Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 11).
A JEŠTĚ JEDNOU BURBANK.
Usedl jsem tedy ke svému pracovním u stolu, aby nebylo vidět, jak se mi pořád ještě rozčilením třásla kolena. Ne, že by mě překvapilo, že se o nás už i Burbank dozvěděl - koneckonců jsme inzerovali v novinách, s plným uvedením našich jmen i titulů - ale že by za námi přímo zašel, to jsem prostě nečekal.
Rozhodně to nevěstilo nic dobrého. Kombinace všech možných příčin mi kmitaly hlavou, ale zůstávala jen jedna, totiž že jsme ho oklamali a že na to přišel. A že jsme mu podstrčili paměť z mrtvého a někdo na to přišel, třeba ti hoši od tajné služby. Že jsem používali jeho přístroje, abychom se mohli rozběhnout. A navíc že se asi bojí, že bychom si přivlastnili nějaký jeho objev, ač - pokud vím - za posledních pět let toho moc neobjevil.
Dokonce jsem se bál, že snad ví, že jsme dělali seance, kdy do mě pouštěli data z "jeho" dědy a i když to neví, že mi to třeba leccos přečte z tváře. Už už jsem skoro zpanikařil, když se otevřely dveře a já se ovládl. V nich stál Burbank, nějak víc nahrbený, než jak jsem ho znal dříve, trochu víc zestárlý a usmíval se. Už to nevěstilo nic dobrého . . .
Napadlo mě, že bych mohl hned zaútočit a říci mu, že jeho nabídku, abych se vrátil, nepříjímám. Než jsem si to pořádně rozmyslel, promluvil sám a zároveň mi i odpověděl na mou nevyřčenou otázku.
"Neboj se, Johne," řekl, "nebudu tě přemlouvat, aby ses vrátil. Jak jsem slyšel, daří se vám dobře a máš přece právo rozběhnout se za svým cílem."
"To jsem rád," řekl jsem, "opravdu jsme se pěkně rozjeli. Vidíš, kdybych od tebe dostal to studijní volno, musel bych se teď vrátit a tenhle úspěch tady by mi utekl. Vlastně bych ti měl poděkovat," neodpustil jsem si ironickou poznámku.
Vzal to vážně. "Máš pravdu, ale proto tady nejsem. Chtěl jsem se ti omluvit, že jsem s tebou nejednal zrovna nejlépe. Můžeš mi to prominout?"
A jeje, řekl jsem si, teď leze ke křížku. Co ale proboha může na mě chtít? Nahlas jsem ale řekl: "Vše odpuštěno, ani já jsem se nechoval moc důstojně, ztratil jsem prostě nervy. Nebylo to snadné: nevěděl jsem tehdy, zda seženu práci - "
Přerušil mě: "Ale věděl jsi, vždyť už jsi měl plány a já ti vlastně jen pomohl je uskutečnit,"
Tím mě zase naštval a tak jsem to hned odpálkoval: "No být tebou, s tím bych si zásluhy nedělal. Po tolika letech a ty jsi mě klidně vyhodil -"
Opět mě přerušil: "Pokud vím, nevyhodil jsem tě, to ty jsi kvitnul. Jí ti jen nechtěl zaplatit tu tvou studijní dovolenou."
"To ano, "řekl jsem rozpačitě, "ale vlastně jsi mě zavedl k tomu, abych ti musel dát výpověď sám a to bylo kruté."
"Nepřišel jsem se sem hádat, Johne, řekněme, že jsme oba pochybili, já možná víc. Právě proto jsem tady."
Zarazil jsem ho: "Už jsem řekl, že vše je prominuto a pokud jsi přišel jen pro tohle, tvoje návštěva už splnila svůj úkol." Tím jsem mu dost neurvale naznačil, že zase může jít; měl jsem na něj pořád ještě vztek. Navíc, teď když bylo vidět, že nás soudit nebude, jsem už ani nebyl zvědav, co vlastně skutečně chce. A že něco chtěl, to bylo jasné, takže jsem se hned cítil jako na koni.
"Přišel jsem kvůli něčemu jinému, Johne, přišel jsem tě požádat o laskavost," pronesl tiše, skoro nesměle.
Tím mě úplně dorazil. Takhle poníženého Burbanka jsem ještě neznal. Tím ovšem vzbudil mou pozornost. "Proč by ti já měl udělat laskavost, když ty jsi mi žádnou nikdy neudělal?"
Začal mi vysvětlovat: "Podívej, mohl bych tě přitlačit - část práce jste dělali pro sebe na mých přístrojích, používali jste bez povolení můj komunikátor a jistě ho ještě používáte. Kromě několika porušení patentních a autorských práv by se jistě našly i značné finanční škody, co jste mi tím způsobili, ale - "
Teď jsem ho zase přerušil já: "Tak nevím, prosíš mě nebo mě vydíráš?" řekl jsem rozčileně, ale ta kolena se mi zase začala klepat. Naštěstí to nebylo vidět.
"Nech mě prosím domluvit," řekl téměř lítostivě. "Už jsem řekl, že potřebuju od tebe pomoc a ty věci jsme uvedl jen proto, že jsi říkal, že jsem ti žádnou laskavost neudělal. To je ta laskavost, když už ti na tom tolik záleží."
To znělo logicky a také jsem mu to řekl: potěšilo mě totiž, že se tím uzavře jeden odstavec strachu a já těch strachů měl plnou kapitolu. "Dobře, řekl jsem, vyslechnu tě, ale nic ti neslibuju. Moje prostředky i možnosti jsou omezené," řekl jsem odmítavě, ale v podstatě to byla pravda.
"Jdu za tebou pro tvé schopnosti odborníka," řekl a znělo to docela upřímně.
Chtěl jsem se bránit, i když mi to lichotilo: "Podívej, kdysi jsi byl můj učitel a osobní příklad. Říkal jsi, že jsem tvůj nejlepší student, jednu dobu jsem si dokonce myslel, že se mnou jednáš jako rovný s rovným. Jako boss jsi byl ale nemožný, prostě nemožný, to uznej."
Zasmál se a opět se z toho snažil naskórovat body: "Ale kdybych nebyl, byl bys dnes tam, kde jsi?"
"A kde jsem?" zasmál jsem se uštěpačně. "Na barák jsem si musel vzít druhou půjčku, manželka musela jít dělat, zatímco u tebe jsme si mohl spokojeně hnít a vydělávat slušné prachy. "
"To je právě ono: prachy nejsou všechno. Tvůj odborný růst by začal stagnovat. Jistě víš, že už teď jsi považován za průkopníka v neuro-bionice a odborník v oblasti bio-paměti. A to jsi ještě ani nezveřejnil tézi, na které pracuješ."
"Takže ty mě necháváš špehovat?" zarazil jsem ho.
"Co bych nechával, " zasmál se, "dělám to sám, z osobních důvodů. Potřeboval jsme vědět, jak jsi dobrý. A kolegové z oboru se občas rádi vyjádří, ani ty neumíš moc skrývat svůj entuziasmus, když s někým mluvíš."
Asi to byla pravda, ale o tézi nikdo nevěděl, to je hádal. "Nu jestli chceš tu tézi číst, než ji zveřejním, tak na to zapomeň. Vím, jak si umíš přivlastňovat cizí úspěchy."
"Jó, kdybych to uměl, zvláště teď! Ale ne, já nechci tu tézi, já chci víc."
"Tím mě úplně dobil. "Víc,? Co víc ještě můžeš chtít?"
"Mohu mluvit upřímně? Ale musí to zůstat mezi námi," řekl tajnůstkářsky.
"Pokud tím neohrozím náš výzkum a kolegy, tak ano, na to máš moje slovo." Věděl jsem totiž, že se jinak od něj nic nedozvím.
"Jde o mě samotného." Zarazil se: "Ale přísahej, že to nikomu neřekneš!"
"Nač ty tajnosti?" divil jsem se.
"Nejdřív přísahej!"
"No prosím, přísahám, když už musíme hrát tu dětinskou hru."
