©Jan Hurych
Název :
JAK JSME U NÁS DOMA SCHOVÁVALI LENINA
Náš dědeček byl holič a podle jeho zákazníků se dá říci, že byl dobrý holič - i
tu svou břitvu občas nabrousil. Měl malou oficínku s učedníkem, kterého mu ale
později znárodnili a navíc mu sebrali úplně všecko, ani tu štětku na holení mu
nenechali. Jenže na dědu si nepřišli: vytáhl jednu utajenou břitvu a hnal se na
výbor, přičemž jim sliboval smrt nebo alespoň jedno rasantní oholení. Cestou si
to ale rozmyslel a místo toho se přihlásil do nového podniku HOLKA (Holičství a
kadeřnictví), kde pak poslušně holil a stříhal po několik let.
Z malého platu a s ještě menšími diškerecemi se mu sice žilo mizerně, ale
zato si mohl dělat pomaloučku a ještě si přečíst zadarmo všechny noviny,
názorově už zcela sjednocené. A tehdy teprve se začal rozrůstat jeho
politický obzor, ovšem jen k hranicím tehdejšího socialistického tábora,
pochopitelně. A právě tyhlety noviny způsobily, že se děda-vykořisťovatel stal
na stará kolena dědou-revolucionářem. Anebo to byl možná následek toho, že jednou ukouzl po rozlitém Pitralónu a narazil si malý mozeček. Co ho ovšem nejvíc žralo, bylo to, že komunizmus
ještě ani po sto letech nezvítězil na celém světě a tak doma pořád spřádal
plány, jak osvobodit pracující masy ještě v jiných zemích.
Ovšem to hlavní, aby mohl osvobozovat, to mu chybělo A tak jednoho dne nám děda slavnostně prohlásil,
že chce vstoupit do komunistické strany. Všichni jsme strnuli hrůzou. "Ty
hloupej," řekla babička, "tam je to jako u zednářů - tam tě nejdřív někdo musí
doporučit." Náš tatínek zase namítal, že v té době - to bylo už za Novotného -
by mohl vstoupit do strany jenom blbec. "Tak to souhlasí," řekl brácha Pavel,
ale dostal od maminky pohlavek, ať neuráží jejího tatínka. Nakonec to zachránila
sestra Marie, která prohlásila - a také tomu věřila - že strana už nenabírá, že
totiž dávno splnili plán členstva. To dědeček kupodivu uznal a tak jsme měli
chvíli pokoj. Jenže začal místo toho chodit do knihovny a odtamtud si přinesl
domů Leninovy sebrané spisy. A jak si tak četl, pochopil, že je to vše asi bude podložené
nějakou vědou. A když pak poslouchal zprávy - také sjednocené - dovolil si občas i
prohodit: "Nevím, nevím, co by na tohle řekl Marx," nebo "Na to NATO si musíme
dát bacha!"
Jednou vešel do střihárny podniku HOLKA jeden Američan a dědeček ho tak dobře
ostříhal, že mu tento dal celý jeden dolar spropitného. Dnes už to tolik není,
ale tehdy to bylo asi jako deset socialistických spropitných. Když dědečka vzkřísili, začal se náš praotec rozčilovat, že se nějakým kapitalistou nedá urážet, ale protože ten už
dávno odešel, vzal děda nůžky a tu dolarovku rozstříhal na tenké proužky. Ty pak
tajně posbíral a slepil učedník Tonda, to aby měl něco pro začátek, až zdrhne na
západ. To už ale i v podniku poznali, že se dědek zbláznil a poslali ho do dávno
zasloužené, i když poměrně bídné, socialistické penze.
Tím ale nastaly zase problémy naší rodině. Podle dobrého českého zvyku u nás
bydlely tři generace v jednom bytě: děda s babčou v pokojíku, zvaném 'výměnek',
otec s matkou v pokoji a my tři potomci jsme se museli tlačit v kuchyni na
matraci. Jediný záchod byl všem společný a často se o něj bojovalo stejně
urputně jako o Stalingrad. No a teď jsme museli ještě celý den poslouchat dědovy
kecy, které časem nabývaly nejen na třídní uvědomělosti, ale i na
hlasitosti.
