back Autor : ©Jan Hurych
Název : MÍSTO ZVANÉ NENÁVRATNO






Mladá stevardka, která servírovala drinky a konvenční úsměvy, konečně došla k naší řadě. Abych k ní ale byl spravedlivý, musím uznat, že vypadala, jako když se směje zcela upřímně. To už stojí za to, uvážíme-li, že za to byla ještě i placena. Objednal jsem si kávu, kterou jsem už opravdu potřeboval - jsem totiž kávoholik. Můj soused, kterého jsem si předtím sotva všiml, si vybral jinak: "Coca-cola, por favor." Jak mi pak předával mou kávu, usmál se a řekl : "Není nad čerstvou kávu!"



"Ano," řekl jsem, "a škoda, že tahle není." Oba jsme se zasmáli a vyměnili pár stereotypních vět. Myslel jsem, že tím naše konverzace skončila, ale on náhle řekl: "No prosím, tak se mě zeptejte!"
"Zeptat se vás na co?" otázal jsem se poněkud zmaten.
"Zeptejte se mi, odkud jsem," vysvětlil.
"Ale proč?" divil jsem se. "Je to tak důležité?"
"To ne, ale každý se mi na to pořád ptá."

"Asi se vám budu zdát jako snob, ale já si o sobě nemyslím, že jsem "každý", spíše naopak. Pokud vám to ale udělá radost, mohu vám říci, že také já shledávám onu otázku při nejmenším stupidní. Myslím, že je důležité jaký jste, než odkud jste."
"To je také můj názor, Sir," souhlasil a oba jsme se opět zasmáli.
"A kam máte namířeno, Sir?" nedal pokoj.

Nedovedl jsem pochopit, proč mě pořád oslovoval "Sir", když já jsem to neopětoval, ale asi to byl výraz úcty, tedy přesně to, co to má znamenat. U některých lidí ale nevíte. Jedna věc, kterou nesnáším, je když si ze mne někdo dělá legraci. Proto jsem mu řekl poněkud hrubě: "Myslel jsem, že už jsme se dohodli, že si nebudeme klást žádné stupidní otázky." Podle jeho výrazu ve tváři jsem toho ale hned zalitoval a proto jsem dodal: "Co kdybychom si obrátili úlohy? Já vám řeknu odkud jste a vy mi řeknete, kam směřuju, co říkáte?"
"O.K., " přitakal a zvědavě dodal: "Odkud teda jsem?"
"Podle vašeho přízvuku bych řekl, že jste z latinské Ameriky, teda té, kde se mluví španělsky, ne portugalsky. V Miami přesedáte na letadlo, které poletí do Střední - ne, počkejte - do Jižní Ameriky, do státu -"
Zarazil mě: "Ne, prosím, jen ne žádná jména!"

"Nu dobrá, budu teda tomu místu říkat oblivio, Nenávratno, když na tom tak trváte. Vracíte se z nějakého delšího výletu k manželce a dětem, které na vás už netrpělivě čekají."
"Posiblemente", řekl neurčitě a usmál se. "A teď já: vy jedete na krátkou dovolenou do Miami a tam se setkáte s vaší rodinou. Že jsem to uhod'?"
"Vůbec ne," nesouhlasil jsem. "V Miami si budu rentovat auto a pojedu na sever do Fort Lauderdale, kde budu certifikovat počítač jedné firmy pro prodej do Kanady. Žádná dovolená, jen únavná práce, jako obvykle, Sir." Těšilo mě, že jsem mu mohl dokázat jeho omyl.

Nijak ho to nevyvedlo z míry. "Neříkejte mi prosím Sir, já jsem Miguel. A co se týká vás, mýlíte se také. Ano, byl to dlouhý výlet - šest let, hodně přes dva tisíce dní a já si pamatuju jeden každý z nich. Děti nemám, Sir a co se týká manželky, ta už dávno není mojí ženou."
"To je mi líto, " řekl jsem stereotypně. "Co se stalo?"
"Opravdu to chcete vědět? Je to dlouhá historie," varoval mě.
Vytušil jsem, že se někomu potřebuje svěřit a tak jsem řekl: "Máme ještě jednu hodinu do přistání. Vsadím se, že to bude docela zajímavý příběh." Co jsme mu neřekl, bylo to, že totiž příběhy rád sbírám.

"To ano, to vám slibuji. One se jmenuje Soledad, to je samota, víte? Už jste někdy potkal ženu, která je tak krásná, až se vám chce plakat? Soledad byla takový druh ženy, vlastně ještě dívky. Její tvář byla pořád smutná a vypadala bezbranně, jako - jako anděl, jako někdo, kdo není z tohoto světa. Takových žen nenajdete na světě mnoho, víte?"
"Skoro se vám zdá," pokračoval, "že ji snad ani nesmíte milovat, protože ona by nikdy nemilovala vás, jste proti ní nikdo, nada, a prostě si ji nezasloužíte. Takové ženy mají krásu tak nevinnou a přitom tak mocnou, že jste okamžitě ztracen. Jako svatý obrázek, Bůh mi to odpusť. Ale stal se zázrak: zamilovala se do mě. Byl jsem nade všecko šťasten - byla to tak neskutečné a přesto byla moje. Po promoci jsme se vzali a já začal učit na té nejlepší, nejúctyhodnější univerzitě v - ". zarazil se.

"V Nenávratnu," pomohl jsem mu.
"Ano, v Nenávratnu. Dovedete si představit moje štěstí, Sir?"
"Nu je už to pěkná řádka let od mé svatby," řekl jsem po pravdě, "ale ano, myslím, že si to umím ještě představit."
"Soledad mě milovala, upřímně a vášnivě. Říkala, že já jsem vše, co potřebuje, vše, po čem touží. Celé dva roky jsme pak byli šťastni, tak jak to bývá. A pak se to stalo."
"Zemřela?" zeptal jsem se zvědavě.

"Ale ne," řekl, "ztratil jsem ji. Ale to je opravdu dlouhá historie a já vás nechci nudit."
"To už jste jednou říkal, " namítl jsem. "Dokončete prosím, co jste začal, nebo si budu myslet, že jste si to vymyslel."

"Nevymylel, to ne. Ale nechci vás dostat do nebezpečí, Sir."

"Proboha do jakého nebezpečí? Nebuďte směšný, jak by mi to mohlo ublížit?" podivil jsem se.
"Já jsem totiž uprchlík, když už to chcete vědět," odpověděl šeptem.
"A CIA po vás jde? Ale to přece není můj problém, Migueli, já nejsem občan Spojených Států, to se mě netýká. Mají přece svoje agenty a neplatí jim špatně. Ale jak to, že vás nezatkla letištní policie, že vás pustili do letadla?
"To ne, Sir, Americanos mě neublíží. Tady mě přijali jako politického uprchlíka a starali se o mě dobře. Dali mi práci a opravdu mi pomohli. Utekl jsem z - ano, jak jste řekl, z Nenávratna. Velmi vhodně zvolené jméno, Sir," dodal.

"To nechápu," namítl jsem, "Vy jste tady a Nenávratno je přece tam, tak jaké strachy? Nebo snad na vás poslali nějakého zabijáka?"
"Chtěl jste, abych vám vyprávěl mou historku - nechte mě tedy vyprávět a pochopíte."
"Však právě na to čekám, " ujistil jsem ho. Jeho tajemnost mě začala dráždit.
"Bueno. Jak už jsem vám říkal, učil jsem na univerzitě a zatím se v mé zemi děly věci, o kterých mělo málo lidí potuchy. Jedné noci někdo zaklepal na mé dveře. Byl to jeden z mých studentů a krvácel. Neptal jsem se, kdo ho střelil - čím méně jeden ví, tím lépe. Soledad mi pomohla ho ovázat a já zatím běžel pro doktora. Doktor mu vylovil kulku z ramene a náš host odešel hned druhý den, když se vyspal a odpočinul.
Bylo to tu samou noc kdy skupina vášnivců začala revoluci, která byla rychle potlačena a vojenská junta se zmocnila moci. Co následovalo byla řada arestů a poprav. Jednoho dne si přišli i pro mě. Byl jsem obviněn, že jsem ukrýval nepřítele republiky a rozsudek byl jednoznačný: trest smrti."

"Ano, ale jak vidím, ještě ho neprovedli," řekl jsem ironicky.
"Nemohu vám říci, jak jsem se dostal ven, aniž bych ohrozil životy lidí, co mi pomohli."

