back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (1. Pravda)





Lidé často říkají "je to pravda" nebo "je přece jen jedna pravda" anebo dokonce "Pravda vítězí!". Ovšem málokdo by asi souhlasil s tvrzením "každý má svou pravdu". U některých soudů na západě musí dokonce svědek přísahat, že řekne "jenom pravdu, celou pravdu a nic než pravdu". Jenže co je ale vlastně ta pravda?

1. PRAVDA

Pravda je především abstraktní pojem , tj. není to předmět ani živočich a ze všech abstrakt patrně to neabstraktnější. Jako takový se nedá měřit absolutně, ale jen porovnávat. Proti pravdě je taková láska daleko konkrétnější: člověk ji může nějak pociťovat, podobně jako bolest. Proč jsme si vlastně pojem "pravda" vytvořili? Ano říkám vytvořili, protože nikdo se s pravdou nenarodí, ten termín přišel až s lidstvem.

Ano, pojem "pravdy" jsme si vytvořili, když jsme začali komunikovat. Jistě, už předtím potřeboval neandertálec vědět, zda je opravdu to zvíře, které udeřil kamenem, mrtvé nebo ne, ale pokud to nemusel někomu sdělit, bylo vnějšímu světu také celkem jedno, co si myslí. A protože s řečí přišla i lež, pravý opak pravdy, museli ti druzí vědět, zda to, co říká, odpovídá skutečnosti nebo ne. Chlubil-li se například, že zabil pět antilop, jistě je chtěli i vidět. Pokud je nemohl ukázat,vznikly pochybnosti, zda to, co říká je vůbec "pravda".

Ovšem neandrtálci to pořád měli lehčí než my. Jakmile se situace začala komplikovat, začalo se i slovo "pravda" používat všude možně, obzvláště, když se tím zakrývala lež. Je to totiž slovo mocné, takže dnes už se jím ohání každý, kdo chce někoho o něčem přesvědčit. A jde mu to snadno, právě proto, že lidé potřebují být stále o něčem ujišťováni, tj. chtějí vědět "pravdu" . Jak říkají novináři "veřejnost má právo znát pravdu" - no já to v ústavě naší republiky nenašel, ale proč ne, soudě podle novin, veřejnost má zřejmě ještě větší "právo na lež" :-). Největší virtuózové pravdy jsou ovšem politici: ne nadarmo se říká, že ti řeknou pravdu jen když se zmýlí :-)



Ale tady musíme začít od začátku. Pravda je jako taková jen prázdný pojem - pravda bez konkretizace není nic, Pravda například je, že Venuše je satelit Slunce, ale pravda také je, že dědeček zlobí babičku :-). To jsou ale dvě neporovnatelné pravdy a tak nelze říci, která je větší "pravdou" a která ne . Pokud teda nespecifikujeme, slovo pravda je jen slovo, dávám ho tedy zde do uvozovek. Na druhé straně slovo pravdivý už význam má , protože se vztahuje k určitému prohlášení, ději nebo charakteristice konkrétního a jednotlivého případu.

Co teda myslíme, když o něčem řekneme, že je to pravdivé? Že se to shoduje s fakty? Ale co když tani a "fakta" nejsou pravdivá? :-) Kdo nám je dodal, kdo je zkontroloval? Přesto jsme tu asi nejblíže, protože jiné definice, jako "většina lidí se na tom shoduje" anebo "autority to dosvědčují" jsou jen úhybové manévry. Jsou fakta, která něco podporují a jiná, která to popírají. Například bez vody nemůžeme žít, ale ve vodě také mohou být bakterie, které zabíjí. Takže věta "voda je zdravá" je zároveň pravdivá i nepravdivá, čili neúplná a tudíž klamná. Citáty vůbec jsou nespolehlivé a nedělejme si iluze: většina politiků říká jen ta fakta, co podporují jejich názor. Potkal jsem také i hodně opravdových odborníků, kteří se přesto nestyděli zatajit to, co se jim nehodilo do krámu. Oni nelhali, ale celou pravdu také neříkali :-).

Ale řekněme, že opravdu zjistíme, že jisté prohlášení je pravdivé. Co ale s tím? Některá mají použití jasná: tak například "ryby žijí jen ve vodě" znamená, že musíme do akvária nalít vodu, aby rybičky nepošly. Horší je, když se snažíme využít opaku prohlášení - jak vlastně uděláme negaci? Tvrzení "ryby žijí jen ve vodě" totiž není jasné: většinou si ho v duchu doplníme na "všechny ryby žijí jen ve vodě" a pak jediná správná negace je "všechny ryby nežijí jen ve vodě" což ovšem už může, ale také nemusí být pravda.

Ještě složitější je, když máme dvě tvrzení a dáváme je dohromady, abychom udělali závěr. Tak například "venku pršelo" a "zmokl jsem". Vezmeme-li tzv. matematickou logiku, prohlášení může být jen "pravdivé" (true) nebo "nepravdivé" (false), všem to je jen pro tzv. dvouhodnotovou logiku. Oni se sice snažili vypracovat i vícehodnotovou logiku (tři možnosti: true, maybe, false) kde je ještě třetí hodnota, tzv. "možná", ale to nám tu nesedí: je to opak pravdy nebo lži? Tuto logiku tedy raději necháme diplomatům - krásně to řekl Taleyrand: "Když diplomat řekne ano, tak myslí možná, když řekne možná, tak myslí ne a když řekne ne, tak to není diplomat". To ovšem už není filozofie, ale politika.



Ale ani s tou dvouhodnotovou logikou to není vše snadné. Tak např. spojovací funkce AND (naše A) neodpovídá hovorovému českému "a", protože vyžaduje, aby obě části tvrzení platily současně - tak například "najedl se a šel si sednout ven" jsou dva nesoučasné děje, časově spojené, ale logicky ne. Podobně funkce OR (naše NEBO) je pravdivá, když platí P (tj. je-li P pravdivé), nebo Q nebo i obě! České "nebo" je ovšem vylučovací, tam obě nepaltí. Např. když řeknu "dám ti stokorunu od cesty nebo si tam skočím sám", tak rozhodně nehodlám udělat obojí :-). Pro takové nebo má logika zase jinou funkci, tzv. výjimečné, EXCLUSIVE OR Ale z toho si nic nedělejme, Angličané i jiné národy s tím mají stejné problémy.

Ještě složitější je to v podmíněném tvrzení. Tak například slib synovi: "budeš-li mít samé jedničky, dostaneš kolo". První tři případy jsou jasné:
a) syn neměl samé jedničky, nedostal kolo (odpovídá podmínce, tedy je to true)
b) měl samé jedničky, dostal kolo (odpovídá podmínce, tedy true)
c) měl samé jedničky ale nedostal kolo (jasně nesprávné, otec nesplnil slib, tedy false)
ale případ d) tj. syn neměl samé jedničky a přesto dostal kolo, se nám zdá jasně nesprávný a přesto matematická logika říká, že je správný - protože otec přece neřekl, co udělá, když syn nebude mít samé jedničky (on řekl jen, co udělá, když je mít bude). Nevěříte? Nuže naše počítače už s tím takhle pracují desítky let, a zatím si nikdo nestěžoval :-)

Pochopitelně matematická logika nám vše nevyřeší, jen nám řekne - máme-li několik tvrzení pravdivých či nepravdivých - zda bude pravdivá či nepravdivá i jejich kombinace. Řekli bychom, že tohle už vlastně se skutečnou pravdou nemá moc společného. Proč ne? Protože většina těch tvrzení je vázána na vedlejší fakta, např. na společný čas, kdy platí všechny dané podmínky, a na prostředí, pro které to jen platí. A to nemluvím o tom, že mnohá fakta jsou vyloženě subjektivní: zatímco louže je pro nás "malá", pro mouchu je "obrovsky velká", zvláště když neumí dobře plavat :-).



A jak je to s tím tvrzením, že každý má svou pravdu oproti tvrzení pravda je jen jedna? Obojí je rozhodně nesprávné, protože celou situaci nejen bagatelizuje, ale zároveň i zkresluje. Jistě, každý má svůj názor, tj. jak on si myslí, že se věc stala či jak se jemu jeví, ale to ještě není žádná celá, zaručená "pravda". Na druhé straně neexistuje ani tzv. "čistá pravda". Vezměme si příklad: dva svědci popisují auto zlodějů. Jeden řekne, že auto bylo modré, druhý že bylo veliké a do tmavomodra. Nemluvě už o tom, že viděli auto jen zběžně, mohou se tedy mýlit oba. Na druhé straně, uvede-li třetí poznávací značku auta (správnou, pochopitelně), má jistě větší "pravdu" než ti druzí dva, ale vlastně jen "přesnější". Ale to už odbočujeme do oboru práv, kde je definice "pravdy" přesně určená, jinak by se nemohl vynést rozsudek. To ovšem také nemá s filozofií nic společného, to jsou jen předem stanovené regule.

Takže jaký uděláme závěr? Nechme druhé mluvit o jejich či "absolutní pravdě", ale buďme opatrní - tam, kde můžeme, si raději ověřme pravdivost jejich tvrzení my sami. Nebude to jistě celá "pravda", ale pomůže nám to udělat si vlastní názor, který je vždy cennější než ten koupený odjinud.