Posledně jsme si pověděli, jak se rukopis našel, o osobách kolem něj (většinou to byli Češi), záhadných pánech X a Y a nakonec i uvedli seznam důležitých dat.

A co náš záhadný pan X? Pokud rukopis napsal Roger Bacon, znamenalo by to, že rukopis přišel z Anglie. Zatímco se Marci zmiňuje, že Rudolf II snad kdysi rukopis i vlastnil, rok, kdy ho koupil - pokud ho vůbec koupil - je stále záhadou, neboť chybí jakýkoliv důkaz koupě samotné. Zajímavé je, že Dr. Dee byl v Praze téměř sto let před Marciho dopisem a že zmíněných už 600 dukátů, o kterých se ve svém deníku zmiňuje, může být jen náhoda, přinejlepším i suma jemu zaplacená za zcela jiný rukopis či něco úplně jiného. Rudolf ovšem mohl koupit rukopis mnohem později: Dee zemřel roku 1608 a nabízí se možnost, že pan X působil jako protředník mezi Rudolfem a správcem Dee-ovy pozůstalosti, pokud ovšem Dee rukopis v době své smrti vůbec vlastnil. Podobně i Horčický se mohl stát vlastníkem už v témže roce - tehdy právě dostal svůj šlechtický titul, pod kterým je v knize uvedeno jeho jméno. Ovšem mohl ho také získat později, teoreticky až v den své smrti (ale ne už od Rudolfa, ten byl dávno mrtev). Ovšem rok 1608 se nabízí jako jistá koincidence: pokud se Rudolf dozvěděl, že Dee už mu manuscript přeložit nemůže, ztratil o něj zájem. Na druhé straně je možné, že Rudolf dal Horčickému šlechtický titul právě za to, že mu pomohl rukopis získat. Nemohl on být nakonec onen záhadný prostřeník, pan X? To jsem také ve svém dopise René Zandbergovi naznačil, ale on mi odpověděl, že je známo, že Rudolf dával tituly každému, kdo mu půjčil peníze ( a Rudolf mu nechtěl nebo nemohl zaplatit, poznámka j.h.). To se ukázalo pravdou, neboť jsem našel ve výše zmíněné knize "Kdo byl kdo" tuto poznámku o Horčickém: "U císaře velice rychle zbohatl a za poskytnutí půjčky svému chlebodárvi (Rudolfova pokladna byla téměř stále prázdná) získal erb a perdikát "z Tepence" a kromě toho i statky na Mělnicku jako zástavu". Nuže tady to máte, záhada vyřešena. Pravda, ne úplně, mohl císaři půjčit peníze právě na koupi rukopisu, ale protože by sotva pak na titul čekal tolik let, dostal by asi titul ten samý rok, co mu peníze půjčil. Tím ovšem padá hypotéza, že by Rudolf koupil manuskript přímo od Dr. Dee, takže mu zřejmě půjčil peníze na něco jiného. Navíc by mu ten manuskript po Rudolfově smrti (1612) legálně patřil, čímž by se císařovo věnování v manuskriptu stalo spíše ironií. Ovšem jak se dovídáme z České kroniky Pavla Skály ze Zhoře, mělnické statky mu patřily ještě v době stavovského povstání (1618). Kdy se tam tedy to jméno objevilo? To ještě dnes nevíme.

Rudolf se mohl dozvědětpřímo od Dr. Dee, že má Vojničův rukopis - ten mu ho patrně ukázal, když u něj na audienci hledal zaměstnání a mohl "prozradit", že Roger Bacon je autorem. Jenže ve svém denníku se zmiňuje Dee také o záhadném rukopisu, který měl on (lépe řečeno jeho kolega-alchymista Edward Kelly, vlastním jménem Edward Talbot) ve vlastnictví a který používali ještě mnohem později, to už ve službách Viléma z Rožmberku, kde jim měl pomoci k výrobě záhadného červeného prášku. Kelly ho prý objevil někde v Anglii, v Glastonburském klášteře, a tvrdil, že prášek je hlavním ingredientem pro přeměnu olova ve zlato.

Jen tak mimochodem - není některá sloučenina zlata řervená? Slyšel jsem, že se zlato přidává do t.zv. rubínového skla, aby zrudlo; to by pak vysvětlovalo údajné Kellyho úspěchy u Rudolfa - prostě se tím práškem při reakci původní olovo pozlatilo. Už tehdy se totiž šeptalo, že do kádinky tajně přidává zlato. Červená sloučenina zlata by ovšem žádné podezření císaře nevyvolala a přitom by splnila stejnou úlohu. Podle názoru jiných bral Kelly alchymii na rozdíl od duchařiny smrtelně vážně a opravdu se zoufale snažil onen rudý prášek vyrobit, takže zřejmě opravdu takhle nějak ten prášek mohl pracovat. O tom svědčí také to, že trable nastaly, až když Kellymu červený prášek došel. Zlato je, jak známo, velmi netečný kov a normálně nereaguje na nic, jen na lučavku královskou, takže vyrobit sloučeninu zlata je jistě značně obtížné. Kelly sám prášek neuměl vyrobit a když později - to už sám, Dee se vrátil do Anglie - došla napjatému Rudolfovi trpělivost, dal ho tento zavřít do vězení v mosteckém hradu, asi aby byl povolnější. Kelly ovšem dobře věděl , že prášek vyrobit neumí a raději volil útěk oknem svého vězení. Přitom spadl, těžce se ztranil a brzo na to zemřel. (1593 nebo 1595 podle jinych pramenů).

