Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 7).
PRVNÍ PLÁNY.
Žádná dovolená by nebyla dovolená, kdyby při ní nebyla kromě odpočívání také nějaká činnost, jako třeba výlety, večírky u ohně, tancování na pláži a podobně. Mě to vše přestalo bavit už za týden, zatímco mladí (tím myslím Toma a Jenny) se toho nemohli nasytit. A tak jsem zatím plánoval, čemu se ta naše výzkumná skupina bude věnovat. A jak jsem na tom pracoval, asi jsem už od začátku uvažoval, jako kdybych byl také jejich vedoucí a když jsem se s "mladými" dal do řeči, Tom mi to hned vyčetl: "Vidím, že už se cejtíš šéfem, co?"
"Ani mě to nenapadlo," povídám ne zcela po pravdě, "ale někdo by toho vedoucího dělat měl. Rozhodovat o důležitých věcech budeme ovšem všichni tři, ale disciplinu a hlavní linii musí udržovat někdo, kdo má autoritu."
"A ty ji máš, jo?" dráždil mě Tom dál. "No tak dobře, můžeme hned hlasovat. Kdo je pro to, aby byl tady John vedoucím? Ty se ovšem musíš zdržet hlasování."
Jenny zvedla ruku, Tom taky a povídá: "Tak je to dva proti nule. Dostáváš to kontumačně, ale jen protože jsi nejstarší. "
Trochu jsme se bránil, ale pak jsem s tím souhlasil - jak už jsem řekl, měl jsme svoje plány. A hned jsem začal: "Nejprve si řekneme, co jsme vlastně objevili, za druhé k čemu to bude a za třetí, jak pokračovat dál."
"A za čtvrté, kde na to vezmeme čas, " přihodila si polínko Jenny, ale bylo vidět, že jen žertuje, že ji to zajímá a že si určitě nějaký čas najde.
"Dobře," povídám, "tak ten první bod:
a) Objevili jsme, že data lze z mozku snímat i u neživých osob, zatím teda jen, pokud se jejich mozek ještě nějak udržuje na živu.
b) Data sice ještě neumíme překládat, ale umíme je opticky vložit do jiné, živé osoby, kde se nějakou dobu udrží, zatím také nevíme, jak dlouho.
c) Pomocí hypnózy můžeme pak ta data z této osoby dostat zpět ve verbální, tj. mluvené formě. Kolik dat a jak přesně, to také ještě nevíme.
d) To vše asi ještě není vysloveně povoleno zákonem, ale také to není proti němu, pokud budeme dělay pokusy na mě, dál se uvidí. Kvůli konkurenci ale doporučuji, aby byla naše další práce utajena. Hlavně před Burbankem a pracovníky ústavu si musíme dávat pozor."
Odmlčel jsem se, abych viděl, zda mě sledují a povídám: "Máte ještě sami něco?"
Jenny se hned ozvala: "Jak si představuješ to všechnu utajit? Lidé brzy poznají, že na něčem pracujeme a nebude trvat dlouho a budou tušit i na čem."
"Budeme se scházet na porady jen ve tvé kanceláři, ovšem na pokusy budeme potřebovat přistroje z našeho ústavu. Protože je ale nemůžeme někam přestěhovat a koupit nové, na to nemáme, budeme - do té doby, než zakoupíme naše - používat ty v ústavu. A pokusy se budou dělat během neplacených přesčasů, kterých máme i tak dost. Ostatně bude s tím hlavně hodně teoretické práce. Pokusy můžeme zpočátku dělat na mně, takže nebudeme mít problémy s vyžadováním nějakého svolení. A bude to v pozdních hodinách, když už nikdo není v práci.
"Moment," přerušila mě opět Jenny, "nebude to zneužívání času a přístrojů vašeho podniku?"
"Času ne, nikdo nás za tu dobu nebude platit a navíc u nás máme jistou akademickou svobodu - nikdo se neptá, co tam děláš po pracovní době, hlavně když plníš své úkoly. Když firmě nevadí, že jim tam po práci děláme zadarmo - říkají tomu neplacené hodiny pro studium - nemělo by jim ani vadit, co tam vlastně studujeme. Co se týká přístrojů, toho zneužívání, jak ty Jenny říkáš, nebude toho zase tak mnoho, půjde jen o snímání a záznam - hypnózu už můžeme dělat u tebe. Pochopitelně nemohu žádat o svolení k použití přístrojů pro práci na našem, totálně nefiremním projektu.
Pokud bychom používali jako zkoušecí objekt jen mě, vymyslím nějaké falešné krycí jméno projektu, kdyby nás někdo načapal - ale myslím, že to nebude třeba. Budeme tam totiž jen já a Tom, takže nebude nic nápadné, stejně jsme ve stejné pracovní skupině. Ostatně kdybychom tě tam potřebovali, může Tom říkat, že jsi jeho děvče a že jsi jen přišla na návštěvu. Tolik snad můžeš Jenny předstírat, ne?" zeptal jsem se záludně, ale zklamala mě. Jen přikývla a vůbec jí asi nezajímalo, jestli to už vím, nebo ne.
"A mě se nezeptáš?" mrzel se na oko Tom, ale bylo vidět, že ho ta Jennina odpověď značně potěšila.
"Já přece vím, že jsi gentleman," odbyl jsem ho se smíchem.
"A teď ty aplikace," pokračoval jsem. "Myslím, že můžeme začít s tím nápadem od Jenny,
že když od někoho data uschováme a po čase mu je zase vložíme zpátky, můžeme tak obnovovat jeho paměť, která se zatím ztratila, teda alespoň částečně, že ano."
"To je ono," souhlasil Tom, "v tom budou alespoň peníze na přístroje a můžeme pak dostat i vládní grant, teda pomoc, na výzkum."
"Ano, to je dobrá věc, představte si člověka, který už nepoznává svou rodinu, ten by jistě rád - nebo spíše ta rodina - zaplatili za to, aby je znovu poznával," připojila se Jenny.
"Obzvláště předtím, než napíše svou poslední vůli," neodpustil jsme si zase ironii já. "A budou pak mít z čeho nám zaplatit, haha. Máte někdo ještě nějaké, jiné použití?"
"No to čtení paměti mrtvých, to je široká oblast," řekl Tom, "například zjistit, kdo zavinil nějakou nehodu, když na místě jsou už jen mrtví. "
"Ale to by se musel mozek poi smrti rychle uložit do toho inkubátoru, nebo jak tomu říkáte," přidala se Jenny.
"No říkáme tomu LISUS, Life Support System, ale to ještě domyslíme. Je sice pravda, že mozek bez kyslíku po pěti minutách začímá umírat, ale to ještě neznamená, že se paměť vymaže, může to být něco jak říkal Tom - počítač už nepracuje, ale disk se dá vyndat a někde jinde přečíst. To si musíme zjistit. Jednu dobu se dokonce tvrdilo, že se v oku oběti udrží poslední obraz, teda obrázek vraha. Ti pak svým obětem raději ještě propichovali oči. Pak se zjistilo, že je to nesmysl, takže na takové věci nelze spoléhat, dokud nezjistíme, jak to je. Pokud to bude třeba, pracovnici z ambulence mohou cestou nebožtílpvi prohánět okysličenou krev do mozku hlavníma žílama, krkavicema. Teda do té doby, než ho dovezou k nám na LISUS," vysvětloval jsem.
"Nebo ji, ne?" řekla Jenny. "Proč by to nemohla být žena?"
"Ženy to nepotřebujou, ty si všechno pamatují, dokonce ještě po smrti," zažertoval Tom, ale bylo vidět, že se jí to moc nelíbilo."
"Zato chlapi si pamatují málo, i když ještě žijí," odpálila ho.
No to už jsou hodně daleko, řekl jsem si, už se i hádají. Chtěl jsem tomu zabránit a tak jsem přesunul debatu jinam:
"Škoda, že nevíme, jak dlouho to zůstane po smrti v mozku uloženo, jinak by se opravdu daly číst i poslední myšlenky nějakého faraona a podobně. Bylo by to výborné pro archeologii, " plácl jsme to jen tak, protože mě zrovna žádná jiná aplikace nenapadla. "
"No zkusit to můžeme" řekl Tom, "ale asi zbytečně. To už by bylo lepší naklonovat nějaké to nové malé faraóně a dostat to z jeho mozku, kdyby to teda šlo."
"Jenže tyhle věci se do DNA nedostanou, nečetl jsi hochu Darwina?" povídám. "Nebo jsi snad dokonce lamarckista?"
"La Marx-co?" zeptal se Tom a já už toho radši nechal.
"Tak a teď ten třetí bod: "Jak pokračovat dál? Myslím, že bychom opravdu měli začít s tím, co navrhla Jenny: má to praktickou aplikaci, byly by v tom peníze na přístroje a něco už jsme v tom udělali. Souhlas?"
Souhlasili, co jim zbývalo. Tom ještě připomněl, že bychom měli nejprve ještě zpracovat ta kvanta dat, co u něj ještě zbyla.
"Jak zbyla?" povídám.
"No přece jsme došli ke smrtí toho dědy, ale já tu mám ještě plno disků, rozumíš?" vysvětloval.
"Já vím, nezapomněl jsem na to," povídám. "Ale vždyť si je Burbank všechny odnesl, ne?
"Jo, odnesl, ale já jsem si pro sichr od všech ještě udělal kopie!" zasvítil zubama.
"Báječný nápad," pochválil jsem ho, až se vděčně zavrtěl na židli, "Ale myslíš, že tam bude něco důležitého? Maximálně jen něco, co si pamatoval z mládí, ze školy nebo nějaké ty básničky či co. Byl to přece člověk prostý, bez velkého vzdělání."
Když nikdo nic nenamítal, zeptla jsem se: "Ještě někdo něco máte?"Jelikož mlčeli, tak jsem tu první schůzku našeho nového týmu konečně rozpustil. Zbytek dovolené si už nechtěli kazit a tak jsem musel počkat až do návratu z dovolené.
Hned první večer v práci do mě zase Tom naládoval další disk. Vše proběhlo normálně. Doma mě sice moje Sue při večeři nadhodila, že jsem nějaký divný, ale že to asi bude přepracovaností. Nevím, sám jsme se cítil odpočatý, ta dovolená mi udělala dobře.
Hned druhý den jsem zašel s Tomem k Jenny a ta si mě vzala "do práce". A pak jsem se "probudil" a zase jsem pochopitelně nevěděl, co se se mnou dělo. První, co jsem spatřil, bylo, jak se na mě oba, Tom i Jenny, dívali poněkud starostlivě a hlavně udiveně.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Tom. "Nějak se to nepovedlo - podle toho, co jsi vykládal, byl děda v nějaké válce a bojoval tam proti nějakému landvéru či co. Ale to je nesmysl, už jsme tady žádnou válku neměli nejmíň sto let."
"Landvér?" povídám, "Ale to je přece německá domobrana, patrně v první či druhé světové válce. A v kterém roce to bylo, to vám neřekl?"
"Ne," povídá Jenny, "ale také ještě mluvil o nějkém liprusu či co.
"No tak to je Yprés, ve Francii, Němci tam tehdy vypustili na nepřítele jedovatý plyn. To bylo v roce 1915, v první světové válce, četl jsem o tom kdesi. "
"Ale to by musel být tak dvěstě let starý, když teď umřel, ne?" zeptal Tom.
"A proč ne?" zasmál jsem se. Zatvářil se uraženě, tak jsem honem dodal: "No dobře, ty nevěřící Tomáši. Tak mu to asi vyprávěl jeho dědeček či kdo."
"Prdlajs dědeček," rozčílil se Tomáš. "No řekni, Jenny, že je to blbost, aby žil dvěstě let?"
"Máš pravdu, tak dlouho se tehdy ještě nežilo. Navíc si nevzpomínám, že by, alespoň v mé lékařské praxi, lidé vykládali v hypnoze také o tom, co by sami neprožili," řekla Jenny zamyšleně.
"No vidíš, že je to nesmysl!" řekl mi vítězoslavně Tom. "Prosím tě, dvěstě let, já se z tebe zblázním!"
"Tak to asi někde viděl ve filmu a moc to prožíval - to by také šlo, ne, Jenny?"
Seděla tam tiše, nic neříkala. Nedal jsem jí pokoj: "Jak jinak by to mohl vědět, když to neprožil, ne?"
Jenny se na mě otočila a řekla tichým hlasem: "Ale co když to opravdu prožil?"
"A jak? " zeptal se už i Tom, kterému to nešlo na mozek. "Jak?"
"Co když to prožil v minulém životě?" překvapila nás svou odpovědí.
"V jakém minulém životě," zeptal jsem se, ale hned jsem si uvědomil, že už jsem o takových věcech slyšel.
"No přece v minulém životě; neříká ti nic slovo reinkarnace?" divila se na oplátku Jenny. "Já sama to ještě nezažila, ptám se mých pacientů jen na jejich současné problémy, ale jiní říkají, že to existuje, ten půřesun v hypnóze do minulých životů."
"Ale to přece je jen výmysl, ne?" musel jsme odporovat.
Tom se přidal na její stranu: "Jenny má pravdu, jak jinak to teda chceš vysvětlít?"
"To já nevím, ale reinkarnace? Nenechte se vysmát!"
"Ty se nenech vysmát," Tom se už vážně rozčílil, "Kdyby ses viděl, jak jsi to tady vše vesele blábolil a teď popíráš sebe sama!"
"Jak to, sebe sama? To říkal ten děda, já ne, já za nic nemůžu. Bůhví, co jste slyšeli, možná, že si se mě děláte jen legraci! A vůbec, dejte mi pokoj, jdu se z toho vyspat!"
Podívali se na sebe, jako že prostě nechci uznat, že jsem prohrál, ale nechali mě odejít. Opravdu jsem si to potřeboval doma nějak přetřást. Nikdy jsem na nic takového nevěřil, ale tohle vypadalo jako opravdový důkaz, to jsem si musel přiznat. Co když to je pravda? Co pak?
Také mě mrzelo, že jsem si z toho nic, ale vůbec nic nepamatoval. Vypůjčil jsem si tedy, ještě než jsem odešel, od Jenny pásku se záznamem.
Tom se ušklíbl a řekl jí: "Nedávej mu to, určitě to vymaže, já ho znám!"
"Nesmysl, povídám, jestli je to tak, jak říkáte, pak jsme na stopě ještě většího objevu, než jsme udělali předtím. Konečně opravdová reinkanace," řekl jsem ironicky. "Tohle by byl důkaz nad důkazy!"
"Anebo průser nad průsery," dodal Tom a to ani netušil, jakou měl pravdu.
Ulož tuto stránku
Vytiskni tuto stránku