Autor :
©J.B.Hurych
Název :
ÚLOHA TAK ZVANÝCH "OSOBNOSTÍ" V DĚJINÁCH LIDSTVA
(díl první)
Původně jsem chtěl tento článek dát do rubriky "HUMOR", ale i když se tu částečně jedná o satiru, tento námět je příliš vážný, aby se o něm žertovalo. A je téměř neuvěřitelné, jak se mohou jinak zcela neschopní lidé ( co jsem to napsal ? Vždyť oni jsou naopak schopní všeho :-)) dostat na tak vlivná místa, kde rozhodují o osudu národů i celého lidstva. A nejen to - někteří se jaksi postupně víc a víc zblázní, viz Robespierre, Napoleon, Stalin, Hitler a další, rozuměj dnešní a i budoucí diktátoři.
Věřím dokonce, že se jejich mentální stav dal diagnostikovat už dávno, ne až když bylo pozdě. Tehdy ještě bylo možno je vyřadit bez velkých obětí, jakmile si ale utvořili svou vlastní dvorní kamarilu a zákony, šlo to už jen za cenu krve . . ..
ÚLOHA TAK ZVANÝCH "OSOBNOSTÍ" V DĚJINÁCH LIDSTVA
Použil jsem název "osobnosti" ač ve skutečnosti šlo o masové vrahy: pro ně byla cena života (kromě toho jejich a jejich příbuzných) zatraceně nízká. Ne, nešlo o nějakou osobní nenávist, byly to prostě mašiny, jejichž cílem bylo vyhladit vše, co jim stálo v cestě.
Jak dojemné - chci říci směšné - muselo být přání tehdy už zcela poraženého Napoleona, když si jako podmínku odstoupení dál předání císařského křesla pro jeho syna, který po něho znamenal víc než 40 tisíc padlých Francouzů u Waterloo! A jak směšné bylo, když Hitler dal přenést ostatky tohoto Napoleona Mladšího - kterému se posměšně říkalo "Orlík" a který mimochodem nedokázal vůbec nic a navíc byl napůl Rakušan - do Paříže, aby mohli oba, otec a syn, konečně spokojeně spinkat spolu ve francouzské národní svatyni!
Ano, Napoleon i Hitler už dávno jevili příznaky válečných šílenců - ale teprve ve válce se mohly dokonale uplatnit jejich cíle, zatímco "tatíček" Stalin byl alespoň natolik chytrý, že své oběti (a byly jich také miliony) nechal zmizet beze slova a beze stopy.
Poslední dobou jsem hodně četl o Robespierrovi - i jeho články, ze kterých na první pohled ani nepoznáte, o jakou morální stvůru vlastně šlo. . .
Maximillien Francois Marie Isidore de Robespierre se narodil v rodině právníka, který po tom, když jeho žena při porodu zemřela, opustil svou rodinu, tj. Maxe, jeho bratra a dvě sestry, aby je už nikdy nespatřil. Dorůstali pak u pžíbuzných. Max vystudoval práva a stal se okresním soudcem. Po čase ale odstoupil, prý "aby nemusel vynášet rozsudky smrti". Tato ohleduplnost ho ovšem později, když už měl na svědomí stovky životů , zcela opustila, takže zřejmě šlo jen o jalovou výmluvu.
Bylo mu třicet, kdy se stal poslancem a jako skvělý řečník to dotáhl na reprezentanta politické levice, tj. v klubu Jakobínů. Při sestavování Deklarace práv člověka a občana se ještě řídil myšlenkami svého oblíbeného autora, Jean Jacues Rousseaua, jehož humanismus ovšem také brzo odhodil stranou, to když se stal vůdčí postavou Výboru pro veřejné blaho, ne nepodobného nacistickým popravčím soudům. Už tam ale rozlišoval mezi člověkem a "občanem", kterýžto titul "občan" se později zprofanoval na téměř sprostou nadávku, asi jako je dnes oslovení "soudruhu".
Zpočátku mu lidé dokonce říkali "l'Incorruptible" , Neúplatný, snad proto, že odsuzoval vinné i nevinné, hlava nehlava - ano, šlo o gillotinu - při frašce, které se říkalo "soud". Nový vynález, guillotina, mu umožnila vynášet pořád jen jeden rozsudek, protože popravy značně zmechanizovala a urychlila. Stačilo označit někoho zrádcem lidu a jen tak, bez důkazu, se k radosti městské spodiny už brzo vezl na popravu. A jakoby se Maxovi už nedostávalo nepřátel, vrhl se i na přátele: tak například dalšího ze známe trojice revolucionářů, Georgese Dantona, kdysi jeho přítele, odsoudil a nechal popravit. A to údajně proto, že byl proti masovým popravám, ale hlavně proto, že byl proti Robespierrovi. Pochopitelně ho obvinil ze spolčení s nepřítelem, taková lež se vždycky hodí, i za socializmu.
Ve své šílenosti se Max stal zcela paranoidním. Zda si opravu myslel, že k vítěství revoluce stačí jen všechy ostatní popravit či zda už byl tak daleko, že zpět ani nemohl - na tom už dnes ani nezáleži. Faktem je, že to byl i začátek jeho zkázy - když se rozneslo, že ve svém dalším projevu obviní také několik poslanců, parlament se vzbouřil a nechal ho zatknout. Odsoudili ho jako nepřítele republiky ke smrti guillotinou, tou gillotinou, kde ještě nestačila ani uschnout krev Dantonova. Jak je vidět, dříve parlamentu nevadil jeho teror, ale právě to, že ho chtěl zkoušet i na nich. Touha po spravedlnosti někdy vyrůstá i na hnoji.
Je typiclé, že než ho zatkli, snažil se spáchat sebevraždu, ale místo do mozku se střelil pistolí jen do čelisti, ironicky právě do jeho nejvražednějšího orgánu :-). Jak je vidět, sám by ani fyzicky vraždit neuměl. U těchto "velikánů dějin" je podstatné to, čím se ještě liší od profesionálních vrahů - jsou to prostě mentálně vyšinuté kreatury, pro které zabíjení není cílem, ale jen prostředkem.
Ale ani po jeho smrti ještě Francie klid nenašla. A jako u každé revoluce, nastalý zmatek zkrotil zase jen nový tyran. Byl to Napoleon, který později svými kanony doslova rozstřílel další povstání a přes tato zmasakrovaná těla Francouzů se vyšplhal až na konsula. Vrcholnou zradu ideálů revoluce pak dovršil tím, že se pasoval na císaře. Na světových jatkách pak skočily minimálně dva miliony Francouzů, zatímco slova "Rovnost, volnost a bratrství" se stala jen hluchou ozvěnou dřívějších ideálů. Tato hesla byla později znovu přijata už tehdy vznikajícími "demokraciemi", které díky svému pokrytectví poslední dobou přerostly v "diktaturu menšin".
I přes všechny zhoubné následky revoluce je na tuto část jejich dějin většina Francouzů hrdá. Inu proč ne, moderní historie je především věda politicky korektní . . .