back ©Jan Hurych
Název : KARETNÍ KVARTETO (cyklus povídek, díl 1. Srdcový král.)





SRDCOVÝ KRÁL.

Někdy si vykládám pasiáns a při pohledu na ty karty mě napadají všelijaké příběhy za života. Sám jsem je nezažil, někdo mi je asi vyprávěl, ani za jejich pravdivost vlastně nemohu ručit. Tak tedy povídka prvá . . .



Díval se na mě hrozně přísně, snad si myslel, že i já jsem jeden z těch zhýralců, jako je srdcový kluk. Opravdu si to myslil? Po chvíli však přece jeho zvědavost zvítězila a začal se mnou rozhovor. Čtvrt hodiny jsem mu přitakával, ani ne ze slušnosti, ale spíše abych se ho zbavil.

Pochopil to jako to prvé a snad aby si mě naklonil - ale proč, proboha? - vyprávěl mi docela zajímavou povídku, něco z rodové ságy, spíše tedy jakoby pohádku, pokud na ně věříte. Bral jsem to ovšem s rezervací, neboť jsem se domníval, asi právem, že to všecko vyprávěl trochu zaujatě. Zaujatě ze své strany, jestli mi rozumíte. Ale času bylo dost, vlak jel pomalu a já nikam nespěchal. Jel jsem z vojny na dovolenou a on, soudě podle uniformy, zřejmě také. Vytáhl zpod sedadla kufřík, ve kterém měl láhev červeného vína a dvě sklenky, a já, který se nikdy nedám pobízet, jsem ani tehdy neudělal výjimku.

-----


Královna byla ještě skoro dítě. "Ostatně přesvědčte se sám," řekl mi, "mám tady její fotografii". Podíval jsem se se zájmem, ale to co mi ukazoval, byl jen karta srdcové dámy. Vyprávěl mi - vlastně ne, sdělil mi to - že on je oficír od artilerie a hle, kam se až dostal díky své píli a vojenskému převratu. Zpočátku byli oba velmi šťastni. Ona pocházela z bohaté patricijské rodiny; pravda, dědeček začínal jako překupník (spíš lichvář, pomyslil jsem si pro sebe) a také on se někam vypracoval. Napadlo mi, že juchta se také vypracovává, ale neřekl jsem to. S oficíry nikdy nebyla pro pouhého četaře, jako jsem já, žádná velká legrace. Jediný humor, kterému oni rozumí, smrdí s prominutím krchovem.

Jak mi ji líčil, byla asi docela hezká (on řekl krásná) a smyslná (on řekl milá). Pochopitelně, měla modré oči a veliké srdce. Jenže jeho syn z prvního manželství, srdcový kluk, měl také takové veliké, mladistvé srdce a tak si tu lásku k nevlastní matce vykládal jaksi po svém.

Řeknete asi: proč ne, ale co pan otec? Nejdřív nevěděl, nevěděl; dostal sice anonymní dopis, že má jeho žena milence, ale že by se jednalo o jeho syna, to bylo nad jeho představy. A co oni? No šidili ho, ale neošidili. Jednou totiž takhle na cestě domů - ano vlakem, vám také nic neujde - se mu nabídla spolucestující cikánka, že mu vyloží z karet. Znuděný dlouhou cestou, přijal její nabídku.

"Vážený pane", pravila stará žena, "karty mi říkají, že jste vysoce postavený muž," a ukázala na srdcového krále. "Máte ženu - dosud věrnou ženu -" rychle dodala, "ale je zde nebezpečí, že tento srdcový kluk, tento vychytralý mladík, který si vás nepřeje poznat - "

"To bych mu ani neradil," přerušil ji král, "a co dál?"

"To nám prosím poví budoucnost," odpověděla snědá Pyhtie, přičemž nechtěla za svou věštbu královskou korunu, ale jen "deset korun, pánko". A král jí zaplatil a jeho rudé srdce začalo krvácet. A než vlak dojel na konečnou, bylo už úplně prázdné.

Když přišel domů, pravil své ženě: "Vstaň, vezmi lože své a choď", přičemž jí vyhodil peřiny z okna. Nešťastná královna a ještě nešťastnější království, kde řádí oficír od artilerie!

Srdcový kluk odešel brzo za ní, a spolu se pak vydali za devatery hory a devatery lesy, až dolů do Afriky. Nějakou dobu nemohl najít práci, tak tam dělal misionáře, hrál na přenosné varhany a srdcová královna přitom šlapala měchy. Pak ho to ale nějak vzalo doopravdy - stal se asketou, zanedbával ji a později se rozešli. Někdo prý dokonce donesl králi, že srdcový kluk spadl do polévky kanibalům. Podíval jsem se na něj, jestli to myslí vážně - spíš bych věřil, že přišla na to, že je lépe mít starého krále a mladého milence, než mladého misionáře a žádného milence. Ovšem něco na tom asi bude: poslední dobou mi v kartách často chodí srdcová dáma, ale málokdy kluk. A dohromady, to už vůbec ne - marně čekám, že mi do ruky padne royal flush.

"Hromadu let už na ni čekám, ale ona nepřichází," hořekoval král. "Vždyť jste ji ale sám vyhodil," dovolil jsem si poznámku. Uznal to a roztřásl se pláčem natolik, že se celý polil vínem. A věřte mi nebo ne, v tom víně se rozpustilo jeho rudé, ale prázdné srdce, a tak dokraloval. Někdo prostě nesnese moc alkoholu.

(pokračování)