Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola:
SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ
Kdy vlastně začínáme samostatně myslet? Těžko říci, ale
"nesamostatně" myslet nepřestáváme úplně nikdy - jak už
jsem zdůraznil, je to důležitý první stupeň. Bez toho, co jsme se
předtím naučili, totiž nejsme myslet ani schopni. Tam jsme
poznali, c o je logicky uvažovat, jaká jsou pravidla, cvičili jsme si
paměť a opakovali gramatiku. Ovšem to neznamená, že při samostatném myšlení
jen prostě pokračujeme, vyvíjíme to, co už
umíme. Ne, nejde o kvalitativní, ale kvantitativní růst, často ej třena
právě ten "quantum leap" (kvalitativní skok, často i jako do
propasti, kde nevíme, co nás čeká). Je to myšlení, protože tma
se i učitel nejednou stává žákem: kde musíme odhodit naše
tradice, předsudky, často i to, co jsme se předtím naučili.
A nemyslím tím teorii světla, která se měnila z korpuskulární na vlnovou
a pak dokonce na kvantovou.
Uvedu tu několik případů, kdy se člověk dostane do situace, kde mu není příliš platný klasický přístup k věci ( např.: "Kde já jsem o tomhle četl?"). A jsou chvíle, kdy i zdánlivě neporazitelná logika leží jaksi na lopatkách.
Dovedu docela dobře pochopit Archimédovo "Heureka!"
(Ejhle!"), když mu přetekla vana. Nevykřikl jen proto, že
pochopil něco, co tu bylo odedávna, ale hlavně pro ten pocit, kdy se mu
konečně podařilo vyřešit problém, který mu někdo jiný vyřešit nařídil
:-). Pokud to nevíte,
Archimédes totiž měl najít metodu, jak zjistit, které zlato je opravdu "čisté", rozuměj s minimálním obsahem dalších kovů, a kde jenom krále třeba někdo šidí.
Váhou se to nepozná, ale specifickou váhou (tj. vahou na jednotku objemu)
ano, ta je pro různé kovy různá. A pak už stačilo primitivní srovnání:
použije se kus(y) čistého, ryzího zlata, který vytlačí stejný objem vody
jako předmět, který testujeme. Pak je oba zvážíme a ten, co obsahuje ještě
něco jiného, je lehčí ( obsahuje-li slitina např.i stříbro) anebo těžší
(obsahuje-li navíc olovo - pokud to jde, nejsem chemik a taková slitina
by byla asi hodně měkká).
I já jsem často dostával úkoly, které
jsem neuměl řešit ani já, ani moji známí (proč se nezeptat, ne?) a nešlo
jen o mou reputaci, ale možná i o job. Navíc musím přiznat, že nerad pracuji pod stresem. Pravda, možná, že jsem ty nejtěžší problémy vyřešil právě tehdy, když na to bylo málo času, ale samotná náprava problému - hlavně její kvalita - je rozhodně otázkou času
a ne okamžitého ( i když geniálního :-) nápadu. Podezřívám ty, kteří u
interview tvrdí, že se jim nejlépe dělá pod stresem, že opravdu žádný pravý
stress ještě nezažili.
Některé problémy měly přímo detektivní aroma. Tak například napěťové zdroje jedné firmy, kde jsem pracoval, se posílaly z Kanady do USA. Jednou nám přišla zpráva ze
Salt Lake City, že naše zdroje při testovací
teplotě "faldují" tj. jejich výstupní napětí už při normální teplotě klesá pod hodnotu danou specifikací. Byl to značný průšvih, skoro všechny
naše zdroje jim tam začaly v testingu bláznit a chtěli nám je vrátit. Pro firmu
by to byla enormní ztráta a tak se to pro mě stala - podle mého ředitele
doslova challenge (doslova "výzva"), po česku ale spíše "průser"
(průšvih je pro to slabé slovo :-). Změřil jsem si tedy sám pár našich zdrojů, znovu okalibroval přístroje na měření - nic, všecko se zdálo být v pořádku, ani jedno selhání. Po několika hodinách telefonátů do Utahu a zpět jsme pořád nic nenašli.
Poslal jsem tedy technika přes půl Států s naším nejlepším zdrojem
(alespoň podle našich výsledků). Doletěl a zavolal mi, že tam zdroj selhal. Řekl jsem mu tedy, ať teda přiveze ten jejich "nejhorší" zdroj. Přivezl ho a ten u nás kupodivu pracoval O.K.,
čehož jsem se obával, proto jsem chtěl ten "nejhorší", abych viděl,
kde jsou tolerance chyby. Tedy záhada nad záhady! Navíc se tam přichomýtl i náš ředitel, zrovna když mi technik vykládal, že hoši ze
Salt Lake si myslí, že je to
kondensátorem. Věděl jsem, že je to blbost a také jsem to řekl. Ředitel mě ovšem chytil za slovo a já mu
neprozřetelně slíbil, že do dvou dnů přijdu na to, co to je..
V úplné desperaci jsem tam čučel do půlnoci a namáhal svou šedou hmotu mozkovou. Po půlnoci jsem konečně dostal nápad: zajel jsem domů, vypůjčil si od manželky fén na
vlasy (aniž bych ji budil a vysvětloval, na co potřebuji o půlnoci její fén
na vlasy :-), zamontoval termočlánky na naši jednotku a začal vše ohřívat. Nemusel jsem jít daleko: tři stupně nad nominální teplotou začal zdroj
"faldovat".
Bylo jasné, že něco tu v nepořádku je - ty tři stupně vlastně neměly hrát
tak velkou roli. Teplotně měl zdroj
"faldovat" až při daleko vyšší teplotě. Hn ed druhý den ráno
jsem zalistoval na
harddisku firemního počítače, hlavně v archivu technických zpráv a hle, měli jsme
pro čip používaný v tomto regulátoru hned dva dodavatele. Ten první podezřelý
nebyl, u druhého ale byla výroba tohoto typu
zastavena, čip měl chybu v designu. Nezbylo než všechny tyto čipy - na stovkách zdrojů - vyměnit za jiné,
což bylo ovšem daleko levnější, než vyhodit celé zdroje a navíc jsme
vadné čipy reklamovali a dostali dobré (novější, lepší typ) výměnou
a zdarma..Nákupčí, který špatné čipy zakoupil, už u firmy nebyl
- odešel za lepším. Navíc jsem zjistil, že špatné čipy
objednal, ač už byl oběžníkem od výrobce předem varován, že u některých
aplikací nepracují dobře. Ta hlavní vina byla teda u toho blba, který
prostě na ty technické oběžníky kašlal..
Ještě bych měl vysvětlit ten rozdíl tří stupňů Celsia - Salt Lake City je položeno zeměpisně značně vysoko; je tam řídký vzduch a
"přirozené chlazení" (tj. chlazení bez ventilátoru) tolik nechladí jako v nížinách
a tři stupně dělají velký rozdíl. (Vzpomínám, jak jsme si výraz "přirozený chlazení"
Čechách s oblibou předělali na "přirození chlazený" :-) . Tohle s
tou nadmořskou výškou mě tehdy ovšem nenapadlo a přišel jsem na to až za půl roku po tom, kdy už to bylo
vše vyřešeno. Proto tedy ty čipy nepracovaly, ale u nás dole ano. Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem se tehdy s ředitelem o něco nevsadil. Ale o co se vsázet, že ano - přece se nebudu sázet o svůj vlastní job, ne?
Problémy jsou ovšem i mimo zaměstnání. Často je řešíme pomocí manuálů, přátel nebo
si to prostě "necháme udělat". Vzpomínám, jak se mi v zimě vybila baterie u mého auta. To je u mrazů trvale pod -20 stupňů Celsia běžné, ztratíte tak přes noc až polovinu kapacity a pokud nebyla baterie předtím plně nabita, tak prostě nenastartujete. Je to tak běžné, že s sebou skoro každý vozí
"booster" kabely, aby mohl někoho požádat o nastartování
z jeho baterie. I mně tehdy soused pomohl, ale bylo jasné, že to nebyla náhoda.
Přemýšlel jsem, jak se mohlo stát - buď to chce novou baterii nebo
alternátor, který ji nabíjí, protože baterie už zřejmě večer neměla
plný náboj. Přemýšlet bylo ovšem nutné: nová baterie je asi třikrát levnější než alternátor a u opravářů nikdy nevíte, zda vám raději nevymění alternátor a za týden
přijdete znova, protože to byla jen baterie a tu musíte vyměnit také, přičemž vám ale už
ten alternátor nevezmou zpět ani nevrátí peníze za tu zbytečnou
"opravu":-).
Pozorně jsem tedy pozoroval za jízdy ampérmetr, který jsem si tam
namontoval z mého předešlého auta, protože mě už předtím leccos řekl. Tak
například to, zda alternátor vůbec nabíjí nebo zda nabíjí dost. Tentokrát nabíjel, ale zajímavé bylo, že když jsem přidal rychlost, tak přestal - tedy opak toho, co by se očekávalo
( napětí přece s otáčkami roste!). Marně jsme
hledal v paměti - elektrické zákony to prostě popíralo. A pak mě to napadlo: ano, uhodli jste,
prokluzoval řemen k alternátoru, a to hlavně při vyšších rychlostech. Než jsem dojel do práce, měl jsem problém
teoreticky vyřešen a navíc jsem tím i značně ušetřil - utáhl jsem prostě řemen a vše bylo zase OK.
Někdy nás opravdu naše dosavadní zkušenosti jen zavádějí. Vzpomínám na dobu, kdy ještě u domácích počítačů nebyli "myši" a co tehdy zaváděli, bylo tzv.
"light pen", světelné pero, kterým se jezdilo o obrazovce.
Zakoupil jsem, nastavil, vše pracovalo. Po nějaké době najednou ale jako když utne. Prozkoumal jsem softvér, ale nezdálo se, že by tam byla nějaká chyba.
U starých počítačů to většinou bývala
tzv. korupce, tj. program se vám částečně smazal či přepsal při různých přechodových jevech, například při náhlém vypnutí
zdroje. Pro jistotu jsem tedy softvér nainstaloval znova, ale nic platno.
Také hárdvér vypadal normálně - alespoň soudě podle nepřítomnosti "elektrických pachů". Víc se totiž zjistit nedalo, celý modul byl
kromě vývodů zalit do černého asfaltu. K výrobci se mi jet nechtělo, byl pět
set kilometrů daleko a do obchodu, kde jsem to koupil, jsem jít nemohl. Koupil jsem
to totiž, jako každý, kdo si tehdy vylepšoval počítač, na výprodeji a ten, jak známo, záruku nedává. Opět tedy jakási neřešitelná situace, ale tentokrát by se musela vyměnit celá karta v počítači, i s tím světelným perem. I odložil jsem to do "projektů na příští týden" - já jim tak říkám, protože už na ně většinou nikdy nedojde :-). Na tenhle došlo, ale až za měsíc - zkusil jsem ještě jednou
light-pen, zda se neudobřil a vše chodilo perfektně. Až druhý dne mi to napadlo: zvýšil jsem předtím někdy (Kdy? Nevím :-) jas obrazovky a najednou to začalo chodit. Nu a někdy
ještě víc předtím jsem právě ten jas z neznámých důvodů snížil.
proto to nechodilo, tedy žádný hárdvér, žádný softvér, ale nastavení.. V návodech o nastavení jasu nic
pořádného nebylo bylo to v čínské angličtině .-). Nu a právě tento "světelný" faktor, jinak v počítačích nepodstatný, si se mnou zahrál na schovávanou.
jen proto, že jsem jen stereotypně uvažoval - a také proto, že jsem
se s tím moc nezabýval - kdybych to například musel vyřešit v práci,
asi bych nejprve zapnul m zoke n a plné obrátky.
Od světelných per se brzo upustilo: byla neforemná, zatímco mechanická myš (první s ní přišla
tehdy firma Apple) byla daleko lepší. Měla ale zase jiné problémy a tak ji v poslední době nahradila - zcela logicky - "světelná myš", která sice už zase používá světelný paprsek, ale po obrazovce už neběhá :-). Nu a v
poslední době je navíc ještě "bezdrátová" myš. Jen ten náš mozek se
ještě často nemůže zbavit té své pupeční šňůry a myslet samostatně
. . .