back ©Jan Hurych
Název : ZAČALO TO V PRAZE (UFO, díl 3. )





Co jsme teda zatím poznali? Že potřebná, velikái vznosná síla mohla být docílena u létajícího talíře buď pomocí vrtule či tryskového, možná i iontového motoru, ale sotva něčím jiným. Proto se tu ani nebudeme zabývat elektrostatickým principem, který kdosi "objevil" v Teslových denících. Pokud Tesla o něčem podobném psal, nevyslovil se totiž přesně jaký princip měl být použit. Soudě ale podle jednoho jeho patentu na turbinu, která měl pracovat extra vysokými obrátkami, nebudeme daleko od odhadu, kterou sílu měl na mysli. A tak se můžeme klidně vrhnout na německá UFA - všechna byla prakticky poháněna motory či tryskami. Celkem byly tři typy - dnes Dnes si povíme od dvou a zmíníme se i o "nucleárním " UFu, kteréz řejěm vrázdilo jen závity některých vznášejících se mozků. Ten třetí, "pražský" typ, si necháme an příště.

MIETHE-BELLUZO PROJEKT (dále jen BL).

Zdá se, že tento design byl pokračováním vývoje "létajícího křídla", původně zcela jiného výzkumného programu. Začal už v roce 1942 a jeho šéfem byl Dr. Heinrich Richard Miethe, o němž se mnoho neví. Po válce měl pracovat pro kanadskou firmu Avro (o tom ještě v příštím pokračování). S ním spolupracoval profesor Guiseppe Belluzzo, který byl mimo jiné i ministr ekonomie v Mussoliniho vládě. Byl převážně expertem na parní turbiny, ale patrně i na jiné turbíny. Jejich pracoviště bylo v Drážďanech, v Bresslau a také v Letově u Prahy. Podobně jako "pražský" projekt (Schievener-Habermohl, dále jen SH), oba byly podřízeny Dr. Dornbergovi v Peenemunde a mohl možná i být jeden ze tří modelů, které byly v Praze zničeny, když se přiblížila válečná fronta.

Oba typy se však značně lišily: u BL typu vnější disk létajícího talíře nerotoval. Talíř také nezvlétal svisle, ale pod úhlem, jako obyčejné letadlo a měl dvanáct obvodových trysek. Pilotní kabina byla vzadu zatímco gyroskop byl zamontován uvnitř, v centru, takže se z profilu talíř skoro podobal letadlu. Model měl mít 42 metrů v průměru - to samo se zdá neuvěřitelně veliké a nedovedu si představit, jak velkou zásobu energie by takový talíř musel mít na palubě. Odborníci našli celkem 13 pochybných bodů v jeho designu, tak jak byl popisován Georgem Kleinem, který byl z počátku zodpovědný za oba projekty Speerovu ministerstvu. Nejedná se o push-pull motor, jak by se zdálo a trysky nejsou nijak upevněny - patrně je výkres nedokončený. Klein se sice zaručil, že jsou to fakta, ale tím myslel jen dokumenty a a sám zřejmě talíř ani neviděl, pouze ho znal, jako vedoucí z minsterstva, pouze z papíru. V roce 1944 byl Klein, byl odsunut do jiné fukce a oba projekty (BL a SH) byly přiděleny Kammlerovi, tj. SS.

Vyotrazení talíře a další fakta najdete na stránce tady Je také možné, že celý projekt byl předčasně zrušen, protože Belluzo později vyrobil model, který se více podobal "pražskému" typu SH a mohl starotvat vertikálně. Návrh se také nápadně podobal poválečnému americkému talíři Létající Rejnok (Flying Manta Ray), který skutečně létal, jak dokazují fotografie (na téže stránce). A ještě jedna zajímavá věc: Zkoušky Manty se konaly 7 července 1947 ve Phoenixu, Arizona a v témže měsící spadl v sousedním Novém Mexiku, v Roswellu, talíř "z Marzu". Také Avro mělo podobný design a možná i podobný osud (více příště). Prototyp MB talíře měl být testován ve Štětíně, ale havaroval prý až na Špicberkách. Jeho pilot Hans-Joachim Roehlicke byl už podřízený nám známého Kammlera . . .

V knize "Jasnější než tisíc sluncí" (zmíněné v mém článku o Heisenbergovi) je informace poněkud zamotána: tam pracovali Schriever, Habermohl a Miethe všichni dohromady na jednom talíři, o průměru 45 yardů (asi 41 metrů) a rychlosti 1250 mil za hodinu (2011 km-hod). Habermohl prý byl později zajat Rusy, zatímco Miethe pracoval po válce pro Američany. BL design byl za války pateován, ale německé patenty si po válce odnesli Američané. Marně jsem hledal nějou zprávu o úspěšných zkouškách poválečného výzkumu. Patrně ty projekty, stejně jako kanadsko-americký projekt Avro, nikam nevedly . . .

PEENEMUNDE PROJEKT.

O tom se ví zatím nejméně , defakto konkrétní je jen svědectví jednoho ruského válečného zajatce. To samo by dělalo příběh dost nevěrohodný, ale první část, tj. když pracoval v zajateckém táboře na dálkovém kanonu, na podobném principu, co měl později postavit Dr. Bell pro Irák (než byl zavražděn), celkem sedí. Později se dostal zajatec do Peenemunde, hlavního centra německého raketového výzkumu.

Zde trochu odbočím. To, že Peenemunde bylo později úspěšně vybombardováno Spojenci, svědčí jasně o to, že měli velmi dobrou informaci. Vůbec se zdá, že z jejich strany byla usilovná snaha tento fakt zatajit, podobně jako Angličané tajili svá vyřešení Enigmy. To je pochopitelné, zachránilo to určitě statisíce životů, ale proč to tajit ještě po válce? Patrně šlo o utajení vůči Rusům - kteří pochopitelně zase tajili to své. Obě strany se napakovaly německými objevy a zatímco Američené nevěřili Rusům proto, že se kdysi paktovali s Hitlerem, Rusové nevěřili nikomu a nikdy :-). Nedovedu si představit, že by Spojenci věděli o továrně na těžkou vodu v Norsku, kterou také vybombardovali a s pomocí partyzánů dokonali zkázu - a přitom se nepídili po tom, k čemu ji vlastně Němci měli :-). Pokud teda měli Němci atomový výzkum, ani Ruysové ani Američané nám o tom nepoví. Ale to už se vracím zpět k mému dřivějšímu článku o Heisenbergovi . . .

Svědek peenemundského testu také uvedl několik detailů. Jednou, když odcházel z práce na letišti, uviděl, jak z hangáru vytlačují něco, co se podobalo obrácenému umyvadlo, s kabinou uprostřed. Posléze se disk začal za značného syčení vznášet asi 5 metrů nad zemí, rozkýval se a spirálovitě nabrak výšku. Taliř se přitom ale stále nestabilně chvěl a pak se ve vzduchu obrátil dnem nahoru a začal padat. Když dopadl, ve vzduchu bylo cíti zápach ethylalkoholu. Mrtvý pilot visel z kabiny a v mžiku začalo vše hořet modrými plameny . . .

Zde je také slabé místo historky: ethylakohol, náš známý "alkohol pitný" na rozdíl od jedovatého methylakoholu (lidově "lihu"), opravdu hoří modrým plamenem, ale je to celkem špatné palivo pro raketové motory. Fakt ale je, že se dá lehce vyrobit a používaly jej spolu s kapalným kyslíkem právě rakety V2 (fau cvaj), navrhnuté v Peenemunde. Ovše mvtip je v tom, že ethylakohol je bez zápachu, ale je možné, že jejich ethylalkohol páchl po nějakých příměsích (jkao naše alkoholy z obchodu) a on už ten zápach znal, když pracoval na raketách. Tento fakt, že ho Němci právě tam používali, svědčí o tom, že vězeň opravdu byl obeznámen s tím, co se v Peenemunde dělalo. To ještě neznamená, ž ejeho hisotrka je pravdivá :-). Více detailů s obrázky je na: http://missilegate.com/rfz/chapter3d.htm

Autor stránky, Henry Stevens, se tam zmiňuje o zajímavé hyptéze: Němci také vynalezli křídla, která byla ne kolmo k trupu, ale zkosena dozadu, aby zmenšila turbulenci. Tato křídla právě používala německá trysková letadla, která byl vůbec první na světě. Další výzkum měl ještě víc, případněš zcela odstranit tzv. brzdící vrstvu pomalého nvzduchu v blízkosti křídel, která nedovolovala letadl.m dosáhnout vyšší rychlosti, protože zpúsobovala právě onu turbulenci. Jedním řešením mělo být odsávání či "odfukování" této vrstvy, jiným pak polokruhová křídla, an jejichž technologii pracoval profesor Ludwig Prandtl už v roce 1936. V roce 1941 pak tv tom pokračoval i Dr. Alexander Lippisch, který pracoval pro firmu Messerschmitt. Autor se domnívá, že protože byli seriózní vědci, byl jim svěřen nejdůležitější ze tří UFO projektů. Tomu odporuje fakt, že byl jejich návrh patrně byl nejméně propracován a jediný popsaný pokus - byli-li to vůbec jejich - skončil katastrofou. >

Tento Flugscheine (jak mu říkali na rozdíl od druhých prototypů, tj. "létajícví disk") měl být vyvinut právě v Peenemunde a výzkumu se prý zůčastnil i Heinrich Fleissner, odborník na fluidiku, tj. vědu o pohybu kapalinách. Disk měl podle něho dosahovat rychlosti až 3000 km ve zvducu a 10000 km mimo atmosféru a to až v 300km výšce. Ostatní prý bylo "top secret" (přísně tajné), na což si ale v roce 1955 podal patent. Jeho návrh byl disk s obvodovým kruhem, který rotoval kolem centra a na okraji měl otvory, které odsávaly vzduch. Podél centrálni kabiny byly různé klapky a natáčivé plochy, kterými se disk směroval. Při změně směru disku se musel jinak nepohyblivá kabina natáčet do rprávného směru pomoci elektromagnetů. Je zajímavé, že patent mu byl přidělen až po pěti letech po podání žádosti. Henry Stevens se domnívá, že to bzrdili lidé z amerického projektu Silver Bud (a la výše uvedený Miethle-Belluzo na principu radiální trysky), protože ten byl pomalejší. Po uznání panentu byl dokonce projekt Silver Bug zrušen.

To vše jsou ovšem jen náhody. Byl-li jeho návrh lepší, kde je teď dnes, skoro po 50 letech? Co se stalo návrhem, který podle Fleissnera mohl být poháněn palivem "tuhým, kapalným, plynovým a dokonce i s prašnou konzistěncí"? Fleissner také tvrdil že 24 Aprila 1945 odeletěly tři takové disky z Berlína neznámým směrem a od té doby se o nich nic neví. Patrně skončily jako ten, co pozoroval one ruský zajatec:-). Je překvapivé, co si jeden nevymyslí, aby dostal od Američanů práci . . . Také zpráva ze švédských novin z roku 1952, uvádějící, že talíře vyvíjel Werner von Braun je asi jen kachna - Braun byl odborníkem na rakety, což ostatně dokázal Američanům i celému světu, ale ne na letadla. Také jeho šéf, Dornberger, skončil v Americe. A jejich šéf, Kammler, skončil bůhví kde, stejně jako peenemundský návrh :-).

NUKLEÁRNÍ TALÍŘ.

Úplným výmyslem se zdá být být projekt talíře, poháněného nukleární energií. Ne ten nápad, pochopitelně, ale to, že by takový projekt mohl za války vůbec b ýt vyvíjen. Němcká inspirace byla sice poháněna vojenskými problémy i fanatismem Hitlera, ale to ještě neznamená, že by se takový projekt dostal někam daleko. Šlo by totiž o nukleární pohon prototypů, o kterých jsme už mluvili nebo o jakýsi plasmatický či jiný typ jetu a to by vyžadovalo nejen velkou váhu reaktoru (který zatím ani nepracoval, viz přiznání Heisenberga) či plasmatického generátoru - ale hlavně i dlouhodobý výzkum. Vyvinout reaktor je totiž daleko těžší než vyvinout bombu, jak nám dokazuje historie prvního industriálního reaktoru na světě, v Kanadě. Na druhé straně každý pochopí, že je něco jiného je postavit nukleární elektrárnu a něco jiného je ještě s ní létat :-).

Čech Dr. Jesenský a Polák Mr. Lesniakiewicz, kteří prozkoumali podzemní evidenci německého nuklárního programu - přesněji řečeno jen tunely, žádné zařízení se tam nenašlo - se domnívají, že jedním z odvětví atomového výzkumu byl i návrh "nukleárního talíře". Nevím, nečetl emikde, jak přesně si to představují. To vše je totiž jen spekulace, praxe je jiná. Údajně to byl Dr. Diebner, Heisenbergův konkurent, který byl šéfem výzkumu. Výzkumníci patrně také myslí právě jen tu nukleární stránku, protože jak jsme viděli, létání či pilotování také nebylo Němci zcela spolehlivě vyřečeno a to také byl úplně jiný obor. Henry Stevens v souvislosti s tím uvádí plány na atomovou ponorku, ale to nesedí: tam vůbec nejde o létání a jak všichni víme, ponorka byla realizovatelná: výkonné atomové ponorky se stavěly už brzo po válce, zatímco létající talíře, jak se zdá, ani po válce daleko nedoletěly.

Tam uváděný projekt Lenticular Reentry Vehicle, létající talíř, který měl mít čtyři nukleární hlavice a měl být poháněn nukleární elektřinou byl zřejmě tak tajný, že se nikdy ani nekonal :-). Také uvedený nukleární motor, kde se prohání vodík reaktorem a tam se teplem roztahuje, aby pak usměrněn tryskou poháněl kosmické vozítko ve formě talíře či letadla se nerealizoval. Proč asi? Pokud to nebyla špatná teorie - to zde nechci diskutovat - pak šlo hlavně o neúměrně velkou váhu a přídavné zařízení. Tímto problémem se už zabýval jiný německý vědec v USA, Dr. Franz J. Neugebauer, v práci s titulem "Effect Of Power-Plant Weight On Economy Of Flight"( Vliv váhy nukleárního generátoru na ekonomii letu) a to už v prosinci 1946 . Řídící systém, který by měl prakticky stejný úkol jako ten u nukleární elektrárny, je totiž velice komplikovaný, zabírá velký prostor a jeho váha je u malých reaktorů rfelativ ně příliš vysoká - jinak už bychom dávno měli tryskáče jen na atomový pohon.

Příště si něco povíme o pražskéím projektu, který se dostal nejdále a zároveň si provedeme shrnutí celé problematiky.

(dokončení příště)