Existoval člověk, který si už před tři sta lety uvědomoval, že ne každý se
učí stejně rychle a co víc, že i pedagogika se musí vyvíjet a starat se o to, aby umožnila studentům chápat i složitější věci, jinak řečeno, nejde jen o
nějakou líheň primusů, zatímco ti ostatní se nechají osudu jako ztroskotanci
na ostrově.
Ano, byl to Komenský a pořád ho ještě pořádně nechápeme - a co je horší, ani
neaplikujeme jeho názory. S příchodem počítačů se nám naskytla výjimečná příležitost
udělat ten quantum leap (skok) ve vyučování, tj. přiblížit studentům látku
tak, aby jim byla co nejvíc jasná. Ten druhý skok, naučit je myslet samostatně, jsme
už dávno někam odložili, možná na čtvrté milénium.
Na maturitním vysvědčení jsem měl sice samé jedničky - ale jak málo to znamená, jsem se přesvědčil hned v prvním ročníku na Technice. Vybral jsem si totiž elektrofakultu, protože jsem už na gymplu chodil do Husovky do radioamatérského klubu při fakultě. Jak jsem se tam
dostal? Ale to víte, to jsem se jednou přihlásil na Esperanto - ne, vážně, věřte mi! - u prof. Sekaniny, co tehdy učil
ten rádoby-mezinárodní jazyk v době socialistického temna téměř ilegálně
a to ve smíchovském Národním domě. Skamarádil jsem se tam s jedním studentem
elektrofakulty a ten mě do Husovky zavedl. S radioamatérstvím jsem sice koketoval už předtím, ale teprve tam, v domě, kam kdysi chodívali studenti ještě opásáni kordy,
na půdě Staré techniky jsem se naučil pořádně morseovku i potřebnou radiotechnickou teorii.
Už první rok na Technice mě ale zaskočil: tady se nezkoušelo denně u tabule, nedělaly se domácí úkoly a jediné, co nás udržovalo v tempu byla tzv. "cvičení" s asistenty nebo laboratorní práce. I s matematikou, o které jsem se dosud domníval, že mi šla dobře, jsem měl potíže. Šlo ovšem o těžkosti způsobené spíše mou nerozvážností: na přednášce jsem si dovolit zívat a profesor, řekněme že se jmenoval Koniliška (pan Suchý promine), si toho všiml a pozval mě na tzv. "konzultaci". O té už jsem slyšel - jeden můj kamarád kvůli ní odešel - na Koniliškovo doporučení - raději studovat ekonomii :-).
Na konzultaci se totiž musely vypočítávat příklady a kdo to neuměl, toho si pan profesor dobře pamatoval. Nikdo z nás, co jsme tam tehdy byli, nehnul ani s jedním příkladem a Koniliška tehdy rozhodl, že se nikdo z nás nepodívá na velikonoce domů. Naneštěstí se nás hned i ptal, kde bydlíme. Byl jsem tam jediný Pražák a tak mi dal jiný trest: nařídil, že mu musím přinést každý týden deset vypočítaných příkladů.
Pochopitelně jsme si měl říci o ty příklady u Věrušky, naší asistentky, ale jelikož mi to vlastně přesně neřekl, rozhodl jsem se to obejít. I vytáhl jsem Minorského Sbírku příkladů z vyšší matematiky, které tam sice nebyly počítány, ale měly alespoň uvedeny správné výsledky. Pracně jsme se pak každý týden mořil odvozovačkami, než jsem se dopracoval k oněm výsledkům. Doufal jsem jen, že by mi něco takového dala i Věruška. Po půl roce přišla zkouška. Koniliška mě hned poznal a prohlásil k vedle sedící Věrušce: "No prosím, tohle je člověk, kterého musím kopat do
pr.... - on si opravdu servítky nebral - aby se učil! Ale když uvážíme, že vypočítal asi 200 příkladů, je to značně víc, než udělá kterýkoliv jiný
student za semestr."
Asistentka, o tom ovšem nic nevěděla, ale zůstala naštěstí jen zaraženě zticha. Zkouška pokračovala dobře, vypočítal jsem všechny tři příklady, které jsem si vytáhl z klobouku.
Takže ta "nucená" práce během roku se vyplatila. To ale záludnému Koniliškovi nestačilo, jeho pomsta byla neukojena. Dal mi navíc - což bylo proti pravidlům, protože jsem všechny tři dané příklady vypočítal - ještě příklad z hlavy:
vypočítat průsečík dvou přímek v třídimenzionálním prostoru. Mořil jsem se s tím
deset minut a už jsem byl ochoten to vzdát, když zřejmě ztratil nervy on. Koukl mi do papírů a povídá:
"A co když to jsou mimoběžky?".
