Stalo se
to ve vesničce El Casco , někde ve státě Chihuahua , na západ od Rio
Grande - ale nehledejte to na mapě, všechna jména jsem pozměnil. Nuže tady je
ten příběh, který mi vyprávěl v El Pasu , když jsem čekal u holiče,
toulavý malíř Hans. El Casco - po česku lebka - je poklidné místo
mexických venkovanů, kteří si hledí jen svého ne vždycky legálního biznysu,
podle zásady "žít a nechat žít". Pravda, na svoji svobodu si sahat nenechají,
ale jinak jsou to lidé mírní, ducha spíše sportovního, o čemže svědčí i název
toho místa. To jméno mu vlastně dali jejich sousedé, a sice podle jejich
oblíbené tradiční hry zvané cascadero , velmi podobné fotbalu, jenže
namísto míče tam používají lebku jednoho z federales , který tam kdysi
omylem zabloudil.
V Casce žil i Hans, ale proč, to už mi neřekl. O sobě
říkal, že je povoláním malíř a tulák, což v druhém případě bylo rozhodně pravda.
Většinou se živil prodejem svých výtvorů, které melancholickým turistům musely
nějak připomínat Evropu. Praděpodobně to bylo těmi tituly: Kanály v Benátkách,
Boulevard v Paříži, nebo i jen názvy Mariahilfestrasse či Unterdenlinden. Jezdil
s nimi - tedy s těmi obrazy - na trhy do města Ciudad Juarez a penize,
které tak získal, pak vždy propil v sousedním El Pasu, což právě úspěšně
prováděl. Obráceně to dělat nemohl, protože by jich tolik obrazů v Texasu
neprodal, zatímco v Mexiku americkým turistům asi páchly větší exotikou.
Většinou se pak vracel do Casky s prázdnou kapsou a do dalšího výletu
žil na dluh, hlavně díky dobrotě majitele místní cantiny, dona Francisca. Tož on
vlastně žádný don nebyl, to se jen tak říkalo, protože vesničané ho měli ve
veliké úctě, hlavně asi proto, že dával na dluh. Ale i ten občas musel Hansovi
vynadat, případně mu i zabavovat malířské nářadí, aby si přišel ke svým penězům.
Jednou, zrovna když se Hans pomalu rozhodoval, že zase namaluje deset
benátských kanálů a pět eifelovek - protože už nemohl tequillu ani cítit
a zachtělo se mu zase najít inspiraci v dobré whisky Jack Daniels -
přišel Francisco a přinesl mu jeho štětce zpět. "Seňor, " povídá, "přinesl jsme
vám vaše štětce,"
"Dobře, " povídá Hans, "už se na to vrhám."
"Ó ne, seňor
Hans, mám pro vás jinou práci. Asi víte, že sousedovi kdysi shořela jeho
casa, teda jako dům. Teda ne celý, jedna začazená zeď tam po požáru
zbyla. Teď už to Felipe dostavěl a já bych chtěl, abyste mu tam něco pěkného
namaloval. Tady máte štětce a když mu to hezky namalujete, já vám odpustím ten
váš dluh."
Hans souhlasil, stejně už mu ty ajfelovky lezly krkem a šel
se na to teda podívat. Stěna byla opravdu celá černá, ale při bližším pohledu
zjistil, že jsou tam nějaké symetrické skvrny, jakoby se tam proklubával nějaký
starý obraz. Zavolal si teda Felipa a povídá: "Amigo, to je ještě z té staré
malby, co jsi to tam předtím měl?"
"Jakápak stará malba, ta stěna byla
vždycky holá a běloučká, jako sníh. A já bych chtěl, abyste mi tam namaloval
něco z té Evropy, o které tolik vykládáte, když se opijete. Já tam nikdy nebyl,
nikdo z naší vesnice také ne, tak mi alespoň budou závidět."
Hans se
tedy dal do práce. Především nakoupil nějaké to odmašťovadlo, aby zbavil stěnu
sazí, protože jinak by na to malba špatně chytala. Když to zešedlo, přidal tam
ještě nějaké bělidlo na prádlo a šel to zapít. Jaké bylo ale jeho překvapení,
když se vrátil - i po vyčištění na zdi zůstaly ty podivné fleky! A co bylo ještě
překvapivější: vypadalo to jako nějaký obličej. Vzbudil Felipa, který si zrovna
natahoval siestu a povídá: "Ty jsi mi říkal, že tam žádná malba nebyla,
ale podívej se sám!"
Felipe se pomalu vzpamatoval ze spánku a přicoural
se ke stěně, chvíli na to zírá a pak spráskne ruce: "Madre del Dios! To bude San
Juan!"
"Co to povídáš, jaký San Juan?" ptal se ho Hans.
"No
přece můj patron, seňor, San Juan!"
"A jak se tam dostal?"
"To já nevím,
já vím, jenom, že vypadá jako můj patron je San Juan, co mi jednou zachránil
krávu," upřesňoval Felipe. Hans si vzpomněl, že už ve škole je učili, že
existuje pár svatých Janů a snažil se mu vysvětlit, že by bylo dobré vědět,
který to je, ale vše marno. Jen jedno bylo jisté: pro Felipa to byl to svatý Jan
a basta. Jak se tak bavili, obraz se vyjasňoval a nabýval přesnější podoby. Hans
tedy poslal Felipa pro dona Franciska, snad bude vědět, o kterého svatého se
jedná. Nevěděl, jen potvrdil, že to byl opravdu San Juan, který Felipovi
zachránil krávu a že to vědí všichni ve vesnici a že ho proto udělali svým
patronem.
I zašel Hans k místnímu knězi, říkali mi padre Mateo, který
prohlásil, že přišel vloni, takže nic od svatém Janovi neví. Co ale ví, je že
Felipe by nikdy nelhal. Nabídl se také, že mohou projít list všech svatých Janů,
má o tom knihu, snad se z ní něco doví. Bylo to zajímavé čtení, od Jana
Apoštola až po Jana Nepomuckého, Jana Slitovníka (který dával
chudým) či Jana na kříři, který založil karmelitánký řád. Že by to byl
Patron učitelů Jan Baptist de la Salle či Jan z Damašku, kterému
usekli ruku za psaní dopisu, ve kterém chtěl zradit město nepříteli? Ruka mu
ostatně zase narostla, na důkaz, že byl obviněn křivě. Či Jan Bosco,
který založil Salesiány nebo Jan Berchmans, který prohlásil: "Když se
nestanu svatým za mlada, tak už nikdy"?. Snad Jan Cantius, který byl
dokonce Polák či Jan Fisher, který nechtěl Jindrovi Osmému povolit
rozvod? Byl za to odsouzen k rozčtvrcení, kterýžto trest mu Jindra milostivě
změnil na rozpůlení a usekli mu jen hlavu.
Skončili u svatého Juana
Capistrano, který byl velký nepřítel Husitů a Turků, jež zřejmě házel do
stejného pytle (jen obrazně, pochopitelně). Padre Mateo za něj přimlouval, neboť
měl kdesi knihu o klášteře stejného jména, co dostal od kolegy z Kalifornie.
Nemohl ji ovšem nějak najít i dohodli se tedy, že se na to ještě jednou druhý
den zeptají Felipa, nakonec i proto, že se chtěl Mateo na ten zázrak podívat,
protože to jaksi spadalo do náplně jeho práce.
Jaké bylo ale Hansovo
překvapení druhý den ráno, když obraz nabyl ještě větších detailů a tvář na něm
už byla zcela zřetelná. Také kněz byl překvapen a uhodil na Felipa: "Jak jsi
přišel na to, že je to San Juan?".
" No jak, podle obrázku!"
"Jakého
obrázku?" vyzvídal Mateo.
"No podívejte se sám, padre, někde ho tady mám ."
