Tak jsme se konečně dočkali: za dobrou práci jsme byli oficielně povýšeni na měsíčník :-). No
dobře, dobře, s tím povýšením to je vtip, ale opravdu budeme teď vycházet jako měsíčník.
Zjistil jsem totiž, že budeme-li vycházet jednou měsíčně, ušetřím si zbytečné závody na
poslední minutu, zvláště když musím rozesílat čísla ještě na tři mirrory. Na druhé straně
nebudete o moc ošizeni, přidal jsem v českém čísle sekci Pohledy a v anglickém podobnou,
nazvanou Bits. Přecházíme prostě z období kvantity spíše na kvalitu.
Nebudeme zde ale přidávat obrázky do jednotlivých čísel: zdá se, že trafik na Netu se stává
příliš hustým a najíždění na stránku příliš lenivé. Nechceme se tudíž zbavit té výhody, že se
na nás dostáváte rychle a spolehlivě. Máte-li někdy problémy, zkuste prostě jiný mirror, tam
mají jiný denní čas, tedy jiný trafik a navíc při spojení přes družice je elektronický čas
přenosu zanedbatelný proti "času čekání". Jistě jste si také všimli, že se vám někdy naláduje
kus obrázku, pak nic, pak zase kus obrázku, atd. To proto, že přenos se děje v malých
dávkách, zvaných packets neboli "balíčky", a mezi nimi se obsluhují další čekatelé a to na
bázi FIFO (first in - first out, tedy po česku PPPM - první přijde první mele). Není-li
trafik, stačí si systém ty ostatní "čekanky" naládovat v té kratičké době, kdy se vaše nadílka
zobrazuje a proces je pak tak hladký, až se vám zdá, že jste chytli celý obrázek najednou.
Jen pro zajímavost: celý text tohoto čísla má méně bitů než těch těch pár malinkatých
obrázků, co tu
vidíte.
Když jsem ukončil poměrně impertinentní článek o příslovích v tomto čísle, zastihl mě spravedlivý trest. Znáte přísloví:
Kam nechodí slunce, tam chodí lékař? Nuže v Kanadě máme podobné: Jedno jablko denně vám udrží doktora od
těla, přeloženo pochopitelně víceméně doslovně. Nuže toto přísloví také neplatí a celá váha důkazu bohužel spočinula (nebo že by spočala?) doslova na mých ramenou: zlomil jsem si totiž zub, zrovna když jsem pojídal jablko. Navíc když jsem vysvětloval mému zubnímu lékaři, co mě k němu přivedlo, mohl se uchechtat . . .
Něco se děje. Zima ustupuje a můj
soused přibil zase svoje kbelíky na stromy v parku a sbírá do nich javorovou
Šťávu na sirup. Je v tom takové ujištění: pokaždé, když to udělá, je jaro už za rohem. Vyjma letošního roku - včera se na těch jeho pípách objevily malé krápníky, to jak ta kapající míza hned zmrzla. Pamatujete se na křečka Wiarton Willyho v úvaze z minulého
čísla? Nuže jeho předpověď mírné zimy se nesplnila: už jsme měli od té doby čtyři
sněhové bouře a prý jich mají ježte pár v záloze. Ovšem my si nestěžujeme. Nemáme tu zase laviny (asi proto, že široko daleko není žádná hora), také tu nejsou skoro žádné zátopy -
ťukám na dřevo - ani nějaká kouřící sopka. Není divu, že naši předpovídači
počasí v televizi se tím vším příliš nevzrušují a raději říkají vtipy . . .
NEOTVÍREJTE PŘÍLOHU (ATTACHMENT) HAPPY99.EXE - když ji dostanete elektronickou poštou! Je to
počítačový virus. Jeho otevření bude infikovat váš počítač a některé anti-virusové
software ani nepozná, že je to virus. Tento virus bude posílat každou vaši poštu i jinam, aniž byste o tom
věděli - a každý duplikát bude obsahovat attachment, teda přílohu
"happy99.exe". Když ho obdržíte poštou, proste radši hned vymažte cely dopis.
Pokud si nejste jisti, zda už jste nebyli infikováni, pošlete si sami sobe prázdný
dopis - když ho dostanete zpět s přílohou "happy99.exe", pak už jste nakaženi. Chcete-li o tom vedet více, navštivte stránku expertního virus-bustera Bruce P. Burrella http://www.umich.edu/~virus-busters/ska.html (Mel jsem s ním interview pro Hurontarii minulý rok).
