Autor
:
Jan B. Hurych
Název
: E-BUX
ZÁLOŽKA:
Autor této knihy, Jan B. Hurych,
se
narodil ještě před světovou válkou
(druhou, ne první!) v Libni, kde také povětšině
vyrůstal, do necelých pěti stop a sedmi palců.
Velký kus mládí procestoval v tramvaji číslo
14, ať už jako študák směrem na Karlák
nebo, s přesedáním, do Dejvic - to když tam učil
na Technice. Naposledy použil pražské tramvaje v roce 1969,
směrem na letiště v Ruzyni, kde jeho stopa
mizi.
Objevuje se až v Anglii, kde se zabýval převážně
mytím oken ve výškových budovách.
Z té doby také pochází jeho systém,
jak umýt až 95 oken denně - nápad, který
byl o čtvrt století později kýmsi okopírován
jakožto Windows 95. A opět se nám stopa ztrácí
na letišti, tentokrát je to londýnský
Heathrow.
Zatím však jeho "cesta na
severozápad" pokračuje do Montrealu, kde to vypadá,
že se už usadí. Dělá tam pro kompjútrovou
firmu z USA, ožení se a začíná pomalu
počítat, kolik let mu ještě zbývá
do penze. Po devíti letech ho to počítání
asi přestává bavit, protože jeho stopa končí
opět na montrealském letišti se jménem
Dorval (bez háčku). V Torontě, kam měl
namířeno, pak pobude necelých deset let. Z toho
čtyři roky lítá pro CSA (opět bez háčku,
neboť to je Canadian Standards Association) a certifikuje
kompjútry v USA a Japonsku. Konečně se rozhodne:
odstěhuje se nahoru na Huron, koupí si tam dům
a dělá tam na elektrárně (teda spíše
uvnitř než na :-) .
Když se ale dozví, že v
Saskatoonu (což je jen tři tisíce kilometrů
na SZ - zase ten severozápad!) hledají někoho, kdo
umí navrhovat elektrárny, jeho stará
cestovatelská vášeň se zase znova probudí.
Usadí manželku Aťu za volant jejich krytého vozu,
sebe umístí s mapou vedle ní a zatímco
jejich pes (psina?) Tara se pohodlně roztáhne na zadním
sedadle, vyjedou. Po třech letech a zimách - zimou se zde
míní teplota kolísající mezi mínus
třiceti a padesáti stupni Celsia - se rozhodnou, že ten
zbývající půl roku už tam na prérii
stráví Honza sám, zatímco Aťa se
vrátí, aby ochraňovala jejich dům v
Kincardinu před Hurony, pardon, před cyklony (těch
je tam víc než tornád, je to totiž u jezera).
Po
roce se pak vrátil i on a dělal ještě rok v
Missisauze u Toronta. To už se ale vídal s manželkou alespoň
o víkendech, i když cesta autem tam a zpět mu trvala šest
hodin. Konečně odešel do penze, prý aby mohl
ušetřit na benzínu a také graciézně
stárnout. To se mu pořád nedaří - ta
graciéznost - protože na to nemá dost času:
založil si totiž postupně čtyři netové
časopisy, jeden pro sebe (Hurontarii) a jeden pro čtenáře
(Příložník), jeden přátele (E=nigma) a
jeden pro nepřátele (SFinga, ale ti ho nečtou :-) .
Také psal do Neviditelného Psa, ArtFora i
jinam - a semtam mu vyjde nějaká ta reportáž
či povídka v českých novinách. Ani to
mu ale nestačí, vytvořil si ještě edici
elektronických knih nazvanou KNIHY OFF-LINE, kterou,
pilně doplňuje svými knihami a svou grafikou. Také
založil Klub čtenářů knih (KČK),
přidružený k výše jmenované edici,
to už v předtuše příchodu elektronických
čteček, do jejichž formátu teď knihy přepsal.
Stačí jen dodat, že všechny jeho knihy jsou ke
stažení zdarma.
Občas ještě cestuje,
většinou už jen za své. Na těchto cestách
je často považován za Skota, hlavně když dává
spropitné. Z kádrového posudku vyplývá,
že se zapojil pouze jednou a sice do elektrického obvodu o
vysokém napětí a to ještě omylem. Také
se přiznal, že nemá žádné tajné ani
veřejné konto ve Švýcarsku, čehož ale
upřímně lituje. O své bohaté
zkušenosti z cest se rád dělí s kamarády
u piva.