next back Autor : Jan B. Hurych
Název : UMÍME DOBŘE ČÍST?
Kapitola: Cizí jazyky, Internet a jiné. <11>



CIZÍ JAZYKY, INTERNET A JINÉ.

Zde se zmíníme o kategoriích čtení , které si vyžadují trochu jiný přístup k věci, například: cizí jazyky, předčítání nahlas, čtení na Internetu a podobně. Většina metod a technik, o kterých jsme mluvili dříve, tu sice platí, ale musíme být opatrní s jejich aplikací: tak například čtení nahlas pro obecenstvo nemůžeme zrychlovat, aniž bychom posluchače ztratili. Jiné texty zase musíme číst velmi důkladně, jako třeba různé formuláře či oběžníky - ale to už jistě sami víte.

Čtení textů v cizím jazyce.

Zde je to především otázka toho, jak dalece tento jazyk známe - pokud mnoho ne, nevzdalujme se fyzicky příliš daleko od slovníku :-), neboť stejné slovo může mít různý význam v různých souvislostech - později budeme moci vedlejší význam  hádat sami, jen z kontextu věty. To je také mimochodem jeden způsob učit se jazykům - nejprve se je naučit jen číst a rozumět tomu, co čteme. Jistě, někdo vám řekne, že nejlepší je začít přímo mluvit, ale tak se zase nenaučíte gramatiku a získáte různé špatné návyky, kterých se pak člověk těžko zbavuje. Většina jazyků má poměrně systematická pravidla výslovnosti, pokud ovšem víme, jak to napsat. Jiné, jako třeba angličtina, mají více výjimek než pravidel - správně vyslovené slovo někdy ani nepoznáte, i když víte, jak se píše. Tam má čtení bez předem naučené výslovnosti tu nevýhodu, že zase získáte zlozvyky ve výslovnosti. Často totiž vidíme před očima psané anglické slovo a tím automaticky i jeho českou výslovnost, jeho český spelling. Až po čase si uvědomíme, jak hluboce se ta česká fonetika zahnízdila v našem podvědomí :-).

Pro anglickou odbornou literaturu, kterou potřebujeme k našemu výzkumu, jistě stačí pasivní učení - tj. znát, jak se to píše a rozumět jen psané verzi - a navíc je velké množství odborných výrazů právě z angličtiny. Proto je angličtina celkem dobře přeložitelná a anglo-český slovník nám bohatě stačí. Jenže chcete-li jezdit na semináře a diskutovat s cizími odborníky, musíte znát i správnou výslovnost. Učení výslovnosti je ale těžší - tam se musíme učit aktivně, tj. poslechem a mluvením. Po delší době pasivního učení dopadneme tak, že se nám psaná verze, česky vyslovovaná, pak plete do řeči, když hledáme správný výraz.To nám vlastně vadí i při čtení, když si anglická slova bezhlesně vyslovujeme, ať už správně či špatné - protože ho značně zpomaluje - viz vokalizace, v Příloze. Když se naopak začínáme učit přímo "mluvením" a naučíme se správnou výslovnost, můžeme pak v cizím jazyce přímo myslet, což je to nejlepší pro všechny aplikace. 

Při čtení literatury v cizím jazyce je plno dalších problémů, většinou jsou ale jen specifické pro ten který jazyk. Například tzv. idiomy, tj. výrazy, které neznamenají přesně to, co říkají (např. "dal jsem si záležet" neznamená, že se jednalo o dar :-). Učebnice je často mají sepsané zvlášť, ve zvláštní kapitole nebo jako v učebnici angličtiny prof. Osičky v každé lekci, pro trénink. Jiné učebnice je skoro neuvádějí a najdete je pak jen ve slovníku (a to ještě rafinovaně zamaskované - tak např. "to take care" - viz příklad výše - je pod heslem "care"). Může nás utěšit jen to, že obráceně je to ještě horší - doslova přeložit to ani trochu nejde. Například  pro "dát si záležet": bychom dali "to give", dáti, ale správný překlad má "to take (care)" a tedy vlastně "bráti, vzíti". Naše doslovné  "to give care" by znamenalo "o někoho pečovat" :-). Mohl bych tu popsat plno jiných v češtině neobvyklých zvyklostí, ale raději si je proberte při studiu toho kterého jazyka. Zde jen připomenu, že idiomy jsou velmi důležité pro pochopení textu a mohou vést k hrubým překladovým chybám. Jako příklad stačí uvést známé Buchholtzrelais (relé, pojmenované po jeho vynálezci, panu Buchholtzovi), které kdosi bezmyšlenkovitě přeložil jako "relé z bukového dřeva".

Čtení novin a populárních časopisů.

Všichni je čteme - a často je pak otráveni zahodíme. Není to jen  vina novinářů, ale také naše: vždyť víme, co tam můžeme očekávat a tak se nesmíme divit, když to tam najdeme :-).. Jsou ovšem i dobré noviny a časopisy - ale ani v těch nemusíme číst vše. Tento druh literatury se pro ty, kteří se živí jejím čtením (např. lovce novinek) vyplatí číst technikou rychločtení, popsanou v Příloze. Novináři totiž musí vědět o všem - ale ten vtip jistě znáte: vědci vědí vše o "ničem" a novináři zase "nic o všem". Pokud je čtu, čtu takové časopisy spíše pro inspiraci a to ještě jen pro náměty k mým satirám :-).

Úřední tiskopisy, formuláře, memoranda a oběžníky.

Tam je zase jiný problém: používají totiž často lingo, kterým řehtá úřední šiml - čtu je tedy jen s donucením; to už i rubrika úmrtí je zábavnější :-). Osobně bych to nenazýval ani literaturou, mají to sice smysl, ale nemá to obsah.

Brožury, prospekty a katalogy.

Technické a odborné brožury čtu hodně, zvláště když něco hledám. Ještě tak nejlepší jsou data-booky, tj. katalogy s hodnotami součástek - třeba polovodičových. O reportech neboli odborných zprávách si přečtete v naší knize "UMÍME PSÁT?"

Grafy.

 I grafy obsahují informaci, ale  jde tam hlavně o vizuální informaci: porovnání průběhů, tendencí či vůbec přehledné vyjádření závislostí. Počáteční a koncové hodnoty, maxima a minima, strmosti, flexe a nepravidelnosti, to vše se dá z grafu přímo vyčíst. Trend u příliš kolísajících hodnot se ale například daleko lépe spočítá tak, že si vyneseme křivku průměrů ze tří posledních měsíců - inu technik na to je mnoho. Podobně jako tabulky, můžeme si zde dělat interpolaci nebo extrapolaci (hodnoty do budoucna, tedy předpovědi). Grafy jsou dobře zapamatovatelné, využijme tedy toho a snažme se leccos pochopit z grafů tam, kde nám samotná čísla mnoho neřeknou.

Nejprve si zjistíme měřítka na osách - a hlavně zda začínají opravdu od nuly. To je opravdu důležité - jinak to, co se bude jevit dvojnásobné, vlastně vůbec nebude! To je známý trik grafů uváděných například v novinách. Ovšem u logaritmické stupnice  tu nulu vůbec nehledejte. Vzpomínám na příklad, kdy mi student nemohl najít, kde udělal při jedné aproximaci chybu - napsal si někde totiž, že logaritmus nuly je jedna a dál to ve výpočtu používal. "A není to náhodou  obráceně?", zeptal jsem se ho. Uhodil se do hlavy: "No jasně!" On to prostě věděl, ale neznal :-).

.

Čtení nahlas,

ať už v kostele nebo v přednáškové síni nebo jako projev či deklamace, to vše je vlastně jen přednes - a dělá ale z nás čtenářů jen posluchače, tam nemáme věci pod vlastní kontrolou. Na druhé straně se slova řečníka linou pomaleji a dají nám čas přemýšlet - nebo naopak přestat přemýšlet :-). Pro ty, co mají akustickou paměť, je čtení nahlas velká výhoda. Předčitatel ovšem musí vyslovovat srozumitelně, hlasitě a nepřeříkávat se. Kázání mají často psychologický vliv, které čtený text nemá. Co víc dodat? Jen to, že jsme to vše detailněji probrali už v knize "UMÍME MLUVIT?

NA NETU A NA WEBU.

S příchodem Internetu se změnil i styl a forma psaní: už tu není papír jako medium - když nepočítáme to, že si to můžeme otisknout tiskárnou, tj. printerem. Ano, Net přiměl mnoho lidí, aby začali zase číst- a e-mail je dokonce přiměl, aby začali i psát. Můj známý, co mi dřív nenapsal, jak je rok dlouhý, mi teď e-mailuje každý den - snad aby se přesvědčil, jestli jsem stále ještě na živu . . ."
 

 

Email neboli elektronická pošta.

