Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 4.
FRANTA:
Tak,
už to máš naloudovaný a já zase poběžím.
RUDLA:
(zklamaně) To ani nepočkáš, abys viděl, jak to pracuje?
FRANTA:
Tak
dobře, tak to spusť. Heslo je Intelekt.
RUDLA:
(zapne knoflík, vyťukává nahlas) I-N-T-E-L-E-K-T
(mluví do mikrofonu) Ahoj, Míšo!
MÍŠA:
(brečí jako nemluvně) Abé-ébé-é mé-mé-mé...
RUDLA:
(nervózně) Co je, co se děje?
FRANTA:
(zmateně) To já nevím, dal jsem mu úplně nový algoritmus
a expandoval
paměť...
RUDLA:
Třeba
jsou to ještě pořád ty české luhy a háje, ne?
FRANTA:
(rozhodně) Nesmysl! (mluví k mikrofonu) Jak se
jmenuješ, co?
MÍŠA:
Ga-ga-ga-ga-ga!
RUDLA:
On
se nám ňák zasek', ne?
FRANTA:
(dostane nápad) Počkej (vyťukává) adresa 77 hex
lokace číslo
26h (čte z obrazovky)...Věková úroveň: NULA. Počkej, proč nula?
No jo, ale co tam mám dát, když se to musí učit všecko
od
začátku? (k Rudlovi) Ale to už bude tvoje práce - budeš
muset s ním začít od nuly.
RUDLA:
Jak
to od nuly?
FRANTA:
(směje se ) No jak se říká, že nula od nuly pojde,
haha.
RUDLA:
Teď
ti nerozumím.
FRANTA:
(stranou) To
je dobře.
RUDLA:
Co
že?
FRANTA:
Že
to půjde dobře, neboj se. Jako se učí malé děti,
víš?
RUDLA:
(vyděšeně) Ale přece mě tu takhle nenecháš s
tím? Co by tomu
řekla Líba? Ještě se nám oběma vysměje. A
vůbec, já to s dětmi neumím, já ještě žádný neměl!
FRANTA:
To
nehraje roli, já mám tři a pokaždé to bylo jako bych začínal
znova. Však se to naučíš.
MÍŠA:
(vesele)
GA-Ga-Ga-Ga!
FRANTA:
Pamatuj,
Rudlo: Trp kozáče, budeš tatrmanem. (spěšně) Tak
já už fakt musím jít, nech mi vědět, co a jak, jo? (odbíhá,
zřejmě šťasten, že se může ulejt)
RUDLA:
(k sobě) No a teď mě tu nechal samotného s
Míšou. Ještě, že
nebrečí.
MÍŠA:
(brečí) Bééé-bééé-mééé-mééé!
RUDLA:
Neřvi!
Anebo počkej: zkus tohle (směje se ) Ha-ha-ha-ha-ha!
MÍŠA:
(brečí) Bééé-bééé-mééé-mééé!
RUDLA:
(křičí) Tak přestaň, sakra! Já tady musím přemejšlet!
LÍBA:
(vejde) Co
se tady děje, kdo to tu tak řve?
MÍŠA:
(brečí) Méé-bééé-méé-béé!
RUDLA:
To
Franta, on mi tam dal nový program, víš, s inteligencí
nemluvněte,
tak to tu Míša teď brečí.
LÍBA:
Nemluvně,
jo? A to si nevíš rady? To chceš být otcem? (bere klávesnici
do
náruče a houpe ji)
Šššš-ššš-ššš-ššš!
MÍŠA:
(vesele)
Ga-ga-ga-ga!
RUDLA:
(překvapeně) To je úžasný, Líbo, jak ty to s ním
umíš!
LÍBA:
(žertovně) To víš, počítačům se musí rozumět! Co
mám
dělat, radši bych chtěla opravdovský dítě. (laškovně)
Jak vidíš, připravená na to už jsem. (předává mu
klávesnici) Tu máš, hraj si. Ale opatrně, ať ti nespadne na
zem! (odchází do kuchyně)
MÍŠA:
(brečí) Bééé-méé-méé!
RUDLA:
(zmateně) Počkej Líbo, nenechávej mě tu samotného,
co já teď s
ním. (zoufale:) Šššš-ššš-ššš!
MÍŠA:
(Brečí)
Méé-béé-béé-béé!
LÍBA:
(přiběhne z kuchyně) Ty to člověče ale vůbec neumíš. To musíš takhle:
Ššš-šš-šš! No, no, dostaneš napapat, to víš že jo, Míšulko! A
půjdeme spinkat!
MÍŠA:
(ztichne)
RUDLA:
(hrabe se v papírech na stole) To jsem blázen! Asi to bude tím, že
poznal, že je
Líba ženská. To asi. ( pořád ještě něco hledá v
papírech)
LÍBA:
Ššš-šš-šš!
(k Rudlovi) No vidíš, už spinká!
RUDLA:
Ale
počkej, já ho nechci uspat, já s ním musím . . .
LÍBA:
Houby
musíš, malé děti musí hodně spát, to snad víš, ne? (sebere
polštářek z gauče, položí ho na stůl a klávesnici něžně na něj)
RUDLA:
No
to se na to vy- vykašlu!
LÍBA:
Tiše,
nech Míšu spát! A nemluv sprostě před dítětem!
RUDLA:
Jak
to sprostě, řekl jsem přece "vykašlu", ne?
LÍBA:
Já
vím, co jsi chtěl říci! Já nejsem tak blbá, víš!
RUDLA:
No
jen aby ses z toho nepokašlala! No jo, tak já jdu teda spát,
tady jsem,
jak vidím, úplně zbytečnej.
MÍŠA:
(probudí se) Mama-mama-mama!