Ano, narodil jsem se v Libni, podle historie jedné z nejstarších částí Prahy, neboť právě o ní kronikář píše, že když v roce 1039 "poslové s ostatky svatého Vojtěcha do země České se navracejíce, na břehu potoka Rokytnice sobě odpočinuvše, místo to zalíbili si velmi a proto Libní jsou jej nazvali". Tento poslední Slavníkovec se totiž nakonec dočkal stejného osudu, který předtím připravili jeho rodu na Libici sami Přemyslovci, jen s tím rozdílem, že byl zabit a rozsekán pruskými pohany.
Libeň bylo a stále je místo hezké, ale musíte si na něj nejprve zvyknout. Vím to: žil jsem porůznu v Anglii, v Kanadě, ve Státech a i Japonsko dost znám, ale Libeň, to je něco úplně jiného. A i když v těch částech Prahy, které se nikdy nemohly chlubit starou historií, kdysi říkali "Žižkovu, Libni, raděj se vyhni", naše Libeň byla a je jen jediná na světě.
Pravda, potok Rokytka tehdy páchnul bahnem
a ryby žádné, jen pod jezem pijavice a i ty jsme chytali jenom tak pro rybáře, kteří v marné naději čekávali u Vltavy na ryby. Na ty ryby, kterých prý tam ve středověku bylo tolik, až si sloužící vymiňovali, že je chtějí mít ke stravě jen dvakrát týdně.
Libeňské loděnice (ano, "ty loděnice", v množném čísle) tehdy vyráběly hlavně bagry na východ a dávaly přístavu morbidní dojem starého vrakoviště, ale hned naproti, na jednom z výběžků Libeňského ostrova, byly už zahrádky a kdysi i skautská klubovna. Druhá část ostrova, v Karlíně, už měla ramena Vltavy i přístav zasypaný, takže to nebyl vlastně ani ostrov, ale jen poloostrov. Můj táta v Karlíně, ještě jako kluk - zatímco děda zrovna bojoval v Itálii u Piavy - očihoval zámořské šífy a jeho romantika se pak vybíjela hlavně trempingem. Za loděnicemi jste pak mohli vyběhnout na Libeňský most a po něm až do Holešovic, kde nalevo byla Vaňhova továrna na uzené ryby, zatímco napravo byl přístav, kde v naší době kotvily šífy až z Hamburku. Nebo jste mohli projít pod mostem a pokračovat až do Karlína, kolem staré opravny tramvají. Tam také jezdívala první elektrická tramvaj pan Křižíka, s nápisem PKVL (Praha, Karlín, Vysočany, Libeň). Lidé prý si tu zkratku četli jako Pan Křižík Vokrádá Lidi, zatímco on si to zase četl pozpátku :-).
Škola U zámečku
Hlavní libeňská ulice, honosně nazvaná "Třída", se už za našeho dětství pyšnila hned dvěma tramvajovými linkami a prvním betonovým mostem v Čechách - no spíše můstkem - přes Rokytku. Tento most, postavený Ingenieurem Antonínem Losem v roce 1896, měl na rozdíl od toho velkého, 800 metrů dlouhého Libeňského mostu délku jen něco kolem třinácti metrů, ale zato byl sto metrů široký. Měli jsme tedy jeden nejdelší i jeden nejkratší most v Praze. Hned za ním také stála libeňská škola "U zámečku", jinak zvaná měšťanská, ač do ní nikdy měšťané nechodili, jen my, mládež školou povinná. Ano, ta škola nikdy nebyla hrou, jak tomu kdysi chtěl Komenský. Nahoře měla honosný pozlacený nápis: "Boj se Boha, miluj vlast, práci a vědu" - už tehdy se totiž školy honosily pathetickými slogany. Nápis mi šel dost na nervy, protože jsem ho vídával každý den a to i z našeho okna. Bydleli jsem totiž hned na druhé straně Rokytky, ve Sladovnické ulici, tehdy už ale přejmenované po jakémsi nám úplně neznámém Andrštovi. Na konci ulice stál libeňský pivovar, kde se ovšem už dávno pivo nevařilo, jen se tam šlapalo zelí. Ta ulice se ale pořád jmenovala Pivovarnická a ne třeba Zelná nebo Nášlapná, kdyby ji bývali chtěli také zaktualizovat.
Měl jsem to tehdy do školy jen skok a domů na oběd také. O to více času jsem pak měl na různé dětské zábavy a bylo jich hned po válce opravdu dost. Tak například dráždit uhlířské koně a nebo zapínat taxikářům taxametry, když zrovna nebyli ve voze. Později už jezdili uhlíři s náklaďáky a tak jsme jim alepsoň vypouštěli vzduch z pneumatik. Na Libeňském ostrově byla skladiště rozbitých letadel z druhé světové války a občas se tam našly i nějaké ty náboje či světlice, se kterými se pak vesele kšeftovalo. Od UNRRY nám zase ve škole rozdávali konzervy obsahující šunku s vejci nebo solené burské oříšky a velké, zelené plechovky rajské šťávy - bez té nikdo oříšky nedostal. Ač byla rajská šťáva pro nás, podvyživené válečné děti, trpějící avitaminózou, patrně důležitější než oříšky, přesto ji nikdo z nás nechtěl a dala se akorát vyměnit za žvýkačky - a to v ještě horším poměru, než byla pozdější měnová reforma - a ty žvýkačky pak zase - mám to přiznat? - za cigarety.
