back Autor : ©Jan Hurych
Název : BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU (díl 2, dokončení)



A zas jde Johnny do války…

Druhá světová válka na čas přerušila jejich lety a bushpiloti odešli - jedni létat do Anglie, jiní na protiponorkové patroly do Atlantiku (na Catalina Flying Boats) a někteří doma dopravovali nářadí na stavbu 1500 mil dlouhé Alaska Highway, která byla postavena, když hrozila invaze z Japonska. Wop se zase stal manažerem školy pro válečné piloty - v Kanadě se vcelku vytrénovalo 130 tisíc lidí do leteckých posádek v Evropě i Pacifiku!


A zase přišel mír a veteráni chtěli pokračovat ve své civilní práci, pochopitelně zase jako bushpiloti. Ale už to nebylo tak lehké: nová pravidla a nařízení vytvořila silnou konkurenci. Také pojištění a konkurence velkých firem vzrostla. Dnes už bushpiloti pracují spíše pro vládu, provádějí spojení se dalekými sídlišti na severu, anebo tam vozí rybáře a lovce. Bushpilot Max Ward, který po válce vozil prospektory na sever, si po čtyřech letech založil firmu Wardair, která se tak rozrostla, že konkurovala i největším kanadským společnostem Air Canada a CPAir. Ještě v roce 1988 zakoupil řadu Airbusů, ale pak raději firmu prodal Pacific Western Airlines, protože tušil, že by boj s konkurencí (hlavně Air Cnada) nevydržel.

Také letadla se změnila: velké bombarďáky či rychlé stíhačky se nehodily do divočiny a tak se objevili menší Piper, Cessna, Beechcraft i Otter. Ovšem tato letadla jsou velmi oblíbena i u sportovních letců a amatérů, hlavně také kvůli jejich malé ceně. Co se ale koupit nedá, je dlouholetá zkušenost létání v divočině, což nám dokazují zprávy o havariích i občasné pátrání po ztraceném letadle v buši.

Na Aljašce zlato leží…

První tam lítal v roce 1925 Ben Eilson, který o čtyři roky později havaroval na pobřeží Sibiře a našel ho, zmrzlého u jeho aeroplánu, jiný proslavený pilot, Harold Gillam, když předtím marně prohledal plochu stopadesát čtverečních kilometrů. O Gillamovi bylo známo, že lítal při jakémkoliv počasí, za jakékoliv viditelnosti i neviditelnosti. Jeho pasažéři tvrdili, že když se konečně vynořili z hustých mraků, vždycky to bylo přesně nad letištěm. Pilot Bob Reeve začal vozit horolezce na ledovce, na kterých si značkoval přistávací plochu shazováním černých sáčků s pískem. Pat Reid byl zas první, který v roce 1929 proletěl celou "Cestu na Severozápad", i když mu přitom u magnetického pólu selhal kompas. Z novější doby si připomeňme Dona Sheldona, který musel prokopat po havarii přední sklo, aby svého zraněného druha dostal ven a pak ho ještě 14 hodin táhl do bezpečí. Dnes na Aljašce létají převážně dvoumotorové Beechcrafty, které vozí horolezce na horu Mt. Logan a také pomáhají helikoptérám, které příliš vysoko nevyletí, při hledání „zatoulaných" horolezců.

U protinožců

Už v roce 1919 navrhl australský premiér Hughes letecké závody z Londýna až k nim do Darwinu. Ze sedmi týmů doletěly jen dva, ale zato za pouhých 27 hodin.Také bushpiloti se zde brzo zabydleli - jenže namísto mrazu tady bylo nepřítelem číslo jedna horko. Hudson Fysh a P.J. McGinnes, dva přátelé z války, založili v roce 1921 společnost Quantas, která lítá dodnes. Jednou vezli zákazníka na lov divokých krocanů, ale jaké bylo jejich překvapení, když jim hoteliér nechal vykuřovat pokoj horkými kravinci (proti moskytům). Ale hoši si poradili - vyspali se prostě v hale pod kulečníkem. Fysh také s oblibou vyprávěl, jak na jednom osamělém ranči, kde ještě nikdy letadlo neviděli, ho po přistání zdravil farmář těmito slovy: „Vítej, panebože, já se jmenuju Smith a tohle je moje rodina."

Norman Brearly také sloužil ve Francii; po válce si v Anglii koupil dva stroje Avro, nechal je rozebrat a poslat "down under", do Australie. Při první exhibici sice přetrhl drát elektrického vedení, ale přesto bezpečně přistál. A Charlie Kingsford-Smith, který často pomáhal policii, zase obletěl Australii za 10 dní. Jednou o vánocích chytali zloděje, kteří utekli do Severní Teritorie. Dohnali je v letadle, ale jelikož je tam nemohli zatknout (policisté byli z Queenslandu, to je jiná provincie), sebrali jim jen zbraně a auta. Pak si klidně odletěli zpět k nejbližší studni, kde si na zloděje počkali a zabásli je - ta studna totiž byla už zase v Queenslandu…

Australské linky brzo začaly létat až do Singapuru. Na Nové Guinei jim vznikla konkurence, kterou založili Rymon Paper a Skot John Mackintosh. Peníze na jejich první letadlo - bombarďák - jim dal jakýsi bohatý Skot jen za to, že dovezli předsedovi vlády jako dar soudek jeho nejlepší whisky. Na Guinei to měli buspiloti asi nejhorší: hrubý, hornatý povrch, nepřátelští domorodci anebo malarie - vyberte si. Proto jich tam také umíralo víc než kde jinde. Také za druhé světové války se vyznamenali, když zachraňovali lidi z vesnic obklíčených Japonci.

Amerika, pro změnu ta jižní

Také zde začaly ve dvacátých letech růst malé letecké společnosti jako houby po dešti. Většinou se vozily zásoby do hor, anebo pošta přes Kordiliery a Andy. Ale o tom si radši přečtěte něco od známého francouzského letce-spisovatele, Antoine de Saint-Exupéryho, který tma létal.

Příběh jednoho bushpilota předčí všechny ostatní: byl jím Jimmy Angel (James C. Angel), kterého v roce 1924 najal jeden zákazník, aby s ním odletěl k jeho zlatonosné hoře ve Venezuele. Nu proč ne, cestu mu předem zaplatil ve zlatých valounech a ty nuggety mluvily samy za sebe. Odletěli tedy do Caracasu a odtamtud do Ciudad Bolivar na řece Orinoku. Ale pak pořád létali kolem dokola , sem a tam – buď si zlatokop nemohl vzpomenout, anebo chtěl jenom Jimmyho poplést. Konečně horu našli, ale zase se tam nedalo přistát; vrcholek byl pokrytý balvany. Konečně Jimmy přistál na soutězce a tři dny pak sbírali zlaté nuggety, než přišla bouře a museli odletět. Jenže startovací dráha byla jen několik metrů a tak Jimmy použil běžné metody horských pilotů - nabral to pěkně do propasti, při pádu získal rychlost a pak letadlo vyrovnal.

Angel byl vůbec dobrodruh: s Lawrencem z Arabie střílel ve válce na Turky a létal i v Číně, Chile a Mexiku. Později mu onen zlatokop zavolal, že umírá a dáva mu tedy tu horu jako dědictví, pokud ji ovšem najde. A tak se Angel dal do služeb venezuelské firmy, která tam hledala zlato a diamanty. Letiště bylo blízko Orinoka a odtamtud létal fotografovat jejich i ten "svůj" terén. Jednou si musel odsedět tři dny ve vězení, neboť nouzově přistál na letišti, kde se vesele popásalo stádo krav. Ne, ty si na něj nestěžovaly, ale zato hosti guvernéra, nad jehož domem přitom přeletěl a to dost nízko. Byl tam totiž zrovna bál a smetánka, která tam tancovala, se polekala, že na ně útočí revolucionáři.

Jimmy sice na svých letech tajemnou horu neobjevil, ale zato v roce 1935 něco úplně jiného: nádherný vodopád, napájený podzemní řekou. Je to nejvyšší "nepřerušený" vodopád na světě – celých 979 metrů, to jest je asi dvacetkrát vyšší než Niagara. Skála, ze které pramení, se tyčí do výše 5000 metrů nad mořem a dole pod ní je jen divoká džungle. Ještě dnes se tam dostanete jen letadlem nebo kanoí. Najdete to lehce, té hoře tam říkají Auguán Tepuí tj. Ďáblova Hora, ale vodopád se jmenuje Angel Falls, tj. Andělův vodopád.

Později se Jimmy oženil, ale zlato hledal dál, tentokrát i se svou manželkou. Jednou se ale šeredně vybourali, když přistáli v bažině a 14 dní se museli trmácet zranění a k smrti unavení zpět do civilizace. Jimmy toho pak na nějaký čas nechal. Až po dvaceti letech, v roce 1956, se rozhodl, že to ještě naposled zkusí. V Panamě ale boční vítr překlopil jeho Cessnu tak špatně, že Jimmy havaroval a svému zranění podlehl. Podle jeho posledního přání byl pak jeho popel rozhozen z letadla, v pohoří La Sabana, přímo nad jeho vodopádem…


(konec)