AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
ATLANTIDA
KAPITOLA I. ŘÍM.
Na malém náměstí na předměstí Říma stál na vyvýšené plošince prodavač otroků a halasně chválil své zboží. Navenek se sice usmíval, ale uvnitř zuřil a říkal si, že se na něj tenhle dav nejspíš domluvil. Všichni totiž jen postávali, ale ke koupi se nikdo neměl. Ten muž netušil, že před týdnem na stejném místě stál jiný otrokář a jestliže někdo z těhle čumilů chtěl nakupovat, už to udělal.
Nakonec nechal přivést mladou ženu, o které si myslel, že bude zlatým hřebem tohoto prodeje a shrábne za ní pěkně kulatou sumičku. Jenže opak byl pravdou.
„Je stará!“ ozvalo se z davu.
„ A malá a tlustá!“ volal jiný.
„Má moc velký prsa!“ nechal se slyšet třetí.
„Horší už tam nemáš?“ přidal se někdo vzadu. Jeho slova doprovodil smích a dav se pomalu začal rozcházet.
„Dám ti za ní polovinu, za víc nestojí,“ zavolal pomenší mládenec.
Otrokář sice věděl, že nic z toho, co ti pomlouvači křičeli, není pravda, ale váhal jen malý moment, pak uznal, že prohrál: „ Dobrá, ujednáno.“
Kupec si proklestil cestu, vystoupil na stupínek a nevšímajíc si hlasů, že „ Ta je sotva dobrá tak do kuchyně. Co s ní budeš dělat Paolo?“, podal otrokáři váček. Ten ho otevřel a obočí mu nadlítlo nadšením, když viděl, že kupec platí ve zlatě.
Měl pocit, že musí přidat něco navíc a tak řekl:„Je otrokem teprve dva měsíce, rodiče mi ji prodali, aby se zbavili dluhů.“
Muž zvaný Paolo poděkoval, vzal ženu za ruku a odváděl ji pryč. Cestou si s ní začal povídat: „ Jak se jmenuješ?“
„Angelus.“
„Vím, že jsi se stala otrokyní teprve nedávno. Než začneš přemýšlet o útěku a živoření někde v lesích, které skončí tím, že tě chytí, zkus se mnou žít. Nikdy jsem žádné ženě neublížil.“
Potom co ji rodiče prodali, prožila Angelus ten první měsíc jen hrůzu a tohle byla první vlídná slova, co slyšela po dlouhé době.
Z prašné cesty po nějakém čase odbočili na úzkou, skoro nenápadnou pěšinku, která se svažovala pod stráň. Neušli ani tři sta kroků a před nimi se objevil dům ukrytý v hustém porostu tak, že by si ho ten kdo o něm nevěděl, možná ani nevšiml. Před vchodem stál nuzně oblečený muž. Když uviděl příchozí, ohnul se, přehodil si kapuci svého pláště přes hlavu a opřel se o hůl, kterou ještě před momentem lehce pohazoval.
„Mám pro vás velké novinky pane!“ oslovil Paola chraplavým hlasem starce.
„Dobrá, chvilku počkej, hned se vrátím.“
Vešli dovnitř, prošli vstupní halou do rozlehlého pokoje. Paolo otevřel jedny dveře. Vedli na zahradu, kde byl malý bazének: „ Tady se můžeš vykoupat a osvěžit. A tímhle ( ukázal na druhé dveře) je kuchyň. Určitě tam najdeš něco k snědku.“
Otočil se a vyšel ven: „ Tak povídej!“
„Caligula a jeho přítel Macro před časem odjeli navštívit císaře Tiberia v jeho paláci na Capri. Když se vrátili, nechali rozhlásit, že císař zemřel. Mezi lidmi se však povídá, že Macro císaře udusil. Následně byl císařem zvolen Caligula…...“
„Dobrá, děkuji. Odměna jako obvykle?“
„Mějte slitování nad ubohým starcem, který vám věrně slouží.“
Paolo se beze slova otočil, vešel do domu. Přešel k malé dřevěné skřínce, otevřel jí klíčkem, který měl na krku a vytáhl z jedné přihrádky stříbrnou minci.
Vyšel ven a podal ji informátorovi. Ten jí bleskově ukryl někam do svých hadrů a šoural se pryč. Sotva si myslel, že je z dohledu, uchopil hůl a vydal se na další cestu svižným krokem.
Paolo nejdřív zašel opět ke skřínce a tentokrát vytáhl z jiné přihrádky dvě zlaté mince, pak obešel dům. Za ním byl malý přístavek. Vstoupil dovnitř. V místnosti na nízké posteli ležel polooblečený obrovitý germánský bojovník a hlasitě chrápal. Paolo s ním zatřásl.
„ Co….? Kdo…..? Jen jsem si trochu zdříml pane.“ hájil se probuzený a chvatně se dooblékal, „ Jorgy je na hlídce.“
Paolo mu naznačil, aby zůstal a vyšel ven. Obešel dům. Druhý z hlídačů tam seděl opřen o zeď, kopí i štít opřené o dům, spal také a teprve druhé důkladné kopnutí ho probralo. Vyskočil a breptal: „ Já jsem nespal, já jsem vás viděl a tak jsem to jen tak předstíral.“
Paolo mu beze slova pokynul, aby šel za ním. Když byli všichni tři uvnitř, otočil se k nim a promluvil: „Odjíždím na obchodní cestu. Budu pryč tak čtrnáct dní, možná trochu déle. Chci, aby jste tento dům dobře hlídali. Tady je váš žold na celý příští měsíc.“ a podal každému zlatou minci.
Když odešel, podívali se germáni tázavě na sebe. Čekali, že se jejich zaměstnavatel rozzuří, když je našel spát a nejspíš je vyhodí. Místo toho jim dal plat dopředu. Podumali nad tím a posléze pokrčili rameny. Kdo kdy bude těmhle cizincům rozumět.
Paolo vešel do domu a našel Angelus v kuchyni. Měla nad ohništěm postavený kotlík s vodou a právě do něj začala krájet nějakou zeleninu.
Otočila se na něj a řekla: „ Udělám vám něco k jídlu.“
„Nech to být,“řekl jí, zavedl jí do vedlejší místnosti a ukázal na bednu: „Odjíždíme. Támhle v té truhle jsou nějaké šaty po mé…. No přítelkyni. Něco si vyber. Pak zajdi do kuchyně a do té velké kabely nandej co nejvíc jídla. Ber jen to, co se rychle nezkazí. Za chvíli se vrátím.“
Počkal, až odejde do kuchyně pro potraviny a pak z další truhlice vyndal plachtu, pečlivě do ní zabalil skřínku a dal jí do zavazadla, které bylo díky dvěma popruhům možno nosit na zádech.
Pak jen zběžně zkontroloval obsah tašky s jídlem a zavelel: „ Vyrazíme na výlet.“
Byl moc rád, že nemusí nic sáhodlouze vysvětlovat, protože měl pocit, že od okamžiku, kdy se Caligula stal císařem, nemá moc času na to, aby zmizel.
Vyšli z domu a dali se na opačnou stranu směrem k moři. Úzká a skoro neviditelná pěšinka je zavedla na sráz, který vedl příkře dolů k moři. Tady mezi balvany vedla úzká stezka. Ten kdo neznal cestu, mohl snadno zabloudit nebo se zřítit dolů. Na několika místech tu sice bylo jakési chatrné zábradlí, ale jeho funkce byla spíše jen iluzorní.
Paolo se tu ale pohyboval zcela jistě a tak jen ohled na jeho doprovod ho nutil k pomalému postupu. Posléze se dostali až na úzkou písečnou pláž. U dřevěného mola stála zakotvená štíhlá arabská šebeka s typickými trojúhelníkovými plachtami.
„Kde je posádka?“ odvážila se zeptat Angelus.
„Není tady. Nepřemýšlej nad tím, časem ti to vše vysvětlím.“
Vstoupili na palubu a Paolo otevřel dveře v zadní nadstavbě. Byla tam skrovně zařízená kajuta.
„Není tu žádný přepych, ale doufám, že se tu přesto budeš cítit dobře. Teď se najez a odpočiň si. Já ještě něco musím zařídit.“
Angelus byla z toho dne, plného nových událostí, unavená a tak když se trochu najedla, padla na ní z toho, jak se loď lehce na vodě pohupovala, dřímota a ona tvrdě usnula.