next back Autor : Jan B. Hurych
Název : BUKMÁRKY
Esej: Přímá řeč (1).



PŘÍMÁ ŘEČ (1).

KNIHA: Talking Straight (Lee Iacocca, Přímá řeč, Bantam Books, Toronto, New York, 1988)

Lee Iacocca (1924 - ), jinak též Lido Anthony Iacocca, se narodil ve státě Pennsylvanii, USA, jako syn prostého italského emigranta. Po vystudování - má dav tituly, mechanického a průmyslového inženýra - začal v roce 1946 dělat jako salesman, tedy obchodní zástupce, v prodeji automobilů značky Ford. Jeho úspěšné a inovační metody vedly ke zvýšenému prodeji a tak se postupně vypracoval na manažera a nakonec se stal generálním manažerem u Forda. To už ale v hlavním stanu, v Detroitu, stát Michigan, kde nakonec končí jako prezident firmy.

Lee.

Po neshodách se zastaralou politikou Henry Forda II, odchází k Chryslerovi, kde je nejprve prezidentem a později i předsedou správní rady. Zatímco u Forda uvedl úspěšnou značku Mustang, u Chryslera šlo o víc: totiž zachránit firmu před bankrotem. Dnes už je dávno v penzi - i když pracuje možná víc, než předtím - ale jeho myšlenky nezestaraly. Jednu dobu se o něm uvažovalo (podobně jako u Donalda Trumpa) jako o kandidátovi na prezidenta USA. Na rozdíl od jiných kandidátů, politiků a politikářů, jsou oba tito muži známí svými úspěchy hlavně v průmyslu a byznysu.

Na rozdíl od Donalda, který měl do začátku peníze od svého otce, stavitele - i když si na to ostatní musel vypůjčit - Lee začínal opravdu od píky, jako prodavač. Protože jeho kniha obráží zkušenosti jeho bohatého života, rozdělili jsme toto review na dvě části. V této první části si nejprve povíme o jeho úspěších, což je obsahem jeho knihy, "Iacocca: Autobiografie"

Lee začínal u Forda a prodával malé traky - takové ty malé náklaďáčky, hlavně pro zemědělce - které mimochodem nešly dobře na odbyt. Ano, takový ten problematický job, co se dává začátečníkům. Ale náš nápaditý Ital si věděl rady: nakoupil větší množství sáčků se smaženými brambůrky (chips) a rozvěsil je i s letákem, po starých automobilech po ulicích města a okolí. Jeho heslo bylo "Chips are down", známé rčení v kasinu, které znamená, že hrací žetony (též zvané chips!) jsou položeny na stole, v lidové řeči pak to znamená, že rozhodnutí padlo, tj. hra je zahájena.

Vtipné heslo by mu ale ještě zákazníky nepřitáhlo, obzvláště ty, kteří už trak měli. Genialita byla v tom, že nabídl majitelům nový trak výměnou za starý, za který jim zaplatil minimální cenu, tzv. refund - což je prodejní trik, který se uchytil a dnes se používá zcela běžně. Prakticky to znamená, že vlastně dával řidičům slevu, protože ta jejich auta de fakto žádnou cenu ani neměla, spíše jen tu sentimentální :-). Nu ale jeho psychologický poznatek, že lidé se neradi se svými starými auty loučí, a jak se na to dá jít, to vše pak zrevolucionizovalo automobilový marketing. A není třeba dodávat, že v případě automobilů to nejdůležitější je hlavně je prodat. Dnes zase mimochodem Lee prosazuje podobnou myšlenku: zjistil, že staré nářadí a stroje, které se jinak v USA zešrotují, mají ještě nejméně 20 procent hodnoty a dají se prodat třeba do Mexika a jinde, kde ob lasti potřebují industrializaci a na nové stroje nemají.

Jako generální manažer Forda pak musel vyřešit jiný problém: obchod upadal a konkurence začala vyrábět sportovní vozy, jako třeba od Chevroletu Malibu a Camaro, od Pontiaka GTO či Firebird. Lee si dobře všiml, že tato auta kupuje hlavně poválečná generace teenagerů, t.zv. baby-boomers (nazvané podle přílivu dětí po válce). Na ně se zaměřil a podle toho pak vyšly charakteristiky jeho Mustanga, který byl okamžitě velký úspěch. Později, pro tu samou generaci vymyslel minivan, auto pro rodiny s dětmi (ve které se Baby-boomers zatím rozrostly), případně pro ty, kteří si ještě pamatovali kdysi oblíbená auta typu "station-wagon".

Lee dnes.

Dnes zase Lee podporuje eletrické kolo, něco ve smyslu starého Wanderera či motorového kola (náš Pionýra měl tuším jen šlapací startování, ne?), ovšem se štíhlou elegancí, nejen s nožním, ale i s elektrickým pohonem. Kdo se o to zajímá? Nu opět bývalí baby-boomers, dědečkové, kteří dnes pomalu odcházejí do penze, ale zároveň i jejich vnoučata, mládež. A baterka vám vydrží na 30 km. Opět geniální tah . . .

Největší úspěch měl Lee ale tehdy, když de fakto zachránil firmu před bankrotem. Jak špatné to u Chryslera bylo, mohu posoudit sám: moje první auto v Kanadě byl Chrysler Newark. Koupil jsem ho od českého dealera, který se pak v době záruky ke mně otočil zády - nu to se Čechům v cizině stává. Ale o to nejde, jde o to auto, horror mých nocí i mé kapsy. Kvůli němu jsem se já, elektrikář, snížil natolik, že jsem se musel učit mechaniku automobilu a strávit víc času pod autem než v něm.

