next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 7.




AKT 1, SCÉNA 7.

(Pavel a Rudla)


RUDLA:

 (k Pavlovi) Míša nám roste jak z vody, koukej. (k Míšovi) Je tady strejda Pavel.

MÍŠA:

 (hlasem asi pětiletého chlapce) Ahoj strejdo! Půjdeme na ryby?

PAVEL:

 (k Rudlovi) Jak to ví, že chodím na ryby?

RUDLA:

 Já jsem mu to řek'. Ale mluv přímo k němu. On se teď učí takové ty krátké básničky od Ferdy Mravence, tedy vlastně od Ferdy Sekory. Co ty na to, Míšo? No tak, Míšo, řekni něco!

MÍŠA:

 A co?

RUDLA:

 No co? To, co umíš tak hezky.

MÍŠA:

 (deklamuje) Slunko bylo u samého západu, když svatojánští broučci vstávali. (něco ho napadne) A proč vstávali až večer?

RUDLA:

 Protože oni přece v noci svítí a ve dne spí.

MÍŠA:

 No jo, to by bylo legrační, kdyby v noci spali a ve dne svítili, že jo?

RUDLA:

 No právě. No zkus třeba tu o té lišce.

MÍŠA:

 Běží liška k Táboru, nese pytel zázvoru, ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá. Šla Nanynka do zelí - tati, proč se chodí do zelí?

RUDLA:

 (vyhýbavě) No pro stejnej důvod, proč se chodí do jetele. Radši nám něco zazpívej!

MÍŠA:

 (zpívá) Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů - ( zmlkne) ..

PAVEL:

 Co to proboha zpívá, to jste ho naučili?

RUDLA:

 (Zaraženě) No počkej, to já ne. Že by to byla ještě ta stará paměť? (do kuchyně) Líbo! Líbo! Pojď sem honem!

LÍBA:

 (přiběhne udýchaná z kuchyně) Co je, co se děje? Tak rychle, ať se mi to nespálí!

RUDLA:

 Ale Míša nám tady zpívá o pionýrech, nevíš o tom nic?

LÍBA:

 (vzpomíná) Já nic... jo počkej, já mu dala číst ten sborník prostonárodních písní z roku 1958 nebo který rok to byl.

PAVEL:

 (udiveně) On už Míša umí číst?

RUDLA:

 No jistě, vždyť už je klukovi pět, tak proč by neuměl číst? I noty už šikula přečte. A nadanej je taky, to jo. Zrovna tuhle mi povídá: Tati, kdy my jsme vstoupili do toho NATO? A já nevěděl co myslí, tak se ještě hloupě ptám "Na co?” a on se ti rozesmál a říká “na hov-” (nedořekne to, Líba ho přeruší)

LÍBA:

  Rudlo, nebuď sprostej!

RUDLA:

 To řekl on, ne já. Ale myslím, že to pochytil od tebe. Pamatuješ, jak jsi říkala, že mi asi stejně šéf pak přidá hov-, no... no prostě nepřidá a jak on se tě na to ptal a ty jsi mu to pak vysvětlovala?

LÍBA:

 No jo a on mi pak tvrdil, že je to slušné slovo, že to našel v Havlíčkovi Borovském. Ačkoliv já vím, že to tam je to jen vytečkováno.

PAVEL:

 Asi to uhodl z toho z rýmu, ne? Vlastně to by to musel předtím znát, že jo. Ale k tomu čtení: jak může Míša číst, když nemá oči?

RUDLA:

 Ale on má oči. Koupil jsem mu optický skanr, tedy snímač, tady mu takhle tu knížku položíš (ukazuje) a on už mi jen říká, kdy mu mám obrátit stránku.

PAVEL:

 Tak já se ho taky na něco zeptám, ne?

RUDLA:

 (hrdě) Klidně se ptej, můj syn mě nezahanbí! Co ty na to, Míšo?

PAVEL:

 (ke kompjútru) Míšo - můžu ti říkat Míšo, ne?

MÍŠA:

 No vždyť se tak jmenuju, ne? Máma mi ale říká Mišulko nebo Michálku.

PAVEL:

 Mě stačí Míša. Míšo, můžeš mi něco povědět?

MÍŠA:

 Můžu, ale nesmí to být nic protistátního nebo o naší rodině. A také nesmím říkat sprosté věci.

PAVEL:

 Jaké sprosté věci?

MÍŠA:

 No to já právě nemohu říci. Ale začíná to na p - ale to vlastně taky nesmím říct, ty bys to uhodl a pak by to bylo, jako kdybych to stejně řekl.

PAVEL:

 Ale né, já se chtěl jen zeptat, jestli víš, kolik je dvě a tři.

MÍŠA:

 Normálně pět, pokud to ovšem nejsou třeba dvě jablka a tři hrušky.

RUDLA:

 (vítězně) Neříkal jsem ti to? Ten kluk je chytrej po mně.

PAVEL:

 No obvykle bývají děti po rodičích, ale v tomhle případě si nejsem tak jistý.

LÍBA:

 (uštěpačně) Ale Rudlo, ten přece nemůže bejt chytrej po tobě, vždyť už teď je daleko chytřejší než ty. (odchází do kuchyně)

RUDLA:

 (jakoby to neslyšel) No tak se ho ptej dál, Pavle, ptej se ještě na něco.

PAVEL:

 Víš, kdo je to babička?

MÍŠA:

 To je Božena Němcová.

RUDLA:

 (zaraženě) Ale to jsi to Míšo popletl.

MÍŠA:

 Jak to popletl? V té knize bylo napsáno hned nahoře: Božena Němcová - Babička!

RUDLA:

 Ale ne, ty kubo, to je titul, to ona že je jako ta, no, autorka.

MÍŠA:

 Jen jako? Takže ona vlastně není autorka?

RUDLA:

 (zarazí se) Jakto že není, snad je, ne?

MÍŠA:

 Ale vždyť ty jsi teď řekl, že je jen jako autorka. A “Babička” není žádný titul, titul je když je někdo je pan doktor, jako ten blbec od vedle, co pořád hraje na housle!

RUDLA:

 (honem ho opravuje) Ale, ale, kde jsi zase tohle vzal? Jak může být blbec, když je to doktor?

MÍŠA:

 Vždyť jsi to sám říkal, že je blbec! Počkej, já už to chápu, bl bec je prostě taky takový titul, že jo? A pan Záděra má taky titul.

RUDLA:

 Jak to?

MÍŠA:

 No přece maminka říkala, že pan Záděra je blbec, že mu žena chodí s chlapama a on si to nechá líbit.

RUDLA:

 (vzdává to) No dobře, dobře, tak si jdi zase radši hrát.

MÍŠA:

 Můžu si hrát “Invazi z kosmu”?

RUDLA:

 Ale jo, ale ať se ti nezahřeje memory, vlastně co to říkám, paměť. A ty Pavle se posaď, potřebuju se s tebou poradit. (vypíná něco na  kompjútru)

PAVEL:

 A o čem jako?

RUDLA:

 No o Míšovi. On se teda učí rychle, to je pravda a roste taky rychle, asi tak za týden o rok, ale já se bojím, že to moc dlouho potrvá, než bude schopen opravdu myslet.

PAVEL:

 Podle toho, co jsem viděl, mu to jde docela dobře.

RUDLA:

 No jo, ale když on je takovej, no jak bych to řekl, takovej naivní.

PAVEL:

 Chtěl jsi říci moc pravdomluvnej, ne?

RUDLA:

 No to je ono, ty jsi na to kápl. Hned se pozná, že jsi vzdělanej člověk a ještě navíc máš ty školy.

PAVEL:

 Tak proč mě máš za blba?

RUDLA:

 Jak to myslíš?

PAVEL:

 No proč neřekneš po pravdě, co si myslíš?

RUDLA:

 (zaraženě) No vidíš, to mě nenapadlo. No prostě - já si myslím, že on není dost zkušenej, aby mohl vymyslet něco rafinovanýho.

PAVEL:

 A to tě mrzí? Pravda, jiným rodičům už děti v tomhle věku lžou, i leccos ukradnou, ale to ty bys přece nechtěl, ne?

RUDLA:

 Ale to víš, že ne, já se jen bojím, že takhle mi ten můj projekt nevyřeší, víš, ten projekt jak ušetřit firmě peníze.

PAVEL:

 To jako že by nebyl schopen vymyslet podfuk, že jo?

RUDLA:

 (zaraženě) Co to povídáš, jakej podfuk? (rozpačitě) Jak tě tohle napadlo - u nás se přece nepodvádí, to bych si nikdy nedovolil (lže, ale jaksi mu to nejde)

PAVEL:

Tak se nerozčiluj. To víš, v mém povolání musíme také umět číst myšlenky. Já jen myslel, že když je vedoucí trochu natvrdlej, nebo když má rád lichotky - protekce totiž světem vládne a jak si kdo ustele, tak se z lesa ozývá, však i ta naše pořekadla by se dala na to upravit.

