Autor :
©J.B.Hurych
Název : ČTENÍ
O PSANÍ
V tomto
případě jde jen o psaní moje - ale nebojte se, nejsou to memoáry:- jednak si už
moc nepamatuju a hlavně si myslím si, že psaní memoárů je jen příznakem už značně pokročilé senility.
ČTENÍ O PSANÍ
Tak si přemýšlím, co mě v životě víc bavilo: čtení nebo psaní? Začnu teda nejprve čtením: to se u mě postupem času stalo jakousi mánií, skoro bych řekl prokletím. Na druhé straně přiznávám, že je to ta nejlepší relaxace, jakou znám.
Už jak jsem se naučil číst, byla mou
nejoblíbenější zábavou místní knihovna v Libni, v budově Kavárna Svět. To kino Svět se později nazývalo Dukla, to po oné bitvě, kde Rusové nahnali do průsmyku nejprve české vojáky, to aby si na nich Němci vystříleli náboje. Později se tento podraz oslavoval celostátně a celou pravdu jsem se dozvěděl teprve od jednoho Čecha, co tam bojoval a přežil. Na druhém rohu budovy byla malá pivnice, onen Hrabalem proslavený špeluňk
"Automat Svět". Tehdy, když jsme tam chodili jako kluci místním hasičům
pro pivo, tam asi ještě pan Hrabal nechodil, ale my už jo.
Ta veřejná knihovna byla za opačným rohem, malá ale
naše. Měla poměrně dost knih od cizích i domácích klasiků, ovšem pro začátek mi musel stačit jen cenzory povolený repertoár - ostatně na obecné jsem ještě ani neměl tušení, že nějaký cenzor existuje. Teprve na měštance (neříkalo se jí tehdy škola "střední" ?) jsem o tom začal mít pojem, to když uř jsem tam nacházel méně a méně dobrých knih, a naopak víc a víc propagandu, přestrojenou za umění. Naštěstí měli ty dobré knihy moji známí a co neměli, to jsem
si koupil v antikvariátech, kde se často objevovaly knihy, které unikly
komunistické stoupě. Takže jsem měl předem přelouskané nejen knihy později "školou povinné", ale i ty "zakázané".
Se čtením přišla později nějak automaticky i hříšná touha psát. Muselo to být přece snadné, když se toho odvážili i jiní, ne? :-) Ve škole jsme k opravdovému psaní moc příležitosti neměli - naše slohové práce měly poměrně debilní
témata, většinou k oslavě nějakého ubohého "vítězství lidu". Literární slohy jsme ani na gymplu nerozbírali a pochopitelně nás ve psaní nikdo netrénoval: stačilo umět psát různé zdravice a hesla. Ani naši profesoři na gymplu nebyli moc zvyklí psát samostatně a logicky: vzpomínám si třeba na styl psaní do žákovských knížek. Když jsem kamarádovi poslal jednou při písemce z matiky tahák, který mu upadl na zem a já se k tomu jako blb přiznal (abych ho zachránil :-), dostal jsem od paní profesorky poznámku. Původně napsala: "Pomáhá slabším spolužákům při písemce z matematiky ", ale pak si uvědomila, že to zní vlastně jako pochvala a honem připsala " - čímž podvádí". Jinak jsem jí ale vděčný: dvojku z mravů mi tehdy nedala: prý by se na vysvědčení vyjímala vedle jedničky z matiky dost blbě :-).
Hledal jsem tehdy svou příležitost v
básních - nejprve jejich čtením, později i psaním, rozuměj nevědomým kopírováním stylů a skladby známých poetů, tehdy převážně buditelů či rudých avantgardistů. Později jsem si to uvědomil a vytvořil si vlastní "styl". Ještě později, to už v Kanadě, jsem se zapsal do tzv. spisovatelského workshopu, kde nás učil welšský básník Robert Minhinnink. Tomu se sice moje básně nelíbily, ale moje povídky prý ho zaujaly. Ty se ale zase nelíbily jedné spisovatelce z Manitoby, která podotkla, že mám asi větší nadání pro básně :-).
Básně jsem přestal později psát vůbec - hlavně pro větší blaho čtenářů. Ještě dnes se ale do nich někdy rád začtu. Vlastně je ani číst nemusím: piloval a šrouboval jsem je tehdy tak moc, že si
většinu z nich ještě pamatuji doslova. Ač se mi tehdy zdály dobré, nečtu je pro jejich kvalitu, ale jen abych si oživil tu romantiku, která tehdy mnou
cloumala. Jedno vím: dával jsem do nich ty moje city zcela upřímně, ty lásky malé, větší i největší. Byl jsem tehdy poměrně nesmělý, takže ty lásky byly
většinou platonické, plné čistého citu. Dnes už bych to tak napsat určitě neuměl, v básni se totiž nedá švindlovat: buď to píšete srdcem anebo "jen tak" a to se pozná. Hlavně na národních umělcích . . .
Ostatně víc mě lákala próza, hlavně povídky. Tam už se totiž mohu postavit "do pozice druhého, ne-li třetího" :-).
Ale vážně, povídky jsem nemusel ani moc otesávat či žehlit, byly bez rýmů a navíc měly nějaký děj. Některé dokonce přežily celých padesát let i víc, to když jsem některé vzkřísil a přidal do Hurontarie, Enigmy nebo Sfingy. Science fiction mi nikdy moc nešla - podle čtenářů tam bylo nějak málo raket, planet a mimopozemšťanů.
Nu co, nikdy jsem netoužil být profesionálním spisovatelem a to se mi také skutečně podařilo :-).
Později jsem ty povídky spojil do řady knih - jsou ostatně všechny v naší knihovně, kde jich je přes sto. Několik knih jsem napsal celé a najednou; jen tak,. Nebyl v tom velká rozdíl, alespoň pro mne ne. . I jednu divadelní hru jsem dokonce prosadil do Soutěže Alfréda Radoka; naštěstí se neumístila nikde na vrcholku.
Některé mé knihy byly dokonce haknuty a publikovány piráty na internetu, vždy ale jen pod mým jménem. Celkem mě to těší - hakrované stránky navštíví víc lidí, než ty moje vlastní :-). Jen nevím proč to bylo nutné: ty originální - ke stažení z mé stránky KNIHY OFF-LINE jsou ve dvou formátech, mají i obrázky a ve formátu PDF se dají naládovat i do čtečky . . .
Ale členství v Klubu českých spisovatelů jsem neunikl. Ale to už se dostávám k mému "technickému psaní". To bylo tak: tehdy jsem dělal asáka na elektrofakultě v Praze a s kolegou jsme dostali za úkol napsat skripta
z Průmyslové elektroniky. Byl to tehdy obor celkem nový a tak jsme bohužel
neměli kde opisovat :-). Jen pro zajímavost: za samotné napsání knihy jsme tehdy dostali méně, než
by dostaly kresličky za okopírování našich obrázků. Narýsovali jsme si tedy tehdy obrázky tuží sami. Každá koruna se mi totiž hodila: bral jsem tehdy jako odborný asistent méně než můj bratr, který dělal v ČKD zámečníka.
Jenže tehdy musel každý autor, co chtěl něco vydat, být i členem toho klubu spisovatelů. Jak to zařídili, nevím, ale papír o členství jsem dostal a poplatek byl jen jednorázový. Předpokládám, že když jsem odešel do exilu, dělali jistě poinvazní probírku členstva a ke spokojenosti jejich (i mojí ) mě zase vyškrtli. Ta skripta ale stále ještě existují, našel jsem o nich zmínku na netu dokonce v GOOGLEBOOKS - a řadu let jistě sloužila studentům při jejich laboratorních pracech. Dnes už jsou asi hodně zaroostlá mechem: začínali jsme tehdy teprve s tranzistory a polovodiči vůbec.
Než jsem odešel hledat mou "cestu na severozápad", stačil jsem ještě napsat - s jiným
kolegou - článek do Elektrotechnického obzoru, celkem prestižního českého
odborného časopisu; později byl prezentován i jako referát na nějaké konferenci. Bylo to o modelování pohonu elektrického automobilu - tehdy ještě elektromobil nebyl tak běžný. A není ani dnes dnes, protože nafty bylo zatím pořád dost a petrolejáři si prostě nenechají ujít jejich zisky, navzdory znečišťování vzduchu
Také jsem si ještě zadal o jeden patent, ale k udělení už nedošlo, to už jsem byl v Londýňě a musel bych se zase za českými hranicemi proplížit ruskými tanky zpět ( o peníze ani nešlo, tehdy se musely podávat patenty jen pod hlavičkou nějaké státní firmy, která je pak mohla prodat, ale jen s vlastním ziskem :-). O pět let později jsem četl o skupině indických vědců, kteří později vymysleli totéž, co já . . .
V Kanadě jsem psal hlavně technické zprávy a referáty, případně návody či slajdové kurzy. Mělo to výhodu: já také hrozně rád mluvím, obzvláště když mám vzdělané posluchače :-). Nu a pak ještě pár článků do technických časopisů.
Normy? Ne, ty jsem nepsal, jen upravoval. Ale to už i v Praze, když mě profesor posílal na mezinárodní konference v Praze - ven se tehdy ještě nesmělo a obdivuju dnešní mládež, která tu dnešní svobodu cestovat bere jako samozřejmost. Tehdy jsme totiž měli takovou podivnou pohraniční stráž: věřili byste, že jejich samopaly mířily dovnitř místo ven? Asi to někde odkoukali :-).
Po deseti letech v Quebeku jsem ale znovu emigroval - do Ontaria. Říkáte, že jsou obě tyto provincie jsou v Kanadě. Máte pravdu, ale Quebek tehdy hrozil, že se odseparuje, tož jsem ho chtěl předběhnout. V Ontariu jsme si našel job hned v královské korporaci, známé Atomic Energy of Canada. To je ta, která postavila první průmyslovou nukleární elektrárnu na světě ( její návrh byl totiž vypracován ještě za druhé světové války). Modernizoval jsem tam hlavně design, tj. propracoval jsem ochranné systémy pro elektrárnu Darlington za použití programované logiky. Byla to světová novinka a tak jsem byl požádán, abych o tom napsal podrobný článek do amerického odborného časopisu (THE TRANSACTIONS of IEEE, Application of Semiconductor Logic Components in Reactor Safety and Regulating Systems, 1982). Když jsem tehdy ten časopis (jehož odborné stránky obsahují jen samé nové objevy) čítal už v Praze na Technice, netušil jsem, že v něm jednou bude i můj článek (později i přednesený na konferenci v San Diegu v Kalifornii) . Našel jsem ho nedávno na netu, ale za kopii chtěli prachy - zřejmě na tom ještě někdo může vydělávat i dnes :-).
Po odchodu do penze jsem začal dělat netový časopis Hurontarii (vlastně dvě: českou a anglickou, obě se lišily obsahem), ale to už hlavně pro mou vlastní radost a uspokojení - a pochopitelně i čtenářů, doufám. Počet čtenářů se udržoval kolem tisícovky, půl-na-půl, půl českých a pů anglicky mluvících. Později jsem založil ještě český Příložník, s více obrázky, kuriositami, fotografiemi i hudebními ukázkami a hojnou aktivní účastí přispěvatelů. A pak ještě přišla E=NIGMA a SFinga. jejichž posláním byla literatura záhad a beletrie, založená na principu Čechy spojovat a ne rozdělovat. To také asi bylo důvodem jistého úspěchu, to, že tam nebyla žádná politika. Dnes ve SFinze ještě stále pokračuji, i když si to přiznejme, svět se změnil a netovou kulturu nahradila reklama a oblbování ve velkém.
Věnoval jsme se 13 let i záhadnému Vojničově rukopisu VM (více o něm ve SFinze) a reference k mé VM stránce (http://hurontaria.baf.cz/CVM/ ) a některým mým objevům najdete i v anglické Wikipedii (see Horczicky's signatures, article by Jan Hurych). O VM jsem též napsal dvě knihy (viz KNIHY OFF-LINE).
Pochopitelně technické literatury si vážím stejně jako té netechnické: bylo to vlastně i obsahem mé normální profese Jeden takový odborný článek měl za sebou i rok důkladného experimentování, řešení problémů a stíhání termínů. Na rozdíl od toho mi žádné psaní knihy beletrie netrvalo tak dlouho a jediné, co mi při psaní trápilo, byla moje záda. Také mám teď větší volnost námětů a způsobů zpracování, jakož i možnost přidat nějaký ten humor.
Nikdy jsem se vlastně "nevypsal" (nebyl bez inspirace) a asi proto pořád ještě píšu, i když asi ne tak, jako dříve. Prostě se neumím nudit. Náměty se mi vždy sami hrnuly, na rozdíl od toho technického psaní, kde to vyžaduje hlavně tvrdé studium, inspiraci pro nový vývoj a nakonec i troubleshooting, když to nepracuje. Ale jako u beletrie, i tam nakonec přichází uspokojení a radost - radost z tvoření, v běžném životě často podceňovaná, protože je od přírody dána asi jen bohům. . .
V poslední době dostal net vážnou konkurenci: e-buky. V naší knihovně KNIHY OFF-LINE (jak víte, knihy jsou tam zdarma) jsme na to ještě nebyli připraveni, ale teď už jsme. I když to dalo hodně práce (tj. převést všechny naše knihy na formát HTML, který čte většina čteček), myslím, že to stálo za to. Novinkou tam je i - zatím jen jedna - interaktivní kniha - ve které můžete přímo elektronicky hrát hry SUDOKU a FUTOSHIKU. Ostatně myslím, že interaktivní hry jsou hudba blízké budoucnosti . . .