Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola:
POČÍTAČE
Mnoho lidí věřilo a ještě jich dost věří, že počítače za nás někdy budou myslet. Pracuji na počítačích od roku 1969 a mohu vás ujistit, že ani
jednou za mě nemyslel. Postavil si svou hlavu, to ano, ale jinak ho nikdy nic samotného nenapadlo.
Ne že bych se nesnažil ho to naučit - dělal jsem několik let přímo na umělé inteligenci, tj. na programech, kde
učíme počítače myslet. Věřte si nebo ne, ty skutečné se těm ve
filmu vůbec nevyrovnají - snad proto, že ty "celuloidové" jsou vymyšleny někým, kdo
je bere jako by to byly nějaké živé bytosti. Pravda, už jsme viděl hodně lidí, co se chovali jako mašiny, ale naopak ne.
Počítače nás mohou oslnit svými výsledky, nu proč ne, ale ony pořád ještě
dělají jen to, co jim řekneme a jak jim to řekneme; nic víc.
A vidíte, není to tak úplně pravda, tak lehce se to odbýt nedá. Jde o to, co bereme
jako myšlení. Pokud to bereme jako čistě samostatný proces, který se rodí v hlavě jednotlivce
na základě jeho databáze a naučených metod řešení problémů, pak počítač selhává hlavně tím, že není
samostatný, že čeká na povel, že řekneme, co chceme a že výsledky, kterých dosáhne, neumí využít v
praxi. také vlastně může vymyslet jen nové kombinace starých myšlenek a
sám si ani nepředkládá problémy, protože k tomu nemá niterní potřebu :-).
Už malé dítě se liší od opičky tím, že se neustále ptá "proč?"
- to proto, aby si doplnilo svou databázi. Proto se rozčílí, když mu zalžete, protož
e mu v tom děláte zmatek - čemu má chudák pak věřit?
A také si hned podezíravě kontroluje vstupní data či závěry, které mu dáváte.
Dobře si pamatuje, ž e jste to třeba včera říkali jinak a brzo začne
pochybovat i o vlastních závěrech - pokud je dostatečně inteligentní. To vše počítač může dělat také,
ale musíte ho tak naprogramovat, tou nutnost, ten drajv (pohon) prostě nemá. Nu to by tak nevadilo, ale když mu něco
zapomenete dát nebo mu dáte špatná data, tak je ztracen, stejně jako to dítě,
Dítě ale časem doroste v dospělého jedince a začne myslet
samostatně. Pravda, ne každé a ne dost . . .
Ale to vše jsou psychologické body, nám jde
hlavně o samotné myšlení potřebné k řešení určitého úkolu. Počítač, který řídí teplotu v
místnosti, ji také pochopitelně měří, srovnává s normálem a pak přidává či ubírá proud v
topení. Jenže teď si představte, že to topení nepracuje. Je-li program
navržen zkušeným programátorem, objeví se na obrazovce počítače něco jako "Nemohu řídit teplotu, zkontroluj si topení
a pojistky!" Fajn, tady vidíte další nedostatek: počítač nejen že
se nemůže hýbat (nu robot může, ale mnoho mu to nepomůže :-), ale ani nemůže
vyměnit tu pojistku. Může sice elektricky zapojit do obvodu náhradní obvod
s pojistkou, ale je-li v obvodě zkrat, spálí i tu a bude to dělat tak dlouho, až už nebude žádnou mít.
Pak mu nezbude než napsat na obrazovku "Nemám už náhradní
pojistky !"
Chytřejší návrhář přidá raději další topení a prvé se automaticky odpojí,
když to první nepracuje. Tím se "zabije několik much jednou ranou"
- je jedno, zda u prvního topení se uvolnil nebo odtavil drát
(nebo zda tam byl zkrat) a nevadí ani ta první spálená pojistka - druhé
topení má svou. Něco takového se dělá na sondách do vesmíru a říká se
tomu redundance ( nadbytečnost, přesněji vlastně záskok). Možnosti
redundance jsou ale stejně omezené: ano, člověk, který se řízne, si ruku ováže
a počítač si zase může zjistit, která jeho destička je vadná a má-li náhradní, zapojit ji místo vadné. Ale
co třeba sonda na mars,m která se nabourala, protože do softvéru dal někdo
softvér v metrických jednotkách a hárdvér to měřil v imperiálních? Počítač
by na to asi sám nepřišel, pokud by pro kontrolu nepoužíval dva senzory různých
typů. Na to všeumíme počítačům dodat už i my - my hlavně potřebujeme počítače,
aby nám pomáhaly myslet a případně myslet lépe, než my.
I na to se našlo řešení: tav. neuronové sítě mají učící
obvody, které dovedou vypočítat pomocí pokusů
třeba i to, bude-li zítra pršet nebo ne a s jakou pravděpodobností. Ne
tedy, že jim dáme program, kde jen spočítají statistiku, ale přímo experimentují
s hodnotami, aby našly řešení. Fajn, ale můžeme tomu věřit? Říká
se, že ano, ale ty procesy není možno dobře sledovat, jsou rychlé a je jich mnoho -
jedině skutečnost nám pak ukáže, jak dobrá ta předpověď byla. Fuzzy
logika nám zase u regulačního obvodu mění parametry tak, aby se nařízená
hodnota ustálila rychle a přesně tak, jak to proces potřebuje, což kolikrát
ani sami nevíme. Počítače nám mohou opravdu udělat hodně, ale když
chceme aby myslely za nás, poznáme, že na nich chceme příliš. My lidé máme zkušenosti, máme předtuchy, podezření, obavy. Kdybychom ale tyto
pocity nějak počítačům naprogramovali, byly by najednou asi značně nespolehlivé :-).
V poslední době se hodně uvažuje o tzv. silikonovém , umělém životě.
Jedná se pochopitelně jen o softvér a typickým příkladem je počítačový
virus, který se množí, modifikuje, maskuje a dokonce i ničí druhý softvér
(má tedy všechny znaky života :-). A zatímco naši malí hakři nepřijdou
na nic inteligentnějšího než ničit práci druhých, dalo by se toho využít
k prospěchu lidstva. tak například v Anglii už dělají pokusy s umělým životem, sledují jeho doslova darwinovské zákonitosti a co víc: doufají, že
tak přijdou na jiný, dokonalejší způsob myšlení, než je to naše.. Nu proč ne?
Je-li vesmír nekonečný, mohou takové být i naše schopnosti.
(konec, ale ještě příloha)