Autor
: ©Jan
Hurych
Název :
BIOREIN.INC (scifi román, Kapitola 14).
DRUHÉ TAJEMSTVÍ.
Opět jsem musel začít studovat literaturu, ale teď už hodně detailně. Úkol, který před námi stál, nebyl patrně nikdy ani předvídán, natož aby se ho někdo předtím i ujal. Důvod byly jedoduchý - alepsoň myslím: nebyly peníze a za druhé, a to je důležitrější, nebyli ještě kloni. Nebylo totiž potřeba vyrábět klony; příroda nám umožnila vyrábět potomky jednoduchým a vcelku příjemným způsobem. Ovšem nápad, vyrábět roboty, zde byl už dříve, například v řeckém bájesloví, v legendě o Golemovi a v neposlední řadě i ve filmu "The Boys from Brazil".
Tam se ovšem převážně jednalo o roboty nemyslící, spíše mašiny, a když řízené, tak jen na dálku. Teprve počítače přinesly nápad, že by robot mohl mít svůj vlastní řídící systém a své, celkem primitivní, rozhodovací algoritmy. Pak se skočilo hodně daleko a začala se studovat i t.zv. umělá inteligence. Dokonce se na to dělal i vtip: "Inteligence může být i umělá, ale blbost jen a jen přirozená". A tím se vlastně dostáváme k dědičnosti. U robotů by totiž stačilo okopírovat a naládovat softvér, jenže mechaničtí roboti selhali na plné čáře. Potřebovali jsme tedy klony jako - no třeba jako pes drbání.
Proč, to už není důležité. Víme jen to, že předpokládané scifi scnário, kde roboti převezmou svět, se sice - na neštěstí - už dávno splnilo tím, že svět ovládli byrokratičtí politici, ale idea, že je bude možno vytvořit elektronického robota, neřkuli přímo otroka, a to uměle, ta zašla, tak jak přišla. Nu a pak došlo ke klonování a s ním i ten hlavní, tedy teď už i náš, problém: ovládání klonů. Hlavní podíl na výzkumu měla ovšem armáda - naklonovat si třeba celý pluk by jistě nebylo k zahození, ale mělo to dvě nevýhody. První byl, že i kloni dospívali pomalu, stejně pomalu jako lidé a museli navíc procházet poměrně drahým vojenským výcvikem, kterýv nich, poměrně primitivně, naprogramoval hlavně disciplinu. Jako u normálních vojáků bylo u nich nejprvě třeba zlomit sebevědomí a pak jim ho vyměnit za debilní poslušnost neméně debilních rozkazů. A to někdy v bitvě nepracovalo, podobně jako u lidí.
Zkoušely se tedy metody jiné, nejen levnější, ale hlavně spolehlivější. Zde už se ovšem jen dohaduji, protože celý výzkum bylo vojeské tajemství a teprve když se jednou někde v džungli našla postřílená jednotka klonů, patrně výsledek likvidace nějakého nepodařeného pokusu, rozneslo se to po světě, ale zase jen formou šeptandy. Novináři, jako obvykle, sloužili těm, kdo jim víc zaplatili a tudíž mlčeli "dobrovolně", zatímco, zbytek, který se snažil psát pravdu, byl umlčen jinak a navždy. Jak se poznalo, že to v té džungli byli kloni? Ale jděte, vy byste to nepoznali, když vypadali všichni úplně stejně?
Jenže právě o těch nových metodách řízení jsem se už nic nedozvěděl a tak jsem zavolal Burbankovi. Nejprve zapíral, ale pak mi dal nějaký dossier, kde byly kopie přísně tajných vojenských materiálů. Bylo to zajímavé čtení, i když ne plně uspokojující mou vědeckou zvědavost. Byly to nejen metody staré: psychologie, brainwashing, normální i subliminální sugesce, ale i nové, ale stejně neúspěšné: elektro-stimulace, transcuteální stimulace, vysokofrekvenční magnetická pole s rotujícími versory a v neposlední řadě i nebezpečné ozařování mozku, buď měkkými rentgenovými paprsky či dokonce nukleárním zářením alfa. A dost, víc tam už nebylo.
Tohle mi ovšem řeklo jen to, co nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Ptal jsem se Burbankse, zda je ten dossier úplný. Přikývl a tu mě osvítila inspirace.
"Nemá to náhodou něco společného s tvám druhým problémem?" zeptal jsem se.
Podíval se na mě překvapeně: "Jak to víš?"
"Inu, vím a nevím. Nevím totiž jen to, co na tobě přesně chtějí," blafoval jsem.
"Tak já ti to teda řeknu, nemá to už cenu zapírat. Jde o vojáky. Oni se nějak dozvěděli, že já pracuju na tom problému "oživení", lépe řečeno samořízených klonů a tak dostali nápad, že to ode mě koupí."
"No vidíš, tak to máš vlastně jen jeden problém."
Zasmál se, ale jen ironicky: "Právě že ne. Oni to nejen zakoupí, oni chtějí, abych tu metodu mému zákazníkovi klidně dodal. Oni totiž tuší, že to asi nechce pro sebe, ale pro stejný účel jako oni a tak si chtějí si vybudovat proti tomu spolehlivou obranu. Prostě britský způsob myšlení, chápeš? A protože nejlepší obrana je útok, oni chtějí, jak by mohli ty nepřátelské vojáky také ovládat oni sami, pro své účely. Dovedeš si představit tu hrůzu, když se uprostřed bitvy část armády obrátí proti svým vlastním?"
Vyrazilo mi to dech, byla to rafinovanost jako od Machiavelliho. Už jsem tomu všemu začal rozumět. "A to na nás také chceš?" zeptal jsem se naivně.
"Ale ne, to už dokážu sám, stačí mi znát princip, abych ho mohl obrátit," řekl s ironickým úsměvem.
"Duchů, jež jsem vyvolal, nemohu se zbýti," řekl jsem.
"Cože?" otázal se nechápavě.
"Hamlet," vysvětlil jsem mu, "vlastně William Shalespeare starší. Teď teprve chápu, v jaké jsi kaši. A my poneseme to riziko s tebou, co?"
"Ale ne,"ujišťoval mě, "o vás nikdo neví a ani vědět nebude. Už proto ne, že to musím přece jako vyřešit sám a nechci si zničit reputaci."
"Nu dobrá, " řekl jsem s přehnanou sebejistotou, "dej mi další zálohu a zbytek nech na nás."
Ta sebejistota byla opravdu přehnaná - začínalo mi být jasné, že jsme si ukousli víc, než můžeme spolknout. Svolal jsem teda mítink a vše jsem jim tam po pravdě vyjevil. Myslel jsem, že se začneme hádat, případně vymýšlet, jak z toho ven, ale ti moji nevyléčitelní optimisti se z toho ještě radovali.
"Začíná to být zajímavé," řekl Tom a i moje žena Sue se k němu přidala, zatímco
Jenny se jen záhadně usmívala.
"Dobře," řekl jsem, "uděláme si brainstorming. Vy budete říkat, co vác napadne, já to tu na tabuli napíšu a pak to budeme diskutovat. No tak, co tě napadá, Tome?
"Že už bude brzo oběd," řekl unaveně a já blbec to málem na tu tabuli napsal. Mrsknul jsem vzteky křídou na zem, tak mě to jeho tajtrlíkování dožralo.
Pochopil, že mám nervy na cucky. "No nerozčiluj se, to nebylo do dizkuze. Ale vážně, já jsem jen technik a programátor, jak já mám vědět něco o mozku a o klonech?"
"Já vím, o mozku toho moc nevíš, máš na to přece jen ten svůj, malej, ale srandu si tady z toho nedělej. Víš dobře, že ty peníze potřebujeme a když to nechceme zrušit, tak musíme sakra něco udělat."
"Mám to brát tak, že ty sám už žádné další nápady nemáš? Ty, ten nejchytřejší z nás?" zasmál se jízlivě a já bych po něm býval skočil, kdyby mě Sue neazdržela. A Jenny takticky řekla:"Schůze se rozpouští, jdeme zase dělat."
Požádal jsem ji, aby ještě se mnou chvíli zůstala a když všichni odešli, řekl jsem: "Ty jsi se celou tu dobu nějak divně usmívala. Máš snad nějaký nápad?"
Znělo to spíše jako prosba než otázka, ale Jenny toho nezneužila. "Podívej, snad bude nejlepší si zopakovat, co vlastně chceme: dostat do mozku nějakého klona něco z nějakého jiného mozku, ne? Jinak řečeno, z paměti do paměti."
"Nebo i jinam, že ano, " řekl jsem otráveně, "ale s tímhle můžeme začít - když to půjde, jiné cesty už zkoušet nemusíme.
"Právě. Ale z pohledu na paměť z hlediska fyziologického, uložení dat vyžaduje čas, aby se dobře zapamatovala. Nová data se v mozku během prvních třiceti hodin utužují a stabilizují, aby nabyla maximální "trvanlivost" a pak už jen pomalu s časem "vyprchávají". Také vybavování dat je nejrychlejší během první hodiny a prudce klesá už po jednom dnu, proto se musí utužovat. Během prvních 24 hodin je ještě možno opravit určité "chyby", tedy něco, co se sice zapamatovalo dobře, je to chybné. Později to totiž už to jde hůře vymazat, jako by se to tam časem víc a víc "přilepilo".
Poslouchal jsem ji, ale pořád jsem vlastně nevěděl, kma míří. Naštěstí pokračovala:
"Vědci zjistili, že se při zapamatování dat také tvoří nové neuronové spoje v mozku, není to tedy jen proces myšlenkový, ale opravdu i biologický. A jak známo mozkové buňky se sice pravidelně obnovují (a to i s "obsahem") , ale na druhé straně mozek celkem nerad vymazává něco z paměti, aby to nahradil něčím jiným. A to obzvlášť, když už to má zafixováno - proto je vždy nejlepší dát mu hned napoprvé jen správná data!"
"Promiň, řekl jsem, ale pořád nechápu -"
" - co tím chci říct? Jen to, že ta moje metoda hypnozy a sugesce je na to vše hrozně pomalá. Trvalo nám dva týdny, než se baronka naučila opět svoje jméno.
To je první bod. Za druhé, je třeba nejprve vymazat z mozku vše, co se tam už nějak dostalo, co jaksi "znečistilo" jeho obsah. A za třetí, je třeba hned napoprvé dát do paměti správná data, žáné hádání. A za čtvrté je třeba paměť pořád procvičovat, aby se to tam "zapálilo" a udrželo. A to vše chce kompjuterizovaný přístup k věci."
"A co to naroubovat přímo na DNA? Jenže my ani nevíme, co se přes DNA přenáší a co ne, že?"
"Ano," souhlasila, "zdá se, že co se skrze DNA přenáší je čistě bilogický úpřenos. U novorozeněte je jeho paměť čistá jako nepopsaný papír. A u klona zřejmě také. U dospělého se ovšem objeví plno charakteristik, získaných během jehoi života, které se sice podle Lamarcka také přenáší přes DNA, ale zatím nevíme vůbec kolik a jak."
"Takže nezbude, než to vše potřebné někde sejmout a naládovat přímo do mozku. S tím souhlasím. Otázka je, jak a co."
"Ano, co je potřebné a jak to naládovat," zasmála se. "jen tyhle dva malé problémy."
Došlo mi to: "Takže to 'co' budeš hledat ty a já zase to 'jak', že?"
"Někdy jsi na muže nějak příliš inteligentní," řekla a já se snažil pochopit, kde je v tom nějaký humor.
Asi bych se daleko nedostal, kdyby mi i s tím 'jak' také trochu nepomohla.
Jak už prozradila, bylo možno dostat subjekt do hypnotického stavu a pak mu opticky indukovat potřebnou informaci přes počítač. Zatím jsme si ještě nedovedli vysvětlit, jak je možná, že si mozek sám najde to správné místo, kam si tu informaci uloží, ale to nám nevadilo, příroda je vždy ještě o něco chytřejší než člověk.
Začali jsme tedy další pokusy, kde jsme se pokoušeli předávat informaci přímo, bez Jenniny asistence; pomáhala nám jen v tom, že zjišťovala, zda se skutečně tam ta inoformace udržela. Prní problém byl ovšem v tom, kde sebrat vhodný subjekt, v tomto případě člověka, protože zde už nešlo o nějaké senilní dědečky a babičky, ale spíš o někoho, jehož mozek je pořád ještě víceméně prázdný a jehož volné mozkové buňky jsou všechny schopné pracovat normálně.
Hledali jsme nejprve mezi sebou a byla to Sue, které se sama nabídla. Měl jem z toho trochu strach: co když se mi z ní stane někdo, kdo už nebude ta moje dobrá, něžná Zuzanka. Co pak? Ale ujistila mě, abych se nebál, ostatně půjde přece zatím jen o nějaké víceméně odborné, znalosti na zkoušku. To aby se to nepletlo s tím, co už v paměti měla. První výsledky dopadly dobře, dokonce lépe než dobře. Podobně jako ve škole, zkoušeli jsme ji hned druhý den, pak za týden a nakonec i za měsíc, a to ze všeho, co se zatím naučila, podobně jako se to dělá va škole. Vypadalo to, jako bychom nalezli onen norimberský tryctýř, kde se vědomosti jen nalévají do hlavy. I to by se dalo zpeněžit, obzvláště u bohatých a nepříliš nadaných studentů.
Pak už nás to ale spíše zdržovalo a když jsme zjistili, že její míra vnímání i chápání je poměrně vysoká, napsal nám na to zkoušení Tom takový malý prográmek, který ji pak i zkoušel automaticky sám. Byli jsme tedy na dobré cestě. Vlastně ještě ne - bylo třeba zjistit, co potřebuje takový klon vědět a co ne. Tady zatím Jenny neuspěla, bylo třeba najít prvky, které by dali klonovi určitý charakter, povahu, zvyky a způsob myšlení. Na to vše už se Sue nehodila, měla charakter už hotový a já jí ho rozhodně nechtěl změnit. Také jsme museli najít nějaký vzor, rozuměj osobu, podle které bychom klona naprogramovali.
Nu vidíte, zase to slovo "naprogramovali", ale už jsme se ho nebáli. A protože nám úkol zadal právě Burbank, kdo by mohl být lepší předlohou než on? Jenny se na něj vrhla s dotazníkem, která měl určit jeho základní povahové rysy, podle kterých by pak udělala seznam dvojic, tedy otázka-odpověď, jež bychom použili a pak naučili i náš objekt.
Horší to bylo s tím "objektem". Nejpeší by bylo pochopitelně dítě, ale to si z nás nikdo nechtěl vzít na svědomí. Musel jsem se tedy poradit s Jenny, kterou momentálně také nic nenapadalo.
"Ale dítě rozhodně ne," řekla. "Nejlepší by byl ten klon, ale abych pravdu řekla, i to už by mohlo být proti zákonu."
"Jak, proti zákonu?" zeptal jsem se. "Oficiálně žádní kloni přece neexistují".
"To by státu vůbec nevadilo v tom, aby nás každého na pár let zavřeli. A kromě toho, když i sama armáda přiznává, že už klonovací výzkum dělá - i když ještě ne, že klony už dokonce má - tak bychom byli být velmi nevítanými samostatnými výzkumníky, kteří toho vědí zatraceně mnoho. Vojenská tajemství, chápeš?"
"Ale Burbank mi slíbil, že to nikomu neřekne."
Zasmála se: "Vidím, že moc nečteš thrillery, teda ty napínavé romány. Kolem nás se to hemží špiony a nemysli, že Burbanka jich zrovna teď třeba párek špiónů nesleduje."
Musel jsem uznat, že má pravdu. a pak jsem dostal nápad: "A co takhle někdo, kdo nedávno ztratil peměť při úrazu?"
Jenny se ušklíbla: " - a kterému by bylo jedno, kdyby se mu nevrátila ta jeho stará a místo ní dostal jinou? Nenech se vysmát. Ale poptám se . . ."