E=NIGMA

Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN,INC. (scifi román, Kapitola 1).

BURBANK A JEHO PROJEKT.
Byl to den jako každý jiný, několikrát sprchlo, ale pak se udělalo hezky a tak jsem odešel z práce dříve pod falešnou záminkou. To se u naší firmy může, protože často děláme navíc dlouho do noci a ještě zadarmo. On totiž bioelektronický výzkum je taky trochu i velká dávka inspirace a někteří si dokonce myslí, že jde o umění. Mé nejlepší nápady jsem měl právě většinou v přírodě anebo doma na gauči, když jsem předstíral, že spím u televize.

Ano, některé věci vás musí opravdu napadnout ještě předtím, než je můžete zkoumat a otestovat. To platí pro nás bioinženýry, stejně jako i pro biovědce. Někdy je těch nápadů dokonce více u nás, i když, pravda, hodně bláznivých. Jinak ovšem spolupracujeme všichni ruku v ruce, jinak to ani nejde, když nás náš výzkum má uživit svými výsledky. To víte, to není jako ve státním výzkumu nebo - nedejbože - v nějaké zatuchlé akademii. Máme tu odborníky na medicínu, bioniku, elektroniku, samozřejmě i na robotiku a ještě softvérové systematiky i programátory.

Jeden z programátorů je Tom, jinak hodný hoch, i když mé ženě Sue třeba vadí, že je ještě svobodný. Snažil jsem se jí vysvětlit, že ona už muže má, takže by jí to mělo být jedno, ale zřejmě mi unikla ta ženská logika, která tvrdí, že svobodný muž je ztracená existence.

Ještě nadhodila, že má kamarádku, která by se ráda vdala, třeba i jen za počítačového maniaka, že prý by ho to už odnaučila. Musel jsem se zasmát: kdo jednou propadl digitální chiméře, ten je sice opravdu jako ztracený, ale žádná svatba ho už nenapraví. Ta jen navíc udělá dvě osoby nešťastné: Toma, protože mu přibudou starosti o rodinu a jeho budoucí ženu, neboť se bude zcela zbytečně namáhat, aby ho předělala.

Ten den jsem tedy po poledni odešel z práce a slíbil Tomovi, že se vrátím až k večeru, kdy už nebude takové horko a naše poddimenzované klimatizátory budou stačit na svůj úkol. Ještě jsem řekl Evelyn, naší sekretářce, že kdyby mě Bob náhodou sháněl, že jsem u zubaře a že to večer doženu. Bob je totiž náš manažer a ještě navíc synovec majitele firmy. Sedí tam v kanceláři jen proto, aby měl starý Burbank - tak se totiž ten majitel jmenuje, ještě s řadou titulů, které si už ani nepamatuji - někoho, na koho se může spolehnout, že mu nic nezatají. Jinak se ovšem Bob různě potuluje po konferencích a nechává nás na pokoji. Nu a s tím zatajováním je to také všelijaké - Bob přece nebude říkat svému strýci o průšvihách, které někdy máme; řezal by si sám pod sebou větev.

Vidíte, já se ještě nezmínil, co vlastně u naší firmy zkoumáme. Začalo to tak, že starý Burbank - tehdy teda byl ještě docela mladý, ale už známý vědec - objevil novou a navíc spolehlivou metodu, jak připojit počítač přímo k té či oné oblasti mozku a komunikovat s ním pak přímo. Zdálo by se, že to není tak těžké, ale zkuste mluvit přímo k mozku! Nejen že vás neuslyší, ale ani vy ho neuslyšíte, kdyby něco chtěl povědět zase on vám. A i kdyby jste slyšeli, vůbec si nebudete rozumět. Jako bio-konektor používal Burbank přímo živou tkáň, teda něco jako placentu s pupeční šnůrou, ta už se pak sama v dané osobě jaksi zorientovala a vytvořila jakýsi bio-kabel, pevné spojení se vstupní i výstupní vrstvou neuronů v té či oné oblasti mozku. Zárodek komunikační tkáně se vypěstoval ve zkumavce a pak prostě přioperoval. Stačilo jen udělat malou trepanačku, tj. odkrojení malého kolečka v lebce a zavedení biosondy, která obsahovala i pár elektronických čipů. Na vrchol hlavy byl pak voperován obyčejný multikontaktový soket, kam se zapojil kabel z počítače.

První počátky byly těžké: komunikace se nedařila, obě strany mluvily jaksi různými jazyky, ale nakonec se to povedlo - zde totiž právě přišel ke slovu počítač a hlavně systém jeho neuronových sítí, které umožnily, že se počítač sám naučil neznámý komunikační protokol a nosný jazyk.

Burbank na to dostal patent a tudíž i velké peníze od uživatelů. Každý jiný by se s tím spokojil, odejel na Bermudy a tam léčil svůj smutek vdovce u mladých, ale již značně zkušených blondýnek z pláže. Ale ne Burbank - ten musel prostě vymýšlet dál: on když se rozjel, tak se nemohl zastavit. Hned další projekt, který vymyslel, už bylo přímo čtení myšlenek, o což měli obzvláštní zájem nejen policajti, ale hlavně armáda a tak byl celý projekt super-supertajný.

Zde jsme ovšem narazili na daleko větší potíže a projekt ani dnes ještě není blízko vyřešení. Jistě si domyslíte, o jaké problémy šlo. Tady bych snad vysvětlil jen jednu část, tu, co měla co dělat s dalším projektem, který se přímo dotýká našeho příběhu; ale to předbíhám. Začtete-li se do filozofický knih, do starých Řeků až po moderní filozofy, většinou se snaží oddělit materii od myšlení, jak už to udělal Descartes. Ten dokonce vymyslel "ducha v mašině", rozuměj v těle, zasunutého tam jaksi přímo Bohem. Dnes bychom to prostě označili jen za jakýsi druh softvéru, plus či mínus něco extra. Nikdo z filozofů vám už ale nevysvětlí, jak vlastně vůbec "myslíme", jak to vše dohromady pracuje.

Ve srovnání s myšlením je naše vidění například značně jednodušší. Obrázek ze sítnice oka je skanován a jeho body jsou serio-paralelně převedeny do mozku, kde ho jakýsi biopočítač ještě všelijak upraví (například sám "zalátuje" místo, kde je v oku tzv. slepá skvrna). To, co pak "vidíme", je vlastně už zase celkový obraz, sestavený dohromady. Pořád sice ještě nevíme, jak to, že to vůbec "vidíme", ale to už není tak podstatné: jsou přece přístroje, které dnes umožňují slepým vidět a mají prostě připojenu snímací elektronickou kamerku přímo na vstupní neurony mozkového minipočítače, v tak zvané "optické" oblasti mozku.

Jenže když se zamyslíme nad naším myšlením, pak jakékoliv zjednodušené přirovnání s nějakým hárdvérovým systémem nutně selhává. Rekněme třeba, že přemýšlíme, jak vyrobit třínohý stůl - nemusíme ho ani zrovna vidět, každý z nás už něco podobného přece viděl a mohl posoudit, z kolika částí se asi skládá. Stůl je prostě stůl, ale už zdravý rozum nám řekne, že u třínohéhostolu je asi nejlepší deska tvaru kruhového, šestiúhelníkového nebo podobně symetrického, hlavně kvůli stabilitě. Ale zkuste třeba zachytit tento myšlenkový proces našeho "rozumu" - který čerpá z našich zkušenosti i základů logiky - aby dospěl k tomuto závěru. Kde se to vše vůbec děje?

Navíc naše myšlenky jaksi zase hned zmizí a není tu možný žádný dlouhodobý záznam jako u snímací kamery, kde si můžeme obraz "zmrazit" a nejsme omezeni časem. Tak jsme to chápali původně" že totiž pouze něco málo zůstane a to ještě v krátkodobé paměti. Ledaže bychom při myšlení přišli na něco zajímavého a chtěli si to uložit do dlouhodobé paměti, jinak řečeno opravdu si to zapamatovat. Později jsme zjistili, že jsme se značně mýlili, ale to opět předbíhám.

A jak vůbec ty procesy probíhají? Běhá snad elektrický proud od jednoho neuronu k druhému, podporovaný, jak už víme, i chemickým přenosem, nebo se vše děje pomocí změny eletromagnetického pole či vlnami? Nebo jen změnou stavových funkcí? A jak vlastně zachytíme tento přenos informace - a hlavně jeho obsah?

Nebojte se, nebudu to dále rozbírat, ale jen se tu zmíním ještě o dalším problému: řekněme, že víme, že komunikace probíhá od neutronu A1 až k Z17 - co se ale děje přímo v nich, v jednotlivých neuronech této posloupnosti? Víme už totiž, že neutrony slouží nejen k logickému vyhodnocování kombinace vstupů, ale zároven i jako paměťové buňky, tedy něco, co nám ani dnešní bionika ještě neuspěla vyrobit, obojí dohromady v jednom elementu; pořád máme oddělenou paměť od programu. Nemluvě už o tom, že naše počítače postupují jen seriově, krok za krokem, instrukce za instrukcí, zatímco mozek zpracovává mnoho dat současně, tzv. paralelně.

Skutečný proces myšlení se ovšem pohynuje v různých doménách, jak dokazuje encefalograf nebo Kirlianova fotografie. Ale pořád ještě neznáme jeho pravý obsah, lapidárně řečeno to, že zrovna přemýšlíme o nějakém stole. Pokud se opravdu komunikace šíří od neutronu k neutronu, komplikace je také v tom, že na každý vstup jednoho mohou přijít desítky nebo i stovky výstupů od jiných neuronů. Poslední výzkumy navíc potvrdily, že se paměť vyskytuje holograficky, ne jen v jedné oblasti, ale v celém mozku. Podobně jako při rozbití holografické fotografie na skle nám postačí jediný střep k opětnému sestavení celého obrazu, platí to i pro paměť. Pokusy se dokázalo, že při odoperování různých částí mozku laboratorních myší si tyto pořád ještě danou, tj. natrénovanou věc, pamatovaly.

Extrasenzorový přenos vnímání (ESP) sice existuje, ale je z vědeckého hlediska zatím pořád ještě fyzicky nevysvětlitelný - nepočítáme-li to, že někdo celou informaci vysílá druhé straně nějakým, pro nás dosud nezjistitelným způsobem. ESP je totiž ještě pořád v plenkách a používání známých karet s kolečky a podobně ještě vůbec nedokazuje, že je opravdu možno "číst myšlenky" či "vidět na dálku či za roh" nebo dokonce "do minulosti či budoucnosti". Nemůžeme totiž nikdy stoprocentně eliminovat proces náhody, štěstí nebo případně jinou, zatím neznámou metodu komunikace - jakou by byl například v době Edisonově krátkovlnný radiopřijímač v kapse vizionáře nebo třeba dnes ultrazvukový přenos s konvertorem na slyšitelný zvuk přímo v uchu eskamotéra. Dnes, kdy se lehce voperovávají různé čipy do těla, je takový podvod lehce možný.

Situace by se zlepšila, kdybychom se mohli dostat nějak hlouběji do šedé kůry mozkové, monitorovat tam její procesy a indikovat prahové stavy. Snad takhle právě přemýšlel starý Burbank, když nám zadal zcela jiný úkol: čtení lidské paměti. Nešlo ovšem o nějaký brainwashing, právě naopak, měla se získávat informace, kterou dotyčná osoba už kdysi znala a někde ji tedy má schovanou, ale jaksi zapomněla, kde :-). Pokud byla "vymazaná" jen její "adresa", jak bychom řekli v počítačovém lingu, měla by se tam opravdu někde ta informace najít. Musel by se sice nejprve udělat totální skan paměti, práce to sice náročná, ale hlavně jen časově a pak už jen najít, co kam patří a celou paměť znova zmapovat, tedy vymyslet jakýsi "oživovací" proces paměti. Riziko ovšem je veliké - nikdo totiž neví, co vše se tam může najít . . .

Burbank nám kladl na srdce,, že je to jen jeho osobní projekt a nesmíme o tom nikomu ani špitnout - prý už by nesnesl další vojenský, supertajný projekt. Důvod byl ale asi jiný. Když jsme se o tom bavili s Tomem, řekl jsem mu tehdy, že náš starej asi na něco geniálního přišel, ale pak to zapomněl a tak to chce nějak vydolovat z vlastní paměti. Proto ta tajnost. Oba jsme se tomu dlouho smáli. To jsme ještě nevěděli, že se vlastně smějeme sami sobě . . .

Ať to bylo tak či onak, slíbil nám extra prémie, když na něco přijdeme. Projekt svěřil svému synovci a ten zase nám dvěma; ostatní ve skupině měli už načaté zase jiné projekty. Navíc to financoval ze své kapsy, bohatý byl na to dost. Vybral nám jako objekt jednoho opravdu starého dědu, sklerotika a navíc na spadnutí. A tak jsme spěchali, aby nám snad ještě dřív neumřel. Dat už jsme z něho vytahali kvanta a měli toho haldy printoutů i na discích, ale nedávalo to žádný smysl. Než jsme to mohli vyluštit, dědeček opravdu odešel tam, kde už nebude žádnou paměť potřebovat. No jo, ale pro nás to byl průser, protože jsme ho ještě potřebovali! Co teď?

Využili jsem toho, že Bob byl zrovna zase na nějakém semináři a nic jsme mu o tom neřekli. Tom se dřel celou týden s programem, který měl ta data zpracovat, ale někde to vázlo. Snad proto jsem také odešel ten den dříve z práce, zcela otráven představou, až se to prosekne. Jako v tom vtipu: "operace se povedla, ale pacient umřel". Vyjel jsem si tedy na kole z města ven, abych tam získal trochu lepší náladu. Vzduch voněl po dešti, půda se pařila a ze silnice se kouřilo. Napadlo mě, že musím jít v neděli na houby. A bylo mi najednou docela dobře, dalo mi to zapomenout na mou práci - kterou mám sice ještě pořád rád, ale ty průšvihy s ní spojené už zase vůbec ne.

Ten pocit štěstí ale neměl dlouho trvat, zazvonil mi totiž mobil a já si uvědomil, že jsem ho zapomněl vypnout. Volal Tom, že má dobrou zprávu.

"Copak, už jsi přišel na to, co s těmi daty uděláme?" ptám se.
"To ne," připustil.
"Nebo jsi našel jiného dědu na bioskan?"
"To také ne, ale - "
Přerušil jsem ho: "Tak proč mi, ty koni, vůbec voláš? Já tady využívám klidu přírody a - "
Tentokrát mě přerušil zase on: "Rychle přijeď, mám novinku!"

Naléhal jsem, ale neřekl mi ani za nic co to je, prý z důvodů utajení, ale já vím, že mě chtěl potýrat kvůli tomu koňovi; nemá totiž tohle oslovení rád. Nevím proč, koně jsou docela chytrá zvířata, chytřejší i než někteří lidé. Na druhé straně ale je fakt, že jak ho znám, s nějakou prkotinou by mě neobtěžoval. A tak jsem obrátil kolo a šlapal otráveně zpátky.

Ulož tuto stránku Vytiskni tuto stránku