©Jan Hurych
Název :
KARETNÍ KVARTETO
(cyklus povídek, díl 4. Jolly Joker)
Karty nejsou jen hra, karty jsou jako život sám - a když kolem nás začnou padat králové a královny, víme, že přišel čas blafovat. Jenže osud - ten Jolly Joker - nám rozdává prapodivné karty a kdo skrze ten jeho žert nevidí, tomu se ani nedoporučuje hrát, obzvláště, hraje-li o lásku . . .
JOLLY JOKER.
Ano, žolík, veselý šprýmař neboli
vtipálek. Uctivě smeká svou čapku dvorního blázna a podává vám kartu - ale dobře
si prosím všimněte, že je lícem dolů. Tedy ta karta, ne on. A ty hádej, co je na
druhé straně: čekáš-li štěstí, nepadne ti ani pořádná figura, ale tušíš-li
špatnou kartu, málokdy se zklameš. Náhoda překvapuje jen ty nepřipravené, řekl
prý kdysi veliký Pasteur...
Záslužný kříž a šerpu přes prsa, vždy korektní a
uzavřený, ale nevěřte tomu, že se na vás dívá tak podezřívavě, až významně. On
se tak tvářit musí, aby naznačil, že něco tuší. Kárový král - říká vám to něco?
Své paní říká: Mia cara, i když se vlastně jmenuje Alžběta a to
je prosím jméno důstojné i pro Angličanku. A zatímco on vládne lidem, ona vládne
smyčcem. Občas odloží svou violu d´amour a zasní se, ano, zrovna tak, jak
je zobrazena na té kartě. To když jí hudba tak zaujme, že už nemůže dál.
Královna je totiž někdy na moll - ale nemylte se, není to jen hudba
starých mistrů, nejsou to jen ty teskné tóny, které jí tak rozechvívají. To
kárový kluk trápí svou kytaru - a hlavně její něžné srdce - za krásných letních
večerů, zatímco král se zase věnuje své favoritce. Alžběta ví o favoritce a král
zase ví o kytaristovi a nijak moc mu to nevadí, to jen snad když k tomu kluk
ještě zpívá a navíc dost hlasitě. Král ví, že hradby jeho hradu jsou příliš
vysoké, aby na ně někdo mohl jen tak vyšplhat. Ale v noci, kdy už král zase spí,
tak ho ty klukovy serenády jaksi to - no probouzí, co jste mysleli? - a druhý
den si to pak od něj zase odnese vláda.
Jinak ale své choti tu zábavu
trpí a ona se baví. Líbí se jí ten zpěvák zamilovaný a občas mu hodí i růži.
Také on by jí chtěl dát květiny, tu věčnou mluvu lásky; kdo ale dohodí až na
věž, když je mu hlavní brána uzavřena? A tak vzdychá a naříká, a kdo by nevěděl
o co jde, myslel by si asi, že to křičí někdo v hradní mučírně.
Nakonec
mu Bětka spustí dolů pořádný provaz, ale rozradostnělý mladík tam přiváže jen
svoje květiny a lísteček s otázkou: "Mohu přijít?" Královna je tou nechápavostí
popuzena, ale nějakou tu hloupost musí přece žena muži vždycky prominout.
Zvláště je-li tak dobrým hudebníkem, že ano.
Přiváže tedy na šňůru
lístek, že odpověď mu přinese zítra před večerem její páže a sice ve formě
karty: bude-li to rudé srdcové eso, znamená to "Přijdi!" , ale srdce pikové,
černé a navíc převrácené, si má vysvětlit jako "Nikdy!".
S napjatou a
zanícenou myslí čeká ubožák na svůj osud. Celou noc probdí a zatímco čeká,
napíše jedno sto básní o své velké lásce a o bolesti čekání, básně zamilované,
ale jinak celkem malé umělecké hodnoty. Konečně slunce osvítí krajinu a překvapí
ho, jak spí u stolu a pod hlavou má svou báseň poslední, ještě nedokončenou. To
máte tak: láska a spánek jsou dva věční nepřátelé - jednou vyhrává ona a jednou
zase on.
Odpoledne je však opět vzhůru a čeká netrpělivě na večer a na
kýženou odpověď. Paní Bětka zatím vybírá tu nejvhodnější rouge a použije i
voňavku Chat Noir. Pak otevře nový balíček karet, zavolá páže a podává mu
v obálce - ano, uhodli jste - srdcové eso.
Páže vsedne na kůň a za
chvíli zmizí někde v podhradí. Tam seskočí se zpěněného komoně a podává
netrpělivému milenci obálku. Ubožák se chvěje jako odsouzenec před rozsudkem.
Ruce se mu třesou, když otvírá dopis. Pohlédne zděšeně na kartu a pikové eso mu
padá z rukou.
Uchopí pistoli a jediným výstřelem pak ukončí svou
nesmrtelnou lásku. Páže smekne klobouk a sehne se, aby zvedlo upadlou kartu. Ale
co to, vždyť je to teď srdcové eso! Obrátí ji a je to opět jiná karta: Jolly
Joker. Tu pak položí mrtvému na prsa jako svou navštívenku a vychází ven, do
zapadajícího slunce.
(konec čtrvté a poslední povídky)