Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN,INC. (scifi román, Kapitola 2).
OBJEV.
"Tak co jsi vymyslel, ty Einsteine?" zeptal jsem se, když jsem dorazil do laboratoře. Nechtěl jsem ho nijak iritovat, takže jsem místo důvěrného oslovení volil jen mírnou ironii.
"Pamatuješ, jak jsme dělali ten projekt s oživením mrtvoly? Jak tehdy starej rozhodl, že se projekt zruší, a to ještě včas, než na to přijdou příbuzní zemřelého?"
"No pamatuju, ale pokus se přece nepovedl. Mělo to oživovat zmrazené boháče z kryptogeneze a byl by z toho balík peněz. Místo toho se nám nebožtíci neprobouzeli a jen se začali nějak sesychat, Měli jsme kliku, že se to ututlalo. Nechceš v tom přece pokračovat na tom dědovi, ne?"
"No to je právě ono, já už pokračuju a - "
Nenechal jsem ho domluvit: "A kvůli tomu jsi mi volal? Ty chceš, aby z toho byl zase nějaký průšvih?"
"Jaký průšvih, rodinu nemá a koneckonců potřebujeme jen oživit mozek."
"A to nám má pomoct? Ty jsi se úplně zbláznil, člověče!"
Na tváři se mu usadil vítězný úsměv. "Ale kdepak, ty jsi ještě neviděl výsledek. Mě se opravdu podařilo oživit jeho mozek!
Nekomentoval jsem to, prostě jsem mu nevěřil a tak jsem ho jen vyzval, aby mi to předvedl. Děda tam ležel, jak se říká v pánu a když Tom zapnul všechny zdroje a systémy, ani se nepohnul. "No příliš impresivní to není," neodpustil jsem si sarkasmus.
Tom to ignoroval a zapnul skaner. Na obrazovce se začala kupit data. "Chtěl jsem jen oživit jeho mozek. A jak vidíš, to se povedlo. Takže můžeme pokračovat v projektu," dodal vítězoslavně.
Musel jsem uznat, že ta možnost tady jaksi je a nechal jsem si teda vysvětlit, jak to dokázal. "No vytáhl jsem ho z mrazáku a pak jsem mu do krevního oběhu vstříkl tu esenci, co tehdy vymyslel Burbank. Srdce ovšem nepracovalo, musel jsem tedy použít srdeční pumpu. Dlouho se nic nedělo, ale pak najednou tohle."
Nechápal jsem: "Jakmile děda dodýchal, byl přece konec - mozek vydrží jen pět minut bez kyslíku a pak umírá. A děda na kyslíku nebyl, to přece víš. Ani teď není, jak vidím. Ani nedýchá, tak odkud se berou ta data? "
"No ano, vysvětlení pro to nemám, ale data jsou data, všechno ukazuje, že jdou přímo z hlavy, ledaže by to šlo odjinud," zapochyboval.
"Třeba z duše, ne?" zasmál jsem se. "Už starý Descartes přece tvrdil, že duše sídlí v podvěsku mozkovém. Mělo to být něco jako třetí oko. Ale moc mu to nevěřili, už ani tehdy ne," zasmál jsem se.
"No já nevím, odkud to jde, ale rozhodně jsou to "živá data". Mozek by ovšem měl už být dávno mrtvý, ale myslím, že jsme se dostali na hranice současné vědy - nikdo to zatím nezkoušel. Jen nevím, co teď s tím tělem, potřebujeme vlastně jen ten mozek . . ."
Pochopil jsem: "No jo, rozmrazenýho ho takhle nechat nemůžeme, to by se nám tu děda rozložil, jako ti předtím a nemůžeme ho naložit do formaldehydu, to by ho určitě zabilo." Zasmál jsem se tomu blbému vtipu, ale situace nebyla opravdu legrační. "Dobrá, zatím tělo uložíme zase k ledu. Mozek ale musíme udržovat v té kapalině naživu, ne? Mozek jako mozek, nikdo přece nepozná, komu patřil."
"No to já nevím, ale když to nebude pracovat, tak mu ho prostě vrátíme. Ale představ si, že bychom mohli tenhle projekt dodělat, když starému na tom tolik záleží. Máme na to ale jen málo času, pak se vrátí z dovolené a musíme mu říct pravdu - ale vlastně proč mu říkat pravdu, děda mohl klidně umřít až když byl projekt dokončen a Burbank se nic ptát nebude."
Tom měl pravdu, za pokus to stálo. Nemohli jsme se s tím ale nikomu svěřit, takže tu operaci s oddělením mozku jsem nakonec musel provést sám. Naštěstí mám pár semestrů chirurgie - to než jsem přešel na studium bioelektroniky, která mě bavila víc. Detaily operace jsem rychle nastudoval podle návodu v knihovně a doufal jsem jen, že mozek definitivně neumřel.
Odoperovaný mozek jsme ponořili do kapaliny a připojili opět celou chobotnici kabelů. S napětím jsme čekali, co bude. Ze začátku se delší dobu nic nedělo a pak se najednou zase objevila na skaneru data. Oba jsme vykřikli úžasem, teda já vulgárně zaklel, zatímco Tom řekl něco slušnějšího.
Poplácal jsem ho po zádech. "Ty koni," oslovil jsem ho, protože jsem věděl, že zrovna teď se určitě neurazí, "tys tady teda objevil něco senzačního."
"No, víš, jak to řekl ten nositele Nobelovy ceny: 'Viděl jsem dále, protože jsem stál na ramenou gigantů'. To bude mít starej radost," odpověděl celkem naivně.
"Jakej starej? Aby nám to ukradl?" odporoval jsem mu, aniž bych si uvědomil, že si ten objev už trochu přivlastňuju i já sám. "Starej dostane jen výsledky skanu paměti a to mu musí stačit. Ale tenhle objev, ten je dobrý na založení vlastního ústavu, chápeš? Dokonce časem jako konkurence Burbankovi, co říkáš?"
Přiznám se, že se mi tu noc spalo docela dobře a oslavy jsme nechali na sobotu, kdy jsme šli na ryby. Zatímco jsme chytili jen dva malé pstroužky, vrátili jsme se domů s plnou bednou - teda prázdných lahví od piva. Co s tím nápadem uděláme, to jsme ještě nevěděli, ale bylo nám jasné, že Tom je genius a já že jsem - jak mi v opilosti tvrdil - jeho nejlepší přítel. Trochu nám sice vadilo, že složení té kapaliny byl vlastně Burbankův patent, ale co, on nám ho ještě rád prodá. Jak vidíte, vůbec jsme neviděli hloubku té hrůzy - tady totiž nešlo jen o novou techniku, ale ještě o něco jiného.
Představte si, že byste dvěma lidem vyměnili hlavy. A hned tu máte tři problémy:
Problém číslo 1: Bude třeba ty dotyčné přejmenovat podle původního nositele hlavy nebo jim zůstane staré jméno? Problém ovšem čistě teoretický, zatím se to nikomu nepodařilo, ale kdo ví? Jsou tu tedy jen dvě možnosti, nepočítáme-li i ty, že obě nové osoby se budou jmenovat stejným jménem, což by určitě nešlo. Jak vidíte, je to zcela jiný problém, než třeba když někomu dáte jen jiné srdce. Mozek se totiž pořád ještě považuje za duševní - rozuměj rozumovou - doménu dotyčného člověka a tedy hlavní část jeho osoby, lépe řečeno osobnosti.
Problém číslo 2: Řekněme, že by se tělo jmenovalo podle toho, komu patřila ta hlava, teda, právnicky vzato, došlo by k úplné výměně jména a tedy osobnosti. Jednoduché, ne? Omyl! Komu pak bude patřit manželka? Tomu druhému? Ale sexuální orgány zůstaly přece jak známo u původního majitele! Jedná se přece o rozluku od těla i od lože a tedy je třeba uděla ti plnoprávný rozvod. Ale s kým, když bude pořád manželkou osoby stejného jména a stejné hlavy , ale jiného těla?
Problém číslo 3:Řekněme, že by k rozvodu došlo, ale že připaden někomu jinému. A řekněme, že by si manželka zaskočila ke svému minulému manželovi - rozuměj k jeho tělu - pro trochu lásky. Je to nevěra nebo není? A komu? A to nemluvíme ani o přerozdělení majetku . . .
Jak vidíte, morálka dovede zatočit s každým vynálezem vědy - přesněji řečeno, je ovlivňována jeho použitím, ač by ho naopak právě ona měla ovlivňovat. Jak jsem už řekl, nevěděli jsme, co s naším vynálezem uděláme, a tak nás tyhle etické otázky zatím nezajímaly. My vědci si totiž často myslíme, že věda má jen jednu povinnost: objevovat a zase objevovat. Úplně ale přitom zapomínáme, že neexistuje žádná "věda pro vědu", ale že je jen "věda pro lidi". My to ovšem samozřejmě víme, ale říkáme si, že to už je na nich, na lidech, co s tím udělají. To je ovšem jen ubohý alibismus, ale vezmeme-li v úvahu, že po uveřejnění objevu už nemáme opravdu moc vliv na to, co se stane dál, ukazuje to jen na naši ignoranci. Ano, jistě, jsme bezmocní po uveřejnění nálezu, ale předtím se samozřejmě něco dělat dá, jako třeba nezveřejňovat ho. Ale pak přijde někdo jiný, objeví to sám a nerozpakuje se to zveřejnit a získat slávu či peníze.
Někteří výzkumníci si už předem myslí, že jejich vynálezu bude použito je pro dobré účely. Tak například jakýsi americký doktor Gatling - ano, byl to dokonce lékař - vymyslel roku 1861 první kulomet na principu otáčivých hlavní. Byl to vlastně takový velký, otáčivý revolver, kde se provádělo nabíjení hlavní uspořádaných do válce otáčením klikou, a to na etapy, přímo během otáčky. Takové kulomety měly výhodu, že se nezasekávaly ani při rychlé kadenci. A důvod, proč to udělal? Domníval se naivně, že příští války se budou odehrávat jen mezi malým počtem vojáků, takže se ušetří lidské životy! Teprve první světová válka - které se už nedočkal, zemřel v roce 1903 - by ho svými milióny mrtvých přesvědčila z omylu. "Gatlingy", poháněné elektromotorem, se pak opět "osvědčily" v třetí světové válce, ale na tu se už jistě pamatujete.
V těch počátcích jsme na morálku věci ještě nepomysleli. Jak už jsem napsal, nevěděli jsme ani pořádně, co s tím. Data se hromadila a za týden jsme měli oskanováno úplně vše. Ten hlavní problém, jak data zpracovat, ovšem zůstával. Pořád jsme ještě nevěděli, jak ty bity informace převést na srozumitelná fakta. Tom by mi sepsal program, o to nic, ale kdo jemu sepíše algoritmus, co s těmi daty udělat? A jak dlouho to potrvá? Naše počítače totiž pořád ještě pracují na bitovém principu a v sousledném časovém postupu, čili jak se říká, sériově. Když totiž selhaly paralelní počítače, nic lepšího nám ani nezbývalo; bionické počítače jsou i dnes pořád ještě v začátcích. Jediný opravdu spolehlivý biopočítač, který se podařilo vyrobit, je mozek, a to ještě pouze tím "starým způsobem" a pomocí nezkušené pracovní síly, jak říká starý vtip.
Zavolal jsem tedy Burbankovi - jemu nevadí, když mu voláte během dovolené, jde-li o technické problémy - a řekl jsem mu, že data máme, ale nevíme, co s nimi. To jsem ovšem neměl dělat: navrhl mi, abychom ta data pustili zpětně do dědečka, abychom viděli, jak bude na to reagovat! Už když to říkal, tak bylo mi jasné, že to asi nebude pracovat a opravdu, náš, tedy dědečkův, mozek vůbec nereagoval. To jsem mu ovšem říci nemohl, musel bych mu totiž říci celou pravdu, dokonce i s tím odoperovaným mozkem. Takže jsme měli najednou místo jednoho problému dva. Jediná naděje byla, že snad Tom přece jen něco vymyslí . . .
Tom mě za to nepochválil, ale na rozdíl ode mne, který jsem zase klesal na mysli, začal znovu vymýšlet. Někteří lidé jsou ve stresu daleko víc nápadití než v klidu, já ale ne. Dodal mi tím také povzbuzení, i když jsem mohl vědět, že když Tom něco vymyslí, je to navíc i nebezpečné. Ale vyslechl jsem jeho úvahy s téměř zoufalou nadějí, že nás z toho dostane.
"Musíme si zodpovědět jednu otázku," začal, "Je ten mozek vlastně mrtvý nebo není?"
"No vždyť jsme ta data dostali z něho, tak musí být na živu, ne?" namítl jsem.
"Nemusí. Podívej, vezmu starý počítač, který už nepracuje, vyndám z něho hárddisk, zamontuju do jiného počítače a můžu z něho přečíst vše, co tam je. A když ten mozek teď data nepřijímá, tak je podle definice stejně mrtvý, jako ten osamělý harddisk."
Měl pravdu, ale nechtěl jsem se vzdát: "No dobrá, ale to jen potvrzuje, že nemůžeme použít rady našeho starého. Takové přemýšlení nám moc nepomůže. Musíš být víc pozitivní. O tom harddisku vlastně můžeš říci, že je mrtvý jen dočasně, ne? Co kdybychom to zkusili znovu?"
"To je zbytečné a ty to dobře víš, zkoušeli jsme to přece několikrát a nic." řekl nemilosrdně.
"Tak musíme vymyslet něco jiného," navrhl jsem.
Bylo to tak zbytečné prohlášení, že se hned rozesmál:
"Na to by jeden nepřišel! Ale vážně, už jsem na to myslel také a jedno řešení by bylo - nakonec by to mohl potvrdit i tvou teorii, že ten mozek žije. Teda že není mrtvý, ale jen spí," opravil se.
Zaradoval jsem se: "Tak sem s tím, Einsteine!"
"Je to ale riskantní!" varoval.
"Nevadí."
"Nebezpečné!"
"Jen to řekni," povzbuzoval jsem ho.
"Museli bychom naoperovat ten mozek někomu živému," řekl tiše, jako by se bál, což by bylo asi poprvé, co ho znám.
To teda byla bomba! Přeběhl mi mráz po zádech a chvíli jsem nebyl schopen slova. Pak jsem pochopil, že je to sice logické, ale bohužel to jde i za meze, přes které se žádný normální - zdůrazňuji normální - výzkumník neodváží. Nejen že k tomu ještě doba nedorostla, ale riziko, že bychom tou operací mohli někoho zabít, bylo příliš veliké.
"To ale ovšem nejde, to přece víš! Nikdo nám k tomu nedá svolení!" řekl jsem pevně. Pak mi to došlo: "Ledaže by -"
Doplnil mě: "Ano, ledaže by se našel dobrovolník."
"Myslíš někdo z nás dvou?" vyhrkl jsem a mráz na mých zádech se změnil v pot.
"Myslím sebe," řekl tiše a mně se, nevím vlastně proč, nějak ulevilo.
Pak jsem si ale uvědomil, že to nepůjde. "Ale to přece nejde, tebe potřebujeme," vyhrkl jsem, ale pak jsem se zarazil a honem jsem dodal: "A já - "
Odmlčel jsem se, doufaje, že to odmítne a nebudu muset dokončit větu.
Ale neumožnil mi to. Místo toho řekl: "No, ano, co ty?"
"Já vlastně nevím," řekl jsem, ale nebyla to vůbec pravda.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku