koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 10).




ROZBĚH.

Skoro zázračné oživení paměti staré baronky mělo nedozírné následky. Pacienti se k nám hrnuli - pokud jde o hrnutí u tak starých osob vůbec mluvit. Začali jsme být i solventní, nakoupili další ekvipment a dokonce si začali vyplácet platy. Investice, které jsme do firmy dali, ze začaly splácet a vše vypadalo docela slibně.

Také hypnotické seance, na kterých mě Jenny zbavovala naindukované paměti sejmuté z našeho prvního dědy - všimněte si, že už říkám našeho, on k nám vlatně také tak nějak patřil - tak ta sezení opravdu pracovala. Už jsem neměl divoké sny a dokonce jsem si většinu toho ani nepamatoval. teda ve své vědomé paměti, co vlastně zbylo v podvědomí, to nevím. Dokonce jsem se připravoval, že sepíšu vědeckou zprávu o našem objevu, než ho někdo také objeví nebo si ho dokonce přivlastní sám.

Když jsem o tom promluvil s Tomem, byl pro sepsání téze, ale Jenny váhala. Svěřila se mi, že vlastně neví, zda ta nová, naindukovaná paměť je jen díky její hypnotické sugesci či hlavně díky naší optické indukci. Namítal jsem, že přece ona sama nic pacientům nesugeruje, ne? Přiznala se, že aby z nich dostala danou informaci, musí se na ni přímo ptát a když zjistí, že ta tam opravdu v podvědomí je, pak teprve ji musí sugescí přesunout i do paměti normální, té "vědomé" a navíc ji tam zakotvit a upevnit. Rozhodli jsme se, že tedy uděláme vědecký pokus. U jednoho zbrusu nového pacienta použijeme jen Jenny a její sugesci, bez optické indukce.

Museli jsme čekat na celkové výsledky, abychom si byli jisti. Po měsíci každodenní sugesce se ukázalo, že si sice pacient pamatuje určitá data, ale bez jakéhokoliv spojení. Bylo například lehké naučit ho jeho jméno, ale nebylo tak snadné mu vsugerovat, že je to právě jeho jméno. Opakoval to chudák jako nějaké zaklínadlo, mechanicky a aniž by chápal důsledky. Navíc se zdálo, že jakmile jsme mu vsugerovali něco dalšího, jako třeba datum jeho narození, tak tu první sugesci zase po nějaké době rychle ztrácel.

Chytil jsme se těch výsledků, chtěl jsem použít právě tato data pro mou vědeckou tézi. Vlastně naši tézy, jako autory jsem totiž uvedl všechny nás tři. Udělali jsme podobný pokus s jiným pacientem, ale tam jsme už používali optickou indukci a výsledky byly skvělé. Rychlost zapamatování byla až pětkrát větší a pacient neměl problém identifikovat své jméno jakožto jeho jméno, zcela jasně věděl, že jde o něj. A co víc, nová paměť se neztrácela, ale zdálo se dokonce, že se mu vrací i nějaké jiná, starší, a to i bez indukce, jen tak. Trvalo delší dobu, než jsem přišel na vysvětlení: naše informace si sama našla cestu do ještě nepoškozené paměti, bylo to tedy opravdu jako kdyby si mozek sám našel a případně opravil spoje s tou částí staré paměti, která nebyla poškozena.

Jak už jsem asi řekl, při pamatovacím procesu nám doslova rostou spojovaci dráhy mezi nervovými buňkami, tzv. neurity, a to nejen vstupní (dendrity), ale i výstupní (axony). Jeden neuron může mít na vstupu či výstupu až stovky takových vstupů neuritů. Přesáhne-li určitá kombinace signálů na vstupech určitou hladinu, neuron "zapálí" a na jeho výstupu se objeví signál, který jde jeho axonem do dendritu dalšího neuronu a celý proces se opakuje v jakési kaskádě.U lidí s amnesií, dočasnou ztrátou paměti, například při nějakém úrazu, se tato může časem vrátit, tedy něco se obnoví a něco se člověk znovu naučí, ale v jiné části paměti. Jde tedy o dvojí druh ztráty: ztrátu dočasnou a ztrátu trvalou, například úmrtím buněk, kterou lze nahradit jen vybudováním nové paměti.

To budování nové paměti trvá normálně značně dlouho, podobně jako když si přeříznete nerv na ruce. I když vám ho při operaci včas sešijí, všechny nervy připojené na poškozenou nervovou větev od sešitého místa až ke konci ruky musí znova narůst, rychlostí asi 1 centimetr za měsíc (a některé axony jsou až metr dlouhé!). U mozku se navíc jedná o složitější systém, který ale na druhé straně je řízen daleko rafinovanějšími procesy a dokáže řešit jisté komunikační problémy sám.

Není třeba podotýkat, že i my jsme naše metody vyvíjeli a našli ještě celou řadu vylepšení, takže materiálu na naší tezi bylo dost. Byl jsem tedy pověřen, abych to sepsal a přihlásil na bionickou konferenci, která se měla konat už na podzim, na univerzitě v Kingstonu.



Dalo by se tedy říci, že jsme byli všichni šťastni, včetně Sue, která se hlavně těšila z toho, že se nesplnily její obavy a neskončil jsem v mentálním sanatoriu, tentokrát ne jako výzkumník, ale jako pacient. Náš domácí život se sice mnoho nevylepšil, dělali jsme teď oba jako otroci a většina našich dialogů se odehrávala přímo v práci. Ale už to, že šlo o dialogy a ne o dva monology, byl to značný pokrok. Sue také poznala, jak je naše práce zajímavá a jestli jsem někdy měl - to ještě dříve, jako asistent na univerzitě - hodně nadšených posluchačů, ona je teď svým nadšením strčila všechny do kapsy. Je totiž velkou touhou muže, aby žena jeho práci sledovala s obdivem nejen ženským, ale přímo náboženským. Práce na tézi mi tedy vesele ubíhala, naše firma si začala dávat inzeráty do místních novina a sem tam se objevilo i poděkování od vděčných pacientů, hlavně ovšem od jejich rodin.

Ovšem místo aby mi úspěch stoupl do hlavy, vybujela mi tam celá řada obav a problémů. Kdysi, to ještě ve dvacátém století, dělal totiž jistý doktor Cameron v montrealském sanatoriu ne zcela nepodobné pokusy na pacientech. Projekt by financován americkou CIA, která se snažila najít spolehlivou metodu brainwashingu, neboť se báli, že Rusové už něco podobného mají. Doktor Cameron přišel na to, že když bude svým pacientum hrát celý den do sluchátek nekonečnou pásku s nějakým poselstvím, dostane se tak přímo do jejich podvědomí a tím tam i zasadí zárodek jejich vyléčení.

Američanům ovšem nešlo o léčení, ale o mentální programování. A doktorovi, který neměl na výzkum, šlo zase jak získat peníze pro jeho projekt. A tak když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří, jak se kdysi zpívalo v jedné hymně.

Nuže nepodařilo se. Po překonání počátečních potíží, kdy si po nějaké době pacienti sluchátka prostě strhávali, je začal náš dobrý doktor napájet drogami. Větším problémem ale navíc bylo, že pacientům po tom programovaní zůstaly v paměti iluze obě: ta jejich první, schizofrenická, i ta nová, získaná. Ale v té době se už používaly počítače a tak s jejich zřejmou analogií dostal doktor nápad, že pacientům musí nejdříve to starou paměť vymazat. A mazal pořádně! Několikrát denně jim dával elektrické šoky o stovkách voltů, trvajících několik vteřin - a to přímo do mozku!

Kdo maže, ten jede a opravdu, pacienti byli po tom všem jako vygumovaní, lépe si nové sugesce osvojovali, rychle se léčili a brzo by měl sanatorium prázdné - kdyby se mu ovšem zase dál neplnilo, protože jak známo, počet bláznů na světě zůstává zhruba konstantní. A dokonce mu už sanatorium praskalo ve švech, protože se mu začali vracet navíc i ti "vyléčení" pacienti. Ty pak radši posílal jinam, protože byli v horším stavu, než když k němu přišli poprvé. Až po letech zažádaly oběti jeho "léčení" Američany o odškodné a americký soud jim ho také přiklepnul.

Jak to všechno vím? Ale ovšem, z univerzitních přednášek. Náš profesor už to pochopitelně nezažil, i on se o tom jen dočetl, ale záznamy o tom existovaly a existují. Profesor nás varoval, abychom nedělali nezodpovědné pokusy, protože se může stát něco jako zpětný zápal a vymstí se nám to. Ten profesor se totiž jmenoval Burbank . . . My už tehdy ovšem byli daleko dál, naše elektronika uměla ledacos, i když pořád pro nás zůstávalo podvědomí tam, kde mu určil místo sám dnes už zapomenutý Freud, totiž až někde "pod vědomím".




Vzpomněl jsem si na to varování, protože naše neuvěřitelné úspěchy se mi nějak nezdály. Místo abych se radoval, zůstával jsme skeptický. Říkal jsem si: "Co když?" a napadaly mě různé hororové historky. Nevytváříme tady nějaké Frankensteiny? Přeje si vůbec lidé, aby se někdo dostával do jeho podvědomí?

Šel jsem se o tom poradit s Jenny, tohle byl víc její obor, než můj. Náš úspěch ji ale tak dalece nadchnul, že o tom nechtěla ani slyšet. S radostí mi vykládala, že už ví, proč je naše metoda tak úspěšná: ty světelné záblesky, co pacientům posíláme, jsou vlastně něco jako když hypnotizér nechá svůj objekt hledět do blýskavého krystalu či něčeho lesklého. A. je to silnější, než akustická stimulace či mantra jogínů. Záblesky udržovali pacienty spolehlivě v hypnóze nejen během světelné indukce, tedy doby, kdy jsme jim ty záblesky posílali, ale zároveň hned přímo komunikovaly informaci do podvědomí. A to daleko účinněji než mohla Jenny, se svou poměrně pomalou akustickou hypnózou, která navíc nepůsobila na každého stejně. Některé pacienty totiž z počátku ani nemohla dostat do hypnózy - ne, že by to vadilo, ukázalo se, že si stejně pamatují, co jsme jim během naprogramovali.

Vidíte, pořád jsem se to bál vyslovit, až to teď řekla Jenny otevřeně. Zarazila se, ale pak si uvědomila, že to nemá cenu tajit. Vždyť my jsme vlastně ty lidi opravdu programovali, když ne přímo je, pak tedy určitě jejich paměť! Najednou jsme seděli tiše, pod tíhou toho poznání nikdo nepromluvil . Jenže jak dalece o tom mohu mluvit na konferenci? To by mohlo celý náš projekt zabít! Zavolal jsme Toma a řešili jsme všichni tři, co s tímhle novým problémem. Tom se zamyslel a pak se praštil do hlavy: "Tak tohleto vlasně Burbank chtěl! Programovat lidi! A my jsme mu to málem dodali!"

"To máš pravdu," přitakal jsem. "Ještě, že jsem trval na tom, abychom vše utajili. Víš, co by takový vynález mohl způsobit v nezodpovědných rukách?"
"Ale hoši," řekla Jenny, "vždyť my toho zase tak moc neumíme. Je sice pravda, že paměť je důležitou částí myšlení, ale k programování lidí, to je rozhodovat za ně, co mají dělat a co ne, na to stačí demagogie politiků."

"No nevím, politik by mě asi nepřesvědčil, abych šel někoho zabít, " namítl jsem, ale Tom se dal na její stranu: "A co války, to není programování lidí, aby šli zabíjet? Někoho, koho ani neznají?"
"Asi ne, už jsme sto let žádnou válku neměli," nedal jsem se odbýt."
"Ale ne proto, že by nebyl dostatek demagogie," zachechtal se Tom. "To je jen proto, že lidé jsou už hrozně líní, aby šli ještě někam bojovat. Vše se řeší u mezinárodního soudu."

Nakonec nás ale opět uklidnila Jenny: "Mně jde o to, že vlastně ta moje hypnotická sugesce vlastně není už tak nutná. Naše metody se zřejmě zdokonalily natolik, že naindukovaná informace se sama dostává přes podvědomí nějak přímo do normální,"vědomé" části mozku. A zkoušet, co si pamatují, nu to se dá i bez hypnózy."

"Takže ty tady kvitáš, nebo co?" zeptal jsem se naivně.
"Pochopitelně ne," řekla rychle, "ale chtěla bych si také dělat vlastní výzkum. Vždyť existuje tolik duševních poruch, kde by se naše metoda dala uplatnit!"
"Dobrá," řekl jsem, "zatím pojedeme jako dřív, ty jen omezíš počet sezení s hypnózou a uvidíme, zda je to OK."

S tím jsme se i rozešli, protože už byl stejně večer a poslední pacient dávno odešel.



Jak už jsem řekl, biznys se nám dařil, tézi už jsem měl téměř hotovou a blížilo se léto. Už jsme se ani tolikrát na mítinkách dohromady nescházeli, neměli jsme čas. Každý měl svoje vyměřené úkoly a zbytek času trávil osobním výzkumem, který jsme jim ovšem nekoordinoval. To, co jsme dělal s pacienty, zatím pro svůj účel zcela stačilo a také jejich "nová paměť" se neztrácela nijak rychle. Důvody, proč tomu tak bylo, byly asi dva: u normální ztráty paměti stářím pokračuje degenerace mozkových buněk pomalu a protože normální člověk používá asi jen desetinu mozkového objemu a většinou ještě méně, takové ztráty paměti se daly lehce nahradit, už proto, že starý člověk si stejně nepotřebuje pamatovat tolik, jako za mlada.

Horší by to bylo u lidí, co trpí Alzheimerovou nemocí: tam je degenerace rychlá a neúprosná. Naštěstí lékařská věda dnes už ví, jak spolehlivě i tento proces zpomalit. Jendou možná ho bude moci i zastavit - i když ale ne reverzovat. Zatím existují léky, které zpomalí degeneraci skoro na rychlost té normální, degeneraci stářím. Když jsem to tak promyslel, dalo se očekávat, že si naši pacienti budou pamatovat hromadu věcí až do smrti, která u některých byla skoro tak říkajíc "za rohem". A to, co zapomenou během té doby, nebude zase tak velká ztráta. Hlavně, aby se jim nějak nezhoršoval celkový mentální stav; nevěděli jsme, zda neexistuje něco jako druhořadé účinky. Ale uplynulo půl roku a nic takového jsme nezpozorovali.

Byli jsme tedy na nejlepší cestě k úspěchu. Naše životy začínaly mít jakýsi druhý, vyšší smysl, nejen že jsme objevovali nový svět, ale navíc to i pomáhalo lidem. Co víc si vlastně člověk může přát? Už zbývalo jen usnout na vavřínech . . .



Osud nám to nedopřál. Jedno odpoledne, kdy jsem už psal poslední kapitolu mé teze, ke mně do kanceláře vrazil Tom. "Průser na kvadrát, " vykřikl a udýchaně klesl do křesla. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak vzrušeného, vlastně co to říkám, přímo vylekaného.
" V ček-, v ček-, " začal koktat, to se mu někdy stává. "V čekárně, v čekárně," opakoval a chytal dech.
"No co je v čekárně," zeptal jsem se, když jsme mu dal čas se pořádně nadechnout.
"V čekárně sedí starej Burbank!"
To vyrazilo dech i mně: "A co proboha chce?"
"No on chce tebe," vyrazil zděšeně.
"Ne koho, ale co? Co proboha chce?" Byl jsem už netrpělivý.

"To já nevím, ale chce s tebou mluvit!"
"Ale o čem, proboha, to já musím vědět, abych se mohl na něj připravit, než ho sem pustím, ty koni. To ses ho nemohl zeptat?
"Já a zeptat?" povídá Tom, teď už klidněji. "Ty jsi přece náš vedoucí a mluvčí. A taky ti to rychleji myslí, " dodal, aby mě uklidnil.
Měl pravdu, ale uklidnit mě se mu nepodařilo. Cítil jsem, jak se mi najednou třesou kolena. Co od nás Burbank ještě může chtít? Ledaže by mě chtěl zpátky, ale to by asi jen zavolal. Třeba se bál, že odmítnu, koneckonců se ke mně zachoval špatně. Anebo chce zjistit, co děláme a případně něco okouknout? Ovšem, ale mohlo to být horší: mohl by nás třeba soudit. Nevím zrovna proč, ale v naší pracovní smlouvě bylo mnoho věcí, které se vždycky daly překroutit do nějakého paragrafu. Soud, proboha jen ne soud! To je drahé, to by nás mohlo zničit, už jen těmi velkými výdaji za právníka.
Tom měl pravdu, byl to určitě nějaký průser. No oťukám Burbanka, co chce - budu asi muset blafovat, ale tohle ještě není konec světa, jak říkával Kolumbus, uklidňoval jsem se.

"Tak ho sem přiveď," řekl jsem Tomovi, "a pak radši zmiz, nevím ještě s jakou taktikou na něj půjdu a nerad bych, abys to zkazil." Bylo to ostré, ale Tom jen radostně přikývl, zavřel za sebou a nechal mě tam s mými neveselými úvahami samotného.