Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 3.
Rudlo,
prosím tě, posaď se, já ti něco povím, to se ale podrž!
RUDLA:
(hravě) No copak jsi zase provedla, co? (sedá si)
LÍBA:
Já
ne, ale náš Míša!
RUDLA:
Co
mohl prosím tě provést, pořád je přece jen v těch svých
knihách?
LÍBA:
(pomalu)
Rudlo....Míša...
RUDLA:
Tak
se vymáčkni, děláš mě nervózním!
LÍBA:
(váhavě)
Míša….Míša…on se nám Rudlo...zamiloval!
RUDLA:
Jakto
nám, snad sobě, ne?
LÍBA:
A
to tě to ani nepřekvapuje?
RUDLA:
Proč,
ty jsi se přece také kdysi zamilovala a já taky.
LÍBA:
No
dobře, my jo, ale (s důrazem) MÍŠA?
RUDLA:
No
co, je na to trochu mladej, ale však on z toho zase vyroste.
LÍBA:
A
co když nevyroste, co když z toho bude mít ten - no jak jsi to
říkal?
RUDLA:
Softvérovej
problém, ne?
LÍBA:
Co
blázníš, děti se zamilujou a odmilujou, to je normální. Podle
mých
výpočtů mu teď jde na patnáct, tak to není nic
nenormálního.
LÍBA:
No
jo, ale vždyť on není jako druhé děti, to snad také víš, ne?
RUDLA:
( zaraženě) Co tím chceš říct, že je nějakej zavostalej,
nebo co?
LÍBA:
To
ne, ale když on se nechová jako -
RUDLA:
Jako
co?
LÍBA:
No jako my, no jako -
RUDLA:
Jako
co?
LÍBA:
No
však víš!
RUDLA:
Jo
tak, ty myslíš jako člověk, že jo? No a co, kdyby byl
marťan, tak by se také choval jinak, ne?
LÍBA:
No
jo, ale on si s ní chce promluvit.
RUDLA:
(nechápavě) Počkej, s kým jako?
LÍBA:
No
s Aničkou.
RUDLA:
(rozčileně) S kterou Aničkou, proboha?
LÍBA:
No
přece z tý knihy, s Aničkou posedlou. On si přečetl
“Stříbrný Vítr” od Šrámka a tak se do ní zamiloval a teď s ní
chce mluvit.
RUDLA:
No
to je malér, co budeme dělat?
LÍBA:
A
to se ptáš mě? Zeptej se Pavla, ten mi to poradil a já to zase
poradila Míšovi.
RUDLA:
No
jo, ty psycholozi! Proč se o tom neporadíš se svým chytrým bráchou? Tak řekni Míšovi, že Anička umřela a je
to!
LÍBA:
(Uraženě) Ty jsi ale Rudlo blbej!
RUDLA:
No,
no, že jsem řekl něco o panu bratříčkovi, aby si se
tento - no, nepotento!
LÍBA:
To
ne, ale o tom umření. To by ho zranilo a navíc to není pravda.
RUDLA:
Jak
to, není, vždyť už nežije, to by teď byla
pěkně stará bába!
LÍBA:
Že
se nestydíš Rudlo, pamatuješ, jak jsme to taky spolu četli? Jak
jsi
mi to tehdy citoval a mě bylo jenom líto, že se nejmenuju
Anička?
RUDLA:
(smířlivě) No tak se nezlob, ty Andulo. A co tedy
budeme dělat?
LÍBA:
To
se ptáš mě? Ty jsi to všecko začal. Kdybys nebyl býval
chtěl dítě -
RUDLA:
Dítě?
Já jsem chtěl jenom něco na vyřešení jednoho problému a
teď jich mám sakra ještě víc.
LÍBA:
Moje
maminka říkala, že s dětmi jsou problémy, to sis měl
rozmyslet, než sis začal dělat rodinu.
RUDLA:
No
jo, ale takhle to v knihách nebylo a ve škole to taky učili
jinak.
To pořád jen sex, sex, sex a pak je najednou člověk v
tom, ani neví jak! (lichotí jí) No hele, ty jsi žena,
ty tomu víc rozumíš, máš pro takové věci větší pochopení -
LÍBA:
Tohle
mi musíš dát na papíru, abych ti s ním mohla mávat před nosem,
až
budeš mít zase ty tvoje mačo řeči.
RUDLA:
Třeba
i s průklepem, Libuško. Ty se v tom lepší vyznáš, tak mu to
rozmluv, ne?
LÍBA:
To
jsem se už pokusila, ale on ti trvá na svém a že jinak nebude
dělat
úkoly.
RUDLA:
Jaký
úkoly, vždyť ani do školy nechodí.
LÍBA:
Tvoje
úkoly, ty troubo!
RUDLA:
No
jo! To by se opovážil, ten nevděčník? Tak mu nedej
večeři, ne, počkej,
to nejde. Víš co, sebereme mu knížky, to je vono. Lump jeden, já mám
teď
před závěrkama, to je hrozný, (zoufale) ježíšmarjá, Líbo,
vždyť já snad ještě propadnu!
LÍBA:
A
odmítá se mnou mluvit.
RUDLA:
(nešťastně) No to je hrozný, takhle nám děti odplácejí,
to je zoufalý, tos'
mi teda dala ránu. (dostane nápad) Ale počkej, snad
bychom
mohli nastrčit nějakou holku a vona ze sebe bude dělat
Aničku, ne?
LÍBA:
Spíše
Nánu. To ti žádná holka neudělá. A i kdyby, ty jsi mužskej, to
bys
nepoznal, kdyby ti nastrčili jinou?
RUDLA:
Já
jo, ale jinej ne. U nás Jarda Bártů, ty ho neznáš, si vzal
dvojče a oni se pak holky potvory domluvily a on ti celej
měsíc s tou druhou a vůbec nic nepoznal - ale on taky hodně
pil, to jo. Tak snad že bychom sehnali ještě ňákej ten druhej
kompjútr - ne, počkej, já zavolám radši Frantovi, ať nám
poradí.
LÍBA:
Radši
mu zavolej hned, já jsem z toho celá zoufalá.
RUDLA:
(jde k telefonu a vytáčí číslo) František? Tady Rudla. To jsme vám
to
nandali v tom fotbale, co, vy nedochůdčata! To jste to dostali,
vy leváci. To si za rámeček nedáte, co?
LÍBA:
(Strká do něj zoufale a naznačuje, aby tak
nemluvil)
RUDLA:
Počkej,
holka, co do mě strkáš, nevidíš, že tady mluvím s Františkem?
LÍBA:
(nejprve naznačuje ústy, pak nahlas) Buď hodný!
RUDLA:
Co
že, že je to hrozný?
LÍBA:
(šeptá nahlas) Hodný! (a několikrát to opakuje,
protože Rudla nechápe)
RUDLA:
Vodník?
Ne? Plodný? Jo, hodný. Že prej jsem hodný!
LÍBA:
(nahlas) Ale
ne, TY buď na něj hodný!
RUDLA:
Jo
ne, já mám být hodný - (k Líbě) a na koho?
LÍBA:
(ukazuje na telefon)
RUDLA:
(nechápavě) Na telefon?
LÍBA:
(za šeptá a artikuluje) N-a- F-r-a-n-t-u!
RUDLA:
Jo
na Frantu? Ale vždyť já jsem na něj hodný, viď Františku?
Nejsem? Cože? Jo, co že zase chci? Nic, Františku, nic -
vlastně
jo, málem jsem zapomněl - potřebuju tvou pomoc. (naslouchá)
Ale ne, Františku, já to tak nemyslel, já naopak myslím, že
jste
hráli docela slušně, velice dobře, my jsme holt měli víc
štěstí, no taky jsme byli ovšem daleko lepší -
LÍBA:
(strčí
do něj)
RUDLA:
(konečně
chápe) Nestrkej! Ale ne ty, Líba, já vím! No hlavně jsme měli
štěstí, vlastně to ani tak ne, ale to vy jste měli
smůlu, tedy víc smůly než my štěstí, jak bych to
řekl... Cože? (naslouchá) Jo, že ti mám říct, co chci?
No vždyť se snažím -
LÍBA:
(nahlas) Tak
neblbni a už mu to řekni.
RUDLA:
(upraví si kravatu a slavnostně oznamuje) Františku,
náš Míša se poprvé (zdůrazňuje)
POPRVÉ zamiloval. Ne, ne do sebe, do Aničky.(naslouchá)
Cože? ...Cože? No, Anička Stříbrných se jmenuje, nebo
Šrámková, ne, už to mám, Anča Posedlých. No a Míša ji chce
vidět a mluvit s ní. Ať mu ji teda přivedu? To nejde, ona
je z toho - z knihy, víš? Cože jsem? Jo, otec! No to ne, otec
Míši jsi
vlastně ty, teda ten mozkovej. No oficiálně to jo, to jsem
otec. Ale teď mám ten problém. Cože jsem? (naslouchá) V
žitě? V jakým žitě? No to jo, to teda jsem, já ti rozuměl,
že říkáš, že jsem v žitě.
LÍBA:
Co
říkal?
RUDLA:
(k Líbě) Až potom! (do telefonu) A nedalo by
se to nějak
udělat, že bysme vzali ještě jeden kompjútr a dali tam
ten samý softvér. Že ne? Proč si to neudělám sám? No já vím,
že jsi se naštval s tím fotbalem, ale tohle jsem si od tebe
nezasloužil. Přece jsme kamarádi, ne? No a ty tohle! Že jsi si
dělal legraci? Takže přijdeš, jo? No ty jsi zlatej člověk,
Franto. Ale nemohl bys přijít už dnes? já totiž potřebuju aby mi
Míša udělal úkol!