back Autor : ©Jan Hurych
Název : MALÁ ŠKOLA FILOZOFIE (11. Óda na radost)





Na západě se používá slovo "filosofie" celkem široce, často i ve významu trochu jiném, třeba jako "politika", například "filozofie velkých firem" nebo jindy třeba ve smyslu "koncept" jako třeba "filozofie odvodňování bažin k potlačení zdrojů malarie". Toto rozšíření významu nejenže není správné - ale to není vše. I slovo "filozof" doslova přeloženo znamená "přítele vědy" a přece filosofie by měla spíše přítelem člověka, tj. pomoci mu hledat způsob, jak správně žít . . .

11. ÓDA NA RADOST

K čemu je radost.

Tak například slovo "radost" - můžete přečíst plno filozofických knih a nenajdete o ní ani zmínku. A přitom je dokázáno, že radost je důležitá pro zdravi, tj. pro vyvážený, harmonický život, teda nejen ten psychický, ale dokonce i fyzický. Tak například bylo zjištěno, že nemoci i rány se lépe léčí, když se pacient při tom všem trápení má - a hlavně dovede - i z něčeho radovat. S radostí zase roste i naděje a naopak. Ale bez naděje vlastně ani nevíme, kam jdeme a pak je možné, že skončíme někde jinde než kde jsme chtěli, jak už také kdosi řekl :-).

Paolo Mantegazza.

Nedostatek zájmu o radost a krásu se strany filozofů naštěstí nahradili daleko lépe kvalifikovaní odborníci z jiných oborů, například spisovatelé, hudebníci, básníci anebo i lékaři. V šedesátých letech mě jeden můj přítel s jedním takovým fyziologem a jeho knihami seznámil; měl totiž ještě staré výtisky a jinde se nedaly sehnat. Dr. Mantegazza, jinak též lékař, profesor antropologie, psycholog a také - doufám, že se nebude zlobit, když ho tak nazvu - i filozof, se věnoval tomuto předmětu natolik, že o tom napsal celou knihu, nazvanou Fyziologie krásna. No prosím, on napsal i jiné knihy, například Psychologie ženy (ta nás zajímala nejvíc :-) nebo Fyziologie záliby, ale tu knihu o kráse jsem objevil teprve nedavno v archivu Národní knihovny zvaném Kramerius. Proč napsal právě knihu o tak vzdáleném předmětu, jako je krása? Snad právě proto, že si jí neumíme dost vážit . . .

Krása.

Ano, krása je také jedna z věcí, které v nás vzbuzují radost. Existují pochopitelně i perverti, ve kterých vzbuzuje radost naopak jen ošklivost či její vytváření, ale těch zase tolik není, abychom se jimi zde museli zabývat. Mantegazzova kniha je založena nejen na jeho výzkumu, ale hlavně na jeho lékařských zkušenostech, které byly opravdu bohaté. Autor především příznává, že definice krásy není vlastně ani dobře možná, protože máme na ni jen subjektivní názor, i když se třeba občas v něčem shodujeme. Aneb jak říká Voltaire, "Pro skokana zeleného je krásnem jeho žába" nebo daleko elegantněji Plato: "Krásno je odlesk pravdy". A Mantegazza navíc dodává: "Krásno je pravda plus 'x' ". Jinak řečeno: Krásno samo v přírodě není - jsou jen krásné věci a někdo je tam ještě navíc musí poznat. Krásu ovšem nemusí vytvářet jen příroda, ale i člověk. A o těch všech "x" je právě ona kniha.

Místo definice se tedy autor snaží roztřídit různé estetické popudy, které angažují naše smysly - ano, krásu totiž vnímáme skrze naše smysly - natolik, abychom rozpoznali, co se nám líbí a co ne, i když třeba přesně nevíme, proč. Krása v nás prostě vzbuzuje sympatické, radostné, doslova krásné pocity - nu a tady právě vidíme její napojení na radost. Říkáme-li tedy, že je něco "krásné", přidáváme tomu ještě něco víc, než to vlastně je. Na věci samotné to pochopitelně nic nemění, ale na našem přístupu k té věci už rozhodně ano. Ovšem radost je daleko víc, než radovat se z krásy, to jistě každý chápe. Ale stejně jako s tou krásou bychom asi pohořeli, kdybychom chtěli rozebírat i jiné zdroje radosti. . .

Má-li nás filozofie naučit jak žít - což málokterá opravdu dělá - musí být takový život naplněn i jistou dávkou radosti. Jak tuto radost docílit? Ani v tom se filzofové neshodnou: materialisté vidí radost jen v materiálním uspokojení, idealisté zase v abstraktních ideách, marxisté v třídním boji, epikurejci v tělesných rozkoších a cynici prostě asi vůbec nikde :-). Církev zase vidí pravou radost až v nebi a v pozemském životě může být jen jakási před-radost a to ještě jen tehdy a jen z toho, když se nehřeší. Nu každému podle jeho gusta, jak už říkala babička na Starém bělidle.

Nebudeme zde tedy rozebírat návod, jak dospět k radosti, tato serie článků je přece pouze "malou filozofií" a nakonec ani ta "velká" filozofie v tom nebyla přiliš úspěšná. Raději tu ještě vzpomenu na jiného lékaře -filozofa, který na mě učinil velký dojem. Byl to Axel Munte se svou "Knihou života a smrti". Stejně jako u Mantegazzy, ani jeho knihy nebyly dlouho k sehnání . . .