Autor
:
©Jan Hurych
Název :
TULÁK OD
NIAGARY (Jan B. Hurych)
(Poprvé otištěno v pražském Telegrafu, později v
Kanadských Listech)
Stáli jsme tam a pozorovali, jak se jinak klidná řeka najednou
stává pastí, ze které není úniku. Řeka, která zde padá z výše téměř šedesáti
metrů, se pádem zcela vyřádí a zase klidně teče dál. Odedávna toto místo lákalo
odvážlivce, kteří v sudu či jiné uzavřené nádobě proplouvali vodopády a
pokoušeli osud. V místním muzeu je možno vidět i kontejner, ve kterém Čech
Souček zvítězil nad smrtí - to ještě nevěděl, že za několik let, při jiné
příležitosti, zvítězí zase ona. Vodopády se jmenují po řece, ale Indiáni je
nazývají Matkou vod. Město které tu vyrostlo, se zase jmenuje po
vodopádech ( Niagara Falls ) a stalo se oblíbeným místem turistů,
novomanželů a prodavačů suvenýrů. Na druhé straně řeky také, ale tam už jsou
Spojené Státy.
Pozoroval jsem muže u vodopádů a dobře jsem věděl, na
kterou "svou první lásku vzpomíná". Vyrůstal tehdy v Karlínském přístavu a velké
šífy až z Hamburku pro něj voněly romantikou dálek. Jeho otec tehdy bojoval za
císaře pána v Itálii, zatímco on s matkou se hlavně snažili tu válku nějak
přežít. Pak přišla zpráva, že také otec to přežil, i tu slavnou bitvu na Piavě,
a když ta válka jednou skončí, to už je náš "tulák" na gymnasiu a po matuře
začíná svou kariéru jako pomocný účetní. Později je odvelen k artilerii do
Písku, kde trénuje dělostřelecké koně, zrovna tak, jako to dělají ti praví
cowboys. Nějakou dobu pak ještě hraje fotbal za Čechii Karlín a hokej za
Žižkov, ale táhne ho to pořád někam jinam...
O vodopády se dělí Kanada se Státy tak, že ta známější (a hezčí) část
vodopádů je na kanadské straně. Jednu čtvrtinu vodního proudu (téměř celý milion
litrů za vteřinu) tu zpracovává elektrárna, kterou navrhl Nikola Tesla a zbytek
zůstává jen pro obdiv turistů. Řeka pod vodopády tvoří ohromnou tůň, šedesát
metrů hlubokou a víry pod hladinou rolují potopené předměty pěkně dlouho, než je
pustí ze svých spárů. Také vodní erose je tu silná: za těch dvanáct tisíc let,
co vodopády existují, se jejich hrana posunula téměř o deset kilometrů proti
proudu.
Dnes už je těžko uvěřit, že se o toto území bojovalo, a to
dokonce se Spojenými Státy. Válka vypukla v roce 1812, ale naštěstí netrvala
dlouho a dnes se oba sousedé přátelsky dělí o turisty z celého světa - ročně
jich přijde přibližně dvanáct miliónů. Umožnil to pochopitelně příchod železnice
(1840) a také to, že roku 1885 byla tato oblast prohlášena národním parkem. Je
typické, že první daredevil, který proplul vodopádem v sudu (1901), byla
žena, navíc dokonce paní učitelka. Dnes to mají její následovníci ztížené tím,
že místní policie dělá vše, aby jim v tom zabránila. Tak například i Souček si
musel vymyslet chytrý plán, jak ji oklamat. Dole pod vodopády už ovšem nikoho
nepřechytračíš, ale zase se vždycky někdo najde, kdo tě z vězení vyplatí...
