koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : OREGON TRAIL
Kapitola: Yellowstonský park.   




YELLOWSTONSKÝ PARK.

Chrlič obecný
Yellowstonský park je vlastně první, který byl kdy v USA zřízen - je to park státní, tedy chráněný a obhospodařovaný lesníky, kteří se tu nazývají "rangers". Druhou jedničku dostane za to, že je to největší park v USA vůbec - zabírá asi 2,2 miliony akrů, tj. 900 tisíc hektarů. Yellowstonské plateau (náhorní výšina) leží ve výši 6500 až 8500 stop (2000 až 2600 m) nad mořem a kolem dokola jsou hory, které sahají ještě 2000 stop (600 m) výše.

Je to také sanctuary (útulek, doslova "svatyně") pro divokou zvěř. Široko daleko tu neuvidíte žádné komíny, necítíte žádné chemikálie, nejsou tu žádné sloupy elektrického vedení ani žádná potrubí či nádrže. A hlavně žádný kouř - ale počkejte, to jsem přehnal, byl tu velký požár, ale o tom až později. Není divu, že tu žije vysoká zvěř, tedy hlavně jeleni, bizoni, grizzly i jiní medvědi, různé ovce (hlavně typu bighorn, už jsem tu o nich mluvil) a i zvěř menší, od vlků až po hraboše. Z ptactva pak hlavně bald eagle - doslova orel plešatý, latinsky Haliaeetus leucocephalus, česky orel bělohlavý, tedy ne ten královský - i když je právě tento "baldie" národním ptákem Spojených Států - a také sovy, havrani i ptactvo přelétavé, pardon, stěhovavé. Vysoká zvěř tu ovšem zůstává i v zimě, maximálně se stáhne do dolin, do už dříve zmíněného údolí Tetonů.

Před miliony let byla tato krajina potopena na dně malého moře, ale postupem času se zemská kůra zvedala a voda v moři mizela. A aby to nebylo tak fádní, docházelo navíc k vulkanickým explozím ( tři největší byly před dvěma, jedním a půl miliónem let) a láva se pak začala rozlévat po yellowstonském "plateau". Pak ale začala zemská kůra praskat, objevily se v ní zlomy a začaly tu narůstat i hory, pochopitelně sopečného původu. Navíc se střed území propadl a vytvořil jakousi velkou mísu, též zvanou basin. Horké období přešlo, přišla doba ledová a ledovce tu začaly vyhlubovat údolí a kaňony - ale to už jsme skoro u dneška. A tak tu máme gejzíry, jezírka modrá, smaragdová i jiných barev, otvory, které chrlí vodu s vodní párou, jež pod zemí vytváří různé jeskyně a nad zemí pak terasovité vrstvy vřídelního kamene.

Historie.

Zrádné jezírko
Také lidé sem přišli - a žili tady - už po poslední době ledové, tj. asi devět tisíc let. Historické důkazy dokazují, že zde žili hlavně Indiáni, Bannockové a Shoshoni. Tak mi napadá: doby ledové se prý opakují po deseti tisících; máme tedy ještě tisíc let, abychom se mohli pořádně na tu další připravit? Už dříve zmíněný John Colter byl asi první bílý muž, který se zde objevil. Následovali další, snad nejznámější byl Jim Bridger, který s jednotkami generála W.F. Reynoldse toto místo navštívil a popsal (často až neuvěřitelně přehnaně, takže se jeho zpráva označovala jako "lži Jima Brigdera"). Výprava ale měla naštěstí i známého geologa F.V. Haydena. Následovala v roce 1870 výprava pánů Washburna, Langforda a Doane, kteří pak různá místa pojmenovali. Jeden člen výpravy, soudce Cornelius Hedges pak dostal nápad, udělat z tohoto místa státní park.

