Autor :Jan B. Hurych Název : OREGON TRAIL Kapitola:Grand Tetonem k Yellowstonu.
GRAND TETONEM K YELLOWSTONU.
Jennino jezírko
Druhý den jsme pokračovali do Grand Tetonu. Vlastně jsem ani nevěděl, co si pod tím jménem představit: titány, totémy, tetování nebo snad dokonce
indiánský kmen Tetonů - a navíc to Američané ještě vyslovují "títon"
:-). Literatura se o tom nezmiňovala a až dávno po tom, když už jsme byli
doma jsem přišel na to, proč. Téton (čti tétón ) je totiž - mám to říct? - ale ano, prs a to
přímo ve francouzštině. Z toho je vidět, že své jméno asi dostalo pohoří od lapidárně-romantických francouzských traperů, kteří na svých lovech po Americe se zatoulali až sem.
Pravda, ty prsy jsou poněkud špičaté na můj vkus a navíc také ohromné. Ten nejvyšší,
Grand Teton , měří na výšku 13700 stop (4200 metrů) a ještě dalších 12 velikánů je nad 12000 stop (3660 metrů), zatímco
planina, na které stojí, je ve výši kolem 6800 stop (2000 metrů). Připomíná mi to vtip o
Dolly Parton, westernové zpěvačce s ohromným poprsím: narodila
se v Ozarských horách a než odešla do Nashwillu, vzala si je ty hory s sebou :-).
Jak to pohoří vzniklo? Je to zvláštní zlomek zemské kůry, otočený svisle a vysunutý na povrch,
navíc od-erodovaný věkem a ačkoliv je ze Skalnatých hor nejmladší, je i jeden z nejvyšších.
Ty hory jsou totiž staré "jen" 9 miliónů let, i když jejich materiál - kámen - je
daleko starší, skoro celou miliardu let.
Řada těchto titánů se vytvořila celou sérií zemětřesení a dnes trčí
z té jacksonské plošiny jako kdyby je tam někdo schválně postavil. V roce 1925 se kolem 50 milionů kubických metrů skály zřítilo dolů s Gros Ventre a vytvořilo tak přehradu na řece a tím i jezírko jezírko Lowe Slide Lake. Celým parkem (50 mil, tj. asi 80 km) jedete po rovině, buď
kolem Hadí řeky po tzv. Rockefellerově
Parkway, silnici, která vede až do Yellowstonu, nebo ještě lépe jako my, cestou paralelní, ale
přímo pod těmi horami, tedy dramatičtější. Pohoří jde směrem severo-jižním, zatímco my jeli
jiho-severním :-) . Jeho západní strana je pozvolná, vhodná pro lyžování a hajkování (turistiku), zatím co na východě, co jsme jeli my, jsou pouze strmé útesy, lákající jen horolezce. Však ani sníh se
na nich neudrží.
Grand Teton.
Tetoni z dálky
ještě v jacksonovi sjme se rozmýšleli, zda nemáme ještě jet do
Teton Village, kde je lanovka, která vás zaveze (přes
2,4 míle, tj. asi 4km ) na vrchol Rendesvous Peaku (viz obrázek v předešlé kapitole). Je vysoký 10450 stop, tj. 3200 metrů a odtamtud lze krásně Tetony vidět. Tam je také to nejnavštěvovanější
(uf, uf, napsal jsem to hned napoprvé bez překlepu) lyžařské středisko v okolí, s nejdelším vertikálním sešupem v Severní Americe vůbec. My se
ale raději rozhodli pokračovat dál, uvidíme ta poprsí raději zblízka. Hned u
vchodu do tetonské rezervace je líheň pstruhů, nejen místních, ale i sem přenesených
mackinaw ( patrně od Huronu, tak se tam totiž jmenuje jeden poloostrov) a cutthroats (
doslova "hrdlořez", český název pro tuhle rybu asi nemáme). Po Hadí řece je tu možno plout na gumových "vorech" přes rapidy (peřeje), ale jen se zkušeným pilotem, tedy lodivodem - zde ovšem hlavně ve funkci kormidelníka, který těm amatérům zajišťuej bezpečnou plavbu mezi skalisky.
Hned vedle je
Elk Sanctuary pro jeleny, kteří se sem uchylují na zimu - stahují se
totiž z horní plošiny Yellowstonu na jih. V zimě se tady můžete projet na žebřiňáku, hned vedle jelenů, kteří se tu klidně pasou na senu, co jim sem vozí rangers, tedy lesníci. Elci
jsou v Americe hrozně velcí (hele: rým!), skoro jako los a ten je ovšem velký jako kráva.
Jinak tu žije i mule deer, srnec s oslíma ušima (ovšem do strany, ne nahoru :-), černý medvěd, buvol, kojot, vlk, liška i horská ovce, zvaná
bighorn, podle ohromných, zatočených rohů. Střílet se tu ale nesmí a jediné spouště, co tu cvakají, jsou od fotoaparátů. Vyplatí se mít teleobjektiv, některá zvířata jsou plachá a
ta, co nejsou, jsou zase člověku nebezpečná :-). Brožura sice vybízí
k návštěvě bobřích jezírek, ale bobrů je u nás v Kanadě už zase tolik, že nás jejich bratranci tady ani moc nelákají. Zato květin je tu plno, ale my nejsme horalé a tak je většinou ani neznáme.
V Moose Village, Losí vesničce - to je od moose, tj. losa
(ale ne toho německého Ja, ja, was ist den los? ) - se silnice rozbíhají. My jedeme nalevo, přímo pod hory.
Jedeme, čumíme vysoko nahoru a nechceme věřit očím, jak je to krásné.
Pohled na hory je tu opravdu úžasný - jak už jsem řekl, jako kdyby je tam někdo
postavil jen pro nás. Později nám řekli, že mnoho automobilistů přitom přehlédne
dole se pasoucí losy. Nu co, viděli jsme jich už plno v Kanadě, ano, i ohromného
elka, který se pásl hned vedle mne u benzinové pumpy v albertském Canmore a nenechal se vyrušit. Po pravdě řečeno, ani bych ho rušit nedoporučoval; nevím jak elk, ale sob dokáže ukopat člověka až k
smrti. Tetonské hory mají opravdu ostré špice, tak jak jsme kdysi ještě jako děti asi kreslívali hory. V dáli ovšem uvidíte
i jiné hory: na východ je to Mount Leidy Highlands a na jihu zase pohoří
Grand Ventre Range. Nu a na severu je vysoká náhorní plošina Yellowstonská, kam jsme ještě měli před obědem dorazit.
Chcete-li se ale v Tetonu věnovat horolezectví, musíte si napřed vzít dvoudenní kurz,
ty výstupy jsou totiž jedny z nejnáročnějších v USA. Je jich tam ovšem mnoho a každý rok po nich šplhá kolem 3000 horolezců. .
Jackson Lake.
V Muzeu indiánského umění
Nejprve zastavujeme u malého jezera s krásným dívčím jménem
Jenny, posvačíme u dřevěných piknikových stolů a fotíme. Pak vstaneme a zase fotíme, protože
tak krásné hory a scenérie - přímo z úpatí - už asi v životě neuvidíme. Jedeme dál a brzo narazíme na veliké
Jackson Lake, ano, toho samého Jacksona, po němž je pojmenována ta
jeho Hole. Uprostřed jezera, které připomíná obrácený kříž, sedí jako drahokam ostrůvek
Elk Island. Jackson Lake není žádné malé jezero, je dlouhé asi 20 km a jeho ramena sahají do šířky asi 15 km. Na druhé straně jezera jsou ještě nějaká tetonská ňadra, ale už nižší a pomalu se ztrácí - jak náhle přišla, tak i odešla. Jacksonské jezero je nejhlubší v okolí. U východního zálivu postavili několik skupin obydlí, kterým říkají
"lodge", podle horských chat, například Signal Mountain
Lodge, Jackson Lake Lodge a hned za nimi je Colter Bay Visitor
Venter, s indiánskými produkty a malým Indian Art Museum.
O údolí se kdysi
mírumilovně dělily kmeny Blackfootů, Crow, Shoshonů a indiánského národa s podivným jménem Gros ventre. Prý to jsou Algoquinové s dialektem Arapaho,
jestli vám to něco říká. Francouzsky ovšem "gros ventre" znamená "velké břicho", neboť prý byli velcí jedlíci - oni sami se pojmenovali "Atsina" ( to asi zkratka pro "ať si nám říkaj' jak chtěj' ") a žijí převážně nahoře v Montáně (ještě dnes
jich je tam asi 3000). V muzeu je i sbírka indiánských kalumetů (málem
jsem se přepsal :-), tedy dýmek, které shromažďoval jakýsi pan David T.
Vernon. Tam se také dají koupit různé přírodopisné příručky a filmy, pořádat odtamtud výlety do okolí a vůbec se naturálně vyžívat, i když v tom prvním středisku, v Moose village, toho prý mají víc.
Ještě se podíváme na jezero a zase si to šupajdíme kolem něho na sever.
Zatím si ještě přečtu v průvodci, že první běloch zde byl John Colter v zimě 1807-1808.
Představte si tu náhodu - měl úplně stejné jméno, jako ten záliv! :-). Původně
byl členem Clark-Lewisovy výpravy - později se ale odpojil a živil
se jako trapper (lovem do pastí). Žil pak v Missouri, později v horách
Big Hornu, kam máme také namířeno a nakonec v Yellowstonu. Nu a jak vidíte, dostal se až sem. O prohlášení tetonského údolí za
přírodní rezervaci se zase zasloužil rančer Pierce Cunningham v roce
1925. Ještě je prý tam někde jeho srub, kde žil.
Opouštíme Tetony.
Great Divide
Některé názvy v parku jsou opravdu neobvyklé, např. Amphitheatre Lake nebo
Dissapointment Trail (Stezka rozčarování - proč asi?), Lake Solitude
(osamění), Death Canyon ( Kaňon smrti), Paintbrush trail (
Stezka malířského štětce) či Chapel of the Tranfiguration. To je ale skutečná kaple, ale patrně si
tam asi nikdy nikdo figuru nezlepšil. Celý park zabírá asi 485 čtverečních mil (1250 km čtverečních), má asi 200 mil ( 320km)
turistických stezek a jsou tam pochopitelně i ledovcové kaňony. První fotografie z Tetonů se objevily už v roce 1872, a přinesla je Haydenova expedice. Koupíte-li si lístek do Tetonského parku,
platí vám pak i na Yellowstonský park, což se nám hodilo. Chcete-li tam ovšem kempovat, potřebujete extra povolení, ale tak je to skoro ve všech státních parcích v USA. Zrovna tak potřebujete na
rybaření wyomingský rybářský lístek a horolezci musí mít dokonce povolení ke slézání hor
( na vylézání nahoru asi ne :-). Jinak se můžete projet na koni
- to už bez povolení, ale za vyšší poplatek - či na kanoi, na už zmíněném žebřiňáku nebo odjet na loďce a posnídat pstruhy
na onom ostrůvku jelenů, Elk Islandu. Patrně na ostrově i jeleni, ale
jak se tam asi dostali? To je lehké, oni totiž umí plavat - ov šem sám jsem je plaavt neviděl, jen jejich příbuzného, cariboo (karibu) a to ještě v Kanadě.
Opouštíme Tetony a suneme se nahoru, k Yellowstonskému parku. Cestou ještě zastavíme u místa, kde se dva oceány podávají ruce. Nevěříte? Ale ono, říká se mu Great Continental Divide a dešťová voda, co spadne
nalevo od té cedulky, teče do Pacifiku a ta napravo zase steče do Atlantiku. To je celkem pochopitelné, ale co byste řekli tomu, že u nás v Kanadě dokonce tekou řeky směrem k
severnímu pólu, teda vlastně do kopce?