koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Deadwood   




DEADWOOD.

Ráno jsme vyrazili do Deadwoodu, města zlatokopů, desperádů a kdysi ještě i zlata. Vzali jsme to po silnici č.90, pak Boulder Canyonem, celkem asi 42 mil - o to nic, ale najít parkování ve městečku bylo opravdu těžké. Je to hojně navštěvované místo a dodnes velice aktivní, na rozdíl od jiných  míst, kde zlato rychle došlo a ze kterých se po opuštění stala "města duchů", ghost towns, tak jak jsme jich řadu viděli třeba v Montáně.

V Deadwoodu ale zlato ještě je, jenže se teď doluje jen z kapes turistů :-).. Také herny se zde rozrostly natolik, že už v roce 1993 museli dát na jejich rozšíření 70 miliónů dolarů, aby stačili poptávce. Když se tu totiž roku 1876 našlo zlato, gambling (doslova hráčství) se tu rozjelo na plnou páru. Když zlatá horečka vychladla, tak už tu pak kromě nevěstinců zbyly jen ty herny a bary. Není divu, že si pak Deadwood získal reputaci nejdivočejšího města na jinak už dost divokém západě. Teprve v roce 1980 zmizel poslední vykřičený dům a město se ponořilo do závoje počestnosti a rustické krásy. To ovšem jen než nastane noc . . .

Gambling.

Hlavní třída
Oficielně uznané hry a herny zde tvoří hlavní místní průmysl. Pravda, turisté si také koupí suvenýry a někdy i pobudou v místním hotelu, ale byznys drží v proudu hlavně fanatičtí hráči, kteří zde tráví dny, někdy i týdny - podle toho, na kolik jim stačí peníze. Nezanedbatelný podíl na přítoku peněz mají i fanatické babičky, které házejí nahoře do mašinky celé hrsti tokenů, které jim pak sporadicky (tj. daleko méně často :-) jednu či dvě ty hrsti vrátí. Ještě v Londýně jsme to s kamarádem zkoušeli, než jsme zjistili, že je to jen otázka času, kdy vám peníze dojdou.

Jindy, v Atlantic City, v New Jersey, jsem přivedl do kasina svého bratra a hodil jsem z legrace čtvrťák ( quarter neboli 25 centovou minci) do toho "jednorukého bandity", jak jim tady říkají. Zmáčkl jsem páku - a nelžu vám! - hned napoprvé se jich vysypalo asi 28. Sebral jsem je do obou hrstí, podal bráchovi a řekl: "Tady jsem ti ukázal, jak se to dělá, tak vydělávej!" Asi po deseti minutách přišel o vše. Zašel za mnou a se smutným pohledem mi to oznámil. Naoko jsem se rozčílil: "Ale brácho, tak se to nikdy nenaučíš! Vždyť jsem ti ukázal, jak se to dělá, ne?" Přechytračil mě. "Ukaž mi to ještě jednou," povídá, "já se asi špatně díval!". Co mi zbývalo než se vykroutit: "Kněz dvakrát nekáže!"

Proč se vlastně herny povolují? Je to prosté: staří lidé - kteří podle odhadu vlastní asi třetinu bohatství USA, si sedí na svých penězích, jen sem tam dají něco dětem nebo koupí něco pro psa. Pokud investují, tak jen do osvědčených Mutual funds nebo ve své senilitě ještě semtam do pochybných projektů, kde ztratí vše. Jenže průmysl potřebuje investovat peníze do vývoje a výzkumu a vláda zase potřebuje, aby lidé platili extra daně. Njelepší pochopitelně je o ty pen zíe je připravit, apk mohoiou cirkulavat a vydělávat ( myslím ty peníze, pochopitelně). Přitom se při každé transakci platí daně: vláda nemusí ani hnout rukou a už se jim to sype.

Připomíná mi to starý Řím, kde se platila daň i z močení. I tak se snaží starci neutrácet a vláda zapláče. To by tak nevadilo, ta brečí pořád, ale protože jsem pracoval ve výzkumu, vím jak je třeba těžký život vědce či inženýra-výzkumníka, když firma nemá peníze. I když právě tam se tvoří nové výrobky, které dělají náš život lepší, každou chvíli se tam propouští a to vše jen proto, že stařečci neinvestují tam, kde je riziko nebo malý zisk :-). Ale abych to dopověděl: hernám se podaří ze ziskuchtivých stařečků vydudlat větší část peněz, kterou by jinak zakopali na zahradě a ty se dostanou do oběhu a protože i herny musí platit daně, stát se spokojeně usmívá. V Kanadě dokonce některé herny vlastní sami Indiáni, kteří to asi berou jako výnosnou pomstu bílému muži :-).

