Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 6.
(opět se vrací a v ruce drží brýle) Jó, tak už jsem je našel, přece jen
byly
v kapse. Co tady Pavel chtěl? To se nás jen přišel zeptat
na to - no to...
LÍBA:
Já
jsem ho pozvala, aby nám poradil, co jako máme s Míšou
dělat - no,
víš - jak se nám zamiloval a že je teď nešťastný, protože ona
neopětuje jeho lásku.
RUDLA:
To
jsi ho s tím nemusela otravovat. Já byl taky zamilovanej a ona
mi to taky
neopětovala.
LÍBA:
Já
vím, Božena Skorobohatá, však o ní pořád mluvíš. (jízlivě:)
To by sis dal, pane, to bys byl Rudla Skorobohatej, vlastně
Skorochudej, haha.(směje se)
RUDLA:
Ty
mi ji budeš vyčítat pořád. Že já blbec jsem ti to vůbec
říkal. A vůbec, víš dobře, že jsem měl před
tebou jen jednu známost a navíc neopakovanou - (opraví se )
neopětovanou.
LÍBA:
Jednu,
jo? Já jsem nevěděla, že neumíš počítat. Anebo máš
špatnou paměť - (zkouší ho) Pavel mi totiž tady o
těch druhých něco vyprávěl, víš?
RUDLA:
Co
ti mohl vyprávět, prosím tě?
LÍBA:
No
přece z vojny (jako by si vzpomínala:) Co třeba ta ,
no, ta vlasatá -
RUDLA:
(chytí se )
Jo Julča? Ale s tou jsem nic neměl, jen jsem jí dělal komplimenty, protože dělala v kuchyni.
LÍBA:
A
mně jsi říkal, že jste si na vojně vařili sami!
RUDLA:
No
jo, na manévrech. Ale v kasárnách nám vařily ženský.
LÍBA:
V
kasárnách? To snad spíš v zajetí, ne?
RUDLA:
Proboha
v jakém zajetí?
LÍBA:
V
zajetí vášně, (směje se) to aby sis nemyslel, že ti to
všecko baštím, ty donžováne!
RUDLA:
(naivně) Opravdu
nám jen
vařila!
LÍBA:
To
věřím, ta pane vařila! A pánům chutnalo, že jo?
RUDLA:
(kňourvě)Ty holka nevíš, jakej je na vojně hlad! Radši mi řekni, co ti
Pavel poradil.
LÍBA:
Co
by poradil, nic. Že prej je to normální, v Míšově věku se
zamilovat.
RUDLA:
(spokojeně) Moje řeč. S tím si Líbo vůbec nelam
hlavu.
Hlavně že mi zase Míša dělá úkoly. Ale abys věděla,
promluvím si s Frantou.
LÍBA:
A
já si zase promluvím s Aničkou. Ona někdy i taková ženská dá na dobré
slovo.
RUDLA:
To
jsi někde vyčetla, ne? Ženská se vždycky musí nejprve
zamilovat a pak teprve pomilovat. (směje se svému vtipu)
LÍBA:
Tohle
jsi zase někde vyčet' ty, ne? Nebo to máš sám ze sebe, z
těch tvých neopakovatelných lásek?
RUDLA:
(opravuje, ale sám se splete) Neopěcho - neopětovatelených lásek, Libuško! Co já vím, tak jsou ženy hlavně na kytky, na šperky a takový ty
věci.
LÍBA:
(posměšně) Proto jsem si tě taky vzala. Květiny
každý den, šperky
každou hodinu -
RUDLA:
No
jednou jsem zapomněl na výročí naší svatby, no.
LÍBA:
Jednou,
to máš teda pěknou paměť! Ty jsi dokonce zapomněl i to, kolikrát
jsi to zapomněl!
RUDLA:
Vždyť
říkám, JEDNOU jsem to zapomněl a pak už jsem si nikdy
nevzpomněl, hahaha.(směje se svému vtipu, ale Líba je vážná a
uražená)
LÍBA:
Takové
věci se nezapomínají.
RUDLA:
No
jo, ty nikdy nic nezapomeneš, že jo?
LÍBA:
Důležité
věci ne.
RUDLA:
Ne?
A co takhle třeba večeře? Už se tady se mnou hádáš
půl hodiny a večeře nikde.
LÍBA:
(rozhodne to) Dnes půjdeme na večeři do restaurace.
RUDLA:
To
je nějaké výročí, nebo co?
LÍBA:
Jo.
Je to přesně deset dní, co jsme už nebyli nikde na
večeři.
RUDLA:
No
jo, a předtím jsme zase šli na výročí upálení Jana Husa. To
jak jsi tehdy spálila večeři…(chechtá se)