koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME MLUVIT?
Kapitola: JAZYK   <2>



JAZYK.

Na počátku prý bylo slovo. Nu u člověka určitě ne, ale jak se vyvíjelo jeho myšlení, přecházela gesta rukou a pohyby hlavou postupně víc a víc ve zvukovou komunikaci. Nebyla fyzicky tak  namáhavá  a hlavně měla víc možností. A od různých zvuků se pak přecházelo ke slovu - vlastně první abstrakci vůbec.  A lidé si ušetřili hromadu nepříjemností - díky nedorozumění - ale nová si zase přidělali, snad podle známého úsloví "ten mluví jen aby zakryl své myšlenky" :-). Ale vážně: mluvení si vyžádalo už tehdy hodně přemýšlení a tak tu hned máme první pravidlo:
Mluvíme, abychom vyjadřovali své myšlenky, ale když mluvíme, neznamená to ještě, že zcela nutně také myslíme. Danou myšlenku musíme komunikovat jasně, zajímavě a přesvědčivě. A pochopitelně také správně, nejen obsahově, ale jazykově. A tak jsme konečně u jazyka. V této lekci si probereme jeho tři hlavní složky: slovník, gramatiku a v další lekci pak ještě "vokální podání" - "fyziku jazyka".:-).

SLOVNÍK.

Zde mám na mysli prostě seznam slov, která řečník používá a ten je u každého jinak dlouhý. Jistě, řeknou vám, že čím větší zásoba, tím lépe - můžete se vyjádřit přesněji nebo naopak opisem, používat odborné názvosloví a podobně. Odborníci na sloh by nám ještě připomněli, že opakování stejných výrazů   je stylistický hřích a tak máme používat hodně synonyma a to ovšem také vyžaduje větší slovník.

To vše ale platí především u slova psaného. Tam, když na to čtenářova zásoba nebo chápání nestačí, čtenář prostě přeskočí nebo si to najde v příručním slovníku, případně přestane číst vůbec :-). U slovního projevu si to ale většinou musí dovyposlechnout (to je slovo, co?), ať chce či nechce. Méně známá slova totiž posluchače rozptylují - ten chce znát hlavně fakta a pochopit je hned jak je řečník vysloví, jinak nemůže vaši řeč pořádně sledovat.

Na slovní finesy si teda mluvený projev příliš nepotrpí - riziko, že řečník posluchače přitom "ztratí", je příliš veliké. Jinak ovšem platí stejná pravidla jako u projevu psaného: používáme u sloves především rod činný, ne trpný (nastartoval jsem auto - místo: auto bylo nastartováno) a tvar kladný místo dvojitého záporu (vítězství je možné - místo: vítězství není nemožné). Na rozdíl od psaného projevu, kde si můžeme nanečisto dovolit napsat i nesprávná či zbytečná slova - protože je můžeme kdykoliv pak vyškrtnout, při slovním projevu se už opravovat nemáme. Na to je třeba myslet předem a také používat kratších vět - někdy se v nich zamotá nejen posluchač, ale i řečník. A také zde neplatí úměra, že delší projev má vyšší kvalitu; často právě naopak.

Která slova používáme?