Deadwoodské korzo.

Město se snaží i westernově vypadat: většina budov na hlavní třídě - je jen jedna - je ještě autentická, o čemž svědčí i praskliny na zdech. Ovšem zajdete do obchodu a hle, prodávají tam sice mléčné koktejly a zmrzlinu, ale v rohu stoji dvě nezbytné hrací mašiny a stěny jsou pokryté reklamami různých heren. Ovšem nezapomínejme, že zlato sem přilákalo i různé přidružené výroby; nejen hráče, ale i jiné umělce laciného výdělku. Nejpopulárnější jsou různé shows - byli jsme na jedné takové menší, něco jako ze Šimka a Grossmana: "oba muzikanti, harmonikář a kapelník" se opravdu snažili. Zde ovšem je to navíc oživeno pěknými, šarmantními dívkami; většinou jsou to ovšem studentky, protože pouliční show jsou pro návštěvníky zdarma a skuteční "umělci" by to tak levně nedělali. Ulice vede do kopce a hle, v prostředku nás čeká zase jiná show: přestřelka, tav. showdown. Protože je ohlášena předem, čekáte tam čtvrt hodiny a pak z baru vyrazí tři herci v kovbojském oblečení, kteří předstírají, že jsou opilí. Přestřelka trvá pět minut, což je ovšem nerealistické: opilí kovbojové by se tak brzo do sebe jistě nestrefili. Snad proto to každé dvě hodiny opakují :-).

Jsou tu ovšem i večerní shows a divadelní představení, jakož i placená zábava všeho druhu plus různé festivaly: Den nalezení zlata nebo třeba i soutěže o nejrychlejšího střelce. Tu si mimochodem můžete nekrvavě zařídit i doma: vyrobíte si pistole, která mají na spoušti nějaký spínač a elektronický obvod s časovačem vám zaregistruje, kdo zmáčkl spoušť dříve. V šedesátých letech jsme to s kamarády vyrobili pomocí doutnavek, později na digitálních flip-flopech a jde to i s počítačem, když víte, jak. Také tu dělají tzv. parades, průvody, a to s alegorickými vozy, prostě vše, na co jen dětská mysl dospělého Američana může přijít.

Historie.

Tanečnice a harmonikář
Je to tedy trochu takový Disneyland divokého západu, i když to tu dříve vypadalo jinak. Ty souboje, často spíše vraždy, se tu skutečně stávaly - zlato či peníze jsou vždy dobrá motivace a ještě dnes na různých místech najdete cedulky, kde se který souboj udál, podobně jako v arizonském Tombstonu, který měl podobnou notorickou pověst - více o nejslavnějším pistolovém souboji v OK Corral najdete v naší knize reportáží, nazvané ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD. Na rozdíl od Deadwoodu, který pořád žije veselým - hlavně tedy nočním - životem, Thombstone je vyprahlé městečko s nepatrným počtem obyvatel. Také jejich hřbitov - boot hill - je prostý, chudý, neudržovaný. Zato deadwodský hřbitov je bohatý. Časem se ovšem přestěhoval - i s   mrtvými, z Ingleside Cemetery nahoru na horu Mount Moriah, zatímco na místě dřívějšího postavili domy. Některé nebožtíky zřejmě zapomněli, protože ještě dnes nacházejí obyvatelé těchto domů občas nějaké ty pozůstatky ve sklepě, sem tam snad i kostřičku. Byl zde též pohřben větší počet Ćíňanů, kteří však byli z náboženských důvodů odvezeni zpět do Číny. Hřbitov má také zednářskou sekci, obsahující svobodné (a někdy i ženaté ) zednáře.

Zdá se tedy, že to bylo místo, podobné tomu, o kterém kdysi Groucho Marx řekl, že je tak krásné, že lidé prostě "umírají touhou" se tam dostat :-). Pro nás to bylo zprvu těžké to místo i jen navštívit: když totiž vyjedete velice strmou ulicí nahoru a chcete tam zaparkovat, zjistíte, že vaše auto bude stát ve velmi nebezpečném úhlu do svahu. I utáhli jsme tedy ruční brzdu a doufali, že se auto nerozjede. Horší to bylo, když jsme pak odjížděli: zkuste obrátit auto, když stojí do prudkého svahu a nesmíte při tom couvnout!

U vchodu dostanete prospekt s plánkem hřbitova z roku 1895 a napočítal jsem tam hodně přes 500 hrobů. Jsou tam také pohřbeni opravdu všelijací "charakterové", jak se tady říká, a navíc je většina hrobů neoznačena. Jen bohaté prostitutky tu mají velké hrobky, hned vedle zazobaných zlatobaronů, a falešní hráči leží vedle ještě falešnějších politiků. Ale řekněte sami: šli byste tam, kdyby tam byli pohřbeni jen lidé mravní a zákonů poslušní, jako třeba těch pár horníků, co blízko zemřeli v dole při závalu? Na ty si už nikdo nevzpomene, ani na těch 350 dětí, které tehdy umíraly dvakrát rychleji než dospělí!

Z nejznámějších nebožtíků je třeba jmenovat Potato Creek Johnnyho, údajného nálezce nejbohatší zlaté bonanzy - i když pamětníci tvrdili, že jeho největší zlatý nugget (valoun), bylo vlastně jen několik menších, slepených dohromady. Dora Dufran, Madame (bordeldáma), byla zase majitelkou řady "hodinových hotelů", táhnoucí se až k Rapid City. Po šedesáti věru dobrodružných letech v Deadwoodu je tam pohřbena i se svým papouškem a manželem - vsadím se , že si celý život ani nepípli. Freeman Knowles byl zase vydavatel místních novin a socialista, když ještě to slovo nesmrdělo krchovem. Je pohřben na Mt. Moriah i se svým socialistickým hnutím, které ho nepřežilo. George V. Ayer, bussinesman a majitel železářství se zase proslavil výrokem, že není třeba desperády v Deadwoodu pronásledovat: "Nechte je o samotě a pobijí se sami," řekl. Ale ta hlavní esa jsem si nechal na konec.

Will Bill Hickok.

Divoký Bill
Vlastním jménem James Butler Hickok, Bill se narodil v Troy Grove, stát Illinois (1837) a už od mládí se zajímal o zbraně jakož i o střelecké umění a brzo byl znám jako výborný střelec. Byl vychován v rodině pravověrných baptistů, ale brzo opustil rodnou farmu a v roce 1855 se stal kočím na stage (dostavníku), s povinnosti nejen držet otěže, ale hlavně uhájit cestující proti banditům přepadajícím téže. Cestující si velice cenili jeho střeleckých schopností, které mu také ovšem přišly vhod. I on si uvědomil, že mu to může dát slušné živobytí a jeho odvaha při přestřelkách mu nakonec vynesla i jeho přízvisko, Divoký Bill. Podle jiné historky se to stalo kvůli jedné příhodě, kdy ho spícího napadl medvěd, kterého přilákala vůně špeku, kterým byly promaštěny Billovy kožené šaty. Ačkoliv u sebe neměl pistole, medvěda ve velké rvačce zabil nožem a sám také málem skončil na hřbitově.

Později působil jako konstábl - tedy policista - a zasloužil se o zlikvidování několika přepadových gangů. Jeho historky ovšem zavánějí určitým přeháněním: tak například tvrdil, že v občanské válce zastřelil 50 Jižanů, každého hned první ranou. Později tvrdil novinářům, že za život zabil celkem přes 100 osob, ale o počtu ran se už nezmiňoval. Z čehož je vidět, že hrdinové se nedělají na bojišti, ale hlavně v novinách. Jindy, když byl, to už v indiánských válkách, se svými 40 muži obklíčen 350 Indiány kmene Kiowa, prorazil na koni jejich středem a přivedl pomoc z blízké pevnosti, čímž své muže zachránil.

Brzo ale nechal armádní služby a věnoval se raději karetní hře.. Brzo se dostal i do střeleckého souboje, kde svého protivníka, který tasil první, jednoduše a prostě zastřelil. Nebezpečí ale vrátilo Billa zpět do služeb zákona. Stal se marshalem (něco jako šerif, ale ve službě federální vlády) v Kansasu. Tam zastával funkci ochránce zákona tak dobře, že se desperádi i falešní hráči odstěhovali a s nimi i potřeba mít tak dobrého policistu.

Na nějakou dobu se veřejnosti ztratil a novináři začali psát o tom, že asi zemřel. To ho naštvalo natolik, že napsal dopis novinám, aby dokázal, že je na živu. Pak odešel do Deadwoodu, kde sice neuspěl se svým karetním uměním, ale zato se proslavil jako zdatný piják. A tam se také potkal s

Calamity Jane

Calamity Jane
Vlastním jménem Martha Jane Cannary, Jane byla žena bez skrupulí, však často dělala barmanku i prostitutku, tak jak si to příležitost přála. Narodila se v Missouri ( 1852) a už od mládí měla divoké manýry. Nosila mužské šaty, hodně pila, jezdila na koni, žvýkala tabák a byla zručná i s pistolí. Kdysi také dělala skautku pod Buflalo Billem ( no, no, čistému vše čisté!) a jednou zachránila v boji zraněného kapitána Egana, když pro něj vjela do kruhu Iindiánů, kteří ho obklíčili. Posadila si ho na koně a uháněla zpět. Ten jí pak z vděčnosti dal jméno Calamity Jane. Jindy zachránila cestující v dostavníku, jehož řidič byl zraněn, a to tak, že se chopila opratí uprostřed střelby, čehož se žádný z přítomných mužů neodvážil. Nebylo snad místa od Arizony po Montánu, kde by alespoň nějaký čas nežila. Kdysi nazývná "bílý ďábel z Yellowstonu", byla naopak v Deadwoodu váženou osobností, snad proto, že se v době neštovicové epidemie pomáhala obětavě místním nemocným.

S Billem si dobře si rozuměli: oba uměli lhát jedna radost a oba měli rádi alkohol. Bill se patrně zamiloval, protože se rozhodl jít cestou počestnosti. A ta se mu naskytla, když se připojil k Wild West Show Buffalo Billa. Jenže alkohol se špatně mísí se střelným prachem a tak byl Bill propuštěn. Marně se pak snažil uchytit jinak: karty mu nešly, jiný job nesehnal a často byl i zatčen pro tuláctví. Bylo mu 39, když byl v Deadwoodu zatřelen (1874) v baru zvaném Silver Dollar Saloon. Tam ho totiž objevil Jack Mac Call, kterému prý zabil v Kansasu bratra. Vešel dovnitř a postavil se za Billa, jako když je zaujat hrou. Z pod kabátu pak vytáhl pistoli a když hráč naproti trumfoval a všichni byli otočeni tím směrem, střelil Billa zezadu do hlavy. Na stůl padly zkrvavené Billovy karty: dvě černá esa a dvě černé osmy. osmiček, kombinace dodnes nazývaná "dead man's hand". Pátá karta se cituje různě: jinak v Deadwoodu, jinak v Las Vegas, jinak ve filmy s gary Cooperem.

Nešťastná Jane, když se to dozvěděla, stíhala vraha po městě a protože neměla u sebe pistoli, ohrožovala ho sekáčkem na maso, pokud nepřišel šerif a zatkl ho. Jackovi se sice podařilo v noci utéct, ale brzo byl opět chycen a pověšen. Calamity Jane pak dala Billa pohřbít v decentním, drahém hrobě, kolem kterého dali ohrádku a americkou vlaječku, na počest jeho válečné služby. Později se opět nemohla usadit, až se konečně v Texasu vdala a porodila dcerku (1887). Pak s ní opět odešla: koupila si farmu u Miles City, Montana, ale po dalších divokých letech a cestování se vrátila do Deadwoodu, kde jí uvítali se slávou. Sedmnáct let po Billově smrti zemřela též ona a nechala se pohřbít hned vedle. Ač se to zdá pochybné, do smrti nepřestala tvrdit, že si ji kdysi vzal za ženu. Ale jak řekla jedna její současnice: "Kdepak manželka! Ten by si ji za ženu nevzal, Bill byl přece gentleman!" Ovšem také to mohla být z její strany jen obyčejná žárlivost . . .