bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : NETSVĚT 2002
Kapitola: EXPERTI A NOVINÁŘI.



EXPERTI A NOVINÁŘI.


Nebudu začínat známým vtipem, tvrdícím, že vědci vědí "všecko, ale o ničem" a novináři "nic, ale zato o všem" - i když je za tím i jistá pointa. Ne, jde mi o něco zcela jiného.

Nejprve ale snad vysvětlení, proč říkám experti a ne vědci, jak to bylo původě v té anekdotě. Na rozdíl od české představy vědce, který musí být při nejmenším člen Akademie věd, je na západě titul "scientist" docela běžný, de fakto asi tak jako třeba inženýr; je to prostě označení kategorie, která není přímo inženýrská a myslí se tím třeba fyzici, biologové, matematici, jazykozpytci nebo i historici (u těch si ale nejsem jistý, jak dalece je to věda a co je jen politika :-)). Jelikož ale nemají patent na rozum ani ti ani oni, zamíchal jsem je spolu s inženýry a techniky do jedné krabice, t.zv. expertů. Co se týká učitelů, ty z obou kategorií raději vyjímám, asi proto, že jsem kdysi také učil a vím, že jejich úděl je už i tak dost těžký, kategorie nekategorie :-).

Na druhé straně jsem místo "novináři" mohl napsat "publicisté, reportéři, komentátoři, techničtí redaktoři" a podobně. Tím nechci říci, že nejsou odborníky ve svém oboru, ale liší se od té prvé kategorie tím, že to jsou masové prostředky a že se obrací na širokou obec čtenářů, posluchačů či diváků, kterou pak ovlivňují "en masse". Rovněž tak nechci podceňovat úlohu novinářů k popularizování vědy a techniky mezi námi, "lidem" prostým, žádným věděním většinou ani nezkaženým :-).

Problém ovšem nastává, když se střetne expert s novinářem. Hodně už se o tomto střetávání napsalo, nebudu to tedy opakovat. Nedávno jsem ale četl starší číslo jednoho českého časopisu z počátku minulého roku, kde jistý novinář popisuje svůj spor s lékařem, kterého požádal o interview (nebo snad jen o informaci, nepamatuji se přesně). Pan doktor ale trval na tom, že celý článek napíše sám nebo nic. Jistě, bylo to od pana doktora legrační, interview se totiž vede ve dvou, jak už jeho jméno naznačuje - ale mě více zarazil komentář onoho novináře, něco ve smyslu "on mě chce učit mou práci!" Tak jako se asi pan doktor bál, že by novinář nepochopil to, co on chce říci, novinář zase nedovedl pochopit, že by někdo mohl napsat dobrý článek do novin.

Pravda je asi někde uprostřed: žádný expert není neomylný a pochopitelně ani novináři nejsou. Vtip je v tom, že naše společnost potřebuje oba: experty, aby nám objevovali nové pravdy a novináře, aby se na to dívali s nezaujatostí. Ano, aby si zachovali svůj neutrální postoj, ale přitom viděli dál, než pan profesor za svoje brýle a nebáli se kritizovat věci, které se jim nezdají. A proto by se neměli novináři rozčilovat, když někdo kritizuje také je (ať už má pravdu, nebo nemá :-). Podobně i experti by nemuseli pořád tvrdě prosazovat tu svoji, často hodně "osobní" pravdu, ale přijímat kritiku druhých tak, jak se to má: s pozorností a hlavně objektivně. Jenom diskuzí se totiž dá zjistit, kde leží ta "celá" pravda.

Proč to všecko? Inu na světě nežijí jen vědci nebo jen novináři; my všichni máme mít zájem, aby se vědecké i jiné poznatky využily jen pro veřejné blaho. Na druhé straně jsou ovšem také potřeba peníze na výzkum a o tom právě rozhodujeme my - my laici, my veřejnost, my daně-platiči. Ona zdánlivě bezedná veřejná kapsa se má otvírat jen těm, kdo si to zaslouží, jinak bude brzo prázdná. A pokud nám to všecko dohromady neklape, nedávejme vinu těm druhým - je to jen a jen naše povinnost a těmi "našinci" myslím opravdu nás všechny. Je potřeba si vytvořit systém, který bude demokratickou diskuzí hledat právě ta nejlepší řešení pro všechny. Umět hájit svoje je statečnost, ale umět ustoupit je moudrost.

Povšimněte si, že jsem řekl "demokratickou diskuzí" a ne "demokratickou většinou", protože k optimálnímu řešení sama většina ještě nestačí, k tomu je potřeba "dobře informovaná většina". Nedostatek správné informace sice vede k "demokratickým" rozhodnutím, ale také i ke katastrofálním chybám. A chyba je chyba, ať ji dělá kdokoliv a hájit ji jen proto, že to odsouhlasila většina, je jako tvrdit, že slunce obíhá zem, protože to přece tak každý denodenně vidíme. Dobrá diskuze má ovšem také mít nějaký závěr a ten je jen tak dobrý, jak dalece obě strany (nemyslím tady ty politické) pochopí celý problém a najdou společně jeho nejlepší řešení. Ano, diskuze je boj - ale zároveň musí vést k nějaké dohodě, jinak je to jen obyčejná rvačka.

A tím vzniká další problém. Podezřívám, že ani lékař, ani novinář, tam otevřeně nevyjádřili to hlavní, co jim nahánělo strach: jejich podezření, že ten druhý by to napsal z opačného hlediska, než on. Jistě, i to je možné, pokud článek bude jen úzkoprse sledovat vlastní názory autora, jinými slovy, nebude-li objektivní. A i ta diskuze se dá v zápise pokroutit. Co tedy v takovém případě dělat?

Něco, co se dnes nějak moc nenosí: totiž začít u sebe. Nemohu druhého kritizovat ze zaslepenosti, když sám pořádně nevidím to "břevno v oku svém", abych citoval knihu knih. Mnoho diskuzí na tohle už doplatilo. Lidé se prostě rádi hádají a neumí sportovně prohrát - bojí se, že když uznají druhému část pravdy, že se sami zostudí. Zapomínají ale, že když ustoupí dobré věci, pak jejich uznání pravdy je stejně důležité, jako je ta pravda toho, kdo tu věc prosazoval: oni vlastně pomohli řešení přes ty porodní bolesti na svět. Nejen že se zaslouží o něco dobrého, ale svými námitkami ukázali i na možná nebezpečí - nebezpečí, kterým se bude třeba vyhnout, aby ta věc měla úspěch. Ano, ty "potenciální" problémy, na které optimisté často v žáru vášně zapomínají. A nakonec ovšem je ovšem třeba nejen upozornit na určité problémy, ale navíc také uznat, že ty problémy nejsou nepřekonatelné, že se jen se na ně musí předem pamatovat a odstranit je. Říká se tomu něco jako "konstruktivní kritika" :-).

Nemusíme ale ustupovat, když diskuze ukáže, že druhá strana to nemá dobře promyšlené, že jejich nápad je nebezpečný či jinak nepřijatelný - hlavně když tím zabráníme jisté katastrofě. Kde je ale ale ta "pravá" pravda? Stačí si uvědomit, že pravda existuje jaksi mimo nás, ona bude, i když ji bude říkat jejich Franta a ne náš Tonda. A ta "celková" pravda se dá objevit právě jen diskuzí, což není nic jiného než učební metoda - a poučit se potřebujeme všichni, jak experti, tak novináři. Když už o ničem jiném, tak alespoň o tom, že jiní lidé mají jiný názor než my a že je možnost se dohovořit. Na západě se tomu říká "win-win situation", kde opravdu obě strany vyhrávají.

A tady vyvstává důležitost novinářství: ono vyučuje masy - přesněji řečeno má vyučovat - a jeho zodpovědnost tedy je, řekl bych, téměř masově děsivá. Představte si, jakou škodu může udělat článek, který se mýlí, u statisíce jeho čtenářů! A stačilo napsat, že to fakta nejsou zaručená, ale že je potřeba jejich platnost ještě zjistit.

Poslední dobou se také diskutuje, zda má být novinář zaujatý. Podle mého názoru opravdu musí být, ale jeho jedinou zaujatostí má být jen a jen pravda. Ten, kdo říká něco, čím si není jistý a vydává to za fakt - ten prostě a jednoduše lže. A lhát je nejen nemorální, ale navíc stupidní, protože se na to vždycky přijde.