back ©Jan Hurych
Název : MUŽ, KTERÝ PROHRÁL HITLEROVI VÁLKU (díl 2.)





Toto je závěr recenze knihy "Heisenberg's war", kterou napsal Thomas Powers (The Great History of German Bomb) a vydal Alfred A. Knopf, New York 1993). Většina fakt, v tomto článku uvedených, je citována z uvedené knihy, komentování fakt a knihy je ovšem jen moje (j.h.). První díl najdete též v Enigmě, v této sekci.



Bohr s Einsteinem
V roce 1940 se bavil Paul Rosbaud, vydavatel vědeckých knih, s Heisenbergem, přičemž mu tvrdil, že nacisté jsou "vědečtí ignoranti". Heisenberg tehdy řekl, že nacisté možná nerozumí vědě, ale že se umí postarat o to, aby vědci dostali peníze na své projekty. Zdálo by se, jako by nacisty dokonce obdivoval, ale nemůžeme to brát zcela vážně: ten samý večer prý řekl Heisenberg své manželce Elizabeth, že si myslí, že je asi Rosbaud špion, ale že neví, pro kterou stranu - mohl být teda před ním jen opatrný.

V létě 1941 pracoval Heisenberg na univerzitě v Lipsku na studiu těžké vody, přičemž si začal uvědomovat, že nukleární reaktor je opravdu věc možná. Jak dalece se v Německu vědělo o použití plutonia a že by reaktor mohl "vyrábět" palivo pro atomovou bombu, to už se v knize přesně neříká. Němečtí vědci ovšem měli tehdy k dispozici jen asi 4 litry těžké vody, zatímco pro reaktor by bývali potřebovali celé tuny.

V té době také debatoval Heisenberg problém bomby s Weizsäckerem a vyslovil názor, že Američané by mohli považovat postavení své bomby za oprávněnou obranu proti Hitlerovi, ale zároveň poukazoval na to, kolik lidí by při tom zahynulo. Zřejmě tehdy šlo Heisenbergovi hlavně o německé oběti. Weizsäcker, jehož otec byl v té době německým velvyslancem v Dánsku, mu poradil, aby to osobně prokonzultoval s Bohrem. Celý rok po okupaci Dánska neměli Bohr a Heisenberg totiž žádnou korespondenci, patrně se Heisenberg za tu okupaci styděl. Už tato Heisenbergova cesta ho vlastně vystavovala nebezpečí - z německé strany, protože diskutoval něco, co neměl, a z americké - protože mohl být odposlouchán a případně později unesen (v té době se ale o tom ještě neuvažovalo). Jak ale uvidíme, opravdové nebezpečí číhalo ještě jinde, totiž v postoji Bohra samotného.

Jak se později Heisenberg vyjádřil, přišel tehdy za Bohrem hledat odpověď na to, zda je správné pokračovat dál ve výzkumu řetězové reakce - a jak se naivně domníval - naznačit mu, že bude moci udržovat směr německého vývoje v bezpečném směru, tj. vyhýbat se vývoji atomové bomby. Bylo ovšem pošetilé domnívat se, že podobný slib udělají i vědci ze západu. Jeho paní Elizabeth později napsala, že Heisenberg hodlal Bohra ujistit, že Němci bombu nevyrobí. V knize není vysvětlení, jak si Heisenberg představoval to zaručení, když měl sám u gestapa škraloup :-). Zdá se, že mu spíše šlo o to si zaručit, že právě Američané bombu nevyrobí - Německo už totiž bylo ve válce s Anglií! Není divu, že byl Bohr podezřívavý - Heisenberg měl prý také někde předtím říci, že okupace Dánska byla sice nešťastná, ale okupace východní Evropy (Čech, Polska) prý byla dobrá věc, protože ty státy si prý neuměly vládnout.

Setkali se v září 1941 a Bohr, ač se nikde o schůzce nerozepisoval, později ostře odmítl právě tu verzi jejich diskuze, kterou pak po válce podal Heisenberg. Heisenberg Bohrovi
a) hájil devastaci Ruska tím, že prý se zato Němci v Norsku chovali "slušně".
b) dále prohlásil, že věří, že Německo Rusy porazí, což prý by byla také "dobrá věc". To už se ale pochopitelně Bohr "vařil".
c) vyzval Bohra, aby se obrátil na Němce, že u nich získá peníze na jeho výzkum - ale to už Bohr chápal jen jako vyzvání ke zradě.

Když se konečně dostal k tomu hlavnímu, Bohr ho už poslouchal jen na půl ucha. Zatímco Heisenberg chtěl blokovat výzkum na obou válčících stranách, Bohr to cítil tak, že Heisenbergovi jde hlavně o to, aby to bombu nevyrobili Američané. Jak poznal později sám Heisenberg, nebyl jeho návrh reálný: většina dobrých vědců Německo opustila, usadila se v USA a Američané prostě měli větší šance, hlavně materiální. Vypadalo to, skoro jako kdyby Heisenberg vyřizoval přání samotných nacistů zajistit si "klid zbraní". Ač se dá pochybovat, že by se Heisenberg k něčemu takovému vůbec propůjčil, sám návrh by nebyl zcela ojedinělý.

Dnes se např. můžeme docela vážně domnívat, že Hess opravdu tehdy přiletěl do Anglie s návrhem míru. Angličanům by to ovšem způsobilo dilema: buď přijmout mír a znepřátelit si Rusy, nebo mír nepřijmout, ale zase mohou prodloužením války způsobit další oběti na životech. Je možné, že se Angličané ptali Rusů, ale ti tušili, že by se Hitler pak hned vrhl vší silou na Rusko a prostě Spojencům zakázali s Němci jednat. Přímé důkazy pro to ovšem nejsou, ale stačí uvážit, že po válce Spojenci drželi Hesse zavřeného ve věznici Spandau až do jeho smrti - to už dlouho poté, kdy ostatní nacisté byli dávno na svobodě. Tak se přece nejedná s obyčejným vyjednavačem (nebo bláznem, jak nám ho někdy popisovali). Sám totiž neměl na svědomí zdaleka tolik zločinů, co ostatní nacisté - a přesto ho pořád hlídali vojáci všech čtyř armád. Ostatní by ho bývali snad už i pustili, jen Rusové to nikdy nedovolili,asi proto, aby se neprozradilo, že byli tehdy proti jakémukoliv vyjednávání.

Tím, že se Heisenberg choval u Bohra jako slon v porcelánu, uzavřel si u něj předem všechny naděje. Zde také najdeme důvod k Bohrovu pozdějšímu veřejnému odsouzení Heisenberga. Rozhovor sice ještě pokračoval, ale Heisenberg přiznává, že se tehdy zmínil o tom, že se v Německu pracuje na bombě, ale Bohr to už jen chápal jen tak, že na něm chce Heisenberg vyzvědět, jak daleko je ve svém výzkumu Západ. Sám Bohr tehdy ještě váhal, zda bomba vůbec vyrobit jde a teprve, když ho Heisenberg ujistil, že ano, začal chápat ty hrozné souvislosti.

Při jiných příležitostech pak ale Heisenberg tvrdil zase něco poněkud jiného. Tak například nejprve tvrdil, že by to chtělo dvě tuny čistého izotopu U235 na jednu bombu, ale po výbuchu v Hirošimě tvrdil, že to nebyl hlavní důvod, ale že prostě původně myslel, že není možno bombu "prakticky" vyrobit už během války - zvláště když to na začátku vypadalo, že Němci brzo vyhrají aniž by se uchylovali k její výrobě. Když si to opravdu myslel, proč teda tolik usiloval, aby se výzkum zastavil? Tedy hlavně ten americký, o ten německý se prý už "postará" on sám (míněno "on s jeho kolegy"). Je třeba ale vidět, že Heisenberg byl dost politicky naivní a že ho jeho "němectví" často poškozovalo i u lidí, kteří uznávali, že není nacista (členství ve straně jak známo veřejně odmítl). Tak či tak, setkání s Bohrem mělo dalekosáhlé důsledky, i když docílilo opak toho, co chtěl: Bohr si uvědomil nebezpečí bomby v německých rukou a sám se pak zasazoval o to, aby Američané program začali. To ovšem Heisenbergovi tehdy neřekl a jeho návrhy jen na místě odmítl.

