koffl next backAutor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN,INC. (scifi román, Kapitola 4).




PRŮLOM.

Přišel jsem domů rozladěn a Sue to vycítila. Aby mě trochu naladila, nabídla mi, abych pozval Toma na večeři, ale jen s tou podmínkou, že se nebude mluvit o práci. Tušil jsem, že za tím vězí víc, ale raději jsem se neptal. Když si má žena něco umíní, není na světě síla, která by ji přesvědčila, aby od toho upustila. Bylo mi jasné, že už má plán, jen mě zajímalo, kterou dívku pro něj vybrala. Ale to už je věc Toma, jak se zachová. předem mu asi nic neřeknu, zkazilo by to veškerou legraci. Ačkoliv Tom už asi bude vědět, kolik uhodilo, Sue se ho snažila takhle opárovat už jednou.

Odešel jsem do svého pokoje, já mu říkám studovna, ale je to spíše takový kumbálek, kde je vše, od povalujících se knih až po popsané papíry, které, jak jsem kdysi před lety slíbil Sue, dám konečně do pořádku. Ten budoucí čas pořád platí, i když prozatím nemohu říci, kdy k úklidu dojde. Ale co chcete, mně se v tom zmatku - teda jen napohled zmatku - nejlépe přemýšlí; spořádané okolí mě příliš rozptyluje. Usedl jsem k počítači, ale nejprve jsem si dával do pořádku mé pocity a nejbližší úkoly na příští den. Správně bych měl říci "do pořadí", protože se pak věnuji jen několika bodům s největší důležitostí. O ty zbývající, jako je třeba jídlo, návštěvy a opravy domu, o to se musí starat manželka, teda hlavně tím, že mi pořád připomíná, co jsem zapomněl udělat. To mě ovšem nejen rozptyluje, ale často i rozčiluje, protože nedovedu pochopit, že má jiné priority než já. . . .

První bod byl spíše psychologický a tudíž nepříjemný: nejen že máme s Tomem průšvih a nevíme, jak z něho, ale moje účast byla zatím opravdu minimální, nemluvě už o tom, že jsem udělal tu blbost a vůbec řediteli volal. Tím se stalo řešení nejen urgentní, ale zároveň i nemožné, alespoň v tom smyslu, jak to mi to v telefonu navrhoval Burbank. Přešel jsem tedy na bod druhý, akční: nějaké řešení se prostě musí najít. Jak? Moje výhoda je v tom, že jsem hlavně teoretik, zatímco Tom je převážně praktik. Pravda, jen praktika by napadlo napadnout snímat signály z mrtvého mozku, i když je to prý teoreticky nemožné, ale najít metodu, jak je rozluštit, to chce prostě teorii. Já to s oblibou říkám takto: teorie bez experience je jako auto bez kol, zatímco zkušenost bez teorie je jako kola bez auta.

Především se mi zdálo ukvapené, že Top tak lehce odhodil výsledek našeho pokusu s jeho "uspávadlem"; měl jsem pocit, že v tom přece jen něco bylo, že jsme přece jen něčeho dosáhli. Co to bylo, to nevím, jen nejasný pocit, protože si ani nepamatuji, že bych měl přitom nějaký sen, natož abych věděl, co se mi zdálo. Byl to ovšem jen pocit, ale jistě by stálo za to více na tomto pokusu elaborovat; jinak ani nevíme, zda a co se se mnou dělo.



Druhý den jsem si promluvil s Tomem. Zatímco on se snažil vylepšit přenos vysokofrekvenčním filtrem, moje úvahy ho přece napůl zaujaly. "Také jsem si říkal, že jsem vylili s vaničkou i dítě", řekl, a mínil to víceméně jen alegoricky.
"A nepozoroval jsi na mě nějaké pohyby nebo že si něco pro sebe breptám?" zeptal jsem se celkem laicky.
"No ty si z toho nic nepamatuješ?"
"No právě že ne, nic, nic. Nic.
"Pak ale nemá cenu pokus opakovat, takhle se stejně nic nedovíme." řekl smutně.
"Mám ale nápad, potřebujeme odborného pomocníka, který by to ze mne dostal," potěšil jsem ho. "O jednom, vlastně o jedné, bych věděl. Studovala se mnou jedna dívka, Jenny, které pak přešla na psychologii. Má teď praxi ve městě."
"A proč myslíš, že by zrovna ona nám mohla pomoct?"
"No občas jí vídávám a bavíme se o čemkoli. Navíc má praxi i s hypnózou, umí pracovat s encefalografem, dokonce jistě i nějaký má. Pochopitelně bychom jí neřekli, o co jde. Navíc jsou takové pokusy nebezpečné, dělají-li je laici jako my a jen ona by nás mohla uchránit před špatnými následky."

