Autor :
Jan B. Hurych
Název :
OREGON TRAIL
Kapitola:
Úvodem
ÚVODEM.
V mé předešlé knize NA ZÁPAD K PACIFIKU jsem napsal: "V té době už jsme také procestovali dole ve Spojených Státech Montanu, sousedící
s naším Saskatchewanem
na jihu (viz moje kniha "MONTANA, MY LOVE") a naplánovali jsme si tedy výlet
ještě dál na západ. Prostě přes Kanadu až k Pacifickému oceánu a jižní cestou zase přes Spojené Státy zpět.
Padla na to celá dovolená, ale po absolvování této cesty jsme se mohli pak chlubit, že jsme už - ovšem na tři zátahy a v různých obdobích - projeli
celou Kanadu napodél. Po pravdě řečeno, nejen projeli, ale i postupně prožili: deset let v
Montrealu, devět v Oakvillu u Toronta, čtyři v Saskatchewanu
na prérii a teď už zase deset let v ontárijském Kincardinu, u Huronského jezera. A o té jedné dlouhé cestě k Pacifiku je právě tato kniha . . ."
Nuže toto je zase kniha o cestě zpátky, kdy jsme opustili Kanadu po moři na ferryboatu z Viktorie a směřovali na opačnou stranu zálivu
Juana de Fuca (kde to hodně fúká) na Olympijský výběžek státu Washington, do městečka zvaného
Port Angeles (neplést s Los Angeles). Náš plán byl jednoduchý: držet se pokud možno paralelně s hranicí Kanady a projet
státy Washington, Oregon, Idaho, Wyoming a Jižní, jakož i Severní Dakotu.
Tam se dát na sever,
domů do Saskatchewanu.
První věc, kterou musíte ve Státech pořádně prostudovat, je to, že mapové vzdálenosti jsou v majlích a ne kilometrech. No prosím, přepočítat to není těžké, ale mapy automobilového klubu AAA (už
jsem o něm mluvil v knize o Montáně) vám u čísel neudávají jednotky a tak "50" v
Kanadě je daleko kratší vzdálenost než "50" v USA. Druhá věc je, že
jedete časově "kupředu" a při každém přejezdu časové
hranice musíte nařídit vaše hodinky o hodinu napřed - to ovšem platí pro kterýkoliv stát
na světě, kterým časová hranice probíhá. A ještě to upřesním: jedete-li
na západ, musíte tu hodinu zase ubrat. V USA vám odměří benzin v galonech, místo litrech, a navíc v "amerických" galonech;
kanadský neboli britský gallon je ovšem větší (US gallon=3,79 litrů, UK gallon =4,55 litrů). My jsme se to ani nesnažili přepočítávat, jen jsme
srovnávali ceny v různých místech v USA, abychom věděli, kde je dražší
a naopak; při takové cestě vždy raději naplníte nádrž celou.
Cesta to byla opravdu dobrodružná - naše stařičká Firenza dělal co mohla, ale znáte to: i když vyměníte hromadu součástek předem, vždycky
se najdou jako na truc jiné, které selžou. Nejprve to bylo elektronické zapalování, patrně humiditou vzduchu ve Skalistých horách a vždy nás to chytlo v nevhodné době ( ale která je vůbec vhodná doba?).
Nejprve ještě v Kanadě, přímo v tunelu ve Skalistých horách, později už ve
Washingtonu, přímo nahoře na vyhlídce u hory St. Helens. Díky špatnému náhradnímu modulu a pak ještě špatnému vyladění (tuning) nás
to pak zlobilo ještě přes půl Oregonu. Ve Wyomingu nám prasklo chlazení, ale ne hlavní chladič, jen ten na topení,
který normálně neseženete a jak jsme s tím dojeli, to už ani nevím :-). V
Bighornu nám - opět na průsmyku - poryv větru vyrval otevřenou kapotu z
ruky a hodil ji na přední sklo, čímž ji ohnul skoro do pravého úhlu. Ale i to
jsme nějak spravili a pak už se moc nestalo - jen nám odražené kameny od protijedouciho traku
v Dakotě udělaly dvě pěkné díry do předního skla a pavučinky kolem
dokola :-).
To všecko nám ovšem nemohlo zkazit dojem z celé cesty, která byla byla jedna z nejlepších, kterou jsme
kdy absolvovali. Ale o tom si už přečtěte sami.
Autor