©Jan Hurych
Název :
ELIXÍR NELÁSKY
Alchymista se chytil za hlavu: "Ale to na mě pane hrabě nechtějte. Já nejsem žádná baba kořenářka. To já opravdu nemohu. Já jsem tady abych dělal zlato a ani to, jak vidíte, jsem ještě nevyrobil".
"To vidím," zachechtal se Petr Vok, "a už za to jsem tě měl nechat uvěznit nebo ti alespoň dát zpřelámat kosti. Ale abys viděl, že jsem milosrdný, odpustím ti, když mi ten elixír vyrobíš a to hodně rychle!"
"Ale pane hrabě, vždyť na mě žádáte nemožné!"
"Jak, nemožné? Nechceš snad říct, že to neumíš?" rozčílil se Vok. "Za co tě teda platím, ty šelmo?"
"To ne, to ne!" opravoval se honem starý alchymista, "já jen že to ještě nikdo nevyrobil. Ani s pomocí andělů, ba dokonce ani ne s pomocí ďáblovou."
"Nu tak vidíš, budeš první!" zahlaholil hrabě a dlouho se svému vtipu smál. "Ledaže bys ovšem dal přednost natahování na skřipci, slyšel jsem, že je to dobré pro staré klouby. Bohužel už je pak ale nejde napravit," smál se dál a zřejmě ho bavilo, že starý Jonathan má z toho všeho hrůzu.
"Vysoce urozený pane," žebronil nešťastná stařec, "kdybyste chtěl elixír lásky, to mohu vyrobit, to umí právě i každá vesnická čarodějnice, ale to, co vy chcete, o tom jsem ještě ani neslyšel. A nač to vůbec potřebujete? "
"Do toho ti nic není, kmáne," rozčílil se Vok a dodal: "Tak jak jsem řekl, dávám ti týden a jestli nic nevyrobíš, tak se netěš." Odešel a spokojeně se usmíval - nebyl ostatně tak zlý, povídalo se o něm i leccos dobrého, bylť to muž víry dobré, českobratrské a navíc na ty kejkle alchymistů ani moc nevěřil.
To ale starý Jonathan nevěděl a i kdyby věděl, stejně by nevěřil. Zabrán do svých chemických pokusů,
nebyl přílišným znalcem lidských povah, natož ještě lidské duše. Hrozba je hrozba a už jen to, že to bylo ve Vokově moci, aby svým výhrůžkám dostál, mu stačilo vyrazit na zádech pot. Nebyl to ostatně Vok, kdo jej najal jako alchymistu, on ho jen zdědil po svém bratrovi Vilémovi. Starý pán uměl být přívětivý, ale když si něco usmyslel, odporovat mu nikdo nesměl.
Za tu řadu let, co Vilémovi sloužil, nevyrobil Jonathan ani unci zlata. Jen takové podivné směsice kovů, které se sice jako zlato leskly, ale brzy ztmavěly a jejich lesk zašel. Po zkušenostech s alchymisty Johnem Dee a Edwardem Kellym ovšem Vilém ztrácel jakoukoliv naději, zatímco jeho dluhy vesele narůstaly. Nechával si Jonathana spíše ze soucitu, protože byl starý a neměl kam jít. Na smrtelném loži pak Petra Voka zavázal, že v tom milosrdenství bude pokračovat, do té doby, než Jonathan odejde do té věčné laboratoře tam nahoře, tam, kde se kámen mudrců používá opravdu jen k získávání trvalé, nesmrtelné moudrosti.
Starý pán tam teda Jonathana předběhl a ten jen doufal, že se tam se svým dobrým pánem nakonec setká a že spolu přece jen naleznou ten recept, jak to zlato vyrobit. Že jim to v nebi k ničemu nebude, to ho už nenapadlo. Vok ovšem byl rozumný člově teda až na to pití a pelešení se s jeho fraucimórem. A právě to pití bylo příčinou všeho zla - když se Vok napil, neznal bratra a služebnictvo často i tyranizoval, většinou se svými kumpány a některé ty vtipy byly opravdu kruté. Jednou se vsadil, že jeho komorník vypije sud vína za večer a nutil jej k pití tak dlouho, až z toho měl nebožák málem smrt. Pravda, když se z toho vystonal, bohatě jej Vok odměnil, ale co je to platné, jakoby tomu chudákovi zůstala ta křivda v srdci hluboko vrostlá.
Ne, s Vokem si nelze zahrávat, ujistil se Jonathan a dal se do práce. Rozložil kolem sebe knihy pergamenové i papírové, kterých bylo na Krullově vždycky dost a studoval umění starých mágů i esoteriků, tajemství egyptská i jiná. Nakonec nad tím vším stařík celý popletený usnul.
Vok zatím zasedl u sklenky vína - jak se blížil střednímu věku, bavila ho společnost druhých méně a méně. Naoko sice předstíral, že tomu tak není, pořád byl ještě dobrý hostitel a i když Vilém nadělal dost dluhů, Vok se vůbec nerozpakoval je ještě zvětšit. Však mu pořád ještě patřil velký kus země, polí a lesů. A rybníky také ještě poskytovaly dost ryb. Jednou bude muset jeho krumlovské panství asi přece jen prodat, možná císaři Rudolfovi, ale zatím ještě bylo dost peněz na jídlo i na to vzácné víno, které se sem dováželo na jeho rozkaz až z Itálie.
A tak Vok seděl, popíjel a bavil se pomyšlením, jak se jeho alchymista třese strachy. A ještě se ho, dědek blánivý, zeptal, na co že vlastně potřebuje ten elixír! Stejně by mu nemohl prozradit, že je za tím vším panna Eliška z jeho fraucimóru, kam se dostala mlaďounká, dokonce předtím ani žádného muže nepoznala. Nu poznala jeho, Petra Voka, ale tím to všechno také začalo. Zamilovala se do něj a všude, kam přišel, se k němu měla, oči na něj jako hus pitomá otáčela a vůbec sebe i jeho, pana vladaře, zesměšňovala. Petrovi se to nejprve líbilo, ale když viděl, jak se služebníci potají smějí a přitom nevěděl zda jenom jí nebo také jemu, stačilo to samo už k tomu, aby se mu znelíbila.
Ale čím méně ji vyhledával, tím víc její láska rostla. Sedávala u okna, v ruce jeho kadeř, kterou si, ještě když se stýkali, nechal od ní ustřihnout, a zasněně hleděla do dálky. A když ji potom několikrát i odmítl, protože vlastně ani moc v tom milování nevynikala, nebohá dívka na duchu poklesla a chodila po krumlovském zámku jako neživá. Všichni věděli, že je to jeho vina a začalo se o něm povídat, jaký je kruťas a panen svůdce záludný a zrádný. To vše mu ještě za tepla donesl vrátník Jurásek, který rád donášel a ne zadarmo. To už ale Voka opravdu naštvalo. Přemýělel, co udělat a pak ho napadlo chytré - alespoň jak si to myslel - řešení. Alchymista mu prostě vyrobí elixír "nelásky", ten dají Elišce tajně napít a holka se uzdraví z toho pobláznění. A až řeči utichnou, potichu ji pošle domů.
Ubohý alchymista seděl ve své komůrce a chytal se za hlavu. Proč jsem jen tohle místo přijal - říkal si, jako by nevěděl, že to bylo dávno, ještě za pana Viléma, pár let potom, co ti dva Englišmeni Dee a Kelly ze zámku odešli. Však stáli starého pana vladaře spoustu peněz a nic z toho nebylo. Jenže Vilém pořád věřil, že mu jednou někdo to zlato přece jen vyrobí a bude moct zaplatit svoje dluhy. A Jonathan měl dobrou pověst u dvora, dělal na hradě pražském ve Zlaté uličce ještě za císaře Rudolfa a viděl tam, jak Kelly to zlato vyráběl, za pomoci jakéhosi prášku červeného. Kelly tehdy tvrdil, že ten prášek našel na jakémsi hradě či co, ale že má knihu tajemnou, podle které ten prášek jistojistě v budoucnu vyrobí. A když Kelly může, i Jonathan může, rozumoval starý pán.
Jo, kdybych tu knihu měl - povzdechl si Jonathan. Kdybych vyrobil panu Vokovi zlato, jistě by na ten elixír zapomněl. Ovšem od smrti pana Viléma nebyl Jonathan už skoro k ničemu a ke zlatu si ani nečuchl. Taková věc totiž vyžaduje mnoho, mnoho let!
Takže se myšlenkami raději vrátil k tomu elixíru. Napadlo ho jen jedno: udělat elixír lásky umí - každá alchymistická kniha uváděla nejméně dva či tři recepty. Jen kdyby to šlo vyrobit tak, aby jeho účinnek byl zcela opačný; pak by měl vyhráno. A že byl tak zoufalý, začalo mu to dokonce i myslet: účinek elixíru přece není dán jen nějakou chemickou formulou či směsí, říkal si. Jak známo, musí se při tom deklamovat vždy nějaké říkadlo, ano, zaříkávadlo, které teprve dá směsi kouzelnou moc.
