©Jan Hurych
Název :
KARETNÍ KVARTETO
(cyklus povídek, díl 3. Dáma piková.)
Seděl se mnou u stolu a tak se dal hned do řeči. Hodně pil, ale ještě víc mluvil. Čím byl, čím je, koho zná, koho nechce znát a podobně. Moc jsem ho neposlouchal a moje odpovědi ho zřejmě ani moc nezajímaly. Jen jeho podoba mi kohosi připomínala a trvalo mi to dlouho, než jsem na to přišel: vypadal jako by z oka vypadl pikovému králi. Jen to žezlo a ten slavnostní věnec na hlavě mu chyběl, ale i to si mohl člověk přimyslet, když uviděl na jeho skráních zbytek vlasů do tvaru polokruhu.
DÁMA PIKOVÁ.
Když jsem si tu záhadu takhle vyřešil - nebylo tam ostatně nic jiného, čím by se také člověk mohl v neznámé hospodě zabývat - rozhodl jsem se, že je čas jít domů. Najednou ale jedna jeho věta vyvrhla na břeh mé pozornosti jméno, které jsem znal. Bylo to jméno mého přítele, co se mnou chodíval do gymplu.
Můj přítel se ovšem vůbec nepodobal tomu pikovému klukovi, jak ho známe z karet. Jen občas také tak lišácky mhouřil oko, když připíjel nám, spoolužákům, kteří to sice nedotáhli tak daleko jako on, ale jejichž společnost ve vinárně U Černé růže stále ještě občas milostivě navštěvoval. Anebo když připíjel vínem kolemjdoucím ženám, které často upoutávala jeho tvář nevinného mladíka.
Nikdy by mi nenapadlo, že řeč přijde i na pikovou dámu. Co všecko mi tehdy neznámý povídal, si vlastně ani dobře nepamatuju, vybavil jsem si to vše opět v Praze, když jsme se s kamarády zase jednou sešli u vína. A příběh, který mi pak vyprávěl pikový kluk, když jsem mu nadhodil, že znám pikového krále, ten příběh si 4asto vybavuji při pohledu na kartu s její podobiznou ...
Marie. Něžná, milá, mladá a vdaná. Vdala se totiž ještě docela mladičká za toho "muže v letech", jak ho poněkud šetrně nazval pikový kluk. Není třeba dodávat, že v tom manželství nebyla šťastná. Ani nemohla být, uvážíme-li všechny okolnosti.
Pravda, nebyla to ani tak králova vina. On ji měl ze začátku skutečně rád, po těch dvou předešlých manželkách, o kterých se šuškalo, že je "přivedl do hrobu". Ve skutečnosti neměl právě štěstí: jedna zemřela na nemoc, druhá při autonehodě. Marie ho vlastně nikdy nemilovala. Vzala si ho - ale vždyť sami víte, proč se někdy také ženy vdávají, pokud to ovšem vůbec vědí ony.
Můj pikový přítel vlastně znal jejího manžela dříve než ji a snad proto, že byl sám a i oni byli sami, byl vyvolen k tomu, aby jim dělal toho pravidelného návštěvníka, bez kterého se taková manželství neobejdou. Brzo viděl, že zde hraje divnou roli a rozhodl se, že z toho bude také něco mít.
Zmátl jí lehce. Hrál to na lásku, ale ona zůstala chladná. Zahrál žárlivost, ale ona se jen smála. Narafičil jakous-takous sebevraždu a ona podlehla. Nějakou dobu se scházeli, ale po nějaké době pikový kluk nevěděl, co by měl dělat dál. Tušil, že pikový král to asi ví a mlčí. Nemohl couvnout, neboť by se prozradil, když by k nim přestal chodit. Tušil, že by tím skončilo víc, než jenom schůzky s Marií. Potřeboval totiž pikového krále a to velmi. Proč? To jsem vám zapomněl říct: on byl totiž jeho vedoucím. Nemohl mu nic vysvětlovat. A král by na to sotva sám navázal řeč.
Nemohl ovšem svoje nejistoty skrývat dlouho, rozhodně ne před ženou, jako byla Marie. Nakonec se přece jen prozradil. Ten večer se král jako obvykle vymluvil, že ho bolí hlava a odešel spát. Seděli tam sami u čaje a ona se usmívala a pohrávala si s náhrdelníkem. Chtěl něco říci. Začal kolem dokola, ale slova ho prozradila. Pak provedl jednu neodpustitelnou chybu: zeptal se jí na její názor. Je to zlé, když žena pozná, že se zmýlila. A je to ještě tisíckrát horší, jedná-li se o pikovou dámu. Aniž ještě věděl proč, poznal už z jejích očí, že prohrál. Znovu začal, ale už ani nepředstíral a třetím tahem dostal mat.
Ale ke každé prohře patří i trest. Trest, který nikdy neočekával. Dáma se totiž přimluvila u krále, aby kluka povýšil - ano, povýšil. Král, který ovšem nepochopil, o co jde, uposlechl přání své paní a ještě mu navíc oznámil, že je to na její výslovné přání. Takhle mi to ovšem pikový kluk nevyprávěl, měl sice v hlavě, ale ne natolik, aby se mi ještě ukazoval jako idiot. Jen se přiznal, že ji teď ale opravdu má rád, teď, když je už vše ztraceno.
Vytáhl jsem z baličku karet pikovou dámu a ptám se: je to ona?
"To je zajímavé," řekl, "ta podoba! Ale viděl jsi už někdy nějakou pikovou dámu, která by udělala tohle?"
(pokračování)