next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 1.




AKT 2, SCÉNA 1.

(Líba a Rudla, který zrovna přichází)


LÍBA:

 Rudlo, musíme si vážně promluvit.

RUDLA:

 No jo, mě taky není do smíchu, to auto už potřebuje generálku jako sůl.

LÍBA:

 Ale to ne, já myslím Míšu.

RUDLA:

 On přece nepotřebuje generálku. Nebo něco zase provedl?

LÍBA:

 Nic neprovedl, ale já si myslím, že opravdu není dobré, že pořád sedí doma a nehraje si s ostatními dětmi. Ještě z něho vyroste samotář.

RUDLA:

 (zoufale) Ale co chceš tedy dělat? Mám ho brát do parku (paroduje) - já mu řeknu: hele Míšo, dělej si bábovičky (diví se sám sobě) To je dobrý, slyšelas' to ? (opakuje) Dělej si bábovičky, hahaha! Vždyť by nám ho ještě ostatní děti rozebraly na součástky.

LÍBA:

 To já vím, to nejde. Mně jde jen o to, aby se pak necítil nějak diskriminovaný, jako že není úplně vyvinutý, nebo tak nějak. Představ si, včera se mi ptal, jestli by nemohl mít kolo!

RUDLA:

 Kde zas na tohle přišel? Vlastně no jo, to bude z té encyklopedie. Cos' mu teda řekla?

LÍBA:

 No lhala jsem, co jiného. Řekla jsem mu, že je na to ještě moc malý.

RUDLA:

 No to jsi vlastně ani tolik nelhala. Ale máš pravdu, něco s tím udělat musíme.

LÍBA:

 Co takhle poradit se s psychiatrem?

RUDLA:

 To jako s Pavlem? Proboha to ne, ještě by mu zjistil nějakou tu duševní vadu a co pak? To by mi pak Míša nemohl vyřešit ten můj problém!

LÍBA:

 (jízlivě) To myslíš jako ten úkol do večerní školy, co ti udělal?

RUDLA:

 Ale ne, ten mi vyřešil dobře. Dokonce sám učitel mi řekl, že by ho tohle řešení nenapadlo. Jenom se divil, že jsem na to přišel zrovna já.

LÍBA:

 No, jen si podvádějte, podvádějte, ono se vám to nevyplatí!  Jen si Rudlo nezahrávej, ještě ty zkoušky pak neuděláš! Míšu pod lavici neschováš a na lavici ti ho nedovolí.

RUDLA:

 Jen se neboj, Líbo, my už jsme to s Míšou vyřešili. Já ho tajně napojím na mobilní telefon domů, řeknu mu otázky a on mi pošle řešení (otočí se ke kompjútru) - viď, Míšo?

MÍŠA:

 Ano tati. Neboj se mami, on mi to táta vysvětlil, že když je to v rodině, tak to není podvod a tím vlastně uděláme zkoušky oba: on i já. (nadšeně) Jé, mami, já už se tak těším na ty otázky!

RUDLA:

 Ale počkej, Míšo, těm pánům jsi přece řekl, že se do školy netěšíš!

MÍŠA:

 Na otázky jo, ale do školy ne. Podle toho, jak jsi mi to vysvětlil, tak tam ty studenty jen týrají a -

LÍBA:

 (přeruší ho) Co jsi mu to Rudlo zase nabulíkoval? (běží ke stolu a vypne mikrofon)

RUDLA:

 (překvapeně) Co děláš, proč vypínáš ten mikrofon?

LÍBA:

 Aby tohle neslyšel! (zapře si ruce v bok a otočí se k Rudlovi) Že se nestydíš! Tak tohle mi nedělej, to jsme si nedohodli! Takhle oblbovat dítě! Nejen podvádíš, ještě mu lžeš! Využíváš toho, že je to dítě nevinné a že nezná pravdu!

RUDLA:

 (nechápavě) Podvádím a ještě lžu? Jaký je v tom rozdíl, prosím tě? To je přece totéž!

LÍBA:

 To není pravda. Podvádět se někdy musí, ale lhát se nemá nikdy. Lhát ne, to je hřích, víš? To je napsáno v bibli.

RUDLA:

 A o podvádění tam nic není, takže to není hřích, že jo?

LÍBA:

 Někdy jo, někdy ne. Když například žena podvádí muže, tak to není hřích. Většina mužů si to totiž zaslouží, víš?

RUDLA:

 (směje se ) Ha, ha - a říká se tomu nasazovat parohy, že jo? Ale to je podvádění a je to hřích. Prosím tě jak chceš podvádět a nelhat? To přece nejde!

LÍBA:

 (rozčileně) Ale jde, kdybych chtěla, tak bych ti to ukázala, jak to jde!

RUDLA:

 (vidí, že zašel moc daleko) Ale tak se prosím tě uklidni, Libuško, já myslel něco jiného, než ty. Já nemyslel podvádět jako zahýbat, ale jako v práci, v byznysu, jak se teďka zase říká. Ale máš pravdu, to je potom vlastně byznys a ne podvod, že jo?

LÍBA:

 Já to tak neznám, to znáš ty. Ale lhát se nemá nikdy.

RUDLA:

 Máš pravdu, ale já myslím, že to stejně není přesně podle katechismu.

LÍBA:

 Já nemluvila o katechismu, ale o životě - o tom, jak je to v životě.

RUDLA:

 No jo, ale co tedy budeme s Míšou dělat? Já jsem mu dal přečíst ty Nebezpečné známosti, od toho, no, co nebyl Forman, víš, ale on to nějak špatně pochopil. Představ si, že se mi ptal " Tati, a proč vlastně lidé lžou, vždyť je to tak nesmyslné a nelogické!”

LÍBA:

 A co's mu řekl?

RUDLA:

 Protože lidi jsou ještě hloupí, to jsem mu řekl. Až budou chytřejší, poznají, že na světě se jim všem bude žít lépe beze lži a beze zla.

LÍBA:

 No tos mu řekl dobře. Jako kdybys tomu ještě věřil. A on ti to zbaštil?

RUDLA:

 Ale jo, nezapomeň, že je ještě pořád dítě. A najednou povídá: ale kompjútry nikdy nelžou, že ne? Protože jsou už chytřejší, že jo? A já povídám: Ale ne, ještě je nikdo lhát nenaučil. A on povídá: “Takže kompjútry jsou chytřejší, ale ještě nejsou dost chytré?”

LÍBA:

 No to jsi to teda zamotal, Rudlo. Já to říkala, že bude mít mindráky!

RUDLA:

 Ale počkej, nech mě to dopovědět. On ti mi na to povídá: “Ale oni kompjútry stejně nikdy nebudou lhát, protože lhaní je hrozně nehezké.”

LÍBA:

 No to ti řekl dobře. To jsem si oddychla.

RUDLA:

 No jo, ale jak on mi vyřeší ten problém, když bude pořád takhle naivní? V byznysu se  přece nikdy pravda neříká, a když on bude všemu věřit, kde je co napsáno, tak to bude ztracenej. V byznyse by jsi holka ztratila kalhoty, kdybys všemu věřila!

LÍBA:

 No tak, Rudlo, takhle nemluv! Ještě že je vypnutej. Ostatně já si myslím, že je na to všecko ještě příliš mladý.

RUDLA:

 Jo, a kdy bude na to dost starej? A co když se to nikdy nenaučí, co pak?

LÍBA:

 To myslíš to lhaní?

RUDLA:

 Ty tomu říkáš lhaní, já tomu říkám bejt chytřejší, než ti druzí. Na tom přece není nic špatného!

LÍBA:

 No já nevím, lhát se nemá.

RUDLA:

 (důvěrně) Tak si to klidně mysli, ale hlavně to neříkej nahlas! Ještě by si mysleli, že lžeš!

(scéna se zatmí)