Nevím, proč se to někde píše odděleně, jakožto Little Big Horn - jak už jsem řekl, původně to bylo jen jméno oné říčky Little Bighorn, to druhé by mohlo naznačovat jen jméno sídliště, jenže tehdy tam nic nebylo. To je ovšem jen jedna z menších nejasností kolem bitvy, těch větších je daleko víc. Tak například počet padlých se liší - některé mrtvoly byly zohaveny k nerozeznání, ale většinou se uvádí zaokrouhlené číslo 210 až 260. Také původní počet sedmého regimentu se liší podle toho či onoho pramenu, ale číslo 750 se považuje za dost přesné. Ovšem podle počtu těch, co to přežili, by jich muselo padnout více, ale asi s ejich pár ztratilo cestou. Počet všech indiánů, kteří se zúčastnili bitvy, se odhaduje na "několik tisíc", přičemž se vyskytuje srovnání "desetinásobná přesila". Vzhledem k tomu, že kavalerie byla rozdělena prakticky na tři části a to na na šířce fronty až 10 km, je dokonce sporné, jak se ten násobek bere. Čísla mezi 5000 a 1000 jsou běžně citována, ale indiáni sami si počty nevedli. Další nejasnosti jsou v průběhu bitvy, v rozkazech G.A. Custera a hlavně v tom, komu dávat vinu. Dále uvádím jen známá fakta kolem bitvy z různých pramenů, zatímco spekulace, kdo má jakou část viny, jsou čistě moje. (Názvy jednotek překládáme takto: platoon je četa, company je rota, batallion je prapor a regiment je pluk).
Expedice.Custerův regiment patřil k oddílu, které velel generál A. H. Terry, zatímco dva další oddíly komandovali brigadier-general G. Crook a plukovník John Gibbon. Custer vytáhl na expedici 17 května 1876 z pevnosti Abrahama Lincolna v Dakotě, když předtímrozdělil svůj regiment na dvě části: pravému křídlu velel major Marcus A. Reno a levému kapitán Frederic W. Benteen. Navíc tam byly 3 kompanie pěchoty a jeden platoon s Gatling guny, také pod majorem Renem a asi 40 indiánských scoutů (uvádím originální pravopis, abych to nepletl se Skauty neboli Junáky) kmene Arikara.
Gatling gun byl předchůdce kulometu, s úctyhodnou kadencí 600 až 1200 ran za minutu. Kalibr byl různý, nejmenší asi 1cm, největší až 2,5cm. Byl rotačního typu, s šesti hlavněmi, otáčenými klikou a jeho vynálezce Dr. Gatling - ano, skutečně to byl doktor mediciny - který se domníval, že tím zkrátí války a ty se tak stanou humánnější. Jak dalece se mýlil, dokázala hlavně první světová válka. V roce 1911 byl gatling překonán jinými typy, jako byl "Maxim" a podobně. Dnes, při rotačním pohonu elektrickým rychlotáčkovým motorem, se staly gatlingy opět standartní výzbrojí, především u letadel, a jsou pochopitelně značně rychlejší a spolehlivější než jiné typy kulometů.
Taktické plány.Celý regiment se spojil opět 21 června u ústí řeky Rosebud. Tam měl
také Terry, Gibbon a Custer poslední poradu na parníku Far West. Gibbonova pěchota
s druhou kavalérií majora Brisbina měla jít podél řeky Yellowstone a pak na
jih, zatímco Custer se sedmou kavalérií šel na jih podle Rosebudu, měl překročit
Little Bighorn a vrátit se podle jeho toku. A tehdy udělal Custer podle mého
názoru první asi tu největší chybu: byla mu nabídnuta baterie gatlingů (nevím, kolik jich tam přesně bylo, nejméně dva, patrně ale víc), což on odmítl, že prý by ho to zdržovalo (přitom ale měl kolonu 12 mul, které
nesly bedny s náboji a nebyly asi o nic rychlejší než muly s gatlingy). Podobně odmítl i nabídku čtyř kompanií od druhé kavalerie a
řekl, že sedmá na to stačí sama - jedině si vzal šest scoutů od už zmíněného
kmene Crow, kteří znali dobře krajinu a zvyky svých starých nepřátel, Siouxů. V Custerově odmítnutí je jasně vidět to, že svého nepřítele podceňoval.
To byl také můj hlavní bod v internetové diskuzi, který se někteří "kastrovci" snažili všelijak
eliminovat, ale nakonec museli přece jen uznat, že by se Custer s
gatlingy dokázal asi uhájit a k masakru by asi sotva došlo. Snažili se tedy najít jiné důvody, proč Custer gatlingy odmítl. Další bod byla volba terénu: kavaleristé museli sestopit s koní, čímž se ztratila jejich hlavní síla - indiáni útočili na koních a snadno je obklíčili. Custer se tak zbavil výhody kavalerie - její rychlosti a pohyblivosti. Zatímco Custer volil coby místo obrany na vše strany otevřený svah, major Reno, který se se svými vojáky zakopal na okraji útesu (jak uvidíme dále), se dokázal bránit celé dva dny. Mírně hornaté okolí Little Bighornu nebylo totiž zrovna vhodné pro boj kavalerie, ale spíše pro pěchotu. Pomalá střelba z jednoranovek by musela být navíc hodně přesná, aby měla stejný výsledek jako rychlá
střelba indiánů z opakovaček, kde si mohli dovolit častěji minout cíl. Indiáni tím pádem mohli útočit na koních a o to těžší zase bylo se do nich strefit.
Další postup.
Už 22 června oznámili scouti Custerovi existenci indiánské vesnice daleko před ním, kde mělo být podle odhadu asi 1500 bojovníků. Tam také udělal Custer svou druhou, navíc nepochopitelnou chybu - zrušil přidělení jednotek jednotlivým velitelům a sdělil jim, že to rozhodne později. Důvody pro tento jehozřejmě nesmyslný rozmar zatím nikdo nedokázal zjistit.
Je jisté, že ovšem Custer hodně spěchal: jen za jediný den, 23 června, urazili kavaleristé celých 60 kilometrů. Dvacátého čtvrtého pak Custer vyslal dopředu Arikara scouty, kteří mu přinesli zprávu, že se Siouxové utábořili v údolí u Little Bighornu. Ovšem to byl ještě Custer daleko a nemohl ani vesnici vidět. V poledne 25ho pak rozdělil svůj regiment na tři části - zřejmě plánoval obchvat - což se ukázalo jako další, rozhodně velmi kritická, chyba. Reno dostal tři kompanie, Benteen také tři, Custer si nechal pět a jedna byla ještě vzadu na podporu mul, které nesly náklad a náboje.
Benteen byl vyslán vyzkoumat krajinu nalevo, Reno dostal levé křídlo a Custer se vydal s pravým křídlem na sever. O tom, ž poměrně dobřvěděl, kde se vesnice nachází, svědčí přiložená mapka: jeho oddíl zaútočil na opačné straně vesnice než Reno, teda typický obchvat. Později poslal posla Renovi s rozkazem, aby okamžitě zaútočil na vesnici. To také Reno udělal, ale jeho dvě stě mužů byl napadeno dobře mířenou palbou od silné přesily indiánů . Podařilo se mu sice zaútočit, ale byl zahnán zpět do lesíka a později se kavaleristé sevyšplhali zpět na příkré svahy u řeky a tam zaujali obranné postavení. Indiáni zřejmě vytušili Custerův záměr a byli na něj dobře připraveni. Ten zatím táhl údolím, kde ho sice nebylo vidět, ale zároveň neviděl zase on, co se jinde děje.
Bitva.Nešťastní Renovi kavaleristé se zatím snažili zakopat na kopci, ale z
nedostatku lopatek museli používat jen nože a sekerky. I když se jim
po delší době podařilo vybudovat malé jamky pro ležící střelce, přesto
jich hodně předtím ještě zahynulo. Později k nim dorazil i Benteen s třemi
kompaniemi a kompanie s municí. Měli tedy jen o pětinu více vojáků než Custer,
ale přece se dokázali uhájit, díky prozřetelnosti majora Reno.
V té době už také uslyšeli výstřely z místa,
kde asi byl Custer. Také on se snažil překročit řeku, ale také marně.
Ten se konečně dostal na pahorek, kde mohl vidět celé údolí. Jaké bylo asi jeho překvapení, když
objevil, že počet indiánů byl podstatně větší, než čekal a navíc, že
místo aby překvapil on je, překvapili oni jeho. O tom, že i tam ještě předem rozdělil
své kompanie, usuzujeme podle pozice mrtvých vojáků, ale je možné, že se
to stalo až během bitky. Bitva se vedla hlavně střelnými zbraněmi, přičemž
indiáni měli, jak už jsem napsal, velké množství opakovaček, které navíc ještě donesly dál,
než jednoranovky kavalerie. Indiáni byli také dobří střelci. Podle vyprávění očitého svědka
jeden indiánský ostřelovač zastřelil dva jeho kavaleristy a třetího
zranil, než byl sám také zastřelen. Odvaha obklíčených vojáků prostě nemohla překonat
velký počet a techniku protivníka. V poměrně krátké době bylo všech pět
kompanií - přes dvě stě mužů - kompletně zmasakrováno.
Reno by mu ovšem stejně nemohl přijít na pomoc, protože byl sám obklíčen a kromě toho byl vzdálen 7 kilometrů a zničení Custerova oddílu patrně netrvalo nijak dlouho. Navíc Reno zprvu ani netušil, jak špatně na tom Custer je. Také Renovi kavaleristé měli velké ztráty, tak veliké, že v blízkosti zřídili provizorní lazaret pro zraněné. Ti ovšem trpěli žízní - vojáci neměli žádnou vodu za posledních 36 hodin - a tak se pár odvážlivců proplížilo k řece. V noci boj pochopitelně přestal a pokračoval ještě celý druhý den až do večera, kdy se indiáni stáhli. Ráno se ukázalo proč: k místu totiž dorazily jednotky generála Terryho a plukovníka Gibbona - ale to už byli indiáni dávno pryč. To samo potvrzuje to, že by spojenými silami celé expedice bylo tehdy možno klidně indiány porazit nebo že by se Siouxové prostě bitvě vyhnuli.
První zprávy.. Podle tehdejších novin New York Times ostatní generálové (včetně Shermana a Sheridana) připisovali vinu Custerovi, protože neopatrně napadl indiány (kterých podle některého odhadu bylo 5 tisíc, podle jiných dokonce 10 tisíc), místo toho, aby počkal na posily. Zřejmě si chtěl zajistit vítězství jen pro sebe. Jak jsem už napsal, to byla jen jedna z jeho chyb. Indiánům se totiž podařilo Custera také dokonale obelstít - to se ovšem dnes moc nezdůrazňuje. Je jisté, že věděli o každém jeho kroku (to jsem také nikde neviděl nijak zvlášť zdůrazněno, ale jistě to hrálo velkou roli). Oni totiž zaútočili až tehdy, když věděli, jak se tím svým rozdělením jednotek neprozřetelně oslabil. Zřejmě také spoustředili větší nápor na jeho křídlo, protože věděli, že tam je. Je jen nepochopitelné, že ač už pár dní předem věděl, že je v těch místech tábor Siouxů a Cheyennů a musel tušit, že už ani on pro ně nebude žádným překvapením a že oni o něm - jako obvykle - ví víc, než on o nich, přesto se rozhodl zaútočit. I sám Terry mu poslal zprávu, že o té vesnici ví, ale zároveň ho vyzval, aby tam na něj počkal a neútočil. Navíc noviny připomínají, že celá expedice byla už od začátku špatně financována - sem patří jistě i celkem zastaralá výzbroj kavaleristů. Dnes už nevíme, jestli náhodou to nebyl Terry, který Custera za každou cenu popoháněl, ovšem tajně - ale důkazy o tom nejsou. Každopádně by s tím historici už dávno vyrukovali, už jen proto, aby očistili Custera.
Další zajímavý dokument je armádní report majora Reno, hned po bitvě.
Aniž by dával vinu Custerovi, musel konstatovat, že za ním vyslal marně tři posly
o pomoc. Buď nedojeli, hádá, nebo už byl tehdy Custer mrtev. Reno také
pochválil Benteena za jeho prozírovaost, že se k němu hned připojil a zvláště
za odvahu: v jedné situaci totiž Benteen zaútočil na indiány - tehdy, když
hrozilo, že by mohli zabrat jeden důležitý úsek. Bez jeho pomoci by se
Reno rozhodně nevydržel bránit celé dva dny.
Slavný Lakota.
Zajímavou pozici zaujímá v celé historii náčelník Siouxů (kmene
Lakotů, Hunkpapa), totiž sám Sitting Bull (indiánským jménem Tatanka Iotake).
Už od roku 1863 se zařadil do boje proti bělochům, ať už v povstání v
Minnesotě nebo při obklíčení pevnosti Fort Rice. Byl to on, který hrál
velkou roli v sjednocovacím hnutí indiánů a i když u Little Bighornu sám
nevelel - indiáni měli daleko lepší vojevůdce, jako třeba Crazy
Horse - prosazoval jednotný postup a byl , jak se říká, spiritual leader,
neboli duchovní vůdce. Proto se jeho jméno - a jistě právem - spojuje s onou
bitvou víc, než jména jiných indiánů.
Když po bitvě indiáni odtáhli, bylo jim jasné, že nezbývá, než táhnout dál a dál na sever a že je armáda bude jistě pronásledovat. Konečně přešli hranice do kanadského Saskatchewanu, kde zažádali kanadskou vládu o asyl. Bylo jich pět tisíc, to jak se k Lakotům připojovaly i další kmeny. Kanadská vláda tam nechala blízko postavit pevnost Kanadské Jízdní policie, hlavně proto, aby udržovala klid, případně na ochranu místních indiánů, kteří se Siouxů báli. Tato Fort Walsh dostala později jméno podle jejího prvního velitele, superintendanta Jima Walshe. Siouxové totiž stejně začali dělat rozbroje proti místním kmenům, asi proto, že se tyto nepřijaly k jejich boji. Dělali tedy rozbroje i v jinak pohostinné Kanadě. A tehdy se Walsh vyprávil sám, jen s jedním scoutem, do vesnice plné Siouxů, aby jim dal ultimatum: jestli s enebudou chovat, řekl, bude se Queen Mother (rozuměj královna Viktorie) velice zlobit.
A teď si to představte: Siouxové, kteří byli svou krutostí známi jako
postrach západu (nejen bělochů, ale i jiných indiánských kmenů), z
toho byli tak překvapeni, že je ani nenapadlo, zda vlastně Jim jako každý
dobrý hráč pokeru třeba jen tak neblafuje. Faktem bylo, že by
se sice Viktorka zlobila, ale jemu samotnému by už tak asi mohla poslat jenom věnec.
Ať už ale blafoval nebo ne, odvaha to od něj byla a ta na statečné Siouxy vždycky
platila. A tak ho a jeho scouta ani nezmučili, ani nezabili, ale ještě je naopak oba "nepoškozené"
propustili zpět. A aby mu alespoň něco dali na cestu, tak mu ještě slíbili,
že už nebudou zlobit. Asi to tak i mínili, protože si hned také zažádali
o azyl v Kanadě - a jestli jste někdy jednali s kanadskými emigračními úředníky,
jistě víte, že ti vůbec žádné legraci nerozumějí.
Srovnání s Walshem.
Zde se přímo vnucuje srovnání Walshe s Custerem: vždyť v obou případech
šlo o ty samé Siouxy a o odvahu, možná až bravado, kterou my dnes už
těžko pochopíme. Ale taková tehdy byla doba. Zbývá snad dodat jen to, že
také kanadská politika byla jiná než americká: pár stovek mountíků zde dokázalo udržet
v klidu větší teritorii než celá U.S. kavalerie s několika tisíci vojáky.
Tehdejší vláda J. MacDonalda ovšem měla dost problémů se svými kmeny a
tak by bývala nejradši poslala Sitting Bulla zpět, ale to by zase mohlo
znamenat válku. A tak se handrkovali, až Siouxové zatím ulovili i toho
posledního buvola, co se tam před nimi marně skrýval. Kanaďani jim sice nabídli,
že je naučí, jak se pěstuje obilí (tak jako to dělali, i když někdy dost pod
tlakem, s místními indiány), ale na to byl Sitting Bull jaksi moc
konzervativní. "Naši otcové a otcové otců našich otců," řekl,
"se vždycky živili jenom lovem buvolů..." A tak se po čtyřech
letech pobytu v Saskatchewanu a po marném pokusu zapojit do svého boje také místní
Cree a Blackfoots, nakonec dohodli s vládou Spojených států, dostali asyl a odešli do svých rezervací v Severní Dakotě.
Dnes před budovou Fort Walsh stojí sousoší, připominající
známé setkání Walshe se Sitting Bullem. Po odchodu Siouxů se také cesty těch
dvou rozcházejí. Bull odchází k buffalo-billovskému cirkusu, totiž jeho známé
Wild West Show, na jejímž turné se pak ještě jednou vrátil do Kanady, ovšem
do té východní. Obecenstvo ho tu vítalo jako hrdinu a největší atrakcí
show byly ovšem dobře sehrané bitky Billových kovbojů s Bullovými indiány. Oba se dokonce
nechají spolu vyfotografovat a naváží přátelství na život. Po roce ale
neklidný Sitting Bull opět od show odchází a je nakonec zabit indiánskou
policií při jedné přestřelce.
Také major Walsh po nějakém čase opouští Kanadskou Jízdní Policii a odchází
zpět do civilního života. Vrací se na východ do Ontaria, kde se stává úspěšným
byznysmenem.