back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (14. Racionální Descartes - konec seriálu)





Ještě se zastavíme u Descartesa a tím naši Malou filozofii zakončíme. Proč? Inu nemá cenu tu psát o filozofii do nekonečna a faktem zůstává, že pro náš krátký život by nám klidně měla stačit tahleta malá. Tu je totiž možno ještě aplikovat pro praxi, ty "velké" jsou více méně odtažené od života asi jako bylo kdysi ono studium "kolik andělů se vejde na špendlíkovou hlavičku". Úmyslně jsem zde neuvedl z těch "starých" fiolozofií mou nejoblíbenější - totiž filozofii stoiků. Napsal jsem ní kdysi čtyři články do Amberzinu a někdy v budoucnu je dám i do SFingy - myslím totiž, že si zaslouží hlubší rozbor. "Malá filozofie" už také vyšla i jako kniha, stáněte si ji zdarma z Novinek či Bulletinu.

14. RACIONÁLNÍ DESCARTES

Jako představitel - na jeho dobu skutečně nové, moderní - filozofie je nám více než Bacon znám René Descartes. (1596-1650, tedy o 35 let mladší současník Bacona) . Byl nejen věec, hlavně matematik a fyzik, ale jeho Rozprava o metodě (Discourse on the Method, 1637) se řadí mezi dnes ještě stále moderní filozofická díla - také on jako Bacon se postavil proti středověké školastice, ale vzal to za druhý konec. Zatímco Bacon byl empirista (tj. naše poznání plyne ze skutečnosti), Descartes byl racionalista (věřil, že smysly nás často klamou, ale náš rozum nám umožňuje zjistit, co je pravdivé a co není. Proti Baconově indukci postavil znovu vzkříšenou, lépe řečeno očištěnou dedukci. Tvrdil, že musíme nejprve podezírat každé tvrzení a pochybovat o jeho pravdivosti, a to tak, že si ho rozložíme na řadu jednoduchých tvrzení a ta pak vyšetřujeme. Pochopitelně o Bohovi pochybovat nemohl, ale jaksi ho posadil na vysoce postavený pedestal a víc se o něj nestaral.

Tato jeho skepse ovšem není jako ta antických řeckých skeptiků, kteří popírali jakékoliv poznání. Descartes naopak zjistil, že většina tvrzení jsou pouze druhotná a jako základ zůstává jediné tvrzení, které nepotřebuje důkaz ("Myslím, tudíž jsem" tj. Cogito, ergo sum - jinak řešeno, nemohl pochybovat jen jednom: o tom, že je to právě on, kdo pochybuje :-). Ovšem tam, kde nejlepší, co můžeme očekávat, je jen jistá pravděpodobnost, není možno získat jistotu. Na jeho omluvu je třeba říci, že pravděpodobnost jako věda tehdy neexistovala (tu založil až Pascal), mluvil jen všeobecně. Jistě tím nemínil, že nemáme sledovat jevy, kde nemáme úplnou jisotu - je to ale třeba otevřeně přiznat. Co tím zboural, byla jen dogmata. Nedá se tedy říci, že byl byl proti indukci jako takové, ale varoval proti nelogickým závěrům, které v ní lze někdy chybně udělat falšným zevšeobecňováním .

U toho jeho "cogito" bych se rád zastavil: i o tom lze vážně pochybovat. Nejde o to. že snad zapomněl, že to obráceně nepracuje: i ten, "kdo nemyslí", přesto může "existovat" - příkladů tu máme plno, ve chlévě i v parlamentu. Ne, otázka je, za skutečně existujeme - míněno tak, jak se sami známe, tedy jako lidi. Z teorie počítačů totiž víme, že jakkoliv hmotně kompjútry bezpochyby existují, jejich softvér na hmotě nemusí vůbec záviset, může být na magnetickém či optickém disku, na pásce či perforovaném papíru, naprogramován v čipech a pak zase vymazán, dokonce může přijít po radiových vlnách ze vzdáleného místa na druhém konci zeměkoule. Lze tu mluvit i o jakémxi nehmotném přenosu "hmoty" na dálku - když třeba oskanuji fotografii, zašlu ji po Internetu jinam a tam jim ji, vícemémě přesně tu samou, vytiskne tiskárna. Ještě na začátku devatenáctého století by se to považovalo za kouzla, a v první půli dvacátého století za scifi.

Descartes něco takového už tehdy také tušil, mluvil totiž o dvojí charakteristice člověka (dualismus) a sice o jeho "tělu a duši", zcela odlišných entitách a přesto navzájem spojených - nazýval tuto kombikaci "duch ve stroji" a i když ta dualita vypadá na pohled zřejmá, dalo by se říci, že duch je vlastně jen jakýsi "softvér", částčně zděděný (např. instinkty), ale hlavně vyvinutý procvičováním našeho makroprocessoru (mozku). Už malé děti kladou dospělým otázky, aby si vytvořily dostatečnou databázi k myšlení (i když ještě nevědí, proč :-) .

Studium lidských neuronů nás dovedlo až k neuronům umělým, tzv. neural networks. A naše myšlení může být jen jakýmsi nehmotným produktem nervového systému našeho těla. Dnes se jeho dualizmus kritizuje, ale v jeho době to byl důležitý bod: tím, že hmotu oddělil od ducha, umožnil ji tím pádem vědcům beztrestně studovat: už to nebylo "hříchem" jako dříve :-). V jednom se ale Descartes mýlil: tělo od "ducha" lze sice oddělit filozoficky, ale jinak ne - jedno bez druhého totiž umírá . . .

Nu o těch sporných bodech se hádají filozofové ještě dnes, ale všichni uznávají jeho metodu poznávání. To, že jako matematik věřil jen tomu, co bylo podrobně dokázáno na papíru, se totiž ukázalo platné i jinde. Descartes také hned vypracoval řadu pravidel, jak postupovat při zjištování pravdy:

1. Pokud se dá o něčem pochybovat, nepřijímejte to jako pravdu. Místo toho heldejte pravdu použitím těchto kroků:
2. Uvědomte si naše předpojatosti když vynášíte soud nad něším a nespěchjte se svým závěrem
3. Zformulujte si to jako problém a rozložte to na nejjednodušší možné složky
4. Začněte těmnito jednoduchýi složkami a získejte o nich znalosti. Pak je ostupně skládejte do složitějších seskupení až složíte vše dohromady.
5. Nic nevynechávejte. Ujistěte se, že jste uvážili vše ze všech možných úhlů a co nejúplněji jak je jen možné.


A tento postup zůstává platným i dodnes jako základ vědeckého systému poznání. Spolu s Baconou empirií (která nám předkládá nová pozorování ke studiu), je třeba je racionálně (rozumově, nejen rouzmně :-) zpracovat pomocí karteziánské (tj. Descartovy) logiky a metody. Jinak řečeno" vědecký postup se zkládá z
a) hypotézy na základě měřených pozorování
b) ověření hypotézy apklikací logických pravidel
c) otestování hypotézy jakožto jediný možný důkaz, že ta opravdu platí

Na tuto svou metodu přišel v roce 1619, v bavorském Ulmu. Údajně po ní pátral několik let a řešení ho napadlo ve spánku. Sloužil tedy jako voják, spíše tedy pozorovatel a bylo to ještě předtím, než byl s vojskem Maxmiliána Bavosrského v Praze během bitvy na Bílé hoře. Jeho setkání Mistrem Kampanem (viz román Zikmunda Wintera) byla patrně jen autorská fikce.

Descartes byl též zasloužilý matematik, dal nám například souřadnice x-y a zobrazování funkce na dvou kolmých osách, nezávislé a závislé. Po roce 1628 se usadil v Holandsku a věnoval se vědě. V roce 1641 vydal "Meditace o první filozofii", tj. metafyzické meditace , kde rozebírá filozofii, že jen soustavným pochybováním se člověk dobude pravdy (srovnej s Baconovým: "Kdo začíná s jistotou, končí v nejistotě, kdo ale začně s nejistotou, dosáhne jistoty"). Kromě toho napsal i knihu "Principy filozofie", kde to ještě dále rozvádí a v roce 1644 pak ještě vydal "Principy filozofie".

Jeho žákyní byla dcera české královny Alžběty a jejího manžela Fridricha Falckého. jjeí vysoký intelekt ocenil Descartes tak, že si s ní dlouho psala ankonec jí napsal i věnování do jedné ze svých knih. Původně ty knihy ani nechtěl vydat pod svým jménem, ale když to jeho přátelé učinili za něj, už se nebránil. Přinesly mu slávu v protestantském ale i katolickém světě a švédská královna Kristýna si ho dokonce pozvala do Švédska, aby jí učil vědu. Nutila ho vstávat brzo ráno do studeného švéského rána a to mu přivodilo smrt. My Češi na ni máme jinou nepříjenou vzpomínku: dnes je už dokázáno, že to byla ona, která dala svou armádou vyraubovat (správně česky: vykrást) poklady pražského hradu, hlavně umělecká díla a rukopisy ze sbírky Rudolfa II. Jak by řekl Seneca: "Sic transit gloria mundi" neboli "Tak končí světská sláva" . . .

(konec)