Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 17).
JSME U DNA.
Přednesl jsem tu novinku mým spolupracovníkům, kteří se mi zdáli už teď spíše jako proti-pracovníci, protože kterýkoliv můj názor ignorovali. V duchu jsem se sice těšil, že konečně uznají, že jsem měl pravdu a že si za všechno mohou sami. Asi jsem ale nedával ve škole při výuce psychologie příliš pozor, protože to dopadlo úplně opačně. Zvláště ženské: obě se předháněly, že teď teprve musíme Linovi pomoct, že to nejde ho takhle chudinku nechat. Prostě když jde o děti, ženy mají více citu než logiky. Tom jako obvykle čekal, až co řekne Jenny - byl už asi opravdu zralý pro manželství.
Řekl jsem jim na rovinu, že podle mě to není žádná katastrofa, když kluk nebude znát matiku, že takových je hodně a všichni se nějak uživí. A že si myslím, že mnoho přirozených rodičů má děti, které se jim nepotatily či nepomamily, že je to prostě osud nebo, chcete li, vrtoch přírody. A že tady vůbec nejde o nějaké klonění, ale zasahování do pravomoci matky přírody. ta říká jen jedno: nemáš talent, není to moje vina.
Jak jste asi uhodli, nebylo to nic platné - bylo mi jen řečeno, že jsem necita. Já se na to ale dívám ze své zkušenosti: místo aby se u dětí podporovaly jejich přirozené talenty, posílají je rodiče povinně hrát na klavír, jejich macaté dcerky zase do baletu a pak musí třeba jít studovat práva, zatímco je baví radiotechnika.
Ovšem moje tajná snaha zlomit jednotu jejích týmu byla spíše patetická nežli úspěšná. Pochopitelně, rád bych byl také rád viděl, jak to klukovi najednou v mozku klikne a bude z něho druhý Einstein nebo alespoň Zweistein. Ovšem jsem ale také stoik a věřím, že se máme věnovat jen tomu, co můžeme změnit a nedělat to, na co nestačíme. A hlavně být dostatečně moudří, abychom poznali rozdíl mezi těma dvěma případy.
Měl jsme hned dva dobré důvody, abychom s tím indukováním talentu už přestali: za prvé jsme vůbec nevěděli jak na to a za druhé jsem měl tušení, že i kdybychom věděli jak na to, že to nedokážeme. Byla tu i otázka prospěšnosti takového výzkumu: když už si my pitomci chceme dělat klony - a nedělejme si iluze, žádné humanitařské důvody pro to nejsou - musíme si uvědomit, že krása je právě v tom, že jsme každý jiný. Kopie z kopie a kopie z kopie z kopie - co z toho může vzniknout? Patrně jen něco dokonale zdegenerovaného.
Výhody, které klonování snad má, nám nevyváží problémy, které klonováním nastanou. Už teď se obchoduje s lidskými orgány a to většinou jen od lidí, ne od klonů. Že to pomůže nemocným? Ale jděte, a to jako všem? Nebo jen těm bohatým či těm, co mají protekci? Tím jen docházíme k tomu, že život jednoho člověka má větší cenu než život někoho jiného. A kdo o tom bude rozhodovat? Zase jen byrokrati? Příroda je krutá: někdo prostě žije déle, jiný zase ne. Jistě, tohle mé prohlášení je obzvláště kruté. Ale o co krutší je člověka nechat trpět nevyléčitelnou bolestí a nenechat ho umřít! Ano, samaritánství je jistě jeden z lidských kladů, ale nesmí se nám změnit v biznys a to už se bohužel stalo. Kdo na to má, ten bude žít, kdo nemá, ten ne, tak je to. A to není kruté?
Zatím co jsem takhle vduchu uvažoval, moji zbylí tři apoštolové se předháněli v nápadech, jak Burbankovi pomoci. Nakonec jsme se dohodli, že prostě budeme muset vypátrat, kde v člověku sídlí inteligence. Už Descartes sice tvrdil, že lidská duše sídlí v podvěsku mozkovém, ale zřejmě se mýlil. I jiná místa se odhadovala, ale protože duše z těla odchází v okamžiku smrti a navíc je neviditelná, nikdo nikdy neviděl, jak odchází a teda ani ne přesně odkud. Při dnešní analogii s počítači je to asi jako kdyby vám někdo vymazal exekuční program z paměti. Počítač se zasekne, možná jen signálka ještě bliká, aby i ta zhasla, když se vybije baterie. Jenže u počítače se dá program znovu naládovat . . .
Z teorie umělé inteligence víme, že lze sestavit programy, které se samy učí. No prosím, ale kdo sestavuje ty programy u člověka? Velký Programátor, tam nahoře v nebi? A proč tedy dá někomu větší inteligenci a jinému zase skoro žádnou?
