back Autor : ©Jan Hurych
Název : GREY OWL: POVÍDKY PRÁZDNÉHO SRUBU.
(esej o knize)



Kniha: Grey Owl: Povídky prázdného srubu. (Tales of an Empty Cabin, vydal Macmillan odf Canada, Yoronto, 1975)

Grey Owl (Šedá Sova, 1888-1938) a jeho životní příběh se nám asi před rokem připomněl stejnojmenným filmem, v hlavní roli s Piercem Brosnanem. Na rozdíl od usměvavého a vyleštěného Jamesa Bonda zde Pierce vytvořil postavu indiánského ochránce přírody a pravého muže severu. Už bylo vlastně na čase, však ani ekologové o něm už ani nevěděli . . .



V úvodu své knihy říká Grey Owl (též Wa Sha-Quon-Asin, kráčející ve tmě): "Člověk by neměl jít do lesů jako dobyvatel nebo lovec, ale jen s úctou, jako když vstupuje do antického chrámu nebo do katedrály." Je to myšlenka ne nepodobná ideám jeho amerického předchůdce, Henry Davida Thoreau (1817-1862, Walden or Life in the Woods ), ale Owl šel ještě dál: on jezdil přednášet, vysvětloval svoje názory, psal knihy, a dokonce natočil krátký film. A co je nejdůležitější, začal na svých projektech pracovat a měl úspěchy. Tak například je známo, že to byla jeho dokumentace toho, jak bobři v Kanadě vymírají, která vlastně zachránila tyto živočichy před totální katastrofou - (ale neříkejte to prosím Vás Davovi, mému známému, kterému bobři pokáceli kus lesa :-).

Kniha sama je naplněna nejen pravými zkušenostmi zálesáka, ale je také opravdu potěšením číst - Owl měl skutečně spisovatelský talent. Na stylu i na obsahu se dá poznat, že hodně četl, ať už z narážek na Epos o Hiawathovi, kde ukazuje na rozdíly mezi skutečností a básníkovou fikcí, na zvyky Indiánů, jak je znal a s nimi žil, popis jejich tradicí a života vůbec.

Podobně i jeho vztah ke zvířatům, tak například v textech fotografiím říká:

. . .Skunk - je gentleman od přírody, ale neumí hádat, co chcete udělat, tak pozor na něj...
Dikobraz je dobrý společník, když ho trochu poznáte, i když je poněkud natvrdlý
Vlk je pirát divočiny
Ondatry jsou příbuzní bobrů a často sedí ve skupinách a naslouchají
Loon (vodní pták, překlad přesně neznám) jsou královští ptáci a nejlepší potápěči vůbec.
Nebo třeba popis jejich bobrů: JellyRoll je žoviální, paličatá aplná rozmarů  a Rawhide je klidný, tichý ale i mysteriózní . . .


Ve své knize "Ďábel v mokasinech" vykládá jeho družka Anahareo (dívka z kmene Mohawků, vlastním jménem Gertrude Bernard, kterou si vzal za ženu v roce 1925) , jak ho, otrlého lovce a trappera (název pro lovce s pastmi), upozornila na celou tu zoufalou bobří situaci, kterou nejprve pomáhal vlastně jako lovec jen zhoršovat. A dokonce ho obrátila natolik, že se to snažil napravit - udělala to velmi rafinovaně: jednou zachránila a vzala k nim do srubu dva sirotky, bobří mláďata (Rawhide a Jellyroll) . Přátelské chování obou bobříků pak zajistilo úspěch její taktiky.

Grey Owl o sobě vykládal, že je jen indiánský  míšenec - někteří ale tvrdili, že je vývalý náčelník. Žil v Quebeku, kde potkal Anahareo, kterou pak  vydával za indiánskou princeznu (pravda je, že jeden z jejich dávných předků byl náčelník, ale to se, jak známo, u nich nedědí s generace na generaci). Anahareo byla ovšem moderní dívka, jejíž láska k přírodě předběhla nejen její dobu, ale i názory jejích soukmenovců. Byla také velmi inteligentní  (ve filmu je nazývána Pony a Annie Galipeau ji vystihla perfektně) a je to ona, kterou napadne, že když umí Grey Owl tak zajímavě vyprávět, mohl by stejně zajímavě i psát. Pravda, bylo to také trochu z nutnosti: když Owl přestal lovit, peněz bylo poskrovnu, a její nápad jim zaručil jistý příjem.

Její manžel nejprve začal psát přírodopisné články a kupodivu největší zájem přišel z Anglie, kterou hlavně nadchl popis dalekého severu a kromě toho je známo, že Angličané mají hrozně rádi zvířata.. A tak už v roce 1931 vydává svou první knihu, Men of the Last Frontier (Lidé z poslední výspy civilizace). Ten rok se také přestěhovali z Quebeku do Manitoby (Riding Mountain National Park, kde  je dnes možno vidět jejich srub) a ještě později, to už byl přijat jako lesník (ranger), k jezírku Ajawaan (Prince Albert National Park) v Saskatchewanu. Tam si také postavil srub, který nazval Beaver Lodge a spolu tam pěstovali kolonie bobrů.

Jezero Ajawaan leží na severozápad od daleko většího jezera Waskesiu a když jsme žili ony tři roky v Saskatoonu, byli jsme se tam také podívat. Kromě volně přístupného srubu tam leží i hroby Grey Owla, Anahareo a jejich dcery, Shirley Dawn. Tady bylo místo, které nejvíc miloval a další knihy na sebe nenechaly čekat: Pilgrims of the Wild ( Poutníci divočiny)  a Sajo and Beaver People (Sajo a bobří lidé). V roce 1936  Anahareo odešla, prý začal  moc pít.. Rok po jejím odchodu  dokončil ještě jednu knihu, The Tales of an Empty cabin (Povídky prázdného srubu). Ač se o tom v knize nezmiňuje, odchod Anahareo ho zřejmě trápil (slova "empty cabin"  se totiž také dají přeložit  jako "opuštěný srub" ).  Proto asi také jede ještě jednou na turné do Anglie, ale domů se už vrací jako předčasně zestárlý muž, opravdová Šedá sova (což ale není vidět, protože si barví vlasy na černo).

 Snad to bylo i jeho zraněním ve Francii, které utrpěl v první světové válce, když se nechal najmout jako dobrovolník do armády. Nakonec onemocněl na zápal plic a když se dopotácel sněhem těch 16 mil k civilizaci, odvezli ho do nemocnice v městě Prince Albert, kde také zemřel. Jeho přátelé ho pak donesli zpět k Ajawaanu, kde ho podle jeho přání pohřbili. Jeho srub osaměl navždy . . .

Teprve po jeho smrti se lidé dozvěděli pravdu: Grey Owl byl čistokrevný Angličan a narodil se v Hastingsu, v Anglii, jakožto Archibald Stansfeld Belaney. Byl vychovávám dvěma tetami od kterých utekl do Kanady, aby si splnil svůj veliký sen: žít jako Indián. Později, při jedné návštěvě svých tet v Anglii, když tam přednášel - tehdy už byl známou osobou - se málem vše vyzradilo. Novináři, kteří zjistili, kým vlastně Grey Owl je, se ale rozhodli to neprozradit, jen až po jeho smrti. V den kdy zemřel, vyšel konečně i "objevný" článek, ale nikdo tomu zprvu nechtěl ani věřit. . .


Poznámka: Často, když se procházím kolem naší říčky, co teče do Huronu, hledím na pahýly stromů, které tam za poslední dobu obři ohlodali. A v rezervaci v Inverhuronu přecházím po můstcích, pod kterými si staví bobři svoje přehrady, aby jim je rangeři, lesníci, zase bourali, protože by jinak zaplavily celé údolí. A navečer, když slyším v dálce osamělého loona, který se usadil i se svou družkou u Huronského jezera, vzpomenu si i na jezírko Ajawaan, tak jak si ho pamatuji z jednoho výletu, když jsme ještě žili v Saskatchewanu. A když pak doma otevřu onu knihu o osamělém, opuštěném srubu, posedne mě touha jít tam zase zpět. Jako by mě lákalo něco, čemu já říkám "smutek dalekého severu," něco, co  je tak dobře vidět třeba v očích eskymáckých psů, zvaných huskies . . .