Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 8.
A
on ti člověče neměl odvahu mu říct, co si o
něm myslí.
RUDLA:
No
jo, takovejch je málo.
TOMÁŠ:
Jak
to, málo? Takovejch je moc.
RUDLA:
A
já ti říkám, že takovejch je málo.
TOMÁŠ:
A
já ti říkám, že takovejch, co nemají odvahu, je moc.
RUDLA:
A
já ti říkám, že takovejch, co mají odvahu, je málo.
TOMÁŠ:
No
to jo, tak proč se hádáme. Radši se napijem'. (přiťukávají
si půllitry.)
RUDLA:
No
a já mu říkám, když se bojíš, tak ať mu to řekne tvoje
žena za tebe, haha. (oba se smějí a znovu si
přiťukávají)
TOMÁŠ:
A
ty bys mu to Rudlo řekl?
RUDLA:
Co
blázníš, proč já? Vždyť ty bys mu to taky neřek'!
TOMÁŠ:
To
bych tedy neřek', haha. (oba si
zase připíjejí) Ale ty jsi se mnou chtěl o něčem
mluvit, Rudlo.
RUDLA:
To
jo, ale musíš mi slíbit, že to zůstane jenom mezi námi, jo?
TOMÁŠ:
Líba
to neví?
RUDLA:
Ale
ta jo, vždyť ona byla u toho. (pomalu) To je tak:
přišla sem taková ta slečna, s brejlema na očích...
TOMÁŠ:
Oči
v hlavě, hlavu na krku, krk na ramenou, ... člověče,
zkrať to!
RUDLA:
A
ta slečna měla notes v ruce a povídá: máme tady oznámení - ona
neřekla udání, ale myslela udání, víš, on nás totiž někdo
udal, ale ona řekla oznámení - teda máme na vás oznámení, že
vaše
dítě je pořád doma a do školy nechodí. Představ si, nějaká
potvora nás udala!
TOMÁŠ:
To
už jsi říkal. Ale mohl to být taky nějaký potvor, ne?
RUDLA:
No,
nějaká potvora neurčitého rodu to udala.
TOMÁŠ:
To
ti řekla ta slečna?
RUDLA:
Ale
ne, ona jen pořád o tom oznámení a pořád, že Míša nechodí do
školy. Kdybych já jen věděl, která baba to udělala - to
je ale sprosťárna, takhle udávat lidi.
TOMÁŠ
Teď
možná, ale dříve to byla občanská povinnost. Ale co je to za
blbost, ty přece žádné dítě nemáš!
RUDLA:
To
jsem jí také řekl, ale ona mi nevěřila. Že prý sousedi slyšeli
to dítě celé dny mluvit, a přitom ven prý nevyjde a do školy
také nechodí. A že ona je od sociální nebo které péče a
taky
přes ty děti, takže nám ho - to jako Míšu - budou muset
odebrat a vůbec, že ho chce vidět, kde prý ho schováváme.
TOMÁŠ:
No
těbůh, to je ale volovina. Tak si jí to ukázal?
RUDLA:
Co? Jo tak, jestli
myslíš dveře, tak to ne. Jo, chtěl jsem, ale ona je přece
úřad, na ty se musí slušně. Nechal jsem jí mluvit s Míšou, aby
jí to vysvětlil on. Ovšem ona pořád nevěřila: že prý
to máme nahrané na pásce a že ona ví, jak chytrá byla v
jeho
věku. Na to jí Míša jí řekl, že chytrost nejsou žádné
čáry a začal jí počítat prvočísla a ona se ti
naštvala, že prý to vevnitř je nějaký jiný dítě a že my to naše
dítě zatím někde vězníme a že na to zítra přivede
ještě nějaký jiný úřad a prostě průšvih.
TOMÁŠ:
No
to v tom teda pěkně lítáš. A co Líba?