A pak nás jednoho dne vyděsila babička, když přiběhla do kuchyně, v očích
strach a křičela: "Von se skutečně zbláznil: říká, že se jmenuje Uljanov, ale
můžu prej mu klidně říkat Vladimíre Iljiči!" Za ní vstoupil dědeček,
hlavu oholenou a vous sestřižený do špičaté bradky. "No tak, děti, kdopak jsem?"
zeptal se a já vesele vykřikl: "Walter Ulbricht!" Babička se zasmála, ale děda
ji okřikl: "Naděždo, tohle jsou věci vedení strany, jdi si zase štepovat ty
tvoje punčochy a nerozčiluj mě!"
Co následovalo dál, byla vrcholná katastrofa. Děda dokonce vymazal z oddacího
listu babiččino dívčí jméno 'Jáhlová' a napsal tam 'Krupská'. Tátovi pak tvrdil,
že je sice "ošklivá jako noc, ale jinak dobrá stranička". V noci, když
děda spal, svolal tatínek rodinnou poradu. Bylo jasné, že se děda na ulici už
nesmí ukázat: nikdo neuvěří, že je blázen, ale budou to brát jako politickou
provokaci. "Třeba Lenina taky brzo demaskujou jako Stalina," doufala babička,
ale tatínek prohlásil, že to ne, že by pak mohli skoncovat i s Marxem a už by
jim zbyl jen Trocký.
"Ještě Engels," řekla pilná Marie, ale brácha Pavel
řekl, ať neblbne, že Engels byl továrník, který se do komunistického nebe dostal
jen proto, že Marxe a jeho rodinu živil ze zisků své fabriky - to aby Kódl zatím neumřel hlady
a mohl napsat o tom velkém, hnusném vykořisťování dělníků.
Situace se zdála téměř neřešitelnou - šlo totiž o to, jak dědu přesvědčit, že
nesmí ven - když najednou Pavel přišel na geniální věc. Někde si prý přečetl, že
Němci poslali Lenina do Ruska v zapečetěném železničním vagónu, aby tam
rozvracel válkou už beztak narušenou ruskou morálku. Tatínek přiznal, že o tom
také slyšel, ale pořád ještě nechápal souvislosti. Teprve když jsme mu
vysvětlili, že předěláme dědův pokojík na těplušku, to jest na železniční vagón, pochopil, jak chytré má syny.
Pak už šlo jen o to, přesvědčit o tom dědečka. To si vzala na starost babička, ale
jak se jí to podařilo, to nám nikdy neřekla. Nakonec tedy odešla s dědou do
parku, zatímco my jsme přemalovali jejich pokojík na nákladní vagón, odtáhli
postel do kuchyně, zabrali ji pro nás omladinu a hodili mu tam výměnou naši matraci, zatímco babička se mačkala s rodiči v jejich pokoji. Okno jsme zabílili a
postavili pod něj stolek, který jsme přibili k podlaze, aby mohl děda cestou jíst, ale on si tam naskládla knihy a četl a četl. Zato kuchyň jsme
upravili jako kancelář přednosty stanice, neboť jsme počítali s tím, že občas
musíme pustit dědu pustit z vagónu jako ven do nějaké stanice. A jídlo mu nosil Pavel, přestrojený za
aiznboňáka.
Děda celý den seděl u okénka a studoval svoje sebrané spisy.
Po čase klesl do určité apatie - moc nemluvil, a když, tak se jen ptal, kdy už
bude ten zatracenej Leningrad. Pavel mu ochotně vysvětlil, že se to pořád ještě
jmenuje Petrohrad, neboť revoluce ještě nevyhrála, že čekají jen na něj. Také mu občas ze srandy
připomínal, aby nezapomněl po příjezdu hned udělat ten Brest-litevský mír s
Němci; to za to, že byli tak hodní a nechali ho cestovat domů zadarmo. Občas
jsme namalovalceduli v kuchyni s čerstvým jménem nějaké stanice a vypustili dědu na
vzduch, teda jen na ten kuchyňský.
Venku zatím padl Novotný a přišlo jaro, tzv. pražsské. To nám ale moc
nepomohlo, děda musel zůstat ve vagónu - s dědečkovou mánií by si lidé ještě
mysleli, že jsme zakuklení bolševici. A tak děda cestoval dál a dokonce se mu to
začalo líbit. "Naděždo," říkal, "kdybych nemusel dělat tu zatrápenou revoluci,
tak bych pořád jen cestoval."
"I kuš ty Vláďo," říkala babička, která si už
na tu 'Naďu' zvykla, "vždyť jsi se nalítal dost, když tě honila carská
ochranka!"
Zatím se ale za našimi zády připravovala tragedie, kterou vlastně zavinila -
teď už to mohu přiznat - naše přiblbá sestra Marie. Nadchla se totiž tou 'lidskou
tváří' socializmu natolik, že začala nosit dědečkovi denní tisk, teď už dokonce
necenzurovaný, snad aby si děda také 'polidštil' tu svou tvář. Také ho naváděla, že až v
Rusku shodí toho cara, tak aby tam také něco takového demokratického, jako u nás, zavedl. Jenže to už byl dědeček v pokročilém stádiu demence a znovu se začetl do svých sebraných spisů, kde s
hrůzou uviděl, že tam o žádné lidské tváři nic není. Začal vykřikovat, že mu
novináři překroutili ty jeho spisy, ale že to těm darebákům nedá, že první, co
udělá, že hned nechá cara popravit. "Postřílet, a s celou rodinou, vaše
Prevoschoditělstvo! To za to, že jste mi vy kurvy popravili bráchu!"
Jednoho dne dokonce přesvědčil ségru, aby mu donesla dopisní papír a obálku.
Do večera pak sestavil dopis, který mu naše malá, ale jinak pitomá Marie
krasopisně přepsala, ale protože to bylo v ruštině, myslela si, debílek, že tam děda zve ruské továryšče, aby nám pomohli budovat demokracii. Na
dědovu radu pak odeslala dopis až z libeňské pošty a to přímo "Prezidiu Savěta, do
máťušky Moskvy", jak zněla adresa. Doma nám to pak vyprávěla jako svou velkou záskuhu, ale náš tatínek našel kopii tohodopisu a hned ji
nafackoval. A brácha Pavel jí dokonce řekl, že je kráva. Ale co se dalo
dělat? Dopis už byl na cestě přes Čierné pri Čope a babička se pomodlila, aby se našel na druhé straně někdo rozumný, kdo to hodí do koše.
Ale nenašel a odpověď na sebe nedala dlouho čekat: jednoho srpnového dne jsme se probudili
a pod okny nám burácely spřátelené tanky. Zprvu jsme nevěděli, odkaď jsou - byly
totiž bez označení. A tehdy už to děda nevydržel: strhl roletu, otevřel okno a
křičel na bulharskou kolonu pod oknem: "Da zdrástvujet savětskaja
ármyja!" A zatímco ho babička odtrhávala od okna, aby si lidé ještě
nemysleli, že jsme nějací kolaboranti, v kuchyni už zasedla rodinná rada a
rozhodla, že dědek je úplnej cvok a že prostě do blázince musí.
Chodili jsme ho tam zprvu i navštěvovat. Nejprve si stěžoval, že
se s ním nikdo nechce bavit - i Napoleon si prý od něj odsedl - a jediné, co ho
drželo v náladě, bylo vysílání německé rozhlasové stanice Vltava, která ryzí,
sudeťáckou češtinou hlásala něco podobného jako už jednou předtím, v roce 1939.
To už jsme se ale na návštěvy dědy vykašlali a zbytek znám jen z vyprávění
jedné ošetřovatelky z blázince.
Děda si totiž začal stěžovat, že na něj nepřátelé lidu posílají nějakou
ženskou, aby ho zastřelila a vůbec, že je vůdce bolševiků a že si nezaslouží,
aby s ním zacházeli stejně jako s ostatními blázny. A když začalo pracovat opět státní,
názorově sjednocené rádio, dozvěděl se také, že ti ochránci přišli hlavně proto,
že je pozvali nějací soudruzi z Libně. Začal poskakovat nadšením,
tancoval a bil se do prsou jako Tarzán, a později ještě házel po ostatních
chovancích bramborovou, ale jinak docela chutnou, kaší.
Museli ho přivázat na postel, kde se pak z radosti ještě celý podělal. Hlukem
přivolanému primáři pak do očí vyčetl, že ho tam vězní, ale že on dobře ví,
proč! Že je to proto, že děda napsal ten zvací dopis do Moskvy.
"A nemysli
si, ty jeden kontrarevolucionáři," vyhrožoval, "že ti to projde! Už jsem napsal
další dopis, kde jsem tě pěkně udal a teď už jen budu čekat, až pro tebe molodci
přijdou a budeš viset, viset, viset!" Přitom sebou házel a kolem něho se šířila vlna zápachu
téměř normalizačního.
Pan primář jen stál a kroutil hlavou. Pak se otočil a řekl ošetřovatelce:
"Sestro, prosím vás, přebalte toho posranýho Lenina!" a šel si balit kufry.