back Autor : ©Jan Hurych
Název : KANADA- ZÁBAVY PŘI MINUS 40 STUPNÍCH (ukázka z knihy GO WEST! )



Přátelé nás varovali, že v Saskatoonu je zima skoro jako na Yukonu. Při takové teplotě se benzin podobá spíše pudinku a o oleji ani radši nemluvme. Takže automobily jsou tu téměř konstantně na block-heaterech čili na elektrických ohřívačích bloku motoru. V zimě, pravda, je venku sice zima, ale vevnitř je dobře.



V městě se totiž topí hlavně přírodním plynem, který je levný a i když je výbušný, není jedovatý. Domky se tu kdysi stavěly poměrně malé, neboť v době zlaté horečky, kdy město zásobovalo zlatokopy, byly i tady pozemky drahé. Když jsme si jeden takový pronajali, byli jsme překvapeni, jak efektivní bylo to vyhřívání: dům měl otvory v podlaze, kterými stoupal teplý vzduch sám nahoru a termostat byl jen v přízemí.

Zato chodit ven už taková legrace nebyla: nejvíc si to odnesla Tara, která se svýma plandavýma ušima trpěla poměrně špatnou krevní cirkulací, takže jí omrzly. Aby o ně nepřišla - a nechtěl-li jsem jí pořád třít uši sněhem, kterého ostatně v městě zase tak moc není - zakoupili jsme jí takovou pletenou kuklu (toque). Tu tady nosí místní děvčata na hlavě, ale Tara si na ni těžko zvykala, i když v ní vypadala jako prvotřídní jeptiška. Brzo nato, když jsme se spolu promenovali na nábřeží, nás jakýsi pán požádal, zda by si mohl udělat snímeček a hle - druhý den jsme měli fotku v novinách (Star Phoenix). Tak jsem ji sem přidal, jen jsem ji trochu upravil, jak by asi vypadala v novinách z doby zlaté horečky.

Obnažená pokožka prý mrzne při minus 45 stupních už za dvě minuty a mohu to docela dobře potvrdit: byli jsme totiž na závodech psů, kde jsem si při filmování neprozřetelně stáhl rukavici a tak mi omrzla ruka dokonce ještě dříve, než mi zamrzl camcoder. Mluvíce o rukavicích, tady se nosí, podobně jako v Arktidě, palečnice a to ještě na provázku přes krk. Původně to sloužilo tomu, aby při střelbě z pušky mohl střelec bleskově zamířit, zmáčknout spoušť a rychle zasunout ruku do rukavice, než mu přimrzne ke spoušti.

Vidět psí závody je něco, co se nezapomene po celý život. Dvacet spřežení, každé o deseti psech, se vzrušuje a poskakuje na startovní čáře. Nevím, jestli to ti psi dělají, aby také nepřimrzli, nebo jestli se jen tak těší na závod, každopádně štěkot těch dvou set psů nahradí velkou bednu decibelů. To byly ovšem závody profesionální, kde výherce obdrží značnou sumu peněz. Ještě ten samý týden byly ve městě i závody amatérské, jen pro čest a slávu, jak se říká. Tam jsme byli svědky incidentu, příhody, kde psí spřežení jednoho psovoda (mushera) těsně před cílem odběhlo z trati. Kam? Běželi totiž za svou "paničkou", která si je chtěla ze strany vyfotografovat, jak probíhají cílem. Ztratili tím ovšem nejen čas, ale i první místo, neboť pravidla jsou přísná a každé saně (včetně psů, že ano) musí proběhnout označeným cílem. Však se ten musher také na svou manželku pěkně zlobil. Zde mi napadá, jestli ten povel "Mush!" (vyslov maš!)   neokoukali v té době, když tady na severu žil Čech Eskimo Welcl (či jak se vlastně psal), který také asi na své psy volal "Maž!".

Jak město rostlo, přibývalo tu zábavy i průmyslu. O tom jsem už také mluvil, ale vzpomněl jsem si ještě na jednu aktualitu: jednu zásilku lustrů a vypinačů zde vyrobených je totiž možno vidět nejen v místním Western Muzeu, ale - pokud se umíte dobře potápět - také na palubě Titaniku. Vy pak, co máte tu i tam daleko, máte zrovna štěstí: právě uvedli do kin novou verzi filmu o Titaniku, tak se tam dobře dívejte. Povšimněte si tam prosím také lodní kapely: vždycky mě fascinovalo, jak hráli vytrvale dál, i když museli vědět, že to bude zase jeden neplacený přesčas...

V létě je tu zábav ještě více: můžete se například zúčastnit běhu zvaného Beat the Beethoven, který se běží za zvuků jeho symfonie (hádejte asi které?) až k Broadwayskému mostu. Po tom mostu se také jmenuje ulice (Broadway) v blízké studentské čtvrti - nebo že by to bylo naopak? :-) Běží se, dokud neskončí Óda na radost a vyhraje ten, kdo doběhl první či nejdál (teď už si to přesně nepamatuji). Pak si všichni udýchaně sednou u řeky, zatímco my postarší jdeme do malé kavárničky na Broadwayi, kde mají asi dvacet druhů kávy a kolem nás se mrholí zlaté mládí, kdežto to naše, jak říká stará písnička, uprchlo do pr-, ne počkejte, právě jsem si vybavil správný výraz, ano, uprchlo pryč.

V městě jsou i koňské dostihy a automobilové závody dragsterů na místní mezinárodní automobilové dráze a pochopitelně také golf i hokejový klub Blades. Hokej se hraje na Saskatoon Place, kde se konají během roku i jiné atrakce, například jednou jsme tam viděli klání středověkých rytířů neboli turnaje koňmo i pěšmo. Tato show sem přijela až zdaleka, z místa, kterému říkají Evropa nebo tak nějak.

A zatímco se chlapi v zimě utužují sportem a pivem, manželky si to vynahrazují v místních shopping centrech nebo ve specielních boutiques, kde mají módu až z Texasu či Austrálie (ta se ale nosí spíše v létě). No a když se dobře obléknete, tak si chcete také někam jít zatančit. Tancuje se tu hodně a rádo. Kdo si chce vybírat, má to snadné - jen kdyby na to všecko měl dost času! Tak například naši přátelé, pan a paní Wagnerovi z Pardubic (z českých, ony prý jsou ještě jedny v Ohiu), se zase zamilovali do španělských tanců typu flamenco a pravidelně vystupovali na veřejnosti se známou skupinou Alergia, pardon, Alegría.

Největší z řady veřejných knihoven je ta centrální (Morrison), kde vám poslouží nejen knihami, časopisy, videopáskami a cédéčkami, ale mají tam i oddělení nazvané writer in residence. To bývá většinou nějaký známý spisovatel, který je tam na půl roku na stáži a radí spisovatelům-amatérům, jak se stát spisovateli-profesionály, jinak řečeno učí je, jak se má psát, aby se to dalo číst. Hned jsem se tam se svou drzostí přihlásil, neboť to bylo zadarmo. Paní učitelce-spisovatelce se sice moje povídky moc nezdály, ale zato říkala, že by ze mne mohl být dobrý básník. Druhý rok jsem nadšeně přivítal, že se rezidentem na rok stal známý welšský básník z Anglie, Robert Minhinnick - ten mi zase mé básně hrozně zepsul, ale zato mi řekl, že moje povídky jsou velice slibné . . .

Město žije ovšem hlavně hudbou: klasickou i westernovou, indiánskými zpěvy i rockem. Na univerzitě je světoznámá hudební fakulta a tam uslyšíte Dvořáka i Debussyho - myslím to obrazně, pochopitelně - ale na Scarlattiho či Bacha doporučuji jednu ze dvou místních katedrál. Město má několik divadel a v létě je tam i celá řada festivalů, počínajíc shakespearovským a konče festivalem humoru. Kromě zábav takříkajíc pasivních se ale lidé baví i tím, že na tom kterém divadle či v tom kterém orchestru nebo kapele také hrají. Je to většinou zadarmo, neboť sebrané peníze jdou pak na různé dobro - i hůře -činné účely. Ale dělají to rádi. Tak například můj přítel Keith hraje v podzemním baru se jménem Bassment (slovní hříčka na slovo basement a basu, bass) a to na saxofon. Je to většinou klastický jazz či dixie a mívají tam plně obsazeno. Na živobytí to ale nestačí a tak má ještě jedno zaměstnání, je technický designer. Podobně jako Bill Clinton, si vybral jako hlavní job prezidentství a hru na klarinet přenechal jiným.