back ©Jan Hurych
Název : VĚDĚT, KDY MÁME PŘESTAT





Většina lidí, co znám, má ke stáří celkem negativní postoj: ano, všichni stárneme, ale proč o tom mluvit, že ano. I můj otec, když jsem jako kluk obdivoval barvy stromů v kaštanové aleji u Vltavy v Libni - údajně prý založené už v době Karla IV, ale dovoluji si o tom pochybovat - se divil, jak mohu mít tak rád právě podzim. Jemu vždy připomínal zimu, období, které, ač byl skvělý lyžař, neměl jinak příliš rád. Co také neměl rád, bylo mluvit o nemocích a o konci života.


Když odešel do penze, přestěhoval se raději do hor, aby tam v té aleji nemusel pochodovat s ostatními důchodci, kterým říkal docela vážně "pochodující Bulovka". Bál se, že z těch jejich řečí ještě onemocní. Musel ovšem udělat kompromis: zima v horách byla ještě horší než ve městě. Nuže byl jsem tam v té aleji před několika lety, ale žádné penzisty jsem tam neviděl - procházet se podél řeky už asi není v módě. Zajímavé ale je, že jsem tam neviděl ani žádné maminky s kočárky -  i těch tam totiž dříve bývalo hodně.

Můj otec neměl rád zimu a tím pádem ani ne stáří.  Osobně mám na stáří jiný názor, přesněji řečeno jiné požadavky, a tak se nemohu zklamat. Ve Vivaldiho "Čtyřech ročních obdobích" je "Zima" také velice smutná, ale přitom je to - podle mého názoru - ta nejkrásnější pasáž. Ano, pasáž, která vede ke konci života, a i ten konec je nedílnou částí života. Jistě, přicházejí nemoci, zklamání i jiné potíže, ale hlavně asi lidem vadí to, že jejich osobní hodnota stářím nutně poklesne. Nejen že si jich společnost - a často i rodina - už tolik neváží, ale oni sami cítí, "že už to není ono". Jenže hodnota člověka je vlastně hodnota zlomku, v jehož čitateli je to, co dokázal a ve jmenovateli to, co dokázat chtěl. Řečeno jinak, žádný z nás to nemá "na jedničku", ale za míň. Ale ani tato "matematická" hodnota sama o sobě neurčuje naši kvalitu - ta je ve skutečnosti víc v tom, co uděláme pro druhé, než jak dalece splníme svoje vlastní sny a tužby. Nevěříte? Bez pomoci doktora by se někteří z nás ani nenarodili (a ani neumřeli, jak říkal žertovně můj táta).

Já se dívám na stáří prostě jako na specielní část života, jako jeho naplnění než konec. To, že si společnost stáří neváží, je mi celkem lhostejno - názory lidí ještě nemění naše hodnoty, ty jim jen dodávají sladkou či hořkou příchuť. Pravda, někdy opravdu hodně zahořklou, ale už dávno jsme se smířil s tím, že svět nezměním. Jde mi více o to, co si o sobě myslím já sám, zda jsem spokojený s tím, co jsem udělal, zda dokončím to, co ještě stojí za to dokončit a zda odejdu ze scény s důstojností antických hrdinů. Už dávno jsem se smířil s tím, že posuzovat vše jen z hlediska života posmrtného - který s největší pravděpodobností ani neexistuje - by učinilo tento náš pravý život asi hodně vyšinutým. Nekonám zlo proto, že bych se mohl dostat do pekla, ale proto, že dělat dobro je věc rozumná, všeobecně prospěšná a tím vlastně i chytrá.

Jedna věc mě ale na stáří fascinuje: je to období, kdy nemusím nikomu už vůbec nic dokazovat, hlavně ne sobě. Ani to, jak jsem pořád zdatný - fyzicky či mentálně, že ještě většině lidí stačím v tom či onom. Co na tom proboha záleží? Proč by si např. jednonohý musel namlouvat, že běhá jako laňka? Nemusí si nic namlouvat, jeho hodnota je jinde, i kdyby byl opravdu smysl života jen v tom, že běháme jako laňky. A přesto si tolik lidí ve stáří leccos namlouvá, jakoby mohli natrvalo zastavit ten nejsilnější přírodní zákon - zákon stárnutí. Jako kdybychom při správné rychlosti mohli tomu stáří nějak utéci! Je to tak malicherné: cožpak je smysl života v tom, abychom byli fit až přide ta s kosou? A záleží opravdu na tom, abychom umřeli až v devadesáti?

Ne, netrápí mě obavy herce, který ztrácí popularitu, ani strach ženy, která ztrácí krásu, ani bezmocnost vědce, který ztrácí paměť. Je to přece docela normální a proto všechno ještě nejsme nijak méněcenní. Namítnete mi, že dokud žijeme, máme se pořád snažit. Jistě, ale jen tam, kde to stojí za to, tam, kde jsme ještě dobří - je směšné předstírat něco, co už dávno nemáme. Máme přece ještě dost věcí, které stojí za to. Máme to, co jsem dokázali, to, co nám přece nikdo nevezme a máme vzpomínky na ty doby, kdy jsme  často dokázali víc než ti, kteří se by nám dnes třeba už pošklebují. A máme ještě lásku svých drahých.

Mám rád stáří, protože už nemusím  nic každodenně zapisovat do knihy MÁ DÁTI - DAL. Když jsem byl mladý, lákalo mě vše a i když to třeba nestálo za to, pokusil jsem se to dokázat nebo získat. Nešlo mi o to být lepší než druzí, ale být prostě lepší než jsem byl předtím.

Většinou jsem z toho nic neměl, jen trochu uspokojení. Kdybych spočítal, kolik jsem toho v životě udělal zadarmo, musel bych se asi cítit jako nejštědřejší člověk na světě. Anebo ještě lépe, jako nejbohatší člověk. Ne, nechci, aby to znělo vytahovačně, ani tak, že jsem to snad dělal za nějakým dobročinným účelem. Ne, většinou to bylo z hlouposti a přesto toho nelituji - právě to mi dodává pocit uspokojení. Podobně jako Paul Anka v jeho písni "I did it my way" - dělal jsem prostě jen to, co jsem chtěl a jak jsem chtěl, aniž bych se musel ponižovat, podbízet nebo jinak křivit.

Když jsem byl mladý, žil jsem v představě, že s mým vzděláním a zkušenostmi musím sehnat náročnou práci prostě všude. Teprve když jsem v Anglii z nedostatku jiné příležitosti umýval okna ve výškových budovách, tak jsem pochopil, že ač mohu dělat vše, rozhodně nejsem nenahraditelný. Naučilo mě to skromnosti, aniž by mi to ubralo na sebedůvěře. To bylo moje štěstí. Jediné, co utrpělo, bylo mé sebevědomí, což není totéž co sebedůvěra a nahradila je brzo něco jiného. Našel jsem svou pravou hodnotu: ne ve vzdělání nebo ve schopnostech, ale jen v tom všem, co jsem dokázal. A pak už to šlo v práci jen nahoru, ale zase ne moc nahoru. Pokud totiž něco dobře umíte, firmy si dají pozor, abyste zůstal tam, kde jste jim nejvíc užitečný. Proto vás zase nikdo moc vysoko nepovýší - někdo přece musí tu práci také dělat, a dělat dobře, že ano :-). Tak či tak, ačkoliv ještě teď pochybuji, proč jsem to či ono vlastně udělal, vcelku jsem s sebou spokojen: dal jsem tomu vše a ještě trochu víc. Svůj čas jsem nepropásl, tak čeho bych teď litoval?

A v tom je myslím určité tajemství stáří: být spokojen s tím, co bylo, protože řekněme si pravdu do očí: možná ještě něco dokážeme, ale na jedničku už to nikdy nebude. A je třeba si uvědomit, že už vlastně ani nemáme důvod - perspektiva blížícího se konce naší cesty nám dává zcela jiné přednosti, priority. A pravé umění je vědět, kdy máme v něčem přestat.