back Autor : ©Jan Hurych
Název : NEŽ ODEJDU



A tak jsem tam ležel, ve svých svátečních šatech, ruce  podél těla a pozoroval cvrkot v sále. Někteří přišli až k rakvi, prohlédli si mě, pochválili, jak hezky vypadám a spokojeně odešli zase do lavice. Jiní se naklonili a když se nikdo nedíval, tak se ušklíbli - vlastně jen švagr Filip, který mě vždy nenáviděl a těšil se na tento okamžik po celou tu dobu, co mě znal. Nemohl své sestře odpustit, že si mě vzala - proč, to už se asi nikdy nedovím.



Chtěl jsem ho postrašit, ale nešlo to: ač jsem vše vnímal, svým tělem jsem už nevládl, tak jako každý nebožtík. Ne každý nebožtík ale ještě po smrti vnímá, co se  kolem děje. Já věděl jen to, že mě někdo otrávil jedem a cosi mi říkalo, že tady ještě musím zůstat, dokud nepřijdu na to, kdo to byl. Proč
to tak  je, to jsem také nevěděl, ale asi je to takové pravidlo. Osobně mi to nevadilo, vždycky jsem si přál být na svém pohřbu a přitom ještě vnímat, jak budou lidé na to reagovat.

Někdo tam vpředu plakal - asi moje žena Helena, ale já se   nemohl zvednout, a tak jsem si nebyl jistý. Jedno mi bylo jasné: buď mě otrávila ona nebo její milenec Fred! Ano, já jsem věděl, že má milence, ale po tolika letech manželství už vám to ani tak nepřijde, hlavně když vám žena dá pokoj, takže si můžete klidně jít za kamarády, popít a podebatovat o sportu.

Ležel jsem tam a nudil jsem se. Pak konečně Helena přistoupila k rakvi, asi aby to nevypadalo, že je s tím, jak se věci vyvinuly, docela spokojená. Stála tam a slzy jí kapaly na můj černý kabát. Ještě štěstí, že mi nebrečela u nohou - určitě by mi rozmočila ty papírové boty, co dávají mrtvým v krematoriu. Co mě štvalo bylo to, že jsem tam byl vystaven jako nějaký exponát v muzeu. Všichni se asi tvářili smutně, ale spokojeně, jako by si říkali: no už tam chudák musel, každý tam přece jednou musíme. Jenže já jsem ještě nebyl tam, ale tady a chtělo  se mi křičet na celý sál: "Vy blázni, cožpak nevidíte, že se tady hraje jedna velká komedie? Cožpak nechápete, že jsem byl zavražděn? Cožpak to na mě není vidět?

Asi nebylo, personál ústavu mě pěkně učesal a nalíčil, abych se snad před tou poslední cestou na rošt lidem hodně líbil. A to přesto, že moje žena i její milenec jistě pospíchali, aby mě honem proměnili v popel a nikdo se nedozvěděl, jak to bylo. No jo, zpopelněno bude moje tělo, ale co já? Já - nebo vlastně už jen můj duch - tady budu muset strašit, dokud nevyjde pravda  na světlo boží!



Každý jiný si v klidu umře a jeho duše si pak spokojeně letí jako pinkalinka do nebíčka nebo do peklíčka, jen já ne! I po smrti mám takovou zatracenou smůlu, jako za živa. Pravda, Helena nebyla špatná žena  - příliš hezká nebyla, takže na ni chlapi moc nebrali. Dvě děti mi dala, to ano, kde  jsou teď to ani nevím. Jestlipak měla správné adresy, když jim napsala, aby přijeli na pohřeb? Nu jestli se neukážou u rakve, tak to bude jasné. Helena se zatím vytratila zpět do lavice, aby si zase pozaštkala.

Nejvíc mě štvalo, že jsem tu jen musel  jen ležet a nemohl nic dělat, tělo už mi vlastně nepatřilo. A nikdo mi nedal žádné instrukce, co bude dál. Jak to mám proboha - nebo pro koho - zařídit, aby byl viník potrestán? Zkusil jsem promluvit a když zase Helena přišla, aby mě pokropila těmi falešnými slzami, vykřikl jsem na ni : "Ty zrádkyně!" Já to slyšel, ale ona asi  ne a lidé kolem  se klidně bavili dál. Jak by mě mohli slyšet, vždyť jsem při tom ani ústy nepohnul, ani moje hlasivky se nezachvěly!

Sosutředil jsem se ještě víc a asi četla moje myšlenky, protože jsem slyšel, jak říká: "Jaká zrádkyně? Co jsem ti udělala? Můžu za to, že ses nacpal tučným vepřovým a prasknul ti žlučník nebo co?"
Vyhrkl jsem: "To určitě! To by přece nějakou dobu trvalo, ale já padnul hned, jako podťatej!"
"Snad sťatej," pomyslila si, ale já to kupodivu slyšel. "Vypil si celou jednu flašku sám!" dodala.
To mě rozesmálo: "Ty myslíš, že nevím, na  co jsem umřel? Ty a tvůj Fred jste se mě prostě chtěli zbavit! Při rozvodu bys dostala jen polovičku a to ti bylo málo, co? Vražednice jsi, nic jiného! Nenápadně jsi postavila přede mne tu sklenici s vínem a já to blb vypil!"

"S jakým vínem? Vždyť už jsme všechno dávno dopili! To víš, tvoji kamarádi z mokré čtvrti se činili, na to je užije. Ostatně s Fredem jsem se už neviděla dva měsíce, stejně jsem tehdy prostě jen chtěla, abys žárlil."
"To se ti povedlo, jak můžou mrtví žárlit?" povídám,  ale v duchu jsem najednou cítil, jak by to bylo krásné, kdyby to byla pravda.
"Je to pravda," řekla a já si uvědomil, že  si opravdu jen čteme myšlenky a že si nemůžeme nic před sebou utajit. To bylo divné, kdyby měla něco s mou vraždou společného, tak by se jistě alespoň v myšlení prozradila! Tady mi prostě něco nehrálo.

"Přísahám při našich dětech, že je to pravda," prohlásila a už zase brečela.
"Jó a kde  jsou ty naše děti? Ještě jsem je tu neslyšel brečet a u rakve také nebyly."
"Harry slouží v Pacifiku, to přece víš,  bůhví, kdy dneska přiletí a Mary na něj čeká na letišti; zrovna mi telefonovala," vysvětlovala Helena a já pochopil, jak je na to všechno opravdu prosté vysvětlení. 

Přesto jsem se nevzdával: "No hlavně, že jste pospíchali s pohřbem, co?"
"Byl jsi tady celé tři dny, to není tak málo."
Rozčílil jsem se: "Mě to neříkej, já je tady musel strávit a navíc v lednici! Ani televizi tady nemají, ještě že jsem to většinou prospal. A dali jste mi pohřeb žehem, co? To aby se nepoznalo, že jste mě votrávili!"
"Proboha, vždyť sis vždycky přál, aby tě po smrti spálili! A kolikrát ti mám přísahat, že jsme tě neotrávili?"
"Mluv za sebe,  Fred sám je jistě pěkně vykutálenej! No však si s ním užiješ - až vám dojdou moje prachy, tak se tě rychle zbaví."

Chtěla to asi zahrát do autu: "Ty si opravdu myslíš, že tě někdo otrávil? A kdo by to mohl být? "
"Když vy dva ne, tak to už nevím," zasmál jsem se jedovatě.
"Co pořád máš s tím Fredem, vždyť ti říkám, že to už je dávno pryč!"
"A stejně si tě nevezme," neodpustil jsem si.
"To bych si dala, vždyť je to takovej blbec!" Ušklíbla se, asi docela upřímně.
"Jako jsem byl já?" nadhodil jsem.

Usmála se, jako tehdy, když mě ještě měla ráda a mě nějak z toho zabolelo u srdce. Pak jsem si uvědomil, že už vlastně ani to srdce nemám, že jde asi jen o vzpomínku, jak mi to kdysi bolívalo, když jsem ještě žárlívával. "Křivdíš mi, mám tě ještě pořád ráda," odpovídala na mé myšlenky. A podívala se na mě tak nějak smutně, kývla hlavou a odešla do lavice. Už jsem ji ale neslyšel naříkat, asi měla o čem přemýšlet. "Dobře ti tak" - řekl jsem si - "klamat, no prosím, ale hned ještě zabíjet?" Ale pak jsem si uvědomil, že to musela slyšet a začal jsem pochybovat, jestli mám vůbec se svým podezřením pravdu.



Přemýšlel jsem, co řeknu Fredovi, až se na mě přijde také podívat. Možná, že nepřijde, jestli má špatné svědomí.  Ale on později opravdu přišel, tak jsem hned na něj spustil: "Tak co, ty vrahu? Ještě máš nějaké to otrávené víno? Pojď, napijeme se spolu na cestu do pekel!" Zřejmě mě neslyšel, protože nereagoval - prostě nečetl mé myšlenky. Vlastně to ani nemusel být on, byl vždycky takovej poseroutka. Bylo na něm něco, co odpuzovalo muže i ženy. A je možné, že s ním opravdu nic neměla, prostě mě jen chtěla naštvat. Na to byla Helena přímo fantastická. Ne, řekl jsem si, ten nevypadá na vraha.

To spíš Helena, ta byla vždycky taková divoška. Bože, co my jsme si užili jako mladí! A vidíš to, teď mi dala napít nápoj lásky - vlastně nelásky. Ale stejně se mi to nezdá, to na ni nevypadá. Vynadat, to ano, i tvář mi poškrábat, ale otrávit? To leda těma svýma řečma, to uměla vždycky dobře.

Kdo jiný by  to ale byl? Kdo mě nenáviděl tak, aby mi nedopřál ani těch pár let, co mi ještě zbývalo? Počkej, co takhle Jack? Vždyť pořád toužil po tom povýšení, co jsem pak dostal já! No teď to dostane on. Mohl to udělat on, ale pro to se normálně nezabíjí. 

Myšlenka na zabíjení mi připoměla problém, který mě ty poslední tři dny trápil. Zpočátku jsem si dokonce myslel, že mě pohřbili za živa. Ležel jsem tam ve tmě, jen takovém šuplíku, ale když jsem cítil, že se nemohu hýbat, začal jsem mít zase strach, že jsem asi paralyzovaný. Pak jsem zjistil, že ani neslyším tlukot svého srdce. Necítil jsem prostě nic, ani ten mráz, co tam asi byl. Doktor na prosektuře mě ani neotevřel a řekl: "No jo, mrtvička! Co se s ním budeme párat, ne?" a dlouho se smál tomu blbému vtipu. Tak jsem konečně pochopil, že už to mám prostě za sebou. Vlastně, když na to pomyslím, tak to není tak špatné, umřít sice rukou vraha, ale zato rychle - je to rozhodně lepší, než umírat půl roku na nějakou vleklou nemoc.

Jenže co teď bude se mnou? Co bude pak, až mě spálí? Zmizím, nebo půjdu do očistce? Ksakru, nikdo mě tady nic neřekne! A co když toho vraha neobjevím, to se budu tady na světě muset pořád toulat jako nějaký zombík? Zatímco vrah si bude klidně užívat bez potrestání, já mám trpět za něj? Mentálně, pochopitelně, ty tělesné bolesti už mám bohudíky za sebou. Tohle je nějaká spravedlnost?

To mě vrátilo do skutečnosti. Ne - řekl jsem si - musím vraha najít, ať je to kdo chce, už mám tohodle světa beztak dost. A jak lidé přicházeli na mě čumět, oslovoval jsem je, jednoho po druhém, ale nic. Už jsem si začínal myslet, že to přece jen byla Helena, vždyť ta jediná četla moje myšlenky. Ale to ona uměla i předtím, ještě když jsem byl naživu. Že by to naopak na vraha nepracovalo?

Jak jsem si tak přemýšlel, najednou přišli k rakvi mladí Wilsonovi, teda Jerry a Sue. Ano, ti také tehdy byli na naší párty, ale já je ani pořádně neznal, tak jsem se ani nenamáhal zjistit, zda s nimi mohu komunikovat. Ale najednou slyším, jak si ona povídá: "Tohle jsem nechtěla, tohle ne! Bože, vždyť já se na něj ani nemohu podívat! Místo Jerryho to odnesl tady Ed. Ještě že to nikdo neví!"
"Tak to jsi teda byla, ty mrcho vražedná?" vykřikl jsem, ale nereagovala.  Proboha - řekl jsem si - vždyť já ji slyším, honem, honem, co mám dělat?

Soustředil jsem se vší silou na to, aby mě slyšela: "Vražednice!" 

A ona najednou slyším, jak ona povídá : "Co já za to můžu, sám jsi si to otrávený víno vzal!"
"A to je ti jedno, že jsi mě otrávila?" rozčílil jsem se. Napjal jsem veškerou svou sílu, aby mě bylo v sále slyšet, ale tam bylo podivné ticho.
"No křič si, křič, on tě nikdo neuslyší," zasmála se jedovatě. "Vražednice!" křičel jsem, ale marně - nikdo mě asi neslyšel.

"Co mám říkat já," vykřikla, "když jsem místo něho votrávila tebe! To už se mi teď toho mýho blbce votrávit nepodaří; bude určitě vopatrnej!" vykřikla a já najednou slyším, jak se to rozléhá po sále, kde to také hned potom zašumělo.

Chtěl jsem ještě něco říct, ale už nebylo třeba. Slyšel jsem, jak se lidé rozběhli k ní, takže nemohla utéct. To jsem teprve pochopil, co se stalo: jakoby zázrakem najednou všichni slyšeli její myšlenky. Rvala se s nimi, křičela a kopala kolem sebe, ale marně - bylo už pozdě.

A najednou jsem pocítil, jak se vznáším do vzduchu, jen tak docela sám, bez těla. Jakási síla mě zvedala výš a výš . . . Ještě jsem uviděl, jak jí nasazují želízka, ale to už jsem byl hrozně vysoko a pak už jsem neviděl nic než mraky.