next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 8.




AKT 2, SCÉNA 8.

(Franta a Rudla sedí a baví se)


FRANTA:

 To mi musíš Rudlo vysvětlit ještě jednou, já jsem jenom programátor, já těmhle druhým věcem moc nerozumím.

RUDLA:

 No to, že se nám Míša zamiloval, to jsem ti už řekl, ne?

FRANTA:

 To jo, ale co já s tím -

RUDLA:

No přece jsi  to byl ty, kdo mu dal Aničku - no řekni, dal jsi mu ji, nebo ne?

FRANTA:

 No dal, ale to bylo jaksi... (odmlčí se)

RUDLA:

 To bylo co?

FRANTA:

 (neochotně) No to bylo jaksi spíš z legrace, víš?

RUDLA:

 Pěkná legrace. Míša se mi teď trápí. (svěřuje se mu) Člověče, on ti jí poslal po drátě takový hezký milostný dopis a ona mu nejdřív neodpověděla a pak mu napsala takový hrozný odmítnutí, že až člověku samotnému srdce bolí.

FRANTA:

 (posměšně) Od kdy ty máš srdce, Rudlo?

RUDLA:

 To víš, že mám! Míša je přece můj syn!

FRANTA:

 A co mu napsala, jestli se ovšem můžu ptát?

RUDLA:

 Že prej je nějakej natvrdlej, když nepochopí, že se s ním jen tak bavila a vůbec, že on není její typ a že by byla hloupá, aby každému hned skákala na hezký slova a že si chce ještě užít světa.

FRANTA:

 (přitakává) No jo, to zní jako naše Zuzka, úplně jako naše Zuzka!

RUDLA:

 No vždyť to taky je vaše Zuzka, sám jsi přece říkal, že jsi Aničc e dal její tu, no, anabázi.

FRANTA:

 Databázi. Ale počkej, tak on jí požádal o ruku?

RUDLA:

 Jakou ruku, vždyť žádnou nemá - jo tak, no to jo, když ona mu pořád neodpovídala, tak on si chudák myslel, že s ním nechce nic mít, že ona si asi myslí, že on to nemyslí - teda jako Míša - vážně, tak jí napsal, že by si ji chtěl vzít a zbytek už víš.

FRANTA:

 Ale to jste se měli tedy nejdřív poradit se mnou, já bych ti to sám řekl, že se Zuzka rozhodla, že se nikdy nevdá. Ale tohle už začíná být vážný, haha. (směje se).

RUDLA:

 (uraženě) Jen se směj, ty jsi nás do toho přived' a co já teď? A co teprve Líba, už mu koupila krásné šaty na svatbu.

FRANTA:

 (důvěrně) Ale Rudlo, nezdá se vám, že to ale trochu přeháníte? Vždyť se nic neděje - tak si najde nějakou jinou, ne?

RUDLA:

 Houby jinou, on jinou nechce! To má po mámě, ta když ta něco umine...a vůbec, zatracenej Šrámek, ten nám to s tou Aničkou zavařil!

FRANTA:

 No co, tak mu dáme nějakou paničku, však on Šrámek o nich přece taky psal, asi měl nějaké zkušenosti. A dáme mu pěkně vášnivou -

RUDLA:

 (rychle ho přeruší) Ba ne, to by Líba nikdy nepřipustila! Víš, já jsem jenom myslel - (netroufá si)

FRANTA:

 (ví, co přijde, tak posměšně) Já taky občas myslím, Rudlo, je prý dobré na trávení.

RUDLA:

 Ale vážně, Františku, ona Líba si myslí - .

FRANTA:

 Jo tak, to Líba myslí, ty nemyslíš. .

RUDLA:

 No oba myslíme, víš, kdybys mohl takovej nějakej ten program udělat, aby on jí byl jako sympatický - to přece jde, ne, aby se náš Míša netrápil. (apeluje na Frantu) Když on se mi utrápí, já pak nikdy ten problém nevyřeším.

FRANTA:

 Myslíš jako že Míša ho nevyřeší, ne? Ty sám s tím přece nic neděláš!

RUDLA:

(uraženě) Jak to nedělám, já čekám, až na něco přijde! Hele, Františku, udělej to, už kvůli Míšovi!

FRANTA:

 Tak jde ti o Míšu, nebo o ten tvůj projekt?

RUDLA:

 No co, o oba, k sakru, vždyť to přece všecko spolu souvisí.

FRANTA:

 (deklamuje jako orátor) Všechno souvisí se vším. Všechno se mění, pohybuje, vyvíjí. Pohyb, vývoj, se děje skokem, revolucí. Tak vidíš, revoluce souvisí se vším. (normálně) Tak neblbni, Rudlo, s tím na mě nechoď, to už tady jednou bylo a víš, jak to dopadlo!

RUDLA:

 (žebroní) Vážně, Františku, co ti to udělá, ty, taková hlava, takový programátor, vždyť to je jako když pánbůh něco stvoří!

FRANTA:

 (posměšně) Pokračuj, pokračuj, lichotky ty já mám rád.

RUDLA:

 Ty si pořád děláš legraci. Tak uděláš to alespoň pro mě?

FRANTA:

 Nemůžu.

RUDLA:

 (zoufale) Ani pro Míšu? Míša je přece tak trochu taky tvůj syn, ne?

FRANTA:

 Ale Anička je zase jako naše Zuzka, tak to nepůjde.

RUDLA:

 Ale vždyť jsi sám říkal, že nejsou sourozenci.

FRANTA:

To nejsou, ale nejde to, naše Zuzka už předělat nejde, to vím na tutovku.

RUDLA:

 (pochopí) Takže jestli dobře chápu, ty ne že bys nechtěl, ale nemůžeš.

FRANTA:

 Nemůžu. “Duchů, jež jsem vyvolal, nemohu se zbýti.” To řekl Hamlet, princ dánský.

RUDLA:

 (otráveně) Co sem pleteš dánštinu? Řekni prostě, že na to nestačíš. Ale proč, vždyť už jsi ji jednou naprogramoval, ne?

FRANTA:

 Jenomže já nevím, jak naprogramovat lásku!

RUDLA:

 (triumfálně) A jak to, že se teda Míša mohl zamilovat?

FRANTA:

 To je právě ono, já nevím, jak se to stalo. To se stalo asi nějak samo od sebe, jako omyl, víš. Tady asi zasáhla ruka ‑

RUDLA:

 (vskočí mu do řeči) Ruka boží?

FRANTA:

 (dopoví) - ruka osudu. Já ti řeknu, že to kdybych uměl, tak už jsem milionářem a ne chudým programátorem státního úřadu pro statistiku. Možná ale, že to byl jen virus.

RUDLA:

 (dostane nápad) A co to teda zase zrušit, víš, odprogramovat Míšovi tu jeho lásku - to by taky nešlo?

FRANTA:

Šlo, ale museli bychom pak začít znova. A to by pak už nebyl Míša, ale někdo jiný.

RUDLA:

 (nechápavě) Myslíš, že by ho to tak změnilo?

FRANTA:

 Defakto by to bylo, jako kdybychom ho zničili. Láska, člověče, to je křehká květina. A navíc, jestli to byla jen chyba v softvéru, tak on by se nám mohl podruhý zase zamiloval a byli bysme zase v tom, no - v koncích.

RUDLA:

 (nevzdává se) A co to udělat, aby se Anička zamilovala, taky jen tak “jako náhodou”? Že bychom jako na chvíli zapomněli na morálku a naprogramovali ji, ne?

FRANTA:

 Tady nejde o morálku - ale už se nám to všecko vymklo z ruky. Kdepak, člověče, u ženský je to daleko složitější, než u chlapa. Ta má svou hlavu a nenechá si ani poradit.

RUDLA:

 (dostal nápad) Kdyby se ale vaše Zuzka zamilovala, tak bychom to pak mohli přenést z jejího deníčku do té Aniččiny databáze, ne?

FRANTA:

 Naše Zuzka? To ji, jak vidím, vůbec neznáš. Ta se jen tak nezamiluje!

RUDLA:

 Jednou se ale přece musí zamilovat, ne?

FRANTA:

 To doufám. (nesmlouvavě) Ale pak to bude jen a jen její věc.  My jí do toho mluvit nebudeme.

RUDLA:

 (posměšně) Už to vidím, jak se nevměšuješ. Ty budeš úplná OSN. Ale co takhle, kdyby ona to jen předstírala, víš, on by to Míša nepoznal a pak -

FRANTA:

(přeruší ho) Tak to zapomeň. Za prvé by to Zuzka předstírat nechtěla a i kdyby, žena sice může oklamat mužskýho, ale ne počítač, to si piš!

RUDLA:

 Proč pořád mluvíš o Míšovi, jako že je kompjútr? Já vím, že není jako druhé děti, ale sám jsi řekl, že se ti to vymklo z ruky. Náš Míša je dneska už víc člověk, než kompjútr!

FRANTA:

 (přitaká) To máš teda pravdu. Dokonce už je víc člověkem,  než někteří lidé. (odchází)

(scéna se zatmí)