back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : PERUÁNSKÝ DENÍK




   

Bylo krásné jarní dopoledne a docent historie a archeologie Jan Šmíd se s velkým potěšením díval na první rašící pažit na své zahrádce. Na stole ještě voněla ranní káva a on se již chystal odejít od okna k počítači, aby si ještě jednou pročetl svou odpolední přednášku, když viděl, že venku před jeho domem zastavilo nějaké auto.  Jeho barva nebyla pod prachem a špínou vidět. Šmíd se zamračil. Žádnou návštěvu nečekala navíc! Ti kteří za ním jezdili, měli auta vždy pečlivě umytá a naleštěná.

                                                                          
  Kapitola I. - Návštěva.
                      
Co se mi to sem cpe za obejdu? myslel si. Vzápětí se ozval zvonek a on jen neochotně zmáčkl tlačítko komunikátoru: „Ano?“
„Jste doktor Jan Šmíd? Tady Petr Kolář, syn vašeho přítele  Jindry. Chtěl bych s vámi mluvit. Dlouho vás nezdržím.“
To jméno ho přeneslo o třicet let zpět.      

„Ano, jistě.“ odpověděl již mnohem vřeleji a zároveň zmáčkl tlačítko.
O malý okamžik už byl mladý Kolář v dole v hale. Zavolal na něj a nemohl se ubránit úsměvu, protože syn byl téměř přesnou kopií svého otce- štíhlý, s bujnou kšticí černých vlasů.    

„Posaďte se a řekněte  mi co vás ke mně přivádí.“
Petr se usadil do pohodlného křesla: „ Nedávno jsem dostal něco od svého otce, co bych vám chtěl ukázat, ale nejdřív bych se chtěl zeptat: Vy jste byli dobří přátelé?“  

„Ano, už od začátku šedesátých let. Když začaly trochu tát politické poměry, byli jsme pozvání na stáž do Peru. Byli jsme velmi mladí a upřímně řečeno i velmi ztřeštění a podnikli několik opravdu krkolomných výprav ve stylu Indiana Jonese. Měli jsme štěstí, že jsme to přežili. Několikrát on zachránil život mě a já jemu. Pak přišel osmašedesátý a my se rozhodli zůstat. Oba jsme byli přijati na Limskou univerzitu. Tehdy se také váš otec na českém velvyslanectví seznámil s vaší matkou a vzali se. Ale zatímco já studoval a stal se profesorem, váš otec měl více dobrodužnou povahu a stále odjížděl a prováděl někde v horách externí průzkum. Hodně jsem se odcizili a když se občas vracel, hádali jsme se. To byl také důvod, proč vaše matka požádala o rozvod a i s vámi odjela do Čech.
Stále jsem vašemu otci vysvětloval, že se takhle archeologie dělat nedá a že je jen otázkou času, kdy se mu něco stane. A taky že ano. Prostě se z jedné výpravy nevrátil.“
„A nezkoušel jste ho hledat?“  

On byl tajemný jak Sfinga. O tom kam cestuje a co hledá se prostě odmítal bavit. Krom toho, víte jaká je tam realita? To není jako tady vypravit se do křivoklátských lesů. Je tam bujný prales, kde už druhý třetí den po člověku nic nenajdete. Krom toho jsou tak tzv. contaras. Říkají si osvoboditelé, ale starají se spíš o distribuci drog a vylupování památek. Cizinec je pro ně rukojmí za které vyžadují výpalné a pokud ho nedostanou, nemilosrdně je zavraždí, stejně jako ty, kteří zradí.  

Archeologická naleziště jsou majetkem celé vesnice, která rozkrádají aby přežili. Vojenská výprava, pokud by ji vůbec vláda dala dohromady, nemá-li alespoň sto mužů, nemá šanci. Chcete mě obvinit, že jsem vašemu otci nepomoh?“
„Ne-ne“,  nechtěl jsem vás urazit, naopak, jsem vás chtěl poprosit o pomoc. Před časem mi z českého velvyslanectví doručili tyhle dva sešity, které náhodně našly, když tam uklízeli. Bůhví jak dlouho se tam válely.“   

A Petr vytáhl dva sešity v tvrdých deskách.
„Byl bych rád, kdybyste je prostudoval a řekl mi , co si  myslíte, že se s otcem stalo a kde je to místo které popisuje.“
„ A k čemu vám to bude? Nemyslete si, že jsem bezcitný, ale hledat někoho po tolika letech je naprosto beznadějné.“ „To vím, ale podle toho co píše byl na stopě něčemu hodně divnému a záhadnému.“
„No dejme tomu, podívám se na to, jestli mi důvěřujete a necháte mě to prostudovat. Dáte mi nějaký kontakt na sebe?“  

Petr mu napsal na lístek své číslo telefonu, podali si ruce a odešel.
                                              
Kapitola II. - Deník.
                                      
       Šmíd otevřel sešit se zažloutlými stránkami a vybledlým písmem. Začínal uprostřed věty, z čehož se dalo soudit, že předešlý se ztratil.
Neměl čas ho číst a tak jej jen zběžně prolistoval. Ale pak už se musel vydat do práce, nicméně se vůbec nemohl ten den soustředit, přeříkával se, zadrhával, protože v duchu musel myslet stále na ten starý sešit na svém stole. Konečně už hodně pozdě večer dojel domů, pohodlně se usadil v křesle a dychtivě otevřel deník svého přítele.  

Zpočátku byl psán pečlivým pro Koláře typickým šikmým písmem:
…. Stále ještě nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem souhlasil s tím, že se přidám k Noelově výpravě. Dokud jsme byli ve městě, choval se normálně, ale na konečné úzkokolejky, kde na nás čekal jeho průvodce s deseti muži a soumary, se vše změnilo a mám pocit, že jsem pro ně jen nějakou přítěží. Ani ten jeho doprovod se mi nelíbí a nevzbuzuje důvěru. Obzvlášť  Petrsn vypadá vysloveně jako zabiják a vzbuzuje u mě velkou nedůvěru.  

Myslím, že i on ví o pravém účelu výpravy, kterým je vyloupení nějakého naleziště a hlídají se s Noelem navzájem.
15.červen.  

Cestujeme spletí úzkých údolí již třetí den. Petrsn se s Noelem často během odpočinku o něčem domlouvají stranou od ostatních a já jsem jednou zahlédl, jak Noel vytahuje ze své tašky jakýsi kus starého zašlého papíru a společně do něj nahlížejí. Předstíral jsem, že to nevidím a doplňuji zápisky.  

17. červen  

Včera se ti dva zase radili a dnes ráno jsme se vraceli asi pět kilometrů a pak jsme sešli z cesty a vydali se úzkou jen místy viditelně prošlapanou cestičkou šikmo vzhůru kamsi do kopců. Také se od dnešního rána v mé blízkosti jakoby nenápadně zdržují dva Petrsnových mužů.

Později.  

Museli jsme dnes často odpočívat, lidé, ale hlavně plně naložené soumary náročný výstup hodně vysiloval. Nyní jsme se utábořili v malé vesničce, je zde jen dvacet, třicet lidí. Místní starosta je stařík, ke kterému ostatní vzhlížejí s velkou úctou, protože byl dokonce i v hlavním městě a umí trochu anglicky a španělsky. Nejdřív cosi dohadovali a pak Noel přišel za mnou a zkusil být přátelský, ačkoliv předtím semnou sotva ztratil slovo:  

„Ten dědek zatracená si podmiňuje to, že nás tu nechá přenocovat tím,že se někdo podívá na jeho fakana. Z nás nikdo doktořině moc nerozumí, co vy? Nepodíval by jste se na ní?“
Od jisté doby jsem sebou radši bral nějaké základní léky, v džungli byly užitečnější než revolver, a kurs první pomoci jsem taky absolvoval, tak jsem řekl, že proč ne.  

 Holčička byla asi desetiletá. Ležela v nuzné chatrči na rohoži a měla vysokou horečku.  Domlouval jsem se tím jejím dědečkem všelijak,  a on brzo pochopil, co potřebuji. Jako nejlepší řešení mě napadl klasický studený zábal a acylpyrin. Zprvu byla úplně apatická, ale zhruba za hodinu už ji bylo mnohem lépe a teplota klesla. Seděli jsme tam nad ní až do rána a hlídali jí.  Ráno už  na tom byla mnohem lépe. Na rozdíl od dědy mluvila velmi obstojně španělsky a tak začala tlumočit. Nechal jsem jí udělat silný masový vývar a dobře hlídal, co do hrnce dávají. Posílilo jí to a dopoledne už chtěla chodit.  

Petr s Nolem přišli s tím, že budou pokračovat v cestě, ale já jsem si uvědomil, že tohle je vhodná příležitost se od nich odpojit. Vymluvil jsem se tedy na to, že u malé ještě musím zůstat,  protože nebezpečí recidivy není zažehnáno a že pokud mi řeknou kam jdou, pokusím se je dohnat.  

 Nemohl jsem si nevšinout, jak si vyměnili tázavý pohled, ale pak mi řekli směr cesty.  Pozoroval jsem je, jak se pakují a byl jsem rád, že jsem téhle podivné bandy zbavil, ale na druhou stranu mě zajímalo  kam míří a co mají v plánu.
 Sotva zmizli, čekalo na mě překvapení, když ke mně děda přišel a čistou španělštinou mi nejprve děkoval za záchranu života své vnučky. Ptal jsem se, proč předtím dělal, že neumí, a on odpověděl: „ Jsou to běloši a ti nám  jen málokdy přinesou něco dobrého.“  

Začal jsem si balit věci, rozhodnut,že je busu z povzdálí sledoval, ale  děda mě zastavil : „Nechoď nikam, vím, kam jdou, jsou už teď ztraceni.“
Díval se na mne přitom tak divným pohledem, že mě až zamrazilo.
„Hledají Eldorádo, ale nikdy ho nenajdou.“
„Eldorádo? Jsou to jen pohádky!“  

„Myslíš?  Tak si zkus odpovědět na otázku, kam zmizelo všechno to zlato a stříbro, co snášeli poddaní, aby jejich král dostal milost. Když ho přesto proradní Španělé popravili, všechno to zmizelo. Zmizel i Huasakaranův zlatý řetěz, dlouhý sto sáhů, ukutý z masivních článků.  Ačkoliv Španělé krutě umučili stovky indiánů, nedostali z nich ani slovo. Nenašli ani jediné zrnko zlata.“  

„Viděl jsem, že Noel má nějakou starou mapu.“ opáčil jsem.
„Mapy!“ vyprskl děda pohrdlivě, „Ta cesta je prokletá, žádný běloch se tam nikdy nedostane!“  

Šmíd v této chvíli přerušil čtení a zamyslel se.
Příběh o výkupném za Atahualpu a Eldorádu byl všeobecně známý, ale o tom, že jeho součástí měl být i Huascaranův řetěz se vědělo již méně.
Ten děda musel být velmi dobře informován. Zazvonění telefonu ho probralo ze snění. Ozval se jeho univerzitní kolega:“ Halo, kde jsi? Nestalo se ti něco? Nebo už mám sklerózu a zapomněl jsi, že máš dnes přednášku?“  

Šmíd se podíval na hodiny a zděsil se.  Vůbec během čtení nemyslel na čas a teď se bude muset prokličkovat pátečními přeplněnými silnicemi do Prahy. Hodil chvatně sešit do zásuvky, popadl štos papírů a vyrazil ven.  
                      
Kapitola III. Pokrčování deníku.

Hned jak se Šmíd vrátil domů znova si sedl k sešitům svého přítele a začetl se do pokračování…..  

„Pojď, něco ti ukážu:“ a už mě táhl ven z vesnice. Sotva jsem si sebou stačil vzít pár nezbytností. Nešli jsme stejnou cestou, kterou výprava odešla, ale zahnuli jsme vzhůru do úzké průrvy. Zatímco já jsem brzy sotva popadal dech, pro mého průvodce jakoby  to bylo procházka.
 Úzké údolíčko se klikatilo až  posléze se rozšířilo do planiny, kde uprostřed malého vymíceného palouku stálo několik dřevěných chatrčí.  

Tady mi děda ukázal, abych se skrčil a byl zticha. Schovali jsme se do hustého křoví hned u ústí cesty, kterou jsme přišli.
Po chvíli ticha špitl: „Vojáci!“
Vůbec nevím, jak vytušil, že tu nejsme sami, protože se nikde nepohnul ani lístek.  

K mému překvapení to netrvalo moc dlouho a opravdu sem z druhé strany přicházel Noel a jeho lidé. Když byli asi uprostřed plácku, ozval se odněkud výstřel a silný hlas španělsky zavelel: „Stát! Odhoďte zbraně a vzdejte se. Jste v obklíčení!“  

Muži byli zaskočeni, rozhlíželi se po okolí, ale nikde se nic ani nepohnulo. Dívali se po sobě chvíli rozpačitě, ale pak jim Petrsn, který byl  asi se situací v této zemi neobeznámenější, dal rukou pokyn a  oni jeden po druhém trochu neochotně odkládali pušky. Dobře si uvědomovali, že útočníci jsou dobře kryti pralesem.  

Jakoby odnikud se ze zeleně objevovali muži v khaki uniformách se zbraněmi připravenými ke střelbě.
Následující děj se odehrál v několika málo vteřinách, ale já ho vnímal jako zpomalený film.
Jeden z Petrsnových mužů sáhl pod sako a v jeho ruce se objevil malý kolt. Bylo to pošetilé, neměl nejmenší šanci.  

Vojáci zareagovali ihned jako profesionálové a bez milosti začali pálit. Když střelba utichla, leželi všichni zajatci v kalužích krve na zemi mrtví.
Zabijáci je začali bezostyšně mrtvé prohledávat.
„Teď jsi viděl prokletí Eldoráda.“  Slyšel jsem potichu šeptnout vedle sebe.  

Zvedal se mi z té hrůzy a chladnokrevného vraždění žaludek, ale vrtalo mi hlavou, jak mohl děda vědět, že se to stane právě zde a tak jsem se také šeptem zeptal.
„Viděl jsem to ve snu, duchové mi to ukázali.“
„Vemte zbraně a pospěšte si,“ pobízel velitel přepadového komanda. Postával opodál a po vzoru Che Gevary kouřil tlustý doutník. Tlupa si počínala zručně, bylo znát, že v tom mají praxi. Nacpali ukradené věci do vaků, hodili si jejich zbraně na ramena a hlasitě se bavíc, jakoby právě nepostříleli tucet lidí se vydali na cestu.  

Ležel jsem pod verandou a dodatečně jsem se celý rozklepal. Dal jsem si lok z malé láhve whisky a to mě uklidnilo.
„Musíme pryč,“ řekl stále potichounku můj společník.
Kývl jsem. Nemohli jsme pro mrtvé nic udělat, neměli jsme ani potřebné nástroje, abychom je mohli pohřbít. Navíc nebylo bezpečné se tu déle zdržovat.  

