koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 9).




PRVNÍ PACIENTKA.

Jenny dostála slovu a hned na druhý týden přivedla, vlastně přivezla v pojízdném křesle, naši první pacientku. Stará dáma, baronka Gertruda von Pfiltz, měla sice téměř vygumovanou paměť, ale zato byla natolik bohatá, abychom ji mohli léčit dostatečně dlouho, než se staneme finančně solventní. Hned si Jenny zamilovala, i když se jí pokaždé ptala, kdo že je a jak se jmenuje. Podle toho byste mohli posoudit, že jsme asi velký pokrok neudělali, ale Jenny nám vysvětlila, že u staršího člověka nejčastěji trpí právě tahle krátkodobá paměť. A že jsem ji ostatně neučili, aby si pamatovala zrovna ji.

Horší bylo, že jsme zatím neměli žádnou náhradu na Burbankovu chobotnici. Nakonec nám opravdu vypomohl zase Tom. Prý že předtím několikrát snímal data a na konci si všiml, že konektor chobotnice byl během skenování rozpojen. A přesto byla data správně nahrána. Nevšímal si toho tehdy moc, ale teď dostal nápad: patrně ta chobotnice nesloužila jakožto vícežilový kabel, ale jen jako prostá anténa! A chudák Burbank ani netušil, že vlastně nic nevynalezl!

Zdálo se mi to neuvěřitelné a hlavně nepochopitelné štěstí pro nás: nebudeme tedy chobotnici vůbec potřebovat! Nedal jsem ale svou radost najevo a jen jsem zamumlal něco, že si to musíme nejprve vyzkoušet, než uděláme chybný krok. S tím všichni souhlasili a stálo nás to další láhev whisky pro Danielse. Půjčili jsme si tedy jeho babičku, rozpojili jí kabel a začali skenovat. A měl jsem bohužel pravdu: nepracovalo to. Už už jsem chtěl Tomovi vynadat, když mě překvapil: vytáhl z krabice, kterou s sebou přinesl, kulatou čepičku - něco židovskou jarmulku - a nasadil ji babičce na hlavu.

"Ty se budeš modlit, protože je šábes nebo co?" zasmál jsem se jízlivě, ale Tom jen začal skenovat a hle, ono to najednou začalo pracovat jako blázen.
"Připravil jsem se na tebe," zazubil se, "a předem jsem si to vyzkoušel na sobě."
"Ještě řekni, že ses dal i obřezat," prohodil jsem, protože nemám rád, když mě někdo doběhne. " A co je v té čepičce?"
"No přece její hlava," dělal Tom hloupého.
Nechtěl jsem se doprošovat, ale naštěstí začal sám: "Napadlo mě, že ta anténa asi snímá nějaké vysokofrekvenční mozkové vlny nebo indukované proudy, ale normální nízkofrekvenční vlnění, co vidíme na encefalografu, to asi asi nebude. Tak jsem tam dal detektory vysoké frekvence a hle, něco mi to ukazovalo. Vyzkoušel jsem si to a chodilo to. Ten čepeček mám ještě z doby, kdy jsem byl malým skautíkem. No a ty detektory jsem rozložil po povrchu hlavy v jakési matrici, kterou elektronicky přepínám.

"Teď jde jen o to, co jsme to vlastně naskanovali," povídám a hned jsem si uvědoimil, že jsem si zase nabral do bot - na kom jiném se to bude zkoušet, než zase na mě? Ale nebudu vás napínat, Jenny mě vyzpovídala a dopadlo to dobře, babička zřejmě zrovna přemýšlela o večeři a tak jsme se dozvěděli, co měla včera a co budou mít dnes a vůbec, jak ji špatně krmí.



