Vzpomínám, jak jsem přišel do Kanady a hledal místo inženýra. V tom byl
ovšem problém: na západě nemají univerzity právo udělovat tento titul, to se
ponechává jen tzv. inženýrským asociacím, které určují, kdo může a nemůže být profesionálním inženýrem.
Samotné slovo "engineer" totiž není akademický titul, znamená to jen
"strojník", přinejlepším strojvůdce lokomotivy :-). Titul
"profesionální inženýr" tedy není jen uznání akademického vzdělání, ale i ohodnocení, že dotyčný má už i nějakou praxi, integritu a zodpovědnost.
Na tom totiž záleží bezpečnost obyvatelstva a reputace inženýrské komunity.
Tak jsem tedy dělal inženýrskou práci, ale jen s titulem technika (a s odpovídajícím
malým platem), protože jsem na to "neměl "papír. Nu měl, z Čech,
ale to v Kanadě neplatí. Něco uznají, ale teprve po složení dalších,
přídavných zkoušek
(z předmětů jako "kapitalistická" ekonomie, finanční počty a j.) a
potvrzení, že jsem dělal delší dobu v praxi a že jsem se osvědčil.
Teprve pak jsem se stal
plnoprávným členem asociace a dostal jsem i své razítko, s pyšným titulem
P.Eng. Tehdy s tím trápili víceméně jen nás, emigranty, dnes těmi extra
zkouškami musí pojít každý absolvent univerzity. Jenže razítko samo vám ještě práci nesežene. I začal jsem
studovat
samotnou vědu, jak se shání práce; ano, říkám "vědu", protože i když je v tom dost umění, má to
i svoje zákonitosti - ale o tom už jsem psal jinde (v knize TECHNIK ZA OCEÁNEM).
Chcete-li sehnat práci, musíte splňovat tzv. malé a ještě i velké předpoklady. Ty "malé" předpoklady
jsou například vzdělání, titul, členství v asociaci, dobré rezumé, posudky a podobně. Ty "velké" předpoklady jsou
zkušenosti, které zrovna ta firma potřebuje, zásluhy u předcházející firmy a - jako všude - hlavně jaké máte
konekce. Ano, to je všude stejné :-). Zkušenostmi se ovšem míní
ty velice specializované, aplikované na obor či výrobu u firmy, kam máte namířeno, například
"elektrické stroje pro pekařský průmysl, obor koblihy". Ne, to si dělám legraci jen částečně, otázky při interview míří přímo k detailům; pokud vám to vůbec přesně řeknou, neradi napovídají a
většinou musíte zprvu jen hádat. Má to smysl, jinak by už každý předem tvrdil, že je "na koblihy". Jenže
v Kanadě jsem neměl mnoho roků zkušeností a firma, u
které jsem dělal, byla tak malá, že už ji neznali ani na rohu té samé ulice. Také posudek a zkušenosti z tehdy socialistického Československa by mi nebyl nic platný a protekci jsem nikde neměl. Takže mi nezbylo než improvizovat a
občas si vymýšlet, tak jak to dělají i Kanaďani - říká se tomu "bílá lež".
Ano, konkurence je silná, obzvláště na lépe placená místa a běda, když se nestrefíte
právě do těch koblih, pardon, správné aplikace. A za posledních třicet let se situace
ještě navíc zhoršila: vím to, protože jsem se každý rok snažil sehnat nové, lepší
místo. Mám z toho zajímavou statistiku: sehnal jsem tak jen tři opravdu dobrá místa, která jsem postupně vzal,
zbytek už byl horší, ale to jsem tehdy ještě nevěděl. Nu a zbytek? Buď nechtěli oni mě nebo já je.
Vracel jsem se tedy vždy zpět domů z interview spokojen, že jsem přesto udělal, co jsem mohl a tak jsem v prvním místě pobyl sedm, v jiném šest a v jednom dokonce deset let. Proti Evropě nebo Japonsku, kde lidé také třeba stráví u jedné firmy celý život, to zní jako
fluktuace, ale proti USA, kde lidé mění místo častěji ( v
kalifornském "Silicon valley", počítačovém ráji, dokonce prý každý rok) to zní jak
bych v těch místech dělal věky.
Pravda, většinou jsem tedy raději zůstal na starém místě, ale zase jsem
se přesvědčil, že to v něm není tak zlé a že jinde je to horší. Navíc jsme se naučil pozorovat "cvrkot", neboli to,
jak se časem měnily nároky na kandidáty. Nejprve to byla opravdu ještě zkušenost a vzdělání, později už spíše
loyalita k firmě a dnes už jen to, jak to umíte při interview ukecat nebo jaké máte kde známé, případně z které "viditelné menšiny"
jste :-). Ano, dnes se zaměstnanci vybírají i podle barev - říká se tomu
"equal opportunity" neboli "stejné možnosti"
a lidé všech barev musí být zastoupeny u firmy proporcionálně, jako
kdybychom měli na všechno odborníky ve všech barvách. Nu pokud je nemáme,
pak to barvy vždy vyhrajou na odborností, podle zákonů jsou důležitější.
A to je prosím pravda, jednou jsem se z legrace hlásil jako
"viditelná menšina" (Češi jsou v Kanadě v menšině a viditelný
také jsem). Bylo mi ale řečeno, že to nejde, protože nejsem
"barevný". Napsal jsem tedy do rubriky "transparentní,
tj. bezbarvý". Toto nabírání se pak ovšem promítne
i do neúspěchů firmy, ale to už sem nepatří.
Pro člověka nepříliš znalého místního jazyka nastávají při interview
v cizině hned tři problémy:
a) pochopit správně danou otázku,
b) odhadnout, co přesně chce ten, co vás přijímá, slyšet a
c) říci to navíc gramaticky a technicky správně.
Místní rodákům stačilo jen umět udělat ten odhad b) a zalhat, protože ruku na srdce: kolik lidí opravdu zná elektrické stroje na koblihy? :-).
Míst je ovšem málo a kandidátů mnoho. Zde se právě ukazuje, že vyhrává jen ten, kdo umí improvizovat, neřkuli
v hrdlo lhát. Přesněji řečeno při interview lhát a v práci pak hodně improvizovat. Improvizovat ovšem není snadné a výsledky mohou být i katastrofické.
Když jsem sháněl své první inženýrské místo, požadovala se ještě hlavně
experience, tedy zkušenost. V jedné americké počítačové firmě sháněli vedoucího kontroly
kvality a zkušebny. Měl mít pod sebou dvacet inspektorek a deset techniků, tedy ne žádný
"malý" a už vůbec ne "papírový" job. To už jsem také věděl, že při interview lže každý,
protože podle Desatera se nesmí jen "promluvit křivého svědectví",
ale o lhaní tam nic není. A tak prostě řeknete, že to umíte a přes noc se to pak naučíte. Jak? To už je vaše věc, ale věřte mi, že naštěstí právě v tomhle učení
Češi vždy vynikali. Prohlásil jsem tedy s tváří hráče pokeru, že
jsem kvalitu kontroly už dělal. Kde? No přece v Československu - řekl jsem
- a nevěda, že ředitel, který mě zpovídal, dělal nějakou dobu v Německu, dodal jsem, že my Češi máme podobné heslo jako Němci:
"Buď je to kvalita nebo nic." Heslo jsem si pochopitelně na místě
vymyslel, ale vlastně jsem ani tak moc nelhal - jen jsem mu jaksi zapomněl vysvětlit, že zatímco v
Německu to byla hlavně ta kvalita, v socialistickém Československu zase spíše to "nic" :-). Moje prohlášení se mu zalíbilo, můj přízvuk asi také považoval trochu za německý a místo jsem tehdy - k mému překvapení - opravdu dostal.
Jenže když takhle z ničeho nic jako neplavec skočíte do vody, musíte se
proklatě rychle naučit plavat nebo v tom všem pak zoufale "plavete". První problém jsou lidi. Naštěstí má na západě pracovní kázeň už tradici, takže chlapi moje příkazy respektovali a nebrali je v potaz. U žen to bylo horší, ale naštěstí měli svou předákyni
(lead hand), která pracovně podléhala mně a tak je držela v šachu, tak jak to jen ženská umí :-). Technici byli také mladší než já a po odborné stránce jsem pochopitelně mohl radit
hlavně já jim, pořád jsem o elektronice a počítačích věděl víc, než
oni. Testovali jsme tam elektronické zdroje pro počítače
a jejich technologie se vyvíjela rychle, to jak se tehdy spínačové zdroje s tranzistory
postupně den ode dne vylepšovaly. Ale o tom všem už jsem věděl z Čech, kde jsem na to dokonce dělal výzkum. Zbytek jsem si mohl klidně přečíst a studovat jsem už uměl sám od sebe
(viz moje kniha UMÍME SE UČIT? :-). V čem jsem byl ale úplný zelenáč bylo jednání s lidmi -
neměl jsem s nimi prostě zkušenosti - když jsem učil na technice,
studenti se mnou vždy souhlasili, ani nevím proč :-). :-).
To,
že jsem získal to místo, ovšem bylo jen důsledkem štěstí a ne mojí improvizace; já
totiž vůbec nevěděl, že ředitel dělal v Německu, vždyť i jméno měl anglické. Ovšem
někdy
jdou improvizace a náhoda ruku v ruce, ale jen někdy. Trvalou improvizaci jsem pak ale musel v práci dělat každý den: věděl jsem tehdy o kvalitě - která se zatím stala na západě samostatnou vědou, hlavně díky letům do vesmíru -
dost málo, dokonce ještě míň, než se vědělo u nás doma a to už bylo hodně málo.
Nechápejte mě špatně, měli jsme v Čechách také přísné tolerance, státní i jiné normy, dobré metody
testování, kvalitní měřící přístroje, kalibrační laboratoře a podobně, ale teoretické výpočty, těmi jsme se ještě příliš nezabývali.
A jaká byla samotná kvalita výrobků, to jistě víte.
Navíc se tehdy už rychle vyvíjela věda o spolehlivosti, zatímco "rodná strana"
doma znala jen spolehlivost politickou :-). Naštěstí v ten podnik, kam jsem v Kanadě nastoupil,
teprve začínal.. Ale to se brzo změnilo: začal jsem se rychle učit a zbytek jsem prostě improvizoval. Naučil jsem se, že tabulky vzorkování jsou nelineární
a podle které zákonitosti - později jsem je sám vyráběl na počítači. Dále
jsem poznal, co je to odhad, co je podmíněný odhad, co je riziko a co je vypočtené
riziko. Patrně to pracovalo, protože mě ředitel chválil - mě to nikdy neřekl, jen druhým manažerům a musel jsem se to dozvědět až od nich. Zřejmě jsem tedy "Němcům" neudělal ostudu :-).
Horší to bylo s lidmi, co pro mě pracovali. Co třeba uděláte, když vám technik chce dát výpověď, protože nemohl najít chybu v jednom počítači a tvrdí, že musí pořád "troubleshootovat" ( tj.
hledat chyby a opravovat) jen ty jednotky s nejhoršími problémy, zatímco ti druzí ne? Mohl jsem mu sice říci, že nikdo není tak dobrý, jako on, ale to bych mu jen dával zbraň do
ruky. Chtěl by přidat na
platu a momentálně jsme zrovna neměli dobré fondy. Jenže on měl pravdu a já ho opravdu potřeboval.
Opět jsem
tedy improvizoval a to, jak se tady říká, "za pochodu". Vedoucího jsem předtím nikdy nedělal, na univerzitě to neučili a to, co nás naučili na socialistické vojně, tu už vůbec nešlo použít. Vytušil jsem, že tady nepomůže ani rozkaz ani doprošování a už vůbec ne to, že bych tu práci dal někomu jinému. Řekl jsem mu tedy, že jistě, že může odejít, ale ať mě nejprve vyslechne. Že to sice mohu dát
jinému, ale že v případě, že to ten jiný vyřeší, ztratí zase on svou
reputaci, protože už jistě každý ví, proč za mnou přišel. Na druhé straně, když zůstane a vyřeší to, jeho
reputace jen stoupne a že mu slibuji, že mu budu dávat příště také lehčí práci. Uznal to, ale řekl, že mu to
zrovna s tímhle problémem nijak nepomůže.
To jsem uznal zase já a tak jsem mu nabídl, že se na to po práci podíváme oba. K tomu také došlo a protože to chvíli pracovalo a chvíli zase ne napadlo mě, že se asi jedná o studený spoj. problém byl v tom, že když to pracovalo, nic se nedalo najít a když ne, tak také ne, protože to zase za chvíli pracovalo dobře
:-). Na tyto "studeňáky" ovšem tehdy
nebyla nějaká spolehlivá metoda, teda jak je najít. Opět jsem improvizoval: zašel
jsem na parkoviště a z kufru mého vozu jsem přinesl gumové kladivo, kterým jsem
pak do přístroje bušil tak dlouho, až to přestalo pracovat vůbec. Pak jsme
teprve problém lehce našli. To, že jsem mu ukázal, že
tomu rozumím - a víc než on :-), na něj zřejmě udělalo dojem a snad
i to, že jsem si vyhrnul rukávy a šel na to. Ovšem to nemůžete dělat
pořád, ale tam šlo o jeho poučení. A nakonec mu asi došlo,
že bych to mohl naučit někoho jiného a on by byl postradatelný. Myslím, že
jsem tehdy u toho technika získal určitý obdiv - a musím přiznat, že i sám u sebe.
Rozhodně jsem pak neměl lepšího a ochotnějšího technika :-). Je třeba dodat, že v té době ještě nebyly tzv. vibrační stoly, kde se takové problémy dnes řeší. Nu kdyby
tehdy nepomohlo to kladivo, asi bych musel vymyslet ten vibrační stůl sám :-).
Jindy
za mnou přišli ze skladu, že dostali zásilku asi tisíc "LED",
tedy svítících diod, se štítkem "STATIC SENSITIVE", tj.citlivé na statickou
elektřinu, na kterou se nabije osoba třeba jen tak, že si sedne na židli.
Zavolal jsem k výrobci a oznámil jsem mu to, načež mě ujistil, že LED
diody nejsou citlivé na statické náboje, že je tedy vše v pořádku. "To vím také," povídám,
"ale v pořádku to není. Ze své praxe vím, že když někdo někde použije takový štítek, tak má pro to důvod a když ho přilepí, kam nemá, pak ten štítek zase na jiné krabici - na té, kde by měl být - chybí!"
"Oh my God," zaúpěl ten na druhé straně, poděkoval mi a šel
honem hledat zásilku, kterou už možná zatím nějaký zákazník nevědomky, prostým dotykem, poškodil. Já jsem ovšem
zase jen improvizoval, ale už jsem byl zase trochu dál: tady už jsem věděl, jak improvizovat.
Jinak to ani nejde, bez improvizace není ani inspirace.
Jednou, na služební cestě v Kalifornii, nám předváděl jeden mladý inženýr jejich testovací mašinu.
Ptal jsem se ho se zájmem, jak dělají tohle a tamto, a jak třeba vyřešili problém s oscilacemi
servomotorů u variabilních transformátorů.
"To jsem rád, že někdo má taky
takový problém," řekl mi s radostí, protože o takovém problému se v literatuře nikde nedočtete.
Patrně doufal, že mu sdělím naše zkušenosti.
Musel jsem tedy přiznat pravdu. "Ale my ten problém ještě nemáme," zarmoutil jsem ho, "to já
jsem jen tak uvažoval dopředu - my totiž ještě ani nezačali." Ve
skutečnosti nešlo jen o to dívat se dopředu, ale ještě i za roh :-).