back Autor : ©Jan Hurych
Název : ROZMLUVY SE SEBOU






Když jsem byl malý kluk, všichni se mýlili - jenom já ne, pochopitelně. Jak jsem vyrůstal - tedy hlavně čtením knih - dospěl jsem k názoru, že jako mám já svou pravdu, maji ji i ti druzí, i když třeba každý jinou, také tu svou. Napadlo mi, že bych tomu snad měl také dávat nějakou váhu a snažit se chápat důvody, proč ti druzí dělají to či ono. Dařilo se mi to celkem dobře - tak dobře, že jsem se třeba ani nedostal do tramvaje, protože jsem chápal, že druzí pospíchají stejně jako já.



Tyhle věci nás ovšem ve filozofii neučili - tam měl vždy pravdu jen určitý mudřec a ostatní se dělili na ty, co ho poslouchali a na tu druhé, co ne. Problém byl, že i já jsem měl jiné názory než onen mudřec - už proto, že jsem četl i jiné mudrce a ti mi zase říkali ty věci zase každý jinak. No prosím, každý může mít svůj názor, ale kde je tedy ta pravda?

A tak vznikly moje "rozmluvy se sebou". Vymyslel jsem si totiž takovou metodu - spíše hru - kde si dávám otázky - a také si na ně odpovídám, ale jakožto jiná osoba. Jsem to sice zase já - ne, nemám rozpolcenou osobnost - ale jiný "já". Prostě jsem obrátil můj původní přístup k věci: vžívám se do pozice těch druhých, vlastně jsem je shrnul do jedné osoby, "toho druhého", který posuzuje moje řešení mých problémů a snaží se zase on "pochopit mě". K čemu je to dobré? To máte tak: u hromady věcí se nám zdá, že něco děláme z vlastní vůle, ale ono tomu tak není. Tak například já mám rád hrachovou polévku, tak si ji, kde mohu, "svobodně" poručím. Dal jsem to , jak vidíte, do uvozovek, protože to, že mám rád hrachovou polévku, už samo svobodné není - tak jsem byl od přírody naprogramován :-).

Ten druhý ovšem není nějaké moje podvědomí, právě naopak: snaží se právě zjistit, kolik z toho, co dělám, je diktováno mým podvědomím. Pravda, podle Freuda máme podvědomí, podle jiných zase ono "vnitřní dobro", které je skryté někde hluboko v nás. Co to je, není tak důležité, já tomu říkám "firmware", tedy softvér, který přichází zamontován ve "výrobku". Většinou se s ním ovšem nedá dost dobře komunikovat. Volím tedy radši formu rozhovoru s mým virtuálním dvojníkem, který je všecko to, co já nejsem a snažím se ho přesvědčit, že to, co dělám, dělám o své vlastní vůli a hlavně dobře. Co mi pak nezaujatě řekne, je nejen zajímavé, ale i užitečné . . .


Asi už víte, že jsem se po různém putování nakonec přestěhoval sem na sever, do Kincardine, kde se snažím "stárnout a to pokud možno důstojně". To prvé se mi daří, to druhé moc ne. Pořád mě ještě napadají bláznivé nápady a nechci uznat, že matka příroda má taky pravdu, často tu jedinou pravdu, alespoň pokud se mého těla týče. Kincardine je mimochodem místo, které jsem si zamiloval - zima je tu sice dost drsná, ale kde v Kanadě není? Kromě toho mám dojem, že i to místo si mě nějak oblíbilo - mám tu své cesty, stromy a útesy i jezero, které bych nevyměnil za nic na světě.

Je tu odsud daleko do velkých měst, ale to v době televize a internetu není už žádná překážka. Vtip je v tom, že tady si mohu volit, co se mi líbí. Města, ta sociální uskupení, kde pravdu má jen dav a soused je od tebe oddělen jen slabou stěnou - ale o to víc zavilou nevšímavostí - ta města mi nikdy moc neseděla. Televize se poslední dobou hodně zjednodušila - ze sedmdesáti stanic, co tu na kabelovou TV chytím, jsou jen asi tři kanály, které za něco stojí. Nemluvím o úrovni, každý přece má, co si zaslouží, ale já si to většinou opravdu nezasloužím :-). Opravdová kultura, která byla, je a asi i bude pro široké masy jen Popelkou, se stáhla do pozadí. Najdete ji někde daleko pod TV zprávami, sexem a shoppingem, tedy nakupováním. Tak totiž zde a jinde tráví většina občanů svůj drahocenný "volný" čas. Zbytek, ten druhý čas, který jim organizují jiní, pak tráví denně v práci. Skoro by se chtělo řící, že je to jediná část jejich života, která má nějaký smysl, i když se defakto zase jedná jen o otročení za peníze.

Ale má to opravdu nějaký smysl? Potřebujeme tolik dřít, abychom si zakoupili tu hromadu věcí, které - bráno v měřítku celého života - potřebujeme jen nakrátko a možná vůbec ne? A ti pak, kteří opravdu považují svou práci za část svého života a berou ji vážně, po čase zjistí, že byli jen používáni, využíváni a zneužíváni. Zjistí, že je pokaždé při povyšování šéf přeskočí, protože je potřebuje hlavně tam dole u kotlů, jako experty a dobré dříče. Peklo, říkáte? To není vše: časem si zjistí, že ten "krásný " nástupní plat jim najednou nestačí k tomu, aby si koupili všechno to, co chtějí. Přijdou domů a uvidí, že je manželka právě kvůli té jejich lásce k práci opustila, protože se sama v práci - do které chodí proto, že je manželův plat (teoreticky) neuživí - seznámila s mladším, dravějším a hlavně praktičtějším partnerem do života. Při odchodu pak bývalému manželovi nechá na krku splácení jejich domu, na jehož polovičku si ale ovšem dělá nárok, a často i děti.

Ale vraťme se raději ke mně samotnému - ne že bych byl tak důležitý, ale měl bych se držet námětu článku, že ano. S kulturou je to tu na severu lehké: jediná kultura kolem je agrikultura :-). Ale to přeháním, je to asi stejné jako všude jinde. Řeším to tak, že jsem si založil hned dva internetové časopisy - a to z čistě sobeckého důvodu. Já totiž nemusel, na internetu je toho ke čtení dost, jen se musí umět hledat. Asi jsem jen chtěl ukájet svoje libido, protože píšu, veršuju, občas maluju a kde mohu, kritizuju :-).

Už jsem tu také psal, že jsem před několika lety objevil - mimochodem pomocí IQ testu - že má pravá polovinu mozku pracuje jaksi lépe, než ta levá. Tady vidíte ten pokrok: do té doby jsem ani pořádně nevěděl, že můj mozek má dvě půle, které mají rozdílné funkce -já dokonce ani nevěřil na IQ testy. Já na ně sice pořád ještě nevěřím, protože se omezují jen na fukce určitých částí mozku (a navíc tomu chybně říkají "inteligence"). Výsledek onoho testu mě přesto překvapil. Ne tou kvalitou, ale tím, že jsem zodpověděl ty otázky, které byly určeny pravé polovině mozku, lépe než ty určené té levé. Logickému závěru jsem se ovšem nemohl vyhnout. Ne, nevykřil jsem "heureka" jako Archimedes, ale objasnilo mi to mnoho věcí. Pokud to nevíte, levá polovice se specializuje na logiku a matiku, zatímco ta pravá je víceméně inspirační, dalo by se říci artistická. Proto mě už od mládí bavilo malovat, zpívat, psát i básnit, sám od sebe jsem se naučil hrát na harmoniku. No teda když uslyším melodii, tak ji zahraju (ať už na helikonku či na foukačku), nic víc.

Ale ten šok byl ještě jinde. Už dávno, ještě v nezkroceném mládí, jsem se jako radioamatér upsal elektronice a ztrávil jsem prakticky celý zbytek života v jejím hladovém objetí. Nu není to tak úplně pravda, kde jsem mohl, tak jsem jí zahnul - právě abych mohl něco namalovat či sepsat, jít do divadla či na koncert. Dobře, řeknete si, to přece dělá každý slušný člověk! Ano, dělá, ale mě to to jaksi splývalo, co víc - já to prostě potřeboval, tu častou nevěru. Přesto jsem onu polovici mozku považoval za méně vyvinutou, vždyť jsem si vybral do života něco úplně jiného (to se technikům stává). Ale výsledky ukázaly, že je ta druhá půle (mozku, prosím!) stejně kvalitní - dokonce ještě víc, pokud teda test nelhal. Možná tedy, že to mělo být obráceně: měl jsem dělat elektroniku jen jako hobby. No prosím a teď mi to řekne navíc nějaký hloupý IQ test něco, co jsem měl už dávno vědět!

A tak vznikl můj útěk do pravomozkového světa, snaha dohnat, co jsem v životě zameškal. Hodil jsem tedy inženýrství na hřebíček a šel do penze se slibem, že se mu už nebudu věnovat (i když vím, že ten slib nedodržím, protože první láska nerezaví). Místo toho teda fušuju do řemesla miláčkům můz. Nejde mi o to, nějak vyniknout, jen prostě smyslně ukojit to, co ve mně přežívalo celá ta léta, ten "talent nevyvinutý" :-). Na druhé straně nelituju ani ty noci, kdy jsem prodléval v elektronickém opojení, navrhoval a testoval obvody, které pak dokonce (ve dvou případech, co znám) opět někdo jiný objevil a dal si je patentovat. Nu, nenudil jsem se a bylo mi dobře - přesněji řečeno moje levá polovice mozku se nenudila. pravda, měl jsem i hodně inspirace i při navrhování, ale asi to bylo nějaké krátké spojení mezi oběma polovicemi mozku :-).

Jednu věc vím zcela jistě: i když mohu být s tím, co jsem v životě dělal, docela spokojen, bohatství světské mi to nevydělalo. Ale o to přece ani nešlo: byl jsem vždy radši na straně těch, co dávají, než těch, co jenim konzumují. Měl jsem toho na rozdávání asi dost a tvořit, to je pocit, který bych nevyměnil za nic na světě: Teprve, když dáváte "ze svého", tak se můžete cítíti opravdu bohatí. Ano, dával jsem, ale nijak to neubývalo - to, co jsem dal, mi totiž nikdo nemohl vzít. Neříkám, že toho bylo hodně, nebo že to bylo vždy kvalitní, ale na druhé straně mě docela bavilo, když jsme někomu mohl pomoci, ať už radou, nebo prací. Ostatně se mi z toho také skoro nic nevrátilo, ale o to tu přece nejde.

Tak vidíte, rozepsal jsem se o sobě a vypadá to, jako když se chválím. Není to ale pravda, jsem jaký jsem - jen jsem se tu snažil sám sobě ospravedlnit něco, co mohlo vypadat jako určité bláznovství - alespoň v té dnešní, převážně konzumující době. Jenže o to tu jde: je opravdu potřeba něco ospravedlňovat? Chyby, možná, ale já je tak nevidím: to, že jsem víc dával než bral, mi nesmírně obohatilo můj vlastní život. Není to ale nějakou filozofií, já se prostě neumím nudit. Zajímalo mě v životě tolik věcí - nevím proč, snad je to prokletí - že bych snad i před popravou pořád něco studoval, abych to, co jsem nestihl, ještě nějak dohnal. Možná, že to byla jen moje neukojená zvědavost, nevím.

Tohle ovšem nemluvilo to moje "druhé já", abyste si nemysleli. Zde jsem uvedl jen "moji" polovici rozhovorů - to, co mi na to řekl ten druhý, to vám ovšem nevyzradím. Jednak to vůbec nebylo tak lichotivé, jednak to byly rozhovory se sebou - a jak název naznačuje, tedy čistě privátní.


Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku