Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME BÝT EFEKTIVNÍ ? ( 10. Konkurence na pracovišti )
Slovo konkurence dostalo časem špinavý nádech, jednak za totality, kdy konkurence byla nahrazena socialistickým soutěžením (tj. v mletí hubou) a ta v biznysu dokonce vůbec neexistovala, protože vše vlastnil stát. Lidé si sice konkurovali, ale jen v podlézání šéfům a jiným partajníkům.
Přeložíme-li si slovo konkurence, znamená to něco jako "běžet současně", paralelně. Ve všeobecném smyslu to znamená, že podobnou činnost dělá hned několik jednotlivců či firem souběžně. Tím si ovšem nejen překážejí, ale zároveň ubírají plody své činnosti :-). Ne vždy se to ovšem řeší střelbou, jako u mafiánů, ale je to stejně druh nepřátelství, co si budeme nalhávat.
Existují také pozitivní kvality konkurence? Ale zajísté, tak například konkurence cen způsobuje pokles cen a to je dobré pro nás, zákazníky. Konkurence v kvalitě nám zase dává lepší zboží. Konkurence ve výzkumu nám dává výrobky, schopné něčeho nového. Konkurence na školách udržuje nebo dokonce i zvyšuje kvalitu výuky a tedy i absolventů.
Pochopitelně jsou tu i druhořadé efekty, jako je závist, sobectví, hamižnost anebo i podrazy. I toho je kolem nás hodně. My se ale soustředíme na ty vlastnosti konkurenčního boje, které jsou prospěšné nám všem - boje, který je veden krutě, ale přesto s jistou zásadou fair play. Bez konkurence by totiž došlo ke stagnaci, zamrznutí vývoje, k zahnívající nehybnosti: nikdo by nenutil výrobce dělat lepší a levnější výrobky, studenty lépe se učit, parlament bez opozice by se stal nástrojem diktatury či přímo anarchie, ze života by se stalo živoření či jen vegetování.
Tak a když jsem si odbyl filozofické kázání, vrhneme se teď raději přímo doprostřed toho boje. Každý jistě známe prostředky, které se používají a ne všecky jsou férové. Někdy se o spravedlnost postará proces sám - tak například obchodník, který by enormně snížil ceny, jen aby si přitáhl trh, nakonec zkrachuje, protože nemůže dlouho existovat při tak malém výdělku. Podobně student, který se nesnaží, propadne u zkoušek. Konkurence nás ovšem může izničit a tak je lépe, když nespolehneme na osud a budeme se konkurenci bránit my sami. Jak?
Nejprve je nutno si uvědomit, že konkurence je všude kolem nás. V tomto prohlášení nehledejte schizofrenický strach, je to prostě fakt. Nemluvíme zde přímo o Darwinovském boji o přežití, ale i tak: zájmy lidí se střetávají, není dost "něčeho pro všechny" (a už vůbec ne "všeho pro všechny", jak se to kdysi slibovalo). Historicky se ustálilo známé pravidlo efektivnosti, totiž že "nejlepší výsledky sklízí největší odměny". Nebudu se zde zmiňovat, že to často nepracuje, to bych zaběhl do politiky. V této knize jsem se snažil jen vylíčit, jak dosáhnout toho, aby naše výsledky byly pokud možno právě ty nejlepší. To druhé - jak dokázat, aby byly oceněny -, to už je něco jiného: uplatnit své výsledky se musí naučit každý sám od sebe, tam si musíte najít každý svoji metodu.
Znám případ výrobce vodních postelí, které byly nádherné - a navíc to byla v té době móda - ale přitom neprodal skoro žádnou. Nemohl, nikdo ho to nenaučil a navíc to zcela podceňoval. Přitom žil na západě, kde na to mají agenty, márketing a reklamu. A ne, nebyl hluchý ani slepý :-).
Jak to ale udělat, když člověk-jednotlivec uplatňuje sám sebe a svoje kvality? To už je daleko těžší, také to nás ve škole nenaučili a proto řada lidí, kteří nic neumí, dává přednost dělání kariéry šplhounstvím, politikou, podrazy. To je ovšem krátkozrakost, protože v normální, opravdu demokratické společnosti jim to dlouho nevydrží, vždy se najde někdo šplhavější, politicky korektnější, prostě křivější. Jenže určitou reklamu si dělat musíte: zde neplatí staré "sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě", to by se chudák ani nevdala.
Jsem technik povoláním a živím se tedy prací - ne, to není selhání ani ostuda, mnoho lidí to stále ještě tak dělá :-). Velice brzo jsem se ale přesvědčil, že mám-li dobré výsledky, musím je umět ještě uplatnit, lidově řečeno prodat. V našem oboru je cílem stát se manažerem a tak jsem si myslel, že když mám odborné znalosti, velkou praxi a dobré výsledky, že si mě najdou jak tu panenku. Pokud si mě sami našli, tak ovšem jen proto, aby na mě hodili ještě víc práce. Jinak řečeno, dělal jsme něco špatně.
Už při hledání práce se musíte udělat zajímavým - jak jinak budou vědět,, jak jste opravdu dobrý? Dělají to tak všichni ostatní a oni vyberou jen toho nejlepšího, rozuměj toho, kdo se umí lépe "prodat". Jenže právě to my inženýři považujeme za zbytečné. Ovšem i pak, v práci, se musíte udělat "viditelným". Ne, nezačal jsem šéfovi "dělat fóry", ale přišel jsem s různými nápady, jak vylepšit výkony našeho - rozuměj jeho - oddělení. K tomu jsme používal jednak má zkušenosti odjinud a jednak inspirace, která se dnes tolik hledá v technických oborech.
Dostal jsem nápad a podařilo se mi šéfa přesvědčit, že bychom to měli zkusit. Dopadlo to dobře - proč ne, když jsem předem věděl, že to dokážu, jinak bych mu to totiž nenavrhoval. On pak byl za to pochválen (já ovšem ne, ale o slávu mi nešlo :-) a když jsem přišel s dalším návrhem, už se ani nebránil. Opět se mi to podařilo a pak už jsem sám využil příležitosti a nenápadně jsem všude zdůrazňoval, co jsem všecko dokázal. Lidé si to už sami přebrali, že zásluha byla moje a ne jeho a když se o mě začal zajímat jiný šéf, zůstal jsem u toho starého jen když mi slíbil, že mi přidá a později mě dokonce udělal svým zástupcem. Jen tak mimochodem: nedoporučuji vyhrožovat, že odejdete, chytrý manažer vám jen řekne "Tak jděte!"
Výš už to pak nešlo a čekat na to, až šéf půjde do penze, to jsem nechtěl a že byl byl nad hrobem, na to také nevypadal. Také se nezdálo, že by ho brzy povýšili a já pak získal jeho místo (to se mi také stalo, ale už jinde :-). Změnil jsem tedy firmu a tam jsem klidně aplikoval vylepšení, která jsem předtím udělal - byly to přece moje nápady. A dělal jsem to pochopitelně ještě lépe, díky zkušenostem, které jsem už zase měl navíc.
To vše předtím se mi ovšem povedlo hlavně proto, že jsem tam neměl konkurenci, bylo tam jen pár zaprášených a zarezlých pamětníků, buď líných anebo neschopných. V novém místě jsem ale konkurenci měl. Po nějaké době jsem pochopil, že můj spolupracovník-konkurent tam má nepřekonatelnou protekci u vedení. Mohl jsme sice ztrácet svůj čas a mládí bojem s větrnými mlýny, ale raději jsem změnil opět místo. Tam jsem mohl postupovat výše, opět prakticky bez konkurence. Po čase jsme viděl, že jsem se svým postavením spokojen a začal jsme se věnovat svému životu - žádné ponocování u knih, přenocování v laboratoři, ztracené výkendy i rodinný život.
Co tím chci říci? Že jsem vlastně také vedl konkurenční boj, ale věděl jsem, na co stačím a na co ne. Poznal jsem, kde se hodnotí podle kvality práce a kde jen podle sektářství či podlézání. I v tom je určitá efektivnost, jak vidíte. A protože moje metoda byla založena hlavně na mých technických schopnostech, vyhnul jsem se raději konkurenčnímu boji tam, kde můj protivník měl na své straně strýčka nebo někoho vlivného. Chcete-li vyniknout odborností, musíte pořád studovat a na konkurenční boj pak není tolik času. Manažer už je na tom lépe - na práci má lidi a dbýá jen na to, aby byl úspěšný. Nemělo cenu se dřít tam, kde moje šance byly malé. A co horšího: hrozilo tam nebezpečí, neúspěch mohl zmrazit v mém místě, kde bych pak byl odsouzen k roli "dobrého pracovníka, na kterého je spolehnutí", dávali by mi jen ty nejtěžší problémy, ale žádné ocenění, protože to by mě mohlo - podle jejich názoru - "zkazit".
Zde bych chtěl citovat profesora Parkinsona, který říkal, že "instituce povyšují každého až na úroveň hierarchie, kde už je víc neschopný než schopný". Není to úplně pravda - kariéristé jsou často neschopní na jakékoliv pozici a firmy jsou naopak dost chytré na to, aby si nechali ostatní lidi tam, kde jsou maximálně schopni - kdo by jim jinak dělal užitečnou práci?
Jak je to s konkurencí na škole? Nemyslím tu mezi učiteli, i tu jsem zažil na vlastní kůži, když jsem dělal odborného asistenta, ale tu mezi studenty. Ta se ale časem zvrhla jen na to, zda "udělat zkoušku nebo ne", byl to prostě čistý "darwinizmus".
Ovšem i to je konkurence, uvážíme-li že někteří profesoři mají svoji nepsanou kvótu, tj. počet lidí co vyhodí. Rozhodně ne všichni, ale znám pár těch, co ano. Boj se tedy časem přemístil na ten mezi studenty a profesory. A je to boj tvrdý, jde opravdu o existenci: strávit pár let na škole a být pak vyhozen - a nebýt schopen ukázat papír o svém vzdělání - to citově člověka poznamená na celý život.
Co dodat? Konkurence by se neměla podceňovat a už vůbec ne ignorovat. Často ovšem máme jen omezené prostředky, jak s konkurenty bojovat. Ne vždy se dá vyhrát, ale nikdy se nemá přestat - i když třeba jen změnit místo. Zkušenosti, které tím získáte, se vám hodí v příštím klání, kde už budete zase víc efektivní.