next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 6.




AKT 1, SCÉNA 6.

(Líba a Rudla)


LÍBA:

 Takže co říkal?

RUDLA:

 Prosím tě, vždyť jsi to slyšela, ne?

LÍBA:

 Jak jsem to, prosím tě, mohla slyšet, když mi ani nedáš slovo?

RUDLA:

 Ty slyšíš pusou nebo co? No a když ti dám slovo, tak je slyšet zase jenom tebe. A nerozčiluj mě. Ty jseš hrozná!

LÍBA:

Už se zase chceš hádat, co?

MÍŠA:

 (najednou vykřikne) Hádku, hádku, hádku!

RUDLA:

 Ale vždyť my se nehádáme, Míšo!

LÍBA:

 Už jsem ti přece Rudlo řekla, že Míša chce pohádku! Tak mu teď řekni něco ty, já už jsem unavená, jak mu pořád musím celý den něco říkat. ( klesne unaveně do křesla)

RUDLA:

 Tak jo. (důležitě) Tak teď Míšo poslouchej, jak se říkají pohádky. Bylo, nebylo, v daleké zemi -

MÍŠA:

  (přerušuje ho) Tak bylo, nebo nebylo?

RUDLA:

 No bylo, to víš, že bylo, to se jen tak říká. Tak tedy bylo, v daleké zemi -

MÍŠA:

 Jak daleko byla ta zem?

RUDLA:

 No daleko byla, daleko. Tak v té daleké zemi -

MÍŠA:

 Byla tak daleko jako za vodou? Máma mi říkala pohádku a tam byla taková zem za vodou a lidé tam chodili kolem dokola.

RUDLA:

 Tak co, povídáš ty, nebo já? Nech mě vykládat, nebo si to řekni všecko sám. A v té zemi byla jedna princezna.

MÍŠA:

 Jak se jmenoval ta princezna?

RUDLA:

 No jak se jmenovala - na tom přece nezáleží.

MÍŠA:

 Ale záleží!

RUDLA:

 No tak se jmenovala Rudolfina, no. A ta tam žila -

MÍŠA:

 (přerušuje ho) Kde tam?

RUDLA:

 No tam, sakra, za tou vodou, ty troubo. Pořád mě vyrušuješ. Tak chceš tu pohádku nebo ne?

MÍŠA:

 Hádku, hádku, hádku!

RUDLA:

 Co zase žvatláš, vždyť jsi až do teď mluvil normálně?

LÍBA:

 (vzchopí se) No to on náš Míšánek žvatlá, vždycky když něco chce, viď Míšo!

RUDLA:

 Ale to je fantastický, on je opravdu inteligentní.

LÍBA:

 No spíš rozmazlený.

RUDLA:

 Ba ne, je to kluk chytrej! (uchopí klávesnici a houpá jí v náručí) Co ty na to, Míšo?

MÍŠA:

 Mamí, mamí, on mě upustí!

LÍBA:

 Pusť ho Rudlo, větší děti se už nekolíbají. (k Míšovi) To nic, Míšo, on tatínek neví, že tříleté děti se už nekolíbají.

RUDLA:

 Tříleté, jak jsi to poznala?

LÍBA:

 No to je lehké, ty jsi asi tak třikrát chytřejší, tak si to spočítej!

RUDLA:

 A co si mám spočítat?

LÍBA:

 Tak promiň, vidím, že jsi asi jen dvakrát chytřejší.

RUDLA:

 Já se z tebe zblázním! (k obecenstvu) O čem to ta ženská vlastně mluví?

(scéna se zatmí)