koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME MLUVIT?
Kapitola: PŘÍLOHA: PRŮVODCE   <12>



PŘÍLOHA: PRŮVODCE

V této části jsem zahrnuli souhrnem hlavní body, kterými se má řečník řídit a rozdělili je na kladné, "ANO" a záporné "NE". Důvod je nasnadě: široký rozsah látky nedovouje čtenáři, bay si vše pamatoval a sepsat to ejn v "deasateru", jak bývá obvyklé v populárních knihách, by znamenalo ošidit čtenáře o většinu důležitých pravidel a rad.

Jistě si všimnete, že už se většinou vyskytovaly v knize, vytištěny jinou barvou, ale i tak, listovat a hledat určitou věc v samotné knize není tak lehké. Také by nebylo na první pohled jasné, co dělat a čemu se vyhýbat. Jako vůbec všude, ani atto kniha nemůže vyčerpat vše - to osattní si musíte získat ze zkušenosti, z projevů.

Znovu podotýkám, že výrazem "řeč" nebo "projev" zde míníme téměř všechny verbální komunikace (snad kromě modliteb a písní :-). Věnovali jsme se hlavně proslůovům a přednáškám, protože tma jsou nároky největší. Sami jistě poznáte, jak jsou které body aplikované na jiné druhy verbálních komunikací, například telefonní hovory (kde musíme hlavně nahrazovatvizuální kontakt) nebo vojenské hlášení (kde je vše předem nalinkováno :-). Slovem "řečník" pak míníme jakoukoliv osobu, která je zdrojem verbální komunikace a "posluchač" je osoba, která vysílanou komunikaci přijímá - ať už tiše, pasivně, nebo se zúčastní diskuze , kde se ovšem stává na čas i "řečníkem".

ÚVOD.

ANO
NE
• Často nejde ani tak o to, CO komunikujeme, ale JAK to komunikujeme.
• Kdo umí psát, ještě nemusí umět mluvit a naopak - i když je pravda, že znalost jednoho posiluje i znalost druhého.
• Touha mluvit může být sice člověku vrozená, ale umění mluvit se prostě musíme naučit.
• Národní jazyk je pro komunikaci něco jako nosná vlna pro radiový přenos: ona nese informaci, "namodulovanou" na ni. To znamená, že musíme být přesně naladěni (míněna správná gramatika a slovní zásoba).
• Bohužel umění mluvit často zanedbáváme nebo si ani neuvědomujeme, jak neprofesionálně to vypadá.
• Ve škole nás učili, že správná čeština je důležitá, ale skutečnost je taková, že přenášená informace je většinou daleko důležitější- to je ta informace, bez které by vlastně nebylo co komunikovat. na to nezapomínejme.

O ČEM TU BUDEME MLUVIT.

ANO
NE
• Schopnost mluvit je navíc jeden z typických znaků člověka, kterým se odlišuje od zvířat.
• Danou myšlenku musíme komunikovat jasně, zajímavě a přesvědčivě. A pochopitelně také správně, nejen obsahově, ale jazykově. Úlohou řečníka je, aby jeho slova zapadla přesně tam, kam patří: na úrodnou půdu posluchačovy mysli.
• Posluchač je něco jako přijímač - musí se naladit na správnou jazykovou vlnu a přijímat data, která jsou na ní nemodulována.
• Dnes by se zdálo, že mluvená řeč ztrácí svoji úlohu - když nepočítáme, kolik lidí teď stráví denně hodiny na mobilním telefonu - ale není tomu tak.
• Jde o to, že se nám hlavně ztrácí obsah : lidé sice hodně mluví, ale nic neříkají.
• Řečník, kterému se nerozumí, není řečník, ale jen porouchaný amplión.

JAZYK.

