![]() |
Když jsem se s Tebou loučil oné noci, já bál jsem se, že víc tě nespatřím, že nebudu mít nad bolestí moci a ztratím to, co bylo mi kdys vším, však v srdci budu mít jak v památníku rudém navěky ukryt smutných retů nach, ač vzdáleni, že stále spolu půjdem' a každé noci uvidím Tě v snách. A naše láska, prosluněné nebe, přes deště nesnází a hromy špatných nálad pak navždy spojí mne a spojí tebe a zase budeš z mojí ruky hádat, co dobré čeká mě, co dá nám týden příští, kam spolu půjdem', až zas jaro bude, zda moje láska ze srdce mi prýští či klamu-li tě někdy - nebo všude . . . A já pak budu počítat tvé vlasy, až zase položíš mi hlavu na kabát a konejšit tě budu, že teď jenom má jsi, že už jsi velká, že se nesmíš bát; že šťastnou zase uvidím tě plakat a dovolíš mi slíbat tvoje slzy, až noční stín nás večer bude lákat a ráno loučit budeš se: "Přijď brzy!" Co všecko namlouval jsem si v té chvíli, když naposledy jsme si v oči pohleděli! Teď už vím, cos' mi říci neuměla: že jsi tu naši lásku někde zapomněla. |