koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 18).




STOPAMI MINULÝCH ŽIVOTŮ

Řekl jsem o našem novém postupu Burbankovi, nemělo smysl to nějak zatajovat, naopak, podle názoru Jenny bylo docela možné, že se tomu pak jeho podvědomí nebude pak bránit. Řekl jsem mu také, že nevíme, co objevíme, a že já sám jsem byl kdysi subjekt daného pokusu a dost silně to na mě působilo, teda i na můj normální život.

Souhlasil se vším, prý se nemám obávat, má prý už svoje dny stejně spočítané. Vypadal už také nějak hůře, bylo vidět, že se jeho konec asi opravdu blíží. Ptal jsem se, jestli chce vědět detaily o svých minulých životech, že bychom mu je sdělili. Projevil zájem, svou vědeckou zvídavost zřejmě nemocí ještě neztratil. Jenny nabídla, že mu může dělat regresi přímo bez našeho zařízení, protože by to celý postup urychlilo a času stejně nebylo nazbyt.



Už první seance byla zajímavá: dozvěděli jsme se, že v minulém životě pracoval jako úředník někde v Tichomoří, vlastně na Havaji, kde měl na starost školství. Muselo to zároveň být v období, kdy na Velkém ostrově vybuchla opět sopka Mauna Lea, i když on byl zaměstnán na ostrově Oahu, ve velkém královském paláci v Honolulu. Našel jsem si v encyklopédii, že poslední výbuchy této sopky byly v letech 2084, 2075, 2050, 2042, 2033, 2026 a 2008. Sopka Kilauea je dosud také aktivní zhruba každých deset let a např. v roce 1983 pokryla láva přes 100 km čteverčních. To nám ovšem nepomohlo určit přesně rok erupce, kterou Burbank tehdy zažil - vlastně on ještě ne, tehdy se jmenoval Jim a byl někdo úplně jiný. Napadlo mě, že ani nevím, jak se jmenuje křestním jménem teď, vždy to byl pro mě jen "pan Burbank" nebo ještě častěji jen "starej", to když jsme se o něm bavili s kolegy. Nahlédl jsem na Netu na stránku jeho ústavu a tam to bylo. Jmenoval se Victor, Victor Theodor Burbank. Victor jako vítěz, i když teď už nevyhrával.

Bylo nám jasné, že toho takhle moc nedovíme, že to bude třeba vše zaznamenávat pro budoucí, detailní analýzu. Jenny sice dále při regresi asistovala, ale Tom také hned nasadil Burbankovi jeho snímací čepeček a vesele náhrával. Pořád jsme sice ještě nevěděli, co to vlastně nahráváme, ale bylo toho dost - podvědomí opravdu pracovalo rychleji, než se Jenny stačila ptát.

, V dalším životě - míněno ovšem zpětně - byl Burbank návrhářem počítačů. To bylo něco, co zajímalo Toma a tak hned dal Jenny do zásoby i nějaké otázky, aby mu je také položila. Pořád totiž věřil, že Burbank něco objevil a že to pak zapomněl. OvšemTom si myslel, že to bylo právě ještě někdy v těch minulých životech. Výsledek ho sice zklamal, moc se nedozvěděl a tajemství už dokonce žádné. Prý se dozvěděl jen o o už dávno zastaralých jazycích, jako byl Perl, Pascal a podobně. Přesto se nevzdával: "Počkej," řekl mi, "až já si to sám proanalyzuju, já určitě přijdu na to, co nám ten dobrák zatajil." Nechal jsem ho při tom, nemohli jsme se totiž zdržovat. Bůhví, jak dlouhou cestu do minulosti ještě máme před sebou, říkal jsem si.

Před designérem softvéru se nám představil jakýsi Léon, novinář. To odpovídalo: byl poměrně dost ukecaný, ale moc toho neřekl. Myslím konkrétního. Dokonce ho Jenny přistihla při dvou lžích a proto jsme ho raději nahrávali dvakrát, abycho si srovnali dva různé záznamy. Žil někde v Evropě, ale protože hodně cestoval, nevěděli jsme, odkud vlastně pochází. Zato doba byla přesnější: muselo to být někdy po založení Evropského společenství, tedy po roce 1957, ale zmiňoval se i o oslavě jeho čtyřicátého výročí, zatímco o jeho zániku (r. 2013) ještě nevěděl. Pro jaké noviny pracoval, to také nevíme, ale na tom nezáleželo - už tehdy sloužily jen k manipulování obyvatelstva, tu pro tu, tu zase pro onu stranu.

Předtím to byl zase voják kavalerista, ve válce Severu proti Jihu, tedy Jižan, George, co padl u Gettysburku. Byl asi ještě příliš mlád na to, aby si něco pamatoval. Zdálo se, že ty Burbankovy životy stále přibývají, jako by nebylo konce.



