Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 6).
BURBANK SE VRACÍ.
Naše "sezení" pokračovala úspěšně a po několika dnech bylo jasné, že už víc z dědy, vlastně ze mne, nedostaneme a začal jsem tedy zpracovávat zprávu pro Burbanka. Sepisoval jsem to podle Jenniných poznámek a těšil jsem se, jak mi to krásně jde, když jsem si uvědomil jednu hroznou věc: Burbank se přece nebude ani tak moc zajímat o obsah dědečkovy paměti, jako spíše o celou metodu. A v tom byl kámen úrazu: co mu říct a co mu zapřít?
Vzal jsem si Toma stranou: "Máme průšvih!"
"Už zase, nebo ještě?" zeptal se se smíchem.
"No vážně, ty koni, co mám napsat do reportu? Nemůžu napsat, že jsme to dostali z mrtvého nebožtíka, starej by se toho chytil a máme po našem objevu!"
"No tak řekneš, že jsme to dostali z živého, ale pak umřel, trochu pozměníš data v diáři, no a děda prostě umřel až po pokusu."
"No ty jsi hrozně chytrej," povídám, "ale jak jsme to teda vyluštili? To byla naše vina, my se o to, ještě když žil, ani nepokoušeli a pak už bylo pozdě".
"No řekneš, že jsme to do něj pustili, jak nám Burbank po radil a on nám to vše pěkně vypovídal."
"Jo a co když to nebude u druhých pracovat?"
"No tak nám to pak řekl v hypnóze!"
Rozčílil jsem se: "Jenže pak jsme ale nemuseli žádná měření dělat a jen ho zpovídat v hypnoze, že jo. Tohle ale Burbank zřejmě nechtěl. "
Tom se zamyslel: "No vidíš, to máš pravdu. Ale ta jeho metoda je taky blbá, když to musíme pouštět zpátky do člověka. On chtěl, abychom to vyluštili nějak elektronicky, ne? Do řitě, to je průšvih!"
"To je, on zřejmě chtěl něco jako ten jeden diktátor: tajně odposlouchávat mozek a pak si to přečíst někde v klidu. Hele, nepracuje on pro nějakou armádu nebo tajnou službu?
Rozesmál jsme se: "To by to dělal pěkně tajně, kdyby musel někomu nejdřív naoperovat tu pupeční šňůru na hlavu!"
Tom se urazil: "Ale ne, ta pupeční šňůra jeovšem blbost, ale představ si, že vyslýcháš teroristu a on ti lže. Takhle by ses dověděl pravdu, tu, která je jen v mozku toho teroristy. Dovedeš si představit tu strategickou výhodu, že všemu by se dalo zabránit. Takhle nevíš zda ti nelže i při mučení. On je klidně schopný umřít, jen aby nevyzradil žádné svoje tajemství."
"Na to máme přece detektor lži, ne?" povídám.
"Jo, ten nám akorát řekne, že lže a kdy lže, ale neřekne nám, co je pravda. A co se týká té pupečnice, co my víme, třeba už nějakým výzkumem našli lepší metodu, jak číst paměť."
"Ty myslíš, že Burbank je ještě někde dál?" zeptal jsem se, protože tohle bylo zajímavé.
"No ať je či není, co mu teda řekneme?"
"Já navrhuju tohle: všecko jsme z dědka sejmuli, ale přeložit to nešlo. Tak jsi Burbankovi volal, on ti poradil znova to do dědka pustit, tak jsme to do něj pustili zpět a on umřel. Vlastně ne, to by bylo podezřelé. Radši takhle: pustili jsme to do něj, ale on nic neříkal. A to je pravda," zachechtal se, "byl už po dávno smrti."
Nějak se mě to osobně dotklo, že mu říká 'dědek'. "Nedělej si srandu," povídám, "vždyť on právě promluvil až po smrti, skrze mne."
"No dobře, promiň, dědečku, ty to bereš nějak moc osobně, jako bys byl už on sám, zmrtvých vstalý. Tak teda dál: když nám Burbank nemohl víc poradit, to zdůrazni, zkusili jsme to s hypnozou. Něco jsme z něho dostali a mezitím umřel, no to víš, byl už starý, to se stává. Hlavně, že nebude Burbank vědět, že jsme část té paměti sejmuli až po smrti, toho by se chytil jako klíště. Ale co bude moc takhle dělat? Bude mít kvanta výtisků z memory, ať si poradí. Vsadím se, že je vezme a odnese někam, kde se budou nad tím mořit jiní. Nakonec bude ještě rád, že má k tomu od nás ty tvoje hypnotické záznamy."
"Jo, a co když se pak pokusem zjistí, že se něco nového stane, když se to do stejného člověka pouští zpátky? Nebo že se tím ta původní paměť třeba naopak vymaže?"
"Tobě to dneska nějak myslí," urazil se Tom, ale bylo vidět, že také uznává, že by to bylo riskantní. "Dobrá, uděláme teda ještě pokus se někým živým."
To jsme také provedli. V ústavě bylo víc takových staroušků, na živobytí neměli a tak si tam žili a ústav jim poskytoval zdarma potřebnou péči a případně i léky. Zjistili jsme, že jakási stařenka, která už měla nainstalovanou tu pupeční šňůru na hlavě, protože na ní náš kolega Jack Daniels zkoušel fuzzy logiku, by byla k mání. Stálo nás to sice flašku dobré, stejnojmenné whisky z Tennessee pro Jacka, ale stálo to za to. Sejmuli jsme to z babičky, pustili zpět a nic zlého se nestalo. A pochopitelně nic sama neřekla, takže naše metoda s hypnózou by byla asi jediná, jak to z ní dostat. Teď už zbývalo jen aby ji Jenny ještě vyzpovídala . . .
Tom stál vedle mě a povídá: "No tak jí zatelefonuj," a diktoval mi zpaměti číslo.
"Hele, to už jste tak blízko?" napadlo mě a také jsem mu to hned nahlas řekl.
"To je její pracovní telefon," zamumlal a pak ztichl, asi poznal, že se prozradil. Že totiž uhodnu, že zná i její soukromé číslo. Ale já byl kupodivu docela šťastný, že se to mezi nimi tak dobře vyvíjí.
No jo, ale co když Burbank Jenny vyzpovídá a ona se prokecne?" povídám. "Budeme jí asi muset říct pravdu a to znamená, že se bude také i plnohodnotně podílet na našem objevu, ne?"
"No samo," řekl Tom, "tu pravdu jsem jí už řekl a to druhé jsem ti chtěl zrovna navrhnout." Neřekl jsem na to nic, koneckonců se to dalo tušit, když už byli spolu tak blízko. No ale když ho potřebuju, tak co můžu dělat?
Jenny přišla a já jí už řekl, teda jen o tom partnerství. Kupodivu se vůbec nedivila. Přiznala se, že jí to Tom jí ho už nabídl předem, bez mého vědomí. To už se mi líbilo méně - pokud to udělal, aby získal nějaké osobní výhody. Ale pak si řekl, že takový není a protože to souhlasilo s tím, co jsem chtěl i já, proč z toho mám dělat problém a kompromitovat ho před Jenny. Ale budu si na něj asi muset dávat pozor.
Potom Jenny v hypnóze z babičky všechno vytáhla. "Jde to bez problému," řekla, "Jen nevím, zda to bylo z jejího podvědomí, nebo z toho, co jste jí tam pustili zpátky přes tu světelnou techniku. Vlastně by to mělo být to samé. I tak je to ale jedno, byla by to stejně blbost, pouštět jí zpátky do hlavy její vlastní paměť, leda tak počkat rok, až hodně zapomene, pak by se to tím zase osvěžilo."
Řekla to jako by nic a já jí z radosti objal: "Děvče, ty jsi úplné zlato! Vždyť to je úžasné: můžeme takhle lidem obnovovat paměť!"
"Pokud je kde - když jí zatím Alzheimer nezničí část mozkových buněk, pak se jí to tam všecko nevejde. Něco jiného je paměť vymazat a něco jiného je ji spálit." Řekla to jen tak, jako by se nic nedělo, ale mě až zamrazilo: nedovedu si představit, že bych někdy mohl paměť ztratit. Bez ní bych byl úplně nemožný.
"No s tím už se nedá nic dělat, ale představ si lidi, co po úrazu do hlavy ztratí paměť a nemohou si na nic vzpomenout," upřesnil jsem svoji, vlastně její, aplikaci
"Jako já jednou ztratil brejle," povídá Tom, "a nemohl jsem je za boha najít."
"Ale no tak," řekla Jenny a plácla ho, tak nějak familiárně, jako by se už znali roky. "To není legrace."
Asi ho neměla plácat, protože z něho najednou vypadla hrozná myšlenka: "A co když jde Burbankovi právě o to?"
"O Alzheimera? Jo tak, ty myslíš, že by se na tom dalo vydělávat " pochopil jsem hned napodruhé. "To teda musíme pospíchat, abychom ho předběhli." S tím jsme ovšem všichni souhlasili a pak jsme se rozešli.
Šlo to překvapivě dobře: Burbank se vrátil, přečetl si můj report a řekl, že to čekal, aniž řekl, co čekal. Pak sebral všechny optické disky, printouty a laboratorní deník.
"S tím už si poradíme jinde," řekl a já si spokojeně zapálil doutník, který mi nabídl. "Dobrá práce!" dodal. "Obzváště ten nápad s hypnózou, to nám pomůže při řešení. Mě samotného by to nenapadlo. Dám to teď informačním odborníkům, oni si s tím už poradí. Pro tebe a Toma mám teď jiný projekt. . ."
Přerušil jsem ho: "My jsme se dohodli s Tomem, že si konečně vezmeme dovolenou; nemáte nic proti tomu?"
"Samozřejmě že ne, hoši, klidně si odpočiňte, mohu vám o tom všem říct, až se vrátíte. Jedete na jih, ne? A ne abyste se mi tam spálili na slunci! Manželky berete s sebou, co? "
"Jo," řekl jsem - nebavilo mě vysvětlovat, že ženatý jsem jen já a nechtěl jsem do toho tahat Jenny, když se na ni ani neptal. Nemusí tušit, jak moc pomocná nám vlastně byla.
Vrátil jsem se do laboratoře, kde jsem vše sdělil Tomovi.
"No neříkal jsem to?" pochválil se. "Teď to někam vezme a bude s tím trápit nějaké odborníky. No hlavně, že jsme z toho venku. A kam že to pojedeme?
"My někam jedeme?" zeptal jsem se ironicky.
"No na tu dovolenou přece!"
"Jo tak! No přece na Floridu. je tam takový malý ostrůvek Nokomis, blízko městečka Venice. To má stejné jméno jako ta Venice v Itálii, jenom je menší.
"Takže nemá Campanillu?" zeptal se ještě. "A já myslel, že se plácneš přes kapsu a vezmeš nás do Itálie, Jenny by tam tak ráda . . ."
"Tys ji naved ty, co?" povídám. "Nic takového jsem neslíbil. No ale jestli tam chceš, můžeš si zaplatit a Jenny si doplatí rozdíl na letence -"
"No já už mlčím, " řekl Tom, "ty taky žádný srandě nerozumíš."
Asi ne, řekl jsem si. Když jde o peníze, jsem víceméně škudlil. Kromě toho splácíme náš domek a už takhle na tu Jenny dovolenou patrně padne ten plán se stavbou garáže. Vlastně nepadne, tak zlé to nebude, ale asi to o rok odložíme. To nevadí, budu mít teď práce dost na tom novém, tentokrát opravdu našem, projektu. A začal jsem si dělat plány . . .
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku