bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETSVĚT 2002
Kapitola: UMĚNÍ MLUVIT.   



UMĚNÍ MLUVIT.
(ukázka ze knihy Umíme mluvit?)


"Co je do jména?" řekl Shakespeare, ale tehdy ještě nebyla na světě reklama :-). Především se tedy musím čtenářům omluvit za ten poněkud klamný název - když řeknu "mluvit", někdo by si mohl ještě myslet, že mi jde o gramatiku nebo dokonce jen o artikulaci. Jiní by se zase mohli zasmát; a říci: "Mluvit? Ale to přece umí  každý: stačí otevřít ústa a vydávat zvuky!" Nuže tato kniha není ani pro ty z prvé, ani pro ty z druhé skupiny a abych to ozřejmil, dodávám, že myslím "mluvení" jakožto verbální komunikaci. Ovšem ani to není přesné: nejde mi ani tak o to, CO komunikujeme, ale JAK to komunikujeme.  Otázka tedy zní: "Opravdu umíme mluvit, hovořit, přednášet, promlouvat, dělat proslovy, kázat, povídat a odpovídat, říkat či hovořit, vysvětlovat a ano, také diskutovat? (O té diskuzi jsem už psal v knize "Umíme diskutovat?" a o tom odpovídání - hlavně při ústních zkouškách - zase v knize "Umíme se učit?". Obě se brzo staly velmi populární, soudě podle toho, kolik lidí se o ně zajímalo.)

Pochopitelně sem patří i výrazy odvozené, např. od slovesa hovořit máme hovor, pohovor, rozhovor, dohovor a případně i uhovor (když někoho prostě uhovoříme, lidově řečeno ukecáme :-). Tím neříkám, že zde nebudu sem tam mluvit i o jiných druzích komunikací než jsou ty verbální, slovní, ale zmíním se o nich jen okrajově, pro srovnání. Tak například teď vychází v Příložníku můj seriál "Umíme psát?", který plánuji vydat později také jako ucelenou knihu. Jenže kdo umí psát, ještě nemusí umět mluvit a naopak - i když je pravda, že znalost jednoho posiluje i znalost druhého. Obzvláště v dnešní době, kdy sice skoro každý ví, co je dobrá komunikace, ale málokdo také opravdu umí dobře komunikovat.

Už ve výše jmenované knize jsem poukázal na to, jak starodávné umění debaty či diskuze postupně upadalo a tím nemám na mysli jen určitou zemi. Vidíme to ve všech oblastech života, dokonce i na univerzitách, kde se kdysi toto umění pěstovalo a opatrovalo jako drahocenný klenot. Nuže to samé lze říci o umění mluvit či hovořit. V antice dokázal dobrý projev dokonce i strhnout vládu tyrana. Porovnáme-li například římský senát s dnešním parlamentem, prohráváme v řečnickém umění na celé čáře. Kolik tam dnes najdeme opravdu dobrých řečníků? Nebo si zajděme na univerzitní přednášky a hned poznáme, kde je přednášku opravdu rozkoš poslouchat, protože je kvalitní nejen obsahem ale i jejím podáním. Jinde zase hned po pár minutách poznáme, jak se přednášející marně snaží překonat tak dobře známou (řekl bych chronickou) řečnickou neschopnost. Pravda, u dobré přednášky hned víme, že přednášející umí nejen svůj obor, ale že to také "umí podat". Tam, kde to podat neumí, to ovšem ještě neznamená, že není dobrý odborník - bohužel to ale tak nevypadá a to je škoda, nejen pro posluchače, ale i pro něj. Touha mluvit může sice být člověku vrozená, ale umění mluvit se prostě musíme naučit. Bohužel to víc než často zanedbáváme nebo si ani neuvědomujeme, jak neprofesionálně to děláme.

Když jsem napsal, že mi zde nejde o gramatiku, nemyslel jsem tím, že by nebyla důležitá. Národní jazyk je pro komunikaci něco jako nosná vlna pro radiový přenos: ona nese na sobě "namodulovanou" informaci. Jistě, nosná frekvence je důležitá, bez ní se nic nepřenáší, a ano, musíme být přesně naladěni (míněna správná gramatika a slovní zásoba). Ale stejně tak je jisté, že přenášená informace je většinou daleko důležitější (pokud to zrovna není jen cvičení ze správné češtiny) - to je totiž ta informace, bez které by vlastně nebylo co komunikovat.  Řeč, která hovoří, ale nic neříká, ať už obsahem či jen proto, že to posluchači nic neříká, je jako radiový signál, který  nikdo nepřijímá, jinými slovy zbytečná. Gramatiku nás naučí ve škole, ale pravidla verbální komunikace už většinou ne. Ani učitelé často neumí dobře mluvit - jak pak mohou dobře učit? A přitom nejlepší učitelé antiky byli také skvělí řečníci . . .