©Jan Hurych
Název :
KARETNÍ KVARTETO (cyklus povídek, díl 1. Srdcový král.)
SRDCOVÝ KRÁL.
Někdy si vykládám pasiáns a při pohledu na ty karty mě napadají všelijaké příběhy za života. Sám jsem je nezažil, někdo mi je asi vyprávěl, ani za jejich pravdivost vlastně nemohu ručit. Tak tedy povídka prvá . . .
Díval se na mě hrozně přísně, snad si myslel,
že i já jsem jeden z těch zhýralců, jako je srdcový kluk. Opravdu si to myslil?
Po chvíli však přece jeho zvědavost zvítězila a začal se mnou rozhovor. Čtvrt
hodiny jsem mu přitakával, ani ne ze slušnosti, ale spíše abych se ho
zbavil.
Pochopil to jako to prvé a snad aby si mě naklonil - ale proč,
proboha? - vyprávěl mi docela zajímavou povídku, něco z rodové ságy, spíše tedy
jakoby pohádku, pokud na ně věříte. Bral jsem to ovšem s rezervací, neboť jsem
se domníval, asi právem, že to všecko vyprávěl trochu zaujatě. Zaujatě ze své
strany, jestli mi rozumíte. Ale času bylo dost, vlak jel pomalu a já nikam
nespěchal. Jel jsem z vojny na dovolenou a on, soudě podle uniformy, zřejmě
také. Vytáhl zpod sedadla kufřík, ve kterém měl láhev červeného vína a dvě
sklenky, a já, který se nikdy nedám pobízet, jsem ani tehdy neudělal
výjimku.
-----
Královna byla ještě skoro dítě. "Ostatně
přesvědčte se sám," řekl mi, "mám tady její fotografii". Podíval jsem se se
zájmem, ale to co mi ukazoval, byl jen karta srdcové dámy. Vyprávěl mi - vlastně
ne, sdělil mi to - že on je oficír od artilerie a hle, kam se až dostal díky své
píli a vojenskému převratu. Zpočátku byli oba velmi šťastni. Ona pocházela z
bohaté patricijské rodiny; pravda, dědeček začínal jako překupník (spíš
lichvář, pomyslil jsem si pro sebe) a také on se někam vypracoval.
Napadlo mi, že juchta se také vypracovává, ale neřekl jsem to. S oficíry nikdy
nebyla pro pouhého četaře, jako jsem já, žádná velká legrace. Jediný humor,
kterému oni rozumí, smrdí s prominutím krchovem.
Jak mi ji líčil, byla
asi docela hezká (on řekl krásná) a smyslná (on řekl milá). Pochopitelně, měla
modré oči a veliké srdce. Jenže jeho syn z prvního manželství, srdcový kluk, měl
také takové veliké, mladistvé srdce a tak si tu lásku k nevlastní matce vykládal
jaksi po svém.
Řeknete asi: proč ne, ale co pan otec? Nejdřív nevěděl,
nevěděl; dostal sice anonymní dopis, že má jeho žena milence, ale že by se
jednalo o jeho syna, to bylo nad jeho představy. A co oni? No šidili ho, ale
neošidili. Jednou totiž takhle na cestě domů - ano vlakem, vám také nic neujde -
se mu nabídla spolucestující cikánka, že mu vyloží z karet. Znuděný dlouhou
cestou, přijal její nabídku.
"Vážený pane", pravila stará žena, "karty mi
říkají, že jste vysoce postavený muž," a ukázala na srdcového krále. "Máte ženu
- dosud věrnou ženu -" rychle dodala, "ale je zde nebezpečí, že tento srdcový
kluk, tento vychytralý mladík, který si vás nepřeje poznat - "
"To bych
mu ani neradil," přerušil ji král, "a co dál?"
"To nám prosím poví
budoucnost," odpověděla snědá Pyhtie, přičemž nechtěla za svou věštbu královskou
korunu, ale jen "deset korun, pánko". A král jí zaplatil a jeho rudé srdce
začalo krvácet. A než vlak dojel na konečnou, bylo už úplně prázdné.
Když přišel domů, pravil své ženě: "Vstaň, vezmi lože své a choď",
přičemž jí vyhodil peřiny z okna. Nešťastná královna a ještě nešťastnější
království, kde řádí oficír od artilerie!
Srdcový kluk odešel brzo za
ní, a spolu se pak vydali za devatery hory a devatery lesy, až dolů do Afriky.
Nějakou dobu nemohl najít práci, tak tam dělal misionáře, hrál na přenosné
varhany a srdcová královna přitom šlapala měchy. Pak ho to ale nějak vzalo
doopravdy - stal se asketou, zanedbával ji a později se rozešli. Někdo prý
dokonce donesl králi, že srdcový kluk spadl do polévky kanibalům. Podíval jsem
se na něj, jestli to myslí vážně - spíš bych věřil, že přišla na to, že je lépe
mít starého krále a mladého milence, než mladého misionáře a žádného milence.
Ovšem něco na tom asi bude: poslední dobou mi v kartách často chodí srdcová
dáma, ale málokdy kluk. A dohromady, to už vůbec ne - marně čekám, že mi do ruky
padne royal flush.
"Hromadu let už na ni čekám, ale ona
nepřichází," hořekoval král. "Vždyť jste ji ale sám vyhodil," dovolil jsem si
poznámku. Uznal to a roztřásl se pláčem natolik, že se celý polil vínem. A věřte
mi nebo ne, v tom víně se rozpustilo jeho rudé, ale prázdné srdce, a tak
dokraloval. Někdo prostě nesnese moc alkoholu.
(pokračování)