Autor :
Jan B. Hurych
Název :
UMÍME DOBŘE ČÍST?
Kapitola:
Jazyk, nosná vlna informace. <4>
JAZYK, NOSNÁ VLNA INFORMACE.
Jazyk se učíme od časného mládí, teda ten hovorový, ovšem psát se (většinou) naučíme až ve škole. Tam už se jedná ale o jazyk spisovný, na nějž prý bylo kdysi pasováno pražské nářečí. Dnes už by to nešlo - pražské nářečí se vesele vyvíjelo dál a zcela jiným směrem. Všimněte si, jak jsem se opatrně vyjádřil - jsem totiž rodilý Pražák :-).
Rodný jazyk.
Správná gramatika a slovník je to, co se dnes od každého vzdělance vyžaduje vlastně automaticky. I když se to zdá být pedanterie od učitelů češtiny, má to hlubší důvody. Národ totiž charakterizuje, lépe řečeno odlišuje od druhých, hlavně jeho jazyk a národní zvyky. Asi se budete ptát, proč má zrovna tato kniha časté přestupky proti spisovné češtině :-). Odpověď je lehká: po třiceti letech v cizině se stala moje čeština poněkud
"pokanadštěná") a zbytek je prostě autorský styl - něco, co jazykoví odborníci
prominou jen proslaveným spisovatelům, mně ne :-). Jednou - až na to bude čas, nechám mé knihy pořádně přeorat jazykovými puristy, ale obávám se, že se přitom trochu ztratí i to, co je odlišuje od jiných.
Myslím ovšem ty knihy, ne ty puristy, ti se, jak známo, neztratí.
Často si myslíme, že člověk, který se chce považovat za Čecha, se musí: a) narodit v Čechách a b) mluvit česky. Pak
bychom ovšem museli vyškrtnout i praotce Čecha, který nesplňuje první podmínku a nemůže být tedy Čech. Následky by ale byly kruté: museli bychom
také změnit naše jméno z Čechů na jiné, třeba na Podřípníky :-). Jenže já bych spíše řekl, že naše češství je c) přímo v genech - to nám také pomohlo přežít
tři sta let pod Rakouskem, dobu, kdy náš jazyk téměř zmizel ze světa a přesto jsme zůstali Čechy. Také cizina si nás Čechů neváží proto, že mluvíme česky, ale
hlavně pro všecko to, co dobrého jsme vykonali. Často mám dojem, že ti,
kteří toho moc nedokázali, se rádi schovávají jen za své "češství"
- za které považují hlavně zvýšenou konzumaci plzeňského. Řečeno matematicky:
jazyk je podmínka nutná, ale nikoli (nikoliv?) postačující.
Cizí jazyky.
Lehkou matematikou si zjistíme, že jsou-li na světě 4 miliardy lidí a z toho deset miliónů mluví česky; je to
tedy jen 0,25 % lidstva. Zdálo by se tudíž (nebo jen "tedy?) normální, že by se měl každý Čech naučit ještě jeden jazyk.
Jenže, ač jsem se učil angličtinu už v Čechách několik let (na gymplu, na technice a ještě soukromě), mohl jsem
s obyvateli Albionu - když jsem se díky návštěvě spřátelených tanků přemístil do
Anglie - debatovat jen anglickou gramatiku a to ještě jen česky, tak jak to s námi doma probírali :-). Nebyla to vina učitelů, za to mohly
vlastně osnovy a starý zvyk. Hovorová angličtina se doma nekonala - asi
proto, že ani přízvuk našich učitelů nemohl být dokonalý: kolik z nich se tehdy vůbec dostalo někam, kde se mluvilo anglicky?
Přitom jim ale byly moderní metody učení jazyků známy - už v roce 1953
jsem se v Čechách učil Esperanto - víceméně ilegálně - u profesora Smotlachy (nebo jak se jmenoval) a to moderní metodou podle Berlitze. To prostě už od začátku mluvíte jen jazykem, který se učíte; zde tedy Esperantem, ani slovo česky.
Už pátou hodinu jsme pak všichni museli udělat krátký projev v Esperantu - a
víte, že to šlo? Tento jazyk, který si kdysi dělal nároky na světovost, má ovšem jednu podobnost s češtinou: čte se tak, jak se píše. Ubozí Anglosasové stráví dobré čtyři roky, než se naučí vůbec psát
(spellovat) slova, která ovšem už dávno od malička umí správně vyslovovat. Snad proto také Češi umí často lépe psát
anglicky než Anglosasové - to je totiž první, co z psaného slova správně naučí -
s výslovností je to už horší!
Čeština.
Nu a tím se konečně zase dostáváme ke čtení. V rodném jazyce se nám zdá leccos samozřejmé a smějeme se chybám, které cizinci v češtině dělají, například používání podstatných jmen jen v prvním pádě. Angličtina totiž vyjadřuje pády jen pomocí předložek. Zdá se vám to nelogické? Možná, ale zato nepotřebují pro každé podstatné jméno sedm různých tvarů!
A tak když mi někdo říká, že se nemůže naučit cizí jazyk, musím mu jen ironicky nadhodit: jak to, že jsi se naučil daleko těžší jazyk, češtinu?
Ale o čtení v cizím jazyce si ještě řekneme více později, věnujeme se zatím ještě češtině. Ano, ale které?
Kromě té spisovné má také každý kraj trochu jinou, zkuste jen
srovnat ostravskou s chodskou. Ale jsou ještě mnohé jiné češtiny. Tak např. čeština vojenská:
Provedení trénování obrany střelbou ze zákopu vleže. Už jste někdy viděli
zákop vleže? Ano, nejen že existuje, on se dokonce kope vleže, aby nás přitom nezastřelili, ale
zde jde hlavně o střelbu vleže. Také úřední čeština nám znásilňuje český jazyk jako macecha sirotka. Technický žargon, hantýrka či pouliční slang,
to vše jsou další varianty tak zvané češtiny. "Terminus technicus" také není "konečná tramvaje u techniky" - ale
odborný výraz, který většinou nenajdeme v Pravidlech českého pravopisu a tak musíme jít do odborných slovníků, kterých je nedostatek. A na
Netu? Tam se píše všelijak a nic se s tím asi nedá dělat, i jazyk se totiž
mění a vyvíjí.
Jazykoví puritáni a policajti.
Zdá se, že jazykoví
"puristé"
(ano, tak je o správně: puritáni jsou totiž jen náboženská sekta :-) hrají předem prohranou hru, i když musíme obdivovat vytrvalost, se kterou
pořád učí děti psát slovo "babyka". Sami ovšem nevědí, jak tato vůbec vypadá
(pokud vůbec vědí - ano, to je správně podle pravidel, žádné "oni ví"!
- pokud vůbec vědí, co to babyka je. Hlavně se urputně brání používání cizích výrazů, když máme ty dobré, české. Nejvíce je ale urazí počeštěné výrazy, které nejsou odsouhlasené
seshora, nazývají je totiž "bastardní výrazy". Ano, výraz v uvozovkách
je úředně uznaný a oštemplovaný, i když - proč si to nepřiznat - je víc
bastardní než ty, které sám za bastardní označuje. Vznikl totiž bezmyšlenkovitým
počeštěním anglického slangového výrazu a navíc ještě zcela bastardně: totiž
připojením české koncovky k cizímu výrazu. Nu ale to už nejsou ani puristé, to jsou jazykoví policajti,
takoví (tací?) malí koniášové.
Je to všem spíše jako stavění hráze z písku proti záplavě nových či cizích slov, která se vyskytuje všude. Kdosi mi vyčítal, že jsem si ve článku dovolil používat slovo "zpráva" i slovo "report". Tomu
ovšem říkám podceňování inteligence čtenářů - nemluvě už o tom, že není ještě zákon, který by cizí výrazy zakazoval, bohudík. Každopádně to je spíše ukázka maločešství -
míněno názorů malé menšiny Čechů - zdravá většina Čechů totiž přijímá cizí výrazy
bez předsudků, stejně jako je přijímají jiné národy. Je to přístup nejen moderní, ale nutný: každý den se
totiž vynoří na svět nový přístroj, metoda či dokonce obor, pro který ještě český výraz nemáme. Máme snad s naším
technickým výzkumem počkat, až přijde princ a probudí naši jazyko-znaleckou Růženku z jejího těžkého spánku?
Správná znalost jazyka a znalost cizích slov.
je jistě důležitá, ale sama o sobě ještě nestačí. Při čtení jde o něco víc - o přesný význam slov, zvláště těch odborných a naučný slovník, případně příruční Thesaurus nám většinou poslouží výborně. Vzpomínám, jak mi jednou u zkoušky profesor dal otázku o "symetrických komponentách". Chvíli jsem lovil v paměti, kdy jsme to proboha probírali - profesor se už nažhavoval, když jsem konečně pochopil: byly to "symetrické složky", které probíral na přednášce a které
jsem bohudík znal. Nu dobrá, normálně máte čas chladnokrevně přemýšlet, ale když jste u zkoušky, lehce zpanikaříte. Co když jsem opravdu něco minul? Věděl jsem, že profesor na přednášce slovo "komponenty" nikdy nepoužil; to určitě bude něco jiného, jinak by tomu přece říkal složky!
Ne vždy je situace tak kritická, ovšem k omylům může dojít stejně. Známý český politik razil výraz "já to vnímám" ve smyslu
"já to chápu". Nu to "razil" je ode mne také amerikanizmus; tam se říká "coined the phrase" a je zajímavé, že
"to coin" také znamená razit mince :-). Přitom "vnímat", od slova vjem, mohou jen smysly, zatímco
"chápat" zase může jen mozek (ledaže by ho
ovšem razitel neměl :-). A co je největší legrace, lidé to po něm bezmyšlenkovitě papouškovali; tehdy se ale jazykoví policajti neozvali - nu proč, ono to bylo gramaticky správně.
Co na tom, že šlo o hrubý odborný omyl? :-).
V knize "UMÍME PSÁT?" jsme si ukázali, jak je důležité umět se správně vyjadřovat, aby se v přenosu "psaní-čtení" žádná informace neztratila. Pokud se použije slovo nepřesné či nesprávné, je pravděpodobnost zkreslení vysoká, i když závažnost škody je dána pochopitelně hlavně důležitostí daného výrazu. Podobně i ztráta jedné číslice v letopočtu určuje, zda bude chyba jen ve dnech nebo měsících, nebo dokonce velká, tj. v rocích, stoletích či
tisíciletích. Pochopitelně mluvím o chybách neúmyslných, překlepech nebo omyly při samotném tisku.
Chyby a nepřesnosti v textu.
Pokud byl dokument napsán a vytištěn s chybami, lze je při pečlivém výzkumu najít. Horší je to s chybami, které nejsou na první pohled zřejmé: dovedli byste přiřadit procenta pravděpodobnosti výrazům "trochu hodně", "poněkud moc", "nepříliš" a "příliš"? Výraz "poněkud hodně" může být i ironický a znamenat "opravdu hodně", ale zase jen podle měřítka autora, které ovšem neznáme. Někteří autoři dokonce píší úmyslně nepřesně, od výrazů "asi tak" až k úmyslnému lhaní, ale o tom si řekneme víc v kapitole o čtení mezi řádky. Ano, čísla klamou: ne náhodou kdosi řekl, že jsou
"lži, proklaté lži a statistiky". Vzpomínám na onen vtip, jak Chruščov závodil v běhu s Kennedym, který
závod vyhrál. Ruské noviny ale napsaly: "Soudruh Chruščov se umístil na čestném druhém místě, zatímco Kennedy doběhl
jen jako předposlední" :-).
Chyby čtenářů.
Ovšem ty nejobtížněji zjistitelné chyby jsou ty, které dělá sám čtenář. Opět, jde spíše o chyby neúmyslné -
dnes jen politici a novináři překrucují to, co si někde přečtou, ale to už je
zase demagogie. Nedávno mi čtenář na netu vyčítal něco, co jsem nenapsal a navíc to, co jsem napsal, ještě docela drze překrucoval. Mohl jsem ho ovšem odkázat na mou knihu "UMÍME DISKUTOVAT?, kde právě tuto chybu uvádím jako nejprimitivnější a také nejhloupější. Nejen že si čtenáři mohou můj text přečíst a srovnávat, ale co je ještě horší: člověk, který takto lže, si už pak důvěru nezíská, přinejmenším ho budou
považovat za ignoranta. Ale to by bylo snobské - tož jsem mu jen napsal, ať si to přečte pořádně, že na ty své chyby jistě přijde sám.
Jaké chyby může dělat čtenář? Nu zde nemyslíme chybu zrakovou, ale chybu mozkového systému, který "překládá" tištěné věty a tím jim dává určitý smysl. A ten smysl záleží také na tom, co už čtenář zná, teda co se naučil a navíc na dogmatech, která kdysi (většinou bez přemýšlení) převzal. Na jednom kurzu logiky na Karlově univerzitě nám přednášející řekl tento zajímavý poznatek: každé tvrzení bychom si měli ověřit.
A dodal: Na to ovšem ale nemáme čas a tak prostě bereme mnoho věcí za danou pravdu. Například přijde-li někdo do místnosti celý mokrý, usuzujeme, že venku prší - a přitom je deset jiných možností, jak k té vlhkosti přišel; například připletl se do cesty kropícímu vozu :-).
Číst musíme opravdu pečlivě, zvláště když na tom záleží naše práce (třeba když píšeme recenzi nějaké knihy) nebo dokonce nějaká zkouška. Někdy to člověka trkne hned, jindy zase ne. Jak už jsem napsal, nemůžeme kontrolovat pravdivost všeho (třeba ve vzdáleném archivu či podobně) a naštěstí ani nemusíme. Jen tam, kde je to důležité, se musíme zastavit - třeba právě v té recenzi, když někomu vyčítáme chyby, abychom nevypadali jako - inu jako ten můj kritik.
Dezinformace.
Tím se dostáváme k rubu jazyka: může to být nejen
prostěrek pro přenos informace, ale i dezinformace. Při dnešním enormně velkém vlivu slova mluveného nebo psaného si opravdu musíme dát pozor, komu věřit a komu ne. Řekli bychom dokonce, že jen věřit - tj. bez důkazu - je nejen naivní, ale dokonce nebezpečné. Jsou ovšem případy, které jsou složitější: autor prostě vynechá něco, co je pro věc důležité, ale
mluvilo by to proti jeho teorii. Například: ekolog v knize kritizuje ekologické následky nějaké výroby a tváří se, jako by měl geniální řešení v kapse. Nuže on ho nemá, jinak by ho otevřeně řekl:
- víte, jakou slávu by získal, kdyby to vyřešil?
Ne, to on neudělá, protože řešení nemá. A nemůže napsat, že umí jen kritizovat - což umí s prominutím každý blb, že ještě řešení nestudoval a o rozmanitosti problémů nemá ani potuchu. Mám ovšem na mysli takové řešení, které by bylo finančně únosné, které by určitý výrobek nahradilo něčím jiným a že to "jiné"
nebude mít zase jiné nebezpečné následky, často ještě horší, než původní problém. Jenže to si vyžádá studium a to je opravdu těžká práce, navíc nevděčná a často i neplodná: řešení se sice najde, ale nejsou na ně peníze. A "zacálovat" to musíme my,
kdo platíme daně, včetně pana ekologa. Ale nebuďme úplně nespravedliví: někdo na problémy ukazovat musí a někdo je ovšem musí také řešit. Jde jen o to dělat
to poctivě a správně.
Úmyslná dezinformace je kapitola sama pro sebe - snažil jsem se demaskovat špatné logické úvahy už ve výše uvedené
knize o diskuzi. Ještě se k ní vrátíme v kapitole "Umíme číst mezi řádky?". Zatím si stačí pamatovat, že když čteme efektivně, tj. dostatečně rychle a dobře tomu rozumíme a hodně si pamatujeme, je pořád ještě možné, že naše informace nemusí být správná, ale bude třeba nějak zkreslená. Podobně je jasné, že
naše čtení je kvalitnější, čím více toho předem známe - například cizí či odborná slova. A samozřejmě nezapomínejme na to, že často v textu vidíme i to, co tam ani není :-).