back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : PŘÍPAD TUNGUZKA





Dne 30.6.1908 v ranních hodinách se nad střední částí Sibiře otevřelo peklo. Do atmosféry vstoupilo těleso( některými svědky popisované jako válcovité) a za doprovodu hromových ran a mohutného burácení prolétalo oblohou Severo- západním směrem. Na soutokem říček Kimča a Kušma došlo v 7.17 k výbuchu, jehož síla byla odhadnuta na 40 mgt TNT a který zničil okolní les o rozloze přes 2100 km 2. Způsobil zemětřesení 5. stupně. To zaznamenaly seismografy po celém světě, stejně jako zpětnou vlnu, která oběhla celou Zemi. Prach vyvržený do atmosféry zapříčinil to, že několik dalších nocí v Evropě bylo spíše šero.



Carské Rusko mělo tehdy zcela jiné starosti a tak k průzkumu došlo až v r. 1927. Výprava vedená astronomem L. A. Kulikem se po strastiplné cestě doslova prosekala na okraj zničené oblasti, ale pohled, který se jim naskytl stál zato. Tisíce stromů položených stejným směrem ukazovalo na obrovský rozsah katastrofy.

Kulik předpokládal, že v epicentru najde velký kráter a v něm zbytky meteoritu, ale uprostřed stromy stály. Měly sice ohořelé a zulámané vršky, ale stály. Kulika okamžitě napadlo, že meteorit vybuchl ve vzduchu( později bylo odhadnuto, že výbuch nastal ve výšce cca 5 km) a rozpadl se. Provedl řadu vrtů v místech malých kráterů o kterých přepokládal, že byly způsobeny dopadem částí nebeského tělesa, ale nenašel nic. L.A. Kulik se na místo vrátil ještě dvakrát, provedl řadu měření a oblast též fotograficky zdokumentoval. Padl během II. Světové války.

Co se stalo 30.6.1908 v povodí Podkamenné Tunguzky?
Dr. Ludvík Souček ve své knize Velké otazníky (a též Tušení souvislostí) uvádí 74 (!) teorií, které mají událost vysvětlit. Za nejpravděpodobnější jsou dnes přijímány dvě a to: dopad velkého bolidu a nebo malé kometky. Tyto dvě možnosti vysvětlují vcelku dobře téměř všechny okolnosti katastrofy.
Mě, jako pisálkovi S-Fm, se ovšem musí nutně nejvíce líbit teorie havárie kosmické lodi.

Jako první s tímto nápadem přišel v povídce Výbuch sovětský spisovatel Kazancev. Zastánci meteorického původu katastrofy se na chudáka spisovatele vrhli a zcela jeho "teorii" rozcupovali.
Na jeho obrany tehdy vystoupil matematik M. Agrest, který si dal tu práci, sebral všechny dostupné informace a zjistil řadu zajímavých okolností.
Těleso v poslední fázi letu letělo poměrně nízko, na meteorit malou rychlostí a měnilo směr. Vědec též poukázal na vyprávění Evenků, že mnoho zvířat i lidí později trpělo podivnou nemocí podobnou té z ozáření (pozdější expedice zvýšenou hladinu radioaktivity potvrdily).

V r.2004 se dokonce objevily informace o tom, že byly nalezeny zbytky pocházející z této havarované kosmické lodi, ale tyto zprávy nebyly dodnes potvrzeny a tak lze mít za to, že šlo o výmysl.

Nicméně zkusme si takový scénář představit:
Na počátku by asi byl chybný propočet hustoty atmosféry, nebo úhlu sestupu, případně obojí. Teplené štíty se zahřívají a posádka se snaží loď zbrzdit. To je jí daří jen částečně a teplota překračuje kritické hodnoty. Konec je neodvratný. Posádka to ví a tak loď nasměruje nad neobydlenou oblast Sibiře, aby byly škody co nejmenší. Dochází k výbuchu a loď se v atomovém žáru doslova vypaří…
Teprve teď se dostávám k tomu, proč o tom všem píši. Všichni totiž považují za nejdůležitější právě jen a jen okamžik výbuchu a tak se veškeré pátrání omezuje na toto místo, ale nebylo by logické, že by se astronauté ve chvíli, kdy již vědí, že se blíží konec, před tím než zamíří nad Tungusku, pokusili z lodi zachránit něco, co by lidem řeklo: "Ano, byli jsme tady. Stalo se to a to." ?
Třeba něco v podobě jakési černé skřínky se záznamy přístrojů? Sami se zřejmě zachránit nemohli, třeba proto, že selhaly automaty a loď bylo nutno řídit ručně.
Hledat ovšem něco takového na 1000 km dráze tělesa, uprostřed neprostupné tundry, po stu letech je téměř beznadějné, ale kdo ví?

Doporučená literatura:
A:Clark: Záhady A.C.
L. Souček: Velké otazníky