Rukopis, který ovšem mohl být v té době ještě u Kellyho v domě - on byl údajně jediný, kdo ho mohl přečíst, byl po jeho smrti byla zase "nerozluštitelný". Kelly a Dee se dorozumívalis duchy umělou řečí, t.zv. Enochiánským jazykem, kterým prý mluví andělé a duše v ráji. Ale zjistilo se, že se strukturou až příliš moc podobá angličtině. Vojničův rukopis na druhé straně žádnou podobnost s anglickou skladbou nemá - a defakto ani s jedním z evropských jazyků, které na něm byly vyzkoušeny. To by svědčilo spíše o tom, kellyho rukpois byl jen podvrh a pokud rukopis patřil jen Kellymu, jak se dovídáme jinde, Dee ho ani sám prodat ani nemohl. Je ovšem nepravděpodobné, že by zrovna tento rukopis napsal Bacon: ani jeden z obou alchymistů to ostatně nikde netvrdil. Na druhé straně se v případě Vojničova rukopisu fáma o prodeji zřejmě nějak dostala ven - alespoň až k Miškovskému. Zdá se celkem jisté, že se tedy jednalo o dva různé rukopisy.

Ve Vojničově rukopise je náznak, že možná přece jednou patřil doktoru Dee: stránky jsou očíslovány v pravém rohu, patrně jinou rukou než autorovou, protože jsou použity arabské číslice a o tak, jak se psaly v době renesance či novější gotiky. Britští odborníci tvrdí,, že srovnáním s rukopisem dr. Dee (z jeho knih uložených v Bodleianské knihovně Oxfordské university) je zřejmé, že je to jedna a táž ruka. Ovšem při pohledu na ona čísla se nestačíme divit: kaligraficky přesné, téměř jakoby tištěné číslice, tak jak by je napsal krasopisně každý písař, nedávají velký prostor na odlišení, téměř žádný. Dá se předpokládat, že je mohl napsat i autor rukopisu, jímž Dee rozhodně nebyl (ledaže by úmyslně napsal padělek). Také jeho poznámka v denníku říká, že v říjnu 1586 obdržel přesně 630 dukátů, ne tedy oněch 600 z Marciho dopisu. na druhé straně jeho syn Artur přiznává, že když s ním byl v Čechách, Dee "měl knihu, která obsahoval nic než hieroglyfy, ale neslyšel jsem, že by jim rozuměl." Nuže to zní jako opravdový důkaz, ale je tomu tak skutečně?

Předeším rukopis nemá jen text, ale i kresby, dokonce na mnoha stránkých, a co se týká hieroglyfů, uvážíme-li, že to je egyptské písmo z doby pyramid, tak to tam vůbec není. Je sice pravda, že lidé mají ve zvyku říkat písmu, kterému nerozumí, "hieroglyfy", ale i kdybychom to vše uznali jako důkaz, je to teda důkaz čeho? Jen toho, že Dee měl nějaký rukopis a že ho možná dokonce někomu prodal, možná třeba i za těch 600 dukátů a možná dokonce i Rudolfovi. Ovšem to je příliš mnoho "možná" a navíc to vůbec nedokazuje, že to byl rukopis Vojničův a navíc, že rukopis byl pravý. I když nepodezříváme samotného doktora, v té době se přesto už vyskytlo hodně padělků. A navíc to už vůbec to nedokazuje, že autorem byl Roger Bacon. Pravda, Dee vlastnil celou řadu rukopisů Bacona, ale ty všechny bylo možno číst.

A co ten rukopis, který používali oba alchymisté u Viléma z Rožmberka? Z jara 1586 totiž nejvyšší hofmistr Lobkovic obvinil doktora z čarodějnictví a začátkem června byli Dee a Kelly císařem vypovězeni z Čech. Ale už v září téhož roku už jsou oba vesele v Třeboni, kde se Deeovi narodí syn, kterého nazve Theodorus Trebonianus, zřejmě jako poctu Třeboni, kde se mu líbilo. Tam už ale Kelly převzal iniciativu a z peněz, které od Viléma dostávali, dával doktorovi jen malou částku, z které ten musel život celou svou rodinu (byl tam i se svou manželkou Jane a starším synem Arturem). Dva roky na to dochází mezi alchymisty k rozepři, a později v roce 1589 Dee opouští Čechy a je zpět na cestě do Anglie. Kelly je zatím přijat téhož roku do českého rytířského stavu a odchází do Prahy, sloužit Rudolfovi. (Pozn. výše uvedená informace je z knihy Poslední Rožmberkové od Jaroslava Pánka),.

Dnes se všeobecně věří, že Kelly byl převážně podvodník (už v Anglii byl prý za to potrestán tím, že mu kat uříznul uši) a že získal zájem učeného doktora dee jen skrze spiritualizmus a také díky svému manuscriptu, který asi vypadal jako magická kniha. Obrázky nahých žen ve Vojničově rukopise ovšem také hodně připomínají čarodějnice a určité odstavce mohou být různé procedůry na vyvolávání duchů. Pokud se jedná o podvod, vysvětluje to, proč musela být kniha natolik záhadná - tím větší dojem pak učinila. Takže pokud jsou oba rukopisy vlastně jeden, je Kelly také kandidátem na autora. Ale sotva by asi nějaká nepodařená napodobenina oklamala jeho partnera, který už měl hodně starodávných rukopisů v rukou.
Zde je třeba poznamenat, že i Vatiikán se zajímal o tajemství doktora Dee, včetně rukopisu na vyvolávaní duchů. Podle denníků Dr. Dee poslal Vatikán agenta provokatéra, který měl oba alchymisty nalákat do Říma. Měl jím být italský mystik Pucci, který také v té době žil v Třeboni, ale na rozdíl od doktora se do vatikánu vrátil a skončil tam na kacířské hranici. také zde mohlo jít o pouhou kontrašpionáž: Dee zřejmě - podle několika autorů pracoval tajně pro Walsinghama, rádce královny Alžběty, téhož, který rozluštil šifru skotské královny Mary a tím ji dostal na popravčí špalek. Ať ak či tak, rozhodně mu Dee až podezřele často psal. Uvážíme-li pověst rukopisu, nebylo by překvapující, že jej Vatikán považoval za knihu rituálů černé magie. Ale je možné, že jim šlo spíše o výrobu zlata, která by jistě také nebyla k zahození . . .