Další noc se mi zase zdál divoký sen -, ne nebylo to o večeři, dokonce ani ne o válce. Šel jsem lesem, když na mě vyrazil grizzzly. Asi jsem šel na nějaký lov či co; kulovnice se mi zasekla a tak jsem honem vylezl na nejbližší strom. Grizly se mě snažil setřepat, což by se mu asi podařilo, kdyby na poslední moment nezazněla rána z pušky a medvěd se skácel. Kdosi mě zachránil, ale nevím už, kdo to byl. Vlastně ano, byla to Sue, která mnou třásla, až mě probudila. A ta rána, to bylo jak jsem přitom narazil hlavou o pelest, jak mi vysvětlila.

Byla z toho už celá nesvá: "Slíbil jsi mi přece, že už s těmi hloupými pokusy přestanete! Nikdy jsi takhle v noci neřádil."
"To víš," udělal jsem blbý vtip, "ke stáří jsem prostě vášnivější."
"Tohle není legrace!" rozčilila se. "Kdyby ses viděl, co děláš a jak řveš! Nejen že nemůžu spát, ale mám o tebe, Johnn, opravdu strach. I ve dne jsi takovej divnej, nikdy jsi takový nebýval. Mumláš si něco pro sebe, ptáš se a hned si na to i opovídáš... Já tě pozoruju třeba i když něco studuješ, nemysli si. A nezapomeň: já jsme si vzala zdravého chapa a ne schizofrenika!"

To mě dožralo: "Schizofrenika, jo? Já mám starosti s tou naší novou firmou a ty mi neumíš jinak pomoct, než říkat, že jsem schizofrenik? To ti teda děkuju!"
"Co má to tvoje řádění v noci co dělat s firmou? To jsou ty tvoje pokusy, jak jsi mi o nich říkal, už to máš v podvědomí, blázne."
Viděl jsem, že musím zacouvat. "Tak se nezlob, všichni tam musíme, pamatuješ? " použil jsem moje staré rčení, které ji vždy tak rozesmálo. A smát se uměla opravdu nádherně.
Tentokrát to nezabralo: "Já vím, když jsem se tě poprvé zeptala, kam že to musíme, řekl jsi, že do blíázince a jak vidím, už jsi hodně vepředu."
"Ale prťulko, přece bys nebyla tak zlá na duševně nemocného," začal jsem se mazlit, ale zřejmě jsem si vybral špatnou dobu.
"Hned zítra půjdeš k Jenny a řekneš jí to. Co já vím, co se s tebou stalo, možná, že už opravdu potřebuješ lékařskou pomoc".



Pochopitelně jsem Jenny nic neřekl. Ne že bych nechtěl - to také - ale prostě jsem na to zapomněl. Přivezla totiž zase na vozíku braronku von Pfiltz, která se už těšila na další seánci. Tom jí totiž namluvil, že je to sušák na vlasy a jí se to "sušení" docela líbilo.

Ještě ale musím popsat, jak jsme to vůbec nahráli. Nejprve mi teda na hlavu nasadil Tom jeho snímací čepeček a Jenny mě dirigovala, na co jako mám myslet - a dokonce to i říkat nahlas - a Tom zatím skenoval mé mozkové vlny. Bylo to celkem jednoduché, jen jsem pořád opakoval barončino jméno a datum narození. Zkoušet jsme to ovšem mohli až na baronce a opravdu, ona si to pamatovala už po třetí seanci. Zdálo se mi to trochu zdlouhavé, ale hlavně, že to fungovalo. Tom se sice obával - doufám, že jen žertem - že baronka začne také mluvit mužským hlasem, ale to se naštěstí nestalo.

Protože jsme potřebovali další peníze, předvedli jsme baronku hned po tom i její rodině. Byl to velký úspěch, vždyť ona už rok nevěděla, kdo je. Svou rodinu sice ještě nepoznávala, ale to se nám zdálo už jen otázkou času. Za peníze, co jsme inkasovali, jsme nakoupili počítač, různou elektroniku a nechali si vyrobit nový, lepší dóm na hlavu, neboli "optický inhalátor", jak tomu žertem říkal Tom. Zástupci rodiny ani nepochopili, že si dělá legraci, cizí slova u laiků vždy působí dojmem vrcholné odbornosti.