RUDLA:

 To je ono. No a já potřebuju šéfovi podat takovej návrh, aby on na to jen zíral, rozumíš?

PAVEL:

 Takže tobě vůbec nejde o to, aby firma ušetřila, ale aby šéf zíral?

RUDLA:

 No obojí, ale hlavně, aby mi pak přidal. No a Líba, tvoje sestra, by se taky nezlobila, kdybych přinesl domů víc peněz. Ale hlavně to neříkej Míšovi, on by to nepochopil, on na to není dost inteligentní.

PAVEL:

 Chceš snad říct prohnaný - vlastně ne, ty tomu přece říkáš "rafinovanej", že jo.

RUDLA:

 A není to snad totéž? Ostatně já nedělám nic špatného, nakonec když firma na tom ušetří peníze, ne?

PAVEL:

 Ale neušetří, takových už tady bylo! Podfuk chceš! A pak to praskne, šéf přestane zírat - začne koukat a co vidí: Tady Rudla na to přišel, Rudla za to může a tak tedy Rudlo spánembohem a bylo nám ctí!

RUDLA:

 (ustrašeně) Nestraš prosímtě! Samozřejmě, že se na tom ušetří, Míša mi to vymyslí - (mluví k Míšovi) Co ty na to, Míšo? (prosebně) Viď, že mi něco vymyslíš, no řekni!

MÍŠA:

 Ale vymyslím, táto, to víš, že vymyslím! Aby šéf zíral, ne?

RUDLA:

 Ježíš, on to slyšel! No jo, já blb vypnul špatnej vypínač!

PAVEL:

 A jak vidíš, chápe to dobře. A co tu ekonomii, kdy tu ho začneš učit?

RUDLA:

 Na co ekonomii? Učím ho teď kupecké počty, to jako na byznys, víš, koupil jsem mu optický disk, tam je všecko, člověče. I jak se vyhnout daním.

PAVEL:

 No dobře, dobře, já se jenom ptám! A co teda potřebuješ poradit? A hlavně jak?

RUDLA:

 No jak? Dobře poradit potřebuju, to přece víš!

PAVEL:

 No to vím také, ale o co vlastně jde?

RUDLA:

 No když ty seš tenhle filolog . . .

PAVEL:

 To myslíš psycholog, já vím, jenomže já jsem nejsem psycholog, já jsem psychiatr.

RUDLA:

 To je jedno, hlavně že je to s tím psem. Takže ty už budeš vědět, co to chce, ne? Víš, jako to, aby se naučil, že svět není jen bílej a černej, ale taky hodně strakatej, no víš, co chci říct, ne?

PAVEL:

 Jo, že lidi kradou jako straky. Tak mu dej přečíst třeba Machiavelliho, tam to všecko je.

RUDLA:

 Jaká mafia, prosímtě? 

PAVEL:

 Machia -velliho, to je jméno autora. Vlastně ne, to by bylo těžký i na tebe. Tak hele, pamatuješ jak nedávno dávali znovu ten film "Valmont", nevim, už kdo to -

RUDLA:

 Režíroval? No přece Forman!

PAVEL:

 Ale ne, já myslím tu knihu - napsal to nějaký frantík...

RUDLA:

 Myslíš Franta Vlček? No jo, ten přece psával scénáře.

PAVEL:

 Ale ne, já myslím toho Francouze, on byl šlechtic a důstojník a vylíčil v tom románě různé společenské intriky. Ta kniha přece vyšla tehdy i v češtině.

RUDLA:

 A co když to Míša nepochopí?

PAVEL:

 (posměšně) Tak mu říkej drby z práce. Nebo mu nějak uprav pohádky na dobrou noc.

RUDLA:

 On už na pohádky moc není.

PAVEL:

 Ale neblázni, každý jsme na pohádky: milenci i rodiče, penzisti i děti. Jenom se to musí umět podat. No tak já už opravdu musím jít, pozdravuj Líbu a ať si vzpomene, že tady má v městě bratra, jo? Abyste nás také přišli navštívit!

RUDLA:

 Ale to nejde, kdo by nám zatím pohlídal Míšu?

(Scéna se zatmí)