back Autor : ©Jan Hurych
Název : PEARL HARBOR a jedna perlička



V roce 1991 jsme byli u známých v Quebeku a viděli jsme tam v TV projevy z memoriálu postaveném v Pearl Harbor nad potopenou lodí U.S.S. Arizona, jedné z mnoha lodí, které šly tehdy při nečekaném japonském útoku 7 prosince 1941 ke dnu. Protože jsme se na cestu na Havaj už dlouho připravovali, rozhodl jsem se, že se tam také při nejbližší příležitosti podívám.



Útok na Pearl Harbor

Mapa útoku
Ta oslava totiž bylo padesátileté výročí napadení Pearl Harboru japonskou flotilou a to "místo" byl memoriál, postavený nad potopenou lodí USS Arizona. Napadením Pearl Harboru byla vlastně odstartována válka s Japonskem, která se odehrávala hlavně v Pacifiku. Už roku 1940 vytvořili totiž Japonci spolu s Němci a Italy tak zvanou spojeneckou Osu a Američané vyhlásili embargo nad vývozem surovin a nafty do Japonska. Situace se postupně zhoršovala. Špionážní válka ovšem začala dávno předtím a tak bylo jen otázkou, kdo začne dřív. Jenže Američanům se do války nechtělo. Japonci se ovšem domnívali, že když tvrdě zasáhnou hned na začátku války, že tím získají náskok.

Plán útoku vymyslel japonský admirál Yamamoto a vedením flotily pověřil víceadmirála Nagumo. Vyrazili 26 listopadu a 7 prosince 1941 už byli asi dvěstě mil od ostrova Oahu, kde tehdy byla soustředěna většina amerického vojenského loďstva - celkem 90 lodí, z toho 8 křižníků přímo v Pearlu a 7 poblíž ostrova. Byli tam prostě, jak říká anglické úsloví, jako 'sitting ducks' (doslova 'sedící kachny', jinak řečeno: dobrý terč). Nagumo měl 6 letadlových lodí a první útok začal už v osm hodin ráno. Američané ten samý den sice potopili u ostrova jednu japonskou ponorku, ale nevěnovali tomu nijak zvláštní pozornost. Podobně, když jejich radarová stanice ohlásila "nějakou leteckou formaci", velitelé to odbyli tím, že je to určitě americká letka, co se vrací zpět na ostrov Oahu.

Nečekaný útok.

Mauzoleum
První vlna 180 letadel se sice částečně vrhla na několik letišť na ostrově, ale většina zaútočila přímo na americké lodi. Po ní následovala vlna dalších 170 letadel a za dvě hodiny byl konec. Celkem bylo zničeno 180 amerických letadel (a poškozeno 159), zatímco Japonci neztratili ani 10 procent svých letadel (jen 29). Co bylo ovšem horší, bylo to, že většina amerických lodí (21) byla potopena nebo silně poškozena. USS Nevada, ač zasažena, se snažila uniknout ze zálivu, ale stala se terčem Japonců, kteří ji chtěli potopit právě u ústí zálivu a tak zablokovat únik ostatních lodí. Zoufalý kapitán nakonec radši najel na mělčinu, jen aby se útočníkům jejich úmysl nepodařil. Celkem bylo zabito 2403 a zraněno 1178 Američanů.

Japoncům se ale nepodařilo poškodit žádnou americkou letadlovou loď, protože ty byly všechny zrovna daleko od přístavu (tento detail je zajímavý - že by přece jen někdo na americké straně o útoku předem věděl?). A později, v bitvě o Midway, to právě tyto lodi vrátily Japoncům i s úroky. Japonci sice považovali útok na Pearl za velmi úspěšný, ale nepočítali s americkou technologií: všechny potopené lodi byly brzo znovu vyzvednuty na hladinu - až na dvě, co už za to nestály - a všechny se pak zúčastnily dalšího boje, až na jednu, co byla příliš zastaralá. Jedna z těch dvou lodí, co tam zůstaly na dně, je právě USS Arizona, která byla pro další operace příliš poškozena - Japonci totiž zasáhli část lodi, kde byla munice. Morální účinek útoku byl ovšem zcela opačný než Japonci čekali: místo aby Američany zastrašili, brutální útok na Pearl Harbor je naopak sjednotil. Tak se potvrdila věštba samotného Yamamota, který, zatímco jeho důstojníci jásali, skepticky prohlásil: "Bojím se, že jsme probudili spícího obra."

Pak teprve vyhlášení války.

Útok byl o to barbaštější, že předcházel i samotné vyhlášení války. Pravda, tento dokument měl být doručen Američanům včas, ale japonští překladatelé ho neměli ještě přeložen, takže přišel pozdě. Později se spekulovalo, že to Japonci udělali schválně, dokonce se dávala vina i prezidentovi Rooseveltovi, že prý měl o útoku informaci předem, ale že ji utajil. Bylo by opravdu podivné, že se flotila plavila od Kurilských ostrovů na Havaj celých 12 dní a nikdo by o ní ani nevěděl. Robert B. Stinnett ve své knize " Day of Deceit " (Den zrady, vydal Amazon, k dostání na Netu) tvrdí, že japonská flotila během své cesty používala vysílačky a mnohé jejich zprávy byly zachyceny a dekódovány - ovšem tam se nemluvilo otevřeně o cíli útoku, ten byl až do momentu útoku tajný. Americká kontrašpionáž potvrdila, že zprávy měli, ale než je dokázali dekódovat, bylo pozdě.

Je také pravda, že známý ruský špión v Japonsku, Sorge, poslal Stalinovi už 15 října poměrně přesné datum napadení USA (uvedl 6 prosince, spletl se tedy jen o den). Sorge také Rusy ještě daleko předtím zcela spolehlivě upozornil, že Japonci vůbec nenapadnou Sibiř - ačkoliv to původně slíbili Němcům a dodnes se neví, proč slib nedodrželi; možná, že byli jen chytřejší než Hitler a nechtěli začít válku na dvě fronty - ale zato že určitě napadnou Spojené Státy. Jisté je, že Stalin na základě této informace pak přesunul dva milióny vojáků, které držel proti Japonsku, na západní frontu; zda ale Američany varoval o japonském napadení, to už známo není.

Muzeum a memoriál.

USS Arizona
Protože jsme museli čekat na člun, který nás měl dopravit k memoriálu, navštívili jsme nejprve Visitor's Center, takové malé muzeum, kde uvidíte filmy, různé rekvizity z potopených lodí a také japonské turisty, kteří se tam sklánějí nad modelem přístavu. Spatřil jsem šikmookého otce, který na maketě hrdě ukazoval synovi, co všecko kde tehdy potopili. Američany tahle věc právem rozčiluje, ale samotní Havajané to už přecházejí s vtipem.

Říkal nám ho už předtím řidič našeho autobusu, s kterým jsme objížděli ostrov: prý měli tehdy Japonci ještě plán na pozemní invazi, ale jeden chytrý generál prý prohlásil: "Ba ne, hoši, tohle nebudeme dělat, proč si to ničit, když nám to jednou bude patřit a bez války!" Ten vtip je ovšem smutná narážka na to, že na Havaji už Japonci skoupili vše, co mohli. A co je horšího, nikdo jim to už nemůže sebrat. Vedle Centra je také místo, kde má každá americká ponorka, potopená ve válce v Pacifiku, svůj pomníček. Najdete zde i venku vystavemé různé námořní zbraně a dokonce i japonské torpedo v podobě ponorky pro jednoho muže, pro kamikaze-navigátora. A pak už jsme nasedli do člunu, který nás odvezl k potopené Arizoně.

Memoriál nad Arizonou je vlastně platforma s dómem, postavená přímo nad lodí, ve které zahynulo 1177 námořníků a mariňáků (byla to celá polovička všech ztrát v Pearl Harboru). Je to tedy jakési mauzoleum a my tam stáli tiše a s úctou jako ve svatyni. Jsou tam na mramorové desce vyryta jména všech těch, kteří jsou ještě pořád tam dole, v lodi, kterou už nestačili opustit. Najednou nás z toho ticha vyrušila právě přijechavší skupina mladých Japonců, kteří se tam pak vesele nahlas smáli, aniž by dávali nějakou úctu těm, které tady možná právě jejich otcové zákeřně zabili. Někteří japončíci měli na hlavě sportovní čepičky s nápisem "Arizona", které se daly koupit v přístavu a pochopitelně nebyly původně míněny k oslavě Japonského útoku, ale jen jako suvenýry. Bylo mi jasné, že tihle mladí hotentotové by to udělali zas, kdyby jim to nařídili. Nacionalizmus - mladší sestra nacizmu - je totiž příšerná věc: vyvolává v lidech ty nejhorší pudy. Řekl bych, že na rozdíl od vlastence, který "je ochoten za svou zem zemřít", je nacionalista člověk, který "je ochoten pro svou vlast zabíjet". Jenže někdy se to těžko rozpozná kdo je kdo, i když je v tom zatraceně veliký rozdíl.

Potopená loď je z té platformy pod vodou velmi dobře vidět a tak jsme pozorovali část paluby, nad kterou si hráli pestrobarevné havajské rybky. K hladině ještě dnes pořád stoupají z lodi kapky oleje, jediné slzy, které jsou ještě dnes prolévány za ty, kterým tehdy nedali ani pořádnou možnost se bránit. Přesto jejich oběť nebyla zbytečná: vyburcovala americký národ, který pak osvobodil nejen Pacifik, ale i Evropu. Druhá světová válka by totiž bez americké pomoci skončila úplně jinak a tak ti hoši tam vlastně padli i za nás.

A teď ta perlička:

Nedávno jsem sehnal v antikvariátu knihu "Secrets and stories of the War", (Tajemství a historky z druhé světové války), vydal Reader's Digest, London 1963, kde se v kapitole Blueprint for Pearl Harbor píše toto:
7. února 1932 se konalo v Pacifiku cvičení amerického námořnictva (celkem 200 lodí), které mělo ověřit obranyschopnost Pearl Harboru. Cvičení se zůčastnil admirál H.E. Yarnell, který organizoval letecký "útok" na Pearl. Obrana přístavu se skládala z pásma ponorek, flotily lodí, které bránily přístupu k přístavu, pobřežní artilerie a celé divize vojáků. Už tehdy byla na ostrově řada protileteckých baterií a 100 letadel, včetně bombardérů.

Je ovšem třeba přiznat, že se čekal hlavně námořní, tedy ne pouze letecký útok. Špatné počasí způsobilo, že flotila dvou letadlových lodí a 4 torpédoborců nebyla vizuelně spatřena (radar tehdy ještě nebyl) a navíc - byla neděle - pozornost pozorovatelů byla opravdu jen "sváteční". Admirál vypustil svá letadla z letadlových lodi Saratoga a Lexington až 60 mil od Pearlu, asi půl hodiny před ústvitem.

První útok směřoval od severovýchodu, přesně jako japonský o 9 let později. Když se letadla vynořila z mraků, bylo už na obranu pozdě (ostrovem prochází vysoký hřeben pohoří Koolau Range, vysoký 2800 stop, tj. asi 900 metrů). Útočníci pohodlně "zničili" všechna letadla už na zemi, protože ani jednomu z obránců se nepodařilo vzlétnout. Druhá skupina letadel zatím s úspěchem "zbombardovala" všechny lodi, které seděly v přístavu, opravdu bezbranné jako houf kachen.

Výsledek simulovaného útoku byl katastrofální a ani jiné podobnosti s japonským útokem nejsou náhodné: Japonci měli na ostrově Oahu silnou špionážní síť. O manévrech věděli předem, takže získali všechny potřebné údaje pozorováním cvičení. Měli pozorovatele v křovích kolem přístavu i na rybářských lodích, kde pozorovali cvičení z moře, i na horách a jinde. Zatímco Američané se z cvičení nepoučili, Japončíci pochopili, že jde o zcela novou taktiku a že je třeba celé jejich loďstvo zreorganizovat. Bez letadel už to prostě nešlo a za devět let byli k takovému útoku dobře připraveni. Geniální plán amerického admirála Yarnella - ne tedy Yamamota, jak se pořád ještě myslí - se tak obrátil proti Američanům, kde opravdovým změnám bránila politika námořnické byrokracie.

Pravda, obrana ostrova v roce 1941 byla prý trochu lepší. te je ovšem nesmysl, protože tetadla seděla na zemi pořád v krásně vyrovnaných řadách, což umožnilo útočníkům, aby je masově zasahovali už při jediném přeletu. A i když měli Američané radar, k čemu jim vlastně byl? Také pozorovací schopnosti a ostražitost byly tehdy asi na stejné úrovni jako devět let předtím a velké množství lodí shromážděných v přístavu se zdá být až neuvěřitelná blbost. Navíc Japonci použili zhruba stejné množství letadel jako předtím admirál Yarnell a americké ztráty v roce 1941 byly také asi stejně veliké, jako se to odhadlo po skončení onoho cvičení.

Naštěstí (nebo to nebyla náhoda?) byly všechny americké letadlové lodi mimo přístav, takže to mohly u Midwaye Japoncům nahnat. Ale také nemuseli, kdyby opět vyhrála námořní byrokracie (viz další můj článek zde, o Midwayi).