Biologie nás zase učí, že vše je předem zakódováno v DNA. Ano, v genomu, což je vlastně dědičná informace, potřebná k růstu a vývoji jedince. DNA je tedy vlastně jakýsi výkres, blueprint. Představte si na té jeho dvojité šroubovici příčky, kterých je na jednom chromosomu až 200 miliónů. Jinak jsou teda jen čtvero typu, A, C, G, T. ale různé sekvence kombinací těch čtyř pak vytvářejí jakousi morzeovku, která má určovat, jak se budou buňky dále v těle plodu vyvíjet.
Není divu, že pořád nevíme, jak tu morzeovku číst. Pomáháme si srovnáním, ať už při sledování zločinců či stydlivých otců nevinných robátek. Podobně i ve vědeckém výzkumu: například pro určitou chorobu sledujeme statistiku postižených, tj. které segmenty DNA mají stejné a ty pak přiřazujeme k "příčinám" choroby. Ovšem DNA samo vyrobit neumíme, stavební moduly si půjčujeme od matky přírody, ale už umíme DNAmodifikovat - z toho má prospěch například zemědělství, chovatelství, medicina i bioinformatika.
Ano, bioinformatika: zjistilo se totiž, že DNA může pracovat jako počítač, tj. nejen udržet data v paměti, ale i zpracovat informaci. A to velice rychle, protože na rozdíl od dnešních počítačů nepracuje seriově, krok za krokem, ale paralelně. Přesto se dosud nepodařilo vyrobit počítač na bázi DNA. Proč? DNA "provazce" sice mohou pracovat až tisíckrát rychleji než dnešní silikonové počítače, ale získat z nich informaci je naopak velmi pomalý proces.
Při oplodnění se ovšem chromosomy rodičů rozdělí, takže potomkovo DNA je tvořeno zčásti otcovými, z části matčinými geny. Již zde vidíme neplatnost lidového rčení "je celý tatínek či a maminka". Ne, není a nebude, ledaže by to byl mono-chromosomní klon. Ale ani ten mono-chromosomní klon, i když má celé DNA svého tvůrce, se mu nakonec nemusí přesně podobat. Už ve svém vývoji v děloze či ve zkumavce nabírá různé modifikace. Jeho buňky se sice vytvářejí podle blueprintu v DNA, ale už zde se vytvářejí variace dané prostředím. Tak například matka zde působí vlastně jen jako inkubátor (ale to radši matkám neříkejte) a embryo si začíná svůj vývoj velmi brzo řídit svým vlastním, i když primitivním nervovým způsobem.
Ovšem matčina krev, přinášející mu potravu, do něj může zanést i různé škodlivé látky, například drogy.
Řekl jsem, že můžeme DNA i modifikovat, ale tam už zase začíná genetické inženýrství, obor neurobioniky jako takové. Nové počítačové techniky pomohly bionice a naopak: hledání řetězců v DNA zase vylepšilo různé početní algoritmy. Podobně jako u klonování, pořád jsme ale ještě v počátcích. Zeptejte se mě, proč zrovna ten který řetězec dělá to a ono a já musím přiznat, že to vlastně nevíme. A to nemluvím o složitějších procesech, například jak jsou zakódovány instinkty u zvířat. Jako třeba ten, že pes zvedá přední nohu, když spatří nepřítele. Je vůbec možné, že to vše se přenáší pomocí DNA? Nebo jak vysvětlíme u zvířat mimikry, tj, změnu barvy a povrchu těla tak, že napodobí k nerozeznání své okolí?
Náš úkol byl ovšem ještě obtížnější: nejen zjistit, kde to v mozku najít, ale jak to tam správně naindukovat. Ovšemže nešlo o modifikaci DNA, na to bylo pozdě, ale spíše o změnu podvědomé paměti, případně exekutivního programu centrálního procesoru, mozku. Nešlo tedy o hardvér, ale softvér, jak by řekl Tom. Vtip je v tom, že ještě ani dnes přesně nevíme, jak mozek pracuje. I když různé oblasti mozku jsou dedikovány pro funkce zrakové, motorické či jiné, paměť jako taková je spíše holografická, rozložená po celém mozku. To se zjistilo při pokusech na krysách, které odborníci je něco naučili a pak jim od-amputovávali mozek kus po kuse. Nakonec, i při tom nepatrném zbytku mozečku, si to ty krysy pořád ještě pamatovaly.
Nešlo nám ani o nějaký norimberský trychtýř, kterým se podle fámy měly nalévat do hlav žáků vědomosti, šlo o to, aby se instrukce dostaly na správné místo, aby se tam udržely a pomáhaly chlapci správně uvažovat. Nešlo tedy o vědomosti, ale spíše o schopnosti a jak se říká, komu není s hůry dáno, v apatyce nekoupí. A my jsme si teď chtěli takovou apatyku zařídit.
Jedinou výhodou bylo - jak už jsem řekl - že se informace indukované naším optickým snímačem zaváděly do mozku přímo tam, kam patřily, a to jaksi samy. Jenže tam jsme přesto na něco narazili: matematické informace, které jsme Linovi indukovali, se buď neměly kam dostat, nebo tam nenacházely spřátelené prostředí, podobně jako u Richarda. U toho nám ale bylo jasné, proč, alespoň jak tvrdila Jenny. Byl totiž někdy nějak k tomu naprogramován. U Lina to bylo jiné, ten určitě naprogramován nebyl, o tom mě nakonec ujistil sám Burbank. Dokonce když ho prý chtěl naprogramovat, nešlo to, asi měl jako některé děti k matematice jakýsi "vrozený" odpor.
Hovořil jsem o tom s Jenny a dumali jsme, až se nám z mozků kouřilo. Byl to ale jen takový "studený oheň", samý plamen a žádné horko. A pak z ní najednou prvně vylezlo to, o čem už prý dávno přemýšlela: jestli totiž tyhle schopnosti a neschopnosti nejsou částí podvědomí. Pan Freud se sice s ním už dávno oháněl, ale nějak nám zapomněl říci, kde se to podvědomí nalézá - ne nebyl to podvěsek mozkový, jak by snad název napovídal. Také nám přesně neřekl, proč se k podvědomí tak těžko dostáváme, většinou jen hypnózou anebo psychoanalýzou. a sem tam se objeví nějaké to nekontrolované přeřeknutí anebo divoké sny.
Psychoanalýza se stala na čas módou, ale po určité době prosperity přišlo zklamání, obzvláště když Freud začal přidávat do každé podvědomé činnosti i sexuální důvody, asi jako koření do omáčky. Obzvláště prý je podvědomí ovlivňováno u dětí a jeho charakteristiky jsou pak uloženy v nás, takže se při nějaké vhodné příležitosti projeví jako psychóza. Stačí si pak, většinou jen pomocí analytika, uvědomit, co je to, co nás " k jezeru vždy zas pohání", jak by řekl básník, a jsme vyléčeni. Dnes z toho všeho zbylo jen to, že podvědomí skutečně existuje a hraje pořád velkou, pro nás pochopitelně jen podvědomou, roli.
Podle Freuda existují totiž tři druhy vědomí: předvědomí, vědomé vědomí a podvědomí. Zatímco podvědomí jsou potlačené vášně či vzpomínky, které pracují většinou i jako určitá cenzura, předvědomí je sice také "nevědomí", ale je ho možno vyvolat silou vůle. Jsou to většinou procesy, které děláme automaticky, aniž si je uvědomujeme.
Dlouho jsme s Jenny debatovali, kde asi sídlí podvědomí a předvědomí, když pronesla onu větu, která ve mně už také dřímala, ale nemohl jsem ji jaksi probudit. "Patrně je to zděděná část paměti po předcích," pravila, jako by se nechumelilo a já ani nestačil říct Eureka!, když pokračovala: "Pamatuješ na toho dědu a jeho minulé životy? Vsadila bych se, že to má nějaký vliv!"
Najednou vše dostávalo smysl. Souhlasil jsem: "Aha, ty myslíš ty poslední seance, kde jste do mě indukovali z těch zbývajícíh disků to, co se ukázalo být něco jako dědičné zkušenosti předků. Vlastně ani nevím, byl ten voják jeho předek či co? Děda sám v té válce nemohl být, muselo by mu bát hodně přes sto let. Ale jak mohl mít ten děda geny nějakého vojáka ze zákopů v Belgii, který tam navíc zemřel? A když byl počat ještě předtím, jak si mohl pamatovat okamžiky, jak na něj šel ten jedovatý plyn?"
"No vidíš. Proto jsem si myslela, že jde spíše o reinkarnaci, víš? V roce 1978 napsal profesor Dr. Ian Currie knihu, které je dnes, po stu letech, téměř klasickou. Jmenuje se "Ty nemůžeš zemřít" (You cannot die) a popisuje jeho zkušenosti při regresích, tj. hypnotických seáncích, při kterých psychoterapista postupuje v podvědomí dané osoby do oblasti minulých a ještě minulejších životů. Nejde o nějaké předky, duše prý se stěhují, tj. reinkarnují, předem neznámo kam. Tyto informace jsou asi v tom novém člověku pak nějak zakódované a lze je v seanci vyvolat."
A pokračovala: "Ještě před ním napsal Dr. Ian Stevenson své poznatky z výzkumu případů, kdy děti vyprávěly detaily ze svých minulých životů, které byly později ověřeny, že jsou pravdivé. Jsou na to nejen svědci, ale i nálezy různých předmětů, které děti identifikovaly. Dokonce se našly i staré dokumenty, které výzkumníkům potvrdily nejen to, že děti nelhaly, ale i to, že to v současné době nemohl nikdo vědět. Později se zjistilo, že podobné informace se dají získat úmyslnou regresí do minulých životů, ovšem za vedení odborníka, jakým byl právě Dr. Currie. Těch případů je hodně, a je fakt, že výsledky takových regresí jsou neuvěřitelné a přesto se dají ověřit. Myslím si, že bychom to měli zkusit."
Souhlasil jsem: "Vlastně máš pravdu, nic jiného snad už ani nezbývá. Jenže to nejsou předci, já bych chtěl nejprve zjistit, kam se ztratila genová informace Burbanka, protože Lin ji, jak je vidět, celou nemá."
Uznala, že mám asi pravdu a že u reinkarnace zřemě nepůjde o genetický, rozuměj DNA přenos. "Sám Dr.Stevenson přiznal, že neví o žádném procesu, kterým by lidská osobnost, tedy její personalita, přežila smrt té osoby a přenesla se do jiného jendotlivce. Dokonce i skeptický Carl Sagan přiznal, že tyto případy existují a jediným vysvětlením by byla právě reinkarnace. Josu ovšem ještě jiná vysvětlení, např. něco jako 'informační banka', ze které si může ten či onen člověk nevědomky načepuje informace z minula. Carl Jung tomu říkal 'kolektivní podvědomí".
"Anebo že jejich duch se nepřevtělil, nereinkarnoval, ale že se přenesla jen nějaká informace z jejich mozku," řekl jsem.
"Ale jak, prosím tě? A po stu letech?" zeptala se nechápavě.
"No jak, , tak například radiovými vlnami, jako se to přenáší antenou při našem indukování, kde převádíme vysokou frekvenci na světelné impulzy, " vzpomínal jsem na Tomovu čepičku, která nahrazovala Burbankův vynález, onen kabel s konektorem. "Ale s těma sty lety, co teda opravdu nevím."
"Ale kdo by to dělal a proč?" chtěla ještě vědět.
"Moc se děvče, moc se ptáš," odbyl jsem ji, protože už mě opravdu nic nenapadalo. "Ale to pro nás není důležité, jd eo nás. My bychom to snímali z Burbanka a indukovali opticky Linovi, rozhodně ne mně. Já už s tím nic nechci nic společného. Začalo to na mě moc silně působit, pamatuješ?"
"No jistě, řekla, ale nejprve musíme zjistit, co to vlastně snímáme, abychom pak neindukovali Linovi něco špatného."
"No z té vědomé časti mozku Burbanka jsme nic, co by nám pomohlo, už nedostali, tak doufám, že z té podvědomé se něco dovíme. Buď něco o jeho předcích nebo o jeho minulých životech. A jak zjistíme, co to vlastně snímáme?" zeptal jsem se naivně.
Byla už zase ve svém živlu: "No přece Lin nám o tom poví v hypnóze, ne?"
"A co když tam nic nenajdeme nebo nám nepoví?" odporoval jsem.
"Pak je samozřejmě konec, ledaže bychom se všichni dali na spiritismus," zasmála se.
"Každopádně bude zajímavé zjistit, jaké měl Burbank ty minulé životy. A jak to uděláš?"
Měla na vše odpověď: "Dám ho optickými impulzy do hypnózy a budu se probojovávat jeho minulými životy, prostě regresí, jak jinak?"
"A ty to umíš?"
"Mám někde knihu, kde je na to návod."
"A myslíš, že bude Burbank souhlasit,?" zeptal jsem se ještě, hodně pochybovačně.
"Pokud mluví pravdu, pak ano. Pokud ne, nic se nestalo, skončíme náš pokus a je to. Na tomhle kroku nemůžeme nic ztratit."
"Jen to, že pozná celý náš výzkum a objevy," zaprotestoval jsem.
Zasmála se: "Ale jdi! Ty pořád ještě věříš, že nás podvádí?"
"Proč ne, jak vidíš pořád nám jen lhal, teda až na toho syna." Nemohl jsem se najednou přimět, abych o něm mluvil jako o klonovi, prostě to nešlo, znal jsem Lina už nějak moc dlouho.
"No to máš pravdu, ale jak jsi říkal, nic jiného nám nezbývá," usmála se.
Ten její úsměv mi byl najednou dost protivný, tak jsem řekl: "Kdybyste pořád nehlasovali proti mně, tak k tomuhle nemuselo dojít a mohli jsme už z toho být venku."
"Ale jdi! Proč si nepřiznáš, že jsi vduchu chtěl také to, co my?"
Měla ovšem pravdu, konec konců byla přece psychiatr, že ano.