Upřímně řečeno, přílohy typu EXE jsou samoběžné programy a většinou je s nimi jen otrava: zabírají váš
čas i paměť počítače - ty dlouhé mohou dokonce zaseknout vaši poštu a navíc jsou to právě možní
nosiči virusu. A co je ještě horší: každý emajlový fanatik je hrozne rád posílá kolem!!!!
Udělal jsem odvážný krok vpřed a začal jsem psát eseje pro pražskou uměleckou
galerii ArtForum, jakožto doprovod k jejich WEBovské výstave obrazu. Zatím jsem napsal
dvě, jednu pro únorovou výstavu Jindřicha Pilečka, najdete ji tam na: http://www.gallery.cz/gallery/cz/ a jednu pro
březnovou výstavu Jana Híska. Jestli máte rádi umění - a myslím, že ano, když
čtete Hurontarii - podívejte se tam na ty krásné obrazy.
Naše psina Tara si zasedla na schoolbusy, to jsou takové ty školní autobusy žluté barvy, která se na
moři používá spíše pro karanténu. V našem případe jen o dopravu mládeže školou povinné a
právě proto do školy nepříliš těšící se. Kdykoliv vedu Taru ráno na procházku (lépe
řečeno ona mě), štěká na ty busy jako zběsilá. Všiml si toho i řidič jednoho z nich, zastavil,
otevřel okénko a povídá: "Ona nemá ráda skůlbasy, co?" "Ale ne," povídám, "ty ji nevadí, ona jen nemá ráda školu!" A verte, rozesmálo to nejen jeho, ale i ta nebohá
děcka . . .
Jak už jsem řekl posledně, udolal jsem krok vpřed a začal jsem psát eseje pro pražskou
uměleckou galerii ArtForum, jakožto doprovod k jejich WEBovské výstave obrazu. Každý
měsíc tam vystavují práce českých malířů, sochařů a jiných umělců. V dnešním
čísle, tedy v anglické části Hurontarie, potracuji esejí k dílu profesora Mariana Karla,
umělce, architekta a učitele, to vše v jedné osobě. Esej se nazývá REFLECTIONS (Marian Karel, The Geometry of Mirages). Její
český překlad a fotografie uměleckých děl profesora Karla, který už vystavoval všude
možně po světě (seznam míst je príliš dlouhý, abych ho sem napsal).
Další esej pro českou uměleckou galerii pro květnovou výstavu pojednává o umění malířky
Dany Zámečníkové a nazývá se SVĚTY KOLEM NÁS. Dana Zámečníková, která je mimochodem zrovna v New Yorku, kde také učí workshop, už vystavovala na mnoha místech ve světě. Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejích zajímavých obrazů.
Na světě je nový bratr HURONTARIE. Jmenuje se PŘÍLOŽNÍK a je to místo pro vaše, naše i jejich názory, dotazy, diskuzi, komentáře, dopisy, nápady či obrázky nebo fotky - ale příspěvek musí být originální, ne odněkud okopírovaný či "poslaný dál" (tzv. forward). Zde je tedy příležitost pro ty, kteří rádi píšou, nebo se rádi čtou, pro ty, kteří třeba neví, jak něco publikovat na netu anebo se stydí to uvést pod svým jménem. PŘÍLOŽNÍK bude vycházet dvakrát měsíčně - první číslo už vyšlo.
Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum pojednává o umění dvou umělců profesora Libenského a Jaroslavy Brychtové a nazývá se UCHVACUJÍCÍ KRÁSA KŘEHKOSTI. Oba umělci vystavovali na mnoha místech ve světě a pomáhali tak rozšiřovat
tradici českého sklářského umění v cizině.
Tento týden nebylo žádné oznámení o virusech - jaká to úleva! Nestačím se divit, kolik mentální energie se ztratí na malicherných exhibicionistických výtvorech některých jinak chytrých - ale v tomhle zcela debilních - hakerů. Oni si neuvědomují, že i kdyby se jim podařilo zničit vše, jejich úspěchy budou pouze destruktivní a "zabít" práci druhých nedá nikomu uspokojení na moc dlouho. Protože to už je tak v lidské nátuře, že můžeme být spokojeni, jen když uděláme něco užitečného. Destruktor, ničitel, bude vždycky podřadnější člověk než ten, který dělá věci dobré a krásné.
Už jste někdy viděli šťastného vraha? Asiu ne: on ví, že to, co udělal, je špatné - on si to sice může i zdůvodnit sám pro sebe a přejít
to poměrně lehce, ale pořád to bude mít na mysli, protože mu to nedá zapomenout. A co víc, jednoho dne toho bude litovat, ať už pro jakékoliv důvody a bude si přát, aby to býval neudělal. Bude se cítit inferiorní a tak bude si muset lhát do konce svého života, což ho učiní ještě více inferiorním. Nuže proč na to nemyslet dříve, dokud je čas?