Poslední v řadě (bráno nazpět), ale ne důležitostí, je Roger Bacon. Jeho jméno možná někde uvedl sám John Dee, neboť vlastnil několik jeho rukopisů, které zachránil před zhoubou a navíc byl učením Bacona také ovlivněn.A byl to on, který seznámil velkého Alžbětince Francise Bacona s díly jeho jmenovce. Jak velkého? Stačí připomenout, že je to ten samý, o kterém se šeptá, že vlastně napsal všechna Shakepsearova díla. Roger Bacon byl oproti tomu učenec z 13. století, matematik a profesor v Oxfordu, který později, údajně kvůli špatnému zdraví vstoupil do řádu Minoritů, jinak známého coby františkánský. Zde byl často napomínán i trestán svými nadřízenými, kterým se nelíbila jeho vědecká práce a experimenty. A tady je asi také vysvětlení proč Roger psal šifrou - prostě chtěl utajit obsah svých vědeckých spisů. Bohužel to ale není tak přesvědčující: psaní nečitelným písmem je podezřelé samo o sobě, nemluvě už o obrázcích nahých žen, kterých je v rukopise plno a pod kterými bratři minorité museli vidět jen a jen čarodějnice. Tím by se jistě zvýšil risk, nemluvě už o tom, že by byl nakonec obviněn - jen za obrázky - z kacířství anebo ještě něčeho horšího: čarodějnictví.

Nešlo tedy ani o to jak by utajil text, musel by ještě schovávat i rukopis, a pak by ovšem bylo jaksi zbytečné ječtě psát šifrou. Je ale nepochopitelné, že by člověk tak moudrý jako Bacon riskoval tak hloupě - však už byl jednou zavřen ve vězení, jen proto, že učil něco "nového". Navíc se Roger zřejmě nesnažil zatajovat své názory a kdyby chtěl, mohl použít něco méně nápadného, však pracoval na celé řadě vtipných kódů. Jeho "Epištola o tajných uměních a nulové hodnotě magie" je také vlastně diksuze o magii, oboru, který znal Bacon zřejmě velice dobře. pravda, to už jen hádáme, ale rozhodně ne o nic víc, než když se jiní domnívají, že je Bacon autorem Vojničova rukopisu. Pokud ho napsal - a já zdůrazňuji to "pokud" - mohl mít ještě jiné důvody k zakódování textu, pro nás ovšem zatím neznámé. Dokonce i obrazy květin, kterých je v rukopise řada, jsou možná určitým kódem, neboť nezobrazují přesně žádné známé květiny na naší zeměkouli. Ovšem pokud Dee našel tento rukopis mezi ostatními, které patřily Baconovi, nebylo by jistě těžké porovnat rukopis v něm s rukopisem v ostatních. Pokud vím, zatím se nikdo o srovnání nepokusil, ač by to mělo být to první, jak by se jeho autorství dalo dokázat. Je totiž docela možné, že někdo napsal rukopis už řed Baconem. . .

Takže máme-li to shrnout: co vlastně víme o rukopise s určitostí? Jednoduchá odpověď je prostě "nic", obzvláště o autorovi. A o jeho postupných majitelích hodně málo: jediní "dokumentovaní" majitelé byli Marci (patrně krátkou dobu a to ještě to říká jen on sám), Kircher a Horčický, u nějž jde ovšem jen o důkaz nepřímý. Navíc jeho jméno v manuscriptu může znamenat buď jeho podpis, nebo jak jiní tvrdí, věnování od Rudolfa, pokud by se tento natolik obtěžoval, aby mu tam to věnování napsal. I to je poněkud podivné: věnování většinou píše do knihy jen autor, nebo někdo, kdo ví, co vlastně dává, což v případě Rudolfově nebylo tak zcela jasné, neboť ho nemohl přečíst. Také se nedá vysvětlit, proč by Rudolf tak drahý rukopis někomu věnoval, to jest dal zdarma. ledaže by mu nemohl splatit dluh a tak mu dal prostě rukopis. Ovšem ani srovnání podpisu v knize s rukopisem Horčického nebo Rudolfa II nebylo ještě provedeno.

Jediný a nejvíce spolehlivý je tedy dopis Marciho Kircherovi, a to jen kde v něm uvádí své vlastní zkušenosti. Bohužel jej vlastnil až 50 let po Horčickém a to ještě krátkou dobu, i když je možné, že se jako fyzik jistě snažil panu Y v luštění pomáhat už předtím. Vůbec je podivné, že tak drahý rukopis posílá Marci zcela zadarmo Kircherovi. Jsou na to tři možná vysvětlení: buď věděl, jak hodně o to Kircher stojí (ten už se přece jednou snažil rukopis vyluštit pro pana Y a navíc o sobě tvrdil, že vyluštil egyptské hieroglyfy). Druhá možnost je, že ho pan Y v poslední vůli požádal, aby knihu Kircherovi předal, ale podle charakteru Marciho soudě, určitě by se o tom ve svém dopise kircherovi zmínil. Třetí, také dost pravděpodobná příčina je, že když Marci zjistil, že s tím nehne, nebo maje podezření, že se jedná o podvrh, knihu prostě považoval za bezcennou - alespoň pro něj - a věnoval ji Kircherovi, aby mu udělal radost. Po zbavení se manuskriptu se zřejmě Marci nažil od něj disatncovat, neboť už další zájem neprojevil. I důvod, proč zrovna Marci zdědil manuscript je také zahalen záhadou.

