bullet next back Autor : JAN B.HURYCH
Název : UMÍME DOBŘE POZOROVAT?



POZOROVÁNÍ V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ

Jistě jste už poznali, že pozorování je jen část celého cyklu MYŠLENÍ , tj:
pozorování - uvažování - akce - testování - pozorování, atd.,
což je vlastně jakýsi kruh a jeho segmenty nejsou vůbec přesně ohraničeny, ale překrývají se. A protože myšlení je řekl bych ta nejdůležitější lidská činnost, zastavíme se tedy zde trochu u celého cyklu
.



Trvalo to nějakou dobu, než se věda vymanila z Aristotelského období, které bylo založeno hlavně na uvažování a přidala Baconovo pozorování jakožto hlavní zdroj  informace a Descartovo testování , jinak řečeno kritiku všech závěrů, ke kterým dojdeme. A bylo to Galileovo pozorování, které konečně a natrvalo vyvrátilo Aristotelovskou nebeskou sféru, otáčející se kolem Země, na které byly všechny hvězdy "nalepeny", heliocentrickým systémem Koperníkovým.

Na omluvu Aristotela musíme říci, že ve své době neměl žádné nástroje, které by mu napověděly, že se mýlí. Galileo se svým dalekohledem totiž zpozoroval, že měsíčky Jupitera se za něj schovávají, tedy že kolem něj musí zřejmě rotovat. Pak už to šlo ráz na ráz - český astronom Tadeáš z Hájku pomocí paralaxy první přesně vypočítal, že tehdy se objevivší Nova (nová hvězda) je vzdálenější než měsíc a že tedy nemůže být nalepena na oné pofiderní aristotelovské sféře. Dnes se nám zdá směšné, že to tehdy někdo nevěděl, ale zapomínáme na jedno: 

Naše pozorování se také vyvíjí.

Ano, první náš dojem je, že Slunce skutečně "běží po obloze", zatímco Země se nehýbá. Ani Koperník ještě neměl dalekohled, ale přesto byl ze svých pochyb schopen odvodit názor, že dosavadní pozorování je mylné. Pravda, k pozorování potřebujeme různé přístroje, ale to, co  z toho odvodíme, může být podle našich znalostí různé. Proto jsem už kdesi napsal, že pozorování bez uvažování je jen pouhé "zírání". A je typické, že to nejsou jen novější přístroje, ale hlavně "novější" myšlení, které vede k objevům.

Moderní fyzika už narazila na nový problém: známý fotonový experiment jakoby dokazoval, že i to, co vidíme, je ovlivněno naším pozorováním.Ale nepůjdu zde do filozofických úvah, stačí, když si uvědomíme, jak často nevidíme něco, co máme "přímo na očích". A nemyslím to jen fyzicky - tak například si vezměme elektrický obvod s odporem, kde měníme napětí a měříme proud. Pokud je odpor konstantní, proud bude narůstat přímo úměrně s napětím a my tu de fakto "vidíme" Ohmův zákon. Jakmile se ale odpor začne ohřívat, "vidíme", že nám tu něco nehraje, atd. Prostě musíme svá pozorování pořád prohlubovat.

Opět, nejde o "vodění", ale pozorování, tedy část, která se už vyznačuje i částečným uvažováním - proto jsem výše řekl, že hranic e mezi těmi dvěma se překrývá. Do opačné situace se dostaneme, když hodně uvažujeme, ale málo pozorujeme; každá úvaha by se totiž měla zkontrolovat v praxi. Jinak se stane, že se zatouláme někam, kde nás čeká rozčarování. Často musíme také své úvahy a dokonce  i názory opravovat, ne-li přímo drasticky změnit. Ano, naše pozorování - nejen jeho technika, ale hlavně přidružené uvažování - s e musí dále vyvíjet, abychom mohli konfrontovat nové problémy a také je řešit. Ale tom use už zase říká učení :-).

Učení.

V mé knize UMÍME SE UČIT? jsem podrobně napsal různé metody učení, ale nezmínil jsem se o tom, proč se musíme učit. Nemyslím tím, proč se chodí do školy, studuje na univerzitě a podobně, ale vlastní proces učení. Použiji příklad.

Pracoval jsem nějakou dobu na automatech a učících se strojích. První kategorie dělá jen úkony, které má do detailu naprogramovány a  když se rozhoduje, používá pravidla, která má opět předem dána. Učící se stroje se naopak poučují z předešlých či částečných výsledků a dělají si rozhodování už samy. Na tom stojí úspěch jejich operací a tak se vlastně také vyvíjelo lidstvo. Nebyla to tedy práce, která polidštila opici, - to je jen činnost, která se vyznačuje tím, že je za ni placeno nebo je odměňována jinými hodnotami -  ale myšlení, které se z instinktů či opičího napodobování vyvinulo v samostatný, uvažovací proces.

Dalo by se říci, že podnětem k myšlení bylo právě pozorování. Na rozdíl od instinktů, kde získaná informace o změně v prostředí spouští automatické akce, u člověka docházelo postupně k úvaze, kterou možnou akci použít. právě tyto úvahy pomohly člověku přežít dobu ledovou - například použití kožešin a ohně.

Podobně i dnes je pozorování podnětem k dalšímu myšlení. Ne u všech lidí - někteří neumí dobře pozorovat, jiní neumí svá pozorování správně vyhodnotit, zbytek neumí jít zpět a provádět řízené pozorování. Na to jsou naštěstí různé recepty a hlavní otázka, "co pozorovat?" zůstává ovšem na nás.

Jak pozorovat.

Pomůžeme si tabulkou - není sice univerzální, ale pomůže nám soustředit se na to hlavní. Rychle se nám automaticky zapíše do paměti a nemusíme na to požívat formulář. A aby to bylo jednodušší, použiji hned příklad. Řekněme, že nám doma najednou zhasne lampa. Pochopitelně si musíme předem rozhodnout, co se vlastně chceme dozvědět: co se stalo či jak se to stalo či jak to opravit či kdo za to může, atd. Naštěstí naše tabulka pamatuje skoro na vše.





Tabulka nepotřebuje příliš vysvětlování, tak tedy jen poznámky na okraj:

a) sloupec kategorie upřesňuje otázku, případně rozděluje případ na několik případů, které je dobré si hned očíslovat

b) odpověď má být krátká a pokud možno přesná

c) akce jsou vlastně  další potřebné pozorování a testy

d) akce si dáme do pořadí  podle šířky problému ( zde začínáme přímo u elektrárny :-)

e) problémy, které lze napravit hned (pojistka, nová žárovka, jiná lampa) uděláme hned,   zkrat je sice v pořadí až pátý, ale bude-li tma pořád, bude nám dál pálit pojistku a pak změníme  pořadí: opravíme pak hned jako první, zatímco opravu lampy (je-li zkrat v lampě)  provedeme při nejbližší příležitosti, podobně jako opravu vypínače. Pochopitelně, kdybychom třeba zjistili, že pojistka se spálila, protože ji někdo vyměnil za menší hodnotu, hledáme pachatele a pak by zase naše tabulka vypadala jinak. Otázky (zde fialově) ale zůstávají stejné, to jen odpovědi a pořadí se budou  lišit.  Ale  to  už by zase byla  jiná tabulka. 

Pokud vám tabulka připomíná tu, o které jsme se zmínili při řešení problémů (viz kniha UMÍME SE UČIT? a jiné), je to podobnost čistě nenáhodná. Jistě vám už došlo, že nejnáročnější pozorování je potřeba právě pro řešení problémů, troubleshooting a podobně.

Můžeme se naučit my sami dobře pozorovat?

Ano, dokonce si myslím, že jinak to ani nejde :-). Ale vážně: myslíme-li sami od sebe, odpověď je neutrální: ano, ale ne tak dobře, jako když použijeme i zkušeností jiných. Ale i ty je nutno vypozorovat , protože právě v této oblasti jsou lidé značně "skromní" a tajnůstkářští. takž  i to musíme vypozorovat jaksi sami :-).  Je to pochopitelné: nahromaděná pozorování jsou totiž tzv. zkušenosti a na nich závisí naše práce či individuální úspěch. Konkurence je silná a zaučování nováčků se považuje za ohrožování vlastní pozice. Jen málo lidí se  vám samo nabídne, že vám popíše své zkušenosti a to ještě ne všechny. A ještě méně lidí o nich dokonce píše, většinou za peníze :-). Ale zkušenosti o tom, jak dobře pozorovat, jsou opravdu nezaplatitelné, hlavně proto, že  jaksi  nejsou  na trhu . . .

 

Jak získat zkušenosti přímo od expertů.

 To je různé: školy a časopisy jsou jen nepřímé způsoby, nejlépe je s experty přímo diskutovat. Jednak proto,  že se dovíme víc, jednak že se ptáme přímo k našemu problému. To ještě neznamená, že od nich dostaneme to, co chceme - často narážíme na odpovědi vyhýbavé či všeobecné. Někdy se naopak bojíme zeptat, protože nevíme, zda to není tak principiální otázka, že bychom si mohli udělat ostudu.  Ovšem zároveň platí, že nejsou jen  hloupé otázky, jen hlavně hloupé odpovědi. Rozhodně se před takovým dotazem vyplatí si problém prostudovat předem. Osobně jsme se přesvědčil , že se nejlépe se s odborníkem hovoří, když sám začnu s informací, kterou třeba nezná a mohla  by se mu hodit. Nebo ho to alespoň zaujme tak, že se mu rozhovor začne zdát zajímavým. A je už pak  na mně, abych z rozhovoru vypozoroval,  co a jak  je  a jak se ptát. Dělal  jsem  internetové rozhovory odborníků (viz Hurontaria a Enigma) a vím,  že se jim mé otázky líbily,  zvláště ty opravdu těžké :-).

A co s těmi, kteří se bojí vyzradit, jak to dělají? Nu pokud jsou to patenty, dál se raději neptejte. Pokud ne, zjistíme si nejprve, zda opravdu něco cenného mají nebo je jen tak "skromní", protože naopak toho moc nemají. Pokud opravdu něco cenného tají a nemůžeme to z nich dostat,  je otázkou, zda o to opravdu stojíme, zda by nebylo lepší se optat  někoho jiného,  případně udělat vlastní výzkum či dokonce najít lepší metodu   sami.  Ale to už jsou krajní případy. Velké firmy to řeší průmyslovou špionáží, což je vlastně také jakýsi druh pozorování :-).

Závěr.

Co tedy pozorovta? To záleží an účelu. metoda pak m ůže být různá: to, co mají předměty stejné či podobné nebo naopak čím s eliší, používat analogii, symetrii, negaci a případně udělat pokus či simulovat. A halvně používat všech pět smyslů a případně i tne šestý, pokud ho máte :-).

Pozorování je možná  víc umění než věda - ne vše se dá totiž vypozorovat a náhodný objev je často i shodou jistých okolností. Tak či tak, je to zručnost, kterou potřebujeme pořád a všude. Jako všecko, chce to dobrou metodu, trénink, soustavné vylepšování,  s častou  kontrolou ( jakožto zpětnou vazbou). Jelikož se jedná i o část učebního procesu, je to i dobrý způsob, jak se začít učit.  A nedejte se odradit, když vám občas něco nejde nebo unikne vaší pozornosti - on opravdu ještě žádný nespadl s nebe naučený.

(konec, ale ještě je tu příloha),