koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 12).




VÁHÁNÍ.

Protože jsme měl můj článek pro konferenci hotov a poslán, mohl jsem se rozmýšlet, co dál. A ani ne dlouho: objednávka, se kterou přišel Burbank, byla lákavá a už na první pohled dost těžká, nejen tím, že to bylo něco, s čím se zatím nikdo nezabýval, ale také proto, že abychom mohli vůbec začít, museli jsme vědět, co vlastně hledáme. A to nám nechtěl říct. A to ještě nemluvím o tom, že jsme se snažili utajit naše metody, dokud nebudou veřejně uznány jako naše. Burbank byl přliš dobrý biznysmen, aby si nechal ujít tuto příležitost.

Jedno řešení mohlo být vzít ho prostě do party - a on nás. Bylo mi ovšem jasné, že to by nepracovalo, asi jako když dáte dva dravce do jedné klece: naše zájny byly antagonistické: úspěch jedné strany vylučoval úspěch druhé. A nakonec byli jsme to právě my, kdo tím mohl ztratit víc.

Svolal jsem teda poradu, abychom vymysleli, co s tím. Začal jsme prohlášením, že oni všichni mě svým hlasováním dostali do pěkné kaše. Tomu se bránila Sue, že ona přece nehlasovala. "Ne, ty jsem jen ostatní naváděla, "řekl jsem ironicky, což mi u ní žádné body nepřidalo.

"A co na nás vlastně chceš?" zeptal se Tom.
"Vidím, že jsi posledních čtrnáct dní jen spal," řekl jsem naštvaně - nějak jsem z toho ztrácel nervy.
Situaci zachránila Jenny, která se ujala úkolu, jak mu vysvětlit naše problémy. A pak dodala, to už k nám všem: "Myslím, že by to šlo udělat asi takle: Burbank bude prakticky pod hypnózou, tam si můžeme dělat co chceme. To mu ovšem neřekneme. Já z něho dostanu, o co jde a podle toho pak uděláme plán.

Překvapilo mě, jak byla rafinovaná, ale nevím vlastně proč: všechny ženy jsou přece rafinované, už od přírody. Nneí divu, že darwinisté podezřele mlčí, když jde o druhou Darwinovu knihu, která se týká ne toho přirozeného, ale sexuálního výběru, který on považoval za stejně důležitý, jako ten první, jinak by asi o tom nepsal, že ano. Také mi vadilo, že na to přišla zrovna ona.

"No jo," namítl jsem, "ale jak mu to budeme prezentovat, on zase není tak hloupý, aby nás nepodezíral?"
"To není," řekla Jenny, "ale co mu zbývá? Jestli mluví pravdu a opravdu si to nepamatuje, my jsm jeho jediná spása. prostě mu nic neříkej, dáme ho na mašinu a je to. Jen mu vysvětli, že máme svoje tajné postupy, a že nám musí slíbit, že nebude po nich dále pátrat. Uvidíš, že bude souhlasit"
To dávalo smysl a tak jsem se vypravil za Burbankem.



Potěšen, že se ho ujmeme, začal se hned vyptávat; tak jsem ho zarazil, že tady jsme jako vedoucí my a že už máme plán.
"Já vím, Johnny, ty se mi mstíš, že jsem ti byl špatným vedoucím a já to chápu, ale chápej zase ty, že já potřebuju vědět, co budete dělat. Jistě budete v tom potřebovat mou pomoc!"

"Obávám se, že takhle to nepůjde," řekl jsem odmítavě. "Sám jsi řekl, že ve své paměti už řešení nenajdeš a jistě jsi zkoušel vše možné. Dva vedoucí tu nepotřebujeme, to by nás jen brzdilo. A navíc, ty naše metody neznáš a my ani nemáme zájem, abys je znal."

"Ale já přece musím vědět, co se mnou budete dělat!" vykřikl nervózně.
"Jestli ti jde o to, že bychom mohli řešení najít, utajit ho a sami ho někomu prodat, o to se neboj. Sepíšeme tady v tomhle smyslu kontrakt a ten necháme stvrdit právníkem. Ty dostaneš - za dohodnutou cenu - to svoje řešení, a uznáš naše prvenství v restarurování paměti a naše patentované metody."

"Vy už to máte patentované?" zeptal se překvapeně.
"Už je to na patenťáku, uznamé to bude co nevidět."
"Ach tak," řekl jakoby pro sebe, "takže vy jste to ještě nepodali." Bylo vidět, že mou lež prohlídl.

"Tady poznávám starého Burbanka," zachechtal jsme se, abych zakryl rozpaky, "ale tobě to může přece být jedno, ne? Řekni to ale rovnou: jestli jdeš po našem tajemství, můžeme to skončit hned tady."
"A jestli ty jdeš zase po mém, tak také. Ale vážně, musíme si důvěřovat."
"To jistě, ale my máme výhodu: ty jsi řešení našel a zase jsi ho ztratil, my bychom ho ještě mohli objevit sami taky jako ztratit," hrál jsem to na něj. "Naše tajemství jsou ale převážně tehcnologická a na to ty jsi, promiň mi, nikdy moc nebyl."
"To máš pravdu, takže té diskuze radši necháme," snažil se odbočit.

"Máš teda nějaký plán, jak na to jít?" zeptal jsem se věcně. My totiž umíme zatím vrátit do paměti jen to, co někdo zapomněl, ale my známe co."
"Můžeme začít tím," přitakal. "Abych pravdu řekl, žádný opravdový plán nemám. Vše ostatní jsem již zkusil."
Dohodli jsme se teda na prvním sezení, jen jsem jako příklad chtěl vědět, co už zapomněl. Navrhl jsem mu historii, nějaké známé letopočty. Abych jeho a hlavně sebe přesvědčil, že to skutečně neví, zeptal jsem se ho na pár dat a zdálo se, že ať se namáhal jak chtěl, vzpomenout si nemohl.



Doma jsem o tom přemýšlel, zda si nebereme příliš velké sousto. Ta ztráta paměti mi nešla z hlavy - sám osobně jsme také leccos zapomněl, ale později si to vybavil. Ovšem, já jsem pořád ještě mladý, ve srovnání s ním, a byly to jen maličkosti, ale zapomenout řešení? To znělo jako v nějaké druhořadé sci-fi, kde stařičký vědec zapomene někde laserový minifokátor, místo už stereotypního deštníku.

Také to, jak ztratil paměť, se mi nezdálo: nemoc, no prosím, ale proč mi nechtěl říci, která to je? Asi mě nechtěl odradit a kromě toho, konec mohl být katastrofálně rychlý a nemuseli bychom to stačit. Pak mě napadla jiná varianta: mohla to být nějaká droga. Tak například v roce 2005 vypukla aféra kolem léku Luxitor, byl to téměř zázračný lék, který měl snižovat obsah škodlivého cholesterolu LDL v krvi a tím i znížovat vysoký krevní tlak. Tím Luxitor pomáhal i snižovat počet srdečních záchvatů a mozkových mrtvic.

Jeho škodlivé účinky naopak byly, že měl údajně způsobovat neuromuskulární degeneraci centrálního nervového systému, později i svalovou dystrofii, čili ubývání svalů. Někteří doktoři reportovali i Parkionsonovu chorobu a ALS - Lou Gehrigovu nemoc. Zastavení dávek Luxitoru jen degeneraci zpomalilo, ale nezastavilo, nbeoť docházelo k cerebrální ataxii, nemoci, způsobující degeneraci spodní část mozku, sloužící jako centrum motorických funkcí.

Jak to bylo možné? Inu cholesterol je také důležitá látka pro stavbu vnější membrány nervové buňky a náš nervový systém jej potřebuje ke své neustálé opravě - jak je známo, buňky v lidském těle periodicky zanikají a jsou nahrazovány novými. A bez ochranné membrány nemůže nová buňka existovat.

Ovšem místo Luxitoru bylo možno brát denně až 3000 miligramů vitamínu C, který pomáhá nadbytečný cholesterol recyklovat přirozenou cestou a vedlejší produkty dostat z těla. Dnes máme dokonce nové léky, získaná pomocí DNA výroby, které jsou schopny udržovat hladinu cholesteru v těle automaticky na bezpečné hladině, tj. dostatečně nízké pro zdravý krevní tlak a zároveň dostatečně vysoké pro tvorbu nových buněk. Není divu, že se dnes víc a víc lidí dožívá přes sto let. Pravda, naše biologické a fyzické stáří se zvýšilo i jinými lékařskými výzkumy, ale výše jmenovaný výzkum zkrotil právě toho nevětšího zabíječe:, kardiovaskulární nemoce. V té době bylo na Luxitoru kolem 20 miliónu lidí jen ve Spojených státech, tak si asi dobře představíte, že i malé procento postižených cerebrální ataxií znamenalo několik tisíc obětí a způsobilo veliký poplach.

Pochopitelně asi musel Burbank trpět něším jiným, a to vedlejšími účinky nějaké jiné drogy, která zasahovala přímo paměťoou část mozku. Ale to bylo celkem nepodstatné: hlavně musíme počítat s tím, že je to katastrofální degenerace a že nemáme moc času. A i když nevíme pořádně, jak pokračovat dál, víme alespoň kdy: už včera, pokud už tehdy nebylo pozdě.



Jenny si ho vzala do parády, zatím mu dala jen jednoduchou hypnózu, kde mu ta historická data vsugerovala. Když ho "vzkřísila", opravdu si je pamatoval. Považoval to za velký úspěch, hlavně proto, že mu ještě paměť na něco pracuje normálně, jak řekl. Tak mu navrhla, že ho příští sezení z toho vyzkouší a pak že se uvidí. Nadšeně souhlasil.

Já se ještě ten den sešel s Jenny, která mi vyjevila, co z něho v hypnóze dostala. Tak především měl ty tajné projekty dva: jeden od nějakého soukromníka a druhý od nějaké tajné služby. Jaké, to ještě nevěděla a já ji nepodezíral, že by snad něco tajila. Jen jsem se jí zeptal, jestli si on někdy nevyjeví, na co se ho ptala.

Neboj se," řekla, "já mu to v hypnoze vymazala a to pracuje perfektně. Ale teď k tomu problému: není někde nějaký zápis či teorie, jak se někomu může vybavit paměť sama od sebe?"
"Teorie je prostá" jedině tam, kde není paměť seriózně poškozena. Případů je hodně, ale většinou je nešlo dobře studovat: někdy se paměť vrátila příliš rychle a na nějaký neznámý popud, jinde se sice vracela postupně, ale problém je, že v takových případech se nedělají riskantní pokusy, aby se jimi nenarušil proces, takže máme jen útržkové záznamy, které nikdo pořádně neanalyzoval. Většinou se jedná právě o návrat paměti, ztracené při úrazu, šoku, případně i částečné mrtvici. jinak řečeno, 'v paměti to je', ale člověk si to tam neumí najít. Důvod je vštšinou je přerušený řetězec neuronů, který časem doroste, jenže nevíme kdy ano a kdy ne, protože případů, kdy se už paměť nevrátila, je pochopitelně daleko víc."

"A ty si myslíš, že Burbank nepatří do této kategorie?" zeptala se Jenny.
"Je těžké tomu říkat nějaká kategorie, snad podle příčiny ztráty, ale rozhodně ne podle návratu paměti. která s emu ještě nevrátila. Pokud vím, o úrazu či šoku Burbank nemluvil, ani o mrtvici - zato o nějaké nemoci, kterou ale dále nevysvětlil. Ptal jsem se ho na to, ale odmítá to říct. O Parkinsonově nemoci řekl, že ji nemá, ale prý něco horšího a o šoku nemluvil, ani o nějakém úrazu".
"Hm," řekla Jenny, "patrně ani sám neví, co to je. jen prostě ztrácí pamět. Ale vsadím se, že přirozenou cestou se mu nic nevrátilo a ani nevrátí. Také už není mladík, což je přitěžující okolnost," řekla, zasmála se a já si uvědomil, jak jsou někdy ženy kruté.

Navázal jsem na to: "Je možné, že ztrácí paměť díky nějaké droze, kterou užívá. Pátrat po tom, která droga by to byla nebo vůbec po takové příčině, nás ale daleko nedostane a jeho už vůbec ne: škody nejsou reversibilní, nejde to vrátit zpět."

"No ale stačilo by to třeba vývoj zastavit nebo alespoň zpomalit, ne? Teď mi napadá: je-li ten proces navíc i nezastavitelný, k čemu mu ta nově získaná paměť bude, když ji časem opět ztratí?"
"Nu paměť mu nebude k ničenmu, ale kdybychom našli tu odpověď, jistě bychom mu ulehčili jeho situaci. Počítám, že se na ten projekt zadlužil nebo už dostal moc zaplaceno, takže s řešením přijít musí. Jen doufám, že to není něco pro Mafii, ty tyhle prohřešky berou 'smrtelně' vážně, " zasmál jsem se mému morbidnímu vtipu. "Nakonec jde i o rodinu - budou-li vymáhat od něho peníze zpět, může je to úplně ožebračit."



Jenny měla ještě jednu otázku: "A co takhle nějakým elektrickou či jinou terapií by to nešlo?"
Viděl jsem, že také začíná váhat, co jsme si to vzali na krk. "Musím tě zklamat, v roce 2004 na tom pracovali Japonci, hlavně na té dlouhodobé paměti a zjistili zajímavou věc, analogií z magnetických disků počítače. Psaní do diskové paměti a čtení z ní je dvojměrný proces podobný přenosu mezi temporálním a periferálním kortexem, tedy mozkovými vrstvami. Podobně jako u magnetooptického procesu psaní a mazání paměti, závisí tvrvalost mozkové paměti na několika faktorech. Diatermií a podobně by bylo možno nejen paměť mazat, alesnad i renovovat. Od té doby se ale od nich nic neobjevilo, buď to nepracovalo anebo to utajili."

"Takže vidím," řekla, "že musíme na to jít tou naší cestou. Pokud se mi podaří zjisti, na čem vlastně pracoval, máme nějakou šanci. Pokud ne, je jen otázkou, jak dlouho ho budeš chtít tahat za nos."
"Věřím, že na to přijdeš," ujistil jsem ji, jinak bych to ukončil už dnes. Má víra mě sice nezklamala, ale kdybych věděl tehdy, co vím dnes, rozhodně bych to tehdy ukončil, i když z jiných důvodů . . .