next back Autor : Jan B. Hurych
Název : BARIÉRY
Článek: Pravý Jurasický park (díl 2.)




PRAVÝ JURASICKÝ PARK (díl 2.)


Před 60 až 100 tisíci lety přišla doba ledová, která pokryla většinu západní Kanady ledem a trvala asi deset tisíc let (přicházejí jaksi periodicky, další by měla přijít asi za padesát tisíc let). Jak se ledovec stěhoval na sever (vida, my bychom spíše řekli, že na jižní straně tál), odkryl velkou část prérie, kterou předtím značně přeoral. Jak už jsem naznačil, bylo těch ledovců vlastně více, poslednímu se říká Wisconsinský a byl asi 600 metrů vysoký. Jak tál, pohřebiště dinosaurů se pak stěhovala s vodou a mršiny a kosti se hromadily v zákoutí řek. O tom už je dneska celá věda, říká se jí taphonomie, a zabývá se přírodou - hrobařem, aneb přirozeným pohřbíváním.

Park, které leží v údolí Red Deer River, má až 120 m vysoké útesy a je dlouhý 24 kilometrů. Název Badlands se sem přenesl z Dakoty, a je to vlastně přeložený původní francouzský název mauvaises terres, který mu ve svých ve svých reportážích dali první cestovatelé. Většinou zde uvidíte hlavně hoodoos (jméno je odvozeno od afrického voodoo), podivně tvarované sloupy z pískovce s kamennou čepicí nahoře, zbytek byl od-erodován deštěm, a Indiáni věřili, že se jedná o zkamenělé obry. Jak pomalu to asi erodovalo si můžete představit, když tam naprší jen 30 cm vody ročně (pro srovnání: Tokio má 13 cm za měsíc v průměru). A tak se nejprve vytvoří brázdy (gullies), pak ravines (asi jako údolí našich říček), coulees, divides a nakonec tu máme hluboké canyons (kaňony).

A co tu roste? Kaktusy, cootonwood (americký topol), sagebrush, greasewood, juniper (jalovec), viděli jsme tam i některé květiny, hlavně modré zvonečky a různé keře - kupodivu i saskatoon berries ( bobule, které mají růst jen v Saskatoonu, ale tyhle keře to asi nevěděly). Ze zvířat pak zajíci, syslové a díky jim i různí draví ptáci, včetně zlatého orla a jestřába. A jako všude, pochopitelně i kojoti a moskyti. A aby tam bylo nějaké vzrušení pro cestovatele, jsou tam škorpióni a rattlesnakes, ano, uhodli jste, chřestýši.

Parkování dovoleno.

Kampovat tam můžete, ale vezměte si s sebou hodně vody - v létě je tam až 49 stupňů Celsia, a to ve stínu. Vody tu často spadne míň, než na Sahaře. Dinosaur Service Center ovšem poskytuje možnost se najíst a uspořádat si toaletu.

Stejně ale je 90 procent plochy parku nepřístupné veřejnosti. A nedivte se, když tam potkáte malíře: A.Y.Jackson ze známé kanadské Skupiny Sedmi jednou řekl, že je to to nejmalovatelnější (ta čeština!) místo v západní Kanadě. Různé konfigurace hoo-doos také dostaly různá jména, od slonů až po známé filmové herečky, také názvy coulees si s nimi nezadají a navíc jsou dost peprná, neboť pocházejí ještě z doby, kdy tu byli jen prostí rančeři (např. Son-of-a-Bitch Coulee).

Kostřičky uvidíte hlavně ve Field Station a Exhibit Building, který je  , jinak řečeno v terénu. V parku se dá hajkovat, tj. chodit na výlety (jsou tam tři hlavní traily), většinou jen s průvodci, kteří vám ukáží různé dinosauří šlápoty, lebky, kosti, zuby a stařičký srub Johna Wareho (teda ty kosti a zuby nejsou jeho). Už přijíždíte-li z jihu (No.9 USA) uvidíte sochu dinosaura, ale chcete-li se rozšoupnout, jděte ještě do Tyrrelova musea. Pochopitelně můžete jet na túru i autobusem a navštívit místa dobrého rozhledu. Tresty za ilegální kopání jsou veliké, ale proč to dělat, můžete-li dostat povolení od Parks Departmentu? Kam pak vykopávky půjdou, rozhoduje ale zase jen Tyrrelovo muzeum, které si vybere ty nejlepší a zbytek si zřejmě můžete ponechat. V Albertě samotné ovšem není zločinem prodávat "ostatky" dinosaurů.

Zase historie.

Ale pokračujme: pár miliónů let potom sem přišla stáda buvolů a před osmi tisíci lety i člověk, předchůdce dnešních Cree a Blackfoot Indiánů. V oblasti se ještě našlo asi 500 tipi kruhů, což jsou kamenné kruhy na postavení teepee. Až v roce 1884 sem přišel výzkumník od Geological Survey of Canada (GSC) Joseph B. Tyrrell, s krytým vozem a kánoí. Při pohledu na stěnu údolí uviděl lebku dinosaura a poznal, že se nejedná o žádné dosud žijící zvíře (no to asi nebylo tak těžké, pokud vím, málo koster ještě žije). Později přišli jiní, jako třeba Weston či Lambe, ale žádný z nich ovšem dobře nevěděl, jak se ty výkopy správně provádí. Až přišel Barnum Brown (neplést s majitelem Barnum musea) v roce 1910 a GSC také najala Charlese Sternberga s jeho dvěma syny a pak se to teprve pořádně rozjelo. Ovšem Sternberg pracoval pro Britské museum a tak posílal vzorky do kanadské Ottawy i do Anglie. Jedna ze oněch zásilek však nedošla, to když loď Mount Temple, která ji vezla, následovala proslulý Titanik na jeho vertikální cestě ke dnu; nenarazila ovšem na ledovec, ale na torpédo jedné německé ponorky, lépe řečeno naopak.

Městečko Steveville, které je teď ghost town, tedy opuštěné, v té době ještě bylo přestupním místem pro "dinokopy" (proč ne, když můžeme mít zlatokopy?). A 20km na východ od Stevevillu byl přívoz Happy Jacka, údajně to příbuzného generála Stonewall Jacksona z Americké občanské války. Jack vlastnil asi 65 tisíc akrů (26 tisíc hektarů) půdy, ovšem samé badlands, neúrodné. Zdědil tu totiž v roce 1906 ranč a přišel sem s cattle drive z Mexika (tehdy bylo ještě zvykem stěhovat stáda dobytka pěšmo). Tam také Jack zemřel, v náručí své velké lásky, alkoholu. Uvedu zde jeho jeden typický týden, tak jak ho zachytil ve svém denníku z roku 1913:

Středa - byl jsem ožralý
čtvrtek - pořád ještě ožralý
pátek - je mi špatně.
sobota - kráva se otelila
neděle - je mi hůř
pondělí - je mi líp
úterý - ať žije chlast

V parku také uvidíte pamětní desku, se symbolem UNESCO, z 19 června 1980, která říká, že ochrana těchto míst je zodpovědností celého lidstva. Jelikož se k lidem také počítám, vzal jsem si tu zodpovědnost k srdci a už zde dinosaury ani nelovím, ani jim jinak neubližuji. Park samotný byl ovšem oficiálně už prohlášen jako takový kanadskou vládou v roce 1955. Zajímavé je, že si ho ale ještě donedávna lidé pletli s Drumhellerem, kde je ono zmíněné...

Tyrrelovo museum.

Budova je to ohromná, však je také navržena, aby se do ní vešla ta největší zvířata světa a věřím, že ani Noemova arch jich tolik neměla. Když projdete vstupní halou - nalevo je posluchárna, napravo kafetérie - vyhnete se informačnímu pultu a obchodu s dárky, uvítá vás hned naše Země. Tedy její fotografie a to tak, jak se jeví s kosmu, jinak řečeno asi tak ze vzdálenosti více než 20 tisíc km. Krásná, modrá, obalená mraky, pro nás stařenka, pro vesmír je to mladice. Světlo ze vzdálených konců kosmu k nám cestuje pár miliónů let (plouží se totiž rychlostí pouhých 300 tisíc km za vteřinu). Světlo hvězd, které dnes vidíme, tedy odtamtud vyrazilo před stovkou miliónů let, kdy tady ještě žili a kralovali dinosauři (a vládli tady na zemi celkem 165 miliónů let).

Když pocítíte patřičnou úctu a uvědomíte si, že na tu prohlídku máte jen půl dne, poleje vás hrůza: můžeme vůbec těch pár miliónů let tak rychle strávit? Ale nebojte se, jde to velice dobře a ještě stihnete nějaké to občerstvení. Nalevo od Země je...

Hala vědy.

Tam máte různé strojky a mašinky a modely, a popisy v této téměř-laboratoři vám nejen vysvětlí, proč se to a ono hýbe či nehýbe tak či onak, ale ono to ještě i ukáže, jak. Zatočíte kličkou a hle, dva kusy pevniny naráží na třetí, klínovitý, který je mezi nimi a vysunují ho nahoru. Tak nějak prý vznikly Skalisté hory, ale když jsem viděl ty mohutné skály, biliony tun těžké a vysoké několik kilometrů, nedovedl jsem si představit, jak velká by na to asi ta klička byla...V této hale se dovíte vše o principech, kterými se zvířata udržují na vodě, ve vodě či pod vodou (což je mimochodem blbost, protože pod vodou je přece už jen dno). Dozvíte se, že existuje asi třicet způsobů pohybů, kterými se zvířata ve vodě pohybují - od ploutví či nohou až po trysky či nafukovací bubliny. Také je zde vysvětlena teorie odrazu světla, tryskový pohyb sépie, mimikry, můžete si změřit rychlost své reakce, jak pracuje kamufláž a vůbec vše, co s souvisí s fyzikou. Je to dokonce zajímavější než některá musea vědy a techniky. Další haly pak mají zase jiné názvy, např. Úvod k fosíliím....

(dokončení)