Autor :
Jan B. Hurych
Název :
CANADIANA
Esej:
ONTÁRIJSKÁ ZKUŠENOST <2>
Ontárijská zkušenost.
Přiletěl jsem ve čtvrtek z Ontaria, kde jsem byl na služební cestě, čili jinak řečeno "jen tak na skok". Žil jsem tam předtím celých čtrnáct let, ale za poslední tři roky tam lítám ze Saskatoonu jen nepravidelně.
Tím pádem pak všechny politické a jiné změny nevnímám plynule, ale jaksi v dávkách, nebo jak by řekl náš profesor fyziky "v kvantech namísto v kontinuu". Má to ale tu výhodu, že všechny rozdíly jsou pak o to víc viditelnější.
V Ontariu se totiž za posledních pár let událo něco, co by mohlo zajímat i nás, Čechy. Před nějakou dobou si občané zvolili do vlády stranu NDP (neplést s NSDAP!), po česku Novou demokratickou stranu. Uvážíme-li, že ta první demokracie byla už v Řecku, je ten termín "nová" při nejmenším klamný, navíc u strany, která je "nová" už řadu desítek let a vůbec nestárne ( právě naopak, ona se dokonce ani nevyvíjí!). Ona by se totiž mohla nazývat třeba "sociální demokracie" a věřte, že by nešlo o podobu čistě náhodnou. . .
NDP už předtím fungovala nějakou dobu v roli opozice - podle slovníku je to výraz odvozený od slovesa oponovat, i když si myslím, že jde spíše odpověď na otázku "O co nám jde? O pozice!" Říkali jsme jim tehdy "pinkos", tedy ne ještě rudí, ale už hodně růžoví a volili je většinou jen odboráři, sociální "podporáři" a nespokojenci všeho druhu a odstínu. Ale tehdy jim právě ve volbách dalo hlas i množství jinak celkem rozumně uvažujících občanů, což si lze vysvětlit buď přeletem nějaké komety či vysokým obsahem vápníku v pitné vodě. Tak či tak, ve volbách vyhráli.
Prvním krokem jejich vlády bylo ovšem naplánovat několikamiliardový schodek v rozpočtu, teda předem, jestli si to dovedete představit. Zní to nějak povědomě, že ano? Tento plán pak ještě stachanovsky překročili a tak v tom budování sociálního ráje na zemi vesele pokračovali, zapomínajíce, že chcete-li rozdávat, musíte mít z čeho. Co vám budu vykládat, za těch několik let se Ontario natolik zadlužilo, že ztratilo svůj dobrý mezinárodní kredit. Firmy začaly propuštět, později i zavírat. Anekdota z té doby tvrdila, že NDP musí mít opravdu nezaměstnané ráda, když si jich tolik nadělala.
To se lidem nelíbilo, začali nadávat, později už i odbory brumlaly a v dalších volbách to NDP projelo na celé čáře. Ale to už bylo pozdě: NDP odešla, ale dluhy po ní zůstaly a zaplatí je kdo? Zase my, nešťastníci daněplatiči. Zbylo jen drahé poučení, že z levičáků se zas vyklubali jen pořádní leváci. V nových volbách vyhrála konzervativní strana, v čele s Harrisem. Nejprve začal snižovat vládní výdaje, podle zásady, že o tom, co se s daněmi stane, rozhoduje především ten, kdo daně platí. Podobné pravidlo se docela dobře uplatňuje všude v biznyse, tak proč ne v celostátním měřítku? Proti omezení výdajů se ovšem hned postavila NDP, teď už zase jen v opozici, což je zřejmě jediná role, která jí jde dobře. Harris také hned zavedl t.zv. workfare, tj. chceš.li podporu, welfare, musíš také něco za to udělat (např. práci pro obec a podobně, vzpomeňme jen na Hladovou zeď Karla IV.).
Harrisovi se opravdu podařilo snížit daně, proti čemuž nikdo kupodivu vůbec neprotestuje. Jeho vláda správně předpokládá, že budou-li mít lidé víc peněz, budou také jistě víc nakupovat, čímž se vytvoří potřeba nových jobů, tím se zmenší nezaměstnanost, atd., atd. Já osobně bych si přál, aby mu to vyšlo. O vánocích se totiž vracím do Ontaria natrvalo . . .