Autor :
Jan B. Hurych
Název :
NETTARIA
Článek:
Proč jsem se nestal politikem.
PROČ JSEM SE NESTAL POLITIKEM
Vidíte, taková jednoduchá otázka a já na ni nemám odpověď. Přesněji řečeno mám, ale je jich víc a nevím, kterou bych měl vybrat. Kdybych byl politik, tak bych tenhle problém neměl: tady bych použil tuhletu odpověď, támhle zase támhletu, dnes jednu, zitra jinou...
Ne, nejde mi o zesměšňování politiků, na to si úplně stačí oni sami. Zajímá mě jen, proč jsem se k nim nedal a zda jsem vlastně někde neudělal chybu. To, co jsem tu napsal, je tedy taková zpověď, litování hříchů a hned si také přidám rozhřešení. První odpověď, která mi napadá je, že jsem měl
absolutní nezájem o politiku.
Už od dětství jsem trpěl nutkáním hodně povídat. Dokonce jsem jednu dobu také učil, ale to to bylo lehké, neboť studenti mě museli vyslechnout a navíc ještě se mnou souhlasili, snad v
domnění, že by jinak nedostali zápočet. Já jim tu domněnku nevyvracel, snad z pohodlnosti, snad proto, že mám rád, když se mnou lidé souhlasí. Navíc se u nás dával zápočet hlavně za prezenci,
sem tam za výsledky a sem tam i za to, jak dalece čitelné byly jejich zápisky. Děvčata to měla lehké, protože uměla psát krasopisně.
To povídání, kterému se vznešeně říkalo pedagogika, mě tehdy velmi bavilo. Na druhé straně se mi ale nechtělo lidi poučovat, neměl jsem na to zase tak velké ego nebo co se to vlastně k tomu potřebuje. Mezi učením a poučováním je rozdíl v tom, že poučovatel je stoprocentně přesvědčen, že pravdu má on a nikdo jiný anebo alespoň že on má tu největší pravdu ze všech. Poučování je ovšem v klinickém slova smyslu vlastně jen duševní porucha a v lidském slova smyslu blbost. Jenže poučovatel to neví a trik je v tom, že my zase nevíme, že on to neví a on pak vesele a nerušeně poučuje masy. Jak to dopadá, to už jsme také zažili.
Kdosi to asi už řekl přede mnou, ale nešť: "Blbost je vlastně nevyléčitelná." Ano, blb sice přestává být blbem už tehdy, když pozná, že je blb, ovšem pokud je ještě blbem, nemůže ještě poznat, že jím je, tudíž nemůže jím ani přestat být - je to takový Catch 22 (viz kniha Josepha Hellera). Čímž je to dokázáno, neboli Quod erat demonstrandum, jak říkával náš profesor matematiky, když nevěděl, jak dál. A od tohoto nutkání poučovat je už jen krok k poučování, neboli k nutkání oblbovat, což je vlastně také základem politikaření.
Vím, že bych na to nebyl dobrý.
To je ovšem zábrana: politici to o sobě nevědí a tak se z nich postupně stávají tak zvané osobnosti veřejné (jinak řečeno vykřičené). Jak to vím, že bych na to nebyl dobrý? Po pravdě řečeno, já to tak docela stoprocentně nevím, ale na rozdíl do politiků si myslím, že lidstvu jen prospěje, když se to nebudu snažit dokazovat v praxi.
Vyučil jsem se v jistém oboru,
který mě stačí uživit, takže se - jako každý jiný hňup bez fantazie - živím prací. Navíc si myslím, že politici jsou lidé, kteří nic pořádného neumí, takže se místo práce musí živit jinak. Mám na to prosím i důkaz: většina politiků, když skončí svou veřejnou kariéru, se živí dál jen pomocí svých konekcí, pokud ovšem předtím neskončí ve vězení, že ano. S tou prací se ale asi mýlím: kdybych byl politik, tak bych věděl, že dneska se nikdo už poctivou
prací stejně pořádně neuživí :-).
Chyběla mi touha spasit lidstvo,
která politikovi pomáhá šplhat se nahoru, aby tam, pohodlně usazen, mohl vykonávat svoji spasitelskou funkci. Že přitom dělá kopance, to mu nevadí: on ví, že každý jiný by to dělal hůř. Protože si to ale myslí všichni politici, dostáváme se tak k logickému paradoxu, že ne jeden, ale všichni politici se na to místo hodí nejlépe, i když každý s nich by to dělal hůř, než kterýkoliv z ostatních.
Jinak řečeno: všichni se na to hodí i nehodí.
Nechtělo se mi pořád ohlupovat lidi.
To je ovšem jen výmluva - mě se chtělo, ale jaksi jsem se bál následků. Už v mládí jsem zaregistroval, že mi to oblbování jde docela dobře; šlo jen to trvat na určitém tvrzení dostatečně dlouho - tak dlouho, až ostatní začnout pochybovat o tom svém. Také jsem to několikrát zkusil a řeknu vám, je to nebepečné, hlavně po stránce ublížení na těle.
Daleko lepší se to ovšem dělá v davu. Jednak se v davu všechno myšlení navzájem ruší, takže dav pak navenek vypadá, že vůbec nemyslí, jednak, že se pak všichni jednotlivci jaksi natočí jedním směrem jako molekuly ve zmagnetovaném železe. Dav se pak také stává magnetický a s jinými zmagnetizovanými davy se buď přitahuje, nebo odpuzuje. Patříte-li ovšem k tělesu, obě tato zmagnetovaná železa - pardon, davy - vás naopak mohou přitáhnout, přesněji řečeno
zhltnout. Zmagnetizovaný člen davu pak najednou začne ztrácet mozkovou hmotu. Zmagnetizovaný dav se pozná podle toho, jak všichni souhlasně kývají hlavami: to je celkem pochopitelné, protože prázdnou hlavou se kývá lehčeji.
Pedagog či demagog?
Na demagogii, na tento proces zmagnetování, jsme všichni náchylní, podobně jako na chřipku, ať už se jedná o vysokoškolského profesora nebo o ty, kterým se škola tak líbila, že si ji celou odseděli v obecné. Hlavní zbraní demagogie jsou totiž sliby. Čím to je, že i když se tisíckrát zklameme, věříme slibům znova a znova? Studoval jsem - soukromě - některá odvětví slibologie a zjistil jsem, že lidská bytost nemůže existovat, aniž by alespoň něčemu nevěřila. A my nejen že věřit musíme, my dokonce věřit chceme a ještě si myslíme, že to patří k hlavním svobodám člověka. Zatím jsme ovšem jen tak naprogramováni, že když nemáme čemu věřit, tak si už něco k věření vymyslíme. Jedna věc mě zaráží: sám na sliby sice nevěřím, ale pořád je ještě rád dávám . . .
Pak přijdou volby. Kdysi jsem v Oakville zneužíval své svaté právo volit, ne k volbě, ale k hloupému, skoro bych řekl školáckému žertu. U uren totiž sedí babičky - dobrovolnice - které vám mají ochotně pomoci a to také - opravdu ochotně - dělají. Tváří se, jako kdyby v těch urnách byly zpopelněné ostatky nějakých svatých. Opatrně jsem se jich zeptal, jestli se jich něco mohu zeptat. I když to bylo zcela nelogické, protože už tato moje otázka byla jaksi bez dovolení, ale ony, rozradostněny, že se jich vůbec někdo na něco ptá, mě ochotně pobídky, abych se nerozpakoval. Nerozpakuje se a v ruce drze drže ( = přechodník přítomného času) všecky ty kandidátky, zeptal jsem se nevinně, jestli nemají ještě nějaké jiné, přesněji řečeno lepší, kandidáty. Babičky vědmy se rozčilily a ujistily mě, že lepší kandidáti nejsou. To ovšem byla jen polovička pravdy: oni tehdy nebyli k mání ani žádní horší kandidáti, že ano.
Osud byl ke mně milosrdný,
udělal jsem totiž na studiích všechny zkoušky a byl jsem graduován (po česku promočen). Co to s tím má co dělat? Rád vysvětlím. Jednou jsme byli v Itálii, byl to výměnný zájezd s italskými studenty. Navštívili jsme také Florencii a pochopitelně jsme se zastavili i na známém náměstí u sochy vítěze nad Goliášem, jehož bezbrannost chtěl Michelangelo zřejmě naznačit jeho relativně miniaturními genitáliemi. Na náměstí pod loggiemi sedělo pár studentů a každý si pilně čítal v malé rudé knížce.
Přistoupil jsem k jednomu a táži se: "Mao?", míněno "Mao-tse" a on na to: "Si".
Tato historicky důležitá konverzace mi vysvětlila celou tragedii lidstva: studenti, místo aby se učili, si raději čtou různé maocetungoviny a následkem toho neznají integrály a propadnou u zkoušek. Protože pak ovšem nic pořádného neumí, začnou dělat revoluce a jelikož neumí stavět, začnou tedy alespoň bourat. To jim jde kupodivu velice dobře a tak jsem zjistil, že takovou politiku může vlastně dělat každý. Dokonce i ti, co ty zkoušky udělají, protože ti mohou pak navíc bourat lépe a radostněji - příklady na mě nechtějte, nerad bych někoho vynechal. Hned mě tehdy také napadlo čistě politické řešení: musíme prostě všechny studenty nechat projít u zkoušek a těm slabším doporučit, aby ve svém oboru raději nepraktikovali, ale radši šli dělat něco nenáročného, jako třeba manažery.
Nejsem fatalista,
a věřím, že určité věci se mohou pokazit, když se dělají špatně. To v politice neplatí, tedy alespoň se zdá, že na to politici nevěří. Pravda, matka příroda dokáže mnoho věcí napravit a každý politik vám bude tvrdit, že bez něj by to bylo určitě ještě horší. Že by to mohlo být bez něj naopak lepší, to už ho nenapadne a napadne-li, k vyslovení téhož týmž nikdy ovšem nedojde.
Historický zákon korupce a erupce
jsem pochopil, když jsme jako kluci podpláceli hlídačova syna, aby nám otvíral branku do sadu, kam jsme pak chodili na jablka. Ovšem jen do té doby, než na to přišel jeho otec, kasičku s našimi úplatky mu sebral a peníze propil. Když vystřízlivěl, dal na bránu nový zámek a ve výbuchu spravedlivého hněvu syna zpohlavkoval. Korupce prostě vede k erupci.
Říká se že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Z historie víme, že i ti nejupřímnější snahy politiků skončily fiaskem. Tak např. Napoleon, hrdina francouzské revoluce, si brzy z hesla" Liberté, egalité, fraternité!" nechal jen tu fraternitu a začal svým bratrům udělovat různá království. V dvacátém století máme takových napoleónků už stovky. Ano, je to zákonité a kdo leze do politiky a pak říká, že to nevěděl, je buď ignorant nebo lhář - rozhodně tedy ne člověk, který by měl řídit věci veřejné, jinak řečeno nám všem společné a snad i užitečné.
Poslední v řadě, ale ne v důležitosti,
je důvod zcela prostý: nikdo mi k tomu nedal příležitost. Rodiče mě k tomu nevedli a neměl jsem ani žádné správné konekce. Dokonce se obávám, že jsem byl na politiku líný a je mi to teď nějak líto: představte si, kam bych to byl býval třeba dotáhl! Pochopitelně by tu byly i nevýhody - nemohl bych už například napsat článek, jako je tento, protože bych se tím zkompromitoval . . .