next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 8.




AKT 1, SCÉNA 8.

(Tomáš sedí s Rudlou u stolu a oba popíjejí pivo)


TOMÁŠ:

 A on ti člověče neměl odvahu mu říct, co si o něm myslí.

RUDLA:

 No jo, takovejch je málo.

TOMÁŠ:

 Jak to, málo? Takovejch je moc.

RUDLA:

 A já ti říkám, že takovejch je málo.

TOMÁŠ:

 A já ti říkám, že takovejch, co nemají odvahu, je moc.

 RUDLA:

 A já ti říkám, že takovejch, co mají odvahu, je málo.

TOMÁŠ:

 No to jo, tak proč se hádáme. Radši se napijem'. (přiťukávají si půllitry.)

RUDLA:

 No a já mu říkám, když se bojíš, tak ať mu to řekne tvoje žena za tebe, haha. (oba se smějí a znovu si přiťukávají)

TOMÁŠ:

 A ty bys mu to Rudlo řekl?

RUDLA:

 Co blázníš, proč já? Vždyť ty bys mu to taky neřek'!

TOMÁŠ:

 To bych tedy neřek',  haha. (oba si zase připíjejí) Ale ty jsi se mnou chtěl o něčem mluvit, Rudlo.

RUDLA:

 To jo, ale musíš mi slíbit, že to zůstane jenom mezi námi, jo?

TOMÁŠ:

 Líba to neví?

RUDLA:

 Ale ta jo, vždyť ona byla u toho. (pomalu) To je tak: přišla sem taková ta slečna, s brejlema na očích...

TOMÁŠ:

 Oči v hlavě, hlavu na krku, krk na ramenou, ... člověče, zkrať to!

RUDLA:

 A ta slečna měla notes v ruce a povídá: máme tady oznámení - ona neřekla udání, ale myslela udání, víš, on nás totiž někdo udal, ale ona řekla oznámení - teda máme na vás oznámení, že vaše dítě je pořád doma a do školy nechodí. Představ si, nějaká potvora nás udala!

TOMÁŠ:

 To už jsi říkal. Ale mohl to být taky nějaký potvor, ne?

RUDLA:

 No, nějaká potvora neurčitého rodu to udala.

TOMÁŠ:

 To ti řekla ta slečna?

RUDLA:

 Ale ne, ona jen pořád o tom oznámení a pořád, že Míša nechodí do školy. Kdybych já jen věděl, která baba to udělala - to je ale sprosťárna, takhle udávat lidi.

TOMÁŠ

 Teď možná, ale dříve to byla občanská povinnost. Ale co je to za blbost, ty přece žádné dítě nemáš!

RUDLA:

 To jsem jí také řekl, ale ona mi nevěřila. Že prý sousedi slyšeli to dítě celé dny mluvit, a přitom ven prý nevyjde a do školy také nechodí. A že ona je od sociální nebo které péče a taky přes ty děti, takže nám ho - to jako Míšu - budou muset odebrat a vůbec, že ho chce vidět, kde prý ho schováváme.

TOMÁŠ:

 No těbůh, to je ale volovina. Tak si jí to ukázal?

RUDLA:

 Co? Jo tak, jestli myslíš dveře, tak to ne. Jo, chtěl jsem, ale ona je přece úřad, na ty se musí slušně. Nechal jsem jí mluvit s Míšou, aby jí to vysvětlil on. Ovšem ona pořád nevěřila: že prý to máme nahrané na pásce a že ona ví, jak chytrá byla v jeho věku. Na to jí Míša jí řekl, že chytrost nejsou žádné čáry a začal jí počítat prvočísla a ona se ti naštvala, že prý to vevnitř je nějaký jiný dítě a že my to naše dítě zatím někde vězníme a že na to zítra přivede ještě nějaký jiný úřad a prostě průšvih.

TOMÁŠ:

 No to v tom teda pěkně lítáš. A co Líba?

