Ustavičný spěch v ustavičném kolotoči - to je opravdu vše, co dnes od života můžeme očekávat?
Je život skutečně tak krátký, že nemáme čas se posadit a zamyslit se, a to až do té doby, kdy
už je na to pozdě? Připomíná mi to jednu starou bajkou o paviánech:
Někde dole v Africe je na kopci osamělý strom a na něm žije stádo opic. Nemají celkem nic
lepšího na práci, než klátit nohama a diskutovat o počasí. Náhle jeden opičák skočí na zem
a rozběhne se jako blázen dolů z kopce. A naráz všechny opice následují jeho příklad. Po
nějaké době se opičák nečekaně zastaví, ale celé stádo běží dál a podupe ho. Jen jediná
opice se vrátí k zraněnému kamarádovi a ptá se ho s údivem: "Proč jsi se proboha zastavil?
"No to je tak," vysvětluje mu ten umírající opičák, "já jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kam
běžím . . ."
Tak jsme toho od vánoc prožili zatím dost: ledové bouře v Quebeku a Ontariu, čeká se
výbuch nějaké sopky a bůhví, čeho ještě. Někdo říká, že to má na svědomí El Niňo, jiný, že
se naklonila osa Jupitera, ostatní to svádějí na skleníkový efekt. A ti největší pesimisté zase
tvrdí, že přichází (také zase) konec světa. No to by mi ještě tak scházelo, zrovna teď, když
si konečně mohu užívat svou těžce zaslouženou penzi! Taková věc se může stát jenom
mně! To mi řekněte, kam mi pak budou posílat šek? Už je vidím, jak mi napíšou, že musím
zaškrtnout buď:
a) nebe, nebo
b) peklo, nebo
c) jiné místo (v tomto případě si to sice mohu nechat dát posílat do místní banky v novém místě, ale musím od nich předem dostat číslo konta a potvrzení. A mají vůbec v očistci e-mail?
Ne, že by bylo málo novinek, ale ne všecky se nás jaksi týkají - já říkám, ze fakta si mě
nevybírají, ona se mi prostě "stávají". Takže vybírat si je musím pak už sám. Výhodou
požehnaného stáří je také to, že vůbec nemusí být požehnané, ono může dokonce být i
před tím žehem. A protože, jak říká Murphy, žádný dobrý skutek nezůstane
nepotrestán, je jasno, že si to stejně vždycky odnesu, ať dělám, co dělám.
Ale zatímco já se tu vypovídávám, vy byste asi radši chtěli vědět, proč jsme vlastně zkrátili
jméno našeho občasníku - ano, my ho prosím nezměnili, my ho jen na jednom konci zcvrkli
(šest souhlásek za sebou, to je, co?) o jedno písmeno. Mohl bych říci, že důvody byly hlavně ekonomické, ale proč bych po dlouhé době zase jednou neřekl pravdu? Už proto, že v tomto případě
šlo jasně o poselství z onoho světa - ano, způsobila to Mary Browningová (viz předešlý článek).
Tentokrát se soustředíme na věci technického rázu. Tak především jsme oddělili anglickou a
českou část, takže každá má svůj samostatný dokument. Stránka se "naláduje" dvakrát
rychleji a pokud chcete ušetřit čas na NETu, můžete si celé číslo uložit (nejlépe v HTML formátu) a
přečíst v klidu, později a levněji, bez Netu. Stránku si totiž můžete vybavit opět browserem (už na to
vymysleli český název - prohlížeč - navrhoval jsem brouzdal, ale neprošlo to). Ovšem chcete-li tam mít i obrázky, tyto se musí uložit extra a do stejné directory (složky). Jak? Ťuknete pravým tlačítkem myši na obrázek, objeví se menu a pak na "Save picture as". Tady jich ovšem moc nevedeme, obrázky jsou jako stáří: žerou hrozně paměť a čas :-).
Co platí o čtení, platí i o tisku, navíc se dá teď každé číslo celé vytisknout naráz a zvlášť. Jinak nás
potěšilo, že nabíráme čtenáře po Evropě i obou Amerikách a jednáme teď o linku do
Wilsonu (The Capital of Czech Kansas) i jinam. Přibrali jsem také nový mirror. Proč? Rychlost přístupu na jednotlivá místa není stejná a závisí převážně na místním času, takže jeden
z nich bude pro vás rychlejší. Zapište si prosím ten link do vašich bookmárků. Také bude teď česká část HURONTARIE vycházet ve dvou verzích - v CE1250 (Windows) a "Bez
diakritiky", to ještě pro ty, co češtinu nemají.
Snad ještě jedna věc: V Hurontarii najdete nejen oddechové čtení, ale i spoustu výrazů, které
nejsou podle PČP (Pravidel českého pravopisu). To proto, že čeština je jazyk nejen živý,
ale i vtipný. Koneckonců dnešní čeština se datuje vlastně od doby českých buditelů, kteří jí
dali její moderní formu. Ti nám to určitě odpustí, neboť to tehdy sami dělali také. Co by nám ovšem
neodpustili, jsou překlepy, takže v tom se rozhodně chceme polepšit.
Ovšem, věci se stávají. To není omluva, jen fakt: málem jsem toto páté číslo nedokončil.
Málem: přiskřípnul jsem si totiž nerv, co jde z páteře a pak jsem se za pomoci mé ženy
Ati hodinu dostával do našeho auta, protože jsem byl příliš pyšný, než abych zavolal
sanitku. Na pohotovostním oddělení naší malé nemocnice bylo zatím rušno: byl tam jen jedna
doktorka a zrovna měli nějaký komplikovaný porod. Takže jsme čekali další dvě hodiny a
věřte mi, byly to nejdelší dvě hodiny v mém životě . . .
Ale to je v pořádku. Nový život má přednost, tedy alespoň by měl mít. Pak mi dali injekci,
absolvoval jsem jeden bolestivý převoz domů a strávil jsem noc napolo stoje, napolo se
opíraje o berle. Berle, které jsme si výhodně schovali od lyžařské nehody mé ženy, mi totiž
pomohly snížit váhu horní půlky mého torza, jelikož jsem si nemohl ani lehnout, ani
sednout a bez nich dokonce ani ne stát. Ještě nyní, po dohotovení tohoto čísla Hurontarie, mám nějakou bolest jako upomínku, abych byl příště opatrnější. Takže je-li konec dobrý, vše je dobré a hádám, že
to byla potřebná lekce, aby si člověk zase jednou pozměnil svoje pořadí důležitostí, tj. priorit.
Protože život nepočká, akle klidně si zatím pokračuje dál.
Asi jste si minule všimli, že jsme na titulní stránce přidali abecední rejstřík - v tom chceme
také dále pokračovat. K druhému mirroru v Idahu teď přirostl třetí, v Německu, pro naše
čtenáře v Evropě. Jde o to, abyste si našli ten rychlejší mirror pro tu kterou denní dobu na
Také se dost rozrůstáme: čtenáři a linky na Hurontarii přibývají, ale o tom si můžete
přečíst, když se zapíšete na náš pravidelný bulletin, kterým oznamujeme vydání nového
čísla. Snažíme se také získat čtenáře,
kteří si chtějí procvičit svoji znalost angličtiny či češtiny zajímavým čtením. K tomu nám
pomáhají linky u cestovních kancelářích a na univerzitách a školách.
Také rádi posíláte "digitální" pohlednice? Pak jste jistě unaveni tím bohatým výběrem a
komplikovaným menu, kde si musíte všecko naprogramovat, včetně barvy pozadí, teda
stránky, že ano. Po dlouhém dumání - a dokonce i přemýšlení - pro vás vymyslel náš
redaktor originální řešení: jedna, kompletně univerzální pohlednice, kde se nemusíte
zdržovat tím, jestli je adresát Mr, Mrs, Miss nebo Ms, a vlastně vůbec ničím. Nebyl to
ovšem tak úplně jen jeho nápad, přišel jsem na něj cestou z Toronta, když zašel do zájezdní
restaurace, kde měli na jídelním lístku jen jedno jídlo :-).
Jak originální, řekl si a tady to máte: už dnes můžete z Hurontarie poslat pohlednici svým
přátelům. Platit nemusíte nic, je tam už i známka, pohlednice je dvoujazyčná a navíc
má návod, jak ji poslat dál. Pravda, tak úplně zadarmo to není, děláte tím vlastně Hurontarii
reklamu, ale zato se z toho vůbec neplatí daně. Takže jich pošlete co nejvíc a potěšte se
něčím, co je v našem komplikovaném světě zcela unikátní: prefabrikovanou univerzální
elektronickou pohlednicí, na kterou svět dosud marně čekal!
Někdy, když dokončuji nové číslo, tak si říkám: co bych asi tak zajímavého dal ještě do
komentáře? A většinou mě nic nenapadne a pak je ten komentář jen takový malý sirotek
odbývaný. Jednou mi napadlo, že bych třeba mohl napsat, co se mi za ty tři týdny stalo
zajímavého - ale na to by tu zase nebylo dost místa. No to trochu (chci říci hodně)
přeháním, tolik se toho zase nestalo, ale vůbec mě to nemrzí. Jak už to napsal Hašek:
"Lidský život je tak složitý, že proti tomu život člověka je úplné nic".
Nedávno se mi stalo, že se mi už dlouho nějak nic nestalo. Ale to záleží čistě na tom, jakou
důležitost tomu čemu přikládám, že ano. Abych zase citoval Haška: "Ať si bylo, jak si
bylo, přece nikdy nebylo, aby jaksi nebylo". To
je právě ta relativita: stávají se totiž buď a) dobré nebo za b) zlé věci. A nestane-li se, co jste
očekávali, pak je to naopak v případě a) zlé a v případě b) dobré. No a tady je ten
problém: jak může být dobré to, co vůbec neexistuje nebo špatné to, co se vůbec nestalo?
Ale radši už té filozofie nechám - nebude to ani dobré, ani zlé, ale bude to tak rozhodně
lepší :-).
Nepsali o tom v novinách, nemluvili o tom v televizi a nenašli byste to v Internetu. A ještě
dodám, že za všechno může náš pes Tara. Abyste rozuměli, někdy se díváme na filmy v
televizi až do půlnoci - a pak ovšem musím jít ven, vyvenčit psa. Je to funkce VELMI
důležitá, takže ji rodina svěřuje jen mě. Ne že bych to dělal rád, spíše naopak. Ale má to i
svoje výhody, ač by se to na první pohled nezdálo...
Minulý týden se to stalo. Vyjdeme spolu ven a spěcháme do místa, která si Tara kdysi pro
onen účel vybrala - proč, to nevím, ale chodí tam od té doby pořád. Spěcháme, protože
už také vždycky oba pospícháme spát. Pohlédnu na oblohu - dělám to vždycky, snažím
se totiž přijít na způsob, jak se dá z pozice Velkého vozu odhadnout, kolik je asi hodin. Je
to věc, která se vám může hodit, když zabloudíte v divočině a nemáte hodinky. Bohužel to
ve dne už tak dobře nepracuje. Pohlédnu tedy na nebe a co vidím: nádherná, nevídaná
polární záře. Věc tedy celkem nezvyklá - žijeme na 45 rovnoběžce (i Praha je výše, na
padesáté) a záři vidíme možná jen tak tři, čtyři dny v roce a to ještě bídně.
Když říkám nádherná, myslím to relativně i absolutně. Viděl jsem krásné záře v Saskatoonu,
který je 52 stupni severní výšky a později i jiné, na ještě výše položených místech, ale ještě nikdy ne
takovou. Sluneční aktivita musela být v tom okamžiku značná. Závěsy, záclony, prameny,
paprsky, prostě měla všechny možné tvary jako podle slovníku. Světelné jety nám střílely
ohromou rychlostí nad hlavou, přes půlku nebe, až k měsíci - ten byl v úplňku a byla bezoblačná noc - a
vypadalo to, jako když začala Válka Světů podle H.G.Wellse. Rychle jsem zavolal Aťu,
aby se pokochala pohledem. Oba jsme tam stáli jako jelimánci a čuměli a nemohli se
vynadívat. Za čtvrt hodiny byl konec. Byl jsem pak za ten spektákl manželkou ještě
pochválen a bylo mi dovoleno, že mohu i nadále se psem chodit ven, každou noc. No řekněte, není to
nádhera?
Je čas oslavovat: toto je už 1010-té číslo. Ne, to není překlep, to je jen desítkové číslo 10
vyjádřené v dvojkové, neboli binární soustavě. Znamená to tedy, že už jsme - a to vlastně
bez povšimnutí! - minuli hurontárijská čísla 10,100,1000 (tj. 2,4,8), teda ovšem zase jen v dvojkové
soustavě. Z toho lze učinit dva závěry: čísla si lze vykládat různě. Život by se skládal ze
samých oslav, kdybychom všichni používali jen dvojkovou soustavu. Na druhé straně
bychom ale pak všichni měli jen dva prsty a ne deset. Vlastně ne: měli bychom na jedné ruce jeden prst a na druhé žádný, tedy nulu.
Nu nechme toho zapřahání vozu před koně - vidíte, tady je to zas: jak to vlastně víme, že
kůň lépe táhne, než tlačí? Pravda je, že prostě všecko je relativní, i ta relativnost. Podobně
je to i s imaginárními čísly: všechna čísla jsou vlastně imaginární (tj. jen v představě). Nula je
imaginární: už jste někdy viděli nulu jablek? Obzvláště imaginární je ovšem nula v desítce -
deset jablek není jedno jablko a nulové jablko, ale naznačuje se tím, že zatímco desítku tu
máme jednu, jednotek nad deset tu nemáme žádnou (nebo jak říkají v angličtině "máme
žádnou").
A nakonec i ta naše "obyčejná" čísla jsou jen imaginární. Viděli jste už někdy
"pět?" Číslo pět vlastně nic není - není to osoba, zvíře ani věc, je to abstrakce. To jen
matematici říkají pět a neříkají čeho. Řeknou vám třeba: 5 a 5 je 10. A my jim to ještě
věříme! A přitom to nemusí být vůbec pravda! 5 a 5 je totiž 12! Dobrá, jen v osmičkové
soustavě, ale jak vidíte, oni předpokládají, že my víme, kterou soustavu myslí.
Na druhé straně vám řeknou 1 a 1 je 10! Pravda, jen v
dvojkové soustavě, tedy není to samé číslo 10, co vidíte v záhlaví tohoto "Čísla 10" Hurontarie. Prostě
10 není 10 - dá se vůbec ještě něčemu na světě věřit?
Jakkoliv jsem se to snažil utajit, HURONTARIA opravdu vychází v malém městečku na
břehu Huronského jezera v Ontariu, tedy v tom onatriu, co je v Kanadě (ono je také jedno Ontario v
Oregonu, ovšem to není provincie, ale jen město). Naše městečko se nazývá Kincardine a
koncem tohoto měsíce oslaví 150 let své existence. Naše county (tj. něco jako kraj) se
jmenuje Bruce, což je jméno jednoho ze skotských králů, a to samotné už vám asi řekne,
kolik skotských osadníků tady máme. Je jich tu dost: nejen na vyplnění známé
Kinkardinské
skotské dudácké kapely, ale ještě celé hlavní ulice - každou letní sobotu totiž kapela
pochoduje městem a my všichni diváci se k ní pak ještě přidáme. Pochopitelně, ne všichni
jsme Skoti původem - mě například lidé považují za Skota, jen když dávám
spropitné.
Přišli jsme sem sice z různých konců této kosmické lodi, která si říká Země, ale přesto
všichni máme rádi dobrou muziku.
Kincardine (dříve Penetangore) bývalo na začátku tohoto století velmi známý přístav, to ještě
když se škunery vesele proháněly po Huronu. Náš maják (postavený v roce 1880 a stále
ještě pracující) je vlastně ten nejznámější na Huronu. Vypráví se, že v roce 1856 sem přišla
rodina Donalda Sinclaira z ostrova Skye (proslulého z historie svým "Bonnie" princem
Charliem). Jejich loď však nemohla díky bouři a tmě najít cestu. A tak Donald sebral své
dudy a hrál na ně jednu takou tu smutnou neboli lament, neboť se mu zdálo, že je vše
ztraceno. Brzo mu ale na břehu podobně odpověděl jiný dudák v Kincardinu. Není třeba
dodávat, že pak skutečně přístav našli, ale záhadného dudáka už ne. Ještě dnes ho však
můžete slyšet a vidět jeho siluetu na věži majáku. Někteří říkají, že je to někdo z naší
kapely, ale jiní by vám přísahali, že je to duch, který tehdy zachránil loď starého Donalda.
Huronské jezero je třetí největší na světě (nepočítáme-li Kaspické a Aralské, která si navíc
říkají "moře") a má ze všech největší "sladkovodní" ostrov (Manitoulin Island). Na podzim
jsou na jezeře bouře stejně divoké jako v Severním Atlantiku. Jestli mi nevěříte, zeptejte se
kapitánů zámořských lodí, které tu na našem jezeře také uvidíte, neboť se sem dostanou
přes celou řadu průplavů.
Nemám rád války, hlavně proto, že mi vždycky hned předem řeknou, komu mám fandit.
Pochopitelně vždycky jenom jedné straně, takže mě překvapilo, že najednou musím být na
obou stranách - ano, mám na mysli válku Microsoftu s Netscapem a naopak.
Abyste rozuměli: klidně jsem si tady tvořil Hurontarii, jedenáct čísel (tj.
dvacet dva půlčísel
krát čtyři sajty = 88 fajlů neboli po česku souborů). Vytvářel jsem je na Billyho (rozuměj
Gatese, ne Clintona) Exploreru, když mi Bruce Burrell upozornil, že v Neckejpu to jaksi nevypadá
tak, jak jsem mu předtím v dopise naznačil. Naláduju tedy pracně Neckejp a co vidím: on má
pravdu. Některé texty jsou modré, jiné červené, tučné, centrované na střed a ne od kraje,
prostě hrůza webmajstrů.
Hned se ale přiznávám, že to vlastně byla moje chyba, ony ty různé HTML tagy se
musí
správně nestovat, tj. uhnízdit přesně v pořadí, asi jako proslulé for-next smyčky. Explorer
mi to prominul, Neckejp ne. Ale pořádek je pořádek, těm, co mají Neckejp se dodatečně
omlouvám, těm druhým ne - ti to měli dobře. Jako trest jsem si uložil, že všechny fajly
předělám, to mě alespoň naučí být pořádným. Což jsme také udělal, texty článků jsou teď
černé, aby se na barevném pozadí daly dobře vidět a tisknout.
Poučení? Nikdo si mi nestěžoval - asi protože si všichni mysleli, že to tak má být. Takže
když se vám něco nezdá, napište mi, rád dopisy nejen čtu, ale i na ně odpovídám.
Musím si s Vámi sdělit jednu velkou radost. Přijel k nám Jarda Bujas s paní a ukázal mi, jak
chytat na Internet české rádio a Eldorádio. Pravda, potřebujete k tomu ještě program
Real Audio, ten si ale můžete naládovat zdarma. A pochopitelně musíte mít ve vašem
počítači patřičnou zvukovou kartu a reproduktor (případně dva, vysílá se mono i stereo).
Pro toho, kdo až dodnes chytal český rozhlas na krátké vlny, nebo ho vůbec nemohl chytit
(jako my na severu Kanady), je to neuvěřitelný pokrok. Zvuk je to jako kdybyste to chytali
v Praze a náladově se tam přenesete hned. Však jsem to také u nás namontoval v různých
místech po domě jako rozhlas po drátě. Pořady jsou opravdu výborné: rozhovory, hudba,
četba - ale co bych to chválil, poslechněte si to sami.
S tím programem Real Audio dostanete i řadu naprogramovaných stanic v Severní Americe
a jinde, takže si přijdou na své i ti, kteří zase naopak chtějí poslouchat třeba něco z
Ameriky, country music z Kanady - CBC tam uvedené jsou totiž kanadské stanice -
sportovní kanály a dokonce video zprávy CNN.
Ještě jedna soutěž: Jistě jste si už všimli v našem čísle onoho ironického opičáka či opice,
který/která má ke všemu jen ironické poznámky. Nuže napište nám (do konce října), o
jaký druh opice jde (napovím: kočkodan to není) a z těch, kdo to uhodnou, vylosujeme
výherce, který pak dá našemu opovi či opě (ten op, ta opa!) jméno podle své volby.
