bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETSVĚT 2001
Kapitola: UMĚNÍ PSÁT.   



UMĚNÍ PSÁT.
(ukázka z knihy Umíme psát?)


Předpokládejme tedy, že jste na přednášce naslouchali dobře - ale to ještě neznamená, že jste to také dobře zapsali. Mají vaše poznámky správnou strukturu? Tu získáte, když předběžně prolistujete tu část skripta, kde se to popisuj: všimněte si, jak je text rozdělený, do kterých odstavců, co je podtrženo, kde jsou obrázky a podobně. Já vím, řeknete: autor na to měl čas a hlavně měl zkušenosti, předem znal to všechno, o čem píše. Ale nedejte se mýlit: Není to tak těžké leccos správně odhadnout . . .

Nikdo není perfektní.

Návod, jak psát dobré poznámky nikdo nemá - nějaký univerzální neexistuje a ten, co by vyhovoval vám, si musíte najít sami. Ale co to povídám, jistě jste si ho už vytvořili. A že s ním nejste spokojeni? I to je správné, to vám pomůže ho dál vylepšovat. Jakkoliv jsem tu zdůrazňoval důležitost poznámek, ani ty nejsou všechno a teprve dlouholetá zkušenost nám řekne, kde jsme se strefili a kde ne - prozatím musíme užívat to, co známe, začít s menšími změnami - velké změny by vám víc ublížily než pomohly - a postupně ho zdokonalovat.

Formu doporučit mohu hned: sám jsem ji kdysi použil, když jsem viděl, že si někteří studenti v kroužkovém bloku přeložili stránky vertikálně napůl u a psali poznámky z přednášek jen na levou půlku. Tu pravou pak používali když studovali, na vysvětlení, dodatky, zdůraznění a příklady - pokud možno jinou barvou nebo jen tužkou, k lepšímu odlišení. Poznámky by ovšem měly být ucelené, organizované a měly by se dát snadno rozluštit.

Osobně jsem na tento problém narazil hned v prvním roce na univerzitě, protože na gymplu jsme na všechno měli učebnice, že ano a do těch jsme sem tam něco připsali tužkou či perem. Sešity, jistě, měli jsme poznámkové sešity, ale ty byly spíše na domácí úkoly a podobně. Bylo nás hodně, co jsme si tehdy poznámky nepsali, prostě jsme spoléhali na to, že vlastně všechno bylo v učebnici a hlavně na naši - tehdy ještě téměř panenskou, paměť. Sem tam se také ovšem dělaly poznámky do sešitu a profesoři sami kladli důraz na určité věci, občas dokonce osobně doporučili to či ono pořádně zapsat, doslova. A stačilo jen nakouknout do učebnice, abychom přesně zjistili, kde jsme: byly tam názvy kapitol, odstavce i obrázky. Toho se profesoři drželi a kdo si může přát víc?

Podtrhávat?

U opravdu dobrých skript by ovšem mělo stačit jen podtrhávat (nebo označit barevným markerem, po česku "fixem" ) - jenže co? To nové nebo to důležité? Ono totiž u toho nového nebylo vždy tak zřejmé, co je důležité a co jen nové. Používal jsem dvě barvy tužek a na přednášce jsem podtrhával tužkou - tehdy ještě nebyly fixy dost průsvitné - červenou to důležité (pokud jsem to vůbec věděl .-) a modrou jen to nové. Doma jsem si to pak celé projel a dopodtrhal (to je čeština!) červenou to důležité i v tom novém, modře podtrženém. Při užití markeru by to znamenalo, že to nové a důležité by bylo fialové, což je jistě výhoda proti barevným tužkám, kde se druhá barva téměř ztratila. Metoda to nebyla špatná - stránka sice nevypadala hezky, ale to by tak nevadilo. Bohužel to nepracovalo tam, kde se podtrhávat nesmělo, třeba v knihách z knihovny. Navíc jsem se při tom moc nenaučil - soustřeďoval jsem se hlavně na podtrhávání (co vybrat, abych neměl všechno modré? :-) a věc jsem zkoumal jen povrchově. Neptal jsem se přitom totiž onu neslušnou, ale nutnou otázku "proč?", která je při učení opravdu nezbytná.

Poznámky vůbec.

Z výše uvedených důvodů jsem také rychle přešel ještě na zapisování vlastních poznámek, ve kterých jsem ovšem podtrhával až v době, kdy jsem se připravoval ke zkoušce, když už jsem toho znal víc (a to nové už nebylo nové :-)). Mám totiž hlavně fotografickou paměť a podtrhávání jí opravdu pomáhalo. Ovšem účelem poznámek není psát vše, na to by vám jinak stačilo přinést si na přednášku magnetofon. Jenže zkuste se podle něho učit - nedá se v něm ani pořádně listovat :-). Navíc tomu chybí to hlavní: poznámky jsou už samy o sobě jakési zahuštění látky, zbývající "ředina" projde sítem vašeho třídění a zbudou jen zlaté nuggety :-). Jenže to chce umět se ve všem orientovat, předem, co je důležité a co ne, co je nové a co je jen "ředina". To chce právě tu určitou přípravu před přednáškou, ale neviděl jsem ještě studenta, který by to dělal pravidelně - obvykle mu na to nezbývá čas, často se ani nemá z čeho připravovat. A i když to zkusíte, je to jistá ztráta času - o přednášce to budete slyšet po druhé. Ale i tak je dobré znát alespoň názvy kapitol a odstavců, proběhnout si to rychle a prolistovat stránky, případně prohlédnout obrázky - ušetří vám to pak hodně času. To lze udělat klidně o přestávce před přednáškou - zbaví vás to pak mnoha dohadů a máte to v čerstvé paměti. Dalšími vodítky jsou například různé poznámky přednášejícího: kde zvýší hlas, kde se zastaví, něco zdůrazňuje, přidá příklad a podobně. Dobří profesoři to alespoň dělají.

Už jsme tu psali, co dělat, když ztratíte rytmus, synchronizaci. Na druhé straně se ale také nenechte svést tím, že je látka lehká - to také odláká pozornost - a i když už myslíte třeba dopředu, mějte uši "nastražené". Látka se velice rychle může změnit v něco důležitého a vy byste právě o to přišli. Zde vám opět pomůže ono předběžné nakouknutí do skript. Pro dělání poznámek osobně já sám používám metodu Rapidskript ( je popsána v Příloze) a mentální mapy (viz dále).

Poznámky tzv. lineární.

Většina z nás zapisuje poznámky způsobem "lineárním", tj. pod sebe, tak jak se píše, ty novější pod ty staré. Výhodou je, že se nemusíme starat o souvislosti - ale pozor, to je také jejich nevýhoda! Můžeme sice občas udělat šipku mezi různými sekcemi, ale spojitost, ne, to už je horší - zápis je celkem nepřehledný, rychle hledat v něm nemůžete a podtrhávat různá hesla sice trochu pomůže, ale zase nemůžete podtrhávat každou řádku, že ano. Existuje ovšem ještě jiný způsob, řekli bychom paralelní, nebo snad geometrická (viz mentální mapy).. Ta analogie je tu hlubší: normální počítač totiž také pracuje "seriově" v čase, i když může běžet několik procesů (tasks) najednou - paralelní počítač naopak zpracovává různé části jedné úlohy současně - chce to ovšem víc mikroprocesorů. Náš mozek patrně tyto schopnosti také má :-)..

Ještě větší nevýhodu lineárního systému poznáme, když třeba píšeme počítačový program. Ano, počítač bere jednu instrukci za druhou a najednou zjistíme, že musíme skočit v programu někam jinam nebo i zpět. I vymysleli naši pra-programátoři komandu GOTO. Program někam skočil a odtamtud mohl buď pokračovat normálně, nebo se vrátit zpět, anebo zase hned skočit jinam. To není problém, dáme další GOTO, ne? Jistě, ale po čase je v programu úplný les těch GOTO a co je horší, skáče to tam různě, jako figury na šachovnici a najednou se skočí vedle, teda chci říci špatně. Program se vám zasekne - ale to už znáte, máte přece doma Windows, ne?

Dokonce pro to vymysleli i název: špagetový softvér. Naštěstí někdo chytřejší pak vymyslel subrutiny - to jsou ucelené mikroprográmky, na které se dostanete komandou GOSUB NĚKAM a program tam skočí, vykoná jeden či více úkolů a zase se vždy přesně vrací tam, odkud přišel - má totiž na konci komandu RETURN, návrat..

Mentální mapy ©.

Asi před pěti lety jsem objevil zajímavou knihu Angličana Tony Buzana ("The Mind Map Book"), kde popisuje svůj systém mentálních map ©. Je to metoda, kterou vynalezl a také si ji dal registrovat coby copyright. A stala se tak úspěšná, že si Tony založil firmu a přednáší svou metodu po světě. Koumáci z oborů počítačů totiž vymysleli ještě tzv. flow charts, jakési schémátko programu, tak jak běží (když běží :-)). Proč? Z důvodů praktičnosti: zkuste z tisíce řádek programu na první pohled uhodnout, co to vlastně dělá! Pravda, každá linka má tzv. poznámky, ale i tak je to nepřehledné. Diagram naopak ukáže přímo různé funkce ve formě stromu, jehož větvemi jsou různé části programu, obsahující obdélníky se jmény funkcí, kterou při tom či onom kroku program vykonává. A podle spojovacích čar pak vysledujeme nejen kde zrovna jsme, ale kam půjdeme v příštím kroku - koneckonců jsou tam i "rozcestí", tzv. decision blocks. A tady asi Tony dostal svůj nápad . . .

Mapování.

Název je ovšem jen přibližný: je to vlastně grafické zobrazení širokého tématu s mnoha podtématy ve formě jakéhosi "stromu" - podtémata jsou zobrazena coby jednotlivé větve, přičemž data, která spolu souvisí, na stejné větvi visí :-). Nejjednodušší je to ukázat na obrázcích. Obr1a. ukazuje soupis věcí, které potřebuji udělat, když chci jet na chatu. Obr.1b. ukazuje totéž, ale ve formě "mapy".

   

Pochopitelně nejde jen o to, že to je přehlednější: celé "aranžmá" také pomáhá naší paměti - věci se lépe pamatují, když se na něco zavěsí. Tony ovšem rozjel svou metodu ještě dál: navrhl použití různých barev, přídavných obrázků, prostě čehokoliv, co upoutá a případně vzbuzuje další asociace, teda vzájemné spojení. Každý si pak svou mapu udělá podle sebe - je to tedy t.zv. volný formát. Důležité je, aby každý klíčový bod - tj. odkud vyrůstá další větev - měl svoje klíčové jméno, nejlépe jedno či dvě slova. Detaily Buzanovy metody jsou v mé knize "Umíme se učit?"( Klub KČK). Mapu si uděláme na začátku jen na nečisto, než se zacvičíme. Pak ji prostudujeme a zjistíme, zda je obsahově správná, vyjadřuje-li správné nadřazenosti a spojitosti a také zda je opravdu efektivní. V případě přípravy na zkoušku bychom měli zpaměti umět nejen vyjmenovat všechny důležité větve, ale i data na nich. Opět si příliš nesvazujeme ruce formou či detaily - daleko produktivnější je mapy zjednodušovat než naopak.

Výsledky.

Nejen že se z mapy rychleji učíme, ale také si to déle pamatujeme, protože objevujeme nové souvislosti, které to zakotvení v paměti posilují (něco jako háčková slova z kapitoly o paměti v knize "Umíme se učit?"). Obzvláště výhodné jsou mentální mapy pro psaní článků, výtahů, reportů či rozpracování nových poznatků. Také pro učení je to výborná pomůcka, neboť už kreslením mapy se vlastně učíme.

Osobně používám tyto mapy skoro na vše - jakmile si na ně zvyknete, nemůžete bez nich ani být. Tak například dvouhodinovou prezentaci mé přednášky mám jen na jednom papíru. Podobně, když naslouchám nějaké přednášce, dělám si mapu hned při tom. Napsat si jen "obsah" a z toho pak později udělat mapu - to není jen ztráta času, ale také ztráta důležitých souvislostí! Brzo jsem se vytrénoval natolik, že už vím předem, kam přednášející míří, kdy odbočuje nebo začíná nový námět. A co víc: naučil jsem se velké střídmosti v mých poznámkách: věci, které se dají logicky odvodit, zbytečné detaily či drobnosti, to vše nás jen rozptyluje a zabírá místo na papíru. Vzpomínám, jak jsem si kdysi na technice dělil data na "nová", "důležitá", "zajímavá" a "potřebná". Nuže mapy mě naučily něco jiného: dělit data jen na "důležitá" a "ta ostatní". Opět se ukazuje pravidlo, že detaily jen zatěžují paměť a co je horší, většinou se tam udrží déle, než ty důležité věci, právě proto, že se nám zdají "zajímavější".

Obsahy knih a učebnic.

Po čase jsem si začal psát i obsahy knih, co jsem kdy přečetl - ale opět jen mapou - a to celou knihu na jednu, maximálně dvě stránky (v tom případě používám obrácenou stranu téhož papíru, abych to neztratil :-). Kostru mapy mi dá sám "Obsah" či seznam kapitol: každá kapitola je totiž nová větev, na kterou pak věšíte témata a podtémata, fakta a podobně. Nejprve si knihu prolistuji, abych si udělal představu, jak je vlastně sestavená, nakreslím si strom, většinou podle názvu kapitol, a pak už se začtu do první kapitoly. Mapku kapitoly (navěšenou na tu první větev), většinou dělám až po přečtení celé kapitoly - ale dá se to dělat i hned, když to umíte - a to z označených vět v knize (které značím jen měkkou tužkou a to ještě jen svislou čárou na okraji knihy - ta lze později snadno vymazat).

Jiná situace je u učebnic či vysokoškolských skript - tam nestačí mapa na jeden papír, ale je lepší udělat si mapu každé kapitoly či přednášky na jeden či dva listy - ale nikdy ne víc! Ze začátku vás to pochopitelně bude svádět dát do mapy vše, ale toho se brzo zbavíte, když se vám to na ten papír nevejde - a budete přemýšlet, zda to tam patří, nebo ne. Pokud potřebujete příklady či soubor dat ve formě čísel, to už se dá udělat na jiný papír a pak přidat do kroužkového bloku hned za mapu - není to prostě vhodné to zamíchat do mapy. Většinou si mapu ani nemusím memorizovat, když je dobře dělaná, vybaví se mi totiž jaksi už "sama".

I zjednodušování map je učební proces - prostě později vymažete to, co je zbytečné nebo i změníte celou strukturu.. Mapa se dá rozdělit i na víc papírů, ale tak, aby každý papír měl ucelené větve - samotnou větev ale nikdy nedělíme na dva papíry. Celá skripta se pak dají složit jako sešit - nebo do kroužkového bloku, kde jednotlivé stránky jsou mapy jednotlivých kapitol. Vytvoříte-li si mapy už během školního roku, pomůže vám to lépe přejít k dalším kapitolám, hlavně k těžší látce a na konci semestru budete překvapeni, když zjistíte, co všecko si už pamatujete. Nejen, že nebudete ztrácet čas děláním map "až potom", ale poznáte, že jste se tehdy při tom "kreslení" už i hodně naučili a tak budete mít před zkouškami lehčí práci.

Poznámka: Těm, kdo jsou zvyklí učit se z poznámek, nedoporučuji, aby přešli jen na mapy coby záznam přednášek - mohli by být před zkouškou nepříjemně překvapeni - pro ty je lepší používat mapy dělané až z poznámek doma, a při detailnějším studiu. Jiní, kteří studují jen ze skript, najdou užitečnost map hned od samého začátku. A ještě něco pro lidi, co jsou zvyklí dělat s počítačovými flow-charts: mentální mapy jsou něco zcela jiného, už proto, že slouží jinému účelu.

Další informace.

