Jednou se bude možná ve škole přednášet humor jakožto předmět povinný - čímž se ovšem z něho ztratí veškerá legrace - a propadnout z humoru bude jistě i velká ostuda. Zatím ale tomu tak není, a tak se nedivme, že pouze někteří lidé považují humor za něco nejen zábavného, ale i povznášejícího, ba přímo nutného k pocitu spokojenosti. I když už staří Čechové, kterým to myslelo kupodivu moderně, říkali, že "veselá mysl je půl zdraví".
Ovšem jiné přísloví zase říká "čistota - půl zdraví" a jelikož se tím míní asi ta druhá půlka zdraví, tak to už bychom pak vůbec nepotřebovali lékaře. Nu nevím, někdy se to s tou čistotou přehání, například umývání drahých zesnulých, než je uloží k věčnému spánku, už jim na zdraví jistě moc nepřidá. Všimněte si prosím, jak je ta čeština jemná: neříkáme "zemřelých", ale "zesnulých", oni totiž jen "usnuli". A budou spáti až do soudného dne, kdy je vzbudí hlas trouby a Svatý Jan bude prohlašovat: "Vidíte, vidíte, já jsem vám to říkal už v Apokalypse, ale kdepak, na moje slova nikdo nedá..."
Když už jsem tedy u těch, co nás opustili, je celkemtaké nelogické jim přát, "aby jim byla země lehká", proč taky! Na druhé straně přání "ať odpočívají v pokoji" má jasně ještě příchuť starého pohanství, zřejmě tu obavu, že se duch zesnulého bude ještě nějakou dobu potulovat po téhle zemi a bude je strašit. Napadá mi, že ale někteří lidé straší už za živa a tak nevím, jestli je tu vůbec nějaká záruka, že po smrti strašit přestanou.
Zmínil jsem se o češtině, ale pochopitelně každý národ má své slovní hříčky, žerty, humorné příběhy, případně i vtipy. Některé jsou pro jiné národy nepochopitelné, tak jako jsou vtipy železničářské nepochopitelné pro rybáře. A ano, jsou i vtipy, který se smějí jen Tibeťani a jiným zase jen Norové. A je to tak dobře. Jsou ale věci, kterým se smějí všechny národy: například blbosti jako takové, většinou ovšem jen blbosti těch druhých, ne jejich vlastní. Pravda, někdy se jim i to musí hodně vysvětlovat, ale o to srdečnější je pak jejich chechtot.
Je ovšem zajímavé, že ač všechny národy mají rády legraci, většinou ale nemají rády, když si děláte legraci z nich. Smysl pro humor není v tom, umět nějaký ten vtip vymyslet, ale hlavně umět také nějaký ten vtip přijmout od někoho jiného. Nemyslím tím ten vtip kopírovat čili šlohnout, ale nenaštvat se, když někdo žertuje o vás či na váš účet. Je ovšem těžké to nebrat osobně a říci si, že nůž má přece dvě ostří a jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne.
Některé národy si sice vymýšlejí i vtipy na sebe - jako důkaz své velkorysosti - ale říkat je smějí zase jen ony sami. To máte tak: národ, to je pro lidi něco jako nejvyšší pocta, něco jako uniforma po dědečkovi, co na tom, že jsou v ní často i moli. Jenže pro Marťany by už to naše lokální vlastnectví nehrálo tak velkou úlohu: asi by v nás především viděli lidi, to jest ne-marťany. Ovšem pokud by nás chtěli rozeštvat mezi sebou, stačilo by jim, aby u některých národů zvedli pocit vlastenectvi, který pak už lehce sklouzne - jak zkušenost ukazuje - na úroveň prachsprostého nacionalizmu či dokonce nacizmu.
V Kanadě máme tolik národností, že jich tolik určitě neměl ani praotec Noe na své arše. Že tam žádné neměl? No tak vidíte, ještě tak to jich máme ještě daleko víc. My jich máme tolik, že na to dokonce máme multi-národnostní politiku. Jenže ta by nám byla málo platná, kdyby si tu lidé sami neřekli, že nás víc věcí spojuje než rozděluje. Co na tom, že nalevo ode mně bydlí Dán a napravo Holanďan? Každý z nás je totiž jen emigrant x-té generace a většinou sem utekl před něčím nebo za něčím. Ač to na nás nikdo nežádal, nechali jsme dobrovolně naše národnostní zavazadla doma, aby nám to nezavadzela. Ano, ty potrhané rance plné zlosti na naše bývalé nepřátele v tom vývalém světě a přivezli jsme si sem jen svůj jazyk a kulturu. A to není málo. Také pochopitelně i náš humor, ale ten prý nic neváží. Nadávat tady někomu do -čanů, -áků, -ců, -nů, -rů, -sů a -dů, to by tu znělo přinejmenším pitomě. Jsme prostě Kanaďané a ne žádní kořeni, kteří myslí jen na své kořeny.
Tak tedy o kanadském humoru. Smát se tu můžete téměř všemu a důvodů tu najdeme jistě víc než dost. Ono to totiž lidi, co mají smysl pro humor - a těch je tu dost - tady nějak sbližuje. Tak třeba sedíte na nějakém mítinku, kde se diskutuje nedodržení smluv dodavatele. Situace napjatá až k prasknutí. A najednou někdo řekne vtip; pravda, docela blbej, ale všichni se zasmějí a uleví se jim. Najednou se ten "hrozný" problém nějak degraduje na daleko menší, no však to není konec světa, vždyť každý uděláme občas chybu, atd., atd. Lidi se totiž radši smějí než mračí. Zkuste se pořád mračit: vsadím se, že za měsíc budete mít žaludeční vředy. Takže humor je i "dobrá medicina" a i když třeba ne ta slibovana půlka, jistě má na svědomí i veliký kus zdraví.
Jako my máme české Kocourkovské, Kanada má svoje Newfies (Ňúfís, což je lidový název pro obyvatele Nového Foundlandu, Atlantické provincie). Anekdoty o nich vám ale neřeknu, neboť:
1) mám ňúfíky docela rád
2) se vždycky nějaký objeví, zrovna když začnu vyprávět nějaký ten ňúfícký fór.
Povím vám ale tři originál kanadské vtipy , a pokud jste je slyšeli jinde, tak to byl určitě jen plagiát.
Vite, jak se rozpozná Američan, Kanaďan a Angličan?
- Američané jsou potěšeni, když si je ve světě pletou s Kanaďany
- Kanaďané nemají rádi, když si je někdo plete s Američany
- Angličana si ještě nikdo s nikým jiným nespletl...
Stará paní Mac Allisterová zemřela a její čtyři synové ji snášejí v rakvi do přízemí. Najednou jeden z nich klopýtne, rakev jim vyklouzne, sveze se dolů po schodech a rozbije se o stěnu. Z rakve vstane oživlá nebožka a žije vesele ještě dalších šest let, než konečně opět zemře.
A zase ji její synové snášejí do přízemí . . . a pod schody stojí starý Mac Allister a volá: "Proboha , hoši - opatrně, jen opatrně!"
Do baru v Albertě vstoupí cowboy Willy a poručí si čtyři sklenice whisky. Když vidí barmanův udivený obličej, hned mu vysvětluje: "To máte tak, jsme čtyři bratři, rozházení po celé Kanadě: Bob žije na Ostrově Prince Edwarda, Kenny v Britské Kolumbii, Frank v Manitobě, no a já tady. A protože máme k sobě tak daleko, dělám to takhle: dám si čtyři sklenky a jak je tak popíjím, je to, jako bychom tu všichni seděli a povídali si..."
Tak to pokračuje několik týdnů, až jednou přijde Willy a smutně povídá: "Dneska mi nalej jen tři sklenky!"
"A copak, copak, jeden z tvých bratrů zemřel?" ptá se barman.
"Ale ne, "povídá Willy, "já jsem přestal pít!"
Nakonec jednu z Anglie, ta se mi ale skutečně stala: Když jsem tam byl naposledy, prošel jsem se po Trafouši a vzpomínal, jsem jak jsem tam přišel poprvé - utíkal jsem tehdy totiž do Anglie. Dostal jsem se do řeči - ani už nevím jak - se starším gentlemanem, jehož knir určitě pamatoval ještě Prince Alberta. Na jeho dotaz, odkud jsem, jsem mu pyšně řekl, že z Kanady. Chvíli přemýšlel a pak mu zasvitlo v očích a povídá: "Ach tak, vy jste z kolonií, že jo?"