Jansan: Vážený pane Slavnitchek, vy jistě víte, že vás celý svět obdivuje....
Pan Slavnitchek: (přeruší ho, ale upejpá se) No to snad ne....
Jansan: Ale ale, přece se nejmenujete Skromníček, ne? (směje se) Ale vážně, vy jste se opravdu vypracoval od piky, pěkně sám, jak se říká, jste prostě takový "selfmademan", že ano?
Pan Slavnitchek: No něco "made in" také vyrábíme, že ano, ale máte pravdu: všecko jsem to musel dokázat sám. Byli jsme totiž velmi chudá rodina, bratrů a sester jsem měl moc, tak jsem začal podnikat.
Jansan: A z čeho, jestli to není tajemství?
Pan Slavnitchek: Z mých úspor - a později i z úspor strýčka, po kterém jsem zdědil ...
Jansan: Jo toho známého milionáře X?
Pan Slavnitchek: No až na to X (směje se). Jenže když umřel, tak mi peníze ještě nesvěřili, a až do plnoletosti jsem nebyl solventní, ale zato jsem měl hodně dluhů. Riziko, pane. Ale vyšlo to, a když jsem dosáhl plnoletosti, to už jsem stál na vlastních nohách (směje se) - To je dobrý co, už jsem stál, hahaha, už jsem nebyl batole, no chápete to, ne? - No a když jsem splatil dluhy, ještě zbylo na založení firemních odboček na čtyrech kontinentech. No a firma vzrůstala, ja také a najednou jsme ovládali celou branži cukrovinek po celém světě.
Jansan: Ano, vzpomínám, vy jste začal s lízátky. To je pochopitelné, bylo vám tehdy asi šest let, ne?
Pan Slavnitchek: No vidíte, ano, šest mi bylo a už tehdy jsem věděl, že se prosadím..
Jansan: (váhavě) Abych pravdu řekl, my se chceme bavit hlavně o vašem synovi, který je už také známý, teda hlavně tím, jak utrácí. Dokonce jste kdesi prohlásil, že je to grázl. Pravda, je mu teprve čtyřicet, ale nemyslíte, že by se měl už rozhodnout, co bude dělat?
Pan Slavnitchek: No on by chtěl moje fabriky, ale na to si počká. Na to jsem se nedřel, aby byla teď všechna lízátka jeho! Zvlášť když si jich ani neváží. Dokud mi kluk neukáže, že umí hospodařit, nic nedostane - to to radši dám charitě.
Jansan: Však už teď dáváte: každý, kdo si koupí vaši bonbonieru Superdelux Slavnitchek, dostane jedno lízátko zdarma.
Pan Slavnitchek: (opět se upejpá) No, já, víte, já si myslím, že kdyby každý dal něco z toho svého pro blaho lidstva, že bychom na tom všichni byli mnohem lépe. Rád dám, když mám - teda chci říci, když můžu, od toho jsme lidi, ne?
Jansan: Ale synovi to nedáte -
Pan Slavnitchek: To teda ne. Je to lump a neumí si ničeho vážit! Já mu dal školy - celou univerzitu jsem mu koupil - a on si toho pořád neváží.
Jansan: (směje se) No to je všeobecný zjev, že děti slavných rodičů už nejsou tak podnikaví.
Pan Slavnitchek: (rozčilený) - protože jsou zdegenerovaný, pane! Jak to říká Darwin, ty poruchy v těch DNA -
Jansan: Ale Darwin ještě neznal DNA!
Pan Slavnitchek: Tak ten mnich z Brna, jak von se - Mendělejev, nebo tak nějak -
Jansan: Mendel, ale ten taky ještě neznal DNA. A Darwin si naopak všímal jen těch dobrých mutací, co vedou k vývoji. Ale co když ty děti slavných rodičů nejsou tak blbé od narození, ale zblnou během života? Nedal by se na to nasadit nějak ten lamarckismus?
Pan Slavnitchek: Já nevím, jakej marxismus to je, ale já vím, že po nás ten náš syn blbej bejt nemůže. Koneckonců, kdyby to bylo v genech, tak bych brzo všichni podnikatelé vymřeli, no ne? Ne pane, my máme tyhlety genitálie čisté a zdravé!
Jansan: Vaše paní taky podniká?
Pan Slavnitchek: Už ne, ona zemřela, pane, utrápilo jí to.
Jansan: To jsem sorry. A to ji ubilo to podnikání nebo starost o tak velké bohatství?
Pan Slavnitchek: Ale ne, právě to, jak se ten náš mladej choval: pořád drogy, sex a kreditkarty. To jsou, pane, jedy naší společnosti. Dokonce se postavil proti vlastnímu otci!
Jansan: Ne!
Pan Slavnitchek: Jo! Spojil se s těmi ochránci přírody a že prej ty špejle od lízátek, co lidé zahazují , znečišťují ekologii. Museli jsme začít vyrábět špejle, které samy to, no, bio-degenerují -
Jansan:(přeruší ho) Snad bio-degradují, ne?
Pan Slavnitchek: Jo, tak nějak, a víte pane, kolik nás to stálo miliónů?
Jansan: Ale říkalo se, že jste si to vynahradil na kvalitě.
Pan Slavnitchek: Absolutně ne! Jen jsme tam pak dávali míň cukru, ovoce a podobně. Ale bavme se radši o tom mém synovi, proto jste sem přišel, ne?
Jansan: No jo, ale jak vidím, tak není o čem. Ovšem vy prý máte také dceru, ne?
Pan Slavnitchek: (váhavě) Mám, ale k té už se neznám. Prosím vás! Od rána do večera jenom pozorovala ty soap opery v TV a odtamtud se naučila pěkné věci: už je třikrát rozvedená, má jedno nemanželské dítě a teď mě prosím ještě soudí, že jsem jí zkazil mládí, protože jsem jí nutil, aby si vzala svého prvního manžela!
Jansan: A proč jste ji nutil? Přece si mohla vybrat sama, ne?.
Pan Slavnitchek: Ale nemohla, už byla v tom, no jo, ale nevěděla s kým! Tak jsem jí řekl, že si vezme našeho účetního, ať jsou peníze v rodině. Nikdy mi to neodpustila a když se Arturek narodil, dokonce mi nedovolila, abych ho občas navštívil. Musel jsem si to vydupat u soudu a to také nebylo zadarmo!
Jansan: Arturek je jediné vnouče, co máte?
Pan Slavnitchek: Jo, ale je to radost: je mu teprve deset, ale jak ten rozumí biznysu! Lízátka má už v malíčku, zrovna jako já v jeho letech. Z toho kluka něco bude!
Jansan: A nevadí vám, že je to bastard?
Pan Slavnitchek: Ale kdepak, ten je celý po dědovi!
Jansan: Děkuji vám za rozhovor. Lepší pointu na závěr bych nevymyslel ani já sám!