"A co můj čepeček?" otázal jsem se Toma, "nemáš něco trochu reprezentačnějšího?"
"Mám tady schemátko, co jsem zatím vysmolil, něco daleko lepšího, ale nejprve udělám prototyp, než to zadám nějaké firmě, aby to vyrobila. Nezapomeň, že to budou používat i jiní, bude to potřeba periodicky i dezinfikovat."
"No to snad stačí posprejovat, ne?" divil jsem se.
"Myslím elektronicky - každý pokus totiž nechává reziduum v bufferu, takže by tento zbytek mohl znečistit nová data. "
Nevěděl jsme, zda si dělá zase legraci, ale nechtěl jsem vypadat hloupě a tak jsem se dál neptal.



Bylo třeba pokračovat v plánech. První úspěch nás opravdu nastartoval. Teď, když už jsme měli i nějaké naše vlastní přístroje a počítač, tak jsme už nemuseli dělat pokusy u naší staré firmy a přestěhovali jsme se k Jenny - pronajali jsme si kancelář hned vedle její, s několika místnosti a "ordinační pokoj" pro zákazníky, vlastně pacienty. Jenny se sice smála tomu názvu, ale zřejmě byla ráda, že se s Tomem uvidí častěji. Tom totiž zatím i kvitnul v práci, zatímco mě to Sue vůbec nedoporučovala. Jenže mě to víc a víc časově zatěžovalo, rozhodl jsme se tedy, že si vezmu půlroční studijní sabbatical, teda volno, ale tak, aby mi alespoň něco platili.

Když jsem to Burnbankovi ohlásil, ani se moc nedivil, "Zrovna nemáme žádné kontrakty a když už tady není Tom, stejně bys neměl žádného technika. Nového brát nebudeme, nejsou peníze.n Také tobě nemůže bohužel ten sabbatical platit. "
"A co ten projekt s pamětí, mohl bych na tom dělat doma, ne? " otázal jsem se, asi poněkud nápadně, protože na mě podezíravě pohlédl a řekl:
"Ten jsme předali Pentagonu. Jo a mimochodem, udělali jste hoši dobrou práci. Tak dobrou, že si tam s tím nevědí rady," uchechtl se. "Jistě ale chápeš, proč tě nebudeme moc platit."
"Chápu, ale z čeho budu žít?"
"To už je tvoje věc, " řekl Burbank tvrdě. "Můžeš ovšem dát výppověď, ale jestli si tu chceš udržet místo, tak to nedělej."

To mě naštvalo. Ještě mi bude radit, dědek pitomej! "No jak vidím, na to, jak jsem se tu nadřel, jsi zapomněl. Asi bude lepší, abych tu rezignaci podal hned teď. Dávám teda firmě obvyklou třítýdenní lhůtu a pak mizím."
Vůbec mě nepřemlouval, jen se usmál: "Jak uznáš za vhodné. Pochopitelně ti nebudeme bránit jít jinam. A můžu se zeptat, kam půjdeš?"
"Zeptat se můžeš, ale odpovědět ti nemusím," odsekl jsem a prásknul dveřma.



Chtěl jsem jít za Tomem; domů se mi totiž jít nechtělo, po tom, co jsem zrovna provedl. Bylo mi do breku. Jenže kde si může muž lépe zabrečet než na ňadrech milované ženy?
To jsem si dal. Žádná ňadra, místo toho jsem dostal krásně vynadáno, že jsem jako malý kluk a že jsem neměl dávat výpověď, a co že teď budeme dělat?
Snažil jsme se Sue vysvětlit, jak k tomu došlo a jak mě starej naštval. Seděl jsem tam pak jako zařezaný, hlavu v dlaních a najednou mě to vzalo a začal jsem nadávat a křičet na ni. V jednom okamžiku jsem na Sue dokonce vztáhl ruku, ale dopadnout jsem ji už nenechal, zastavil mě strach, který jsem viděl v jejích očích.

Nechal jsem ruku zase klesnout a zhroutil jsem se do židle. Začal jsem brečet a tím se mi ulevilo. A Sue, to se jí musí přiznat, si ke mně sedla, hladila mě po hlavě a uklidňovala mě: "No neplač, já vím, žes to nebyl ty, ale ten druhý v tobě. No nějak to přečkáme. Půjdu dělat, než se uzdravíš - "
To slovo mě vrátilo do reality. "Ale já nejsem nemocnej, já jsem jen hrozně blbej, " zaštkal jsem.
"To máš pravdu," řekla nemilosrdně a zasmála se. "Chtěl jsi ho ošulit, aby ti platil za nic a on ti na to přišel, tka to vidíš." A najednou jsem se musel smát i já. Když jsme se dost vysmáli, řekl jsem pokorně: " Zajdu za Burbankem, omluvím se mu a řeknu mu, ať mi vrátí můj job."

"Nikam nepůjdeš, nebudeš se přece ponižovat. Tolik let tam pracuješ a on tě ani nepřemlouvá, když chceš jít pryč? A vůbec, jak ty víš, že tě nechtěl vyhodit sám, třeba jen čekal, jak tě vyprovokovat? "
"Ale proč by to dělal?"
"No přece ten váš projekt, ne? Sám jsi říkal, že s tím v Pentagonu nemůžou pohnout. Třeba nechce, abys věděl, jak je ten projekt důležitý a vyřešil jsi to sám, prostě mu tam překážíš. Tom odešel, tak už zbývalo zbavit se jen tebe. Asi chce shrábnout veškerou slávu sám. Místo toho teď půjdeš za Jenny."
Chtěl jsem něco namítat, ale pak jsem si to rozmyslel. Vůbec se mi totiž nechtělo jít k Burbankovi a doprošovat se. Co se týká toho druhého, potřetí už mi Sue nevěřila. Sebrala mě a jela se mnou k Jenny sama.



Když se Jenny dozvěděla, co se se mnou děje, vyhubovala mě také. Proč prý jsem jí to dříve neřekl, že bychom s tím dávno přestali a vůbec, že takové pokusy jsou velmi nebezpečné, že nás oba s Tomem varovala, a tak dále.
Chtěl jsem jí říci, že si na to varování nepamatuju, ale raději jsem mlčel. Odporovat dvěma ženám najednou je prakticky nemožné, proto je asi na světě tak málo bigamistů :-). Namítl jsem jen, že teď už přece jen namlouvám do skaneru, že už nic do sebe nepřijímám.
"Už to, co jsi přijal, je třeba rychle vymazat," řekl Jenny autoritativně a bylo vidět, že nesnese odpor. Sue jí v tom pochopitelně podporovala a aby ještě přidala hřebíček do rakvičky, vykládala jí, jak jsem v práci kvitnul a že bude muset jít teď dělat ona.

"Ale to se hodí," řekla Jenny, "zrovna mi odešla sekretářka na mateřskou, můžeš jí zastoupit."
"Ale vždyť já to neumím," bránila se Sue.
"Však si poradíš. Když jsi si poradila s tímhle prezentem," ukázala na mě, "dělat sektretářku pro tebe bude úplně lehké. A budeš ho mít pořád na očích," dodala, "rozjedem to teď na plnou páru. Souhlasíte, pane vedoucí?" obrátila se na mě.
"Ale copak já jsem za vedoucího?" zeptal jsem se umělě plačtivým hlasem, doufaje že mě bude někdo odporovat. Ani děvčata, ani Tom, který zrovna přišel, se k tomu ale neměli, tak jsem už dál nezkoušel své štěstí.

Jenny se zasmála, bodře mě plácla do zad a napodobujích Tomův hluboký hlas, řekla : "Vždyť já si jen dělala srandu!" A všichni se, pitomci, smáli.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku