bullet next back Autor : Jan B. Hurych hurychj@tnt21.com <7>
Název : MONTANA, MY LOVE (7), foto Aťa Hurychová



7. BOZEMAN.

Bozeman je centrem t.zv. Yellowstone Country, území kolem řeky Yellowstone, která sice pramení na jihu ve Wyomingu, ale pak si to vesele hasí Montanou na východ. Stejně tak se jmenuje yellowstonský horský masiv, o který se oba státy dělí, ale horké prameny a gejzíry najdete jen v t.zv. Yellowstonském parku, ale ten popisuji v jiném cestopisu. Dostanete se tam z Montany hned třemi vstupy: po silnici č. 89 nebo Galatin Canyonem po 191 ze severu, po 212 z východu nebo po 20 ze západu. Nejkrásnější je 212ka, t.zv. Beartooth highway, kterou popisuji později.

Hledáme Barbaru.

Z Bozemanu jsem sice mohli zabočit dolů na jih, do Yellowstonského parku. Je to na dálnici číslo 89 a jen 100 km od Bozemanu. Ale nejeli jsme tam: jednak jsme tam byli už předtím, jednak už to není Montana a jednak jsme chtěli navštívit naši neteř Barbaru, která tam blízko dělala vedoucí v prázdninovém táboře. Rodiče tam, jako jinde na světě, vhodně odhodí svá děcka, aby si od nich na léto odpočinuli, zatímco děcka jsou ráda, že se na chvíli zbaví rodičovského dozoru. Je to vhodné pro obě strany a je-li to, jako tento, také soukromý tábor, pak má majitel tábora má docela dobrý byznys. Toto byl ještě navíc tábor zvláštního druhu: děti tam žijí v tee-peech a vůbec si užívají prostého života v přírodě. Alespoň si to myslí - než přijdou na to, že život v přírodě vůbec není žádná sranda. V motelu jsme se snažili zastihnout Barbaru telefonem, ale jaksi to nikdo nebral. Nic zlého netušíce, vydali jsme se odpoledne na cestu - adresu jsme přece měli . . .

Jenže couráte-li se s autem po horách, navíc po cestách, které jsou spíše zanechané osudu, nežli upravované a farmy jsou od sebe kilometr i víc, a navíc najednou zjistíte, že se nějak ztratilo dvacet popisných čísel, pak jste tak říkajíc v troubě. Na několika místech jsem zvonil, ale nikdo nebyl doma, anebo ještě z dob divokého západu raději nikomu neotvírali a když, tak jen s brokovnicí. To je totiž hrozná zbraň - zblízka do vás udělá díru velikosti melounu.

Až jedna babička nad hrobem, které mě asi bylo líto, mi otevřela, ale odpověď neznala. I zavolala tedy telefonem sousedce a ta nám konečně vysvětlila, že se ony haciendy neztratily, to se jen cesta rozdvojuje a zase vrací stejným směrem zpět, jinými slovy, je to takový apendix, který nikam nevede a na tomto výrůstku silnice mělo být těch dvacet ztracených popisných čísel. A jako na potvoru to "naše" bylo zrovna poslední.

V Americe se navíc domy číslují ledabyle - je zvykem, že se prostě na cedulku na stromě visící napíše jméno majitele. A tak jsme se v každém místě raději ptali. Na kemp, který pochopitelně nikdo neznal. Až na předposledním místě, přepychové koňské farmě - pěstovali ovšem jen závodní koně - věděli, že jejich soused vlastní kemp. Tam se nám to vysvětlilo: adresa byla jen poštovní a majitel, který tu normálně bydlel, sem jezdil obden vybírat poštu dětem a vozil ji do kempu, který byl jen kousek - 50 km - dál, nahoře v horách. Pochopitelně prý můžeme těch 45 km našim autem, zbytek ale jen pěšky. Tam také právě byla Barbarka a i vedoucí - doma totiž byla jen au-pair girl, která se starala o děti majitele. Ty zřejmě do kempu nechtěly, neboť už dobře věděly, o co jde.

Co dělat, jeli jsme tedy tam nahoru. Bohužel dívka tato neznala cestu moc přesně, opět jsme se tedy museli ptát a tak po několika hodinách jsme se dostali do situace, kdy jsme si mohli vypočítat, že do tábora dorazíme až potmě a ještě bychom se v noci museli nejprve pěšmo, dále pak autem, vracet do motelu, a to cestou, kterou jsme pořádně neznali ani ve dne. Vrátili jsme se tedy hned, abychom se do dalšího dne alespoň vyspali. Zapnuli jsme místní televizi, s reklamami stejně nudnými, jako jsou ty všude jinde po Americe, Evropě či Asii. Celý výlet ovšem nebyl tak zcela zbytečný: krajina to byla krásná, scény panoramatické a protože nám tam nikde neselhalo auto, máme na to jen ty krásné vzpomínky :-).

Bozeman trail.

První použil trail John Bozeman (1864), jako zkratku z Fort Laramie do Montany. Začalo to vlastně zlatou horečkou v Montaně a už v letech 1864-1866 tudy cestovalo 3500 dobrodruhů v krytých vozech. Trail začínal už dole ve Wyomingu a vedl přes Montanu, aby se napojil na Oregon trail. Emigranti ho nenáviděli, protože se tam pořád bojovalo, jelikož to dříve patřilo Siouxům. Jejich chief Red Cloud vyhlásil válku všem bělochům, co na onu teritorii vstoupí. V Roce 1866 tam postavila armáda pevnost Fort Phil Kearny, kterou ale později opustila a indiáni pevnost spálili. Jiná velká bitva - patrně druhá největší porážka US kavalerie po Little Big Hornu (viz poslední kapitola této knihy) byla svedena kapitánem Fettermanem, který přispěchal na pomoc ohrožené koloně krytých vozů. Byl ale pobit bojovníky chiefa Crazy Horse, který z úkrutu přepadl jeho 80 lidí se svými 1000 indiány (r. 1866). Pevnosti měly také za úkol bránit boji mezi Indiány samotnými, hlavně ochránit kmeny Crow, které tehdy vypudili Siouxové, Cheyenni a Arapaho indiáni z jejich lovišť. Později, když ochrana civilistů armádou selhala, byl trail nějakou dobu opuštěn. Pozdeji ho používala armáda, hlavně vojska generála Crooka, která ho opět otevřela pro civilisty.

Město Bozeman.

V městě samotném jsme se tedy už moc neprocházeli, byla noc, ale zašli jsme na večeři do restaurace, jejíž majitel byl asi obdivovatel herce Humphrey Bogarta: měl jeho fotky všude na stěnách a pochopitelně i tu s Bergmanovou, z Casablanky - myslím ten film, ne že by byla z Afriky. Mrzelo mě, že jsem už neviděl Americké počítačové muzeum, které je právě v tomto městě, ale koneckonců, co já vím - třeba by si mě tam ještě nechali jako exponát z počátku let 70tých. V té době jsem totiž v Quebeku začal dělat pro Univac, americkou firmu, které předtím postavila první počítač vůbec, Eniac. V městě je také státní univerzita Montany, která jednoročně pořádá - jak jinak - také svoje rodeo.

Až do Bozemanu také vede z kanadského Jasperu t.zv. Trail of the Great Bear, jímž se myslí - ano, grizzly. Tento medvěd je zde už ovšem spíše historií a tak se nedivte, že jsme žádného neviděli. Nakonec není o co stát: stačila nám popis příhody, která se stala našemu Alešovi nahoře v Pembertonu, v Britské Kolumbii. Jeden z nich mu chtěl nakukovat do jeho džípu a věřím, že na toto setkáni Alda nikdy nezapomene. Grizzly je sice, když stojí na zadních nohách, až 3 metry vysoký, ale jak se ohnul, viděl náš syn jen tu obří hlavu a žluté chomáče mrtvé srsti, co medvědovi visely u slintající tlamy. Naštěstí mu auto nastartovalo rychle a spolehlivě, jinak by nám to už asi nevyprávěl.

Bridger Bowl.

Tato "boule" (pardon, mísa, míněno údolí) leží na severovýchod od Bozemanu. Je to známé lyžařské středisko, s pěkně strmými svahy a s několika sjezdovkami, nejdelší je dlouhá 5km. Pět sedačkových lanovek a jeden "pony lift" (to je ten, jak sedíte jen na tyči, která vás táhne po sněhu) dopraví za hodinu až 5000 osob. Je tam také zvláštní úkaz, který jinde neuvidíte. Říká se mu "sun dog", a je to osvětlení, které vzniká odrazem od ledových krystalů a vytváří jakýsi opar. Také laviny jsou tam tak časté, že se vžil výraz "lyžování se snorklem" :-). Lyžovat se dá až z hřebenu, chce to s sebou ale vzít vysílačku, partnera a lopatku na vyhrabání se z případné laviny. Naštěstí nebyla sezóna - lístek pro osobu na jeden den totiž stojí 25 dolarů US a nám pomalu docházely peníze. Druhý den ráno jsme täm tedy nezabočili, ale hned pokračovali dál, abychom se, s jistou odbočkou přes Red Lodge, dostali do Billingsu.