Tvůrce virusů ovšem není vrah - on je navíc masový vrah, i když jen softvéru. Počítá své oběti na miliony. Ať už to jsou databanky, soubory či programy, léta práce nás, nevinných obětí žertu, který se stal nebezpečným. Ale nejde jen o softvér: virus si nevybírá, může vymazat data v nemocnici, napadnout navigační počítače, vlakové řídící systémy
i kterýkoliv počítač - doplňte si sami. A pak budeme mít skutečné oběti na životech, skutečné zabíjení.
Ale zatím co je tu ta temná stránka této hrozby, existuje příbuzný obor, který pracuje s podobnými prostředky, ale k zcela jiným cílům: nazývá se to
Artificial Life, umělý život. Už jsem zde o tom psal a vyjádřil jsem svůj názor, že jednoho dne to může značně vylepšit naše myšlení, výzkum našeho mozku a možná i vymyslet nové způsoby myšlení. To by byl skutečně dobrý cíl pro naše návrháře virusů, ale obávám se, že by na to nestačili. jediné, co za tím dovedou, je využívání chyb, které v systémových programech zanechali poněkud nezodpovědní návrháři - a k tomu je zapotřebí asi
tolik inteligence jako k bodnutí někoho do zad.
Další naše esej pro českou uměleckou galerii ArtForum pojednává o další dvojici umělců-manželů Miluše Roubíčkové - Kytkové a René
Roubíčka a nazývá se CHVÁLA ZAOBLENÍ. Oba umělci vystavovali po celém světě na mnoha místech ve světě a jsou neoddělitelnou součástí tradice českého sklářského umění.
Myslím, že rybám hodně křivdíme - myslíme si totiž, že jenom delfíni jsou na jakési výši inteligence a ryby obyčejné, tu stařičkou větev Darwinova stromu vývoje, jaksi podceňujeme. Ano, delfíni v kalifornském Marinelandu vyskakovali nad hladinu betonového bazénu, aby mě, stojícího venku, viděli lépe - tak byli zvědaví. A když jsem se potápěl na Hanaimo pláži na Hawaii, připlula ke mně jedna rybka a protože jsem neměl nic v ruce - ryby tam totiž můžete krmit - tak mi nejdřív
jemně oždibovala prsty a pak se mi nějak vyčítavě dívala do očí. Těma svýma smutnýma rybíma očima. Ovšem to byly ryby zvyklé na člověka. Co se mi ale stalo vloni na Huronu, lépe řečeno v Huronu, to mi asi nikdo neuvěří. . .
U našeho předměstí - už jsme psal, že jsme částí Kincardinu - je dno jezera kamenité a specielně ty pod kameny pod vodou jsou velké a zrádné - však tu také v přístavu máme pět lodních vraků ještě ze začátku tohoto století. Ty jsou dokonce blízko majáku; tam, kde bydlíme, jsou jen ty kameny a když si chcete zaplavat, musíte pěkný kus mezi nimi projít, než se dostanete do hlubší vody. Je to cesta poněkud nepříjemná, chytá vám to kotníky mezi kameny a tak jsem tam chvíli stál a odpočíval,
po prsa ve vodě, když jsem najednou uviděl v té čisté, průzračné vodě nějaký stín. Přibližoval se, až jsem s údivem rozeznal, že se jedná o lososa. Odhadoval bych ho asi na padesát centimetrů a pomalu se ke mně přiblížil, až na dva metry. Zastavil se a koukal na mě zcela bezostyšně po několik vteřin a pak zase klidně odplul. Předpokládám, že mi to nevěříte a vůbec se vám nedivím; kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu také. Navíc nejsem rybář, takže nemám důvod, abych vám lhal . . .
Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum pojednává o umělci Václavu Ciglerovi a nazývá se PROSTOR K ZAMYŠLENÍ.
Onehdá jsem slyšel zajímavou diskuzi v rádiu. Kritici se tam pouštěli do jednoho nebohého autora, no skoro nic z něj nezbylo. Najednou jeden z kritiků povídá: "No jo, ale ta kniha přece nebyla napsána proto, aby potěšila každého!" - a mně se tolik líbil, ten jediný rozumný hlas na poušti. Vždyť o to vlastně jde, umění tu není, aby vyhovovalo každému, to dělá jen kýč, že se podbízí. Umění má nejen uspokojovat, ale i burcovat lidi, aby přemýšleli. teda něco, o co se snažilo náboženství, ale jaksi neuspělo - lidé se sice modlí, ale nepřemýšlí. A pán Bůh si říká: do koho's to rozum vrazil ...
Eletronická kniha Waking the Dead o českých emigrantech z minulého století od Glorie McMillan, která je také čtenářkou Hurontarie, je na http://www.enteract.com/~flynn/default.html. Kniha je v angličtině a výzkum materiálů na
knihu trval osm let - jedná se o české emigranty. Český překlad ukázky je zde v Hurontarii.
Další naše čtenářka, Eva Lewitus, vystavuje na své stránce Galerias de Fotos
velice zajímavé fotografie z Peru. Eva je profesionální fotografka
tamtéž a v archive Hurontarie 1998 můžete také najít jeden její článek.
Zase je tu podzim. Vzpomínám, jak jsem ho už jako chlapec měl rád, jeho barvy a krásu, která kompenzovala tu smůlu, že jsem zase musel začít chodit do školy. Můj otec, který se mnou v tom nesouhlasil, neměl podzim vůbec rád - pořád mu nějak připomínal přicházející zimu. Mně se ale líbila ta důstojnost, s jakou se příroda poddává svému osudu a připravuje se na dlouhý spánek. Ještě si přitom zahýří barvami a "Dobrou noc!". Jakoby to věděla, že po zimě přijde
jaro a pak teprve uvidíte tu krásu. Z toho důvodu zde také nebudu brojit proti klišé, které říká, že život člověka je podobný ročním cyklům - hlavně proto, že podle mě je podzim doba nejkrásnější ze všech a také já už jsem jaksi už v podzimu mého života. Je v tom plno záhad: víte například, že les (listnatý) začíná vždy žloutnout od kraje? Proč asi?
A listí nejen na severu, ale i u nás už padá, prohánějí se tu větry ze západu i severu, na Huronu jsou vlny a indiánské léto prý letos ani nepřijde. Skládám dříví do krbu - teda ne přímo do krbu, měl bych správně říci "pro krb" a občas se ještě vydám na houby, kterých je letos nějak málo. Počátkem září jsme navštívili Toronto, asi abychom si uvědomili, že nám to velkoměsto už vůbec nechybí - žili jsme předtím deset let asi deset kilometrů od něj. A kdyby nám někdy zachybělo (to je čeština, co?), je jen tři hodiny jízdy autem - tedy dostatečně blízko i daleko.
Nová příloha Hurontarie - vlastně už vůbec ne nová - nazvaná příhodně PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po deváté. Je
to enzin čtenářů Hurontarie, kde podle hesla: "Vy si to píšete, vy si to taky čtěte!" najdete články,
obrázky, reportáže i legraci. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na jedné ze
tří adres Příložníku,a tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co to chce. Vy, kteří rádi píšete - nebo se rádi čtete - tam máte možnost získat slávu téměř
nesmrtelnou.
Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum pojednává o umělci prof. Vladimíru Kopeckém a nazývá se Umění bojovat. Pan Kopecký už
vystavoval po celém světě (třikrát na Expo). Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných
výtvorů.
Přišla vleklá bouře, stromy popadaly a svou vahou potrhaly elektrické vedení v jižním Ontariu. Nebylo to tak zlé, jako předtím v Montrealu, ale přesto jsme byli celou noc bez proudu. Člověk si už neuvědomuje, za co všecko vděčí - lépe řečeno nevděčí, ale měl by - elektřině. Televize nepremávala, počítač nepočítal, ani to radio nerádiovalo (vytáh jsem ale naštěstí starej tranzistorák s baterkami), přehrávač CDček nepřehrával, vařič nevařil, světlo nesvítilo a elektrické topení netopilo.
Jako správný zálesák jsem delší dobu hledal ve sklepě tu butanovou lampu, co jsme s ní jezdili kempovat a když jsem ji našel, ejhle - v bombě plynu nebylo. Ani zarezlý vařič - také butanový - nešel, a tak byla prostě snídaně studená. Naštěstí jsme mohli topit celou tu dobu v krbu - máme, díky Atě, která si to prosadila, v krbu insert - což je topení efektivní a levné (pokud dosti drva jesti) - a bylo mi dovoleno spát přímo u krbu na medvědí kožišině, kterou si u nás
schoval náš syn Aleš. Ani voda nešla, naše předměstí má totiž rezervoár na kopci, ale tak malý, že se tam voda čerpá stále pumpami a vypnou-li proud, voda tiež nie je, ale prozřetelně jsme si hned natočili něco pitné vody. A tak teplo domova bylo vlastně to jediné, co pracovalo.
