koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Kolem Oregonu.   




KOLEM OREGONU.

Ještě Olympijský park
Když nám tedy podruhé "opravili" zapalovací modul, naše Firenza si spokojeně odkašlala a tak jsme vyrazili brzo ráno, abych dohnali čas, který jsme zatím ztratili. Naši známí bydlí v Estacadě, u městečka Clackamas, který ovšem s "klackama" nemá nic společného, to první "c" se čte jako "k" a to druhé se ani nečte :-) a předem mi poslali mapku, protože v Oregonu se dá lehce zabloudit. Předtím jsme ale ještě museli ujet pěkný kus cesty - byli jsme pořád ještě těch 50 km od St. Helens ve státě Washington. Cesta ubíhala dobře, vyhnuli jsme se opět Seattlu a projeli Portlandem, ale ten už je v Oregonu, že ano.

Přátelé - kterým jsme vše zatelefonovali - už na nás čekali, což jsme poznali podle nápisu na brance "Vítejte Aťo a Honzo". Míla i Lída jsou skvělí lidé a tak jsme se ani nedivili, že se hned vytasili s plánem, co nám vše ukážou. Jejich místo je kouzelně uloženo: vidí odtamtud hned tři hory, jejichž věčně zasněžené vrcholky ční impozantně v dáli: Mt. Helens (8365 stop, tj. 2549m), Mt. Adams (12276 stop, tj. 3741m) a Mt. Hood (11245 stop, tj.3427m ). Lepší místo si na penzi ani vybrat nemohli. Oregon je jedním slovem úchvatný a má bohatou přírodu - pro rybáře, pro lovce i pro turisty. Ale o tom jsme se měli přesvědčit hned druhý den.

Řeka Kolumbie.

Crown Point a Columbia River
První výlet byl sice jen v okolí, podél místní říčky až k jezeru na Cascade Range, pohoří, které se táhne už Washingtonem a pokračuje v Oregonu, směrem severojižním, ale už další den jsme vyrazili na velký okruh. Nejprve jsem zamířili k řece Kolumbii, která pramení v Kanadě, stáčí se na jih a po delší cestě v Oregonu, kde její tok tvoří asi 300 km dlouhý úsek hranice s Washingtonem, protéká na západ, údolím, které je obehnáno skalami a pak majestátně vtéká do Pacifiku. Toto údolí, vlastně roklina, gorge, se táhne přes sto padesát kilometrů a je opravdu hluboké, takže jsme ho po většinu cesty sledovali už po silnici dole, při řece. Pak jsme ale vyjeli i na známou vyhlídku   Crown Point, kde máte celkový pohled seshora. Z jiného bodu, tzv. Sherrand Pointu, uvidíte Mt. Adams, St. Helens, Hood, Jefferson a Rainier,ale my bychom si museli asi 16 km zajet. Některé cliffs, srázy, jsou až 2000 ft (600m) vysoké a celé údolí byla původně lávová řeka, později vymletá vodou.

Crown Point je vlastně státní park, a není zrovna malý, má 307 akrů (124 hektarů). Vyhlídka (Vista House Overlook) stojí na 733 stop ( 223m) vysoké skále a vidíte odtamtud až 30 mil daleko. Nahoru se dostanete po tzv. historické scénické cestě, postavené v roce 1916. Ve výstavní síni nahoře tam uvidíte dějiny oblasti jako na dlani. Hlavně jsme ale všichni zírali dolů, do údolí i na řeku, kde táhly remorkéry nákladní lodě, naložené velkými, kvádrovými kontejnery, které tak zmodernizovaly námořní dopravu. Takový kontejner vám přivezou až k baráku, tam vám ho odborně naloží, třeba i s vaším autem a tyto "krabice" pak pěkně na lodi srovnají. A to nejen v podpalubí, ale i "nadpalubí", takže jich pár na moři často poztrácejí - proto se vyplatí vše dobře pojistit :-). Ale vážně, podobným kontejnerem nás také stěhovali přes půl Kanady a to po souši. Vykládat ho také hned nemusí, postaví vám ho za dům a dejte si na čas. Ty kontejnery i to časté houkání lodí nám připomnělo, že někde po proudu je zřejmě námořní přístav - v našem případě Portland, teda ten oregonský, on je ještě jeden na druhé straně USA, ve státě Maine.

Přehrada a vodopád.

Vodopád Multnomah
Zastavili jsme se i u přehrady a lososích "stairs", kde lososi mohou překonávat výškový rozdíl proti proudu řeky skákáním přes jednotlivé "schody", aby se dostali na své cestě do místa rodiště, kde se vytřou a pak umírají. Hned blízko byla v oddělených nádržích líheň lososů - ono jich totiž přesto hodně zahyne, než se dostanou tam, kam chtějí. Proto se musí pravidelně jejich stav doplňovat a když trochu vyrostou, vypustí je do řeky. Protože ale po návratu z moře zase cestují tam, kde se narodili, napadla mě otázka, jak se dostanou zpátky do nádrží té líhně, když by se museli nejmíň sto metrů plácat po suchu. Pro jistotu jsem se jich ale neptal :-).

V elektrárně je i informační středisko, s okénky, kterými je přímo vidět ryby v řece. Kromě lososů jsou tam na skle "přicucnuté" i nebezpečné lampreys velikostí úhořů, ale s hubou do kulata a plnou zubů, které po přissání proříznou rybám kůži a vegetují na jejich krvi do té doby, než ryba zemře. Tak veliké máme i u nás v Huronu a dostaly se tam, když zámořské lodi vypouštěly svou vodní zátěž (ballast, ten slouží pro kompenzaci váhy ztracené při vykládání zboží - loď totiž musí mít kvůli stabilitě jistý ponor, ani ne moc veliký, ale ani ne moc malý).

Blíže k ústí je řeka tak široká a vítr tak silný, že se tam i windsurfujena boardech, ano, s plachtou. Je to, pokud vím, jediné místo v Americe, kde se surfuje přímo na řece a vydrželi bychom se na to dívat dlouho, ale čekaly na nás další rarity. Údolí má totiž i řadu zajímavých vodopádů (asi jedenáct) , nevyšší z nic - a nejnavštěvovanější -   Multnomah Falls je 602 stop vysoký (183m), je to tedy jeden z nejvyšších v USA. Krajkové proudy vody se řítí ze skály a nás, zvyklé na naší Niagaru, udiví hlavně to, že celý vodopád je poměrně úzký, defakto jen pár metrů široký. Nu zase si to vynahradí na výšce. Dole pod vodopádem je tzv. interpretive center, kde se nejen seznámíte s historií řeky a Oregonského trailu, ale můžete i příjemně poobědvat. V údolí řeky je pak tolik zajímavostí, že na to automobilový klub vydal i specielní mapu. Dále pak cesta pokračuje poměrně drsnějším terénem a připojuje se na smyčku k hoře Mount Hood.

Mount Hood

Restaurace na Mt. Hood (pohled z timberline)
Mount Hood National Forrest je oblast, která se táhne od řeky Kolumbie na jih, podle Cascade Mountains a na východě až k oregonské plošině, tzv. Oregon plateau. Horu samotnou uvidíte cestou několikrát, to jak se silnice pořád točí, na rozdíl od cesty k St. Helens, kde jsme horu uviděli až na konci naši cesty. Hora Mt. Hood (patrně podle tvaru, připomíná totiž kápi na hlavu) je vysoká 3427m a nahoře je pokrytá sněhem a ledem. Jako i ostatní hory v okolí, je původu sopečného a z hlediska nás, obyvatel východní Ameriky, je nepochopitelné, že se po všech těch katastrofách (od zemětřesení v Los Angeles až po výbuch St.. Helens) lidé nebojí na tomto pacifickém sopečném zlomu trvale bydlet. I když, pravda, horké prameny, co tu jsou, také nejsou k zahození :-).

V oblasti je asi 160 jezer a rostou zde hlavně jehličnaté stromu: cedry, jedle, borovice a smrky. Řek a říček je tu snad na tisíce kilometrů a v nich je pochopitelně plno ryb. V zimě je tu ráj lyžařů a lyžuje se i na Mt, Hoodu. Projeli jsme průsmyk Barlow Pass, kudy kdysi projížděly kryté vozy s pionýry po Oregonské stezce a vyjeli jsme až na vrchol Hoodu. Teda teoreticky, prakticky jen tam, kde je turistický challet s krásnou restaurací do kulata, ve tvaru oktagonu, osmiúhelníku. Tam také začíná "timberline", tj. zeměpisná výška, kde už končí stromy a "zelenina" vůbec. Nahoře už jsou jen skály, sněhová pole a led. Přelezli jsme tedy se známými onu imaginární čáru a neodolali jsme, abychom nevyrobili pár sněhových koulí, které jsme pak použili k jejich pravému účelu. Bohužel naše manželky uměly lépe mířit, nebo co, tu bitvu jsme my, mužské mužstvo - zajímavé, nikdy mě nenapadl mužský šovinizmus slova "mužstvo" - ostudně prohráli. Vysoko na sněhovém poli přejížděla motorizovaná mašina, která zpracovávala povrch sjezdovky, neboť vězte, na Hoodu je lyžařská sezóna celý rok.

Později, to už ve Wyomingu, jsem si přečetl v novinách, že tam nahoře na Hoodu lavina zavalila sedm lyžařů, které už bohužel našli udušené. Nebylo to na této naší cestě k Pacifiku a zpět poprvé, co se za námi plížila smrt: se skály, pod kterou jsme se vyšplhali nad Lake Louise v Albertě, se za týden na to zřítili dva horolezci. Začínal jsem být už i trochu pověrčivý . . .