next back Autor : Jan B. Hurych
Název : ALOHA

Kapitola: 9. POSLEDNÍ KRÁLOVSTVÍ




Prahistorie.

Že Havajani na Havaj teprve připluli, že tam nebyli odedávna, to už dnes ví každý, ale odkud připluli, to zůstává poněkud nejasné. Snad z Tahitii, možná z Marquez. Museli to být skvělí mořeplavci - však se jim říká "Vikingové pacifiku" - protože je to z Tahiti opravdu slušná vzdálenost a když tam připluli, tak se podle pověsti se Havaj ještě skládala jen ze dvou ostrovů. Také není jisté, kam vlastně poprvé připluli, podle velikosti to byl zřejmě Velký ostrov, dokonce prý tam jsou i památky na to, jak se tam původně někdo žil v lávových jeskyních.

Pověst, o které tu mluvím, je nazvaná Havai Loa od autorů Kamakau a Kepelino, kteří byli oba už křeaťané (její anglická verze byla zapsána Formanderem), ale autentičnost pověsti byla brána na potaz: je tam totiž plno "téměř" křesťanských bodů. Tak například trojice boží (Kane, Ku a Lono), stvoření člověka z hlíny, také první žena (Lalo Honua) byla vytvořena z jeho žebra. Muž Kanaloa se bouřil proti bohům, svedl první ženu a oba upadli v nemilost. Havajský Noe (Nuu) přežil potopu v domě, postaveném na lodi a po potopě přistál - kde jinde , než na Mauna Kea.

Havai Loa.

Náčelník Havai Loa z Tahiti byl jeden ze čyř bratrů, také náčelníků: Ki se usadil na Tahiti, Kana Loa na Markézách a zbývající Laa Kapu - ten se asi ještě dosud neusadil, dokument o tom alespoň nic neříká. Havai Loa se jednou vypravil hledat Havaj - tehdy právě ještě exitoval jen Velký ostrov a Maui. O Havaji prý mu řekl jeho navigátor Makalii a směr jim měla ukazovat Východní hvězda (ale asi ne moc, Havaj je od Tahiti spíše na severovýchod, proto asi později změnili směr na Aldebarana). Loa vyjel jen asi tak stovkou lidí, navigátorů, veslařů a stavitelů lodí. Zem na Havaji našli celkem úrodnou: už tam rostly i kokosové palmy. Ostrovy pak pojmenoval rafinovaně po svých dětech: synovi Maui, dceři Oahu atd. Když naplnili své lodě - vlastně to byly jen velké kanoe - potravinami, vrátili se zpět.

Pak se znovu vrátil, s bratry a jejich rodinami, aby se na Havaji mohli množit, ale ostatní lodnící si nesměli s sebou vzít nikoho. Pokud se vám to zdá divné, nezapomeňme, že podle bible vzniklo naše lidstvo přímo z incestu: Adamovy děti se zřejmě musely ženit či vdávat jen sami se sebou :-). Pak se Loa opět vrátil zpět na - kam se vlastně vrátil? Inu země ta se jmenovala Ka Aina kai melemele a kane, což podle většiny názprů bylo dnešní Tahiti.

Veselá Papa.

Nakonec pendloval tak často mezi Havají a Melemele, že ho docela podezřívám, že z toho měl nějaké cestovní bonusy, jako jsou dnes ty "letecké kilometry" z kreditkaret. Jeho potomci ovšem byli také jen náčelníci, t.j. šlechta, zatímco potomci navigátora Makalii byli obyčejní lidé. Tak mi napadá, s kým se asi spářil tento Makalii? Z potomků Loa je zajímavá hlavně Papa - Nui Hanamu Moku, nejen jménem (velká Papa, matka ostrovů, opravdu, žádný papa-otec!) , ale i tím, že za život cestovala osmkrát na Havaj a zpět a pohřbena už zase byla na Tahiti. Její první manžel byl Wakea, člověk zlý. To on zavedl na ostrovy kapu, zákon, že ženy nesmí jíst rudou rybu, vepřové či ptačí maso. Také zavedl cenzuru (jak, když Havajani neměli písmo?) a nutil lidi, aby zbožňovali idoly. Papa se s ním pohádala, odešla na Tahiti, vzala si tam za muže Te Rii Fanaua a měla s ním děti. Pak odjela na Havaj, říkala si tam Huhune a opět měla děti, ale s někým jiným. S ním se ale pohádala a tak se vrátila na Tahiti, vzala si nějakého Te Arii Aumajea , atd.atd. Tomu říkám emancipace!

Původní čtyři bratři vlastně založili polynézskou rasu. Jednou se Havai Loa vrátil domů na Tahiti a zjistil, že jeho bratr Ki zanevřel na staré náboženství, přivlastnil si jiného boha a že se dal na lidožroutství. Vrátil se tedy Loa na Havaj a tam zakázal svým lidem, aby se kdy vraceli zpět, protože by se tam mohli nakazit novým náboženstvím, případně převzít nové gastronomické zvyky Tahiťanů. Pak se vydal na cestu jinam a dokonce prý doplul k lidem se šikmýma očima, patrně asiatům, nebo k nějakým šilhavým.

Podle historického datování se zdá, že se Havajani připlavili na ostrovy asi kolem roku 400 našeho letopočtu, když byl sám Velký ostrov údajně teprve 900 let starý. Podle jedněch tam přišli z Marquéz, podle jiných z Tahiti. Každopádně to byli Polynézané a přišli - máte pravdu, připluli - tam na svých velikých kánojích ze vzdálenosti 5000 km. Nevím, kdo jim to nakukal, ale prý sledovali nějaké své pověsti, které mluvily o zemi na severu. A tak jeli, bez kompasu, jen podle hvězd, a konečně dorazili na ostrovy. Kolik jich tehdy na těch lodích bylo? To se neví, asi jen pár desítek, ale v době Cookově už bylo na ostrovech asi 300 tisíc lidí.

Libo-li sendvič?

Předpokládám, že všichni víte, co je to sendvič (mám na mysli to jídlo, pochopitelně). Nuže jeho vynálezce byl Lord Sandwich - co už ale neobjevil, jsou Sendvičské ostrovy. Kde leží? Já jsme vám to ještě neřekl? Leží přesně tam, kde jsou dnešní Havajské ostrovy, tak je totiž původně pojmenoval jejich objevitel, kapitán Cook. Lord Sandwich byl Vrchní Lord Britské Admirality, a tak šlo víceméně jen o poklonu. Později se jméno změnilo, ale pořád s ejim ještě říká "ostrovy" :-).

Kuk!

Cook jel totiž hledat onu známou Severozápadní cestu, jakýsi průliv, vodní pasáž přes severní Ameriku a protože byl číman, šel na to od lesa, lépe řečeno zezadu. Když nešel objevit vstup do ní, mohl by se najít alespoň výstup z ní, ne? Jel tedy na východ, kolem Mysu dobré naděje, až přijel na Nový Zéland a odtud přes Tahiti pokračoval na severovýchod, k západním břehům Kanady. Vyjel z Anglie s dvěma loděmi: Resolution a Discovery, a asi dvě stě námořníky a mariňáky, v červenci 1776. Co čert nechtěl, uprostřed Pacifiku objevil Havaj (18 ledna 1778), což teda vůbec nikdo nečekal.. Ostrované ho vítali jako boha a dávali mu dary, ale když jim došly zásoby, naznačovali, že by měl jít zase zpátky do toho - no, do nebe. Za týden tedy odjel daleko na sever ke Kanadě, kde se potloukal celý rok a objel i Aljašku, ale dál už se nedostal, tam už moře bylo zamrzlé. Rozhodl se přezimovat na Havaji (pardon, na Sendviči) a také tam v lednu 1779 dorazil.

Tragédie.

Tentokrát už vítání nebylo nijak slavnostní a když se situace začala vyhrocovat, začátkem února se rozhodl zase odejet. Vrátila ho však bouře a na pobřeží zažil ještě druhou: nebyl tam sice velký nápis "Cookie go home", jak bychom to asi dnes čekali, ale Havajani se netvářili už se nijak mile a dokonce mu ukradli jeden člun, začež si Cook vzal jejich krále jako rukojmího. Teda chtěl vzít, ale do člunu se s ním už nedostal. Ostrované přispěli králi na pomoc a při té šarvátce Cooka zabili (14 února 1779). Čekal ho tedy podobný osud jako jeho francouzského protějšek, hraběte (a kapitána!) La Pérouse, který vyjel 1785 do Pacifiku, hledat - ta náhoda! - také cestu na severozápad a také od východu :-). I on se proslavil jako objevitel, ale nakonec se svými lidmi zmizel někde v Pacifiku (v roce 1788). Až roku 1826 našel kapitán Dumont D'Urville se svou expedicí, která se vydala La Pérouse hledat, oba vraky u ostrova Vanicoro na Nových Hebridách. Někteří z posádky se zřejmě z vraku zachránili, ale domorodcům přece jen neunikli. . .

Na pobřeží Velkého ostrova stojí kamenný památník a na útese je pak měděná deska v místě, kde byl Cook zabit. Musíme se divit, proč to Cook udělal, byl to jinak docela rozvážný muž a přítel Polynézanů. Nemůžeme se ovšem divit Havajanům, že si chránili krále a ostrov, který už objevili dávno před Cookem.

Kamehameha I.

Tak se jmenoval první "sjednocovací" král Havaje. Vyrůstal na Velkém ostrově a ku pomoci si přivzal dva Angličany, kteří ho naučili válečné umění, za což pak byli královsky - jak jinak? - odměněni. Rozhodující bitva se udála v roce 1795. Později mu "bylo bojovati" už jen proti bělochům, a to hlavně ekonomicky, což se mu ale příliš nedařilo.

Jeho syn, Kamehameha II, zvaný Liholiho (patrně podle záliby v alkoholu :-)) byl po své smrti vystřídán jeho bratrem Kamehameha III , zvaným Kaikeaouli. Za jeho vlády pokračovalo království úspěšně ve svém rozkladu, zvláště díku úpadku sandálového dřeva (asi pro holandské sandály?) a velrybářství. Po něm nastoupil jeho synovec, Kamehameha IV, zvaný Alexander Liholiho a pak zase přišel Kamehameha V, který se proslavil tím, že už mu ani jinak neříkali a také nezanechal dědice mužského rodu.

Nová monarchie.

Další dva králové už byli voleni. Byli to William Charles a David Kalakaua, oba velcí spiťarové (tohle je ale fakt, u těch dříve jsem žertoval), kteří se mimo jiné marně snažili zarazit velkou úmrtnost Havajanů, kterých v té době už bylo jen 35 tisíc. Po nich nastoupila královna Lydia Kamakaeha Kaolamali Liliuokalani, sestra krále Kalakaui, která se proslavila návrhem nové konstituce, spojené s pozemkovou reformou. Vláda jí při hlasování nepodpořila, ale to už také U.S. mariňáci (námořní pěchota) obsadili důležitá místa a eventuelně došlo k jejímu zatčení, přímo v královkém paláci Iolani (1985) a Havaj se stala republikou. Později byla anexována ke Státům, hlavně z vojenských důvodů - byl to důležitý strategický bod, o který měli zájem Japonci i jiní. A po sto letech (1993) se za to vše americký kongres Havajanům omluvil, kterážto ramifikace se pak stala zákonem.

Po prohlídce Bishopova muzea, kde se tohle vše dovíte a Iolani paláce, jsme se šli jako obvykle pocourat po městě, ale teď už jsme ho viděli jinýma očima. Díky turizmu a prozíravé politice si udržují Havajani nejen svou kulturu, ale i relativně dobrou životní úroveň. Na Velkém ostrově například rodilý Havajan dostane dům téměř zadarmo a také i vzdělání - a to třeba i na univerzitě. V době druhé světové války už Havajani považovali útok na americkou flotilu v Pearl Harbor jakožto napadení své nové vlasti a pomáhali Američanům proti Japoncům.

Palác Iolani.

Byl postaven v pravém viktoriánském stylu a vládlo se z něj vesele, pořád, ať už byla Havaj království či republika ( je to vlastně jediné bývalé království na území USA), teritorie nebo konečně v roce 1969 i stát, míněno jeden z těch Spojených, že ano. Hned vedle paláce jsou bývalá kasárna bývalé královské gardy, a bývalá královská kapela tu ještě teď vyhrává bývalé pochody, dnes už ale hlavně jen nám, bývalým i současným plebejcům. Před palácem je pozlacená socha krále Kamehameha I, v tradičním havajsko-královském ustrojení a s fešnou helmicí. Za palácem je budova parlamentu. Když jsme tam zašli, zrovna tam v hlavní hale chodili nějací protestanti kolem dokola, protestujíce - je to vůbec možné? - proti zavedení železnice. Všechno bylo v dobré pohodě a do kroku jim vyhrávala ta samá královská kapela, ano, ta bývalá.