back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : MAGIE - POHLED ZA HUMNA





Dnes, kdy k nám žánr fantasy přicválal na bílém válečném oři a plně ovládl knižní trh, se to všude kouzelníky jen hemží, až se dělají mžitky před očima. Manipulují tu s kouzly mnohdy maximální průbojnosti a jeden každý nesvede kouzlo, dokud se alespoň půl hodiny nemotá v pentagramu a nevyvádí hromadu dalších pitomostí. A tady jsme u kamene úrazu.


Spousta lidí píšících o magii o ní ve skutečnosti nemá ani páru a tak mnohé akce takových „mágů“ vyvolají u čtenářů nejspíš smích a co je podstatné, zkreslí to jejich pohled na magii. Ačkoliv si tím patrně hned z počátku udělám spoustu nepřátel, dovolím si magii přirovnat k vědě. Věda, obecně řečeno, přijímá věci za dané teprve tehdy, když je lze zvážit, změřit a pochopit jejich funkci. Platí tedy pro ni jakési krédo: „Věřím jen v to, co existuje.“

U magie je tomu naopak: „Aby něco začalo existovat, musím v to věřit“. Je to samozřejmě zhuštěné a nepřesné, nicméně nejvýstižnější. Drastickým a jen zdánlivě vzdáleným příkladem toho může být mnoho zaznamenaných případů proutkařů, kteří ztratili své schopnosti ve chvíli, kdy přestali věřit v účinnost svého proutku. Mág totiž stejně jako proutkař pracuje především svou myslí.

Magie i věda ve své prapůvodní podobě pracovala velmi primitivními prostředky. (Jen si vzpomeňte za jakých podmínek se dělaly první pokusy, které potom vedly k výrobě atomové bomby.) Kouzelník-mág si musel nejprve stvořit představu a snažit se, aby byla tak plastická, jakoby existovala doopravdy, a poté ji implantovat ostatním s maximem podrobností.

Ti nejlepší pak byli schopni takové předané představě i dodat pro člověka všechny potřebné vjemy. Nespokojili se tedy jen se zrakovou iluzí, ale doplnili ji i o sluchové a hmatové počitky. Nelze se pak lidem divit, že vzrušeně vyprávěli o tom jak bojovali s obrem, mluvili s démony, či prožili milostný románek s vílou, případně, že byli uneseni malými zelenými ufouňáky ze souhvězdí Hadonoše.

Druhou možností, která má obdobný mechanizmus, je to, že mág svou myslí "vsáhne" do jiného paralelního sv_ta a odtud přitáhne to co potřebuje. Do našeho světa takto přitažený objekt má většinou jen malou stálost a tak brzy "čerti" nebo "obří roboti z Voroněže" zmizí, ale ve výjimečných případech jsou natolik stálí, že se uchovají jako prapodivné a jen málokdy pochopitelné artefakty, nad kterými si lidé marně lámou hlavu a které jsou nezařaditelné. A skutečně! Nepatří do našeho světa!

Teprve v pozdější době se k původně jednoduché inicializaci připojily rituály. Ty měly dvojí účel. Za prvé: Byly nápomocny adeptovi magie v soustředění a uvolnění své mysli pro nadcházející evokaci, a za druhé: Rozostřovaly vnímání druhých tak, že jejich mysl snadněji přijala představu. Tak jak postupně zaniklo původní povědomí o pravé podstatě magie, stával se rituál čím dál tím honosnější, delší a složitější, až se pod nánosem balastu ztratil zcela jeho původní smysl a stal se jen akcí vnitřního významu. Jako takový byl pak většinou nesmyslný a také neúčinný a jen málokdo se dokázal dobrat podstaty. Stejně tak by bylo možné mnohé technologické pokusy provést mnohem jednodušeji a bez mamutích chemických laboratoří.

Až do této chvíle bylo vše jednoduché a jasné, ale gordický uzel nastává ve chvíli, kdy si kdokoliv z nás položí otázku, jak je možné poznat, kdy opravdu vnímá skutečný svět a kdy jen předanou představu. S obdobnými problémy se setkává každý, kdo měl možnost vstoupit do tzv. Cyber space a delší dobu pobývat ve virtuální realitě. Počítačový svět je schopen předat celému tělu tak dokonalé vjemy, že se člověk po delší době zadaptuje a přijme tuto realitu za svou.

Po opuštění Cyber space se jen pomalu a těžce vrací. Je tu možná ještě netušená hrozba nové drogy, kdy se člověku nebude chtít vrátit z tohoto světa, obzvlášť bude-li tam hýčkán. Navíc ho virtuální realita je schopna přesvědčit, že nepotřebuje spát ani jíst... Pokud se vám zdá, že jsem se až příliš vzdálil od původního tématu, vzpomeňte na tanečníky, kteří při magických obřadech "cargo" zcela vyčerpali svůj energetický fond a umírali vysílením.

Ocitáme se tak na jakési Möbiově pásce, kde začátek může být zároveň i konec, nebo ve světě podobném Kleinově láhvi, kde uvnitř je zároveň i venku. Promyslíme-li to do důsledků, zjistíme, že za těchto předpokladů nelze jednoznačně určit, kdy máme skutečné prožitky a kdy jsme šáleni vlastními nedokonalými smysly nebo naše mysl přijímá něco vnuceného jí cizí myslí.

"Stojíme ze špatné strany goblénu," pravil otec Brown, slavný detektiv-farář. A opravdu, přestože za posledních sto let nám věda otevřela dveře k poznání doširoka, stále více si uvědomujeme, že vidíme jen nepatrnou část a naše poznání je nutně zkresleno úhlem pohledu..

Koho z vás z podobných úvah ještě nerozbolela hlava, tomu doporučuji, aby se v dnešním uspěchaném světě zastavil, podíval dozadu, zda tu není někdo kdo se mu dívá přes rameno, a občas má-li náladu si ho vodí na provázku jako loutku. Pro ty, kteří jsou ochotni si takovéto úvahy připustit se tu otvírá velmi černá brána mnoha temných myšlenek. To už jsme se ale od fantasy dostali až do zcela jiného žánru... k hororu.

Nebo třeba k hororové realitě, kdo ví?