AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
ATLANTIDA
KAPITOLA VI. RHODOS.
Nad vjezdem do přístavu už dávno nestála socha mladíka držícího obrovitou mísu ve které byl udržován oheň. Zůstaly jen velké žulové podstavce jako připomínka dřívější slávy tohoto místa.
Sem do hlavního přístavu ale Paolo neplul, ale obrátil loď a mířil s ní dále. Pečlivě si prohlížel pobřeží a až teprve když uviděl skalisko známé jako Koňská hlava, zamířil ke břehu. Za úzkým vjezdem se hladina rozšiřovala do okrouhlé laguny, kde na pobřeží stálo několik chatrčí.
Jak se blížili ke břehu, vzrůstala na něm skupina mužů ozbrojených vším možným.
„Nevypadá to zrovna jako přátelské přivítání.“ mínil Gent.
„ To bude tím tvarem lodi a plachet, asi tu mají špatné zkušenosti s arabskými piráty. Bude lepší se otočit a přeci jen zajet do hlavního přístavu. Tam snad budeme moci zakotvit a nakoupit zásoby.“
A hned se otočil k ovládání kormidla a začal loď otáčet. Sotva byli ven ze zátoky, posteskl si Paolo: „ Zdá se mi, že ať udělám cokoliv všechno se tak nějak obrací proti mně.“
„Možná nám bozi nepřejí, třeba jsme je pozlobili, nebo tě někdo proklel. Nechci tě odrazovat, sám bych také chtěl najít naší dávnou otčinu, ale nebylo by lepší toho nechat abychom na sebe nepřivolali boží hněv?“
„Mohu promluvit?“ vstoupila do hovoru Angelus.
„Samozřejmě,“ odpověděl Paolo.
„Moji rodiče nějaký čas žili na tomto ostrově a vyprávěli mi, že poté co první Apollonův chrám vyhořel, odešly Sibyly na Rhodos a zde ve velké jeskyni si vybudovaly novou věštírnu. Nevím jestli jsou tu ještě v dnešní době, ale mohli by jste za nimi zajít a požádat je o radu.“
„Ano, to je opravdu velmi dobrý nápad, i když jejich rady jsou někdy velmi neurčité.“
Mezitím loď proplula vstupem do přístavu a připlula k molu mezi ostatní. Tady opravdu kotvila tak velká směsice lodi nejrůznějších tvarů, že ta Paolova tu nebyla příliš nápadná.
Rozdělili se. Paolo a Angelus se vydali na trh nakoupit zásoby a Gent si vzal za úkol poptat se po místu, kde sídlí Sibyly. Jak se ukázalo, nebyl to příliš složitý úkol. Na Rhodos přijíždělo mnoho lidí vyhledat radu této věštírny. I když byli všichni tři velice zvědaví, rozhodli se pro odpočinek po dlouhé cestě.
Druhý den se tedy vydali na cestu. Podle rad místních nebylo těžké jeskyni najít.
Před ní bylo široké ploché prostranství, kde je uvítali dva mniši. Museli si nejprve přes své šaty obléci šedé pytlovité přehozy a umýt si nohy v malém jezírku. Pak je odvedli do předsálí, kde je usadili, vyslechli jejich otázku, pokývali hlavou, převzali peníze a odešli.
„ Doufám, že to nebude dlouho trvat, nemám dobrý pocit z uzavřených temných míst.“
„Trpělivost Gente,“ napomenul ho Paolo.
I když čekání nebylo dlouhé, ticho a šero vzbuzovaly opačný dojem.
Konečně se k nim jeden z mnichů vrátil a pokynul jim, aby ho následovali.
Úzkou chodbou prošli do rozsáhlé jeskyně osvětlené shora velkým otvorem.
Trochu stranou tohoto proudu světla stála vysoká trojnožka, na které seděla krásná mladá žena v bílé říze. Dole pod ní nad malým ohýnkem visel kotlík vřící tekutiny z které vycházely voňavé páry.
Mnich jim naznačil, že mají být zticha, vystoupal po žebříku k Sibyle a cosi jí pošeptal. Nějakou chvíli se nic nedělo.
Pak sebou náhle žena trhla a začala potichu mluvit, ale ve velkém jeskyním sále se zvuk jejího hlasu zdál být slabý a nebylo jí rozumět. Zato mnich sedící těsně pod trojnožkou něco rychle psal na pergamen.
Řeč Sibyly netrvala dlouho. Náhle ztichla a její hlava poklesla, jakoby byla nesmírně unavená. Jeden z mnichů k ní ihned vystoupal a dával jí napít. Ten druhý smotal pergamen do ruličky, převázal ho motouzem a zapečetil. Pak jim pokynul, aby šli za ním. Když vyšli ven, předal jim svitek s příkazem, aby ho otevřeli a přečetli až zítra.
„Proč ho máme otevřít až zítra, copak to není jedno?“
„Myslím, že ano, ale je to součást celého toho rituálu. Pomáhá jim to udržet si respekt. A troufnul by sis svitek otevřít předčasně?“
„ Ne-ne, to ne!“
Vrátili se na loď a na zbytek dne si sedli do stínu.
Druhý den nikdo z nich nemohl dospat. Všichni tři byli zvědaví na obsah svitku. Paolo ho otevřel a četl:
Jedna vlna druhou střídá
je i není Atlantida
dovolí –li bůh náladový
spatříš palác křišťálový
Poslouchej svého srdce hlas
cestu ukáže ti včas
střež se vzbudit bohů hněv
sic uslyšíš pak jen Orfeův zpěv.
„ Typické!“ rozčiloval se Gent, „Naprosto k ničemu a ještě navíc ty verše nevalné úrovně!“
„No já bych nebyl až tak přísný. Ta věštkyně je, jak jsme viděli, v jakémsi opojení a těžko od ní čekat, že bude básnit v kanonickém hexametru.“
Položil si pergamen před sebe a pokračoval: „ Myslím, že to přeci jen dává určitý smysl. Zkusme se nad tím zamyslet. Ta první část nám vlastně říká, že Atlantida je uprostřed vod. Pokračování zřejmě naznačuje, že je možné ji najít jen za určitých podmínek, které v případě, že něco uděláme špatně, mohou skončit fatálně. O umístění ostrova se sice věštba nezmiňuje, ale to se asi dalo čekat ne?“
„ Jenže se taky nezmiňuje o tom, čeho se máme vyvarovat. Jak máme vědět, na co si dát pozor?“
Místo Paola odpověděla Angelus: „Ale Gente, vždyť to báseň říká jasně- poslouchej svého srdce hlas. To znamená, že budeš-li cestu hledat s dobrým úmyslem, srdce ti včas napoví, co máš dělat.“
Paolo byl velmi rád, že Angelus postupně ztrácí svůj ostych.
„No dobrá- dobrá. Moc jste mě nepřesvědčili, ale budiž. Jaký navrhuješ nyní postup?“ obrátil se Gent na Paola.
„Pár dní máme ještě čas. Odpočineme si tady a také tu mám ještě cosi na vyřízení, pak se vrátíme do Egypta.“
„A co ta banda, která tam na nás nejspíš čeká?“
„ Předem těžko něco vymyslíme. Uvidíme, jak se situace vyvine.“
Druhý den nechali Genta na lodi a Paolo se s Angelus vydali na břeh. Nešli tentokrát stejnou cestou k jeskyni Sibyly, ale na opačnou stranu. Prošli malou vesničkou a na jejím konci Paolo zahnul k jednomu domku, kolem kterého byla nádherně upravená zahrádka. Zastavil se u dveří a zaklepal. Otevřít přišla krásná, ale již trochu prošedivělá žena. Jakmile uviděla, kdo stojí u dveří, vykřikla nadšeně: „ Paolo, to jsi ty? Jsem tak ráda, že tě po dlouhé době opět vidím.“
„ Já tebe také Niano. Jak se ti daří?“
„Je to dobré, ale stále si tu nemůžu zvyknout. Chybí mi temně zelené lesy Galie a také stříbřitý sníh v zimě. Tady je pořád teplo. Co pro tebe můžu udělat? Jsem stále tvou dlužnicí.“
„ To byla maličkost,“ odbyl to Paolo mávnutím ruky, „ ale ano, potřebuji pomoct. Tohle je moje přítelkyně Angelus. Dalo by se něco udělat s tímhle?“ a ukázal na vypálené písmeno S na jejím rameni.
„To je strašné, Kdo jí to udělal?“
„S znamená servus- otrok. Její rodiče jí prodali do otroctví, aby zaplatili dluhy. Byl bych ti velmi vděčen, kdyby ses pokusila tu ruku uzdravit.“
„ Tak dobrá, tady si sedněte.“
A zblízka studovala vypálenou značku. Po delší době zavrtěla záporně hlavou:
„ Moc vás nepotěším, ten terén je hodně poškozen. Mohu připravit mast, která pomůže kůži k regeneraci. Jizva patrně překryje spálené místo a časem vybledne, ale přesto nejspíš poškození zůstane znatelné.“
„ To je víc, než v co jsem doufal.“
Usmála se nad tou odpovědí a řekla: „ Počkejte tady, příprava masti nebude trvat dlouho.“
Jakmile zašla, otočila se Angelus na Paola: „ Proč jsi to udělal?“
„Celá tahle cesta je plná nebezpečí a nejistot. Teď budeš svobodná a budeš se moci rozhodnout, co chceš. Odvezu tě k tvé rodině, jestli chceš, nebo můžeš zůstat tady s Nianou a požádat jí aby tě zasvětila do léčitelství.“
„Paolo od první chvíle se ke mně nechováš jako k podřadné otrokyni. Popluji s tebou, kam tě cesta povede. Miluji tě, ale jako otrokyně jsem si to nemohla dovolit říct.“
Nahnula se k němu a políbila ho. Přivinul jí k sobě a ten polibek se poněkud protáhl, takže když Niana vyšla ven, musela několikrát silně zakašlat, aby na sebe upozornila.
„ Je to kostival, třezalka, netřesk a lístky růže vylouhované v olivovém oleji.“
Když budete potřebovat další mast, můžete si jí nechat podle tohoto receptu vyrobit.“ a podala Angelus velkou dózu.
„Jsem tvým velkým dlužníkem!“ řekl Paolo a uklonil se.
„ Ty jsi byl vždy velmi dvorný.“ Zasmála se a dodala „ Přeji vám hodně štěstí.“
Na cestě zpět se Angelis zeptala: „Co se stalo v Gálii? O čem jste to mluvili? Můžu to vědět?“
„ Jistě. Niana patřila k jednomu galskému kmeni. Šaman toho kmene jí nenáviděl, protože lidé chodili zas ní a ne za ním. To snižovalo jeho vážnost a taky hlavně uráželo jeho ješitnost. Když se tam objevily římské legie, nechal se slyšet, že jí musí obětovat, aby zvítězili.
Překazil jsem mu to a odvedl jí odtamtud pryč. Legie později ten kmen zmasakrovaly, ale o tom ona už neví.“