Na rozdíl od kněze také co hledal, našel: byla to pohlednice odkudsi z Voroněže,
s ikonou sv. Jana Chrysostoma, neboli Jana Zlatoústého, patrona řečníků a
epileptiků. Dal mu ji kdysi jeden ruský turista, který na své služební cestě do
Spojených států zabloudil do Mexika a Felipe mu poskytl nocleh. Rus mu pak chtěl
platit nějakými divnými penězi, tak si radši od něj vzal tenhle obrázek, který
prý dělá zázraky. Mateo si oddechl. Jednalo se tu o svatého řecko-katolické
církve, a ten nespadal do jeho římskokatolické povinnosti. A zatímco Hans už
zatím přemýšlel jak obraz, který se už úplně vyvolal jako fotografie ve vývojce,
také nějak ustálit a zafixovat, Francisco zase snil o větší přílivu turistů do
jeho cantiny.
Pochopitelně to museli jít hned zapít. Když se
ale vrátili, viděli, že je zle: na obraze se začaly objevovat šedé skvrrny,
které se zvětšovaly a zhušťovaly. Netrvalo dlouho a tvář svatého opět začala
mizet. Víc a víc se ztrácely jeho krásné a tak mírné rysy, ušlechtilá krása,
nejen fyzická, ale i ta duševní. Co dělat?
Hans honem běžel do
obchodu, sehnat nějaký ten ustalovač. Bohužel neměli - kdo by se ještě dneska
unavoval s ručním vyvolávánim fotek? Ani telefonický dotaz u firmy Kodak z
místní pošty nepomohl. Prý tam nikdo neměl s restaurováním živých obrazů žádné
zkušenosti. "Nejlepší bude, když to vyretušujete ručně," radili mu. Uznal, že to
je asi to nejlepší, co může udělat - koneckonců proč ne, vždyť je přece malíř!

Smutně se vracel Hans zpátky, kde ho čekaly ještě horší zprávy.
Jak se totiž obraz ještě více zhoršoval, přihrnuli se všichni vesničané, aby
viděli ten zázrak, než zase zmizí. Jedna vesničanka, které budu raději říkat
Feliz Navidad, aby jí nebolelo, že ji tady jmenuju, dokonce sebrala
nějaký hadr a snažila se obraz umýt. Bohužel se jí podařilo víc, než chtěla;
celý obraz totiž rozmazala. Celá nešťastná pokračovala dál, než ji rozzuření
vesničané odtrhli.
Když tam Hans dorazil, uviděl už jen dokončenou
zkázu. Dav byl zrovna připraven Feliz ukamenovat, když dostal Hans nápad. Začal
vesničany uklidňovat a řekl jim: " Amigos, vždyť je to tak, jak si to San Juan
sám přál. Ukázal se a zmizel. Všichni jste přece viděli, že už sám zase mizel.
Nemůžete přece čekat, že vám tady bude tvrdnout pořád, má přece ještě jiné věci
na starosti. Jak vidíte, barvy tu ale zůstaly a to je hlavní. A kdo ví, zda to
nebyl San Juan, který vedl Felizinu ruku, aby ten obraz dokončila? Koneckonců,
možná že to chtěl zase utajit, tak abyste o tom zjevení věděli jen vy. Dokonce
to vypadá jako nějaké moderní umění, já vám to za menší poplatek opravím a
turisté sem budou chodit stejně, až se to prozradí. No a já budu od toho dělat
malé kopie a prodávat jim je. A z každé, kterou prodám, vám dám deset pesos na
opravu kostela." To se všem líbilo a ani padre Mateo pak už nic nenamítal proti
svatému Juanovi z Casky.
Když Hans dovyprávěl, bylo mi trapné nekoupit
si od něj alespoň jednu malou kopii toho jedinečného zjevení, i s malířovám
podpisem - Hans Goldenmund. Nabízel mi sice ještě plastickou kopii lebky,
která opravdu vypadala jako kopací míč, ale tu už jsem s úsměvem odmítl. To
Hanse zarmoutilo, protože si myslel, že jeho příběhu nevěřím. Aby mě přesvědčil,
vrazil mi do ruky pár obrázků na důkaz pravdivosti svého příběhu, tož jsem je tu
poctivě přiložil. Jen jedna věc mě zaráží: čím víc se na ty ně dívám, tím víc se
mi zdá, že tam ten Jan Zlatoústý vypadá, jakoby Hansovi z oka vypadl . . .
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku