KOMENTÁŘ:
• V minulém čísle jsem popsal krátce moje dojmy z četby knihy Collaborator - nápad se mi zalíbil a protože nejen píšu, ale dokonce i čtu - ano, i knihy! - založil jsem novou rubriku Hurontarie, nazvanou PŘEČETLI JSME, ve které budu i nadále pokračovat. V tomto čísle je recenze ke knize od Donalda Trumpa a knize o Olze Romanové, carově sestře. V Komentáři se nadále soustředím jenom na komentování a různé hlášky a ohlášky :-).
• Počasí a politika: Měsíc říjen byl v Ontáriu báječný - skoro vůbec nepršelo, takže musím ty počasology pochválit, dělají to počasí nějak dobře - alespoň pro nás tady, v Saskatchewanu se jim to nepovedlo, mají tam sníh. Celkově máme v Kanadě velmi přesné předpovědi počasí - teda ovšem až na to místo a čas :-). V listopadu máme místní volby ( starostů a pánů radních - tady se jim říká councillors - což je třeba chápat tak, že by asi potřebovali poradit). Pak následují volby federální, celokanadské: opozice se opět krásně rozdělila na frakce a zlomky, takže liberálové to zase asi vyhrajou. Ostatně proč ne, dělají to chytře: do ničeno se nepletou, nic nedělají a když se něco podaří, berou to na sebe, zatímco když se něco pokazí, tak to není jejich vina, že ano.
• Příhoda: Byl jsem na regulérní oční prohlidce a dostal jsem nová skla - teď už nám sami doktoři nabízejí použít pro nové brýle staré rámečky (přes sto dolarů stojí ten "zazrak techniky" se dvěma šroubky, co jsou vyrobeny navíc tak, aby se brzo ožvýkaly). Tož jsem řekl "ano", protože ty moje byly "jako nové", neožvýkané, protože jsem si je šetřil a nakonec proč ne, pojištění mi platí jen jedny brýle za dva roky. Doktor teda sebral staré brýle a pak se mě zeptal, čím budu číst, než mi ty nové brýle udělají. Řekl jsem mu, že jsem si v drogerii koupil brýle za jeden dolar a jestli je chce vidět, že jsou docela bezva. Vztáhl ruce k nebi a zaúpěl. Naštěstí - pro mě - jsem mu je neukázal; teprve doma jsem zjistil, že na nich mám hrozný škrábanec, ještě od léta.
• Zrovna píšu recenzi na knihu Toma Kocha: "Age speaks for itself" (Stáří mluví za sebe), o kterou mě požádal - bude uvedena v Hurontariu příští měsíc. Pokud jste četli anglickou Hurontarii (když vycházela, ach kde je jí konec?), interviewoval jsem tam Toma a od té doby jsme se nějak spřátelili. Během těch dvou let zatím učil na univerzitách ve Vancouveru i na Havaji a ještě stačil napsat knihu, zatímco já - ale kdeže loňské sněhy jsou, že ano.
• Dopsal jsem také esej pro pražské ArtForum, výstavu sochaře Olbrama Zoubka, esej je uvedena v současném Příložníku. Také prosím vezměte na vědomí, že ArtForum bude mít 2.prosince 2000 setkání přátel a aukci v Národním divadle v Praze, navíc s bohatým programem - detaily jsou zde.
• Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se SVĚTOVÁ BARBECUE KUCHAŘKA. Kniha je souborem receptů, a ano, některé z nich už vyšly v Příložníku, ale většina z té stovky receptů teprve čeká, abyste si je ozkoušeli. Je to čtení pro potěchu jazyka i žaludku, jinak řečeno: duše i těla.
Všechny naše knihy najdete na adrese
KNIHY1 nebo KNIHY2
a je tam i návod, jak na to.
Dimenze: | ZLATÁ TŘETÍ CESTA |
Reportáž: | TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 5.) |
Povídka: | A VŠICHNI JSME JEN HERCI (2.) |
Pohledy: | JAK UDĚLAT VÍC A LÉPE |
Přečetli jsme: | NOVÝ A STARÝ SVĚT |
Poezie: | MUSELO TO BÝT |
Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Ano, čtete dobře, nenazval jsem ji "střední" cestou, ale "třetí" cestou. Proč? Snad ale abych začal od začátku: . . .
V našem světě protikladů se obvykle setkáváme s dvojpolarizací: pravda - lež, ano - ne, bílý-černý, den-noc, nula- jedna, bohatý-chudý, levičák-pravičák a jiné, exkluxivní, tj. výlučné kategorie, které ale defakto nezahrnují všechny ty možnosti, které jsou "mezi". Sami dobře víme, že i u počítačů si musíme pomáhat celou řadou těch jedniček a nul, což nám teprve pomůže rozlišit, že tohle je pět a tohle čtyři a ne "tohle je pět" a "tohle je ne-pět" Proč se tedy snažíme náš svět dělit jen na "pro-a-proti"? Cožpak člověk nemůže také stát někde jinde?
Nu ano, někdo sice přišel na nápad "zlaté střední cesty". Jenže jako se ten proslavený logický osel, který vida stejné otýpky sena na obou stranách cesty, nemohl rozhodnout, kterou sežrat a pošel hlady, tak i my po té zlaté střední cestě daleko nedojdeme. Je to totiž cesta, která nakonec končí jen kompromisy: ještě rádi sežereme tu otépku na jedné straně, než bychom umřeli hlady. Kompromis, tj. třeba ten, aby se vlk najedl a koza zůstala celá, je jen iluze. Na západě zase říká "sníst svůj koláč a přesto ho mít celý", ale pointa je stejná. Jakmile totiž začnou dva soupeři postupovat cestou kompromisů, jeden z nich bude pak požád postupovat a druhý ustupovat, jeden vyhrávat a druhý prohrávat. A s jídlem roste chuť a nakonec váš soupeř vám sní ten váš koláč a vy ho budete mít sice celý, ale "celý sežraný"!
Ale abyste mě špatně nepochopili: v životě se musí vyjednávat, ustupovat či postupovat, ale tomu se zase říká boj a ne vyjednávání. V boji se často musíme stáhnout, ale přesto nesmíme ztratit s mysli náš cíl. Není možno předem dělat kompromisy v situacích, které stojí stoprocentně proti sobě - toho například využívají politici, kteří nám porcují svět na dva velké tábory: ať chcete nebo ne, k jednomu se musíte přidat. A pak už stačí tahat za drátky. Kompromis, teda střední cestu, tito politici pochopitleně ani nechtějí. Také protikladná tvrzení se nemohou smiřovat: například věřit v Boha i Darwina prostě nejde: bible říká, že Bůh stvořil naráz všechny druhy zvířat a to hned na začítku. Darwin říká, že se vyvinuly teprve postupně a to ne od Boha, ale od matky přírody, evolucí. Dohromadu to prostě nejde a tak se vytvořily dva tábory, které se už přes sto let perou. Nejzajímavější na tom je, že se jedná o tábory počtem vyrovnané a nám nezbývá, než se připojit na jednu či druhou stranu.
Opravdu nezbývá? No jistě, řeknete, sám jsi říkal, že žádná střední cesta není: napůl-Darwin a napůl-Bůh prostě neexistuje. Papežské prohlášení, že existuje evoluce, má k uznáni darwinismu daleko. Zde se hádáme, kdo nebo co evoluci způsobilo. Ovšem domnívám se, že existuje ta další cesta, o které jsem zatím nemluvil - už samo zastoupení obou táborů ( téměř fifty-fifty, napůl) naznačuje možnost, že se dokonce obě skupiny mýlí. Také jsem o tom v tomto smyslu už psal veřejně, ale sesypaly se na mně šípy s obou stran, pochopitelně. Nu prosím, novou cestu jsem nenaznačil, já jen ji prorokoval. Ani kreacionisté, ani darwinisté ještě nedokázali svoje teorie v laboratořích. Mám na mysli vytváření nových druhů - při výzkumu DNA a genetického inženýrství, by to mělo jít, ne? Pravda, darwinisté si ty nové výsledky přivlastňují jako důkaz jejich hypotézy, i když to spíše dokazuje naopak nového Stvořitele - člověka, který vytvoří bové druhy ne za milióny let, ale během pár měsíců.. Nezapomeňme také, že by darwinisté museli dokázat, že JEN TY NEJSCHOPNĚJŠÍ mutace přežívají - ostatní všechny vymřou - a vedou k novým druhům! Jen tak mimochodem: ani darwinisté, ani kreacionisté neuvažují něco, co bych přibližně nazval "inteligencí" - t.j. schopností přizpůsobovat se okolí - nu asi se jim to tam nikam nepasuje. Pravda, já zatím řešení to nemám, ale prosím, to neznamená, že třetí cesta neexistuje, to nakonec naznačují už i počítačové virusy.
