AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
ATLANTIDA
KAPITOLA III. ALEXANDRIE.
Cesta do Alexandrie trvala i tak rychlé lodici, jako vlastnil Paolo, několik dní. Bylo to hlavně tím, že pluli jen přes den a pomalu podél pobřeží, tak, aby nebyli nápadní. Na noc pak Paolo vždy našel nějaké vhodné místo k zakotvení.
Když takto druhého dne za houstnoucího šera chtěl s lodí zabočit do malé zátoky, vyrazily proti ní dvě galéry, každá z jedné strany a vzaly jí do kleští. Zdálo se na první pohled, že není úniku a z palub obou lodí se už ozýval vítězný křik.
Jenže piráti nepočítali s rychlostí, kterou byla Paolova šebeka schopna vyvinout. Bleskově mezi oběma lodicemi projela, a pak se na kotvě otočila a vyrazila znovu mezi ně. Vzedmutá vlna za projíždějící lodí, obě lodě rozhoupala a srazila je k sobě. Ozval se praskot vesel, křik a nadávky. Obě galéry zůstaly na místě a bezmocně se pohupovaly na místě, zatímco šebeka jim mizela v dáli.
Je pravda, že Alexandrie už dávno nebyla tím honosným městem, které bylo střediskem učenosti i obchodu, ale stále si zachovávala jistou zvláštní atmosféru a působila impozantně.
Jestliže si Angelus o přístavu na Krétě myslela, že je velký, tak tady si uvědomila, že to byl omyl. Tady totiž vedle sebe kotvily stovky lodí nejrůznějších tvarů a velikostí ze všech koutů světa. Bylo to i tím, že Alexandrie se i díky svému věhlasu udržela v pozici jakéhosi neutrálního území, kam přijížděli obchodníci odvšad.
„Kdo je ta Lula? A jak jí budete hledat?“ odvážila se zeptat Angelus.
> „Lula jako jedna z mála, je potomek dvou atlantských rodičů, proto si myslí, že je něco víc než my ostatní, o normálních lidech ani nemluvě. Krom toho, že je takhle namyšlená, má ráda přepych a moc. Ta vyčnívá z davu úplně všude. Může si to ovšem dovolit, je přírodní zrzka, to je vzácné a proto je považována pomalu za polobohyni. Vždycky má kolem sebe hejno obdivovatelů, což jí dělá náramně dobře.“
„A myslíte, že bude něco vědět?“ zkusila to ještě.
„Nevím, ale můžeme to zkusit,“ zasmál se, „ Ta z těch svých obdivovatelů dostane i to, kde mají schovaný rodinný poklad. Jestli se mi podaří trochu jí zalichotit, možná, že bude sdílná.“
Angelus nechtěla přepínat jeho trpělivost, ale zvědavost jí nedala: „ A proč ona ty informace nevyužije sama?“
„Nemají pro ní vlastně žádný význam. Neláká jí hledat Atlantidu, je spokojená s tím jak žije. Všechny ty drobty informací shání jen proto, že jí to baví a říká si, že se jí třeba někdy budou hodit.“
Jak procházeli širokými ulicemi, Angelis jen zírala. Ještě nikdy v životě neviděla tak pestrou směsici lidí v takovém množství. Navíc všude kolem ve stáncích bylo vystaveno spousta ovoce nevídaných tvarů a barev, jinde zase štosy látek, pestrobarevné koberce, nádobí nebo koše všemožných tvarů. Všichni ti lidé na sebe křičeli a dohadování o cenách brali jako smrtelně vážnou záležitost.
Nevěděla kam se podívat dřív. Paolo se u jednoho krámku zastavil, chvilku se přehraboval ve zboží a pak vytáhl velký černý šátek a podal kupci malou stříbrnou minci. Ten do ní zkusmo kousl a když zjistil, že je pravá, začal se klanět tak hluboko, že skoro tloukl hlavou o zem.
Paolo podal šátek Angelus: „ Uvaž si ho na hlavu a volným koncem si zakryj tvář, přicházíme do muslimské čtvrti a tam nesmíš vstoupit nezahalená.“
Šli dál, až došli k poněkud honosnějšímu domu, který byl vyšší než ostatní v okolí.
Paolo zabočil ke vchodu, ale sotva se k němu přiblížil, vystoupil z něj mohutný muž ozbrojený širokým mečem a velmi nepřístupným pohledem. Zatarasil vchod s rukou položenou na jílci.
Ti dva spolu chvíli mluvili řečí, které Angelus nerozuměla. Po chvíli se k ní Paolo obrátil a vysvětloval: „ Říká, že dovnitř nesmí vstoupit žena, aby nezneuctila zdi jeho domu. Já mu odpověděl, že tě nenechám samotnou tady na ulici. Slíbil, že tě bude chránit jako vlastní sestru, ale na jeho sliby bych moc nespoléhal, takže kdyby se něco pokazilo, neohlížej se a prostě utíkej k lodi!“
„ To je nějaký mnich nebo něco takového?“
„ Ale kdepak,“ usmál se, „ je to zdejší náčelník zlodějů.“, otočil se a přes rameno ještě dodal, „ Budu se snažit vrátit se co nejdřív.“
Jakmile zmizel, pocítila strach tak velký, že měla co dělat, aby se nerozklepala. Navíc se k ní ten strašidelný muž otočil a něco jí říkal. Vrhla na něj nechápavý pohled. Naznačil, aby si přikryla tvář. Rychle ho poslechla, ale necítila se o nic bezpečněji.
Naštěstí pro ni, se Paolo na návštěvě nezdržel dlouho. Když vyšel, bylo vidět, že je zklamaný: „Ztracený čas.“ konstatoval.
Vraceli se do přístavu. Asi vytušil její nevyřčenou otázku a tak začal povídat sám: „S tímhle mužem mě seznámil můj otec. Co přesně bylo důvodem toho, že se mu tenhle člověk cítil být zavázán, to nevím, byl jsem tehdy velmi mladý.“
„ A co Lula?“
„Najdeme jí, o to se nebojím, jen ta cesta bude trochu složitější.“
Vraceli se do přístavu a už byli téměř na nábřeží, když Paolo hodně nešetrně strčil do Angelus a přikrčil se za nejbližší stánek.
Překvapeně se na něj podívala, ale on místo odpovědi ukázal na jejich loď. Právě na ní vstupovala skupina pestře oděných mužů.
„ Myslím, že jsou to naši přátelé z té pirátské galéry, kteří se s námi před několika dny chtěli seznámit.“
Způsob, jakým bral tuto vážnou situaci zlehka Angelus neuklidnil: „ Nebojíte se, že o loď přijdete?“
„Ne, umí se o sebe postarat. Však se dívej. Ale nepříjemné je to, že to divadlo, co bude následovat, přitáhne až příliš pozornosti.“
Angelus tedy napjala zrak, aby viděla, co se bude dít. Jeden z mužů právě chtěl vstoupit do jedné z kajut a vzal za držadlo. Vzápětí bolestně vykřikl, uskočil a držel se za ruku. Druhému, který se dlouhou kovovou holí pokoušel vypáčit uzávěr vchodu do podpalubí, se nevedlo o nic lépe. I on vykřikl, upustil tyč a foukal si na dlaně. Skupina se srazila do úzkého hloučku a chvíli o něčem hlasitě debatovala. Jejich rozčilené hlasy se rozléhaly do dálky. Netrvalo to ale nijak dlouho a dali se na ústup.
„Myslím,“ řekl Paolo, „že nejlepší bude odsud odplout. Když tu lidé neuvidí loď, nikdo těm, co to viděli a řekli to ostatním, nebude věřit.“
Když vstoupili na loď, Angelus se s obavami dívala na kovovou kliku kabiny a bála se jí dotknout.
„Neboj se, tobě neublíží, jsi můj host a ne vetřelec.“
Snažil se, aby rychlost lodi, byla dost vysoká na to, aby se vzdálili z přístavu co nejdříve, ale ne příliš nápadná. Vyjel na širé moře, tak aby se vzdálil dostatečně od přístavu a pak se obloukem vrátil k pobřeží a zamířil k nejbližší rybářské vesničce. Loď tu zakotvila a vzbudila trochu pozornosti, ale když Paolo vyšel na zem, všichni odvraceli zrak a dělali, jako když neexistuje.