©Jan Hurych
Název :
NÁVRATY V ČASE
Kdo z nás by se nechtěl alespoň na chvíli vrátit do těch šťastnějších dob svého života? Nu možná, že ne všichni, ale jistě by to nebylo k zahození, že? Zatím to umí jen kouzelníci, básníci a senilní starci, kterým milosrdný osud vrací - alespoň mentálně, když už ne tělesně - radosti ranného dětství . . .
Ano, čteme o tom v knihách - dříve se jim říkali fantastické, dnes sci-fi, ale už ani dobře nevíme, co z toho ještě vůbec fantazie je. A má to jeden háček: většina autorů tam prostě přenese hrdinu fyzicky do minulosti či do budoucnosti - a
voilá, už je prý tam. Nuže on není: fyzický přenos v čase je nejen teoreticky, ale i prakticky nemožný a ani ti kosmonauti, kteří cestují léta po galaxiích a vrátí se prý mladší než jejich současníci na Zemi, nejsou žádná výjimka. To se jen jejich hodinky se zpomalily, ale co se stane s jejich biologickým časem? I některá zvířata na zemi sice hybernují během zimy, díky zpomalení jejich srdečního rytmu, ale jinak nežijí o nic déle, než zvířata, která nehybernují (pokud tato nezemřou hladem, zimou či v čelistích nějaké šelmy). Je tedy docela možné, že ten kosmonaut vyleze na zemi z raketoplánu a bude vypadat stejně starý, jako jeho soused, který v něm nikdy nebyl :-).
Jistě, byl by to nádherný elixír věčného života: toulat se po hvězdách, lebedit si v beztížném stavu a vůbec nemít ty naše, pozemské starosti. A tam někde na konci cesty třeba i najít místo, zvané
Paradise, kde se měl počít lidský život a o které jsme prý přišli díky nezřízené touze našich praprarodičů ochutnat jablko zrovna z toho jednoho, zakázaného stromu - ač tam bylo plno jiných jabloní. Díky tomu jedinému stromu - pokud té pohádce věříte - dokonce díky jednomu jedinému jablku pak ten jejich pobyt v ráji skončil stejně rychle, jako začal :-).
Dělal jsem kdysi pro časopis Hurontarie interview se spisovatelem Terrym
Pratchettem, kde jsme diskutovali otázku onoho stromu a Terry mě tehdy jemně upozornil, že v ráji byly vlastně stromy dva: strom poznání a strom života. Oni pojedli ze stromu poznání a v nebi se prostě báli, že by Adam a Eva, cituji, "mohli pojíst ze stromu života a žít věčně, jako my". Honem jsem se pak podíval do Bible a Terry má pravdu, je to tam, přesně takhle.
Ale kdo byli ti "oni" v tom nebi? O tom se lidé hádali dost dloho - od starořeckého nebe, kde bylo bohů plno (a i smilnění, dámy prominou) přes nebe plné andělů, z nichž někteří se vzbouřili a stali se z nich ďáblíci. Ač se zřejmě provinili proti Bohu víc než naši nevinní "prapolykači jablek", vyšli z toho daleko líp: sedí si v teple pekleném ajen přikládají pod nebohé hříšníky a když je i to nudí, tak je ještě píchnou vidlema. Inu ony ty staré legendy nebyly vždycky moc logické. Například jak může všemocný Bůh strpět, že mu ďábel dělá taková alotria a nezarazí mu to, i když je, jak říkají, "všemocný"?
Ale zpátky k Adamovi. Zřejmě už u té výroby z hlíny se nepředpokládalo, že by snad ta hračka, která z toho vznikne, první člověk, žila věčně. To je pochoptelné, ale zase nám tam logika pokulhává: stačilo přece ten strom ohradit plotem, případně tam postavit jednoho archanděla s plamenným mečem, aby to hlídal. Spíše si myslím, že Bůh potřeboval tu svou nově stvořenou Zemi nějak osídlit a andělům - a dokonce ani ne čertům - se tam vůbec nechtělo. A tak vlastně byli Adam a Eva vůbec první exulanti a my jsme jejich prapraděti, vyhnané z ráje. Zase ta logika: jak mě může někdo vyhnat z místa, kde jsem nikdy nebyl? A trestat za hřích, který jsme neudělal?
Jak už jsem řekl, nevěřím ve fyzický přesun v čase, ale ten mentální možný je. Jen ve vzpomínce ovšem, jak jinak? Tam je to ovšem zcela jiné: tam se hrdina nemůže jen tak prostě objevi přímo sám a dělat divy, za které by se nemusel stydět ani Superman. Ne, on tam mentálně bude, ale to jen aby viděl toho druhého - totiž sebe sama - mladšího, krásnějšího a statečnějšího - jak dělá blbosti, za které by se nemusel stydět ani inspektor Clouseau z
Pink Panthera.
Nu nemusíte mi to věřit, ale já už tam takhle několikrát byl :-). Namítnete mi asi, že jsem tu předtím mluvil o návratu do šťastnějších chvil života. Nu ano, to jsem chtěl a to se mi také splnilo. Já se tehdy za mlada při všech těch hloupostech cítil opravdu šťastný a teprve ty dnešní návraty mi umožnily vidět krutou pravdu: já se tehdy cítil tak šťastný jenom díky mé neznalosti - nevěděl jsem, co život přinrese.
A teď se tam tedy vracím, ale ty pocity štěstí už nějak nemohu prožít. Štěstí totiž není nějaká dobře promyšlená věc - je to prostě jen pocit. A zázraky se dějí jen jednou. Štěstí si také nelze koupit - je to vlastně taková "muška jenom zlatá", jak říká básník, a i když mnohým by stačilo jen to, že je zlatá, i ta muška je vlastně jen takové zdání, iluze. Ano, iluze, ale
co je to platné, já jsem vždycky iluzionistům hrozně záviděl . . .