©Jan Hurych
Název :
LÁSKA AŽ ZA HROB
Ze všech příběhů, které se vykládají v krajině Gaspé v Quebeku, je příběh o mysu Rosiéres asi ten nejromantičtější. Navíc si jej můžeme alespoň částečně ověřit: v zálivu Svatého Vavřince (St. Laurent nebo St. Lawrence, jestli chcete) totiž leží skála, která vypadá jako loď s napjatými plachtami, jako loď, která jako jiné kdysi brázdila Atlantik kolem východního pobřeží Kanady...
Byli do sebe šíleně zamilováni a co víc - dokonce si už slavnostně dali i zásnubní prstýnky. Řekli byste si asi, co tedy ještě může bránit lásce mladých lidí? A opravdu, zdálo se, že svatba francouzského rytíře Raymonda de Never
a krásné Blanche de Beaumont byla takřka za rohem. Jenže ten roh se ukázal být najednou značně vzdálený. Zamilovaný Raymond totiž dostal rozkaz, aby hned se svým regimentem odplul do Nové Francie, jak se tehdy ta část Kanady jmenovala.
Den odjezdu se přibližoval a nešťastná Blanche zapřísahala svého snoubence, aby nikam nejezdil - tolik se o něj bála. Jenže voják je voják a musí poslouchat rozkazy, obzvláště tenhle, který mu dal sám král Ludvík, o kterém bylo všeobecně známo, že nesnáší žádný odpor a od svých důstojníků už teprve ne.
S pláčem pak doprovázela mladá snoubenka Raymonda na molo v přístavu La
Rochelle - to je prosím ve staré Francii - a dlouho, předlouho se s ním loučila. Pak mu dala na cestu pramen svých vlasů zabalených v kapesníčku, promáčeném jejími slzami, tedy jako talisman, aby se mu nic nestalo a hlavně aby na ni nezapomněl.
Láska je někdy k mladým milencům krutá a s rostoucí vzdáleností ještě také navíc roste. Mladý
chevalier sice dorazil se svými vojáky do pevnosti Svatého Ludvíka na řece Svatého Vavřince, nad kterou vlála vlajka Francie s modrými liliemi, ale tam to na něho teprve dolehlo. Žalost a trápení na sebe nedaly dlouho čekat a tak i jeho slzy teď máčely kapesníček jeho milé. Navíc jí posílal smutné dopisy, které pak pochopitelně drásaly její už beztak láskou nemocné srdce. A drásaly ho natolik, že se Blanche sebrala a vyrazila za svým milencem, na cestu přes oceán.
V La Rochelle pak našla loď, která plula na západ, zaplatila kapitánovi, nalodila se a po několika bouřích, které loď šťastně přečkala, se přibližovali k americkému pobřeží.
Šťastná Blanche se už nemohla dočkat, až se potká se svým snoubencem. Zbýval jim už jen jeden den cesty , když se na obzoru objevila loď. Lodníci se hned chystali k boji : už zdálky totiž bylo vidět, že se jedná o španělského piráta. Ten byl ovšem vyzbrojen většími
kanóny a tak statečné posádce, lépe řečeno těm, co po té kanonádě ještě zbyli, nezbylo nic jiného, než se vzdát. Fousatý pirát
Rodrigo, kapitán těch korzárů - jinak ovšem španělský šlechtic - si vzal k sobě nešťastnou Blanche jakožto rukojmí, a doufal, že za ni dostane dobré výkupné. Francouzskou loď pak jeho banda, jak už to bylo pirátským zvykem, vyloupila a zapálila.
Jenže i v pirátském srdci koluje rudá krev a Blančina krása, která jí nejprve zachránila před zneuctěním, zapálila v tom Rodrigově zase jiný oheň. Abych to řekl přesněji, tulák moří se do ní zamiloval. Ona ho nejprve hrdě odmítala, pak dokonce i prosila a když ani to nepomohlo, vrhla se na kolena a modlila se ke své svaté patronce. A jak přitom opakovala i Raymondovo jméno, dozvěděl se její věznitel, že má soka. Rozčílil se jako - inu jako Španěl - a přísahal, že jejího milence zabije.
To už se ale loď přibližovala Gaspé a ubohá dívka se začala bát, že její věznitel svou hrozbu skutečně splní. Rozhodla se tedy, že uteče a svého milence varuje. Přeskočila zábradlí a plavala k vzdálenému břehu. Ale ten byl ještě daleko a brzo ztratila sílu. Milosrdné vlny ji pak uchopily do své náruče a kolébaly, až ji ukolébaly k věčnému spánku. Marně ji piráti hledali všude kolem, zmizela navždy. Rodrigo šílel bolestí a ve své poblázněné mysli nepřišel na jiný nápad, než jet dál, až do města Quebeku a tam
chevaliera Raymonda zabít.
Do cesty jim ale padla hustá mlha a i když pokračovali pomalu a opatrně, najednou se proti nim vynořila černá skála. Piráti hrůzou vytřeštili oči, když na skále spatřili postavu, která jim rukou ukazovala dolů, směrem do pekel. Nestačili už loď obrátit a jak narazili, poznal Rodrigo, že to byla samotná Blanche, lépe řečeno její přízrak, který se mu tak pomstil. Loď se potopila se vším všudy a milující dívka tak nakonec přece jen svého Raymonda zachránila.
V místě, kde loď zmizela, se pak najednou ze dna zvedla skála, věrná podoba oné pirátské lodi. A stojí tam dosud - jako památka lásky až za hrob a zároveň výstraha všem, kdo si myslí, že se láska dá vynutit.