koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: PŘÍLOHA: Trochu historie   




PŘÍLOHA: TROCHU HISTORIE.

V roce 1800 byl americký Západ pořád ještě divočinou - tím ovšem nemyslím dnešní Kalifornií, kterou už znali Španělé a pomalu si to tam kolonizovali. Ne, myslím tím vše, co bylo od Kalifornie na východ, a to až někam k Missouri a dolu ke Kentucky, Tenessee a Louisianu, které už byly dávno obydleny. Na západ od nich ale  prakticky nebyla žádná města, ranče, dokonce ani ne cesty.



Byl to americký president Jefferson, který podnítil první, víceméně tajnou výpravu k Pacifiku v roce 1803. Proč tajnou? Protože se museli prodírat územím, které v té době ještě patřilo Britům. Už jsem kdysi popsal cestu prvního Kanaďana přes kontinent (viz kniha historických reportáží ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD, klub KČK). Byl to Sir Alexander Mackenzie, který se dostal - to ještě než byl jmenován Sirem - až k Pacifiku, a to už v roce 1793 (a proto má Kanada dnes i Britskou Kolumbii :-). Výprava Američanů se uskutečnila později a vedli ji Lewis a Clark. Začali u Missouri River (více je v knize  MONTANA, MY LOVE, klub KČK) a měli to potěšení, že se opravdu v roce 1805 také dostali až k Pacifiku. V jednom se ale mýlili - domnívali se totiž, že jejich cesta bude schůdná i pro vozy - specielně úsek přes Lolo Pass, který je obtížný i dnes, kdy už je tam pohodlná silnice. Přesto s sebou přivezli zpět mnoho map a vědeckých dat. Tím vlastně začala éra osidlování amerického Západu.

Pak přišly jiné, schůdnější, ale zase jinak nebezpečné traily, často i za cenu lidských životů. V zimě se totiž na nich nedalo cestovat a málokdo, kdo byl chycen v té době špatným počasím v blízkosti Skalistých hor, to také přežil. Jeden z takových trailů byl i Oregon trail, pojmenovaný po cílu cesty, tedy Oregonu. Více na sever zase šel, téměř paralelně, Bozeman Trail (také popsaný v knize o Montáně), který přiváděl zlatokopy do zaltých dolů Montany. Ti, co chtěli jít ještě dál, se pak napojili na Oregon trail. Byly ovšem i traily severojižní, kudy hnávali kovbojové (nebo zloději) koně či dobytek ze zemědělského jihu na pastviny bohatý Sever.

Traily a zase traily.

Takových trailů na západ bylo v severní části USA několik, např. Applegate Trail, Beckwourth Trail, , The California Trail, Cherokee Trail, Mormon Trail, Nevada Emigrant Trail, Nez Perce Trail, Pony Express Trail a ty dva nejznámější, Bozeman Trail a Oregon Trail. Nejhorší úseky byly ty přes Skalisté hory a tamtudy vlastně vedly jen tyto dvě cesty. My jsme ovšem jeli opačným směrem a drželi se toho oregonského až do Idaha, kde jsme odbočili na sever k Yellowstonu a po projetí Wyomingem jsme už zase pokračovali po bozemanském, než jsme se utrhli na sever a mířili domů, do Kanady.

Emigranti a hledači štěstí, kteří cestovali po Oregon trailu, se většinou shromažďovali v St. Louis, stát Missouri, kde si naložili svoje kryté vozy (wagons) na cestu po řece. Ta ale daleko nevedla a tam, kde se stáčela na sever, je zase vyložili, např. v městě Independence, St. Joseph či jiném. Ta místa u vody pak rostla jako z vody - pochopitelně, cestovatelé tam hodně utratili - a říkalo se jim proto "boomtowns". Tam se pak většinou čekalo na konec dubna či začátek května. A na co? Až začně růst tráva, jejich vozy totiž ještě nebyly na benzin :-). Také museli šetřit s penězi - na samotnou cestu spotřebovala průměrná rodina až 500 kg potravin, cesta totiž byl dlouhá přes 3 tisíce kilometrů. Nu a proto měli právě ty wagóny: uvnitř nebylo moc nábytku, ani zemědělského nářadí, i když většina jich pak začínala jako farmáři - ne, byla to hlavně potrava, protože cestou už toho moc nesehnali ani neulovili. Vzpomínám, oč příjemnější byla emigrace ve dvacátém století :-).

Naše kryté vozy širou stepí jedou . . .

Zajímavá byla konstrukce těch vozů: přední náprava se musela otáčet do velkého úhlu a proto byla přední kola menší. To vše hlavně proto, aby mohli zmáhat ostré zatáčky na cestě, která byla úzká a s vyjetými kolejemi. Plachta na voze se vpředu a vzadu zavírala, aby alespoň trochu zabránila přístupu prachu z cest. Vozy byly vyráběny specielně pro tento účel a nebyly tak veliké, jak je nám různé westerny ukazují: většinou měřily jen 1,5 krát 3,5 metrů. Často se zlomila náprava a kdo neměl náhradní, musel svůj vůz přebudovat na dvoukolovou káru anebo vše nechat na místě nehody. Už brzo na začátku cesty většina pionýrů zjistila, že své vozy přetížili a za chvíli bylo kolem trailu plno harampádí. Později se naskytli mnozí, kteří o tom věděli a napakovali se nářadím a často i potravou až na trailu, z odhozených zásob. Také na konci trailu, v Oregonu, se dal zvládnout poslední úsek cesty na lodi. Bylo ovšem i jiní emigranti, kteří přijeli na lodi oklikou: kolem celé Jižní a půlky Severní Ameriky. Taková cesta trvala až rok, zatímco po souši jen asi 5 měsíců, přičemž se muselo urazit zhruba 25 km denně.

Začátek trailu se pohyboval kolem řeky River Platte. Stenou cesu měly až tam vlastně dva traily - až v Idahu se California Trail oddělil na jih, zatímco Oregon trail sledoval Snake River a pak Columbia River, která sem přitéká z Kanady. Vozy nebyly taženy koňmi, jak bychom předpokládali: stepní tráva je pro ně příliš chudá na živiny a tak tu těžkou práci, stejně jako teď, odřeli hlavně volové :-). Od té doby se asi datuje výraz "dobrý vůl". Byli ovšem pomalí - neudělali víc než 3 km za hodinu a muselo se jet nejméně 8 hodin denně. Někdo používal muly; ti ale neměli tu vytrvalost a kromě toho byli celkem nebezpeční.

Nebezpečná cesta.

Nejhorší byly brody přes řeku: stovky pionýrů se utopilo - jen na řece Green zahynulo v jednom roce 37 lidí. Proč? Inu přívozy byly často přetíženy a navíc drahé: jeden přívoz stál tolik, jako jeden vůl. Cestovat na voze, přeplněném potravinami byl luxus a tak se často šlo pěkně vedle; někteří tak ušli celou cestu. Často lidé padli s vozů pod kola; mnoho dětí tak zhynulo. A to nebyly všechny útrapy: časté byly i údery blesku nebo zranění kroupami, někdy až velikosti jablek.

Na trailu také řádila cholera - lidé často umírali během několika hodin a někdy je prostě za nechali umírat přímo v posteli podle cesty a z obavy, aby se nenakazili, hned pokračovali dál. Cholera měla na svědomí nejvíc životů: některé výpravy tak ztratily až dvě třetiny členů.

Po roce 1849, kdy počet cestovatelů dosáhl maxima, se ani nedalo pořádně kempovat, hlavně bylo těžké sehnat dříví. A tak se topilo - ano, sušeným buvolím trusem, který kupodivu nepáchl - protože tehdy ještě byli kolem buvoli. Později už i ti chyběli, zato se podél cesty objevily hromady jejich kostí. Ti šťastnější si tedy pochutnávali na zabitém buvolovi; sám jsem ho ochutnal v Saskatoonu u Indiánů, a mohu říci, že je daleko lepší chuti, než hovězí. Ti méně šťastní ovšem jedli jen slaninu a fazole nebo prostě to, co zbylo ze zásob.

Domorodci a kavalérie.

Na severu trailu žili Cheyenni, na jihu Pawnee, ale ani jedni z nich prý na pionýry neútočili - jak jsem se dočetl na netu. Většinou se prý jen věnovali obchodu - zajímavé, jak velmi málo toho obchodu najdeme v hollywoodských filmech, asi proto, že trail byl více známý svými střetnutími s Indiány. Konflikty prý začaly, když se do toho přimíchala armáda. Začalo to jednou uteklou krávou, která se prý zatoulala do tábora Siouxů, načež byla jimi hned pozřena Poručík Grattan z Fort Laramie je ale napadl a při přestřelce zabil jejich náčelníka. A tak se rozběhla válka, která trvala po desítky let. Ze začátku udržovala mír v oblasti kanadská firma Hudson Bay Company, ale když se stáhla, začalo se blýskat. U Massacre Rock v Idahu jednou zabili Indiáni pět osob, a druhý den, v bitvě, ještě další čtyři. Trail se pak na čas "odtáhl" od Snake River, ale stará stezka byla pořád používána většinou pionýrů. Ještě jiný masakr byl už dříve zmíněný u Bear River, kde Plukovník Conner ze Salt Lake City zabil 250 Šošónů, muže, ženy a děti. Zde bylo také nejvíc mrtvých Indiánů ze všech bitek Divokého západu, zatímco vojáci měli jen 14 mrtvých.

Dnes ovšem už přesně nevíme, co bylo vyprovokováno čím, proč se stalo to a ne ono. Také historici nám moc nepomohou - jak byli dříve nekriticky na straně vojáků, jsou zase dnes nekriticky na straně druhé. Jedno je ale jisté: Kanadská jízdní policie udržela klid pomocí jen několika stovek policistů a to na území, na které v USA nestačily tisíce kavaleristů. K jejím povinnostem ovšem patřilo i krocení divokých desperádů, aby k žádným masakrům nedocházelo. Jediné povstání v Kanadě bylo vlastně jen v Saskatchewanu, ve vesničce Batoche a bylo to bylo jen povstání míšenců, Métis, kteří si tu přivlastnili zemi, která jim nepatřila (viz naše kniha GO WEST, klub KČK).

Když v roce 1869 se spojily železnice Central Pacific a Union Pacific, železnice překročila kontinent. Wagon Trail přestal být populární a byl jí eventuelně nahrazen úplně, než zase přišel automobil a pomalu vytlačil železnici.