AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
POSLEDNÍ
TARZANOVO DOBRODRUŽSTVÍ.
Tarzan seděl před vchodem své haciendy v Tanganice
a nebyl zrovna v té nejrůžovější náladě. Tropické lijáky mu
přinesly reuma a Tarzana bolela kolena, lopatky i zápěstí. Mazal si
to odleželou šťávou z keře boa- boa, která o co měla slabší
účinky, o to více byla cítit.
Byl sice ještě stále
králem opic, ale ty se téměř všechny odstěhovaly do zoologických
zahrad celého světa, odkud mu občas posílaly pestrobarevné pohledy.
Viditelně si lebedily.
Byl rád, že je sám – ta
poslední blondýnka, kterou zachránil, byla odbarvená a navíc se u něj brzy
začala chovat majetnicky. Všude věšela záclonky, závěsy, dávala
dečky, poličky, ohavné sošky slonů a podobné šílenosti. Jinak
trávila spoustu času nad tlustým katalogem, ze kterého neustále objednávala
další a další věci, kterými pak plnila Tarzanovu domácnost. Tarzan nakonec
musel dát do zástavy své rodné sídlo v Anglii.
Také ho neustále nutila,
aby jí připravoval nová a nová exotická jídla. Zvěře už bylo
málo a než se mu podařilo něco ulovit, byla to pořádná fuška.
Když potom umyl a uklidil nádobí, musel se jí ještě dlouho věnovat
v ložnici, takže na konci druhého týdne byl u
konce svých sil a na pokraji hysterie. Pokusil se jí zbavit tím, že ji poslal
na výlet se dvěma urostlými goriláky, ale ti se vrátili už třetí den
strašlivě zdevastovaní, s potrhanými kožichy a podivně
zastřeným pohledem.
Blondýna vesele žvatlala, patlala si na nehty další
mohutný nános barvy a opravovala make-up. Opičáci se Tarzana stranili, na
jeho otázky odpovídali vyhýbavě a
odváděli téma hovoru jinam. Tarzan z nich podrobnosti musel
těžce páčit. Teprve když se v blízkosti jeho domu vyskytla rota
specielně vycvičených sapérů, proběhlo předání dámy
bez problémů a Tarzan se mohl věnovat odpočinku a svým trudným
myšlenkám, že dnes už to není to, co to bývalo za starých dobrých
časů.
I ztracené království Opar už
bylo objeveno a nyní se tam rojila jedna archeologická výprava za druhou a
vylupovala ho mnohem systematičtěji, nežli by to dokázal Tarzan.
Královna La se odstěhovala a podle poslední zprávy dělala striptérku
v nějakém nočním podniku v Káhiře. Její poddaní se
rozprchli po celém světě a
Tarzan o nich nevěděl nic konkrétního, jen jakési fámy, že pracují
v nějaké americké show.
Dnes však opět zazněly
bubny po pralese, zesílené 100watovými Marshally. Pravděpodobně do
toho ti blbci mlátili už od večera a Tarzan si namlouval,
že nezamhouřil oko. Ve skutečnosti chrápal tak silně, až se plašily
antilopy a na blízké řece se krokodýli začali připravovat na
emigraci v domnění, že se blíží pokrok.
Tarzan zašel dovnitř
haciendy, vyndal ze skříně kufr, otevřel ho a vytáhl dekodér.
Hodnou chvíli se s ním pachtil a funěl, protože to byl pravěká
Enigma a vážila nejmíň metrák. Teprve pak si uvědomil, že tenhle kód se nepoužívá přinejmenším pět let. Ve
vzteku do stroje praštil, natloukl si klouby, neboť zapomněl, že je
to stará kovářská práce. Dekodér, který předtím jen vratce balancoval
na stole, ztratil i zbytek své stability, poroučel se k zemi, kde
s vypočítanou zlomyslností zasáhl Tarzanův palec.
Teprve poté, co si Tarzan
obložil zhmožděný palec ledem, mohl se soustředit na vysílanou
zprávu. Bylo to jasné! Bubny hlásily nebezpečí a on se mu musí postavit
čelem. Očekává se od něj vrcholná odvaha a on musí očekávání
splnit- jinak by se sám na sebe nemohl podívat do zrcadla.
Tarzan se zamyslel, i když mu
to dělalo problémy. Když konečně ten dlouhý a pro něj
náročný proces dokončil, slez trochu níž. Silná větev, která se
pod ním dříve ani nepohla, se nyní chvěla jako proutek. „Už ani
větve nejsou to co kdysi,“posteskl si smutně, zapomínaje, že má o
dobrých dvacet kilo víc než dřív. Neuvědomil si to ani později,
kdy od vibrující větve odvázal silně a solidně se tvářící
liánu, kterou v dávných dobách používal pro rychlejší přesun.
Pevně ji uchopil, nadechl se a vyrazil ze sebe vítězný pokřik
krále džungle. Veškeré ptactvo se rozlétlo na všechny strany, aby
zvěstovalo všem obyvatelům: „Uteč, kdo můžeš! Ten starej
blb už je zase v akci!“ Náhle se zastavili – to když se Tarzanův
hlas, který právě spěl k svému vrcholu, zlomil a změnil se
v táhlé zaúpění, zakončené místo vykřičníku temným žbluňknutím.
Ptáci se vrátili, aby viděli Tarzana, jak trčí po pás zabodnut
v malém jezírku. V ruce dosud třímal zbytek liány a hleděl
z očí do očí příšerně naštvanému nosorožci. Tarzan se
ho snažil zhypnotizovat, ale nosorožec nereagoval a v zápětí
předvedl, k čemu je možné použít jeho roh. Na další projevy
lásky Tarzan nečekal a překonal všechny rekordy v běhu po
hladině
Tarzan
dorazil do vesnice. Kostrč ho ještě bolela a tak první domorodec,
který ho spatřil, ihned běžel pro medicinmana, protože z jeho
pohybů usoudil, že se jedná o záchvat padoucnice nebo vztekliny. Agilní
náčelníkův syn, který podlehl stejnému optickému klamu, se rozhodl
dát mu preventivně dřevěnou narkózu. Přiblížil se
k němu o obrovským kyjem a rozmáchl se.
Tarzan však v kritickém
okamžiku šlápl bolavým palcem na kamínek a trhl sebou. Mladík, který do
rozmachu vložil celou svojí sílu, neudržel rovnováhu a přepadl vpřed.
Ve snaze neupadnout, pustil kyj, a drapsnul Tarzana za krk. Ten vypískl jako
poplašená myška a o chvíli později se už oba společně váleli
v ohništi. Všichni se k nim vrhli, začali hasit a tak konec
scény byl zahalen do milosrdné mlhy...
Teprve
po několika dnech byl hrdina natolik provozuschopný, že mohl vyslechnout
novinky.
Archeologickou
skupinu ve městě Opar přepadla banda o síle pěti mužů.
Rychlopalné pušky v rukou, obtěžkáni nábojovými pásy, kapsy plné granátů.
Převzali značnou část nálezů a návdavkem si sebou
nerozvážně vzali jako rukojmí i B. B. Robertsovou.
Tarzan
po víceméně klidné cestě dorazil do Oparu, kde nenašel nic, ale
říkal si, že i nic je koneckonců také stopa, protože svědčí
o tom, že pachatelé byli pořádní lidé a dokonale po sobě uklidili.
Vedla odsud jediná cesta, ve které byly vytlačeny čerstvé otisky
pásů a Tarzan se po ní vydal. Asi po hodině chůze se dostal do
blízkosti stanového tábora. Opatrně se blížil hustým porostem. Když
uslyšel zoufalé výkřiky, řekl si: „Ha, přicházím as v pravý
čas!“
Už
se chystal vystoupit na mýtinu, když tu
obrovitý chlap rozrazil vchod největšího ze stanů a vyklopýtal ven.
Tarzan se zarazil, neboť další postava, která se objevila v šeru
stanu, mu byla zlověstně známá. Obr sebou plácnul na zem rovnou
před Tarzana a on na jeho zádech uviděl příšerné škrábance. I ty
mu byly bolestně povědomé. Naskočila mu husí kůže, ale když
uslyšel ječivý diskont vypočítaný na daleký donos:
„Miláčkůůůů! Kde jsi, ta můj huňatej
medvídku? Vylez ty zmetku a ukaž se svý malý berušce, nebo ti budu muset zlomit
i druhou ruku! Hůů..ůůů...ůůů!!!“, neváhal
už ani vteřinu. Byl si jist- blondýna Lilian je tady a vrací se
k němu! Chtěl utýct, ale obr ho drpasnul za nohu, držel se ho
jako klíště a štkal: „Zachraňte mě, prosím!“
Tarzan
měl nohu v jeho rukou sevřenou jako v železech a marně
se zmítal ve snaze se osvobodit. Byla to chyba, protože tak na sebe upozornil.
Lilian se bleskově zorientovala a vyrazila. Uviděla Tarzana a
vítězně zaječela: „Tos ty“ Počkej. To kůli tobě
jsem se přifařila pod falešným jménem k téhle výpravě a
nechala se unést. Můj hrdino! Neodcházej!“
To
už se Tarzan s vypětím sil osvobodil s obrova sevření a
prchal pryč. Lilian na svých jehlových podpatcích za ním a volala:
„Miláčkůůůů! Počkéééj!“
Lilian
ani Tarzana od té doby nikdo neviděl. Jen ti nejodvážnější,
kteří se odvážili do blízkosti Temných hor, tvrdí, že se z nich ozývá
mnohonásobnou ozvěnou zesílený dusot prchajícího Tarzana a volání:
„Miláčkůůů! Počkééj!“