back Autor : ©Jan Hurych
Název : SBOHEM, ROZHOVORY!



Dovolte, abych se představil: já jsem ten, který prý údajně diktoval panu N.D. Walshovi jeho knihu "Rozhovory s Bohem". Jak k tomuto názoru přišel, to ví Bůh, vlastně vidíte, ani já ne. Kdybych v tom měl prsty, tak by ovšem v knize nebylo jen ©Neal Donald Walsh, ale také ©God, že ano. A také nevím, proč bych zrovna já dedikoval onu knihu nějaké Nancy.



Podle toho, co tam tvrdí, jsem mu měl knihu diktovat dokonce slovo po slovu - on prý jen držel tužku. Nuže už jsem četl hloupější způsob, jak se jeden může vyhnout zodpovědnosti, ale svádět to na Boha, to si má jeden dobře rozmyslet. Je pravda, že jsem Neala několikrát navštívil, ale jen ze zvědavosti, to když napsal první díl jeho "rozhovorů" Neala s Nealem. Problém je, že ho ani nemohu dát k soudu, musím vše - jak známo - nechat až na soudný den, kde navíc budu soudcem jen já sám a lidé mě mohou obvinit ze zaujatosti. Nešlo jen o to, že tu někdo bere moje jméno nadarmo, ale ta jeho filozofie - vždyť mě tím úplně zesměšnil! Pravda, kniha byla předtím čtyřmi editory odmítnuta, ale naše konkurence z pekla v tom asi viděla příhodnou příležitost a přesvědčila toho pátého editora, že se na knize dá dobře vydělat a už to jelo.

Počítám, že se to musím víc vysvětlit. Když jsem Neala navštívil, viděl jsem, že to má v hlavě tak popletené, a tak jsem se mu snažil ve vší počestnosti vysvětlit moje, teda boží, pravdy. Co mu z toho vyšlo, je ovšem ještě větší popletenice, neboť jak se říká: ten kdo chápe, tomu se to vysvětlovat nemusí a ten, kdo nechápe, tomu se to vysvětlit nemůže. Ještě štěstí, že ve svém úvodu ke knize poděkoval všem, kromě mně. Opravdu nebylo zač. A když na konci předmluvy čtenáře ujišťuje, že se jeho knihy (zatím vyšly tři díly) budou studovat po generace, musím mu dát za pravdu, s upřesněním, že tam budou marně hledat, co tím chtěl proboha (vlastně od boha) říci . . .

Neal se v první knze vypořádal, jak sám říká "s mocnými energiemi peněz, lásky, sexu a Boha". Nevadí mi, že mě dal až na místo poslední, vadí mi jen ten výraz "energie", který jak známo z fyziky, je "schopnost konat práci" a všichni přece víme, že ty první tři věci práci konat nemohou, zatímco Bůh zase nemusí či dokonce ani nesmí (tady si ani já nejsem jist :-). Povzbuzen tím, že mu ty dětinské filozofovačky v první knize prošly, troufl si Neal v druhé knize na další oblast, které také nerozumí, totiž na politiku. Dokonce přímo na geopolitiku, svět bez válek a zárovaň nastínil své základy světového, tedy asi míněno mezinárodního, společenství. Třetí kniha pak podle Neala pojednává o těch nedůležitějších otázkách lidstva - ale o těch vám povím víc detailně, abystě viděli, jak mi křivdí, když si myslí, že já bych si něco takového myslel, neřku-li diktoval či dokonce dovolil pro publikování.
Především není pravda, že Neal položil tužku na papír a čekal, až mu přes ni odpovím. On měl odpovědi předem připraveny a tak jen čekal, jestli kývnu, nebo ne. Dohodli jsme se, že budu kývat pro "ano" směrem vertikální, ne jako Japonci, směrem horizontálním a naopak. Pak si to ale nějak popletl a pořád se mi ptal, jestli tím "ano" myslím "ano" jako "ano" a to "ne" zase jakožto "možná" a tak mě s tím otrávil, že už jsem nekýval nijak, což si on bral také jako souhlas. Nakonec jsem mu už jen opravoval pravopisné hrubky, kterých tam měl víc než dost.

Nejvíc mi vadilo, že tam v knize ukazuje, jak ho pořád opravuji, přičemž defakto on opravoval mě a vkládal mi do mých božských úst nealovské "pravdy". No řekněte sami, cožpak bych někdy mohl říci: "Všecko v tvém - míněno jeho - životě se stalo proto, aby ses vyvíjel tak, jak jsi to potřeboval"? Jako bych mohl za to, jak se nám pan Walsh vyvinul! No říci bych mu to mohl, ale nemám ve zvyku ze sebe dělat blba.
Nebo tohle: "Nic, co tě těší, není špatné" - dávno jsem přece v Desateru naznačil, co je špatné a co ne, a navíc jsem řekl, že žádné výjimky nebudou!

Jak bych také já, který úspěšně používám psychologické páky strachu a pocitu viny, mohl říci, že to jsou jediní nepřátelé člověka ? Nebo že ďábel vůbec neexistuje, že všechny věci stejně prý dělám já, ať dobré, či špatné - a jedno, jediné kriterium dobroty je, zda to potěší pana pana Walshe?
Nebo si opravdu myslíte, že bych mohl říci: "Já nejsem to, co jsem?", když už jsem jednou řekl: "Já jsem ten, co jest!" ? To už bych rovnou mohl říci, že také jsem, co nejsem - podle Neala teda asi pěkný naivka?

Jinde sice Neal říká pravdu, ale nebyl by to zase on, aby si to trochu neupravil. Například to moje známé: "Nečiň druhému, co nechceš, aby činil on tobě!" si předělal na "To co si sám přeješ, čiň druhým". Jinými slovy, když Neal udělá takovou hloupost, že by si nejradši nafackoval, má jít a nafackovat druhým?
Jeden z jeho sofismů - většinou to jsou jen reverzace běžných pravd - bych ale aplikoval přímo na něm: "Jaký je nejrychlejší způsob, jak se stát moudrým? Učiň někoho jiného moudrým!" Předpokládám, že je na čase, aby Neal učinil alespoň dvacet lidí moudrým, a tím se stal alespoň trochu moudrým. Proč ho neučiním moudrým já sám? Nu ono to jaksi nejde, on si totiž myslí, že moudrý už je - ve své knize to mnohokrát přímo naznačuje a to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil! Problém je v tom, že takové lidi nemohu učinit moudrým ani já sám, tak všemohoucí ani sám Bůh není.

Jinde si ze mně dělá vyloženě legraci: prý tvrdím, že "lidé jsou děti do svých 40 či 50 let... a v té době by sami neměli děti vychovávat". Nevím, ale mně se to zdá jako reklama na povinné státní mateřské školky. Neal to pak rozjede hopem a tvrdí, že mladí rodiče by si hlavně měli užívat sex a když dojde k nějakému tomu těhotenství, radši šoupnout novorozeňata k dědovi a babičce, ti jsou na jejich výchovu asi staří dost. Ano, prarodičové jsou pro výchovu dětí "moudřejší", asi hlavně ti, kteří jim všechno dovolí. Tady se náš pan Walsh usekl nejviditelněji - jako všude, kde neprozřetelně dokládá svoje názory příklady z jeho nepříliš bohaté praxe.

Jinde Neal přímo srší humorem: prý tvrdím, že "jsem v jeho ložnici každou noc". Proč bych byl ale zvědavý zrovna na to, jak své družce káže na dobrou noc "moje" pravdy, jen proto, aby dokázal, že "ložnice je nejlepší místo pro zbožnost!" Mě to zní spíše jako výmluva, že ho zrovna bolí hlava.
Ovšem vše se reverzovat nedá - některé Nealovi sofizmy jsou přímo za vlasy přitažené: "Ty jsi život sám, " prý říkám, "a život nemůže být 'neživot. Ty nemůžeš zemřít, protože v momentě, kdy zemřeš, pokračuješ v žití." Pochopitelně nemluví o fyzické bytosti - najednou se mu totiž někde objeví duše, která je všude, protože se pohybuje rychlostí myšlenky." Nevím, jaká energie umožní duši, aby se tak rychle pohybovala, u Neala by to ale rozhodně nebyla energie jeho myšlenky. Navíc si ta duše jen něco pomyslí a šup, už je tam. Kde? Asi jako elektron - všude a nikde. A nejen to, duše prý může být na dvou místech najednou. Ovšem tato rozpolcená osobnost, pardon, duchovnost, není zjev podle Neala zjev patologický, ale zcela normální. Představtme si tedy, že dokonce i až Neal zemře - a teda nezemře - bude pak hned na několika místech, jako by se ještě rozmnožil. Nejímá vás už předem hrůza?

Bylo by nesprávné nazývat Neala mystikem, ale spíše mystifikátorem. Z jeho knihy je vidět, že nejraději mystifikuje sebe sama - tam, kde by se jiná spokojili třeba tím, že jsou Marií Terezií, Neal si hned myslí, že jeho tužkou mluví Bůh. Nejen, že Neal převzal iniciativu a dokonce už za mně i myslí, on dokonce tomu nesmyslu věří. Jako prorok sice není příliš předsvědčivý, ale jako komik je nepřekonatelný. Přiznám se, že i mě někdy docela rozesměje, takže si říkám: " Bože, do koho jsem to duši dal! "

Ano, pan Walsh má utkvělou představu, že mluví mými ústy, dívá se mýma očima a píše "mou" knihu. A i tam, kde údajně říkám "Bůh dává všem přesně to, co si přejí" se diametrálně mýlí. Mám pro něj novinku: nejsem ani tak mstivý, ani tak štědrý - nejprve si to musí každý zasloužit. Co by si zasloužil neal, je ovšem jiná otázka. Já zde jen prostě konstatuji, že jeho další "rozhovory se mnou" už budou absolutně beze mne. Od teďka zase bude dít, co chci já - nejprve asi pošlu Neala do školy, aby se naučil základní logiku. Až pochopí, jak nesmysly napsal, bude to pro něj také největší trest.

A co udělám s těmi, kteří si opravdu myslí, že autora knihy osvítilo světlo věčné? Nu co bych dělal - nic! Dal jsem přece lidem rozum, aby si sami posoudili, co a jak. Pravda, některým jsem ho dal více, jiným zase méně . . .