Nadýchl se, jako když se ještě rozmýšlí a pak řekl: "Jde o můj vědecký status, skoro bych řekl existenci."
"Ale, ale," zasmál jsem se. "Tak zlé to zas nebude, ne?"
Zatvářil se smutně a zdálo se, že to opravdu na mě nehraje. "Johne, ztrácím rapidně paměť. "
"Ale to my všichni.z toho si nic nedělej. Denně umírají milióny našich mozkových buněk. Většina se jich obnoví, i s jejich pamětí, takže vlastně moc neztrácíme. A tam, kde se paměť sama neobnoví, zase se brzy nové buňky naučí to, co potřebují znát, ze souvislostí nebo tréninkem. Pokud se ovšem buňky samotné neobnoví, je ta ztráta trvalá."
"To vím, i to, že zbývající buňky mohou někdy převzít úlohu těch ztracených buněk. Na tom vlastně pracujete vy, ne?"
Nepopíral jsem to. Zase hádal, ale byl natolik inteligentní, že hádal dobře. V tom byla i jeho genialita. Přešel jsem raději k věci: "Ty máš Alzheimera? " zeptal jsem se a ani jsem si neuvědomil, jak neurvale.
"Ne, je to něco horšího, a tady nejde o roky, ale o měsíce. Existuje asi třicet degenerativních nemocí nervů a tahle je snad ta nejhorší. Snažil jsem se najít léčbu sám, ale už si prostě na to dost nepamatuju z mé zkušenosti anebo na to nejsem dost dobrý. A k druhým odborníkům jsem se bál jít - určitě by se to rozneslo. V tvém případě vím, že umíš držet slovo. A navíc víš, jak na to, oni ne."
"S tím slovem se na mě můžeš spolehnout - pokud to ovšem není trik a chceš takhle jen získat naše tajemství. Pak bych tě nemilosrdně odhalil. Jestli tomu rozumím, chceš nějak nahradit zastavit ztrátu paměti. Musím se ale o tom poradit s kolegy, ale já sám jsem celkem proti."
Z jeho pohledu jsem usoudil, že jsem ho ranil. Začal jsem tedy vysvětlovat: "Bylo by to totiž velké riziko. U našich penzistů není co ztratit, ale ty jsi ještě produktivní vědec, mohl bys víc ztratit, než získat. A jak máme vědět, co ti naindukovat, když si to vlastně nepamatuješ?"
"Naopak, riziko by bylo, kdybych s tím nic neudělal - já ne abys jen někam uložil to, co si ještě pamatuju a až to zapomenu, zase mi to do paměti vložil. Tohle už umíte, to vím. Já ale potřebuju ještě víc: potřebuju si vybavit to, co si už už teď nepamatuju, to je právě ta tragedie. Můj nejdůležitější projekt, nebudu ho zatím ani jmenovat, bylo hledat jisté bionické řešení pro jeden problém. Já už to řešení měl, jenže jsem si ho nezapsal a pak jsem ho zapomněl. Já jen vím, že to bylo jediné možné řešení, ne výsledek mé dlouholeté práce, ta byla k ničemu, dokud mě tohle jednou večer nenapadlo. Bylo tot ak neobvyklé, že jsem si to nechal uležet v hlavě a za týden to bylo pryč. Nic, vůbec nic z toho jsem si nepalmatoval. Potřeboval bych teda, abys mi to nějak vybavil."
"A to je právě to, co neumíme, doslova "oživovat" mrtvou paměť," řekl jsem s úlevou, že pochopí a že to nebudeme muset dělat.
"Ale ne, Johne, vždyť víš, že ztráta paměti je dvojího druhu: trvalá, úmrtím buněk a přechodná, například po úrazu, kdy se jen dočasně vymaže obsah paměti, ale časem se vrátí, tam by to mělo jít."
"No to je právě to, to první nahradíme indukováním fakt do zbylké části mozku, ale to druhé ještě neumíme a tam je to riziko, můžeš ztratit víc, než získat. Například věci, které jsi zapomněl a už si je ani vybavit nechceš. Pamatuješ? Tys nás přece vždycky učil, že do paměti se vejde jen určité kvantum informace a to ještě jen za určitý čas". Anebo: pracujeme-li v oblasti přes limit, nemůžeme za výsledky ručit, a těch negativních může být víc než pozitivních."
"To všechno vím, to je právě to, proč jsem přišel. Já teď to riziko podstoupit musím, chápeš? Já už nemám co ztratit a něco získat, to mohu jen s rizikem.
To je bohužel celá pravda. Ty jsi Johne moje jediná spása," zaprosil.
Trochu jsem byl zviklán, ale řekl jsem jen: "Jak už jsem řekl, povím to mým partnerům a uvidíme. "
"Víc ani nechci," odpověděl, ale bylo vidět, že i když možná čekal něco horšího, v duchu doufal, že si mě získá, že mu hned řeknu 'ano'.
Svolal jsem velkou radu - málem jsme řekl rodinnou, byla tam i Sue - a doufal jsem, že to všichni odmítnou. Nestalo se. Když jsme hlasovali, tak zatímco Sue se zdržela, protože tomu prý nerozumí, ti oba druzí , Jenny i Tom, mě přehlasovali. Tvrdili, že už z důvodů humanitních to nemůžeme odmítnout. Protože jsem ale trval na svém, začali mě přemlouvat a kupodivu nejvíc Sue. Takovou jsem ji dříve nepoznal: nezdržovala se nějkými humanitbní důvody, ale konstatovala, že by to mohlo znamenat další úspěch, když se to povede. Tím mi vrazila dýku do zad: ona, kvůli které jsem musel přestat dělat pokusy s reinkarnací! Jen jsem nevěděl, jestli se opravdu tak zapálila pro naši věc nebo rafinovaně uhodla, kde je moje slabina. Po nějaké době jsem to vzdal: když jsou na vás tři, je to přesilovka. Vlastně byli čtyři: aniž jsem to věděl, moje druhé já, to podvědomé, jim pomáhalo :-).
Když jsem to oznámil Burbankovi, byl celý šťastný, dlouho mi tiskl ruku pak prohlásil ono kouzelné slovo: "Zaplatím pochopitelně tolik, kolik budete chtít." To mě konečně přesvědčilo: ne, že bychom byli v tísni, ale extra peníze se hodí vždy a my s ním asi budeme muset strávit hromadu drahého času.
Ano, čas, to bylo to, čeho se nám teď nejvíc nedostávalo. Museli jsme najmout novou sekretářku, protože Sue začala asistovat Jenny při jejích seancích a také Tom potřeboval technika. Trápila mě otázka, jak to vše před novým personálem utajit. Svolal jsem teda další generální mítimk, kde jsem poukázal na to, že větší část naší práce musí nutně zůstat tajná, už proto, že jsme pořád ještě moc Burbankovi nevěřil jeho historku s tím, že ono řešení znal a zapomněl. Patrně už na to nestačil a chce nás zneužít.
Dohodli jsme se tedy, že osobní záznamy pacientů bude mít na starosti jen Sue, zatímco sekretářku bude dělat jen věci organizační, jako třeba běžnou agenturu a rezervace pacientů. Co se týkalo technika, Tom se rozhodl proces zautimatizovat, takže technik jen obsluhoval počítač s disky a opravoval malé poruchy, ale o tom, co to vše vlastně dělá, neměl vůbec žádný pojem. Nu a ta data, jak už jsme řekl, jsme vlastně neuměli číst ani my. Elektronika magnetického snímače signálu a i induktivní optiky na deskách s tištěnými spoji bude zalita pryskyřicí, aby nešla zpětně inženýrovat. Všechny výkresy své elektroniky pak bude mít jen Tom a to ještě doma a jen v trezoru. Já zase všechnu svou dokumentaci elektronicky zakóduju, aby ji nebylo možno přečíst. A všichni jsme se zavázali, že budeme Burbanka sledovat a jakákoliv podezření hned podávat mě. To jsem si na nich vynutil za můj konečný souhlas s tím, abychom ho tedy vzali jako pacienta.
