bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola: DEZINFORMACE




Informaci lze nejlépe utajit tak, že ji nikam nepřenášíme ani nesdělujeme. To ale není  vždy  možné - někdy potřebujeme, aby naši spolupracovníci věděli i důležité detaily. Pak je ovšem  sdělujeme jen těm, pro jejichž oči a uši je určena (James Bond měl vždy na fasciklu razítko "For your eyes only"). Komunikační přenos je ovšem možno zakódovat či zašifrovat a počítače nám v tom mohou velmi dobře pomoci. Jindy je potřeba sdělit informaci jinak, například slovně. Pak ovšem musíme být opatrní, co vyjevíme a co ne. Rozhodně nevěřme nikomu, kdo slibuje, že to dál neřekne :-).



Jedna z metod utajení informace je dezinformace. Správně bychom tam měli zahrnout i obyčejné, primitivní lhaní, ale to necháme politikům, zde se raději věnujme jen metodám inteligentním. Dezinformace je vůbec široký pojem a mělo by tam víceméně patřit:

a) utajení informace
b) zkreslení informace
c) opominutí informace
d) negování správné informace
e) popření informace či její pravdivosti
f) vymyšlená informace ( která ani nemusí být celá nepravdivá, jen to nejdůležitější)
g) posun významu informace či zamaskování její důležitosti
h) prohlášení nejasná, vícevýznamová, neúplná, neutrální či pletoucí
i) prohlášení pravdivých fakt takovým způsobem, aby jim nikdo nevěřil
j) zesměšnění dané informace
k) falešné citáty , reference či odkazy
l) povrhy a jiné podvody
m) reference na osobu, které nikdo nevěří
n) falešné přísahy či sliby
o) zatajení jen některé části informace
p) a ještě jiné - jistě si zbytek domyslíte sami.



Vyzrazení by prostě byla katastrofa - například děláte-li práci na patentu, který jste ještě ani nepodali. A nejde zde příliš o to, zda byla informace vytištěna, uvedena slovně či jinak, zda byla v otevřené řeči či kódu, neúplná nebo vcelku. Zmýlená prostě neplatí - jak řekl král katovi, když popravil omylem někoho jiného - tvoje hlava za jeho hlavu.. Ale vážně: dezinformace tu je prostě odedávna. Už když malé dítě zjistí, že je lepší lhát, než být potrestán, zdá se mu to pak zcela přirozené. Také manželská nevěra se udržuje na živu hlavně dezinformací ( viz "byla jsem u přítelkyně", atd. :-).

V případě dezinformace není důležité rozdělení, co je vyložená lež a co je jen omyl nebo nepřesnost, následky jsou stejné. Otázka "pravdy" je zde stejně spíše otázka filozofická: můžete se se mnou klidně hádat, že moje modrá košile není vůbec modrá - ona jen odráží modré světlo, takže ji naše oči vidí jako modrou. A jsem-li třeba barvoslepý, nebudu ani vědět, jak modrá barva skutečně vypadá - vlastně co to povídám: jak se nám, nebarvoslepým, jeví :-).

Ale nechme filozofie. Z praktické stránky je utajení informace často nejen nutné, ale přímo životně důležité a dezinformace je jeden z prostředků, jak toho docílit. Nafukovací, gumové tanky používané dezinformačními anglickými jednotkami v poušti za druhé světové války jim nakonec pomohly ochránit ty tanky pravé - které byly schovány jinde. Ale i v míru platí, že zbytečně nešíříme dál informaci, která má pro nás cenu jen tehdy, když ji druhý nemá. Nemůžeme spoléhat na to, že naše informace, bude-li šířena dál, bude vždy sloužit jen k našemu prospěchu nebo nám přinejmenším alespoň neuškodí.

Kdo zná firemní politiku, ví že se podniky nejen chrání proti zcizení informace technické, finanční a jiné - ale že často používají dezinformaci i proti vlastním zaměstnancům - například nevyhlašují předem zda a kdy budou propouštět. Právě naopak, slyšíte-li, že se za žádnou cenu nebude propouštět, je skoro jisté, že k něčemu takovému dojde. Účel je jasný: snížilo by to morálku a navíc by toho mohla využít konkurence.Morálně to je hanebné, ale to je i propuštění  zaměstnanců, kteří pro firmu obětovali kus svého života.



Pro naše účely je ale často daleko důležitější vědět, jak se dezinformaci ubránit než jak ji sami vyrábět. Dezinformace se k nám dostává různou cestou běžnou a nenápadnou. Tak například e-mailem. Proto by bylo potřeba vše kontrolovat, zkoušet a prověřovat. Často bývá dezinformace jen maskována, tak jako vlk za Karkulku, jindy je ovšem daleko víc rafinovaná. Často hřeší na to, že většinu věcí bereme prostě za dané: "řekl to přece pan Tenaten", "psali o tom v novinách", "František přece nikdy nelže" nebo "venku pršelo, hele jak je Karel zmáčený". Jenže pan Tenaten to nikdy neřekl, noviny si často vymýšlejí, František si občas zalže a Karla venku jenom polil kropicí vůz.

To neznamená, že bychom museli absolutně všechno kontrolovat, ale jisté je, že tam, kde jde o mnoho, si nemůžeme dovolit všemu věřit. Pokud o předmětu sami moc nevíme, zkontrolujeme si to ještě z jiných zdrojů. Pravda, často je to pak ještě víc zmatené, to když ty zdroje jsou všechny neinformované nebo přímo nepravdivé. Tomu se můžeme vyhnout jen tak, že si děláme statistiku "kvality" toho kterého zdroje informace a podle toho pak posuzujeme.  Omyl bývá totiž velmi drahý . . .