back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (4. Smrt)





Starý vtip tvrdí, že všichni sice chtějí do nebe, ale nikdo pro to nechce umřít. Vtip nevtip, smrt je prostě některými lidmi považována za konec, jinými jen za začátek něčeho jiného. Čeho, to vlastně nevíme, nikdo se odtamtud nevrátil a ti, co tvrdí, že ano, ti si to zřejmě jen namlouvají . . .

4. SMRT.

I když je smrt přirozený, dokonce vlastně zcela zákonný úkaz, nějak se s tím neumíme smířit. Nejen proto, že smrt je často i hodně bolestivá, ale hlavně proto, že nevíme, co bude pak. Ano, i když bychom se zase převtělili nebo se skutečně dostali jako duše do nějaké nirvány, pak už to vlastně nikdy nebudeme my - jedna část našeho života smrtí rozhodně končí. Někteří se pořád ještě bojí věčného pekla - ale proč, vždyť říkají, že Bůh je nejvýše milosrdný? A naše "hříchy" mu rozhodně nestojí za to, aby se pak perverzně těšil z pachu spáleného masa. Jiní se bojí toho, že už pak bude jen ono věčné nic, protože ani my pak už nebudeme.

Ne, opravdu nevíme, co bude dál, nevěděli to ani staří mudrci, nevěděl to ani Hamlet. Staří Římané říkali že "smrt je podobná spánku". Nu není to to samé: ze spánku lze totiž procitnout, pokud teda - jako někteří šťastlivci - neumřeme přímo ve spánku. Ono opravdu nemá smysl něco ke smrti přirovnávat, ta analogie bude vždycky nutně pokulhávat, smrt je prostě unikátní jev.

Jistě to bylo právě pomyšlení na smrt, které přimělo naše pra-pra-předky přemýšlet, zda přece jenom neexistuje posmrtný život. A proč ne, když to někomu pomůže od strachu ze smrti, ale co si budeme povídat, je to vlastně jen iluze, protože jisté to jaksi pořád ještě není. Denně před našima očima umírají - rozuměj přestanou existovat - zvířata i věci. Tak proč ne i lidi?

Kromě toho, že je smrt nepochybně jakási nutnost, je v ní i jistá logika: staří lidé prostě musejí uvolnit cestu mladým, zdravým, pracovně schopným a hlavně plodným, aby život celku mohl pokračovat a obnovovat se. Dovedete si představit ty armády starých zombíků, kdyby nikdo neumíral? Kdo by je živil a co by to asi pro ně bylo za život?

S posmrtným životem ovšem přišli na svět i bozi: někdo to tam nahoře musí přece plánovat, řídit a udržovat. Ovšem není to zadarmo: bozi většinou vyžadují, abychom je poslouchali a nehřešili. Proč to vyžadují, když by to ve své všemocnosti klidně mohli zařídit tak, abychom hřešit ani nemohli, to nevíme - to je prostě u Boha. Nu ale abych citoval heslo cizinecké legie: Nejsme tu proto, abychom se ptali proč, ale abychom mašírovali a umírali . Není teda divu, že stejně jako ta legie, ani to náboženství už moc nefunguje. Nebýt toho strachu ze smrti, dávno už by také asi zmizelo . . .



Nikdo se netěší na vlastní smrt, ani vrazi ne. To je ovšem také jeden z nepopíratelných fakt: sebevraždy jsou většinou jen akty zoufalství a vlastně nikdy nejsou řešením, ale jen obyčejným únikem. Co je ale možné, je smířit se smrtí, když si uvědomíme její nevyhnutelnost. Náš den jednou přijde a to buď dříve nebo později. Už staří stoikové říkali, že život je jako kniha: nejde o to, kolik má stránek, ale jak je dobrá. Smrt je ovšem také vrchol demokracie, bere každého: bohatého i chudého, dobráka i lumpa. Není divu, že si lidé vybájili jiný, posmrtný svět, který bude lepší, než ten náš. Snad proto, že si asi neumí představit, že i ten náš dnešní život může být podstatně lepší, jen opravdu chtít. Nebo je to také jen taková iluze?

Kdysi jsem vymyslel jednu metodu, jak se přestat trápit s mými "problémy". Představuji si totiž, že zítra touto dobou zemřu. A pět minut předtím si vybavuji, jaké směšné priority jsem měl včera, tedy dnes, zrovna teď. A příjde mi to je to najednou tak malicherné, že se začnu chechtat a přitom si uvědomím, že ještě není zítra, ale že JE dnes! A je mi hned lépe. Ta metoda zřejmě pracuje u většiny lidí, protože jsem se později dočetl, že jeden kalifornský psychiatr na ní vydělává docela slušné peníze.

Jak vidíte, i špatné věci se dají využít k jistému dobru. Nu a pak jsou tu pochopitelně ještě ti blahoslavení chudí duchem, protože kde nic není, ani smrt nebere.