back Autor : ©Jan Hurych
Název : BILLY BLB






Když se Billy narodil, byla zrovna bouře: blesky se křižovaly, hrom burácel a lilo jako z konve. Samotná příroda se tak bránila jeho příchodu na svět, leč marně. Hned první rok se Billy naučil sám od sebe mluvit, asi protože se nudil. Neměl si totiž s kým povídat a tak si mluvil sám se sebou, což mu už zůstalo. Pravda, nejprve to bylo spíše takové ga-ga a gu-gu, později už více inteligentní ham-ham a kuči-kuči, ale to už ho zase naučili občasní návštěvníci sirotčince.



Ve škole mu to šlo dobře a brzo předběhl celou třídu. Ostatní děti ho měly za šplhouna a jeho projevy, kdy jim citoval latinsky Ovidia je jednou dokonce tak naštvaly, že mu i nabily. Když si pak místo násobilky Billy řešil pod lavicí integrální rovnice a písmo Inků, dostal i své přízvisko: Billy Blb. Ani učitelé či učitelky ho neměli rádi, neboť jim kladl otázky, na které neznali odpovědi. To už ale Billy nebydlel v sirotčinci, ale u rodiny, která ho adaptovala, i to i s jeho přízviskem, pod kterým ho dokonce omylem jednou zapsal i učitel do třídní knihy.

Billy měl vůbec divný názor na svět: neuznával předpisy a nařízení a dokonce to dokázal i logicky vysvětlit, proč je neuznává. A co bylo horší: on o všem pochyboval a svoje pochyby vyslovoval nahlas. Tak například. Proč někdo může dělat chyby a jiný nesmí? Proč někdo může krást a jiný ne? Proč se lže, když je to tak nelogické? Prostě takové ty věci, o kterých my, normální lidé, nepřemýšlíme, protože bychom se z toho museli zbláznit.

A tak Billy vyrůstal a čím víc věděl, tím víc ho ty pochyby trápily. Také když se poprvé zamiloval, nemohl pochopit, proč se děvčata tetelí radostí, když jim někdo přinese květiny. A proč oceňují hochy podle darů, které jim dávají a ne podle lásky, kterou k nim cítí? Jistě chápete, že mu jeho dívka ty jeho úvahy dlouho netolerovala . . .

Horší bylo, že mu také navždy zůstala ta jeho přezdívka z dětství: všichni si totiž mysleli, že mu docela dobře pasuje. A tak když Billy odmaturoval, odstěhoval se na sever a našel si tam místo knihovníka v malé obecní knihovně. Plat měl sice hrozně malý, ale zato bylo kolem něho všechno to, co měl nejradši - totiž knihy. Ty ho nikdy nezklamaly, i když, pravda, žít se podle nich nedalo. Ale nakonec mu přece jen nestačily: toužil najít někoho, kdo by mu rozuměl, kdo by si ho vážil, jinak řečeno, přítele. Ale ani v tom neuspěl: lidé is ho sice vážili, říkali mu "náš pan knihovník", ale jinak si ho nevšímali a domů na oběd ho nikdy nepozvali.


Jednou přišla do knihovny mladá, krásná dívka a s Billym se zatočil celý ten jeho knihomolský svět. Nejprve nevěděl, co se děje - pravou lásku ještě nepoznal. Najednou se mu hrozně chtělo ji líbat a objímat. Ovládl se a snažil se pak na ni přes týden zapomenout. Ale v pondělí tam byla dívka znova a i to jeho chtění se vrátilo. Tentokrát bylo ale daleko těžší to zapudit. A dívka pravidelně přicházela a Billy pociťoval a zapuzoval, ale to druhé už daleko méně.

Věděl, že by měl dívku někam pozvat, ale když ji oslovil, zakoktal se tak, že nemohl ani dokončit větu. Dívka mu se smíchem napovídala a nakonec řekla , že ano, že tedy přijímá. Když ji zavedl do restaurace, tak se konečně Billy rozpovídal. "To je zajímavé,"; řekla dívka se smíchem, "myslela jsem, že máte vadu řeči." A zcela uspokojena, zhltla pak vše, co jim na stůl přinesli. Měla totiž velký apetit a to nejen na jídlo . . .

A tak spolu začali chodit a později i ležet. Billy byl šťastný jako -, no prostě moc. Flora - tak se ta dívka jmenovala - měla ovšem velké nároky, nejen na jídlo, ale i na dárky a na ty už jeho knihovnický plat nestačil. Když se jí s tím svěřil, pohrozila mu, že mu přestane věnovat svou přízeň. Prosil jí a sliboval, že určitě na něco přijde, jak vydělat peníze. Chodil pak ještě navíc do lesa kácet dříví, ale ani to nestačilo. Tak ještě po nocích pracoval na nějakém patentu, ale pak s hrůzou zjistil, že objevil něco, co už dávno patentováno bylo.

Pak se stalo, že mu oznámila s pláčem, že její bratr Fred má velký dluh a když ho do měsíce nesplatí, že mu mafie usekne obě ruce, teda Fredovi, abyste rozuměli. Billy opět řekl, že na něco přijde, ale to už to Flora tak nenechala. "Ty bys sotva na něco sám přišel," řekla, "já musím přemýšlet za nás za oba." A vymyslela plán, jak přijít k penězům - nic zvlášť originálního, prostě vyloupit banku. Přinesla Billymu masku na obličej, plastickou pistolku z hračkářství a hlavně brašnu na peníze. A Billy šel. Nebudete tomu věřit, ale loupež se opravdu povedla. Když ale Billy odcházel, tak po něm hlídač v bance, kterého Billy zapomněl odzbrojit, střelil a prostřelil mu hrudník.

Billy se dopotácel k autu a odjel za město, kde už na něj čekala Flora s Fredem, o kterém mu prozradila, že není sice její bratr, ale zato je její milenec. Sebrali peníze, ale když chtěl Billy jet s nimi, Fred ho srazil k zemi. Billy, který už teď hodně krvácel, se ještě zeptal, proč s ním tak zacházejí, na což Flora řekla: "Ty jsi ale hroznej blbec!" A odjeli. Než mu to mohlo dojít, tak omdlel a než ho lidé našli, tak vykrvácel.

Na úřadě zjistili, odkud vlastně pochází a tak ho chtěli poslat v rakvi domů, ať si ho pohřbí jeho rodáci. Ti nejprve odmítali, ale když zjistili, že mu knihovna dluží ještě jeden plat, ochotně souhlasili. Když otevřeli rakev, povídá mladý hrobník: "A hele, Billy Blb! Tak se nám zase vrátil!" Dali mu jen prostý, dřevěný kříž, s vyrytým nápisem "BILLY". Nějaký šprýmař tam pak ještě křídou připsal slovo "BLB". To tam pak zůstalo ještě hodně dlouho, než to podzimní deště milosrdně smyly . . .


Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku