Pochopitelně sem patří i výrazy odvozené, např. od slovesa hovořit máme hovor,
pohovor, rozhovor, dohovor a případně i uhovor (když někoho prostě
uhovoříme, lidově řečeno ukecáme :-). Tím neříkám, že zde nebudu sem
tam mluvit i o jiných druzích komunikací než jsou ty verbální, slovní, ale zmíním se o nich jen okrajově, pro srovnání. Tak například teď vychází v Příložníku můj seriál "Umíme psát?", který plánuji vydat později také jako ucelenou knihu. Jenže kdo umí psát, ještě nemusí umět mluvit a naopak - i když je pravda, že znalost jednoho posiluje i znalost druhého. Obzvláště v dnešní době, kdy sice skoro každý ví, co je dobrá komunikace, ale málokdo také opravdu umí dobře komunikovat.
Už ve výše jmenované knize jsem poukázal na to, jak starodávné umění
debaty či diskuze postupně upadalo a tím nemám na mysli jen určitou zemi. Vidíme
to ve všech oblastech života, dokonce i na univerzitách, kde se kdysi toto umění
pěstovalo a opatrovalo jako drahocenný klenot. Nuže to samé lze říci o umění
mluvit či hovořit. V antice dokázal dobrý projev dokonce i strhnout vládu tyrana. Porovnáme-li například římský senát s dnešním parlamentem, prohráváme v řečnickém umění na celé čáře. Kolik tam dnes najdeme opravdu dobrých řečníků? Nebo si zajděme na univerzitní přednášky a hned poznáme, kde je přednášku opravdu rozkoš poslouchat, protože je kvalitní nejen obsahem ale i jejím podáním. Jinde zase hned
po pár minutách poznáme, jak se přednášející marně snaží překonat tak dobře známou (řekl bych chronickou) řečnickou neschopnost. Pravda, u dobré přednášky hned víme, že přednášející umí nejen svůj obor, ale že to také "umí podat". Tam, kde to podat neumí, to ovšem ještě neznamená, že není dobrý odborník - bohužel to ale tak nevypadá a to je škoda, nejen pro posluchače, ale i pro něj. Touha mluvit může sice být člověku vrozená, ale umění mluvit se prostě musíme naučit. Bohužel to víc než často zanedbáváme nebo si ani neuvědomujeme, jak neprofesionálně to vypadá.
Když jsem napsal, že mi zde nejde o gramatiku, nemyslel jsem tím, že by nebyla důležitá.
Národní jazyk je pro komunikaci něco jako nosná vlna pro radiový přenos: ona nese na sobě "namodulovanou" informaci. Jistě, nosná frekvence je důležitá, bez ní se nic nepřenáší, a
ano, musíme být přesně naladěni (míněna správná gramatika a slovní zásoba).
Ale stejně tak je jisté, že přenášená informace je většinou daleko důležitější
(pokud to zrovna není jen cvičení ze správné češtiny) - to je ta informace, bez
které by vlastně nebylo co komunikovat. Řeč, která hovoří, ale nic neříká,
ať už obsahem či jen proto, že to posluchači nic neříká, je jako radiový
signál, který nikdo nepřijímá, jinými slovy zbytečná. Gramatiku nás naučí ve škole, ale pravidla verbální komunikace už většinou ne. Ani učitelé často neumí dobře mluvit - jak pak mohou dobře učit? A přitom nejlepší učitelé antiky byli právě oni skvělí řečníci . . .
Jan B. Hurych