©Jan Hurych
Název :
VZPOMÍNKY NA MOU LIBEŇ (Díl 2, dokončení)
Byl to například akademický malíř R. Pucholt, kterému jsme do jeho sbírek přinášeli brouky a dozvěděli jsme se o nich tak víc, než v biologii nebo učitelka dějepisu, kde jsme často velkou část hodiny věnovali čtení detektivek - a to nahlas. Vybrala vždy nějakého žáka, aby četl z nějaké nové detektivky (Edgar Wallace a Perry Mason byli její oblíbenci) a pak jsme hádali, kdo asi bude tím vrahem. Na druhé straně tam ale byl jeden učitel-schizofrenik, o kterém někdo napsal na záchodě, že je idiot. Ten pak tak důkladně hledal pachatele, že o tom věděla celá škola, čímž jenom potvrdil pravdivost onoho nápisu.
Čas utíkal rychle a pak jsem přešel ulici a už byl jsem v Gymnáziu Sokolovo, kteréžto jméno, ač nečeské, mi celkem nevadilo, protože jsem kdysi býval Sokol a znělo to tedy, jako když mi ten gympl patří. Jenže pak nějaký zákon zrušil gymnázia a udělal z nich jedenáctiletky; asi si někdo myslel, že se to bude dobře rýmovat s vítěznými pětiletkami. Profesorům ale nechali titul profesor a my jsme pak stejně dělali opravdovou maturitu, t. zv. zkoušku dospělosti, teda jen té mentální, mám dojem.
 |
Gymnázium |
Ve třídě jsem zabral lavici v první řadě, hned pod katedrou, protože jsem už věděl, že tam budu dobře schován podle pravidla, že pod svícnem je tma. Náš třídní, Dr. Holubář, byl opravdu nejlepší profesor, kterého jsem kdy poznal. A nejen to, byl to i výborný člověk: měl skvělou povahu a choval se k nám vždy jako k dospělým, tedy způsobem, který je mnoha pedagogům ještě dnes pořád dost cizí. Většinou mě svěřoval k opatrování třídní knihu, nosil jsme ji ze třídy do třídy a dvakrát za rok jsem dělal inventuru docházky, ač jsem mu jednou drze řekl, že mě to nebaví. Zachoval se jako gentleman, až mě to zamrzelo a radši jsem to dělal dál. Dalo mi to také příležitost tu třídní knihu schovávat, obzvláště v hodinách fyziky, kdy jsem fyzikáři drze tvrdil, že knihu má tříďas. Nebyl to můj nápad, to se jen se někteří studenti fyzice vyhýbali jak mohli (nevím proč, byl to docela zajímavý předmět :-) a protože se bez knihy nemohla dělat prezence, nemuseli mít pak ani žádnou omluvenku. A tak mě požádali o pomoc a já nechtěl být nějaký srabík . . .
Někdy mi ovšem fyzikář řekl, abych pro knihu k třídnímu došel a já pak odešel do naší třídy, vylovil ji zpoza stolu a přinesl ji jako "od tříďase". Dlouho mi to procházelo, ale jednou fyzikář poslal pro knihu jiného studenta a věc málem praskla. Jen to, že jsem na toho kamaráda, jak šel kolem mě, zašeptal či spíše zařval "Je ve stole!", mě zachránilo. Dodnes ale nevím, zda o tom fyzikář už dávno nevěděl a nehrál si se mnou jen jako kočka s myší.
Jiná příhoda to dokazuje: zkoušel totiž dost přísně, a to už rok předem, z maturitních otázek, které jsme si jako očíslované žetony tahali z pytlíku. Nejlehčí byla otázka - už nevím, řekněme 13 - kterou se mnozí perfektně naučili a pak doufali, že si ji navzdory zákonům pravděpodobnosti také vytáhnou. Jiní tomu doufání pomáhali tím, že si sehnali jiný žeton s číslem třináct, ten schovali ve dlani a pak jej nenápadně "vytáhli" z pytlíku. Jeden můj dobrý kamarád učinil přesně tak, jenže fyzikář něco tušil a nečekaně prohlásil, že ta otázka je moc lehká, ať si vytáhne jinou. Nemaje dalších žetonů, s třesoucí se rukou nešťastník zalovil v pytlíku a hle - vytáhl opět číslo 13! To už bylo i fyzikáři podezřelé a nechal ho teda tahat ještě jednou. A potřetí, opět třináctka!
Morálka této story se skládá ze dvou poznání: za prvé, že třináctka je opravdu nešťastná číslo. A za druhé - protože fyzikář ty žetony všechny po odpovědích zase shrnul do pytlíku, tak že těch třináctek tam asi bylo opravdu dost. Možná, že na to dávno přišel a pro pobavení nechal v pytlíku jen samé třináctky a těšil se pohledem na chyceného nebožáka, který se z lenivosti naučil jen jednu otázku a to ještě tu nejlehčí. Když jsem později už i sám učil, pochopil jsem, že naše osudy tehdy byly opravdu v rukou našich profesorů a k jejich cti je třeba říci, že byli féroví a že nikdo z nich nehrál žádnou podrazovku. Dobře věděli, že oni sami byli kdysi také mladí a hloupí.
 |
Sokolovna |
Já vždycky podezíral školní pravidla, že slouží spíše pro omezování žákovské inspirace než jako nějaké užitečné regule. Tahle filozofie byla ovšem nebezpečná a tak další průšvih na sebe nedal dlouho čekat. Posílal jsem totiž jednomu kamarádovi při písemce tahák, který při přesunu k němu spadl někomu na zem. Když toho nebožáka matikářka požádala, aby jí dal žákovskou knížku, která v té době byla spíše něco jako trestní rejstřík, povstal jsem na jeho ochranu jako veliké Město pražské a podle mého názoru hrdinsky, ale jinak ovšem zcela pitomě, řekl "To je prosím moje!" Poznámku jsem dostal, o to nic, ale protože matikářka původně napsala "Pomáhá slabším spolužákům při písemné práci", což znělo víc jako pochvala, přidala ještě: "čímž podvádí". No to už bylo nespravedlivé, já jsem opravdu víc pomáhal než podváděl, vždyť ty výsledky, co jsem posílal, jsem také i sám vypočítal. Adresát taháku, který mě vlastně do toho průšvihu dostal, se ovšem nepřihlásil, ale to mu nemám za zlé - jeho zoufalé výsledky z písemky by to asi nijak nevylepšilo. Osobně jsem se ovšem cítil ukřivděn. Když jsem to doma řekl mámě, nic mi nevyčítala, jen trvala na tom, abych šel za matikářkou a osobně se jí omluvil. Bylo to trapné, a co víc, bylo to i ponižující, ale bylo to lepší než dvojka z mravů. Já měl prostě v životě dost štěstí, i když jsem si ho často ani nezasloužil.
Byla by to totiž už druhá dvojka z mravů: první jsem opravdu dostal a to ještě na měšťance, když při výletu do Šárky - zase ten výlet! - někteří zlí žáci kouleli balvany s kopce dolů, kde byl zbytek třídy s paní učitelkou, asi tak jako to dělaly ty české amazonky v dívčí válce. Já byl ovšem nahoře s nimi, ale ač jsem klukům vysvětloval, že to dělají obráceně, že nahoře byly ty ženy a muži že byli dole, nedali na mě. A paní učitelka také ne, zvláště když jsem jí vysvětloval moji snahu ty zvrhlíky zastavit. Zápis v knížce byl tehdy také docela legrační, něco ve smyslu jako "Válel to na paní učitelku", přičemž šlo jen o ty balvany. Na vysvědčení jsem pak dostal dvojku, teda "chování uspokojivé", ačkoliv to zřejmě učitelku nijak neuspokojovalo a mě zase neuspokojovala ta špatná známka. Spíš mě znepokojovala: tady nešlo jen o pocit křivdy, ale vysvědčení se muselo také dát rodičům podepsat.
