koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 19).




KONEC A ZAČÁTEK

Musím se přiznat, že jsem v prvním okamžiku vůbec nepomyslel na nešťastného Burbanka, ale na to, co bude s tím naším, vlastně jeho, projektem. Ale takový je už život výzkumníka - hledáte třeba neznámý virus a nemyslíte vůbec na to, kolik lidí tím zachráníte. Nebo kolik jich virus zabije, když ho neobjevíte včas. Myslíte jen na ty odborné problémy, na ostatní není čas. Na druhé straně se musím pochválit, protože mě vůbec nenapadlo, že tím vlastně přicházíme i o hlavní zdroj našich příjmů - teda napadlo, ale až daleko později.

Vlastně bych se býval měl radovat, že tím náš projekt končí a moje reakce mě samotného překvapila. Asi to bylo tím, že nemám rád, když se něco ukončí naráz, nedodělané, jsem prostě příliš profesionální, než aby mi to bylo jedno. Sešli jsme se tedy znova a tentokrát jsem to byl já, který navrhl, abychom projekt přece jen dokončili. Nikdo nebyl proti, takže šlo jen o to, jak to udělat. To už ale problém nebyl: udělali jsme to tak, jako předtím s tím mrtvým dědou. Tom prohlásil primářovi, že je blízký příbuzný a že jejich - teda jeho a Burbankovo - náboženství jim nařizuje, aby celou noc strávili posmrtnou vigiílii u nebožtíka. Jako každá blbost, zabralo to perfektně.

A tak Tom zamknul pokoj zevnitř, nasadil nebohému Burbankovi svou snámací čepičku, zapojil ho přes interface do laptopu a nahrával a nahrával. Jenny už jsme nepotřebovali - mrtví se už zhypnotizovat nedají - ale doufali jsme, že podobně jako u toho dědy, zbude v jeho paměti jen to podvědomí, tedy ty stopy po minulých životech. Po půlnoci došly Tomovi disky, tak mě probudil a já jako blázen přitáhl další stovku a zašpital za zavřenými dveřmi heslo, které mi řekl do telefonu, to aby mě pustil dovnitř. Už jsem tam pak zůstal až do konce a v šest ráno jsme se ospalí vypotáceli ven.

Když jsme usedali do mého auta, vzpomněl si náhle Tom, že zapomněl Burbankovi sundat tu čepičku. Vyběhl nahoru a přiběhl celý zničený, že už ji Burbank nemá a že ji asi někdo ukradl.
"No a co, " povídám, "stejně nikdo neví, na co to je. Maximálně ji dají nějakému nemluvněti na hlavu . . .
Tom šílel: "Ty nevíš, co to znamená? Já ji ještě nemám patentovanou!"
"No ono už ti ji nějaké to nemluvně potento, " zachechtal jsem se, ale když jsem viděl, jak ho to ničí, vytáhl jsme ji z kapsy a povídám: "Vezmi si třeba tuhle."

Myslel jsem, že mě probodne očima, ale pak se uklidnil a dokonce se izasmál.
"No tak je to lepší," zasmál jsem se i já, "to víš, některé moje zaměstance musím ještě vodit za ručičku."
"Máš to u mě schované," řekl, ale už skoro smířlivě.
"Ale ne," povídám, "rádo se stalo. To máš za to, že jsi snižoval mou autoritu šéfa. A teď se jdi vyspat, udělal jsi kus dobré práce."



Hned druhý den jsme začali opticky indukovat nahraná data, ale pro jistotu jen Richardovi, ne Linovi. Ukázalo se, že ta opravdu navazovala na data, která jsme nahráli předtím a za pomoci Jenny jsme pokračovali u Richarda v regresích, tentokrát ale Burbankových. Dokazovalo to i to, že tato data z minulých životů opravdu v mozku přežívají i po smrti - teda jen krátkou dobu po smrti, než se paměť biologicky rozloží - ale jak se dostanou do jiné, znovu-narozené bytosti, to jsme ovšem nezjistili. Teda za předpokladu, že někdo neviditelný nemá náš světelný induktor a Tomovu čepičku.

O to nám koneckonců ani nešlo. Svůj hlavní úkol stejně pokusy nesplnily: talent, který Burbank měl - a bylo jich víc - přitom zmizel.

Zavolal jsem k sobě Jenny a velice rychle uznala, že to takto nepůjde. "Ale nějak ten talent Linovi dlužíme, ne?"zeptala se.
"My mu nic nedlužíme, Burbank prostě chtěl nemožnou věc."
"To sice nevím, ale nejsem si jistá, zda to skutečně v sobě Lin nemá a my to jen neumíme načepovat," namítala.
"A jak to chceš prosím tě načepovat? Pípou?" zeptal jsem se ironicky.
"No nemyslím načepovat, ale něco jako probudit; neber mě za slovo," urazila se. "A abys věděl, metoda na to existuje. Říká se jí meditace a člověk se tak může dostat až hluboko do svých schopností."

"A není to nebezpečné?" zeptal jsem se opatrně, protože poslední dobou se mi tak mnohé její nápady jevily.
"Ale není, výzkum v tohle směru je už dost daleko. Pravda, výsledky ještě nejsou ideální, ale je to až překvapivě účinné."

"Tak proč jsi to nenavrhla dříve?" zeptal jsem se kriticky.
"Všechno má svůj čas a tehdy jsme ještě měli Burbanka, " řekla zcela logicky, "museli jsme nejprve využít jeho, jakožto zdroje. Ostatně on sám jinou cestu neviděl, tak bylo nutno mu dokázat, že to nejde."
Zasmál jsem se": "Ještě včera bys tvrdila, že to jde. To si tak rychle zmoudřela?"
Přešla to a místo toho se zeptala zcela prakticky: "Co ale uděláme s naším sirotkem? S Linem?"
"Musíme ho nějak zaregistrovat, nemůžeme tady mít někoho ilegálně," souhlasil jsem. "Co kdybychom ho nahlásili jako Burbankova syna, třeba nám to projde?"
"Dobrý nápad," řekla a já se vydal na cesty po úřadech.





Když jsem ohlásil, že hledám Burbankovy pozůstalé, aby se mohli postarat o jeho syna, nikdo na úřadě se nedivil. Zato jsem se divil já: pozůstalí žádní nebyly, jen jeho syn. Burbank totiž Lina nahlásil jako svého vlastního syna, dokonce mu dal křestní jméno Albert, asi po Eiunsteinovi. Zeptal jsem se, jestli žije alepsoň jeho matka, ale v kopii rodného listu mi našli jen ¨'matka mrtva', bez uvedení jména. Naštěstí tam bylo jméno doktora Johnsona, který ho rodil a podepsal to jako svěděk.

Vypravil jsem se tedy za ním. Bylo mi jasné, že on asi má v tom klonování prsty, ale aˇY už úpracoval pro armádu nmeo ne, bylo nebezpečné mu říci pravdu. . Začal jsem tedy opatrně, dotazem na matku. Vytáhl z kartotéky tlustý fascikl, zalistoval a řekl "Jméno tu není, jen nějaká ohmataná fotka, jestli vám to něco říká, ale nenamáhejte se ji hledat, ona se svého práva vzdala a navíc je už mrtvá. Surogát-matka, chápete? Dr. Burnank dodal jen své sémě - "

Přerušil jsem ho: "Jste si tím jistý?"
"Zajisté," řekl, "vždyť já ji oplodňoval. Teda jeho spermem, rozumíte," opravil se.
:A jste si jistý, že to opravdu bylo sperma? " zeptal jsme se podezřívavě.
Zasmál se: "Pane, ničím jiným přece oplodnit nejde. A nebylo to in vitro, ve zkumavce, ale přírozeně, insercí do matky."
Zasmál jsem se též a opatrně, jako vtip, jsem najel na ožehavou otázku: "Pan Burbank nám totiž tvrdil, že to je jeho klon."
To už se Dr. Johnson řechtal na celé kolo: "Klon, jo? Ale ten se přece dělá jinak," zubil se.
"To vím, " povídám, "ale možné to je, ne? On dělal kdysi výzkum na klonech, " hádal jsem na slepo.
"Nesmysl, pane, ten vzorek vyrobil ručně tady, v mé ordinaci a zcela přirozenou cestou, to mi věřte. Já jsem jej pak použil k umělému oplodnění matky-dárkyně."

"Takže Lin - totiž Albert - je jeho pravý syn? " zeptal jsem se nevěřícně.
"Za to vám ručím svou lékařskou ctí," ujistil mě doktor. "Bohužel nemá příbuzné, bude teda muset do sirotčince. A co vy se o to tak zajímáte, jste snad vzdálený příbuzný?"
Zalhal jsem, že jsem byl dobrým přítelem Burbanka a že se postarám o sirotkovo umístění do dobré rodiny, že to je asi jediné, co ještě mohu pro nebohého Burnaka ještě udělat. Což bylo ostatně pravda. Doktor se podivil: "Ale je zajímávé, že vám Dr. Burbank neřekl pravdu, když jste byl jeho dobrý přítel..."
"Nu on se asi chtěl chlubit, že přece jen umí klonovat, tak mi zalhal," odbyl jsem to vtipem, ale dobrý doktor se už dál o to naštěstídál stejně nezajímal.



Spěchal jsem zpátky do mé kanceláře, abych tu novnku všem sdělil. Ženy to přijali zcela normálně, zatímco Tom tomu zpočátku nevěřil a já - ano, co vlastně já? Nu já nic, Sue mě přesvědčila, abychom Lina adoptovali a mně vadilo jen to, že jsem s tím nepřišel já první, tolik jsme si an něj zvykli. Bylo nám najednou jasné, proč nám Burnak lhal: nejprve se snažil syna vychovávat tak, aby z něho byl druhý Burbank. A když to nešlo, zkoušel to přes nás. A asi se styděl, že jeho výchovu tak zanedbal, patrně mu dal jen němou vychovatelku, nebo co, sám si na něj čas neudělal. Přitom zapomněl, že dítě potřebuje především lásku a tu mu může dát jen vlastní matka. Vědci jsou v tomhle zcela neschopní. Tak to řekla Sue a já byl pyšný, jak mám tak chytrou ženu.

Jenny se ochotně nabídla, že bude s Linem dělat meditace, aby objevila - vlastně probudila - jeho talenty. Hned také zdůraznila, že kdyby to pracovalo, může tím záskat pacienty a bude to dobrým příjmem pro naši firmu.
Toho se hned chytl Tom a vykřikoval: "Ano, všichni blbci se k nám budou jen hrnout. Ještě jsem nepoznal žádného pitomce, který by si nemyslel, že je vlastně zakuklený inteligent!"

Abych ho trochu zchladil, řekl jsem mu, že už teda může ty disky zahodit, projekt je u konce.
Bránil se: "Ale počkej, ještě nejsme hotový, Richard nám ještě musí popsat ty úplně první životy Burbanka." Povolil jsem mu to, i když jsem už na to nebyl zvědavý.

Zavolal mi až za dva dny. "Tak jsme u konce, člověče, já nevím čím to je, ještě jsme měli pár životů a dál už to nejde."
"Jak nejde, to asi bude Richardem, ne?
"Ba ne," ujistil mě," Jenny z něho ještě dostala asi pět životů a konec. Tak jsem se podíval, jestli není chyba u mě a představ si, že další disky už byly úplně prázdné."
"Tak jsi měl chyby v nahrávání," hádal jsem.
"To také ne, nějaký šum tam nahraný je a také jsem si přezkoušel tu čepičku a ta pracuje dobře."
"No tak jsme u konce, zaplať pánbůh," nenechal jsem se vyrušit z klidu. Tom zaklel a položil sluchátko.


Zavolal jsem si Jenny, abych ji pozval na oběd, na oslavu nečekaného, ale skutečně konečného konce našeho projektu. Neuměla si to také vysvětlit, aleani ji to příliš nevzrušilo. Zato Tomovi to asi sedělo v hlavě.protože mi hned druhý den zavolal.

"Představ si, já jsem si projel ty záznamy dataskanem a zjistil jsem zajímavou věc, které jsme si předtím nevšimli.
"Zajímavou, jo? No jak pro koho, " řekl jsem, abych ho odradil. Tušil sjem, že se bude chtít vypovídat, ale nedal se zastavit.
"Každý ten život má v zápise na začátku dvě skupiny dat. Ta první je stejná a opakuje se u každého nového života, ta druhá je pokaždé jiná," řekl a hlas mu zněl vzrušeně.

"No a co, asi je to identifikace," nereagoval jsem
"No jo, ale čeho?" zeptal se naléhavě.
"To já nevím a ani mě to nezajímá," odbyl jsem ho.

"Jenže já přišel na to, co to je: to první je číslo modelu a to druhé je seriové číslo, jako třeba první v řadě, druhý v řadě, a tak dál.
Pořád jsem ještě nechápal: "Takže?"
"Cožpak to nechápeš? Burbank byl robot!"
"No někdy se mi tak jevil," zažertoval jsem.
"Ale to není vše, " řekl Tom, ale teď už tichým hlasem spiklence. "Já to zkoušel u dat toho našeho prvního dědy a to samé!"

