©Jan Hurych
Název :
ZAČALO TO V PRAZE (UFO, díl 4, konec. )
Prahu jsme si teda nechali na konec. Ale tím to pozdější hledání pravdy teprve začalo, pokusy v Kanadě i ve Státech a ještě pozdější výroba nových německých legend. Pravda ale je, že "pražský prototyp" německého UFA byla asi ten nejvíc vyvinutý. Škoda, že byly všechny tři modely těsně před osvobozením zničeny . . .
THE SCHRIEVER-HABERMOHL PROJECT (SH)
Podobně jako ostatní dva projekty, "pražský" projekt byl podřízeny Dr. Dornbergovi v Peenemunde, jak se to popisuje na stránce tady. Zatímco o Rudolfovi Schrieverovi víme, že byl inženýr, zkušební pilot a že se po válce věnoval projektu soukromě, o Ottovi Habermohlovi víme daleko méně, ale patrně byl také inženýr. Na projektu pracovali na letišti ve Kbelích u Prahy, snad už od roku 1941 a to ve súpolupráci s plzeňskou Škodovkou a její odbočkou v Letově - to už projekt spadal pod SS, pod generála Kammlera. Místo si vybrali dobře: český letecký průmysl byl už před válkou na vysoké úrovni a dokonce se tvrdí, že jsme měli v roce 1939, tj. před okupací, tolik letadel jako Němci. Pravda, většinou to byla letadla dopravní, ale podle počtu našich letců, co utekli a pak sloužili v Anglii, bylo těch vojenských letadel také dost.
Tento projekt byl započat německou Lufftwaffe a sponzorován Ernstem Udetem, hrdinou leteckých bitev z první světové války. Udet sice byl až druhým nejvyšším velitelem Lufftwaffe, hned po Goeringovi, ale byl stále aktivně činný a blízko tomu nejnovějšímu, co se v leteckém výzkumu vyvíjelo. Na rozdíl od něho Goering sice byl předtím také aktivní pilot, kterého udělalo slavným to, že převzal letku von Richthoffena ( po jeho smrti, když byl tento sestřelen kanadským leteckým esem Wilfridem R. "Wop" Mayem, ) ale později už byl jen neschopným maršálem, který, navzdory skvělému leteckému výzkumu, způsobil tragický úpadek německého letectva. Udet ovšem považoval tento projekt za velmi důležitý. Jako ty druhé projekty, přešel i tento od Lufftwaffe pod Georga Kleina, který řídil Speerovo Ministerstvo zbraní, aby pak ještě později přešel projekt pod SS, tedy Kammlera.
První lety pražského prototypu se uskutečnily někdy v srpnu 1943 přímo ve
Kbelích a to podle svědectví jednoho žáka létací školy, který to náhodně viděl. Talíř měl průměr asi 6 metrů, byl vysoký asi dva metry a měl čtyři tenké "nohy". Odtud tedy asi přišla inspirace k pozdějším novinovým ilustracím UFA. Talíř letěl asi jen 300 metrů a to jen ve výšce jeden metr. Klein sám byl svědkem výškového letu až 14 února 1945. Zdá se tedy, že SH projekt byl nejstarší a proto o něm víme od více svědků. Tak například Rudolf Lusar z patentové kanceláře popisuje stroj jakožto kulatou kabinu pro pilota, obklopenou rotujícím kruhem, v němž byly uloženy jednotlivé sektory.
Ty se také daly natáčet, takže stroj mohl vzlétnout vertikálně jako helikoptéra a v určité výši se pak zapálily tryskové pohony, které vytvářely dopředný pohyb. Také Joseph Andreas Epp, který byl zodpovědný za druhé dva projekty, viděl tento stroj létat a to už v listopadu 1944 a pak ještě v onom únoru 1945.
Charakteristiky stroje byly skvělé: podle Kleina se mašina vznesla do výše 12 km během 3 minut a tam pak dosáhla rychlosti zvuku (1200 km/hod), v roce 1945 dokonce 2200 km/hod. To odpovídá i informacím od Lusara. Ta vyšší rychlost se ale dnešním odborníkům nezdá a mimochodem, jednalo se skutečně o stroj s pilotem? Měl šest metrů v průměru, na skutečný talíř by to byl stroj opravdu miniaturní! Ledaže by použili trpaslíka, jako ruzové u jendopho Sojuzu :-). Je také možné, že informace byly jen okopírovány ze zápisu o tryskových letadlech, která tehdy Němci vyvíjeli, tam byly ty rychlosti možné. Proto také někteří Němci dnes pochybují, zda byl poválečný, oficiální rychlostní rekord Chuck Yeagera v roce 1947 opravdu tím prvním supersonickým letem..
Když se přiblížila fronta, byly SH modely ve Kbelích 15 dubna 1945 spáleny. Habermohl zmizel, údajně do ruských rukou anebo do Kanady, zatímco Schriever i s plány utekl do jižního Německa, kde v domě svých rodičů pokračoval na modelu, alke jen ve své dílně. V srpnu 1948 mu ale někdo ukradl plány i model, takže prý nemohl pokračovat, Byl teda ten design opravdu jeho nebo to jen dělal podle cizích výkresů? Vždyť výkresy by si mohl nakreslit nové, byl-li opravdu konstruktér :-). Jakékoliv nabídky spolupráce odmítal a v roce 1953 zemřel. Jak už to bývá, objevily se hned legendy, že byl později někde viděn (teda předpokládám, že živý :-).
Klein dokonce tvrdil že ve Kbelích se pracovalo na třech různých modelech. Jeden z nich byl ovšem ten Mietheho. Později zase Epp tvrdil, že to byl právě on, kdo modifikoval model SH, aby mohl vůbec létat. A že jeho model dostal generál Udet a ten ho předal Dornbergerovi, který ho v Peenemunde otestoval a doporučil. Přitom neuvádí, že by se jim někdo zabil, jak jsme byli svědky v minulém pokračování :-). Tento model že pak předali do Kbel, kde na něm S. a H. pracovali, ale každý jej vyvíjel po svém. Zdá se tedy, že Schriever pracoval na jednom modelu a Habermohl na druhém. První asi nikdy nelétal, druhý prý ano.
Zkušební pilot Otto Lange také potvrdil, že on sám letěl jeden 500 km dlouhý let na tomto stroji. Jheo potrvzení má Epp, dopis je psán ale jinou rukou, než podpis. Objevil se i jeden záhadný dopis z Prahy, popisující onen létající talíř. Obojí, Langeho dokument a tajuplný dopis, se ale považují za možné podvrhy. Vypadá to, že modely ve Kbelích byly jen zmenšeniny sktečných konstrukcí a pokud létaly, tak jen bez pilota.
Jediná fotografie, co z té doby máme, která je dostatečně zřetelná, je také na výše uvedené stránce.
Dr. J. Allen Hynek ji prý dostal, když byl v roce 1950 ředitelem observatoře v Ondřejově. Foto má ukazovat místo někde blízko Prahy, v popředí jsou činžáky a nahoře, na nebi, je šest "talířů" v přesně hexagonální formaci. Protože podle dokumentů byly v Praze jen tři modely, je fotografie zřemý podvrh. Anebo není, ale nejsou to létající talíře, ale nejspíš automatické foo-fightery, o kterých jsem tu už psal dříve. Fotografie také neukazuje talíře z profilu, nevíme teda, zda to nebylo třeba jen seskupení protileteckých balónků, létající talíře jistě nebylo možno dostat do formace, kd eb y byly tak blízko a stabilně. Jiná fotografie, na téže stránce, ukazuje jen jakýsi poloromáznytá flek, který s epohyboval zřejmě velice rychle. Je také zajímavé, že o foo-fighterech víme daleko méně, než o těch talířích. Je téměř jisté, že neměly piloty, ale byly řízeny radiově, podobně jako rakety typu "fau cvaj".
KANADSKÝ ŽERTÍK.
Potud historikové a dokumentace. Kolik z toho je asi pravda a kolik šeptanda - nebo dokonce snaha některých konstruktérů, aby se udělali důležitými? Němečtí výzkumníci teď pracují na plné obrátky, teda ne přímo na talířích, ale aby dokázali německé prvenství v návrhu a výrobě talířů (a nejen těch míšeňských! :-). Nemusí pospíchat, nikdo jiný totiž zatím opravdu létající talíře nepostavil, konkurence zde rozhodně není!
Historie se ovšem nezastavila ani po válce. Už jsem se tu zmínil o amerických pokusech, Epp pracoval nějakou dobu pro Rusy na jejich talířích (a snad i ve východním Německu), Georg Klein vystupoval spíše hodně na veřejnosti a Heinreich Fleissner, si v USA podal dokonce patent na létající talíř a v roce 1955 ho dostal. A jestli se Kammlerovi podařilo uchytit u Rusů, mohl tam jistě použít archiv, který s ním na konci války zmizel. Teď už nám ale zbývá jen popsat výzkum talířů v Kanadě.
Říká se, že Dr. Miethe odešel do Kanady, aby tam pracoval na společném projektu Kanady a U.S. Air Force, na létajícím talíři. Jaká je ale pravda? Především to byl kanadsko-britský projekt a za druhé, Miethe po válce prostě zmizel. Kam, to se neví, možná do germánského ráje (Walhally :-). Už 11 února 1953 ale napsaly kanadské noviny The Toronto Star, že se v Maltonu, blízko u Toronta, se pracuje na takovém projektu. 16 února o tom dokonce informoval ministr obrany parlament v Ottawě. Model měl mít vertikální vzlet a dosahovat rychlosti 2400 km/hod (srovnej s parametry SH výše, patrně opravdu naletěli někomu z bývalých konstruktérů).
Prezident firmy Avro-Canada napsal v AVRO NEWS že prototyp bude "tak revoluční, že udělá ostatní formy nadzvukových letadel zastaralé". Ale v roce 1961 byl projekt najednou zastaven a prototyp se dnes nalézá v muzeu U.S. Air Force v americké Virginii.
Jak vypadal? Byl opravdu kulatý, 15 metrů v průměru a ventilátor ssál vzduch s povrchu disku a tlačil jej pod něj. "Létal" dobře až do dvou metrů výšky, výše už byl ale nestabilní, což byl hlavní důvod k zastavení projektu. Z toho důvodu tomu také začali oficiálně říkat AVRO Canada VZ-9A či AVRO car(jaká to degradace pro UFO!) a používal techniku GETOL - Ground Effect Takeoff and Landing (vzlet s přízemním efektem a přistáním). Pochopitelně, to hlavní, teda let, bylo vlastně jen vznášení, model opravdu nelétal. Po jisté vzdálenosti překonané oním vznášením, měl dosáhnout rychlosti, která by mu umožnila vzlet a pak ten pravý let. K tomu ale nikdy nedošlo, až na ojedinělé pokusy, které byly přerušeny, protože byly vrcholně riskantní díky nestabilitě. Podobné pokusy se asi také dělaly s jiným prototypem v Mexiku, který skrýval testovací loutky a spadl v Rosswellu. Pochopitelně americké letectvo nepřizná, že na tom debaklu pracovali :-)
S koncem talířů začaly ale hned legendy. Už rok 1952 byl plný "zjevení" různých UF a mimochodem navíc začala i studená válka. Američané se obávali, že techniku létajících talířů zatím zvládli Rusové, hlavně proto, že už se také začaly šířit fámy o německých talířích z konce války a bylo známo, že si Rusové s Američany německé vědce rozdělili. Zatímco CIA sledovala východní nebe, kdy se objeví "létající Rusové", odborníci se vypravili do Kanady, zjistit, jak daleko jsou s tím výzkumem. Tam objevili britského inženýra Johna Frosta, který už měl za sebou historii prvních kanadských tryskáčů (Avro Canada CF-100) a návrh prvního letadla s křídly zkosenými dozadu
(Havilland 108). Frost také vedl projekt létajícího talíře AVRO. Navíc byl posedlý zprávami o zjeveních UF a ty k němu přicházely hlavně z USA.
V roce 1953 se na jedné vojenské bázi v západním Německu sešel Frost - který prý už tehdy na něčem podobném pracoval - a další kanadští a britští odborníci s německým leteckým inženýrem, aby zjisitili, jak daleko vlastně německý válečný výzkum došel. Jeho jméno není uvedeno, ale mohl to být Miethe, protože dotyčný Němec tvrdil, že v roce 1944 až 1945 pracoval v Čechách. Tvrdil nejen že tam talíře stavěli, ale že i létaly (ano, ty talíře, neříkal ovšem že také oni létali na těch talířích!). Tuto informaci objevil výzkumník Koerner v kanadských archivech až v roce 1997, bohužel reakce oněch odborníků tam nebyla.
