bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola: SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ




Kdy vlastně začínáme samostatně myslet? Těžko říci, ale "nesamostatně" myslet nepřestáváme úplně nikdy - jak  už jsem zdůraznil, je to důležitý první stupeň.   Bez toho, co jsme se předtím naučili, totiž nejsme  myslet ani schopni. Tam  jsme poznali,  c o je logicky uvažovat, jaká jsou pravidla, cvičili jsme si paměť a opakovali gramatiku. Ovšem to neznamená, že při samostatném myšlení jen prostě pokračujeme, vyvíjíme to, co už umíme. Ne, nejde o kvalitativní,  ale kvantitativní růst, často ej třena právě ten "quantum leap" (kvalitativní skok, často  i jako do propasti, kde nevíme, co nás čeká). Je to myšlení,  protože tma se  i učitel nejednou stává žákem: kde musíme odhodit naše tradice,  předsudky, často i to, co jsme se  předtím naučili.  A nemyslím tím teorii světla, která se měnila z korpuskulární na vlnovou a  pak dokonce na kvantovou. 




Uvedu tu několik případů, kdy se člověk dostane do situace, kde mu není příliš platný klasický přístup k věci ( např.: "Kde já jsem o tomhle četl?"). A jsou chvíle, kdy i zdánlivě neporazitelná logika leží jaksi na lopatkách.

Dovedu docela dobře pochopit Archimédovo "Heureka!"  (Ejhle!"), když mu přetekla vana. Nevykřikl jen  proto, že pochopil něco, co tu bylo odedávna,    ale hlavně pro ten pocit, kdy se mu konečně podařilo vyřešit problém, který mu někdo jiný vyřešit nařídil :-). Pokud to nevíte, Archimédes totiž měl najít metodu, jak zjistit, které zlato je opravdu "čisté", rozuměj s minimálním obsahem dalších kovů, a kde jenom krále třeba někdo šidí. Váhou se to nepozná, ale specifickou váhou (tj. vahou na jednotku objemu) ano, ta je pro různé kovy různá. A pak už stačilo primitivní srovnání: použije se kus(y) čistého, ryzího zlata, který vytlačí stejný objem vody jako předmět, který testujeme. Pak je oba zvážíme a ten, co obsahuje ještě něco jiného, je lehčí ( obsahuje-li slitina např.i stříbro) anebo těžší (obsahuje-li navíc olovo - pokud to  jde, nejsem chemik a taková slitina by byla asi hodně měkká).

I já jsem často dostával úkoly, které jsem neuměl řešit ani já, ani moji známí (proč se nezeptat, ne?) a nešlo jen o  mou reputaci, ale možná i o job. Navíc musím  přiznat, že nerad pracuji pod stresem. Pravda, možná, že jsem ty nejtěžší problémy vyřešil právě tehdy, když na to bylo málo času, ale samotná náprava problému - hlavně její kvalita - je rozhodně otázkou času a ne okamžitého ( i když geniálního :-) nápadu. Podezřívám ty, kteří u   interview tvrdí, že se jim nejlépe dělá pod stresem, že opravdu žádný pravý stress ještě nezažili.

Některé problémy měly přímo detektivní aroma. Tak například napěťové zdroje jedné firmy, kde jsem pracoval, se posílaly z Kanady do USA. Jednou nám přišla zpráva ze Salt Lake City, že naše zdroje při testovací teplotě "faldují" tj. jejich výstupní napětí už při normální teplotě klesá pod hodnotu danou specifikací. Byl to značný průšvih, skoro všechny naše zdroje jim tam začaly v testingu bláznit a chtěli nám je vrátit. Pro firmu by to byla enormní ztráta a tak se to pro mě stala - podle mého ředitele doslova challenge (doslova "výzva"), po česku ale spíše "průser" (průšvih je pro to slabé slovo :-). Změřil jsem si tedy sám pár našich zdrojů, znovu okalibroval přístroje na měření - nic, všecko se zdálo být v pořádku, ani jedno selhání. Po několika hodinách telefonátů do Utahu a zpět jsme pořád nic nenašli.

