Když už jsme u těch výhod: ještě musíme přidat, že psaný projev má lepší styl, gramatiku, že se v něm dá libovolně škrtat, přepisovat a přemísťovat pasáže a v neposlední řadě dodává určitou inspiraci, a také se nám většinou lépe píše, než mluví.
Pravda, některým lidem ne, ale já mám na mysli vážný projev - ne obyčejné mluvení :-). Projev, to je něco, kde si nemůžeme dovolit plácnout nějaký ten nesmysl, přeříkávat se, pomáhat si rukou, když nevíme, jak se vyjádřit. Jak se říká, papír snese všecko: tam se nemusíte věnovat očím vašich posluchačů, pozorovat, jak se támhle v rohu někdo ušklíbl, překřikuje na vás nebo dokonce spí :-). Ten hlavní důvod, proč si píšeme naše řeči předem nanečisto, je jiný: chceme-li někoho zaujmout a přesvědčit, musíme být perfektně připraveni. Teprve když vidíme verzi našeho projevu na papíru, jsme schopni posoudit jeho klady a zápory. Neboli, jak se říká na západě, udělat si pořádně "homework", míněno domácí přípravu.
Na projev se také můžeme dívat jako na bitvu, nebo vojenskou kampaň: i tam potřebujeme mapy, materiál, znalost terénu, sílu nepřítele a musíme si předem zvolit strategii i jí pak odpovídající taktické manévry. Už jsem tu mluvil o ekonomii projevu, v souvislosti s Winstonem Churchillem. Ano, čím delší příprava, tím kratší a zároveň také lepší projev. Pamatujme, že řečník není placen od hodiny (někteří jsou, ale ne o těch tu teď nemluvím :-) a projev, vyplněný různými klišé a zbytečnostmi je nejen únavný, ale hlavně nezabírá. Na Internetu si můžeme najít známé historické projevy Lincolna, Kennedyho, Churchilla a jiných. Všechny ty projevy mají jedno společné: jsou krátké.
Krátkost projevu má ovšem ještě i jiný účel: dynamika projevu vyžaduje plné soustředění řečníka i posluchačů. To se ovšem nadlouho neudrží a tak slova musí sedět jako kaménky v mozaice, nebo v "puzzlové" skládačce; každé má své místo a úkol. Dovedete si asi představit, kdyby vám někdo přidal nějaké kousky navíc - celá mozaika by pak vypadala zdeformovaná nebo by se rozpadla. Řečník musí mít sílu sochaře, přesnost dláta a rychlost šermíře. Samozřejmě, že projev musí být i emocionálně nabitý - když ne vy, tak vaši konkurenti ho budou mít - to nepodceňujte! Jako u zápasu v judo musíme využívat energii soupeře k jeho přemožení, tak zde musíme využít samotného posluchače k získání jeho zájmu, pochopení věci a z toho plynoucí i přesvědčení, že to, co říkáte nebo navrhujete, je správné. Tohle vše dokázat bez písemné přípravy umí jen genius. My ostatní se mu ale s tím papírem pak můžeme klidně vyrovnat, pokud umíme to vše ostatní :-).
První, co si musí řečník umět vybrat, je námět. Špatný námět nebo špatná znalost námětu jsou spolehlivou příčinou toho, že je řečník málo přesvědčivý.
Někdy si to vybrat nemůžete: dostanete rozkaz, nebo za vás námět vybere váš šéf, případně manželka či rodina (např. projev na svatbě). A jak už jsme si řekli: kdo nezní přesvědčivě, ten nikoho nepřesvědčí :-). To se specielně týká právě "řečí z papíru", ty pak opravdu někdy vypadají příliš "papírově" a je to jen trapné. Jak to opravit, to si ještě řekneme později. Řečník, který projev "čte", má jen omezený prostor, který svýma očima může obsáhnout - nemůže se totiž pořád dívat do publika. Má proto přečíst celou větu najednou a pak ji teprve vyslovit, přičemž se musí dívat do publika.Nevýhody čtení z papíru.
Psaný projev
bez přednesu je vlastně jen něco jako slohová práce nebo pisatelovy paměti :-). Zní nějak cize - chybí tam prostě ten styk s posluchači.Ano, aby ta příprava nebila tolik do očí a projev vypadal spontánně, je psaný projev sice dobrá pomůcka, ale přesto je ještě potřeba se projev "naučit předem". Neříkám, že se ho musíme naučit nazpaměť - ale ani to není to tak těžké, jak se zdá - stačí se naučit hlavní body a na nich pak elaborujete. Jako pomůcky doporučuji memorizační metody, paměťové mapy a i jiné kapitoly z mé knihy "Umíme se učit?" (z edice KNIHY OFF-LINE).
Přípravu prostě nesmíme podceňovat (např. postoj: já to přece nepotřebuji!) , ale ani ne přeceňovat (např. postoj: dal jsem do toho tolik dřiny, tak to už nebudu mít žádný problém!).
Navíc musíme do přednesu ještě "dát život", aby vypadal co nejvíc přirozený, jinak řečeno, jako když ho říkáme spatra. To není klamání, ale jinak to nebude posluchače bavit a unudíte je k smrti.Ale zpět k té přípravě: tam má autor čas se zamyslet, rozmyslet a leccos domyslet. Může přerušit
psaní podle libosti, vracet se a nic si nemusí při psaní pamatovat - vždy si to přece může
přečíst z poznámek. Tento luxus ale při mluveném projevu mít nebude. I když bude číst, může ztratit poslední větu, kterou četl a teď to
hledejte! Pravda, může si v duchu přečíst celou stránku, než "se zase najde". Jenže nechte
posluchače čekat pár minut, aniž byste cokoliv řekli! Řeknete si asi, že si přece řečník může vymyslet nějakou pomůcku, aby když zvedne oči od papíru, nezapomněl, kde vlastně čte. Ano, máte rpavdu a jsou na to různé triky, ale na ty přijdete jistě sami.
Slepá memorizace je ovšem past: stačí zapomenout slovo a s ním ztratit i celý konec projevu! Zkušení
řečníci si píší hlavní body na kartičky a ty pak po "odmluvení",
přesunují dozadu, asi jako když začátečník míchá karty. Jenže co když se
karty při přesunu opravdu zamíchají, jak nemají? Nu to pak máme smůlu :-). I když mám projev spatra, vždy s sebou nosím ještě papír, kde mám všechny hlavní body. Mám ho většinou uložen v kapse a ještě jsem ho nikdy nemusel použít. Snad právě proto, že mi - už jen tím, že v té kapse je - dává onu jistotu, že mám vše pod kontrolou.
Ještě lepší než kartičky je ovšem laptop, palmtop či promítací PCčko (k čemu dříve sloužila promítačka diapozitivů). Tam si buď všechny body napíšete, nebo si prostě nahrajete slideshow (něco
jako show diapozitivů, které pak tlačítkem přepínáte na další). A nejen Microsoft,
ale i jiné firmy na to mají program. Máte-li projektor, můžete při přednášce,
semináři nebo podobně promítat slajdy přímo na plátno či na zeď. Není ovšem dobré dělat moc detailní texty - nemusíte si sice pak už nic pamatovat, ale svádí to k tomu, abyste to jen četli - a to posluchači dobře poznají!
Někteří řečníci
rozdávají předem výtahy z řeči či přímo natištěné drafty, tj. celé texty. Pokud to
chcete udělat, je lepší to rozdat až po skončení vaší řeči, jinak vás lidé
nebudou příliš poslouchat. Je-li to přednáška ve škole, pak je ovšem lepší dát slajdy hned: některá schémátka či obrázky je třeba studovat přímo při přednášce. Nápadití studenti si pak píší poznámky přímo na ty papíry. Jistě ale nebudete promítat
či rozdávat slajdy někde na veřejné přednášce, kde to není nutně potřeba a jen by to jen odpoutávalo
pozornost. Také tam, kde potřebujete hrát na emoce posluchačů a musíte s nimi
mít neustálý oční kontakt, byste se připravovali o jejich plnou pozornost.
Při memorizaci si nepamatujeme ani tak věty jako spíše myšlenky. Když vím, co chci říci, věty si už jistě domyslím sám. Pokud něco zapomenu a není to důležité, tak to prostě vynechám. Posluchači se nikdy ani nedoví, o co přišli :-). Jistě jste byli svědky toho, jak někdo řekl: "Já to zapomněl a bylo to tak důležité!" Jak ví, že to bylo důležité, když to zapomněl? Máte-li ony kartičky s body, prostě tu kterou chcete vynechat, beze čtení přehodíte dozadu a pokračujete dál. To samé uděláte, když jste z nálady obecenstva zjistili, že něco pro ně prostě není nebo že jste přetáhli čas. Proběhnout konec přednášky "klusem" je nejen trapné, ale i nebezpečné: zanechává trvalý dojem, že to přednáší nešika nebo si neumí naplánovat čas. Obzvláště diletantsky vypadá rychlé blikání diapozitivů, které pak nikdo ani nestačí přečíst.
Proč tak zdůrazňuji projev "mluvený" a ne už ten "čtený"? O tom si více řekneme v příští kapitole. Prozatím si udělejte takový pokus: Zapněte si v televizi nějakého hlasatele, co čte z papíru a stáhněte si hlasitost, abyste ho neslyšeli. tak asi vypadá někdo, kdo projev čte a vy ho na okamžik přestane poslouchat. Nejen že nic neslyšíte, ale po určité době ztratíte i zájem něco slyšet. Nu ono to není přesné, oni už dnes hlasatelé nečtou z papíru, ale dívají se pořád do kamery (nebo spíše nad ni, kde mají napsáno, co mají říkat :-). Teď si představte, že bystee při proslovu měli pořád hlavy skloněné do papíru! Nejtrapnější pak je, když mluvčí čte z papíru i nějakou řečnickou otázku (to je ta, co si hned zodpoví hned sám, jakoby vám nevěřil :-) - a přitom se na vás ani nepodívá!
Také nesmíme zapomenout na důležitou část projevu, tj. diskuzi. Tu už si prostě na papíře připravit nemůžeme. Jistě, můžeme si sehnat od přátel nějaké otázky a pak si na ně předem odpovídat, ale nedejte se klamat: některé otázky by
nevymyslel ani genius a přece se tam mohou objevit! Pak je důležité, jak dalece rychle, přesně a vtipně odpovíte. K diskuzi se ještě vrátíme později. Často je právě tato část projevu ta nejdůležitější, zvláště pro přesvědčení diváků.
Ale už sám projev pochopitelně znamená hodně a nebudete-li mluvit z papíru, budete posluchačům víc imponovat a získáte si respekt. Pokud to neumíte, nejlepší je použít onu
show s diapozitivy, tam to není tak nápadné - oči
posluchačů se automaticky popásají po plátně a vy také můžete číst ze stěny
a ne z papíru :-). Ale i tak tu show občas přerušte, udělejte pauzu, přidejte příklad, prohoďte vtip, případně dodejte něco, co už tam
na stěně není - prostě se vyhněte monotonii.