Už od začátku to auto špatně startovalo. No prosím, řeknete, vyladění neboli tune-up. Zajel jsem do opravny, kde zpětný zápal do karburátoru málem vypálil jejich mechanikovi oči. A když ani můj přítel, mechanický inženýr, nemohl auto vyladit, začal jsem to urychleně študovat. Musel jsem: do mé práce nic nejezdilo a i tenhle šmejd byl lepší, než nic. Zjistil jsem zajímavou věc: při tune-up(u) se odbírá signál ke stroboskopickému světlu od svíčky číslo 1. A hle, všechny jiné automobily mají tuto svíčku na stejné straně motoru, jen Chrysler na opačné. To moji předchůdci nevěděli a tak byli jak se říká, úplně vedle, přesněji řečeno 45 stupňů vedle (byl to osmiválec a proto to také střílelo). Jenže i když jsem to vyladil správně, za několik dní auto zase zlobilo. I zjistil jsem, že úhel předstihu se změnil, jen tak sám od sebe, bez důvodu, jakoby závisel na počasí. To se později potvrdilo, neboť membrána vakuového předstihu byla protržená a "vakuum" se pak opravdu měnilo podle atmosférického tlaku vzduchu.

Byly i jiné problémy, startér byl neúměrně malý, jakož i baterka, takže startování trvalo déle a podstatně víc vybíjelo baterku. Mohli jste to zkusit jen asi pětkrát a konec. Hlavičky šroubů, použitých v automobilu, byly mnoha nezvyklých typů typů, většinou vyžadujících specielní klíče či šroubováky, často jen ty "Made in Chrysler". Kostra chassis, tedy ony nosné, duté rámy, měly otvory ne na dně, ale po straně, takže voda a bahno mohly dovnitř, ale už ne ven. A tak mi zrezavěly natolik, že jsem je mohl propíchnout pouhým prstem. Asi si myslíte, že Chrysler zaměstnával pěkné debily, ale není to tak: byla to stará firma, prožraná byrokracií jako červy a tak se ročně dělaly změny jen kvůli změnám, často jen kosmetika či idiotské pokusy. Trvalo to ještě asi 15 let, než byl Chrysler opravdu před bankrotem a asi mi uvěříte, že jsem jim to téměř přál, zvláště proto, že jsem už dávno přešel na kvalitní Oldsmobile Cutlass od General Motors.

Lee to dokáže!

Jenže nešlo o firmu, ale o tisíce zaměstanců, co by ztratili práci. A tehdy nabídli práci jedinému člověku, který by ten Augiášův chlév vyčistit a udělat z něho pořádnou stáj automobilů, ano, Iacoccovi. Jenže zde byly dva problémy: jednak to bylo tak špatné, že se nevěřilo, že to Lee vůbec dokáže a pak: Henry Ford II si postavil hlavu a prohlásil, že když Lee odejde, přijde o milionový bonus - jeho jedinou penzi za 32 let, co u nich byl. Ale to ho špatně znali. "Nechte si svůj milión," řekl jim, "mě láká ta challenge." Slovo challenge vlastně nemá v češtině obdobu; znamená totiž něco jako výzvu, soutěž, složitý úkol či zajímavý problém.

A problém to byl: nejprve sehnat od vlády půjčku přes miliardu dolarů - trvalo to dlouho, ale podařilo se, dokonce dostali slevu na daních. Další bylo přesvědčit odboráře firmy, že aby nemuseli propouštět, musí zaměstnanci přijmout dobrovolné snížení platů a Lee šel sám příkladem - snížil si totiž dobrovolně plat na jeden, jediný dolar za rok. Nadšení zaměstnanci ho podpořili. A nejen to, u té zaprášené, dalo by se říci, zdegenerované firmy se lidé začali zajímat o to, jak pracovat lépe a radostněji. Asi není třeba podotknout, že bychom asi v Čechách také pár takových Iacocců potřebovali :-).

A pak ještě to hlavní: přišel s novým automobilem, malého typu, které už ostatní firmy, co kopírovaly Japonce, dávno měly - a tak se zrodil K-car. Zkrátím to: úspěch se dostavil. Firma během pěti let splatila všechny své dluhy, platy stouply na původní hodnotu a ještě ji překročily a Chrysler se drží mezi ostatními na vrcholu tabulky ještě teď, kdy už je Lee dávno v penzi (ale místo v radě si drží). Lee také dosáhl první v USA maximálního platu jeden milion dolarů za rok - vzpomínám, jak se závistivci šponovali, ale ne u Chryslera: tam se nikdo takový nenašel, vždyť si to opravdu zasloužil, zachránil jim práci. A ozval se i celý americký národ: tento opravdový úspěch amerického ducha (nebo že by evropského? Itálie je sice v Evropě, ale předpokládám, že i na ně jsou jeho metody příliš revoluční) naladil všechny, kteří věří v budoucnost svobodného podnikání a v USA.

Není divu, že se ozvalo mnoho návrhů, aby Lee kandidoval na prezidenta. Také různé velké či známé osobnosti se přidaly, a jak na to zareagoval Lee, to si řekneme až příště.

(pokračování)