koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Ďábelská Hora.   



ĎÁBELSKÁ HORA.

Součástí Yellowstone je i Shoshone National Forest, který má 10 miliónů akrů (tj. 4 milióny hektarů), teda už slušná plocha. Ještě se tu musím zmínit o Šošónech (též Shoshonech), indiánském národě, který tu kdysi žil. Byl to hrdý národ, jenž už v roce 1680 pobil Španěly, kteří měli o toto území zájem a poslali sem - jako obvykle - své vojáky. Dalších 250 let si Shoshoni udržovali svou územní nezávislost, a v roce 1863 podepsali smlouvu Treaty of Ruby Valley se Spojenýmii Státy. V témže roce totiž došlo k Bear River masakru, kdy bylo 250 Šošónů, mužů, žen i dětí pobito Colonelem P.E.Connerem a jeho kalifornskými dobrovolníky. Stalo se to v Idahu a protože to bylo během občanské války Severu proti Jihu, moc se to nepropagovalo.

Hrob desperáda
Jako obvykle, smlouva byla brzo americkou stranou porušena a zbytek je už stejná historie jako všude jinde. Jejich území kdysi zabíralo i části Idaha, Utahu, Oregonu, Nevady a Kalifornie. Jen malá skupina Shoshonů byla uznána americkou vládou v roce 1980 jako samostatný národ. Pak 29 září 2003, zažalovala Národní rada národa Západních Shoshonů u soudu Spojené státy, za účelem navrácení či zaplacení ceny za 60 millionů akrů půdy, kterou kdysi vlastnili a navíc zaplacení části ze zisku, který až dosud měly různé důlní a jiné firmy od té doby, co sem přišli bílí usedlíci. V tomto směru se také navíc spojili se Siouxy z Jižní Dakoty a bude jistě zajímavé, jak soud v budoucnu rozhodne :-).

Shoshone Forest je oblast blízko Yellowstobnského parku a je to prý vůbe první National Forest. U východu z Yellowstonu projedete kolem Pahashka Tepee, kde je srub, v němž žil plukovník William F. Cody a pak už následuje zmíněné údolí Wapiti Valley, které se nachází u Shoshone river, které propagoval. Jistě ho znáte pod známějším jménem "Buffalo Bill" - vozil tam své hosty na polovačku. To samé dělal později i už zmíněný prezident Teddy Roosevelt, který to údolí nazval "nejscéničtějších 50 mil v Severní Americe". To vše jsme předtím nevěděli, takže nás ta krása o to víc překvapila. A to jsme ani neviděli všechnu tu divokou zvěř, co tam žije: buvoly, soby, ovce zvané "bighorns" pro jejich veliké rohy, medvědy, zlaté i jiné orly, leopardy a už zmíněné jeleny.

Jelen (Wapiti) je tu i pěstován na rančích a krmí se většinou senem, obilím, ječmenem a siláží. V přírodě jedí i semena, větvičky, kůru a houby. Dospělý jelen pozře nanejvýš 2,5% své váhy denně (už jste někdy viděli obézního jelena?). Také má rád alfalfa, bohaté na protein. Mladí ovšem potřebují matčino mléko dost dlouho, takže je farmáři později nahrazují mlékem kozím. Lovecké ranče existují spíše na jihu Spojených Států - ve Wyomingu žijí jeleni většinou na svobodě. Místní jelen měří až 9 stop (2,7m) na délku a 5 stop (1,5m) na výšku - a to jsou prosím jen ramena, hlava s parohy je výše. Váží až 100 liber, tj. téměř 450 kg, samice jen 600 liber (275kg). Parohy jsou až 5 stop (1,5m) dlouhé, mají 4 stopy (1,2m) napříč a váží 40 liber (18kg). Jeleni se páří od polovice září (hele, rým!) do polovice říjan a tomu předchází známé parohové klání se soupeřem. Samice nosí mláďata po osm měsíců a narozené mládě - rodí se jen jedno - váží 35 liber (téměř 16kg).

Město Cody.

Na cestě jsme narazili ještě na jinou upomínku na Buffalo Billa: město Cody, které je totiž pojmenováno po něm (u města Buffalo si už nejsem tak jist :-). Proč Cody? Nu on ho totiž také založil, v roce 1898. Městu také nechybí jeho socha, kde ještě jako mladý armádní zvěd ukazuje, jak našel v písku stopy nepřítele. Město má i rodeo a výlety po řece po peřejích prý opravdu stojí za to. Nevím - lékařské péče ve Státech je pro nás Kanaďany drahá a samo pojištění není o nic levnější, takže jsme si jej ani nezakoupili. Ovšem něco jiného je spoléhat na naše zdraví a něco jiného je provokovat divokou řeku . . .

V městě mají také Buffalo Bill Historical Center, tj. muzeum, které je - podle nich - jedno z nejlepších na světě. Zda tomu tak je, to jsem nemohl posoudit, viděl jsem jen asi dvacet nejlepších na světě :-). Ale uvážíme-li, že jsou to vlastně čtyři muzea v jednom (umělecké, střelných zbraní, Indiánské a Buffalo Billovo Muzeu), asi je to pravda. Mě osobně zaujalo hlavně to umělecké, kde jsou malby a sochy Catlina, Remingtona, Morana, Sharpa a v první řadě C.M. Russela, i když to jeho muzeum v Grand Falls v Montáně je rozhodně kompletnější. Maně vzpomenu na píseň Iana Tysoina, kanadského kovbojského zpěváka, který dnes žije v Montáně, ve které cituje Pánaboha, jak říká Russelovi: "Charlie, já jsem sice Montánu vytvořil, ale ty západy slunce nad Montanou, takové jsi mohl namalovat jen ty sám."

Na sever od Cody leží Beartooth Pass (10947 stop, tj 3340m vysoko), jehož "nejscéničtější silnice" do Montány je v zimě uzavřena, ale tam už jsme kdysi byli z druhé strany, přes Red Lodge (viz naše kniha "MONTANA, MY LOVE").

Buffalo Bill.

William Frederick Cody ( 1846-1918) se narodil na západ od Mississippi, v místě zvaném Le Claire (jak vidíte, je to jedno z mnoha míst, pojmenovaných ještě francouzsky). Už jako 12tiletý hoch se zúčastnil výpravy krytými vozy do Fort Laramie a o rok později ho zlatá horečka přitáhla do Colorada. V patnácti už byl jezdcem Pony Expressu - pošta se tehdy dopravovala rychlými jezdci na koních - bylo to rychlejší a bezpečnější než dostavníky.

Ne že by tam nebylo dost nebezpečí pro jezdce: při jedné takové cestě zastřelil Bill hned tři na něj útočící Indiány. Během posledních let občanské války pak sloužil jako scout (armádní zvěd či stopař, znalec krajiny a místních poměrů) u Sedmé kansaské kavalerie. I při tom se ještě stačil ve dvaceti letech oženit a za rok už zase na prérii lovil buvoly, hlavně pro dělníky, kteří v Kansasu stavěli železnici; tam dostal i své přízvisko. A další rok už je zase scoutem pro Pátou kavalerii a za čtyři roky poté dostal dokonce kongresovou medaili za statečnost v tzv. "indiánských válkách".

Pro svoje bohaté zkušenosti a také osobní charisma se pak stal společníkem různých civilních i vojenských hodnostářů, jako byli generálové Sheridan a Custer. Tam už se také vytvářela jeho známá popularita a když ho v roce 1872 přesvědčil spisovatel westernů Ned Buntline, aby si založil cestovní show, kde by hrál hlavně sebe, nedal se dlouho pobízet. V jeho divadelní trupě byli i Wild Bill Hickok ( o tom ještě později), Texas Jack a výborná střelkyně Annie Oakley. Později se opět vrací na prérie a když je v roce 1876 v bitvě u Little Big Horn Custerova kavalerie zmasakrována (o tom více v naší knize o Montáně), zúčastnil se bitky, ve které zabilCheyennského náčelníka Yellow Hair, přičemž mu ten vlas i odskalpoval, s výkřikem "První skalp za Custera!"
Buffalo Bill
V roce 1886 si konečně založil světoznámou Wild West Show, která mu přinesla slávu a bohatství. Nikdo jí ale jinak neřekl než "Buffalo Bill Show" a vydržela mu celých 30 let, přičemž navštívil i Prahu. Stal se ve své době nejznámějším Američanem na světě a byl konzultován i americkými prezidenty ve věcech, ve kterých byl expertem. Přitom ale zůstal prostým člověkem a - zní to neuvěřitelně - i přítelem Indiánů. Tak například se s kamarádil i s vítězem od Little BIg Hornu, Sitting Bullem, který pak na jeho show celý rok vystupoval. V době, kdy začal Bull mít opět trable se zákonem, se Buffalo Bill vypravil za ním, aby mu pomohl. Dorazil však už pozdě: indiánská policie zatím Sitting Bulla zastřelila. A tohle vše se dovíte přímo v městě Cody, právě v muzeu W.F. Codyho, jen za cenu vstupného :-).

Pokračovali jsme dál na východ Wyomingem po silnici č.14, krajinou zajímavou, často až melancholicky krásnou a přesto dějištěm krvavých bitek - nejen s Indiány, ale i se zloději dobytka, zbojníky (outlaws) a přepadači dostavníků. My ovšem měli auto, takže nás nikdo nepřepadl a cesta nám dobře ubíhala. Městečkem Graybull, které je na cestě, protéká řeka Bighorn. Bighornský kaňon pak je rekreační oblast, měřící 120 tisíc akrů (49 tisíc hektarů) a to kolem 71 mil (114 km) dlouhého jezera. Ve své nejhlubší části je kaňon přes 330 metrů hluboký a vzhledem připomíná Grand Canyon v Arizoně (viz připravovaná kniha KČK, nazvaná BIG FOUR). Větší část kaňonu je ovšem v Montáně, kde také na řece Bighorn leží přehrada Yelowtail Dam, popsaná už dříve v knize o Montáně. Ještě víc na sever se pak nachází pohoří s podivným jménem Little Bighorn - snad proto, že je daleko menší než Bighorn. Jinak nemá nic společného s hrdinou filmu "Little Big Man", kterého hrál Dustin Hoffman, jinak osobou zcela vymyšlenou. S místem se ovšem film opravdu váže - ale filmové pojetí osoby generála Custera je jen jedním z mnoha nepřesných pojetí jeho osobnosti. Místo je známé tím, že tam Custer zcela nesmyslně nechal zmasakrovat - dodnes se neví proč - sebe i své vojáky, zatímco major Benteen, který se o pár kilometrů dál na svahu zakopal, útoky Indiánů přežil. Místo je to ovšem smutné, ale Američané to oslavují se stejnou nelogičností, jako francouzská Cizinecká legie oslavuje svou někdejší porážku v Mexiku.

Byli jsme se tam kdysi podívat a dospěl jsem k názoru, že Custerovo kavaleristické furiantství - odmítl si totiž sebou vzít na výpravu kulomety (tehdejší Gattling guny) - byla daleko spíše vojenská pitomost nežli hrdinství. Jeho vojáci, vyzbrojení jen pistolemi a krátkými jezdeckými jednoranovkami ( i šavle nechali doma) neměli šanci proti dvacetinásobné přesile Indiánů, nevíc vyzbrojených i opakovačkami. Nemluvě o tom, že svůj oddíl diletantsky rozdělil na tři části, už samo místo, které Custer volil k obraně bylo takticky nemožné: vybral je uprostřed svahu, kde mohl být napaden seshora i zezdola. Jediné vysvětlení je, že prý byl už při útoku na vesnici zraněn a jak ustupoval, vrcholu kopce - ani ne 50 metrů výše - už nedosáhl. Indiánské vítězství ovšem bylo krátkodobé: později byli Siouxové pronásledováni armádou a uchýlii se do Kanady, odkud se za někilik let - po udělení milosti - vrátili do svých rezervací v Dakotě.

Bighorn.

Ale my jsme pořád ještě ve Wyomingu až k místu, kde začínají Bighorn Mountains. Silnice, která je tam postavena,francouzskými inženýry, je prý světový unikát. Ty hory jsou vlastně součásti Skalistých hor a výška je tam místy 11000 stop (3300 m). Už samotný průsmyk Granite Pass, kterým jsem jeli, leží ve výši 8650 stop (2623 m), ale to ještě nebylo to nejhorší. Hory se před námi objevily nečekaně a byly o to větší, že silnice nejprve ještě poněkud klesala. Konečně jsme vjeli do kaňonu, kde se nám brzo podařilo nečekaně přehřát auto. Ne, nebyla to naše vina - jak jsem později zjistil, naše auto mělo kromě chladiče ještě malý tepelný výměník na ohřívání vnitřku vozu, umístěný výše nad motorem, který prostě prorezavěl. Ztratili jsme z něho vodu a i když se voda z chladiče neztratila, chlazení bylo omezeno. Stáli jsme tedy u silnice, nad námi se tyčily strmé, vysoké skály a po chvíli začal nahoře kroužit jeden sup. A kde je jeden, najdou se brzo i druzí - tím ovšem myslím supy, protože jinak celou hodinu kolem nás žádné auto nejelo.

Motor se ale brzo vychladil a pokračovali jsme dál. Jeli jsme opatrně, na malý převod a dostali jsme se až na průsmyk, kde se opět začalo z chladiče kouřit. Zde už to bylo horší - vedle silnice nebylo moc místa a útes byl několik set metrů vysoko, opět bez zábradlí :-). Když jsem zvedl kapotu, aby se motor lépe chladil, prudký vítr mi ji náhle vyrval z rukou a plácnul s ní přední okno a to tak zběsile, že se téměř v pravém úhlu. Díky větru se zde motor vychladil daleko dříve, ale ta cesta dolů s průsmyku pak připomínala spíše cestu v tanku. Kapotu jsem přivázal, ale jak jsme vůbec dojeli dolů, to už ani nevím. Naštěstí se motor auta při cestě s kopce nepřehřívá; jen převodovka, protože radši jedete na malý převod, než byste pálili brzdy. Jednou se mi cestou dolů s White Face Mountain ve státě New York - ano, tam u Lake Placid, kde byla kdysi zimní olympiáda - tak vyhřála převodovka, že jsem z ní ztratil veškerý olej. Naštěstí jsm ěml dvě plechovky, která nám pomohly doje do nejb ližšího servisu, kd ejsem koupil daší.

Ale zpět do Wyomingu: zastavili jsme u nejbližší benzinové stanice s dotazem, zda by nám nemohli tu kapotu (hood) narovnat. Majitel servisu odmítl, ale na přímluvu své ženy a její velmi hezké kamarádky se pokusil o nemožné. Položil přes předek auta trámek a prudkým pohybem do něj kapotou udeřil. Ta se opravdu narovnala, dokonce už šla i zavřít, ale přesto byl na ní schod ve výši asi tří centimetrů. To už se dalo vydržet a navíc toto postranní větrání pomáhalo chlazení :-). Šťastni, že můžeme pokračovat, jsme vyrazili přes město Sheridan, kde se silnice rozděluje. Jedna pak jde na sever, druhá pokračuje na východ, ale obě jsou vlastně částí Bozeman Trailu, který na severu prochází Montanou a na východě směřuje ke svému začátku. Sledovali jsme ho tedy nejprve na východ, vlastně jihovýchod, až do města Buffala, odtud pak lze spojkou (silnice č.25) pokračovat na Casper a Cheyenne, kde blízko leží známá Fort Laramie. Tam se dá opět napojit na Oregon trail, ale my pokračujeme dál po Bozeman trailu (dnešní silnice č.90) až do Žiletky, pardon, Gilette, kde se opět trháme a míříme na sever, na

Ďábelskou horu

Devil's Tower
(doslova Devil's Tower, Dábelská Věž), ačkoliv ta poslední hora, co sjme sjeli, by si ten přívlastek "ďábelská" jistě zasloužila daleko víc, alespoň podle naší zkušenosti :-). Viděl jsem tu čertovskou horu už dříve, bylo to ve filmu "Close Encounters of the Third Kind", česky něco jako "Střetnutí třetí kategorie". Proč třetí? Nu ta první je, že uvidíte UFO, ta druhá, že vidíte, jak z něho někdo vystupuje a ta třetí je když si vás odvezou :-). Jak drastické je to stupňování si uvědomíme, když si v těch kategoriích nahradíme slovo "UFO" policejním autem :-). Proč si tehdy Ufóni zvolili tak blbé místo k přistání, na nepřístupném vrcholku této hory, to nám autoři filmu už nevysvětlili, ani to, jak se vlastně všichni ti svědci dostali nahoru.

Ale není to žádná maketa, je to skutečná realita, velice symetrická, elegantní, až krásná - tak proč ten ohavný název? Vznikla tak, že to byla původně sopka, kde magma jaksi ztuhlo uvnitř a měkčí povrch se oderodoval. To je ovšem jedna verze - Indiáni tvrdí, že to vzniklo jinak: jednoho dne tam pronásledoval medvěd několik dívek, které ze zoufalství vyskočily na malou skalku a začali prosit ten kámen, aby je zachránil. Nu a jak říká přísloví, kámen by se nad nimi ustrnul a tak rostl, až vyrostl vysoko, převysoko. Medvěd nahoru nemohl, jen si drápy polámal. Horší bylo, že kámen růst nepřestal a tak ty dívky dnes už uvidíte jen na nebi, jakožto souhvězdí Plejád. Jen ty škrabance od medvěda na té skále zůstaly.

Ale kam se poděl ten vrchol sahající do nebe? Tam už nám zase vypomohou jen ti Ufóni. Kámen totiž do nebe nesmí a tak přiletěli a vzali dívky s sebou, tedy to bylo to tzv. setkání třetího druhu, ne? Dnes je to místo rájem turistů a šplhounů, pardon, horolezců. Místo je také tzv. Národní monument, a snad i poutní místo pro ty, jejichž peníze jsou v pekle. Museli jsme tam jet odbočkou, čerti hory hned vedle silnice nestaví, jsou totiž hrozně zlomyslní.

Hora vypadá spíše jako obrovský zkamenělý pařez a je 384m vysoká. Už zdáli je dobře vidět a udeří vás doslova jako pěst na oko: leží (vlastně stojí) na úplné plošině, široko daleko ani kopeček. Jak už jsem řekl, nahoru se dostanou jen horolezci a Ufóni, ale musí se předem zapsat do knihy. Přenocovat se nahoře nesmí, to by jim pak někdo dole v knize chyběl, že ano.

Parkování na střeše není dovoleno
Zato se mohou turisté nenuceně pokochat geologickými vzorky v blízkém informačním středisku. My si ale ještě zašli na obžerstvení, pardon, občerstvení, do místní restaurace, která je vlastně srub a připomíná staré časy tím, že má vůz na střeše - no co, divoký západ měl i divoké mejdany. Je ovšem možné, že to tam zapomněli právě ti Ufáci - když může létat kouzelný koberec, tak proč ne žebřiňák?

A zase jsme uháněli dál, nejprve zpět na "devadesátku", přes město Sundance - pojmenovaném po "slunečních tancích (od slova tanec, ne tank!) Indiánů a po tom městě byl zase pojmenován proslulý zbojník Sundance Kid, zatímco jeho kámoš Butch Cassidy byl pojmenován jen po svém otci. Pomalu se stmívalo, ale ještě nám to trvalo dost dlouho, než jsme přejeli hranice Jižní Dakoty a konečně zalehli v městě Rapid City, pojmenované nejspíše po peřejích (rapids), i když sám trafik v městě byl také dost rapidní.