back ©Jan Hurych
Název : MUŽ, KTERÝ PROHRÁL HITLEROVI VÁLKU (díl 4, závěr)





Je zřejmé, že verze první, tj. opravdový omyl ve výpočtu, asi velký kompliment Heisenbergovi nedělá, proto ji sám prakticky ignoroval a nevyjadřoval se k ní. Tu druhou, tedy úmyslnou sabotáž, také nemohl rozšiřovat: jednak by to nebyla pravda a hlavně nebyly důkazy. Přidal teda jednu nepříliš propracovanou verzi svoji: o tom, jak v Kodani "navrhoval" západním vědcům "klid zbraní", tj. že němečtí vědci "nebudou vyvíjet nukleární zbraně". Podle Bohrových dopisů je to ovšem nesmysl, sám prý se mu tehdy Heisenberg přiznal, že už na projektu dva roky pracuje. No prosím, byli tam špiclové z Gestapa i z Goebbelsova ministerstva propagandy, které výpravu organizovalo, takže na veřejnosti asi musel asi lhát . . . Pak ale na soukromé večeři u Bohrů kreslí něco, co později vydává za průmyslový reaktor, ale ta skeč byla zřejmě tak nejasná, že mohlo klidně jít o nukleární bombu. Jedna věc z Bohrových dopisů je dnes zarážející: podle něho oba, Heisenberg i Weizsäcker tvrdili, že jejich nukleární výzkum je daleko před Západem . . .



Rozebírání Heisenbergova reaktoru
Tehdy ovšem Němci ještě navíc vyhrávali, i Dánsko už bylo obsazeno. A najednou - jen díky Heisenbergovu tvrzení, že je třeba na výrobu bomby celá jedna tuna izotopu U235 - Němci všeho nechají? A celou dobu pak, i když už všude prohrávali, se o nic nepokusili? A přesto Hitler tvrdil, že mají neznámé zbraně hromadného ničení? Těžko lze uvěřit, že by se zrovna on nechal přesvědčit, že bombu nelze v dohledné době vyrobit, když by ji tehdy tolik potřeboval. Německo vedlo totální válku a potřebovalo totální zbraně. Jaké šidítko by asi mohli vědci nabídnout Hitlerovi jako náhradu?



Jak to bylo vůbec za války s německým výzkumem? Četl jsem knihu jednoho amerického majora, který v pětačtyřicátém jezdil po Evropě a sbíral dokumenty o výzkumu v německých výzkumných institucích. Bylo jich nespočetně. I školní děti byly zapojeny, tak například nižší ročníky průmyslovek počítaly optimální tvar stabilizačních křidélek pro bomby. Ve Alpách byly celé podzemní zkušebny, jinde se měřily trajektorie nábojů vystřelených z děla, přičemž se dráhy snímaly nejen super-rychlou fotografií, ale i pomocí fotočlánků a všeobecně se všude používaly infračervené a rentgenové paprsky i jiné technologie. Dnes už všichni víme o tehdejším výzkumu dálkových raket a tryskových letadel, u těch dokonce byli první na světě. Jen ten nukleární výzkum se prý zastavil u jedné špatné rovnice :-).

Wikipedia říká o Heisenbergovi (cituji zkráceně): "Náležel k týmu vedeném Waltherem Bothem, který dělal jeden z mnoha německých programů pro vývoj nukleárních zbraní, ale rozsah jeho spolupráce je celkem vysvětlován různě. Jeho práce se zkládala z různých pokusů na vytvoření samostatné, trvalé nukleární reakce. . . Rivalní program na výrobu atomové bomby vedl Kurt Diebner pro Heereswaffenamt - s Paulem Hartekem pracovali na obohacení uranu a uranové bombě. Ani jeden, ani druhý program neměl do konce války úspěch..." Tak teda výzkum sice byl, ale bez úspěchu? Jinde Wikipedie říká, že mezi Heisenbergem a Diebner panovalo jisté nepřátelství, důvod si už musíme ale domyslet sami: Diebner se stal ředitelem Kaiser-Wilhelm Institutu, když byl tento zabrán armádou a předtím byl ředitelem téhož Institutu právě Heisenberg. Diebner si prostě zabral - se souhlasem nacistů, na to nezapomínejme - projekt pro nukleární bombu, který po právu patřil Heisenbergovi a pak se už zřejmě postaral o to, aby ten nedostal nic, co mělo vojenskou aplikaci. Ať už na bombě dělat chtěl či nechtěl, byla to degradace.

Jak daleko ale došli Diebner a spol? Zpráva, že "nebyli úspěšní" je příliš vágní, aniž by poskytovala detaily, čeho teda alespoň dosáhli a jde tady nejspíše o záměrné mlžení. Špionáž ze Stockholmu přece alarmovala Spojence až do konce války o německém výzkumu v tomto směru - není divu, že se obě strany snažily dosáhnout svého cíle co nejdřív. Poslední dobou se také vynořilo několik knih, které detailně rozebírají nacistický nukleární výzkum. Proč až teď? Spojením obou německých států se odtajnily některé německé archivy a částečně i jiné dokumenty, když uplynulo padesát let od konce války. Měl jsem nedávno možnost číst knihu Reich of the Black Sun (Říše černého slunce - podtitulek: Německé tajné zbraně a spojenecká legenda z doby studené války) od Dr. Josepha P. Farrella, knihu, která se dnes považuje za nejlepší referenci o nacistickém válečném výzkumu. Kniha je založená právě na oněch objevených dokumentech a přináší seriózní teorie, které onu citovanou legendu silně nabourávají. Novinkou jsou také zprávy o výzkumu v Plzni i jinde v Čechách.

O jakou legendu šlo? Nu právě o tu, jak byli Němci - včetně Heisenberga - dokonale neschopní. Spojenci se totiž snažili a ještě snaží přesvědčit svět, že v době, kdy se američtí vědci dennodenně báli, aby je Němci nepředběhli, vlastně Němci nic neměli. Jejich vědci si prý ani neškrtli a ano, zničení zásob těžké vody v Norsku zachránilo svět před nukleární katastrofou :-). Taková legenda ovšem vyhovovala vítězům a co se týká Němců, řadě z nich udělala velmi dobré alibi. Jenže ta legenda má svoje logické i faktické nedostatky.

Na co teda tu těžkou vodu tehdy Němci tak usilovně vyráběli? Jen na nějaké bezúčelné pokusy přece nepotřebovali stavět velkou továrnu. Kam se poděl veškery uran z Jáchymova, tehdy největšího zdroje na světě? A pan Heisenberg celou tu dobu sedí, nic neříká a tvrdošíjně trvá na jedné špatné rovnicí a oni tomu naivně věří? Nikdo nezapochyboval, dokonce ani on ne? Ale ano, pochyb y musely být. Našla se totiž německá zpráva z roku 1942, že kritické množství se pohybuje mezi 10 a 100 kg uranu U235, ta virtuální jedna tuna přišla až později. To odpovídá zhruba americkému odhadu, který byl 15 kg, ale pro jistotu se počítalo s hodnotou trojnásobnou, tedy asi 50 kg - ano, zrovna tolik, kolik vypočítal kolegům ve Farm Hill Heisenberg, kterého najednou patrně osvítil Duch Svatý! A všichni byli hrozně překvapeni nebo to alespoň výborně hráli, protože věděli, že jsou odposloucháváni.

Ano, Heisenbergův bystrozrak - nebo že by paměť? - se mu zázračně vrátil hned týden po Hirošimě. Ten výpočet ovšem musel samozřejmě udělat už daleko předtím. A němečtí vědci, kteří ještě podle Heisenberga v roce 1941 (v době schůzky s Bohrem v Kodani) chtěli v Kodani "zachránit lidstvo před nukleární katastrofou", se na Farm Hill docela nepokrytě baví a tleskají mu, zatímco v Japonsku bylo výbuchem bomby zpopelněno několik tisíc lidí. Ostatně z tajných odposlouchávání je zřejmé, že přítomní vědci neprojevovali žádné morální či alespoň citové sentimenty, asi zapomněli, že mají předstírat i to.



Podle nově objevených dokumentů je téměř jisté, že Němci začali s obohacováním uranu už v roce 1940. Nu proč ne, byli to právě Němci, kteří jako prví demonstrovali štěpení atomu, a to už v prosinci 1938 - Dr. Farrell dokonce podezírá, že jejich prohlášení bylo zůmyslně pozdrženo do doby, až bude zabrání Sudet a Jáchymova dokončeno. V roce 1939 už běželo v Německu šest univerzitních projektů, ale kolik z nich se věnovalo reaktoru a kolik, i třeba utajeně, obohacováním uranu pro bomby, to už se asi neví. V roce 1942 na nukleárním výzkumu pracovalo pět nezávislých labratoří. Jak daleko se dostali? O Heisenbergově reaktoru to víme, zřejmě opravdu nikam, ale jak to bylo s tím obohacováním uranu?

V knize J. Farrella se dočteme další zajímavá, nedávno ještě utajená fakta: tak například v říjnu 1944 německý pilot Hans Zinsser viděl ze svého letadla Heinkel 111 něco, co se podle našich dnešních znalostí podobalo nukleárnímu výbuchu (detaily viz zápis z jeho výslechu z 19. srpna 1945). Bylo to někde v severním Německu. Podobně existuje i zápis o tom, jak jeden podobný výbuch odstartovali Němci v roce 1943 v Rusku, asi 150 km od Kurska. To ovšem musel zatajit i Stalin, protože by to rozrušilo morálku ruských vojáků. Informace o tom druhém druhém výbuchu jsou nepřímé, spíše jen náznaky v jedné japonské zprávě. Zinnserův report ale přímo výbuch popisuje" měl hřibovitý tvar a byl následován elektromagnetickým pulsem, podobně jako nukleární výbuch. To vše osm měsíců před prvním testem atomové bomby v USA!

Italský oficír Luigi Romersa byl svědkem podobného, ne-li přímo toho samého výbuchu co Zinsser a sice 11 října 1944 na ostrově Rugen blízko Kielu. Jednalo se, jak mu Němci řekli, o tzv. disintegrační bombu, podle jeho názoru tu nejefektivnější, co kdy viděl. Pozoroval to v noci, asi 1,5 km od výbuchu. Byl spolu s dalšími hosty informován, že bomba vydává smretelné paprsky a několik hodin po výbuchu jim nasadili ochranné šaty a zavedli je blíže. Jaké bylo jeho jeho překvapení, když zjistil, že domy v oblasti výbuchu docela zmizely, opravdu se disintegrovaly, rozpadly . . .

Ještě jeden výbuch byl v jižním Německu, v březnu 1945. Bylo to v Thuringii, ve stejném místě, kam tak rychle pospíchaly Pattonovy jednotky z Plzně, v oblasti, která měla sloužit jakožto poslední útočiště nacistů. Bomba prý měla váhu jen 100 gramů (ano, deset deka!), ale ničivý efekt byl až do kruhu jednoho kilometru. Zdá se také, že svědkem výbuchu byl i Hitler, který se tam v té době nacházel. Je to vůbec možné, tak malá bomba?

Ano, jedná se o tzv. boosted fission (posílené rozštěpení jádra), kdy se dodává do reakce ještě větší množství neutronů odjinud, z dalšího materiálu, což umožňuje použít menší než kritické množství uranu 235 a navíc lze použít uran s menším obohacením. To je ovšem právě to, co Němci potřebovali na konci války: větší počet malých bomb a rychle. Je také zajímavé, že podle jednoho svědka právě tam zvláštní jednotky americké armády po obsazení okamžitě zablokovaly budovy a jakoby z nich něco extrémně cenného odvážely. Zdá se také, že Němci plávali shození bomby na New York, které by vyvolalo patrně zděšení ještě větší než vyvolal útok 11 září 2001 na věže "dvojčata". Jeden ohromný Junkers doletěl skoro až tam, ale jen na rekognoskaci. Ovšem v Norsku se našlo po válce asi čtyřicet těchto obřích letounů, všechny na jednom letišti . . .

Zajímavé je, že se doposud nic neobjevilo o německém výzkumu plutoniové bomby, i když je podle referátu z roku 1942 jasné, že o té možnosti věděl už Dr. Diebner a v Americe dokonce Fermi, který dostal v roce 1938 Nobelovu cenu a ihned emigroval do USA, už vyráběl plutonium ve svém reaktoru v Chicagu od prosince 1942. Zdá se ale, že se Němci soustředili na výrobu uranové bomby, kde nepotřebovali reaktor, který Heisenberg pořád ani nedovedl spustit. Měli totiž tři technologie na obohacování uranu, které svou účinností předčily ty americké: Baggeho izotopní "sluice" (propusť), Herteckovy centrifugy a Ardennův cyklotron.

A místo? Je zajímavé, že I.G. Farben měla ohromnou fabriku blízko Osvěčimy, údajně prý na výrobu buny (tj. umělé gumy), ale podle elektrické spotřeby z elektrárny muselo jít o energeticky daleko náročnější projekt, třeba právě na zhodnocování uranové rudy. Továrna také údajně zaměstnávala tisíce pracovníků a pracovali tam vězňové z blízkého koncentračního tábora. Je opravdu zajímavé, že při takové spotřebě megawatthodin žádnou bunu nevyrobili! Co se tam teda vyrábělo a kam to zmizelo? To se ale nejprve musíme podívat do Plzně . . .



Brzo po dobytí Plzně se generál Patton urychleně vypravil do Harcských hor v Thuringii, do oné Alpenfestung, poslední nacistické pevnosti , která měla obsahovat nejen výrobu, ale i arzenál tajných zbraní. Ty tam ale Američané nenašli - alespoň tak to říká úřední zpráva. Byl snad Patton obětí dezorientace? Kam se ale poděl zbývající německý uran? Pozdější inventura totiž zjistila, že toho přírodního uranu chybí přes tisíc tun (každá tuna obsahuje jen asi 10 kg U235).

Jedna stopa tady ale je: těsně před koncem války se vzdala jedna německá ponorka Američanům, ponorka, na které bylo několik kontejnérů s rudou, patrně s obohaceným uranem, směřující do Japonska.. Ruda byla uložena v pozlacených kontejnerech, což je ideální pro obohacený uran, který je silně radioaktivní a chemicky agresivní, Zatímco ještě první zprávy ty kontejnéry s rudou nezamlčely, po ostrém zásahu vědců z Manhattan Projektu (na výrobu americké atomové bomby) se to ze zápisu velmi rychle vytratilo.

A nejen to: podle zprávy mineraloga téhož projektu to ještě předtím vypadalo tak, že americký projekt nesplní, co se od něj očekávalo. Na tu první, uranovou bombu, měli k prvnímu květnu jen asi třetinu materiálu - něco totiž ještě muselo jít do Fermiho reaktoru na výrobu plutoniové bomby. Na tu sice měli materiálu dost, ale potřebovali speciální detonátor pro správnou implozi k nastartování řetězové reakce. Podobné detonátory se také nacházely na oné ponorce, včetně jejich vynálezce, Dr. Heinz Schlickeho - zda se hodily zrovna pro tu plutoniovou bombu, to už se asi nedovíme. V ponorce cestovali i dva japonští oficíři, kteří hned po "podivně rychlé" kapitulaci kapitána ponorky raději spáchali harakiri a byli hned pohřbeni do moře. Japonský výzkum byl v té době Američanům celkem neznámý a možnost, že by i Japonci pokročili při výrobě atomové bomby, asi také rozhodla o urychleném shození té americké na Hirošimu. Psychologický efekt, jak už víme, byl rozhodně větší než ten vojenský, protože další bomby by asi nenásledovaly tak rychle.

Takže začátkem roku 1945 byli Američané v zoufalé situaci, že nebudou mít včas hotovou ani jednu z obou bomb. Jen tak mimochodem, Heisenbergův "reaktor", který se našel po zabrání jeho pracoviště, byla pouhá kamufláž, něco, co by i laik rozpoznal, že nemůže pracovat, zatímco v USA Fermi reaktor zatím spolehlivě pracoval už přes dva roky. Dr. Farrel dokonce tvrdí, že uvedená zásoba obohaceného uranu z oné ponorky pomohla Američanům urychleně "dovyrobit" uranovou bombu.

Proč by ale Němci posílali uran Japoncům a hlavně kdo? Patrně i to byla předem plánovaná kamufláž. Když už byla porážka Německa jistá, mnohé nacistické špičky se snažily o vyjednávání míru nebo alespoň o milost pro sebe: Himmler, Goering a patrně i šéf strany Bormann. Ten prý to byl, co poslal ponorku do Japonska, navíc s materiálem, který měl údajně pomoci Japoncům sestavit atomovou bombu. O celé akci musel ale někdo vědět předem a ten někdo varoval Američany, protože to vypadá, že předem věděli, kde se ponorka nachází. Mohli je například varovat Rusové, kam by asi první japonská atomovka spadla. . Je ale možné, že Američany předem informoval sám Bormann, protože jakmile zatáhli ponorku do Států, ihned se toho ujala americká tajná služba.

Ale jistě to ale nebyla veškerá obohacená ruda, co kdy Němci vyrobili. Kam teda šel zbytek? A kam zmizel navíc ten přírodní uran? Patrně až po válce, možná do Ruska, do Argentiny, dokonce mohl zůstat v Německu - to všechno jsou místa, dost velká na to, aby se tam schovalo těch 1130 tun uranové rudy, které oficielně chybí. O to lehčí bylo schovat pár desítek kilogramů obohacené rudy. Ovšem museli by ji skladovat jen v malých podkritických množstvích, aby nedošlo k neplánované řetězové reakci :-). Nepočítáme-li prohlášení jednoho pošťáka, který ho prý osobně pohřbil, Bormann sám zmizel, jako když se pod ním země otevře. Která země to asi byla? Ladislas Farago tvrdí, že to byla Jižní Amerika, prezident Peron tehdy uvolnil asi deset tisíc pasů pro takové případy. Opět nás ale napadá, že to bylo spíše Rusko, závodů o získání atomové bomby se totiž zúčastnili i oni a tehdy byli ti nejvíc pozadu . . .

Je vůbec možná, aby měli Němci tolik obohacené rudy a to daleko dříve, než Američané? Ale ano, Dr. Ardenne totiž vynalezl nový, rychlý způsob obohacování pomocí cyklotronu už v dubnu 1942 (ten jeho si odvezli Rusové domů v roce 1945 přímo z Berlína) , zatímco americký "beta calutron" O. Lawrence přišel až o rok a půl později. Von Ardenne to vše výborně uplatnil později v Rusku, však také měli Rusové bombu poměrně brzo a Von Ardenne je také jediný cizinec, který dostal od Sovětů Stalinův řád (zemřel až v roce 1997). Jenže jestliže Němci materiál na bombu měli, proč ho teda nepoužili? Přesně to nevíme, patrně by byl efekt pouze jednodobý, dvě tři bomby válku nevyhrají a vzbudilo by to jen silnější úsilí jejich nepřátel. Dr. Farrell se domnívá něco jiného: Němci měli ještě lepší technologie masového ničení než jen ty známé, tak například ty zmíněné bomby s boosted fission. Ale ani ty se nenašly.



Generál SS Hans Kammler
Projekty v kategorii supertajných zbraní měl v pravomoci SS Obergruppenfuehrer Dr. Ing. Hans Kammler, nacista proslulý např. tím, že kompletně zdemoloval varšavské ghetto. Měl celou řadu důležitých funkci, postupně shrábl i výzkum řízených raket i nukleárních zbraní. Patrně měli Němci stejný nápad jako Američané, kde také projekt řídili vojáci, tedy generála Leslie Groves. Kammler byl vedoucím generála Dornbergera, který byl zase šéfem Wernera von Brauna. Jedno jeho řídící centrum bylo ve Škodovce v Plzni ( tzv. Kammler Gruppe), jiné v Peenemunde a ještě jiné v Nordhausenu v Thuringii. Pod Kammlera také patřil výzkum "létajících talířů" (Flugscheibe), který se začal podle svědectví inženýra George Kleina už v roce 1941 (viz zpráva CIA). On sám byl svědkem jednoho testu a sice 14 února 1945 blízko Prahy, pravděpodobně v Letňanech nebo Čakovicích. (To by odpovídalo informaci, kterou jsme slyšel před lety, j.h.).

Wikipedie dokonce tvrdí, že Kammler také řídil výzkum nukleárních zbraní v Riesengebirge, což jsou naše Krkonoše, jinde ještě přidávají polské Sowie gory , kde zkoumal Polák Robert Lesniakiewicz celou pozemní továrnu s několika mílemi štol, zřejmě pro zpracování uranu. Kammler byl zodpovědný jen samotnému Himmlerovi a Hitlerovi. V Plzni se také vyvíjela část těch projektů , například "molekulární bomba" na principu podobném té vodíkové. Je možné, že právě tam dostal Patton informaci - nebo jen rozkaz táhnout na jih, do Thuringie. Mohlo ale jít i o dezinformaci od Němců, aby se zatím ještě odněkud z okolí mohly oddstěhovat vědecké archivy, protože Patton už do Prahy nesměl.

Jonastal SIII
V Thuringii také leží Jonastal, kde Kammler budoval podzemní továrny Sonderbauvorhaben III. Jen jedna jejich část byla nad zemí, zbytek se skládal z 25 štol, tj. celkem asi 2.5 km podzemních chodeb. Ty se ještě nenašly, ale je možné, že právě tam se mohly vyrábět nacistické Wunderwaffen (superzbraně). Na sever od Jonastalu, v Nordhausenu, se například vyráběly známé V1 a V2 rakety. Zpráva pochází od dělníků na nucených praci, kteří na tunelech dělali, zatímco tunely se ještě nenašly. Našlo se jen něco málo, ostatní byly asi zasypány pomocí náloží. Počet 25 tisíc pracovníků, zaslaných tam za tu dobu z různých koncentračních táborů, ukazuje na mohutnost těchto prací. V Polsku se zase nacházel komplex "Der Riese" (Obr), kde byla fabrika na obohacení uranu , výzkum a ještě hned výroba tajných zbraní. Jakmile začali spojenci hromadné bombardování, přestěhovali Němci pod zem i elektrárny a dokonc ei rafinerie nafty. Vlaky s municí parkovaly ve dne v tunelech a jezdily jen v noci. Ovšem Spojencům stejně stačilo, aby vybombardovali koleje, nádraží a depa :-).

Generál Kammler pak zmizel - podle různých informací zemřel a to hned čtyřmi různými způsoby. Nejprve se podle Speera zastřelil v Praze, podle Vosse si naopak vzal kyanid někde mezi Plzní a Prahou, podle Dornbergera se nechal zastřelit svým adjutantem a Werner von Braun tvrdí, že jej slyšel o 14 dní později vyprávět témuž adjutantovi, že zmizí do ilegality. Nejméně pravděpodobná je verze, že prý padl v boji proti barikádníkům v Praze :-).

Kam opravdu zmizel, to nevíme, patrně do Ruska. Při převodu Škodovky do rukou Rusů jim prý byly po revoluci některé dosud uschované materiály na jejich žádost předány, patrně jim Kammler řekl, kde jsou. Je ale možné, že už toho moc nezbylo a že se nějaké dokumenty podařilo Kammlerovi zničit.

Američané ostatně mohli v Plzni zatknout už jen ty co zbyli, např. pravou ruku Kammlera,, Dr. Wilhelma Vosse, šéfa Speciálního SS Sonderkommanda. Voss přišel do Plzně už v roce 1938. Přičinil se o to, aby Němci ponechali Škodovce české vedení, udělal z ní říšskou zbrojovku a vyplácel dělníkům větší, tzv. "říšské platy". Jeho sonderkomando ale mělo jiný, tajný účel: totiž zbraně čtvrté generace, tzv. hromadného ničení, tj.zízskávání informací o zbraních zabraných u nepřítele, ale hlavně vlastní, německý vývoj. Je zajímavé, že o tom výzkumu nevěděl ani Goering, ani Speer, ani armáda a dokonce ani nacistická partaj. Členové sonderkomanda byli vybíráni podle toho, jak byli zkušení odborníci a ne jak dlouho byli členy partaje, jak bývalo zvykem. Zdá se, že i Američané byli asi dobře informování, když se vydali nejprve na Plzeň a pak hned na jih. Dr. Vossovi bylo prý vyšetřovatelem nařízeno, aby už nikomu dál nic neříkal a za odměnu se mohl stát členem západoněmecké verze CIA, Bundesnachrichtendienst.



Ale vraťme se k Heisenbergovi. V rámci americké operace Paperclip, tj. sbírání německé vojenské informace, byla řada důležitých vědců přesunuta do Spojených Států. Přitom je zajímavé, kolik jich z Heisenbergova "Uranverein" klubu zůstalo v Německu - Hahn, Diebner, Korsching, Hartek i sám Heisenberg. Gerlach byl jediný, kterého Američané chtěli. Přitom z Pennemunde si Američané vybrali jak Dr. von Brauna, tak i generála Dornbergera. Proč asi nechtěli Heisenberga a spol?

Zatímco Thomas Powers ve své knize "Heisenberg's War" (Heisenbergova válka) i Robert Jungk v té své ("Brighter Than a Thousand Suns", Jasnější než tisíc sluncí) vyzvedává Heisenberga div ne jako odbojáře proti nacistům, naopak Lawrence Rose v knize Nazi Atomic Bomb Project dokonale rozehrává variantu "osudného přepočtu". Hra "Copenhagen" se snaží do jisté míry vysvětlit Bohrovy dopisy, ovšem Bohr v nich ještě navíc líčí Heisenberga skoro jako přisluhovače nacistů; soudil tak asi podle jeho chování při osudové Kodaňské schůzce. Kde je tedy pravda? Dnes už to tušíme: pravda je jinde :-). Heisenberg se totiž jednou větou vlastně prozradil. Řekl totiž, že němečtí vědci měli štěstí, že se nemuseli rozhodovat - rozuměj zda pracovat na bombě nebo ne. To si lze vysvětlit různě. Nejprve říkal, že to bylo proto, že by jim to trvalo moc dlouho vyrobit tu jednu tunu obohaceného uranu, později spíše tvrdil, že potřebovali hlavně elektřinu pro válečnou výrobu, teda právě ten jeho reaktor, který stejně nikdy nepracoval.

Obojí je ovšem zase jen mlžení - štěstí měl hlavně Heisenberg a důvod, proč na bombě nepracoval byl ten, že ho prostě nenechali. Představte si, že by Heisenbergovi, který to měl tak špatné u Gestapa, svěřili nacisté tak důležitý projekt! S rizikem, že ho Spojenci unesou nebo i zabijí? Ne, nacisté mu vůbec nevěřili a nevěřili mu ani tu kritickou hmotu velikosti jedné tuny :-). A možná, že právě proto, že na té tuně asi trval, si pomyslili, že už mu to asi nemyslí tak, jako dříve, že je pro ně stejně prakticky nepoužitelný. Navíc se báli, že když svěří projekt té jeho partě vědců, utečou jim jako už uteklo mnoho židovských fyziků - a tihle by ještě navíc znali detaily německých válečných projektů! Tomu nahrával i fakt, že výzkum musel být opravdu supertajný a takový také opravdu byl: až do konce války neměli Američané tušení, jak daleko Němci dospěli. Výzkum pokračoval a jeho výsledky nacisté dobře utajili. Také Američanům s epodařilo jejich výzkum utajit: Němci také nevěděli, jak daleko Američané došli, teda pochopitelně jen do doby shození jejich bomhy na Hirošimu.

A tak byl Heisenberg odstaven, ale projekt zůstal. On sám byl jistě šťastný, že se "nemusel rozhodovat", dokonce snad byl i naivně přesvědčený, že mu na tu pohádku o jedné tuně skočili. Dostal sice za úkol budovat průmyslový reaktor, ale nikdo ho nepopoháněl, o ten nacistům přece vůbec nešlo. A navíc na něj asi nedostal moc peněz, takže pak mohl Američanům ukázat jen ten svůj malý paskvil, spíše model než skutečnou věc. Nacisté ho také klidně během války pustili ven na mezinárodní konferenci do Ženevy. Už se nemuseli bát, že se jim ztratí: zřejmě neměl ani páru o tom, co se kolem skutečně děje a jeho vědecká užitečnost pro ně drasticky klesla. Americký agent, který na té konferenci byl - s úmyslem ho unést a nebo i zabít, bude-li to třeba - hádal dobře: ani jedno ani to druhé za to nestálo.

A ta jeho parta akademiků patrně nevěděla o mnoho více. Proto je opravdu překvapilo, když Američané bombu shodili, protože neměli ani potuchy, jak daleko se dostali a navíc dokonce ani nevěděli, kam dospěli jejich vlastní soukmenovci. Dokonce to vypadá, že ani Dienerovi nebyla svěřena halvní část výzkumu pro bomby, té se zřejmě - a navíc tajně - ujal Kammler. A Heisenberg, který zatím už dávno dobře věděl, kolik je správná kritická hmota, uraženě mlčel. Nikdo se ho na to neptal a tak možná opravdu věřil, že mu tu tunu uvěřili. Po válce pak mohl oslňovat druhé svým "novým" a správným výpočtem. Byla to asi jeho revanš za to, že ho "odstavili", byl přece nositelem Nobelovy ceny a navíc německý vlastenec!

Jenže válka skončila a každý se ptal, co dělal za války a s tím přišlo to dilema - lidé se ptali, zda to byl opravdu odbojář proti nacizmu nebo jen udělal hrubou chybu při výpočtu. A tak dělal z nouze ctnost: mlčel jako předtím a mlžil. Protože pravda byla jinde a on měl svědomí čisté.

Na celou tu věc se zřejmě hodí jedna malá historka: Dr. Teller, otec vodíkové bomby, ukazoval kdysi jednomu přiblblému novináři. který ho nepoznal, své laboratoře. Novinář chtěl ukázat, jak je chytrý a prohodil: "Nevím, jak dalece víte o nukleární reakci . . . "

Dr. Teller se zasmál a řekl: "Předpokládejte u mě totální ignoranci ale zároveň i maximální inteligenci."

(konec)