back ©Jan Hurych
Název : KARETNÍ KVARTETO (cyklus povídek, díl 4. Jolly Joker)




Karty nejsou jen hra, karty jsou jako život sám - a když kolem nás začnou padat králové a královny, víme, že přišel čas blafovat. Jenže osud - ten Jolly Joker - nám rozdává prapodivné karty a kdo skrze ten jeho žert nevidí, tomu se ani nedoporučuje hrát, obzvláště, hraje-li o lásku . . .

JOLLY JOKER.

Ano, žolík, veselý šprýmař neboli vtipálek. Uctivě smeká svou čapku dvorního blázna a podává vám kartu - ale dobře si prosím všimněte, že je lícem dolů. Tedy ta karta, ne on. A ty hádej, co je na druhé straně: čekáš-li štěstí, nepadne ti ani pořádná figura, ale tušíš-li špatnou kartu, málokdy se zklameš. Náhoda překvapuje jen ty nepřipravené, řekl prý kdysi veliký Pasteur...



Záslužný kříž a šerpu přes prsa, vždy korektní a uzavřený, ale nevěřte tomu, že se na vás dívá tak podezřívavě, až významně. On se tak tvářit musí, aby naznačil, že něco tuší. Kárový král - říká vám to něco?

Své paní říká: Mia cara, i když se vlastně jmenuje Alžběta a to je prosím jméno důstojné i pro Angličanku. A zatímco on vládne lidem, ona vládne smyčcem. Občas odloží svou violu d´amour a zasní se, ano, zrovna tak, jak je zobrazena na té kartě. To když jí hudba tak zaujme, že už nemůže dál.

Královna je totiž někdy na moll - ale nemylte se, není to jen hudba starých mistrů, nejsou to jen ty teskné tóny, které jí tak rozechvívají. To kárový kluk trápí svou kytaru - a hlavně její něžné srdce - za krásných letních večerů, zatímco král se zase věnuje své favoritce. Alžběta ví o favoritce a král zase ví o kytaristovi a nijak moc mu to nevadí, to jen snad když k tomu kluk ještě zpívá a navíc dost hlasitě. Král ví, že hradby jeho hradu jsou příliš vysoké, aby na ně někdo mohl jen tak vyšplhat. Ale v noci, kdy už král zase spí, tak ho ty klukovy serenády jaksi to - no probouzí, co jste mysleli? - a druhý den si to pak od něj zase odnese vláda.

Jinak ale své choti tu zábavu trpí a ona se baví. Líbí se jí ten zpěvák zamilovaný a občas mu hodí i růži. Také on by jí chtěl dát květiny, tu věčnou mluvu lásky; kdo ale dohodí až na věž, když je mu hlavní brána uzavřena? A tak vzdychá a naříká, a kdo by nevěděl o co jde, myslel by si asi, že to křičí někdo v hradní mučírně.

Nakonec mu Bětka spustí dolů pořádný provaz, ale rozradostnělý mladík tam přiváže jen svoje květiny a lísteček s otázkou: "Mohu přijít?" Královna je tou nechápavostí popuzena, ale nějakou tu hloupost musí přece žena muži vždycky prominout. Zvláště je-li tak dobrým hudebníkem, že ano.

Přiváže tedy na šňůru lístek, že odpověď mu přinese zítra před večerem její páže a sice ve formě karty: bude-li to rudé srdcové eso, znamená to "Přijdi!" , ale srdce pikové, černé a navíc převrácené, si má vysvětlit jako "Nikdy!".

S napjatou a zanícenou myslí čeká ubožák na svůj osud. Celou noc probdí a zatímco čeká, napíše jedno sto básní o své velké lásce a o bolesti čekání, básně zamilované, ale jinak celkem malé umělecké hodnoty. Konečně slunce osvítí krajinu a překvapí ho, jak spí u stolu a pod hlavou má svou báseň poslední, ještě nedokončenou. To máte tak: láska a spánek jsou dva věční nepřátelé - jednou vyhrává ona a jednou zase on.

Odpoledne je však opět vzhůru a čeká netrpělivě na večer a na kýženou odpověď. Paní Bětka zatím vybírá tu nejvhodnější rouge a použije i voňavku Chat Noir. Pak otevře nový balíček karet, zavolá páže a podává mu v obálce - ano, uhodli jste - srdcové eso.

Páže vsedne na kůň a za chvíli zmizí někde v podhradí. Tam seskočí se zpěněného komoně a podává netrpělivému milenci obálku. Ubožák se chvěje jako odsouzenec před rozsudkem. Ruce se mu třesou, když otvírá dopis. Pohlédne zděšeně na kartu a pikové eso mu padá z rukou.

Uchopí pistoli a jediným výstřelem pak ukončí svou nesmrtelnou lásku. Páže smekne klobouk a sehne se, aby zvedlo upadlou kartu. Ale co to, vždyť je to teď srdcové eso! Obrátí ji a je to opět jiná karta: Jolly Joker. Tu pak položí mrtvému na prsa jako svou navštívenku a vychází ven, do zapadajícího slunce.

(konec čtrvté a poslední povídky)