Autor :
Jan B. Hurych
Název :
POHLEDY A NÁZORY
Esej:
KDO SÁM JSI BEZ VINY . . . <12>
Kdo sám jsi bez viny. . .
Přečetl jsem si v BL transkript první části třídílného dokumentárního filmu britského komerčního okruhu Channel Four o válce v Kosovo a vidím, že se tam té pravé příčině války opět nějak vyhnuli. Pak že prý se se dějiny neopakují: kdysi se také tvrdilo, že to byl sarajevský atentát, který byl příčinou první světové války. Záminkou jistě, ale příčinou? Stejně tak to, že prezident Clinton potřeboval odvést pozornost od svého skandálu - což je asi pravda - mohlo být snad záminkou, ale rozhodně nebylo příčinou války v Kosovu.
Root cause - ta základní, pravá příčina - byla jinde. A jak známo, chceme-li vyřešit nějaký problém, musíme odstranit především tu pravou příčinu. Na to bylo ale v případě Kosova značně pozdě - a ještě je, jak dokazuje nynější situace. Válka možná další střetnutí odsunula o deset, dvacet let, ale situaci permanentně nevyřešila. Vsaďte se, že to jednou začne znova a to nejen proto, že se jedná o Balkán, onen sud naplněný střelným prachem. Také přesouvání celoevropské viny z větší části na Američany je jen další kouřová clona. Evropané mají svoji část viny a měli by ji přijmout, už proto, aby poznali, co udělali špatně. A těmi Ecvropany pochopitelně míním také Srby a Kosovany.
Srbská strana argumentovala zcela nesprávně (pravděpodobně s úmyslem klamat své vlastní lidi): nešlo totiž jen o nějaké území, na které prý díky jedné bitvě (kde tuším ještě navíc dostali na frak) získali nějaké posvátné právo - rozuměj to srbské - fyzicky zlikvidovat jeho obyvatele. Ani akce kosovské povstalecké armády, která by samotná mohla sotva odolávat regulérnímu a dobře vyzbrojenému srbskému vojsku, nemohly být důvodem k srbskému masovému řeznictví, které zcela nepochopitelně dostalo už v Bosně jemný voňavkářský název "etnické čištění".
A ani kosovanská strana nemá pravdu, když vysvětluje srbské akce jen nenávistí Srbů proti Kosovanům. Hlavním důvodem vražedných akcí Srbů byl totiž strach, docela sprostý lidský strach, který se pak snažili přenést zase zpět na Kosovany. Hlavní omyl kosovské strany totiž tkvěl v jejich populační politice, populační explozi. Není to novinka: tak už získali převahu v muslimských republikách bývalého Sovětského svazu i jinde. Mí muslimčtí přátelé v Kanadě se tím nijak netajili: "My se tam rozmnožíme, " říkali, "a pak to vyhrajeme našimi hlasy ve volbách. Mírovými prostředky, rozumíš."
Marně jsem jim vysvětloval, jak kontraproduktivní taková politika je: každá akce totiž budí reakci a celá věc nutně eskaluje do stadia, kde se druhá strana začne bránit zuby-nehty. Neříkám, že to v Kosovu bylo tak předem plánováno, ale přesto tam byl nárůst etnických Albánců opravdu markantní: z původních 40 procent obyvatelstva ( ještě po druhé světové válce a patrně to bylo ještě daleko míň, čísla se liší podel autorů), narostli na celých 90 procent. A přesto tato většina nic nedosáhla "mírovými prostředky": buď je ta "demokracie na Balkánu" jenom iluze nebo ani 90 procent na tu většinu nestačí - a tak ke slovu přišla povstalecká armáda.
Výsledek už známe. Pravidlo, že ty, kteří rozumí jen síle, můžeme přesvědčit zase jen silou, je pravdivé - ale jen tam, kde neexistuje rozum a kde existujeme jen tvrdé rozdělení "my" a "oni". Situace se nevytvořila přes noc a nevšímavost světa způsobila, že se vyhrotila natolik, že muselo dojít k ozbrojenému zásahu. Válka je podle definice vlastně jen selhání diplomacie a válka už tam byla ještě před zásahem. To byl ten hlavní důvod eskalace ozbrojeného konfliktu - na začátku se ještě něco dalo udělat a to jistě chytřeji.
Co ale teď? Je směšné po válce ještě po sobě házet kamením. Co se stalo, stalo se; jediné co zbývá, je správně se z toho poučit. První krok k tomu je přiznání si viny všemi stranami. Jak se říká: ukazuji-li na někoho prstem, ostatní prsty mé ruky přitom ukazují na mě.