koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Nejprve: Mount St. Helens   



MOUNT ST. HELENS.

Naše trasa
Nejprve bych se měl zmínit, proč jsem knihu nazval zrovna "OREGON TRAIL" - to byla totiž stezka, kterou se ubíraly kryté vozy, aby se dostaly k Pacifiku. Tuto "stezku" jsme vlastně sledovali i my, i když směrem opačným, tj. na východ. Ale zatím jsme pořád ještě na moři, na naší ferry a přistáváme v městečku zvaném Přístav andělů a je už skoro noc. Přespali jsme v motelu, a ač se nám žádní andělé nezjevili, spali jsme celkem dobře. Ráno jsme - také dobře  - posnídali a vyrazili dál. Po hodině jsem zjistil, že jsem si v restauraci, kde jsme snídali, zapomněl svou čepici, vlastně jen takový tenisový kšilt, ale výborný proti slunci. Vracet jsme se už nemohli - to přináší smůlu - i když pravda, ta naše měla teprve začít :-).

Olympijský poloostrov.

Pohled z ferry na ferry
Objížděli jsme Olympijský poloostrov, kde se nalézá ohromný Olympic National Park (900 tisíc akrů, tedy asi 3,6 tisíc km čtverečních) , který ovšem nemá nic společného s olympiádou, ale s nejvyšší horou tamtéž a sice s Mt. Olympus (7965 stop, tj. 2427 metrů, to "Mt." je běžná zkratka pro "mount" neboli horu).). To je už slušná výška, my ale celý park objížděli po mořském pobřeží, což bylo opravdu velice romantické. A všude rybáři: moře tu totiž hýří lososy i pstruhy. Celý poloostrov jsme vlastně museli objíždět, než jsme se mohli pokračovat na cestě na jih, silnicí č.5 na Portland.

Přitom jsme objeli město Seattle, hlavní to město státu Washington (neplést s Washingtonem, D.C., tedy District Columbia, kde sídlí prezident USA a který je ovšem na druhé straně Ameriky). Seattle je obklopeno na západě Olympijskými horami a mořem, a na východě Washingtonským jezerem a vulkanickými velikány pohoří Cascade Range, jako je Mt. Rainier, Mt. St. Helens a Mt. Adams  Jinak je to město veliké, jehož sláva - počkejte, to jsem popletl, to je zase jinde :-).

Ačkoliv toto místo bylo navštěvováno loďmi už koncem 18. století, první usedlíci se sem začali stěhovat až po roce 1850. Město rostlo, ale brzo začalo pociťovat nedostatek žen. První výpravu, 11 dívek, brzo následovala další, s 57mi snoubenkami objednanými na míru :-). Na zvýšení populace to jistě nestačilo, ale bylo toalespoň později podkladem pro TV seriál z 60 let dvacátého století, nazvaný "Here Come The Brides", parodií na slova mendelsonského chorálu, dnes   hraného právě u příležitosti svateb. Město hodně popovyrostlo v období zlaté horečky, kdy se na kanadském Klondiku našlo zlato - lodě odsud dopravovaly lidi se zlatou teplotou na sever až do Skagway, odkud už museli po svých přes zabijácký průsmyk Chilcoot Pass. Američané a Evropané této cestě dávali přednost, zatímco druhá cesta, přes Kanadu, tj. Saskatchewan a Albertu, byla sice pohodlnější, ale mnohem delší. Dnes má město 3 miliony obyvatel a je průmyslovým, obchodním i kulturním centrem celé oblasti na sever od Kalifornie. Seattlu jsme se ale vyhnuli, neboť naším cíle toho dne nebylo nic menšího, než Mount St. Helens, sopka neblahé pověsti. Tato pověst se ovšem měla naplnit i pro nás, ale to předbíhám . . .

Hora pana Helense.

Cestou k St. Helens
Je to běžný omyl, že ji lidé nazývají Horou sv. Heleny, ale de facto má jméno po britském diplomatu Alleynu Fitzherbertovi (1753-1839), jehož titul byl Baron St. Helens. Osobně si myslím, že by si ten titul spíš zasloužil Napoleon, který na Sv. Heleně pobýval déle, i když jako víceméně  nedobrovolný host. Jméno dal hoře kapitán George Vancouver, když tady objevoval severní  pobřeží Pacifiku, v letech 1792 to 1794. Indiáni kmenů Sáliš a Klickitat, kteří barona neznali a tudíž si u něj nepotřebovali šplhnout, jí říkali Loo-Wit Lat-kla nebo Louwala-Clough (ohňová či kouřící hora). Jinak je to ovšem hora mladá, asi jen 50 tisíc let a ví se, že za posledních 500 let "zapracovala" už čtyřikrát.

Kdyby se lidé drželi názvu, který jí dali domorodci, asi by nebyli také tolik překvapeni, když 18 května 1980, v osm hodin ráno, najednou vybuchla. Navíc tomu předcházela už od půle března různá zemětřesení, ale na to jsou už na téhle straně Pacifiku zvyklí :-). Vzpomínám, jak se v době velkého zemětřesení v Los Angeles říkal vtip, že pesimistu tam poznáte podle toho, že si den po zemětřesení koupí proti němu pojistku a optimistou je pak ten, kdo mu ji prodá. Snad ještě pár zajímavých čísel: popel pokryl asi 600 km čtverečních, objem spadlého popelu byl asi 190 miliónů kubických metrů, navrstvil se až do výše jednoho metru (zatímco závaly a kamenné laviny sahaly do výšky 50 až 150 metrů), rychlost při výbuchu byla 500 km za hodinu, teplota až 350 stupňů Celsia a tolik zničených stromů, že by se z nich postavilo 300 tisíc rodinných domků. Mrak popele a kouře se protáhl přes celé Státy už za tři dny a za 15 dní dokonce obtočil celou zeměkouli. Počet uhynulé vysoké zvěře byl asi 7000, tu malou ani nepočítaje, zabity byly i dva miliony lososů. Nejméně 40 tisíc mladých lososů sice uniklo, ale voda je nahnala na lopatky turbin v elektrárně.

Stát Washington sousedí na severu s Britskou Kolumbií a dělí se s ní kromě jiného i o údolí řeky Okanagan (už jsem o něm psal v knize NA ZÁPAD K PACIFIKU). Na jihu tvoří její hranice s Oregonem řeka Columbia, která také pramení nahoře v Kanadě, dokonce ze stejnojmenného ledovcového pole. Kromě Seattlu, který  je zároveň mezinárodním přístavem, je ve Washingtonu nejznámějším městem Spokane, kam kdysi dorazila i expedice Lewise a Clarka (viz naše kniha o Montáně) a tím ono místo, jak se tu říká, "dali na mapu".

Neštěstí chodí i po horách.

Hora pana Helense
Dojeli jsme po poměrně dlouhém tápání na horskou plošinu, odkud je nejen možno celou horu vidět ( přesněji řečeno to, co z ní zbylo), ale také si ji i koupit. Ovšem jedná se jen o malý plastický model, velikosti těžítka, s jednou raritou: vršek, celá třetina hory, je oddělávací, takže pak dostanete model hory, tak jak vypadá dnes, po výbuchu. Kolem hory se sice můžete zatočit v helikoptéře, ale to jsme odmítli - jednak kvůli ceně a navíc jsme doufali, že ten den dorazíme do Portlandu a ještě dál na jih, k našim známým v Oregonu.

Prohlédli jsme si tedy alespoň tu malou budovu, která slouží jako muzeum, uviděli dokumentární film z výbuchu, pokochali se pohledem na pořád ještě mohutnou sopku, pojedli a zase jsme vyjeli. Ale ne daleko - prokletá hora si zasedla i na nás: asi po dvě stě metrech, a to přímo na svahu dolů, nám motor zavzdychal a s odpuštěním pošel. Marně jsem se ho snažil nastartovat, otvíral kapotu a kontroloval vše, co se dalo, nešlo to, nedávalo to prostě jiskru. Po nějaké době jel kolem nějaký ranger, tedy lesník a lesní policajt v jednom, ve svém jeepu a že prý nám zavolá tahačku. My zatím ulehli do trávy a Aťa prohlásila, že by si zdřímla a ať prý dávám pozor, kdyby se náhodou přiblížil nějaký medvěd. Když se asi po hodině vzbudila, zjistila, že klidně spím. Marně jsem jí vysvětloval, že jsem právě svým chrápáním odháněl medvědy - protože jsem někde slyšel, že to pomáhá. Vůbec mi to nevěřila a ještě teď na různých sešlostech přidává k lepšímu, jak jsem ji tehdy "hlídal". Já si osobně myslím, že to pracovalo dobře, protože se žádný medvěd široko daleko neobjevil. Ovšem žerty stranou: medvědi jsou tam opravdu hodně nebezpeční, jak o tom také svědčí velký počet obětí na lidských životech. Rozhodně se s nimi nesnažte navázat společenský kontakt, to nemají rádi.

Přijela pro nás tahačka a vezla nás asi 50 kilometrů na jih, k nejbližší autoopravně. Tam jsme dorazili už pozdě odpoledne a tak nám to prostě odmítli spravit, až prý ráno. Zůstali jsme tedy v motelu a zavolal jsem našim známým, kde jsme a co nás zdrželo. Ukázalo se, že se nám rozbil polovodičový modul v zapalování, což mě poněkud potěšilo, neboť jsem začal pochybovat o svých opravářských schopnostech. S tím jsem sám tam nahoře opravdu nemohl nic dělat a moje diagnóza byla tedy správná. Jelikož jsme byli členy  klubu AAA (tedy vlastně kanadského, CAA, ale kdo by počítal, platí to i v USA), odvoz byl zadarmo, ovšem oprava už ne. A co bylo horší, že když jsme ráno ujeli s opraveným strojem sto metrů, auto se zase zastavilo. Doběhl jsem tedy zpět do opravny a nedal jsem jim pokoj, dokud mi ten modul nevyměnili v mé přítomnosti za nový, pochopitelně už zadarmo. Pak už auto dělalo dobrotu, teda až do - ale to bych zase předbíhal . . .