Koneckonců i ten vymazaný podpis Horčického mohl být klidně schválně fingován a vymazán, ale to by mělo cenu až v době moderní: je totiž vidět jen pod ultrafialovým světlem. Byl to Vojnič, který ho objevil, ovšem jak už jsme uvedli, neměl celkem důvod dělat podvrh - manuskript se ani nesnažil prodat - a pokud ano, učitě by tento bod více rozvedl uvedením nějakých detailů z podivného života Jakuba Horčického. Spíše to vypadá, že pan Y odbdržel rukopúis od někoho, kdo ho zcizil a pak ovšem muselo být jméno původního majitele vymazáno.

Zatímco informace od Míšovského jsou jen z druhé ruky, historka o Rudolfovi-majiteli zní věrohodněji než o Baconovi-autorovi. Zdá se , že ani Rudolf ani Marci vůbec nevěděli o Horčickém-majiteli. To se zdá poměrně divné, jediné vysvětlení je, že za Rudolfa tam Horčického jméno ještě nebylo a za Marciho už zase ne. Marci by sotva měl přímý zájem jméno vymazávat, čili nejpravděpodobnější doba vym,azání je mezi Rudolfem a Marcim. Pan Y to mohl vědět, ale mlčel - pokud jméno vymazal on sám. Pokud získal manuskript legálně, neměl ovšem žádný důvod jméno vymazávat. Ač musel znát toho, kdo měl rukopis předtím, nebo alespoň kde jej nalezl, nic Marcimu neprozradil, neboť ten by to jistě Kircherovi napsal, když už byl pan Y mrtev. Víme, že se snažil napsat Kircherovi patrně všechno, co věděl.

Doktor Míšovský je zajímavý jinak: ač žádné spojení s rukopisem neměl - alespoň se nic takového nikde nenaznačuje - věděl o něm asi víc, než Marci a pan Y dohromady. René Zandberger se domnívá, že Míšovský získal informaci přímo od královské rodiny, učil totiž Leopolda češtinu a s Marcim se zřejmě dostla do kontaktu právě u dvora (Marci byl osobní lékař Leopolda).
Můžeme se pouze dohadovat, že pan X byl poslední majitel před Rudolfem - pokud oba vůbec někdy majitelé byli - naneštěstí je právě pro nás nejdůležitější, protože byl časově nejblíž k autorovi a tudíž i jazyku a kódu v rukopise (pokud byl nějaký kód použit). Je zajímavé, že když někdo napsal rukopis už ve třináctém století, za tím je hned mezera 300 let, kdy o něm nemáme zprávy. Neobvyklé, ale stává se to. Nebo že by žádná historie předtím nebyla? To se zdá pravděpodobnější. Rukopis má ještě jednu zvláštnost: po Marciho dopise po něm opět nemáme 300 let zprávy.

Můžeme ovšem předpokládat, že manuskript skutečně ležel 300 let tiše v Itálii az měnil místo jen když se celá sbírka rukopisů, s nimiž byl uložen, přestěhovala. Ale to je celkem pochybné, když uvážíme mnohé nesrovnalosti kolem rukopisu. Je skutečně možné, že až teprve v tomto století se našel archivář, který narazil na rukopis a ten ho zaujal, ale zase jen tak, že ho nabídl k prodeji Vojničovi? Pravda, lidé se málokdy chlubí neúspěchy, ale přesto . . .Nechme fantazie a podívejme se znovu na fakta: zdá se, že pokusy luštitelů narazily na bariéru hlavně proot, že je manuskript vlastně zašifrován i zakódován: neznámý jazyk slouží jako šifra ( jiné jméno pro každé slovo) a záhadné písmo jako kód (jiná značka pro každé písmeno). Jsme tedy pořád ještě na začátku: vše je možné a nic není jisté Jinak bychom opakovali chybu pana Newbolta, kterého řeči o Baconovi okouzlily natolik, že podle toho upravil svoje metody řešení. Je totiž snadnější něco najít, když víme, co hledáme . . .

Vila, kde byl rukopis nalezen, byla postavena pro rodinu Altemps kolem roku 1570. V roce 1620 byla budova darována vatikánské knihovně a v roce 1865 se vila stala sídlem jezuitské univerzity, která byla v roce 1953 zavřena. Zůstává otázka, zda Kircher rukopis založil mezi své papíry, či jej dal vatikánské knihovně anebo zase někomu jinému? Zatím jsme se nedozvěděli, jak mohl arhivář vůbec prodat manuskript - o jehož ceně věděl (dopis Marciho, který byl v latině, byl s rukopisem svázán dohromady) a to bez patřičného svolení Vatikánu. Jak se vlastně objevil rukopis ve vile? Byl tam už před rokem 1865 a proč? Vojnič zpočátku svůj objev vůbec nevysvětlil, až po devíti letech přiznal, kde ho vlastně objevil a že mu pomáhal páter Strikland. To se dá vysvětlit tím, že nechtěl, aby to konkurence věděla o jeho zdrojích, byl koneckonců obchodník antikami. Jenže papíry, které byly uloženy spolu s rukopisem ve stejné truhle, patřily do soukromé sbírky Petruse Beckxa (1795-1882), 22-hého generála Jezuitského řádu . . .

Vojnič koupil ještě dalších 30 rukopisů a ty všechny jsou detailně zaznamenány. Z toho se zdá, že to byl Beckx, který odebral několik rukopisů z vatikánské knihovny patřící Coleegio Romano a to v roce 1870. To jsou ty, co byly v truhle s naším manuskriptem. Byly zde zároveň i dopisy, které Kircher obdržel a ty jsou teď pohromadě ve sbírce, nazvané Carteggio Kircheriano. Je tam i kolem 35 dopisů do Marciho a mnoho jiných dopisů z Prahy či z Čech - zřejmě tam Kircher znal víc lidí. Zdá se také, že se někdo zajímal o to, aby sehnal další data o zmíněném rukopise. Proč a hlavně kdo to byl? Zajímavé je i to, že ač je tam zmínka, že Kircher obdržel manuskript, není tento v seznamu dokumentů katalogu Kircherova muzea (jeho úplně první vydání) vůbec uveden.

Z posledních objevů badatelů ("R. Zandberger, G.Landini, "Některé nové informace o pozdější historii Vojničova rukopisu") se dovídáme, že v jedné době zdědil Marci osobní knihovnu Georgesa Barchiuse, pražského alchymisty. V Carteggio Kircheriano je i jeden dopis od Marciho Kircherovi, kde o něm mluví, nazývá ho ovšem Georgem Barschem (jmenoval se tedy asi Barš, nebo Bareš, a je to další Čech na scéně!). Dopis dokazuje, že bareš sám navštívil Kirchera dokonce před rokem 1639 a v témže roce mu pak poslal dopis. Marci také píše - to už po své vlastní návštěvě Kirchera v roce 1640 - že předává Kircherovi nějaké poznámky psané Barešem. Tím ze zdá být jasně dokázána existence pana Y a jeho jméno.

Proč věnoval svou alchymistickou knohovnu zrovna Marcimu, se asi dá vysvětlit jejich přátelstvím a zaroveň potvrzuje i to, že se Marci, který se zajímal skoro o všecko, jistě alchymii nevyhýbal. Ovšem jak už jsem naznačil, Bareš že svému příteli neřekl, jak k rukopisu přišel a to ani na smrtelném loži. Rovněž Kircherov měl o alchymii a botaniku zájem - například jsem našel jsem v knize Omniana (od Southneye a Coleridge), že Kircher ukazoval švédské královně Kristině (to když už asi odstoupila, přešla na katolickou víru a žila zbytek života v Římě) různé dryáčnické triky, jako třeba rostliny, které nerostou ze semene, ale ze svého vlastního popele.

Spolupráce mezi Kircherem a Marcim se tak dostává do zcela nového světla. Může být, že Marci se snažil pro něj už delší dobu rukopis získat - Kircher byl zřejmě navnaděn, když dostal od Bareše okopírované vzorky textu a určitě chápal, jakou slávu by získal, kdyby text rozluštil. Navíc je známo, jak si uměl dělat reklamu - byl delší dobu vědec-soukromník, závislý na prodeji svého výzkumu a knih. Z dopisů se také dovídáme, že Marci a Kircher vedli jistou korespondenci o dešifrování vojenských dopisů zabavených švédské armádě - nezapomínejme, že třicetiletá válka byla ještě v plném proudu. Nějakou dobu předtím také Kircher vydává svou knihu o kryptografii (1663), kde popisuje různé metody kódování a dekódování.

Jistě vás napadne otázka, jak dopadlo datování rukopisu radioaktivním uhlíkem. Nuže nedopadlo, žádné nebylo provedeno. Vysvětluje se to tím, že je sice možno říci, zda je rukopis z 13 či 16 století, ale už ne, jeli ze 16 či 19 století, kde je přesnost malá. Tento důvod se mi zdá slabý a měl by se nejprve dokázat právě výsledky testu, který se měl konat v každém případě. Ovšem je pravda, že co nám vyjde, bude jen stáří kdy byl z dotyčného telete pergamen vydělán. Inkoust ani barvy nebude možno určit, pokud nebudou živočišného či rostlinného původu. A tak mohl být text na starý pergamen napsán vlastně kdykoliv a kýmkoliv, třeba i později. Dokonce už i Bacon mohl použít značně starší pergamen.:-) nebo dokonce i sám celý rukopis nenapsat, ale od někoho koupit.

Podle faktů, která jsme poznali o jednotlivých aktérech naší story, a podle písma poznámek na okraji rukopisu (ty už jsou latinkou) je téměř jisté, že rukopis vznik nejpozději v 16 století. Také nová informace od Zandbergera a Landiniho ilustruje a svým způsobem i dokazuje, že Marciho dopis je nejen autenticky, i jeho osobní informace z první ruky - když si odmyslíme to, že vůbec nepíše o svých pokusech rukopis rozluštit, pokud nějaké byly. Také se zdá, že to dokazuje, že Vojnič manuskrit nepadělal - je ovšem zajímavé, že na rozdíl od jiných rukopisů, které se ve středověku značně opisovaly, zde máme jen jeden exemplář, ale ani tomu se nelze divit - rukopis nebyl určen širokému kruhu čtenářů, proto byl zakódován a další kopie byly rozhodně nežádoucí.

. Ale samo stáří rukopisu vlastně jeho hodnotu nedělá: ta je v jeho nepoznatelnosti, nejistotě, co se týjá autora, a záhadě jeho obsahu. Jak už jsme naznačil, tím, že se zde jedná o tři neznámé: jazyk, písmo a autor, zdá se být rukopis téměř neřešitelný. Jelikož první dvě neznámé vyžadují otestování mnoha stovek kombinací (tj. existujích jazyků a neznámého písma), zdá se, že většího úspěchu se nedosáhne, dokud se nezjistí více o autorovi, jazycích, které ovládal (pokud si nevymyslel nový, který používal jen on - pak je řešení prakticky nemožné) a písmo, které mohl použít či z kterého mohl to svoje vyvinout. A zde se ukazuje ta nejdůležitější hodnota rukopisu: je to zatím ta největší výzva dešifrovacím odborníkům všech dob.

---

Vincent se na tu soutěž opravdu těšil. Nešlo mu o to, jako těm druhým, stejně neznámým jako on, že se na ně štěstí usměje. Štěstí ve formě nějakého odborníka, kterému se oni zalíbí a který má konekce - však to znáte, jak to v takových soutěžích chodí. Ovšem to asi musel být i v porotě, protože jinak by tu cenu asi sotva dostali. Ne že by jejich díla byla tak špatná, právě naopak, ale první místa měli vyhraženi umělci známí, ti zasloužilí, lépe řečeno vysloužilí. Ovšem i tak je určitá možnost, výstava bude ještě dlouho otevřena a třeba se nějaký mecenáš najde, který si ovšimne nového talentu a dostane nápad, jak na něm vydělat. Ještě lepší by byla mecenáška, pokud možno zamilovaná, ale o tom při Vincentově postavě a hlavně obličeji nemohlo být ani řeči. I když jsou známy případy, že se žena zamiluje i do Quasimoda.

Ani nedoufal, že by si ho všiml nějaký kritik, který by v momentální slabosti nebo silném opojení alkoholem chtěl udělat dobrý skutek a napsal o Vincentovi něco neutrálního, neboť jak známo, kritici pochvaly nepíší, ty si oni schovávají jen pro sebe. Koneckonců, i kdyby ho hodně sepsul, pořád by to byla dobrá reklama, lepší než to mlčení, které ho provázelo posledních pár let, vlastně od té doby, kdy zjistil, že ho to táhne k sochařině.

Ne, VIncent chtěl víc: chtěl vyhrát vlastní zásluhou, svým uměním a ničím jiným.

---

Pravda, občas prodal něco věcí, za cenu, která sotva zaplatila výdaje na materiál a rentu za jeho asketickou garzonku. Ateliér vlastně ani neměl, k tomu mu půjčoval jeho přítel část svého skleníku, kde sice bylo v zimě chladno a v létě dusno, ale zato to bylo zcela zadarmo. Modelky by mu tam ani nepřišly - bylo tam ze všech stran vidět - ale staří dědové, kterým občas koupil láhev vína, se na sezení - nebo spíš na tu flašku - docela těšili. Většinou ji hned na místě vypili a pak tam usnuli, přímo v židli.

Takové sošky se ale neprodávaly moc dobře a tak raději modeloval po paměti, takové ty mladé, běžící, roztoužené dívky a v duchu se ptal, proč zrovna s ním žádná nevydrží. Napadla ho i hříšná myšlenka, že by pak měl vlastně měl i modelku a ještě navíc levně, ale hned tu myšlenku zapudil. Jak by mohl uživit ještě ji, když ne ani sebe? Pravda, občas k němu chodila do garzonky Ginette, ale to vlastně jen když se pohádala se svám Marcelem, což bývalo - naštěstí pro Vincenta - dost často. A bylo to její tělo, které pak pořád jen tak z paměti modeloval ve svém skleníku.

Když někdy takovou sošku prodal - musela mít většinou hodně provokující pózu - hned šel a zakoupil pár lahví vína; ne pro sebe, ale pro své dědky, na kterých se učil dělat protréty a busty. Většinou to byly tváře zpotvořené stářím a chlastem, ale i tak jejich rysy vystihovaly jejich minulý život, něco, co vlastně potřeboval. Až jednou si přivedl s sebou do sleníku dědu, jehož tvář se mu zalíbila. Ten sice alkohol odmítl, ale zato snědl na posezení celou věčeři, kterou měl Vincent připravenou pro sebe, hned vedle na stolku. Přicházel pak sedět a večeřet častěji a sochař cítil, že konečně něco tvoří - a co ještě víc, že mu to jde, že to opravdu umí. Dokonce se spřátelili, Jean Guy - tak se ten stařec jmenoval - býval kdysi námořníkem, ale jako u všech řemesel, přišel úpadek a byl bez práce. Pravda, ani když dělal, nemělo to jeho řemeslo zlaté dno, jen to mořské, ale teď už pochopitelně ani to ne.

Vyprávěl Vincentovy různé příhody, co se mu na moři staly a tak jim čas rychle utíkal. Po několika pokusech, které Vincent zase hned zničil, protože cítil, že dokáže udělat něco mnohem lepšího, se mu konešně podařilo najít, co vlastně chtěl. A na tom portrétu pak pracoval pořád, až ho úspěšně dokončil. Za poslední peníze nechal bustu vypálit v peci a přinesl si ji do garzonky. Několik přátel ho navštívilo a všichni sochu obdivovali; měla v sobě měco, co mluvilo ke každému. Léta na moři , na tom krutém moři, o kterém přesto mluvil s netajenou láskou, totiž vymodelovala rysy Jeana Guy do téměř neuvěřitelné, na první pohled uchvacující krásy. A i ta láska k moři tma byla nějak zakódována. Byla ostatně jediná, která starému muži ještě zbyla. Žena ho kdysi opustila, tak jak se to někdy u žen námořníků stává a jejich jediné dítě, syn, sloužil na lodi, která byla torpedována německou ponorkou a to tak dobře, že to nikdo nepřežil. Přesto to Jean Guy moři nevyčítal a nakonec už ani ne těm Němcům, neboť jak se dozvěděl později, posádka té ponorky se za nějakou dobu také připojila k těm, co už odpočívali na dně mořském.

Není divu, že měl Vincent ke svému portrétu Jeana Guy zvláštní, téměř milostný vztah. Podařilo se mu opravdu něco, co se i umělci stává tak jednou v životě: vydat ze sebe to nejlepší. Když ale přemýšlel, v které galerii by měl bustu nabídnout k prodeji, cítil, že se od ní nemůže odloučit - jako by k němu přirostla, jako by byla částí jeho osobnosti. Ale na druhé straně chtěl, aby ji i ostatní lidé mohli ocenit, obdivovat ji - a proč to nepřiznat - i umělce, který ji vytvořil. Vincent už delší dobu přemýšlel, že by se zůčastnil nějaké výstavy, protože tam si umělec může udělat jméno lépe než kde jinde, ale zatím cítil, že neudělal nic, co by opravdu za to stálo. Teď se situace změnila - vytvořil něco, za co by se nemusel stydět i ten nejlepší sochař.

Ovšem samotné dílo nabývá v očích veřejnosti cenu, až když si ho opravdu všimne. Bohužel si ho ale všimne, až když nabývá cenu a tak je to začarovaný kruh, ze kterého se hodně dobrých umělců ani nedostane. Vincent měl ale něco, o čem si myslel, že opravdu by mohlo prorazit zeď nevšímavosti. Cosi mu říkalo, že to tak prostě musí být - tohle byla příležitost, jejíž promarnění by si pak celý život vyčítal. Náhoda mu hrála do ruky: akademie vypsala celostátní soutěž s několika kategoriemi. Jedna z nich mela námět "život"; námět, který byl natolik široký, že se tam hodilo všecko a přesto tak úzký, že ho portrét Jeana Guy vystihoval nejlépe ze všech přihlášených děl. A tak se Vincent zapsal do soutěže a opatrně odvezl bustu na výstaviště. Až do otevření výstavy se pak dvě noci ani pořádně nevyspal, jak byl napjat očekáváním.

---

Spoutěž byla slavnostně otevřena a ač byl Jean Guy - vlastně jeho portrét - umístěn až na konci a ještě v rohu, určitou pozornost vzbudil. Ne tak velkou, jak Vincent očekával, ale vysvětloval si to tím, že na výstavu přichází kormě znalců umění také hodně snobů, kteří opravdové umění ani poznat nemohou. Postával v opačném rohu místnosti a sledoval reakce těch, kteří se zastavili u jeho busty. Někteří to brali popořádku a oceňovali každé dílo zvlášť - ti většinou postáli u každé sochy stejnou dobu a z jejich poznámek k druhým bylo možno posoudit, jak to či ono dílo oceňují. Jiní - a těch bylo víc - prostě jen tak přešli, ani se věcmi v rohu už nedržovali. A ještě jiní - těch bylo také hodně - chtěli také přejít, ale něco je zarazilo, zastavili se a dlouho na bustu hleděli, jako by tam něco hledali. Pak se vzpamatovali, zakroutili halvou a odešli, aniž by přišli na to, co vlastně hledali. Dost bylo i těch, kteří sice přešli, ale pak je přece jen něco přinutilo obrátit se, jít zpět a zahledět se na tvář starého muže, jako by je fascinovala.

Druhý den v poledne měly být vyhlášený výsledky soutěže. Vincent se ale ráno na výstavu nedostavil - už tu nejistotu nemohl vydržet. Šel radši do parku a procházel se po něm, ale kdybyste se ho ptali, nemohl by vám ani říci, kudy vlastně všude šel. Naděje a skepticizmus se v něm střídaly skoro s každým krokem. To jak si pořád odhadoval, zda mu nějakou cenu dají, nebo ne. Pravda, dost lidí si portrétu všimlo, ale jaké procento? Když se dost natrápil, zjistil s hrůzou, že má co dělat, aby stihnul prohlášení vítězů.

Doběhl tam o trochu pozdě - první dvě ceny už byly uděleny tak; jak se dalo očekávat - ta první jednomu známému sochaři, kterého inspirace - a dokonce i umění - už dávno opustilo a ta druhá sochařce, o které se vědělo, že s ní chodí předseda poroty. Ale to Vincenta nezajímalo, čekal jen na svou kategorii. Postupně ohlašovali výherce, kteří vystupovali na pódium, přebírali ceny a předháněli se v děkování všem , kteří jim byli nebo budou někdy prospěšní.

Pak přišel očekávaný okamžik. Ale zase přešel, protože to nebyl Vincent, jehož jméno vyvolali. Ani při druhé či třetí ceně. Vincentovi se zatmělo před očima: tolik doufal, že mu tentokrát bude náhoda přát. Už chtěl odejít, i když to ještě nebyla vůbec poslední kategorie, když hlasatel na podiu prohlásil, že má ještě zvláštní oznámení: během ranní prohlídky se stalo, že shodou náhod jeden z porotců nešťastnou náhodou upadl a srazil bustu - Vincentovu bustu - na zem, kde se rozbila. Stalo se to sice když už porota své ocenění ukončila, ale onen gentleman se rozhodl, že její hodnotu sochaři vynahradí. Spelečnost tedy vypsala Cenu Útěchy a byla udělena i s poměrně slušnou sumou, právě Vincentovi.

Hned také zavolal Vincenta na podium, kde mu pak předal peníze a narychlo slepenou bustu. Všichni čekali, že něco řekne, ale řeč, kterou si předem připravil pro případ výhry, se na tuto situaci vůbec nehodila. Smutně hleděl na zničenou , zdeformovanou bustu Jeana Guy, na krásu, která byla rozporcována a slepena, zabita a balzamována, ale kterou už nebylo možno oživit. Díval se do tváře námořníka, který ztratil vše, nakonec i svou tvář. Tvář, která pamatovala štěstí, když se oženil se svou láskou, i bolest, když mu odešla. Radost, když se mu narodil jediný syn, i utrpení, když se dozvěděl, že přišel. o život. Vincent si najednou si uvědomil, že pořád vidí tu jinou, pravou tvář, jejíž obraz ho už nikdy neopustí. Tvář, kterou se mu už nikdy nepodaří udělat znova.

Natáhl ruku s penězi a dal je zpátky hlasateli, který je nechápavě předal předsedovi poroty. Pak přistoupil k mikrofonu a řekl: "Děkuji, ale dejte tuto cenu útěchy někomu, kdo ji skutečně potřebuje, třeba zrovna tomu vašemu štědrému porotci." Pak uchopil tu slepenou bustu a políbil ji na čelo, rozevřel ruce a nechal ji dopadnout na zem, kde se opět rozbila - podruhé a naposled.

Zpět na index

---

POHLEDY: K ČEMU JE UMĚNÍ?

