koffl next back Autor : ©Jan Hurych
Název : BIOREIN, INC. (scifi román, Kapitola 5).




PRVNÍ ZÁBLESKY.

Jenny se dostavila přesně, patrně uměla rozlišovat mezi profesionální povinností a ženskými rozmary. Byla oblečena prostě, ale slušivě a když jsem jí nabídl laboratorní plášť, odmítla ho dost rázně. Také jsem hned zpozoroval, že si Tom všímá najednou více jí než svého počítače, ale dál jsem se tomu nevěnoval. Proč také, měl jsem plnou hlavu svých problémů. A pak ještě něčeho, ale to měla zjistit právě Jenny.

Chtěl jsem zase usednout pod lampu, ale prohlásila, že mě nejprve musí zhypnotizovat a zjistit, co to do mě Tom vlastně naládoval. Posadila mě do křesla, bylo takové to speciální, pro naše pokusy s paviány, ale momentálně mi to muselo stačit. Jen ty zajišťovací pásy jsem odmítl a Jenny uznala, že by to asi bylo zbytečné.
Z kabely vylovila přenosný encefalograf, s obrazovkou a vším potřebným. Elektrody umístila na různá místa na mé hlavě a pak ke mně něco mluvila, ale dál už si nic nepamatuji.

Když jsem se probudil, měl jsem podivný pocit, jako bych cítil vůni syrového dřeva. Hned jsem to také Jenny řekl, načež ona se jen zasmála a řekla tajemně: "To souhlasí."
"Jak to?" povídám, "To jsem nevěděl, že je to průvodní jev hypnózy."
"Ale není, já jen, že to souvisí s tím, co jsem se od tebe dozvěděla během hypnózy. Byl jsi totiž dřevorubcem."

"Snad ten děda, ne?"
"No ano, vlastně ten děda byl dřevorubcem."

"A nic víc?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ještě hodně detailů, ale pak to skončilo," přiznala.
"No jo, to jak děda umřel," pochopil jsem.
"Ale ne, to mu mohlo být tak dvacet, prožíval ještě svou první lásku."
"Takže jsem asi nestal do sebe všechna data," hádal jsem dál a asi jsem se zatvářil dost smutně, protože honem dodala: "U hypnózy se napoprvé nikdy moc nedovíme, chce to trpělivost. Ale jinak blahopřeju, odhadl jsi to dobře, v hypnotickém stavu se to opravdu dá zpřístupnit. "

Obrátil jsem se na Toma: "Máš to všechno nahrané?"
Zatvářil se jako na něj spadla cihla. "Proboha, já jsem pořád sledoval tady Jenny a zapomněl jsem zapnout magneťák," chytil se za hlavu.



Nemohl jsem se ale na něj zlobit, jen jsem prohodil: "Já jsem ti říkal, že tě Jenny bude rozptylovat" a zasmál jsem se ironicky.
"To že jsi říkal? " zeptala se Jenny udiveně.
"No jo a on mi řekl, že to je dobře," plácnul jsem ještě.
Obrátila se na Toma, ale ten už se zase jen přiblble usmíval. Rozpačitě se zasmála, asi nevěděla, co si o tom myslet, ale pak to vzala jako kompliment. Prohlásila, že si to naštěstí vše nahrála na svůj magneťák, který má v kabelce, takže se nic neztratilo. A už jsme o tom dál nemluvili, protože Tom takticky prohodil: "To chce oslavu, tady jsem přitáhl flašku a sklenky." Lhal, protože tu flašku tam má pořád, jen ji často vyměňuje za plnou.

Dlouho jsme popíjeli a pak jsme objevili ještě další flašku v jeho stole a oslava pokračovala. Byl už večer, ale my pořád seděli a rozbírali, jakého úspěchu jsme vlastně dosáhli. A pak Jenny najednou povídá: "Byl on vlastně ten děda vůbec dřevorubec?"
"Proč se ptáš? " zeptal jsem se udiveně.
"Protože to mohlo být jen z tvého podvědomí," odtušila klidně Jenny a já jsem zůstal jako zkoprnělý.
Tom najel na seznam našich pokusných subjektů a jejich data. "Ne, nebyl, "povídá najednou, "byl to hudebník a hrál na housle."
"Cože?" vykřikla teď i Jenny a mě přeběhl mráz po zádech. Byla to tragedie! Co ale dělat? Začal jsem přemýšlet, kde jsme asi udělali chybu, ale jak už jsem měl dost v hlavě, na nic jsem nepřišel.
"A je po oslavě," zabrečel Tom, teď už pořádně nalitý. Naštěstí byla Jenny ještě napůl střízlivá a hlavně praktická, protože se ještě zeptala Toma, jakže se ten stařík jmenoval. Pak vyhledala to jméno v seznamu a povídá: "Ale co blbneš, tady je to, Ken Clancy, dřevorubec. Vidím Tome, že už máš dost, asi nejsi na alkohol moc zvyklý," řekla ironicky, ale bylo vidět, že je šťastná, že se Tom předtím spletl.
Její poznámka už ale Toma nezasáhla - usnul v křesle a tak jsme ho uložili na gauč, který tam měl pro případ dlouhých přesčasů.

"Díky, Jenny, " povídám a ona na to: "Ale to já jsem zvyklá, můj bývalý manžel byl velký ochlasta - proč myslíš, že jsem se rozvedla?"
"Ale ne, já myslel tvou skvělou pomoc s naším problémem, tohle je opravdu průlom. Teď už jen udělat zbytek a průšvih je zažehnán. Můžeš si udělat dovolenou? Čas totiž utíká a šéf je tu za týden zpět, vlastně ne, už za pět dnů!"
"No představovala jsem si svou dovolenou jinak, ale když mě pozveš na týden k moři, bude to jako odměna i za mou práci tady."
"Ale to bych musel vzít s sebou i Sue, víš přece, že jsem ženatý, " namítl jsem.
"Chudinko, já úplně zapomněla, že jsi okroužkovaný. To myslíš vážně, nebo se ti to zdá moc za tu mou, jak jsi říkal, "skvělou" pomoc?"
Bránil jsem se, že ne, že Sue je jenom moc žárlivá, ale zarazila mě: "No tak teda vezmeme i Sue!" A když viděla, že se tvářím pořád nešťastně, dodala: "A taky Toma, aby nežárlila. Víš, já si vážím věrných manželů. ten můj byl nejen ožrala, ale i děvkař."
Chtěl jsem ještě něco říci, ale zarazila mě: "To je OK, Tom se mi stejně líbí víc než ty. Ostatně kdybych opravdu chtěla, stejně bys mi neodolal."
Musel jsem si přiznat, že měla pravdu a pak jsem spokojeně usnul v té opičí židli.



Druhý den jsem řekl Tomovi, že nahrajeme ten "zbytek paměti do mé paměti" - nemohl jsem si odpustit slovní hříčku - a hned jsem také přivezl na vozejčku ten náš mozek. K našemu údivu nám ale počítač odmítal ještě něco nahrát. Trvalo chvíli, než jsme si uvědomili hloubku té hrůzy. Teplota kapaliny, ve které jsme ho udržovali, asi klesla pod normál a dědův mozek zemřel, tentokrát už podruhé a naposled.
Co teď? Jak dokončíme projekt? Svěsil jsem hlavu do dlaní a skoro se mi chtělo brečet. Ksakru, vždycky když uděláme nějaký pokrok, něco do toho vleze a jsme zase na počátku. Tom zatím něco kutil a pak povídá: "Tady mi to ještě říká, že už tam víc nového není."
"Jakto že není, přece neumřel ve dvaceti?"
"To ne, ale já ti také napoprvé nepustil vše a zatímco ty jsi teoreticky myslel, já jsem tu noc ještě pořád nahrával. Jak dlouho to trvalo, to nevím, ale je možné, že se opravdu všechno nahrálo, nechal jsem to běžet celou noc. Jenže jak se to nahrávalo, zároveň se to v tom mozku asi i mazalo, nevím proč, to je asi tím Burbankovým skanem. Takže mozek nám možná nezemřel, jen jeho paměť je prázdná. No doufám, že se nahrálo vše. To se uvidí, až jsem přijde Jenny. Pozval jsi ji přece i na dnešek, ne?"
"No pozval," řekl jsem, opět plný naděje, alespoň do té doby, než ji zase ztratím. "A taky na dovolenou, i tebe, ale musíš si to sám zaplatit. A neboj, bude tam i Sue, takže si budeš moct v klidu nacvičovat s Jenny, jak spolu chodíte." Čekal jsem, že se bude divit, ale nic takového se nestalo. U Toma mě už nic nepřekvapuje, beru ho jako počasí. Tam je také předpověď zcela přesná, ovšem až na místo a čas :-).

Když přišla Jenny, sdělili jsme jí tu smutnou zprávu, ale i zároveň naději, že se přece jen Tomovi podařilo uložit vše. Pravila, že to předem zjistit nemůže, že tedy budeme pokračovat až do konce a uvidíme, kam až dojdeme. S tím bylo nutno souhlasit, protože jinak opravdu nešlo určit, co vše v záznamech je. Ostatně něco už jsme měli, ale Burbankovi to jistě nebude stačit.
Celé sezení proběhlo klidně, stejně jako to předtím a pokračovalo se opravdu tam, kde se přestalo. Dozvěděli jsme se, že se náš subjekt, Ken, v jednadvaceti oženil a to nepříliš šťastně. Žena jej brzo opustila s jiným, ale později se oženil znovu. Vzal si Indiánku, hezké děvče z kmene Cree a byli spolu šťastni. Měli dvě děti, ale později mu zemřela, na rakovinu. Jenny řekla, že to bylo trochu morbidní, slyšet od někoho, kdo už je také mrtvý, naříkat, že mu odešla, ale takový že už je život. Bylo tam ještě více detailů a jeden zajímavý poznatek: v celém úseku, který do mě "nahráli", se naše asistentka mohla pohybovat časově volně, jakoby se to v mé paměti plynule rozložilo. Mohla se se mnou vrátit i do minulého úseku, do doby mého dětství, teda Kenova dětství a dozvěděla se i řadu historek, například o tom, jak si zlomil nohu, jak neměl rád školu a podobně.

Doma jsem si sedl do křesla, nalil sí skleničku kalifornského vína a čekal jsem, že se mi také ještě něco vybaví, ale nic takového se nestalo. Zato jsem měl pocit, jako když jsem právě někde překročil hranici smrti a věřte mi, nebylo to příjemné. Jistě, všechny detaily byly jen v podvědomí, ale zároveň jsem pocítil nějakou lítost. Ano, bylo mi líto Kena, proto, že ho první i druhá žena opustily a jak se asi musel cítit sám. Najednou jsem se rozplakal a věřte mi, to se mi normálně nestává. Mělo mě to varovat, že mě to nějak moc emocionálně polarizuje a že ten, kdo pláče, vlastně vůbec nejsem já . . .



Rozhodl jsem se, že si teda raději ještě něco nastuduju, něco co jsem kdysi znal, ale později zase zapomněl. Vytáhl jsem tedy stará skripta, abych si osvěžil to, co nám tehdy přednášeli o hypnóze. Definovali jí tam jakožto "psychický stav", dokonce jako "jiný stav vědomí". Jak vidno, i když byly ty poznámky poněkud zastaralé, za posledních dvacet let, co jsem univerzitu opustil, se toho zase tak moc nezměnilo.

O hypnóze věděli už staří Indové, ale teprve v osmnáctém století ji používal Dr. Mesmer a to výhradně ke svým pokusům a léčení. Dal jí též mylně název "animální magnetismus", patrně analogií s magnety, které ke stejnému účelu používal již Paracelsus. Už od začátku se hádalo, co vlastně hypnoza je. Tak například Dr. Charcot, u kterého studoval Freud, se domníval, že je to jen druh hysterie a že hypnotizovat se dají právě jen lidé trpící hysterií. Zatímco Cagliostro i abbé Faria už třeba používali hypnózu tzv. arabskou, vědecký svět ignoroval jakýkoliv druh hypnózy. Dlouho trvalo, než lékaři uznali hypnozu jakožto reálnou, dokonce velmi užitečnou techniku. Teprve nové aplikace a nakonec i digitální skan mozku potvrdily, že se skutečně jedná o zcela konkrétní stav mozku, ne jen o nějaké vsugerované halucinace a pak konečně vstoupila hypnóza i do medicíny. A v roce 1956 už uznává hypnózu i papež a světe zboř se, nemá to prý nic společného s ďáblem!

Jenže šlo o víc, než jen o definici či uznání: lidé se v hypnotickém stavu chovali opravdu podivně, mohli jste jim vsugerovat různé pocity nebo naopak utlumit jiné, jako třeba pocit bolesti. A to až do kataleptického stavu; hypno-anestesie byla použita už v roce 1821 Récamierem. Začínalo být jasné i to, že nešlo dokonce ani o jakési klamání nervového systému, ale o přímé ovládání vědomí, případně i podvědomí, teda alespoň některých jeho částí. Sluch naopak pracoval zcela normálně - samotný proces hypnotizování používal hlavně slovní, nikoli jen fyzickou proceduru a s objektem se během sezení slovně komunikovalo. Šlo tedy o vliv jen na jisté mozkové centrály, které pak ovládaly ten či onen nervový systém.
Někteří hypnotizovaní mluvili i cizími jazyky, které normálně ani neznali, dokonalí antitalenti malovali krásné obrazy a lidé se upamatovali si třeba i telefonní čísla, která dávno zapomněli. Četli poznávací značky z tabulek automobilů, které se jim kdysi jen mihly před očima. A záhada nad záhady, po ukončení hypnózy si nepamatovali vůbec nic, co se s nimi dělo či co říkali. Hypnotické sugesce ale naopak zase trvaly i nadále po hypnóze, uloženy kdesi v podvědomí. Toho si všiml už jmenovaný Charcot a používal to k léčení jistých mentálních poruch.

Jedna věc byla jistá: hypnóza byla něco zcela jiného, než spánek a její účinky bylo také možno použít i jinde než v medicíně. Freud byl s ní nejprve nadšen, teda ještě než objevil svoji psychoanalýzu, pro kterou ji zase opustil. Hypnóza se stala oblíbenou metodou salonních či tržištních kouzelníků a naši politici patrně ještě dnes sní o tom, jak nahradit davovou sugesci hypnotickou sugescí davu :-). Zde se také hypnóza lišila od ostatních oborů: zatímco její projevy už nikdo nepopíral, některé výsledky byly tak bizární, že byly zařazeny do oboru parapsychologie, esoteriky, jasnovidectví a podobně. Prostě si to neuměli vysvětlit, přičítali vše náhodě či různým trikům. Dnes už jsme naštěstí dál : pomocí moderní bioniky a studia mozkových procesů se opět začaly uznávat některá výsledky, předtím zcela popírané a zavrhované.

Bylo to období na začátku jednadvacátého století, kdy se ukázalo, že čistě elektronické metody sugesce jsou spíše škodlivé, hlavně pro jejich dlouhodobé následky. Naopak vyloženě slovní sugesce, navíc za pomoci mluvících počítačů, pracují daleko lépe. Klonování, které umělo udělat "kopírákové", ale bohužel jen fyzické kopie živočichů, prakticky vyloučilo možnost totální duplikace člověka, tedy člověka i s jeho pamětí. Genetické inženýrství sice dosáhlo velkých úspěchů, ale jedna věc byla jistá: muselo se začínat od embrya a mozek byl při narození opět zcela čistý, nezatížený pamětí :-). Naděje o věčný život zaznamenala svou první porážku: nový jedinec si nic nepamatoval a neměl tedy pocity svého "otce", jinak řečeno, ten starý jedinec zemřel a znovu se narodil jako někdo zcela jiný, i když ve fyzicky obnoveném těle. To pochopitelně nikomu, kdo chtěl žít věčně, nemohlo stačit.



Zde se nám ale naskýtala nová možnost: bude-li možno přenést na nového jedince i paměť, bude pak i duplikace člověka dokonalá a ten starý bude opravdu "žít" v tom "novém". To by byl ovšem daleko revolučnější úspěch než nějaké Burbankovy komunikační chobotnice či vektorové skanování paměti. Představte si toto: v Egyptě by izolovali DNA mumifikovaného faraóna a udělali jeho bionickou kopii, teda ého jedince. Naklonovaný faraón by nám ale moc neřekl: nejen že by neuměl mluvit starým jazykem, ale maximálně by i jinak vyrostl jako normální člověk, řekněme dnešní Egypťan. Představte si ale, že by se předtím podařilo oskanovat jeho paměť a vložit ji do mozku onoho dítěte. Jaké zajímavé novinky bychom se asi tak dozvěděli z mozku starého faraóna! A my jsme právě teď dokázali, že je to i prakticky možné, dokonce i bez toho klonování!






Když jsem tohle vše vykládal Tomovi a Jenny, koukali na mě, jako kdybych se zbláznil. Jen Tom prohodil: "To jsi použil nevhodný příklad: mozek bylo to první, co při mumifikaci vytahovali drátem nosním otvorem z lebky a patrně to zahodili, zatímco jinak bezcenné orgány jako srdce a podobně uschovávali ve vysokých vázách vedle sarkofágu :-). "

Snažil jsem se je oba přesvědčit, že nejde o vědeckou fikci, ale už mě neposlouchali. Přešli jsme tedy radši k dalšímu "sezení", kde vše opět probíhalo podle plánu. Náš Ken ještě o něco zestárl, děti vyrostly a opustily ho, patrně navždy. A tak se uchýlí na stará kolena někam na sever Saskatoonu, blízko města Prince Albert, kde dosud u jezera Ajawaan stojí srub Grey Owla, slavného indiánského náčelníka, jinak též Archie Belaneyho z Anglie. Ano, byl to anglický chlapec, kterému se uskutečnil jeho sen, žít jako Indián. A to tak dobře, že teprve až po jeho smrti se na ten jeho malý podfuk přišlo. Archie má ovšem hlavně zásluhu v tom, že zachránil kanadské bobry před vyhubením, byl totiž také naturalista, spisovatel a tudíž i trochu showman.

To jsem se ovšem nedozvěděl ze sebe, teda vlastně od Kena, ale kdysi jsme tam byli se Sue na výletu a navštívili i ten srub u Ajawaanu. Zbytek jsem si pamatuji ještě ze školy.
Mezitím Jenny udělala jeden zajímavý objev: její encefalograf zaznamenal něco neobvyklého. Při hypnóze lze totiž zaznamenat různé druhy vln, například alfa je dobrá pro sugesci, třeba jak přestat kouřit, zhubnout a podobně. Vlny theta se zase objeví při hypnotické anestési, kde dochází až ke katalepsii, tj. "umrtvení". Frekvence našeho záznamu byla sice taková, že převládaly vlny theta, ale zároveň na nich byla namodulována extra vysoká frekvence, která byla dokonce vyšší než gamma, a ta je pozorovaná jen pro extra vysokou mozkovou činnost.
"Vím, že jsi člověk neobyčejně inteligentní," řekla mi Jenny, "ale přesto mi to nedává smysl, ta značně vysokofrekvenční složka. Co se to vlastně tady děje?"
"To asi ten digitální filtr," přiznal Tom, "on propouští i vysokou frekvenci", řekl Tom.
Jenny to vysvětlila ještě víc: "No dobře, ale odkud se bere? Encefalograf vlastně zaznamenává jen elektrickou aktivitu mozku, jeho energetické potenciály, které ukazují jen intenzitu mozkové činnosti, ale ne už její obsah. Tak vysoká frekvence by se tam teoreticky neměla vůbec objevit. "
Když viděla, že nechápeme, dodala: "Encefalograf je pro vyšetřování mozku asi tak přesný jako když chceme poznat podle tělesné teploty cvičence také i to, které cviky dělá. Ty vlny jsou vlastně jen jakási obálkou potenciálů, to, že se aktivita projevuje v jakémsi sinusovém cyklu, asi jako nabíjení a vybíjení baterie, nic víc. Možná, že bychom měli zkusit MRI (magnetic resonance imagining). Tento skan nám dokáže zjistit, které oblasti mozku jsou aktivní, ale i odtamtud je pořád ještě daleko k tomu, zjistit, co se vlastně vevnitř mozku děje. Zatím jsem ale žádný takový projev vyšší frekvence u spících osob ještě neviděla."

"A u hypnotizovaných? " zeptal se zvědavě Tom
"Také ne, tělo má svou vlastní filtraci, která to normálně utlumí nebo vůbec nepropustí."
" No to pro nás zatím není důležité," řekl věcně Tom. Jak dalece se mýlil, to jsme bohužel poznali až později.


Ulož tuto stránku    Vytiskni tuto stránku