next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ALOHA

Kapitola: 5. HONOLULU A WAIKIKI




Honolulu.

Honolulu je ovšem hlavní město Havaje a Waikiki je jeho předměstí. Mezinárodní Centrum v Honolulu je zábava na celý den. Je to středisko obchodů a obchůdků, které potěší ženské srdéčko a zarmoutí mužskou kapsu. Obsahuje i koncertní halu pro dva tisíce posluchačů a arénu pro devět tisíc diváků, kde se hraje cokoliv, od basketbalu až po rock'nroll, ovšem ne ve stejnou dobu :-). Když jsme tam přišli, byla tam v jedné hale zrovna soutěž obecenstva v tancích hula a i jiných polynézských tanců, dokonce i "třasáků" z Tahiti (ty mi jdou nejlíp a navíc se po tom hubne). Blízko nás se zrovna natřásal jeden pár, který si odnesl druhou cenu: ona byla Havajanka, on Holanďan, a přistěhovali se na Oahu založit tam školu tance (jako by jich tam nebylo dost!). Jak už to tam bývá zvykem, nakonec nás všechny diváky také nahnali na plac a prý ukažte, co umíte. Předváděli jsme s Aťou něco, co by sedalo možná brát jako kanadský národní tanec sně-hula, ale jelikož jsme se od ostatních nijak moc neodlišovali, nevyhráli jsme nic.

Po betonovém boardwalku si také můžete obejít celou pobřežní stranu města a obdivovat se drahým hotelům, osvětlených zevnitř křišťálovými lustry a zvenčí plápolajícími pochodněmi. Nebo jestli jste ještě nedorostli do věku snobů, můžete se kochat nádherným západem slunce, snad nejhezším na celém světě . . .

Waikiki.

Waikiki je nejturističtější část Honolulu a také na turistech nejvíc vydělává. Bydleli jsme pět minut chůze od pláže, blízko hotelu Moana, který tam už stojí od roku 1900. Hned naproti je soukromý jachtový klub pro zbohatlíky, ale vedle v parku najdete i zchudlíky, kteří tam pod parasolem vyspávají u svého vozíčku, ukradeného někde v samoobsluze, v němž mají své veškeré bohatství. Krátce před soumrakem s ním zmizí bůhví kam a když policejní patrola přejde, opět se tiše vynoří, aby tam v parku přespali teplou, i když ne příliš tichou havajskou noc.

První kdo přistál na Waikiki, byl v roce 1793 George Vancouver, který se, podobně jako James Cook také plavil i kolem západní Kanady, v místě, které se dnes - ta náhoda! - nazývá Vancouver. A u Waikiki také v roce 1795 král Kamehameha provedl se svými kanoemi velkou invazi proti místnímu vládci Kalamikupoule a rozklepl mu kyjem hlavu jako skořápku, čímž vyhrál jedna nula. Po nějakou dobu bylo Waikiki jediný přístav pro zámořské škunery, ale časem už nestačilo a lodě se přestěhovaly do Honolulu a pak i do Pearl Harboru, ale o tom zase jindy.

A la Carte.

Na hlavní třídě, nazvané Ala Moana ( ala=cesta a moana=oceán, Havajani si prostě názvy nekomplikují), je velké obchodní středisko téhož jména, ale my jsme tam chodili hlavně proto, že tam je v hale asi patnáct restaurací otevřeného stylu. Ty patří různým národům a jídla jsou tam mexická, filipinská, havajská, čínská, vietnamská, australská, italská, řecká i westernová a jiná. Byli jsme ve všech, i když jsme některý den museli zvládnout i dvě - bylo to jako cesta našich hub kolem světa. Nejvíc mi tam chutnaly vařené kalamari (chobotničky) v omáčce, tak černo-fialové, že už chápu, jak vzniko slovo kalamář.

Blešák.

Navštívili jsme postupně i mnoho jiných míst, například bleší trh, který je havajsky zbarvený: nakoupíte tam nejen suvenýry, ale i pravé korále, nádherné barevné havajské látky nebo šaty, nejen standartní výrobky, ale i věci dělané ručně. A tak tam uvidíte i Havajany, co sem přijeli z jiných částí ostrova, aby tu prodávali svoje výrobky. Ne všechny ty ceny jsou ale také "bleší" - prodávající dobře ví, kolik mohou od turistů za něco dostat a jak už jsme řekl, hloupí zrovna nejsou . . .

Ano, při tom všem jsme i my nějak zapomněli, že mimo město tu žijí ti druzí Havajané, děti přírody, která se už také pomalu smrskává, jako celý ten ráj tady. Na našich toulkách jsme se dostali až k pláži u "honolulujského" přístavu a odskočili si zaplavat. Ale to už byl večer a tak jsme se ještě dívali na západ slunce, pohled to jistě daleko zajímavější, než ten z našeho pokoje, který měl okna na sever.