RUDLA:

 Ta mi pořád doma brečí a že prý si Míšu nedá vzít, že na to jsou zákony, aby se matce nemohlo brát dítě a vůbec, že je na školu ještě moc malej. Takže nám už zbýváš jenom ty, Tomáši!

TOMÁŠ:

 (neochotně)  Ale já ti Míšu nahradit nemůžu, už nejsem dítě ( směje se) haha. Jak já ti můžu pomoct, vždyť já vlastně o tom všem nic nevím...

RUDLA:

 No ale máš známosti, třeba někoho na tom úřadě - přece ruka ruku myje, řekneš mu něco a on to zařídí, protekce se tomu říká, ne?

TOMÁŠ:

 Kdepak, to bejvalo, teď už to není, teda je, ale není to tak lehké, proniknout až úplně dovnitř, třeba do té sociální péče, to není legrace. Navíc tady máš ten kidnapping...

RUDLA:

 Kid-na-co?

TOMÁŠ:

 No kidnapping, to je anglicky.

RUDLA:

 A co je to česky?

TOMÁŠ:

 Únos anebo nezákonné podržení dítěte.

RUDLA:

 Co blázníš, my jsme rodiče, jak si můžeme sami sobě unést dítě?

TOMÁŠ:

 No to je právě to, to já nevím. Protože kidnapping také třeba znamená, že ho zavíráte pořád doma, že mu zabraňujete ve školní docházce, že nechodí na procházky, je tu možná újma na zdraví ...

RUDLA:

 Z toho nechození? A co kdyby se nastyd' z toho chození, tak to je dobrý?

TOMÁŠ:

 To já nevím, to bych se musel podívat do slovníku.

RUDLA:

 Anglickýho?

TOMÁŠ:

 Ale ne, právnickýho. Vždyť já bych člověče vlastně napomáhal zločinu.

RUDLA:

 Hele, na to nepotřebuju žádnej slovník, abych věděl, že to není zločin. A ty, ty se jen vymlouváš, prostě to nechceš udělat. Zapomněl jsi, že jsi byl Míšovi za kmotra?

TOMÁŠ:

 No však vám to trvalo, než jste našli církev, která by Míšu pokřtila! Navíc jsem myslel, že to je jen z legrace! Prosím tě, Církev Komické Pohody!

RUDLA:

 Církev (artikuluje) K-O-S-M-I-C-K-É pohody, jestli jsi to už náhodou zapomněl! Jeden můj známej je tam náhodou kaplanem nebo ministrantem či co.

TOMÁŠ:

 Říká se ministrem, to je něco jako kazatelem.

RUDLA:

 No vidíš, my vlastně taky teď máme plnou vládu kazatelů, chci říci ministrů!

TOMÁŠ:

 No a ani jsi nevěděl, kdy se Míša narodil. Do rubriky jsi napsal prvního máje, to jako na den milenců, haha.

RUDLA:

 (uraženě) Ale ne, napsal jsem prvního května, to jako svátek práce, když ho potřebuju do práce, ne? (přímo) Tak pomůžeš Míšovi nebo ne? Já ti taky půjčil peníze na stavbu chaty a nemusel jsem, však víš, že jsem nemusel!

TOMÁŠ:

 No dobře, uvidím, co se dá dělat. Bil jsi někdy děti?

RUDLA:

 Co blbneš, vždyť jsem kromě Míši žádné děti ještě neměl!

TOMÁŠ:

 No jako kluk třeba. Anebo naopak. Bili tě doma hodně?

RUDLA:

 Tak tenhle trik znám - to je jako když se tě zeptají: Bijete ještě svou ženu? Když řekneš ne, tak se vlastně přiznáváš, že jsi ji předtím byl, a když řekneš ano, tak je to ještě horší, že jo!

TOMÁŠ:

 Takže ty jsi někdy bil svou ženu, že jo?

RUDLA:

 Ale to je nesmysl, to bylo jen například.

TOMÁŠ:

 To je jedno, jestli jsi ji bil jen například, soud si řekne, že teď třeba i Míšu můžeš bít například a máš to prohraný. Musíš rozhodně zapřít, že jsi ho vůbec někdy bil!

RUDLA:

 (zoufale) Ježíšmarjá, vždyť já ho nebil! Já jsem úplně nevinnej.

TOMÁŠ:

 Když jsi nevinnej, tak se nemáš čeho bát a navíc mou pomoc nepotřebuješ. Tak se rozmysli. Kdy jsi ho bil naposled?

RUDLA:

 To jako: kdy to bylo naposled?

TOMÁŠ:

 No tak vidíš, už jsi se přiznal. Navíc je psychologicky dokázáno, že ti co bijou děti, byli většinou za mlada biti a naopak.

RUDLA:

 Naopak? To je jako že oni bili rodiče?

TOMÁŠ:

 Ale ne, to je, že ti co byli za mlada biti, pak bijou svoje děti taky.

RUDLA:

 A ti, co nebyli za mlada biti a přece bijou děti?

TOMÁŠ:

 No to jsou výjimky, které potvrzují pravidlo.

RUDLA:

 Takže vlastně všichni bijou anebo by alespoň měli bít svý děti, ne? A bez výjimky, ne?

TOMÁŠ:

 Teoreticky ano, ale každý na to nemá náturu. Další otázka: Jak často míváš mít chuť bít děti?

RUDLA:

 (otráveně) Hele, nech už toho. Děti jsem nikdy nebil, nebiju a nebudu bít. Ale možná, že bych měl teď jednu vrazil tobě!

TOMÁŠ:

 (uraženě) No, no, vždyť já jsem jen žertoval. Tak dobře, já se teda podívám, co mohu pro tebe udělat (kvapně odchází).

RUDLA:

 (do kuchyně) Líbo, už je pryč. Myslím, že nám pomůže.

LÍBA:

 (přiběhne z kuchyně) Tak co, pomůže?

RUDLA:

 Zrovna říkám, že nám pomůže.

LÍBA:

 Doufám, že jsi ho pěkně poprosil!

RUDLA:

 Co bych ho prosil?

LÍBA:

 Nebo jsi mu měl něco slíbit. Víš, takoví jako on to zadarmo neudělají.

RUDLA:

 Půjčil jsem mu přece peníze na chatu, ne?

LÍBA:

 (najednou to pochopí) Rudlo! Že ty jsi je chtěl na něm zpátky?

RUDLA:

 Co blázníš? On je přece inteligent, ty stačí jenom vystrašit. On ví, že já bych mohl ty peníze hned teď chtít zpátky a já vím, že on to ví a on ví, že já  vím, že on to ví, že já to vím, že on to ví...mezi námi vzdělanci se takové věci nemusí vůbec říkat.

LÍBA:

 Vzdělanci, jo? A kde ty jsi najednou to vzdělání tak rychle nabral? Kdyby nebylo Míši, ani by ses v té večerní škole neudržel! Bývala doba, kdy rodiče pomáhali dětem, a ne naopak.

RUDLA:

 No, no, Líbo, tak se přece hned nemusíš naštvat!

LÍBA:

 Ale já vím, že jsi taky narážel na to, že jsem dobrovolně odešla ze zdravotní školy!

RUDLA:

 No dobrovolně, protože ti nic jiného nezbývalo, že jo? (zarazí se, začne smířlivě) Ale já nenárážel, na mou duši, že ne. Víš dobře, že nebýt tebe, tak si nevím s Míšou vůbec rady.

LÍBA:

 No to je pravda. Náš tatínek říkal, že ženská je chytrá dost i bez vzdělání. A nebýt mě...

RUDLA:

 (skočí jí do řeči) To už jsem právě říkal. (prosebně) To víš, Míša je moje první dítě, jsem zmatenej, co ode mne můžeš očekávat?

(Scéna se zatmí)