Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounky větřík s nimi hraje; a vysoko - v daleké kraje bilé obláčky dálným nebem plynou a smutný vězeň takto mluví k nim: Vy, jenž dalekosahlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celi rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou, širou tu zemi, zemi jedinou!
|
A vidíte, někdy musí člověk jít pár tisíc mil, až někam daleko za moře, lehnout si tam do trávy a podívat se nahoru do nebe, aby pak teprve tu báseň pořádně pochopil. . .