Autor :
Jan B. Hurych
Název :
ALOHA
Kapitola:
11. PEARL BARBOR
Pearl Harbor
Jednou jsme byli u známých v Quebeku a viděli jsme tam v TV prezidenta Bushe (ještě toho staršího), který měl zrovna projev "odněkud" z Havaje. Protože jsme s Aťou oba vlastně už tehdy nějak s cestou na Havaj koketovali, prohlásil jsem, ovšem jen jako vtip, že jednou budu na Bushově místě. Poslal jsem pak z Havaje těm přátelům pohlednici s vysvětlením, aby viděli, že jsem se tehdy nezbláznil a nechtěl být snad i americkým prezidentem.
Ta oslava totiž bylo padesátileté výročí napadení Pearl Harboru japonskou flotilou a to "místo" byl memoriál, postavený nad potopenou lodí USS Arizona. Bush měl tehdy dobrý důvod tam být - sám se osobně zůčastnil války v Pacifiku, která byla tím napadením Pearl Harboru vlastně odstartována. Už roku 1940 vytvořili totiž Japonci spolu s Němci a Italy tak zvanou spojeneckou Osu a všem začalo být jasné, na kterou stranu se jednou USA přikloní. Američané vyhlásili embargo nad vývozem surovin a nafty do Japonska a situace se postupně zhoršovala. Špionážní válka ovšem začala už dávno předtím a tak bylo jen otázkou, kdo začne dřív. Jenže Američanům se do války nechtělo.
Plán útoku vymyslel japonský admirál Yamamoto a vedením flotily pověřil víceadmirála Nagumo. Vyrazil 26 listopadu a 7 prosince 1941 už byli asi dvěstě mil od ostrova Oahu, kde tehdy byla soustředěna většina amerického vojenského loďstva - celkem 90 lodí, z toho 8 křižníků přímo v "Pearlu" a 7 poblíž ostrova. Byli tam prostě, jak říká anglické úsloví, jako sitting ducks (sedící kachny, jinak řečeno dobrý terč). Nagumo měl 6 letadlových lodí a první útok začal už v osm hodin ráno. Američané ten samý den sice potopili u ostrova jednu japonskou ponorku, ale nevěnovali tomu nijak zvláštní pozornost. Podobně, když jejich radarová stanice ohlásila "nějakou leteckou formaci", velitelé to odbyli tím, že je to určitě americká letka, co se vrací zpět na Oahu.
Útok.
První vlna 180 letadel se sice částečně vrhla na několik letišť na ostrově, ale většina zaútočila přímo na americké lodi. Po ní následovala vlna dalších 170 letadel a za dvě hodiny byl konec. Celkem bylo zničeno 180 letadel (a poškozeno 159), zatímco Japonci neztratili ani 10 procent svých letadel (jen 29). Co bylo ovšem horší, bylo to, že většinaamerických lodí (21) byla potopena nebo silně poškozena. USS Nevada, ač zasažena, se snažila uniknout ze zálivu, ale stala se terčem Japonců, kteří ji chtěli potopit právě u ústí zálivu a tak zablokovat únik ostatních lodí. Zoufalý kapitán nakonec radši najel na mělčinu, jen aby se útočníkům jejich úmysl nepodařil. Celkem bylo zabito 2403 a zraněno 1178 Američanů.
Japoncům se ale nepodařilo poškodit žádnou americkou letadlovou loď, protože ty byly všechny zrovna daleko od přístavu (tento detail je zajímavý - že by přece jen někdo o útoku předem věděl?). A později, v bitvě o Midway, to právě tyto lodi vrátily Japoncům i s úroky. Japonci sice považovali útok na Pearl za velmi úspěšný, ale nepočítali s americkou technologií: všechny potopené lodi byly brzo znovu vyzvednuty na hladinu - až na dvě, co už za to nestály - a všechny se pak zúčastnily dalšího boje, až na jednu, co byla příliš zastaralá. Jedna z těch dvou lodí, co tam zůstaly na dně, je právě USS Arizona, která byla pro další operace příliš poškozena - Japonci totiž zasáhli část lodi, kde byla munice. Morální účinek útoku byl ovšem zcela opačný, než Japonci čekali: místo aby Američany zastrašili, brutální útok na Pearl Harbor je naopak sjednotil. Tak se potvrdila věštba samotného Yamamota, který, zatímco jeho důstojníci jásali, skepticky prohlásil: "Bojím se, že jsme probudili spícího obra."
Vyhlášení války.
Útok byl o to barbaštější, že předcházel i samotné vyhlášení války: Pravda, dokument měl být doručen Američanům včas, ale japonští překladatelé ho neměli ještě přeložen, takže přišel pozdě. Později se spekulovalo, že to Japonci udělali schválně, dokonce se dávala vina i prezidentovi Rooseveltovi, že prý o útoku předem věděl. Je opravdu podivné, že se flotila plavila od Kurilských ostrovů na Havaj celých 12 dní a nikdo o ni ani nevěděl. Robert B. Stinnett ve své knize"Day of Deceit" (vydal Amazon, k dostání na Netu) tvrdí, že japonská flotila během své cesty používala vysílačky a mnohé jejich zprávy byly zachyceny a dekódovány - ovšem pochybuji, že by se tam mluvilo o cíli napadení, ten byl jistě až do momentu útoku tajný (viz příští kapitola).
Je ovšem pravda, že známý ruský špión v Japonsku, Sorge, poslal Stalinovi už 15 října poměrně přesné datum napadení USA (uvedl 6 prosince, spletl se tedy jen o den). Sorge také Rusy ještě daleko dřív upozornil, že Japonci vůbec nenapadnou Sibiř - jak to původně slíbili Němcům a dodnes se neví, proč slib nedodrželi - ale zato že určitě napadnou Spojené Státy. Jisté je, že Stalin na základě této informace pak přesunul dva milióny vojáků, které držel proti Japonsku, na západní frontu; ale zda Američany vůbec varoval o japonském napadení, to už jaksi není známo.
Muzeum.
Protože jsme museli čekat na člun, který nás měl dopravit k memoriálu, navštívili jsme nejprve Visitor's Center, takové malé muzeum, kde uvidíte filmy, různé rekvizity z potopených lodí a také japonské turisty, kteří se tam sklánějí nad modelem přístavu. Spatřil jsem šikmookého otce, který na maketě hrdě ukazoval synovi, co všecko kde tehdy potopili. Američany tahle věc právem rozčiluje, ale samotní Havajané to už přecházejí s vtipem. Říkal nám ho už předtím řidič našeho autobusu, s kterým jsme objížděli ostrov: prý měli tehdy Japonci ještě plán na pozemní invazi, ale jeden chytrý generál prý prohlásil: "Ba ne, hoši, tohle nebudeme dělat, proč si to ničit, když nám to jednou bude patřit!" Ten vtip je ovšem smutná narážka na to, že na Havaji už Japonci skoupili, co mohli. A co je horšího, bez války a nikdo jim to už nemůže sebrat. Vedle Centra je také memoriál, kde má každá americká ponorka, potopená ve válce v Pacifiku, svůj pomníček. Najdete zde i venku vystavemé velké námořní zbraně a dokonce i japonské torpedo v podobě ponorky pro jednoho muže, neboli kamikaze navigátora. A pak už jsme nasedli do člunu, který nás odvezl k potopené USS Arizoně.
Memoriál je vlastně platforma s dómem, postavená přímo nad lodí, ve které zahynulo 1177 námořníků a mariňáků (polovička všech ztrát v Pearl Harboru). Jedna část je tedy jakýmsi mauzoleem, tedy místem klidu a rozjímání. Stojíme tiše a s úctou ve svatyni, kde jsou na mramorové desce vyryta jména všech těch, kteří jsou ještě pořád tam dole, v lodi, kterou už nestačili opustit. Najednou nás z toho ticha vyrušila právě přijechavší skupina Japonců, kteří se tam pak vesele nahlas smáli, aniž by dávali nějakou úctu těm, které možná právě jejich otcové tady zabili. Někteří japončíci měli na hlavě sportovní čepičky s nápisem "Arizona", které se daly koupit v přístavu a pochopitelně nebyly původně míněny k oslavě Japonského útoku, ale jen jako suvenýry. Bylo mi jasné, že i tihle mladí primitivové by to udělali zas, kdyby jim to nařídili. Nacionalizmus - mladší sestra nacizmu - je příšerná věc: vyvolává v lidech ty nejhorší pudy. Řekl bych, že na rozdíl od vlastence, který "je ochoten za svou zem zemřít", když je to nutné, je nacionalista člověk, který "je ochoten hlavně zabíjet ty druhé" a má z toho i potěšení.
Loď je z té platformy pod vodou velmi dobře vidět - pozorovali jsme část paluby, nad kterou si hráli pestrobarevné havajské rybky. K hladině z lodi pořád ještě dnes stoupají kapky oleje, jediné slzy, které jsou dnes prolévány za ty, kterým tehdy nedali ani pořádnou možnost se bránit. Přesto jejich oběť nebyla zbytečná: vyburcovala americký národ k boji a pomohla osvobodit Evropu. Druhá světová válka - a nejen ta v Pacifiku - by bez americké pomoci skončila asi jinak a tak si myslím, že ti hoši tam padli vlastně i za nás, za Čechy.
My a Japonci.
Japonskem vedená válka byla opravdu barbasky krutá - zejmena jak zacházeli se zajatci a civilním obyvatelstvem - a o to víc si musíme vážit slušnosti, s jakou se po válce chovali Američani k poraženým japončíkům. Předpokládám, že kdyby válku vyhráli Japonci, že by vůbec generózní nebyli - japonská mentalita nezná žádné slitování k poraženým a Sedm Samurajů rozhodně není "sága o králi Artušovi". Koneckonců ani dnes tak idealizovaní ninjové nebyli nic jiného než zákeřní vrahové.
Kanadská vláda za války, po příkladu Američanů, internovala své Japonce - jinak též kanadské občany - do speciálních táborů. Podle dnešních, mírových měřítek, to byl čin jistě zavrženíhodný, ale pro tehdejší situaci víc než nutný. Ve Státech byl totiž zatknut velký počet japonských špionů, kteří přispěli k útoku na USA a nejméně dva z nich žili přímo v Pearlu. Navíc se nejednalo o nějaké žalářování: životní podmínky jistě nebyly lehké, ale žili si tam v klidu, takříkajíc "v suchu", daleko od války a nemuseli mít vůbec strach o život svůj, ani svých dětí. A takovou jistotu tehdy neměla žádná evropská rodina či děti.
Kanadská vláda se jim nedávno nejen omluvila a dala jim slušnou finanční kompenzaci. Kupodivu se nikdy nepomýšlelo dát nějakou kompenzaci třeba rodičům kanadských vojáků, kteří padli v téže válce a obětovali daleko víc: své vlastní životy. Ví se totiž, že by to jejich rodiče z hrdosti ani nevzali, protože by to jaksi snížilo oběť, kterou nám ti chlapci prokázali. Předpokládal jsem, že japonští Kanaďané postižení internací peníze odmítnou s vysvětlením, že jim ta omluva stačí, že to chápou jako příspěvek k tomu, že je svět dnes konečně svobodný. Anebo alespoň jako vděčnost za to, že nebyli internováni do Japonska, kde by jejich synové museli - místo do klidného tábora - jít bojovat a padnout - třeba přímo v pekle Okinawy.
K tomu odmítnutí ale už nedošlo, a po návštěvě Japonska jsem pochopil, proč. Japonskému císaři trvalo celých čtyřicet let, než se veřejně omluvil za zločiny - lépe řečeno zvěrstva - která napáchala jeho soldateska na zajatých spojeneckých, a tedy i kanadských, vojácích a také nan civilistech. O finanční náhradě ze strany tehdy už bohatého Japonska nikdy nebyla ani řeč a všichni jsme nějak vhodně zapomněli, že ten dobrý císař v té době také žil a dobře věděl, co se děje. A mohl jistě přinejmenším protestovat proti tomu, co jeho armáda dělala, když už ne jako císař, teda alespoň jako člověk. Ale to už jsme jen v utopiích a ne v říši vycházejícího toho - jak to říkají - aha, slunce . . .