Zaujmout posluchače, vysvětlit jim to a přesvědčit je.
Řečník je osoba vystavená útokům.
Představte si, že mluvíte ke skupině lidí různého věku, názorů, povolání jakož i vzdělání, přidejte jako koření pár vtipálků a jako plnou hrst písku ještě nějakého heklera (pokřikovače) nebo dokonce najatou klaku (skupinu provokatérů s úmyslem rozbít váš projev). A jako u teroristů, nikdy ani nevíte kdy na vás udeří - a proto je bezpečnější očekávat to nejhorší. Je to trochu jako být obklopen samými "nepřáteli" - pravda, ono to nikdy tak úplně zlé není, ale pokud mluvíte často veřejně, dáte mi asi za pravdu, že se s takovými situacemi potkáte. To je také postrachem i opravdu dobrých řečníků a jistě uznáte, že v takové situaci je potřeba mít dobrou strategii:
Mít vše pod kontrolou a nenechat se překvapit - prostě být připraven. Posluchači se mohou stát díky vašemu projevu buďto vašimi přáteli
či zůstat nepřáteli - to záleží hlavně na vás. To platí nakonec na každý projev: i malá chyba se může stát rozhodujícím
činitelem. Lidé se totiž z neinformovanosti nebo i z jízlivosti přidají
na stranu toho, kdo na vaše chyby upozorňuje.
Nehorší je ovšem, když zůstanou indiferentní a nebude je zajímat nic.
I nepřítele si můžete někdy obrátit na svou stranu, ale když ani nevzbudíte zájem,
je to vždycky jen prohra. To se může například stát, když se vaši
posluchači budou nudit nebo když vaše odpovědi na jejich otázky nebudou uspokojivé.
Pak se změní jejich sympatie velice rychle. Zde je třeba hned uvést
další pravidlo, spojené s "question period" neboli částí projevu, zvanou "otázky a odpovědi":
Pokud si sami se sebou či předmětem, o kterém mluvíte,
nejste jisti, nedávejte žádnou "question period". Nebudete si přece sami podminovávat jedinou cestu, co máte.
Pravda, někdy se tomu nevyhnete, a vlastně musíte být vždy připraveni, že se stejně někdo na něco zeptá, ale často vám to projde. Uprostřed projevu ale (pokud možno) na otázky neodpovídejte, přidají se pak další tazatelé a naruší vám program projevu. Výjimkou jsou jen takové otázky, kde stačí říci jen "ano" nebo "ne". a hned pokračovat. Jinak prostě odkážete tazatele až na později, a pro uklidnění dodáte "kde zodpovím vaši i jiné otázky". Nenechte si prostě už od začátku z projevu udělat periodu "otázky a odpovědi", tím, že předáte iniciativu druhé straně. Jinak by se otázky jen hrnuly a nejen, že to nezvládnete, ale snadno navíc uděláte chybu v odpovědi - protože budete muset myslet na svůj projev a ještě na odpovědi. Když to ale odložíte až nakonec, budet pak brát jen jednu otázku za druhou a navíc organizovaně. Musíte mít prostě pořád "otěže projevu v ruce".
Sebevědomí
je tou nejsilnější zbraní proti "davu". Musí být ovšem opodstatněné a úměrné vašim schopnostem a zkušenosti. Nebuďte příliš nesmělí, nejistí nebo dokonce sebekritičtí - to se můžete s výsledkem rozloučit předem. I když nejste příliš sebekritická osoba, musíte tu jistotu alespoň zahrát.Posluchači se dají strhnout jen tím, kdo si je opravdu jist sám sebou (proti se jich už tolik nechalo napálit fanatiky :-). Učme se sebevědomí podomních obchodníků, ale ne už té jejich drzosti. Chcete-li u od posluchačů nadšení, musíte ho mít především sami.
Drzost ani ironie ovšem nedělá dobrý dojem. Ani časté žertování není dobrou strategií, to by z toho byl kabaret. Budete-li pořád žertovat, budou si myslet, že jste komik a nebudou vás brát vážně. Jistě, jeden dva vtipy či humorná příhoda osvěží atmosféru a probudí pár spáčů, ale neudrží celý projev.• Správní posluchači se vám dívají na ústa, ale většina publika se dívá na vaši tvář - to způsobuje nervozitu hlavně u žen, které se strachují, zda nejsou rozcuchané, mají správný makeup a podobně. Ale uvědomte si, že diváky spíše zajímají vaše grimasy, které musí souhlasit s tím, co říkáte, i když nemají být přehnané. Usmívat se máme co nejvíc, šklebit se poťouchle ovšem zase co nejméně.
• Také gesta pomáhají při projevu, ale musí být úměrná, nic přehnaného nebo i primitivního, rozhodně ne gesta se sexuálním podtextem - ta se nehodí ani pro schůzi námořníků. Posluchači mají vůbec na řečníka velké nároky, rozhodně větší, než na sebe. Vyvarujme se velkého opakování některých gest. Lidé si toho všimnou, zatímco řečník často ne - má toho příliš mnoho "na srdci i na jazyku".
• Když čekáte před projevem, až na vás přijde řada, neseďte se zkříženýma nohama - jinak vás přebrní nohy a museli byste na podium kulhat. Když se zvednete, jděte pomalu a snažte se cestou na podium uklidnit. A než se rozběhnete s řečí, můžete prohodit něco nenáročného - aby to uvolnilo i napětí diváků.
• Nepřetahujte vymezenou dobu. Také když vidíte, že je publikum
unavené, je lépe skončit, než to udělají za vás :-). Nikdy
nekárejte publikum, ale většinou ani nechvalte. Nekritizujte, ale vysvětlujte.
Nikde neděkujte za pozornost, je to příliš
podbízející se.
•
Jeden či dva příběhy pro ilustraci stačí, víc je moc. Krátké paraboly
(jak je známe z Bible) mohou ale často vysvětlit lépe i složité věci. Přeřeknete-li se,
neopakujte stejnou větu, jen když je zcela důležitá pro celý projev.
• Vyhýbejte se mechanickým zlozvykům: ošívání se, škrábání se, pohupování, ohánění se rukama, kývat často hlavou, chytat se mikrofonu nebo ho zase křečovitě držet, koulit oči a podobně. Toto odnaučování se dá dobře provádět doma před zrcadlem.
• Kam se máme při řeči dívat? Zkušení řečníci - například herci - si vyberou jednu osobu, pro kterou mluví a sledují její reakce. To je snadné, ale po určité době příliš nápadné. Doporučuji tři oblasti: první řadu, zadní řadu a prostředek sálu. Tato místa můžete libovolně střídat - ale ne zas tak často, aby to bylo nápadné. Také si můžete najít oblíbené místo tam, kde vidíte, že diváci (divák) k vám mají sympatie a nabíráte tam pak dobrou náladu. Proč tolik míst? Všichni posluchači totiž musí mít dojem, že mluvíte právě k nim. Pak nejen neusnou, ale začnou se i myšlenkově angažovat.
• V případě, že čtete svůj připravený text, nejen že nesmíte do něj pořád čučet, ale zdržujete se na něm očima co nejméně. Stejně byste ho měli zhruba znát nazpaměť a uchylovat se k němu jen pro přesné znění. Není horší pocit pro posluchače, než když si myslí, že mluvíte k papíru. Zkušení řečníci si připraví jen jednotlivé body a ty si většinou memorizují, aby papír nepotřebovali. Je to efektní a jak časem poznáte, vůbec to nejlepší, co můžete udělat. Pokud jste měli čas jen na sepsání projevu a nic víc, pak ho ovšem musíte číst, ale můžete se často odchylovat, např. vysvětlovat, ilustrovat a podobně - věci to jen prospěje a projev je živější. Nejhorší je, když nemůžete text po sobě přečíst, nebo když najednou sami nechápete, co tím chtěl autor říci.
• Nervové rozpoložení je vrcholně důležité. Je to vlastně začarovaný kruh: sebevědomí vám dodá jistotu a jistota vám dodá sebevědomí. A obojí vás navíc uklidní. Nervozita může být čistě fyzická, např. žaludeční, stažené hrdlo, uskříplý hlas, ale většinou je kombinovaná s trémou. Po tolika letech ještě ani sám pořád ještě nevím, co je příčinou trémy. Strach před davem, představa zkázy nebo určitá nedůvěra v sebe samého? Ne, myslím spíše, že se jedná o určitý enzym vylučovaný do krve - podobně jako vylučování adrenalinu v kritických okamžicích. Ale zatímco adrenalin nám pomáhá, tento enzym pracuje naopak. Ovšem používání různých léků, drog nebo alkoholu může sice na chvíli pomoci, ale pozdější útlum - nebo naopak veselá opilost - mohou ještě víc zkazit. A ještě něco: Nepoukazujte na vlastní chyby, máte přece být expert!
Průběh projevu.
Na začátku řeči neškodí říci posluchačům, o čem to bude, zmínit se v bodech, o co jde. Tři body stačí, to aby je jaksi neztratili z paměti, případně o co usilujete - když očekáváte jako následek nějaké akce, například finanční sbírku a jiné. Na druhé straně je někdy lepší ty důležité (přesvědčovací) body předem strategicky nevyjevovat, nechat si je na fimále jako překvapení (to by se ale u projevu pro charitu asi vymstilo :-).
Projev se většinou dělí na úvod, hlavu (kde se snažíte
chytit zájem publika, tím, že jim dáte důvod, aby vás vyslechli), pak přijde
tělo (kde rozvinete hlavní body) a echo, kde se
znovu vrátíte k bodům a učiníte závěr. Tomu se říká "osnova" a je to něco jako jízdní řád. Rozhodně by ji měl každý řečník pro svůj projev mít.
Jinak bude ovšem
vypadat kázání v kostele a jinak třeba prodejní řeč obchodníka s vysavači :-). Mimochodem
výbornou metodou na "osnovu" projevu je mapová metoda ©Tony Buzana, popsaná v mé knize
"Umíme se učit?" (která také vyšla v naší edici).
Postupujte v projevu obezřetně a sledujte už od začátku, jak na něj posluchači reagují. Je užitečné si je představit jakožto masu lidí dosud nepřesvědčených, promíchanou s těmi pochybujícími a pak ještě s výslovnými odpůrci - rozhodně nebudete daleko od pravdy. Ano, vy musíte útočit na jejich předsudky, případné nesympatie a nesmyslné zvyky. Ale útočit se musí chytře, rozhodně jim nedávejte najevo, že tomu nerozumí :-). Váš projev musí být účinný, adekvátní a řekl bych i agresivní. . Jen tak se dá vyhrát a nemylme se, každý projev je tak trochu boj, přinejmenším asi jako partie šachu. A jako při sportu, ten, který se snaží a hraje fair play, má sympatie diváka. Jistě, jsou tam i ti, kteří jsou už předem přesvědčeni, jsou na vaší straně, znají detaily a jsou ochotni pomoci, ale ruku na srdce - pro ty vy nemluvíte, ti už jsou získáni :-).
Nemluvte ani pomalu, ani rychle - to poznáte při troše cviku právě pozorováním publika. Mluvte spíš pro ty pomalu chápající a těch může být většina, už proto, že vy sami jistě víte, co řeknete, co tím myslíte a PROČ jste to řekli. Nebojte se zastavit a opakovat, prostě detailovat všude, kde se zdá, že je jim to nejasné. Cílem není jen to, aby většina posluchačů pochopila, co chcete říci. Ano, je to podmínka nutná, ale ne postačující: vy je chcete ještě přesvědčit o správnosti vašich názorů. Pokud je nechcete přesvědčit, tak si najděte něco užitečnějšího, než jim kázat o něčem, co je nezajímá - a zřejmě nezajímá dost ani vás :-).
Už jsem o tom mluvil, jak se lze před zrcadlem odnaučit mnoho chyb. Také správná rychlost řeči je kritická, ale tu nelze předem nacvičit - je totiž pokaždé trochu jiná, stejně jako styl toho či onoho projevu a jeho okolnosti. Podobně nejde nacvičit před zrcadlem samotná reakce obecenstva. Tam nezbývá něž to, že prostě skočíte do vody a plavete, někdy i v obojím smyslu toho slova. :-).
Relaxace
Je mnoho různých relaxačních technik, před i během projevu - tam je to ale neskonale těžší, spokojíme se většinou jen správným dýcháním )viz předešlá kapitola), a pak také tím, že se snažíme udržet si klidnou hlavu. Jak? Myslíme jen na to, na co máme myslet - nervozita je totiž živena hlavně naší bujnou fantazií. Ale nebojte se: publikum vám odpustí nervozitu, ale neodpustí falešnou skromnost nebo naopak bravado (frajeřinu). Relaxační metody před projevem jsou většinou meditační, autosugestivní a pod.
Načasování.
Každá řeč má jakési svoje "těžiště", kam soustředíte svoji nejdůležitější fakta, svou těžkou "artilerii". Tato část musí být nejen podána co nejlépe, ale také přijít ve správný čas. Tak například když vidíte, že publikum ještě není správně připraveno, zkusíte je ještě trochu "nakondišnovat", tj. dostat do správné nálady nebo jinak zvýšit jejich zájem. Pokud nevíte, kde ve vaší řeči toto těžiště bude, bude vaše řeč plochá, bez dynamiky, beze spádu. Zkušení řečníci ještě projev postupně "zesilují", jakožto přípravu na těžiště, které bývá obvykle ve finále - vše ostatní je jen příprava. Rozhodně nezačneme s nejtěžším kalibrem na začátku - zbytek řeči by byl nezajímavý, případně jen zeslaboval to, co jsme už řekli dříve.
Slovník.- jednak pro projev, aby se uměl vyjadřovat,
- dále pro diskuzi, aby ho nikdo nedoběhl cizím slovem, a
- v případě, že neví odpověď, aby mohl mluvit o něčem jiném :-).
Naučit se to může ze slovníků různých druhů (thesaurus, teda naučný slovník, slovník cizích slov, odborných výrazů a podobně), dále
čtením novin a odborných časopisů. Jsou to například běžná slova z techniky,
medicíny, biologie, filozofie a podobně, to už záleží na něm, ale hlavně z oboru, o kterém bude mluvit. Měl by ovládat synonyma (slova stejného významu), homonyma (slova stejně či podobně znějící, ale jiného významu), cizí slova a jejich správnou výslovnost - z latiny, angličtiny, němčiny i francouzštiny, i česká slova s obtížnou výslovností a podobně.
Ovšem to vše se nedá zvládnout hned - pro začátek se prostě těmto výrazům vyhýbáme, aby se nám to nevymstilo a uděláme si poznámku do notýsku, že se k tomu máme někdy vrátit :-). Prozatím nám musí stačit, že si pamatujeme, kde vlastně ten notýsek máme :-).
Řečnický styl.
Už jsem se zmínil o tom, že i řečnické styly jsou různé, ale přesto mají všechny něco společného. Dokonce už podle textu poznáme, když jde o nějaký projev: věty jsou většinou v první či druhé osobě ( já, ty, my, vy), je tam časté oslovení audience a i stavba vět je jiná. Není tam žádná
sofistikovaná ekvilibristika slov či vět, skrytá ironie či něco, co je "psáno mezi řádky", ne, to si řečníci nemohou dovolit.
Spisovatelský styl.
I řečníci si ale nechávají to, co je u spisovatelského stylu dobré: mluví v rodě činném a ne trpném. Časté používání zájmena "se " totiž dokáže zvrátit celý úspěch projevu (proto se mu asi říká zájmeno "zvratné" :-). Nikdo nechce slyšet výrazy: udělá se, zařídí se, zaplatí se, zvláště když jde
o politické sliby. Také dobrá gramatika a sloh je u řečníka velký bonus. Vyhýbejme se nic neříkajícím výrazům ("samozřejmě, pochopitelně, bezesporu, atakdále") i výrazům nepřesným ("všeobecně, zákonitě, jistě"). Malá anekdota na druhé straně oživí projev, přinese vydechnutí a vítané otřesení bránice. Navíc je smích hodně nakažlivý.
Projevy se ovšem liší od povídek a románů svou délkou - nemůžeme si dovolit luxus vyprávět různé věci zdlouhavě, i když poeticky krásně - popisovat, rozpisovat, spisovat. Díky krátkosti projevu se projeví i jiné chyby, například zdlouhavý přístup k věci a podobně. Na rozdíl od literatury se nedá projev kdykoliv přerušit a za nějakou dobu dočíst, pardon, "dořečnit". Příležitost máme jen jednou a dost. Proto se to musíme snažit udělat hned napoprvé správně.
Tempo.
Čas, který má řečník vymezen, ten většinou nejde nastavit a ani by se nastavovat neměl - posluchači to nemají rádi, sedět někde déle, než měli. Dobrý řečník si také vždy při nácviku projevu tento ještě časuje, aby věděl, jak se do vymezeného času "vejde". Když už má praxi, nemusí se ani dívat při projevu na hodinky - to by ostatně neměl dělat nikdy. Když si není jistý, může požádat někoho, aby mu čas hlídal a nenápadně ukazoval na prstech. A co když zjistí, že je pozadu nebo příliš vepředu? To první se dá dohnat, je vždy lehčí něco vyhodit - když víme, co. Na druhé straně "nacpávat" čas je riskantní - většinou se uchylujeme od problému a co je horší, ztratíme rychlost a připravme se o plánovaný "stupňovací efekt" - kdy se účinnost projevu postupně zvětšuje, aby na konci došlo k pravému vyvrcholení. Neutápíme posluchače v datech, stejně si je nepamatuje. Podle potlesku pak sice poznáte, zda lidé plácají proto, že to byl dobrý projev, nebo z radosti, že už jste konečně skončili - ale to už je jaksi pozdě :-).