RUDLA:
Ta
mi pořád doma brečí a že prý si Míšu nedá vzít, že na to jsou
zákony, aby se matce nemohlo brát dítě a vůbec, že je na školu
ještě moc malej. Takže nám už zbýváš jenom ty, Tomáši!
TOMÁŠ:
(neochotně) Ale já ti Míšu nahradit nemůžu, už nejsem dítě ( směje se) haha. Jak já ti můžu pomoct,
vždyť já vlastně o tom všem nic nevím...
RUDLA:
No
ale máš známosti, třeba někoho na tom úřadě -
přece ruka ruku myje, řekneš mu něco a on to zařídí,
protekce se tomu říká, ne?
TOMÁŠ:
Kdepak,
to bejvalo, teď už to není, teda je, ale není to tak lehké,
proniknout až úplně dovnitř, třeba do té sociální
péče, to není legrace. Navíc tady máš ten kidnapping...
RUDLA:
Kid-na-co?
TOMÁŠ:
No
kidnapping, to je anglicky.
RUDLA:
A
co je to česky?
TOMÁŠ:
Únos
anebo nezákonné podržení dítěte.
RUDLA:
Co
blázníš, my jsme rodiče, jak si můžeme sami sobě unést
dítě?
TOMÁŠ:
No
to je právě to, to já nevím. Protože kidnapping také třeba znamená, že
ho zavíráte pořád doma, že mu
zabraňujete ve školní docházce, že nechodí na procházky, je tu
možná újma na zdraví ...
RUDLA:
Z
toho nechození? A co kdyby se nastyd' z toho chození, tak to je
dobrý?
TOMÁŠ:
To
já nevím, to bych se musel podívat do slovníku.
RUDLA:
Anglickýho?
TOMÁŠ:
Ale
ne, právnickýho. Vždyť já bych člověče vlastně
napomáhal zločinu.
RUDLA:
Hele,
na to nepotřebuju žádnej slovník, abych věděl, že to není
zločin. A ty, ty se jen vymlouváš, prostě to nechceš
udělat. Zapomněl jsi, že jsi byl Míšovi za kmotra?
TOMÁŠ:
No
však vám to trvalo, než jste našli církev, která by Míšu pokřtila!
Navíc
jsem myslel, že to je jen z legrace! Prosím tě, Církev Komické
Pohody!
RUDLA:
Církev
(artikuluje) K-O-S-M-I-C-K-É pohody, jestli jsi to už
náhodou
zapomněl! Jeden můj známej je tam náhodou kaplanem nebo
ministrantem či co.
TOMÁŠ:
Říká
se ministrem, to je něco jako kazatelem.
RUDLA:
No
vidíš, my vlastně taky teď máme plnou vládu kazatelů, chci
říci ministrů!
TOMÁŠ:
No
a ani jsi nevěděl, kdy se Míša narodil. Do rubriky jsi napsal
prvního máje, to jako na den milenců, haha.
RUDLA:
(uraženě) Ale ne, napsal jsem prvního května, to
jako svátek práce, když
ho potřebuju do práce, ne? (přímo) Tak pomůžeš
Míšovi nebo ne? Já ti taky půjčil peníze na stavbu chaty a
nemusel jsem, však víš, že jsem nemusel!
TOMÁŠ:
No
dobře, uvidím, co se dá dělat. Bil jsi někdy děti?
RUDLA:
Co
blbneš, vždyť jsem kromě Míši žádné děti ještě
neměl!
TOMÁŠ:
No
jako kluk třeba. Anebo naopak. Bili tě doma hodně?
RUDLA:
Tak
tenhle trik znám - to je jako když se tě zeptají: Bijete ještě
svou ženu? Když řekneš ne, tak se vlastně přiznáváš, že
jsi ji předtím byl, a když řekneš ano, tak je to ještě
horší, že jo!
TOMÁŠ:
Takže
ty jsi někdy bil svou ženu, že jo?
RUDLA:
Ale
to je nesmysl, to bylo jen například.
