koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : PARADIGMATA
Esej: NOVÁ ARISTOKRACIE - BYROKRACIE.   <9>




Ještě coby mladík jsem si rád čítal v knize britského autora C. Northcote Parkinsona: Parkinson's Law (Parkinsonův zákon, první vydání 1957, já ovšem četl ještě v šedesátých letech už český překlad). Dnes, víc než čtyřicet let po tom, co kniha vyšla, jeho zákony pořád ještě platí. Tak například:

- Zákon rostoucí pyramidy - práce narůstá tak, aby vyplnila čas, který je jí k disposici (asi něco jako volný plyn, který se roztahuje, až vyplní prostor, který je mu vyhrazen) - Aministrativa všeobecně trpí chorobou zvanou nesvist t.j. 3 díly neschopnosti a pět dílů závisti. Ta rozežírá systém natolik, že nakonec nezbude než zaměstnance propustit, dát jim dobré doporučení a rozehnat je do celého světa. Budovu pak spálit a zem posypat solí.

Prní stadium - choroby se projevuje omlouváním vlastních a korporačních chyb. Vedoucí už neumí rozeznat schopné podřízené od neschopných, do firmy se přijímají hlavně příbuzní atd.
Druhé stadium - cíle si všichni dávají malé a také je dobře plní. Vedoucí už nedělají žádné chyby - oni totiž nedělají vůbec. Všichni si pochvalují podnikovou kafeterii.
Třetí stadium - je vlastně apatie. Štítky na dveřích pro nové zaměstnance se už nevyměňují, výtah nepracuje, do kanceláří prší, atd.

Smál jem se srdečně objevům profesora Parkinsona, kterého časopis Time nazval "Darwinem manažerské revoluce" a začal jsem srovnávat anglické byrokraty s těmi českými. To jsem tehdy ještě neznal byrokraty kanadské, které mi pak přiblížil ve své knize The Peter Principle (Petrův princip) jiný "byrokratolog", Kanaďan Lawrence J. Peter. Tvrdí, že "v hierarchii podniku se snaží každý zaměstnanec dosáhnout své hladiny neschopnosti", jinými slovy, snaží se být povýšen a to postupně až tam, kde už je zcela nekompetentní. Dr. Peter je tedy zakladatelem hierarchologie, vědy o hierarchiích, jinak řečeno o organizacích, které své zaměstnance řadí žebříčkovitě, podle řádu či stupně, ale hlavně podle pozice (pozor, ale ne schopnosti!)

On to také byl, který přišel na to, že neschopnost v oblasti lidského konání není žádná náhoda, ale zákonitý jev. Každý z nás má totiž svou hladinu neschopnosti, ovšem jako u skokanů do výšky, u každého je ta laťka trochu jinak vysoko. A jako ten výškař, každý se snažíme dostat co nejvýše. A tak jsme postupně povyšováni až na úroveň, kde už nic pořádného ani nemůžeme udělat.

Jako příklad Peter uvádí školu, což je pochopitelně nejen pravzor, ale vlastně i líheň budoucích byrokratů. Ale nebuďme nespravedliví: každý z nás se dá vycvičit na byrokrata a po-povýšit na jakýkoliv stupeň neschopnosti. Naše výsledky pak podle toho také vypadají. Ne, že bychom si to přáli - kdo by proboha chtěl být neschopný, naopak každý z nás by jistě chtěl být na svém místě kompetentní, jen kdyby mohl :-). Bohužel všemocný systém, ten starý moloch, si nás přeje mít inkompetentní, nikdo vlastně neví proč - snad proto, že si přeje zůstat jaksi beze změny. A tak se všichni inkompetenti snaží pracovat dál, defakto ovšem ale jen projevují činnost, i když si myslí, že opravdu pracují, a pokud ano, nadělají vlastně jen škodu.

Dr. Peter šel ovšem ještě dál - on hledal možná řešení tohoto problému, tohoto skoro bych řekl "dědičného" hříchu, ovšem jen taková, které by zároveň nezpůsobila zkázu systému. Jeho genialita mu umožnila, aby na to přišel: jediná možná náprava je degradovat každého zpět o jeden či více stupňů níže, kde byl ještě zcela kompetentní. Nevýhodou ovšem je, že se tak uprázní plno míst nahoře, zatímco metařů bude pak bude jaksi značný přebytek.

Přidávám se k slavným autorům svou trochou do mlýna. Vymyslel jsem totiž t.zv.Jansanův objev: "Byrokracie, jsa impotentní, se rozmnožuje pouze asexuálně, a to buď adopcí nebo adaptací". K tomu přihazuji hned dva axiomy:

Adopcí míníme přijímání různých příbuzných, kteří ač mají podobné DNA jako pan ředitel či manažeři, ale většinou jen tu neschopnou část DNA. O to více jsou ale oddání vedení podniku. Určitým druhem adopce je přijímání jejich partnerů z golfu či jiné kuličkové hry. Také povyšování je vlastně adopce z nižší na vyšší hladinu a vyvyšování se je pak ovšem už jen sekundárním projevem daného povýšence. "Adopti" jsou pochopitelně dobří jako hlasovači ve správní radě, na nižší úrovni pak většinou jen jako špehové.
Adaptace je proces, kdy se pracovník(ce) snaží napodobit své starší a povýšenější zaměstnance(kyně), za účelem zalíbit se, zapadnout do řady vyvolenců nebo prostě jen za příslib povýšení. Zmínění "adaptanti" sice nemají potřebné zlomky DNA, ale svou poslušností to plně vynahradí.

Ano, byrokracie se nám tu pěkně rozmnožila a zatím, co jsme se nedívali, pronikla nejen tam, kde bychom ji nečekali, ale hlavně tam, kde bychom se bez ní docela obešli, to jest všude. Nahrazuje nám teď aristokracii, ať už tu vyhynulou po přeslici či tu zdegenerovanou po příjici. V žilách byrokracie ovšem nekoluje modrá krev, ale obyčejný modrý inkoust. Jinak je ovšem daleko horší: tam kde šlechta přece jen musela přemýšlet - hlavně teda jak nevyhynout - má byrokrat jen pravidla, nažízení, kartotéky plus osobní zlovůli. V poslední době nám narůstá jako zhoubný nádor též byrokracie počítačová, ne tedy, že by počítačům nějak rozuměla, ale umí je výborně používat jako coby zbraň. Tam, kde by sedmihlavá saň na nás sršela jen oheň, a staří byrokrati nás ubíjeli oběžníky, dotazníky, průzkumy, reporty a rozpočty, nás teď moderní byrokracie uníjí emajly, faxy, databázemi a videokonferencemi. A na rozdíl od aristokracie nám od byrokracie bohužel už nepomůže žádný dobrý doktor Guillotine.

Přiznám se, že jsem si jako kluk často hrál na piráty, místo abych třeba raději vyrůstal na poslušný úřednický dorost. Je to vina mých rodičů, kteří na mě šetřili a nekoupili mi takové pěkné razítko, jako měl Venca Štempl, jehož tatínek byl na dráze. Nikdy jsme se nedozvěděli, co na té dráze dělal, jenom že tam pořád byl. Možná, ža ani on Vencovi ten štempl také nekoupil, ale jen tajně nosil z práce domů a zpět. Venca ovšem byl na svůj věk velmi vyspělý: už jeho první věta coby batole byla: "Vlak přijede na kolej!". Později dělal Venca vrátného v nemocnici, kde bylo jeho úkolem nepouštět nemocné dovnitř a uzdravené ven. Nedávno jsme si na něj vzpomněl: v Torontě kdosi umřel v nemocnici na pohotovosti, protože něco neměl - pojištění, papíry, prostě štěstí nebo co. Zatímco se v registraci pořád rozmýšleli nad nerudovským "Kam s ním?", anděl páně se nad ním smiloval a čerti v pekle se už těší na ty byrokraty, co to způsobili.

Škola mě ovšem nic závažnějšího nenaučila, ale to nebyla vina učitelů - po tom všem, co jim nařizovaly osnovy, už na ty důležitější věci prstě nezbyl čas. Později, to už na vojně, jsem poznal, že blbost nejen kvete, ale že se může i zelenat. Než jsem se naučil držet hubu a krok, bylo už bohužel po službě. Pamatuju, jak tehdy kolovala taková příhoda: na jakousi posádku přišlo memorandum, které ovšem všichni důstojníci podepsali, jako obvykle. Jenže memorandum se vrátilo s poznámkou: "Tento oběžník nebyl určen k vašemu podpisu. Prosím vymažte svůj podpis a podepište, že jste podpis vymazali."