V roce 1955 se stal kanadský talíř majetkem ministerstva obrany USA a namalovali na něj bílou USAF hvězdu. Zkoušky ve wind-tunelu potvrdily, že model měl problém se stabilitou a při zapnutí trysek se překlopoval "jako lívanec". Frost a jeho pomocníci pracovali na stabilitě ještě rok, ale marně. Problémy se objevily i při zkušebním letu, který v roce 1960 provedl Polák Spud Potocki. Nad dva a půl metru výšky prostě nebylo možno prototyp vůbec stabilizovat. Nikde se ale neříká, že by používali stabilizační gyroskop!). Také když Frostovi nabídli, aby přidělal stabilizační křídla, hrozně se rozčílil. Americká armáda pak ztratila zájem: utratili na to už sedm a půl milionu dolarů a ne a ne s tím lítat, tak projekt zastavili. Frost odešel uraženě na Nový Zéland, odkud si pak ještě stěžoval, že mu odpírají prvenství na první vznášedlo, hovercraft. Pravda je, že ho to během tolika letech samotného ani nenapadlo, jak to správně využít. Zemřel zahořklý, v roce 1978. Existuje video ze zkoušek v USA, ale ukazuje opravdu jen "let' ve výši jednoho metru. Model je nyni jako " tajná zbraň" se skladišti muzea "National Air and Space Museum" v Chantilly, VA, a hromadí se na něm prach. Průvodce Jack Walker, bývalý pilot, tam varuje návštěvníky, aby nechodili moc blízko, aby je neunesli UFONI :-).
ZÁVĚR.
Máme-li to shrnout, můžeme s určitou jistotou říci, že začátek německých pokusů byl dán tím, že bylo třeba vytvořit tvar křídla, které by dovolilo letadlům větší rychlost. K tomu se nejlépe hodilo křídlo ve tvaru kotouče. Tehdy také zřejmě někoho napadlo, proč teda neudělat celé letadlo jako kotouč. První pokusy u země byly slibné, ve výšce do jednoho, dvou metrů to pracovalo OK, výše už ale ne. Podle informace toho člověka, co byl ve Kbelích za války nasazen, používali Němci ke stabilizaci mohutný gyroskopický efekt, ne teda jen nějaký malý navigační gyroskop, což asi kanadský model neměl.
Zatímco ve Kbelích a jinde se snažili problém vyřešit, německé vedení celkem správně věnovalo větší pozornost tryskáčům - to nakonec dokazují jejich úspěchy: byly stabilní, rychlé a nezabíjeli jim tolik piloty :-). Při pomalých rychlostech, při kterých byly modely talířů zkoušeny, byly tyto ovšem nebezpečně nestabilní (viz dříve uvedená katastrofa pozorovaná v Peenemunde). Jak se chovaly talíře při vyšší rychlosti a případně s gyroskopem, to nevíme - po válce si nikdo netroufal vyletět výše než tři metry. Němečtí piloti ve válce to ale zkusit mohli, sebevražedných pilotů tehdy bylo dost - možná, že Němci objevili, že při vyšších rychlostech je talíř naopak stabilní a věděli, jak se na tu rychlost bezpečně i dostat. Upravili by pak svoje stroje podle toho, pokud by iovšm zvládli i tajemství bezpečného přistávání, což bylo asi ještě nebezpečnější :-).
Spíše se ale zdá, že ani Němci ten problém nevyřešili. Uvedené lety se sice mohly konat, ale rozhodně ne s talíři navženýými tak, jak je známe ze současných knih, sepsaných buď jen zkušebními piloty nebo designery, jejichž stroje asi nikdy nelétaly :-). Pokud tedy talíře létaly, pak byly jen asi radiově ovládané, bez pilotů, patrně to byly právě ony foo-fighters, kterým by také odpovídala velikost kbelských modelů - 6 m v průměru. U těch se také nikdo nezajímal, jak přistanou, vybuchovaly přece v blízkosti nepřátelských letadel :-).
Zbytek jsou teda jen legendy. To, že nám tu kolem nelétají UFA typu německých talířů teda není proto, že Němci prohráli válku, ale hlavně proto, že je pro nás prozatím princip bezpečně létajících talířů neznámý a teda i neřešitelný. Jejich poválečný výzkum selhal na plné čáře - teda ten veřejný, o tom tajném nic nevíme :-). I ti němečtí konstruktéř, co s e tak chlubili, nedovedli vyrobit to, co jim předtím tka "dobře létalo" . Jediné, co nám tu zbylo, je vynález hovercraftu, tj. vznášedla, a to ještě do nepatrné výšky. Osobně bychom to měli považovat za dostatečný úspěch, ale co dělat, když ty ufácké legendy jsou tak hrozně zajímavé . . .
(konec)