Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 2.
Nazdar
sestři, co to zase čteš?
LÍBA:
Ale,
tak tu koukám, co to dal Rudla Míšovi na čtení. A víš, že je to
docela pěkně napsáno?
PAVEL:
Aha,
ty Nebezpečné známosti. Ale to bys taky měla jít na ten film.
Počkej, oni jsou vlastně dva, ten od Formana se jmenoval
Valmont, hrála tam Anna Beningová.
LÍBA:
Ta,
co si vzala toho... (nevzpomene si) no toho
- Bonnie and Klajda.
PAVEL:
No
jo, ale toho si vzala až po tom, když si spolu zahráli Bugsy.
LÍBA:
A
jak se to hraje, to baksi?
PAVEL:
Ale
ne, to se tak jmenoval ten film. A jak se daří Míšovi?
LÍBA:
Ale
ten se mi pořád na něco ptá, to víš, ani v encyklopédii
není všecko. Teď je mu - počkej - 14 týdnu, to je
jako čtrtnáct let - říkal Rudla, že každý týden u něj je
jako rok, no jako u štěňat.
PAVEL:
Ale
ne, u štěňat je každý rok jako sedm let. No jo, to už bude
brzo Míša chodit za holkama, že jo? (směje se svému vtipu)
LÍBA:
(vážně) V tom je právě ta potíž. On když si někde
něco
přečte, tak to hned chce taky.
PAVEL:
Ale
to jsem slyšel, že dělají všechny děti.
LÍBA:
No
jo, ale on teď chce jít do tanečních!
PAVEL:
A s
kým by chtěl tančit? S pružným nebo pevným diskem? (směje
se)
LÍBA:
Nedělej
si legraci, to je vážná věc. Četla jsem, že když se dětem
něco odpírá, mají z toho psychologické problémy.
PAVEL:
To
ale pokrok, viď? Za našeho dětství jsme prostě dostali
přez prd -
LÍBA:
(vskočí mu do řeči) Nemluv mi tu sprostě před dítětem,
nejsi doma, jo?
PAVEL:
U
vlastní sestry nejsem doma? A já myslel, že jsme oba vyrůstali
na periférii.
MÍŠA:
(promluví)
Já vím, co chtěl strejda říct! Ale u nás se říká zadek,
říká maminka.
PAVEL:
(směje se ) Nebo řiť, viď?
MÍŠA:
To
myslíš jako zadní část těla na tři písmena?
PAVEL:
Jo.
A co že jsi tu byl tak zticha až do teďka?
MÍŠA:
Ale,
dělal jsem tu tátovi úkoly do školy.
PAVEL:
A
to je to tak těžké?
MÍŠA:
No
jo, to je slohová úloha a já to teď musím psát tak trochu hůř,
jak by to napsal on, aby ho nesprd - ( zarazí se) no to, nekritizovali, že
je to
podvod - vlastně pomáhání, jak říká náš táta.
PAVEL:
(k sestře) To je ale lenoch líná, vlastní dítě aby
se za něj
dřelo!
LÍBA:
No
on není tak línej, jako -
MÍŠA:
Blbej?
LÍBA:
No
tak, Míšo, takhle se nemluví o tatínkovi.
MÍŠA:
Však
jsi to o něm sama říkala!
LÍBA:
Ale
já mohu, ty ještě ne, nemáš z toho ten rozum.
MÍŠA:
Strejdo,
můžeš mi s něčím pomoci?
PAVEL:
(polichocen) No jistě, Míšo, rád, jen se ptej!
MÍŠA:
Tady
se píše, že se Lenka zapýřila. Pýr je přece suchá tráva, to
ona ležela v trávě?
PAVEL:
Ale
ne, to když někdo někoho haní nebo chválí, tak ten druhý nebo druhá zrudne.
MÍŠA:
Jako
třeba politik?
PAVEL:
Ne,
ti se nepýří. Ale zrudnout mohou, to jo. To když tíhnou doleva.
MÍŠA:
A
ještě nevím tohle: proč se vlastně lidé smějí
vtipům?
PAVEL:
(zaváhá) No
protože -
LÍBA:
(vítězně) No, tak mu to vysvětli, ty doktore!
PAVEL:
Protože
jsou směšný.
MÍŠA:
Lidi
jsou směšný?
PAVEL:
To
také, ale hlavně ty vtipy.
MÍŠA:
Jo
kdyby byly plačný, tak by lidi plakali.
LÍBA:
(směje se Pavlovi) No vidíš, ty Šalamoune, teď si vedle
jak ta jedle. A
přitom tě rodiče poslali na školu, zatímco já ne, prý
holka se stejně jenom vdá -
MÍŠA:
A
ty to víš, mami?
LÍBA:
(odhodlaně) Nevím, ale já nemusím všecko znát, jsem
jen žena v domácnosti. Já
tady udělám tu lehkou práci a tu těžkou (zdůrazňuje)
TO PŘEMÝŠLENÍ - nechávám pro ty študované, pro ty chytré.
PAVEL:
(zatím na to přišel) Lidé se smějí, když je to něco
nelogického.
MÍŠA:
No
jo, to já se také budu smát;( uměle) ha-ha-ha!
PAVEL:
Ale
to musíš mít čemu!
MÍŠA:
Já
mám! Kdo lže, ten krade!
PAVEL:
Ale
to není k smíchu!
MÍŠA:
Jak
to, to je přece hrozně nelogické.
LÍBA:
Jakto
nelogické, to je pranostika, to už říkala moje babička.
MÍŠA:
Ale je to nelogické, mami.
Představ si, že by někdo
lhal, že nemá čas a u soudu by to odsoudili za to, že ukradl hodinky.
PAVEL:
Ne,
Míšo, tím se rozumí, že když někdo lže, že je schopen všeho.
MÍŠA:
Jako
letět na měsíc.
PAVEL:
(směje se) No, třeba, tohle je nelogický, to jo.
MÍŠA:
(uměle) Ha-ha-ha. Řekni mi taky nějaký vtip, strejdo!
PAVEL:
No
já si teď zrovna - Už to mám: přijde pán do společnosti,
a tam vždycky někdo řekne číslo a všichni se
zasmějí. On se diví a tak oni mu to vysvětlí, že mají vtipy
očíslovány a pro úsporu si říkají jen čísla.
MÍŠA:
Ale
to je logické, ne?
PAVEL:
No
počkej, to není konec. Tak ten pán povídá “27” a nikdo se
nesměje.
MÍŠA:
On
to neřekl v pořadí, že jo? Předtím nebylo 26, ale
nějaké jiné číslo, ne?
PAVEL:
Ale
ne, oni mu řekli, že to neumí podat, haha!
MÍŠA:
(nesměje se) Ale to se jinak říci nedá, leda snad
třikrát devět,
nebo 54 děleno dvěma, já ti prostě nerozumím.
PAVEL:
V
tom je Míšo ten vtip, že se to jinak říci nedá, hahaha.
MÍŠA:
No
to je nelogické, to chápu (směje se už normálně)
Hahaha!
PAVEL:
Tak
teď to zkus ty.
MÍŠA:
Tak
on pak povídá “sedm” a zase se nikdo nesmál.
PAVEL:
To
se dám podat.
MÍŠA:
No
on to neuměl podat, hahaha!
PAVEL:
Ale
to už tady bylo, vymysli si jinou pointu.
MÍŠA:
Nesmáli
se, protože to číslo bylo malý, to jako že to byl starej vtip?
PAVEL:
No
dobrý, už to chápeš!
MÍŠA:
A
on povídá “27” a oni se nesmáli.
PAVEL:
To
už tady dneska bylo.
MÍŠA:
No,
to oni říkali taky, hahaha! A teď ty!
PAVEL:
A
on povídá “69” a oni se mračili.
MÍŠA:
To
nevím proč.
PAVEL:
Oni
říkali: pssst, jsou tady přece dámy, hahaha!
MÍŠA:
No
je nelogické, hahaha! A teď já: on povídá “144” a oni se smáli,
až
se za břicha popadali!
PAVEL:
A
proč?
MÍŠA:
No
to je dobrý, říkali, tenhle vtip jsme ještě neznali, hahaha!
LÍBA:
(nadšeně) Ten ti to dal, Pavle, to víš, to je náš Míša!
PAVEL:
(zarmouceně) No jo, kde mám na ty vtipy pořád chodit.
Vždyť už jsem se
dal i k holubářům, ale oni ti říkali stejné vtipy jako
rybáři!
MÍŠA:
Neboj
strejdo, já ti vymyslím vtipů, až tě bude hlava
přecházet. Nelogických věcí je na světě daleko víc
než těch logických, hahaha!