back ©Jan Hurych
Název : POSLEDNÍ VÁLKA SE SPOJENÝMI STÁTY





Zatímco Napoleon vyhlásil svou kontinentální blokádu evropských přístavů, Britové nelenili a snažili se regulovat obchod jinde, hlavně v Severní Americe. To se nelíbilo Američanům a tak došlo k Britsko-Americké válce (vyhlášena 18 června 1812 a trvala až do 1815, ač byl mír podepsán už roku 1814 v holandském Ghentu). A byl tady ještě jeden velký důvod: Britové totiž násilně impresovali námořníky, tj. násilně rekrutovali do do služby na svých válečných lodích. To se v Anglii provádělo tak, že se opilému námořníkovi vrazila (tzv. impresovala :-) do ruky zlatka a už ho odváděli an loď, kde ráno vystřízlivěl, ale daleko od přístavu a musel na lodi pár let sloužit za velmi těžkých podmínek. U Američanů to bylo jinak: Britové prostě přepadali jejich lodi na moři a námořníky unášeli. Britové také podporovali Indiány v boji proti expanzi amerických osadníků na západ, což se Američanům nehodilo do plánů.

Válka se skládala vlastně z řady vojenských výprav - jednu dobu se dokonce Kanaďani dostali až do Washingtonu, kde vypálili doky i Capitol, který pak musel být znovu postaven a podle nového nátěru se mu začalo říkat Bílý dům, ano, ten samý :-).




Bitva o Queenstone Heights

Válka začala pro Američany neslavně: invaze jejich generála Hulla z Detroitu v srpnu 1812 byla odražena generálem Brockem. Hull se s třemi tisíci vojáků stáhl zpět do Detroitu, ale Brock tam rafinovaně poslal špehy, kteří Američanům popisovali kruté skalpování Indiánů na straně Britů. A tak se 350 vojákům generála Brocka, podporovaným civilními dobrovolníky a Indiány podařilo dobýt i Detroit. Zatímco na americké dobrovolníky nebylo spolehnutí, kanadská milice se zasloužila velkou mírou o vítězství.

I druhá invaze, v říjnu 1812, blízko Niagarských vodopádů, byla odražena u Queenston Heights, i když byl Brock při tom zabit. Některé americké státy odmítaly z[častnit se války, ale britská strana zase měla příliš problémů v Evropě s Napoleonem, takže se nemohla víc angažovat a válku vedly převážně jednotky už předtím nasazené v Kanadě a místní dobrovolníci. Američané dokonce napadli a dobyli Toronto (dříve York), ale pro válku byl důležitější Kingston, který zůstal pevně v kanadských rukou. V květnu 1813 se znovu Američané chystali na Kanadu a dobyli Fort George, zatímco Kanaďané se zmocnili pevnosti Fort Niagara.

O mnoho důležitější ovšem byla válka námořní, ať už v Atlantiku, hlavně u pobřeží tzv. Nové Anglie, která, ač patřila k USA, tajně obchodovala s Anglií i Kanadou, nebo na velkých severoamerických jezerech. V Kanadě se bojovalo převážně v Ontáriu (tehdejší Upper Canada) a Quebecu (Lower Canada) a to na suchu i na vodě. Šlo o to zabrat důležité přístavy; tak například Britům se tím podařilo u jezera Erie zablokovat veškerý přísun zboží do Států ze západu. Také námořní bitvu v Quebeku na jezeře Champlain vyhráli. Válečné lodi tehdy křižovaly severoamerická jezera a sváděly bitvy stejně urputné, jako byly ty v Atlantiku. O jedné takové bitvě, malé, ale důležitější než ty ostatní si tu povíme . . .

V říjnu 1813 se ozbrojený škuner Nancy, pod kapitánem Alexandrem Mackintoshem, dostal do nezávidění hodné situace. Byla to jediná loď , která prováděla zásobování a námořní ochranu kanadské pevnosti Michilmackinaku. Je třeba si připomenout, že i jen jedna loď na jezeře znamenala velkou výhodu: byla to vlastně rychlá a pohyblivá pevnost s kanóny, dobře se přemisťující a schopná zasáhnout z jezera tam, kam by se pěchota po souši musela probojovávat hustým křovím, lesem či bažinami. Nemluvě už o tom, že mohla lehce potopit nepřátelské lodi, na kterých závisela doprava potravin, zboží i munice, tedy existence těch pevností na pevnině. .

Po porážce britské Barclayovy flotily (měl 6 lodí) Commodorem Perrym (9 lodí) v září 1813 na jezeře Erie, Američané dobyli zpět Detroit a už zbývala jen jediná kanadská ozbrojená loď, a to právě Nancy. Tak to alespoň kapitánovi řekl velitel padesáti amerických dragounů, kteří se už chystali Nancy v přístavu zajmout nebo při nejhorším potopit. Nancy zrovna kotvila na řece St. Clair, spojující jezera Erie a Huron . Americký plán byl jasný: Ontario, tato část Britské Severní Ameriky, zvaná Horní Kanada, se pak měla stát součástí Spojených Států, pochopitelně až by byl podepsán vítězný mír. K tomu ale bylo potřeba zničit nebo zajmout i zbytek kanadského loďstva, přesněji řečeno právě škuner Nancy i s jeho devítičlennou posádkou.

Nancy ovšem už nebyla žádná mladice, byla postavena v roce 1789 a navíc nebyla sama schopna odolat americké přesile. Američané posádce navrhli lákavé podmínky: vydáním lodi si měla posádka nejen zachránit život, ale i dostat svobodu a ještě nějaké ty pozemky k dobru. Kapitán předložil podmínky posádce, ale jeden námořník to řekl za všecky: "Jakou svobodu? Svobodu ještě máme a o svůj život budu raději bojovat, než se o něj doprošovat." Ostatní se přidali a jednohlasně se rozhodli, že se nevzdají.

Perryho vítězství na Lake Erie
Jak obraceli loď k severu, Američané začali na loď střílet a Kanaďané jim odpovídali svými šestiliberními kanóny. Zároveň se rychle vzdalovali a zamířili do Huronského jezera. Američané je nepronásledovali - bylo už pozdě na podzim a v listopadu jsou na Huronu už pěkné bouře, dokonce stejně divoké jako ty v severním Atlantiku.

Nancy se bezpečně dostala do poslední kanadské pevnosti na Huronu, Michilmackinaku. Tato pevnost, původně americká, byla zabrána náhlým přepadem z Kanady už 17 července 1812, tedy hned měsíc po vyhlášení války. Vypadalo to, že na jaře Američané zaútočí a bude po válce. Pevnost sama ale potřebovala zásobování a to jim mohla umožnit jedině Nancy a to dovozem z přístavu Sault St. Marie na severu, tam kde hraničí Huron s Hořejším jezerem. Ztráta tohoto spojení by také znamenala ztrátu obchodu s Indiány na západě.

Zbýval teda už jen zázrak, ale k tomu právě došlo. Byl to poručík Miller Worsley, který kdysi v roce 1805 bojoval s Nelsonem u Trafalgaru, to ještě jako čtrnáctiletý plavčík. V této válce se vyznamenal, v květnu 1814 odvážně přepadl pevnost Oswego ve státě New York. A v červenci se už s 22 námořníky a vojáky Královského regimentu z Nového Foundlandu vydal po souši z Kingstonu, ležícím na jezeře Ontario, k zálivu Gregorian Bay na Huronu. A 2 srpna se potkali v ústí řeky Nottawasaga s naší Nancy, která tam kotvila.

Nancy
Američané opravdu napadli kanadskou pevnost Michilimackinac, ale až v srpnu. Pevnost bránilo 140 vojáků, většinou Britů, kteří sice útok odrazili, ale Američané se rozhodli je vyhladovět. Proto vyslali tři válečné lodě z Detroitu - Niagaru, Tigress (Tygřice) a Škorpion - celkem s 18 s kanóny ráže 32 liber - aby uspořádali lov na Nancy. Obchodník kanadské firmy North West Company (podle velikosti druhé hned po Hudson Bay Company, které také původně Nancy patřila) však Worsleyho včas varoval. Ten pak uschoval Nancy v záhybu řeky Nottawasaga a stačil ještě v jejím ústí postavit obranný srub.

14 srpna Američané připluli a hned spustili kanonádu ze všech tří lodí, zatímco z pobřeží jim nesměle odpovídaly dvě 24-liberky a jeden šestiliberní kanón Kanaďanů. Worsley měl sice 31 námořníků, 22 vojáků z Nového Foundlandu, tzv. Newfoundlanderů a 44 Indiánů, ale proti němu stálo 500 amerických námořníků a mariňáků od námořní pěchoty. Když se podařilo Američanům přeplavit jejich těžké kanóny na pobřeží, Kanaďané zaklínovaly své kanóny, sebrali raněné a odešli, když ještě předtím spálili srub a s těžkým srdcem potopili svůj škuner Nancy. Ještě než klesla do vln, zasáhl jí americký šrapnel a začala hořet.

Situace byla bezútěšná, ale v době Nelsonově a Wellingtonově očekávala Anglie od svých vojáků i nemožné. Odvážným Kanaďanům se podařilo vyhnout se americké blokádě a přepádlovat Huronské jezero ve člunech na druhou stranu, zpět do do Michilimackinacu (a to je 360 mil po vodě, pochopitelně asi měli i nějaké plachty). Zatímco se americká Niagara vrátila na Jezero Erie, Tigress a Škorpion zůstaly jako jediné zbrojené lodi na Huronu, to ovšem znamenalo i jistou zkázu pro pevnost Michilmackinac. A tehdy Worsley přesvědčil velitele pevnosti plukovníka Mc Doualla, že by je bylo možno lodi úspěšně přepadnout, kotvily totiž pořád u ústí řeky Nottawasaga.

Mapa, vlevo nahoře pevnost Michilimackinak
V září se Worsley vrátil s devadesáti můži stejnou cestou zpět opět ve člunech. Nechtěně jim stiauci ulehčil i americký poručík Turner, který svoje loďstvo, jen dvě lodi, ještě navíc rozdělil. 3 září využil Worsley příležitosti a a napadl Tigress. Čtyři čluny, plné námořníků a Newfoundlanderů, se tiše přiblížily k zakotvené lodi. Když je odtamtud zpozorovali, byli už jen deset metrů vzdáleni. Nastal lítý boj, padli 3 Američané a dva Kanaďané, ale nakonec se 30 zbývajících Američanů vzdalo a loď připadla Kanaďanům.

Od zajatců se pak dozvěděli, že Škorpion kotví několik majlí dál. Použili americkou vlajku jako kamufláž, Newfoundlandeři si navlékli na své červené kabátce šedé pláště, lodní důstojníci pak ukořistěné uniformy Američanů.. Jenže jak se teď už kanadská Tigress přiblížila, nepřátelé poznali o co jde a Škorpion na ni začál pálit ze všech kanónů. Ale to už také Newfoundlandeři stačili přeskočit na palubu a jejich šavle a pistole stačily zabít pět Američanů, než se tito vzdali. Během pěti minut se tak Kanaďané stali pány Huronu. Hned také lodi přejmenovali: z Tigress se stala Surprise, Překvapení, a Škorpion dostal hezké jméno Confiance (Sebedůvěra) po francouzské lodi, kterou zajal v Quebeku americký kommodor Yeo.

Situace se obrátila: Kanaďané se se svými silně ozbrojenými loděmi byli neporazitelnou silou na Huronu. Porážka Američanů na horních jezerech měla ovšem velký význam: zabránila jejich útokům na tehdejší západní hranici Kanady, získala zpět důvěru kanadských Indiánů a navíc umožnila další osidlování Ontaria a území na západ od něho. Kanaďan Alexander Mackenzie, sice došel jako první k Pacifiku už 20 července 1793, ale ještě to trvalo dlouho, než nastal opravdový velký tah na západ přes Skalisté hory, který skočil tím, že území Britské Kolumbie připadlo Kanadě a ne Spojeným Státům.

Worsleyho vítězství také přivodilo mírové vyjednávání v roce 1814 - kdyby k němu nedošlo, byla by asi dnes Kanada o něco menší. V celé válce padlo asi 9 tisíc na Britské straně, 11 tisíc na americké, ale odhady jsou zřejmě nepřesné, záznamy byly tehdy neúplné.. Protože samotná Worsleyho akce si vyžádala jen devět mrtvých a patnáct zraněných, řeklo by se, že to teda byla spíše bitka než bitva. Jenže nejde o počet mrtvých, ale o následky. Malá skupina odvážných tam tehdy dokázala víc než tisíce padlých vojáků. Byla to také poslední námořní bitva na jezerech, i když se ještě bojovalo na souši. Celkem desetkrát Americká vojska překročila kanadskou hranici a pokaždé byla zahnána zpět. Válka nejenže nepřinesla územní změnu oproti staré hranici z roku 1783, ale navíc uspíšila proces sjednocování kanadských provincií v jeden velký stát, nový pocit hrdosti a spolupráce Anglo i Frankofonů. Po válce byly obě pohraniční zóny demilitarizovány a za šest let budeme oslavovat 200 let nepřerušeného míru mezi Kanadou a USA.

Poznámka: Dvě americké válečné lodi, Hamilton a Scourge, které se potopily v bouři na jezeře Ontário v roce 1813, byly nalezeny v roce 1973 a to v kanadských vodách. Byly později vyzdviženy a umístěny do muzea v St. Catherine v Ontariu.
Zbytky potopené Nancy byly objeveny v roce 1911 u Nottawasagy, vrak lodi byl v roce 1927 vyzvednut a dnes je v malém muzeu na Nancy Island, pískovém ostrově, který se zatím kolem potopené lodi vytvořil.