Poslal jsem tedy technika přes půl Států s naším nejlepším  zdrojem (alespoň podle našich výsledků). Doletěl a zavolal mi, že tam zdroj selhal. Řekl jsem mu tedy, ať teda přiveze ten jejich "nejhorší" zdroj. Přivezl ho a ten u nás kupodivu pracoval O.K., čehož jsem se obával, proto jsem chtěl ten "nejhorší", abych viděl, kde jsou tolerance chyby.  Tedy záhada nad záhady! Navíc se tam přichomýtl i náš ředitel, zrovna když mi technik vykládal, že hoši ze Salt Lake si myslí, že je to kondensátorem. Věděl jsem, že je to blbost a také jsem to řekl. Ředitel mě ovšem chytil za slovo a já mu neprozřetelně slíbil, že do dvou dnů přijdu na to, co to je..

V úplné desperaci jsem tam čučel do půlnoci a namáhal svou šedou hmotu mozkovou. Po půlnoci jsem konečně dostal nápad: zajel jsem domů, vypůjčil si od manželky fén na vlasy (aniž bych ji budil a vysvětloval, na co potřebuji o půlnoci její fén na  vlasy :-), zamontoval termočlánky na naši jednotku a začal vše ohřívat. Nemusel jsem jít daleko: tři stupně nad nominální teplotou začal zdroj "faldovat".

Bylo jasné, že něco tu v nepořádku je - ty tři stupně vlastně neměly hrát tak velkou roli. Teplotně měl zdroj "faldovat" až při daleko vyšší teplotě. Hn ed druhý den ráno jsem zalistoval  na harddisku  firemního počítače, hlavně v archivu technických zpráv a hle, měli jsme  pro čip používaný v tomto regulátoru hned dva dodavatele. Ten první podezřelý nebyl, u druhého ale byla výroba tohoto typu zastavena, čip měl chybu v designu. Nezbylo než všechny tyto čipy - na stovkách zdrojů - vyměnit za jiné, což bylo ovšem daleko levnější, než vyhodit celé zdroje a navíc jsme vadné čipy reklamovali a dostali dobré (novější, lepší typ) výměnou  a zdarma..Nákupčí, který špatné čipy zakoupil,  už u firmy nebyl -  odešel za lepším. Navíc jsem zjistil,  že špatné čipy objednal, ač už byl oběžníkem od výrobce předem varován, že u některých aplikací nepracují dobře. Ta hlavní vina byla teda u toho blba,  který prostě na ty technické oběžníky kašlal..

Ještě bych měl vysvětlit ten rozdíl tří stupňů Celsia - Salt Lake City je položeno zeměpisně značně vysoko; je tam řídký vzduch a  "přirozené chlazení" (tj. chlazení bez ventilátoru) tolik nechladí jako v nížinách a tři stupně dělají velký rozdíl. (Vzpomínám,  jak jsme si výraz "přirozený chlazení"   Čechách s oblibou předělali na  "přirození chlazený" :-) . Tohle s tou nadmořskou výškou mě tehdy ovšem nenapadlo a přišel jsem na to až za půl roku po tom, kdy už to bylo vše vyřešeno. Proto tedy ty čipy  nepracovaly, ale u nás dole ano. Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem se tehdy s ředitelem o něco nevsadil. Ale o co se vsázet, že ano - přece se nebudu sázet o svůj vlastní job, ne?



Problémy jsou ovšem i mimo zaměstnání. Často je řešíme pomocí manuálů, přátel nebo si to prostě "necháme udělat". Vzpomínám, jak se mi v zimě vybila baterie u mého auta. To je u mrazů trvale pod -20 stupňů Celsia běžné, ztratíte tak přes noc až polovinu kapacity a pokud nebyla baterie předtím plně nabita, tak prostě nenastartujete. Je to tak běžné, že s sebou skoro každý vozí "booster" kabely, aby mohl někoho požádat o nastartování z jeho baterie. I mně tehdy soused pomohl, ale bylo jasné, že to nebyla náhoda. Přemýšlel jsem, jak se  mohlo stát - buď to chce novou baterii nebo alternátor, který ji nabíjí,  protože baterie už zřejmě večer neměla plný náboj.  Přemýšlet bylo ovšem nutné: nová baterie je asi třikrát levnější než alternátor a u opravářů nikdy nevíte, zda vám raději nevymění alternátor a za týden přijdete znova, protože to byla jen baterie a tu musíte vyměnit také, přičemž vám ale už ten alternátor nevezmou zpět ani nevrátí peníze za tu zbytečnou "opravu":-).

Pozorně jsem tedy pozoroval za jízdy ampérmetr, který jsem si tam namontoval z mého předešlého auta, protože mě už předtím   leccos řekl. Tak například to, zda alternátor vůbec nabíjí nebo zda nabíjí dost. Tentokrát nabíjel, ale zajímavé bylo, že když jsem přidal rychlost, tak přestal - tedy opak toho, co by se očekávalo (  napětí přece s otáčkami roste!). Marně jsme hledal v paměti - elektrické zákony to prostě popíralo. A pak mě to napadlo: ano, uhodli jste, prokluzoval řemen k alternátoru, a to hlavně při vyšších rychlostech. Než jsem dojel do práce, měl jsem problém teoreticky vyřešen a navíc jsem tím i značně ušetřil - utáhl jsem prostě řemen a vše bylo zase OK.



Někdy nás opravdu naše dosavadní zkušenosti jen zavádějí. Vzpomínám na dobu, kdy ještě u domácích počítačů nebyli "myši" a co tehdy zaváděli, bylo tzv. "light pen", světelné pero, kterým se jezdilo o obrazovce. Zakoupil jsem, nastavil, vše pracovalo. Po nějaké době najednou ale jako když utne. Prozkoumal jsem softvér, ale nezdálo se, že by tam byla nějaká chyba. U starých počítačů to většinou  bývala tzv. korupce, tj. program se vám  částečně smazal či přepsal při různých přechodových jevech, například při náhlém vypnutí zdroje. Pro jistotu jsem tedy softvér nainstaloval znova, ale nic platno.

Také hárdvér vypadal normálně - alespoň soudě podle nepřítomnosti "elektrických pachů". Víc se totiž zjistit nedalo, celý modul byl kromě vývodů zalit do černého asfaltu. K výrobci se mi jet nechtělo, byl pět set kilometrů daleko a do obchodu, kde jsem to koupil, jsem jít nemohl. Koupil jsem to totiž, jako každý,  kdo si tehdy vylepšoval počítač, na výprodeji a ten, jak známo, záruku nedává. Opět tedy jakási neřešitelná situace, ale tentokrát by se musela vyměnit celá karta v počítači, i s tím světelným perem. I odložil jsem to do "projektů na příští týden" - já jim tak říkám, protože už na ně většinou nikdy nedojde :-). Na tenhle došlo, ale až za měsíc - zkusil jsem ještě jednou light-pen, zda se neudobřil a vše chodilo perfektně. Až druhý dne mi to napadlo: zvýšil jsem předtím někdy (Kdy? Nevím :-) jas obrazovky a najednou to začalo chodit. Nu a někdy ještě víc předtím jsem právě ten jas z neznámých důvodů snížil. proto to nechodilo, tedy žádný hárdvér, žádný softvér, ale nastavení.. V návodech o nastavení jasu nic pořádného nebylo  bylo to v čínské angličtině .-). Nu a právě tento "světelný" faktor, jinak v počítačích nepodstatný, si se mnou zahrál na schovávanou. jen  proto, že jsem jen stereotypně uvažoval - a také proto, že jsem se s tím moc nezabýval - kdybych to například musel vyřešit v práci,  asi bych nejprve zapnul m zoke n a plné  obrátky. 

Od světelných per se brzo upustilo: byla neforemná, zatímco mechanická myš (první s ní přišla tehdy firma Apple) byla daleko lepší. Měla ale zase jiné problémy a tak ji v poslední době nahradila - zcela logicky - "světelná myš", která sice už zase používá světelný paprsek, ale po obrazovce už neběhá :-). Nu a v poslední době je navíc ještě "bezdrátová" myš. Jen ten náš mozek se  ještě často nemůže zbavit té své pupeční šňůry a myslet samostatně . . .