Autor : ©Jan Hurych
Název : Z NEDÁVNO NALEZENÝCH DENÍKŮ K.D. KAMERAMANA






Ti Vás, kdo jste slyšeli o Járovi da Cimrmanovi, asi nevíte, že měl bratrance jménem Kája D. Kameraman, povoláním Mistr sedlářský, jinak též cestovatel a básník. Někteří vědci se dokonce domívají, že jde o jednoho a toho samého. Profesor K. O´Connor to dokonce dokládá tím, že německým slovem kamerad si původně říkali vojáci, bydlící v jedné místnosti (t.j. latinsky "camera"), lidově též zvané "cimra". Myslíme si ale, že Jára má dost slávy své, aniž by si musel přisvojavat ještě i tu cizí. Mohlo se ovšem jednat jen o pseudonym.



O Kájovi se ví, že byl cestovatel, ale značná část jeho cest, popsaná v jeho ztracených dennících, byla dosud veřejnosti neznáma. Je to především proto, že tyto deníky byly hned po násilném zabavení C. a K. policií zamčeny do trezoru, neboť jejich obsah byl příliš explozivní. Nedávno byly tytéž konečně nalezeny a v nich se také např. dovídáme, že Kája často cestoval inkognito, hlavně pod různými pseudonymy, jako třeba Frič, Kořenský či Náprstek, čímž nevědomky přispíval k nezasloužené slávě těchto cestovatelů. Jediná sláva, které se Kájovi dostalo, byla medajle za statečnost v bitvě u Hradce, patrně Štýrského.

Jak dokázal Dr.Huhlal, Kameraman dokonce trávil většinu svého života za hranicemi nějakého státu, ať už to byl stát vlastní nebo cizí, tu na té, většinou však na oné straně hranic. Z nejpodařenějších cest pak uveďme cestu do Benátek v Čechách, do Pekla u Náchoda nebo známou cestu z Prahy do Turnova.

Tato cesta se ale málem neuskutečnila, neboť pokladní na nádraží mu dal lístek jen do Benešova. Díky tomuto přehmatu vlastně děkujeme za Kameramanův rukopis "Pěšky z Benešova do Turnova", kde popisuje zajímavý způsob cestování, tehdy ještě hodně běžný. Bohužel když dorazil na místo, musel Kája konstatovat, že jeho teta, usídlená v Trutnově, se v Turnově nenalézá. Tak vzniklo známé Kájovo rčení "Turnov nebude Trutnov", které později zlidovělo.

Zájemce o více informací odkazujeme na knihu profesora Mrňouse, ve které také popisuje boj obou měst o tento Kájův rukopis, který byl později zatlačen do pozadí bojem jeho tchyně se švagrovou a to o předmět poměrně malé literární ceny, totiž o Mistrovy peřiny. Také tento rukopis byl založen a teprve nedávno byl nalezen v karlínské Záložně na Invalidovně.


Sotva tomu budeme věřit, ale z deníků je vidět, že Kájovy cestovatelské začátky nebyly nijak slibné: jeho první delší cesta vedla do školy a to ho ještě museli vléci. Na cestě domů pak natolik zabloudil, že musel po návratu pro dlouhou absenci první třídu opakovat. Teprve později, když u čtenářů propadly jeho literární prvotiny i druhotiny, rozhoduje se Kameraman, že k tomu, aby se stal světoznámým, musí do světa. Nejprve se svého rozhodnutí polekal, ale později začal cestování studovat. Nejprve dálkově, později i večerně.

Na základě svých zkušeností pak dělí Kameraman cestování na:
- vycestování,
- mezicestování a
- přicestování

Za nejtěžší ovšem považuje etapu první - snad je to ta cesta do neznáma, pocit utajené bázně, bolest opuštění toho, co je člověku milé či dokonce vidina masového cestování v budoucnosti, jisto je, že něco pořád Mistra hnalo zpět. Kája váhá, zvedá se, váhá, usedá, váhá, usedá a váhá, aby opět povstal... Tento vnitřní boje se odehrává ovšem i na Mistrově pozadí, přesněji řečeno jeho kalhot, které ještě před cestou většinou berou za své...

Jak později připustil - ač nerad a ještě jenom pod nátlakem - ing. Zabloudil, Kájův současník, souputník a soused, Kameraman měl také jednu psychologickou zábranu. Náš titán se nebál výšek či hloubek, dokonce ani ne šířek, ale zato se bál dálek. Zabloudil dokonce vzpomíná, jak jednou Káju zavolala dálka, ale Kája ji raději s odstupem obešel. Přes všechny potíže ale Kája cestoval vcelku rád, hlavně když věděl, že se zase vrátí. Je sice pravda, že v mladších letech se vlastně jen pořád odněkud vracel, ale sám dodává, že "nikde jsem nebyl dvakráte". Ovšem při mistrově zapomnětlivosti je možné, že si nepamatoval místa kde byl, případně ani ta, kde nebyl.

Kájova první cesta do ciziny skočila v Hranici na Moravě, kdy je násilím poslán domů, když se předtím snažil Hranici překročit. Později raději používá C.a K. železnici, ale hned si stěžuje, že mu nárazy kol o koleje - a nohou o pražce - nedělají dobře. Později se zase vrací z Italie do Salcburku, rozčarován, že hranici ve vlaku zaspal. Později se snaží překročit hranici v Salzburku pěšky a je mu vysvětleno, že tamtudy hranice neprochází. Oficielně pak žádá o přeložení hranice právě tam a jako důvod už tehdy uvádí spravedlivé požadavky Slovanů o rozdělení Rakouska.

Kameraman sice uznával, že je země kulatá, ale spíše jako placka - z toho také vyplývá jeho strach z dálek: Kája se bál, že by někde na okraji spadl. Podle něho byla spodní půle naší planety neobydlená, neboť by tam lidé trpěli návaly krve do hlavy. Jak se tam ovšem udrží oceány, Kája tehdy ještě nevěděl nebo věděl-li, pověděti nechtěl. Jinak lze říci, že cestoval všemi dopravními prostředky, od velblouda přes vzducholoď až ke kolotoči (to když se na krátký čas přidal k cirkusu). Tam také údajně předváděl pravitaci, kde se totiž - na rozdíl od levitace, vznášení do výšky - vznášel do šířky, tedy také jakýsi druh cestování. Tajemství levitace se zase týká jeho kniha:"O levitaci, zapomenutém umění starých Indů", kde popisuje, jak se jí vlastně podařilo starým Indům zapomenout. Rukopis se bohužel nezachoval a někteří dokonce tvrdí, že nikdy neexistoval, především sami staří Indové.

Některé způsoby cestování však Kája odmítá jako nepraktické: válení sudů, hůl a pytel přes rameno, kočár tažený dvanácti páry koní a pražskou tramvaj. Cestu samotnou však nikdy nezavrhuje. "Cestujeme, abychom žili," říká Kameraman, a "jednou budou lidé zase nomádi". Známý Mistrův citát "K Budějicům cesta, hale že je houzká", který byl později i zhudebněn, ukazuje, že Kája vlastně tehdy předvídal už i české dálnice.




Rukopis "Pěšky z Benešova do Turnova" napsal Kája jsa ještě pln dojmů z této cesty. Dílo samo je psáno formou vedeného dialogu, jako u Platóna. Pozorný čtenář si jistě všimne, že Kameraman dokáže obohatit tuto poměrně nudnou knihu svou bohatou zkušeností. Úryvky z knihy "Rady zatoulaným", mluví nejen za Káju, ale i samy za sebe. Citujme několik Kájových rad:

- Ocitneš-li se v hlubokém lese, nezoufej. Každý les má okraj. Budeš-li se pohybovat po stále se zvětšující spirále, nemůžeš tento minout.
- Dojde-li ti na poušti voda, nečekej do příštího deště, neboť by ses také nemusel dočkati. Nejlépe je se vrátiti a dostatek vody s sebou pobrati. Jsi-li ovšem ztracen, pak je každá rada drahá. Proto lépe někdy i raději s sebou voduuž předem nositi nebo se alespoň pořádně před cestou napíti.
- Ocitneš-li se u lidožroutů, snaž se je přesvědčit, že všichni běloši jsou nechutní. Když to nepomůže, snaž se zatvrdit, zahořknout nebo alespoň zakysnout.

Později dochází u Káji k vnitřnímu boji, který vyhraje jeho druhé já - zatímco Kája cestoval, jeho duch poletoval - a místo cestopisů začíná psát přímo cestovní poezii. Co ho k tomu vedlo, se bohužel dá jen tušit, případně dokonce jen hádat. Také není jisté, které jeho básně jsou skutečně ryze cestovní a které jen v přeneseném slova smyslu. Jeho duch se totiž dokázal přenést kamkoliv, přičemž svou tělesnou schránku většinou nechával doma.

Tak se například ví, že "Cesta do Prčic" vznikla aniž by Kája někdy v Prčicích byl, i když, pravda, tam byl několikrát poslán. Sbírka je tedy spíše snem, promítaným na plátně příhod prožitých jinde či jinak. Podobně i Karel Podkoníček, jmenovaný v básni "Rozlil sis to u ní, co?" není totožný se skutečným Podkoníčkem "zez" Plzně, s nímž Kája občas chodil flámovat, ale někdo úplně jiný, čirou náhodou ale také notorický ožrala. Pokud by toto náhodou četl pan Kuželník, tak toho se to netýká vůbec a dluh, který u něj zanechal Kája s Podkoníčkem, u něj asi udělal někdo jiný.

Všimněme si také, jak Kája krásně vyjadřuje nejen svou touhu někam se přemístit, ale i zklamání, když se tam konečně dostane. Už dávno totiž pochopil, že radost z cestování je v přemisťován í samotném a nezáleží ani odkud, ani kam. Na druhé straně ale Kája uznával důležitou úlohu špeditérů, kterým vždy dával dobrou diškereci, protože nevěděl, zda se nebude brzo stěhovat jinam, případně zase zpátky.



Také směry cestování volil náš cestovatel-poeta dosti svérázně: jednou třeba jako pohyby koně (rozuměj figurky) po šachovnici. jindy jen čekal, kterým směrem poletí padající hvězda. Následující jsou tři ukázky z této knihy:

Přinesla mi jízdní řád.

Přinesla mi jízdní řád
s obinacím fáčem,
přinesla mi jízdní řád,
oči vlhké pláčem.

Prosila mi: Kájíku,
proč zas musíš jíti,
proč nemůžeš diblíku
doma posedíti.

To je ta krev tuláka,
jež mi nedá spáti,
dálka na mě huláká,
na cestu se dáti.

K pochopení básně je třeba dodat, že v té době Kameraman utrpěl zranění, když spadl s hůry na hlavu, odtud tedy ta zdánlivě nelogická spojitost s fáčem. Všimněte si také, že poslední verš je vlastně nedokončený, snad to mělo být "na cestu se dáti musím", což by se ale nerýmovalo. Genialita verše je tedy hlavně v tom, že to jen naznačuje, že v životě se vlastně nic nekončí. Zní to trochu divně od člověka, který jako první napsal konec k Schubertově Nedokončené , ale i tento konce se opět, jako u Šubrta, ztratil, takže zůstala pořád nedokončená. Z oné sbírky je báseň tato:

Pocem vojáčku.

Já sloužíval jsem v Třeboni
v kasárnách u rybníka,
kde sedával jsem na houni,
jak se lidově říká.

Když do města nás pustili
zas někdy na vycházku,
druzí se hoši spustili,
já ale na ukázku,

že nejsem na ty zlozvyky,
natruc jsem nešel píti
a odešel jsem z putyky,
chystav se zpátky jíti.

Tam ale dívku z jara květ,
tak nevinnou a čistou,
napadlo v koutě branců pět,
majíce kořist jistou.

Já ovšem v boj se postavil,
bych ubránil tu děvu,
všem jsem jim také namlátil -
v takovém jsem byl hněvu.

Řekla mi: Pocem vojáčku,
že jsi byl taký smělý,
můžeš se se mnou pomazlit,
mám k tobě pocit vřelý.

Však dobro zlem se odplácí,
já poznal jsem to záhy:
nemilou měl jsem památku
na onen večer vlahý...
Ano, jako obvykle, končí i tato Kájova cesta u lékaře, tentokrát venerologa. Zůstává mu ale vědomí, že "dobro zlem se odplácí", které, jak víme, poznamenalo celou jeho budoucí básnickou dráhu. Stále se pak musí ptát: "Zda dobrým býti mám, či mrzkým zloduchem?" a odpovídá si: "Dobro větší šanci má, dej mu též, dej mu šanci, příteli!"

Ne, nezatvrdil se Kameraman, ale od té doby už píše už jen verše nerýmované. Jen občas t.zv. polorým uklouzne Mistrovi s duše do pera a s pera na papír. Konečně Kájova dráha kulminuje tzv. veršem svévolným. V následující ukázce se ale ještě tak daleko nedobral. . .

S Ještědu dolů do Reichenberku.

Courám se s kopce dolů
a nechce se mi
tam dolů mezi lidi;
jsou zlí a sobečtí.

Ano, vy sobci
tam dole v malé obci!
Nechali jste mě dříti se
pěšky tam nahoru,
na horu,
Ještěd.

Pročpak jste neřekli mi,
že tam jde lanovka?
Proč?

V této básni, která je vlastně satirická - všimněte si, že Kája potupně nazývá Reichenberg, nyní Liberec, malou obcí - tady tne Kameraman přímo do živého. Jeho tíživé "Pročpak?", následované už přímou otázkou "Proč?" nám ukazuje Mistra, tak jak ho známe nyní: jeho oddání se snu, touhu po dialogu a konečně i zklamání.

"Nač to všechno?" zpívá Kája a ptá se: "Kdy že už konečně bude jinak, zase jinak?" A hned si také odpovídá, dokonce opět rýmem:

Až bude člověk zase nahý v ráji,
až Adam hadu krkem zakroutí,
až k ránu zajódlují kohouti,
až první květy orosí se v máji . . .
Ano, celoživotní cestování nakonec přivádí Káju neodvratně do klína múzy, kde znaven spočine a usne. A pak - svěží a odpočinutý - nabírá sil a začíná tvořit znovu. A že to byla už tvorba nejen mladicky plodná, ale i stařecky vyzrálá, o tom dnes už nepochybuje ani ten nejzatvrzelejší Kájův kritik.

(Konec)



Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku