koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 16).




ZATRACENÁ PRÁCE.

Jenny to nezvládla. Vlastně já jsem to nezvládl: prořekl jsem se před Burbankem, že chceme na Linovi - začali jsme klukovi říkat Lin, jednak že to bylo kratší a pak, abychom někdy neměli problémy pro to jméno - teda že chceme Linovi naindukovat nějaké ty jeho, Burbankovy, vlastnosti. Kupodivu ho to ani nepřekvapilo, řekl jen, že nám to zrovna chtěl nabídnout, protože tím se lépe naše pokusy utají, po tom, jak nám selhal Richard. Prodebatovali jsme ještě nějaké detaily a já to šel ještě za tepla oznámit Jenny.

Pochopitelně si neodpustila poznámku, že je dobře, že jsme Linovi nechtěli naindukovat moje charakteristiky, protože by byl pak asi hodně naivní.
"Ten chlap má něco za lubem," řekla, "musíme si na něj dát pozor. Mně se to nelíbí."
"No dobrá," řekl jsem, "mně se to taky nelíbí; dáme si na něj pozor. Ale co teď s Linem?"
Odpověděla docela věcně, jakoby to všechno bylo tak lehké: "Vytáhnu z Burbanka nějaké ty charakteristiky a jedeme."

A jeli jsme. Burbank se s ní sice málem pohádal, protože chtěl to a ono. Tvrdil například, že je pracovitý - to byl, že je dobrý počtář - to také byl, ale když řekl "pravdomluvný", Jenny se ušklíbla a pak byl oheň na střeše. Nechala ho teda při tom, ale hned po první seanci mu řekla, že žádnou pravdomluvnost v jeho podvědomí nenašla, takže to teda buď někdo vymazal nebo že už dlouho asi pravdomluvný nebyl. Řekla to s taktem, ale Burbank to bral jako nemístnou kritiku. Urazil se, prásknul dveřmi a odešel. Ještě byl na chodbě, když jsem ho dostihl a připomenul mu, že ten týden ještě neplatil.

"A taky nebudu," zařval. "Ta tvoje Ginny nebo jak se jmenuje, je drzá jako opice!"
Zasmál jsem se: "Nu proč ne, ona dokonce pochází z opic, stejně jako ty a já, ne? A stejně jako ty a já má i doktorát, takže pro tebe je to jen Dr. Jenny, rozumíš?"
Omluvil se mi, teda opět něco, co jsem u něho už dlouho nezažil. Vlastně když na to teď pomyslím, co jsem u něj předtím nikdy nezažil. Asi už za sebou slyšel mafiácké auto, jak brzdí, ale jen málo, aby se to pak dalo kvalifikovat jako nešťastná náhoda.

Zeptal jsem se ho, co se vlastně stalo a poradil jsem mu, ať s tou pravdivostí a poctivostí - tu jsem si pro legraci přidal - raději počká. A že já osobně věřím, že naučit někoho matematiku je lehčí než ho naučit poctivosti. Dál jsem to nerozváděl, aby i mě snad ještě nenazval opičákem, i když jsem měl pro něj připravenou odpověď, tuším něco o chameleonovi.

Poznal jsem teda opět jeho jednu charakteristiku: při všem tom jeho lhaní si ještě navíc myslel, že je pravdomluvný. Co asi teda bylo podle něho lhaní? Jak velkou lež by asi musel vymyslet?



Jenny začala Linovi vsugerovávat ty jeho určité povahové rysy, nejprve teda tu pracovitost. Ukázalo se, že to nebylo tak těžké a testy to nakonec potvrdily: dávali jsme mu různé pracovní úkoly, které on vykonával, sice s malou mírou nadšení, ale včas a dobře. Větší nadšení jsme ani nečekali, to je koneckonců rozdíl i mezi profesionálem a amatérem. Amatér je vlastně jen ochotník a když se mu práce nedaří, může ztratit elán a je konec. Profesionál nemůže žádný elán ztratit, on ho prostě nemá. Jeho motivace je jinde, buď v jeho platu nebo v jeho profesionální cti. Vzhledem k tomu, že Linovi nebyly tři, ale pět let, jak jsem se později dozvěděl od Burbanka, byl skutečně nezatížený žádnými zlozvyky. Tak například lenost bývá většinou už vrozená, ale dá se pochopitelně i časem naučit, má-li k tomu člověk talent.

Co nás ale překvapilo bylo to, že už uměl číst i psát, někdo ho to teda musel naučit. O své minulosti nám ale nikdy nic neřekl, možná, že ji měl z paměti vymazanou. Dál jsme ani nepátrali, nebyl čas. Lin byl celkem velice inteligentní, ale protože měl jen malou slovní zásobu, museli jsme mu ji nějak doplnit. To si vzal na starost Tom, který se s Linem skamarádil, dokonce spolu chodili na ryby. Osobně jsem si myslel, že ta trocha, co Tom znal z ostatních oborů, nemůže sice Linovi jeho slovní zásobu příliš rozšířit, ale že jinak nemůže Lina ani nějak moc zkazit.
Sue ho zase učila historii a zeměpis a to mu šlo obzvláště dobře. Bohužel to dostával ve zkrácené verzi, na detaily nebylo čas. Tak například věděl, kdy byl Lincoln zastřelen, ale ne už kdo vlastně Lincoln byl a co udělal. To mu způsobovalo určitá nedorozumění, která si ale sám postupně vysvětloval nebo opravoval. Jako i jiné děti v jeho věku, pořád se na něco ptal a jeho otázky "proč?" nám všem brzo šly na nervy.

Já zase, jakožto malíř-amatér, jsem si všiml, že uměl docela dobře kreslit. Byl to takový ten dar, jak říkají prostí lidé, "od Boha". Také si rád četl, čímž získal víc, než jsme mu my kdy mohli dát. Ve volné chvíli se ale bavil kreslením. Měl pozorovací talent a jeho obrázky Toma nebo Jenny se opravdu dost podobaly originálům. Jenny byla spokojena a domnívala se, že by mohla přejít k dalšímu úkolu: jak udělat z Lina dobrého počtáře. Zdálo se, že při jeho inteligenci to nebude takový problém, i když, pravda, Burbank byl neobyčejně skvělý matematik.

Problém ale byl, že kluk neuměl vůbec počítat, vše dělal jen na prstech. V tom případě teda bylo třeba ho nejprve naučit malou násobilku a podobné věci, které dospělí dělají už zcela automaticky. Toho se ujal Tom, ale protože nebyl žádný pedagog, výsledky se nedostavily. Zkusil jsem teda sám, zda bych neuspěl, ale marně, Lin prostě pro to neměl buňky. Pokračovalo se teda v učení dál, ale zdálo se, že to nikam nevede. Slyšeli jsem z laboratoře často křik, jednou dokonce i rámus, jako když se něco rozbíjí. Vešel jsem tam a vidím, jak Lin rozhazuje Tomovi počmárané papíry po místnosti a křičí: "Zatracená práce! Do prdele! Zatracená práce!" To mě překvapilo, Lin jinak moc emocí neukazoval, až teď.



Bylo mi ale brzo jasné, že nejde o emoce, že prostě jen napodoboval Toma, jak to u něj viděl. Lin projevoval zcela zřetelně odpor k učení, teda jen matematiky. Patrně mu moc nešla logika, bez které se matematika neobejde. Svolal jsem teda mítink nás všech, pochopitelně mimo Burbankse, abychom se dohodli, co dál. Navrhoval jsem, abychom teda tu matiku vynechali, ale opět byli všichni kupodivu proti mně.

"Já si myslím, že bez matematiky by Lin neměl v životě velké šance a tohle jsou přece jen elementární počty," prohlásila Sue, ač jsem se zrovna jí na nic neptal. Tak to vidíte - i moje žena si myslí, že se chudák Lin musí učit matiku, chtě-nechtě. Napadlo mě, že kloni vůbec nemají na tomhle světě příliš velkou šanci. Jsou to sirotci bez rodičů, bez jejich lásky a vyráběni jsou asi hlavně pro vojsko nebo na náhradní součástky. Tak hluboko jsme klesli. Nahlas jsem to ale neřekl, jen jsem se zeptal Jenny: "A co ty si myslíš?"

Odpověděla zcela politicky: "Já myslím, že před námi stojí velká úloha, teda problém, který musíme překonat, abychom dokázali, že můžeme opravdu měnit povahy a disposice klonů. Když to dokážeme, to ostatní už půjde lehce. Když to vzdáme, nebudeme nikdy vědět, jak daleko dokážeme jít."

"A co ty, Tome?"
"Já souhlasím se Sue," řekl pomalu, asi aby taky někdy souhlasil s někým jiným než s Jenny. "Bez matiky nebude nikdy dobrým programátorem." Chtěl jsem jim všem říci, ať mi vlezou na záda, když jsou pořád proti mně, ale řekl jsem jen uraženě: "No uvidíme. Odpovědnost ale padá na vaše hlavy."

Nakonec jsme udělali závěr, žeJenny se prostě bude snažit Linovi nějak vsugerovat lásku k počtům. Jak, to jsem teda nechal na ní, když je tak chytrá. Vcelku mi bylo malého Lina líto, asi jako mého kamaráda, který propadal ve škole právě z počtů a rodiče jej nutili, aby se učil. Výsledek byl ovšem nevalný, kamarád utíkal ze školy a nakonec i z domova. Uchytil se někde na západě a díky svému přirozenému nadání tam založil malou dílnu na kola, ze které se později stala fabrika a on milionářem.

Potkal jsem ho po letech a zeptal jsem se ho, kde že se naučil ty počty. "Jaké počty? " zasmál se. "Na to mám tři účetní. A kdybych chtěl, mohu si koupit celou katedru matematiky. Matiku umí každej pitomec, ale dělat dobrý kola, k tomu je třeba mít nadání!" V podstatě měl pravdu - kam mě vlastně zavedly moje znalosti a univerzitní diplom? A já nemám ani na jednoho účetního, i daňová přiznání si dělám sám. Ale vážně, takových jako já jsou opravdu tisíce. My, otroci moderní lidské společnosti, kteří svoje nadání každodenně obětujeme jako dar na oltář civilizace, my, kteří stavíme mosty, vynalézáme modernější stroje, objevujeme nové energetické zdroje, to vše jen proto, aby se lidé měli líp. My, kteří nespíme, aby ti druzí mohli klidně spát. My, o kterých nikdo nikdy nenapíše v novinách, protože by mu pak nezbylo místo pro filmové hvězdy s bohatou porno-minulostí, pro ukecané politiky a hlavně pro masové vrahy. To vše pro pobavení veřejnosti, která po tom údajně prahne. Pokud ano, pak si teda ani víc nezaslouží.



Jenny zatím Linovi vsugerovávala lásku k počtům a už po několika seancích byl vidět jistý pokrok. Kluk se na další lekce těšil, ochotně vzal tužku a papír a počítal a počítal. Bohužel, byl tady jistý zádrhel: výsledky byly stále špatné. Tom se rozčiloval ještě víc a když už to nemohl vydržet, tak za mnou zašel.

"Nedá se nic dělat," zaúpěl, "ten kluk je úplně blbej!"
"Jak to blbej," divil jsem se, "vždyť jsi říkal, jak je dobrý na historii a zeměpis a jak si vše krásně pamatuje! Jak může být úplně blbej?"
"To jo, na to je dobrej, ale matika mu nejde. On prostě nechápe, jak se sčítají zlomky, že se sčítají jen čitatelé a ne i jmenovatelé - "
"Počkej," povídám, "nejprve přece musíš převést oba na společného jmenovatele, ne?
"No jistě, ale to mu taky nejde - rozšíření zlomku nechápe vůbec. A když mu řeknu, co je větší, jestli 1/2 nebo 3/6, řekne tři šestiny, protože tam je prej největší číslo ze všech, šestka."

Zasmál jsem se: "No jo, když ty na něj uděláš takovouhle past . . ."
"Jakou past, proboha, vždyť když se ho zeptám, kolik je 1 a 2/5, řekne 3/5! Já se z toho zblázním. Z kterého blba ho asi proboha naklonovali?"
"Podívej," řekl jsem mu, "to je otázka talentu, rozumíš, nadání. Můj otec byl učitel zpěvu, ale já se nikdy nenaučil ani číst noty."
Odpálil mě: "Asi nemáš hudební sluch - nebo jak se to řekne, když je někdo hudební analfabet?

Chtěl jsem mu říct něco peprného, ale místo toho jsem se zeptal: "Ale říkáš, že se snaží, ne?"
"To jo, asi jako když se topíš v rašeliništi a hrabeš rychleji a rychleji."
"Dobře," řekl jsem, "promluvím o tom s Jenny."



Než jsem k ní ale zašel, zopakoval jsem si ještě něco o inteligenci. Dočetl jsem se už dávno, že je to věc převážně vrozená a že její míra je čistě subjektivní - koeficient IQ má být sice objektivní, ale také není, protože zahrnuje jen některé obory. A že inteligence se definuje různě, podle toho, jak ji kdo chápe. Není to jen "schopnost chápat" nebo "schopnost přizpůsobit se okolí", ale že jde též o "schopnost se učit" a "schopnost uvažovat". A pak už zbylo jen to, že už Mark Twain řekl, že existuje jen jediné nejinteligentnější dítě na světě a každá matka ho má :-). Ano, moc toho nebylo.
Jinak řečeno, každý máme jiné měřítko na sebe a jiné na ty druhé. My jsme vždy ti inteligentní, zatímco ti druzí už tolik ne. Proto jsme si asi dali jméno "Homo sapiens" neboli Člověk moudrý. Neboť nic moudřejšího nás nenapadlo - asi proto, že jsme si předtím pořádně neprobrali historii. Tam bychom viděli, kam až sahá lidská hloupost: božská práva královských dynastií, postupná zdegenerovanost šlechty, zkorumpovanost vládnoucích tříd nebo stádové instinkty prostého lidu. A inteligence jako Popelka pláče někde v koutku a nikdo jí nepřinese tři oříšky, aby také ona mohla jít na bál. A její nevlastními sestry, Arogance a Ignorance, jí jen ubližují.

Studiu inteligence se už věnovalo hodně času, ale marně. Chytrým se totiž člověk může narodit, ale moudrým se teprve musí stát. A tady je i kořen věci: hádáme pořád, čeho potřebujeme víc: talentu nebo studia? A zcela zapomínáme, že to druhé předpokládá to prvé. A ani ty vědomosti nejsou na nic, nejsou-li podpořeny experiencí, teda zkušeností.
Náš problém s Linem byl ale ještě jinde. Jako každý člověk, byl zřejmě inteligentní jen na něco a na něco zase ne. Jenomže právě tohle jsme chtěli změnit. Půjde to, nepůjde to?

Jenny ovšemže uznala, že vsugerovat chuť k učení je něco jiného, než dát člověku nadání, které nemá. Dokonce uznala, že se spletla a že neví, jak mu to nadání přišroubovat. Bylo sice hezké, že to konečně přiznala, ale co teď? Navrhla, že může zkusit naindukovat Linovi jiné vlastnosti a uvidí se, co je možno změnit a co ne. Dál že se asi jít nedá.

Nepustil jsme jí tak lehko z pasti. Vždyť jí to muselo být předem jasné, že to takhle nepůjde. Na to mi řekla, že někdy stačí zájem, aby se člověk chytil, že to pravé nadání je potřeba jen na věci důležité nebo dokonce geniální. A že jsou lidé, co mají nadání a nevědí o tom, ty je potřeba v nich probudit. Řekl jsem, že většinou se u lidí nadání probudí samo, že to právě u nich naopak vzbudí pravý zájem. Přiznala i to a řekla: "Zkusit jsme to musili, už za ten pokus to stálo. Prostě to nevyšlo."

Taková byla vždy. Nic si z prohry moc nedělala, zatímco já jsme si to dokázal vyčítat i delší dobu. Chtěl jsem se hádat, ale pak jsme si to rozmyslel. Jsme lidé různí, ale ona je na tom líp. Slíbil jsem, že o tom promluvím s Burbankem. Jistě uzná, co je možné a co ne.



Neuznal. Když se dověděl, že kluk nemá buňky na matiku, začal na mě křičet, že to musíme dokázat, že toje to hlavní a že je mu jedno, jestli Lin bude nebo nebude mít rád třeba jízdu na koni - sám byl výborný jezdec - ale tu matiku že prostě naindukovat Linovi musíme.

Když jsem se ho otázal jak to máme udělat, tak mlčel.
Trval jsem na svém: "Je mi to líto, ale s tou matikou to nepůjde. Jsme prostě na limitě našich schopností," ujistil jsem ho, podle mého názoru docela po pravdě.
"Ale vy musíte, rozumíš, musíte! Vždyť jsem vám zaplatil," křičel jako nepříčetný.
"Něco se prostě koupit nedá," odbyl jsem ho.

Změnil taktiku: "Prosím tě, Johne, pro všecko na světě, udělej mi to jako laskavost."
Nechápal jsem: "Co ti na tom proboha záleží, aby klon nějakého milionáře uměl matiku?"
Podíval se mi do očí a řekl: "Ty to opravdu nechápeš. Lin není klon nějakého milionáře - on je můj syn!"

No prosím, to byla rána, jsem nečekal: "Cože, tvůj syn?"
"No naklonovaný, ale má moje DNA! On je to jediné, co tu po mě na světě zbude. Doktor mi včera řekl, že už mám jen měsíc života a moje dílo by zapadlo, chápej to!"
"Takže to vše předtím byla jen lež?" vyštěkl jsem rozzlobeně.
"Ale ne úplná. Ta mafie i vojáci, to je pravda, ale já už se jich bát nemusím, stejně umřu dřív, než by mi mohli ublížit. Ale moje dílo, rozuměj, moje dílo by zaniklo!"

Jaké dílo - pomyslel jsem si. A i kdyby, patentů a cen měl řady, znali ho po celém světě, proč mu na tom záleží? On už je asi senilní, napadlo mě. Přesto mi ho bylo líto, jak tam seděl a slzy se mu koulely po tváři. Tak nějak asi vypadá zrazená sebeláska. Trapná věc, tahle sebelítost. Ano, bylo mi ho trochu líto, nejen jako Burbanka-člověka, ale i jako Burbanka-vědce. A doufal jsem, že takhle neskončím někdy třeba i já sám . . .