Autor : Jan B. Hurych
Název : E-BUX




JEŠTĚ K TOMU ČTENÍ


Začnu malou příhodou: šel jsem koupit basu piva a paní pokladní po zaplacení odešla dozadu, aby tam hodila basu na válečkovou dráhu. Jen tak mimoděk se podívám kolem a hle, zpod počítačového terminálu vyčuhovala čtečka s textem, ještě otevřená.
A vidíte, já si myslel, že zájem o čtečky už opadává Jen jedno varování: chytí-li vás se čtečkou v práci, může to být průšvih - na počítači se leccos zamaskuje, ale čtečka na pracovním stole, to je jako pistole, ze které se ještě kouří . . .

Už jako šestileté dítě, když jsem začal číst - naučila mě to moje máma ještě před školou a s tím mi zároveň dala i lásku ke čtení - jsem chodíval do veřejné knihovny v Libni. Někdy jsem přečetl i jednu celou, později i více knih za týden. Tehdy ovšem ještě ty krátké, dětské knihy, později už jsem četl i jiné knihy. Tak jsme přišel klasikům přišel na chuť ještě než mi je škola stačila na čas. zprotivit :-). Dnes se k nim vracím, je tak lehké je stáhnout je z netu . . .

V té době moderního temna - v roce 1948 mi bylo jedenáct - začínali házet knihy do stoupy takovým tempem, že i Koniáš by se musel hrozně stydět. Přesto bylo pár dobrých knih zachráněno v různých antikvariátech, i když často jen zlomkově: např. ze šestnácti svazků brožované "Tisíce a jedné noci" jsem našel jen tři a to ještě jen v jednom libereckém antikvariátu, kde jsme blízko pracoval o prázdninách. Ne že by ty "noci" byly na indexu, ale prostě tehdy nevycházely, takže zbýval jen starý, dobrý - a tehdy ještě levný - antikvariát.

Tehdy jsem si odnesl na tu dobu pár cenných pokladů: Od Pierra Lotiho ( scénáristy opery Madame Butterfly, jinak též námořního důstojníka a spisovatele, podobně jako byl můj oblíbený Joseph Conrad, ono to moře nějak člověka nutí, aby psal :-) to byla romance z harému s mazlivým jménem "Azyadé", od Quincyho "Kuřáci opia" a i pár knih v angličtině (na tu jsem chodil soukromě už jako kluk k jedné slečně, kterou jsem dokonce platonicky miloval) a ano, ta její výborná učebnice byla ještě od Antonína Osičky. Prvně vyšla 1921, tu moji jsem koupil tuším v roce 1950, ještě ji mám schovanou. Asi by měla dost velkou cenu, ale stránky mám už od tehdy moc ušmudlané a ta titulní dokonce chybí . . . .

Také jsem tam sehnal starší latinsko-český slovník z první republiky - tehdy ještě nový nevyšel - který se mi hodil ve dříve zrušeném a později obnoveném gymplu, ale s vulgárním jménem "jedenáctiletka", kde jsem bral dva roky latinu. To už se ale v knihovnách objevovaly i nové výtisky francouzských a italských klasiků, přeložených do češtiny, a zároveň jsem objevil, že i čtení technických knih může být dost zajímavé. To mě přivedlo k radio amatérství. Po maturitě už jsem také hned věděl, kam chci jít: no přece na elektrofakultu. Nu a na vysoké jsem četl hlavně skripta - jedna jsem pak i sám napsal, když jsem tam po promoci začal učit . No nechtěl jsem, ale bylo to v Praze, zatímco moje umístěnka byla do ROMO Fulnek. . .

Bylo to jako v románu. Můj předchůdce se zastřelil z nešťastné lásky - tím se právě uvolnilo to místo pro mne. Já jsem se tam později také zamiloval, ale místo sebevraždy jsme dal přednost manželství. . .

Takže když se na internetu začaly objevovat elektronické knihy - tehdy ještě bez čteček, ale jinak celkem pohodlně "čtitelné" na PC - měl jsem už vžité skoro všechny zvyky i zlozvyky "papírového" čtení.

Tak především jsem se naučil číst výběrově. Jinak to ostatně ani nejde, když máte málo času, chcete přečíst hodně knih a nejsou to zrovna učebnice, kde se přeskakování nevyplácí :-). Později jsem se sice naučil "rychlo-čtení" (viz mou knihu "UMÍME DOBŘE ČÍST? , je ke stažení v naší knihovně KNIHY OFF-LINE , její příloha je právě kurz rychlo-čtení. Má má jednu nevýhodu, že ta metoda chce, abyste četli vše. To se hodí, když čtete krásnou literaturu, anebo básně a ano, nebo ta protivná skripta, ale tma bych to rychle-čtení zrovna nedoporučoval :-).

V praktickém životě ale čteme hlavně pro poučení, hledání dat anebo řešení našich problémů. Chcete-li najít v manuálu, jak opravit pohon brusky, nebudete jistě chtít číst vše, ale jen to, co se k vašemu problému vztahuje, tedy hlavně JAK to opravit. Pravda, manuály sice mají sekci, kde vám "pomáhají" pomocí vybraných otázek najít váš problém a vedle toho napíší, jak na to. Jenže to začíná radami jako třeba "zkontroluj pojistku", "zapni vypínač" nebo "nespadl ti náhodou řemen?"a k těm detailním problémům se už nedostanou - asi předpokládají, že na víc mozek uživatelů nestačí. Anebo na to spíše nestačí ti pisatelé manuálů, což jsou většinou lidé, kteří se k ničemu praktickému ani nehodí (ne všichni, četl jsem i hodně velmi dobrých manuálů, ale počítačové mezi ně nepatří :-). Každopádně tím opraváři nepřijdou o moc zákazníků.

Tolik pro hledání v knize, ale co když chceme nassát rychle VŠECHNY dobré ideje a poznatky z té knihy, aniž bychom jí četli slovo od slova? Metody
skippning tj. přeskakování a skimming (doslova "sbírání smetany") jsou zde určitě na místě, ovšem vyžadují bohatou praxi v "přeskakovacím" čtení. Rychlost čtení zde také hraje roli a to je právě výhoda čteček: jejich řádky jsou daleko kratší než v papírové knize. Noviny to řeší rozdělením na sloupce, protože krátké sloupky lze snadno "přelétnout" zrakem.

V čem spočívá ta zkušenost při přeskakování textu? Nejlepší je přeskakování celých odstavců, pokud to jde. Tam se většinou autor hned v první větě zmíní o tom, co je pak rozvedeno v odstavci. Tam se snaží třeba i filozofovat nebo prostě jen vyplnit omáčkou jinak hodnotný text, jen aby splnili počet stránek a dostali hodně zaplaceno. Jistě, mají na to právo, ale protože on nám neplatí za čtení té "vycpávky", my to zase slovo od slova číst nemusíme :-). Ovšem mám známého, který říká : Když už jsem za tu knihu zaplatil . . ." :-)

Nejtěžší je přeskakování u technických a vědeckých článků či knih - tam by přehlédnutí bylo kritické. Některé dokonce čtu třeba i třikrát. Nejprve knihu přelétnu, abych viděl, kde co je, jen se trochu zastavím u obsahu a obrázků - to jsou pak moje orientační body. Pokud mohu, beru pak to druhé čtení popořadě, ale ne každé kapitole věnuji stejný řas. Ze studia vím, že kdo umí "číst" obrázky (nemyslím fotografie, hlavně grafy a ilustrace), dostane cennou informaci, která nahradí desítky řádek textu.

Opět přelétnu v rychlosti nejprve celý odstavec, kde hledám zajímavá slova, než se vrhnu na jednotlivé věty. Jak jsem už psal, těžiště odstavce je obvykle naznačeno v první větě - někteří autoři pak zbytek odstavce už jen vysvětlují to, co je - nebo ani není - třeba vysvětlovat, nebo popíší výjimky. I to je často nepodstatné, leccos si domyslíme sami. Jen málo autorů vyvíjí celou myšlenku dál v tomtéž odstavci (ale to by se pak ta kniha smrskla na sešit) . U těch je zase nejzajímavější třeba až poslední věta. Věci, které dobře znám, čtu nadzvukovou rychlostí nebo vůbec ne.

Jednotlivé věty jsou ještě jednodušší: hledám
význam, tj. nejprve vyhledám sloveso, u těch co něco konstatují, si pak hned najdu předmět. Teprve pak si všimnu podmětu. Uvedu příklad: Obyvatelé karlovarského kraje odmítají platit přídavnou daň ze služeb, které jaksi nejsou vypsány přímo v zákoně o DPH. A zde to máme: sloveso = odmítají platit, čili negativní akt,předmět= přídavnou daň , teprve pak hledáme příčinu služby, které jaksi nejsou zahrnuty v zákoně=, teprve na konec přijde nejméně důležitý podmět= obyvatelé karlovarského kraje (mohli být kdekoliv jinde, ale bez popisu, co chtějí. vlastně nic nevím).

Jak větu skenuji při jednom zátahu, postupně se mi tak vynoří
základní idea věci, tj. lidé nechtějí platit za to, co zákon nevyžaduje. Vědomě pak skenuji odstavec, je-li tam něco více, chytám se jednotlivých slov, např. slova jako pasivní odpor, demonstrace nebo apelace na poslance, trestní řízení. a j. Zastavím se jen u věty, která původní nějak kvalitativně doplňuje, není-li tam taková, pak zbytek odstavce prostě přejedu a dál nevnímám. Ušetří to paměť a čas. Rozhodně mě nezajímá, co k tomu řekla paní Vomáčková. Podobně jinou kapitolu - kde je jen řada popisných, opakovaných či "rozředěných" informací - mohu s klidným svědomím spláchnout do výlevky.

Tím se mohu už při čtení věnovat se víc "vnímání", nebo jak se kdysi přesněji říkalo "chápání"(vnímáme totiž jen
vjemy, tedy to, co nám dodají smysly, k chápání potřebujeme ještě navíc mozek :-).
Celý proces se zdá pracný, ale brzo se naučíte "číst" věty už takto automaticky "profiltrované" a nejen, že text lépe pochopíte, ale také si jeho význam lépe zapamatujete. Vybral jsem tu jen velmi jednoduchý příklad. Věty, které něco dokazují či vysvětlují, např. ve vědeckých článcích, jsou ovšem daleko komplikovanější a musí se číst celé. I to je nutno umět předem poznat.

Nakonec, když jsem si udělal představu o tom, o co v oné kapitole jde, vracím se k ní někdy i potřetí: chci přečíst věci, kterým jsem dokonale nerozuměl (to je často to nejdůležitější, hlavně u zkoušek), potvrdit si některé dohady či zodpovědět některé námitky, které se mi při čtení vybavily. Tento postup a ještě mnohem více najdete v uvedené knize
UMÍME DOBŘE ČÍST?. Je ke stažení jako
zip nebo PDF.