V roce 1096 se vypravili první rytíři na křížovou výpravu do Svaté země, do války, která trvala s přestávkami 200 let. Pochopitelně se to neobešlo bez raněných a první nemocnici zařídili v Jeruzalémě benediktinští mniši. Brzo se objevila hned druhá, sv. Jana Křtitele a s ní vznikl řád Hospitálníků, jinak též Rytířů sv. Jana, potvrzený papežem v roce 1113 a mající ve znaků známý maltézský kříž. Jejich heslo bylo slib chudoby, mravní čistoty a poslušnosti, jeho náplň pak péče o nemocné či zraněné poutníky. Ale pro ochranu poutníků a nakonec i svou vlastní, se začali zabývat i vojenskou obranou. Za svou službu dostal řád majetky v Evropě a zbytek získali válečnou kořistí. Po nich pak vznikaly další řády, takže v době Kryštofa Haranta už jich on sám napočítal přes třicet.
Ať už to byl příklad jejich úspěchu nebo cokoliv jiného, jeden nový, konkurenční řád na sebe nedal dlouho čekat - původně to bylo jen devět rytířů, v čele s Hugh de Payensem, kteří založili řád Templářů (1119) a roce 1129 už měli kolem tří tisíce mužů. I když měli podobný slib jako Hospitálové, jejich zaměření bylo čistě vojenské: Egypťané, Arabové, Turci i Sýřani, ti všichni se dívali na poutníky jakožto zdroj dobrého obohacení, teda ani ne tak obchodem jako spíše přepadáváním a olupováním.
Jeruzalémský král Baldwin byl natolik unesen jejich činností, že jim věnoval roh svého paláce a jelikož se tam chodilo přes kostel, začali se sami nazývat Vojáky Templu, zkráceně prostě Templáři. Podle jiné pověsti měli prý dostat do majetku i zbytek Římany rozbořeného Šalamounova chrámu, kde v podzemí měli vykopat poklad, díky kterému zbohatli. Pravda je, že jim král ovšem též finančně přispíval a našli se i jiní mecenáši a brzy byl jejich "slib chudoby" zcela zapomenut. I když jednotliví rytíři byli vlastně stále chodobní a žili celkem prostým životem, jejich řád si brzo napakoval kapsy a jejich velmisři už tak chudobní rozhodně nebyli.
Členové řádu se dělili na čtyři skupiny, totiž na:
a) Rytíře, tedy jen šlechtice, bez manželky a bez dluhu (už tehdy asi věděli, že jedno dělá druhé :-), jako uniformu měli bílým plášt s červeným křížem
b) Seržanty a zbrojnoše, kteří byli též tvrdě cvičeni a i jinak podléhali templářskému slibu a měli hnědý či černý plášť s červeným křížem
c) Kaplany - Templáři měli své vlastní zpovědníky, aby se nic nerozneslo ven
d) Klášterníky, řemeslníky a i jinak sloužící bratry, často bohaté i talentované, ale prostého (ve staročeštině "sprostého") původu.
Templářké regule byly podobné armádním drilům: když se mělo spát, byli posíláni na stráže, místo odpočinku zase jen dril a na vše museli odpovídat ve smyslu "Provedu, s pomocí boží!" (to druhé už se tuším dnes v armádě neříká, snad jen v muslimské). Také se nesměli stýkat s ženami, nikdy například nesměli políbit ženu, dokonce ani ne svou matku. Na druhé straně museli být vlídní ke křesťanům, což se ovšem na jiné víry nevztahovalo, zabít nekřesťana prostě nebylo hříchem. Není divu, že se jejich symbol na pečeti (dva rytíři na jednom koni) vykládal původně jako symbol chudoby, ale pozdější generace v tom viděly spíše sexuální orientaci.
V roce 1146 jim papež Eugenius nejen povolil mít symbol červeného kříže, ale dokonce je uvolnil z jeho papežské pravomoci (světské moci nepodléhali už ani na začátku). To jim ovšem přineslo ještě více volnosti a majetku a ten zase urychlil jejich slávu i pád. Pomluvy říkaly, že vydíráli i vražednou organizaci Asasínů a to byli opravdu tvrdí hoši. Jednou ukazoval jejich vůdce veliteli křižáků, jak oddaní jsou jejich věci: nařídil dvěma hašašínům (tak se jmenovali, byli totiž často pod drogami, hlavně hašišem, dnes bychom řekli kokainem) aby skočili z vysoké skály a ti ochotně skočili a dole se ještě ochotněji rozplácli. Podobná poslušnost dnes vládne i v jiném "klubu sebevrahů" - co by jeden neudělal pro 70 panen v ráji!
A bohatství Templářů se začalo rozmnožovat "pučením" - tedy hlavně peněz. Založili totiž na cestách do Svaté země banky a vynalezli první směnky či kreditové dopisy, obzvláště pro poutníky, kteří si u nich uložili peníze ještě doma a vybírali si je pak u jejich jiných odboček cestou do Svaté země. Tak asi také cestoval ještě dlouho po době jejich zániku Kryštof Harant z Polžic (to už sice neexistovali, ale jejich systém ano), neboť sám píše, jak byl na své cestě okraden, ale jak vidno se domů dostal v pořádku (a ještě stihl svou popravu na Staroměstském náměstí). Templáři začali i různé jiné kšeftíky - tak například dováželi z kostela blízko Damašku posvěcenou kapalinu, která vytékala z obrazu paní Marie, půjčovali na hypotéku, zakládali směnárny, vybírali daně, desátky a podobně.
Brzo také začali Templáři opouštět i jiná svá předsevzetí, například střízlivosti, odtud přísloví "Pije jako Templář" a nevěstincům dodnes říkají v Německu "tempelhaus". Hospitálové ovšem zatím také nelenili - později, když měli sídlo na Maltě, kdy se jim říkalo také Maltézští rytíři, naývali i velkého politického vlivu a jejich řád existuje dodnes (část se jich oddělila v 16 století coby protestanti a dala si jméno Johanité). V roce 1259 došlo dokonce mezi nimi a Templáři k bitvě, kde vítězní "Rytíři sv. Jana" rozsekali poražené Templáře doslova na kusy. V roce 1291 byli křesťané vyhnáni ze Svaté země a zatímco Hospitálníci odešli na Maltu, zbytek Templářů se také stáhl, nejprve na Kypr a později do Evropy kde už si dávno založili Nový Templ v Paříži (1212). Tam obhospodařovali svoje bohatství a Nový Templ se byl spíše pokladnicí nebo něco jako centrální banka. Pak byl ale nenadále jejich 23-tí velmistr Jecques de Molay povolán papežem Klementem V do Říma, aby mu vysvětlil pomluvy, které se o Templářích začaly šířit. Molay, hrdina templářských bitev, se tam vypravil s 60 rytíři a 150 tisíci florinů, které měli papeže přesvědčit o nevinnosti Templářů. Papež původně uznal, že jsou nevinní, jenže kouzlo zlata zapracovalo i jinak a hrabivý francouzský král Filip Sličný, kdysi velký přítel Templářů, se rozhodl Templáře zničit. Podle legendy proto, že ho nechtěli přijmout do řádu, podle jiné proto, že mu nechtěli přispět na válku, ale nejspíše chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: zbavit je jejich značné moci a i jejich bohatství, pro které si předtím udělal dost místa ve svých pokladnicích. Použil k obvinění výpověď bývalého Templáře, který na mučení ochotně obvinil členy řádu z cizoložství, zabíjení jejich takto zplozených dětí, z tajných paktů s mohamedány, ze smilnění, sodomie a rouhání, vzývání ďábla Bafometa, plivání na kříž při tajné přijímací ceremonii a bůh ví, co ještě.
Zásah se ovšem neobešel bez krveprolití: 13 října 1307 (ano, od té doby je třináctka nešťastné číslo a navíc to byl pátek!) při skvělě načasovaných přepadech v různých místech Evropy, byli všichni Templáři, kromě těch, co neutekli, pochytáni. Bylo jich asi kolem pěti tisíc, byli vězněni a mučeni - některé procesy trvaly až sedm let a jako výsledek byli i popravovani. Jen v květnu 1310 jich bylo upáleno padesát čtyři. Zbývali už jen čtyři: 18 března 1314 už stáli na lešení před chrámem Notre Dame v Paříži, ztrápení a zmučení, v čele s Molayem, kde měli dostat trest doživotí. Jeden si dokonce nesl v bedýnce své ohořelé kosti. Jenže Molay najednou popřel, že by byli vinni a tvrdil, že se přiznali jen pod hrozným mučením a k němu se přidal ještě jeden osouzených.
Přihlížející král Filip se ovšem děsně naštval, změnil rozsudek a nechal oba ještě ten den upálit a to navíc na pomalém ohni. Jejich poklady si nechal, prýza tuto církvi prokázanou službu. Zbytek dostali Hospitálové, kteří v tom asi také měli ruce, hlavně při zatýkání a anglický král Edward II, za slib, že i on anglické Templáře vyhostí ze země, což po zaplacení také učinil. Jinak tomu bylo v jiných zemích - tak například ve Skotsku byli naopak chráněni a dokonce pomáhali Robertovi Brucemu pobít Angličany v bitbě u Bannockburnu roku 1314 a roku 1317 se sám skotský král stal dědičným velmistrem řádu.
Legenda říká, že před svou smrtí povolal Molay na boží soud nejen krále, ale i papeže. Je zajímavé, že papež zemřel během čtyřiceti dní po tom a v kostele, kde ležel vystavený, vypukl oheň, který spálil většinu jeho těla. Za několik měsíců na to spadl král Filip s koně a zlomil si vaz.
Legend se ovšem vyrojilo ještě víc: část pokladu měli prý Templáři schovat, případně zahrabat v Rosslynské kapli ve Skotsku, ale to už najdete i v "Šifře Mistra Leonarda" (jen tak mimochodem, klonovaná ovečka Nelly se narodila v témže Rosslynu, ale ve výzkumném ústavu). Podle jiné verze má být poklad Templářů zakopán na malém ostrůvku Oak Island v kanadském státě Nové Skotsko. Loďstvu Templářů se totiž podařilo uniknout, patrně i s poklady a podle některých zamířili do Ameriky. Jinak řečeno, chudí asi nebyli, když se legendy o jejich pokladech tolik rojily. Také se šuškalo o spojení mezi nimi a Svobodnými Zednáři (název je klamný, ti se totiž mohli ženit :-). Jedna jejich lóže se ještě dnes skutečně jmenuje Templářská, ale nemá s Rosslynem ani s bývalými templáři nic společného.
Aragonský a portugalský král, ti oba toto nařízení obešli tím, že založili řády nové a Templáři se tam jen přestěhovali. Mnoho rytířů prý tehdy uprchlo nebo vstoupilo do řádů jiných. V Německu nebyli díky konkurenčnímu Řádu německých rytířů nikdy moc rozšířeni. A co v Čechách? V Praze byli Templáři usazeni na Starém městě při kostele sv. Vavřince od roku 1232, později se usadili mezi chrámem sv. Jakuba a Celetnou ulicí. První český velmistr je datován z roku 1286 a v roce 1294 byl komturem jakýsi Ekko. Podle nařízení papeže Klimenta dal pražský biskup Jan z Dražic 6. května 1312 příkaz ke zrušení řádu v Čechách (zajímavé, ještě dříve než papež). Hospitálníci dostali pak jejich chrám i dvůr a zase je, patrně výhodně, prodali. S působením Templářů je dokonce spojováno i podzemí pod jezuitským kostelem sv. Ignáce a domem dr. Fausta na Karlově náměstí (kde kdysi bydlel alchymista Kelly).
Templáři, ve srovnání s dalšími řády ale působili na našem území pouze krátkou dobu a rozsah jejich českých majetků byl oproti těm jinde celkem zanedbatelný.
Přesto se mluvilo - a dodnes mluví - o s skrytých pokladech v Uhřiněvsi, Čejkovicích, Vodochodech, v Blatné, v Jamolicích, v Jindřichově Hradci a u Templštejna . Někde ve Křtinách má být v podzemí ukryto i dvanáct stříbrných soch apoštolů v životní velikosti. Podle jiných to prý je na hradě Pecka (ano, tam kde bydlíval Kryštof Harant). A ta pověst? Sochy měl do Čech přivézt sám kníže Břetislav. Dozvěděl prý se o tom templářský velmistr Jakub de Molay, když roku 1304 předsedal generálnímu řádovému sjezdu na Veveří (že by opravdu?), které prý bylo tehdy v držení Templářů, ale prý se mu nepodařilo nic objevit.