Autor :
Jan B. Hurych
Název :
NETSVĚT 2002
Kapitola:
JAK JSEM MOHL ZACHRÁNIT NAŠI PLANETU
JAK JSEM MOHL ZACHRÁNIT NAŠI PLANETU
Přiznám se, že jsem člověk, který nejde s davem. Koneckonců někdo takový musí být; už jen proto, aby se ti ostatní měli do koho navést. Navíc věřím, že "celkový IQ (inteligenční kvocient) davu se rovná tomu nejmenšímu IQ v davu", jak už také kdysi kdosi objevil. Každodenní zprávy o možných katastrofických koncích naší planety mě vcelku zanechávají klidným: zatím se totiž ještě žádná předpověď nesplnila, a máme jich tu od počátku věku pěkných pár tisíc. Některé předpovědi se datují dokonce ještě z doby, než jsme zjistili, že už nejsme centrem vesmíru, ale jen jednou z mnoha planet a že si z těch planet nemůžeme vybrat, tak jak to dělal kdysi flašinetářův papoušek Lora; tedy alespoň prozatím ještě ne. U těch novějších předpovědí si dokonce můžeme vybrat: buď se uvaříme díky skleníkovému efektu anebo zmrzneme v nové době ledové, to
podle toho, kterého vědce se zeptáte.
Bojíme se o osud naší Země, která je to hlavní, a často i jediné, co nás všechny spojuje. Všimněte si, že ji píšu správně s velkým písmenem, jako to dělají astronomové a ne s malým, jako politici. Protože ti zase mají plné ruce starostí o ty své malé zemičky, na které se bohužel ta naše velká Země kdysi nějak pitomě rozdrobila.
Ne tak ekologové, aneb jak se na západě říká, environmentalisté. Přiznám se, že ten druhý název se mi někdy plete s
mentalisty, snad asi že obojí používají media, i když ti první hlavně
ta masová a ti druzí spíše ta spirituální. Ano, ekologové myslí ve velkém, ti chtějí zachránit celou naši planetu. Nu proč ne, pokud to myslí upřímně, pokud jim nejde, jak se tady říká, jen o byznys. Ano, takto se to píše, mám to podle spelleru, žádný
biznys nebo byznis či dokonce biznis - i když, ruku na srdce, ve Pravidlech pravopisu to po vybraných slovech po -b- ještě nemají, zatímco značně méně používanou babyku ještě ano (mimochodem, nevíte, na co je babyka?). Ekologický byznys je totiž finančně velmi prospěšný: nejenom, že nám zaplňuje stránky novin a regály knižních prodejen, ale i sedadla kin a přednáškové sály. Pozoruhodné je, že s přírůstkem ekologů se devastace lesů naopak ještě zvětšuje, alespoň soudě podle toho, kolik knih o záchraně lesů se nedávno vydalo, ano, na papíru.
Ovšem výsledky různých akcí naznačují, že vyhráváme: jedna firma, kterou dobře znám, prohlašuje, že teď recykluje - t.j. dává do sběru a znovu použije - 30 procent všech použitých (rozuměj vytištěných a většinou nečtených) memorand, procedur a propagačních brožur. Co se ale už tolik nezveřejňuje je to, že toho zase vytiskne
čtyřikrát víc než před deseti lety, takže přes ty všecky úspory se spotřebuje ještě dokonce víc stromů, než dříve. Nicméně ty se také zase recyklují – moment, tady něco nehraje: jak se vlastně recyklují stromy? Naštěstí (pro autory, ne už pro ty stromy) se tak daleko normální čtenář, kterému presentují tuto logické salto mortale, nedostane. Přitom má ta firma k disposici elektronickou poštu i elektronické ukládání dokumentů a vůbec by toho tolik tisknout nemuseli! Jenže za každou rozmnožovací mašinou musíme vidět byrokrata, že ano. Zatím jsem viděl úspěšné recyklování jen u voleb:
kandidáti tam čtou stejné projevy a sliby rok co rok, pořád ze stejného papíru. Vlastně mě napadá ještě jedno recyklování: my je také pořád volíme a pořád ty samé…
Je ovšem mnoho jiných možností, jak zabránit decimaci stromů a to opravdu :-). Koneckonců na co se
nejvíc dřevo používá? Na stavbu, nábytek, na topenía na výrobu papíru. A to zbytečného papíru. Každý týden mi hází jisté dítko školou povinné před dům balík papírových reklam, které nejen nechci, ale nikdy ani nečtu. Je to, jako by mi tam každý týden hodilo jednu ulomenou větev stromu - za rok je to skoro celý strom a tak to dělá všem občanům naše města. Naše stížnosti starostovi se pak ve třech kopiích uloží kamsi do archivu, tam, kde už leží spousta starých ulámaných větví, pardon, papírů.
