Autor :
Jan B. Hurych
hurychj@tnt21.com <4>
Název :
MONTANA, MY LOVE (4), foto Aťa Hurychová
4. HELENA.
Ráno jsme tedy dali sbohem Great Falls a po patnáctce hurá na jih k Heleně. Vjíždíme do krajiny zvabné Gold West a ani vám nenapovím, proč se tak jmenuje - přijdete na to sami. Silnice se táhne kolem řeky Missouri, po stranách vystupují skály, prostě scenérie jako někde ve westernovém filmu, ovšem ta stáda tu u státní silnice nenajdete. Za několik hodin odbočujeme hroznou polní cestou, samé šutry a nikde není ani človíčka.
Marysville.
Až po pár kilometrech dorazíme k Marysvillu. Je to t. zv. ghost-town, město duchů, dříve prosperující, nyní opuštěné - kdysi se 4 tisíci obyvatel, dnes tu žije možná jen pět rodin. Vzniklo za doby zlaté horečky (1870) a pojmenováno je po první průkopnici, Mary Ralstonové. Na začátku 20 století to bylo nejbohatší město na zlato (dokonce v celém světě), produkující ročně za 60 miliónu dolarů (tehdejších), z toho celá polovina zlatavyšla z jednoho dolu (Drum Lummon). Šly tudy kdysi dvě železnice, bylo tu 50 podniků (biznysů, ale tak se říká v Americe všemu, od obchodu až pro železárny) a ano, dokonce dvoje noviny!
Na hlavní ulici stojí zachovalý dům, kde byla lóže svobodných zednářů (ještě je tma zachovaný znak), nějaký ten saloon s barem, ale z hlavní třídy už toho moc nezbylo. Zato na kopcích kolem je ještě plno domků, připomínajících ty v Jizerských horách, pár let po odsunu Němců: rozpadlé střechy, prohnilé podlahy, rozbitý nábytek, prostě zvetšelé památky doby dávné a dnes už nenávratně pryč.. U jednoho domečku objevujeme starý důl: je to vlastně jen díra do skály, ale daleko se v ní nedostaneme - což je dobře, výdřeva už je totiž většinou spadlá. A dole pod námi kostelík, jehož zvon mi pak pomáhá Aťa rozezvučet. Duchové občanů města se tím už ale nevzbudí a zašlá sláva je - opravdu jen polní tráva.
Montana má hodně takových městeček: například Bannack, kde ještě stojí přepychový hotel, nebo Elkhorn u Boulderu. Ghost-towny najdete i jinde: v obou Dakotách, Wyomingu, Oregonu, a podobně. A dokonce i nahoře u nás v Kanadě, v Albertě, Britské Kolumbii, Manitobě, na severy v Klondyku či dole v Ontariu. Každé má něco do sebe: lidé z nich odešli, ať už do světa, nebo na hřbitov, ale památka po nich zůstává, a nejen ty zchátralé domky. V montaně to většinou byly hornické osady: když se vydolovalo zlato, měď nebo safíry, šlo se prostě jinam.
Frontier Town.
Helenu jsme ale nejprve objeli, protože jsme chtěli ještě uvidět ten den Frontier Town, pionýrské městečko. Vysoko nad Helenou se tyčí Rocky Mountains a až nahoře - blízko Great Divide, která rozděluje kontinent tak, že všechny vody nalevo od ní tekou do Pacifiku a ty napravo zase na východ - je Mac Donaldův průsmyk. Kousek opodál pak stojí tak zvaný Frontier Town, jakási replika pionýrské vesnice, postavená na začátku tohoto století jedním místním rodákem, obdivovatelem dob dávno minulých. Sám to vybudoval - použil na to jen přírodní materiál, jinak řečeno dřevo - a trvalo mu to pěknou řádku let.
Místo jsme našli lehce, ale bylo jaksi opuštěné: velká brána byla zamčena a na ní cedule, že památka se ukazuje jen dle dohody a tudíž na objednávku předem. Číslo telefonu ovšem chybělo, což nám ale nevadilo, neboť k telefonu bylo daleko a druhý den jsme zase museli frčet dál. Mně to však nedalo: obešel jsem palisádu, která celou tu vesničku jaksi obíhala - byla to vlastně pevnost, s domky a kostelíkem - a vlezl tajně dovnitř. Ale protože jsem si nebyl jist, zda přece jen v pevnosti někdo nehlídkuje, tak jsem jen tak ze slušnosti ještě zatahal za provázek, co tam byl u zadních dveří místo zvonku.
A najednou se vám tam na věži toho kostela, kam ten špagát vedl, rozezněl velký zvon, a to tak hlasitě, že jsem zprvu nevěděl, co se vlastně děje. Ten rámus také vzbudil hlídacího psa, který ke mně přiběhl a začal se lísat, asi v domnění, že už je čas na večeři. Ze dveří jednoho toho domku pak také vylezl jakýsi člověk - vypadal spíše jako známý desperádo Billy the Kid - byl poměrně mladý a oděvu poněkud nedbalého. Na rozdíl od toho psiska se ale vůbec nelísal, naopak vypadal dost zabijácky, i když se zrovna neopíral o ručnici, tak jako to furiantsky dělá Kid na té své fotografii.
