koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Přes Idaho do Jackson Hole.   



PŘES IDAHO DO JACKSON HOLE.

Od konce trailu v Oregonu vedou z Portlandu dvě odbočky, na sever do Oregon City a na jih do Fort Vancouver, ale tam už jsme se nevraceli. Zamířili jsme raději opět k řece Kolumbii, kterou jsme chtěli sledovat na východ, tedy až tam, kam ji silnice provází, to jest skoro přes půl Oregonu. Slunce nám sice svítilo do očí, ale jinak to byla nádherná scénická cesta: nalevo řeka a napravo vysoké skály.

Vypadalo to na krásný den, kdy se budeme věnovat jen pozorování přírody a vesele si to frčet za naším cílem, po silnicí číslo 84, která sleduje trail vlastně přes celý Oregon. Tuto část cesty už pionýři zvládali buď na parníku nebo na poměrně pohodlné cestě kolem vody - teda tam, kde vůbec vedla.

Ale opravdu to jen tak vypadalo: naše auto pojednou počalo poskakovat jako divoký bronco, když ho chce kovboj zkrotit. Podle střílení do výfuku jsem pochopil, co co se asi stalo. Onen taky-opravář, co nám vyměnil zapalovací modul pro rozdělovač, asi nevěděl, že je potřeba udělat i nové vyladění neboli tune-up. Snížili jsme tedy rychlost a ploužili se do nejbližší vesnice, kde jsme v opravně čekali dvě hodiny, než na nás došlo. Tam prostě platí "kdo dřív přijde, ten dřív mele", jako u pana mlynáře na Starém bělidle. Musím ale přiznat, že to naladili dobře, moc to nestálo a kromě ztráty času jsem se z toho dostali poměrně dobře. Jak je vidět, kletba Florencie (už jsem napsal, že se naše auto jmenovalo Firenza, ne?) nás pronásledovala už od Průsmyku kopajícího koně v Britské Kolumbii. I když, po pravdě řečeno, teď za to naše auto nemohlo, za to mohlo to nemehlo z opravny (všimli jste si té slovní ekvilibristiky?).

Columbia River.

Tak vypadala oregonská stezka
Po několika hodinách se řeka - kterou jsme si objeli už dříve, odděluje na sever - přichází totiž ze státu Washington a předtím z Kanady - jeli jsme totiž proti proudu. Naše silnice ale u městečka Hermistonu naopak zamířila na jihovýchod a sledovala dál Oregonskou stezku. Nejprve jsme projížděli něčím, co vypadalo jako něco mezi pouští a prérií: na poušť tam ale bylo moc křoví (a málo písku) a na prérii zase málo trávy a už vůbec ne nějaké to obilí.

Jak jsme se blížili k horám, začala být i jména různých míst daleko zajímavější: Deadman Pass, Blue Mountains, La Grande, Flagstaff Hill, Pleasant Valley, Burnt River Canyon, Farewell Bend a Fort Boise. U Soda Springs navazuje California Trail na naši stezku, ale kam vede, to už vám jistě říkat nemusím. Na severu se rozkládá Hells Canyon National Park a zdá se mi, že těch Dáblových kaňonů je v USA nějak moc. Na jih zase leží Canyon City a město John Day, kde je 14 tisíc akrů (5600 ha) pokrytých samými  zkamenělinami - rostlin i živočichů, ale sebrat si je prý nesmíte. To v našem Ontariu máme hlavně trilobity a neděláme s tím takové drahoty. Máme totiž dražší fosílie - politiky.

V Pendeltonu jsme přejeli řeku s líbezným názvem Umatilla a je tu už i Deadman Pass (Průsmyk mrtvého muže), který byl sice původně pojmenován jako Mount Prospekt, ale to jméno se nevžilo. Bohužel jsem nikde nenašel, jak se jmenoval ten mrtvý muž, ale s tím jsem se smířil - stejně jako s tím, že už se nikdy nedovíme jméno vdovy po neznámém vojínovi. Blue Mountain Crossing byl jiný takový přechod přes kopec, dnes nepoužívaný, ale to už jsme také v La Grande, nazvaném po grandiózním pohledu z onoho místa. Leží u paty Modrých hor (Blue Mountains) a na východ od něj se zvedají Wallowa Mountains. Město La Grande má rodeo, univerzitu a dobytčí trh, ne nutně ale v tomto pořadí důležitosti. Flagstaff se prý jmenuje podle jednoho dolu, co tam byl - proč se tak ale jmenoval ten důl, to už vám neřeknou, "Flagstaff" je totiž jen žerď k vlajce a kromě toho i město v Arizoně ( ale o tom zase v připravované knize BIG FOUR, klub KČK). Dnes je tam jedno z interpretačních míst stezky (informačních středisek o trailu), kterých je jenom v Oregonu nejmíň jedenáct.

Kolem řeky.

Tam už také začíná Baker Valley, pojmenované po manželech Bakerových, kteří jsem přijeli jako druzí pionýři (první byli Whitmannovi, jak už jsem o nich psal dříve) a to roku 1846 z Missouri. Kdo přišel jako třetí, to se zřejmě tutlá nebo se to neví. A to už jsme také v městečku Baker City, které také dostalo jméno, hádejte po kom. Pleasant Valley (Příjemné údolí) je dosud existující malá vesnička a stejně jako ostatní názvy - až na toho nebožtíka - vyjadřuje radost pionýrů, že se sem konečně dostali. Zde se také našlo v roce 1861 zlato a tady patrně ve svém srubu skonal Ed Schliefelin, který objevil zlato v arizonském Tombstone, později proslulém pistolnickým soubojem v O.K. Corralu (viz film s Kevinem Kostnerem). Jméno řeky Burnt River (Spálená řeka) nesmíte brát příliš doslova, však ani Jan Spálený není, pokud vím, nijak ohořelý. To jen hory kolem trpěly častými požáry a daly řece její jméno.

Nu a jsme v místě, kde stávala pevnost Fort Boise - neplést prosím s městem Boise ve vedlejším státě Idaho. Postavila ji původně kanadská firma Hudson Bay, ale sloužila pak hlavně pionýrům na trailu, než ji vyplavila voda a dnes už prostě není. A tam už také teče Snake River (Hadí řeka), kolem níž si to pošineme skoro přes celé Idaho. Je to řeka poměrně nesjízdná a divoká , hlavně na severu. A kroutí se - prostě jako had. Téměř přesně na hranicích Oregonu s Idahem leží městečko Ontario, které nám připomnělo naši provincii, ovšem jen jménem. Moc jsme z něho neuviděli, protože už byl večer a navíc jsme se rozhodli tam jen přespat. Ale než jsme usnuli, ještě jsme si slíbili, že se opět jednou do Oregonu podíváme - neviděli jsme totiž ještě například Crater Lake, jezero v jícnu vyhaslé sopky, veliké asi 6x4 míle (téměž 9,5x5,5 km) a hluboké asi 609m, jakož i jiné rarity na jihu Oregonu. Ale jak říkala naše profesorka dějepisu: "Historie nečeká, jdeme dál".

Idaho.

Idaho
Silnice 84 pokračuje dál přes Idaho a pořád sleduje trail poměrně přesně - nu proč ne, byla to a ještě je ta nejsclůdnější cesta na západ (v našem případě i na východ :-). O Idahu jsme toho předem ani moc nevěděli, jen že konkuruje našim bramborám z ostrova Prince Edward Island a jejich bramborová kaše v prášku se prodává i u nás v Kanadě pod zajímavým názvem "Idahovean". Žádnou velkou zastávku jsem také v Idahu neplánoval, rozhodl jsem se ho "překrosnout" za jediný den, s plánovanou zastávkou na oběd v American Falls. A tak jsme hlavním městem Boise jen projeli, jelikož jsem tehdy jsem ještě nevěděl, že tam bydlí můj budoucí pen-pal (kamarád, s kterým si píši) Michal.

Boise čtou Američani jako "bojsi" a Francouzi jako "bojsé" , což prý znamená "zalesněný" a nemá to nic společného s českým "Boj se Boha, miluj vlast, práci a vědu", jak jsme to měli napsáno na budově české měšťanky v Libni. Ten nápis kupodivu přežil různé diktatury a patrně přežije i dnešek. Bohužel se z něhoještě nikdo nepoučil, ani já ne.

Také Twin Falls, město v zemědělské oblasti, kterou zavlažuje už zmíněná Hadí řeka, jsme prosvištěli rychle, neboť jsme byli hladoví a do místa našeho obědu bylo ještě daleko. Nedaleko města leží "Šošonské vodopády", pojmenované po statečných bojovnících národa Šošónů, ale nevěřím, že tam padali do vody ( Shoshone Falls totiž také znamená "Šošon padá" :-). Nu a blízko leží městečko Rupert, pojmenované po zakladateli kanadské firmy Hudson Bay - jinak též synovi Fridricha Falckého, který se mu narodil při jeho poměrně krátkém kralování, hádejte kde? Ano, Františku, v Praze. Jméno městu zřejmě dali zástupci od té firmy nebo i trapeři, kteří sem táhli z daleka a byli tu jako doma.

Zastavili jsme na oběd; v American Falls a dali si v místní restauraci výborné mexické burritos, lepší, než jsem kdysi pojídal v Kalifornii. Městečko bývalo kdysi místem kempování na Oregon Trailu a muselo to být osvěžující, koupat si nohy pod vodopádem a posvačit (burritos tu ale tuším tehdy ještě nejedli). Hned po obědě jsme se vydali k vodopádům. Pro jistotu jsem se na ně hned zeptal, ale lidé kroutili hlavami. Až nám někdo starší, kdo si to ještě pamatoval, prozradil, že vodopády už prostě nejsou, že tam postavili přehradu, tu největší na Snake River. No dobře, co se dá dělat, ale nemají to inzerovat, ne? Doporučil jsem jim tedy změnit  jméno města na Burritos Falls, ale obávám se, že to neudělají a když ano, tak asi až teprve mañana ( španělsky= zítra, mexicky=nikdy :-).

 Za městem Pocatello se trail stáčel trail na jih, zatímco naše silnice se zase stáčela na sever. Opustili sjme tedy Oregonskou stezku a pokračovali až do Idaho Falls. Město se dříve jmenovalo "Taylor's crossing" a lákalo zlatokopy, co jsem přicházeli z již vydolované Montány, aby odtud pokračovali dolů, až do Salt Lake City  ve státě Utah. Pokud hádáte, co to tohle "crossing" bylo, tak teda obyčejný přívoz a ano, patřil panu Taylorovi. Vodopád u města pořád ještě je a až tam příště pojedu - možná ještě v tomto třetím  milleniu, zastavím se na oběd raději tam. My tam ovšem, už nasyceni, odbočili na východ a silnicí č. 26  jsme překročili hranice Idaha a zamířili do Jacksonu ve státě Wyoming.

Jackson Hole.

 Jacksonský "srub"
Ano, městečko se jmenuje jen Jackson a je už v jiném státě, ve Wyomingu, o kterém znám jednu legrační anekdotu - kdybyste ji znali, tak to prostě přeskočte :-).

To takhle jednou vdova Mortimerová se zúčastní jedné spiritistické seance, aby se spojila se svým zesnulým manželem Charliem. Když se konečně ozval, ptá se vdova: "Pověz mi Charlie, jak se tam máš?"
"Výborně, Mary," říká Charlie, "je tu plno slunce, jídla dost a holky jsou tu taky."
"To musí být nádhera v tom nebi!" povzdychne si Mary.
"V jakém nebi," diví se Charlie, "já jsem teď bejk ve Wyomingu!"

Ale vážně, řekl bych, že Wyoming je jeden z nejzajímavějších států Divokého Západu: mají tam nádherné scenérie, hory, řeky, lesy, kaňony a ano, také i pastviny a to hodně. Ale nepředbíhejme. Jackson je  světoznámé lyžařské středisko - v údolí, kterému se říká Jackson Hole, což nemá s Michaelem Jacksonem pranic společného a už vůbec ne s holí. Jednu dobu to byl lyžařský resort ještě známější než Denver nebo Aspen v Coloradu. i dnes tu je,a le už není nejznámější :-).

Městečko má asi jen 6 tisíc obyvatel a leží ve výšce 6100 stop (1860 m). Každý druhý nápis tam má v sobě slovo "West" či "Western", to aby impresovali "Východňáky". Mají tam například Old West Days, Jackson Western Heritage (tradiční dny vzpomínek na staré "zlaté" časy), poměrně amatérsky inscenované přepadení dostavníku - Old West Stagecoach Robbery - a dokonce Jackson Hole Shootout (střelecké závody). Jacksonské lyžování je proslulé svým "powder snow" tedy prašanem a konkurovat mu může jedině stát Utah - tam také bydlí Robert Redford, kterému se prý tento sport hrozně zalíbil při natáčení filmu Downhill Racer (předtím prý ani neuměl lyžovat). Místo nazval ovšem po jiném filmu, ve kterém hrál, a sice "Sundance" (protože tam hrál Sundance Kida). I v letě je v Jackson Hole je o sportovce postaráno - jistě si dovedete představit, co tam vše je; jen bych podotkl, že tam mají výborný terén pro "whitewater rafting" (sjíždění peřejí na gumových člunech), zvláště na již zmíněné Snake River.

Město Jackson není pojmenováno po jeho prvním obyvateli - Johnovi Colterovi, ale až po později přišedším (to je čeština, co?) traperovi Davey Jacksonovi. To ale vůbec nebyl "ten darebák Jackson", jak přepsal text jedné písně Johnyho Cashe náš Jiří Grossman. Davey právě přišel na vyzvání Williama Ashleyho (pamatujete, jak sháněl ty trapery na výpravu z Missouri do Oregonu?). Osvědčil se a to tak moc, že už roku 1826 koupil se společníky i celý Ashleyho podnik :-).

Horalé kolem Hole.

Sjezdovky na hoře Rendesvous
Místo se stalo shromaždištěm traperů, kteří si, jak už jsem také psal, říkali "mountain men" čili horalé. Nu prosím, i já jsem žil delší dobu v Jizerských horách, ale na takového "horala" bych se asi nekvalifikoval. Tradice tvrdí, že "horalé" říkali místu "Jackson Hole" (doslova "díra", míněno údolí), ale dovoluji si podat jiné, mé vlastní vysvětlení. Původně se to asi jmenovalo "Jackson's watering hole" (doslova "napájecí kaluž"). Tak se totiž v Americe lidově říká místu, kde se buď:
a) napájí dobytek nebo
b) se dá sehnat alkohol a pořádně se opít.

Slovo "watering" ale také ovšem znamená zalévat, či míchat s vodou, takže to brzo z názvu vypustili, protože to vždy Daveyho naštvalo - nikdy ji totiž do whisky nepřiléval. A ta whisky byla tak dobrá, že to přilákalo i sportovní lovce z dalekého okolí a vedle střelby na "vysokou" se pak hodil do sebe i nějaký ten "shot"  (štamprdle)  whisky.  Také se tu dost filmovalo: začala to "Nanette ze severu" (r. 1921) až po známější "Shane " (ano, byl to Šejn! - nebo že by Šejna? Nějak se mi to plete, to asi ta whisky :-).

Jackson Hole Mountain Resort je lyžařská oblast asi čtvrt hodiny od Jacksonu a najdete zde i lyžařské veterány, kteří si potrpí na těžký terén - hora má totiž 4100 stop (1261 m).Grand Targhee Resort má zase lanovku, která dokonce překonává 2000 stop výšky (600 m) - to už stojí za to. A napadne tam až 500 palců (7 a půl metru) sněhu za rok. White Pine Ski Resort  je naopak i pro začátečníky a má 25 sjezdovek.

My ovšem do Jacksonu přijeli už k večeru a moje paní Aťa měla zrovna narozeniny. Zašli jsme tedy na malou oslavnou večeři a nevím proč, začal jsem při tom rozebírat různé filozofické směry. Ale rychle jsem toho nechal, neboť jsem viděl, že k její celodenní únavě přidávám ještě i tu myšlenkovou. Pozorovali jsme tedy raději, jak se nad restaurací vznáší Rogalova křídla, tady se jim říká hand gliders. Nahoře na vysokém kopci se totiž odvážlivci rozbíhali po útesu, skákali z vysoké skály a to vše jen proto, aby se mohli vznášet a kroužit jako velikánští supi a pak lehce přistávat blízko nás na louce.

Po večeři jsme se ještě prošli večerním Jacksonem, ale na nějakou další zábavu jsme už neměli ani chuť - byl to opravdu hodně únavný den. Motel, kde jsme spali, byl stavěn ve stylu srubu, ačkoliv podle ceny to měl být spíše palác. Vyspali jsme se ale dobře a probudili jsme se do krásného dne.