AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
ĎÁBEL NEMÁ RÁD KONKURENCI
( Z případů Čárlího Šína)
Není-li tvůj Bůh
Bohem,
pak je to Ďábel.
Pierre de Lasenic
Kapitola I.
Den byl jeden jako druhý. Ráno jsem naklusal do své
kanceláře, pil jedno kafe za druhým a ze zápisníku škubal listy, muchlal
je a trefoval koš v druhém rohu
místnosti. Musím se pochlubit, dosahoval
jsem docela slušných výsledků.
Dveře se rozlétly a
dovnitř vrazil mohutný chlap, tělo samý sval měl natřené
olejem tak, že se lesklo jako zrcadlo. Chlupaté vysoké boty, leopardí slipy,
kovové zpevňovače zápěstí a dlouhý meč pověšený na
zádech.
„Připrav se na smrt,
černý mágu!“ zaječel.
Takovejch vypatlanejch
blbců v těch dobách lítalo po světě stovky.
„Tak jo,“ povídám a trefil ho
papírovou koulí doprostřed čela.
Zarazil se: „To bylo
nějaké kouzlo?“ ale pak pokračoval,
„Udeřila tvá poslední hodina černokněžníku!“
„Opravdu?“ opáčil jsem a
vytáhl přesýpací hodiny.
„Co je zas tohle?
Ďábelský vynález? Magický artefakt?“
„Ne přesýpací hodiny.
Říkals, že je to má poslední hodinka.Tak si ji chci užít.“
„Nevěřím ti. Chceš
mě očarovat, ale já mám zázračný amulet a jsem barbar Derek,
zničil jsem už devět měst.“
„ To je zajímavé, možná bych
měl pro tebe príma kšeft na asanačním oddělení. Mohl bys
vyhánět lidi z domů, bourat jim je a ještě za to brát
peníze.“
Nastalo dlouhé ticho. Barbar
nakrčil své nízké čelo v usilovném přemýšlení. Posléze se po delší době zeptal: „ Bude taky
plenění a znásilňování?“
„Plenění slíbit mohu a
znásilňování nebude potřeba, ženy se ti sami pohrnou do náruče.“
Barbar se rozzářil:
„Opravdu?“ a v širokém úsměvu odhalil trosky zažloutlých zubů.
„No jasně!“ ujistil jsem
ho pevně, „ jako bych to viděl. Možná budeš mít i několik holek najednou,“ přisadil
jsem si.
„Fakt jo? Hmmmmmm…“ adolence
si říkal?“
„Asanace.“
„Ananasance… to si budu
pamatovat,“ dumal, už zapoměl proč
původně přišel.
Odcházel, ve dveřích zavadil o vysokého štíhlého elegána a zcela proti
svému zvyku místo toho, aby se vecpal do dveří, mu dal přednost.
Tohle byla zas úpln ě
jiná sorta. Černé lesklé vlasy, které ale nikdy nepoznaly brilantinu,
pěstěný vous, drahý oblek, kravatu úzkou jako užovka a
ručně šité boty z nilského krokodýla.
Usedl, hodil nohu přes
nohu, upravil si puky, manžetu rudé košile a na malíčku se mu blýskl skvostný diamant. V ruce se mu
v mžiku objevil již zapálený drahý doutníček. Labužnicky potáhl a
zavrtal do mě hypnotický pohled. Jenže na mě tohle neplatí, to by
spíš zhypnotizoval skříň zamnou.
Tak jsme na sebe chvíli
zírali, až on to posléze vzdal.
„Hm…ehm, myslím, že není
třeba abych se představoval..“
„ Vy jste…..?“
Přerušil mne rázným
gestem ruky.
„No ne, já jen abych měl
jistotu.“ blufoval jsem.
„Ah tak, co v jiné
podobě?“ Vzduch se zavlnil a na jeho místě seděl pohledný
mládenec ve šviháckém operetním
lesnickém oblečku s nezbytným tralaláčkem.
„Hmm“, ocenil jsem to
nenadšeně, „tohle už myslím trochu vyšlo z módy.“
„Tak radši něco jiného?“
nabídl a opět se změnil. Tentokrát tu proti mně seděl
nechutně smradlavý chlupatý tvor se zakroucenými rohy, který v rukou
zálibně hladil svůj kravský ocas.
