next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETTARIA
Článek: Memento mori.




MEMENTO MORI

Ano, tak se to často psalo - v latině, pochopitelně - a znamenalo to "Nezapomeň na smrt!", což my študáci překládali rozpustile jako "Nezapomeň umřít!" Latina vůbec měla hezká přísloví: "Mors est similis somno" neboli "Smrt je podobná spánku" nebo "Ars longa, vita breva", volně přeloženo "Umění je věčné, život je krátký". A gladiátoři zdravili Césara "Morituri te salutant!" čili "Jdoucí na smrt tě pozdravují", což mohlo být bráno i ironicky. Lidé se vůbec tehdy zajímali o smrt víc, než dnes, kdy o ní sice hodně mluvíme, ale o to méně na ni myslíme. Krásný nápis jsem našel v kostnici jednoho kostela na Mělníce: "Co jste vy, byli jsme i my, a co jsme my, budete i vy."

A věřte nebo ne, smrt je také částí života, ať už si to přiznáme, nebo ne. Jistě, různá náboženství nám říkají poměrně detailně, co s námi bude po smrti, ale ruku na srdce, už jste "tam" někdy byli? Celá ta informace je jaksi jen z druhé ruky, ale to už se nedá nic dělat. Říká se, že každý by chtěl do nebe, ale nikdo prý pro to nechce umřít. A tak tápáme a říkáme si: co kdyby . . . Jedna věc je ale jistá: umřít musíme a většinou naštěstí ani nevíme kdy. Statistiky nám sice říkají, jaké jsou průměrné věky v té či které zemi pro to či ono století či desetiletí, ale my dobře víme, že my sami nejsme žádný průměr: odejdeme možná dříve anebo zase později, ale asi ne jako ten průměr. A to je dobře: o tom "dříve" zatím nic nevíme a to "později" nám dává naději, že to bude co nejpozději.

Jinak je to když trpíme nevyléčitelnou nemocí a doktor ví, kolik času nám asi zbývá. Tady na západě vám to řekne přímo, snad abyste si počítali minuty a využili je, pokud je ještě čas, snad abyste se postarali o rodinu, o příbuzné a podobně. Nebo abyste napsali ten román, co jste rozepsali a nějak nemohli dokončit či mohli navštívit Neapol a umřít, a já nevím, co ještě. A vidíte, s jídlem roste chuť a já osobně bych s jen tak s jedním cílem nespokojil. Kromě toho jsem v životě začal a nedokončil už tolik věcí, že bych musel žít ještě dobrou stovku let, abych to alespoň trochu dal do pořádku. Ne, asi bych si pak neřekl: teď jsem dopsal ten román, tak mohu umřít - žádný román mi přece nestojí za to umřít :-). Ani Neapol za to nestojí, i když ono známé přísloví nám říká opak. Jenže která Neapol - asi ta, kde procházíte ulicemi s prostitutkami nebo ta, kde vám ukradnou boty ještě na nohou. Rozhodně ne ta kolem přístavu, ta je tak krásná, že se vám tam naopak najednou hrozně chce žít. Byl jsem tam, věřte mi. Jenže většina z nás vede dost nezáživný život - asi jako ten tambur z Budějovic, který se - podle Švejka - oženil a umřel. A ani slavná smrt ten nudný život nezachrání.

Vzpomínám na román Axela Muntheho, doktora, který v Neapoli bojoval proti moru a pak napsal onu krásnou "Knihu o životě a smrti". Viděl jsem i jeho dům, ve kterém bydlel na ostrově Capri. V té knize také uvádí scénu, která na mě udělala velký dojem: uprostřed té hrozné smrti jednou uviděl v městě ženu, která kojila dítě a řekl si: "Vždyť ona ta smrt vlastně vůbec nevyhrává, pořád jsme tady, rodíme se a přetrváváme". Nu dobrý doktor je už dnes pěknou řádku let mrtvý a jestli se někdo opravdu dostal do nebe, musel to být rozhodně on. On, který byl předtím módním (a slavným) doktorem v Paříži, ale kterému to nestačilo a odešel sem bojovat proti moru a sloužit lidem, tak jak to na něm chtěla jeho Hippokratova přísaha.

Ano, i když naši doktoři nakonec prohrávají jednotlivé denní boje - nikdo nejsme nesmrtelný - celkově vyhrávají. Srovnejme si statistiky z minulých let a uvidíme sami, čeho jsme docílili: některé nemoci téměř vymizely. Pravda, jiné se zase objevily, ale průměrný věk lidstva stoupá. Tak rychle, že už na to naše těla nestačí - jakoby nebyla na ten dlouhý život stavěna. Jenže tady zase pomáhá věda: transplantace nových orgánů a brzo i genová medicína jistě většinu těch problémů vyřeší. A co pak? Nevím a abych pravdu řekl, ani o tom nechci spekulovat. Řecký filozof Zenon řekl, že lidský život je jako kniha: nezáleží, jak je dlouhý, ale jak je dobrý. Obávám se, že s ním musím souhlasit. Jenže jak ocenit tu "kvalitu" života? Pravda, někdo může žít osmdesát let a nezažije tolik, jako jiný ve třiceti. Ale je v tom opravdu ten pravý smysl, jen "zažít" víc?

Ani to nevím; jen si jsem jistý, že naším odchodem prostě naše návštěva této planety končí a už z toho důvodu bychom se měli snažit udělat co nejvíc. Co nejvíc? Nu ono opět nejde o kvantitu, jako kvalitu. A to i když nemá smysl ptát se, kdo o nás bude ještě vědět za deset, za sto let. A pokud jsme slavní a budou o nás vědět, k čemu nám to bude dobré? Pak už jistě ne, ale budeme moci umírat s dobrým pocitem - ne, dost, zarazte mě, proboha! Nikdo přece neumírá s dobrým pocitem! Ne? A proč by neměl? Když už vím, že se nedá nic dělat, proč se s tím nesmířit a udělat si z toho všeho nakonec takovou good-bye party, večírek na rozloučenou? Staří stoici to uměli, a muselo to být docela fajn. Irové dělají zemřelým právě takovou párty, říkají jí "wake", i když už tím nebožtíka rozhodně nevzbudí.

Vidíte, kam jsem se až dostal: pomalu bych nás naváděl, abychom smrt oslavovali. Ovšem tak jsem to nemyslel: jen žít bychom měli jinak. Tak, abychom si mohli už zítra, pozítří, nebo za pár let - prostě až přijde naše doba - říci, že jsme žili dobrý život a že jsme mu dali vše, co jsme mohli. Víc si nikdo ani nemůže přát.