Druhý den v deset ráno ohlásili rádiem, že proud ještě v poledne všude nebude, protože na některá místa musí opraváři pěšmo. Zajel jsem tedy do obchodu koupit nový vařič, naplnil bomby a pyšně si to hasím domů. Namísto pochvaly mě přivítala At'a nářkem: omylem jsem nechal otevřený kohoutek v koupelně u umyvadla, které bylo - ano, proč si to přátelé nepřiznat - zašpuntované. A voda tekla a tekla, tak jak to umí, pořád dolů a dolů, až do jejího šicího pokoje. Naštěstí promáčela hlavně koberec a ne ten zlatý důl na vlny, který si sem jako pilný syslík At'a nashromáždila. V jedenáct hodin totiž navzdory pesimistickým předpovědím znovu zapnuli proud - zatímco já jsem zrovna na
náměstí v obchdě plnil kanistr pitnou vodou, abychom jí měli dost. Vody bylo dost, jak se ukázalo, ale na podlaze. A poučení? To
nechám na Vás, kterým se nic takového nestalo (teda ještě nestalo) :-).
Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum výstavu pojednává o práci
prof. Jiřího Harcuby a nazývá se Tváří v tvář . Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných portrétů ve skle.
A zase tu máme konec století. Teda pro toho, komu je přes sto. Pro většinu to není "zase", ale pro lidstvo - které je tady už déle - to je zase jen "zase". Když ještě lidé neuměli počítat, byl pro ně rok jako rok. Dneska ne; slyšíme přece pořád: tenhle rok bude
nový prezident, tenhle rok půjdu na dietu, přiletí ufoni, budou vyšší daně. A všechno to zůstane tak jak je, teda až na ty daně, tam se nespletete. Vlastně ani to není pravda, u nás v Ontariu se daně snižují. Jaký to nesmysl - křičí okolní provincie - a v duchu si říkají: jak to, že Ontario umí hospodařit a oni ne? I federálové ( pozor, nemyslím "federales", to je mexická policie) přece zvyšují daně a půjde-li to
takhle dál, tak v roce 2015 budeme platit 105% daň z příjmu. Ano, čtete dobře, pak dostanete výplatu a
hned ji celou pošlete na berňák a navíc ještě přidáte pět procent navrch :-).
Tak jsme se krásně politicky dostal pryč od toho roku dva tisíce, o kterém vůbec nic nevím. Není to krásné? Ne, nemyslím vlastně "nevědět" to, ale to "přiznat" si to. Slyšel jsem, že se tu bude na Silvestrovský večer - myslím v zábavném podniku - platit až 400 dolarů za lístek na osobu. Děti a ti, co řídí auto, budou platit asi jen polovic, předpokládám :-). Ještě víc ušetří ti, co tam nepůjdou vůbec - nakonec co tam budou oslavovat - ty tři nuly z 2000?
Ale neberte mě vážně: je to velký krok do budoucnosti, lépe řečeno do neznáma. Možná i na Mars, ledaže by to zase bouchlo - i když tam tentokrát přidali i tu metrickou kalkulačku za dvacet korun. To nevíte? No tolik stál ten obvod, který jim omylem počítal zrychlení v jiné soustavě). Mimochodem, ti z vás, co nás vydavatele Hurontarie ještě neznají, se mohou dozvědět víc (na vlastní nebezpečí!) z našeho
Vánočníku, adresa je na Titulní
stránce.
Tentokrát vám žádný frývér nedodám, nebudu se přece plést Santa Clausovi do biznysu. Ale dárek (zdarma, jak jinak?) pro vás samozřejmě mám - je to kniha HURONTARIA 1999 - OFF LINE, celý ročník Hurontarie zazipovaný v jenom fajlu, najdete ho na titulní stránce Hurontarie. Jsou to vlastně tři části (anglická, česká a "ceska", tj bez háčků a čárek) a je to rozděleno podle částí, tj. A, B, C, také jako Hurontarie. Ti, co to neradi odzipovávají (buď že to neumí, nebo jen tak, ze slušnosti), ať mi napíšou, pošlu jim to emajlem (když napíší, který díl chtí nebo chtějí), takže se to jim to pak odzipne samo. Kdo se zajímáte o ročník 98, mohu také zaslat.
POSLEDNÍ ESEJ v tomto roce pro českou uměleckou galerii ArtForum pojednává o práci Petra Novotného, který už vystavoval po celém světě.