onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 8B/2000
Kanadsko-český literární měsíčník

Zpět na titulní stránku Hurontarie

Komentář:

Nedávno se tady na Huronu u Flowerpot Islandu (Květináčového ostrova) potopila loď True North II. O ní a o onom ostrově jsem už psal v Hurontarii (r. 1998, č. 12B), v povídce Tajuplný ostrov na Huronském jezeře (prvně byla otištěna v Pražském Telegrafu).

Nikdy bych netušil, že se k tomu ještě vrátím, rozhodně ne za takových tragických okolností: ostrov si vyžádal další oběti. Dvě děti se při tom utopily, zbytek (asi 26), se zachránil a na nafukovacím člunu dojel na ostrov. Jak se to stalo? Kapitán - ten samý, co v té povídce - jel na Flowerpot Island vyzvedávat děti, co tam kempovaly. Normálně by za takového počasí možná ani nejel, ale je to ostrov neobydlený, děti se těšily domů a navíc to měl ve smlouvě. Na zpáteční cestě z ostrova se zvedl vítr a vlny pohazovaly lodí - přesně tak, jak už jsem to popsal v té povídce. Jenže tentokrát jedna z těch vln prorazila boční dveře a zalila pozorovací štolu, na jejímž dně je skleněné dno, kterým můžete pozorovat vraky lodí.

Sklo pravděpodobně prorazila, protože loď se potopila během 30 vteřin. Případ se pořád ještě vyšetřuje, ale o to tu nejde. Píšu to proto, že mě už tehdy zarazilo, že jsme nedostali jako pasažéři záchranné vesty, když u sportovních lodí je podle nařízení musí mít každý na palubě. Proč to pro "turistické" lodi neplatí, nevím. Pravděposdobně se s tím doporučení ještě přijde, ale jde mi ještě o něco jiného. Musím se prostě podivovat tomu, že u onoho skla, které je dobře chráněno proti tlaku zespodu (ten je totiž minimální - loď se vznáší ve vodě, váha a vztlak se tedy vyrovnávají), ještě nikdo zatím nepomyslel na to, ochránit ho také zeshora. Přitom by asi stačila jen nějaký automatický uzávěr, podobně jako je u ponorky. Jenže kdo by předpokládal, že voda zalije podpalubí zeshora?

Naše životy často závisí na tom, jak dobře jsou ty které výrobky či stroje navrženy z bezpečnostního hlediska. Vzpomínám na případ, kdy v letadle začal hořet větrák na WC a oheň se rozšířil po celém letadle. Četl jsem knihu záznamů z různých "black boxů", totiž těch magnetofonů, které vypovídají o posledních minutách na palubě letadel a věřte, je to smutné čtení. Jiný případ byl způsoben špatnou kontrolní žárovkou - přitom by tam stačilo dát dvě, prakticky za stejnou cenu. Ale o cenu zde ani nejde, spíše o to, umět předvídat. Dejme si práci a mysleme vždy trochu víc dopředu - život, který zachráníme, může být třeba i náš vlastní.




Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se LISTY Z JAVORU. Kniha je pokračováním "Javorových listů", souboru článků napsaných pro "Kanadské Listy" Neviditelného Psa a je věnovaná jejich redaktorovi, Miloši Kalábovi. Fotografie jsou od Ati Hurychové.

Kanadské listy už bohužel neexistují, ale jejich spirit si můžete oživit touto knihou. Všechny naše knihy najdete na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři!


INDEX:

Dimenze: ZEMĚ NENÍ KULATÁ
Reportáž: TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 2.)
Povídka: ÚPIS
Pohledy: ZAPOMENUTÁ OBĚŤ
Poezie: ČAS STÁLE JDE

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Já a rasista? Já jen nesnáším kočkodany!"


PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright  Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise.

Webmaster Honza j@ns@n
hurychj@hurontel.on.ca


DIMENZE: ZEMĚ NENÍ KULATÁ (a sever není sever)

Asi si řeknete, co je to za nesmysl, ale posuďte sami: kolo je kulaté, talíř je kulatý, prostě každý plochý předmět ve tvaru kola či kruhu je "kulatý". Země ovšem plochá není, takže kulatá být vlastně ani nemůže. Může být ale kulová, případně kulovitá, t.j. ve tvaru koule. Čeština je ale také jazyk vtipný a tak hned na první pohled vidíme podobnost výrazů "kolo", "kulatý" a "koule" (srovnej třeba odlišné anglické výrazy wheel, round a sphere). Jenže který výraz byl asi nejdříve? Kolo či koule? Osobně si myslím, že to bylo slovo "koulet", neboť už pračlověci jistě uměli věci kutálet, ať už to byl balvan ve tvaru koule, nebo kmen stromu ve tvaru válce (tam se ale uplatnil výraz "válet" či "valit"). Pak teprve přišlo kolo, tedy předmět, který se také "koulel". Nu dobrá, namítnete, to jsou jen jazykové nuance, ať už tomu říkáme jakkoliv, země je prostě koule.

Jenže ona není, ona je na pólech zploštělá. Ani to ale není úplná pravda, ty póly nejsou placaté, jako kdybyste ji dali do presu - země je spíše elipsoid, a díky právě tomu zploštění, je obvod Země měřený směrem svislým (na poledníku) menší, než ten, co je měřen na rovníku, Co způsobuje ono zploštění? Prý rotace a teoreticky vzato, zploštění by mělo být úměrné rychlosti rotace Země kolem vlastní osy. Zatím se nezdá, že se tato rychlost bude v dohledné době měnit :-), takže je tím pádem bezpečný i náš metr, měřený právě jako decimální část poledníku, přesněji řečeno povrchové vzdálenosti jednoho "kvadrantu" (čtvrtiny) poledníku. (Pozn. Kromě toho dnes už je metr definován jinak - jako určitý zlomek vlnové délky záření izotopu kryptonu -86 ).

Poněkud složitější je to se Severem. Máme totiž nejen dva zemské póly (Sever a Jih), ale dokonce dva Severy a dva Jihy. Proč? Nu jeden sever je geografický (G.S.), to je ten skutečně ten, kde zemská osa protíná "vršek" zeměkoule a druhý je magnetický (M.S.), teda ten, kam ukazuje magnetka kompasu. Vtip je v tom, že naše přístroje či metody (až do doby satelitů) byly schopny ukázat přímo právě jen ten magnetický Sever. Když říkám přístroje, myslím tím většinou kompasy a když říkám metody, myslím tím hlavně orientaci na Polárku (která také není přesně "na sever", takže se ještě musí navíc dělat korekce). Normální turistický kompas je navíc přesný pouze tak na dvě až čtyři procenta, což je většinou chyba na stupnici, v uložení osy nebo v symetrii magnetické střelky.

Proč se tedy zdržujeme vůbec tím geografickým Severem ? Inu každá mapa má totiž orientaci na geografický sever: mezi ním a rovníkem se totiž měří latituda, zeměpisná výška nad rovníkem. Nu a protože chceme, aby naše kilometry na mapě odpovídaly těm ve skutečnosti, musíme mapu vyrobit s ohledem na G.S. Jak to ale udělat, známe-li jen M.S.? Lehce - existují tabulky tak zvané deklinace, tj. úhlu, o který se G.S. liší od M.S. Chyba může být dost veliká, tak např v New Yorku je to 14° na západ! Jen pro informaci: jeden stupeň vám při jednom kilometru udělá asi 18 metrů úchylku od správného směru , tedy v New Yorku byste se po jednom kilometru ocitli byli 252 metrů stranou, po deseti kilometrech už 2,5 km stranou! Navíc tato chyba není všude stejná a závísí nejen na zeměpisné výšce, ale i na zeměpisné délce (longtitudě, tj. jak daleko na západ či východ jste od greenwichského poledníku) a jako na vztek není tato deklinace vůbec lineární, nedá se tedy jednoduše extrapolovat ( tj. neroste či neklesá úměrně s délkou). Skoro to svádí říci, že pro každé místo na zeměkouli je M.S. (naměřený podle kompasu) vzdálen od G.S. o jiný úhel. Právě proto bylo potřeba mapy orientovat na G.S., ten je všude jen jeden.

Odkud se vlastně vzal tento magnetický pól? Podle vědců se jedná o elektrické proudy v zemi, které vlastně Zemi magnetují. Zde je důležité si uvědomit rozdíl mezi deklinací a deviací. Deviace je chyba kompasu, způsobená magnetickými předměty v jeho blízkosti, např. železné přazkou na vašem pásku; ale dokonce i železná ruda v kopci naproti může mít značný vliv. V této úvaze se touto deviací raději nezabývám, to by si samo vyžádalo další článek. Hodnota deklinace (tj. odchylky G.S. od M.S.) se pak ovšem musí přičíst (či odečíst) k úhlu magnetky, abychom mohli mapu "zorientovat", t.j. nastavit přesně na sever a zjistit si směr, kterým se v terénu budeme pohybovat. Dobré kompasy mají dokonce možnost deklinaci nastavit pomocí šroubku, který natáčí stupnici a podobně. Co ale nemohou dobře nastavit je fakt, že magnetické pole země natáčí magnetku i od horizontální polohy směrem dolů, což je t.zv. inklinace. Proč nám na tom záleží? Inu na magnetky se málokdy díváme směrem přesně sviským a paralaxa (úhel pohledu) může mít vliv na čtení směru. Malý, většinou, ale někdy je inklinace tak veliká, že může způsobit, že magnetka začne drhnout v ložisku, t.zn. "zasekne se". Inklinace roste směrem k pólu (tam jdou siločáry Země přímo kolmo do země a magnetka se staví vždy ve směru siločar) a tak se prodávají různé kompasy pro určitou zónu, pro kterou je inklinace kompenzovaná.

Satelitové systémy umožnily nový způsob orientace, t.j. hledání polohy pomocí GPS (Global Positioning System) a přístroje, které nám to umožní, jsou už k dostání i v obchodech. Nemusíte se pak starat o to, kde ten M.S. vůbec je - při této navigaci se už nepoužívá. A nejen, že vám GPS určí polohu, ale vypočítá i jakou rychlostí se pohybujete, ukáže vám správný směr, jak vysoko na mořem jste a jak daleko jste se uchýlili od správného směru. Změří i vzdálenosti, případně čas, jak dlouho vám to potrvá odsud-tam a kdy na místo dorazíte. Dokonce si i pamatuje, kudy jste se ubírali.

Jak to pracuje? Každý satelit vysílá svoji pozici a přesný čas. Podle doby trvání přenosu signálu k vám váš GPS změří vaši vzdálenost od satelitu a "opíše" na zemi kruh všech míst stejně vzdálených od satelitu. Za pomoci dalších dvou satelitů pak opíše dvě další kružnice. Tam, kde se ony tři kružnce protínají, je vaše stanoviště. Dvě kružnice nestačí, ty se protínají ve dvou bodech, tedy by vznikla určitá neurčitost, který bod to je :-) Čtvrtý satelit pak určí vaší výšku nad mořem. Přesnost určení pozice u armádního systému (signál PPS) je vysoká (chyba jen asi 18 metrů), pro civilisty (signál SPS) je chyba kolem sto metrů, tedy přesnost, o které se starým námořníkům mohlo jen zdát. Nastává ale jiný problém: některé mapy, dělané při staré, hrubší přesnosti, jsou pro tyto přístroje už nevhodné. GPS se dá pochopitelně použít k navigaci i tam, kde nejsou žádné orientační body v terénu. Určí vám směr, který udržujete podle kompasu a občas kontrolujete právě pomocí GPS, zda jste se neuchýlili.

Tak se magnetický sever pomalu dostává z obrazu úplně. Navíc nám to vyřeší i jiné dilema: severní pöl magnetky totiž vůbec neukazuje k Severu - ale jak známo z fyziky - k Jihu. Který z nich teda vlastně je ten pravý Sever?

Zpět na index

REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl 2., Montreal )

V minulém článku jsem se dostal přes Anglii a po necelém půlroce, v kapse maje letenku, na kterou jsem si za tři měsíce ušetřil (díky specielní redukční dietě :-), jsem nasednul do letadla, směřujícího do Montrealu v Quebeku, Kanada. Nejprve jsem týden odpočíval, abych se přesvědčil, že jsem skutečně v Kanadě. Pak jsem navštívil Manpower, tedy pracák, kde mi navzdory mému optimistickému očekávání řekli, že pro mě nic nemají. To mě nevadilo, měl jsem totiž s sebou ještě z Anglie dopis od kanadské odbočky firmy Westinghouse v Hamiltonu, kam jsem si předtím drze napsal o práci. Odepsali mi, abych je, "až mi to moje cestovní plány v Kanadě umožní" , hbitě navštívil. Zavolal jsem jim tedy, dohodl si rande a po ujištění, že mi zaplatí letenku (je to asi 800 km od Montrealu, už v provincii Ontario), jsem tam odletěl.

Strávili se mnou asi tři hodiny, oceňovali moje zkušenosti s návrhem řízených polovodičových pohonů a výborně jsme se bavili - zaplatili mi oběd, pochopitelně. Ale když jsem se zeptal, jestli mě zaměstnají, začali se vytáčet. Řekl jsem jim přímo, že to jaksi nechápu, tolik námahy z jejich strany a pro nic za nic.
"Ale to ne," řekli, "my nemáme zatím pro vás pozici a až bude něco volné, můžeme pak předběhnout jiné oddělení, protože počet pozic je vždy omezený, atd., atd."
"No dobrá," řekl jsem, "dejte mi tedy zatím místo v Montrealu, tam je, pokud vím, také odbočka Westinghousu, já tam na to místo tady počkám."
"No to nejde," kroutili se," tam je místo jen pro ty, co už byli dlouho u firmy." Napadlo mě, zda tím místem nemíní montrealský hřbitov, ale raději jsem se dál neptal.

Otráven jsem se vrátil do Quebeku. Co teď? Znovu na pracák - tentokrát mě poslali do Northern Telecomu, firmě jménem i jazykem anglo-kanadské, ale manadžmentem ryze frankofonské. Tam mě ujistili o tom, co jsem už věděl, že totiž neznám francouzsky. Mojí ochotě, tptiž naučit se jazyk při práci, se shovívavě usmáli: "Když my ale nikoho na nošení beden nepotřebujeme." Inu frantíci, samý humor. Řekl jsem jim ovšem svoje, čímž to skončilo (to jsem ještě nevěděl, že později u nich práci vezmu, ale až za 15 let a to to ještě u anglofonské odbočky v Ontariu, kde francoužštinu nepotřebují). Tož jsem se rozhodl, že tedy vezmu jakoukoliv, ale jen technickou práci, té manuální jsem si celkem užil dost už v Anglii.

Opět tedy na pracák, co se dalo dělat. Tam mě poslali po soustavném otravování - teda jsem otravoval je, podle pravidla, že nejvíc skřípající kolo dostane kolomaz nejdřív - k menší firmičce, kde potřebovali elektronického technika. Vedoucí inženýr si mě proťukal jako datel strom a na místě mě přijal. Plat byl malý, ale ne zas tolik; asi takový jako ten, který mi nabízeli v Anglii, půjdu-li dělat inženýra do Skotska. "Víte přece, že britská elektronika je nejlepší ve světě," řekli mi tedy. Řekl jsem jim na to, že technicky asi ano, ale platově jistě ne - alespoň ne podle toho, co mi nabízeli, svým lidem asi platili víc.

