onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 5B/2000
Kanadsko-český literární měsíčník

Zpět na titulní stránku Hurontarie

Komentář:
.• Pár ostrých slov na adresu výrobců softvéru, který je potravou pro virusy typu I-Love-You pronáší článek NEMILUJME SE TOLIK! v Příložníku, adresa je dole.
• V běhu je prý ještě jeden virus, s názvem "Svátek matek" - obsahuje potvrzení nákupu, který jste prý udělali a má přílohu, kterou vůbec neotvírejte, ani netiskněte! Každopádně mějte prosím ode dneška automatické otvírání příloh své pošty vypnuté (pokud nějaké vůbec má)!

.• Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, a sice sbírku populárních článků od j@ns@na pro přílohu Neviditelného Psa, Kanadské Listy. Kniha se nazývá Javorové listy, je doprovázena fotografiemi od Ati Hurychové a najdete ji na adrese: KNIHY1 nebo KNIHY2 Je tam i návod, jak na to. Kniha je zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři!

PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po třiadvacáté. V sérii lekcí "Umíme se učit?" se dovíte o mentálních procesech, jakož i o paralelním a laterálním myšlení. Michal se vytáhl: napsal nám nejen Baráčníky (o bohaté sklizni sena), ale ještě nenápadně přisunul Karlův recept pro svou barbecueovou kuchyni. Emil nám popisuje náboženské sekty na Moravě a v Kanadě, zatímco od Mirka tu máme fotku Písecké radnice. Laddie přiložil báseň o sopce - jistě jste si všimli, že už delší dobu ho svými grafickými obrázky doprovází j@ns@n. Skotské dilema se jeví jako kritické, zvláště když je nouze nejvyšší a neznáte skotštinu. Rovněž jsme zintervjúovali jednoho kriminálního advokáta. Dále jsou tam novinky z NetSvěta, ale to už si přečtěte sami. Adresa je dole, a nezapomeňte: stále hledáme nové autory textů či obrázků.

Naše nová esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je na internetové stránce ArtFora, anglicky a česky. Jejím námětem je práce Ivana Mareše a esej se nazývá CESTA DOVNITŘ. Obrázky jako ten napravo najdete na výstavě ve třech velikostech.. Výstava ArtFora je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html

• Náš Bulletin se také objevil na stránkách nové přílohy Neviditelného Psa, nazvané Universum. Vede ji dobrá přítelkyně Hurontarie, Jitka Splítková a držíme jí palce. J@ns@n se tam mrknul a věřte, je toho tam hodně zajímavého. Najdete ji na http://pes.internet.cz/veda/

Nový frývér: Už jsme zde uváděli Jansův (neplést s j@ns@nem) minibrowser Act5, výborně použitelný pro čtení našich KNIH OFF-LINE. Nuže on má ještě jeden, jmenuje se SONORA2 a má navíc po straně seznam souborů v dané složce. K čemu je to dobré? Nu například já si stáhnu některé zajímavé stránky z netu na desktop a pak když mám čas, čtu je všechny najednou. Ťuknu na ten seznam, tu na ten, tu na onen článek a ony se mi zobrazí hned vedle v okně - tu se pak zasměji, tu zapláču. Nejenže ze Sonory mohu kopírovat různé pasáže z textu, ale i tisknout celé články. Ano a navíc čte Sonorka i obyčejný text fajl (*.txt) - po přepnutí nahoře - nebo i zobrazí obrázky (JPG a GIF), takže si v nich můžete pohodlně listovat, máte.li jich hodně. Na rozdíl od Actu ale nepracuje na netu, ale na to jistě máte lepší prohledávače.

Jen malá poznámka: Hurontarii či Příložník a hlavně naše knihy se v této Sonoře čtou správně s diakritikou, ale stáhnete-li si něco v češtině co není od nás, je třeba, aby to četlo diakritiku, přidat ještě do textu nahoru toto:
<META HTTP-EQUIV="Content-Type" CONTENT="text/html; charset=windows-1250">
Na to nemusíte mít vyšší kompjútrovou univerzitu: prostě si ten fajl *.htm otevřete v nějakém editoru (třeba v Notepadu) a tu linku okopírujete úplně nahoru a zase to uložíte pod stejným jménem (musíte ale dole na Save as type dát "All files"). Ale jak zůrazňuji, u našich textů máte tuto linku už všude přidanou. Pro anglické texty tato úprava potřeba není :-). Odzipovaná Sonora má jen něco málo přes 1 megabajt, takže se vám vejde i na floppy. Je pochopitelně zdarma a najdete ji na http://home.wxs.nl/~verho037/jfinternet.htm. Zapamatujte si prosím heslo (726pm - on ho sice uvádí, ale lehce sepřehlédne) - když totiž běžíte program poprvé, tak se vás na něj zeptá, ale při dalších bězích ho už nepotřebujete.


INDEX:

Dimenze: NAŠE MYŠLENÍ (díl 1.)
Reportáž: WATER-LOO (díl 1.)
Povídka: STRACH
Pohledy: TRIALOG O CHYTROSTI
Poezie: MLADÁ DÍVKA

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
"Když mi dávaš slova do úst, nediv se, že je pak na tebe plivám zpátky."


PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright  Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise.

Webmaster Honza j@ns@n
hurychj@hurontel.on.ca


DIMENZE: NAŠE MYŠLENÍ: NA ROZCESTÍ ČI VE SLEPÉ ULIČCE?
(Díl 1., prvně publikováno v pražském Amberzinu)

Všimli jste si, jak často se lidé mýlí, ať už v úsudku či jen v odhadu? A to i při té záplavě informací, která se na nás hrne z knih, televize i Internetu, kdy by se zdálo, že udělat chybu je prostě nemožné! Pokud se jedná o rozhodnutí, které nespadá do naší expertízy, no prosím, to lze pochopit, ale když jde o i odborníky, ať už se jedná o vědecký výzkum nebo technický problém? Je v tom nějaká zákonitost či se jedná jen o vadu našeho myšlení, které asi nikdy nebude imunní proti omylům?

Začněme ale od počátku: přírodopisci začali nazývat naše předky podle místa nálezu jejich pozůstatků: tak vznikl člověk neandertálský, cromagnonský a najednou, z ničeho nic, je tady člověk náš, Homo sapiens, neboli člověk moudrý. Nepodezíram pány biology z nadutosti či nadsázky - šlo jim zřejmě o to ukázat, že „nám to jaksi víc myslí" než naším předkům, i když těm to asi také muselo dost myslet, což dokazují nejen jejich zbraně, ale i nářadí, keramika, kresby a podobně. Nuže dobře, přiznejme si, že jsme asi nějaký pokrok od jejich doby v myšlení učinili - ale jak to tedy přijde, že někdy myslíme docela dobře a jindy zase vůbec ne?

Tradičně pokládáme počátky opravdového myšlení asi tam, kde jsme začali používat abstrakci a jednoduchou analýzu, syntézu, dedukci a také indukci. Ale pak šel člověk ještě dál, to když si uvědomil, že stejnou či podobnou dedukci by mohl použít v různých případech a že tady tedy musí být něco, nějaká pravidla, která se nevztahují jenom na individuální případy, ale na celé skupiny případů, něco jako „zákony správného myšlení".

Tuto pansofii hledali už staří Řekové a její úlohu měla asi hrát filozofie. Od Aristotela, přejatého středověkými dogmatiky, se dostáváme k první revoluci v myšlení, kterou bezpochyby vedl René Descartes, jenž nás poučil, že autorita ještě není totéž, co důkaz a že každé prohlášení je třeba dokázat, odvodit či otestovat, podobně jako se to děje v matematice. Kromě jednoho: jen známé "Cogito, ergo sum" (Myslím, tudíž jsem) je třeba brát jako evidentní, tedy něco jako axiom.

Skeptik David Hume ovšem zase kritizoval Descarta, neboť naše znalost „příčiny a následku" je prý daná jen způsobem, jakým lidé myslí a že vlastně kausalitu jako takovou nemůžeme pořádně dokázat, neboť je všechna jen výsledkem našeho pozorování. Ovšem i Hume věřil, že existuje metoda, která zavede pořádek do myšlení, to jest, abychom poznali, co je jisté a co není. Humovu skepsi zase napadl Immanuel Kant, který tvrdil, že ne všechna naše znalost je přece dána jen naším pozorováním. Také další filozofové se snažili tak či onak popřít Humeho, i když se to žádnému dodnes úplně nepodařilo. A tak bychom mohli pokračovat a čím více se blížíme dnešní době, tím více se filozofie zamotává ve svých paradoxech a víc a víc se zabývá tím, co si vlastně máme myslet, místo toho jak máme myslet.

A tak v hledání zákonů myšlení postupně zabrala místo, které si usurpovala filozofie, zase matematika, později fyzika a pak formální logika. Naděje se upírala i na počet pravděpodobnosti, symbolickou logiku a konečně přišly počítače a tam se to všecko teprve opravdu rozběhlo. Ale ruku na srdce: jak dalece nám to pomůže při řešení toho kterého konkretního problému, testování té které hypotézy nebo odhadování jistoty toho kterého tvrzení? Nebude lepší se vrátit k onomu známému „Vím, že nic nevím" ?

Chceme-li totiž udělat nějaké rozhodnuti, prověřit hypotézu či vyřešit problém, marně hledáme v příručkách nějakou obecnou metodu jak na to - tedy myslím tu, která by vás vedla krok za krokem k výsledku. A zdůrazňuji obecnou, protože řešení pro mnoho individuálních problémů tady jistě jsou, ale ne třeba pro vysvětlení úplně nového jevu či řešení nějakého neobvyklého problému. Je až s podivem, jak často se vědci nemohou na určitých věcech shodnout a jedno vysvětlení asi je, že spoléhají víc na svoje zkušenosti než na nějakou obecnou metodu myšlení. Dobrá, řeknete, ale když máme fakta, pak přece se nemůžeme mýlit! Omyl: jedna věc jsou fakta a druhá je jejich vysvětlení či příčiny. Fakta jsou jen následkem určitých zákonitostí či předcházejících činností. V systému všech možných i nemožných hypotéz je pak ovšem těžké se vůbec nějak orientovat...

Ale neberte to doslova: určitá pravidla tu pochopitelně existují, ale jsou buď příliš široká nebo zase příliš specifická. Navíc jsou dobrá jen tam, kde známe všechna potřebná fakta. Bohužel ne vždycky víme vše, co potřebujeme, nemluvě už o případech, kdy si fakta odporují, ať už proto, že jsme si je dost neověřili, nebo že prostě všechnu informaci bereme jakožto stoprocentně pravdivou. Rozhodně nemáme příliš mnoho pravidel pro odhady, spekulace a už vůbec ne tam, kde je také třeba i určité předvídavosti. A právě v těchto případech vede špatná úvaha či rozhodnutí kolikrát k značným materiálním i lidským škodám. Nepomůže ani to staré české „více hlav více ví", zvláště v situacích, kdy opravdu není s kým se poradit. Sem patří i případy, které nelze v praxi otestovat, například když se testováním změní podmínky anebo samotná situace, kterou pak nelze reverzibilně vrátit zpět.

U počítačů existuje něco, čemu se říká dry run, to když si programátor v duchu - či na papíře – nechá proběhnout svůj program, krok za krokem a sleduje výsledky jednotlivých instrukcí. Je to něco jiného než známá metoda pro debugging, kdy program běží step by step (krok za krokem) a programátor se doví jen kde to nepracuje, ale ne proč to nepracuje anebo jak to opravit. Při dry runu ten zbytek musí dodat člověk sám – pravda, jsou různé pomůcky, dokonce existují programy, které píšou jiné programy, ale o to tu nejde. Chtěl jsem jen naznačit, že pro naše obecné usuzování často právě takový dry run nemůžeme udělat, protože jednak nemáme tak jasná pravidla, jaká se používají u programovacích jazyků, jednak často neznáme - a tady se opakuju - všechny „známé", abychom mohli jednoznačně určit ty naše „neznámé".


Když se začala na univerzitách učit binární logika, byli jsme zaujati představou, že teď bude možno konečně vyjádřit naše myšlení univerzálně a vydedukovat výsledky podobně jako se v matematice používá vzorců. Ne tak docela: náš svět je trochu víc rozmanitý než jen černo-bílý (není všecko jenom lež nebo pravda) a brzy se objevila potřeba vyjádřit i další stav (jako třeba MOŽNÁ). Trochu jsem si tehdy pohrával s tříhodnotovou logikou, ale přiznám se, že mnou vyjádřené ternární De Morganovy zákony mě daleko nedostaly, díky dualitě negace, kde opak "možného" se dá nadefinovat buď jako „jisté" nebo zase třeba jako „nemožné". Také praktická aplikace tříhodnotové logiky byla a je vcelku omezená. Kdybych ovšem byl nápaditý jako Lofti Zadeh, tak už jsem tehdy mohl vymyslet fuzzy logic a být slavný (tedy až na ten název, asi bych to nazval míň fuzzy).

Až v sedmdesatých letech , kdy jsem dělal pro americkou počítačovou firmu Sperry Univac (dnešní Unisys, která postavila první počítač vůbec, zvaný Eniac), jsem prošel kurzem „Problem Solving and Decision Making" od pánů Kepnera a Tregoe. Ti na svou metodu přišli už v době, kdy pracovali pro NASA. A jak už to bývá, autoři si natolik věřili, že se osamostatnili a založili spolu konsultační firmu, která existuje dodnes a navíc je jedním z hlavních konzultantů v oblasti managementu a vědeckého troubleshootingu. Nebudu zde popisovat detaily, místo toho uvedu několik poznatků, které jsem z kurzu získal.

Především se jedná o metodu univerzální - náš training officer tvrdil, že ač ji používá hlavně v počítačovém oboru, dokázal s ní například i zjistit, proč jeho bratrovi, jinak farmáři v Texasu, umírají telata. To všecko aniž věděl cokoliv o chovu zvířat či veterinářství. Tato metoda totiž dovoluje vytvářet logická spojení různých fakt, pokládaní pertinentních otázek a tak vidět i to, co je jinak „neviditelné". Navíc se zdá, že použití hlavně praktických zkušeností vede spíše k ukvapeným závěrům (jumping to conclusion), o čemž jsem se sám na sobě přesvědčil. To možná vysvětluje, proč lidé s různou zkušeností docházejí k rozdílným závěrům. Rád bych zde popsal příklad, který značně zvýšil mou důvěru v uvedenou metodu.

Dostali jsme totiž v kurzu jednou takový „domácí úkol": zjistit, proč se u naší firmy začaly na destičkách s tištěnými spoji najednou při výrobě deformovat součástky. Byla nám dána celá story a pochopitelně, příčinou mohla být buď velká teplota při automatickém pájení nebo chemický účinek čístící lázně, která následovala po pájení. Metoda Kepner -Tregoe spočívá v tom, že se vytvoří matrice, kde na jednotlivých řádcích jsou uvedena fakta (kdo, co, kde, jak, odkdy, jak dlouho, atd.). V odpovídajících sloupcích se pak zkráceně definuje, co „má býti", „je", „rozdíl", „změna rozdílu" a konečně několik hypotéz, které se pak konfrontují s fakty, tedy zase jakýsi dry run. Specifické otázky konfrontace jsou např. „Vysvětluje hypotéza A (tj. velká teplota) bez výjimky, že se defekty začaly objevovat až od 15 května?" Pozitivní odpověď se pak označí do patřičného čtverečku jako plus, opak jako minus. Nakonec se sečtou plusy pro tu kterou hypotézu (tedy jakési obodování) a ta, co jich má nejvíc, je s největší pravděpodobností pravá příčina problému. Zdůrazňuji, že to vysvětlení musí být pravdu bez výjimky a že výsledek není jistota, ale jen největší pravděpodobnost.

Snad, že jsem byl příliš poctivý (u každé metody se totiž dá šidit, ať už vědomě či ne), ale možná, že to byla jen náhoda, dostal jsem pro obě uvedené hypotezy (tj. teplo či lázeň) přesně stejný počet bodů. Napadlo mi, že snad existuje nějaký kompromis. Ale jaký - obě hypotézy se přece navzájem vylučovaly! A tady se ukázala pravá síla té metody: přinutila mě totiž přemýšlet. Položil jsem si otázku, zda obě hypotézy přece jen nemají něco společného. Brzo jsem na to přišel: každá součástka má totiž povrch pokrytý ochrannou vrstvou, která, když se naruší, dovoluje deformaci citlivého materiálu, jenž je pod ní. To je sice známo každému odborníkovi, ale bere se to jaksi za samozřejmost. Zkusil jsem tuto třetí hypotézu a dostal jsem daleko víc bodů, než pro ty předtím.

Nemusím zdůrazňovat, že příští den byla třída rozdělena téměř na polovic mezi oběma „starými" hypotézami, a jenom já jsem měl tu „novou" hypotézu, která se ukázala být jedině správnou. V tom je také jádro věci: nebudete-li mít správnou hypotézu, tento systé, vám ji nepomůže najít, ale jsou-li výsledky „obodování" těch ostatních příliš blízko, můžete se vsadit, že máte zrovna ten případ. To nám ovšem přednášející jaksi „zapomněl" říci předem, hádám že zůmyslně.
(dokončení příště)

Zpět na index

REPORTÁŽ : WATER-LOO
(Císařovy nové hemoroidy)

"Loo - zkratka pro francouzské "les lieux d'aisances", v britském slangu prostě záchod." Citát z Websterovy "New World Dictionary".

"Napoleonův příběh ve mně vzbuzuje stejný dojem jako Apokalypsa sv. Jana. Všichni tušíme, že v tom je něco víc, ale nevíme, co."  Goethe.

Poznámka autora: Není mým úmyslem zde přispívat k pochybné slávě jednoho muže s nafouknutým komplexem superiority a rovněž tak se nesnažím si zde dělat legraci ze známé bitvy, kde zemřelo tisíce dobrých mužů. Jen se mi ta slovní hříčka hodila k popsání jednoho z prvních historických spláchnutí, které zbavilo Evropu následků revoluce, jež zakysla. Byla to možná první, ale rozhodně ne poslední revoluce v moderní době, která přešla v diktaturu; následovaly ještě jiné. Při troše předvídavosti ovšem u žádné nebylo třeba, aby to trvalo tak dlouho, než došlo ke konečnému rozpadu - stálo to příliš mnoho obětí.
Tak například Napoleon měl být - a mohl být - zastaven ještě před bitvou u Waterloo, dokonce mnohem dřív, než byl poslán na Elbu. Nejen že byl zranitelný, ale dělal i velké chyby. Přesto ještě dnes mnozí historici ospravedlňují jeho vojenské omyly a naopak zdůrazňují jeho "genialitu". Někteří dokonce urážejí památku oněch padlých tím, že nazývají Bonapartovo nesmyslné obětování statisíců Francouzů na bojištích Evropy "vyvrcholením francouzské revoluce" - i když dobře ví, že ideály revoluce byly zcela jiné. A největší lží ze všech je pak tvrzení, že u Waterloo prostě neměl štěstí.


Byla to nepochybně jedna z nedůležitějších a nejhroznějších bitev v devatenáctém století. Pravda, ani jeho protivníci z Aliance se z toho nepoučili, o čemž svědčí to, že po sto letech znovu hnali své vojáky - tentokrát jedny proti druhým - do bezedného jícnu první světové války, aby tam nakonec, jistě zaslouženě, zmizeli také, císařové a carové bez rozdílu. Později se jejich jména změnila: místo císaře to byl fűhrer a místo cara báťuška. Hledalo se, co mají tito psychopatové vlastně společného a po nějakou dobu se dokonce tvrdilo, že to asi je epilepsie: Cézar, Hitler, Alexandr Veliký a dokonce i Napoleon prý byli epileptici. Pokud tomu tak opravdu bylo, pak je tedy epilepsie nemoc, která zabíjí a to ze všech nejvíc.

V případě světoznámého Korzikána se ale objevilo ještě něco jiného, něco, co bude ještě vyžadovat hlubší výzkum v oblasti historiky dosud opomíjené, v rektoskopii. Podle informace, která se dlouho tajila, trpělo jeho Císařstvo na značně pokročilý případ hemoroidů. Ne prosím, zde nešlo o mozkový nádor, jak se to říká v té jedné anekdotě. Navíc se nejednalo o nějaké plebejské hemoroidy, ale o tu imperiální, opravdu zlatou žílu. Během Napoleonova života o ní ovšem věděli prý jen tři lidé: jeho bratr Princ Jerome, jeho doktor baron Larrey a jeho komorník Marchand. To ovšem když nepočítáme ještě Bonaparta, který se to asi dozvěděl ze všech nejdřív.

Představte si ale smích britských vojáků - kteří mu už tehdy říkali familiárně Boney: titul "rear admiral" ( defakto šarže mezi commodore admiral a vice admiral, jinak ale často používaná slovní hříčka, doslova je to totiž "admirál zadků"), teda ten titul by byl ještě asi to nejslušnější, co by si vymysleli. Anebo si představte, kdyby se v Paříži dozvěděli, že jejich vojáci neumíraji pro budoucnost Francie, ale jen pro jeho postiženou areu posterior (pozadí)! Už Montague kdysi řekl, že i na tom nejvznešenějším trůně se pořád ještě sedí jen na vlastní zadnici. Nuže teď už víme, co bylo tou hnací silou, která mu nedovolila "posedět", silou, která poslala na smrt nespočetně víc lidí než nemilosrdná madame Guillotine. Bohužel žerty stranou, tito historici to myslí opravdu vážně - hemoroidy prý způsobily Napoleonovu porážku u Waterloo! Mají vlastně štěstí, že už Bonaparte nežije, dlouho by to neříkali. . .


Francouzský národ, zdevastovaný revolucí, která se nakonec zvrhla v sekernictví a přitom obklopený nepřáteli kolem dokola, svěřil svůj osud do rukou muže, kterého tehdy - a někteří ještě dnes - uznávali za vojenského genia. Pravda, on o tom nukdy nepochyboval, ale byl jím skutečně? Dobrý stratég a inovátor možná, ale génius? Ze svých 12 kampaní jich šest prohrál - to je statistika, která ukazuje spíše na průměr. Nejhorší a nejstupidnější prohra byla, podle všech vojenských měřítek, samozřejmě ta proti Rusku. Začal s armádou dvakrát větší, než měl jeho nepřítel a mnohokrát lépe vyzbrojenou - a přece ji ztratil prakticky celou a ještě musel utíkat, aby si zachránil holý život. To se sotva může kvalifikovat jako nějaký úspěch, o genialitě ani nemluvě.

Dobrá, ale co takhle Bonapartova politická kariéra? Syn z celkem neznámého šlechtického rodu to dotáhl až na císaře! Třeba byl hlavně politický genius, ne? Spiklenec je daleko lepší slovo. Jeho první "uspěchy" začaly pod ochranou Robespierrova bratra. Ale když Maximilián nedal pokoj, dokud ho samotného neoženili s guillotinou, Napoleon byl hned po jeho popravě zatčen. Brzo byl ale propuštěn a jeho krvavé potlačení pařížského povstání - když nechal střílet kanony do lidí - mu vyneslo šarži generálmajora. Svá první vítězství pak získal v Italii (1796-97), ale už jeho další dobrodružství v Egyptě (1798-99) skončilo velkým debaklem. Nejprve ztratil loďstvo v bitbě u Abukiru a nakonec i polovinu vojska. Svou armádu pak kvapně opustil - aniž by k tomu měl povolení, tedy věc, které se a vojně normálně říká dezerce - a pospíchal do Paříže, aby to nějak ututlal.

Vyšlo mu to a tak hned začal se svým bratrem Lucienem, který byl předsedou "Rady 500", kout pikle proti vládě. Využil toho, že byl prohlášen vrchním velitelem Paříže a obvinil vládu - Direktorát - ze zrady, t.j. ze spiknutí s Brity. Za použití síly ji také rozpustil a nahradil třemi konzuly, t.j. sebou a dvěma loutkami (1800). Roku 1802 se stal prvním konzulem na život a v roce 1804 se prohlásil císařem. Papeže si sice na korunovaci do Paříže nechal dovézt, ale korunu mu vytrhl z ruky a nasadil si ji na hlavu sám.

Brzy na to následoval druhý akt napoleonské komedie: francouzská revoluce porodila diktaturu a z jejího známého hesla nezbylo už nic. Rovnost byla znásilněna, když Napoleon vytvořil se svých nohsledů novou aristokracii, ono nouveau riche. Svoboda byla nahrazena cenzurou, fízly, zatýkáním a popravami. Pravda, ještě existovalo bratrství, ale jen máme-li na mysli Bonapartovy bratry, ze kterých učinil krále svých satelitních států. Není divu, že i veliký Beethoven, duše důvěřivá a poctivá, který původně dedikoval svoji Třetí symfonii, Eroicu, právě Bonapartovi, toto své věnování později zrušil, plně znechucen tím, co se ze "spasitele Evropy" stalo. To vše ale nebránilo korzickému korzárovi, aby dál netvrdil, že kráčí ve stopách revoluce. A po něm to opakují ještě dnes všichni jeho alibisté.

Jak rostla Napoleonova moc, rostlo i jeho ego. Asi proto začal v té době také dělat politické chyby, které se mu dříve či později vymstily. Jedna z nich byl únos a poprava Bourbonského prince D'Enghien , možného následníka královského trůnu, ale jinak zcela nevinného, kterému neposkytl ani možnost soudu.

Stejně škodlivou byla i t.zv. kontinentální blokáda , kterou zabraňoval ostatním národům obchodovat s Anglií, která však díky britské převaze na moři nijak moc dobře nepracovala. Tož dostal nápad, že by mohl porazit Anglii na moři, ale jeho válečné loďstvo utrpělo u Trafalgaru (1805) ostudnou porážku. Ztratil tehdy dvacet lodí a Angličané ani jednu. V té době už začínalo lidem svítat, že může - a také musí - být poražen definitivně. Co následovalo, byla nová válka, kterou lehce vyhrál (hlavně bitvou u Slavkova, 1806), neboť se tehdy ještě nepoučili z jeho taktik a souhra mezi spojenci také nebyla ta nejlepší. Napoleon pak podepsal mír s carem Alexandrem, kterého obdivoval a kterému - celkem naivně - věřil. Tímto mírem se stal de fakto pánem Evropy a ještě na Sv. Heleně se pak chlubil, že jednou vládl 85 miliónům lidí.

Ale to mu ještě nestačilo: v roce 1808 okupoval Španělsko a udělal tam svého bratra Josefa králem. To byla ovšem chyba z ignorance: hrdí Španělé pochopitelně nenesli jeho okupaci a Mardid povstal do zbraně. Jak se dalo očekávat, Britové byli jen šťastni, že jim mohou pomoci a tak získal Bonaparte za najednou hned dva nepřátele, navíc defakto přímo za zády Francie. Vedeni Arthurem Wellesley, kterého anglický král později za jeho úspěchy povýšil na lorda Wellingtona, Britové úspěšně poráželi Francouze v jedné bitvě za druhou. Napoleon se sice vypravil do Španělska, ale dlouho tam nezůstal a opět svěřil otěže vlády svému neschopnému bratrovi Josefovi.

Zatím se totiž musel činit jinde: rakouský císař mu vyhlásil válku, ale poněkud uspěchaně, protože Francouzi nečekaně vyrazili a nezastavili se až u Vídně, kterou také okupovali. Napoleon pak diktoval, jako obvykle, svoje mírové podmínky. V jednom se však zmýlil: oženil se totiž s rakouskou princeznou Marií Luisou, patrně aby svým potomkům trochu namodřil svou poměrně rozředěnou šlechtickou krev. Jeho ješitnost mu nedovolila ani pomyslet, že ho Habsburkové - už tehdy nejstarší vládnoucí klan v Evropě - nikdy nepřijmou mezi sebe jako rovného. Navíc byla Marie Luisa neteří neštastné Marie Antoinetty. Francouzi neměli rádi ani jednu z těch dvou a jejich pocity tyto dámy jistě plně opětovaly.

Zatím se ve Španělsku Francouzům vůbec nedařilo Bratr Josef se sice snažil zastavit Brity i španělské guerrilové bojovníky, ale na jejich odpor nestačil. Jak veliký odpor to byl, si můžeme předstaavit z toho, že musel ve Španělsku držet 300 tisícovou armádu, tedy téměř polovinu všeho napoleonského vojska. Nakonec Wellington zvítězil u Salamanky a vstoupil do Madridu. Později porazil Francouze dokonce i u Toulonu ve Francii, památného tím, že tam kdysi Napoleon zaznamenal své první vítězství.

V té době už také Napoleon připravoval svou největší kampaň, přesněji řečeno největší neúspěch, výlet do Ruska. Sehnal dohromady půl milionu vojáků, nazval je Grande Armée, tedy grandiózní armádou, a pln geniality překročil ruské hranice (1812). Pouze polovina jeho vojáků byli Francouzi, ale i těch bylo víc než Rusů, a navíc měli za sebou tvrdou bojovou zkušenost. Také jeho kavalerie byla superiorní, o artilerii ani nemluvě - Napoleon byl původně dělostřelecký oficír a jeho vylepšené kanony, zvané "napoleony" byly postrachem všech jeho nepřátel. Nebyl tedy opravdu žádný důvod, proč by neměl za normálních okolností Rusy porazit. Bohužel okolnosti nebyly vůbec normální, alespoň ne tak, jak si to představoval. Bonaparte se totiž nijak nepoučil z guerrilové války ve Španělsku (ještě u Waterloo se vysmíval jednomu generálovi pro jeho zkušenosti z oné války) a tak si myslel, že jen velké bitvy vyhrávají války. Nu a pak vždy zase přijde mír, kde bude diktovat své podmínky. . .

Bohužel ty velké bitvy nepřicházely a když přišly, tak ne tam, kde chtěl a vůbec ne tehdy, když je plánoval. Rusové totiž jeho taktiku prokoukli: střetnutí oddalovali a čekali na generála Moroza, zimu, která jim také včas přispěchala na pomoc. V tom jim také hodně pomáhal i sám Napoleon: často se zastavoval, čekal na svou slavnou bitvu a když nepřišla, štval svoje vojáky zase dál až do únavy, aby se pak opět zastavil a čekal. K jeho velkému překvapení ale pořád nikdo nepřicházel, aby se mu vzdal.

