Autor :
Jan B. Hurych
Název :
ALOHA
Kapitola:
10. LEGENDY
Legendy.
Havajské legendy, podobně jako jiné báje, se snaží nejen popisovat dávnou minulost - ovšem s nádechem nadpřirozenosti - ale i vysvětlovat některé přírodní úkazy, například jak vznikl oheň, proč se slunce pohybuje přes oblohu a podobně. Legendy o bohyni Pele zase mluví o žárlivosti, o lásce, pohostinnosti i chamtivosti.
Bozi a bohyně.
Především snad ale abychom si probrali to havajské nebe, míněno jejich bohy a obhyně:
Kane - je Stvořitel světa
Ku - architekt a bůh války (ne ale válečné architektury, tím byl tuším Albert Speer :-)
Lono - bůh míru a prosperity
Pele - bohyně ohně a vulkánů
Laamaomao - bůh větrů, žije na Molokai (ano, tam kde je bývalá leperská kolonie)
Kuula - bůh rybářů
Lakakane - bůh tance hula
Po příchodu misionářů havajští králové staré náboženství odhodili a náboženské zvyky, udržované kněžími (kterým říkali kahunas) byly zrušeny a posvátné chrámy rozbořeny. Jenže kus staré víry zůstal a ačkoliv nebyla psaná, ale přesto byla částí písní a tanců hula, a tak se s ní můžeme setkávat ještě dnes. Jak dalece sahá například strach před mocnou Pele, svědčí i to, že turisté posílají sopečné kameny, co tam kdysi uzmuli, zpět na ostrovy, neboť pověra říká, že jim přinesou neštěstí a zlobu velké bohyně . . .
Píseň stvoření (Kumulipa),
je vlastně něco jako havajská bible, jen si srovnejme: "Za času, kdy se země stala žhavou, kdy nebe se obrátilo vzhůru nohama, kdy světlo slunce bylo tak tmavé, že svítil jedině měsíc, v době, kdy se na nebi obejily Plejády, v době, kdy panovala noc . . ." Stačí jen přidat toho Ducha, co se vznášel na vodami a máme tu začátek Genesis. Kumulipa byla píseň o 2000 řádcích, které se kahunas učili nazpaměť a naposledy byla asi recitována roku 1779, kdy Havajané v přijedším kapitánu Cookovi viděli - jaksi omylem - boha Lono (viz výše).
Hula.
je jazyk srdce, jak říká havajské přísloví - je to nejen tanec, ale i literatura, historie, poesie i próza v jednom. Hula říkáí historky, popisuje slavné dějiny, ale i život prostých ostrovanů. Vznikla tak, že mladá bohyně Hiiaka přišla na to, že podupáváním může napodobit rytmus země, že její tělo se umí kývat jako stromy ve větru a její dlaně vyprávět jazykem listí. Dnes je hula předmětem obdivu turistů - Havajané vám to nejen předvádějí, ale vás i rádi naučí - ale i tak si zachovává svůj původní účel, aniž by se příliš zkompromitovala.
Jméno se dostalo do celého světa - někteří z nás si jistě ještě pamatují hula-hupové kruhy. Nuže tato středověká hračka, kterou někdo kdysi přivezl i na Havaj, byla tehdy misionáři pojmenována - právě podle pohybu, kterým se kruh udržuje v pohybu a který je podobný hula tanci, jednoduše hulahoop. Pokud vím, tak světový rekord z roku 1999 drží Američanka Lori Lynn Lomeli , která dokázala otáčet 82 kruhů po tři minuty - ano, všechny najednou! Podobné kruhy používají kanadští indiáni také pro své tance, ovšem oni z nich vytváří symetrické figury, které sice také rotují různě po těle,a le navíc ještě proskakují - ten, jehož co jsem ho viděl, jich rotoval najednou asi čtyřicet. Já skončil někde u prvního kruhu :-).
Legenda o Pele,
přesněji řečeno o tom, jak Pele opustila ostrov Bora-Bora blízko Tahiti, je to tedy jaksi i legenda o příchodu Havajanů na ostrovy. Podle jedné písně měla prý wanderlust neboli touhu cestovat, podle jiné legendy ji vyhnala potopa, ale ta nejhezčí vrze je tato: její žárlivá sestra Namaka-o-Kahai ji vyhnala, protože jí Pele svedla manžela. V bitce u místa zvaného Hana na havajském ostrově Maui ji také zabila. Pele se pak stala bohyní ohně, teda hlavně toho sopečného ohně a přestěhovala se do kráteru sopky Mauna Loa, na Velkém ostrově. Její sestra se pak stala bohyní moře a stále spolu ještě pořád bojují - viděl jsem dokumentární podmořský film, kde ukazovali, co se děje s lávou, která vteče do moře - vytvoří se z ní totiž veliké černé koule, které praskají a zevnitř se valí rudá láva, která pod vodou vybuchuje, prostě úchvatné . . .
Legenda o Maui,
neboli o tom, jak slunce zpomalilo svůj běh. Maui žil se svou matkou, bohyní Hino v Hilu na Velkém ostrově, kde vyráběli oděv kapa z kůry stromu mamaki. Jenže kůra se musela namáčet a tlouct a slunce tehdy běhalo po obloze tak rychle, že kůra nestačila do večera uschnout. Když ji pak stěhovali domů, často se jim látka poškodila. I rozhodl se Maui, že Slunce chytí do smyčky - dokonce věděl kde: v kráteru Haleakala, kde Slunce přespávalo. Podařilo se mu chytit ho za jednu nohu, za ten nejdelší paprsek zrána a urazil mu ji kyjem. Slunce pak nemohlo tak rychle běhat a slíbilo, že poběží šest měsíců pomalu, ale pak si to ten další půl roku zase vynahradí . . .