---

Nedávno jsme někam jel a poslouchal jsem v autě rádio - byla to zajímavá diskuze několika kritiků a předmětem byla nová kniha od nějakého autora, kterého jsem ani neznal. Jejich názory se zcela lišily: od obyčejného "no, dá se to číst" až k "poněkud nudné" a od "ne zrovna výstižné" až k "zcela odtržené od života". Neshodovali se v ničem, jen ve svém veskrze negativním názoru na tu knihu. . .

---

No prosím, ty rozdíly jsou vcelku přijatelné, každý máme svůj názor a právo ho vyslovit. Jenže slyšet je od skupiny kritiků, kteří mají nám, čtenářům a laikům, dát profesionální posudek díla - to už člověk začíná pochybovat, jak dalece jsou jejich posudky platné. Vždyť ten autor zřejmě uspěl v napsání nejhorší knihy na světě! A kduž to dovedeme ještě dál: mají nám ti kritici opravdu co říci, nebo snad jen využívají příležitosti a oslavují svoje vlastní ego? Už jsem to chtěl přepnout, když jeden z nich konečně řekl něco chytrého: "autor ovšem nemůže potěšit každého - to nakonec ani není účelem umění!"

V okamžiku si diskutéři uvědomili, jak nespravedliví, zaujatí a hlavně - alespoň podle mého názoru - jak omezení všichni byli. Oni, profesionální kritici, úplně ztratili smysl svého poslání: pomáhat čtenářům ocenit také ty dobré části knihy, něco, co určitě měl umělec na mysli, i když se mu to třeba příliš nepodařilo. Zřejmě si mysleli, že si to dobré máme najít sami - dost mylný předpoklad, když to tam nenalezli ani oni, experti. Jediný výsledek jejich zaujaté kritiky mohl být, že si čtenáři, kteří pořad poslouchali, tu knihu asi nekoupí. A to je špatné, velmi špatné - oni vylili - jak říká rčení - s vaničkou i nebohé dítě.

Ano, podle mého názoru byli nejen zaujatí, ale i nespravedliví. Pravda, ani kritik nemůže potěšit každého - a dokonce ani nesmí! - ale oni těšili jen sebe, jak jsem mohl vyrozumět. Byli všichni příliš poznamenáni svou profesí a asi se považovali za strážce Svaté Literatury a Svrchovaného Vkusu. A tento, možná poctivý, ale zato zcela nesprávný pocit kritizovat za každou cenu, byl v jednom každém z nich zažrán příliš hluboko a oni jen posloucahli své pudy.

Ne, nevyčítám jim, že si sami definují, co je to umění - i když pochybuji, že nějaká dobrá definice může být kdy napsána. Snažím se jen vyrovnat s tím, co dává umění mě a co mi v jejich posudcích chybělo. To máte tak: už jako malého chlapce mě přitahovaly knihy, hudba, obrazy, prostě cokoliv "od umění". A nejen to: začal jsem psát, malovat, dokázal jsem zahrát melodii, kterou jsem slyšel, i na harmoniku - znáte to, takové ty dětské zájmy. a měl jsem těch zájmů tolik! Jeden z nich bylo i radioamatérství - vstopil jsem do radioklubu a měli jsem klubovnu při technice v Husovce. Čím víc jsme se dovídal,tím víc mě to nadchlo a tak jsem začal studovat inženýrství. Tomu jsem pak věnoval většinu svého života, i když jsem nikdy nepřestal ani psát či malovat a podobně.

Jednou, o mnoho let později, let plných úspěchů i zklamání, jsem našel vysvětlení, proč mě to tolik "nutkalo" k té druhé, "netechnické" straně. Udělal jsem si totiž několik testů inteligence (I:Q.) a všechny, pokud jim můžeme věřit, mi potvrdily zajímavou věc. Nebojte se, nebudu vám říkat, jak vysoko jsme skóroval, já na absolutní čísla nevěřím, ale všechny dokazovaly jednu věc: že totiž moje pravá polovina mozku (inspirační, synthetická, umělecká) měla soustavně lepší výsledky, než ta levá (logická, analytická, matematická). Najednou jsem pochopil, proč jsem už od mládí "musel" psát, básnit, malovat, zpívat . . .

Uvědomil jsem si, že jsem - stejně jako ti kritici - celý život zanedbával tu dobrou (a možná i lepší :-)) polovici. A rozhodl jsem se, že jí dám šanci. Už je to teď řádka let, co píšu, do časopisů i do novin, na internetu a poslední dva roky mám dokonce svůj vlastní časopis, Hurontarii a pěknou řádku čtenářů po celém světě. Zda to dělám dobře, nemohu já sám posoudit - ani nechci: já to prostě dělat "musím" a nemohu si pomoci. Zatím jsem dostával jen dopisy kladné, pochvalné, snad opět trochu zaujaté - ovšem tím pozitivním směrem. I tak to svědčí ale o tom, že asi něco dělám dobře a to je dobrý pocit. Získal jsem mnoho přátel po celém světě a poznání, že i tohle je potřeba. Bylo to vlastně docela lehké: nikdy jsem psát, malovat, atd. ani nepřestal, ale dělal jsem to jaksi jen a jen pro sebe. Teď nacházím to největší možné uspokojení, které člověk může mít: nejen konzumovat, ale i tvořit, nejen brát, ale i dávat.

---

Zpět na index

---

POEZIE: SNAD

---

Pár akordů, než housle ztichnou zcela
poslední plamen ohně u tábora
či refrén písně, již jsi neslyšela

ruka, jež hladila mi kdysi ráda vlasy
a nyní sotva mávne na pozdrav
oceán po bouři, který už nezpívá si

nic víc než polibek, možná i na shledanou
podaná ruka zase klesne dolů
oči, jež při setkání odvrací se stranou

možná i vzpomínka pak ještě letí za ní
a sbohem břehům, které opuštíš . . .
takové bývá lásky umírání

---

Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie

---