next back Autor : Jan B. Hurych
Název : BUKMÁRKY
Povídka: Sbohem, rozhovory!


SBOHEM, ROZHOVORY!

KNIHA: Conversations with God (N.D. Walsh, Rozhovory s Bohem)

Neal Walsh je příjemný, vousatý visionář a jeho knihy se pomalu stávají kultem. Skoro bych řekl "nebezpečným kultem", protože nám přivádí na svět civilizovaného, všechápajícího a všeodpouštějícího Boha, tedy něco, co se moderním lidem velice páčí: nic od nich vlastně nevyžaduje. Dokonce je učí, jak být spokojeni s tím, co mají. Je tedy Neal jakýsi druhý Kristus? To nevím, ale nedivil bych se, kdyby měl e-mailovou adresu do nebe . . .

Nechme tu ale promluvit samotného Boha:

Dovolte, abych se představil: já jsem ten, který prý údajně diktoval panu Walshovi jeho knihu "Rozhovory s Bohem". Jak k tomuto názoru přišel, to ví Bůh, vlastně vidíte, ani já ne. Kdybych v tom měl prsty, tak by ovšem v knize nebylo jen ©Neal Donald Walsh, ale také ©God, že ano. Navíc dost dobře nevím, proč bych zrovna já dedikoval onu knihu nějaké Nancy, kterou ani neznám.

Podle toho, co se tam tvrdí, jsem mu měl knihu diktovat dokonce slovo po slovu - Neal prý jen držel tužku. Nuže už jsem četl naivnější vysvětlení, jak se člověk může vyhnout zodpovědnosti, ale svádět to na Boha, to si má jeden přece jen dobře rozmyslet. Je pravda, že jsem Neala několikrát navštívil, ale jen ze zvědavosti, to když napsal první díl jeho "rozhovorů" Neala s Nealem. Problém je, že ho ani nemohu dát k soudu, musím vše - jak známo - nechat až na soudný den, kde navíc budu soudcem jen já sám a lidé mě pak mohou obvinit ze zaujatosti. Nešlo by jen o to, že tu někdo bere moje jméno nadarmo, ale ta jeho filozofie - vždyť mě tím úplně zesměšnil! Pravda, kniha byla předtím čtyřmi editory odmítnuta, ale naše konkurence z pekla v tom asi viděla příhodnou příležitost a přesvědčila toho pátého editora, že se na knize dá dobře vydělat a už to jelo.

Počítám, že to musím víc vysvětlit. Když jsem Neala navštívil, viděl jsem, že to má v hlavě tak popletené, a tak jsem se mu snažil ve vší počestnosti vysvětlit co je boží pravda a co jen jeho fikce. Co mu z toho ale pak vyšlo, je ovšem ještě větší popletenice, neboť jak se říká: ten kdo chápe, tomu se to vysvětlovat nemusí a ten, kdo nechápe, tomu se vysvětlit nemůže. Ještě štěstí, že ve svém úvodu ke knize poděkoval všem, kromě mně. Ono také opravdu nebylo zač. A když na konci předmluvy čtenáře ujišťuje, že se jeho knihy (zatím vyšly tři díly) budou studovat po generace, musím mu dát za pravdu, s upřesněním, že tam budou marně hledat, co tím chtěl proboha (vlastně "od boha") říci . . .

Neal se v první knize vypořádal, jak sám říká "s mocnými energiemi peněz, lásky, sexu a Boha". Nevadí mi, že mě dal až na místo poslední, vadí mi jen ten výraz "energie", který jak známo z fyziky, je "schopnost konat práci" a všichni přece víme, že ty první tři práci konat nemohou a Bůh nemusí (či dokonce ani nesmí, ale tady si ani já nejsem jist). Povzbuzen tím, že mu to v první knize prošlo, troufl si Neal v druhé knize hned na další oblast, které nerozumí, totiž na politiku. Dokonce přímo na geopolitiku, svět bez válek a zároveň nastínil své základy světového, tedy asi míněno mezinárodního, společenství. Třetí kniha je pak podle Neala pojednává a těch nedůležitějších otázkách lidstva - ale o těch vám povím víc detailně, abyste viděli, jak mi křivdí, když si myslí, že já bych si něco takového myslel, neřku-li diktoval či dokonce dovolil pro publikaci.

Především není pravda, že Neal položil tužku na papír a čekal, až mu odpovím na otázku. On už měl odpovědi předem připraveny a tak jen čekal, jestli kývnu, nebo ne. Dohodli jsme se, že budu kývat pro "ano" směrem vertikálním a naopak. Pak si to ale nějak popletl a pořád se mi ptal, jestli tím "ano" myslím "ano" jako "ano" a ne jenom "ano" jakožto "možná". Tak mě s tím otrávil, že už jsem nekýval nijak, což si on bral také jako souhlas. Nakonec jsem mu už jen opravoval pravopisné hrubky, kterých tam měl víc než dost.

Nejvíc mi vadilo, že tam v knize ukazuje, jak ho pořád opravuji, přičemž de fakto on opravoval mě a vkládal mi do mých božských úst jeho, nealovské "pravdy". No řekněte sami, cožpak bych někdy mohl říci: "Všecko v tvém - míněno jeho - životě se stalo proto, aby ses vyvíjel tak, jak jsi to potřeboval"? Jako bych mohl za to, jak se nám pan Walsh vyvinul!
Nebo tohle: "Nic, co tě těší, není špatné" - dávno jsem přece v Desateru naznačil, co je špatné a co ne, nebudu přece jenom kvůli Nealovi dělat nějaké výjimky. Vlastně ne: musle bych to zkrátit na jedno-tero: "Dělej jen, co tě těší!" Vsadím se, že kdyby Neal trhal mouchám nožičky, asi by si vůbec neuvědomoval, že je to těšit nemusí . . .

Jak bych také já, který úspěšně používám psychologické páky strachu a pocitu viny, mohl říci, že to jsou jediní nepřátelé člověka? Nebo že "ďábel vůbec neexistuje", že všechny věci stejně prý dělám já, ať dobré, či špatné - a mám jen jedno, jediné kriterium dobroty a o tom rozhoduje právě pan Walsh?

Jsem ten, který jest.
.
Nebo si opravdu myslíte, že bych mohl říci: "Já nejsem to, co jsem?", když už jsem jednou řekl: "Já jsem ten, který jest!" ? To už bych rovnou mohl říci, že také "jsem, co nejsem" - tedy podle Neala asi pěkný naiva!

Jinde sice Neal říká něco rozumného, ale nebyl by to zase on, aby si to trochu neupravil. Například to moje známé: "Nečiň druhému, co nechceš, aby činil on tobě!" si předělal na "To co si sám přeješ, čiň druhým". Jinými slovy, když Neal udělá takovou hloupost, že by si nejradši nafackoval, má radši jít a nafackovat druhým. Asi si neuvědomil, že ti druzí mohou mít stejný nápad . . .
Jeden z jeho sofismů - většinou to jsou jen reverzace běžných pravd - bych ale aplikoval přímo na něm: "Jaký je nejrychlejší způsob, jak se stát moudrým? Učiň někoho jiného moudrým!" Předpokládám, že je na čase, aby Neal učinil alespoň dvacet lidí moudrým, a tím se stal také sám alespoň trochu moudrým. Proč ho neučiním moudrým já sám? Nu ono to jaksi nejde, on si totiž myslí, že moudrý už je - ve své knize to mnohokrát přímo naznačuje a to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil! Problém je v tom, že takové lidi nemohu učinit moudrým ani já sám - tak všemohoucí přece jen nejsem.

Jinde si ze mně dělá vyloženě legraci: prý tvrdím, že "lidé jsou děti do svých 40 či 50 let... a v té době by sami neměli děti vychovávat". Nevím, mě se to zdá jako reklamu na povinné státní mateřské školky. Neal to pak rozjede hopem a tvrdí, že mladí rodiče by si hlavně měli užívat sex a - to už sice nenapsal, ale je to logický závěr z předešlého - když dojde k nějakému tomu těhotenství, radši šoupnout novorozeňata k dědovi a babičce, ti jsou na jejich výchovu asi staří dost. Otázkou je, zd abudou na to také dost hloupí :-). Ano, prarodičové jsou pro výchovu dětí "moudřejší", především asi ti, co jim všechno dovolí. Tady se ovšem náš pan Walsh usekl nejviditelněji, jako všude, kde neprozřetelně dokládá svoje názory příklady z jeho nepříliš bohaté praxe.

Jinde Neal přímo srší humorem: prý tvrdím, že jsem v jeho "ložnici každou noc". Nevím, proč bych měl být zvědavý na to, jak své družce káže na dobrou noc "moje" pravdy, jen proto, aby dokázal, že "ložnice je nejlepší místo pro zbožnost!" Mě by to znělo zní spíše jako výmluva, že ho zrovna bolí hlava.

Sofizmy a nelogičnosti.

Ovšem vše se reverzovat nedá - některé Nealovi sofizmy jsou přímo za vlasy přitažené: "Ty jsi život sám," prý říkám, "a život nemůže být 'neživot. Ty nemůžeš zemřít, protože v momentě, kdy zemřeš, pokračuješ v žití." Pochopitelně nemluví o fyzické bytosti - najednou se mu totiž někde objeví duše, která je všude, protože se "pohybuje rychlostí myšlenky". Nevím, jaká energie umožní duši, aby se tak rychle pohybovala, u Neala by to rozhodně nebyla energie jeho myšlenky. Navíc si ta jeho "duše" vybere nějaké místo, zamyslí se a šup, už je tam. Kde? Asi jako elektron - všude a nikde. A nejen to, duše prý "může být na dvou místech najednou". Ovšem tato rozpolcená osobnost, pardon, duchovnost, není podle Neala zjev patologický, ale zcela normální. Představme si tedy, že dokonce i až Neal zemře - a nezemře - bude pak hned na několika místech, jako by se ještě rozmnožil. Nejímá nás už předem z toho hrůza?

Bylo by nesprávné nazývat Neala mystikem, když tak spíše mystifikátorem. Z jeho knihy je vidět, že nejraději mystifikuje sebe sama - tam, kde by se jiní vizionáři spokojili třeba tím, že jsou Marií Terezií, Neal si hned myslí, že jeho tužkou mluví Bůh. Ano, on ji jen ořezává :-). Nejen, že převzal iniciativu a dokonce už za mně i "myslí", on dokonce tomu nesmyslu upřímně věří. Jako prorok sice není příliš přesvědčivý, ale jako komik je skutečně nepřekonatelný. Přiznám se, že i mě někdy docela rozesměje, takže si říkám: "Bože, do koho jsem to duši dal!"

Ano, pan Walsh má utkvělou představu, že mluví "mými" ústy, dívá se "mýma" očima a píše "mou" knihu. Také tam, kde údajně říkám - mluvím tam o sobě v třetí osobě - "Bůh dává všem přesně to, co si přejí" se diametrálně mýlí. Vlastně "mýlím" - ale ne, počkejte, to je blbost, ne já, ale on - vidíte, už i mně popletl. Mám pro něj novinku: nejsem ani tak mstivý, ani tak štědrý - a už vůbec nedám jen na příní: nejprve si to musí každý zasloužit. Co by si zasloužil Neal, to tu psát nebudu. Já zde jen prostě konstatuji, že jeho další "rozhovory se mnou" už budou absolutně beze mne. Od teďka se zase bude dít, co chci já. Nejprve asi pošlu Neala do školy, aby se naučil základní logiku. Až pochopí, jak nesmysly napsal, bude to pro něj také zároveň i ten největší trest.

A co udělám s těmi, kteří si opravdu myslí, že autora knihy osvítilo světlo věčné? Nu co bych dělal - nic! Dal jsem přece lidem rozum, aby si sami posoudili, co a jak. Pravda, některým jsem ho dal více, jiným méně . . .