Vdávala se - lépe řečeno byla vyvdána, jak už to tehdy bývalo - za anglického krále Richarda II, který byl zároveň synem Černého Prince a vnukem krále Edvarda III. Oba tito jeho předkové kdysi mistrně porazili větší (podle jedné kroniky dokonce desetkrát) spojeneckou armádu francouzského krále a Jana z Lucemburku v bitvě u Kresčaku (1346). Tam už také bojoval a byl zraněn mladý Karel IV, její otec.
Karel (Čtvrtý, jako císař římský a První jako král český) dostal své jméno při biřmování ve Francii a to po svém strýci, francouzském králi. Byl tam totiž už jako sedmiletý poslán svým otcem k Janově sestře, francouzské královně Marii. Říkalo se, že Jan ho poslal do ciziny, aby snad česká šlechta - které se nelíbilo, jak Jan pustoší české království - nedostala náhodou nápad, že malého prince unese a prohlásí za svého krále. Francouzský král si chlapce zalíbil a ačkoliv byl sám "písma neznalý", jako většina tehdejších králů, dbal na to, aby se Karel naučil číst a psát a tak mu přidělil i dobré učitele. Že se Jan a jeho syn příliš rádi nikdy neměli, bylo každému jasné a že Karel těžce nesl, jak Jan ožebračuje českou zem, to jistě také. Dokazuje to konečně i to, že později s ním, to už jako správce českých zemí, uzavírá Karel dohodu (1342), podle které nesměl Jan dva roky vkročit do Čech a na oplátku dostal pět tisíc hřiven stříbra. A jak bylo tehdy všude dobře známo, peněz měl král Jan pořád zapotřebí - a pořád málo.
Deset let ve Francii ale nedokázalo Karla odcizit od jeho matky, Elišky Přemyslovny, a také jeho první cesta domů (1333) vedla do Zbraslavského kláštera, kde byla jeho matka už tři roky pochována. A byla to jistě láska k jeho matce, kterou deset let neviděl, láska, kterou si přenesl na českou řeč a národ. Když se totiž vrátil, neuměl už vůbec česky a musel se znovu učit - a tak ke čtyřem jazykům, které ovládal, přibyl pak i jazyk jeho matky. A ač všechny jeho manželky byly cizinky, "doma" u císaře se muselo mluvit česky. Však si také Anna s sebou na svou svatbu do Anglie vezla i evangelium, psané česky, německy a latinsky. Ale to předbíháme.
Styk s Angličany se vlastně vyvinul přes Francouze, už od té doby, co si král Edvard II vzal za manželku sestru francouzského krále, která mu pak ale i s jejich synem (později Edvardem III) a milencem utekla do Francie. Tam si také Edvard III vzal za ženu dceru krále Francouzů. Později se jeho matka se svým milencem vrátila do Anglie, kde pak společně porazili Edwarda II. A králem se stal Edward III, který později se svým synem, zvaným Černý Princ (podle barvy jeho brnění), porazil u Kresčaku (1346) spojenecká vojska francouzského krále. Černý Princ, muž statečný a spravedlivý, si po bitvě dal z úcty k neméně statečnému, bohužel už méně živému Janovi Lucemburskému do erbu jeho tři pštrosí pera a heslo. A když později (1348) Ludvík Braniborský chtěl na trůn římského císaře proti Karlovi IV dosadit právě onoho anglického krále Edwarda III, poslal Karel do Anglie poselství, které tam dojednalo, že se Edward nebude ucházet o římské císařství a Karel na oplátku zase nebude pomáhat Francii s nároky na anglický trůn. Dohoda ta pak byla navíc potvrzena anglickým poselstvím, které zase tehdy přijelo do Prahy.
Černý princ, který měl po smrti svého otce trůn převzít, ale svého otce nepřežil, zemřel totiž rok před ním. A tak to byl jeho syn, Richard II, který se tehdy stal ve věku 11 let králem - a dali mu pochopitelně regentské rádce, kteří za něj nějakou dobu vládli. V roce 1382 si pak vzal za ženu právě naši Annu Českou, v té době "už" šestnáctiletou. Ríša byl sám už také "dost" starý, bylo mu sedmnáct. Sňatky se tehdy totiž uzavíraly poměrně brzo, tak například Karel IV byl oženěn s Blankou z Valois, když jim oběma bylo sedm let. Anna ovšem byla od svých dvanácti let napůl sirotek, protože v době její svatby (20 ledna 1382) už Karel odpočíval čtyři roky ve své hrobce ve chrámu svatého Víta. Dožil se tedy šedesáti dvou let, na tu dobu poměrně dlouhého věku.
Mladičká česká princezna toho o té vzdálené zemi zvané Anglie příliš nevěděla, ani její matka, Eliška (Alžběta) Pomořanská, která si dokonce nechala tu neznámou "Anglii" pořádně přešetřit, jestli je to vhodné místo pro její dceru. Anna prý byla, podle anglických pramenů, velmi krásná a přičiněním svého otce i vzdělaná. Odcházela z domova nerada, nevěděla, co ji čeká, ale poslechla, koneckonců která žena by odmítla možnost stát se královnou? A kromě zmíněného evangelia si s sebou vezla i obrázek kaple svaté Anny, její patronky, který dostala od jeptišek z kláštera sv. Jiří na Hradčanech. Navíc s sebou dostala i české služebnictvo a jakožto dívka vzdělaná, ještě učitele a kněze, doktora Faulfashe (Faulfaše?), který po studiích v Heidelberku, Kolíně a Paříži, učil na pražské univerzitě a byl navíc skvělý kazatel.
Anna si Richarda na první pohled zamilovala, koneckonců byli stejného věku a jako ona i on měl rád literaturu a hudbu. Byla pravou dcerou svého otce: dovedla se nejen přizpůsobit, ale naopak, kde o něco opravdu šlo, prosadit svou. Richard - ten jí byl přímo unesen, miloval ji upřímně a hluboce. Prožili spolu dvanáct let, vcelku šťastných a poměrně klidných, zatímco svět kolem nich se měnil a blížila se bouře. Její milá povaha jí u Angličanů vynesla přízvisko "dobrá královna Anna". Mimo jiné se proslavila i tím, že zavedla dámské sedlo, na němž sedí ženy na koni víceméně stranou - do té doby se totiž jezdilo jen rozkročmo. Sedlo se brzy stalo populární, i když se objevila pověra, že to vede k potratům. V případě Anny to ovšem neplatilo: pravda je, že nikdy s Richardem ani neotěhotněla. Vina byla asi na něm, protože ani se svou druhou ženou neměl žádné potomky. Jejich idyla však byla tragicky přerušena její smrtí. Anna zemřela nenadále - v červnu 1394 - na mor, kterému se říkalo "letní", tedy ne na nějakou epidemii. Dnes už se asi sotva dovíme, co to bylo za nemoc. Umírala jen krátkou dobu a skonala v jejím oblíbené paláci v Richmondu, ve věku 28 let.
Richard byl její smrtí těžce zasažen: byla mu nejen manželkou, ale i přítelkyní; měli stejné zájmy a vůbec si hodně rozuměli. Dlouho truchlil a ze své ztráty se vlastně nikdy nevzpamatoval. Jelikož neměl dědice, šlechta ho nutila, aby se znovu oženil. Dva roky odolával a pak si vzal sedmiletou Izabelu z Valois, dceru krále Francie. Byla to svatba čistě politická, která měla konečně zamexit ustavičným bojům Anglie s Francií. Na Annu ale Richard zřejmě nemohl zapomenout a Angličané, kteří ji měli rádi, také ne. Jeho manželství s Francouzkou je naopak popudilo, specielně jeho strýce, vévodu z Gloucesteru, který proti němu bouřil a prohlašoval Richarda za zrádce. Richard ho zajal a nechal popravit - bez soudu, což mu také hodně uškodilo v očích Angličanů. Po smrti Anny se začal Richard měnit: prováděl politiku násilí a byl v ní nemilosrdný. Několik hlavních šlechiticů nechal popravit, jiné poslal do vyhnanství. To se mu vymstilo, neboť po několika letech byl zajat armádou svého synovce, vévody z Herefordu, který se zrovna vrátil z exilu. Richard byl přinucen abdikovat (1399) a byl roku 1400 zavražděn na hradě Pontefractu, kde byl předtím uvězněn, ale to už jistě znáte z poslední scény Shakespearova Richarda II. Vévoda z Herefordu se pak stal králem Jindřichem IV.
Anna odpočívá vedle svého manžela v místě vyhraženém pro anglické krále a královny, ve Westminster Abbey. Na jejím náhrobku je její socha - má dlouhé vlasy a mírumilovný výraz ve tváři, který asi ještě zdůrazňoval její krásu. Podobně jako její matka, byla Anna královnou vlídnou a dobrotivou. Není o ní známo, že by lámala podkovy holýma rukama jako její matka - asi sotva, byla spíše povaha něžná, citová a jemná. Do veřejného života se příliš nepletla, to ostatně v té době nebylo ani ženám doporučováno. Jen v jednom případě si to neodpustila: postavila se totiž na obranu profesora teologie a filozofie z Oxfordu, Johna Wycliffa, který tvrdě káral nešvary církve, za což byl dvakrát exkomunikován. Profesor Faulfash se totiž Vycliffem nadchnul a brzo i Anna. Byla to hlavně asi její zasluha, že ač byli jeho příznivci - Lollardové - v Anglii pronásledováni, doktor Vycliff se po ztrátě profesury mohl uchýlit do ústraní a tam dožít svůj život v klidu (zemřel r.1384).
Wycliffova bible, cenný přínos pro teologii i spisovnou angličtinu, pak spolu s jeho učením putuje zpět s profesorem Faulfashem do Prahy, kde se tento také hned dá do kázání. Kněží se staví proti němu a úloha teologicky dokázat nesprávnost jeho učení připadla Mistru Janu Husovi. Ten ale s údivem pozná, že na tom něco je, začte se do Vycliffa a za nějakou dobu začne dokonce sám kázat proti zlořádům kněží a mnichů. Navíc ještě přeloží do češtiny Vycliffovu knihu Triologues. To už je ale kritiků více. Připojí se k němu i Jeroným Pražský, který sám pobýval v Oxforu a prohlašuje se za Vycliffova žáka, a brzo i jiní.
Napadení církevní hodnostáři se ovšem stěžovali králi, ale Václav IV - Annin bratr - se postavil na Husovu obranu. Však byl Hus nejen zpovědník královny, ale i hodnostář Karlem založené a Václavem pak počeštělé Pražské univerzity. Hus byl nicméně papežem exkomunikován a zatím, co se Vycliffovy knihy pálily na hranicích, u Rýna se už připravovala jiná, přímo pro Mistra Jana. Později si vzpomněli i na Vycliffa, vykopali z hrobu jeho kosti a spálili je také na hranici, ale hnutí, jehož byl zakladatelem a které v Čechách našlo úrodnou půdu, už zastavit nemohli.