back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (10. Idealismus)





Idea, ideální, idealismus. Vypadá to jako logicky dobře sestavená řada, ale de fakto tomu tak není. Idealismus totiž dostal svůj původní název jen od idey - tedy myšlenky. Ne tedy od něčeho přímo ideálního, toho, čím dnes rozumíme spíše něco optimálního, ale neskutečného, skoro virtuálního, ale prakticky nerealizovatelného. Časem ovšem byl původní význam idealismu překonán, dnes je chápán právě píše jako něco ideálního a přesto - anebo právě proto- se nám pořád vrací, i když v různých příchutích, ale se stejně nepatrným obsahem užitečné energie.

10. IDEALISMUS

Co idealismus není.
Idealismus je často zaměňován s náboženstvím, které ovšem není filosofií, ale jen jistou sbírkou dogmat, regulí, které se náboženští mudrci nesnažili opravovat, ale hlavně doplňovat či marně zdůvodňovat. Nu a pak přišli i reformátoři, takže teď máme celou řadu náboženství všech barev a příchutí.

Idealismus ovšem není ani víra, že svět stvořil Bůh. Víra do filozofie nepatří, víra je pouze druh emoce. Podobně je i nesmyslem dávat idealismus do protikladu s materialismem - obojí je dnes už jen tunelová vize, zatímco věda už pokročila značně dál a odhalila, že svět je daleko složitější.

První idealisté.

Oproti řeckému sofismu, který si předem dělal názor na svět, aniž by ho pořádně prozkoumal, postavil Sokrates požadavek, že naše činy musí souhlasit s našim myšlením. Jen tak se dosáhne harmonie a společného dobra. To byla už tehdy značně revoluční idea a není divu, že byl za to odsouzen k smrti. Obžalovali ho ovšem z něčeho daleko míň trestného a daleko víc politicky nekorektního: ze zlehčování úlohy bohů a kažení mládeže. Nic mu nepomohlo, když tvrdil, že lidé dělají zlé činy z nevědomosti, ale když se poučí, že už je jistě nebudou dělat, protože každý vidí, že to nepracuje. V tomto směru byl tedy navíc ještě utopistou - jak ukázala historie, za dva tisíce let povinného vzdělávání máme pořád stejné procento podvodníků, lhářů, zlodějů a vrahů - možná ještě větší. A také asi i počet tyranizujících manželek, takových, jako měl právě Sokrates - ale to sem nepatří, i když je možné, že právě proto se stal filozofem :-).

Jeho žákem byl Platón, který sice netvrdil jako skromný Sokrates jeho "Vím, že nic nevím", ale zanechal nám jiný problém. Sokrates totiž učil, ale sám nic nenapsal - na rozdíl od dnešních profesorů, kteří sice hodně píší, ale málo naučí. Platón dělal obojí: napsal celou řadu knih, jenže v jeho dílech to vše vykládá právě Sokrates, takže dobře nevíme, kdo si myslel co. Jisté je, že většina myšlenek byla od Platóna. Tak například metodu vedeného dialogu, kde filozof svými otázkami dialekticky přivede studenta až k popření původního tvrzení a nakonec syntézou dojdou ke správnému závěru, tu už používal Sokrates, ale byl to určitě Platón, který tuto metodu přivedl k pravé dokonalosti.

Platonismus.

Platón převzal od Sokrata jeho ideu - všimli jste si té slovní hříčky? - a ještě ji rozvinul. Podle něj je celý svět založen na myšlence, ne na realitě, tedy na tom, jak ji vnímáme. Známá je jeho analogie s jeskyní, kde my, lidé, sedíme přikováni uvnitř, proti jakési zdi. Za námi plápolá oheň a mezi ním a našimi zády přecházejí bytosti nesoucí různé předměty. My ale vidíme jen jejich stíny a nemajíce představu o tom, co se opravdu děje, byli bychom asi velmi šokováni, kdybychom uviděli opravdovou skutečnost. Ba co víc, ani bychom ji nepoznali.
To je vcelku dost děsivá představa a co je ještě horší, náš svět je skutečně podobně sestaven. Všechno totiž vnímáme jen skrze smysly, pomocí elektrických signálů v naší nervové soustavě. Ten nejkomplikovanější smysl - zrak - například převádí energii fotonů, odražených od okolí do našem oka na napěťové signály, které pak vstupují do zrakové časti našeho mozku, jakéhosi malého počítače, který z těchto signálů - podobně jako obrazovka - vytváří ucelený, pohyblivý obraz. Tím způsobem opravdu "vidíme", přesněji řečeno vnímáme to jako obraz.

Jak je možné, že to opravdu vidíme, to je pořád záhada. Navíc zda to, co "vidíme" má opravdu ten tvar, barvu a podobně, to nejsme schopni zjistit, než zase jenom našimy smysly. Co na tom, že to všechno dohromady krásně souhlasí, třeba se sluchem a hmatem, pořád to nelze jinak ověřit než zase přes naše smysly. Navíc různé pokusy už dokázaly, že lze například "vidět" věci, které vůbec neexistují, stačí totiž jen mozku dodat odpovídající elektrické signály. Podobně schizofrenici opravdu "vidí" neexistující věci a "slyší" neexistující řeči. Ano, jsou to jen virtuální vjemy, ale nerozlišitelné od těch skutečných . . .

Realita a co s ní?

Tohle ovšem Platón ani netušil, šlo mu ostatně o něco jiného. On také převedl Sokratovy a hlavně svoje ideje i do politiky. Ideální je podle něj stát, kde vládnou filozofové, o pořádek a bezpečnost se starají strážci a zbytek - výrobci, teda něco jako ve úlu trubci - ti jen prostě pracují a tím přispívají k veřejnému blahu. To víte, narodil se jako aristokrat - co od něj můžete jiného čekat? Srovnáváme-li dnes historické a dokonce i současné státy, vidíme, že k platónovské utopii se nepřiblížil ani jeden. Tak například komunismus raději nahradil filozofy papoušky na klíček, zatímco ve státě vládli strážci - policie. Nu nemohlo to nakonec dopadnout jinak, než to dopadlo. Což mi připomíná: nevíte, jak to vlastně vůbec dopadlo? :-)

Tak zvaný materialismus utopistů Káji a Bédi byl vlastně také jen ubohým idealismem pramenícím z jejich ignorování lidské povahy. Jen naiva si totiž může myslet, že lidé se spokojí tím, že budou mít všichni stejně a ještě budou všichni pracovat s nadmírnou radostí. Idealismus je totiž filozofií, která staví vzdušné zámky, je to jistý druh víry ve všemocnost myšlenky, na které to všechno visí. Vtip je v tom, že ta myšlenka je často sama o sobě jen impotentní, podobně jako platonická láska, ta sama ještě nemůže nic oplodnit. Nakonec se ukáže, že takové zaslepené popření sil, které my sami neovládáme - jako jsou lidské emoce, které naopak ovládají nás - je nejen arogance, ale i její starší sestra, ignorance.

Každou takovou "ideální" myšlenku nakonec lehce rozfouká ostrý vítr reality. Minulé tisíciletí bylo ve znamení různých -izmů, jednoho horšího než druhého a první desítiletí toho tisíciletí ukázalo, že to i nadále nebude o moc lepší. Nastupují totiž nové, ale jinak stejně slepené a zaslepené ideologie. Tak vidíte, kam nás to hezké slovo idea nakonec zavedlo, až k demagogii . . .



Poznámka: Chcete-li vidět Platónovy dialogy v současné době a praxi, stáhněte si mou knihu Trialogy http://hurontaria.baf.cz/ALFA/trialogy.zip