Socha primátora Podlipného
Hned za mostem stála socha primátora Jana Podlipného. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč ukazováček jeho pravé ruky mířil dolů k podstavci, jen vzpomínám, jak tam jednou někdo položil jako vtip ve směru toho prstu kůrku od chleba. U té sochy vlastně už začínal Libeňský zámecký park, který prý navrhoval sám architekt Thomayer a myslím, že se mu to povedlo lépe než jeho park na Karlově náměstí. Park pak rámovala kaštanová alej podél Vltavy, stromů to už tehdy dost starých; některé z nich měly dokonce i inventurní štítek, to asi aby je nikdo neukradl. Jako malý kluk jsem tam rád sbíral kaštany - nebyly ovšem vůbec k ničenu, to jen za války prý z nich dělali mouku a pekli chleba.
Hned na začátku aleje stál zámecký statek, s polorozpadlou střechou, v té době už to ale bylo sídlo místních hasičů. A protože tehdá více nehořívalo než hořívalo, cvičili se pilně v nohejbalu a o přestávkách upíjeli pivo, které jsme jim jako kluci nosili z výčepu kavárny Svět, ještě předtím, než ten výčep udělal pan Hrabal, který ostatně bydlel blízko, celostátně a možná i mezinárodně slavným. A že jsme hasičům cestou pivo upíjeli, nezřídka nám také ukázali, že se umí strefovat nohou nejen do míče. Přestali jsme jim teda pivo nosit a tak došlo ke kompromisu: namísto upíjení jsme museli přinést pivo celé, ale za odměnu jsme se mohli jako poslední napít. Je kupodivu, že se z nás pak nestali alkoholici - snad proto, že toho zbylého piva bývalo zatraceně málo.
Zámecký statek
Tou alejí denně pochodovávaly armády maminek s kočárky, kolem ústí Rokytky a tehdy už slepého ramene Vltavy, kolem spadlého mostu a i těch virtuálních rybářů. Na konci aleje už byla jen cesta, a to až k Trojskému mostu. My kluci jsme většinou došli jen k Bílé skále, na kterou jsme vylézali v naději, že tam ještě najdeme nějaké kosti oněch Štorchových chlupatých praslonů. Nebo jste ještě předtím mohli zahnout napravo k Černé skále, kde byl nahoře starý Libeňský hřbitov. Před hřbitovem byla malá plošina porostlá trávou a semtam byl i strom. Chodíval jsem tam často studovat - byl tam totiž božský klid, který si my živí dopřejeme často jen až po smrti. Většinou jsem se ale brzo přestal učit a jen jsem tam čuměl do korun stromů nebo něco kreslil. Na hraně skály čmoudily do údolí staré suché věnce, které tam hrobníci pravidelně pálili, snad jako oběť pohanským bohům.
Dolů se pak dalo sejít kolem hřbitovní zdi se zahrádkami, případně pokračovat směrem k Libušáku nebo zahnout k Bulovce či k oné zatáčce, kde kdysi odbouchli jednoho nácka, pardon, reichsprotektora. Tam už ale začínala Libeň horní, kterou jsme my dolňáci tolik nenavštěvovali, asi proto, že nad tou křižovatkou stála budova polepšovny. Z té pak udělali odbočku Bulovky. Jednou jsem tam ležel se zánětem ledvin a vzpomínám, jak jsem odtamtud - patrně veden tradicí té budovy - vyskočil oknem a utekl, abych mohl být na vánoce doma. Odjel jsem tehdy tramvají, na sobě maje jen zimník, pod ním pyžamo a na nohou na boso pantofle. Ostatní věci jsem si předtím schoval u jiného pacienta.
Na nedaleký Libušák jsem chodil do měšťanky, teda do šesté třídy, ale asi jen měsíc. Tam někde měl také krám jeden řezník, jehož syn mi při školním výletu k jezdecké soše Jana Žižky rozbil nos. Z toho, že jsem byl celý od krve, usoudila paní učitelka logicky, že jsem pěkný padouch a potrestala mě. Protože jsem nikdy v životě na nikoho nežaloval, tak to tomu druhému klukovi prošlo. To se mi zdálo nespravedlivé, tak jsem mu následující týden zase rozbil nos já, takže měl zakrvácenou košili podobně jako jeho otec za špalkem. Jenže on to na mě zažaloval a tak jsem to odnesl zase jen já. Na žádost toho řezníka - už tehdy měli řezníci velký vliv na naše školství - jsem pak byl přesunut na školu U zámečku, kterou jsem už ale znal z obecné školy a kde byla řada dobrých učitelů.