Komentář:
Můj článek o Vojničově rukopise vzbudil nečekaný zájem u badatelů, kteří se jím zabývají. Navázal jsem určité spojení i s výzkumníky v Čechách, kteří nyní - konečně - hodlají otevřít webstránku na toto téma také u nás doma Čechách. Až tam bude, dám vám vědět.
Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, a sice sbírku básní, nazvanou Karneval. Najdete ji na:
KNIHY1 nebo KNIHY2
a je tam i návod, jak ji stáhnout z netu, nahrát na floppy a číst v klidu, bez netu, třeba doma. Můžete si ji i vytisknout - je doprovázena ilustracemi, vyrobenými moderní elektronickou grafikou. Je zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři!
Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora. Pojednává o práci Blanky Matragi-Kyselové, malířky, sklářky a oděvní návrhářky. Esej se nazývá UMĚLKYNĚ MNOHA TALENTŮ a internetová výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Obrázky jako ten napravo tam najdete pochopitelně mnohem větší.
PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po devatenácté. Reportáž z Havaje pokračuje návštěvou Polynézské vesnice, popisem kasinové hry Blackjack, vyprávěním, jak cestují Kanaďané, animací známého obrazu malíře Eschera, vlajkovým kvízem a ještě jinými články. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo.
Nový frývér: Pokud vyrábíte obrázky, ať už pro WEB či jen pro posílání přátelům, můžete tyto optimizovat. Jak? V případě "gifů" získáte lepší barvy, v případě "jpgů" zase až šestkrát kratčí délku souboru při stejné kvalitě - a to už je co říci. U webstranek totiž zabírají obrázky při stahování hromadu času a také vaše přátele nepotěší, když jim zablokujete poštu zasláním e-mailu s megabajtovým přívažkem. Stáhněte si tedy program Formati5, od našeho už známého Janse z Holandska. Program umí nejen opitimizovat, ale dělá i "pruhledné" gify, editaci obrázků s textem a mnohem víc, než jsem mohl vyzkoušet. Program je jako všechny, co zde doporučujeme také zdarma a najdete ho na http://home.wxs.nl/~verho037/freeware.htm A když už tam budete, nezapomeňte se poohlédnout kolem, je tam ještě hodně jiných goodies, neboli pamlsků.
Dimenze: | MYSL ČI NESMYSL? (díl 1.) |
Reportáž: | VOJNIČŮV MANUSKRIPT (díl 3.) |
Povídka: | MÍSTO ZVANÉ NENÁVRATNO |
Pohledy: | MÍT ČI NEMÍT? |
Poezie: | NEKROLOG |
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
"Když se archeologové prokopali do hrobky, zjistili, že už tato byla jednou vyloupena."
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise.
Mám před sebou článek z BBC Online, nazvaný "Mind over Body" neboli "Mysl nad tělem" (doplň: převládá, v tomto významu ale spíše "vládne"). Popisují tam živý program z televize, kde a různí vědci diskutují metodu Kristýny Mechie, kterou bojuje proti rakovině, totiž myšlenkovou kontrolou těla.
Nuže my všichni víme, že mysl může kontrolovat tělo - do jisté míry, že ano - ale může také ovlivňovat immunní systém, teda naše léčení, zvláště tam, kde jiné léky dobře nezabírají? Zatím tu byly spíše jen náznaky: statistika třeba potvrzuje, že na rakovinu umírá více vdovců než jiných mužů. Náhoda, řeknete, ale pomyslíme-li, že řada ovdovělých je více ochotna vzdát boj proti nemoci . . .
Kristýnin boj je částí výzkumu, který se právě provádí ve skotském Aberdeenu. Psycholog Dr Leslie Walker zde už objevil, že ženy, které se naučí relaxovat, aby zmírnily postranní účinky chemoterapie, žijí déle. Pokusy, který nyní provádí profesor Oleg Eremin, zjišťují, kterak její "vizualizace" toho, jak je její nádor likvidován, ovlivňuje samotnou léčbu pacientky. Tato metoda sama o sobě odporuje oficiálním názorům mediciny posledních tří století, že totiž v případě nemoci je léčebný proces vlastně izolován od mentálního procesu pacienta.
Nuže i pro mě je to příliš striktní tvrzení: tedy o té oficiálnosti. Především nevěřím, že doktoři vůbec neví o vlivu mentálního stavu na léčbu. Podceňují jej, to možná, ale spíše si nejsou dobře vědomi, jak to pracuje - což pochopitelně zatím neví ani ti, kteří říkají, že to ví :-). někteří lékaři ale na něj věří: můj otec jednou stonal v nemocnici Na Slupi, kam přivezli mladíka s těžkými popáleninami, který chtěl v nemocnici z desperace spáchat sebevraždu. Po celý zbytek života pak táta vzpomínal na slova moudrého doktora, který tehdy řekl onomu mladíkovi: "Bez vaší pomoci, myslím té duševní, vás nebudeme léčit, protože naděje na vaše uzdravení bude hrozně malá. Vy se především musíte chtít uzdravit." Vzpomínal jsme na ta slova často i já. Něco mi říkalo, že ten lékař měl pravdu: člověk je přece vybaven briliantním orgánem - mozkem a že by zrovna ten nebyl schopen pomáhat při léčbě svého vlastního těla? No dobrá, ale tady nemluvíme o tom, jak umíme myslet, ale jak naše mysl může kontrolovat různé tělesné procesy.
Přejdu teda k mojí teórii. Pracoval jsem delší dobu v automatizaci - vlastně jsem nikdy nepřestal a tam jsem pochopil, že mnohé procesy našeho těla jsou řízeny podobně. Jako tam, i lidské tělo má vlastně několik částí, které slouží k samoregulaci.V lidském těle také existují tak zvané "velké" a "malé" regulační smyčky. Ty malé jsou jednodužší: mají svoje čidlo, regulátor, kontrolovaný objekt (nebo jestli chcete-i, výstupní funkci) a zpětnou vazbu. Zpětná vazba je objev z doby před druhou světovou válkou, teda objev z elektroniky - teprve později se zjistilo, že pracuje vlastně všude a tak vznikla automatizace. Popíšu to na něčem, čemu všichni rozumíme: na otáčkách domácího kuchyňského mixéru. Tam si prostě knoflíkem nastavíte rychlost a je to. Řekněme, že jste míchali ovocný drink. Pak ale mícháte nějaké husté těsto a hle, i při stejně nastaveném knoflíku budou otáčky viditelně menší. Pokud mixér nemá obvod zpětné vazby, budete jím muset být vy: prostě přepnete mixér na vyšší rychlost. Jenže jak se těsto promíchá, rychlost zase sama stoupne a tak pak zase honem přepnete mixér na nižší rychlost.
