Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME MLUVIT?
Kapitola:
DEKLAMACE A EMOCE. <10>
DEKLAMACE A EMOCE.
Slovní projev má hodně společného s uměním, tedy s tím audiovizuálním, a budeme-li sledovat projevy, pronášené známými herci, můžeme se tam leccos naučit. Jde totiž i o emocionální impakt (dopad) projevu: cítíme, že někdo tu mluví přímo k nám, že jsme nejen posluchači a diváci, ale i součást celé scény. Proto bývají lidé často dobrým projevem potěšeni, dojati nebo i vzrušeni - je to prostě umělecký zážitek.
Ale je v tom zřejmě i něco víc: pokud jste někdy studovali hypnózu, víte, jaký neuvěřitelně silný vliv má mluvené slovo nejen na náš mentální stav, ale i na celý náš nervový systém. Lidé například necítí bolest nebo naopak: vsugerujete-li jim, že se studená voda v nádobě vaří, vyskočí jim dokonce na ruce - při ponoření do té vody - puchýře. Často se také říká, že úspěch velkých řečníků je v jejich umění masové sugesce či dokonce
hypnózy. I když o tom lze pochybovat, jedno je jisté: některé projevy dokáží posluchače i uspat :-).
Deklamování.
je vlastně určitý způsob vyslovování textu, ten, který je obvykle používán na divadle. Vyslovuje se zřetelně, hlasitě (musí vás slyšet v celém sále!), slova jsou jasně oddělena od sebe a dává se silný důraz je na ta, která to vyžadují. A hlavně se deklamuje s jistou divadelní intonací, trochu i pathosem - asi jako když v soutěži o zlatého Oskara vyhlašují výherce :-). Tak daleko my ovšem nepůjdeme, to by bylo pro většinu projevů nevhodné, ale i tak: ta slova, která jsou pro nás cenná, by měla mít i citový nádech.
Volbu slov na divadle ovšem dělá autor, herec je jen
interpretuje. Ano, herec hledá "silná" slova jako řečník a musí vědět, jak je zdůraznit.
Slova totiž mají různý emoicionální nádech. Typický příklad je použití sexuálně explicitních výrazů, lidově řečeno "neslušných". Je zajímavé, jaký odpor způsobují v některých lidech, když jim mají naslouchat. Přitom jsou to také jen slova, zvukově na nich nic neslušného nenajdete :-). Nikdo z nás se také s tím nenarodil, aby věděl, která slova jsou "neslušná" a která ne. Je to vliv školy, rodičů a společnosti, ale tak to prostě je a musíme s tím počítat. Všimněte si, že někteří lidé tato slova bez emocí ani nemohou vyslovit. Na druhé straně existují i slova se sexuelním obsahem, která jsou všem příjemná a vzrušující. Nás
pochopitelně zajímá spíše tato "emocionálnost" u slov z jiných oborů . . .
Je tedy správné některá slova vyslovovat tak, aby to odpovídalo jejich emocionálnímu obsahu - ovšem zase to nepřehánět. Podobně prohlašujeme-li něco, automaticky zaujímáme určitou emocionální pózu a máme i odpovídající výraz v tváři. Pokud to ale není sladěno s normálním významem těch slov (například u komiků), vyvolává to u diváků
nedorozumění či překvapení (a na to ti komici také hrají!). Tvář je vůbec důležitá, obzvláště teď, kdy se projevy přenášejí televizí a jediné, co vlastně vidíme, je právě řečníkova tvář. Ta by měla být sympatická (nu vždycky to nejde :-) a hlavně sladěna s pohybem a záběry kamery. Herci říkají, že "kamera tě prostě má nebo nemá ráda" a někteří z nich z ní mají strach i po několika letech natáčení. Ona totiž nepromíjí - ukazuje i nevhodné detaily - náznaky
ušklíbnutí, rozpaků či poněkud přiblblý výraz při hledání správného slova.
Druhá možnost je ovšem nevšímat si toho všeho a jet si jen "po svém". Jsou řečnící, kteří s tím měli úspěch. Ten byl ale způsoben hlavně nevšedností jejich projevu - asi byl tak zajímavý, že lidé to ostatní nevnímali. Osobně si také myslím, že nejlepší způsob, jak probudit opravdový zájem, je audienci mírně šokovat. Musíte ale vědět, kdy si to můžete dovolit - spíše to projde někomu, kdo už je jako řečník hodně známý. Ale i tak je to riskantní a nikomu bych to nedoporučoval, když jde o něco důležitého.
Recitování -
je jistý druh deklamování: je to vlastně "vokální prezentace napsané básně". Každá báseň má - ať už se rýmuje nebo ne - pravidelný či nepravidelný rytmus a ten je třeba při recitaci správně vyjádřit. Proto má recitování básně větší efekt než když si jen tiše přečteme; je to opět ten vliv určitých zvuků na člověka a jeho emoce. Také v básních najdeme určitou afektovanost a poetickou licenci, která činí básně tím, čím jsou: zhuštěným vyjádřením našich pocitů a dojmů. Üčelem básní je ovšem nejen tyto pocity popsat, ale hlavně je také vyvolat - proto se básně nedají recitovat všude, každým a také ne každému.
Jazyk poezie se projevuje obrazy, metaforami, symbolikou a představami, vedoucí k jistému zosobňování těchto pocitů. Sledovat význam básně je často obtížné zvláště pro "netrénovaného" posluchače, který neví, že při poslechu musí dát přednost citům před logikou. Souvisí to zřejmě s pravou polovinou mozku, jejíž vliv dnes teprve objevujeme (viz moje kniha "Umíme se učit?, kapitola "Pravá a levá polovina mozku"). Často se v básni používá i paradox, ironie, analogie či jistá, přehnaná adjektiva - kdybyste takovou báseň četli jako obyčejný text, zdálo by se posluchačům, že mluvíte jakýmsi "divným" jazykem.
Meditace.
Samotný zvuk slov má i jiný efekt. Tak například jeden ze způsobů, jak vyvolat meditační stav, je opakování "chantu", t.zv. mantry -
slov vcelku bezvýznamných, ale melodicky znějících (často i zpívaných). I křesťanské církve znají sílu meditace a s výhodou ji používají. Ale to už bychom zase odbočovali.
Divadlo.
Už jsem se zmínil o tom, že dobrý projev je tak trochu jako divadlo. Nuže i divadlo (kromě pantomimy) je řada dialogů - krátkých projevů, které vlastně vytvářejí děj. Jistě, jde o víc než o dialog, ale bez něj by to prostě nešlo. Některé divadelní hry dokonce nemají ani děj, ale o to víc je tam dialog důležitý, řekl bych kriticky důležitý - jinak by tam už nezbylo nic :-). Zde pochopitelně nechceme dávat rady hercům - na to jsou divadelní školy a plno jiných, specifických knih. Nám jde spíše o tom, jak toto herecké umění uplatit při našem slovním projevu, co použít s výhodou a čeho se zase vyvarovat.
A proč je divadelní umění pořád tak přitažlivé, že i v dnešní době filmu, televize a videopásek lidé přesto rádi chodí do divadla? Důvodů je několik, ale já si myslím, že to je hlavně proto, že "živé" divadlo dokáže mluvit ke všem druhům diváků. Už po staletí nás "komedianti" obšťastňovali svými hrami a klidně jim přitom promineme i ten jejich pathos, deklamaci a často i dost primitivní props, kulisy a podobně. Dobře totiž víme, že tam jde o víc. Jistě, je dvojí druh divadelních her: ty, co všechno řeknou "na plná ústa" a ty druhé, kde ještě dlouho hádáte, "co tím chtěl vlastně autor říci". Ale už to, že se divák - aniž si to vždy uvědomuje - stává částí hry a dává své sympatie té či oné postavě, to je právě ten pravý požitek, který nám dokáže dát jen divadlo.
Jak to docilují? Prostředků je mnoho, ale účel jediný, ať už mu říkají hledání pravdy, burcování svědomí nebo zobrazování skutečnosti, zobrazování života. Napsal jsem kdysi divadelní hru - do soutěže Alfréda Radoka - kde jsem si ověřil, jak těžké je být dramatikem. Všechno je tam vlastně přímá řeč, ne jako u románů, kde můžete po dvě stránky vysvětlovat, popisovat,
zpodobňovat a dokreslovat, ať už scénu nebo charakteristiky osob. A ta přímá řeč musí být nejen typická pro tu či onu postavu, ale navíc i ekonomická: každé slovo má svou úlohu - divadlo není jen nějaké "povídání", aby se nějak zaplnily dvě hodiny. A protože třeba děvečka na scéně nemůže
z ničeho nic začít filozofovat, i když se třeba celý příběh točí kolem tragedie jejího života, autor prostě musí najít jiné prostředky, jak to divákům naznačit.
Na rozdíl od románu má zase divadlo i velké výhody. V románě musíte pocity mluvčího nějak popsat, například "řekl zdrceně", ale na scéně tu zdrcenost může herec naznačit přímo tónem jeho řeči. To je pochopitelně daleko účinnější: apeluje to přímo na naše smysly a tím zase i na emoce. Řečnický projev je vlastně také taková jedna velká "přímá řeč" a náš řečník nemůže ve svém projevu vysvětlovat všechno "po lopatě": ti chytřejší posluchači by se urazili a ty druhé to třeba ani nezajímá. On nemůže jako profesor zvednout prst a říct: pozor, tohle je důležité! Ne, on buď zvedne hlas, nebo to prostě opakuje, lidé se už dovtípí.
Emoce.
Chceme-li získat - a hlavně přesvědčit - lid obecný, musíme apelovat nejen na logiku, ale hlavně na city, na emoce. Míň a míň se už používá pathos, který se nosil spíše v devatenáctém století, zato se vyvinuly více rafinované, někdy i nehezké triky (o tom víc v naší knize "Umíme diskutovat?"). Člověk totiž nemůže dost dobře oddělit své emoce od svého rozhodování a být stoprocentně
logický, jako Mr. Spock ve "Star Treku". Navíc je tu síla některých slov, které už samy o sobě vzbuzují určité pocity u většiny posluchačů. Už jsem se zmínil o slovně excitované hypnóze nebo si třeba vezměme řečníky, kteří dokázali fascinovat celé masy - i když pro špatné účely, jako třeba Hitler. Jeho projevy byly přesně zorchestrovaná představení, která apelovala na nízké lidské pudy jako je nacionalizmus, nenávist, závist a podobně. Není divu, že lidé při nich šíleli nadšením a že se mu podařilo oblbnout většinu národa, který pak za ním šel jako děti za krysařem z Hameln a jeho píšťalou.
Co je teda na hereckém projevu použitelné pro naše slovní projevy? Především pečlivý přístup k celému slovnímu vyjádření - oni se to například učí celé roky: jak dávat důraz na určitá slova a vyslovit je tak, aby vyjadřovala pocity osoby, kterou na divadle představují, používat gesta i významné pauzy. My ovšem při projevu nemusíme být tak dobří herci - ale máme především vypadat upřímně, "sympaticky" a snažit se mluvit tak, aby tomu posluchač nejen rozuměl, ale aby to také tak "cítil".
Časování je vše - špatné "kdy, kde, jak" někdy může zabít i tu nejlepší ideu. Přinejmenším se musíme entuziasticky tvářit a proto se musíme do toho vžít - pochopitelně nejlepší je, když to nemusíme nepředstírat, ale přímo to tak cítíme.
Řečnická etika.
Málokdo pochybuje o tom, že dobrý projev má být pravdivý, upřímný a jeho účel všeobecně dobrý. Bohužel je to právě ta schopnost mluvit, ovlivńovat lidské emoce a zamlžovat logiku, která časem svádí zkušeného řečníka, aby se od těchto zásad odchýlil. Proto máme řečníky, kteří lžou, podvádějí a sledují cíle, které nejsou poctivé či morálně správné. Už Goebbels řekl, že opakovaná lež se stává pravdou. Tak zlé to ovšem není, ale někdy stačí jen vytrvale něco tvrdit a i když to bude nesmysl, začnou tomu lidé věřit.
Tuto strategii jsem jednou použil jako obranu, když jsem někde řekl něco, co jsem neměl dost promyšlené a kolegové to hned napadli. Honem jsem si vymyslel, že "to platí jen za určitých okolností". A hle: to je
zaujalo! Napadlo je, že tedy asi sami přemýšlí moc jednoduše a hned objevovali, kdy by to mohlo platit. Naštěstí to vyšlo, něco se opravdu našlo, ale hrdý na to nejsem. I když, kdo ví - možná, že jsem to intuitivně tušil :-) ?
Zde bych chtěl také ukázat, že se nevyplácí lhát: na každou lež se totiž dříve či později přijde (asi proto, že má krátké nohy :-). Ale hlavně lhaním podceňujeme inteligenci našich posluchačů a jak se říká: "Můžeš oblbovat jednoho člověka pořád nebo všechny lidi po nějakou dobu - ale nemůžeš oblbovat všechny lidi pořád".
Dobrý řečník je také poctivý, upřímný a šlechetný. Ano, když už ne z dobroty srdce, tak alespoň z chytrosti: neupřímnost se časem vymstí a neférové napadání soupeře vyvolá jen jeho ostrý revanš a často i znechucení publika. Jak vidíte, "učení mluvit" vlastně nikdy nekončí . . .