Používáme tzv. "slova silná" - která se dobře chápou a pamatují, nedovolují několik významů a jsou významově, případně foneticky působivější. Tak například vražda vyvolává lepší představy než zabití. Zvláštní efekt se dá docílit tím, že ke konci projevu používáme právě ta "silnější" slova, podobně jako ho dělá zvyšování síly hlasu. Jindy přecházíme na "silná" slova (tím nemyslím t.zv. "silné výrazy" ) náhle, abychom šokovali, ale to už je věc taktiky. Kostrou věty ( tj. částí která nese jádro informace) není, jak bychom si mysleli, podstatné jméno ale sloveso. Jen vyjímečně, např. ve větě "Karle!" má podstatné jméno největší význam. Zkuste si třeba větu : Kuželovští a bukovičtí dobrovolní hasiči po úspěšném boji proti celkem nenápadně vypuknuvšímu požáru v Koněhůlkách postupně zdemolovali nejen stáj, stodolu, jakož i obytné stavení, ale dokonce i blízkou studnu. Jak jinak by to vypadalo, kdyby tam stálo " zachránili"! Po slovese pochopitelně hned hledáme podmět a předmět. Síla slov se ještě víc zvyšuje různými přídavnými jmény, například "omezený názor", "poklidné přežvykování" a "nemožná úprava". Význam slov je také často posunut, zvláště když použijeme ironie, ale pak musíme ještě naznačit. Jinak si posluchači připadají jako natvrdlí a to jistě nechceme.

Pokud možno, tak také dáváme přednost slovům konkrétním oproti těm všeobecným (např. byly tam tulipány místo byly tam květiny). Technické termíny jsou většině obyvatelstva cizí a vysvětlovat je by znamenalo posluchače poučovat a to nikdo nemá rád. Také cizí slova se používají zřídka, často jen pro ilustraci a s hned uvedeným překladem. V písemném projevu se taková slova napíší kursivou, ve slovním to musíte naznačit jinak. Jak? To je právě ta potíž a proto je lepší je nepoužívat :-). Navíc to vypadá jako snobizmus. Pro ilustraci nebo lepší pochopení můžeme ovšem použít slova z jiných "slovníků", například slovníku nářečí, mladých lidí, internetového aj.

Která slova nepoužívat?

Rozhodně nepoužívejme slova, která posluchače odpuzují, ať už formou (odsouzený zní důstojněji než kriminálník), typem (slang, nevhodná či neslušná slova, kolokviální - zlidovělé tvary - či vulgarity) anebo i jen fonetikou. Dále omezujeme použití t.zv. buzzwords, slov, která slyšíme pořád "bzučet kolem sebe (např. poslední dobou používané "já to tak vnímám" místo "já to tak chápu" - vnímání je totiž proces vjemů pomocí smyslů a nezahrnuje ještě žádnou mozkovou činnost :-) . V češtině bychom řekli, že to jsou slova hodně ošoupaná stálým použitím. Taková slova ztratí nejen přitažlivost, ale časem i svůj pravý význam.

Familiárnosti (lidičky, to byste nevěřili) necháváme většinou jen komikům. Zrovna tak se vyhýbáme jazyku úředních vyhlášek (tzv. úředního šimla) a vůbec kostnatým formulacím, které sice potěší ucho byrokrata, ale normálnímu člověku nic neřeknou. Co se týká stylu, každý si ovšem časem vytvoří ten svůj - zde je těžko něco omezovat nebo dokonce radit. Musíte si vybrat, co vám sedí a co pro vás pracuje, prostě čím si nejvíc posluchače získáte. A zde opět jedno užitečné pravidlo:

Nemluvíme pro sebe, ale pro publikum. Zní to naivně, já vím, ale kolikrát na to zapomínáme - autora této knihy nevyjímaje. Zde platí známé anglosaské KISS (Keep It Simple, Stupid! - neboli rada, bychom věci nekomplikovali). Intelektuálové mají tendenci věci zamotávat anebo kategorizovat věci tak, že se v tom úplně ztratí smysl. Když poznáme, že posluchači kroutí hlavou nebo naopak sedí s očima dokořán, může to znamenat leccos, ale většinou jen jedno: jsme nezajímaví, nudní nebo nepřesvědčiví. Nebo to vše najednou :-). V takovém případě ovšem nečekáme, až začnou házet rajčata . . .

Význam slov.

Každé slovo má svoje doslovné mínění a pak ještě naznačené mínění, které pro různé lidi znamená různé věci. Toho je si třeba být vědomi (ano, máte pravdu, měl jsem to raději napsat v rodě činném: toho si musíme být vědomi) a psát tak, aby nedošlo k ambiguitě (neurčitosti). Obzvláště nebezpečná jsou slova, jejichž druhý význam je žertovný nebo se sexuálním podtextem. To dokáže rozbít i nejlepší projev - jediná záchrana je tvářit se, jako když to byl váš vtip - tam to může naopak divák i ocenit. Ale pozor" i když někteří řečníci raději vtip předem oznámí  ("a teď vám povím žertovnou příhodu"), je daleko účinnější vtipem šokovat, aby na to posluchači přišli sami, dává jim to pocit vlastní chytrosti :-). Také slovní úroveň je důležitá - tím se všeobecně míní, že si zjistíme, jaké vzdělání má asi průměrný posluchač v sále (nemyslím posluchače univerzity, ale posluchače vašeho projevu). To je důležité hlavně u veřejného projevu, v jiných případech to o audienci většinou víme, dokonce mnohé lidi i známe (na podnikovém mítinku) a to nám pomáhá udělat si představu, na jakou hladinu musíme se svým projevem vyplout.  Zde platí další pravidlo:
Nepodceňujme inteligenci posluchačů, ale ani ji nepřeceňujme. To znamená nemluvit jako pro diplomované intelektuály, ale také ne jako jen pro ty, co propadli.

GRAMATIKA.

I když se ve slovním projevu promine občasná gramatická chyba, je důležité, aby jich řečník nadělal co nejméně. Jinak to ruší a odvádí pozornost, případně degraduje řečníka v očích publika. Posluchači vám to ze slušnosti neřeknou, ale poznáte to podle občasných úsměvů nebo dokonce úšklebků. A opět: pokud nemluvíte z papíru, stane se to každému, že se přeřekne či použije kolokviální výraz (děkuju místo děkuji). Je třeba si uvědomit, že se tak moc nestalo, ale u horšího přeřeknutí
je potřeba se hned opravit - pokud si to uvědomíme. Jinak zase příliš mnoho omluv působí trapně. Jediná pomoc je nacvičit si projev předem před přáteli a nechat se jimi přísně opravovat. Jakkoli je to nemilé, při projevu vás jejich rady budou držet v mezích správné gramatiky. Kdo někdy měl projev v cizím jazyce, měl jistě hodně trému a ví, jak je důležité nedělat chyby - na to jsou cizinci citliví. Jedinou výjimkou jsou projevy v nářečí nebo parodie, kde děláme chyby schválně - je to ale poměrně primitivní úroveň humoru, nepůsobí vždy dobře a normálně se ani nedoporučuje. 

Také se nedoporučuje dělat složité gramatické konstrukce, i když jinak správné (byl bych býval spatřil). Rovněž ne přechodníky, zvláště ty v minulém čase. Také musíme počítat s tím, že někteří posluchači jsou jaksi mentálně pomalejší a zatímco vy už mluvíte o něčem jiném, pracně si ještě překládají vaši předminulou větu do prostého jazyka (často i nesprávně, např.. "přišedše domů"  třeba jako "kdyby přišli" místo správného "když přišli"). Víc si tu raději o gramatice nepovíme, abychom nenarazili :-). To je přesně podle dalšího pravidla: Nejsme-li si něčím jisti, raději to neříkejme. Zapletli bychom se totiž víc, než je zdravé. A věřte mi, že toho pletení budeme mít stejně dost a dost.

Idiomy.

Pak ještě existují t.zv. idiomy, což jsou jazyková rčení či spíše výrazy, které doslovně přeloženy mají zcela jiný smysl, např. dotáhli jsme to na první místo neznamená, že jsme opravdu něco tahali. V případě, že citujeme něco z cizích jazyků - jejich idiomy bývají opravdu kamenem úrazu - musíte je nejen umět přeložit, ale často i najít český idiom pro ten který význam. Řešení je prosté: prostě je necitovat :-).