Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 15).
RICHARD A LINUX.
Jenny se opravdu poptala a kupodivu našla i dobrovolníka, Richarda P., který byl ochoten si vytvořit novou "paměť". Měl jsem sice obavy, aby se z něho nestal druhý Burbank, ale ona mě ujistila, že půjde jen o některé povahové rysy, ty lepší a navíc, že už pracuje na tom, jak ho to pak zase odnaučit. Takže, když si to přečteme mezi řádky, tak zřejmě nevěděla, co to s Richardem udělá a už vůbec ne to, jak ho to zase odnaučit. Psychiatr sice nejsem, ale zato už z řeči poznám, co je pravda a co je jen zbožné přání.
Pak mi ale řekla, že celou minulost Richarda zná od jeho přátel - to jen on si ne a ne vzpomenout vzpomenout. Zjistila si to prý pro jistotu, kdyby si snad začal časem vzpomínat na nějaké detaily z jeho pravé minulosti, že by to pak musela pokus ukončit, protože by to zkreslovalo výsledky. Tím mi i předem odpověděla na otázku, kterou jsem měl pro ni předtím připravenou.
Ztráta paměti, neboli amnésie, je totiž dvojího druhu: organická, např. způsobená úrazem, traumatem nebo drogami, zatímco ta druhá, funkční, je způsobena psychologickými faktory, například. tzv. hysterická. Nu a pak je ještě tzv. tranzientní, trvající méně než dvacet čtyři hodiny, která se vyskytuje u starších lidí, většinou mužů, ale o tu nám nešlo.
Nadhodil jsem jí, že zrovna takovou má jeden můj známý, který se třeba ztratí z domova a přijde až třetí den, přičemž si vůbec nic nepamatuje.
"No vidíš, to je ta tranzientní," chytla se Jenny.
"No jo, ale lidé ho viděli s nějakou dívkou a přitom je ženatý s jinou," zachechtal jsem se. "A pak, už zase doma, si vůbec si nepamatuje, kde byl. Jeho paní ho dvakrát dala shánět policíí, ale později se na to vykašlala a už se s tím smířila."
"Ale on to opravdu nemusí hrát," řekla vářně Jenny, "To je něco jako náměsíčnictví."
"Výborně," řekl jsem, "to si zapamatuju, to se mi může hodit. Jen to neříkej mojí Sue."
Jenny se ale nezasmála a vážně pokračovala: "Ta Richardova amnésie je ovšem jenom retorgradní, nepamatuje si jen to, co bylo předtím, ale nové věci si pamatuje dobře. Nejedná se u něj také o nějaký úraz, pak by se mu totiž mohla paměť vrátit i sama a to nechceme. Ale už to má asi tři roky a naděje žádná. Má totiž tzv. psychogenickou amnésii, něco jako je post-hypnotická ztráta paměti, ta. co někomu vsugerujeme během hypnózy."
"A co naopak?" zeptal jsem se. "Ty mu nemůžeš pomocí hypnózy tu paměť vrátit?"
"Zatím ne, pokud nezjistím, jak a kde je zablokovaná. Už se ho snažím vyléčit dva roky, ale nejde to. Nějaká událost mu prostě blokuje vybavování dat a já nemohu objevit, která to je. Už to prostě vzdal a proto mu nebude vadit, když teď poslouží vědě.
"To jsi mu namluvila? " zasmál jsem se.
Urazila se: "A co bys mu řekl ty? Něco jsem mu říct musela a přidala jsem, ž emu to možná pomůže vrátit i tu ejho starou. Jen teď nevím, jak hned najet na tu změnu některých povahových činitelů. Co je vlastěn na Burbanovi tak dobrého, aby to stálo za to reprodukovat?"
Zamyslel jsem se. Pak jsem to začal vyjmenovávat a nebylo toho málo: pracovitost, vědecká umíněnost, přesnost, dochvilnost, logika, většinou teda ty věci, které by ho samy bohatým neučinily.
Jenny to stačilo. "Dobře. Předpokládám,, že když mu budeme například sugerovat, že musí být přesný a uvedeme mu příklady, že to v něm nějak zůstane. Pokud ne, bude se to muset zařídit pomocí sugestivních rozkazů."
"To bych nerad," řekl jsem, "Jak dalece jsou vlastně takové sugesce trvalé?"
"Nu do té doby, než mu někdo dá zase jiné, ovšem zase v hypnóze."
"No jo, ale i kdyby to pracovalo, co s tím druhým Burbankovým problémem? Nejprve zhypnotizovat celou nepořátelskou armádu klonů a pak jim dát opačnou sugesci?"
Zasmála se. "Ale ne, to se dělá tak, že to vážeš na nějaké klíčové heslo. Ty se opravdu nedívaš ani na špionážové filmy? Spustíš na něj nějaké heslo a on začne dělat něco, na co byl dlouhou dobu naprogramovaný."
"A pracuje to?" zeptal jsem se ironicky.
"Já nevím," přiznala, "já to nikdy nezkoušela. "Leda když kuřákům vsugeruju, že uvidí-li cigaretu, udělá se jim špatně od žaludku."
"Škoda," povídám, "já přestal kouřit už před lety. Mohli jsme to zkusit se mnou."
"Vidíš," vykřikla, "to je nápad. Richard totiž kouří. Hned vyzkouším, jak je susceptibilní na mou sugesci."
Ten den mě také napadlo, abych se podíval, jak pokračují naše ostatní práce. Počet pacientů se nám nezvětšil, spíše klesl, protože jsme jich zase pár vyléčili a jak se říká, celkový počet bláznů na světě je konstantní, tedy jen v období mezi válkami, že ano. Ale vážně: naše projekty byly naším hlavním zdrojem příjmů, naštěstí měl Burbank peněz dost. Horší bylo, že chtěl i výsledky, protože ho jeho zákazníci už hodně tlačili, a ten, co chtěl svého klona, měl dokonce spojení s Mafií.
Jenny sice Richarda odnaučila kouřit, ale to by jistě n ašeho "kloního tátu" neuspokojilo. Bohužel navic zjistila, že školastická metoda otázek a odpovědí Richardovu povahu nezměnila a i když měl toho v paměti pak daleko víc, zcela zřetelně rozlišoval to nové od toho zbývajícího, co si pamatoval. To se ostatně dalo čekat, přešli jsme tedy na normální sugesci. A tam se začaly dít věci. . .
Teda nemilé věci. Richardovo podvědomí se začalo kupodivu té sugesci bránit. Nejprve jen tak, ze si věci nepamatoval, později tak, že si je pamatoval opačně, než měl. Jenny přiznala, že to ještě nikdy nezažila, ale pokračovala dál a když jsem jí radil, aby toho teda nechala, prohlásila, že je to naopak dobré znamení, že to má asi dělat něco společného se zablokováním jeho staré paměti.
Snažila se vyzvědět, proč se to vše děje a po nějaké době zjistila příčinu. V tom byla právě ta katastrofa: Richard byl zřejmě někdy v minulosti nějak naprogramován, aby vše zapomněl. Co to bylo, to už jsme se nedozvěděli.
Dostal jsem celkem naivní nápad, že bychom se vměli poradit s Tomem, byl to přece náš programátor. Vysmál se nám a řekl, že to je jiný druh programování.
To jsem uznal, ale Jenny ho jen tak lehce nepustila: "No dobře, je to jiné, ale mě zajímá něco jiného: můžeš ty napříkald napsat program, který by přinutil počítač něco zapomenout? "
"Klidně," řekl Tom, "buď mu poručím, aby si to sám vymazal z memory, nebo aby tu část memory alespoň zablokoval, to znamená nedovolil k ní přístup, ani sobě. Většinou se to udělá tak, že ji pak počítač ani "nevidí".
"No dobře, a teď obráceně, " zeptala se. "Pokud se to smaže, je to navždy ztraceno, ale co u toho blokingu_ Je možno pak nějak tu paměť zase odblokovat?"
"Zajisté, pokud víš, kde to je a znáš algoritmus, podle kterého se to zablokovalo. jako třeba když zapomeneš heslo a pak si na něj vzpomeneš. Někdy to stačí udělat časově omezené a pak zákaz prostě určitého dne vyprchá. jindy zase to heslo vyprchá a podobně, metod je mnoho. Hakeři například umí přemostit i nejtěžší překážky a dostat se tam, kam chtějí a paměť si přečíst."
"Takže to vůbec nemusí číst ten počítač sám, ale nějaký jiný."
"Samosebou, ale nechápu -" divil se Tom.
Zarazila ho: "To nemusíš chápat, chci jen říci, že pokud to není smazáno, někde to tam musí být a nepotřebujeme ke čtení ten samý počítač, jen vědět jak se dostat do jeho paměti. A to právě už udělám já."
Jak vidíte, opravdu bychom se bez Jenny neobešli. Richarda zhypnotizovala a snažila se z jeho podvědomí zjistit, co a hlavně jak to má zablokováno. Po nějaké době to objevila a sdělila mi to přísně důvěrně a tajnůstkářsky: Richard byl naprogramován, aby zapoměl, co bylo předtím. A nejen to, patrně je naprogramován na nějaký úkol v budoucnosti! "
Zdálo se mi , že to trochu přehání a proto jsem odbočil: "Nu dobrá, ale to by nám pomohlo spíše pro náš druhý úkol, že bychom ho přeprogramovali, ale teď jde o to první, naindukovat mu nějaké charakteristiky Burbanka."
"Tak to asi nepůjde," řekla, "jak je vidět, jedna část jeho paměti je prostě zablokována a v jiné zase sedí ten jeho úkol, to jeho tajemství. Pokusím se - " Zarazila se a podívala se na mě, co tomu říkám a rychle dodala: "až budu mít čas, aby si vzpoměl. Nemohu riskovat, že bychom ho třeba i na něj ztratili vliv a něco provedl. Kromě toho, jak vidíš, zatím přeprogramovat stejně nejde. Jinak řečeno, musíme začít znova a s někým jiným. Jeho budu prostě jen léčit dál."
Jenže kolikrát budeme takhle začínat? pomyslel jsem si. Šlo o to, sehnat nový objekt, někoho, kdo by neměl nějaké tajemství z minula, toho, jak se říká, kostlivce ve skříni. Jenže koho? Pak mi to došlo: bez klona to prostě nepůjde! Navrhla to Jenny, ale já na to přišel téměř současně s ní. Kde ho ale naklohnit? Musel jsem teda znovu za Burbankem. Kroutil se jako přišlápnutý had, že neví, že to nejde, že nemůže a nakonec už jen - že nesmí.
Až mi ty jeho výmluvy lezly krkem: "Já vím, ten tvůj mecenáš asi ještě klona nemá, ale co ta tvoje armáda? Musí přece dělat nějaké pokusy, ne? Nebo je bude dělat až v bitvě, případně až po ní?"
Tentokrát mou ironii pochopil a že prý se opatrně zeptá.
¨"No jistě," povídám, "opatrně či neopatrně, my musíme mít klona!"
"A už máte nějaké výsledky?" zeptal se zvědavě.
"Jo," zalhal jsem, "my právě teď potřebujeme někoho, kdo ještě není příliš oblivněn výchovou, řekněme tak tříletého klona, co říkáš?"
V duchu jsme si ale připadal jako blb, až jsem se musel smát: ještě před měsícem jsme byli všichni normální a teď tu žijeme jako uporostřed nějaké laciné scifi a sháníme klona!
Burbank nám klona opravdu sehnal. Armáda zřejmě už jich měla větší zásobu. Řekl, že je to ale přísně tajné, že ten kluk jinak vůbec neexistuje. Rodiče také vlastně nemá, prostě něco jako Oliver Twist, jen ten sirotčinec jsme měli dělat my.
Sue si ho pak přišla vyzvednout, ale předem jsem ji upozornil, aby k němu neprojevovala žádná mateřské, dokonce ani ne ty obyčejné lidské city, protože by nám zkazila pokus. Hlavně ho nesměla nijak poučovat, jen se starat, aby měl co jíst, aby neonemocněl a vůbec. Musel být asi chudák předtím někde schovaný ve vojenských laboratořích či skladištích. Moc slov neznal, a rozuměl hlavně rozkazům, prostě byl na inteligenční úrovni nějakého nižšího důstojníka, Brzo jsem poznal, že se u Sue k němu vyvíjejí přece jen nějaké hlubší city a tak jsme ho raději přifařili k Tomovi, který ho učil hry na počítači, což bylo to nejosobnější, co jsme mu dovolili. Koneckonců Burbank byl také tak trochu hráčem, i kdyžsázel jen na koně. I Sue tam docházela: přinášela jim oběma z restaurace jídlo, bavila se s klukem o počasí a bylo to asi tak málo zábavné jako polední zprávy v televizi. Ze začátku mu Sue TV také pouštěla, ale on se jí na všecko moc ptal a nechtěli jsme ho učit nadávat, haha.
Hned druhý den si mě vzala Sue stranou a povídá: "Jak se ten kluk vlastně jmenuje?"
"No nijak," povídám, "Burbank mi řekl, že má jen číslo.".
"A to se nestydíte, vždyť je to přece člověk!" rozčilila se.
"Jakej člověk," povídám, "je to jenom klon. Člověka z něho teprve uděláme!" a zasmál jsem se svému blbému vtipu. Ale Sue nedala a hned se kluka ptala, jak že se chce jmenovat.
"Linux," povídá kluk-klon a ani se nezasměje. Hned mi napadlo, že ho asi už od začátku tak nazýval Tom. Nu ale Sue se to zalíbilo a tak jsme mu to nechali.
Bylo třeba začít s pokusy. Paměť to mělo výbornou - myslím teda Linuxe, já jsem ho ze začátku v duchu pořád oslovoval jako TO, snad abych se citově neangažoval. Jenže jak mu nainstalovat ty emoce? Pravda, každý nějaké máme od narození, já například hrozně rád hrachovou polávku, ale hádám, že tohle zrovna neměl Burbank na mysli, když mluvil o naprogramování.
Řekl jsem si tedy, že o tom musí vědět víc psychiatři, v načem případě psychiatryně, hlavně ta jedna, Jenny. Sešli jsme se a já na ni hned uhodil: "Říkala jsi, že už máš něco vymyšleno a zatím jsme ztratili skoro dva týdny tím, že jsme kluka učili číst a psát, což mimochodem umí každá škola. Co bude dál?
Usmála se: "S tím prvním konstatováním máš ovšem pravdu, to opravdu umí každá škola, To druhé je ale otázka, která si vyžádá delší odpověď."
"Ale nevymlouvej se a povídej; potřebujeme tuhle etapu pořádně naplánovat, čas nám utíká."
"Nevymlouván se a jestli máš čas, ráda ti vše řeknu."
A povídala. Emocionální stránka je v mozku převážně zakódována už geny, jen se během života ještě vyvíjí. Reakce na nová prostředí, problémy či osoby nemohou být naprogramovány už v DNA. "
"Ale ty se přece podle Darwina nedědí!" namítl jsem.
"No právě, dědí se jen základní instinkty, schopnosti, inteligence, schopnost učit se a podobně. Předpokládejme, že by tyhle zděděné emoce už ten klon měl a ty získané mu prostě naindukujeme my."
"Moment," přerušil jsem ji: "jak to? Zatím znám jen jak se klonují samice. Jak je to u samců, jak oni vlastně naklonují samce, teda míním toho multimilionáře?
"Ale t je přece jedno: u mateřského vajčíka se nahradí jádro darcovým DNA a to je vše. Vajíčko se pak stimuluje, aby se rozdělovalo, podobně jako to dělají oplodněná vajíčka. Není to ovšem úplný duplikát. Některé genetické materiály přicházejí z mitochondria cytoplasmy původního vajíčka. Ale to je zatím nepodstatné, normální děcko má dokonce jednu polovičku chromosomů
od matky a jednu od otce. Nám jde teď hlavně o to, jak mu naindukovat ty emoce, které získal jeho kloní otec během života. Kon si prostě musí myslet a jednat jako jeho kloní otec."
"A jaké to jsou emoce?" zeptal jsem se nechápavě.
Zasmála se: "Třeba zrovna ten jeho citový vztah k tobě, jak víš, zrovna moc tě nemiluje."
"No počkej, proč by mě měl ten milionář milovat? "
"Ale ne, já už mluvím o našem pokusu, o Linuxovi a Burbankovi, jehož pocity do něj naidukujeme."
Zarazil jsem ji: "Počkej, počkej, to jsme si nedomluvili. U Ricahrda, naindukuj mu Burbankse, ale tady mluvíme o nevinném dítěti!!"
"Ještě nedávno jsi říkal, že je to jenon klon," zasmála se. " A čí pocity bys mu teda chtěl naindukovat - moje nebo snad dokonce tvoje?"
Měla pravdu. "Nu alespoň se dovíme, co si vlastně Burbank myslí, ne?" nadhodil jsem.
Líbezně se usmála: "Vidíš, kdybychom mu naindukovali tebe, byl by pak Linuxpříliš moc chytrý."
Přešel jsem její zřejmou ironii: "Dobrá, jak vidím, myslíš na vše. Ale jak ty pocity dostaneme z Burbanka?"
"Pozveme ho, zhypnotizuju ho, dostanu se mu do povědomí, do nějaké určité oblasti a pak už jen budeme skenovat, co tam vše má."
Polekal jsem se: "Ale přece mu hned neřekneš, jak to budeš dělat, to snad ne?"
"To víš, že ne. Ostatně proč? Stejně mu to samotnému jednou dojde, ale to už bude pozdě. Řekni mu, že potřebujeme udělat srovnávací studii, snad to zbaští. Třeba že zjišťujeme, jestli už v sobě něco Linux nemá, co by nám bránilo pokračovat. To zní dost tajemně, ale zároveň i rozumně. Kdyby mu to nestačilo, pošli ho za mnou, já už ho zvládnu."
Pocítil jsem v tom narážku, jako kdybych to já sám nedokázal zvládnout, ale pak jsem si řekl, že psychiatři jsou už prostě takoví snobi a nechal jsem to plavat. Brzy na to odplula i Jenny, prý má moc práce.
Konečně se tedy bude něco dít - řekl jsem si - to musím být při tom. Ano, dělo se, dělo, ale vůbec ne tak, jak jsem čekal . . .