Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 7.
LÍBA:
(směje se ) Hahaha!
RUDLA:
Co
se směješ, prosím tě?
LÍBA:
Ale,
vzpomněla jsem si, jak jsme tam byli poprvé a ty jsi si
stěžoval vrchnímu, že ty tyčinky jsou nějaké krátké a on
ti musel vysvětlovat, že to jsou jen párátka, haha!
RUDLA:
(uraženě) Každej se může splést, ne?
LÍBA:
Znám
jednoho, co říkal, že se nikdy nesplete.
RUDLA:
(opravuje)
Jen jednou!
LÍBA:
(unaveně) Ten vtip už jsi říkal mockrát: Jen jednou jsi se zmýlil, to
bylo když jsi si myslel, že
jsi se zmýlil a zatím jsi se nezmýlil, takže jsi se vlastně přece jen zmýlil!
RUDLA:
(pochvalně) Přesně tak!
LÍBA:
No tak vidíš, taky jsi se spletl, každý se přece může splést!
RUDLA:
Zmýlit
se a splést se, to je velký rozdíl.
LÍBA:
Já
vím: já se zmýlit nesmím, ale ty se splést můžeš, že jo?
RUDLA:
Počkej,
zeptáme se Míši, jak se mu daří. U Anči světýlko nesvítí, takže
už šla asi domů. (zapíná vypínač) Co ty na
to, Míšo?
MÍŠA:
(nevesele)
Ahoj mámo, ahoj táto!
LÍBA:
Co
jsi tak smutný, Míšo?
MÍŠA:
Ale
Anička, ona se mnou nechce mluvit.
LÍBA:
Jak
to, prosím tě, vždyť jste spolu byli takoví kamarádi?
MÍŠA:
No
jo, ale já chtěl abysme (opraví se) - abychom - byli víc,
než jen
kamarádi. Já chtěl, aby mě milovala.
LÍBA:
A
proto ona s tebou teď nemluví?
MÍŠA:
Proto
ne, ale prý už jí s tím moc unavuju.
LÍBA:
(vyděšeně) Vy jste spolu něco dělali?
MÍŠA:
(nechápavě) A co jsme jako spolu měli dělat?
LÍBA:
No
že je už unavená.
MÍŠA:
Ona
říká, že je unavená z mých řečí. Prý neumím o ničem
jiném mluvit než o lásce.
LÍBA:
(domlouvá mu) Na ženu musíš Míšo pomalu. Asi jsi
byl na ni moc rychlý. Musíš
pomalu a něžně, dvořit se, rozumíš, být dvorný.
MÍŠA:
Však
jsem byl dvorný. Skládal jsem jí poklony i básně.
RUDLA:
Poklony,
jaké poklony, Míšo?
MÍŠA:
Já
jsem jí říkal, že je logická a moudrá.
LÍBA:
Ale
Míšo, to se ženě neříká, že je moudrá! Moudří jsou
staří mudrci. Žena může být spíše chytrá a -
MÍŠA:
(přeruší jí) A vzdělaná, že jo?
RUDLA:
(vmísí se) No
u ženy se říká zkušená, Michale, zkušená.
LÍBA:
Počkej,
Rudlo, co to pleteš, jak to zkušená?
RUDLA:
(zarazí se, přemýškí, ale pak vítězně) No třeba že umí vařit!
LÍBA:
(jedovatě) Vojákům, viď?
RUDLA:
(vymýšlí si dál) Vařit,
šít a vůbec všecko.
LÍBA:
Vůbec
všecko, jo? A chlapi zase nemusejí umět vůbec nic, ne?
RUDLA:
Jak
to nic? To je snad málo, co všecko já vím?
LÍBA:
(jízlivě) Asi jo, když si musíš brát na pomoc kompjútr!
MÍŠA:
(zklamaně) To myslíte jako mě? Já jsem přece
váš Míša, žádnej
kompjútr!
LÍBA:
(omluvně) No ano, to víš, že jsi náš Míša, já jen myslela
- (nedopoví)
MÍŠA:
(pokračuje) A
Anička je také kompjútr?
LÍBA:
(váhavě) No
ano, vlastně jo -
MÍŠA:
(nechápavě) Ale
tak to by mi přece měla rozumět! Vždyť máme
stejný programovací jazyk!
LÍBA:
Ale
v tom to není. Když chceš, aby tě milovala, tak to musí být
především vzájemná sympatie.
MÍŠA:
(rychle) Ale
ona mě je hrozně sympatická!
RUDLA:
Ale
ty jí nejsi, jak se zdá!
LÍBA:
(okřikne ho) Rudlo! Já se tady snažím a ty to všecko
pose- (zarazí se)
RUDLA:
(paroduje ji) Jen ne před dítětem, Libuško!
MÍŠA:
(snáží se pomoci
Líbě) Ale ona máma chtěla
asi říci, že je to
všecko pose-dumnáctém roce normální.
RUDLA:
To
určitě!
LÍBA:
To
sotva!
RUDLA:
Ale
počkej, ty jsi říkal, Míšo, že jsi jí psal básně. Tak nám
přečti nějakou!
MÍŠA:
Ale
já jí nemám vytištěnou, stál jsem si na kabelu a nešla mi zrovna
tiskárna.
RUDLA:
No
tak dobře, ale snad jí máš napsanou na disku.
MÍŠA:
To
jo. (nadšeně deklamuje:)
Milá,
dobrá slečno Anči,
celý
svět kolem vás tančí,
krása
vaše uchvacuje,
ale
právě proto tu je.
LÍBA:
(nadšeně) Ale to je hezké, Míšo, je to takové
procítěné.
MÍŠA:
Počkejte,
má to ještě jednu sloku:
Celý
svět kolem vás tančí,
moje
milá slečno Anči.
Vyprosil
bych si též tanec,
divoký
jsem jako kanec.
LÍBA:
To
ale nemůžeš takhle říci, Míšo, to není správné.
MÍŠA:
Proč?
Kanec je přece divoký, říká se mu proto divočák.
LÍBA:
Ale
ten výraz kanec, to se nehodí.
MÍŠA:
Tak
to opravím, to jde lehce:
Celý
svět kolem vás tančí,
moje
milá slečno Anči.
Tanec
prosil bych si zase,
divoký
jsem jak to prase.
RUDLA:
(směje se) Hahaha, to je dobrý - zase, prase!
LÍBA:
Ale
on to tak Míša nemyslí, nesměj se mu. On chtěl Míša říci,
že láskou plane a hoří.
RUDLA:
(vysmívá se) Hoří jako prase?
MÍŠA:
Ano,
mami, já láskou nejen hořím, ale i plápolám a doutnám...
LÍBA:
Ale
ne, Míšo, doutnat nestačí.
MÍŠA:
Já
vím, doutnání je moc pomalé okysličování, to jo. Takže láska je
vlastně rychlé okysličování.
RUDLA:
(ironicky pro sebe)
Jo, pokud se tomu přidá trochu alkoholu, že jo.
LÍBA:
No
a co jsi ještě složil, Míšo?
MÍŠA:
Písničku.
Je to na jednu škotskou melodii.
LÍBA:
Tak
nám ji pěkně zazpívej, no!
MÍŠA:
(zdráhá se) Ale
já jaksi - (najednou se rozhodne) Ale co, tady je to: (zpívá)
Tam,
kde se voda točí,
dojdu
ti pro klokočí,
pro
tvoje modrý voči,
takovej
jsem já.
Tam
kde se pivo vaří,
(přeruší se) - v té
první sloce vlastně mělo být také pivo, víš? (zpívá opravu) Tam kde
se pivo točí - ( přitaká) no jo, to je vono (a pokračuje)
Tam
kde se pivo vaří,
v
Plzni či Hostivaři,
ať v
dubnu anebo v září
budu
tě mít rád.
(přeruší zpěv) Teda jako on
bude, no vlastně jako já budu. A teď pozor, ještě refrén:
(znovu zpívá)
Já
půjdu pěšinou
za
holkou jedinou,
budu
se přitom cestou
krmit hydinou. . .
(vykřikne)
a
proto: ( a zase zpívá)
Tam
kde se pivo točí
dojdu
ti pro klokočí -
RUDLA:
(přeruší ho) Ale to už jsi zpíval.
MÍŠA:
No to je přece repete.
RUDLA:
Repe-co?
MÍŠA:
No
opakování, to prý se v písních dělá.
LÍBA:
(nadšeně) No to je opravdu hezké, Míšo, ale
co to pořád máš s tou hydinou?
MÍŠA:
No
přece abych neumřel hlady. To je drůbež, slovensky hydina, ty
neovládáš cizí jazyky, mami? Nalovím si hydinu, a je to!
RUDLA:
Hydina
se neloví, ta se může jenom krást.
MÍŠA:
Jo, tak ono se krást může?
Já myslel, že ne!
RUDLA:
(už sám popletený) Jak to: může? Nemůže! Ty to všecko spleteš!
LÍBA:
(K Rudlovi) Ty to všecko
popleteš, Rudlo! ( k Míšovi) Ne, ne, Míšo, krást se nesmí.
MÍŠA:
Jo
tak, krást se nesmí, ale může!
LÍBA:
Ani
to, ani to, Míšo. A tu hydinu bych opravdu vynechala, to se tam
nehodí!
MÍŠA:
No
dobře, a co takhle: (zpívá)
Já
půjdu pěšinou
anebo
dědinou,
za
tebou, ty jsi mojí
láskou jedinou
a
proto -
(přeruší se a řekne spiklenecky)
Víš,
mami, já jsem udělal něco, no něco hrozného - (zarazí se)
RUDLA:
(vyhrkne)
A co jsi udělal, prosím tě?
MÍŠA:
No
já jsem jí to -
LÍBA:
(polekaně) Co jsi jí to, Míšo?
MÍŠA:
Já
jsem si nejdříve netroufal, ale pak jsem jí přece jen to -
RUDLA:
(rozčileně) No co, co, honem, co jsi jí to?
MÍŠA:
(váhá) Když
já se stydím -
LÍBA:
Nám
to přece říci můžeš, viď Rudlo? Od toho jsme
rodiče.
MÍŠA:
To
je dobře, když se vám teda mohu svěřit.
RUDLA:
(nervózně)
Tak nás ksakru nenapínej!
MÍŠA:
(vyhrkne) Já
jsem jí napsal emajlem milostný dopis!
LÍBA:
(ulehčeně) Jenom?
RUDLA:
(ulehčeně) Fuj, to se mi ulevilo.
MÍŠA:
A
teď jenom čekám, až mi odpoví.
RUDLA:
(pochybovačně) Jen aby odpověděla!
LÍBA:
(obrátí se na
Rudlu a káravě) Rudlo!
(k Míšovi) Ale to
víš, že odpoví, tomu žádné děvče neodolá.
MÍŠA:
Ale
muži odolají, viď? Jako odolal Oněgin tomu dopisu od
Taťjany. A ona zase pak odolala Oněginovi, když si to
rozmyslel. (vzdychne zamilovaně) Ach, jak je ta láska
krásně zamotaná!
LÍBA:
To
víš, Míšo, je zamotaná, ale teď už jdi spát. A nech si něco
hezkého zdát.
RUDLA:
(rychle) No
jo, jdi spát, jdi spát.(jde ke kompjútru
a vypne ho)
LÍBA:
Co
jsi tak protivnej, Rudlo, proč mu kazíš jeho iluze?
RUDLA:
A
co ty blázníš a ještě ho v nich udržuješ?
LÍBA:
Protože nechci, aby chudinka trpěl už
teď.
RUDLA:
Jo tak! A ty si myslíš, Líbo, že ona
ho odmítne?
LÍBA:
Já jsem s ní o tom už mluvila.
RUDLA:
Ty jsi ale dohazovačka, Líbo!
LÍBA:
(uraženě) To ne, ale jsem matka, co má
ráda svoje dítě.
(důvěrně) Po pravdě řečeno, já
bych jí pro něho ani nechtěla, ona je taková... no moc do větru, lehkovážná, řekla bych i
trochu líná. To by si s ní dal!
RUDLA:
Prosím tě, líná, cožpak ona může
být líná? Kompjútr a línej?
LÍBA:
No a to je ta druhá věc. Náš syn
si
nebude brát za ženu nějaký bůhvíjaký kompjútr.
RUDLA:
Pokud si pamatuju, sama jsi
chtěla,
aby mu Franta přinesl Aničku, aby ‑ a vůbec, co blázníš, vždyť si ji přece nemusí
hned brát!
LÍBA:
Jo a co tomu prosím tě řeknou
její
rodiče? To na nás hned vytáhnou, že je holka zneuctěná, či co - no však to znáš!
RUDLA:
Ale to bejvávalo, holka, teď už
není
nikdo zneuctěnej, teď se tomu říká poznávat život. A vůbec,
co to tu blábolíš, vždyť
ona vůbec žádné rodiče nemá!
LÍBA:
Tak vidíš,
navíc je ještě sirotek. A lidé si na Míšu
budou ukazovat, že ošustil a
opustil ubohého sirotka!
RUDLA:
(Popleteně) To máš ale pravdu! Tak si jí to
doufám
pochválila, ne, aby ho teda radši odmítla, ne?
LÍBA:
Jseš blázen - jsem přece Míšova
matka!
Ještě jsem jí domlouvala, aby byla na Míšu hodná, že už od malička
měl slabé srdce...
RUDLA:
(opravuje) Pomalej mikroprocesor!
LÍBA:
Cože?
RUDLA:
No mikroprocesor - to je něco
jako u
nás srdce, víš?
LÍBA:
(jako by to pochopila) Ah tak. Ale ona ne, že prý
si s
Míšou nic začínat nebude, že ona si vybere,
koho chce, a navíc už teprve jeho ne, když má slabé
srdce, to by prý byla hned vdovou...
Představ si: takhle ošklivě o našem Míšovi
mluvila! A ještě se nestyda smála!
RUDLA:
Cože, ona se smála? Našemu
Míšovi?
LÍBA:
A nejen Míšovi, i tobě se smála.
RUDLA:
Prosím tě, proč by se mi měla
smát? A jak se mi smála?
LÍBA:
No říkala o tobě "pan
otec". Pan otec mlynář.
RUDLA:
A
co je na tom směšného?
LÍBA:
Četl ty jsi vůbec Babičku?
Tam byl přece také mlynář a říkali mu “pan otec”.
RUDLA:
No
jo, ale on byl mlynář z povolání, kdežto já se tak jen jmenuju.
LÍBA:
(posměšně) A občas taky
meleš, ale jenom pantem, viď?