AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
ATLANTIDA
KAPITOLA V. V POUŠTI.
Druhý den se Paolo vzbudil později, než bylo u něj obvyklé. Rychle se nasnídal. Gent už ho očekával a společně se vydali k městu. Paolo nebyl viditelně ozbrojen, ale pod šaty skrýval dlouhý tesák, oproti tomu Gent se vyzbrojil krátkým širokým mečem a malým kulatým štítem.
Když se přiblížili na dohled zahrady, kde byl dům Lulu, Gent zůstal stát a Paolo popošel ke vchodu.
Opět tam stán onen obrovitý strážce a netvářil se o nic méně přístupně.
Když k němu Paolo došel, obr ho zarazil a řekl: „ Počkat tady, průvodce přijít sem hned.“
„Vida on umí mluvit.“ myslil si Paolo, ale mlčel. Rozhodně nechtěl tuto jízlivou poznámku vyslovit nahlas, tušil, že by vznikly těžkosti.
Netrvalo to dlouho a z vrat vystoupil přihrblý muž neurčitého věku a vedl na provaze dvě muly. Paolo si hned uvědomil, že když pojedou rychle, Gent jim nebude stačit a ztratí je. A tak když byl vyzván, aby nasedl, pohotově se vymluvil: „ Mám v poslední době nějaké problémy s jízdou v sedle. Jistě víš o co jde, že?“
Muž nedal najevo, tak ani tak a jen pokrčil rameny. „ Místo setkání je odsud pěkný kus jízdy, pěšky to bude únavné.“
„Jsem zvyklý chodit pěšky.“
Jeho průvodce pak bez dalších řečí nasedl a vydali se na cestu.
Ta je vedla ven z města. Nejprve široká stezka se postupně zužovala. Jak pokračovali dál, zeleně postupně ubývalo, až procházeli jen kolem bídně živořících keřů a stín jim poskytovaly jen občas osaměle stojící palmy. Paolo se občas nenápadně ohlédl, aby viděl, jestli je Gent následuje, ale nezahlédl ho. Buď se opravdu skrýval tak dobře, nebo je ztratil. Paolo se tedy rozhodl jednat tak, jakoby tu byl sám a nespoléhat na Gentovu pomoc.
Šli dál a posléze zabočili do úzkého údolí, vroubeného divoce rozeklanými skalisky.
Dva muži se proti nim vynořili tak náhle, jakoby vyrostli z písku. Hlavy měli omotané několika vrstvami látky a tak byly vidět jen jejich oči, které na ně hleděly pronikavým pohledem.
Jeho průvodce slezl ze sedla a začal s nimi mluvit jazykem, kterému Paolo nerozuměl. Bylo to dost dlouhé a Paolo už začínal být nervózní, když se konečně jeho doprovod k němu obrátil a vysvětloval: „ Ti muži jsou ochotni vás zavést na místo, kde prý je velká místnost plná starých svitků. Budete se je moci prohlédnout, ale ne odnést. Jejich podmínkou ale je, že nesmíte znát cestu. Zavážou vám oči a až teprve když budete na místě, bude se smět podívat.“
Paolo nad tím nemusel nijak dlouho přemýšlet. Tento návrh vlastně znamenal, vydat se těmhle mužům zcela do jejich moci. A i kdyby, hledání toho správného svitku by mohlo trvat velmi dlouho.
Obrátil se na svůj doprovod a s předstíraným vztekem začal: „ Jsi špatný průvodce! Proč jsi se mě nejdřív nezeptal, o čem máš jednat?“
„Ale pane, královna Vivien mi říkala….“
„Asi jsi jí špatně pochopil. Teď zmlkni a poslouchej, co jim máš říct.“
„Já nemám čas cestovat někam a hrabat se tam ve starých spisech. Také neumím číst to staré obrázkové písmo. Jsem obchodník a tak mám pro vás tento návrh. Musím teď odjet, ale vrátím se sem do příštího úplňku a když mezi těmi spisy najdete mapy, jakékoliv mapy, dobře se vám za každou odměním. Jen já a vy dva, žádný prostředník.“
Průvodce se k těm dvěma otočil a opět s nimi vedl dlouhou řeč. Ti si posléze vyměnili tiše pár vět a pak jeden z nich opět chvilku mluvil s průvodcem, ten se otočil na Paola a překládal: „ Říkají, že buď to bude po jejich, nebo nebude žádný obchod.“
„Dobrá, žádný obchod, jdeme,“ řekl Paolo a měl se k odchodu. Zeidové se také otočili a odcházeli. Jeho průvodce ho však chytil za ruku a naléhavě k němu mluvil: „ Pane, když nepřistoupíte na jejich podmínky, nebudete mít už nikdy žádnou šanci dostat to, co hledáte. Neměl by jste odcházet.“
Tohle horlivé přemlouvání jen potvrdilo podezření, které Paolo měl od začátku- zcela jistě byli domluveni s Vivien, že ho odvedou někam do pouště a svrhnou do nějaké podzemní hrobky. Oni by pak dostali zaplaceno a Vivien by tak získala jeho loď.
Paolo prudce srazil jeho ruku a promluvil tiše, ale důrazně: „ Neopovažuj se mě dotýkat. Řekl jsem, že odcházíme, tak jdeme a nechci slyšet rady od sluhy!“
Otočil se, vzal ohlávku muly, omotal si kolem ruky volný konec provazu a druhou rukou vyňal ze záňadří tesák a připravil se.
Útok přišel přesně tak, jak očekával. Koutkem oka uviděl prohyb. Bleskově se otočil. Jeho průvodce se právě rozmáchl štíhlým zahnutým nožem. Paolo vykryl jeho útok a zároveň ho provazem prudce švihl provazem do obličeje. Muž zaječel bolestí, pustil nůž a oběma ruka si přikryl bolavou tvář.
Paolo pustil provaz, praštil ho do žaludku a vzápětí přidal další ránu tupým koncem své zbraně do hlavy. Útočník se skácel k zemi. Pak Paolo uviděl, že se k němu někdo žene z té strany, odkud přišli a už se chystal k dalšímu zápasu, když poznal, že je to Gent. Když doběhl, těžce oddychoval: „ Vidím, že jsi v pořádku. Snažil jsem se přiběhnout, jak to šlo, nemohl jsem být blíž, aniž by mě zahlédli.“
„To je v pořádku, děkuji. Byl jsem připraven a tak to bylo docela snadné. Pomůžeš mi ho svázat a naložit na tu mulu?“
„Proč se s ním chceš tahat? Nebylo by lepší ho svázat a nechat ho tady?“
„ S ním se odsud dostaneme mnohem rychleji a pak bych si s ním chtěl popovídat.“
„ Tak dobrá, vzkřísím ho a vypadneme.“
„ Ještě malou chvíli strpení, mám tušení, že se Ziedové vrátí.“
Jeho odhad byl správný. Sotva útočníka Gent vzkřísil a svázal provazem, Zeidové se opravdu objevili za nedalekým skaliskem, kde byli celou tu dobu ukryti. Ukazovali, že nemají žádné zbraně, a když přišli blíž, jeden z nich se zeptal Paola: „ Ty jsi věděl, že ti rozumíme že? Jak jsi to poznal?“
„ Dělám to někdy taky tak, poskytuje mi to čas, abych si mohl rozmyslet odpověď.“
„ Tenhle člověk chtěl, abychom tě odvedli do pouště a nechali umřít. Odmítli jsme. Jsme klan bojovníků, ale ne podlých vrahů. Viděli jsme, že na tebe zaútočil zezadu, ale ty jsi taky bojovník, než jsme mohli zasáhnout, povedlo se ti ho zneškodnit. Co s ním teď uděláš?“
„ Nejprve nám musí ukázat cestu zpět, pak bych si s ním moc rád promluvil a získal nějaké odpovědi. Pak ho propustím.“
„ A když nebude chtít mluvit?“
„Přesvědčím ho,“ odpověděl prostě Paolo.
„Nabízel jsi nám odměnu za mapy. Jakou odměnu jsi měl na mysli?“
„Zaplatím ve zlatých mincích.“
„Ano to je uspokojivé. Moji muži budou hledat ne místě, které známe jen my, když najdeme to, co hledáš, setkáme se za dva úplňky Měsíce. Kde máš svůj dům?“
„Kotvím se svou lodí v malé rybářské vesničce Sidi Abdelrahman.“
Mezitím se slunce začalo pomalu klonit k západu. Bude těžké najít cestu, jestli nepůjdeme hned, uvědomil si Paolo. Jakoby mu mluvčí Zeidů četl myšlenky, ukázal na svého druha a řekl:
„ Můj syn vás doprovodí až na předměstí Alexandrie a nezapomeň- za dva úplňky Měsíce se znovu setkáme.“
Na dohled Alexandrie došli už téměř za šera. Jejich nový průvodce se zastavil a řekl: „Dál už myslím můžete jít sami.“ a bez dalšího se otočil a vracel se.
Paolo rozhodně nechtěl procházet městem se zajatcem a tak se rozhodl ho obejít. Bylo to sice delší cesta, která jejich unaveným tělům přinesla jen další strádání, protože museli jít velkým obloukem. Konečně i poslední domky zůstaly po jejich pravici a oni se mohli vydat přímo ke kotvišti.
A tak si opravdu pořádně oddychli, když uviděli bílé plachy jejich šebeky jasně svítící oproti hodně potemnělému nebi.
Zajatce i obě muly přivázali ke kůlu na molu a na loď už došli opravdu z posledních sil.
Angelus je uvítala s velkou radostí, objala Paola a zasypala ho polibky.
„Strašně jsem se bála, že se vám něco stalo, jak šel den, byla jsem stále více nesvá, vůbec jsem se na nic nemohla soustředit. Jsem tak ráda, že jste v pořádku!“ Ačkoliv byli oba opravdu velice unaveni, museli na přeskáčku vyprávět, co prožili.
Když ráno vyšli ven, jejich zajatec byl pryč a s ním i obě muly. Paolo ukázal na kůl, ke kterému byl muž přivázán: „ Podívej, použil ten drsný povrch na to, aby si rozedřel pouta. Musím říct, že mi je v podstatě lhostejné, to že utekl. To co bych se od něj dozvěděl, stejně myslím není v této chvíli důležité. Doufám jen, že nebyl dost hloupý na to, aby se vrátil k Lulu. Jak jí znám, ona nesnáší prohry a dovede svou zlost obrátit proti těm, o kterých si myslí, že nezdar zavinili.“
„ Hm, taky si myslím, že ho v tom případě nečeká veselá budoucnost, ale co my? Budeš tu kotvit a čekat dva úplňky?“
„ Nemyslím, že by to bylo rozumné, Měl jsem nepříjemné setkání s piráty, sice se do lodi nedostali a odtáhli, ale možná se vrátí a zkusí to znova. Taky naše královnička skoro jistě zkusí dát dohromady nějakou tu tlupu zabijáků. Nejlepší bude odplout a pak se sem vrátit…..“
Ještě než mohl pokračovat, ozval se zvenčí výkřik. Vyběhli ven. Angelus stála na palubě a ukazovala na pevninu. Po cestě se blížila skupina mužů. Tři byli na koních a další pět nebo šest za nimi klusalo pěšky.
Paolo bez váhání popadl svůj tesák, přeběhl k poutacímu lanu a jedinou ranou ho přetnul. Pak totéž udělal i vzadu, skočil ke kormidlu a na ovládacím pultu zařadil nejvyšší možnou rychlost. Loď sebou cukla a vyrazila. Byl nejvyšší čas. Celá tlupa už byla velmi blízko. Když útočníci viděli, že jim jejich kořist uniká, zařvali zklamáním a dva z nich alespoň hodili kopím. Loď ale už byla daleko a zbraně neškodně zmizely ve vlnách.
„Co budeme teď dělat?“
„Poplujeme nejprve na Rhodos.“
„Ale ne, já myslel s tou bandou. Jistě ví, že se máme vrátit za zhruba čtyřicet dní. Jistě tady na nás někde budou čekat v záloze.“
„To je pravda. Proti takové přesile bychom nejspíš neměli příliš šancí, i když nevypadali jako nějací bojovníci. Spíš to byla jen narychlo sehnaná tlupa. Budeme muset něco vymyslet.“