AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
PERUÁNSKÝ DENÍK
Bylo krásné jarní dopoledne a docent historie a archeologie Jan
Šmíd se s velkým potěšením díval na první rašící pažit na své
zahrádce. Na stole ještě voněla ranní káva a on se již chystal odejít
od okna k počítači, aby si ještě jednou pročetl svou
odpolední přednášku, když viděl, že venku před jeho domem
zastavilo nějaké auto. Jeho barva
nebyla pod prachem a špínou vidět. Šmíd se zamračil. Žádnou
návštěvu nečekala navíc! Ti kteří za ním jezdili, měli auta
vždy pečlivě umytá a naleštěná.
Kapitola I. - Návštěva.
Co se mi to sem cpe za
obejdu? myslel si. Vzápětí se
ozval zvonek a on jen neochotně zmáčkl tlačítko komunikátoru:
„Ano?“
„Jste doktor Jan Šmíd? Tady Petr
Kolář, syn vašeho přítele
Jindry. Chtěl bych s vámi mluvit. Dlouho vás nezdržím.“
To jméno ho přeneslo o
třicet let zpět.
„Ano, jistě.“
odpověděl již mnohem vřeleji a zároveň zmáčkl
tlačítko.
O malý okamžik už byl mladý
Kolář v dole v hale. Zavolal na něj a nemohl se ubránit
úsměvu, protože syn byl téměř přesnou kopií svého otce-
štíhlý, s bujnou kšticí černých vlasů.
„Posaďte se a
řekněte mi co vás ke mně
přivádí.“
Petr se usadil do pohodlného
křesla: „ Nedávno jsem dostal něco od svého otce, co bych vám
chtěl ukázat, ale nejdřív bych se chtěl zeptat: Vy jste byli
dobří přátelé?“
„Ano, už od začátku
šedesátých let. Když začaly trochu tát politické poměry, byli jsme
pozvání na stáž do Peru. Byli jsme velmi mladí a upřímně
řečeno i velmi ztřeštění a podnikli několik opravdu
krkolomných výprav ve stylu Indiana Jonese. Měli jsme štěstí, že jsme
to přežili. Několikrát on zachránil život mě a já jemu. Pak
přišel osmašedesátý a my se rozhodli zůstat. Oba jsme byli
přijati na Limskou univerzitu. Tehdy se také váš otec na českém
velvyslanectví seznámil s vaší matkou a vzali se. Ale zatímco já studoval
a stal se profesorem, váš otec měl více dobrodužnou povahu a stále
odjížděl a prováděl někde v horách externí průzkum.
Hodně jsem se odcizili a když se občas vracel, hádali jsme se. To byl
také důvod, proč vaše matka požádala o rozvod a i s vámi odjela
do Čech.
Stále jsem vašemu otci
vysvětloval, že se takhle archeologie dělat nedá a že je jen otázkou
času, kdy se mu něco stane. A taky že ano. Prostě se
z jedné výpravy nevrátil.“
„A nezkoušel jste ho hledat?“
On byl tajemný jak Sfinga. O
tom kam cestuje a co hledá se prostě odmítal bavit. Krom toho, víte jaká
je tam realita? To není jako tady vypravit se do křivoklátských lesů.
Je tam bujný prales, kde už druhý třetí den po člověku nic
nenajdete. Krom toho jsou tak tzv. contaras. Říkají si osvoboditelé, ale
starají se spíš o distribuci drog a vylupování památek. Cizinec je pro ně
rukojmí za které vyžadují výpalné a pokud ho nedostanou, nemilosrdně je
zavraždí, stejně jako ty, kteří zradí.
Archeologická naleziště
jsou majetkem celé vesnice, která rozkrádají aby přežili. Vojenská
výprava, pokud by ji vůbec vláda dala dohromady, nemá-li alespoň sto mužů,
nemá šanci. Chcete mě obvinit, že jsem vašemu otci nepomoh?“
„Ne-ne“, nechtěl jsem vás urazit, naopak, jsem
vás chtěl poprosit o pomoc. Před časem mi z českého
velvyslanectví doručili tyhle dva sešity, které náhodně našly, když
tam uklízeli. Bůhví jak dlouho se tam válely.“
A Petr vytáhl dva sešity
v tvrdých deskách.
„Byl bych rád, kdybyste je
prostudoval a řekl mi , co si
myslíte, že se s otcem stalo a kde je to místo které popisuje.“
„ A k čemu vám to
bude? Nemyslete si, že jsem bezcitný, ale hledat někoho po tolika letech
je naprosto beznadějné.“
„To vím, ale podle toho co
píše byl na stopě něčemu hodně divnému a záhadnému.“
„No dejme tomu, podívám se na
to, jestli mi důvěřujete a necháte mě to prostudovat. Dáte
mi nějaký kontakt na sebe?“
Petr mu napsal na lístek své
číslo telefonu, podali si ruce a odešel.
Kapitola II. - Deník.
Šmíd otevřel sešit se
zažloutlými stránkami a vybledlým písmem. Začínal uprostřed
věty, z čehož se dalo soudit, že předešlý se ztratil.
Neměl čas ho
číst a tak jej jen zběžně prolistoval. Ale pak už se musel vydat
do práce, nicméně se vůbec nemohl ten den soustředit,
přeříkával se, zadrhával, protože v duchu musel myslet stále na
ten starý sešit na svém stole. Konečně už hodně pozdě
večer dojel domů, pohodlně se usadil v křesle a dychtivě
otevřel deník svého přítele.
Zpočátku byl psán pečlivým
pro Koláře typickým šikmým písmem:
…. Stále ještě nevím,
zda jsem udělal dobře, že jsem souhlasil s tím, že se
přidám k Noelově výpravě. Dokud jsme byli ve
městě, choval se normálně, ale na konečné úzkokolejky, kde
na nás čekal jeho průvodce s deseti muži a soumary, se vše
změnilo a mám pocit, že jsem pro ně jen nějakou
přítěží. Ani ten jeho doprovod se mi nelíbí a nevzbuzuje
důvěru. Obzvlášť Petrsn
vypadá vysloveně jako zabiják a vzbuzuje u mě velkou
nedůvěru.
Myslím,
že i on ví o pravém účelu výpravy, kterým je vyloupení nějakého
naleziště a hlídají se s Noelem navzájem.
15.červen.
Cestujeme
spletí úzkých údolí již třetí den. Petrsn se s Noelem často
během odpočinku o něčem domlouvají stranou od ostatních a
já jsem jednou zahlédl, jak Noel vytahuje ze své tašky jakýsi kus starého
zašlého papíru a společně do něj nahlížejí. Předstíral jsem,
že to nevidím a doplňuji zápisky.
17.
červen
Včera
se ti dva zase radili a dnes ráno jsme se vraceli asi pět kilometrů a
pak jsme sešli z cesty a vydali se úzkou jen místy viditelně
prošlapanou cestičkou šikmo vzhůru kamsi do kopců. Také se od
dnešního rána v mé blízkosti jakoby nenápadně zdržují dva Petrsnových
mužů.
Později.
Museli
jsme dnes často odpočívat, lidé, ale hlavně plně naložené soumary náročný výstup hodně vysiloval. Nyní jsme se
utábořili v malé vesničce, je zde jen dvacet, třicet lidí.
Místní starosta je stařík, ke kterému ostatní vzhlížejí s velkou
úctou, protože byl dokonce i v hlavním městě a umí trochu
anglicky a španělsky. Nejdřív cosi dohadovali a pak Noel přišel
za mnou a zkusil být přátelský, ačkoliv předtím semnou sotva
ztratil slovo:
„Ten
dědek zatracená si podmiňuje to, že nás tu nechá přenocovat
tím,že se někdo podívá na jeho fakana. Z nás nikdo
doktořině moc nerozumí, co vy? Nepodíval by jste se na ní?“
Od
jisté doby jsem sebou radši bral nějaké základní léky, v džungli byly užitečnější
než revolver, a kurs první pomoci jsem taky absolvoval, tak jsem řekl, že
proč ne.
Holčička byla asi desetiletá.
Ležela v nuzné chatrči na rohoži a měla vysokou
horečku. Domlouval jsem se tím
jejím dědečkem všelijak, a on
brzo pochopil, co potřebuji. Jako nejlepší řešení mě napadl
klasický studený zábal a acylpyrin. Zprvu byla úplně apatická, ale zhruba
za hodinu už ji bylo mnohem lépe a teplota klesla. Seděli jsme tam nad ní až
do rána a hlídali jí. Ráno už na tom byla mnohem lépe. Na rozdíl od
dědy mluvila velmi obstojně španělsky a tak začala
tlumočit. Nechal jsem jí udělat silný masový vývar a dobře
hlídal, co do hrnce dávají. Posílilo jí to a dopoledne už chtěla chodit.
Petr
s Nolem přišli s tím, že budou pokračovat
v cestě, ale já jsem si uvědomil, že tohle je vhodná
příležitost se od nich odpojit. Vymluvil jsem se tedy na to, že u malé
ještě musím zůstat, protože
nebezpečí recidivy není zažehnáno a že pokud mi řeknou kam jdou,
pokusím se je dohnat.
Nemohl jsem si nevšinout, jak si vyměnili
tázavý pohled, ale pak mi řekli směr cesty. Pozoroval jsem je, jak se pakují a byl jsem rád, že jsem téhle
podivné bandy zbavil, ale na druhou stranu mě zajímalo kam míří a co mají v plánu.
Sotva zmizli, čekalo na mě
překvapení, když ke mně děda přišel a čistou
španělštinou mi nejprve děkoval za záchranu života své vnučky. Ptal
jsem se, proč předtím dělal, že neumí, a on odpověděl:
„ Jsou to běloši a ti nám jen
málokdy přinesou něco dobrého.“
Začal
jsem si balit věci, rozhodnut,že je busu z povzdálí sledoval,
ale děda mě zastavil : „Nechoď
nikam, vím, kam jdou, jsou už teď ztraceni.“
Díval
se na mne přitom tak divným pohledem, že mě až zamrazilo.
„Hledají
Eldorádo, ale nikdy ho nenajdou.“
„Eldorádo?
Jsou to jen pohádky!“
„Myslíš? Tak si zkus odpovědět na otázku,
kam zmizelo všechno to zlato a stříbro, co snášeli poddaní, aby jejich
král dostal milost. Když ho přesto proradní Španělé popravili,
všechno to zmizelo. Zmizel i Huasakaranův zlatý řetěz, dlouhý
sto sáhů, ukutý z masivních článků. Ačkoliv Španělé krutě
umučili stovky indiánů, nedostali z nich ani slovo. Nenašli ani
jediné zrnko zlata.“
„Viděl
jsem, že Noel má nějakou starou mapu.“ opáčil jsem.
„Mapy!“
vyprskl děda pohrdlivě, „Ta cesta je prokletá, žádný běloch se
tam nikdy nedostane!“
Šmíd
v této chvíli přerušil čtení a zamyslel se.
Příběh
o výkupném za Atahualpu a Eldorádu byl všeobecně známý, ale o tom, že jeho
součástí měl být i Huascaranův řetěz se
vědělo již méně.
Ten
děda musel být velmi dobře informován.
Zazvonění
telefonu ho probralo ze snění. Ozval se jeho univerzitní kolega:“ Halo,
kde jsi? Nestalo se ti něco? Nebo už mám sklerózu a zapomněl jsi, že
máš dnes přednášku?“
Šmíd
se podíval na hodiny a zděsil se.
Vůbec během čtení nemyslel na čas a teď se bude
muset prokličkovat pátečními přeplněnými silnicemi do
Prahy. Hodil chvatně sešit do zásuvky, popadl štos papírů a vyrazil
ven.
Kapitola III. Pokrčování deníku.
Hned
jak se Šmíd vrátil domů znova si sedl k sešitům svého přítele
a začetl se do pokračování…..
„Pojď,
něco ti ukážu:“ a už mě táhl ven z vesnice. Sotva jsem si sebou
stačil vzít pár nezbytností. Nešli jsme stejnou cestou, kterou výprava
odešla, ale zahnuli jsme vzhůru do úzké průrvy. Zatímco já jsem brzy
sotva popadal dech, pro mého průvodce jakoby to bylo procházka.
Úzké údolíčko se klikatilo až posléze se rozšířilo do planiny, kde
uprostřed malého vymíceného palouku stálo několik dřevěných
chatrčí.
Tady
mi děda ukázal, abych se skrčil a byl zticha. Schovali jsme se do
hustého křoví hned u ústí cesty, kterou jsme přišli.
Po
chvíli ticha špitl: „Vojáci!“
Vůbec
nevím, jak vytušil, že tu nejsme sami, protože se nikde nepohnul ani lístek.
K mému
překvapení to netrvalo moc dlouho a opravdu sem z druhé strany
přicházel Noel a jeho lidé. Když byli asi uprostřed plácku, ozval se
odněkud výstřel a silný hlas španělsky zavelel: „Stát!
Odhoďte zbraně a vzdejte se. Jste v obklíčení!“
Muži
byli zaskočeni, rozhlíželi se po okolí, ale nikde se nic ani nepohnulo.
Dívali se po sobě chvíli rozpačitě, ale pak jim Petrsn, který
byl asi se situací v této zemi
neobeznámenější, dal rukou pokyn a
oni jeden po druhém trochu neochotně odkládali pušky. Dobře si
uvědomovali, že útočníci jsou dobře kryti pralesem.
Jakoby
odnikud se ze zeleně objevovali muži v khaki uniformách se
zbraněmi připravenými ke střelbě.
Následující
děj se odehrál v několika málo vteřinách, ale já ho vnímal
jako zpomalený film.
Jeden
z Petrsnových mužů sáhl pod sako a v jeho ruce se objevil malý
kolt. Bylo to pošetilé, neměl nejmenší šanci.
Vojáci
zareagovali ihned jako profesionálové a bez milosti začali pálit. Když
střelba utichla, leželi všichni zajatci v kalužích krve na zemi
mrtví.
Zabijáci
je začali bezostyšně mrtvé prohledávat.
„Teď
jsi viděl prokletí Eldoráda.“
Slyšel jsem potichu šeptnout vedle sebe.
Zvedal
se mi z té hrůzy a chladnokrevného vraždění žaludek, ale vrtalo
mi hlavou, jak mohl děda vědět, že se to stane právě zde a
tak jsem se také šeptem zeptal.
„Viděl
jsem to ve snu, duchové mi to ukázali.“
„Vemte
zbraně a pospěšte si,“ pobízel velitel přepadového komanda.
Postával opodál a po vzoru Che Gevary kouřil tlustý doutník. Tlupa si
počínala zručně, bylo znát, že v tom mají praxi. Nacpali
ukradené věci do vaků, hodili si jejich zbraně na ramena a hlasitě
se bavíc, jakoby právě nepostříleli tucet lidí se vydali na cestu.
Ležel
jsem pod verandou a dodatečně jsem se celý rozklepal. Dal jsem si lok
z malé láhve whisky a to mě uklidnilo.
„Musíme
pryč,“ řekl stále potichounku můj společník.
Kývl
jsem. Nemohli jsme pro mrtvé nic udělat, neměli jsme ani
potřebné nástroje, abychom je mohli pohřbít. Navíc nebylo
bezpečné se tu déle zdržovat.
Přesto
mi to nedalo, abych nezašel mezi mrtvé. Ne abych se o tom ujistil, nepochyboval
jsem o tom, že zabijáci odvedli perfektní práci, ale abych se podíval, zda
v Noelově kabele zůstala mapa.
Nebylo
mi dobře, když jsem překračoval mrtvá těla. Naštěstí
byl téměř vpředu.
Měl
jsem štěstí, v jeho tašce jsem opravdu našel stočený svitek.
„Také
tě posedla zlatá horečka? Dopadneš stejně jako ti tady.“
Stál vedle mne a díval se mi přes
rameno.
„Netoužím
po indiánském zlatě, nehledám ani eldorádo, jen mě zajímalo co je na
té mapě.“
Moc
jsem nechápal, jak se podle toho plánku mohl někdo orientovat, patrně
k tomu sloužili malé značky vedle jednotlivých obrázků, které
ale mě nebyly nijak srozumitelné.
Mapu
jsem zabalil, strčil si ji za košili a její studium jsem se rozhodl
odložit na vhodnější dobu.
Nebyl
už důvod se tu zdržovat. K mrtvým se mezitím stahoval hmyz a
věděl jsem, že během krátké doby z nich nezbude nic než
holé kostry.
Na
mapě mě nejvíc zaujal poslední obrázek, na kterém byl jakýsi kopec
podobný velbloudu, na jehož boku byl nakreslen obdélník a v něm
ještě jeden menší.
Vraceli
jsme se do vesnice, ale tentokrát zase jinou cestou. V prudkém stoupání mi
brzy došel dech, ale děda šel stále svižným krokem. Teprve po
půlhodině chůze, kdy už jsem funěl jak lokomotiva, jsme se
zastavili. Svalil jsem se na zem a snažil se popadnout dech. Povedlo se mi teprve
po dlouhé chvíli. Nadalo mi to, abych se nezačal ptát na mapu.
Rozbalil
jsem ji a ukázal svému příteli: „ Jak se v tomhle mohli vyznat?“
„Jsou
to značky pro vzdálenost.“
„To jsem předpokládal, ale co je tohle?“
„Skála
nahoře na hřebeni. Kdysi dávno, nikdo už neví kdy, tam byla opracována
jedna stěna,“ odpovídal neochotně.
„Je
to nedaleko.“
„Rád
bych se tam podíval.“
Nechal
se přemlouvat, ale nakonec souhlasil, že mne tam zavede: „ Je to posvátné
místo, ne pro bělochy, ale ty jsi zachránil mou vnučku, jsem Ti
zavázán.“
Ovšem „nedaleko“ v jeho podání bylo
pěkně ostré stoupání dobře pět kilometrů.
Konečně začal prales řídnout a stáli jsme na vrcholku
kopce, kterému vévodilo asi sedm metrů vysoké veliké skalisko. Ale teprve
když jsme ho obešli, uviděl jsem to, co bylo nakresleno na obrázku.
Nebyla
to žádná impozantní stavba, ale přesto podivná. Skála zde byla otesána do
hladka orámována dvěma zářezy. Uprostřed byl další asi dva metry
hluboká a metr široká zahloubenina.
„Kdysi
dávno,“ začal vyprávět děda, „právě tady byl vchod do
posvátného města, kde střechy chrámů byly pokryty zlatými
plechy. Zlatá byla i dlažba ulic. Poté ,co přišli dobyvatelé a zajali
vládce Inků a popravili ho, všechno zlato, které snášeli jeho poddaní,
bylo odneseno právě tam. Kněží tuto bránu uzavřeli mocným kouzlem
a všechny hledače prokleli strašlivým způsobem na věčné
časy. Ve městě prý všichni žijí spolu s novým vládcem
Tupcem Amaru v bezčase. Nechali tady jen tento vstup, tuto
přechodovou bránu, kudy občas procházejí kněží, aby se
přesvědčili, zda ještě trvá vláda bílých mužů, protože
podle jejich dávného proroctví prý jednou přijde doba, kdy z nebe
sestoupí velký bůh Virachocca a jedním úderem mocné zbraně srazí
nepřátele do podsvětí a vláda se vrátí do rukou těch, kterým
tato země právem patří.“