koffl next back Autor : Jan B. Hurych
Název : CANADIANA
Esej: PORTRÉT  <12>


K miliontému číslu na počitadle Neviditelného Psa připravoval tehdy Ondřej Neff něco extra - měly to být profily zahraničních zpravodajů. Při té příležitosti mě požádal, zda bych na sebe také nenapsal nějaký ten "portrét". Nerad to dělám, ale když už jsem se právě nechal parádně vyfotit . . . Nu abych řekl pravdu, vlastně nenechal, je to totiž oskanovaná badge (průkazka) do práce; všimněte si prosím onoho rozpačitého optimizmu na mé tváři. Fotku jsem teda už měl a navíc byla zadarmo, tak mi to nedalo a napsal jsem k tomu ještě text. A takhle to teda vyšlo v Neviditelném Psovi:


Portrét.
Jan Hurych, zpravodaj z Kanady.



Honza Hurych,

se narodil, ještě před světovou válkou (druhou, ne první!) v Libni, kde také povětšině vyrůstal, do necelých pěti stop a sedmi palců. Velký kus mládi procestoval v tramvaji číslo 14, ať už jako študák směrem na Karlák nebo (s přesedáním) do Dejvic - to když tam učil na Technice. Naposledy použil pražské tramvaje v roce 1969, směrem na letiště v Ruzyni, kde jeho stopa mizi. Objevuje se až v Anglii, kde se zabýval převážně mytím oken ve výškových budovách. Z té doby take pochází jeho systém jak umýt až 95 oken denně, nápad, který byl později okopírován jakožto Windows 95. A opět se nám stopa ztrácí na letišti, tentokrat je to londýnský Heathrow.

Zatím však jeho "cesta na severozápad" pokračuje do Montrealu, kde to vypadá, že se už usadí: dělá tam pro kompjútrovou firmu z USA, ožení se a začíná pomalu počítat, kolik let mu ještě zbývá do penze.
Po deviti letech ho to počítání asi přestává bavit, protože jeho stopa končí opět na montrealském letišti se jménem Dorval (bez háčku). V Torontě, kam doletěl, pak pobude necelých deset let. Z toho čtyři roky lítá pro CSA (ale kdepak, to je jen Canadian Standards Association!) a certifikuje kompjútry v USA a Japonsku. Konečně se rozhodne: odstěhuje se nahoru na Huron, koupí si tam dům a dělá tam na elektrárně (no spíše uvnitř než na) .

Když se ale doví, že v Saskatoonu (což je jen tři tisíce kilometrů na SZ - zase ten severozápad!) hledají někoho, kdo umí navrhovat elektrárny, jeho stará cestovatelská vášeň se zase znova probudí. Usadí manželku Aťu za volant jejich krytého vozu, sebe umísti rafinovaně vedle a zatímco jejich pes (psina?) Tara se pohodlně roztáhne na zadním sedadle, vyjedou. Po třech letech a zimách - zimou se zde míní teplota kolísající mezi mínus třiceti a padesáti stupni Celsia - se rozhodnou, že ten zbyvající půl roku už tam tráví Honza sám, zatímco At'a se vrátí, aby ochraňovala jejich dům v Kincardinu před Hurony, pardon, před cyklony (těch je tam víc než tornád, je to totiž u jezera).

Ve volné chvíli píše Honza zamilované dopisy své ženě, dopisuje do Neviditelneho Psa a semtam mu vyjde nějaká reportáž či povídka v českých novinách. V čase nevolném pak píše v práci nudné reporty či specifikace. Občas ještě cestuje, většinou ne za své. Na svých cestách je často považován za Skota, hlavně když dává spropitné. Z kádrového posudku vyplývá, že se zapojil pouze jednou a sice do elektrického obvodu vysokého napětí a to ještě omylem. Také se přiznal, že nemá žádné tajné ani veřejné konto ve Švýcarsku, čehož ale upřímně lituje. O své bohaté zkušenosti z cest se rád dělí s kamarády u piva. Tajně doufá, že je jednou vydá jako knihu povídek, ale zatím se čtenáři nemají čeho obávat.


Poznámka pod čarou: Od té doby se hodně změnilo. Honza se konečně usadil s Aťou doma v Kincardinu a také ty milostné dopisy už jí nepíše - vyřizuje to ústně, neboť jak říká staré čínské přísloví, jeden polibek má cenu tisíce slov.