozhodnost(v dříve uvedeném mítinku to schválně klamalo :-) či nudu a žena, která si hraje se snubním prstem zas e uvažuje, zda si vůbec vybrala dobře. Spojené ruce jako u modlitby vyjadřují sebedůvěru, případně i jistý egoismus. To u muže- ženy spíše spojí ruce u pasu nebo přímo v klíně a není to tka silné gesto, tj. může znamenat i něco jiného. V kartách zase, když hráč zakryje karty v pěsti, můžete si být jisti, že má dobrou kartu. Dotyk nosu znamená, že se posluchači něco nelíbí.

Důležitý je dotyk vlastních vlasů - může to znamenat, že se něčemu vzpíráte, u žen zase, že se chtějí někomu líbit. Přikrývat si ústa je zlé: znamená to možnost prozrazení něčeho, někdy i lhaní a to když pohyb nedokončíte. Všeobecně jde o jisté utajení a vzbuzuje to podezření. Vyhýbáme se ukazování prstem, to  zase vypadá jako obvinění, obžaloba druhého. Založené ruce naznačují bariéru, izolaci, odmítání, obranu či dokonce nadutost.. To vše jsou nebezpečná gesta a je jim třeba se odnaučit. Kdo si tře oči či uši vyjadřuje pochybnost, zatímco lidé, kteří se zamyslí, si třou nos mezi očima. Sevření rukou v pěsti mohou být obavy, stress či vztek.

Zkřížené nohy znamenají nejistotu. na to pozor při interview! prsty bubnující na stole vyzrazují netrpělivost, nudu či nesoustředěnost. Uvolňování límečku prozradí stress, nepříjemnou situaci, a podobně i škrábání v zátylku. Podobně zkřížené prsty znamenají  nerozhodnost, nejistotu, zatímco mnutí rukou radost, očekávání. Ruka na bradě znamená zaujetí, zamyšlení. Bylo zjištěno, že i teplota těla signalizuje určité stavy, ale to už by chtělo dálkový, infračervený snímač :-). Dotyky jsou vyhrazeny jen pro přátele a poplácání po rameni je někomu nepříjemné, někomu ne. Je ovšem fakt, že dotyk mnohdy pomáhá komunikaci, uklidňuje obavy a vyvolává i příjemné pocity.
 
Prostor.

Jistě jste si všimli, že každý z nás potřebuje kolem sebe minimální prostor, a když se někdo jiný do něj dostane, cítíme se nepříjemně. Jedná se o jakousi neviditelnou bublinu a pro přátele či rodinu je tento prostor menší, mezi milenci naopak nulový :-). Tato vzdálenost bývá normálně s radiusem kolem půl metru, ale už i větší vzdálenosti dostáváme signály očí, že jde o překročení hranice. Historicky vzato, je to podobné jako teritoriální požadavky u zvířat, kde jde víceméně o bezpečnost.

Opět jiná vzdálenost je pro dav, pasažéry ve vlaku anebo milence, kteří hledají samotu :-). Na mítinku sedíme i blíže, abychom nemuseli na sebe křičet, ale naopak celá skupina si pak vytváří společnou "bublinu", která nemá být fyzicky či jinak porušena - například příchodem sekretářky, že "pan vedoucí má důležitý hovor na telefonu".

Porušení bubliny působí i jinak nepříjemně: je to porušení osobní suverenity a někteří lidé to opravdu těžce nesou. Naopak velká vzdálenost může být projevem nesympatií, odtahování se, případně i nepřátelství. Zde je třeba být opatrný i jinak - tka například vždy čekáme, až nás vyzvou, abychom si sedli, jinak je to projevem vtírání se či arogance. Podomní obchodníkům naznačujeme, že s nimi nechceme jednat tak, že s nimi mluvíme při téměř zavřených dveřích. Většinou to nepomůže, ale to neznamená, že to nepochopili :-), je jen třeba použít drastičtějších prostředků.
 
Národnostní zvyky

hrají velkou roli - tak například velikost "osobní bubliny" se může značně lišit! Stojí-li k nám někdo - podle našeho pocitu - blízko, neustupujeme zpět, můžeme se mu znelíbit. Podobně se nesnažíme přiblížit příliš, to je ještě horší. Z toho plyne dobrá rada: nechte druhé přiblížit se k vám, oni si sami zvolí velikost svého prostoru.

