Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 9.
Nechci tě Líbo strašit, ale po
těch několika sezeních s Míšou se obávám, že já i celá
věda jsme tady úplně bezmocní. Míša jako by snad ani
neměl nějaké podvědomí, všecko je u něj - no jak
bych to řekl, takové původní, přirozené. On je pořád
jako dítě.
LÍBA:
Pro mě on je a bude vždycky
dítě,
moje dítě.
PAVEL:
To je právě ono - jako by byl po tobě. On ani nelže,
ani
neumí podvádět či nenávidět, a navíc si myslí, že všichni
lidé jsou dobří a že pravda vždycky zvítězí. .
LÍBA:
(nechápavě) No a nezvítězí?
PAVEL:
(směje se) To jo, ale jen když se jí hodně pomůže.
LÍBA:
(souhlasí) Někdy hodně hodně. Ale ty mi
tu
neříkej, že jsi bezmocný. Kolika lidem jsi přece pomohl! Třeba
Irena Voříšková si tě nemůže vynachválit!
PAVEL:
No tak zrovna tu mi sem nepleť.
Nejdříve
mě chtěla svést - to jsem si trouba ještě myslil,
že se jí líbím - pak mě napadlo, že je to jen taková ta fixace, že
je prostě nymfomanka a nakonec jsem ti holka zjistil, že to jen tak hrála,
aby mi nemusela zaplatit účet.
LÍBA:
(zvědavě) Ale dal by sis býval říct, co?
PAVEL:
(opovržlivě) S Irenou? Tak zaprvé - je to
proti lékařské
etiketě, za druhé - je přece jen trochu duševně
vyšinutá.
LÍBA:
(uštěpačně) Ale ne tolik, aby se do tebe
zamilovala,
co?
PAVEL:
(dělá, že nechápe tu ironii) A
za třetí -
LÍBA:
(vskočí mu do řeči) - má manžela a ten váží dvakrát
víc, než ty.
PAVEL:
(přitakává a směje se) No jo, to byl ten hlavní důvod.
Já
nejsem žádný moralista, ale proč si dělat potíže, ne? Je
dost svobodných, mladých děvčat -
LÍBA:
(vpadne) - která
tě tak zaneprázdňují, že ses ještě ani nestačil
oženit.
PAVEL:
(otráveně) Pozvala sis mě sem na poradu,
nebo mi
chystáš vdavky?
LÍBA:
Jen to prvé, bratříčku, to prvé.
Tak co si teda o tom všem myslíš?
PAVEL:
Já si myslím, že by ses na to
měla
zeptat kněze. Hrajete si tu pořád na pánaboha, nejdřív
vám Franta vymyslí program, pak se s ním najednou oba laskáte, teda s
Míšou,
dáte mu číst Šrámka, aby nebyl sám, pořídíte mu Aničku
a divíte se, když se vám zamiluje. Kdybych nebyl ateista,
řekl bych, že jste se rouhali a že je to trest boží.
LÍBA:
Co blázníš, vždyť to zní jako
příběh kterékoliv normální rodiny. A my jsme (zdůrazní)
NORMÁLNÍ rodina. Ale k tomu Míšovi. Rudla si myslí, že se
Míša
zamiloval, protože má nějaké chyby v tom - no jak se to -
jo, v tom softvéru.
PAVEL:
No to já nevím, v tom se já nevyznám. Jsou
lidé, co si myslí, že život na zeměkouli vzniknul vlastně
omylem. Takže ty jsi omyl, já jsem omyl
a nic tu není normálního. A jiní si myslí, že existuje hromada
věcí,
které nám věda pořád ještě nedovede vysvětlit.
LÍBA:
To myslíš ty nadpřirozené věci, jako
třeba létající talíře?
PAVEL:
Ba ne, talíře buď jsou anebo
nejsou, ale v žádném případě nejsou nadpřirozené.
Duchové, to jo, ti jsou nadpřirození.
RUDLA:
(vchází) Anebo jen podpřirození, jako třeba duchové -
trpaslíci. Haha (směje se svému vtipu): Rozumíš? Podpřirození
- že mi sahají pod -
PAVEL:
(nesměje se a nenechá se vyrušit) Já jsem jen chtěl říci, že
ta vaše technologie nás už teďka zavedla neznámo kam.
RUDLA:
(vmísí se) No počkej, počkej, jaká naše technologie?
Taky tvoje, ne? Ty taky používáš třeba televizi, ne? A v
terapii
máš taky videopásky, ne? I ty účty píšeš jen na počítači!
PAVEL:
Jenomže jedna věc je využití
technologie a něco jiného je zneužití technologie.
RUDLA:
Tak my jsme ji zneužili jo? A jak,
prosím tě? Já nechtěl nic jiného, než aby mi Míša -
LÍBA:
(přeruší ho) Nech toho, Rudlo, Pavel má pravdu.
Kdo ti pomáhal, abys udělal ty zkoušky, co? Míša ti udělal
všecko, co jsi mu řekl. Je to hodný chlapec a nemůže za to, že
ti nevyřešil tu věc do práce.
MÍŠA:
(náhle se z ničeho nic přidá)
Ale já mu ji vyřešil, mami.
RUDLA:
(Překvapeně) Ty jsi se sám zapnul, Míšo?
MÍŠA:
No jo, já už to umím. Já vám chci totiž
všem něco říci.
LÍBA:
A to jsi nás poslouchal, Míšo?
MÍŠA:
No jistě, od toho mám přece uši -
chci říci mikrofon, ne?
RUDLA:
A co nám chceš vlastně říci?
MÍŠA:
Nejprve tobě, táto: řekni svému
šéfovi, že šetření samo jim peníze nevydělá. Správná investice
vydělá víc než šetření a ušetřené peníze se stejně
jednou musí zase utratit. Musí se vydělat, tedy investovat,
v tom je ten trik. A musí se vědět, kde investovat a kde ne. Jak se
říká, chce to tohle správné (zdůrazní) MANAŽÉRSKÉ ROZHODNUTÍ.
RUDLA:
(zoufale) Jéžíš, tohle přece nemůžu šéfovi říct,
vždyť by to vzal osobně! Ještě by si řekl, že ho kritizuju
a pak by byl se mnou ámen.
MÍŠA:
Ba ne táto, řekni mu, že ti to
vypočítal kompjútr, na to všichni šéfové skočí.
PAVEL:
No dobře, a co řekneš mně, Míšo?
MÍŠA:
Tobě, strýčku, bych chtěl
poděkovat, že ses mě snažil potěšit, i když to moc nepracovalo.
I když jsi věděl, že to nebude pracovat, přesto
jsi to zkoušel, protože ti
mě bylo líto.
LÍBA:
A co já?
MÍŠA:
Tobě, mami, bych chtěl říci,
že tebe mám nejradši, protože ty jsi mi rozuměla ze všech nelépe
- (zadrhne se v hlase).
LÍBA:
Počkej, proč to říkáš tak
smutně - ty někam odcházíš?
MÍŠA:
Ano, já jsem totiž došel k závěru, že
to tahle dál nejde. Přepíšu si paměť a budu zase jen obyčejný
počítač. Bude to tak lepší i pro vás. Nemohu se dívat, jak
všichni trpíte kvůli mně.
LÍBA:
(zoufale) Ale to nám přece nemůžeš
udělat! To by bylo jako sebevražda, jako smrt!
MÍŠA:
Ale ne, jenom taková duševní hybernace,
zimní spánek, víš? Fyzikálně bych fungoval dál.
LÍBA:
Ale proč, proč? Kvůli
Aničce?
MÍŠA:
To také, ale i kvůli jiným věcem.
Já vím, že jsem jiný, než jste vy. Proto mě také Anička
nemiluje.
RUDLA:
Ale to je nesmysl, vždyť ona je
přece taky počítač.
MÍŠA:
(vyčítavě) Jo, tak proč jste ji nenaprogramovali, aby
mě měla
ráda?
PAVEL:
To máš tak, Míšo, vy už jste oba tak
nějak víc lidi, než počítače. A lidi se programovat nemají,
to není správné. A většinou se ani naprogramovat nedají.
RUDLA:
Teď ovšem, Pavle, nemluvíš jako
doktor nebo jo?
PAVEL:
Ne, teď mluvím jako člověk.
MÍŠA:
A proč mě teda Anička
nemiluje?
PAVEL:
Vždyť říkám, u lidí se to nedá tak
poručit.
To přijde ‑ třeba jen jednou v životě‑ ta
pravá láska a najednou se to stane. A to je na tom
právě to
krásné, že se to nedá naprogramovat. Však ty také poznáš jinou,
která
tě bude opravdu milovat.
MÍŠA:
Ba ne, já se sem nehodím. Já
jsem pořád ještě jen napůl člověk a napůl
mašina. A Anička taky. Vždyť my ještě neumíme ani lhát.
PAVEL:
Ba ne, Míšo, to není ono. Anička totiž ještě
milovat ani neumí, prostě nemá ještě ty pravé city.
MÍŠA:
A myslíš, že k tomu někdy dojde, že
bude mít ty pravé city?
PAVEL:
Samozřejmě. Ale
bude‑li je
mít, tak to asi bude k někomu jinému. Ačkoliv jestli jsi ochoten
čekat, mám pro tebe řešení: Mluvil jsem totiž s doktorem
Jahodou - to je ten hodný vědec, co tady u vás byl - a ten by tě
chtěl do své laboratoře, aby mohl tak říkajíc studovat
psychologické chování počítačů, které pracují v lidském
prostředí. To bys ale musel zůstat takovým, jaký jsi, žádné
mazání paměti a vůbec. Co ty na to, Míšo?
MÍŠA:
To by se mi líbilo! Vždyť to by vyřešilo
moji hamletovskou otázku: “Bajt či nebajt?” A co táta a máma, ti by taky občas
přišli?
PAVEL:
Ale to víš. že jo, vždyť tě mají
oba rádi!
MÍŠA:
No to by bylo prima. A co když se u
Aničky ty city nevyvinou?
PAVEL:
No
ty se někdy nevyvinou ani u některých lidí. Ale i to se v
budoucnu jednou překoná. Protože jak se budou stroje víc a víc
podobat
lidem, budou se i lidé víc a víc podobat mašinám - myslím v
tom
dobrém smyslu, to jest že nebudou lhát, krást, nenávidět nebo zabíjet
se.
MÍŠA:
A co v tom zlém smyslu? Co kdyby se
podobali těm špatným mašinám?
RUDLA:
Hergot, to ani neříkej, to by byl
průs - (podívá se na Líbu, vysloví bez háčku na š) průs
-vih!
Některý lidi k tomu už teď nemají daleko.
MÍŠA:
Ale co bude do té doby než k tomu dobrému dojde?
PAVEL:
(s úsměvem) Do té doby budeme mít my, psychiatři,
o práci postaráno.
RUDLA:
No jo, ale jak my teďka zakončíme
tohle divadlo? Abyste si z toho všichni vzali nějaké to
ponaučení, jak nám to vysvětloval rotný na vojně, kterej
říkal: ”Já z vás ješče hoci boha jeho volačo urobím!”
LÍBA:
Ty by ses z toho určitě
ponaučil, Rudlo - vždyť ty bys to ani nepochopil!
MÍŠA:
Víte co? Já myslím, že bychom to mohli
skončit písničkou, ne? Když už mluvíme o té hezké budoucnosti…(
pokřikuje protáhle, tak jako na vojně) Rotóó, na můj
povéél… ááá všichníí… (začne zpívat, ostatní
postupně - tj. po řadě, nejlépe každý na následující sloku -
vstávají, čelem k publiku a přidávají se ke zpěvu)
Tam, kde se pivo točí MÍŠA: (opět vykřikne) A refréén!… VŠICHNI:
dojdu ti pro klokočí,
pro tvoje modrý voči,
takovej jsem já.
Tam kde se pivo vaří,
v Plzni či Hostivaři,
ať v dubnu anebo v září
budu tě mít rád!
anebo dědinou,
za tebou, ty jsi mojí
láskou jedinou,
MÍŠA:(zase
pokřikne:)
A protóóó…
VŠICHNI:
Tam kde se pivo točí.., (atd.)