Komentář:
Nedávno jsem četl knihu Alice Kaplanové, "The Collaborator" (Kolaborant, The University of Chicago Press, 2000) o životě a smrti francouzského spisovatele a kolaboranta s Němci Roberta Brusillacha. Brusillach byl fašista ještě dávno předtím, než Němci napadli Francii - byl z těch, co věřili na jakýsi národní fašismus, jenže nakonec se, jako všichni ostatní fašisti, přiklonil k nacizmu. Ještě před koncem války byl po osvobození Francie francouzským tribunálem odsouzen za to, že psal proněmecké články a v nich napadal francouzské vlastence, čímž dodával Němcům důvody k tomu, aby je pak zatýkali.
První vlna pomsty za válečné zločiny tehdy sebrala i jeho - byl popraven ještě v únoru 1945, hlavně asi proto, že si svým jízlivým tónem a často až nadávkami získal mnoho nepřátel. Několik dní se sice skrýval, ale když uvěznili jeho matku, šel se sám přihlásit na policii. Jiní jeho kolegové z fašistického časopisu "Je Souis Partout" ('Jsem všude') stačili ještě utéct do Německa a když se vrátili, dostali pardon. Dokonce i šéf pařížské policie, kolaborující s Němci, dostal jen dva roky a tak se zdá, že Brasillachův trest byl neúměrně přísný, což se autorka snaží vyvrátit.
Ještě před jeho popravou podepsalo 50 intelektuálů a spisovatelů petici za jeho omilostnění - byla mezi nimi jména jako Jean Annouilh, Francois Mauriac (přestože byl sám členem francouzské résistance, odboje), Jean Cocteau a Jean Maraisem (který se hrdinně projevil přímo v boji proti Němcům) a Alber Camus. Ještě dnes zní Camusovo vysvětlení, proč podepsal tuto petici, svou hlubokou humánností:
"Vždy jsem považoval trest smrti za něco hrozného. Nepodepsal jsem to kvůli Brasillachovi, protože si ho jako člověka nemohu vážit. Ani proto, že je spisovatel, navíc jen průměrný. I kdybych se o něj zajímal, vzpomínka na moje dva či tři přátele, které Brasillachovi 'přátelé' umučili nebo popravili, by mi v tom zabránila." Osobně si myslím, že humánnost je jedna věc a odpovědnost spisovatele za to, co píše, je zase věc jiná.
Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se POHLEDY A NÁZORY. Kniha je souborem j@ns@nových příspěvků do Britských Listů a to z doby nepříliš dávné. Elektronické ilustrace jsou také od autora. Kniha je věnována Janu Čulíkovi. Všechny naše knihy najdete na adrese
KNIHY1 (všimněte si prosím, že je to nová adresa - i když je server stejný :-)) nebo KNIHY2
a je tam i návod, jak na to.
Dimenze: | EXPERTI AND NOVINÁŘI |
Reportáž: | TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 4.) |
Povídka: | A VŠICHNI JSME JEN HERCI |
Pohledy: | TRIALOG O ŠTĚSTÍ A SPOKOJENOSTI |
Poezie: | SMĚJ SE |
Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Nebudu začínat známým vtipem, tvrdícím, že vědci vědí "všecko, ale o ničem" a novináři "nic, ale zato o všem" - i když je za tím i jistá pointa. Ne, jde mi o něco zcela jiného.
Nejprve ale snad vysvětlení, proč říkám experti a ne vědci, jak to bylo původě v té anekdotě. Na rozdíl od české představy vědce, který musí být při nejmenším člen Akademie věd, je na západě titul "scientist" docela běžný, defakto asi tak jako třeba inženýr; je to prostě označení kategorie, která není přímo inženýrská a myslí se tím třeba fyzici, biologové, matematici, jazykozpytci nebo i historici (u těch si ale nejsem jistý, jak dalece je to věda a co je tam navíc z politiky :-)). Jelikož nemají patent na rozum ani ti ani oni, zamíchal jsem je spolu s inženýry a techniky do jedné krabice, t.zv. expertů. Co se týká učitelů, ty z obou kategorií raději vyjímám, asi proto, že jsem kdysi také učil a vím, že jejich úděl je už tak dost těžký :-).
Na druhé straně jsem místo "novináři" mohl napsat "publicisté, reportéři, komentátoři, techničtí redaktoři" a podobně. Tím nechci říci, že nejsou odborníky ve svém oboru, ale liší se od té prvé kategorie tím, že se obrací na širokou obec čtenářů, posluchačů či diváků, těch, kteří mají rozsah vědomostí od nuly výše, s odbornou znalostí jdoucí ovšem spíše k nule. Rovněž tak nechci podceňovat úlohu novinářů k popularizování vědy a techniky mezi námi, "lidem" prostým.
Problém ovšem nastává, když se střetne expert s novinářem.
Hodně už se o tomto střetávání napsalo, nebudu to tedy opakovat. Nedávno jsem ale četl starší číslo jednoho českého časopisu z počátku tohoto roku, kde jistý novinář popisuje svůj dialog s lékařem, kterého požádal o interview (nebo snad jen o informaci, nepamatuju se přesně). Pan doktor totiž trval na tom, že celý článek napíše sám. Jistě, bylo to od pana doktora legrační, ale mě více zarazil komentář onoho novináře, něco ve smyslu "on mě bude učit mou práci!" Tak jak se pan dokotr bál, že by novinář nepochopil to, co on chce říci, novinář zase nedovedl pochopit, že by někdo mohl udělat dobře jeho, novinářskou práci.
Pravda je asi někde uprostřed: žádný expert není neomylný a ani novinář není. Vtip je v tom, že naše společnost potřebuje oba: experty, aby nám objevovali nové pravdy a novináře, aby se na to dívali s nezaujatostí, zachovali svůj neutrální postoj, ale přitom viděli dál, než pan profesor za svoje brýle a nebáli se kritizovat věci, které se jim nezdají. A tak by se neměli novináři rozčilovat, když někdo kritizuje je, ať už má pravdu, nebo nemá a podobně experti by nemuseli pořád tvrdě prosazovat tu " svoji" pravdu, ale přijímat kritiku druhých tak, jak se to má: s pozorností a hlavně objektivně. Jenom diskuzí se dá zjistit, kde leží "celá" pravda.
