next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ALOHA

Kapitola: 3. ZEMĚ SOPEK




Země sopek.

Hned od Hila jsme jeli na jih, kde jsme projeli několik kilometrů pravého tropického pralesa. Je to zajímavý pocit, projíždět takovým zeleným tunelem. Později jsme na cestě ještě prošli - už po nohou - tunelem jiným, vytvořeným samotnou lávou - a na tak hrubý materiál byl tunel poměrně hodně kulatý. Tam jsme se právě stavili u vodopádu Akaka, ozdoby tropických pohlednic a potěše koupajících se turistů, ale jak se dostanou z té výšky dolů pod vodopád, to se mně neptejte.

Pak přišel jistě nejzajímavější bod naší návštěvy, Národní vulkánový park, který zahrnuje dvě nejaktivnější sopky na světě - je to Mauna Loa (Dlouhá hora) a Kilauea. Každý z havajských ostrovů vlastně vznikl z podmořské sopky, jejíž láva se na dně kuželovitě hromadila a narůstala, až vyrostla nad moře. Magma ovšem přichází z roztaveného jádra země, z hloubky až 60 km a to, co my vidíme, jsou vlastně jen vrcholky podmořských sopek, které rostou až od mořského dna. Láva - roztavený kámen - se tam totiž valí do moře z prasklin v zemské kůře. Vrstva po vrstvě se tak vyvalovala a kopec narůstal, až se vynořil z moře. Tento typ vulkánu má ovšem většinou jen mírně strmé svahy. Trvalo to proto až 25 miliónů let, ale pohled je to ohromný.

Láva je tam téměř všude stejného chemického složení, ale formuje se do různých tvarů. Někde vypadá jako roztavená struska z hutí, jinde jako zamrzlý potok, někde jakoby se sametovým povrchem, jinde s prasklinami několik metrů hlubokými, kam pak při dešti vniká voda, zachycují se seménka a roste vegetace. Rozpadlá láva je totiž chemicky bohatá a země z ní je velice úrodná. Časem se proud lávy přeruší a vyhasne. Sopka se "zašpuntuje" a dá nějaký čas pokoj. To záleží na tom, zda je ještě dole na dně přítomen zdroj lávy - a ano, obě sopky, Kilauea a Mauna Loa sedí pořád na zdroji magma, které vytéká s pacifické zlomené "kry", oné části zemské kůry. Pacifický "zlom" pokračuje ovšem na severovýchod, až do Kalifornie nahoru ke Kanadě, kde se projevuje hlavně zemětřeseními.

Samotná Mauna Loa za posledních 200 let soptila dokonce 30 krát, naposledy v roce 1984, kdy láva pokryla asi 70 čtverečních km. Nahoru na ni bychom se ovšem mohli dostat jen po vlastních. Je to asi 20 km dlouhý horský trail, slézaný (vlastně vylézaný, ne?) jen na vlastní nebezpečí. Kráter je elipsa 3 km krát 5 km a hluboký je 180 metrů.

Kilauea

Kilauea za posledních dvěstě let soptila 47 krát, naposledy v roce 1983 a vlastně dodnes nepřestala. Už to sice není ten rudý gejzír, ale černá láva zde vytéká jako dříve, přičemž taví a ničí vše, co potká. Ovšem havajské sopky jaksi nevybuchují, jako třeba Mount Helens ve státě Washington, kde výbuch odnesl třetinu hory, ale jinak jsou stejně nebezpečné: láva s sebou bere vše a co nespálí, to zavaluje. Pak se valí až k moři, kde pod hladinou vybuchuje a vůbec se chová jako nějaký podvratný živel.

Kilauea je jen něco přes kilometr vysoká, ale zato je 6 kilometrů nad mořským dnem. Nahoře u kráteru (má kilometr v průměru a je 400 metrů hluboký) je vědecké vulkanická observatoř - obě sopky jsou totiž zatím nejlépe prostudované ze všech sopek na světě a studuje se tam i předvídání erupcí. To se dělá tak, že se měří zaoblenost dna kráteru. Ta postupně narůstá, až při kritické zakřivenosti dojde k erupci. Dříve se to měřilo špagátem, teď si pomáhají lejzrem.

Peklo nebo ráj?

Hned nahoře je krásná vyhlídka s možností procházky kolem kráteru a přímo na hraně můžete vidět květiny, které sem domorodci přinášejí k usmíření Pele, bohyně vulkánů. Její sírově smrdutý dech pak můžete cítit z různých otvorů, které jako by vedly až dolů, do pekla. Vzpomněl jsem si na Erica a jeho ráj - tady nahoře to spíš vypadalo jako když tu měli mejdan nějací čerti. Když jsme tam byli my, netekla už ovšem ta rudá řeka lávy, jen tmavá, kouřící a asfaltu podobná kaše - ale jinak stejně necitelná, jako ta roztavená do ruda - a stejně dobře zavalovala a tavila asfaltové silnice na vnějších svazích hory. U vyhlídky je také turistické centrum, kde vám promítnou film, jak to vypadalo při poslední erupci. My jsme ji sice ve skutečnosti neviděli, ale podle následků jsme si ji uměli velice dobře představit.

Museli jsme obdivovat - v tom filmu - vytrvalost jednoho usedlíka, který zahradní hadicí kropil lávu, jež se valila na jeho dům - až opravdu vytvořil ztuhlou bariéru, která zcela přesměrovala tok lávy. Dům sice zachránil, ale bydlel pak v jakémsi malém kráteru, který si touto akcí nechtěně vybudoval. Na pobřeží jsme pak klopýtali po lávovém poli, které místy opravdu jako struska, s malými zálivy, bublinami a podobně, jinde spíše jako černé, obsidiánové sklo, které se vám drtí pod nohama. A za námi byl ještě ohněm zničený prales, ale nebude to dlouho trvat a bude tam jiný. Láva se totiž brzo opět rozpadá na velmi úrodnou černou půdu a už tehdy jsme viděli, jak tam na lávovém poli rostla ojedinělá stébla trávy.