Psané testy byly většinou jen nezáludné otázky, které vyžadovaly popis, výpočet, odvozovačku nějakého vzorce nebo i skicu. Ústní zkoušky se pak pochopitelně lišily podle toho, kdo zkoušel. Otázky byly předem připravené, tahaly se většinou z "klobouku" nebo u některých profesorů jen z jejich paměti - ale to málokdy, nikdo totiž nechtěl být obviněn ze zaujatosti. Výhody ústních zkoušek byly nepochybné: byl to osobní přístup ke každému zkoušenému s případným "nastartováním těch stydlivých" - to aby se zjistilo, zda to opravdu neumí, nebo jen mají "trému". Písemná zkouška tak osobní nebyla, ale přesto se z papíru dalo poznat, jak dalece to dotyčný zná - a i když se někde ve výpočtu seknul, bylo hned vidět, jestli to bylo "překlepnutí" nebo neznalost. Každá otázka se hodnotila percentuelně či vlastní známkou a na konci se pak z nich udělila celková známka. U obou způsobů zkoušení bylo třeba zodpovědět minimální počet otázek, lépe řečeno problémů.
Pokud se pamatuji, žádný z nás učících na Technice tehdy nevystudoval navíc ještě pedagogiku, ani profesoři ne - měli jsme dost práce, abychom stačili sledovat, co nového se děje v našem technickém oboru. Tehdy jsem také poprvé slyšel o
testu s výběrem odpovědí (Multiple Choice Questions, dále jen MCQ), tehdy už běžně používaném na západě (a dokonce i v Rusku :-), ale ne ještě u nás. Jednalo se o test, kde zkoušený vybírá mezi připravenými, prefabrikovanými odpověďmi tu správnou, kterou pak zaškrtne.
Nadchlo mě to natolik, že jsem se o tom zmínil kolegovi a spolu jsme pak připravili přístroj (tuším už v roce 1965), kterým jsme zkoušeli připravenost studentů na laboratorní cvičení. Byla to vlastně kovová krabice, vybavená čtyřmi tlačítky pro každou otázku (tj. čtyři možné odpovědi, viz název tohoto článku), dále relátky, která se po každé odpovědi zablokovala (tj. nedovolila víc odpovědí na otázku než jen jednu) a měřícím přístrojem, který ukazoval počet správně zodpovězených otázek. Ten byl vynálezem mého kolegy - sčítal totiž správné odpovědi, defakto proudy v obvodech všech otázek. A aby to bylo zařízení univerzální, použitelné i pro jiná laboratorní cvičení, lépe řečeno zkoušení, bylo potřeba nějak zakódovat otázky a odpovědi. To jsem vymyslel zase já a to tak, že jsem používal třiceti-nožový konektor a kombinace byly prostě zadrátovány vodivými spojkami v krytu konektoru. kryt konektoru byl zalit černou pryskyřicí, aby to snad někdo nemohl "reverzně inženýrovat", jinak řečeno vyšpiónovat. Když to tak vezmu, vymyslel jsem tehdy jakousi drátovanou verzi paměti ROM
(Read Only Memory), používané v dnešních počítačích :-). Vzpomněl jsem si na to zase po 20 ltetech, kdy jsem začal pracovat s programovanými čipy (PAL), kde postupovali obráceně: místo připájení jednotlivých spojek měl čip všechny možné spojky na keramické vyrobeny a bylo třeba jen spálit ty, co se nehodily.
To s dělalo krátkými proudovámi impulzy, ale to už moc odbočuji . . .
Takže zpět k jinému článku, který mě později zase zaujal. Jednalo se tam totiž o
zkoušení studentů pomocí počítače. Možnosti, které se tu naskýtaly, byly opravdu úžasné, vlastně zcela neomezené. Naznačovalo se tam už i to, že podle toho, jak student ty které otázky odpověděl, si pak může zjistit, které "prerekvizity" ještě neovládá.
Prerekvizit je totiž všechna ta stará látka, bez níž se nedá pochopit látka novější. Pochopitelně jsem měl už tehdy svoje zkušenosti z mého předhistorického přístroje, který jsme předtím už dávno používali, zkušenosti založené na naší znalosti (lépe řečeno tušení), jak se dělá MCQ a jaké jsou jeho výhody a nevýhody. Nenapadlo mi tehdy, jak dlouho to potrvá než se začnou prosazovat i jiné metody než MCQ, dnes stále ještě převážně používané na školách a univerzitách. Problém totiž není to hardware, ale software, teda hlavně to naše, co nosíme v hlavě. . .
A) Hlavní výhoda MCQ - a asi také důvod, proč se pořád ještě tolik používá - je jednoduchost vyhodnocování výsledků. Sotva si totiž můžeme představit něco jednoduššího než je sčítání nebo malá násobilka. Za správnou odpověď totiž dostanete jeden či více bodů a ty se prostě sečtou a podělí celkovým počtem otázek. Pravda, některé otázky jsou těžší, jiné jsou víc pletoucí, ale zatím jsem viděl jen ojediněle, že by se různým otázkám dávaly různé váhy, tj. pro některé více bodů než pro druhé. Pravda, i u ústní zkoušky vám řeknou "zodpověděl jste jen tři ze čtyř správně", ale zkoušející už ví, že třeba ta čtvrtá nebyl tak podstatná a bere na to zřetel. To ale vyžaduje více práce a tak se to u MCQ prostě nedělá.
B) Další věc je vyhodnocování odpovědi: ta je buď správná či špatná - žádné napůl, což bývá u ústní zkoušky často také bráno v úvahu. Tento rozpor mezi poměrně náročným učebním předmětem a poměrně primitivním vyhodnocováním je jistě velkou nevýhodou testu MCQ. Každá správná odpověď se hodnotí řekněme jedním bodem - teoreticky vzato, je to nesmysl, ale tak se to prostě dělá. Při nejlepším se test rozdělí na otázky nutné a na ty méně důležité a obě skupiny se ohodnocují zvlášť. Naopak pro celkovou sumu máme celkem arbitrární kriteria: pro projití někdy stačí zodpovědět 6 z 10, jinde 7 i víc - ale ještě jsem neviděl test, kde se muselo správně odpovědět celých deset z deseti. Záleží prostě na tom, jak vysoko si vyzvedne ten který zkoušející laťku. Opět, odstupňování je většinou lineární, i když začíná vysoko: řekněme 7=čtyřka, 8=trojka, 9=dvojka a 10=jednička. Vyhodnocování je tedy sice rychlé, ale značně hrubé, často i nelogické nebo neúměrně náročné (záleží na obtížnosti otázek).
C) Hlavní problém však vidím někde jinde, v sestavování otázek. Autor testu, tj. osoba, která vymýšlí otázky i odpovědi, je obvykle vědecký či technický odborník - ale rozhodně ne velký psycholog - a řídí se obvykle tímto pravidlem: jedna odpověď je správná, jedna je vyloženě špatná a zbývající odpovědi, většinou dvě mají být jaksi "pletoucí" (ovšem musí být také "špatné"). Správnou odpověď není tak těžko vymyslet (nemyslím těmi studenty, ale učitelem :-), ani tu vyloženě špatnou - to je každá taková, která svou nesprávností přímo bije do očí. Jenže co ten zbytek? Zde pomůže jednak vzdělání v pedagogice a zvláštním oboru psychologie, který bych nazval psychologie studenta: tedy jak myslí, ještě lépe
řečeno - jak špatně myslí. Ale ruku na srdce: kolik autorů testů tyhle znalosti má? Zde ovšem nelze "přihodit" pomocnou otázku jako u ústního testu, která zkoušejícímu ujasní, do jaké hloubky zkoušený daný předmět ovládá. Namítají nám , že je to ale tím pádem spravedlivé ke všem. Já bych to trochu opravil: je to jenom nespravedlivé ke všem. Jediným cílem takového testu je studenta splést, chytit. proto jsou tyto test víc a víc náročnější, často i přesahující rozsah učební látky.
D) Ptáte se asi, proč ta všechna námaha se sestavováním MCQ. Je to hlavně proto, aby se odstranila jiná velká nevýhoda MCQ - že se totiž dá odpověď také uhodnout. Uvedu příklad.
100 liber je přibližně:
1) 5000 gramů
2) 47,5 kilogramů
3) 45 kilogramů
4) půl tuny
Správná odpověď je ovšem 3) a už zde vidíme jedno zajímavé rozlišení: je to odpověď správná, ale není - a ani nemusí být! - zcela přesná , pokud to v otázce dáme slovo "přibližně" ( jenže zrovna to třeba student přehlédne :-). Odpověď 4) je absolutně (řádově) špatná, podobně i odpověď 1). Odpověď 2) je pletoucí: přidání desetinného místa navíc má budit dojem, že se jedná o přesnější hodnotu, ale už druhá číslice je špatná, zatímco odpověď 3) je sice přibližná, ale její chyba je menší. U pletoucích odpovědí si fantazie autora testu přijde na své, ale měl by opravdu použít jen těch odpovědí, co pletou právě jen nejisté studenty ; někdy totiž mohou splést i ty, co to jinak znají. Zároveň jsem zde vlastně ukázal i na to - což tvrdí i odborníci - že totiž většina správných odpovědí je na třetí pozici - prý je to psychologická věc, spíše podvědomí, nevím. Neznám přesně procenta tohoto jevu, ale jistě nejsou zanedbatelná. Zrovna tak zase
první pozice mívá minimum správných odpovědí. To se zvláště stává, když se pořadí odpovědí určuje "ručně", ovšem zkušený autor rozhází správné odpovědi zcela náhodně, třeba pomocí počítače či tabulky náhodných čísel. Někdy ovšem ani to nestačí, podívejme se na to ještě blíž.