©Jan Hurych
Název :
PODÍVAT SE DO ZRCADLA
Jistě znáte ono rčení "Abych se mohl s čistým svědomím podívat do zrcadla". Míněno ovšem jen obrazně, pochopitelně, protože znám lidi, kteří nemají čisté svědomí a klidně se denně do zrcadla dívají. Kdo se ovšem nedívá, jsou lidé, kteří nejsou marniví nebo kteří jsou vyloženě oškliví v obličeji.
Ti, co se ale do zrcadla dívají, od něj buď očekávají pravdu (pověz mi zrcadlo, kdo je nejkrásnější v tomto království!) - nebo zase ne, to když jim to zrcadlo řekne, že to je někdo jiný. Jsou lidé, co se podívají do zrcadla nepříliš často a jen zběžně, to aby se ujistili, že nejsou rozcuchaní a podobně. Jsou dokonce takoví, kteří ještě zrcadlo ani neviděli - a pak přijdou misionáři, dají jim ten střípek skla a z dětí přírody se stanou parádnice a parádníci. Pravda, ten mužský rod jsem tam přidal více méně jen aby se neřeklo, ale ano, jsou i muži parádníci, i když je jich ubohá menšina.
Muži jsou totiž víc ješitní na to, co mají v hlavě, na tu šedou hmotu, které říkají - často nesprávně - mozek. A tady to máte: Hledejte v zrcadle mozek! Najdete tam jinak vše: od sedmičky vlevo dole až k tomu prvnímu chmýří pod nosem (dámy prominou), od nesymetrického nosu až k první blýskavé lysině. Po tom už následuje jen vyhýbavý vztah: když mě ukazuješ takového, jaký jsem jsem, tak si trhni nohou!
Ženy mají k zrcadlu jiný poměr: je to jejich pomocník, přítel a rádce. Nikdy jsem vlastně nepochopil, proč se ženy šlechtí: vždycky se mi zdály krásné dost. To jejich usilovné hledání chybičky - aby ji pak mohli zakrýt - je vlastně vyloženě umělecká činnost, která ovšem nikdy nekončí. A nedělejme si iluze: s věkem to dá víc a víc práce. Každý umělec ovšem ví, že nejlepším námětem je tvář počmáraná životem samotným, plná vrásek, jizev a možná i s parádním alkoholickým nosem. Jenže ženy nechtějí, aby je muži četli, ony chtějí, aby je milovali. Proto se asi šlechtí nejvíc ženy vdané či zklamané, často i obojí.
Málokdo si ovšem uvědomuje, že zrcadlo nám lže. Ne, nemyslím jen křivé zrcadlo, ale i to rovné. Neukazuje nás totiž tak, jak nás vidí druzí, ale jen jakéhosi nepodařeného dvojníka. Nevěříte? Nuže přilepte si něco na pravou tvář - třeba poštovní známku nebo koláč - a podívejte se do zrcadla. Zcela jasně tam uvidíte známku sice napravo, ale na vaší levé tváři!! Nu a teď se dotkněte té pravé tváře - a vidíte, vy se vlastně dotýkáte té levé! A jestli vám to nestačí, dejte si před sebe knihu - ta bude ovšem v zrcadle zcela nečitelná, že ano. Prostě podvod. Jak to zrcadlo dokáže? Já nevím, to bude asi nějaká magie. Většina lidí ani neví, že je zrcadlo podvádí a ti ostatní se s tím klidně smíří. Jenže si přestavte si chirurga, který by si při operaci popletl strany vašeho těla, to už byste asi pak tak spokojeni nebyli.
Je ovšem fakt, že se s tím nic nedá dělat. Nedá? Ale dá! Vezměte si menší zrcadlo, stoupněte si před větší zrcadlo a voilá! - jak říkal náš profesor chemie, když se mu pokus nepodařil.Ani mě se to nepodařilo: pořád je to ten stejný dvojník, i ta známka je pořád na stejné straně, jestli jste ji mezitím nesundali. K čemu je to teda dobré? No to já nevím, nejsem ekonom, že ano, ale za to zklamání to jistě stojí. . .