next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 6.




AKT 2, SCÉNA 6.

(Líba a Rudla, který zrovna odchází)


RUDLA:

 (opět se vrací a v ruce drží brýle) Jó, tak už jsem je našel, přece jen byly v kapse. Co tady Pavel chtěl? To se nás jen přišel zeptat na to - no to...

LÍBA:

 Já jsem ho pozvala, aby nám poradil, co jako máme s Míšou dělat - no, víš - jak se nám zamiloval a že je teď nešťastný, protože ona neopětuje jeho lásku.

RUDLA:

 To jsi ho s tím nemusela otravovat. Já byl taky zamilovanej a ona mi to taky neopětovala.

LÍBA:

 Já vím, Božena Skorobohatá, však o ní pořád mluvíš. (jízlivě:) To by sis dal, pane, to bys byl Rudla Skorobohatej, vlastně Skorochudej, haha.(směje se)

RUDLA:

 Ty mi ji budeš vyčítat pořád. Že já blbec jsem ti to vůbec říkal. A vůbec, víš dobře, že jsem měl před tebou jen jednu známost a navíc neopakovanou - (opraví se ) neopětovanou.

LÍBA:

 Jednu, jo? Já jsem nevěděla, že neumíš počítat. Anebo máš špatnou paměť - (zkouší ho) Pavel mi totiž tady o těch druhých něco vyprávěl, víš?

RUDLA:

 Co ti mohl vyprávět, prosím tě?

LÍBA:

 No přece z vojny (jako by si vzpomínala:) Co třeba ta , no, ta vlasatá -

RUDLA:

 (chytí se ) Jo Julča? Ale s tou jsem nic neměl, jen jsem jí dělal komplimenty, protože dělala v kuchyni.

LÍBA:

 A mně jsi říkal, že jste si na vojně vařili sami!

RUDLA:

 No jo, na manévrech. Ale v kasárnách nám vařily ženský.

LÍBA:

 V kasárnách? To snad spíš v zajetí, ne?

RUDLA:

 Proboha v jakém zajetí?

LÍBA:

 V zajetí vášně, (směje se) to aby sis nemyslel, že ti to všecko baštím, ty donžováne!

RUDLA:

 (naivně) Opravdu nám jen vařila!

LÍBA:

 To věřím, ta pane vařila! A pánům chutnalo, že jo?

RUDLA:

 (kňourvě)Ty holka nevíš, jakej je na vojně hlad! Radši mi řekni, co ti Pavel poradil.

LÍBA:

 Co by poradil, nic. Že prej je to normální, v Míšově věku se zamilovat.

RUDLA:

 (spokojeně) Moje řeč. S tím si Líbo vůbec nelam hlavu. Hlavně že mi zase Míša dělá úkoly. Ale abys věděla, promluvím si s Frantou.

LÍBA:

 A já si zase promluvím s Aničkou. Ona někdy i taková ženská dá na dobré slovo.

RUDLA:

 To jsi někde vyčetla, ne? Ženská se vždycky musí nejprve zamilovat a pak teprve pomilovat. (směje se svému vtipu)

LÍBA:

 Tohle jsi zase někde vyčet' ty, ne? Nebo to máš sám ze sebe, z těch tvých neopakovatelných lásek?

RUDLA:

 (opravuje, ale sám se splete) Neopěcho - neopětovatelených lásek, Libuško! Co já vím, tak jsou ženy hlavně na kytky, na šperky a takový ty věci.

LÍBA:

 (posměšně) Proto jsem si tě taky vzala. Květiny každý den, šperky každou hodinu -

RUDLA:

 No jednou jsem zapomněl na výročí naší svatby, no.

LÍBA:

 Jednou, to máš teda pěknou paměť! Ty jsi dokonce zapomněl i to, kolikrát jsi to zapomněl!

RUDLA:

 Vždyť říkám, JEDNOU jsem to zapomněl a pak už jsem si nikdy nevzpomněl, hahaha.(směje se svému vtipu, ale Líba je vážná a uražená)

LÍBA:

 Takové věci se nezapomínají.

RUDLA:

 No jo, ty nikdy nic nezapomeneš, že jo?

LÍBA:

 Důležité věci ne.

RUDLA:

 Ne? A co takhle třeba večeře? Už se tady se mnou hádáš půl hodiny a večeře nikde.

LÍBA:

 (rozhodne to) Dnes půjdeme na večeři do restaurace.

RUDLA:

 To je nějaké výročí, nebo co?

LÍBA:

 Jo. Je to přesně deset dní, co jsme už nebyli nikde na večeři.

RUDLA:

 No jo, a předtím jsme zase šli na výročí upálení Jana Husa. To jak jsi tehdy spálila večeři…(chechtá se)

(scéna se zatmí)