koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Úvodem   




ÚVODEM.

V mé předešlé knize NA ZÁPAD K PACIFIKU jsem napsal: "V té době už jsme také procestovali dole ve Spojených Státech Montanu, sousedící s naším Saskatchewanem na jihu (viz moje kniha "MONTANA, MY LOVE") a naplánovali jsme si tedy výlet ještě dál na západ. Prostě přes Kanadu až k Pacifickému oceánu a jižní cestou zase přes Spojené Státy zpět. Padla na to celá dovolená, ale po absolvování této cesty jsme se mohli pak chlubit, že jsme už - ovšem na tři zátahy a v různých obdobích - projeli celou Kanadu napodél. Po pravdě řečeno, nejen projeli, ale i postupně prožili: deset let v Montrealu, devět v Oakvillu u Toronta, čtyři v Saskatchewanu na prérii a teď už zase deset let v ontárijském Kincardinu, u Huronského jezera. A o té jedné dlouhé cestě k Pacifiku je právě tato kniha . . ."

Nuže toto je zase kniha o cestě zpátky, kdy jsme opustili Kanadu po moři na ferryboatu z Viktorie a směřovali na opačnou stranu zálivu
Juana de Fuca (kde to hodně fúká) na Olympijský výběžek státu Washington, do městečka zvaného Port Angeles (neplést s Los Angeles). Náš plán byl jednoduchý: držet se pokud možno paralelně s hranicí Kanady a projet státy Washington, Oregon, Idaho, Wyoming a Jižní, jakož i Severní Dakotu. Tam se dát na sever, domů do Saskatchewanu.

První věc, kterou musíte ve Státech pořádně prostudovat, je to, že mapové vzdálenosti jsou v majlích a ne kilometrech. No prosím, přepočítat to není těžké, ale mapy automobilového klubu AAA (už jsem o něm mluvil v knize o Montáně) vám u čísel neudávají jednotky a tak "50" v Kanadě je daleko kratší vzdálenost než "50" v USA. Druhá věc je, že jedete časově "kupředu" a při každém přejezdu  časové hranice musíte nařídit vaše hodinky o hodinu napřed - to ovšem platí pro kterýkoliv stát na světě, kterým časová hranice probíhá. A ještě to upřesním: jedete-li na západ, musíte tu hodinu zase ubrat. V USA vám odměří benzin v galonech, místo litrech, a navíc v "amerických" galonech; kanadský neboli
britský gallon je ovšem větší (US gallon=3,79 litrů, UK gallon =4,55 litrů). My jsme se to ani nesnažili přepočítávat, jen jsme srovnávali ceny v různých místech v USA, abychom věděli, kde je dražší a naopak; při takové cestě vždy raději naplníte nádrž celou.

Cesta to byla opravdu dobrodružná - naše stařičká Firenza dělal co mohla, ale znáte to: i když vyměníte hromadu součástek předem, vždycky se najdou jako na truc jiné, které selžou. Nejprve to bylo elektronické zapalování, patrně humiditou vzduchu ve Skalistých horách a vždy nás to chytlo v nevhodné době ( ale která je vůbec vhodná doba?). Nejprve ještě v Kanadě, přímo v tunelu ve Skalistých horách, později už ve Washingtonu, přímo nahoře na vyhlídce u hory St. Helens. Díky špatnému náhradnímu modulu a pak ještě špatnému vyladění (tuning) nás to pak zlobilo ještě přes půl Oregonu. Ve Wyomingu nám prasklo chlazení, ale ne hlavní chladič, jen ten na topení, který normálně neseženete a jak jsme s tím  dojeli, to už ani nevím :-). V Bighornu nám - opět na průsmyku - poryv větru vyrval otevřenou kapotu z ruky a hodil ji na přední sklo, čímž ji ohnul skoro do pravého úhlu. Ale i to jsme nějak spravili a pak už se moc nestalo  -  jen nám odražené kameny od protijedouciho traku  v Dakotě udělaly dvě pěkné díry do předního skla a pavučinky kolem dokola :-).

To všecko nám ovšem nemohlo zkazit dojem z celé cesty, která byla byla jedna z nejlepších, kterou jsme kdy absolvovali. Ale o tom si už přečtěte sami. 

Autor