Právě zde už pozorujeme kritický zvrat v jeho myšlení: dříve zakládal svou strategii na chování nepřítele - teď naopak věřil, že jeho strategie je věc primární a nepřítel se zachová podle ní. To byl omyl, který přece se vojenským geniům nestává. Tak promarnil celé léto a když konečně dostal "svou" bitvu, u Borodina, kde sice vyhrál, navzdory svým popleteným rozkazům, ale jeho ztráty byly téměř stejné, jako na ruské straně. Pak už to šlo rychle s kopce. Nejprve ztratil většinu koní, čímž proměnil svou skvělou kavalerii na pěchotu, navíc zcela inferiorní, jestli se mě ptáte. Díky špatným ruským cestám pak ztratil i vozy se zásobami a jeho vojáci začali umírat hlady. Sám sice kázal, že vojsko se má vždy uživit z poražené země, jak to bezohledně dělali už v Italii, ale Rusové při ústupu jako na truc vše spálili. Nejprve mu umírali mladí, nezkušení vojáci, ale později došlo i na ostřílené veterány. Netrvalo dlouho a jeho ztráty - jednak dezercí, jednak úmrtím - činily plných sto tisíc vojáků. A tak to šlo dál a dál nakonec se jeho armáda smrskla na méně, než měli Rusové.

Konečně v září dorazil do cíle - teda tam, co si myslel, že je jeho cíl - do Moskvy. Ta ale byla opuštěna a nevděční Rusové se dokonce v noci vrátili a svou "mátušku" zapálili. Ani tehdy ještě nepochopil hloubku té hrůzy a čekal tam plných pět týdnů, jestli se přece jen někdo náhodou nepřihlásí, aby se mu vdal. Když mu to konečně došlo - to už byla polovice října - nařídil grandiózní ústup jeho ne-už-tak-grandiózní armády. Brzy ztratil zbytek koní a tak jeho proslulé napoleonské kanony museli táhnout sami dělostřelci. Pochopitelně se brzo unavili natolik, že je museli zanechat nepříteli. Bez kavalerie a artilerie se ovšem jejich ústup změnil v zoufalý úprk a ruští partizáni a kozáci je přepadali všude, kde se dalo.

Brzo musel nechávat i své raněné a omrzlé vojáky na pospas krvežíznivým Rusům, kteří je ovšem bez milosti utloukali. Jednou v Egyptě nechal své zajatce zmasakrovat bajonety, prý aby ušetřil střelivo, ale tohle bylo poprvé, kdy připravil stejný osud svým vlastním vojákům. A co víc - tak například u Bereziny nechal za sebou vyhodit most, aby se zachránil a tím odříznul na druhé straně řeky své vojáky - 30 tisíc jich bylo - a nechal je v rukách pomstychtivých Rusů.

Opět, tak jako v Egyptě, v nejhorším okamžiku utekl do Paříže, aby jim tam něco nalhal a tak věci urovnal. Také tehdy se mu to kupodivu podařilo, i když se s ním do Francie vrátilo jen pár tisíc vojáků. Ve svém Bulletinu č.29 sice přiznal, že jeho armáda byla zlikvidována, ale dodal, že jeho zdraví je "tak dobré, jako nikdy". A statisíce lidí v Evropě ještě očekávala nesmyslná smrt . . .


Po této opravdu ostudné porážce si konečně milióny lidí v Evropě, a částečně už i ve Francii, začali přát jen jedno - aby ho někdo zlikvidoval. Pochopitelně ne atentátem - na to měl příliš dokonalou síť fízlů a špiónů - ale vojensky. Byla to jen otázka času, kdy a kde se to stane. V roce 1813 mu vyhlásilo válku Prusko, Rusové se připojili a za nimi i ostatní spojenci. Z počátku opět vyhrával: Lutzen, Bautzen, Dresden - ale pak přišlo Lipsko a s ním i velká porážka. Hnali ho zpátky a v březnu 1814 vstoupili konečně spojenci do Paříže. V dubnu Napoleonovi vypověděli věrnost i jeho maršálové. "Laskavě" se sice nabídl, že odstoupí ve prospěch syna (který později dostal potupné přízvisko Orlík, žil nějakou dobu v Zákupech v Čechách a pak zemřel v obskuritě v Rakousku), ale na to mu už spojenci nenaletěli a musel abdikovat nepodmíněně.

Byl pak poslán do exilu na ostrov Elbu ve Středozemním moři a bylo mu dokonce dovoleno, aby si držel 400 vojáků a tehdy už vlastně prázdný titul císaře. Reparace ovšem za něj musel zaplatit Francie, protože jeho osobní kořist opět někdo ukradl. V září se pak sešel Vídeňský kongres, který měl znovu rozdělit Evropu, jejíž hranice předtím Napoleon značně překreslil.

V únoru 1815, zatímco ve Vídni pořád ještě zasedali a nemohli se dohodnout, utekl Bonaparte z Elby a vrátil se do Francie. S těmi pár vojáky by ovšem nic nedokázal, ale díky svému osobnímy šarmu a hlavně lidské hlouposti se mu zase podařilo získat armádu. V neposlední řadě zapůsobilo i dobře vypočítané gesto, kdy vojákům, kteřího přišli zatknout, nastavil vlastní hruď, ať ho tedy zastřelí. Hodně také Francouzům nasliboval - jako obvykle - například i novou ústavu s větší "demokracií". Svým nepřátelům pak ženerózně navrhl mír "a la Napoleon", který ovšem nepřijali. Prohlásili ho naopak zločincem a hned dělali přípravy, jak ho zastavit: tentokrát už mu to projít nemělo . . .

Ukázalo se, že to nebude tak snadné: každý ze čtyř spojenců slíbil dodat 150 tisíc silnou armádu, ale hned bylo jasné, že se vojska asi nesejdou tak brzy. Naštěstí začal Bonapart opět dělat velké chyby a udělal jich dost. Snad že vyšel z cviku, snad proto, že jeho odhady, které byly kdysi přesné - nebo alespoň šťastné - už byly tentokrát zcela vedle. A snad i proto, že spojenci teď uměli jeho chyb lépe využít. Navíc začal podceňovat své nepřátele - což bylo něco, co nikdy předtím neudělal. Nakonec začal porušovat i svoje vlastní strategické a taktické zásady, které pak na Svaté Heleně vyhrabával z paměti, aby druhým vysvětlil, že to vše jaksi nebylo jeho chybou. Pravda, některé chyby měli na svědomí i jeho generálové (zvláště maršál Ney v bitvě u Waterloo), ale hlavní zodpovědnost za ten debakl byla nepochybně jeho.


V následující části jsem vypsal bitvu u Waterloo se všemi Napoleonovými chybami, kterých jsem si stačil všimnout a také jsem je v závorkách očísloval. Byla to série chyb, z nichž každá by možná sama o sobě nastačila přivodit porážku, ale dohromady mohly znamenat jen jedno: že u Waterloo Napoleon nepřišel o své příslovečné štěstí, jak se to snaží někteří historici tvrdit. Ani o jeho genialitu, protože ji neměl. jeho alibisté totiž zapomínají, že to byla spíše jeho schopnost vybírat si schopné lidi - tak například Lazara Carnota, vojenského inženýra a státníka, jakož i všeobecně uznávaného architekta vítězství francouszkých armád v letech 1792 až 95 a autora vojenských knih jako třeba "O obraně vojenských pevností" a j.) - a vůbec využívat kultu osobnosti k inspiraci francouzského národa. Halvně to ale byla síla jeho diktátorského režimu, která mu umožnila držet všechny důležité karty v ruce, zaručovala většinu úspěchů a zahrála do autu jeho neúspěchy, na které se rychle zapomnělo. Jakmile ta síla začalo polevovat, kouzlo spadlo a ukázaly se ty pravé císařovy šaty. . .

20 března 1815 vstoupil Napoleon opět na francouzský trůn. Zatímco spojenci stále ještě marně sháněli oněch slíbených 600 tisíc vojáků, Napoleon už zatím za dva měsíce zmobilizoval celých 360 tisíc Francouzů, tentokrát hlavně veteránů napoleonských válek a tudíž opravdovou armádní elitu. Jeho kampaň je ovšem dobrou ukázkou, jak se to dá chybami dobře zkazit - čísluji je tu v pořadí, jak přišly. Polovičku svého vojska totiž hned nechal ve Francii (chyba č.1.) a se zbytkem vytáhl na sever. 12 června zabral Charleroi a zatímco spojenci pořád ještě mysleli, že je v Paříži, 14 června přešel se svými 124 tisíci vojáků belgické hranice. Ale opět nechal asi 56 tisíc mužů vzadu (č.2), navíc v poměrně bezvýznamných pozicích. Pravda, ze severovýchodu mu hrozilo nebezpečí z Rusů a Rakušanů, ale ti byli ještě daleko, jak ho ujišťoval Carnot. Ten mu dokonce radil, aby s kampaní počkal a během dalších šesti týdnů raději sebral ještě větší vojsko. Na to mu Bonapart řekl, že to ví a že má jistě Carnot pravdu, ale že nejdřív musí on, Bonaparte. získat jedno skvělé vítězství. Možná, že podceňoval síly nepřítele, které se zatím shromáždily v Belgii, anebo si uvědoval jejich nebezpečnou blízkost a rozhodl se zaútočit na ně co nejdřív a riskovat. Pak ale ještě znova rozdělil zbytek armády (č.3. - to sice mělo posloužit účelu, ale zatím, jak uvidíme později, naopak vedlo jen k dalším chybám). Jednu polovinu poslal s maršálem Neyem za Wellingtonem ke Quatre Bras (ten tam měl 93 tisíc, ale značná část toho byla jen nezkušená belgická a jiná milice). Sám pak s maršálem Grouchym a zbytkem vojska napadl a obrátil na ústup pruského maršála Blűchera u Ligny (ten měl 120 tisíc poměrně dobře vycvičených vojáků). Brzy pak Napoleon zaujal postavení mezi oběma nepřátelskými armádami, postavení vcelku výhodné, pokud by ho byl býval ovšem dobře využil.
(dokončení příště)

Zpět na index

NAŠI HOST : STRACH

Jednoho večera se vloudil do našeho domu; už ani přesně nevím, kdy to bylo. Manželce Ivaně namluvil, že je z příbuzenstva, tuším, že řekl "bratranec", ale já ho poznal hned - byl to kamarád z dětství. Křestní jméno si nepapamatuju, ale příjmení ano: jmenoval se Strach. Znali jsme se snad odedávna, pronásledoval mě ve škole i jinde.

Nebyl jsem tehdy sám: každý z nás měl nějaký ten strášek, hlavně u písemky, kdy vyskočil zpoza katedry a obíhal lavice, aby se díval, zda neopisujeme. Vzpomínám, jak jsem jednou poslal Lojzovi tahák přes mého souseda v lavici, Vaška, kterýžto moták spadn Vaškovi na zem. Matematikářka si toho všimla a chtěla mu dát poznámku. Venda prohlásil po pravdě, že to není jeho a profesorka ho vyzvala, aby teda vyzradil autora. Na to řekl hrdě, že to on prosím nemůže a já, ještě větší blbec, jsem vyskočil a přiznal se, že jsem to napsal. Pak se tedy ptala mě, komu byl tahák určen, ale já také prohlásil, že to říct nemohu. Poněkud mě mrzelo, že se také neozval Lojza, kterému byl tahák určen, ale pak jsem pochopil, že by mu to nepomohlo: test by jistě prošvih a navíc bychom v tom byli oba.

Dostal jsem tedy poznámku, kterou si dodnes pamatuju, protože vypadala jako pochvala: "Pomáhá slabším spolužákům při testu z matematiky." Matikářka si přečetla co napsala, hned to také pochopila a honem připsala: ", čímž podvádí." Nemohl jsem tehdy pochopit, že ač jsem se projevil jako hrdina a Lojzu neprozradil, byl jsem přestopotrestán. To se v kížkách, které jsem tehdy čítal, nestávalo. Při tom všem jsem i zapomněl, že byl ve třídě také Strach, ale ten se hned přihlásil sám, hned když jsem přišel domů. Přiznal jsem se totiž k poklesku a moje dobrá máma prohlásila, že mě tedy čeká dvojka z mravů a poradila mi, abych šel matikářku odprosit. Bojoval jsem velký boj, tak velké ponížení na mně přece nikdo nemohl chtít, ale nakonec jsem šel. K mému překvapení mi to matikářka odpustila. Vysvětlila mi, že mě potrestat musela, jen aby neztratila autoritu, jinak že by zítra lítaly taháky po celé třídě. Na druhé straně že se jí ale líbilo, že jsem to na Lojzu - ta hrůza, ona dokonce věděla, o koho jde! - neprozradil. Řekla, že to vymazat nemůže, ale že dvojku z mravů pro mě žádat nebude.

Ulevilo se mi, protože už jsem jednou dvojku z mravů měl, ještě na obecné, ale tehdy mi to jako zázrakem doma prošlo. Nějak jsem se přichomejtl ke skupině, která válela na školním výletu v Šárce balvany se stráně, takže zbytek třídu musel zběsile prchat. Dostali jsem za to my všichni nahoře dvojku z mravů, ale tehdy se projevilo moje příslovečné štěstí: táta zadní stranu vysvědčení, které jsem měl celkem dobré, ani nečetl a podepsal to - ani ve snu ho nenapadlo, že by jeho syn zhřešil zcela jinde než v matematice. No a byl to právě Strach, který mi tehdy navedl, abych o tom tátovi neřek'.

Pravda, ve škole bylo pořád čeho se bát, neboť naše dobrodružné duše se učení moc nevěnovaly, bylo totiž pořád co obejvovat, a to daleko zajímavějšího, než byla Pythagorova věta. Tehdy za námi lítal Strach s hlídačem v libeňském parku, když jsme lezli přes plot na sokolské hřiště. Mohli jsme tam sice vejít normálně předem, ale to nebylo "vono". Zato když jsme lezli na strmou stěnu Černé skály nebo házeli nevybuchlé patrony do ohně - bylo to brzo po válce - přítel Strach s námi nikdy nebyl.

Svět dospělých se zatím řítil do zkázy. Zlý hlídač na kluzišti u Rokytky, který hochy kolikrát i zbil, když tam vlezli zadem a nezaplatili, byl pro mě zosobněním toho nejhoršího. Jednou totiž poslouchal nějaké projevy v rádiu a křičel: "ano, teď jim pořádně rozbijeme držky!" Nevěděl jsem ani pořádně komu, ale přesto mi těch lidí bylo líto. Pak začalo zavírání, procesy a první popravy. Tehdy se Strach usadil nejen v naší ulici, ale obíhal i ty ostatní. Když táta musel odejít dělat na vrty do Ejpovic, bylo jasné, že to vše asi brzo neskončí.

Ve škole už dávno visela podobizna dobromyslně vypadajícího knírače, nad jehož smrtí plakaly v rádiu veleznámé kurvy za zvuků pohřebních maršů z carského Ruska. Že to byl ještě větší masový vrah, než jsme si myseli, to jsme se dozvěděli až dlouho po jeho smrti. Ano, dávno po tom, co se začal na Letné stavět jeho nadživotní pomník, o němž se říkalo, že mu tehdy zkameněla jeho napoleonská pravice na náprsní tašce, když se dozvěděl, kolk to stálo.

Brzo po pohřbu nás tam taky s gymplem zahnali na brigádu. Tahali jsme tehdy ty podivné káry s hlínou, podobné těm, co se v nich kdysi vozily ve Francii oběti ke guillotině. Jeden z nás zanotoval ze srandy pochod mrtvých revolucionářů, tak jak jsme si ho všichni pamatovali ještě z toho veselého funerálu: Tá, tadadada, tá tadadada, tá tá tadá, ta tá tá tatatata tá tadá tadá.. My ostatní jsme se pochopitelně přidali. Tříďas na nás sice celý rozčilený přiběhl, ale to už jsme v kruhu objeli i ty ostatní, takže nás slyšek kdekdo. Kupodivu nás nikdo tehdy neudal, ani Strach, asi proto, že tam tehdy nebyl. A tak se už nikdy nedovím, kolik let by za to tehdy bylo. No a později zase tu sochu vyhodili do povětří, aby potěšili zase jiného velikána, který prý musel pro knírače jednou tancovat na stole.

V té době se vrátil z jáchymovských dolů strýc Jan, který tam byl poslán na osm let, aby si příště rozmyslel sbírat peníze na rodiny politických vězňů. Brzo na to zemřel na rakovinu. Národ zatím posedla jakási letargie, že už se ani tak nebáli, na náhubek si zvykli a už jen mlčeli. Já odešel na techniku a koho tam potkám - zase Stracha. Jednou nás dokonce udal na děkanátu, to když jsme celý kroužek ostentativně nepřišli na hodinu ruštiny. "A udělali to schválně," zdůraznil ve svém reportu. Ruštinářka Bázlivá nás pak musela vyšetřovat za dohledu kádra z děkanátu. Někteří to okecali zdravotními důvody a tak jsem to zkusil také - prohlásil jsem prostě, že " já jsem ležel".
"Máte na to potvrzení?" zeptala se mě Bázlivá.
"Nemám," povídám, "já jsem ležel sám." Takhle jsem to prosím řekl a nic jsme tím na mou duši nemyslel, prostě jsem chtěl říci, že jsem ležel sám od sebe. Ostatní študáci ale hned propukli v huronský smích a bylo po vyšetřování - dostali jsme tu děkanskou důtku všichni. Ale musím přiznat, že se na mě tehdy nikdo z postižených nezlobil, tak prý se jim můj vtip líbil. Také jsem Stracha jednou uviděl v zástupu policajtů coby fízla v civilu, usmíval se, ale já ho přesto poznal - to když o jednom Majálesu začali v průvodu zatýkat každého, kdo se jim dostal do ruky. Některé vyhodili z techniky hned, jiným prostě jen řekli, že "propadnou ze všech zkoušek", tak ať radši odejdou sami.

Na delší dobu jsem se pak Stracha zbavil, to když jsem odešel za hranice. Několikrát se sice objevil, například když jsem přišel o práci nebo když jsem měl tu ošklivou bouračku s náklaďákem. Nu a teď byl zase tady a vypadalo to, že asi na déle. Ivaně namluvil, že jsem ho pozval, aby mě poradil s léčbou. Nemohl jsem to popřít, bylo to, jako kdyby mě Strach zhypnotizoval. Ve dne mi dal celkem pokoj, ale v noci, když mě chytaly ty největší bolesti, přicházel do mého pokoje a děsil mě. Nějak jsem zapomněl, co všechno umí a tak jsem mu naslouchal, v plané naději, že mi nějak uleví. Lékaři totiž nenašli, co mi vlastně je a tak se nemůžete divit, že jsem se opravdu strachoval. Neměl jsem nikoho, komu bych se svěřil, jen Strach naslouchal mým obavám a ještě je zvětšoval.

Později přicházel i ráno, to když jsem se po dvou hodinách spánku probudil, protože se bolesti se zase vrátily. "To nejhorší ještě přijde," děsil mě. "Však ty víš sám,o co jde, nemusím ti napovídat," prohlásil. "Ostatně ani si to nepřej vědět. Dej jen na svou bolest a na mě, my ti nelžeme. Doktoři ti pravdu nepoví, vždyť oni sami nic nevědí. Na ně nedej, oni vždycky všechno poznají až při pitvě."
"Léky?" odpovídal na mou námitku, "jaké léky? Ty jsi ale naivní! Copak nevíš, že na to, co máš, žádné léky nejsou?"
"Co tedy ale mám dělat?" zeptal jsem se.
"Však ty víš sám," řekl, "nemusím ti přece všecko napovídat. Ostatně vždyť vidíš, že když ti nic nenašli, tak je to asi vážné. "

"Ale to přece může takt znamenat, že mi vlastně nic není?" sténal jsem.
"A proč jsou teda tvoje bolesti horší a horší?" provokoval mě a já věděl, že má pravdu. Rozčílil se: "Takovou hloupost může říct jen někdo, kdo je v deliriu nebo se zbláznil. Věř mi, já tě nestraším, já vím, co říkám."

"Co mám ale proboha dělat?" úpěl jsem zoufale. "Snad nějakého léčitele ... nebo operaci?"
"Ty jsi opravdu spadl s višně, ne? Co by ti asi měli uříznout, když je to imunologická záležitost?" rozesmál se.
"Jaká imunologická záležitost?" chytal jsem se stébla.
"To já přesně nevím, jen vím, že jednoho takhle otevřeli, pak ho zase zašili a pak se o něj nestarali." "A už ten problém nemá?" zeptal jsem se s nadějí.
"Ne, nemá," řekl a otočil oči k nebi. "Tam už nikdo žádný problém nemá."
"Takže ty si myslíš, že nemám žádnou šanci?" naléhal jsem a doufal jsem, že to popře. Chtěl jsem od něj alespoň jiskřičku naděje.
"To já nevím," řekl neurčitě, "- ale už je tady oběd." Jeho vyhýbavá odpověď byla vlastně horší, než kdyby řekl, že naději nemám. Rafinovaná bestie.

Ivana nám přinesla na stůl havajský stejk s ananasem, ten já mám hrozně rád. Můj mučitel vyvalil bulvy, asi aby dokázal, že Strach má velké oči.
"Zdržíte se ještě dlouho?" zeptala se Ivana ironicky, protože jí už také lezl na nervy.
Asi to pochopil, protože řekl: "Jen tak dlouho, jak si to tady Martin bude přát, " a ukázal rukou, ve které držel vidličku, na mě.
"No my jsme se ještě nedohodli," zamlouval jsem to, protože jsem pořád ještě přemýšlel, jak to mám tomu "bratranci" říct, teda to, že je nevítaný host.
"Ale ten stejk je báječný," řekl a nandal si celou polovičku do své velké huby. Podíval se na mně, že nejím a prohlásil: "Dobře děláš! Když ještě nevíš, co to je, mohlo by ti to uškodit. Dovolíš?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, sebral mi stejk s talíře. A ještě navíc jen tak, holou rukou.
"Ještě že víte, že to nevadí vám," konstatovala mrzutě Ivana a odešla od stolu. Bez omluvy - pokud vím, tak to ještě nikdy předtím neudělala.


Myslel jsem, že to Strachovi vysvětlím klidně, slušně, jak se mezi starými známými sluší, ale vyšlo to úplně jinak. Začal jsem mírně, ale pak jsem ztratil nervy. "Tak za prvé, nejsi žádný můj bratranec, ale o to tu nejde. Ty sem přijedeš otravovat, usadíš se tady a nechceš odejít. A přitom víš, že jsem nemocný, že potřebuju klid."
"Tak tomu teda říkám vděčnost, " řekl uraženě. "Nemít mě, nemáš se ani čeho bát."
Jeho drzost mě pobídla, abych mu to řekl rovnou: "Máš pravdu a proto si seber svoje svršky a odejdi, než ztratím trpělivost a vyhodím tě ručně!"
Strčil do mne jedním prstem a já upadl na gauč. "Ty mě budeš vyhazovat? Vždyť jsi tak zesláblý, že se ani neudržíš na nohách! A bude to ještě horší, až začneš -"
"Zmiz!" přerušil jsem ho, protože jsem to nechtěl slyšet. Cítil jsem, jak se třesu, nejen horečkou, ale hlavně vztekem. Přesto jsem měl celkem dobrý pocit: konečně jsme mu to řekl, konečně jsem zvítězil na Strachem. Už se ho nebojím.

Vstal ze židle a usmál se na mě, skoro dobrácky. "Vidím, že už mě nepotřebuješ. Dobrá teda, půjdu. Mě nikdo nemusí vyhazovat dvakrát. Stejně ještě musím ještě navštívit pár takových, jako jsi ty. Ostatně nebudeš tu sám." Ukázal na dveře, kde stála nějaká žena, hrozně vyhublá a kostnatá, asi jako kdyby držela měsíc hladovku. "Dovol, abych ti představil sestřenku Zubatou . . ."


