Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 1.
Rudlo,
musíme si vážně promluvit.
RUDLA:
No
jo, mě taky není do smíchu, to auto už potřebuje generálku
jako sůl.
LÍBA:
Ale
to ne, já myslím Míšu.
RUDLA:
On
přece nepotřebuje generálku. Nebo něco zase provedl?
LÍBA:
Nic
neprovedl, ale já si myslím, že opravdu není dobré, že pořád
sedí
doma a nehraje si s ostatními dětmi. Ještě z něho vyroste
samotář.
RUDLA:
(zoufale)
Ale co chceš tedy dělat? Mám ho brát do parku (paroduje)
-
já mu řeknu: hele Míšo, dělej si bábovičky (diví se
sám sobě) To je dobrý, slyšelas' to ? (opakuje)
Dělej si bábovičky, hahaha! Vždyť by nám ho ještě ostatní
děti rozebraly na součástky.
LÍBA:
To
já vím, to nejde. Mně jde jen o to, aby se pak necítil nějak
diskriminovaný, jako že není úplně vyvinutý, nebo tak nějak.
Představ si, včera se mi ptal, jestli by nemohl mít kolo!
RUDLA:
Kde
zas na tohle přišel? Vlastně no jo, to bude z té encyklopedie.
Cos' mu teda řekla?
LÍBA:
No
lhala jsem, co jiného. Řekla jsem mu, že je na to ještě moc
malý.
RUDLA:
No
to jsi vlastně ani tolik nelhala. Ale máš pravdu, něco s tím
udělat musíme.
LÍBA:
Co
takhle poradit se s psychiatrem?
RUDLA:
To
jako s Pavlem? Proboha to ne, ještě by mu zjistil nějakou tu
duševní vadu a co pak? To by mi pak Míša nemohl vyřešit ten
můj problém!
LÍBA:
(jízlivě) To
myslíš jako ten úkol do večerní školy, co ti udělal?
RUDLA:
Ale
ne, ten mi vyřešil dobře. Dokonce sám učitel mi
řekl, že by ho tohle řešení nenapadlo. Jenom se divil, že jsem
na to přišel zrovna já.
LÍBA:
No,
jen si podvádějte, podvádějte, ono se vám to nevyplatí! Jen
si Rudlo nezahrávej, ještě ty zkoušky pak neuděláš!
Míšu pod lavici neschováš a na lavici ti ho nedovolí.
RUDLA:
Jen
se neboj, Líbo, my už jsme to s Míšou vyřešili. Já ho tajně
napojím na mobilní telefon domů, řeknu mu otázky a on mi
pošle řešení (otočí se ke kompjútru) - viď, Míšo?
MÍŠA:
Ano
tati. Neboj se mami, on mi to táta vysvětlil, že když je to v
rodině, tak to není podvod a tím vlastně uděláme zkoušky
oba: on i já. (nadšeně) Jé, mami, já už se tak těším
na ty otázky!
RUDLA:
Ale
počkej, Míšo, těm pánům jsi přece řekl, že se
do školy netěšíš!
MÍŠA:
Na
otázky jo, ale do školy ne. Podle toho, jak jsi mi to
vysvětlil,
tak tam ty studenty jen týrají a -
LÍBA:
(přeruší ho) Co jsi mu to Rudlo zase nabulíkoval?
(běží ke stolu a vypne
mikrofon)
RUDLA:
(překvapeně) Co děláš, proč vypínáš ten mikrofon?
LÍBA:
Aby
tohle neslyšel! (zapře si ruce v bok a otočí se k Rudlovi)
Že se nestydíš! Tak tohle mi nedělej, to jsme si nedohodli!
Takhle
oblbovat dítě! Nejen podvádíš, ještě mu lžeš! Využíváš
toho, že je to dítě nevinné a že nezná pravdu!
RUDLA:
(nechápavě) Podvádím a ještě lžu? Jaký je v tom
rozdíl, prosím tě? To
je přece totéž!
