onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 6B/2000
Kanadsko-český literární měsíčník

Zpět na titulní stránku Hurontarie

Komentář:
Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, vlastně dvě, a sice sbírku esejí pro pražské ArtForum, nazvanou ARTIKULACE a její anglickou verzi ART-TICKLES, obě doprovázené fotkami děl našich sklářů. Naše knihy najdete na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři!

PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po pětadvacáté. Pokračujeme tam v sérii lekcí "Umíme se učit?", a to o pravé a levé půlce mozku, jak se obě liší a jak toho využívat. Michal nám poslal pár barbecuových rad, Emil nám dodal fotku svíce s čísi hlavou (či lebkou?), zatímco Pavlína poslala povídku "Mašinky" a Zdena svého oblíbeného veverčáka Vojtu. Laddie přiložil báseň o propasti, což v tomto případě není geografický termín. J@ns@n nám zintervjúoval jednoho slavného otce, napsal báseň v próze - o květinářce a přidal esej pro ArtForum. Dále jsou tam novinky z NetSvěta, ale to už si přečtěte sami. Adresa je dole, a nezapomeňte: stále tam hledáme nové autory textů či obrázků.

Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora, anglicky a česky. Jejím námětem je práce Adolfa Borna a esej se nazývá CHVÁLA SVOBODNÉHO DUCHA. Internetová výstava se otvírá k výročí Mistrových sedmdesátin. Obrázky jako ten napravo (© Adolf Born) najdete na výstavě ve třech velikostech.. Výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html

Interview s j@ns@nem se objevilo na stránkách nové přílohy Neviditelného Psa, nazvané Universum. Vede ji dobrá přítelkyně Hurontarie, Jitka Splítková, která otázky pokládala, zatímco j@ns@n je pak zase zvedal. Interview najdete na http://pes.internet.cz/veda/

Nový frývér: AboutTime od P.Lutuse je název programu, kterým si automaticky můžete seřídit čas na vašem počítači a to hned podle několika standartů. Musíte být ovšem na netu - jinak vás tam program sám zapojí. Operace je to tak rychlá, že je čas upřesněn téměř bleskově. Proč mi čas začal dělat rotyku, to nevím, ale podle názoru kamarádů je to díky některým programům, které k času mají nějaký přístup - ač by pochopitelně neměly. Může to ovšem být i slabá baterie, prohodil pak kdosi jiný (to se mi nezdá, to by asi nešlo víc věcí). Tak či tak, vím jen to, že když nastartuju počítač, čas je v čudu. Ano, mohu ho nastavit ručně, ale víte, jak to dlouho trvá? Program je pochopitelně zdarma a najdete ho na: http://www.arachnoid.com/abouttime/index.html.


INDEX:

Dimenze: NAŠE MYŠLENÍ (díl 2, dokončení.)
Reportáž: WATER-LOO (díl 2, dokončení.)
Povídka: PODIVNÁ KREMACE
Pohledy: SBOHEM, ROZHOVORY!
Poezie: NENÍ TŘETÍ CESTY

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Blahoslavení chudí duchem, jejich je království pozemské."


PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright  Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise.

Webmaster Honza j@ns@n
hurychj@hurontel.on.ca


DIMENZE: NAŠE MYŠLENÍ: NA ROZCESTÍ ČI VE SLEPÉ ULIČCE?
(Díl 2, dokončení).

Tím se dostáváme k tak zvané root cause, neboli hlavní příčině. Zda se součástky tavily či chemicky rozpouštěly, bylo v tomto případě úplně vedlejší. Teplota i lázeň byly zřejmě správně nastavené a jejich změna by k ničemu nevedla - chybné byly součástky. Později jsme se dozvěděli, že firma změnila jednoho ze tří dodavatelů součástek, takže pravá příčina byl vlastně ten nový dodavatel, ale metoda nám přesto pomohla určit „kořen zla" - a to je důležité. Je to zároveň příklad i toho, jak se celá třída specialistů nemůže dohodnout na příčině, protože si ji plete s následky.

Na vyšetřování root causes se spotřebují na světě ročně po světě miliardy dolarů a tak není divu, že se firmy i celé státy snaží hledat nové způsoby řešení problémů. Do této kategorie patří i další metody, jako je bariérová analýza, změnová analýza, dále t. zv. metoda „událost a příčina", účelová analýza, symptomová klasifikace a jiné. Jsou pochopitelně i ty sofistikovanější, které používají kombinaci grafiky a symbolické logiky, případně i počtu pravděpodobnosti, a to vše pochopitelně ještě navíc za pomoci počítačů.

Další častí „vědeckého troubleshootingu" je ovšem rozhodnutí o korektivní akci - neboli decision making. Při posuzení nejlepšího řešení (těch je vždy několik, jinak by to bylo hrozně lehké) je třeba udělat odhad ceny, risku, praktické realizace, kompletnosti a také trvalosti daného řešení. Navíc musíme uvážit i potencionální neboli možné problémy, které řešení může přinést, neboť jak říká Murphyho kolega: „Každé řešení jednoho problému s sebou přináší nejméně dva nové problémy". Při řešení nám zase pomáhají různé metody – z nich nejznámější je ta, která každému faktoru řešení přiřadí určitou „váhu", jež se pak pro to které navrhované řešení vynásobí pravděpodobností či odhadem efektivnosti řešení pro ten který faktor. A opět, udělá se jakási suma a nejlepší řešení je na světě. Zase ovšem jen to pravděpodobně nejlepší, neboť záleží na tom, jak správně oceníte ty které váhy či pravděpodobnosti.

Prodělal jsem ještě jiné kurzy hledání root causes, a své poznatky bych shrnul asi takto:

- Naše zkušenosti nám v dedukci pomáhají jen někdy, jindy nás spíše zaslepují, specielně ty jednostranné.
- Nejlepší obecná metoda je taková, kde i neodborník může najít cestu k řešení - ovšem ne zcela nutně řešení samotné.
- Většinou máme ještě data navíc, která nejsou nijak užitečná. To věci nepomáhá, neboť se začínají uplatňovat různé variance a chyby, které komplikují situaci, nemluvě už o datech vyloženě nesprávných.
- Při hypotézách se uplatní používat pravidlo Occamovy břitvy, tj. nejprve je třeba vyzkoušet ty jednodušší.
- Vždycky je potřeba předem prostudovat věrohodnost fakt, naměřených hodnot a získané informace, jinak se dostaneme do začarovaného kruhu a výsledek je pochopitelně také nesprávný.
- Tak či tak, hypotézy si musíme vymyslet sami a nebude-li mezi nimi ta pravá, správné řešení nenajdeme. Podle určitých náznaků (viz dříve uvedené výsledky obodování) však můžeme už před otestováním vidět, zda máme takový případ a hbitě přimyslet další hypotézu. Jak hbitě, to už zase záleží na naší praxi v tom kterém oboru, případně na zkušenostech s řešením podobných problémů.
- Nemusíme uvažovat všechny hypotezy - také zde praxe pomůže naznačit, co je nepravděpodobné či zbytečné. Ovšem pozor: překvapení jsou možná!
- Metoda nám sice řekne, která hypotéza je nejpravděpodobnější, ale ne, která je správná - to se dokáže jen následující zkouškou, což je důležtá čast každé analýzy. Otestování v praxi je nejlepší a často i jediné spolehlivé měřítko správnosti naší hypotézy.

Od zjištění, která hypoteza je správná, přejděme teď k tomu, co předchází: jak vlastně tyto hypotézy dáme dohromady. Tady většinou samotná fakta nepomohou vůbec, zkušenost jenom trochu a někdy pomůže i určitá dávka intuice či inspirace, jinak řečeno creative thinking. Také tato část myšlení dělá současným vědcům, inženýrům a manažerům potíže, a to možná ještě větší než samotná dedukce: jinak řečeno volně: „komu není shůry dáno, v apatyce nekoupíš". Ovšem i tady zase existují kurzy, knihy a tréninkové metody. Zvláštní kategoríí jsou pak ty pomůcky, které slouží specielně pro výcvik pravé poloviny mozku, ano, té, která má být sídlem inspirace a která údajně u umělců pracuje lépe, než u lidí, uvažujících příliš „logicky". (Poznámka: v současném čísle Příložníku (10.6.) je celá lekce o obou polovinách mozku, jak se liší a jak se toho dá využívat).

Nebudu zde doporučovat něco, co jsem si důkladně nevyzkoušel, ale znám poměrně detailně světoznámé metody Edwarda De Bono, skvělého konzultanta a autora mnoha knih, včetně termínu laterární myšlení ®". Po stránce organizace dat, zaměřené na jejich plošné a grafické znázornění (namísto lineárního) mi ještě nejlépe sedí mentální mapy ®" od Tony Buzana, který také tento termín vynalezl. Taková mapa se pak liší od "lineárních" sepsání (t.zv. pod sebou, jako jsou třeba poznámky z přednášky), hlavně tím, že nejen vyjadřuje hierachii jednotlivých bodů, ale i jejich spojitost a navíc přímo vyvolává další asociace či evoluce idejí.

Účinnou metodou je například tvoření nových pardigmat (to jsou vlastně jakési šablony, podle kterých myslíme, často hodně zkostnatělé) včetně reverzace těch starších, či jiné methody kreativního myšlení, z nichž každá má jistě něco do sebe. Ale to by byl dlouhý seznam a pokud jsem tu některé vynechal, není to proto, že bych je podceňoval, ale proto, že jsem neměl příležitost je příliš používat. Pro vlastní potřebu si vypracovávám také své vlastní asociačně-inspirační diagramy, ke kterým jsem se propracoval vlastní metodou a jejichž „skeletonové" formuláře a grafy jsem si navrhl.

S příchodem počítačů se objevily, anebo našly širší použití, i jiné metody. Dříve již zmíněná fuzzy logika (FL) dnes dokonce proniká i do regulačních a kontrolních systémů, kde nahrazuje dnes už archaické řešení regulačních obvodů methodou „ladění" (tj. hledání optimálních konstant pro proporcionální, derivační a integrační členy). Na rozdíl od klasické metody, kde se konstanty během přechodového jevu nemění, fuzzy logic je měnit může, takže při změně vstupní funkce nebo parametrů zátěže se systém nemusí pracně „přelaďovat", stačí jen aby si proběhl trénovacím cyklem. To ovšem znamená, že se dotyčný obvod musí přitom také něco naučit. V této „vyšší" kategorii jsou totiž stroje, které se opravdu učit umí (t.zv. learning systems) - což je někdy těžké i pro člověka, hlavně teda to poznání, že každý se musíme pořád učit, jinak budeme zůstávat pozadu.

Mezi tyto systémy pak zahrnujeme například neuronové sítě (neural networks, NN), které využívají principů, na kterých pracují mozkové neurony člověka. Jak dalece vlastně napodobují práci neuronů, to je těžko říci, neboť typů NN je několik a stále přirůstají. Na rozdíl od dnešních, dalo by se říci již klasických počítačů, neurony provádějí různé operace ve společném elementu, tj. neuron má v sobě logiku i paměť. Jejich hlavní použití je tam, kde musíme optimizovat systémy, které se nedají reprezentovat formulou, rovnicí či grafem, čili kde neznáme přesně zákonitosti jevů. Údajně už dělají NN dobrou práci při odhadu tendencí na burze a pomáhají i při jiných předpovědích. Do této kategorie patří i systémy s genetickým algoritmem (GA), okoukaným od pana Darwina, jak i sám název naznačuje. A pochopitelně existují i kombinace těchto FL, GA či NN, račte si vybrat. Také paralelní počítače nám stále ještě mají ukázat, co dovedou, soudě podle toho, co se nám naslibovalo.

Tím to pochopitelně zdaleka nekončí a jistě nás čeká cestou i mnoho překvapení. Nejnovější práce se snaží navázat na teorii, že mozek vlastně pracuje holograficky, t.j. že nelze dost dobře najít lokaci určitých dat v lidské paměti, že jsou prostě jaksi rozprostřena. Vyrobíme-li totiž holografický obraz, třeba na fotografické desce, a tuto pak rozbijeme na malé střípky, každý ten střípek obsahuje celou, kompletní informaci. Také studie, které porovnávají způsoby myšlení obou polovin mozku, jsou jistě víc, než zajímavá hra.

Ale to už jsme se dostali do oblasti umělé inteligence (artificial intelligence). Pravda, termín inteligence je poněkud nejasný, už proto, že ho nikdo nechce ani definovat. Ne že by tu šlo o jistý druh skromnosti (ten, kdo opravdu ví, co je inteligence, už musí být sám jistě inteligentní, ne?), ale hlavně si nechceme zavírat vrátka, když víc a víc poznáváme, co všecko se dnes může za projev inteligence považovat. Můj osobní názor je, že kromě lidské inteligence existuje ještě jiná, ne tak zřejmá, mezi jinými i genetická, jako jsou třeba instinkty zvířat. Nevadí, že zvířatům samotným inteligenci jaksi nepřiznáváme - jejich instinkty jsou přesto jejich zděděnou Velkou Pravdou, která jim pomáhá přežít a dokázat něco, na co my sami třeba potřebujeme složitá zařízení a ještě počítače. Kdyby například šestiletý školák dokázal uplést pavučinu tak rafinovaně a optimálně jako pavouk, jistě bychom jeho činnost považovali za inteligentní. Asi proto, že u člověka by to nebyl instink, ale výsledek složitých myšlenkových procesů.

Umělá inteligence kdysi začínala t.zv. expertními systémy (ES), kde počítač - za pomoci fakt a pravidel, kterými jsme ho (vlastně ti experti) zásobili předem - dokázal uvažovat jako odborník, tj, prováděl lékařské diagnozy, hledal naftu a podobně. Jeho činnost spočívala v tom, že se uživatele programu ptal na fakta, a podle různých odpovědí mu pak dával další, specifické otázky a nakonec provedl rozhodnutí. Program měl jednak svou databázi, jednak pravidlovou bázi (rulebase) a odvozovací logiku (inference engine). Ta pravidla byla někdy daná jenom logikou, jindy vzorcem, nebo jen pravděpodobností či zkušeností (rule of thumb). ES systémy se množily, ale svoji užitečnost vyčerpaly prakticky velice brzo. To je totiž tak: programy mohly být koneckonců jen tak dobré, jak dobří byli ti experti, kteří je vytvořili a někdy bylo lepší a i levnější najmout si přímo experta. Také proces IF-THEN, používaný u ES, vytvářel dost složité logické stromy a navic byly programy příliš specifické, takže např. veterinářská diagnostika se nehodila k ničemu jinému než právě k veterinářské diagnostice.

Kdysi se dokonce prohlašovalo, že PROLOG (v Evropě a Japonsku) či LISP (v Americe ) jsou „inteligentní" jazyky. Pravda, PROLOG je object language a jeho inference engine je přímo zabudována v něm, což je jistě výhoda, ale jeho použití je opět vázáno na to, jak kompletní máte databázi fakt - chybí-li vám nějaká fakta, nemůžete z nich nic spolehlivě odvodit. V takovém případě mají lepší výsledky NN či počítačová simulace (samozřejmě jen pro rozumně malý soubor proměnných), případně metody Monte Carlo, teorie chaosu a jiné vymoženosti moderní matematiky a fyziky. A nezapomenňme ani na umělý život (artificial life), to jest na ty softvérové kompozice, které mají charakteristiky živých tvorů, včetně rozmnožování (např. počítačové virusy) a doufá se, že časem možná přijdou i na svůj způsob myšlení, který bude rozdílný od toho našeho - v neposlední řadě i tím, že prý bude i „lepší".

A jsme opět na začátku, ale i zároveň i na konci tohoto velikého kruhu. Zdá se, že složitost našich zájmů a tomu odpovídající komplexnost našeho myšlení se nedá nahradit nějakým jednoduchým návodem, kamenem mudrců. A i když si prý Einstein vzal svůj unifikovaný vědecký systém s sebou do hrobu, pro praktické potřeby řešení každodenních problémů by stejně nebyl příliš užitečný. O to tady ostatně ani nejde. Jedno je jisté: naše myšlení se rozhodně nenachází ve slepé uličce a o užitečné metody myšlení není nouze. Jde spíše o to, jak a kdy tu kterou metodu s úspěchem použít.

(konec)
Zpět na index

REPORTÁŽ : WATER-LOO
(Císařovy nové hemoroidy, dokončení)

"Porvu que cela dure!" (Jen aby nám to vydrželo!) Prohlášení Napoleonovy matky, Leticie, když jí řekli, že byl prohlášen císařem.

 "Merde!" Odpověď velitele císařských Starých gard, generála Camronne, když byl u Waterloo vyzván, aby se vzdal.



Francouzi se potkali s Prušáky u Ligny. Po hodině boje si Napoleon uvědomil, že na ně není dost silný a poslal urgentní zprávu maršálovi Neyovi, veliteli levého křídla armády a nařídil mu, aby poslal svou první armádu, 30 tisíc mužů na pomoc (chyba č. 4). Místo aby zprávu donesl přímo na velitelství maršála Neye, kurýr ji přinesl generálovi Drouetovi, veliteli první armády. Drouet okamžitě vyrazil k Ligny. Když se Ney dozvěděl o Drouetově odchodu, poslal mu zprávu,. kterou reverzoval Napoleonův rozkaz a nařídil mu, aby se vrátil zpět na Quatre-Bras. Ten se tedy opět vracel, s výsledkem, že zatímco kolem řádily dvě bitvy, nemohl se zúčastnit ani jediné. A tak když Napoleon přece jen porazil Blűchera, nemohl ho dále pronásledovat a 70 tisíc Prusů mohlo odtáhnout celkem bez dalších ztrát (chyba č.5). Na druhé straně Ney nemohl bez Droueta také způsobit Angličanům velkou škodu a po Wellingtonově protiútoku se raději stáhl zpět na jih od Quatre-Bras, kde ho také konečně našel Drouet.

Když se vévoda Wellington dozvěděl o Blűcherově porážce - zřejmě ještě tehdy, když vesele tančil na bále v Bruselu, dal své armádě rozkaz okamžitě se stáhnout a nechat vzadu jen nějaké jednotky, které měly nepřítele poplést. Také hned poslal zprávu Blűcherovi (který byl prý jen deset mil vzdálen), aby se s ním spojil na Mont Saint-Jean, blízko městečka Waterloo, aby tam společně vzdorovali levému křídlu Napoleona. Ten o tom ovšem nevěděl - i když to možná tušil a proto nařídil Grouchymu (veliteli svého pravého křídla), aby se svými 30 tisíci vojáky pronásledoval Blűchera k Namuru (č.6) a současně poslal rozkaz Neyovi, aby napadl Wellingtona (č.7). Ney zřejmě váhal a když Napoleon k němu přitáhl a ujal se velení, bylo už pozdě: Wellingtonova vojska se stáhla, aniž si toho Ney všiml (č.8). Když si Napoleon uvědomil, že byl oklamán, posunul se dopředu (č.9) a brzo pak už u Mont Saint-Jean mohl viděti Angličany, jak se chystají k zítřejší bitvě. Grouchy, který nemohl najít Prusy, protože se zatím stočili na severozápad, poslal v tom smyslu depeši Napoleonovi. Jeho kurýr se ale vrátil od Napoleona s rozkazem, aby Grouchy pokračoval v pronásledování (č.10). V té době byl ovšem Grouchy hodně vzdálen od Prusů, což Napoleon sice nevěděl, ale přesto mohl jako vojevůdce očekávat.


Příštího dne, bylo to 18 června, se Wellingtonovy jednotky (celkem 67 tisíc s 156 kanony) postavily proti Napoleonovi (který měl 74 tisíc vojáků a 246 kanonů) a bitva se zdála nevyhnutelnou. Napoleon se roahodl, že dobude Mont Saint-Jean a odřízne Angličanům cestu do Bruselu. Zřejmě nevěděl, že Blűcher ujistil Wellingtona, že jeho 70 tisícová armáda mu přijde ještě téhož dne na pomoc. Bonapartův bratr Jerome mu sice tvrdil, že získal informaci o tom, že Wellington a Blűcher se mají potkat u Soignes, ale Napoleon to omítl jako nesmysl (č.12).

Wellington věděl, že musí za každou cenu vydržet až do Blűcherova příchodu. Umístil svou obrannou řadu na obou stranách hlavní cesty do Bruselu, se dvěma strategicky umístěnými a okupovanými zemědělskými statky (Hougumont a La Haie-Sainte). Tato pozice byla později kritizována některými historiky jako velmi špatná - neboť za nimi byl hustý les, ne zrovna nejlepší místo na organizovaný ústup. Druzí si naopak myslí, že to byla pozice dobrá - když uvážíme situaci, výsledek bitvy a nakonec i to, že Wellington si zřejmě toto místo sám předem vybral, když dělal předběžnou rekognoskaci přímo na místě. Navíc je vidět i z rozložení sil (viz přiloženou mapku) jak Wellington zcela správně předpokládal místo hlavního útoku a předem tam koncentroval obranu. Z dalšího průběhu bitvy je navíc zřejmé, jak dokonale měl prostudovanou Napoleonovu taktiku, tu které mu kdysi tolik pomáhala vyhrávat.

Francouzi totiž museli svůj útok vést do kopce, skrze bahno (tu noc hodně pršelo) a navíc v údolí, které bylo zcela přehledné z pozice Wellingtona - ale ne už z Napoleonova pozorovacího místa na La Belle Alliance(č. 13). Vévoda pak umístil jen malou část své armády na vrcholku kopce, ostatní schoval všechny na druhé straně, dobře chráněné proti dělostřelecké palbě. Navíc ještě nařídil svým vojákům zalehnout během kanonády a tím zmenšil ztráty an minimum. Jistě, kdyby se Napoleonovi podařilo ukořistit cestu do Bruselu, situace by se byla stala velmi nebezpečnou, ale jak se říká: "po bitvě je každý generálem", dokonce i historici. Na rozdíl od jeho poslulých "vojenských maxim" si Napoleon, ač útočník, neměl možnost zvolit místo pro bitvu sám (č.14). Navíc ještě před samou bitvou žádal maršál Soult Napoleona, aby přivolal Grouchyho zpět. Ale Napoleon se mu smál a řekl něco v tom smyslu, že Soult se Wellingtona bojí, protože ten ho předtím porazil už ve Španělsku. To bylo ovšem nejen arogantní, ale i značně ignorantní prohlášení od muže, který nikdy sám předtím proti Wellingtonovi nebojoval.

Ač k tomu neměl žádný jasný důvod, Napoleon čekal s útokem až do oběda (č.15) a tím vlastně dal Wellingtonovi dost času, aby se dočkal příchodu Prušáků. Někteří odhadovali, že Bonaparte čekal, až uschne půda, aby mohl postavit své kanony do jejich palebných postavení, ale spíše čekal na zprávu od Grouchyho, která by potvrdila, že se pustil do boje s Prusy někde jinde a že nehrozí nebezpečí spojení Blűchera s Wellingtonem. Ale už v jednu hodinu odpoledne uviděl přicházet první Prušáky a to zprava u Plancenoit. Drze tvrdil, že to jsou Francouzi a opět, doufaje, že je Grouchy někde blízko, poslal mu rozkaz, aby honem napadl pruské vojsko. Protože ale měl dvakrát méně vojáků než Blűcher, nemohl by býval Grouchy udělat víc, než jim na pár hodin zabránit, aby se zůčastnili hlavní bitvy a to ještě bylo sporné, protože nebyl zrovna ten nejlepší velitel pro takový úkol. Ovšem Grouchy nebyl vůbec nikde blízko Prusů ( pořád ještě byl asi 25 km od nich) a Napoleon to věděl, nebo to alespoň tušil.

Bitva začala francouzskou kanonádou, které zpět odpovídala anglická artilerie. Francouzi, vedeni princem Jerome, pak zaútočili na Hougemont, aby odpoutali nepřítelovu pozornost. Princ se zřejmě chtěl ukázat užitečný, ale šarvátka se změnila v malou bitvu, a tím zaměstnala hodně francouzských vojáků, kteří byli zatím potřeba jinde (č.16). Co pak následovalo byla řada francouzských čelních útoků na Wellingtonovu hlavní čáru obrany a to pravé křídlo, nejprve pěchotou - ale bez podpory kavalerie (č 17), pak několik útoků jízdou - opět ale bez pomoci pěšáků (č.18). Proč to bylo provedeno tak stupidně se už dnes asi nedovíme - byl to ostatně Ney, který tyto útoky vedl. Možná, že nemohl získat rychle zorganizovat dostatečnou podporu, možná, že se s veliteli dobře neznal - dorazil k jednotkám teprve dva dny před bitvou - ale byl prostě pokaždé, když vyrazil k útoku, zastaven a zahnán zpět. Je zajímavé, že zatímco jeho kavalerie dobyla britské dělostřelecké pozice celkem dvanáctkrát, nikdy se ani nezastavila, aby zneškodnili britské kanony (zaklínováním) a když pak Angličané Francouze zahnali, jejich kanonýři se vrátili k dělům a používali je znova a znova (č.19).

Ve čtyři odpoledne napadli Prusové Francouze z boku a tím se váhy naklonily na druhou stranu. Už tehdy muselo být Napoleonovi jasné, že bitva je ztracena. A nyní tedy udělal to, co znal nejlépe: docela uboze lhal. Prohlásil, že vojska napravo nejsou Prušáci, ale vojáci Grouchyho. Podnikl útok všemi svými jednotkami své Staré gardy, tím nejlepším, co měl, přičemž se pořád desperátně snažil prorazit obranné řady Angličanů a obsadit cestu na Brusel (č.20). Protože jeho kavalerie byla zničena díky opakovaným, leč neúspěšným útokům Neyovým, byl to zase jen útok pěchoty proti kanonům a anglickým obranným čtvercům, které, ač unaveny bojem, stále pevně držely své postavení. Bonaparte původně chtěl vést svou gardu do boje sám, ale nechal se svými generály "přesvědčit", že by neměl (č.21). Princ Jerome dokonce věřil, že tam Napoleon chtěl hledal smrt, ale zřejmě svého bratra nikdy dobře neznal. Ty doby, kdy Napoleon osobně vedl své vojáky do bitev, byly dávno ty tam.

Jeho přítomnost by možná mohla znamenat hodně: anglické řady už prořídly a vojáci byli neustálými útoky unaveni - proto také Angličani říkali té bitvě "téměř porážka". Ale je také možné, že už bylo stejně pozdě. Jelikož pořád přesně neznal počet Wellingtonových vojáků (č.22), kteří byli schováni za kopcem, znovu tvrdil, že Grouchy už jim přišel na pomoc (č.23). Tak hnal Starou Gardu do jisté smrti a když se řady schovaných Angličanů objevily před nimi jako duchové a salvy z jejich mušket srazily staré napoleonské veterány zpět, někteří z nich byli tak šokováni, že už ani nebojovali. Ostatní, když viděli, že nemohou ani přešplhat řady svých mrtvých kamarádů, se dali na útěk. V osm hodin večer porazili Prusové Napoleonovo pravé křídlo a to už se vytvořila panika mezi Francouzi všude. Brzy bylo po bitvě a sám Napoleon stěží unikl, což bylo také něco, co dříve uměl poměrně skvěle.

Během útěku Francouzů se všude ozývaly výkřiky "zrada", ale dlouho nikdo nevěděl, kdo byl vlastně zrádce. Napoleon konečně klesl tak hluboko, že zradil vlastní vojáky, ty, kteří mu dali jeho moc, kteří se k němu s nadšením opět přidali, když se vrátil z Elby, a o kterých nikdy nepřestal tvrdit, jak nesmírně je miluje. Je zcela neuvěřitelné, že by si býval spletl Prušáky, kteří bojoval s jeho jednotkami, s francouzským vojskem. A dokonce i kdyby ho jeho oči klamaly - na bojišti bývá hustý kouř - pořád ještě neměl zprávy od Grouchyho a věděl, že to ani nemohl být on, kdo mu "přispěl na pomoc". Neexistuje žádné ospravedlnění pro takovou zrádnou lež - bitva byla už tehdy prohraná. Byl to poslední desperátní pokus desperátního císaře, který stále ještě věřil ve své příslovečné štěstí víc než v co jiného.

V osm hodin zahnali Prusové Francouze na jih a vypukla celková panika. Tentokrát byli Francouzi pronásledováni až do tmavé noci, celou cestou až k vesnici La Belle Alliance. Maršál Blűcher tam sice navrhl Wellingtonovi, aby dali bitvě symbolicky toto jméno (t.j. "krásné spojenectví") , ale ten to odmítl - patrně si myslel, že by to nějak mohlo zmenšit důležitost jeho vlastní zásluhy. Příští ráno slunce osvítilo údolí, celé poseté mrtvolami. Ztráty byly 40 tisíc Francouzů a 23 tisíc Angličanů a spojeneckých vojáků. Je to ironie, že to byl právě Napoleon kdo kdysi řekl, že dobrý velitel má cenu čtyřiceti tisíc vojáků. Jakou cenu má asi špatný velitel?


Ve svých pozdějších pamětích Napoleon kritizoval Grouchyho, že se mu nepodařilo zastavit Prušáky. Také Neyovi dával vinu, že nezaútočil na Angličany u Quattre-Bras a nechal je ustoupit. Také mu nemohl prominout, že nařídil Drouetovi, aby se k němu zase vrátil a tím znemožnil Napoleonovi zničit Blűcherovu armádu. Přitom to byl Napoleon, kdo jim oběma bral jejich vojáky a posílal je sem a tam (č.24). Vinil prostě každého, i obyčejnou smůlu, jen ne sebe. Byl to zcela ubohý pokus hodit svou vinu na někoho jiného. V žádném případě nepřiznal zásluhu třeba britské statečnosti, zkušenostem maršála Blűchera nebo Wellingtonově strategii. Naopak, jako někdo, kdo neumí prohrávat, ve svých memoárech vévodu jenom kritizoval, obzvláště způsob, jakým řídil bitvu - asi ji měl podle něho řídit tak, aby napoleon vyhrál :-). Také toto svědčí o úpadku Bonaparta-vojáka, který kdysi dovedl ocenit i kvality nepřítele - což mu mimochodem také pomáhalo vyhrávat. Jak už jsme ukázali, Napoleonovy trable začaly už tehdy, kdy podceňoval síly nepřítele, který proti němu stál, a proto vytáhl s poměrně malou armádou na sever, stále - a zbytečně - přitom nechávaje za sebou velké rezervy. Nesmyslná Grouchyho honička za Prusy se může zdát opodstatněná, uvážíme-li, že chtěl zabránit spojení dvoua rmád nepřítele. Jenže z pozice zeazadu spojení zabránit vůbec nemohl a navíc, když mu Grouchy napsal, že nemůž Prusy najít, mohl ho ještě včas odvolat a proto plná vona za porážku padá jen a jen na Bonaparta. Jak je také vidno, "genius" strategie se nic nepoučil z dlohé řady porážek ve Španělsku a místo aby po právu ocenil vojenské umění Britů, reaději podceňoval své vlastní generály. Spojenci se naopak poučili a pak mu s radostí dokázali, jak moc.

