Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 13).
PRVNÍ TAJEMSTVÍ.
S baronkou to Pfilzovou to naštěstí
dopadlo dobře: Jenny se přece jen podařilo vybavit v ní vzpomínky na smrt
jejího milence, snad proto, že jí podle fotografie popsala ten nádherný pohřeb:
co měl, jak byl kdo oblečen, dámské róby a podobné detaily. Tím došlo k
jakémusi převratu, který způsobil i její další rychlý pokrok: začala si najednou pamatovat
skoro vše.
Byl to teda vlastně náš první úspěch a zároveň neúspěch: už nás vlastně dál
nepotřebovala. To ale byla pro nás i malá katastrofa - příliš jsme záviseli na
příjmu od její rodiny, teda přiliš na to, abychom ztrátu nahradili jen jedním či
dvěma novými pacienty. Stejně se mi to ale nezdálo, to "zázračné"
uzdravení, něco tu prostě nehrálo. Zatelefonoval jsem Jenny, protože jsem začal
pochybovat, zda se vůbec jednalo o úspěch naší metody. Šlo také o to, zda to
mám dát do své téze na konferenci a případně to použít k inzerci jako náš první
velký úspěch.
Jenny se mnou souhlasila. Osobně se domnívala, žeke ztrátě paměti u baronky došlo ne stářím, ale z šoku. Byla to asi právě smrt jejího milence, tedy ten
otřes z ní, který jí zablokoval paměť. Nu a stačilo jen málo a paměť byla
odblokována. Rodina von Pfilzů byla nadšená: všude nás chválili, ale mě to jen dalo
další problém - kde sehnat zase někoho tak bohatého, aby naše příjmy neutrpěly?
Jenny mě sice ujistila, že těch pár dalších pacientů také není k zahození, ale
já věděl, že naším hlavním finančním zdrojem se musí stát Burbank. Řekl jsem mu
to také po pravdě, že prostě na něj spoléháme a on mě honem ujistil, že se nemáme
čeho bát, že dostává peníze za různé patenty.
Vtip byl ovšem v tom, že nám zatím ještě nic nezaplatil. Žertoval, že si nic o tom
nepamatuje, a že mu musíme nejprve obnovit paměť právě o tom placení. Řekl jsem
mu tedy otráveně, že končíme a on se rozesmál a vytáhl z náprsní tašky slušný
baliček bankovek. Byli jsme tedy na čas zachráněni a já blázen ho ujistil, že
už je to vše na dobré cestě, že víme jak na to, jen ať se nebojí. Celý vděčný
mi děkoval a já si pomyslel, že ta jeho nemoc je asi opravdu jenom senilita.
Na druhý den jsem měl zase schůzku s Jenny, zavolala mi totiž, že má pro mě
něco důležitého. "Musím ti něco říci, ale je to zatím jen mezi náma,"
řekla tajemně a skoro s obavami, takže jsem si ani neudělal obvyklou legraci,
jako že mezi náma přece nic není a podobně.
"Jsem samé uši," povzbudil jsem jí a opravdu mě nezklamala.
"Už vím, co je ten jeden Burbankův projekt, Johne," řekla, "a je
mi z toho na nic. Představ si, že se jedná o klonování lidí."
Překvapilo mě to, ale něco takového se dalo čekat. "Ale na tom už se přece
sto let dělá, sice tajně, ale je to veřejné tajemství, hlavně proto, že se to
moc nevede. Armáda by chtěla výrobu vojáčků jako na běžícím pásu a diktátoři
zase místo svých změkčilých potomků by chtěli, aby jim někdo udělal "sebe
sama."
"No jo, ale tahle firma už lidi spolehlivě klonuje," vyrazila ze
sebe.
"Zachoval jsem klid Angličana: "No a co, takže už Burbank nemá
už žádný problém."
"Ale právě že má. Ti dvojníci jsou totiž jen tělo, ale mysl, duch, ten je
jiný, ten nelze od originálu naklonovat. Nejedná se tedy o nějaké pokračování, ale jen
o jakousi stejnou obálku s jiným obsahem. A je to jen proto, že to, co by měli
mít v paměti, tam nemají a místo toho si vytvářejí jen tu svou vlastní. jjeich mozek začíná jako mozek dítěte, je úplně čistý."
"Ale to se ovšem dalo čekat, životní zkušenosti a podobně se do DNA přece
nepřenesou. Já chápu, takoví kloni se diktátorům asi líbit nebudou, ale co s tím
má co dělat Burbank?"
"No chápej," vysvětlovala Jenny, "on má právě za úkol jim dát tu
samou personalitu, jako má jejich originál!"
Pochopil jsem: "No to je teda průser!"
A Jenny, jinak docela slušné děvče, jen řekla:" To teda je!"
"A kdo mu ten úkol dal?" zeptal jsem se zvědavě. "Nějaký
diktátor?"
"Patrně ano, ale jméno neznám, patrně to jméno nezná ani on, takové věci
jdou jen přes advokáta. Ale na jméno nesejde - problém je, že Burbank už z něho musel
vytahat milióny a nic nedodal. No ale řekni, jak z něho teď dostaneme to
zapomenuté řešení?"
Začal jsem přemýšlet, teda přímo hlavou: "Ale to přece je blbost! My se tady
trápíme, abychom babičky naučili poznávat jejich příbuzné a on má v hlavě
řešení na takovýhle problém a on ho blb zapomene!" Najednou jsem zase
dostal na Burbanka vztek.
Jenny se toho hned chytila, patrně o tom také dlouho přemýšlela: "No jistě,
takové řešení by vydalo na celou knihu. A právě to se mi nezdá: takový vědec a on
si nic nenapíše, vůbec nic? Koneckonců musel přece předtím dělat nějaký výzkum,
pokusy a nic z toho si nezapsal? Já myslím, že žádné řešení neměl a jen to na
nás hraje, protože ví, že by to sám nedokázal!"
Přitakal jsem: "No právě a dobře mu tak, neměl mě nechat jít, mohl jsem mu to
najít jako jeho zaměstnanec!"
"Už zase začínáš?" zasmála se Jenny. "Jak bys to dokázal sám bez
nás?"
Měla pravdu. "No ale on mohl mít nápad, jak na to, zcela jiný, než kam
směřoval jeho výzkum. Měl nějakou skvělou okamžikovou ideu a hned ji
zapomněl."
"Prdlajs," řekla Jenny, "neměl nic. To by si ani nepamatoval, že něco měl. To nám jen tady nascénoval celou
tu historku, aby nevypadal úplně neschopný. A i ten problém zatajoval, ale
zbytečně: přece musel vědět, že to bez znalosti, o co vlastně jde, nikdy
nedokážeme - stejně jako věděl, že to z něho v hypnóze dostanu."
"Jestli máš pravdu, tak s tím podvodníkem vyrazím dveře," rozzlobil jsem se,
teď už docela. Takhle nás tahat za nos! Rozhodl jsem se to zjistit, a to hned,
než ještě něco začneme.
Než jsem se ale za ním vypravil, v duchu jsem si vzpomínal, co vlastně všechno
o klonování vím. Pravda, je to už přes sto let, když ve dvacátém století
naklonovali malou ovečku Dolly a byl to světový jásot a úspěch genetického
výzkumu. Ten se ovšem zpočátku rozbíhal velice pomalu, od té doby, kdy se
podařilo odizolovat nukleus buňky v roce 1868 Švýcarem Miescherem. Teprve v
roce 1953 zjistili tři Angličané strukturu. DNA - její dvojitou spirálu - a
dostali za to v roce 1962 i Nobelovu cenu.
V roce 1993 pak následovala další
cena, to už pro DNA chemii, pro Dr. Mullise z Kalifornie a profesora Smitha z
Kanady. A tak začal genetický inženýring. Vzpomínalo se i na zapomenutého
mnicha z Brna, Gregora Mendela a jeho pokusy s hrachem, jež mu pomohly
formulovat matematické zákonitosti při křížení. Jeho pokusy také potvrdily, že
to jseu geny v semenech, které přenášejí genetickou (ta zajímavá shoda jmen, co :-)
informaci z generace na generaci.
Klonování ale vůbec nebyla nějaká kombinace DNA dvou jedinců, jako při normální
kopulaci, ale prostě šlo o kopírování celého jednoho DNA - a to matky - a
navíc bezpohlavně. Noviny sice tehdy prokovaly, že muži v budoucnu vymřou,
protože nebudou potřeba, ale naštěstí k tomu nedošlo: přirozená kopulace měla
pořád ještě svoje rozkoše. Navíc se dalo čekat, že po několika klonovacích
generacích dojde k "vyšisování" originálního DNA blueprintu, asi jako
při degeneraci šlechty po jejím vzájemném křížení příliš blízkých příbuzných. Ovečka Dolly také
nakonec zemřela, patrně jí chyběly některé charakteristiky, které mohla dostat
jen od otce, například určitou imunitu.
To ale nikdo tehdy moc nerozbíral, každý se honem klohnil za klonováním. Předvídal se
s tím velký biznys, zajímala se o to armáda i vláda, soukromníci i státná
firmy. Klonovaná pšenice se lépe rodila, nově naklonovaní závodní koně lépe
běhali. Začala se vyrábět různá léčivá séra, umělé orgány z klonů a podobně.
Desítky lidí zahynuly, když je primitivní výzkumníci krmili různými naklonovanými
tkáněmi, aby u nich vyléčili dědičné nemoci či rakovinu. A diktátoři dál
toužili 'žít věčně'. Například jeden jihoamerický diktátor měl doma deset
naklonovaných dopplegangerů, tedy dvojníků, ale žádný z nich ho nepřežil: ty dva zbývající, co ještě žili, když umíral, nechala prostě uškrtitit nová
vojenská junta.
Ale to už jsem byl u Burbanka. "Mám pro tebe hned dvě překvapení,"
řekl jsem mu, "a mohls sobě i nám ušetřit čas, kdybys nám vše řekl hned
a netahal nás za noc. To první jsme se dozvěděli, když jsi byl v hypnóze. Už
totiž víme, o jaký projekt jde. Jak jsi se jen mohl zamotat do takového
průšvihu? Vždyť už je přes sto let klonování lidí zakázáno. A vůbec, vždyť to není
tvůj obor!"
Bránil se: "Však tu nejde o klonování fyzické, jen o to mentální a na to zatím zákony nejsou. A to je také to tvoje druhé tajemství, ne?" dělal
chytrého.
"Mýlíš se: to druhé tajemství je, že jsme zjistili, že jsi nám sprostě
lhal," řekl jsem, i když jsem si tím vlastně nebyl tak zcela jist. "Ty
máš totiž docela dobrou paměť a nešlo ti vůbec o nějakou její obnovu ani o
nějaké zázračné řešení. To řešení, které jsi údajně zapomněl, tam někde v
té tvé mozkovici prostě není. Prostě ji z nás dělal hlupáky a přiznám se, že jsme ti
na to naletěli, ale jak vidíš, ne na dlouho. Tím se ovšem situace zcela
změnila: už ti nemůžeme důvěřovat! To teda ruší i naši smlouvu! "
Burbank se kroutil jako přišlápnutý had, ale to, co mi nakonec řekl, mělo
smysl: na řešení opravdu nikdy nepřišel, ale paměť přece jen ztrácí, už také
není nejmladší. A ještě víc nějak ztrácí inspiraci a nemůže se ani moc dlouho
soustřeďovat. Když se dozvěděl, že umíme vracet paměť, vymyslel si tuhle pohádku. Ví, že sám na nic nepřijde, ale potřebuje, aby bylo řešení 'jako
od něho', jinak je na tom špatně.
"Tak proč to nedáš pracovníkům tvého ústavu?" zeptal jsem se
ironicky.
"Brzo by se provalilo, co dělám a kromě toho, nikdo tam na to není tak
dobrý, jako ty," řekl a nebylo to proto, aby mi zalichotil. Při vší
skromnosti musím uznat, že měl pravdu.
"Jenže na tom jsme se nedohodli, příteli," dovolil jsem si familiárnost,
"tohle je daleko těžší, než ti jen něco vytáhnout z paměti. Tohle my
opravdu neumíme."
Zatvářil se nešťastně, tak jsem mu slíbil, že se znovu poradím s kolegy.
"Jen nechápu," dodal jsem otráveně, "jak jsi to chtěl udělat,
když jsme to měli pořád hledat jen v té tvé poměrně nezaplněné paměti."
"No já věřil," řekl rozpačitě, "že ti časem řeknu pravdu, ale detaily jsem ještě nepromyslel a nechtěl jsem tě hne dod začátku odradit."
"A ještě něco," vzpomněl jsem si, "pokud do toho přece jen
půjdeme, bude to daleko dražší, to jistě chápeš!"
Opět se nějak kroutil, teď už i viditelně, fyzicky. "Jistě, jistě. A co
kdybychom udělali společnou firmu, ty a já a ty bys mi byl partnerem?"
¨ "A co moji kolegové?"
"No co kolegové, dostanou dobře zaplaceno, ale přece nebudeš chtít, aby
byli také partneři?" přemlouval mě.
To mě urazilo: "Tak to takhle nepůjde! Moji spolupracovníci mají pro mě
velikou cenu a v té naší firmě máme všichni stejná práva. Radši jim ten tvůj návrh společné firmy ani
nenabídnu, bylo by to pod mou důstojnost. A navíc jaký partner? To bych musel
být hlavní partner já! Já jsem ten, co musí najít řešení, zatímco ty jsi vlastně
přinesl jen ten problém!"
"A peníze, Johnny, nezapomeň, a peníze!" zasmál se a měl zatraceně
pravdu.
Kolegové byli kupodivu pro, zatímco já jediný jsem byl zase proti. Když jsem
jim zdůraznil celkové riziko, navrhli, že si teda dáme jako podmínku, že mu nezaručujeme, že to řešení najdeme a že tedy dáváme přednost placení měsíčních výdajů a
prémii, slušnou to sumu, nám vyplatí až mu dodáme to řešení.
Burbank kupodivu souhlasil, patrně si myslel, že nás potom zase oklame. Žoviálně přiznal, že tušil, že to z něho v hypnóze
dostaneme - totiž že v to přímo doufal, protože jinak bychom nestáli za to, aby nám
nějaký problém vůbec dával.
"Jak vidím, tak si pořád libuješ ve lhaní," řekl jsem, "ale to
už se asi neodnaučíš a také na tom nezáleží. Budu si na tebe dávat bacha a když
budeš švindlovat, ublížíš tím jen sobě. Ale teď k věci: počítám, že s tebou
ještě uděláme pár sezení, abychom se dozvěděli, co jsi už udělal a co ti nešlo.
"Ale to ti přece mohu říci i bez hypnózy, " namítal.
"Ale s hypnózou je to jednodužší, tam nám totiž nebudeš lhát nebo něco zatajovat, já už ti totiž vůbec nevěřím. A kromě toho vidím, že asi opravdu ztrácíš
paměť: to už jsi zapomněl, že si nic nepamatuješ? Co bys nám teda řekl?" zachechtal jsem
se. Zasmál se i on a tak abych ho trochu uzemnil, řekl jsem mu, že už ho pak
nebudeme potřebovat, dál že budeme raději pracovat sami.
To ho opravu dobilo, byl v něm přece jen příliš výzkumnické krve, aby se smířil
s takovou porážkou, ba přímo ponížením. Byl jsem ale neoblomý a měl jsem
pro to dobré důvody.
"Budeš mě ale pravidelně sdělovat výsledky, ano?" zeptal se tiše a
znělo to téměř jako žebronění.
Uvědomil jsem si, že jsem asi dost velký padouch, když mi, jako vědci, dělá
radost ho takhle ponižovat. "Poslyš," změnil jsem téma, "asi
jsi v pěkné kaši, co? Proč se mi nesvěříš, třeba se dá ještě něco dělat."
"Nedá a navíc asi tušíš, že budík už tiká. Zákazník je
netrpělivý, taky už má skoro na kahánku, a ty nevíš, jakou on má moc - prezident
státu je proti němu hadr."
Nechtěl jsem tomu věřit: "Pokud si myslí, že ty jsi jediný který to
dokáže, pak se nemusíš bát, že by ti nějak ublížil na těle."
"Jenže on mi může ublížit jinak, finančně. Já jsem mu totiž musel dát jako
záruku většinu svého majetku," lezlo z něho dost neochotně.
"Na takovejhle výzkum? A proč proboha?"
"Ale ne, měl jsem u něj dluh, z kasina, víš?"
"Jo ty jsi ještě navíc hazardní hráč? A on vlastní to kasino?"
Zasmál se, ale trpce. "Ale ne, on ten dluh od kasina schválně odkoupil. A já mu mám
ten dluh splatit tím, že vyřeším ten problém s klonováním. Tu záruku si jen vzal,
aby mě mohl případně zmáčknout. A když mu to vyřeším, bude to mít pro něj cenu
daleko větší než ty peníze, pochopitelně."
"No, chytrej biznysmen. Ale počkej, on nemá děti?"
"To víš že ne, asi je impotentní, možná už od narození. Klonování je prý jeho jedinou spásou."
"A co když bude ten klon také impotentní?" zasmál jsem se.
"Vlastně to nevadí, i klon se přece dá dál naklonovat, alepsoň myslím."
"No vidíš, ani bych ti tohle vše neměl říkat, ale co. On nechce klona coby
potomka, on chce žít věčně. Na rozdíl od alchymistů ale ví, že to
chemicky nejde, takže jeho jediná naděje je klon, ale pochopitelně jen s jeho
mozkem. Ani mozek ale nejde udržovat věčně, takže on potřebuje klona, který by
sice měl vlastní mozek, ale v paměti měl vše, co je potřeba. On věří, že by tím jen
jakoby "přestoupil" do těla toho klona a pak by to bylo, jako by žil
věčně."
Zasmál jsem se: "Takže problém je jen s tím přestupem, co? No ale to měl
raději zkusit s nějakou církví, ti na to pořád ještě věří."
"Jenže on je neznaboh a realista. Podle něj je duch vlastně jen jakýsi
softvér a tělo zase jen hárdvér. Asi jak to říkal slavný Descartes: duch v
mašině."
"Ale podle Dekarta byl přece duch nehmotný. Počkej, vlastně máš pravdu, paměťové čipy jsou sice také materiál, hmota, ale program, co je v nich zapsaný, je vlastně jakoby nehmotný."
Tím jsme to ukončili. Mohli jsme se o tom sice bavit ještě hodiny, ale já
spěchal - musel jsem ten den ještě hodně věcí stihnout. . .
Jednou z nich byla schůzka naší skupiny. Na to, že jsem se dostali z bláta do
louže, byli všichni až naivně optimističtí, obzvláště Tom. Chápal jsme ho: už si snil, jak utrácí za
novou digitální elektroniku a teď by se měl probudit? Jinak řečeno, byl to u nich
tzv. naivní optimizmus. Ne jako můj přítel, který je optimista ze zkušenosti.
"Víš," řekl mi jednou, "já jsem optimista - mě už nic jiného
nezbývá." Ovšem nám patrně už tehdy také nic jiného nezbývalo . . .