Eric Drexler prohlašuje, že kdyby měl svou knihu napsat znova, že by na ní nemusel příliš měnit. Po přečtení knihy pochopíme důvod: jeho kniha totiž pojednává o technologii, ve které se za posledních let příliš nepokročilo. Tím neříkám, že je nereálná či neuskutečnitelná - spíše že její čas ještě nepřišel.
Dovolte mi, abych to dokumentoval. Tak například v biologii: O.K., naklonovali
jsme jednu ovci, tele a já nevím co ještě. Ale ruku na srdce: není to jen pokračování několik set let křížení živočichů a rostlin, křížení, které se jen přeneslo do laboratoří, do zkumavek a do jednotlivých genových struktur? Pořád je ještě naší metodou více pokus, “trial-and-error”, než plánovaný design, alespoň co se nových útvarů týká. Pokud naše sebevědomí stouplo, tak je jen tak málo oprávněné, jako si dělá otec někoho, kdo dostal Nobelovu cenu, zásluhy za tuto cenu. Bionické inženýrství je pořád ještě na úrovni montážní linky, kde si součástky půjčujeme od matky přírody.
Je to také trochu zaviněno tím, že naše doba je posedlá úspěchy v oblasti křemíku. Ano, jsou zde výsledky v oblasti umělého života. To jsou ovšem útvary čistě softvérové, virtuální. Drexlerovi jde něco víc: i když ne nutně na proteinové bázi, jeho “asembleři”, (používám tady rod "živý", na rozdíl od "mrtvých" asemblerů strojového kódu u počítačů a hned pochopíte, proč) tedy systémy o nano-rozměrech, teda tito asembleři budou zcela definitivně reální, tj. budou vytvořeni a ovládáni lidmi. A budou vykonávat nejen práce, na které jsou naše metody a přístroje příliš veliké, tj. “makro”, ale budou navíc také budovat zcela nový svět pomocí nových nanotechnologií. Tito molekulární dělníčci nejsou jen něco jako Gulliverovi trpaslíci, oni dovedou dělat skoro všecko a ještě mnohem víc :-). Autor, zaujatý nanotechnologií, zde spekuluje, kde všude by nám tito asembleři mohli pomáhat. Někteří, zřejmě kompatibilní k naším biologickým tělům, by pracovali v našich tkáních, bojovali proti rakovině a podobně. Jiní by vytvářeli nové chemikálie, slitiny, atd. Navíc by byli ale zcela podřízeni člověku, což je naděje, kterou nemusíme s autorem sdílet :-).
Tady je totiž problém číslo jedna: tyto struktury budou samy o sobě, podobně jako buňky, velmi zranitelné. Odhaduji, že by brzo došlo k něčemu, co se stalo i v biologickém světě, kde se totiž buňky začaly sdružovat a hlavně specializovat - na motorické, výměny potravy, obranné atd. Sdružování by ovšem vedlo k dalším, komplikovanějším, a hlavně větším, tedy už mikro-, možná i
mili-asemblerům, teď už ale jaksi neschopným práce “v nano”. Pochopitelně se specializací by přišla asi také jejich inteligence (původní asembleři by ji asi neměli, už proto, jak by nás tak ochotně “poslouchali” :-)). I panu Darwinovi se do toho vývoje časem zamíchala přirozená inteligence, i když ji dále raději nezkoumal a nechal všecko na přežití.
A hlavní problém: jak bychom asi tyto assemblery vytvořili? Kde chybí detaily, vždycky přijde na pomoc Darwin, tedy i zde panu Drexlerovi. Ten Darwin, který ještě před svou smrtí začal vážně o své teorii pochybovat, což je mimochodem víc, než se dá říci o jeho dnešních stoupencích. A tady jde navíc zřejmě o plánovanou novinku, jinak by se “assembleři “ díky Darwinovi asi dávno vytvořili už od přírody, sami. Ovšemže tomu musíme nějak pomoci - ale jak? To už autor neříká. Navíc, kdyby se to podařilo, získali bychom asi vůbec první opravdu laboratorní důkaz Darwinovy teorie :-). Ne, nepleťme se, dosavadní genetické pokusy nám pořád ještě Darwina nedokazují, právě naopak: to, že už si umíme hrát s geny, dokazuje, že tedy je asi možný i nedarwinovský, nepřirozený výběr :-). To ovšem neznamená, že evoluce neplatí - dokazují to zkameněliny - jen její příčiny jsou asi jaksi “složitější” a také ten přirozený výběr má asi asi některé svoje "nepřirozenosti", jak už dokonce někteří moderní darwinisté přiznávají. U Drexlera se tedy bude jednat spíše o evoluci plánovitě řízenou, tedy ne darwinovskou, kde byla změna ponechána náhodě. A “Stroje, které tvoří” bude muset zcela nutně předbíhat “vytvoření těchto strojů”. A tady to právě (zatím) vázne.
Osobně mě nejvíce zajímala kapitola pátá, nazvaná “Myslící stroje”. Zde Drexler
správně připomíná, že individuální RND (a též DNA) se neadaptují, zatímco bakterie ano. Některé mají dokonce chování, kdy reagují na změny v prostředí poměrně “inteligentně”. Autor také mluví o určitých modelech reality, které se vyvinou během života organizmu (pozor, pozor, tohle zavání lamarckismem pane Drexler, to by se pan Darwin zlobil!). Tyto modely jsou zatím známy spíše u vyšších živočichů a autor také podotýká, že se nemusí vždy jednat jen o instinkty (které, mám dojem, budeme jistě v budoucnosti více studovat, neboť se zatím přesně neví, jak se přes geny přenášejí z generace na generaci :-). Co mě právě zajímalo, bylo to, že
nanoasemblerů a jejich modelů by se dalo využít při konstrukci a výrobě nanopočítačů.
Drexler zde také definuje Dawkinsovy memy jakožto agenty, vyvinuté formou učení a napodobování, ale ty už mají do assemblerů tak daleko jako má opravdové myšlení od robotiky. Ale zpět k nanopočítačům - už jsou tu náznaky prototypů, zatím tedy ještě ne příliš inteligentních. A jak vůbec inteligenci u nanopočítačů poznáme? Samozřejmě "Touringovým testem", říká Drexler, kterýžto test je, podle mého názoru, asi to nejlegračnější a nejmlhavější, co se v počítačích dosud vymyslelo. Zatím se totiž žádný kompjútr podle tohoto testu nekvalifikoval jakožto "myslící" - nehledě už na to, že ”myslet” a “komunikovat” s někým jsou dvě různé věci. Také si myslím, že zvyšování rychlosti počítačů není dnes tím hlavním účelem, důležitější je naučit je "myslet" a navíc správně. Autor se také zmiňuje o neuronových sítích, které by se, místo velkých a pomalých neuronů, realizovaly třeba pomocí molekul, což je, počítám, otázka velmi blízké budoucnosti.
Jaké jsou tedy šance budoucí nanotechnologie? Počkejte, jaké “ budoucí”? Nanotechnologie už tu přece je: dělení genu pomocí střevních virů, použití bakterií k průmyslovému vylučování mědi (z roztoků), dokonce podobné, zatím jen na papíře, odmořování radioaktivně kontaminovaných materiálů pomocí bakterií a mnoho jiných aplikací - ano, to už tu dávno je. Co tu ještě není, jsou ty nanotechnologie, které právě navrhuje Drexler. A v tom je zásluha jeho knihy: on vidí dál, než my, ale přitom není žádný visionář. Jeho technologie přijdou - a kdy k tomu dojde, to už není tak důležité.