Autor
: Al da Bianco
Název : NĚCO MÁLO O AUTOROVI
Al da Bianco je autorem úspěšných sbírek blábolů SKLERÓZA A EROTYKA, On the Road, Dokola, Můj kalendář, Mrtvý spánek, Za plotem, za zdí, za děfčaty …, Apriori ano!, Další pán na holení, Moje Malá Apokalypsa, Omnia mea mecum, Pro trochu něhy, Variace na Verlaina, Sonety z brnění, Písně od A do Z, Písně od A do Z napřeskáčku, prózy Obrázky a divadelní hry – muzikálu Šipkový Ludvík.
Z úryvkovitých Albínových přátelských vyprávění u piva i jinde, zápisů v matrikách, archívech STB a v Salt Lake City sestavil Váš bidelník Aleš Bílý.
Al se narodil někdy koncem optimistických budovatelských padesátých let v době začátků dobývání kosmu a dostal jméno Albín. Podle dostupných zápisů se tak stalo s největší pravděpodobností přibližně 29.2. 1958 ve 13.13 (1.13 AM) hodin středoevropského času.
Sám je velmi plachý a nenápadný a velmi nerad se projevuje na veřejnosti. Své blábolivé nadání zřejmě zdědil po dědečkovi z matčiny strany, který byl bez jakékoliv pochyby synem Járy Cimrmana. Ten při svých schopnostech a kočovném způsobu života neměl čas (a zřejmě ani touhu) se oženit. Jára Cimrman byl však nejen génius, ale i pravý chlap (i když skotská badatelka Mrs. Lochness přišla nedávno s vědecky ovšem nepodloženou domněnkou, že byl(a) ženou).
Kdysi při svých cestách Rakouskem-Uherskem, nalezl životem unavený vynálezce, spisovatel, skladatel atd. dočasný azyl u rodičů Albínova dědečka. Jeho předek – tedy Albínův prapředek - byl omylem přivezen se zraněnými českými vojáky od Piávy. Když se vyléčil a naučil se obstojně česky, oženil se se selskou dcerkou a založil v Čechách rodinu s italským příjmením da Bianco. Bohužel Albínův pradědeček to měl se zakládáním rodiny těžší. Poté, kdy mu o svatební noci praskla pod nohou příčka žebříku, když vynášel novomanželku na seník, nebyl schopen pořídit své krásné milované a milující ženě dítě.
Pro uspokojení své zbožňované manželky dokázal pradědeček vymyslet a realizovat různé sexuální hrátky, techniky a pomůcky. Oba se sice s tímto stavem smířili, ale přesto stále toužili po potomkovi, kterému by mohli odkázat svůj grunt. Proto pradědeček za pomoci vlastního šípkového vína využil posla seslaného snad samým nebem a přemluvil Mistra k malé lidské výpomoci. Ten při své povaze, nesporné kráse babičky (tehdy ovšem ještě mladé ženy) a při své touze pomáhat nešťastným lidem, nemohl odepřít pomoc ani zde. Pro budoucí pokolení zachytil praděd tuto osudovou akci v listě svému bratrovi do Vídně takto: „Po mnohých modlitbách nám Pánbů seslal anděla spásy a Mařenka konečně chodí s outěžkem.“ Během první světové války dostal dědeček ještě bratra, když se na statku cestou do Českých Budějovic zastavil jakýsi vojáček, kterého ovšem později zatkli v Putimi a jako ruského špióna zřejmě popravili.
Alův dědeček zemřel v příští (druhé) světové válce. I přes nelidské útrapy, kterým nakonec podlehl v den osvobození Rudou armádou, napsal na uškudlené usušené chlebové kůrky vizionářský utopistický román “Se Sovětským Svazem s rukama až na zem a nikdy jinak“. Román, jehož první díl svými špičkovými revolučními chleboryty ilustroval známý malíř a spisovatel, se bohužel nedochoval, neboť jej ruští osvoboditelé neznaje písma snědli. A jeho konec v žaludcích osvoboditelů nepřežil ani Albínův dědeček. O tomto vyzrálém díle, které pomohlo mnoha našim lidem přežít v optimistickém socialistickém opojení táborové útrapy, víme tedy pouze z vyprávění přeživších absolventů tábora. Bohužel mnozí z nich nepřežili následující socialistickou skutečnost.
Z jejich vyprávění známe však také následující historku: Zatímco staří dozorci odešli na začátku roku 1944 padnout za Třetí říši do Ruska, objevili se v táboře noví. Mezi nimi i jednonohý veterán od Stalingradu Schöller. Ten si Albínova dědečka velmi oblíbil pro jeho smysl pro humor a dobrou pracovní morálku při úklidu latrín. Jednou mu vyprávěl o své stalingradské anabázi a o útocích Rusů: „Byla tam zima jako v ruským filmu. Zmrzly nám všechny šnapsy a nebylo, co pít. Rozbíjeli jsme flašky (láhve) a cucali ledové kousky jablečné kořalky. Rusům ale ta jejich samohonka nezmrzla, rychleji posnídali a nečekaně zaútočili, zatímco my jsme ještě mlsali. Bylo to moc dobré, ale mnoho nás to nepřežilo.“ Schöller na tuto mraženou pochoutku neustále vzpomínal a pořád o ní mluvil, až mu Albínův dědeček poradil, aby z jablečného šnapsu převařením odstranil alkohol, že mu pak ke zmražení zbytku bude stačit i lehčí zima německá. Navíc mu poradil, aby před zmražením do šťávy vsunul klacík, aby mu při mlsání neomrzly zbylé prsty. A tak vyrobil dozorce Schöller svého prvního vařeného nanuka.
Také Albínův otec měl spisovatelský talent a svým psaním se slušně uživil. Jako informátor STB, KGB, MOSADu a CIA dokázal pozvednout úroveň udání na takový stupeň, že se stala na dlouhá léta nejčtenější literaturou v naší socialistické vlasti. Naneštěstí mnohá tato svěží dílka vzala za své díky tomu, že je malý školáček Al (to už se psala šedesátá léta a Gagarin už dávno obletěl svět) místo do poštovní schránky házel do odpadkového koše před cukrárnou, ve které se bavil likvidací indiánů. A tak Albínův otec prošel nedávnými prověrkami čistý jak lilium (možná také díky tomu, že “záhadně“ zmizelo několik stránek z archívu STB) a může tedy dále zastávat své odpovědné místo. Má své jisté teplé madlo na levé straně popelářského vozu Bobr 3 u TS v Malém Topolově.
Albín býval odmala živé dítě, i když byly i okamžiky, kdy byl téměř mrtvý. Následkem pádu z kočárku na dosud měkkou dětskou hlavičku došlo u něho k deformaci myšlení, při oblíbené hře socialistické mládeže “Hlavou proti pendrekům“ si zlomil mozek a pokřivil páteř. Zvenku to na něm ale není téměř vidět a vypadá docela normálně blbě.
Během svého života se však Al nepotkal jen s pendreky, ale přišel i do poměrně úzkého kontaktu s drogami. V devíti začal a v patnácti přestal kouřit (“Přece nebudu vyhazovat peníze za něco, čeho se mohu v našem severočeském kraji nadýchat kdykoliv zdarma!“), v šestnácti ochutnal krušovické pivo a od té doby ještě nevystřízlivěl. Se zvědavostí jemu vlastní ochutnal i marihuanu a hašiš, aby je následně zavrhl jako nepotřebné, protože život v Čechách je i bez nich dost barevný a opojný. Denně zabije alkoholem několik miliónů mozkových buněk, což je na jeho tvorbě opravdu znát. Al se totiž rozhodl státi se co nejrychleji klasikem, což prý zaživa nejde. A tak míří nezlomně do příštího života, kde doufá, že se o sobě bude učit.
Svou první píseň zazpíval Alek už těsně po porodu. Bohužel tehdy ještě neuměl psát ani mluvit a magnetofony tenkrát možná ještě neměli ani komunističtí bossové (soudruzi) a jejich vyšetřovatelé, takže se nám, zaplať Pánbů, nedochovala. Teď už Al psát umí, ale mnohdy naštěstí tak nečitelně, že je výsledek stejný jako tehdy. Naneštěstí pro budoucí studenty literatury se na překvapivě úspěšných (i když téměř dvojnásobně dlouhých) studiích setkává se svým pozdějším nejlepším přítelem a bidelníkem (tedy mou maličkostí – fascinovalo nás, že se jmenujeme skoro stejně), který jeho literární a hudební poklesky pečlivě zaznamenává (dvouprstovou vizuální metodou ťuká do počítače) pro poeziechtivé jedince. “Škoda času!“ říká Al, ale já si myslím, že jeho bláboly mohou lidstvu i přes formální a obsahové nedostatky, ba dokonce i prázdno něco dát. (Aspoň lze smysluplně využít papír, na němž jsou vytištěny.)
V letech 1977 až 1986 studoval Al nejen Stavební fakultu ČVUT v Praze, ale především život. Kromě studování se od konce prvního ročníku začal sám živit, v závěru studií živil i rodinu. Vyzkoušel mnoho prací a ví poměrně dobře, co to obnáší. Od podzimu 1978 až do svého stěhování v roce 1990 byl členem komparsu činohry Národního divadla – tam se setkal s mnoha umělci (dokonce i národními) a zjistil, že jsou to také pouze lidé se svými problémy. Díky tomu neměl žádné problémy s tzv. “velkými“ jmény. Kromě této kulturní mise pracoval jako uklízečka, myč oken, přidavač a později zedník na stavbách, komparsista u filmu (např. seriál Arabela a další), dělník v keramičce, domovník, vedoucí na letních táborech ROH, instruktor lyžování a windsurfingu a vyzkoušel i další příležitostné brigády.
V roce 1986 odešel s nadšením splnit si svou občanskou povinnost – bránit výdobytky socialismu proti americkému imperialismu. Svůj rok vojny si odsloužil u Vojsk Malého Významu na odloučeném pracovišti v Mníšku pod Brdy. Tam také oslavil třetí narozeniny svého syna. Z této doby je jeho známé antimilitaristické čtyřverší “Jak zahlídnu maskáče, kopřivka mi naskáče, jak oblíknu khaki, osypu se taky!“
Těsně před odchodem na vojnu nastoupil v jednom mamutím pražském stavebním podniku jako přípravář staveb a současně pracoval jako domovník a komparsista v Národním divadle.
Po návratu z vojny začal hrát závodně volejbal – ve třetí a příští roky ve druhé třídě pražského přeboru. Láska k volejbalu mu vydržela až do tragické nehody.
V roce 1988 nastoupil na jedno velké pražské gymnázium, kde učil stavební blok, přičemž ještě současně pracoval na částečný úvazek i u předchozího zaměstnavatele, a samozřejmě dál pokračoval i jako domovník i komparsista. Na tomto gymnáziu prožil v úzkém kontaktu se studenty listopad roku 1989.
V létě roku 1990 opustil s rodinou Stověžatou nejen kvůli špatnému zdravotnímu stavu syna. Od podzimu 1990 pracoval jako mistr odborného výcviku na SOU v Čapkovicích, aby na jaře nastoupil na uvolněné místo učitele odborných předmětů na stejném SOU. V květnu 1991 přivítal druhého, zatím posledního syna.
Ve školním roce 1993/94 začal učit na SPŠ stavební v Náchodě, kde pracoval až do své smrti. 1.12. 2001 odjel po absolvování Dne otevřených dveří do Žatce na svatbu přítele, aby 2.12. při návratu při vystupování z vlaku nešťastně upadl a poškodil si míchu v C3-C4. Během svého posledního měsíce na JIPce, kdy nebyl schopen pohybu, nadiktoval sestrám svou poslední sbírku blábolů Sonety z brnění. Al zemřel mezi 23.13 (11.13 AM) 31.12. 2001 a 1.13 (1.13 PM) 1.1. 2002.
Spálen byl v úzkém rodinném kruhu a jeho popel byl rozptýlen z vrcholu naší nejvyšší české hory, kterou měl poslední léta pravidelně na očích a kterou tentokrát zdolal poprvé jinak než po vlastních … Teď se tedy může stát klasikem … Alův epitaf najdeme ve sbírce On the Road (Na cestě), jejíž název je převzat od Jacka Kerouaka a má charakterizovat naše bytí v tomto bláznivém a nepochopitelném “slzavém“ údolí …
EPITAF JEDNOHO PAKA
Tak tedy ádyjééé!
Už necpe se a nepije,
nešoustá děvčata -
hubená, macatá,
nezpívá u píva,
slávu nedobývá,
bláboly neblije …
Důvod? Už v Nebi je!
Jásejte – Jé i jé …
Ať žije hippie...
a lásky chemie!
P.S. Svou smrt předpověděl Albín kupodivu velmi přesně ve výběru ze svých blábolů “Přátelům Quánocům“, kde na svém imaginárním pomníčku uvedl datum 1.1. 3001. Sekl se tedy o pouhých tisíc let … a možná několik minut.