koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : POHLEDY A NÁZORY
Esej: ZKOUŠENÍ ZE ČTENÍ   <4>


Čeští počítačoví technici a práce ve světě
(k dopisu čtenáře)


K tomu, abyste se do anglicky mluvícího světa dostali a měli tam úspěch, je potřeba tří věci:

a) odborné vzdělání a zkušenosti
b) rozhodnout se tam odejit a udělat vše pro to, aby se to uskutečnilo, včetně získání detailních informací (pokud možno předem),
c) dobrá znalost angličtiny, zvláště té mluvené

Co se týká toho prvého bodu, vím, že čeští odborníci si nezadají se západními - konekonců žiju v Kanadě 28 let a celou druhou polovinu toho času jsem věnoval počítačům, kde jsem měl také možnost poznat mnohé Čechy, pracující v tomto oboru. Takže v tomto směru by nějaký strach být neměl - navíc se Češi také rychle učí, což se dá říci jen o málo národech (nemám teď na mysli zrovna politiku :-)). A bod druhý nemohu posoudit, to je pro každého věc individuální.

Zato v třetím bodě mám svoje zkušenosti - když jsem v roce 1969 utíkal do Anglie, byl jsem překvapen, jak málo měli Angličané zájem o to, abych jim vysvětloval jejich GRAMATIKU a to navíc ČESKY - to bylo totiž to jediné, co mě tehdy gympl, vysoká škola i soukromé lekce naučily. Teda kromě slovanského dialektu učitelů, který jsem přitom pochytal a pak si ho pracně opravoval posloucháním BBC nebo Radia Luxembourg. Dalo mi velkou práci se tento "český" dialekt odnaučit a to ještě ne zcela úplně.

Ne, nemám na mysli tu přirozenou tendenci českého přízvuku, která je v nás, co jsme vyrůstali doma, už nějak zakódována (angličtina má téměř vždy přízvuk na první slabice slova) - ne, mám na mysli špatnou výslovnost našich učitelů jako takovou. Neberte to jako kritku. však kolik z těch učitelů třeba mělo anglický gympl, který komunisté brzy po únoru zrušili, nebo možnost jet na měsíční stáži do Anglie či Ameriky (myslím tehdy, pochopitelně!). Nevím, jaké je to teď, ale když jsme byli s manželkou v roce 1995 na trampské slezině v jižních Čechách, pořád se nás mladí lidé chodili ptát, zda mají ve svých anglicky zpívaných písních "dobrou výslovnost". (Pozn.: Ironie je, že zpívaná angličtina zní většinou poměrně dobře; rozdíly se projeví daleko víc u té mluvené).

Tahle nejistota zřejmě v lidech pořád je a napraví ji nejen stáže či zaměstnání v anglicky mluvících zemích (jen se neučte angličtinu ve Francii, proboha!), ale hlavně najímání učitelů z těchto zemí do českých škol a použití lepší učební techniky. Vzpomínám, jak jsem se kdysi učil esperanto Berlitzovou methodou - celou tu dobu jsem nesměl říci ani slovo v jiném jazyce, to abych se vůbec naučil v esperantu i soustavně myslet! Jde o to nebát se mluvit, přízvuk vám ještě prominou, ale nemáte-li praxi v mluvení, stejně se nedorozumíte. Tak například při mém prvním zaměstníni v Kanadě mě poslali jako field-engineera něco opravit v městečku, zvaném Hawkesbury (vyslovuje se to ovšem podobně jako "hawksberry", což mě popletlo). Až v taxíku jsem přišel na to, že si z celého jména pamatuju právě jen to "berry" a po vyjmenování celé řady lesních bobulí (jako blueberry, raspberry, blackberry a j.) mi nakonec pomohl sám řidič, který se naštěstí vyznal v zeměpise Kanady. A teď si představte, že by šlo ještě o něco důležitějšího!

Předpokládám, že by se nikdo od nás nehlásil na práci do Turecka, kdyby neuměl turecky. To samé ovšem platí i pro jiné jazyky a angličtina sice není těžký jazyk - oproti češtině - ale mluvit jím prostě musíte umět. Čtená agličtina jde celkem každému Čechovi dobře a psaná, včetně gramatiky, která je celkem jednoduchá, také. A "spelling" samotný nám jde dokonce lépe než rodilým Kanaďanům - my Češi se totiž učíme každé slovo hned na třikrát: jak ho psát, jak ho vyslovit a co to vlastně znamená v češtině. Nu a právě ta psaná verze nám utkví v paměti daleko lépe, než ta fonetická.

To je asi také ten hlavní rozdíl mezi námi a jimi: když oni to slovo uslyší, hned ví, co to znamená (jako děti se učili nejdříve mluvit), ale musí si v paměti vybavit, jak se to píše (na rozdíl od češtiny se musí učit správně psát několik let, jednoduchá pravidla totiž neexistují). My, když anglické slovo uslyšíme, musíme si z paměti vybavit, jak se píše (pokud vůbec tu fonetiku poznáme, mnoho slov jsme nikdy neslyšeli) a pak teprve víme, co znamená. To je dáno zastaralým způsobem učení angličtiny u nás: měli bychom začít právě mluvením, tak jako děti v anglicky mluvících zemích. Pak by pro nás nebylo problémem se dorozumívat - koneckonců psanou angličtinu užtrochu známe, vyskytuje se totiž v mnoha technických termínech, cizích slovech a v tisku.

Ano, protože se víc než 90 procent času v cizině dorozumíváme hovorem, mělo by také být 90 procent našeho učení angličtiny věnovámo mluvení a to samozřejmě s někým, kdo má dobrý přízvuk a může vás opravovat. Pokud tento základ nemáme, lidé se tam s námi nedomluví (a my s nimi už vůbec ne :-). Tu detailní znalost mimochodem získate později, když si tam pak angličtinu ještě vylepšujete v práci.

Jen ještě závěrem: nemám v úmyslu nikomu brát kuráž, právě naopak: vypravíte-li se tam vyzbrojeni alespoň základní znalostí mluvené angličtiny, bude vaše naděje dostat tam práci daleko větší a ušetříte si navíc řadu měsíců plných dohadů, co od vás vlastně váš šéf chtěl.