back ©Jan Hurych
Název : JAK JSME U NÁS DOMA SCHOVÁVALI LENINA





Náš dědeček byl holič a podle jeho zákazníků se dá říci, že byl dobrý holič - i tu svou břitvu občas nabrousil. Měl malou oficínku s učedníkem, kterého mu ale později znárodnili a navíc mu sebrali úplně všecko, ani tu štětku na holení mu nenechali. Jenže na dědu si nepřišli: vytáhl jednu utajenou břitvu a hnal se na výbor, přičemž jim sliboval smrt nebo alespoň jedno rasantní oholení. Cestou si to ale rozmyslel a místo toho se přihlásil do nového podniku HOLKA (Holičství a kadeřnictví), kde pak poslušně holil a stříhal po několik let.



Z malého platu a s ještě menšími diškerecemi se mu sice žilo mizerně, ale zato si mohl dělat pomaloučku a ještě si přečíst zadarmo všechny noviny, názorově už zcela sjednocené. A tehdy teprve se začal rozrůstat jeho politický obzor, ovšem jen k hranicím tehdejšího socialistického tábora, pochopitelně. A právě tyhlety noviny způsobily, že se děda-vykořisťovatel stal na stará kolena dědou-revolucionářem. Anebo to byl možná následek toho, že jednou ukouzl po rozlitém Pitralónu a narazil si malý mozeček. Co ho ovšem nejvíc žralo, bylo to, že komunizmus ještě ani po sto letech nezvítězil na celém světě a tak doma pořád spřádal plány, jak osvobodit pracující masy ještě v jiných zemích.

Ovšem to hlavní, aby mohl osvobozovat, to mu chybělo A tak jednoho dne nám děda slavnostně prohlásil, že chce vstoupit do komunistické strany. Všichni jsme strnuli hrůzou. "Ty hloupej," řekla babička, "tam je to jako u zednářů - tam tě nejdřív někdo musí doporučit." Náš tatínek zase namítal, že v té době - to bylo už za Novotného - by mohl vstoupit do strany jenom blbec. "Tak to souhlasí," řekl brácha Pavel, ale dostal od maminky pohlavek, ať neuráží jejího tatínka. Nakonec to zachránila sestra Marie, která prohlásila - a také tomu věřila - že strana už nenabírá, že totiž dávno splnili plán členstva. To dědeček kupodivu uznal a tak jsme měli chvíli pokoj. Jenže začal místo toho chodit do knihovny a odtamtud si přinesl domů Leninovy sebrané spisy. A jak si tak četl, pochopil, že je to vše asi bude podložené nějakou vědou. A když pak poslouchal zprávy - také sjednocené - dovolil si občas i prohodit: "Nevím, nevím, co by na tohle řekl Marx," nebo "Na to NATO si musíme dát bacha!"

Jednou vešel do střihárny podniku HOLKA jeden Američan a dědeček ho tak dobře ostříhal, že mu tento dal celý jeden dolar spropitného. Dnes už to tolik není, ale tehdy to bylo asi jako deset socialistických spropitných. Když dědečka vzkřísili, začal se náš praotec rozčilovat, že se nějakým kapitalistou nedá urážet, ale protože ten už dávno odešel, vzal děda nůžky a tu dolarovku rozstříhal na tenké proužky. Ty pak tajně posbíral a slepil učedník Tonda, to aby měl něco pro začátek, až zdrhne na západ. To už ale i v podniku poznali, že se dědek zbláznil a poslali ho do dávno zasloužené, i když poměrně bídné, socialistické penze.

Tím ale nastaly zase problémy naší rodině. Podle dobrého českého zvyku u nás bydlely tři generace v jednom bytě: děda s babčou v pokojíku, zvaném 'výměnek', otec s matkou v pokoji a my tři potomci jsme se museli tlačit v kuchyni na matraci. Jediný záchod byl všem společný a často se o něj bojovalo stejně urputně jako o Stalingrad. No a teď jsme museli ještě celý den poslouchat dědovy kecy, které časem nabývaly nejen na třídní uvědomělosti, ale i na hlasitosti.



A pak nás jednoho dne vyděsila babička, když přiběhla do kuchyně, v očích strach a křičela: "Von se skutečně zbláznil: říká, že se jmenuje Uljanov, ale můžu prej mu klidně říkat Vladimíre Iljiči!" Za ní vstoupil dědeček, hlavu oholenou a vous sestřižený do špičaté bradky. "No tak, děti, kdopak jsem?" zeptal se a já vesele vykřikl: "Walter Ulbricht!" Babička se zasmála, ale děda ji okřikl: "Naděždo, tohle jsou věci vedení strany, jdi si zase štepovat ty tvoje punčochy a nerozčiluj mě!"

Co následovalo dál, byla vrcholná katastrofa. Děda dokonce vymazal z oddacího listu babiččino dívčí jméno 'Jáhlová' a napsal tam 'Krupská'. Tátovi pak tvrdil, že je sice "ošklivá jako noc, ale jinak dobrá stranička". V noci, když děda spal, svolal tatínek rodinnou poradu. Bylo jasné, že se děda na ulici už nesmí ukázat: nikdo neuvěří, že je blázen, ale budou to brát jako politickou provokaci. "Třeba Lenina taky brzo demaskujou jako Stalina," doufala babička, ale tatínek prohlásil, že to ne, že by pak mohli skoncovat i s Marxem a už by jim zbyl jen Trocký.

"Ještě Engels," řekla pilná Marie, ale brácha Pavel řekl, ať neblbne, že Engels byl továrník, který se do komunistického nebe dostal jen proto, že Marxe a jeho rodinu živil ze zisků své fabriky - to aby Kódl zatím neumřel hlady a mohl napsat o tom velkém, hnusném vykořisťování dělníků.

Situace se zdála téměř neřešitelnou - šlo totiž o to, jak dědu přesvědčit, že nesmí ven - když najednou Pavel přišel na geniální věc. Někde si prý přečetl, že Němci poslali Lenina do Ruska v zapečetěném železničním vagónu, aby tam rozvracel válkou už beztak narušenou ruskou morálku. Tatínek přiznal, že o tom také slyšel, ale pořád ještě nechápal souvislosti. Teprve když jsme mu vysvětlili, že předěláme dědův pokojík na těplušku, to jest na železniční vagón, pochopil, jak chytré má syny.

Pak už šlo jen o to, přesvědčit o tom dědečka. To si vzala na starost babička, ale jak se jí to podařilo, to nám nikdy neřekla. Nakonec tedy odešla s dědou do parku, zatímco my jsme přemalovali jejich pokojík na nákladní vagón, odtáhli postel do kuchyně, zabrali ji pro nás omladinu a hodili mu tam výměnou naši matraci, zatímco babička se mačkala s rodiči v jejich pokoji. Okno jsme zabílili a postavili pod něj stolek, který jsme přibili k podlaze, aby mohl děda cestou jíst, ale on si tam naskládla knihy a četl a četl. Zato kuchyň jsme upravili jako kancelář přednosty stanice, neboť jsme počítali s tím, že občas musíme pustit dědu pustit z vagónu jako ven do nějaké stanice. A jídlo mu nosil Pavel, přestrojený za aiznboňáka.

Děda celý den seděl u okénka a studoval svoje sebrané spisy. Po čase klesl do určité apatie - moc nemluvil, a když, tak se jen ptal, kdy už bude ten zatracenej Leningrad. Pavel mu ochotně vysvětlil, že se to pořád ještě jmenuje Petrohrad, neboť revoluce ještě nevyhrála, že čekají jen na něj. Také mu občas ze srandy připomínal, aby nezapomněl po příjezdu hned udělat ten Brest-litevský mír s Němci; to za to, že byli tak hodní a nechali ho cestovat domů zadarmo. Občas jsme namalovalceduli v kuchyni s čerstvým jménem nějaké stanice a vypustili dědu na vzduch, teda jen na ten kuchyňský.



Venku zatím padl Novotný a přišlo jaro, tzv. pražsské. To nám ale moc nepomohlo, děda musel zůstat ve vagónu - s dědečkovou mánií by si lidé ještě mysleli, že jsme zakuklení bolševici. A tak děda cestoval dál a dokonce se mu to začalo líbit. "Naděždo," říkal, "kdybych nemusel dělat tu zatrápenou revoluci, tak bych pořád jen cestoval."
"I kuš ty Vláďo," říkala babička, která si už na tu 'Naďu' zvykla, "vždyť jsi se nalítal dost, když tě honila carská ochranka!"

