Autor
:
Jan B. Hurych
Název
: E-BUX
PAPÍR ČI ČIP?
Stále se setkávám
s názory, že papír je papír, zatímco čip
je jenom čip. Jistě, papír má mnoho použití
a rozhodně ve světě ještě pořád
promrháváme daleko víc papíru než
elektroniky. Stejně se nedá popřít, že papír
byl jistě svého času světová revoluce,
myslím tedy papír na čtení, ne třeba
ten na balení salámu. Už předtím se sice
psalo na hliněné tabulky, tesalo do kamene, čmáralo
na papyrus anebo i na pergamen. Ale papír je papír. Sám
papír se ovšem původně dělal z hadrů,
ne ze stromů a nebýt Guttenberga, asi bychom na papír
jen pořád škrábali brkem.
Papír
byl levný a dalo se na něj psát jak tím
brkem, tak i olůvkem, kterýžto zápis šel
také lehce vymazat. V klášterech se vytvořily
velké manufaktury knih, plné mnichů, kteří
pak různé rukopisy opisovali, zcela podobně, jako
naší studenti opisují z taháků či
knih pod lavicí. Ale hlavní revoluce byla ve vynálezu
knihtisku, kniha se daleko rychleji vytiskla než se napsala ručně.
Proto pak mohly české ženy - podle tvrzení
papežského nuncia - znát bibli lépe než leckterý
kněz. Ne že by snad všechny uměly číst,
ale mohly si nechat z těch knih předčítat, že
ano.
Papír má ovšem jednu nemilou
vlastnost, kterou si ovšem jistě pochvaloval nechvalně
známý Koniáš: dobře totiž hoří,
rychleji než pergamen :-).
I forma tištěných
knih se vyvíjela, díky pohodlnosti čtenářů:
už se knihy nesmotávaly do roličky, ale tzv. vázaly
- ano, prošívaly se provázky, které se na
hřbetě svazovaly. Taková kniha pak byla jakýsi
kvádr, který se dal dobře i nosit, dalo se v ní
listovat a dokonce se daly stránky i číslovat.
Knihy se pak stavěly na polici vedle sebe a kdo jich měl
víc krychlových metrů, byl považován za
většího inteligenta :-). Byli i takoví,
kteří posunutím knihou vyrovnávali křivý
nábytek. Stránky knihy se také daly založit
záložkou, tam, kde jste přestali číst, anebo
dokonce i přeložit, pro ty, kteří ještě
nevěděli, co se s knihou smí a nesmí
:-).
Tím ale výhody papírových
knih končí. Už první jejich nevýhoda byla
zřejmá: pohodlní učitelé podle nich
dávali domácí úlohy. Mohly se z nich
biflovat básničky a dokonce se mohlo i zkoušet,
jak si kdo z těch knih něco pamatoval. Stará
školastika totiž posuzovala učenost podle paměti -
vlastně co to povídám, tento nesmysl přežil
až do dneška. Proto teda žáci nesmí u zkoušek
používat knihy, protože naši učitelé si asi
neumí vymyslet otázky, nad jejichž odpovědmi by
museli i sami přemýšlet.
Elektronické
knihy jsou zcela jiného kalibru. Výhody a nevýhody
elektronických knih a čteček jsme už jinde mnohokrát
popsali, ale to hlavní jsme ještě neuvedli: místo
ruksaku si můžete do školy nosit čtečku nebo
jen tablet ( lehčí než laptop) - anebo si na dovolenou
nosit celou knihovnu v kapse. U čteček v budoucnu byste si
mohli dělat i elektronické poznámky, které
by vám čtečka sama seřadila a pak vyhledávala,
a případně i odpovídala na vaše
otázky. Kandidáti práv z Plzně by z ní
pak mohli krásně kopírovat doktorské práce
jiných autorů. Ve spisovné češtině
se tomu sice říká kradení, ale tento
výraz je už dávno politicky nekorektní :-).
Politici by zase mohli opakovat své staré projevy a tím
dát nový význam slovu "recyklování".
Co se týká elektronických knih a
vzdělání, nemyslím, že budeme v budoucnu
víc nápadití či dokonce originální
ve svém myšlení. Opičíme se jako
nikdy předtím a při naší
"převzdělanosti" nás přesto klidně
oklame i ten nejblbější salesman. Dříve
se říkalo o inteligentech, že byli "sečtení"
- dnes už se ten výraz nepoužívá - předpokládal
totiž, že se při čtení i myslí . . .