Z Billingsu jsme jeli na východ do městečka Custer a pak dolů na
jih do Hardinu, a přes Crow Agengy, což je něco jako rezervace, dolů podél
řeky Bighorn (to je mimochodem název horské ovce, s ohromnými, zatočenými
rohy) k přehradě Yellowtail. Ta leží na konci Bighorn kaňonu, který se táhne
až zezdola až Wyomingu.
Přehrada byla postaven a roku 1968 a její účel byl několikanásobný:
generace elektřiny, zavlažování, správa ryb, rekreace, zásobník užitkové
vody a zábrana záplavám. Má 4 generátory, každý 63 megawattů, poháněných
dvěma turbinami a dodává přes milion megawatthodin ročně. V přehradní
správní budově je informační středisko, kde najdete všemožné fotky,
exponáty a mají tam i krátké filmy, dosvědčující užitečnost přehrady.
Nahoře na hřbetu přehrady vede polokruhová cesta (hráz je totiž do oblouky, asi jen 7 metrů široká a 500 metrů dlouhá, jíž se dá přejít na druhou stranu kaňonu. Pohled dolů s té ohromné výšky - 160 metrů - je uchvacující (viz foto). Vrchol přehrady je 3660 metrů nad mořem . Před přehradou se vytvořilo jezero, asi 10 km dlouhé, zabírající 7000 hektarů, s objemem vody 1182 000 kubických metrů a průtokem vody 2600 kubických metrů za vteřinu. Jezero je zdroj zábavy ty, co mají rádi vodní sporty i potěšení pro rybáře. Jen v jediném roce ušetřila přehrada na několik desítek miliónů dolarů, které by jinak stály škody povodněmi. V okolí žijí stáda jelenů, doivokých koní i jiné zvěřě.
Bighorn Canyon se místy podobá Grand Canyonu v Arizoně, a jeho stěny až 330 m vysoké na nás udělaly patřičný dojem. My jsme se ho dotkli už jednou, když jsme projížděli Wyoming a jeho Bighorn Mountains. Tam dole nám přehřálo naše staré auto a zatímco jsem už v duchu viděl kroužit supy na úzkém pruhu nebe nad kaňonem, osud k nám byl milosrdný. Auto se po vychlazení opět rozjelo a pak klidně zdolalo celé to stoupání nahoru, až k Ďáblově věži (Devil Tower, známá hora z filmu "Setkání třetího druhu" a opravdu vypadá jako ve filmu :-))
Little Bighorn.Obrátili jsme to na sever, a pak malinko na jih, k ústí řeky Little Bighorn. To také vysvětluje, že nejde o slovní hříčku (malý-velký), ale o jeden z přítoků řeky Bighorn. Tam se totiž svedla snad nejznámější bitva t.zv. indiánských válek ( 25 květba 1876), která skončila tou největší porážkou US kavalerie a to spojenými indiánskými kmeny Siouxů a Cheyennů. Není Američan, který by neznal ony dvě historické bitvy: tuto a Alamo, kde teda zase dostali na frak od Mexikánů. Na jejich obhajobu je třeba říci, že u Little Bighornu čelili desetinásobné přesile a u Alama ještě daleko větší. Ovšem u Alama šlo o rozvážný akt vlastenectví, zdržet nepřítele za každou cenu - obránci věděli, že budou nakonec všichni pobiti - zatímco u Little Big Hornu šlo o sérii opravdu hloupých chyb (jak uvidíme v příští kapitole). pro indiány to ovšem byla ta nejslavnější bitva vůbec,a si ajko pearl Harbour pro Japonce.
Než vjedete do oblasti bitvy, uvidíte na pravé straně národní vojenský hřbitov (založený 1789), kde nejprve leželi pohřbeni jen vojáci z indiánských válek, ale pak už sem ukládali i mrtvé z jiných válek, těch pozdějších. Hned dál pak stojí budova muzea, jejíž část je nyní věnována konečně i historii "té druhé strany", indiánů. Náš průvodce, t.zv. ranger, byl příslušník kmene Crow, tehdejších spojenců US kavalerie, protože tohle byla jejich země, na kterou vstoupili jejich nepřátelé, Siouxové, celkem bez jejich dovolení (utíkali totiž z Dakoty, která jim byla přidělena, ale nelíbila se jim - nu byl jsem tam a vůbec se jim nedivím :-). To, že Siouxové ani Cheyenni u Little BIghornu vlastně nebojovali o své území, to se dnes už příliš nezdůrazňuje - ale fakt je, že tam přišli nepozváni, stejně jako US kavaleristi. Že v bitvě padlo na straně vojáků i několik indiánů, to se dovíte zase jen na oné výstavce, kde jsou také jejich fotky. Ironie je, že výstavku spravují členové kmene Crow, kteří ani dnes nemají zřejmě Siouxe - nejdravější indiánský národ v USA vůbec - rádi.
Tam se také od průvodce dovíte, že kavaleristi měli kromě obyčejných jednoranných pušek jen šestirané kolťáky a zároveň vám ukáže, jak dlouhou trvá kolťák nabít. " A když se na vás žene 7 indiánů, tak už podruhé ani nenabijete :-)" dodává s úsměvem. Podobně nám popsal taktiku "pršících šípů", kterou indiáni s oblibou používali (střílení vysokým obloukem nad nepřítele, proti které nebylo obrany). Ta měla za následek velké ztráty mezi vojáky, kteří pak umírali s velkou bolestí, na vnitřní krvácení. Co sice neřekl - ale dočtete se z dokumentů oné doby - bylo, že indiáni měli hodně opakovaček (což kavalerie neměla) , uměli dobře střílet a jak už jsem řekl, bylo jich "mnógo". Jejich taktika byla totiž taková, že útočili, jen když měli silnou převahu, nebo když byli zahnáni do kouta.
Bojiště.Jedete-li dále, narazíte na kopec Custer Hill, jinak též Custers Last Stand (místo jeho posledního zápasu, kde padl), s hroby a pomníky zmasakrovaných kavaleristů - o bitvě si povíme více v poslední kapitole. Tam padl George Armstrong Custer , velitel sedmé kavalerie, jeho dva bratři Tom a Boston, jeho synovec Reed a dalších 48 mužů. Hřbitov není přímo na kopci, ale na mírném svahu, přímo tam, kde zemřeli. Až se člověku dere na rozum podivná myšlenka: proč si vybral tak špatné místo, kde mohli být obklíčeni i zeshora? Ovšem pravda bude spíše taková, že se tam "nepostavil indiánům", ale že už nahoře byli také indiáni. Na rozdíl od zraněných, kteří byli indiány "porcováni" ještě za živa a ostatních mrtvol, které byly znetvořeny až po smrti , Custerova mrtvola byla zcela netknuta. Snad to byl pořád ještě indiánská úcta k muži, kterému pro jeho vlasy indiáni říkali "Yellowhair". Zajímavé je, že Custer měl v sobě dvě rány. To by odpovídalo tomu, že podle jedné knihy - autor je Indián - měl Custer vést útok přes řeku, být zasažen a pak, těžce zraněn, už do bitvy ani nemohl nezasáhnout. Jelikož jiní svědkové než indiáni to nepřežili, je zajímavé, kde se tedy vzala oficiální verze, že Custer bojoval "do posledního dechu" a dokonce i "padl jako poslední".
Cesta pokračuje na jih, kde leží Battle Ridge, kde bojovaly svůj poslední
zápas kompanie F, I a L. Na konci údolíčka je Calhoun Hill, kde padl zbytek
kompanie L. Jeli jsme ještě 6 km dál, až k Reno-Benteen Battlefield,
kde bojoval zbytek regimentu. Tam stojí memoriál sedmé kavalerie, i s krvavou
statistikou: v bitvě padlo 260 kavaleristů a důstojníků - a zároveň i určitá
prestiž armády. Jak je vidět, regiment zde bojoval ve dvou bitvách, vzálených 10 kilometrů, což by třeba Napoleona přivedlo určitě k záchvatu.
Custer a ti druzí.
V bitvě byli na straně kavalerie celkem tři hlavní protagonisté:
2) Jeho podřízený major Reno, v bitvě komandoval batalion (kompanie A,G a M) a později ještě 4 další, které mu přivedl kapitán Benteen. Byl souzen armádním soudem, suspendován na dva roky - zřejmě někoho museli potrestat - a to i když na rozdíl od Custera zachránil životy většině svých vojáků a dva dny vzdoroval desetinásobné přesile, než přišla pomoc. Později byl ovšem rozsudek zrušen. O dva roky později na něm ale zase něco našli a propustili ho z armády, i když s čistým rejstříkem. Zemřel za deset let na to, jako úředník penzijního úřadu ve Washingtonu. Jak otřesné ponížení to asi muselo být pro kavaleristu, který přežil masakr u Little Bighornu! Jeho hlavní smůla asi byla, že tam nepadl jako Custer :-). Pohřben původně na Mt. Olivet, později převezen na hřbitov na bojišti v Little Bighorn, snad proto, že si uvědomili, že sem právem patří, mezi svými vojáky, se kterými tu opravdu hrdinně bojoval.
2) Custerův druhý podřízený, kapitán Benteen, v bitvě komandoval batalion (kompanie D,H a K), se kterým pak přišel Renovi na pomoc. Podle jeho vojáků to byl muž přísné, ale laskavé povahy. Svědčil u vojenského soudu a potvrdil Renovo svědectví. Dotáhl to na majora, ale pro opilost byl suspendován. Pak odešel pro zranění do předčasné penze. Později dostal čestný titul brigadier-generála za své zásluhy u Little Bighorn a v boji proti Nez Percé indiánům. Také on byl vykopán ze svého hrobu v Atlantě a byl převezen na jiný důstojný vojenský hřbitov, a sice Arlingtonský hřbitov ve Virginii, státě, který dal USA Washingtona a velitele jižanů, Roberta E. Lee.
Co dodat? Tři velitelé, povahově i služební kariérou zcela odlišní. Jediné, co mají společného, že žádný z nich neměl ani v tom hrobě klid - všechny převezli někam jinam. A každý leží jinde, tady už se nikdy nepotkají. V celkové válce ovšem neznamenala tato bitva nic tak moc: početnější běloši se samozřejmě naštvali a nakonec stejně vyhráli. Bylo dost indiánských náčelníků, kteří si to uvědomili hned od začátku a svou prozíravostí zachránili své národy od zbytečných ztrát. Koneckonců tak se přizpůsobili situaci i indiáni kanadští a i když jejich situace coby původních obyvatel Ameriky není ani dnes příliš záviděníhodná, na druhé straně nemají alespoň onen pocit porážky, který ještě dnes pronásleduje hrdé Siouxy. A zatím se na internetu i jinde historici pořád vesele dohadují, co jak bylo u Little Bighornu, kdo co zavinil a podobně. Slovní bitva tam řádí ještě dnes a to víte, že jsem si to neodepřel a také se jí zůčastnil. . .