koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN,INC.(scifi román, Kapitola 3).




NÁSLEDKY.

Tu noc jsem vůbec nespal - rozhodně jsem chtěl v pokusu pokračovat, ale ne tak, jak si to Tom představoval. Také jsem nechtěl, aby byl dobrovolníkem Tom, vždyť já počítačům tolik nerozumím, programovat neumím a kdyby se něco stalo, nedejbůh, jak bych z toho Toma dostal? Ale byla nějaká jiná cesta? Nic mě nenapadalo a zbývalo jedině pokus zrušit. Sbohem našemu objevu, no prosím, to je neštěstí, ale ne tragedie, zatímco průšvih s Burbankem zůstává nevyřešen a to teda tragedie je. S tím vědomím jsem konečně k ránu asi na půl hodiny usnul.

Když jsem moje rozhodnutí sdělil Tomovi, zatvářil se smutně, ale pak se rozchechtal.
"Co se směješ, to je vážné!" osopil jsem se na něj.
"Promiň, Johne, tys mi nerozuměl. Myslel jsem to obrazně. Samozřejmě, že jsem nemyslel, aby sis nechal vyměnit mozek. Ačkoliv bys to někdy potřeboval," dodal impertinentně a znova se šíleně rozchechtal. To je jedna věc, co se mi na Tomovi nelibí: nejen ta jeho arogance, perverzní smysl pro humor a případně i jeho počítačový žargon, ale to, že on pořád mění názory. V tomto případě určitě lhal: nejdříve to jen tak plácl a když si uvědomil, že to nejde, začal hned přemýšlet v jiném směru. Jak jsem řekl: nelíbí se mi to, ale musím to tolerovat, v tom je právě jeho genialita. Jenže já kvůli tomu celou noc nespal!

Tom zatím seděl, chechtal se a plácal se do kolen - ne proto, že by se mu ten vtip tak líbil, ale proto, že už zase myslel na něco jiného; takhle se totiž vždy prozradil. "No to je krásný," povídá, "ty sis opravdu myslel - ? Ne, ty si vážně děláš legraci!"
"Já že si dělám legraci?" rozčílil jsem se. "Ty sis udělal legraci a já kvůli tomu celou noc nespal!". Původně jsem mu o tom ani nechtěl říct, ale vyklouzlo to ze mě nechtěně. Nedalo mi to, abych se hned nezeptal: "Cožpak je nějaké jiné řešení?"
"Ale samozřejmě," vysvětloval, "myslel jsem to obrazně, přece bys tu operaci nemohl dělat sám na sobě a kdybychom požádali někoho jiného, odmítne to s hrůzou."
Pochopil jsem: tak tohle bylo to, co ho včera hned napadlo, když tu věc plácnul a pak změnil názor a na mě pochopitelně zapomenul. Někdy totiž stačím občas nakouknout do jeho myšlenkových procesů, ale zase ne moc často. A on zatím pokračoval: "Co jsem myslel, bylo to, že potřebujeme, aby tvůj mozek komunikoval s mozkem pacienta X. No a to přece už vynalezl Burbank!"

Kecá, řekl jsem si, alespoň v první části, ale ulevilo se mi. Už jsem se cítil, jak ztrácím to nejlepší, co mám a dostanu za to jen sklerotický mozeček nešťastného dědečka. S rizikem, že ten ani nakonec nebude pracovat.
"No dobře", řekl jsem, "ale to bych si musel naoperovat tu jeho chobotnici, tu pupeční šňůru!" Správně jsem měl říci bio-axiální spojení s periferálem, ale mluvil ze mě odpor k uvedené metodě. Dělal jsem těch operací celou řadu, takže sám bych ji rozhodně nechtěl podstoupit - ani odstraňování adaptoru nebyl žádný med.
Potěšil mě: "Jde to i jinak, ale ještě to nemám vyzkoušené. Zatímco ty jsi vždy přioperovával Burbankův monstrózní biax, vždy jsem si pomyslel, že by to šlo nahradit něčím jemnějším, řekl bych přímo elegantnějším. Já jsem totiž také celou noc nespal, ale přemýšlel, jak na to. Vřele doporučuji - je to lepší, než nespat jen kvůli obavám," neodpustil si narážku a já jsem věděl, že to budu mít na talíři ještě mockrát.

"A na co jsi teda přišel, ty nespavý Einsteine?" zaironizoval jsem si i já.
"Signály z mrtvého mozku bychom mohli konvertovat v počítači na něco, co můžeš přijímat, tvůj mozek by je prostě zpracovával a ty bys mi dělil svoje pocity, případně i smysl těch signálů."
"A kam teda přijde ta chobotnice?" nechápal jsem.
"Ale žádná chobotnice, ta byla dobrá jen pro konduktivní spojení přes kabely. Divím se, že na tenhle nápad nepřišel náš starej sám. Asi to taky zkoušel, ale nešlo mu to. On se s neúspěchy nikdy nechlubí."

Pořád jsem ještě nechápal. Zpozoroval to a řekl:"Zkusíme to akusticky, slyšíš přece dobře, ne? Dám ti sluchátka a budu ti to tam posílat."
"A co když to nebude pracovat?" zeptal jsem se naivně.
"No tak si ty sluchátka zase sundáš," řekl napolo žertovně a napolo otráveně, nemá totiž námitky rád.
To mi muselo stačit. Pořád jsem se ještě pořádně nevzpamatoval po tom šoku a z té úlevy a také už byl čas k obědu.




"A proč myslíš, že by zrovna můj mozek měl těmto signálům rozumět?" zeptal jsem se ho, když jsme s vrátili z restaurace, kam normálně chodíme na oběd. Tam jsme totiž o tom nemluvili. To už byl takový zvyk, protože naše projekty byly většinou tajné a koneckonců to ani neprospívá zažívání.
"Když chceš mluvit s cizincem, naučíš se jeho jazyk, nebo si pozveš překladatele. Když chceš mluvit s počítačem, používáš jeho programovací jazyk. No a když chceš mluvit s mozkem, musíš se nejprve naučit jazyk mozku," prohlásil Tom.
"No ale přece s tím Burbankovým komunikátorem to už jde, ne?" namítl jsem opět.

"No jo, komunikovat s mozkem šlo, pokud byl živý. Počítač s neuronovými sítěmi dokázal sám najít způsob, jak předávat signály přímo nervové soustavě a ta už s postarala o to, aby jim mozek rozuměl. Co nešlo, bylo zpětně převést signály z mozku - co to říkám, převést je šlo, ale počítač jim už nerozuměl. Byla to jen komunikace jedním směrem, totiž do těla. Burbank se domníval, že je potřeba číst myšlenky, ty se z těla normálně nedostanou. Jak víš, tenhle jeho projekt ale shořel. Tak si vymyslel, že myšlenky budou asi uloženy jen uvnitř, možná někde v paměti a proto tenhle projekt čtení paměti.
"No počítač ji sice čte, ale nerozumí a tím ani my ne," řekl jsem, celkem zbytečně. "To, co jsme předtím oskanovali z živého mozku, je nám k ničemu, když nevíme, co to vlastně znamená. No a teď sice můžeme skanovat dál, ale způsob, jak to rozluštit, to tajemství, to nám s tím mozkem asi umřelo taky. Ledaže bychom začali zcela od začátku."

Tom, jako obvykle, už byl zase někde jinde a on nemá rád, když ho někdo vrací k tomu, co už tady bylo. "Cože? Zase od začátku? Teď, když jsme udělali objev století? Neboj se, říkám ti, že to zvládneme. Převedeme signály na akustiku a pak už to bude hračka."
Jako obvykle, hodně přeháněl. Zatím ale nelenil a vyhrabal někde starou modemovou krabici a spustil nám jeden naskanovaný záběr z reproduktoru. Ozývaly se zvuky podobné spíše škrábání na dveře a vrčení. Bylo to tak trapné, že i on se zarazil a aby to odbyl žertem, prohodil: "Jako by tam byl nějaký pes a chtěl ven, ne? Zkusíme jinou nosnou frekvenci, no ale nevím." Asi opravdu nevěděl, protože se to nezlepšilo - tehdy se totiž prostě modulovalo modemem jen binárně, tj. pro logickou nulu byl signál „off“, pro jedničku zas „on“ a to, co jsme slyšeli, byla jen řada nízkokofrekvenčních pulzů, žádný koncert nebo alespoň melodie.

Pak na to přišel: "Kdepak, to nepůjde, zřejmě jde o signály vysoké frekvence, tam tahle technologie nepomůže. Naše ucho slyší sice docela dobře až 20 kilohertz a nějaké ty vysoké harmonické, ale to je pořád málo."
To jsem také pochopil a bylo na mě, abych k tomu něco dodal: "Ve dvacátém století si lidé vysvětlovali čtení myšlenek na dálku tak, že je mozek vysílá do okolí podobně jako vysílač vysílá rádiové vlny a někteří šťastní jedinci je prostě umějí chytat, teda přijímat a tedy i číst. Postupně se věc víc a víc zamotala - bylo dokázáno, že tělo nevysílá žádné rádiové vlny, je dokonale stíněno vodivými tkáněmi a pak, přijímat nějaké radiové vlny, na to musíte mít přijímač, byť i bionický, tedy z organické hmoty. Nic takového ale anatomie nepotvrdila. Přenos myšlenek přesto existuje dál, tomu to neublížilo. A jak si ty signály vlastně představuješ?"

"To je nápad," vyskočil, "musíme je vidět! Dáme to na osciloskop!". Jak vidíte, používal pořád ještě stále archaický název, nějak mu termín videoskan nešel pod fousy.



Sledovali jsme křivky na monitoru, ale nebyl jsem z toho moudrý. "Já to zvdávám, teď je řada na tobě." řekl Tom, "Ukaž, co umíš."
"Cožpak já jsem elektronik?" zeptal jsem se, i když jsem tušil, že myslel něco jiného.
"No jsi přece bionický inženýr, s důrazem na slovo inženýr, " odpověděl, ale tím mi moc neřekl. Proto hned dodal: "Potřebujeme vysvětlení, proč to nešlo akustikou a proč by to mělo jít optikou. To snad z těch křivek poznáš, ne? A hlavně jak, aby to pracovalo. “

Měl pravdu, ale co jsem mu na to měl říci? V teorii bio-signálů se už tradičně odlišovaly různé druhy signálů, jako například akustické, optické, hmatové, čichové i jiné, hlavně proto, že každý měl jinou fyzickou podstatu. A pochopitelně i proto, že se odlišovaly nosnou frekvencí a rychlostí odezvy i tvarem křivek. Ty hmatové byly nejpomalejší, zatímco optické byly nejrychlejší, ovšem jen co do jednotlivých bodů, obrázky samy se střídaly pomaleji. To ale nevadí, tak například u starých filmů stačilo 30 obrázků za vteřinu k tomu, aby je člověk vnímal jako souvislý pohyb.
Všechny tyto vstupní signály se ovšem v těle převáděly na signály elektrické a ty už se daly zpracovávat elektronicky a pak digitálně, počítačem. Ačkoliv se na tom hodně pracovalo, samy křivky signálů vědcům doposud moc neříkaly a ani napodobit samotný systém v těle se nám také ještě nepodařilo. Tak například u zvuku jsme věděli, který kmitočet patří prahu bolestivosti a rozpoznali jsme jen, kdy se jedná o hudbu a kdy o slova. Ale například poznat, že jde o dechovku nebo klasiku, to už chtělo speciální program. Dokonce se dal poznat i autor, teda skladatel.
Ovšem tam to šlo, ale u optických signálů to bylo horší: počítač už uměl sice oskanovat stránku v knize a převést ji na mluvený text a naopak. Tím to vlastně začalo a bylo to velké dobrodiní pro nevidomé, když jim počítače předčítaly knihy; tehdy totiž ještě neměli umělý, elektronický zrak, jako máme teď. Podobně jako u Burbankova biaxu, signály z fotonek se vedly z čipu přímo na zrakové nervy. Ale i ten elektronický zrak vám pomůže jen když nemáte poškozenou tu část mozku, která umí převádět elektronické signály na obraz.
Jak ale vlastně vidíme, to se doposud pořádně neví: teorie, že máme v mozku něco jako obrazovku, nám nic nevyřeší. Pořád ještě nevíme, jak vidíme to, co na té „obrazovce“ je. Kdybych teda i vnímal nějaké signály, představující nějaký předmět, jak mám zaručeno, že ten předmět také uvidím, lépe řečeno, jak to vím, že ten obraz bude představovat přesně to, co mi signály přinesly?

To vše jsem Tomovi ve zkratce sdělil, ale patrně jsem ho ztratil už při třetí či kolikáté větě a ke konci se normálně sebral a začal zase štrachat za skříní, kde máme nějaké staré přístroje. Stálo a leželo tam různé harampádí a po kratší době odtamtud odroloval - mělo to totiž kolečka - něco jako velkou helmu na stojanu.
"Je libo trvalou?" zeptal se a já pochopil, co mi to připomíná: sušák na vlasy.
"Co to je?" zeptal jsem se zvědavě.
"To je takový přístroj, co už patří do muzea. Ani nevím, jak je starý, byl tady už když jsem tu začal pracovat. Sloužil k uspávání pomocí světelných záblesků; mohl sis nastavit jas i trvání pulzů. No zkusíme to, sedni si tady na židli."

Usedl jsem a on přiroloval tu helmu blíže a nasadil mi ji na hlavu. Byla v ní úplná tma a ač nejsem klaustrofobický, trochu mě to znervóznilo. "A nezkazí mi to zrak?"zeptal jsem se opatrně.
"Neboj, ani tu trvalou ti to neudělá," zasmál se. Nemám tyhle jeho žerty rád, narušují plynulý chod myšlenek a nepřispívají nijak k výsledku. Druzí to tak neberou a proto mě mají spíše za suchara. No prosím, pro Toma jsou ty fórky možná relaxací, ale já jsem prostě jiný. A také mě štvalo, že jsem doposavad hrál vlastně jen něco jako druhé housle.
Ale to už to Tom zapnul a světelná show začala. Nejprve mi jemné jiskřičky, něco jako svatojánští broučci, začaly poletovat před očima. Pak se roztančily, vytvářely pravidelné obrazce, snad nějakou mantru a obraz se najednou rozostřoval . . .

Když jsem se probudil, Tom jen čuměl na monitor počítače a kýval hlavou.
"Tak co, pracuje to?" zeptal jsem se.
"Jo," odpověděl, "uspává to skvěle. Ale to není zrovna to, co chceme, že jo."
"No ale co teď? " řekl jsem rozmrzele.
"Nech mě na tom pracovat, potřebuji teď klid na přemýšlení," odpověděl Tom a ramenem naznačil směr ke dveřím.
"Hele, nezkoušej mou trpělivost," naštval jsem se. "Zdá se, že mě vyhazuješ a to se mi vůbec nelíbí."
"Jakou trpělivost? Zatím si nám s projektem moc nepomohl," řekl a tím mě opravdu urazil. Asi to na mě zpozoroval, protože hned dodal: "Ale ne, to byl vtip, tak už se nezlob, všichni tam musíme." To bylo jeho rčení a kdo to neznal, řekl by si, že mluví jako blázen. To byl celý on: když někoho urazil, hned se omluvil a myslel si, že to tím končí. U mě mu to ovšem pracovalo a na Bobovi, vedoucím oddělení, to naštěstí nezkoušel.

Zmohl jsem se jen na ubohý vtip: "Nepůjčil bys mi tu mašinu domů?", ale byl jsem překvapen, když řekl: "Klidně si ji vem, ale nezapomeň ji ráno přinést." Pochopitelně jsem si mašinu domů nevzal, ale zato mou ubohou hlavu, plnou starostí, co bude dál a že ten průšvih asi nepůjde ututlat.

Zase jeden den ztracený - řekl jsem si – ale to nic, já jsem optimista, mě už nic jiného nezbývá. To je zase takové moje rčení a věřte mi, ono to pracuje.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku