next back Autor : Jan B. Hurych
Název : BUKMÁRKY
Povídka: Souboj mozků



SOUBOJ MOZKŮ.

KNIHA: Battle Of Witts (Stephen Budiansky, Souboj mozků, vydal The Free Press, New York 2000)

Během posledních pěti let uvolnili Američané a Britové další milion dokumentů z doby druhé světové války. Jedná se o záznamy, které se týkají vojenské špionáže a kontrašpionáže. Stephen Budiansky tyto dokumenty zpracoval a tak vznikla tato zajímavá kniha, která se čte jedním dechem - nejen proto, že nám osvětluje nová fakta, ale i proto, že je psána velmi napínavým způsobem, prakticky jako vyprávění nebo chcete-li, thriller.

Midway.

V kapitole o Midway, největším námořním vítězství druhé světové války, které bylo pro Japonce první námořní porážkou za 300 let - tak  devastující, že to vypadalo jako boží trest za Pearl Harbor,- ukazuje autor nejen skromné začátky americké dešifrovací mašinérie, její vývoj v jednu z nejlepších špionážních služeb druhé světové války, ale i vnitřní politiku konkurenčních složek, o které se nikdy moc nepsalo. Šéfem námořního dešifrovacího úřady se stal před válkou J. J. Rochefort, který byl v roce 1942 pověřen rozluštěním japonského kódu JN-25. Tento úkol dostal prý proto, že uměl luštit křížovky a nikdo jiný to dělat nechtěl (rozuměj luštit kódy :-). Původně specializován jakožto námořník, byl pro svoje "hobby" povolán do Washingtonu; a když vedoucí šifrovacího oddělení odešel sloužit na moře, byl Rochgefort jediný, kdo to místo po něm mohl převzít. Během dvou let se ale tak vypracoval, že se mu podařilo rozluštit japonskou kódovací knihu "Red book" . Každé "slovo" v ní byla vlastně skupina čísel a z jiné, specielní knihy kódů se musely přidávat určité číselné konstanty, než se dostal - pořád ale ještě neznámý - kód. Tuto druhou knihu, nazvanou původně AN-1, ale později už JN-25, však Rochefort neměl.

Další problém byl, že Američané sice už v roce 1940 rozluštili japonský kód Purple, jinak zvaný MAGIC, ale ještě hone mohli využít k tomu, aby se včas dozvěděli o útoku na Pearl Harbor. Tento kód se totiž generoval pomocí poměrně složitého stroje. Také zde ale luštitelé zaskórovali: ještě než stroj uviděli, dokázali vydedukovat jeho elektrické zapojení, tedy něco, se se nepodařilo ani Britům při luštění německého stroje ENIGMY. Tu, jak je teď všeobecně známo, Němcům uzmuli Poláci a propašovali do Anglie. Jen tak mimochodem, tento stroj někdo nedávno ukradl z muzea a chtěl za něj 50 tisíc liber, jinak že ho rozbije, ale pak se stroj záhadně našel, poznámka. j.h. 

Pomocí MAGICU se sice Roosevelt dozvěděl, že Japonci hodlají přerušit diplomatické styky s USA, čímž se dalo tušit, že připravují útok, ale kde, to už se nezjistilo - právě proto, že nebyla ta druhá kniha. A na druhých dešifrovacích frontách se v té době "jelo" ještě na zprávách měsíc starých, takže fáma, že Roosevelt věděl o útoku na Pearl Harbor předem, je prostě nesmysl. To právě dokazuje nedávno uvolněná tajná dokumentace. Žádný dokument užívající AN-1, který se týkal Pearlu, nebyl přečten před 7 prosincem 1941. tj. dnem útoku. Sám Rochefort přiznal, že v tom prostě selhali. To vyluštění se jim  podařilo teprve až 18 května 1942, ale pak to stálo za to.

Už v roce 1940 se v USA k třídění depeší používaly IBM mašiny, ovšem pořád ještě pracující s kartami a mechanickými třídičkami, které v žádném případě ještě nemohli být kvalifikovány jako "počítače". V té době už se také ale rozdělila armádní dešifrovací centra na dvě: centrální ve Washingtonu, t.zv.OP-20-G  a Rochefortova skupina v Honolulu na Havaji. A tehdy také začal jejich vzájemný boj - Washington si vždy usurpoval právo rozhodovat co z vyluštěnými zprávami  a jak uvidíme dále, nejen to.

Díky tomu také málem skončila bitva o Midway fiaskem americké strany. Rochefort byl přesvědčen, že Japonci táhnou s onou flotilou na Midway, ostrov, na který už dávno měli zálusk. Jak už jméno naznačuje, leží ostrov asi na půl cestě mezi Amerikou a  Japonskem, a také i mezi Havají a Japonskem, i když blíže k Havaji. Taktika Japonců měla postup na dvě etapy: první část konvoje s letadlovými loďmi  měla vybombardovat ostrov a druhá vlna tam pak měla vysadit japonskou svou námořní pěchotu, to vše ještě než na to přijdou Američané.

Umínění byrokrati ve Washingtonu ale prohlásili, že cílem japonské flotily jsou Sumatra nebo Java. Naštěstí byl hlavní velitel námořnictva, admirál Nimitz, přesvědčen o správnosti Rochefortovy hypotézy a vypravil se s konvojem k Midway. Velitel oddělení washingtonského oddělení Redman navíc najednou začal tvrdit, že Japonci rozhodně chtějí napadnout Havaj, a že jen dělají klamné manévry. Pochopitelně kód místa útoku (AF) byl znám, ale místo samo nea tak se muselo hádat.

Japonci.

Japonci dali do toho vše, aby si zaručili úspěch: 250 letadel, 11 bitevních lodí, 8 letadlových lodí a 23 křižníků. Několik tisíc vojáků by se pak vysadilo na ostrov, zatímco mnohem větší armáda čekala "v závětří". Navíc tam ještě 20 japonských ponorek hlídalo boky konvoje, aby mohly flotilu informovat o pohybu Američanů. A tehdy Rochefort vymyslel trik: spojovacím kabelem - pod vodou, aby to nebylo odposloucháno - vyzval operátora na Midwayi, aby radiem (údajně) zažádal o zásobu vody, neboť se jim (údajně) na ostrově rozbila vodárna. Z Havaje pak vyslal Rochefort na Midway rádiem ujištění, že už je voda na cestě. Radostní Japonci to zaslechli a předali dál (radiem) nahoru , přičemž pro ostrov Midway použili kód, který souhlasil s kódem pro místo útoku, totiž AF. Američané to zachytili a už nebylo pochyby :-).

Datum útok na ostrov se odhadovalo na 3 či 4 června a americký plán obrany ostrova byl prostý: dojet tam dřív a přepadnout útočníka. 4 června spatřil pilot amerického hydroplánu Catalina přední část konvoje. Za čtvrt hodiny, t.j. v 6 hodin ráno začal japonský útok na ostrov, kde prakticky zničili všechna letadla, ať už ve vzduchu či na zemi. Jenže s tím se počítalo - šlo právě o to, aby se nepřítel nejprve angažoval do útoku a aby pak  nemohl rychle ustoupit. Navíc dělostřelecké baterie na ostrově sestřelily 67 z japonských 108 letadel. V 7 hodin už oznamoval velitel japonské letky, že je nutně třeba další útočná vlna letadel na úplné dobytí ostrova. Admirál Nagumo nejprve souhlasil, ale pak zaváhal: 93 letadel na palubě letadlových lodí Agaki a Kaga bylo drženo v rezervě, kdyby se přece jen Američané objevili. Jenže tato letadla byla vyzbrojena torpédy a specielními bombami na proražení lodních pancířů. Nakonec se však přece jen rozhodl odmontovat torpéda  a vyzbrojit letadla bombami - ty se ovšem hodily jen na na pozemní cíle.

Pozorovací služba Japonců také nebyla nejlepší. V 7,30 sice oznámilo jejich pozorovací letadlo blížící se americké lodi, ale pilot je identifikoval  jako obyčejné křižníky a trvalo téměř další hodinu, než pilot přidal "...a možná doprovázené letadlovými leděmi". To Nagumu zalarmovalo a nařídil opět letadla přezbrojit torpédy. Jenže v té době se už vracela letadla z útoku na ostrov, která bylo nutno nechat přistát, doplnit benzin a znovu odstartovat, což si vyžádalo další, tentokrát už ale katastrofální zdržení.

Americký admirál Spruance, když se dozvěděl, kde se japonská flotila nachází, si ovšem vypočítal z rychlosti své lodi, že by to trvalo ještě pár hodin, než by mohl odstartovat letecký útok na ni. Rozhodl se tedy riskovat: nečekal a odstartoval je hned. Naštěstí odhadl dobře zmatenou situaci na palubě japonských letadlových lodí. První vlna amerických letadel byla sice téměř zdevastováno 50 japonskými stíhačkami Zero, které hájily flotilu (ze 41 amerických letadel se tehdy vrátila zpět jen 4). Jenže pak se nepozorovaně k Japoncům přiblížily bombardéry z  YorktonuEnterprise. Jejich piloti marně hledali flotilu, ale objevili naštěstí jeden zpožděný japonský destroyer a sledovali jeho kurz. Najednou se v mracích pod nimi vynořily letadlové lodi Kaga a Akagi. Kaga, která měla palubu plnou letadel a lidí, dostala přímý zásah. Paluba Akagi prakticky zkolabovala pod sérií výbuchů a letadlová loď Soryu chytila takovým plamenem, že se dveře od hangáru roztavily. Čtvrté letadlové lodi, Hyriu, se podařilo uniknout a její vlna letadel  zaútočila na Yorkton, který sice nevyřadila  z boje, ale zničením jeho pěti kotlů omezila jeho rychlost natolik, že ho nakonec dostala japonská torpéda. Americká letadla z Enterprise ale ještě Hiryu sledovala a nakonec ji zničila také, celkem tedy čtyři letadlové lodi z japonských šesti vzalo za své. Yamamotova armáda, která následovala v pozadí za flotilou a byla o mnoho silnější co do síly kanónů než americká, tímto ale ztratila svou leteckou záštitu a tak jí nezbývalo než se vrátit domů.

Od té doby se datuje vojenský sestup Japonska, které pak mohlo jen usilovně bojovat, aby si udrželo ony malé ostrůvky v Pacifiku ještě nějakou dobu, ale k dalšímu záběru teritorií už pak nedošlo. Jednalo se tedy o vítězství, kde hrálo dešifrování japonské informace stejně důležitou úlohu jako ostatní složky armády a námořnictva? Možná i větší, když uvážíme, jak málo lidí na to stačilo a dokázalo to. Bylo to zároveň i skvělé vítězství americké tajné služby nad japonskou. Admirál Nimitz okamžitě doporučil Rocheforta na vyznamenání, ale konkurenční skupina ve Washingtonu, kterou vedl právě onen pomýlený Redman, se proti tomu hystericky postavila.  Pravda, Washington rozluštil  o 40 procent více telegramů, ale správný závěr o místě útoku udělal jen Rochefort. Přesto si Redman chtěl přivlastnit zásluhy na celé vítězství jen sám a proti vyznamenání bojoval vší silou. K této podrazové politice zneužil i svého bratra, který měl velkou funkci u námořnictva   a tak Rochefort medaili prostě nedostal - prý jen "plnil svou povinnost". Dva jeho spolupracovníci, Dyer a Holmes dostali medaile až po válce a Rochefort konečně také - ale až devět let po jeho smrti., v roce 1985.

Tajná válka.

Kniha obsahuje několik dalších příběhů, všechny velice zajímavé, někdy až překvapující. Tak například autor popisuje to, jak se Britové snažili zpro sebe monopolizovat všechno, na co se používal už výše zmíněný stroj Enigma - na jehož "rozluštění" pracoval známý praotec počítačů Alan Turing - i když v jiné knize to jeden anglický autor popírá. Nebo jak dokonce už za války Američané dešifrovali  ruské depeše (a Rusové zase ty jejich) a kdo vlastně zastavil Rommelovy tanky i to, jak úporně spojenci tajili místo a datum invaze do Evropy.  Zajímavé jsou i odvážné akce Iana Fleminga, autora knih o James Bondovi, k získání německých kódovacích mašin. To je zajímavé: ještě v nedávném kanadském dokumentárním filmu o ontárijském špionážním centru z druhé světové války - kde také trénovali čeští parašutisté - se mluví o Ianově návštěvě tam, ale práce se prý nezúčastnil a dělal spíše dojem "nějakého úředníka". Jak je vidět, zdání klame . . .