Pak jednoho dne Burbank nepřišel, ale zato nám zavolali z nemocnice, že tam byl hopitalizován. Co teď? To nám setsakramensky narušilo naše plány. Svolal jsem tedy zase jako obvykle mítink, abych jim to oznámil a abychom se rozhodli, co budeme dělat. Navrhl jsem, abychom to konečně vzdali, že už to nemá cenu. A opět se ti tři králové - pardon, dvě královny a jeden troubadúr - spikli proti mě. Měl jsem totiž tušení, že to špatně dopadne a opravdu by se mi ulevilo, kdybychom s tím přestali. A pak, také jsem se donmníval, že doba na tyhle pokusy ještě není zralá.

Jenny prohlásila, že přece můžeme klidně převést do nmeocnice naše zařízení, símač a laptop a pokračovat dál. Namítl jsem, že nám to třeba nepovolí.
"Co by nám nepovolili," ozval se Tom, "když si to bude Burbank vysloveně přát, tak to musí povolit."
"To si asi bude přát," řekl jsem otráveně, "on je totiž takový blázen, jako vy."
"No a co," přidala se k nim Sue, "je to jeho tělo a mozek, s tím si může dělat, co chce, ne?"
"Vidím, že jsi i ty chytila tu výzkumnou horečku," řekl jsem ironicky, "to jsi ještě nikdy neslyšela, že má manželka podporovat svého muže?"
"To bejvalo," řekla vzdorně, a já viděl, že jsem to opět prohrál. Znovu jsem jim teda zdůraznil, že zodpovědnost je na nich, což nebyla úplně pravda, byli jsme v tom všichni až po uši. A nevěděl jsem už vůbec, co se ještě smí a co se nesmí . . .

Přitáhli jsme tedy naši výzbroj do nemocnice, když nám to primář laskavě dovolil a slíbili jsme mu, že nebudeme Burbanka přetěžovat. S námi tam byl také Tom a Sue, která ovšem nemohla chybět a aby to nějak zdůvodnila, utírala pacientovi pot s čela. Vše pokračovalo celkem normálně, ovšem Burbank se brzo unavil a my se báli, aby mu to nepřitížilo. Nic na to nedbal a ještě nás popoháněl, ovšem jen když byl mimo hypnózu.

Doma jsme pak vyhodnocovali to, co jsme přes den zaznamenali, zatím pořád jen z toho, co Jenny nahrála na svůj magnetofon. Série postav z minulosti pokračovala dál, byly tam dokonce i dvě ženy. To mě zarazilo, ale Jenny mě uklidnila, že prý to je při reinkarnaci normální.

Abych se ještě něco dozvěděl, hledal jsem zatím v knihách všechno možné o regresi. Už tříleté děti přicházejí často s tvrzením, že jsou někdo jiný, osoba, jejíž život si ještě dobře pamatují, a to i s jistými detaily. Je zajímavé, že tyto vzpomínky zase trácejí, když jim je kolem sedmi let. Ovšem ne úplně, odstěhují se jen jaksi hluboko do podvědomí a jejich vybavování je možné jen regresí, ale to už ne tak dokonale. Na druhé straně je ale možno regresovat kohokoliv, na to prostě nejsme nikdo imunní. Jen nemsíme zapomínat, že vzpomínky jsou pak neúplné, takže je můžeme těžko potvrdit nebo zase vyvrátit. Hlavně proto, že často nemáme detailní popis událostí, které se staly před několika sty lety. Na druhé straně si ale někteří lidé při regresí přesně pamatují i svoje původní jména i jména jiných osob.



Mně ovšem šlo hlavně o vysvětlení samotného jevu, jak je to vůbec možné. Skeptici prohlašují, že jde o falešnou paměť, kde si dotyčná osoba, která zná okolnosti jen zhruba, třeba z knih, vymýšlí detaily a opravdu jim věří. Jak ale vysvětlit případy, kdy byly záznamy potvrzeny právě v těchto v detailech, na to už skeptici nestačí. Nebo si vezměte xenoglossii, kdy například člověk v hypnóze začne mluvit cizím jazykem, který nikdy nestudoval? A přitom perfektně!
Jiná námitka je tak zvané selektivní myšlení - kdy v hypnoze subjekt odpovídá na vybrané otázky, přičemž je náchylný i k sugesci. Opět, tím se nevysvětlí fakta, která by normálně subjektům měla být neznámá Dokonce jsou případy, že tvrzení z hypnózy byla potvrzena až velmi detailním studiem fakt. Tak například u ztroskotaných lodí, kde teprve potápěči některá fakta potvrdili.
Silnou námitkou není ani konfabulace, kde si osoby pletou své představy s vlastní pamětí. Tato oblast ještě není moc probádána, ale dnes už například víme, že schizofrenikůům se jejich vizuální iluze či zvuky, co slyší, opravdu "nezdají". Ne, oni je opravdu vidí a slyší, ale jak je to možné, to se zatím neví.

Cryptomnésie je naopak zjev, kdy se dotyčné osobě vybaví něco, co předtím četla, slyšela či viděla, třeba v kině, ale na mou duši zapomněla. Pak se stane, že to považuje za svoje vlastní vzpomínky. U autorů to vede k osočení z plagiátorství, ale jedná se opravdu o případ, kdy dotyčný skutečně věří, že ten příběh nebo ta skladba jsou skutečně jeho. Ale jak je to s případy, kdy dotyčná osoba nemohla danou informaci získat během života - rozuměj jen svého života?

Prosím, jsou některé případy, kdy tvrzení při regresi viditelně neodpovídají faktům, ale co tam, kde opravdu ta fakta sedí? Tam je vysvětlení daleko obtížnější: existence duše, převtělování, chanelling, tj. inspirace dodávaná duchy, různá zjevení, vize, paranornální jevy - můžete si vybrat. Příčiny ovšem dokázat tak lehce nelze, chce to hlavně víru.

Odborníci na regresi například tvrdí, že výletem do minula mohou vyléčit zdravotní problémy některých lidí, problémy, které mají svůj původ právě v některém z minulých životů. teda rozhodně ne skrze DNA a dědičnost. Bývá to prý nějaká silná příhoda - případně násilná smrt - která ovlivní budoucí život člověka. Roger Woolger, odborník na transpersonální psychologii a pokračovatel jungiánské therapie, tak kdysi v jednadvacátém století léčil pacienty pomcí tzv. dreamwork, řízených snů.

Ovšem to je něco zcela jiného než léčení různých psychiatrických stavů pomocí obnovení paměti nebo dokonce freudovskou psychoanalýzou. Je zajímavé, že regrese je i dnes popírána daleko víc než samotná reinkarnace. Patrně to má co dělat s náboženstvím: i když církev uznává existenci duše, rozhodně nechce, aby se jim někdo ponmocí regrese, tj. cestování po éteru, míchal do jejich biznysu.

Na druhé straně už bylo pokusně dokázáno, že mozek lze uměle stimulovat počítačem, aby "viděl" a "slyšel" zcela neskutečné, vsugerované vjemy. Koneckonců tzv. virtuální realita je známa už skoro dvěstě let . . .

To se ovšem v uvedených případech regrese nedělo, ale co když místo počítače ovlivňuje náš mozek nějaké jiné fenomenum, jiný "počítač"? Již staří filozofové tvrdili, že vlastně žijeme jen ve světě představ, dnes bychom řekli elektrických signálů, které nám přenášejí "realitu" do našeho mozku. A to, co vidíme či slyšíme, nemusí vůbec existovat tak, jak to vidíme či slyšíme, dokonce to může existovat jen v našich představách . . .Dál už jsem raději nepřemýšlel - to, co jsem přečetl, mi nijak nepomohlo s mým problémem a na to ostatní jsme neměl čas.



Moc jsem se toho tehdy nedověděl a začal jsem tušit, že i když zřejmě regrese existuje, asi nám neumožní "vylovit" právě ony vlastnosti, které jsme pro Lina potřebovali. Promliuvil jsem o tom s Jenny a ta uznala, že v tomhle jsme asi oba střelili vedle. "Nicméně," řekla, "jak říká Hamlet: Duchů, jež jsem vyvolal, nemohu se zbýti. "
"Co tím chceš říci?" zeptal jsem se nechápavě.
"Nu nemámn na mysli zrovna duchy, chci jen říct, že teď už nemůžeme přestat. Nic jiného nám nezbývá, než dojet až na konec řady, možná, že to je tam. Jinak by už pro Lina zbývalo jen genetické inženýrství," zasmála se.

"To rozhodně nechci," zamítl jsem ten nápad, "už takhle nevíme, kolik jsme třeba způsobili škody."
"Škody? A komu? Burbankovi? Vždyť si to přál!" řekla s přesvědčením.
"Ale ne, mám na mysli, co už jsme udělali a nebylo to striktně legální. Anebo to, že za určitou mez by neměl žádný vědecký výzkum chodit. Neměli bychom teď masové zbraně, klony, ani - "
"Ani co?"
"Ale nic, prostě některé věci mají zůstat mimo náš dosah. Nikdy nevíme, - "

Přerušil mě telefon. Z nemocnice mi oznámili, že Burbank právě zemřel.