Autor
:
©Jan Hurych
Název :
PROČ JSEM SE NESTAL LÉKAŘEM
V době mého mládí, plného idealizmu, jsem se
rozmýšlel, čím budu. Nevím už, proč jsem se tehdy chtěl stát zrovna lékařem,
snad proto, že jsem už od malička trpěl různými nemocemi, takže jsem byl často i v
nemocnici a viděl, jak lidé trpí a jak je nutno jim pomáhat. Ano, tak například
už od konce války jsem trpěl na nedostatek bílých krvinek - jako ostatně řada
dětí, podvyživených díky protektorátní stravě - pročež jsem musel pak jíst
syrová játra a popíjet rajskou šťávu z plechovek UNRRA. Tu rajskou jsem nenáviděl, ale naštěstí ji jiné děti ochotně vyměňovaly za burské oříšky (v poměru pět litrových konzerv šťávy k jedné malé konzerviččce buráčků).
Pak přišel dětský revmatismus, to když jsem nemohl ani chodit, zánět ledvin a jiné. A to ani
nepočítám zápal slepého střeva nebo to, jak mě na ulici porazilo auto. Ale tím
vás nebudu zdržovat, o tom by nebyla esej, ale celá kniha. Ano, bylo to asi to
pochopení pro nemocné, jejich útrapy a bolesti, co mě vedlo k názoru, že být
lékařem je povolání ušlechtilé, nad které prostě není. Což si mimochodem myslím
dodnes - asi proto, že jsem se sám lékařem nestal.
Naopak to, proč jsem se nestal lékařem, si pamatuji docela přesně. Bylo to při
četbě jedné z Maupassantových povídek, kdy se mi ledacos vyjasnilo. Maupassant
byl u nás v rodině vůbec velmi populární - tak například moje a bratrovo jméno
bylo, i když; v opačném pořadí, vybráno podle povídky (nebo románu?) Petr a Jan.
Ta povídka, která mi otevřela oči, byl taková krátká story o venkovském lékaři,
jehož syn onemocní a otec, který ho tolik miluje a bojí se, aby mu místo vyléčení naopak
neublížil, se nemůže rozhodnout pro správnou diagnózu. Dítě ovšem zemřelo a s
ním i moje rozhodnutí se stát lékařem.
Uvědomil jsme si totiž, že to není tak lehké, rozhodovat o osudech lidí,
hlavně když je máme moc rádi. Hrát si na Boha, kterým nejsem. Potlačit impulsy
milosrdenství, když víme, že to pacientovi ublíží. Kolik vojáků za války
zemřelo, když jim lidé dali napít vody, ačkoliv měli břišní zranění? Ano,
většinou to bylo z neznalosti, ale kolikrát i my uděláme z dobroty srdce něco,
co druhým vlastně jenom ublíží? A tak jsem tehdy zkoumal své svědomí a poznal
jsem, že bych to nedokázal - chladnokrevně udělat diagnózu někomu, kterého vidím,
jak trpí. Nemám k tomu prostě tu chladnokrevnost, ale zaplať pánbůh za to, že ti
naši lékaři ji mají.
Pravda, našel jsem si jiný zájem a rozhodl jsem se pro obor, kde nejde o
život a kde nemohu nikomu vážně ublížit. Ale poznal jsem, že ani tam to není
lehké: pokud děláte něco, co opravdu milujete, tak vás každý neúspěch bolí
třikrát víc, než kdybyste to dělali bez emocí. Jistě, každý úspěch vám to zase
mnohokrát vynahradí - ale ten pocit osobní zodpovědnosti zůstává, i když nemusíme mít hned i
ten pocit viny. Dělat práci pořádně přece také znamená nebrat vždycky ohled
jen na lidi, ne?
A vidíte, to je právě ten nesmysl: lidé mají být vždy to první a poslední - koneckonců všechno, co děláme, je pro lidi.
Dobrý profesionál musí brát ohled na lidi vždycky. Nemyslím napožadavky všech lidí, ale tak, aby to, co dělá, přispívalo k všeobecnému pokroku a štěstí lidstva. Když na to pomyslím, tak v tomto směru není žádný obor
lepší či horší, to si jen tak myslíme. Je jen dobrá, nebo špatná práce,
kterou odvádíme.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku