Narodila se králi Jakubovi (James Stuart - byl označován I jakožto anglický a VI jakožto skotský) a Anně Dánské. Svou krásu a inteligenci ale podědila spíše po své babičce, nešťastné Mary Stuartovně, kterou proslulá Alžběta I nechala popravit, prý pro zradu, ale spíše hlavně proto, že Mary měla větší právo být anglickou královnou, než ona. Stejně to ale moc nepomohlo, protože sama zemřela bezdětná a králem se stal nakonec právě James, syn Mary. Malá Alžběta byla dána na vychování do kalvinistické školy, kde byla vedena jako přísná protestantka.
Byla štíhlá, krásná a vtipná. Měla ráda lov, jízdu na koni a společnost, ve které měla vždy houf obdivovatelů. Zapsala se do srdcí Angličanů jako ta nejhezčí a nesympatičtější ze Stuartovců a když jí nabídl ruku Fridrich Falcký (Frederick V.), národ se s ní loučil nerad. Vdávala se, když jí bylo sedmnáct a při slavnostech táké hráli Shakespearovu "Zimní pohádku", o zemi zvané Bohemia, ke které stratfordský bard dokonce přikouzlil i mořské pobřeží. Tehdy ještě netušila, že za pár let nabídnou čeští stavové jejímu manželovi titul českého krále. Říkalo se později, že sice váhal, ale právě její přímluva rozhodla, že nakonec nabídku přijal.
Opustili Heidelberg, kde jí zamilovaný Fridrich nechal postavit t.zv. Alžbětinu bránu, která je tam dodnes a vydali se kralovat do Čech. Cestovali pomalu: Alžběta byla tehdy už těhotná s třetím dítětem. V Praze už na ně netrpělivě čekali a rychle je korunovali. Jaká byla pak radost, když se jim tam za dva měsíce narodil syn, krerému dali jméno po jeho prapradědkoci, císaři Rupertovi. Dojatí Češi ho pokřtili ve Svatém Vítu a hned chtěli, aby batole dostalo dědičný titul českého krále. Ten ovšem dostal podle práva prvorozený syn Henry Friderick.
To vše se pochopitelně nelíbilo císaři Ferdinandovi II, Habsburkovi, který se domníval, že titul patří dědičně jemu a zbytek, jak víme, je už historie. Marně sháněl Fridrich pomoc od německých protestantských vládců, dokonce ani jeho anglický tchán mu nepomohl. Přesto vyrazily z Anglie do Čech jednotky dobrovolníků, aby bojovali za svou "Queen of Hearts" (Srdcovou královnu), jak jí říkali. Po bitvě na Bílé hoře prchal Fridrich s rodinou přes Prahu pod svým praporem s heslem "Diverti Nescio" (Obracet neumím), které ovšem najedno znělo spíše ironicky. Dlouho si v Praze nepobyli - proto dostal přízvisko zimní král - a nakonec tak spěchali, že málem zapomněli vzít i malého Ruperta.
Brzo byla Falc napadena a okupována a tak byla rodina bez království, bez země i bez domova. Fridrich se poddával svému neštěstí, ale ne tak Alžběta - byla hrdá, byla Skotka, byla Stuartovna. Usadili se v Haagu v Holandsku a své syny poslali do univerzity v Leydenu, kde se navíc i naučili několika jazykům (Rupert později i trochu česky). Když se pak jejich prvorozený syn utopil při srážce lodí, nešťastný otec, který byl při tom, ho dlouho nepřežil. Celá tíha starostí teď ležela na Alžbětě. Byli chudí a tak nezbylo, než poslat Ruperta a Maurice (který se narodil do po něm) do války, která trvala - pokud si to ještě pamatujete - celých třicet let. V ní byl Rupert zajat, vězněn v rakouském Linci a později propuštěn na dobré slovo od Ferdinanda III. Druhorozený syn - Charles Louis - zatím marně usiloval o získání své Falce zpět. To se mu podařilo až po Westfálském míru, ale byla to už jen západní polovička země, druhou zabralo Bavorsko.
Po svém propuštění se Rupert vrátil do Anglie - právě včas, protože začínala občanská válka, parlament versus král. Přidal se pochopitelně na stranu krále Karla (Charles I., jinak ovšem také jeho strýc, jelikož byl bratr Alžběty). Osvědčil se jako zdatný generál královy strany (Cavaliers) a sloužila s ním řada veteránů, které si přinesli své zkušenosti ze třicetileté války domů, mimo jiné právě i jeho bratr Maurice. Díky neschopnosti pak král Karel ztratil nejen válku, ale i hlavu a to doslova. Rupert odešel do emigrace, kde se spojil se svým synovcem, pozdějším Charlesem II.. Dostal od něj právo napadat lodě Commonwealthu - jak si tehdy Cromwellova diktatura říkala - a svými "úlovky" pak podporoval odboj royalistů.
Cromwell zemřel a Angličani si zavolali mladého krále zpět. Nastal doba prospěchu - není divu, že mu začali říkat "dobrý král Karel". Nějakou dobu mu dělal Rupert admirála, ale později se věnoval víc věcem civilním: byl zakládající člen Královské společnosti věd a prvním guvernérem společnosti Hudson Bay , které patřilo půl Kanady, tehdy ještě zvané Země Prince Ruperta. Dostal to vlastně darem za své služby králi, když byl ještě v emigraci. Společnost se hodně zasloužila o vývoj Kanady a doposud existuje.
Charles Louis, teď už konečně zase falcký vládce, se k matce příliš dobře nezachoval. Když ji anglický parlament přestal vyplácet finanční podporu, nepomohl jí a dokonce ji naznačil, že by nebylo z politických důvodů dobré, aby žila ve Falci. Anglický král jí sice pozval zpět do Anglie, ale ona už radši zůstala napořád v Haagu, ve svém paláci. Tam byla středem obdivu a hlavně českou královnou, kterýžto titul si podržela až do své smrti a nikdo jí ovšem také jinak neřekl. Finančně ji podporoval anglický lord Craven, který byl do ní zamilován a hlavně byl na to také dost bohatý. Přesto musela často vzít svůj perlový náhrdelník české královny a prodat ho, než ho pak on - či někdo jiný - zase vykoupil zpět.
Podobně jako její matka, měla také víc dětí: kromě už uvedených čtyř synů měla ještě dva Filipa a Edwarda. Edward se oženil s katoličkou, což musela být rána pro Alžbětu, která jednou dokonce prohlásila o Rupertovi (když ho v zajetí Habsburci sváděli ke změně víry), že by bylo lepší, aby byl mrtvý, než katolíkem. Obavy to ale byly zbytečné, protože Rupert vůbec nebyl nábožensky založený.
Dcer měla pět: Louisu, Henriettu Marii, Charlottu, Elizabeth a Sofii. Louise, která zůstávala s matkou v Haagu, se zamilovala do francouzského šlechtice jménem Jacques de l'Epinay, který se pak někde chlubil, že se těší nejen přízni dcery, ale dokonce i matky. Historka byla zřejmě vymyšlena tak, aby Elizabetině rodině ublížila a tak syn Filip, kterému bylo tehdy devatenáct, jednou potkal Epinaye na ulici a rozčílil se tak, že ho na místě zabil. To ovšem skandálu nepomohlo; Filip rychle utekl před zákonem a dal se do služeb jako voják v Italii, kde byl později zabit. Louise, která studovala malířství u Honthorta (některé její obrazy byly dokonce mylně přisouzeny jemu), nakonec také utekla z domova, protože chtěla přejít na katoličku. Uražená Alžběta ji nechala hledat zatykačem. Rodina si asi oddechla, když Louise odešla do kláštera Maubuisson u Paříže, kde se stala abatyší a dožila se osmdesáti osmi let. Její sestra Henrietta Maria si vzala Transylváského prince Rakoszyho, ale pět mesíců po svatbě zemřela.
Dcera Elizabeth se věnovala vědě; byla prý v té době nejvzdělanější ženou v Evropě. Psala si s Descartesem, který jí dokonce napsal věnování do své knihy Principia Philosophie, tak si jí vážil. Také ona se později stala abatyší, ale v luteránském klášteře. Nejmladší dcera Sophie, ze všech nejkritičtější k vlastní rodině, si vzala hannoverského vládce Jiřího. A tak se stalo, že když se anglický trůn upráznil po odchodu protestanta Wiliama Oranžského, který vládl spolu se svou ženou Mary, dcerou Jamese II (bratra Karla II), navrhli Angličané trůn jejímu synovi Jiřímu (Georg I., od roku 1714) královskou korunu. Tak se dostal hannoverský rod na trůn právě díky startovské krvi, údajně proto, že hrozilo nebezpečí od jiné stuartovské větve, od Jamese II, která byla sice uznávána v cizině, kde žila v emigraci, ale pro Angličany jaksi příliš katolická. Její poslední potomek, Charles Edward Stuart (Bonnie Prince Charlie) sice zorganizoval povstání ve Skotsku (1746), ale to bylo krvavě potlačeno, Charlie stěží zachránil svůj život a do své vlasti se už nikdy nevrátil.
A tak se na trůně usadili ti z Hanoveru, poslední pak královna Victorie. Ta si vzala za muže Alberta von Saxe-Coburg-Gotha a tak její syn, Edward VII, který byl už vlastně převážně Němec, raději změnil rodové jméno na Royal House of Windsor a jestli nezemřeli, tak tam vládnou dodnes :).
Toho všeho se už Alžběta Česká pochopitelně nedožila. Zemřela tiše, v šedesáti šesti letech, vzdálena od svých Čech i od své Anglie. Rupert, který se pak stal guvernérem zámku ve Windsoru, kde se věnoval svým malbám a technickým vynálezům, ji následoval po dvaceti letech. V jeho pozůstalosti se našel i perlový náhrdelník české královny, který se mu předtím konečně podařilo najít a vykoupit zpět.