bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola: V INFORMACI JE SÍLA




Existuje hromada věcí, které vám škola ani univerzita neřekne. Proč? Protože život je složitý, na to prostě nikdo se svou školastickou moudrostí nestačí a naše tradice nám nedovolí vychovávat mladé lidi, aby byli opravdu chytří, protože se asi bojíme, že by pak byli moc rafinovaní :-).   Pak nám ovšem z univerzity vychází graduanti, kteří jsou pro normální život nezkušení, někdy až přímo naivní. Není to vina jejich a není to vina ani té školy, ale hlavně učebních osnov či programů. Často by pak měli studenům, jak se říká na západě, "vrátit školné" :-). A přitom by stačilo, aby někdo výše začal myslet samostatně.



Vzpomínám, jak jsem měli na fakultě v Praze návštěvu jednoho inženýra - z tehdy ještě západního - Německa a přednášel nám o jakýchsi elektrických spotřebičích, které vydržely nominální zátěž, ale při té větší zátěži selhávaly, případně se i deformovaly. Jeden pečlivý student se zeptal: "Ale to teda byly špatně navrženy, ne?"
"Nikoliv", odpověděl mu ten odborník s milým úsměvem, "kdyby vydržely i to přetížení, tak byly předimenzované, tedy moc drahé. Nezapomeňte, že k tomu stejně normálně nedojde, protože tam máme ještě různé nadproudové a jiné ochrany."

Už jsem kdesi psal, že se tomu říká změna paradigmatu, tj. způsobu, jakým o věci přemýšlíme. Ne jako naši  zaostalí bratří z východu, kteří dělali vše óčeň magúčije. Navrhnout něco tak, abychom věděli přesně, co to vydrží a co už ne, to by bývalo  vyžadovalo zvládnout teorii spolehlivosti a zálohování.  Věda o spolehlivosti se ovšem i tehdy ještě vyvíjela docela pomalu, alespoň do doby, než jí začala používat NASA. Také nové teorie se nezrodí přes noc a pochopitelně se to objeví i na ceně výrobků.



Já zde chci ale mluvit o něčem jiném: o informaci, která je tak důležitá, že dojde k tzv. "kvantovému skoku" (quantum leap). Tak například hledáte lepší místo a dozvíte, že někde potřebují přesně to, co umíte jen vy (nu myslet si to klidně můžete :-). Oč větší máte asi šanci, abyste zodpověděli správně otázky, uvedli příklady ze své praxe a případně dokumentovali číselně, o kolik jste v minulém místě tím či oním zlepšili výrobu anebo zmenšili ztráty! O co větší máte pak šanci získat job mezi těmi dvěma sty kandidáty, znáte-li přesně, co na vás chtějí!

Jiný příklad: četl jsem nedávno knihu - sice starší, ale obsahem zcela unikátní - o tom, jak Angličané vyluštili německou šifrovací mašinu Enigma (s pomocí Poláků, abych neurazil :-). Teda ne knihu popisující, jak Enigmu luštili - těch už bylo napsáno hodně - ale jak toho využívali: věděli nejen o postavení většiny jednotek, zda ta či ona má málo zásob, munice či má bojem zdecimovaný stav, ale znali i plány německých generálů, tj. co hodlají udělat a kdy zaútočit - ti o tom totiž musili pořád informovat Hitlera jako školáčci.. Pochopitelně že Adolf, tento strategický diletant, vše zase změnil, ale i to se spojenci dozvěděli včas :-). Tak to šlo celou válku a za celou tu dobu Němce nenapadlo, že by tu jejich komplikovanou mašinu někdo prohlédl a četl je jako "otevřenou knihu". Později se i u Hitlera dalo uhodnout, co udělá, a to také nebylo k zahození :-).

Nebudu zde jmenovat další příklady - každý jistě chápeme sílu informace, ale málokdo si také uvědomí, že tu nejde jen o tu informaci, její pravdivost a kvalitu, ale jde také o její stupeň důležitosti. Tak například kvanta nadbytečné informace na Netu nám nenahradí tu jedinou, důležitou informaci, kterou hledáme; ta nás - stejně jako hledání zlata tam, kde není - ke zlatu nikdy nepřivede. V tom je právě úloha našeho myšlení: vědět přesně, kterou informaci potřebujeme, jak je důležitá a jak ji najít. Proto řada vědců a techniků jen kopíruje to, co už tu dávno je a někteří se ani nestydí i informaci krást, buď sami nebo pomocí průmyslové špionáže. Pravda, máme sice patenty, ale ty se často obcházejí a když v patentovém dokumentu není nová technologie přesně popsána, koupí se jednoduše celý výrobek a ten se pak tzv. zpětně inženýruje, tj. rozebere se a tajemství se odhalí. V tom právě měli  Rusáci světové prvenství :-).  Nu a co se týká principu, ten sám se dokonce ani patentovat nedá - jak nám bylo také řečeno, když jsme kdysi s kolegou chtěli něco takového na patenťáku zaregistrovat.



Horší je to s dosud neexistujícími technologiemi či aplikacemi - zde nám často naše základní vzdělání nepomůže vůbec  a okopírovat to není odkud. Musíme tedy sledovat vývoj techniky i dále, po opuštění školy, a nejen to, také ho i zvládnout, pochopitelně nejen teoreticky, ale i prakticky. A ještě mít správnou inspiraci, ale o tom později. Porovnejme si jako příklad tuto vývojovou řadu:
1) navrhnout počítač v existující technologii, podle už existujících znalostí
2) troubleshootovat tento počítač ( tj. "vychytat mouchy" čili bugy)
3) navrhnout počítač v existující technologii, ale jiné architektuře, tj. s jiným složením, strojovým jazykem a zcela jinými operacemi, kde už detailní znalosti celkem nejsou
4) navrhnout počítač, který by byl založen na zcela nové technologii ( řekněme biotechnologii) či principu ( řekněme tzv. paralelní počítač) , kde většinu věcí neznáme.

 Jistě jste poznali, že nejen důležitost ale i obtížnost úkolu stoupá od 1) až ke 4), kde je nejvyšší. Podobně i   stupeň obtížnosti, s jakou lze získat informaci pro ten který stupeň.  . Výhodou sice je, že čím míříte výše, tím vám klesá i počet konkurentů, ale ta zvýšená obtížnost problému (nejen teoretická, ale hlavně té praktické realizace) je pochopitelně pořád zde.



Důležitým předpokladem zde ovšem je, že musíme rozdělit předem všechno na to, co je opravdu důležité (kategorie MUSÍM)  a co méně (kategorie CHCI). Navíc si u toho důležitého udělat žebříček priorit (tj. předností, viz naše připravovaná kniha UMÍME HOSPODAŘIT S ČASEM?). Dalším krokem je posoudit vlastní schopnosti a případně usoudit, kde potřebuji pomoc a jak ji získat. Příliš mnoho lidí se dnes lopotí s něčím, na co vůbec nestačí. Jinak řečeno, i úspěch se musí předem plánovat :-).

Jiným důležitým faktorem je i čas - přirovnal bych to zde řekněme závodu "ceny Monte Carlo". Řekněme, že jste závodníkem, který normálně končí někde uprostřed tabulky. Abyste porazil ty, co jsou obvykle za vámi, na to vám stačí dostatečná rychlost a správná jízda, tj. neudělat velkou chybu. Na to, abyste porazil i ty, co obvykle končí před vámi, potřebujete ještě daleko víc: znát strategie těchto soupeřů, jejich kvality i chyby. Podle toho si pak ještě musíte vytvořit vlastní strategii, jak na to.
A nezapomínejme, že i ten závodník často potřebuje i kus štěstí - i když to samo mu ještě závod nevyhraje . . .