![]() |
Původní nápad unést německé
vědce se nakonec zúžil jen na jednoho, Heisenberga, hlavně proto, že jej
Bohr označil za jediného, který byl schopen bombu postavit. Jak je vidět, pořád
ještě uznával mimořádný talent svého žáka :-). Protože ale unést někoho z Německa prakticky nešlo, začalo
se uvažovat i o fyzické likvidaci. Nejprve ale chtěli Američané opravdu vědět, zda Heisenberg tak velkým nebezpečím je.
Naplánovali tedy vylákání Heisenberga do Švýcarska. Holandský vědec Sam Goudsmit, tehdy už profesor univerzity v Michiganu a dobrovolník
OSS (pozdější CIA), znal mnoho německých vědců, včetně Heisenberga. Goudsmit pracoval pro OSS dobrovolně - jeho rodiče byli odvezeni
německými okupanty z Holandska do Terezína, kde jejich stopa končila. Agent, který měl Heisenberga přímo
zlikvidovat, byl Morris Berg - původně známý spíše jako hráč za Boston Red Sox, baseballového klubu z Bostonu. Vystudoval na
princetonské univerzitě jazyky a měl i jiné schopnosti, např. uměl se rychle rozhodovat, což později zachránilo Heisenbergovi život.
Berg byl poslán do Ženevy
na Heisenbergovu přednášku (18 prosince 1944), kterou zorganizoval švýcarský fyzik - a americký agent - Paul Scherrer, který také umožnil
Bergovu prezenci. Berg se pak snažil do konce života utajit, o co tam tehdy šlo, ale z jeho zápisků a
korespondence je to celkem jasné. Šel na přednášku s pistolí v kapse a rozhodnutí, zda Heisenberga unést či likvidovat, bylo necháno na něm. Berg tehdy neudělal to ani ono - navrhl Scherrerovi, aby pozval Heisenberga ještě
jednou a to i s rodinou, aby mohli být všichni uneseni do USA.
Ačkoliv hostitel slíbil Heisenbergovi, že se nebudou bavit o politice, u společné večeře to přece jen nevydrželi. Heisenberg opět
nešťastně prohlásil, že neví o čistkách v Holandsku - což nebyla pravda: zasazoval se
například, ale marně, o osvobození Goudsmitových rodičů - a zároveň se snažil přesvědčit ostatní, že hlavní problém pro Evropu je Rusko. Nakonec přiznal, že válka je
sice pro Němce prohrána, ale že by bylo hezké, kdyby byli vyhráli. To vše dva dny po
tom, co začala německá ofenzíva v Ardenách, která byla ze začátku velmi úspěšná (pronikli 20 km do území hájeném Američany!) Jak je vidět, Heisenberg i zde ukazoval, že je mu
politika "terra incognita" a navíc bylo jeho prohlášení o prohrané válce vlastizrádné - nemluvě o tom, že už byl u gestapa na černé listině. Mnozí ho ovšem považovali spíše za agenta provokatéra, zatímco Berg správně usoudil jeho politickou naivitu a to mu zachránilo život. Ani po návratu do
Německa se Heisenbergovi nic nestalo - patrně tam na večeři nebyl žádný fízl.
Heisenberg zatím v Německu pokračoval v Hechingen, kam ho nacisté přestěhovali - když se báli, že bude berlínský institut bombardován - ve výzkumu na nukleárním reaktoru. Občas si sice do vesnice zaskočil zahrát Bacha, ale s výzkumem už daleko nepokročil. Druhá skupině v Haigerloch se sice podařilo nastartovat řízenou reakci, ale reaktor jim brzo zase "zhasl" a do konce války už dál nepostoupili, i když
vedoucí Gerlach informoval nacisty, že reaktor "běží" a že je naděje.
Válka skončila a speciální jednotka americké armády, sestavená z vědců projížděla Evropu a sbírala německé vědce (jak to
ostatně dělali i Rusové). Američané je posbírali - na zabraném území
- všechny. V Kolíně zatkli Waltera Botheho, který vyšetřovateli - byl jím
právě Goudsmit - ochotně řekl vše, ale zmlkl, když se ho ptali na válečnou práci. Wolfang Gertner už takové skrupule neměl - přiznal,
že bombu nedělali i to, že reaktor jim vlastně nikdy pořádně nepracoval. Když 21
dubna 1945 pak zabrala jednotka plukovníka Pashe vesnici Haigerloch, našli tam v malé jeskyňce onen proslavený reaktor.
V ocelovém válci tam bylo naskládáno palivo, ale tak, že bylo jasné, že to nikdy nemohlo
pracovat - u nalezeného množství nikdy nemohlo dojít ke "kritickému stavu" a navíc se
nikde nenašla žádná těžká voda jako moderátor. To je celkem ironické, uvážíme-li, že
Heisenberg navrhl Goudsmitovi jako laskavost, že Američanům prozradí vše, co ví o svém nukleárním reaktoru, zatímco Američané Fermi a Szilard už od 2. prosince 1942 pilně vyráběli
plutonium ve velkém v jejich reaktoru v Chicagu..
6. srpna 1945 shodili Američané svou první atomovou bombu a to
na Hirošimu. Němečtí vědci, kteří byli zatím internováni u Angličanů, byli
tím výbuchem šokováni. Jak to víme? Inu Britové tehdy odposlouchávali jejich hovory a ač jejich zápisy nebyly
"odtajněny", sám Goudsmit je ve své knize "Alsos" bohatě cituje (a také kniha
"Hitler's Uranium Club: The Secret Recordings at Farm Hall", by Jeremy Bernstein, David Cassidy, Amazon, 2000). Je až zarážející, jak se thedy celkem sebevědomí vědci naráz změnili na
poměrně udivené diváky. Ve společné memorandu, které vydali, říkali sice, že
se věnovali reaktoru - místo bombě - protože tu bylo nemožno vyrobit,
vzhledem k omezeným technickým možnostem v Německu. Později ovšem spíše podporovali tvrzení, že nechtěli - nebo dokonce odmítli - podporovat nacisty.
Tajné odposlouchávání však jasně dokazuje, že sám Heisenberg nechtěl věřit, že Američané mají nukleární (podtrženo mnou, j.h.) bombu (prý to byla jen "novinářská kachna"). Ostatní vědci mu ale hned začali dávat vinu a citovali jeho prohlášení, že na bombu by bylo potřeba dvě tuny čistého U235. Weizs˜cker řekl - celkem trucovitě - že by bývali také bombu postavili, kdyby chtěli - a tak začal fámu, že oni prostě "nechtěli" bombu stavět. Hahn - který ještě po svém objevu štěpení uranu chtěl spáchat sebevraždu, vyčítal Heisenbergovi jeho selhání a tvrdil, že úspěch Američanů dělá z německé vědy druhořadou disciplinu. Všichni pak dohromady vinili Goudsmita, že jim o americkém programu neřekl :-). Už 14 srpna, ani ne za dva týdny, ale Heisenberg udělal pro své kolegy přednášku, kde jim vysvětlil, jak byla si bomba postavena. jakmile se zjistilo, že bomba měl asi 200kg a vypočítal, že bylo potřeba jen asi 50 kg čistého U235. Jak se mohl předtím splést skoro o dva řády (tj. 100 krát), nikde nevysvětlil.
Zde je na čase se odchýlit od závěru, který udělal autor knihy - který z uvedených fakt usoudil, že Heisenberg "předem věděl". kolik je skutečně potřeba a že tudíž vedl svou "tajnou válku" proti nacistům. Sám Heisenberg to nikdy netvrdil a fakta, i když různorodá - proti tomu mluví. Především si všimněme jeho nejznámější prohlášení, že totiž " němečtí vědci naštěstí (podtrženo mnou,
j.h.) nebyli před tuto volbu postaveni" , tj. že se nemuseli rozhodovat, zda mají stavět bombu, která zničila tolik lidských životů. Tím ovšem nepřímo poukazoval na to, že se američtí vědci rozhodovat museli, a i když tím chtěl
snad jen říci, že němečtí vědci nebudovali bombu pro nacisty, nahrával tím víc fámě, že
on a druzí tím bojovali proti nacistům. Většina pozorovatelů to ovšem brala
jen jako alibi.
Rozeberme si ale to tvrzení do detailu: za prvé to odporuje tomu, co sám Heisenberg řekl na své
historické schůzce s Bohrem: tam totiž tvrdil, že němečtí vědci vidí řešení, jak zabránit vývoji bomby v tom, že se vědci obou stran dohodnou bombu nepostavit.
K rozhodování tedy už vlastně došlo, ale k jeho uskutečnění ani dojít nemuselo: nikdo to totiž na nich nechtěl. Když se západ -
vlastně skrze Bohra - nezavázal zastavit výzkum, měli němečtí vědci ruce volné, ale přesto ve výzkumu nepokračovali. Proč? Heisenberg to vysvětluje neurčitě tím, že "projekt neměl šanci". Je sice pravda, že nacisté tehdy omezili finance všude, kde to přímo nesloužilo válce na frontě, ale kdyby bývali vědci zdůrazňovali potenciál bomby, jistě by na ni peníze dostali - Hitler by se určitě zlákat dal.
Jenže i v tom bylo nebezpečí: kdyby netrpělivému Hitlerovi nedokázali
bombu včas postavit, čekala je jistá šibenice. Zdá se nám spíše tedy, že nacisté nic netušili a že tedy vědci jen mlčeli - nebo jak říkají nevěřili, že bomba vyrobit
lze. Jelikož se ale nacisté ptali jen Heisenberga, daná otázka se týká
hlavně jeho než ostatních vědců.
Co chtěl vlastně Heisenberg říci, bylo
asi to, že "měli štěstí", protože věřili, že dvě tuny čistého U235 nelze jen
samotnými spektroskopy (jinou technologii neznali) v rozumné době vyrobit. To zřejmě také sám nacistům - jak říká - "upřímně řekl". Sám ovšem nikdy
nikde nepřiznal, že se to on přišel s tím číslem (dvě tuny) a zda se defakto jen mýlil v počtech, se už dnes můžeme jen dohadovat. Výraz "naštěstí" ale
prozrazuje i něco jiného: kdyby němečtí vědci byli před otázku postaveni - a věděli, že lze bombu vyrobit - museli by "upřímně" přiznat, že to jde a mnozí by na bombě asi pracovali dokonce s entuziasmem - jako na ní pracovali američtí vědci. To ovšem Heisenberg nechtěl, jak o tom svědčí jeho návrh Bohrovi. Pak ale
zase Heisenberg v roce 1946 prohlašuje, že "němečtí vědci se snažili vědomě
(podtrženo mnou, j.h.) udržet kontrolu nad projektem a použít svého vlivu jako expertů".
Jakou ale kontrolu, když sám přiznal, že tehdy v Berlíně "upřímně" prohlásil, že bombu vyrobit nejde? To vypadá trochu jako přiznání, že to tak zase moc "upřímné"
nebylo :-). Později ale zase řekl, že to bylo proto, že si tehdy mysleli, že by válka nemohla ani tak dlouho trvat. Jenže blitzkrieg rychle skončil a pak už si to nikdo jistě nemyslel; sám Hitler ke konci už věřil jen na zázračné zbraně!
Rozhodně ale Heisenberg neblokoval bombu kvůli
nedostatku prostředků: už jsme řekli, že měli Jáchymov a jistě by měli i dostatek finanční posily od nacistů (sám přece chválil Bohrovi podporu, kterou nacisté věnují vědě!). Věta tedy naznačuje, že nebyli "naštěstí" před volbu postaveni, protože žádná volba prostě neexistovala: nikdo totiž nevěřil, že lze vyrobit dvě tuny čistého U235! A o tom, jak daleko pokročily ke konci války USA ve výzkumu, neměli zřejmě Němci ani tušení.
Ovšem to, že Heisenberg udává při různých příležitostech růlzné důvody, potvrzuje jeho váhání říci konečně
"upřímně", jak to skutečně bylo. Nejprve to podle něj nebylo "časově možné", pak "technicky možné" a
potřetí ani "teoreticky možné" (k explozi by nedošlo). A to prosím už dávno po tom, kdy Bohrovi zase tvrdil, že je výroba bomby možná!
Co vedlo Heisenberga po setkání s Bohrem změnit názor a kdy ho vlastně změnil? Manfred von Ardenne později potvrdil, že mu už v roce 1941 Heisenberg řekl (podobně jako tehdy Hahnovi) že 50kg U235 na bombu stačí a v červnu 1942
dokonce naznačil i Speerovi, že by to mohla být koule velká asi jako ananas.
Na začátku roku 1946 ale Weizs˜cker najednou tvrdí Ardennovi, že on i Heisenberg udělali závěr, že nukleární exploze není možná, protože vysoká teplota by zastavila štěpení.
Nám už známý Goudsmit - nukleární vědec a dobře informovaný agent - se domnívá, že Heisenberg prostě udělal chybu v uvažování, že totiž nevěřil, že rychlé neutrony mohou přivést U235 k explozi. Jiný vědec, Hans Bethe (emigroval do USA v roce 1940), naopak ze záznamů Heisenbergovy přednášky (už dva týdny po shození americké bomby) usoudil, že Heisenberg tehdy věděl víc, "než jsme si mysleli".
Někteří výzkumníci zase soudí, že Heisenberg počítal kritické množství z poloměru pro 80 generací štěpení,
odtud ony dvě tuny. Podle všeho to ale vypadá, že spíše Heisenberg naopak uvěřil Bohrovi na oné schůzce v Dánsku. Bohr si tehdy - ale jen tehdy! - ještě myslel, že by tepelná exploze, ke které by došlo nejdřív, rozmetala kritické množstvía k nukleární explozi by nedošlo.
Nešlo tedy ani tak o ony dvě tuny, ale hlavně o to, že by bomba nemohla nikdy explodovat.
Je možno, aby tato chybná hypotéza na tak dlouho ovlivnila německé vědce? Nu proč ne, víme přece, že se americký vývoj
atomové bomby byl téměř zastaven, když se vynořila Fermiho hypotéza, že od výbuchu chytne kyslík ve vzduchu a shoří celá zemská
atmosféra! Teprve když Dr. Teller (pozdější autor vodíkové pumy) vypočítal, že k tomu nedojde, bomba byla dokončena a použita . . .
Dá se říci, že
nukleární výzkum ve válečném, od světa izolovaném Německu stagnoval: svobodná výměna názorů s cizinou
neexistovala a většina fyziků z daného oboru emigrovala. Ani německý
návrh reaktoru daleko nedošel, zatímco v USA, v Anglii a Kanadě se už za války pracovalo
i na něm - a reaktor Fermiho dokonce běžel už od roku 1942. V různých dokumentech gestapa - naposledy ještě z května 1943 - naopak nalezneme
popis německé bomby, která měla používat pomalé neutrony ( použitelné jen v reaktoru a ne v bombě :-) a co víc: citují se tam i ony proslulé dvě tuny U235, které odhadovali, že by byly na to potřeba! Také se nikde nedozvíme o tom, že by Němci vůbec kdy věděli o existenci plutonia . . .
Další tvrzení Heisenberga lze považovat už spíše jen za zavádějící: tvrdil například, že nikdy
pořádně (podtrženo mnou, j.h.) kritické množství nespočítali".
Dovedete si představit jeho diskuzi s nacisty o bombě, aniž by se tuto - nejdůležitější informaci
- snažil předem pořádně vypočítat? Jak by mohl tvrdit nacistům, že je to dlouhodobá záležitost, když by ani přesně nevěděl, kolik uranu U235 bude potřeba? Ale opět, Heisenberg vlastně nelhal: klíč je ve slově "pořádně" - spočítali to, ale ne pořádně :-). Uvažujeme-li jinak celkem pravdomluvného Heisenberga, vidíme, že se
leccos snažil říci po pravdě, ale tak, aby zachoval jistou hladinu "neurčitosti". Přiznat celou pravdu by totiž znamenalo katastrofu:
pokud množství spočítal špatně (nebo věřil, že by bomba nepracovala), pohyboval se na hranici inkompetence. Pokud to vypočítal správně, ale kritické množství utajil či zvětšil, přispěl tím vědomě k porážce své vlastní země a byl by teda považován za zrádce Německa. Tak či tak, odpovědnost, že Němci bombu nepostavili, je hlavně na něm, protože byl z Němců nejinformovanější a také měl největší vědeckou
autoritu. Měl na to i Nobelovu cenu, ostatní na něj byli hrdí a jeho slovo brali
jako konečné, skoro jako zákon.
I kniha Roberta Jungka, "Jasnější než tisíc sluncí"
(narozeného mimochodem v Československu), která je vlastně obhajobou
Heisenberga, vznikla jen ze svědectví jiných vědců. Heisenberg sám odmítl
Jungkovi interview, protože prý "nikdo jiný, než on sám nemůže přesně
vyjádřit o té věci jeho názor ". Zda to teda byl teoretický přehmat nebo skrytý úmysl, zůstane
asi navždy Heisenbergovým tajemstvím. Ale to už je dnes už po tak dlouhé době celkem jedno, důležité jsou následky. Jak jsme už ukázali, Německo
opravdu mělo za války schopnost a možnosti atomovou bombu postavit, a to patrně už v roce 1944
(jak to jiní vědci v tajných záznamech prozradili). Kdyby pak
měli bombu dříve než Američané a použili ji v kritické době, následky by byly nespočitatelné.
Posílilo by to morálku Němců a zdevastovalo Spojence natolik, že by asi přinejmenším
žádali o mír. Že se tak nestalo, za to vděčíme právě Heisenbergovi, muži, který tím
vlastně předem prohrál Hitlerovi válku.
Ovšem předpověď, kterou tehdy pronesl jeden německý vědec (citováno z oněch tajných záznamů): "Tak tohle nám doma nikdy neprominou", se neuskutečnila. Pováleční Němci měli jiné starosti a zvládli je dobře: ač prohráli válku, začali vyhrávat mír. Největší ironií ovšem je, že nukleární reaktory pro elektrárny, na kterých tehdy Heisenberg pro blaho budoucího Německa usilovně pracoval, jsou teď v Německu zase pomalu a zcela nesmyslně likvidovány . . .