E=NIGMA

KAPITOLA IV. LULU ALIAS KRÁLOVNA VIVIEN
BR> Angelus tentokrát zůstala na lodi, protože Paola čekala dlouhá cesta do města.
Jak šel, uvažoval nad tím, že zakotvit s lodí v hlavním přístavu byla hloupost, stejně jako jít za vůdcem zlodějů. Měl jít za nejlepším krejčím v Alexandrii! Vždyť ví, jak Lulu musí mít vždy to nejlepší. Minul chudinskou čtvrť na předměstí a začal se vyptávat. Nedalo to moc práce, aby našel to, co hledal. Ten krejčí se jmenoval Theriem. Když Paolo vešel do jeho obchodu, uviděl všude se míhající dělníky. Všechny ale předčil malý stařík seschlý jako sušená švestka, který se míhal mezi pulty, štosy látek a vůbec vším tím zmatkem.

Přistoupil k němu muž s čokoládovou pletí:
„ Co si vážený pán bude přát?“
„Hledám někoho, kdo šije šaty pro krásnou rusovlasou dámu.“
„Á, vy myslíte Vivien královnu Alexandrie že?“
„Ano, přesně tu jsem měl na mysli.“ odpověděl Paolo a v duchu se musel usmát: „ tak královna Alexandrie?“
„ Pro tu tady v podstatě šijeme šaty všichni stále.“
„ Je to moje dávná známá, už dlouho jsme se neviděli, já hodně cestuji. Mohl by mi někdo ukázat, kde bydlí? Rád bych ji navštívil.“
Muž váhal.
Paolo mu vsunul nenápadně do dlaně malou zlatou minci. Muž na ni mrknul, hned se klaněl a byl samá ochota.

„ To nebude problém, pošlu s vámi jednoho našeho učedníka.“ a hmátl po prvním chlapci, který právě šel kolem: „ Ukážeš tady tomu vznešenému šlechtici, kde bydlí královna Vivien.“

Nezamířili do města, ale naopak. Cesta vedla do pozvolného kopce, na kterém byl v zahradě krásný dům z bílého mramoru.
„Tady je to,“ řekl chlapec a automaticky natáhl ruku. Dostal drobnou minci, kterou bleskově ukryl, otočil se a pelášil pryč.
Cestu mu zastoupil obrovitý muž. Nic neříkal, jen na něj civěl.
Paolo nasadil ten nejroztomilejší úsměv: „ Přišel jsem navštívit královnu Vivien, jsem její přítel.“

Obr na to nijak nereagoval, jen stál a tvářil se hodně nepřístupně. Paolo sáhl pod plášť a všiml si, jak se svaly na obrově ruce nervózně napjaly. Když ale vytáhl malý medailon s obrázkem dvouhlavé sovy a podával mu ho, se slovy: „Dejte ho královně, pozná kdo jsem,“ strážce se trochu uvolnil. Hvízdl a odněkud se zjevili další dva ozbrojenci a postavili se vedle Paola. V tomto doprovodu Paolo došel k velkému altánu uprostřed zahrady. Lulu alias Vivien tam ležela na bělostném lehátku ovívaná dvěma otrokyněmi a vypadala stále stejně skvěle jako před lety, kdy jí Paolo viděl naposled. Poznala ho hned i bez medailonu.

„Paolo příteli! Kde se tu bereš?“ její úsměv ale nebyl upřímný. Mávla velitelsky rukou, jakoby odháněla dotěrný hmyz. „Zmizte všichni, chci si tady se starým přítelem popovídat o samotě.“
Jejím ochráncům se moc nechtělo, ale proti rozkazu své paní se neodvažovali protestovat. Jakmile byli z doslechu, její úsměv zatuhnul a náhle vypadala starší.
„Tak spusť, proč si tu najednou zjevil? Určitě jsi mě nepřijel navštívit jen proto, aby jsis se mnou popovídal, že? Něco potřebuješ?“

Paolo jí zcela upřímně řekl, oč mu jde. Její rysy povolily, znovu se začala smát, protože asi čekala něco jiného: „ Jsi blázen, víš to? Stejně jako tvůj otec, máte to asi v rodině! Kdo se stará o nějaké zapomenuté chrámy a neexistující ostrov? Podívej, jak si žiju v klidu a přepychu, zatímco ty se hrabeš ve starých spisech a honíš se za svou chimérou.“
Dala si prst do pusy a zakoulela očima jako malá holčička: „ No možná bych ti přeci jen mohla pomoct, ale co za to? Máš ještě replikátor?“
„Měl jsem ho, ale přestal mi fungovat už před lety,“ lhal zdatně Paolo.
„ A co loď?“
„ Ano tu mám, ale tu potřebuji. Promiň, odcházím.“ otočil se a měl se k odchodu.
„Počkej,“ zastavila ho. „Jsem dnes dobře naladěná, myslím, že bych si mohla dovolit být zcela výjimečně velkorysá. Dva dny odsud žije klan Zeidů, jsou to vykradači hrobek a já od nich občas nějaký opravdu hezký kousek kupuji, ale jsou to divoši a jednání s nimi je vždy těžké. Třeba by ti mohli pomoct. Udělám pro tebe ze staré známosti ještě víc. Domluvím setkání s nimi a půjde s tebou můj muž, který s nimi vždy jedná, ale stejně ti neručím za to, jak to dopadne. Přijď zítra a uvidíme.“

„ To je víc, než jsem si mohl přát a tvé varování budu mít na paměti.“
„Když se ti podaří vrátit se celý, můžeš mezitím vymyslet nějakou vhodnou odměnu pro mě.“
Cestou zpět přemýšlel o té návštěvě. Na jednu stranu byl rád, že návštěva u Lulu proběhla tak dobře. Na druhou stranu, ale až příliš snadno. To bylo neobvyklé, Lulu taková nebývala, a že by se změnila k lepšímu, to se dalo těžko očekávat.
Už přicházel k lodi, když uviděl, že na molu někdo sedí. Ačkoliv byl dlouhou chůzí už dost unaven, přidal ještě do kroku. Když přišel blíž, viděl, že je to Gent!
„ U Jupitera, co ty tady děláš? Kde ses tu vzal?“
„Paolo, když jsi se po dlouhé době u mě objevil, uvědomil jsem si, jak moc ti závidím a jak mě ten život hospodského a věčné hádky s Manuou ubíjejí. Prosím vezmi mě sebou.“

Říkal to tak prosebně, že mu nebylo možno odmítnout. Navíc si Paolo uvědomil, že při tom jednání s klanem Zeidů se dají předpokládat potíže, a pomoc Genta se mu bude hodit.
„ Samozřejmě jsi vítán. Jen chvilinku počkej.“
Vešel na loď a až teprve pak mu pokynul, aby se přidal. Byl to nezbytný úkon, aby se po ní Gent mohl bezpečně pohybovat.
Sedli si k jídlu, které Angelus mezitím připravila a Paolo vyprávěl o průběhu své návštěvy u Lulu.
„Půjdu s tebou na tu schůzku,“ navrhoval hned Gent.
„Nevím jestli by pak s námi Zeidové jednali, jsou prý k cizincům nedůvěřiví a navíc nevíme, co se od nich dá očekávat a kdyby to byla nějaká past, bude lepší, když budeš průběh sledovat odněkud z povzdálí a případně mi pak přijdeš na pomoc.“

„Paolo, to je naprosto geniální plán. Rozhodně to tak uděláme.“
„Navíc je tu ta věc s Lulu. Ta její laskavost je mi podezřelá a cestou sem jsem došel k přesvědčení, že za tím vším je ještě něco jiného, ale zatím nemohu přijít na to co.“
„Souhlasím, nepamatuji si, že by někdy udělala něco, z čeho by ona sama neměla prospěch.“
Řeč se tak zcela pochopitelně stočila na vzpomínky na společné přátele a zážitky. Seděli tak na palubě až do tmy a povídali.