Autor
:
©Jan Hurych
Název :
A GALLANT COMPANY
PŘEČETLI JSME: A Gallant Company (Muži Velkého Ütěku), Jonathan
F. Vance, Pacific Military History, Canada, 2000)
Kdo z nás by neznal historii "velkého útěku"
z vězeňského tábora Stalag Luft III u Saganu , asi 100km na sever od
Liberce. Ano, bylo to 24-25 března 1944 a tehdy Němcům uteklo 79 spojeneckých
letců-zajatců. Byl o tom i natočen film (The Great Escape) a hrál v něm Steve
McQueen. Gestapo jich chytilo 68 a 50 z nich zavraždilo - bez soudu a zcela
proti pravidlům nakládání s válečnými zajatci. Vraždu nařídil sám Hitler, ač ho
Goering a Keitel přemlouvali, aby to nedělal. Šéf gestapa Himmler byl pověřen
provedením rozkazu a jeho kamufláží, tj. veřejným prohlášením, že byli
"zastřeleni na útěku". Méně už je známo, že se útěku zúčastnilo i několik Čechů
. . .
Dřívější útěky ze Saganu.
Kanaďan Vance popisuje ve
jmenované knize kromě osudů jiných také příběhy několika Čechů, kteří se útěku
zúčastnili - na ty se teď v tomto článku soustředíme. Většinu
informace máme právě z uvedené knihy, jejíž autor věnoval několik let
výzkumu historie "velkého útěku".
Čeněk (Checko) Chaloupka
- se zúčastnil kopání podzemního tunelu. Sám se snažil utéct ještě s jinými už v
roce 1941, přestrojen za německého vojáka, ale jednoho z jejich skupiny poznal
voják z věže a bylo po útěku.
Jack Zafouk - utíkal v roce
1942 s Rogerem Bushnellem, opět ve vojenské uniformě, ale s civilními
šaty pod ní. Dostali se až do Prahy, kde navštívili Jackova bratra. Schovávali
se pak dlouho po bytech, ale než je podzemí mohlo propašovat do Jugoslávie,
vypukla heydrichiáda a nějaký vrátný je udal. Rodina, kde se schovávali, byla
zastřelena. Po tvrdém výslechu poslali Jacka do vojenského vězení v Colditzi a
Rogera zpátky do Saganu.
Velký útěk.
Jak známo, útěk byl plánován tak, že byly
určeny vždy dvojice uprchlíků, které se po opuštění tábora měli protloukat
samostatně. Měli falešné papíry, většinou jako "gastarbeitři" cizí národnosti,
nasazení na nucenou práci v Německu. Jeden z páru byl vždy někdo, kdo se vyznal
v okolí a jelikož jeden z hlavních směrů byl přes Čechy do Švýcarska - několik
se už to předtím pokusilo - není divu, že byli ve skupině uprchlíků i tři Češi.
Dvořák.
Bedřich (Freddie) Dvořák dostal přiděleného jako
partnera Angličana Des Plunketta. Už od začátku ale měli problémy:
podchod na nádraží v Saganu byl zablokován ruskými zajatci a tak se raději
stáhli do lesa a později naskočili na vlak a dostali se až do Bad
Reinerz. Tam se Des zapomněl a řekl na záchodě Freddiemu něco
anglicky. Nevšiml si totiž, že je tam i nějaký wehrmachťák a tak museli honem
utéct. Chtěli se pak dostat do Nového Hrádku, ale po těch špatných
zkušenostech se rozhodli raději jít pěšky. Došli do Gamshubel a ptali se
kolemjdoucího, kde je místní hostinec. Naštěstí to byl do Německa nasazený Čech
a ten jim poradil a pomohl přejít přes hranice do Čech. Byli už 15 mil od
Náchoda, když je zastavil český policajt. Zřejmě si domyslel, o koho jde, ale
nakonec je nechal jít.
V Pardubicích navštívili Freddieho bytnou, ale ta
s nimi nechtěla už nic mít: byla už předtím kvůli Freddiemu vyslýchána a to na
velitelství gestapa, které bylo navíc přímo přes ulici. Jeli tedy do Kbel u
Prahy, ale místní holič, který jim měl pomoci, byl zrovna na výkend pryč (to byl
ten, co už pomohl Johnovi Stowerovi na cestu do Švýcar - ale na neštěstí Johna
zajistil v Německu vlakový revizor, John byl zatčen a poslán zpět do
vězení). Odjeli tedy na dva dny do Kolína a přespali jednu noc v hotelu. Když se
vrátili do Kbel, onen holič už byl doma a dal jim peníze, jídlo a
potravinové lístky. Na Velký pátek odjeli přeplněným vlakem do Tábora a v šest
večer už byli v Domažlicích.
Tam se nedohodli: Des chtěl jít hned přes hranice,
ale Freddie, který byl opatrnější, navrhoval, aby odjeli kus zpět a zmátli
pátračku, která je určitě bude hledat. Nakonec vyhrál Freddie a vrátili se do
Klatov. Tam ale zastavil Dese policajt a protože ten neměl papír, který mu
povoloval cestovat v té oblasti, zatkl je oba. Omylem je měli za parašutisty a
odvezli je do Prahy. Tam je na Pankráci vyslýchali (jednou se tam dokonce viděli
i s Ivou Tonderem, viz dále) a nakonec je převezli do Lipska, kde je "za zradu"
odsoudili k smrti. Pro vykonání exekuce byli posláni do vězení v Colditzi,
ale to už bylo - naštěstí pro ně - 16 dubna osvobozeno.
Valenta.
Arnošt
(Wally) Valenta pocházel z Moravy a před válkou sloužil v československé
armádě. V roce 1938 se vrátil na Slovensko a v ten samý den, kdy byly Čechy a
Morava okupovány (15 března 1939) uprchl přes Tatry do Polska. Byl propašován do
Čech jako vyzvědač, ale v srpnu 1939 se vrací a nastupuje do české legie v
Polsku. Později bylo všech 850 legionářů zajato u Lvova Rusy, kteří tehdy ještě byli
spojenci Němců. Až na jaře jim bylo dovoleno odjet přes Oděsu do Istambulu, kde
je zapsali do francouzské armády. V červnu 1940 byl Wally přidělen k
francouzskému letectvu a později odešel do Anglie, kde byl přiřazen k české
jednotce (squadron 311) jako radiový operátor.
V Saganu organizoval skupinu "expertů na Evropu", jejíž informace
byly pro přípravu uprchlíků životně důležité. Navíc připravil kompletní jízdní
řád vlaků, s časy i cenami. A také mapy, podle kterých se pak uprchlíci
orientovali. Často se mu podařilo podplatit strážce a například od jednoho z
nich získal za čokoládu kleště. Jako jeden z prvních uprchlíků také prolezl
podzemním tunelem ven při "velkém útěku". Byl dán do týmu s Johny
Marshallem a cestovali spolu vlakem do Mittelwaldu. Tam se rozhodli
jít těch 80 mil na hranice Čech pěšky. V jedné vesnici je zastavili a Marshall
dělal, že je Francouz. Naneštěstí jeden z Němců tam uměl plynně francouzsky a
tak byli oba zatčeni. Jeho výslech byl obzvláště tvrdý. Byl převezen do
Gorlitze, a později byl s ostatními uprchlíky odvezen náklaďákem někam
ven k Moravské Ostravě, kde byli všichni zastřeleni. Zajímavé je, že Wally už
dávno předtím tušil, že se konce války nedočká.
Tonder.
Ivo Tonder se narodil v Praze a sloužil u letectva na
Slovensku. Byl v roce 1938 sestřelen maďarskou protiletadlovou obranou.
Prostřelili mu nádrž s palivem, ale zachránil se. V listopadu 1939 utekl do
Maďarska a schovával se v Komárnu. Byl vypovězen do Rakouska, ale odtamtud utekl
a vrátil se znovu do Maďarska, aby později odjel do Jugoslávie a přes Turecko do
Bejrútu, kde ho vzali jako seržanta do Cizinecké legie. Poslali ho přes Maroko
do Francie, kde byl zatčen a zavřen kolaborantskou vládou do vězení jako
uprchlík. Ve vězení onemocněl, byl převezen do jižní Francie a odtamtud pak
znovu utekl, až se dostal do Liverpoolu. Tam byl přijat do českého letectva
(squadron 312), ale při jednom letu (v červnu 1942) ho napadly čtyři německé
Fokke-Wulfy. Jednoho z nich sestřelil, ale sám byl později zasažen a na cestě do
Anglie začal hořet. Vyskočil padákem do moře a pět hodin vzdoroval v nafukovacím
člunu vlnám, než ho sebrali Němci a poslali do Saganu. Měl tehdy za sebou
vlastně už tři útěky.
Tam se zase snažil s Des Plunkettem uprchnout schován ve
vozíku pod odpadky - jenže váha odpadků byla tak veliká, že ani nemohli dýchat (myslím, že zrovna tahle scéna je i ve filmu).
S námahou se vyhrabali ven, ale nikdo si jich nevšimnul, i když to bylo ještě v
táboře. Měli štěstí: vozík byl později zavezen do prostoru mezi ostnatým drátem
a hlavním plotem - ven by se tedy stejně nedostali. Jindy zase se s Australanem
Cornichem převlekli do polských uniforem a zamotali mezi ruské vězně na
cestě z tábora (i na tuhle scénu ve filmu s epamtuji). Stráž je ale poznala a bylo po útěku. Také Ivo ze začátku kopal
tunel pro "velký útěk", ale později toho musel nechat, kvůli své klaustrofobii,
a raději šil šaty a uniformy pro připravovaný útěk. Jednou mu strážce objevil
nějaké zrovna parádně ušité šaty, ale nenahlásil to: šaty zabavil a nechal si je.
Při útěku tahal Ivo za lano, kterým se přesouvaly vozíčky s
uprchlíky tunelem. Ivovi byl přidělen jako partner při útěku Australan Johnny
Stower, o kterém jsme tu už psali, jak předtím utíkal přes Prahu. Oba měli
papíry jako cizí inženýři, pracující u firmy Fokke-Wulfe, kteří cestují na
dovolenou do Mladé Boleslavi. Z vlaku ; vystoupili v Breslau a
koupili si lístky do Liberce (tehdejší Reichenberg). Co se ale nestalo -
dostali lístky jinam a pokladní jim je nechtěla vyměnit. Navíc přímo za nimi
stál nějaký oficír od SS. Ivo nezaváhal a úmyslně špatnou němčinou ho požádal,
zda aby jim nemohl pomoci lístky vyměnit. A opravdu: Němec jim pomohl a ještě
úřednici vynadal. V Zittau je zastavila kontrola a policajt si všiml
australanových modrých leteckých kalhot s proužkem, prohledal oba uprchlíky a
našel u nich anglickou čokoládu. Zatkli je a po delším době poslali Johnyho zpět
do Saganu a Iva do Colditze. To ho zachránilo - jinak by byl
poslán do Zlína, kde by byl asi popraven jako ti ostatní.
Útěk.
Evakuace Saganu začala 27 ledna 1945 a to směrem na západ. Stovky
vězňů přitom zemřely hladem a zimou. Druhého května byli konečně osvobozeni a
konec války na sebe nenechal dlouho čekat. Daleko déle už trvalo, než byli
vrahové padesáti uprchlíků zatčeni a odsouzeni. První soud byl v Hamburku, v
červnu 1947. Obhájce gestapáků si hodně sliboval od svědectví velitele tábora v
Saganu, Friedrich-Wilhelma von Lindeiner-Wildau. Ten ale na jeho provokační
otázku, co by dělal on, kdyby dostal rozkaz k masové popravě vězňů, prohlásil,
že by si raději prohnal hlavu kulkou z pistole. Čtrnáct vrahů bylo pověšeno,
mezi nimi i šéf zlínského gestapa.V květnu 1968 se konal proces se zbytky
obviněných - ti už ale dostali jen dva roky. Gestapáci z Breslau, kteří
padli do rukou Sovětů, jimi ale nikdy nebyli soudu vydáni.
Celý příběh útěku se čte s napětím, podobně jako román Anny
Seghersové "Sedmý kříž". Mezi padesáti zavražděnými byli také zde jmenovaní
Roger Bushnell, Johny Stower a Arnošt Valenta. A co se stalo s druhými dvěma
Čechy, kteří také utekli, ale byli chyceni?
Bedřich Dvořák se
vrátil do Čech, kde zůstal i po únoru 1948, ale pak onemocněl a v roce 1973
zemřel.
Ivo Tonder se nejprve také vrátil domů a koupil si dům blízko
Mariánských lázní. V roce 1948 už ale zase utíkal s manželkou a dvěma dětmi přes
hranice do Rakouska (to už byl přinejmenším jeho pátý útěk!). Na hranicích je
ale chytili českoslovenští pohraničníci a všechny je uvěznili. Jeho manželku a
děti po nějaké době komunisté sice propustili, ale Ivo byl zavřený až do roku
1949, kdy se mu po několika pokusech o útěk opět jeden podařil a to do Vídně.
Tam se konečně v roce 1950 dostala i jeho manželka, ale děti jim vydali až v
červnu 1951. Žili potom všichni v Anglii, kde měl Ivo textilní podnik a v roce
1995 zemřel.
Čeští letci, kteří se vrátili po válce domů a zůstali tam i
po únoru 1948, byli, jak je známo, také uvězněni nebo persekvováni. Ušli
tomu jen ti, kterým pomohl zase jiný útěk, tentokrát z jejich vlastní země.