Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME DOBŘE ČÍST?
Kapitola:
Psaní poznámek. <9>
PSANÍ POZNÁMEK.
Předpokládejme tedy, že jste si text přečetli dobře, ale to ještě neznamená, že jste to také dobře zapsali v poznámkách . Mají vaše poznámky správnou strukturu? Nejlépe se to naučíme už při
"highlighting", tj. zvýraznění fixem. Začneme samotným textem -
je autorův text správně rozdělený, do konzistentních kapitol a odstavců? Co podtrhuje,
jak dobré jsou obrázky a rozumíme jim? Bylo by toho víc, ale to už si jistě
domyslíte. Nu a pak přejdeme ke kritice našich poznámek. Psaní poznámek není lehké, ale dá se to
naučit - chce to jen trénink, tj. pozorování vlastních chyb a jejich postupnou eliminaci.
Návod, jak psát dobré poznámky
vlastně neexistuje - rozhodně ne nějaký univerzální a tak
si ten, co by vyhovoval vám, musíte ovšem najít sami. Jakkoliv tu zdůrazňuji důležitost poznámek,
teprve dlouholetá zkušenost nám dá jistý pocit, kde jsme se strefili a kde ne. Prozatím musíme užívat to, co známe, a jen postupně zdokonalovat
náš styl a hloubku zápisu. Pokud nám ovšem nevyhovuje formát, změňme ho
raději hned.
Formy poznámek jsou různé: jedna z nich je třeba když si v kroužkovém bloku přeložíme stránky vertikálně napůl (ne ale v případě mentálních map, viz dále), přičemž píšeme poznámky z přednášek jen na levou půlku (někdo ale doporučuje tu pravou, asi je levák :-), a to
inkoustem či propisovačkou. Když se spletem, nic nemažeme, jen poznámku přeškrtneme
a napíšeme správně. Tu pravou půlku pak používáme při studiu, tj. na vysvětlení, dodatky, zdůraznění a hlavně příklady či
skeče - pokud možno tam píšeme vše jinou barvou než v levé půlce, nejlépe
jen tužkou, k lepšímu odlišení a mazání. Ovšem tužka se špatně čte,
to si musíte posoudit sami. Poznámky by ovšem měly být organizované, ucelené a měly by se dát snadno rozluštit.
Podtrhávat?
U skript či knih by nám mělo stačit
podtrhávat nebo ještě lépe označit barevným
márkerem, po česku "fixem" - a případný komentář k textu můžeme
napsat na okraj stránky. Jenže co podtrhávat? To nové nebo to důležité? Ono totiž u toho nového není vždy tak zřejmé,
co je také i důležité a co jen nové. Pak se vyplatí používat různobarevné fixy. Druhý fix , tmavější, používáme až při studiu a pochopitelně jen u těch podtrhnutých, ale opravdu důležitých věcí. Bohužel to nepracuje tam, kde se podtrhávat nesmí, třeba v knihách z knihovny.
Samotné podtrhávání ovšem nestačí - všichni si ještě děláme poznámky,
ale to první je dobrá příprava na dělání poznámek později, tj. ještě
během čtení nebo po přečtení kapitoly (což je soustavnější, ale nesmíme
zapomenout naše různé nápady, ke kterým nás čtení inspirovalo; proto právě
ty poznámky na okraji stránky. Už jsem se zmiňoval, že u knih, které
nejsou naše, používáme místo podtrhávání svislou čáru tužkou na
okraji stránky a tu pak vymažeme.
Klíčová slova.
Každá kapitola i každý odstavec má vlastně jakési
klíčové slovo (či výraz), které by mělo vystihnout jejich hlavní
podstatu. Jestliže odstavec něco dokazuje, jeho klíčové slovo by mělo být "důkaz" (i když často v textu tak není označen,
ale při zkoušce vám pak stejně dají otázku : "Dokažte, že - "). Rozděluje-li text nějaký
předmět na další kategorie, klíčové slovo bude "rozdělení". Poznámky
musí být už samy o sobě jakési zahuštění látky, zbývající "ředina" má
propadnout sítem vašeho prosívání. Jenže to chce umět se orientovat předem, určit, co je důležité a co ne, co je nové a co je jen ta "ředina". To
vyžaduje určitou přípravu před čtením, ale neviděl jsem ještě studenta, který by to dělal
pravidelně - obvykle mu na to prý nezbývá čas :-). Používáme na to různé metody: již uvedený
scanning, skimming, atd. Klíčová slova pak budou i klíčové body našich poznámek. Každému je jistě jasné, proč to děláme: abychom si nemuseli tolik pamatovat - a tudíž ani tolik psát do poznámek. Napíšeme-li
toho do poznámek hodně, může to způsobit jen jedno: že pak pro stromy nevidíme les.
Ovšem je zde nebezpečí, že zase napíšeme málo - správná balance je to
pravé umění jak psát poznámky. Časem se naučíme zapisovat méně a méně
- až si budeme věřit, že to, co jsme nezapsali, si opravdu pamatujeme nebo to není podstatné.
Pro dělání poznámek osobně používám hlavně
mentální mapy, ale někdy i náš starý známý lineární zápis.
Poznámky tzv. lineární.
Většina z nás ještě zapisuje poznámky způsobem "lineárním", tj. pod sebe, tak jak
se normálně píše, to novější pod to už napsané. Výhodou je, že se nemusíme při psaní starat o souvislosti
mezi jednotlivými objekty - ale pozor, to je také nevýhoda! Lineární
zápis je celkem nepřehledný, rychle hledat v něm ani nemůžeme a podtrhávat různá hesla nám sice trochu pomůže, ale nemůžeme zase podtrhávat každou řádku, že ano. Nevýhodu lineárního systému zmenšíme, když si místo zápisu pod sebe uděláme jakési "stromy", kde je vidět hierarchii předmětů a text poznámek pak
dáme přesně tam, kam patří. Ještě lepší jsou mentální mapy, ale to už jsou
vlastně zápisky paralelní - ne, že bychom všechny zapisovali najednou, ale
protože jsou na papíře vedle sebe.
Mentální mapy©.
Asi před šesti lety jsem objevil zajímavou knihu Angličana Tony Buzana
("The Mind Map Book "), kde popisuje svůj systém mentálních map©
(jeho název). Je to metoda, kterou sám vynalezl a také si ji dal registrovat coby copyright. A stala se tak úspěšná, že si hned založil firmu a přednáší svou metodu po světě.
Název je ovšem jen přibližný: je to vlastně grafické zobrazení širokého tématu s mnoha podtématy ve formě jakéhosi "mapového stromu" - podtémata jsou zobrazena coby jednotlivé větve či sekce, přičemž data, která spolu souvisí, na stejné větvi visí :-).
Nejjednodušší je to ukázat přímo na obrázku - tato mapa je pro "Základy rychločtení"
a není zde ovšem příliš detailní - nakreslil jsem ji sem jen pro ilustraci metody.
Tam, kde je nečitelná, se můžete poradit s Přílohou na konci knihy, ostatně
jde zde hlavně o ukázku, jak taková mapa může vypadat. Většina lidí má
totiž vizuální paměť a toho se zde využívá. Mapu jsem udělal ve formě knihy, aby mi
připomněla, že jde o čtení - jak vidíte, žádné meze představivosti se tu nekladou. Také barvy mají být
nějak účelové, pomáhají totiž naší paměti. Různá pravidla pro dělání
mapy najdete v naší knize "UMÍME SE UČIT?".
Pochopitelně nejde jen o to, že je taková mapa přehlednější než samotná Příloha (která je mimochodem psána lineárně). Celé "aranžmá" totiž také pomáhá naší paměti - věci se lépe pamatují, když se na něco zavěsí, k něčemu přiřadí. Použití různých barev, obrázků, ikon, prostě čehokoliv, upoutá a případně vzbuzuje další asociace, teda rozuměj další vzájemné spojení. Každý si ovšem svou mapu udělá podle sebe - je to tedy t.zv. volný formát. Důležité je, aby každý klíčový bod - tj. místo, odkud vybíhá další větev či spojení - měl svoje klíčové jméno, nejlépe jen jedno či dvě slova. Mapy si děláme
zea začátku jen na nečisto, než se zacvičíme. Pak každou prostudujeme, opravíme a zjistíme, zda je obsahově správná
a zda vyjadřuje správně nadřazenosti i spojitosti - jinak řečeno, zda je opravdu dobrá a účinná. Přitom si příliš nesvazujeme ruce přidáváním detailů: daleko produktivnější je mapy zjednodušovat než naopak. Detaily Buzanovy metody jsou
také v knize "UMÍME SE UČIT?".
Výhody.
Díky mapě se pak nejen rychleji učíme, ale navíc si ji i látku déle pamatujeme, protože
objevujeme nové souvislosti, které posilují zakotvení dat v paměti. Obzvláště výhodné jsou mentální mapy pro psaní obsahu článků, výtahů, reportů či rozpracování nových poznatků,
ale lze je použít i pro celé knihy. Také pro učení je to výborná pomůcka, neboť kreslením mapy se už vlastně učíme.
A co víc - naučil jsem se i velké střídmosti v mých poznámkách: vynechávám věci, které se dají logicky odvodit, zbytečné detaily či
drobnosti - to vše mě jen rozptyluje a zabírá mi místo na papíru. Opět se ukazuje pravidlo, že detaily jen zatěžují paměť a co je horší, většinou se tam udrží déle, než ty důležité věci, někdy jen proto, že se nám zdají "zajímavější".
Těm, kdo jsou zvyklí učit se z poznámek, nedoporučuji, aby přešli jen na mapy jako jediný záznam z přednášek
- mohli by být před zkouškou nepříjemně překvapeni - pro ty je lepší používat mapy dělané až z poznámek,
navíc a doma, při detailnějším studiu. Ti, kteří studují jen ze skript,
ovšem ocení užitečnost map hned od samého začátku. Nejlépe se dělají mapy
až z podtrhaného textu, při čtení by to to hodně rozptylovalo. Naučil jsem se dělat mapy i na seminářích, přímo z poslechu. A ještě něco pro lidi,
kteří jsou zvyklí dělat s počítačovými
flow-charts: mentální mapy jsou něco zcela jiného - už proto, že slouží jinému účelu.
ovšem když chcete, můžete dělat mapy i ve formě flow-charts, proč ne?
Na netu je pár počítačových programů, které nám mají pomáhat přímo
generovat mentální mapy (navíc pěkně vypadající, když je
vytisknete), ale to
je také vše a navíc mají stereotypní formu, žádné odchylky od ní
nevedou :-). . Věřte, že obyčejný papír a barevné tužky dokáží daleko víc: nějak víc angažují náš mozek a ten je pořád ještě ten nejdůležitější nástroj . Pokud můžete, přečtěte si také nějakou knihu od Tony Buzana, případně navštivte jeho
net-stránku: http://www.buzancentre.com/TBuzan.html
(ptají se tam na heslo, ale vy prostě jen klikněte na "CANCEL").
Obsahy knih.
Po čase jsem si začal psát i obsahy knih, co jsem kdy přečetl - ale to už
jen mentálním i mapami - celou knihu na jednu, maximálně dvě stránky velikosti A (v
případě dvou stránek používám přední a zadní stranu téhož papíru, abych to neztratil :-). V jednom kroužkovém bloku
mám pak mapy až padesáti knih, je to jakási "příruční
knihovna". Vždy, když si jimi listuji, obdivuji, kolik si vlastně pořád
ze všeho ještě pamatuji z té které knihy - i to, co na mapě není, i
když právě asi díky asociaci z té mapy.
Nejprve si knihu prolistuji, abych si udělal představu, jak je vlastně sestavená,
nakreslím si základní strom či seskupení a pak už se začtu do první kapitoly. Kostru mapy mi dá sám obsah knihy - každá kapitola je totiž nová větev, na kterou pak
navěsím témata a podtémata, fakta a podobně.
Mapku kapitoly (navěšenou na tu první větev), většinou dělám až po přečtení celé kapitoly - ale dá se to dělat i hned, když to umíte - a to z předem podtržených vět v knize.
Jiná situace je u učebnic či vysokoškolských skript, tam je opravdu
příliš důležité informace a nestačí nám jedna mapa pro celá skripta. Tam je nutno si udělat jednu mapu pro každou kapitolu či přednášku a to na jeden či dva listy papíru - ale ne víc! Ze začátku vás to pochopitelně bude svádět dát do mapy všechno, ale toho se brzo zbavíte, protože se to
na jeden papír nevejde :-).. Pak vám nezbude než přemýšlet, zda to tam musí být
a o to právě jde: zahušťovat, ne jen opisovat. Pokud potřebujete dlouhé příklady či soubor dat ve formě čísel, to už se dá udělat na extra papír a
ten pak přidat do kroužkového bloku hned za mapu -
rozhodně ale není vhodné to zamíchat do mapy.
I zjednodušování map je
učební proces - později můžete vymazat to, co je zbytečné nebo i změnit celou strukturu. Mapa se dá rozdělit i na víc
částí (rozuměj stránek), ale tak, aby každý papír měl ucelené větve a
minimum spojek na další mapy - samotnou větev
ale nikdy nedělíme na dvě stránky. je dobré toto dělat už během semestru - před zkouškou
pak budete příjemně překvapeni, co všecko si už pamatujete. A
nejen, že nebudete ztrácet čas děláním
map "až potom", ale poznáte, že jste se tehdy při tom "kreslení" už i hodně naučili.
Můžeme ovšem kreslit i velmi detailní mapy - tam je lepší mapu rozdělit i na víc stránek
a to tak, aby každá měla jen celé větve. Celá skripta se pak dají složit jako
turistická mapa, kde jednotlivé stránky jsou mapy jednotlivých kapitol a místo obsahu si můžeme nakreslit také mapový index (jako třeba u skládacího automobilového atlasu) .