©Jan Hurych
Název :
KARETNÍ KVARTETO
(cyklus povídek, díl 2., Trefy.)
Karetní hra je prý spravedlivá ke každému - to jen Štěstěna někomu přeje a někomu ne. Pak jsou ovšem švindlíři a podvodníci - ať už je to v kartách nebo v lásce. Jenže žádný z nás se nedá klamat věčně a málokdo umí prohrávat s klidem hráče pokeru . . .
TREFY.
To všecko vlastně zavinilo měkké srdce paní Julie a její
náklonnost k světským radostem a rozkoším. To, co vám budu vyprávět, byste se
ovšem sotva dozvěděli od jejího zpovědníka. Ani ne tak proto, že všecko, z čeho
se vyzpovídala, má zůstat zpovědním tajemstvím, ale jednoduše proto, že se mu s
tím nikdy nepřiznala. Kdybyste se jí na to ptali, učitě by řekla: "Prosím Vás,
to přece nebyl žádný hřích!"
Ale abych začal od začátku: řekněme tedy, že
se jmenuji don Cesare de Cebello, sezením na témže. Pravda, ten můj hrad
ani není hrad - to co z něho bylo, by se dokonce dalo těžko definovat i jako
bytová jednotka. Ovšem erb mám, snad proto, že na něm se nedalo nic zničit ani
propít.
Paní Julie, alias Trefová dáma, je na kartě zobrazena jakožto
žena s penězi. Pokud tomu dáváte nějaký význam, vězte, že byla hlavně žena
šetrná a přísná a jak už to bývá, víc na služebnictvo nežli na sebe. Její choť o
sobě tvrdil, že je králem ostrova Santa Dolorosa, ale ve skutečnosti byl
jen takovým králem zbojníků. A jako každý z vysokého rodu, byl také hrozně hrdý
- tedy na všecko, na co může být falešný šlechtic hrdý.
Já jsem sice
opravdu šlechtické krve, ale zato chudý jako kostelní myš. A tak jsem to s ním
táhl v partě, nejprve na pláních bitevních a později i v putykách všech možných
okolních království, která mají plno chudých, ale zato přeplněné hospody. Já s
ním táhl a on to platil - chápejte, pro veterána jako jsem já se těžko najde
místo jinde, než na smetišti. Kariéra je totiž věcí zvláštní schopnosti a tu já
vlastně nikdy neměl.
A jen ďábel asi ví, proč jsem se já, jeho dobrý
přítel a ještě lepší dlužník, podíval jednou na paní Julii jinak než jak se
sluší na dobrého čtyřicátníka. Myslím, že mi popletla hlavu, ano, tak to asi
bude, ale nemyslete si, že se tím chci zrovna omlouvat.
Kdybych býval
věděl, co bude paní Julie na mě chtít a jak to všecko dopadne, asi bych raději
zahodil kord a odešel někam do nějakého zapadlého kláštera. Do kláštera, kde
mají dobré sklepy a ještě lepší víno a kde neuvidíš ženu, jak je rok
dlouhý.
Byl to poctivý zápas a ještě dlouho jsem si léčil rány, které mi
umírající král zasadil. A když už bylo po tom, ani ty výčitky jsem si nedělal.
Proč taky, u čerta? Souboj je přece souboj; jeden vyhraje a druhý prohraje,
jinak to ani nejde. Navíc jsem mu dlužil už příliš mnoho a takhle jsem mu to
splatil všecko najednou.
Jenže také ona mi později splatila a dobře.
Černý stín a rána dýkou do zad. Ne, ona sama ne, jen nějaký potulný zpěvák. To
vše jsem se ovšem dozvěděl až později, od kastelánovy dcery, která mě u sebe
ukrývala a ošetřovala mě s takovou péčí, že jsem se brzy uzdravil. Tak dobře
uzdravil, že jsem mohl včera jít i na ten veliký pohřeb: pohřbívali totiž paní
Julii. Našli ji na hradbách s probodeným srdcem. Dole ve vesnici se zase konal
pohřeb jiný, nějakého troubadoura, který pak nešťastně spadl s cimbuří. Říkají,
že mu svědomí nedalo - ale já věřím, že ho tam ještě z posledních sil
popostrčila ...
(konec druhé povídky)