koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : PARADIGMATA
Esej: JAK JSEM MOHL ZACHRÁNIT NAŠI PLANETU.   <10>




Přiznám se, že jsem člověk, který nejde s davem. Koneckonců někdo takový musí být; už jen proto, aby se ti ostatní měli do koho navést. Navíc věřím, že celkový IQ (inteligenční kvocient) davu se rovná tomu nejmenšímu IQ v davu, jak už také kdysi kdosi objevil. Každodenní zprávy o možných katastrofických koncích naší planety mě vcelku zanechávají klidným: zatím se totiž ještě žádná předpověď nesplnila, a máme jich tu od počátku pravěku pěkných pár tisíc. Některé předpovědi se datují z doby, než jsme zjistili, že už nejsme centrem vesmíru, ale jen jednou z mnoha planet. U těch novějších předpovědí, si dokonce můžeme vybrat: buď se uvaříme díky skleníkovému efektu anebo zmrzneme v nové době ledové…

Bojíme se o osud naší Země, která je to hlavní, a často i jediné, co nás všechny spojuje. Všimněte si, že ji píšu správně s velkým písmenem, jako to dělají astronomové a ne s malým, jako politici. Protože ti zase mají plné ruce starostí o ty své malé zemičky, na které se bohužel ta naše velká Země kdysi nějak pitomě rozdrobila.

Ne tak ekologové, aneb jak se na západě říká, environmentalisté. Přiznám se, že ten druhý název se mi někdy plete s mentalisty, snad asi že obojí používají media, i když ti první hlavně masová a ti druzí spíše ta spirituální. Ano, ekologové myslí ve velkém, ti chtějí zachránit celou naši planetu. Nu proč ne, pokud to myslí upřímně, pokud jim nejde, jak se tady říká, jen o byznys. Ano, takto se to píše, mám to podle Pravidel českého pravopisu (1994) - i když, ruku na srdce, ve vybraných slovech po -b- ten "byznys" ještě nemají, zatímco značně méně používanou babyku ještě ano (mimochodem, nevíte, na co je babyka?). Ekologický byznys je totiž finančně velmi dobrý: nejenom, že nám zaplňuje stránky novin a regály knižních prodejen, ale i sedadla kin a přednáškové sály. Pozoruhodné je, že s přírůstkem ekologů se devastace lesů ještě navíc zvětšuje, alespoň soudě podle papíru, potřebném na ty všechny knihy o jejich záchraně.

Ovšem výsledky různých akcí naznačují, že vyhráváme: jedna firma, kterou dobře znám, prohlašuje, že teď recykluje - t.j. dává do sběru a znovu použije - 30 procent všech použitých (rozuměj vytištěných a většinou nečtených) memorand, procedur a propagačních brožur. Co se ale už tolik nezveřejňuje je to, že toho ovšem vytiskne čtyřikát víc než před deseti lety, takže přes ty všecky úspory se spotřebuje přesto ještě víc stromů, než dříve.

Nicméně ty se také zase recyklují – moment, tady něco nehraje: že by se recyklovaly i stromy? Naštěstí (pro ně, ne už pro ty stromy) se tak daleko normální čtenář, kterému presentují tuto kamufláž, přece jen nedostane. Přitom má ta firma k disposici elektronickou poštu i elektronické ukládání dokumentů a vůbec by toho tolik tisknout nemuseli! Jenže za každou rozmnožovací mašinou musíme vidět byrokrata, že ano. Zatím jsem viděl úspěšné recyklování jen u voleb: kanditáti tam čtou stejné projevy a sliby rok co rok, pořád ze stejného papíru. Vlastně mě napadá ještě jedno recyklování: my je také pořád volíme a pořád ty samé politiky . . .

Je ovšem mnoho jiných možností, jak zabránit decimaci stromů a to opravdu a ůspěšně. Každý týden mi hází jisté dítko školou povinné před dům balík papírových reklam, které nejen nechci, ale nikdy ani nečtu. Je to, jako by mi tam každý týden hodilo jednu ulomenou větev stromu - za rok je toho na jeden celý strom a tak to dělá všem občanům našeho města. Naše stížnosti starostovi se sice ve třech kopiích kamsi uloží do archivu, tam, kde už leží spousta starých ulámaných větví, pardon, papírů, ale nic se nemění.

Naše planeta, kosmická loď, kterou jsme si vlastně ani nevybrali, si zatím krouží vesmírem vesele dál. Koneckonců brontosauři také vymřeli a Země to klidně přežila. Ti si ovšem nemohli pomoci - prý vymřeli na meteor - v našem případě bychom ovšem vymřeli jen na blbost. A přece: všude ve školách se dnes učí o přicházející zkáze Země a o brontosaurech. Průměrný školák si pak domů odnáší dvě hlavní vědomosti:

a) musíme proti tomu rozhodně bojovat (i když přesně neví, proti čemu ani jak), a
b) za všechno může jenom starší generace.

A tak se "bojuje", ale jen hubou a výsledky jsou pochopitelně spíše horší, než lepší. Kromě toho byznysu, který vzkvétá, ale to už jsem tady předtím naznačil.

Před jistou dobou jsem byl konfrontován kamarádem mého syna, který mě přímo obžaloval, že za všecko mohu já. Já jsem prý byl ten, který mohl zachránit naši planetu. Tedy on nejmenoval přímo mě, řekl "vaše degenerace", ale jak jsme se později dohodli, tak mínil vlastně jen naši generaci. Bylo to slovo do pranice, protože mě násilně zařadil to mých vrstevníků (další slovo, které je mi záhadné). Začal jsem ale radši po dobrém, t.j. s přesvědčováním, stejně tak jako diplomaté nejprve vyjednávají, než se začnou fackovat..

"Ale ty přece máš motocykl, ne?" zeptal jsem se záludně.
Pochopil narážku a hned mě odbyl s pocitem myši, která vyzrála na past. "Ale s tím zase tolik té pollution nenadělám!". Zde musím vysvětlit, že termínem pollution nemínil noční poluce, ale znečišťování ovzduší.
"Jenomže," řekl jsem, když jsem viděl, že je čas, aby spadla klec, "pokud vás to ve škole učili, tak se motocykl nedělá ze dřeva, ale jsou k tomu potřeba ocelárny, chemičky a gumárny, nemluvě už o rafinérijích nafty na benzin . . ." Došlo mu to hned, asi mu zbylo kromě té školní, umělé, také ještě něco z té přirozené inteligence. Ale motocyklu by se prý stejně pro blaho lidstva nevzdal a navíc by tím jedním motocyklem nic nezachránil. V čemž měl ovšem pravdu, ale právě z těchto malých pravd se pak slepuje velká lež. Napadlo mi, proč by se asi zrovna mě podařilo zachránit naši planetu, ale že bych ji naopak kazil, tak to teda zase ne!

"Tím, že nás tahle všechny obviňuješ," povídám, "vlastně říkáš, že jsme to buď udělali úmyslně anebo z blbosti. Že jsme to udělali, to je fakt. Ano, zpočátku to byla nevědomost, pak už jen ignorování faktu. Ale úmysl v tom nebyl, to by byla bývala opravdová blbost. Co asi nevíš je, že už se s těmito problémy trápí naši vědci, inženýři a výrobci hezkou řádku let, a že jsme u mnoha věcí dosud nenašli ekonomicky přijatelná řešení. A jsou tady pochopitelně i jiné důvody."

"Jakto ekonomicky přijatelné řešení?" zeptal se mě nechápavě.
Udivila mě jeho naivita: "Tak například ten tvůj motocykl by pak stál víc než dvakrát tolik - a vy uživatelé si vynucujete nízké ceny. Nebo co dělat se všemi těmi plastickými obaly, které se vyhazují a v přírodě se pak samy nerozloží. Kolik by tohle asi stálo? Vlastně ne, tohle je špatný příklad," zarazil jsem se, na to přece už řešení máme, jsou to tak zvané "biodegradable" materiály a není to drahé. "Radši si vezmi saponáty," začal jsem znovu," ty znečišťtují naše řeky a kdybychom se snažili je tam rozkládat, znečistili bychom si řeky zase jiným prevítem."

"A co takhle ty saponáty nepoužívat?" začalo mu to pojednou docela myslet.
"To se ptáš špatné osoby; na to se zeptej pradlenek," snažil jsem se z toho vykroutit.
"Tak jak je to teda," pokračoval ten chytrák, "tak nemůžete je přestat používat nebo nechcete?"
"No tam kde chceme, tam nemůžeme a tam kde můžeme, tak zase nechceme," musel jsem přiznat.


Dohodli jsme se spolu tenkrát jen na tom, že my starší tady té mladé generaci nezanecháváme nejen ten problém, ale také i to, že budou muset najít způsob, jak to vyřešit. Ale uvažte, jaké ohromné možnosti před nimi stojí: oni nejenže zachrání naši planetu, ale ještě dokáží něco, co naše stará generace nedovedla! Navíc ji jim pak jejich děti nebudou moct vyčítat, že jim tu budoucnost tady pěkně pos - jak se to řekne? - no, postupně znečistili . . .