next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 3.




AKT 2, SCÉNA 3.

(Líba sedí na gauči, Rudla vchází do dveří)


LÍBA:

 Rudlo, prosím tě, posaď se, já ti něco povím, to se ale podrž!

RUDLA:

 (hravě) No copak jsi zase provedla, co? (sedá si)

LÍBA:

 Já ne, ale náš Míša!

RUDLA:

 Co mohl prosím tě provést, pořád je přece jen v těch svých knihách?

LÍBA:

 (pomalu) Rudlo....Míša...

RUDLA:

 Tak se vymáčkni, děláš mě nervózním!

LÍBA:

(váhavě)  Míša….Míša…on se nám Rudlo...zamiloval!

RUDLA:

 Jakto nám, snad sobě, ne?

LÍBA:

 A to tě to ani nepřekvapuje?

RUDLA:

 Proč, ty jsi se přece také kdysi zamilovala a já taky.

LÍBA:

 No dobře, my jo, ale (s důrazem) MÍŠA?

RUDLA:

 No co, je na to trochu mladej, ale však on z toho zase vyroste.

LÍBA:

 A co když nevyroste, co když z toho bude mít ten - no jak jsi to říkal?

RUDLA:

 Softvérovej problém, ne?

LÍBA:

 No právě, to nikdo nemůže vědět, co se z toho vyvine, že jo?  

RUDLA
:

 Co blázníš, děti se zamilujou a odmilujou, to je normální. Podle mých výpočtů mu teď jde na patnáct, tak to není nic nenormálního.

LÍBA:

 No jo, ale vždyť on není jako druhé děti, to snad také víš, ne?

RUDLA:

 ( zaraženě) Co tím chceš říct, že je nějakej zavostalej, nebo co?

LÍBA:

 To ne, ale když on se nechová jako -

RUDLA:

 Jako co?

LÍBA:

 No jako my, no jako -

RUDLA:

 Jako co?

LÍBA:

 No však víš!

RUDLA:

 Jo tak, ty myslíš jako člověk, že jo? No a co, kdyby byl marťan, tak by se také choval jinak, ne?

LÍBA:

 No jo, ale on si s ní chce promluvit.

RUDLA:

 (nechápavě) Počkej, s kým jako?

LÍBA:

 No s Aničkou.

RUDLA:

 (rozčileně) S kterou Aničkou, proboha?

LÍBA:

 No přece z tý knihy, s Aničkou posedlou. On si přečetl “Stříbrný Vítr” od Šrámka a tak se do ní zamiloval a teď s ní chce mluvit.

RUDLA:

 No to je malér, co budeme dělat?

LÍBA:

 A to se ptáš mě? Zeptej se Pavla, ten mi to poradil a já to zase poradila Míšovi.

RUDLA:

 No jo, ty psycholozi! Proč se o tom neporadíš se svým chytrým bráchou? Tak řekni Míšovi, že Anička umřela a je to!

LÍBA:

 (Uraženě) Ty jsi ale Rudlo blbej!

RUDLA:

 No, no, že jsem řekl něco o panu bratříčkovi, aby si se tento - no, nepotento!

LÍBA:

 To ne, ale o tom umření. To by ho zranilo a navíc to není pravda.

RUDLA:

 Jak to, není, vždyť už nežije, to by teď byla pěkně stará bába!

LÍBA:

 Že se nestydíš Rudlo, pamatuješ, jak jsme to taky spolu četli? Jak jsi mi to tehdy citoval a mě bylo jenom líto, že se nejmenuju Anička?

RUDLA:

 (smířlivě) No tak se nezlob, ty Andulo. A co tedy budeme dělat?

LÍBA:

 To se ptáš mě? Ty jsi to všecko začal. Kdybys nebyl býval chtěl dítě -

RUDLA:

 Dítě? Já jsem chtěl jenom něco na vyřešení jednoho problému a teď jich mám sakra ještě víc.

LÍBA:

 Moje maminka říkala, že s dětmi jsou problémy, to sis měl rozmyslet, než sis začal dělat rodinu.

RUDLA:

 No jo, ale takhle to v knihách nebylo a ve škole to taky učili jinak. To pořád jen sex, sex, sex a pak je najednou člověk v tom, ani neví jak! (lichotí jí) No hele, ty jsi žena, ty tomu víc rozumíš, máš pro takové věci větší pochopení -

LÍBA:

 Tohle mi musíš dát na papíru, abych ti s ním mohla mávat před nosem, až budeš mít zase ty tvoje mačo řeči.

RUDLA:

 Třeba i s průklepem, Libuško. Ty se v tom lepší vyznáš, tak mu to rozmluv, ne?

LÍBA:

 To jsem se už pokusila, ale on ti trvá na svém a že jinak nebude dělat úkoly.

RUDLA:

 Jaký úkoly, vždyť ani do školy nechodí.

LÍBA:

 Tvoje úkoly, ty troubo!

RUDLA:

 No jo! To by se opovážil, ten nevděčník? Tak mu nedej večeři, ne, počkej, to nejde. Víš co, sebereme mu knížky, to je vono. Lump jeden, já mám teď před závěrkama, to je hrozný, (zoufale) ježíšmarjá, Líbo, vždyť já snad ještě propadnu!

LÍBA:

 A odmítá se mnou mluvit.

RUDLA:

 (nešťastně) No to je hrozný, takhle nám děti odplácejí, to je zoufalý, tos' mi teda dala ránu. (dostane nápad) Ale počkej, snad bychom mohli nastrčit nějakou holku a vona ze sebe bude dělat Aničku, ne?

LÍBA:

 Spíše Nánu. To ti žádná holka neudělá. A i kdyby, ty jsi mužskej, to bys nepoznal, kdyby ti nastrčili jinou?

RUDLA:

 Já jo, ale jinej ne. U nás Jarda Bártů, ty ho neznáš, si vzal dvojče a oni se pak holky potvory domluvily a on ti celej měsíc s tou druhou a vůbec nic nepoznal - ale on taky hodně pil, to jo. Tak snad že bychom sehnali ještě ňákej ten druhej kompjútr - ne, počkej, já zavolám radši Frantovi, ať nám poradí.

LÍBA:

 Radši mu zavolej hned, já jsem z toho celá zoufalá.

RUDLA:

 (jde k telefonu a vytáčí číslo) František? Tady Rudla. To jsme vám to nandali v tom fotbale, co, vy nedochůdčata! To jste to dostali, vy leváci. To si za rámeček nedáte, co?

LÍBA:

 (Strká do něj zoufale a naznačuje, aby tak nemluvil)

RUDLA:

 Počkej, holka, co do mě strkáš, nevidíš, že tady mluvím s Františkem?

LÍBA:

 (nejprve naznačuje ústy, pak nahlas) Buď hodný!

RUDLA:

 Co že, že je to hrozný?

LÍBA:

 (šeptá nahlas) Hodný! (a několikrát to opakuje, protože Rudla nechápe)

RUDLA:

 Vodník? Ne? Plodný? Jo, hodný. Že prej jsem hodný!

LÍBA:

 (nahlas) Ale ne, TY buď na něj hodný!

RUDLA:

 Jo ne, já mám být hodný - (k Líbě) a na koho?

LÍBA:

 (ukazuje na telefon)

RUDLA:

 (nechápavě) Na telefon?

LÍBA:

 (za šeptá a artikuluje) N-a- F-r-a-n-t-u!

RUDLA:

 Jo na Frantu? Ale vždyť já jsem na něj hodný, viď Františku? Nejsem? Cože? Jo, co že zase chci? Nic, Františku, nic - vlastně jo, málem jsem zapomněl - potřebuju tvou pomoc. (naslouchá) Ale ne, Františku, já to tak nemyslel, já naopak myslím, že jste hráli docela slušně, velice dobře, my jsme holt měli víc štěstí, no taky jsme byli ovšem daleko lepší -

LÍBA:

 (strčí do něj)

RUDLA:

 (konečně chápe) Nestrkej! Ale ne ty, Líba, já vím! No hlavně jsme měli štěstí, vlastně to ani tak ne, ale to vy jste měli smůlu, tedy víc smůly než my štěstí, jak bych to řekl... Cože? (naslouchá) Jo, že ti mám říct, co chci? No vždyť se snažím -

LÍBA:

 (nahlas) Tak neblbni a už mu to řekni.

RUDLA:

 (upraví si kravatu a slavnostně oznamuje) Františku, náš Míša se poprvé (zdůrazňuje) POPRVÉ zamiloval. Ne, ne do sebe, do Aničky.(naslouchá) Cože? ...Cože? No, Anička Stříbrných se jmenuje, nebo Šrámková, ne, už to mám, Anča Posedlých. No a Míša ji chce vidět a mluvit s ní. Ať mu ji teda přivedu? To nejde, ona je z toho - z knihy, víš? Cože jsem? Jo, otec! No to ne, otec Míši jsi vlastně ty, teda ten mozkovej. No oficiálně to jo, to jsem otec. Ale teď mám ten problém. Cože jsem? (naslouchá) V žitě? V jakým žitě? No to jo, to teda jsem, já ti rozuměl, že říkáš, že jsem v žitě.

LÍBA:

 Co říkal?

RUDLA:

 (k Líbě) Až potom! (do telefonu) A nedalo by se to nějak udělat, že bysme vzali ještě jeden kompjútr a dali tam ten samý softvér. Že ne? Proč si to neudělám sám? No já vím, že jsi se naštval s tím fotbalem, ale tohle jsem si od tebe nezasloužil. Přece jsme kamarádi, ne? No a ty tohle! Že jsi si dělal legraci? Takže přijdeš, jo? No ty jsi zlatej člověk, Franto. Ale nemohl bys přijít už dnes? já totiž potřebuju aby mi Míša udělal úkol!

(scéna se zatmí)