Autor :
Jan B. Hurych
Název :
BUKMÁRKY
Esej:
Stáří mluví samo o sobě
STÁŘÍ MLUVÍ SAMO O SOBĚ.
KNIHA: Tom Koch: "Age speaks for itself: Silent Voices of the Elderly"
("Stáří mluví za sebe: Tiché hlasy starých lidí")
Greenwood Publishing, Prager trade, 2000)
S Tomem Kochem, kanadským lékařem, publicistou a spisovatelem jsem se seznámil
tak, že jsem s ním jednou udělal e-mailové interview pro Hurontarii. Jelikož jsme měli podobné názory, brzo jsme se spřátelili a proto mě potěšilo, když mi napsal, zda bych nemohl udělat review na jeho knihu. Zde ho tedy máte . . .
Co je stáří?
Pamatuji se, jak na jedné párty kdosi navrhl přípitek "Na děti našich rodičů!" a já z žertu dodal: "A na rodiče našich dětí!". Ostatní hosté byli chvíli překvapeni, než jim došlo, že je to vlastně totéž (teda většinou :-). Podobně i to, jak se dnes díváme na staré lidi je předobrazem toho, jak se bude příští generace dívat jednou na nás; pokud se toho starého věku dožijeme.
Kniha Toma Kocha: "Stáří mluví samo za sebe" nám opravdu v tomto směru otevře oči. Je to sbírka vyprávění několika starších osob - poněkud smutné příběhy na pozadí krásné Havaje či Britské Kolumbie. Jsou to také - jak bychom asi řekli - studijní případy, hluboký pohled do života lidí "na druhé straně hory", na té sestupné půli křivky našeho života. A je to smutné popsání toho, jak naše společnost reaguje na starce a stařeny i jak se tito musí vyrovnávat s vlastním stářím.
Na první pohled se mohou tyto historky opravdu zdát smutné. Pan Koch to ale vidí jinak. Pro něj všechny ty životy popsané v jeho knize představují určitý triumf. Jsou to příběhy lidí, kteří přežili války, krize a mnoho jiných potíží, se kterými se setkali během svého dlouhého života. Pro něj jsou něco jako naši "učitelé" a sympatie, které pro ně cítí, jsou očividné, když říká: "Mnozí, jistě většina z nich, jsou lidé, které jsem znal nebo ještě znám. Jsou to lidé, kteří vše přežili a to pro mě byla výzva, abych nejen
zapsal jejich názory, ale i poznal, že dohromady znají to, co nikdo z nás, jako jedinec, nemůže vědět. Moje naděje je, že se naučíme jeden od druhého, co to je být tak dlouho naživu a že to je budoucnost, na kterou se můžeme těšit."
Je jasné, že se Tom Koch zajímá právě o tyto lidi a o to, jak se na staré lidi vůbec díváme. V naší severoamerické společnosti je velký úspěch vlastně to jediné, co se počítá - vše ostatní je jen "selhání". Také starý věk se bohužel považuje za určitý druh neúspěchu, dokonce téměř "nevyhnutelného". Ale je tomu skutečně tak? Pravda, i někteří staří lidé si to myslí, protože jsou zvyklí měřit jen podle hesel "být" a "mít", namísto "cítit" a "dávat". Pravda, jak zestárneme, naše zdraví se zhoršuje, jsme dříve unaveni a nakonec i odcházíme do penze. Už nejsme schopni dělat to, co mohli dělat dříve a třeba už ani nevidíme nějaký účel v pokračování našeho života.
Ale musíme si kvůli tomu zoufat?
To vše závisí na tom, jaké úkoly si budeme dávat a jak je budeme plnit. To neznamená postupně "snižovat" laťku, ale jen se přeorientovat. Případy uvedené v knize pana Kocha jasně ukazují, že ti, kteří dokážou svoje úsilí přesunout ve správném směru, si vedou lépe, než ti druzí.
Mně samotnému je teprve šestašedesát, jsem tedy mezi nimi ještě cosi jako mladík a pořád ještě ani nevím, co mohu od stáří očekávat. A zde jsem se právě od této knihy
hodně přiučil. Mohu se nějak vyhnout narůstajícím zdravotním potížím? Asi sotva, ale s těmi se vyrovnat už umím. Před mnoha lety jsem měl úraz na lyžích a rozdrtil jsme si čéšku v koleně levé nohy a to o strom. Po operaci, kde mi čéšku odoperovali a šlachy jen sešili, mi to trvalo půl roku naučit se znova chodit. Ještě víc času uplynulo, než jsem zase začal lyžovat, a to navzdory tomu, že doktoři prohlásili, že už nikdy lyžovat nebudu.
Ne, víc mi dělá starostí "mentální zranění" - to se léčí daleko hůř. A jedno z takových je právě poměr naší společnosti ke starým lidem. Jejich přátelé, jejich vlastní rodiny, všichni jsou jakoby bez srdce. Není divu, že se lidé bojí stáří, že se pak nebudou moci sami pohybovat, postarat se o sebe a že budou závislí na druhých. A co je nejhorší, staří lidé se bojí, že ztratí svou perspektivu, přestanou si vážit sebe sama a dokonce začnou mít jakýsi pocit viny.
Proč si naše společnost tak málo váží stáří? Tom Koch naznačuje, že to není tím, že by se nám snad někteří staří lidé nelíbili (v knize zmíněná teta Margaret, strýc Bill). Ne, my prostě nemáme rádi stáří jako takové. S tím musím souhlasit i já: všichni víme, že stáří nad námi visí jako proslulý Damoklův meč. Všichni budeme jednou staří, pokud se toho dožijeme a skoro nikdos e na to netěší. Ale nemusí to být tak hrozné - když uvážíme všechny okolnosti - prostě si jen musíme tento úsek našeho života přehodnotit. Ovšemže přitom musíme také my mladší změnit náš postoj a pomáhat těm, kteří naši pomoc potřebují.
Také musíme bojovat proti všem druhům předpojatosti, například že nám staří lidé "odčerpávají finanční prostředky na zdravotní péči". Pravda, staří lidé potřebují víc pozornosti, víc péče, ale cožpak bychom my sami očekávali míň, až budeme my také jednou staří? Zvláště teď, kdy žijeme daleko déle, než naši předci! Ale podívejme se pravdě do očí: ti lidé přispívali na zdravotní pojištění během celého svého produktivního života a když byli mladí, také z té pokladny neodebírali mnoho. Dalo by s eříci, že ten fond jsou vlastně jakési jejich úspory, stejně jako jednou bude - pokud nezbankrotuje - i našimi úsporami. A že není v dobrém stavu, to není jejich vinou. Odepřít jim pomoc teď, kdy ji nejvíc potřebují, by byla skutečně nespravedlnost.
Na druhé straně od nich zase můžeme získat mnoho zkušeností, které můžeme dobře využít. Oni také mohou pomáhat naší společnosti i jinak: zatímco nemohou pracovat tak těžce, jako dříve, přesto nám mohou v lecčem poradit; můžeme se totiž poučit z jejich názorů a bohaté zkušeností. Mnoho z nich už tak také pomáhá, ať už v různých spolcích či občanských akcích - a co víc, zcela zadarmo!
Kniha Toma Kocha je opravdu něco, co by si měl každý přečíst, nejen staří, ale hlavně takoví, jako jsem já, kteří s tím ještě mohou něco udělat. Jak říká její autor, "stáří není nutně ta méně produktivní část života" a není to "poslední příčka na žebříku života". Musíme se prostě naučit vážit si i našeho stáří, to je vše.