koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME MLUVIT?
Kapitola: PŘEDNÁŠKY.   <9>



PŘEDNÁŠKY.

Přednášení je hlavně pedagogická činnost a já osobně dávám přednost osobnímu přístupu, od začátku až do konce. Měl by to totiž být také určitý druh uměleckého vyjádření i inspirace - a nikdo si například netroufá říkat malíři, jak má malovat. Přesto nám naše osnovy snaží říkat nejen co máme malovat, ale i které detaily. Nu nechme císařovo císaři, to souvisí s tím, co si tam nahoře myslí, že by studenti měli vědět,jen musíme doufat, že tomu rozumějí. Velký dluh máme ovšem u těch studentů, kteří pak budou pracovat v nějaké výzkumu či vývoji - tam jim to jejich pasivní učení - a naše pasivní přednášení - bude spíše brzdou než inspirací.

Přednáška je totiž víc než projev - je to forma sdělování informace, ale s tím posláním, že tato bude dále zušlechťována. Podobně jako u vědecká teze, která je vlastně vyzváním ke zpochybňování téže - jen ty správné pak obstojí - měl by i student pochybovat, zda to, co mu předkládá, je opravdu všeobecně platné. Já se spíše řídím dvěma maximy: Chabý je student, který se nesnaží být lepší, než jeho učitel - a chabý je učitel, který nechce vychovat žáka, který bude lepší než on. Jinak se totiž zastaví vývoj pedagogiky jakožto vědy a to si dnes nemůžeme dovolit.

Přednášky školní.

Co je potřeba pro dobrou přednášku? Jen dvě věci: dobrý text a dobrý přednášející, a proto je lepší, když si text připraví sám, než aby otvíral konzervu s nějakým prefabrikátem :-). No prosím, na univerzitách to většinou je, ale níže už to chybí. Text vyžaduje dobrou přípravu, dobrou znalost oboru a dobrého pedagoga. Ano, pedagogickou stránku nesmíme podceňovat, jinak by to nebyla přednáška, ale jen obyčejný projev. I sebelepší text může ještě propadnout - přednášející musí mít totiž pořád na mysli, že úkolem jeho přednášky je někoho něco naučit. A "naučit se" něco znamená především "pochopit to". Bohužel kolik studentů odchází z přednášek se pocity, že to byla ztráta času, že stejně většinu nepochopil a bude to muset doma znova všechno vzít od začátku! Přednáška je jen natolik dobrá, kolik lidí se poučí a jak mnoho se poučí. To nezáleží jen na úrovni studentů, ale hlavně přednášejícího. Dobrá přednáška dává studentům pocit, že jsou zase o něco chytřejší a tím povzbuzuje u studentů další zájem. A se zájmem opět roste jejich vnímavost a chápání.

O dobré přípravě a podání jsme tu už mluvili. Bohužel dobří odborníci ještě nemusí být dobrými pedagogy a naopak. Je to pochopitelné: obojí si vyžaduje příliš mnoho času i nadání. Každý profesor na univerzitě je dnes také výzkumník a snadno zapomíná, že je tam hlavně proto, aby učil. Rozhodně můžeme říci, že v tom dnes jsme studentům leccos dlužní. A přece by bylo možno dosáhnout dobrého kompromisu - kdyby si profesoři uvědomovali, kde je problém a věděli, jak to napravit. Zvláště dnes, kdy už se tolik platí za studium, si studenti zaslouží jen opravdu kvalitní přednášky.

Na rozdíl od jiných projevů si přednášky vyžadují zcela jiný přístup k řečnění: mají totiž i odbornou obtížnost a i když jsou také posluchači na vyšší úrovni, nesmíme zapomínat, že věci, na kterých jsem pracovali roky, jsou zatím pro studenty novinkami. Prostě musíme mluvit prostě, nekomplikovaně, bez záhad či nedořečených myšlenek, tedy přesně a jasně. Už předmět přednášky je obvykle dost těžký k pochopení a způsob, jak to podáme, by měl studentům usnadnit právě to chápání. U správné přednášky by měl student pochopit alespoň 95 procent obsahu a zapamatovat si nejméně 60 procent (ne detaily, ale ideje). Přednášející už musel udělat určitou práci tím, že přednášku připravil a proslovil a je škoda tuto námahu zahodit - mám-li dobrý přehled o věci, proč ho nepředat dál?

Podle toho také vybírám postup: zastavím se, když vidím, že jdu rychle a ztrácím jejich pozornost. Namítnete mi, že správná skripta už mají mít i správný postup. Ano, mají mít - ale mají? Skripta se bohužel píšou spíše jako knihy a ne jako učebnice - nepostupují vždy od jednoduššího ke složitému, ale spíše podle toho, jak to systém vyžaduje. Ne, není to totéž: kolikrát se vám stalo, že nejtěžší část byla někde vepředu a zbytek skript už byla spíše popisná část? Osobně bych se také na přednášce nepouštěl do složitých ekvilibristik - zabírá to hodně cenného času a je-li to dobře vysvětleno ve skriptech, poukázal bych na to a raději bych využil zbytku času na kritické pasáže, které nejsou vysvětleny jinde a bez pochopení kterých by nebylo možno pokračovat dák, k těm ještě složitějším.

Vzpomínám na jednoho profesora matematiky, který si svůj plat odsloužil tím, že nám čtyři hodiny týdně čmáral na tabuli přesně to, co bylo ve skriptech. Za celou tu dobu se jen několikrát otočil k nám, do auditoria; pro něj jsme prostě neexistovali. Abych získal jeho pozornost, začal jsem ostentativně zívat a vysloužil jsem si za trest povinné konzultace, kde jsem teprve poznal, že umí také vysvětlovat. A opět, jako všude jinde, musí přednášející pozorovat reakce poslučů - při troše zkušenosti nepotřebuje ani žádné dotazníky či knihu přání a stížností :-). A hlavně na tom musí pořád pracovat, aby se mu nestalo, že se každý rok jen opakuje. Autor knihy "Psychology of Study", A.C. Mace, uvádí tento vtip: profesor se ptá studenta, proč si na jeho přednášce nepíše poznámky. Na to student: "Ale já je mám ještě po otci, pane profesore, on u vás také studoval!"

Poslouchání přednášek.

Je dobré se zde zmínit i povinnostech druhé strany: posluchačů. Absolutní koncentrace je ovšem nutná - přednáška se dvakrát nekoná a co nám uteče, to už se nevrátí. Protože psaní poznámek také odvádí pozornost, mělo by se méně zapisovat, ale o to víc přemýšlet a tím si to i zapamatovat. Někdo to řeší tak, že si vycvičí dobrou paměť a detailní poznámky dělá až po přednášce, z paměti nebo z knihy. Jiný si to přečte předem a na přednášce si jen doplňuje poznámky - málokdo má ovšem tolik času, nehledě ani na to, že by pak mnoho přednášek už bylo zcela zbytečných :-). Dnes se ovšem mnoho přednášek odchyluje od skript, takže je tam plno věcí, které jinde nenajdete. To považuji za nešvar: dokumentováno by rozhodně mělo být vše, co se pak zkouší. Podobně by se nemělo zkoušet to, co se neodpřednáší. Pedagogika má být řemeslo poctivé a nezáludné.

Studenti často používají těsnopis anebo magnetofon, aby jim nic neuteklo. Pokud jim to pomůže věnovat se víc přednášce než psaní, tak to ano. Ale většinou spoléhají na to, že stejně mají záznam a těžké pasáže prostě moc nesledují. Nechápou, že jim pak unikne to hlavní - řekl bych ten přímý kontakt s přednášejícím a extra čas do toho pak musí dát stejně - buď posloucháním pásky nebo čtením těsnopisných poznámek, které ovšem nejsou tak přehledné, jako normální písmo.

Poznámky píšeme "lineárně", tj. pod sebe, (Fig.1a.) nebo ve formě mentálních map© (Fig.1b.). Já osobně dávám přednost dělat si poznámky druhým způsobem (©Tony Buzan), pomáhá mi to soustředit se víc, vidět věci v perspektivě a nakonec si to i lépe pamatuji. Níže uvedená mapa je ovšem poněkud "chudá", protože má jednoduchou hierarchii a žádné spojení mezi podsystémy - daleko lepší popis a ukázky najdete v mé knize "Umíme se učit?".
Mapy se výborně hodí nejen k poznámkám z přednášek, ale i k  tvoření přednášek - podporují inspiraci a posilují paměť.

  

Je zajímavé, že mi nikdy neuniknou ani žádné důležité body - právě proto, že jsem byl během přednášky schopen určit, které jsou ty důležité a zapsal jsem je hned do mapy. Tím, že jsem je také k určitému místu oné mapy vizuálně (a mentálně) přiřadil, dal jsem jim logickou souvislost a místo, kam patří. Jistě, jsou ještě jiné detaily, ale ty už nezapisuji - nebo když vím, že je budu opravdu potřebovat, sepíšu je na jiný papír, který vložím do poznámkového bloku (blok mám vždy kroužkový) hned za mapu. Proč to vše už nedám do mapy? To bych si ji zaplácal a ztratil bych to hlavní - přehled. Pochopitelně je potřeba mít alespoň ze začátku nějakou zálohu (backup), tak např. právě ta skripta nebo učebnici. Postupem času ale nabudeme takovou zkušenost, že už nic hlavního nemineme.

Většinou kreslím mapu už během poslechu přednášky "čitelně", abych ji doma nemusel ještě překreslovat. Když si pak přečtu, co je potřeba, poznámky ještě doplním vlastními postřehy, případně něco označím barevně, jinde přikreslím obrázek či graf, atd.. To jsou právě ty spojitosti či vysvětlení, na která jsem už sám přišel. Pravda, na přednášky už jaksi moc nechodím :-), jen nějaké odborné kurzy, ale hodně čtu knihy a dělám si výpisky. Dokonce dokážu směstnat obsah nějaké knihy do jedné mapy - to většinou na jedné stránce (mapy se dají i skládat z více listů). A vidíte, když jsem před deseti lety s mapami začal, nevěřil jsem, že je to vůbec možné! A nejen to: když se na ty mapy někdy dnes podívám, pořád jim ještě rozumím . . .

Přednášející se, jak známo, dělí na ty, co své přednášky čtou a na ty, co je opravdu přednášejí. A pak jsou ještě ti, co je pořád ještě vylepšují. Ještě kdyby tak také stačili doplňovat svoje skripta! Ale co to povídám: to by v dnešní době Internetu neměl být problém - dodatky (updates) se hodí na Net a každý student si to pak může stáhnout. Někteří profesoři to už provádějí, takže nedejte na nějaké výmluvy, že nemohou - jsou to opravdu jen výmluvy.

Přednášky veřejné.

Netvrdím, že nejsou méně náročné než ty školní, ale mají jiný účel a jsou často určeny pro nepříliš náročnou veřejnost. Zde jde hlavně o to být zábavný a - proč to neříct? - populární. Ano, to je to slovo: jakmile uvidíte někde plakát, že tam a tam bude populární přednáška, tak to je ono. Je také zajímavé, že žádný plakát ještě nezval na "nepopulární" přednášku, já alespoň ještě žádný takový neviděl :-). Některé přednášky jsou poučné, jiné osvětové, často i opravdu zajímavé :-). Počítám, že tak každá pátá za něco stojí a splní svůj účel. To by vám ale nemělo bránit, abyste i sami vy veřejně nepřednášeli - pokud máte co. Někdy je to jediný způsob, jak promluvit k veřejnosti a dát své myšlenky najevo. A můžete navíc přispět ke zkvalitnění této oblasti.

Chcete-li ale opravdu udělat kus dobré práce, je lepší stát se členem klubu či nějaké společnosti a přednášet tam. Jde-li vám přímo o řečnictví, připojte se třeba k Toasmasterům, je to celosvětová organizace - a jedna velmi dobrá odbočka je v Pardubicích.

Přednášky či prezentace v zaměstnání.

Jde o určité kurzy, většinou o odborný trénink, kde vám přednášejí zástupci určitých malých firem. V jiných si můžete zařečnit i vy - to když vaše firma podporuje vzdělání i "zevnitř" a nechá vás promluvit na nějaké téma, třeba o tom, co jste zatím objevili nebo v čem jste experti. Podobně lze prezentovat i nějaký design či návrh, případně při společném výzkumném úkolu může přenášet i více členů vaší skupiny. Na univerzitách například bývalo zvykem, že se dala studentům příležitost podílet se na výzkumu - já to tehdy zažil teprve až když jsem už byl odborný asistent :-). Dnes je to doufám lepší.

Tam je ovšem zase jiná situace, většinou máte posluchačstvo na vysoké odborné úrovni. Při odborné přednášce na pracovišti se na sloh a formu příliš nekouká, ale i tak se vyplatí umět mluvit zajímavě, věcně a hlavně přesně . Diskuze je tu nedělitelnou - a někdy tou hlavní - částí takové prezentace a je třeba na ni být dobře připraven. Otázky v diskuzi jsou často velmi peprné a nedivte se, když v audienci bude někdo, kdo je větší odborník než vy (ale to si nakonec myslí všichni :-). Každopádně by ale neměl znát o vašem objevu víc než vy, jinak by to nebyl žádný objev. To vám dá určitou převahu - vy znáte detaily, on ne. Osobně jsem zjistil, že i v takových přednáškách můžete dobře ovládat audienci, obzvláště když to, o čem mluvíte, je nové a zajímavé. A opět, chcete-li svou ideu "prodat", musíte do toho dát i trochu "salesmanship", tj. podtrhnout to, co ideu "prodává".

Výzkum před projevem.

Každý projev - nejen přednášky nebo vědecké reprezentace, ale i projev umělecký či společenský a nakonec i politický - by měl předcházet určitý výzkum: prostě vědět o věci detaily, poslední objevy, trend a k čemu je to posluchačům dobré. Už asi chápete, proč si i prezidenti nechávají své projevy raději psát někým jiným. Ne, že by to neuměli, ale to znamená dát tomu čas, udělat si poznámky, roztřídit je a pak vybrat jen to podstatné, zajímavé a efektivní. Tím míním zahodit to, co je vedlejší nebo dokonce s námětem nesouvisí anebo dokonce vzbuzuje pochyby. A pokud máte pochyby, vyřešte si je už před projevem - a ne až při projevu. Není nic horšího než řečník, který si nevěří. Opravuji: není nic horšího, než když audience pozná, že si řečník nevěří . . .