Bylo mi asi sedm nebo osm let, když jsem objevil místo, které se mi pro zbytek života stalo místem nejmilejším, ať už bylo v Čechách, v Anglii, v USA nebo v Kanadě. Místo, kam jsem se vždy vracel rád - bylo to místo plné vzrušení a dobrodružství. Ano, mluvím o veřejné knihovně a chodívám tam s přestávkami už 56 let, s nadšením, které se za ta léta vůbec nezmenšilo. Přešly války, režimy padaly, lidé umírali, ale knihy, ty zůstávaly.
Vzpomínám na to, jak jsem to místo poprvé objevil: bylo to v Libni, na
rohu kde stál automat Svět, o kterém píše pan Hrabal. A vždycky jsem byl pyšný na to, že jsem knihovnu objevil sám, bez pomoci rodičů. Nosíval jsem si pak domů každý týden tašku plnou
knih a četl a četl. Jiné takové místo byla výloha knihkupectví - tehdy
jsem ještě knihy moc nekupoval - a odtamtud také byla první kniha, co jsem si v životě koupil. Byl to kapesní atlas světa, z mých vlastních peněz, našetřených
ze sběru papíru.
Ono nešťastné knihkupectví mi také způsobilo nehodu.
Byla to ovšem jen moje neopatrnost, když jsem se tehdy před tou samou výlohou
loučil s kamarádem, taky velkým fandou knih, a jako rak jsem pak vycouval
do ulice. Řidič auta, které mě srazilo, musel být asi hodně šokován, ale
naštěstí mám po tom všem jen jizvu na levém lýtku. Přivedli mě tehdy na
policejní strážnici a starali se o mně docela pěkně - jenže já pořád
brečel a brečel.
"To tě to tolik bolí?" ptali se.
"Ne,
to ne," blekotal jsem," ale paní učitelka nám říkala, že kdo je
zapsanej na policii, tak pak nesmí volit!"
To pochopitelně rozesmálo i vážné
obhájce zákona - tehdy ještě pořád demokratického. O to více to bylo k smíchu - už i mně -
když přišly později ony známé, "sjednocené" volby.
Nevím, ale hodně idealizmu jsem asi dostal právě z knih, kde je vše většinou
jasné a jednoduché, dobro vždy vyhrává a pravda vítězí. Asi rok po květnové
revoluci jsme psali sloh a to o té květnové revoluci, pochopitelně. Psal jsem o tom,
jak nás Němci přepadli, jak nám ubližovali i o tom, jak byli poraženi. A
nakonec jsem připsal "Sláva vítězům, čest poraženým!", tak jak
jsem to někde, dítě nebohé, přečetl, pochopitelně u jiné příležitosti.
Paní učitelka se ale nezasmála, naopak mě přísně pokárala: tehdy ještě
nebylo v národě příliš smířlivosti.
Jednou za války - tuším
po heydrichiádě - prohledávali Němci náš činžák a všechny jeho
obyvatele. Náš soused si u nás dávno předtím schoval dvě lovecké pušky
a kdyby je tehdy vojáci našli, tak jsme to měli spočítané. Naštěstí
jeho paní, která o tom věděla a uměla perfektně německy - byla z Moravy -
vynadala německému důstojníkovi, že se nestydí obtěžovat těhotnou ženu.
Máma totiž tehdy už v sobě nosila mého bráchu a bylo to hodně vidět. Důstojník
sklapl kufry, zasalutoval a komando odešlo. Možná to bylo to samé, co pak v Kobylisích
postřílelo tolik našich lidí.
Romantika - to byla další věc, kterou mi daly právě knihy - a já tehdy cestoval po celém světě, který se klidně vešel do toho malého prostoru, kterému říkáme kniha. A tak už jako kluk jsme si půjčoval knihy o námořnících a dělal si slovníček sailorských výrazů, jména všech plachet, lodí, mořských proudů a podobně. Historické knihy - to byl další můj zájem. Ty už byly režimem zredukované, zbyl jen Jirásek a podobně. Jirásek, kterého si přivlastnili, ale který kdysi podepsal fotku ruského hlavního města s douškou: "Dříve slavná, nyní zbědovaná matička Moskva." Náš táta ji míval v kanceláři, pak mu ji sebrali a spálili. A pak už zbývaly jen soukromé knihovny přátel, odkud jsme čerpali poučení, jak to všechno vlastně kdysi bývalo. Anebo se poučovali i jinak - to když nám kamarádka Maruška na gymplu půjčovala tatínkovy Paměti od Casanovy.
Ještě že tady byly antikvariáty, kam sem tam unikla ze stoupy nějaká kniha, politicky zcela nevinná - ale i když literárně krásná, byla bohužel od spisovatele z nepřátelského záapdu a tudíž režimem odsouzená k smrti. Tak jsem třeba získal za babku Aziadé od Pierra Lotiho (námořního důstojníka a libretisty opery Madame Butterfly) nebo Tisíc a jednu noc, sešit tuším dvanáctý a čtrnáctý a Zpověď kuřáka opia (od Thomase de Quincey, dokonce v angličtině). Ano, když jsme začali studovat jazyky, antikvariát byl jediné místo, kde se tehdy daly koupit knihy v angličtině, francouzštině nebo němčině. Kde jinde bych třeba mohl tehdy sehnat latinsko-český slovník - ačkoliv latinu nám tehdy na gymplu ještě nechali!
Byly tam ovšem i knihy vyloženě podvratné :-), třeba jakási Havlíčkova esej, kde říká: "Nebojte se komunistů, kteří kradou na tisíce, bojte se těch, co kradou za miliony". Napsal to tuším asi rok po tom, co vyšel manifest a i když to tehdy asi myslel trochu jinak, na naše šedesátá léta to sedělo velice dobře. A jednu Masarykovu knihu jsem našel dokonce ještě v roce 1965 ve fakultní knihovně, byly sice zahrabány v bednách určených k vyřazení, ale buď nikdo neměl to srdce nebo na to zapomněli. A jeho Sociální otázku jsme ovšem četl až v roce 1969 v Anglii.
Hodně knih jsem také koupil a pořád ještě kupuji - většinou ale jen na výprodeji
v knihovně, protože to jsou ty, které nikde jinde neseženete. Pravda, jsou
tam i sirotci, které lidé nikdy nečetli, ale jsou tam i takové, které se četly,
ale už se nečtou. Proč? To nevím, asi je jiná doba, ale rozhodně je to škoda.
Najdete tam staré dobré stoické filozofy - i knihy, které vlastně
založily vědní obory, například od Johna von Neumanna: Počítač
a mozek. Některé si zakoupím a po přečtení je zase daruji zpět knihovně;
je to takový začarovaný kruh. Jiné si nechávám, jsou pro mě pořád přitažlivé.
protože jak už nás učili v latině, "litera scripta manet" -
neboli "napsané slovo trvá na věky".