V únoru 1942 je pak Heisenberg povolán do Berlína, kde - jak říká - mohl "ve vší upřímnosti" prohlásit, že by sice mohl bombu postavit, ale že by to trvalo daleko déle, než potrvá samotná válka. V té době také už Hitler prohrával u Moskvy a zastavoval všechny vedlejší projekty, které byly finančně náročné. Nukleárním vědcům bylo sice tehdy navrženo pokračovat v jejich současných pokusech, ale žádný oficiální projekt na postavení bomby prohlášen nebyl. Heisenbergova rada tak mohla už jen potvrdit to, co chtěli nacisté slyšet - v té době totiž možnost existence takové bomby se zdála pořád dost iluzorní a hlavně drahá. Autor knihy, ač historik, v ní necituje žádné zápisy z oné únorové schůze v Berlíně - asi nejsou - a tak musíme tedy opět věřit jen Heisenbergovi. Sice tušíme, že když později Heisenberg tvrdil, že němečtí vědci " naštěstí" neměli nutnost se rozhodnout, zda ano, či ne (rozuměj nést hroznou odpovědnost za to, aby udělali bombu), hodně si tím situaci přibarvil na růžovo. Rozhodně se nedá říci, že by tehdy sám vědomě hrál na ignoranci nacistů - on sám tomu, co říkal, asi také opravdu věřil, bylo to po Bohrově odmítnutí vítané povolení "stát stranou", jak si ukážeme později. Myslel si totiž navíc - jako původně Bohr - že by se bomba sama rozmetala tepelným výbuchem, než by vůbec došlo k nukleární explozi. A nezapomínejme, že Heisenberg tehdy Bohra ještě pořád považoval za svého učitele. Na své schůzce s Albertem Speerem v červnu 1942 už ale Heisenberg (jak je vidět podle nalezených dokumentů) na jeho dotaz odpovídá, že bomba by byla veliká - naznačí to rukama - asi jako ananas. Pak ale opět názor mění, jak si ukážeme níže.

V tomto období je už také chování Heisenberga poměrně důležité pro náš závěr, zda opravdu Heisenberg připravil Hitlera o vítězství či ne (viz titul článku). I když Heisenbergova pravdomluvnost nebyla - a také v tomto článku není - nijak zpochybňována, důležité je hlavně to, co neřekl. Vědec, který se odvolává na "štěstí", zní poněkud neurčitě, téměř nevědecky. Kdyby totiž tehdy prohlásil, že je bombu možno v reálném čase postavit, a doporučil to udělat, je stoprocentně jisté, že by se na ní začalo v Německu dělat. Třeba ne dost rychle, ale dělat by se začalo. Zdůrazňování, že to, co tehdy řekl, bylo "ve vší upřímnosti", je jeho alibi pro obě strany: Heisenberg by jistě Německo vědomě nezradil (i když se jednalo o nacistické Německo). Později si ukážeme, že je možné i jiné vysvětlení celé věci. Jeho "mírové" poslání u Bohra, kde asi mluvil i za druhé německé vědce, ale selhalo, a naopak vyvolalo závody v nukleárním výzkumu. Rozhodně to platí pro americký vývoj bomby. Z Německé strany si nikdy asi nebudeme moc jisti - jak jinak vysvětlit, že už v roce 1942 měli Němci 300 kg těžké vody a dvě a půl tuny práškového uranu? Pravda, podle Diebnera potřebovali na reaktor alespoň deset tun od každého, ale na výzkum bomby by ovšem potřebovali míň . . .

Zde se také trochu zastavíme u Heisenbergova odhadu "kritické hmoty". Manfred von Ardenne potvrdil, že už v roce 1941 se ptal Heisenberga, kolik U235 by bylo potřeba na atomovou bombu - a ten mu řekl, že jen několik kilogramů. Ardenne tehdy dělal elektromagnetickou separaci uranu a věřil, že by mohl získat spolupráci koncernu Siemens a tím výrobu zrychlit. Týž Ardenne ale vzpomíná, jak mu později v roce 1942 řekl Weizsäcker, že Heisenberg prý vypočetl, že "aktivní průřez" U235, tj. počet štěpení, s teplotou klesá a tím klesá i počet generovaných neutronů. Místo, aby došlo k nukleární reakci, dojde pak prý jen k tepelnému výbuchu (což byl ovšem i původní názor Bohra!). Autor knihy dodává, že to ovšem platí pro reaktor, ne pro bombu a že tedy Heisenberg jistě Weizsäckera obalamutil. Pak by ovšem musel tehdy balamutit i nacisty, ale sám Heisenberg přiznává, že řekl vše nacistům "ve vší upřímnosti". Pochybuji, že jim také upřímně řekl o čem debatoval s Bohrem :-). Faktem je, že díky tomu se také zpomalil, ano, téměř zablokoval, další vývoj německé bomby. Sám pak říká, že raději vyvíjeli jen reaktor, hlavně proto, aby získali efektivní zdroj tepelné energie pro elektrárny. Pochopitelně pro válečný průmysl, jak také asi zdůraznil - a to se asi Speerovi, který měl na starosti výrobu, jistě líbilo víc.

V USA se zatím situace vyvíjela jinak: díky tlaku vědců, kteří přišli z Evropy a poznání, že válka tak rychle neskončí, se vyvinuly hned dva paralelní projekty: projekt Manhattan (výroba atomové bomby) a akce OSS (Office of Strategic Services, dnešní CIA) , která pak dělala špionáž a kontrašpionáž kolem německé atomové pumy. Jejich akce se centrovaly kolem Curychu a později i Itálie, kde se plánoval únos některých německých vědců (akce Alsos). Díky válce a tomu, že Němci se vyznali v utajení (přístroj Enigma je výjimkou :-), zprávy z Německa přicházely jen sporadicky a byly značně vágní. A tak ač se Američané stále víc a víc přesvědčovali, že Němci bombu ještě nemají - a že snad se na ní ani snad nepracuje - přesto pod vedením generála Leslie Grovese neustávali Němce podezřívat, že na něčem takovém tajně pracují. Čím dále Američané pokročili, tím nepochopitelnější pro ně bylo, že by si Hitler nechal ujít takovou příležitost . . .

Také Němci ale neměli vůbec potuchu, jak daleko Američané už došli - dokonce se zdá, že díky své vlastní výzkumné stagnaci neměli ani dostatečný zájem se o to starat :-). A tak když Američané shodili bombu na Hirošimu, překvapení Němců nebylo vůbec předstírané. A kdo se asi nejvíc divil, byl sám Heisenberg. Ale ne dlouho: během 14 dní už vypracoval poměrně přesnou zprávu, ve které vysvětloval svým kolegům, jak to asi Američané udělali. Kde sehnal najednou ta fakta, která mu předtím zřejmě chyběla?

Přeskočíme teď větší pasáž knihy, která popisuje to, jak Američané nechtěli věřit, že defakto neexistuje německý nukleární program na výrobu bomby a to ani poté, co jim to jejich špionáž víc z víc dokazovala. Proto byla např. vybombardována továrna Norsk-Hydro na těžkou vodu, s poměrně malým úspěchem, takže muselo dojít ještě k sabotáži norskými partyzány, ve spojení s britským komandem. Navíc byla i poslední zásilka těžké vody potopena při převozu přes jezero Tinssjõ. Také místa, o kterých se věřilo, že tam pracují němečtí vědci na separaci uranu, byla bombardována.

Američtí špióni získávali informace z Německa pomocí jiných vědců - z Itálie a Švýcarska. Akce, kde se snažili unést, případně zlikvidovat Heisenberga byla řízena šéfem OSS (předchůdce CIA) "Divokým" Billem Donovanem, přímo z Ženevy. Bohr, který byl zatím propašován do Anglie (6 října 1943, později odešel do USA) už další spojení na Němce neměl, ale pomáhal jinak: silně brojil proti nacistům a jeho slovo mělo u ostaních vědců váhu. On to byl, který prohlašoval, že Heisenberg by mohl bombu postavit a dokonce jej - později - prohlašoval i za německého špióna.

Ještě v Anglii sice prohlásil, že Němci výrobu bomby vzdali, zatímco v USA už tvrdil, že mu Heisenberg a Weizs˜cker řekli, že "doufají" (uvozovky moje, j.h.), že atomová puma přinese rozhodnutí války pro Německo. Slovo "doufají" byl ovšem jen Bohrův dojem, pokud mu něco řekli, patrně mu řekli, že se "obávají". Vůbec se v uvedených dokumentech vyskytují velké kontroverze a musíme být opatrní, když je bereme doslova. Zda Bohra ovlivnila xenofobická nálada v Americe, to už se asi nedovíme.


Původní nápad unést německé vědce se nakonec zúžil jen na jednoho, Heisenberga, hlavně proto, že jej Bohr označil za jediného, který byl schopen bombu postavit. Jak je vidět, pořád ještě uznával mimořádný talent svého žáka :-). Protože ale unést někoho z Německa prakticky nešlo, začalo se uvažovat i o fyzické likvidaci. Nejprve ale chtěli Američané opravdu vědět, zda Heisenberg tak velkým nebezpečím je. Naplánovali tedy vylákání Heisenberga do Švýcarska. Holandský vědec Sam Goudsmit, tehdy už profesor univerzity v Michiganu a dobrovolník OSS (pozdější CIA), znal mnoho německých vědců, včetně Heisenberga. Goudsmit pracoval pro OSS dobrovolně - jeho rodiče byli odvezeni německými okupanty z Holandska do Terezína, kde jejich stopa končila. Agent, který měl Heisenberga přímo zlikvidovat, byl Morris Berg - původně známý spíše jako hráč za Boston Red Sox, baseballového klubu z Bostonu. Vystudoval na princetonské univerzitě jazyky a měl i jiné schopnosti, např. uměl se rychle rozhodovat, což později zachránilo Heisenbergovi život.

Berg byl poslán do Ženevy na Heisenbergovu přednášku (18 prosince 1944), kterou zorganizoval švýcarský fyzik - a americký agent - Paul Scherrer, který také umožnil Bergovu prezenci. Berg se pak snažil do konce života utajit, o co tam tehdy šlo, ale z jeho zápisků a korespondence je to celkem jasné. Šel na přednášku s pistolí v kapse a rozhodnutí, zda Heisenberga unést či likvidovat, bylo necháno na něm. Berg tehdy neudělal to ani ono - navrhl Scherrerovi, aby pozval Heisenberga ještě jednou a to i s rodinou, aby mohli být všichni uneseni do USA.

Ačkoliv hostitel slíbil Heisenbergovi, že se nebudou bavit o politice, u společné večeře to přece jen nevydrželi. Heisenberg opět nešťastně prohlásil, že neví o čistkách v Holandsku - což nebyla pravda: zasazoval se například, ale marně, o osvobození Goudsmitových rodičů - a zároveň se snažil přesvědčit ostatní, že hlavní problém pro Evropu je Rusko. Nakonec přiznal, že válka je sice pro Němce prohrána, ale že by bylo hezké, kdyby byli vyhráli. To vše dva dny po tom, co začala německá ofenzíva v Ardenách, která byla ze začátku velmi úspěšná (pronikli 20 km do území hájeném Američany!) Jak je vidět, Heisenberg i zde ukazoval, že je mu politika "terra incognita" a navíc bylo jeho prohlášení o prohrané válce vlastizrádné - nemluvě o tom, že už byl u gestapa na černé listině. Mnozí ho ovšem považovali spíše za agenta provokatéra, zatímco Berg správně usoudil jeho politickou naivitu a to mu zachránilo život. Ani po návratu do Německa se Heisenbergovi nic nestalo - patrně tam na večeři nebyl žádný fízl.

Heisenberg zatím v Německu pokračoval v Hechingen, kam ho nacisté přestěhovali - když se báli, že bude berlínský institut bombardován - ve výzkumu na nukleárním reaktoru. Občas si sice do vesnice zaskočil zahrát Bacha, ale s výzkumem už daleko nepokročil. Druhá skupině v Haigerloch se sice podařilo nastartovat řízenou reakci, ale reaktor jim brzo zase "zhasl" a do konce války už dál nepostoupili, i když vedoucí Gerlach informoval nacisty, že reaktor "běží" a že je naděje.

Válka skončila a speciální jednotka americké armády, sestavená z vědců projížděla Evropu a sbírala německé vědce (jak to ostatně dělali i Rusové). Američané je posbírali - na zabraném území - všechny. V Kolíně zatkli Waltera Botheho, který vyšetřovateli - byl jím právě Goudsmit - ochotně řekl vše, ale zmlkl, když se ho ptali na válečnou práci. Wolfang Gertner už takové skrupule neměl - přiznal, že bombu nedělali i to, že reaktor jim vlastně nikdy pořádně nepracoval. Když 21 dubna 1945 pak zabrala jednotka plukovníka Pashe vesnici Haigerloch, našli tam v malé jeskyňce onen proslavený reaktor. V ocelovém válci tam bylo naskládáno palivo, ale tak, že bylo jasné, že to nikdy nemohlo pracovat - u nalezeného množství nikdy nemohlo dojít ke "kritickému stavu" a navíc se nikde nenašla žádná těžká voda jako moderátor. To je celkem ironické, uvážíme-li, že Heisenberg navrhl Goudsmitovi jako laskavost, že Američanům prozradí vše, co ví o svém nukleárním reaktoru, zatímco Američané Fermi a Szilard už od 2. prosince 1942 pilně vyráběli plutonium ve velkém v jejich reaktoru v Chicagu..