Hned jsem sice duchapřítomně zalhal, že jsem si právě přišel udělat ten appointment, kdy tedy jako bychom mohli přijít, ale ten Billy na to řekl docela nespolečensky, že návštěvy nevedou. Naštěstí mi přispěchala na pomoc Aťa - možná, že ani ne tak na pomoc, jako spíš že si chtěla prohlédnout ten kostelík - a povídá tomu panu nevrlému, jestli bychom tedy mohli alespoň jít dovnitř a prohlédnout si tu jeho pevnost. "Ale jo," řekl a dodal ironicky, "když už jste uvnitř. Ale do domů mi nechoďte," rozkázal, neboť nám asi příliš nevěřil, čemuž jsem se za daných okolností ani příliš nedivil.
V pevnosti.
Tož jsme si to prohlédli, vyfotili a nafilmovali, zatímco on krmil toho hladového psa a třesoucí se rukou si zapaloval cigaretu. Místo to bylo opravdu pěkné, bylo tam asi tak dvacet budov, sice prázdných, ale jinak v dobrém stavu - vypadaly rozhodně lépe než ty, co jsme předtím viděli v Marysvillu. U brány sice stály dvě vysoké obranné věže, ale žádná stráž se tam neprocházela po hradbách a vlajkový stožár byl také bez vlajky, jako kdyby se posádka už dávno komusi vzdala. Maně jsem si vzpomněl na film Beau Geste, neboli Pevnost mrtvých. Jen jezírko zarostlé žabincem prozrazovalo, že je v pevnosti nějaký život. Snad proto, že už byla pomalu také sto let stará, osamělá pevnost nám opravdu připomínala doby, kdy se kolem proháněli Indiáni na mustanzích, ještě ne na těch od pana Forda, ale jen na těch ochočených.
I ten Billy nám najednou připadal trochu jako duch, a když jsem ještě za oknem jednoho z těch domků uviděl počítač, byl jsem si jist, že se mi to všecko jen zdá. Na stráni také stála velikánská restaurace, vlastně takový srub, ale i ta zela prázdnotou a navíc byla zamčena. Místo sloupoví nesly její střechu čtyři obrovské balvany a velkými okny bylo asi vidět daleko dolů do údolí. To jsme si ovšem ověřit nemohli, jelikož nám bylo povoleno dívat se těmi obrovskými okny jen jedním směrem a to dovnitř. Dubových stolů tam bylo nejméně tak pro sto lidí a na stěnách visely staré fotografie; asi všech známých hostů, co tu kdy vysedávali. Nádherný kamenný krb byl teď ale zcela vyhaslý, jen zapadající slunce to zabarvovalo všecko do ruda a vrhalo dlouhé stíny na opuštěné stoly.
Když jsme se vrátili zpátky do města, zastavili jsme se v místní kavárně na zmrzlinu; bylo tehdy parné léto, pětatřicet ve stínu. Atě to nedalo a vyptávala se pana kavárníka na tu záhadnou pevnost v horách. "To máte tak, paní, to bývala slavná restaurace," povídá ten dobrý muž, "ale ten člověk, co to postavil, už dávno umřel. Nějakou dobu to pak ještě vedla jeho vdova. Lidem se tam líbilo, bývaly tam velké parties, tedy sleziny a v kostele se konávaly svatby. No jo, ale ona pak taky umřela a tak to bylo delší dobu opuštěné. Slyšel jsem, že si to nedávno koupil nějaký počítačový wizard, tedy něco jako genius, ale o tom, že by tam nikoho nechtěl pouštět, o tom teda nic nevím..."
Město jako Helena.
Tak tedy Helena. Dříve nazývaná Last Chace Gulch aneb "Udolí poslední naděje", později dostalo praktičtější název helena. Z toho vidíme, že mezi horníky bylo asi hodně Evropanů z kontinentu, Anglosasové by to pojmenovali Helene (čti helen) a také zprvu četli Helena jako helajna. To se nelíbilo Evropanům a tak se nakonec všichni shodli na jednotné výslovnosti helína. Proč je to tak důležité? Nu Helena, založená 1864 se stala už v roce 1875 hlavním městem teritorie a když vznik stát Montana - 1984 - tak také hlavním městem státu. a jistě si dovedete představit, jak by to vypadalo trapně, kdyby někdo špatně vyslovoval třeba Prahu.
Co ale zůstalo, je jméno hlavní ulice, nazvané pořád ještě "Last Chance Gulch", které navíc podporuje správnost původního pojmenování: byla to totiž tehdy poslední šance skupiny zlatokopů a našli tady opravdu zlata bohatě: už v roce 1888 zde žilo 50 milionářů (tehdejší milion je to asi tak 40 miliónů dnešních). A ještě dnes se měst říká "královna Skalistých hor", i když jsou zde hlavně byznysy a banky. Hlavní zajímavostí je katedrála svaté Heleny, modelovaná podle Kolínské katedrály (nad Rýnem, ne nad Labem!). Je stavěna v novo-gotice, podle Votivního kostela ve Vídni. Uvniř najdete plno mramoru z Carrary a skleněná okna byla vyrobena až v Mnichově.
Na sever od města je rekreační oblast Missouri Grand Canyon (ano, kaňon!) anebo si třeba odbočíte na východ k safírovým dolům ve Spokane, kde se můžete pohrabat v hromadě hlíny a nějaké ty safírky ještě najít. Na západ od města se pak táhne t.zv. Helenský les, rezervace o velikosti 4000km čtverečních. Nás ale čekala cesta dál na jih, k Butte.