ÚVOD.
Předpokládám, že se vám název knihy bude zdát značně provokující - kdo z nás neumí samostatně myslet? Ovšem kladu důraz na slovo "samostatně", protože tam máme největší problémy: kolik lidí se například nechá ovlivnit při volbách zcela nesmyslným prohlášením nebo nesplnitelným sliby? A kolikrát třeba volí něco jiného, aniž by vlastně věděli co, jen pro tu změnu?
Ale to už je obor demagogie, mně tu jde spíše o to, že při řešení problémů se většinou řídíme určitými vzorci či šablonami myšlení, tzv. paradigmaty.
Nu nic špatného to ovšem není, jen tak se lidstvo dostalo dál, jinak by ve všem muselo začínat znovu. Ale uvažte případ, kdy máte dvě metody, jak něco řešit a nemůžete si vybrat. Nebo že máte dva návody, které si odporují (například pro zlepšení ekonomie: zvýšit sociální dávky nebo je snížit?). Anebo co je ještě horší, co když daný návod nemůžete použít? To pak vyžaduje jakýsi nadhled: umět ty varianty posoudit a případně si vymyslet novou. To vše vyžaduje extra expertizu, umění rozhodovat se a často i zdravý rozum. Prostě vše, co nás škola nenaučila.
Ano, vraťme se do našeho mládí: ve škole nás učí samostatně myslit opravdu jen málo, většinou na nás jen chtějí něco opakovat či přemílat už známé znalosti. Nechci jim křivdit, ale zkuste jim u zkoušky říci něco jinak, než vás to učili - a hned poznáte jak nezaujatí vlastně jsou :-). Dnešní škola totiž ani nemůže naučit myslet opravdu samostatně - to dokáže jen život sám. Odvozovat z daných vědomostí, to ano, to nás naučí ale nezapomínejme, že jim i při tom musíme víceméně věřit, že to, co vám říkají, je správné!
Už jsem někde v této sérii uvedl případ, kdy nám na univerzitě přednášeli tři profesoři stejnou věc z jednoho oboru - pro ně víceméně jen okrajovou - ale vykládali ji každý jinak. Tři zasloužilí, zkušení odborníci ( i když ne zrovna moc velcí pedagogové, ale to se od nich ani nechce :-) a každý používal trochu jiné vzorce. Pochopitelně mě to zarazilo: jak mohu věřit všem třem? Jenže ono to bylo takhle: každý pro svou potřebu něco zanedbával a když jsem si odvodil správný, úplný vzorec, viděl jsem, že každý z nich měl svou pravdu - přesněji řečeno svou polopravdu. Celou pravdu nám neřekli - snad se o ni ani nezajímali :-).
Když jsem pak po promoci - už je to 43 let, to to utíká :-) - odešel do praxe, viděl jsem to ještě mnohokrát: lidé tvrdošíjně trvají na tom, co pokládají za svou pravdu a dokonce - jak zpívá Kecal v Prodané nevěstě - "každý jen tu svou, má za jedinou, má za jedinou". Takoví lidé se totiž ještě nenaučili myslet samostatně - rozuměj objektivně - protože samostatné myšlení začíná u sebe samotného. Vyrůst ze školních lavic také znamená nepřijímat vše jako slovo svaté a uvažovat věci i z jiných úhlů, z jiných pohledů. Velice často mě pak životní zkušenosti přesvědčily o tom, že dosud preferovaná teorie neplatí nebo jsem naopak potkal leccos, o čem nás ve škole neučili. A přišel jsem i na leccos nového, co tu ještě nebylo. A tam právě začíná samostatné myšlení . . .
Jan Hurych, Kincardine.