Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 7.
(k Pavlovi)
Míša nám roste jak z vody, koukej. (k Míšovi) Je tady
strejda
Pavel.
MÍŠA:
(hlasem asi pětiletého chlapce) Ahoj strejdo! Půjdeme na ryby?
PAVEL:
(k Rudlovi)
Jak to ví, že chodím na ryby?
RUDLA:
Já
jsem mu to řek'. Ale mluv přímo k němu. On se teď
učí takové ty krátké básničky od Ferdy Mravence, tedy
vlastně od Ferdy Sekory. Co ty na to, Míšo? No tak, Míšo, řekni
něco!
MÍŠA:
A
co?
RUDLA:
No co? To, co
umíš tak hezky.
MÍŠA:
(deklamuje)
Slunko bylo u samého západu, když svatojánští broučci vstávali. (něco ho napadne)
A
proč vstávali až večer?
RUDLA:
Protože
oni přece v noci svítí a ve dne spí.
MÍŠA:
No
jo, to by bylo legrační, kdyby v noci spali a ve dne svítili,
že jo?
RUDLA:
No
právě. No zkus třeba tu o té lišce.
MÍŠA:
Běží
liška k Táboru, nese pytel zázvoru, ježek za ní pospíchá, že jí
pytel
rozpíchá. Šla Nanynka do zelí - tati, proč se chodí do zelí?
RUDLA:
(vyhýbavě) No pro stejnej důvod, proč se chodí do
jetele. Radši nám
něco zazpívej!
MÍŠA:
(zpívá)
Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky
pionýrů - ( zmlkne) ..
PAVEL:
Co
to proboha zpívá, to jste ho naučili?
RUDLA:
(Zaraženě) No počkej, to já ne. Že by to byla ještě
ta stará
paměť? (do kuchyně) Líbo! Líbo! Pojď sem
honem!
LÍBA:
(přiběhne udýchaná z kuchyně) Co je, co se děje?
Tak rychle, ať se mi to nespálí!
RUDLA:
Ale
Míša nám tady zpívá o pionýrech, nevíš o tom nic?
LÍBA:
(vzpomíná)
Já nic... jo počkej, já mu dala číst ten sborník
prostonárodních písní z roku 1958 nebo který rok to byl.
PAVEL:
(udiveně) On
už Míša umí číst?
RUDLA:
No
jistě, vždyť už je klukovi pět, tak proč by neuměl
číst? I noty už šikula přečte. A nadanej je taky, to jo.
Zrovna tuhle mi povídá: Tati, kdy my jsme vstoupili do toho
NATO?
A já nevěděl co myslí, tak se ještě hloupě ptám
"Na co?” a on se ti rozesmál a říká “na hov-” (nedořekne to, Líba ho přeruší)
LÍBA:
Rudlo, nebuď sprostej!
RUDLA:
To
řekl on, ne já. Ale myslím, že to pochytil od tebe. Pamatuješ,
jak
jsi říkala, že mi asi stejně šéf pak přidá hov-, no... no prostě nepřidá
a jak on se tě na to ptal a ty jsi mu to pak vysvětlovala?
LÍBA:
No jo
a on mi pak tvrdil, že je to slušné slovo, že to našel v Havlíčkovi Borovském. Ačkoliv já vím, že to tam je to jen vytečkováno.
PAVEL:
Asi to
uhodl z toho z rýmu, ne? Vlastně to by to musel předtím znát, že jo. Ale k tomu čtení: jak může Míša
číst, když nemá oči?
RUDLA:
Ale
on má oči. Koupil jsem mu optický skanr, tedy snímač, tady mu
takhle tu knížku položíš (ukazuje) a on už mi jen říká,
kdy
mu mám obrátit stránku.
PAVEL:
Tak
já se ho taky na něco zeptám, ne?
RUDLA:
(hrdě) Klidně
se ptej, můj syn mě nezahanbí! Co ty na to, Míšo?
PAVEL:
(ke kompjútru) Míšo - můžu ti říkat Míšo, ne?
MÍŠA:
No
vždyť se tak jmenuju, ne? Máma mi ale říká Mišulko nebo
Michálku.
PAVEL:
Mě stačí Míša. Míšo,
můžeš mi něco povědět?
MÍŠA:
Můžu,
ale nesmí to být nic protistátního nebo o naší rodině. A také nesmím
říkat sprosté věci.
PAVEL:
Jaké
sprosté věci?
MÍŠA:
No
to já právě nemohu říci. Ale začíná to na p - ale to vlastně
taky nesmím říct, ty bys to uhodl a pak by to bylo, jako
kdybych
to stejně řekl.
PAVEL:
Ale
né, já se chtěl jen zeptat, jestli víš, kolik je dvě a tři.
MÍŠA:
Normálně
pět, pokud to ovšem nejsou třeba dvě jablka a tři
hrušky.
RUDLA:
(vítězně) Neříkal jsem ti to? Ten kluk je chytrej
po mně.
PAVEL:
No
obvykle bývají děti po rodičích, ale v tomhle
případě si nejsem tak jistý.
LÍBA:
(uštěpačně) Ale
Rudlo, ten přece nemůže bejt chytrej po
tobě, vždyť už teď je daleko chytřejší než ty. (odchází do kuchyně)
RUDLA:
(jakoby to neslyšel) No tak se ho ptej dál, Pavle, ptej
se ještě na něco.
PAVEL:
Víš,
kdo je to babička?
MÍŠA:
To
je Božena Němcová.
RUDLA:
(zaraženě) Ale to jsi to Míšo popletl.
MÍŠA:
Jak
to
popletl? V té knize bylo napsáno hned nahoře: Božena Němcová - Babička!
RUDLA:
Ale
ne, ty kubo, to je titul, to ona že je jako ta, no, autorka.
MÍŠA:
Jen jako? Takže
ona vlastně není autorka?
RUDLA:
(zarazí se) Jakto že není, snad je, ne?
MÍŠA:
Ale
vždyť ty jsi teď řekl, že je jen jako autorka. A
“Babička” není žádný titul, titul je když je někdo je pan doktor,
jako ten blbec od vedle, co pořád hraje na housle!
RUDLA:
(honem ho opravuje) Ale, ale, kde jsi zase tohle vzal? Jak může
být blbec, když je to
doktor?
MÍŠA:
Vždyť
jsi to sám říkal, že je blbec! Počkej, já už to chápu, bl bec je prostě taky
takový titul, že jo? A pan Záděra má taky titul.
RUDLA:
Jak
to?
MÍŠA:
No
přece maminka říkala, že pan Záděra je blbec, že mu žena
chodí s chlapama a on si to nechá líbit.
RUDLA:
(vzdává to)
No dobře, dobře, tak si jdi zase radši hrát.
MÍŠA:
Můžu
si hrát “Invazi z kosmu”?
RUDLA:
Ale
jo, ale ať se ti nezahřeje memory, vlastně co to
říkám, paměť. A ty Pavle se posaď, potřebuju se
s tebou poradit. (vypíná něco na kompjútru)
PAVEL:
A o
čem jako?
RUDLA:
No
o Míšovi. On se teda učí rychle, to je pravda a roste taky
rychle,
asi tak za týden o rok, ale já se bojím, že to moc dlouho potrvá,
než bude schopen opravdu myslet.
PAVEL:
Podle
toho, co jsem viděl, mu to jde docela dobře.
RUDLA:
No
jo, ale když on je takovej, no jak bych to řekl, takovej naivní.
PAVEL:
Chtěl
jsi říci moc pravdomluvnej, ne?
RUDLA:
No
to je ono, ty jsi na to kápl. Hned se pozná, že jsi vzdělanej
člověk a ještě navíc máš ty školy.
PAVEL:
Tak
proč mě máš za blba?
RUDLA:
Jak
to myslíš?
PAVEL:
No
proč neřekneš po pravdě, co si myslíš?
RUDLA:
(zaraženě) No vidíš, to mě nenapadlo. No prostě - já si
myslím, že on není
dost zkušenej, aby mohl vymyslet něco rafinovanýho.
PAVEL:
A
to tě mrzí? Pravda, jiným rodičům už děti v tomhle
věku lžou, i leccos ukradnou, ale to ty bys přece
nechtěl, ne?
RUDLA:
PAVEL:
To
jako že by nebyl schopen vymyslet podfuk, že jo?
RUDLA:
(zaraženě) Co to povídáš, jakej podfuk? (rozpačitě) Jak tě
tohle napadlo - u nás
se přece nepodvádí, to bych si nikdy nedovolil (lže, ale jaksi mu to
nejde)
PAVEL:
Tak se nerozčiluj. To víš, v
mém povolání musíme také umět číst myšlenky. Já jen myslel, že
když je vedoucí trochu natvrdlej, nebo když má rád lichotky -
protekce totiž
světem vládne a jak si kdo ustele, tak se z lesa ozývá, však i
ta naše pořekadla by se dala na to upravit.
RUDLA:
To
je ono. No a já potřebuju šéfovi podat takovej návrh, aby on na
to jen zíral, rozumíš?
PAVEL:
Takže
tobě vůbec nejde o to, aby firma ušetřila, ale aby šéf
zíral?
RUDLA:
No obojí,
ale hlavně, aby mi pak přidal. No a Líba, tvoje sestra, by se taky
nezlobila, kdybych přinesl domů víc peněz. Ale
hlavně to neříkej Míšovi, on by to nepochopil, on na to není dost inteligentní.
PAVEL:
Chceš
snad říct prohnaný - vlastně ne, ty tomu přece říkáš "rafinovanej", že jo.
RUDLA:
A
není to snad totéž? Ostatně já nedělám nic špatného, nakonec
když firma na tom ušetří peníze, ne?
PAVEL:
Ale
neušetří, takových už tady bylo! Podfuk chceš! A pak to praskne, šéf přestane zírat - začne koukat
a co vidí: Tady Rudla na to přišel, Rudla za to může a
tak tedy Rudlo spánembohem a bylo nám ctí!
RUDLA:
(ustrašeně) Nestraš prosímtě! Samozřejmě, že se
na tom
ušetří, Míša mi to vymyslí - (mluví k Míšovi) Co ty na
to,
Míšo? (prosebně) Viď, že mi něco vymyslíš, no řekni!
MÍŠA:
Ale
vymyslím, táto, to víš, že vymyslím! Aby šéf zíral, ne?
RUDLA:
Ježíš,
on to slyšel! No jo, já blb vypnul špatnej vypínač!
PAVEL:
A
jak vidíš, chápe to dobře. A co tu ekonomii, kdy tu ho začneš
učit?
RUDLA:
Na
co ekonomii? Učím ho teď kupecké počty, to jako na
byznys, víš, koupil jsem mu optický disk, tam je všecko, člověče.
I jak se vyhnout daním.
PAVEL:
No
dobře, dobře, já se jenom ptám! A co teda potřebuješ
poradit? A hlavně jak?
RUDLA:
No jak? Dobře poradit potřebuju, to přece víš!
PAVEL:
No to vím také, ale o co
vlastně jde?
RUDLA:
No
když ty seš tenhle filolog . . .
PAVEL:
To
myslíš psycholog, já vím, jenomže já jsem nejsem psycholog, já jsem
psychiatr.
RUDLA:
To
je jedno, hlavně že je to s tím psem. Takže ty už budeš vědět, co to
chce, ne? Víš, jako to, aby se naučil, že svět není jen
bílej a černej, ale taky hodně strakatej, no víš, co chci
říct, ne?
PAVEL:
Jo, že lidi kradou jako straky. Tak mu dej přečíst třeba Machiavelliho, tam to všecko
je.
RUDLA:
Jaká mafia, prosímtě?
PAVEL:
Machia -velliho,
to je jméno autora. Vlastně ne, to by bylo těžký i na tebe. Tak
hele, pamatuješ jak nedávno dávali znovu ten film "Valmont",
nevim, už kdo to -
RUDLA:
Režíroval? No
přece Forman!
PAVEL:
Ale
ne, já myslím tu knihu - napsal to nějaký frantík...
RUDLA:
Myslíš Franta Vlček? No jo,
ten přece psával
scénáře.
PAVEL:
Ale
ne, já myslím toho Francouze, on byl šlechtic a důstojník a
vylíčil v tom románě různé společenské intriky. Ta
kniha přece vyšla tehdy i v češtině.
RUDLA:
A
co když to Míša nepochopí?
PAVEL:
(posměšně) Tak mu říkej drby z práce. Nebo mu nějak
uprav pohádky na
dobrou noc.
RUDLA:
On
už na pohádky moc není.
PAVEL:
Ale
neblázni, každý jsme na pohádky: milenci i rodiče, penzisti i
děti. Jenom se to musí umět podat. No tak já už opravdu musím
jít, pozdravuj Líbu a ať si vzpomene, že tady má v
městě bratra, jo? Abyste nás také přišli navštívit!
RUDLA:
Ale
to nejde, kdo by nám zatím pohlídal Míšu?