Kde je tedy důvody pro všechny tyto jeho omyly? Bolesti způsobené císařskými hemoroidy? Možná, ale jak mohly tak dalece ovlivnit jeho myšlení, že nadělal tolik základních chyb? Nebyl to spíše nedostatek informace? Nikoliv. Pravda, jeho špehové mu selhali, ale byl to on, který ztratil smysl pro realitu, snad proto, že předtím tak snadno získal zpět svou armádu a moc. Stal se chorobně sebevědomý a začal své nepřátele podceňovat; zcela bedůvodně, neboť už jednou ho kapitálně porazili. Jeho volba velitelů - těch, kteří řídili bitvu, zatímco on se údajně věnoval svému rektálnímu problému, i když s ejim do toho pořád pletl - byla už sama o sobě vyloženě špatná. Především to byl výběr nově povýšeného, ale nezkušeného Grouchyho a sice zkušeného, ale zmateného Neye. Rozhodně měl dost jiných, vhodnějších velitelů. Co tedy způsobilo jeho náhlé kolísání, jeho přefouknutou sebedůvěru smíšenou s nebezpečným váháním či nedostatečnou vůlí rozhodnout se včas? Obávám se, že se to nikdy nedovíme a koneckonců na tom už teď ani nezáleží.

Nebo že by snad už od začátku věděl, že to stejně nedokáže? Uvědomil si snad, že už je zcela jiný člověk? Byl unaven ustavičnými válkami? Ne, nemyslím, že to bylo něco z toho. Možná že věděl, že jeho příslovečné štěstí ho už dávno opustilo, ale vzdávat se neuměl nikdy a sotva by si ještě navíc přiznal, že už prostě není tak dobrý. Byl snad obětí nějakého spiknutí? V jedné z knih o Waterloo autor nadhazuje myšlenku, že Angličané úmyslně vylákali Napoleona, aby utekl z Elby, protože to jediné mohlo dát spojence na kongresu ve Vídni - kteří se tam zatím začali už hádat, co si kdo z nově rozdělené Evropy vezme - opět dohromady. Ovšem to by byla riskantní strategie, téměř hazard - je těžko odhadnout co by se stalo, kdyby Napoleon u Waterloo vyhrál.

Pak je zde také poněkud záhadné chování maršála Neye, který původně slíbil francouzskému králi, že mu přivede Napoleona v řetězech nebo zemře - a namísto toho zradil a spojil se s Napoleonem, za což byl opět později zatčen a zastřelen. Jeho rozkazy během bitvy jsou zcela nevysvětlitelné - že by byl býval opět změnil svoji loyalitu? Kdyby ale byl poslán s tajným úkolem prohrát bitvu, bylo by to pak jistě oceněno zcela jinak. Je také známo, že proti Napoleonovi konspirovali jeho ministři Taleyrand a Fouché - ten dokonce chtěl pak poslat Bonaparta do vyhnanství až do Ameriky, zatímco Talleyrand "jen" na Svatou Helenu.

Třetího července 1815 se Napoleon snažil nenápadně proplížit na loď v přístavu Rochefot-sur-mer, kde chtěl utéci do Ameriky. Nepodařilo se a tak se raději vzdal Angličanům, dobře věda, že by ho Francouzi asi zastřelili hned na místě. Byl pak poslán bez zpátečního lístku na Svatou Helenu, aby začal svoji kariéru jako pisatel svých "memoárů", kde popisuje, co by býval udělal, kdyby býval neudělal to, co udělal. Kniha je tak přesvědčivá, že dokonce vyvolává u některých čtenářů dojem, že je "génius", tedy něco, co sám na sobě první objevil a o čemž nikdy ani na vteřinu nepochyboval.

Zemřel 21 května 1821, zřejmě na rakovinu žaludku. To se tedy tvrdilo dokud nebylo před nějakou dobou objeveno, že jeho vlasy obsahovaly velké množství arseniku. Otráven? Možná, ale kým? "Určitě to byli Angličané", tvrdí Francouzi. "Pochopitelně to udělali Francouzi, " tvrdí Angličané a zdá se to víc pravděpodobné, protože žijící Bonapart byl největším nebezpečím právě pro francouzského krále. Ještě později někdo "objevil" zvýšený obsah arseniku v tapetách jeho pokoje - i takové nesmysly se s vážnou tváří prezentují důvěřivým čtenářům. Jenže to by předpokládalo, že Napoleon v záchvatech desperace asi tapety vyvařoval na polévku, neboť mu jejich lepidlo zachutnalo :-). Koneckonců je dokonce možné, že se otrávil sám - jednou to zkoušel, když musel abdikovat před svým "výletem" na Elbu. Ale myslím, že to nebyla sebevražda; bylo to jaksi proti jeho charakteru - kdyby opravdu chtěl odejít, udělal by to s gestem, v čele svých gard u Waterloo, vždyť tam šlo o všecko a on jistě už tehdy tušil, že je to jeho bitva poslední.Co teď ale na tom vlastně záleží? Tak či tak, zemřel přinejmenším o patnáct let později, než měl. Příliš pozdě pro ty, kteří během těch let zcela zbytečně padli pro jeho vojenské libido.


Ale nezapomínejme, že ho také hodně lidí obdivovalo a ještě dnes je plno "okouzlených duší", dokonce i ve Francii. Hádám, že to není kvůli jeho maniacké touze po ovládnutí celé Evropy - Francouzi nejsou agresoři od nátury. Místo toho - a možná, že je to jen jakási omluva - si namlouvají, že přispěl k slávě Francie. Pravda, hlavně pokud by sláva rostla na hřbitovech, tam ji pohnojil pořádně. Ale skutečná sláva Francie je v ideálech jejich revoluce, v ideálech, které on potlačoval stejně tvrdě jako kterýkoliv jiný vládce jeho doby. Po Waterloo se Francie stala opět na čas královstvím, a ještě později - i když opět jen na čas - druhým císařstvím. A je právě důkazem dobrého jádra Francouzů, že se opět šťastni vrátili k republice a k ideám velké revoluce - k tomu nejlepšímu, co kdy dali světu.

Pád Napoleona je ovšem je typický a logický konec každého násilného uchopení moci. Stejně tak se později většina revolucí nakonec změní v útisk a zahyne násilnou, nebo i přirozenou smrtí. Ale necháme-li to všecko na kola osudu, může během toho čekání ta diktatura zhltat, jako kdysi pohanští bozi, značný počet lidských obětí. Během svého útěku z Elby byl Bonaparte zastaven v Grenoblu královskými vojáky, kteří byli posláni, aby ho zatkli. Jejich důstojník jim dal povel střílet, ale Napoleon pokračoval v chůzi, přímo proti nim. Zastavil se před nimi, rozpenul svůj známý šedý kabát, ukázal si na prsa a vyzval je, aby stříleli. Nikdo nevystřelil - hádám, že všichni máme nějak rádi patetická gesta. Můžeme pouze spekulovat, kolik životů by se bývalo zachránilo, kdyby jeden jediný grenadýr tehdy poslechl rozkaz svého důstojníka. Ovšem Napoleon dobře věděl, jakým kouzlem na ně působí, velké riziko to nebylo. A možností bylo víc - například u Waterloo: když oficír anglické artilerie uviděl v dáli Napoleona a otázal se Wellingtona, "jestli to má zkusit", řekl mu tento: "Není úkolem velitelů, aby stříleli jeden na druhého!"

Můžete mi namítnout, že jsem zde uvedl velice málo kladných vlastností Napoleona - pokud jsem vůbec nějaké uvedl. Ale domnívám se, že to nebylo potřeba: přemnoho "dobrých" věcí mu bylo přisuzováno už dávno i ještě teď; tak dalece napoleonská propaganda pořád ještě žije. Nesnažil jsem se zde kritizovat Bonaparta jakožto osobu, ale jen jako mýtus o něm a jemu podobných diktátorech, protože takové obdivování je samo o sobě nebezpečné a je nejlepším receptem ke katastrofě. Naneštěstí takoví jako on umí mystifikovat davy a šířit lži ve formě "ideálů". V minulém století - dokonce ještě víc než v jiném - bylo a ještě přežívá plno takových "petit caporals". Umí ovládat davy a poštvat jednoho člověka proti druhému až k nenávisti, až k fyzicky uspokojující touze zabíjet. Někteří z nich jsou pouze patetičtí či slabomyslní blázni, ale jiní jsou až Napoleonova kalibru. To jsou opravdoví masoví vrazi - jen s tím rozdílem, že za ně tu špinavou práci dělají masy. V roce 1840 převezl Bonapartovo tělo jeho opět vděčný francouzký národ do La Musée del L'Armée v Paříži. Ke stoletému výročí této události nechal pak Adolf Hitler převést ostatky Bonapartova zcela nedůžitého syna (ironicky zvaného "Orlík") do Les Invalides. Hitler se vždy díval na na Bonaparta jako na velikou inspiraci a v hlavě už jistě měl plán, jak překročit jeho rekordní číslo mtrvých.


Dnes je na bojišti u Waterloo 40 metrů vysoký násep a 28-tunový lev tam hlídá místo, kde byl mladý princ Oranžský, nejvyšší velitel hned po Wellingtonovi, zraněn. Jen tak mimochodem, historické knihy se niokde nezmiňují o tom, že ho střelil major Sharpe, hrdina známých knih a stejnojmenného britského televizního seriálu (na druhé straně jsem ale nikde nečetl, že by Holanďani žádali od BBC omluvu :-). Blízko je také podník padlým Prusům, věnovaný z vděčnosti jejich králem. Bronzový imperiální orel je na jiném místě, tam, kde zahynula Stará garda, jejíž velitel ztrávil zbytek života tím, že popíral světově známou, i když ne příliš slušnou odpověď na výzvu, aby se vzdali (ta je uvedena výše a přiznám se, že mi také trochu inspirovala k názvu tohoto článku). Místo toho uváděl svoji verzi: "Staré gardy umí umírat, ale neumí se vzdávat!" Koneckonců proč ne, každý je ochoten umírat pro něco jiného - jenže jak to teda přežil, když se nevzdal, ne c'est pas?

Jeden příběh do Waterloo se mi ale dotkl hluboce a sice příběh paní Deaconové, manželky jednoho anglického poručíka. Zatímco její manžel musel ustoupit na sever, zůstala s dětmi v Quattre-Bras, kde slyšela, že byl zraněn v bitvě u Waterloo. Strávila celou noc na bojišti, kde ho celý den hledala, ale nenašla. Se svými třemi dětmi pak šla celou noc, skrz déšť a bláto, směrem na Waterloo a když se tam dostala, našlo ho živého. Měl štěstí, byl jen střelen do ruky. Den na to porodila zdravé děvčátko a šťastní manželé mu dali jméno Waterloo . . .

(konec)

Zpět na index

POVÍDKA: PODIVNÁ KREMACE

Mezi kanadskými učiteli se najde mnoho nadšenců pro poesii a Miss Perkinsová nebyla výjimkou. Někdy jí ale sympatie k básníkům zavedly poněkud daleko. Jako například vloni: to vybrala pro děti jako slohovou práci - tady se tomu říká projekt - rozbor básně známého kanadského barda z doby zlaté horečky, Roberta W. Service, a to hned jeho báseň nejznámější, nazvanou "Kremace Sama McGee"...
Robert žil na Klondyku, přesněji řečeno v Dawson City, delší dobu, tedy ještě než odešel bojovat do I. světové války. Napsal těch básní pochopitelně víc, ale "Kremace" a ta, "Jak zastřelili Dannyho McGrew" jsou nejznámější. Podobně jako knihy Jacka Londona pomáhaly svět seznamovat s životem zlatokopů na drsném, ale zlatorodném severu. . .


Sam, který se narodil dole v Tenessee, se rozhodl najít štěstí v kanadském Klondyku. Asi vám nemusím říkat, jaká je tam na severu zima, stačí jen dodat, že pro člověka odněkud z jihu je prostě nesnesitelná. Sam ovšem netrpěl jenom zimou, ale také utkvělou představou, že ho ta zima jednou i udolá. "V takovém případě, " pravil svému příteli, " nesnesu, abych ještě navíc ležel ve studeném, mrazivém hrobě. Slib mi kamaráde, " prosil básníka, " že mě pak nepohřbíš, ale spálíš." Co měl Robert dělat, slíbil mu to - ostatně nevěřil, že to bude kdy potřeba.

Ale netrvalo dlouho a Samova předpověď se splnila. Teď bylo na Robertovi, aby splnil svůj slib. Něco jako vikingský pohřeb, jestli náhodou víte, co to je. Ovšem jak a kde, to byl jiný problém: Sam totiž umřel během cesty. Do Dawson City bylo ještě daleko a kolem dokola nebylo dostatek dřeva na pořádnou vatru. A tak museli pokračovat dál, pořád dál a dál tou polární lednicí... Nejhorší prý byly večery: tichá noc, osvětlená polární září, u ohně Robert (báseň je psána v první osobě) a kolem něho kruh jejich saňových psů, vyjících do noci smuteční píseň za ubohého Sama, ztuhlého a přivázaného opodál na saních.

Tak cestovali několik dní, až dojeli k jezeru Lebarge, kde ležel v ledu zamrzlý vrak jakési bárky, kdysi pyšně zvané "Alice May". Zde to bude, rozhodl se Robert: uložil Sama do kabiny, do které předtím nanosil vytrhaná palubní prkna, zapálil hranici a zvenčí zavřel dveře. Chvíli pozoroval, jak zevnitř stoupá hustý, černý kouř. Pak mu to ale přece jen nedalo, otevřel dveře kabiny a co vidí: uprostřed té rozžhavené pece sedí Sam, docela si v tom vedru medí a rozšafně vykřikuje: "Teda řeknu ti, že od té doby, co jsem opustil Tenessee, jsem se takhle pořádně ještě neohřál."


Což o to, my dospělí si takové věci umíme odfilozofovat, ale děti hned nepochopí, kde končí skutečnost a začíná fantazie. Jen jeden z žáků, Robbie, hned od počátku pochyboval, že se to stalo opravdu tak, jak je to v té básni popsáno. "To nemůže být, " povídal svému kamarádovi Barrymu, " Kdo to jakživ slyšel, aby se takhle rozmrazoval zmrzlý člověk! " Na to mu ovšem Barry odvětil, že v Kalifornii se lidé nechají zmrazovat, aby mohli být později znovu oživeni.
"To jsem také slyšel," souhlasil Robbie," ale to se pak musí dělat hrozně pomalu a hlavně ne přímým ohněm."

"Ale kdepak pomalu, to by se zatím ten nebožtík úplně rozložil," tvrdil Barry - teda on řekl něco horšího.
" Ba ne, to se musí dělat rychle."
"Rychle?" vykřikoval posměšně Robbie, " to by se jenom spálil!"
A tak se hoši hádali, až na to skoro doplatilo jejich přátelství. A pak najednou dostal Barry nápad: udělají pokus - pochopitelně na zvířatech, vědci to přece vždycky dělají na zvířatech - a ten, kdo bude mít pravdu, dostane od toho druhého pět dolarů. A na tom se konečně oba dohodli. Kde ale sebrat nějaké zmrzlé zvíře?

Barry sice navrhoval, aby chytili kočku a zavřeli ji do lednice, ale Robbie mu to vymluvil, protože kočka patřila jeho sestře Floře. A navíc bylo nutné, podle jeho názoru, aby to zvíře bylo zmrazeno "přirozeně". Nějakou dobu nevěděli, co dělat, ale nakonec objwevili na poli zmrzlého zajíce, kterého ještě nanašla místní liška a to samé odpoledne také Robbieho rodiče odjeli do města. Hoši okamžitě přikročili k experimentu. Za bárku posloužila stará psí bouda. Problém ovšem byl, že u boudy byla uvázána jejich fena Bonnie, Robbieho věrná kamarádka a vlastně jediná živá bytost na farmě, které si mohl vždycky postěžovat, například na školu a podobně.

Pravda, Bonnie byla přivázána na řetěz k oné boudě, ale naštěstí byl řetěz dost dlouhý a tak mohli psa přivázat ještě za obojek provazem hned vedle ke stromu, podle jejich odhadu dost daleko od jejich "krematoria". Uložili do boudy zajíce , nanosili kolem hranici dřeva a zapálili ji. Ale dřevo bylo mokré a tak jen čmoudilo hustým, bílým kouřem. To se Barrymu nelíbilo - dým přece musí být černý, jako v té básni, jinak to nebude pracovat! Přivalili tedy z blízké stodoly ještě sud s vyjetým olejem, trochu oleje odlili do láhve a polili tím hraničku. Ale olej začal hořet nějak rychle, hranice vzplála a plameny z boudy vyšlehly do výšky. Oba chlapci zděšeně prchali do bezpečí. Také nebohá fena se lekla, utrhla se od stromu a utíkala od ohně. Za ní ji ovšem všude poslušně následovala i její bouda, přivázaná na řetězu, který byl pořád pevně přikován k jejímu obojku.

Vyděšená Bonnie si našla jediné útočiště, totiž právě tu blízkou stodolu. Vběhla tam a chvíli se tam motala, ale když viděla, že ji oheň pronásleduje i tam, vyběhla zase ven a bouda opět poslušně za ní. Konečně vběhla do potoka, kde se řetěz nějak zachytil pod kámen, vytrhl se ze skoby, která ho poutala k boudě a šťastná fena byla zachráněna. Bouda sice ještě chvíli hořela, ale brzo nato zhasla. V té době už ale zase vesele hořela stodola, kde od boudy chytlo seno. Chlapci zděšeně pozorovali ten velký táborák, o hodně větší, než jejich rodiče zapalovali na státní svátek, zvaný Canada Day.

Oheň byl sice vidět do daleka, ale přesto trvalo dost dlouho, než si ho všiml děda ze sousední farmy a zavolal hasiče. Také hasičům to chvíli trvalo, než si zjistili, zda farma skutečně patří k jejich revíru nebo k sousedům, ale to už stodola vlastně dohořívala. Naštěstí nic jiného nechytlo. Byl to slavný požár, záběry ohně byly nejen v krajské, ale i v provinciální televizi. V místních novinách vyšlo i několik článků, jejichž názory se ovšem lišily, podle toho, jak se v nich vyjadřovaly ty které složky obyvatelstva: řidiči náklaďáků i kovorolníci, prodavači suvenýrů i členové místního loveckého spolku. V jednom se ale všichni shodovali, totiž že je třeba zvýšit bdělost a ostražitost. Asi proto, že to nic nestojí.

Navíc si ještě představitelé národa Huronů z blízké rezervace vzpomněli, že na místě stodoly kdysi stávalo indiánské pohřebiště a žádali náhradu škody. Místní historik ale prokázal, že se jednalo o pohřebiště kmene Irokézů, bojovníků, kteří tam padli při jedné bitvě o vyhlazování Huronů, což se jim také později podařilo - a tak k finančnímu vyrovnání nakonec nedošlo. V novinách pak vyšel článek s fotkou náčelníka Huronů a velitelem místních hasičů - Fire Chiefem, jak si podávají ruce, s vtipným podtitulkem "Chief to Chief".

Odběr tisku vzrostl a masová media to vyhrála na celé čáře. Horší to bylo s těmi ostatními: oba chlapci byli veřejně napomenuti a Robbieho rodiče se dosud hádají s pojišťovnou, tvrdíce, že jejich pes je skutečně "přírodní katastrofa". Nebohá Miss Perkinsová dostala od ředitele výstrahu, aby v rámci slohové práce nenaváděla děti k zakládání požárů a raději se držela učební osnovy. To ona také pak učinila a jediný požár, na kterém kdy ještě měla nějakou vinu, byl oheň v srdci jejího snoubence, učitele matematiky - tudíž požár naprosto neškodný.

Přesto z této příhody vyšly jasně dva vítězové. První byl sám básník - oba hoši totiž hned druhý den prohledali ohořelou psí boudu, ale po zajícovi ani stopy. To bylo pro Barryho důkazem, že zajíc oživl a utekl. Robbie se ale tvrdě bránil: rodiče mu totiž za trest snížili kapesné a tak mu bylo líto zaplatit Barrymu jeho výhru. Tvrdil, že zajíc jistě shořel na prach, tak jak se to při kremaci stává. Barry ovšem na něm chtěl důkaz, že popel v boudě je zaručeně popel zaječí, a tak se pořád hádali a nic nevyřešili. Báseň bude tedy dál okouzlovat a napínat čtenáře, což ovšem může každého básníka jen těšit.

Druhým vítězem byla samotná Bonnie. Kdyby si totiž chlapci dali práci, našli by ji vzadu za stodolou, schovanou pod traktorem. Ležela tam zcela pokojně, dokonce se i usmívala: na zemi před ní ležela hromádka připálených zaječích chlupů...

Zpět na index

POHLEDY: SBOHEM, ROZHOVORY!

Dovolte, abych se představil: já jsem ten, který prý údajně diktoval panu N.D. Walshovi jeho knihu "Rozhovory s Bohem". Jak k tomuto názoru přišel, to ví Bůh, vlastně vidíte, ani já ne. Kdybych v tom měl prsty, tak by ovšem v knize nebylo jen ©Neal Donald Walsh, ale také ©God, že ano. A také nevím, proč bych zrovna já dedikoval onu knihu nějaké Nancy.

Podle toho, co tam tvrdí, jsem mu měl knihu diktovat dokonce slovo po slovu - on prý jen držel tužku. Nuže už jsem četl hloupější způsob, jak se jeden může vyhnout zodpovědnosti, ale svádět to na Boha, to si má jeden dobře rozmyslet. Je pravda, že jsem Neala několikrát navštívil, ale jen ze zvědavosti, to když napsal první díl jeho "rozhovorů" Neala s Nealem. Problém je, že ho ani nemohu dát k soudu, musím vše - jak známo - nechat až na soudný den, kde navíc budu soudcem jen já sám a lidé mě mohou obvinit ze zaujatosti. Nešlo jen o to, že tu někdo bere moje jméno nadarmo, ale ta jeho filozofie - vždyť mě tím úplně zesměšnil! Pravda, kniha byla předtím čtyřmi editory odmítnuta, ale naše konkurence z pekla v tom asi viděla příhodnou příležitost a přesvědčila toho pátého editora, že se na knize dá dobře vydělat a už to jelo.

Počítám, že se to misím víc vysvětlit. Když jsem Neala navštívil, viděl jsem, že to má v hlavě tak popletené, a tak jsem se mu snažil ve vší počestnosti vysvětlit boží pravdy. Co mu z toho vyšlo, je ovšem ještě větší poletenice, neboť jak se říká: ten kdo chápe, tomu se to vysvětlovat nemusí a ten, kdo nechápe, tomu se vysvětlit nemůže. Ještě štěstí, že ve svém úvodu ke knize poděkoval všem, kromě mě. Opravdu nebylo zač. A když na konci předmluvy čtenáře ujišťuje, že se jeho knihy (zatím vyšly tři díly) budou studovat po generace, musím mu dát za pravdu, s upřesněním, že tam budou marně hledat, co tím chtěl proboha (vlastně odboha) říci . . .

Neal se v první knze vypořádal, jak sám říká "s mocnými energiemi peněz, lásky, sexu a Boha". Nevadí mi, že mě dal až na místo poslední, vadí mi jen ten výraz "energie", který jak známo z fyziky, je "schopnost konat práci" a všichni přece víme, že ty první tři práci konat nemohou a Bůh nemusí či dokonce ani nesmí (tady si ani já nejsem jist). Povzbuzen tím, že mu ty dětinské odfilozovačky v první knize prošly, troufl si Neal v druhé knize na další oblast, které nerozumí, totiž na politiku. Dokonce přímo na geopolitiku, svět bez válek a zárovaň nastínil své základy světového, tedy asi míněno mezinárodního, společenství. Třetí kniha je pak podle Neala pojednává a těch nedůležitějších otázkách lidstva - ale o těch vám povím víc detailně, abystě viděli, jak mi křivdí, když si myslí, že já bych si něco takového myslel, neřku-li diktoval či dokonce dovolil pro publikaci.
Především není pravda, že Neal položil tužku na papír a čekal, až mu na ni odpovím. On měl odpovědi předem připraveny a tak jen čekal, jestli kývnu, nebo ne. Dohodli jsme se, že budu kývat pro "ano" směrem vertikální, ne jako Japonci, směrem horizontálním a naopak. Pak si to ale nějak popletl a pořád se mi ptal, jestli tím "ano" myslím "ano" jako "ano" a to "ne" jakožto "možná" a tak mě s tím otrávil, že už jsem nekýval nijak, což si on bral také jako souhlas. Nakonec jsem mu už jen opravoval pravopoisné hrubky, kterých tam měl víc než dost.

Nejvíc mi vadilo, že tam v knize ukazuje, jak ho pořád opravuji, přičemž defakto on opravoval mě a vkládal mi do mých božských úst nealovské "pravdy". No řekněte sami, cožpak bych někdy mohl říci: "Všecko v tvém - míněno jeho - životě se stalo proto, aby ses vyvíjel tak, jak jsi to potřeboval"? Jako bych mohl za to, jak se nám pan Walsh vyvinul! No říci bych mu to mohl, ale nemám ve zvyku ze sebe dělat blba.
Nebo tohle: "Nic, co tě těší, není špatné" - dávno jsem přece v Desateru naznačil, co je špatné a co ne, nebudu přece jenom kvůli Nealovi dělat nějaké výjimky. Přitom jsem už jasně řekl, že žádné výjimky nebudou!

Jak bych také já, který úspěšně používám psychologické páky strachu a pocitu viny, mohl říci, že to jsou jediní nepřátelé člověka? Nebo že ďábel vůbec neexistuje, že všechny věci stejně prý dělám já, ať dobré, či špatné - a jedno, jediné kriterium dobroty je, zda to potěší pana pana Walshe?
Nebo si opravdu myslíte, že bych mohl říci: "Já nejsem to, co jsem?", když už jsem jednou řekl: "Já jsem ten, co jest!" ? To už bych rovnou mohl říci, že také jsem, co nejsem - podle Neala teda asi pěkný naiva?

Jinde sice Neal říká pravdu, ale nebyl by to zase on, aby si to trochu neupravil. Například to moje známé: "Nečiň druhému, co nechceš, aby činil on tobě!" si předělal na "To co si sám přeješ, čiň druhým". Jinými slovy, když Neal udělá takovou hloupost, že by si nejradši nafackoval, má jít a nafackovat druhým?
Jeden z jeho sofismů - většinou to jsou jen reverzace běžných pravd - bych ale aplikoval přímo na něm: "Jaký je nejrychlejší způsob, jak se stát moudrým? Učiň někoho jiného moudrým!" Předpokládám, že je na čase, aby Neal učinil alespoň dvacet lidí moudrým, a tím se stal alespoň trochu moudrým. Proč ho neučiním moudrým já sám? Nu ono to jaksi nejde, on si totiž myslí, že moudrý už je - ve své knize to mnohokrát přímo naznačuje a to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem sám uvěřil! Problém je v tom, že takové lidi nemohu učinit moudrým ani já sám, tak všemohoucí ani Bůh není.

Jinde si ze mně dělá vyloženě legraci: prý tvrdím, že "lidé jsou děti do svých 40 či 50 let... a v té době by sami neměli děti vychovávat". Nevím, mě se to zdá jako reklamu na povinné státní mateřské školky. Neal to pak rozjede hopem a tvrdí, že mladí rodiče by si hlavně měli užívat sex a - to už nepsal, ale je to logický závěr - když dojde k nějakému tomu těhotenství, radši šoupnout novorozeňata k dědovi a babičce, ti jsou na jejich výchovu asi staří dost. Ano, prarodičové jsou pro výchovu dětí "moudřejší", asi hlavně ti, co jim všechno dovolí. Tady se náš pan Walsh usekl nejviditelněji, jako všude, kde neprozřetelně dokládá svoje názory příklady z jeho nepříliš bohaté praxe.

Jinde Neal přímo srší humorem: prý tvrdím, že jsem v jeho "ložnici každou noc". Proč bych byl ale zvědavý zrovna na to, jak své družce káže na dobrou noc "moje" pravdy, jen proto, aby dokázal, že "ložnice je nejlepší místo pro zbožnost!" Mě to zní spíše jako výmluva, že ho zrovna bolí hlava.
Ovšem vše se reverzovat nedá - některé Nealovi sofizmy jsou přímo za vlasy přitažené: "Ty jsi život sám, " prý říkám, "a život nemůže být 'neživot. Ty nemůžeš zemřít, protože v momentě, kdy zemřeš, pokračuješ v žití." Pochopitelně nemluví o fyzické bytosti - najednou se mu totiž někde objeví duše, která je všude, protože se pohybuje rychlostí myšlenky." Nevím, jaká energie umožní duši, aby se tak ychle pohybovala, u Neala by to rozhodně nebyal energie myšlenky. Navíc si ta duše jen něco pomyslí, tak šup a už je tam. Kde? Asi jako elektron - všude a nikde. A nejen to, duše prý může být na dvou místech najednou. Ovšem tato rozpolcená osobnost, pardon, duchovnost, není zjev podle Neala zjev patologický, ale zcela normální. Představtme si tedy, že dokonce i až Neal zemře - a teda nezemře - bude pak hned na několika místech, jako by se ještě rozmnožil. Nejímá vás už předem hrůza?

Bylo by nesprávné nazývat Neala mystikem, když tak spíše mystifikátorem. Z jeho knihy je vidět, že nejraději mystifikuje sebe sama - tam, kde by se jiná spokojili třeba tím, že jsou Marií Terezií, Neal si hned myslí, že jeho tužkou mluví Bůh. Nejen, že převzal iniciativu a dokonce už za mně i myslí, on dokonce tomu nesmyslu věří. Jako prorok sice není příliš předsvědčivý, ale jako komik je ovšem nepřekonatelný. Přiznám se, že i mě někdy docela rozesměje, takže si říkám: "Bože, do koho jsem to duši dal!"

Ano, pan Walsh má utkvělou představu, že mluví mými ústy, dívá se mýma očima a píše "mou" knihu. A i tam, kde údajně říkám "Bůh dává všem přesně to, co si přejí" se diamtrálně mýlí. Mám pro něj novinku: nejsem ani tak mstivý, ani tak štědrý - nejprve si to musí každý zasloužit. Co by si zasloužil neal, je ovšem jiná otázka. Já zde jen prostě konstatuji, že jeho další "rozhovory se mnou" už budou absolutně beze mne. Od teďka zase bude dít, co chci já - nejprve asi pošlu Neala do školy, aby se naučil základní logiku. Až pochopí, jak nesmysly napsal, bude to pro něj také největší trest.

A co udělám s těmi, kteří si opravdu myslí, že autora knihy osvítilo světlo věčné? Nu co bych dělal - nic! Dal jsem přece lidem roum, aby si sami posoudili, co a jak. Pravda, některým jsme ho dal více, jiným méně . . .

Zpět na index

POEZIE: NENÍ TŘETÍ CESTY

 
Chtěl odejít. Však příliš slabá vůle,
snad trochu zbabělosti, chvíle zaváhání,
a nezbylo, než vysmát se té smůle:
vše tragické je přece pro zasmání!

Co ale teď? Dnes včera pravda není,
vracet se nemůže a možná nechce ani.
Marně by prodával ty chvíle osamění -
vše zbytečné je jenom pro zasmání.

Má začít znova? Asi po desáté
by začínal, však teď mu cosi brání.
Snad aby žebronil a prosil všechny svaté?
Vždyť i ti svatí jsou jen pro zasmání!

Tak stojí nerozhodně mlčky na rozcestí
a nikdo nechce slyšet jeho naříkání.
Pro něho není, není, není třetí cesty.
A ty dvě druhé jsou jen pro zasmání. . .




Zpět na index
Zpět na titulní stránku Hurontarie