Autor :
Jan B. Hurych
Název :
BUKMÁRKY
Esej:
Darwinisté versus ti druzí
DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ.
KNIHY:
1) Darwin’s Ghost (Darwinův duch, Steve Jones, Doubleday
Canada, 1999)
2) Full House (Stephen Jay Gould, Plný dům, Harmony Books, 1996)
V tomto a příštím článku se zde budeme zabývat
neo-darwinismem. Dnes to bude recenze knih známého
darwinisty Steva Jonese a Stephena Goulda, v dalším článku ("Ti DRUZÍ versus DARWINISTÉ") zase naopak uvedeme review kritiky darwinismu od Johnsona a
celkové shrnutí od autora.
Darwinova teorie.
Než přejdeme k samotným recenzím, zopakujme si tři
základní – a pro darwinisty zcela nedotknutelné – postuláty
DT:
1) Vývoj se děje malými změnami (maximálně jedna na jednu
generaci) a
pomalu kulminuje k dokonalejším organizmům, až dojde nakonec i ke změně samotného druhu – a tento proces, zdá se, nikdy nekončí, respektive končí jen tam, kde vymře celý druh, aniž by zanechal alespoň nějaké mutanty. Proč to mají být jen malé změny, není tuším nikde vysvětleno.
2) Změny jsou čistě náhodné, vlastně jsou to poruchy genové
skladby, které se pak dědí na další generaci - příčina změn tedy není vůbec definována.
3) Zda pozměněné generace uspějí, rozhodne jen tzv. přirozený
výběr (PV) a jen ty nejzdatnější přežijí, ostatní vymřou. Technika ani příčiny výběru také nejsou definovány.
V dalším budeme tedy striktně rozlišovat mutaci (tj. změnu genů),
adaptaci (t.j. vývoj uvnitř druhu, teda jen odrůd) a Darwinovu
teorii (DT) (tedy hlavně tu její funkci, která vede ke vzniku nových druhů, což je právě Darwinův objev).
Mluvíme-li tedy o „vývoji“, musíme vždy specifikovat, který máme na mysli: adaptaci totiž uznává i řada odpůrců darwinismu, zatímco samotnou DT (míněno všechny tři výše uvedené body!) zase jenom darwinisté.
Steve Jones: Darwin’s Ghost
Autor je profesor genetiky na University College v Londýně, pravidelně se
objevuje v britské televizi a jeho
nejznámější kniha je "The Language of Genes“ (Řeč genů), za kterou
dostal cenu Rhone-Poulene Science.
Už na začátku knihy autor naznačuje, že to je jakýsi průvodce Darwinovou knihou
„O původu druhů“. Mnoho
darwinistů se totiž víc a víc angažuje nejen v dokazování, ale i vylepšování
Darwina, lépe řečeno darwinismu a to ze dvou
důvodů: jednak málo lidí pořád ještě darwinismu správně rozumí a pak, důkaz
Darwinovy teorie (dále DT) je stále ještě
neúplný. Je tady ještě třetí důvod: různé jiné obory si darwinismus berou jako
kostru pro vylepšení svého učení. A v neposlední řadě je jistě třeba i DT doplnit podle nových výzkumů z dvacátého století.
Autor pak pokračuje řadou celkem přehnaných tvrzení, jako třeba že „každý uznává DT“
nebo že „i papež souhlasí
s DT“ nebo konečně „evoluce je víc než věda, protože její myšlenky se
používají v ekonomice, politice, historii a jinde“. Když se takto projevil jakožto
militantní, i když ne zrovna vždy úplně logický darwinista, Jones přechází
konečně k věci, tj. „ilustrování“ darwinistické bible, jinak řečeno slibuje doplnit šedou teorii zelenou praxí. Tou praxí je ovšem v knize převážně, ne-li výlučně, míněna genetika.
Dovídáme se tam, že Darwin vlastně o genech vůbec nevěděl a Mendela dokonce ani nikdy
nečetl. A zde hned přechází Jones na obor, kterému rozumí nejlépe, ano, na genetiku.
Jak dalece ale jeho genetika dokazuje DT, je už od začátku problematické. Sám autor přiznává, že identifikace druhů podle genů nepracuje vždy dobře. A pochopitelně, DT je daleko víc, než jen identifikace druhů - a když to "nepracuje" dokonce ani tam . . . :-).
