next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ALOHA

Kapitola: 4. OAHU




Oahu.

Vrátili jsme se tedy zpět na náš "domovský" ostrov, Oahu. Ubytovali nás v 35 poschoďovém hotelu, při našem štěstí až v třicátém patře. To se nám nevyplatilo. Jednou - to bylo až za pár dní - zazněl požární poplach, a protože telefon byl pořád obsazen, rozhodli jsme se z nedostatku jiné informace raději hned seběhnout do přízemí - v případě požáru se totiž výtahy nesmí používat. Teprve v recepci nám řekli, že to byl planý poplach; naštěstí jsme se nahoru už zase dostali výtahem.

Bydleli jsme v jedné části hlavního města Honolulu, zvané Waikiki, té části, která je plná hotelů, turistů, pláží a velkých - ale také i menších, ale rozhodně stejně zajímavých - restaurací. Tak například v jedné té menší jsme si objednali mahimahi a v očekávání něčeho nepředstavitelného jsme nakonec zjistili, že je to havajský modrý delfín - ovšem nepravý, je to totiž ryba a ne ssavec - dnes dokonce pěstovaný i v nádržích a chutná jako kuře. Vůbec bylo pro nás na Havaji těch příjemných překvapení asi desetkrát víc, než těch opačných. Jindy jsme si zase dali v naší nenajedenosti "all-you-can-eat" (neboli Cožkoli-pozřeš-za-jedny-prachy, s jediným chodem na menu, totiž shrimps, malými mořskými ráčky, krevetami, výborně usmaženými ve specielní strouhance, kterých jsme se - po příkladu jiných - najedli tolik, že jsme pak téměř nemohli vstát od stolu. Jenže kdo tomu někdy odolal, ať po nás hodí kamenem ...

Parle vous Hawaiian?

Zde bych hned na začátku pronesl něco o havajštině. My Češi tam máme výhodu, že na rozdíl od angličtiny Havajani všechno píší a vyslovují tak jako my, teda až na dvě výjimky: dlouhé samohlásky se píší jako zdvojené a písmena s háčky se simulují dvěma písmeny. A tak jsme před Američany bravurně četli nápisy, které oni vůbec artikulovat neuměli. A havajština zní tak krásně - inu jako ty parodie na ni od Kocourkovských učitelů ("lampa lapala éro, u lampy lupalo péro, dolila bandu, jdu na rafandu...nebo: alóha oé, spad' jsem do hnoé).

Začnu teda od Adama: muž se řekne kanaka a žena je wahina, veranda je lanai a krásná je nani, takže už můžete říci svou první větu. Ono je něco co vám chutná (to je ono!) , zatímco panini nejsou na Havaji italské housky, ale jen kaktus. Pipi není slepice, ale kravička, popki není papoušek, ale kočka, ukelele je - no ukulele, co jiného (vlastně ne, doslova to jsou "skákající blechy", prý podle stylu, jak se na něj hraje). Luau jsou tradiční hody a lana je práce, zatímco huhu je rozčilovat se.

Tohle slovo huhu jsem tam ale nikdy neslyšel - Havajani jsou lidé usměvaví už od nátury, dokonce i v tom slově aloha je přízvuk uprostřed, to že to cítí přímo srdcem. Jejich nejběžnější pozdrav je ale polozdvižená ruka sevřená v pěst, s palcem a malíčkem široko odstávajícím do stran. A tou pěstičkou pak několikrát zakýváte, což znamená "hang loose" (doslova "viset volně", teda na stromě) a je to blízké českému "to chce klid". Neprve jsem tomu gestu nerozuměl, až mi to došlo: byl to asi starodávný pozdrav našich prapředků, ještě než poslechli Darwina a slezli se stromů a za ty tři ohnuté prsty se prostě viselo. Vůbec mě příjemně překvapilo, jak si ve zkomercializovaném prostředí Havajani uchovali svůj charakter a k cizincům se nechovají ani odmítavě, ani podlízavě - ale prostě normálně, jako lidé. To se většinou podaří jen národům, které nemají komplex méněcennosti, komplex, kterému často neujdou i ty největší národy :-). Začal jsem chápat, proč se tady Erikovi líbilo: lidé se tu pořád usmívají, ale ne ze škodolibosti či naivity - oni prostě mají radost ze života, protože je to ten jediný, který tady vlastně na zemi máme. Mají radost, která se nedá koupit v žádném obchodě, ale zato je nakažlivá: ani to nevíte a už se usmíváte taky. Jak je to přece tak prosté, říkáte si najednou, aby lidé žili jako lidi.

Ostrov.

Oahu měří asi 70 krát 50 kilometrů a je ve tvaru kosočtverce, jehož dvě protilehlé strany tvoří pobřežní hřebeny, pochopitelně také původu sopečného. Západní strana je pozvolně svažuje dolů k Honolulu, zatímco ta východní je strmá a proto tam také hodně prší. Údolí mezi hřebeny má dost podzemní, rozuměj "sladké" vody a tak se tam pěstuje hlavně cukrová třtina a ananasy. Navštívili jsme i proslulou továrnu Johna Dole, který vlastně pěstování ananasů ve velkém zavedl, dnes už ale prázdnou a přeměněnou v muzeum - konkurence z Filipin totiž havajskou produkci cenově ubila. Ale to Havajanům zřejmě moc nevadí, věnují se o to víc - a s větším fnančním úspěchem - turistům. Jak jsem už řekl, jsou to lidé milí a hlavně chytří. Největší špičku výroby Dole zaznamenal ve druhé světové válce, když se zavázal, že každý americký voják bude mít na stole ananas, kdykoliv na něj bude mít chuť. Svému slibu dostál, a to hlavně proto, že jeho inženýři vymysleli důmyslný stoj, který ananasům okrájí slupku a vykrojí tuhý váleček ve středu, načež ten dutý válec kolmo nakrájí na kolečka - to vše jen ve dvou operacích a pochopitelně se celý ten válec z koleček zavře do konzervy. Ananas je vlastně druh kaktusu, ale komu by to vadilo, když tak dobře chutná ?

Na Oahu žije asi 80 procent všech obyvatel havajského sousostroví. Velký přiliv obyvatel nastal až po roce 1845, kdy král Kamehameha se sem přestěhoval z ostrova Maui a v roce 1850 povýšil Honolulu na hlavní město. Začal se sem stěhovat obchod a turistický ruch se postaral o zbytek. Přístav obchodníků - a jak říká Jonáš v Tingltanglu, "s odpuštěním námořníků", už tehdy hodně rozpustilých, rostl jako z vody - vlastně úplně doslova. Historii můžete ještě potkat na nábřeží u Aloha Tower, kde stojí zakotvena loď Falls of Clyde, která ještě pamatuje ony doby a připomíná nám, že Honolulu byl tehdy nejdůležitější přístav uprostřed Pacifiku.