"Nu dobrá," řekl Tom, "ale spěchej, starej se za týden vrátí z dovolené, pak už by bylo pozdě."
"Jo a mimochodem, Sue tě zve na večeři," prohodil jsem nenápadně a pak jsem to přece jen nevydržel: "Zase asi nějaký seznamovací večírek."

Kupodivu hned zareagoval: "Hele, tak ať radši pozve tu tvou Jenny, ať ji poznám a pak ti řeknu, jaký na mě udělala dojem."



Zde musím trochu odbočit, abych vysvětlil jak jsem se dostal k tomu, že opravdu potřebujeme odbornou pomoc. Současnou teorii spánku zná nejen každý absolvent bionické fakulty, ale i lékaři a jiní, kterých se to nějak týká Spánek je totiž nejen druh odpočinku, ale i rekuperace, tj. obnovení, a to nejen fyzické energie. V té době si tělo řeší i různé psychologické a nervové problémy.

Příroda nám dokonce na to dala hned několik hladin spánku. To hlavní rozdělení je ovšem na REM (rapid eye movement, tj. rychlé pohyby očí pod víčky) a NREM (opak REMu). NREM zahrnuje asi 80 procent spánku a má čtyři hladiny, to podle frekvence vln, které se objeví na obrazovce encefalografu. Jsou to:

1) Alfa vlny, které lze pozorovat při bdělém stavu, se změní na vlny theta. Je to jakési "podroušení", přechod ke spánku, kdy klesá napětí ve svalech, ale jsme si stále ještě vědomi svého okolí. Vlny theta se také například projeví při hypnotickém stavu.
2) Vlnění se pak ještě zpomalí, přestáváme vnímat okolí a tato fáze zabírá asi 50 procent celého spánku
3) Delta vlny, což je opět jen přechodný stav a zabírá asi 5 procent spánku.
4) Pořád ještě delta vlny, ale už opravdový spánek. Je to asi deset procent celkového spánku a nastává většinou už v první třetině spánku. Člověk ztrácí kontrolu nad svým tělem, někdy třeba i vyměšování a je to i období, kdy může dojít k somnambulizmu, tj. náměsíčnictví.
5) Samotné REM, vlastně pátá hladina, ten nejhlubší spánek. Je také spojen se snem, i když ten se může objevit i v jiných stadiích. Většinou jsou to opět vlny theta, jen někdy se objeví i vyšší frekvence beta. REM zabírá asi jen 20 procent spánku. Spánek se děje v pořadí 1, 2, 3, 4 a pak opět 2, 3, 4, atd. - kde 2 bývá někdy vystřídáno stavem 5. Jiné frekvence, tj. mezi těmito jmenovanými, se objeví při fyzické nečinnosti, zatímco vyšší frekvence než ty jmenované, se nazývají gamma a jsou spojeny jen s vyšší, než normální, mozkovou činností.

Aby to bylo ještě komplikovanější, spánek probíhá v asi devadesáti-minutových cyklech REM a NREM. Trochu o tom vím, sám jsem byl kdysi na spacích testech, trpím totiž apneou. Ne, není to nemoc, je to porucha spánku, kdy dýchací svaly, zvedající hrudník, nevykonávají plně svou funkci a dýchání se na občas zastaví.
Při testu na vás připojí takovou velkou chobotnici kabelů, podobnou té, co vynalezl Burbank a podle biokřivky pak zjišťují, v jaké hladině spánku se právě nacházíte. REM rozeznají hlavně podle prudkých pohybů zorniček pod víčky. Mají na to specielní infrared kameru, protože celý test je pochopitelně ve tmě, abyste mohli nerušeně spát. Mě například zjistili, že se mi zastavuje dech až desetkrát za hodinu. Nu a pokud bych byl sám a dýchání by se nevrátilo, odneslo by mě pak, jak se říká, šest mužů pomalým krokem. Jo, vy to rčení neznáte? Asi vám tam chybí ta rakev, ne?

Jak vidíte, nebylo by problémem zjistit, v jakém spánku jsem byl při našem pokusu s Tomem, chtělo by to jen encefalograf. Chceme-li však vědět více, potřebujeme na to odborníka, který by mě přitom zpovídal.
Ano, sama hladina spánku nám příliš neřekne: drogy, alkohol a spací prášky mohou některá stadia potlačit, takže dochází i ke ztrátě vědomí, ale správné fyziologické účinky se pak nedostaví. Tak například nedojde k hodnotné tvorbě enzymů, správnému metabolizmu anebo k procesům, kterými si tělo léčí různé nemoci.
Na druhé straně je také poměrně málo známo o psychologických účincích spánku. Tak například už Freud tvrdil, že různé horrory v podvědomí se léčí tím, že se ve spánku odehrává opačný jev, který je kompenzuje. Jinak řečeno, čím hroznější sen, tím lepší kompenzace. Sem například patří tzv. emigrantské sny, kdy se vám zdá, že jste ve staré vlasti a nemůžete utéci ven - vyjadřuje to prý naopak podvědomou touhu se vrátit tam, odkud jste přišli.

NREM spánek je obzvláště důležitý pro obnovu energie a orgánů. Navíc také regeneruje mozkové proteiny a obojí paměť, teda tu prostorovou i procedurální - tam přesouvá data z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Jiní vědci úlohu spánku na paměť popírají, ale to asi jen ti, co si nepamatují nic před ani po dobrém vyspání :-). Sama délka spánku není kritická: někteří lidé potřebují víc, jiní méně, ale určité minimum je třeba v zájmu zachování zdraví. To dobře vědí - a zneužívají - i různí vyšetřovatelé.
Nejzajímavější je asi vlnění theta, které se též objeví při tzv. daydreaming (když se někdo zasní) nebo i těsně před usnutím či probuzením (hypnagogický stav) na hlavně při hypnóze. Nevěděl jsem ještě, jakým způsobem by měla ze mne Jenny dostat to, co do mě předtím Tom "naládoval", ale věřil jsem, že už sama bude vědět jak.



Musel jsem uznat, že Tom měl dobrý nápad, teda bychom pozvali Jenny na večeři a ani Sue kupodivu nic nenamítala, když sjem jí namluvil, že už Tom děvče má a že by jí rád přivedl s sebou.

Zašel jsem tedy hned za Jenny. Moje nabídka ke spolupráci ji sice zajímala, ale ne zase tak moc. Namluvil jsem jí totiž, že jsem učinil nějaký teoretický objev, ale že si nemohu vzpomenout na výpočet, teda důkaz, který jsem někde ztratil. Co kdyby mě jen tak náhodou zhypnotizovala a já si vzpomněl? Nebylo by to zadarmo a jistě by to obohatilo i samotnou psychologii, blábolil jsem uboze.
Asi na mě viděla, že lžu a řekla jen: "Ty máš nějaké problémy doma? Na to já moc nejsem, to bys měl jít do manželské poradny. No ale co, mohu ti dát jedno sezení u mě a zjistíme, co nám řekne tvoje podvědomí. Pokud ale nemáš sexuelní problémy, to by zase bylo něco jiného," zasmála se. "

"To jsme si nerozuměli," namítl jsem, "já potřebuju, aby to bylo u nás v ůstavě, abych to mohl hned vyťukat na počítači a uložit."
"Nesmysl! Uděláme to, jak říkám, já mám v kanceláři také počítač," řekla Jenny a já raději dočasně ustoupil.
"Máš pravdu, koneckonců detaily se dají promyslet až později," přikývl jsem, aniž bych věděl, zda jí pak přece jen nebudu muset říct pravdu.

Teď už zbývalo jen jí namluvit, že k tomu potřebuji i Toma, že chci, aby se seznámili a pozvat ji na tu večeři. Řekl jsem jí i o tom, co jsem nabulíkoval Sue a že teda musí dělat, že Toma zná a možná i víc. To nebyl problém: byla rozvedená a jiného chlapce stejně neměla, takže se toho se smíchem chytila. Dokonce jsem měl dojem, že jí to zajímalo víc, než ten můj problém.



Večeře dopadla dobře, Jenny a Tom dělali, jako by se dávno dobře znali a až mě udivilo, jak dobře. Když se u dveří rozcházeli, každý ke svému autu, Tom počkal, až odjela a povídá: "Vybral jsi ji dobře, je hezká."
"To přece není důležité," namítl jsem, ale on dodal: "Ba ne, s nehezkou by se špatně spolupracovalo."
"Ale hezká nás bude rozptylovat," odporoval jsem mu.
"No to je právě dobře," zasmál se a odešel. Už patrně zase myslel na svoje programování nebo co.

Když jsem se vrátil do domu, Sue mě zasypala otázkami. "Jak dlouho se znají? A jak to, že o tom nic nevím?"
"No protože jsi se mě na to neptala. A znají se asi dva měsíce."
"To není možné, mezitím byl u nás na večeři a já pozvala jeho a Nelly, víš, tu z naší kanceláře a vůbec neříkal, že by měl známost."
"Tak především on o tom předem nevěděl, že pozveš Nelly a u večeře byl zase tak slušný, že nic neřekl, aby tě nezkompromitoval."
Na to mi ale Sue neskočila: "Jo a proč se tedy k Nelly tak měl?"
Musel jsem si vymýšlet: "No a co kdyby? On se totiž tehdy s Jenny na čas rozešel, ale teď už s ní zase chodí," zalhal jsem.
Kupodivu to Sue přesvědčilo, ale asi jen napůl; něco jí nehrálo, ale nevěděla co. Asi ženská předtucha, protože oba, Tom i Jenny to jinak hráli skvěle. Přesto jí asi něco vrtalo v podvědomí, asi jako mě, po tom pokusu s optickým přenosem. V obou případech ale měla blízká budoucnost ukázat, co to bylo.



Hned druhý den jsem se svěřil Tomovi, že celá věc nebude tak jednoduchá, že Jenny mě chtěla vidět ve své kanceláři na klinice a jak ji znám, nepovolí, dokud jí neřeknu úplnou pravdu.
"No a jaký je v tom problém?" zeptal se udiveně.
Viděl jsem, že je zrovna ten den nějak nechápavý: "No že bychom jí museli zasvětit do našeho tajemství a objevu, který jsme si chtěli nechat jen pro sebe.
"Dívej se na to takhle," řekl a začal analyzovat: "O tom průšvihu ona Burkbankovi jistě neřekne, vždyť ho ani nezná, no a náš objev? Zatím jsme vlastně nic neobjevili a možná, že ani neobjevíme. Mě Jenny připadá jako chytré děvče a o psychologii zná víc, než my oba dohromady."
"Jak to víš? U večeře o tom přece nepadlo ani slovo?"
"To se pozná. Mám pocit, že do mě viděla líp než mikroskopem," zasmál se.
"Ale já nevím, jestli také zná tolik o parapsychologii," namítl jsem. Jen mi to tak napadlo, ale při hypnóze můžete očekávat ledacos.
"Para-co?" zeptal se Tom, a já nevěděl, jestli už zase nepřemýšlí o něčem jiném anebo že svět profesionálního programátora je vlastně příliš zaplněný na to, aby se tam vešly i jiné věci.
"To nic," řekl jsem a odjel za Jenny. Když jsem jí vysvětlil celou pravdu, nejprve se příliš nenadchla, patrně proto, že jsem jí předtím lhal. Odvolal jsem se tedy na Toma, že on si s tím sám neví rady. To byla asi ta kouzelná věta, protože najednou se změnila a dokonce slíbila, že můžeme začít hned druhý den.

Zašel jsem tedy ještě za Tomem, který už zatím nastavil digitální filtry, ale ještě vylaďoval elektronickou část systému. "Teď to bude OK," řekl, "jen abys ty taky dobře spolupracoval a začal vyprávět. "
Večer jsem strávil opět v pochybách, skoro by se řeklo, že jsem měl jakousi trému. Neměl jsem prostě ten Tomův optimismus, který asi pramenil z toho, že uměl i ty nejtěžší problémy vyřešil na počítačích. Ovšem jen tím, že jim pomohl svou vlastní inteligencí. Naše zkušenosti s umělou inteligencí za posledních sto let byly totiž celkem podprůměrné, alespoň ve srovnání s tím, co jsme si od toho slibovali. Nebyla to vina lidí, prostě jsme sami neměli zkušenosti s nějakou vyšší než lidskou inteligencí. Postupně vzaly za své expertní systémy, neuronové sítě, fuzzy logic i metody Monte Carlo. Počítače prostě neměly ten základní algoritmus, který si sám najde problém a sám hledá odpověď. Na rozdíl od počítače, člověk ten algoritmus má vrozený. Už malé děti si rozšiřují svou databázi neustálými otázkami "proč". Té své databázi pak stoprocentně věří a proto také nesnášejí žádnou lež, která by jim celý ten jejich pracně vybudovaný systém rozbila. Naneštěstí - anebo naštěstí? - z toho časem vyrostou.

Počítač nerozlišuje pravdu a lež, ale jen to, co je správné a co ne. A vůbec není zvědavý, proč se co děje a co to ovlivní. Jen mu dejte problém a má li dostatek dat a potřebných programů, on už to nějak vyřeší. Navic se ho to nijak emocionálně nedotkne a už vůbec ho nepřekvapí, k jakému závěru došel nebo co by se s tím dalo dělat. Touringův postulát, jak zjistit inteligenci počítače, se ovšem ukázal klamný. Inteligence přece není v tom, jak dalece někdo umí něco napodobovat (v tomto případě zase člověka), ale naopak jak rychle se umí samostatně učit.
A tu snahu učit se, ten u člověka vrozený algoritmus, nelze na počítač naroubovat. Teda algoritmus, který ho nutí se učit, to ano, ale tu snahu, tu motivaci už ne. A na té to vše visí: když počítač dojde k mrtvému bodu, tak to prostě vzdá. Člověk, pokud není líný, hledá dál. Sebelepší programátor nemůže tedy inteligenci počítači prostě "dodat", ale ji jen v něm "probudit". K tomu je třeba, aby byla inteligence už předem nainstalována, možná pomocí speciálního hardvéru. Nu a ten zatím nemáme. Naštěstí, protože kompjútr by byl asi jako oheň: dobrý sluha, ale špatný pán.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku