onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 4B/2000
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.


Zpět na titulní stránku Hurontarie

Komentář:
• Můj článek o Vojničově rukopise v tomto čísle končí a dostal jsem několik dopisů, vyjadřující údiv, jak dlouho mi vlastně ten výzkum trval. Abych pravdu řekl, jen pár dnů - nápady se rodí rychle, ale udělat pokrok v rozluštění rukopisu je práce daleko těžší a ten čeká na někoho jiného :-). Všechny čtyři části mají vyjít také na nové, opravdu české Vojničově stránce v Brně. Až to tam bude, dám vám vědět. Předpokládám, že se tam dovíte ještě víc - například o výsledcích nedávné cesty dvou výzkumníků z ciziny po českých archivech.

• Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, a sice sbírku populárních článků od j@ns@na pro pražský Amberzine, nazvanou Dimenze. Najdete ji na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 , a je tam i návod, jak na to. Je doprovázena ilustracemi, vyrobenými moderní elektronickou grafikou a knihu si můžete stáhnout, uložit na floppy či vytisknout. Kniha je zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři!

Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora, anglicky a česky. Jejím námětem je práce Pavla Trnky, malíře, sochaře a mistra skláře. Esej se nazývá ÚNIK Z TŘETÍ DIMENZE. Obrázky jako ten napravo najdete na výstavě ve třech velikostech.. Výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html

PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po jednadvacáté. Reportáž z Havaje končí útokem na Pearl Harbor, Michal popisuje automobilovou rally se zavázanýma očima (ne jeho!), Pavlína se těší z jara v Radotíně a Mirko zase z toho v Mnichově. Laddie nám opět napsal báseň o dešti a lásce, tentokrát anglicky, je tam i katastrofální kvíz. Znovu se k životu klubají Baráčníci, s tématem odhazování sněhu, a seriál Umíme se učit se tentokrát zabývá mentálními mapami© (ale ne těmi počítačovými). A abych nezapomněl, také je tam Komentárius, tentokrát obohacený o novinky z Net-Světa. Najdete nás na titulní stránce a pamatujte: stále tam hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba ten vlevo.

Nový frývér: Jste unaveni četbou tisícistránkového manuálu ke svému navíc ještě pomalému wordprocessoru a chtěli byste radši strávit čas jenom psaním? Hledáte rychlý a přesto komplexní editor, který píše českou diakritikou? Stáhněte si Notetab Light - umí toho opravdu hodně: například hledat některé slovo na celém harddisku, formátovat odstavce, spojit krátké řádky na celou délku stránky, předělat text z malé abecedy na velkou, z obyčejného textu udělat HTML a naopak, kterýkoliv font překódovat na ASCII, přidat datum, otvírat netové linky, prohlížet text ve vašem prohlížeči, poslat poštu a ještě mnohem víc, například má i patentovaný Clipbook, kde si můžete organizovat text ve formě databáze, případně slepovat dohromady vaši výzkumnou zprávu. Délka souborů je neomezená, otevřít jich můžete najednou třicet i víc - nad třicet už jsem ani nešel :-). Program je jako všechny, co zde doporučujeme, také zdarma a najdete ho na http://www.notetab.com/ Mají tam ještě Notetab Std a Notetab Pro, ale za ty už se musí platit, i když relativně málo.


INDEX:

Dimenze: MYSL ČI NESMYSL? (dokončení)
Reportáž: VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 4, dokončení)
Naši hosté: Z KIOSHKU DO CHICAGA
Pohledy: BARIÉRY
Poezie: DÍKY

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé seshora dolů. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
"Léčení blbosti jakožto nemoci se zatím nedaří hlavně proto, že to vyžaduje sebepoznání. Blbec nikdy sám nemůže poznat, že je blbec - to by už nebyl blbec - a těm, co mu to říkají, bohužel zase nevěří."


PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright  Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise.

Webmaster Honza j@ns@n
hurychj@hurontel.on.ca


DIMENZE: MYSL ČI NESMYSL? (dokončení)

V minulém čísle jsem se zmínil o článku z BBC Online, nazvaný "Mind over Body" neboli "Mysl nad tělem" (doplň: "vládne", poznámka jansan). Popisovali tam metody, jak by mohla mysl bojovat proti rakovině, totiž myšlenkovou kontrolou těla V této závěrné části si povíme, jak se k tomu staví věda.


Nejprve se ale obraťme na historii. Jakmile si totiž člověk uvědomil, že mu to myslí, začal to nějak sám o sobě oddělovat od těch ostatních, tělesných projevů své viditelné, t.j. hmotné části těla. Řecká kalo-kagathia - volně přeloženo v sokolském "v zdravém těle zdravý duch" - chápala zdraví jakožto rovnováhu mezi tělesnem a duševnem. Později tím duchem ovšem nemysleli ani tak mysl, jako spíše dušia později to ještě zamotali trojicí "tělo-mysl-duše", jejíž třetí část se ovšem vymyká námětu tohoto článku.

Kromě zde už uvedených Řeků byl první filozof, který nesmlouvavě oddělil mysl od těla, René Descartes. Nemám zde na mysli jeho analytickou methodu, kterou vymyslel krátce po svém pobytu v Praze, kde se zůčastnil bitvy na Bílé hoře, víceméně jakožto pozorovatel. Ne, mluvím o knize De Homine, kterou sepsal v roce 1633 v Holandsku a kterou, když se dozvěděl o osudu Galilea, radši za svého života ani nevydal. Ovšem Descartes nejenže oddělil tělo od mysli, on je zase spojil prohlášením, že jako ovládá naše tělo naše myšlení, může i naše myšlení ovládat naše tělo. Pochopitelně Descartes navíc věřil v Boha, což celou věc jen komplikovalo. Pak šel ještě dál - bohužel už z cesty - a domníval se, že tělo a mysl se spojují ve žláze zvané corpus pineale, neboli šišinka mozková (to není vtip, ale jen neočekávaný průnik poezie do strohého lékařského slovníku), snad proto, že je to jedna z mála částí mozku, které nejsou v páru. Dodnes nám je vlastně její účel utajený a přírodopisci se domnívají, že vznikla z primitivního t.zv. "třetího oka", t.j. lokálního zakončení nervů, které bylo původně umístěno vně těla. Toto "oko" sloužilo hlavně detekci tepla (možná k vidění infrazáření, tak jako netopýři "slyší" ultrazvuk) a dnes je u lidí i zvířat umístěno uvnitř těla - vně přežívá jen u některých druhů ještěrek.

Zde je vhodno poznamenat, že o šišince už přece jen něco víme: v roce 1968 vědci izolovali hormon šišinky a nazvali jej melatonin . Jeho výroba je zřejmě ovlivňována světlem a například slepci a lidé, co rádi pracují v noci, mají zvýšenou sekreci tohoto hormonu. Jeho výroba je podněcována chemickým "poslem" serotoninem a bylo zjištěno, že podporuje fyzickou a mentální aktivitu. Údajně prý také zvyšuje imunitu lidského těla a lidé se zvýšenou výrobou melatoninu jsou prý méně náchylní k onemocnění rakovinou - to je ovšem spíše dohad.

Pozdějším filozofům, kterým se zdálo Descartesovo tvrzení nesprávné, pak připadla těžší práce ho doplnit nebo ta lehčí - prostě ho popřít. Tak např. Spinoza "sjednotil" tělo a ducha pod jedním praporem božím, a prohlásil, že to jsou dvě strany jedné mince a nijak se neovlivňují, tedy že kauzalita mezi nimi není. Leibnitz zase tvrdil, že dualita sice existuje, ale už není nic třetího, co by tělo a mysl spojovalo. Tyto písničky s poněkud jiným textem, ale pořád stejným nápěvem, pak pokračovaly až do osmnáctého století, kde nastupuje znovuzrozený řecký materialismus a jeho opak, immaterializmus. Pro materialisty je hmota primární, vše duševní je pak od ní z odvozeno, zatímco immaterialisté tvrdí, že hmota vůbec neexistuje, že se nám to vše jen zdá, čili že je to výmysl naší mysli :-).

Byl to Jiří Prochaska, který roku 1784 publikoval své De functionibus systematis nervosi , kde jasně vysvětlil, že myšlení není uloženo v kapalinách, které existují v různých dutinách těla, ale přímo v mozku a že je to nervový sytém, který komunikuje mezi mozkem a tělem. Roku 1796 začal Franz Josef Gall své přednášky o cranologii, vědě, která sleduje funkce určitých částí mozku. Pak už to šlo značně rychleji: lidé začali mozek mapovat a dovídali se, jak která část vlastně pracuje, t.j. jak řídí a ovlivňuje jednotlivé funkce těla. Huxley dokonce formuloval postulát, že "zvířata jsou jen uvědomělá automata". Naše mysl se na čas musela jaksi schovala do pozadí, nahradily ji nervové procesy. Ovšem když si odmyslíme obě zcela extrémní úchylky, totiž materializmus a náboženství, které , jak známo, mají svých probémů dost, zbývá přiznat, že zatím nikdo Descartesovo "oboustranné ovlivnění", tj. tělo-mysl a mysl-tělo, nevyvrátil.

A život šel dál, přišly počítače, kde se nám naskytla analogie mezi tělem - hardvérem, a myslí - softvérem. Podobně jako u člověka, ten softér je dvojí, řekli bychom automatický, která řídí procesy bez našeho zásahu (t.zv. exekutivní softvér) a ten druhý, který by se dal přirovnat k programům, jež naládujeme do počítače a ten pak podle našich komand dělá jen to, co chceme (t.zv. aplikační program), jako třeb a wordprocessor.

Když se lidé dostatečně naobdivovali vlastním nervům, začali opět přemýšlet, co to vlastně jsou ty myšlenky a jak se v nás rodí. A také jak ovládají naše tělo. Pravda, některé naše tělesné funkce jsou ovládány automaticky, zatímco naše "vůle" zase ovládá jiné funce, jako jsou pohyby svalů. řeč, psaní, paměť a podobně. Ale existují funkce, které ovlivňovat nemůžeme, nebo - proboha! - můžeme, ale dosud neumíme?

Ve dvacátém století tato myšlenka zaujala střed naší vědecké scény. Mozek je totiž jediný oprgán, který přemýšlí, navíc dokonce i sám o sobě. A není divu, že poslední nevypátraná oblast - t.j. jak ovlivnit myšlením naše tělo, naše zdraví a především jak pomocí myšlení také léčit nemoci - nás dnes přitahuje nejvíc. Jenže jak daleko jsme vlastně došli? Když jsem hledal na netu pod heslem "mind + body", našel jsem skoro vše - bohužel ale vše, co jsem nehledal. Stránky léčitelských firem i soukromníků, škol, ústavů, institutů a dokonce i doktorů, tedy hlavně doktorů filozofie, ne mediciny. Jenže já hledal důkazy, že ty jejich metody pracují a našel jsem bohužel jen - jak říkal už Hamlet - slova, slova, slova. Dokonce slova cizojazyčná, záhadná a nerozluštitelná, ale všeobecně prázdná.

Tomu se nemůžeme divit: naši sebevychvalující informanti totiž vědí o celém procesu asi tak málo, jako my, kteří nevíme nic. Připomínají mi příběh o sedlákovi, který si u malíře objednal obraz a pak tvrdil, že bez jeho peněz by ten malíř nikdy obraz nedokázal namalovat. Ono totiž jde hlavně o propagandu: pokud totiž nějaké úspěchy mají, nedovedou je vysvětlit. Těžko mohou dokázat, že nepoužívají sugesci a hypnozu, ale opravdu nějakou novou technologii. A přezkoušet se to nedá: na myšlenkové léčení neexistuje žádné placebo, aby rozlišilo, co je pravé a co je vsugerované. Musíte jim prostě "věřit", říkají.

Jako příklad uvedu jednoho doktora filozofie, jehož článek "Power of Thought over the Physical body" (Moc myšlení nad fyzickým tělem) jsem se zájmem přečetl a s rozkoší zahodil. Mluví tam sice o automatické schopnosti těla léčit se samo a hned si klade řečnickou otázku "Jak to vlastně tělo ví?" na kterou zcela neodborně odpovídá: " ...existuje síla, kterou nemůžeme vidět, cítit ani nahmatat, ale která existuje uvnitř těla každé živoucí hmoty..." A jde ve své naivitě ještě dál: "Je to síla mysli, nejen určité oblasti mozku, kde sídlí naše vědomá mysl a tato mysl musí existovat uvnitř každé živé buňky v těle". To je jako kdybyste řekli, že při telefonování se nějaká síla pohybuje po drátech, a že ví, do kterého přístroje dojít, protože je inteligentní.

V kapitole nazvané "Mysl nad hmotou" (všimněte si že ne už jen nad tělem) říká, že existuje : " ...množství úspěšných léčení rakoviny, která jsou založena na vizualizaci a soustředění mysli a její energie." Chtěl jsem vědět, co o tom ví a četl jsme dál, ale pro popsání jednotlivých případů (jinak řečeno metod, ale to neříká, dobře ví, že na léčení nemá licenci) ho musíte "požádat osobně" - jinými slovy, nedělá to taky zadarmo. Na jiné stránce, patřící "Mind/Body Medical Clinic" se dovíte, že tam dosahují změny v oblasti biologické, psychologické, sociální a spirituální. Summa sumárum teda skoro ve všech oblastech, račte si vybrat. Jenže opět, předem prosím zaplatit!


Konečně se dostáváme k oné diskuzi, kterou, jak už jsem psal, měla BBC na programu 26 prosince 1999 a kde se k problému vyjadřovali odborníci. Středem zájmu byla ovšem Christine Mechie, pacientka, která na radu lékařů používá speciální mind/body metodu. Ale nechme promluvit přímo ji:
"Cestuji hloběji a hlouběji do sebe. Vše ostatní mizí a já jdu rovnou do hloubky, hluboko, téměř přímo do nádoru, do tmy toho pokoje s tím groteskním monstrem, které mohu přímo cítit (to smell, míněno nosem, pozn. jansan), je to hrozné, dveře se otevřou a objeví se ono podivuhodné bílé světlo. Vidím, jak světlo svítí, temnota postupně mizí a oádor se zmenšuje, zatímco světlo se zvětšuje..."


Očekával jsme něco víc komplikovanějšího, ale budiž, když to pracuje. Moderátor dále konstatuje, že problém pro vědce je, že moderní medicina závisí na měřitelných opakovatelných experimentech. V minulosti lidé víc a víc poznávali, že náš imunní systém nezávísí na našem myšlení. Bílé krvinky napadají bakterie a viry i ve zkumavce, bez mozku, dokonce i bez pacienta! Ale pak vědci začali měřit neměřitelné: jak naše myšlení může oblivnit buňky. Nové pokusy najednou začaly popírat starý názor, že myšlení neovlivňuje obranné systémy těla.

Následuje popis zajímavého pokusu, kde Dr. Robert Ader trénoval své krysy podle Pavlova: dával jim sladkou vodu a přitom i injekci drogy, která jim dělala špatně. Tak jako Pavlovovi psi slintali, krysám se pak dělalo špatně i jen po sladké vodě. Jenže co se nestalo: krysy začaly umírat. Vysvětlení? Ona droga měla ještě jiný efekt: potlačovala funkci imunního systém a krysy se prý zároveň "naučily" negativně ovlivňovat svůj imunní sytém. I šel Dr. Ader k imuniologovi (Dr. Nick Cohen), který opakoval jeho pokus a potvrdil Aderův závěr.

To by každému mělo stačit, ne? Nuže mě to nestačí: je známá věc, že podáváním drogy po určitou dobu se jjeí následky v organizmu hromadí a časují. Jak mohli experimentítoři vědět, že krysy neumíraly díky předešlým dávkám drogy? Stejnou námitku ovšem měli i jiní doktoři, hlavně právě imunologové. Jako další důkaz BBC uvádí, že kosmonati, kteří se vrátili na zem, měli narušený imunní systém, prý díky stresu. Nuže to beru, ale to je jen destrukce systému. Je přece známá věc, že při stresu se člověk např. potí a je vypjatý nervově i fyzicky - nikdo byse nedivil, že to negativně oblivní jakýkoliv, t.j. i imunní systém. Co to má ale co dělat s myšlením, respektive s kontrolou imunologické obrany těla pomocí myšlení?
BBC diskuze pak opakuje onen fakt, který jsem uvedl už minule (z jiného zdroje), že totiž v době smutku člověk snadněji onemocní a hůře se léčí. Jenže to můžeme dobře připsat tomu, že díky těžkému smutku se tělesné funkce vyšinou z rovnováhy a automaticé procesy se naruší. Jak? To nevím. Jak to teda mohu tvrdit? Inu sám na sobě vím, že jsem v takové době jedl špatně a nepravidelně, že jsem nedělal věci, kteréjsem obvykle nedělal, že jsem se trápil a ano, že se celé moje myšlení obíralo lítostí a ničím jiným. Tělo, zvyklé na rovnovýhu tělesnou i duševní, začalo trpět. Automaticé procesy v těle neexistují ve vzduchopráznu, závisí i na mnoha jiných okolnostech: potravě, trávení, únavě a vůbec dostatečné zásobě energie, jinak se naruší i ony. I mozek například umírá, když nemá dostatek kyslíku.

Ovšem badatelé šli dál - oni chtěli dodat lepší důkaz. Odebírali krev skupině studentů před zkouškami a po nich. Kupodivu zjistili, že po zkoužce byl počet bílých krvinek v celé skupině nižší než normálně. To už bylo serióznější, ovšem hladina krvimnek se brzy zase v klidu vyrovnala, takže se jednalo o účinek pouze dočasný. I sebrali skupinu rozhněvaného manželských párů (geniální volba pro maximální stress!), které trpěly soustavnými hádkami a opravdu, páry, které se hádaly víc, měly také velice špatný imunní systém, ženy dokonce horší, než muži - snášely stress hůře.

BBC dále diskutuje případ Franklina (křestní jméno!), manžela Mary, která trpí Alzheimerovou nemocí. Kdo někoho takového má v rodině, ví, o jaký stress jde. Sám jsme byl jednou u doktora, když tam jednoho takového pacienta přivezli. Třásl se opravdu hrozně, navíc pořád chtěl něco říci, koktal, ale nic neřekl. Už jen pohled na něj mě natolik rozčiloval - těžko vysvětlit proč, ale to není důležité - že jsem musel odejít do vedlejší místnosti a nebyl jsem sám, za chvíli za mnou přišli i jiní. Jak víc to asi musí rozčilovat někoho, komu je taková osoba blízká a kdo s ní musí být celý den!. A právě u opatrovníků takových osob, se zjistilo, že jejich imunní systém potřeboval o 24 procent víc času k hojení, k jakémukoliv hojení.

Vědci hledali cestu, jak vlastně systém bílých krvinek dostává svou informaci z mozku. Některé nervy například "mluví" k našim svalům, tj. "končí" ve svalech (to je dokonce vidět při patřičném zvětšení) a dodávají jim elektrické signály. A hle, našly se nervy, které se vyskytovaly v blízkosti lymfocytových zdrojových buněk (tj. těch, co vyrábí bílé krvinky).Opravdu, tento fakt se nedá popřít: nerv skutečně směřuje do lymfocytové buňky, dokonce je vidět, jak jí proniká. Zatím se ovšem nedá dokázat, zda nerv opravdu mění chování lymfocytů, ovšem k čemu jinému by tam byl, ne?
Jiný pokus: v roztoku, kde se bílé krvinky množily a vyráběly pak t.zv. antibody, které napadají infekci, vědci přidali mozkový hormon ACTH. A opravdu, výroba antibodies v roztoku se zpomalila. To jasně dokazuje, že výronem mozkového hormonu se ovlivní imunní systém. Mozek tedy ovlivňuje imunitu dvojí cestou: jednak pomocí nervů, jednak chemikáliemi, které vypouští do krve. Dnes už víme, že ACTH , když se dostane krví do "adrenalové" žlázy, stimuluje ji k vypouštění kolem třiceti různých chemikálií, které - coby "poslové" - pak dále ovlivňují imunní systém. Tohle už je ovšem daleko zajímavější a také dává "měřitelnější" výsledek. Ovšem vědci pořád ještě nevěděli, zda se to dá použít i pozitivně, tj. k léčení.

Jedním z oněch "poslů" je cortizol - ten se dostává do bílých krvinek, mění jejich počet, t.j. množení a má velký vliv na jejich imunní funkci. Tak například změna cortizolu v těle zvířat může zcela rozbít jejich imunitu proti artritidě a dokonce se zjistilo, že i imunitu proti jiným chorobám. Diskuze přešla na případ Marrette Flies, děvčete, které trpělo od svých 11 let lupusem, nemocí, která dělá imunní systém neúměrně vysoko aktivní. Antibody pak napadají právě i buňky lidského těla a ničí je. Doktoři jí dávali drogu, aby potlačili zvýšenou aktivitu imunního systému a tak omezili destrukci jejího těla, ale droga měla vedlejší efekt - děvčeti vypadávaly vlasy - a ještě jiné nepříjemnosti, které dívky navíc ničily psychicky. Doktoři se rozhodli experimentovat a po nějaké době naučili Marettin systém reagovat i jen na zápach drogy, takže už ji mohli dávat jen v poloviční dávce. Marette, která se naučila "svou myslí" vypínat svůj nadměrně aktivní imunní systém, nakonec zemřela na mrtvici, která byla způsobena ucpáním cév, následkem té drogy, jejíž dávkování doktoři úspěšně snížili na polovinu. Celkem vzato, podle jejich odhadu to přidalo dívce deset let života navíc.

V Trierské univerzitě v Německu dělali zase jiné pokusy. Tak např. se ví, že adrenalin zvyšuje výrobu přirozených t.zv. "natural killer" buněk (zkracuji na NK,neznám přesný český výraz). Vědci se snažili jejich počet zvýšit i jinak, čistě mentálně. Dávali tedy dobrovolníkům čtyři dny do krve adrenalin a ve stejné době jim dávali šumivý bombón. Pátý den jim dali do krve jen neutrální "placebo", ale zato stejný šumivý bombón. A hle, stejný výsledek, jako s adrenalinem, zvýšeni počtu NK buněk! Ale tyto buňky mohou ničit určité druhy rakovinných buněk - je možné, že by to mohlo pomoci léčit rakovinu?

Zjistilo se, že například relaxace pomáhá pacientům překonávat potíže vzniklé s chemoterapií. I začali je trénovat, aby se uměli relaxovat. Pak přišla bomba: z nemocničních záznamů se později zjistilo, že ti, co byli takto trénováni, dokonce také žili déle! To dalo popud psychologovi Dr. Walkerovi a chirurgovi Dr. Erimanovi, aby dali dohromady tým, který by vyšetřoval možnosti dalšího léčení. Když je rakovina už příliš rozšířena, chirurgický zákrok nemusí být plně úspěšný a přistupuje se tedy jen k radiologii a chemoterapii. Bohužel pacienti přesto často umírají. Vědce zajímalo, zda by se nedalo ještě využít vlastních obranných procesů lidského těla. Vybrali tedy skupinu žen po standartním léčení a polovičku z nich trénovali ve vizualizaci a představách, jak jejich tělo "napadá" jejich nádor. Tři léta sledovali obě skupiny a měřili počet NK buněk, co mají schopnost ničit nádor. Výsledky byl překvapivé: ve skupině, která byla vystavena nové metodě se počet NK značně zvýšil. Ovšem oba doktoři upozorňují na to, že to ještě není léčení, jen vylepšení podmínek samotného léčení a částečná pomoc proti rošíření rakoviny po celém těle. I tak se tím ovšem zlepšuje pravděpodobnost uzdravení.

Psycho-neuro-imunologie, jak se tento obor nazývá, byla vlastně zavedena už před dvaceti lety, ale vědci pořád dobře nevědí, jak tento proces pracuje. A BBC závěr? Zatím není evidence, že by mysl opravdu mohla léčit tělo, ale indikace tu jsou a výzkum pokračuje dál. . .

Tak tady to máte - je to hodně, nebo málo? Ale opdověď na tuto otázku už nechám na vás samotných . . .

Zpět na index

REPORTÁŽ : VOJNIČŮV RUKOPIS (díl 4., dokončení)

V minulém díle jsem předložil řadu mých vlastních otázek a hypotéz, kterou zde dokončím. Záhada rukopisu se víceméně stává raritou: je to rozhodně výzva lidské inteligenci, neboť už téměř 400 let, s možnou přestávkou dvěstě let, se snažíme rozluštit něco - dnes i s pomocí moderní technologie - co napsal vlastně jen jeden, maximálně dva autoři. Jsme v tom opravdu tak bezmocni? Spojením historických fakt, kryptografie a lingvistiky bychom možná přece jen mohli učinit rozhodný krok kupředu ... Namítnete, že to vše už tady bylo - ano, ale jak poukazuji dále, ve výzkumu byly zanechány velké mezery, díky předpokladům, které se zřejmě neměly předem udělat. Systematika a sjednocení všech úsilí by se mělo stát páteří celého výzkumu.

Pokud máte další zájem o rukopis, na Internetu je mnoho stránek na toto téma, z nichž nejlepší podle mě jsou:

http://www.geocities.com/voynichms/
http://www.cl.cam.ac.uk/users/mrr/voynich/index.html
http://www.dcc.unicamp.br/~stolfi/voynich/
http://sun1.bham.ac.uk/G.Landini/evmt/evmt.htm.


4) A co vlastně víme o jazyce, kterým byl Vojničův manuskript - dále jen VM - napsán? Možná, že už neexistuje, ale pokud existoval ještě jeden autor (jak se někteří badatelé domnívají), je téměř jisté, že musel mluvit stejným jazykem jako první autor. Písmo se mohl naučit, ale umělý jazyk už by pro něj byl jistě obtížnější. Dobře, řekněme tedy, že to byl jazyk přirozený. Horčický byl ovšem Čech, také Marci a dokonce i doktor Míšovský, který o rukopise tolik věděl, ač se jeho řešením zřejmě nezabýval (byl právník). Také Barsch - česky asi Bareš? - byl podle jména a i toho, že byl přítelem Marciho, asi také Čech. Ti všichni mluvili jazykem, kterým se zatím nikdo v souvislosti s VM, alespoň podle mé skromné znalosti, nezabýval. Přitom spojení s Prahou bylo už od začátku jasné a také alespoň tři ověření majitelé byli Češi. Pokud ovšem nějaký zájem o rozluštění rukopisu z Čech byl, podařilo se ho asi utajit stejně dobře, jako ten text ve VM :-).

Čeština je v podstatě jazyk slovanský, ale vliv sousedního Německa na něm po tisíci letech zanechal nepřehlédnutelné stopy, více ovšem na slovníku, než na gramatice. Také latina a polatinštěné české výrazy byly v době Horčického v Čechách běžné. Ovšem čeština měla - a ještě má - jednu raritu, pokud se týká písma, zcela odlišnou od jazyků jiných: zcela důsledně (míněno: víc než jiné jazyky) vypisuje měkké souhlásky a dlouhé samohlázky jako jednoduchá písmena s diakritickými znaménky nahoře (t.j. háčkem a čárkou). K této změně došlo v patnáctém století a jejím autorem byl profesor pražské Karlovy univerzity, Jan Hus. Dlouhé samohlázky se předtím psaly zdvojeně nebo kombinovaně ještě s jiným písmenem, podobně i měkké souhlásky. Tato opravdu geniální reforma - na svou dobu - bohužel způsobuje dnes spíše problémy, neboť zvětšený počet znaků (graficky, "c" je např jiný znak než "č") znamená i to, že soudobá sedmibitová ASCII abeceda je nemá a bylo ji třeba rozšířit. Bohušel většina anglických programů a e-mailových pošt pracuje stále jen se sedmi bity. Navíc si Češi nechali od cizinců naordinovat asi šest různých standartů pro počítačové abecedy - např. Latin2, CE1250, atd., což způsobilo pravdě babylonský zmatek, protože předem nevíte, ve kterém systému váš dopisovatel píše. Pro autora VM by naví bylo nepraktické použít písmo s viditelnou diakritikou, kterou čeština používá nejvíc ze všech jazyků, neboť by to prozrazovalo, o jaký jazyk jde. Dá se předpokládat, že popkud autor psal česky, že použil starého způsobu, tj. zdvojení písmen (t.zv. dublety), což je právě typické pro VM.

V Praze se také hodně mluvilo německy, ale Češi nikdy němčinu moc rádi neměli, také oproč, nebyl to jejich národní jazyk. Stejné pocity byly i u Němců, pro které byla navíc čeština dost obtížná, právě svou měkkou výslovností a slovanskou gramatikou. Pokud Češi používaly "germanizmy", tyto byly stejně často až k nepoznání pozměněny. Hodně se také používala latinizovaná slova, většinou pomocí latinskýck přípon ( například i Jakub Horčický se psal "Jacobus")

Mluvíce o české gramatice: pro slovesa máme dvě čísla (jednotné a množné) a tři osoby v každém čísle (např. já, ty, on, atd.), máme tedy celkem šest slovesných tvarů pro čas přítomný, šest tavrů - jiných - pro čas budoucí, a pro čas minulý dokonce deset ( třetí osoba má: dělal, -la,-lo, množné číslo: dělali,-ly,-la). Srovnejme to např. s angličtinou, kde má sloveso v přítomném čase jen dva tvary, v minulém a budoucím dokonce jen jeden (nepočítáme přiřazená pomocná slovesa, která majií pro stejnou osobu vždy stený tvar). Podobně podstatná jména, přídavná jména a zájmena se skloňují v sedmi pádech a skoro každý pád má jinou koncovku, zatímco angličtina tvar podstatného či přídavného jména pádem nemění (jen u zájmen jsou tvary dva či tři). To vše by vysvětlovalo, proč je ve VM zdánlivě tak málo stejných "slov", soudě podle znaků. Pro Čechy je to vše zcela normální, zatímco cizince to uvádí v zoufalství :-). Pokud byl Horčický autorem rukopisu, věděl tohle všecko velmi dobře, i to, že jeho možní konkurenti (v Praze byli tehdy hlavně Němci a Italové) by češtinu neovládali dostatečně natolik, aby knize rozuměli ato i kdyby znali "neznámé" písmo, použíté ve VM.

Co se týká doby, kdy rukopis vznikl, již mnoho badatelů si všimlo, že VM obsahuje mnoho náznaků, že byl napsán v šestnáctém století (nebo na počátku sedmnáctého), tedy v době, kdy právě žil Horčický. Samo písmo rukopisu je velmi podobné tehdejší formě gotického písma, respektivě jeho německé verzi, která dosud existuje ve své pozměněné formě, švabachu. V té době bylo ovšem toto písmo používáno jak Němci, tak i Čechy, přičemž se občas vyskytovala ještě stará česká verzes dublety, vedle té nové, s diakritikou. Podobnost tohoto písma s písmem VM už byla také zpozorována. Je zřejmé, že autor (nebo kopista) byl v tomto písmě zcela zběhlý. Navíc i náklon písma a to, že je psáno zleva do prava a plynule spojováno, svědčí, že "neznámé" písmo nebylo zvoleno náhodou, ale že čerpalo ze zkušeností pisatele se středověkou "gotikou". Kdosi sice tvrdil, že stránky VM očísloval sám John Dee, ale tyto číslovky se používaly už dávno předtím a píší se tak dodnes. Očíslování mohl klidně udělat autor sám - jak jinak by se vyznal ve stránkách, co napsal? - anebo kdokoliv, kdo znal arabské číslovky :-).

Ovšem samotná čeština - ani jiný žijící jazyk - by úplně nestačila k utajení: bylo třeba ještě vyvinout zvláštní písmo. Geniálnost autora je tu zřejmá, použil totiž nvco, co se používá jen v moderním kryptogramu: zatímco celkem neznámý jazyk pracuje při utajení jakožto šifra (kde nahrazujeme celé slovo jiným, zase celým slovem či předem určenou skupinou písmen), neznámé písmo je pak vlastně kód (každé písmeno má svůj vlastní, rozdílný znak). Použití jen jednoho způsobu, tedy jen "cizího" jazyka nebo i jen "cizího" písma bylo v té době běžné a dalo by se, i když s nesnázemi, vyřešit už i v té době. Kombinace obou metod - i když každá sama o sobě je poměrně jednoduchá - úspěšně vytváří text, který se musí zdát - a zatím je - zcela nerozluštitelný. Z toho důvodu pochybuju, že autor ještě přistoupil k dašímu, řekl bych "matematickému", tj kombinačnímu zakódování textu podle nějaké formule, tak jak to děláme dnes: nebylo to prostě už potřeba. Oněch 400 let bez vyluštění je toho jistě nejlepším důkazem.

5) Zkratky: Rovněž bylo zjištěno, že "slova" ve VM jsou relativně příliš krátká pro němčinu či latinu - a ovšem i pro češtinu, bohužel :-). To samo ovšem nevyvrací její použití, stejně jako to nevyvrací němčinu, atd. Už bylo také navrženo, že VM je asi psán ve formě zkratek, to bylo v tehdejší době normální, např. pro latinu. Ovšem ne všechna slova jde zkrátit tak, aby byl srozumitelná - a zkratky nejsou lehce zapamatovatelné, rozhodně ne tolik, kolik by asi musel autor použít. Jenže tím to ještě nekončí, autor totiž mohl použít těsnopis. Defakto jistý druh těsnopisu už vlastně použil: text u obrázků totiž obsahuje číslovky a jak je známo, arabské číslovky (ne římské, ty ne :-) jsou vlastně nejlepší těsnopis: jsou čitelné, jednoznačné a celý počítací systém je vlastně také zkratkový, díky destinným místům. Arabům také děkujeme za to, že objevili nulu, čistě teoretický symbol čísla pro "nulový počet", tedy vlastně neexistující entitu, nic.

Ale já mám na mysli jiný těsnopis, částečně podobný tomu dnešnímu. Zde bych rád uvedl jako ilustraci mou vlastní zkušenost. Před mnoha lety, ještě jako student, jsem vymyslel svůj vlastní těsnopis, abych si zvýšil rychlost zapisování poznámek z přednášek Šlo mi o to, že naše psaná písmena jsou na rychlé psaní příliš složitá a napsat třeba jen pouhé psací "k" zabere příliš mnoho času - nebo jsou při rychlém psaní nečitelná. Říkal jsem si, že použitím jednoduchých znaků, většinou jen rovných čar, oblouků nebo smyček, navíc s rozlišením co do směru (lehce rozlišíme v písmu až osm 45 stupňových úhlů) by mohlo zkrátit dobu psaní až na čtvrtinu. Došel jsem k systému, který se nijak nepodobal tomu ve VM, ale narazil jsem přitom na stajné potíže, na které asi musel narazit i autor písma pro VM.

Pravda, rozlišoval jsem ještě slabé a silné čáry, ale směry čar doleva byly nevýhodné pro náš druh psaní - musel jsem tedy systém upravit. Také jsem upustil od běžného těsnopisného "slovníku" zkratek a symbolů, neměl jsem prostě na to čas ani paměť. Přesto mi spojování znaků pořád dělalo problémy, a rovněž rozložení znaků se "silnou" a slabou čarou bylo dost násilné. Nebylo to prostě přirozené, tj. podle toho, jak častoa kde ve slově bylo písmeno použito. Prostě jsem nebyl spokojen a tak jsem musel systém měnit, tak říkajíc "za pochodu" - bohužel, protože jsem pak své starší studijní poznámky už nemohl později "rozluštit" :-). Nejsem lingvista a tak jsem nemohl vymyslet systém, který by byl ucelený, dokonce ani ne takový, který by vyhovoval alespoň mě. Moje zkušenost mi ale jasně ukázala to, že vyvinutí takového systému by si vyžádalo jazykovou expertízu a několik let vývojové práce.

