koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Severní Dakota   




SEVERNÍ DAKOTA.

Čekala nás teda ještě cesta přes Severní Dakotu, přejezd hranic do Kanady a asi 300 kilometrů do Saskatoonu,  do města, odkud jsme předtím vyrazili (viz naše první kniha, NA ZÁPAD K PACIFIKU). Severní Dakotu už ale příroda neobdařila takovou krásou jako Dakotu Jižní - jsou tam převážně pastviny, badlands ( doslova špatná, mrtvá země), kde nic neroste a pak zase pastviny. Najdete tam daleko víc jezer než hor a i když krajina kolem není ani zdaleka nějak jednotvárná, přesto se může líbit hlavně tomu, kdo se tam narodil. Pochopitelně mluvím jen všeobecně, jsou tam i krásná místa, ale pokud nevíte, kde jsou, na dálku je neuvidíte.

Na sever.

Hned na začátku se nám přihodila nemilá příhoda s naším autem, naštěstí ta poslední. Opravovali tam silnici - kupodivu na ní vozili ne šedý, ale rudý štěrk, nevím odkud. Museli jsme tedy zůstat stát u značky a dát přednost protijedoucímu náklaďáku. Jeho řidič - používám raději slušné slovo, všechna ostatní, co mě napadají, už taková nejsou - to na druhé straně silnice bral takovým fofrem, že z ní - nebo snad z jeho nákladu, to nevím - odlétlo několik kamenů a dva nám rozbily přední sklo. To se sice nerozsypalo, ale kromě "pavučinky" přes polovici skla v něm byly i dvě díry téměř skrz-naskrz, jako od pistole. Měli jsme tedy při tom všem ještě štěstí, že se nám nic nestalo, ale naše auto pak vypadlo jako Al Caponovo z doby prohibice (ne, není to pravda, ten měl neprůstřelné :-). Co ale pravda je, je to, že se pak celníci na kanadské hranici na nás podezřele dívali. Ale v té samé naší dobré Kanadě nám to pak v Saskatoonu opravili a zadarmo. Je tam totiž tzv. no fault insurance, řízená státem - ta sice přední sklo nekryje - musíte si na to koupit extra připojištění, ale to jsme naštěstí měli. Ta "no fault " nám ale zadarmo opravila tu ohnutou kapotu. Auto bylo jako nové a ještě nám pak dva roky vydrželo a odvezlo nás i zpět přes půl Kanady do Ontaria, kde našlo zasloužený odpočinek kdesi na scrapyardu.

Severní Dakota.

Badlands
Osobně bych jí nazval spíše Větrnou Dakotou; obzvláště zimy tam musí být hrozné - není divu, že se tam Siouxům v jejich přidělených rezervacích nelíbilo. Jaké blizardy tam řádí, to jste asi už viděli ve filmu Fargo, což je mimochodem také název hlavního města Severní Dakoty. Mnozí si asi také připomenou firmu Wells Fargo, která vlastnila dostavníkovou dopravu a i poštu, njeprve v této oblasti a pak i jinde. Planiny a mírné kopečky ovšem větry nezastaví a ač tato Dakota leží na zeměpisné šířce státu New York, mrazy tu jsou tak veliké jako o mnoho víc na sever, třeba u kanadského Hudsonského zálivu.

Nikdo tuto krajinu patrně nechtěl do vínku, protože si ji přehazovaly Anglie s Francií a nakonec i devět amerických teritorií či států, než se stala samostatným státem USA. Indiáni už zde předtím žili už 9 tisíc let, když sem poprvé vkročil Francouz Pierre Gaultier de Varennes, Sieur de la Verendrye (opět to celé je jen jedna osoba) roku 1738. Brzo po něm sem pronikly obě kanadské obchodní společnosti Hudson Bay Co. a North West Co. a americká American Fur Co.  To "Co." prosím znamená "kompany", ne "konkurence", i když té bylo mezi nimi víc než dost :-). V roce 1762 dokonce frantíci darovali kus této Dakoty Španělům a po třech letech konečně část území připadlo USA a nakonec i zbytek.

Pak už se to tu začalo hemžit: roku 1804 tudy prošli už zmínění Lewis a Clark s jejich expedici, pak sem zdarma dopravili Angličani z Kanady své rebelující Skoty (1812) a z Minnesoty sem začínali přicházet první rolníci. A pak opět začala přehazovačka: území patřilo nejprve Louisianě, Great Northwest, Missouri, Michiganu, Wisconsinu, Iowě, Minnesotě, Nebrasce a Dakotským Teritoriím. V roce 1850 už se osadníkům podařilo poslat místní bizony do věčných lovišť a místní Indiány do jiných lovišť - a v roce 1863 dokonce do teritorií v oněch hladových Badlands. To se jim pochopitelně nelíbilo a tak začaly Indiánské války, které trvaly až do roku 1870. Nálezem zlata v Jižní Dakotě se konflikt obnovil a skončil až když se roku 1881 Sitting Bull vzdal. Roku 1872 totiž dosáhla železnice až do Farga a pak už nikdo nemohl příliv osadníků zastavit. Vytvářely se tu farmy velikosti až 20 tisíc akrů (asi 8 tisíc hektarů) a Dakota se stala hlavním producentem obilí. Jenže v letech 1880-90 přišlo sucho. Farmáři odešli, aby byli nahrazeni emigranty z Evropy. Začátkem dvacátého století začal nový příliv, ale přišla druhá morová rána: v roce 1920 tam opět začala sucha, ceny obilí klesaly a banky krachovaly. Po druhé světové válce se tam našla nafta a cyklus "nahoru-dolů" zase pokračuje.

Badlands.

Badlands zblízka
To vše jsem si přečetl během naší jízdy, zatímco Aťa pomalu usínala za volantem. Jeli jsme přímo na sever, paralelně se západní hranicí, za kterou už je Montána. Tím směrem, tedy nalevo od nás, se také rozprostírala jediná oblast, která je mapě Dakoty označena zeleně - nejsou to nížiny, ale naopak národní parky. Ten první se jmenoval Little Missouri Grassland (neplést s Elvisovým Gracelandem v Tennessee). Blízko je místo zvané "Burning Coal Vein", kde deset metrů pod zemí hoří už po třista let jedna uhelná žíla. Dokonce se tam dá prý i kempovat a vyhřívání stanů je zdarma :-). Nejnižší místo v Severní Dakotě je ovšem údolí Rudé řeky,které také vede severojižně, ale podél východní hranice, kdudy jsme nejeli. Je to řeka neposlušná: na jaře způsobuje velké potopy v kanadské Manitobě, teče totiž na sever tma se rozlévá.

No a jako v pohádce, po Grasslandu přijdou zase Badlands, místo tak ošklivé, že je až přímo krásné, pokud máte rádi místa bez živáčka, vzdorující krutému počasí. Je to část svahovitého Missouri Slope, zatímco zbytek Severní Dakoty se těší názvu Missouri Plateu, které je - inu rovné jako placka. Nejvyšší částí pak jsou Badlands, které vykrájela Little Missouri River, vtékající pak na severu do té velké "Ssoury" . Ta pak teče na západ, podél severní Montány, místy, která se nazývají "Missoury breaks", tj. stejně jako film s Jackem Nicholsonem, který tam schovával kradené koně (doufám, že jen ve filmu :-). 


Bohužel byla ta oblast, kdy jsme jeli, málo bohatá na města, Fargo i Grand Forks jsou na východní hranici, i Bismark byl nejméně 200 km na východ od nás. A tak jsme projeli Belfieldem (pořád samé Badlands), Fairfieldem (pořád ještě B adlands) a Grassy Butte (konečně zase Grassland). A pak už byl hned

Theodore Roosevelt National park,

Večerní Dakota
který má 70 tisíc akrů (28 tisíc hektarů), kde ještě dokonce žijí bizoni (buffaloes). Teddy Roosevelt, sám vášnivý lovec, si sem občas zajel, zrovna když neharcoval se svou kavalérií, zvanou "roughriders", ve válce s Kubou nebo jinde. Tato oblast se mu líbila, zatímco generál Alfred Sully ji roku 1864 ještě nazval "vyhaslým peklem". Patrně tu oblast znal,   zatímco náhodní návštěvníci se jí spíše obdivují jen z dálky.

Ale nelze jí upřít jistou krásu - různé barvy jakoby vykrájených útvarů, některé, zvané Indiány "hoodoo" skutečně připomínají jakési obry, jiné zase věže, rudé, hnědé, žluté, oranžové, krásné v době polední a obzvlášť při západu slunce - až se moje malířská dušička tetelila. A to nepočítám divokou zvěř, které je tam jistě hodně, jako v podobných místech v Kanadě. V parku jsou také turistické stezky a dvě silniční, velice scénické smyčky, jedna 36 a druhá 14 mil dlouhá. Silnice č. 85, která nás dosud vedla, se ve Watfordu stáčí v pravém úhlu na západ a po dvaceti kilometrech se opět stočí a pokračuje na sever, do Willistonu.


Město má asi 15 tisíc obyvatel a je to železniční uzel a dopravní centrum pro sdružování zemědělských výrobků, ještě než je rozvezou - často, v případě obilí, do celého světa. Nu a poslední dobou se právě tady objevily i naftové věže. Už dříve odsud vyrážely parníky na západ a když přišla železnice, město se rozrostlo o řadu saloonů (barů) a střízlivost zde rozhodně nebyla pokládána za základní ctnost. Šestnáct mil na východ se rozkládá na řece Missouri jezero Sakakawea, táhnoucí se skoro 200 km. Na západ od města se přímo na hranici s Montánou sbíhá řeka Missouri s Yellowstone River. Tam také hned postavili roku 1828 Fort Union, protože to byl nejen strategický bod, ale i výborné místo pro obchod. Vlastně se nazývá celým jménem

Fort Union Trading post.

Poslední bůvol
Je to asi 14 mil na jihozápad od města a další takové nejbližší obchodní místo bylo až v St. Louis, stát Missouri, vzdálené 1800 mil. Přicházeli sem hlavně Indiáni kmenů Assiboine, Blackfeet and Crow. Později se rozmohly mezi Indiány choroby, fort osaměl a konečně jej armáda rozbourala. Našly se však jeho základy a dnes tam stojí rekonstruované budovy, palisády, budova pro indiánské obchodníky, dům ředitele, ledárna a ještě jiné. Jeden z domů je vlastně i Visitor center, středisko, kde mají různé artefakty a vykopávky. Třetí týden v červnu se tu každý rok konají Fort Union Rendesvous, kde se tu předvádí život, jaký tady v té době byl. A abych nezapomněl, je to národní historická památka.

Hned vedle leží Fort Buford a de fakto neleží, ale stojí. Historicky je známá tím, že se zde roku 1881 vzdal vojákům siouxský Lakota jménem Hunkpapa, lépe známý pod jménem Sitting Bull (jak vidíte, tak tady taky docela sedí :-). Pevnost byla postavena v roce 1866 a je pojmenována po hrdinovi od Gettysburku (nejkrvavější bitvy války Severu proti Jihu), generálovi Bufordovi. Už v tom samém roce 1866 byla fort napadena Sitting Bullem, kterému zřejmě ležela pevnost v žaludku. Ještě více mu však také vadila "ocelová jalovice", železnice, kterou sem zatím dostavili.

V roce 1875 byli Siouxové naháněni do rezervací, což odstartovalo tzv. Siouxské války (1876-1879), včetně už zmíněné bitvy u Little Big Hornu a následný přesun Siouxů do Kanady, kde se marně snažili získat spojenectví místních Blackfoots a Crow. To se jim ovšem nepovedlo, protože vždy bývali postrachem právě těchto národů, které žily s kanadskou vládou v míru. Po několika letech v Kanadě nakonec odcházejí zpět a Sitting Bull symbolicky odevzdává svou karabinu veliteli Bufordské pevnosti. Ta pak až do roku 1895 chránila ( myslím ta pevnost, ne ta karabina :-) železnici, sem přicházející horníky a prospektory, jakož i severní hranici USA, než konečně dosloužila. Dnes tam stojí jen prachárna, budova velitele stráže a důstojnická budova, která je dnes turistickým střediskem a zároveň i muzeem. Kdysi tu býval vojenský hřbitov, ale pak byli jeho "obyvatelé" převezeni na jiný, na velký Little Bighorn Battlefield National Monument, kde jim není tak smutno. Každý rok v červenci tu koná šestá kavalerie tzv. Fort Buford Sixth Infantry Frontier Military Encampment, jakési vojenské soustředění, kde předvádí vojenský dril z doby, kdy to ještě bylo v módě.