V městě u Niagary je ovšem také plno atrakcí: voskové muzeum (Louis
Tussaud's, podobné tomu od Madame Tussaud's v Londýně), lanovka (podobná té
naší na Petříně, ale kratší), museum Elvise Presleyho (podobné - vlastně ne, v
České republice přece muzea zpěváků nejsou, nebo ano?). Pro nákupuchtivé turisty
je tu plno obchodů i velké nákupní středisko Maple Leaf Village s
jídelnami, lunaparkem a ohromným ruským kolem. Po prohlídce místních parků se
také můžete třeba projet o něco níže kabelovou lanovkou přes řeku, přímo nad
vířícími vodami Whirlpoolu. Kdo má ale rád přehled, ten si vyjede na
Skylon Tower, věž, jejíž vrcholek je dvěstěčtyřícet metrů vysoko nad
hladinou řeky (pod vodopády). Zde také hned může poobědvat v otáčecí restauraci,
odkud je vidět postupně vodopády i celé okolí.
O nedělích jezdíval s trampy na Sázavu a z měšťáka se pomalu stával zálesák.
Nejprve to bylo jen o víkendech, ale později si postavil i chatu v Osadě
Údolí Raků. To už s ním jezdila i jakási dívka, spolu sedávali u táboráku a
zpívali trampské písně, plné romantiky a touhy po dálkách. Později přišla jiná
dívka, ale ta stará, velká láska zůstává: Niagara. Vodopády, které
proslavila píseň, kterou zase proslavily vodopády.
Obracím se k muži u
vodopádů: "Půjdeme, táto?"
"Ještě chvíli, " odpovídá mi trochu zastřelým
hlasem, aniž by se otočil. Myslí, že nevidím, jak si něco rozmazává po tváři...
Pak se náš tramp oženil a zanedlouho se mu narodil i syn. A zase přišla
světová válka, druhá - teď už je pro jistotu začali číslovat. Když ale spojenci
vybombardovali blízké Vysočany (to se jim zrovna narodil druhý kluk), odvezl
rodinu do bezpečí jižních Čech. Konečně přišel mír a my se zase vrátili do
Prahy. Ale otec a syn nemají na sebe nikdy moc času: jen občas ještě zavezl
kluka na osadu a zasedli k táboráku, kde pár kytar a okarina či harmonika
stačila na celý trampský koncert. Táta jim pak musel vypravovat, jak poznal
písničkáře Mottla a ti mladší poslouchali s obdivem, zatímco starší jen
pokyvovali hlavami. Na závěr se pak na tátovu poctu pěla slavná Niagara, oslava
lásky ztracené a právě proto věčné.
Potom přišlo "vítězství lidu" a
najednou, po tolika letech na ministerstvu, "odchází" do výroby: je teď dělníkem
na vrtech v Ejpovicích, kde se konečně dočká penze. A zase přijdou vojáci, i
když žádná válka není. Je to vlastně rekord: za jediný lidský život zažíl dvě
světové války a jednu "spřátelenou" invazi. Alespoň, že ten starší kluk se
dostal ven - říká si.
Později, vlastně až po deseti letech, dostává povolení k návštěvě syna v
Kanadě. A tak letí do země za vodou, o které zpívávali, že "třista mil je do
Fort Adamsonu, možná, že i ještě víc" či že "na severu chatu měl
dřevěnou, winchestrovka byla jeho ženou". I ten svůj ručně psaný trampský
zpěvník si s sebou přinesl, i když nemusel - znali jsme přece ty všechny písně
úplně nazpaměť. Hlavně "Niagaru": to se vždycky zlobil, když jsem při tom
zpíval slova jiné, ne zrovna prostonárodní písně, a ještě repete ...
Dnešní Kanada ho poněkud zklamala; hlavně ta její konzumní (rozuměj
konzumující) společnost, kterou nedovedl pochopit. Abych ho potěšil, zajeli jsme
spolu do indiánské Kaughnawagy, kde jsem ho vyfotil s náčelníkem Mohawků.
Představil jsem ho ovšem jako šerifa z osady Pragawaga, což na
chiefa udělalo nemalý dojem. Také jsem ho vyblejsknul u naší chaty na
Huronu coby osamělého kovboje u ohně, jen s naším vlčákem Chuckym a s
jezerem v pozadí. A ještě jednu fotku s kouřícími kolťáky,
Smith-and-Wessony, mířícími přímo na kameru. U táboráku jsme si pak
zazpívali prorocká slova písně: "a že ta Kanada, už není Kanada, a Manitou je
na to sám"...
Nejzajímavější ze všech pohledů je pochopitelně u hrany vodopádů. Tramp
stojící přede mnou si ale dává na čas. Čekal na tenhle okamžik celý život, tak
ho chce vychutnat. Jsem z to ho celý nervozní - ještě se musíme projít tunelem
pod námi, kde si můžeme prohlídnout Niagarské vodopády pěkně zblízka a
vyzvednout nepromokavé námořnické pláštěnky, abychom se mohli projet parníčkem,
co nás zaveze po řece až pod vodopády. Nad propastí se zatím klene věčná duha a
kdo vydrží až do noci, uvidí i hru barevných reflektorů a laserů. Na to
už čas nemáme: podíváme se ještě do blízkého Marinelandu na cvičené
velryby, delfíny a vedle v lesíku na pravé bizony...
A jak jsem ta m
stál, najednou jsem vám mu musel závidět: žil jsem sice různě po Kanadě i ve
Státech, v Londýně i Tokyu a přece tady přede mnou stojí velký dobrodruh a
cestovatel, který prožil větší dobrodružství než já. Necestoval s Canadian
Pacific, ale jen lokálkou na Sázavu; nelovil losy ani lososy a nezdolal
divoké proudy Orinoka, ale zato na kanoi ještě ty české,
Svatojánské. Ono totiž záleží na tom, jak se to prožívá, jak do toho dáte
celé srdce. Protože dobrodružství není dáno počtem majlí, které ujedeš či
hranic, které přejedeš. Dobrodružství je vlastně zakleto v nás a je ho jen třeba
objevit: není to cesta ven, ale spíše dovnitř. . .
Poněkud zamlklí jsme přijeli k hranicím. Americký celník si prohlížel tátův
pas a hbitě si spočítal, že má před sebou statného osmdesátníka. Nedalo mu to a
povídá mi: "A čímpak byl váš otec, že se dožil tak velkého věku?"
Přeložil
jsem to tátovi a on hned ochotně vysvětloval: "Řekni mu, že jsem od mládí hodně
trampoval!"
Když už jsme byli zase v autě, obrátil se táta na mne a
povídá: "Hele, nedělej ze mě blba - tolik anglicky umím - proč jsi mu neřekl, že
jsem byl trampem?"
"No víš", povídám, "tady to slovo znamená něco jiného."
"A co jako? "
"No, něco spíše jako tulák."
"Ale to je dobře, to
přece souhlasí," namítal táta.
"Jo, a ty chceš, abych tohle vykřikoval na
pohraničním přechodu?"
Chtě-nechtě musel souhlasit, ale přesto se zeptal: "A
co jsi mu tedy řekl?"
"No co - že jsi byl úředníkem na ministerstvu!"
Táta se zachechtal: "Jo, tak proto on se tak spokojeně usmíval..."
Vyjeli jsme a náš stařičký Cutlass si to spokojeně pokašlával
svými šedesáti majlemi za hodinu. Náhle jako by ze mne spadla všechna tíha -
dovolená začala dobře a teď nás ještě čeká New Jersey a pirátský
Avalon na pobřeží Atlantiku. Cítil jsem se fajn: asi se to na mě přeneslo s
toho "tuláka", co seděl vedle mne.
"A co takhle písničku, ctihodný kmete?"
ptám se, abych ukázal dobrou vůli.
"Samozřejmě, mladíče!" souhlasil táta.
"A která by to jako měla být?" nahrávám mu.
"No přece Niagara, ale
ne abys mi ji zase mrvil," varoval mě.
Ba ne, táto, po tom všem už bych
ani nemohl, pomyslel jsem si. A tak jsem na to dupl, vítr nám cuchal vlasy a
rval nám od úst slova té proslavené písně. Písně, která v sobě také skrývá jistě
dobře míněné, i když zcela neúčinné varování, protože:
"Komu vášeň v srdci hárá,
tomu není pomoci!"
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku