Autor
:
Jan B. Hurych
Název
: E-BUX
JEŠTĚ K TOMU ČTENÍ
Začnu malou příhodou:
šel jsem koupit basu piva a paní pokladní po
zaplacení odešla dozadu, aby tam hodila basu na
válečkovou dráhu. Jen tak mimoděk se podívám
kolem a hle, zpod počítačového terminálu
vyčuhovala čtečka s textem, ještě
otevřená.
A vidíte, já si myslel, že
zájem o čtečky už opadává Jen jedno
varování: chytí-li vás se čtečkou
v práci, může to být průšvih - na
počítači se leccos zamaskuje, ale čtečka
na pracovním stole, to je jako pistole, ze které se
ještě kouří . . .
Už jako šestileté
dítě, když jsem začal číst - naučila
mě to moje máma ještě před školou
a s tím mi zároveň dala i lásku ke čtení
- jsem chodíval do veřejné knihovny v Libni. Někdy
jsem přečetl i jednu celou, později i více knih
za týden. Tehdy ovšem ještě ty krátké,
dětské knihy, později už jsem četl i jiné
knihy. Tak jsme přišel klasikům přišel
na chuť ještě než mi je škola stačila na
čas. zprotivit :-). Dnes se k nim vracím, je tak lehké
je stáhnout je z netu . . .
V té době
moderního temna - v roce 1948 mi bylo jedenáct -
začínali házet knihy do stoupy takovým
tempem, že i Koniáš by se musel hrozně stydět.
Přesto bylo pár dobrých knih zachráněno
v různých antikvariátech, i když často jen
zlomkově: např. ze šestnácti svazků
brožované "Tisíce a jedné noci" jsem
našel jen tři a to ještě jen v jednom
libereckém antikvariátu, kde jsme blízko
pracoval o prázdninách. Ne že by ty "noci"
byly na indexu, ale prostě tehdy nevycházely, takže
zbýval jen starý, dobrý - a tehdy ještě
levný - antikvariát.
Tehdy jsem si odnesl na tu
dobu pár cenných pokladů: Od Pierra Lotiho (
scénáristy opery Madame Butterfly, jinak též
námořního důstojníka a spisovatele,
podobně jako byl můj oblíbený Joseph Conrad,
ono to moře nějak člověka nutí, aby psal
:-) to byla romance z harému s mazlivým jménem
"Azyadé", od Quincyho "Kuřáci opia"
a i pár knih v angličtině (na tu jsem chodil
soukromě už jako kluk k jedné slečně, kterou
jsem dokonce platonicky miloval) a ano, ta její výborná
učebnice byla ještě od Antonína Osičky.
Prvně vyšla 1921, tu moji jsem koupil tuším
v roce 1950, ještě ji mám schovanou. Asi by měla
dost velkou cenu, ale stránky mám už od tehdy moc
ušmudlané a ta titulní dokonce chybí . .
. .
Také jsem tam sehnal starší
latinsko-český slovník z první republiky -
tehdy ještě nový nevyšel - který se
mi hodil ve dříve zrušeném a později
obnoveném gymplu, ale s vulgárním jménem
"jedenáctiletka", kde jsem bral dva roky latinu. To
už se ale v knihovnách objevovaly i nové výtisky
francouzských a italských klasiků, přeložených
do češtiny, a zároveň jsem objevil, že i
čtení technických knih může být dost
zajímavé. To mě přivedlo k radio amatérství.
Po maturitě už jsem také hned věděl, kam chci
jít: no přece na elektrofakultu. Nu a na vysoké
jsem četl hlavně skripta - jedna jsem pak i sám
napsal, když jsem tam po promoci začal učit . No nechtěl
jsem, ale bylo to v Praze, zatímco moje umístěnka
byla do ROMO Fulnek. . .
Bylo to jako v románu. Můj
předchůdce se zastřelil z nešťastné
lásky - tím se právě uvolnilo to místo
pro mne. Já jsem se tam později také zamiloval,
ale místo sebevraždy jsme dal přednost manželství.
. .
Takže
když se na internetu začaly objevovat elektronické knihy
- tehdy ještě bez čteček, ale jinak celkem
pohodlně "čtitelné" na PC - měl jsem
už vžité skoro všechny zvyky i zlozvyky "papírového"
čtení.
Tak především jsem se
naučil číst výběrově. Jinak to
ostatně ani nejde, když máte málo času,
chcete přečíst hodně knih a nejsou to zrovna
učebnice, kde se přeskakování nevyplácí
:-). Později jsem se sice naučil "rychlo-čtení"
(viz mou knihu "UMÍME DOBŘE ČÍST? , je
ke stažení v naší knihovně KNIHY OFF-LINE ,
její příloha je právě kurz
rychlo-čtení. Má má jednu nevýhodu,
že ta metoda chce, abyste četli vše. To se hodí,
když čtete krásnou literaturu, anebo básně a
ano, nebo ta protivná skripta, ale tma bych to rychle-čtení
zrovna nedoporučoval :-).
V praktickém životě
ale čteme hlavně pro poučení, hledání
dat anebo řešení našich problémů.
Chcete-li najít v manuálu, jak opravit pohon brusky,
nebudete jistě chtít číst vše, ale jen
to, co se k vašemu problému vztahuje, tedy hlavně
JAK to opravit. Pravda, manuály sice mají sekci, kde
vám "pomáhají" pomocí vybraných
otázek najít váš problém a vedle
toho napíší, jak na to. Jenže to začíná
radami jako třeba "zkontroluj pojistku", "zapni
vypínač" nebo "nespadl ti náhodou
řemen?"a k těm detailním problémům
se už nedostanou - asi předpokládají, že na víc
mozek uživatelů nestačí. Anebo na to spíše
nestačí ti pisatelé manuálů, což jsou
většinou lidé, kteří se k ničemu
praktickému ani nehodí (ne všichni, četl
jsem i hodně velmi dobrých manuálů, ale
počítačové mezi ně nepatří
:-). Každopádně tím opraváři nepřijdou
o moc zákazníků.
Tolik pro hledání
v knize, ale co když chceme nassát rychle VŠECHNY dobré
ideje a poznatky z té knihy, aniž bychom jí četli
slovo od slova? Metody skippning
tj.
přeskakování a skimming
(doslova "sbírání smetany") jsou zde
určitě na místě, ovšem vyžadují
bohatou praxi v "přeskakovacím" čtení.
Rychlost čtení zde také hraje roli a to je právě
výhoda čteček: jejich řádky jsou daleko
kratší než v papírové knize. Noviny to
řeší rozdělením na sloupce, protože
krátké sloupky lze snadno "přelétnout"
zrakem.
V čem spočívá ta zkušenost
při přeskakování textu? Nejlepší
je přeskakování celých odstavců, pokud
to jde. Tam se většinou autor hned v první větě
zmíní o tom, co je pak rozvedeno v odstavci. Tam se
snaží třeba i filozofovat nebo prostě jen vyplnit
omáčkou jinak hodnotný text, jen aby splnili počet
stránek a dostali hodně zaplaceno. Jistě, mají
na to právo, ale protože on nám neplatí za čtení
té "vycpávky", my to zase slovo od slova číst
nemusíme :-). Ovšem mám známého,
který říká : Když už jsem za tu knihu
zaplatil . . ." :-)
Nejtěžší je
přeskakování u technických a vědeckých
článků či knih - tam by přehlédnutí
bylo kritické. Některé dokonce čtu třeba
i třikrát. Nejprve knihu přelétnu, abych
viděl, kde co je, jen se trochu zastavím u obsahu a
obrázků - to jsou pak moje orientační body.
Pokud mohu, beru pak to druhé čtení popořadě,
ale ne každé kapitole věnuji stejný řas. Ze
studia vím, že kdo umí "číst"
obrázky (nemyslím fotografie, hlavně grafy a
ilustrace), dostane cennou informaci, která nahradí
desítky řádek textu.
Opět přelétnu
v rychlosti nejprve celý odstavec, kde hledám zajímavá
slova, než se vrhnu na jednotlivé věty. Jak jsem už psal,
těžiště odstavce je obvykle naznačeno v první
větě - někteří autoři pak zbytek
odstavce už jen vysvětlují to, co je - nebo ani není
- třeba vysvětlovat, nebo popíší
výjimky. I to je často nepodstatné, leccos si
domyslíme sami. Jen málo autorů vyvíjí
celou myšlenku dál v tomtéž odstavci (ale to by
se pak ta kniha smrskla na sešit) . U těch je zase
nejzajímavější třeba až poslední
věta. Věci, které dobře znám, čtu
nadzvukovou rychlostí nebo vůbec ne.
Jednotlivé
věty jsou ještě jednodušší:
hledám význam,
tj. nejprve vyhledám sloveso,
u těch co něco konstatují, si pak hned najdu
předmět.
Teprve pak si všimnu podmětu.
Uvedu příklad: Obyvatelé
karlovarského kraje odmítají
platit
přídavnou
daň
ze služeb, které jaksi nejsou vypsány přímo
v zákoně o DPH.
A zde to máme: sloveso = odmítají
platit,
čili negativní akt,předmět= přídavnou
daň
, teprve pak hledáme příčinu
služby, které jaksi nejsou zahrnuty v zákoně=,
teprve na konec přijde nejméně důležitý
podmět=
obyvatelé karlovarského kraje (mohli
být kdekoliv jinde, ale bez popisu, co chtějí.
vlastně nic nevím).
Jak větu skenuji při
jednom zátahu, postupně se mi tak vynoří
základní
idea věci,
tj. lidé
nechtějí platit za to, co zákon nevyžaduje.
Vědomě pak skenuji odstavec, je-li tam něco více,
chytám se jednotlivých slov, např. slova jako
pasivní
odpor, demonstrace nebo apelace na poslance, trestní řízení.
a j. Zastavím
se jen u věty, která původní nějak
kvalitativně doplňuje, není-li tam taková,
pak zbytek odstavce prostě přejedu a dál nevnímám.
Ušetří to paměť a čas. Rozhodně
mě nezajímá, co k tomu řekla paní
Vomáčková. Podobně jinou kapitolu - kde je
jen řada popisných, opakovaných či
"rozředěných" informací - mohu s
klidným svědomím spláchnout do
výlevky.
Tím se mohu už při čtení
věnovat se víc "vnímání",
nebo jak se kdysi přesněji říkalo
"chápání"(vnímáme totiž
jen vjemy,
tedy to, co nám dodají smysly, k chápání
potřebujeme ještě navíc mozek :-).
Celý
proces se zdá pracný, ale brzo se naučíte
"číst" věty už takto automaticky
"profiltrované" a nejen, že text lépe
pochopíte, ale také si jeho význam lépe
zapamatujete. Vybral jsem tu jen velmi jednoduchý příklad.
Věty, které něco dokazují či vysvětlují,
např. ve vědeckých článcích, jsou
ovšem daleko komplikovanější a musí
se číst celé. I to je nutno umět předem
poznat.
Nakonec, když jsem si udělal představu o
tom, o co v oné kapitole jde, vracím se k ní
někdy i potřetí: chci přečíst věci,
kterým jsem dokonale nerozuměl (to je často to
nejdůležitější, hlavně u zkoušek),
potvrdit si některé dohady či zodpovědět
některé námitky, které se mi při čtení
vybavily. Tento postup a ještě mnohem více najdete
v uvedené knize UMÍME
DOBŘE ČÍST?.
Je ke stažení jako
zip
nebo PDF.