Hned na severu státu leží pak ledovce (Glacier National park) a je jich tam požehnaně: rovných padesát, některé opravdu nebezpečné i pro horolezce a navíc je tam ještě asi dvěstě jezer. Celá oblast měří asi 4 tisíce kilometrů čtverečních a jak už jsem psal, je spojena ještě s kanadskou sekcí na t.zv. International Peace Park. Většinu míst ale můžete navštívit jen pěšky nebo na koni, přičemž si musíte dávat pozor hlavně na medvědy a cougary (též pumy), kteří mohou být velmi nebezpeční - několikrát ročně jim padne za oběť pár neopatrných turistů.
Napsal jsem, že jsme od Watertonského jezera vyrazili na jih, ale není to tak zcela pravda. Museli jsme je objíždět - nejprve na jihovýchod a pak se vracet na jihozápad, až jsme se dostali na jih, k jezeru Svaté Marie (St. Mary Lake). Leží na východní straně Skalistých Hor a dostanete se k němu přímo autem a to jedním z mnoha "vstupů" do parku. Park má asi 1000 kilometrů různých stezek a trailů, většinou jen pro pěší či jezdce na koni. Je ideální pro rybáře, jsou tam pstruzi i whitefish (český překlad neznám, rozhodně ne bělice, jsou daleko větší - a abych nezapomněl, rybářský lístek tam nepotřebujete. Jezero má zdánlivě bleděmodrou vodu - což typické pro vodu z ledovců a je to opravdu kouzelné místo, které bylo kdysi velmi populární, ale s příchodem války už dnes trochu zapomenuté. Kolem je několik masivů hor s bílými skalami, tak typickými pro Montanu, a v jejich středu právě leží ono kouzelné jezero.
Cesta kolem jezera.
Vzali jsme to po stezce kolem vody a celou cestu šla před námi asi tak deset metrů jakási srnka. Když jsme se k ní přiblížili víc, než na tři metry, tak poposkočila, aby si udržela stejnou vzdálenost, ale vedla nás dál. Jako průvodce asi placena nebyla, ale v místě se vyznala. Když si ji konečně Aťa několikrát nafilmovala, došel jí najednou film ve foťáku, takže jsem zbytek zachytil naší video-kamerou. Aťa byla nešŤastná: bylo toho tolik na focení! Na cestě zpět jsme se stavili v turistickém středisku, kde jsme nakoupili další zásoby filmu a obdivovali vycpaného medvěda, jehož stopu - velkou jako obě mé dlaně - tam mají otisklou v sádře.
Od Mary také vede známá cesta s překrásným názvem Going-to-the-sun (Jdoucí ke slunci) a nebyl to jen název, který byl překrásný. Dříve tam byl jenom "wagon trail" - cesta pro kryté vozy, až teprve v roce 1925 se rozhodli vybudovat cestu skrze Logan Pass (Loganův průsmyk, 2036 metrů nad mořem) ), asi 80 km dlouhou, kterou dokončili až v roce 1933. Vaše auto s trajlerem ale nesmí být delší než 21 stop, t.j. asi 7 metrů, jinak byste to nevytočili a spadli. Je to snad nejkrásnější cesta na světě - kolem vás se tyčí velikáni s vrcholy pokrytými sněhem a ledem, pod vámi propast 700 metrů hluboká - ale na takové jízdy jsme si zvyklí už ve Wyomingu. Silnice traverzuje napříč přes Rockies, a udržuje si úhel 6 stupňů, vyšplhatelný (ach ta čeština!) každým normálním autem. Také se dbalo o to, aby nebyla cesta v letní sezóně zasněžena (proto se klikatí jen na jižní a západní straně hor),přes zimní sezónu (říjen až červen) je ovšem zavřena. Je to také opravdustavka inženýrsky náročná, podobně jako jiná namáhavá cesta ve státě Wyomingu, která přetíná pohoří BigHorn.
Když vyjedete na druhé straně, jedete už po rovině; kolem jezera Mac Donald, které je 15 km dlouhé a jeden a půl široké, a je napájené ze Sperryho ledovce, kam se také může jít hajkovat ( hike je vlastně jakékoliv lezení po horách, horolezení je climbing). Jedete pacatým údolím a nad hlavou se vám zvedají zasněžené hory, dva kilometry vysoké, ale tady dole to vyzerá malebně jako ve Švýcarech. Ubytovali jsme se na jednu noc v místě zvaném Hungry Horse, ale ještě jsme si ten den vyjeli prohlédnout si přehradu Hungry Horse Dam - jen jsme nezjistili, proč by zrovna tam tam měl mít ten kůň hlad. Ještě nahlédli do města Whitefish, proslulého svým zimním festivalem, ale nechtělo se nám na něj čekat půl roku, tož jsem se vraceli zpět k onomu místu s nenasytným koníkem, se jménem, které mu určitě dali ještě Indiáni.
Macdonaldovo jezero.
A navečer jsme ¨znovu zajeli k Macdonaldovu jezeru. Ptáci kroužili nad jezerem a slunce zapadlo. Všude bylo ticho, to hory uléhaly ke spánku. Ještě než jsme zajeli do motelu, stavili jsme se v místním trading postu. Byl postaven jaksi kolem stromu, jež byl také jeho hlavním podpůrným trámem. Strom už byl ovšem mrtvý, jinak by se jim asi časem zvedala střecha nad hlavou. A ano, vzpomínám, že tama prodávali hole opatřené zvonečkem, to prý se vám budou medvědi vyhýbat jako poutníci malomocným. Pojedli jsme v místním ponorkovém baru (submariny jsou takové ty stopu dlouhé žemle, plněné masem a zeleninou) a prohlíželi si na stěnách obrázky pařížského či londýnského metra, tak jak asi vypadalo na začátku tohoto století - byly to totiž ilustrace jako z verneovek.
Ráno jsme vyrazili zpět: museli jsme totiž objíždět celý Ledovcový park a to z jihu, kolem West Glacier (to je vlastně nejzápadnější brána do parku) a vrátit se na druhou stranu Rockies. West Glacier je ovšem místo pro snoby: všude jsou golfová hřiště a jedno z pravidel říká: "Nestrefujte se prosím míčky do jelenů a neházejte po nich holemi". Tato cesta měla jen mírné stoupání, a nebyla už tak dobrodružná, ale rozhodně byla zajímavá. Na svazích se pásly bílé chlupaté horské kozy, většinou na místech, kde byla asi také sůl. Napravo se zdvíhaly železniční mosty trussles, takové ty viadukty z trámů, křižující hluboká údolí; některé z nich ještě ze dřeva. Měli jsme přeplněný plán: po objetí jižního cípu se podívat ještě na několik jezer, co ležela víc na sever. Když se totiž podíváte na mapu parku, vypadá jako plíce s žebry z obou stran - to jsou řeky a na začátku konci skoro každé je nějaké jezero.
Vzali jsme tedy vstup zvaný East Glacier Park, pak ven a zase dovnitř k místo zvanému Two Medicine Valley, odkud vyrážejí různé výpravy na koních do hor, na t.zv. horseback tours. Jméno ovšem klame, není tam žádná nemocnice, dokonce ani ne lékárna - "medicine" má totiž pro indiány širší význam: znamená to i amulety, léčivé byliny, různá kouzla a dokonce i alkohol. V kanadském Jasper Parku je dokonce jezero Medicine Lake, jemuž dali jméno jen proto, že jednou za rok zcela mizí, takže jeho voda bude asi nějak léčivá :-). A nahoře ještě Many Glacier Region, kde není, jak název napovídá, jenom hodně ledovců, ale také několik vodopádů, bez kterých si nelze Montanu ani představit.
Na jih od Glacier Parku se rozkládá t.zv. Flathead National Forest (10 tisíc km čtverečních), ten už je méně hornatý a pro nás i méně zajímavý. Uháněli jsme raději dál na východ, abychom se dostali na jednu ze dvou hlavních silnic Montany, totiž na severojižní č.15, na které bylo další místo naší zastávky: město Great Falls, a také - jak jsem se domníval podle názvu - Grandiózní vodopád . . .