AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
V PRAVÉ POLEDNE
Upozornění:
Všechny postavy tohoto příběhu jsou vymyšlené, stejně jako
příběh sám, a jakákoliv podobnost se skutečnými událostmi je
čistě náhodná.
Kapitola I.
Starosta
a zároveň místní soudce Bednář
seděl ve své kanceláři a četl nejnovější stížnost sedláka
Laciny na svého souseda Koláře, že jezdí přes jeho pozemek.
Povzdychl
si, věděl, že Kolář nemá
jinou možnost jak se dostat na své pole, které
je dlouhým trojúhelníkem
s jednou stranou ohraničenou knížecí oborou, druhou právě polem
Laciny a třetí potokem za kterým je bývalý panský lom, dnes již dlouhá
léta nepoužívaný a zarostlý křovisky.
Kolář přes Lacinovo jezdíval celá léta a pravým důvodem
bylo to, že si nyní Lacina umínil, že ten kousek pole od Koláře odkoupí a
on nechtěl prodat.
Bednář
mudroval natím, že když to pošle na kraj, tak si jednak řeknou, že je
neschopen takovou prkotinu rozsoudit sám a pak neznajíc místních
poměrů rozhodnou to v Lacinův prospěch.
Vstal
a zamyšleně přešel k mapě, kterou měl pověšenou
na zdi. Ten pohled mu vnuknul nápad. Kdyby zámecký pán dovolil, mohl by
Kolář jezdit úvozem po druhé straně
mezi potokem a lomem. Přes potok by se ovšem musela postavit lávka.
Ostatně sám potok je v podstatě jen úzkou stružkou a nebylo by
na mostek zapotřebí
mnoho dříví. Otázkou bylo, zda bude
mladý pán kníže Marci ochoten to povolit.
Přistěhoval
se sem teprve před týdnem a byl to podle správce zámku mladý sotva
dvacetiletý mladík, ale hned po příjezdu si začal prohlížet své nové
působiště a rozhodovat co by se mělo udělat, opravit a
změnit.
Bednář
chvíli přemýšlel, zda má knížete navštívit ještě dnes, nebo to nechat
na zítřek, ale pak se rozhodl vyrazit hned. Popadl klobouk, narazil si ho
na hlavu a vydal se přes náměstíčko do mírného kopce. Cesta ho
vedla shodou okolností kolem Lacinova pole
k malému kamennému mostku. Když ho přešel, uviděl na levé
straně na začátku lomu shluk lidí. Přidal do kroku. Bylo to pár
lidí z okolí a uprostřed klečel doktor Loučka a nad
někým se nakláněl.
„Co
se to tu stalo?“ zeptal se jen tak všeobecně. Nikdo se neměl
k odpovědi až doktor vzhlédl, hodil stetoskop do tašky, vstal,
oprášil si kolena a odpověděl: „ Tuhle Růžence Suchých se asi
udělalo špatně a omdlela. To Jouza ji tu našel
ležet na cestě a poslal synka pro
mě. Holka bude v pořádku.“
„A
vy“, dodal k lidem okolo, „ pomozte někdo slečně dojít
domů a ostatní se rozejděte, už tu není nic k vidění.“
Nasadil
si bouřku, překlepl ji držadlem špacírky, nahnul se
k Bednářovi a sykl: „Pak se u vás stavím.“ Pokynul jednomu
z čumilů, kterým se pořád odsud nechtělo, aby mu
podržel koně, vyhoupl se do sedla, mlaskl na něj a odjel.
Pobledlá
dívka už seděla opřená o
kmínek mladé břízky a dívala se na ostatní poněkud zmateně a
pořád jen opakovala: „To světlo, to světlo.“
Zabručela
motorka ve vysokých otáčkách jak se škrábala do kopečka. Pak motor
vyhasnul a strážmistr v šedé uniformě ledabyle zasalutoval: „Tak co
se to tady děje?“
Lidé se rozcházeli. Otočil se tedy na
Bednáře. Ten odpověděl:
„Přišel jsem teprve před okamžikem, ale doktor říkal, že támhle
Růža nejspíš omdlela. Jouza ji našel a poslal pro něj.“
Strážmistr
Beránek se rozhlédl, ale jmenovaný už byl daleko na cestě.
Pokynul
tedy hlavou a začal se kolem rozhlížet.
Vdova
Prokešová, žena asi čtyřicetiletá, které manžel zahynul za války v
Itálii, už dívku podpírajíc chtěla odvést, když je Beránek rázně
zastavil: „Hej slečínko, můžete mi říct vy, co se vám to tady
stalo?“
Ta
zůstala trochu rozpačitě stát a řekla nejistě: „Já
vlastně nevím. Šla jsem z města a potřebovala jsem… no na
záchod. Tak jsem odbočila sem tady za to roští. Už jsem se oblékala,
když se mi zatočila hlava. Asi jak
jsem prudce vstala, protože se mi zdálo, že někdo jde, ale nikoho jsem neviděla.
Pak mě oslnilo prudké světlo…a ….pak už nevím…“
„Vy
jste slyšela někoho
přicházet?“
„Ne
to ne, byl to jen takový pocit, že by tady
někdo mohl být.“
„Aha,
takže se vám jen zdálo, že by tu někdo byl, ale nic jste neviděla ani
neslyšela?“
Dívka
jen rozpačitě kývla a to už se do toho vložila Prokešová: „ Hele
strážmistře, nechte ji už. Chudák holka je z toho celá tumpachová a
vy jí tu vyslýcháte jako zločince. Potřebuje si hlavně
v klidu odpočinout. To bylo určitě z toho vedra, však
je dnes zas k zalknutí.“
Obě
ženy odcházely a Bednář se obrátil
zpět k domovu, rozhodl se nechat návštěvu zámku na zítra,
protože byl zvědav, co mu to doktor chce říct.
Loučka
měl ordinaci přímo naproti a tak, když ho viděl
přicházet sešel dolů, už na
něj čekal a nervózně přešlapoval před jeho domem:
„Pojďme k vám do kanceláře“, řekl a Bednářovi se zdál
podivně tajemný a nervózní.
Nechápal
důvod jeho jednání, ale vytáhl klíče, odemkl a pokynul mu, aby
vstoupil. Sotva byli uvnitř sedl si doktor bez vyzvání a odmítl nabízený
doutník. Místo něj vytáhl štíhlé
viržínko. Bednář si všiml, že když si ho zapaloval klepaly se mu ruce.
„Poslyšte
musím vám něco říct,“ a doktor vstal a začal nervózně
přecházet sem a tam.
„V tom
lomu tam se stalo něco hrozně moc divnýho. Ta holka, ta Růženka,
došlo u ní k velké ztrátě krve,
ale ona odnikud nespadla, neměla žádnou velkou tržnou ránu. Jen dvě
nepatrné ranky na krku. Tu ztrátu bych
odhadl na víc než na jeden litr a to je u takové křehké
holčiny skoro kritická hranice rozumíte? Taky tam nikde žádná krev na zemi
nebyla.Ty ranky na krku nemohly být příčinou takové ztráty,
jejich průtečnost
byla příliš malá, nehledě ke
srážlivosti krve, která by je vbrzku uzavřela.“
„
Vy jste četl Stokerova Drakulu co?“
„Ano,
ale koho by to v takové souvislosti nenapadlo i když v tom
románě se vše odehrává v tajemné tmě, ale tohle se stalo za
bílého dne skoro v pravé poledne.“
„Měl
by jste to říct strážmistrovi.“
„
Vy jste se zbláznil! Je to naprosto nesmyslné. Jsem lékař a jako takový je
mou povinností hledat vědecké vysvětlení. Na takové fantasmagorické
věci bych správně neměl ani pomyslet! Ale bohužel žádné
racionální vysvětlení mne nenapadá….“ Hlas se mu zadrhl v hrdle.
Bednář viděl v jeho tváři zmatek a bezradnost.
„A
nemohl té holce někdo to?….. ublížit?“ nevěděl starosta jak se
má vyjádřit.
„
Tuto možnost vylučuji.“
Doktor
vytáhl kapesník, otřel si s ním čelo, sundal brýle a začal
je horlivě čistit.
„A
proč jste s tím přišel
zamnou?“
„Někomu
jsem to musel říct, nemohu si to nechat pro sebe víte?“
Nasadil
si prudce brýle zpět a s rozpačitým: „Poroučím se.“
odkvačil.
Bednář
pak ještě dlouho seděl v houstnoucím šeru, zíral do prázdna a
v puse žmoulal dávno vyhaslý
doutník. Přemýšlel o tom co mu to
doktor řekl. Nikdy nevěřil na nějaké nadpřirozeno, ale
teď měl velmi tísnivý pocit.
Kapitola II.
Druhý
den se Bednář vydal na zámek. Mladý pán ho přijal okamžitě.
Seděl ve stínu terasy štíhlý a velmi bledý. Světlé vlasy
pečlivě sčesány dozadu a na očích černé brýle. Pil
kávu a hrál sám se sebou šachy.
„Omluvte
mě, že si nechám brýle, prudké slunce mi nedělá dobře, měl
jsem zánět spojivek,“ řekl na úvod. Pak se zeptal: „Hrajete šachy?“
Když
dostal zápornou odpověď, jen smutně pokýval hlavou a
pokračoval svým měkkým hlasem:
„Slyšel jsem, že se včera
stala tady kousek od nás jakási nehoda….“
„Ano,
pane, ale nebylo to nic vážného, jen jedna dívka omdlela po cestě
domů.“
„Ach
tak, doufal jsem, že to nebude nic vážného. Ale vy jste jistě přišel
kuli něčemu jinému, že ?“
Bednář
mu v krátkosti vysvětlil celý problém. Marci to zdánlivě
neposlouchal, zamyšleně se díval na šachovnici a posouval štíhlými prsty
figurky. Když Bednář domluvil bylo chvíli trapné ticho. Nervózně
přešlápl, ale to už Marci opět promluvil: „Ano, to není problém.
Nevidím důvod proč bych tomu měl stát v cestě a co se
týče dříví, říkáte, že
je to jen úzká strouha?“
Bednář
kývl.
„Dobrá,
ať se zastaví u lesního a dohodne se s ním, ale určitě! Ne
aby chtěl brát dřevo z obory. Víte přeci, že je tam zákaz
těžení dřeva.“
„Děkuji
Kolář se u vás jistě zastaví, aby vám poděkoval osobně.“
„To
není potřeba,“ a mládenec se zasmál, ale neznělo to moc
upřímně.
Bednář
se už chtěl rozloučit a odejít, když
mu najednou Marci řekl: „Ta dívka! Řekněte doktorovi, aby
se u mě příležitostně zastavil a poreferoval
mi o tom jak se jí daří.“
Bednář
byl z té návštěvy rozladěný. Ten mládenec nebyl zlý, ale
přeci z něj neměl dobrý
pocit. Inu panstvo, to je vždy
podivínské, uzavřel nakonec své úvahy na toto téma a hned ho napadlo další.
Proč zdejší knížata nechtějí,
aby se v oboře kácelo dříví? Dokonce se tam nesmí ani vstoupit a
přitom tam ani panstvo nechodí. Vlastně by to ani nešlo, vždyť
ten plotem obehnaný kopec je zarostlý
jako prales! Marciho otec, který byl
vášnivý nimrod a jinak celé dny chodíval po lesích, tam nikdá nezašel.
Bednář si vzpomněl, že i jeho
otec mu důrazně
přikazoval, aby se k lesíku ani nepřibližovali. Když tak na to
teď myslel, uvědomil si, že jako kluci dělali lecjakou neplechu
a lítali všude možně, ale tenhle zákaz je nikdy nenapadlo porušit. Nikdy
se tam nepokusili proniknout.
Netrvalo
to ani týden a lávka byla hotová. Kolář se byl poděkovat na zámek,
ale mladý pán byl kdesi pryč a tak přišel ke starostovi a
přinesl mu láhvinku domácí jabkovice a pěkný kousek uzeného.
Lacina měl
vztek, ale navenek nedal nic najevo, jen
když měl Bednáře potkat a pozdravit, tak se mu radši vyhnul. Pak
v hospodě, když do sebe sklopil pár panáků, se nechal slyšet,že
ještě není všemu konec a on že se na to podívá a všem ukáže.
Na
příhodu s Růženkou už skoro všichni zapomněli, když
z vedlejší vesnice přišla jako blesk z čistého nebe
zvěst o chlapci z malé osady Blatečky, který na opačné
straně kopce česal z pláňky jablka, spadl a rozbil si
koleno. Šel si ho k nedalekému pramínku omýt a tam omdlel. Když se
probral, tvrdil, že u něj byl jakýsi obrovitý černý pes. Měl
rudé oči, tuhé rozježené chlupy, olizoval mu čerstvou ránu a
strašlivě při tom mlaskal.
Zatímco
první případ vyvolal sotva vlažný zájem, teď
z toho bylo pravé pozdvižení
a jak
příhoda šla od úst
k ústům, nabývala stále větších a hrozivějších podob.
Všechny
okolní vesnice byly na nohou a lidé to probírali
zas a znova a na Bednáře utočili, že by se s tím
mělo něco dělat. Jen bezradně krčil rameny, což
zejména Lacina kvitoval s velkým zadostiučiněním a
prohlašoval,že on kdyby byl starostou, tak by nikdy nic
podobného nestalo a ze by si věděl
rady i když nevysvětlil jak.
Zároveň
začali být všichni podrážděnější, ale i vnímavější. Jedna
bábrle se dušovala, že ji pronásledovaly
jakési šedé stíny, další lidé tvrdili, že viděli v noci na nebi velké
světelné kotouče pohupující se na nebi.
Teplé
dni pokračovaly už několikátý den a lidé se začali
s obavami dívat na modré nebe, které bylo jakoby vymetené a nebyl na
něm jediný obláček.
Vdova
Prokešová pásla na obecní louce kozu. To horko ji zmáhalo a tak se vydala
k pramínku. Voda tu vytékala ze země do které bylo zaraženo žulové
korýtko a pod ním pak do mělké studánky též obložené kameny. Nahnula se a
opláchla si obličej. Několik kapek jí steklo za blůzku a
příjemně tam chladilo a to ji přivedlo k nápadu. Rozepnula
si ji, vyndala kapesník, namočila ho a otírala si krk a prsa. Náhle
měla pocit, že něco není v pořádku. Rozhlédla se,
krajina kolem se sice nezměnila, byl tam les, louka
i boží muka opodál, ale vše bylo náhle
jakoby potemnělé a mírně rozostřené. Vzduch zhoustl a prostor
zploštěl. Měla pocit, že se k ní někdo blíží. Chtěla
se rozhlédnout, ale teď to nešlo, vše bylo jakoby zpomalené a tak se
otáčela jen pomalu. Neviděla nikoho,
jen vysoká tráva se malinko
chvěla, ale ona přesto fyzicky cítila přítomnost velkého silného
muže, který stál velmi blízko a ona
cítila na svém zátylku jeho vzrušený dech. Jindy by nejspíš takovému
muži vlepila pořádnou facku nebo by utekla, ale v tomto okamžiku
nebyla vůbec schopna pohybu, jakoby byla paralyzována stála a vnímala to
napětí i strach zároveň. Ten pocit očekávání, kdy ji již- již
velké silné ruce obejmou nebo ji uchopí za prsa v otevřené blůzce, a
ten neviditelný kdosi se přitáhne a vnikne do ni, celá ta směsice
pocitů byla více vzrušující než by býval akt samotný. Později
nedokázala ani sama sobě tento prožitek
vysvětlit ani nevěděla co jej přerušilo. V jediném
okamžiku jako když mávne kouzelným
proutkem, vše rázem zmizelo a ona stála nad studánkou zmatená a nejistá tím co
vlastně právě prožila.
Nebe
se v krátké době zatáhlo a mraky stále temnější plnily oblohu.
Prokešová vrávoravým krokem odcházela od studánky, upravujíc si blůzku.
Došla k uvázané koze a zdálo se jí, že to zvíře na ni hledí divnýma
očima, jakoby vědělo čeho to bylo němým svědkem.
Odvázala ji, sešla na cestu a vydala se k domovu.
Nedalo jí to zastavila se u
bylinkářky báby Sehnalky a všechno jí
to začerstva vyklopila. Bába moudře pokývala hlavou, mínila, že to je
úpal a že se tohle na sluníčku stráva, sáhla kamsi do skříně a
vytáhla pytlík voňavých sušených kytiček a doporučila pít
večer jako šláftruňk.
Nicméně se neudržela, nezamkla svojí pusu a svěřila
Prokešové zážitek jako největší tajemství sousedce, díky čemuž
se již druhý den v okolních
vesnicích našlo spousta žen, které též tvrdily, že i je někdo tuhle
či támhle pozoroval nebo obtěžoval. Opět dodávaly další
podrobnosti a očividná chlípnost neviditelného chlapíka je vzrušovala.
Mnoho z nich pak Prokešovou pomlouvalo, že jistě neznámého svedla,
vždyť už je skoro deset let sama, ale potají ji ten zážitek závidělo
a tak jakoby náhodou se jich pár sešlo na obecní louce u pramínku a
doufaly, že prožijí něco podobného.
Zpočátku
se jen tak nevině pošťuchovaly a popichovaly, ale velmi brzy se to
změnilo v hádku, kdy si navzájem vyčítaly i maličkosti
z dob dávno minulých. Nejdřív si dvě z nich vjely do
vlasů. Ty, které je chtěly roztrhnout se k tomu přidaly a po
chvíli to byla všeobecná mela. Bylo sice zataženo, ale přehřátý
vzduch způsobil, že jim vbrzku došel dech. Stály tu proti sobě,
rozcuchané s potrhanými živůtky, už nechápajíc proč vlastně
začaly a prudce oddychovaly. Náhle měly pocit, který předtím
v zápalu boje nevnímaly, že tu nejsou sami, ale že se kolem nich míhají
temné stíny. Byl to jen okamžik, ale strach jim všem stiskl hrdla.
Krajina kolem se vlnila a ony měly
pocit neznámé hrozivé síly, která je vtahuje do svého reje. Rozhlížely se
poplašeně a obavy odplavily
všechen jejich vztek. Jakoby se rozdivočelé amazonky náhle
změnily v stádo ovcí kolem nich krouží smečka vyhladovělých
vlků chystajících se je pozřít.
Pak
se stíny semkly a odlétly k lesu.
Jedna
z nich, a nezáleží již na tom která, řekla: „Hele holky, my jsme se
snad zbláznily co? Zapomeneme na to a všechno dobrý ne?“
Ostatní
ještě pod dojmem předchozího hrůzného prožitku to
spěšně odkývaly. Ta co si vzala slovo ještě dodala: „A doma
před mužskejma ano slovo, jasný?“
Odcházely
se svěšenými hlavami, každá do svého domova, ale než tam došly, tak mnohým
otrnulo a svým mužům doma pěkně důrazně
vysvětlily, jaké jsou ty ostatní můry a megery a tak na mnoha
místech, v hospodě i na návsi došlo k repríze rvačky.
V tom mužském podání došlo na facky a pěsti. Zdálo se, že všichni
zešíleli. I počasí.
Zatímco
přes den bylo k neudýchání, s nastalým večerem se přihnala
děsivá bouřka. Prudký liják rozehnal
na sebe navzájem pokřikující skupinky, ale to byla jen
předehra, k strašlivé průtrži mračen, kdy klikaté
blesky neustále protínaly černou oblohu za doprovodu hromů, jenž
otřásaly okenními tabulkami a vítr ohýbal větve stromů tak
silně, že to vypadalo, že je poláme.
Kapitola III.
Ráno
bylo kalné a lidé, kteří se potkávali, nemohli podívat se navzájem do
očí a raději se dívali do země. Místní kněz Vacík to vše
pozoroval zděšeným pohledem. Když si pak o něco později poslechl
zpověď vdovy Prokešové,
uložil jí tři otčenáše a pětkrát zdrávas a zdrcen
odklopýtal do sakristie.
Byl
to starý muž, který celá léta žil v klidu a řešil jen drobné a
nicotné hříšky místních. Přesto věděl co musí udělat.
Sedl si k psacímu stolu, v jednom šuplíku našel papírek
s adresou, vytáhl dopisní papír a svým úhledným písmem začal psát.
V místě nebyla pošta a na nádraží to bylo více než pět
kilometrů. Vacík si tedy přichvátl, aby stihl polední autobus a podal
řidiči velkou obálku s prosbou o podání na poště . Ten sice
slíbil, že to udělá, ale když se
podíval na adresu, uvědomil si že na konečné na jeho linku čeká
přípoj na Prahu a dopis může předat svému kolegovi.
Tak
se stalo, že již v pozdním odpoledni zazvonil u dveří na
Hradčanském náměstí muž v autobusácké uniformě a vrátnému
předal dopis.
Dveřník
dopis donesl do kanceláře, kde seděl starý muž, vyschlý jako mumie.
Ten aniž poděkoval, ho převzal, opatrně rozřízl obálku a
pohroužil se do čtení. Jak pokračoval, jeho zájem stoupal. Pak
papír opatrně doložil, zvedl sluchátko
domácího telefonu, vytočil číslo a prostě řekl:
„Přijďte sem!“
Netrvalo
dlouho a vstoupil pomenší padesátník, který
vypadal spíše jako úředník pojišťovny než jako kněz.Vyschlý
stařec mu beze slova papír podal. I jeho reakce byla podobná. Podívali se
po sobě a věděli, že si rozumí beze slov.
„Dříve
by jsme tam poslali františkány a ti by usvědčili alespoň
polovinu lidí z čarodějnictví a poslali je před
inkviziční soud,“ starý to říkal hlasem ve kterém jako spodní proud
bylo možno zaznamenat i lítost.
„To
už bohužel dnes není možné a musíme postupovat mnohem méně okázaleji a diplomatičtěji.“
„Škoda,“
uzavřel tuto svou vizi, „no myslím, že nejlepší bude poslat to doktoru
Kolejáři z Klementina.“
„Ale
pane,“ opovážil se mu oponovat mladší, „ to je přeci světská osoba a
tato věc by měla být řešena církví.“
Stařec
se nuceně usmál: „ Je vidět, že jste zde v Praze teprve krátkou
dobu a ještě jste se neseznámil se všemi reáliemi. Nuže, po zrušení
jezuitského řádu, mnoho bratří neodešlo do Vídně
nebo do Říma, ale naoko vystoupilo
z řádu a zůstalo v Klementinu na svých
místech a nepřipustili, aby mezi
ně pronikli osoby nevhodné a nevěřící, takže tím byla kontinuita
jejich působení zachována.
Pevně
věřím, že doktor Kolejář bude postupovat
v rámci našich představ a o
výsledku nám podá patřičně podrobnou zprávu. Navíc není svázán
dogmaty a scholastickými představami a v jeho osobě máme
jistotu, že bude k problému přistupovat neortodoxně.“
Tajemník
na svého nadřízeného hleděl téměř zděšeně.
„Milý
příteli?“ kardinál přeskupil vrásky do téměř
přívětivé podoby, „jste ještě velmi mlád a musíte se
lecčemus naučit, mnohé poznat a pochopit.“
Pak
sáhl po papíru, naškrábal na něj pár vět, dal jej do obálky,
přidal obdržený dopis, zakápl rudým voskem, otiskl svou pečeť a
předal sekretáři.
Dopis pak putoval z Hradčan
dolů přes Karlův most do Klementina až na stůl statného
muže s velkou prošedivělou hřívou vlasů, které mu splývaly
až na ramena.
Celkově
nevypadal jako profesor, tím méně jako mnich, ale spíše jako Buffalo Bill
jehož mohutné tělo někdo místo do zálesáckého šatu z jelenice,
navlékl do šedého obleku s dvouřadovou vestou.
Když
uviděl dopis s kardinálskou pečetí, mlčky se podivil, ale
jeho údiv pak stoupal každým okamžikem jak se začetl do Vacíkova dopisu.
Poté
co dočetl, zůstal sedět, držel ho v ruce a dlouze
nepřítomně hleděl na stěny okolo přeplněné
knihami a až po velmi dlouhé době sám k sobě prohodil: „
Měl bych vyrazit co nejdříve.“
Vstal,
v rohu našel brašnu, ne nepodobnou té kterou měl doktor Loučka
jen o něco větší a začal do ní skládat různé
předměty. Pak vzal dopis i s obálkou na které byla ona rudá
pečeť, sešel o dvě patra níže a zaklepal
uctivě na dveře označené jen
malou téměř nepatrnou mosaznou cedulkou.
Na
„Vstupte!“ vešel, pozdravil a přešel k psacímu stolu velikosti
tenisového kurtu. Kolejář předložil dopis a doprovodil to slovy:
„Předpokládám,
že ačkoliv to není přímo
napsáno, je tu přání, abych tuto záležitost
prošetřil na místě a myslím, že bych neměl otálet
a vydat se na místo co nejdříve i když
už jsem si udělal úsudek o tom, co se tam děje.“
Ten
druhý měl na nose cvikr, takže se ze všeho nejvíce podobal učiteli
venkovské školy. Neodpověděl, ale nejdříve si pozorně
prohlédl pečeť, přečetl dovětek i samotný dopis. Pak
řekl stroze aniž by dal znát nějaké pohnutky: „Ano souhlasím,
rozhlédněte se tam a udělejte vše potřebné, co uznáte za
vhodné.“
Kapitola IV.
A
tak druhý den ráno vystoupil profesor Kolejář z ranního vláčku a
coural se pomalu k vesnici. Došel na náves a zamířil
k faře. Zacinkal na zvonek a když velebníček nevrlý z toho,
že ho někdo budí v tak brzkou dobu přišel otevřít,
strčil mu pod nos kardinálskou pečeť a dopis. Kněz, který
něco takového viděl jen málokdy, nejprve strnul úžasem a
okamžitě byla jeho špatná nálada pryč a on ukláněje se
servilně zval hosta dovnitř. Nicméně mu to nedalo a zeptal se: „
Vy nejste kněz že?“
„Nechci
vás urazit,“ dodal hned spěšně,
„ale předpokládal jsem, že sem bude vyslána nějaká komise,
dějí se tu hrozné věci! Jakoby se tu otevřelo samo peklo!
Včera v noci se támlhe
někde objevila obrovitá modrá koule a plula po obloze. Nemohl jsem spát a
tak jsem viděl to obludné studné světlo, které osvítilo náves jakoby
byl den. Vstal jsem abych se podíval, ale sotva jsem se postavil k oknu,
zůstal jsem jako omámen. Cítil jsem podivné brnění, jakobych byl
zasažen mlnem.“
a
farář se pokřižoval.
„Chtěl
jste říci elektrickou energii, že otče?“
„Ano,
jistě,“ odtušil Vacík a jak byl v tom vyprávění rozjetý, tak
pokračoval:
„Ta
ženská, ta Prokeška, je to určitě čarodějnice spojená se
samotným ďáblem. Několik žen mi dnes přišlo říci, že ji
viděly, jak se v noci vznáší na koštěti, považte jen
v noční košili!, po nebi vstříc tomu světlu. Nikdo se ale
ani neopovážil vystrčit nos z domu, venku prý se proháněly
duchové, mnozí slyšeli jejich jekot, hotový sabat. Nikdy jsme netušil, že
v naší poklidné vesnici jsou možné takové hrůzy!“
Kolejář
to nijak nekomentoval a pokud si o tom udělal nějaký názor, nehodlal
ho zjevně Vacíkovi sdělovat.
Místo
toho ho poprosil, aby mu vlastními slovy znova vše vyprávěl. Kněz
nesměle namítl, že předešlé události již popsal v dopise, který
ostatně pan profesor ráčí držet v ruce, ale ten se nedal odbýt a
tak rezignovaně kývl a pokusil se
to odvyprávět. Kolejář ho poslouchal aniž by ho přerušil.
Nakonec
jen pokýval hlavou a položil tři otázky:
„Není
tady v okolí nějaké zvláštní místo?“
Na
to mu Vacík udiven odpověděl záporně.
„Má
tu někdo podrobnou mapu?“
Kněz
odpověděl, že bude u starosty
a v duchu si pomyslel, že ten člověk
je nejspíš blázen.
„Když
se vám ta vdova Prokešová vyzpovídala, nezmínila se o tom, že byla pak
hodně unavená, jakoby opilá?“
To
už byl Vacík přesvědčen o tom, že je naprosto šílený,
nicméně popravdě odpověděl, že ano, říkala, že když
přišla domů padla jak podťatá.
Kolejář
si ještě nechal vysvětlit, kde bydlí starosta a doktor Loučka a
měl se k odchodu.
Vacík
se za ním díval, jak vychází a zahýbá k Bednářovům a zatímco
předtím byl přesvědčen o správnosti svého počínání,
teď jeho víra dostala vážné
trhliny.
Kolejář
se vydal k Bednářovi, ale v půlce cesty si to rozmyslel
a uhnul
k Loučkovi. Krátce mu vysvětlil, kdo je a za jakým
účelem přichází. Doktor na to reagoval velmi chladně, tak jak se
sluší na muže vědy, když se setkává se středověkým tmářem a
stroze se ho zeptal čímže může být nápomocen.
Kolejář
ho poprosil, zda by mu neřekl něco k jednotlivým
případům z medicínského hlediska a Loučka mu zopakoval svou
oficiální verzi. Kolejář si to s kamennou tváří vyposlechl
a i když tušil, co si tenhle
doktůrek o něm myslí, se zeptal: „Nebylo na těch případech
něco divného? U té Růženky? Žádná krev?“
Doktor
zaváhal, nebylo mu jasné, zda ten podivínský muž
už nebyl u Bednáře a ten mu neřekl něco
z jejich rozmluvy, ale pak se zatvrdil
a pevně odpověděl: „NE, nic takového!“
„Neměla
ta dívka zrovna v tu dobu menstruaci?“
To
už doktora dopálilo a ledově odvětil: „To je lékařské
tajemství!“
Čekal,
že Kolejář bude na něj naléhat a on doktor Loučka ho znova
odmítne a donutí ho rezignovat, čímž dokáže převahu svého postavení a
své vědy nad tím šarlatánem, který tu jistě hodlá předvádět
nějaké kejkle. Byl, ale těžce zklamán, když to Kolejář
jen klidně odkýval a poděkoval.
Doktor
tedy, aby dal alespoň nějak najevo své pohrdání se otočil a s:
„Čekají mě pacienti.“ se už –už chystal zabouchnout mu dveře
před nosem, když za sebou uslyšel: „Myslím, že vás bude brzy
zapotřebí.“
„Na
shledanou.“ zahučel, ale neměl pocit vítěze.
Kolejář podobný průběh hovoru
předpokládal, tušil, že mu doktor neříká pravdu a tak zůstal
klidný, naopak, to byl Loučka, kdo
se rozzuřil.
Mohl
být spokojen, protože své otázky položil jen tak naslepo. Přešel
k domu naproti a když mu Bednář, otevřel opakoval
představovací rituál. Tentokrát pocítil v přijetí spíše
zvědavost než odpor a tak bez
dlouhého úvodu a okolků požádal o mapu a nechal si objasnit, kde se
jednotlivé případy odehrály.
Jat
neblahým tušením ukázal na zhruba oválnou temnou skvrnu na vrcholku kopce. „Co
je to tady?“
„Knížecí
obora. Pokud ale vím, nikdo tam lovit nechodí a ani na dříví se tam
nesmí.“
„A
je tam hodně dubů, starých dubů, že?“
„Jak
to víte?“
„Četl
jsem spis mnicha Sixe Grantia, nazývá je Menheton nebo také Perunův háj.
V dávných dobách žily na našem území předslovanské kmeny. Jiný mnich,
Komolous, po nich objevil četné stopy.“
„Stavěly
v krajině podivné kamenné stély, jako je například ta u
Klobůk, které se lidově říká Pastýř, ale také posvátné háje
osazené duby, pro své temné bohy. Lidé
tam směli jen občas, konali se tam patrně jejich pobožnosti
spojené s obětmi. Krvavými obětmi, aby jste věděl.
Jejich součástí byl i malý pramínek.“
„Je
tady na louce. Právě u něj viděl ten chlapec toho černého
psa a Prokeška se tam prý spojila s ďáblem.“
Rozumějte,“
dodal Bednář chvatně, „ já tomu nevěřím, říkám jen
tolik co se tu povídá.“
„Hmm,
les asi býval větší.“
„Dobrá,
ale jak to všechno souvisí s tím, co se tu děje?“
„Moc,
vlastně vše.“
„Podle
pověstí totiž do těchto okrsků uzavírali temné démony, kterým
říkali bessové. Běsové! Běsnit- to se přeci říká dnes
o lidech, kteří se pomatou a nekontrolovatelně se rozzuří že?
Tito démoni se ale údajně neživí jen
krví, ale i emocemi lidí, jejich strachem, vztekem a nenávistí, ale i erotickým
vzrušením.“
Bednář
jeho výklad sledoval s údivem.
„Myslíte
bytosti pekelné? démony ? čerty, ďábly?“
„Ano,
existují různá jména, ale vždy jde v podstatě o totéž.“
„Tady?
Ve Středních Čechách uprostřed civilizace? V polovině
dvacátého století, ve věku pokročilé vědy? Chápal bych něco
podobného v temném středověku, ale dnes?“
„Je
to svět, který existuje, jen ho většinou nevidíme, díváme se jinýma
očima, odnaučili jsme se vnímat většinu jeho projevů,
změnila se forma, možná je
většinou i trochu skrytější, ale jde tu stále o totéž.“
„To co mi tu říkáte je velmi nezvyklý
pohled, náš velebníček, který se vlastně zasloužil o to, že tu jste,
by řekl, že je to kacířské. Víte já tedy do kostela chodím, ale jen
tak aby se neřeklo.“
„Už
jsem s ním mluvil, ale tímhle jsem ho nezatěžoval. Je mi jasné, že on
měl představu zástupu mnichů s hektolitry svěcené
vody.“
Bednář
se musel nechtě usmát při představě, že by tenhle zvláštní
člověk totéž vyprávěl Vacíkovi.
„A
vy? Nechtěl by jste tu spíš četníky nebo rotu vojáků?“
„Ne-
ne, zdá se, že přesně víte oč zde jde a že jste člověk
na správném místě.“
„Snad
ano, ale musím ještě vyřešit dva problémy. Jak to vlastně
všechno začalo, kdo ty démony vyvolal a také
hlavně, jak se jich zbavit.“
Kolejář
si spokojeně zamnul ruce: „ Dobrá,
tak tedy první byl případ té dívky, že?“
„Předpokládám,
že ano. Tedy nevím o žádném předtím.“
„Přečetl
jsem si, co o tom píše Vacík, ale on o tom jen slyšel vyprávět, takže je
to svědectví z druhé, potažmo třetí ruky. Rád bych si promluvil
s někým, kdo u toho byl přímo.“
„Já
ano, ale přišel jsem, když už tam byl doktor Loučka. Našel ji
nějakej Jouza a poslal pro něj.“
„Ano
s doktorem Loučkou jsem měl již tu čest se též seznámit,“
řekl Kolejník mírně sarkasticky a jakoby nic nadhodil, „ Říkal
mi, že to byl velmi zvláštní případ.“
„Takže
on vám pověděl o tom, že podle něj u Růženky došlo
k velké ztrátě krve aniž
měla nějaké zranění?“
Kolejník
ani nemrkl: „Ano zmínil se, ale kolem žádná nebyla, že?“
„Ne,
ani já jsem tam žádnou neviděl. Co vy si o tom myslíte?“
„Když
tam žádná nebyla, tak ani k žádné
ztrátě krve nedošlo, myslím, že pan doktor se tak trochu nechal
zmýlit tím, že ta dívčina jen vypadala jakoby ztratila hodně
krve. Byly tam patrně i všechny
příznaky, malátnost, mdloby, bledost, slabý puls. Ve skutečnosti sice
ke ztrátě došlo, ale to byla ztráta životní energie. Příznaky jsou
téměř totožné, ale doktor Loučka takovou možnost vyloučil a
tak se vlastně dostal do neřešitelné situace. Chápu jeho zmatek a
nechuť o tom vyprávět.“
Kapitola V.
Zatímco
si ti dva povídali, den se přehoupl k večeru a do hospody na své
obvyklé místo si sedl Lacina. Měl mizernou náladu a nevrle hleděl do
pěny. Pivo mu dnes připadalo vyčpělé jako patoky a
mdlé a on potřeboval něco
silnějšího. Poručil si kmínku, hned ji do sebe zvrhl a hned žádal
další. Cítil jak mu alkohol vstupuje do těla, rozlévá se tam
v příjemné teplo a dodává mu sílu a odhodlání. Vztek, který
v něm dosud jen doutnal v něm vzplál, spaloval mu
vnitřnosti a duněl v hlavě jako mocný orkán.
Konečně
to nevydržel, praštil do stolu tak silně, až se skleničky zakymácely.
Vstal a začal: „Sousedé, přátelé!!“
Lidé
přestali mluvit a otáčeli k němu zvědavě hlavy.
Zarazil se, ale pak se mu náhle začala slova sama od sebe skládat do
vět: „Všichni víme, že se tu dějí nějaké podivnosti. Myslíte si,
že jde o nějaké nadpřirozeno? PHE! To může vykládat starý
senilní Vacík svíčkovým bábám, ale já vám říkám, že
na nic takového nevěřím. Jsme
přeci rozumní a vzdělaní lidé a né nějací tmáři co
věří na pověry a po večerech se modlí růženec.“
Sám
žasl nad tím co říká i nad tím, že ho všichni zaujatě poslouchají.
Další slova se mu drala z na jazyk a on nemohl jinak než pokračovat
dál.
„Chcete
vědět, co se to tu děje?
Tak já vám to povím! Žádné zázraky a záhady. Je to jistě nějaký
potulný kejklíř, který si tu z nás tropí žerty. Děsí naše
děti a terorizuje nás. Mluvil jsem o tom s naším strážmistrem, ale on
je krčil rameny a že by prý potřeboval alespoň deset mužů
na to, aby ho našel, ale on je nemá a povolat je nemůže protože
k tomu nemá povolení. Od koho? Od pana starosty Bednáře!“
Lacina
cítil, že teprve teď se dostává k jádru věci a přehlédl
sedící sousedy, kteří na něm viseli pohledem jako zhypnotizovaní.
Zhluboka
se napil, aby osvěžil hrdlo vyprahlé
nezvykle dlouhou řečí a pokračoval: „ Je to právě on, kdo
svou nedbalostí dopustil, aby se tu takové věci děly. Kašle na práva
občanů, nestará se o naši bezpečnost.“
„A
víte co?“ zakončil zvýšeným bojovným hlasem, „Já mu půjdu říct
hned teď, co si o něm myslím.“
Málokdo
měl Lacinu rád, ale teď se přistihli přitom, že s ním
musí souhlasit a i když ještě před chvílí nikdo nic proti starostovi
neměl, teď měli najednou pocit, že jim někdo
konečně vše objasnil a oni vidí viníka všech problémů.
Lacina
hodil na nálevní pult bankovku a obrátil se k ostatním: „Tak já jdu a
jestli jste bojácné bábovky a ne chlapy tak tu klidně zůstaňte
sedět.“ a vyrazil ven.
Mužský
se po sobě rozpačitě dívali a jeden po druhém vstávali, platili
a vytráceli se ven. Žádný z nich
by v podstatě nebyl schopen vysvětlit proč to
dělají a tak se v podvečerním šeru dav přiopilých
chlapů hrnul z hospody ulicí
na náměstí ke starostovu domu.
Růženka toho večera nemohla spát a
stále se převalovala v posteli. Nad lesík se vyhoupl světelný
kotouč, měnil barvy, rotoval, blížil se k vesnici až se posléze
zastavil nad Suchých domem a pohupoval
se tam jako měsíc nad rybníkem. Viděla to, ale zcela ztuhlá děsem
cítila se zcela paralyzována a neschopna se pohnout. Viděla jak z té
kulaté věci vystřelil bělostný paprsek, dotkl se jejího okna,
pak pronikl dovnitř a po něm jako po žebříčku sestupují
dvě zlověstně temné postavičky. Chtěla
křičet, ale hlas ji uvázl v krku.
Chtěla by utíkat, ale ti dva na ni
hleděli temnýma očima laní a
tak jen ležela jako prkno, peřinu přitaženou až k bradě,
polévalo ji střídavě horko a střídavě jektala zimou a
zírala do těch jejich očí. Jeden z nich k ní vylezl na
postel a díval se jí zblízka do obličeje , jakoby tam něco hledal.
Ztratila pojem o čase, možná to trvalo
jen pár vteřin, možná tam stáli a zírali na ni celé hodiny. Posléze se
obrátili se proti sobě a i když nic neslyšela, zdálo se, jakoby se na
něčem domlouvali. Pak vše rázem zmizelo jako když mávne kouzelným
proutkem. Růžence se ulevilo, ale cítila se neskutečně zesláblá,
jakoby prodělal nějakou těžkou nemoc.
Venku
dav uviděl světelný koláč a mužští se začali hecovat.
Překřikovali se navzájem a dodávali si odvahy. Mnoho
z nich popadlo kameny a
už se chtěli rozběhnout
vstříc tomu podivnému úkazu, když ten se jen zhoupl a
neuvěřitelnou rychlostí mizel
nad kopec, kde zablikal a zmizel.
„Tak
co je?“ zařval na ně Lacina opilý alkoholem i pocitem moci,že ovládá
a vede tahle dav, „Nejdřív si to vyříkáme se starostou a pak se
podíváme na ten kopec a tomu šejdíři co nás straší vystřihneme
pořádně triko, jen se
nebojte. Zvalchujeme mu hřbet,že se měsíc nepodsadí.“
Nadšeně
zaječeli a v očích jim svítilo šílenství.
Kolejář
uslyšel zvenčí vzrušené hlasy, přistoupil k oknu a tušíc
nebezpečí, odhrnul nepatrně záclonu, ale i ten drobný pohyb těm
dole neunikl, těsně vedle profesora třesklo sklo a na koberec
dopadl kámen. Dav venku se trochu nejistě zastavil, protože
nevěděl co dál a všichni upřeli své pohledy na Lacinu. Ten
je cítě, vyložil si to jako podporu a
tak se tedy rozkročil a výbojně zavolal: „ Hej Bednáři! Vylez
ven jestli nejsi sketa, ať se podíváme na ten tvůj krysí ksicht.
Chceme si s Tebou popovídat!“
Řekl
to oním tonem, kterým se říkají obzvlášť dobré a šťavnaté vtipy
a také to doprovodil smíchem, který ovšem v jeho podání vyzněl spíš
jako zachrchlání. Ohlédl se po ostatních, jestli ocenili jeho vtipnost. Ti se
přiblble usmívali, ale jemu to připadalo, že se baví stejně
dobře jako on. Plul teď na vlně euforie.
Kolejář
koutkem oka za sebou postřehl Bednářův pohyb, který sebou
trhnul, snad aby se odevzdal osudu a opravdu vyšel vstříc davu.
Chytil
ho za ruku a cítil, že se celý klepe. Pevně řekl: „NE! Tohle
vyřídím já.“
Starostu
jeho rozhodnost poněkud uklidnila. Kolejář si vzal svou kabelu a
sešel dolů do haly. Zhluboka se nadechl, otevřel dveře a vyšel
na zápraží. Lidé venku se zarazili,
když místo Bednáře uviděli ve dveřích impozantní profesorovu
postavu, ale pak Lacina popošel vpřed a cítě, že
teď nelze ustoupit, ještě více
bojovně se ho zeptal : „A ty jsi kdo?“
„Profesor
Jiří Kolejář z Klementina a vy?“
„Co
je ti do toho! Chceme Bednáře. Jestli hned nevyleze, tak si pro něj
dojdem.“ a nečekal na nic a už se hrnul ke vchodu.
Sotva
však udělal jediný krok, objevil se v Kolejářově ruce
obrovitý perkusní kolt a zarachotil výstřel.
Lacina
ztuhl v půli kroku a nevěřícně zíral na toho obra,
který tu klidně stál s bouchačkou v ruce a úsměvem na
tváři.
Nadšení
davu v mžiku vyprchalo a oni připomínali spíše stádo zmoklých slepic.
Drobným
poklusem se na místo blížil strážmistr Beránek. Zastavil se a
nevěřícně zíral na scénu před sebou. Na jedné straně
tu byl shluk lidí ve kterém poznával známé tváře sousedů.
Tvářili se podivně provinile. Na druhé se
pak ve vchodu do starostova domu tyčil velikán
v černém s pistolí z které nejspíš vyšel výstřel,
který ho vyburcoval.
„Co
se to tu děje?“ zeptal se přísně a komisně, jak se na
strážce pořádků sluší a patří, „A vy! Co jste zač?“
Kolejář
se představil a vysvětlil, že je tu na návštěvě u starosty,
což mu Bednář, vykukujíc za jeho zády kýváním potvrzoval.
„Aha!
A co se to dělo? Proč a na koho jste střílel?“
„V podstatě
nic. Tady pan Lacina a jeho přátelé obdivovali můj kolt a byli
zvědaví na to jak střílí. Ten výstřel byl do vzduchu.“ lhal
hladce Kolejář.
„Mohl
jste někoho nešťastnou náhodou zranit.“
„Nemám
tam kuli, jen kapsli a prach,“ profesor sešel dolů a dal Beránkovi
nahlédnout do komor bubínku.
Beránek
byl starý praktik, zvyklý spíš honit tuláky, kteří kradli slepice nebo
prádlo ze šňůry, ale stejně, když někdo lhal, tak to
poznal. Rozhlédl se po ostatních.
Všichni
včetně toho pruďase Laciny však horlivě přikyvovali a
huhlali:
Jo,
jo má pravdu.“- „Jasně.“-„Bylo to tak, jak říká tady pan profesor.“
A
rozpačitě šoupali nohama, protože se cítili trapně a nejradši by
už byli doma.
Strážmistr
pokrčil rameny a vzdal to. S tímhle se nedalo nic dělat i když
on by se vsadil, že se tu děla nějaká neplecha.
„Tak
dobrý, konec legrace a všichni mazejte domů.“
„A
vy, doufám, že máte na ten kanon povolení. Jestli ne, tak vám ho musím odebrat
a vy půjdete semnou sepsat protokol na stanici.“
Beránek
v hloubi duše tajně doufal, že ten chlápek to povolení nemá, ale
Kolejář ho zklamal : „Jistě,
pojďte dál, hned ho najdu.“
„Dobře,
dobře, věřím vám,“ mávl rukou strážmistr.
Všichni
přijali Beránkovu výzvu s ulehčením a trousili se domů,
nechápajíc proč sem vlastně chodili a v duchu si lajíc do
hlupáků.
Jen
Lacina tu zůstal stát jak Lotova žena a měl pocit, že se probudil ze
špatného snu. Kolejář viděl jeho zmatek a tak ho vzal za ruku.
Obrátil
se k Beránkovi: „My si tady s panem Lacinou ještě trochu
popovídáme, omluvíte nás?“ a aniž čekal na odpověď vtáhl
Lacinu jako malého žáčka dovnitř,
posadil ho v hale do křesla a zůstal nad ním stát jako hrozivý
bůh pomsty.
„Tak
a teď Lacino! Co jste to tu chtěli provádět?“
Předchozí
události odplavily Lacinovu zpupnost i pýchu a
vnukli mu ke Kolejáři úctu a tak poslušně odpověděl:
„Když on Bednář nesoudí podle práva.“
„Jak
to?“
„Dal
jsem stížnost, že Kovář jezdí přes moje.“
„No
a?“
„No
on místo toho, aby mu to zakázal, šel na zámek a vyjednal tam pro Kováře
cestu přes knížecí a mladej pán mu ještě dal i dříví na lávku.“
„Ale
přes vaše už nejezdí, takže vám bylo vyhověno ne?“
„Ano,
ale…“
Kolejář
věděl, že teď má Lacinu přesně tam, kde ho chtěl
mít.
„Když
já chtěl to kovářovo pole koupit,“ začal konečně
popravdě Lacina, „ a dal bych mu slušnej peníz, nemyslete, ale on že ne a
ne! A tak pokaždý, když jsem ho viděl jet přes můj pozemek,
popadl mě hroznej vztek. Však jsem na něj nejednou vzal hůl a
měl jsem tisíc chutí mu zvalchovat
hřbet, jenže on je to kus chlapa a tak jsem mu alespoň vynadal, ale
on se jen otočil a dělal jakoby nic. Bylo to horší než kdyby se mi
vzepřel.“
Když
už jednou Lacina začal, šlo to z něj samo.
„Vždyť
jsem byl v právu!“ dodal už téměř plačtivě, „ a on(
ukázal na Bednáře) na mě ušil takovou boudu.“
„Poslyšte,
teď jste vyvázl díky mě z pěkně velké šlamastiky.
Chtěl by jste slyšet všechny paragrafy, které by na vás tady Bednář
mohl vytáhnout? Byla by z toho přinejmenším tučná pokuta a možná
by jste si i šel sednout do arestu s flastrem jako hrom . Buďte rád,
že jsem zalhal a smiřte se s tím, že je to tak jak to je.“
Lacina
když slyšel o pokutě a vězení, celý se schoulil do sebe: „Já- já to
tak nemyslel. Nevím co mě to popadlo. Já už jsem takovej poděs, že
když se napiji, tak nevím co dělám.“
„Dobrá,“
řekl smířlivě Kolejář, „ vy zapomenete na Kovářovo
pole a my zapomeneme na vaše přestupky a teď běžte domů.“
K Bednářově
údivu zkrotlý Lacina dokonce poděkoval, vstal, vyšel ven a vydal se
k domovu.
Sotva
za ním zaklaply dveře, Kolejář
luskl prsty a celý se rozzářil: „Ejhle! Tady máme odpověď
na to, jak to všechno začalo.“
Nečekal
a hned začal horlivě vysvětlovat: „Jen si to představte.
Chodí tam na to pole a dnes a denně se dusí vzteky sotva se podívá vedle
na ten sousedův štráf. Krmí tím ty vyhládlé démony uzavřené
v posvátném háji, na které už dávno všichni zapomněli. Jakmile byli
dost silní, podařilo se jim překonat magickou hranici a chtěli
víc a víc.“
Bednář
kýval: „ Mě jen nikdy nenapadlo, že by to rozpoutal zrovna tenhle Lacina.“
„Říká
se tomu egregor- do úplně obyčejného človíčka vstoupí
démon, umožní mu ovládat pár lidí a sytí se jejich energií. Sílí a
člověk díky tomu může ovládat stále větší dav. Tak to jde
stále dokola až se člověk cítí být všemocný a myslí si, že už démona
nepotřebuje. V tom okamžiku ho ten opustí a z člověka
je rázem troska. Opakuje se to v dějinách zas a znova. Caesar.
Antonius, Bedřich Veliký, Faust Napoleon. Podívejte se dnes -jen kousek od
nás. Přišel tam obyčejný čalouník s komickým knírkem,
začal řečnit, naparovat se jak kohout na smeťáku a lidé
šílí. Zpívají se národní písně, mávají vlajkami, scházejí se na
náměstích a stadionech, pochodují a vůbec se chovají jako nemyslící
stádo. Nechají si nabulíkovat cokoliv a šli by za vůdci národa až…..“
„Do
pekla?“
„Ano,
bojím se, že něco podobného vbrzku vypukne…“
Kolejář
patrně chtěl pokračovat, ale odněkud zvenčí se ozval
děsivý výkřik, který jimi pronikl až do morku kostí. Následoval další
a další.
Oba
byli rázem u okna. Byl úplněk a Měsíc stál na nebi jako velké oko a
svým mdlým světlem osvětloval náměstí, jakoby to byla scéna
divadla.
Odněkud
ze tmy se ozýval mužský hlas, blížil se a oni již rozeznávali jednotlivá slova:
„Pomóc- pomoc! Psi- psi! Áaáááááááá!“
Ze
tmy ulice na náměstí vběhl Lacina. Šaty na něm vlály,
v bílém obličeji výraz hrůzy a vypoulené oči. Klopýtl,
ztratil rovnováhu a v předklonu udělal pár kroků a pak
nekontrolovatelně padl hlavou přesně na hranu
kamenné zídky okolo kašny.
Až
nahoru bylo slyšet ten úder.
Kolejář
vyběhl z pokoje, dolů po schodech, v hale popadl silnou
elektrickou svítilnu, rozrazil dveře a ven. Lacinovo tělo tam leželo
zkroucené naprosto bezvládně. Kolejář si na něj posvítil a
jediný pohled na krev vytékající z hlavy spolu s mozkovou hmotou mu
stačil, aby věděl, že ten člověk je mrtev. Ukázal
Bednářovi, že Lacinova hlava dopadla přesně na výpusť
v podobě rozšklebené obludy: „Démoni si vybrali svou daň.“
V okolních
domech se rozsvěcovala světla, otevíraly se okna a dveře.
Jako
první se k nim přidal doktor Loučka s županem přes
noční úbor a s michlem na hlavě.
„Už
to má za sebou,“ poznamenal k němu profesor. Doktor poklekl a nevrle
odsekl: „ Stanovení diagnózy nechte laskavě na odborníkovi ano?“
Položil
prst na krční tepnu, prozkoumal oko a položil ruku na prsa. Vstal a velmi
neochotně připustil: „ No náhodou máte pravdu.“
Přicházeli
další a další a mezi nimi strážmistr Beránek spěšně si dopínaje knoflíky
uniformy. Sjel Kolejáře nevlídným pohledem.
Sotva
se tu tenhle divnej chlápek objevil, začaly se tu dít
nepříjemnosti a on byl pokaždé u toho,
myslel si , a navíc
mě, představiteli zákona, bezostyšně lhal.
Beránek
by nic nedal za to, že on může úplně za všechno. Tenhle
profesůrek mu zkrátka nebyl ani trochu
sympatický a tak ho ignoroval a obrátil se na lékaře. Ten pochopil
nevyslovenou otázku.
„Zde
jde o klasický případ delíria tremens spojený se ztrátou orientace
s bohužel tragickým koncem.“ prohlásil pevně.
Byl
v pokušení začít s osvětovou přednáškou na téma
škodlivosti nemírného požívání alkoholu, ale uvědomil si nevhodnost
okamžiku, zavrhl to a namísto toho prostě řekl: „Pomozte mi ho odnést
a někdo ať zajede do Blateček na statek dát vědět rodině.“
Ale
nikdo se neměl k tomu, aby se mrtvého dotkl. Nastala chvilka trapného
ticha. Kolejář se pohnul: „Ksakru, drapsněte ho v podpaždí, já ho
vezmu za nohy.“
Loučka
ho v duchu proklel, ale chtě- nechtě mu musel být
vděčen, protože i Beránek zdárně předstíral, že jeho prosbu
přeslechl a odcházel.
Když
se Kolejář vrátil, Bednář tam ještě stál a zíral na místo o
které se roztříštila Lacinova hlava.
„Stále
ještě nemohu věřit tomu,
co se tu všechno během tak krátké doby stalo. Pořád jsem
podezříval spíš mladého pána knížete. Zdál se mi takový.. no … divný.“
„Tak
víte co? Zítra ho navštívíme.“
Náměstí už bylo dávno prázdné a tak se i
oni dva měli k odchodu.
Bednář
se obrátil na Kolejáře: „Víte, bylo toho na mě moc najednou. Teď
si uvědomuji, že jsem vám ještě ani nepoděkoval.“
Ten
jen ledabyle mávl rukou, jakoby podobné věci byly jeho každodenní náplní.
„Myslíte
si, že to tímhle už skončí?“
„Snad
ano,“ odpověděl profesor, ale neznělo to moc jistě.
Kapitola VI.
Druhý
den, krátce po snídani se vydali na zámek. Kolejář si tak mohl
konečně na vlastní oči pohlédnout Lacinovo a Kovářovo pole,
knížecí oboru plnou starobylých dubů i lom, kde našli omdlelou dívku.
Zazvonili a po krátkém čekání byli uvedeni. Mladý kníže
je přijal v knihovně. Dnes
neměl již černé brýle. Usadil je, objednal pohoštění a nechal si
vše podrobně vysvětlit. Souhlasně kýval hlavou: „Ano, studoval
jsem ve Vídni, kde na tato témata
vychází několik odborných časopisů. Je tam nejen řada
spolků, které se o esoteriku zajímají, ale i vážných vědců,
kteří to berou vážně a těmito jevy se zaobírají. Četl
jsem Nitzcheho, Sigmunda Freuda, Junga
a další. Ale dovolte mi otázku pane
profesore. Myslíte, že smrtí toho sedláka, toho Laciny
už všechno skončilo?“
„Doufám.“
„A
nechtěl by jste tu pár dní u mě zůstat a být mým hostem? Jste
jak slyším hluboce zasvěcen a rád bych si s vámi o těchto
věcech dál povídal. Zároveň by jste
měl čas se přesvědčit o tom, že je už vše
v pořádku.“
„To
by jste byl velmi laskav. Tady pan starosta mi na dnešek poskytl
přístřeší, ale nerad bych ho dál obtěžoval.“
„Takže
pokud by jste se neurazil,že vám přeberu tak vzácného hosta…“ obrátil se
Marci na starostu.
„Ne-ne-ne,“
pospíšil si oslovený.
„Dobrá,
ujednáno,“ rozesmál se mládenec.
Nepříjemný
pocit, který Bednář měl při první návštěvě byl
pryč. Změnu možná způsobilo i to, že když se loučil dostal
ještě na cestu ze zámeckého sklepa láhev španělského vína.
