Můj otec neměl rád zimu a tím pádem ani ne stáří. Osobně mám
na stáří jiný názor, přesněji řečeno jiné požadavky, a tak se nemohu zklamat. Ve Vivaldiho "Čtyřech
ročních obdobích" je "Zima" také velice smutná, ale přitom je to - podle mého názoru - ta nejkrásnější pasáž. Ano, pasáž, která vede ke konci života, a
i ten konec je nedílnou částí života. Jistě, přicházejí
nemoci, zklamání i jiné potíže, ale hlavně asi lidem vadí to, že jejich osobní
hodnota stářím nutně poklesne. Nejen že si jich společnost - a často i
rodina - už tolik neváží, ale oni sami cítí, "že už to není
ono". Jenže hodnota člověka je vlastně hodnota zlomku, v jehož čitateli je to,
co dokázal a ve jmenovateli to, co dokázat chtěl. Řečeno jinak, žádný z
nás to nemá "na jedničku", ale za míň. Ale ani tato "matematická" hodnota sama o sobě
neurčuje naši kvalitu - ta je ve skutečnosti víc v tom, co uděláme pro druhé, než jak
dalece splníme svoje vlastní sny a tužby. Nevěříte? Bez pomoci doktora by se někteří z nás ani nenarodili (a ani neumřeli, jak říkal žertovně můj táta).
Já se dívám na stáří prostě jako na specielní část života, jako
jeho naplnění než konec. To, že si společnost stáří neváží, je mi celkem
lhostejno - názory lidí ještě nemění naše hodnoty, ty jim jen dodávají sladkou či hořkou příchuť.
Pravda, někdy opravdu hodně zahořklou, ale už dávno jsme se smířil s tím, že svět
nezměním. Jde mi více o to, co si o sobě myslím já sám, zda jsem
spokojený s tím, co jsem udělal, zda dokončím to, co ještě stojí za to
dokončit a zda odejdu ze scény s důstojností antických hrdinů. Už dávno jsem
se smířil s tím, že posuzovat vše jen z hlediska
života posmrtného - který s největší pravděpodobností ani neexistuje -
by učinilo tento náš pravý život asi hodně vyšinutým. Nekonám
zlo proto, že bych se mohl dostat do pekla, ale proto, že dělat dobro je věc
rozumná, všeobecně prospěšná a tím vlastně i chytrá.
Jedna věc mě ale na stáří fascinuje: je to období, kdy nemusím nikomu
už vůbec nic dokazovat, hlavně ne sobě. Ani to, jak jsem pořád zdatný -
fyzicky či mentálně, že ještě většině lidí stačím v tom či onom. Co na tom proboha záleží? Proč by si např. jednonohý musel namlouvat, že běhá jako laňka? Nemusí si nic namlouvat, jeho hodnota je jinde, i kdyby byl opravdu smysl života jen v tom, že běháme jako laňky. A přesto si tolik lidí ve stáří leccos namlouvá, jakoby mohli natrvalo zastavit ten nejsilnější přírodní zákon
- zákon stárnutí. Jako kdybychom při správné rychlosti mohli tomu stáří nějak utéci! Je to tak malicherné: cožpak je smysl života v tom, abychom byli fit až přide ta s kosou? A záleží opravdu na tom, abychom umřeli až v devadesáti?
Ne, netrápí mě obavy herce, který ztrácí popularitu, ani strach ženy,
která ztrácí krásu, ani bezmocnost vědce, který ztrácí paměť. Je to přece
docela normální a proto všechno ještě nejsme nijak méněcenní. Namítnete
mi, že dokud žijeme, máme se pořád snažit. Jistě, ale jen tam, kde to
stojí za to, tam, kde jsme ještě dobří - je směšné předstírat něco, co už dávno nemáme. Máme přece
ještě dost věcí, které stojí za to. Máme to, co jsem dokázali, to, co nám přece
nikdo nevezme a máme vzpomínky na ty doby, kdy jsme často dokázali víc
než ti, kteří se by nám dnes třeba už pošklebují. A máme ještě lásku svých drahých.
Mám rád stáří, protože už nemusím nic každodenně zapisovat do knihy MÁ DÁTI -
DAL. Když jsem byl mladý, lákalo mě vše a i když to třeba nestálo za to,
pokusil jsem se to dokázat nebo získat. Nešlo mi o to být lepší než
druzí, ale být prostě lepší než jsem byl předtím.
Většinou jsem z toho nic neměl, jen trochu uspokojení. Kdybych spočítal, kolik jsem toho v životě udělal zadarmo, musel bych se asi cítit jako nejštědřejší člověk na světě. Anebo ještě lépe, jako nejbohatší člověk. Ne, nechci, aby to znělo vytahovačně, ani tak, že jsem to snad dělal za nějakým dobročinným účelem. Ne, většinou to bylo z hlouposti a přesto toho nelituji - právě to mi dodává pocit
uspokojení. Podobně jako Paul Anka v jeho písni "I did it my way" -
dělal jsem prostě jen to, co jsem chtěl a jak jsem chtěl, aniž bych se musel
ponižovat, podbízet nebo jinak křivit.
Když jsem byl mladý, žil jsem v představě, že s mým vzděláním a zkušenostmi
musím sehnat náročnou práci prostě všude. Teprve když jsem v Anglii z nedostatku jiné příležitosti umýval okna ve výškových budovách, tak jsem pochopil, že ač mohu dělat vše, rozhodně nejsem nenahraditelný. Naučilo mě to skromnosti, aniž by mi to ubralo na sebedůvěře. To bylo moje štěstí. Jediné, co utrpělo, bylo mé sebevědomí, což není totéž co sebedůvěra a nahradila je brzo něco jiného.
Našel jsem svou pravou hodnotu: ne ve vzdělání nebo ve schopnostech, ale jen v
tom všem, co jsem dokázal. A pak už to šlo v práci jen nahoru, ale zase ne moc nahoru. Pokud totiž něco dobře umíte, firmy si dají pozor, abyste zůstal tam, kde
jste jim nejvíc užitečný. Proto vás zase nikdo moc vysoko nepovýší - někdo přece musí tu práci také dělat, a dělat dobře, že ano :-).
Tak či tak, ačkoliv ještě teď pochybuji, proč jsem to či ono vlastně udělal,
vcelku jsem s sebou spokojen: dal jsem tomu vše a ještě trochu víc. Svůj čas
jsem nepropásl, tak čeho bych teď litoval?
A v tom je myslím určité tajemství stáří: být spokojen s tím, co
bylo, protože řekněme si pravdu do očí: možná ještě něco dokážeme, ale na jedničku už to nikdy nebude.
A je třeba si uvědomit, že už vlastně ani nemáme důvod - perspektiva blížícího
se konce naší cesty nám dává zcela jiné přednosti, priority. A pravé umění je vědět,
kdy máme v něčem přestat.