Navíc je na těsnopise ještě jedna zajímavá věc: je totiž závislý na jazyce, ve kterém píšete - proto máme těsnopis německý, český, atd. A to ani nemluvím o slovníku přídavných symbolů pro zkratky, předpony a přípony. To by možná vysvětlovalo i zvýšené problémy s luštěním VM. Pokud nevíme, jaký jazyk byl použit, můžeme dělat tisíce pokusů a přece těsnopisné zkratky nevyluštíme, to jde jen z větné souvislosti. Dokonce i když víme, o jaký jazyk se jedná, je to víc než obtížné a jistě asi nepůjde vyluštit vše. Zkratky jsou toiž také jakási šifra - některé zkratky asi zůstanou neurčité a budeme jejich význam jen odhadovat,avláště vyskytnou-li se v textu jen jednou. Jak už jsem ale řekl, domnívám se, že "cizí" jazyk a "cizí" písmo patrně autorovi zřejmě stačilo. Jak tedy vysvětlíme ta relativně krátká slova ve VM? Přiznám se, že nevím. Ale rozhodně to nenajdeme hledáním jazyku s "krátkýni" slovy, jako je třeba havajština (ano, někdo skutečně něco podobného navrhoval!) a koneckonců např. jméno havajského krále Kamehameha není nijak krátké. Řešení krátkých slov může být ale přesto velice prosté: na příklad v mezerách mezi slovy, ale o tom až v bodě 6.

Zde se musím dotknout ještě jedné podstatné věci: studoval jsem VM "abecedu" (jen tu, označenou EVA, je jich jinak víc). Je to vlastně přepis textu VM do zanků, které mají představovat jednotlivá písmena, arbotrárně zvolená.. Ta, ač zatím bez pravého ekvivalentu v naší abecedě, by nám pomocí frekvenční charakteristiky (t.j. jak často se které písmeno v psaném textu pro daný jazyk vyskytuje) pomohla určit jejich význam. Pak bychom pak prostě v "přepsaném" textu hledali známá slova a potvrdili si, že jazyk i písmo je opravdu to pravé..

To se dělá při každém, i moderním dekódování, ale zapomínáme zde na jedno: tam se to dělá obráceně - tam už jazyk známe (nebo máme lehkou volbu mezi několika a zkoušení je lehčí)). Navíc se frekvenční charakteristiky i pro jeden jazyk značně liší, např. pro hovorou či úřední řeč, pro obor i pro styl (např básně versus obyčejný dopis). To je totiž dáno tím, která slova jak často používáme a proto jsou nám tyto charakteristiky pomocné jen v omezením rozsahu. Navíc je náš text, co zkoučíme, většinou příliš krátký na to, aby procenta platila přesně, dokonce bych řekl, že frekvenční charakteristiky jsou pro každého autora poněkud jiné. Naštěstí je text VM dostatečně dlouhý, aby se dal statisticky zpracovat. Ale i ve zjednodušených podmínkách můžeme být zcela šťastni, když uhodneme i pár samohlásek (nebo určitou významnou skupinu písmen, např. v angličtině slovo "the") a pak hádáme zbytek slov, abychom tak určili další písmena. Tak např. známe-li ve slově jen ".o..a" jen tato dvě písmena, zkoušíme kombinace mohla, modla, bodla, ale i třeba louka atd. a pro každou novou kombinaci otestujeme zbytek textu, zda dává nějaký smysl. V uvedeném případě odhaduju, že by to bylo pár tisíc kombinací. Dá to hodně práce a chce to nejen hádání, ale i vedlejší pomocnou informaci, tak např. v textu, který je vojenskou zprávou, budou asi hlavně vojenské výrazy. I tak je frekvenční charakteristika velkou pomocí. a pochoipitelně, pomůže i minulá zkušenost a intuice: proto také se hodně o VM píše, ale míň už se luští :-).

To vše ovšem za předpokladu, že se pořád používá stejný znak pro stejné písmeno. Pokud tomu tak není, je řešení ještě daleko obtížnější: pro každou změnu znaku musíme znova hledat jinou frekvenční caharkteristiku. Jelikož si přitom pomáháme významem slov, je absolutně nutné, abychom měli ve znacích pořádek. A o to právě jde: já si totiž nejsme jist, že navrhovaná abeceda (EVA transcription) je jednoznačná a perfektní. Na prvni pohled je zřejmé, že některé znaky jsou opravdu jednoduché, jiné ale vypadají jako kompoziční (skládají se z několika znaků první kategorie). Jelikož jsou "znaky" ve "slovech" spojeny plynule, není lehlé zjistit, jedná.li se opravdu o znak druhé kategorie či o několik znaků první kategorie, spojených za sebou. Tím by se ovšem i částečně vyřešil problém některých na pohled "krátkých" slov. Pravda, můžeme namítnout, že EVA je to nejlepší, co zatím máme, ale jak víme, že to je ta nejlepší vůbec? Pokud opravdu autor takovou zmatenou abecedu vymyslel, byla by to jistě asi první chyba, na kterou jsme zatím přišli! Ovšem počet znaků v první skupině sám o sobě nestačí pokrýt dvacet pět nebo kolik písmen naší (bezháčkové) abecedy a autor musel asi sáhnout ke kombinacím. Tomu se mohl vyhnout, kdyby rozlišoval mezi stejnými znaky provedenými silno a slabou čarou. Stínování ve VM je podobné tomu u gotického písma - vzniká totiž nechtěně při psaní perem či brkem. Kdosi sice tvrdil, že písmo bylo psáno štětcem, tam ze musí stínovat také, ale asi by bylo písmo víc svislé - štětcem se píše pod úhlem tence hůř - a tak tomu u VM není. Zde musíme podotknout, že už profesor Niebold řešil VM na základě předpokladu, že na pohled zřejmá "písmena" by mohla být jen kombinace několika jednodužších písmen, která ovšem odhadl špatně. Není třeba dodávat, že špatný odhad "písmen" by činil samo řešení VM značně obtížnější, ne-li zcela nemožné.

Prohlédneme-li si písmo manuskriptu, uvidíme typické elementy těsnopisu: znaky jsou dobře čitelné, snadno odlišitelné a písmo je relativně jednoduché, graficky nenáročné. Navíc ho lze bez problému spojovat, tedy psát plynule (ne jako to, co jsme vymyslel já :-)). Dokonce bychom řekli, že to je písmo "krásné" a "elegantní", pokud se na to dají ta slova použít. Na rozdíl od současných těsnopisů asi nemá zkratky pro přípony a předpony, které studentům zaberou většinu času na učení a ovšem enormě zatěžují paměť (jejich význam nejde ze znaku uhodnout, musíse memorizovat). Hlavní autorovy problémy byly jistě jiné: soustředit se na to, jak správně slohově a obsahově, případně i odborně napsat "obsah" textu a sotva by si přidělával práci ještě memorizováním stovek jiných znaků. Uvážíme-li, jak snadno a plynule autor text psal (a to i kdyby ho přepisoval!) a že tam nejsou prakticky žádné chyby či opravy, napadá nás, že musí být nějaké jednoduché vysvětlení, jak tento těsnopis (pokud to vůbec těsnopis byl!) asi pracoval.

6) Mezery. Jeden z počátečních předpokladů řešení VM, který se nikdy pokud vím nekritizoval a dodnes je " nedotknutelný", je ten, že mezera mezi "slovy" je přesně to: mezera mezi slovy. Přitom je zřejmé, že pokud ona "slova" nejsou nějaké zkratky nebo znaky, další terč k útoku musí být právě toto nedokázané dogma. Zdá se to asi fantastické, ale proč by mezera nemohla být něco jiného než jen mezera? Jak vychytralé by to asi bylo a navíc tak neuvěřitelné, že by to oklamalo i jinak nápadité řešitele a tím ještě víc přispívalo ke zdánlivé nerozluštitelnosti! Teda do té doby, než bychom náhodou vyluštili celé písmo až na to jedno písmeno a z textu zjistili, jak to vlastně je. To je pochopitelně velmi nepravděpodobné, ale tak či tak, mezery jsou pro nás klíčová informace.

Napadá mě i jiná možnost: celý text by mohl být psán nanečisto "bez mezer":
jakotřebajenapsántentotextapřecesedádoceladobřepřečíst........text A
a mezery by se pak náhodně a hlavně "neprávně" přidaly:
jakotř ebaje nap sánte ntotext apře c esedá d oce ladob řepřeč íst ........text B.
Tšxt B už nemá ani jedno české slovo a slova jsou enormě krátká a mohli byhcom ted tvrdit, že to česky napsáno není. Zde se musím přiznat, že jsem během psaní onoho textu A několikrát ze setrvačnosti klepnul na klávesnici mezery, tak vžitou tu mezeru máme, že si to ani uvědomujeme. Přitom je tento způsob zakódování tak jednoduchý, že se dá dělat téměř nez myšlení: Ovšem pkud bychom použili naši abecedu, text by se vyzradil téměř sám! Tak se dají vytvořit nejen slova kratší, ale i delší než ta normální, ale to by asi víc vyzrazovalo, jaký trik byl použit. Jistě, i to zní fantasticky a navíc by to chtělo, aby byl autor nejen byl zběhlý v tajných písmech, ale i znal psychologii "luštitelů". Anebo aby byl jen dostatečně inteligentní a předvídavý, což se u autora rukopisu, který nikdo tak dlouho nerozluštil, dá klidně předpokládat.
7) Když mluvíme o pravém jazyce VM, musíme si uvědomit změny, které za tu dobu každý přirozený jazyk prodělal. Některým výrazům, často i celým větám by třeba našinec ani neporozumněl - srovnejme si třeba jazyk Shakesopeara s dnešní angličtinou! Odhadl bych, že třetina tehdejších slov buď zmizela, nebo byly nahrazeny jinými či teď mají jiný význam. To nám pochopitelně bude dělat potíže při luštění - jako by jich už teď nebylo dost! Jiná věc jsou "odnože" jednoho jazyka, například srovnejme české technické termíny s hovorovým jazykem. Vsadím se, že určité části textu by ani lingvisté, jinak znalí jazyka velmi dobře, nemohli dešifrovat.


Všechny předešlé úvahy, ač podivné, byly alespoň částečně opodstatněné. Přejděme teď ještě k fantastičtějším hypotézám. Tak například je známo, že John Dee si dopisoval za svého pobytu v Evropě s lordem Cecilem Burghleym, což je historicky dokázáno - a možná i se Sirem Francisem Walsinghamem - což ještě dokázáno není. Spojení s těmito dvěma vysoce postavenými politiky a s královnou Alžbětou I - vedlo některé badatele k prohlášení, že pro ně pracoval jako špión u královských dvorů Evropy, hlavně tedy u dvora Rudolfa II. To ovšem nikdo nedokázal, ale je zřejmé, že se Dee tajnými písmy a rukopisy obíral - měl jich pár i doma - a jako matematika ho jistě lákalo nejen luštění, ale i sám i na tajných kódech pracoval. Někdo se jistě zajímal o jeho expertízu v tomto oboru - a mohl to být právě Walsingham, který jak známo přispěl k dešifrování kódu nešťastné královny Marie Stuartovny, což ji nakonec stála i její hrdou skotskou hlavu. Dee možná i vymyslel nové tajné písmo pro špióny a byl by to opravdu podařený vtip, kdyby prodal Rudolfovi rukopis, který obsahoval jeho nový kód a tím si také hned otestoval schopnosti Rudolfových kryptografů. Ovšem i v tomto případě by asi VM obsahoval nějaký nevinný, ale smysluplný text jinak by se nedal vůbec vyřešit, že ano, a Dee by předem věděl, že se nikdy nic nic nedoví :-).

Ještě něco k tom, zda VM je "podvržený padělek, který neobsahuje žádný text", jak se někteří badatelé domnívají. Je pravda, že v té době byly staré rukopisy velice dobrý artikl na prodej, často za cenu zlata ve stejné váze. Kolem kolovaly astrologické almanachy, popisy, jak vyrobit zlato, procedury černé i bílé magie, lékařské recepty. O to je zajímavější, že byl VM psán ručně, uvážíme-li že tisk už tehdy dávno nebyl žádnou novinkou. Rukopisy se ovšem nejen opisovaly, přepisovaly, ale někdy i padělaly. Vyrobit padělek nebylo tak těžké: moderní metody zkoumání tehdy ještě nebyly, kdejaký starý pergamen postačil - přidal se čitelný, vhodný text a bylo to. A najednou je tu ale rukopis, který nelze přečíst. Proč? Proč by někdo vyráběl padělek, který nelze přečíst? Vždyť by to nakonec každého po čase unavilo a pokud to byl kupující člověk mocný, autor by trestu neušel. I když, pravda, nečitelný rukopis může být zajímavější, obzvláště vypadá-li jako reálný a nabízí -li (podle slov prodávajícího) třeba recept na výrobu zlata. Zlata, o kterém se říká, že dělá z hlupáka boháče a z boháče hlupáka. Sotva bychom tu asi podezřívali samotného Johna Dee, ale u Kellyho bylo všechno možné. I když právě jeho chlebodárce se rozčílil, že mu nechce "recept na výrobu zlata" prozradit a nechal ho uvěznit. Yěžko lze ale věřit, že zrovna VM byl rukopis, ve kterém měl recept být zapsán - on sám tvrdil, že rukopis, co měl ve vlastnictví, číst umí.

Jak se tedy zdá, VM asi skrývá nějaký skutečný text. Už bylo dokázáno, že se jeho znaky vůbec nevyskytují čistě náhodně a dokonce že se vyskytují tak, jak to bývá v nějakém přirozeném, u VM možná ještě existujícím jazyku (což ale neodporuje mé teorii "posunutých mezer"!). Představme si totiž, že by někdo napsal něco přirozeným jazykem, co by neobsahovalo žádný text, teda bylo by to "zcela bez významu" a přesto by to nebylo "náhodné uskupení "písmen" - nejen že je to obtížné, to je prakticky nemožné - i náhopdná skupiny mísmen občas obsahují nějaké platné slovo!

Jedno je jisté: ta opravá, skutečná hodnota VM je v tom, že ho ještě nikdo nerozluštil. Vyřešte záhadu a brzo bude i on zapomenut. Osobně se nedomnívám, že vyluštěný text bude něco vědecky či jinak překvapujícího - za čtyřista let došla věda hodně daleko - jediná hodnota bude v tom, jak se autorovi podařilo rafinovaně pravý text utajit. Proto je v současné době VM tou největší a nejsvůdnější výzvou badatelům v oboru kryptologie i jazykovědy. Navíc je zřejmé, že jsou ještě oblasti, kde se dá do VM proniknout hlouběji. Nedávné úspěchy s objevením pana Y ( vlastním jménem George Barsch) to jasně dokazují. Zatímco písmo a jazyk nám pořád ještě unikají, pátrání v historických archivech po bývalých majitelích by přesto mohlo přivést něco, co by vedlo k autorovi. Podobně správná koordinace všech nálezů nás nakonec může přivést k novým hypotézám - neboť ty nám dnes chybí nejvíc, myslím ty správné hypotézy - které, jakkoliv by se mohly zdát fantastické, by nám opravdu mohly ukázat pravý směr, kterým se musíme ubírat.

Zpět na index

NAŠI HOSTÉ: Z KIOSHKU DO CHICAGA
(výňatek z knihy "Probouzení mrtvých" od Glorie L. McMillan)

Gloria McMillan
gmcmillan@pimacc.pima.edu
je pedagožka a spisovatelka. Žijev Tusconu, Arizona a její webstránka je na: http://pimacc.pima.edu/~gmcmillan/index.html
Kniha PROBOUZENÍ MRTVÝCH je její historická novela z Chicaga roku 1893. Kniha byla publikována na Netu a najdete ji na: http://www.enteract.com/~flynn/gloria/Waking_the_Dead.htm. Následující ukázka je otištěna s laskavým svolením autorky. Překlad J.B. Hurych. (Poznámka: Ellis Island byla známá vstupní "brána" pro emigranty do USA).



Čas velkých přílivů přešel. Tající ledovce změnily velký poloostrov v malý ostrov. Místní lidé, kteří si říkali Lenape, nazývali tento ostrov Kioshk, Ostrov racků. Na Kioshku nerostlo nic moc, co by tam přitahovala lidi. Rackové přicházeli na písečný břeh, protože tam byly vyvržené ústřice. Kioshk byly jen asi tři akry měkké hlíny a bahna. Po mnoha stoletích konečně přišli nějací rybáři, aby tam rozhodili své sítě. Pak, zase o několik stovek let později, sem přijeli lidé, kteří žili na druhé straně oceánu. Zakotvili své velké lodi a objevili mnohé z těchto ostrovů. Všimli si i malého Kioshku a nazvali jej Ostrovem ústřic. Když tito lidé, kteří si říkali Holanďani, odešli, přišli sem zase jiní lidé. Lidé ze Svedenlandu nebo jak tomu říkali. Nemohli vyslovit jméno místních obyvatel, kteří si říkali Lemi Lenape a tak je nazývali Remi Renape. Ale to nevadilo, dlouho tu stejně nezůstali. Kioshku neříkali nijak

Přišla jiná skupina cizinců. Tito lidé přišli z místa, kterému říkali Anglie a nazývali tento ostrov Dyre's Island. Snažili se také změnit jméno Lenapů na podivné jméno kmen Delawarů. Lenapové si ovšem dál říkali Lenapové, jen je udivovalo, že ti cizinci si pořád neuměli nic rozmyslet: zase změnili jméno Kioshku na Bucking Island. Pak si ještě navíc vymysleli, že už nechtějí býti Angličany. Ti, co žili zde, se snažili separovat od těch, co žili v Anglii. Ovšemže zase chtěli změnit jméno malého Kioshku. Ale to už Lenapové, kteří pořád žili v téhle oblasti, jejich frivolní změny očekávali. Tentokrát se stal novým majitelem muž, který byl zaměstnán prodejem mnoha věcí. Prodával sudy výborných herinků a jiných podobných ryb a ještě jiné dobroty. Tento pilný muž se nazýval Samuel Ellis. Když si koupil Kioshk, dostal malý, písečný ostrov ještě jedno jméno a to už mu konečně zůstalo: Ellis Island.