Zpět na index

POHLEDY: TRIALOG O CHYTROSTI.

Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádíme novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. To jsou ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.


MARTIN: Co myslíte, že to znamená, když se řekne, že "chytrost nejsou žádné čáry"?
DAVID: No já myslím - jako že být chytrý není nic tak těžkého.
MARTIN: To by ale znamenalo, že každý může být chytrý, ne?
HELENA: No to jistě ne, to by pak byl hrozný nedostatek hlupáků! Já myslím, že to jen naznačuje, že být chytrý není tak těžké, jak by se zdálo.
MARTIN: No dobře, ale je to také pravda?
DAVID: No to rozhodně ne, to chce také být trochu inteligentní, aby mohl být jeden chytrý!

HELENA: (ironicky) Jak to, ty jsi přece tolik chytrý a přitom vůbec nejsi int -
DAVID: (skočí jí do řeči) No, zato ty jsi sice inteligentní, ale chytrá vůbec ne!
MARTIN: Nehádejte se, víte přece co se říká, ne?
HELENA: Že se nemáme hádat s bláznem, protože lidé pak nepoznají, kdo je kdo?
MARTIN: Nu já myslel to přísloví "jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne" :-), ale radši k věci: jaký je vlastně rozdíl mezi chytrostí a inteligencí?
DAVID: No inteligence je schopnost chápat a chytrost je schopnost myslet, ne?
HELENA: Já mám teda někdy dojem, že sám nechápeš, co říkáš!

DAVID: To je právě ono, já to vnímám jinak než ty!
MARTIN: S tím vnímáním jsi to Davide trochu popletl - vnímáme smysly, ale chápeme mozkem. Myslíte si opravdu, že inteligence je jen schopnost chápat?
HELENA: Já myslím, že je to i schopnost tvořit, přizpůsobit se a já nevím, co ještě. Co se týká chytrosti, to bych souhlasila tady s našim vnímatelem, že je to schopnost myslet.
DAVID: Inteligence je prostě v genech, někdo se narodí inteligentní a druhej zase ne, što paděláješ!

MARTIN: No počkej, když se s tím už člověk narodí, jak teda zjistíš třeba u dvouletého dítěte, že je inteligentní?
DAVID: No to já nevím, na to jsou přece testy, ne?
HELENA: Dobře, ale co je pro dvouleté dítě problém, to pětileté dítě klidně udělá, takže by se zdálo, že pětileté dítě je inteligentnější, než dvouleté, to snad ne?
MARTIN: Máš pravdu Heleno, ale trik je v tom, že je to jen jakási míra schopností - můžeme například říci, že tento člověk je inteligentnější než tamten, ale nemůžeme tvrdit, že někdo je inteligentní, teda myslím absolutně inteligentní..
DAVID: (Směje se) Anebo absolutně blbej, že jo?

HELENA: (ironicky) Tak to máš dobrý, Davide, už jsem měla strach. Ale řekni, Martine, na co máme teda ty inteligenční kvocienty, ty IQ?
MARTIN: Abych pravdu řekl, nejsem jejich velkým vyznavačem - zkouší se jimi většinou jen matematika, geometrie, logika, základy usuzování a gramatika. Ale inteligence je přece daleko víc! Pokud se IQ testy používají ke srovnávání lidských schopností pro jiné než čistě akademické důvody, budou vlastně hodně diskriminační, protože jsou jen úzce zaměřené. A jak už řekla Helena, inteligence je například také schopnost tvořit, řešit problémy, učit se a vůbec poznávat svět kolem sebe.
HELENA: Například k napsání básně je také potřeba určité inteligence, ne?
MARTIN: Jistě. Výraz "inteligence" je prostě hodně zprofanován. Už Mark Twain řekl, že existuje jen jedno nejinteligetnější dítě na světě a každá matka ho má. Ale vraťme se k té chytrosti. Jak se vlastně liší chytrost třeba od moudrosti?

DAVID: Moudrý je člověk, který mnoho ví a chytrák je ten, co ho umí podrazit, ne?
HELENA: No já si myslím, že moudří jsme z knih a chytří se stáváme zkušeností.
DAVID: (ironicky) Tak nevím, jestli jsi tak sečtělá nebo tak zkušená?
MARTIN: Už zase začínáte? Fakt je, že oba výrazy jsou někdy skoro synonyma, jindy se liší, hlavně podle souvislosti ve větě -
DAVID: (skočí mu do řeči) - nebo podle toho, kdo je používá -
MARTIN: - jistě, však jsem ještě nedomluvil - a podle toho, co tím ten druhý člověk zase chápe. Ale každý jste měli trochu pravdy, všichni cítíme, že to neznamená totéž. Ale protože se u obou výrazů jedná stejně o výrazy nepřesné - HELENA: (přeruší ho) Jak to, nepřesné?

MARTIN: jak vlastně chcete měřit chytrost? A přece to děláme, většinou jen podle osobního posuzování: ten je hloupý a ten je chytrý, ten je moudrý a ten je blb. Je to jako u nadávek: samá emoce a házení jmény. Navíc někdo pro mě může být docela hloupý, ale pro jiného je to třeba mudřec. Neexistuje žádná oficielní kategorie "mezi", t.j. lidí, co nejsou ani hloupí, ani chytří - a těch je jak známo nejvíc.
DAVID: Takže ty výrazy nemáme používat?
MARTIN: Ale ano, ale raději pro myšlenky než pro lidi - například říkat: "tenhle nápad je chytrý, ale tenhle mi připadá hloupý". Pak s vámi bude daleko víc lidí souhlasit, protože budete mluvit o něčem konkrétním a zároveň osobně neurazíte řečníka. Protože jak víte, v diskuzi nemáme napadat lidi, ale jen jejich nápady :-).
HELENA: Já myslela, že přívlastky chytrý a hloupý byly ale vymyšleny hlavně pro lidi, ne?

MARTIN Nu ano, ale to ještě neznamená, že je používáme chytře :-). Říci, že je někdo chytrý nakonec ještě tak moc neříká.
DAVID: Protože chytrost nejsou žádné čáry, že jo?
MARTIN: Ano, právě, a každý z nás byl, je nebo bude - alespoň jednou v životě - chytrý. Navíc řeknu-li, že je někdo chytrý, je to, jako bych říkal: "Hele, on je také chytrý, zrovna jako já". Vám se to nezdá? Dobře, vezměte si opak: řeknu-li o druhém, že je hloupý - tam je už víc jasné, že tím chci říci, že ten hloupý nejsem, čili že já jsem ten chytrý. Skoro každý dospělý člověk je chytřejší než dítě v první obecné, ale to ještě neznamená, že je také chytrý podle měřítek pro dospělé.

DAVID: (žertovně) Dobře, nebudu už teda říkat, že Helena je chytrá, ale jen že je jen chytřejší než já.
HELENA: No vidíš Davide, ty už začínáš být docela inteligentní!

Zpět na index

POEZIE: MLADÁ DÍVKA



Mně připomíná bílý, něžný květ,
na němž lpí v kapkách chladná ranní rosa,
kterou si ještě slunce nesebralo zpět,
či jako lesní víla, která chodí bosa,

jak bílá ovečka, již pastýř opustil
a vydána je vlku na pospas,
jak naše dětství, plné šťastných chvil,
jež žije kdesi rozpustilé, nezkušené v nás.

Ten její milý ostych, víček klopení,
zarudlá tvář, ten čistý úsměv dětí,
v němž tušíš první ženy zrození,
ta naivní veselost, která ji plně světí,

to vše mi připomíná jarní přírodu,
jež oslavuje svoje zmrtvýchvstání.
Mládí a krása jdou tu spolu v průvodu
a naše oči s obdivem se sklání . . .


Zpět na index
Zpět na titulní stránku Hurontarie