Autor :
Jan B. Hurych
Název :
ALOHA
Kapitola:
8. KOLEM DOKOLA
Kolem dokola.
Kdo byl na Oahu a neobjel si celé pobřeží ostrova, ten ani neví, o co přišel. My jsme si ten výlet udělali autobusem, kde byl řidič rodilý Havajan, šofér a průvodce, to vše v jedné osobě. Nevím, jestli to bylo proto, že by závislý na spropitném, které si chtěl vysloužit, nebo že byl prostě tak šaramantní, ale bavili nás celou sestu a sebe jistě taky. Nejen že znal Kanadu, ale i Evropu, sloužil totiž kdysi v americké armádě v Západním Německu. Zmínil se i o tehdejším, všeobecně neoblíbeném předsedovi kanadské vlády a zpoza autobusu se ozval smích - to byli Kanaďani z prérií - a my z východní Kanady jsme se také připojili. Pak se ho jedna americká turistka zeptala, jestli byl někdy ve Spojených státech. "Já jsem se tam narodil, " řekl. "A kde?" zeptala se zvědavá, leč poněkud naivní dáma. "No přece tady v Honolulu, na Havaji."
Zavezl nás až nahoru na hřeben hory, dlouhým tunelem vysekaným ve skále, z vrcholku kteréž jeden vítězný havajský král shazoval zajaté vojáky do propasti. "Je tady ozvěna?" zeptal jsem se ho. "Proč?" řekl. "No protože to musela být legrace, když za nimi volali 'Aloha' a znělo to jako Alo-ha-ha-ha!" Smál se, až se kolem lidé otáčeli. Jak už jsem říkal, Havajani mají smysl pro humor, dokonce i pro ten můj. Po pravdě řečeno, pohled dolů ze skály nebyl nijak povzbuzující, jednalo se spíše o humor propastný nežli šibeniční.
Zasedli jsme opět do autobusu a štrádili si to po východní staně ostrova směrem na sever. Na levé straně se tyčily oahské hory, napravo šplouchalo moře barvy ultra- i infra-marinu. Jednu chvíli nás chytla bouře. Na této straně ostrova totiž prší daleko víc, než na západní - ale zase to netrva tak dlouho. Cestou jsme hodně zastavovali, abychom se pokochali (to je prosím v češtině, na to "po polski" jsme neměli dost soukromí) pohledem na pláže, jednak abychom nakoupili suvenýry, které nám teď doma krásně překážejí. Také jsme zastavili naproti Číňanůvu klobouku (Chinaman's hat), malém to ostrůvku ve tvaru téhož.
Flora.
Kdekoliv jsme zastavili, museli jsme se obdivovat ohromným květům ibišku. Je to mimochodem havajská státní květina, zřejmě vícesnubná, téměř primiskuitní - začínali tu kdysi s 5 odrůdami a dnes tu maji kolem pěti tisíc hybridů, a to všech možných barev, od bílé po žlutou, od oranžové k rudé a od růžové až k všemožně kropenaté. A to nemluvím o orchidejích, které jsem už viděl v botanické zahradě na Velkém ostrově, ale ani dvě nebyly stejné, což by našeho zesnulého prófu z botaniky asi vzbudilo z jeho, dnes už věčného, spánku. Z orchidejí se také vijí (vinou?) ony věnce lei, které pasují na krk kterékoliv velikosti, ať mužské, ženské nebo i střední. Jinak se tedy také vyrábí z květiny zvané frangipani, ale to už opravdu nevím, jak se to řekne česky.
Rostliny jedlé jsou pak na Havaji též v početném stavu: ananas, zázvor a taro, z jehož kořenu se dělá ona bramborová kaše poi. Je to jedno z mála místních jidel, které tu cizinci příliš neobdivují - i když opékané "tarové" placičky (čips) jsou celkem chutné. Královnou ovocí je ovšem papaya (neplést s Popeyem, neboli Pepkem námořníkem), která svým vitaminem E řadí hned za Poděbrady - je totiž také "na srdce". Také avocado a mango, které mám nejradši, jednak že se sežene i u nás na severu a také že chutná jako ta nejlepší broskev.
Luau.
Ještě jsem se tu nezmínil o havajské party či hostině, zvané luau. Už vás jistě napadlo, že Havajani také rádi jedí a není to jen pouhé konzumování kalorií, no Sir, ale opravdová slavnost. Každé luau má t.zv. open bar, t.zv. mai tai, kde jídlo leží rozložené po stolech, aby si hosté nabírali a to tolik, kolik jen mohou sníst, je to takový ten havajský smorgasbord.
Luau se skládá z několika chodů, a ani jeden není z Domažlic: pupu jako předkrm či apetizer, pak Kalua, tedy prasátko kalua , pečené v podzemní peci imu , sladké brambory či banány uvařené v páře, kuře pečené v kokosovém mléce či barbequované a servírované na listech taro, hovězí teriyaki, různé saláty a také losos lomi lomi, to vše doprovázené nezbytným poi (viz výše, vypadá to jako lepidlo na tapety a chutná - no zkuste to sami) a na závěr sepie či chaluhy na dobré vytrávení. pochoipitelně následují tance a tanečky válečné, ze všech možných ostrovů. A tak si rozhodně musí každý přinest kameru či alepsoň foťák.
Poly-univerzita.
Přijeli jsme až na špičku ostrova, do Polynézského centra, ale o tom jsme psal v minulé kapitole. Hned naproti je Universita Brighama Younga (UBY), známeho kazatele Církve Svatých Posledních Dní Ježíše Krista, po česku zvaných Mormoni. Poznal jsem jich pár ve Státech i v Kanadě, ale na rozdíl o Jehovových Svědků se vůbec nevtírají a nechtí z vás hned udělat abstinenta, ač sami jsou. Nakonec ani s tím mnohoženstvím si mnoho neužijí, kupovat dneska odívání i jen na jednu manželku stačí klidně takového Mormona finančně zruinovat. Posláním univerzity je vychovávat k multikulturální diverzitě, životu v duchu evangelia a mormonské církve, a především k šíření - alespoň zde - národní, polynézské kultury. K tomu jim pomáhá studium umění, obchodu a vzdělání vůbec, kteréhož je na univerzitě hojně. Založena roku 1955, univerzita je samostatnou odnoží stejnojmenné univerzity ve státě Utah, U.S.A. UBY se vyznačuje velmi malými poplatky (t.j. školným), širokou sítí stipendií a pochopitelně překrásným studijním prostředím.
Státní havajská univerzita.
Státní Universita (U of Hawaii) má několik kampusů, z toho 4 v Honolulu, jeden v Pearl City a dva v Hilo na Velkém ostrově. V jednom z nich donedávna učil můj přítel, Dr. Tom Koch, kterému jsem měl čest dělat recenzi jedné jeho knih - jak jsem mu tehdy záviděl jeho "stáži na pláži"! Já, který jsem učil jenom v tropickém prostředí Dejvic! Podle informací prý na státní univerzitě mohou studenti s více než 30 procenty polynézské krve studovat zcela zadarmo. A podle toho, co jsem našel na netu, je tato univerzita světoznámá i svými vědeckými úspěchy, takže sem studenty neláká jen to bezvadné surfování na Waikiki . . ..