back ©Jan Hurych
Název : JEŠTĚ JEDNOU HOUDINI





Nevím, proč se mi připomněl - prý slíbil, že se ozve na Svátek duchů, jestli skutečně ten posmrtný život existuje, že už si nějakou cestu sem zpět najde. Asi za týden po publikaci mé povídky - bylo to zrovna na Halloween - tady  jdu do knihovny - kam jinam? - a tam na pultě leží jiná kniha, od Dona Bella, "The man who killed Houdini" ( Muž, který zabil Houdiniho). Fajn, řekl jsem si, to bude nějaká fikce, to jsem zvědavý, jak ten pán to téma zpracoval. Omyl, byla to solidní práce: dlouholetý výzkum, co se stalo s oním studentem, který tehdy Harry Houdiniho tak zboxoval k smrti . . .



Autor dále vypráví, jak objevil druhého studenta, Sama Smilowitze, zvaného též Smiley (usměvavý) podle jeho pořád dobré nálady. Byl to právník v penzi, většinou už teď na vozíčku, ale rozum měl bystrý a pohotový. Houdini si tehdy vyžádal jeho kresbu a nic za ni nechtěl, ale Houdini mu přesto poslal peníze. Whiteheada neznal a co se pamatoval, shrnul do těchto slov:

"Houdini jim ukazoval svoje svaly na zádech a na zápěstí a W. se najednou z  ničeho nic zeptal Houdiniho, zda je to pravda, ze dokáže sevřít svaly na břiše tak, že mu žádný úder neublíží? Houdini ovšem řekl ano a pak se ho W. zeptal,, zda by mu vadilo kdyby to vyzkoušel. Houdini řekl něco ve smyslu "Go ahead!" ( posluž si!). Jenže než se stačil Houdini připravit a svaly stáhnout, W. ho několikrát udeřil, velice silně. A nepřestával, až třetí student zasáhl s výkřikem " Jsi blázen, nebo co? " a odtrhl ho od Houdiniho. W. pak něco zableptal- ne že by se omlouval - a rychle opustil místnost.

Zajímavé také je, jak se liší podání nehody podle oněch dvou studentů a W. samotného. Pojišťovna totiž byla požádána rodinou Houdiniho, která, že protože šlo o nehodu, měla   v mít vyplacenu dvojnásobnou životní pojistku. Takové věci se pochopitelně vyšetřují do detailu.

Ač se na to pamatovali ti druzí studenti ještě po letech, W. popřel, že by Houdiniho ještě po varování znovu udeřil. Také místo série rychlých boxerských úderů popsal svoje počínání jako dva, možná tři údery. Zapomněl také udat, že byl boxer-amatér, trénovaný, postavou vysoký a silný. Právník, u kterého svůj dokument W. sepisoval, si pamatoval, jak se při tom ještě smál a nikdy neukázal, že by ho to snad mrzelo.

Podle posudku lékařů je celkem nepravděpodobné, že by se prostými údery do břicha mohla v této oblasti sepse a otrava krve, aniž byl některý vnitřní orgán silně poškozen a došlo ke krvácení. Ale i v tom se lékaři liší: podle jedněch mohl W., Houdinimu protrhnout slepé střevo, nebo otevřít staré zranění. Tak či tak, Houdini se snažil bolesti zamaskovat, ale pak už to nešlo. Ještě stačil odjet do Detroitu, ale tam už představení nedokončil a zkolaboval. Ne sice v oné čínské mučící komoře, ale zcela nepoeticky, v nemocnici. Smrt  to ovšem byla podle lékařů značně bolestivá.



Whitehead se narodil v Anglii, ale jeho rodiče se přestěhovali do Kanady a žili nějakou dobu v Kelowně, v Britské Kolumbii. Autor, Don Bell se tedy vypravil tam - pochopitelně po tak dlouhé době už mnoho nezjistili. Zatímco W. otec vlastnil kuželníkovou hernou, o synovi se nedozvěděl nic. Jak také: přišla první světová válka a Gordon Whitehead narukoval, přímo do Evropy. Když se vrátil, to už do Montreálu, začal tma studovat, patrně na stipendium, které Kanada poskytla po válce svým vojákům.

Podle různých svědků se vydával za studenta umění, později lékařství a při poslední scéně u Houdiniho dokonce tvrdil, že je student bohosloví. Patrně psal i články do novin pod pseudonymem. Byl prý intelektuál a věděl hodně věcí, o kterých dokázal vyprávět. To o něm vykládá Archie Handel, který měl v montrealském downtownu obchod se starými knihami. W. tam prý chodil kupovat knihy, často i drahé. Ale ještě více tam  jen četl, často až do deseti hodin večer, kdy Archie s jeho paní zavřeli obchod a šli do blízké kavárny, kde se pokračovalo v debatě.

Ti dva také věděli, že to byl on, co udeřil Houdiniho, ale on prý o tom nechtěl mluvit. Když tak jen prohodil něco o nešťastné náhodě. Tak nakonec rozhodl i soud a nikdo nebyl za zabití Houdiniho trestán. A rodina opravdu dostala dvojí pojistku. Tam s nimi také sedávali dva manželé, kteří si ho také trochu pamatovali. Paní řekla, že měla dojem, že vypadal smutný, jako že ho ta příhoda pořád ještě straší, prý měla pocit, že to opravdu nechtěl způsobit. Na manžela ale dělal jiný dojem: vypadalo to, že byl opravdu v mládí dost násilník, ale že ho to časem přešlo.



Po dlouhém shánění a inzerátech v novinách objevil autor dokonce i bratra W. Ten ovšem žil daleko od Montrealu, s bratrem se příliš nestýkali, ale o aféře také věděl. Podle něho W. udeřil Houdiniho jen dvakrát. Víc prý mu neřekl, on byl vůbec takový samotář.

Dále Bell popisuje, jak  e potkal se dvěma ženami ve Whiteheadově životě. Tu první, Marjorie, objevil v knize pohřebního ústavu,    který W. pohřbil.. Postarala se mu o pohřeb a byla možná i jediná, která na pohřbu byla. Bohužel i ona už ležela někde na montrealském hřbitově. Celým jménem Marjorie Goldstein, učila jazyky, na univerzitě McGill, dokonce prý učila slavnou kanadskou operní zpěvačku Maureen Forrester španělštinu ( patrně pro operu Carmen?) Zemřela v oce 1965, v 72 letech, takže vyprávět už nic nemohla. Ale znali ji jiní lidé a viděli ji někdy s W., ale nevypadalo to, že by byli milenci. Stýkali se spiše na intelektuální rovině. Zdá se, že W. dokonce ani pravidelně nestudoval, jen to předstíral.

Ta druhá byla Mabel Jackson, která žila v Kalifornii, pod jménem Versa Green, které si vymyslela podle nějaké knihy. Dlouhou dobu se Bell snažil s ní mluvit, ale vždy byla jaksi "pod ochranou" jejího přítele Flanneryho  O'Connora - oba totiž byli členové sekty fundamentalistů. Moc toho neřekla, ale bylo vidět, že ho ráda měla. Byl prý velký a silný. Konečně po několika letech promluvila. Byla už osmdesátiletá stařenka a moc si nepamatovala.

Bell ji pozval do její oblíbené čínské restaurace a babička se rozpovídala. Mnoho toho opět neřekla: byl velký, silný a zasmušilý. Znal  prý slavné lidi: spisovatele Geralda Robitailla, který byl kdysi tajemníkem spisovatele Henry Millera v Paříži.



Nakonec bell objevil i třetího studenta, Jacka Prize. Žil v Novém Skotsku, na východ od Montrealu a byl nositelem válečné medaile z druhé světové války. Pracoval prý kdysi jako inženýr, teď už byl pochopitelně v penzi. Zajímavé bylo, že se nejprve autorovi zapřel, ale později s ním mluvil, ale  víceméně na délku ruky. Zřejmě nechtěl mít s případem  nic společného. Zato jeho dcera byla laskavá a vypověděla Bellovi vše co věděla. Ale ani toho nebylo mnoho a tak se Bell pokoušel ho znova kontaktovat. V roce 1662 se omluvil, že mu stůně manželka a podruhé v roce 1994, ale to  už byl mrtev.

Snad nejvíc se dozvěděl autor od manželů Jacka a Frances Rodicků, kteří žili přímo v domě, kde W. trávil poslední léta svého života a kde také zemřel. Ti věděli i o tom, jakž už někdo Bellovi nazančil, že W. při jedné příležitostné práci na stavbě utrpěl úraz - spadl a prorazil si lebku. Patrně tam pak nosil plotýnku, ale jistě míval často i nepravidelné bolesti.

Žil ve svém bytě a s nikým se nestýkal, jen si občas poslal jednu nebo druhou dceru Rodickových pro potraviny. Pokud mohly nakouknout do bytu, byly tam  jen stohy novin a časopisů, jdoucí až do stropu. Vždy se zavíral a byl hrozně opatrný, jako kdyby chtěl něco utajit. Jinak byl tichý - násilník nebyl. Když konečně zemřel,15 července 1954, město dalo byt vystěhovat, ze sanitárních důvodů: po bytě se válely zbytky shnilé potravy a i jinak tma byl hrozný nepořádek.

Nikdo přesně nevěděl, na co W. zemřel. Konečně se podařilo Bellovi získat úmrtní list. Jako důvod tm bylo uvedeno "starvation", doslova smrt vyčerpáním, snad i hladem . . .



