bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola: INTELIGENCE VERSUS VZDĚLÁNÍ




Na jednom semináři IEEE ( Institute of Electrical and Electronic Engineers ) v San Diegu nám jistý lektor, jinak docela vážný chlapík, vyprávěl historku o baboonech  - chci říci paviánech - a soudě podle jeho narážek, měl na mysli někoho úplně jiného:

Kdesi uprostřed horkého světadílu se nachází kopec a na něm je les, kde žijí na stromech babooni. Mladí tam vesele poskakují a dospělí - no ti už většinou jen klátí nohama a povídají si mezi sebou. Náhle jeden z baboonů z ničeho nic seskočí se stromu a žene si to dolů s kopce, až se za ním práší. V tu ránu se ale všichni, staří i mladí, seberou a hurá za ním . . .

Uprostřed kopce se náhle pavián zastaví, ale stádo, hnané hlavně setrvačností, se přes něj přežene a zle ho podupe. Jen jeden, jediný z nich se zastaví, vrátí se a ptá se toho pošlapaného, umírajícího kamaráda: "Proč jsi se, člověče (tady je ta narážka!) zastavil?" A ten druhý mu z posledních sil odpoví: "No jo, ale když já jsem si najednou uvědomil, že vlastně nevím, kam vůbec běžím!"




Kopírování samo pochopitelně ještě není inteligence a opičení ještě není moudrost. Co ale vlastně je ta inteligence? Mark Twain kdysi napsal: "Existuje jen jedno nejinteligentnější dítě na světě a každá matka ho má." Inteligence je totiž něco hrozně subjektivního a byla vždycky považována jen za vyloženě lidskou vlastnost či schopnost. Dokonce se prý dá i měřit! Ano, pomocí IQ testu a někteří byrokrati, kteří to špatně pochopili, používají IQ testy při přijímání kandidátů na určitá místa. Jenže i těm pitomcům musíme přiznat jistou inteligenci, jinak bychom se přece sami nepojmenovali Homo sapiens, neboli "člověk moudrý" :-). My jen máme potíže, jak tu inteligenci definovat. Už proto, že ten, kdo takovou definici píše, musí především sám sebe považovat za inteligenta, i když si to ti ostatní o něm myslet zrovna nemusí :-).

To máte tak: ona totiž ani samotná inteligence - která je vlastně jen jakási schopnost - ještě nestačí; člověk se musí navíc ještě vzdělávat, tj. nabývat vědomostí a umět je správně chápat. A co je ještě těžší: také umět na jejich základě něco vytvořit. K tvoření - na rozdíl od ničení - je právě třeba inteligence, znalosti a ještě navíc ona "schopnost tvořit".



Často se naskýtá otázka, zda lze vzdělance, intelektuála, považovat i za inteligenta. Myslím, že je to otázka špatně formulovaná: slovo "inteligent" se totiž používá v různých smyslech, často i v pejorativních ("Ty jeden inteligente!"). A být součástí vrstvy lidí, zvané "inteligence", mělo ještě nedávno význam téměř protistátní. Dokonce je ani nepovažovali za "třídu", kterýžto titul neupřeli dokonce ani vykořisťovatelům! :-).

Je-li inteligence schopnost, tedy jistá kvalita, pak každý, kdo má nějaké vzdělání, je do určité míry inteligentní - jinak by se to vzdělání u něj brzo ztratilo jako voda v písku. Přesněji to vyjádřit nejde: každý jsme totiž inteligentní jen v určité oblasti - nukleární vědec třeba nemusí zvládnout základy hudby (na rozdíl od Einsteina, který byl i virtuóz na housle :-), ale o to tu jistě nejde. Na druhé straně nemusí platit, že ten, kdo nemá vzdělání, je neinteligentní - to by byla hrubá logická chyba. Ne každý má totiž přístup ke vzdělání: jsou tady určité univerzitní kvóty a v neposlední řadě i finanční nároky. Na druhé straně je mnoho samovzdělanců, kteří jsou bezpochyby také inteligentní.



Osobně si myslím, že inteligence je hlavně schopnost učit se a chápat. Proč učit? Protože vývojový proces není nikdy ukončen a "chceme-li vidět dál, musíme nejprve vystoupit na ramena gigantů", jak to řekl kterýsi nositel Nobileho ceny. Ale proč také ještě chápat, to snad už patří k učení, ne? Bohužel ne: chápání je už samostatný proces, kde ony vědomosti navíc SAMI zpracováváme. Vzorec se například můžeme naučit, ale ještě ho nemusíme chápat Tak jak mi jednou jeden posluchač při nějakém výpočtu tvrdil, že logaritmus nuly je jedna. "Není to snad  obráceně?" zeptal jsem se ho. Ochotně to přiznal. "Nu vidím, povídám, že to umíte, ale ještě  neznáte :-)" Po pravdě řečeno, on to ani neuměl, on se to dokonce i špatně naučil.

Přirovnal bych proces učení a chápání - jen žertovně, prosím - k výrobě kečupu. Nakoupíme rajčata (vědomosti) a pak někde seženeme recept na kečup ( stále ještě vědomosti) a snažíme se pochopit, co to všechno chce a jak ten kečup vyrobit. Výsledný výrobek je pak kombinací kvality rajčat, receptu a toho, jak jsme recept aplikovali, tj. zda není příliš řídký, zda jsme ho nepřipálili, neutrhla-li se nám ruka s kořením a v neposlední řadě zda to dobře chutná.

Někteří jdou ještě dál: oni dokonce si pěstují vlastní rajčata anebo sami i ty recepty vymýšlejí. To už je spíše výzkum a ne všichni inteligentní lidé na to mají buňky - to je právě ta "tvořivá síla". Ta žene lidstvo dál, ale pochopitelně není sama. Výzkum se totiž vyvíjí někdy "pomalu" a jindy "skokem". Pomalu, když hledáme nové použití nebo vylepšení, a skokem, když nacházíme nové technologie, metody a koncepty. Bylo by zbytečné stavět jedno proti druhému: většinou je to tak, že až když vyčerpáme způsoby použití a nemůžeme dál, začínáme se zajímat i o tom, jak to dělat jinak a lépe :-).

To je ovšem zbytečné omezení: nikdo nám přece nebrání vynalézat nové věci už tehdy, když na to ještě nemáme vše, co to chce. Nejde tu totiž jen o (třeba) zastaralou technologii, ale hlavně o naše zastaralé myšlení, které je příliš setrvačné, lidově řečeno "líné". Jenže tam je právě ta "horní", neomezená hranice inteligence a tu překročit dovede jen málokdo. Hlavně proto, že se tam neodváží. Asi jako když Římané označovali na mapách oblasti, které neznali, nápisem "zde jsou lvi".