Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 2.
LÍBA:
(pokládá nákup na stolek) Chceš to s chlebem?
RUDLA:
(přikývne) Jo.
LÍBA:
A s
cibulí?
RUDLA:
(neodpoví)
LÍBA:
Tak
chceš to s cibulí, nebo ne?
RUDLA:
(otráveně) Ale počkej, teď jsi mi přerušila sled
myšlenek.
(pořád něco hledá na stole)
LÍBA:
Ty
seš hroznej! Už se ho ani na cibuli nemůžu zeptat! Ach bože,
proč zrovna já jsem si musela vzít za muže kompjútr!
RUDLA:
(Našel, co hledal) S cibulí, copak to někdy máme jinak?
(Zarazí se) Počkej,
jak jsi to myslela? Jakej já jsem počítač, co? A vůbec,
víš dobře, že tohle potřebuju do práce. Aby mi šéf
přidal, až přijdu na to, jak bychom mohli ušetřit peníze.
LÍBA:
Ty,
jo? Vždyť jsi říkal, že na to přijde ten kompjútr, ne ty.
Tenhle (ukazuje) kompjútr! S
tím teda šéfa určitě překvapíš. Sám jsi říkal, že to
nepracuje. Páni, už dva týdny na tom dělá a ono to umí akorát
říct (napodobuje kompjútr). . . ozor . . . ozor . . .
ouška . . . ouška,
oušíme . . . oušíme . . .
RUDLA:
Náhodou,
už to mluví dobře, Franta mi to spravil. Pojď, já ti to ukážu!
LÍBA:
Dneska
ne, bolí mě hlava!
RUDLA:
Ale
ne to, já myslím to, jak to pracuje. Podívej -
LÍBA:
(přeruší ho) Musím uklidit nákup.
RUDLA:
(naléhá)
Jenom chvilenku, Libuško, někomu se přece musím
svěřit, ne?
LÍBA:
(nerada, váhavě přistupuje ke kompjútru)
RUDLA:
(zapíná krabici) Pozor, pozor, zkoušíme!
KOMPJÚTR:
Pozor,
pozor, zkoušíme!
RUDLA:
(vítězně) Teď to krásně mluví, co?
KOMPJÚTR:
Teď
to krásně mluví, co?
LÍBA:
No
už vidím, jak je tvůj šéf nadšenej.
KOMPJÚTR:
No
už vidím, jak je tvůj šéf nadšenej.
RUDLA:
(šeptem k Líbě) Musíš stranou, aby tě neslyšel. Počkej,
teď tohle:
Kolik je jednou tři?
LÍBA:
(odstoupí)
Tři.
RUDLA:
Počkej,
ty ne, to je pro něj. Kolik je dvakrát tři?
KOMPJÚTR:
Počkej,
ty ne, to je pro něj. Kolik je dvakrát tři?
RUDLA:
Aha - já
ještě musím tohle: KON-KLÚ-ZIÓN, ENTÉR.
KOMPJÚTR:
Šest.
RUDLA:
(vítězně) To je, co?
KOMPJÚTR:
(vítězně) To je, co?
LÍBA:
Co
blázníš, to ví přece každé dítě!
RUDLA:
(uraženě) Tak se ho zeptej něco ty, když jsi tak
chytrá. No tak, zeptej
se ho!
LÍBA:
Já
se ho na nic ptát nechci!
RUDLA:
(naléhá)
Zkus to, ať uvidíš, co umí!
LÍBA:
(váhavě) Já nevím, co.
RUDLA:
Musíš
mluvit do mikrofonu!
LÍBA:
(Nakloní se k mikrofonu a opakuje) Já nevím ale co mám říct!
KOMPJÚTR:
(s americkou
výslovností:) What's your
name?
LÍBA:
Co
říká?
RUDLA:
Já
nevím, asi se ptá, jak se jmenuješ.
LÍBA:
My name Líba.
KOMPJÚTR:
Líba . . . nevím . . . co.
LÍBA:
(potěšena) Hele, ono si to pamatuje moje jméno.
RUDLA:
Ještě
něco musíš říct.
LÍBA:
Když
já už nevím, co bych řekla.
RUDLA:
No
počkej (vyťukává) KON-KLÚ-ZIÓN, ENTÉR.
RUDLA:
Vlastně
ne, vidíš, já to dám na automatiku (přepíná něco na
krabici)
KOMPJÚTR:
Když
to nevíš, tak nic neříkej, Líbo!
LÍBA:
(překvapeně) A proč ne?
KOMPJÚTR:
Protože
pak nikdo nepozná, že nic nevíš.
LÍBA:
(uraženě) Co to povídáš, že nic nevím?
KOMPJÚTR:
Sama
jsi řekla že nic nevíš!
LÍBA:
(opravuje)
Já řekla, že nevím co!
KOMPJÚTR:
Tak
nic neříkej, Líbo!
LÍBA:
To už tady bylo. Nic jiného mi neřekneš?
KOMPJÚTR:
Až
budeš něco vědět, tak se ptej.
LÍBA:
Tak
dobře. (tajuplně) Ale já přece něco ví-í-m!
KOMPJÚTR:
A
co víš?
LÍBA:
(nakloní se ke kompjútru) Že je Rudla blázen!
KOMPJÚTR:
To
já vím také, Líbo.
LÍBA:
(zasměje se) Takže ty nejsi tak hloupej, že jo. A
tu Líbu si nech od cesty.
KOMPJÚTR:
Od
jaké cesty? Já nikam nejdu.
LÍBA:
Ale
ne, to já jen tak říkám, abys mě tak neoslovoval.
KOMPJÚTR:
Já
z tebe dělám osla?
LÍBA:
(váhavě) No něco podobného.
RUDLA:
(naléhavě k Líbě) Tak se ho ještě na něco ptej.
LÍBA:
Jak
se jmenuješ?
KOMPJÚTR:
(s americkým přízvukem) Datavision
Model 809.
LÍBA:
Ale
to ne. Jaké je tvoje křestní jméno?
KOMPJÚTR:
Já
nemám trestní jméno!
LÍBA:
Dobře,
já ti budu říkat Míša!
MÍŠA:
(radostně) Jé, Míša , Míša, Míša . . . to se mi líbí,
Míša!
LÍBA:
Co
mám dělat, Míšo, abych se tady z Rudly nezbláznila?
MÍŠA:
Dej
se rozvést.
LÍBA:
No
jo, ale když oni jsou všichni takoví.
MÍŠA:
(důležitě) Existuje jeden mužskej, který není blázen .
. .
LÍBA:
Tak
mi ho ukaž, prosím tě!
MÍŠA:
Dneska
ne, bolí mě hlava!
LÍBA:
(rozčileně, k Rudlovi) To je hrozné, ono nás to ještě
špehuje. Ne,
Rudlo, tahle věc mi musí z domu!
RUDLA:
(uraženě) Ale Libuško, vždyť víš, že to potřebuju
do práce, tak
neblázni!
LÍBA:
Ne,
ne, když si to všecko takhle pamatuje - vždyť to na nás může
ještě někomu říct!
RUDLA:
Uklidni
se, vždyť neděláme nic protistátního! A kdyby, tak se nám nic
nestane, teď je přece demokracie.
LÍBA:
Ne, už jsem řekla, jen
přes mou mrtvolu! (odbíhá do kuchyně)
RUDLA:
(podívá se na hodinky) No já už taky poběžím! (Odchází
ke dveřím ven)
(Scéna se zatmí, ze tmy se ozývá
Míša)
MÍŠA:
Říkej
mi Míšo, Míšo, Míšo! A ty jsi rudla, zrudla, zrudla! Pozor,
pozor,
koušeme, koušeme...
(Reflektor u telefonu se náhle
zase rozsvítí, Rudla k němu přiběhne zpět, uchopí položený
telefon a mluví)
RUDLA:
Ano, ano, paní Povondrová, vy se také mějte hezky na té dovolené - a co? Jo, kytky, ano, to víte, že vám je zalejeme - cože? Kotě? Ano, také ho zalejeme, ano, vy se také se mějte, ...jo..(po třech vteřinách opakuje) jo . . . jo . . .(světlo konečně zhasne, ale ze tmy se ještě ozývá Rudlovo) . . .Jo . . . jo . . .jo . . .