bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola: CHYTŘÍ LIDÉ  




Měl jsem ve svém životě štěstí, že jsem se potkal s celou řadou chytrých lidí, kteří byli - alespoň podle mého názoru - daleko chytřejší, než jsem byl já. Na první pohled je ale nepoznáte: nevykřikují to nikde o sobě, nemají na to uniformu a ani jim to nikdo nenapsal na čelo. Musíte si to teda zjistit sami, někdy i dost pracně, ale vždy je v tom určité poučení a často i vzrušení - třeba jako když najdete vzácnou houbu, byť  třeba i jedovatou :-).



Ale žerty stranou: tito lidé nebyli jen vzdělaní, tj. moudří, oni byli navíc ještě chytří; jinak řečeno, oni uměli myslet samostatně a navíc tak bravurně, že mi z toho zůstával rozum stát. Jak je možné, říkal jsem si, že je někdo tak chytrý? Ve škole se to člověk nenaučí a v životě se získávají zkušenosti poměrně těžce a rozhodně ne tak rychle. A ani knihy přece nedají na všecko odpověď.

Jedním z takových lidí byl můj šéf - říkejme mu třeba Švec - v podniku, kde jsem pracoval během mých studií na technice, teda na poloviční úvazek. Samozřejmě, titul měl, ale lišil se od těch druhých otitulovaných tím, že uměl "vyřešit" i moje problémy, když jsem v designu či ve výzkumu nevěděl, jak dál. Jak je to možné, říkal jsem si - já na tom pracuji už týden a nemohu s tím hnout. A najednou on přijde, vymění se mnou pár vět a poradí, co dál. A nejen to, on hned ví, jak na to a vypálí to bleskově, přímo od boku, jako by se nechumelilo. A to prosím šlo o problémy, na kterých určitě předtím jistě ani nepracoval!

Nejsem od přírody příliš sebevědomý, ale na druhé straně se ani nepodceňuji: měl jsem své malé osobní úspěchy už během studia a leccos jsem tehdy už také vyřešil docela sám a poměrně dobře. O nápady jsem nikdy neměl nouzi a když se někde opravdu "zaberu", tak už opravdu jde o relativně těžký problém. Ale tohle mě zaráželo: uráželo to mou ješitnost a - proč to nepřiznat - také jsem mu tuhle schopnost i záviděl.

Vysvětlil mi to o půl roku později můj konzultant - říkejme mu třeba Krejčí - který byl druhý takový člověk , kterého jsem pro jeho chytrost obdivoval. Byl mi přidělen pro mou diplomní práci, než tedy odešel na delší vojenské cvičení a já zůstal na všechno sám; požádat o jiného konzultanta by bylo nad mou hrdost. Svěřil jsem se mu tehdy se svou záhadou a on mi to lehce vysvětlil: "To máš tak - on vlastně ten Švec není ani tak moc chytrý, on jen umí dobře poslouchat."
"Jak to poslouchat?" zeptal jsem se, podle jeho názoru asi dost naivně.
"No to je přece jasný," prohodil Krejčí, "vsadím se, že ty mu všechno vykecáš, co jsi jak udělal, co jsi neudělal a pochopitelně i chyby, co jsi udělal. A on z toho umí udělat správný závěr! Něco zná ze zkušenosti a tam, kde neví, tam prostě nasadí chytrou otázku a ty se chytíš. Od toho je přece šéf!"

Překvapeně jsem poslouchal a postupně zjišťoval, že má pravdu. I v tom, že se na to díval z hlediska té "chytrosti" i trochu jinak: že se totiž vědomosti a znalosti dají nejen získat nebo půjčovat, ale někdy dokonce i ukrást. Stalo se mi později, to už v Kanadě, kde jsem dělal vedoucího zkušebny, že nám určité věci nepracovaly a tak jsem navrhoval určité změny. Konstrukční oddělení - design engineering - mi to odmítlo, aby to později drze použilo "jako svoje". Posílal jsem tedy své návrhy dál, ale už bez návodu, jak to udělat. I přicházeli nenápadně za mnou, s dotazy, jak na to - protože to opravit museli, že ano :-). Řekl jsem jim tedy, jak na to, ale až po jejich příslibu, že už si nebudou přivlastňovat autorství - a co víc, že mi naopak přiznají zásluhu, která mi patří. Jinak řečeno: když už jsem natolik chytrý, abych věděl, jak na to, nebudu zase tak hloupý, abych si to nechal uzmout.



Po objevu, který jsem pomocí pana Krejčího udělal, jsem se začal dívat kriticky na všechna prohlášení mého šéfa a zjistil jsem, že to byly opravdu jen logické závěry z toho, co jsem mu předtím řekl. A ty jsem si teď teda dělal sám. A nejen to, šel jsem ve svém výzkumu ještě dál: určité detaily jsem ve své zprávě přešel jen rychle a za chvíli jsem měl před ním určitý náskok. Rychle to ale poznal - už jsem se zmínil, že byl chytrý, ne? - a měl se mnou pohovor, ve kterém mi vysvětlil, že něco jiného je být chytrý a něco jiného je chytračit :-). Dohodli jsme se ale rychle - já potřeboval jeho a on zase mě. Navíc mě těšilo, že jsem si potvrdil, že "chytrost opravdu nejsou žádné čáry" - není to ovšem jen získání informací, ale i způsob, jak je použijeme.

Pochopitelně sama chytrost ještě nestačí k vyřešení problému. Musíme ho vidět ze všech stran a hlavně z nadhledu. To se vyplatí zvláště u velmi komplikovaných problémů, jako třeba u počítačů. Začínal jsem v Kanadě u americké firmy Sperry Univac, která kdysi postavila první průmyslový počítač na světě, Eniac. Nejprve jsem tam dělal troubleshooting (detekci problémů) u hárdvéru a později jsem přešel na softvér, který tehdy ještě dělali jen elektroinženýři; nikdo jiný na to nebyl :-). Tam ovšem byly problémy daleko složitější, tam nebylo možné projet si všechny možnosti a najít řešení. Ani to nebylo možné, možností bylo příliš mnoho. Tam prostě musíte mít navíc náhled, insight, a někdy i náhodu, podobně jako Archimédes měl přetékající vanu nebo Newton získal bouli na hlavě od jablka, pardon, od gravitace - i když si myslím, že ty příběhy někdo vymyslel, jen aby studentům udělal studium fyziky poněkud zajímavější.



Ale ještě se vrátím k panu Krejčímu - ten už na začátku šedesátých let například navrhl zcela novou metodu zkoušení elektronických obvodů, která se začala běžněji používat až v sedmdesátých letech: přišla s ní tehdy na světlo prestižní firma Hewlett-Packard. Ale abych ho zase tak úplně nevychválil: něco mi sice pro mou diplomku poradil, ale nepracovalo to. Podezřívám ho, že chtěl, abych na to přišel sám. Ale to už jsem byl natolik zkušený, že jsem si poradil. Našel jsem řešení a pracovalo to tak dobře, že ho pak jeden odborník detailně popsal v časopise - jen jedno tehdy zapomněl: uvést moje jméno :-). Nebylo to poprvé , kdy si někdo "znárodnil" moje objevy.

Měl jsem ještě jednoho šéfa, to jsem dělal u malé elektronické firmy, který mě nutil dělat menší a menší aplikace - míněno prostorově, tj. do menšíc h a menších kabinetů. Nu dobrá, miniaturizace je potřebná věc, ale my dělali kusovou výrobu ( většinou jen pár výrobků pro danou aplikaci - tam to byl luxus pro tak malý zisk ještě dělat přidružený výzkum. Zmenšený prostor totiž přinášel hned dva problémy, kritické pro polovodiče: špatné chlazení a průrazné napětí mezi tištěnými spoji. Přesto stále na tom trval a já - také přesto - jsem to i dokázal. Dodnes nevím jestli byl tak chytrý a věděl, že to půjde, nebo mi prostě věřil, že to dokážu. Třetí varianta - že vůbec nechápal, jak je  to těžké - je ovšem také možná, ale z toho ho raději ani nepodezřívám.

A čas zatím nestál a ani já ne. Naučil jsem se - na rozdíl od školních let - používat hlavně vlastní myšlení. Je to ovšem ta nejspolehlivější metoda ( pokud to umíte), ale zatraceně problematická. Musíme si totiž nejen hodně věřit, ale zároveň musíme být i nesmírně sebekritičtí. U většiny lidí však časem ta sebekritika zakrní, zvláště zažijí-li několik úspěchů a pak si ovšem také i  oni myslí, že mají patent na rozum . . .