Některé národy mají vyvinutý čich a to je částí místních zvyků, jiné mají  rády přeplněné ulice či veřejné místnosti - to vše je třeba brát opatrně a s pochopením. Také místo a pozice je pro ně důležitější než u jiných. Vzpomínám, jak jsme byl pozván v Japonsku na večeři. Byli tam jejich vysocí hodnostáři, ale i můj status hosta byl také vysoký. Půl hodny se dohadovali, kde kdo bude sedět a pak jsme si všichni sedli na zem :-).. Pochopitelně jsem to a v duchu jsem se tomu smál -  oni sami v tom nic legračního neviděli.

Také gesta různých národů jsou různá a to, co pro nás třeba znamená něco jiného, může tma být urážející anebo zase pro ně směšné. Mluvíme-li už o tom Japonsku, trvalo mi chvíli, než jsme rozlišil jejich neustálý úsměv slušnosti od opravdového přátelského pousmání. A japonská čajová ceremonie je vlastně série sofistikovaných gest, která jsem se ani nesnažil pochopit - stačila mi jejich krása, zvláště . když je prováděly krásné Japonky. Vím, že oni mě také pozorovali tajně ale detailně. Jindy jsem navrhoval jednom u jejich inženýrovi řešení, které bylo pro něj výhodné, ale přesto mi neodpovídal. pak jsem pochopil, že považoval za neslušné říci mi ne - byl jsem v té chvíli jakoby jeho nadřízený. Pochopil jsem to a dál jsme nenaléhal. Kdyby to bylo na mítinku - kde jsou velice demokratičtí - řekl by svů j názor otevřeně.
 
Signály beze slov.

Naše nálada či názory se mohou druhým jevit jako otevřená kniha, pokud v ní um í číst. jakkoliv se snažíme svými slovy něco naznačovat, naše tělo může vysílat opačné signály a i ti, kteří jejich význam neznají, mohou mít pocit nejistoty či nepříjemnosti. Myslím, že i body language je jeden z důležitých nástrojů pozorování, často hodně zanedbávaný.

Tak například řečník se tka doví, jak je jeho projev přijímán, kandidát na místo pochopí, zda má či nemá šance a může se pokusit je pozitivně posílit - hlavně verbálně. Dojem, který člověk učiní pomocí body signálů je často negativní a těžko se eliminuje - jde totiž spíše o podvědomí druhého. A tka se stáváme - řečník i posluchač - obětmi vlastních instinktů. nejhorší je, že abychom to napravili, musíme se často přizpůsobit "přímo za pochodu", protože celkový dojem se pak těžko napravuje.

Jiné jsou  signály v dialogu, jiné na schůzi či v neutrální společnosti a každá kategorie vyžaduje něco jiného. Někdy chceme udělat zdání konformity, jindy si přímo nasazujeme "masku". Tam je to nebezpečné, naše body language nás může prozradit - kromě námi řízených signálů vysíláme i ty automatické, často aniž si to uvědomujeme.

Odhadnout, co si ten druhý myslí, není ovšem vůbec lehké, ale je to zdroj zajímavého pozorování. Jak už jsme psal, non-verbální komunikace je vcelku nepřesná - málokdo pozná, že zrovna myslím na včerejší snídani. je zde nebezpečí i přeceňování či špatného vysvětlování signálů beze slov. A naše podvědomá gesta mohou jednak podporovat to, co říkáme, nebo potlačovat. Jistě se vám, už stalo, že jste měli v přítomnosti druhého nepříjemný pocit. Snažte se na základě tohoto článku zjistit, zda to bylo to jeho porušení vašeho"osobního prostoru" nebo některá jeho gesta. A proč? Nebo to bylo jen to, jak vypadá, neurčitý dojem, který vás znervózňuje, ale ¨přitom ani nemusí být negativní? i to přispívá ke komunikaci a vyřeší mnohou trapnou situaci. Tím, že snažíme situaci napravit, vysíláme pak nevědomky pozitivní, povzbuzující signály, které mohou - opět podvědomě - druhého naladit příznivě. A přitom ani nebude vědět proč.

(konec )