Naše planeta, kosmická loď, kterou jsme si vlastně ani sami nevybrali, si zatím krouží vesmírem vesele dál. Koneckonců brontosauři také vymřeli a Země to klidně přežila. Ti si ovšem nemohli pomoci - prý vymřeli na meteor - v našem případě ovšem my vymřeme na blbost. A přece: to hlavní, co se dnes ve školách učí, je o přicházející zkáze Země a o brontosaurech. Průměrný školák si pak domů odnáší dvě hlavní vědomosti:
a) musíme proti tomu rozhodně bojovat (i když přesně neví, proti čemu a hlavně jak), a
b) za všechno může jen ta starší generace.
A tak se "bojuje", ale jen hubou a výsledky jsou pochopitelně spíše horší, než lepší. Kromě toho byznysu, ale to už jsem tady předtím naznačil.
Před jistou dobou jsem byl konfrontován kamarádem mého syna, který mě přímo osobně napadl, že za všecko mohu já. Já jsem prý byl ten, který mohl zachránit naši planetu. Tedy on nejmenoval přímo mě, řekl "vaše generace". I když nevím přesně, co to je, bylo to slovo do pranice, protože mě tak násilně zařadil do rad mých
vrstevníků (další slovo, kterému asi nerozuměl). Začal jsem ovšem po dobrém,
tj. s přesvědčováním, stejně tak jako správní diplomaté nejprve vyjednávají než se začnou fackovat.
"Ale ty přece máš motocykl, ne?" zeptal jsem se záludně.
Pochopil narážku a hned mě odbyl s pocitem myši, která vyzrála na past. "Ale s tím zase tolik té pollution nenadělám!". Zde musím vysvětlit, že termínem pollution nemínil noční poluce, ale znečišťování ovzduší.
"Jenomže jde o víc," řekl jsem, když jsem viděl, že je čas, aby spadla klec, "pokud vás to ve škole učili, tak se motocykl nedělá ze dřeva, ale jsou k tomu potřeba ocelárny, chemičky a gumárny, nemluvě už o velkách rafinériích nafty…" Došlo mu to hned, asi mu zbylo kromě té školní také ještě trochu té přirozené inteligence. Ale motocyklu by se prý stejně pro blaho lidstva nevzdal a navíc by tím jedním motocyklem nic nezachránil. V čemž měl ovšem pravdu, i když se mýlil, protože právě z těchto malých pravd se slepuje velká lež. Napadlo mi, že jsem se ani moc
nesnažil zachránit naši planetu, když jsem o tom ani nekecal jako ti druzí, ale že bych ji dokonce zkazil, tak to teda zase ne!
"Tím, že nás tahle všechny obviňuješ," povídám, "vlastně říkáš, že jsme to buď udělali úmyslně anebo z blbosti. Že jsme to udělali, to je fakt. Ano, zpočátku to byla nevědomost, pak už jen ignorování faktu. Ale úmysl v tom nebyl, to by byla bývala opravdová blbost. Co asi nevíš je, že už se s těmito problémy
naši vědci, inženýři a výrobci trápí hezkou řádku let, a že jsme u mnoha věcí dosud nenašli ekonomicky přijatelná řešení. A jsou tady ještě i jiné, technické důvody."
"Jakto 'ekonomicky přijatelné řešení' ?" zeptal se mě nechápavě.
Udivila mě jeho naivita: "Tak například ten tvůj motocykl by pak stál víc než dvakrát tolik - a vy uživatelé si umíte vynutit nízké ceny. Nebo co dělat se všemi těmi plastickými obaly, které se vyhazují a v přírodě se pak samy nerozloží? Kolik by tohle asi stálo? Vlastně ne, tohle je špatný příklad," zarazil jsem se, na to přece už řešení máme, jsou to tak zvané
"biodegradable" materiály a není to drahé. "Radši si vezmi saponáty," začal jsem znovu," ty
znečišťují naše řeky a kdybychom se snažili je tam rozkládat, znečistili bychom si řeky zase jiným prevítem."
"A co takhle ty saponáty nepoužívat?" začalo mu to pojednou myslet.
"To se ptáš špatné osoby; na to se zeptej pradlenek," snažil jsem se z toho vykroutit.
"Tak jak je to teda," pokračoval ten chytrák, "tak nemůžete je přestat používat nebo jenom nechcete?"
"No tam kde chceme, tam nemůžeme a tam kde můžeme, tak zase nechceme," musel jsem přiznat.
Dohodli jsme se spolu tenkrát jen na tom, že my starší tady té mladé generaci nezanecháváme jen ten problém znečišťování, ale i problém, jak to vyřešit. Ovšem to je asi to, čeho se nejvíc bojí: že to totiž také nevyřeší! Ale uvažte, jaké ohromné možnosti před nimi stojí: nejen zachránit naši planetu, ještě i dokázat něco, co ta naše, stará generace nedovedla! A navíc jim pak jejich děti nebudou moci vyčítat, že jim tu budoucnost tady pěkně pos - pardon - postupně znemožnili
. . .