Proces je to jednoduchý, jediná náročnost je na vás. Genialita obvodu zpětné vazby je v tom, že dokáže udržet ty otáčky stejné, a to nehledě na zatížení ( a vlastně ani na vás :-)). Dělá jen to, co jste předtím dělali vy: změří otáčky, zjistí jestli jsou takové, co se požadují a když ne, tak je podle potřeby zvýší, nebo sníží. Jak to udělá? Odečte od sebe signály té "nastavené" a skutečné rychlosti a zkontroluje, je-li jejich rozdíl nulový. A když ne, pak přidá napětí (když je rozdíl kladný, tedy když skutečné otáčky jsou menší, než požadované) nebo ubere (když je to naopak). Jak ví, kolik má přidat? No přece podel velikosti rozdílu - dekakto on přidává tak dlouho, až se otáčky vyrovnají, jinými slovy až je rozdíl nulový. Ovšem aby byla reakce rychlá, regulátor ten rozdíl ještě znásobí a to pak přidá k napětí na motoru (nebo ubere, když jsou otáčky vyšší, než požadované) . Tím se motor zrychlí (nebo zpomalí), podobně jako v případě, kdy jsme potřebovali mixér zrychlit nebo zpomalit.
Tento poněkud dlouhý a přibližný výklad byl potřeba, abychom pochopili, k čemu je regulace slouží a jak
se to dělá dělá. V praxi je to pochopitelně daleko složitější. Nám ale stačí vědět, že se takto dá regulovat třeba i teplota v místnosti, množství vzduchu u klimatizece, a prakticky kterákoliv fyzická veličina v tělesech neživých anebo iživých. Způsoby řízení ovšem mohou být různé: například teplota těla se reguluje i chlazením nebo pocením. také signály mohou být analogové nebo pulzní. Naše tělo má spoustu takových "malých" smyček, které ovládají většinou hlavně t.zv.vnitřní orgány, které jsou jsou spojeny s páteřními nervy, a tak vlastně jsou kontrolovány bez signálu z mozku.
Druhý druh smyček je ten, kterým zde z nedostatku lepšího názvu budu říkat "velké" , protože jdou přes náš mozek. Tak například jednoduchý úkon zvedání spadlé krabičky sirek a položení na stůl. Zde kontrolujeme svaly přímo naší vůlí, zatímco naše oči či hmatová čidla provádějí měření a zpětnou vazbu. Pokud bychom byli třeba slepí, případně neměli hmat, pak by tato smyčka nemohla mít zpětnou vazbu, protože by neměla zpětnovazební signály od čidel, tudíž by se neuzavírala a vlastně by to žádná smyčka nebyla. V našem organizmu je takových smyček plno - a hlavní "regulátor" je tady právě naše vůle.
Ale dost této rádoby-teorie. Oč mi jde, je to, že u velkých smyček nikdo nepopírá, že jsou ovlivňovány naším myšlením - je to zcela očividné. U "malých" smyček, které nejen pracují bez naší vůle, ale které se navíc ani ovládat nedají - alespoň podle dosavadního názoru - se prostě vliv myšlení popíral. Zatím.
Ale zpět k BBC Online, která tvrdí, že se dnes třetina Britů obrací na t.zv. alternativní medicinu, pod kterýmžto nepřesným titulem patrně zahrnuje vře, co není ta "profesionální", instituční medicina. Jak dalece se jejich naděje (té třetiny) splní, je těžko posoudit. Zprávy se rozcházejí diametrálně a velkým faktorem je zde i faktor "víra tvá tě uzdravila", který už od počátku mediciny hrál velkou roli (proto se dnes při každém laboratorní zkoušce nových léků dává polovičce pacientů jen placebo (sladká voda) namísto léků. Výsledky obou skupin se pak porovnávají a pokud má skupina s lékem nějaké dobré výsledkybere se jen rozdíl výsledků ve srovnání s pplacebem. Už z této praxe je jasně vidět psychologický faktor v každé léčbě. (Poznámka.: nevím, co dělají, když má placebo lepší výsledky než lék samotný :-)).
Ale zpět k mé analogii: v automaci exitují i tak zvané smyčky smíšené: malá smyčka musí někdy brát ohled i na další smyčky v systému. To se provádí tím, že se tyto smyčky přepnou do stavu "podřízeného" (tech nikcýtechnický název je master-slave, doslova: "pán a otrok") kde jedna či více hlavních smyček pak nařizuje ostatním, co mají dělat. Nebo počítač sbírá informace a někdy přebírá kontrolu smyček, jindy je vypoíná a podobně. Typický příklad je třeba dýchání, které normálně jede automaticky, ale které můžeme řídit i vůlí, případně zastavit - dočasně, pochopitelně. Zde už také přecházíme od jednoduchého modelu smyček do oblastí složitějších procesů, navíc kontrolovaných ne signálem, ale přenosem celé informace po nervových komunikačních dálnicích a to pro procesy převážně bilogicko-chemické. Princip je ovšem podobný. Problém, o kterém jsem na začátku mluvil - tedy léčení vlastní vůlí - by jasně vyžadoval možnost napojení oněch malých "smyček" na ty "velké", co probíhají mozkem. je vůbec takové propojení možné?
Nu prosím, někde si to umíme představit, jinde ne. Odvětví, které dlouho odolávalo takové představě byla právě imunita, tedy obranná funkce lidského těla, a toím nemyslíme jen předcházení chorob, ale hlavně léčení. Během posledních dvaceti let se vynořila dokonce nová věda - psychoneuroimunologie, která předpokládá, že taková spojení existují, nebo prostě jsou možná. Důkaz, že se myšlením dá obranný systém vypnout, dokonce už dokázal psycholog Bob Ader v roce 1974 při experimentaci s Pavlovovým reflexem u psů.
Poslední dobou se vynořilo mnoho důkazů nepřímých (t.j. případy uzdravení, které mohly být způsobeny také něčím jiným), ale i přímých (zásobárny bílých krvinek jsou prý vybavené nervy, které by podle teorie umožňovaly mozku komunikovat s imunním systémem). Jak tyto komunikace probíhají - pokud vůbec probíhají - a jak dalece se dají ovládat, se dosud příliš neví. O tom si ale povíme až příště.
V prvních dvou dílech jsem popsal historii rukopisu a přidal řadu vlastních otázek, převážně tam, kde byla historická situace nepříliš jasně či spolehlivě dokumentována. Většina fakt jsem shromáždil z různých článků, knih a hlavně z Internetu, kde je už mnoho stránek na to téma, z nichž nejlepší podle mě jsou:
http://www.geocities.com/voynichms/, http://www.cl.cam.ac.uk/users/mrr/voynich/index.html ,
http://www.dcc.unicamp.br/~stolfi/voynich/, a
http://sun1.bham.ac.uk/G.Landini/evmt/evmt.htm. Kritika byla pouze moje.
V třetím a čtvrtém dílu mého článku se budu zabývat vlastními dohady a spekulací o autorovi manuskriptu. Celá historie (někdy teda spíše historky) kolem rukopisu ve mně, jakožto spisovateli, vzbuzuje zájem hlavně svýmimožnostmi a kombinacemi.. Vzal jsem tedy určitá data, která se mi jevila poněkud nesourodá a snažil jsem se vyplnit mezery mezi nimi a to zcela novým scénářem, který, ač čistě hypotetický, dává přesto určitý smysl, dokonce vysvětluje věci, které se dosud zdály protikladné. Jak dalece jsem se strefil či zmýlil, může ovšem ukázat jen další výzkum.
David Kahn ve své knize "The Code-Breakers" (Řešitelé kódů, New American Library, 1973) cituje J.P. Manlyho, který kompletně zdiskreditoval způsob, kterým W.R. Newbold, profesor Pensylvánské university v roce 1921 "vyřešil Vojničův amnusckript: "...celý útok byl veden na základě falešných předpokladů. My defakto nevíme, kdo rukopis napsal, ani kde nebo který jazyk byl použit pro zašifrování. Když se použijí správné hypotézy, cifra se možná ukáže jakožto velmi jednoduchá a snadná ..."
Od doby tohoto prohlášení uplynulo 69 let a stále ještě s ním musíme souhlasit. Manly byl zástupcem vedoucího dešifrovacího oddělení MI18 v první světové válce a rozluštil několik těžkých cifer - je tedy překvapující, že zrovna on, ač u Vojičova rukopisu neuspěl - anebo právě proto - tušil za rukopisem nějaký jednoduchý systém. Historie šla dál a příchod počítačů, které měly - podle všeobecného názoru - nahradit i základní lidské myšlení, přisliboval velký pokrok v luštění manuskriptu. Pochopitelně počítače neuspěly, protože ony mohou řešit problémy jen způsobem, který pro ně navrhneme a zatím naše návrhy nebyly zrovna příliš šťastné. Ta hlavní "myšlenková" práce tedy zůstává pořád na nás, na lidech. Hlavní potíž, jak někteří výzkumníci tvrdí, je fakt, že bychom museli provést ohromně velký počet testů. A dokonce i kdybychom byli schopni provést tak velké množství zkoušek, nemyslím, že by nám daly nějaké lepší nápady. U tak velkého počtu je totiž docela možné, že bychom přehlédli některé kombinace nebo je dokonce i ukvapeně vyřadili ( představte si, že bychom tak přehlédli jenom jednu, ale tu nejdůležitější!). A bylo by vůbec možno se při takové nepřehledné kvantitě se strefit do tak nepatrného cíle? Ano, mohlo - ale jen mohlo - by to pracovat. Výsledky by ovšem narůstaly exponenciálně a vyhodnocování tak gigantického počtu dat by bylo ještě více matoucí. Slibný obrat by mohla způsobit t.zv. umělá inteligence, jako třeba neurální sítě, které se navíc ještě umí učit, ale to je pořád ještě pro tento úkol hudba budoucnosti.
Jakkoliv se tato kritika zdá dobře padnoucí, v našem úkolu nám příliš nepomůže - nenaznačí nám totiž, jak to udělat "správně". Zřejmě nemáme žádnou naději, dokud se alespoň nejdříve nestrefíme do "správného", t.j. originálního jazyka manuskriptu. Ale jestli je text ještě navíc zakódován, jak můžeme najít správný jazyk aniž bychom vyzkoušeli všechna možná zakódování všech možných jazyků? naštěstí je zde, podle mého názoru, ještě mnoho možností, které byly předtím ignorovány, alespoň pokud je mi známo. Domnívám se, že žádný přirozený ani umělý jezyk nemůže být a priori vylkoučen - dokonce ani ne po ukončení polovice testů - jen kvůli nějakým menším jazykovým diskrepancím. Koneckonců rukopis byl napsaán přinejmenším před třista lety a mnoho jazyků od té doby změnilo pravopis (srovnejme například Shakespearovu angličtinu s tou dnešní) a také slovník se změnil. Pravda, délka slov v rukopise je v průměru příliš krátká pro mnoho známých jazyků, ale to nemusí mít co dělat právě se samotným jazykem. Jestliže totiž mezery mezi slovy byly zúmyslně přesunuty, nebo dokonce reprezentují nějaké písmeno, jedná se naopak o zcela jiný problém. Podobně v případě, že autor použil určitý druh těsnopisu, ale o tom později.
Také v otázce písma, kódování, obrázků a poodobně najdeme mnoho skrytých náznaků. Ty se ovšem nedají brát jednotlivě, jako se to dosud dělalo - což stejně vedlo ke kontradikcím - ale ve spojení s ostatními informacemi. Mohli bychom dokonce najít metody, které by poněkud zvětšily i pravděpodobnost některých specifických řešení. Koneckonců toto je specielní případ, kdy se nic neví jistě a můžeme si teda vytvořit libovolné scénáře, přičemž jeden z nich nám může ukázat, jak jednotlivé části hádanky do sebe nejlépe pasují.
Předkládám zde jeden takový scénář. Ačkoliv netvrdím, že se jedná o nějaký průlom - je tam jistě dost bodů, které si odporují - je zajímavé, jak některé části najednou začínají mít smysl, když se přitom spojí dohromady s historickými fakty. Pravda, může to být jen zbožné přání, nežli tvrdá skutečnost, ale jako brainstorming to může generovat nové nápady anebo alespoň oprávnit dříve navržený proces "křížového výslechu" faktů a hypotéz, včetně různých referencí v literatuře a historii.
Rozdělil jsem scénář na několik bodů, které se snažím nejprve upřesnit.
1) Autor rukopisu: jelikož jsme schopni spolehlivě dokumentovat jako nestaršího vlastníka pouze Jacobuse Horčického z Tepenče - jehož jméno spolu se slovem "Prag"je napsáno v čitelné latině a i když vymazáno, je přesto vidět pod ultrafialovým světlem - je jisté, že toto jméno
se tam mohlo objevit až po roce 1608, kdy tento obdržel svůj šlechtický titul (de Tepenecz). Marci sice tvrdí ve svém dopisu Kircherovi, že manuskript byl patrně koupen Rudolfem II, ale přiznává, že je to informace od Dr. Míšovského (tedy z druhé nebo snad i třetí ruky). Tato informace může být tedy jen výmysl, i když všeobecně přijatý, o kterém nemáme jiný důkaz, než náhodnou koincidenci 600 dukátů (o kterých se zmiňuje Marci jakožto částce, kterou za rukopis chtěl John Dee) a 630 dukátů, o kterých Dee ve svém denníku píše, že je v čechách obdržel (aniž uvádí od koho a za co). Někteří výzkumníci dokonce spekulují, že Rudolf pak dal manuskript Jakubovi z Tepenče jako dar (což se zdá být při původní ceně být přehnaně štědré) a že připsané jméno Horčického v rukopise je vlastně Rudolfovo věnování.
Zde se naskýtá impertinentní otázka, proč Rudolf dal rukopis Horčickému i s věnováním, když ho sám nenapsal a defakto ani nevěděl, co je tam napsáno - v případě kacířského pamfletu či černé magie by to jistě bylo poněkud neuvážené. Také připsání města Prag, kde oba tou dobou žili, se zdá být zcela zbytečné.
Také informace o Johnovi Dee coby vlastníku rukopisu není nikde dokázána a Baconovo autorství neprojde ani povrchní zkouškou autenticity. Nejrealističtější předpoklad, že totiž byl rukopis napsán během Horčického života byl luštiteli zcela ignorován. Jeloikož ale datová ani jiná analyza rukopisu podpisu nebyl udělána, nelze takto dokázat ani to, ani ono. Takže nám zase zbývá jen Horčický a jeho jméno, připsané v rukopisu.
Kdo to byl Jacobus Horčický? Podle knihy "kdo byl Kdo", vydala Rovina, 1992) to byl syn chudých rodičů a jako chapec pracoval pro Jezuity, kteří objevili jeho talent a dali mu sami vyšší vzdělání. Nejprve pracoval jako lékárnák (apatykář) v jednom kláštěře a později byl vybrán pro Rudolfovy laboratoře jako alchymista. Podle uvedené knihy zbohatnul (jak, to neříká) a - jaké překvapení! - dostal svůj titul od Rudolfa za to, že mu půjčil peníze, podle jiného zdroje dokonce na válku proti Turkům).
Praha byla v té době vědeckým centrem střední Evropy. Císař Rudolf II se obklopoval známými vědci jako byl Tycho de Brahe a Kepler, kteří, ač jejich vědecké zásluhy jsou nepopiratelkné, se věnovali i - podle dnešního názoru - pseudovědám, jako je třeba astrologie. V oněch dobách nebyly totiž hranice vědy tak přesně vymezeny jako dnes a i alchymisté se zabývali chemií a naopak. Take Horčický zřejmě nebyl jen alchymista, ale i botanik - různé rostliny a byliny studoval jistě už jako lékárník - a také je možné, že byl mnohem univerzálnější vědec, než bychom očekávali.
Je tedy klidně možné, že manuskript napsal sam Horčický, řekněme jako svůj osobní vědecký denik (notebook), jako popis svých výzkumů. Koneckonců nepodepisujeme si jen knihy, které někde získáme, ale pochopitelně i ty, které sami napíšeme, už jen proto, aby se vědělo v případě ztráty, komu patří, což by vysvětlovalo i slovo Prag u podpisu. O Horčickém víme, že napsal alespoň jeden pamflet - na druhé straně ale zřejmě nenapsal mnoho vědeckých knih. Manuskript mohl být jen předběžným textem nějaké vědecké knihy která v této formě byla určena jen pro jeho oči, alespoň po nějakou dobu. Dočasné utajení obsahu by se pak dalo logicky vysvětlit, jako snaha uchování tajemství výzkumů, dokud nebude knuha vytištěna a tak i autorství zajištěno. Je také zajímavé, že se nenašly žádné další kopie rukopisu, což je dost neobvyklé. Ve středověku se totiž rukopisy často kopírovaly. Ovšem rovněž tak nemáme záznam, zda někdo - kromě autora - uměl rukopis přečíst. Pokud nebyl vůbec určen pro oči jiných, zůstává otázkou, proč byl vůbec napsán. Pokud se ale opravdu jednalo o kihu "nanečisto", tím by se vše dobře vysvětlilo.
Originální jazyk, ve kterém je rukopis psán, mohl být hodně vědecký - nebo prostě plný vědeckých termínů, na rozdíl od jiných rukopisů a některé výrazy by se v něm zcela nutně opakovaly. Sám jsem často psal technicko- vědecké zprávy a články v "odborném" jazyce, stejně jako "pracovní knihy", dost často na to, abych si nevšiml určité podobnosti s rukopisem, včetně skečí, které se tam vyskytují. Pravda, jméno Horčického tam mohlo být vepsáno později někým jiným, ale to nevylučuje možnost, že Horčický mohl rukopis sám napsat. Pokud je mi známo, tuto možnost přede mnou ještě nikdo neuvažoval a přece, jak ukážeme dále, může vysvětlit některé daší nesrovnalosti. Proč záhadný pan Y. (jak dnes víme, byl to téměř s jistotou Jiří Barš, asi spíše Bareš) neřekl Marcimu o podpisu Horčického, je další záhada. Pravděpodobně už bylo jméno vymazáno a tak o tom nevěděl. Pokud ale získal knihu nelegálně (jak známo, Horčického majetek byl po jeho vyhnání ze země vydrancován), mohl ovšem jméno vymazat dokonce on sám a nikomu se raději o tom nezmínit. Také Švédi z Prahy odvezli mnoho knih a dokumentů, jeden z nich (napsaný - ta náhoda - právě Míšovským) je pořád ještě na univerzitě v Uppsale. Zůstává sice pořád záhadou, kdo vlastně podpis vymazal, ale nemyslím, že by nám ta znalost pomohla najít autora rukopisu, ten to určitě nebyl. Každopádně by se ale měla provést grafologická identifikace autora "podpisu" Horčického v manuskriptu.
Což nás přivádí k další spekulaci: nemohl to být sám Marci, kdo rukopis napsal a zahrál tak žert na Kirchera? Koneckonců to už jednou někdo Kircherovi udělal a ten na to naletěl! V tom případě by ale Marci nevymazal jméno Horčického v rukopise, ale naopak by ho použil jako "autentifikaci" dokumentua a zmínil se o tom v dopise. To by dokazovalo, že podpis už byl dříve vymazán a osvobozuje to Marciho z podezření falzifikátu. . Mimochodem by to byl poněkud hloupý vtip (ne-li přímo fraudulence) od nositele titulu profesora Karlovy univerzity. Navíc podle zachovaných dopisů Marciho v Kircherově pozůstalosti víme, že byli přítelé a Marci si Kirchera opravdu vážil. Kromě toho byla objevena nová fakta, která potvrzují, že rukopis skutečně patřil předtím Barešovi, dopis od Bareše Kircherovi a ví se, že Marci zdědil Barešovu knihovnu po jeho smrti.
2) Obrázky v rukopise opravdu vypadají spíše jako hrubé nákresy v poznámkové knizeNejsou vůbec umělecké a pečlivě provedené jako ve středověkých rukopisech, ale spíše jakoby malovány nezkušenou rukou někoho, kdo v životě kreslil spíše vědecké skeče a schémata (teda až na květiny, které jsou provedeny detailněji a v barvách). Nemyslím si, že by navíc obsahovaly nějaký kód, jak se někteří výzkumníci domnívají. Věřím, že to byly strikně fumkční ilustrace a bez doprovázejícího textu prostě nedávají správný význam. A ony podivné rostliny, tak podobné pozemským a přesto jiné, alespoň v detailech? Je docela možné, že to jsou hybridy, vypěstované křížením, které Horčický vypěstoval právě v one císařské zahradě, jejíž byl podle některých pramenů ředitelem (jiní uvádějí jeho titul jako císařský botanik).
Napadají mě poze dvě vysvětlení obrázků nahých žen v manuskriptu: buď opravdu vysvětlují určité "čarodějnictví", jak už někdo nabrhl, anebo jsou to obrázky ženské anatomie, gynekologie. Pravda, není tam mnoho přesnosti, ale nezapomeňme, jak málo bylo známo o liském těle (obzvláště ženském) v té době. Vždyť první anatomická pitva v Praze byla provedena až v roce 1600 právě už zmíněným Dr. Jeseniem, profesorem Karlovy Univerzity, který se později angažoval v povstání, byl zatčen císařskými jakožto vyslanec protestantských stavů a vyměněn - ta náhoda - za Horčického, který byl v té době držen těmiž stavy zase v Praze. Byla to první vědecká pitva ve Střední Evropě a považována mnohými zřejmě ještě za akt kacířství. Autor rukopisu se mohl zajímat o některé oblasti v tomto oboru a přidat své nálezy. Možná, že to byl dokonce onen "druhý" autor - některé části rukopisu jsou prý totiž psány jinou rukou a snad i s jinou frekvencí použitých "slov".
Je také možné, že rukopis neopustil Čechy s Horčickým, ale nacházel se v Praze celou dobu než jej Marci poslal Kircherovi do Itálie. Horčický, který se třeba domníval, že už se do vlasti nevrátí, jej mohl před opuštěním země svěřit svému následníkovi či spolupracovníkovi, navíc s tajemstvím, jak rukopis číst, to vše v zájmu pokračování či dokončení jeho práce. To by také logicky vysvětlovalo "druhého" autora rukopisu. Kniha se pak, nezámo jak, dostala do rukou Bareše a od něj k Marcimu.
V tomto spojení bychom měli hledat odpovědi v samotné historii. Důvod záhadného "zmizení" Horčického z Prahy se našel: podle České kroniky Pavla Skály ze Zhoře, se během povstání stavů proti císaří Ferdinandovi II Horčický zcela jasně postavil na císařovu stranu. A jelikož byl tehdy hejtman mělnického kraje (statky tam dostal údajně zástavou za peníze, které Rudolfovi půjčil) disponoval také nějakou vojenskou posádkou. Byl tedy povstání zvlášť nebezpečný a proto byl uvězněn. Po výměně za Jesenia byl propuštěn a vypovězen z Čech, ještě s jinými oponenty povstání. Po bitvě na Bílé Hoře byl jak známo Jesenius s 26 ostatními vedoucími povstání popraven (1621). Horčický se sice vrátil na své statky na Mělnicku, ale po roce umírá na zranění při pádu s koně. Třicetiletá válka trvá ještě dalších dvacet šest let a končí Vestfálským mírem.
3) Mnoho obrázků v rukopise vypadá poněkud záhadně: neznámé rostliny, postavy se zkreslenou anatomií - to vše naznačuje, že obsah rukopisu mohl být docela explozivní, uvážíme-li dobu, kdy byl napsán. To mohl být také důvod pro utajení: gybekologie byla tehdy ještě asi zakázaná věda, možná i odnož kacířství. Také křížení rostlin mohlo být považováno jako nebezpečné pletení pánu Bohu do řemesla.
Je zde ovšem jedna velká námitka: proč by se Horčický, vychovaný Jezuity, míchal do "zakázaných" věd? Odpověď najdeme v duchu jeho doby, která vlastně předcházela osvícenství: reformací probuzená touha po vědění - jakémkoliv vědění - zasáhla už všechny společenské vrstvy a to i Jezuitské školy a univerzity. Už sám Rudolf, jinak přísný katolík, podporoval různý výzkum, někdy i takový, který se odlišoval značně od "oficiální linie" církve. Tak například přeměna kovů ve zlato hraničila s černou magií, o astrologii (vliv planet a ne Boha!) ani nemluvě. Jiný, oficielně korektní katolík Vilém z Rožnova (který se ale neváhal prohřešit už tím, že si vzal za manželku protestantku), dokonce hostil Dr. Dee a Kellyho a s nimi vyvolával duchy, přestrojené ovšem za anděly. Podle jiné zprávy i vatikánští vědci už věděli před Galileem, že se země otáčí kolem slunce, ale z politické korektnosti to raději neprohlašovali. A výrobu zlata by jistě uvítali i oni, však to byl asi hlavní důvod, proč dali anglické alchymisty tajně sledovat svými špahy. A rozhodně to není náhoda, že téměř všechny osoby spojené s rukopisem byly také nějak spojeni s jezuitským řádem, Kirchera nevyjímaje.
Mladá stevardka, která servírovala drinky a konvenční úsměvy, konečně došla k naší řadě. Abych k ní ale byl spravedlivý, musím uznat, že vypadala, jako když se směje zcela upřímně. To už stojí za to, uvážíme-li, že za to byla ještě i placena. Objednal jsem si kávu, kterou jsem už opravdu potřeboval - jsem totiž kávoholik. Můj soused, kterého jsem si předtím sotva všiml, si vybral jinak: "Coca-cola, por favor."
Jak mi pak předával mou kávu, usmál se a řekl : "Není nad čerstvou kávu!"
"Ano," řekl jsem, "a škoda, že tahle není." Oba jsme se zasmáli a vyměnili pár stereotypních vět. Myslel jsem, že tím naše konverzace skončila, ale on náhle řekl: "No prosím, tak se mě zeptejte!"
"Zeptat se vás na co?" otázal jsem se poněkud zmaten.
"Zeptejte se mi, odkud jsem," vysvětlil.
"Ale proč?" divil jsem se. "Je to tak důležité?"
"To ne, ale každý se mi na to pořád ptá."
"Asi se vám budu zdát jako snob, ale já si o sobě nemyslím, že jsem "každý", spíše naopak. Pokud vám to ale udělá radost, mohu vám říci, že také já shledávám onu otázku při nejmenším stupidní. Myslím, že je důležité jaký jste, nežodkud jste."
"To je také můj názor, Sir," souhlasil a oba jsme se opět zasmáli.
"A kam máte namířeno, Sir?" nedal pokoj.
Nedovedl jsem pochopit, proč mě pořád oslovoval "Sir", když já jsem to neopětoval, ale asi to byl výraz úcty, tedy přesně to,co to má znamenat. U některých lidí ale nevíte. Jedna věc, kterou nesnáším, je když si ze mne někdo dělá legraci. Proto jsem mu řekl poněkud hrubě: "Myslel jsem, že už jsme se dohodli, že si nebudeme klást žádné stupidní otázky."
Podle jeho výrazu ve tváři jsem toho ale hned zalitoval a proto jsem dodal: "Co kdybychom si obrátili úlohy? Já vám řeknu odkud jste a vy mi řeknete, kam směřuju, co říkáte?"
"O.K., " přitakal a zvědavě dodal: "Odkud teda jsem ?"
"Podle vašeho přízvuku bych řekl, že jste z latinské Ameriky, teda té, kde se mluví španělsky, ne portugalsky. V Miami přesedáte na letadlo, které poletí , do Střední - ne, počkejte - do Jižní Ameriky, do státu -"
Zarazil mě: "Ne, prosím, jen ne žádná jména!"
"Nu dobrá, budu teda tomu místu říkat oblivio, nenávratno, když na tom tak trváte. Vracíte se z nějakého delšího výletu k manželce a dětem, které na vás už netrpělivě čekají."
"Posiblemente," řekl neurčitě a uzmál se. "A teď já: vy jedete na krátkou dovolenou do Miami a tam se setkáte s vaší rodinou. Že jsem to uhod'?"
"Vůbec ne," nesouhlasil jsem. "V Miami si budu rentovat auto a pojedu na sever do Fort Lauderdale, kde budu certifikovat počítač jedné firmy pro prodej do Kanady. Žádná dovolená, jen únavná práce, jako obvykle, Sir." Těšil jsem se, že jsem mu mohl dokázat jeho omyl.
Nijak ho to nevyvedlo z míry. "Neříkejte mi prosím Sir, já jsem Miguel. A co se týká vás, mýlíte se také. Ano, byl to dlouhý výlet - šest let, hodně přes dva tisíce dní a já si pamatuju jeden každý z nich. Děti nemám, Sir a co se týká manželky, ta už dávno není mojí ženou."
"To je mi líto, " řekl jsem stereotypně. "Co se stalo?"
"Opravdu to chcete vědět? Je to dlouhá historie," varoval mě.
Vytušil jsem, že se někomu potřebuje svěřit a tak jsem řekl: "Máme ještě jednu hodinu do přistání. Vsadím se, že to bude docela zajímavý příběh." CO jsme mu neřekl, bylo že totiž příběhy rád sbírám.
"To ano, to vám slibuji. One se jmenuje Soledad, to je samota, víte? Už jste někdy potkal ženu, která je tak krásná, až se vám chce plakat? Soledad byla takový druh ženy, vlastně ještě dívky. Její tvář byla pořád smutná a vypadala bezbranně, jako - jako anděl, jako někdo, kdo není z tohoto světa. Takových žen nenajdete na světě mnoho, víte?"
"Skoro se vám zdá," pokračoval, "že ji snad ani nesmíte milovat, protože ona by nikdy nemilovala vás, jste proti ní nikdo, nada, a prostě si ji nezasloužíte. Takové ženy mají krásu tak nevinnou a přitom tak mocnou, že jste okamžitě ztracen. Jako svatý obrázek, Bůh mi to odpusť. Ale stal se zázrak: zamilovala se do mě. Byl jsem nadevšecko šťasten - byla to tak neskutečné a přesto byla moje. Po graduaci jsme se vzali a já začal učit na té nejlepší, nejúctyhodnější univerzitě v - ". zarazil se.
"V nenávratnu," pomohl jsem mu.
"Ano, v nenávratnu. Dovedete si představit moje štěstí, Sir?"
"Nu je už to pěkná řádka let od mé svatby," řekl jsem po pravdě, "ale ano, myslím, že si to umím ještě představit."
"Soledad mě milovala, upřímně a vášnivě. Říkala, že já jsem vše, co potřebuje, vše, po čem touží. Celé dva roky jsme pak byli šťastni, tak jak to bývá. A pak se to stalo."
"Zemřela?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ale ne," řekl, "ztratil jsem ji. Ale to je opravdu dlouhá historie a já vás nechci nudit."
"To už jste jednou říkal, " namítl jsem. "Dokončete prosím, co jste začal, nebo si budu myslet, že jste si to vymyslel."
"Nevymylel, to ne. Ale nechci vás dostat do nebezpečí, Sir."
"Proboha do jakého nebezpečí? Nebuďte směšný, jak by mi to mohlo ublížit?" podivil jsem se.
"Já jsem totiž uprchlík, když už to chcete vědět," odpověděl šeptem.
"A CIA po vás jde? Ale to přece není můj problém, Migueli, já nejsem občan Spojených Států, to se mě netýká. Mají přece svoje agenty a neplatí jim špatně. Ale jak to, že vás nezatkla letištní policie, že vás pustili do letadla?
"To ne, Sir, Americanos jsou moji přátelé. Tady mě přijali jako politického uprchlíka a starali se o mě dobře. Dali mi práci a opravdu mi pomohli. Utekl jsem z - ano, jak jste řekl, z nenávratna. Velmi vhodně zvolené jméno, Sir," dodal.
"To nechápu," namítl jsem, "Vy jste tady a nenávratno je přece tam, tak jaké strachy? Nebo snad na vás poslali nějakého zabijáka?"
"Chtěl jste, abych vám vyprávěl mou historku - nechte mě tedy vyprávět a pochopíte."
"Však právě na tot čekám, " ujistil jsem ho. Jeho tajemnost mě ačala dráždit.
"Bueno. Jak už jsem vám říkal, učil jsme na univerzitě a zatím se v mé zemi děly věci, o kterých mělo málo lidí potuchy. Jedné noci někdo zaklepal na mé dveře. Byl to jeden z mých studentů a krvácel. Neptal jsem se, kdo ho střelil - čím méně jeden ví, tím lépe. Soledad mi pomohla ho ovázat a já zatím běžel pro doktora. Doktor mu vylovil kulku z ramene a náš host odešel hned druhý den, když se vyspal a odpočinul.
Bylo to tu samou noc kdy skupina vášnivců začala revoluci, která byla rychle potlačena a vojenská junta se zmocnila moci. Co následovalo byla řada arestů a poprav. Jednoho dne si přišli i pro mě. Byl jsem obviněn, že jsem ukrýval nepřítele republiky a rozsudek byl jednoznačný: trest smrti."
"Ano, ale jak vidím, ještě ho neprovedli," řekl jsem ironicky.
"Nemohu vám říci, jakjsem se dostal ven, aniž bych ohrozil životy lidí, co mi pomohli."
Začínal mi jít opravdu na nervy stím, jak pořád zdůrazňoval to zvláštní nebezpečí. "Ale já se vás na to přece neptal, ne?" vyštěkl jsem.
"Ne, máte pravdu, neptal. Bylo to ode mne nesprávné něco takového si myslet." Náhle tam seděl, tiše, zřejmě uražen. A jako trest se zřejmě rozhodl, že mi konec té historky už neřekne.
Bylo mi ho nějak líto. "I já jsem se unáhlil," přiznal jsem. "Prosím, neurážejte se a pokračujte."
Pokračoval, ale bylo vidět, že jsme ztratil něco z jeho důvěry. "Ano, dostal jsem se ven, ale ne proto, že bych spolupracoval s policií - jestli si myslíte tohle. Vlastně i kdybych chtěl, nikoho z nich jsme přece neznal, ale takovou ceno bych za svůj život nikdy nezaplatil. Získali moje jméno od toho studenta, kterého chytili a mučili - dal jim i moji adresu. Nic jim nevadilo, že jsem byl nevinen."
"Ale vy jste opravdu schovával konspirátora. Jak můžete říci, že jste byl nevinen?"
"Nevěděl jsem, že byl spiklenec. Jak už jsem vám řekl, na nic jsme se neptal, jen jsem chtěl pomoci zraněnému člověku, to je vše."
"Ale jděte, musel jste vědět, že ho nepostřelil nějaký lovec, neurážejte přece moji inteligenci. Schovával jste ho a musel jste za to přijmout zodpovědnost," protestoval jsem. "To ovšem neznamená, že souhlasím s jejich rozsudkem," dodal jsme rychle, aby si špatně nevykládal, na čí straně jsem.
"Ale on přece nebyl žádný kriminálník, to byla ta junta, co porušovala zákon. Ne, vy Americanos tomu nemůžete rozumět."
"Nejsem Americano, příteli, ale jestli vám to udělá radost, můžete mi říkat gringo," odvětil jsem, už značně kysele.
"Vidíte, už jste zase uražen! Neměl jsme vám tu historku vůbec říkat!"
Myslel jsem, že jsme ho nachytal: "Tu historku? Vždyť jste říkal, že to byla vaše historka!"
"Není to ničí historka," odbyl mě. Pak si ale uvědomil, že zašel příliš daleko a s lehkým srdcem, tak jak je to typické pro hispaniky, mi graciózně odpustil a pochopitelně očekával to samé ode mne. "Nehádejme se prosím, Sir, oba jsme se mýlili - vy mi prostě nevěříte a já jsme měl vědět, že to nepochopíte."
