next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETTARIA
Článek: Jak a kdy kritizovat.




JAK A KDY KRITIZOVAT.

Máme pro to různé názvy: kritika, posudek, review, recenze a já nevím co ještě - a to jen pro ty psané kritiky; pak jsou ještě ty slovní, obrázkové, atd., a také internetové. Kupodivu z těch všech jmen dostalo hlavně slovo "kritika" jakýsi špatný nádech, což lze dokumentovat i lidovými rčeními, jako třeba "Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to kritizuje" nebo i palivcovské "Kibic drž klapajznu, ať tě přes ní nemajznu!", adresované většinou kritikům u karet. Kritiku na sebe ovšem nemá nikdo rád a i slovo sebekritika je víceméně jen synonymum pro sebebičování :-). Správnou kritiku také umí málokdo napsat, případně vyslovit. Máme tu tedy dvě hlavní otázky: JAK a KDY kritizovat - ale ne už KOHO kritizovat, to nechám zcela na vás . . .

Jak kritizovat?

Když jsem si takto nadefinoval hlavní problémy, pokusím se zde ze své čtyřicetileté zkušenosti nevyléčitelného rejpala popsat, jak by asi měla kritika vypadat. A nemylte se, já se učil hlavně chybami, pořádnou studii o kritice v literatuře nenajdeme - asi proto, že by ji kritici roztrhali na cucky :-). Už od mládí jsem rád kritizoval. To už tak bývá, když jsme mladí a myslíme si, že všechno známe; pochopitelně předem, bez zkušenosti. Děcko si totiž vytvoří svou databázi, ze které odvozuje to ostatní a pak se zlobí, když mu tam něco nesedí. Sotva si v té době uvědomuje, jak je ta jeho "kniha moudrosti" ještě málo popsaná. Jeho kritiky se pak přijímají od těch starších někdy s ironickým úsměvem, jindy se zlobou, ale jen málokdy tak, jak byly míněny, tj. pro nápravu věci. Ani rodiče často nemají pochopení pro ten "světoborný" objev, který jejich potomek učinil - ano, dokonce sám od sebe - a jak je na to hrdý. Starší lidé si zase řeknou: nu dobrá, prcek se chce vytáhnout, však on zkrotne, až jednou dospěje jako my! Kam jsme to ale všichni my dospělí dospěli, to už také víme.

A tak mládě vyspívá a jeho kritiku hned začne omezovat mnohem více organizací: škola, vedoucí v práci, sousedi, vláda a nakonec i celá společnost, nejvíc ovšem ony nátlakové skupiny. Někteří, předčasně zestárlí, to radši vzdají a přizpůsobí se. Někteří si dokonce s toho přizpůsobení udělají i povolání, např. policajti. Jiní tvrdošíjně rebelují proti tomu, co považují za nesprávné, přičemž jsou povzbuzováni těmi, kteří je pak chytře ovládají. A navíc s nimi jde špatná pověst troublemakerů, potížníků.

Když kritizujeme, musíme totiž použít takt i taktiku. To prvé není tak těžké: chceme, aby se soupeř poučil, případně ustoupil - musíme tedy kritizovanému nechat zadní vrátka k ústupu. Nemá-li je, nemůže ustoupit, i kdyby chtěl. Jinak je totiž ona "kritika jen pro kritiku" obyčejný sadismus či masážováním vlastního žlučníku. Urážky, otevřené nebo i skryté, mu ta vrátka předem zavírají: nebude s vámi vůbec diskutovat, musí nejprve hájit svou čest. Taktika je naopak způsob, jak na to jdeme, aby byl kritika přijata a chyby napraveny.

Podobně používáme jen konstruktivní kritiku, tj. navrhneme hned soupeři řešení, pochopitelně takové, které by mohl přijmout. Kritizovat a nemít při ruce návod k řešení daných problémů umí ovšem každý idiot, ale když se ho zeptáte "Co navrhuješ?", zaplete se nakonec ve slepé uličce. A zase: řešení musí být přijatelné - a ovšem také prospěšné - pro většinu lidí, kterých se to týká.

Kritizujeme-li ovšem společenské nešvary, tam je to složitější, tam řešení raději nenavrhujeme, pokud nejsme odborníky v tom kterém oboru. Ano, většina rozhoduje, co se udělá, ale detailní řešení JAK SE TO UDĚLÁ musí vypracovat expert. A mluvíme-li o většině: to je slovo, které se v demokracii používá - a zneužívá - až moc. Ne že by se nezneužívalo i v diktaturách, ale tam je to jenom čistá demagogie. Ta ovšem bují i v demokraciích, takže když slyšíme, jak se někdo odvolává na většinu, musíme si dávat pozor; většinou totiž myslí jen sebe a tchýni :-).

Zrovna dnes jsem se díval na televizi, kde redaktor jednoho známého amerického - teda politického - časopisu vysvětloval onu volební šaškárnu na Floridě tím, že je to demokracie "at its best", tedy jako její nejlepší ukázka. A snad tomu i věřil! U nás na horách se jednou k smrti pohádali kovář s mlynářem - ale to jsem ještě nevěděl, že je to demokracie at its best :-). Hádka samozřejmě ještě není diskuze, to je jen její nižší, řekl bych přímo dětský, stupeň. Podobně kritika není hledání hnid, ale snaha něco vylepšit; je to prostě něco jako medicína nebo by alespoň mělo být .

A jako u dobré medicíny, nesmí jí být málo - pak totiž neléčí - a nesmí jí být ani moc - pak zase škodí. Svobodná kritika je nejen symbol demokracie, ale hlavně je to také lék na různé nešvary. A tak jako nám nepředpisuje léky nějaký laik, ale lékař, očekáváme od odborníka, aby nám řekl, co je potřeba dělat. My, pacienti, mu nejprve sdělíme, co nás bolí, a on nám pak něco předepíše. A opět jsme na řadě my, abychom mu řekli, zda to pracovalo či ne a když to nepomůže, najít si jiného lékaře. Doby, kdy rybáři do toho kecali ševcům a naopak, ty už snad jsou pryč, doufejme. To byla totiž jen diletantská anarchie a všichni jsme na ni doplatili. Ale nemylme se: ti odborníci na recepty jsou nám také zodpovědni za to, že jejich recepty jsou správné. A my jsme zase zodpovědni za to, zda jejich medicínu použijeme ve správných dávkách a čase.

Kritizovat se má ovšem "neosobně" to jest ne osobu, ale ideje. To se sice lehce řekne, ale většinou to kritizovaný stejně bere hlavně na sebe. Neosobně, ale ne anonymně - řekněte mi, kolik lidí by si pak nesmlslo, aby někoho pořádně napálili? Objektivní kritika se tak dělat nedá. Vrchol takového přístupu se nazývá udavačství, a z toho jsme snad už také vyrostli.

Ale k té teorii - vezměme si analogii, kterou tu trochu zjednoduším: v regulačních obvodech, v t.zv. automatice, máme tak zvanou zápornou zpětnou vazbu. To se část výstupního signálu převede na zesilovač, změří se rozdíl od nastavené a skutečné hodnoty, tak zvaná chyba a ta se pak v opačné polaritě posílá zpět ke vstupu zesilovače (proto ten název "negativní") . Matematika je to jednoduchá: nastaveno máme řekněme na 15, výstup ukazuje 17, rozdíl je 2, a ten se pak přivede na vstup regulátoru jakožto minus 2 (teda s obráceným znaménkem) a regulátor stáhne hodnotu dolů, aby se výstup rovnal těm 15 - kde se pak systém ustálí.

Je to tedy navzdory tomu nešťastnému "negativnímu" názvu naopak něco dobrého, co pro nás pracuje. Podobně i kritika pomáhá zlepšovat chování systému. Ale teď pozor: ta "dvojka", o které jsem mluvil, ta by se přiváděla, kdyby měl zesilovač zesílení jen 1. Ten má ale - pro větší citlivost - zesílení daleko větší a pak stačí přivést jen nepatrný zlomek chyby. Podobně i kritika je dobrá věc, ale záleží, zda-li není příliš "zesílená". Může být totiž i přehnaně silná nebo naopak příliš slabá - a pak ovšem dobře pracovat nebude.

Kdy kritizovat?


Otázka, kdy kritizovat, je stejně důležitá. Účelem kritiky je jistě snaha po nápravě, ne uspokojení nějakého domýšlivého jednotlivce. Proto má být kritika formulována tak, aby ji mohla druhá strana (beze ztráty na cti) přijmout a vůbec došlo k nějaké nápravě. Nehledáme tedy mermomocí všechno to, čím se od té druhé strany lišíme v názorech - jen to podstatné, t.j. fakta a logické důsledky z nich plynoucí. Kritika by neměla (ale často je) být zbraní, použitou pro zničení soupeře nebo mít jiné, skryté účely.

Také nevhodné načasování může nadělat velké škody. Můžeme to opět přirovnat regulačnímu obvodu. Představme si, že výstupní signál kolísá, něco jako sinusovka (vlnovka). Bereme-li zpětnovazební signál, když má ta vlnovka nejvyšší, kladnou hodnotu, bude se vazba snažit toto napětí snížit. Ale představte si, že je ve zpětné vazbě zpoždění a signál přijde na vstup, až když už je vlnovka zase dole - v tom případě bychom výstup snižovali ještě víc, než je požadováno a chyba by se naopak ještě zvýšila. Podobně i u kritiky je třeba volit správný čas. Tím nemyslím čekat moc dlouho, ale zvolit si situaci, kdy je účinek kritiky největší: jistě nebudu kritizovat ty druhé zrovna tehdy, když mám sám vodu v botách :-) nebo když jsou fakta proti mně. Strategie vyžaduje, abych útočili tehdy, kdy máme šanci vyhrát. A to pochopitelně není vždy a za každých okolností.

Z praxe vím, že si nepůjdu stěžovat to, že mi počítač nepracuje, když v opravně zrovna nemá službu jistý počítačový opravář - zkušenější než ti ostatní. Ovšem i když tam ta osoba je, ještě nemusí mít na mě čas. Také je potřeba vědět, jak správně postupovat: někde stačí žádost či prosba, jinde spíše argumentovat vedoucím, ale to už je poslední možnost. Kde nepomůže logika, jsou i jiné cesty. Ale to už nechám na vás. Jak už jsem naznačil, samotná kritika nepomáhá, není-li navíc doprovázena další akcí - to by se pak mohlo kritizovat do nekonečna. Kritika je teda vlastně jen počátek všeho, ale už ten se musí udělat správně.