next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ALOHA

Kapitola: 6. DIAMOND HEAD




Diamond Head.

Na jih od Waikiki, prakticky až na samém cípu ostrova Oahu, se tyčí hora Diamond Head (Diamantová Hora). Je to také vyhaslá sopka, vlastně jen její polovička, zadní strana se totiž už dávno zřítila do moře. Naštěstí ta dobrá půlka je právě ta, která je vidět z moře na straně co je Honolulu, takže pak vytváří ono krásné panorama, známé z každého filmu o Havaji, podobně jako je Homole Cukru nedílnou součástí Rio de Janeira.

Hora je vlastně jenom vyvýšený kráter, ve kterém podle tradice žila kdysi Pele, bohyně ohně. Asi jich bylo několik - pamatujete tu, co žila na Velkém Ostrově - nebo se chudák pořád stěhovala? Pravděpodobně ano, muselo jí být v Diamantovém kráteru moc chladno, protože sopka už nejméně sto tisíc let nesoptí. Také jméno hory se časem měnilo: nejprve jí říkali Leahi (Dům ohně), pak ji kapitán Portlock pojmenoval Point Rose, aby si šplhnul u tehdejšího britského ministra financí (který se jmenoval, ano, Rose), jindy jí zase říkali Spící lev nebo Kónická hora. A pak zde našli angličtí námořníci lesklé kameny, kterým se říkalo slzy bohyně Pele, a mysleli si, že to jsou diamanty (zatím to byl jen kalcit). Nu a od té doby jí začali říkat Diamond Hill, což se změnilo na Diamantovou Horu (doslova hlavu, ale angličtina je v pojmenování míst dost liberální, tak např cape je kápě, ale také mys).

Ještě v roce 1807 se zde obětovaly lidské oběti. Tehdy totiž manželka krále Kamehameha Velkého (a navíc Prvního) jménem Keopuolani onemocněla a kněží rozhodli, že asi někdo porušil tabu. Našli tedy deset ostrovanů - kdo chce psa bít, psa si najde - kteří údajně jedli jistý druh kokosů a když pak byli náležitě obětováni, královně se ulevilo. Vsadím se, že i leckterý politik by dnes uvítal, kdyby na zlepšení jeho nervového stavu obětovali třeba pár novinářů :-). Až do roku 1902, kdy pod mořem konečně natáhli kabel přes Pacifik, se oznamovaly z hory příjezdy lodí. A první maják tam už stál v roce 1890.

Kapiolani Park.

V roce 1877 postavil král Kalakaua pod horou park, pojmenovaný po jeho manželce, Kapiolani. Po několik let se tam konaly dostihy a hrálo polo. Pozemky kolem parku vlastnil Mr. Lycergus, jehož hostem byl i známý spisovatel Robert Louis Stevenson a to v domě zvaném San Souci ( ovšem ne tak honosném jako bylo San Souci Bedřicha Velikého, které bylo ovšem v Prusku). V roce 1898 převzal americký orel Havaj pod svá křídla a první američtí vojáci kempovali právě v tomto parku. Americká vláda pak koupila horu i s okolím a postavila tam pevnost. V roce 1944 se zde setkal Roosevelt s Mac Arthurem, aby se dohodli na vojenských plánech pro poslední rok války v Pacifiku. Později byla pevnost předána Havajské národní gardě, ale kráter zůstává jinak nepoužit. V parku je Zoo a Akvarium, kde vegetuje pacificko-mořská zvířena a ryběna: obrovští mořští raci, škeble, sasanky, mořští koníci, semtam nějaká ta sepie, chobotnice, tisíce barevných rybiček a ve velkém válci neúnavně plují do kolečka velké mahimahi, o kterých jsem se už tady také zmínil.

Kokodáková show.

Kromě akvaria jsme navštívili i Waikiki Shell, což je amfiteatr, kde se právě konala Kodak Show, tedy taneční šou, sponzorovaná známou fotografickou firmou. Mladé a štíhlé dívky zde předváděly tance hula, oblečeny v sukýnkách tu travnatých, tu listových, zatímco jejich maminky byly zahaleny z estetických důvodů ve volně splývavé šaty muumuu. Jiné dívky pak stály u stánků s občerstvením a jedna z nich na mě pokřikovala něco jako "Somebody has a crush on you!" (teda něco jako 'Někomu se líbíte!') a vůbec jí nevadilo, že Aťa stála hned vedle mne.

Všechna děvčata krásně zpívala a tančila - jako lesní víly, i ten oděv se hodil. Pak přišli na řadu i muži a protože každý tanec tam vyjadřuje nějakou historku, tak se jejich tance podobaly tu veslování, tu zase ranám mečem, tu harpunování a hlavně také různým hostinám. To se všem ovšem dařilo nejlépe a vysvětluje to i to, proč havajské maminky měly na sobě ty volně splývavé šaty. Pak nás nahnali na plac a prý ukažte, jak umíte tanec hula. Ovšem na to nestačí jen rytmus, musíte vědět, co máte dělat s rukama a tak ty naše "příběhy", co jsme jim tam odmávali, pro ně zůstaly asi jen španělskou vesnicí.

Hanauma Bay.

Odpoledne jsme se svezli autobusem (ty jsou tam opravdu levné a jezdí po celém ostrově) na druhou stranu Diamantové Hory, kde leží ve stejně pojmenovaném zálivu známá pláž Hanauma , vpředu má písek, ale dál od břehu jsou už s útesy, na které se musíte brodit vodou v botách, jinak vám ostrá skaliska pořežou chodidla. Ovšem stojí to za to: rentujete si tam snorkel a potápíte se mezi množstvím barevných ryb, které jsou tak zvyklé na krmení, že potravy ode mne nemaje, jedna z nich mi začala oždibovat ruku. Teda jemně, nebyla to žádná piraňa, ale co já vím, jestli byla skutečně jenom vegetarián? Jedna malá rybka, taková nafouknutá až do skoro hranatého tvaru na mě pořád pod vodou čuměla, což jsem si nedovedl vysvětlit jinak než že ve mně našla zalíbení. Daleko od útesů jsme se ale nepustili, tam už jsou totiž žraloci. Výstup na skalnaté útesy na břehu má svoje plus: uvidíte zde, jak příbojová voda tryská sopečnými otvory odkudsi zpod skalisek do výše až deseti metrů a hned vedle ve vodě bylo tolik druhů ryb, že by mi tehdy každý akvarista jen záviděl.

Plážoví polehávači.

Tak bych asi přeložil výraz "beach bums", který se nevztahuje na turisty, ale na ty tuláky světa, které najdete všude blízko vody a tepla, na ty děti přírody, které nechtějí mít nic společného s macechou civilizací. Koupil jsem si tam ze zvědavosti na bleším trhu starší, ošumělou knihu receptů, paperback, ve kterém popisoval jeden z nich, nějaký Jack, svůj život na Havaji. Jack tam přišel ještě jako demobilizovaný voják po druhé světové válce a než si pro sebe postavil pobřežní boudu, žil tam jen tak, "pod širákem". Živil se kokosy, banány a lovem ryb, které mu jeho družka, místní havajská kráska, servírovala tak skvěle, jak to jen Havajani umí. Když ho nakonec opustila - ženy samotářskému životu moc neholdují - žil si tam vesele dál a se svým outriggerem (to je ten člun, co má po straně ještě vyvažovací klacek, lépe řečeno "váhu") se i nadále živil potravou moře, kterou si zpestřoval sladkovodními raky. Těch je tam v potocích plno - pro domorodce jsou jaksi nehodnotní, leč Jack, který v Evropě poznal francouzskou kuchyni, usoudil, stejně jako evropští kuchaři, že je to lahůdka non plus ultra.

Jenomže občas it takový bum potřebuje peníze na cigarety a podobně, a i když semtam prodal nějakou tu rybu co chytil, moc mu to nevydělalo. I začal s kamarádem hledat nějaké zaměstnání a také jedno našli: trhat nezralé kokosové ořechy na hlavních třídách ve Waikiki, aby někomu náhodou nespadly na kokos. Palmy jsou tam dobrých deset, dvacet metrů vysoké a tak to nikdo nechce dělat - ale právě proto se za tu práci dobře platí. "Ale je nebezpečná" , stěžoval si v knize Jack - jeho kamarád si totiž vydělal tolik, že si pak postavil i dům, oženil se a dokonce začal pracovat. Také Jack skončil - podle jeho vlastního úsudku - špatně: šel studovat na místní univerzitu, kde to měl jako bývalý voják zadarmo, a zůstal tam pak i učit. Jak je vidět, i v tomhle ráji se už nedá žít jako žili Adam nebo Eva . . .