Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 5.
Pavle, já ti fakt nevím, co mám
dělat!
PAVEL:
(směje se) To jako vůbec, nebo
právě teď?
LÍBA:
Obojí, ty slone. Já prostě
potřebuju tvou radu. Rudla se na všecko dívá jen z jeho
hlediska.
PAVEL:
A ty zase jenom z toho tvého, že
je? Ale to je normální, z toho si nic nedělej!
LÍBA:
No právě. Já potřebuju
vědět, co si o tom všem myslíš ty. Teda jako psychiatr.
PAVEL:
Jak, o tom všem?
LÍBA:
No to přece víš, že se
zamiloval, ne?
PAVEL:
Rudla?
LÍBA:
Ale kdepak, ten už je na to moc
to, no - normální. Přece Míša, Míša se nám zamiloval.
PAVEL:
No to jste si teda
pěkně zavařili do bot. Vždyť vy už vstáváte, leháte
jen s Míšou, Míšenko sem, Míšenko tam, ani už se bez něj ani
neupr -
LÍBA:
(rychle)
Neříkej to! My se před ním snažíme ty slova neříkat,
protože děti hned všecko pochytí.
PAVEL:
Nepochytí-li u vás, pochytí
jinde. Navíc jsi říkala, že je mu kolik? Šestnáct, ne? Každej
kluk v jeho věku už zná všechny tyhle výrazy a ještě daleko
horší, Líbo!
LÍBA:
(trucovitě) Míšánek na to má ještě dost času!
PAVEL:
No to je právě ono, vy se s
ním naděláte, jako kdyby byl vaše dítě!
LÍBA:
A není snad? Co já se o něj
nastarala, když byl malej, pohádek co jsem se mu navyprávěla! Když se mu elektronika
přehřála, tak jsem ho utěšovala, obrazovku mu otírala,
vždyť já jsem přímo cítila ty jeho bolesti. A ty mi
řekneš (paroduje) - jako kdyby byl vaše dítě - a já ti
říkám, že on JE naše dítě!
PAVEL:
Já vím, že jsi se s ním
hodně nastarala, sestři. Ale nesmíš si to tak brát.
LÍBA:
(opakuje) On
JE naše dítě!
PAVEL:
No jo, Mlynářovic dítě.
Hele, to by byl dobrý název na divadelní hru: Mlynářovic dítě!
Jenže to už tady taky bylo, i
Frankenštajn či Pygmalion, vlastně ta, Líza Důlitlová!
Ale dej na mě, Líbo, děti vyrůstají, zamilujou se a odcizej
se. Tak to říkala i naše maminka.
LÍBA:
No jo, ale naše máma měla
jen tebe a mě, ta neměla Míšu. A ty jsi byl navíc takové to
hodné, rozumné dítě.
PAVEL:
Zato ty jsi pořád zlobila.
Co se s tebou máma natrápila, když si začala chodit s klukama.
LÍBA:
(tiše a prosebně) Prosím tě ne tak nahlas, Rudla vedle
spí, ať to neslyší!
PAVEL:
Ten? Kdybych ti holka řekl,
co on mi vyprávěl o svejch známostech -
LÍBA:
(zvědavě) No povídej, povídej!
PAVEL:
To já nemůžu, já mu to
slíbil a on to zase nepoví o těch mých mojí ženě!
LÍBA:
(žertovně) No vy jste ale proutníci!
PAVEL:
Byli, Libuško, byli. To víš, na
vojně je to jiný, než v civilu. Když nám nedali dost bromu do
kafe -
LÍBA:
(vydírá se) Ale JÁ nic nepřísahala, (zdůrazní)
JÁ to MOHU
říct tvojí ženě!
PAVEL:
No řekni, řekni,
stejně nic nevíš. Navíc jsem jí to už jednou všecko vypovídal,
když
jsem byl trochu v náladě. Zato ty jsi svou minulost
určitě Rudlovi neřekla. A jakou minulost! A pak se divíš,
že je Míša po Tobě.
LÍBA:
Jaký
po mně? Já měla jen tři, vlastně čtyři lásky. PAVEL: No
a kolik jich má Míša? Ale já nemyslel, že jich bylo moc, já
jen
jak jsi se vždycky tak vážně zamilovala a oni tě pak vždycky
nechali - LÍBA: (vpadne mu do řeči a hlasitě zdůrazňuje) Já je nechala, rozumíš, JÁ je
nechala, aby ses nepletl! PAVEL: A
proto jsi vždycky potom tři měsíce brečela, že jo? LÍBA: (vzdává se)
No, to je pravda, já to vždycky nesla dost těžce. PAVEL: Protože
jsi to vždycky myslela upřímně - a za to tě pánbůh
potrestal manželstvím. LÍBA: Hele,
nech si to, však ty jsi taky dostal jen co si zasloužíš!
(vidí, jak
Pavel kroutí hlavou) Ale jo, dostal jsi, dostal jsi,
protože oni tě
dostali, hahaha (chechtá se zlomyslně)! PAVEL: (nahlas a naštvaně) Zato
ty jsi udělala s Rudlou terno! RUDLA: (vchází z pokoje) Co se tady hádáte nahlas, zrovna jste mě
vzbudili! PAVEL: (rychle) Ale
zrovna jsem se tady ptal Líby, jestli pijete Pernod. RUDLA: Per-co? LÍBA: (napodobuje francouzský přízvuk) Perr-nóó. (vítězně k
Pavlovi) A já řekla, že jo a tak se Pavel nabídl, že by nám ho
dvě flašky přinesl. PAVEL: (rozpačitě) Ale to jsem přece neřekl - (zarazí se, ale
když se na něj Líba s
úsměvem podívá a tajně mu pohrozí, přitaká). Vlastně jo, proč
ne. RUDLA: A
to musíš přitom tak křičet? LÍBA: Ale
to je moje vina, já mu řekla, že dneska nějak špatně slyším. RUDLA: Aha.(a zatím co odchází, nepřítomně přidá) Tak ať ty flašky přinese. (chce jít
zase do pokoje , ale zarazí se ) Sakra, já si zapomněl v
autě brejle na čtení. PAVEL: Ty
si při řízení čteš? To nevíš, že to je nezdravé? (směje
se ulehčeně, jak
z toho vyvázl) RUDLA: (nevšímá
si ho, odchází a nepřítomně brumlá) Jestli nejsou v
autě? Možná v trafice, nebo že by u zubaře?(odejde ven) PAVEL: Ty
jsi teda pěkná zmije, sestři, teď mi to bude stát dvě flašky
a já vůbec nevím, jestli ho v té francouzské prodejně mají. LÍBA: (líbezně) Však jsi mu mohl říci pravdu, že jsi
ho pomlouval, no,
pročpak jsi to neřekl? PAVEL: (naštvaně) Tak
abys věděla, vyřiď si to s Míšou sama. Teď když
jsi mi tak nas- (zarazí se) Nemůže to slyšet? LÍBA: Rudla?
Ten je přece dole u auta. PAVEL: Ale
ne, Míša. LÍBA: (vesele) Nemůže.
A i kdyby, sám jsi říkal, že to je normální výraz. PAVEL: No
jo, ale ne když se to prožívá (vzpomene si a napodobí
rádoby-francouzský
přízvuk Líby) Perr-nóó! Perr-nóó! (potřese hlavou, zasměje se
a odchází)