Už jsem se nemohl té operace dočkat: pořád jsem přemýšlel, co vlastně
Dice - tak jsme si totiž říkali, já jí Dika a ona mě Oro - co tedy Dice povím, až ji prvně uvidím. Jak jenom vyjádřím svůj cit k ní, jak jí řeknu, že mi hrozně moc chybí? A mám jí přinést květiny, nebo se to nesmí?
Čekal jsem, že mě doktor Charon nějak uspí či co, ale on mě nechal sedět v křesle, na hlavu mi nasadil
nějaká sluchátka, ale jinak jsem necítil vůbec nic. Víte, já té elektronice nerozumím, ale když s ní jdou dělat takovéhle věci, zaplať pánbůh za ní, jak říkávala naše babička. Slyšel jsem jenom příjemnou hudbu a pak zase přišel doktor a řekl: " No, tak to bychom měli!" a zase mi ta sluchátka sundal.
"Ale počkejte, vždyť jsem tu mou ženu ještě ani neslyšel!" namítal jsem rozčileně.
"A také jste ji slyšet neměl - to jsme vám jenom zabudovali ty elektrody do mozku. Teď jděte pěkně domů, uložte se do křesla, udělejte si pohodlí a tady pak zmáčkněte tenhle knoflík." A podával mi přitom takovou obyčejnou krabičku, nebylo tam nic než jedno malé, zelené tlačítko. "Tenhle ovladač je radiově spojen se
senzory ve vaší hlavě," dodal na vysvětlenou. " Po hodině se to vypne automaticky samo - dali jsme tam totiž
watchdog, říkáme mu Cerberus, haha!" žertoval, ale když viděl, že to nechápu, dodal: "No prostě vypínat to nemusíte - ani to nejde," a zase se zasmál, ale nějak divně.
"Už po hodině?" vyrazilo ze mě zklamaně.
"Ano, to je z bezpečnostních důvodů. Ale zato si to můžete zapnout každý den!" ujistil mě a přitom na mě spiklenecky mrkl levým okem.
Postavil jsem na stolek květiny, zapálil svíce - Dika totiž měla vždycky ráda romantiku - a nalil jsem z láhve Cold Duck, "vin rosé", které jsme si spolu ještě přivezli z dovolené v
New Jersey. Do dvou sklenek, pochopitelně. Nebyl jsem si vlastně vůbec jist, jestli si budeme moci připít, ale udělal jsem to stejně, pro všechny případy.
Vytáhl jsem z kapsy ovládací krabičku a dychtivě jsem zmáčkl ten malý, zelený knoflík. Chvíli mi jen tak hučelo v hlavě; mihotaly se mi před očima všelijaké obrazy, něco jako tunel či chodba, se světlem na konci - a najednou jsem byl u ní.
Dika seděla u stolku a něco si četla. Chvíli jsem obdivoval její profil - měla vždycky takový andělský výraz, když si čtla - a najednou vám mě ta moje touha přemohla a vzdechnul jsem si, nahlas. Překvapeně vzhlédla a zeptala se: "Jak to, že už jsi tady, Oro? Pokud vím, tak jsi byl vždycky zdravý jako řípa, ne?"
"No ano, ale já tady nejsem na trvalo, já jsem tu přes tu virilitu nebo jak se to jmenuje. Já zase musím zpátky na zem."
"Jo tak, ty jseš tu jen na služební cestě. Tak to chápu," řekla ironicky. "Ty teď pro změnu jezdíš na služební cesty za manželkou - no to tady ještě nebylo," zasmála se jedovatě a mě vám najednou nějak bodlo u srdce.
"Já jsem ti jen přišel říct, jak hrozně mi chybíš, Diko," snažil jsem se vysvětlovat. "Ty mi taky chybíš," prohlásila, ale ne zrovna moc přesvědčivě. Chtěl jsem ji za to políbit, ale cukla sebou, jako by ji uštknul had.
"Co děláš?" vykřikla, "Copak nevidíš, že mám čerstvě udělanou hlavu? Ještě mě rozcucháš!"
"Já myslel, že tady na tom nezáleží," blekotal jsem zaraženě. Vůbec jsem ji nepoznával - ještě nikdy nebyla na mě tak zlá!
"Jak to, nezáleží? Tobě je všecko jedno, viď? Tobě je jedno, když budu vypadat jako boží dopuštění, že jo? To jsi celej ty! Nikdy ti na mně nezáleželo!"
"Ale Dikoušku (tak jsem jí totiž říkal jen ve chvílích intimních), vždyť já jsem přišel přes celou tu velkou dálku, jen abych ti mohl říct, jak se hrozně trápím -"
Přerušila mě: "To už jsi přece říkal, nemusíš to opakovat. Ostatně neříkej mi, že jsi tu celou dálku šlapal! Ty bys to pro mě určitě udělal - ty jo!"
"Proboha, proč se zrovna teď musíme hádat?" zasténal jsem.
"Tak já se hádám, jo? No prosím, ja prý se s ním hádám! A kdo to sám za mnou přišel, co? Přišla jsem snad za tebou já?" vztekala se. "A já bláhová doufala, že se změníš, ale ty jsi pořád stejný jako dřív! Co já jsem se s tebou natrápila, tam na zemi!" a začala mi vyčítat všecko, co si jen pamatovala. A paměť měla Dika vždycky dobrou, bohužel.
A tak jsem jenom poslouchal a poslouchal a pak už ani to ne. Nakonec mě vysvobodil ten automatický Cerberus, co odčasoval a virtuální realita se konečně vypnula. Vydechl jsem úlevou...
Pohlédl jsem na stolek, kde stály ty dvě sklenice vína, kterými jsme si už nestačili ani připít. Unaveně jsem jednu zvedl a ještě unaveněji povídám: "Tak na tvoje zdraví, Diko moje drahá!" a hodil jsem to naráz do sebe. Hned nato jsem vypil druhou sklenici, teď už pomaleji, tak jak se má víno pít. A ještě třetí a čtvrtou.
Napolo vypitou láhev jsem si pak ještě odnesl do ložnice, i když jsem věděl, že Dika neměla ráda, aby se tam pilo. A ještě než jsem ji vyprázdnil, udělal jsem pevné rozhodnutí, že tu zpropadenou virtualitu hned zítra doktorovi vrátím. Už jsem ho viděl, jak potěšeně řekne: "No tak vidíte, zase jeden vyléčený!"