©Jan Hurych
Název :
KDYŽ PADÁ HVĚZDA .
Seděl jsem takhle před domem na lavici a hleděl do nebe. Vždycky tak navečer sedávám, sleduju západ slunce, pokuřuju a popíjím irskou whisky. Hlavně pozoruju západ slunce, který je na prérii vždy hrozně barevný. Ty západy, kdy obloha má zvláštní rudou barvu, zvanou crimson, kdy den vám dává dobrou noc, ty nenajdete nikde jinde. Pak se začalo pomalu stmívat, objevily se první hvězdy, Venuše vždy nejjasnější, a ještě ne zcela černá, ale už hodně tmavomodrá obloha.
Náhle se na nebi objevilo světlo, přeletělo mi nad hlavou a zmizelo někde u obzoru. Padající hvězda, pomyslil jsem si a také si vzpomněl, že si má člověk něco hezkého přát. Nemusel jsem ani moc přemýšlet. Hned mě to napadlo, ale bylo to nesmyslné a hned jsem na to zase zapomněl.
Druhý den začal jako každý jiný: odjel jsem se svým malým trakem do města, nakoupit něco, co už jsem dlouho potřeboval. Ale to víte, benzín je drahý, čekal jsem teda, až se to nahromadí, že nakoupím to vše najednou, dojdu si k zubaři, přinesu pekaři Fredovi na ochutnání něco z našeho sadu a možná i pokecám s chlapy v baru. A pak jsem si koupil pár sendvičů na cestu a pomalu se drkotal s tou károu domů, k Jessie.
Bylo už skoro k večeři a postavila mi na stůl, hned jak jsem přijel, ještě kouřící talíř s chili, s fazolemi a kousky hovězího. Kuchařka nikdy velká nebyla, ale ani nemusela - byl jsem celkem nenáročný, život na farmě naučí člověka skromnosti. A ani mi nevyhubovala jako jindy, ani se neptala, kolik jsem prohrál v kartách nebo že bych udělal líp, kdybych místo courání po městě raději opravil to okno na půdě, že tam zatahuje a brzo že bude zima.
Usadil jsem se do houpacího křesla a zapnul televizi. Ani tehdy se neozvala jako jindy, že pořád čumím na sport a ona že nemá čas ani se dívat na seriály, že všechno musí udělat sama. Že pořád jen musí pobíhat po domě a uklízet po mně a vůbec, že si takový život nepředstavovala a že ať si nemyslím, že ještě by se nenašel chlapík, který by si ji vážil a byl na ni hodný.
To už mě zarazilo, protože tentokrát nic takového neřekla. Obrátil jsem se k ní a zeptal se: "Nejsi nemocná?"
"Proč? " zeptala se udiveně. "Mám snad být?"
No konečně, řekl jsem si, už se zase chce hádat. Ale nic, naopak se rozpovídala, jaký to byl krásný den, slunce že svítilo od rána až do večera, že si ráno vyprala a po obědě přišla Myriam a hezky si popovídaly. Dokonce usedla u stolu, shrábla mi vlasy z čela a mile se na mě smála.
Dostal jsem podezření, že za tím něco je. "Co po mě tedy chceš? " zeptal jsem se poměrně neurvale.
Ale ona se neurazila, jen se zasmála řekla : "Nic, co bych měla chtít? Mám tebe a za týden přijde Ginny" - to je naše dcera - "budou její narozeniny a tak už se těším. Myslíš, že bych s ní mohla zajet za mým bratrem? Už se dlouho neviděli."
Tak to je ono, řekl jsem si, proto je na mě taková hodná. No tohle jí mohu klidně splnit. "Jen jeďte. Já už se nějak zabavím," prohodil jsem bez přemýšlení.
"No přece pojedeš s námi, ne?"
To se mi nehodilo, tyhle výlety mě nikdy moc nebaví a radši posedím doma, případně zajdu k sousedovi na partii karet. "Nevím", řekl jsem neurčitě, "Nějak mi poslední dobou není dobře."
"Ale je to až za týden, do té doby se uzdravíš," naléhala. Nevím ale proč - věděla přece dobře, že se cestou zase pohádáme.
"No jo," řekl jsem otráveně, "možná, že jo."
Začala se smát, takovým jakoby dívčím, veselým hlasem a plácla mě do ramene: "Ale já se dělám jen legraci, Tommy, však vím, že se ti tam nikdy nechtělo a já nakonec jsem taky radši, když si můžeme cestou s Ginny popovídat jako ženská s ženskou."
Něco mi tady nesedělo: určitě za tím něco bude. Náhle jsem to pochopil. "Poslyš, " řekl jsem, "Nemáš ty tam někde nějakého milence?"
Opět se zasmála. "Ty žárlíš?"
"No proč ne," řekl jsem jedovatě, "sama říkáš, že by se ještě našel chlapík, který by si tě vážil a byl na tebe hodný."
"To máš pravdu, ale já po žádném takovém netoužím, Mám tebe a ty mě máš rád - sám mi to přece každý den opakuješ."
Proboha, říkal jsem si, ona se snad zbláznila. Kdy jsem jí naposled něco takového řek? To musí být nejméně deset let. Raději jsem odváděl pozornost jinam: "A to přijede Ginny i s Bobem? Může zůstat u mě a my si zase rádi popovídáme jako chlap s chlapem a možná půjdeme i na ryby..."
"S jakým Bobem? " zeptala se udiveně.
"No přece s jejím manželem! " divil jsem se zase já.
"Ale vždyť ona není vdaná!"
"Cože, ona se rozvedla?"
"Jakto rozvedla, vždyť přece vdaná nikdy nebyla!"
"Co blázníš, byli jsme jí přece na svatbě!" Začínal jsem tušit, že je něco opravdu v nepořádku.
"Co to plácáš, je svobodná a chodí s Richardem, vždyť je holka ještě na studiích! Proč by se měla v osmnácti vdávat?"
"V osmnácti, jo? Asi neumíš počítat, sedmadvacet jí je a je už šest let let vdaná za Boba."
Jessie se na mě podívala s politováním: "Měl jsi těžký den, vidˇ?" Přisedla ke mně a začala mě hladit po hlavě, vzala moje ruce do svých a bylo vidět, že jí dělaám starosti.
Zatočila se mi hlava. Tak to jsem vlastně já, kdo tady blázní - leze na mě stáří či co. teď ještě ztratit paměť, to by mi chybělo. Vlastně obráceně, já asi vidím do budoucnosti. Anebo jsou to vše jen iluze, to asi nejspíš . . .
Najednou mě hrozně rozbolela hlava. Položila mě do postele a hlídala mě. Vypadala ustaraně a najednou tak nějak sklesle. Viděl jsem, jak se o mě bojí. Pohladil jsem jí ruku a zašeptal jsem: "Ty jsi na mě tak hodná, Jessie. Ale já tě opravdu nikdy nepřestal mít rád - "
Naklonila se ke mně a políbila mě na čelo. Strhl jsem jí k sobě, líbal jsem ji a plakal jsem: "Neopouštěj mě, teď když jsem na tom takhle, prosím tě, neopouštěj mě!"
Utěšovala mě, ale já nepřestával. Lehla si teda ke mně do postele a najednou se vám ve mě probudilo něco, no jako kdybych byl zase mladý a tiskl jsem ji a objímal, ze strachu, že jiz tratím. A ona se ke mně přivinula a zapomněli jsme na svět kolem a bylo to zase jako kdysi - a pak jsme oba unaveni, ale spokojeni usnuli.
Když jsem se probudil, Jessie už u mě nebyla, patrně byla v kuchyni a dělala snídani. Protáhnul jsem se rozkoší při vzpomínce na tu noc. A najednou jakoby vítr zafoukal, dveře na verandu se otevřely a vešel človíček, takový pomenší, podivně oblečený, s notesem v ruce.
Zasalutoval mi. "Dobrý den, tady mi to prosím podepište," řekl a podával mi notes a pero.
"Podepsat co? " řekl jsem nechápavě.
"No přece to, že jsme vám splnili vaše přání."
"Jaké přání?¨ nechápal jsem.
"No jak jste si přál ten večer, když padala hvězda - nebo jak vy lidé tomu říkáte. Přál jste si přece, aby vás vaše žena měla zase ráda. To víte, jinak to nešlo, museli jsme ji načasovat o deset let zpět, ale vaše přání jsme splnili."
Pochopil jsem, i když jsem tomu pořád nemohl věřit. "A to tak zůstane teď pořád?"
"Ale ne, začalo to včera ráno a bylo to jen na 24 hodin a ty - podíval se na hodinky - právě teď uplynuly. Tak mi to prosím podepište, abych neměl nějaké problémy u šéfa."
"To je něco jako ďáblův úpis?" zeptal jsem se podezíravě.
"Ale ne! Ďáblové přece už dávno neexistují, teď jsem přilétáme jen my." A hned zodpověděl i moji nevyřčenou otázku: "Nebojte se, je to úplně zadarmo, něco jako reklama na život tam."
Neptal jsem se ho, kdo jsou ti "my" ani kde je to "tam"; někdy je opravdu lepší moc se neptat. A rozpačitě jsem to podepsal, koneckonců to stálo za to. "Jen 24 hodiny říkáte?"
"Ano, od včerejšího rána. Vy jste ovšem strávil většinu dne ve městě, ale to není naše vina."
Chytil jsem se za hlavu: já o to skoro o všechno přišel. Coural jsem se po městě, byl u zubaře, pokecal tu a tam a přišel domů skoro až v noci. Ale chlapík měl pravdu: to nebyla jejich vina.
Poděkoval ni, opět zasalutoval a odešel ven. Ještě jsem ho viděl oknem, jak zalézá do takového kulatého vozidla, velkého jako stodola, ale kupodivu to nemělo kola. Zvedlo se to pomalu do vzduchu a roztočilo zběsilou rychlostí,.A pak to hned odlétalo pryč, až z toho byla vidět jen malá tečka a pak to zmizelo úplně.
Dooblékl jsem se a šel do kuchyně, kde jsem usedl za prázdný stůl.
Jessie mi hodila na stůl talíř se smaženou slaninou a vejci. "Tak kolik jsi včera prohrál? zeptala se ještě a když jsem neodpovídal, dodala: "Kdybys raději místo toho courání po městě opravil to okno na půdě, už teď tam zatahuje a brzo bude zima . . ."