K miliontému číslu na počitadle Neviditelného Psa připravoval tehdy Ondřej Neff něco extra - měly to být profily zahraničních zpravodajů. Při té příležitosti mě požádal, zda bych na sebe také nenapsal nějaký ten "portrét". Nerad to dělám, ale když už jsem se právě nechal parádně vyfotit . . . Nu abych řekl pravdu, vlastně nenechal, je to totiž oskanovaná badge (průkazka) do práce; všimněte si prosím onoho rozpačitého optimizmu na mé tváři. Fotku jsem teda už měl a navíc byla zadarmo, tak mi to nedalo a napsal jsem k tomu ještě text. A takhle to teda vyšlo v Neviditelném Psovi:
se narodil, ještě před světovou válkou (druhou, ne první!) v Libni, kde
také povětšině vyrůstal, do necelých pěti stop a sedmi palců. Velký kus
mládi procestoval v tramvaji číslo 14, ať už jako študák směrem na
Karlák nebo (s přesedáním) do Dejvic - to když tam učil na Technice.
Naposledy použil pražské tramvaje v roce 1969, směrem na letiště v Ruzyni,
kde jeho stopa mizi. Objevuje se až v Anglii, kde se zabýval převážně
mytím oken ve výškových budovách. Z té doby take pochází jeho systém
jak umýt až 95 oken denně, nápad, který byl později okopírován jakožto
Windows 95. A opět se nám stopa ztrácí na letišti, tentokrat je to
londýnský Heathrow.
Zatím však jeho "cesta na severozápad" pokračuje do Montrealu, kde to
vypadá, že se už usadí: dělá tam pro kompjútrovou firmu z USA, ožení se
a začíná pomalu počítat, kolik let mu ještě zbývá do penze.
Po deviti letech ho to počítání asi přestává bavit, protože jeho stopa
končí opět na montrealském letišti se jménem Dorval (bez háčku). V Torontě, kam
doletěl, pak pobude necelých deset let. Z toho čtyři roky lítá pro CSA (ale
kdepak, to je jen Canadian Standards Association!) a certifikuje
kompjútry v USA a Japonsku. Konečně se rozhodne: odstěhuje se nahoru na
Huron, koupí si tam dům a dělá tam na elektrárně (no spíše uvnitř než na) .
Když se ale doví, že v Saskatoonu (což je jen tři tisíce kilometrů
na SZ - zase ten severozápad!) hledají někoho, kdo umí navrhovat
elektrárny, jeho stará cestovatelská vášeň se zase znova probudí. Usadí manželku Aťu za
volant jejich krytého vozu, sebe umísti rafinovaně vedle a zatímco
jejich pes (psina?) Tara se pohodlně roztáhne na zadním sedadle,
vyjedou. Po třech letech a zimách - zimou se zde míní teplota kolísající
mezi mínus třiceti a padesáti stupni Celsia - se rozhodnou, že ten
zbyvající půl roku už tam tráví Honza sám, zatímco At'a se vrátí, aby
ochraňovala jejich dům v Kincardinu před Hurony, pardon, před cyklony
(těch je tam víc než tornád, je to totiž u jezera).
Ve volné chvíli píše Honza zamilované dopisy své ženě, dopisuje do Neviditelneho Psa a semtam mu vyjde nějaká reportáž či povídka v českých novinách. V čase nevolném pak píše v práci nudné reporty či specifikace. Občas ještě cestuje, většinou ne za své. Na svých cestách je často považován za Skota, hlavně když dává spropitné. Z kádrového posudku vyplývá, že se zapojil pouze jednou a sice do elektrického obvodu vysokého napětí a to ještě omylem. Také se přiznal, že nemá žádné tajné ani veřejné konto ve Švýcarsku, čehož ale upřímně lituje. O své bohaté zkušenosti z cest se rád dělí s kamarády u piva. Tajně doufá, že je jednou vydá jako knihu povídek, ale zatím se čtenáři nemají čeho obávat.
Poznámka pod čarou: Od té doby se hodně změnilo. Honza se konečně usadil s Aťou doma v Kincardinu a také ty milostné dopisy už jí nepíše - vyřizuje to ústně, neboť jak říká staré čínské přísloví, jeden polibek má cenu tisíce slov.