Jan B. Hurych
Název : CO TY NA TO, MÍŠO?
Akt 2., Scéna 8.
To mi musíš Rudlo vysvětlit
ještě
jednou, já jsem jenom programátor, já těmhle druhým věcem moc
nerozumím.
RUDLA:
No to, že se nám Míša zamiloval,
to jsem ti
už řekl, ne?
FRANTA:
To jo, ale co já s tím -
RUDLA:
No přece jsi to byl
ty, kdo mu dal Aničku - no
řekni, dal jsi mu ji, nebo ne?
FRANTA:
No dal, ale to bylo jaksi...
(odmlčí se)
RUDLA:
To bylo co?
FRANTA:
(neochotně) No to bylo jaksi spíš z
legrace, víš?
RUDLA:
Pěkná legrace. Míša se mi teď
trápí. (svěřuje se mu) Člověče, on ti jí
poslal po drátě takový hezký milostný dopis a ona mu nejdřív
neodpověděla a pak mu napsala takový hrozný odmítnutí, že
až člověku samotnému srdce bolí.
FRANTA:
(posměšně) Od kdy ty máš srdce,
Rudlo?
RUDLA:
To víš, že mám! Míša je přece
můj
syn!
FRANTA:
A co mu napsala, jestli se ovšem
můžu
ptát?
RUDLA:
Že
prej je nějakej natvrdlej, když nepochopí, že se s ním jen tak
bavila a vůbec, že on není její typ a že by byla hloupá, aby
každému hned skákala na hezký slova a že si chce ještě užít
světa.
FRANTA:
(přitakává) No jo, to zní
jako naše Zuzka, úplně jako naše Zuzka!
RUDLA:
No vždyť to taky je vaše Zuzka,
sám
jsi přece říkal, že jsi Aničc e dal její tu, no, anabázi.
FRANTA:
Databázi. Ale počkej, tak on jí požádal o
ruku?
RUDLA:
Jakou ruku, vždyť žádnou nemá -
jo
tak, no to jo, když ona mu pořád neodpovídala, tak on
si
chudák myslel, že s ním nechce nic mít, že ona si asi myslí, že
on to
nemyslí - teda jako Míša - vážně, tak jí napsal, že by
si ji chtěl vzít a zbytek už víš.
FRANTA:
Ale to jste se měli tedy nejdřív
poradit se mnou, já bych ti to sám řekl, že se Zuzka rozhodla,
že se nikdy nevdá. Ale tohle už začíná být vážný, haha. (směje
se).
RUDLA:
(uraženě) Jen se směj, ty jsi nás do toho
přived'
a co já teď? A co teprve Líba, už mu koupila krásné šaty na svatbu.
FRANTA:
(důvěrně) Ale Rudlo, nezdá se vám, že to
ale trochu
přeháníte? Vždyť se nic neděje - tak si najde nějakou jinou, ne?
RUDLA:
Houby jinou, on jinou nechce! To
má po
mámě, ta když ta něco umine...a vůbec, zatracenej Šrámek, ten
nám to s tou Aničkou zavařil!
FRANTA:
No co, tak mu dáme nějakou
paničku, však on Šrámek o nich přece taky psal, asi
měl nějaké zkušenosti. A dáme mu pěkně vášnivou -
RUDLA:
(rychle ho přeruší) Ba ne, to
by Líba nikdy nepřipustila! Víš, já
jsem jenom myslel - (netroufá si)
FRANTA:
(ví, co přijde, tak
posměšně) Já
taky občas myslím, Rudlo, je prý dobré na trávení.
RUDLA:
Ale vážně, Františku, ona Líba
si
myslí - .
FRANTA:
Jo tak, to Líba myslí, ty
nemyslíš.
.
RUDLA:
No oba myslíme, víš, kdybys mohl
takovej
nějakej ten program udělat, aby on jí byl jako sympatický
- to přece jde, ne, aby se náš Míša netrápil. (apeluje na
Frantu) Když on se mi utrápí, já pak nikdy ten problém
nevyřeším.
FRANTA:
Myslíš jako že Míša ho nevyřeší,
ne? Ty sám s tím přece nic neděláš!
RUDLA:
(uraženě) Jak to nedělám, já čekám, až na něco přijde! Hele, Františku, udělej to, už kvůli Míšovi!
FRANTA:
Tak jde ti o Míšu, nebo o ten
tvůj
projekt?
RUDLA:
No co, o oba, k sakru, vždyť to
přece
všecko spolu souvisí.
FRANTA:
(deklamuje jako
orátor) Všechno
souvisí se vším. Všechno se mění,
pohybuje, vyvíjí. Pohyb, vývoj, se děje skokem, revolucí. Tak vidíš, revoluce souvisí se vším. (normálně)
Tak neblbni, Rudlo, s tím na mě nechoď, to už tady jednou bylo
a víš, jak to dopadlo!
RUDLA:
(žebroní) Vážně, Františku, co ti to
udělá, ty,
taková hlava, takový programátor, vždyť to je jako když pánbůh
něco stvoří!
FRANTA:
(posměšně) Pokračuj,
pokračuj, lichotky ty já mám rád.
RUDLA:
Ty si pořád děláš legraci. Tak
uděláš to alespoň pro mě?
FRANTA:
Nemůžu.
RUDLA:
(zoufale) Ani pro Míšu? Míša je přece tak
trochu taky
tvůj syn, ne?
FRANTA:
Ale Anička je zase jako naše
Zuzka,
tak to nepůjde.
RUDLA:
Ale vždyť jsi sám říkal, že
nejsou sourozenci.
FRANTA:
To nejsou, ale nejde to, naše Zuzka už
předělat nejde, to vím na tutovku.
RUDLA:
(pochopí) Takže jestli dobře chápu, ty ne
že bys nechtěl,
ale nemůžeš.
FRANTA:
Nemůžu. “Duchů, jež jsem vyvolal,
nemohu se zbýti.” To řekl Hamlet, princ dánský.
RUDLA:
(otráveně) Co sem pleteš dánštinu? Řekni
prostě, že na
to nestačíš. Ale proč, vždyť už jsi ji jednou naprogramoval,
ne?
FRANTA:
Jenomže já nevím, jak
naprogramovat lásku!
RUDLA:
(triumfálně) A jak to, že se teda Míša mohl
zamilovat?
FRANTA:
To je právě ono, já nevím, jak
se to
stalo. To se stalo asi nějak samo od sebe, jako omyl, víš.
Tady asi zasáhla ruka ‑
RUDLA:
(vskočí mu do řeči) Ruka boží?
FRANTA:
(dopoví) - ruka osudu. Já ti řeknu, že to
kdybych
uměl, tak už jsem milionářem a ne chudým programátorem
státního úřadu pro statistiku. Možná ale, že to byl jen virus.
RUDLA:
(dostane nápad) A co to teda zase zrušit, víš,
odprogramovat
Míšovi tu jeho lásku - to by taky nešlo?
FRANTA:
Šlo, ale museli bychom pak začít
znova. A to by pak už nebyl Míša, ale někdo jiný.
RUDLA:
(nechápavě) Myslíš, že by ho to tak změnilo?
FRANTA:
Defakto by to bylo, jako
kdybychom ho
zničili. Láska, člověče, to je křehká květina. A navíc, jestli to byla jen chyba v softvéru, tak on by se nám mohl
podruhý zase zamiloval a byli bysme zase v tom, no - v koncích.
RUDLA:
(nevzdává se) A co to udělat, aby se Anička
zamilovala, taky jen tak “jako náhodou”? Že bychom jako na chvíli zapomněli na morálku a naprogramovali ji, ne?
FRANTA:
Tady nejde o morálku - ale už se nám to
všecko
vymklo z ruky. Kdepak, člověče, u ženský je to daleko složitější,
než u chlapa. Ta má svou hlavu a nenechá si ani poradit.
RUDLA:
(dostal nápad) Kdyby se ale vaše
Zuzka
zamilovala, tak bychom to pak mohli přenést z jejího deníčku
do té Aniččiny databáze, ne?
FRANTA:
Naše Zuzka? To ji, jak vidím,
vůbec
neznáš. Ta se jen tak nezamiluje!
RUDLA:
Jednou se ale přece musí zamilovat, ne?
FRANTA:
To doufám. (nesmlouvavě) Ale
pak
to bude jen a jen její věc. My
jí do toho mluvit nebudeme.
RUDLA:
(posměšně) Už
to vidím, jak se nevměšuješ. Ty budeš úplná OSN. Ale co takhle,
kdyby ona to jen předstírala, víš, on by to Míša nepoznal a
pak -
FRANTA:
(přeruší ho) Tak to zapomeň. Za prvé by to Zuzka
předstírat nechtěla a i kdyby, žena sice může oklamat mužskýho, ale ne počítač,
to si piš!
RUDLA:
Proč pořád mluvíš o Míšovi, jako
že je kompjútr? Já vím, že není jako druhé děti, ale sám
jsi řekl, že se ti to vymklo z ruky. Náš Míša je dneska už víc
člověk, než kompjútr!
FRANTA:
(přitaká) To máš teda pravdu. Dokonce už
je víc člověkem, než někteří lidé. (odchází)