Zajímavý, ale ne už příliš nový je příklad mutace a adaptace chřipkového viru, která vede k jeho rostoucí imunitě vůči lékům (virus se údajně po dvou letech vegetování na vepřích vrací do lidského cyklu jako úplně jiný virus, pozn. j.h.).
Podobně i virus způsobující AIDS má adaptační schopnosti. To, že tyto změny na
rozdíl od pomalého přírodního vývoje druhů můžeme sledovat vlastně téměř „před očima“ je jistě zajímavé, ale jako důkaz DT ještě nepostačující – jedná se totiž jen a jen o adaptaci, virus je tu pořád jen virus a nic víc než virus.
To neznamená, že by autorovy příklady byly nezajímavé – fakt, že v roce 1998 byla polovina
obyvatelstva v některých afrických městech testována jako HIV pozitivní je jistě zdrcující. Také to, že HIV virus je výjimečně dobrý na dělání „špatných“ kopií sebe sama, je pro nás značně alarmující, neboť vysvětluje, jak je těžké najít vakcínu, která by pracovala
na všechny dnešní i budoucí odnože uvedeného viru. Na druhé straně se i vývoj drog nezastavil a dnes je - doufejme - rychlejší, než je vývoj virusu. To dokazuje snad i to, že úmrtnost na AIDS se snížila v Evropě až pětkrát. Také se snížil počet nakažených a to hlavně proto, že jsou lidé lépe informováni o tom, jak se může nemoc přenést. Ovšem fakt, že když
pacient přestane brát léky, tak se u něj nemoc se vrátí, svědčí o tom, že je pokles úmrtnosti opravdu právě zásluhou nových drog.
To vše je velmi zajímavé, ale kde je tady DT evoluce? Adaptační změny - jistě,
přežití – samozřejmě, náhodné změny - i to možná, ale nikde zde není vidět, že by se tímto způsobem z viru vytvořil nějaký vyšší organizmus. Jsou to jen spíše výkyvy sem a tam: při nové medikaci se časem vytvoří nová mutace (autor pro HIV jmenuje hned tři ) a celý výzkum se musí vrátit zpět, aniž zaznamená dlouhodobý průlom či dokonce nějaké podstatné vítězství
medicíny.
Konstatování, že „žádný biolog nemůže pracovat bez DT“, je poněkud odvážné od někoho, kdo není zrovna biolog. Ze současné literatury najdeme celou řadu
biologů, kteří mohou bez DT pracovat - on vlastně Darwin zase tak moc problémů neřeší, snad jen napomáhá inspiraci. A zde přechází Jones na oblíbený tradiční „důkaz“ DT, totiž chov domácích zvířat. Zcela nepochopitelně však pomíjí zdůraznit jeho
zásadní odlišnosti od DT, jež jsou:
1) Jde jen o odrůdy - ke změně druhu tam vlastně nedochází – pokud se takové změny "povedly", ukázalo se, že zvířata byla většinou neplodná, tedy vymřela v té samé generaci.
2) Změny nejsou čistě náhodné , křížení je naopak zcela plánované -
u budoucí „partneři“ se vybírají jen podle "dobrých"
vlastností.
3) Přežití: zda generace s novými změnami uspějí, rozhodne
ne přirozený, ale umělý výběr řízený chovateli – nevhodné varianty se (zase jen z hlediska užitku pro člověka, nejde o to, že by vymřely) už dál nezúčastní dalšího křížení.
Domácí křížení tedy nesplňuje ani jeden z postulátů darwinismu. Jediné, co
vlastně dokazuje, že neexistuje jen přirozený výběr, ale i „umělý“ výběr
- svědčí tedy vlastně proti tomu, že by DT byla jediná možná teorie
vývoje. O klonování či o genetickém inženýrství se autor ani nezmiňuje, patrně si dobře uvědomuje, že tam už nejde vůbec o křížení, ale buď čisté kopírování
(klonování) nebo předem naplánované a navíc jen laboratorní, mutace.
Dr. Jones ale správně poukazuje na to, že někdy je rozdíl mezi odrůdou a druhem těžko definovatelný a přiznává, že nám v tom geny zatím moc nepomáhají - stačí se zeptat třeba klasifikátorů ptactva. Pravda je, že naše kriteria - tj. co je a co není druh - jsou pořád ještě spíš vizuální než vědecká (tj. založená na diferencích v genech). A právě proto je pro DT těžké dokázat, že kumulací zrovna těch malých změn se pak vyvine třeba z lišky jiné zvíře, třeba něco jako "liškopes" se znaky psa, který už není liška, ale zároveň není ani pes, je to prostě nový druh - jenže kde vlastně začíná liškopes a končí liška? Tíha důkazu DT je právě na zastáncích DT; nemohu mít přece dobrou teorii, když nemám dobrá kriteria . . .
Podle Jonese ale DT také není jakési všemocné božstvo. Přírodní výběr, jakýsi
deus ex machina, totiž tvoří jenom náhodně, jako "slepý hodinář" (často používaný výraz,
viz též stejnojmenná kniha Richarda Dawkinse, se kterým jsem měl
kdysi interview v Amberzinu) a navíc jaksi bez účelu či plánu, zatímco Bůh by si jistě
předem rozmyslel, co a jak chce vytvořit :-). "Slepý hodinář" je totiž efektivní, ale celkem nespávné přirovnání: hodinář dělá s úmyslem , s plánem a za účelem; on jen prostě nevidí, co dělá, ale myslet může :-). DT na rozdíl od toho nemá úmysl, plán, ani účel - jen vybírá z miliard kombinací, z nichž největší část je ta degenerační, která vymírá (jak rychle, tj. zda v jedné či více generacích, to nám také DT neříká). Zkuste si třeba měnit geny ozařováním a uvidíte, kolik dostanete stovky zrůd na jednu jedinou mutaci, která je schopná přežít! A co víc,
musí být byla lepší než ty původní a vytlačit je z "oběhu"! Koneckonců i Darwin přiznal, že vlastně jeho drastickou metodu "přežití“ okoukal od Malthuse, on jen přidal to "nejodolnějších". Jenže to zase není moc velký objev - nové je, že je to vlastně jen
přírodní cenzura k likvidování zmetků, která pak vede k všeobecnému vývoji k lepšímu.
Malthusovo "vymírání hladem" byla ovšem jen čistá matematika, proti které
se nedá nic namítat: potrava opravdu narůstá lineárně, zatímco lidstvo
roste geometrickou řadou, takže jednou nutně dojde k hladovění.
Darwin ovšem "vybíjí" staré druhy živočichů rafinovaněji - padnou jen ti, co
nejsou fit a jen ti co jsou fit, přežívají. Přesněji řečeno, jen ti, co jsou nejvíc fit, protože i ti napolo fit musí ze scény také, jinak bychom teď měli na světě takové množství variant, že by to biologové prostě nezvládli.
Navíc je toto přežití je jenom prostá tautologie, tj. důkaz kruhem: nejlepší přežívají a ti co přežili,
jsou teda určitě ti nejlepší, čímž je to dokázáno :-). Proč ale přežili, se už nechává volné interpretaci. Podobně se nám neřekne, proč ti ostatní nepřežili. Nebyli prostě
fit, říkají darwinisté. Je to vzorec, kde si můžete dosadit nejen známé, ale i ty
neznámé veličiny, jak se to prostě hodí. Tautologie je totiž jen takový začarovaný kruh, rekurzivní definice, důkaz sám sebou. Asi proto zůstává DT jen teorií, bez
obecného důkazu - nacházíme totiž jen jednotlivé případy. Kdysi
jsem navrhoval takovéto rozřešení sporu darwinistů s kreacionisty:
dejte každé straně laboratoř a ať vyvinou nový druh živočicha:
kreacionisté pomocí Boha a darwinisté pomocí vymírání. Je to
pochopitelně vtip, ale ukazuje dost názorně, s jakými "vědeckými"
silami obě strany operují :-).
Jiné Jonesovy příklady svědčí jen o jeho dobré paměti – byly totiž uvedeny už jinde a lépe.
Ano, svědčí, ale nepřesvědčí: tak například tmavé můry prý přežívaly lépe (lepší mimikry) a tak přežily. Jenže černá můra i bílá můra nejsou pořád nic jiného, než můry. Jestli tu Jones něco dokazuje, tak spíše Lamarcka než Darwina :-).
Zajímavá je naopak kapitola o sexuálním výběru (SV), což je ale předmět jiné Darwinovy knihy ( "The Descent of Man, and Selection in Relation to
Sex.", O původu člověka a výběru vzhledem k pohlaví). V knize "O přirozeném vývoji druhů“ se ovšem Darwin o SV příliš nezmiňuje, zde tedy Jones odbočuje, ale to mu jistě promineme, vždyť genetici jsou vlastně "mikro-sexuologové",
že ano :-). Ovšem SV, to jisté popření všemohoucnosti DT, považoval sám Darwin
za stejně důležité jako přirozený výběr (dále jen PV), se dnes nahlas příliš
nevytrubuje, i když tato druhá kniha je možná i důležitější než ta prvá, neboť jedná původu a vývoji člověka.
Jones například tvrdí, že živočichové mají mužské a ženské pohlaví jen proto, aby se zajistil dostatek různých kombinací při množení (potomek
totiž převezme jen polovinu genů po otci, druhá je po matce) a tím i jejich přežit.
To je ovšem, promiňte mi, pouhý "účelizmus", jinak řečeno: k něčemu to asi bude, tak proč tomu nedát zrovna ten účel, který podporuje naší teorii, ne? Jinak je to ovšem jen dávání vozu před koně. Nebo opravdu pan Jones věří, že "slepá hodinářka Příroda byla najednou natolik chytrá, že si uvědomila, že bez dostatečného počtu mutací
by její živočiši vymřeli? A co víc, rafinovaně k tomu vymyslela dvě pohlaví? Nu což, uděláme z toho zatím jen axiom DT - protože vysvětlit vznik dvou pohlaví darwinismus také ještě neumí vysvětlit.
Dochází-li ke změnám při každé nové generaci, musíme říci, že jedním
ze zdrojů mutací je sama kopulace, neboť vyrábí jisté "kopie"
rodičů.. Jones sice tvrdí, že žádná kopie genu není stejná, zatímco Dawkins si pochvaluje, že kopie genu je digitální, tedy téměř imunní k chybám. Darwin sám sledoval myšlenku ještě dál
až k tzv. sexuálnímu výběru, že totiž samička vlastně svou ochotou kopulovat jen s určitými jedinci (většinou oplodňuje právě jen ten prvý) si vlastně předem vybírá vlastnosti svého potomstva a určuje jeho vývoj – i když to pochopitelně ani neví. Zde tedy máme v kostce ten sexuální výběr (SV), který mnohdy vlastně jaksi "konkuruje" tomu přirozenému
(PV), hlavně proto, že už vůbec přirozený ani náhodný není. Sotva ale asi nevede k vytvoření nových druhů.
A opět následuje jeden sporný příklad a sice chvost u páva: už Darwin
myslel, že onen nádherný chvost je jen na ozdobu a nějak nemohl pochopit, proč dá samička přednost samci s největší ozdobou, když se tím ovšem tento stává
zároveň i daleko víc zranitelnější, protože ho dravci snadněji uloví. To Darwina pochopitelně zaráželo a sváděl to na hloupost marnotratných samiček. Genetik Jones ten názor
pochopitelně přejímá, ale hlubší studium by vyjevilo, že tato „paráda“ se stovkami ohromných očí má především nepřítele zastrašit - a zřejmě pracuje velmi dobře, jinak by už pávové dávno
podle pana Darwina vyhynuli. Pokud si samičky vybírají samce s větší "parádou", tak
to teda dělají dobře, i když - podle Darwina - ze špatných důvodů :-). Podobně jako kdysi
Freud, DT se prostě snaží vetřít i tam, kde se nutně musí ukázat jeho "císařovy
nové šaty".
Je pochopitelné, proč DT "potřebuje" dva sexy:
bezpohlavní živočichové totiž umí dělat jen duplikáty, klóny, nejsou tedy schopni evoluce, ale zároveň jsou jaksi i „nesmrtelní“ :-). SV tedy pomáhá matce přírodě (PV) ve výběru. Proč? Inu proč čekat staletí, aby mutace vymřely, když to samičky mohou udělat jen svým výběrem. Nedomnívejme se ale, že by se samička praryba vrhala ochotně do náruče samce prarybáka - kterému už zatím narostly pahýly salamandřích nohou - a to jen proto, že se to zrovna "nosí" :-). Nesmíme také zapomínat ještě na jeden faktor: počet potomků jistě také hraje roli proti „vyhynutí“ – ryby s milióny jiker vyhubí spíše přírodní katastrofy než jejich žraví nepřátelé (když nepočítáme člověka).
Záklony variací (hlavně tedy Mendelovy) hrají nepopíratelnou roli v genetice, ale je to pořád jen začátek našeho poznání o genech. Johnson ovšem nepíše, že si je darwinisté přivlastnili hlavně z nutnosti: Darwin totiž ještě neznal geny ani Mendela a také jeho teorie po nějaké době ztrácela na přitažlivosti. Potřebovalo se tedy něco, co by zdánlivě
potvrzovalo DT; nezdůrazňovalo se, že jsou to jen zákony dědičnosti, že mluví jen o variacích v odrůdách, ne o vzniku nových druhů a navíc jen o plození, ne už o nějakém vymírání. I Jones ale uznává, že chování genů je značně složitější a závisí na mnoha faktorech: tak např. je známo, že dcery starých otců umírají dříve, než dcery mladých otců – na rozdíl od synů, kde ten rozdíl nepozorujeme. Máme tu tedy hodně práce před sebou a jistě se časem naši genetici doví daleko víc nejen o genech, ale i o s nimi souvisejících záhadách lidského života vůbec.
V kapitole o potížích DT se zase ukazuje Jones jako pravý, dogmatický darwinista.
a) I když
přiznává , že máme absolutní nedostatek nálezů tzv. přechodných
(chybějících) článků vývoje ve formě fosílií (při tolika miliardách mutací je to opravdu zarážející), a
b) i když přiznává , že na druhé straně jsme objevili zvířata
s orgány, které zřejmě nemají žádný účel (a jindy zase zvířata, která jsou tak dokonalá, že se už dál nevyvíjela), a
c) i
když ví, že DT nemůže vysvětlit, jak se vlastně dědí instinkty
- to vše je pro Jonese
prostě jen důkazem darwinovské evoluce!
Chybějící články prostě nechybí, my si prý jen neumíme představit, jak by asi
vypadaly :-). Podobně nevíme, co je vlastně pro DT progresivní,
"přeživatelné" – takže si jen neumíme vysvětlit některé orgány, podle nás účel nemají,
pro matku přírodu (a Jonese) zajisté mají. Jinak
řečeno: to vše je jen v naší neznalosti, jediné co víme, je, že DT pracuje! Nu to je opravdu dost málo a není divu, že DT je - podle něj - víc než věda. Je to tedy spíše víra - jenže z toho přece obviňují jen kreacionisty!
A opět jedno přiznání: protože pořád ještě dobře nevíme, co která část genu dělá (zatím známe vlastně jen onu téměř nekonečnou sérii čtyř písmen a pomalu se snažíme přečíst jednotlivá "slova", musel Jones přiznat, že DT vlastně nijak zvlášť dobře nevysvětluje složení genů. Zajímavá věc, ale proč nás to vůbec nepřekvapuje? Snad proto, že geny zatím nedokazují nic víc, než že vlastnosti se dědí z generace na generaci a to je pro důkaz DT opravdu dost málo.
Stephen Jay Gould: Full House
Autor je profesor zoologie a geologie na universitě Alexandra Agassize a také kurátor universitního
Muzea srovnávací zoologie. Jeho první bestseller se jmenoval Wonderfull Life (Nádherný život) a později
následovala ještě řada dalších knih. Full House (Plný dům) je jedna z jeho nejnovějších knih.
Autor se svým zvídavým (někdy až "kacířským") postojem a také jasným způsobem vyjadřování výrazně odlišuje od ostatních darwinistů. V této knize si vzal na mušku jeden z mylných názorů svých kolegů: že totiž darwinistický vývoj (dále jen DV, zde tedy samotný proces, ne jen
DT) není pokrokem v našem slova smyslu a tvrdí, že excelence DV není v jeho složitosti, ale v různorodosti variant. Nejde tedy o směr nahoru, spíše do šířky. Pravda, vývoj nemusí směřovat jedním směrem, ale že by zrovna počet chyb (tj. nepřežívajících) byl zrovna měřítkem vývoje, o tom si zase já dovolím jaksi pochybovat . . .
Už v úvodu Dr.Gould přiznává, že je to téma poměrně úzké a zdánlivě nepodstatné: proč by nás to tedy mělo vůbec zajímat? Odpověď najdeme až někde ke konci knihy - ono dokázat všude pokrok je prý poněkud obtížné, obzvláště, když hodně větví na Darwinově "stromě života" muselo asi růst jaksi směrem dolů, neboť )i po značném rozkvětu) prostě uschlo. A tak nám Gould vysvětluje, že Darwin vlastně nikdy slovo "pokrok" (progres) nepoužíval, dokonce jej neměl rád, ač musí - jinde - přiznat, že v jeho knize "O vývoji druhů" Darwin doslova píše: "...jelikož přirozený výběr pracuje jedině díky a pro dobro každého jednotlivce, všechny tělesné a mentální změny mají tendenci
pokroku (doslova progressing, j.h.) směrem k perfektnosti". Jinde ale zase tvrdí, "... že obyvatelé určité periody pobili svoje součastníky v závodě o život a jsou tedy výše na vahách přírody, to může způsobovat vágní, ale
mylný sentiment, který má hodně paleontologů, že celá generace jako celek, pokročila ve směru pokroku."
Jenže jestli se tedy Darwin uřekl v prvém nebo v druhém případě, nebo prostě zapomněl, co dříve řekl, to samo není důležité - jen to, že nemohl mít pravdu v obou případech, i když se to Gould jinde snaží "vysvětlit"
že to asi myslel jinak. Zde právě vidíme Gouldův paradox: Jeho učitel musí
mít za každou cenu pravdu, jako u freudistů. Ironie je v tom, že Gould, aniž
si to uvědomil, se stal pro Darwina tím, čím se stal Jung pro Freuda. Ale o
tom ještě později. Jisto je,
že pokud vývoj (tj. evoluce) nespěje k progresu, není to vývoj v běžně chápaném smyslu toho
slova, tj. k lepšímu, ale jen vývoj k složitějšímu. jenže kam teda zařdíme tvrzení, že ti nejlepší přežívají? V tom je přece podstata DT, že nové vývojové druhy byly "víc fit" (český překlad by zde byl asi nepřesný)¨, byly tedy schopnější a to není pokrok? Byly snad jen "složitější"?
Při dalším stupni vývoje se vytvořila nová varianta, zatímco ta stará vymřela; tudíž ta nová, přežívající mutace, musela být opět poněkud "pokročilejší". Dobře, třeba
za v jiném směru, ale zcela určitě pokročilejší- jinak by se ty malé změny neakumulovaly, ale
naopak anulovaly (změny by postupně s novými jedincí opět vymíraly, i když pro jiný důvod). Odrůdy by tak přicházely a odcházely, ale nový druh by se nikdy nevytvořil! Snad aby si teda příznivci DT vymysleli radši jiné slovo, dávat slovu "vývoj" význam "složitosti" je s odpuštěním nesmysl.
Ale i na to má Gould odpověď: Darwinovi se slovo "evoluce" už od začátku nelíbilo, atd., a přijal je jen proto, že lepší slovo neexistovalo. Zapomíná ovšem dodat, že - podle jeho obhajoby - to vlastně bylo i to nejhorší slovo, co si mohl Darwin vybrat. K čemu ho vůbec používat, když pak musíte vysvětlovat, že pro vás to vůbec neznamená to, co toobvykle znamená?
Ale odpusťme autorovi, že si z nás - nechtěně - dělá legraci a vraťme se k těm větvím, co "nerostou do nebe". Typický zmatek vznikl kolem
vývoje dnešního koně (equus). Už přítel Darwina, T. H. Huxley, se mýlil - to přiznává
sám Gould - když navrhl vývojovou řadu podle evropských fosílií, přičemž tři z této řady byly vlastně migranti odjinud, kteří pak v Evropě vyhynuly. Při své návštěvě Ameriky uznal Huxley svou chybu a použil správně celou řadu z amerických fosílií. Vývoj pak šel od čtyř prstů - na předních nohách - a tří prstů na zadních, až skončil u našeho koně jedním kopytem na každé noze. Jen tak mimochodem, jde pouze o lichokopytníky, sudokopytníci se vyvíjeli ve
zcela jiné řadě. Vývojové změny byly i v získávání potravy - od
ožírání listí na keřích v lese se přešlo k pasení, tj. požírání trávy, to když se zvířata rozšířila i po stepi. Také zuby se měnily na přežvýkavé i sama velikost zvířat rostla (toho si Huxley
také nevšiml, všechny obrázky si prý totiž zvětšil tak, že vypadaly stejně veliké!
:-).
Ani tato série není správná, pokračuje Gould - je to jen jedna z mnoha a navíc značně křivolaká. Zde autor přímo kácí "evoluční strom" (dříve dokonce říkali "žebřík") a nahrazuje jej "evolučním keřem", mimochodem asi daleko logičtějším a správnějším modelem evoluce. To nakonec vysvětluje i velký počet mrtvých větví a různých nesouvislostí na původním "stromě života". Sledujeme-li tedy ono
koňské "křoví", vidíme, že jediný jeho žijící exemplář uvedené serie je náš kůň a snad proto byl omylem považován za vrchol celé lichokopytníkové evoluce. Ano, "Šedivá je všechna teorie, ale zelený je
keř života", tak bychom teď mohli opakovat po Goethovi, vlastně Gouldovi :-). Model je to ale opravdu dokonalejší: jako u křoví, jednotlivé větve
mohou dokonce vyrůstat už od země, nikdy se pak ani nepotkají, ale malé větvičky
mohou ovšem vyrůstat - a umírat - kdekoliv.
Gould ale jde ještě dál: ano, equus je sice
jediný dosud žijící genus "koňského" křoví, ale je to defakto jen přežívající varianta z některých odumírajících, dosud neuschlých větví. Jinými slovy: naše koně jsou prý, cituji: "selhání uprostřed selhání". Jejich předešlá stadia vývoje byla značně úspěšnější - a některá
ta stadia dosud žijí, i když ve zcela jiném druhu živočichů!! Takže naši
koně jaksi centrální tendenci nevyhovují, měli prostě nejdříve vymřít
a pak se vyvinout odjinud!
Protože případ koně popíral všeobecnou tendenci vývoje k lepšímua a tudíž i DT, rozhodl se tedy Gould přeroubovat darwinovský strom na keř. Jenže to je i podle neo-darwinismu vysloveně kacířství (mimochodem: je opravdu žertovné dávat starým dogmatům název neo-, ale to sem nepatří :-). Podle toho by totiž bylo možné, že člověk má sice s opicemi společného předka, ale třeba až
někde u ryb. Anebo by bylo možné, že i sám člověk je "selhání
uprostřed selhání".
Lidoopové pak budou sedět na zcela jiné větvi než my
a vysvětlovalo by ten neutuchající - i když marný - boj o "chybějící článek" :-). Tímto
"článkem" by pak mohl být klidně třeba i ichtyosarus.
Gouldovo vylepšení Darwina, jakkoli neuspokojí ani jednu z válčích stran. Jediné, co zůstává jako opravdový přínos, je jeho objev "křoví života". Skoro bychom řekli, že je to "selhání uprostřed selhání" :-). Ale vážně: celá evoluce by se pak nutně musela přehodnotit a staré pergameny o vývoji celé přepsat - a to by asi školastiky bolelo nejvíc.
Jakkoliv si osobně vážím vážím Gouldovy poctivosti a odvahy mluvit o tom otevřeně, zde se naše cesty musí zcela nutně rozcházet. Autor je totiž pořád ještě příliš darwinsta, než aby došel jediného možného důsledku a uznal, že se Darwin prostě zmýlil. Koneckonců už Jones (viz předešlou recenzi) tvrdí, že "biolog nemůže bez Darwina pracovat". Už dříve totiž Goulda zarážela určitá dogmata darwinizmu, ale vždy se opět vrátil do lůna darwinovské církve. Očistec by byl asi příliš bolestný a kreacionistické nebe je ai pro darwinistu úplné peklo. A tak si ty
rozpory Gould radši nějak "odvysvětlí". Sám v knize parafrázuje bibli - "na počátku bylo slovo" - ale sám zapomíná že to jeho slovo, Darwinovo slovo, je spíše něco jako dědictví po zadluženém strýčkovi. Darwin totiž DT nikdy nedokázal, důkaz jen naznačil a jak ukázalo poslední století, jeho dědici pořád nestačí látat díry, které se tam čas od času objevují. Druhou část citátu Gould radši neuvedl, ani nemohl - protože to jeho slovo ani "skutkem učiněno" nebylo.
A tak se radši baví o "pokroku". Darwinovský pokrok je prý jiný pokrok, než co tím myslíme my, lidé. Excelence vývoje není v tom, kam směřuje, ale v bohatství variant. Jinými slovy: není důležité, jak dalece dokonalé živočichy DV vytvoří, ale kolik různých druhů. Jelikož ale víme, že většina těch variant vymřela, je to jako počítat pokrok počtem křížů na hřbitově.
Gould ovšem přiznává, že mnoho klasických stadií DT jsou vlastně zcela neúspěšné skupiny - a přesto musí být považovány jako nedílná součást uvedeného křoví. Vývoj koně je jen jedna labyrintová dráha z mnoha a jeho jediná důležitost je v tom, že kůň má "štěstí", že pořád ještě přežívá. I tady se autor bojí - nebo ho to fakticky nenapadlo? - zamyslet, kam že se tedy poděli ti schopnější. Ještě štěstí, že u darwinistů platí, že čím větší je počet výjimek, tím víc potvrzují pravidlo :-).
Nerozumějte mi špatně: Gould není žádný apologista, on se jen snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Je to úkol nevděčný a každé jeho "vysvětlení" jen přináší další a větší problémy. Kniha už začíná poměrně nešťastně citátem Freuda, že totiž "historie naší vědy má jedno společné téma a sice úspěšné odbourávání lidské arogance, tj. její shazování s 'trůnu'". Ano, čtete dobře, toho Freuda, jehož arogance a autoritářství bylo ve vědeckých kruzích velmi dobře známo, Freuda, který si vytvořil kroužek obdivovatelů, kde vládl jako král "na trůnu" a ten, kdo s ním stoprocentně nesouhlasil, byl vytlačen, vyhozen a ignorován. Tuto ironii si ovšem Gould asi neuvědomil, a už vůbec ne to, že jeho snahy "opravedlňovat" či "vysvětlovat" Darwina daly i novou, silnou munici spíše kanónům antidarwinizmu.
Kniha končí přiznáním, že kulturní evoluce (on říká "kulturní výměna", aby to odlišil ještě víc) je něco cela jiného, než DV. U ní prý skutečně existuje progres v našem, lidském slova smyslu. Tak například člověk, který vynalezl kolo, předal tuto zkušenost dětem, takže se dědila na další generace: ne skrze geny, ale tou žijící pamětí - učením. Zatímco náš mozek se biologicky už 100 tisíc let nevyvíjí, naše myšlení ano.
Jenže darwinismus se nikdy mozkem nezabýval, maximálně ho zajímala velikost lebky :-). A to vše jen proto, že darwinismus nemůže přiznat vývoji žádnou inherentní inteligenci: to všechno vytřídí jen a jen smrťák s kosou, ten to asi ví nejlépe. Připomíná to jednu příhodu z historie: při křížové výpravě Říma proti francouzským heretikům - Katharům - se generál ptal papežského legáta, jak vlastně mezi těmi všemi těmi lidmi pozná kacíře. Legát tehdy prohlásil: "Zabijte je všecky, on už si je Bůh přebere!"
Asi rok po tom, co jsem zveřejnil tento článek, oznámily noviny smutnou zprávu: Dr. Jay Gould zemřel 20 května 2002, v poměrně mladém věku 60 let. Napsal více než 20 knih, článků
nepočítaně a byl velmi populární, a to nejen ve vědeckých kruzích.
Byl to právě on, který se snažil pozměnit dogmatickou stránku darwinizmu. V jeho osobě ztrácí svět poctivého vědce a badatele, darwinistu, který měl přesto odvahu prohlásit, že nevěří,
že darwinizmus je jediné - a už vůbec ne to nejlepší - řešení. Byl to vědec,
který se, na rozdíl od druhých, upřímně snažil najít pravdu.