Začínal mi jít opravdu na nervy s tím, jak pořád zdůrazňoval to zvláštní nebezpečí. "Ale já se vás na to přece neptal, ne?" vyštěkl jsem.
"Ne, máte pravdu, neptal. Bylo to ode mne nesprávné něco takového si myslet." Náhle tam seděl, tiše, zřejmě uražen. A jako trest se zřejmě rozhodl, že mi konec té historky už neřekne.

Bylo mi ho nějak líto. "I já jsem se unáhlil," přiznal jsem. "Prosím, neurážejte se a pokračujte."
Pokračoval, ale bylo vidět, že jsme ztratil něco z jeho důvěry. "Ano, dostal jsem se ven, ale ne proto, že bych spolupracoval s policií - jestli si myslíte tohle. Vlastně i kdybych chtěl, nikoho z nich jsme přece neznal, ale i kdyby ano, takovou ceno bych za svůj život nikdy nezaplatil. Získali moje jméno od toho studenta, kterého chytili a mučili - dal jim i moji adresu. Nic jim nevadilo, že jsem byl nevinen."
"Ale vy jste opravdu schovával konspirátora. Jak můžete říci, že jste byl nevinen?"
"Nevěděl jsem, že byl spiklenec. Jak už jsem vám řekl, na nic jsem se neptal, jen jsem chtěl pomoci zraněnému člověku, to je vše."
"Ale jděte, musel jste vědět, že ho nepostřelil nějaký lovec, neurážejte přece moji inteligenci. Schovával jste ho a musel jste za to přijmout zodpovědnost," protestoval jsem. "To ovšem neznamená, že souhlasím s jejich rozsudkem," dodal jsem rychle, aby si špatně nevykládal, na čí straně jsem.

"Ale on přece nebyl žádný kriminálník, to byla ta junta, co porušovala zákon. Ne, vy Americanos tomu nemůžete rozumět."
"Nejsem Americano, příteli, ale jestli vám to udělá radost, můžete mi říkat gringo," odvětil jsem, už značně kysele.
"Vidíte, už jste zase uražen! Neměl jsme vám tu historku vůbec říkat!"
Myslel jsem, že jsme ho nachytal: "Tu historku? Vždyť jste říkal, že to byla vaše historka!"

"Není to ničí historka," odbyl mě. Pak si ale uvědomil, že zašel příliš daleko a s lehkým srdcem, tak jak je to typické pro hispániky, mi graciózně odpustil a pochopitelně očekával to samé ode mne. "Nehádejme se prosím, Sir, oba jsme se mýlili - vy mi prostě nevěříte a já jsem měl vědět, že to nepochopíte."
Nějak mi došlo, že to myslel upřímně a řekl jsem: "Máte pravdu., to je v pořádku - ale počkejte, říkal jste, že se vracíte zpět - to jsem nevěděl, že v Nenávratnu vyhlásili amnestii..."
"Žádná amnestie, Sir, já se jen vracím pro moji Soledad."
"A proč až teď, po tolika letech?"
"Neměl jsme peníze na to, no však víte, " řekl a já jsem si uvědomil, jak hloupá byla moje otázka. "Potřeboval jsem peníze, abych ji mohl dostat odtamtud."

"Ale to by bylo - ne, to nemyslíte vážně! Cožpak nevíte, co vás tam čeká, když vás chytnou? To by byla sebevražda!" Najednou jsem pochopil, že to opravdu myslí vážně.
"Vracím se zpátky k mé Soledad. Abych ji ochránil, napsal jsem jí kdysi, aby se rozvedla. To také učinila a znovu se vdala, za někoho jiného.Celou tu dobu jsem na ni nepřestal myslet. Já prostě bez ní nemohu žít: je jako moje duše, bez ní tu pro mě není žádný život. Mám její fotku, kterou střežím víc než můj život a dívám se na ni každý den. Chápejte, já jí slíbil, že se vrátím a teď svůj slib plním."
"Ale víte, kam se vracíte? Policie v Nenávratnu je velmi efektivní, jak mi bylo řečeno." Byl jsem šokován: "Jestli jste o tom mluvil s někým už přede mnou, tak už vědí, že se vracíte. Dokonce už mohou mít špeha v tomto letadle -"
"To všecko vím," přerušil mě, "ale přesto věřím, že tentokrát budu mít štěstí. Změnil jsem si jméno, vypadám jinak a co víc, já vím, že moje láska mě vyvede ze všech nebezpečí."

"Přeji vám všechno to štěstí, které budete potřebovat, " řekl jsem nevěřícně. Jeho rozhodnutí ve mně vyvolalo údiv - ne tedy to samotné rozhodnutí, myslím, že neměl sebemenší šanci, podle toho, co jsme oba věděli. Ale bylo zde ještě něco a já mu to musel říci: "Ale ona je už vdaná, sám jste jí řekl, aby se rozvedla. Odejde vůbec s vámi? Možná, že se opět zamilovala a že má teď zase šťastný život. Některé ženy jsou takové, však víte."
"Ne moje Soledad. Ona nemůže být šťastná, na to mě příliš milovala. To byste ji musel znát. Pořád mě ještě miluje."
Nechtěl jsem být impertinentní, ale napadlo mě, že je pořád ještě čas, aby změnil svoje rozhodnutí. "Jak to vůbec víte?"
"Mám od ní dopis, přišel před čtyřmi lety. Tady." Vytáhl z kapsy starou, potrhanou obálku a chtěl mi ukázat dopis, který byl uvnitř.
"Ne, prosím, ne," bránil jsem se, "já vám věřím. Ale čtyři roky jsou dlouhá doba. Kromě toho, třeba už má děti."
"Ne, nemá děti, dostal jsem zprávu od přítele, který mi to zjistil. Já prostě vím, že ona na mě čeká."

"Vy jste se jí zeptal?" pokračoval jsem v pochybách. "Myslím nedávno, přes toho vašeho přítele."
"Zkoušel to, ale nemohl se k ní dostat, vzala si nějakého velkého funkcionáře, víte? Ale já to vím, já to cítím; mé srdce mi říká, že se mnou půjde."
"Ale budete muset znova utéct, tentokrát oba dva a to bude těžké," trval jsem na svém. "Není zde nějaká jiná možnost? Kromě toho, měl jste ji na to také připravit předem."
"Nemohl jsem, věřte mi, Sir, kvůli utajení, ale jsem si jist, že bude ráda, až mě uvidí."

V jeho optimizmu bylo něco nakažlivého. Přesto se v mé hlavě rojily otázky jedna za druhou - tak neskutečné se mi to všecko zdálo: "Váš přítel se k ní nemohl dostat a vy to dokážete? To jaksi nedává smysl, ne? "
"To máte tak, můj přítel to nechtěl riskovat, má vlastní rodinu, o kterou se bojí. Pro mě je to jiné: já to prostě musím udělat. Modlil jsem se ke svému svatému patronu a pak jsem měl sen, velmi pěkný sen. Vím, že vše bude v pořádku, nebojte se."
Vzdal jsem to. Koneckonců někdy člověk musí udělat to, co musí udělat. Pouze jsem se obával, že ačkoliv nemohl bez ní žít, nebude mít to štěstí, aby mohl žít s ní. Pak jsme si uvědomil jeden okamžik v mém vlastním životě, kdy jsem musel také já o svou lásku bojovat. Neudělal jsem to a není třeba dodávat, že jsem ji tím ztratil. Kdo jsem teda já, abych mu rozmlouval jeho plán? Koneckonců, on může mít z pekla štěstí a dostat, co chce. Zavřel jsem oči a uviděl jsem jinou dívku, také krásnou. Dívku s velmi smutnou tváří, tak smutnou, že se vám až chce plakat . . .


Přistáli jsme bezpečně. Venku byl žhavé letní vedro, ale vzduch v hale letiště v Miami byl studený a příjemný. Stáli jsme zde a já jsem tušil, že ode mne očekává nějaké povzbuzení.
Tak jsem mu to řekl po pravdě: "Poslouchej, Migueli, jednou jsem ztratil dívku, protože jsem se hrozně bál, byl jsem cobarde, však víš. Ale jestli je tohle tvoje jediná šance, chyť se jí a nepusť. Já už druhou šanci nedostal a tak jsem mou Soledad ztratil navždy. Přeju ti hodně štěstí a jestli uspěješ, pošli mi pohlednici. Zde je moje adresa - a můžeš nás pak se Soledad navštívit, kdykoliv."

"A také to udělám, " slíbil a šťastně tiskl mou ruku, jako malé děcko. "Ano, to udělám! Muchas gracias!" Vzal si jeho malý batoh, prošel halou a zmizel v nenávratnu. Nikdy jsem už o něm neslyšel.


Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku