Autor :
Jan B. Hurych
hurychj@tnt21.com <1>
Název :
MONTANA, MY LOVE
1. WATERTONSKÉ JEZERO
Byla to vlastně otázka dobrého plánování: začali jsme na západním cípu Montány, pokračovali dolů na jih kolem Skalistých hor a pak na východ, až k Severní Dakotě a odtamtud pak zase domů na sever (na přiložené mapce jsem označil místa zastávek modře). Naše stará Firenza už sice měla za sebou přes stopadesát tisíc kilometrů, ale šlapala ještě dobře - a jelikož se jednalo o hornatou krajinu, tak my museli také, semtam na nějakou tu menší horu, když se nedala vyjet. Čekala nás třítýdenní dovolená a řeknu vám, že každá její minuta stála za to . . .
Naše první zastávka byla ještě v Kanadě. Vyrazili jsme ze Saskatoonu brzo ráno a večer už přespali v Albertě, v městě zvaném Medicin hat, podle klobouku jednoho indiánského medicinmana, který ho tam v nějaké bitvě ztratil a jeho strana pak i tu bitvu, i když patrně nejen kvůli tomu klobouku.
Druhý den jsme po několika hodinách jízdy dojeli až na hranice, do místa zvaného Waterton Lakes National Park, lépe řečeno do městečka Waterton u jezera Waterton. 
Větší část toho jezera patří Spojeným státům a tak jsem se hned nalodili na okružní parníček, který nás zavezl na druhou stranu a zpět. Podle prohlášení kapitána má tato oblast všechny druhy počasí: stačí jen chvíli počkat a už je zase jiné. Měl pravdu: zažili jsme slunce, déšť, bouři na jezeře a pak opět slunce, zamračeno a navečer opět nádherný rudý západ slunce. Jak tam meteorologové předpovídají počasí, to se mně radši ani neptejte -ačkoliv to bue asi lehké: ať řeknou, co řeknou, mají vždy pravdu. Podobně jako v Kanadě: zde jsou předpovědi velmi přesné, až na místo a čas.
Asi se divíte, proč jsme ve Státech nezůstali - ale na druhé straně jezera, jak je vidět na fotografii, toho moc není, jen hory, les a medvědi. Parníček většinou používají hlavně horolezci, aby se dostali rychleji do nitra blízkého amerického Montana's Glacier National Park, ledovcové oblasti s dlouhým jménem a reputací opravdové wilderness, t.j. divočiny - oba parky se defakto sloučily už roce 1932 a dostaly společné jméno prvního International Peace Parku, t.j. Park mezinárodního míru. A peace (mír či klid), tu také je: hranice jde totiž vodou a na druhé straně, v USA, nás nečekali žádní celníci - kdo by šacoval horolezce nebo turisty, co se ještě ten den vrací zpět, jestli náhodou nepašuji smrkovou šišku? Je to totiž místo, kudy se zase musíte vrátit, hory a ledovce tam jen tak nepřelezete.
Cesta lodí.
Už cestou na lodi jsme mohli pozorovat , jak nad námi krouží zlatohlavý orel, aby pak usedl na suchý strom naproti na břehu, kde patrně bylo jeho oblíbené pozorovací místo na lovení ryb. Břehy jsou tam strmé a tak nebylo divu, že jsme také uviděli na svazích dvě rodiny medvědů - vlastně jen medvědic s mláďaty, otec je opustil už dávno a jestli se vrátí, tak jen proto, aby mladé sežral - čemuž se právě medvědice, jako každá dobrá matka, brání. Ještě než dorostou, tak je ale i ta matka opustí, aby se sami "otrkali", musí se totiž zase starat o další. Zajímavé je, že ve skupině, kterou jsme uviděli, byla jedna matka-mědvědice černá a jedna hnědá, zřejmě mezi nimi nevládne žádný rasismus a dokonce se i umí spojovat, když jde o nebezpečí. Nebo že sispolu také rády - jako ženské - také poklábosí? Jistě bylo dobře, že jsme byli na lodi - mědvědice chrání své mladé jako lvice a zvědaví turisté jsou asi všude.
Park je proslavený nejen květenou (asi 800 druhů!) a faunou (60 druhů zvěře a 250 druhů ptactva), svými nádhernými fotografickými sceneriemi a skvělými horskými traily, ale i přísnou správou na ochranu přírody. A to není opravdu lehké, tohle všechno ochraňovat, koneckonců na to mají celou řadu rangerů (tak nevím, je to hajný, lesník nebo myslivec?).
Městečko Waterton je jen něco málo přes sto let staré, ale je tam živo. Až moc - ubytovali jsme se, aniž bychom to tušili, naproti diskotéce a tak jsme se příliš nevyspali. Ještě večer jsme se ale poprocházeli po břehu jezera a procourali městečko křížem krážem (a naopak) a ocenili kouzelný pohled na známý scénický výborně postavený hotel, živý přístav s marinou i nákupní středisko Tamarack Mall.
Pokud nevíte, co je to tamarack, nic si z toho nedějte, já to také nevěděl. Není to tamaryšek (tamariscus), jak by se čekalo, alelarx laricina, také ovšem strom (druh modřínu), jemuž toto jméno dali algonkvinští indiáni. Podobně jako ho dali Jackovi Kootenay (podle kmene "coo-tinneh" - lidé od řeky", u kterých se nějakou dobu zdržoval), pionýrovi, který nejen že v jižní Albertě objevil naftu, ale dokázal se zasadit o ochranu tohoto i jiných parků. Jeden park v Kanadě se dokonce také jmenuje Kootenay.
Ráno nás pro rudém západu ještě čekal rudý východ, jenže my jsme raději zamířili oklikou na jih, do Montány.