Autor :
Jan B. Hurych
Název :
CANADIANA
Esej:
ÚVODEM <0>
Úvodem..
Bylo to někdy v roce 96, kdy jsem se začetl do Neviditelného Psa, kde právě jeho šéfredaktor Ondra Neff sháněl zahraniční dopisovatele pro tento svůj netový časopis. Kupodivu tehdy ještě neměl nikoho pro Kanadu, tož jsem mu napsal a už jsem se jaksi přilepil. Pokračoval jsem pak nějakou dobu, než se tam po Amerických Listech pana Větvičky vytvořily, také jako příloha, ještě Kanadské Listy Miloše Kalába, které tu dopisovatelskou roli pro Kanadu převzaly.
Měl jsem tehdy ještě jiné povinnosti - psal jsem hodně do Amberzinu, pražského Telegrafu, do Zélosu a jinam - a tak jsem jenom uvítal, že to někdo převzal a dal tomu navíc profesionální vzhled. S Milošem jsme se zkamarádili rychle a toho, co jsem pak ještě do KL napsal, bylo dost na tři elektronické knihy (viz Javorové listy, Listy z javoru a Go West!, všechny tři vyšly v naší knihovně "KNIHY OFF LINE"). Možná, že ještě zbude na jednu knihu - jestli ovšem někde najdu všechny díly těch reportáží na pokračování, co jsem kdy do KL napsal.
Období, na které v této knize vzpomínám, byly ty opravdové počátky - představte si, že mnoho příspěvků jsem posílal ještě bez diakritiky! Po delší snaze jsem přišel konečně na to, jak našroubovat českou diakritiku na anglické Windows (přičemž mi pomohl na dálku jeden krajan ze Švýcar), a tak jsem se i já stal plnoprávným občanem Neviditelného. Tato kniha obsahuje nejen eseje a reportáže, ale přiložil jsem i povídky, které byly také otištěny v Neviditelném Psovi. Ondra Neff tehdy dokonce na povídky vytvořil extra rubriku. Tam, kde diakritika chyběla, jsem ji pochopitelně doplnil.
Byly to doby opravdu pionýrské. Příspěvky se zasílaly jen poštou, tedy e-mailem (ne jako dnes přes WEB či FTP) a vydávalo se to hned druhý den po tom, co to přišlo. Kolikrát - když bylo něco nejasné - přeletěla pošta přes Atlantik několikrát za den sem a tam. Navíc jsem se pohyboval mezi dvěma městy: Torontem a Saskatoonem, které jsou od sebe vzdáleny asi 2500 mil vzdušnou čarou, ale naštěstí jsem tu poštu mohl otevírat a posílat z obou míst. To, co je dnes normální, jsme tehdy cítili jako velkou komunikační revoluci. Bylo to vzušující, psát zase domů, do rodné Prahy - ano, byla, jest a bude navždy moje rodiště, dokonce nejen na papíře. A lidé nás opravdu četli, zajímalo je, co se děje jinde a jaké máme názory, nejen na Kanadu, ale i na Českou Republiku.
Hodně se od té doby změnilo: přispívám už teď víc do vlastních časopisů - do Hurontarie i do dalšího, Příložníku, kde ovšem píší a popsílají obrázky hlavně naši čtenáři. To, co by asi jinak propadlo sítem dějin, se dnes snažím zachovat v této i v jiných knihách. Kanadské Listy už také neexistují, ale vzpomínky na ty doby zůstávají v nás, jak říká básník. Vzpomínky na ty listy přes Atlantik, na to naše spojení s domovem a domova s námi.