back AUTOR : ©Karel Šlajsna
NÁZEV : ATLANTIDA






KAPITOLA II. KRÉTA.

Když se probudila, loď se stále mírně kolébala a ona měla pocit, že se zatím nic nezměnilo. Myslela si, že si jen tak na malou chvilinku zdřímla, jenže když vykoukla ven, čekalo jí překvapení. Loď kotvila na úplně jiném místě! Tohle byl přístav, kde se to hemžilo námořníky a všude kolem bylo plno rybářských bárek i bachratých obchodních lodí.
Paolo seděl na palubě na starém sudu a usrkával nějaký nápoj z křišťálové číše. Když si všiml, že Angelus je také na palubě, otočil se k ní: „Á naše princezna se vyspala. Jak se cítíš?“
„ Děkuji dobře.“ odpověděla rozpačitě. Nevěděla co si má o tom vlídném tónu hlasu myslet. V poslední době na ní všichni jen křičeli a nadávali jí.

„Tak dobrá, navštívíme jednoho mého dobrého známého.“
Vyhnuli se přístavnímu chaosu a pak se vydali do města.
V téměř každém domě byl ochod s tím nejrůznějším zbožím, které zevnitř vyhřezlo i na ulici a na různých policích a v koších zabíralo už tak úzké uličky.
Paolo procházel městem zcela jistě, bylo znát, že přesně ví, kam míří. Posléze se dostali do míst, kde bylo méně lidí a větší klid. Cestou Angelus povídal:

„ Chtěla jsi vědět, proč moje loď nemá posádku. Žádnou nepotřebuje. Abych byl upřímný, ani sám dost dobře nevím, jak vlastně funguje, zdědil jsem jí po rodičích a ti zase po svých rodičích. Pro mě je podstatné, že dopluje tam, kam jí předem určím.“
Cílem se ukázala být malá hospoda stojící skoro až na úplném předměstí.
Nešli ale dovnitř, ale obešli dům a Paolo zaklepal zvláštní signál na dveře vzadu.
Otevřít mu přišel skoro holohlavý muž. Když viděl hosty, vykulil na příchozí oči: „Co ty tady děláš? Myslel jsem, že jsi zahrabaný v Římském archivu.“
„ To už bylo.“
„Tak pojď dál a povídej.“

Sotva vešli, otevřely se druhé dveře a vešla obrovitá černoška: „ Už zase tu máš na návštěvě nějaké svoje kamarádíčky? Gente hejbni kostrou, máme plnej lokál, není čas, aby jsi se s nimi teď vybavoval.“
„Zavolej si na pomoc Martise, stejně se v kuchyni jen fláká a vypadni.“ odsekl.
Obryně jen zakoulela zlostně očima a práskla za sebou dveřmi tak prudce, že nadskočilo všechno nádobí na polici na zdi.
„Vidím, že máš stále stejně nevrlou ženu.“
„Manua už jiná nebude,“ pokrčil s lehkým úsměvem muž, kterého nazvala Gentem., „ zato ty, jak vidím, máš novou ženu.“
„Ano, to Angelus,“ odpověděl Paolo a znělo to trochu rozpačitě.

Gent to vycítil a obrátil řeč jiným směrem: „ Jak dlouho jsi vlastně byl v Římě?“
“Pět let. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem našel ty správné přátele a získal povolení k prohlídce Césarova archívu. Nevím proč s tím dělají takové drahoty. Všechny ty spisy se tam válí v jednom skladu, nikdo se o ně nestará a mnoho z nich už je poškozených nebo úplně zničených. Měli by mi ještě poděkovat. Leželo to tam neutříděné a rozházené a tak jsem jim to uklidil. Zajímali mě především staré pergameny, které dostal César darem od královny Kleopatry.

Říkal jsem si, že by mezi nimi mohly být některé zajímavé dokumenty, ale byl jsem zklamán. Většinou to byly texty náboženského obsahu, těch historických tam byl jen zlomek. Přesto jsem narazil na něco zajímavého.“
„Ty stále věříš, že ta stará pověst, že alespoň část naší pravlasti přežila tu dávnou katastrofu, je pravdivá? Vždyť už po ní pátrali naši otcové a otcové našich otců několik generací nazpět a nikdo neuspěl. Ne, promiň Paolo, je to bláznovství, já už jsem z toho vyléčen a hledím si jen kšeftu. Ženeš se do zkázy. Z těch, kteří se Atlantidu vydali hledat, se už nikdo nikdy nevrátil. Já vím, máš svou loď, ale nevěřím, že ti bude co platná až vypluješ za Heraklovy sloupy do velkého oceánu.“

„Protože nevěděli kam plout. Na jednom z pergamenů je zmínka o tom, že krom Alexandrijské knihovny existovala ještě jedna, tajná, kde kněží přepisovali ty nejdůležitější dokumenty. Nastala vhodná doba, abych se do Alexandrie vypravil a pokusil se najít nějaké vodítko, které by mě zavedlo na to tajné místo. Věřím, že tam bych mohl najít své odpovědi.“
„Vhodná doba?“nadhodil Gent kousavě.
„Tiberius je mrtev a říká se, že ho zavraždil Macro, ale to je jedno, důležité je to, že císařem se stal Caligula. Kdysi jsem na jedné hostině trochu přebral, a když na něj přišla řeč, řekl jsem o něm, že je to naprosto neschopný idiot. Neuvědomil jsem si, že jsou tam také jeho přátelé, kteří mu to donesu. Nechal mi vzkaz, že jakmile bude mít příležitost, budu první na řadě a on se mi strašlivě pomstí.“

„Nebojíš se, že tě bude pronásledovat až sem?“
„Ne, nikdo neví, kam jsem jel a nechal jsem tam všechno tak, aby to budilo zdání, že se brzo vrátím. Ostatně, i kdyby, sem moc Říma nesahá a do Alexandrie, kam se nyní chystám, už vůbec ne.“
„Já bych si nebyl jist, víš, že už od dob Césara jsou císařští informátoři rozeseti po celém světě a ta tvá loď je až příliš nápadná.“
„Na druhou stranu je tak rychlá, že než oni někam dorazí, já už budu dávno pryč. Nevíš jestli Lula ještě žije v Alexandrii? Mohla by něco vědět.“
„Na to bych nesázel, Lula je věčně nenaladěná a moje Manua je proti ní roztomilost sama.“
„Mohl bych si u tebe nakoupit zásoby?“

„ Ty máš pořád ještě funkční replikátor? Mě už zkolaboval před lety.“
„ V Římě jsem se věnoval obchodu s vínem a destiláty, Je to výnosná záležitost a tak jsem ho mohl používat jen zřídka a žil velmi skromně. Příliš velké bohatství a okázalost přitahuje zloděje a vrahy. Chceš nějaké peníze?“
„Ne, už jsem si zvykl spoléhat jen na sebe, zaplatíš mi jen za potraviny.“
„Dobře, ujednáno. Nebudeš mít problémy s Manuou?“
„Ale kdepak, ona jen tak dává průchod svému temperamentu, ale v podstatě má zlaté srdce.“
Posléze přešli na obchodní téma. Paolo zásoby ihned zaplatil a Gent mu slíbil, že jeho pomocníci mu to vše nanosí na loď.

Byl večer a zásoby už byly naloženy. Paolo seděl na palubě a Angelus posadil vedle sebe. Asi měl pocit, že jí dluží nějaké vysvětlení, protože začal: „ Tuhle cestu jsem dlouho plánoval, ale v Římě se mi žilo dobře, nechtěl jsem odjíždět takhle brzo a narychlo. Doufal jsem, že všechno bude jinak, ale pak jsem neměl jinou možnost než tě vzít sebou. Z mého rozhovoru s Gentem jsi asi už pochopila mnohé.
Vypráví se, že kdysi dávno existoval ostrov zvaný Atlantida. Na něm žila civilizace lidí, kteří byli ve vědě a umění daleko před ostatními národy.
Atlantští vědci dovedli zkonstruovat úžasné stroje, které poháněla neznámá energie velké síly. Toto tajemství ale bedlivě tajili.
Postupem doby, ale Altanťané ztratili svou pokoru a začali díky své převaze utlačovat ostatní národy a nakonec se začali rouhat, že jsou rovni bohům.
Pomsta pak na sebe nenechala dlouho čekat. Jedné noci se za strašlivého řevu otevřela země a z obrovského vulkánu na lidi Hefaistos dštil oheň a síru.
Pak vstoupil na scénu Poseidon, vysoké vlny dokončily zkázu a ostrov navždy zmizel ve vlnách oceánu

Zachránila se jen malá hrstka lidí, kteří se rozprchli po celém světě.
Trvalo dlouho než se alespoň někteří z těch, co zůstali, opět dali dohromady. Naučili se, že je lepší, být co nejvíc jako ostatní a neodlišovat se.
Mnoho potomků Atlantidy se rozhodlo pro obyčejný život, tak jako Gent.
Já jsem syn atlantského otce a perské matky. Po mnoho generací se v našem rodě vypráví, že zkáza Atlantidy nebyla úplná a zbývající část je možné ještě najít.

Můj otec strávil mnoho času nad útržky různých map a nakonec došel k názoru, že dosud mnoho lidí bylo přesvědčeno, že pozůstatek Atlantidy je ostrov Santorini ve Vnitřním moři, ale to je špatné místo. Mělo by se hledat někde v oceánu za Heraklovými sloupy. Plocha Velkého oceánu je ale nedozírná, a jak říkal Gent, mnoho lidí to zkoušelo. Já ale věřím, že někdo o tom místu zanechal zmínku. Myslím, že by mi mohly pomoc staré egyptské papyry. Egypťané uměli stavět veliké lodě a podnikali s nimi dálné cesty. I když pluli většinou jen podél pobřeží, přesto věřím, že jejich kněží znali tajemství Atlantidy a chtěl bych ho vypátrat.“

„Půjdu tam, kam půjdete vy můj pane.“ odpověděla jednoduše.
Nezdálo se, že by byl úplně spokojen, ale na druhou stranu (říkal jsi v duchu), byla to asi ta nejlepší odpověď, jakou mohl dostat.