back ©Jan Hurych
Název : JESMENI




JESMENI
(Satira o dvojím souhlase: prospěšném a prospěchářském)

Tam, kde se mluví anglicky, se často používá přízvisko "yesman" a to pro někoho, kdo s něčím souhlasí - ne že by to byl také jeho názor, ale že se snaží někomu zalíbit. Bude s vámi se vším souhlasit, a to hlavně budete-li jeho šéf či šéfová, anebo když si bude myslet, že by vás mohl někdy třeba potřebovat...



Pochopitelně to není specialita jen tady na západě, jesmeni jsou staří jako lidstvo samo. Jedná se o dobře nacvičený taneček: jeden pořád přitakává a druhému přitakávání dělá dobře. Takže na jedné straně máme patolízaly a na druhé zase ty s těmi patami (či jinou částí anatomie). Je to ideální souhra: k přitakávání se nemusí nic umět, nic dokázat a je to také nejlepší způsob, jak předběhnout ty druhé, jejichž žaludek na to není jaksi stavěný. Protože se jedná o prospěch pro obě strany, tedy pro pána i kmána, je to symbióza velice užitečná - to přece každý musí pochopit, ne?

A vidíte, lidé to nepochopí. A je jich dost, co to nechápou a za to pak trpí. Proč to dělají, proč riskují neoblíbenost svých představených a někdy i kariéru? Řekl bych, že je to všecko špatnou výchovou! Ano, výchovou k takovému tomu fantazírování, že člověk má mít svůj vlastní, od nikoho nekoupený či vypůjčený názor, za kterým se dá stát a také mu věřit. Myšlenku, pro kterou stojí za to se bít a někdy i obětovat. Ano, jsou lidé, kteří radši o věcech přemýšlejí, protože správnost názoru pro ně znamená víc než hlas autority, který zní nejen nadutě, ale často i dutě.

Zatímco v zemích s diktaturou si stát sám pěstuje jesmeny a také je navíc pilně hnojí, v demokraciích je to trochu složitější. Tam se jesmen musí vyvíjet jaksi sám od sebe a o přežití se už postará Darwin. Poslední dobou můžeme vidět opět mnoho nových a velice pěkných mutací, které se mají čile k světu. Už jsem tu psal o politické korektnosti, ale je jich ještě mnohem víc. Ovšem nemylme se, ne všechny souhlasy jsou podbarveny prospěchářstvím anebo touhou se zalíbit. Jak je to vůbec možné? Nu to se musíme vrátit trochu zpět do historie: průmyslová revoluce, která mimochodem ještě neskončila, závisí na mnoha zdrojích energie a jedna z nich je i ta lidská, ani ne tak ta fyzická, jako spíše mentální energie.

Tady platí i naše "S chutí do toho a půl je hotovo!". Je to přísloví, které Čechům jaksi nikdy moc k srdci nepřirostlo a radši si hned na omluvu, lépe řečeno na výmluvu, vymysleli také hned to druhé: "Ráno je moudřejší večera." Jenomže ono je dokázáno, že s chutí jde opravdu všechno lépe (a s jídlem zase roste chuť a tak pořád dokola). Jenomže my Evropané rádi uvažujeme všechny možnosti a problémy předem, zatímco v Americe se cení hlavně rychlý přístup věci a práce v týmu. Njedřív to udělej a pak o tom debatuj. Není divu, že se nám zdají Američané lehkovážní, možná i velcí riskéři - tak to alespoň připadalo mně, když jsem u nich začínal. A navíc jsem se obával, že moje obavy a dobře míněné rady neberou dostatečně vážně.

Podobně, vlastně ne, úplně opačně se zase jevíme my jim. Můj boss mi jednou řekl zcela otevřeně, že nechápe, proč s ním pořád nesouhlasím. Jak vidíte, bral to, jako každý manažer, velice osobně. "To je tak, Arture," povídám, protože u Američanů i Kanaďanů se většinou tyká, " já jsem někde četl, že když dva spolu souhlasí příliš často, jeden z nich je jaksi nadbytečný. A já samozřejmě chci, abys mě pořád potřeboval." Zasmál se a nakonec jsme se poučili oba: já jsem mu svoje námitky podával ve velmi slabých dávkách a on zase dělal, jako že s nimi souhlasí. Někdy, když na vašich nápadech - které se jim zrovna nelíbí - příliš trváte, vás mají prostě za troublemakera (tj. toho, co dělá jenom trable). Nedej bůh, aby se pak ukázalo, že jste měl pravdu - to vám už ani ten pánbůh nepomůže. A tak není divu, že v zemích, kde je svoboda projevu, se jí přesto lidé, někteří z pohodlnosti, jiní z prospěchářství, dobrovolně vzdávají. To se pak ale projevuje stagnací ve výzkumu i jinak a dnes se to považuje za jeden z hlavních problémů, před kterými právě ti samí manažeři stojí.

Našlo se tedy nové řešení: manažer už není boss, ale jen leader, který lidi vede a inspiruje, zatímco pracovní problémy se řeší jinde. Se soumrakem starého manažerizmu nastupuje nový termín: teamwork. Ovšem pracovat v týmu také vyžaduje určitý souhlas, nadšení a disciplinu. Ale tým není jen tak sesmolený kolektiv - členství v týmu si musíte opravdu zasloužit. A to je právě ten prubířský kámen jesmenů: když tam nemohou svým výkonem dokázat, jak jsou dobří, snaží se většinou očernit ty druhé. To se ale brzo ukáže a z chameleónů se stanou bílí nosorožci, po česku bílé vrány. Bílou barvu už ale pozná i barvoslepý a hra je dohrána. A pak se zase ten pravý a dobrovolný souhlas opět pomalu vrací tam, kam patří. Protože souhlasit se dá i s kritikou, pokud tato nesleduje jen svůj prospěch a hlavně pokud je, a to hlavně, také nějak konstruktivní.