bullet next back Autor : Jan B. Hurych hurychj@tnt21.com <5>
Název : MONTANA, MY LOVE (5), foto Aťa Hurychová



5. BUTTE.

Z Heleny do Butte není tak daleko: jedete pořád po patnáctce na jih a už z dálky vás uvítá na hoře nad městem socha "Our Lady of the Rockies", ted Madony (ale ne té zpěvačky). Já jí prostě říkám Hornická Madona, pro sentimenty, které tu ještě popíšu dál. Socha stojí na rozhraní Contnental Divide, to znamená, že déšť  od ní na východ stéká do Atlantiku a ten na západ do Pacifiku. Je vysoká 90 stop (asi 28 metrů) a vynesli ji na horu helikoptérami (její fotografie byla v Příložníku č.37).

Hory, doly.

Ano, Butte je město hornické, neboť se tu od roku 1864 dolovalo zlato a stříbro. Opravdová bonanza ale přišla až v roce 1870, kdy tu objevili měď a z jedné, jediné hory se tu od té doby vydolovalo na 17 miliard dolarů. V hoře, které se říkalo Nejbohatší hora světa, leží také ono naleziště, zvané  Berkeley Pit. Měď byla základem tehdy mladého elektrického průmyslu a jádrem elektrifikace, takže byla tehdy daleko víc žádána, než zlato :-). Od té doby městem vládli rudí, pardon, mědění baroni, kteří spolu tak dlouho konkurenčně bojovali, až je všechny spolkla anaconda, pardon ne ten had, ale firma Anaconda. V roce 1955 ryzí měď došla a začala se dolovat ta podřadnější, ale pak přišla katastrofa: pokleslé nároky na měď ještě snížila náhrada levnějším hliníkem a duch zkázy  začal poletovat nad městem. Ale to už jsou tak osudem mnohých hornickým měst  . . .

Vypravili jsme se do Světového muzea dolování, které leží v centru Starého města- a naopak: na ploše muzea je také zachována větší část původního hornického městečka, t.zv. Starého města. Nejprve jsme se ale projeli vláčkem Neversweat & Washoe Rairoad, která vozí turisty po městě a vůbec po místech, kde stály doly, ze kterých už pracuje jen ten poslední, povrchový, s buldozery. Už projížďka městem ukazuje staré, opuštěné domky horníků, a když přijedete pod vrtné věže, můžete se projít budovami administrace, šaten horníků a uvidíte mohutné dolní motory a alternátory. Tam, kde řady horníků riskovaly své životy, se dnes už jen usazuje prach historie. Můj dědeček byl totiž mostecký horník a tak vím velmi dobře, jak těžký život to tehdy byl: aby uživil svých šest dcer, musel ještě dělat po večerech ševce. Platy horníků byly tehdy až nemožně nízké a riziko zavalení či zaprášených plic bylo veliké. 

Hell-roaring Gulch. 

Vlak nás zavezl zpět  do místa zvaného Hell-roaring Gulch (Údolí ďábelského řevu) , kde je na jedné straně Universita Minerálních věd, unikátní nejen v Montaně, ale asi v celém světě. Na druhá straně je ono muzeum, kde se můžete procházet tím městečkem, tak jak asi vypadal tehdy t.zv. hornický kemp v roce 1899. Uvidíte zde obchody, řemeslnické dílny, poštovní úřad a každá ta budova je nacpána antickými předměty. Kromě nevěstince - ano, ten je tam také, ale ani ten už není v provozu :-), stejně jako osamělá kancelář šerifa. V budově muzea pak najdete vše: od miniaturní štoly až po orchestriony, prostě předměty doby dávné a modely dávno překonané. Staré kamery, slamáky žirarďáky (podle vídeňského herce Girardiho), karikatury, registrační kasy do obchodů, staré telefony. Prostě takové pohřebiště starých zlatých, pardon, měděných časů.

Hned vedle stojí zrezavělá důlní věž, kterou sem odněkud přestěhovali. Nejvíc mě zaujaly výtahové klece: jsou to takové železné krabice, ne větší než 1 metr x 1 metr x 2 metry, do které se prý muselo směstnat až šest horníků. A hned vedle zase staré lokomotivy, automobily, i obrněný vůz pro důlního barona. A pak už jsme jen zašli do suvenýrového obchodu, kde mi Aťa koupila na krk bolo, to je taková kovbojská kravata s medailonem, kde se přesýpají šupiny pravé, ryzí mědi. Mědi rudé, jako je barva zapadající slunce nad zapadajícím městem (ano, část města se totiž propadá).

Jeskyně Lewise a Clarka.

Zamluvili jsme si v městě nocleh v motelu a hurá na východ. Chtěli jsem totiž ještě ten den stihnout návštěvu jeskyní, které sice oni dva cestovatelé neobjevili, ale přesto nesou - zaslouženě - jejich jméno. Jsou asi 80 km po devadesátce na východ a nejprve vyjedete na jednu vysokou horu, kde pak vodorovně po svahu traversujete - žádný strach, je tam pohodlná stezka - asi kilometr až k otvoru do jeskyně. Tam si pěkně počkáte, protože berou skupiny asi jen dvaceti lidí; místy se totiž můžete proplazit jen doslova po zadku, jak jsou vstupy úzké. Proč je nezvětšili? To nevím a raději jsem se neptal. Také je enebezpečí, že u větších skupin by někdo zabloudil. To se už také stalo : jeden horolezec tam strávil tři dny v úplné tmě, když mu došlo sirky, než ho konečně našli. A to věděli, že tam zůstal - u dnešních výprav by se to možná ani nevědělo a mohl by tam skončitnavždy, jako ten zlý indián v Dobrodružství Toma Sawyera . . .

Do jeskyní, které se brzy staly světoznámé, se kdysi sestupovalo po prohnilém žebříku. Když ten vzal za své, zařídili tam dřevěný výtah pro dámy, ale dnes se musíte spokojit s normálními, spolehlivými schody. Vnitřek pak nepochybně stojí za to vidět a krásou si tyto jeskyně nezadají ani s Carlsbadskými, v Novém Mexiku, které jsou ovšem daleko větší, jak jsem mohl osobně posoudit. Stalagmity, stalaktity, krápníky, závoje, závěsy, jehly, sloupy podpůrné i podporované, žebra, hřebeny, řasy, závěje, jakoby přimrzlé kapky, studánky - a to všechno osvětlené jen reflektory, takže všude jinde je jen tma. Taková tma, že když v jednom místě průvodkyně zhasla baterku, dovedli jsme si dobře představit tu hrůzu, jaké to asi je, být tam tři dny sami a potmě. Pak posvítila na stěnu čistého, krystalického vápence a opět zhasla. Krystalky svítily ještě několik vteřin pobledlým, nazelenalým světlem.

Když jsme vylezli na světlo, překvapilo nás příjemné teplo venku - jeskyně totiž mají po celý rok stejnou teplotu, téměř přesně 10 stupňů Celsia. Vyrazili jsme zpět do města Butte, protože už bylo zase pomalu k večeru.
(pokračování)