ANO
NE
• Jazyk má tři hlavní složky: slovník, gramatiku a sloh. A pak je ještě složka akustická, zde nazvaný "fyzika jazyka" .
• Danou myšlenku musíme komunikovat jasně, zajímavě a přesvědčivě. A pochopitelně také správně, nejen obsahově, ale jazykově.
• Opakování stejných výrazů   je stylistický hřích u psané komunikace - u slovní to často zvýší efektivnost řeči.
• Méně známá slova totiž posluchače rozptylují nepoužíváme dvojí zápor.
• V dlouhém projevu je větší možnost udělat víc chyb.
• Použijeme-li ironie, musíme to jasně naznačit, jinak to posluchače splete.
• Vyhýbáme se slovům abstraktním, příliš technickým termínům, cizím slovům.
• nepoužíváme slova, která odpuzují, jsou nevhodná nebo příliš kolokviální, jakož familiárnosti či buzzwords. Nepoužíváme slova úředního šimla. Nekomplikujme výrazy ani věty. Nepoužívejme přechodníky a jiné složité konstrukce.
• Myšlenku "nevnímáme", ale ale zato chápeme. Vnímáme jen vjemy a to pomocí smyslů.
• Nemluvíme pro sebe, mluvíme pro publikum. Nebuďme nezajímaví, nudní nebo nepřesvědčiví.
• Neoznamujme vtip předem jako "vtip", ale jako žertovnou příhodu s poučením.
• Nepodceňujme inteligenci posluchačů, ale ani ji nepřeceňujme!
• Při slovním projevu se nesmíme příliš opravovat - proto nesmíme dělat časté chyby.
• Mluvíme, abychom vyjadřovali své myšlenky, ale když mluvíme, neznamená to ještě, že zcela nutně také myslíme. Na to v návalu vášně nezapomínejme.
• Máme mnoho druhů slovníků, do odborných až ke slangům. Čím větší zásoba, tím lépe - můžete se vyjádřit přesněji a efektivněji.
• Na slovní finesy si teda mluvený projev příliš nepotrpí - riziko, že řečník posluchače přitom ztratí, je příliš veliké. u sloves používáme především rod.činný, ne trpný, raději kratší věty.
• Používáme tzv. slova "silná" slova a během projevu tu "sílu" ještě stupňujeme.
• Hlavní slovo věty ej sloveso - podle něj poznáme, co se stalo, co se děje nebo co řečník chce.
• Síla slov se ještě víc zvyšuje různými přídavnými jmény.
• Výzkumem si předem zjistíme, na jaké jazykové odborné úrovni je posluchačstvo.
• Uděláme-li chybu, opravíme se.
• Nejsme-li si něčím jisti, raději to neříkejme. Zapletli bychom se totiž víc, než je zdravé.

FYZIKA JAZYKA

ANO
NE
• Už to, že nás posluchač správně neslyší, také znamená, že nás ani nemůže plně nebo správně pochopit.
• Mumlání, šeptání, pokašlávání, koktání, mlaskání, monotonie řeči, špatné důrazy či přízvuky (ať už slovní nebo větné) , polykání koncovek a podobně, to vše jsou akustické nešvary.
• Mluv tak, aby to posluchače neunavovalo, ale naopak přitahovalo jejich pozornost.
• Každý máme svou intonaci, ale většinou nevíme, že třeba vůbec není druhým příjemná. Příjemnější hlas je navíc také srozumitelnější.
• Projev otráveným hlasem lidi vždy odpudí
• Pomalá řeč naopak uspává, zpomalíme tedy jen u obtížnějších pasáží,
• Zatímco my víme předem, co v další větě řekneme a co to vůbec znamená, pro posluchače je to nové nebo nečekané.
• Mezi nešvary patří polykat slabiky či koncovky, používat zkratky, slang, příliš cizích výrazů, špatná výslovnost.
• Říkejme to hned napoprvé správně, časté opravy dělají špatný dojem.
• Časté opakování určitých slov (např. že jo?) působí nepříjemně na posluchače.
• Dokonce i při hledání práce může mít špatná artikulace negativní dojem na toho, kdo s vámi dělá job
• interview.
• Škola i vojna nás učí dýchat tak, že při vdechu zvyšujeme objem hrudníku. To je pro řečnění nesprávné.
• Pokud nás lidé upozorňují na naše chyby, měli bychom jim za to být vděčni a ne se na ně proto zlobit.
• Jednotlivé zvuky jsou vytvářeny ústy, rty, jazykem, čelistmi, zuby,
• hrdlem, plícemi a břišní dutinou - ale ne nutně všemi.
• Mluv zřetelně, jasně (tj. srozumitelně) a přesně. nahrajte si někdy svou řeč na magnetofon a poslechněte se.
• Existuje jakási střední hlasitost, od které se v řeči neúmyslně či úmyslně odchylujeme, nahoru i dolů.
• Hlasitost poklesne na konci věty a je následována pauzou, v případě souvětí dáváme pausu i za jednotlivými větami.
• Hlasitost ovšem můžeme výhodně měnit tak, že zdůrazníme, zesílíme důležitá slova.
• si nacvičíme ekonomii dechu - nejen umět vydržet s dechem tak, jak je potřeba, ale umět se i správně a často nadechovat a s dechem případně i šetřit
• Zkušený řečník umí měnit intonaci podle potřeby.
• V naší řeči typicky zvyšujeme tóninu na konci každé otázky.
• Důležitá slova lze zdůraznit nejen hlasitostí, ale i intonací.
• Tóninu často používáme k podtržení významu právě v telefonním rozhovoru, protože tam nevidíme grimasy ani reakci posluchače.
• Mluv tak, aby ti bylo stoprocentně rozumět.
• Pauzy děláme i po důležitých prohlášeních nebo čekáme-li na potlesk.
• Snažme se mluvit pomaleji a vyslovovat správněji - můžeme pozorovat, jak to dělají hlasatelé v TV či rozhlase.
• Správná výslovnost chce: volnou čelist, pohyblivé rty, pružný jazyk, zdravé zuby.
• Dobrý trénik je pravidelně číst něco nahlas a snažit se "slyšet se". Pro začátek vypomůže i magnetofonový záznam.
• Správné dýchání ovlivňuje nejen výslovnost a plynulost naší řeči, ale dokonce potlačuje i trému a stress.
• K relaxaci nám pomůže a trému alespoň částečně odstraní právě tzv. bránicové dýchání.
• Bránice se nejvíc relaxuje smíchem.
• Je lepší mluvit nižší tóninou, to je vždy příjemnější.