Proč to všecko? Inu na světě nežijí jen vědci nebo jen laici; my všichni máme mít zájem, aby se vědecké poznatky využily jen pro veřejné blaho. Na druhé straně jsou ovšem také potřeba peníze na výzkum a o tom právě rozhodujeme my laici, my veřejnost, my daně-platiči. Na výzkum jsou potřeba peníze a ta kapsa se má otvírat jen těm, kdo si to zaslouží. Pokud nám to všecko dohromady neklape, nedávejme vinu těm druhým - to je jen a jen naše povinnost a těmi "našinci" myslím opravdu nás všechny. Je potřeba si vytvořit systém, který bude demokratickou diskuzí hledat právě ta nejlepší řešení pro všechny.
Povšimněte si, že jsem řekl "demokratickou diskuzí" a ne "demokratickou většinou", protože k optimálnímu řešení sama většina ještě nestačí, k tomu je potřeba "dobře informovaná většina", a nedostatek správné informace vede sice k "demokratickým", ale přesto možná i katastrofálním chybám. Jenže chyba je chyba, ať ji dělá kdokoliv a hájit ji jen proto, že to odsouhlasila většina, je jako tvrdit, že slunce obíhá zem, protože to přece tak každý denodenně vidíme. Dobrá diskuze má ovšem také mít nějaký závěr, který je jen tak dobrý, jak dalece obě strany (nemyslím tady ty politické, ale ty pro a proti) pochopí celý problém a najdou jeho nejlepší řešení.
A tím vzniká další problém. Podezřívám, že oba, ani lékař, ani novinář, tam otevřeně nevyjádřili to hlavní: jejich podezření, že ten druhý by to napsal z opačného hlediska, než on. No jistě, i to je možné, pokud jejich článek bude jen úzkoprse sledovat vlastní názory autora, jinými slovy, nebude-li objektivní. Co v takovém případě tedy dělat?
Něco, co se dosud nějak moc nenosí: začít totiž u sebe. Nemohu druhého kritizovat ze zaslepenosti, když sám pořádně nevidím to "břevno v oku svém". Mnoho diskuzí na tohle už doplatilo, lidé se prostě rádi hádají a neumějí sportovně prohrát - bojí se, že když uznají druhému část pravdy, že se zostudí. Zapomínají ale, že když ustoupí dobré věci, pak jejich úloha byla a je stejně důležitá, jako toho, kdo tu věc prosazoval prosazoval: oni vlastně pomohli řešení právě přes ty porodní bolesti na svět. Nejen že se zaslouží o něco dobrého, ale zároveň ukáží na nebezpečí, kterému se bude třeba vyhnout, aby ta věc měla úspěch. Ano, ty "potenciální" problémy, na které optimisté často v žáru vášně zapomínají.
Na druhé straně ale není třeba ustupovat, když diskuze ukáže, že druhá strana to nemá dobře promyšlené, že jejich nápad je nepromyšlený či nepřijatelný - a tím zabránit katastrofě. Jenže kde je pravda? Stačí si uvědomit, že pravda existuje jaksi mimo nás, ona bude, i když ji bude říkat Franta a ne Tonda. A ta pravda se dá objevit právě jen diskuzí, což není nic jiného než učební metoda - a poučit se potřebujeme všichni, jak experti, tak novináři. Když už o ničem jiném, tak alespoň o tom, že jiní lidé mají jiný názor, než my.
A tady vyvstává důležitost novinářství: ono vlastně vyučuje masy - přesněji řečeno má vyučovat - a jeho zodpovědnost je, řekl bych, téměř děsivá. Představte si, jakou škodu může udělat článek, který se mýlí, u statisíce jeho čtenářů. Poslední dobou se diskutuje, zda má být novinář zaujatý. Podle mého názoru má být, ale jeho jedinou zaujatostí musí být jen a jen pravda.
Jak už jsem napsal, nastoupil jsem u jedné americké firmy. Je jich tu v Kanadě požehnaně, stejně jako japonských či bůhví jakých. Protože přinášejí pracovní příležitosti, kanadská vláda jim kdysi dala určité výhody a vynahradí si to na tom, že ubude nezaměstnanosti, a tudíž přibude peněz do kufříku, kam ukládáme daně. Pochopitelně se dbá o to, aby se zachoval zdravý poměr, tj. kanadský obsah, lépe řečeno majetek, se musí udržet na určité výši, ale jinak se americkým firmám restrikce nekladou, jen když se dostanou do konfliktu s regulemi tak zvaného "Free trade" (doslova volný trh, teda bez cel, což na kanadské straně jaksi nepracuje).
Je to dohoda mezi kanadskou a americkou vladou (později přibrali Mexiko), poněkud rozředěná verze Evropského společného trhu. Na druhé straně to nevypadá, že by se tu někdy vytvořila "United America", analogie Spojené Evropy. Analogii ECU už dávno máme, říká se mu americký dolar :-). Současný stav má výhodu, že se do Kanady dostane levně americké zboží, technologie a know-how. Výkřiky o tom, jak nám cizinci "berou naši vlast" tu moc neuslyšíte, znělo by to poněkud směšně. Bohužel po připojení Mexika k Free trde se ukázalo, že jsme v nich dostali navíc spíše konkurenta, než přítele (díky jejich nízkým mzdám a tedy cenám).
Dostal jsem dopis od jednoho čtenáře, který se zajímá právě o vztah Američanů k obchodní a pracovní spolupráci. Pochopitelně, že je to otazka nejen obchodní, ale i politická, a ta druhá strana mince se čas od času mění. Američané jsou - všeobecně řečeno - ochotni spolupracovat s každým, kdo o to stojí. Jsou ale také biznysmeni, to znamená, že z toho chtějí mít také nějaký profit, zisk. Tím nemyslím zisk podle Marxe, ale to, že každý dělá něco pro druhé, jen když mu to také nějak prospívá a nemyslím tím jenom přímo peníze, samozřejmě. Jinak by radši neztrácel čas a dělal něco jen pro sebe, to je jistě pochopitelné. To jen Rusové "pomáhali" všem z dobroty srdce, ale ti spíše pomáhali "od" něčeho, než s něčím.
Pochopitelně i ten, kdo přijímá americkou spolupráci, očekává, že to bude pro něj prospěšné. Všeobecně se dá říci, že Američané přistupují k spolupráci jakožto příležitosti. Pro takovou jsou ochotni investovat čas, práci a peníze. Jako byznismeni očekávají, že na tom něco vydělají. Neříkám, že nemají zisky, ale kdo vidí, kolik na to vydávají úsilí, pochopí, že se celkem snaží hrát fair play. měl jsem možnost často vidět, kolik dávali DO TOHO a kolik měli Z TOHO, tak vím, o čem mluvím. To platí víc pro průmyslovou spolupráci, než tu, podporovanou politiky, tam si moc jistý nejsem. Nejvíc mých zkušeností je pochopitelně těch "pracovních".
Můj první dojem u firmy mě překvapil, byla to pro mě novinka, totiž až nepochopitelné rovnostářství: pozice tam nedělala člověka lepšího či důležitějšího: důležitý byl prospěch firmy. Určitá úcta vedoucímu se jistě projevuje, nevede se tam ale ani německý, ani francouzský a už vůbec ne japonský styl tvrdého bossování, blahoslavení a často i servilnosti. Především si všichni tykají, tj. oslovují se křestním jménem (angličtina jiné tykání nemá). V Anglii jsme ovšem říkali šéfovi Sir, což je druh vykání, ale v Kanadě se na mě pro mé vykání dívali podezřele a Američani to prostě nesnášeli a hned mi to řekli. V Kanadě si s šéfem tykáme, protože on ví, že není neomylný. To ovšem neznamená, že vás nemůže sprdnout tak, že by od vás ani pes kůrku nevzal.
Další věc, která mě upoutala, byl americký přístup věci, totiž jejich sportovní duch: práce, politika, problémy, vše se bere jako sport. Soutěží se většinou fair play. Jako zahraniční politici jsou ovšem Američani zcela nemožní: když jim něco slíbíte, oni vám to uvěří. A tak mě nepřekvapuje, že vždycky vyhrají válku a hned na to prohrají mír - příklady jistě znáte. Jejich touha po míru je opravdu veliká a snad proto, že se s tím netají, tak ty mírove dohody vždycky nakonec projedou - krásný je příklad, jak po válce pomohli na nohy Němcům a Japoncům a teď na to doplácejí.
Ono je to totiž tak: jak říkal Masaryk, státy se udržují při životě tou silou, kterou vznikly. Americká revoluce (no přece ta proti Anglii!) má pořád v U.S.A. svou tradici. Je třeba si uvědomit, že vlastně byla ještě dříve, než ta francouzská a že ji vedli obyvatelé kolonií, kteří byli všichni Anglií ždímáni až do sucha, na rozdíl od Francie, kde šlo o rozpor mezi šlechtou a těmi ostatními. Ve Francii to začala chudina, ale po čase to převzalo pár fanatických právníků, kteří se nejprve mstili aristokracii a když už nebylo koho šoupat pod guillotinu, šoupali tam i sebe. To vedlo k napoleonskému převratu a jeho diktatuře, tedy k něčemu, co by se v USA stát nemohlo. To není jen můj názor - řekl mi to francouzský průvodce ve Versailles, u příležitosti 200-ho výročí jejich revoluce. O té americké revoluci se moc ve světě nemluví, snad proto, že neměla oslňující hesla, a že vlastně žije ještě dnes. Američané mají ještě jiné tradice, na které už nejsou tak hrdí, ale ze kterých se alespoň pořádně poučili: občanskou válku a dobývání divokého západu.
Někteří lidé to nechápou: říkají. že prý tam prosazují rovnostářství, nemají prý ucelenou politiku, filozofii a jsou prý ochotni spolupracovat s kýmkoliv. Na druhé straně zase jiní říkají, že Američané jsou utopisté, že mají přemrštěné názory na spravedlnost - asi jako má šerif v holywoodském westernu, že jsou prý arogantní, nespolečenští, vytahovační a podobně. Pochopitelně se jedná o zkreslování skutečnosti, lépe řečeno generalizaci jednotlivých případů. Faktem je, že jsem málokde zažil tak přátelské jednání, jako u Američanů. Snad jen u Japonců, ale ti to bohužel nemysleli vážně, to je jen jejich tradice :-).
Jako Kanaďan mám k Američanům svoje výhrady, jsou totiž v leccčems naše konkurence. Na druhé straně je nepopiratelné, že Kanada má ze spolupráce s nimi mnohé výhody a neváhám přiznat, že bez Američanů bychom nebyli tam, kde jsme - i když nejen v tom dobrém slova smyslu :-). Jako biznys-partneři jsou spolehliví a čestní, smlouvy dodržují a nesnaží se stáhnout se zákazníka či dodavatele kůži za živa. To ovšem asi proto, že Kanada je jediný stát, který kdy USA porazil ve válce :-). Jako konkurenti jsou tvrdí, ale pořád ještě dodržují určité zásady slušnosti. Vysvětlil mi to jeden manažer naší firmy, když jsme byli na večeři a já se divil, že s námi sedí zaměstnanec z konkurence, z IBM: "Proč bychom se s ním nebavili, máme svoje trhy a oni zase svoje, všecko je dobře rozděleno!"
Pochopitelně existují Američané, kteří nemají tyto vlastnosti, podniky, které nedodržují zásady , obchodníčci, kteří se snaží zákazníka ošidit. Ale to nejsou typičtí Američané, asi jako jimi nejsou mafiáci. Ti už patří spíše do branže internacionálních zlodějíčků. A není pravda, že Američané nedají nic zadarmo: byli to američtí vojáci, kteří obětovali své životy na všech možných i nemožných místech této zeměkoule - obětovali to, co měli nejcennější a nežádali předem žádnou zálohu.
Spolupráce - ano to je heslo, které hýbá americkým světem. Je jí rozhodně v tom komunisty proklínaném kapitalistickém světě víc, než jí bývalo v tom socialistickém. Výsledky je dobře vidět: i ten "vykořisťovaný" Indián na podpoře se měl lépe, než univerzitní profesor v socialistickém ráji. Jalová hesla, jako že "za vším musíme vidět člověka" - tajně jsme ironicky dodávali "ano, ale až za vším ostatním" - ta v USA nejsou potřeba. Člověk tu prostě má svou hodnotu a práce má svůj účel. Chleba se nevyrábí, aby se plnil plán, ale aby se lidé najedli. Nebudou-li lidé chtít chleba, ale jen rohlíky, přejde se na rohlíky. Ne byrokrat na ministerstvu, ale zákazník a jeho potřeby určují, co se bude vyrábět. K tomu všemu je ovšem třeba lidí a máte-li nadání, je vás možno použít, využít a jako všude, bohužel někdy i zneužít. To poslední je ovšem spíše výjimka: i platy dělníků jsou takové, že uspokojí jejich potřeby a když ne, tak si vystávkují lepší. Lidé jsou potřeba všude - hlavní snaha je získat na to či ono experta a proč to neříct, a tak pobít konkurenci.
To proto, že spolupráce a konkurence jsou dvě strany jedné mince. Jako u elektrického obvodu, není ji rozdíl napětí, není ani proud. Podobně není-li konkurence, nedochází k vývoji. Pak se pohyb se zastaví, nastává stagnace a vývoj ustane. Jinými slovy: socializmus. Tohle všechno tady každý ví - je to pro ně normální, má to tu totiž dvěstě let starou tradici. Také já to nepíšu proto, abych někoho poučoval: vtip je jen v tom, jak to aplikovat, protože to může být (a také je) u státu se čtyřicetiletou komunistickou tradicí velký problém. Pocit, že vše, co je za peníze, je nedobré, se v Čechách příliš vžil,a si proto, že peníze nebyly a ještě všude nejsou. Lidé, kteří dělali, co se jim řeklo, se najednou mají učit samostatnosti. Zrovna tak je to se spoluprací: stále je nutné někomu vysvětlovat, že jedná se o určitý druh rovnice, kde by obě strany měly být alespoň přibližně vyrovnané(vzal - dal), tj. to cos dal = to cos za to dostal.
Uvedu příklad: napsal mi kdysi jeden inženýr z Čech, že byl ve Státech (rozuměj Spojených) na zaučenou, ale že ho tam toho moc nenaučili, že se nic nedozvěděl. Neznám detaily, nechci mu křivdit, ale podle mé zkušenosti si myslím, že chyba byla v tom, že nepochopil situaci. Lidé, kteří musí navíc udělat svou práci, vám svou pomocí prokazují laskavost: věnují vám svůj čas, který pak musí dohnat. Sám jsem tak pomáhal, tak to vím. Pokud nemáte něco, co jim můžete nabidnout výměnou, dělají to nejen zadarmo, ale navíc pro ně jaksi zbytečně! Není jim třeba nabídnou moc, ale alespoň ukázat, že tomu trochu rozumíte, alespoň zájem, semtam i nápad, případně vysvětlit, jak to děláme doma jinak, někdy i lépe. Vím, vím, jsou konkurence - ale to neznamená vyzrazovat naše firemní tajemství, stačí přispět něčím ze svého. A že ten inženýr nic neměl, čím by přispěl? Tomu nevěřím, a pokud opravdu neměl, tak tam asi jel zbytečně: když se nenaučil nic doma, tak to by se ani tam moc nenaučil. Asi to dostal jen z protekce.
Někdy stačí projevit zájem tím, že se snažíte spolupracovat na nějakém úkolu, prostě být užitečný. Chodit kolem a dávat jen otázky je nejen neslušné, ale pitomé: stanete se otravou a za chvíli vás každý jen odbude. Koneckonců, když neumíte spolupracovat doma, v cizině se alespoň můžete naučit, jak se to dělá. Slovo teamwork, heslo dnešní doby, to naznačuje: každý musí dát to nejlepší, co v sobě má - jinak nemá v týmu co dělat.
Tohle vše jsem se vlastně musel učit jaksi za pochodu. Kanadská odbočka té americké firmy tam zrovna začínala a já dostal místo vedoucího zkušebny - asi proto, aby bylo vidět, jak si povedu :-). Přede mnou stála řada problémů - tady se jim říká "challenge", tedy něco jako soutěž, něco, co zkouší tvé schopnosti, po česku je ovšem daleko přesnější překlad "průser", jak jsem se brzo přesvědčil. Hlavně nemáte to nejdůležitější: dost času, materiálu, peněz a lidí. Takže o legraci je postaráno, teď už jen ta kapela. Já osobně si lidí vážím, koneckonců sám jsem býval také jeden z nich, jak říká starý vtip. Začal jsem tedy po dobrém - ale jako všude na světě, vůbec to nepracovalo. Násilím jsem to ani nezkoušel, to mi dal zdravý selský rozum a moje služba v čs armádě. Bylo to teda třeba zařídit jinak: rozdělit úkoly, udělat pracovníky závislé jednoho na druhém, tak aby museli - a nakonec i chtěli - spolupracovat, jinými slovy, aby nikdo nezdržoval druhého. Prostě abych to nemusel všecko dělat sám. Ti poslušnější pak napomínali ty neposlušné, protože je zdržovali; jistě si umíte udělat představu - lidé jsou totiž všude stejní.
Náš ředitel, pod kterého jsem spadal, mě pár těch triků také sám naučil - ne že by na ně upozorňoval, ale odpozoroval jsem si to sám. Tak např. jsme ještě neměli koncem týdne výrobky ve zkušebně a za to, aby byly včas otestovány, jsem právě zodpovídal já. Jenže to, aby se vyrobily a vůbec do testu dostali, na to jsem už vliv neměl. Jen tak mimochodem: slovo zodpovědnost se tu bere smrtelně vážně, každý jsme za něco zodpovědní, ať už chceme nebo ne. Tak tedy: ředitel si to projel na počítači (říkal jsem přece, že to byla počítačová firma!) a tam si hned zjistil, kde to vázne. Pak si zavolal vedoucí jednotlivých oddělení, každého zvlášť a řekl jim asi toto: "Někde to vázne a já toho, kdo to brzdí, pověsím v průvanu, atd. atd." On to ovšem řekl každému z nich, i když věděl, kdo to zavinil. Nu a ten, kdo byl vinen, řekněme že to byly sklady součástek, honem vydal materiál předvýrobě. Teď by byla vina na ní, tak to v rychlosti smontovali, šup s tím do výroby, tam honem našoupali karty s tištěnými spoji a za hodinu mi děvčata z inspekce hlásila, že už to kontrolují, aby se tedy hoši u testovacích počítačů připravili na urychlenou dodávku. Chápete tu rafinovanist? Postupně se na místě toho "zodpovědného" vlastně vystřídal každý vedoucí, kterému pak hrozil ten průvan. Kdyby to ovšem řekl jen tomu prvnímu, dostal by maximálně jenom materiál ven ze skladů a už nic víc.
Ne, není to obvyklý postup, ale ukazuje to, že místo pravidel musí často nastoupit mozek. V tom byli Američané vždy nejvíc vepředu, než je - ale jen na čas - předběhli Japonci. Účinnost amerických manažerů není v tom, že jenom dirigují nebo rozkazují. To umí každý blbec. Oni dávají správné povely ve správnou dobu, správným lidem a prosazují správná řešení. A v tom jsou právě nepřekonatelní. A nejen to: každý z nich se pořád musí učit: většinou na konkretních případech, každý den na jiném. U americké firmy šoupají manažery periodicky do jiných oddělení, kde dostanou jiné lidi, jiné problémy a kde musí pěkně rychle setřást prach a rez. Také to dodává jménu spolupráce ten správný význam. V testingu jsem nadával na designery, později v designu jsem nadával na testing, ale ne už tolik, jako ti druzí: věděl jsem, jak to tam mají těžké. A i když se různá oddělení často nemají moc ráda, pro společnou věc pak dávají maximální snahu a to ve stejném směru, ve stejném vektoru. Podobně jako námořníci, kteří sedí ve stejném člunu, kde chyba jednoho může ohrozit osud všech.
Náš profesor literatury rád citoval Willyho Shakespeara, že totiž celý svět je divadlo a dodával, asi pro naše poučení " . . . a všichni jsme jen herci". Co tím tehdy myslel, jsme ovšem tehdy ještě plně nechápali, byli jsme totiž ještě mladí a hloupí. Teprve jak jsme dorůstali, začali jsme ledacos chápat, přičemž se v nás ale zase nějak ztrácelo to nevinné mládí . . .
Vyrůstali jsme s Jackem na předměstí Tidevillu a myslím, že jsme se tehdy ani moc nelišili od ostatních kluků, tak jako už to bývá. Zato od sebe jsme se ale lišili dost: když nepočítám jeho věčně rozcuchané rezavé vlasy, byla to hlavně jeho nápaditost, jak uměl vymýšlet různé výlety a dobrodružství, zatímco já jsem byl více posedlý logikou a chyběla mi inspirace. Většinou jsme se courali kolem řeky a hráli si na piráty, zakopávali tajné mapy pokladů a už tehdy jsme si tak nějak hráli na tu velikou hru života, která nás - to jsme si byli jisti - v budoucnu čekala. A zatímco z Jacka vyrostl pohledný kluk, po kterém už holky jen jely, já byl spíše knihomol, který doufal, že vzdělání spasí svět.
Pak jsme odešli do škol: já šel studovat práva, Jack na herectví. Časem jsem se ale dozvěděl, že toho nechal a přidal se k nějakému cestovnímu divadlu jako kulisák. Později ho pustili i na ta prkna, která znamenala svět a dostával různé role. A tak objížděl Ameriku, zatím co já jsme zatím skládal zkoušky z římského práva. Naše cesty se tedy úplně rozdělily.
Pak jsme graduoval a měl jsem štěstí, že jsem se dostal k jedné solidní právnické firmě, u které jsem dělával už jako student o prázdninách. To mě dost zaměstnávalo, takže jsem na společenský život časneměl, snad jen na nějaké ty firemní večírky, nebo když jsem byl pozván klientem na večeři. Jack se zatím oženil. Allison byla mladá herečka, která se připojila k jejich společnosti, když jim v automobilové nehodě zahynula představitelka hlavních rolí a bylo třeba ji nahradit. Byla to pravá růže z Texasu a tak se do sebe zamilovali už hned tam, někde v Arizoně, tuším v Tucsonu a odtamtud mi také poslali oznámení sňatku. Allison nejen hezká, ale měla opravdu nadání a to je vždy nebezpečná kombinace. Jack už toho druhého tolik nabídnout nemohl, ale to jim nevadilo. Oba měli rádi divadlo a pak hlavně jeden druhého. Peněz tolik neměli, ale byli mladí, však to znáte.
