onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 9B/2000
Kanadsko-český literární měsíčník

Zpět na titulní stránku Hurontarie

Komentář:

Nedávno jsem opět viděl v televizi film "Les Aventuriers" (z roku 1966 - v angličtině se jmenuje "The Last Adventure" a prý je k dostání na japonském DVD disku). Říkám opět, protože ho mohu vidět já nevím kolikrát a nikdy se nenudím. Jak bych mohl: je to film z dob mého mládí a hraje tam Lino Ventura, Alain Delon a Joanna Shimkus. A zrovna tehdy mě to napadlo: kdo je vlastně ta Joanna? Ano, viděl jsem s ní pár filmů, ale to už je dávno. I zalistoval jsem na Internetu a objevil jsem - že je to kanadská herečka! Ano, narodila se 3 října 1943 v městě Halifaxu, v provincii Nové Skotsko - a to navzdory tomu, že ji jedna webpage (z Litvy) prohlašuje za slavnou Litvánku (asi podle jména). Nějakou dobu prý modelovala v Evropě, měla i session v Playboji a pak začala hrát ve filmech (13ti) převážně francouzských, neboť její francoužtina je perfektní (co chcete, je to Kanaďanka!) Hrála vedle tak slavných postav, jako Jean-Paul Belmondo, Sidney Chaplin, Jean-Luc Godard, Richard Benjamin, Richard Butorn, Liz Taylor a ještě pár jiných.

Kromě toho nahrála několik písniček, některé i ze svých filmů ("Loin" a "Le monde est fou" z filmu "Teta Zita"). Ještě jsem se dozvěděl, že si vzala za manžela Sidney Poitiera, se kterým žije už dvacet tři let a kterému dala dvě dcery (čtyři další má Sidney z prvního manželství). Čtyři poslední - a nejznámější - filmy natočila už v Americe (1969-1970). Další etapu jejího života vysvětluje lakonická a poněkud negalantní poznámka na jedné stránce, že je totiž "bývalá herečka". To se mi zdá po tak velké kariéře hodně pitomé, myslím ten výraz "bývalá". Lidé zapomínají, ale ne všichni. Její zobrazení ženy, vlastně dívky své doby, bude stále s námi. Narazil jsem na netu také na korespondenci, kde se bavili diváci, právě o filmu "Poslední dobrodružství" . Ti tam chválili nejen herecký výkon Joanny a obou herců, ale i zajímavou hudbu k filmu (od Françoise de Roubaix) a v neposlední řadě i režii Roberta Enrica, která proměnila poměrně nenáročný scénář v docela dobrý film. Škoda, že u se o obou pak mnoho neslyšelo - myslím ve filmech. Ano, byl to film o šťastném a bláznivém mládí, nejen oněch tří přátel, ale i o našem. A díky za to mládí, i když v něm bylo i hodně smutku.


Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se CANADIANA. Kniha je souborem prvních příspěvků j@ns@na do Neviditelného Psa, když tam byl ještě dopisovatelem pro Kanadu, v úplných prvopočátcích tohoto netového deníku. Elektronické ilustrace jsou také od autora. Všechny naše knihy najdete na adrese:
KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři! Toto je už naše sedmnáctá kniha, ale kdo by počítal . . .


INDEX:

Dimenze: DVA SOUPEŘI
Reportáž: TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 3.)
Povídka: LÁSKA JEDNA
Pohledy: ROZMLUVY SE SEBOU
Poezie: TŘI SLOVA

Poznámka: Toto je celé číslo. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Ošklivým opicím říkej, že jsou hezké a hezkým opicím, že jsou chytré."


PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright  Jan B. Hurych Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where explicitly stated otherwise.

Webmaster Honza j@ns@n
hurychj@hurontel.on.ca


DIMENZE: DVA SOUPEŘI
(Technika versus kultura)

Někteří lidé mají nadání na techniku, jiní na vědy klasické - tak nám to alespoň vysvětlovali na gymplu. Nebylo nám to nijak divné - rozdíly jsme přece viděli na každém kroku, ne?

Ne tak úplně. Matematika podle toho rozdělení patřila pod techniku, i když ji defakto musíme používat každý. A v dnešní kompjútrové době se nikdo ani nemůže vyhnout tomu, aby znal alespoň základy počítačů - nejen ta menšina, která na nich dokonce ještě i počítá :-). Bývalo to tak, že komu nešla matika, na technické vědy si netroufal, protože tam byla navíc ještě ta "vyšší" matika, ve které by měl asi takovou šanci, jako jednoruký ve hře na housle. A kam zařadit lékaře, kteří se dnes bez počítačů ani nehnou a potřebují je dokonce daleko víc, než tu jejich (klasickou) latinu? A kam dát například vojáky či novináře? Kam patří konceptová inspirace inženýra a kam zase statistika biologa?


Jak vidíme, rozdělení často selhávají, protože jejich hranice jsou napohled jasné, ale ve skutečnosti nepřesné, rozmazané nebo jak se říká na západě, "šedé". Také rozdíly mezi kulturou a technikou jsou "očividné" a snad právě proto nepřesné. Začalo to vlastně dávno v historii, kdy se lidé začínali zabývat stroji, které jim sloužily buď k obživě nebo k obraně. Udělal jsem si takovou soukromou anketu, abych se dozvěděl, odkud vlastně pramení to odlišení "techniky" od "kultury" a naopak. Lidé mi odpovídali definicemi, kterým ale nikdo nerozumí, nebo si je sami vymysleli. Jiní to odbyli jen vágním tvrzením, že "technika dělá věci pro užitek, zatímco kultura hlavně pro zábavu". Jenže ještě nedávno byl do kategorie zábav zařazen i Internet - a dnes je to nepostradatelný pomocník v průmyslu, obchodě i jinde. Také domnění, že kultura je neužitečná, je ovšem nesmysl nad nesmysl.

Ano, jsou potřeby těla a jsou potřeby ducha. Tak například filozofie se zrodila už v té době, kdy člověk se vyrovnával s vědomím, že jednou zemře. Pátralo se po smyslu života a tím pádem se i hledal způsob, jak nejlépe žít. Ať žijeme izolovaně nebo ve společnosti, způsob našeho jednání, jeho smysl a cíl ovlivňnuje nejen nás, ale i ty ostatní, kteří zase zpětně svou reakcí ovlivňují nás,

Kultura je ovšem chápána různě. tak například Websterův Thesaurus nám říká, že je to
1) kutivace půdy,
2) pěstování či růst - bakteriálních kolonií na předem připraveném živném materiálu,
3) výroba, vývoj nebo zlepšení rostlin, zvířat, půdy a podobně ( viz výraz "vzdělávání", "obdělávání", ač to odpovídá spíše výrazu "kultivace" - poznámka j.h.),
4) vývoj, zlepšení či zdokonalení intelektu, emocí, zájmů, způsobu chování a vkusu,
5) vývoj či trénink fyzických kvalit (zde mi napadá fyzkultura či kulturistika, pozn. j.h.)
6) ideje, zvyky, zručnosti, a různé druhy umění, které je jsou přenášeny či komunikovány na druhé lidi či generace (nebo jsou typické pro určité skupiny či generace, případně i lidé, kteří jsou součástí takové kultury), atd.atd.

Jak vidíme, nemají to ani naši tvůrci naučných slovníků nijak jednoduché - jak je tedy možné, že lidé tak suverénně oddělují kulturu od techniky? Odpověď je jednoduchá: ta suverenita je založena na ignoranci a pochopitelně ono oddělování také. Kam patří například technika stolování? Holicí strojek je "technika", ale holení samo zase patří ke kultuře civilizovaných lidí (jak mi bylo kdysi řečeno někým, komu se nelibíl můj vous :-). Napsal jsem nedávno do ArtFora esej, nazvanou "Umění techniky", kde se snažím obhájit tento termín, jimými slovy, že technika vlastně také patří do umění. Částečně, protože na druhé straně ani umění se neobejde bez techniky - říká se třeba "technika malby" (i když správnější by asi bylo "technologie malby"). Už dříve se návrháři snažili dát výrobkům i umělecký tvar, podívejme se třeba na dnes už klasické tvary prvních automobilů, letadel a podobně. Koneckonců i každý výrobek má v sobě kus umění - lépe řečeno, měl by mít :-).

Jiný tak zvaný "důvod" pro antagonistické rozdělování těch dvou (odtud název tohoto článku) je založeno na simplisitické představě, že technika je něco umělého - "umělý" je mimochodem výraz opravdu verbalisticky "umělý", neboť významově nespadá ani pod "umění", ani "něco umět", ale používá se spíše jen jako opak toho "přirozeného". Stejnou chybu ovšem dělají i jiné jazyky, viz anglické "artificial", které nemá nic významově společného s "art". Zde mi asi namítnete: ano, ale techniku přece musí někdo "umět", ne? Jistě, ale umění přece také! Ne, "umělé" je tu zcela jasně míněno jako nepřirozené, ne od přírody, člověk to prostě musel vymyslet. Dobře, ale umění přece také musel někdo vymyslet! Na druhé straně: kde končí hranice přirozenosti? Je snad tkací technika pavouka přirozenější, než je technika výroby rybářských sítí? Navíc se zde výraz "umělý" často prezentuje - a to nesprávně - jako něco nedobrého. Když nás třeba bolí hlava. vezmeme si prášek, což je technika, jak utlumit bolest, věc tedy všeobecně blahodárná. A přece vysloveně "umělá". Podobně i telefon je věc umělá a přece vysoce hodnotná (jak pro koho, že? :-).

Ale máme tu ještě jiný rozdíl: někteří aktivisté jdou ještě dál a tvrdí, že nás technika "odtrhla od přírody". Osobně si myslím, že nás nic nemůže odtrhnout od přírody, pokud sami nechceme. Ale vraťme se k té námitce: ano, kácíme lesy, vysoušíme močály, obděláváme půdu a jak narůstá populace, zmenšujeme počet "přírodní" zvěře na úkor té uměle vypěstované (a přitoma paradoxně a přece výstižně zvané "užitkové"). To vše, abychom zachovali naživu naše vesele se rozmnožující lidstvo, kolonii jakýchsi "pánů světa", na které jsme se ve své pýše sami pasovali. A přece, co je na tom nepřirozeného? Darwin dokonce nazývá boj o přežití "přirozeným výběrem"! Pravda, jednou to lidstvo zahubí, protože se zcela jistě přerozmnožíme, ale zatím to vidíme jen u té divoké zvěře, kde vyhubení už hodně nablízku. Jenže může za to technika? Vždyť člověk se odedávna snažil přežít na úkor jiných živočichů - jinak by tu dávno nebyl. . .

Tím se dostáváme k jádru věci: od přírody nás nic neodtrhlo, my sami jsme se odcizili. Syn mého souseda sice nadává na starou generaci, která mu poškodila "jeho" přírodu, ale přitom by se sám svých výdobytků nechtěl zbavovat - a řešení, jak "ujídat ze svého koláče a mít ho pořád ještě celý", ještě nikdo nenašel. K tomu odcizení totiž nepotřebujeme tu techniku, to jen to musíme na někoho svést, protože přiznat si pravdu by asi bylo příliš těžké. Rodiny , které nevodí své děti do přírody to nedělají protože bydlí víc a víc dál od přírody - nemusí přece chodit pěšky, jejich automobil by je tam dovezl. Někteří to prostě nedělají z lenosti, jiní "v tom nic nevidí". Malá část populace i proto, že by museli strávit o výkendu hodiny a hodiny na přecpané dálnici, kde i odběhnutí do příkopu vás vystaví inhalaci nebezpečných plynů z výfuků všech těch milenců přírody :-). Já sám třeba používám v autě air-conditioning hlavně proto, že mě izoluje od "ovzduší" venku.

A je to právě kultura, která nám připomíná - nebo by alespoň měla - že život je víc, než jen konzumace, víc než snobské vystavování se na odiv -"hele, co jsem si koupil!". Dnes, kdy nám filozofie neumí dát odpověď na otázku, proč vlastně žijeme a historie zase odpověď na otázku, co bude dál , to všechno už bohužel zůstává jen na kultuře. Aby nám takové a podobné otázky kladla, i když odpověď si už musíme dát my sami. A právě proto je nesmysl stavět techniku a kulturu proti sobě. Potřebujeme obě k našemu přežití. techniku, aby nám ulehčila náš život, léčila naše nemoci a pomáhala stavět nový svět a kulturu, aby právě té technice pomohla vidět dál, než za nejbližší mikroprocesor. Technika poslední doby totiž už překračuje hranice naší fantazie - a je teď na kultuře, aby techniku usměrňovala.

Zpět na index

REPORTÁŽ : TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl 3., Země licencí )

Ještě se vracím k té inženýrské licenci. Dostal jsem dopis s dotazem, zda je to v Kanadě pořád tak "drsné" jak to já popisuju v mé reportáži. Nevím, jestli jsem tu otázku správně pochopil, ale každý, kdo chce dostat papír, že je inženýr (aby si vůbec směl říkat inženýr!), musí být členem asociace a tím se stane, až když - kromě jiného - složí požadované zkoušky. Těmi musí projít i absolventi kanadských univerzit, které samy nemají právo někoho jmenovat engineer nebo ingenieur.

Ano, podřídit se tomu musí všichni a časem je to ještě pořád přísnější. Kanadští graduanti vycházejí pouze jako bachelors, teda bakaláři, případně jako másters, ale ne jako inženýři - ten titul si musí jaksi zasloužit, lépe řečeno odsloužit, jednak čekací dobou (kdy sbírají zkušensoti v praxi, ta je dva roky) a pak přídavnými zkouškami. Podle toho, kterou univerzitu vystudovali, se pak řídí počet nutných zkoušek.

Ano, univerzity tu nemohou samy udělovat inženýrský titul: není to ani tak šikanování, ale spíše prevence. Univerzity jsou totiž různé úrovně - zatímco v USA se obecně univerzity nazývají college, v Kanadě je college něco nižšího, někdy spíše na úrovni průmyslovky. Exitují dokonce ústavy. které vyrábí vzdělance na běžícím pásu, dokonce někdy jen korespondenčně a v takovém zmatku by se lehce mohlo stát, že by každý říkal jako onen chlapík, co se podepisoval čtyřmi křížky: "Ja inženěr, tavárišči". Žerty stranou, situace je vážná: kdyby někdo takový třeba postavil most a ten spadl, ohrozilo by nejen životy občanů, ale i prestiž skutečných, zodpovědných inženýrů. Vysvětlil mi to lapidárně můj přítel, který řekl: "Doktoři mají svou Asociaci a nikdo se tomu nediví. A vidíš, inženýři mohou napáchat ještě větší škody, než doktoři!"

Historicky vzato, inženýři sami si tyto asociace založili a sami si je řídí. Jsou nezávislí na vládě či na škole, pouze na sobě. Odpovídají se ovšem veřejnému publiku, které je může chválit nebo kritizovat, a musí poslouchat zákony. Připomíná mi to, že například prvopočátky kontroly kvality v Anglii vznikly za doby válečného blietzkrigu a Britové je považovali skoro za tak důležité, jako boj proti Němcům. Ontárijská Asociace bude dokonce dávat členstvu k schválení návrh dalšího přezkušování znalostí a zkušeností svých členů v pravidelných intervalech i později - něco, co je u lékařů na celém světě zcela běžné. Že se to členstvu nelíbí, je jasné a jak to všecko dopadne, je ve hvězdách. Asociace také vykonává disciplinární službu: každý měsíc se objevuje seznam členů, kterým byla licence odebrána. Podvody, že by se falšoval svoje vzdělání - jako když se veřejní činitelé se sami pasují na doktory, se tu trestá podle zákona vězením a poslanecká imunita tu podvodníkům, kteří falšují diplomy, vůbec nepomůže. Kradení je prostě kradení, ať se tomu říká, jak chce.

Inženýr také dostane razitko, kterým oštempluje svoje výpočty a výkresy a pochopitelně také za výsledky své práce ručí. Platí asociaci roční poplatek a přestěhuje-li se do jiné provincie, dostane bez problémů členství zase v jejich asociaci. Pokud bych bydlel v Ontariu a dělal pro někoho v Quebeku, musím mít ovšem quebeckou licenci, ontárijská by mi nebyla nic platná. Vyšší kategorie jsou ještě t.zv. inženýři - konzultanti, kteří procházejí ještě přísnějšími procesy a obvykle mají i svou vlastní firmu.

Ve Spojených Státech je to podobné, ale ještě nedávno tam mohl dostat titul inženýra i technik, který sice neprošel univerzitou, ale zato má hodně let praxe a projde zkouškami. Ano, i tam se ovšem dělají zkoušky, podle mého názoru lehčí, než v Kanadě. Viděl jsem jejich příručky, které obsahují výtah učiva a typu otázek ke zkoušce a i odpovědi. V Kanadě také nemusí mít člen Asociace univerzitu, ale zato musí projít studiem, které provádí a řídí Asociace sama. Program prakticky pokrývá rozsah univerzitní látky (teda jen těch "užitečných" předmětů). Měl jsem dva techniky, z nichž každý volil jinou cestu: první šel na večerní univerzitu, druhý vzal trénink Asociace. Ten první to vzdal, protože poslední dva roky by musel dělat denní studium a na to neměl peníze. Ten druhý využil toho, že se mohl učit doma a dělal zkoušky v čase, kdy se mu to hodilo. Nemusím asi dodávat, že už je dnes inženýrem (i s tou zkratkou za jménem, P.Eng., míněno Profesionální Inženýr).

