AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
ATLANTIDA
IX. ZTRACENÁ ATLANTIDA.
Stalo se to ráno za rozbřesku. Probudilo je kývání lodi. S myšlenkou, že i tady v laguně je dostihla bouře, vyběhli ven, aby zjistili, co se děje. Ale nebe bylo zcela jasné, zato na hladině asi tak dvě stě kroků od nich se cosi dělo. Z jednoho místa se šířily kruhy. Paolo si vzpomněl na vyprávění o mořských příšerách a hned začal loď v největší rychlosti připravovat k odplutí. To co se ale na hladině objevilo, předčilo všechny jejich představy. Nejprve se ukázala špička nějaké budovy a postupně se z vody pomalu začala vynořovat křišťálová věž, jejíž lesklé plochy odrážely světlo ranního slunce na všechny strany. Stáli na palubě a v úžasu nad tím zázrakem ani příliš nevnímali, jak se loď pohupuje.
Nakonec se ještě vynořilo i černé skalisko, na kterém věž stála. Jak postupně stěny osychaly, lesk se stával matnějším a odražené paprsky byly méně oslnivé a věž se tu před nimi tyčila v celé své nádheře.
Když se situace trochu uklidnila, procitl Paolo s úžasného opojení a hned se ujal řízení lodi, kterou nasměroval ke skalisku. Postupně ho obeplouval, až našel vhodné místo k přistání. Skutečně tu byla jakási rovná plocha připomínající přístaviště a od ní vedla stupňovitá cesta vzhůru.
Stoupali opatrně vzhůru po ještě vlhkých a hladkých kamenech až se dostali k širokému vchodu. Byli až příliš zvědaví, než aby přemýšleli nad tím, jestli na ně uvnitř nečíhá nějaké nebezpečí a hned vstoupili.
Vnitřní prostor tvořila jen jedna velká místnost. Po stranách byly dvě řady soch delfínů, zatímco na čele byla jediná velká socha muže obklopeného nejrůznější mořskou faunou. V jedné ruce držel tradiční trojzubec a v druhé obrovitou mušli ve tvaru rohu. Jistě to byl nejvyšší bůh všech moří, ať již byl zván Tritonem, Poseidonem nebo Neptunem .
Všichni tři před ním poklekli, aby mu vzdali hold, ale Gent se po chvilince zvedl a začal si prohlížet sál podrobněji.
„ Hele ty ryby mají nasazené korunky ze zlata!“
Jednu sundal a: „ Je docela těžká.“
„Nech jí být!“ otočil se na něj Paolo, ale Gent jakoby ho neslyšel. Přešel k další soše a i z ní sundal korunu a navlékl si ji na předloktí.
Palác se zachvěl.
„Něco se děje. Pryč!“ vykřikl Paolo, popadl Angelus za ruku a běželi společně ven.
„Přeci to tu nenechám. Hned vás doběhnu.“
Vyběhli ven, a v co největší rychlosti klouzali po kamenech dolů k lodi.
Za jejich zády se ozval rachot rozpadající se stavby.
Teprve když doběhli k lodi a skočili na palubu, měli čas se ohlédnout. Celý chrám se hroutil jakoby do sebe. Jedna z jeho částí dopadla nebezpečně blízko lodi a sprška vody pokropila palubu.
Paolo začal v horečné rychlosti odvazovat loď.
„A co Gent?“ zeptala se Angelus.
Paolo se na ní podíval a smutně zavrtěl hlavou, pak už s lodí namířil co nejdál.
Teprve když byli v bezpečné vzdálenosti, zastavil, otočil se a pozoroval co se děje. Na místě kde stál chrám, už z něj téměř nic nezbývalo. Pak se celý ostrůvek začal opět pomalu nořit do vln.
„ Je mi Genta líto, ale on úplně zešílel. Svou chamtivostí zapříčinil nejen svou smrt, ale i hněv bohů a zničení posledního zbytku dávné civilizace Atlantidy.“
„Taky je mi Genta líto, ale máš pravdu, on opravdu úplně ztratil rozum.“
„A co teď?“
„Splnil jsem si svůj sen. Našel jsem svou Atlantidu, ale také krásnou a milující ženu. Jsme živí a zdraví. Co víc bychom si mohli přát? Budeme trochu cestovat? Poznávat cizí kraje?“
„Ano ráda.“
„Tak tedy vyplujme!“