„Hezká kreace,“ ocenil jsem,
„Máte ještě něco v zásobě?“
„UH“ , prohlásil a
změnil se do původní podoby,
„Trocha obdivu by nezaškodila. Předpokládal jsem, že nejlepší
z Merlinových učedníků
to ocení.“
„Já bych spíš ocenil, kdyby
jste už konečně vybalil, co tu chcete a pak za sebou zavřel
dveře zvenčí.“
Neurazil se, instituce, ke
které náležel, byla zvyklá na to, že je někdo vyhazoval třeba
desetkrát a oni se vraceli i po jedenácté a zdárně předstírali, že
přišli poprvé.
„Je mi to trapné
přiznávat, že tak mocná organizace, jako ta naše, má problém, ale je to
tak. Když v roce 1999 sestoupil z nebe velký král hrůzy,
vypadalo to, že vše bude v pořádku, ale velmi brzy se ukázalo, že to
byla zásadní chyba, protože s ním přišlo na Zem i velké množství
dalších temných bytostí a naše administrativa nebyla schopna je všechny
alespoň monitorovat, natož pak řídit, nehledě k tomu, že
mnohé odmítali naši svrchovanost. Začali se tak brzy tvořit frakce na
nás zcela nezávislé s vlastními plány a členskou základnou.
V současné době se některé cítí být již tak silné, že ne
sice zcela otevřeně, ale jasně deklarují svou nezávislost a
vlastní koncepci zla.
Problém je v tom, že
teoreticky by jsme je měli podpořit, ale fakticky to nelze, vzhledem
k tomu, že je to konkurence, kterou nemáme rádi.
Nemůžeme tedy proti
nim nic oficiálně podniknout, to
bychom pomáhali silám Dobra, to by dobrému jménu naší firmy neprospělo. Je
to zapeklitá situace…“
„Chápu,“ pokýval jsem, „
musíte si udržovat zlou pověst co?“
„Přesně! Proto jsem
tady.Vy jako čaroděj jste uprostřed na půli cesty a jste
jednotlivec na kterého se neupíná téměř žádná pozornost. Mohl by jste
pro nás pracovat nenápadně.“
„Pomáhat velkému zlu
potřít menší? To zní…“
„Paradoxně co?! A
lákavě,“ a usmál se, ale byl to
úsměv žraloka, který se už-už chystá pozřít oběť. Mé
synapse se spojily a kdesi vzadu v mém mozku zablikalo varovné
světélko.
„Pochopitelně budete mít
veškerou naší logistickou podporu a výše honoráře není podstatná,“ vstal
na znamení, že rozhovor je u konce a
jakoby nečekal, že by mohl být odmítnut. Smetl neviditelné smítko ze saka a byl pryč. Tyhle snobské
způsoby mě dicinky pobavily.
Zůstal jsem sám jen se
svými myšlenkami a převracel ten návrh stále dokola, ale stále jsem si
nebyl jist, co přesně mi na tom vadí. Tak jsem proseděl zbytek
dne, přehrával jsem si to zas a znova a užíral se.
Nakonec jsem to vzdal a šel
domů. Na podlahu jsem nakreslil kruh, do něj pentagram a na jeho
vrcholy znaky pěti géniů, vstoupil dovnitř a kruh uzavřel.
Udělal jsem krok a rázem
jsem šel v patách Cortezových žoldáků, další krok a viděl jsem
jak slepý mládenec kreslí do písku před Karlem IV. litery ukazující jeho
budoucnost. Další krok a v dáli
vidím mohutné věže hradu Avalon a stojím u posvátného dubu u Merlinovy
jeskyně. Vaří cosi v kotlíku, kyne mi abych si sedl a šibalsky
se usmívá.
Tak jako vždy, ví víc než
dává najevo, ale dnes oproti svému zvyku jde přímo k jádru problému.
„ Takže co říkáš té
nabídce?“
„Ano, zdá se to být výhodné,
ale je v tom nějaký háček, jen nevím jaký.“
„A co máš v hlavě
místo mozku?“ láteří a já vím, že je to jen naoko.
„Už by jsi je přeci mohl
znát. Jistě- je to výhodné, ale pro ně. Pomůžeš jim likvidovat
slabé, aby silní byli ještě silnější? Uvědom si, že tyhle
vnitřní rozbroje oslabují jak slabé tak i silné. Caesar v Galii
dokázal zvítězit jen proto, že se mu povedlo udržovat nepřátelství
mezi jednotlivými keltskými kmeny.“
„Možná bych to měl
odmítnout.“
„To nejde,“ obořil se na
mne, „ Jednak by si našli jiného, ještě většího moulu než jsi ty a
jednak by jsi se stal jejich terčem a štvali by tě jak divou
zvěř. Tohle je nabídka, kterou nelze odmítnout.“
Moje nálada klesla na
úroveň bodu mrazu, ale Merlin mi podal číši jiskřivého
španělského vína a vysvětloval dál: „ Mají tě za hloupého, tak
jim ho předveď ne?!“
To víno bylo zabiják, chutnalo tak sladce, ale druhý den jsem
měl hlavu jak spojené ocelárny. Vyšel jsem se projít, abych se dal trochu
dohromady. Najít nějaký ten čarodějnický spolek nebo sektu provozující kouzelnické rituály či
vyvolávající některého z velkého pantheonu bohů, to by nebyl
problém. V každé ulici by jste jich našli několik.
Nakonec jsem zakotvil ve svém
oblíbené hospodě U havrana. Po několika schodech dolů a pak
úzkou uličkou do malého baru, kde neřičela moderní hudba ani tu
nebyl žádný program. Světlo tu bylo tlumené, protože ti kteří se tu
scházeli probírali záležitosti, které
světlo nerado.
Pak do lokálu vplula nádherná
ženská bytost, která jakoby vypadla
z erotických snů mnoha mužů. Štíhlý pas, oblé boky a krásné
poprsí.
Doprovázel ji naditý mládenec, který tvarem připomínal
fortelnou kredenc a pravděpodobně měl i podobnou inteligenci.
Kdysi, když byla Lidie ještě
malou hvězdičkou, pořídila si, jak bylo tehdy v módě,
starý hrad, ale brzy přišla na to, že ji podvedly, protože se po něm
prohánělo nejmíň tucet duchů.
Než se mi podařilo je
vystrnadit, tak jsme se tak trochu sblížili, ale ona pak dostala roli ve
slavném muzikálu a mladý začínající čaroděj už jí byl málo,
takže mě překvapilo, že když mě uviděla, hned se ke
mně hnala s radostným výkřikem, vlekouc svou gorilu za sebou.
„Tebe bych zrovna
potřebovala! Vlastně jsem tě hledala a počítala jsem
s tím, že tě najdu v nějakém takovémhle pajzlu. Prolézáme
je už celý večer, viď Maxíčku?“
„Hmm“ kývl Maxíček
prkenně. Kdyby nebyl tak obrovitý, vypadal by jako pimprdlový Škrhola.
Tál jsem pod jejím pohledem
jako sníh pod jarním sluníčkem.
My muži jsme sice silní, ale sotva
se na nás usměje pohledná žena, stávají se z nás pitomci, kteří
zaměňují svá přání za realitu a ztrácejí zcela soudnost.
Z normálních mužů
se stávají rytíři, kteří jsou ochotni trmácet se pro svou dámu
přes půl světa, zatímco ona jim doma nasazuje parohy tak velké,
že by s nimi vraty neprošel. Jdou ochotni vrhnout se do boje proti
tlupě nepřátel, na které ona
mu ukáže svým něžným prstíčkem a nechat se s přiblblým
úsměvem rozsekat na fašírku.
Ani já na tom nebyl lépe a
snaživě jsem kýval a úplně zapomněl, jaký úkol mi dal
Mefistoteles.
„Maxíčku, pejsánku, to
je ten hodný čaroděj Čárlí Šín o kterém jsem ti toho tolik
vyprávěla,“ a vinula se k němu jako břečťan.
„Ééééé“ pokusil se něco
namítnout obr.
„Ale ty můj medvídku, ty
už se nepamatuješ?“ doprovázela svou řeč mnoha úsměvy, hlazením
a vlněním se kolem něj.
„Hmmm,“ řekl opět
Max. V duchu jsem konstatoval, že
má velmi bohatou slovní zásobu. Ostatně to nebylo ani zapotřebí, byl
jen módním doplňkem Lidie, asi jako náušnice v uchu.
Nicméně, když jsem si uvědomil,
jak s ním manipuluje, ihned mi hladina testosteronu klesla na normál: „ Co
to bude tentokrát?“
„Víš, když jsem kupovala
svůj hrad, tak mě to, že jsem
tam měla duchy opravdu rušilo, ale když jsem přišla do
společnosti, zjistila jsem, že mít
hrad bez ducha je společensky
neúnosné. Nemůžu tam pozvat ani
žádnou společnost, když by je o půlnoci nepřišel
pozdravit žádný duch.“ štěbetala sladce.
Jen jsem si povzdychl a
pomyslel na to,že poltgajsti jsou naprosto neovladatelní nejsou to žádná domácí zvířátka
s růžovou mašlí na krku, která na požádání podávají pacinku.
„Nemohl by jsi mi je
přičarovat zpět?“ ale hned si sama odpověděla „Ovšemže
mohl! Vždyť jsi velký a mocný čaroděj, že jo? Bude to pro tebe
hračka.“
Zamávala řasami a
vykouzlila ten nejsvůdnější a všeslibující úsměv o síle 100 KW.
Já naopak zahrál totálně zamilovaného a zacukroval: „
Jistě má drahá přítelkyně, víš, že jsem hotov splnit tvé
přání.“
Oba jsme byli spokojeni, jen
Maxík se na mě zamračil a
jeho pohled věštil nebezpečí úrazu, pokud bych se k jeho
milované chtěl přiblížit trochu více. Což jsem nechtěl.
Každý z nás byl
v té chvíli přesvědčen o tom, že se bude hrát podle
něj, ale netušili jsme, že noty již byly napsány jinak.
Kapitola II.
Nejlepší způsob jak
se dostat do problému je vyvolat ducha. Nejlepší způsob jak se dostat do
velkých problémů je vyvolat více duchů.
Čárlí Šín
Ačkoliv k evokaci
čaroděj nepotřebuje v zásadě nic co by nenašel na
místě samotném, vlekl jsem sebou k Lidíi kufr plný harampádí, jen abych
udělal patřičný dojem.
Pohodlná asfaltová silnice
končila, jak tradice velela, v malé podhorské vesnici, kde na mě
před místním hostincem již čekal
černý kočár tažený čtyřspřežím černých
koní s kočím v černém
s vysokým cylindrem.
Jakmile jsem kufr dotáhl do
kočáru, kočí práskl bičem a povoz se vydal na cest plnou
výmolů a ostrých zatáček, kde z jedné strany byla příkrá
skála a z druhé hluboká rokle.
Hrad nebyl původně
moc velký, ale Lidii se podařilo sehnat z výprodeje řadu filmových
efektů a tak zvenčí vypadal impozantně. Všude samé
věžičky se spoustou vlajek, zubaté hradby se ježily děly a
v oknech plálo světlo, do dálky se rozléhal hluk ryčné hudby a
hodujících hostů.
Lídie byla někde na
natáčení exteriérů a svého
Maxe měla ssebou a tak na hradě bylo jen několik služebných
a já měl volné pole působnosti.
Když jsem tam byl poprvé, tak
jsem se věnoval spíše půvabům paní domu, než své prácí, kterou jsem tím pádem
odfláknul. Hrad jsem totiž zbavil duchů tím, že jsem jim všechny
přístupy zapečetil a zabránil jim tak se manifestovat. Dalo se tedy
snadno odhadnout, že pokud bych je prostě otevřel, setkal bych se
s ne zrovna přátelsky naladěnou společností.
Rozhodl jsem se tedy
postupovat opatrně a otevřít jen jeden vchod.
Zavrhl jsem zbrojnici,
protože v ní bylo spousta ostrých předmětů i knihovnu, kde
zvláště okované svazky mohly být nebezpečné.
Pro jistotu jsem si vybral
odlehlou místnost zcela prázdnou a
nepoužívanou.
Vytvořil jsem si osobní
ochranu, našel své původní kouzlo a zrušil ho.
Bývalo zvykem, že se na
jednom místě materializoval vždy jen jeden duch a tak jsem byl
překvapen, když se do místnosti začaly hrnout jeden za druhým.
V té chvíli jsem byl vděčen své prozíravosti, že jsem se
zabezpečil.
Vedle starověkých bojovníků
s dřevěnými kyji, tu byli do železa zakutí rytíři, dámy se
špičatými klobouky, vysokými parukami nebo v hluboce dekoltovaných
šatech. Vypadlo to se mnou bledě, protože jsem očekával, že se na mne
všichni najednou vrhnou, ale oni mi namísto toho začali děkovat a
velebit mě jako zachránce. Jeden přes druhého se
překřikovali.
Malou chvíli jsem to
nechápal, ale pak se ozval dunivý hlas odněkud z velké hloubky: „
Cítím přítomnost člověka, kterou jsem necítil již celé eony. HA! Kdož jest ten červ pozemský?
Proč již neleží v prachu u mých nohou a nelíbá lem mých
střevíců? A kde od něj mám obětinu? Pojď se mi
kořit, přítomnost nehmotných astrálů mě nedokázala
uspokojit ač se vpravdě tuze snažily!“
S těmihle
pradávnými bohy je ten problém, že jsou příliš autokratičtí a
sebestřední, takže nejsou schopni zaznamenat změny a stávají se
dětinsky směšnými.
Přistoupit na jejich hru
není to nejlepší řešení, ale naopak oponence se může též stát pro
dotyčného fatální.
„Hm, nějak jsem
přeslechl tvé jméno.“ manévroval jsem tedy.
Jsouť já velký
Amon-Thot,“ zahřměl hlas, teď již mnohem blíž. Situace se
stávala vážnou.
„Promiň, ale nemohu si
nějak vzpomenout, že bych o tobě slyšel. Jsi snad jedním ze Starých
bohů žijících v podzemních prostorách?“
„Ano, ale moji poddaní se
proti mně spojili, oslabili mě a uvrhli do bezčasu. Nyní jsem se
však osvobodil a hodlám se navrátit na trůn, který mi právem náleží,“ a
jeho hlas rozechvíval okenní tabulky. Na nádherně upravené zahradě se
začala zhmotňovat stvůra, kterou lze jen stěží popsat,
„Ano,“ řval, „chci
dosednout na nejvyšší pedistal, kde mi všichni ostatní budou vzdávat hold a
naslouchat mým příkazům, neboť jen já…“ Nedořekl,
z čista-jasna se nad hradem zjevil černý mráček a
z něho zaječel hlas: „Cože? Ty nicko!“
Z mraku vyletěl blesk a
v jediném oslnivém záblesku změnil Amon- Tota v hromádku popela.
Zvedl se vítr a za doprovodu
maniakálního smíchu ho rozfoukal.
Mohutná zeď hradu se
rozpadla, jakoby to byla dětská
stavebnice a na hradní zahradu se vřítil
válečný vůz tažený čtyřspřežím černých
kanců s hrozivými kly. Na voze stál mohutný muž oblečený do zbroje,
která prezentovala půlroční produkci Manessmanových oceláren. Dlouhý vous za ním vlál, jednou
rukou držel opratě, druhou mával gigantickým mlatem a křičel:
„Chce se semnou někdo popasovat o trůn všech bohů?“
„Co tu děláš ty
bečko zvětralého piva?“ odpověděl mu briskně mrak a
zároveň z něj vyšlehl další blesk. Wotan však hbitě
nastavil stříbrný štít a blesk se od něj odrazil zpět.
„HUF!“ ozvalo se a
z mraku zbyl jen malý obláček. Wotan se zvrhle zachechtal, hrábl
kamsi do hlubin vozu, vytáhl soudek, pěstí ho narazil, přiložil
k ústům a chlemtal pěnivý mok, jenž mu stékal po vousech
ostatně již slepený mnoha geologickými vrstvami zbytků.
Vedle něj se zhmotnila
krásná snědá žena dokonalých tvarů, s jen nepatrnou
tělesnou vadou- šesti rukama. Zakotvila na silákovi svůdným pohledem
a zacvrlikala: „Hej, ty jseš ale silnej kluk, ty umíš s každým řácky
zatočit viď?“
Wotan se jako zhypnotizovaný díval jak se
svůdně vlní a bylo opravdu na co se dívat.
„No jasně,“ prohlásil
sebejistě, „Vzal bych tě na malou projížďku. Pak by jsme si
mohli někde zašpásovat co?“
Její čtyři ruce
nelenily a ohmatávaly Wotanovy svaly, zatímco on slintal blahem.
Slunce bylo dosunuto stranou, nebe se otevřelo
a objevilo se oko v trojúhelníkovém otvoru: „ Někdo se tu pokusil
zpochybnit mé božské prvenství?“ zeptalo se nedůvěřivě.
„Jehovo, starej se o ten
svůj vyvolený národ smrdutejch pastýřů a dej nám pokoj jo?“
„Ty pasáku prsatých valkýr,
ty tupá horo svalů, jestlipak víš, že tohle je Kálí, bohyně žen,
které patří všem mužům a její ctnost neváží víc než pírko holubice.?“
„Impotente,“ vyprskla Kálí,
„podvodníku, řezníku!“
Dírou v hradbách, kterou
se vevalil Wotan vpochodoval pestře ozdobený slon a za ním osm svalnatých
Indů na stříbrném platu neslo nesmírně obézního tvora, který
smířlivě kýval olysalou hlavou a kynul rukama ozdobenýma prsteny.
Události začaly nabírat
na rychlosti. Ozval se znova rachot a zeď se probořila na opačné
straně než byl první otvor a dovnitř vplul rákosový člun s desítkou veslařů na každé straně. Na přídi stál
štíhlý muž s hlavou ibise a s rukama založenýma na mohutně
vypracované hrudi. Za ním na původně vzorně upravenou zahradu
proudili další a další bohové a bohyně se svou ekipou.
Všichni nejprve hlásali své
nejvyšší božství, čímž se automaticky dostávali do sporu se všemi
ostatními.
Nadávky, blesky, prokletí
létaly sem a tam. Z nebe padaly žáby, kroupy, krvavé hnáty a další
svinstvo. Zem se pravidelně otevírala, aby některé bohy pohltila a
jiné vyvrhla. Mezi tím pobíhali
hrdinové, víly, jednorožci, draci a další havěť. Zmatek byl dokonalý,
všichni bojovali proti všem. Moje jediné štěstí bylo, že jsem to pozoroval
z třetího patra hradní věže a v tom tartasu si mě
nikdo nevšiml, zatímco duchové se zamnou krčily v koutku a
kňučely strachy.
Kapitola III.
Bůh je
Světlo a Tmy v něm žádné není.
II. Pavlova epištola.
Chvíli se zdálo, že to nebude
mít konec, protože ti bozi, kteří v boji podlehli, se vzápětí
reinkrinovali a s novou vervou se pouštěli opět do boje.
Jen Kálí seděla opodál a
oproti svému zvyku si jednou rukou upravovala manikúru a dalšími žonglovala
s uťatými hlavami někoho z doprovodu bohů.
Ti trochu
inteligentnější tedy začali své soky expedovat v bezvědomí
do bezčasu a tak se počet bojujících přeci jen postupem
času zredukoval. Ostrý záblesk a hromová rána přehlušila všechno a
Slunce bylo přitaženo zpět.
„Co se to tu děje?“ ozval
se hlas odnikud.
Bohové rázem ustali a
začali honem jeden přes druhého vysvětlovat a stěžovat si
na druhé.
Z druhé strany se
přivalila Temnota a sladce se zeptala: „Mohu tu být nějak nápomocen?“
„Ne díky,“ odseklo
Světlo kategoricky. Začal se dělat vír, sílil, točil se
stále rychleji a stahoval do svého středy postupně všechny,
kteří zbyli na zahradě. Jakmile v něm zmizel poslední
z bohů, úkaz zmizel a Světlo a Tma se vydaly každý jinam. Jen
Kálí zůstala, seděla v rohu a senilně se smála. Zahrada
vypadal hrozně.
Tak za tohle mě Lýdie
asi nepochválí, myslel jsem si.
V nouzi nejvyšší mívám
ty nejlepší nápady. Otočil jsem se
k dosud strachem se chvějící skupince duchů a řekl
jim s tváří hráče pokeru:
„ Viděli jste to?“
„Ano, ó velký kouzelníku.“
„Zachránil jsem vás?“
Všichni horlivě
přikyvovali.
