next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETTARIA
Článek: Mít či nemít?




MÍT ČI NEMÍT?

Historicky vzato, lidé přišli na svět ještě před jejich majetkovými požadavky. Mohu to dokázat ovšem jen nepřímo, z pozorování zvířat, tedy hlavně naší psiny Tary. Ta se totiž stará jen o svůj život a o potravu, i když ne vždy v tomto pořadí důležitosti. Když totiž někdo ohrožuje její žrádlo, je ochotná za to i ten vlastní život obětovat. O obsah své misky se zásadně s nikým nerozdělí a navíc ještě projevuje náznaky teritoriálního vlastnictví. Jinými slovy, chrání si místo kde loví (i když většinou jen z té misky) či kde přespává, a to i když ví, že vlastníky jsme vlastně my; že nás obveseluje jen za byt a stravu. Jinak po ničem, co by mohla vlastnit, ani netouží a z hračky, kterou jsme jí koupili, se dlouho neradovala, hlavně asi proto, že se nedala sežrat.

Jen jednou jsem u ní viděl náznak, že projevila zájem čistě soukromo-vlastnický. Luxoval jsem v kuchyni a při té příležitosti jsem vyluxoval i pohovku, na které má Tara dovoleno občas ležet, ale jen když je tato přikryta tlustou dekou - abych nemusel to luxování dělat moc často; deka se totiž dá vyklepat. Po vyluxování jsem ale zapomněl tu deku tam dát zpátky a dělal jsem zase něco jiného. Tara zatím seděla na zemi a čekala. Když jsem ji vyzval, ať si vyskočí na pohovku, ukázala mi očima, tak jak to psi dělají, nejprve na pohovku a pak na deku, která byla odložena na židli. No prosím, zdálo by se, že si tam bez té deky netroufala, ale já si myslím, že prostě chtěla "svou" deku, o kterou jsem ji - podle jejího názoru - asi ošidil.

Soukromé vlastnictví si u lidí bohužel takto dvojsmyslně vykládat nemůžeme. Už malá děcka si berou určité věci za své a mlátí sourozence, kteří si s nimi chtějí hrát, hned něčím těžkým po hlavě. U dospělých se tomu říká kapitalizmus. Chytrý bratr se pak tajně připlíží a věc sourozenci ukradne. Vezměte si to ve velkém a máte komunizmus.

Pochopitelně všichni víme, že tou hlavní příčinou zla je právě ten majetek, lépe řečeno "touha ho mít". Hamlet si mohl říkat "Být či nebýt?", protože on už majetek měl. Před námi, co ho nemáme, dnes stojí jiná otázka: "Mít či nemít?" A když mít, tak "víc či nevíc" - pardon, "nejvíc"? Opět se na to podíváme historicky: existuje totiž jeden druh zvířat, který se vyznačuje shromažďováním hodnot. Říká se jím hraboši, protože oni hrabou, zahrabou a vyhrabou, přičemž - jako třeba veverka - polovičku toho, co kde zahrabali, pak ani nenajdou, díky ztrátě paměti. Také lidi hrabou, až nahrabou. A ti, co si nahrabou hodně, jsou pak uznáváni a váženi. Ne jako hraboši, ale jako zasloužilí členové naší společnosti. Ano, společnosti, která si vůbec neříká hraboši, ale "lidé moudří" (to je plurál od homo sapiens). Že si přitom hodně fandíme, je nasnadě, ale sám problém zůstává: v podstatě jsme všichni také jen hraboši, i když někteří jenom ti chudší, třeba polní či lesní.

Řešení ale není tak jednoduché, jak by se zdálo - odstranění pana továrníka Hrabala by zbavilo společnost nejen Hrabala, ale i továrníka. Jinými slovy, jak se říká na západě, vylili by s vaničkou i dítě. Pan továrník Hrabal měl totiž jednu dobrou vlastnost: on totiž nejen hrabal, ale také vyráběl a tím, jak se poněkud nepřesně říká, dával lidem práci. A protože mu ta fabrika patřila, tak se také staral, aby mu prosperovala, jinak by i on ztratil svoje zrní a nakonec i tu fabriku. Když mu ji komunardi zabrali, přišel národní či jiný správce, kterému pak hrozila při špatné správě jen ztráta toho zrní (tj. místa) a to ještě jen dočasně, než si najde jinou komunardí spižírnu. Tak to šlo do té doby, než znárodňovací hraboši vyrabovali i tu poslední špižírnu, protože jak známo, hraboši obilí nesázejí, jen shrabují.

A tak jsme uprostřed začarovaného soukromo-vlastnického kruhu, ve kterém se motáme už pěkných pár tisíciletí. Protože, jak zpívala jedna zprofanovaná písnička, práce je matka pokroku , ale už zapomněla dodat, že člověk je jeho otec. Lidstvo totiž pořád - jak známo - narůstá a také pracovní možnosti musí narůstat, protože by se ten nový přírůstek lidstva neuživil, a to doslova. Z existence t.zv. třetího světa je vidět, že se nám to vůbec nedaří, zřejmě proto, že totiž nestačí tam dávat jen nějaké podpory, ale hlavně jim tam postavit fabriky, aby se mohli uživit sami. Jen tak mimochodem, který je vlastně ten druhý svět? Mám takový dojem, že to měl být ten komunistický, ale ten už se přece rozpadl, neměli bychom to tudíž pro přesnost zase nějak přečíslovat?

Ale zpět k naší otázce. Tak teda: mít či nemít? A když mít, tak kolik? Jeden ze sloganů kdysi byl: "Každému podle jeho zásluh" a zásluhami se ovšem mínilo členství v partaji, konexe a udavačství. I přišli s heslem ještě generóznějším - mělo se nadílet "Každému podle jeho potřeb." Jak to dopadlo, už víme: pseudodělnická aristokracie "potřebovala" ovšem daleko víc, než prostý lid, na který už zase ten blahobyt nezbyl. V podstatě nebyli ti jánošíkové o nic lepší, než kapitalisté - jen blbější, protože museli svoje pozice udržovat ještě navíc diktaturou, která se, jak známo, neudrží věčně.

Třetí cesta navrhovala ještě jiný způsob řešení: Bible totiž říká: Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli přijde boháč do nebe. Ač to bylo míněno jen obrazně, vyrábíme od té doby jen jehly s obrovskými uchy. Asi to pracuje, protože počet boháčů, kteří se rozhodli rozdat před smrtí svůj majetek chudým, by se dal na prstech spočítat. Jinými slovy, prebendy se vždycky nějak obrebendí a pán Bůh se prý dá nějak umluvit. Podivný svět, kde má lidská hrabivost větší sílu než slovo Boží :-).

Ale vážně: strašení stejně nepomáhá, snad jen u malých dětí a ještě ne nadlouho, protože i ty jednou vyrostou. Dospělým by ovšem mělo stačit ukázat, kolik neštěstí bylo způsobeno touhou po majetku, třeba jen samotnými válkami. Mělo by jim stačit ukázat, že neplatí pravidlo: "Kolikrát máš víc než já, tolikrát jsi lepším člověkem". Měli bychom přesvědčovat lidi, že si do nebe, do pekla, nebo do krematoria (podle toho, kterou cestou si vybrali) neberou s sebou nic z toho, co si nahrabali. I z toho největšího faraóna zbyla jen moly rozežraná mumie a pár zlatých suvenýrů, které si pak rozebrali zloději nebo archeologové.

Jenže tohle všecko by vyžadovalo velký výchovný proces a pochybuji, že by se na světě našlo na to dost vychovatelů. Možná i proto, že by museli jít v té chudobě příkladem.