Kdybychom totiž nesměli vůbec nic opakovat, museli bychom asi zavřít všechny
školy, i ty vysoké. Jak jinak bychom se mohli dostat rychle na úroveň dnešní vědy a techniky a jak bychom mohli jít ještě dál, kdybychom neznali ani ty základy? Zde také není problém, informace, co se učí, je totiž veřejným majetkem. Jenže o tom tu nechci mluvit - mě
spíše zaráží to, jak se dnes specifická, často "vlastnická" (tj. proprietory)
informace, text či dílo vyskytují ve zbrusu "nových" vydáních v
časopisech, knihách či na Netu a navíc bez svolení autora. Pravda, toto půjčování, kterému by se právnicky
řeklo spíše "zcizení" neboli krádež, se tu vyskytovalo už od
dob faraónů. Že se nás to netýká? Ale ano, nemůžeme totiž očekávat, že náš spolupracovník, který si
drze přisvojuje zásluhy někoho jiného, si nepřisvojí, když k tomu bude
mít příležitost, i výsledky naší práce. A tady je hned třeba
vyvrátit několik bludných názorů, se kterými jsem se v tomto ohledu - obzvláště na internetu
- setkal.
Tak především: o zcizení se jedná, i když ono dílo není
chráněno copyrightem - ovšem aby si mohl autor dělat nároky, musí být předtím někde zveřejněno,
jinak by asi původní autor mohl těžko dokazovat svoje prvenství. Podle
mezinárodního práva je každé dílo, publikované na netu, vlastnictvím
autora (pokud někde svoje práva zcela neprodal - a to se nestává, většinou
si je nechá, i když třeba knihu publikuje u někoho jiného). V případě, že jde o článek,
který zveřejnil u někoho jiného (a to za peněžní sumu), jde také o to,
jaká další práva pak má pak vydavatel či nakladatel. To je potřeba dát i do smlouvy, aby to bylo všem jasné. Většinou to je tak, že se autorovi nechává právo na dalším zveřejnění, třeba i jinde. Při nejmenším to ale nesmí konkurovat prvnímu vydavateli - teda po určitou dobu. Jinde si vyhrazují právo, aby další otištění
mělo alespoň poznámku "prvně vydáno či publikováno tam a tam". O skutečný
podraz jde, když druhé vydání využívá například nějakou práci prvního vydavatele. To se mi jedno ustalo, když jsem pracně upravil jednomu autorovi článek do . Prakticky jsem ho musel přepsat celý ručně do české
diakritiky (originál byl bez diakritiky - na to nelze napsat program :-). Pak se kopie objevila i jinde na Netu, už ale s mou diakritickou úpravou, dokonce ji dostali přímo od onoho autora, který si ji stáhl z Příložníku. Asi si neuvědomil, že tak daleko jeho autorské právo nesahá. Přivlastnil si tedy mou práci - nu co, u mně už nic víc nevydá :-). Počítáte-li s tím, že byste zloděje svého díla stíhali soudem, pak vám ovšem samotný důkaz, že jste to někde dříve publikovali, ještě nestačí, musíte mít navíc "oštemplovaný", úřední
copyright ©. Tuto značku si nemůžete jen tak ke jménu přidat, znamená, že vaše dílo bylo legálně
zaregistrováno. Ale po pravdě řečeno, nejste-li známý spisovatel, malíř či podobně, moc si stejně nevysoudíte.
Plagiátor se na druhé straně ale najde lehce, má-li to stejný název nebo předmět díla. Je-li to publikováno
na netu, hledačka vám ho objeví. Je zajímavé, kolik disertačních prací takhle shořelo, okopírovali totiž nejen doslova, ale i celé stránky či kapitoly!
Druhá fáma je, že pokud na tom zloděj nevydělá, nejde prý o krádež. Nu plagiátorství tohoto druhu je někde více trestné, jinde méně a také se nedá lehce vyčíslit vaše ztráta, ale ta ostuda za to nestojí, morálně to je krádež vždy. Navíc to může způsobit, že pak i vaše další práce, ta "opravdu" vaše, bude brána už jen s podezřením. V každém z nás je tak trochu malý zlodějíček: vyplývá to z toho, že rádi dostáváme něco, co je zadarmo, nu a někteří si k tomu ještě sami pomáhají :-). Statisíce lidí teď stahují hudbu z Netu, často i celkem pochybné kvality, ale to nikoho nezastaví. Tento bod je pořád ještě sporný, ale i na netu je dost kultury, která je zadarmo, neboť si to tak autor přál.
Třetí nesmysl je, že prý když dostanete něco zcizeného, "z druhé ruky", už prý se nejedná o krádež, jen o dar nebo koupi. Ale západní zákony jsou na to velmi přísné: seberou vám to a ještě musíte dokázat, že jste to nezcizil vy, ale že se jednalo o dar či koupi a že jste navíc neměl ani potuchu, že to zcizené bylo - jinak jste také potrestán. Pochopitelně že kradení něčeho už ukradeného není nikdy omluvou.
V oblasti literární a umělecké je ovšem problematické i to, že se často nejedná o dílo samotné (obraz, sochu), ale o ukradení ideje, nápadu, provedení či stylu. A tady jsme u toho: lidé si často přivlastňují i nápady a myšlenky druhých. Nemusí jít přímo o krádež v zákonném slova smyslu, ale také nejde jen o vypůjčení - to byste museli opravdu vždy citovat autora a dát mu patřičnou zásluhu. Pokud to tak neuděláte, pak si automaticky přisuzujete zásluhu za něco, co není vaše. Jenže jak posoudím to, že jsem třeba vypočítal proud v elektrickém obvodu, aniž bych přitom vzdal chválu panu Ohmovi a jeho zákonu? Nuže tady je ten rozdíl: pan Ohm dal svůj zákon k disposici publiku a to je všeobecně známo. Těžko by mi někdo podezříval, že si chci na sebe brát Ohmovu slávu. Podobně i vše, co jsme se ve škole naučili, je vlastně veřejným majetkem (public domain). Ne tak už ale výkresy firmy, u které děláte: bývávalo zvykem, že titulek výkresu nebo razítko mívalo text "Duševní majetek firmy X". Dnes už to není potřeba ani psát: průmyslové špióny to neodradí a my ostatní víme, že se to vynášet ven nesmí :-).
Pak ovšem ještě existují případy, kde se vzdáte svého práva (pro určitou dobu, oblast nebo osoby). Vezměme si třeba to, jak dlouho trvalo, než světové fórum přesvědčilo farmaceutické firmy, že díky jejich patentům pak jejich vysoké ceny léků zabraňují úspěšnému boji proti proti AIDS. Ano, tato nákaza s rasancí středověkých morů zanechávala milióny lidí bez pomoci, protože léky jsou příliš drahé. Pokud vím, většina firem rozumně ustoupila, ale ještě dnes to některé odmítají udělat. Tady ovšem jde to, že jsou určité věci, kde slovo "majetek" přestává mít svůj posvátný smysl a je nahrazeno slovem "život", ale i zde je ovšem třeba postupovat legálně: sotva by prospěl účelu věci někdo, kdo by ony léky prostě kradl ve velkém - navíc jich zatím vyrábějí ještě velice málo, ničemu by to stejně nepomohlo. Argumentace, že ty peníze potřebují farmaceutické firmy na výzkum, je opodstatnělá, ale ruku na srdce: opravdu potřebují tolik?
Podobně i u vědeckých a technických novinek, objevů a patentů mi můžete namítnout, že kopírování či plagiátorství vlastně přispívá k šíření vědomostí a tedy k pokroku lidstva. Jde ovšem také o etiku: podobně bychom mohli umírajícím už za živa odebírat orgány na transplataci pro jiné - ušetřilo by se tím hodně času :-). Navíc plagiátorům většinou vůbec nejde o pokrok: v mnoha případech jde jen o zcizování prvenství a získání osobní prestiže za zásluhy jiných. Někdy je to téměř neúmyslné, ale pořád nemorální: asi tak, jakou vědců, kteří si "upravují" výsledky, jen aby dokázali svoje teorémy. Tomuto svodu prý dokonce neušel ani sám Freud. Jde ale ještě o něco jiného: studovat nápady a úspěchy druhých totiž musíme všichni a navíc pořád. Aby se pokrok nezastavil, musí na něm pracovat celé kolektivy vědců, a často v mnoha zemích světa, odborníci z mnoha různých oborů lidského poznání. Proto je nutné, abychom ponechali zásluhy těm, kteří si je zaslouží :-). Vždyť kolikrát z toho nemají nic víc, než tu slávu a žaludeční vředy.
Už jsem tu jednou napsal, že pokrok ve vědě a technice je dvojího druhu:
1) aplikační či vývojový - myšlenka (celkem pořád stejná) se rozvine tak, že se použije té nejlepší technologie, zpracování, výpočtu či konstrukce, tedy většinou jde o kvantitativní, řekl bych měřitelnou stránku věci. Sem patří například zvyšování rychlosti počítačů či zvětšování jejich paměťové kapacity.
2) revoluční - zcela nová myšlenka jako bylo ve své době Newtonovo učení a později zase Einsteinova teorie. Je zajímavé, že nové myšlenky vždy částečně "popírají" ty staré (proto se jim asi říká "převratné" :-). To pak vede ke kvalitativní změně, tak zvanému "quantum leap" (kvantovému skoku). Sem patří třeba t.zv. "paralelní počítače" anebo v budoucnu jistě i počítače na biologické bázi.
První druh pokroku pracuje téměř výlučně s informací, která je veřejně k dispozici a kterou vývojáři po malých krůčcích upřesňují nebo dál rozvíjejí. Nemusím zdůrazňovat, jak je pro nás tento vývoj důležitý: stačí jen porovnat černobílé televizory ze čtyřicátých let minulého století a ty dnešní. Někdy bych dokonce řekl, že ti vývojáři z první skupiny to mají někdy i těžší než ti z druhé skupiny; to vylepšování je někdy proklatě těžké. Ti druzí, vynálezci a objevitelé, to zase mají často téměř nemožné :-). Tam se totiž nedá jen tak plánovat, většinou jde o dlouhodobý výzkum a navíc často i náhlé vnuknutí, inspiraci. Nutnost něco objevit přichází většinou až tehdy, když ti z té první skupiny už prostě nemohou dál vylepšovat a je třeba na to jít zcela jinak. Ale jak jinak, když se zdá, že všechno jiné už bylo prozkoumáno?
Průmyslová špionáž pochopitelně ví, jak to mají obě skupiny těžké
a tak je pilně zásobuje své zákazníky zcizenými informacemi - tady už každý ví, že se
jedná o krádež - a také si za to nechá dobře zaplatit. V ceně je
pochopitelně zahrnut nejen finanční zisk, ale i časový náskok uživatele dané
informace.