„Výborně!“ zamnul jsem
si ruce, „tak můžeme
přistoupit k dohodě.“
Když se Lýdie za tři dny
vrátila byla velmi spokojená, když jsem jí představil dva tucty
zpacifikovaných duchů. Její modré oči se rozšířily údivem a se znechucením obhlédla to, co
zůstalo ze zahrady.
„Zkrotit tak velké množství
duchů si milá vyžádalo moje velké úsilí. Musel jsem s nimi těžce
a dlouho bojovat,“ vysvětlil jsem hladce.
„Opravdu?“ Muselo to být
hrozné!“
„Ano, sotva jsem vyvázl životem,“
básnil jsem.
Jsi můj velký hrdina!“
líbla mě na čelo a Max se ani nezamračil.
Nechal jsem si od ní napsat
šek a vydal se na cestu domů.
Další den jsem dorazil do
kanceláře ve velmi dobré náladě.
Dveře se rozlétly a
dovnitř opět vpadl barbar Derek: „ Ty prolhaný
černokněžníku! Agaro-šance je projekt na zvýšení obilných
výnosů.“ a mával taseným mečem
„Ne Dereku, asanace. Já ti to
radši napíšu,“ vyhýbaje se svištící čepeli, popadl jsem tužku a blok.
Vyvalil na mě oči a jeho meč zůstal stát uprostřed pohybu:
„Ty umíš psát?“
„Jo.“
„Ale já neumím číst.“
„On už ti to někdo
přečte a ukáže ti kam máš jít.“
Derek vážně pokýval hlavou a sklonil meč.
Vstoupila další známá
postava. Mefistoteles už nebyl tak elegantní jako minule. Studeně se
podíval na Dereka a stroze rozkázal: „Vodval se bedno steroidů.“
Derek popadl papír a
tváře se jako školáček zmizel.
„Co to mělo být Šíne?“
začal čert. Mělo to znít přísně, ale bylo jasné, že je
na tom mizerně.
„Chtěli jsme je jen
malikato pošimrat a ty jsi převrátil polovinu vesmíru.“
Vytáhl blok a četl: „
Zlikvidováno, deset hlavních bohů, dvacettři menších, patnáct
polobohů a stodvacet členů doprovodu.
Navíc jsme se na místo
dostavili až jako druzí a tudíž jsme to byli my, kdo se musel nabídnout
k pomoci, která byla ostatně odmítnuta.Tím jsme se dostali do
podřízeneckého postavení. To je pro tebe špatné Šinen, moc špatné!“
Zacvrlikal mobil. Mefisto ho
vytáhl a otráveně se ohlásil: „Prosím?“
Vzápětí se narovnal,
jakoby právě spolkl pravítko.
„Ano pane!
…...
Jistě pane!
….
Honorář platím ze
svého?Ale pane!!!?
……..
Jistě, souhlasím
s vámi, je to má vina
……
Všichni z plánovacího
dolů ke kotlům
…..
Já taky?
……
Čert čtvrté kategorie?
….
Pane, prosím NÉ!
………..
Nástup už zítra?…
Ano, rozumím. Provedu!“
Mefisto se během hovoru
celý propadal sám do sebe a jeho původně snědá pleť byla
v závěru křídově bílá. Vstal a vypotácel se
z kanceláře.
Kapitola IV.
Nejlepší je ta magie,
kterou nemusíte použít.
Čárlí Šín.
Jen jsem si stačil nalít
panáka, hodit nohy na stůl a už tu byl Merlin. Přicházel vždy, když
měl pocit, že by mé sebevědomí mohlo poskočit do kladných hodnot
a hned mě začal zpracovávat: „Jako obvykle,že? Sklízíš úspěch
tam, kde jsi ani nehnul prstem. Uvědomuješ si, že jsi jen malou figurkou
v něčí hře?“
A víš, že je mi to fuk? Pro
mě je podstatné jen to, že jsem ta figurka, která zůstává naživu.“
„Tentokrát,“ usadil mě a
vytáhl odněkud láhev červeného a v papíru zabalené uzené
úhoře.
„Máš pravdu, ono je lepší
nepátrat po tom co člověka v budoucnosti čeká. Minulost již
není, budoucnost je nejistá a tak pravdivý je jen tento okamžik, který
právě žijeme.“