6. srpna 1945 shodili Američané svou první atomovou bombu a to na Hirošimu. Němečtí vědci, kteří byli zatím internováni u Angličanů, byli tím výbuchem šokováni. Jak to víme? Inu Britové tehdy odposlouchávali jejich hovory a ač jejich zápisy nebyly "odtajněny", sám Goudsmit je ve své knize "Alsos" bohatě cituje (a také kniha "Hitler's Uranium Club: The Secret Recordings at Farm Hall", by Jeremy Bernstein, David Cassidy, Amazon, 2000). Je až zarážející, jak se thedy celkem sebevědomí vědci naráz změnili na poměrně udivené diváky. Ve společné memorandu, které vydali, říkali sice, že se věnovali reaktoru - místo bombě - protože tu bylo nemožno vyrobit, vzhledem k omezeným technickým možnostem v Německu. Později ovšem spíše podporovali tvrzení, že nechtěli - nebo dokonce odmítli - podporovat nacisty.

Tajné odposlouchávání však jasně dokazuje, že sám Heisenberg nechtěl věřit, že Američané mají nukleární (podtrženo mnou, j.h.) bombu (prý to byla jen "novinářská kachna"). Ostatní vědci mu ale hned začali dávat vinu a citovali jeho prohlášení, že na bombu by bylo potřeba dvě tuny čistého U235. Weizs˜cker řekl - celkem trucovitě - že by bývali také bombu postavili, kdyby chtěli - a tak začal fámu, že oni prostě "nechtěli" bombu stavět. Hahn - který ještě po svém objevu štěpení uranu chtěl spáchat sebevraždu, vyčítal Heisenbergovi jeho selhání a tvrdil, že úspěch Američanů dělá z německé vědy druhořadou disciplinu. Všichni pak dohromady vinili Goudsmita, že jim o americkém programu neřekl :-). Už 14 srpna, ani ne za dva týdny, ale Heisenberg udělal pro své kolegy přednášku, kde jim vysvětlil, jak byla si bomba postavena. jakmile se zjistilo, že bomba měl asi 200kg a vypočítal, že bylo potřeba jen asi 50 kg čistého U235. Jak se mohl předtím splést skoro o dva řády (tj. 100 krát), nikde nevysvětlil.


Zde je na čase se odchýlit od závěru, který udělal autor knihy - který z uvedených fakt usoudil, že Heisenberg "předem věděl". kolik je skutečně potřeba a že tudíž vedl svou "tajnou válku" proti nacistům. Sám Heisenberg to nikdy netvrdil a fakta, i když různorodá - proti tomu mluví. Především si všimněme jeho nejznámější prohlášení, že totiž " němečtí vědci naštěstí (podtrženo mnou, j.h.) nebyli před tuto volbu postaveni" , tj. že se nemuseli rozhodovat, zda mají stavět bombu, která zničila tolik lidských životů. Tím ovšem nepřímo poukazoval na to, že se američtí vědci rozhodovat museli, a i když tím chtěl snad jen říci, že němečtí vědci nebudovali bombu pro nacisty, nahrával tím víc fámě, že on a druzí tím bojovali proti nacistům. Většina pozorovatelů to ovšem brala jen jako alibi.

Rozeberme si ale to tvrzení do detailu: za prvé to odporuje tomu, co sám Heisenberg řekl na své historické schůzce s Bohrem: tam totiž tvrdil, že němečtí vědci vidí řešení, jak zabránit vývoji bomby v tom, že se vědci obou stran dohodnou bombu nepostavit. K rozhodování tedy už vlastně došlo, ale k jeho uskutečnění ani dojít nemuselo: nikdo to totiž na nich nechtěl. Když se západ - vlastně skrze Bohra - nezavázal zastavit výzkum, měli němečtí vědci ruce volné, ale přesto ve výzkumu nepokračovali. Proč? Heisenberg to vysvětluje neurčitě tím, že "projekt neměl šanci". Je sice pravda, že nacisté tehdy omezili finance všude, kde to přímo nesloužilo válce na frontě, ale kdyby bývali vědci zdůrazňovali potenciál bomby, jistě by na ni peníze dostali - Hitler by se určitě zlákat dal. Jenže i v tom bylo nebezpečí: kdyby netrpělivému Hitlerovi nedokázali bombu včas postavit, čekala je jistá šibenice. Zdá se nám spíše tedy, že nacisté nic netušili a že tedy vědci jen mlčeli - nebo jak říkají nevěřili, že bomba vyrobit lze. Jelikož se ale nacisté ptali jen Heisenberga, daná otázka se týká hlavně jeho než ostatních vědců.

Co chtěl vlastně Heisenberg říci, bylo asi to, že "měli štěstí", protože věřili, že dvě tuny čistého U235 nelze jen samotnými spektroskopy (jinou technologii neznali) v rozumné době vyrobit. To zřejmě také sám nacistům - jak říká - "upřímně řekl". Sám ovšem nikdy nikde nepřiznal, že se to on přišel s tím číslem (dvě tuny) a zda se defakto jen mýlil v počtech, se už dnes můžeme jen dohadovat. Výraz "naštěstí" ale prozrazuje i něco jiného: kdyby němečtí vědci byli před otázku postaveni - a věděli, že lze bombu vyrobit - museli by "upřímně" přiznat, že to jde a mnozí by na bombě asi pracovali dokonce s entuziasmem - jako na ní pracovali američtí vědci. To ovšem Heisenberg nechtěl, jak o tom svědčí jeho návrh Bohrovi. Pak ale zase Heisenberg v roce 1946 prohlašuje, že "němečtí vědci se snažili vědomě (podtrženo mnou, j.h.) udržet kontrolu nad projektem a použít svého vlivu jako expertů". Jakou ale kontrolu, když sám přiznal, že tehdy v Berlíně "upřímně" prohlásil, že bombu vyrobit nejde? To vypadá trochu jako přiznání, že to tak zase moc "upřímné" nebylo :-). Později ale zase řekl, že to bylo proto, že si tehdy mysleli, že by válka nemohla ani tak dlouho trvat. Jenže blitzkrieg rychle skončil a pak už si to nikdo jistě nemyslel; sám Hitler ke konci už věřil jen na zázračné zbraně!

Rozhodně ale Heisenberg neblokoval bombu kvůli nedostatku prostředků: už jsme řekli, že měli Jáchymov a jistě by měli i dostatek finanční posily od nacistů (sám přece chválil Bohrovi podporu, kterou nacisté věnují vědě!). Věta tedy naznačuje, že nebyli "naštěstí" před volbu postaveni, protože žádná volba prostě neexistovala: nikdo totiž nevěřil, že lze vyrobit dvě tuny čistého U235! A o tom, jak daleko pokročily ke konci války USA ve výzkumu, neměli zřejmě Němci ani tušení. Ovšem to, že Heisenberg udává při různých příležitostech růlzné důvody, potvrzuje jeho váhání říci konečně "upřímně", jak to skutečně bylo. Nejprve to podle něj nebylo "časově možné", pak "technicky možné" a potřetí ani "teoreticky možné" (k explozi by nedošlo). A to prosím už dávno po tom, kdy Bohrovi zase tvrdil, že je výroba bomby možná!

Co vedlo Heisenberga po setkání s Bohrem změnit názor a kdy ho vlastně změnil? Manfred von Ardenne později potvrdil, že mu už v roce 1941 Heisenberg řekl (podobně jako tehdy Hahnovi) že 50kg U235 na bombu stačí a v červnu 1942 dokonce naznačil i Speerovi, že by to mohla být koule velká asi jako ananas. Na začátku roku 1946 ale Weizs˜cker najednou tvrdí Ardennovi, že on i Heisenberg udělali závěr, že nukleární exploze není možná, protože vysoká teplota by zastavila štěpení. Nám už známý Goudsmit - nukleární vědec a dobře informovaný agent - se domnívá, že Heisenberg prostě udělal chybu v uvažování, že totiž nevěřil, že rychlé neutrony mohou přivést U235 k explozi. Jiný vědec, Hans Bethe (emigroval do USA v roce 1940), naopak ze záznamů Heisenbergovy přednášky (už dva týdny po shození americké bomby) usoudil, že Heisenberg tehdy věděl víc, "než jsme si mysleli".

Někteří výzkumníci zase soudí, že Heisenberg počítal kritické množství z poloměru pro 80 generací štěpení, odtud ony dvě tuny. Podle všeho to ale vypadá, že spíše Heisenberg naopak uvěřil Bohrovi na oné schůzce v Dánsku. Bohr si tehdy - ale jen tehdy! - ještě myslel, že by tepelná exploze, ke které by došlo nejdřív, rozmetala kritické množstvía k nukleární explozi by nedošlo. Nešlo tedy ani tak o ony dvě tuny, ale hlavně o to, že by bomba nemohla nikdy explodovat. Je možno, aby tato chybná hypotéza na tak dlouho ovlivnila německé vědce? Nu proč ne, víme přece, že se americký vývoj atomové bomby byl téměř zastaven, když se vynořila Fermiho hypotéza, že od výbuchu chytne kyslík ve vzduchu a shoří celá zemská atmosféra! Teprve když Dr. Teller (pozdější autor vodíkové pumy) vypočítal, že k tomu nedojde, bomba byla dokončena a použita . . .

Dá se říci, že nukleární výzkum ve válečném, od světa izolovaném Německu stagnoval: svobodná výměna názorů s cizinou neexistovala a většina fyziků z daného oboru emigrovala. Ani německý návrh reaktoru daleko nedošel, zatímco v USA, v Anglii a Kanadě se už za války pracovalo i na něm - a reaktor Fermiho dokonce běžel už od roku 1942. V různých dokumentech gestapa - naposledy ještě z května 1943 - naopak nalezneme popis německé bomby, která měla používat pomalé neutrony ( použitelné jen v reaktoru a ne v bombě :-) a co víc: citují se tam i ony proslulé dvě tuny U235, které odhadovali, že by byly na to potřeba! Také se nikde nedozvíme o tom, že by Němci vůbec kdy věděli o existenci plutonia . . .

Další tvrzení Heisenberga lze považovat už spíše jen za zavádějící: tvrdil například, že nikdy pořádně (podtrženo mnou, j.h.) kritické množství nespočítali". Dovedete si představit jeho diskuzi s nacisty o bombě, aniž by se tuto - nejdůležitější informaci - snažil předem pořádně vypočítat? Jak by mohl tvrdit nacistům, že je to dlouhodobá záležitost, když by ani přesně nevěděl, kolik uranu U235 bude potřeba? Ale opět, Heisenberg vlastně nelhal: klíč je ve slově "pořádně" - spočítali to, ale ne pořádně :-). Uvažujeme-li jinak celkem pravdomluvného Heisenberga, vidíme, že se leccos snažil říci po pravdě, ale tak, aby zachoval jistou hladinu "neurčitosti". Přiznat celou pravdu by totiž znamenalo katastrofu: pokud množství spočítal špatně (nebo věřil, že by bomba nepracovala), pohyboval se na hranici inkompetence. Pokud to vypočítal správně, ale kritické množství utajil či zvětšil, přispěl tím vědomě k porážce své vlastní země a byl by teda považován za zrádce Německa. Tak či tak, odpovědnost, že Němci bombu nepostavili, je hlavně na něm, protože byl z Němců nejinformovanější a také měl největší vědeckou autoritu. Měl na to i Nobelovu cenu, ostatní na něj byli hrdí a jeho slovo brali jako konečné, skoro jako zákon.

I kniha Roberta Jungka, "Jasnější než tisíc sluncí" (narozeného mimochodem v Československu), která je vlastně obhajobou Heisenberga, vznikla jen ze svědectví jiných vědců. Heisenberg sám odmítl Jungkovi interview, protože prý "nikdo jiný, než on sám nemůže přesně vyjádřit o té věci jeho názor ". Zda to teda byl teoretický přehmat nebo skrytý úmysl, zůstane asi navždy Heisenbergovým tajemstvím. Ale to už je dnes už po tak dlouhé době celkem jedno, důležité jsou následky. Jak jsme už ukázali, Německo opravdu mělo za války schopnost a možnosti atomovou bombu postavit, a to patrně už v roce 1944 (jak to jiní vědci v tajných záznamech prozradili). Kdyby pak měli bombu dříve než Američané a použili ji v kritické době, následky by byly nespočitatelné. Posílilo by to morálku Němců a zdevastovalo Spojence natolik, že by asi přinejmenším žádali o mír. Že se tak nestalo, za to vděčíme právě Heisenbergovi, muži, který tím vlastně předem prohrál Hitlerovi válku.

Ovšem předpověď, kterou tehdy pronesl jeden německý vědec (citováno z oněch tajných záznamů): "Tak tohle nám doma nikdy neprominou", se neuskutečnila. Pováleční Němci měli jiné starosti a zvládli je dobře: ač prohráli válku, začali vyhrávat mír. Největší ironií ovšem je, že nukleární reaktory pro elektrárny, na kterých tehdy Heisenberg pro blaho budoucího Německa usilovně pracoval, jsou teď v Německu zase pomalu a zcela nesmyslně likvidovány . . .

(pokračování)