Přesto mi to nedalo, abych nezašel mezi mrtvé. Ne abych se o tom ujistil, nepochyboval jsem o tom, že zabijáci odvedli perfektní práci, ale abych se podíval, zda v Noelově kabele zůstala mapa.
Nebylo mi dobře, když jsem překračoval mrtvá těla. Naštěstí byl téměř vpředu.
Měl jsem štěstí, v jeho tašce jsem opravdu našel stočený svitek.
„Také tě posedla zlatá horečka? Dopadneš stejně jako ti tady.“  

 Stál vedle mne a díval se mi přes rameno.
„Netoužím po indiánském zlatě, nehledám ani eldorádo, jen mě zajímalo co je na té mapě.“
Moc jsem nechápal, jak se podle toho plánku mohl někdo orientovat, patrně k tomu sloužili malé značky vedle jednotlivých obrázků, které ale mě nebyly nijak srozumitelné.  

Mapu jsem zabalil, strčil si ji za košili a její studium jsem se rozhodl odložit na vhodnější dobu.
Nebyl už důvod se tu zdržovat. K mrtvým se mezitím stahoval hmyz a věděl jsem, že během krátké doby z nich nezbude nic než holé kostry.
Na mapě mě nejvíc zaujal poslední obrázek, na kterém byl jakýsi kopec podobný velbloudu, na jehož boku byl nakreslen obdélník a v něm ještě jeden menší.  

Vraceli jsme se do vesnice, ale tentokrát zase jinou cestou. V prudkém stoupání mi brzy došel dech, ale děda šel stále svižným krokem. Teprve po půlhodině chůze, kdy už jsem funěl jak lokomotiva, jsme se zastavili. Svalil jsem se na zem a snažil se popadnout dech. Povedlo se mi teprve po dlouhé chvíli. Nadalo mi to, abych se nezačal ptát na mapu.
Rozbalil jsem ji a ukázal svému příteli: „ Jak se v tomhle mohli vyznat?“
„Jsou to značky pro vzdálenost.“
 „To jsem předpokládal, ale co je tohle?“
„Skála nahoře na hřebeni. Kdysi dávno, nikdo už neví kdy, tam byla opracována jedna stěna,“ odpovídal neochotně.  

„Je to nedaleko.“
„Rád bych se tam podíval.“
Nechal se přemlouvat, ale nakonec souhlasil, že mne tam zavede: „ Je to posvátné místo, ne pro bělochy, ale ty jsi zachránil mou vnučku, jsem Ti zavázán.“  

Ovšem  „nedaleko“ v jeho podání bylo pěkně ostré stoupání dobře pět kilometrů. Konečně začal prales řídnout a stáli jsme na vrcholku kopce, kterému vévodilo asi sedm metrů vysoké veliké skalisko. Ale teprve když jsme ho obešli, uviděl jsem to, co bylo nakresleno na obrázku.
Nebyla to žádná impozantní stavba, ale přesto podivná. Skála zde byla otesána do hladka orámována dvěma zářezy. Uprostřed byl další asi dva metry hluboká a metr široká zahloubenina.  

„Kdysi dávno,“ začal vyprávět děda, „právě tady byl vchod do posvátného města, kde střechy chrámů byly pokryty zlatými plechy. Zlatá byla i dlažba ulic. Poté ,co přišli dobyvatelé a zajali vládce Inků a popravili ho, všechno zlato, které snášeli jeho poddaní, bylo odneseno právě tam. Kněží tuto bránu uzavřeli mocným kouzlem a všechny hledače prokleli strašlivým způsobem na věčné časy. Ve městě prý všichni žijí spolu s novým vládcem Tupcem Amaru v bezčase. Nechali tady jen tento vstup, tuto přechodovou bránu, kudy občas procházejí kněží, aby se přesvědčili, zda ještě trvá vláda bílých mužů, protože podle jejich dávného proroctví prý jednou přijde doba, kdy z nebe sestoupí velký bůh Virachocca a jedním úderem mocné zbraně srazí nepřátele do podsvětí a vláda se vrátí do rukou těch, kterým tato země právem patří.“