next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 7.




AKT 2, SCÉNA 7.

(Rudla přichází s Líbou domů)


RUDLA: Ale docela to ušlo, ne? On když se člověk naučí to s těma tyčinkama, tak se nají třeba i u Číňana.

LÍBA:

 (směje se ) Hahaha!

RUDLA:

 Co se směješ, prosím tě?

LÍBA:

 Ale, vzpomněla jsem si, jak jsme tam byli poprvé a ty jsi si stěžoval vrchnímu, že ty tyčinky jsou nějaké krátké a on ti musel vysvětlovat, že to jsou jen párátka, haha!

RUDLA:

 (uraženě) Každej se může splést, ne?

LÍBA:

 Znám jednoho, co říkal, že se nikdy nesplete.

RUDLA:

 (opravuje) Jen jednou!

LÍBA:

 (unaveně) Ten vtip už jsi říkal mockrát: Jen jednou jsi se zmýlil, to bylo když jsi si myslel, že jsi se zmýlil a zatím jsi se nezmýlil, takže jsi se vlastně přece jen zmýlil!

RUDLA:

 (pochvalně) Přesně tak!

LÍBA:

 No tak vidíš, taky jsi se spletl, každý se přece může splést!

RUDLA:

 Zmýlit se a splést se, to je velký rozdíl.

LÍBA:

 Já vím: já se zmýlit nesmím, ale ty se splést můžeš, že jo?

RUDLA:

 Počkej, zeptáme se Míši, jak se mu daří. U Anči světýlko nesvítí, takže už šla asi domů. (zapíná vypínač) Co ty na to, Míšo?

MÍŠA:

 (nevesele) Ahoj mámo, ahoj táto!

LÍBA:

 Co jsi tak smutný, Míšo?

MÍŠA:

 Ale Anička, ona se mnou nechce mluvit.

LÍBA:

 Jak to, prosím tě, vždyť jste spolu byli takoví kamarádi?

MÍŠA:

 No jo, ale já chtěl abysme (opraví se)  - abychom - byli víc, než jen kamarádi. Já chtěl, aby mě milovala.

LÍBA:

 A proto ona s tebou teď nemluví?

MÍŠA:

 Proto ne, ale prý už jí s tím moc unavuju.

LÍBA:

 (vyděšeně) Vy jste spolu něco dělali?

MÍŠA:

 (nechápavě) A co jsme jako spolu měli dělat?

LÍBA:

 No že je už unavená.

MÍŠA:

 Ona říká, že je unavená z mých řečí. Prý neumím o ničem jiném mluvit než o lásce.

LÍBA:

 (domlouvá mu) Na ženu musíš Míšo pomalu. Asi jsi byl na ni moc rychlý. Musíš pomalu a něžně, dvořit se, rozumíš, být dvorný.

MÍŠA:

 Však jsem byl dvorný. Skládal jsem jí poklony i  básně.

RUDLA:

 Poklony, jaké poklony, Míšo?

MÍŠA:

 Já jsem jí říkal, že je logická a moudrá.

LÍBA:

 Ale Míšo, to se ženě neříká, že je moudrá! Moudří jsou staří mudrci. Žena může být spíše chytrá a -

MÍŠA:

 (přeruší jí) A vzdělaná, že jo?

RUDLA:

 (vmísí se) No u ženy se říká zkušená, Michale, zkušená.

LÍBA:

 Počkej, Rudlo, co to pleteš, jak to zkušená?

RUDLA:

 (zarazí se, přemýškí, ale pak vítězně) No třeba že umí vařit!

LÍBA:

 (jedovatě) Vojákům, viď?

RUDLA:

 (vymýšlí si dál) Vařit, šít a vůbec všecko.

LÍBA:

 Vůbec všecko, jo? A chlapi zase nemusejí umět vůbec nic, ne?

RUDLA:

 Jak to nic? To je snad málo, co všecko já vím?

LÍBA:

 (jízlivě) Asi jo, když si musíš brát na pomoc kompjútr!

MÍŠA:

 (zklamaně) To myslíte jako mě? Já jsem přece váš Míša, žádnej kompjútr!

LÍBA:

 (omluvně) No ano, to víš, že jsi náš Míša, já jen myslela - (nedopoví)

MÍŠA:

 (pokračuje) A Anička je také kompjútr?

LÍBA:

 (váhavě) No ano, vlastně jo -

MÍŠA:

 (nechápavě) Ale tak to by mi přece měla rozumět! Vždyť máme stejný programovací jazyk!

LÍBA:

 Ale v tom to není. Když chceš, aby tě milovala, tak to musí být především vzájemná sympatie.

MÍŠA:

 (rychle) Ale ona mě je hrozně sympatická!

RUDLA:

 Ale ty jí nejsi, jak se zdá!

LÍBA:

 (okřikne ho) Rudlo! Já se tady snažím a ty to všecko pose- (zarazí se)

RUDLA:

 (paroduje ji) Jen ne před dítětem, Libuško!

MÍŠA:

 (snáží se pomoci Líbě) Ale ona máma chtěla asi říci, že je to všecko pose-dumnáctém roce normální.

RUDLA:

 To určitě!

LÍBA:

 To sotva!

RUDLA:

 Ale počkej, ty jsi říkal, Míšo, že jsi jí psal básně. Tak nám přečti nějakou!

MÍŠA:

 Ale já jí nemám vytištěnou, stál jsem si na kabelu a nešla mi zrovna tiskárna.

RUDLA:

 No tak dobře, ale snad jí máš napsanou na disku.

MÍŠA:

 To jo. (nadšeně deklamuje:)

 Milá, dobrá slečno Anči,
celý svět kolem vás tančí,
krása vaše uchvacuje,
ale právě proto tu je.

LÍBA:

 (nadšeně) Ale to je hezké, Míšo, je to takové procítěné.

MÍŠA:

 Počkejte, má to ještě jednu sloku:

 Celý svět kolem vás tančí,
moje milá slečno Anči.
Vyprosil bych si též tanec,
divoký jsem jako kanec.

LÍBA:

 To ale nemůžeš takhle říci, Míšo, to není správné.

MÍŠA:

 Proč? Kanec je přece divoký, říká se mu proto divočák.

LÍBA:

 Ale ten výraz kanec, to se nehodí.

MÍŠA:

 Tak to opravím, to jde lehce:

 Celý svět kolem vás tančí,
moje milá slečno Anči.
Tanec prosil bych si zase,
divoký jsem jak to prase.

RUDLA:

 (směje se) Hahaha, to je dobrý - zase, prase!

LÍBA:

 Ale on to tak Míša nemyslí, nesměj se mu. On chtěl Míša říci, že láskou plane a hoří.

RUDLA:

 (vysmívá se) Hoří jako prase?

MÍŠA:

 Ano, mami, já láskou nejen hořím, ale i plápolám a doutnám...

LÍBA:

 Ale ne, Míšo, doutnat nestačí.

MÍŠA:

 Já vím, doutnání je moc pomalé okysličování, to jo. Takže láska je vlastně rychlé okysličování.

RUDLA:

 (ironicky pro sebe) Jo, pokud se tomu přidá trochu alkoholu, že jo.

LÍBA:

 No a co jsi ještě složil, Míšo?

MÍŠA:

 Písničku. Je to na jednu škotskou melodii.

LÍBA:

 Tak nám ji pěkně zazpívej, no!

MÍŠA:

 (zdráhá se) Ale já jaksi - (najednou se rozhodne) Ale co, tady je to: (zpívá)

Tam, kde se voda točí,
dojdu ti pro klokočí,
pro tvoje modrý voči,
takovej jsem já.

Tam kde se pivo vaří,
(přeruší se) - v té první sloce vlastně mělo být také pivo, víš? (zpívá opravu) Tam kde se pivo točí - ( přitaká) no jo, to je vono (a pokračuje)

Tam kde se pivo vaří,
v Plzni či Hostivaři,
v dubnu anebo v září
budu tě mít rád.

(přeruší zpěv) Teda jako on bude, no vlastně jako já budu. A teď pozor, ještě refrén: (znovu zpívá)

Já půjdu pěšinou
za holkou jedinou,
budu se přitom cestou
krmit hydinou. . .

(vykřikne) a proto: ( a zase zpívá)

Tam kde se pivo točí
dojdu ti pro klokočí -

RUDLA:

 (přeruší ho) Ale to už jsi zpíval.

MÍŠA:

 No to je přece repete.

RUDLA:

 Repe-co?

MÍŠA:

 No opakování, to prý se v písních dělá.

LÍBA:

 (nadšeně) No to je opravdu hezké, Míšo,  ale co to pořád máš s tou hydinou?

MÍŠA:

 No přece abych neumřel hlady. To je drůbež, slovensky hydina, ty neovládáš cizí jazyky, mami? Nalovím si hydinu, a je to!

RUDLA:

 Hydina se neloví, ta se může jenom krást.

MÍŠA:

 Jo, tak ono se krást může? Já myslel, že ne!

RUDLA:

 (už sám popletený) Jak to: může? Nemůže! Ty to všecko spleteš!

LÍBA:

 (K Rudlovi) Ty to všecko popleteš, Rudlo! ( k Míšovi) Ne, ne, Míšo, krást se nesmí.

MÍŠA:

 Jo tak, krást se nesmí, ale může!

LÍBA:

 Ani to, ani to, Míšo. A tu hydinu bych opravdu vynechala, to se tam nehodí!

MÍŠA:

 No dobře, a co takhle: (zpívá)

Já půjdu pěšinou
anebo dědinou,
za tebou, ty jsi mojí
láskou jedinou

a proto -

(přeruší se a řekne spiklenecky)

 Víš, mami, já jsem udělal něco, no něco hrozného - (zarazí se)

RUDLA:

 (vyhrkne) A co jsi udělal, prosím tě?

MÍŠA:

 No já jsem jí to -

LÍBA:

 (polekaně) Co jsi jí to, Míšo?

MÍŠA:

 Já jsem si nejdříve netroufal, ale pak jsem jí přece jen to -

RUDLA:

 (rozčileně) No co, co, honem, co jsi jí to?

MÍŠA:

 (váhá) Když já se stydím -

LÍBA:

 Nám to přece říci můžeš, viď Rudlo? Od toho jsme rodiče.

MÍŠA:

 To je dobře, když se vám teda mohu svěřit.

RUDLA:

 (nervózně) Tak nás ksakru nenapínej!

MÍŠA:

 (vyhrkne) Já jsem jí napsal emajlem milostný dopis!

LÍBA:

 (ulehčeně) Jenom?

RUDLA:

 (ulehčeně) Fuj, to se mi ulevilo.

MÍŠA:

 A teď jenom čekám, až mi odpoví.

RUDLA:

 (pochybovačně) Jen aby odpověděla!

LÍBA:

 (obrátí se na Rudlu a káravě) Rudlo! (k Míšovi) Ale to víš, že odpoví, tomu žádné děvče neodolá.

MÍŠA:

 Ale muži odolají, viď? Jako odolal Oněgin tomu dopisu od Taťjany. A ona zase pak odolala Oněginovi, když si to rozmyslel. (vzdychne zamilovaně) Ach, jak je ta láska krásně zamotaná!

LÍBA:

 To víš, Míšo, je zamotaná, ale teď už jdi spát. A nech si něco hezkého zdát.

RUDLA:

 (rychle) No jo, jdi spát, jdi spát.(jde ke  kompjútru a vypne ho)

LÍBA:

 Co jsi tak protivnej, Rudlo, proč mu kazíš jeho iluze?

RUDLA:

 A co ty blázníš a ještě ho v nich udržuješ?

LÍBA:

Protože nechci, aby chudinka trpěl už teď.

RUDLA:

Jo tak! A ty si myslíš, Líbo, že ona ho odmítne?

LÍBA:

 Já jsem s ní o tom už mluvila.

RUDLA:

 Ty jsi ale dohazovačka, Líbo!

LÍBA:

 (uraženě) To ne, ale jsem matka, co má ráda svoje dítě. (důvěrně) Po pravdě řečeno, já bych jí pro něho ani nechtěla, ona je taková... no moc do  větru, lehkovážná, řekla bych i trochu líná.  To by si s ní dal!

RUDLA:

 Prosím tě, líná, cožpak ona může být líná?  Kompjútr a línej?

LÍBA:

 No a to je ta druhá věc. Náš syn si nebude brát za ženu nějaký bůhvíjaký kompjútr.

RUDLA:

 Pokud si pamatuju, sama jsi chtěla, aby mu Franta přinesl Aničku, aby ‑ a vůbec, co  blázníš, vždyť si ji přece nemusí hned brát!

LÍBA:

 Jo a co tomu prosím tě řeknou její rodiče? To na nás hned vytáhnou, že je holka zneuctěná,  či co - no však to znáš!

RUDLA:

 Ale to bejvávalo, holka, teď už není nikdo zneuctěnej, teď se tomu říká poznávat život. A vůbec, co  to tu blábolíš, vždyť ona vůbec žádné rodiče  nemá!

LÍBA:

 Tak vidíš,  navíc je ještě sirotek. A lidé si na  Míšu budou ukazovat, že ošustil a opustil ubohého sirotka!

RUDLA:

 (Popleteně) To máš ale pravdu! Tak si jí to doufám pochválila, ne, aby ho teda radši odmítla,  ne?

LÍBA:

 Jseš blázen - jsem přece Míšova matka! Ještě jsem jí domlouvala, aby byla na Míšu hodná, že už od malička měl  slabé srdce...

RUDLA:

 (opravuje) Pomalej mikroprocesor!

LÍBA:

 Cože?

RUDLA:

 No mikroprocesor - to je něco jako u nás srdce, víš?

LÍBA:

 (jako by to pochopila) Ah tak. Ale ona ne, že prý si s Míšou nic začínat nebude, že ona si  vybere, koho chce, a navíc už teprve jeho ne, když má slabé srdce, to by prý byla hned  vdovou... Představ si: takhle ošklivě o našem Míšovi mluvila! A ještě se nestyda smála!

RUDLA:

 Cože, ona se smála? Našemu Míšovi?

LÍBA:

 A nejen Míšovi, i tobě se smála.

RUDLA:

 Prosím tě, proč by se mi měla smát? A jak se mi smála?

LÍBA:

 No říkala o tobě "pan otec". Pan otec mlynář.

RUDLA:

 A co je na tom směšného?

LÍBA:

 Četl ty jsi vůbec Babičku? Tam byl přece také mlynář a říkali mu “pan otec”.

RUDLA:

 No jo, ale on byl mlynář z povolání, kdežto já se tak jen jmenuju.

LÍBA:

 (posměšně) A občas taky meleš, ale jenom pantem, viď?

(scéna se zatmí)