To vše řečeno, zní vám to asi hodně snobsky, takže hned musím dodat, že ne se vším, co jsem tu řekl, se také ztotožňuji. Na druhé straně myslím, že každý ty zkoušky může zvládnout, takže to není zase nic tak extra a prospívá to dobré věci. Faktem je, že když jsem přišel do cizí země, musím se řídit jejich stylem práce a zákony (ano, na profesionální inženýrství je zvláštní zákon!). Tam, kde to firmy vyžadují, to prostě bez licence nejde. Jak už jsem ale také naznačil, mnoha malým firmám na licenci nezáleží, už proto, že tam jenom firma sama nese zodpovědnost, a tak si kontroluje práci svých inženýrů sama. Management tam tvoří stejně profesionální inženýři, nu a u těch neprofesionálních je asi důležitější, aby brali malé platy :-). Pracovní titul "inženýr" je totiž velmi široký: původně znamenal něco jako strojař, nebo někdo, kdo obsluhuje složitější stroj - a má na to nějaké zkoušky - dosud se například říká strojvůdcům "engineer". Takže můžete dělat u menší firmy jako "design engineer", aniž byste měli licenci, ale titul P.Eng. nesmíte nikde používat, nejste-li u asociace.

Tam, kde licenci vyžadují, ji pochopitelně mít musíte. Někdy stačí, abyste byli "eligible", tj schopni ji dostat - hromada firem to dneska tak dělá. Co se tím přesně myslí, to nikdo pořádně neví, snad jen to, že máte dostatečné vzdělání, dobrou profesionální historii a jste ochotni si tu licenci někdy udělat, když ji budou opravdu žádat. Na druhé straně už jsem také podotknul, že sama licence vám nesežene práci. Ale tak zlé to není, většina těch, co ukončili technické vzdělání na univerzitě, ani inženýrskou práci nedělá. Jdou pracovat jako technici či designeři (něco jako náš průmyslovák, ale ten u rýsovacího prkna) a mají-li dostatečnou zkušenost, stanou se třeba i manažery, protože i u těch s euž často vyžaduje vysokoškolské vzdělání.

V severní Americe vůbec není vzdělání nějaký punc na čele, který říká, do jaké krabice smíte či nesmíte jít. Co se týká univerzitního vzdělání, potvrzuje spíše vaši schopnost myslet, zatímco zkušenost, experience, dokazuje vaši schopnost tvořit. To první je tedy spíše kvalitativní, teoretické, to druhé kvantitativní a proto musí být i specifické. Poznal jsem chemiky, kteří dělali elektroniku a i elektroniky, kteří dělali všecko možné. Já sám přešel a elektroniky na počítače a později na automatizaci a softvér. A začínal jsem dokonce jako inženýr kvality, ale to zase příště...

(pokračování)

Zpět na index

POVÍDKA: LÁSKA JEDNA

Potkali jsme se v létě v Jizerských Horách. Chodívali jsme se tam totiž všichni koupat k řece Kamenici a tam se mezi námi objevila. Vlastně bych si jí ani nevšiml, ale byla černovláska a ta barva vlasů je jedna z mých slabin. Její vlasy byly dokonce taková ta havraní čerň, tmavá jako noc s odleskem měsíce, temná jako hřích a stejně tak beznadějná . . .

Kamenice vlastně není ani tak moc řeka, spíše říčka a cokoliv živého - hlavně pstruzi - už v ní kdysi dávno zahynulo. Snad to dělaly ty sklárny, co byly proti proudu, snad něco jiného, nevím. Byla ovšem nejen písčitá, ale i studená. Voda se v ní vyhřála jen v malých tůních, většinou v záhybech, které byly dost hluboké, aby v nich zůstávala stát a dost veliké, aby se v nich dalo plavat. Jedna z nich byla pojmenovaná po Maxovi, koni, který se tam prý kdysi utopil. My ale raději chodili ke splavu. Také tam dole byla voda teplá, hlavně přímo pod splavem, kde odtékala jen uprostřed a jinak se pořád pomalu točila dokolečka. A tak jsme se tam potkávali všichni, nejen ti místní, ale i my, co jsme tam měli chaty nebo tam byli u někoho na prázdninách.

Zábavy tam bylo vždy dost - tak například někdo přinesl malý tranzistorový gramofon a my vesele vyhrávali, dokud jsme nešli někomu na nervy a neokřikl nás. Jednak modernu, jednak přítomným seladonům středního věku - kterých tam bylo dost, protože staříkům se děvčata také líbila, obzvláště v plavkách - jednu písničku, co zpíval pana Hála. Její název si sice už nepamatuju, ale slova ano: ". . .bez vlasů jsou vždycky dobráci, ale tihle páni fešáci, ti milují jen pro legraci . . ". Ačkoliv to byla vlastně chvála, staříkům s prořídlým porostem na hlavě se to nijak nelíbilo.


Jmenovala se Kateřina - její maminka snad asi nikdy nečetla Saturnina, ale zato ona ano a tak si raději nechala říkat Rina. To nám také dala všem hned na vědomí, i to, že je tu u babičky a jinak že žije v Praze a že studuje. A pak už to šlo jako na automatické lince: všichni jsme se stali jakýmisi jejími mopslíky, které si posílala pro zmrzlinu, nebo podobně. Mne žádným takovým rozkazem nikdy neobšťastnila - podle mých dosavadních zkušeností jsem u holek neměl moc štěstí a tak jsem se radši držel víc vzadu. Přesto jsme se nakonec dali do řeči, ve vodě - jak jinak? - a byla to vlastně ona, kdo začal. Už ani nevím, co jsme si povídali, vím jen, že jsem byl do ní od té chvíle zamilovaný až po uši. Už to, že se se mnou vůbec bavila . . . Znáte to, takové věci se člověku stávají, i když nechce. Já ale navíc ještě chtěl. Pravda, moje toužení bylo víceméně platonické, svůj ostych jsem v té době ještě neztratil; nebylo totiž s kým.

Po několika dnech se to stalo. "Jdeš v úterý do kina, Péťo?" zeptala se mě. Když jsem přisvědčil, požádala mě, jestli bych ji tam nedovezl. Bydlela až nahoře na Mariánské hoře a já měl ovšem motocykl. V městě bylo kino, kde hráli dvakrát týdně a takovou příležitost nebylo možno nechat jen tak minout. Nemyslím to kino, ale to svezení. Odložil bych býval kvůli tomu snad i pohřeb mých tet, kdyby všechny zrovna zemřely. A já jich měl hodně, šest. - dědeček se totiž pořád snažil přivést na svět syna.

Kino bylo navíc jedinou zábavou v tom místě; kromě ještě jimé, té druhé a o té jsem raději ani ze strachu nepřemýšlel, i když jsem někde - v tajnu mé nevinné duše - doufal, že se toho také jednou dočkám. Hádám, že se tomu dá říkat panický strach.

Vyrazili jsme a celý film jsme strávili tím, že jsem se drželi za ruce. Nějak se nám v té tmě samy potkaly, neboť nevěřím, že bych měl býval tolik drzosti, abych sám začal. Vraceli jsme se na motorce k nim nahoru na hory, když mi začala blbnout, teda ta motorka. Kašlala a ztrácela sílu. Zastavil jsem, ale nemohl jsem přijít na to, co to bylo - byla už hodně tma. A opět nevím, jak se o stalo, leželi jsme oba v trávě a líbali se. Zkušenost jsem sice neměl, ale zato jsem se rychle učil. A nezastavili jsme se ani tam, kde bychom normálně měli. Snad to byla ta letní noc, snad to mé po lásce hladovějící mládí. Bylo to spontánní a bylo to krásné. A tak to vlastně všechno začalo . . .


Vrátil jsem se do Prahy na školu. Také Rina už byla na univerzitě a tak jsme se vídali - a nejen vídali - dost často. Já bydlel na koleji, ale ona žila v malé mansardě, ještě s kamarádkou, která nám fandila a tak nebyla často doma. Pravda, nechodívali jsme jen tam: krmívali jsme racky u Vltavy, líbali se ve Valdštejnské a většinou skončili na letenské pláni, kde jsou ve svahu výhodně strategicky situované lavičky. Chodili jsme do těch malých kabaretů, kterých se tehdy vyrojilo jako hub po dešti, a jindy zase k Jakubovi poslouchat Bacha či jiný barok. Ale pak jsme zase skončili na té Letné, jak jinak.

Rina mě také seznámila se svými kolegy či kamarády - dodnes nevím, jaký v tom byl u ní rozdíl - a právě v jejich společnosti jsem se začal cítit nějak nesvůj. Nejprve jsem nevěděl proč, ale prostě mi to nesedělo. Neměl jsem se s nimi o čem bavit - snobské řeči mě nebavily a většinou mě stejně brali jen jako někoho, kdo "zná" Rinu. Já ovšem nechtěl být ani kolega, ani kamarád, ale ona ve společnosti zachovával určité dekórum a tak snad ani nevěděli, že jsme milenci. Jen jeden z jejích známých ušel, nějaký Šón, jak si říkal, poměrně zajímavý plzeňák, usazený v Praze. Asi mu také ta společnost neseděla - i když jsme se všichni slézali právě u Šóna; měl poměrně velký byt a práci na ministerstvu. Většinou jsme spolu hráli šachy, zatímco ostatní se vykecávali či vytahovali, jak kdo. Rina mě vždy totiž velice brzo opustila, protože si vedle musela honem něco důležitého s ostatními povídat u vína.

Doprovázel jsme k Šónovi Rinu často, protože si to přála. Nebavilo mi to, už proto, že jsem zároveňn v té době zpozoroval, že o mně ztratila zájem. Slovy mě sice ujišťovala, že mě má pořád ráda a že se nic nezměnilo, ale i takový, v ženách nezkušený milenec, jako já, musel poznat, jak se věci mají. Pochopitelně mě nenapadlo nic jiného, než jí to vyčíst. To byla ovšem chyba, protože žádná normální žena si nepřipustí nějakou vinu a takové řeči ji jen unavují. Byl jsem smutný, žil jsem - ba přímo živil se - mým smutkem, protože jsem nic nechápal. Kde byly ty okamžiky, kdy mi přímo jihla, tála v objetí! Vím, říkají, že to jsou ženské hormony, které to dělají, tu chvíli, kdy je žena jakoby očarována a kdy si nemůže pomoci. Kdy se chvěje jako horečkou a kdy je pro muže tou největší záhadou a on si on navíc nedovede vysvětlit, jak to dokázal, mít takovou silnou moc. Ale i to je projev lásky, dokonce ten největší, co snad může být.

To vše bylo najednou pryč. Kouzlo se rozplynulo, zůstal jsem tu sám, s údivem a jednou nezodpověděnou otázkou: proč? Nejprve jsem dával vinu jen jí, pak zase sobě a nakonec už jen jí. Pak se to jednou stalo. Přišla, patrně měla někde rande a bylo vidět, že neposlouchá, co jí říkám. Nevím proč, ale najednou mi to došlo. Byla s jiným! A opět mě nenapadlo nic lepšího, než se ji na to zeptat. Přisvědčila, a v očích marně potlačovala štěstí, to štěstí, které jsem už u ní kdysi poznal, ale za jiných okolností.

"Proč ale, proboha, proč?" zeptal jsem se naivně.
"Protože se mi líbí," řekla, ale jen napolo trucovitě, spíše abych si nemyslel, že nemá svobodnou vůli.
"Ale jak jsi mi to mohla udělat?" zeptal jsem se a bolest mi drala srdce. "Říkala jsi přece, že mě miluješ?"
"Ano, byla jsem s ním, ale tebe mám ráda, " vysvětlovala, "Cožpak to nechápeš? Ta naše, to je jiná láska."

Nechápal jsem: "Láska je přece jen jedna!"
"Ale to není pravda! Člověk se může zamilovat víckrát!" namítla mi.
"Ano, ale postupně, ne ve stejné době!" vysvětloval jsem v zoufalství, jako by se její láska mohla vrátit právě tím mým přesvědčováním.
"Ty ještě nic neznáš," řekla mi. "Lásky jsou různé." Asi měla pravdu, ale já o tom ani nechtěl slyšet. Řekl jsem jí, že mi takové lásky nic neříkají: buď miluju naplno, nebo vůbec ne. Láska že je jen jedna a tak milovat že ona neumí nebo nechce. A jestli hledá tu pravou lásku, tak ale nemá zabíjet lásky těch druhých.

Na ta slova se sebrala a odcházela. Běžel jsem za ní, přímo se vnucoval a prosil ji, aby se vrátila. Ani se neotočila, asi jsem ji urazil. Anebo možná proto, že jsem měl pravdu. Často jsem ji ještě vídal, ale už jsem si nic nedovolil, abych se jí třeba doprošoval - kdyby mě opravdu milovala, tak bych to přece ani nemusel dělat. Možná, že to byla moje hrdost, ale i když mi srdce říkalo opak, rozum věděl, že je konec. Zavíral jsem se doma na koleji a opět jsem hodně studoval - bylo ostatně co dohánět. Také jsem opět chodil víc do knihoven nebo na koncerty, poslouchat hudbu, které jsem také najednou nějak víc rozuměl. Osaměl jsem a pomalu jsem zapomínal. Ovšem hodně pomalu . . .

Po čase jsem potkal na ulici Šóna - pozval mě na víno a já ho zasypal mnoha otázkami. Ne, Rina ani její kamarádi už k němu nechodí, řekl. Vyhnal je všechny. Proč? Cožpak jsem to nepochopil? On ji přece také miluje a už se na to nemůže dívat, užírá mu to srdce a vidí, že by se z toho zbláznil. Jako duše spřátelené stejným bolem jsme si vypověděli všechny své potíže s Rinou. Když jsem mu řekl, jak se mi tehdy porouchala motorka, zasmál se. Udiveně jsem se zeptal proč. "Nenašel jsi pak na bandasce žvejkačku?" zeptal se. Vzpomněl jsem si: ano, ale nebyla na nádrži, ale přímo na uzávěru. Ještě jsem si říkal, když jsem to druhý den objevil, jak jsem rád, že jsem se na ni nepřilepil.

"No vidíš," vysvětloval, "to snad přece víš, ne? V tom víku je totiž taková malá dírka, aby tam mohl vzduch. Když se něčím ucpe, časem se tam pak vytvoří podtlak a benzin teče špatně do karburátoru, nemá totiž dostatečný tlak. No a pak se dusí."
"Ty myslíš, že ona sama - ? "
"Nemyslím nic," řekl Šón," to si musíš domyslet sám! Asi věděla, že bys to nikdy neudělal. Ostatně jsi nebyl první - mně udělala totéž. Teď už ovšem používá zase jiné triky!"
"Ale proč, proč?" ptal jsem se nechápavě.
"Nevím, asi ji baví svádět muže a pak je nechávat odhozené na ulici. No snad tě utěší, že nejsi sám. A navíc si určitě brzo najdeš jinou lásku, tím jsem si jist. Už to, že ses dokázal od ní citově odpoutat, svědčí o tom, že jsi ji zase tolik moc nemiloval."
"A co ty?" zeptal jsem se.
"U mne je to horší," řekl smutně, "já už to zkoušel, člověče, ale žádná mi ji nenahradila. Já už se nějak prostě nemohu zamilovat. Zázraky se dějí jen jednou."

Vzpomněl jsem si, že se tak jmenoval jeden francouzský film, s podobným námětem, a také jsem mu to hned řekl. Usmál se, tak nějak podivně a prohodil: "Ten scénář jsem měl napsat já," a zachechtal se, ale tak nějak divně.


Měl pravdu. Ne s tím scénářem, ale v tom, že jsem si opravdu našel jinou lásku. A také, když řekl, že jsem asi Rinu opravdu moc nemiloval - pro tohle mé nové děvče bych asi šel žebrat či krást, možná i umřít. Ale pravdu měla i Rina: jsou různé lásky, malé i větší a nejen po sobě, ale i jinak. Hlavně ty malé, těch měla dost. Ona jen hledala tu velikou. A možná ještě hledá, láska moje. Láska jedna.

Zpět na index

POHLEDY: ROZMLUVY SE SEBOU

Když jsem byl malý kluk, všichni se mýlili - jenom já ne, pochopitelně. Jak jsem vyrůstal - tedy hlavně čtením knih - dospěl jsem k názoru, že jako mám já svou pravdu, maji ji i ti druzí, i když třeba každý jinou, také tu svou. Napadlo mi, že bych tomu snad měl také dávat nějakou váhu a snažit se chápat důvody, proč ti druzí dělají to či ono. Dařilo se mi to celkem dobře - tak dobře, že jsem se třeba ani nedostal do tramvaje, protože jsem chápal, že druzí pospíchají stejně jako já.

Tyhle věci nás ovšem ve filozofii neučili - tam měl vždy pravdu jen určitý mudřec a ostatní se dělili na ty, co ho poslouchali a na tu druhé, co ne. Problém byl, že i já jsem měl jiné názory než onen mudřec - už proto, že jsem četl i jiné mudrce a ti mi zase říkali ty věci zase každý jinak. No prosím, každý může mít svůj názor, ale kde je tedy ta pravda?

A tak vznikly moje "rozmluvy se sebou". Vymyslel jsem si totiž takovou metodu - spíše hru - kde si dávám otázky - a také si na ně odpovídám, ale jakožto jiná osoba. Jsem to sice zase já - ne, nemám rozpolcenou osobnost - ale jiný "já". Prostě jsem obrátil můj původní přístup k věci: vžívám se do pozice těch druhých, vlastně jsem je shrnul do jedné osoby, "toho druhého", který posuzuje moje řešení mých problémů a snaží se zase on "pochopit mě". K čemu je to dobré? To máte tak: u hromady věcí se nám zdá, že něco děláme z vlastní vůle, ale ono tomu tak není. Tak například já mám rád hrachovou polévku, tak si ji kde mohu "svobodně" poručím. Dal jsem to , jak vidíte, do uvozovek, protože to, že mám rád hrachovou polévku, už samo svobodné není - tak jsem byl od přírody naprogramován :-).

Ten druhý ovšem není nějaké moje podvědomí, právě naopak: snaží se právě zjistit, kolik z toho, co dělám, je diktováno mým podvědomím. Pravda, podle Freuda máme podvědomí, podle jiných zase ono "vnitřní dobro", které je skryté někde hluboko v nás. Co to je, není tka důležité, já tomu říkám "firmware", tedy softvér, který přichází zamontován ve "výrobku". Většinou se s ním ovšem nedá dost dobře komunikovat. Volím tedy radši formu rozhovoru s mým virtuálním dvojníkem, který je všecko to, co já nejsem a snažím se ho přesvědčit, že to, co dělám, dělám o své vlstní vůli a hlavně dobře. Co mi pak nezaujatě řekne, je nejen zajímavé, ale i užitečné . . .


Asi už víte, že jsem se po různém putování nakonec přestěhoval sem na sever, do Kincardine, kde se snažím "stárnout a to pokud možno důstojně". To prvé se mi daří, to druhé moc ne. Pořád mě ještě napadají bláznivé nápady a nechci uznat, že matka příroda má taky pravdu, často tu jedinou pravdu, alespoň pokud se mého těla týče. Kincardine je mimochodem místo, které jsem si zamiloval - zima je tu sice dost drsná, ale kde v Kanadě není? Kromě toho mám dojem, že i to místo si mě nějak oblíbilo - mám tu své cesty, stromy a útesy i jezero, které bych nevyměnil za nic na světě.

Je tu odsud daleko do velkých měst, ale to v době televize a internetu není už žádná překážka. Vtip je v tom, že tady si mohu volit, co se mi líbí. Města, ta sociální uskupení, kde pravdu má jen dav a soused je od tebe oddělen jen slabou stěnou - ale o to víc zavilou nevšímavostí - ta města mi nikdy moc neseděla. Televize se poslední dobou hodně zjednodušila - ze sedmdesáti stanic, co tu na kabelovou TV chytím, jsou jen asi tři kanály, které za něco stojí. Nemluvím o úrovni, každý přece má, co si zaslouží, ale já si to většinou opravdu nezasloužím :-). Opravdová kultura, která byla, je a asi i bude pro široké masy jen Popelkou, se stáhla do pozadí. najdete ji někde daleko pod TV zprávami, sexem a shoppingem, tedy nakupováním. Tak totiž zde a jinde tráví většina občanů svůj drahocenný "volný" čas. Zbytek, ten druhý čas, který jim organizují jiní, pak tráví denně v práci. Skoro by se chtělo řící, že je to jediná část jejich života, která má nějaký smysl, i když se defakto zase jedná jen o otročení za peníze.

Ale má to opravdu nějaký smysl? Potřebujeme tolik dřít, abychom si zakoupili tu hromadu věcí, které - bráno v měřítku celého života - potřebujeme tak nakrátko, možná vůbec ne? A ti pak, kteří opravdu považují svu práci za část svého života a berou ji vážně, po čase zjistí, že byli jen používáni, využíváni a zneužíváni. Zjistí, že je pokaždé při povyšování šéf přeskočí, protože je potřebuje hlavně tam dole u kotlů, jako experty a dobré dříče. Peklo, říkáte? To není vše: Časem zjistí, že ten "krásný " nástupní plat jim najednou nestačí k tomu, aby si koupili všechno to, co chtějí. Přijdou domů a uvidí, že je manželka právě kvůli té jejich lásce k práci opustila, protože se sama v práci - do které chodí proto, že je manželův plat (teoreticky) neuživí - seznámila s mladším, dravějším a hlavně praktičtějším partnerem do života. Při odchodu pak bývalému manželovi nechá na krku splácení jejich domu, na jehož polovičku si ale ovšem dělá nárok.

Ale vraťme se raději ke mně samotnému - ne že bych byl tak důležitý, ale měl bych se držet mámětu článku, že ano. S kulturou je to tu na severu lehké: jediná kultura kolem je agrikultura :-). Ale to přeháním, je to asi stejné jako všude jinde. Řeším to tak, že jsem si založil hned dva internetové časopisy - a to z čistě sobeckého důvodu. Já totiž nemusel, na internetu je toho ke čtení dost, jen se musí umět hledat. Asi jsem jen chtěl ukájet svoje libido, protože píšu, veršuju, občas maluju a kde mohu, kritizuju :-).

Už jsem tu také psal, že jsem před několika lety objevil - mimochodem pomocí IQ testu - že má pravá polovinu mmozku pracuje jaksi lépe, než ta levá. Tady vidíte ten pokrok: do té doby jsme ani pořádně nevěděl, že můj mozek má dvě půle, které mají rozdílné funkce -já dokonce ani nevěřil na IQ testy. Já na ně sice pořád ještě nevěřím, protože se omezují jen na fukce určitých částí mozku ( a navíc tomu chybně říkají "inteligence"). Výsledek onoho testu mě přesto překvapil. Ne tou kvalitou, ale tím, že jsem zodpověděl otázky, které byly určeny pravé polovině mozku lépe, než té levé a logickému závěru jsem se nemohl vyhnout. Ne, nevykřil jsem "heureka" jako Archimedes, ale objasnilo mi to mnoho věcí. Pokud to nevíte, levá polovice se specializuje na logiku a matiku, zatímco ta pravá je víceméně inspirační, dalo by se říci artistická. Proto mě už od mládí bavilo malovat, zpívat, psát i básnit, sám od sebe jsem se naučil hrát na harmoniku. No teda když uslyším meloudii, tak ji zahraju (ať už na helikonku či na foukačku), nic víc. Ale ten šok byl ještě jinde.

Už dávno, ještě v nezkroceném mládí, jsem se jako radioamatér upsal elektronice a ztrávil jsem prakticky celý zbytek života v jejím hladovém objetí. Nu není to tak úplně pravda, kde jsem mohl, tak jsem jí zahnul - právě abych mohl něco namalovat či sepsat, jít do divadla či na koncert. Dobře, řeknete si, to přece dělá každý slušný člověk! Ano, dělá, ale mě to to jaksi splývalo, co víc - já to prostě potřeboval, tu častou nevěru. Přesto jsem onu polovici mozku považoval za méně vyvinutou, vždyť jsem si vybral do života něco úplně jiného (to se technikům stává). Ale výsledky ukázaly, že je ta půle (mozku, prosím!) stejně kvalitní, dokonce ještě víc, pokud teda test nelhal. Možná tedy, že to mělo být obráceně: měl jsem dělat elektroniku jen jako hobby. No prosím a teď mi to řekne navíc nějaký hloupý IQ test, něco, co jsem měl už dávno vědět!

A tak vznikl můj útěk do pravomozkového světa, snaha dohnat, co jsem v životě zameškal. Hodil jsem tedy inženýrství na hřebíček a šel do penze se slibem, že se mu už nebudu věnovat (i když vím, že ten slib nedodržím, protože první láska nerezaví). Místo toho teda fušuju do řemesla miláčkům můz. Nejde mi o to, nějak vyniknout, jen prostě smyslně ubjevovat Ukojit to, co ve mně přežívalo celá ta léta, ten "talent nevyvinutý" :-). Na druhé straně nelituju ani ty noci, kdy jsem prodléval v elektronickém opojení, navrhoval a testoval obvody, které pak dokonce (ve dvou případech, co znám) opět někdo jiný objevil a dal si je patentovat. Nu, nenudil jsem se a bylo mi dobře - přesněji řečeno moje levá polovice mozku se nenudila. pravda, měl jsem i hodně inspirace při navrhování,a le asi to bylo nějaké krátké spojení mezi oběma polovicemi mozku :-).

Jednu věc vím zcela jistě: i když mohu být s tím, co jsem v životě dělal, docela spokojen, bohatství světské mi to nevydělalo. Ale o to přece ani nešlo: byl jsem vždy radši na straně těch, co dávají, než těch, co konzumují. Měl jsem toho na rozdávání asi dost a tvořit, to je pocit, který bych nevyměnil za nic na světě: Teprve, když dáváte "ze svého", tak se můžete cítíti opravdu bohatí. Ano, dával jsem, ale nijak to neubývalo - to, co jsem dal, mi totiž nikdo nemohl vzít. Neříkám, že toho bylo hodně, nebo že to bylo vždy kvalitní, ale na druhé straně mě docela bavilo, když jsme někomu mohl pomoci, ať už radou, nebo prací. Však se mi z toho také skoro nic nevrátilo, ale o to tu přece nejde.

Tak vidíte, rozepsal jsem se o sobě a vypadá to, jako když se chválím. Není to ale pravda, jsem jaký jsem - jen jsem se tu snažil sám sobě ospravedlnit něco, co mohlo vypadat jako určité bláznovství - alespoň v té dnešní, převážně konzumující době. Jenže o to tu jde: je opravdu potřeba něco ospravedlňovat? Chyby, možná, ale já je tak nevidím: to, že jsem víc dával než bral obohatilo můj život nesmírně. Rozhodně jsme se nikdy nenudil. Není to ale nějakou filozofií, já se prostě neumím nudit. Zajímalo mě v životě tolik věcí - nevím proč, snad je to prokletí - že bych snad i před popravou pořád něco studoval, abych to, co jsem nestihl, ještě nějak dohnal. Možná, že to byla jen moje neukojená zvědavost, nevím.

Tohle ovšem nemluvilo to moje "druhé já", abyste si nemysleli. Zde jsem uvedl jen "moji" polovici rozhovorů - to, co mi na to řekl ten druhý, to vám ovšem nevyzradím. Jednak to vůbec nebylo tak lichotivé, jednak to byly rozhovory se sebou - jak název naznačuje - a tedy čistě privátní.

Zpět na index

POEZIE: TŘI SLOVA



Tři prostá slova tisíckrát
já chtěl bych ti dnes zašeptat
a kdekdo divil by se snad,
že právě těm chci přednost dát.

A tak jsem tou svou touhou jat,
že bych se mohl rozplakat,
kdybych z tvých očí cítil chlad
či kdyby ses mi chtěla smát.

Však odvahu mi nesmíš brát,
dost málo jí mám tentokrát,
abych ti mohl zašeptat
tři prostá slova. Tušíš snad?




Zpět na index
Zpět na titulní stránku Hurontarie