Někdy jde důkladnost ještě dál a pro ty, kdo vniknou do duše byrokrata (ano, oni také mají duši, dokonce nafukovací), to je vždy zdrojem neuvěřitelné legrace. Na jedné sloužební cestě do Států k jedné supertajné firmě - mohu tady prozradit jen to, že její jméno začínalo jedním písmenem z abecedya že byla v Alabamě. Byl jsem tam certifikovat počítače a tak jsem každodenně procházel vrátnicí - přesněji řečeno: ráno vcházel, v noci vycházel. Ráno to bylo jednoduché: uvedl jsem té vrátnici, pardon vrátné, či lépe řečeno dozorčí či dozornici, všechna nutná data. Tedy své jméno a ještě něco, sex nebo co, už přesně nevím, a ke komu jdu - ona mu zavolala a pak mě kynula, vlastně jen pokynula, abych jako šel dovnitř. Dělali jsme často dlouho do noci, kdy už tam ta vrátná nebyla a tudíž ani pokyvovat - a tak jsem tedy vycházel s jedním místním inženýrem, který nás pak vždy oba odepsal.
Jenže jednou zapomněl, testování nás oba jaksi dsot zmohlo a já mu to zapomněl připomenout. Druhý den, už už jsem chtěl se chtěl zapsat, abych od ní dostal ten pokyn, když jsem si všiml - hrůza hrůz - že nejsem "odepsán", takže bych byl teoreticky vevnitř vlastně jaksi dvakrát. Nemám rozpolcenou osobnost a snažil jsem se na to tu vrátnou upozornit. Místo, aby mě prostě odepsala, snažila se šoupnout odpovědnost na mě, což mě vždycky naštve. Pošoupla ke mně knihu, ukázala na tu linku, kde byl potvrzen můj včerejší příchod a řekla stroze: Podepište, jako že odcházíte a napište tam hodinu." Měla tam zrovna na zaučení nějakou dívku, kterou předtím zrovna trápila a tak snad jako revanš nebo abych se pobavit, jsem prostě začal trojčit.
"Ba ne," povídám s úsměvem., "to nemohu, já už jsem přece venku, to bych lhal."

Byrokraty ovšem nejvíc naštvete, když se usmíváte, myslí si totiž, že se jim vysmíváte. V onom okamžiku se dokonce ani nemýlila. "Cože," otevřela hlasitě ústa, "vy se nemůžete podepsat?" Zřejmě nedovedla pochopit, že jí někdo může odporovat.
"Ne prosím," povídám, hláskem člověka, kterého chytli, když si z muzea odnášel domů ukradeného brontosaura, "já nemohu podepsat, že odcházím, když už jsem venku, že ano. Podpisuje se na druhé straně a můj podpis by vlastně stvrzoval , že jsem ještě uvnitř, že ano a to jak vidíte, já nejsem. Já jsem totiž tady, tudíž nemohu být tady i uvnitř najednou."

Dlouho jí to docházelo a já se tvářil smrtelně vážně, zatímco ta slečna co jí stála za zády, které to myslelo rychle, se už tiše chechtala. "Tak napište, že přicházíte," zakvílela zoufale.
"To prosím také nemohu, protože já jsem oficielně ještě vevnitř, jak teda mohu přicházet?" Tato varianta známeho románu J. Hellera "Catch 22" mě začala docela bavit. "To bych prosím lhal, dodal jsem opět ďábelsky.
Lhaní je ovšem pro byrokraty zakázané slovo, nesmí se totiž vůbec vyslovovat veřejně, jak jsem zjistil. Rozčilila se: "Vy jste se zapomněl odepsat!" definovala konečně svůj objev.
"Nikoliv," povídám, ale abych jí trochu pomohl, tak jsem dodal: "Víte, mě vždycky odepisoval ten inženýr, co ocházel se mnou.
"Jak se jmenoval?" vyhrkla vítězně."

Uvědomil jsem si, že když udám jeho jméno, tak ho dostanu do průšvihu a proto jsem řekl jen: "Gerard Depardieu".
Byla to velká firma a tak ho dlouho hledala v seznamu, leč marně. "Tady nepracuje," řekla konečně otráveně, ale zároveň i podezřívavě.
"No jo," ustoupil jsem ochotně, "možná, že se jmenoval Derobspierre nebo tak nějak, já jsem z Kanadya tak si ta jména těch lidí tady na oddělení pořád pletu."
"A koho si tam nepletete?" zeptala se naivně.
"No jen toho vedoucího, co za mě ručí," nadhodil jsem, protože jsem věděl, že tam zrovna ten den není. Volala tam, opět marně a já ji popoháněl, že už jsem dávno měl začít testovat. Nakonec jsem jí nabídl variantu, že zalezu za pult na jeji stranu, tam podepíšu odchod, vylezu ven a podepíšu příchod a zalezu zase dovniř. Tedy hned dva nebo dokonce tři přestupky pravidel, nemluvě už o lhaní o čase, který dávno prošel.
"Ale nesmite se divat, až budu podlejzat pult," varoval jsem ji. Nevěděla proč, a tak jsem jí vysvětlil, že kdyby se dívala, tak by mě musela za přestupky hned zatknout- pak se celá zblblá opravdu otočila, aby se nedívala. A oba jsme byli spokojeni: ona měla své podpisy a já se přesvědčil, že ještě u mně není nic ztraceno. Vyřešil jsme to elegantně a docela podle byro-pravidel. Možná, že si ještě nějaký ten štempl mohu koupit a třeba by se na mně ani nepoznalo, že nejsem rozený byrokrat!