ÚHYBNÉ MANÉVRY
Teď něco zábavnějšího: úhybné taktiky, které odvádějí pozornost od tématu. Používají se většinou hlavně tam, kde se nedá soupeřův předpoklad napadnout, například když je jeho závěr evidentně pravdivý.
Úhybná taktika může být neúmyslná (u naivního či rozohněného diskutéra) nebo naopak cílevědomá (např. u politika). Každopádně je to ale - jako v boxu - rána pod pás.
Všeobecně je nejlepší obranou demaskovat onu taktiku a ukázat její proradnost (většinou dost pomůže prohlášení, že náš oponent chtěl oblbnout posluchače :-). mezi takové taktiky patří:
a) Ad hominem neboli útok na autora místo útoku na to, co řekl. Příklad: "Jak může mluvit o motýlech, když jednou propadl z biologie?"
Detekce taktiky: jakmile uvidíte jakýkoliv přesun k útoku na osobu autora. Většinou to svědčí o nedostatku munice či o slabém charakteru útočníka. Je to ovšem oblíbený útok u pivní diskuze. Dá se kombinovat i s b) (viz níže) kde nejprve se napadne to, co dotyčný neřekl a pak se světu ukáže, jaký je to - viz a) - pitomec. Obrana není snadná, právě proto, že obránce musí nyní hájit přímo svou osobu a tím se stává obětí rafinované strategie.
b) Napadnutí efigy (figuriny). Název pochází z oblíbeného spalování figurín politiků, když už dav se spokojí s pálením panáka, když už nemůže spálit protivníka. Napadá se prostě něco jiného, než oponent tvrdil. Příklad: někdo vám slíbil, že se na ten problém "podívá". Kontrujete tím, že se nestačí jen "podívat", ale také něco udělat. Pochopitelně vy i on víte, jak to myslel, ale už ho máte v obraně (která je v diskuzi jak už jsem řekl vždy obtížnější, než útok).
Detekce taktiky: výměna osob, věcí, názvů, smyslů, prostě náhlá změna objektu či tématu.
Obrana je těžká: nejprve musíte posluchačům jasně vysvětlit, kde je problém.
c) Rudý herinek - (neplést s rudou zástavou) název vznikl z metody, kterou se odvolávají psi při honu na lišku: kolmo přes trasu se táhne uzený herinek (odtud ta barva), kterážto vůně čmuchající psy odláká. V podstatě jde zde o odlákání s využitím psychologie, když víme, že oponent docela rád napadne jiný problém a chytí se. Příklad:
"Ty tvrdíš, že průměrný plat šesti tisíc zlatých nestačí k slušnému živobytí, ale já ti říkám, že se za to slušně najíš a ještě můžeš na konci měsíce něco uložit". Problém slušného žití se najednou přesunul na jídlo a na spoření :-).
Ale to snad stačí - ostatní triky najdete v už zmíněné naší knize
"Umíme diskutovat?". Na závěr jen řeknu, že slovní projev při diskuzi nedbá příliš na gramatiku nebo sloh a už vůbec ne na správnou výslovnost. V zápalu boje se leccos promine a diváci často ztratí přehled.
Mluvení je zde
totiž hlavně prostředkem,
jak uhrát hru zvanou diskuze - pokud se nejedná o diskuzi, kde se všichni rozhodli, že chtějí dohodnout, ale to už je zase mítink.
. Také nesmíme podceňovat úlohu publika: ono se pak stává žalobcem, soudcem i "popravčím" - jinak řečeno, chce to ostřílené diskutéry, kteří umějí také střílet nápady přímo od boku.
Z diskuze se ovšem může stát něco jiného, např.
1) Obhajoba - to je normálně pro řečníka nepřípustné, protože to už to pak má skoro prohrané. Teda kromě obhajoby diplomky :-), ale i tam by si kandidát měl dovolit víc, než jen poslušně odpovídat a využít příležitosti k menšímu projevu tu i tam, např. když vidí, že je špatně chápán. Podaří-li se vám získat iniciativu, pomůže to hodně. Já to říkal studentům, co jsem jim dělal konzultanta, takto: uvědomte si, že vy teď tu část oboru znáte lépe, než ti odborníci, co tam sedí. Tak jim to předveďte, ale opatrně - u diplomky prostě útočit nemůžete, ale přesto můžete použít tzv. aktivní obranu. V normální diskuzi ale útočit musíte. Představte si totiž, že byste hráli fotbal a neútočili - v nejlepším případě skončíte 0:0. To je ovšem dost ubohý výsledek. Nejlepší obrana je útok, říká se už odedávna.
2) Přestřelka - jinými slovy hádka. Obě strany utrpí rány a pak se rozejdou, ve falešném domnění, že vyhrály :-). Faktem je, že obě prohrály. Účelem diskuze totiž není zasadit co nejvíc ran - napsal jsem přece výše, že účelem je vyhrát. U šachů také nemusíte sebrat oponentovi všechny figurky :-).
3) Vážná debata - ta by měla přinést nejen poučení, ale hlavně příslib nějakých akcí do budoucna, prostě už i výsledky (kontrakty, dohodu, přijetí nových regulí, atd.)
4) Silný útok na opozici se snahou ji rozdrtit. Dokud to ale neskončí naším vítězstvím, je to mrhání silami a když se vyčerpáme z munice, následuje porážka první třídy. Je to jako v šermu: kdo útočí, ten se odkrývá a je nejvíc zranitelný. Je třeba počkat, až se unaví soupeř a pak teprve zaútočit silněji.
Která je nejlepší taktika? Rozhodně číslo 3, ale musíte ji držet v mezích, aby se nezměnila na 1), 2) či 4), ale k naší nevýhodě. Ano, příprava je nutná: nepůjdete přece na lov bez nábojů. A proto je také tak důležité znát oponenta i jeho metody. Některé otázky vás přesto mohou překvapit a vzít vám dech. Ano, příprava doma je důležitá, ale sama také ještě nestačí - teprve v terénu poznáme rozložení, zbraně a taktiku soupeře.
PŘESVĚDČOVÁNÍ.
První část řeči se vždy musí zaměřit na to, aby odstranila počáteční nedůvěru posluchačů. Teprve když to dokážeme (!), můžeme přejít k části druhé: vysvětlit a přesvědčit. Ať už máme diskuzi nebo ne, součástí každého projevu je přesvědčování. A vždy se lepší přesvědčuje někdo, kdo vám věří To je známé pravidlo conmenů
(kónmenů), podvodníků z povolání :-). V lehčí verzi jde jen o to přesvědčit posluchače, že to, co říkáte, je zajímavé, poučné nebo užitečné. Horší to je, když chcete někoho přesvědčit, aby něco vykonal - například vyrobil, zaplatil nebo i jen schválil. Tam můžete počítat už od začátku s velkým odporem a pokud už během projevu nepřesvědčíte posluchače, že to pro ně bude výhodné (což se málokdy povede), pak většinou dojde k ostré diskuzi.
Už váš projev před diskuzí musí být zaměřen na to, abyste druhou stranu přesvědčili. Proto tam nesmí být žádné chyby, čili nevíte-li něco určitě, raději to neříkejte. Také neříkejte nic, co by druhou stranu znervóznilo nebo jí dalo munici proti vám. Na druhé straně tam pochopitelně nedáváme naše slabé body - někdy
ale ani ne ty nejsilnější (pokud víme, že dojde k diskuzi, tak si je necháme jako překvapení). To už ale je otázka taktiky, to bychom se dostali daleko od tématu.
Jen snad příklad: pracoval jsem pro konzultační firmu, kde jsem pro jeden velký podnik vypracoval návrh, používající moderní digitální čipy. Výrobu dostala za úkol jiná firma, která si usmyslela, že napadne náš návrh - a navíc že nabídne svůj, na kterém pak extra vydělá. Faktem je, že se tam jednalo nejen o velké peníze, ale i o reputaci naší firmy a tím přímo o naše
joby (místa). Můj vedoucí byl z toho nervózní, když se mnou na schůzi šel, ale ujistil jsem ho, že vím, jak je odpálit - což jsem ovšem ještě nevěděl, detaily opozičního návrhu nám nedali :-).
I naslouchal jsem, naslouchal a najednou vidím, že chlapík udělal chybu - prohlásil, že naše čipy nemají něco, čemu
se říká "otevřený kolektor". Nezačal jsem se s ním ovšem hádat - počkal jsem, až skončil a sledoval jsem zoufalý obličej našeho šéfa: pak jsem jakoby nechápavě prohlásil: "Ale naše čipy mají otevřený kolektor - alespoň myslím". Tu "nejistotu" jsem tam dodal, aby se lépe chytil, což se také stalo. Umíněně trval na tom, že naše čipy to nemají. I nabídl jsem se, že se podívám do katalogu, pro který jsem musel dojít do jiné místnosti. Katalog jsem vzal, zapálil si cigaretu (pro větší napětí zůčastněných) a po deseti minutách jsme opět naklusal do konferenční místnosti a nalistoval jsem to, co jsem už pochopitelně dávno věděl. Musel to uznat, papír je papír. "A jak vidím," usmál jsem se nevinně, "vy byste udělali návrh, který by jen duplikoval ten náš a ještě za to chtěli extra peníze?" Chlapík se sice ještě bránil, ale jeho vzteklý vedoucí ho za uši vytáhl ven a zmizeli.
Mohl jsem to pochopitelně provést i bez katalogu, ale lidé více věří papíru. Navíc bylo potřeba dát jim pořádnou lekci: museli jsme s nimi
ještě dál spolupracovat (protože pak vyráběli podle našeho návrhu) a nechtěl jsem, aby se ty jejich podrazácké metody ještě někdy opakovaly. Tím, že jsem celou scénu zdramatizoval a čekal až na samý konec, kdy už usínali na vavřínech, jsem dosáhl víc, než bych získal jen pouhou logikou. Mluvení totiž ještě není vše. Jak už řekl jeden velký americký komik: "Hlavní je vědět, kdy se má mlčet."
Závěr:
Nebudu zde už rozebírat metody přesvědčování, to si necháme zase na jinou knihu (doufám). Tam už jsou totiž ve hře zcela jiné karty a mluvení se tam také podřizuje zcela jiným regulím. Pro ty, co mají rádi
souhrn toho, co řečník má a nemá dělat, zde ještě připojuji jednu kapitolu, přílohu.
Nu a do vašich verbálních komunikací vám přeji hodně štěstí - ale to už musíte mít sami.