koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : PARADIGMATA
Esej: POHLEDY VZHŮRU.   <15>


Pohledy vzhůru.


Když jsem byl ještě malý hoch, lehával jsem rád v trávě a díval se vzhůru, nebo jak se říká, přímo do nebe. Nade mnou pluly mraky, ptáci - tuláci nebeští - kroužili dokola nebo přelétávali modravé dálavy, slunce se pomalu šinulo po obloze, semtam se objevilo i letadlo, a by zase brzo zmizelo za obzorem. Bylo to, jako bych se mi otevřel jiný svět, nová dimenze. Všechno totiž vypadá přímo ze země úplně jinak: tak se to asi musí jevit platýzovi, který má oči na vrcholku hlavy. Místo obličejů lidí vidíte jen jejich brady, hlava skoro žádná, ale zato mají všichni dlouhé nohy. Však také dělají pořádně dlouhé kroky, takže se zdá, že to je na nich to nejdůležitější.

Lidé se kdysi dívali hodně na nebe: hledali tam různá znamení a když něco uviděli, honem s tím pospíchali domů, aby to sdělili ostatním. Pak se ale začali dívat vzhůru méně a méně. A proč ne: jak se stěhovali z jeskyň do hradů a později do malých domků či nízkých bytů, nahradil jim to vysoké nebe relativně nízký strop, který se postupem času ještě více snižoval. Náš život se stal věru přízemním: většinou se pohybujeme po zeměkouli v rozmezí nula až dva metry. A dnes se už lidé rozhlížejí po nebi jen proto, aby viděli, zda nebude pršet nebo jestli se neblíží nepřátelské bombarďáky. Jen vysoké stropy chrámů jim občas ještě připomínají nesmírnou dálku vesmíru, která se nad nimi klene.

Nerozumějte mi špatně, takový strop je ohromná věc, ovšem jak pro koho. Ne každý byt má na stropě malby jako Sixtinská kaple, většinou je jen jednobarevný a monotonní, semtam prasklina či zatoulaný pavouk a to je vše. Znám to dobře: jako kluk jsem hodně stonal a kromě čtení a zírání na strop se v nemocnici nedá moc jiného dělat. Kromě umírání; to jsem nezažil, ale říkají, že prý to není nic, na co se člověk může nějak zvlášť těšit - naštěstí se to často neopakuje. Zato v přírodě, tam můžete koukat nahoru hodiny a hodiny a pořád je tam něco zajímavého. Ať už to jsou zelené baldachýny stromů, nebo pohled nahoru na Alpské velikány, to jak kde.

A ta výška má ještě něco jiného - je to takový pocit svobody. Pravda, někteří lidé si v tom prostoru připadají nějak malí, jiným ale ani to nestačí a sní o letu na Měsíc nebo ještě dále. Já jsem skromný: mě stačí lehnout si do trávy a zadívat se do mraků. A vysoko nahoře letí hejno racků k Huronskému jezeru, jen tak, bez pohybu křídly, tiše klouzají ve světle slunce, které se pomaloučku kutálí na západ. A zdá se mi, jako bych se vznášel s nimi a slyším slova básně, kterou jsme kdysi recitovali ve škole:

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounky větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bilé obláčky dálným nebem plynou
a smutný vězeň takto mluví k nim:

Vy, jenž dalekosahlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celi rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širou tu zemi, zemi jedinou!

A vidíte, někdy musí člověk jít pár tisíc mil, až někam daleko za moře, lehnout si tam do trávy a podívat se nahoru do nebe, aby pak teprve tu báseň pořádně pochopil. . .