koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : POHLEDY A NÁZORY
Esej:   VÁNOCE S ADAMEM <7>


Neodmítám . . .
(K dopisu "Odmítám požadavky zahraničních Čechů")


V uvedeném článku se autor snaží dokazovat, že instituce dvojího občanství je, jak říká, kuriózní. Patrně jen pro něj, protože v demokratickém světě je to docela normální - já sám mám dvojí občanství a nevidím v tom nic zvláštního. Jedno mám od rodičů, druhé jsem si vysloužil. Nevytahuju se ale ani s jedním, ani s druhým a také bych nikdy nikomu nebránil, aby jedno či druhé získal. Nemám k tomu totiž právo, zrovna jako ho nemá autor dopisu. Mohu ho ale ujistit, že dvojí občanství pracuje dobře a jeho obava, že se někdo bude muset pořád rozhodovat, na čí straně je jeho loyalita, je vlastně jen nesmysl. Je vidět, že by se asi sám bál nějaké druhé občanství přijmout, ze strachu, že by někoho musel zradit. Pokud si tak málo věří, no prosím, ale je to ovšem spíše jen jeho osobní problém.

Ale podívejme se na jeho situaci coby českého občana. Češi vyměnili před deseti lety komunistický režim za jiný. Pokud byli někteří loyální ke starému režimu, tak měli mít najednou problém s loyalitou, i když měli pořád to samé občanství. Občanství totiž nemá nic společného s národností, s loyalitou, ani s vlastenectvím - občanství je věc příslušnosti k určitému státu, nic víc. Jinak by Moraváci museli považovat za zradu, že patří k České republice. Pokud byl někdo proti komunistům, musel by zase považovat za zradu, kdyby tehdy podepsal souhlas s invazí. Na druhé straně, i ten, kdo byl loyální ke komunistům, měl tehdy správně mít také problém s loyalitou, když tehdy jistí komunisti zavolali cizí vojska do jeho vlastní země. To byla přímo zrada i na státě. Pak ovšem byli lidé, kteří měnili loyalitu, jak se to hodilo. Ale občanství měli jen jedno, jak je to teda možné?

Nemohu se ubránit dojmu, že autor pro své poněkud obstarožní úvahy používá i starodávný slovník: to komunisté razili termín zpravodajec namísto vyzvědače a podobně říkali spolupracovník místo udavač. A jestli si myslí, že každý druhý emigrant je nebo bude špión, tak pořád ještě žije ve světě studené války a neví, že už je venku jaro. Také osočování emigrantů z hrabivosti je hodné jen morálky toho, kdo jim ten majetek předtím ukradl. Za to by se autor měl emigrantům omluvit. Jak může navíc říci, že se ti lidé majetku dobrovolně vzdali? On ví dobře, že to nebylo dobrovolně a jen chce dokázat, že komunisté měli právo jim to ukrást. Tady na západě, když třeba koupíte ukradené hodinky, tak je stejně musíte vrátit, když se zjistí, že jsou kradené - i když jste je někomu zaplatili. Tolik asi o tom právu nynější vlády na ukradený majetek, pardon, "dobrovolně" zabavený majetek. Autor asi moc nezná mezinárodní právo, nebo mu ještě v životě nikdo nic neukradl.

Také tvrdí, že lidé, co zůstali, se museli smířit s režimem - nu ano, ale on to říká tak, jako by tím získali nějaká div ne mučednická práva, specielně práva na to, aby druhým bránili v získání českého občanství. Na druhé straně tím vlastně obhajuje ty, kteří se tak dokonale "smířili", že začali ještě udávat spoluobčany a za odměnu pak dostávali právě domy těch, co odešli. On nechce, aby emigranti dostali občanství, ale klidně ho nechá zrádcům, kteří zavolali cizí armády do vlastní země. To je dvojí morálka, ale pravda, jen jedna loyalita - bohužel v obou případech značně zavánějící.

Autor také apeluje na nepříliš pěkné lidské pudy: závist, zlobu, podezřívání a řekl bych i nenávist. Jaké květiny mu z takové zálivky asi vykvetou? To všecko už jsme přece jednou zažili - jestli tak, jako on, přemýšlí většina národa, pak ten komunismus bylo úplně zbytečné bořit!