koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : PARADIGMATA
Esej: PROČ JSEM SE NESTAL POLITIKEM   <4>


Proč jsem se nestal politikem.


Vidíte, taková jednoduchá otázka a já na ni nemám odpověď. Přesněji řečeno mám, ale je jich víc a nevím, kterou bych měl vybrat. Kdybych byl politik, tak bych tenhle problém neměl: tady bych použil tuhle odpověď, támhle zase támhletu, zítra tu třetí, pozítří tu sedmou ...

Ne, nejde mi o zesměšňování politiků, na to si úplně stačí oni sami. Zajímá mě jen, proč jsem se k nim nedal a zda jsem vlastně někde neudělal chybu. A tak to, co jsem tu napsal, je zároveň taková zpověď, litování hříchů a hned si také přidám rozhřešení. První odpověď, která mi napadá je, že jsem měl:

Absolutní nezájem o politiku.
Už od dětství jsem trpěl nutkáním hodně povídat. Dokonce jsem jednu dobu také učil, ale tam to bylo lehké, neboť studenti mě museli vyslechnout a navíc ještě se mnou souhlasili - snad v domění, že by jinak nedostali zápočet. Já jim tu domněku nevyvracel, snad z pohodlnosti, snad proto, že mám rád, když se mnou lidé souhlasí. Navíc se u nás dával zápočet hlavně za prezenci, jen semtam také za výsledky a někdy i za to, jak dalece čitelné byly jejich zápisky. Děvčata to měla lehké, protože ta uměla psát krasopisně.

To povídání, kterému se vznešeně říkalo pedagogika, mě tehdy velmi bavilo. Na druhé straně se mi ale nechtělo pořád lidi poučovat, neměl jsem na to dostatečně velké ego nebo co se to vlastně k tomu potřebuje. Mezi učením a poučováním je rozdíl v tom, že poučovatel je stoprocentně přesvědčen, že má pravdu jen on a nikdo jiný, anebo přinejmenším že on má tu největší pravdu ze všech. Poučování je v klinickém slova smyslu vlastně duševní porucha a v lidském slova smyslu blbost. Jenže poučovatel to neví a trik je v tom, že my zase nevíme, že on to neví a on pak vesele a nerušeně poučuje třeba i masy.

Kdosi to asi už řekl přede mnou: "Blbost je vlastně nevyléčitelná." Ano, blb sice přestává být blbem, už když pozná, že je blb, ovšem pokud je ještě blbem, nemůže ale poznat, že jím je, tudíž nemůže jím ani přestat být - je to takový Catch 22 (viz kniha Josepha Hellera). Čímž je to dokázáno, neboli Quod erat demonstrandum, jak říkával náš profesor matematiky, když nevěděl, jak dál. A od nutkání poučovat je už jen krok k poučování apozději i k nutkání oblbovat, což je vlastně samo politikaření.

Vím, že bych na to nebyl dobrý.
To na rozdíl od politiků, kteří to o sobě nevědí a tak se z nich postupně stávají tak zvané osobnosti veřejné (tady je zajímavé, jak se význam toho slova rozšířil, dříve se používal spíše pro veřejné, tedy vykřičené domy). A jak to vím, že bych na to nebyl dobrý? Po pravdě řečeno, já to tak docela stoprocentně nevím, ale na rozdíl do politiků si myslím, že lidstvu jen prospěje, když to nebudu zjišťovat v praxi.

Vyučil jsem se v jistém oboru,
takže se - asi jako každý jiný hňup bez fantazie - živím prací. Myslím si totiž, že politici jsou lidé, kteří nic pořádného neumí, a tak se místo práce musí živit jinak. Mám na to prosím i důkaz: většina politiků, když skončí svou veřejnou kariéru, se živí dál jen pomocí svých konekcí, pokud ovšem předtím neskončí ve vězení, že ano. S tou prací se ale asi mýlím: kdybych byl politik, tak bych věděl, že dneska se už stejně nikdo tou poctivou prací pořádně neuživí.