Na netu je pár počítačových programů, které nám mají pomáhat generovat mentální mapy©, navíc pěkně vypadající, když je vytisknete, ale to je také vše. Věřte, že obyčejný papír a barevné tužky dokáží daleko víc: nějak víc angažují náš mozek a ten je pořád ještě ten nejdůležitější nástroj . Pokud můžete, přečtěte si také nějakou knihu od Tony Buzana, případně navštivte jeho net-stránku: http://www.buzancentre.com/TBuzan.html nebo http://www.buzan.co.uk Nakonec přikládám ukázku mé mapy (Fig.3.), kde jsem se snažil přijít na to, jak "dohotovit víc projektů včas a rychleji". Pokud jste také takoví jako já (že toho hodně začnete, ale míň už dokončíte :-), zkuste si udělat takovou mapu sami, budete překvapeni. Při hledání závěrečné odpovědi jsem použil můj vlastní malý trik: nechal jsem si jednu větev na udělání závěru a patřičné spojitosti s jinými větvemi jsem očísloval, místo abych mapu překresloval tak, jak by správně měla být. Je to tedy mapa pracovní, ale o to víc by měla ukazovat, jak se to vlastně dělá.

To byl jen takový nápad, řeknete - nu ano, ale i to už je vlastně inspirace, a takový "zlepšovák" vám může někdy hodně pomoct. Dnes najdete inspiraci hlavně v použití počítače - tak například poslední dobou se místo oněch žlutých přilepovacích lístků, dají dělat elektronické, které vám pravidelně vyskakují na obrazovce, např. k procvičování. A to nemluvím ani o sublimálním učení, kde se "hlášky" objevují na obrazovce jen zlomek vteřiny, takže je nevnímáte, ale vaše podvědomí ano.

Srovnání skript a poznámek.

Po přednášce - nejlépe co nejdříve, nejpozději druhý den, kdy si ještě nejvíc pamatujeme - si poznámky přečteme. Ale ne samostatně: otevřeme si vedle skripta a srovnáváme. A nejen čteme, ale také hned pozorujeme, co je kde navíc, kde je změna, jak je to důležité, zda se to doplňuje a podobně. To je vhodná doba k barevnému podtrhávání ve skriptech a přídavným poznámkám navíc, to už ale do pravé poloviny poznámkového bloku. 24 hodin je také ještě jinak (podle vědců) důležitá doba. V té době je třeba látku v paměti "utužit" a případně opravit "chyby" v našem myšlení, ještě než se permanentně "zapálí" do naší paměti. Při čtení se hlavně snažíme textům porozumět, což nám pomůže (viz lekce o paměti) si je i lépe zapamatovat. To se zdá samozřejmé, ale ne vždy jsme schopni vše na první čtení pochopit. To je normální jev - otázkou je, zda se zastavit, dokud tomu neporozumíme, nebo místo označit a jít dál. Druhá metoda je lepší - koneckonců stejně se budeme muset vracet víckrát, zatímco získat co nejdřív přehled o celé sekci má svůj vlastní benefit, tedy prospěch. Naše paměť si ovšem sama vybírá, co se jí k zapamatování líbí, co si chce zapamatovat, ale to nelze příliš spoléhat - spíše naopak. Už Freud přece říkal, že zapomínáme, protože chceme zapomenout :-).

Stará anekdota říká, že nejlépe porozumíme přednášce, když ji sami přednášíme. Ovšem přednášet můžeme, jen když předmětu dostatečně rozumíme. Je to tedy takový začarovaný kruh. Kde je tedy řešení? V případě knihy máme výhodu, že si ji můžeme "předčíst". A pak začneme knihu studovat aktivně, tj. kriticky a navíc expresivně. Pasivní, tzv. receptivní studium prostě hltá fakta postupně, zatímco expresivní studium se je snaží hned aktivně vyjádřit, případně to vysvětlit jiným - a tím i sobě.

Jiné takové dobré pravidlo je studovat knihu jako celek, ne jen rozkouskované porce, které se pak těžko spojují a navíc nás svádí, abychom každou část přežvykovali stejnou dobu, ať je to podstatné či nepodstatné. Učení "vcelku" nám také lépe pomůže pochopit "obsah" - detaily lze doplnit později, případně je vynechat, když jsou nepodstatné. Jinými slovy, dělat to asi tak, jako když sestavujeme mentální mapy.