Vracel
se stejnou cestou a už přicházel k mostku přes strouhu, když
viděl na místě kde našli Růženku Suchou sedět pomenšího
staříka. Měl na sobě vybledlé, pomačkané a nepadnoucí šaty.
Jistě to byl jeden z těch tuláků co křižují krajem.
„Hej,
mladej pane, bude zase hroznej hic co?
Už teď mám žízeň jak trám. Nemohl bych se tu někde napít?“
ozval se a zaparkoval pohledem na láhvi
v Bednářově ruce. Ten by ho jindy patrně odbyl, ale dnes
měl dobrou náladu bylo krásné počasí, sluníčko hřálo, všude
kolem nich poletovaly roje světýlek. Těch pár sklenek, které si dal u
Marciho mu rychle stouplo do hlavy a tak mu bylo dědka spíš líto a dostal
vnuknutí. Sám se překvapil, když se slyšel jak říká:
„Hele dědo a víte vy co? Tady jsem
dostal lahvinku náramnýho panskýho pití, tak ji spolu koštnem.“ a už vytahoval
kapesní nůž, zabodl vývrtku do zátky, s lupnutím ji vyškubl a podal
láhev dědovi.
Ten
ji vzal a k Bednářově překvapení ji lok za lokem
vyprazdňoval. Když ji konečně odtrhl od úst, šplouchal na
dně jen malý zbytek. Jindy by ho to naštvalo, ale teď v tuto
chvíli mu to připadalo náramně legrační.
„Téééda
vy ale máte splávek!“ a když mu stařík podával láhev zpět tak jen
máchl rukou, aby si ji nechal. Všechno bylo báječné a Bednář se smál
a smál.
„Však
jsem taky měl řáckou žízeň!“ opáčil otrhanec a dopil víno,
„ a děkuji mladej!“
Vstal
a začal holí šťourat zrovinka na místě, kde seděl.
Odhrnul pár centimetrů hlíny a něco se tam zalesklo.
„Bejt
tebou, tak tady na tomhle místě zkusím kopat, vypadá to tu móc
zajímavě. No já už budu muset jit.“
Položil
láhev a sešel na cestu. Bednář popošel, k míst, kde děda
udělal ten ďolík a opravdu, nešálil ho zrak, něco se tam
trošičku lesklo.
Zapřemýšlel
čím by to rozšířil, aby se na to podíval lépe a hledal v okolí
vhodný předmět. Mimoděk zaznamenal, že ačkoliv od chvíle,
kdy se ten tulák rozloučil, neuběhla ani minuta, už nebyl na dohled.
Asi
to vzal někudy přes pole, napadlo ho a obrátil svou pozornost
zpět. Vzal odloženou láhev, opatrně ji rozbil, vybral největší
střep a začal kopat. Jen pár centimetrů pod zemí byl nějaký
plech pokrytý spirálovitými ornamenty. Jak Bednář odhrnoval víc a víc
hlíny, viděl, že to je oválný štít. Po delší úsilí se mu podařilo
konečně ohrnout vše z celé plochy, na jedné straně pod
okrajem vyhloubil jamku, vsunul pod něj
klacek a zapáčil. Supěl už námahou, když se štít
konečně odlepil od země a on ke svému údivu uviděl, že pod
štítem je velký hrnec plný lesklých zlatých mincí a ozdob. Zíral na ten úžasný
nález a srdce mu prudce bušilo. Zlato se lesklo, třpytilo a zdálo se, že
je ho obrovská hromada. Přestal vnímat okolí a rýsovala se mu
představa, co vše by si za to mohl koupit. Teprve po chvíli si začal uvědomovat,
že to nebyla náhoda, ale….. ale co to
vlastně bylo?
Jakmile
došel v myšlenkách až sem, hned věděl že se musí vrátit na zámek
a říct o tom Kolejáři. Přihrnul na hrnec hlínu a pospíchal tak
rychle, že když na zámek došel, sotva popadal dech a dělaly se mu mžitky
před očima.
Zastihl ty dva zaujaté hovorem. Překvapeně k němu vzhlédli.
S povděkem přijal místo i nabízenou citronádu. Když
konečně byl schopen mluvit, pokusil se vyprávět co prožil, ale
šlo to ztěžka, zamotával se a nedokázal vysvětlit co, ale hlavně
proč udělal to co udělal
a vystihnout tu atmosféru.
Nakonec
skončil uprostřed věty a rozpačitě a nejistě
pohlédl na své posluchače.
Zatímco
Marci se jen usmíval. Kolejář patrně lépe pochopil jeho duševní
zmatek, protože chápavě kýval a cítil potřebu k tomu něco
říct: „ Víte, tyhle věci se stávají a souvisí s tím, co se tu
děje. Síly o kterých jsem tu mluvil se neprojevují jen vysloveně
záporně, ale někdy i velmi bizarně. Jsou toho plné pohádky a
pověsti, ale ty jsou přeci jen odrazem skutečnosti. Měli by
jsme to jít prozkoumat, protože ty jejich dary bývávají mnohdy dosti
problematické.“
„Mám
dole Aerovku, pojďte, budeme tam hned.“ vyskočil nadšeně Marci.
Popadl slamák a už byl na cestě k autu, když druzí dva teprve
vstávali.
U
lomu prudce zabrzdil a jako první vyskočil ven, nezdržujíc se tím, že by
otevíral dvířka. Natěšení došli na místo u dvou břízek, ale tam
je čekalo zklamání. Našli sice rozbitou láhev, ale ani stopu po tom, že by
tu v zemi někdo ryl. Půda byla všude stejně slehlá a
už dávno udusaná.
Bednář
zoufale pobíhal sem a tam a stále dokola nešťastně opakoval: „Tady-
tady někde to určitě bylo. Vždyť se mi to nezdálo. Copak
jsem blázen?!“
Kolejář
k němu přišel a konejšivě mu položil ruku na rameno:
„Vždyť jsem vám říkal, že ty jejich dary jsou dary-nedary. Mají
doopravdy podivný smysl pro humor. Pojďte, támhle mladej vás odveze
domů a já se projdu.“
Kolejář
zůstal na návštěvě u Marciho ještě týden, ale
podivný žert s pokladem byl posledním
projevem tohoto horkého léta. Poté musel odcestovat zpět do Klementina a
ve víru následujících válečných událostí brzy měli všichni jiné starosti a na vše zapomněli.
Kapitola VII.
Přišel
květen 1945a jedna z německých jednotek, která prchala do
amerického zajetí se rozhodla na noc zastavit a utábořit v lomu.
V noci
lidé z vesnice uslyšeli střelbu a výbuchy granátů. Netrvalo to
ani deset minut a pak nastalo strašidelné ticho. Druhý den se až v pozdním
odpoledni odvážili dva kluci opatrně přiblížit a z povzdálí
obhlédnout situaci. Hlásili, že se tam nic nehýbá. Všichni
vojáci jsou mrtví.
Co se tam tehdy doopravdy stalo se nikdy
nepodařilo zjistit. Podle jedné teorie byli vojáci v noci
něčím vyrušeni a ve tmě
se v nastalé panice postříleli navzájem . Podle jiné, vezli
nějaký cenný náklad, který jim měl umožnit vlídné přijetí u
Američanů, ale došlo mezi nimi k rozepři, která
skončila střelbou.
Jen
Bednář si vzpomněl, co mu vyprávěl
profesor Kolejář a napadlo ho, že by to mohlo nějak
souviset a tak sedl a napsal mu dopis do Klementina. Ten už si ho ovšem
nepřečetl, zemřel během bojů o Český rozhlas.
Jen
o pár let později jakéhosi soudruha napadlo, že v rámci rozorávání
mezí by bylo dobré háj vykácet. Ale již třetí den zešílel a začal se
cvičit ve střelbě do portrétů Lenina, Stalina, Lysenka a
dalších soudruhů. Okamžitě
byl převezen do psychiatrického sanatoria a jeho veškeré písemnosti
pro jistotu skartovány.
Díky
tomu se háj zachoval až téměř do dnešních dnů. Teprve nedávno,
když jsem jel kolem, zjistil jsem, že lesík zmizel, kopec je srovnán do roviny
a na místě vyrůstá další satelitní městečko, jaké teď
okolo obcí rostou, jako houby po dešti.
Nechtěl
bych být prorokem, ale bojím se, že se vbrzku stane něco velmi ošklivého.