To jsem já, kdo právě zapomněl, že neměl nic k obědu,
to jsem já, který se narodím, když prsty hmatník objedu,
už nejsem ten, co hořkou čokoládu máčí si do medu,
a radši místo modlitby zpívám si koledu ...
To jsem já, kdo celý den vesele si zpívá
a neřeším pořád dokola, kolik mi času zbývá,
už nejsem ten, kdo připadá si jako v mariáši plíva,
jak vymačkanej citron, jak rozšlápnutá slíva ...
Co bylo, bylo, to už vzal Ďas,
co možná bude, ukáže čas,
přestaň se plácat jak v síti sleď
a vlastní hlavou probourej zeď,
přece se žije tady a teď,
roztáhni křídla! Jsi orel! Leť!
To jsem já ten blázen, co sám si k tanci zpívá v dešti,
co neuvidí pyramidy a nikdy nebyl v Budapešti,
už nejsem ten, kterého v čelistech života kleští
pobolívá duše, hlava mu touhou třeští ...
To jsem já ten blázen na kopci z písničky dávné,
to jsem já, Ikaros, jenž k Slunci křídly mávne,
za hlavu zahodí starších a moudrých vyzkoušenou radu ...
Chci výš a kupředu a bázeň nechám vzadu ...
Co bylo, bylo, to už vzal Ďas,
co možná bude, ukáže čas,
přestaň se plácat jak v síti sleď
a vlastní hlavou probourej zeď,
přece se žije tady a teď,
roztáhni křídla! Jsi orel! Leť!
To jsem já, kdo s každým ránem hrabe se z popela
zas o den starší, leč šťastnej docela
a strašně bohatej, ač nemám po kapsách snad ani peněz pět,
i přes všechny trable vím -
je skvělé místo k narození tenhleten náš svět!