Mám takovou jednu metodu, která mi pomáhá, když se cítím ve stresu, když mám nějaké velké problémy anebo prostě jen takvou špatnou náladu. Sdělím vám jí zcela zadarmo, ačkoliv jeden kalifornský šrink, pardon, psychiatr, na ní vydělává těžké peníze.
Pracuje to takto: představím si prostě, že zítra touhle dobu zemřu. Proč? To není důležité, však já taky zítra zemřít nechci, ale pro tuhle metodu je ta představa nutná. Zítra, pět minut před tím, než zemřu - to už to budu pochopitelně vědět - si najednou vzpomenu, jaké jsem měl včera, to jest dnes, starosti. A přijde mi to všechno tak k smíchu, že mě z toho klepne mrtvice ještě dřív, než umřu. A pak se pochopitelně rychle vrátím do skutečnosti a jsem hrozně rád, že jsem dneska, to jest zítra, vlastně nezemřel.
No vidíte a takhle jsem to dělal už deset let před tím psychiatrem. Ale abych mu nekřivdil - myslím, že tahle metoda je stará jako lidstvo samo. Vždyť takhle vlastně nějak vzniklo i náboženství.
Vidíte, začal jsem poměrně makábr historkou a skončil jsem úplně jinak. Převedl jsme to prostě na jinou platformu, na jinou dimenzi. Říká se tomu změna paradigmatu, neboli způsobu či modelu, jakým jsme zvyklí myslet. Ono totiž ve všem záleží hlavně na přístupu k věci, na t.zv. atitudě. Ano, na úhlu pohledu, z kterého se na věc díváme. Celý náš život se totiž zkládá z atitud a někdy se nám zdají dokonce i důležitější, než samotný život. Opakuji, že se nám tak jen zdají, protože jako v té historce o poloprázné láhvi whisky, je to všecko jen otázka názoru.
Že tu historku neznáte? No to je tak: optimista řekne, že je ještě napůl plná a pesimista zase, že je už napůl prázdná. Na faktu tím ovšem absolutně nic nezmění. Nejhorší je na tom pedant: ten to bude pořád přelévat, aby přesně změřil, kolik tam toho vlastně je a nezbude mu už čas, aby se rozhodl, co s tím zbytkem alkoholu vlastně udělá . . .
Na rozdíl od láhve s whisky nám naše atitudy naopak mohou život zkrátit či prodloužit. Anglické přísloví říká, že "our life isn´t just a series of chances, but the series of choices". Jinými slovy náhoda přeje každému, ale jen ten, kdo svou příležitost správně uchopí (a pochopitelně předem pochopí :-), ji může využít.
Ne vždycky nám tady pomůže logika. Kdosi udělal takovýhle pokus: položil dvě prázdné láhve na stůl, do jedné dal mouchu a do druhé včelu - ale láhve neuzavřel. Včela se mermomocí snažila prolézt skleněným dnem, kde také nakonec zemřela, zatímco moucha po nějaké době našla otevřené hrdlo a ulétla na svobodu. Z logického pohledu měla pravdu včela, která se lopotila za světlem, zdrojem života, zatímco moucha vlastně jen tak lítala jako blázen. Chudák včela ovšem zahynula jen proto, že nedokázala změnit svoje paradigma.
Zenon Alexandrijský kdysi řekl, že život je jako kniha: nezáleží vůbec na tom, jak je kniha veliká, ale jak je dobrá. A vidíte, filozofové se dnes pořád ještě hádají, kolik z té knihy života si vlastně píšeme sami, ať už jako jednotlivci nebo i jako společnost. A přitom ta kvantita tu není tak důležitá, stačí, když víme, že je na nás, jestli z toho díla bude tragedie nebo komedie. Mám ovšem na mysli komedii v dobrém slova smyslu, plnou pohody, komedii, při které se rádi zasmějeme, často i sobě.
Stačí prostě změna paradigmatu a z truchlohry tu máme veselohru - ale pozor, nesmíme to přehnat, aby z toho nebyla dokonce fraška!. A zrovna když si myslíme, že nám někdo ten život zatraceně špatně nalinkoval, stačí změnit úhel pohledu a hle - už to tak zle nevypadá. Dokud žijeme, je pořád nějaká, i když třeba dost malá naděje: problémy se dají vyřešit, z nemocí se můžeme vyléčit a chyby se často dají zase napravit. Horší je to s lidmi: ti se mění poměrně málo a hrozně,hrozně neradi. . .