Autor :
Jan B. Hurych
Název :
BARIÉRY
Článek:
Věda versus technika
VĚDA VERSUS TECHNIKA
U vědce by se dalo říci, že jeho práce začíná na papíře. Jistě, často musí dělat předběžná pozorování, pokusy či statistiku, ale ta pravá, teoretická práce teprve přijde. Výsledkem pak je řekněme článek, report nebo nová metoda - ale i to se většinou prezentuje zase na papíře, případně přednáškou a podobně. Jedná-li se o průmyslové použití, pak většinou předá své výsledky inženýrovi, ať si s tím ten poradí - a tam zase začíná práce toho druhého. Řekli bychom, že je to krásně zařízeno, aby si nepřekáželi. Ale hodně bychom se zmýlili: oni si musí překážet, aby mohli spolupracovat. Ať se separují jak chtějí, problémy, které vznikají při realizaci jejich společného produktu na sebe stejně nedají dlouho čekat. A pak přijde naštvaný inženýr za vědcem a rozčiluje se, že to nepracuje tak, jak by mělo. Často je to jen nepochopení, co se vlastně na něm chtělo, často je vina i na vědci. Ale vždycky je vina na špatné spolupráci.
Představme si, že se zvolí špatná - nu řekněme raději nevhodná - metoda a to se objeví, až když se výrobek začne testovat. Pak jde nejen o ztrátu času, energie a peněz, ale i o ztrátu důvěry mezi inženýry a vědci. Velká část obou skupin si to velice dobře uvědomuje a tak se dostávají k tomu, co Japonci už dělají dávnopředem, při dohodě kontraktu: debatují a debatují. Jistě, nám se to zdá jako ztráta času, ale když se konečně Japonci dohodnou, hned druhý den se už vyrábí.V Severní Americe se podepíše kontrakt, načež se zjistí, že něco nejde udělat a pak se strany
vesele soudí. Ne vždy, pochopitelně, ale dost často. Ještě jiná věc se musí Japoncům přiznat: když chce zákazník něco změnit, nesnaží se ho odradit tím, že mu hned napálí vysokou cenu. Pro Japonce je opravdu "náš zákazník náš pán" a když něco chce, nepřesvědčují ho, aby to nechtěl :-).
Mluvíce o těch zákaznících: byl jsem na jednom semináři, kde měl přednášející zajímavou ideu: v procesu návrhu či výroby jsme každý zákazník a zrovna tak je každý našim zákazníkem. Pravda, někdy nepřímo, ale o to nejde: jde hlavně o náš myšlenkový postoj. S kolegou vědcem či inženýrem se můžete hádat do krve, ale se zákazníkem byste si to netroufli. V hádkách totiž často hraje roli osobní prestiž nebo umíněnost, proto jsem také nazval tuto esej "Věda versus technika". Měl jsem to štěstí - nebo smůlu, jestli chcete - že jsem vlastně dělal obojí, často i docela sám. Teprve pak jsem pochopil, kde to ten inženýr ve mně přehání a zdržuje mně předběžně detaily a kdy zase ta druhá polovička mé osobnosti, výzkumník, zase zdržuje proces neustálým odbočováním od zadaného úkolu. Onen "výzkumník" ve mně to měl totiž také těžší: musel jsem na chvíli zapomenout vžité formule a vidět problém jen "jako takový", abych mohl najít nový, lepší způsob. Nerozumějte mi špatně, nešlo o to, že by mě moje technické znalosti nestačily, ale jaksi mi překáželo to, že jsem už předem věděl, jak se to dělalo za minulých padesát let a že jsem byl předpojatý. Jistě, když víte, že normální materiál by třeba stressově nevyhovoval, nenapadne vás hned, že zrovna pro tuhle součástku by se vyplatilo použít nějaký dražší materiál než prostě udělat ten levnější, ale tlustší.
Ani to není úplná pravda: jistě, napadne vás to, ale byli-li jste roky nabádáni svým šéfem, že malé náklady na návrh jsou to nejdůležitější, předem očekáváte zamítnutí "seshora" a poslušně zajedete do starých kolejí. Tak se ale výzkum nedělá, to bychom nikdy nevynalezli nic lepšího. Jistě, když už pak je ten nový materiál běžný a cenově přístupný, pak už tu zábranu nemáme. Tak myslí většina inženýrů - vědci tak většinou nepracují: oni totiž právě hledají nová řešení a nové přístupy a cena pro ně není to hlavní.
Práce s předem prefabrikovanými formulemi má pro inženýra nevýhodu v tom, že octne-li se v oblasti, která je mimo jejich platnost, neví dobře, co má udělat: přejít na teoretický rozbor nebo to obejít a zkoušet něco jiného? Uvedu příklad: všichni známe Ohmův zákon a ano, proud v obvodu s konstantním napětím (řekněme s baterií) je dán velikostí odporu, který je, jak známo konstantní. Přesněji řečeno, "jak špatně známo". Jakmile se totiž odpor zahřívá, jeho velikost roste a proud klesá, tedy tak dlouho, než se situace ustálí. To už bylo ale zpozorováno dávno a tak se dnes navrhují odpory právě tak, aby jejich změna s teplotou byla minimální: používá se materiál s malou teplotní závislostí a odpory dělají dostatečně veliké. Myslím tím geometricky, s dostatečně velkým průřezem a závity odporu - je-li to odpor drátový - se vinou od sebe tak daleko, aby se dobře chladily.
Teď si ale vezměte případ, že z nějakého důvodu (např. nemáte dost velký prostor v přístrojové skříni) se vám odpor ohřívá víc, než by měl. První, co by inženýr udělal, je zcela logické: větší kabinet - ale to vždy nejde. Fajn, řekne si inženýr: dáme do kabinetu větrák. A hle, ono to pracuje, alespoň do té doby, než se něco stane s větrákem. Následky si už jistě doplníte sami: zařícení pak nepracuje dobře, nebo co horšího, odpor vydává tolik tepla, že třeba i shoří počítač, který je kabinetu zamontován navíc, atd., atd.
Vědec bude přemýšlet jinak: co vlastně chceme - konstantní teplo - tedy proud? A dá do obvodu regulátor proudu nebo použije nějaký zesilovač se zápornou zpětnou vazbou. Případně nahradí standardní odpor něčím jiným, třeba polovodičem. To si inženýr nemůže dovolit. Je totiž už tak daleko, že tyto změny prostě u něj cenově nepadají v úvahu.
Tomu všemu by se dalo zabránit, kdyby inženýr předem informoval vědce, že tady bude problém. Ale ani inženýr není jasnovidec a v některých případech to prostě neví předem. Druhá věc je, že mu vědec nemusí věřit. A zde se právě ukáže síla spolupráce. Věřit mu nemusí, ale zamítnout to mávnutím ruky také nelze. Pokud inženýr nemá důkaz, je třeba udělat model či jednoduchý pokus, který to ozřejmí. A pak už oba mohou najít společně to nejlepší řešení. Jistě si sami najdete příklady opačné, kdy vědec ví, že něco bude dělat potíže a upozorní na to předem inženýra. Spolupráce je, jak známo,
záležitost oboustranná.
Na západě se tomu říká "cooperative problem solving" neboli společné řešení problémů a je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou je třeba u lidí nejen prosazovat, ale navíc je to často i učit. Ano, dnešní vědci a inženýři se učí, jak dobře spolupracovat, říká se tomu
práce v týmu. To neznamená, že mezi sebou nemají někdy ostré diskuze. Ale vzájemné pochopení jejich odlišnosti - a tedy i vzájemné důležitosti - jim pomáhá k tomu, aby spolu vytvořili něco, na co by jeden sám nikdy nepřišel.