next back

Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 1., Scéna 2.




AKT 1, SCÉNA 2.

(Rudla sedí u stolu, Líba skládá nákup)

RUDLA: (Ani se na Líbu nepodívá, jen se hrabe na stole v papírech) Ale jo, dej mi ty jovky, já tady ještě . . . tady něco . . . jo, já si to vezmu tady u stolku, abych si nezašpinil klávesnici.

LÍBA:

 (pokládá nákup na stolek) Chceš to s chlebem?

RUDLA:

 (přikývne) Jo.

LÍBA:

 A s cibulí?

RUDLA:

 (neodpoví)

LÍBA:

 Tak chceš to s cibulí, nebo ne?

RUDLA:

 (otráveně) Ale počkej, teď jsi mi přerušila sled myšlenek. (pořád něco hledá na stole)

LÍBA:

 Ty seš hroznej! Už se ho ani na cibuli nemůžu zeptat! Ach bože, proč zrovna já jsem si musela vzít za muže kompjútr!

RUDLA:

 (Našel, co hledal) S cibulí, copak to někdy máme jinak? (Zarazí se) Počkej, jak jsi to myslela? Jakej já jsem počítač, co? A vůbec, víš dobře, že tohle potřebuju do práce. Aby mi šéf přidal, až přijdu na to, jak bychom mohli ušetřit peníze.

LÍBA:

 Ty, jo? Vždyť jsi říkal, že na to přijde ten kompjútr, ne ty. Tenhle (ukazuje) kompjútr! S tím teda šéfa určitě překvapíš. Sám jsi říkal, že to nepracuje. Páni, už dva týdny na tom dělá a ono to umí akorát říct (napodobuje kompjútr). . . ozor . . . ozor . . . ouška . . . ouška, oušíme . . . oušíme . . .

RUDLA:

 Náhodou, už to mluví dobře, Franta mi to spravil. Pojď, já ti to ukážu!

LÍBA:

 Dneska ne, bolí mě hlava!

RUDLA:

 Ale ne to, já myslím to, jak to pracuje. Podívej -

LÍBA:

 (přeruší ho) Musím uklidit nákup.

RUDLA:

 (naléhá) Jenom chvilenku, Libuško, někomu se přece musím svěřit, ne?

LÍBA:

 (nerada, váhavě přistupuje ke kompjútru)

RUDLA:

 (zapíná krabici) Pozor, pozor, zkoušíme!

 KOMPJÚTR:

 Pozor, pozor, zkoušíme!

RUDLA:

 (vítězně) Teď to krásně mluví, co?

KOMPJÚTR:

 Teď to krásně mluví, co?

LÍBA:

 No už vidím, jak je tvůj šéf nadšenej.

 KOMPJÚTR:

 No už vidím, jak je tvůj šéf nadšenej.

RUDLA:

 (šeptem k Líbě) Musíš stranou, aby tě neslyšel. Počkej, teď tohle: Kolik je jednou tři?

LÍBA:

 (odstoupí) Tři.

RUDLA:

 Počkej, ty ne, to je pro něj. Kolik je dvakrát tři?

 KOMPJÚTR:

 Počkej, ty ne, to je pro něj. Kolik je dvakrát tři?

RUDLA:

 Aha - já ještě musím tohle: KON-KLÚ-ZIÓN, ENTÉR.

 KOMPJÚTR:

 Šest.

RUDLA:

 (vítězně) To je, co?

 KOMPJÚTR:

 (vítězně) To je, co?

LÍBA:

 Co blázníš, to ví přece každé dítě!

RUDLA:

 (uraženě) Tak se ho zeptej něco ty, když jsi tak chytrá. No tak, zeptej se ho!

LÍBA:

 Já se ho na nic ptát nechci!

RUDLA:

 (naléhá) Zkus to, ať uvidíš, co umí!

LÍBA:

 (váhavě) Já nevím, co.

RUDLA:

 Musíš mluvit do mikrofonu!

LÍBA:

 (Nakloní se k mikrofonu a opakuje) Já nevím ale co mám říct!

 KOMPJÚTR:

 (s americkou výslovností:) What's your name?

LÍBA:

 Co říká?

RUDLA:

 Já nevím, asi se ptá, jak se jmenuješ.

LÍBA:

 My name Líba.

 KOMPJÚTR:

 Líba . . . nevím . . . co.

LÍBA:

 (potěšena) Hele, ono si to pamatuje moje jméno.

RUDLA:

 Ještě něco musíš říct.

LÍBA:

 Když já už nevím, co bych řekla.

RUDLA:

 No počkej (vyťukává) KON-KLÚ-ZIÓN, ENTÉR.

LÍBA:

To musíš pořád vyťukávat to tvoje oklúzión, nebo co?

RUDLA:

 Vlastně ne, vidíš, já to dám na automatiku (přepíná něco na krabici)

 KOMPJÚTR:

 Když to nevíš, tak nic neříkej, Líbo!

LÍBA:

 (překvapeně) A proč ne?

 KOMPJÚTR:

 Protože pak nikdo nepozná, že nic nevíš.

LÍBA:

 (uraženě) Co to povídáš, že nic nevím?

 KOMPJÚTR:

 Sama jsi řekla že nic nevíš!

LÍBA:

 (opravuje) Já řekla, že nevím co!

 KOMPJÚTR:

 Tak nic neříkej, Líbo!

LÍBA:

 To už tady bylo. Nic jiného mi neřekneš?

KOMPJÚTR:

 Až budeš něco vědět, tak se ptej.

LÍBA:

 Tak dobře. (tajuplně) Ale já přece něco ví-í-m!

KOMPJÚTR:

 A co víš?

LÍBA:

 (nakloní se ke kompjútru) Že je Rudla blázen!

 KOMPJÚTR:

 To já vím také, Líbo.

LÍBA:

 (zasměje se) Takže ty nejsi tak hloupej, že jo. A tu Líbu si nech od cesty.

KOMPJÚTR:

 Od jaké cesty? Já nikam nejdu.

LÍBA:

 Ale ne, to já jen tak říkám, abys mě tak neoslovoval.

KOMPJÚTR:

 Já z tebe dělám osla?

LÍBA:

 (váhavě) No něco podobného.

RUDLA:

 (naléhavě k Líbě) Tak se ho ještě na něco ptej.

LÍBA:

 Jak se jmenuješ?

 KOMPJÚTR:

 (s americkým přízvukem) Datavision Model 809.

LÍBA:

 Ale to ne. Jaké je tvoje křestní jméno?

 KOMPJÚTR:

 Já nemám trestní jméno!

LÍBA:

 Dobře, já ti budu říkat Míša!

MÍŠA:

 (radostně) Jé, Míša , Míša, Míša . . . to se mi líbí, Míša!

LÍBA:

 Co mám dělat, Míšo, abych se tady z Rudly nezbláznila?

MÍŠA:

 Dej se rozvést.

LÍBA:

 No jo, ale když oni jsou všichni takoví.

MÍŠA:

 (důležitě) Existuje jeden mužskej, který není blázen . . .

LÍBA:

 Tak mi ho ukaž, prosím tě!

MÍŠA:

 Dneska ne, bolí mě hlava!

LÍBA:

 (rozčileně, k Rudlovi) To je hrozné, ono nás to ještě špehuje. Ne, Rudlo, tahle věc mi musí z domu!

RUDLA:

 (uraženě) Ale Libuško, vždyť víš, že to potřebuju do práce, tak neblázni!

LÍBA:

 Ne, ne, když si to všecko takhle pamatuje - vždyť to na nás může ještě někomu říct!

RUDLA:

 Uklidni se, vždyť neděláme nic protistátního! A kdyby, tak se nám nic nestane, teď je přece demokracie.

LÍBA:

Ne, už jsem řekla, jen přes mou mrtvolu! (odbíhá do kuchyně)

RUDLA:

 (podívá se na hodinky) No já už taky poběžím! (Odchází ke dveřím ven)

(Scéna se zatmí, ze tmy se ozývá Míša)

MÍŠA:

 Říkej mi Míšo, Míšo, Míšo! A ty jsi rudla, zrudla, zrudla! Pozor, pozor, koušeme, koušeme...

(Reflektor u telefonu se náhle zase rozsvítí, Rudla k němu přiběhne zpět, uchopí položený telefon a mluví)

RUDLA:

 Ano, ano, paní Povondrová, vy se také mějte hezky na té dovolené - a co? Jo, kytky, ano, to víte, že vám je zalejeme - cože? Kotě? Ano, také ho zalejeme, ano, vy se také se mějte, ...jo..(po třech vteřinách opakuje) jo . . . jo . . .(světlo konečně zhasne, ale ze tmy se ještě ozývá Rudlovo) . . .Jo . . . jo . . .jo . . .

(scéna se zatmí)