back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (12. Aristoteles včera a dnes)





Sokrates a Platón byli sice významní filozofové, ale celou antiku i středověk je zastiňovalo dílo Platónova žáka, Aristotela. Studoval v athénské Akademii, kde pak zůstal jako učitel až do Platónovy smrti. Později se stal učitelem Alexandra Velikého, ale pak se zase vrátil do Athén a založil tam svou školu, zvanou Lyceum. Většinu svých děl napsal právě tam (od roku 335 až 323 před Kristem) . Na rozdíl od svých předchůdců byl ale více praktik. To mu umožnilo zvednout řadu dosavadních disciplin na opravdu vědeckou úroveň, protože jeho názory byly podloženy skutečným pozorováním a logikou. Ve středověku si ho přivlastnila katolická církev a vůbec jí nevadilo, že ani nebyl křesťanem :-). Trvalo to ale až do sedmnáctého století, než se zjistilo, kde se všude mýlil a tak začala velká vzpoura proti školastikům, dnes nazývaná "osvícenstvím".
12. ARISTOTELES VČERA A DNES.

Aristoteles byl vlastně první "vševědec", encyklopedik: věnoval se fyzice, metafyzice, etice, politice, poetice a psal i o duši (De Anima). Navíc šel do hloubky a začal vědy kategorizovat, z přírodních věd například studoval anatomii, astronomii, embryologii, geografii, geologii, meteorologii, fyziku a zoologii. Jeho knihy byly původně míněny jen jako učebnice pro jeho žáky - netušil, že se stanou i prvními "učebnicemi národů".

Po Alexandrově smrti byl ovšem i on, podobně jako Sokrates, odsouzen a také proto, že si neváží bohů. Aristoteles se ale z osudu Sokrata poučil a podařilo se mu včas uprchnout :-).

Aristotelův svět.

V jeho době se vlastně po slovem filosofie mínilo téměř vše. Největší zásluhy má ovšem v logice, kterou už i on považoval za páteř filozofie. Svými šesti knihami o logice se vlastně stal zakladatelem formální logiky, tj. dedukce, logického odvozování, jak o něm prohlásil sám Kant. Nejen jeho sylogizmy (už jsme tu uvedli příklad: všichni lidé jsou smrtelní - Aristoteles je člověk - tedy i on je smrtelný) , ale i jiné jeho logické postuláty (např. o interpretaci, o negaci aj.), nebyly překonány až do devatenáctého století našeho letopočtu.

Také jeho vědecké metody byly novinkou: na rozdíl od Platóna postupoval také od zvláštního ke všeobecnému, tak jak to dělá i dnešní věda. Spojoval tedy indukci s dedukcí a analýzu se syntézou. Za teoretickou filozofii ovšem považoval hlavně matematku, fyziku a metafyziku (ne tu dnešní, ale spíše tu o duchovní, nehmotných skutečnostech). Zbytek byla praktická filozofie, politika a poezie.

První neshody.

Středověká církev si nejen Aristotela přivlastnila, ale přímo jaksi uzákonila: to, co napsal, bylo jako vytesáno do kamene, proti tomu se nesmělo protestovat. Aby ho nějak spojila s náboženstvím, přivymyslela různá umělá spojení s biblí, nad kterými by logický Aristoteles asi zoufale kroutil hlavou. Navíc se některá jeho tvrzení stala přímo dogmaty - jedním takovým bylo to, že slunce obíhá kolem země.

Problém byl v tom, že on prostě věci bral tak, jak je viděl, jako všichni empirici. Navíc byla jeho pozorování spíše kvalitativní než kvantitativní. Když ve zde už jmenovanám šestnáctém století začali vědci používat matematiku (slyšel jsem, že někteří to dělají i dnes :-), najednou se začal aristotelovský svět hroutit. Jednou z prvních ran bylo studium komet. Měřením se zjistilo (nepřesnější výpočty prý tehdy udělal náš Tadeáš Hájek z Hájku), že přicházejí z velké dálky a jak mohl každý dosvědčit, dopadají na zem. Nu dobrá, ale Aristoteles pověsil všechny hvězdy na jakousi křišťálovou kouli, obklopující v určité výši naši zeměkouli. Musíme se teda všetečně ptát, proč ty komety tu kouli nerozbijí, že ano . . .

Také výpočty trajektorií planet začaly dávat za pravdu Koperníkovi a i když se Brahe ještě snažil nějak skombinovat oba systémy, Kepler už pracoval čistě s heliocentrickým Koperníkovým systémem. Jen tak totiž také mohl objevit svoje zákony oběhu planet kolem Slunce. A pak už to šlo rána za ranou a zatímco si církev ještě dovolila upálit Giordana Bruna, na Galilea si to už netroufla (jezuitští vědci totiž jeho pozorování tajně potvrdili). Historici nám dodnes mylně servírují Brunův rozsudek jako trest za zastávání se Koperníka, ale pravda je jinde: Bruno totiž tvrdil, že vesmír je nekonečný. To se muselo potrestat: to přece nejde; lidé by se pak ptali, kde je teda nebe a zda je vůbec nějaký Bůh, ne?



Dnes si vážíme Aristotela, ale poznali jsme, že se někdy i zmýlil a to hodně. Ale právě proto, že byl empirik a milovník pravdy, věřím, že by byl první, který by uznal, že se mýlil. To nijak nezmenšuje to, co dokázal, většina toho dosud platí. Na druhé straně ale historie ukazuje omezenost dogmatiků, kteří se svou arogancí a ignorancí snažili zastavit pokrok. Jejich potomci tu stále žijí kolem nás a i dnes se snaží podřídit vědu jakési politice . . .