back ©Jan Hurych
Název : ÓDA NA BOLEST




Sedím a píšu. Ve světě se zatím řeší tisíce záhadných tajemství a já si tady klidně píšu a dumám o vlastních bolestech. Vlastně ještě dál - já už přemýšlím o tom, co bude pak, až už nebudu mít ani ty bolesti. Tohle je ovšem tajemství, které už tady na světě nevyřeším. Jestli je ovšem vůbec nutno něco řešit - co když tu žádné tajemství není, co když opravdu smrt je jen podobná spánku - jak říkali Římani ?



Nevadí mi to, že se už pak nebudu moci z ničeho radovat. Vždyť radost je jen znamení, že jsem v pořádku, že je vše tak říkajíc normální. Radost je vlastně velice prostá věc: k úsměvu prý stačí třikrát méně svalů, než je zapotřebí ke grimase bolesti. Bolest má také oproti radosti daleko více stupňů, odstínů a hloubek...

Mohl bych vám po dlouhé hodiny jmenovat všechny bolesti, co znám, a věřím, že se vůbec nebudete nudit. Bolesti spazmatické, svíravé, škrtící, bodavé, dusivé, trhavé, řezavé, bolesti až k mdlobě. Bolesti zklamání, bolesti tvůrčí, bolesti dědičné i bolesti z lásky. A co teprve bolesti z obětování či z nevděčnosti, a ovšem i bolesti z hlouposti a hloupost z bolesti...!

Znám bolest předstíranou a zapíranou, hypochondrickou anebo zase bolest potlačovanou, tu, co se ale vrací a bolí pak tisíckrát více. Každý z nás zažil bolest z urážky i zesměšnění, či bolest, kterou si způsobil vlastně sám, bolest z rozumu. Pak je tu bolest, která sice přebolí, ale zanechává hluboké jizvy - tak hluboko, že nejsou ani vidět. A ještě je tu bolest, která se probouzí pomalu, tak jako uspokojená milenka po dlouhé noci lásky, a časem se stupňuje... Je bolest věrná až za hrob - prominete-li mi ten výraz - a mohl bych pokračovat až do nekonečna a na konci je už jen samotná bolest z bolesti...

Existuje zklamání rodičů i zoufalství dětí, utrpení milenek - ale i manželek - bolesti moje, tvoje, naše i jejich. Osobní i sociální, davové, ale i ty co jsou jen o samotě, bolesti nakažlivé, trvalé i přechodné, mnohé nevyléčitelné. Nakonec je tu ovšem i ta bolest úplně poslední...

A tak tu stojíme, bojujeme a nakonec podléháme. Jednou jako oběti, jindy jako bezmocní ochránci těch, co už bojovat nemohou anebo snad ani nechtějí. Sraženi k zemi, zvedáme se, abychom znovu upadli, pro změnu třeba zase pod bolestí jinou. Bolesti? Ale ano, všichni je máme; ony nás jednou sbližují a jindy rozdělují, jednou rozbíjejí velká přátelství a jinde zakládají nová...

"Dal jsem Ti bolest", pravil z bohů ten nejmocnější, a snad si ani neuvědomil, co nám tím vlastně daroval. A dával bohatě, některým hodně, jiným ještě více; dal bolesti velké, větší i ty úplně obrovské. A tak se k němu v těžké hodině obracíme a vracíme mu, co boží jest.

Klečíme a tiše žadoníme: "V bolestiplné hodině naší, slituj se nad námi!" Ano, namísto abychom děkovali - jako za vše, co nám kdy bylo štědře dopřáno - proklínáme své trápení anebo se ke své bolesti ani neznáme. Vlastně bychom jí měli blahořečit, vždyť nás provází celým životem: v bolesti se rodíme i umíráme. Ano, měli bychom děkovat těm, co nám je způsobují a navzájem si svá trápení závidět. Ale ne, pochopitelně to myslím jen ironicky . . .

Tak vidíte, kam jsem to se svou útrpnou logikou došel, kam mě ta moje bolest zavedla! Ovšem jedno musíte uznat: kdyby nás nikdy nebolely zuby, nepoznali bychom ani ten nádherný pocit, jaké to je, když nás bolet přestanou. A tady to máte: za každou radost se musí platit, zatímco bolest je - v této době předražených hodnot - ještě pořád úplně zadarmo...