Po schůzi jsem si ještě promluvil s Jenny. "Nechápu, jak jsi mohla hlasovat pro, když přece víš, že to ještě neumíme," řekl jsem nechápavě.
"Nu neumíme, ale už máme jisté náznaky, že to půjde. Ty jsi asi moc nesledoval naše nedávné výsledky," odpálila mě nepříliš jemně.
"Jaké výsledky?" zeptal jsem se, přehlížeje její kritiku,
"Začala jsem totiž pozorovat, že si pacienti začínají vybavovat i věci, které jsme jim nenaindukovali. Patrně se jim v mozku vytvářejí spojení se zdravou pamětí, tam, kde byla kontinuita přerušena díky těm mrtvým buňkám. Nová spojení prostě tyhle úseky přemostí a objeví se stará, dříve jakoby zasutá, informace. Naše data, která se dostávají zrakovými buňkami do optického počítače v mozku, si patrně našla cestu přimo k centrálnímu procesoru, který - pokud ovšem vůbec pacientovi pracuje jeho pamatovaci a vybavovací proces - pomáhá vyhledávat nepoškozené části paměti a napojujese na informaci v nich. "
"Například?"
"Naše baronka von Pfiltz: vyjevila se jí totiž její milostná aféra z doby dávné, kdy klamala manžela s nějakým oficírem. Vidíš, na to jsem se tě chtěla zeptat: máme tyhle věci podporovat, nebo je utlumit - pokud to vůbec půjde?"
Aha, řekl jsem si, problémy se zase sbíhají, jakoby nám nestačil Burbank. Co teď?
Řekl jsem po pravdě: "Odpověď neznám, v tom jsi ty odbornice."
"To není tak jednoduché: z odborného hlediska je vše, co se vybaví, nejen zajímavé, ale může to i urychlit další procesy. Ze společenského hlediska je to ale nebezpečné, hlavně pro pacienty. Ona se už teď hrabe doma ve starých almarách a hledá jeho fotku."
"A co je na tom tak nebezpečného? On už přece nežije, ne?"
"No nežije, ale ona to popírá a chce ho dát do své poslední vůle. To pochopitelně štve její rodinu a hrozí mi, že když to u ní nepotlačím, že přeruší její léčbu."
Rozčílil jsem se: "Banda jedna nevděčná, měli by být rádi, že je zase poznává. Ale máš pravdu, ještě by nás mohli soudit!"
"Těžko, my jí to tam přece nenasadili a zákon by jistě usoudil, že si vzpomněla sama. Pokud by na tom ovšem trvala, nezbývalo by rodině než ji nechat uznat mentálně nezodpovědnou, tj. její poslední vůle by byla neplatná. Ale to oni nechtějí: vědí, že by se pak pohádali mezi sebou. Jde mi o to, zda se to nebude u některých pacientů projevovat, ale ještě s horšími následky.
"S jakými, proboha?" zeptal jsem se pochybovačně.
"No už jsi chtěl třeba někoho zabít? Představ si, že by se ti to časem vyjevilo, ale tak, že ho musíš zabít, ale nevíš proč ho chceš zabít. Jak tě ale zastavit?"
To mě dorazilo: "Prosím tě, nech toho sýčkování, ještě tam nejsme. A ty její vzpomínky na její bionevěru - bůhví, jestli se to vůbec stalo - ty jí rychle vymaž!"
"Jako žena jsem proti tomu, aby se to vymazalo - co když to byla jediná pravá láska jejího života?" namítla Jenny.
"A jako vědec?" zeptal jsem se.
"Nu, jako vědec si myslím, že máš pravdu. Ale počkáme, zda tu fotku najde," dodala.
Zasmál jsem se zlomyslně: "Jako žena bys ale mohla vědět, že pak už bude pozdě."
"Jenže jako vědec musím nejdřív vědět, zda je to u ní fikce či historický fakt, abych věděla, jak to vymazat," odbyla mě a já podlehl. Jako člověk. Jako vedoucí jsem ovšem měl vědět, že jsem udělal velikou chybu. Nevím proč, ale takové věci se vedoucí doví vždycky až když je pozdě.