Autor :
Jan B. Hurych
Název :
CANADIANA
Esej:
POSLEDNÍ ZLATÁ HOREČKA V KANADĚ <6>
Poslední zlatá horečka v Kanadě.
Zlato se v Kanadě nacházelo a nachází pořád, ale těch pravých zlatých "horeček" jsme tu zažili - vlastně já už ne - jen několik. Ta poslední byla v Ontariu v roce 1925, to se zrovna rozneslo, že dva ontárijští prospektoři našli velké ložisko u Rudého jezera (Red Lake) v oblasti severozápadního Ontaria, blízko města Hudson, které je zase blízko trochu většího města zvaného Dryden. Kdybyste se tam chtěli vypravit, můžete to vzít jako my autem: jeli jsme totiž Drydenem při naší cestě na západ (viz seriál reportáží "GO WEST"). Tehdy jsme se až k Rudému jezeru nevypravili, ale příště si to asi nenechám ujít a trochu se tam poohlédnu: při mé penzi mi bude každý kilogram zlata dobrý. . .
Většina zlatokopů se dostala do Hudsonu železnicí, ale tam je čekala další cesta ke zlatému, pardon Rudému jezeru: 135 mil (asi 216 km) na severozápad, přes zamrzlá jezera a portáže. Místní obchodníci kvapem telegrafovali pro zásoby, neboť si je v tom horečnatém spěchu většina gold-diggerů jaksi zapomněla vzít s sebou. Cesta z Hudsonu k jezeru jim trvala šest dní, a to v mrazu a na saních. Nejprve si brali esmymácké psy huskies, později ale z nedostatku přišly na řadu i ostatní rasy psů. Museli se prodírat krajinou, o které řekl známý kanadský objevitel Jacques Cartier, že to je "země, kterou Bůh daroval Kainovi". V létě zde zase najdete masožravé blackfies i skoro neviditelné mušky no-see-um, které asi ve zlatokopech našly příjemné zpestření své jinak jednotvárné diety.
Už v roce 1870 se na Jackfish Lake našlo zlato, ale první claim tj. zaregistrovaný pozemek s nálezem byl vytyčen na Red Lake až roku 1897. Při té příležitosti vypadl vedoucímu výpravy R.J. Gilbertovi revolver z pouzdra, narazil na kámen, vystřelil a milého Gilberta na místě zabil. Když se však ukázalo, že ten nález vlastně nebyl ani tak moc bohatý, dál se o to nikdo nezajímal. Teprve později, když se v roce 1912 uzákonily hranice Ontaria a půda se začala zadarmo rozdělovat settlerům, tedy osadníkům, oblast se pomalu začala zalidňovat. Až po válce, v roce 1922, se našlo v blízkosti Red Lake větší množství stříbra. Nu a od stříbra ke zlatu není tak daleko. . .
Když pak 25 července 1925 Lorne Howey a jeho partner George McNeeley zapsali svůj claim, nevěděli ještě, že na místě později vznikne známý důl Howey Gold Mine. Pravá horečka ale začala až v roce 1926. Přes tři tisíce mužů z celého amerického kontinentu se sem vypravilo a brzo bylo vytýčeno kolem tři a půl tisíce claimů. Zlato se našlo také podle zpráv v novinách i "na" jiných jezerech: Woman Lake, Trout Lake River, Birch Lake a Narrow Lake. Osobně pochybuji, že by to bylo přímo "na" vodě, ale tak se to říká, ne? Když v roce 1930 cena zlata poskočila z dvaceti na pětatřicet dolarů za unci, dalších deset tisíc claimů bylo zabráno a sto nových důlních společností založeno. A John E. Hammel zde pak založil Northern Aerial Mineral Company Limited (NAME), která dopravovala své prospektory letadlem na různá místa a z každého nálezu pak dostali deset procent kapitálu . . .
Zajímavých historek z doby poslední horečky je mnoho - některé příběhy vlastně ještě pokračovaly dál. Tak například příběh Williama (Billa) Stuarta, údajně syna britského diplomata, který v Hudsonu dělal účetního a mluvil plynule německy, francouzsky, italsky a prakticky všemi slovanskými jazyky. Nikomu nebylo nápadné, když se později nechal najmout jako kopáč a v roce 1937 rychle zmizel. Jaké jiné poslání měl, se začalo tušit až v roce 1943, kdy se prozradilo, že se Bill narodil v kanadském Winnipegu a měl hodnost kapitána u kanadské armádní špionáže. Za druhé světové války sloužil jako kontaktní důstojník s Titovými partizány a byl zastřelen Němci, zrovna když předával svou vysílačkou zprávy spojencům. Dnes už se asi nikdo nedoví, co vůbec Bill tehdy v Hudsonu v době zlaté horečky dělal.
Jiná příhoda se stala Dickovi Rodenovi, který byl letadlem dopraven až do místa zvaného Goldpines, kde měl pracovat jako checker (t.j. kontrolor a účetní). Tam na něj ale nikdo nečekal, až u řeky potkal nějakého stařečka v ošumělých prospektorských šatech, který se uvolil, že ho dopraví svým člunem až do Ear Falls, kam Dick směřoval. Později, už na místě, se Dick představil předákovi a našel si místo k noclehu. Teprve pak se začal shánět po onom dědečkovi, aby mu zaplatil. Když ho našel, napsal mu šek a poradil mu, ať si to radši hned vybere v bance. Kolemstojící dělníci vypukli v huronský smích: onen dědeček byl totiž prezident firmy, u které měl Dick pracovat, Ole Gustafson.
Cesta na Red Lake z Hudsonu vedla přes šest jezer, dvě řeky a čtyři portáže. O dopravu se starala Patricia Transportation Company, která vlastnila čtyři tahací čluny, t. zv. tugboaty. Ne všechny čluny ale prošly hned poprvé registrací - jméno posledního, Vulcan, už bylo zapsáno někde jinde. Ředitel firmy, Charlie Wilson, si ale předem nechal udělat krásná mosazná písmena, která se podle zvyku přibíjela na příď lodi. Co teď? Spořivý Charlie to vyřešil po svém: nazval tedy člun Canvul a bylo to. Kolikrát se jim vleky na vodě převrátily, to už dnes ani nevíme. Při takovém incidentu obvykle posádka člunu zůstala na místě, aby mohla náklad, který se neutopil, jako třeba bedny a podobně, ještě vylovit. Jednou ale přišla sněhová bouře, pátrací letadla nemohla startovat a tak se plavci museli vrátit domů "po svých" - trvalo jim to tři dny! Po druhé, na jezeře Pakwash, chytila Canvul bouře a marně se kapitán Carl Robinson snažil dostat loď s vleky ke břehu. Vítr je pořád zaháněl na skálu a navíc vezli náklad nebezpečného dynamitu. Konečně přistáli a přivolaní dynamitoví odborníci pak celý náklad - 45 tun dynamitu - museli vyhodit do vzduchu. Jindy zase udeřil blesk do bárky, zasáhl jednoho lodníka a srazil jej do vody. Jeho tělo našli až za tři dny.
Nejzajímavější historky by ale asi mohli vyprávět bushpiloti, tedy letci, kteří se svými stroji pronikali co nejdál do divočiny a riskovali každodenně své životy. Většinou to byli veteráni z první světové války. Nejnebezpečnější situace vznikaly při tak zvaném glass-out, tj. když voda na jezeře byla klidná "jako sklo", takže se špatně odhadovala výška při přistání. Také půda, pokrytá panenským sněhem, zkreslovala odhad výšky nad zemí a letadlo se mohlo přitom zapíchnout nosem do země. Piloti se museli starat o své pasažéry, vyznat se v krajině a v případě nehody letět na pomoc. Všeobecným znamením S.O.S. byly ulámané smrkové větve, položené na sníh. Společnost Western Canada Airways zaměstnávala řadu pilotů, z nichž několik zahynulo při výkonu své služby, například Tim McCoy nebo Bud Starrat. Nejznámější piloti od Red Lake se také zapsali do historie Kanady: C.H. (Punch) Dickins, H.A. (Doc) Oaks, Bernt Balchen, W.R. (Wop) May, nositel řádu britského Imperia (sestřelil totiž Rudého barona von Richthofena) a kapitán F.J. Stevenson, který dostal nejen Distinguished Flying Cross, ale dokonce i francouzský Croix de Guerre. Později se Bernt a Doc také zůčastnili Byrdovy Arktické expedice.
Při jednom letu ztratil pilot Harold Farrington při startu jednu lyži, což ovšem hned nezpozoroval, ale jeho kolegové na letišti ano. Jelikož tehdy ještě letadla neměla radia, druhý pilot tedy vzlétl hned za ním, po nějaké době ho předhonil a ve vzduchu mu posuňky ukazoval, co se stalo. Harold změnil kurz zpět do Hudsonu, kde několikrát zkušebně zakroužil nad letištěm. Nic netušící pasažér se ho konečně zeptal, o co jde a když mu to pilot vysvětlil, začal slibovat pánubohu všechny jeho zlaté claimy, jen aby se z toho dostali. Podařilo se: Harold přistál a dojel po jedné lyži až na konec letiště, kde se letadlo překlopilo a zastavilo. Tentokrát to odnesla jen vrtule, která se přitom ohnula, ale mohlo to být daleko horší. Jestli pak pánbůh dostal ty pasažérovy claimy, to jsem se už nedočetl.
Později, to už bylo v roce 1940, měl May přepravit ve svém letadle z Winnipegu do Churchillu, kde měla mít vystoupení, známou filmovou herečku, sexy Mae West, o které bylo známo, že má slabost pro aviátory, jak se tehdy letcům říkalo. Druhý den ráno vyrazili zpět, ale do Winnipegu už nedorazili: May, ačkoliv byl znám, že lítá za každého počasí, najednou cestou prohlásil, že "větrné podmínky nejsou nějak dobré" a tak přistáli v malém hornickém městečku Flin Flon, kde pak "museli" setrvat dva dny, než se počasí "ustálilo". Ostatní bushpiloti si ho pak ještě dlouho dobírali, neboť ani May ani Mae (obě jména se vyslovují stejně, totiž "mej") nějak nedokázali tu nenadálou kalamitu počasí pořádně vysvětlit . . .