S novým rokem jsme udělali předjarní úklid a vzhledem k tomu se ruší náš mirror Hurontarie umístěný v USA (netnow.micron.net, atd.) Vyberte si prosím jinou adresu na Titulní stránce a udělejte si bookmárk.
Komentář:
Poznámka:
Ťukněte na levý sloupec. Česká část B, je zobrazena v kódu CE 1250. Část C je totéž, ale bez diakritiky. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Pro novou volbu jděte prosím zpět na Titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Jak je vidět, jedno tisíciletí jsme tedy přežili a čeká nás další. A bug Y2K? Mnozí teď namítají, že vyhodili zbytečně peníze, protože stejně jaksi moc neudeřil ani tam, kde na to ty miliardy nevyhodili. Těm je lehká pomoc: dejte si tam zpátky (s vlastním rizikem, ovšem!) starý softvér a uvidíte. Já osobně bych to nedoporučoval, už jenom podle starého zlatého pravidla domácích údržbářů, že totiž "když to běhá, tak to neopravuj!" Jenže podle toho by se bývalo nemělo opravovat ani pro Y2K, když to ještě loni běhalo, ne? :-)
Nějak se mi nechce na nový rok předpovídat, jako to dělají jasnovidci - dost předpovědí se mi totiž splinilo, tak vás nechci strašit :-). No a ty, co by se nesplnily, ty by mi pak udělaly ostudu. Ale vážně, není lepší nic z budoucnosti nevědět? I když jsme každý svého osudu strůjce - jak nás učili stařečkové ve škole - tak špatně zase na tom nejsme, abychom to pak museli všechno svádět jen na sebe, že jsme to věděli předem a přece jsme proti tomu nic neudělali. To máte jako s novoročními předsevzetími - chcete, abyste je vždy výborně splnili? Dejte si je hodně malé, jak já! Například, že tohle číslo dopíšu (já už ho totiž dopsal, komentář píšu vždy jako poslední věc)...
Už jsem tu v minulém čísle propagoval naši elektronickou knihu HURONTARIA 1999 - OFF LINE, t.j. celý ročník Hurontarie zazipovaný v jenom fajlu, najdete ho na titulní stránce Hurontarie, v posledním řádce tabulky, nazvané ZIP 99. Mezitím jsem "vydal" i knihu "Umíme diskutovat?" a založil jsem na to dokonce knihovnu Příložníku, s názvem KNIHY OFF- LINE, najdete vše o tom v Příložníku (adresy jsou na Titulní stránce). Až najdeme polehlivý server, začneme tam těch knih vydávat víc (jen prozradím, že se chystá kniha Michala Málka "Trak, já a Amerika", kniha povídek "Mr. Hurontario" - hádejte asi odkud, dvě sbírky básní z Hurontarie a nějaké ty reportáže. Knihy jsou ve webovém formátu a každá z nich se vejde celá na floppy disketu, takže si je můžete pohodlně číst na svém počítači. Až se to rozběhne a začnou vyrábět kapesní čtečky velikosti těch malých přehrávačů CDček, budete to moci číst i v tramvaji. Kapesní přehrávačky filmů (DVD) už totiž existují - také o nich je článek v lednovém Příložníku.
Moje nová esej pro českou uměleckou galerii
ArtForum je v anglické části tohoto čísla Hurontarie, český překlad pak v Příložníku. Pojednává o práci Jaromíra Rybáka, který už vystavoval po celém světě a nazývá se Třetí oko umělce. Internetová výstava ArtFora je na adrese:
http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po patnácté, oslavujeme tedy velmi úspěšný půlrok života (pár našich článků už bylo také otištěno v novinách a na internetu). Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo.
Nový frývér: wordprocessor NOTETAB LIGHT je výrobek švýcarský a šlape jako hodiny - umí psát i česky (CE 1250) a je dlouhý jen kolem 1 megabajtu. Píše sice jen ve formátu txt a html, ale dokumenty jím napsané jsou zato opravdu extrémně krátké. Češtinu ve formátu txt také při uložení zachovává. Pokud chcete parádní fonty v češtině, kursivu, barvy, obrázky, něžné formátování a případně i zvuk, napíšete to prostě v html (už vidím, jak se vlastníci Wordu červenají studem :-)). Notetab také umí z HTML článku udělat jednoduchý text a naopak, prohledávat celý hard disk, poslat e-mail, a ještě sto jiných věcí. Najdete ho na http://www.notetab.com/ a je zdarma, jen profesionální verze má visačku s cenovkou.
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
ČTYŘIKRÁT NIC (díl 1.)
Reportáž:
VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 1.)
Povídka:
VYPRAVĚČ (Storyteller)
Pohledy:
TRIALOG O KAMARÁDSTVÍ
Poezie:
RÁNO
"Jeden velký opičí filozof kdysi řekl: "Opičím se, tudíž jsem".
Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where stated otherwise.
Znáte jistě rčení "třikrát nic umořilo osla". Nuže přidám jednou nic a výsledek je poměrně stejný, zvláště když si na místo osla dáme slovo "zkoušeného studenta". . .
Bylo to asi v polovici šedesátých let. Pracoval jsem tehdy jako asistent na technice a začetl jsme se zrovna do článku o zkoušecích strojích. Sám už jsem v tom trochu experimentoval, víceméně tajně, protože stará Alma Mater si na takové novinky tehdy nepotrpěla a zkoušení se skládalo jen z psaného testu (to většinou) a povinné (to vždy) ústní zkoušky.
Pokud se pamatuji, žádný z nás učících tehdy nevystudoval ještě pedagogiku - měli jsme dost práce, abychom stačili sledovat, co se zrovna děje v našem technickém oboru. Psané testy byly většinou jen nezáludné otázky, které vyžadovaly popis, výpočet, odvozovačku vzorce nebo i skizzu. Ústní zkoušky se pak pochopitelně lišily podle toho, kdo zkoušel. Otázky byly předem připravené, tahaly se většinou z "klobouku" nebo u některých profesorů i z jejich paměti, ale to málokdy, nikdo totiž nechtěl být obviněn ze zaujatosti. Výhody ústních zkoušek byly nepochybné: osobní přístup ke každému zkoušenému s případným "nastartováním těch stydlivých" - to aby se zjistilo, zda to opravdu neumí, nebo jen mají "trému". Písemná zkouška tak osobní nebyla, ale přesto se z papíru dalo poznat, jak dalece to dotyčný zná - a i když se někde ve výpočtu seknul, bylo hned vidět, jestli to bylo "překlepnutí" nebo neznalost. Každá otázka se hodnotila percentuelně či vlastní známkou a na konci se pak udělila celková známka. U obou způsobů zkoušení bylo třeba zodpovědět tak tři až šest otázek, lépe řečeno problémů.
Tehdy jsem také poprvé slyšel o testu s výběrem odpovědí (Multiple Choice Questions, dále jen MCQ), tehdy už běžně používaném na západě a dokonce i v Rusku, ne však ještě u nás. Jednalo se o test, kde zkoušený vybírá mezi připravenými, prefabrikovanými odpověďmi tu správnou, kterou pak označí. Nadchlo mě to natolik, že jsem se o tom zmínil kolegovi a spolu jsme pak připravili přístroj, kterým jsme zkoušeli připravenost studentů na laboratorní cvičení. Byla to vlastně kovová krabice, vybavená čtyřmi tlačítky pro každou otázku (tj. čtyři možné odpovědi), dále relátky, která se po odpovědi zablokovala (tj. nedovolila víc odpovědí než jednu) a měřícím přístrojem, který ukazoval počet správně zodpovězených otázek. Aby to bylo zařízení univerzální, použitelné i pro jiná laboratorní cvičení, lépe řečeno zkoušení, bylo potřeba nějak zakódovat otázky a odpovědi . To jsem vymyslel tak, že jsem používal třicetinožový konektor a kombinace byly prostě zadrátovány vodivými spojkami v krytu konektoru a ten byl zalit černou pryskyřicí, aby to snad někdo nemohl "reverzně inženýrovat", jinak řečeno vyšpiónovat. Když to tak vezmu, vymyslel jsem už tehdy jakousi drátovanou verzi paměti ROM (Read Only Memory), používané v dnečních počítačích :-).
Ale zpět k onomu článku, který mě tak zaujal. Jednalo se tam totiž o zkoušení studentů pomocí počítače. Možnosti, které se tu naskýtaly, byly opravdu úžasné, vlastně zcela neomezené. Naznačovalo se tam už i to, že podle toho, jak student ty které otázky odpověděl, si pak mohl zjistit, které "prerekvizity" ještě neovládá. Prerekvizit je totiž všechna ta stará látka, bez níž se nemůže udělat ten který test. Pochopitelně jsem měl už tehdy svoje zkušenosti z mého předhistorického přístroje, který jsme předtím už dávno používali, zkušenosti založené na naší znalosti (lépe řečeno tušení), jak se dělá MCQ a jaké jsou jeho výhodya nevýhody. Nenapadlo mi tehdy, jak dlouho to potrvá než se začnou prosazovat i jiné metody než MCQ, dnes stále ještě převážně používané na školách a univerzitách. Problém totiž není to hardware, ale software, teda myslím to naše, co nosíme v hlavě. . .
Hlavní výhoda MCQ - a asi také důvod, proč se pořád ještě tolik používá - je jednoduchost vyhodnocování výsledků. Sotva si můžeme představit něco jednodužšího než je sčítání nebo malá násobilka. Za správnou odpověď totiž dostanete jeden bod a ty se prostě sečtou a podělí celkovým počtem otázek. Pravda, některé otázky jsou těžší, jiné jsou víc pletoucí, ale zatím jsem viděl jen ojediněle, že by se různým otázkám dávaly nějaké váhy, tj. číselné ocenění, jak je která důležitá. Pravda, i u ústní zkoušky vám řeknou "zodpověděl jste jen tři ze čtyř správně", ale zkoušející už ví, že třeba ta čtvrtá nebyl tak podstatná a bere na to zřetel. To je pochopitelně větší práce a tak se to u MCQ bohužel nedělá. Další věc je vyhodnocení odpovědi: ta je buď správná, či špatná - žádné napůl, což bývá u ústní zkoušky často bráno v úvahu. Tento rozpor mezi poměrně náročným učebním předmětem a poměrně primitivním vyhodnocováním je jistě velkou nevýhodou testu MCQ.
Každá správná odpověď se hodnotí řekněme jedním bodem ť už byla otázka lehčí či opravdu těžká. ; teoreticky vzato, je to nesmysl, ale tak se to prostě dělá, při nejlepším se test rozdělí na otázky nutné a na ty méně důležité a obě skupiny se ohodnocují zvlášť. Naopak pro celkovou sumu máme celkem arbitrární kriteria: pro projití někdy stačí zodpovědět 6 z deseti, jinde 7 i víc - ještě jsem neviděl test, kde se muselo správně odpovědět celých deset z deseti. Záleží prostě na tom, jak vysoko si vyzvedne ten který zkoušející laťku. Opět, odstupňování většinou lineární, i když začáná vysoko: řekněme 7= čtřka, 8=trojka, 9=dvojka a 10=jednička. Vyhodnocování je tedy sice rychlé, ale značně hrubé, někdy i nelogické nebo neúměrně náročné (záleží na obtížnosti otázek).
Hlavní problém však vidím někde jinde. Autor testu, tj. osoba, která vymýšlí otázky i odpovědi, je obvykle vědecký či technický odborník - rozhodně ne velký psycholog - a a řídí se obvykle tímto pravidlem: jedna odpověď správná, jedna vyloženě špatná a zbývající odpovědi, většinou dvě mají být jaksi "pletoucí" ( musí být ovšem také "špatné"). Správnou odpověď není tak těžko vymyslet (nemyslím těmi studenty, ale učitelem), ani ne tu vyloženě špatnou - to je každá taková, která svou nesprávností přímo bije do očí. Jenže co ten zbytek? Zde pomůže vzdělání v pedagogice a zvláštním oboru psychologie, který bych nazval: psychologie studenta, tedy jak myslí, ještě lépe řeřeno - jak špatně myslí. Ale ruku na srdce: kolik autorů testů tyhle znalosti má? Zde ovšem nelze "přihodit" pomocnou otázku jako u ústního testu, která zkoušejícímu ujasní, do jaké hlouky zkoušený daný předmět ovládá. namítají, že je to ale tím pádem spravedlivé ke všem. Já bych to trochu opravil: je to nespravedlivé ke všem.
Ptáte se asi, proč ta všechna námaha se sestavováním MCQ. Je to hlavně proto, aby se odstranila jiná velká nevýhoda MCQ - že se totiž dá odpověď také uhodnout. Uvedu příklad.
100 liber je přibližně:
1) 5000 gramů
2) 47,5 kilogramů
3) 45 kilogramů
4) půl tuny
Správná odpověď je ovšem 3) a už zde vidíme jedno zajímavé rozlišení: je to odpověď správná, ale není - a ani nemusí být - zcela přesná , pokud to v otázce předem ujasníte, zde např. slovem "přibližně". Odpověď 4) je absolutně (řádově) špatná, podobně i odpověď 1). Odpověď 2) je pletoucí: přidání desetinného místa navíc má budit dojem, že se jedná o přesnější hodnotu, ale už druhá číslice je špatná. U pletoucíxh odpovědí si fantazie autora přijde na své, ale měl by použít jen těch odpovědí, co nejvíc "spletou". Zároveň jsem zde vlastně ukázal i na to - což tvrdí i odborníci - že totiž většina správných odpovědí je na třetí pozici - prý je to psychologická věc, spíše podvědomí. Neznám přesně procenta, ale nesou zanedbatelná. Zrovna tak první pozice mívá minimum správných odpovědí. To se stává, když se pořadí odpovědí určuje "ručně", ovšem zkušený autor rozhází správné odpovědi zcela náhodně, třeba pomocí počítače či tabulky náhodných čísel. Někdy ovšem ani to nestačí, podívejme se tedy na to blíž.
Psal se rok 1912. Americký obchodník a sběratel starožitností, Wifrid M. Voynich objevil mezi sbírkou Jesuitské university ve Frascati blízko Říma rukopis, který je od té doby nazýván nejzáhadnějším rukopisem světa. Pan Voynich hádal, že bude asi ze 13tého století, soudě podle kaligrafie, obrázků, materiálu, na kterém byl napsán a různých starodávných pigmentů. Rukopis proto zakoupil a když si uvědomil, že je psán v nějakém nerozluštitelném kódu, hned také zveřejnil jeho kopie, aby tak umožnil každému, kdo má zájem, jeho ropzluštění. Tak dostal rukopis jeho jméno, zatímco autor - a hlavně obsah - rukopisu je stále neznámý, dokonce ještě dnes. V roce 1961, koupil rukopis jiný sběratel, Hans Kraus z New Yorku a později byl rukopis darován Yaleské univerzitě v USA. Tehdy byl odhadnut na půl milionu dolarů, dnes je cena asi nepředstaviltelná. Manuskript byl pak uložen v Beinekeho knihovně vzácných knih Yaleské univerzit, kde odpočívá v pokoji. Kdo však neodpočívá, jsou všichni ti code-breakers (luštitelé), kteří se snaží o zdánlivě nemožnou věc, totiž o dešifrování jeho obsahu.
Jak jsem už naznačil, s rukopisem jsou vlastně spojeny dvě záhady:
1) kdo byl autor (případně autoři) a
2) v jakém písmě, jazyku a případně kódu byl rukopis napsán.
Samozřejmě už dost dohadů bylo vzhledem k první otázce, částečně založených na pouhém odhadu nebo použitém dešifrovacím kódu a výsledcích jím dosažených. Už v roce 1912 profesor William Romaine Newbold z Pensylvánské university tvrdil, že záskal odpověď na obě otázky. Nějakou dobu byl oslavován, ale několik let po jeho smrti (1926) byly jeho odpovědi vyvráceny, specielně ta na druhou otázku.
Kdo že byl podle něho autorem? Nikdo jiný než Roger Bacon, vzdělaný anglický františkánský mnich a rukopis měl mezi jiným také naznačovat, že už 400 let před Galileem stavěl a užíval mikroskopy a dalekohledy. Ovšem už před Newboldem se někdo zmínil o Baconovi ve spojení s rukopisem, ale o tom si řekneme později. V roce 1976 kapitán Prescott Currier napsal článek, ve kterém usuzoval - podle rukopisu - že manuskript byl dílem nejméně dvou autorů a že ty dva díly se markantně lišily ve frekvenci použití různých znaků a jejich kombinací. Tím se ovšem hledání autorů nijak nezjednodušilo, spíše naopak.
První opravdu dokumentovaná historie manuskriptu začíná v Praze, hlavě českého království a tehdejším sídle římského císaře Rudolfa II (1552-1612). A jeho první majitel byl prý Angličan, doktor John Dee, tajuplný, ale jinak velmi skutečný vědec, astronom, matematik a astrolog, který žil také v Čechách mezi lety 1582 a 1589. Rukopis byl prý pak prodán samotnému císaři a to Johnem Dee, ale jelikož se to neví určitě, nazvame tu osobu pan X (mohla to sice být žena, ale to bylo v té době méně pravděpodobné). jelikož je ale také možné, že Rudolf ruhopis nikdy nevlastnil (viz dále), je dokonce možné, že pan X vůbec neexistoval. Po smrti císaře se rukopis nějak dostal do rukou Jakuba Horčického, který dostal v roce 1608 od císaře titul "z Tepenče" (v originále Jacobus Horcicky de Tepenecz) a jehož jméno se právě nachází v rukopise. Tedy přesněji řečeno bylo tam, než ho někdo vymazal, ale přesto je tam zřetelně vidět pod ultrafialovým světlem. Byl to tedy první potvrzený majitel. Horčický opustil Čechy v roce 1618 a zemřel opět v Čechách v roce 1622.
Rukopis pak přešel (přímo nebo ještě přes jiné majitele) do rukou blíže neurčené osoby, kterou nazvu pan Y. Ač jehoi jméno neznáme, jeho existence je dokázána. Tento majitel totiž ve své závěti odkázal rukopis doktorovi Marci (v originále: Joannus Marcus Marci de Kronland), rektorovi Karlovy univerzity. Ve svém dopise (1665) - to je vlastně první a zatím jediný historický dokument pojednávající přímo o rukopise - adresovaném jeho příteli, jezuitskému knězi a vědci Anastasiusovi Kircherovi v Italii, Marci nejenom potvrzujž, ze mten rukopis posílá, ale zároveň se také zmiňuje o svém rozhovoru s doktorem Rafaelem Míšovským (v originále Raphael Missowsky) a co se od něj dozvěděl. Rukopis se pak opravdu nacházel zřejmě celou dobu v Italii, kde byl Voynichem nalezen.
Přicházíme k prvním poznatkům: všechny jmenované osoby existovaly a je téměř jisté, že i páni X. a Y. Na první pohled si ale nemůžeme být jisti, zda je sám rukopis opravdu originální - teoreticky vzato mohl být napsán kdykoliv před rokem 1912, kdy byl objeven. Dopis Marciho ovšem autentický je a ještě jiné dokumenty potvrzují, že byl Marci v častém písemném styku s Kircherem. Pokud byl manuskript vyroben jako padělek, řekněme jen na základě toho, že někdo nalezla Marciho dopis (údajně byl připojen k manuskriptu) sotva by to asi bylo dílo Voyniche nebo jeho pomocníků, jednak by to vyžadovalo dokonalou padělatelskou technologii a velké množství znalostí z oné doby, uvážíme-li různé detaily a souvislosti, které se objevily až po Voynichově smrti. Můžeme tedy zcela dobře předpokládat, že manuskript už existoval v šestnáctém století a že je to - s největší pravděpodobností - právě ten, co je uložen v Yale.
Už v tom, co jsem zde popsal, jsou ale jisté nejistoty. Začněme s uvedeným dopisem. Marci měl zřejmě tři přátele, kteří byli nějak spojeni s rukopisem: Kirchera, pana Y a Míšovského (jinak právníka, který učil krále Ferdinanda III češtinu) a všichni tři v době asi sedmdesát let po tom, co se rukopis poprvé objevil v Praze. Marci tvrdí, že rukopis poslal Kircherovi "co nejříve" po tom, co ho zdědil, ale zároveň dodává, že pan Y je tentýž člověk, co už kdysi na rukopis Kircherovi (známému odborníkovi na hieroglyfy a stará písma) poslal, tehdy ovšem jen obkreslené vzorky textu. Jméno pana Y se v dopise neuvádí, snad proto, že to nebylo nutné, ale jistě i kvůli utajení, ať už z jakýchkoliv důvodů. Rozhodně se nejedná o doktora Míšovského - ten je v dopise jmenován a navíc zemřel již v roce 1644. Marci se také zmiňuje o pokusech pana Y o rozluštění rukopisu, ale ač jsou v rukopise jisté poznámky na okraji, nelze říci, při tolika majitelích, zda jsou skutečně jeho. Jelikož se nikde jinde nenašly, dá se předpokládat, že nebyly zaslány Kircherovi nebo prostě byly zničeny - rozhodně se ale nejednalo o správné řešení. Potud tedy informace z první ruky, to jest ty, kterých byl Marci skutečně sám svědkem.
V dopise jsou ovšem také informace "z druhé" a dokonce i "z třetí" ruky. Tak především Míšovský prý řekl Marcimu, že kniha prý jednou patřila Rudolfovi II, který ji prý koupil za šestset dukátů od osoby, kterou označil jako Johna Dee, který mohl ovšem být jen prostředník, ne originální majitel. Jak už jsme uvedli, pokud někdo rukopis Rudolfovi prodal, byl to zřejmě pan X nebo někdo, kdo ho reprezentoval. Otázkou zůstává, jak se to Míšovský dozvěděl. V době, kdy Rudolf údajně obdržel rukopis, mu bylo asi šest let - ovšem fáma o rukopisu se asi přenášela v kruzích vzdělanců v Praze i dál přes těch skoro sto let, byla to tedy i pro Míšovského informace z druhé ruky a navíc nevíme, kdy a kde ji obdržel.
Jak mi ve svém dopise naznačil René Zandberger, jeden z hlavních odborníků z evropské vědecké skupiny EVA (Group II), která se snaží rukopis rozluštit, je možné, že tuto informaci získal Míšovský od Ferdinanda III, který jak Habsburk a následovník Rudolfa mohl o rukopise něco vědět, ale že jinak Dee je vlastně zmíněn jako majitel jen v Marciho dopise. Předpokládá se, že pokud by ke koupi rukopisu Rudolfem došlo, jde patrně o rok 1586 - Dee se totiž zmiňuje ve svém denníkuz toho roku, že obdržel od někoho sumu 66o dukátů. To byla velká suma, dokonce i pro Rudolfa, ale mohlo se jednat o zálohu na zlato, které měl alchymista vyrobit a není vůbec jisté zda peníze byly od Rudolfa (Dee pracoval i pro Rožmberka). Navíc vlastnil Dee velké množství různých rukopisů, což mohlo povzbudit určitou fámu. Nicméně, pokud se jednalo o prodej Vojničova manuskritpu, Dee by byl asi prvním kandidátem na pana X.
Jednu dobu byl Marci dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III, odtud tedy asi jeho přítelství s Míšovským. Zatímco Marci a Míšovský museli spolu mluvit o rukopisu nejméně 11 let před uvedeným dopisem (to je totiž rok, kdy Míšovský zemřel), je jisté, že v té době ani jeden z nich rukopis nevlastnil (Míšovský sice mohl, ale asi ne dlouho, protože jak jsme ukázali, on nebyl pan Y), ani se nikde nedovídáme, že by se ho někdy snažil rozluštit. Na druhé straně víme, že Marci o pokusech rozluštit rukopis nejen věděl, a tušíme, že se jich zůčastnil, byl totiž nejen lékař, ale i fyzik, astronom a jistě i dobrý matematik. Zcela jistě ale jeho pokusy nevyzněly na nic, proč by ho jinak tak brzo posílal do Italie? Ale vraťme se k panu Y. Proč je vůbe tak důležitý? Protože on je poslední článek k manuskriptu před Marcim a tím i klíčem k celé historii předtím. Nedávno jsem získal informaci, také od René Zandbergera, který objevil, kdo pan Y s největší praděpodobností byl, ale o tom až později.
Jiná záhada je, že pan Y, jako majitel, jaksi "nevěděl", kdo byl předešlý majitel rukopisu. Marci o něm nevěděl vůbec, jinak by se jistě o tom v dopise Kircherovi zmínil - snažil se mu přece dodat co nejvíc informací, to je z dopisu vidět. Pravda, nevíme, jak se pan Y rukopisu dostal a je možné, že se o Deeovi dozvěděl právě naopak až od Marciho, což nadále vzbudilo jeho zájem. Otázkou pak je, jak oba věděli, že se jedná právě o ten samý rukopis - ale to by sed alo vysvětlit tí,m, že věděli o Horčického jmému v rukopise a pan Y.to mohl být, kdo Horčického podpis (či věnování, to nelze přesně určit) vymazal. Tuto informaci by jistě pan Y. Marcimu nesdělil, obzvláště jestli získal rukopis nějak ilegálně (o tom víc později).
Na druhé straně, kdyby naopak pan Y znal předešlého majitele, byl by to alespoň vyjevil v poslední vůli, kde už na tom nezáleží, jak k manuskriptu přišel. Ano, zřejmě to nevěděl, ale nezdá se vám takový nedostatek zvědavosti poněkud nápadný? Koneckonců koupíte-li knihu, kterou nemůžete přečíst a nic o ní nevíte, nezajímali byste se víc o její historii, zrovna tak jako to udělal Voynich? Navíc je jisté, že v té době bylo jistě lehčí dozvědět se o všem víc než teď, koneckonců rkopis byl zřejmě celou tu dobu v Praze. Pravda, rukopis jako takový mohl být sám o sobě podezřelý (například, že obsahuje nějaké čarodějnictví), ale Kircher byl Jezuita a Marci se u nich vyučil, oba tedy byli mimo nějaké podezření z jiných úmyslů než čistě vědeckých. Spíše tady nešlo o čáry, ale o něco daleko konkretnějšího - totiž jak vyrobit zlato. A o to měla, jak si ještě ukážeme, zájem i sama církev svatá...
Ještě jedna záhada: kdo tedy vymazal podpis Horčického a proč? Vždyť by to byl právě důkaz starodávnosti rukopisu - i když, pravda, jen na předešlých sto let a ne až k Baconovi. Navíc by se někdo mohl ptát, jak se vůbec dostala kniha od Horčického k panu Y a to asi nebylo zrovna žádoucí. Marci také naznačuje, že pan Y nechtěl předtím poslat celý dokument Kircherovi, asi se bál, že by se mu ztratil, nebo spíše že by pak Kircher rozluštil celé tajemství knihy a případně i použil. Prostě chytračil, chtěl od Kirchera vy řešení písma a jazyka, ale to důležité si chtěl "přeložit" sám. Podobně asi i Kircher chtěl knihu rozluštit -a také selhal. Proč to můžeme tak jistě tvrdit? Tedy za prvé, jak si řekneme dále, byl Kircher velice ješitný - šlo mu především o slávu - a sotva by si svůj úspěch nechával jen pro sebe. A za druhé Vatikán se mohl o všem dozvědět a jistě by musel o výsledku podat zprávu nahoru. Žádná taková zpráva se však nedochovala. Dokonce se ani nenašly Kircherovy poznámky, zda kdy manuskript řešil, ledaže by se je někdo pak snažil je někam "pohřbít". To už není důležité; sotva by nám asi něco řekly nového.
Na konci svého dopisu Marci tvrdí, že "on věří, že autorem rukopisu byl Roger Bacon". Jelikož ale v předešlé větě figurují tři osoby (Rudolf II, pan X a Dr. Míšovský), není zcela jisté o koho šlo. Pokud ale kód nebyl vyluštěn, jak mohl někdo vůbec hádat autora? Pravděpodobně někdo, kdo znal - nebo předstíral, že zná - historii rukopisu. Odpověď je asi jednoduchá: sám pan X., kdo jiný?
Kdo vlastně byl Dr. Marci z Kronlandu (1595 - 1667) ? Narozen v Lanškrounu (Landskroun), byl české národnosti (stejně jako byli i Míšovský a Horčický). Studoval na jezuitské koleji, odkud odešel, aniž by se stal jezuitou. Dál se o něm dovídáme se v knize "Kdo byl kdo" (vydala Rovina 1992), že vystudoval teologii a filozofii v Olomouci a pak medicinu na pražské univerzitě. Stal se profesorem lékařské fakulty a od roku 1638, kdy se konečně zase oddělila Karlova univerzita od jezuitů, zastával funkci děkana. Byl to polyhistor, zabýval se lékařstvím, fyzikou, filozofií a astronomií. Některé jeho vědecké objevy učinil často dříve, než je byly objeveny těmi, s jejichž jmény jsou dnes spojovány, specielně v oboru optiky. Jeho práce znal Huygens, Galileo a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Harveyem, který navštívil v roce 1636 Prahu. Roku 1654 se stal osobním lékařem císaře Ferdinanda III. Potud "Kdo je kdo" Z dalších pramenů se pak dovídáme, že roku 1639 se zůčastnil dipomatické cesty do Italie, kde už tehdy zřejmě navštívil Kirchera, kterého patrně znal už od dříve, zřejmě skrze jezuity. Napsal řadu vědeckých knih, hlavně o fyzice a medicině. Styky s jezuity nikdy zcela nepřerušil a než zemřel, byl prý dokonce přijat to jezitského řádu, zřejmě na vlastní žádost. Jak už jsem napsal, nevěřím, že člověk s tolika zájmy by se nepokusil "rozlousknout" Vojničův rukopis. Ale to je celkem nepodstatné, protože on ho sám nedešifroval a raději předal štafetu Kircherovi.
Athanasius Kircher se narodil v poměrně chudé rodině v sousedním Německu, stal se jesuitským knězem a že byli s Marcim přátelé, potvrzuje jejich nedávno nalezená korespondence. Kircher učil na Collegio Romano, tedy tam, kde Voynich rukopisy našel, a napsal několik vědeckých knih a ztrávil zbytek života jako nezávislý vědec, vždy ale pod nějakou patronáží, ať už papeže nebo jiných dobrodinců. Byl proslavený svými pokusy rozluštit různé druhy hieroglyfů (podle některých zcela bezúspěšnými), dále jako odborník na antiku a jako autor "Polygrafia Nova", knihy o kryptografii, tedy o řešení kódů a šifer. Také u něj nalezneme spojení k Ferdinandovi III: Kircher mu totiž věnoval jednu ze svých knih, za což dostal slušnou penzi. Jak se zdá, Dr. Kircher věděl, jak si najít patrona, je i možné, že mu to i Marci poradil..
Méně se už ví o doktoru Míšovském. Je zajímavé, že zrovna on znal historku o Rudlolfovi II, i když asi ne přímo z Rudolfova dvora, na to se narodil příliš pozdě. Jak už jsem napsal, je možné, že se to dozvěděl od Ferdinanda III, ale ten, ač také Habsburk, mohl být jen sám šiřitelem historky, kterou vymyslel někdo jiný. Co se týká pana Y, sotva to mohl být Ferdinanda III, jednak by ho Marci, i když byl jeho osobní lékař, sotva jmenoval svým "intimním" přítelem a navíc v době, kdy byl dopis psán, Ferdinand ještě žil. Sám Marci naznačuje, že ten příběh nemá odjinud potvrzen (zdá se, že mu ani moc nevěří) a nechává Kirchera, aby si udělal svůj vlastní názor. Je ovšem možné, že sám Marci neměl vysoké mínění o rukopisu, obzvláště jestli se snažil jej rozluštit a nedokázal to :-). Proto využil příležitosti se zavděčit Kircherovi, který už se jednou předtím zůčastnil řešení a jistě jen uvítal, že dostal originál manuskriptu.
Skutečně zajímavou osobou v naší hře je ovšem sám Jakub Horčický z Tepenče (též zvaný Sinapius - z latického názvu pro horčici), o němž se dovídáme z knihy "Kdo je kdo", že se narodil v Budyni (datum neuvedeno) a zemřel 1622. Narodil se jako syn chudých rodičů a začínal jako kuchtík u jezuitů v Krumlově. Ukázal se být tak nadaný, že mu jezuité dali školy a později se stal pomocníkem klášterního apatykáře. Odtamtud byl zřejmě na něčí doporučení vybrán do alchymistických laboratoří Rudolfa II, kde rychle zbohatl a za poskytnutí půjčky císaři získal erb, titul "z Tepenče" a navíc statky na Mělníku. Císař, který pořád potřeboval peníze, neváhal dávat tituly každému, kdo mu je půjčil, ale soudě podle roku, kdy Horčický titul dostal (1608), pak ona půjčka zřejmě nebyla na zakoupení manuskriptu (který měl být zakoupen od Johna Dee o dvacet dva let dříve). Zároveň tu máme první a nejstarší ověřitelné datum, spojené s rukopisem: ať už tam jméno "de Tepenecz" napsal sám Horčický (na označení svého majetku) nebo císař (jako věnování Horčickému), nemohlo to být dříve, než Horčický onen titul dostal. O jeho úloze v roce 1618 a co bylo pak, si řekneme později.
Ačkoliv ho 'Kdo je kdo' klasifikuje jako astrologa, Horčický byl bezesporu také astronom a botanik (léčivé a jiné rostliny už znal dobře jakožto apotékář). A ne jen tak ledajaký: byl totiž jmenován ředitelem Rudolfových zahrad na Hradčanech. Možnost, že by císař daroval rukopis Horčickému, se nabídla luštitelům z uvedeného podpisu, kterému rozuměli jako "věnování".
To je ovšem poměrně naivní předpoklad, uvážíme-li, že za ni Rudolf údajně zaplatil malé jmění - ledaže by mu na ni Horčický půjčil, a když znemohl zaplatit dluh anebo zjistil, že je rukopis bezcenný, prostě mu rukopis dal, ale pak jistě bez "věnování". Na druhé straně, pokud ji Horčickému prodasitva asi ne za původn cvysokou cenu. Vůbec je divné, jak mohl Horčický tak rychle v císařských službách zbohatnout - leda že by dostal nějaká prodejní privilegia, jestli prodával zázračné lektvary - nebo kdyby skutečně objevil, jak dělat zlato :-).
Navíc museli v roce, kdy se zmínka o 660 dukátech objevuje v Deeově diáři, oba, tedy Dee a jeho spolupracovník Edward Kelly v červnu opustit Čechy, protože se nějak znelíbili hraběti Lobkovicovi, tehdejšímu kancléři. Ale už v září se oba zase objevili v jižních Čechách na dvoře Viléma z Rožmberku, mimochodem jednohoz mála, který by si mohl dovolit rukopis od nich opravdu koupit (oba tam víceméně vyvolávali duchy a snažili se vyrobit zlato). Horčický mohl získat rukopis ovšem také až po Rudolfově smrti (1611) nebo ho už mohl po smrti Viléma (1592) ho odkoupit. Ovšem nikde nemáme důkaz, že by Rožmberk rukopis kdy vlastnil. Pokud totiž Horčickeho jméno v rukopise není míněno jako věnování, ale jako jeho podpis majitele manuskripptu, mohl tam své jméno připsat kdykoliv později po roce 1608, když už byl "de Tepenecz".
Podívejme se ještě na chvíli na dobu Rudolfa II. Když si zvolil Prahu jako své sídelní místo, učinil ji také vlastně nejen hlavou císařství, ale i středem tehdejšího evropského vědění a umění. Je dobře známo, že zde v té době žilo a pracovalo mnoho známých vědců jako Kepler a Tycho de Brahe. Rudolf také nakupoval umělecká díla a antiky a to ve velkém počtu. Dá se dobře předpokládat, že by byl ochoten koupit něco jako Vojničův rukopis a dát za něj 600 dukátů. Ale je pochybné, aby se tak lehce od rukopisu odloučil - pokud by ho už někdo nerozluštil a nedokázal, že je že je to podvod, nebo že je obsah bez obzvláštní ceny. Pak ovšem by ho jako žert mohl darovat někomu, jako byl Horčický. Ale to už bychom mohli fantazírovat i o tom, , že Horčický, jako vlastník manuskriptu, sám fámu o Rudolfovi a případně i Baconovi vymyslel a rošířil. Tak dalece ovšem jít nechceme.
Co se stalo s rukopise po Rudolfově smrti je ovšem zase jen spekulace. Nevíme, jak Horčický rukopis dostal ani jak ho ztratil. Sotva by ho asi podepsal, kdyby ho chtěl pak prodat. Zajímavé je, že opustil vlast už v roce 1618, když ještě byli protestanti u moci - ale to vysvětlení si nechám také na později. Otázkou je, zda musel ve vlasti nechat svůj majetek. Vzal si rukopis se sebou nebo jej schoval u někoho? Dlouho by ho po návratu ale u sebe stejně neměl, neboť v roce 1622 zemřel. Jak se tedy dostal rukopis od něj k panu Y - a byl mezitím ještě nějaký majitel? Byl rukopis ukraden, když Švédové drancovali Hradčany nebo dokonce ještě předtím? Zatím nic nenaznačuje, že rukopis opustil Prahu, protože je tam ještě sedmnáct let po westfálském míru v Praze, když jeho nový majitel umírá a Marci ho posílá do Itálie.
1214 Roger Bacon se narodil
1292 Bacon umírá
1526 Ferdinand I Habsburg zvolen českým králem
1527 Dr. Dee se narodil
1547 První povstání českých stavů, poraženo
1552 Rudolph II se narodil (to Maxmillianovi II)
1562 Maxmilian II (nejstarší syn Ferdinand I) korunován za českého krále
1565 Ferdinand I umírá
1572 Ferdinand II narozen (synovec Ferdinanda I)
1576 Maxmilian II umírá, Rudolph II (nejstarší syn Maximiliana II) korunován na českého krále
1580 Míšovský se narodil
1580 Rabbi Loew praze vytvořil Golema
1582 Dr. Dee přijíždí do Prahy
1586 Dee - poznámka v deníku o 600 dukátech
1589 Dee se vrací do Anglie, Kelly zůstává
1595 Edward Kelly umírá
1595 Marci se narodil
1602 Kircher se narodil
1608 John Dee umírá
1608 Horčický dostává titul de Tepenecz
1609 Německá protestantská unie volí Fridricha Falckého do svého čela
1611 Českou korunu přebírá Matyáš, bratr Rudolfa II.
1612 Rudolph II umírá
1614 Fama Fraternitatis - Rosicrucianský Manifest, prvé vydání
1617 Ferdinand II korunován na českého krále
1618 Druhé české povstání, defenestrace, začátek třicetileté války
1618 Horčický opuští Čechy
1619 Matyáš umírá, čeští protestanti volí Fridricha Falckého jako krále
1620 Bitva na Bílé hoře, Ferdinand II poráží české povstání, Fridrich falcký oprchá ze země
1622 Horčický umírá
1637 Ferdinand II umírá, jeho syn Ferdinand III se stává českým králem
1640 Marci naštěvuje Kirchera v Itálii
1644 Míšovský umírá
1648 Westfálský mír, konec třicetileté války
1654 Marci dostává svůj titul (de Cronland)
1665 Marci se stává lékařem Ferdinanda III
1665 Marci píše dopis KIrcherovi
1567 Marci umírá
1675 Ferdinand II umírá, Leopold I českým králem
1680 Kircher umírá
1912 Voynich kupuje manuskript
1969 Manuscript věnován Yaleské univerzitě
Mohlo by se o mně říci, že jsem rozený povídkář, takový ten storyteller, ale nemylte se, jinak se živím tím, že vyrábím starodáný nábytek Nu abych pravdu řekl, on vlastně není starodávný, on jen tak vypadá, ale to snobům nevadí a jak známo, za patinu se hodně platí, ať už je pravá nebo falešná. Kdybych ovšem řekl, že jsem povídkář povoláním, bylo by to také pravda, protože se mi někdy zdá, jako bych byl k tomu povolán. Ovšem ne jako se povolává na vojnu, ale takovou tou vyšší mocí, jestli víte, co mám na mysli. Mocí daleko vyšší, než je ta vojenská, pokud je to vůbec možné. Prostě mi to nedá a musím vyprávět. Takové ty příběhy ze života a o životě, ale poučení k tomu nedávám, to už si musí každý najít sám. Návody se mohou přikládat jen k takovým věcem, jako je mechanický otvírač konzerv a navíc k nim ještě dostanete záruku. Já k mým příběhům žádnou záruku nedávám - už proto, že život sám je někdy daleko zamotanější, než bych to kdy dokázal vymyslet.
Lidé mé příběhy většinou poslouchají rádi, jen někteří moji přátelé jsou tím poněkud unaveni, protože je slyšeli už několikrát. A zatímco já stárnu a už si nepamatuju, komu jsem co kdy vykládal, moje žena má tu nevýhodu, že má paměť dobrou a ví dokonce přesně, kolikrát jsem jí co říkal. Je ovšem možné, že také trochu hřeší na to, že já si to nepamatuju. Ti, kterým se mé povídky líbí, si v nich většinou najdou, co v nich hledají, někdy i sebe sama - jiní se v nich naštěstí nepoznají, tedy naštěstí nejen pro ně, ale často i pro mě. Třetí kategorii mám nejraději: to jsou lidé, kteří to prostě berou jen jako druh zábavy. Vyprávěčství je ostatně velmi stará profese, ještě z dob, kdy se autoři nebáli číst svá díla před publikem. Nebo kdy minnesengři chodili hradu k hradu a pokud zrovna netrápili svou loutnu nebo srdce paní domu, vlastně hradu, vyprávěli jí také i nejnovější drby. V některých zemích se dodnes shromažďují lidé na tržištích a poslouchají zkazky nebo falešná proroctví. Moderní země na to ovšem mají zase parlament.
Jako všichni vypravěči, já se svým vyprávěním i bavím. Rád se totiž sluním v paprscích obecného zájmu a někdy i obdivu. Věty jako: "Kam na to Ricku chodíš?" nebo: "Já znám taky jeden příběh, ale já bych to tak neuměla povědět", nejsou sice výrazy profesionální kritiky, ale zato polichotí mému ego. Vždyť it sama veliká historie se vlastně skládá jen z mnoha malých historek.
Betty Hopkins mě tuhle zastavila, jestli bych nechtěl udělat něco užitečného, ovšem jako dobrovolník, rozuměj zadarmo. Betty je moje dobrá známá a já jí prostě nemohu říci ne, tak jsem jen přitakal a pokrytecky dodal, že většina dobrých skutků se stejně dělá zadarmo. V duchu jsem si ovšem řekl, že ty ostatní skutky jsou zase dobře placené, což takénení k zahození. Nahlas jsem se jí jen zeptal, co tedy na mně chce.
"Mám takový nápad, Richarde,"- ona mi nikdy neřekne Ricku - "v městě je totiž ústav pro nevidomé, víš přece, jmenuje se to Holy Mary's Court, jsou tam většinou lidé starší a pro zábavu tam mají jen televizi, ale to víš, většina filmů jsou ty action movies, pořád se tam něco hýbá, ale málo mluví, takže radši poslouchají rádio, ale to víš, ty doby, kdy ještě v rádiu dávali detektivky, tu už jsou dávno pryč," a konečně udělala tečku.
"Takže ty myslíš, že já bych svými povídačkami mohl provádět takou tu zábavu, entertainment?" ptám se jí přímo, protože jinak by Betty mluvila ještě celou hodinu.
"No právě a navíc jsou ty tvoje příběhy i poučné, " řekla lstivě a podívala se na mě těma svýma velkýma černýma očima, kterým nedovedu nic odepřít. O čemž ona mimochodem velmi dobře ví.
Zašel jsem tam hned ve čtvrtek. Paní ředitelka mi nejprve dala pár dobrých rad. "Víte," povídá, "jejich svět je jiný než náš. Někdy je daleko menší, jindy zase tak veliký, že jim naše starosti připadají jaksi - no malicherné. Někteří z nich, většinou ti slepí od narození, už prošli všemi stupni samolítosti a na svůj stav si nějak zvykli; jiní jsou ještě pořád citliví na některé výrazy, většinou s nevinným obsahem, jako třeba 'to bys koukal' nebo 'podívej se, člověče', 'to jsem ještě neviděl' a podobně. Jindy je to horší: tak třeba mluvíte o svých dětech a zmíníte se, že máte u sebe fotografii - a oni naráz vědí, že tu fotku vlastě nikdy neuvidí. Zažili jsme to tu všichni a při troše opatrnosti se tomu už umíme vyhnout."
"Jiná věc je," pokračovala, "když popisujete detaily, to mají všichni rádi. Jak jinak bychom jim mohli vysvětlit, o čem mluvíme? Víte nepříklad, že děti, co se narodily slepé, nemají představu, co je výška a musíme je hlídat, aby nevypadly z okna? Jindy je to spíše žertovné: jakýsi mladík se mě zeptal, proč se na hodinkách nosíval přívesek. Ach tak, řekl radostně, když jsem mu to vysvětlila, ony se nosily hodinky na přívěsku " Vzpomněla si na něco, podívala se na svoje hodinky, řekla: "Tak už běžte!" a popřála mi good luck.
Seděli tam všichni v první řadě, bylo jich asi tak jen šest, sedm. No nazdar, povídám si, velký zájem o mě tady není, ale možná, že je to tak dobře. Normálně totiž trému nemívám, ale tady jsem ji měl. Nejprve jsme se představili, to abych si mohl zapamatovat jejich jména. Nemáte-li totiž oční kontakt, musíte je vždy oslovit jménem, jinak by nevěděli, ke komu z nich mluvíte. Naštěstí jsem ještě tak daleko nebyl, mluvil jsme ke všem a k nikomu. Je to takový divný pocit, když všichni na vás upírají oči, aniž by vás viděli, aniž by zase vám ty jejich oči vůbec něco říkaly. Nikdy předtím jsem nevěděl, jak dalece se oční komunikace zůčastňuje naší řeči, když s někým mluvíme. Psi například, to zase vím, ti spolu mluví hlavně očima.
My "vidomí" jsme totiž už tak zvyklí na tu oční komunikaci, že bez ní ani nemůlžeme být. Z tváří druhých umíme vyčíst jejich pocity - radost i smutek, často i to, co si o nás myslí. Vyprávím-li něco žertovného, stačí mrknout levým víčkem a lidé pochopí, že jde o vtip. Někdy se naopak při žertu tvářím přehnaně vážně a lidé se mohou popukat, ono je to tím o to víc směšné. To vše mi teď chybělo. Nevěděl jsem, jak se na ně, jak se říká, napojit.
Pak mi to napadlo: je to tak prosté - stačí přece zavřít oči a je to. Jenže není; najednou mi při tom hromada věcí chyběla. Ovšem zase se mi zjevily jiné, co jsem dříve neviděl. Jako bych spatřil nový svět, svět bez obrazu, ale zato plný slov a pocitů. Jako kdybych předtím nikdy neznal pravý význam některých výrazů - vždycky jsem je vlastně vnímal jen jako nějaký konkrétní předmět či obraz. A ty výrazy mě teď napadaly samy od sebe, někdy mělo jedno slovo větší smysl, než celá věta. Jiná slova zase zněla prázdně, příliš všeobecně, dutě. Teď, když někdy mluví v televizi nějaký politik, zavřu oči a poslouchám - a hele, vždyť on vlastně nic neříká! Příliš se necháme unášet jeho gesty, úsměvy, kravatou, nebo co já vím. Také mě to zavírání očí pomohlo: poprvé jsem se vlastně slyšel. Nejprve jsem se nepoznával, ale pak jsem se našel a rozjel jsem to naplno, tak jak to umím. Protože jak už jsem řekl, vyprávím také - a někdy hlavně - pro sebe a kvůli sobě.
Jmenovala se Brenda. Kolik jí bylo let a jak vypadala, není vlastně důežité. Byla z těch, co předtím viděli, ale později ztratili zrak. Říkám ztratili, ale to není správný výraz. Většinou něco ztrácíme z neopatrnosti či nedbalosti: zapalovač, tužku, prostě věci, bez kterých se jinak můžeme celkem dobře obejít. Brenda o zrak přišla - při autonehodě. Potom ještě přišla o svého snoubence - brzo potom ji opustil: nějak zapomněl, že se na podzim měli brát, anebo právě proto.
Přežila to. Dokonce to i chápala. Později se sice vdala, ale manžel jí brzy zemřel. Přežila i to. Děti neměli a tak se přestěhovala k rodičům, kde žila do té doby, než zemřeli. Pak ji přivezli sem k Holy Mary, kde žije - lépe řečeno přebývá - už pár let. Až jsem jí záviděl, jak byla pořád veselá a milá. Kde pořád proboha brala tu dobrou energii? Snad to bylo náboženstvím, snad jen proto, že měla ráda lidi.
Také mě si zamilovala. Byla to velká štěbetalka, skákala mi pořád do vyprávění, neboli, jak to říkával náš učitel, byla "rušivý živel". Ovšem já se na ni proto zlobit nemohl. Právě naopak: když pak někdy postonávala a nepřišla naslouchat, hrozně mi chyběla. Naučil jsme se totiž její všetečnosti - jiní by řekli "zvědavosti" - využívat při svých vyprávěních. Vždycky mě předbíhala a hádala, co bude dál. Někdy to uhodla, někdy ne - teda častěji ne. Tím, že to neuhodla, příspívala ovšem k napínavosti příběhu. Já sám totiž ještě neumím to, abych se v pravý okamžik zastavil a tak správně napínal své diváky. Ovšem kdyby bývala častěji uhodla konec příběhu, byl bych tam býval jaksi nadbytečný, ale toho jsem se u ní nemusel bát.
Pak jsem ji začal podezírat. To když jsem zjistil, že začíná "neuhádat" častěji a častěji. Chtěla mi asi udělat radost. Jenže já přijal její hru a začal jsem přiznávat, že to něco uhodla a podle toho jsem pak měnil konec příběhu. Byla z toho celá nešťastná, než pochopila, že i mé strany je to jenom hra. Pak jsme té hry ale nechali, příběhy se stávaly příliš zamotané a ostatní posluchači se v nich nevyznali, nakonec ani my dva ne. Ovšem její nápady, ač unikátní, se spíše rodily z její fikce, zatímco já se v podstatě snažím držet pravdy, i když si detaily trochu přiupravím.
Hrozně ráda měla povídačky "s poučením" - ostatně o to se snažím ve všech svých příbězích. Pochopitelně měním místa a jména osob, ale jelikož jsem ty příběhy slyšel od druhých, nebo sám prožil, zní všechny poměrně věrohodně. Říkám "zní", protože je moje publikum u Holy Mary posuzovalo hlavně podle mého hlasu a dobře poznalo, když jsem zaváhal nebo se snažil něco vynechat. Byli to dobří "posluchači": poznali, když jsem byl v dobré náladě anebo zase když jsem byl unavený. Uhodli, co jsem měl rád nebo co mě bolelo. Přesto mi trvalo dost dlouho, než jsem to pochopil a snažil jsem se - teda hlavně ta moje trápení - před nimi maskovat, ostatně bez velkého úspěchu.
Také si mě oblíbil, a já jeho, starý Ken Mac Donald. Ne, nevlastnil žádnou z těch proslulých hamburgerových jídelen, kde se konzumuje potrava jako na běžícím pásu. Ani se nějak moc neproslavil jinak, byl prostě jeden z té skupiny stotisíců Mac Donaldů, MacDonaldů či McDonaldů, co žijí po světě a docela dobře se mezi nimi ztrácel. Se svým obvyklým humorem mi vykládal, jak kdysi seděl v čekárně u zubaře a když sestra vyvolala jeho jméno, zvedlo se jich hned pět. Celosvětový klan Donaldů je početný a navíc velmi plodný, takže se vůbec nemusíme bát, že by někdy vyhynuli, tak jak to třeba hrozí delfínům.
Ken, vlastně Kenneth, býval kdysi učitelem historie a často mě svými detailními znalostmi i dost udivoval. Například když prohlásil, že jedním z objevitelů Kanady byl Čech. "No přece Rupert," dodal, asi aby pomohl mé paměti, "ale vy jste mu říkali Ruprecht, že?" A když má paměť pořád nezabírala, dodal: "No princ Ruprecht, syn královny Alžběty české, zimní královny!"
"Ale on přece nebyl Čech," vzpomínal jsem si.
"To je pravda," uznal Ken, "jeho otec byl vlastně Němec a Alžběta byla dcera anglického krále Jakuba - jinak ale Skota," dodal rychle, jako kdybych zrovna tohle nevěděl. "Rupert byl přece synem českého krále, tedy měl českou příslušnost. Navíc se narodil v Praze a nějakou dobu se dokonce uvažovalo, že bude prohlášem následníkem na český trůn, ale pak to připsali na jeho staršího bratra, Fridricha Jindřicha. A jeho matka se nadosmrti nechala titulovat jako česká královna. Jestli tohle nedělá z Ruperta Čecha," rozčiloval se Ken, " tak už nevím!"
Chtěl jsem mu vysvětlit, že k tomu, aby byl někdo Čech, je potřeba trochu víc, ale pak jsem neměl to srdce. Navíc mi jeho zájem o české dějiny lichotil.
Ale vlastně má pravdu, řekl jsem si. Jak to, že se to tak dlouho tutlalo? Hned jsem se také rozhodl, že si o tom světoběžníkovi něco přečtu.A bylo toho dost. Po neslavném odjezdu královské rodiny z Prahy žili v Holandsku a nějaký čas pobyl i na dvoře - myslím královském - v Anglii. Když trochu vyrostl, třicetiletá válka byla ještě v plném proudu. Dostal pluk a bojoval na straně Švédů proti Habsburkům, byl však zajat a vězněn v rakouském Linci. Později byl propuštěn a odejel do Anglie pomáhat svému strýci králi Karlovi I proti Cromwellovi, jako vrchní velitel kavalerie. Svými taktickými vědomosti a osobní odvahou vyhrál královské straně několik bitev. Jenže právě tyto vlastnosti zase chyběly králi, který prostě válce nerozuměl a kromě toho byl dvorními politiky víc a víc odtrháván od svého synovce. Začal prohrávat jednu bitvu za druhou, což ho stálo nejen království, ale později i hlavu.
Rupert udešel za hranice, kde se k němu připojila část anglické flotily a jako královský privatýr - rozuměj pirát v královských službách - přepadal lodi Cromwellovy vlády a tak pomáhal svému bratranci Karlovi, synovi popraveného krále, k penězům, které tento nutně v emigraci potřeboval. Když se Angličané nabažili občanské války, povolali prince zpět a prohlásili ho králem Karlem II. Jeho vláda pak byla jedna z nejlepších v dějinách Anglie, takže si vysloužil titul "good king Charlie". Rupert se stal admirálem králova loďstva, bojoval ještě ve válce proti Holandsku, ale později se věnoval už jen vědě a inženýrství. Král také dal do správy celou polovinu Kanady, dřívější Rupert's Land. A byl to Rupert, který v Kanadě založil obchodní společnost, dnes známou pod jménem Hudson Bay, která se zapsala v historii Kanady a dnes tále ještě existuje. Málokdo už ovšem dnes ví, že Rupert byl vlastně jeden z prvních českých emigrantů.
No prosím - to byla historka, kterou bych ani já nevymyslel. Když jsem to vyprável svým posluchačům, docela je zaujala. Proč také ne, bylo tam něco, co nás jaksi víc spojovalo. Ken se toho hned chytil a naléhal, jestli také já nemám v sobě trochu skotské krve. "Možná že to ani nevíš," řekl, "třeba z těch Keltů, co v Čechách žili před Svatoplukem Čechem." Vysvětlil jsem mu, že se jmenoval Praotec Čech, ačkoliv abych pravdu řekl, sotva asi tehdy říkali praotec.
Tím mi dal nápad. Vymyslel jsem si historku, jak se třicetileté války moje pra-pra-prababička v Čechách zamilovala do skotského vojáka, co sloužil u Valdštějna a to za okolností, které vedli k urychlené svatbě, neboť byla s outěžkem. Rodinná kronika že ale bohužel neříká, jak skončil ten pra-pra-pradědeček - většina vojáků se totiž vrátila do Anglie, aby si tam v občanské válce vyzkoušeli na svých to, co se na kontinentě naučili. Outěžek že ale zcela jistě zůstal v Čechách a jistě i ostatní potomci, teda až na mě.
To se Kenovi líbilo; vzal to jako vtip, jak jinak. Zato Brenda mě od té doby podezírala, že své skotské kořeny tajím a při různých příležitostech mě titulovala "Mac".
O náměty tedy nebyla nouze. Navíc jsme si nějak ty lidičky v ústavu oblíbil. Tady mi nikdo neříkal, že píšu jako nevyléčitelný romantik nebo zase jako cynický skeptik, tady mě prostě brali jako součást mých příběhů. Skoro bych řekl neoddělitelnou součást. Na oplátku mi zase vyprávěli historky svého života, někdy váhavě, jindy neuceleně, ale vždycky upřímně. Většinou se často opakovali, ale příběhy nikdy neměnili, snad jen když jim opravdu paměť někdy neposloužila. Bylo to něco jako zpověď, jako by mi ty příběhy dávali darem, nebo snad na oplátku. A já je bral s otevřenou myslí a hlavně srdcem.
Moje povídání je totiž inspirovalo k tomu, aby mi také oni mohli vyprávěli o svých láskách a trápeních, o svých dětech či rodičích, o tom, co bylo a už třeba dávno není. Co jiného vlastně ke stáru člověku zbývá? Oni měli každý jen jeden příběh, ten svůj, zatímco já si příběhy půjčoval a někdy i vymýšlel. Takže já sice měl mnoho příběhů, ale žádný nebyl ten můj. To mi dávalo jakýsi nadhled a oni to nějak tušili, protože si začali ke mně chodit pro rady, jak udělat tohle, jak rozhodnout támhleto a podobně. To jsme ovšem nechtěl. Jestli je mi opravdu něco nepříjemné, pak je to žádost o radu. Udělal jsem v životě hodně chyb a tak nejsem zrovna ten nejlepší rádce. A co je nejhorší, na některé ty svoje chyby jsem dokonce pyšný. Důvěrné požádání o radu mě přivádí do rozpaků: ne, že bych nedokázal poradit - dost rad jsem už v životě jiným dal a většinou byly dobré, ale jak už jsme řekl, nemám to rád. Protože člověk vy se měl v životě rozhodovat zcela sám. Požádat o informaci, to ano, ale radit, to už je návod k akci. A s tím je spojena i určitá zodpovědnost, že ano.
A pak najednou přišla Brenda a tajnůstkářsky mě požádala, abych prý jí poradil. A ne hned tak s něčím - chtěla se totiž vdávat. Ne, nechtěla ode mne, abych jí řekl, koho si vzít. Toho už měla vybraného, stejně jako jiné detaily, jako koho má pozvat na svatbu, co se bude podávat k hostině a podobně. Jenom pořád ještě nevěděla - která žena to ví? - jestli si vybrala dobře. Mě tím ovšem úplně vystrašila: rady ohledně manželství jsou ty nejtěžší. Ne, že bych neměl kvalifikaci, také už jsem byl jednou ženatý, ale mám na manželský stav poněkud svérázný názor a ještě svéráznější vzpomínky.
Kdysi jsem na to říkával takovýhle vtip: každá velká láska končí tragicky - buď se rozejdou nebo se vezmou. Anebo jiný: Rozdíl mezi manželstvím a vězením je, že ve vězení vám za dobré chování pár let odpustí, zatímco v manželství vám pár let přidají. Ovšem vtip nevtip, manželství je velmi vážná věc, jako každá instituce. Především je to svazek dobrovolný a jako takový se často bere na lehkou váhu. Dva lidé si slibují, že budou brát toho druhého jako rovný rovného. Já osobně - zase vtip - se domnívám, že v dobrá manželství jsou jen taková, kde jedna poroučí a druhý neposlouchá. Heslo "Liberté, Egalité, Mariage" by si asi sotva dnes dobylo Evropu, už proto, že jednotlivé složky mají spolu velmi málo společného.
Jak už jsem řekl, Brenda si vybrala a abych vás nenapínal, prozradím, že to byl Ken Mac Donald. A jestli prý s tím souhlasím. No prosím, kdyby se alespoň zeptala, co si o tom myslím, ale hned souhlasit?: Proč u čerta zrovna já? To je, abych použil známé klišé, jako brát navigační lekce od kapitána Titaniku. Ostatně zeptejte se mé bývalé manželky - anebo se jí radši neptejte. Ovšem odmítnout poradit, to jsem zase Brendě udělat nemohl. Tak tedy odložit, dobrý nápad! Dobře - řekl jsem jí - ale až na příští sešlosti, tedy té naší vypravěčské schůzce.
Lámal jsem si s tím hlavu celý týden. Kdybych byl tak lehkomyslný, jak si někteří lidé o mně myslí, řekl bych jí, ať si ho spánembohem vezme. Ale upřímně řečeno, vůbec se k sobě nehodili. Ona byla romantická, duchem neposedná a navíc takový společenský typ.On zase spíše usedlý, knihomol, od života odtažený - no prostě bývalý učitel bývalé historie. A ptát se Kena, to bych všecko jen prozradil předem. Ani jsem je nikdy neviděl, že by se spolu cukrovali; ne teda, že by mi do toho něco bylo. Na druhé straně bylo ale jasné, že to pro ni to rozhodnutí hodně znamená; ostatně pro koho ne? Zamilovaná do něj sice byla, ale o ruku ho ještě nepožádala - to jsem měl asi rozhodnout já, nedejbože. Říkám nepožádala, protože on byl jinak plachý a nikdy by se asi neosmělil. Také jsem asi trochu žárlil, ale spíš jako spisovatel - lichotil mi její obdiv ke mně a nechtěl jsem se o něj s nikým dělit. Takže moje doporučení mohlo být vlastně jen negativní. A tak jsem se i ozhodl.
Jak jí to ale říci a neublížit? Jak dostát mé zásadě, že nedám nikdy nikomu žádnou radu a přece na druhé straně splnit slib, co jsem Brendě dal? Konečně jsem to vymyslel: řeknu jí to povídkou. Také jsem se na to pořádně připravil, protože jsem chtěl mít jistotu, aby pochopila, aby si vybrala to pravé, to, co jí doporučuji. Než jsem ale začal svoje vyprávění, zašel jsem za Brendou a varoval jsme ji, aby dobře poslouchala, že tahle povídka je vlastně pro ni. A že v ní bude moje opdověď.
Jak jste asi vytušili, bylo vyprávění, jak se říká, šité na míru. Dívka jménem Flora se zamiluje do chlapce a vezmou se. Ale místo aby šťastně žili až do smrti, začnou jim problémy. Hoch pije, sází na koně, utrácí rodinné jmění a co je snad to nejhorší, ani po sobě neuklízí. Trápení se stupňuje: začne ji urážet, občas ji i bije, nakonec jí uteče s jinou. Ubohá dívka pláče a trpí - tolik ho má ráda. Ale já ji krutě nechal trpět ještě víc: když ho ta druhá vyžene - mimochodem za stejné prohřešky, za které ho měla vyhnat už i ona - on se k Floře vrátí a žadoní o smilování. Pláče a slibuje, že už nikdy, že ona je jediná, atd. A světe zboř se, naše Taťána svého Oněgina - vlastně Flora svého Toma - nejen nezapudila, ale odpustila mu a přijala ho zpět!
A jak už se říká, že žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, musí se ještě o něj navíc starat. Náš záletník, který už nemůže létat, navic trpí paralýzou, jistě coby následek nějaké nepěkné nemoci. A Flora o něj pečuje a vozí ho každý den na vozíčku k útesům, kde mu vypráví zkazky o moři a o nekonečné lásce. Aniž by to tušila, je teď k němu.připoutána stejně, jako je on připoután ke svému vozíku.
Tím jsme to ukončil. Finita la comedia. V sále bylo ticho, některé ženy si v dojetí otíraly oči, jedna dokonce zaštkala. Muži, ti se spíše tvářili, jako by se jich to netýkalo - asi jsem je trochu urazil. Já sám jsem byl ovšem se sebou velmi spokojen - řekl jsem všecko, co jsem říci chtěl. Nemá cenu se stát obětí své vlastní, pošetilé lásky - jasnější to přece být ani nemohlo.
Asi za týden mi Brenda oznámila, že bude mít svatbu. Zíral jsme na ni v rozpacvích; nechápal jsem, kde jsem asi udělal chybu. Šla prý hned za Kenem a ten se přiznal, že už ji dávno miluje. Pak mě políbila a přejela mi rukou po obličeji, aby prý si mě mohla dobře zapamatovat. protože tak dobře, jako já, jí ještě nikdo neporadil.
"Víš," povídá, "měl jsi úplně pravdu. Jako se on nemohl pohybybat bez toho vozíku, ani ona nemohla žít bez něho. To je přesně ono: nestačí jen milovat, ale je třeba i snášet utrpení, které s sebou láska přináší. Hlavní přece je, že se mají rádi, ne?
Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.
MARTIN: Když vás oslovím jako "kamarády", co vám to říká?
DAVID: Že jsme spolu chodili do školy - nebo ještě lepší, za školu. (směje se vlastnímu vtipu)
HELENA: Tak si přece říkají trampové, ne?
MARTIN: No původ slova není zrovna slovanský. Snad bude lepší, abych se zeptal, co to teda kamarádství vůbec je.
HELENA: To je něco jako přátelství, ne?
MARTIN: Ano, ale ne tak docela. Ono zřejmě záleží na tom, co si kdo pod kterým slovem představuje. Kamarádů máme hodně, ale přítele většinou jen jednoho nebo omezené množství. S kamarády se sportuje, trempuje, chodí za školu - ale příteli se svěřujeme se svými bolestmi nebo i tajemstvím, žádáme je o radu, případně o pomoc. Jak se říká: kamarádi se potkávají po letech, ale přátelství je na život.
DAVID: Na kamaráda prostě klademe menší požadavky než na přítele. Ale zase tak úplně malé nejsou: znáte to rčení "děvka přestrojená za kamaráda"?
HELENA: A co tím chceš vlastně říct?
DAVID: (najednou celý popletený) No já nevím, snad to, že kamarád, no - že se prostě musí - no víte co, ne?
MARTIN: (pomáhá, ale ne moc) - se musí chovat jako kamarád, zatímco přítel se musí chovat jako přítel. (směje se)
HELENA: Já si myslím, že kamarád je míň než přítel. Kamarádit se můžeme s každým, ale na přítele máme prostě větší nároky, například že si musíme být vzájemně sympatičtí.
DAVID: Ach ty ženy, ty ženy! Na co ony hned nemyslí!
HELENA: (uražena) Já mluvím všeobecně, myslím pochopitelně přítele i přítelkyni.
MARTIN: Helena má pravdu, Davide. Přátelství je také daleko silnější citový projev. Kamarádem může být někdo, s kterým se známe ze školy. Navíc je přátelství je sice vztah zavazující, ale každý to chápe trochu jinak. Někdo má tak vysoké nároky na přítele, že se pak lehce zklame.
DAVID: To myslíš tak, že můžeme od přítele očekávat jen to, co je vůbec možné?
HELENA: No nemožné určitě ne- ale někdy nemůžeme ani očekávat to možné. Nemůžeme dobře chtít, aby obětoval něco, co má hrozně rád!
DAVID: A proč ne, prosím tě?
MARTIN: Pravda, očekávat to můžeme, ale obdržet to nemusíme. Je otázka, jak je ta jeho laťka vysoko, jak daleko chce v přátelství jít.
DAVID:Pak to ale není žádný přítel!
HELENA: A ty bys za přítele obětoval život?
DAVID: A proč ne, za dobrého přítele všecko.
HELENA: Už tě vidím, ty určitě! Ty by ses z toho parádně vykecal.
MARTIN: Nehádejte se, oba máte pravdu: žádat se dá hodně a opravdu známe situace, kdy se přítel obětoval za druhého, třeba v nebezpečí či ve válce. Ale mluvili jsme o kamarádství, což je spíše termím, který označuje nějaké sdružování, třeba i partu a podobně.
DAVID: Jako třeba gang.
MARTIN: Nu to nejsou kamarádi, ale spolupachatelé (směje se). Ale mluvil jsem o normálním sdružování, lidí stejných zájmů nebo názorů.
DAVID: Jako je to třeba u soudruhů -
HELENA: Co to sem prosím tě pleteš?
DAVID: No německy se přece řekne soudruh kamerad a anglicky comrade. Nemůžeš tady popřít tu fonetickou podobnost!
MARTIN: Fonetickou možná, ale principiální ne. Kamarádství je - řeknu to nepřesně, nic lepšího mě nenapadá - vztah, který není založen na železné disciplině či plánu, jak převzít moc ve státě. To, co jsi Davide uvedl, jsou výrazy čistě politické, tedy umělé a lépe je vystihuje německé "partaigenosse" neboli člen strany, kterýžto titul používali už i nacisti. Máme dokonce partaje, kde se oslovují "bratře", ale to také nic neznamená. Ostatně už tebou jmenovaná angličtina rozlišuje termíny comradeship, tj. příslušnost ke straně comradů a camaraderie, což je naše kamarádství.
DAVID: Zatímco kámošové jsou jen ti, kteří mají ušlechtilé cíle, kteří si pomáhají v trablích, jeden druhého se zastanou, prostě jako jsme to dělali, když jsme byli ještě kluci.
HELENA: - nebo holky.
DAVID: No jo, ale taky se říká, že žena může mít muže za kamaráda, ale ne za přítele.
HELENA: No to je někdy pravda, ale je to proto, že mužský chtějí vždycky něco víc, než přátelství. Protože chtějí sex.
DAVID: A ženy ne, viď?
MARTIN: To si nechte jinam, to tu diskutovat radši nebudeme. Ale zpět k tomu kamarádství. Jistě se shodneme, že je to vztah důležitý pro život, hlavně ten citový. Už malé dítě ví, že potřebuje kamarády a učí se tak nejen přijímat, ale samo i něco dávat. Jak už jsi Davide naznačil, nejlepší kamarádství jsou ta z dětství či dospívání. Jak člověk stárne, začíná být víc opatrný ve výběru kamrádů - a proč to neříct - později, v manželství, má pak už jiné starosti. Říká se také, že lidé měli dříve více kamarádů než dnes. Co si o tom myslíte?
DAVID: Asi jo, lidi se nějak víc izolujou než předtím.
HELENA: No já nevím, já jsem předtím nežila. Ale spíše teď potřebujeme to kamarádství ještě víc než předtím.
MARTIN: To je jediná správná odpověď. Také se zdá, že nároky na kamaráda v tomto století dost klesly a je jen na nás, abychom to staré, dobré kamarádství postavili zase na nohy.
DAVID: Já jsem pro. Tak co, Heleno, chceš být mou kamarádkou?
HELENA: Docela ráda. Když se asi tak třikrát polepšíš . . .
ráno je moudřejší, moudřejší večera
ráno je veselé, ráno je prostě mladé
ráno si nemusíš vzpomínat na včera
ráno je naivní a usmívá se všade
ráno je rozmarné, ráno je skotačivé
ráno je nezkušené a naděje plné
ráno smíš zapomenout to, co bylo dříve
ráno vždy odpouští, to jenom večer klne
ráno se probudíš a potkáš listonoše,
ráno tě políbí na ústa rozespalá,
ráno se můžeš obdivovat soše
ráno se přízeň zrodila a láska se z ní stala
ráno si slibuješ a ráno slibům věříš
ráno vše počato, nic není dokonáno
ráno si stáří pohrdlivě měříš
protože ráno ráno je - a ráno je jen ráno...