next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETTARIA
Článek: Počátkové naší inteligence.




POČÁTKOVÉ NAŠÍ INTELIGENCE

Nevěřte vědcům, kteří tvrdí, že opice začaly myslet, až když slezly se stromů nebo dokonce až když začaly pracovat. Ne, opice začaly přemýšlet, když jednu z nich napadlo, že by jí ta druhá mohla odpomoci od vší. Opičí ruce se totiž výborně hodí k této velice společenské a téměř lidské činnosti. Už jste jistě viděli v zoo opici, jak se touto zábavou zabývá a jak nesmírně důležitě se přitom tváří. Připomíná mi to vážnost sousedek, s jakou drbají novou, přistěhovalou rodinu, teda na rozdíl od opic jen slovy, pochopitelně . . .

Ostatních zvířata musí používat na drbání kmeny stromů a podobně, to jen opice (a lidé) se mohou podrbat skoro na celém těle, neboť jak už jsem naznačil, mají ruce - dokonce šikovnější, než někteří lidé. Tuhle spojitost s opicemi jsem sice znali už dříve, ale na to evoluční vysvětlení jsme si museli počkat až na pana Darwina, který, když se jednou ráno po flámu probudil, vykřikl: "Heuréka! Člověk taky povstal z opice!"

Ale vážně: kde začíná a kde končí inteligence? Na to zatím nemáme měřítko. Myslím takové měřítko, jako to, že třeba "když mluví děla, mlčí múzy". To se stačí jenom zaposlouchat a už víme - hele, střílí se, tak to asi budou chudinky múzy zase hodně dlouho zticha. Jisté je, že inteligence končí tam, kde začíná blázinec. Což mi připomíná, že kdosi řekl, že rozdíl mezi bláznem a umělcem je jen v honoráři, ale tomu bych nevěřil, byl sám pořád bez peněz.

Ještě horší je to s určením počátků inteligence. Použil jsem v titulu archaický tvar "počátkové", abych poukázal na to, že už to bylo hrozně dávno :-). Chtělo by se říci, že inteligence tu je od věků do věků, ale to není pravda - všichni víme, že jenom blbost je nekonečná. Nu dobrá, snad bychom alespoň měli vědět, kdo je a kdo není inteligentní. Nu to je opravdu jednoduché: inteligentní jsme MY a neinteligentní jsou ONI. Jiný zajímavý fakt je, že kdo se blbý narodí, tak jím většinou zůstane. Blbost je totiž nemoc, která se léčí jen sebepoznáním - a kdo je blbý, ten to nikdy nepozná. Naopak kdo se chytrým narodí, může ještě navíc klidně zblbnout. Není divu, že je kolem nás tolik blbosti.

Jiná otázka je, k čemu je teda dobré být inteligentní. Přiznám se, že tohle také nevím. Když jsem po spřátelené invazi utekl do Anglie a z nedostatku jiné práce tam chtěl mýt okna ve výškových budovách, bylo mi naznačeno, že jsem na to jaksi "převzdělaný". Namítl jsme jim, že umím také docela dobře dělat blbého. Ujistili mě, že na to mají svoje lidi, ale že mi teda tu práci dají, když nebudu dělat ani chytrého ani blbého, ale jen mýt okna. Inu Angličané. Myslím ale, že mi tu práci dali hlavně proto, že na mně bylo vidět, že jsem už celý týden nejedl a báli se, že tam hlady omdlím - což jsem měl mimochodem při své zoufalosti také v úmyslu :-).

Také později, to už na lepší práci, v Kanadě (u jedné malé firmičky), mi bylo zdůrazňováno, že jako inženýr nemohu být placen za přesčasy. Na druhé straně ale chtěli, abych tam zůstával po práci - jak prý by to vypadalo, abych to v pět zabalil jako nějaký obyčejný, leč "zunionizovaný" (ta čeština!) dělník. Tehdy jsem teprve pochopil správnou definici inteligenta: je to člověk, "který je dost nadaný, aby mohl dělat skoro vše a dost blbý na to, aby to také dělal".

Ještě později, to už ve státním podniku, mi při žádosti o přidání bylo řečeno, že mám být spokojen, že mám nadání a nechtít navíc ještě nějaké přidání. To prý dostane Khódl, protože on se snaží a dělá teď už o 10 procent víc. Naznačil jsem, že já za stejnou dobu udělám ale třikrát víc, než on. No vidíš, řekli mi, tobě to jde lehce, ale on se chudák musí na těch 10 procent sakramentsky snažit a nadřít. Chtěl jsem jim vysvětlit, že všichni víme, že čím víc Khódl dře, tím víc průšvihů nadělá, takže bude možná lepší, když bude dělat méně. Pak jsem to ale vzdal - moudřejší ustoupí (a blbější vyhraje).

Napadlo mi totiž už dávno, že nadání je asi určitý druh prokletí: zatímco blbečkové dostávali přidáno, já pořád jenom makal. Když mi to tehdy - už u té malé firmičky - došlo, tak jsem kvitnul a hele, za rok ta firma zkrachovala. Pak jsem to provedl ještě čtyřikrát, takže jsem za třicet let "přivedl" na mizinu pět firem, dvě z nich dokonce mezinárodního formátu :-). A dokonce to nic nechtělo, jen to, že jsem už pro ně nepracoval! Patrně jsem tam byl jediný člověk, který ještě pracoval. Ano, přátelé, moje sobeckost způsobila, že jsem odcházel a zanechával práci v rukách lépe placených Khódlů, kteří pak ty firmy zruinovali! Jenže, řekněte sami: co jsem mohl dělat?