• Často nejde ani tak o to, CO komunikujeme, ale JAK to komunikujeme. • Kdo umí psát, ještě nemusí umět mluvit a naopak - i když je pravda, že znalost jednoho posiluje i znalost druhého. • Touha mluvit může být sice člověku vrozená, ale umění mluvit se prostě musíme naučit. • Národní jazyk je pro komunikaci něco jako nosná vlna pro radiový přenos: ona nese informaci, "namodulovanou" na ni. To znamená, že musíme být přesně naladěni (míněna správná gramatika a slovní zásoba). |
• Bohužel umění mluvit často zanedbáváme nebo si ani neuvědomujeme, jak neprofesionálně to vypadá. • Ve škole nás učili, že správná čeština je důležitá, ale skutečnost je taková, že přenášená informace je většinou daleko důležitější- to je ta informace, bez které by vlastně nebylo co komunikovat. na to nezapomínejme. |
• Schopnost mluvit je navíc jeden z typických znaků člověka, kterým se odlišuje od zvířat. • Danou myšlenku musíme komunikovat jasně, zajímavě a přesvědčivě. A pochopitelně také správně, nejen obsahově, ale jazykově. Úlohou řečníka je, aby jeho slova zapadla přesně tam, kam patří: na úrodnou půdu posluchačovy mysli. • Posluchač je něco jako přijímač - musí se naladit na správnou jazykovou vlnu a přijímat data, která jsou na ní nemodulována. |
• Dnes by se zdálo, že mluvená řeč ztrácí svoji
úlohu - když nepočítáme, kolik lidí teď stráví denně hodiny na mobilním
telefonu - ale není tomu tak. • Jde o to, že se nám hlavně ztrácí obsah : lidé sice hodně mluví, ale nic neříkají. • Řečník, kterému se nerozumí, není řečník, ale jen porouchaný amplión. |
• Jazyk má tři hlavní složky: slovník, gramatiku a sloh. A pak je ještě složka akustická, zde nazvaný "fyzika jazyka" . • Danou myšlenku musíme komunikovat jasně, zajímavě a přesvědčivě. A pochopitelně také správně, nejen obsahově, ale jazykově. • Opakování stejných výrazů je stylistický hřích u psané komunikace - u slovní to často zvýší efektivnost řeči. • Méně známá slova totiž posluchače rozptylují nepoužíváme dvojí zápor. • V dlouhém projevu je větší možnost udělat víc chyb. • Použijeme-li ironie, musíme to jasně naznačit, jinak to posluchače splete. • Vyhýbáme se slovům abstraktním, příliš technickým termínům, cizím slovům. • nepoužíváme slova, která odpuzují, jsou nevhodná nebo příliš kolokviální, jakož familiárnosti či buzzwords. Nepoužíváme slova úředního šimla. Nekomplikujme výrazy ani věty. Nepoužívejme přechodníky a jiné složité konstrukce. • Myšlenku "nevnímáme", ale ale zato chápeme. Vnímáme jen vjemy a to pomocí smyslů. • Nemluvíme pro sebe, mluvíme pro publikum. Nebuďme nezajímaví, nudní nebo nepřesvědčiví. • Neoznamujme vtip předem jako "vtip", ale jako žertovnou příhodu s poučením. • Nepodceňujme inteligenci posluchačů, ale ani ji nepřeceňujme! • Při slovním projevu se nesmíme příliš opravovat - proto nesmíme dělat časté chyby. |
• Mluvíme, abychom vyjadřovali své myšlenky, ale když mluvíme, neznamená to ještě, že zcela nutně také myslíme. Na to v návalu vášně nezapomínejme. • Máme mnoho druhů slovníků, do odborných až ke slangům. Čím větší zásoba, tím lépe - můžete se vyjádřit přesněji a efektivněji. • Na slovní finesy si teda mluvený projev příliš nepotrpí - riziko, že řečník posluchače přitom ztratí, je příliš veliké. u sloves používáme především rod.činný, ne trpný, raději kratší věty. • Používáme tzv. slova "silná" slova a během projevu tu "sílu" ještě stupňujeme. • Hlavní slovo věty ej sloveso - podle něj poznáme, co se stalo, co se děje nebo co řečník chce. • Síla slov se ještě víc zvyšuje různými přídavnými jmény. • Výzkumem si předem zjistíme, na jaké jazykové odborné úrovni je posluchačstvo. • Uděláme-li chybu, opravíme se. • Nejsme-li si něčím jisti, raději to neříkejme. Zapletli bychom se totiž víc, než je zdravé. |
• Už to, že nás posluchač správně neslyší, také znamená,
že nás ani nemůže plně nebo správně pochopit. • Mumlání, šeptání, pokašlávání, koktání, mlaskání, monotonie řeči, špatné důrazy či přízvuky (ať už slovní nebo větné) , polykání koncovek a podobně, to vše jsou akustické nešvary. • Mluv tak, aby to posluchače neunavovalo, ale naopak přitahovalo jejich pozornost. • Každý máme svou intonaci, ale většinou nevíme, že třeba vůbec není druhým příjemná. Příjemnější hlas je navíc také srozumitelnější. • Projev otráveným hlasem lidi vždy odpudí • Pomalá řeč naopak uspává, zpomalíme tedy jen u obtížnějších pasáží, • Zatímco my víme předem, co v další větě řekneme a co to vůbec znamená, pro posluchače je to nové nebo nečekané. • Mezi nešvary patří polykat slabiky či koncovky, používat zkratky, slang, příliš cizích výrazů, špatná výslovnost. • Říkejme to hned napoprvé správně, časté opravy dělají špatný dojem. • Časté opakování určitých slov (např. že jo?) působí nepříjemně na posluchače. • Dokonce i při hledání práce může mít špatná artikulace negativní dojem na toho, kdo s vámi dělá job • interview. • Škola i vojna nás učí dýchat tak, že při vdechu zvyšujeme objem hrudníku. To je pro řečnění nesprávné. • Pokud nás lidé upozorňují na naše chyby, měli bychom jim za to být vděčni a ne se na ně proto zlobit. |
• Jednotlivé zvuky jsou vytvářeny ústy, rty, jazykem, čelistmi, zuby, • hrdlem, plícemi a břišní dutinou - ale ne nutně všemi. • Mluv zřetelně, jasně (tj. srozumitelně) a přesně. nahrajte si někdy svou řeč na magnetofon a poslechněte se. • Existuje jakási střední hlasitost, od které se v řeči neúmyslně či úmyslně odchylujeme, nahoru i dolů. • Hlasitost poklesne na konci věty a je následována pauzou, v případě souvětí dáváme pausu i za jednotlivými větami. • Hlasitost ovšem můžeme výhodně měnit tak, že zdůrazníme, zesílíme důležitá slova. • si nacvičíme ekonomii dechu - nejen umět vydržet s dechem tak, jak je potřeba, ale umět se i správně a často nadechovat a s dechem případně i šetřit • Zkušený řečník umí měnit intonaci podle potřeby. • V naší řeči typicky zvyšujeme tóninu na konci každé otázky. • Důležitá slova lze zdůraznit nejen hlasitostí, ale i intonací. • Tóninu často používáme k podtržení významu právě v telefonním rozhovoru, protože tam nevidíme grimasy ani reakci posluchače. • Mluv tak, aby ti bylo stoprocentně rozumět. • Pauzy děláme i po důležitých prohlášeních nebo čekáme-li na potlesk. • Snažme se mluvit pomaleji a vyslovovat správněji - můžeme pozorovat, jak to dělají hlasatelé v TV či rozhlase. • Správná výslovnost chce: volnou čelist, pohyblivé rty, pružný jazyk, zdravé zuby. • Dobrý trénik je pravidelně číst něco nahlas a snažit se "slyšet se". Pro začátek vypomůže i magnetofonový záznam. • Správné dýchání ovlivňuje nejen výslovnost a plynulost naší řeči, ale dokonce potlačuje i trému a stress. • K relaxaci nám pomůže a trému alespoň částečně odstraní právě tzv. bránicové dýchání. • Bránice se nejvíc relaxuje smíchem. • Je lepší mluvit nižší tóninou, to je vždy příjemnější. |
• Zaujmout posluchače, vysvětlit jim to a přesvědčit je. • A také mít vše pod kontrolou a nenechat se překvapit - prostě být připraven. • Posluchači se mohou stát buďto vašimi přáteli či nepříteli - to záleží hlavně na vás. • Sebevědomí je tou nejsilnější zbraní ; proti "davu". Musí být ovšem opodstatněné, posluchači se dají strhnout jen tím, kdo si je opravdu jist sám sebou. • Sledujeme posluchače, jejich chování, lépe řečeno naladění, a reakce. • Také gesta pomáhají při projevu, ale musí být úměrná textu. • Zkušení řečníci - například herci - si vyberou jednu osobu, pro kterou mluví a sledují její reakce. U řečníka se doporučují tři oblasti: první řadu, zadní řadu a prostředek sálu. • Nervové rozpoložení je vrcholně důležité. Je to vlastně začarovaný kruh: sebevědomí vám dodá jistotu a jistota vám dodá sebevědomí. • Projev se většinou dělí na úvod , hlavu (kde se snažíte chytit zájem publika, tím, že jim dáte důvod, aby vás vyslechli), pak přijde tělo (kde rozvinete hlavní body) a echo, kde se znovu vrátíte k bodům a učiníte závěr . • Váš projev musí být účinný, adekvátní a řekl bych i agresivní, protože každý projev je tak trochu boj, • Nacvičte si projev před zrcadel, případně před přáteli. • Před řečí se relaxujte! • Každá řeč má jakési svoje těžiště kam soustředíte svoji nejdůležitější fakta, svou těžkou artilerii - tato část také musí přijít ve správný čas. • Každý řečník má mít bohatou zásobu slov. • Napsaný projev se liší od jiných literárních žánrů - přesto ale z nich můžeme použít hodně praktik. • Dobrý řečník si také vždy při nácviku projevu tento ještě časuje , aby věděl, jak se do vymezeného času "vejde". |
• Řečník je osoba vystavená útokům, to nás nesmí rozčilovat • Když svou řečí nevzbudíte zájem, je to vždycky jen prohra. • Pokud si se sebou či předmětem, o kterém mluvíte, nejste jisti, nedávejte žádnou question period (čas na otázky). • Uprostřed projevu pokud možno na otázky neodpovídejte, nechte to až na konec. • Budete-li ale pořád žertovat, budou si myslet, že jste komik a nebudou vás brát vážně. • Jakmile jsme začali mluvit, musí už starosti o tom, jak vypadáme, stranou. Uvědomte si, že diváky spíše zajímají vaše grimasy, které musí souhlasit s tím, co říkáte. • Usmívat se máme co nejvíc, šklebit se poťouchle ovšem zase co nejméně. • Vyvarujme se velkého opakování některých gest. Lidé si toho všimnou, zatímco řečník často ne. • Nepřetahujte vymezenou dobu,. když uvidíte, že je publikum unavené, je lépe brzo skončit. • Nekritizujte, ale vysvětlujte. • Vyhýbejte se mechanickým zlozvykům: ošívání se, škrábání, pohupování, ohánění se rukama, kývat často hlavou, chytat se mikrofonu • nebo ho zase křečovitě držet, koulit oči a podobně. • Nepoukazujte na vlastní chyby, máte přece být expert! A neomlouvejte se! • Nemluvte ani pomalu, ani rychle - to poznáte při troše cviku právě pozorováním publika. • Cílem není jen to, aby většina posluchačů pochopila, co chcete říci. Ano, je to podmínka nutná, ale ne postačující: vy je chcete ještě přesvědčit o správnosti vašich názorů. • Útočit se musí chytře, rozhodně posluchačům nedávejte najevo, že tomu nerozumí. • Myslíme jen na to, na co máme myslet - nervozita je totiž živena hlavně bujnou fantazií. • Pokud nevíte, kde ve vaší řeči toto těžiště bude, bude vaše řeč plochá, bez dynamiky, beze spádu. • Nepoužívejme slovesa zvratná. • Na rozdíl od literatury se nedá projev kdykoliv přerušit a za nějakou dobu dočíst. Příležitost máme jen jednou a dost. • Když už má řečník praxi, nemusí se ani dívat při projevu na hodinky - to by ostatně neměl dělat nikdy. • Neutápíme posluchače v datech, stejně si je nepamatují. |
• Posluchač je pro řečníka rozhodně víc než jen nějaký terč, posluchač je vlastně přijímač, ale pro dobré spojení ze zde ovšem ladí především vysílač, řečník :-). • Správně promluvit, vysvětlit a přesvědčit. Říká se , že se řečníkem člověk rodí. Jistě, určité nadání a hlavně snahu (drajv) musí člověk mít, ale řečníkem se teprve musí stát. • Správný řečník umí obojí taktiku: v první polovině projevu se snaží diváky získat, v druhé je ovládnout. • Člověk může mít v životě hodně přátel, tak na tu chvíli, co je řečníkem, je na to jen sám. • Jediné spojence si musí udělat z diváků - tedy z oněch předpokládaných "nepřátel". • To, že si řečník a posluchač "vidí do očí", že jde o přímou komunikaci, to právě nejvíc ovlivňuje výsledek. • V projevu použijeme často tzv. conditioner (kondišnr), tedy naladění: vtip, legrační historku, glosu. |
• Především se doma nedovíte, zda to, co budete říkat, také posluchač správně pochopí. Vám je to, co říkáte, jasné, ale co když se neumíte přesně vyjadřovat? • Pokud nevíte, ke komu budete mluvit, očekávejte vše možné. Musíte sledovat reakce posluchačů a prostě improvizovat. • Složité pasáže vynecháme a vysvětlujte tam, kde vidíme, že jim to nezapaluje, případně použijeme analogie. • Pokud nemáte praxi s tím, jak co publikum přijímá, raději si to zkuste přednést na nečisto, před přáteli nebo podobně. • Nejlépe je vychytat 99 procent chyb předem. • A nezapomeňte ještě na něco: co si vlastně slibujete od projevu vy jako řečník. • Přesvědčování je úkol velmi vyčerpávající a bez dobré motivace nepodáte ani dobrý výkon. |
• Jak se říká, papír snese všecko: tam se nemusíte věnovat očím vašich
posluchačů, pozorovat, jak se támhle v rohu někdo ušklíbl, překřikuje na • vás nebo dokonce spí. Jenže zkuste to pak přednášet! • Hlavní důvod, proč si píšeme naše řeči předem nanečisto, je že chceme-li někoho zaujmout a přesvědčit, musíme být perfektně připraveni. • Na projev se také můžeme dívat jako na bitvu, nebo vojenskou kampaň: tam potřebujeme mapy, materiál, znalost terénu, sílu nepřítele, musíme si předem zvolit strategii a jí pak odpovídající taktické manévry. • Všechny dobré projevy mají jedno společné: jsou krátké. • Řečník musí mít sílu sochaře, přesnost dláta a rychlost šermíře. • Tohle vše dokázat bez písemné přípravy umí jen genius. My ostatní se mu ale s tím papírem pak můžeme klidně vyrovnat, pokud umíme to vše ostatní. • Řečník, který projev čte má jen omezený okruh a prostor, který svýma očima může obsáhnout - nemůže se tudíž pořád dívat do publika. • Psaný projev je vlastně jen něco jako slohová práce , pisatelovy paměti nebo jako dlouhý dopis. Zní škrobeně - ta dlouhá příprava je totiž na něm vidět. • Zkušení řečníci si píší hlavní body na kartičky a ty pak po "odmluvení", přesunují dozadu, lepší je použít laptop nebo promítací show na plátno. To je dobré zvláště ve škole. |
• Není horší pocit pro posluchače, než když si myslí, že mluvíte k
papíru. • Pamatujme, že řečník není placen od hodiny a projev, vyplněný různými klišé a zbytečnostmi je nejen únavný, ale hlavně nezabírá. • Samozřejmě, že projev musí být i emocionálně nabitý - když ne vy, tak vaši konkurenti ho budou mít - to nepodceňujte! • Špatný námět nebo špatná znalost námětu jsou spolehlivou příčinou toho, že je řečník málo přesvědčivý. • Řečník si má přečíst celou větu najednou a pak ji teprve vyslovit, dívajíc se už do publika. • Proběhnout konec přednášky "klusem" je nejen trapné, ale i nebezpečné: zanechává trvalý dojem, že je přednáší nešika nebo neumí plánovat čas. • Někteří řečníci si myslí, že pohled do publika vynahradí gesty - dívají se přitom ale pořád do papíru a ta gesta pak ovšem vypadají, jako kdyby odháněl mouchy. • Psaný projev sice dobrá pomůcka, ale přesto je potřeba se projev alespoň částečně "naučit předem". • Přípravu nesmíme podceňovat, ale ani ne přeceňovat, sama ještě nestačí. • Slepá memorizace je ovšem také past: stačí zapomenout slovo a s ním ztratit i celý konec projevu! • Není dobré si dělat moc detailní texty pro slajd-show; svádí to k tomu, abyste to jen četli. • Nebudeme ale promítat či rozdávat slajdy někde na veřejnosti, kde to není nutně potřeba. • Při memorizaci si nepamatujeme ani tak věty jako spíše myšlenky. • Proběhnout konec přednášky "klusem" je nejen trapné, ale nebezpečné: zanechává trvalý dojem, že je přednáší nešika nebo neumí plánovat čas. |
• Projevem spatra nemíníme "projev zpaměti", protože ten patří do deklamování (kde se musíme naučit celou řeč nazpaměť). • Už sám projev spatra znamená hodně a nebudete-li mluvit z papíru, budete posluchačům imponovat a získáte si respekt. • Na papír si napíšeme jen kostru řeči. Každému projevu předchází určitý výzkum, souhrn zkušeností a dat, logické závěry plus důkazy a z toho se pak udělá "výplň" té kostry. • To si pak nacvičí na nečisto, několikerým opakováním. Výbornou metodou na osnovu a zapamatování je mapová metoda© Tony Buzana, popsaná v mé knize Nejde tu o memorování slov - spíše o podání, výslovnost, gesta, mimiku, postavení těla, důraz na určitá slova, intonaci. • To, co se líbí nám, se nemusí líbit druhým - vyberte si ze svých přátel ty, o kterých víte, že jsou zkušení a hlavně upřímní, a předveďte jim svůj projev. • Postupem času, teda po řádce projevů, se nám do krve dostanou dobré návyky • projev spatra je ten nejtěžší druh projevu. Projev čtený nebo deklamovaný zpaměti to má lehčí, protože je předem prostříhaný a vyleštěný. • Je jasné, že ucelený projev udělá větší dojem . S tím jde ruku v ruce i délka projevu. • Neoficiálnost projevu spatra právě přesvědčí posluchače, že projev "vyrábíte" na místě a jaksi "přímo pro něho". To je to, co vám získává jeho zájem a přesvědčení, že vlastně mluvíte i za něj. |
• Pokud neumíte mluvit spatra, nejlepší je použít onu show s
diapozitivy, tam to není tak nápadné a lidé nesledují ani tak vás, jako plátno. • Zkušení řečníci si připraví jen jednotlivé body a ty si většinou memorizují, aby papír nepotřebovali. • Vždy si ale i sebelepší řečník celou řeč napíše na papír, ne třeba v detailech, ale v určitých bodech. • Žádný projev není hned perfektní hned po prvním sepsání a tak ho lze při "tréninku" opravovat a doplňovat. • Zpočátku nemůžeme spoléhat na náš úsudek: na tom totiž tolik nezáleží - není to projev pro nás, ale pro posluchače. • Při dělání osnovy není snadné, dostat celý odstavec řeči do jednoho krátkého hesla; je třeba se soustředit jen na hlavní myšlenku (tzv. ohniskové čtení). • Co neznáme přesně, vynecháme. • Co jsme zapomněli, přeskočíme - posluchači ani nebudou vědět, o co přišli. Můžeme se k tomu vrátit později,a le pokud to není životně důležité, přejděme to. • Netvařme se nijak, když víme, že jsme udělali chybu, něco zapomněli, popletlia podobně. Šance je, že na to sami nepřijdou, ale mohou to pochopit z výrazu vašeho obličeje. |
• Podobně jako u dobré symfonie, nejde u projevu jen o to, jak ho dobře napsat, ale také jak ho zahrát, pardon, přednést. • Veřejná řeč má velký vliv na davovou psychózu. Tady ovšem už rétorika nestačí, to chce plno dalších schopností. • Také přednes se musí poctivě nacvičovat - jinak by bylo lepší místo projevu jen rozdávat ozeroxovaný text. • Dobrý vedoucí (leader, vůdce) je ten, který je také dobrý řečník. Ano, logika, styl, přednes a zajímavost projevu - to vše je jistě nutné, ale řečník musí také umět přesvědčovat a to umí jen silná osobnost. • Všimněme si například dobrých vedoucích, politiků, právníků - jejich síla je v jejich projevech. • Kostelní projevy jsou poměrně dobrým poučením, jak se má řečnit: zkuste si tam někdy zajít a zaposlouchat se. |
• Dnes je málo politiků, kteří studovali řečnictví a podle toho to pak vypadá. • Rozhlasové a televizní projevy - jsou většinou ty novoroční nebo "u příležitosti" něčeho. Jsou většinou jeden jako druhý - propagační a nudné. Naštěstí si lidé takové projevy ani nepamatují, jinak by poznali, jak jsou bezútěšně stejné, stejně jako projevy politické. • TV a rozhlasové projevy slouží většinou jen k ukojení posluchačských mas, které potřebují občas slyšet, že "tady někdo mluví přímo k nim". Zvláště před volbami, kdy se snaží dohonit to, že nebyli dlouho "v kontaktu". |
• Podobně jako vědecká teze je přednáška vyzvání ke zpochybňování - jen ty správné obstojí - a student by měl student pochybovat, zda to, co mu předkládá, je opravdu platné. • Chabý je student, který se nesnaží být lepší, než jeho učitel - a chabý je učitel, který nechce vychovat žáka, který bude lepší než on. • Ano, pedagogickou stránku nesmíme podceňovat, jinak by to nebyla přednáška, ale jen obyčejný projev. • Bohužel mnoho studentů odchází z přednášek s pocity, že to byla ztráta času, že prostě většinu nepochopil a bude to muset doma znova všechno vzít od začátku. • Zvláště dnes, kdy už se tolik platí za studium, si studenti zaslouží jen opravdu kvalitní přednášky. • Bohužel dobří odborníci ještě nemusí být dobrými pedagogy a naopak. Je to pochopitelné: obojí si vyžaduje příliš mnoho času a i nadání. • Skripta se bohužel píšou spíše jako knihy a ne jako učebnice - nepostupují vždy od jednoduššího ke složitému, ale spíše podle toho, jak to systém vyžaduje. • Absolutní koncentrace je ovšem nutná - přednáška se dvakrát nekoná a co nám uteče, to se už nevrátí. Protože psaní poznámek také odvádí pozornost, mělo by se méně zapisovat, ale o to víc přemýšlet a tím si to i zapamatovat. • Poznámky je možno psát lineárně, pod sebe, nebo metodou mentálních map© podle Tony Buzana. • Většinou máme mapu už během poslechu přednášky nakreslenou natolik "čitelně", abychom ji doma nemuseli ještě překreslovat. Metodu jde použít také ke studiu knih a ano - dokonce i k přípravě přednášky! metodu jde použít i ke studiu knih. • Veřejné přednášky jsou často jediný způsob, jak promluvit k veřejnosti a dát své myšlenky najevo. Navíc je to dobrý trénink pro řečníky. Stejně dobré je připojit se ke klubu Toastmasterů. • Chcete-li svou ideu přednáškou propagovat, musíte do toho dát i trochu "salesmanship", tj. podtrhnout hlavně to, co ideu "prodává". • Každý projev by měl předcházet určitý výzkum: prostě vědět o věci detaily, poslední objevy, trend a k čemu je to posluchačům dobré. |
• Přednášení je hlavně pedagogická činnost a měli bychom dávat přednost osobnímu přístupu, od začátku do konce. • Přednáška je totiž víc než projev - je to forma sdělování informace, ale s tím posláním, že tato bude dále zušlechťována. • Pro dobrou přednášku jsou potřeba jen dvě věci: dobrý text a dobrý přednášející - proto je lepší, když si text připraví sám. • Text vyžaduje dobrou přípravu, dobrou znalost oboru a dobrého pedagoga. • Úkolem přednášky je někoho něco naučit a "naučit se" znamená především "pochopit to". • Přednáška je jen natolik dobrá, kolik lidí se poučí a jak mnoho se poučí. To nezáleží jen na úrovni studentů, ale hlavně přednášejícího. Při přednášce máme mluvit prostě, nekomplikovaně, bez záhad či nedořečených myšlenek, přesně a jasně. • Málokdo má ovšem tolik času, aby si přečetl skripta předem a pak si na přednášce jen doplňoval přednášky, nehledě ani na to, že by pak mnoho přednášek už bylo zcela zbytečných :-). • Dnes se ovšem mnoho přednášek odchyluje od skript, takže je tam plno věcí, které jinde nenajdete. To je ovšem nešvar: dokumentováno by rozhodně mělo být vše, co se pak zkouší. • Podobně by se nemělo zkoušet to, co se neodpřednáší. • Studenti, kteří používají k zápisu přednášky těsnopis nebo magnetofon většinou spoléhají na to, že stejně mají záznam a těžké pasáže prostě moc nesledují. • Nechápou, že jim pak ale unikne to hlavní - řekl bych přímý kontakt s přednášejícím a extra čas do toho pak musí dát stejně - buď posloucháním pásky nebo čtením těsnopisných poznámek. • Přednášející, které své přednášky doplňují a vylepšují, by měli také doplňovat svoje skripta. V dnešní době Internetu by to neměl být problém: hodí se to na Net a každý student si to může stáhnout. • Při odborné přednášce na pracovišti se na sloh a formu příliš nekouká, ale i tak se vyplatí umět mluvit zajímavě, věcně a hlavně přesně. • Je třeba zahodit to, co je vedlejší nebo dokonce s námětem nesouvisí anebo co dokonce vzbuzuje pochyby. • A pokud máte pochyby, vyřešte si je před projevem - a ne až při projevu. • Není nic horšího než řečník, který si nevěří. Opravuji: není nic horšího, než když audience pozná, že si řečník nevěří. |
• Je tedy správné některá slova vyslovovat tak, aby to odpovídalo jejich emocionálnímu obsahu - ovšem zase to nepřehánět. • Pokud to není sladěno s významem těch slov (například u komiků), vyvolává to u diváků nedorozumění či dokonce překvapení. • TV kamera nepromíjí - ukazuje i nevhodné detaily - náznaky ušklíbnutí, rozpaků či přiblblý výraz při hledání správného výrazu. • Druhá možnost je ovšem nevšímat si toho všeho a jet si jen "po svém". Musíte ale vědět, kdy - rozhodně si to může dovolit jen někdo, kdo už je jako řečník hodně známý. Ale i tak je to riskantní a když jde o něco důležitého, tak se to vůbec nedoporučuje. • Každé slovo má na divadle svou úlohu - divadlo není jen nějaké "povídání", aby se zaplnily dvě hodiny času. • Řečník také nemůže ve svém projevu vysvětlovat všechno "po lopatě": ti chytřejší posluchači by se urazili a ty druhé to třeba ani nezajímá. • Míň a míň se už používá pathos, který se nosil spíše v devatenáctém století, zato se používají více rafinované, někdy i nehezké triky. • My při projevu ovšem nemusíme být tak dobří herci, ale máme především vypadat upřímně, "sympaticky" a snažit se mluvit na mentální, případně sociální úrovni posluchače. • Pokud nejsme, musíme se tak tvářit a musíme se do toho vžít - pochopitelně nejlepší je to nepředstírat, ale přímo to tak cítit. • Co svádí: někdy stačí vytrvale něco tvrdit a i když to bude nesmysl, začnou to po vás opakovat. Můžeš oblbovat jednoho člověka pořád nebo všechny lidi po nějakou dobu - ale nemůžeš oblbovat všechny lidi pořád. • Lhát se nevyplácí - už jenom z chytrosti: neupřímnost se vymstí a neférové napadání soupeře vyvolá jen jeho ostrý revanš a často i znechucení publika. • Časování je vše - špatné " kdy, kde, jak " někdy může zabít i tu nejlepší ideu. |
• Slovní projev má hodně společného s audiovizuálním uměním a budeme-li sledovat projevy, pronášené známými herci, můžeme se tam leccos naučit. • Jde totiž i o emocionální impakt projevu: cítíme, že někdo tu mluví přímo k nám • Dokonce se říká, že úspěch velkých řečníků je v jejich umění masové sugesce či dokonce hypnózy. • Deklamování je vlastně určitý způsob vyslovování textu, který je obvykle používán na divadle. Vyslovuje se zřetelně, hlasitě (musí vás slyšet v celém sále!), slova jsou zřetelně oddělena a s důrazem na ta, která to vyžadují. A hlavně se deklamuje s jistou divadelní intonací. • Tvář je vůbec důležitá, obzvláště teď, kdy se projevy přenášejí televizi a jediné, co vlastně vidíme, je právě řečníkova tvář. Ta by měla být sladěna s pohybem a záběry kamery. • Recitování básně má větší efekt než když si jen tiše přečteme; je to opět ta "síla" zvuku, tedy jeho vliv na člověka a jeho emoce. • Souvisí to zřejmě s pravou polovinou mozku, jejíž vliv dnes teprve objevujeme. • Samotný zvuk slov má i jiný efekt. Tak například jeden ze způsobů, jak vyvolat meditační stav. • Dobrý projev je tak trochu jako divadlo. N8m jde o to, jak toto herecké umění uplatit při našem slovním projevu, co použít s výhodou a čeho se zase vyvarovat. • Divadlo dokáže mluvit ke všem druhům diváků. • Projev je vlastně také taková jedna velká "přímá řeč" jako na divadle. • Náš řečník také nemůže ve svém projevu vysvětlovat všechno "po lopatě": ti chytřejší posluchači by se urazili a ty druhé to třeba ani nezajímá. • Chceme-li získat - a hlavně přesvědčit - lid obecný, musíme apelovat nejen na logiku, ale hlavně na city, na emoce. • Člověk totiž nemůže dost dobře oddělit své emoce od svého rozhodování a být stoprocentně logický. • Herec má především pečlivý přístup k celému slovnímu vyjádření - on se například učí celé roky dávat důraz na určitá slova a vyslovit je tak, aby vyjadřovala pocity osoby, kterou na divadle představují. • Etika: dobrý projev má být pravdivý, upřímný a jeho účel dobrý. Dobrý řečník je také poctivý, upřímný a šlechetný. |
• Účelem diskuze je vyhrát ji. Ano, je to vlastně souboj a běda tomu, kdo to neví. • Do diskuze si každý přinese svoje a teprve diskuzí se pozná, kdo přinesl kožich a kdo jen ošoupané tričko. • Diskuze má právě dodávat nová a zajímavá fakta, a i když se často jedná o určitý souboj, většinou se také jedná o proces, kde se strany chtějí na něčem dohodnout. • Diskuze je boj dvou či více soupeřících názorů a jejím výsledkem by měla být pokud možno jasná výhra jedné strany nebo - v případě hledání řešení přijatelného pro obě strany - si v ní soupeři upřesní a opraví svá stanoviska tak, že se pak dohodnou. • Diskuze totiž mohou řešit složitější problémy, dělat společná rozhodnutí a lidé se mohou navzájem poučit. • Pokud chcete soupeře oklamat tak, aby udělal logickou chybu, nemůže vám v tom nikdo bránit. Nemusím snad podotýkat, že právě toto umění ovládají nejlépe politici a právníci. • Každé logické tvrzení se skládá z předpokladu(ů) a závěru. Tvrzení, kterému chybí předpoklady, je ovšem jen obyčejné prohlášení. • V diskuzi se pak snažíme: a) když někdo pronese nějaké tvrzení - přesvědčit ostatní, že nemá pravdu, nebo b) dodáme vlastní tvrzení - a přesvědčíme ostatní, že máme pravdu my. • Musíme ale zachovávat určitou minimální slušnost a pravidla: například nikdy nenapadáme osobu svého oponenta. • Soupeřovo prohlášení je třeba vyvrátit hned, jak je vysloví, jinak to prostě publikum přejde, tj. uzná, že je pravdivé a později se nám to vymstí. • Nejlépe se odráží rány opravením dat, jinou citací, případně popíráním jednotlivých detailů • Mluvení je v diskuzi jen prostředkem, jak uhrát celou hru - pokud se tedy nejedná o diskuzi, kde se všichni rozhodli, že se chtějí dohodnout, ale to už je spíše mítink. • Z diskuze se může stát: prostá obhajoba (nepřípustné) přestřelka (oboustranná prohra) vážná debata (správně) silný útok na opozici (riskantní, ale OK, pokud skončí NAŠÍM vítězstvím) • A proto je tak důležité znát oponenta i jeho nápaditost. Některé otázky vás přesto mohou překvapit a vzít vám dech. • První část řeči se VŽDY musí zaměřit na to, aby odstranila počáteční nedůvěru posluchačů. Teprve když to dokážeme (!), můžeme přejít k části druhé: v ysvětlit a přesvědčit. • Vždy se lepší přesvědčuje někdo, kdo vám věří. • S učením "jak mluvit" vlastně nikdy nekončíme. |
• Diskuze nebezpečná svými nečekanými úskalími: to vše si prostě
na papíře připravit nemůžeme. • Lidé mají často dojem, že diskuze slouží "k výměně názorů". Jak mylné je toto vysvětlení si uvědomíme na příkladu: jak špatný obchod by asi byla výměna drahého kožichu za staré tričko od vetešníka? • Podobně není diskuze místo, kde si každý řekne to "svoje" - nu jsou takové "diskuze", ovšem tam pak ti, kteří nemají co říci, většinou mluví nejvíc. • Diskuze bez řešení většinou znamená jen chabou snahu diskutujících: buď v ní nešlo vlastně o žádný spor anebo nic nového nepřinesla. • Pokud není řečník dostatečně silný "přesvědčovatel", neměl by se vůbec pouštět do diskuzí. • Je omyl si myslet, že ten, kdo má pravdu, nebo kdo má na své straně fakta, musí nutně vyhrát. Ne, v debatě vyhrává ten, kdo umí lépe přesvědčovat. • Bohužel se i z vědecké diskuze stala postupem času právě jen taková diskuze u piva a tak už teď nevyhrává ten, kdo má na své straně logiku, ale kdo se do vás lépe strefí tím,c o zrovna popadne do ruky. • Obecenstvo většinou není na straně toho, kdo se brání, buď jsou neutrální, protože jsou zvědaví, jak to dopadne nebo nepromyšleně dávají své sympatie od začátku jen útočníkovi. • Přesto nesmíme podceňovat jejich schopnost poznat, kdo má pravdu - to nám také pomůže vyhrát. • Slabší diskutéří za každou cenu přejdou hned do útoku, ale tam se odkrývají a jsou nejvíc zranitelní (podobně jako u šermu). • V diskuzi to ovšem znamená, že nejprve musíte nasadit solidní obranu. Když si hned neobhájíte svoje tvrzení, později se se vám to vrátí jako rána zezadu. • nemyslete, že soupeř bude hrát nějak moc poctivě: pokud nebude mít dost logické munice, bude se jistě snažit o rány pod pás, ať už vědomě či nevědomě. • Kritizujte soupeřovo tvrzení, jeho myšlení a logiku, jeho fakta - ale ne jeho samotného. Koneckonců není účelem diskuze odpůrce také morálně či "fyzicky" ponížit, jde o to ukázat, že je logicky slabý. • V diskuzi nemá "prohlášení" bez důkazu žádnou váhu, pokud dotyčný neujasní, co tím chtěl vlastně říci nebo za jakým účelem to prohlásil. • Také nesmíme podceňovat úlohu publika: ono se pak stává divákem, soudcem i "popravčím" - jinak řečeno, chce to ostřílené diskutéry, kteří umějí také střílet nápady přímo od boku. • V projevu před diskuzí nesmí být žádné chyby, čili nevíte-li něco určitě, raději to neříkejte. Také neříkejte nic, co by druhou stranu znervóznilo nebo jí dalo munici proti vám. • Na druhé straně tam ani nedáváme naše slabé body a někdy ani ne ty nejsilnější, šetříme si je do diskuze. • Mluvení totiž ještě není vše. Jak už řekl jeden velký americký komik: "Hlavní je vědět, kdy se má mlčet." |