"Přijďte na největší párty na světě!" četla Ema Klímová pomalu a pečlivě. Vyslovovala každou anglickou slabiku tak, jak se jí naučila z knihy. Potřásla v nesouhlasu svou kudrnatou, zrzavou hlavou.

"Ale Tati, tenhle plakát říká, že Světová Kolbovská Expedice je příští rok, ne letos! Neříkal jsi, že jedeme do Chicaga, abychom uviděli výstavu?"

Její otec, Tati, se začal usmívat.

"Antone! Vysvětli své sestře, že tam musíme být dřív, abychom dostali dobrá sedadla."

Anton začal mluvit ...

"A vysvětli své sestře, že bychom měli být usazeni než začne ten veletrh. Není-liž pravda?" Jeho hranatá tvář se usmála na dceru. "A my sem přicházíme nejen na veletrh, ale také žít. Však to přece víš, Emo."

"Já tomu nerozumím," začala opět Ema, "Kolumbus se plavil do Ameriky v roce 1492. Proč mají ten veletrh až v roce 1993?" Podívala se vzpurně na otce, pro nějž všecko americké bylo absolutně správné.

"No, Tati, to jsou tak hloupí, že nepoznají rozdíl mezi 92 a 93?"

"Antone, vysvětli sestře, že Američané mají moc práce - jen se podívej na ty plakáty!" Tati ukázal na jeden z nich? " Nic takového jako tenhle veletrh ještě na světě nebylo vytvořeno a ONA si to dovoluje kritizovat?"

Anton začal mluvit.

"Tati, proč pořád žádáš Antona, aby mi opakoval to, co už jsi sám vlastně řekl?"

Anton začal něco říkat ...

"Protože, ty hloupá huso, nechci ztratit svůj klid před všemi těni cizími lidmi! Celou cestu z Prahy neděláš nic jiného, než že se ptáš 'proč?' a říkáš mi, jaké hloupé věci dělají v cizině. To víš, nová místa jsou prostě jiná! To se musím očekávat, že budou jiná! Proto se jim říká 'nová'!"

"Tati má pravdu!" křičel Anton, aby také něco řekl. Ema po něm hodila pohledem jako žihadlo.

"Už nikdy nic neřeknu!" řekla, zachovávajíc nucený klid. "V tomto novém světě si dám 'slib mlčení'. Stačí vám to, vám všem?" Eva si založila ruce na prsou a otočila se přitom dozadu ke zbytku rodiny.

"Emo, nedělej to!" To Julka, její malá sestra, vykřikla postrašeným hlasem.

"Ale Julko, to je jediný slib, o kterém se nemusíš bát,. že by ho Ema dodržela! Haha! Tiše po zbytek života? Naše Sára Bernhardtová to nevydrží ani hodinu!" Anton přihouřil oči, založil ruce křížem a otočil se svými svalovitými zády k Emě. Tati a zbytek rodiny se pochechtávali.

Ema tiše ťukala nohou do podlahy a po tváři jí tekly slzy. Kéž by se Antonovi sovy unízdily v jeho lebce... Kéž by mu šneci snědli vnitřnosti... Ema pokračovala ve vymýšlení trestů pro svého bratra, zatímco se ostatní rozhlíželi po okolí.

Tatínek se díval na jeden z plakátů, které ukazovaly lokomotivy, jak si to plným tempem ženou do Chicaga a to ze všech světových stran. Usmíval se blaženě na plakát a nevšímal si hluku a zmatku kolem v hale, kde už vyřizovali nové emigranty. Zařadili se do řady a pokračovali šnečím krokem v té nekonečné řadě lidí. Ostatní z Klímovic rodiny se dívali na statného rumunského muže, který zrovna omdlel. Měl na sobě těžký ovčí kožich, navzdory horkému májovému dni. Zatímco dva uniformovaní muži odnášeli přes celou halu omdlelého do nemocnice na druhé straně ostrova, zástup se před nimi rozevíral, aby mohli projít. Lidé prohodili nějaké poznámky, někteří jen šeptem, jiní zase nahlas.

Tati si toho nešímal, tak zaujatě pořád sledoval plakát. Julka, které bylo teprve šest, ho neustále tahala za rukáv: "Ten pán, ten pán!" Ale tatínek ji neslyšel. Byl unesen všemi těmi vlaky, co se sjížděly do Chicaga. Ta výstava udělala z Chicaga okno světa!

"Jaromíre! To dítě se snaží k tobě mluvit!" křičela maminka, aby přehlušila hluk v zástupu. Ale omdlelého muže už odnášeli. Tati nepřítomně mrknul a podíval se ně. Maminka vykřikla pár slov jeho směrem. Usmál se a pokrčil rameny. Zástup se opět začal pohybovat a ona se musela prodírat s jejímy zavazadly kupředu. Za ní stál Anton, který natahoval krk a díval se všude kolem, jen aby se vyhnul pohledu své sestry, která mu šla na nervy. Tati držel malou Julku za ruku. Měla na sobě žlutou kartičku s číslem, přišpendlenou na kabátu. Tu měli všichni. Rodiny byly těmito čísly jako by spojeny. Všichni museli stát ve skupinách podle těchto čísel. Ta čísla pak byla vyvolávána francouzsky, rusky, litevsky, norsky a v mnoha jiných jazycích. Pomalu se pohybovali kupředu. Otevřeli si papírové krabice s obědem, které si koupili u vchodu. Jedli vestoje, stále čekajíce v lajně.

Tati byl asi pět stop a osm palců vysoký, maminka jen asi pět stop, možná ani to ne. Měla takový unavený pohled jako mají mnohé emigrantské ženy. Vrásky na obličeji se jí táhly od koutků očí až do poloviny tváře. Emě bylo čtrnáct a byla vytáhlá. Julce bylo šest, měla světle blond vlasy, sestřižené do ofiny, která běžela kolem jejího čela a až do skrání, což budilo dojem, že osoba, která ji stříhala, nevěděla, kde přestat. Dojedli oběd, stále stojíce v lajně. A jak čas ubíhal, rodina konečně proběhla všemi kontrolami. U informační budky pro emigranty pomohli tatínkovi najít prodejnu jízdenek na vlak. Aniž by se rozmýšlel, tatínek vysolil tu velkou částku na pult a žádal pět lístků do Chicaga. Přitom mu vyhrkly slzy do očí, když říkal "Chicago". Kromě toho, že to bylo jedno z deseti slov, které znal anglicky, už samo o sobě znělo jako fanfára nových začátků.

Uředník mu podával drobné nazpět; tatímek nastavil ruku a pokladní se ho zeptal na jméno. Po několika pokusech řekl: "Klíma. Jaromír Klíma." Pak ukázal na zbytek rodiny a vyjmenoval je: "Anna, Ema, Julka, Anton....Klíma." "Uředník kývnul a zapsal je všechny. Podal "Mister Klímovi" pět tiketů do Chicaga, do vlaku, který odjížděl z hlavního nádraží v New Yorku později, ale téhož dne. Dal také "Mister Klímovi" jednoduchý plánek ulic kolem nádraží. Klíma se uklonil, aby vyjádřil svůj dík a už se všichni brali pryč. Májový vzduch byl dost teplý a Klímova rodina se v pořádku dostala přes Long Island. Jménům ulic rozuměli dostatečně dobře, aby mohli nasednout na koňskou dráhu, která je dovezla skoro až k Hlavnímu nádraží.

"Odvahu, maminko!" řekl Tati vážně, když se jí pod zavazadly dvakrát podlomily nohy. Pak musel od sebe odtrhnout Emu a Antona, kteří se zatím začali pohlavkovat. Když se dostali na nádraží, starý pan Klíma byl jako v nebi.

"Podívejte se, děti, už jste někdy viděli něco takového? Tady musí být alespoň stovka vlaků!" prohlásil Tati pyšně. Vlaků se nikdy nemohl nabažit. Symbolizovaly pro něj všecko, co bylo moderní, co se měnilo. A ta změna už přicházela.

Copyright © 1996 Gloria McMillan and Fly Neleth Press. All rights reserved.

Zpět na index

POHLEDY: BARIÉRY

Občas si "zametám" můj hardisk, asi jako si sadař prořezává své ovocné stromy. Většinou to dělám tak dvakrát do roka - malé "zametání" totiž provádím raději hned, když nějaký úkol ukončím. Věci, co potřebuju "k ruce" tam nechám a dlouhodobé uložení mám pak na zip-disku, který používá disket velikosti floppy, ale se 100 krát větší kapacitou.

Někdy ovšem najdu něco, co se mi "zakutálelo" neznámo jak do tajemného labyrintu disku, který má, věřte si nebo ne, pár stovek složek a pár tisíců souborů. Nedávno jsme tam našel kopii mého dopisu z 29 února 1996 (už samo datum je vlastně zajímavé), který jsme napsal tedy do jedné e-majlové konference. To jsou ty, kam každý píše své názory a redakce je pak sepsané pošle, zase e-majlem, všem subscribentům - dnes už značně zastaralý způsob komunikace. Rozčiloval jsem se tam ve své mladicko-stařecké nerozvážnosti na citátem, který tam kdosi nadhodil a který mladí studenti a bohužel i jejich profesoři rozbírali jakožto podivuhodné zrno moudrosti. Byl to typický případ bariéry, kterou si sami stavíme ve své mysli. Ale nechme promluvit celý dopis:

"Pan P. (jméno vynechám, není důležité, snad jen to, že dělal, kupodivu, právě ve výzkumu, pozn. jansan) si kdesi přečetl, že 'nejběžnější modus operandi ve vědě je progresivní vylepšování existujících ideí nebo prací.' Ano, naneštěstí je to ten nejběžnější, ale to ho ještě nedělá nejúspěšnější, naopak, to je důvod, proč někdy pokračujeme ve výzkumu právě tak pomalu. Naštěstí existují tisíce lidí, kteří přinášejí na svět nové ideje, nové v tom pravém slova smyslu. Pravda, někdo mi například namítne, že už Newton byl k objevení teorie relativity "takhle" blízko. Ano, jenže on ji neobjevil a o to právě jde: nějakým "vylepšováním" Newtona bychom se k ní prostě nedostali. Vylepšování totiž může být všelicos, pokud to ale zanechává původní myšlenku v klidu: od nových aplikací až po pouhé "vyleštění " (například v politice, kde nás to také může zavést i hodně zpátky).

Theorie relativity je ale něco jiného než vylepšení. Vědci už před Einsteinem zjistili, že Newtonovy zákony neplatí všude. Jenže protože další "leštění" už nikam nevedlo, bylo třeba provést negaci, nebo chcete-li úplné popření těchto zákonů tam, kde neplatí. Ovšem popření bychom mohli sotva kvalifikovat jako vylepšení, že? Probíráme-li se novými myšlenkami, najdeme toto popření všude - ono totiž tvoří právě tu podstatu věci. Televize není vylepšení rozhlasu, ale svým způsobem "opuštení" myšlenky přenosu zvuku, které pak vedlo k vytvoření nové, televizní technologie. Namítnete, že se tam přenáší také - nu ano, popření starých myšlenek ještě neznamená, že jsou špatné, nebo zcela neužitečné a že je opustíme všude:-). Jde tu jen o opuštění staré ideje tam, kde je potřeba dojít nové. To vůbec neznamená, že kvůli TV sešrotujeme všechna rádia - ale vytvoříme jim tu novou, bohatší konkurenci. V tom je ten pravý pokrok, který nakonec - ironicky - vedl i k vylepšení rádií.

Namítnete mi možná opět, že digitální televize se vlastně zase blíží principu telegrafu. Ano, ale ono ji vynese na vyšší hladinu a je to jen zdání, že se vracíme ke starým ideám. Zdroj té "novosti" není ve vylepšení nějaké staré myšlenky, ale právě v jejím ideovém "popření". Podobně byly elektronky nahrazeny tranzistory, které mají princip vzdáleně společný se starou "krystalkou". Jenže tranzistorová radia jsou nepoměrně lepší než elektronková a o krystalkách ani nemluvím. Budeme-li hledat inspiraci ve starších ideách, hledejme ji většinou jen v těch, které byly tehdy - omylem - zahozeny jako nesmyslné, nepoužitelné. Dnes už mnoho takových myšlenek realizovat lze. Tento proces popření a zdánlivého návratu jsem sledoval ve své dvacetileté praxi ve výzkumu velmi často a nejen sledoval, také úspěšně používal.

Extrémním závěrem pana P. by pak bylo ovšem ono známé "nic nového pod sluncem". Vyvrácení tohoto tvrzení je už lehčí: logický zápor téhož je totiž "existuje alespoň jedna věc, která je nová", jejíž důkaz si každý může udělat sám. Myslím si, že tvrzení v prvním citátu (pana P.) asi vyhovuje jen tomu, kdo buď:
a) nepochopil podstatu tvoření "nového", nebo
b) kdo asi nerozezná "nové" od "použitého", nebo
c) si možná v duchu přeje, aby to byl býval objevil on sám :-).
V jedné věci má ale to tvrzení pravdu: ono samo totiž není "nic nového pod sluncem". Slyšeli ho již naši předkové při stavbě pyramid a možná už i v době kamenné, když někoho napadlo vykopat jámu na mamuta. A slyšíme ho vlastně pořád, většinou právě od našich "starců pod sluncem".



Tolik můj dopis. Je pravda, že diskuze vedená tímto bojovým tónem pak nějak rychle uhasla, tak jak už to často bývá. Místo abychom udělali závěry a případně došli k nějakým "zákonům" vynalézání, hádali jsme se, co bylo dříve, jestli slepice nebo vejce. I moji soupeři měli svou pravdu, tedy alespoň půl té celé pravdy. Ano, existuje evoluce ve výzkumu, bez ní bychom neměli dnešní dokonalá nářadí, stroje, přístroje či léky. Je ale chyba "vylepšovat" tak dlouho, až už to dál nejde a pak teprve někoho napadne, že by se to mohlo udělat také jinak. Na světě jsou miliony "aplikantů", kteří každodenně vylepšují to, co už existuje a tím nám zpříjemňují život, teda většinou, že ano. Na druhé straně je a pořád bude nedostatek těch, kterým to myslí jinak.

Je chybou povyšovat kopírovací modus operandi jako zlaté pravidlo vědy a tak ho propagovat mezi studenty, kteří by jednou měli zísobovat tu svou generaci novými nápady. Ani nová aplikace - na rozdíl od pouhého kopírování - není ještě velký pokrok, to už napadalo lidi, když se začali vzdalovat od opic.

Jindy trpělivě čekáme na nové technologie, které se nám pak stanou zdrojem inspirace, myslím těch "myšlenek, jejichž doba přišla." Vzpomínám, jak jsem si s přítelem podal v roce 1968 patent na kompenzaci jalové (technický výraz, opravdu!) elektřiny pomocí řízených usměrňovačů. K udělení patentu nedošlo, přijely ruské tanky a jak známo "můzy mlčí tam, kde mluví děla", když už jsme u těch citátů. Také já měl jiné starosti a po pěti letech, to už dávno v Kanadě, jsem si přečetl v prestižním časopise Transactions of IEEE článek vědců z Indie, kde "už" na to také přišli, aniž by ovšem měli o mém nápadu vůbec tušení. Jinak řečeno, někdo to objevit musel, doba na to byla zralá.

A tady je to, o co mi jde: nečekat, až bude doba zralá. Pravda, i v letu na měsíc jsme museli čekat na vhodnou technologii, ale ten nápad měli lidé dávno předtím, dokonce už i Cyrano z Bergeracu. A možná díky tomu se na tom pozdějizačlo pracovat. Starý vtip říká, že Edison nevěděl, že některé věci "nemohou pracovat" a tak je prostě vynalezl. Jiná, bohužel pravdivá definice říká, že vynálezce je inženýr, který nebere své technické vzdělání příliš vážně. Budeme-li čekat jen na to, až nás nějaká technologie "trkne", budeme si zbytečně stavět bariéry kolem našeho myšlení. Něco jako když označovali staří Římane na mapě místa, která neznali - "Hinc sunt leones", neboli "tady jsou lvi". Na rozdíl od těch lvů, kteří byli tam často skutečně byli, za našimi papírovými bariérami jsou zase jen papíroví lvi. Za bariérami, které předem nesmyslně omezují prostor našeho myšlení, naši inspiraci a vynalézavost. Protože náš mozek může sice mít oproti počítačům menší kapacitu paměti a být i značně pomalejší, ale bariéry - ne, bariéry, ty prostě nemá . .

Zpět na index

POEZIE: DÍKY



Já vděčen jsem, i když mi odcházíš
a sotva budu čekat na návrat.
Já vděčen jsem, i když mi říkáš "snad"
a dobře víš,
že se mi nevrátíš.

I když tě cesty nezavedou zpět
a zapomeneš na mne jak na dávný hřích,
já mít tě budu ve tvých polibcích,
stále tě vidět
za přehradou let.

Tebou jsem já byl víc než okouzlen,
poznal jsem lásku, radost ze života
a tak mě uchvátila jeho písně nota,
jak kdyby sen
bez jitra přešel v den.

Já vděčen jsem, i když tak jako tak
má vzpomínka tě sotva ke mně vrátí.
Jsem jako slepec, průvodce když ztratí,
zato náhradou však
mu osud vrátí zrak. . .


Zpět na index
Zpět na titulní stránku Hurontarie