Kamarád, postižený jako já, schoval vysvědčení do tajné skrýše v pouliční svítilně, zatímco já pořád přemýšlel, jak to vyřešit jinak. Nic jsem ale nevymyslel a tak se mi dost třásla ruka, když jsem vysvědčení dával tátovi k podepsání. Měl jsem tehdy samé jedničky, jen ta dvojka z mravů tam strašila. Dodnes nevím: buď si táta neuvědomil, že to "uspokojivé" je vlastně slovo velmi jedovaté anebo si to uvědomil, ale nic z toho neudělal. Věřím, že to bylo spíše to druhé: určitě měl těch dvojek z chování daleko víc než já, jednu dokonce za to, že hrál fotbal - tehdy ještě sport školou zakázaný. Přiznám se, že jsem mu to nikdy neřekl po pravdě a dodnes si to nevyčítám. Proč kazit rodičům radost z mého vysvědčení tak jako ji zkazila ta babizna mě? Koneckonců známky z mravů zavedli v Čechách Jezuité, tak si asi umíte představit, k čemu to už to tehdy všecko sloužilo. S kamarádem to dopadlo hůř: v lampě se totiž něco přehřívalo a když před odevzdáváním vytáhl vysvědčení z úkrytu, aby tam zručně padělal rodičovský podpis, našel tam jen zahnědlý papír, podobný spíše starému pergamenu.
 |
Libeňský zámek |
S jedním kamarádem na gymplu jsme také chodívali na černo do Smetanova divadla na opery. Brzo to tam ale poznali a většinu oper jsme pak strávili přecházením z místa na místo, aby nás nechytili. Snad právě proto, když v Jakobínovi zazněla árie "My cizinou jsme bloudili", prožívali jsme to o to silněji. Jednou jsme s sebou vzali i dvě dívky, ale ulovili nás, bohužel ne ty dívky, ale uvaděči. Dívkám pomohla náhoda, teda vlastně to, že dva nedaleko stojící žinantní pánové, kteří celou akci sledovali, jim půjčili svoje vstupenky. My kluci jsme ovšem neměli žádné takové ochránce; možná, kdyby to bylo na baletu, tak snad, ale kdo ví? Nic mi nepomohlo, že jsem utekl a schovával se nahoře za reflektory, našli mě i tam a kamaráda zase vytáhli z ředitelské lóže. Vyčinili nám, ale na škole to nenahlásili, snad je přece jen dojmula taková láska k hudbě.
Bohužel tím bylo i po operách: příliš dobře si pamatovali naše tváře. Chodíval jsem pak raději do Divadla hudby, ale to už bylo po matuře. Vzpomínám také, že na gymplu nás učil hudbu a zpěv jistý prof. Procházka, který nám vyprávěl, jak se znal s Jaroslavem Ježkem anebo zase o jednom Angličanovi na skautském Jamboree v Praze, jehož čeština se skládala z vět typu "Sajrate, sajrajte, Andulka Šafážová". Z toho, co nás pan profesor naučil o hudbě, si kupodivu ale nepamatuju vůbec nic.
Tělocvik mě nikdy moc nelákal - byl jsem pomenší postavy a například v běhu jsem díky kratším nohám musel udělat za stejný čas daleko víc kroků než ostatní. Zato jsem od mládí lyžoval, jezdil na kole a jak už jsem psal, chodil do Sokola a dokonce jsem cvičil i na sletu v roce 1948. Málem jsem se na plac ani nedostal - byl jsem jen záložník - ale naštěstí jeden hoch přede mnou totálně omdlel a já to za něj ochotně převzal. Také v gymplu jsem si moc nezacvičil: sympatický doktor dal mně a kamarádovi úlevu, takže jsme oba dělali jen tělocvik tak zvaně nepovinný, tedy žádná bradla, kruhy nebo kůň. Vybrali jsme si tehdy sport párijů, box. Hodinami tělocviku jsme se pak doslova proboxovali, ale ani v boxu jsem kariéru neudělal: kamarád byl levák a ač jsem byl na něj dobře natrénován, první skutečný boxer, pravák, mi pak nelítostně rozbil ústa.
 |
Zámecká kaple |
Naše gymnázium bylo založeno v roce 1909, tedy skoro před sto lety. Okolí gymplu bylo také zajímavé: hned o něco níže stál historický libeňský Zámeček, založený v 16tém století na místě bývale gotické tvrze ze století čtrnáctého. Zde také císař Rudolf II roku 1608 ztratil RUM, totiž Rakousko, Uhry a Moravu, podepsáním tzv. Libeňského míru. Naštěstí to zůstalo v rodině, dostal to jeho brácha. Když pak Rudolf s rozumu zeševši navíc ještě umřel, stal se Matyáš i králem českým. Jenže i ten brzo zemřel a Ferdinanda zase nechtěli Češi a tak vyhodili nějaké pány z okna, ale tak špatně, že se jim ani moc nestalo. Vidíte, to vše si pamatuju díky naší profesorce dějepisu Elišce Bláhové. Takových zkratek a paměťových pomůcek znala celou řadu, například veršování o smrti Valdštýnově:
Otevřely se dvere,
vešel Devere(ux)
a zařval: "Tý šelmo, tý zrádče!"
a propích ho halapartnou."
Měla i oblíbený vtip: když někdo nevěděl, kdy začala třicetiletá válka, nabídla otázku: "Tak mi alespoň řekněte, kdy skončila třicetiletá válka". Když dotyčný nevěděl ani to, řekla: "Tak ještě jednu otázku, ale když ani tu nebudete vědět, bude to pětka". Doufaje, že je zachráněn, student souhlasil, ovšem jaké bylo jeho překvapení, když otázka zněla: "Od kdy do kdy trvala třicetiletá válka?". Byl to ovšem jen žert, Eliška nikomu pětku snad ani dát nemohla, neměla na to srdce. Anebo jsme se - hlavně díky jí - učili dějepis rádi.
Jednu dobu jezdívala do zámku na návštěvu i Marie Terezie a k její poctě tam dali vymalovat hlavní sál a to hned se samými andělíčky s nahatýma prdelkama. Ti andělíčci tam byli ještě za dob mého mládí, i když plnili zcela jiný úkol: ten sál se totiž stal oblíbenou oddávací síní a malba pak měla naznačovat, že rodina je základ státu. Kolovalo ovšem ještě jiné vysvětlení, napojené spíše na ty nahé zadečky.
Dobře tam znám i zámeckou kapli: ještě ve třetí třídě na obecné
jsem se tak nadchnul náboženstvím, že jsem - sám o sobě - vstoupil do církve. Dlouho mi to ale nevydrželo: hned po biřmování, kdy jsem dostal jméno Karel a symbolický pohlavek, jsem
zase odpadl a zůstal nevyléčitelným kacířem. Ale odekřtít jsem se nedal, jeden nikdy neví :-). Také barokní kaple tam byla kouzelná, i když my kluci jsme tam chodili hlavně kvůli panu farářovi, který zpíval hrozně falešně a my z toho měli velkou legraci.
Dole pod gymnáziem, stála libeňská Sokolovna. Naše šatna žáků tam byla hned vedle dorostenek, ale bratr Mika tam přísně hlídal, aby nikdo do stěn nedělal žádné otvory. A tak jsme se museli spokojit jen jejich zpěvem a jak tehdy právě v Praze běžel Divotvorný hrnec, děvčata zpívávala nejraději tuhle:
Skřivánku náš, vysoko lítáš,
možná, že mi v mém trápení
odpověd dáš.
Skřivánku náš, v nebi nahoře
leť ještě výš, snad uvidíš
až za moře . . .
Brzo na to ale skřivánek dozpíval, Sokol zrušili a také kostel sv. Vojtěcha, který byl hned vedle, osiřel. Přišla jiná doba a jakoby odnesla i ty naše vzpomínky na dětství. Ale ne úplně: i když jsem se za to moře později vypravil sám, ty vzpomínky jsem si vzal s sebou. Ony totiž nezmizely, jen se schovaly někam hluboko pod povrch a teď, jak stárnu, se mi znovu vybavují, a jsou pořád hezčí a hezčí . . .
(konec)