Zde nás ale autor nechává na půli cesty - od původní otázky, zda šlo o vraždu nebo o zabití, případně spiknutí zřejmě odchází z nedostatku fakt. My se s tím ovšem spokojit nemůžeme - v knize je plno fakt, které je třeba dál promyslet. Autor ovšem nebyl psycholog ani odborný kriminalista, takže ho ani nezaráží, když uvádí na konci uvedené posudky dvou psychiatrů, cela protichůdné a oba nepříliš věrohodné. První, teda  muž, podezírá samotné zranění, které specielně u přední části mozku může ohrozit usuzování a rozhodování. Také bolest sama může ovlinit myšlení osoby postižené takovým ůrazem. Každopádně prý nešlo o normální osobu, takový člověk by netloukl dál a rozhodně by se asi  omluvil.

Zde ovšem můžeme namítnout, že to by udělal normální člověk jen kdyby si čin neplánoval, kdyby to byla opravdu náhoda. Je zajímavé, že W. prý šel vracet Houdinimu nějakou knihu, kterou si od něj vypůjčil, to potvrdil i první student. Je tedy možné, že se s  Houdinim znali? Ze začátku prý spolu debatovali nějaké zázraky bible, které Houdini popíral. Zranění hlavy nám totiž připadá jako příliš vhodný důvod nenormálního chování W. u Houdiniho.

Druhý psychiatr, žena, se snažila zjistit příčiny v dnes už zastaralém freudizmu. Patrně prý šlo o Oidipovský komplex, W. viděl v Houdinim svého otce a proto byl nucen ho zabít. To prý potvrzuje i to, že se neoženil - jeho matka pro něj prý znamenala více, než kdo jiný. Dokonce prý mohl být homosexuální, pak by prý zase Houdini byl "mother-figure" tj. mateřský vzor. Anebo prý se snažil v Houdinim zabít sebe sama.

Prostě  vyberte si,  každé jiné a  dohromady  nesmysl. Myslím, že tento smorgasbord divokých odhadů ani nemusíme brát vážně. To, že se zřejmě na stará kolena W. mentálně sesunul, jak se to stává mnoha lidem, nemusí mít vůbec fyziologické či freudovsko-psychoanalytické motivy. Obyčejné svědomí stačí někomu ze života udělat úplné peklo.

Jisté je, že téměř všichni, kdo by nám o tom mohli říci, jsou už mrtvi. Zda W. žil - zřejmě bez práce - z nějaké penze, ať už válečné, úrazové nebo z poplatků za vraždu, kterou pro někoho vykoval, se už dnes nedovíme. Že bylo Houdinimu vyhrožováno smrtí, je dokázáno, jaké důvody měl ovšem W., to nevíme. Mohli to být jeho vlastní - například to, že Houdini zesměšňoval zázraky z bible či "zázraky" spiritistů - anebo prostě  důvody dobře zaplacené.

Nedostatek jakéhokoliv lidského citu, když byl na případ dotazován a dokonce smích u advokáta svědčí o tom, že ho opravdu neměl. Pravda, dá se to zahrát, ovšem jen k vlastní škodě. Dá se to ale nahrát jen proto, že vrah chce sám sebe přesvědčit, že je mu to jedno.

Že onoho dne vstoupil W. do šatny s úmyslem Houdiniho zabít, to už se také nedovíme. Rozhodně ho ale chtěl zmlátit a potrestat za něco, co Houdini udělal. Jako boxer musel W. vědět, jak nebezpečné jsou takové údery - a je podezření, že úder mohl způsobit i zápal slepého střeva. Celý útok by byl mistrně vymyšlen: všimněte si, že se nejprve zeptal opatrně, zda je to pravda, atd. Pak je ještě jednou zeptal, jestli by mu vadilo, kdyby to vyzkoušel. To je předem připravovaná akce. A nedá Houdinimu možnost se připravit a bije a bije. Ještě po varování párkrát udeří, aby si byl jist, že dokonal, proč přišel. A proč by se tedy omlouval?

Soud mu ovšem nemůže nic dokázat - vše vypadá jako náhoda, tak dokonale je to uděláno. Navíc pomůže i to, že sama rodina Houdiniho má zájem na tom, aby to byla náhoda - jde přece o peníze. Soud normálně rozlišuje mezi zabitím a vraždou. To druhé je plánované. Zde se dokonce prohlašuje, že jde o nešťastnou náhodu. Nu ano, Houdini přece souhlasil, ne? A v tom je  právě ten trik: W., který bil do břicha, kde byly svaly ještě měkké, musel vědět, že Houdinimu způsobuje vnitřní zranění. Houdini trpí, svíjí se, ale nekřičí bolestí. A W. nepřestává, možná, že z něj chce ty výkřiky vybít.

Podle jednoho studenta Houdini naznačoval W., aby přestal, ale ten nevidí, neslyší: přišel sem potrestat Houdiniho, ať to stojí co stojí. Jenže plánované zmlácení, které nepřestane včas a které způsobí smrtelné zranění a následovanou smrt, to je pořád ještě vražda.

(konec)