AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
DALŠÍ PROSÍM!
Navštivte největší zábavní park: Planetu Zemi!
Zprostředkujeme vám cestu za zábavou i poučením.
Není téměř nic, co by jsme vám nedokázali splnit.
Ceny mírné!!!
Slečna v útulné přijímací kanceláři měla plné rty stejné rudé barvy jako reklamní nápisy v hale cestovní kanceláře Belzebub-Uracan-Hades (BUH a spol., ředitel J.Hova.)
Jako první se do místnosti vedral lední medvěd s rodinkou: „Četl jsem tady ten váš reklamní leták. Rádi by jsme s Mary zkusili tu dobu ledovou, že jó Mary!“ a rýpl do ní packou.
Mary rozpačitě přešlápla a pokývala.
Slečna se rozzářila: „Ó ano! To je prostě báječný nápad! Jistě. To nebude problém.“
„A tati?“ ozval se malý Méďa, „ budeme bydlet v té jeskyni, jak je na obrázku na obálce? A uvidíme mamuty? A budu si moct chytit a rozsápat nějakého pračlověka?“
Slečna se usmála: „Pobyt v luxusně zařízené jeskyni je v ceně deseti oběhového pobytu, přechod mamutů je též zajištěn, ale na neandrtálce by jste si museli připlatit.“
Otec se podíval do dychtivých očí svého synka a prohlásil furiantsky: „Jasně! Ať si tu dovolenou užijeme!“
Slečna cosi vyťukala na terminálu: „Dva tisíce hvězdnanů?“ řekla zkusmo. „budete platit hotově, nebo přes virtuální účet?“
Ale starý medvěd nehodlal smlouvat: „Hotově!“
a vytáhl z kožichu prkenici.
Jako další přišla na řadu mladá dvojice. Ona opalizovala do růžova, on do modra. Drželi se za ruce a většinu pozornosti věnovali sobě navzájem: „Prosili by jsme šestnácté století, Veronu.“
Slečna vykouzlila chápavý úsměv: „Á! Romeo a Julie, že? Chtěli by jste na vlastní oči odněkud z povzdálí, ze stínu, pozorovat jak Romeo vyznává lásku Julii a přitom se k sobě tisknout? Cestu vám můžeme pochopitelně zajistit, ale obávám se, že skutečnost byla…“ slečna vteřinku hledala vhodný výraz, „… poněkud prozaická.“
Tváře milenců posmutněly, jako když přes slunce přejde mrak.
„ALE!“ dodala slečna jásavě, „mám pro vás jiný návrh. Naše společnost pořádá ve Veroně divadelní představení. Nád-he-ra! Naprosto realistické! Cena je včetně romantického mileneckého apartmá a místenek do prominentní lóže a je velmi příznivá….“
Nechala konec věty viset ve vzduchu. Milenci nadšeně přikyvovali, když jim od terminálu předříkávala další výhody. A pak odcházeli hledíc si hluboce do očí.
Do kanceláře se nahrnula asi desítka šediváků.
Zírali ji svýma hmyzíma očima do dekoltu a mluvili jeden přes druhého. Dívka se je pokoušela utišit a zcela neúspěšně tahala za blůzku, aby přizahalila své bujné vnady. Marně.
„Já vím, zase budete chtít slevu na hromadný zájezd, co?“
„Jó!Jó!“ volali šediváci.
„A taky by jsme chtěli záruky, že nehavarujeme, jako ty, co letěli do Roswelu 1947!“
Slečně ztuhl úsměv a odpověděla stroze: „Nyní jsou k dispozici nové dopravní prostředky, kterým Galaktická obchodní komise udělila titul „Nejspolehlivější vozidlo jižního kvadrantu“.“
„ Dnes již je něco podobného naprosto vyloučeno,“ dodala hrdě.
„…a taky chceme nějakou pěknou ženskou, abychom jí mohli mučánkovat,“ ozval se jeden malý vzadu.
„Já bych si chtěl rozkuchat nějakou tu ovci nebo krávu. Taťka mi vyprávěl, že je to děsně žůžo!“
Slečna už byla opět ve svém živlu. „Pozemštané i krásné pozemšťanky, zvlášť za tím účelem vyšlechtění, jsou vám plně k dispozici, ale mrzačení dobytka jsme museli omezit na minimum, protože se ozvaly různé ochranářské spolky, které proti tomu protestovaly. Snad by bylo možné vaše přání splnit někde v nějaké odlehlejší, byť méně atraktivní lokalitě.“
Šediváci se mezi sebou nemohli dohodnout. Hádka nebrala konce a zdálo se, že bude trvat věčně. Nakonec ten malý vzadu vykřikl: „Tak dobrá, já to tedy beru, ale chci se setkat s Kuřákem.“
„…a já chci Scalyovou…“
„a Pamelu! a…..!“ přidávali se další.
„…a Dolly…“
„Dolly Buster?“ upřesňovala slečna.
„Néééé!“ hihňali se šediváci, „ on myslí tu klonovanou ovečku.“
„Když ona má tak krásnou srst a ty oči!“ zasnil se malý vzadu.
„Tak dobrá,“ ukončila debatu slečna a spiklenecky se usmívajíc, protože věděla, že TOHLE ty malé hajzlíky bude stát majlant. Spokojeně zaznamenala, jak cifry na obrazovce naskakují a nálada šediváků klesá. Pochopitelně, že tolik neměli a tak po další urputné debatě byla škrtnuta Scalyová a Jackson.
Když konečně vypochodovali, oddychla si.
Téměř nepozorovaně stanul u pultíku vysoký, nápadně bledý muž: „Prosil bych jedenkrát Londýn 1888.“
Slečna se začervenala, zamávala dlouhými řasami a zahrozila mu štíhlým prstíkem: „Ale, ale Jacku, tahle cesta už bude opravdu poslední. Tvoje konto je prázdné a už dlužíš každému. Don Luci Per, už hrozí, že tě pošle do solných dolů na Faros II, jestli nezaplatíš. Tak co?“
„Ještě jednou prosím!“ žebral Jack a ruce se mu chvěli při pomyšlení, co se svou novou obětí udělá.
„Jsi čertovský chlapík*,“ slečna vzdychla, „tak tedy dobrá.“
Obrátila oči v sloup a hrábla do klávesnice, zatímco Jack lačně pozoroval její krček.
Neurčitý obrys dalšího zákazníka doprovázeli dva mohutní svalovci v jejichž černých oblecích se porůznu skrýval arzenál zbraní palebné síly galaktického křižníku třídy Nagumo.
Slečna vyskočila: „Milord Stříbrný! Jaká čest pro naši společnost, že jste se rozhodl využít našich služeb.“
Jeden z hromotluků k ní bez okolků přistoupil a provedl důkladnou osobní kontrolu. Největší pozornost věnoval všem jejím tělním otvorům, aby se přesvědčil, zda v nich neukrývá nějaké zbraně.
Spokojen kývl k neurčitému obrysu. Dívka poněkud otřesena potupnou prohlídkou se posadila a uhladila si sukni na oblých bocích: „Budete si přát sedmi oběhový pobyt s nenápadným šmí… totiž sledováním náhodně vybrané rodiny vlastnící ústřední topení, tak jako vždy?“
Obrys důstojně kývl a slečna, která už se vzpamatovala, se soustředila na obrazovku v duchu si myslíc: počkej ty prevíte nafoukanej. Já ti to spočítám. Ty se prohneš!
Ačkoliv se výsledná cifra mohla pyšnit celou řadou nul, don Stříbrný bez další diskuse vytáhl nabitou prkenici a zaplatil.
„Další prosím…..“
(konec)
*Ripper = rozparovač, ale též čerchmant, podšívka, vykutálený chlapík, šibal.