"Ale jdi, ten samý model?" smál jsem se.
To už se rozlobil: "Ne ten samý model, ale on byl také robot!"
To už jsme se musel chechtat. Zarazil mě: "Jen se nesměj, však se smát přestaneš! Já projel i tvoje záznamy a zase to samé. My všichni jsme jen roboti!"
"Ale jdi," řekl jsem, "přece víš, že každý fajl má svou identifikaci a datum, tohle bude právě ono."
"Myslíš?" zeptal se a čekal na souhlas.
"No občas, " povídám," teďka například zrovna jo." Zasmál se a bylo slyšet, že se mu ulevilo.


Teprve doma mě to chytlo a už mě to nepustilo. Mám pravdu já nebo Tom? Co když my, lidé, pyšní na to, že jsme lidé, jsme vlastně jen konglomeráty uhlovadanů, vyrobené bůhví proč a bůhví kým, ovládáni ne naším vědomím, ale jen programem, napsaným bůhví kým. A i když občas používáme náš rozum, nikdy nevíme, kolik z těch myšlenek je originálních, teda opravdu našich, neovliněných základním programem našeho robotího mozku.

A proč se třeba lehce necháváme ovlivňovat stupidní propagandu? To by například vysvětlovalo davové šílentství, kdy se logické procesy v hlavách davu kolektivně ,jakoby zásahem zvenku, naladí na pochybnou vlnu, zahodí logiku a už to jede. Nebo čistě náboženskou snahu najít vlastně svého stvořitele, podobně jako když otrok hledá svého pána. Vždyť i Bible mluví o tom, že Bůh stvořil člověka "podle svého obrazu"! Ano, napadlo mě, v překladu stojí - mylně a hodně arogantně - "ke svému obrazu", jako bychom snad byli v něčem Bohu podobni, Bohu rovni. A zatím on nás jen vytvořil jen "podle svého obrazu", rozuměj výkresu, blueprintu!. Až jsem se zatřásl hrůzou z toho poznání!

Drželo mě to apk několik dní, ale Sue jsem se ale se svými dohady nesvěřil: je silně věřící, jistě by se urazila. Jenže když jsem pak celý týden nemohl spát a v polospánu jsem vyblekotal pár nemsyslných vět, nedala mi pokoj, dokud jsem jí vše neřekl, A pak, jakoby nic, mi řekla: "No ano, všechny nás stvořil Bůh a ne Darwin, to ti přece řekne každý věřící!"
"Ale ty to nechápeš, vždyť my jako roboti nemáme žádnou vlastní svobodnou vůli; jsme jen loutky, chápej ten horror," vysvětloval jsem.
"Jistě, bez jeho vůle nespadne ani vlas s hlavy," snažila se mě uklidnit.
"Jenže pak nemá žádnou cenu se o cokoliv snažit, například být hodný," namítl jsem.
"Jakto že nemá, musíme přece poslouchat Desatero a podobně," namítala.
"Ale proč, když hřešíme, tak jen proto, že si to Bůh přeje, že nám to vlastně dovolí. A kdo jsme my, abychom se protivili jeho vůli?" řekl jsem ironicky.

"Podívej se, to bylo boží přání, abyste dělali ten výzkum," pravila přesvědčeně.
"A abychom selhali, to bylo také jeho přání? "
"Samozřejmě, on si to přál. On prostě nechtěl, abyste našli to, co je jen jeho tajemství."
"Tomu nerozumím," přiznal jsem se.
"Ani nemusíš. Spokoj s tím, že to tak prostě je. Já vím, že tě v duchu trápí, že jste neobjevili. Ale o to nejde. "

Nerozuměl jsem jí, přiznám se totiž,, že nejsem v metafyzice zběhlý. Věděl jsem jen jedno: lidé se to musí dozvědět. To, že jsme všichni jen roboti. Třeba budou jiní, roboti přece nemají důvod, aby se spolu prali, lhali si a podváděli se navzájem. Nebo aby hrabali majetek, který si do svého dalšího života stejně nevezmou. A ač to je poznání nebezpečné, někdo to lidem konečně vyzradit musí.

Nakonec jsem to řekl Sue a ač se mnou nesouhlasila, poradila mi: "Když s tím přijdeš jen tak, polovina lidí ti nebude veřit a druhá polovina tě ukamenuje. Ale mohl bys to třeba napsat jako science fiction . . ."

Výborný nápad, mám opravdu chytrou ženu. A tak jsem usedl k laptopu a začal jsem:
"Byl to den jako každý jiný, několikrát sprchlo, ale pak se udělalo hezky a tak jsem odešel z práce dříve, pod falešnou záminkou . . ."

(konec)