koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : PARADIGMATA
Esej: ÓDA NA BOLEST.   <2>


Óda na bolest.


Sedím a píšu. Ve světě se zatím řeší tisíce záhadných tajemství a já si tady klidně píšu a dumám o vlastních bolestech. Vlastně dumám ještě dál - já už přemýšlím o tom, co bude pak, až už nebudu mít ani ty bolesti. Tohle je ovšem tajemství, které už tady na světě nevyřeším. Jestli je ovšem vůbec nutno něco řešit - co když tu žádné tajemství není, co když je opravdu "Mors similis sommo", smrt jako ten spánek?

Nevadí mi to, že se už pak nebudu moci z ničeho radovat. Vždyť radost je jen znamení, že jsem v pořádku, že je vše tak říkajíc normální. Radost je vlastně velice prostá věc : k úsměvu prý stačí třikrát méně svalů, než je zapotřebí ke grimase bolesti. Bolest má také oproti radosti daleko více stupňů, odstínů a hloubek...

Mohl bych vám po dlouhé hodiny jmenovat všechny bolesti, co znám, a věřím, že se vůbec nebudete nudit. Bolesti spazmatické, svíravé, škrtící, bodavé, dusivé, trhavé, řezavé, bolesti až k mdlobě. Bolesti zklamání, bolesti tvůrčí, bolesti dědičné i bolesti z lásky. A co teprve bolesti z obětování či z nevděčnosti, a ovšem i bolesti z hlouposti a hloupost z bolesti...!

Znám bolest předstíranou a zapíranou, hypochondrickou anebo zase bolest potlačovanou - tu, co se časem vrací a bolí pak tisíckrát více. Každý z nás zažil bolest z urážky i zesměšnění, či bolest, kterou si způsobil vlastně sám, tu bolest z rozumu. Pak je tu bolest, která sice přebolí, ale zanechává hluboké jizvy - tak hluboko, že nejsou ani vidět, ale o to více nás drásají. A ještě je tu bolest, která se probouzí pomalu, tak jako uspokojená milenka po dlouhé noci lásky, ale časem se její nároky víc a víc stupňují... Je bolest, která je věrná jako láska - až za hrob - a mohl bych pokračovat až do nekonečna a na konci je už jen samotná, destilovaná bolest z bolesti...

Existuje zklamání rodičů i zoufalství dětí, utrpení milenek i manželek - bolesti moje, tvoje, naše i jejich. Osobní i sociální, davové, ale i ty co chtějí být jen o samotě, bolesti nakažlivé, trvalé i přechodné, jiné zase nevyléčitelné. Nakonec je tu ovšem i ta bolest v pořadí úplně poslední...

A tak tu stojíme, bojujeme a nakonec podléháme. Jednou jako oběti, jindy jako bezmocní ochránci těch, co už bojovat nemohou anebo ani nechtějí. Sraženi k zemi, zvedáme se, abychom znovu upadli, pro změnu třeba zase pod bolestí jinou. Bolesti - ano, všichni je máme; ony nás jednou sbližují a jindy rozdělují, jednou rozbíjejí velká přátelství a jinde zakládají nová...

"Dal jsem Ti bolest", pravil nejmocnější z bohů a snad si ani neuvědomil, co vše nám tím vlastně daroval. A dával bohatě, některým hodně, jiným ještě více; dal bolesti velké, větší i ty úplně obrovské. A tak se k němu v těžké hodině obracíme a vracíme mu, co boží jest. Klečíme a tiše žadoníme: "V bolestiplné hodině naší, slituj se nad námi!" Ano, naříkáme, místo abychom děkovali - jako za vše, co nám kdy bylo štědře dopřáno. Proklínáme své trápení anebo se jindy ke své bolesti ani neznáme. Vlastně bychom jí měli blahořečit, vždyť nás provází celým životem: v bolesti se rodíme i umíráme. Ano, měli bychom děkovat i lidem, co nám ji způsobují a navzájem si svá trápení závidět...




Proboha, co to říkám? Tak vidíte, kam jsem to se svou útrpnou logikou došel, kam mě ta moje bolestivá inspirace až zavedla! Ovšem jedno musíte uznat: kdyby nás nikdy nebolely zuby, nepoznali bychom ani ten nádherný pocit, jaké to je, když nás bolet přestanou. A tady to máte: za každou radost se musí platit, zatímco bolest je - alespoň většinou - úplně zadarmo...