Název ovšem není přesný: neposíláme si elektrony, že ano, ale text a různé přílohy, například obrázky. A někdy i viry, bohužel.

a) Etiketa.
Jako čtenáře nás jistě urazí, když se vás autor snaží otravovat. E-mail má sloužit jako náhrada - anebo přesněji: vylepšení - dopisní pošty a tak máme dodržovat i její etiketu. A e-mailový dopis lze také vytisknout, tak pozor na to, neurážet! Ono totiž ať už píšete co chcete, vždycky to někdo čte a stačí se vžít do pozice čtenáře, abyste hned pochopili, kde jste udělali psychologickou chybu. V dopise většinou autor o něco žádá, vysvětluje nebo alespoň někoho přesvědčuje. Chce-li tedy dosáhnout dobrého výsledku, musí -

b) umět vyjednávat a nabízet , případně i trochu "svádět". Proto by to chtělo napsat takový dopis nejprve jednou či dvakrát na nečisto - ale kdo to dneska u e-mailu dělá? Dobrá zásada je také nechat čtenáři (i sobě) volnou cestu k ústupu, tj. aby nebyla ohrožena jeho čest, pozice nebo popularita. Může se totiž klidně naštvat a třeba i zcela odmítnout vyjednávat. Takže si to shrneme: I když nechceme od adresáta laskavost, musíme být slušní.

c) Spolehlivost.
Jak moc je vlastně e-mail spolehlivý? Těžko říci: nové virusy mohou klidně vaši poštu sebrat a rozeslat tisícovce jiných adresátů - hlavně těm, co to číst neměli. Naštěstí jsou programy jako Eremove, kde si můžeme poštu přečíst na serveru a pak ji hned vymazat, takže ji ani do našeho počítače nemusíme stáhnout. Také zde platí, že nečteme vše a neotvíráme všechny přílohy - ale to už jste jistě poznali sami, někteří i s těmi smutnými následky. A nezapomeňte: také pošta, co máte ve svém počítači, lze ukrást! Váš dopis, zapsaný na vašem harddisku je  "nepřímo" přístupný hakerovi, třeba i kolegovi z kanceláře. Co si také neuvědomujeme je to, že musíme chránit nejen námi psané dopisy, ale i dopisy určené nám a tím pádem i informaci, kterou nám v dopisech svěřují naši přátelé či partneři.

d) Je lehčí přesvědčit někoho slovně než dopisem
Náš dopis teda musí být napsaný chytře a sem tam i s nějakým komplimentem - ale ne podlézání, to pak vystupuje příliš na povrch! Více o e -mailu najdete v naší knize "UMÍME PSÁT?"

Internet.

Kosmetika: vše ostatní kromě textu a důležitých obrázků na webové stránce je  jen kosmetika: tj. může tam, ale nemusí být. A tak vidíme stránky doslova "přeflákané" reklamami. Velikost písma je nastavitelná, také šířka okna - nu prostě komfort. 

• Tisk: Zkuste si vytisknout několik stránek z Netu a poznáte, že to není moc elegantní. Většinou tisk v případě obrázku přeskočí na nový list papíru a zanechává původní stránku napůl prázdnou. Co dělat? Nějaké elegantní řešení pro web-formáry (tj. HTM, HTML, XLM a podobně) zatím není a tak se to musí dělat víceméně několikrát, pokusně. Bohužel se stane, že si změníte velikost písma musíte začít znova. Nejlepší je dát jeden obrázek na začátek a dost.

 • Čtení: Na rozdíl od vy tištěného textu unavuje čtení na obrazovce oči, zvláště když se jedná o dlouhé odstavce. Asi jste si všimli, že moc dlouhé odstavce zásadně nedělám. Pravda, při výtisku to papír  nešetří, ale naši čtenáře si mnohdy naše knihy čtou  bez vytisknutí, jen tak na obrazovce, a jsou to teda jejich oči, které šetříme. :-). Proto také načínám odstavce odsunutím, ale oddělím je prázdnou řádkou.

• Prohlížeče neboli browsery se liší jeden od druhého a často nemají některé důležité funkce, bez ohledu na čtenáře. A navíc, třeba jen z konkurenčních důvodů, některé browsery nepoužívají stejné "tagy" ( programářský termín, česky snad "jmenovka") a zvyklosti, které používá konkurence. Vždy se tedy vyplatí vaši stránku zkontrolovat ještě na jiném browseru.

Je toho více, ale počítám, že to nechám raději na další knihu, co říkáte?