"To by mohlo být", povídám, "mně to nějak nejde vypočítat."
"To je hádání", zařval Koniliška a dal mi to za dvě mínus, přičemž to mínus protáhl přes obě stránky indexu a ještě to vyryl to tak, že protrhl papír. Byl to podraz první třídy: nikomu jinému příklad navíc nedával,
ale u mě mu zřejmě vadilo, že jsem vypočítal všechno dobře. Navíc
ještě tohle: kdyby mi dal příklad, abych zjistil, zda ty dvě přímky jsou mimoběžky, byl bych to býval udělal hned a dobře,
na to se ovšem jde jinak, než přímo počítat průsečík. Já mu ale blázen prostě důvěřoval
a takový podraz jsem nečekal. Matematik byl dobrý, ale jako člověk
neobstál, ohýbal si pravidla podle svého. Když jsem pak na technice učil,
nikdy jsem se k podrazům tohoto druhu nesnížil a z těch, co znám, nikdo jiný
také ne.
Od té doby mi matika zase "šla". Druhý rok jsme dostali profesora, říkejme mu Valnoha, který na mě u zkoušky také řval, ale jen proto, že jsem řekl
"tobysme měli" Já se opravil a řekl jsem "tobychom",
protože jsem nevěděl, že mu vadil ten plurál :-). Konečně se uklidnil a
laskavě mě propustil. Za dveřmi seděli další nešťastníci, kteří jistě museli vše slyšet,
protože se mě jeden z nich se soucitem zeptal: "Tak kdy jdeš na opravnou?"
"Jakou opravnou?" povídám, "Dostal jsem to za jedna."
Jak vidíte, zkoušky na vysoké byly také "škola hrou" - ale jen hrou nervů. Naštěstí jsme byli mladí, většinou z toho byly jen průjmy, jen někdy i zničené nervy,
málokdy i životy. Teprve ve vyšších ročnících jsme v tom už uměli lépe chodit, ale to zase některé
mé kamarády vyhodili kvůli majálesu nebo z jiných politických důvodů. Sám jsem k tomu měl jednou dost blízko: asistentka na ruštinu Sířená, jinak též zasloužilá milenka proletariátu, se na nás nesmyslně vozila pro různé blbosti. Sama ale pravidelně přicházela pozdě, takže jsme se jí jednou rozhodli dát lekci my. Když do půl hodiny nepřišla, odešli jsme všichni domů. Až na jednoho, který jí to na nás radostně píchnul, neboť nás
on, syn proletariátu, všechny nenáviděl. Příští den nás Sířená vyšetřovala a dělala z toho dokonce udělat kontrarevoluci. Dobře ale věděla, že by musela vysvětlit, proč přišla o půlhodiny pozdě a ještě s pomačkanou sukní, tak nás chtěla alespoň potrestat sama. Z každého pak osobně dolovala důvod, proč se nedostavil na ruštinu. Někdo řekl, že
mu ujel vlak, jiný, že byl na rentgenu s nohama, až konečně došlo i na mně. Použil
jsem jednoduchou lež - řekl jsem, že jsem ležel.
"Máte na to potvrzení?" vyštěkla na mně.
"To prosím nemám," povídám, "já jsem ležel sám." Celá třída se rozchechtala, jenže mě to naopak přitížilo: udala mě děkanovi. Když mě k němu zavolali, řekl jsem mu po pravdě, že jsem ji nechtěl zesměšňovat, že jsem
jen chtěl říci, že jsem ležel sám od sebe, neboť mě nebylo dobře. Kýval hlavou, ale potrestat mě musel, už jen pro formu - dostal jsem tedy děkanskou důtku, ale naštěstí jen důtku: děkanem byl totiž tehdy už výše zmíněný profesor Valnoha. Když jsem za sebou zavřel dveře, slyšel
jsem ještě zevnitř, jak zařval: "Von nemá potvrzení - von ležel sám!" a pak hrozný chechtot . . .
Poznal jsem ale i profesory, kteří byli docela normální a řadu těch, kteří byli
opravdu moudří. Jeden z nich nám například dovolil u zkoušky mít
jakoukoliv literaturu - věc tehdy neslýchaná a snad i protistátní
:-), jenže nám dával příklady, kde nám to moc nepomohlo. Zkoušel totiž, zda
umíme myslet samostatně, ne jestli si jen pamatujeme vzorce. Vzpomínám na něj často, když mám řešit nějaký problém, se kterým si nevím rady. Strávil
jsem tehdy u zkoušky celé odpoledne, ale nelituji toho: právě tam jsem se poučil, co to je řešit
opravdové problémy a získal jsem i ten dobrý pocit, že to dokážu. Pane profesore, připíjím na Vás!