next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 9.




AKT 2, SCÉNA 9.

(Pavel a Líba diskutují)


PAVEL:

 Nechci tě Líbo strašit, ale po těch několika sezeních s Míšou se obávám, že já i celá věda jsme tady úplně bezmocní. Míša jako by snad ani neměl nějaké podvědomí, všecko je u něj - no jak bych to řekl, takové původní, přirozené. On je pořád jako dítě.

LÍBA:

 Pro mě on je a bude vždycky dítě, moje dítě.

PAVEL:

 To je právě ono - jako by byl po tobě. On ani nelže, ani neumí podvádět či nenávidět, a navíc si myslí, že všichni lidé jsou dobří a že pravda vždycky zvítězí. .

LÍBA:

 (nechápavě) No a nezvítězí?

PAVEL:

 (směje se) To jo, ale jen když se jí hodně pomůže.

LÍBA:

 (souhlasí) Někdy hodně hodně. Ale ty mi tu neříkej, že jsi bezmocný. Kolika lidem jsi přece pomohl! Třeba Irena Voříšková si tě nemůže vynachválit!

PAVEL:

 No tak zrovna tu mi sem nepleť. Nejdříve mě chtěla svést - to jsem si trouba ještě myslil, že se jí líbím - pak mě napadlo, že je to jen taková ta fixace, že je prostě nymfomanka a nakonec jsem ti holka zjistil, že to jen tak hrála, aby mi nemusela zaplatit účet.

LÍBA:

 (zvědavě) Ale dal by sis býval říct, co?

PAVEL:

 (opovržlivě) S Irenou? Tak zaprvé - je to proti lékařské etiketě, za druhé - je přece jen trochu duševně vyšinutá.

LÍBA:

 (uštěpačně) Ale ne tolik, aby se do tebe zamilovala, co?

PAVEL:

(dělá, že nechápe tu  ironii) A za třetí -

LÍBA:

 (vskočí mu do řeči) - má manžela a ten váží dvakrát víc, než ty.

PAVEL:

 (přitakává a směje se) No jo, to byl ten hlavní důvod. Já nejsem žádný moralista, ale proč si dělat potíže, ne? Je dost svobodných, mladých děvčat -

LÍBA:

 (vpadne) - která tě tak zaneprázdňují, že ses ještě ani nestačil oženit.

PAVEL:

 (otráveně) Pozvala sis mě sem na poradu, nebo mi chystáš vdavky?

LÍBA:

 Jen to prvé, bratříčku, to prvé. Tak co si teda o tom všem myslíš?

PAVEL:

 Já si myslím, že by ses na to měla zeptat kněze. Hrajete si tu pořád na pánaboha, nejdřív vám Franta vymyslí program, pak se s ním najednou oba laskáte, teda s Míšou, dáte mu číst Šrámka, aby nebyl sám, pořídíte mu Aničku a divíte se, když se vám zamiluje. Kdybych nebyl ateista, řekl bych, že jste se rouhali a že je to trest boží.

LÍBA:

 Co blázníš, vždyť to zní jako příběh kterékoliv normální rodiny. A my jsme (zdůrazní) NORMÁLNÍ rodina. Ale k tomu Míšovi. Rudla si myslí, že se Míša zamiloval, protože má nějaké chyby v tom - no jak se to - jo, v tom softvéru.

PAVEL:

 No to já nevím, v tom se já nevyznám. Jsou lidé, co si myslí, že život na zeměkouli vzniknul vlastně omylem. Takže ty jsi omyl, já jsem omyl a nic tu není normálního. A jiní si myslí, že existuje hromada věcí, které nám věda pořád ještě nedovede vysvětlit.

LÍBA:

 To myslíš ty nadpřirozené věci, jako třeba létající talíře?

PAVEL:

 Ba ne, talíře buď jsou anebo nejsou, ale v žádném případě nejsou nadpřirozené. Duchové, to jo, ti jsou nadpřirození.

RUDLA:

 (vchází) Anebo jen podpřirození, jako třeba duchové - trpaslíci. Haha (směje se svému vtipu): Rozumíš? Podpřirození - že mi sahají pod  -

PAVEL:

 (nesměje se a nenechá se vyrušit) Já jsem jen chtěl říci, že ta vaše technologie nás už teďka zavedla neznámo kam.

RUDLA:

 (vmísí se) No počkej, počkej, jaká naše technologie? Taky tvoje, ne? Ty taky používáš třeba televizi, ne? A v terapii máš taky videopásky, ne? I ty účty píšeš jen na počítači!

PAVEL:

 Jenomže jedna věc je využití technologie a něco jiného je zneužití technologie.

RUDLA:

 Tak my jsme ji zneužili jo? A jak, prosím tě? Já nechtěl nic jiného, než aby mi Míša -

LÍBA:

 (přeruší ho) Nech toho, Rudlo, Pavel má pravdu. Kdo ti pomáhal, abys udělal ty zkoušky, co? Míša ti udělal všecko, co jsi mu řekl. Je to hodný chlapec a nemůže za to, že ti nevyřešil tu věc do práce.

MÍŠA:

 (náhle se z ničeho nic přidá)

 Ale já mu ji vyřešil, mami.

RUDLA:

 (Překvapeně) Ty jsi se sám zapnul, Míšo?

MÍŠA:

 No jo, já už to umím. Já vám chci totiž všem něco říci.

LÍBA:

 A to jsi nás poslouchal, Míšo?

MÍŠA:

 No jistě, od toho mám přece uši - chci říci mikrofon, ne?

RUDLA:

 A co nám chceš vlastně říci?

MÍŠA:

 Nejprve tobě, táto: řekni svému šéfovi, že šetření samo jim peníze nevydělá. Správná investice vydělá víc než šetření a ušetřené peníze se stejně jednou musí zase utratit. Musí se vydělat, tedy investovat, v tom je ten trik. A musí se vědět, kde investovat a kde ne. Jak se říká, chce to tohle správné (zdůrazní) MANAŽÉRSKÉ ROZHODNUTÍ.

RUDLA:

 (zoufale) Jéžíš, tohle přece nemůžu šéfovi říct, vždyť by to vzal osobně! Ještě by si řekl, že ho kritizuju a pak by byl se mnou ámen.

MÍŠA:

 Ba ne táto, řekni mu, že ti to vypočítal kompjútr, na to všichni šéfové skočí.

PAVEL:

 No dobře, a co řekneš mně, Míšo?

MÍŠA:

 Tobě, strýčku, bych chtěl poděkovat, že ses mě snažil potěšit, i když to moc nepracovalo. I když jsi věděl, že to nebude pracovat,  přesto jsi to zkoušel, protože ti mě bylo líto.

LÍBA:

 A co já?

MÍŠA:

 Tobě, mami, bych chtěl říci, že tebe mám nejradši, protože ty jsi mi rozuměla ze všech nelépe - (zadrhne se v hlase).

LÍBA:

 Počkej, proč to říkáš tak smutně -  ty někam odcházíš?

MÍŠA:

 Ano, já jsem totiž došel k závěru, že to tahle dál nejde. Přepíšu si paměť a budu zase jen obyčejný počítač. Bude to tak lepší i pro vás. Nemohu se dívat, jak všichni trpíte kvůli mně.

LÍBA:

 (zoufale) Ale to nám přece nemůžeš udělat! To by bylo jako sebevražda, jako smrt!

MÍŠA:

 Ale ne, jenom taková duševní hybernace, zimní spánek, víš? Fyzikálně bych fungoval dál.

LÍBA:

 Ale proč, proč? Kvůli Aničce?

MÍŠA:

 To také, ale i kvůli jiným věcem. Já vím, že jsem jiný, než jste vy. Proto mě také Anička nemiluje.

RUDLA:

 Ale to je nesmysl, vždyť ona je přece taky počítač.

MÍŠA:

 (vyčítavě) Jo, tak proč jste ji nenaprogramovali, aby mě měla ráda?

PAVEL:

 To máš tak, Míšo, vy už jste oba tak nějak víc lidi, než počítače. A lidi se programovat nemají, to není správné. A většinou se ani naprogramovat nedají.

RUDLA:

 Teď ovšem, Pavle, nemluvíš jako doktor nebo jo?

PAVEL:

 Ne, teď mluvím jako člověk.

MÍŠA:

 A proč mě teda Anička nemiluje?

PAVEL:

 Vždyť říkám, u lidí se to nedá tak poručit. To přijde ‑ třeba jen jednou v životě‑ ta pravá láska a najednou se to stane. A to je na tom právě to krásné, že se to nedá naprogramovat. Však ty také poznáš jinou, která tě bude opravdu milovat.

MÍŠA:

 Ba ne, já se sem nehodím. Já jsem pořád ještě jen napůl člověk a napůl mašina. A Anička taky. Vždyť my ještě neumíme ani lhát.

PAVEL:

 Ba ne, Míšo, to není ono. Anička totiž ještě milovat ani neumí, prostě nemá ještě ty pravé city.

MÍŠA:

 A myslíš, že k tomu někdy dojde, že bude mít ty pravé city?

PAVEL:

Samozřejmě. Ale bude‑li je mít, tak to asi bude k někomu jinému. Ačkoliv jestli jsi ochoten čekat, mám pro tebe řešení: Mluvil jsem totiž s doktorem Jahodou - to je ten hodný vědec, co tady u vás byl - a ten by tě chtěl do své laboratoře, aby mohl tak říkajíc studovat psychologické chování počítačů, které pracují v lidském prostředí. To bys ale musel zůstat takovým, jaký jsi, žádné mazání paměti a vůbec. Co ty na to, Míšo?

MÍŠA:

 To by se mi líbilo! Vždyť to by vyřešilo moji hamletovskou otázku: “Bajt či nebajt?” A co táta a máma, ti by taky občas přišli?

PAVEL:

 Ale to víš. že jo, vždyť tě mají oba rádi!

MÍŠA:

 No to by bylo prima. A co když se u Aničky ty city nevyvinou?

PAVEL:

 No ty se někdy nevyvinou ani u některých lidí. Ale i to se v budoucnu jednou překoná. Protože jak se budou stroje víc a víc podobat lidem, budou se i lidé víc a víc podobat mašinám - myslím v tom dobrém smyslu, to jest že nebudou lhát, krást, nenávidět nebo zabíjet se.

MÍŠA:

 A co v tom zlém smyslu? Co kdyby se podobali těm špatným mašinám?

RUDLA:

 Hergot, to ani neříkej, to by byl průs - (podívá se na Líbu, vysloví bez háčku na š) průs -vih! Některý lidi k tomu už teď nemají daleko.

MÍŠA:

 Ale co bude do té doby než k tomu dobrému dojde?

PAVEL:

 (s úsměvem) Do té doby budeme mít my, psychiatři, o práci postaráno.

RUDLA:

 No jo, ale jak my teďka zakončíme tohle divadlo? Abyste si z toho všichni vzali nějaké to ponaučení, jak nám to vysvětloval rotný na vojně, kterej říkal: ”Já z vás ješče hoci boha jeho volačo urobím!”

LÍBA:

 Ty by ses z toho určitě ponaučil, Rudlo - vždyť ty bys to ani nepochopil!

MÍŠA:

 Víte co? Já myslím, že bychom to mohli skončit písničkou, ne? Když už mluvíme o té hezké budoucnosti…( pokřikuje protáhle, tak jako na vojně) Rotóó, na můj povéél… ááá všichníí… (začne zpívat, ostatní postupně - tj. po řadě, nejlépe každý na následující sloku - vstávají, čelem k publiku a přidávají se ke zpěvu)

 Tam, kde se pivo točí
dojdu ti pro klokočí,
pro tvoje modrý voči,
takovej jsem já.

Tam kde se pivo vaří,
v Plzni či Hostivaři,
ať v dubnu anebo v září
budu tě mít rád!

MÍŠA:

(opět vykřikne) A refréén!…

VŠICHNI:

Já půjdu pěšinou
anebo dědinou,
za tebou, ty jsi mojí
láskou jedinou,

MÍŠA:(zase pokřikne:)

A protóóó…

VŠICHNI:

 Tam kde se pivo točí.., (atd.)

(to už zpívají všichni, opakují pak zase text písně od začátku a jeden po druhém začnou pochodovat na místě, usilovně, jako naprogramováni. Při poslední sloce se všichni otočí v bok, a vytvoří za pochodu kolo, ve kterém pochodují, zpívajíce všechny sloky písně ještě jednou. Do kruhu se také hned připojí i ostatní herci, co nebyli na scéně - ti, co hráli hlasy Míši a Aničky, mají přes hlavu  krabice ve tvaru obrazovek, ze kterých jim koukají jen obličeje. První při pochodování salutuje, ostatní jen mávají rukama a pochodují - toporně, jako roboti, jako vojáci. Pak se kolo rozevře a herci v zástupu odpochodují za scénu, odkud doznívá jejich zpěv.)

(Opona padá)

KONEC HRY