koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 8).




BIOREIN, INC. .

Domů jsme dojel dost rozrušený, motalo se mi to v hlavě sem a tam, nevěděl jsem, na co se soutředit nejdřív. Po večeři, kterou jsem jen tak shltl, jsem se začetl do encyklopedie, protože moje znalosti o reinkarnaci byly, slušně řečeno, mizerné.

Tak tedy reinkarnce, neboli metempsychosis , jinak též transmigrace, je víra, že lidská duše neumírá, ale po smrti se přestěhuje do jiného těla. No prosím, o duši nás učil katecheta, ale že by nám někdy někdo nějakou ukázal, to už se nepamatuji. Ovšem na rozdíl od jiných náboženství, křesťanská duše sice také s tělem neumírá, ale přestěhuje se do nebe nebo do pekla, pochopitelně podle toho, jak byla tady na zemi poslušná. Jiné víry ovšem věří na převtělování duše, nejen z člověka do člověka, ale případně i do zvířat. Každý si prostě tu nesmrtelnost představuje jinak, jen materialisté na duši nevěří, prý neexistuje, ale ani ti jsi nejsou jisti, jistě by se i jim hodilo, kdyby věděli, že tady budou věčně.




Začalo to v Egyptě. Staří Egypťané - a patrně i ti mladší - věřili, že po smrti duše cestuje po všech možných formách života: ve vodě, ve vzduchu i na zemi, aby se pak vrátila opět do stejného původního těla. Egyptská Kniha mrtvých ovšem mluví jen o tom cestování, ale už ne o návratu. Ten návrat ale potvrzuje například i mumifikace, ovšem pochybuji, že by někoho bavilo, aby po návartu vypadal jako vysušená treska. Samotná perioda přeměn není zrovna nejpříjemnější, většinou se jedná o trest za to, jak se člověk za živa špatně choval. U normálního člověka prý trvá cyklus deset tisíc let, u filozofa jen tři (tisíce, pochopitelně :-).

V Řecku tuto filozofii učil už Orfeus, po něm Pythagoras, který tvrdil, že duše je věčná a po něm Plato, který už mluvil i o onom "očištění" duše postupnou metamorfózou. Neoplatonisté navíc věřili, že moudří si mohou dokonce vybrat, čím v budoucím životě chtějí být. Inu, pokrok.

Indické Védy ještě o reinkarnaci nemluví, ale později se toto dogma objevuje už v Upanišádách. Věří na to nejen brahmáni - u nich si ale vybrat příští život sám nemůžeš, buď hodný a dobře se ti povede nebo zlob a budeš potrestán, tečka. Za některé hříchy můžeš být potrestán i víckrát, brrr!
Budhisté naopak věří, že reinkarnací se duše zdokonaluje. Pardon, není to duše, ale karma, jakási kontinuta, zahrnující lidské činy, dobré i zlé. Je to jako ve škole: je-li karma kladná, postoupíš do vyšší třídy, je-li špatná, tak si to prostě zopakuješ, ale už s jinými spolužáky :-). Jen jsem se nedočetl, kdo vlastně dává to vysvědčení.

Reinkarnace duší je i částí židovské kabaly. Má dvojí formu: buď žiješ věčně (jako například Ahaswer, prostě místo i smrti se ti duše renovuje, asi jako když si koupíš nové pneumatiky, je pořád v jenom těle, anebo se přesouvá z těla do těla, ale bez smrti a znovu-narození.

Také prvotní křesťanské sekty hlásaly reinkarnaci, například Gnostici, Hermetici, Albigiensové a Katarové. V roce 533 rozhodl konstantinopolský koncil, že reinkarnace je kacířství, jinak řečeno herese. V moderní době věřili na reinkarnci například Fourier, Leibnitz, dokonce i generál Patton a Alister Crowley, který dokonce tvrdil, že je převtělený alchymista Edwars Kelley. Dnes se toho ujaly i různé sektyspiritualisté, jako třeba theosofie Heleny Blavatské, která tím okouzlila Conana Doyla, autora jinak zcela logického Sherloka Holmesa. Edgar Cayce dokonce tvrdí, že se duše může i vyvíjet, je to teda i jakýsi druh evolucionismu, pochopitelně ne darwinovského.




Napadlo mě, že ač dnešní křesťanství nabízí jen resurekci, tj. jedno jediné zmrtvýchvstání, přesto vlastně také uznává nesmrtelnou duši, jen jí nedovolí cestovat: musí chudinka po smrti čekat až na Soudný den - jaká to nuda! Na rozdíl od mumifikace, katolící pohřbívají do země a kremaci nedovolují, patrně aby se nebožtící mohli pak vůbec ukázat, i když patrněuž jen jako kostlivci. Samotná duše ovšem pak do kostry asi nevleze, to by mezi žebry jaksi vyprchala.

Nebyl jsem z toho čtení nijak moudrý - nikde tam nestálo, co to vlastně ta nesmrtelná duše je a odkud vlastně původně přišla. Jistě, chápu že tělo umírá, duše prý přežívá. Ale že je i nesmrtelná? Moje hodinky mě patrně také půřežijí, ale sotva bych tvrdil, že jsou nesmrtelné. Jak vidíte, jsem v těchto věcech hodně skeptický, věřím jen tomu, co vidím v naší laboratoři. Jenže to s emi právě stalo, takže se nedivte, že mě to hodně zmátlo.

Tu noc se mi zdál hrozný sen, hrozný, protože byl, jak se říká, živý. Byl jsem vojákem na západní frontě, zalezlý v zákopech ve Francii, zubožený tou válkou, která se pohybovala pár desítek metrů sem a tam. Všemi těmi nesmylnými útoky, kdy se za ty metry také platilo stovkami, ba tisíci životů. Zrovna jsme dostal za úkol pozorovat, co se děje u nepřítele, když jsem to spatřil: plížilo se to jako mlha, pomalu, ale jistě. Žlutý mrak, který nesl smrt. To už jsme věděli, že je to chlor, ale neměli jsme ještě masky. Seržant nám poručil, abychom pomočili kapasníky a dýchali přes ně. Ne všichni to stačili stihnout, a kolem mě zatím padali kamarádi, ubíjeni dusivým kašlem, který jim trhal plíce . . .

S výkřikem jsem se probudil, ale nemohl jsem se sebe setřást tu hrůzu. Sue mě uklidňovala, utírala mi pot z čela a já jí zatím řekl po pravdě vše, co se v laboratoři událo. Nemělo smyslu něco tajit, ještě by si myslela, že jsem jí někde nevěrný. Zlobila se a chtěla, abych jí slíbil, že už dále v tom výzkumu rozhodně nepůjdeme. Raději jsem to ale zamluvil, nezáleželo to přece jen na mě.




Naše první schůzka jakožto firmy byla celkem jen pracovní, i když v pozadí jako by stále stál ten objev reinkarnace. Prohlásil jsem, že je to ještě přliš nezralé, abychom na tom stavěli nějaké plány - o tom, že si to přála Sue, ani o mém snu, jsem se pochopitelně nezmínil.

Všichni spouhlasili a pokračovlai jsme v návrzích. Byli plni nápadů, co a jak máme udělat, ale musil jsem je krotit. Především šlo o peníze. Uvolil jsem si vzít na dům druhou hypotéku, Jenny zase prohlásila, že do toho dá své úspory a Tom, který nikdy moc peněz neměl, se nabídl, že si vezme navíc nějaký programovací job, kde by si vydělal něco extra a to pak dával do společné pokladny. "A budu pro naší firmu dělat zadarmo do té doby, dokud nebudeme mít výdělek," řekl.

"Ale to přece budeme dělat všichni, ne?" zasmála se Jenny a já přikývl.
"Zůstává otázka, kolik budem věnovat výzkumu a kolik biznysu, teda abychom udělali naši firmu profitovou, finančně soběstačnou," nadhodil jsem, abychom tento důležitý bod zase jen tak nepřešli.
"Nejlepší by bylo, kdybychom mohli na někom dělat výzkum, ale aby nám ještě za to platil," žertoval Tom, ale Jenny se toho chytila.
"Výborný nápad," řekla,"už sjem o tom přemýšlela. Mám jednu pacientku, která trpí Parkinsonem, ztrácí už paměť dost rychle a její rodina je z toho zoufalá. Zkouším to hypnózou, ale moc to nepracuje. Jde o to, najít tu část paměti, která je ještě neporušená a naládovat jí tam alepoň pár potřebných poznatků."

Zapochyboval jsem: "Především nevíme, která část paměti je ještě zdravá, za druhé nevíme, jak to adresovat, aby to tam došlo a za třetí bychom to museli naoperovat Burbanksovu chobotnici, což nám asi její rodina nedovolí."
"Udělala jsem jí MRI, teda rezonanční tomografii mozku a už vím, kde je mozek narušen. Jak se dostat zrovna do těch zdravých oblastí, to teda nevím a jak tam dodat data, to už vůbec ne," přiznala se Jenny.
Překvapil mě Tom: "To třetí nechte na mě. Na co potřebujeme kabel? Ten je přece potřeba jen na snímání z mozku a o, co chceme, to už tam babička stejně nemá. Prostě jí to tam dodáme opticky!"

"No jo," zasmál jsem se, "ale kam?"
Tom se urazil: "Pokud vím, tak jsme u tebe také žádné adresování nedělali, kam to dáme. Ono si to tu cestu našlo kupodivu samo."
Měl pravdu, to jsem mu musle uznat. Jak to, že mě to předtím nenapadlo? Ale nedal jsem se: "No dobře, ale čím teda nahradíme ta data z optických disků? Jinak řečeno, z čeho ty disky nahrajeme?"
Přiznal, že to zase neví on. Obrátil se na Jenny: "Myslíš, že ta data na discích byla nahrána jen halabala, nebo že tam byl nějaký pořádek, teda organizace? My je to z toho dědy brali také bez nějaké předběžné struktury či adresování. "

"To nevím," řekla Jenny, "to je vaše věc." I ona měla pravdu, pomyslil jsem si. Pak se na mě obrátila a dodala: "A co když ta data nahrajem z tebe?"
"Jak ze mne?" nechápal jsem.
"Noty budeš ustavičně myslet jen na ta data a my je budeme z tebe snímat, ne?" řekla s prostotou naivní studentky a Tom vykřikl: "No jo, ženská logika!"
Okřikl jsem ho: "Náhodou má pravdu, ostatně, co můžemne ztratit? Ty to pak opticky naláduješ do té babičky a uvidíme."
"Ale jak to budeme z Tebe snímat? " otázal se ještě a Jenny ho uzemnila: "To je přece tvůj problém, jak jsi před chvílí řekl, už bys takey asi potřeboval osvěžovat paměť! "




Na tom také zůstalo. Zbývalo už jen jedno: vymyslet pro naši firmu jméno, musíme se přece zaregistrovat. Nemohli jsme se ale dohodnout, přiliš to vše naznačovalo, na čem vlastně pracujeme a to jsem nechtěl - Burbank by to mohl vyčenichat a případně okopírovat. Pak to zachránil Tom: "Tak třeba Bioreinco, ne? To nikoho nenapadne, že je to bionická reinkarnace, ne?" Znělo to dobře, ale ani tu reinkarnaci jsme tam nectěli tak přímo inzerovat. Nakonec to vyřešila Jenny: "Stačí přece BIOREIN, to nikoho nenapadne nic."

A tak jsme se teda pojmenovali BIOREIN Incorporated, zkráceně INC. Když na to dnes pomyslím, nebyla to vůbec ani náhoda a budoucnost nás o tom měla krutě přesvědčit.
Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku