back Autor : ©Jan Hurych
Název : TŘÍDNÍ BOJ PÁTÉ A (skoropohádka)






Král Broderik Devátý se od počátku zapsal do dějin jakožto tyran. Tak nám to řekl náš pan učitel, zvaný Kráťa. A my žáci páté A jsme se okamžitě na Broderika těšili, neboť jsme věděli, že z toho bude zase dlouhé vypravování - on tomu říkal skoropohádka - a nemusím snad ani dodávat, že to vůbec nebylo podle osnov.




Abyste mi rozuměli: díky Kráťovi a jeho povídačkám jsme měli tu naši školu celkem rádi. Její stará, téměř historická budova se mi vždycky vybaví, vzpomínám-li někdy na mé dětství. I ten její zlatou barvou natřený nápis, který kupodivu přežil všechny -izmy : "Boj se boha, miluj vlast, práci a vědu!" A vzpomenu-li na naše učitele, jako první se mi vždycky vybaví právě náš Kráťa.

Vlastně se jmenoval Kratochvíl, ale pro nás byl prostě Kráťa. Byl už dávno v penzi, ale ještě učil, aby si trochu přilepšil a asi také trochu z trucu. Na rozdíl od direktiv a instrukcí říkal totiž dětem pravdu, i když ne přímo, to pochopitelně nemohl. Uměl ji říkat chytře a vždycky to nějak zaobalil, ale my jsme mu rozuměli dobře, až moc dobře. Ovšem úřady o tomto kažení mládeže nic nevěděly; jak by ostatně mohly, od nás by se nikdo nic nedozvěděl. Což také svědčí o tom, jak hodně jsme už všichni byli od něho tou pravdou zkaženi.

Teda všichni - až na Karla Roztrhala, který byl synem místního řezníka, jehož oblibou bylo zasednout za svůj zkrvavený pult a psát udání do uličního výboru - obzvláště na ty, co k němu nechodili nakupovat. Potřebné informace, vlastně jen drby, mu nosil jeho jediný syn Karel, co s námi chodil do třídy. Z těch jeho zpráv o Kráťovi ale nebyl starý Roztrhal nijak moudrý a i když učitele podezříval, přece jen si ho nedovolil udat, neboť nevěděl, jak to vše dát dohromady: pro něj to nemělo hlavu ani patu. Navíc si Franta Prášek, největší grázl ze třídy, jednou všiml, že si Karlík píše pod lavicí jakési záznamy - tak mu je sebral a my jsme se pak s potěšením dívali, jak je o přestávce na školním dvoře spálil.

Ale vraťme se raději zpět k naší historce. Broderik, jak prohlásil Kráťa, byl král Posírie, tedy země Posírů - to prý byl takový národ ustrašenců, který málem zmizel z historie. Ovšem žádný člověk se tyranem nenarodí, tím se musí teprve stát a k tomu musí mít pochopitelně předpoklady - každý to dělat nemůže, že ano, na to musí být žaludek.
" To nejde , aby si člověk řekl: tak a budu králem tyranem," prohlásil Kráťa.Za prvé musíte být samozřejmě králem, jenomže Broderik nejprve ani tím králem nebyl. To přišlo až později, když otrávil svého staršího bratra a pak dal hned regenta, kterého mu ustanovil zemský sněm, popravit za vlastizradu. "

A zatímco jiní v jeho věku ještě pořád trhali mouchám křidélka nebo zapalovali kočkám ocas, politý smolou, Broderik se už zapisoval do historie. Hrůzostrašné historky o jeho činech se nesly královstvím. Svého učitele slohové posírštiny prý nechal na místě za trest sníst všech sedm dílů posírské učebnice pravopisu. Ubohý kantor jich strávil jen šest, tím sedmým se zalkl, takže se chudák ani nedostal k nepravidelným slovesům, ač to byla jeho nejoblíbenější část. " Já vím, co si teď žáci myslíte!" zahrozil Kráťa prstem, což vyvolalo v třídě bouřlivý smích.

Své ministry pak nechal král Broderik uvařit v oleji a později došlo i na šlechtu a drobný lid. Hledáním důvodů se ovšem nezdržoval, ty vymýšlel, až když diktoval historii svého panování převorovi Anselmovi z kláštera na řece Drahotě. A Anselm pilně zapisoval, věda, že kdyby to nezapsal on, zapisoval by to někdo jiný a hned první zápis by byl , o jeho - tedy Anselmově - exekuci.

A tak se králova sláva či spíše strach z něho šířil po celé zemi a donesl se až do ciziny. Pak vyzval sousední krále, aby ho kopírovali a ty, co to neučinili, vojskem porazil a za živa usmažil. Ovšem samotné popravy už krále také nebavily, hledal tedy inspiraci v knihách. Začetl se do "Čachtické bílé paní", přelouskal "Paměti kata Mydláře" i Schillerova "Dona Carlose". Ale jeho nejoblíbenější četbou zůstaly přece jen seznamy popravených Posírů. Ani staré způsoby mučení mu už nestačily; založil při starodávné posírské universitě Fakultu katologie a hned se jmenoval děkanem. A když se vedoucímu Katedry pokročilých mučení, profesorovi Omnibusovi podařilo vylepšit "šroubový drtič končetin horních i dolních", král měl z toho takovou radost, že mu hned sám nasadil palečnice a vlastnoručně mu ukroutil oba palce.

Ale ani to mu nestačilo. Zavedl tak zvané sedmileté exekuční plány a kontroloval přísně jejich plnění. Pod heslem "Mučit se, mučit se, mučit se!" se snažil zmobilizovat celý národ. Chtěl, aby se lidé i tak nějak sami zapojovali do mučících procesů. Těm nejdůvěryhodnějším dokonce nařídil, aby mu donášeli na druhé a tím pomohli plnit a překračovat exekuční plány.

Výsledek se po čase dostavil, ale nebylo to přesně to, co chtěl. Nejlépe to bylo vidět, když na celostátní svátek Morany lidé vynášeli v průvodech Smrtku a nesli předem schválené transparenty s nápisy jako třeba "Královská mučírna - náš vzor!" anebo "S královským popravčím na věčné časy!" Ukázalo se totiž, že se pochodů rok co rok zúčastnilo méně a méně lidí. Ne že by nechtěli, ale jelikož exekuční plány byly tak dobře plněny a dokonce překračovány, lidí ubývalo a noví se tak rychle nerodili - nikdo nechtěl ubohá nebožátka přivést do takového světa. Na rozdíl od exekucí také vázla přidružená výroba a nedostatek rakví vážně narušoval organizování sdružených kolektivních pohřbů. Také náhrobních kamenů byl stále nedostatek, i když kameníci tesali přesčas. Lidí na polích ubývalo a přestože král vyhnal do polí žactvo školou povinné - anebo snad právě proto - královstvím se šířil hladomor a z nedostatku obětí začalo pokulhávat i plnění plánu poprav.


To už se ovšem nedalo ututlat ani před králem a ten se hrozně rozčilil: "Ti ulejváci mi tady budou umírat přirozenou smrtí a já nemám dost lidí ani na exekuce!" A protože nic lepšího neznal, nařídil zase popravit všechny své ministry. To mu ovšem nijak nepomohlo a plán se pořád neplnil. Obrátil se tedy na své učence a študované lidi. Těch už ale také moc nezůstalo a ti, co zbyli se zahrabali do svých disertací a už je nikdo nenašel. A jak je tak hledali po fakultách, našli tam i stařičkého pedela - to je takový ten universitní sluha - co tam zrovna občas zametal a předvedli ho ke královi. Ten uvítal, že jde o zástupce pracující třídy a hned ho jmenoval vedoucím plánovacího úřadu a ještě státním radou a poradou. Ale nový rada-pedel si s tím sám nevěděl rady, tož se obrátil se svým problémem na svou chytrou dceru Kateřinu. "Řekni královi, ať se zeptá kartářky," pravila Kateřina a tak i se stalo.

Kartářství už v té době bylo velmi dobré zaměstnání, skoro tak dobré jako dělat dvorního šaška. Hádat z karet osud je totiž hrozně lehké, neboť když to nevyjde, můžete za to vinit jenom osud a ten se nedá ani opravit, ani popravit. Baba kartářka se sice ukázala chtivá peněz, ale těch měl král dost a tak jí bohatě zaplatil a baba mu poradila: zaviňuje to prý stoletá kletba na jeho rodu a to kouzlo se dá zlomit pouze tak, že se musí do měsíce oženit. Ale že si má vzít jen tu, která ho bude opravdu upřímně milovat, jinak se kouzlo ještě víc utvrdí!

A král byl rád, že mu konečně někdo poradil a hned nařídil, ať mu tu nevěstu seženou, i kdyby měli použít všech mučidel, co jich království má v provozu i ve skladech. A hned povýšil Plusminusa - tak se jmenoval onen otec chytré Kateřiny - na státního kancléře a pověřil ho výběrem nevěsty. I nechali vybubnovat po celém království, aby se všechny kandidátky, ať už panny, vdovy či osoby rozvedené, přihlásily u vrátného na královském hradě.

I objevily se pod hradem dlouhé řady čekatelek, neboť vězte, že král byl, je a bude vždycky dobrá partie, tyran či netyran. Byly tam i takové, které by se vdaly třeba i za hrobníka, protože to bylo zaměstnání jisté a dobře placené. Jiné tam zase přišly jen proto, aby se jejich děti dostaly na vysokou školu a jedna paní si dokonce omylem myslela, že je to fronta na maso. Mladých děvčat se přihlásilo málo, většinou jen staré panny a to ještě ty nejošklivější, které by si nevzal dokonce ani sám kat.

I oznámili jim, že nevěsta musí krále upřímně milovat - co jim ale předem neřekli, bylo to, jak budou tu nevěstu vybírat. Aby totiž bylo jasné, že dotyčná nevěsta-kandidátka opravdu krále miluje, měla být každá z nich podrobena zvláštnímu mučení. Ta, která to mučení vydrží, rozhodl král, jen ta má Moje Veličenstvo opravdu upřímně ráda. "Takový to byl hlupák," dodal Kráťa a my se tomu zase všichni srdečně zasmáli.

Pochopitelně žádná z těch žen to rafinované mučení nevydržela a tak je denně královští mušketýři odváděli z mučírny hned na popraviště: tuhle na čtvrcení, jinou na pranýř, některé upálit a jiné zase trhat koňmi. Ale čas utíkal, blížil se konec měsíce a nevěsta nikde. I nechal si král znovu zavolat kancléře, a řekl, že ho za to činí osobně zodpovědným a zítra že mu musí přivést tu nevěstu, jinak že jistě ví, co ho čeká. Chudák starý Plusminus ovšem dobře věděl, co ho čeká, jenže kde najít nevěstu, která by takového krále opravdu milovala? Teda kromě přestárlých členek t.zv. Královské strany starých panen, ale o ty král vůbec nestál. I smutně odešel domů, složil svou prošedivělou hlavu do dlaní, zavzpomínal na zlaté časy, když byl ještě pedelem a rozplakal se. Už už se viděl celý vpletený do kola - jen škorně mu koukaly - a naříkal a tak pořád dokola.

A v té chvíli mu někdo položil ruku na rameno - byla to jeho milovaná dcera Kateřina - a pravila... "No ale že zrovna zazvonilo, dokončíme to zítra," přestal Kráťa, jako obvykle v nejlepším. Byli jsme sice napjati jak struna a hlavně zvědaví, jak se z toho všeho Kráťa vyplete, hlavně teda toho Plusminusa z toho jeho kola, ale co se dalo dělat, museli jsme čekat!


Na druhý den přišel náš Kráťa do třídy a povídá: "Tak co, děti, co mu asi ta jeho dcera řekla?" Hádali jsme leccos, ale nakonec jsme se shodli, že to, že krále už od malička milovala. Teda ne, že by ho obdivovala proto, že byl takový kruťas, právě naopak, ona ho milovala a chtěla z něho udělat dobráka. "Ale dítě", zhrozil se Plusminus, "vždyť my jsme zapomněli na to mučení - jakpak ty to holka proboha vydržíš?" "Nevydržím, tatínku a ani nemusím," odvětila chytrá dcera. "Řekneš prostě panu králi, ať si radši znovu zajde za tou kartářkou a zeptá se jí, jak že se ta pravá nevěsta správně pozná."

Dříve poděšený, nyní spíše potěšený otec zakroutil hlavou, ale šel. No a to už jistě také uhodnete, že kartářka králi z karet vyluštila datum narození jeho nevěsty a náhodou to byl zrovna ten den, kdy se narodila chytrá Kateřina. A byla slavná svatba a z krále se po čase skutečně stal dobrák a když mu někdo (většinou ale jen cizinci) chtěl připomenout jeho kruťáckou minulost, vždycky říkal :"Ale lidičky, vždyť to už je tak dávno... já si nic nepamatuju... ale mluvme radši o něčem hezkém... "

A bylo na něm vidět, že mu ta dobrota svědčí. A lidé z Posírie byli také šťastni, neboť věděli, že už nevymřou a říkali: " Jo, kdepak naše Katka, ta i z kata udělá dobráka!" A také kartářka byla šťastná, protože to totiž nebyl nikdo jiný, než sama přestrojená paní Plusminusová, její matka a sama to všecko se svou dcerou vymyslela. Starému Plusminusovi o tom všem ovšem nic nepověděly, protože takové věci se přece mužským neříkají, že ano.


V té chvíli se otevřely dveře a vešel náš ředitel, kterému jsme říkali Píďa a za ním starý Roztrhal, kterému jsme neříkali nijak, jenom 'řezník'. Postavili se oba u tabule a Píďa hned spustil: " Tak děti, tady vám přivádím otce jednoho našeho žáka, který mě informoval, že vám tu učitel Kratochvíl říká protistátní řeči. Ale my už mu ukážeme, kdo v tomhle státě vládne, my s ním zatočíme. Potřebujeme ale dobrovolníky, co nám to všecko dosvědčí."

Čekal dlouho, ale nikdo se nepřihlásil. "No tak co třeba ty, Dobráčku?" zeptal se největšího šprťáka třídy. "Co vám tady říkal protistátního?"
"Prosím on proti státnímu nic neříkal," prohlásil s nevinným pohledem Tonda Dobráček.
"Nech si ty vtipy, ty lumpe!" rozčilil se Píďa, a zkoušel to jinde. "No tak třeba ty, Haničko - copak vám to učitel říkal o hlavě našeho státu?" vyštěkl na naši spolužačku Konipáskovou, o které se všeobecně vědělo, že co neví, to neřekne. "Prosím, on... on o žádné hlavě nemluvil, jen o princezně Kateřince," vypovídala Hanka celkem po pravdě, i když poněkud nepřesně.

Vida, že Píďa ztrácí půdu pod nohama, řezník Roztrhal se vmísil do vyšetřování. Obrátil se na svého syna a vítězně prohodil: "No tak to řekni ty, Karlíku, no neboj se, jen to řekni! Vstaň a pověz nám tady, jakou tady váš učitel vedl štvavou propagandu!"

Karlík se poslušně postavil v lavici, ale kupodivu ne už tak poslušně vyhrkl: "Nic tady nevedl! A já se ti už na to tvoje pitomý udávání vykašlu!" A aby to také potvrdil, hned si zase sedl a založil si ruce na prsou, tak jak to viděl dělat ve filmu o Janu Roháči z Dubé.

A pak se to stalo: Jenda Nedbalých - do kterého by to teda nikdo nikdy vůbec neřekl - vám najednou vstal a začal zničehonic tleskat. A také my ostatní jsme jeden po druhém vstávali a také jsme tleskali; jednak Karlíkovi, že se ozval a jednak asi proto, že už jsme se nechtěli pořád jenom blbě bát nějakých udavačů ...



Ulož tuto stránku     Vytiskni tuto stránku