Když jsem přijal na tři roky pracovní úvazek v městě Saskatoonu, bylo nám s manželkou hned jasné, že musíme využít toho, že budeme nějakou dobu žít na západě kontinentu a podívat se také kolem, než se zase vrátíme zpátky do Ontaria. Tím "kolem" teda myslím kolo o poloměru jen tisíc kilometrů, teda alespoň pro začátek, pak jsme zamířili až k Pacifiku či dolů na jih do Arizony a Nového Mexika, přes celé Spojené Státy. Montanu, ač to byl náš soused na jihu, jsem si schovával až na později - slyšel jsem totiž o ní tolik hezkého, že jsem chtěl, abychom si ji prohlédli jaksi pořádně, opravdu celou.
Věnovali jsme na to také celých čtrnáct dní dovolené - každý den jsme popojeli dál a dál, až jsme projeli celou Montanu nejen napodél, ale i napříč. Jistě, chtělo by to víc času, ale chcete-li opravdu Montanu poznat, musíte tam stejně žít alespoň pár let. Počínajíc už svým krásným jménem, je Montana hora překvapení - vlastně mnoho hor, odtud i ten název. V dnešní době se sice prolíná cizilizace se zbytky divokého západu, ale tradice tam stále je a když vylezete na nějaký ten ledovec, ani byste neřekli, že pár kilometrů odsud se v městečku dole vyrábějí třeba moderní počítače. Jsou tu ovšem také horské i nížinové ranče, rodea i zlatokopecká městečka, dnes už ale beze zlata i bez horníků, jejichž život byl kdysi opravdu těžký. Jen nepatrná menšina z nich z nálezů opravdu zbohatla. Většina z těch, co něco našli, buď pracovala pro jiné, nebo to stačili zase rychle utratit. Není divu, že sem za nimi přitáhli i ti, co uměli to zlato dolovat jinak, hlavně z jejich kapes: podvodníci, spekulanti a prostitutky - a jak se říká v Americe, "not necessarily in that order", teda "ne nutně v tomto pořadí".
Horníky pak vystřídali kovbojové a těch je tu pořád požehnaně - a jejich práce je pořád ještě tak těžká, jako kdysi. Ale je v tom tradice, a pěstování koní a dobytka je pořád ještě jeden z největších zdrojů bohatství Montany. Tak velký, že i kradení dobytka bylo kdysi výnosné - i když za to často byla oprátka. A kde spravedlnost neuměl zajistit šerif, pomohli si rančeři sami. Zorganizovali si vlastní výpravy,"posses", které pak schytaly zbojníky samy. Tak například ve známém Miles City dokonce měli i svou ozbrojenou organizaci rančerů, která zajišťovala bezpečnost a klid. Když se podíváš na jejich fotky v jejich místním klubu (a zároveň muzeu), pochopíš, že s nimi nebyla žádná legrace.
My jako turisti jsme však té legrace a zábavy měli na každém kroku až dost, ale o tom už vám řekne víc tato kniha . . .