Nějak mi došlo, že to myslel upřímně a řekl jsem: "Máte pravdu., to je v pořádku - ale počkejte, říkal jste, že se vracíte zpět - to jsem nevěděl, že v nenávratnu vyhlásili amnestii..."
"Žádná amnestie, Sir, já se jen vracím pro moji Soledad."
"A proč až teď, po tolika letech?"
"Neměl jsme peníze na to, no však víte, " řekl a já jsem si uvědomil, jak hloupá byla moje otázka. "Potřeboval jsem peníze, abych ji mohl dostat odtamtud."
"Ale to by bylo - ne, to nemyslíte vážně! Cožpak nevíte, co vás tama čeká, když vás chytnou? To by byla sebevražda!" Najednou jsme pochopil, že to opravdu myslí vážně.
"Vracím se zpátky k mé Soledad. Abych ji ochránil, napsal jsem jí kdysi, aby se rozvedla. To také učinila a znovu se vdala, za někoho jiného.Celou tu dobu jsem na ni nepřestal myslet. Já prostě bez ní nemohu žít: je jako moje duše, bez ní tu pro mě není žádný život. Mám její fotku, kterou střežím víc než můj život a dívám se na ni každý den. Chápejte, já jí slíbil, že se vrátím a teď svůj slib plním."
"Ale víte, kam se vracíte? Policie v nenávratnu je velmi efektivní, jak mi bylo řečeno." Byl jsem šokován: "Jestli jste o tom mluvil s někým už přede mnou, tak už vědí, že se vracíte. Dokonce už mohou mít špeha v tomto letadle -"
"To všecko vím," přerušil mě, "ale přesto věřím, že tentokrát budu mít štěstí. Změnil jsem si jméno, vypadám jinak a co víc, já vím, že moje láska mě vyvede ze všech nebezpečí."
"Přeji vám všechno to štěstí, které budete potřebovat, " řekl jsem nevěřícně. Jeho rozhodnutí ve mně vyvolalo údiv - ne tedy to samotné rozhodnutí, myslím, že neměl sebemenší šanci, podle toho, co jsme oba věděli. Ale bylo zde ještě něco a já mu to musel říci: "Ale ona je už vdaná, sám jste jí řekl, aby se rozvedla. Odejde vůbec s vámi? Možná, že se opět zamilovala a že má teď zase šťastný život. Některé ženy jsou takové, však víte."
"Ne moje Soledad. Ona nemůže být šťastná, na to mě příliš milovala. To byste ji musel znát. Pořád mě ještě miluje."
Nechtěl jsme být impertinentní, ale napadlo mě, že je pořád ještě čas, aby změnil svoje rozhodnutí. "Jak to vůbec víte?"
"Mám od ní dopis, přišel před čtyřmi lety. Tady." Vytáhl z kapsy starou, potrhanou obálku a chtěl mi ukázat dopis, který byl uvnitř.
"Ne, prosím, ne," bránil jsem se, "já vám věřím. Ale čtyři roky jsou dlouhá doba. Kromě toho, třeba už má děti."
"Ne, nemá děti, dostal jsme zprávu od přítele, který mi to zjistil. Já prostě vím, že ona na mě čeká."
"Vy jste se jí zeptal?" pokračoval jsem v pochybách. "Myslím nedávno, přes toho vašeho přítele."
"Zkoušel to, ale nemohl se k ní dostat, vzala si nějaké velké zvíře, víte? Ale já to vím, já to cítím, mé srdce mi říká, že se mnou půjde."
"Ale budete muset znova utéct, tentokrát oba dva a to bude těžké," trval jsem na svém."Není zde nějaká jiná možnost? Kromě toho, měl jste ji na to také připravit předem."
"Nemohl jsme, věřte mi, Sir, kvůli utajení, ale jsem si jist, že bude ráda, až mě uvidí."
V jeho optimizmu bylo něco nakažlivého. Přesto se v mé hlavě rojily otázky jedna za druhou - tak neskutečné se mi to všecko zdálo: "Váš přítel se k ní nemohl dostat a vy to dokážete? To jaksi nedává smysl, ne? "
"To máte tak, můj přítel to nechtěl riskovat, má vlastní rodinu, o kterou se bojí. Pro mě je to jiné: já to prostě musím udělat. Modlil jsme se ke svému svatému patronu a pak jsme měl sen, velmi pěkný sen. Vím, že vše bude v pořádku, nebojte se."
Vzdal jsem to. Koneckonců někdy člověk musí udělat to, co musí udělat. Pouze jsem se obával, že ačkoliv nemohl bez ní žít, nebude mít to štěstí, aby mohl žít s ní. Pak jsme si uvědomil jeden okamžik v mém vlastním životě, kdy jsem musel také já o svou lásku bojovat. Neudělal jsem to a není třeba dodávat, že jsem ji tím ztratil. Kdo jsem teda já, abych mu rozmlouval jeho plán? Koneckonců, on může mít z pekla štěstí a dostat, co chce. Zavřel jsem oči a uviděl jsem jinou dívku, také krásnou. Dívku s velmi smutnou tváří, tak smutnou, že se vám až chce plakat . . .
Přistáli jsme bezpečně. Venku byl žhavé letní vedro, ale vzduch v hale letiště v Miami byl studený a příjemný. Stáli jsme zde a já jsem tušil, že ode mne očekává nějaké povzbuzení.
Tak jsem mu to řekl po pravdě: "Poslouchej, Migueli, jednou jsem ztratil dívku, protože jsem se hrozně bál, byl jsem cobarde, však víš. Ale jestli je tohle tvoje jediná šance, chyť se jí a nepusť. Já už druhou šanci nedostal a tak jsem mou Soledad ztratil navždy. Přeju ti hodně štěstí a jestli uspěješ, pošli mi pohlednici. Zde je moje adresa - a můžeš nás pak se Soledad navštívit, kdykoliv."
"A také to udělám, " slíbil a šťastně tiskl mou ruku, jako malé děcko. "Ano, to udělám! Muchas gracias!"
Vzal si jeho malý batoh, prošel halou a zmizel v nenávratnu. Nikdy jsem už o něm neslyšel.
Historicky vzato, lidé přišli na svět ještě před jejich majetkovými požadavky. Mohu to dokázat ovšem jen nepřímo, z pozorování zvířat, tedy hlavně naší psiny Tary. Ta se totiž stará jen o svůj život a o potravu, i když ne vždy v tomto pořadí důležitosti. Když totiž někdo ohrožuje její žrádlo, je ochotná za to i ten vlastní život obětovat. O obsah své misky se zásadně s nikým nerozdělí a navíc ještě projevuje náznaky teritoriálního vlastnictví. Jinými slovy, chrání si místo kde loví (i když většinou jen z té misky) či kde přespává, a to i když ví, že vlastníky jsme vlastně my. Jinak po ničem, co by mohla vlastnit ani netouží a z hračky, kterou jsme jí koupili, se dlouho neradovala, hlavně asi proto, že se nedala sežrat.
