bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME SAMOSTATNĚ MYSLET?
Kapitola: NUTNOST UTAJENÍ




Vojáci ví velice dobře o síle informace - proto vymysleli špionáž. Ví ale i o nutnosti utajení, takže přidali ještě kontrašpionáž. Ale zde se budeme bavit jen o mírových snahách utajení. Ne vždy jde jen o utajení - nejenže nechceme o své práci vyzradit nic, ale chceme o práci těch druhých vědět co nejvíc. Pak je třeba se ještě naučit umění kompromisu - proto se vymyslela výměna vědecko-technických zkušeností. Na škole to není problém, ale v průmyslu, kde je konkurence často n a život a na smrt ( míněno smrt firmy), si ovšem musíte dávat dobrý pozor, aby vás přílišná otevřenost nepřipravila o chléb.



Hned uvedu příklad: jeden český inženýr mi kdysi napsal o své stáži ve Spojených Státech. Stěžoval si, že mu tam žádné zvláštní poznatky neřekli, a to ani když se ptal - a vůbec se s ním nějak moc dlouho nebavili. Nu prosím, já žiji v Kanadě, ale Američané byli vždy naši zákazníci (a naopak) a tyto potíže jsem s nimi nikdy neměl. Šest let jsem  přímo pracoval u americké firmy a věřte mi, je to stejné jako všude jinde na světě. Vytušil jsem, co asi dělal ten náš inženýr špatně a vysvětlil jsme mu, že:

a) se musí ptát s určitým zájmem a hlavně inteligentně, tj. ukázat svými chytrými otázkami předběžnou znalost, kterou jistě má a že
b) musí sám také na oplátku dát zase něco zajímavého on jim - třeba to, jak řešíme problémy u nás doma v Čechách (pochopitelně jen to, co není průmyslovým tajemstvím) a že
c) musí chápat, že oni tam nejsou jen pro něj a musí navíc ještě stihnout svou vlastní práci a že d) já si neberu servítkya řekl bych m u to přímo, ale oni mu to asi sami neřeknou.

Ano, ti odborníci by ho zaučovali na úkor vlastního času - a ten by pak museli dohnat. Jako všude v životě, něco se dá získat zase jen za  něco. Osobně jsem vždy začínal nejprve nabízet já sám: nadhodil jsem Američanům, co my jsme v Kanadě dělali jinak, jaké jsme měli zkušenosti, čemu jsem se museli vyhnout a podobně. Pochopitelně ne detaily, ty  jen u věcí všeobecně známých. To každý odborník ocení, protože právě to: v časopisech nenajdete. A pak začali mluvit oni. Poučil jsem se tedy tehdy nejen já, ale i oni - a dokonce při tom přišli na to, co dělají špatně - stejně jako já jsem zjistil, co bychom my zase mohli dělat lépe. Spolupráce je totiž mince o dvou stranách. Mohli byste říci, že i to, jak přišli na to, co dělali špatně, nám uškodilo, ale to je právě ta druhá strana mince: byli to totiž naši dodavatelé a dodávali nám pak lepší výrobky. Na to, jak to dělat lépe, ostatně už přišli sami.



Ať už jste z Čech či odjinud, zásady jsou stejné. Rozhodně jsme se kdysi dovídali od západu víc, než se oni tehdy mohli dozvědět od našeho tábořiště socializmu - nejen že byli dál (!), ale hlavně proto, že Sověti nařizovali vše přísně utajovat. Slyšel jsem o případu, kdy čeští cenzoři museli vystřihovat obrázky ruských letadel ze západoněmeckých časopisů, které k nám přicházely do Čech - prý kvůli utajení, patrně před těmi samými Němci :-). Rusové se na druhé straně ovšem nejvíc dozvěděli ze západních časopisů, i když to díky své zaostalé technologii pak stejně nemohli vyrábět. Dnes jde spíše o konkurenci průmyslovou než vojenskou a tedy i špionáž čistě průmyslovou. Konkurence mezi firmami vyžaduje od zaměstnanců striktní loyalitu - je vlastně jakýsi druh patriotizmu, věrnosti své firmě. Už proto, že pomáháte-li konkurenci, podhrabáváte tím vlastní firmu a připravujete si vlastně sami kandidaturu na nezaměstnanost :-).

Konkurence je pochopitelně i na úrovni jednotlivců - váš kolega může docela dobře usilovat o vaše místo - nebo ještě lépe o to, co máte oba v merku - a vy byste mu svou přílišnou "upřímností" jen pomáhal škodit vám samotnému. Vím, nemělo by to tak být, ale je to tak už od pradávna. Když víte něco navíc, má to pro vás výhodu ovšem jen tehdy, když to víte je vy sám. Důvěřivost není špatná vlastnost, ale bohužel i když vás třeba  v minulosti nikdo nepodvedl, rozhodně nemůžete věřit, že tomu tak bude i nadále. A pokud tu informaci nepotřebuje, proč mu ji vůbec říkat,  rozhodně mu předem nedávejte detaily - průmysloví špioni sice sami  informaci nepotřebují, ale prodávají ji dál. Jistě jste si všimli, jak se po vynálezu laserové tiskárny objevily po celém světě podobné jako houby po dešti. Technologie to ale není vůbec snadná a detaily právě dodali průmysloví špioni.  



Utajení je někdy velice těžké: počítačová technologie je teď zranitelná víc než která jiná a je neuvěřitelné, že jí vůbec ještě věříme. I takový kódovaný digitální podpis,  je nabouratelný, jak dokázali experti z jedné české firmy. V dříve zmíněné knize o rozluštění německé kódovací mašiny ENIGMA mě zarazila ještě jedna věc: celou válku totiž Němci věřili, že to nikdo nemůže objevit, jak Enigma pracuje. Přitom museli počítat s tím, že se stroj jednou dostane do ruky spojenců - to právě zaručili Poláci. Dobrá, řeknete si, ale bez klíče to nejde, ne? Ano, ale počet klíčů není nekonečný, jde tedy jen  o to, najít ten pravý. A Spojenci věděli  jak na to. V neposlední řadě byly ovšem desítky případů, které měly být Němcům krajně podezřelé. Ale pokaždé se Němci znova a znova  ujišťovali - mylně - že jejich šifry jsou nerozluštitelné. Prostě si přivlastnili  patent na rozum :-). Genialita Alana Turinga a jiných kryptologů  ovšem dokázala problém vyřešit a není divu, že sám Churchill prohlásil, že bez této spousty informací vy druhá světová válka trvala mnohem déle.

Takže informaci je potřeba nejenom získat, ale i utajit, že ji máme :-). Ale nechápejte mě špatně: někdy to, co zjistíte, musíte naopak  i zveřejnit, abyste z toho měli užitek. Uvedu jeden příklad: dělal jsem pro konzultační firmu a naše inženýrské návrhy šly pak na konkurz, kterým se hledal výrobce. Výrobce se našel, ano, byl to jako většinou ten s nejnižší cenou. Tak nízkou, že zjistili, že si málo vydělají a proto začali chytračit. Obvinili nás, že náš návrh nebude pracovat a nabídli se, že to jejich inženýrské oddělení předělá; ovšem že ne zadarmo. Můj šéf začal panikařit a já, protože jsem nevěděl přesně jejich důvody, jsem si musel projít celý náš návrh znova. Nechápal jsem to, dělali to moji nejlepší technici - nic jsem ale nenašel a tak jsem strávil večer před naším společným mítinkem v nejistotách. Co vlastně mělo být v našem návrhu špatné, to utajovali až do našeho mítinku a to tak dobře, že jsem do poslední chvíle nevěděl, co to přesně bylo . . .



Na mítink přišel hlavní manažer výrobní firmy spolu s mladým inženýrkem - to byl právě ten, co křičel "hoří!". Nechal jsem ho mluvit a během jeho řeči jsem konečně pochopil, co tam našel "špatného". Jenže tam  udělal chybu: něco přehlédl. Domníval se totiž, že čipy, které používáme, jsou bez otevřeného kolektoru. Uváděli jsme totiž jen jejich značky a on se zřejmě pořádně nepodíval do katalogu, aby viděl, že tomu tak není. Další chyba: informaci si vždy  musíme překontrolovat!

Pokud by tomu bylo tak, jak tvrdil, pak by to ovšem opravdu vyžadovalo celou elektroniku předělat a samotný kontrakt byl na několik miliónů, -dovede si asi představit tu škodu. Nechal jsem ho domluvit a konečně jsem se chopil slova já. Mírně, zdánlivě bez vzrušení, jsem mu  vykládal, že jsou dva druhy čipů a my že máme čipy s otevřenými kolektory. Trval jako mezek na svém, že nemáme. Další chyba: nikdy si nemůžeme být ničím stoprocentně jisti a musíme si  nechat otevřená zadní vrátka k ústupu. teď bylo ovšem psychologicky důležité, abych s ním nediskutoval, protože by mohl začít mít pochyby a začít různé výmluvy. Jednání by se protáhlo a  jak jsem znal mého šéfa, začal b y zase váhat.

 Předstíral jsem tedy, že mě zviklal a nabídl jsem se, že přinesu katalog, abych se přesvědčil, co a jak a odešel jsem. Věděl jsem stoprocentně, že jsem měl pravdu - vždyť jsem vše ještě večer znova zkontroloval. Schválně jsme je nechal  v místnosti samotné, kde naši nepřátelé (jak je jinak nazvat?) už detailně projednávali s mým šéfem, jak to vše (draze) opraví.  Aby se ještě více zahrabali, sebral jsem v mé kanceláři katalog, ale hned jsme zpátky nešel. - šel jsem si před budovu v klidu zakouřit.  Když už jsem odhadl, že se odhadují o ceně, vstoupil jsem  do místnosti a s velkým uspokojením jsem prohlásil, že jsem měl bohužel  pravdu a že teda jakákoliv oprava odpadá. To bylo určeno mému šéfovi,  než zase začne váhat.  Celé to zdržení a ostuda šlo na úkor toho mladíčka, který byl z toho celý červený.

To máš za ty hodiny starostí, co jsi mi nadělal - říkal jsem si - vždyť by mě to stálo i můj job!. Jeho manažer se zvedl - co mu zbývalo - a celý vzteklý odcházel. Mladíček ještě něco blekotal, ale jeho šéf ho okřikl, že to už stačí, a tlačil ho ze dveří ven. Osobně jsem ho ale podezříval, že toho inženýrka předtím navedl, aby nějakou tu "chybu" našel, aby nám to pak mohli zaúčtovat a tím si vynahradit to, že původně žádali nesmyslně málo.  Nu ano, výdělek z toho měli sice malý, ale díky tomu "podhodnocení" ceny zase alespoň vyhráli konkurz a dostali práci pro své zaměstnance. A možná tím zase jinou firmu, která udělala správný, to znamená větší odhad ceny, neférově připravili o kontrakt. Patrně se nepodbízeli s cenou schválně, ale udělali asi jen chybu i v odhadu. A jejich manažer na to nepřišel - i teď byl ještě tak nedbalý, že si "nález" svého podřízeného předem neověřil a zasloužil se vlastně  o tu ostudu také.

Náš šéf byl ovšem šťastný jako blecha, ale já mu nemohl odpustit, že nám nedůvěřoval. Vtip byl v tom, že celou tu modifikaci by musela bývala zaplatit naše firma, která vlastně dělala celý design sama - výrobek šel k našemu zákazníkovi a cena byla předem smluvena, na modifikaci by nebyly peníze. Prostě průšvih první třídy a já bych byl asi ten první, který by byl obětován. Jak jistě vidíte, byl jsem na toho mladíčka ještě moc hodný. Mohl jsem - a měl jsem právo - ho zcela zesměšnit, případně ještě ukázat, že nedovede ani číst v katalogu. A protože pak musel se mnou celé dva roky spolupracovat při výrobě toho, co jsme navrhli, mohl jsem mu to tisíckrát vrátit. Ale to už by bylo zase přehnané - spolupráce by se změnila v bitvu a utrpěli bychom i my. Člověk má také přesně vědět, kdy co použít a kdy přestat. A já koneckonců potřeboval i tu spolupráci a mohu říci, že jsem pak u žádného projektu už asi lepší ani  nezažil :-).

Jak vidíte, informace je nejen důležitá, ale zároveň i velmi křehká věc. Nejprve si ji musíme pořádně zkontrolovat a když si ji ověříme, musíme s ní pak zacházet takticky a delikátně, jinak se nám vymstí nebo se zvrtne v dezinformaci.