LÍBA:
To
není pravda. Podvádět se někdy musí, ale lhát se nemá nikdy.
Lhát ne, to je hřích, víš? To je napsáno v bibli.
RUDLA:
A o
podvádění tam nic není, takže to není hřích, že jo?
LÍBA:
Někdy
jo, někdy ne. Když například žena podvádí muže, tak to není
hřích. Většina mužů si to totiž zaslouží, víš?
RUDLA:
(směje se ) Ha, ha - a říká se tomu nasazovat parohy,
že jo? Ale to je
podvádění a je to hřích. Prosím tě jak chceš podvádět a nelhat? To
přece nejde!
LÍBA:
(rozčileně) Ale jde, kdybych chtěla, tak bych ti
to ukázala, jak to jde!
RUDLA:
(vidí, že zašel moc daleko) Ale tak se prosím tě uklidni,
Libuško, já
myslel něco jiného, než ty. Já nemyslel podvádět jako zahýbat,
ale jako v práci, v byznysu, jak se teďka zase říká.
Ale máš pravdu, to je potom vlastně byznys a ne podvod, že jo?
LÍBA:
Já
to tak neznám, to znáš ty. Ale lhát se nemá nikdy.
RUDLA:
Máš
pravdu, ale já myslím, že to stejně není přesně podle
katechismu.
LÍBA:
Já
nemluvila o katechismu, ale o životě - o tom, jak je to v
životě.
RUDLA:
No
jo, ale co tedy budeme s Míšou dělat? Já jsem mu dal
přečíst ty Nebezpečné známosti, od toho, no, co nebyl Forman,
víš, ale on to nějak špatně pochopil. Představ si, že se
mi ptal " Tati, a proč vlastně lidé lžou, vždyť je
to tak nesmyslné a nelogické!”
LÍBA:
A
co's mu řekl?
RUDLA:
Protože
lidi jsou ještě hloupí, to jsem mu řekl. Až budou
chytřejší, poznají, že na světě se jim všem bude žít lépe
beze lži a beze zla.
LÍBA:
No
tos mu řekl dobře. Jako kdybys tomu ještě věřil. A on ti to zbaštil?
RUDLA:
Ale
jo, nezapomeň, že je ještě pořád dítě. A najednou
povídá: ale kompjútry nikdy nelžou, že ne? Protože jsou
už
chytřejší, že jo? A já povídám: Ale ne, ještě je nikdo lhát
nenaučil. A on povídá: “Takže kompjútry jsou chytřejší, ale ještě nejsou dost chytré?”
LÍBA:
No
to jsi to teda zamotal, Rudlo. Já to říkala, že bude mít
mindráky!
RUDLA:
Ale
počkej, nech mě to dopovědět. On ti mi na to povídá:
“Ale oni kompjútry stejně nikdy nebudou lhát, protože lhaní
je hrozně nehezké.”
LÍBA:
No
to ti řekl dobře. To jsem si oddychla.
RUDLA:
No
jo, ale jak on mi vyřeší ten problém, když bude pořád takhle
naivní? V byznysu se přece
nikdy pravda neříká, a když on bude všemu věřit, kde
je co napsáno, tak to bude ztracenej. V byznyse by jsi holka
ztratila
kalhoty, kdybys všemu věřila!
LÍBA:
No
tak, Rudlo, takhle nemluv! Ještě že je vypnutej. Ostatně já si
myslím, že je na to všecko ještě příliš mladý.
RUDLA:
Jo,
a kdy bude na to dost starej? A co když se to nikdy nenaučí, co
pak?
LÍBA:
To
myslíš to lhaní?
RUDLA:
Ty
tomu říkáš lhaní, já tomu říkám bejt chytřejší, než ti
druzí. Na tom přece není nic špatného!
LÍBA:
No
já nevím, lhát se nemá.
RUDLA:
(důvěrně) Tak
si to klidně mysli, ale hlavně to neříkej nahlas! Ještě by si mysleli, že lžeš!