Zatím se ale za našimi zády připravovala tragedie, kterou vlastně zavinila - teď už to mohu přiznat - naše přiblbá sestra Marie. Nadchla se totiž tou 'lidskou tváří' socializmu natolik, že začala nosit dědečkovi denní tisk, teď už dokonce necenzurovaný, snad aby si děda také 'polidštil' tu svou tvář. Také ho naváděla, že až v Rusku shodí toho cara, tak aby tam také něco takového demokratického, jako u nás, zavedl. Jenže to už byl dědeček v pokročilém stádiu demence a znovu se začetl do svých sebraných spisů, kde s hrůzou uviděl, že tam o žádné lidské tváři nic není. Začal vykřikovat, že mu novináři překroutili ty jeho spisy, ale že to těm darebákům nedá, že první, co udělá, že hned nechá cara popravit. "Postřílet, a s celou rodinou, vaše Prevoschoditělstvo! To za to, že jste mi vy kurvy popravili bráchu!"

Jednoho dne dokonce přesvědčil ségru, aby mu donesla dopisní papír a obálku. Do večera pak sestavil dopis, který mu naše malá, ale jinak pitomá Marie krasopisně přepsala, ale protože to bylo v ruštině, myslela si, debílek, že tam děda zve ruské továryšče, aby nám pomohli budovat demokracii. Na dědovu radu pak odeslala dopis až z libeňské pošty a to přímo "Prezidiu Savěta, do máťušky Moskvy", jak zněla adresa. Doma nám to pak vyprávěla jako svou velkou záskuhu, ale náš tatínek našel kopii tohodopisu a hned ji nafackoval. A brácha Pavel jí dokonce řekl, že je kráva. Ale co se dalo dělat? Dopis už byl na cestě přes Čierné pri Čope a babička se pomodlila, aby se našel na druhé straně někdo rozumný, kdo to hodí do koše.

Ale nenašel a odpověď na sebe nedala dlouho čekat: jednoho srpnového dne jsme se probudili a pod okny nám burácely spřátelené tanky. Zprvu jsme nevěděli, odkaď jsou - byly totiž bez označení. A tehdy už to děda nevydržel: strhl roletu, otevřel okno a křičel na bulharskou kolonu pod oknem: "Da zdrástvujet savětskaja ármyja!" A zatímco ho babička odtrhávala od okna, aby si lidé ještě nemysleli, že jsme nějací kolaboranti, v kuchyni už zasedla rodinná rada a rozhodla, že dědek je úplnej cvok a že prostě do blázince musí.



Chodili jsme ho tam zprvu i navštěvovat. Nejprve si stěžoval, že se s ním nikdo nechce bavit - i Napoleon si prý od něj odsedl - a jediné, co ho drželo v náladě, bylo vysílání německé rozhlasové stanice Vltava, která ryzí, sudeťáckou češtinou hlásala něco podobného jako už jednou předtím, v roce 1939. To už jsme se ale na návštěvy dědy vykašlali a zbytek znám jen z vyprávění jedné ošetřovatelky z blázince.

Děda si totiž začal stěžovat, že na něj nepřátelé lidu posílají nějakou ženskou, aby ho zastřelila a vůbec, že je vůdce bolševiků a že si nezaslouží, aby s ním zacházeli stejně jako s ostatními blázny. A když začalo pracovat opět státní, názorově sjednocené rádio, dozvěděl se také, že ti ochránci přišli hlavně proto, že je pozvali nějací soudruzi z Libně. Začal poskakovat nadšením, tancoval a bil se do prsou jako Tarzán, a později ještě házel po ostatních chovancích bramborovou, ale jinak docela chutnou, kaší.

Museli ho přivázat na postel, kde se pak z radosti ještě celý podělal. Hlukem přivolanému primáři pak do očí vyčetl, že ho tam vězní, ale že on dobře ví, proč! Že je to proto, že děda napsal ten zvací dopis do Moskvy.
"A nemysli si, ty jeden kontrarevolucionáři," vyhrožoval, "že ti to projde! Už jsem napsal další dopis, kde jsem tě pěkně udal a teď už jen budu čekat, až pro tebe molodci přijdou a budeš viset, viset, viset!" Přitom sebou házel a kolem něho se šířila vlna zápachu téměř normalizačního.

Pan primář jen stál a kroutil hlavou. Pak se otočil a řekl ošetřovatelce: "Sestro, prosím vás, přebalte toho posranýho Lenina!" a šel si balit kufry.