Chyběla mi touha spasit lidstvo,
která politikovi pomáhá šplhat se nahoru, aby tam, pohodlně usazen, mohl vykonávat svoji spasitelskou funkci. Že přitom dělá kopance, to mu nevadí: on ví, že každý jiný by to dělal hůř. Protože si to ale myslí všichni politici, dostáváme se tak k logickému paradoxu, že ne jeden, ale všichni politici se na to místo hodí nejlépe, i když každý z nich by to dělal hůř, než kterýkoliv z ostatních.

Nechtělo se mi pořád ohlupovat lidi.
To je ovšem jen výmluva - mě se chtělo, ale jaksi jsem se bál následků. Už v mládí jsem zaregistroval, že mi to jde docela dobře, šlo jen to trvat na určitém tvrzení dostatečně dlouho, tak dlouho, až ostatní začnout pochybovat o té pravdě. Také jsem to několikrát zkusil a řeknu vám, je to nebepečné - když vás prokouknou, dochází často i k ublížení na těle.

Daleko lepší se to ovšem dělá v davu, v davu se jaksi všechno myšlení navzájem ruší, takže dav pak navenek vypadá, že vůbec nemyslí. Tak se stane, že se pak všichni jednotlivci jaksi natočí jedním směrem jako molekuly ve zmagnetovaném železe. Zmagnetizovaný dav se pak s jinými zmagnetizovanými davy buď přitahuje, nebo odpuzuje. Patříte-li ovšem mezi obyčejné železo, oba tyto magnety - pardon, davy - vás pak mohou přitáhnout, přesněji řečeno shltnout. Zmagnetizovaný člen hlavu ovšem najednou začne nějak ztrácet mozkovou hmotu. Zmagnetizovaný dav se pozná podle toho, jak všichni souhlasně kývají hlavami: to je celkem pochopitelné, protože prázdnou hlavou se kývá opravdu lehce.

Pedagog či demagog?
Na demagogii, tj. tento proces zmagnetování, jsme všichni hodně náchylní, podobně jako na chřipku, a to ať už se jedná o vysokoškolského profesora nebo o ty, kterým se škola tak líbila, že si ji celou odseděli v obecné. Hlavní zbraní demagogie jsou totiž sliby. Čím to je, že i když se tisíckrát zklameme, věříme slibům znova a znova? Studoval jsem - soukromě - některá odvětví slibologie a zjistil jsem, že lidská bytost nemůže existovat, aniž by alespoň něčemu nevěřila. A my nejen že věřit musíme, my dokonce věřit chceme a ještě si myslíme, že věřit slibům patří k hlavním svobodám člověka. Zatím jsme ovšem jenom naprogramováni, že když nemáme čemu věřit, tak si už něco k věření vymyslíme.

Pak přijdou volby. Kdysi jsem v Oakville zneužíval své svaté právo volit, ne k volbě, ale k hloupému, skoro bych řekl školáckému žertu. U uren (myslím volebních) totiž sedí babičky - dobrovolnice - které vám mají ochotně pomoci a to také - opravdu ochotně - dělají. Tváří se, jako kdyby v těch urnách byly zpopelněné ostatky nějakých svatých. Opatrně jsem se jich zeptal, jestli se jich něco mohu zeptat. Bylo to ovšem zcela nelogické, protože už tato moje otázka byla jaksi bez dovolení. Ale bábušky, rozradostněny, že se jich vůbec někdo na něco ptá, mě ochotně pobídky, abych se nerozpakoval. Nerozpakuje se teda a drze v ruce drže (ano, s přechodníkem) všecky ty kandidátky, zeptal jsem se nevinně, jestli nemají ještě nějaké jiné, lepší, kandidáty.

Babičky mě s klidme moudrého stáří ujistily mě, že to je vše, co mají, že lepší kandidáti nejsou. To ovšem byla jen polovička pravdy: oni tehdy nebyli ani žádní horší kandidáti, že ano. Jedna věc mě přesto na slibech zaráží: ač na ně nevěřím, pořád je ještě rád dávám...

Revoluce mě nelákají.
Co to s tím má co dělat? Rád vysvětlím. Jednou jsme byli v Itálii, byl to výměnný zájezd s italskými studenty. Navštívili jsme také Florencii a pochopitelně jsme se zastavili i na známém náměstí u sochy Davida, jehož bezbrannost chtěl Michelangelo zřejmě naznačit relativně miniaturními genitáliemi. Na náměstí pod loggiemi sedělo pár studentů a každý si pilně čítal v malé rudé knížce. Přistopil jsem k jednomu a povídám:"Mao?" a on na to: "Si, si".

Tato historicky důležitá, ale historiky dosud nedoceněná konverzace mi vysvětlila celou tragedii lidstva: někteří studenti, místo aby se učili, si radči čtou různé maocetungovoviny a následkem toho neznají integrály a propadnou u zkoušek. Protože pak ovšem nic pořádného neumí, začnou dělat revoluce a jelikož neumí stavět, začnou tedy alespoň bourat. To jim ale jde kupodivu velice dobře a tak jsem zjistil, že takovou politiku můžet vlastně dělat každý. Dokonce i ti, co ty zkoušky udělali, protože ti mohou pak bourat ještě lépe a radostněji; příklady na mě nechtějte, nerad bych někoho vynechal. Hned mě tehdy také napadlo čistě politické řešení: musíme prostě všechny studenty nechat projít u zkoušek a těm slabším doporučit, aby ve svém oboru raději nepraktikovali, ale radši šli dělat něco nenáročného, jako třeba vedoucí oddělení.

Nejsem fatalista,
a věřím, že určité věci se mohou ještě víc zkazit, když se dělají špatně. To v politice neplatí anebo na to politici prostě nevěří. Pravda, matka příroda dokáže mnoho věcí napravit a každý politik vám bude tvrdit, že bez něj by to bylo určitě ještě horší. Že by to mohlo bez něj být naopak lepší, to už ho nenapadne a napadne-li ho to, k vyslovení téhož už u něj nedojde.

Historický zákon korupce a erupce
jsem pochopil, když jsme jako kluci podpláceli hlídačova syna, aby nám otvíral branku do sadu, kam jsme pak chodili na jablka. Ovšem jen do té doby, než na to přišel jeho otec, kasičku s našimi úplatky mu sebral a peníze propil. Když vystřízlivěl, dal na bránu nový zámek a ve výbuchu spravedlivého hněvu syna zpohlavkoval. Korupce prostě vede k erupci a absolutní korupce pak k erupci absolutní.

Z historie víme, že i ti nejupřímnější snahy politiků skončily fiaskem. Tak např. Napoleon, hrdina francouzské revoluce, si brzy z hesla "Liberté, egalité, fraternité!" nechal jen tu fraternitu a začal hned svým bratrům rozdělovat různá království. V dvacátém století máme takových napoleónků už tisíce. Ano, je to zákonité a kdo leze do politiky a pak říká, že nevěděl, jaká je to hrozná špína, ten je buď ignorant nebo lhář - anebo se nikdy v životě nemyl. Rozhodně to není člověk, který by měl řídit naše věci veřejné, jinak řečeno nám všem společné.

Poslední v řadě, ale ne v důležitosti,
je důvod zcela prostý: nikdo mi k politikaření nedal příležitost. Rodiče mě k tomu nevedli a z knih s eto nenaučíte. Dokonce se obávám, že jsem byl na politiku líný a je mi to teď nějak líto: představte si, kam bych to byl býval třeba dotáhl! Pochopitelně by tu byly i nevýhody - nikdy bych už nenapsal třeba takový článek, jako je tento...