Jen jednou jsem u ní viděl náznak, že projevila zájem čistě soukromo-vlastnický. Luxoval jsem v kuchyni a při té příležitosti jsem vyluxoval i pohovku, na které má Tara dovoleno občas ležet, ale jen když je tato přikryta tlustou dekou - abych nemusel to luxování dělat moc často. Po vyluxování jsem pak zapomněl tu deku tma dát zpátky a dělal jsem zase něco jiného. Tara zatím seděla na zemi a čekala. Když jsem ji vyzval, ať si vyskočí na pohovku, ukázala mi očima, tak jak to psi dělají, nejprve na pohovku a pak na deku, která byla odložena na židli. No prosím, zdálo by se, že prostě chtěla "svou" deku, ale já myslím, že si tam prostě bez té deky netroufala.
Soukromé vlastnictví si u lidí bohužel takto dvojatě vykládat nemůžeme. Už malá děcka si berou určité věci za své a mlátí sourozence , kteří se jich jen dotknou, hned něčím těžkým po hlavě. U dospělých se tomu říká kapitalizmus. Chytrý bratr se pak tajně připlíží a věc sourozenci ukradne. Vezměte si to ve velkém a máte komunizmus.
Pochopitelně všichni víme, že tou hlavní příčinou zla je právě ten majetek, lépe řečeno ta touha ho mít. Hamlet si mohl říkat "Být či nebýt?", on už majetek měl. Před námi dnes stojí jiná otázka: Mít či nemít? A když mít, tak víc či nevíc - pardon, nejvíc? Opět se na to podíváme historicky: existuje totiž jeden druh zvířat, který se vyznačuje shromažďováním hodnot. Říká se jím hraboši, protože oni hrabou, zahrabou, vyhrabou, přičemž - jako třeba veverka - polovičku toho, co kde zahrabali, pak ani nenajdou, díky ztrátě paměti. Také lidi hrabou, až nahrabou. A ti, co si nahrabou hodně, jsou pak uznáváni a váženi. Ne jako hraboši, ale jako zasloužilí členové naší společnosti. Ano, společnosti, která si vůbec neříká hraboši, ale "lidé moudří" (to je plurál od homo sapiens). Že si přitom hodně fandíme, je nasnadě, ale sám problém bohužel zůstává: v podstatě jsme všichni také jen hraboši, i když někteří jen ti chudší, třeba polní či lesní.
Řešení ale není tak jednoduché, jak by se zdálo - odstranění pana továrníka Hraboše by zbavilo společnost nejen hraboše, ale i továrníka. Jinými slovy, jak se říká na západě, vylili by s vaničkou i dítě. Pan továrník Hraboš měl totiž jednu dobrou vlastnost: on totiž nejen hrabal, ale také vyráběl a tím, jak se poněkud nepřesně říká, dával lidem práci. A protože mu ta fabrika patřila, tak se také staral, aby mu prosperovala, jinak by i on ztratil svoje zrní a nakonec i tu fabriku. Po jeho odstranění přišel národní či jiný správce, kterému pak hrozila jen ztráta toho zrní a to ještě jen dočasně, než si našel jinou spižírnu. Teda až do té doby, než znárodňovací hraboši vyrabovali i tu poslední špižírnu, protože jak známi, hraboši obilí nesázejí.
A tak jsme uprostřed začarovaného kruhu, ve kterém se už motáme pěkných pár tisíciletí. Protože, jak zpívala jedna zprofanovaná písnička, práce je matka pokroku , ale už zapomněla dodat, že člověk je jeho otec. Lidstvo totiž pořád - jak známo - narůstá a také pracovní možnosti musí narůstat, protože by se ten nový přírůstek lidstva neuživil, a to doslova. Z existence t.zv. třetího světa je vidět, že se nám to vůbec nedaří, zřejmě proto, že nestačí tam dávat jen nějaké podpory, ale hlavně jim tam postavit fabriky, aby se mohli živit sami. Jen tak mimochodem, který je vlastně ten druhý svět? Mám takový dojem, že to měl být ten komunistický, ale ten už se přece rozpadl, neměli bychom to tudíž pro přesnost zase nějak přečíslovat?
Ale zpět k naší otázce. Tak teda: mít či nemít? A když mít, tak kolik? Jeden ze sloganů kdysi byl: "Každému podle jeho zásluh" a zásluhami se ovšem mínilo členství v partaji, konexe a udavačství. I přišli s heslem ještě generóznějším - mělo se nadílet "Každému podle jeho potřeb." Jak to dopadlo, už víme: pseudodělnická hierarchie "potřebovala" ovšem daleko víc, než prostý lid, kterému ten blahobyt už jaksi nedodala. V podstatě nebyli ti jánošíkové o nic lepší, než kapitalisté - jen blbější, protože museli svoje pozice udržovat ještě diktaturou, která se, jak známo, věčně neudrží.
Třetí cesta navrhovala ještě jiný způsob řešení: Bible totiž říká: Spíše projde velbloud uchem jehly, nežli přijde boháč do nebe. Ač to bylo míněno jen obrazně, vyrábíme všichni od té doby super - miniaturní velbloudy nebo jehly s obrovskými uchy. Asi to pracuje, protože počet boháčů, kteří rozdali před smrtí svůj majetek chudým, by se dal na prstech spočítat. Jinými slovy, prebendy se vždycky nějak obrebendí a pán Bůh se dá nějak ukecat, říkali nám. Podivný svět, kde má lidská hrabivost větší sílu než slovo Boží.
Ale vážně: strašení nepomáhá, snad jen u malých dětí a ještě ne nadlouho, protože i ty jednou vyrostou. Dospělým by ovšem mělo stačit ukázat, kolik neštěstí bylo způsobeno tohou po majetku, třeba jen samotnými válkami. Mělo by jim stačit ukázat, že neplatí pravidlo: "Kolikrát máš víc než já, tolikrát jsi lepším člověkem". Přesvědčit lidi, že na rozdíl od různých -izmů, si do nebe, do pekla, nebo do krematoria (podle toho, kterou cestou si vybrali) neberou s sebou nic z toho, co si nahrabali. I z toho největšího faraóna tady zbude časem jen moly rozežraná mumie a pár zlatých suvenýrů, které si rozeberou zloději nebo archeologové.
Jenže tohle všecko by vyžadovalo velký výchovný proces a pochybuju, že by se na světě našlo na to dost vychovatelů. Možná i proto, že by jim špatně platili :-).
Dozněla slova lítosti i chvály,
na slunci uschly slzy pozůstalých.
Odešli všichni, kdo tu chvíli stáli
nad rakví hříchů velikých i malých.
Zlacený nápis přeje klidné spaní
a z čerstvé hlíny, uhlazené rýči,
černý prst kříže výstražně tu tyčí.
Na jeho ramena své větve vrba sklání.
Do hlíny zapadla i řečníkova slova,
jež velebila jeho počínání.
Dávno už neklečí tu milovaná vdova,
u jejích nohou jiný klečí za ni.
Jen divák přemítá a nedomyslí konce.
Z těch řečí kolem hlava se mu točí
a němou otázku mu možná vyčteš z očí:
Smrt je jen zatykač - kde ale zůstal soudce?