Pochopitelně jen to křestní, aby nás nikdo nežaloval. . .
Tremping - originální české hnutí, které neztratilo nic s věkem a přežilo německou i ruskou
okupaci. Připomínám si to, když poslouchám zde už dříve zmíněné Eldoradio a o
českých trampech najdeme už mnoho i na Netu. Bylo to tuším někdy v červnu, kdy jsem
tam našel časopis Trampská nit, vydávaný ve Francii a hned jsem také jeho webmastrovi
Lucovi napsal. Odpověď jsem nedostal a po čase jsem na to zapomněl. Až nedávno mi
přišel od něj dopis přes Mirka Koláře z Manitoby, že se mu jeho odpověď vrátila nepřijatá
od našeho serveru, že prý náš server nepřijímá junk mail. Hrozně mě to rozčililo, asi ještě víc
než jeho, že se ti " našinci" tak zachovali. Hned jsem jim také napsal a vynadal. Hájili se
tím, že prý jim přišlo odtamtud od nějakého hakera "milión dopisů", zaseklo jim to server
a tak po opakování celou jejich doménu zablokovali. Už to zatím odblokovali a Lucovi ovšem patří
medajle za vytrvalost.
Ale proto to nepíšu: časopis Trampská Nit je totiž velice zajímavý časopis, kromě různých
adres a dat potlachů tam najdete i články, vtipy , reportáže.
Soutěž o našeho ironického opičáka či opici, který/která má ke všemu jen ironické
poznámky pokračuje. Napište nám (do konce října), o jaký druh opice jde (napovím:
kočkodan to není) a z těch, kdo to uhodnou, vylosujeme výherce/výherkyni, který/která pak
dá našemu opovi či opě (ten op, ta opa) jméno podle své volby. Pochopitelně jen to křestní,
aby nás pak nikdo nežaloval. . .
Tak jsem se podíval do seznamu a už má na nás linky víc než 65 stránek a podstránek na
WEBu. Propagují nás také Britské Listy, Kanadské Listy a řada knihoven, cestovek a
univerzit. Nezapírám, psal jsem různé dopisy, abych mým známým i neznámým řekl o
Hurontarii, ale dobrá polovička linků vznikla sama od sebe, dokonce aniž bych to věděl. Jak
jsem je objevil? Lehce, vezmete si nějakou hledačku na WEBu, třeba Altavista,
vyťukáte Hurontaria a už to jede. Asi třetina linků je v Čechách a zbytek všude možně a
nemožně po světě. A vám všem, kdo jste se zasloužili, můj srdečný dík.
Snad jen na vysvětlenou, pozdě ale přece - proč je vlastně Hurontarie dvoujazyčná? Totiž
ona není, ona jen používá dva jazyky. Dvoujazyčná by byla, kdyby jedna půlka byl
překlad druhé. Toho jsem se chtěl vyvarovat, protože skoro třetina našich čtenářů je
dvoujazyčná a tak bychom je jaksi ošidili. Proč vůbec vznikla anglická část? To je jako v
tom vtipu z filmu "Sedm statečných", kde muž, který skočil do kaktusů prohlásil, že "to byl
jen takový nápad". Šlo mi o propagaci českého jazyka a vůbec myšlení po světě a jak jsem s
hrůzou zjistil, ne všichni tam umí česky. Měl jsem ale pár povídek napsaných v angličtině ještě
ze spisovatelského workšopu v Saskatoonu, tož jsem je tam šoupnul a aby se jim moc
nestýskalo, přidal jsem nějaký ten článek a sem tam i poesii. To stačilo na pár čísel, pak
jsem zase ovšem musel začít psát všecko zbrusu nové.
Abych toho ale zase tolik psát nemusel, vymyslel jsem tam dávat interview, kde mi
polovičku píše vlastně někdo jiný. Navíc mi, jako každému, kdo se někdy usadil v cizině a má
tím pádem rozpolcenou personalitu, dva jazyky lépe pomáhají v komunikaci sama se sebou. Už se mi to nevyplatilo: jeden pán, se kterým jsem udělal interview, si to dal
na svoji stránku a přidělil mi tam jméno Jan Honza - tedy Honza jakožto příjmení. Mě to
nevadí; naopak si myslím, že je to dobrý vtip.
Konečně je tu příležitost pro studenty jednoho či druhého jazyka, když se unaví
překládáním, že si mohou duševně odpočinout u té své rodné poloviny. Hurontarie má být
totiž především čtení zábavné a to nejenom pro mě.
Ja už jsem tu psal, rád se brouzdám po Netu a tentokrát mě zaujala stránka, která se
zabývá rozlousknutím záhady: byl Shakespeare Shakespeare nebo nebyl? Abyste rozuměli,
jedná se o muže za Stratfordu, který se jmenoval S. a jeho život se natolik liší od toho, co
očekáváme od autora S. díla, že se můžeme jen divit, že to nenapadlo nikoho už za jeho
života. V minulém století pochyby ještě zesílily a hned se hledalo, kdo asi mohl dílo pana S.
skutečně napsat. Nabízely se osoby jako známý herec a autor divadelních her Ben Johnson,
Christopher Marlowe (také známý autor her), Sir Francis Bacon a dokonce i William
Stanley (Sixth Earl of Derby). Šlo o muže (je ovšem nápadné, že se dosud nepodezřívala
žádná žena!) s vyšším vzděláním, znalostí latiny a řečtiny, který by byl hodně cestovalý, byl
dobře obeznámený s životem u královského dvora a pochopitelně měl nadání spisovatele a
básníka - tedy vlastnosti, které prý u muže ze Stratfordu jaksi neexistovaly, nebo se nemohly
jaksi dobře vyvinout - vždyť se ani neví, jestli vůbec ukončil školu!
Až na začátku tohoto století anglický učitel J. Thomas Looney objevil osobu, která
všechny tyto vlastnosti měla: Edward de Vere (17th Earl of Oxford), který žil od roku
1550 do 1604. Problém byl, že Earl zemřel dvanáct let před S. a řada S. her se datuje
až po jeho smrti. Looney navíc neměl mnoho důkazů pro svůj názor, ty přišly najevo až v
roce 1984, kdy Charlton Ogburn napsal svou silnou (silnou hlavně na tloušťku - druhou půli už jsem ani
nedočetl) knihu The Mysterious William Shakespeare. Přiznávám, že některá data tam
jsou hodně přesvědčivá - tak např. se tam vysvětluje, jak klamné je datování S. her, jejichž
náměty vlastně ani nebyly originální a které navíc vypadají, že byly přepisovány, případně i
opisovány odjinud. Také to, proč Earl nemohl použít své jméno, protože ve hrách často
zesměšňoval i dvůr královny Elizabeth.
Na stránce http://www2.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shakespeare/ se dočtete tohle vše a
ještě mnohem víc. Citují se tam zajímavé argumenty obou stran, to jest stratfordské (pro
muže ze Stratfordu.) i oxfordské (pro de Vera). Spor ovšem zůstává nerozřešen -
protože, jak také říká ve svém článku Al Austin: "Ti, co věří, že de Vere byl
Shakespeare, musí přijmout dost nepravděpodobný hoax (tj. podvod) jako součást (své
teorie), tedy spiknutí s úmyslem zamlčet, jehož součástí by byla, mimo jiných, i královna
Elizabeth sama. Ti, kteří jsou na straně muže ze Stratfordu, musí (zase) věřit na zázraky."
(Poznámky v závorkách jsem dodal sám, j.h.)
Pomalu jsou už tady - ano, vánoce a tak jsme vám připravili malý vánoční
dárek: celý ročník Hurontarie 1998 zazipovaný do jednoho souboru, který
si můžete stáhnout.
Věříme, že nám i nadále zachováte vaši přízeň a případně nás ještě doporučíte
svým přátelům a vy, co nás nemáte rádi, zase svým nepřátelům. Vaše dopisy jsou
nám milé - získali jsme mnoho nových přátel, kteří věří jako my, že Net by měl
především sloužit k výměně zajímavých myšlenek a dobré zábavě.