Vláda tedy vyslala v roce 1971 další skupinu, kterou vedl právě geolog Hayden a po dobře vedené kampani byl park ještě v témže roce "uzákoněn". Prezident Grant podepsal zákon (Park Bill) hned v roce 1872 a tak vznikl první státní park v USA - a snad i na světě. Prvním superintendantem byl také N.P. Langford, který tam dokonce sloužil pět let zcela zadarmo. Kongres mu totiž "zapomněl" připsat také nějaké peníze na plat a i pravidla na ochranu parku si musel napsat sám. To se opakovalo i u dalších čtyř správců, co přišli po něm. V roce 1886 se ujala správy parku armáda, která tam postavila silnice a zavedla pořádek. Konečně v roce 1916 přešla správa do ruky civilistů, i když tam mají rangeři stejnou pravomoc jako policie. Park se stal modelem pro ty druhé po celém světě a teď mají Spojené Státy asi 400 národních parků a ve většině z nich i dostanete brožuru s mapou, takže víte, kam pak jít.

V roce 1988 zničil velkou část parku požár, který spálil 793,800 akrů tj. asi 321 tisíc hektarů (skoro třetinu parku!). Některé dny se oheň šířil až 13 mílí za 24 hodin (asi 20km), hlavně díky větru o rychlosti 70 mil/hod (110km/hod). Asi 25 tisíc lidí bojovalo proti požáru, ale marně - zvládnout to nešlo a zastavil to jen déšť, podobně jako teď v Kelowně v Kanadě. Přestože jsme tam byli až 6 let po požáru, ohořelé stromy stále ještě dokazovaly, jak hrozné to asi bylo. Ovšem nezapomeňme, že to byl také jakýsi regenerační proces matky Přírody: spálené stromy totiž dávají půdě potřebné živiny, nové "mýtiny" pak zase zarůstají trávou a křovím, tedy potravou pro jeleny, buvoly i jinou zvěř. Podle jedné statistiky zemřelo přímo v ohni asi 260 kusů vysoké zvěře - zbytek (kolik už neříkají) zahynul kouřem a asi 100 srážkou s hasícími vozy!

Velký žár prý navíc otevře šišky borovic, které se nacházejí v blízkosti ohně - které se jinak prý neotevřou a tak se místo zase osází; asi proto jsmetu viděli plno nových stromečků. Také jsme zpozorovali hodně ohořelých stromů, které se pořád nahoře vesele zelenaly, protože ohořela jen kůra dole a to ještě jenom ; místy. Zkáza byla tak veliká tajké zřejmě díky tomu, že v oblasti bylo plno starých a suchých stromů (až 250 let starých), které nikdo nekácel. Navíc se tu až do roku 1972 každý malý oheň musel hasit - teprve pak se regule změnily. Ukázalo se totiž, že by bylo vhodné zakládat periodicky jakési "miniohně", jako to dělají s trávou a křovím na Floridě. Jenže v případě lesa to jaksi nejde - je potřeba najít jiné řešení a zatím to vypadá, že malé, náhodně způsobené (například bleskem), ale přísně hlídané ohně jsou tím nejlevnějším řešením.

Cestování po parku.

Tůňka, ale bez ryb
Najít, kam všude byhcom měli v parku jít nebylo těžké: opět jsem předem použil průvodce AAA klubu, kde je to vše také popsáno a naplánoval jsem to. V parku bychom byli včas, kdyby se nám do cesty nepostavila překážka v těch místech zcela nečekaná: řada aut před jižní vstupní bránou. Nevím, co to způsobilo, park je zavřený jen od prvního listopadu do konce dubna, návaly jsou spíše na začítkua na konci, zatímco my tam byli v létě. Dál v parku už taková zácpa nebyla - šlo asi o ten běžný případ, kdy se všichni někam ženou a pak se ukáže, že se všichni hnali na stejné místo :-). Výstupní cesta z Yellowstonu na východ pak byla ještě víc ucpaná, opravovali ji a to možná vysvětlovalo celý ten maglajz. Ovšem to už bylo v místech, kde nejsou gejzíry, tam nás to neznervózňovalo.

Hlavní cesta vede v jakémsi ohromném uzavřeném kruhu, nazvaném Velká Smyčka, která je zhruba 230km dlouhá. Do ní jsou jako paprsky přivedeny vstupy ze čtyř světových stran (ze severu dokonce dva a k jednomu jsme téměř dojeli, když jsme byli na našich cestách v Montáně. Zvolil jsem jako vstup jižní bránu a objeeli jsme smyčku v úhlu 270 stupňů ve směru ručiček hodinových, přičemž jsme východním vstupem zase vyjeli. Tím jsme zároveň projeli prakticky téměř vše, co se dalo vidět. První dojem byl překvapující: byl jsem sice kdysi několikrát v Karlových Varech, kde také máme horkou vodu, ale prameny jsou tam víceméně zakryté kolonádami a také jaksi dost zkrocené :-). Jediný gejzír ve Varech je ten hlavní, nazvaný Vřídlo, a ten ještě žene pumpa - odtamtud se také pumpuje voda dál, do ostatních "pramenů".

Zde to bylo jiné: gejzíry všeho druhy, od jakýchsi gigantických vředů, ze kterých se kouřilo, až po bezedné tůně nebo kopečky dštící horkou vodu, případně vodu s párou nebo i jen páru, která zdálky vypadá jako kouř. A kolem byly louže rozlité vody, uprostřed nichž vodotrysky cákaly do oblouků či jen tak přímo do výšky, obklopené kaskádami sedimentového kamene, které vytvářejí kolem vodotrysku hradby či dokonce stalagmity, které jsou sice rozpláclé, ale narůstají do výšky. Překvapující je to množství barev, ale pozor: to není vřídelním kamenem, ale jen bakteriemi a řasami, které tu v teplé vodě vesele vegetují. Je to také ta nejprimitivnější a asi vůbec první forma života na zemi.

Old Faithfull.

Old Faithfull
Nejznámější gejzír je hned na západ od jižního vstupu, po směru Smyčky. Leží v horním, tzv. Upper Geyser Basinu a jmenuje se Old Faithfull (Starý Věrný), snad proto, že se na něj můžete spolehnout; nevynechal ani jednou za posledních 60 let. Na rozdíl od těch menších totiž nechrlí pořád, ale jen v pravidelných intervalech; bývalo to 65 minut, dnes už je to až 78 minut, díky poslednímu zemětřesení). Kolem kužele, který vytvořily sedimenty, se vždy shromáždí pár stovek turistů a čekají, až začne. Na fotografii vidíte také řadu barevných teček - to jsou prosím lidé neboť fotka, kde by byl celý vodotrysk, se musí dělat z dost velké dálky. Divadlo netrvá dlouho, jen dvě až pět minut, ale dojem je obrovský. Výška výstřiku je 106 - 184 stop (30 - 55m) a rachot je to ohromný. Vychrlí se při tom 3,700 - 8,400 galonů (14,000 - 32,000 litrů) vařící vody, která pak stéká po svazích té miniaturní sopčičky do žlábků a odtud do potůčku pod nimi. Ve Visitors Centru pro návštěvníky máte také na stěně "jízdní řád "Starce" a můžete si do další erupce obejít napřed ty menší chrliče. Při srovnání s ním je třeba i Steamboat (Parník) v severním rohu parku energičtější: někdy stříká do výše až 300 stop (100 m), většinou ovšem jen tak do patnácti metrů, ale zato vychrlí daleko víc vody. A pokud nechrlí vodu, tryská z něj pára jako z lokomotivy, pardon, z parníku. Jenže Stařec je hezčí: Parník totiž nevypadá jako parník, ale spíše jako zdeformovaná velryba.

Všude se chodí po dřevěných chodnících a doporučuje se vzít si pláštěnku, protože najednou někde vedle vás začne něco chrlit a uskočit už nestačíte. Některé ty chrliče už nechrlí a jsou to jen klidná jezírka, často s vodou tak horkou, že si v ní můžete uvařit vajíčko, jinde zase už vlažnější, ale vždy tak čistou vodou, že vidíte až na dno, různě zbarvené. Teda jen na to, co si myslíte, že je dno - pochopitelně musí být i v tom dně někde hluboký otvor, kterým se ta voda dostává na povrch a to dost velký. když tu už voda ani necáká. Na první pohled by se zdálo, že zemské nitro je asi plné vody, ale je to vlastně jen voda povrchová , která nějak stekla do podzemí, tam se ohřála a je zase párou vytlačována ven. Podle geometrické konfigurace vyústění pak tryská, stříká, tlačí se nebo jen tak prostě vytéká a to buď pořád nebo v intervalech. Tam, kde se vytvořil určitý rezervoár, například v porézní vrstvě horniny, musí voda na osvobození nějakou dobu čekat. A teprve když se ten obrovský "čajník" vyhřeje natolik, že je tlak páry dostatečně vysoký, dojde k výtrysku vody. Ale i ten tlak může být různý a tak některé vodotrysky chrlí pořád, ale málo, zatímco jiné hodně, ale jen občas - některé dokonce jen za několik dní. Nu a voda pak utíká i s párou, tlak tím klesne a zase se čeká. Není to ovšem perpetuum mobile, ale využívat se to dá: na Islandu staví nad zřídly celé elektrárny - nepotřebuje to ani uhlí ani uran a pracuje to zcela zadarmo. Nešlo by náhodou přestěhovat Českou republiku na Island?

Velká Smyčka

 Pláštěnka se vždy vyplatí
V parku je několik oblastí, které se jakoby schválně soustředily kolem Velké Smyčky. De fakto je to naopak, cestu tam postavili právě tak, aby šla kolem těchto atrakcí, protože je to velká plocha a jen na některých místech jsou ta větší seskupení gejzírů. Objíždíte prostě Smyčku a zastavíte tam, kde je něco zajímavého - nu a to si právě musíte najít a naplánovat předem, jinak to za den neprojedete. Za Starcem následuje Madison Junction, kde kempovala už zmíněná výprava v roce 1870 a projedete kolem Firehole River, což je teplá říčka, ohřívaná okolními prameny. Nejbarevnější jezírka jsou v Black Sand Basinu. Dále je tam Norris Geyser Basin ( Norrisovo gejzírové údolí), kde je také ten nejsilnější gejzír, nazvaný Stemaboat ( už dříve zmíněny Parník). Nu a horská stezka Geyser Hill Nature Trail je přesně to, co její název říká. Stáčíme se na východ do Geyser Village a pak na jih, na Mud Volcano, s bahnem, jak už jeho název prozrazuje a k Yellowstonskému jezeru, na jehož špici leží Fishing Bridge, ale rybáře jsem tam tehdy žádné neviděl.

Kromě přírodních krás v parku uvidíte i různé shluky domů, nazývané třeba Canyon Village, Grant Village nebo Lake Village, s honosným  názvem "vesnice". Tam se pak vyskytují různá malá muzea, informační střediska a všude-přítomní rangers. Jednoho takového, jinak zcela ochotného lesníka, se právě kdosi v naší zeptal, kolik má ta voda teplotu ve stupních Celsia. Nevěděl, znal to chudák jen ve stupních F a jako většina Američanů to ani neuměl přepočítat. Nu proč také - já zase nevím, proč se musí voda zrovna u Fahrenheitů vařit zrovna při 32 stupních :-). Ale vážně: zatímco ve 43 stupních se chvilku šploucháme zcela bez problému, sedět v nich 3 hodiny může vést ke spáleninám třetího stupně, zatímco ve 49 stupních na to stačí už jen 8 minut, v 60 stupních pět vteřin a v 69 stupních jedna vteřina! Však tam také několikrát došlo i k úrazu: mládež se šla vykoupat - voda byla 80 stupňů a jen tak tak je zachránili, teda jen některé. Celkem tam zemřelo asi dvacet lidí - i jeden lyžař, který spadl do jezírka a starší muž, který tam skočil, aby zachránil svého psa.

Když Velká Smyčka dvakrát překročí Continental Divide (viz dříve), stočí se k Yellowstonskému jezeru, které je největší jezero v Severní Americe ( ovšem jen z těch, které jsou ve výšce nad 2000 metrů - samo je ve výšce 7731 stop, 2356 m) a je 300 stop (91 m) hluboké. Jeho obvod je asi 160 km a má ještě jednu zvláštnost - postupem času se nejprve vyprazdňovalo do Pacifiku, později do Arktiku přes Hudson Bay a nyní vytéká do Atlantiku, přesněji řešeno na jih do Mexického zálivu. Jak je to možné, když z něj klidně vytéká Yellowstonská řeka na sever do Missouri, to se mě neptejte - tuto informaci mám z brožury, kterou jsem tam dostal v parku. Díky podzemním teplovodním systémům je také nebezpečí, že by mohlo časem dojít k podvodnímu (parnímu) výbuchu, kdyby se hladina jezera snížila o několik stop.

Ale tuto poslední část kruhu jsme už neprojeli, protože bychom se vrátili tam, kde jsme začali a viděli bychom cestou už jen pobřeží jezera, zatímco východní východ z parku nabízí daleko větší zábavu. Jezero hostí množství ptactva, dokonce prý i bílé pelikány, ale ty jsme už viděli daleko výše na severu, až v samotném Saskatoonu. Na severu parku je vlastně ještě jedna smyčka, tam jsou ještě Mammoth Hot Springs (Mamutí horké prameny) co mají asi nejvíc gejzírů. Ti "mamuti" vás ale nesmí splést, má to popsat jen jejich mohutnost - kolem gejzírů najdete jen hodně buvolího trusu, předpokládám, že si tam chodí ohřívat své revmatické klouby :-).

Pravidla "parkování".

Měsíční krajina, navíc s ústředním topením
Park Yellowstone leží v severozápadním rohu státu Wyoming a malinko zasahuje až do sousední Montány a Idaha - proto má asi tolik vstupů. Asi sedmdesát procent parku je pokryto lesem a jsou to hlavně borovice, některé až 5 00 let staré. Zvěře je tam ovšem všude plno: velcí jeleni se pasou u cesty, sem tam uvidíte i buvola nebo i černého medvěda. Návštěvníci jsou patřičně varováni: buvol (buffalo) dokáže totiž běžet rychleji než vlak ( já vím, vlak neběží :-) a medvědi tu vůbec nejsou ti krotcí, jako se jeví někde v zoo. Zakazuje se je krmit nebo se jen k nim přibližovat - ač medvědi z dálky lidi tolerují, přesto je často nečekaně napadnou. Už v Tetonech jsme si mohli koupit za drahé peníze obyčejnou hůl s klaunskými rolničkami, prý to medvědy předem varuje - jenže před čím, snad by bylo lepší varovat lidi, ne? :-). Ale vážně, medvědy prý to předem upozorní na lidi,a le oc pk udělají, to nevím: na nebezpečná místa jsme ani neměli čas jít a hole se zvonečky jsme nezakoupili; ty u nás ve středověku nosili jen blázni. Jsou ale známy případy, kdy medvěd utrhl někomu i ruku. Ovšem radu "padnout a dělat mrtvého" asi dal do placu někdo, kdo to zažil jen teoreticky; málokdo má an to nervy.

Pochopitelně vám zákon nedovolí koupání v těch teplých pramenech, psi musí být na šňůře - my naštěstí naši Taru nechali doma - a mince do jezírek také nesmíte házet. Povolení pro člun si můžete koupit, ale jezdit smíte jen na jezírkách, která jsou studená, de fakto tak studená, že byste tam ve vodě brzy zemřeli podchlazením. Pochopitelně je nejlepší si projet park stylem "horseback", tj. na koni, ale asi jen na spolehlivých stezkách. A ano, potraviny si musíte při kempování uschovat, jinak vám je medvědi sežerou a nejen to: budou je pak hledat i u těch, co přijdou po vás - a pak se jich už nikdo nezbaví. To ovšem neznamená že nakrmení medvědi budou na lidi hodnější :-). Rybařit se tam dá jen s povolením a opět je tu hlavně cutthroat trout, pstruh hrdlořez (má totiž pod čelistí červené skvrny). Jezdit se v parku smí jen rychlostí pod 45 mil/hodinu, tj. asi 70 km/hod, což bylo při té počáteční zácpě opravdu dost štědré povolení :-).