ŘEČNÍK

ANO
NE
• Zaujmout posluchače, vysvětlit jim to a přesvědčit je.
• A také mít vše pod kontrolou a nenechat se překvapit - prostě být připraven.
• Posluchači se mohou stát buďto vašimi přáteli či nepříteli - to záleží hlavně na vás.
• Sebevědomí je tou nejsilnější zbraní ; proti "davu". Musí být ovšem opodstatněné, posluchači se dají strhnout jen tím, kdo si je opravdu jist sám sebou.
• Sledujeme posluchače, jejich chování, lépe řečeno naladění, a reakce.
• Také gesta pomáhají při projevu, ale musí být úměrná  textu.
• Zkušení řečníci - například herci - si vyberou jednu osobu, pro kterou mluví a sledují její reakce. U řečníka se doporučují tři oblasti: první řadu, zadní řadu a prostředek sálu.
• Nervové rozpoložení je vrcholně důležité. Je to vlastně začarovaný kruh: sebevědomí vám dodá jistotu a jistota vám dodá sebevědomí.
• Projev se většinou dělí na úvod , hlavu (kde se snažíte chytit zájem publika, tím, že jim dáte důvod, aby vás vyslechli), pak přijde tělo (kde rozvinete hlavní body) a echo, kde se znovu vrátíte k bodům a učiníte závěr .
• Váš projev musí být účinný, adekvátní a řekl bych i agresivní, protože každý projev je tak trochu boj,
• Nacvičte si projev před zrcadel, případně před přáteli.
• Před řečí se relaxujte!
• Každá řeč má jakési svoje těžiště kam soustředíte svoji nejdůležitější fakta, svou těžkou artilerii - tato část také musí přijít ve správný čas.
• Každý řečník má mít bohatou zásobu slov.
• Napsaný projev se liší od jiných literárních žánrů - přesto ale z nich můžeme použít hodně praktik.
• Dobrý řečník si také vždy při nácviku projevu tento ještě časuje , aby věděl, jak se do vymezeného času "vejde".
• Řečník je osoba vystavená útokům, to nás nesmí rozčilovat
• Když svou řečí nevzbudíte zájem, je to vždycky jen prohra.
• Pokud si se sebou či předmětem, o kterém mluvíte, nejste jisti, nedávejte žádnou question period (čas na otázky).
• Uprostřed projevu pokud možno na otázky neodpovídejte, nechte to až na konec.
• Budete-li ale pořád žertovat, budou si myslet, že jste komik a nebudou vás brát vážně.
• Jakmile jsme začali mluvit, musí už starosti o tom, jak vypadáme, stranou. Uvědomte si, že diváky spíše zajímají vaše grimasy, které musí souhlasit s tím, co říkáte.
• Usmívat se máme co nejvíc, šklebit se poťouchle ovšem zase co nejméně.
• Vyvarujme se velkého opakování některých gest. Lidé si toho všimnou, zatímco řečník často ne.
• Nepřetahujte vymezenou dobu,. když uvidíte, že je publikum unavené, je lépe brzo skončit.
• Nekritizujte, ale vysvětlujte.
• Vyhýbejte se mechanickým zlozvykům: ošívání se, škrábání, pohupování, ohánění se rukama, kývat často hlavou, chytat se mikrofonu
• nebo ho zase křečovitě držet, koulit oči a podobně.
• Nepoukazujte na vlastní chyby, máte přece být expert! A neomlouvejte se!
• Nemluvte ani pomalu, ani rychle - to poznáte při troše cviku právě pozorováním publika.
• Cílem není jen to, aby většina posluchačů pochopila, co chcete říci. Ano, je to podmínka nutná, ale ne postačující: vy je chcete ještě přesvědčit o správnosti vašich názorů.
• Útočit se musí chytře, rozhodně posluchačům nedávejte najevo, že tomu nerozumí.
• Myslíme jen na to, na co máme myslet - nervozita je totiž živena hlavně bujnou fantazií.
• Pokud nevíte, kde ve vaší řeči toto těžiště bude, bude vaše řeč plochá, bez dynamiky, beze spádu.
• Nepoužívejme slovesa zvratná.
• Na rozdíl od literatury se nedá projev kdykoliv přerušit a za nějakou dobu dočíst. Příležitost máme jen jednou a dost.
• Když už má řečník praxi, nemusí se ani dívat při projevu na hodinky - to by ostatně neměl dělat nikdy.
• Neutápíme posluchače v datech, stejně si je nepamatují.

POSLUCHAČ

ANO
NE
• Posluchač je pro řečníka rozhodně víc než jen nějaký terč, posluchač je vlastně přijímač, ale pro dobré spojení ze zde ovšem ladí především vysílač, řečník :-).
• Správně promluvit, vysvětlit a přesvědčit. Říká se , že se řečníkem člověk rodí. Jistě, určité nadání a hlavně snahu (drajv) musí člověk mít, ale řečníkem se teprve musí stát.
• Správný řečník umí obojí taktiku: v první polovině projevu se snaží diváky získat, v druhé je ovládnout.
• Člověk může mít v životě hodně přátel, tak na tu chvíli, co je řečníkem, je na to jen sám.
• Jediné spojence si musí udělat z diváků - tedy z oněch předpokládaných "nepřátel".
• To, že si řečník a posluchač "vidí do očí", že jde o přímou komunikaci, to právě nejvíc ovlivňuje výsledek.
• V projevu použijeme často tzv. conditioner (kondišnr), tedy naladění: vtip, legrační historku, glosu.
• Především se doma nedovíte, zda to, co budete říkat, také posluchač správně pochopí. Vám je to, co říkáte, jasné, ale co když se neumíte přesně vyjadřovat?
• Pokud nevíte, ke komu budete mluvit, očekávejte vše možné. Musíte sledovat reakce posluchačů a prostě improvizovat.
• Složité pasáže vynecháme a vysvětlujte tam, kde vidíme, že jim to nezapaluje, případně použijeme analogie.
• Pokud nemáte praxi s tím, jak co publikum přijímá, raději si to zkuste přednést na nečisto, před přáteli nebo podobně.
• Nejlépe je vychytat 99 procent chyb předem.
• A nezapomeňte ještě na něco: co si vlastně slibujete od projevu vy jako řečník.
• Přesvědčování je úkol velmi vyčerpávající a bez dobré motivace nepodáte ani dobrý výkon.

PROJEV Z PAPÍRU

ANO
NE
• Jak se říká, papír snese všecko: tam se nemusíte věnovat očím vašich posluchačů, pozorovat, jak se támhle v rohu někdo ušklíbl, překřikuje na
• vás nebo dokonce spí. Jenže zkuste to pak přednášet!
• Hlavní důvod, proč si píšeme naše řeči předem nanečisto, je že chceme-li někoho zaujmout a přesvědčit, musíme být perfektně připraveni.
• Na projev se také můžeme dívat jako na bitvu, nebo vojenskou kampaň: tam potřebujeme mapy, materiál, znalost terénu, sílu nepřítele, musíme si předem zvolit strategii a jí pak odpovídající taktické manévry.
• Všechny dobré projevy mají jedno společné: jsou krátké.
• Řečník musí mít sílu sochaře, přesnost dláta a rychlost šermíře.
• Tohle vše dokázat bez písemné přípravy umí jen genius. My ostatní se mu ale s tím papírem pak můžeme klidně vyrovnat, pokud umíme to vše ostatní.
• Řečník, který projev čte má jen omezený okruh a prostor, který svýma očima může obsáhnout - nemůže se tudíž pořád dívat do publika.
• Psaný projev je vlastně jen něco jako slohová práce , pisatelovy paměti nebo jako dlouhý dopis. Zní škrobeně - ta dlouhá příprava je totiž na něm vidět.
• Zkušení řečníci si píší hlavní body na kartičky a ty pak po "odmluvení", přesunují dozadu, lepší je použít laptop nebo promítací show na plátno. To je dobré zvláště ve škole.
• Není horší pocit pro posluchače, než když  si myslí, že mluvíte k papíru.
• Pamatujme, že řečník není placen od hodiny a projev, vyplněný různými klišé a zbytečnostmi je nejen únavný, ale hlavně nezabírá.
• Samozřejmě, že projev musí být i emocionálně nabitý - když ne vy, tak vaši konkurenti ho budou mít - to nepodceňujte!
• Špatný námět nebo špatná znalost námětu jsou spolehlivou příčinou toho, že je řečník málo přesvědčivý.
• Řečník si má přečíst celou větu najednou a pak ji teprve vyslovit, dívajíc se už do publika.
• Proběhnout konec přednášky "klusem" je nejen trapné, ale i nebezpečné: zanechává trvalý dojem, že je přednáší nešika nebo neumí plánovat čas.
• Někteří řečníci si myslí, že pohled do publika vynahradí gesty - dívají se přitom ale pořád do papíru a ta gesta pak ovšem vypadají, jako kdyby odháněl mouchy.
• Psaný projev sice dobrá pomůcka, ale přesto je potřeba se projev alespoň částečně "naučit předem".
• Přípravu nesmíme podceňovat, ale ani ne přeceňovat, sama ještě nestačí.
• Slepá memorizace je ovšem také past: stačí zapomenout slovo a s ním ztratit i celý konec projevu!
• Není dobré si dělat moc detailní texty pro slajd-show; svádí to k tomu, abyste to jen četli.
• Nebudeme ale promítat či rozdávat slajdy někde na veřejnosti, kde to není nutně potřeba.
• Při memorizaci si nepamatujeme ani tak věty jako spíše myšlenky.
• Proběhnout konec přednášky "klusem" je nejen trapné, ale nebezpečné: zanechává trvalý dojem, že je přednáší nešika nebo neumí plánovat čas.

PROJEVY Z HLAVY.

ANO
NE
• Projevem spatra nemíníme "projev zpaměti", protože ten patří do deklamování (kde se musíme naučit celou řeč nazpaměť).
• Už sám projev spatra znamená hodně a nebudete-li mluvit z papíru, budete posluchačům imponovat a získáte si respekt.
• Na papír si napíšeme jen kostru řeči. Každému projevu předchází určitý výzkum, souhrn zkušeností a dat, logické závěry plus důkazy a z toho se pak udělá "výplň" té kostry.
• To si pak nacvičí na nečisto, několikerým opakováním. Výbornou metodou na osnovu a zapamatování je mapová metoda© Tony Buzana, popsaná v mé knize Nejde tu o memorování slov - spíše o podání, výslovnost, gesta, mimiku, postavení těla, důraz na určitá slova, intonaci.
• To, co se líbí nám, se nemusí líbit druhým - vyberte si ze svých přátel ty, o kterých víte, že jsou zkušení a hlavně upřímní, a předveďte jim svůj projev.
• Postupem času, teda po řádce projevů, se nám do krve dostanou dobré návyky
• projev spatra je ten nejtěžší druh projevu. Projev čtený nebo deklamovaný zpaměti to má lehčí, protože je předem prostříhaný a vyleštěný.
• Je jasné, že ucelený projev udělá větší dojem . S tím jde ruku v ruce i délka projevu.
• Neoficiálnost projevu spatra právě přesvědčí posluchače, že projev "vyrábíte" na místě a jaksi "přímo pro něho". To je to, co vám získává jeho zájem a přesvědčení, že vlastně mluvíte i za něj.
• Pokud neumíte mluvit spatra, nejlepší je použít onu show s diapozitivy, tam to není tak nápadné a lidé nesledují ani tak vás, jako plátno.
• Zkušení řečníci si připraví jen jednotlivé body a ty si většinou memorizují, aby papír nepotřebovali.
• Vždy si ale i sebelepší řečník celou řeč napíše na papír, ne třeba v detailech, ale v určitých bodech.
• Žádný projev není hned perfektní hned po prvním sepsání a tak ho lze při "tréninku" opravovat a doplňovat.
• Zpočátku nemůžeme spoléhat na náš úsudek: na tom totiž tolik nezáleží - není to projev pro nás, ale pro posluchače.
• Při dělání osnovy není snadné, dostat celý odstavec řeči do jednoho krátkého hesla; je třeba se soustředit jen na hlavní myšlenku (tzv. ohniskové čtení).
• Co neznáme přesně, vynecháme.
• Co jsme zapomněli, přeskočíme - posluchači ani nebudou vědět, o co přišli. Můžeme se k tomu vrátit později,a le pokud to není životně důležité, přejděme to.
• Netvařme se nijak, když víme, že jsme udělali chybu, něco zapomněli, popletlia podobně. Šance je, že na to sami nepřijdou, ale mohou to pochopit z výrazu vašeho obličeje.

RÉTORIKA

ANO
NE
• Podobně jako u dobré symfonie, nejde u projevu jen o to, jak ho dobře napsat, ale také jak ho zahrát, pardon, přednést.
• Veřejná řeč má velký vliv na davovou psychózu. Tady ovšem už rétorika nestačí, to chce plno dalších schopností.
• Také přednes se musí poctivě nacvičovat - jinak by bylo lepší místo projevu jen rozdávat ozeroxovaný text.
• Dobrý vedoucí (leader, vůdce) je ten, který je také dobrý řečník. Ano, logika, styl, přednes a zajímavost projevu - to vše je jistě nutné, ale řečník musí také umět přesvědčovat a to umí jen silná osobnost.
• Všimněme si například dobrých vedoucích, politiků, právníků - jejich síla je v jejich projevech.
• Kostelní projevy jsou poměrně dobrým poučením, jak se má řečnit: zkuste si tam někdy zajít a zaposlouchat se.
• Dnes je málo politiků, kteří studovali řečnictví a podle toho to pak vypadá.
• Rozhlasové a televizní projevy - jsou většinou ty novoroční nebo "u příležitosti" něčeho. Jsou většinou jeden jako druhý - propagační a nudné. Naštěstí si lidé takové projevy ani nepamatují, jinak by poznali, jak jsou bezútěšně stejné, stejně jako projevy politické.
• TV a rozhlasové projevy slouží většinou jen k ukojení posluchačských mas, které potřebují občas slyšet, že "tady někdo mluví přímo k nim". Zvláště před volbami, kdy se snaží dohonit to, že nebyli dlouho "v kontaktu".

PŘEDNÁŠKY.

ANO
NE
• Podobně jako vědecká teze je přednáška vyzvání ke zpochybňování - jen ty správné obstojí - a student by měl student pochybovat, zda to, co mu předkládá, je opravdu platné.
• Chabý je student, který se nesnaží být lepší, než jeho učitel - a chabý je učitel, který nechce vychovat žáka, který bude lepší než on.
• Ano, pedagogickou stránku nesmíme podceňovat, jinak by to nebyla přednáška, ale jen obyčejný projev.
• Bohužel mnoho studentů odchází z přednášek s pocity, že to byla ztráta času, že prostě většinu nepochopil a bude to muset doma znova všechno vzít od začátku.
• Zvláště dnes, kdy už se tolik platí za studium, si studenti zaslouží jen opravdu kvalitní přednášky.
• Bohužel dobří odborníci ještě nemusí být dobrými pedagogy a naopak. Je to pochopitelné: obojí si vyžaduje příliš mnoho času a i nadání.
• Skripta se bohužel píšou spíše jako knihy a ne jako učebnice - nepostupují vždy od jednoduššího ke složitému, ale spíše podle toho, jak to systém vyžaduje.
• Absolutní koncentrace je ovšem nutná - přednáška se dvakrát nekoná a co nám uteče, to se už nevrátí. Protože psaní poznámek také odvádí pozornost, mělo by se méně zapisovat, ale o to víc přemýšlet a tím si to i zapamatovat.
• Poznámky je možno psát lineárně, pod sebe, nebo metodou mentálních map© podle Tony Buzana.
• Většinou máme mapu už během poslechu přednášky nakreslenou natolik "čitelně", abychom ji doma nemuseli ještě překreslovat. Metodu jde použít také ke studiu knih a ano - dokonce i k přípravě přednášky! metodu jde použít i ke studiu knih.
• Veřejné přednášky jsou často jediný způsob, jak promluvit k veřejnosti a dát své myšlenky najevo. Navíc je to dobrý trénink pro řečníky. Stejně dobré je připojit se ke klubu Toastmasterů.
• Chcete-li svou ideu přednáškou propagovat, musíte do toho dát i trochu "salesmanship", tj. podtrhnout hlavně to, co ideu "prodává".
• Každý projev by měl předcházet určitý výzkum: prostě vědět o věci detaily, poslední objevy, trend a k čemu je to posluchačům dobré.
• Přednášení je hlavně pedagogická činnost a měli bychom dávat přednost osobnímu přístupu, od začátku do konce.
• Přednáška je totiž víc než projev - je to forma sdělování informace, ale s tím posláním, že tato bude dále zušlechťována.
• Pro dobrou přednášku jsou potřeba jen dvě věci: dobrý text a dobrý přednášející - proto je lepší, když si text připraví sám.
• Text vyžaduje dobrou přípravu, dobrou znalost oboru a dobrého pedagoga.
• Úkolem přednášky je někoho něco naučit a "naučit se" znamená především "pochopit to".
• Přednáška je jen natolik dobrá, kolik lidí se poučí a jak mnoho se poučí. To nezáleží jen na úrovni studentů, ale hlavně přednášejícího. Při přednášce máme mluvit prostě, nekomplikovaně, bez záhad či nedořečených myšlenek, přesně a jasně.
• Málokdo má ovšem tolik času, aby si přečetl skripta předem a pak si na přednášce jen doplňoval přednášky, nehledě ani na to, že by pak mnoho přednášek už bylo zcela zbytečných :-).
• Dnes se ovšem mnoho přednášek odchyluje od skript, takže je tam plno věcí, které jinde nenajdete. To je ovšem nešvar: dokumentováno by rozhodně mělo být vše, co se pak zkouší.
• Podobně by se nemělo zkoušet to, co se neodpřednáší.
• Studenti, kteří používají k zápisu přednášky těsnopis nebo magnetofon většinou spoléhají na to, že stejně mají záznam a těžké pasáže prostě moc nesledují.
• Nechápou, že jim pak ale unikne to hlavní - řekl bych přímý kontakt s přednášejícím a extra čas do toho pak musí dát stejně - buď posloucháním pásky nebo čtením těsnopisných poznámek.
• Přednášející, které své přednášky doplňují a vylepšují, by měli také doplňovat svoje skripta. V dnešní době Internetu by to neměl být problém: hodí se to na Net a každý student si to může stáhnout.
• Při odborné přednášce na pracovišti se na sloh a formu příliš nekouká, ale i tak se vyplatí umět mluvit zajímavě, věcně a hlavně přesně.
• Je třeba zahodit to, co je vedlejší nebo dokonce s námětem nesouvisí anebo co dokonce vzbuzuje pochyby.
• A pokud máte pochyby, vyřešte si je před projevem - a ne až při projevu.
• Není nic horšího než řečník, který si nevěří. Opravuji: není nic horšího, než když audience pozná, že si řečník nevěří.

DEKLAMACE A EMOCE.

ANO
NE
• Je tedy správné některá slova vyslovovat tak, aby to odpovídalo jejich emocionálnímu obsahu - ovšem zase to nepřehánět.
• Pokud to není sladěno s významem těch slov (například u komiků), vyvolává to u diváků nedorozumění či dokonce překvapení.
• TV kamera nepromíjí - ukazuje i nevhodné detaily - náznaky ušklíbnutí, rozpaků či přiblblý výraz při hledání správného výrazu.
• Druhá možnost je ovšem nevšímat si toho všeho a jet si jen "po svém". Musíte ale vědět, kdy - rozhodně si to může dovolit jen někdo, kdo už je jako řečník hodně známý. Ale i tak je to riskantní a když jde o něco důležitého, tak se to vůbec nedoporučuje.
• Každé slovo má na divadle svou úlohu - divadlo není jen nějaké "povídání", aby se zaplnily dvě hodiny času.
• Řečník také nemůže ve svém projevu vysvětlovat všechno "po lopatě": ti chytřejší posluchači by se urazili a ty druhé to třeba ani nezajímá.
• Míň a míň se už používá pathos, který se nosil spíše v devatenáctém století, zato se používají více rafinované, někdy i nehezké triky.
• My při projevu ovšem nemusíme být tak dobří herci, ale máme především vypadat upřímně, "sympaticky" a snažit se mluvit na mentální, případně sociální úrovni posluchače.
• Pokud nejsme, musíme se tak tvářit a musíme se do toho vžít - pochopitelně nejlepší je to nepředstírat, ale přímo to tak cítit.
• Co svádí: někdy stačí vytrvale něco tvrdit a i když to bude nesmysl, začnou to po vás opakovat. Můžeš oblbovat jednoho člověka pořád nebo všechny lidi po nějakou dobu - ale nemůžeš oblbovat všechny lidi pořád.
• Lhát se nevyplácí - už jenom z chytrosti: neupřímnost se vymstí a neférové napadání soupeře vyvolá jen jeho ostrý revanš a často i znechucení publika.
• Časování je vše - špatné " kdy, kde, jak " někdy může zabít i tu nejlepší ideu.
• Slovní projev má hodně společného s audiovizuálním uměním a budeme-li sledovat projevy, pronášené známými herci, můžeme se tam leccos naučit.
• Jde totiž i o emocionální impakt  projevu: cítíme, že někdo tu mluví přímo k nám
• Dokonce se říká, že úspěch velkých řečníků je v jejich umění masové sugesce či dokonce hypnózy.
• Deklamování je vlastně určitý způsob vyslovování textu, který je obvykle používán na divadle. Vyslovuje se zřetelně, hlasitě (musí vás slyšet v celém sále!), slova jsou zřetelně oddělena a s důrazem na ta, která to vyžadují. A hlavně se deklamuje s jistou divadelní intonací.
• Tvář je vůbec důležitá, obzvláště teď, kdy se projevy přenášejí televizi a jediné, co vlastně vidíme, je právě řečníkova tvář. Ta by měla být sladěna s pohybem a záběry kamery.
• Recitování básně má větší efekt než když si jen tiše přečteme; je to opět ta "síla" zvuku, tedy jeho vliv na člověka a jeho emoce.
• Souvisí to zřejmě s pravou polovinou mozku, jejíž vliv dnes teprve objevujeme.
• Samotný zvuk slov má i jiný efekt. Tak například jeden ze způsobů, jak vyvolat meditační stav.
• Dobrý projev je tak trochu jako divadlo. N8m jde o to, jak toto herecké umění uplatit při našem slovním projevu, co použít s výhodou a čeho se zase vyvarovat.
• Divadlo dokáže mluvit ke všem druhům diváků.
• Projev je vlastně také taková jedna velká "přímá řeč" jako na divadle.
• Náš řečník také nemůže ve svém projevu vysvětlovat všechno "po lopatě": ti chytřejší posluchači by se urazili a ty druhé to třeba ani nezajímá.
• Chceme-li získat - a hlavně přesvědčit - lid obecný, musíme apelovat nejen na logiku, ale hlavně na city, na emoce.
• Člověk totiž nemůže dost dobře oddělit své emoce od svého rozhodování a být stoprocentně logický.
• Herec má především pečlivý přístup k celému slovnímu vyjádření - on se například učí celé roky dávat důraz na určitá slova a vyslovit je tak, aby vyjadřovala pocity osoby, kterou na divadle představují.
• Etika: dobrý projev má být pravdivý, upřímný a jeho účel dobrý. Dobrý řečník je také poctivý, upřímný a šlechetný.

DISKUZE A PŘESVĚDČOVÁNÍ.

ANO
NE
• Účelem diskuze je vyhrát ji. Ano, je to vlastně souboj a běda tomu, kdo to neví.
• Do diskuze si každý přinese svoje a teprve diskuzí se pozná, kdo přinesl kožich a kdo jen ošoupané tričko.
• Diskuze má právě dodávat nová a zajímavá fakta, a i když se často jedná o určitý souboj, většinou se také jedná o proces, kde se strany chtějí na něčem dohodnout.
• Diskuze je boj dvou či více soupeřících názorů a jejím výsledkem by měla být pokud možno jasná výhra jedné strany nebo - v případě hledání řešení přijatelného pro obě strany - si v ní soupeři upřesní a opraví svá stanoviska tak, že se pak dohodnou.
• Diskuze  totiž mohou řešit složitější problémy, dělat společná rozhodnutí a lidé se mohou navzájem poučit.
• Pokud chcete soupeře oklamat tak, aby udělal logickou chybu, nemůže vám v tom nikdo bránit. Nemusím snad podotýkat, že právě toto umění ovládají nejlépe politici a právníci.
• Každé logické tvrzení se skládá z předpokladu(ů) a závěru. Tvrzení, kterému chybí předpoklady, je ovšem jen obyčejné prohlášení.
• V diskuzi se pak snažíme:
a) když někdo pronese nějaké tvrzení - přesvědčit ostatní, že nemá pravdu, nebo
b) dodáme vlastní tvrzení - a přesvědčíme ostatní, že máme pravdu my.
• Musíme ale zachovávat určitou minimální slušnost a pravidla: například nikdy nenapadáme osobu svého oponenta.
• Soupeřovo prohlášení je třeba vyvrátit hned, jak je vysloví, jinak to prostě publikum přejde, tj. uzná, že je pravdivé a později se nám to vymstí.
• Nejlépe se odráží rány opravením dat, jinou citací, případně popíráním jednotlivých detailů
• Mluvení je v diskuzi jen prostředkem, jak uhrát celou hru - pokud se tedy nejedná o diskuzi, kde se všichni rozhodli, že se chtějí dohodnout, ale to už je spíše mítink.
• Z diskuze se může stát:
prostá obhajoba (nepřípustné)
přestřelka (oboustranná prohra)
vážná debata (správně)
silný útok na opozici (riskantní, ale OK, pokud skončí NAŠÍM vítězstvím)
• A proto je tak důležité znát oponenta i jeho nápaditost. Některé otázky vás přesto mohou překvapit a vzít vám dech.
• První část řeči se VŽDY musí zaměřit na to, aby odstranila počáteční nedůvěru posluchačů. Teprve když to dokážeme (!), můžeme přejít k části druhé: v ysvětlit a přesvědčit.
• Vždy se lepší přesvědčuje někdo, kdo vám věří.
• S učením "jak mluvit" vlastně nikdy nekončíme.
• Diskuze nebezpečná svými nečekanými úskalími: to vše si prostě   na papíře připravit nemůžeme.
• Lidé mají často dojem, že diskuze slouží "k výměně názorů". Jak mylné je toto vysvětlení si uvědomíme na příkladu: jak špatný obchod by asi byla výměna drahého kožichu za staré tričko od vetešníka?
• Podobně není diskuze místo, kde si každý řekne to "svoje" - nu jsou takové "diskuze", ovšem tam pak ti, kteří nemají co říci, většinou mluví nejvíc.
• Diskuze bez řešení většinou znamená jen chabou snahu diskutujících: buď v ní nešlo vlastně o žádný spor anebo nic nového nepřinesla.
• Pokud není řečník dostatečně silný "přesvědčovatel", neměl by se vůbec pouštět do diskuzí.
• Je omyl si myslet, že ten, kdo má pravdu, nebo kdo má na své straně fakta, musí nutně vyhrát. Ne, v debatě vyhrává ten, kdo umí lépe přesvědčovat.
• Bohužel se i z vědecké diskuze stala postupem času právě jen taková diskuze u piva a tak už teď nevyhrává ten, kdo má na své straně logiku, ale kdo se do vás lépe strefí tím,c o zrovna popadne do ruky.
• Obecenstvo většinou není na straně toho, kdo se brání, buď jsou neutrální, protože jsou zvědaví, jak to dopadne nebo nepromyšleně dávají své sympatie od začátku jen útočníkovi.
• Přesto nesmíme podceňovat jejich schopnost poznat, kdo má pravdu - to nám také pomůže vyhrát.
• Slabší diskutéří za každou cenu přejdou hned do útoku, ale tam se odkrývají a jsou nejvíc zranitelní (podobně jako u šermu).
• V diskuzi to ovšem znamená, že nejprve musíte nasadit solidní obranu. Když si hned neobhájíte svoje tvrzení, později se se vám to vrátí jako rána zezadu.
• nemyslete, že soupeř bude hrát nějak moc poctivě: pokud nebude mít dost logické munice, bude se jistě snažit o rány pod pás, ať už vědomě či nevědomě.
• Kritizujte soupeřovo tvrzení, jeho myšlení a logiku, jeho fakta - ale ne jeho samotného. Koneckonců není účelem diskuze odpůrce také morálně či "fyzicky" ponížit, jde o to ukázat, že je logicky slabý.
• V diskuzi nemá "prohlášení" bez důkazu žádnou váhu, pokud dotyčný neujasní, co tím chtěl vlastně říci nebo za jakým účelem to prohlásil.
• Také nesmíme podceňovat úlohu publika: ono se pak stává divákem, soudcem i "popravčím" - jinak řečeno, chce to ostřílené diskutéry, kteří umějí také střílet nápady přímo od boku.
• V projevu před diskuzí nesmí být žádné chyby, čili nevíte-li něco určitě, raději to neříkejte. Také neříkejte nic, co by druhou stranu znervóznilo nebo jí dalo munici proti vám.
• Na druhé straně tam ani nedáváme naše slabé body a někdy ani ne ty nejsilnější, šetříme si je do diskuze.
• Mluvení totiž ještě není vše. Jak už řekl jeden velký americký komik: "Hlavní je vědět, kdy se má mlčet."