![]() |
Dnes posedla mě velká touha asi.
Já uviděl jsem cestu - posla spásy a ještě dříve, než se rozední chtěl bych s ní dojít na mez poslední. Hned za ruku mne uchopila, milá, a lákavě mě vtiskla k svému boku, jak naděje jež jediná mi zbyla. Já sotva jejímu jsem stačil kroku! Hnala mě vpřed, jak špatné svědomí, klikatá, úzká, blátem přioděná, rychlá jak únik ze zdí Sodomy, svůdná, ach, jako nejkrásnější žena. My míjeli jsme tiché horské tůně, zákoutí u řeky, červených třešní sady a města s komíny i salaše i hrady a studánku, ukrytou v lesa lůně. Já viděl to a dech se touhou dusil, však ještě rychleji jsem jíti musil. Stále mne hnala šíleným tím chvatem, krok přede mnou a s rozevlátým šatem. Kolikrát chtěl jsem zastavit ten let! Zalehnout do trávy, pod hlavu ruce složit, pohlédnout do mraků, nejhezčí sen svůj prožít a zapomenout na ostatní svět . . . Cosi mě hnalo, ano, tak to je, však co to bylo, těžko povědět. Já nebyl voják, jdoucí do boje, ani ne nadšenec, co objevuje svět. Však žádná přestávka. Jen stále rychleji mě žene děsná cesta v neznámý svůj cíl, až unaven jsem klesl kdesi v aleji a obličej jsem v dlaně ponořil. Tu zastavila se a těžkou svojí rukou mne uhodila přímo do tváře. A dál mne táhla noční bouří krutou - svatební nocí smrti s hrobařem. Vlevo se mihly nebetyčné skály. Já vyskočil jsem na mez, smrti blíž, však stejně zas mě její ruce stáhly. Odkudsi do noci čněl černý kříž. Pak zastavila naposled svůj chvat a poprvé se její ústa sklání: "Zde končí všechno lidské putování. Jen kříž tu bude, blázne, věčně stát!" |