Jsou lidé, kteří svůj život považují jen za jakýsi trest - snad za jejich hříchy v minulém životě, snad proto, že si nijak neumí vysvětlit tu sérii problémů a potíží, která je pronásleduje. V tom druhém s nimi souhlasím - vysvětlení pro to není, snad jen to, že Štěstěna obdarovává některé a Neštěstěna zase ty druhé. Jistě, někdo máme štěstí, někdo zase ne, ale v průměru by se to mělo střídat tak, abychom dostali všichni stejně obojího, aby byla, jak se říká, spravedlnost. Jenže tak to ve skutečnosti není: můj soused vyhrál už dvakrát v loterii, já ještě vůbec ne. Snad je to proto, že si nekupuji losy nebo co, faktem zůstává, že on to stejně všechno utratí, zatímco já už jsem na těch nekoupených losech ušetřil jistě pár tisíc. Ty ale zase utratím jinak a tak to jde pořád dokola a oba nakonec nemáme nic.
Ano, děláme chyby, někdo jenom ty veliké a jiný ty ještě větší a my ostatní ty největší. A někteří z nás dokonce pořád ty samé. Pravda, na první pohled to tak nevypadá: znám jednu paní, které ukradli kredit-kartu, pak ji zase napálili podvodníci, když jí draze prodali "pozlacené" tužky s monogramem, který se brzo začal loupat a ještě ji nakonec mechanik v moto-servisu započítal dvakrát tolik, než měl. Ovšem všechny ty případy jsou vyjádřením jedné, jediné chyby: nesmyslné důvěry, hraničící až s prostomyslností, lidově řečeno blbostí.
Její celý život je tedy jedno veliké peklo: všichni ji ubližují, okrádají, klamou. Nikdy ji nenapadlo, že vina je na ní, že - podle jedné teorie - takoví lidé vlastně sami přitahují zločince. Jak to řekl jeden renomovaný král zlodějů, který ve věznici napsal knihu, jak ochránit váš dům proti vloupání: "Zloděj jde tam, kde je menší obtížnost a riziko. Nepočítejte, že ho dobře zabezpečený dům zastaví - ale vám stačí, když ho nasměrujete jinam, třeba k vašemu sousedovi." Bráno z tohoto hlediska, musím se vlastně té paní poklonit: ona se obětuje i za mě.
To, že my jí občas pomůžeme, když je v trablech, to už ta dobrá paní nějak nepočítá: dobří lidé, to je přece normální věc. Ale vysvětlete jí, aby si dávala větší pozor - hned vás zařadí také mezi své nepřátele. Přísloví" každý svého štěstí tvůrcem" sice už dávno neplatí, ale dovolil bych si tu prezentovat opravenou verzi "každý svého neštěstí tvůrcem". To ovšem jen pro ty, kteří věří, že člověk má svobodnou vůli, že to není zlomyslný osud, který mu tohle všechno dělá jen proto, že si na něj zasedl, jak říká ta paní. Osobně si myslím, že je příliš domýšlivá: ten osud má přece plné ruce práce se mnou :-).
Ale o tom jsem tu nechtěl psát. Jak už jsem uvedl v nadpisu, šlo mi o to, zafilozofovat si, zda je náš život opravdu trest nebo zda to není spíše dar, kterého si neumíme vážit. Mnozí z nás najdou na tu otázku odpověď až těsně před smrtí, někteří vůbec ne. A jsou takoví, které to ani nezajímá. Což je škoda - na tom všem se dá totiž založit filozofie života. Pokud je život trest, nemá ho ovšem cenu žít, to snad jen pro ty, co věří, že po testu přijde vykoupení.
Když si připomenu, kolik mých kamarádů a kamarádek už odešlo do "věčných lovišť " - ten název se mi zamlouvá, ovšem za předpokladu, že tam budou také po lese běhat polonahé Diány s lukem - pak si musím říci, že byl ke mně osud milostivý. Ovšem jen z předpokladu, že delší život není jen delší trest. Jenže je-li život dar, tak proč za něj neděkujeme a nevážíme si ho, jako u jiných darů? Pravda, on k nám přiběhl zdaleka, jakoby náhodou a ona manželská dvojice rodičů, která se potkala - jak říkají Angličané - jako dvě lodi, co se míjejí ve tmě, na tom měla je malou, krátkou zásluhu.
Znám lidi, kteří proklínají okamžik, kdy se narodili, ale nijak se nezdá, aby to pospíchali napravit, jinými slovy, nemyslí to nijak vážně. A to je dobře, protože ještě mají čas pochopit, jaký nesmyl říkají. Tak či tak, život je opravdu jakýsi dar a "darovanému koni na zuby nekoukej". Pravda, náš život je často těžký, neveselý, někdy dokonce i nesnesitelný. Ale pořád je to ještě život, něco, co se nám přihodí jen jednou a pak to zase odejde. A někde mezi tím začátkem a koncem stojíme my a nevíme, co si o tom všem máme myslet.
Je-li to ale dar, naskýtá se ještě jedna otázka: za dary obvykle býváme vděčni. Doktorovi, který nám zachrání život, rozhodně vděčni jsme. Ale za život? Rodičům, za tu krátkou chvíli sexuelního opojení, která by už sama měla být vlastně jejich odměnou? Jistě, za jejich péči jsme vděční, ale na rozdíl od všeobecného rčení nám ten život ve skutečnosti nedali, ale jen umožnili. A přece můžeme být za život někomu vděčni - ano, sami sobě. Zní to možná jako nesmysl, ale proč ne? Proč bychom si nemohli být vděčni? Jak? Nu udělejme tolik, kolik můžeme a radujeme se ze všeho, z čeho můžeme - další taková příležitost k radosti se naskytne málokdy. A neplačme nad každou maličkostí. Plakat předem je moc brzo a brečet až potom je už zase příliš pozdě. Pravý stoik bere život tak, jak mu přichází, takový, jaký je - to vše ostatní jsou jen naše emoce.
Krásnou historku popisuje v jedné ze svých knih Robert Fulghum, kněz, rockový hudebník, filozof a spisovatel - a také člověk veskrze moudrý. Jako student pracoval kdysi v nějakém letním táboře, kde byly hrozné podmínky: pršelo, jídlo mizerné, bolely ho zuby a ještě navíc ta otrava! A tak naříkal, jaké mu život dělá problémy. Stěžoval si i jednomu staříkovi, který kdysi prodělal hitlerovský koncentrák. A ten mu to vysvětlil: "To, co ty máš, chlapče, to nejsou žádné problémy. Problém by byl, kdybys ztratil nohu, kdyby ti zemřela dcera nebo shořel dům. To, co máš ty, jsou jen incoveniences, nepříjemnosti."
Ano, každý máme v tomhle našem pozemském životě plno těch pozemských
nepříjemností. Člověk ale musí projít opravdovým peklem, aby pochopil,
že tento náš "očistec" není zase tak úplně špatný.
Každý den nemůže být jako v nebi - a ruku na srdce, na co bychom se tam pak ještě
mohli těšit? Ano, život je dar, dar naděje a je jen na nás, co s tím darem uděláme.