Autor
: Al da Bianco
Název : Předmluva
PŘEDMLUVA
Aldu znám vlastně jen z netu, a už si ani nepamatuji, jak jsme se vůbec seznámili. Ale to není důležité: já ho přece znám z jeho básní. Sám jsem totiž také kdysi psal básně a vím, že do toho musí dát člověk sebe, celého sebe a nic jiného, než sebe. Básník musí báseň prociťovat plně, protože jinak by to znělo neodobře a cize, prostě falešně.
To ale člověk umí, jenom když je duchem mladý. Jak stárneme, naše vniřní poezie se vytrácí a zbude jen jakýsi obal a vevnitř se krčí naše třetí já. Pokud ale ještě můžeme básnit, život není tak zlý. Pokud ještě můžeme zpívat nebo hrát, můžeme být v okovech všedních dnů nebo v černé věži naší moderní samoty a přesto budeme svobodni. I tam si totiž můžeme zahrát pro potěchu jako Dalibor nebo dokonce jako Horymír zatnout ostruhy Šemíkovi, přeskočit hradby a uhánět k Neumětelům.
Mám Aldovy básně rád, protože vyjadřují to, co cítíme i my ostatní, ale neumíme si to jaksi přiznat. Nebo, co je snad ještě horší, nemáme na to čas. Jsme jako cestovatelé, kteří si z míst, kde byli, přivezou jen pohlednice nebo pár fotek. Protože to pravé cestování není cesta ven, ale spíše dovnitř. Na takové cestě poznáváme nejen lidi kolem nás, ale hlavně sebe.
A tuhle cestu nám Alda nabízí ve svých básních. Není to jen slib, že "trocha poezie nikoho nezabije", naopak, poezie totiž umí i léčit. Je to něco jako elixír věčného mládí a věřím, že téhle medicině přijdete na chuť i vy.
Váš
Jan B. Hurych