back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (8. Staré Řecko znalo všecko)





Filozofie se rodila pomalu - a i když je těžké říci, kde a kdy se lidé začali prvně zaobírat filozofií, staré Řecko je rozhodně tím nejlepším kandidátem. Nebylo to jen pro jejich rozmanitost myšlení a směrů, ale hlavně proto, že vymyslili i filozofické školy. Nejprve se sedělo jen tak na kamenech kolem nějakého moudrého muže, později už to měli pohodlnější. Teda nejenže měli něco lepšího na sezení :-), ale každá ta škola vyvíjela myšlenky svého učitele a propagovala je dál. A hlavně zde byla řečnická klání mezi různými filozofy, něco, co se dnes bohužel nahrazuje spíše útokem v tisku, cirkusovou exhibicí v parlamentu nebo zažalováním u soudu :-).

8. STARÉ ŘECKO ZNALO VŠECKO.

Takhle nám to zrýmoval náš profesor na gymplu a vlastně měl pravdu: ono totiž zase těch filozofických směrů ani tak moc být nemůže a tak už od počátku vidíme, že hlavních směrů bylo jen několik a v daném proudu pak už jen plavaly různé odnože, které se od sebe lišily tak, jako se liší různé zmrzliny: umělým barvivem a ještě umělejší příchutí.

Tak se stalo, že si dnes pamatujeme jen ty hlavní, solidní filozofie a i když třeba pro stoiky citujeme několik filozofů, jádro zůstávalo stejné - vyvíjela se jen ta část, co odpovídala pokroku doby. Také křesťanství přejalo leccos od stoiků, aniž si toho bylo vědomo. Už středověk jakož i později novověk vydával určité směry nestydatě za své, případně je zcela zdeformoval (např. nacisté filozofii Nietcheho). Naštěstí si ještě pořád můžeme najít, co vlastně ti originální řečtí filozofové skutečně říkali a učili.

Bylo toho dost a v mnohém se jim můžeme poklonit, i když leccos už dnes nemůžeme dobře použít. Tak například navzdory tomu, že si Řecko říkalo demokracie, měli tam i otroky. Nicméně každá doba má něco, my zase máme vládu nátlakových skupin a také tomu říkáme tomu demokracie.

Ale k věci. Už Řekové dělili filozofii na ontologii (věda o existenci), epistemologii (věda o vědomostech) a etiku (věda o morálce a společenském chování). A ano, znali i metafyziku, tedy vědu o tom, jak jsou v té filozofii věci organizované a jak vlastně fungují. Celý název (metafyzika) vznikl vlastně tak, že Aristoteles, když psal knihy o filozofii, narazil na něco, pro co ještě neměl název. A protože to zařadil až za svou "Fyziku", tedy nauku o věcech hmotných, dal tomu název "meta ta fyzika" (až za fyzikou), což vlastně značilo víceméně jen pořadí, nikoliv obsah. Teprve později se to ujalo jako název vědy, která více méně dává přehled, jak se věci mají. Nu a dnes si to lidé pletou s esoterikou nebo i s něčím nadpřirozeným.

Řekové také vynalezli dedukční logiku, kde dokázali z určitých fakt vydedukovat, tj. odvodit, fakta nová. To jim pomohlo určit, zda určitá tvrzení vůbec platí, ať už všeobecně nebo jen pro některé případy. Úvaha, že když všichni lidé jsou smrtelní a Aristoteles je člověk - a že tedy i Aristoteles je smrtelný - byla vlastně už první vědecká úvaha.

Antika dala světu také pojem krásy, nejen tělesné, ale i duševní; říkali tomu kalokagathia, něco jako české "ve zdravém těle zdravý duch" a proto hodně sportovali. To oni také rozdělili divadlo na komedii a tragédii, i když popravdě řečeno, každý životní příběh je vlastně jenom tragikomedie. A zatímco východní filozofie se vyžívala v duchovních cvičeních, tj. meditaci a rozjímání, položili Řekové základy západní filozofii, filozofii rozumu. Středověk ovšem svou náboženskou mystikou zasadil rozumnému uvažování velkou ránu, ale tím, že křesťanství přijalo Aristotela za svého, umožnilo tak nechtěně i přechod k osvícenství, to když už ten Aristoteles nevyhovoval, hlavně ne v astronomii.

Málokdo si dnes uvědomuje, že slavný Pythagoras byl nejen matematik, ale také filozof, který říkal, že podstatou světa je vlastně číslo (někteří matematici si to myslí dodnes :-). Jakkoliv to byl pohled poněkud úzce vymezený (a do jisté míry i omezený) , byla to i jistá cesta k základům vědy, totiž k abstrakci a zároveň to umožňovalo přesné srovnávání věcí a jejich vlastností. Matematika byla tehdy jakási kostra, na které pak bylo vše upevněno. Není divu, že se osvícenství k matematice přimknulo, když náboženství jako takové nemohlo poskytnout lidem pravé vysvětlení, ale jen dogmata. A není náhodou, že první osvícenec a racionální filozof Descartes by také velký matematik.

Řek Zeno zase vymýšlel paradoxy (např. letícího šípu, který je vlastně v každém nepatrném okamžiku zabírá jen jisté místo a tudíž se vlastně nepohybuje), snad jen aby nám ukázal, že naše chápání je problematické a existuje rozpor mezi tím, co naše smysly vidí a jak si to vysvětlujeme.

V příštích kapitolách si probereme něco z řecké filozofie. Řekneme si také, co to říká i nám, protože v podstatě se dnešní člověk, neuspokojený moderní filozofií, snaží hledat smysl života právě ve staré filozofii, případně si to jen zjednoduší a hledá ho v náboženství. Ano, pochopitelně nejde o to jen hledat - otázkou je, kdy podle toho začneme také i žít . . .