To vše jsem se dozvěděl přímo od Jacka, když jednou navštívila jejich divadelní společnost opět naše město. Hráli tehdy zrovna Zkrocení zlé ženy - nevím, proč si vždycky kočovné společnosti vybírají zrovna stratfordského barda. Asi proto, že je tak geniální, že ani oni mu vlastně ublížit nemohou. Navíc musím přiznat, že měli opravdu dobrou úroveň, pokud to mohu vůbec posoudit. Zvláště Allison vynikala v roli Kateřiny, tak náročné na vyjádření té pravé, téměř nezkrotné ženskosti, která pak přechází v pravou lásku a přiznám se, že jsem ji tehdy Jackovi záviděl, neboť mi bylo jasné, že já takovou v životě ani nepotkám. Petruchia hrál jakýsi Fred McBain, hezoun s knírkem, zatím co Baptistu, otce Kateřiny, hrál Jack - on byl zřejmě vždycky lepší na ty méně náročné role.
Jak jsem tehdy s nimi seděl u večeře, záviděl jsme jim ještě něco jiného: tu pravou, nefalšovanou lásku, která z nich vyzařovala. Jen chvílemi jsem zaregistroval u Allison určitý projev - jak bych to řekl - no prostě dávala najevo, že ji Jack jaksi patří, že je její. Jemu to nevadilo, naopak zdálo se, že byl na to téměř hrdý. A já jsem docela dobře chápal, proč.
Léta plynula a pak, jednou navečer, mi zavolali, abych se ujal obhajoby někoho, kdo zabil svou manželku a neměl na advokáta. Občas jsme tuto službu také dělali, platil to totiž stát a platil celkem dobře. Když jsem dorazil na policejní stanici, čekalo mě překvapení: s želízky na rukou tam na lavici seděl Jack a smutně se na mě usmíval.
"Doufám, že jsi ještě s nikým nemluvil," nadhodil jsem už u dveří a on kývnul.
"Řekli mi, že mi dají obhájce a tak jsem jim řekl, že tu v městě znám jenom tebe," omluval se mi. "Nezlobíš se, doufám?" zeptal se rozpačitě.
"Samozřejmě, že ne, jsi přece kamarád," ujistil jsme ho a dodal jsem: "Udělám všecko, co mohu. Jak se to vlastně stalo?"
"Je to všecko moje vina - pohádali jsme se a já ji, já ji -". Nemohl dál, rozplakal se.
"Proč jste se hádali?" zeptal jsem se ještě, ale nedostal jsem z něho už ani slovo. "Nevadí," ujistil jsem ho," řekneš mi to později. Zatím teda s nikým bez mé přítomnosti nemluv, rozumíš? Já jdu zjistit, co se zatím všecko ví."
Opět zakýval hlavou, ale já si nebyl jist, jestli mě pořádně slyšel, teda myslím to, aby s nikým beze mne nemluvil. Ale doufal jsem, že má rozum.
Zašel jsem za inspektorem Grossem, který měl případ na starosti, ale moc jsem se od něj nedozvěděl. Asi v jedenáct hodin prý našla garderobiérka zavražděnou Allison v její šatně. Byla ještě oblečena v kostýmu Julie - hráli tehdy zrovna o milencích z Verony - a ležela na zemi probodena dýkou. Krvácela ze tří ran, z nichž jedna vedla přímo do srdce. Hned mi to bylo nápadné, protože to se přece při hádce nestává, oběť se vždy nějak brání a první reakce je nastavit ráně ruce. Ale stopy po nějaké obraně tam prý nikde vidět nebyly. To byl také důvod, proč hned Jacka zabásli: vrah musel být někdo, koho Allison dobře znala, když se ani nestačila bránit - a manžel bývá v takovém případě hned ten první z podezřelých.
Tak mi to alespoň řekl Gross, a dodal, že Jack také nemá žádné alibi. "Ale to asi nemá nikdo z jejich trupy, ne?" usmál jsem se jízlivě.
Inspektor se jen zachechtal: "Ale ne každý měl motiv! Zjistili jsme totiž, že se totiž často hádali."
"V tom případě byste měl také hned zavřít moje rodiče - ti se pořád hádají," prohodil jsem uštěpačně.
"A také se vraždí?" odpálil mě bez velké námahy a tak jsem poznal, že ho nepřesvědčím a že neustane, dokud potřebné důkazy nenajde. Jakmile si totiž policajt na někoho zasedne, má to špatné. Myslím ten zasednutý, ne ten policajt.
Vrátil jsem se znovu k Jackovi, abych mu sdělil, že je v pěkné šlamastice. "Nevím, proč jsi mi hned neřekl všecko," vyčetl jsem mu. "Doufám, že jsi na té dýce nenechal otisky?"
"Na jaké dýce? Jaké otisky?" zeptal se udiveně.
"Řekl jsi přece, že jsi ji zabil, ne? Ale neřekl's mi, že jsi v ní zapomněl dýku, ne tu divadelní, u které se čepel při bodutí zasune do držadla, ale taskovou tu skutečnou!"
"Ale já ji nezabil žádnou dýkou! Praštil jsem ji pěstí. Upadla a nevstávala. Zmocnila se mně panika a utekl jsem. Pak jsem se vrátil a dělal jsem, jako když přicházím zvenku. Ale to už stáli policajti u dveří a čekali na mě. To je vše, žádná dýka!"
Zarazil jsme ho: "Jestli mluvíš pravdu, tak jsi ji vůbec nezabil ty! Někdo ji totiž třikrát probodl dýkou a krve z ní vyteklo pár litrů, než zemřela - to znamená, že srdce jí ještě pracovalo, když ji ten někdo bodal - nebo bodala, "opravil jsem se.
Vyskočil ze židle: "To tedy znamená, to znamená -"
"Ano, že jsi ji nezabil. Někdo přišel po tobě a dal si práci, aby ji umlčel úplně. Ale kdo? Nevíš, kdo by to mohl být?"
Zamyslel se. "To opravdu nevím. Allison měla jen přátele, hodně přátel, snad víc, než se sluší, ale ve vší počestnosti, chápeš?"
Svatá prostoto - pomyslel jsem si. Tak hezká ženská a navíc dobrá herečka ho určitě musela tahat za nos. Ale jemu jsem to neřekl, měl už toho neštěstí dost velkou porci sám od sebe. Nahlas jsem jen řekl, ať o tom přemýšlí, protože pokud se nenajde vrah, nemá velkou šanci na to, aby byl soudem osvobozen. To, že se často hádali i to, že utekl před policií, že mu právě hodně ublížilo. Ale ať se nebojí, já že ho z toho dostanu.
Cestou domů jsem si ovšem s tím už tak jistý nebyl . . .
Při předběžném řízení se ukázalo, že moje pochyby nebyly marné: pravda, pitva ukázala, že Allison měla na tváři modřinu a také na temeni hlavy, asi jak upadla na něco tvrdého a omdlela, a ani jedno z těch dvou zranění nebylo smrtelné. Uviděl jsem, že mi Jack říkal pravdu, ale soudce jsem o tom moc nepřesvědčil. Na druhé straně seukázalo, že dýka byla skutečně pravá - a navíc dobrá napodobenina falešných dýk, které v divadle používali a to skoro všichni, neboť jejich repertoár byl převážně z dávné, krvavé historie, asi aby mohli vůbec nějak konkurovat televizi. Jen díky tomu, že se na dýce nenašly žádné otisky, se mi podařilo Jacka dostal na svobodu, ale nesměl opustit město a navíc musel zaplatit zástavné, bail - na který ovšem neměl a tak jsem mu musel na to peníze půjčit. Naštěstí to nebyla suma zase tak veliká: muž, který zabije manželku, většinou není ostatním lidem nijak nebezpečný a společnosti tedy od něj nehrozí žádný dizástr.
Čekalo nás hodně práce: bylo jisté, že inspektor se státním žalobcem si dají práci, aby to Jackovi přišili na svědomí. Ještě horší bylo to, že nehodlali žalovat jen za zabití, ale za předem plánovanou vraždu - specielně vyrobená dýka a žádné otisky, to bylo jistě podezřelé. A na vraždu jsou vysoké tresty, jak víte. Navíc si to Jack ještě zavařil, že se svou pitomostí ještě utekl a tím jim podal další "důkaz" proti němu.
Tak jsem si Jacka ještě jednou podal: "Neříkej mi, že Allison neměla žádné nepřátele. Co třeba ten Fred, no jak on se -"
"Fred McBain? No snažil se o ni, sama mi to řekla, až ho musela odmítat, někdy i dost tvrdě - i facku mu jednou dala, sám jsem byl přitom, oba jsme se tomu s Allison pak smáli. Později už si jí už nevšímal. Ale aby jí ublížil? To ne, to určitě ne!"
"Mluvíš dost přesvědčivě," povídám, "ale asi neznáš muže, jejichž lásku žena odmítá a které navíc ještě urazí; málokterý to bere lehce."
"Fred byl teda asi jiný. I on se tehdy zasmál a ještě ji odprosil," přesvědčoval mě Jack. "Navíc jsme zůstali dobří kamarádi. Ne, on by to určitě neudělal."
"Dobrá," řekl jsem, "budeme teda hledat někoho jiného. Jelikož jste tu hostovali, bude to asi někdo z vaší trupy - předpokládám, že tu nikdo jiný Allison nezná, než já. A já to nebyl. Ale mohla to být i pomsta na tobě, Jacku. Přemýšlej, jestli nemáš někde nepřítele ty."
Ukázalo se, že nepřátel měl Jack dost. To jsem se dozvěděl od Myriam, které se v trupě starala o garderobu a která Allison našla mrtvou. Hlavní důvod byl ten, že Allison byla z hereček rozhodně ta nejlepší a neoblíbenější u publika, kamkoliv přijeli. Dovedla toho využívat u ředitele a prosazovat pro Jacka role, ne teda jako hlavního představitele, ale však víte, ty "druhé lepší", i když - upřímně řečeno - na to jeho herectví jaksi nestačilo. To mi potvrdili i jiní členové souboru, kterým teď přišlo vhod, že mohli o svém vzteku někomu povědět. Nejvíc mi toho řekl nějaký Nat Brown, který se musel spokojit se špatnými rolemi, které by jinak dostal Jack. Z jeho řeči bylo vidět, že dokonce žárlil i na Freda, který vždy sebral nejlepší role milenců a hrdinů. Fred mi naopak neřekl vůbec nic. "Jack je můj přítel," prohlásil, "a špatně o něm mluvit nebudu. Jestli se s Allison hádali? Nu snad, ale já se o takové věci nestarám."
Musel jsem si přiznat, že první kolo nebylo pro nás zrovna moc úspěšné. Dostal jsme nápad: musím vyzkoumat ten poměr ředitele a Allison. Možná, že tam něco objevím.
Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Na jejich poctu zde uvádíme serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Dnes se baví o tom, jaký je rozdíl mezi tím být "šťastný" a být "spokojený".
MARTIN: (deklamuje) Básník nám praví: "Co je štěstí? Muška jenom zlatá - ". Víte někdo, co tím chtěl básník říci?
DAVID: Že jenom zlato přináší štěstí? Teda on asi myslel peníze, že jo.
HELENA: To asi ne, já myslím, že chtěl naznačit, že je štěstí přelétavé, ne?
MARTIN: Jistě, že je to věc náhody -
DAVID: (skočí mu do řeči) - a když je unavené, tak sedne i na vola.
MARTIN: (otrávený, že byl přerušen) To mluvíš ze zkušenosti, nebo je to jen tvé zbožné přání?
HELENA: Já bych řekla, že ani nemusím být štastná, mě stačí být jen spokojená.
MARTIN: Ale to se nedá srovnávat! Lepší ten rozdíl uvidíš z opaku: být něšťastný a být nespokojený jsou dvě zcela různé věci.
DAVID: Já myslím, že štěstí je dáno náhodou, stejně jako neštěstí.
MARTIN: (pořád ještě ironicky) Výborně, ty už jsi dokonce objevil i to, co už jsem tady dávno řekl. Jen jsi měl ještě dodat, že spokojenost je stav, který vzniká "uspokojením" určitých požadavků, životních či pracovních podmínek a v neposlední řadě i chtíčů (směje se).
HELENA: Ale když řeknu, že jsem šťastná, to přece také znamená učitou spokojenost.
DAVID: (ironicky) Jako třeba když řeknu: "Já jsem šťastnej, že jsem tuhle mizernou práci vůbec dostal."
MARTIN: Ale to je jen ironie a ty to dobře víš, Davide. Navíc má slovo "šťastný" dva významy - angličtina je dokonce rozlišuje dvěma různými slovy: jsi "lucky", protože jsi měl štěstí, ale naopak jsi "happy", když jsi prostě spokojený s tím, co jsi, co máš, nebo co děláš. V češtině bychom měli v prvém případě říci raději jsem "šťastlivec", "mám štěstí" nebo "poštěstilo se mi", ale my si to zjednodušujeme.
HELENA: Takže někdo je "nešťastný", tedy nespokojený, protože jeho láska není opětována a jiný je "nešťastný" protože prostě nemá štěstí u žen.
DAVID: Nebo že to s nima neumí, jako třeba já.
MARTIN: (smějě se) Ale to není žádné neštěstí, galantnost se dá naučit. Štěstí se naopak naučit nedá. Helena má pravdu: štěstí prostě nemůžeme ovlivnit, zatímco spokojenost ano. Stačí mít menší požadavky, být spokojeni s málem.
DAVID: A tohle je ta tvoje filozofie života? Děkuju, nechci!
MARTIN: Ovšemže ne - já ti chci jen ukázat, co je a co není v tvé moci. Jedno staré čínské přísloví říká: "Bože, dej mi odvahu, abych chtěl změnit, co se změnit dá, trpělivost, abych neměnil to, co změnit nemohu, a moudrost, abych ty dva případy od sebe rozeznal.
HELENA: Takže to jsou věci, které jsou dány osudem? To je ale fatalizmus, víra v osud, ne?
MARTIN: Ne tak docela. Nemám-li například talent, nikdy umělcem nebudu, ať dělám, co dělám.
DAVID: (oplácí mu ironii) No to už je osud. Nebo se snažit přesvědčovat Helenu, že mám pravdu, ona to stejně nikdy neuzná.
MARTIN: No to není dobrý příklad - asi nemáš dost dobré důvody, proto to neuzná. Ale o to tu nejde, vraťme se k námětu. Jedno americké rčení říká, že - volně přeloženo - "Život není jen řada dobrých příležitostí, ale hlavně řada dobrých rozhodnutí" (Life isn't just a series of chances, it is a series of good choices). Když si dosadíme místo slova "život" poněkud přesněji slovo "štěstí", říká nám to asi tolik, že každý máme svoje šťastné příležitosti, ale neumíme je vždy správně využít.
DAVID: To jako že každý máme svoji porci štěstí, ale nejsme zrovna u okénka v jídelně?
HELENA: Já tu mou porci asi propásnu vždycky!
MARTIN: No ono jde o dvě věci: buď svou příležitost nepoznáme, nebo ji sice vidíme, ale rozhodneme se špatně.
DAVID: Takže každý můžeme mít štěstí, ale nějak si to pokálíme? To je jako kdyby štěstí samo o sobě vůbec neexistovalo, jde jen o naše chyby.
MARTIN: Ale to také ne, tak doslova to brát nemůžeš. Jen tak, že podle toho, kolik si z toho štěstí pokálíme, jsme pak v životě většinou neštastni či šťastni. Někdo si toho pokálí víc a pak naříká, že nemá štěstí.
HELENA: Já tomu nevěřím.
MARTIN: Já také ne.
MARTIN: Tak to asi oba patříte do té kategorie smolařů (směje se). Ale mně vinu nedávejte, já přece neřekl, že je to můj názor, já to jen citoval. Jedna věc je ale jistá: naše rozhodování určitě hraje roli, bude-li to "možné štěstí" pro nás také "opravdové štěstí". Navíc se hodně příležitostí v životě už neopakuje a propásneme-li je, tak je to - jak také říkají Američané - tough luck (lidově: smůla).
HELENA: A co teda máme dělat?
MARTIN: Těžko radit - každá příležitost se prezentuje jinak a navíc nevím, jestli jste ji vždy vůbec schopni správně využít. Některé příležitosti jsou navíc i nemorální, nečestné, ty byste jistě ani využívat nechtěli.
DAVID: Takže život je tedy vlastně jen taková hra, něco jako v Monte Carlu ruleta?
MARTIN: (směje se) To jistě ne, to by ti také po prohře dávali zdarma revolver. Ale musíme být prostě připraveni, abychom si mohli, až se příležitost naskytne, vybrat správně.
HELENA: Tobě se to říká! Víš, jak je to někdy těžké to rozhodování?
DAVID: (neodpustí si popíchnout) Obzváště pro ženské!
HELENA: Ženy náhodou ví, co chtějí, jenže už mají zkušenost, že na rozdíl od mužů nemají tolik štěstí!
DAVID: Jo, a proč je tedy Štěstěna žena? Aby nadržovala ženskejm!
MARTIN: (povzdechne si) Vám taky vykládat, že "každý je svého štěstí strůjcem"! Tohle přece nemá se sexem nic společného!
DAVID: Jak to, že ne? Kdyby tady Helena uznala, že má u mně šanci, tak já bych byl šťastný a ona zase spokojená -
HELENA: (odsekne) No tak to teda máš - jak říkají Američané - tough luck!
Tys' uviděl ji dvakrát, čtyřikrát, však promluvit s ní stud ti nedovolí, ačkoliv z celé duše by sis to jen přál. Jediný její úsměv odvahu ti vzal a přidělil ti trapně směšnou roli smutného blázna, jenž má rozesmát diváků husté řady na divadle stínů. Nu což, jen když se panstvo směje, vždyť ani ona se přec smíchu neubrání. Jen směj se paňáco, je konec milování, leč směj se žalostně, jak si to hra tvá přeje: ač ještě neměl jsi, už ztratil's Colombínu. |
![]() |