Začal jsem tedy pracovat. Velice rychle si asi uvědomili, že díky evropskému tréninku znám víc, než na kolik vypadám. A tak jsem dělal design(návrhy), testing (zkoušení), troubleshooting (opravy), drawings (výkresy), schematics a Quality control (řízení spíše než kontrolu kvality). Také jsem musel vysvětlovat dělnicím, jak se správně pájí a kam které součástky montovat na tištěné spoje - které jsem předtím také sám navrhl - podle schémata - které jsem také navrhl a navíc vyvinul a ozkoušel na prototypu. Dále jsem musel naksat k zařízení i parts list (seznam součástek pro výrobek) a objednávat součástky - když to nákupčí nedovedl sehnat - a dokonce jsem pomáhal stěhovat hotové výrobky na náklaďák, když to spěchalo. Tady se totiž všechno platí až po dodání; pozdní dodávkou se ztrácí úrok nebo se dokonce musí platit penalta. Objednávání součástek se dělá hlavně telefonem (jestli si myslíte, že znáte anglicky, zkuste si v angličtině někde něco objednat přes telefon, je to zajímavá zkušenost). A také jsem pochopitelně nezapomněl poslušně zdravit pana šéfa a hlavně pana majitele - říkal jsem už přece, že to byla malá firma, ne?

První, co jsem musel rychle zvládnout, byly tak zvané imperiální, neboli anglické jednotky délky, váhy a objemu. To je ovšem pro evropského technika maličkost, stačí se pamatovat pár konstant a umět násobit. Později, asi za deset let, to když se v Kanadě povinně zavedl decimální, tedy náš metrický systém, jsem už na něj dokonce také nadával jako každý Kanaďan. Samozřejmě, že metrika je lepší, ale zase jsem musel všecko přepočítávat zpět. Dnes už je metrika pro každého tady zcela normální, ono je totiž jedno, jestli jednotkou je míra nohy anglického krále nebo dekadická část vzdálenosti od pólu k rovníku - obojí je stejně nereálné. Co má ale smysl je, že když máme kiloampéry (imperialisté je mají stejné jako metristé), je také dobré mít i tisíc gramů na kilo a ne šestnáct uncí na libru.

Jinou věcí byly normy: velikosti drátů, tloušťky plechů, šroubů - přístroje se totiž montovaly do plechových kabinetů, tedy skříní - to vše jsem se musil učit jaksi sám a doma. S sebou jsem pak tahal xeroxové kopie tabulek a převodových hodnot - protože t.zv. gauge je jakési arbitrární číslo pro tlouštku plechu, většinou přirozené, tj. celé a kladné, ale jinak vám to vůbec neřekne nic o tom, jak je vlastně ten plech tlustý. Jine gauges byly ovšem pro dráty a kabely, neboť referovaly o průřezu, ne o průměru. Odpory, kondensátory a jiné součástky byly ovšem "metrické", a standartní řada odporů byla dokonce stejná jako u nás doma, jen značení nebylo na odpor tištěno, ale zobrazeno barevným kódem, tj paralelními proužky na obvodu odporu. Také ten se musí memorizovat, neboť některé proužky znamenají první dvě číslice, jiné zase násobitel a ještě jiné dokonce toleranci. Barvoslepý technik by se tady neuživil - sám jsem jednomučasto pomíhal "číst" odpory, aby ho kvůli tomu nepropustili.

Jindy zase pomohl on mě. Opravoval jsem jeden elektronický kabinet a poctivě jsem si rozložil elektronické schema i drátovačku a provedl sedm měření, než jsem chybu našel. Přítel mi řekl, abych se nenamáhal, že je to dioda D103. Byl jsem překvapen, jak chytrý asi musí být, když na to tak rychle přišel a hned při druhém kabinetu jsem šel přímo za ním. "Sorry," řekl, "tehle kabinet je jiný, ten jsem nikdy nedělal." Tož jsem vzal výkresy, provedl sedm měření a chybu našel. Tentokrát se divil zase on.

Teoretický postup totiž má svoje výhody - je univerzální. Znalost bez zkušenosti je sice jako auto bez kol, ale zkušenost bez znalosti je jako kola bez auta. Výchova techniků na západě je trochu jiná, než v Evropě. Jeho metoda byla založena čistě na zkušenosti a jako taková byla velmi rychlá - pokud pracovala. Ta naše, systematická, pracovala možná pomaleji, ale spolehlivě. Pochopitelně nejlepší je ovládat obě.

Vzpomínám, jak jsem jednou v Praze na fakultě - to jsme ještě byli na Karláku - opravoval skříň se starým rtuťovým usměrňovačem. Třikrát jsem všecko prošel, čtyři hodiny ztratil a nic. I šel jsem na oběd ke Flekům, dal si černé pivo a dostal geniální nápad: musí tam být něco, o čem vůbec nevím, že tam je - něco, co není ani na schematu. Vrátil jsem se do laboratoře a prohlížel skříň, dokonce jsem si lehl i na zem - a tam jsem to našel. Na spodku jednoho stykače byla namontována tepelná ochrana. Zapnul jsem její tlačítko a problém byl vyřešen. Od té doby věřím, že černé pivo je nejlepší prostředek nejen pro trávení, ale i pro troubleshooting. Ve skutečnosti to ovšem byl jen výsledek toho, že po mém systematickém postupu už nic jiného nezbývalo a můj nápad vůbec nebyl tak nelogický ani geniální, jak by se zdálo. Jenže my technici jsme zvyklí příliš spoléhat an výkresy. (Poznámka: Později jsem u té kanadské firmičky objevil, že zatímco výrobky byly vylepšovány, výkresy byly modifikovány až daleko později, někdy vůbec ne a opravovat něco u zákazníka bylo dost velké dobrodružství.).

Zkušenost, neboli experience, se žádá ve vašich resumé a ptají se na ni při job interview, tj. když hledáte práci. Hodnotí se většinou také často daleko víc, než samotné vzdělání. Nejde tu ani tak o to, že ten, kdo ji nemá, bude asi pěkný ňouma, ale většina prací je tu velmi specifikovaných a na dobré zatrénování potřebuje pracovník i několik let přímo "on job", tedy v praxi. Vzpomínám, jak se mi kdysi jeden ruský profesor v Praze na fakultě ptal, jaké že to pohony tam na té automatizaci přednášejí. Řekl jsem, že elektrické, ale on chtěl vědět, jestli do naftového průmyslu či do dolů, atd. "Ale ty jsou přece podřízeny stejným zákonům a formulám?" namítal jsem. "Každý přece nemůže být Einstein," opravil mi tehdy. Něco podobného jsem zažil v Severní Americe také, pokud se týká experience - máte-li zkušenost s naftovými pohony, nevezmou vás navrhovat ty do dolů, jen v případě krajní nouze. Proto je důležité vědět, co přesně chtějí, abyste mohli také "přesně" odpovídat při intervjú. Nikdy jsem se s touhle krátkozrakostí nesmířil: myslím že to je ona, která některým technikům nedovoluje dost myslet do šířky, tedy laterálně, jak by řekl Angličan, pan de Bono, který si to také nechal patentovat a teď to učí po celém světě.

Na druhé straně je trénik nejen drahý, ale i nutný: nezkušený pracovník může firmě způsobit milionové škody. Nejvíce se pochopitelně cení zkušenost "kanadská", ale kde ji vzít, když nemáte práci a kde dostat práci, když nemáte zkušenost? Připomíná to americký film Catch 22, je to prostě takový začarovaný kruh. Jenže i ta "zkušenost" může být všelijaká - známý vtip říká, že někdo má sto různých experiencí, jiný jednu experienci, ale stokrát. To už si ale uvědomují i zaměstnavatelé - slyšel jsem jednoho viceprezidenta dokonce říci kacířská slova: "Nechci na vás, abyste pracovali víc, ale abyste pracovali chytřeji".

Příkladů by byly stovky. Vzpomínám, jak ve Sperry Univac moje inspektorky kvality odmítaly uznat heatsinky (t.j. chladicí tělesa s namontovanými tranzistory), neboť měly často studeňáky, tedy studené spoje, teda ty heatsinky, ne ty inspektorky. Doporučil jsem výrobnímu inženýrovi, že musí nejprve kablíky pocínovat, jinak se očka (Konec drátu zformovaný to tvaru O) na kabelu při pájení otvírají, pájka se během chladnutí hýbe a tím se vytvoří studeňák. Pocínovaný kabel se naopak chová jako pevný drát, tj. očko se nerozevírá. "No jo, " řekl mi, "ale víš ty, co to dá práce pocínovat sto kablíků?". Teprve když jsem mu to demonstroval - to jest namočil celý svazek jednoho sta kablíků naráz do kádinky s roztavenou pájkou - otevřely se mu oči a o něco málo později i mozkové závity (asi nebyly - bohudík - pocínované!). Mě samotného už zkušenost měřená v rocích nikdy neohromí, čas je zřejmě na to špatná jednotka. Zajímá mě víc kombinace obou: znalost bez zkušenosti je totiž... ale to už jsem tu vlastně říkal. Navíc se stává, že když technik setrvává moc dlouho na jednom místě, jeho závity se také zapráší a zarezaví.

Čas sice pracoval pro mě, ale pořád jsem ho neměl dost. Dělali jsme neplacené přesčasy - museli jsme, my technici, neboť firma měla potíže růstu, které se postupně měnily v růst potíží - a ve volném čase jsem se ještě pořád učil hovorovou angličtinu. Ta je jiná než ta z učebnic, jsou tam slova používaná s různými, někdy i neobvyklými významy, různé zkratky, slang, lidové výrazy, synonyma, homonyma, ustálená rčení, technická hantýrka a vůbec. Firmy nerady zaměstnávají někoho, komu se pořád něco musí vysvětlovat, ať už tomu nerozumí z důvodů technických či jazykových - důvody je prostě nezajímají..

Legrační příhoda se mi stala, když jsme jel na první field trip, což není výlet do polí, ale cesta opraváře k zákazníkovi. Měl jsem si zavolat taxíka a jet do městečka Hawkesbury (čti hóksbery, to je důležité pro tuhle historku), kde byla textilka s námi navrženými pohony, jež bylo potřeba opravit. Na jeho otázku, kam jedem, jsem hádal (protože jsem slyšel pořádně jen to "bery"): strawberry, blueberry, raspberry, blackberry a ještě buhví které bobule. Naštěstí to místo znal a ušetřil mě značné ostudy.

Asi po půl roce jsem se začal ošívat a snažil jsem se dostat lepší místo, neboť jsem se i při všech těch přesčasech stačil ještě také oženit. Quebecká Asociace Inženýrů vyžadovala pro udělení inženýrské licence (jinými slovy členství) čtyři věci: graduaci na uznávané univerzitě, doporučující dopisy přinejmenším dvou jejích členů (kteří by potvrdili mou kanadskou experienci), složení potřebných technických zkoušek a navíc umět francouzsky. Naštěstí pražská technika byla vedena jakožto Univerzita Karlova (však nás také promočili v Karolinu), která se v Kanadě uznává plně a jediné zkoušky, které jsem musel dělat, byla inženýrská ekonomie (ne ta socialistická, ale kapitalistická), matematika financí (tj úrok a podobně), theoretický manadžment a inženýrská etika (tj, bylaws).Dnes je to ovšem daleko horší, i kanadští graduanti se tam nedostanou tak lehce a zkoušek je víc. O tom, jak je ta licence důležitá, jsem už psal minule.

Má dosavadní pracovní zkušenost nestačila, francouzsky jsem neuměl a na technické zkoušky se bylo třeba asi tak dva měsíce učit, protože byly stejně těžké, jako ty na technice (vlastně těžší, díky různým detailům) a navíc jsem pracoval. Takže se licence zatím nekonala. Asi po roce jsem přesvědčil vrchního inženýra u naší firmičky, a ještě mého manažera, že jsem pro firmu dost udělal, aby mi místo přidání alespoň napsali ty dva doporučující dopisy. Tak se také stalo a hned jsem se začal pilně připravovat na zkoušky - většinou pozdě do noci. Jenže k ránu už jsem nad knihami usínal, takže mě manželka musela budit voláním "Vstávej, musíš jít spát!" Ještě jsem sice občas při čtení těch bichlí používal slovník, ale hodně jsem si už domyslel z textu. To je mimochodem dost nutné, neboť některá slova mají hodně významů a pro začátek jste rádi, když znáte alespoň jeden, ostatní se dají odhadnout později.

Zkoušky jsem udělal, ale na francouzštinu jsem už nešel - jednak jsem hned nemusel (byl to nový zákon frankofonů, tak dělali úlevy), jednak jsem měl ještě plné ruce práce s angličtinou. Dostal jsem tedy jen dočasné členství a trvalé mi bylo slíbeno až se pofrantíkuju tou zkouškou. To mi ale zatím bohatě stačilo: byl jsem profesionální inženýr, se všemi právy a povinnostmi (pochopitelně, že těch je víc!), dostal jsem své razítko a za jméno jsem si mohl dát titul P. Ing., anglicky P.Eng. A pokud bych chtěl někoho ohromit, před jménem jsem si mohl navíc nechat to české Inž., které nám milostivě byrokrati na pražském ministerstvu školství konečně (v šedesátých letech?) změnili na Ing. Kde ale hledat v Kanadě odpovídající profesionální job? O tom si ale řekneme příště.

(pokračování)

Zpět na index

POVÍDKA: ÚPIS

Starý muž pohladil psa, který mu položil vtíravě hlavu na koleno. Ten se pak k němu přitiskl ještě víc, jako kdyby věděl, že na tomhle světě mají jen jeden druhého. Slunce za oknem právě zapadalo a v každé té malé kulaté tabulce jakoby dohasínal jeden malý svět. Jeden z tisíce světů, jeho svět, Faustův svět. . .


Služebník přinesl poštu, vlastně dopis, jen jediný. Stařec hned pochopil, od koho je, poznal by to písmo snad i poslepu. "Milý můj pane a manželi," začínalo to psaní a ač tušil, co bude uvnitř, přesto doufal, že se něco stalo, něco změnilo. Kolik let už vlastně žije Margaret odloučena od něj, sama na statku svých rodičů? Ne, rozvod nechtěla: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" bylo její kredo. Nakonec ani on na tom netrval - jako by na tom záleželo! Oženit se znova už nechtěl a na to, že ztratil její lásku, přece žádný papír nepotřeboval.

Dvě dcery mu dala, to ano, dvojčata a obě se měly k světu. Ne, že by se nějak dobře vdaly, ale zato se činily jinak - Gertrude má tři a Katherine dokonce čtyři děti. Dcery ho ovšem znají, jen když potřebují půjčit nějaké ty peníze, kterých se jim ovšem pořád nedostává. Poslední dobou je tedy vídá dost často - peníze rychle zasunou do záňadří, i vnoučata mu pak štědře zapůjčí na hraní, pošetilci starému. Ne, na samotu si stěžovat nemůže, zrovna nedávno tu byla Gertrude s malým Johannem. Chytrý kluk to je, možná, že i na školy půjde, alespoň někdo. A teď zas dopis od ní, jeho ženy. Bývalé ženy - vlastně ne, pořád ještě před Bohem byla jeho, i když už ne fyzicky ani duševně. Ta fyzická láska mu tak nechyběla - po jejím odchodu začal stejně nějak rychle stárnout, ale pomyšlení, že už ho nemiluje, to ho trápilo od té doby, co odešla. A nikdy nepřestalo. Marně však hledal v dopise něco víc: bylo to jen přání hezkých vánoc a aby mu Bůh dopřál dobrého zdraví. Tak, jak se to píše známým. Ani slovo navíc.

Stařec se probíral roztržitě ve svých vousech, bílých stejně jako jeho vlasy, teď už navíc značně prořídlé. Znovu se mu vtírala otázka, kterou si nikdy nedokázal vysvětlit: proč to všecko, proč to odcizení? Nevěrná mu nebyla, na to byla příliš dobrá křesťanka a on sám nikdy ani jinou nemiloval. Byla jeho láskou první a také poslední. Je opravdu ženská láska tak nestálá, že dlouho nevydrží? Cožpak jí neobětoval vše, co měl - svoje místo na univerzitě, svou kariéru i své společenské postavení, když se oženil s dcerou sedláka? Nakonec ho uživilo jen to, že mu hodně peněz vynesla jeho alchymie a těch několik knih, co napsal, a to ještě pod cizím jménem.

V samotné vědě, té, kterou tolik miloval, už nepokračoval. Přestal s ní hned po odchodu z fakulty, a také byl příliš zaneprázdněn tím, aby své mladé ženě udělal vše, co jí na očích viděl. A protože se ženská láska udržuje na živu hlavně dary, brzy vzalo za své i dědictví po jeho otci, což byl sám o sobě majetek nemalý. Žili hlavně láskou: milovali se pořád a všude. Pak přišla na svět jejich první dcera a najednou Faust cítil, jak její láska k němu opadává. Jak nezkrocená kdysi bývala při jejich milování, teď jeho něžnosti neopětovala a zdálo se, jako když jen čeká na konec, až bude po tom. Kolikrát se sám sebe ptal, zda to je jeho vina, nebo její. Netěšila ji už fyzická láska nebo snad proto, že to bylo s ním?

Ano, změnila se, byla jiná. Už ji chvílemi ani nepoznával. Někde slyšel, že se to děje s každou ženou, když se jí narodí dítě a její láska se pak rozdělí napůl, mezi manžela a děcko. Jenže ona měla děti dvě a každému jakoby věnovala půl své lásky, takže jí pro něj už žádná nebyla. Nechápal to, i když ho utěšovala, že láska k dítěti je jiná, než k muži. Zdálo se mu, že chtěla říci "k milenci", ale vduchu se ještě stačila opravit. A dcerušky musely mít všechno nejlepší, to jinak nešlo. Měl je rád, nešetřil a tak zakoupil vše, co pro ně na něm chtěla. Však se jí za to také odměnily: brzo se vdaly, jen aby mohly opustit domov a k samotné matce se teď podívají tak jednou za rok. Co chcete, ona sama peněz moc nemá - už kolikrát ji přesvědčovaly, aby prodala ten statek po rodičích, kteří už dávno umřeli, ale to ona nikdy neudělá. Dobře ví, že by se pak musela vrátit k němu, k Faustovi.

Opět si ji představil, opuštěnou všemi, jak sedí a čte nějakou knihu - to měla nejradši. Tanec ani jiné zábavy ji nelákaly. Občas asi z truhly vytáhne šatičky, které nosily její dcerky, když ještě byly mladé, tiskne je k tváři a možná i pláče. Ale vrátit se nechce, na to je příliš hrdá. A co je ještě horší - ani on by už s ní nemohl žít. Stále ji ještě miluje, ale nemůže jí odpustit, že ona jeho ne. Pořád by ji viděl, jak ho opustila, ty chvíle, kdy pomýšlel na sebevraždu; tak těžko mu bylo. Prohlásila tehdy, že už nesnáší ty jeho výčitky, to ustavičné hádání, které jí drásalo srdce. Srdce, zasmál se stařec nahlas - jako kdyby nějaké ještě měla. Ale když to tak chtěla, nechal ji jít. Co mu zbývalo? Věděl, jak je paličatá, vždyť i jeho si vzala proti vůli svého otce a toho se určitě bála víc, než jeho. A nakonec i sám Faust tušil, že to tak bude nejlepší pro oba.


Slunce zapadlo a za okny už byla skoro tma. Vešel sluha, aby rozsvítil svíce. Jen tak mimochodem řekl: "Nějaký pán chce s vámi mluvit."
"Kdo je to?" zeptal se stařec, ale bez nějaké zvláštní zvědavosti.
"To neřekl, ale prý ho znáte. Jde o nějaký účet nebo co."
"Tak ho sem pošli. A jdi, už tě dnes nebudu potřebovat," prohlásil unaveně Faust. A pak dodal, spíše pro sebe: "Pokud se pamatuji, nikomu nic na tomhle světě nedlužím."
"Na tomhle ne, ale na tom druhém ano," řekl návštěvník, který zaslechl poslední větu, zrovna když vstupoval do místnosti, do které se zatím sám pozval. "Cožpak se na mě nepamatujete, reverendissime? Pravda, je už to pěkná řádka let, ale úpis je úpis!"

"Ty jsi - " řekl Faust, který už začínal tušit.
"Ano, jsem," přisvědčil návštěvník. "Vsadím se, že jste si myslel, že už si nepřijdu vybrat to, co je po právu moje."
"Ach ano, vzpomínám si na tebe," řekl Faust. "Přišel jsi přestrojen za studenta a pak jsi se zase vydával za ďábla. Věděl jsem, že to je nesmysl, ďábel přece neexistuje. A co jsem ti to vlastně tehdy slíbil?"
"Nedělejte, že si to nepamatujete, reverendissime," usmál se host, "vždyť jste mi to dokonce podepsal vlastní krví!"

"To ano, ale mluvil jsi tehdy o nějaké duši, považoval jsem to za žert - jak víš, jsem ateista - a tys mi tehdy slíbil věčné mládí, nějaký elixír, či co. Byl jsem hrozně nešťastný, zoufale jsem si přál své mládí zpět, užít si život, napravit či dohnat všechno to, co jsem zanedbal tím, že jsem jen pořád ležel v knihách. Nějakou dobu to pracovalo, ale pak to zase příroda dohnala, věčné to tvoje "mládí" zrovna nebylo. A teď se už zase cítím na ta moje skutečná léta, takže ti vlastně nic nedlužím. Navíc ani žádnou duši nemám, právě proto, že na ni nevěřím."
"Ale máte, příteli, " uchechtl se návštěvník, "máte, jinak bych tu nebyl."

Stařec se urazil: " Neříkej mi příteli, to radši to reverendissime. Pravda, na kněze jsem studoval, ale volil jsem pak učení světské, které mě lákalo víc. A i kdybych tu duši měl, jak mi ji chceš vzít?"
"Velice prostě, "usmál se pekelník, "tím, že vám řeknu pravdu. Ta je totiž ještě horší, než muka pekelná, alespoň pro vás."
"Tak sem s tou pravdou, už jsem v životě zažil horší věci," odevzdaně řekl Faust. "Docela rád si o tom s tebou budu disputovat, býval jsem na to kdysi docela dobrý. Tak ty chceš vědět, co je pravda?"
Plameny v krbu zbarvily návštěvníkovu tmavou tvář do ruda, až opravdu nabývala ďábelského zjevu - bylo vidět, že je to jeho živel. Oči se mu zúžily, jakoby jimi chtěl proniknout starci až do duše, do té, co nechtěl věřit, že ji má. "Já ne, já ji znám, tu pravdu, ale vy ještě ne. Já jsem vás totiž oklamal, reverendissime."

"Jak oklamal? Chtěl jsme mládí a to jsi mi dal, i když pravda, ne věčné. Pokus se nepovedl, to je vše. Přesto jsem žil dlouhý život - delší život, než mnoho mých současníků. Nový život, abych tak řekl. Získal jsem lásku ženy, kterou jsem miloval - co víc jsem si mohl přát?"
"Oprava," zasmál se host jedovatě, "nezískal. To já jsem jí tu lásku přičaroval, jak jste si přál."
"To jsem si vůbec nepřál!" rozčílil se Faust. "Proč bych si přál lásku, kterou bych nemohl sám získat? Mě stačilo to mé nové mládí, o ostatní jsem se už přičinil sám! Ne, byl jsem mladý a docela pohledný a Margaret se zamilovala do mě sama. A dokonce ne hned, však jsem se o ní musel něco ucházet. Ale nakonec jsem vyhrál a byla moje, jenom moje, rozumíš?"
"Tak vidíte, ani tu prostou pravdu nesnesete, reverendissime. A navíc máte špatnou paměť- já si pamatuji, že jste říkal, že byste za její lásku dal cokoliv. No a tak jsem jí tu lásku přičaroval."
"To ano, dal bych za to býval vše, ale neřekl jsem, abys mi ji získal ty! Navíc je to nesmysl: copak se dá láska přičarovat? Láska je kouzlo samo. Přijde, ani nevíš jak."

"A taky tak odejde, že ano?" ušklíbl se návštěvník a bylo vidět, že ví vše. "To ale nebylo tím, že by kouzlo časem vyprchalo, to já jsem ji odebíral. Ta láska se stala částí vaší duše a já si ji pomaloučku bral zpět. To bylo totiž ve smlouvě - asi jste si ji špatně přečetl. Smlouva pochopitelně neříkala, kdy si mám tu vaši duši vzít."
"A proč jsi tedy neodčaroval tu lásku také ode mne? Proč jsi mě nechal tolik trpět?" zeptal se nevěřícně stařec. "Proč?"
"V tom byla právě ta pekelná rafinovanost, reverendissime, cožpak to pořád ještě nechápete? Na to jste tolik studoval?"
Faust si nešímal urážky: "To mi neříkej, to není možné! Nevěřím, že jsem byl oklamán - ne, její láska jen tak vyprchala, jako se to stává ženám, když mají děti. Nebo to způsobilo něco jiného. Možná, že mám na tom vinu i já. Žádné tvoje kouzlo! Už o tom nic nechci slyšet!"

"Ale vy to musíte slyšet, je to část vašeho trestu. Proto jsem totiž tady, abych si vzal zbytek té vaší duše. To je cena za to, že jste dostal zpět své mládí a ještě navíc lásku milované ženy - že vám to všechno zase vezmu. A ještě duši navíc."
" Ďáble! Tak takhle to teda bylo! Teď už to chápu: byl jsem zamilovaný blázen, neviděl jsem, co se kolem děje a udělal bych býval cokoliv, jen abych získal její lásku. Netušil jsem, že mi to vše vezmeš ještě dávno před smrtí. Mohl jsem vědět, že mě ďábel oklame, vždyť on ani jinak neumí."
"Lichotíte mi," řekl host, "ale ano, trochu jsem vás chtěl potrestat za to, že jste na mě nevěřil. Vy ateisté totiž nevěříte nejen na Boha, ale ani na ďábla. Taková pýcha musela být obzvlášť potrestána. Nejprve jsem vám teda pomalu bral to mládí a pak ještě tu její lásku. Jediné, co jsem vám nechal, byla vaše láska k ní, to vaše bláznovství, abyste se mohl víc trápit. Ale řekněme, že máte pravdu vy, že ta její láska k vám byla opravdová - a že jste to byl vy sám, reverendissime, kdo způsobil, že ji ztratila. . . "
"Lžeš, to není pravda! Buď jsi lhal předtím nebo teď, ale ne v obou případech," zaúpěl Faust.
"To je zábavné, jak se to všecko samo krásně zamotává. Ano, teď budete pořád na pochybách, nadosmrti!" zasmál se host, zřejmě spokojený sám se sebou.
Stařec to ale zábavným neshledával. "Už to dlouho trvat nebude, teda do té smrti, to je má jediná úleva. Cítím, že si pro mě brzo přijde."
"Máte pravdu, rád bych vás nechal žít déle, abyste se mohl také trápit déle, ale už to nejde, vaše svíce dohořívá, teď už to není v mé moci," omlouval se návštěvník.
"Ale já se netrápím," řekl Faust. "Jestli jsi ji očaroval a kouzlo jsi pak zase odebral, chovala se jenom jako žena, která mě nikdy nemilovala. Já blázen, já to nepochopil. Byl jsem příliš hrdý, abych si to přiznal. Ale teď už všecko chápu."
"Ale nechápete, reverendissime, vůbec nic nechápete. Ona vás totiž opravdu milovala! Jenže víte, co se říká, že totiž každá velká láska končí tragicky: buď se rozejdou, nebo se vezmou. Vy ubohý blázne!" Návštěvník se zachechtal, ale bylo vidět, že skoro Fausta lituje.
"A proč teda odešla?" zeptal se popletený stařec, který se zoufale chytal každé naděje. "Proč teda odešla?"
"Co já vím, " ušklíbl se host vyhýbavě, "já se v ženských nevyznám."


"Tak dost!" řekla Smrt, která se náhle objevila v místnosti. "Nech už těch krutostí! Teď už patří jenom mně."
"Vítám vás, paní," řekl Faust, který ji už také uviděl. "Přišla jste právě včas. Mám dojem, že jsem na vás čekal už několik let."
"Každý se jednou dočká," odtušila Smrt, " ale není třeba pospíchat. Já přijdu přesně, když je správný čas. A nemusíme pospíchat, nemáme to daleko." Pohodlně se usadila, jakoby čekala, až se Faust připraví na cestu.

Návštěvník, který už zatím odcházel, se najednou ve dveřích otočil a zeptal se: "Ještě jednu otázku, reverendissime. Myslíte, že to stálo za to, upsat se a získat vše, a nakonec to zase ztratit a ještě víc - nejen to mládí a tu lásku, ale i duši?"
Stařec se zvedl na loži: "Častokrát jsem se to ptal sám sebe, ale vždycky jsem našel jen jednu odpověď: ano, stálo to za to. Ten pocit, že jsem byl milován a navíc tou, která mi byla na světě nejdražší - i když to možná byla jen iluze - to byl ten nejkrásnější pocit na světě. Milovat a být milován - bože, jak to bylo krásné, jako kdybych byl v nebi! Dokonce ještě víc: já jsem se tehdy cítil skoro jako Bůh."

"No, no," řekla Smrt, "jen se nerouhejte. V tom místě, kam jdeme, to neslyší moc rádi."

Zpět na index

POHLEDY: ZAPOMENUTÁ OBĚŤ

Píše se rok 1997, poslední den v srpnu. V Paříži dochází k automobilové nehodě, při které zahyne šofér Henri Paul, princezna Diana a Dodi Al Fayed. Čtvrtá osoba, bodyguard Trevor Rees-Jones, přežívá, je však těžce zraněn. Letos vyšla jeho kniha s prostým názvem "Bodyguard Story". Většina detailů v následujícím článku je právě z této knihy.


Welšský hoch, z obyčejné, prosté rodiny, který absolvoval jen vojenskou službu a paršutistickou školu, je najat známým bilionářem Mohamedem Al Fayedem, aby chránil jeho syna Dodiho. Mohamed je znám v Anglii hlavně tím, že vlastní londýnský superobchod Harrods. Po nějakém období poměrně klidné služby ale nastane bodytrevorovi zkouška jeho života: přijíždí princezna Di a bezpečnostní předpisy, které byly pro Trevora - a i pro ostatní - zákonem, se najednou začínají uvolňovat a později i rozpadat. Není to vina Diany, která na to nemá vliv, ale spíše Dodiho, který se snaží ochránit Dianu před "paparazzi" novináři, šťouraly, kteří udělají vše, aby jen získali foto nebo drb ze života princezny. A tak Dodi volí nesmyslná scenária "útěků" a mizení, přičemž předem nikomu - dokonce ani ne bodyguardům - neřekne místo, kam se jedou schovat. Ještě v autě utajuje jejich cíl a nakonec dokonce tam onoho osudného dne bodygárda ani nechce. Nebohý Trevor si ale prosadí svou - kolikrát toho asi pak litoval - neboť tak velké porušení pravidel by nepřenesl přes srdce.

Špatný plán se ale vymstí: dojde k nehodě, jejíž výsledek je nám všem dobře znám. Po dlouhodobé rekonvalescenci - má vnitřní zranění na plicích, zlomeniny a jeho tvář je rozdrcena k nepoznání - dochází k druhému dějství dramatu. To pak pro něj skrývá trauma možná ještě horší než samotný úraz: Trevor je totiž jediný žijící svědek, který byl "při tom". Hledáme-li ale v knize odpověď na otázku, co se vlastně dělo v autě těch posledních pár minut, Trevor nás zklame. Nic si nepamatuje a podle výpovědi lékařů je to víc než pravděpodobné - to prý se často stává, když se po takové nehodě zraněný probudí z bezvědomí. Otázka je, zda se vzpomínka na ty okamžiky může vrátit. Opět,doktoři tvrdí, že většinou ne.

Tomu ale za žádnou ceny nechce věřit nešťastný otec Dodiho, právě naopak: je přesvědčen, že může Trevora nějakým způsobem přivést k občerstvéní jeho paměti. A tak spekuluje, "koho tím bodygárd asi chrání". Rozhodnut, že jeho syn byl zabit nedbalostí (později dokonce podezřívá, že to byl atentát), zažaluje u soudu paparazzi fotografy, kteří, jak víme, nejen pronásledovali Dodiho limuzínu, ale dokonce ani obětím nepomohli a naopak je ještě v agonii fotografovali. Žaloba je ale už od začátku zastíněna jiným faktem: rychlost automobilu byla nepřiměřeně velká a řidičautomobil zřejmě nezvládl

Nu dobrá, ale proč? Jak se ukázalo při pitvě, řidič měl totiž v sobě dvakrát větší dávku alkoholu, než je dovolená hladina. Pokud by jel tak rychle "jen sám od sebe", jistě by ho ale někdo v autě okřikl, aby zpomalil. Trevor mu to poručit nemohl, ostatně tvrdí, že se s Dodim takhle rychle jezdilo pořád. Také se nezdá, že by Diana zpanikařila a pobízela šoféra, bay jel rychleji. Zdá se, že se nějakým tím občasným snímkem zase tolik netrápila, jak to nepřesně zdůrazňoval tisk a koneckonců obrázek, jak vystupuje z auta, by sotva mohl pokazit její reputaci.. Dokonce měla zcela jiné starosti - je známo, že se (při jiné jízdě) hlavně starala, aby nějaký apaparazzi nespal pod kola jejich auta. Nakonec i vyzrazení místa, kde se chtěli "zašít", by nebyla zase tak velká tragedie, mohli zes ujet jinam. Koho tedy Trevor chránil, pokud vůbec někoho chránil? Zbývá jen Dodi, který celý špatný plán vymyslel a který sám rozhodl, aby auto řídil Henri Paula, jinak zaměstnance bezpečnosti hotelu Ritz, ne tedy profesionální šofér. A protože, mimo jiné, hotel Ritz také patří Al Fayedům, byl mu vlastně Paul přímo podřízen. Navíc jsou svědkové, že Mohamed synův plán předem schváli. Chránil-li svým mlčením Trevor Dodiho, čekala ho podivná "odměna".

Al Fayed ovšem v symovi vinníka nehledal a sám si chybu nepřipouštěl. Chtěl prostě najít toho, který mu zabil syna, aby prý mu "mohl plivnout na hrob". Po paparazzích začal dokonce obviňovat britskou královskou rodinu a nakonec i Trevora i jiného bodyguada (Keze), jakoby byli členové nějakého spiknutí. Teprve pak byla loyalita našeho bodyguarda otřesena a když mu jeho právníci pracně vysvětlili, jaké intriky se kolem něho dějí, a že jen jen malým a navíc bezbranným pěšákem ve velké hře, nakonec prokoukl a kvitnul svůj job, na kterém mu tolik záleželo.

Zde je třeba odbočit k detailům vyšetřování. Ano, Henri Paul byl opilý, i když to prý to bodygárdi nezpozorovali, ale dva zaměstnanci hotelu to potvrdili a pochopitelně i pitva. Ano, neměl vlastně ani povolení pro řízení limuziny (jako profesionální řidič). A ano, byl mrtvý a na ty se to lehce svádí. Jenže ruku na srdce: kolik Francouzů asi jezdí s větší dávkou alkoholu v krvi a jak soudce podotkl, každý, kdo umí řídit auto, umí řídit i limuzínu. Jiná věc ovšem byla, že na rozdíl od opancéřovaných a neprůstřelných aut, která Fayedi normálně používali, toto limo byl z půjčovny, firmy Étoile. Obě oficiální auta s oficiálními Fayedovými šoféry byla zatím postavena u hlavního vchodu jako decoy. na odpoutání pozornosti paparazzů, zatímco najaté limo u zadního vchodu odváželo Dodiho s Dianou. Odborné mechanické vyšetření také potvrdilo, že s autem bylo jinak vše v pořádku a žádná normální limuzína by nesnesla onen náraz lépe.

Během vyšetřování se objevilo mnoho dalších detailů, některé byly později zase odvolány. Tak např. Trevor prý měl jako jediný ve voze zapnutý bezpečnostní pás - to byla ovšem pomluva, nikdo neměl pás zapnutý. I to prý bylo "normální" při normálním cestování s Dodim.

Jeho plán selhal už na samém začátku: paparazzi u zadního vchodu byli připraveni a hned vysílačkou zavolali své kolegy. A tak když limo vyjelo, bylo hned pronásledováno pěti skútry s novináři. jejich snímky snímky ukazují, že zatímco Diana se vůbec neotáčela, Dodi nervozně pozoroval, co se děje za nimi. U první křižovatky zůstali stát na červenou, a tam je novináři doháněli. Ve snaze jim uniknout, Paul ryhhle předjel auto, co stálo před ním )předejl ho napravo) a snažil se rychle nabrat rychlost. Ale to už vjeli do prvního ze dvou tunelů u mostů Alexandra II a Invalidů. Za prvním tunelem chtěl řidič odbočit doprava - ale tam stály (spíše se pohybovaly, ale pomalu) nějaké skůtry. Pokračoval tedy dál, teď už rychlostí 118 až 155 km - v zóně, kde bylo povoleno 50km za hodinu!

V pařížských tunelech se prý normálně jezdí rychleji, než je limit, ale navíc byl v pravé lajně bílý Fiat Uno, kterého právě Paul předjížděl zleva. Mírně do něj drcnul, ale před Fiatem bylo jiné auto, Citroen BX, takže se nemohl před Fiata předsunout. Rychle tedy strhl limo doleva, ale zřejmě moc, protože dostal smyk a narazil přímo na jeden ze sloupů, které uprostřed mezi opačnými směry podpírají tunel (pozn. šlo spíše o druh podjezdu, i když to autor nazývá"tunelem"). A co čert nechtěl, v posledním okamžiku chce Paul přeředit rychlost dolů, ale strhne páku až do neutrálu. A Auto letí, teď už ani není brzděno motorem. Paul šlépne na brzdu šedesát metrů před sloupem (tedy 1,5 vteřiny před nárazem), ale to už je na vše pozdě. Sloup, na který narazí, je jeden z těch, které za posledních třicet let způsobily 34 nehod, při nichž bylo těžce zraněno sedm a usmrceno osm osob. Diana a Dodi vzadu nemají pásy, ani ochranné vzdušné balony: Dodi je na místě mrtev, Di umírá v nemocnici. Vpředu se sice balony nafoukly, ale náraz motoru na řidiče zmírnit nemohly. Auto ještě pokračuje dál, rotuje ve vzduchu a narazí na ze an opačné, pravé straně. Tam vlastně Trevor utrpí svá nejhorší zranění.

Aby mohlo dojít k odškodnění obětí u občanského soudu, musí se nejprve u kriminálního soudu zjistit, kdo je vinen.A tak zatímco se Trevor dostává z toho nejhoršího a chirurg mu musí několikrát operovat jeho zdevastovaný obličej, odehrává se z v zákulisí jiné drama. Všichni, kdo by mohli být označeni, že jsou za nehodu zodpovědni, se snaží zahrát svou roli do autu a co víc, přikládají do ohně těm druhým, co se zrovna škvaří. Al Fayed, paparazzi, hotel Ritz, firma Ětoile i zbývající bodygárdi, všichni se snaží prezentovat svoji údajnou nevinnost. Uboohý trevor, nezvyklý intrikám a navíc svázaný svou loyálností k jeho bossovi,se stává obětí těch, kteří sledují jen své zájmy. Navíc se snaží ho přetáhnout na svous tranu, buĎ sliby, později výhrůžkami.

A zatímco se jeho fyzická situace zlepšuje, naděje na finanční odškodnění slábne. Pravda, Al Fayed zaplatil menší část jeho léčení - tu větší zaplatil britský medicare - a navíc ho bere zpět do práce, ale jen dělat nějakou papírovinu. Jako bodyguard je Trevor teď pracovní riziko: jeho fyzická zdatnost a zdraví je podlomené, důvěra v něj je nehodou zančně poškozena. Navíc ho čeká účet za právníky, který Al Fayed hodlá zaplatit jen při určitých podmínkách, pro Trevora ovšem nepřijatelných. Po kvitnutí se Trevorr vrací k rodině, do rodného městečka. Al Fayed se pak stává otevřeně jeho nepřítelem a dává mu, teď už i veřejně, vinu za synovu smrt.

Jde tedy jen o to, jak rozhodne soud. Výsledek je neuspokojivý pro všechny bez výjimky. Jelikož se soud věnoval hlavně žalobě na paparazzi, je výsledek zaměřen hlavně na ně a ostatní nálezy se detailně nerozebíraly. Paparqazzi byli sproštěni viny, ale aby se to nezdálo moc mírné, byli pokáráni. Dodi prý udělal nerozvážné rozhodnutí, ale prý to "udělal pod tlakem situace". Hlavní vina tedy padla na řidiče lima, Henri Paula. Trevorova žaloba proti hotelu Ritz a majiteli lima, firmě Étoile, byla zamítnuta. Zajímavé je, že Trevor nikdy nežaloval svého zaměstnavatele. Snad že doufal, že když nikdo, alespoň Fayed mu zaplatí nějakou náhradu. To se ale nestalo: Al Fayed se odvolal proti rozhodnutí soudu a přibuzní Henri Paula také. Jediná pozitivní věc pro trevora byla ta, že soud na něm nanešel ani smítko viny.
A tak zůstavá Trevor jako jediná žijící -a chtělo by se říci zapomenutá - oběť. Obět', která na rozdíl od těch druhých prošla ne jedním, ale dvěma traumaty. Ale on si neztěžuje: chce jen pokračovat ve svém životě, tam, kde přestal. Práci u Al Fayeda ovšem nedostane a také stále ještě musí zaplatit všemožné účty. Proto tedy napsal onu knihu - jednak, aby se ospravedlnil proti obžalobám, které ještě pořád někteří lidé šíří, a hlavně aby sehnal peníze na dluh právníkům (o kterých tvrdí, že udělali, co mohli) a na který prostě nemá jeho rodina peníze. Přitom za jeho snímky, za které nikdy nic nedostal, dostávali paparazzi až statisíce dolarů . . .


O pravé příčině nehody se ovšem nezmiňuje ani tato, ani jiná kniha, co jsem o ní četl. Osobně si totiž myslím, že vinen je styl života, který vedou ony známé osobnosti. Sám Trevor přiznává, že bodyguardi vlastně málokdy chrání boháče proti únosům či atentátům, ale jen proti novinářům. Pravda, atentáty i únosy existují, ale zde šlo jen o panický úprk - ale před čím vlastně? Před fotoaparáty, před tmavou tránkou jeich slávy - kompromitaci. Ale jaké kompromitující snímky zle proboha udělat na motocyklu, jedoucím 150 km v hodině, nebo později v nepřístupném domě? Koneckonců když ne dnes, najdou si je zítra na sopukroméé pláži . . Dávat vinu paparazzům, jakkoliv je jejich způsob obživy nechutný, nejde ke kořenu problému. Koneckonců kdyby nebylo lidí, kteří ty fotky hltají, nikdo by je nedělal.

Stovky slavných osobností chodí po světě, aniž by se báli novinářů. A navíc je mnoho míst, kam za vámi novináři nepůjdou: do knihovny, do kostela, do čtvrti chudých. A kdyby se Diana nechala klidně fotit - myslím na ulici či v autě - klesly by ceny jejích fotek na pakatel a málokterý novinář by se jimi vůbec uživil.

To, že známá osobnost.nemá moc soukromého života, je sice známý fakt - ale to je také součástí světské slávy: Nemůžete být zároveň známý a neznámý. Každá taková popularita něco stojí a vsadím se, že málokdo z "oslavenců" by tyto "nepříjemnosti" vyměnil za stav, kdy budou společností zcela zapomenuti. Většinou by to znamenalo vzdát se své funkce, titulu nebo bohatství. Jenže největší hřích tady na světě je - jak se zdá - právě nebýt slavný, nebýt úspěšný. Naštěstí ne pro každého.

Zpět na index

POEZIE: ČAS STÁLE JDE



Čas stále jde
jen hodiny se občas zastaví
anebo časem rozbijí
čas ne

jde jako poutník, jenž se nevrací
protože jeho cesta
má jen jeden směr
na rozdíl od lidí
dozadu nevidí

ať ujde krok
či tisíc mil
nikdy se nevrací
nikdy nic neztrácí
protože jenom bere, sám nic nedává
a cesta za ním mizí jako z jara sníh

namísto cesty zůstal jenom stín
a ani stín se nevrací . . .




Zpět na index
Zpět na titulní stránku Hurontarie