Vypuknutí války v roce 1939 otevřelo oči všem, alespoň natolik, že se museli rozhodnout, na čí straně jsou. S válkou přišla na přetřes i otázka, zda je možno vyrobit atomovou pumu - závody v nukleárním zbrojení vlastně začaly už tehdy. Jedním z aktérů - a nakonec do jisté míry i obětí - se v těchto závodech stal i sám Heisenberg. I když po válce došlo k jistému smíření ostatních vědců s Heisenbergem, mnozí si ho dál nevšímali a jeho pověst utrpěla natolik, že do konce svého života (1976) žil víceméně v jisté společenské izolaci.
Ale vývoj šel dál a v roce 1940 zatím objevili v USA neptunium. Navíc Glen Seaberg zjistil, že se neptunium rozpadá na plutonium, které okamžitě rozpoznal jako dobrého kandidáta na výrobu bomby, neboť se dalo vyrábět přímo v reaktoru a navíc lépe separovat než izotop uranu. Těžiště výzkumu se přesunulo z Evropy do USA, hlavně díky přílivu fyziků-uprchlíků, kteří s sebou přinášeli i očitá svědectví o řádění nacistů. Oni to také byli, kteří americkou vládu upozorňovali na nebezpečí, které by hrozilo, kdyby nacisté získali atomovou bombu dříve než svobodný svět. A nejen upozorňovali: když se začal Manhattan project (tj. výzkum a výroba americké atomové bomby), byli to oni, kteří tvořili jádro výzkumu. A jejich výsledky - Hirošima a Nagasaki - jsou dnes všeobecně známé . . .
Co už je méně známe, jsou fakta o německém výzkumu během druhé světové války. Ve stejném měsíci, kdy se začal rozbíhat Manhattanský projekt (červen 1942) se totiž schází nacističtí pohlaváři s Heisenbergem, který je ale přesvědčí, že výroba bomby by byla nákladná, že by bylo potřeba izolovat nejméně jednu tunu izotopu uranu, což by trvalo pár let a vůbec, že by to zatěžovalo výrobu zbraní a ubíralo tak pracovní síly a zásoby. Místo toho se přikláněl k výrobě atomového reaktoru, který by dodával energii na pohon turbin v elektrárnách, energii, kterou válečná mašinérie tak nutně potřebovala.
Dnes můžeme odhadnout, že při náskoku šesti měsíců, které jinak Němci mohli před Američany mít a s výhodou, že jediné uranové doly v Evropě, tj. v Čechách, jakož i jediná továrna na těžkou vodu v Norsku, kterou zabrali už v roce 1940, byly oboje v rukou Němců, stačila jen německá vynalézavost a státem organizovaný výzkum plus výroba, aby v tom předběhli USA. Použitím bomby jakožto první by určitě získali taktickou i psychologickou výhodu - ovšem na jak dlouho, to už dnes neodhadneme. Vzhledem k technické ignoranci nacistických pohlavárů (snad kromě Speera) máme dnes jediné možné vysvětlení: přesvědčili je k tomu právě němečtí vědci - a v jejich čele Heisenberg, největší německý odborník na nukleární fyziku, kterému nacisté věřili na slovo. Na otázku, jak to dokázal a hlavně proč, podává - i když ne vždy zcela vyčerpávající - odpověď právě uvedená kniha.
Kniha začíná "zlatou" dobou nukleární fyziky, dobou před druhou světovou válkou. V roce 1922 přednášel dánský fyzik Niels Bohr v Göttingen, kde se s ním také Werner Heisenberg seznámil. Později Bohr vedl Institut pro teoretickou fyziku v Kodani, kde ho v roce 1924 Heisenberg navštívil. Tím se začala spolupráce, která trvala deset let a postupně se oba i spřátelili. Už tehdy ale bylo vidět, že Heisenberg je sice osoba nepolitická, ale jinak Němec "každým coulem". Tak například prohlásil, že rok 1914 u něj zůstane zapsán jako doba "sbratření všech Němců". To se pochopitelně Bohrovi nelíbilo: jako občan malého sousedního státu znal německé ambice velice dobře.
Heisenberg tehdy trávil většinu času v Kodani, kde s Bohrem spolupracoval na jeho teorii struktury atomu a později na kvantové teorii. V té době také Rakušan Erwin Schrödinger objevil novou a navíc elegantní matematickou metodu, tzv. vlnovou mechaniku, metodu, kterou pak Bohr i Heisenberg silně kritizovali. Bylo vidět, že Heisenberg byl tehdy pod vlivem staršího Bohra.
Hned po nástupu Hitlera k moci byli židovští vědci vyhnáni z německých univerzit a Heisenberg tím byl viditelně zdrcen. Navštívil Maxe Plancka, který byl tehdy šéfem ústavu Kaiser Wilhelm Gessellschaft v Berlíně a požádal jej o radu - ta byla ale vrcholně pesimistická. A tak píše v té době Heisenberg Bohrovi: " ....navzdory onomu propouštění vím, že teď vládnou muži, za kterými je radno stát. Časem se dobré (doslova nádherné, j.h.) věci oddělí od těch nenávistných". Vyslovil tím tehdy i naděje velké části Němců, ale brzy se všichni přesvědčili o omylu.
Také Heisenberg se dostal brzy do problémů: měl totiž po svém učiteli Arnoldovi Sommerfeldovi dostat místo na univerzitě v Mnichově (to už bylo dávno po roce 1933, kdy dostal Heisenberg Nobelovu cenu). Stačilo by bývalo jen vstoupit do nacistické strany, to ale odmítl. Zdvihla se tehdy proti němu vlna protestů, hlavně od pro-nacistických studentů; protože byl přítelem Einsteina i Bohra, byl označen za "přítele Židů" a dokonce vyšetřován policií. V roce 1937 na něj vytáhli, že někde podepsal nějakou petici a byl dokonce označován za "bílého Žida". V poslední chvíli ale zasáhla jeho matka: její otec se znal s otcem Heinricha Himmlera, šéfa SS. Ten konečně vyšetřování v roce 1938 zastavil, ale Heisenberg musel slíbit, že bude dělat jen vědu a že se do politiky nebude plést.
Přišel rok 1938 a Němec Otto Hahn objevil, že neutrony mohou rozbít jádro atomu uranu. Když se to Bohr dozvěděl, pochopil okamžitě důležitost tohoto objevu. Za tři měsíce po tom cestoval na konferenci do Spojených států a - navzdory slibu, který dal - to tam doslova a veřejně vyzradil. Konference se stala světovou senzací. Někteří vědci si totiž vzpomněli na knihu H.G. Wellse (The World Set Free, vydáno 1914), kde autor geniálně předpověděl - i když s pochybnou fyzikou - zkrocení atomové energie a dokonce i atomovou bombu (to byl jím vymyšlený název, který se později ujal), jež měla zničit v roce 1958 celou Evropu (tada jen v románě).
Knihu četl také i Heisenberg a ještě maďarský fyzik Leo Szilard. Ten, od narození pesimista, utekl včas do Londýna, kde vypracoval slibnou metodu na využití nukleární energie a nabídl ji britské vládě. Ta ji v roce 1938 odmítla a tak si ji Szilard nechal patentovat (používal už i termín "kritická hmota" a "řetězová reakce"). A byl to právě Ernest Rutherford, který sice na bombu nevěřil, ale přesto varoval britskou vládu o nebezpečí, kdyby se taková zbraň dostala Hitlerovi do rukou. Szilard se v roce 1939 přestěhoval do USA a Enrico Fermi, který už tam také byl, mu zařídil laboratoř a brzo oba zjistili, že pomalé neutrony skutečně štěpí atom uranu. Ten samý měsíc publikoval ve Francii Frédéric Joliot-Curie s jeho paní zpozorování téhož jevu.
V Německu si zatím Otto Hahn, který ono štěpení objevil první, uvědomoval vážnost situace a chtěl dokonce i spáchat sebevraždu. Jedna skupina německých vědců uvažovala utopit všechny jejich zásoby uranu v oceánu, ale sama uznala, že to nemám smysl: nacisté si mohli nový rychle narubat v té době už zabraném Jáchymově.
V Dánku zatím Niels Bohr nevěřil, že je možno bombu fyzicky vyrobit. Už v roce 1936 totiž řekl Heisenbergovi a Rutherfordovi - a k tomu se později ještě vrátíme, je to důležité pro náš závěr - že tepelná reakce by nejprve tepelně expandovala uran a došlo by k tepelnému rozmetání nálože dříve, než by mohlo dojít k výbuchu. To pochopitelně platí jen v případě rychlých neutronů, ale tehdy ještě funkci pomalých neutronů moc nechápali. Ještě v roce 1939 třeba Bohr tvrdil, že štěpení vyvolá hlavně neutrony "zpožděné" . Na druhé straně to byl zase právě Bohr, který objevil, že se štěpení vlastně netýká normálního uranu U238, ale jen jeho izotopu U235 a ten bylo ovšem těžko separovat (v přírodním uranu je ho jen 0,7 %).
Zdálo se tedy, že tím to vše končí, což si mysleli i někteří vědci na západě, např. Lindenmann v tom smyslu přesvědčil i Winstona Churchilla. Kdo ale stále pochyboval, byl právě Szilard. Bále se totiž, že by Joliot-Curie či jiní vědci mohli na tom pracovat pro Němce. Poradil se proto s Fermim a ten mu řekl, že je asi 10 procentní možnost, že k řetězové reakci může za jistých podmínek dojít. Szilard prohlásil, že to je stejně alarmující, jako kdyby mu doktor řekl, že má desetiprocentní šanci umřít. Na základě toho doporučil Fermimu, aby své výsledky nepublikoval - v té době se totiž Fermi měl potkat s Heisenbergem na půdě university v Ann Arbor ( blízko Detroitu). Zatím už i Němec Siegfried Flügge publikoval svůj článek o "uranovém stroji", kde navrhoval použití kadmia jakožto moderátoru. To už také i Bohr začal konečně věřit v atomovou bombu.
Einstein v té době dokonce napsal dopis prezidentu Rooseveltovi, kde ho upozornil na to, že Němci náhle přestali prodávat jáchymovský uran. Němci už tehdy totiž také objevili novou separační metodu na izolaci izotopu uranu pomocí termální difúze. Prezident USA ustanovil komisi, ale ta zřejmě nepochopila kritickou situaci a nic nedoporučila. Proto píše Einstein prezidentovi druhý dopis, kde navíc zdůrazňuje, že německý nukleární výzkum v Institutu Kaiser Wilhelma v Berlíně pod vedením C.F. von Weizsackera se dostal pod armádní velení. Tento dopis pak opravdu získal potřebnou pozornost. Také Angličani se snažili pomocí své špionáže zjistit více detailů z Německa, ale marně. Pak vypukla 3 září 1939 druhá světová válka a první letecký nálet přišel brzo na to - není divu, že myšlenka na atomovou bombu v německých rukách děsila Angličany až do konce války. Hitler totiž už 19 září ve svém projevu hrozil, že Němci mají zbraně, proti kterým není obrany.
Zatím Němci 9 dubna 1940 obsadili Dánsko a Norsko a 10 června napadli Francii, která se 22ho vzdala. Ačkoliv byla Bohrovi i Joliot-Curiemu nabízena emigrace do USA, oba to odmítli. Na první pohled bychom řekli, že když toto odmítnutí nevyčítáme jim, neměli bychom ho vyčítat ani Heisenbergovi, kterému to bylo nabídnuto dokonce daleko dříve, kdy ta situace ještě nebyla tak jasná. Ale podobnost je opravdu jen náhodná. Zatímco u nich to byl vlastenecký čin (už proto, že zůstali, ale s Němci nikdy nespolupracovali, právě naopak), u Heisenberga to znamenalo spíše jen určitou "šeroslepost". Pořád ještě totiž nevěřil, čeho všeho jsou nacisté schopni. Emigrace by navíc u něj vyžadovala silně protinacistické přesvědčení a to neměl; alespoň ho veřejně neprojevoval, patrně kvůli tomu, že jeho vyšetřování SS už sice skončilo, ale nacisté na to nikdy nezapomněli. Co se týká toho, zda spolupracoval s nacisty, o tom si povíme více později.
Zatím se v Německu ustavil tzv. "Uranverein" (Uranový klub), kde se soustřeďovali němečtí nukleární vědci. Někteří z nich otevřeně spolupracovali s nacisty, jiní byli sice proti, ale jen skrytě. Většina váhala a Heisenberg, který slíbil, že se do politiky nebude míchat, pochopitelně mlčel - i když byl vlastně nejdůležitějším členem "klubu". Navíc si ovšem tehdy myslel, že je výroba bomby fyzicky neproveditelná, zvláště v poměrně krátké době. Mnozí si totiž mysleli, stejně jako Heisenberg, že Hitler válku brzo prohraje. Weizsacker patheticky prohlásil, že kdyby jeho práce vedla k výrobě bomby, tak by se raději zabevraždil. Při jiné příležitosti ale řekl Tellerovi, že "ne vše, co nacisté dělají, je špatné". Zda tomu také věřil nebo zda to bylo jen to, co na něm nacisté chtěli, aby v cizině řekl, to se dnes už asi nedozvíme. Autor knihy už ovšem naznačuje, že zde se právě Heisenbergův protinacistický názor začal formovat, ale jde spíše jen o naznačení, nepodložené fakty.
Nacisté pak poslali do okupované Francie Kurta Diebnera, který zastupoval armádu v otázce nukleárního výzkumu. Sám ovšem nemohl s Francouzi začít mluvit přímo o bombě - vše by se hned dozvěděli Angličané - a Francouzi sami nezačínali (svůj uran už totiž dávno schovali v Alžíru). První úspěchy války už daly vlastně Němcům vše, co bylo potřeba k výrobě bomby. Nějakou dobu se ještě ve světe objevovaly články německých vědců, ale později i na ně padla cenzura. Z černé díry nacistického Německa už neunikl ani paprsek světla :-).