back Autor : ©Jan Hurych
Název : ZÁHADNÁ INTELIGENCE (Díl.1.)
(úvahy nad knihou Jamese Surowieckiho, The Wisdom of Crowds neboli Moudrost davů)






Jeden z mnoha autorů, kteří odsuzují myšlení davu, je Gustave le Bon v jeho knize A Study of the Popular Mind (Studie obecného myšlení, mimochodem: "popular" zde neznamená populární, ale spíše "lidové" uvažování, od latinského slova populus, tj. lid, hlavně ten obecný:-). Ovšem zde je kořen neporozumění: on se zajímá hlavně o politické a sociální myšlení, které je často jen myšlení prostého "davu", tj. zcela jiná, převážně psychologická kategorie. Z toho důvodu chápeme, že ho rozčiluje, když se nezkušený a navíc emocionálně nabitý dav zmocní moci. Když pak anarchii vystřídá diktatura, je to už také i začátek konce. Ale můžeme to vztahovat i na jiné než politické situace? Existuje nějaká inteligence davu, vyšší nežli je ta jednotlivců?



Máme-li na mysli zcela "normální" stav, bez vybičovných vášní, bez touhy po moci či snahy násilného přetváření světa, tj. bez skrytých či tajných osobních zájmů, pak je přenášení teorie Le Bona do této oblasti přinejmenším ukvapené. Z toho vychází i kniha Jamese Surowieckiho, The Wisdom of Crowds ( Moudrost davů, ale opět míněny spíše jen skupiny nezávislých, někdy i nepříliš expertních lidí, kteří sice mají společný úkol, ale kteří se musí rozhodnout zcela sami tj. že jejichž myšlení je opravdu nezávislé . To je velmi důležité pro závěry, které autor v knize činí.

Přiznám se, že jsem si kdysi myslel, že všechny znalosti jsou dány hlavně vzděláním a zkušeností. Dnes si to stále ještě myslím, ale bez toho "hlavně", to je asi příliš domýšlivé. Kam bychom pak dali třeba výzkum, který navíc vyžaduje nápaditost, inspiraci a často i schopnost poznat, že jste na stopě něčeho nového? To vše vás ve škole nenaučí. Poznal jsem v životě plno odborníků, kteří vám vysvětlí ledacos, ale jinak nejsou schopni řešit problémy, předvídat vývoj a případně udělat, třeba i riskantní, odhad. Nemíním tím jen některé pedagogy, izolované od současné reality, stačí se podívat na předpovědi našich ekonomů, jak se liší jedna od druhé. Jistě: to, že by se měly shodovat, to je poněkud naivní názor, ale aby byly vyložené protichůdné? Jako třeba když polovina jich říká, že sociální podpora je dobrá věc a druzí že ne? ( jen tak mimochodem: ve skutečnosti to první platí až do určité hodnoty, pak už zase ta užitečnost klesá, což by měl vědět i člověk s ne zrovna ekonomickým vzděláním :-).



Na druhé straně ale nevěřím, že poznání může padat jen tak s nebe. Proto jsem otevřel knihu Surovieckého s jistou skepsí. Jistě znáte onen žert, že "IQ davu se rovná nejmenšímu IQ v davu". Někdy to tak opravdu vypadá, například při protestní demonstraci (proti čemnukoliv :-), ale tam už není myšlení jedinců nezávislé, ale jen "davové". Nebo politická korektnost, která nemá s korektností nic společného.

Ale hned první autorův příklad mě překvapil: Britský vědec Galton se kdysi na venkovském trhu rozhodl udělat si statistiku soutěže, kde indviduální osoby hádaly váhu vystaveného vola. Zúčastnilo se asi 800 lidí a průměrný odhad byl 1198 liber. A skutečná váha? 1197 liber. Galton si patrně na začátku myslel, že výsledek bude hodně mimo, ale toto ho tak šokovalo, že změnil názor zcela diametrálně. To byla ovšem první chyba, podle mého názoru.

Zde odbočím. Je možná taková přesnost? Vždyť nikdo nemohl vědět přesně, kolik může takový vůl vážit! Byla to tedy náhoda? Ale proč hned generalizovat jeden pokus na všechny případy? Správný vědec by udělal několik pokusů pro zcela jiného vola, případně se zcela jinými lidmi.. To se nestalo a tak se obávám, že je to jako když k někomu promluví pánbůh - může to být obecná pravda, může to být náhoda, může to být dokonce - u toho vola - jen výjimka z pravidla. A co u těch případů, kdy se dav nestrefí? Takové příklady nikdo moc nestudoval, takže nevíme, která z těch tří možností to byla.

Další příklady, jako hádání výsledků ve fotbalové lize nebo akcií na burze, jsou vůbec krajně nepřesvědčivé: ani experti, ani laici, dokonce ani počítače to dnes příliš neumí a rozhodně bych na to nevsadil ani jediný pětník. Tam hraje roli psychologie odhadů a to je zase opět jiný obor Ale pak přišel jiný, zajímavější příklad.

V květnu 1968 se ztratila americká ponorka Scorpion. Nu ztratila - zřejmě se potopila :-) a bylo by bývalo třeba prohledat plochu asi 200 čtverečních mil, doslova tedy jako hledat jehlu v kupce sena. I sebrali skupinu odborníků, každý byl ovšem jen odborník na "něco" a protože další informace nebyla, nikdo nebyl schopen sám odhadnout místo, kde asi ponorka leží. Nevědělo se totiž, co se s ponorkou vůbec stalo, kde se to přesně stalo, jaké jsou tam podmořské proudy a jak daleko je tam na dno. Přesto - anebo právě proto - je nechali hádat, ale bez toho, aby se mohli poradit. A hle, podle výsledku hlasování se určilo optimální místo a hledalo se v jeho blízkosti. A ponorka se našla ve vzdálenosti 200 metrů od odhadnutého místa! Zázrak? Náhoda? Nějaký nový objev? Něco, co otcové statistiky ještě nikdy neuvažovali?

Zkusme nejdříve tu statistiku. Nu dobrá, z matematiky i fyziky je znám fakt, že se při různých měřeních v přírodě pozitivní a negativní chyby navzájem anulují, tj. ruší, například když děláme průměr (čili střední hodnotu). Proč? Naměřené hodnoty totiž sledují tzv. normální rozdělení, tj. křivku ve tvaru zvonu, kde jsou odlišné hodnoty symetricky rozděleny od průměrné hodnoty podle kladné či záporné chyby (tj. nepřesnosti, tolerance, atd.). Přesněji řečeno, je to dáno právě tou metodou: při výpočtu střední hodnoty vlastně rozdělíme plochu pod křivkou na dva stejné díly na obě strany od ní. "Nenormální" rozdělení je naopak nesymetrické, tam může být střední hodnota blíže jednomu či druhému konci.

Takže ta eliminace není žádný zázrak, ale ta střední hodnota musí odpovídat nějaké kvalitní informaci, jinak dostaneme nesmysl. A hle, najednou vidíme, že oni vlastně také byli odborníci, ale ne na vše ( to není nikdo :-), ovšem na druhé straně neznali fakta, neznali detaily. Když ale autor jinde tvrdí (ne zde, abych byl spravedlivý!), že by bývalo stačilo vybrat jakoukoliv skupinu laiků, nemá pro to důkaz a asi ho nikdy mít nebude. Pochybuji, že kdyby místo odborníků vybrali prosté obyvatele nějakého města, že by se dosáhlo podobného výsledku. Protože ani zde nebylo použito opakovaných pokusů, nikdy už nebudeme vědět, zda šlo jen o náhodu či za tím bylo víc. Chyby, ano, ty mohly být náhodné a nějak se i vyeliminovaly. Kde se ale vzalo to "zdravé", přesné jádro? Že by tam přece jen byli lidé, co umí hádat přesně i z neurčitých hodnot? A jak?

Co když to byl jen nějaký "zdravý rozum"? Sotva, já například bych nevěděl vůbec ani jak hádat a když, tak bych byl asi někde v tom okrajovém procentu, s velkou chybou odhadu. Pravda, moje chyba by se třeba eliminovala jinou, stejně velkou, ale opačnou chybou nějakého jiného neznalce na druhé straně škály. Co by zbylo, by byla správná hodnota, kterou ani já, ani on neznáme! Ale co když by takový opačně nepřesný "neznalec" ve skupině nebyl? A co pro celou skupinu? To by se museli všichni neznalci přesně symetricky lišit v celkové sumě chyb a hlavní slovo by pak měli jen ti, kteří hádají správně! Ale to už pak není moudrost davu, ale zase jen těch odborníků! Ne, tohle vše nic nevysvětluje. Ani případ jasnovidectví: i to by pak muselo být nějak davové a hlavně symetrické, ne? :-). Takže přirozená eliminace chyb v celé skupině nemusí - a většinou ani nedává - správný výsledek.



Ještě zajímavější je test s labyrintem. Pokusníci tam totiž nechali lidi bloudit a jen na křižovatkách zaznamenávali, kolik lidé šlo vlevo či vpravo. Pro každou křižovatku pak podle většího počtu určili směr a hle - byla to ta nejkratší cesta! Zde všem přistupuje i jiný faktor: zkušenost. Lidé, kteří už jeden směr zkusili, šli asi v některých místech podruhé naopak, pokud si to teda pamatovali. Zkušenost tedy všeovecně neužitečná, protože třeba na dalším bodě se zase rozhodli špatně, ale mohli si myslet, že udělali chybu na předešlé křižovatce! Nicméně nešlo zde už jen o čisté, sekvenční logikou či psychologií neovlivněné rozhodování.

Přidejme ještě jeden případ: v roce 1986 explodovala kosmická loď Challenger a okamžitě na burze klesly akcie všech hlavních dodavatelů raketových pohonů pro ni. Nejvíce - a to až dvojnásobně - klesly akcie firmy Morton Thiokol, která vyráběla mimo jiné i těsnění na raketový booster s tuhým palivem. Teprve o mnoho měsíců později zjistila komise (přesněji řečeno jen laureát Nobelovy ceny, fyzik Richard Feynman a to ještě navzdory komisi :-) že porucha byla v těch těsnících kroužcích, jejichž guma ztratila při ranních mrazících částečně svou pružnost. Zajímavé je, že majitelé akcií firmy Thiokol, aniž měli vůbec nějakou informaci, specielně ne tu o kroužcích, už v několika hodinách sami odhadli, že chyba byla u té firmy a začali prodávat její akcie! To je ovšem fakt a autor si to opětvysvětluje "moudrosatí davu".

Bohužel zapomíná na jistá psychologická fakta - pravda, řekli jsem, že je nebudeme uvažovat, ale pak tam ten příklad vůbec nepatří! Především zde byl strach, že zodpovědná forma bude muset platit škody, případně ztratí další zakázky - a zrovna to by u druhých firem, které byly veliké, nebylo tak tragické a akcie by tan neklesly katastrofálně nízko. Druhá věc je psychologická spirála: jakmile někdo začně rychle prodávat, ostatní se bez uvažování jen díky panice, přidají a také prodávají. Nu a v takové situaci nikdo akcie nekupuje, cena jde ještě víc dolů, atd. Z uvedeného případu je také vidět, jakou odbornou cenu mají takové pokusy: sotva by se tímto způsobem našlo to, co objevil Richard Feynman, totiž samotná příčina katastrofy.



Je zde teda i otázka ryze technická: Jak dalece se liší odborné rozhodování experta od statisticky vyhodnoceného "rozhodování" skupiny laiků? Existuje opravdu jakási obecná moudrost "laické" skupiny lidí? Jedná se jen o jakousi zahuštěnou lidovou moudrost nebo je v tom něco jiného? Zde se nesmime ukvapovat s názorem. Především musíme rozlišovat, co je opravdu technicky - a hlavně statisticky - prokazatelné pak co je závislé na náhodě a jak mnoho. Musíme také rozhodnout, co je ještě ovlivněno psychologií a tudíž závislé na individualitě jednotlivce či na skupině samotné. Tyto vlivy je třeba eliminovat, tj.sestavit pokus tak, aby se neuplatnily. Podobně se třeba u zkoušení účinku různých nových léků používá placebo, jinak též cukrová voda, která se vstřikuje druhé, kontrolní skupině (aniž by se jim to řeklo, samozřejmě) a výsledky obou skupin se porovnávají.

Ale pokračujem s knihou Surowieckiho. Ona se především se zabývá skupinami náhodně vybranými - což je sprábné, ale je zde ovšem výhoda i nevýhoda. Výhoda je v tom, že výběr členů skupin je nezávislý na jiných kriteriích, ale jen na náhodě, tím se eliminuje vliv prostředí a případná zaujatost. Nevýhodou je, že absloutní náhoda neexistuje, i když se k ní můžeme pro všechny praktické účely dost přiblížit. JIná věc je zase počet členů ve vzorkové skupině. Udělejte vzorek 10 lidí ze sto lidí a dostanete jako výsledek jen paskvil. Udělejte vzorek deseti lidí z miliónu a dostanete zase jiný paskvil. Ale udělejte vzorek tisíce lidí z miliónu lidí a tam už se dá něco studovat. Ovšem nezáleží to jen na poměru k celku - když vyberete 10 lidí z deseti tisíc , nezjistíte zase nic spolehlivého.

Tak například nesmíme vybírat jen lidi z telefonního seznamu. V případě rodinných telefonů bývá totiž tento často zapsán jen na manžela a měli byste ve skupině přebytek mužů, což by ovlivnilo jisté výsledky. Podobně se nesnažíme do skupin "politicky korektně" zahrnout lidi všech barev a odstínů, náboženství a já nevím čeho ještě, jen proto, že máme demokracii. Ovšem řešíme-li třeba problémy Indie, měli by tam být ve většině Indové a Indky, protože mají místní zkušenosti. Někdy ovšem rozumí situaci lépe "outsider", člověk z venku :-). Řešení technických problémů také není žádné demokratické hlasování, kde každý má stejný hlas. ,

Ale i když vybereme zcela náhodný počet lidí, náhoda nám může zahrát pěkné překvapení: výsledky jsou totiž podmíněné i náhopdnými faktory, které musíme buď předem eliminovat nebo alepoň během rozhodování držet konstantní, aby nám neovlivnili výsledek. Důležítá je i aplikace rozhodnutí, tzv. spolehlivost, což znamená, že uvedené předpovědi se normálně udávají ještě s pravděpodobností, se jakou se projeví jejich přesnost, když je použijeme v praxi. Z toho hlediska je třeba brát "překvapivé" vyýsledky uvedené v knize jen jakožto osamělé případy, kde se termín chyba, pravděpodobnost a spolehlivost vůbec nevyskytují, na rozdíl třeba od předpovědi počasí. Ani autro tytotermímy neuvádí. Důvod je jasný: jak by se to asi vůbec počítalo? :-).

. Ovšem pozor: zde se nemluví například o výzkumu mínění veřejnosti, to necháme novinářům či marketinku, který už umí nalakovat výsleky svých výzkumů tak, aby podporovaly zájem toho, kdo je platí. Jedno je jisté: v nové doméně, ve které se autor pohybuje, nestačí jen doposud užívané statistické metody a obyčejný průměr pro jeden jediný test ještě nemusí znamenat správný výsledek - autor celkem nikde neuvádí, v kolika případech takový průzkum selhal a vsadím se, že bylo víckrát, nežli ne.

To si ovšem jen myslím, výzkum v tom negativním směru jsem nedělal, i když bychom se z něho mohli hodně poučit, například to, jak hodně vedle může také takový skupinový odhad být :-). A stačilo by udělat křivku těchto odhadů, abychom viděli, zda je to vůbec normální, přirozené rozdělení či ne. Jen pak bychom byli schoipni odhadnout, zda je průměrná chyba opravdu tak malá či ne.

Přesto vše jsou myšlnky v knize opravdu inspirační - snad proto, že věda, založená na "moudrosti skupin" je pořád ještě v plenkách.

(dokončení)