next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 5.




AKT 2, SCÉNA 5.

(Líba a Pavel sedí na gauči)


LÍBA:

Pavle, já ti fakt nevím, co mám dělat!

PAVEL:

(směje se) To jako vůbec, nebo právě teď?

LÍBA:

Obojí, ty slone. Já prostě potřebuju tvou radu. Rudla se na všecko dívá jen z jeho hlediska.

PAVEL:

A ty zase jenom z toho tvého, že je? Ale to je normální, z toho si nic nedělej!

LÍBA:

No právě. Já potřebuju vědět, co si o tom všem myslíš ty. Teda jako psychiatr.

PAVEL:

Jak, o tom všem?

LÍBA:

No to přece víš, že se zamiloval, ne?

PAVEL:

Rudla?

LÍBA:

Ale kdepak, ten už je na to moc to, no - normální. Přece Míša, Míša se nám zamiloval.

PAVEL:

No to jste si teda pěkně zavařili do bot. Vždyť vy už vstáváte, leháte jen s Míšou, Míšenko sem, Míšenko tam, ani už se bez něj ani neupr -

LÍBA:

 (rychle) Neříkej to! My se před ním snažíme ty slova neříkat, protože děti hned všecko pochytí.

PAVEL:

Nepochytí-li u vás, pochytí jinde. Navíc jsi říkala, že je mu kolik? Šestnáct, ne? Každej kluk v jeho věku už zná všechny tyhle výrazy a ještě daleko horší, Líbo!

LÍBA:

 (trucovitě) Míšánek na to má ještě dost času!

PAVEL:

No to je právě ono, vy se s ním naděláte, jako kdyby byl vaše dítě!

LÍBA:

A není snad? Co já se o něj nastarala, když byl malej, pohádek co jsem se mu navyprávěla! Když se mu elektronika přehřála, tak jsem ho utěšovala, obrazovku mu otírala, vždyť já jsem přímo cítila ty jeho bolesti. A ty mi řekneš (paroduje) - jako kdyby byl vaše dítě - a já ti říkám, že on JE naše dítě!

PAVEL:

Já vím, že jsi se s ním hodně nastarala, sestři. Ale nesmíš si to tak brát.

LÍBA:

 (opakuje) On JE naše dítě!

PAVEL:

No jo, Mlynářovic dítě. Hele, to by byl dobrý název na divadelní hru: Mlynářovic dítě! Jenže to už tady taky bylo,  i Frankenštajn či Pygmalion, vlastně ta, Líza Důlitlová! Ale dej na mě, Líbo, děti vyrůstají, zamilujou se a odcizej se. Tak to říkala i naše maminka.

LÍBA:

No jo, ale naše máma měla jen tebe a mě, ta neměla Míšu. A ty jsi byl navíc takové to hodné, rozumné dítě.

PAVEL:

Zato ty jsi pořád zlobila. Co se s tebou máma natrápila, když si začala chodit s klukama.

LÍBA:

 (tiše a prosebně) Prosím tě ne tak nahlas, Rudla vedle spí, ať to neslyší!

PAVEL:

Ten? Kdybych ti holka řekl, co on mi vyprávěl o svejch známostech -

LÍBA:

 (zvědavě) No povídej, povídej!

PAVEL:

To já nemůžu, já mu to slíbil a on to zase nepoví o těch mých mojí ženě!

LÍBA:

 (žertovně) No vy jste ale proutníci!

PAVEL:

Byli, Libuško, byli. To víš, na vojně je to jiný, než v civilu. Když nám nedali dost bromu do kafe -

LÍBA:

 (vydírá se) Ale JÁ nic nepřísahala, (zdůrazní) JÁ to MOHU říct tvojí ženě!

PAVEL:

No řekni, řekni, stejně nic nevíš. Navíc jsem jí to už jednou všecko vypovídal, když jsem byl trochu v náladě. Zato ty jsi svou minulost určitě Rudlovi neřekla. A jakou minulost! A pak se divíš, že je Míša po Tobě.

LÍBA:

 Jaký po mně? Já měla jen tři, vlastně čtyři lásky.

PAVEL:

 No a kolik jich má Míša? Ale já nemyslel, že jich bylo moc, já jen jak jsi se vždycky tak vážně zamilovala a oni tě pak vždycky nechali -

LÍBA:

 (vpadne mu do řeči a hlasitě zdůrazňuje) Já je nechala, rozumíš, JÁ je nechala, aby ses nepletl!

PAVEL:

 A proto jsi vždycky potom tři měsíce brečela, že jo?

LÍBA:

 (vzdává se) No, to je pravda, já to vždycky nesla dost těžce.

PAVEL:

 Protože jsi to vždycky myslela upřímně - a za to tě pánbůh potrestal manželstvím.

LÍBA:

 Hele, nech si to, však ty jsi taky dostal jen co si zasloužíš! (vidí, jak Pavel kroutí hlavou) Ale jo, dostal jsi, dostal jsi, protože oni tě dostali, hahaha (chechtá se zlomyslně)!

PAVEL:

 (nahlas a naštvaně) Zato ty jsi udělala s Rudlou terno!

RUDLA:

 (vchází z pokoje) Co se tady hádáte nahlas, zrovna jste mě vzbudili!

PAVEL:

 (rychle) Ale zrovna jsem se tady ptal Líby, jestli pijete Pernod.

RUDLA:

 Per-co?

LÍBA:

 (napodobuje francouzský přízvuk) Perr-nóó. (vítězně k Pavlovi) A já řekla, že jo a tak se Pavel nabídl, že by nám ho dvě flašky přinesl.

PAVEL:

 (rozpačitě) Ale to jsem přece neřekl - (zarazí se, ale když se na něj Líba s úsměvem podívá a tajně mu pohrozí, přitaká). Vlastně jo, proč ne.

RUDLA:

 A to musíš přitom tak křičet?

LÍBA:

 Ale to je moje vina, já mu řekla, že dneska nějak špatně slyším.

RUDLA:

 Aha.(a zatím co odchází, nepřítomně přidá) Tak ať ty flašky přinese. (chce jít zase do pokoje , ale zarazí se ) Sakra, já si zapomněl v autě brejle na čtení.

PAVEL:

 Ty si při řízení čteš? To nevíš, že to je nezdravé?  (směje se ulehčeně, jak z toho vyvázl)

RUDLA:

 (nevšímá si ho, odchází a nepřítomně brumlá) Jestli nejsou v autě? Možná v trafice, nebo že by u zubaře?(odejde ven)

PAVEL:

 Ty jsi teda pěkná zmije, sestři, teď mi to bude stát dvě flašky a já vůbec nevím, jestli ho v té francouzské prodejně mají.

LÍBA:

 (líbezně) Však jsi mu mohl říci pravdu, že jsi ho pomlouval, no, pročpak jsi to neřekl?

PAVEL:

 (naštvaně) Tak abys věděla, vyřiď si to s Míšou sama. Teď když jsi mi tak nas- (zarazí se) Nemůže to slyšet?

LÍBA:

 Rudla? Ten je přece dole u auta.

PAVEL:

 Ale ne, Míša.

LÍBA:

 (vesele) Nemůže. A i kdyby, sám jsi říkal, že to je normální výraz.

PAVEL:

 No jo, ale ne když se to prožívá (vzpomene si a napodobí rádoby-francouzský přízvuk Líby) Perr-nóó! Perr-nóó! (potřese hlavou, zasměje se a odchází)

(scéna se zatmí)