bullet next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME BÝT EFEKTIVNÍ ? ( 9. Pracovní psychologie )




Nemám zde na mysli tzv. Human Enginnering, které se u nás zabývá "Psychologií a sociologií práce", ani ne pracovními faktory, které ovlivňují člověka v pracovním procesu. Ne, mám na mysli obor, který studuje "chování člověka, když vykonává určitý pracovní úkol", pokud takový odbor vůbec existuje :-). Nezajímá mě tedy momentálně vliv okolí, ergonomika nástrojů či spolupráce těch či oněch skupin. Ne, zajímá mě, jak přemýšlí individuální člověk, který má vyřešit řadu úkolů či celý projekt - jak usuzuje, jak postupuje a jak se potýká s problémy.



To je pochopitelně velmi individuelní záležitost, ale chyby děláme všichni celkem stejné a na nich závisí, to jest na tom, kolik jich děláme, jak neefektivně pak pracujeme. Pochopitelně to platí i naopak: vyvarujeme-li se základním chybám, budeme pracovat efektivněji, často i snadněji, prostě lépe. Rozdíly jsou tak markantní, že zatímco jedni dokáží téměř zázraky, těm druhým se pod rukama vše jen bortí. A není to tím, že by byli nezkušení, nešikovní nebo dokonce neschopní, ne, ale jejich psychologický přístup je prostě nesprávný.

I když totiž budeme skvěle využívat Paretovo pravidlo, uděláme si časový a finanční rozpočet a seženeme pracovní a materiálové zdroje a budeme se věnovat plnou silou našemu projektu, nemáme žádnou záruku, že se dopracujeme správných výsledků. Způsobů, jak udělat věc chybně, je vždy daleko více, než jak ji udělat dobře.

Typický příklad je u studentů. Učil jsem na technice, takže to trochu znám :-). Je trpká pravda, že studenti s horšími výsledky jsou často ti největší dříči a přesto neuspějí u zkoušek. Vtip je v tom, že většinou ani nevědí, co dělají špatně. Určité pasáže prostě nechápou a opakováním textů se jen hlouběji a hlouběji zahrabávají s pocitem falešného pocitu, že když se tak dlouho připravovali na zkoušku, že ji také musí úspěšně udělat. Jiní to zase teoreticky zvládají, ale když přijde na konkrétní příklady, neumí tu teorii použít. Udělají si povinné příklady, ty se nějak naučí, ale dejte jim jiný příklad a jsou vedle. Jak tedy na to?

Napsal jsem kdysi článek "Co jsem se naučil za 37 let" ( míněno teda už jako inženýr); zde to tedy jen zopakuji a rozeberu podrobněji:

a) opravdu dobře vědět, kam máte namířeno,
b) najít nejlepší způsob, jak se tam dostat a
c) držet se pořád té správné cesty.

Vědět, kam mám namířeno.

Poznámka: Používám zde víceméně "turistickou" terminologii, ale je to asi ta nejpochopitelnější. Ať už jde o konkrétní příklad či všeobecnější problém (například "Proč studuji?"), musíme mít na zřeteli náš cíl. Tento cíl si ovšem musíme upřesnit. Je zcela jiným cíle "vystudovat, abych měl titul" nebo "vystudovat, abyhc měl dobrou práci" anebo " vystudovat, protože mě to baví". Těm prvním prostě stačí prolézt, ti druzí chtějí mít dobrý prospěch a ti třetí se chtějí hodně naučit. Všechny tři jsou "legální" cíle, ale každý má jiný motiv a tedy jinou motivaci. Ano, to je to kouzelné slovo, to je ta síla, která nás udrží na studiích, i když nám to nejde, i když se nám hromadí potíže, i když jsme přepracováni nebo nám to narušuje náš osobní život.

Člověk, který dobře nezná svůj cíl, nemůže mít ani motivaci. Pravda, ta první skupina studentů ji tolik nepotřebuje, ale koneckonců i k tomu, aby prošli, musí nasadit určité úsilí. Nejhorší je, když někdo studuje, aby udělal rodičům radost. To nepovažuji za dobrý důvod - oni se za vás učit nebudou ani zkoušky nebudou skládat. Navíc vám většinou vnut íobor, který vás nebaví, ano mohli byste studovat něco jiného, děláte si teda jen škodu. Pravda, po graduaci se můžete věnovat něčemu jinému, ale jsou to stejně ztracená leta.

Najít nejlepší způsob, jak se tam dostat.

Ano, to je kritický bod, tam se dělá nejvíce chyb. Především tu jde o priority: co dělat nejprve, co pak, co je důležité, co zanedbat, co udělat sám, na co si vzít pomoc (ano, i studenti si mohou brát soukromé lekce, pokud na to mají, což je zase výhoda pro ty nemajetné, ale nadané, tím, že si mohou přivydělat :-). Ano, správný postup a pořadí akcí je zde důležité - někdy se dokonce ani nemůžete vracet. Je třeba si vše předem promyslet, abyste udlěalli věci hned napoprvé dobře. Opravovat cokoliv až později je jen zbytečná ztráta česu - kromě pokusů, kdy opravdu nevíme, co a jak, je opravdu možno udělat vše hned napoprvé. Výjimkou je, když do toho zasahuje neplánovaně osud :-).

Co říkám, "možno" - ono je to dokonce "nutno", jinak budeme velmi neefektivní. Jak zjistíme správný postup, metodu, technologii či časovou souslednost? V tom je ten trik, chce to zkušenost a tu nezískáme jen tak přemýšlením. Je to, pravda, začarovaný kruh - tu zkušenost se často učíme vlastně až za pochodu. Já to říkám takto:
ZNALOST BEZ ZKUŠENOSTI JE JAKO AUTO BEZ KOL.
ZKUŠENOST BEZ ZNALOSTI JE JAKO KOLA BEZ AUTA.
Jak se dají získat znaklosti, to ví každý" ve škole, z časopisů, knih anebo kurzů. U zkušenosti je to horší, ale i zkušenost se dá vypůjčit, koupit nebo dokonce ukrást (například u patentů) . Naštěstí je plno zkušeností popsáno v knihách i na Netu a hodně odborníků je ochotno pomoci začátečníkům. A nakonec i pro ty, kteří jsou téměř na stejné úrovni, existují odborné diskuze, semináře či vědecké konference. Hlavní problém je vědět, kde jsou naše slabiny. Pokud si nevěříme, můžeme si náš praconí itinerář nechat zkontrolovat člověkem zkušenějším či odborníkem. Jak vidíte, nerozlišuji zde, o co vlastě jde - výhoda tohoto postupu je v tom, že platí všude.

Držet se pořád té správné cesty.

Tento bod se zdá nadbytečný, ale je stejně důležitý jako ty druhé. Cestou se totiž budeme potýkat s různými problémy. Je pochopitelné, že se s nimi musíme prát, protože jinak zde máme porážku první třídy. Pokud počítáme s tím, ž eprohrajeme, je nejlepší ani nezačít. Pravda, jsou výjimky, ale Ať už se na to díváme jakkoliv, cíl, který sjme nesplnili, je vlastně selhání, neúspěch. Často ani to není tragické, ale přesto se to nedá jinak nazvat.
Jiná věc je zdržení se na cestě, například muse tpočkat na něco, co potřenujeme, ale nepřišlo to včas. To se stává často, ať jsme na to sebevíc připraveni. Jindy musíme najít obchůzku, překlenutí, změnit pořadí úkonů, prostě řídit proces trochu jinak. I to je přípustné, dosáhneme-li nakonec svého cíle.

Je možno změnit i cíl? Ale jistě, je-li ten nový dokonce lepší a ještě na tom vyděláme (nemyslím zrovna finančně :-). A je-li nový cíl horší? Někdy to jinak nejde - v životě musíme někdy dělat kompromisy, jsme-li v úzkých. Dokonce je možno předat celý úkol někomu jinému. Nežádajte o to ale od svého šéfa - většinou to neudělá. Nemá třeba rezervy, nejde mu to do schedule, nebo to jen prostě nechce. Tak či tak, uškodíte si už jen tou žádostí a to je také důležitý psychologický faktor.

Závěrem musím jen znovu zopakovat, že Pareto vám může pomoci najít cestu ke zlepšení vaší efektivnosti, ale po té cestě se už musíte vydat sami. Ale nezoufejte: potěšení není jen v tom, že se tam, kam chcete, také dostanete, ale už i z toho samotného cestování . . .