![]() |
Mně připomíná bílý, něžný květ, na němž lpí v kapkách chladná ranní rosa, kterou si ještě slunce nesebralo zpět, či jako lesní víla, která chodí bosa, jak bílá ovečka, již pastýř opustil a vydána je vlku na pospas, jak naše dětství, plné šťastných chvil, jež žije kdesi rozpustilé, nezkušené v nás. Ten její milý ostych, víček klopení, zarudlá tvář, ten čistý úsměv dětí, v němž tušíš první ženy zrození, ta naivní veselost, která ji plně světí, to vše mi připomíná jarní přírodu, jež oslavuje svoje zmrtvýchvstání. Mládí a krása jdou tu spolu v průvodu a naše oči s obdivem se sklání . . . |