TOMÁŠ:
To
je jedno, jestli jsi ji bil jen například, soud si řekne, že teď
třeba i Míšu můžeš bít například a máš to prohraný. Musíš rozhodně
zapřít, že jsi ho vůbec někdy bil!
RUDLA:
(zoufale)
Ježíšmarjá, vždyť já ho nebil! Já jsem úplně nevinnej.
TOMÁŠ:
Když
jsi nevinnej, tak se nemáš čeho bát a navíc mou pomoc
nepotřebuješ. Tak se rozmysli. Kdy jsi ho bil naposled?
RUDLA:
To jako: kdy to bylo
naposled?
TOMÁŠ:
No tak vidíš, už jsi se
přiznal. Navíc je psychologicky
dokázáno, že ti co bijou děti, byli většinou za mlada biti a
naopak.
RUDLA:
Naopak?
To je jako že oni bili rodiče?
TOMÁŠ:
Ale
ne, to je, že ti co byli za mlada biti, pak bijou svoje děti
taky.
RUDLA:
A
ti, co nebyli za mlada biti a přece bijou děti?
TOMÁŠ:
No
to jsou výjimky, které potvrzují pravidlo.
RUDLA:
Takže
vlastně všichni bijou anebo by alespoň měli bít svý
děti, ne? A bez výjimky, ne?
TOMÁŠ:
Teoreticky
ano, ale každý na to nemá náturu. Další otázka: Jak často míváš
mít
chuť bít děti?
RUDLA:
(otráveně) Hele,
nech
už toho. Děti jsem nikdy nebil, nebiju a nebudu bít. Ale možná,
že
bych měl teď jednu vrazil tobě!
TOMÁŠ:
(uraženě) No, no, vždyť já jsem jen žertoval. Tak
dobře, já se teda
podívám, co mohu pro tebe udělat (kvapně odchází).
RUDLA:
(do kuchyně) Líbo, už je pryč. Myslím, že nám pomůže.
LÍBA:
(přiběhne z kuchyně) Tak co, pomůže?
RUDLA:
Zrovna
říkám, že nám pomůže.
LÍBA:
Doufám,
že jsi ho pěkně poprosil!
RUDLA:
Co
bych ho prosil?
LÍBA:
Nebo
jsi mu měl něco slíbit. Víš, takoví jako on to zadarmo
neudělají.
RUDLA:
Půjčil
jsem mu přece peníze na chatu, ne?
LÍBA:
(najednou to pochopí) Rudlo!
Že ty jsi je chtěl na něm zpátky?
RUDLA:
Co
blázníš? On je přece inteligent, ty stačí jenom vystrašit. On ví, že
já bych mohl ty peníze hned teď chtít zpátky a já vím, že on to
ví
a on ví, že já vím, že on to ví, že
já to vím, že on to ví...mezi námi vzdělanci se takové věci
nemusí vůbec říkat.
LÍBA:
Vzdělanci,
jo? A kde ty jsi najednou to vzdělání tak rychle nabral? Kdyby
nebylo Míši, ani by ses v té večerní škole neudržel! Bývala doba,
kdy rodiče pomáhali dětem, a ne naopak.
RUDLA:
No,
no, Líbo, tak se přece hned nemusíš naštvat!
LÍBA:
Ale
já vím, že jsi taky narážel na to, že jsem dobrovolně odešla ze
zdravotní školy!
RUDLA:
No
dobrovolně, protože ti nic jiného nezbývalo, že jo? (zarazí
se,
začne smířlivě) Ale já nenárážel, na mou duši, že ne.
Víš dobře, že nebýt tebe, tak si nevím s Míšou vůbec rady.
LÍBA:
No
to je pravda. Náš tatínek říkal, že ženská je chytrá dost i bez
vzdělání. A nebýt mě...
RUDLA:
(skočí jí do řeči) To už jsem právě říkal. (prosebně)
To víš, Míša je moje první dítě, jsem zmatenej, co ode mne můžeš
očekávat?