next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 5.




AKT 1, SCÉNA 5.

( u stolu Líba, na klíně klávesnici a houpá ji)


MÍŠA:

 (dětským hlasem) Hádku, hádku!

LÍBA:

 Teď už ti Míšo žádnou pohádku vyprávět nebudu, nemám čas.

MÍŠA:

 Hádku, hádku!

LÍBA:

 Ne, ne, Mišulko, už jsem ti jich dneska řekla alespoň dvacet! Nech mě chvíli odpočinout.

RUDLA:

 (vchází do dveří) Ahoj Líbo, ahoj Míšo!

MÍŠA:

 Hádku, hádku!

RUDLA:

 (k Líbě) Co to říká?

LÍBA:

 Ale pořád otravuje, abych mu říkala pohádky.

RUDLA:

 Tak mu dej číst noviny, tam jich je dost. Vlastně počkej, neměl by už přestat žvatlat, aby mu to pak nezůstalo! (rozhodne se) radši zavolám Frantovi!

LÍBA:

 Ba ne, já se ptala paní Povondrové, ona říkala, že jejich Mařenka žvatlala ještě do dvou let.

RUDLA:

 No však taky chodila do obecné školy celých osm let! (odchází k telefonu, vytáčí číslo, telefonuje) Franta? Ahoj Františku. No dobře se mám. Líba taky, no. Míša? Roste jako z vody, vlastně co to říkám, učí se jako z toho, no (zarazí se, hledá v paměti) jo, ze slabikáře. Že se vyvíjí asi stokrát rychleji než normální dítě? No asi tak. Ale proč volám - ne, ne, jinak je všecko v pořádku, zaplať ten - no, pánbůh - ale proč volám - no jistě, já si to zapisuju - ale proč volám - já vím, že jsi zrovna večeřel, ale já volám - (k Líbě) sakra, proč vlastně volám?

LÍBA:

 Chtěl jsi se ptát na to žvatlání.

RUDLA:

 Tak hele Františku, proč teda žvatlám, vlastně volám, on nám Míša ještě pořád žvatlá, tak já nevím, jestli on to má v programu nebo je to nějaká porucha, že bys ho doladil. Že už jsi ho doladil? No jo, já vím, to byl hárdvér, ale co ten soft- nebo jak se to jmenuje - Jo tak, no tak to je dobře, on se ještě učí mluvit (opakuje k Líbě) On se Líbo ještě učí mluvit!

LÍBA:

 (posměšně) Nepovídej! Franta, jo?

RUDLA:

 Ale ne Franta, Míša se ještě učí mluvit! (zpátky do telefonu) Ale nebude mít poruchu řeči, to snad ne? Protože třeba Lucka z naší vesnice - ta ji měla a mysleli, že je jako - to - no retardovaná tedy podvyvinutá, než přišli na to, že má jen poruchu řeči, ale to už jí bylo pětadvacet a žádnej si ji nechtěl vzít.

LÍBA:

 (napovídá) Ale pak s ní šli k doktorovi -

RUDLA:

 (opakuje) Ale pak s ní šli k doktorovi... no a zjistili, že měla právě hodně vyvinutou tu, no tu, jak se to - jo, tu inteligenci, a pak -

LÍBA:

 (napovídá) Vystudovala s vyznamenáním -

RUDLA:

 Vystudovala s vyznamenáním, ale to až po operaci hlasivek, na lékařku, ale on si ji pak stejně nikdo nevzal, prosím tě kdo by chtěl vzdělanou manželku?(směje se)

LÍBA:

 (uraženě) Rudlo, ty šovinisto!

RUDLA:

 ( k Líbě) Ale Líbo, to byl jen vtip!

LÍBA:

 Ale blbej!

RUDLA:

 (do telefonu) Takže víš já se bál, aby to neměl jako vrozený, v lastně co to povídám, no v tom programu. Jo, jo, už jsi mi to vysvětlil, já vím. Tak se nezlob a pozdravuj Barboru. Že už ti vystydla? Kdo, Barbara? Jo, večeře! (zavěsí, ale po dvou vteřinách znovu nelogicky zvedne telefon a řekne rychle) A díky, abych nezapomněl.

(scéna se zatmí)