Naše předměstí leží v průseku mezi lesy; je to sice pár mil od města, ale přesto se pyšně považuje za část Inverhillu. Říká se tomu Sutherlands. Proč? Snad že je to na jih od řeky, snad, že tu kdysi nějací Sutherlandi bydleli. Ale to muselo být někdy dávno, nikdo se už tady na ně nepamatuje.Mezi námi a jezerem vede stará dostavníková cesta, ještě z počátku tohoto století, místy je přerušovaná potoky nebo zarostlá lesem. Stromy po obou stranách cesty k sobě přátelsky sklánějí své větve a vytvářejí jakousi alej, která připomíná atmosféru dálných časů. Kdysi tu u cesty vyrostly sruby, to jak přicházeli vojáci, námořníci a později i settleři.
Celý přístav se tu tak rozrostl, přímo u ústí řeky, která si nechá říkat Wawa - tak ji ostatně pojmenovali už Ojibwa indiáni, kteří tu blízko stále ještě žijí. Všimli si totiž, že tudy podél řeky přilétají hejna kanadských hus, které tu také odpočívají, než se vydají na sever přes Huronské jezero. Přístav, nazvaný St. Jacob, dokonce vyrůstal rychleji než sousední Inverhill, tak jako někdy mladší sourozenec přeroste své bratry. A v místní kronice si můžete přečíst o požáru, který přístav i osadu svatého Jakuba zničil, to když se inverhillští osadníci sebrali a místo zapálili.
Ta zapomenutá cesta, vedoucí k dávno opuštěnému přístavu, je ovšem velmi romantická a proto tam často chodíváme s mou ženou Marion na procházku. Dosud tam stojí několik srubů, předělaných na rekreační chaty. Turisti zdaleka, od Hamiltonu nebo až z Toronta, sem v létě přijíždějí a okupují pláže. Kluci se tu učí padat ze surfboardů a plachetnic je tu také plno. Většinou jsou to ty od Michiganského a Hořejšího jezera, která jsou obě propojena s Huronem. Na podzim zase civilizátoři odtáhnou a kraj si oddechne. A jak se pak zima přibližuje, cesta se melancholicky halí do roztrhaných cárů mlhy a přiložíš-li ucho k zemi, uslyšíšmožná i rachot kol starého dostavníku...
Na vodě u mola se houpají rackové a zatímco vlny laškovně poplácávají hráz, tam někde dole pod vodou vyzvání zvon z místního kostela, zvon, který tehdy vandalové odvezli na člunu do zálivu a tam slavnostně utopili. A jak tak podzim ustupuje a přenechývá místo zimě, přilétnou severáky od Thunder Bay a ve větvích stromů pak do úmoru zpívají své smuteční písně. Za koho? Jednou jsem na břehu jezera našel divokou husu. Ležela celá ztuhlá, snad už byla noc příliš chladná anebo asi byla vyčerpaná letem a přecenila svoje síly. Její družky byly už dávno dál na cestě na jih, za sluncem, jen ona tu opozdilec ležela a zdálo se, jako by zaspala. Její nádherný, dlouhý krk byl ohnutý do oblouku a hlavu měla skrytu pod křídlem. Tak zůstala, když si pro ni přišel anděl smrti a spolu pak odletěli někam daleko, možná do ptačího ráje...
Také v zimě se tu s Marion rádi couráme a větve stromů, zatížené sněhem, se k nám sklánějí a kývají na pozdrav. To už je i potok zamrzlý a tak jej lehce přejdeme po ledu, zatímco jindy musíme jít kus proti proudu, kde je malý, houpavý můstek. Za potokem pak cesta zase pokračuje dál, kolem rozvalin zájezdní hospody, jejiž komín ještě stojí. Krb je ještě celý černý od ohně, který tady kdysi plápolal a zahříval cestující, promrzlé z jízdy dostavníkem.
Odtamtud jdeme ještě pár minut a už jsme u domu Wilsonových, tedy Johna Patricka a jeho ženy Nancy. Marion se totiž seznámila s Nancy v jejich náboženském klubu, žíkají tomu bible study. Probírají tam Starý i Nový Zákon, ochutnávají zákusky a také diskutují různé, řekl bych světské problémy. Je to totiž sezení čistě ženské, vlastně přísně tajné. Když se zeptám Marion, o čem se mluvilo, řekne "Svatý Lukáš, kapitola šestá, verš třicátý sedmý". Schválně jsem si to tam našel a stálo tam:
"Neodsuzujte druhé a Bůh neodsoudí vás". A přitom vím, že kromě Lukáše tam také probírají Rachel, ne tu z bible, ale Rachel Cunninghamovou a její dceru, co se bude letos vdávat.
Většinou se na své procházce u Wilsonů také na chvíli zastavíme. Nejprve všichni posedíme spolu a protřepáváme novinky, ale brzy se my dva s Johnem Patrickem odebereme do vedlejší místnosti, on přihodí poleno do krbu a oba pak děláme plány na jarní sezónu. Má totiž člun a tak jezdíme často na Huron lovit ryby. Většinou chytáme jezerní pstruhy, whitefish nebo pickerely a každý rok se také zůčastňujeme místního Chinook Salmon Fishing Derby, kde se chytá o ceny. Už jsme těch lososů chytili pěknou řádku, i skoro metrové, ale ještě nikdo z nás nevyhrál. Rybaření z nás udělalo kamarády a dobře si s Johnem rozumíme: já jsme jinak nemluva a on je takový tichý, nekomplikovaný člověk.
Bylo to v květnu, kry na jezeře se už dávno hnuly a odpluly buhví kam. Slunce se už také vesele shlíželo ve vodě, už ne tak nesměle, jako na začátku dubna. Zase jsme jednou došli až k Wilsonovic domu a Marion podotkla, že asi někam odjeli, vypadalo to tam nejak tiše či co. V zadním pokoji se ale svítilo, tak jsem zazvonil. "Nejprve jsi měl zjistit, jestli tam není zloděj," dávala mi instrukce moje žena. Ona totiž myslí na všecko, ale málokdy mi to řekne včas. Nancy, celá uplakaná, otvírala pomalu dveře a vzlykala: "John Patrick! Dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice se srdcem. Pořád mě utěšovali, že to nebude tak zlé, ale já nevím..."
Druhý den jsme šli do nemocnice i my. John tam ležel, bledý a nehybný, v nose trubičky a u postele na stojanu mu visela výživa nebo jak se tomu říká. Ani jsme si s ním nemohli promluvit, tak na tom byl špatně. Vraceli jsme se smutní, asi jako jednou, když jsme navštívili ve Scarborough mého kamaráda, paralyzovaného po nehodě. Byla to specielní nemocnice, samí lidé na vozíčkách, většinou po úrazu. Vozíčky byly elektricky poháněné a oni se kolem nás míhali jako na závodech. Někteří mohli hýbat jen hlavou, těm dali kolem čela nějaký kruh se spínači a pohybem hlavy doleva či doprava pak řídili směr a rychlost svých vozítek. Bylo to jako v nějaké science fiction, lépe řečeno v horroru. Vypadalo to jako v opravárně robotů, až na to, že uvnitř byli lidé...
Navštívil jsem Johna ještě později, to už byl doma. Ležel v posteli a vypadal o trochu lépe. Chvíli jsme se bavili o ničem a on mě najednou zničeho nic požádal, zda bych úpro něj něco neudělal.
"Ale ovšem," povídám, "vždyť jsme přátelé." Ukázal na skříň a řekl: "Je tam nahoře taková malá krabička, přines mi ji." Uchopil ji opatrně, jako kdyby tam měl celé rodinné jmění. Pak ji přejel ji rukou, jako kdyby dělal nějaké čáry a zase mi ji podal zpátky. "Ne, teď ji neotvírej," zarazil mě, "až po mé smrti."
"Co blázníš?" snažil jsem se ho utěšovat, ale viděl jsem, že mluví vážně.
Kývnul prstem, abych se k němu naklonil a zašeptal:" Chtěl bych, abys mi ji dal do hrobu, tu krabici, ale tajně, aby o tom nevěděla - ukázal na vedlejší místnost, kde byla Nancy - ona by to určitě spálila. Jsou tam totiž dopisy."
"Čí dopisy?" nedalo mi to.
"Dopisy od Sherilyn. Přečti si je a pochopíš," dodal.
"Ale já -" namítnul jsem.
"Vysvětlím ti to později, jestli na to bude čas," přerušil mě. "Schovej to pod kabát a teď už jdi!"
Tak jsem šel, co mi zbývalo, ale hlavou mi to vrtalo. Tak vida, ten klidný, nenápadný člověk má také svoje tajemství. A ani nechce, aby se to dozvěděla Nancy; hm, tak ona tichá voda přece jen břehy mele. No co, však on mi to ještě rád poví, jsme přece kamarádi...
Už mi to nepověděl, protože tři dny nato zemřel. Odvezli ho prý zase do nemocnice, ale už bylo pozdě. Když nám to Nancy volala, zněla už v telefonu nějak divně, ale když jsme k ní přišli, vyváděla jako šílená. Ani ne ze žalu, spíš ze zlosti. "Ona mi ho ukradla," vykřikovala, "ta děvka mi ho zabila! Celou tu dobu ho trápila a nemohla se ho vzdát. Radši ho utrápila, než by mi ho pustila, prokletá čarodějnice, ona ho zaklela..."
To už bylo na mě moc. Nechal jsem Marion, aby ji utěšovala a šel jsem radši zařizovat pohřeb.
Nemám rád hysterické scény a už vůbec ne, když se týkají mého kamaráda. Co to vůbec Nancy blábolí, jaké čáry, jaké utrápení, vždyť přece umřel na srdce! Vynořila se mi scéna s krabičkou a hlavou mi vrtala představa neznámé ženy, která prý měla nad Johnem takovou moc.
Tím se mi ovšem hned připoměl i ten problém: co teď udělat s tou krabicí? Nejlepší bude, přemítal jsem, když ji prostě nenápadně vsunu do rakve, až bude John vystaven v kostele. Je to ovšem riziko: když mě chytnou, jak to vůbec vysvětlím? Jediný člověk, který by mi to dosvědčil, už bohužel promluvit nemůže. A proč bych vlastně neměl ty dopisy vrátit pisatelce? Možná, že bych měl přece jen otevřít ten box a najít tam její adresu...
Ale byla to opravdu jen sbírka dopisů, trochu opotřebovaných, jako kdyby si je někdo pořád četl.
Jinak jsem v nich nenašel nic zvláštního. Písmo bylo skoro dětské, téměř krasopisné a dopisní papír byl bez iniciálek. Obálka ani jedna. Milostné vzpomínky z mládí, říkám si a dál už jsem to ani nečet. Když jsem tu plechovku zavíral, měl jsem pořád ještě takový divný pocit, jako bych někomu nahlížel do ložnice.
Pak přišel pohřeb. Pečlivě jsem schoval krabičku pod kabát a tvářil se hrozně nenápadně. Usedli jsme do lavic, vpředu na katafalku ležela rakev a do specielního stojanu zasunuli desku se jménem:
JOHN PATRICK WILSON
Jak je to prakrtické, řekl jsem si, dnes on, zítra já, jedna cedule se vysune, jiná se zase zašoupne. Ale to už mě Marion táhla dopředu, abychom se prý šli podívat. Mě osobně se tedy to čumění na drahé zesnulé zdá poněkud nenormální, radši si je pamatuji, jací byli, když žili. Ovšem musím přiznat, že tam John vypadal lépe, než za živa. Oholený, učesaný, prostě jako kdyby šel na koncert. Pochopitelně, že mu udělali make-up, ale hlavně měl ve tváři takový zvláštní výraz spokojenosti, který jsem u něj předtím nikdy neviděl. Jako kdyby se tam, kam se odebral, docela těšil. Jakoby konečně našel, co hledal, jako by neodcházel, ale naopak se někam vracel.
V duchu jsme mu dokonce záviděl a hned jsem to také řekl Marion, ale ta mě okřikla, abych prý nemluvil jako blázen. "To jsem nevěděl, že blázni závidějí mrtvým, " povídám a hned mi také došlo, proč mu vlastně závidím. On si tu klidně leží a já zatím abych přemýšlel, jak k němu propašuju tu zapeklitou krabici. Nejlépe asi bude mu ji šoupnout pod tělo, nebo pod hlavu....
Konečně bylo po mši, lidé odcházeli, jiní se bavili v hloučcích a nikdo si zrovna Johna nevšímal. Přistoupil jsem pokud možno nenápadně ke katafalku a kouknu na něj, jako kdyby mi mohl poradit. Ale on nic, jen se pořád tak nevinně usmíval a čas utíkal. V duchu jsem si nadával, že jsem mu to slíbil, pak už jsem se zlobil i na něj, že ode mne ten slib chtěl a ještě se mi teď posmívá. Musel jsem vypadat asi hodně ztrápeně, protože ke mně přistoupil náš kněz, father Sobotkiewicz. Poklepal mi na rameno, až mi málem vypadla ta piksla na zem a utěšoval mě: "Už si to tak Charlie neber, už ho nemusíme litovat, John už si svoje dotrpěl."
Ale já ne, chtělo se mi křičet, a vtom mě napadla spásná myšlenka: vždyť on přece John vůbec neřekl do rakve, ale do hrobu a dokonce ani neřekl, kdy to musí být! Ulevilo se mi - nikdo tak rád neodkládá věci, jako já. Všichni jsme pak s Nancy odjeli do jejich domu, kde se držela smuteční večeře. My jsme se ale s Marion brzy vytratili, koneckonců o Nancy jsme strach mít nemuseli, přijeli oba její synové i její matka.
Už jsem se chtěl vypravit na hřbitov, abych měl tu záležitost zas sebou, když jsem si vzpoměl znovu na jeho slova: "Přečti si to a pochopíš!" Co jsem vlastně měl chápat? Možná, že chtěl, abych dal té jeho pisatelce zprávu, ale kde ji najdu? Nenápadně jsem se ptal kolem po nějaké Sherilyn, ale nikdo ji neznal. Pak jsem si řekl: aha, to on asi myslel, že když ji najdu, abych jí ty dopisy dal, ona má přece na ně právo! Také jí musím sdělit, že zemřel, protože, jak je vidět, ona není vůbec odsud...
Znovu jsem krabici otevřel, ale tentokrát jsem se začetl pozorněji. Byla to opravdu taková mladá, studentská láska, znali se asi ze školy, tak jak se mladí poznávají. Pak do toho něco přišlo, ale co, to nebylo z dopisu vůbec zřejmé. Muselo to být něco většího, protože on najednou utekl z města a potuloval se někde po západě Kanady. Obálky tam nebyly, takže nebylo jasné, kam byly dopisy zasílány. Psali si dál, nebyl to tedy takový ten rozchod, kdy se milenci pohádají a už spolu nemluví. Pravděpodobně měl nějaký průšvih ve škole, nebo doma, však to znáte, také jsme byli mladí. Požádal jí, aby utekla za ním, že bez ní nemůže žít. Zprvu odmítala, nemohla, možná ani nechtěla. Rozhodně ale ne proto, že by ho neměla ráda. Napůl dítě a napůl už žena, otvírala v těch dpisech, plných upřímného citu, svoje srdce, naplněné zmatkem lásky. Srdce, na druhé straně zatížené, jako u jiných žen, poslušností k rodičům, k jejich klanu a tradici.
Bojovala s tím jak nejlíp uměla. Marně mu vysvětlovala - a hlavně asi také sobě - že nemůže, že nesmí, že nemá odvahu. Od začátku už stejně tušila, že je to marné, že sebe nepřesvědčí, že nakonec stejně odjede. Odjede tam, kam ji volá ten hlas, který ti šťastní z nás uslyší jen jednou v životě a ti méně šťastní už vůbec ne. Následoval dopis, kde slibovala, že přijede do Reginy, šestého července, v sedm hodin večer. Rok tam ovšem nenapsala, proč také. Ale to už byla také její poslední dopis a byl jsme zase tam, kde jsem začal. Přijela, nepřijela? A co vůbec dělal John Patrick v Saskatchewanu?
Měl jsem v Regině naštěstí jednoho známého, tak jsem ho požádal o informaci. Když se ale ptal, proč to potřebuju vědět, musel jsem mu zalhat, pravdě by totiž určitě neuvěřil. Zjistil mi, že kolem sedmé hodiny večer přijíždí do Reginy vlak z Winnipegu, tedy směrem z východu, směrem od našeho Ontaria. Snad to byla náhoda, snad se jízdní řády mění skutečně tak málo. Nebylo to moc slibné, ale podařilo se mi alespoň eliminovat celou Kanadu na západ od Reginy. John Patrick tam tedy byl , otázkou zůstává, zda tam Sherylin tehdy skutečně přijela. Odhadl jsem, že to bylo asi tak v padesátých létech, ale to také bylo vše, co se dalo o tom říct.
Vím, Sherlok Holmes by zde řekl své známé :"Elementary, dear Watson!" a už by to frčelo. Podobně jiný spisovatel detektivek by zase naznačil, že jenom úplný blb by už teď nepřišel na řešení. Abychom se ale mohli jako ti blbicítit, nejdříve by to řešení pořádně zamaskoval a pro jistotu některá fakta ještě navíc zatajil.
Ovšem tak to musí být, čtenáři to prostě nechtějí mít vůbec lehké. Dobrá detektivka totiž v sobě spojuje jednu porci napětí se dvěma porcemi tápání po pravdě. A vůbec nevadí, že to čtenář neuhodne, hlavně, když si může říci "No jo, jak to možné, že jsem tohleto přehlédl?" Úplně přitom zapomene, že spisovatel detektivky pracuje vlastně úplně stejně, jako ten vrah: nejprve si nalezne motiv, potom oběť, pak ji zabije a nakonec už jen zamaskuje stopy. Takhle je to totiž daleko lehčí, alespoň pro toho spisovatele, pochopitelně.
V detektivkách se také vždycky zloduch nakonec docela rád přizná, když mu ten či onen Šerlok rozbije jeho alibi anebo dokáže, že to prostě nikdo jiný udělat nemohl. Tato téměř zbožná úcta k logice ale těm živým zločincům bohužel chybí. Málokterý začne u soudu najednou ochotně vysvětlovat, proč a jak vlastně utopil svou tchyni v akváriu. On se vám lump většinou ani nepřizná! To zase takový lotr v detektivce, to je pane jinej pašák - zřejmě mu asi záleží na tom, aby se čtenář za svoje peníze opravdu dozvěděl úplně vše.
Byl jsem jednou v porotě, jakožto jeden z oněch dvanácti rozhněvaných mužů, vlastně pardon, bylo nás jen pět, sedm bylo žen. Porotili jsme tam tehdy chlapíka, který přepadl obchod a byl chycen in flagranti, jinak řečeno s pistolí v ruce. U soudu tvrdil, že ten revolver někomu vypadl a on že ho jen ze zvědavosti zvedl. To už bylo i na soudce moc a povídá: "Nezdá se vám to ale velká náhoda, že ten, komu upadla, měl všechny tři iniciálky stejné jako máte vy?" No, nemyslel, ani tehdy, ani předtím, vždyť on je tam sám idiot do té pažby vyryl!
Nezbývalo, než se nějak šikovně zeptat Nancy, ale sám jsem to udělat nemohl. Musel jsem chtě-nechtě, tedy spíše nechtě, celou tu historku vyprávět Marion. Vlastně jen potud, pokud jsem to znal. Čekal jsem, že se na mě zase bude zlobit, ale vzala to normálně, jako kdyby se takové věci stávaly každý den. Ženy jsou totiž vědecky nevyzpytatelné, jak říkal náš profesor matematiky a asi proto také zůstal svobodným mládencem. Ovšem zvědavá na konec celého příběhu, to tedy zase byla. Zašla za Nancy dokonce ten samý den, hned po tom, co si dvakrát přečetla všecky ty dopisy. Než odešla, musela mi ale slíbit, že Nancy nic neprozradí.
Moc toho nevyzvěděla, ale přinesla hned jedno překvapení: Sherilyn už totiž nežila. "Výborně," řekl jsem, "tak a milá krabice, adieu, ještě dneska se setkáš s Johnem Patrickem." Ale Marion se mnou tentokrát nesouhlasila, a to hned ze tří důvodů: jednak se mnou souhlasí málokdy a za druhé prý to tak nemůžeme nechat. Ten třetí důvod neřekla, ale já ho dobře znám: nedala jí zvědavost.
"Máme hromadu stop, " pravila. "Nancy mi totiž řekla, že John jezdíval každý rok v srpnu někam autem. Kam, to neřekl, ale podle toho, jak se oblékal, se dalo usoudit, že se jí jezdil - Nancy řekla ´té ženské´ - podívat na hrob."
"Jak to, že o ní Nancy vůbec ví?" zeptal jsem se, asi hloupě, soudě podle toho, jak se Marion zatvářila.
"No on o ní mluvil ze spaní a později i ve dne, to když si myslel, že je sám. Jako by ho očarovala, říkala. Pak mu Nancy řekla, že o tom ví a chtěla rozvod. Ale John ji uprosil, aby s ním zůstala, i když kromě jména jí nic víc o Sherilyn neřekl. Teda kromě toho, že už nežije; snad jí tím chtěl uchlácholit, ale znáš Nancy, to mu u ní moc nepomohlo."
"Víš, " vysvětlovala mi žena, " to je hrozné, když žiješ s mužem, o kterém víš, že má rád jinou."
"To nevím," povídám, "já nikdy s mužem nežil, ale taky bych se asi naštval, kdyby měl rád jinou."
"Už jsi zase protivnej, " odsekla Marion a uraženě se odmčela. Ale ne nadlouho, za chvíli to už nevydržela a pokračovala: "Tak s ním žila dál, protože ho milovala."
"Ale on Nancy také miloval," hájil jsem ho. "A vůbec" jak může vůbec někdo žárlit na mrtvou?"
Marion jen zakroutila hlavou, jako že ničemu nerozumím. Nancy prý si opravdu myslí, že ho ta ženská zaklela. Ale není ti tu něco nápadné?" zeptala se spiklenecky.
"A co?" divil jsem se, protože mi nikdy nic není nápadné, zvláště ne to, co je nápadné mé ženě.
"No přece ta vytrvalost. V tom musí být něco víc; představ si, kolik už to asi je let! Vždyť se znali už ze školy!!
"No co, " říkám, "vždyť my jsme taky byli highschool sweethearts a vydrželo nám to až do teďka!"
"To je něco jiného," odsekla Marion a já viděl, že už to téma radši nemám rozvádět.
"Musíš tam zajet," rozhodla moje žena, jako obvykle za nás za oba a mě napadlo, že to je asi také ten důvod, proč nám to dohromady tak dlouho vydrželo.
"Ale kam, proboha, to mi neřekneš?" zeptal jsem se překvapeně.
"No přece do Peterborough, tam někde je pochována."
Tím mi ovšem vyrazila dech. Určitě čekala na moje překvapení a když se ho dočkala, podívala se na mě vítězně jako Napoleon a pronesla: "Zatím, co ty se tady povaluješ, udělala jsem sama kus pořádné detektivní práce."
Nezmohl jsem se než na: "Ale jak jsi to, prosím tě..."
"No jak, připravovali jsme s Nancy Johnovy věci, že je dáme Armádě Spásy a tenhle papírek mu vypadl z jeho svátečního saka."
"Vypadl, jo?" ptám se nevěřícně.
"No trochu jsem mu pomohla a taky jsem ho musela hned schovat, aby to Nancy neviděla," řekla a podala mi jakýsi kus papíru. Podíval jsem se na něj: byla to účtenka od benzinu, datována 20 srpna předešlého roku, od nějak pumpy v Peterborough. Na to jsem ovšem nemohl nic říct a druhý den jsem tam hned vyrazil.
V Peterborough jsem ovšem nepochodil, John Patrick zajížděl pravděpodobně někam do okolí. Zase konec stopy, zalitoval jsem, ale představa, že bych k Marion přijel s prázdnou, mě děsila. Nakonec jsem to vymyslel: v jednom z těch dopisů se Sherilyn zmiňovala o "jejich" mostu, kde se scházeli. A nebyl to jen tak ledajaký most, byl to tak zvaný covered bridge, na němž je postaveno něco ve tvaru otevřené stodoly, to asi aby ten most, když je celý ze dřeva, netrpěl počasím. Je to celkem rarita, v celém Ontariu jich není jistě víc než deset. Zašel jsem tam tedy do městské knihovny, kde jsem se dozvěděl kromě mnoha jiných věcí - které jsme ovšem nehledal - také to, že v okolí jsou jen dva takové mosty.
Měl jsem štěstí: hned na prvním místě - jmenovalo se Logansville - jsme našel náhrobek, který byl s největší pravděpodobností její:
SHERILYN DONOVAN Zemřela tragicky 20 srpna 1951
Na hrobě ležela uschlá kytice, bůhví odkdy a patrně od Johna. Z obrázku na pomníčku se na mě dívalo mladé, usměvavé děvče, které asi odjelo za svým milencem a zase se zase vrátilo sem, ale bez něho. Možná, ale možná, že to bylo všecko jinak. V duchu jsem viděl jiný hrob, ten u nás. Jaká podivná historie, či spíše tragedie, je asi spojovala? Stál jsem tam a otázky se mi hlavou jen míhaly. Co jí tady asi každý rok John říkal, když jí pokládal na hrob květiny? Nakonec jsem také koupil kytici, protože vím, že by si to John tak určitě přál a položil jsem jí Sherilyn k hlavě.
Vrátil jsem se zase do Peterborough, přesněji řečeno zase do městské knihovny. Co jsem se nedozvěděl z novin, mi ochotně vypověděla paní knihovnice, už starší, milá paní: " Jo, pane, tenhle příběh tady už málokdo zná. To byla veliká láska. Jenomže on se nějak nepohodl se svými rodiči a utekl na západ, do Prairies. Odtamtud jí psal, aby přijela za ním, ale ona nechtěla, to víte, chodila ještě do školy. Ale on prosil a prosil a tak se sebrala a jela za ním. Moc se jim tam nedařilo, až on přišel na ten hloupej nápad s vyloupením banky, znáte to, holdup..."
Ano, znám to, dokonce důvěrně, ne že bych teda nějakou banku vyloupil, ale byl jsem při tom. To jsem ještě bydlel v Montrealu, pracoval jsem blízko Cote Vertu a banku jsme tam měli takovou malou, hned na rohu.
Šel jsem si v poledne vybírat šek, tedy jako výplatu, a po kratším čekání v řadě jsem se konečně dostal k okénku. Slečna mi zrovna začala vyplácet peníze, když slyším nějaký hluk. Tak se otočím a vidím tři muže v maskách - v takových těch lyžařských, co mají jen otvory pro oči a ústa. V rukou měli automatické pušky a křičeli něco francouzsky. Já se ovšem nikdy pořádně to jejich parle vous nenaučil, takže jsem si nejprve myslel, že se tam natáčí nějaký film nebo co. Když se ale ostatní lidé začali stavět ke zdi a zvedali ruce, viděl jsem, že se asi nejedná o divadelní inscenaci bitvy o Quebec City a poměrně přesně jsem je napodobil.
Za chvíli mě ale začaly ruce bolet a tak jsem je zase nenápadně spustil, ale ten jeden si toho všimnul a píchnul mě hlavní do žeber, a ten druhej, ještě víc nervozní, na mě něco zařval. Ruce mi rychle vyletěly nahoru jako na špagátu - což bylo jen dobře, jak mi později sdělil ten detektiv, co to vyšetřoval. Jenomže já v tom okamžiku myslel na něco úplně jiného a sice na to, kam asi položila ta slečna ty moje peníze, jestli tedy na mou, nebo její stranu okénka, než je tedy všecky ti grázlové sebrali. Že to není důležité? Jakto, že ne? Kdyby byly bývaly u mě, tak mi to banka nezaplatí a oni by vlastně okrádli taky mě. A vůbec, co bych řekl Marion, až přijdu domů s prázdnou? Myslíte, že by mi uvěřila, že mě banditi v bance okradli?
Jeden z těch ostrých hochů zatím kopl několikrát do manažera, který už ležel poslušně na břiše, tak jak mu to ostatně předtím zřejmě nařídili. Moc si ale nezakopal, protože ten okopaný hned zařval: "Léon!" a mladičký účetní honem zlodějům otevřel klíčem sejf. Nacpali peníze do ruksaků a rychle ven. jen ten poslední z nich, zřejmě špýmař, opět něco vykřikl a namířil zbraň na nás ostatní, co jsme tam zatím stáli, jako kdybychom podpírali neviditelný strop. Pomalým pohybem do strany, jako když kropí záhon, mávnul hlavní a vyrazil ze sebe: "Rrratatata!", ještě navíc s tím hrozným quebeckým "r".
Za necelou hodinu přijela policie. To se totiž čeká, aby si lupiči překvapení při činu nevzali některé ze zákazníků jakožto rukojmí, protože tím by se situace značně zkomplikovala. Zmíněný detektiv nás všechny pořádně vyzpovídal a já si najednou uvědomil, že si vůbec nepamatuji některé důležité detaily. Jak byli vysocí? No dost, jeden byl vyšší. Jak staří? Tam jsem už byl přesnější - pokud se mě nezeptali, jak jsem to vlastně poznal, když měli přece všichni masky na obličejích. Oblečení? Asi džíny, ne? Nebo ne? Pak jsem si vzpomněl: ten jeden přeskočil pult, jako to dělával slavný John Dillinger, teda alespoň ve filmu. Ostatní se přidali: "Ano, ano, on přeskočil pult!" Když byl se mnou hotov, povídá mi ten detektiv: "To máte štěstí, co? To se každému nestane."
"Já nevím," povídám, "mě se to ale v kině zdálo nějak víc opravdovější." Zasmál se a propustil mě. Kolik toho tehdy ukradli, dodnes nevím, protože je nikdy nechytli - byli to zřejmě profesionálové.
John Patrick ovšem profesionál nebyl. Proto ho také asi napadlo jít vyloupit banku, jinak by si uvědomil, že je to riskantní a tresty za kradení v bance jsou přísné. Pokud ovšem nejste samotný bankéř, tam jste naopak zákonem chráněn. Také ve výběru zbraní nebyl moc zkušený: někde si sehnal nebo snad i koupil, obyčejnou brokovnici, tehdy se na to ještě nepotřebovaly žádné papíry. Upravil ji standartním způsobem: to se uřízne vpředu hlaveň a vzadu pažba a co pak zbude, je taková dvouhlavňová bambitka, která se dá schovat pod kabát či do rukávu. Na pohled je to zbraň legrační, ale dovede udělat díru do dveří, jako kdyby tam proletěl meloun. A nejen do dveří - proto se jí obránci zákona dost bojí a u koho takovou bouchačku najdou, tak se s ním moc nemazlí, pokud se tu dá o mazlení vůbec mluvit, že ano.
Sherilyn seděla venku v nastartovaném autě, takže on byl na všechno úplně sám. Přepad se ale podařil a pak už jen rychle odjížděli na sever, protože na jih byla hranice se Spojenými Státy a tam už byli učitě všichni zalarmováni. Na severu je také hledání těžší: je tam méně lidí, kteří by mohli něco vidět. Navíc jejich fotografie neexistovaly - v Regině je ještě nikdo neznal. Přesto jim ale byli brzo na stopě. To víte, když někdo kupuje děvčeti extravagantní dárky, to je jako by si dal inzerát, kde je. Také to, že byli hrozně zamilovaní, jim uškodilo. Takoví lidé jsou totiž hrozně nápadní, věřte mi.
K tomu také přispěl ještě jeden malý detail: přespávali často v chatách, kde nejen že nic neodcizili, ale Sherilyn vždycky po nich pěkně uklidila, takže bylo jasně vidět, že jeden z pachatelů je žena. A John Patrick ještě nechával na stole peníze za konzervy, které si vzali. Takové věci jsou nápadné i stopařům od Kanadské Jízdní a není divu, že brzo byli naši uprchlíci v jedné z těch chat obklíčeni. Vyzvali je, aby se vzdali. Dlouho se domlouvali, ale pak, patrně díky Sherilyn, vyšli ven do oslepujícího slunce. Drželi se za ruce, šťastni, že je všemu konec.
Když je mladý, poměrně nezkušený policista vyzval "Put your hands up!", ochotně oba zvedli ruce. John dokonce i s tou zpropadenou bambitkou. Popletený policista sice hned zakřičel: "Throw out your weapons!", tedy aby jako zahodili zbraně, což měl ovšem zakřičet nejdřív - ale to už bylo bohužel pozdě. Jiný ze strážců pořádku si myslel, že chlapec zvedá zbraň k výstřelu, unáhlil se a zmáčkl spoušť. Zasáhl Johna do prsou a ten bez hlesu padl do trávy.
A v tom okamžiku Sherilyn, která v životě neublížila ani mouše a jejímž největším a také jediným zločinem byla její láska, tato Sherilyn vytrhla zbraň z ruky svého milence a vypálila z jedné a hned také z druhé hlavně. První ranou se minula, ale ta druhá zasáhla toho policistu, co vystřelil a poslala ho rovnou ďáblovi na grill. Ale to už začali střílet i ostatní. Jedna střela ji zasáhla do ramene, druhá do tváře a třetí jí prolétla srdcem.
Svezla se tiše vedle svého Romea a ještě než umřela, rozlil se jí po tváři spokojený úsměv. A najednou bylo všude ticho, jako by se nic nestalo. Konstábl k ní přistoupil, aby zjistil, zda je mrtvá, ale zarazil se, když jí pohleděl do tváře. Ležele tam tiše, jen vítr si pohrával s jejími zlatými vlasy a její oči se upíraly vzhůru, neboť je psáno, že manželství jsou uzavírána v nebi a když ne tady, alespoň tam bude ženou svého vyvoleného.
A pak se policista sklonil podruhé a řekl: "Tenhle ještě dýchá, zavolejte sanitku!"
Odvezli ji zpět do Logansvillu, kde jí také uspořádali tichý pohřeb. Vyjela sama a vrátila se také zase sama. " A co se stalo s tím chlapcem, s tím Wilsonem?" zeptal jsem se knihovnice.
"Pardon?" řekla nechápavě.
"No přeces s tím chlapcem," vysvětluji.
"Ale ten se nejmenoval Wilson, to byl John Patrick Stuart, slavné jméno pane, přímo královské. Přežil to, dostal se z toho a odseděl si deset let v Kingstonu. Sem se už nevrátil. Jeho otec byl učitel a matku jsem také znala. Oba to byli takoví hodní lidé, ale už jsou oba dávno po smrti."
"A také John," řekl jsem a vyprávěl jsem jí druhou půlku té historie.
Víc jsem se už o nich nedozvěděl, ale nebylo ani třeba. John tedy začal nový život s novým jménem - staré mu vymazali, zřejmě s úředním souhlasem. Co ale nemohli vymazat, byly vzpomínky na minulost. Žil s nimi celý zbytek života, každý den a každou noc...
Rozhodli jsme se, tedy Marion a tím pádem i já, že už nezbývá než vyplnit i jeho poslední přání.
Druhý den odpoledne jsem se tedy vypravil na náš hřbitov, vzal s sebou takovou malou zahradnickou lopatku a pochopitelně i tu krabici, která už vydala svoji záhadu.
Poklekl jsem, odkryl travnatý koberec, který tam zatím stačili položit a zatímco jsem vyhrabával lopatkou jamku, vyprávěl jsem Johnovi, jak jsem byl u Sherilyn a že tam ona má teď zase od něj čerstvé květiny. Náhle se za mnou ozvaly kroky. Otočil jsem se a nade mnou stála - Nancy.
Nic neříkala, jen velitelsky natáhla ruku a mě nezbývalo, než jí tu plechovku dát. Chtěl jsem jí něco říci, ale pořádně jsem nevěděl, co by to vlastně mělo být. Uchopila krabici a přejela ji rukou. Nejprve jsem si myslel, že jí chce zbavit kouzla nebo co, ale pak jsem pochopil, že to bylo vlastně jakési pohlazení. Pak poklekla, položila ten box do jamky, zahrábla ji hlínou a přikryla trávníkem. Chvíli postála a pak zase odešla.
Zůstal jsem v překvapení ještě chvíli klečet a když jsem zvedl hlavu, najednou vám vidím, že v uličce mezi hroby stojí Marion a kouká na mě. Po tváři se jí koulely slzy, ale usmívala se na mě vítězoslavně, tak jak to jen ona umí. Ale řekněte sami, cožpak jsem se na ni mohl zlobit?