Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME MLUVIT?
Kapitola:
FYZIKA JAZYKA <3>
FYZIKA JAZYKA
Už jsme si řekli, že mluvení je vyjadřování myšlenek neboli idejí. Z fyzického hlediska bychom mohli říci, že se jedná o vytváření
akusticky rozlišitelných a významově pochopitelných zvuků. Do této
kategorie ovšem patří mnohem víc: zpěv, hudba, pískání a podobně, ale tato definice
nám pro tuto kapitolu klidně postačí. Nebudeme tu mluvit o akustice místnosti, mikrofonech či
zesilovačích, ale raději si promluvíme o té naší tělesné "mechanice", která zvuk
vyrábí a moduluje.
Akustika jazyka.
Jednotlivé zvuky jsou vytvářeny ústy, rty, jazykem, čelistmi, zuby,
hrdlem, plícemi a břišní dutinou - ale ne nutně všemi; to jak pro ten který zvuk.
Většinou vznikají průchodem zvuku z plic, ale liší se právě tím, jak se
tvoří a ovšem také tím, jak znějí. Některé jsou srozumitelnější, jiné méně,
hlavně ze vzdálenosti. Nebudeme zde mluvit o příjmu zvuku, o tom
až v kapitole o posluchači, zde jen o fonetice a artikulaci. Některé zvuky se vytvářejí lehce, jiné ne a
jsou lidé, kteří na některé zvuky nemají vyvinutou onu mechaniku - lidé s hlasovými potížemi nebo cizinci např. pro náš zvuk "ř". Jako příklad zvuků obtížných pro nás Čechy nám poslouží některé
zvuky anglického jazyka, např. "æ". Mít projev v cizím jazyce je pro řečníka vůbec
asi ta neobtížnější věc: nejen foneticky, ale i sémanticky, tedy významově
(např. idiomy) a v neposlední řadě i díky odlišné mentalitě cizinců.
A to ani nemluvím o případech, kdy nějaký herec cizinecký přízvuk imituje (Vlasta Burián to uměl výborně) - tam dochází ke zcela novým zkomoleninám.
Jak vyslovovat.
Zde přichází na řadu další pravidlo:
Mluv zřetelně, jasně (tj. srozumitelně) a přesně. Zdá se to samozřejmé, ale nahrajte si někdy svou řeč na magnetofon a poslechněte se.
Obvykle ani nepoznáme náš vlastní
hlas a navíc objevíme různé - většinou špatné - návyky, které si normálně ani neuvědomujeme.
Už to, že nás posluchač správně neslyší, také hned znamená,
že nás ani nemůže plně nebo správně pochopit.
Ať už jsou to návyky podvědomé či naučené reflexy, je nutno se jich
vyvarovat a věřte mi, jde to. Mumlání, šeptání, pokašlávání, koktání,
mlaskání, monotonie řeči, špatné důrazy či přízvuky (ať už slovní
nebo větné) , polykání
koncovek a podobně, to vše jsou akustické nešvary.
Bylo by jich tu více, dokonce celá kapitola o tom, jak nevyslovovat, ale pro jednotlivce by se to natolik lišilo, že jistě
stačí, když si každý uvědomí zjistí sám jen ty svoje chyby, případně si je nechá od někoho popsat. Další krok je ovšem také se jich zbavit, ale to už vyžaduje delší dobu a hlavně trénink. Dobrá tréninková metoda je mluvit a při zpozorovaném nešvaru písknout. Při řeči "načisto" se nám pak v mysli vybaví
ono písknutí dokonce ještě dřív, než chybu uděláme. Pracuje to ovšem hlavně pro mne - nu
proč ne, však jsem tu metodu také vynalezl :-)
HLAS.
a) Hlasitost, nesprávně též "síla hlasu".
Existuje jakási střední hlasitost, od které se v řeči neúmyslně (většinou díky emocím) či úmyslně odchylujeme, nahoru i dolů. Hlasitost má vždy poklesnout na konci věty a je následována pauzou (tečky se totiž nečtou :-). V případě souvětí dáváme
pausu i za jednotlivými větami, abychom naznačili ukončení
každé jednotlivé myšlenky. A zde hned přidáme další pravidlo:
Mluv tak, aby to posluchače neunavovalo, ale naopak
přitahovalo jejich pozornost. Ta pozornost se jim jaksi musí pravidelně připomínat
a řečník jim musí pomáhat, aby si ji udrželi.
Proč? Lidé totiž ztrácí pozornost už sami o sobě, většina má na mysli ještě
své vlastní problémy, které se jim jaksi pořád vnucují. Slabý hlas, který není slyšet, ten také lidi unaví, stejně jako hlasité výkřiky. Hlasitost ovšem můžeme výhodně měnit tak, že zdůrazníme
důležitá slova (jiná metoda je opakovat je ještě jednou). Hlasitěji ovšem musíme mluvit také v přítomnosti starších lidí či cizinců, kde si dáváme záležet také i na tom, abychom správně a plně
artikulovali.
Na správnou hlasitost je potřeba si vycvičit správné svaly (viz dále, tzv. bránicové, diafragmové dýchání). Také zvětšení rezonančních prostorů v našem těle hlasitosti pochopitelně prospěje - a to nejen břichomluvcům :-).
Kromě
toho si nacvičíme ekonomii dechu - nejen umět vydržet s dechem tak, jak je
potřeba, ale umět se i správně a často nadechovat a s dechem případně i šetřit. Učme se od herců, kteří v divadel nemají mikrofon a přece je slyšíme až
v poslední řadě a to ještě navíc srozumitelně!
b) Intonace.
(Pozn. Výraz "výška hlasu" zde není správný, už proto, že
je pletoucí. Například výrazem "zvýšil hlas" všeobecně míníme,
že zvýšil "hlasitost", viz (a).) Každý máme svou intonaci, ale většinou nevíme, že třeba zrovna není
druhým lidem příjemná. Příjemnější hlas je navíc také
srozumitelnější - to je dáno barvou (tembr) hlasu (vyššími harmonickými). Pískavá, šeplavá, ječivá, chroptivá nebo naopak přespříliš "zpívaná" či nesrozumitelná
řeč ztrácí posluchače velice rychle. Zkušený řečník umí měnit
intonaci podle potřeby. Jistě znáte komiky, kteří umí napodobovat hlasy
druhých a možná, že jste se sami sebe ptali, jak to dělají. Nu já to tu
neprozradím, ale jak jste slyšeli, jde to.
V české řeči typicky "zvyšujeme" tóninu na konci každé otázky.
Proč? Nu můžeme také kreslit do vzduchu otazník, ale takhle je to jednodušší
:-). Podobně to děláme při vyjádření pochybnosti. Některá nářečí
vyloženě "zpívají" a roky jsem to sám o sobě - ač Pražák - ani nevěděl.
Krkonošáci zpívají jinak a Chodové zase jinak, prostě co Čech, to muzikant :-).
Často měníme intonaci před pauzou, při výkladu vtipu, při řeči s dětmi,
atd. Intonace navíc udržuje pozornost publika a pomáhá jim chápat určité
věci tak, jak si to přejeme (někdy to naopak odpudí: to když se smějeme vlastnímu
vtipu, někdy dokonce než ho řekneme). Důležitá slova lze tedy zdůraznit nejen hlasitostí, ale i intonací.
c) Tón řeči
je opět něco jiného: vyjadřuje náš postoj či pocity. Smuteční
projev má jinou tóninu než svatební gratulace, i když v obou případech projevujeme určité
sympatie :-). Projev "otráveným" hlasem lidi vždy odpudí (nebo rozesměje,
když pochopí, že to úmyslně předstíráme, ale já bych to moc neriskoval).
Ovšem i příliš entuziasmu také není dobré - je potřeba si ho šetřit
pro důležité pasáže, je totiž jako koření a všeho moc škodí. Tón řeči
často používáme k podtržení významu právě v telefonním rozhovoru, protože tam nevidí posluchač
naše grimasy ani my nevidíme jeho reakci a tak si chceme být jisti, že nás dobře
pochopí.
d) Tempo, rychlost.
Existuje optimální rychlost asi 125 slov za minutu, i když
hlasatelé TV mluví až 150 slov za minutu. Mluvíte-li rychleji, nemusí vám
všichni rozumět. Pomalá řeč naopak uspává, zpomalíme tedy jen u obtížnějších pasáží, ovšem pro jiný účel :-). Někdy, pro efekt, uděláme i významnou pomlku, ale nepřeháníme
to. A jako pro ostatní, i tady platí:
Mluv tak, aby ti bylo stoprocentně rozumět.
Opět se to zdá triviálně jasné - čemu lidé nerozumí, nemá ani cenu vyslovit. Jak dalece jsme srozumitelní naší výslovností, to si opět zjistíme u přátel. Ne, u nepřátel bych se raději neptal :-).
A nezapomeňme, že rychlost by měla být nepřímo úměrná obsahu: obtížné
partie potřebují delší dobu na pochopení - je tedy zde vždy jisté zpoždění.
Pro nás to znamená, že zatímco my víme předem, co v další větě řekneme
(a co tím chceme říci :-), pro posluchače je to nové, alespoň v tom smyslu, že ani
netušili, co řeknete. Nejlépe si to procvičíte, když budete číst neznámou
knihu nahlas tak, abyste tomu, co čtete, rozuměli . Jistě sami zpomalíte na správnou rychlost. A možná i víc - chcete přece, aby to pochopili i ti "pomalejší" diváci. Správnou rychlost si musíme natrénovat - mluvíme-li příliš pomalu, ztrácíme pozornost diváků také: jejich problémy pak mají ještě čas
dostat se zpět do jejich vědomí.
Zde je dobré používat termín "myšlenková jednotka", něco, co
gramatika nesprávně nazývá "věta holá" (nu ona věta rozvitá taky
příliš nekvete :-). Souvětí se skládá z několika takových jednotek a
proto mezi nimi děláme pauzu. Je totiž důležité, jak si to posluchač spojí:
buď prostým "a", rozlišovacím "nebo", odporovacím
"ale" či zdůvodňovacím "protože". Jistě si představíte,
jak by byl asi zmaten, kdyby tyto spojky přeslechl. Pauzy děláme i po důležitých
prohlášeních nebo čekáme-li na potlesk (ale nečekejte dlouho, je to trapné, když nepřijde :-).
e) Výslovnost,
Enunciací většinou míníme "zvukově jasnou" výslovnost, zatímco
pronunciací zase "gramaticky přesnou"" výslovnost. Artikulace
je schopnost vyjadřovat se plynule a srozumitelně. Mezi nešvary patří polykat
slabiky či koncovky, používat zkratky, slang, příliš cizích výrazů, špatná
výslovnost domácích i cizích výrazů, zkomoleniny či nezvyklé tvary a
spojení.
Jak zlepšit výslovnost?
Snažme se mluvit pomaleji a vyslovovat správněji - můžeme
pozorovat, jak to dělají hlasatelé v TV či rozhlase. A hned je tu další
pravidlo:
Říkejme to hned napoprvé správně. Pomalejší řeč nám pomůže
odstranit častá přeřeknutí a navíc nám dá víc času na přemýšlení, dokonce i na případnou
změnu formulace věty, právě ještě než ji vyslovíme. Časté opravy v řeči dělají špatný dojem.
Vyslovujme
pečlivě a hlavně si hned opravujme své chyby už při nácviku. Je známo, že neopravená chyba se "zažere" do paměti a pak se těžko vymaže. Také časté opakování určitých
slov ("jo", "víš", že jo?", atd.) působí nepříjemně
- většinou totiž našemu posluchači přerušuje jeho sled myšlenek.
Jistě si pamatujete na
Demosthena, koktavého Řeka, který se naučil mluvit sám od sebe (asi jako Švejk
německy :-). Jistě, hlavní práce bude vaše, ale když se máte kde poučit, ušetříte
si hodně času a hlavně omylů. Existují i školy na nápravu vad řeči a nemusíte být zrovna
velvyslanci, abyste je potřebovali. Co to vlastně chce?
1) Volnou čelist: Tuhá čelist způsobuje mumlání. Trénujte si
pohyby nahoru dolů a do stran. Čelistní kloub umožňuje i částečné
pohyby pod jiným úhlem, ale pozor, abyste si nevykloubili čelist:-). Vyslovujte
nahlas samohlásky a sledujte pozici či pohyb vaší čelisti. Čelist uvolníme
tak, že ji necháme viset volně a potřásáme hlavou doleva a doprava, jako když
střásáme vodu z vlasů.
2) Pohyblivé rty: vytvářejí zvuky při určité posici či pohybu, případně
i dotyku, hlavně souhlásky: m, b, p, v, f. Špatní řečníci pohybují
rty velmi málo. Rty můžeme relaxovat tak, že jimi napodobujeme zvuk motorky; ano, ten
infantilní, dětský zvuk. Podobně pracuje i zvuk kulometu, pochopitelně jen
simulovaný :-).
3) Pružný jazyk: Jazyk se vůbec při řeči značně pohybuje.
Jistě jste si už všimli, jak těžce se mluví s oteklým, nebo zraněným
jazykem. Opilí lidé nemohou dobře pohybovat jazykem a lidé bez jazyka
jsou prakticky němí.
4) Zdravé zuby: ano, bez zubů to také nejde - při nejmenším šišláme nebo
špatně vyslovujeme některé souhlásky. Stáří nás ztrátou zubů a vpadlými
dásněmi připravuje tedy nejen o dobré zpracování potravy, ale i řeči :-).
Opět, dobrý trénik je pravidelně číst něco nahlas a snažit se "slyšet
se". Pro začátek vypomůže magnetofonový záznam. A ano, i zpěv pomáhá
- jistě jste si všimli, že koktaví se vyjadřují lépe zpěvem - nám jde
ovšem při tom hlavně o posílení hlasivek. Jak dalece jsme schopni akusticky
"produkovat" si můžeme vyzkoušet na různých výslovnostních hříčkách
(333 stříbrných křepelek, atd.), případně posloucháním magnetofonových pásek,
kde trénujeme svou výslovnost na těžkých pasážích (ty se dají sehnat od hlasatelů v rozhlase :-). Máme-li velké problémy, je nejlépe jít k odborníkům, ti nám pomohou. Rozhodně se s tím nesmiřujte. Dokonce i při hledání práce může mít
špatná artikulace negativní dojem na toho, kdo s vámi dělá job
interview. V některých zaměstnáních (zrovna třeba ti hlasatelé nebo recepční) je to pochopitelně i podmínkou přijetí.
Bránicové dýchání.
Správné dýchání ovlivňuje nejen výslovnost a plynulost naší řeči,
ale dokonce potlačuje i trému a stress. Při řeči potřebujeme nejen relaxační
intervaly, ale i odlehčení při každé periodě vdechu a výdechu, jinak dochází
ke stresu. K relaxaci nám pomůže a trému alespoň částečně odstraní právě t.zv.
bránicové dýchání. Poznámka: jiný recept na trému - alkohol - se nedoporučuje, protože po určité době omamuje jazykové svaly. Sám jsem nikdy trému neměl (jen před zkouškami, ale to byl spíše strach, že něco nevím), takže vám v tom neporadím. Malá tréma je ovšem dobrá, ale měla by sama přestat, jakmile začnete mluvit.
Ať už stojíme či sedíme, váha našich vnitřností způsobuje stálý
tah na bránici. Tah je směrem dolů a jelikož bránice není blána, jak
bychom si mysleli, ale sval, může se dostat do křeče a dochází dokonce i ke škytání.
Stress na bránici se přenáší na celé tělo a pochopitelně i na hrdlo a
hlasivky. Ty se pak stahují a nemůžeme dobře mluvit. Ráno to ještě jde,
protože po noci odpočinku je bránice relaxovaná, ale jakmile vstaneme, tak
to začne a k večeru jsme už maximálně unaveni. Když spíme, dýcháme
hluboko, ale přes den vlastně nikdy nemáme dost kyslíku. Také tento nedostatek zvyšuje
stress a večer je náš hlas často až nesnesitelně nepříjemný.
Škola i vojna nás učí dýchat tak, že při vdechu zvyšujeme objem hrudníku. To je pro řečnění nesprávné: pravda, nabereme hodně kyslíku, ale svalový stress se nezmění, často
naopak zhorší. To se dá dokázat tak, že zadržíme dech a za chvíli ucítíme
bolest v zátylku, způsobené svalovým napětím na bránici. Bránicové dýchání
ovšem také dodává víc kyslíku, ale zároveň bránici relaxuje. A věřte si nebo ne,
ono vám to i zlepší hlas a možná i zdraví.
Lehce si to nacvičíme vleže,
když položíme levou ruku na hruď a pravou na žaludek.
Při vdechováni se snažíme nehýbat hrudí, ale naopak tlačit břicho ven, až se
pravá ruka hýbe. Totéž při vydechování: levá ruka se prakticky nemá ani hnout.
Možná, že ucítíte trochu jako když se vám točí hlava - to je v pořádku,
dodáváte totiž spodní části plic víc kyslíku, než na kolik je normálně
zvyklá. Čím víc se vám při dýchání pohybuje břicho, tím lépe.
Pochopitelně tento cvik opakujeme až dvacetkrát za sebou. Pozorujte, jak se vám
klidněji dýchá a to, jak se uklidníte a jste navíc schopni řídit
nejen dech, ale nakonec i svoje emoce. Abyste nezapomněli, že to máte dělat
pravidelně, zkuste si vždy jeden, dva vdechy pokaždé, než zvednete telefon
nebo když děláte jiné, časté úkony.
Jinou takovou zkoušku získáte, když položíte vleže ruce na žaludek,
tak, že se při vydechnutých plicích dotýkají špičkami prstů. Při
vdechování se vám pak musí oddělit prsty na dva až čtyři centimetry od
sebe. A nezapomeňte: bránice se nejvíc relaxuje smíchem - teda jen až
"k popadání se za břicho" - to je totiž nutné, aby člověk
"nepopukal", jak říká Jiří Suchý, pardon, Jonáš. A nebojte se, že vystrčené břicho
se bude zdát publiku legrační: ti se vždy dívají hlavně na vaši tvář!
Bohatý hlas.
Někdo má pod narození příjemný, tzv. "bohatý" hlas, my ostatní
ne. Trochu tomu pomůže, když mluvíme nižší tóninou, to je vždy příjemnější
(nakonec i pro řečníka). Ještě více se to zlepší, když před každou větou
nabereme "bránicový vdech". Jak mnoho? Zkuste mluvit do
zdi asi tak ze vzdálenosti 30 cm a mluvte nejprve staženým hrdlem - asi jako když
kloktáte, a pak naberte bránicový dech a při výslovnosti nechte vzduch
normálně unikat z hrdla. Chcete si ještě víc zesílit bránici? Zkuste
zvednout (nádechem) žaludek do hrudního prostoru, nejvíc jak můžete, až
pocítíte bolest v zádech (protože svaly, co vám drží žaludek, jsou zesláblé)
a budete-li to dost často opakovat, můžete i zhubnout kolem pasu. Nesníží
to vaši váhu, jen to zmenší "vyčuhování břicha
ven", ale i to je dobré, ne?
Pokud nás lidé upozorňují na naše chyby, měli bychom jim za to být vděčni
a ne se na ně zlobit - horší je, když nám neřeknou nic a nechají nás
dělat chyby dál. Neučíme se totiž chybami - jak se mylně tvrdí - ale tím, že je odstraňujeme!