Najít "třetí" cestu je něco jako když se na dvourozměrný problém díváte s výšky, s třetí dimenze. Defakto i název této rubrily, Dimenze, jsem vymyslel také proto, ža ani tři cesty nemusí někdy postačovat, může jich být víc, jako můžeme mít i víc dimenzí. Nu geometricky si to umíme těžko představit, ale jde to např. u t.zv. stupňů volnosti. Kdyby se totiž naše ruka skládala jen z neohebné paže a ramenního kloubu, mohla by se pohybovat jen ve třech dimezích, t.zv. tří stupňů volnosti - jelikož ale má naše ruka také ohebné předloktí a navíc loketní kloub, máme pro každou pozici ramenní části paže tři možné dimenze pro předloktí - máme tedy šest stupňů volnosti. Při konstrukci "lidského" robota pak poháníme jeho ramenní část "ruky" jedním motorem, předloktí zase jiným. Uvážíme-li ještě zápěstí a prsty, je pak těch dimenzí požehnaně :-).
Naše myšlení, uvažujeme-li jen názory pro-a-proti, bude mít jen dva stupně volnosti. A to je málo - většina objevitelů a vynálezců děkuje za své výsledky právě oné "třetí" dimenzi, kdy se nespokojili s dvourozměrným pohledem na ten či onen problém a nalezli to pravé řešení, to zlatou třetí cestu.
Při intervjú na místo jsem měl tři intervjů - mladíkem z osobního, co nevěděl nic, pak samotným ředitelem, který věděl vše a vedoucím výroby, který mi vykládal, jak dělali párty v Holywoodu a mě se zeptla jen kdy bych chtěl nastoupit. Zřejmě ot už dostal befelem od ředitele, který, ač Američan, dělal několik let v Německu. Toho jsme se právě chytnul, když jse mi zeptal, jakou máme kvalitu v %Cechách. odpověděl jsem rafinovaně, že máme heslo jako Němci. "Buď je to kvalita, nebo nic." Že u nás to tehdy bylo spíše to druhé, to už jsme mu ale neřekl. a tak jsem díky dobrému jménu Německa dostal to místo.
Když už jsem se tedy stal "inženýrem kvality", snad abych také něco řekl o tom, co to kvalita je. Tady existují dva termíny: Quality Control (QC) a Quality Assurance (QA). To první znamená "řízení" (tedy ještě ve výrobě), to druhé spíše "zajištění, ujištění se", tedy hlavně inspekci, například přicházejících součástek či odcházejících výrobků. To první je víc aktivní, má totiž zpětnou vazbu: chyba se projeví už ve výrobě a musí se hned napravit tím, že se změní nějaké parametry. Potřebujeme ovšem obojí, i když se to u malých firem většinou jmenuje jen tak či onak. Český termín Kontrola Kvality tuším také zahrnuje obojí (samotný český termín "kontrola" ovšem vůbec neznamená řízení - anglický "control" zase ano, a český termín "kontrola" se tu překládá jako check-up, inspection, nebo jen ta assurance. Všechna anglická slova mají v sobě navíc něco pozitivního, neboli "přesvědčit se, že je vše v pořádku", kdežto naše spíše "vyřadit, co není v pořádku". Je to asi jako s kladnou a zápornou logikou u logických obvodů. To první je dáno tím, že zaručují, aby zakazník dostal jen dobré věci, to druhé vychází z toho, aby zákazník nedostal špatné věci.
Řeknete si asi, co je to za nesmysl, vždyť je to totéž! A vidíte, není: v období elektronek se zjistilo, že zkoušet každou zvlášť by zdvojnásobilo její cenu. A vyrábělo se jich ořád víc a víc - a tak se začalo samplovat, tj. vybírat jen určité množství, jakýsi vzorek z jednoho produkčního "běhu". Ten se zkoušel a podle výsledku se rozhodlo, jestli je celá dodávka (doslova lot, teda něco jako "celkový objem, počet výrobků dodávky" - je to prostě celkový počet výrobků, co je v zakázce či jak se tomu říká, přesný český význam si už nepamatuju) přijatelná, lépe řečeno: jestli "prošla". Stoprocentně dobrá asi nebude - jen s určitou pravděpodobností a o zbytek se postarají záruky, tj. případná výměna (či oprava zboží - většinou to stejně zahodí) a to zadarmo, po předložení od zákazníka. Velikost vzorku se určuje statisticky, podle počtu kusů v lotu a povoleném procentu vadných součástek. Pochopitelně, čím větší je zakázka tím větší poet kusůve vzorku a také přesnější výsledky. Výběr vzorku je náhodný - ne teda pořád ze stejného místa z krabice. Tabulky vám pak řeknou, kolik může být těch vadných kusů ve vzorku.
Někdy se musí udělat ještě další vzorek, jindy se musí zkoušet úplně celý lot (u malých či drahých dodávek), jindy se zase všecko vyhodí, anebo přezkouší a opraví, pokud to jde anbeo stojí za to. Tento proces se nazývá AQL (Assurance Quality Level) . AQL tabulky a grafy jsou počítány statistickými metodami a jsou k disposici inspektorům. Pak se ale zjistilo, že tato metoda nahravá moc zákazníkovi, tak se přešlo na LTPD, kde se bere stále konstatní počet výrobků ve vzorku, prakticky nezávislý na velikosti dodávky. Tato metoda vlastně vyjadřuje tu druhou filozofii, tu zápornou logiku. Nahrává sice výrobci, ale v případě větších lotů je ekonomičtější. A jelikož je test částí ceny, úspory se projeví i v ceně výrobku.
Když jsem v QC pracoval dva roky, dostal jsem takový nápad: anonymní anketu. Ptal jsem se lidí, proč vůbec máme kontrolu kvality. Odpovědi byly různé, od "abychom měli dobré výrobky", přes "takovou buzeraci" až k tomu, že "chceme spokojeného zákazníka". Prostě nikdo se k tomu správnému důvodu nepřiblížil ani na fous a přitom je to očividné: je to z důvodů úsporných. Výměny zmetků jsou drahé, zvláště musíte li nastavit lůinku znova a posílat výměnu přes celé Spejené Státy. A to nemluvím o tom, kdy zmetek způsovbí zranění nebo smrt. Pochopitelně, že nechceme vyrábět špatné výrobky, ale při zvýšené automatizaci se výroba nedá vždycky tak přesně - a hlavně levně - řídit či nastavovat. Navíc nelze výrobu zastavit a začít znova: se zmetky si musíme poradit tak říkajíc za pochodu a parametry linky opravit co nejdříve. (QC + QA) nám tedy slouží jako zpětná vazba, která nám říká, JAK si vedeme, KDE to děláme špatně, a případně CO udělat, aby se to napravilo. Bez toho bychom buď vyráběli samé zmetky, nebo by zboží bylo tak drahé, že by nás konkurence lehce porazila. Výsledek by byl ovšem stejný: v obou případech ztráta biznysu.
Tady se dostávám k bodu, který se na západě nemusí vysvětlovat, ale z dopisů čtenářů z Čech se dovídám, že u nás ještě ano. Hromada věcí, která se na západě dělá, není z humanitárních nebo idealistických popudů, velkého nadšení nebo geniality manažerů. Nutnost je to správné slovo, které hýbý světem. Systém pracuje tak, že se musíte pohybovat mezi dvěma limity (vysoká kvalit a a nízká cena) a někdy je ten prostor zatraceně těsný. Pravda, zákazníci si vynutí dobré zboží, ale konkurence vám vnutí své malé ceny, a vy musíte tancovat třeba jen na čtverečním metru. Je to něco jako darwinismus: hledání optimální cesty přirozeným výběrem. Podobně pracujete-li ve skupině profesionálů (tím nemyslím jejich tituly, ale hlavně vztah k práci), musíte se chovat také jako profesionál. Budou-li lidé kolem vás pořád jen nadávat, připojíte se asi po čase k nim, je to totiž nakažlivé. To ovšem neznamená, že tu nutnost tady každý vidí a správně akceptuje, ale to už pak zase zapracuje ten darwinismus.
Ale radši zpět k věci. Kvalita se řídí a kontroluje ve všech stupních výroby - mimochodem výroba, tedy manufacturing, připadně production, se zde pojímá dost všeobecně: tak se vyrábí nejen boty, ale i softvér, vyrábí se i reporty, výzkumné zprávy, dokonce i zprávy v televizi (pokud nejsou fabricated, tedy vymyšlené :-). Je o prostě tvoření nových hodnot. Složky, které různě zajišťují výrobu, t.j. její kvalitu, prodej, reklamu a komunikaci vůbec, transport či opravy - to vše jsou services. Ty nepřispívají přímo k hodnotě, ale zato k ceně výrobku , a to často hodně. Díky přebujelé byrokracii teď navíc rostou jako z vody, přesně podle pana profesora Parkinsona (známý kritk a šprýmař). Tím ovšem rozdíl mezi hodnotou a cenou značně vzrůstá. V Kanadě je už asi 70 procent lidí zaměstáno v services, takže si lze lehce vypočítat, že v roce 2010 bude každý Kanaďan servírovat druhého. Tyto problémy jsou ale po celém světě a jak říkal můj dědeček, bude to pořád horší :)-.
Kvalita začíná už přímo u designu, teda návrhu: nemůžete mít dobrý výrobek, který není dobře navržený. Můžete ho časem vylepšit, ale cena takových změn je drahá: představte třeba si stojí změna raznice na automobilové lince nebo nová verze softvéru! Jako vedoucí oddělení kvality jsem měl s designery pořád boj, většina mých návrhů přicházela zpět s razítkem REJECTED, odmítnuto. Nechal jsem si tedy udělat také razítko, REJECTION REJECTED, navíc starogotickým písmem, abych tak poukázal "starobylost" jejich designů. To ovšem nepomohlo, ale časem jsem zjistil, že si prostě po odmítnutí můj nápad přivlastnili a udělali opravu tak, jak jsem navrhoval, ale pod svým jménem. Já jsem totiž moje návrhy úprav specifikoval moc detailně, tj. napsal jsem jim,jak se to má udělat, protože jem nechtěl, aby to zase popletli. Jak jsem ale viděl, že mi moje doslova zcizují, tak jsem jim od té doby psal jenom třeba "velký šum na výstupu - opravit!". Přišli za mnou osobně, že jsem jim nenapsal detaily. Řekl jsem jim tedy, že velký šum na osciloskopu pozná každý blb, ale jak se má opravit, za to že jsou placeni oni a já si svoje nápady už nenechám krást. Od té doby jsme si rozuměli perfektně, k obecné spokojenosti, dokonce se i kvalit ajejich designů zlepšila :-)..
Kromě večerního studia statistiky (doma, ne na škole) jsem se musel prokousat technologií výroby počítačů, zkušebními a inspekčními metodami, ještě stovkou jiných věcí, v práci dělat vedoucího a pokud zbyl čas, začít používat i vlastní hlavu. My jsme byli poměrně nová odbočka americké firmy v Kanadě, a já musel všecko zkanadizovat. Americká dokumentace a procedury u nás tak přesně neplatily, a tak jsem musel psát pro ně vyhlášky, které jsme pak převedl na firemní procedury. Vcelku jsem je nemusel měnit - jen jednou. Najal jsem nového inženýra a ten se mi za nějakou dobu zeptal, proč nedělám věci přesně podle těch vyhlášek. Řekl jsem mu, že jsem k tomu dostal povolení od samotného autora, který je pochopitelně víc směrodatný než ty vyhlášky. Ještě se mi zeptal, kdo je autor, ale pak už se mě radši moc neptal :-). Tady na západě se vůbec moc neptáte: buď to víte, nebo si to někde seženete sami. Jinak to budí dojem nesamostatnosti.
Práce s lidmi byla také kámen úrazu. Vedoucí inspektorek, neboli leadhand, mi začala přesvědčovat děvčata, aby tatáž nedělala přesčasy v sobotu, i když teda za ně dostávaly dobře zaplaceno. Jenže v té době to bylo nejvíc potřeba, neboť test musel mít na neděli vše zkontrolované ispekcí, aby v jednom dni stačil vše vyzkoušet a opravil. V pondělí se totiž odváželo a kde není dodávka, není ani platba, že ano, a utíkají vám už procenta z peněz, které ještě nemáte. Navíc byla výroba vždycky tradičně zpožděná a my pak měli frmol. Byli jsme něco jako brankář v hokeji: za námi bylo už jen to červené světlo. Jednou mi ta "leadhand" odradila inspektorky dokonce až po tom, kdy už mi všechny slíbily, že přijdou - a pak nepřišly. Tož jsem jí mírně domluvil a ona se rozzlobila a kvitla a odešla natruc dělat do nákupního oddělení. Dostala mě s tím do prekérní situace: kde jsem měl sehnat někoho tak kvalifikovaného? Později si mi přišla stěžovat, že v tom novém místě musí dělat přesčasy a ještě zadarmo! S uspokojením jsem jí řekl, že jsem to věděl, ale že jsem nechtěl stát v cestě božímu trestu. Naštěstí jsem brzo získal jiné děvče, které bylo jako leadhand daleko lepší. Lidé jsou, koneckonců, nahraditelní, dokonce i lepšími.
Pro naše testovací počítače jsme často potřebovali součástky pro naše jigy (t.j. zkušební přípravky) . Měli jsme otevřený účet u místní elektronické prodejny a vždycky jsem řekl některému technikovi, aby tam zavolal. Většinou nám dovezli součástku ještě ten den. Byrokrati z nákupního si ale usmyslili, že tohle musí přece dělat oni. Dali jsme jim tedy objednávku a já se těšil, jak nám to ulehčí práci. Jenže tři dny a nic. Tak jsem tam zašel a nákupčí mi vykládal, že se tam už tři dny nemůže dovolat. Požádal jsem ho tedy, zda mohu použít jeho telefon. Nic netuše, řekl O.K. Zavolal jsem tedy do toho obchodu a vše objednal, přímo před jeho očima. Jen při odchodu jsem otráveně prohodil: "Vidíš, já to mám za dvě minuty a ty ses tam tři dny nedovolal!".
Rozčilil se a křičel: "Chceš snad říct, že jsem lhář?"
Jenže s tím si na mě nepřišel. "No to by bylo lepší, kdyby jsi byl lhář," povídám, " jinak bych si musel myslet, že jako nákupčí nestojíš za nic!" Tak jako i jinde, byli jsme pak nejlepší přátelé - tady se naštěstí tyhle věci berou hodně sportovně, jinak bych asi tohle psal už z invalidního vozíčku.
Pochopitelně, že byly i technické problémy. Najali partu inženýrů pro design a někteří se to pořád ještě učili. To samé ve výrobě, ale hlavně v kvalitě a testingu (ten patřil, jako obvykle, pod kvalitu, a ne naopak!). Používaly se ještě metody, které pro polovodiče byly nepraktické. Tak například inspektorky "prozváněly" kabely v jednotkách ohmetrem, protože normální bzučák by svými napěťovými špičkami polovodiče zničil. Jak pomalé to bylo, to si asi odvedete představit. Navíc "elektrický" bzučák by mnoho nepomohl, ten bzučel v rozsahu 0 až 1 kiloohm. "Drát " jsme ale definovali odporem mezi 0 a 0,1 ohmů a pokud tam byl někde paralelně rezistor (třeba přes výstup zdroje, 10 ohmů), obvod se přes něj uzavíral a bzučák bzučel, i když neměl. Jelikož dívky neměly čas čekat na přesné ustálení ručičky ohmetru, uznávaly tyto chyby jako OK. Navíc měření zabíralo obě ruce i oči, které se musely dívat na sondy při přikládání k obvodu a pak ještě na měřák (nechtějte vědět, kolik měřáků spadlo na zem!).
Funkčně to zkoušet nešlo, většina logických obvodů tam ještě nebyla a ani flat cables (ploché kabely) tehdy ještě neexistovaly. Tehdy se sice začaly používat čipy pro differenciální zesilovače, ale pro požadovaný malý rozsah měření - a navíc ohmů - jsem marně hledal nějaké vhodné schemátko. Dostal jsem nápad - použít můstkové zapojení pro měření a navíc měřit paralelně tj. sondy byly překlenuty odporem 1 ohmu. Přiložený odpor 0,1 ohmu (či menší) pak vytvořil dostatečný pokles napětí, který se přes další zesilovač zapnul bzučák. Proud na vstupu byl omezen na 5 mikroampér a polovodiče ani nezašimral, nato, aby je ničil. Abych to zkrátil: pracovalo to perfektně, děvčata pak používala zase jen své uši a oči se jim uvolnily pro jinou práci. Bylo to tak citlivé, že jsme dokázali identifikovat i nedostatečně utažený šroubový spoj na svorkovnici. Inspekční čas klesl na polovinu a když se to dozvěděli přes ulici v Northern Telecom, hned mě požádali o schémátko. Po létech jsem našel podobnou verzi, i když ne tak citlivou, v časopise Electronic Design - zřejmě to tak velký vynález nebyl, aby na to později někdo nepřišel.
Některé problémy v testu měly přímo detektivní aroma. Tak například všechny naše napěťové zdroje se posílaly do Států, našim jiným odbočkám, co dělaly periferály. Jednou mi přišla zpráva ze Salt Lake City, stát Utah, že naše zdroje při testovací tepotě "foldují" tj. jejich ochranná zpětná vazba (foldback) omezuje výstup a jeho napětí podstatně klesne. Normálně to má ovšem dělat jen při nadproudu či zkratu. Byl to značný průšvih, skoro všechny zdroje tam začaly v testu bláznit. Pro firmu ztráta, pro mě - no jak už jsem řekl, slušně se tomu říká challenge, tj. výzva, která inspiruje, po česku přeloženo prostě průser. Změřil jsem si sám pár našich zdrojů, okalibroval přístroje na měření, hlavně teploty, rychlosti a objemu chladícího vzduchu ventilátorů za minutu - nic, všecko se zdálo být v pořádku. Po několika hodinách telefonátů do Utahu jsme pořád nic nenašli.
Poslal jsem tedy technika přes půl Států s naším nejlepším (podle našich výsledků) zdrojem. Doletěl a zavolal mi, že tam zdroj selhal. Řekl jsem mu tedy, ať teda přiveze ten jejich "nejhorší" zdroj. Přivezl a ten u nás pracoval O.K. Záhada nad záhady. Navíc se tam přichomejtnul náš ředitel, zrovna když mi technik vykládal, že hoši ze Salt si myslí, že je to kondesátorem. Věděl jsem, že je to blbost a také jsem to řekl. Ředitel mě ovšem chytil za slovo a já mu slíbil, že na to do dvou dnů přijdu. V úplné desperaci jsem tam čučel do půlnoci a namáhal šedou hmotu mozkovou. Po půlnoci jsme dostal nápad: zajel jsem domů, vypůjčil si od manželky fén na vlasy, zamontoval termočlánky na jednotku a začal ohřívat. Nemusel jsem jít daleko: tři stupně nad nominální teplotou začal zdroj foldovat. Heuréka! Neboli voilá!
Bylo jasné, že něco v nepořádku je, i když ty tři stupně v tom vlastně nehrály roli. Teplotně měl zdroj foldovat až při daleko vyšší teplotě. Zalistoval jsem si na hard-disku a hle, měli jsme dva dodavatele na čip toho regulátoru. Tenhle co to dělal, byl Motorola, zatímco Texas Instrument pracoval OK. Trápil jsem počítač tak dlouho, až jsem našel nějaké starší memo z Roseville, Minneapolis (naše zásobárna polovodičů), že se tyhle čipy nemají od Motoroly kupovat. Další databáze a našel jsem jméno kupčíka, co je nakoupil - ten ale před měsícem odešel k jiné firmě. Čipy ovšem koupil až už bylo memo vydáno, takže byla jasně vina na něm, ale nu vót, što paděláješ? Jelikož těch čipů nakoupil stovky, museli jsme je všechny vyhodit. Ovšem takové případy se stávají a jelikož už nebyl zaměstnanec, ušel nejen pokárání, ale i mému vzteku.
Ještě bych měl vysvětlit ten rozdíl tří stupňů - ale na to už přijdete i vy, když vám řeknu, že Salt Lake City je položeno zeměpisně značně vysoko a je tma řídký vzduch. No a voda se v řidčím vzduchu vaří kdy? Také tohle tehdy nikoho nenapadlo a já na to přišel až za půl roku po tom, kdy už to bylo vyřešeno. Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem se tehdy s ředitelem o něco nevsadil. Ale o co se vsázet, že ano - přece se nebudu sázet o svůj job . . .
Navštívil jsem ředitele divadla, Augustina, hned druhý den po představení - tragedii veronských milenců už pochopitelně nehráli, ale zato "Mnoho povyku pro nic", což bylo dost ironické, vezmeme-li v úvahu, co se stalo den předtím. Také jsem se ho na to hned zeptal, ale ujistil mě, že z nedostatku hereček nemohli prostě nic jiného dávat a pak také proto, že dávat Romea a Julii dál, jako by se nic nestalo, by nebylo vhodné, už z úcty k Allison. Napadlo mi, že důvod je jiný, že Allison prostě nenechala roli náhradnice přidělit nějaké nadané herečce, aby ji to snad někdy nepřebrala. A Augustin jistě věděl, že s takovou náhradnicí by to asi byla katastrofa.
To jsem mu ovšem neřekl, ale místo toho jsem se zeptal, zda měl nějaký osobní vztah se zavražděnou. Přiznal se, že - jak už to bývá, řekl - herečky často svoji přízeň k principálovi přehánějí a že sice styk měli, ale ne dlouho, to že není ani dobré pro biznys. Jistě - řekl jsem si v duchu - když už měla, co chtěla, tak o tebe nestála. Za to se už dá vraždit. Ale můj šestý smysl mi říkal, že by Augustin asi měl víc důvodů zabít spíš Jacka, ale po pravdě řečeno, ten starý sprosťák nevypadal na to, že by vraždil ze žárlivosti. Navíc mu Allison přitahovala diváky a on byl především biznysman. Už inspektor mi také prozradil, že Augustin měl na ten večer skoro vodotěsné alibi: ne úplné, ale mnoho lidí ho vidělo skoro pořád, ale nikdy ne v blízkosti Allisoniny šatny.
Vrátil jsem se tedy v myšlenkách k té dýce: všechny divadelní dýky byly zasunovací, prostě proto, aby si nemuseli pamatovat, která je která a nedošlo k omylu a ke zranění - o tom mě ujistil zase Augustin. Namítl jsem mu, že jedna asi teda rozhodně nebyla ta falešná. "Pak musela být vyrobena jinde a propašována do divadla, jinak to opravdu není možné!" řekl.
"Ano, a v takové hře ji mohl klidně někdo nosit při boku místo té falešné a nikdo by nic nepoznal, ne?" namítl jsem. "Proč jinak by si jinak někdo nechal udělat napodobeninu falešné dýky?"
Přiznal, že je to možné, ale zároveň mi vysvětlil, že svou dýku měli u sebe na scéně téměř všichni herci v té hře, snad kromě sluhů a mnichů. "Ale taková dýka se dá schovat i do kutny. A jak už víte, františkána hrál právě Jack", neodpustil si narážku. Bylo mi jasné, že jeho sympatie k Allison, pokud nějaké měl, se vůbec nevztahovaly i na mého přítele Jacka.
Vrátil jsem se do domů. Zalovil jsem v knihovně a nalistoval si v Sebraných spisech Williama Shakespeara a našel onu nešťastnou hru. Hned na první pohled mě zarazilo, kolik bylo ve hře mužských postav.
Oproti Julii, matce Romea a Juliiny chůvy (která dokonce nemá ani jméno - oslovují ji jen jako "chůvu", i když má ve hře celkem nezanedbatelnou roli) tam figuruje dest mužů a to ani nepočítám tři mužské služebníky a pár nejmenovaných hejsků, kteří očumují ve scéně na veronském náměstí. Ti všichni teda, jak bylo tehdy zvykem, nosili dýku u pasu.
Okolnosti ukazovaly na to, že vrah byl členem jejich divadelní trupy - i když mi byl zatím důvod vraždy neznámý - a navíc to byl s největší pravděpodobností muž. Pochopitelně jsem nemohl už předem vyloučit ženy, ať už to byly soupeřky v lásce či jen v hereckých rolích. Nezapomínejme, že Allison asi opravdu Augustinem mávala a dostávala ty nejlepší role. Na druhé straně žena, která by ji chtěla zabít, by tak asi učinila revolverem nebo jinak, případně by si najala vraha. Hlavně proto, že zasadit tři hluboké rány poměrně širokou dýkou vyžadovalo daleko silnější ruku, než je ta ženská. Kromě toho byla většina hereček už postaršího věku a jejich ambice nebyly zaměřeny ani tak na role dívek, jako spíše na herce, co hráli na mladé milence - a to nejen na scéně, ale i v ložnici. Pravda, Allison jim je mohla klidně odloudit, ale Myriam se kupodivu nezmínila o žádné žárlivé scéně s některou herečkou. Asi proto, že Allison si opravdu žádného milence nepodržela tak dlouho, aby tím vzbudila žárlivost nějaké ženy. Jediná mladá herečka, Flora, zase u skupiny nebyla dost dlouho na to, aby mohla někoho nenávidět až k smrti.
Zbývala jen Allison sama, ale že nešlo o sebevraždu, o tom svědčily hned několik věcí: mohla to přece udělat daleko efektivněji na jevišti, jakožto Julie a se všemi divadelními efekty. Navíc bylo podle množství vyteklé krve jasné, že její srdce nějakou dobu po první ráně ještě pracovalo. Ovšem při tak těžkém zranění bylo prakticky nemožné, aby si zasadila ještě dvě hluboké rány, z nichž teprve poslední šla přímo do srdce. To vše mi patřičně vysvětlil doktor Jamieson, který dělal její pitvu.
Když už jsem se na Shakespearovo dílo podíval, rozhodl jsem se, že si ho i znovu přečtu. Přišel víkend a tak jsem si osvěžil onen příběh lásky až za hrob, nešťastných náhod a nerozvážnosti mládí. Jeho stará angličtina mi už ve škole dělala potíže, ale pamatuji si, že mě tehdy víc zarážela ta morální poučení, která ze hry čerpali naši učitelé. Prý je hra varováním, abychom nebyli ukvapení, sobečtí, bláznivě zamilovaní, abychom se neženili moc brzo (ač v Shakespearově době se vdávali běžně už v patnácti letech), dále že nemáme nenávidět své nepřátele a hlavně abychom proboha nepáchali sebevraždy. Někde jsem slyšel, že se to tak učí dodnes. Až nedávno jsem četl názor, že alžbětinské obecenstvo bralo hru spíše jako každou jinou běžnou tragedii, kde se člověk prostě nevyhne osudu, ať dělá, co chce. tak jaképak poučení? Pravda, ženy v obecenstvu si jistě poplakaly, ale sotva přitom přestaly chroustat pochoutky, které si s sebou do divadla přinesly. Koneckonců ve hře jsou už od začátku narážky na to, že to špatně dopadne a tragedie vzdálená je tragedie poloviční. Co do počtu obětí oproti jiným Williamovým hrám se někteří diváci mohli dokonce cítit i ošizeni.
Celá tragedie začíná vlastně už tajnou svatbou, ale hlavně bitkou na náměstí, kde bratranec Julie, Tybalt, uráží Romea a chce ho vyprovokovat k souboji. Ten se ovšem snaží Tybalta, nyní už vlastně svého příbuzného, ignorovat. To ale Romeův přítel Mercutio nechápe a tak napadne mečem Tybalta, který ovšem také hned tasí. Romeo se vrhá mezi ně, čehož využije Tybalt a probodne nekrytého Mercutia. Romeo se pochopitelně naštve a napíchne na svůj rožeň zase Tybalta.
Dva mrtví a jeden živý: ten musí být potrestán a tak jde Romeo do vyhnanství do Mantovy. Rodina zatím nutí Julii, aby si vzala Parise, oblíbence Veronského prince Escaluse, tehdejšího vládce Verony. Julie je zoufalá a utíká se s prosbou k tomu, který jim to vlastně tak zavařil, když ji tajně oddal s Romeem: k bratru františkánu, fráterovi Laurencovi. Laurenc je vlastně opravdu ta nejtragičtější osoba hry - všechny jeho dobré úmysly skončí špatně. Také teď poradí Julii, aby si vzala nápoj, který ji uspí tak, že bude vypadat jako mrtvá. Tím se svatba oddálí a on zatím pošle dopis Romeovi, aby si ji odvezl do Mantovy, kde spolu mohou žít šťastně až do smrti.
Ale v životě to někdy nejde tak, jak bychom chtěli a jak říká staré přísloví, "hřbitovy jsou plné dobrých úmyslů". Romeovi dopis nedojde, ale zato se doví o "smrti" Julie a spěchá domů - aniž by věděl, že Julie je vlastně naživu. U Juliiny hrobky se střetne s Parisem, kterého také ještě stačí smrtelně proděravět. Julii nalezne zdánlivě ztuhlou na katafalku a v domnění, že je mrtvá, vypije na místě jed. Zde je potřeba ocenit autorovu - a vlastně i Romeovu - důkladnost, neboť si onen jed koupí ještě v Mantově, než se vydá na cestu k Juliině hrobce a věnuje tomu ve hře pěknou řádku vět na vysvětlenou.
Mrtev pak klesá vedle Julie, která se už ale také probouzí. Uvidí však svého milence - pardon, manžela - mrtvého a v zopufalství se probodne Romeovou dýkou, se slovy:
"Ukončím to krátce.
Ó šťastná dýko! (uchopí Romeovu dýku a namíří ji na svou hruď)
Zde je je pouzdro tvé. (probodne se)
Zde rezni si
a nech mě v klidu jít."(padne na Romeovo tělo a zemře)
Hra končí - jak jinak? - smířením obou svárlivých rodů a proslovem prince, od kterého bychom asi čekali víc, než jen politicky korektní prohlášení:
"Jděte a povězte si o těch smutných věcech.
Některé budou prominuty, jiné potrestány:
však nikdy ještě nestal se tu příběh
natolik smutný, jak tento: Julie a Romea."
Pár pochyb ve mně stratfordský bard přece jen zanechal: Julie oslovuje Romeovu dýku jakožto "šťastnou" - nějak mi vlastně nedošlo, proč. Také mi napadlo, jak by to asi dopadlo, kdyby Romeo s sebou ten jed neměl a omylem vypil nápoj, který dal Laurence Julii: děj by pak pokračoval ještě dál, Romeo by se za nějakou dobu probudil a našel vedle sebe probodnutou Julii, atd., atd.. Nebo kdyby se Julie probudila dříve než Romeo přišel, pak by k tragedii asi ani nedošlo a hra mohla skončit zcela jinak. Pro mne, který jsem sbíral ze hry nějaké narážky, co by mi pomohly vysvětlit záhadu oné dýky, měla každá taková hloupost cenu. Koneckonců vražda Allison byla také připravována předem, ale asi ne tak dobře. Anebo ten, kdo vraždil, nebyl ten samý, co si tu dýku nechal vyrobit . . .
Zašel jsem ještě jednou za mladým Brownem, aby mi vysvětlil, jak to s těma dýkami bylo. Viděl jsem totiž jednou souboj historického šermu, kde kromě kordu (v pravé ruce) drželi šermíři v levé ruce ještě dýku a tou odráželi protivníkovy rány. Ujistil mě, že ve hře nebyly dýky k tomuto účelu používány, koneckonů ani nevěděl, zda se tento druh šermu v alžbětinské době už také provozoval. O jednom mě ale ujistil - všechny dýky vypadaly stejně. Policie se o ně zřejmě ani nezajímala, jen si ověřili to, že jsou podobné té vražedné jako vejce vejci - teda až na ten zasouvací mechanizmus, že ano.
Také moje návštěva u garderobiérky Myriam byla plodná. Řekla mi navíc plno drbů kolem Allison: prý ji třikát viděla, jak se s někým líbala, pokaždé s jiným. Nejprve mi nechtěla říci s kým, ale pak mi to prozradila: s Eddiem Le Bartem, Rickem Danfordem a Jonathanem Milarem, kteří čirou náhodou v té hře také hráli a sice Eddie jako Mercutio, Rick hrál Tybalta a Jonathan zase Parise. Pěkně cudná Julie, jen co je pravda! Moc mi to sice nepomohlo, ale rozšířilo to okruh podezřelých a tím víc jsem byl přesvědčen, že celou tu věc na Jacka narafičil někdo z nich. Proč ale musela být ta pravá dýka podobná těm falešným? Nakonec ji vrah stejně ani nepotřeboval, mohl Allison přece bodnout obyčejným nožem!. Buď je to symbolika - a herci jsou hodně teatrální - nebo chtěl vrah schválně svést podezření na někoho jiného! Napadlo mně, že to bude asi složitější, než jsem si představoval. A pořád jsem byl ještě příliš daleko od toho, abych na někoho mohl ukázat prstem.
Navíc jsem nevěděl, jestli ještě někoho podezřelého nenajdu, i když sjem jich měl prozatím až dost. Pochopitelně, že nejlepší by bylo najít toho, kdo tu dýku vyrobil a zjistit, kdo si ji od něj objednal. Jak už to bývá u divadelních rekvizit, nejsou to žádné umělecké zázraky, jen napodobeniny běžných zbraní, které se v té či oné době zrovna používaly. A tak nešlo o to, najít nějakého zbrojíře, který to sám, jediný ve státě, umí udělat - vyrobit napadobeninu napodobeniny není tak veliký problém. Jen podobnost zřejmě musela být opravdu dobrá, aby se to nevyzradilo předem.
Zmínil jsem se o tom Jackovi, ale ten zakroutil hlavou: "Jak ale najdeme toho, kdo tu dýku vyrobil?" Ujistil jsem ho, že dám inzerát do novin a že se možná někdo najde. Můj nápad, že ji někdo nechal vyrobit proto, aby ji mohl nosit nepokrytě při hře u sebe a pak ji někomu vhodně podstrčit, se mu nezdál - neviděl k tomu žádný důvod. Připomněl jsem mu, že důvod přece jen asi byl, už proto, že někdo do toho chtěl namočit právě jeho. To mu konečně došlo a souhlasil se mnou.
Bohužel jsem na ten inzerát moc nespoléhal - jednak nebylo jisté, zda si vrah neobjednal tu dýku už před rokem či ještě dříve, jednak, že bychom museli ten inzerát asi nechat běžet dlouhou dobu, aby si toho onen zbrojíř vůbec všiml. A co když si tu dýku udělal vrah sám? Nebylo to zase tak těžké. Napsal jsem si tedy do bloku poznámku, abych zjistil, kdo z podezřelých je mechanicky nadaný. Nemuselo to znamenat moc, ale nechtěl jsem nic přehlédnout..
Jako prvního jsem si podal Eddieho. Byl to takový nesmělý, nepříliš pohledný hoch, vlasy ne zrovna moc učesané a o obleku radši ani nemluvím. Modré oči a blonďák - není divu, že to Allison lákalo. Možná i ta jeho nesmělost; kdo se vlastně v ženách vyzná? Podle mého dojmu byl asi dobrý herec, ale neměl to, co je potřeba, aby se jeden prosadil, neboť uměleckou hvězdu z vás musí teprve někdo udělat. A na to nestačí jen umět hrát: kolik opravdových talentů to nikam nedotáhne, jen proto, že namají protekci? Když jsem ho konfrontoval s prohlášením garderobiérky - kterou jsem ovšem nejmenoval, řekl: "A tak, no to vám určitě řekla ta stará drbna Myriam! Ano, líbali jsme se s Allison, vlastně jen ona mě, já bych si sám nikdy netroufnul. Ale jinak jsme spolu nic neměli - víte, ona měla lepší známosti, než jsem byl já."
Rád jsem mu to uvěřil; navíc mi bylo jasné, že by se asi ani jako milovník moc nevytáhl a tak když zjistila, že s ním ztrácí čas, brzo ho nechala.
"A které známosti?" zeptal jsem se.
"Myslíte ty přede mnou, nebo po mně?" zasmál se a já pochopil, jak naivní byla moje otázka. Řekl jsem si, že ho ale ještě neodškrtnu. Důvod k žárlivosti jistě měl - ale pokud to na mě nehrál, velká nenávist v něm přece jen nebyla. Když jsem se zmínil o Jackovi, upřímně řekl, že ho lituje, ale že si nemyslí, že to Jack udělal.
"Máte na to důkazy?" zeptal jsem se, doufaje, že by z toho mohlo vylézt alespoň maličké alibi pro Jacka. Koneckonců i Mercutio byl vlastně jedinou opravdu nevinnou obětí ve hře: zemřel za svého přítele - lépe řečeno kvůli Romeovi, který mu tak pitomě bránil v obraně a tím umožnil Tybaltovi, aby ho propích. Čímž můžeme připsat Romeovi na vrub dokonce všechny tři mrtvé Mercutia, Tybalta i Parise. Pardon, dokonce všechny čtyři: kdyby se Romeo tak ukvapeně neotrávil, ani Julie by se nezabodla. A počítáme-li nakonec i Romea, měl jich teda na svědomí vlastně všech pět, prostě všechny.
"Kdybych nějaké důkazy měl, sám bych s nimi šel na policii," zasmál se Eddie, ale nějak neurčitě.
"Vy jste byli přátelé? " zeptal jsem se ještě, ale jeho odpověď, že ne, už mě ani nepřekvapila. Jak to vypadalo, Jack vůbec mnoho přátel neměl. ne vlastní vinou, mohla za to pochopitelně hlavně Allison.
Vrátil jsem se do mé kanceláře a odpoledne jsem zašel za Jackem, abych z něho ještě něco vypumpoval,
"Ten Eddie, " řekl jsem, "co ty si o něm myslíš? Neměl on něco s Allison?"
"To je takovej tichej, hodnej kluk. A jestli s ní něco měl? Sotva, byl pro ni příliš obyčejný, příliš nepatrný."
Aha, pomyslil jsem si, takže ty přece jen něco víš! Nahlas jsem se ale zeptal: "Odkdy jsi najednou takový odborník na to, kdo se líbil tvé ženě a kdo ne? Řekni mi celou pravdu: co ty vůbec víš o milencích své ženy?"
Podíval se na mně smutně: "Zeptej se mně radši, co o nich nechci vědět! Byla hrozně krásná - není divu, že za ní lezli jako mopslíci! To víš, že mi to trhalo srdce, ale já ji miloval! Dovedeš ty to vůbec pochopit?"
"No tím mi hodně pomůžeš, sebelítostí! To si nech, až budeš chtít obměkčit porotu! Přece musíš sakra vědět, s kým chodila nejvíc, nebo kdo měl důvod ji zabít! Člověče, ty máš na krku obžalobu z předem připravované vraždy a místo toho mi říkáš, jak jsi ji měl rád."
"Když já si nemohu pomoct! Já opravdu nic nevím. Já nevím, kdo ji mohl zabít!
"Dobře, zeptám se teda na něco jiného: o čem jste se to pořád hádali?"
Usmál se: "Cožpak jsi to ještě neuhodl?"
"Ale uhodl, jenže to ti vše jen u soudu jen přitíží! Chtěla od tebe odejít, že jo? A s kým?"
Rozplakal se. "Právě že ne - zapírala, že kdy s někým něco měla. Nabízel jsem jí, že odejdu, ať si žije svůj život, že mě tím vším jen trápí a sebe vlastně také. . .".
O tom druhém jsem si teda nebyl tak jist, podle toho, co mi lidé o ní řekli. Musel jsem ho nějak uklidnit: "No dobře, dobře, ona už si ho dožila, ale teď jde o tvůj život, cožpak to nechápeš?"
"Chápu, chápu, ale já opravdu nic nevím!" Rvalo mi to srdce, když to říkal. Asi zkusil hodně. Už jsem ho dál netrápil - koneckonců nechtěl bych být v jeho situaci, teď ještě před tím soudem. Ale jak říkají moji přátele, mě by se to nestalo: jsem prostě příliš opatrný, snad až moc.
Moje návštěva u Tybalta, pardon, Ricka, byla už zajímavější. Hned jak jsem vstoupil do šatny, uhodil mě do očí obraz Eddieho, visící na stěně. Na první pohled mě zaujalo Rickovo debonérské chování, téměř jako šlechtické, chyběl mu už jen ten monokl. Oblékal se vkusně, draze a byl sebevědomý - prostě typ, který by se normálně líbil ženám, kdyby - Ano, bylo totiž vidět, že se jeho přízeň orientuje spíše na mužskou polovinu souboru, přesněji řečeno na jednoho, mladého herce. Pochopil, na co jsem zrovna myslel, pohlédl na tu podobiznu a řekl klidně: "Ano, to jsem maloval já. Byli jsme totiž s Eddiem víc než přátelé."
Nedalo mi to, chtěl jsem vědět, zda se jen tak nevytahuje: "A už nejste?"
"Ne tak, jak bych chtěl, on totiž není stejného založení," zasmál se. "Ovšem mně to zas tolik nevadí, jsem totiž bisexuální."
"Chápu, " řekl jsem a prozradil jsem mu, co mi o něm řekla Myriam.
Kupodivu zareagoval negativně: "To musí být omyl, Allison nebyla vůbec můj typ. Mám rád ženy, které mi připomínají mladé chlapce, tu jejich nevinnost, jestli chápete, co tím chci říci. To asi ta vaše osoba špatně viděla."
"To je možná," řekl jsem, "ale také jste to mohl udělat proto, abyste někomu dokázal svou bisexualitu. Leccos se přece dá zahrát, ne?"
V jeho očích potemnělo: "Říkám vám, že já jsem to nebyl. Někdo si asi s vámi zahrál špatný žert."
"Anebo se bojíte, že by to z vás mohlo také udělat podezřelého, ne?"
"Poslyšte," řekl odměřeně. "Všechno jsem už policii vypověděl a s vámi se nemám co bavit. A i kdybych něco s Allison měl, není to vaše věc!"
"Jistě," zasmál jsem se, "to by mohlo spíše zajímat Eddieho. Co když vás spolu viděl a to byl důvod, proč jeho láska k vám opadla?".
Bylo vidět, že ho to bodlo. Sevřel pěsti a vyštěkl: "Vypadněte, než vás, než vás -" Vytlačil mě ze dveří a zabouchl mi je před nosem.
Odjížděl jsme domů s pěkně zamotanou hlavou. Jak to teda vlastně bylo? Bylo možné, že Rick nenáviděl Allison za to, že mu odloudila Eddieho? A co když naopak Eddie nebyl, čím se zdál, a když uviděl Ricka s Allison, tak ji ze žárlivosti zabil? A proč teda sváděla Allison Eddieho a Rick zase pak Allison? Tušil jsem, že mi oba lhali, ale kdo z nich víc? Jedno bylo jisté: pokud Allison o mileneckém vztahu těch dvou věděla a chopila se iniciativy, zahrávala si s ohněm. Ale možná, že právě to ji vzrušovalo, tak jak už to někdy u některých žen bývá . . .
Pořád mi ale vrtala hlavou ta dýka: proč ji vrah někomu - jak měl jistě v úmyslu - nevyměnil ještě přede hrou? V tom asi bylo ono tajemství, které jsem ještě neznal. Nu co, řekl jsem si, dva podezřelé už mám a navíc s motivem. Musím ještě navštívit Jonathana. To už ale jen z důkladnosti, asi se od něj nic zajímavého nedozvím. Vůbec mě nenapadlo, že bych se taky mohl mýlit . . .
Máte někdy ten pocit beznadějnosti z nedokončené práce? Obavy o svých schopnostech, strach, že něco prostě nestačíte, smutek kvůli ztraceným hodinám či energii nebo dokonce i pocit, že kvůli tomu přijdete o práci? Ne, ne, nemusíte mi odpovídat . . .
Také já byl takový. Dával jsem vinu všemu možnému: šéfovi, manželce, rodičům, mým nepřátelům, mým přátelům, mému osudu, mé smůle, a jednou dokonce i posouvání hodinek dopředu kvůli t.zv. letnímu času. Pak se mi stalo něco neuvěřitelného: našel jsem totiž pravého vinníka a ano, byl jsem to já sám, nížepodepsaný. A nejen to, našel jsem cestu, jak na to. A jestli jste trochu jako já, možná, že to pomůže i vám.
Jistě, jsou některé způsoby, jak problém řešit, některé z nich celkem nepoužitelné, jako např:
1) Nedělejte prostě nic. Pokud jste se narodili bohatí, nepracujte. Já tuhle příležitost ovšem propásl.
2) Musíte-li pracovat, vyhněte se těžkým úkolům. Některé způsoby, jak to docílit, mohou ovšem vést k tomu, že vás lidé začnou nenávidět.
3) Přenášejte nesobecky všechny těžké úkoly na někoho jiného, nejlépe na přátele. Časem ovšem zjistíte, že už ale žádné přátele nemáte, takže je to řešení vlastně jen dočasné.
4) Onemocněte, kvitněte, případně odejděte do věčných lovišť. Nebo se dejte na vojnu, kde vám ten odchod umožní sami a zadarmo.
5) Jste-li žena, jděte do kláštera nebo si vezměte strašího, bohatého ženicha. To samé lze doporučit mužům, až na to, že počet bohatých, i když postarších dívek, které by byly zároveň tak naivní, aby si vzaly chudého chlapce, je téměř nulový. Lepší je to už u opravdu hodně postarších dívek, nejlépe u těch, které ještě muže nepoznaly.
Pokud vám nevyhovuje ani jeden z oněch pěti bodů, nacházíte se v té samé kategorii co jsem i já - a nezbývá vám než pracovat, dostávat úkoly a mít problémy, nespavost, případně si zakládat na žaludeční vředy. Anebo použít moji metodu, na kterou jsem přišel pomocí jedné inspirační metody, t.zv. ideových map. Ne, to není ta metoda, kdy si vezmete mapu a hledíte do ní tak dlouho, až vás něco napadne. Ideové mapy se tvoří tak, že si napšete na papír problém a vedle nápady, jak ho řešit. Různými čarami pak propojujete podobná řešení a z nich procezujete důležité body, které by vás pak opět měly zavést k nejlepšímu řešení.
Ne tak v mém případě - jediný benefit oné metody byl, že jsem nic nenašel a tak jsem ze zoufalství otevřel láhev černého piva, podobného, jako mívali (nebo snad ještě mají?) v Praze u Fleků. Už jednou mi pomohlo vyřešit jeden nemožný problém s možným řešením - ano, jsou takové problémy. V tomto druhém případě muselo asi být těch piv více, protože jsem usnul a zdálo se mi v tom snu, jak na to. Pravda, něco takového se stalo panu René Descartesovi, sice ne, když byl v Praze ( v bitvě na Bíle Hoře), ale v Německu. Jediná podoba v mém případě byla ta, že šlo také o německé pivo, a sice z nedalekého Neustadtu (ano, v Ontariu!). Velký rozdíl ovšem byl, že já se k tomu pivu přiznávám, pokud vím, tka se René o něm ani nezmiňuje.
V tom snu se mi zjevil jakýsi článek, který jsem kdysi četl a který tvrdil, že 80 procent všech našich výsledků je výsledkem jen 30 procent veškeré naší práce. Ten nápad, o kterém se mi zdálo - ale předtím ani nesnilo - byl totiž reverzací oněch čísel: že tedy 70 procent obětovaného času má za následek jen 20 procent všech našich pozitivních výsledků. Dost mizerné, není-liž pravda? Ale sen pokračoval: vzal jsem si papír a vypsal důvody, proč asi tomu tak je:
a) úkoly byly příliš těžké
b) neproduktivnost či neplodnost řešení
c) výsledky byly bez užitku nebo se prostě nevyužily
d) příliš mnoho rozptylování, odbočování a vracení se zpět.
Nuže v mém případě nebyly ty úkoly zase tka moc těžké a ani moje výsledky nelze kvalifikovat jako neplodné či neproduktivní. Zbývalo tedy jen c) či d). Omezil jsme přestávky, odbočování a snažil jsem se udělat vše hned napoprvé "dobře". Leč ouha! Na účinnosti mé práce se to příliš neprojevilo.
A tady přišlo poznání: mnoho práce, kterou jsem konal, bylo zbytečné, neužitečné či od počátku odsouzené k nepoužití. Byly to práce, o kterých jsem měl už od začátku pochybnost, ale neměl odvahu se vzepřít mentálním okovům mého šéfa, stejně jako on si nemohl vyléčit svoji technickou naivitu. Dále tam byly úkoly, které jsem dělal pro jiná oddělení, přátele a ano, i z vlastní ješitnosti. To vše zabralo 70 procent mého času, možná i víc, ale dalo jen oněch 20 procent. Co ale s tím?
Nenavádím vás tady k nějaké palácové revoluci - ta většinou přichází, až když firma už téměř krachuje a zoufale propuští, jako když vzduchoplavec v balónu vyhazuje zátěž. Bohužel v tomto případě málokdy propustí ty pravé viníky. Ale představa, že kdybych dělal jen práci prvního druhu,¨mohl bych docílit 267 procent výsledků, ta mě stále fascinovala. A zde je můj návod - není to nic nového, říká se tomu priorizace, čili pořadí důležitosti. Můj starý způsob byl asi takový, že jsem nejprve dělal to, co muselo být zítra hotovo, nebo mě víc bavilo, případně to, co zrovna někdo jiný "nutně" potřeboval. To byl ovšem ten nejhorší způsob organizace práce. Ukázalo se totiž, že ty věci nebyly pootřeba "zítra", že co mě baví, nemůsí být důležité a že ti jiní si mohou na to najít jiného dobráka. Postupem času jsem si stanovil priority tak, že jsem si představil, jak těžké následky by mělo to či ono neudělat. Nejen pro mě, ale pro projekt a i pro firmu, co mě zaměstnávala. Tím sice odpadli někteří přátelé, kteří mě využívali, ale pořád jsme ještě nedokázal překývnout váhy na druhou stranu.
Teprve později jsem pochopil, že pravé priority jsou tam, kde je výsledek nejplodnější, nejlepší a nejpotřebnější. Jinými slovy, musel jsem myslet i za svého bossa. Ale já šel dál: já jsem dokonce přesvědčil šéfa, že moje priority jsou ty pravé! Jak jsem dopadl? Špatně, pochopitelně, ale přesto jsme něco uhrál. Nu co, tka to nebude 267 procent, ale jen 200, pořád dobré!
A bylo: všem věcem, které šéf navrhoval, jsem vzdorovat nemohl: to by mě stálo můj job. Ale u těch, co jsem věděl, že nepůjdou, jsem si provedl důkaz, že nepůjdou a zatím jsem ten čas věnoval užitečné práci, která byla opravdu potřeba. Když nadešel správný čas, konfrontoval jsem šéfa s negativními výsledky jeho nápadu, po kterých jeho elán splaskl a hledal marně nějaké řešení. Navrhl jsem, že to teda pojedu svým způsobem a brzo jsem vyrukoval s výsledky svými, značně lepšími. Moje prestiž stoupla a jeho naivita se pomalu začala měnit nejen v důvěru, ale i ve větší zkušenost a - věřili byste? - začal mi dávat víc volnou ruku. Yato metoda ovšem není pro každého: musíte být schopni najít řešení, trochu riksovat a co je hlavní: nepříliš chytrého šéfa. Výsledek byl, že mně povýšili a já se začal bát, abych neměl podřízeného, co je chytřejší, než já.
Pokud se vám to nezdá, máte pořád ještě silnou artilerii k tomu, jak zlepšit svou práci alespoň o padesát procent. Začněte u sebe: největší žrouti času jsou telefony, mítinky, neplánované návštěvy přátel a poslední dobou i internet. Také použijte některé, nejlépe však všechny z těchto bodů:
- když nemusíte, nedržujte se předem s detaily - idea musí být hlavně dobře promyšlena, propracovat ji může někdo jiný
- rozdělte si úkol na někok stadií (stadií) a ta nejdůležitější dělejte nejdřív nebo dejte někomu jinému
- věci, které nepospíchají, odložte na později, ještě později a na "vůbec ne"
- nepomáhejte druhým, hlavně těm, kteří vám službu nemohou vrátit (je to tvrdé, ale nemusíte pro ně moc naříkat, většinou vás stejně jen využívají)
- naopak vyhledávejte pomoc druhých, nejlépe tak, že je zainteresujete do problému a oni se blázni dokonce nabídnou sami
- nezačínejte stadium úkolu, které neůžete dokončit ten samý den - to raději rozdělte úkol na víc stadia a více lidí
- neztrácejte čas neplodnou diskuzí s ostatními
- vaše pravidelné reporty by neměly obsahovat příliš mnoho vysvětlování, a jen málo fakt
- neberte každou radu, co vám dají
- jakmile se dostanete do slepé uličky - t.j. váš nápad nepracuje - rychle vycouvejte a ušetřený čas využijte jinak
Rád bych vám pomohl ještě víc, ale jak vidíte, musím ještě dodělávat tohle číslo Huronatrie a bohužel to nemám na koho hodit . . .
Patrica Phenix: Olga Romanov, Russia's Last Grand Duchess (Poslední ruská velkovévédkyně)
Kniha je vlastně životopis Olgy, ovšem sestry posledního ruského cara, Nikolaje II. a dcery carevny Marie Fedorovny, která byla dcerou dánského krále Kristiána 9ho. Olga prožila svá poslední léta v Ontariu a zemřela v Torontě. Byla jedna z mála, která unikla bolševické perzekuci - hlavně tedy hromadné popravě carské rodiny. Jako dívku ji rodina přinutila, aby si vzala za muže prince Petra z Oldenburgu, se kterým se ale rozvedla a vdala se z lásky, ale za nešlechtice (commoner - doslova: člověk obyčejný) Nikolaje Kulikova a to mu ani jí carská rodina nikdy neodpustila. Ač byl důstojníkem a gentlemanem, chovali se k němu jako k pariovi. Po útěku z Ruska žila Olga nějaký čas v Dánsku, později musela utéct před Němci do Anglie a nakonec emigrovala do Kanady, kde se živila farmařením. Samotný útěk z Ruska byl veskrze dramatický: musleli třeba cestovat s dítětem ve vagonech mezi vojáky, nakaženými tyfem, na jejich hlavy byl vypsán zatykač, a pod.
V knize je rozebírán také její vztah k "nepravé" Anastazii, a autorka dokazuje, že původně i Olga věřila, že se jednalo o pravou Anastázii ("Věděla dokonce jméno mého psíka!") a zahrnovala ji dary. Později asi svého činu litovala a podle výpovědi jejích sousedů z Ontaria se jim prý přiznala, že ji rodina (hlavně tedy asi její sestra Xenia) přinutila změnit názor. Důvod je vác než zřejmý: jako dcera cara by Anastázie měla největší nárok na peníze, které prý car v cizině měl uloženy. Teprve dlouho po Olžině smrti (zemřela 1960) bylo pomocí DNA analýzy britskými vědci dokázalo, že Anastazie (jinak Anna Čajkovská, později Anna Andersonová) neměla s carskou rodinou rodově nic společného. Jelikož ale Anna opravdu znala mnoho detailů z života Anastázie - a pozůstatky Anastázie se nikdy nenašly - je možné, že se s ní přesto někde potkala, leccos se od ní dozvěděla a své znalosti později použila při soudu o dědictví. Ten se táhl přes konec druhé světové války, kdy konečně bylo úředně prohlášeno, že Anna není Anastázie.
Zbytek knihy se zabývá spory o peníze: neprve to byla Olga sama, která obvinila britskou královskou rodinu, jež odkoupila šperky její matky (které si při útěku přivezla z Ruska), ale hluboko pod cenou. To byly jediné peníze, které Xenia a ona kdy dostaly - carův poklad v cizině totiž zřejmě neexistoval. Olga měla dva syny, Tihona a Guriho, kteří se po snrti své matky rozkmotřili, právě kvůli dědictví a Tihonova vdova dokonce nikdy neuznala, že carova rodina byla kdy popravea a také se odmítla osobně zůčastnit pohřbu jejich pozůstatků v Moskvě ( které se našly v roce 1991 a byly po autentikaci slavnostně pohřbeny 1998). Někdy v té době také britská banka vyvrátila obvinění, že by šperky carevny-matky byly oceněnypod cenou.
I když byla Olga jistě statečná žena, která obětovala pohodlný život pro manželství s někým, koho milovala, a i když prožila různá trápení a nakonec musela těžce pracovat, aby sama uživila své děti - manžel měl zraněnou páteř a nemohl pracovat - sotva tím vším mohla nějak vycídit krvavé skvrny na kdysi lesklém erbu Romanovců. Byla to přece politická neschopnost jejího bratra, cara Nikolaje, a pikle jeho německé manželky Alexandry, které dovedly ruský národ přímo do jícnu bolševizmu. Co dodat? Sic transit gloria mundi?
A kdybych zítra na cestu se dal, na cestu, kterou nechci jít, šel bych a šel bych s písničkou - co dělat, muselo to být! A kdyby zítra čas mi lásku vzal, tu lásku, pro kterou chci žít, já bych si oči šátkem neutřel. Vím dobře: muselo to být! A kdybych zítra život vrátit měl, tomu, kdo dal mi ho a teď mi ho chce vzít, já bych mu za to ještě díky vzdal: máš pravdu, muselo to být! |
![]() |