I taková zaříkadla Jonathan znal. Po pravdě řečeno, ta mu šla lepší odříkat než míchat ty kouzelné lektvary. Jenže vtip byl v tom použít správnou formuli se správným zaříkadlem a v tom právě neměl nikdy velké štěstí. Zalistoval v knihách a hledal, které zaříkadlo by nejlépe vyhovovalo situaci. Odstranit uřknutí - ne, to ne, zvýšit plodnost - ne, to také ne, odstranit nemoce - ano, tady je to, to by se hodilo. A hele, přesunutí vlastní nemoci na druhého člověka, to je jako přesně na míru!
Jestli se pan Petr chce zbavit lásky, které ho pronásleduje, své lásky k někomu, kdo ho rád nemá, tak se tím dá docílit, aby se ta jeho láska přenesla na ni a on by byl lásky zbaven! Jonathan si zamnul ruce - zdálo se, že má opravdu vyhráno.
Celý šťastný přinesl Jonathan Vokovi hotový lektvar. Ten se jen usmíval - nevěřil totiž, že by starý alchymista ještě něco dokázal. Natáhl ruku, ale pak ji zase stáhl: "Počkej, jak já vím, že jsi nic nenašel a nesnažíš se mě jen tímhle nápojem otrávit?" Nemyslel ovšem na sebe, ale na Elišku. To by tak ještě scházelo, aby se jí po tom něco přihodilo a všichni by si říkali, že za to může on, Petr Vok!
Alchymista se zarazil, ale rozkaz je rozkaz. Ostatně věděl, že lektvar žádný jed neobsahuje, prodal jej už dříve několikrát mladým frejířům z okolí, sice jako elixír lásky, ale směs to byla úplně stejná. Napil se tedy a opět podával lahvičku Vokov. jJaké ale bylo jeho překvapení, když mu tento sdělil, že nechce elixír pro sebe, ale pro pannu Elišku. "Půjdeš k ní místo felčara. Je nějaká nemocná a nějak schází na duchu i na těle. Ona se zamilovala do podkoního," zalhal Vok, "ale její matka jí chce vdát za někoho bohatého, chápeš?" vysvětloval alchymistovi, který, asi jediný nevěděl, co se na zámku vlastně děje. "Tak jí to dáš jako medicínu a je to. Jen se modli, aby to pracovalo," pohrozil mu ještě prstem.
Rozkaz je rozkaz a Vok ho ani nemusel strašit - Jonathan ochotně šel a vykonal, co se na něm žádalo. Brzo se účinky dostavily: panna Eliška se odzamilovala, dostala se jí opět barva do tváře a Petr Vok si oddychl.
Jenže něco se začalo dít se starým Jonathanem. Nebožák se na stará kolena zamiloval, ano, právě do Elišky. Začal ji navštěvovat víc a víc, točil se kolem ní jako kohoutek, jen mu trochu vadilo, že Eliška jeho lásku neopětovala. Pochopil, že elixír zapracoval i na něm. A tu si ho Vok zavolal, aby mu poděkoval za ten elixír. Dokonce se ho zeptal, čím se mu může odměnit. Nešťasn ýJonathan klesl na kolena a s pláčem se mu svěřil s tím, co ho trápí - někomu se svěřit musel, už to nemohl vydržet.
"Lehká pomoc," zasmál se Vok, "dám ti ji za ženu. A přidám jí bohaté věno, abys ses už nemusel trápit v laboratoři a mohl sis na stará léta odpočinout."
Ale stařík nebyl spokojen: "Ale když ona mě nemiluje!" naříkal.
"To už nechám na tobě, na tyhle elixíry jsi mistr!" odbyl ho ironicky Vok.
A tehdy se mu Jonathan svěřil, jak ten elixír vlastně vyráběl, jak ho zaříkával, aby lásku přenášel z jedné osoby na druhou a jak si ve své troufalosti myslel, že je to právě pro pana vladaře. I zasmál se Vok: "Vzpomínám, ty ses toho přece také napil! Nu ještě že jsem se nenapil já, " řechtal se. Ale pak si uvědomil, že to mohlo dopadnout hůř, kdyby se nakonec ještě zamiloval právě on, Vok, do Elišky a přestal se smát. Milostivě staříka propustil - už ho to dál nezajímalo.
Brzo byla svatba a pan Vok tam sám osobně ruce ženicha a nevěsty spojil a kněze vybídl, aby je oddal. Byl hrozně rád, že se tak zbavil obou. Brzy se pak Jonathanovi narodil malý, hezký chlapec, kterého nazval po kmotrovi Petr - pan Vok si to výslovně přál - a později ještě dvě děvčátka.
Jenže kouzlo ještě neskončilo se svým posláním: pracovalo dál. Patrně to zaříkání Jonathan přece jen nějak nedomyslel a elixír měl ještě jiné poslání: vladař Petr Vok zemřel bezdětek a s ním vymřel i slavný rod Rožmberský . . .