Komentář:
V úterý jsem se byl podívat na film "The Perfect Storm" (Perfektní bouře). Název je to pochopitelně ironický, převzatý z dialogu ve filmu - jeden meteorolog ji tam tak nazývá, ale co je pro něj perfektní, pro ty druhé rozhodně není. Podle jeho vlastní výpovědi hledal autor knihy - Sebastian Junger - námět v oblasti "civilního" heroizmu, tam kde lidé konají nebezpečnou práci a riskují nejen své zdraví, ale někdy i život.
Film je to rozhodně napínavý a udrží vás v postřehu prakticky po celou dobu (je také asi o půl hodiny delší, než normálně - to je ta půlhodina před bouří, než to začne :-)). Podle mého názoru je daleko napínavější a co do práce kamery i dynamičtější než Titanic - ale o to rozhodně nejde. Až teprve když jsme vycházeli z kina, jsem si uvědomil, jak klidný život jsem vlastně měl - pravda, umýval jsme kdysi okna ve výškových budovách a ano, pracoval jsem dokonce i v nukleárním reaktoru. Jenže to prvé jsem tak nějak nebral vážně - byl jsem tehdy ještě mlaďoch, no a v tom reaktoru to nebezpečí jednak nevidíte a navíc víte, že se o vás stará celý štáb odborníků.
Jak říká sám autor: "Lidé, kteří se opájejí riskem - a já jsem jeden z nich, to přiznávám - jsou hlavně absolventi univerzit. Ti, kteří riskují, aby se uživili, většinou na univerzitu nejdou." Ano, má pravdu a já jsem měl opravdu v životě štěstí - já si svoje risky mohl alespoň zvolit sám. Během posledního měsíce jsme vydali další elektronickou knihu, jmenuje se KUTILOVÉ a má hned dva autory, Michala a Honzu. Kdo čtete Příložník, tak si asi pamatujete na seriál "Baráčníci" a také si možná vzpomenete, že šlo o to, jak jsme se vyrovnávali s domácími úpravami a opravami. Nuže naše dopisy se nám podařilo naskládat do této knihy, dokonce i s novými obrázky. Všechny naše knihy najdete na adrese:
KNIHY1 nebo KNIHY2
a je tam i návod, jak na to. Knihy jsou zdarma, tož neváhejte a staňte se našimi elektronickými čtenáři!
Dimenze: | ŠKOLA HROU? |
Reportáž: | TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 1.) |
Povídka: | LEGRÁCKY |
Pohledy: | TRIALOG O MORÁLCE |
Poezie: | ZADÝCHANÉ SKLO |
Poznámka: Ťukněte na levý sloupec nebo prostě čtěte celé. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Nedávno jsem si udělal podivnou bilanci: chtěl jsem vědět, kolik z toho, co znám, jsem se naučil ve škole a kolik mimo školu, ať už sám, v kurzech či prostě jen tak od života. Ovšem výsledek mého výzkumu nebyl zcela fér - strávil jsem totiž "mimo školu" už dvakrát tolik let než učením, včetně univerzity (kde jsem později i učil).
Tož jsem si našel lepší porovnání: kolik z toho, co jsem se naučil na škole - a teď nepočítám to, co jsem se naučil jako učitel - se mi později vůbec nějak hodilo v praxi. Ani to nebylo moc typické - vina nebyla tak moc na škole, jako na době, ve které jsem žil. Technologie a věda se začaly vyvíjet velice rychle, a tak tomu tempu kolikrát nestačili ani praktici, natož školní osnovy. V neposlední řadě i to, že jsem se vždy chytil něčeho nového a tak jsem se pořád vlastně musel zase učit - takříkajíc "za pochodu" - zkresluje ten obraz značně.
Posuďte sami: studoval jsem sice elektrotechniku, ale moje diplomka byla z průmyslové elektroniky, kterou jsem tam pak učil. S příchodem tranzistorů bylo pořád co studovat, navrhovat, zkoušet. Trochu jsem tehdy dělal do počítačů, hlavně do učících strojů, ale pravou "školu komjútrů" jsem dostal až v Kanadě, u americké firmy Sperry Univac (postavili vůbec první elektrický počítač, Eniac). Nejprve jsem byl inženýr kvality (co já vlastně o ní věděl?), ještě později v testingu, ale nedal jsem si pokoj, dokud jsem se nedostal do designu, návrhování. Pak už to šlo jedno za druhým, ale pro jiné firmy spínací zdroje napětí, regulační obvody a jen tak bokem i softvér. Pak přišla práce pro telekomunikace, později pro Canadian Standards, tj. normalizaci a certifikaci počítačů,. Pak jsem dokonce přesedlal na nukleoniku, to když jsem navrhoval měřící, řídící a bezpečnostní systémy pro reaktory. A opět zase softvér, semtam marketing a dokonce i malé výlety do oblastií umělé inteligence. A to nepočítám moje elektronické a počítačové hobbies, teď tedy už hlavně na netu.
Na jednu otázku si ale dosud neumím odpovědět: byl to opravdu můj neukojený zájem, nebo si to vyžadovala ta řada jobů, které se - stejně jako já, vyvíjely nejen do hloubky, ale i do šířky? Těžko říci - učení je jako droga: čím víc toho znáš, tím víc otázek tě trápí a tím víc toho chceš vědět. Vlastně bych měl být vděčný: studováním více oborů jsem si ujasnil různé souvislosti a naučil se chápat věci v kontextu prostoru a komplikovaných podmínek, ve kterých se nacházejí. Pravda, neprokousával jsem se v každém z těch oborů až na dno, ale zato jsem získal pocit, že jsem zvládl dokonce víc, než pouhou teorii, že jsem také schopen řešit problémy. A to má, věřte mi, v životě daleko větší cenu, než to všechno ostatní.
Pravda, k tomu řešení často potřebujeme inspiraci, ale hlavně dobré základy myšlení vůbec. Měla mi je dát vlastně už škola - ale dostal jsem je tam? Pravděpodobně ano. Proč říkám pravděpodobně? Nu přesně to nevím, dokonce ani ne to, co to ty "základy" jsou. Logika? Jeden slabý rok na gymplu, na technice už nic. Zásady správného myšlení? Celý ten systém zásad jsme si my sirotci museli skládat z drobků moudrosti, které náhodou ten či onen profesor utrousil. Metody, jak studovat? Nenechte se vysmát. Základní pravdy a fakta života? Leda tak ještě z doby husitské, o té jsme se tehdy učili víc, než o té dnešní. Naučili jsme se ale disciplině, to ano, ale pravidelnost ve studiu stejně nebyla nikdy naše silná stránka, už proto, že byla jaksi nucená.
A přesto věřím, že mi ta moje "léta učení" na škole dala hodně. Prošel jsem - jako statisíce jiných - sítem zkoušek, když jsme předtím značně znásilňovali naši paměť, abychom mohli projít a "dostat ten papír". Zní to cynicky, ale nakonec se všechno úsilí zaměřovalo hlavně na to. Koneckonců proč si to nepřiznat, ideály člověka opuští nejdřív. Naučili jsem se tedy to, co učební osnovy považovaly za to, co budeme v životě potřebovat a tím jsme splnili ty základní - i když mylné - předpoklady. na samostatné myšlení už čas jaksi nezbyl.
Kdyby tehdy osnováři viděli víc dopředu - nebo alespoň za roh - poznali by, jak bezvýznamné byly mnohé věci, pro které byla řada našich kamarádů vyhozena od zkoušek a často i ze školy. Jenže dobrý generál se nepozná podle počtu mrtvých, ale podle toho, zda vyhraje bitvu. Namítnete mi asi, že po bitvě je každý generálem. To je sice pravda, ale zde nejde o jednotlivce, jde o celý systém. Nu snad je to dnes jiné, za posledních třicet let se jistě hodně změnilo, nevím. Na druhé straně ani nejde o to, co nás všechno naučili, hlavně že nás alespoň naučili se učit. Všimněte si, že neříkám, že nás naučili myslet, tak velké ambice jistě neměli ani naši učitelé. Teď, když vím, jak mnoho mě naučil život - jen díky tomu, že jsem byl schopen se z něčeho poučit , vím, že už to samo stálo za to chodit do školy.
První opravdu samostatnou práci jsem dělal vlastně až při diplomce - a to jen díky náhodě. Můj konzultant mi totiž poradil jakousi metodu a odešel na půl roku na vojnu. Delší dobu jsem se s tou metodou mořil, než jsme zjistil, že byla neplodná. Co teď? Prohledával jsem jednu knihovnu za druhou, ale nic. Jen v jedné americké knize jsem našel jakousi aproximaci, která se sice pro mé účely nehodila, ale protože jsem pak už nic lepšího - ani horšího - nenašel, začal jsem prostě myslet po svém. Vymyslel jsem něco, s čím jsem byl nakonec spokojen, teď šlo jen o to, zda už to přece jen nevymyslel někdo přede mnou. I zašel jsem k jednomu expertovi, který mi sice nepotvrdil ani to, ani ono, ale zato mě ujišťoval, že obhajoba diplomní práce je "jen formalita". Jak moc jsem tehdy chtěl tomu jeho nesmyslu věřit!
K mému překvapení mi mou práci oba recenzeti ohodnotili jako výbornou, neboť moje řešení se ukázalo nejen správné, ale i originální. Uvedenému expertovi jsme se pomstil po svém. Jednou, to už jsem byl asákem, jsem mu poslal jakéhosi pomateného vynálezce, který potřeboval poradit, ale žádnou radu neuznával. Čirou náhodou jsem o pár let později učil syna onoho experta a dozvěděl jsem se od něj, že na to jeho otec pořád ještě vzpomíná a marně hledá onoho zloducha, který mu toho pomatence poslal.
Výsledek samostatné práce ve mně vyvolal pocit uspokojení, který nemohlo dodat ani celých pět let na technice. Bylo mi jako bych dostal nejen diplom, ale i medajli za nějakou zásluhu. Škola mě totiž připravila jen k tomu, abych pořád na někom závisel: co kdo napsal, řekl, nebo okopíroval, abych prostě dělal jen to, co mi doporučili nebo nařídili. Najednou jsem viděl, že se bez toho docela dobře obejdu, že mě to jen zpomalovalo. Jinými slovy, stal jsem se opravdu samostatným. Pochopitleně jsem se učil dál, ale jinak: lépe, rychleji a radostněji. Problémy, které mě v životě čekaly, byly osatně jiného druhu a na jejich řešení záviselo podstatně víc: můj job a často - to nepřeháním - jiné lidské životy. Byla to taková škola hrou, ale tu hru se mnou hrál sám život. . .
Ta stará, či jak jsme byli zvyklí říkat, "dobrá" škola, mě vlastně naučila jednu důležitou věc. Pravidlená monotonie řady "učení - zkoušky - učení - zkoušky". atd. se dala přežít jen s určitým vzdorem: "Ano, já to dokážu a už nikdy v životě se nebudu učit, nikdy !" Ano, to nám pomohlo vytrvat a přežít a to je vždycky to nejdůležitější. A jako bonus, učit jsem se ovšem stejně nepřestal ani pak, když už jsem nemusel, ale zato jsem chtěl. Bylo toho totiž tolik co objevovat, že na to nestačil ani celý zbytek života. Jen ty zkoušky byly často ještě přísnější, ale zase to uspokojení z výsledků mělo delší trvání. Ale o to ani nešlo - důležité bylo poznáni, že Komenský měl přece jen pravdu, i když ho často citují, aniž by věděli, co tím chtěl vlastně říci.
Poznámka: Tuto sérii článků jsem uveřejnil prvně v AmberZinu, na žádost šéfredaktora, abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud se vám budou některé části zdát příliš technické, je to proto, že byly určeny hlavně studentům současné pražské Techniky.
Dovolte, abych se představil: jsem inženýr s licencí a člen inženýrské asociace Professional Engineers of Ontario. Je to vlastně jedno a totéž, protože to jde ruku v ruce: pro inženýrskou práci zde musíte získat licenci od asociace, což je oficiální sdružení profesionálních inženýrů, registrované a uznáné vládou Ontaria. předtím jsem měl licenci v Quebeku a předtím jen diplom. Licence je u většiny firem (u malých ne, ale tam jsou zase jiné nevýhody) podmínkou nutnou leč rozhodně ne postačující - ještě se jim musíte hodit hlavně i jinak, pochopitelně. Samotný diplom z univerzity ještě inženýra nedělá a po třiceti letech zkušeností tomu musím dát za pravdu. Mnoho lidí, kteří vystudovali cizí univerzity, je touto podmínkou zde překvapeno a neuvědomují si, co všechno musí podniknout, aby se členy stali. Pro některé je to pak daleká cesta a marné volání. Bylo by jistě jednoduché si získat informace předem a podle toho se zařídit. Jenže já měl tehdy jaksi narychlo . . .
Ano, vrátím se raději na začátek, třicet let zpátky, rok po ruské invazi, kdy jsem přistál v Anglii. Žádnou informaci předem jsem ovšem neměl - jak taky? - a tak mi šlo hlavně o to bezpečně "vycestovat" a pak už jsem byl ochoten dělat jakoukoliv práci. To se ukázalo výborným předsevzetím - byl jsem sice promovaný inženýr s devitiletou praxí, ale s miniaturní znalostí angličtiny a nevyhovoval jsem i jiným specifickým požadavkům pro ten který job. A aby to bylo ještě jednodušší, nikoho jsem v Anglii neznal. Rozhodně nikomu tento postup v normální době nedoporučuji a potíže s ním tu radši pro jistotu popíšu.
Pochopitelně, že si tam nejprve si tam musíte uzákonit pobyt, jinak jste - když vám vyprší viza - v nebezpečí, že vás třeba i deportují zpět. Psal se rok 1969 a otevřená náruč, s kterou vítali v Anglii české turisty bez zpátečního lístku (jinak řečeno uprchlíky z Československé republiky), jako tomu bylo rok předtím, se už dávno uzavřela, nemluvě o nějaké finanční pomoci. Tady bych chtěl poukázat na první věc, kterou je třeba si s sebou vzít: schopnost přemýšlet samostatně. Dostanete se tam totiž do tolika nepředvídaných situací, že jakokýkoliv detailní návod by byl zcela zbytečný, často i zcela nesprávný. Informace se dají sehnat předem, to ano, ale ještě si je snažte kriticky zhodnotit předem sami. Věděl jsem naštěstí to, že se musím nahlásit na tak zvané Home Office, kde mi dají povolení k dočasnému pobytu. Proč naštěstí? Ušetří to totiž nejen čas, ale hlavně se vyhnete se labyrintu byrokracie a nepříjemnostem s tím spojeným, včetně té nemilé cesty zpět.
Nebyl jsem vlastně uprchlík, který byl ve své zemi pronásledován, jen kdybych se býval vrátil. To už se tka stává u zemí, kde samopaly pohraniční stráže nemíří ven, ale dovnitř. Nebyl jsem doma ani politicky pronásledovaný - těm se věnovali více, dokonce mohli žádat i azyl. Ti ovšem prošli složitější byrokracií a neměli tu volnost, co měly soukromé osoby. Sběrné tábory v Anglii nebyly; naštěstí. Jak jsem si udělal představu z vyprávění těch, co v nich byli, nebylo lehké se z nich dostat jinam. Šel jsem tedy na Home Office jako soukromá osoba, téměř turista a po prohlášení, že Anglií jen procházím, abych dostal emigraci do Kanady, jsem dostal povolení přechodného pobytu v Anglii na čtyři měsíce. A ještě povolení pracovat, případně provozovat biznys, což byl takový povedený anglický vtip - měl jsem tehdy v kapse jen dvě libry a pár šilinků. Vyhráno - řekl jsem si naivně - teď ještě kde bydlet a pak hned tu práci.
Neznaje nikoho a nemaje ani na nájem, navrhl jsem kamarádovi, co utekl se mnou, neobvyklé řešení. U nás v rodině se poslouchal na černo Londýn. Obrátil jsem si tedy jejich heslo a místo "London calling", zavolal jsem pro změnu zase já jim. Klasický příklad změny paradigmat, který se dnes tolik propaguje. Lámanou angličtinou, lépe řečeno hodně polámanou, jsem gentlemanovi na druhé straně drátu vysvětloval naši situaci. Druhý bod, který bych chtěl zdůraznit, je drzost, lépe řečeno schopnost nevázat se příliš na rady, že "tohle přece nemůžeš," atd. Zůstat ovšem v rámci zákona, pochopitelně. Staré české přísloví "kdo se ptá, ten se moc doví", zde platí, ale spíše v tom kladném slova smyslu.
Zde bych chtěl také poukázat na vliv náhody. Dotyčný gentleman byl totiž kdysi překladatelem na Jaltské konferenci a pochopil naši situaci až velmi dobře. Asi měl pocit, že nám to tam tehdy pěkně zavařili a navíc byl vedoucím českého oddělení BBC. On to byl, který nám umožnil styk s krajany v BBC, kteří nám pomohli sehnat byt u jedné vdovy po českém pilotovi a to prosím zdarma. Vlastně jsem měl místo náhody napsat "štěstí", protože náhoda sice pracuje pro každého, ale většinou negativně, že ano. Moje díky ovšem patří všem těm, kteří nám tam tehdy pomohli..
Ale to odbočuji - chtěl jsem tu vlastně mluvit o prvním zklamání, kterým se ukázalo právě to hledání práce. Jako elektrotechnický inženýr jsem si myslel, že začnu alespoň jako elektrikář či elektromechanik - byl jsem sice překvalifikovaný, no ale budiž. Jenže abych tam mohl pracovat jako electrician (pro elektrické instalace či elektroslužbu), potřeboval jsem zase jinou, elektrikářskou licenci. Jinak vás firma nevezme a i odbory by se tomu bránily. Dává to smysl: ona totiž jakákoliv chyba může ohrozit zdraví či život občanů a licenční zkoušky jsou jediný možný způsob, jak se přesvědčit, že uchazeč svoje řemeslo opravdu zná . Ale i kdybych bych tu licenci opravdu měl, byl tady ještě jeden problém: musel jsem mít též svoje nářadí, celý můj vlastní toolbox, zakoupený předem, a na ten mi jaksi nezbylo.
Licence se někdy nepotřebuje tam, kde děláte u firmy třeba jen práci, na kterou vás plně zaučí, třeba jako test technician či podobně, ale zase chtějí dokumenty, že jste udělal tu či onu technologickou školu, tedy průmyslovku a ještě musí být - kdo by to řekl, že? - přeložené do angličtiny a ověřené. Univerzitní diplom je sice víc, ale zrovna v tomhle případě vám tyto dokumenty nenahradí. Zásadou je, že každý dělá to, čemu se vyučil. Malá firma vás možná vezme i tak, ale bude vám platit daleko míň, jak jsem to později zažil i v Kanadě. Můj diplom mi sice přeložil a ověřil jeden profesor z Cambridge, ale v Anglii jsem ho už nepoužil. O místo inženýra jsem se ani neucházel, potřeboval bych na licenci víc času, případně zkoušky a to bych za čtyři měsíce nestihl. A zatím bych stejně musel dělat něco jiného, abych se uživil.
Takže se mi vyplatilo, že jsem byl ochoten dělat cokoliv - a pochopitelně ve srovnání s komunistickým kriminálem, který by mě po návratu do Čech čekal, to pořád znělo ještě velice dobře. Dnes je situace jiná a když se v cizině člověku nedaří, návrat je docela rozumné řešení. Kdo se dnes vypraví za prací do ciziny bez předběžné přípravy a očekává nějaké rychlé zázraky, tak ať už radši šetří na lístek zpět. Všecko závisí na připravenosti - i joby je lepší dnes vyjednávat na dálku a je tak přijít do "hotového". problém je, když není zaměstnání ani pro místní lidi.
Jak už jsem napsal, moje angličtina byla chabá, ale zato jsem se nebál mluvit. Jak jinak se ostatně můžete s lidmi dohovořit? Přinášelo to ovšem nesmírné problémy a omyly, ale o tom zase někdy jindy. Po kratší době strávené ve slévárně, kde jsem tavil a sléval hliník, který mi laškovně propaloval moje jediné boty, jsem volil práci bezpečnější, to jest umývání oken ve výškových budovách. Já vím, bezpečnější to není, ale asi jsem byl špatně informován :-). Hbitě jsem zapomněl své vzdělání, protože už v prvním místě mě chtěli odmítnout jen proto, že jsem byl překvalifikovaný. "Překvalifikovaný ano," řekl jsem jim tehdy, "ale také podvyživený." Vtip je totiž v tom, že Angličan si může vybírat a nebere nic "nižšího", protože než to "své" sežene, je na podpoře, ať už na nezaměstnanecké nebo sociální. Já nebyl na žádné. Zkoušel jsem to také, ale kancelář Jejího Veličenstva pro pomoc uprchlíkům mi dala dvě libry a naznačili, abych se tam už neobjevoval. Byla to vlastně ta nejlepší rada, kterou jsem v Anglii dostal - věřím, že kdybych ji neposlechl, tak jsem ještě dnes myl okna v Londýně. Angličané jsou prima lidi a všiml jsem si, že čím více používají neslušné výrazy, tím větší pomoc od nich můžete očekávat. Ale samotná pomoc nestačí: člověk se musí co nejdřív osamostatnit a na to potřebuje znát, jak ten jejich systém pracuje.
Cizinec rozhodně nedostane místo z protekce a proto musí sledovat předepsanou cestu. Víc o tom nevím, protože ta moje skončila u oken ve dvacátém poschodí. Vysokou školu mytí oken jsem sice nestudoval, ale jak vidíte, úplně od podlahy jsem také nezačínal :-). Naučil jsem se tam jak umývat okna a nespadnout z lešení a to samotné bylo v dané situaci zcela k nezaplacení. Navíc jsem přišel na to, jak vyčistit až 95 oken za den, ale tenhle nápad mi později kdosi z Microsoftu odcizil. Svět zeshora se vůbec zdál hrozně legrační, asi jako ta rada, kterou mi dal úředník na pracovním úřadě: "Víte co? Vraťte se domů a sežeňte si práci v Anglii přímo odtamtud". Dnes bych ho pochopitelně poslechl, ale tehdy to jaksi nešlo.
Celkem vzato, svému účelu ta práce posloužila - udrželo mě to naživu a dalo mi to určitou sebedůvěru, že se ve světě neztratím. A také jsem si vydělal na letenku do Kanady. Jinak mě ale hlavně posilovala naděje, že až dostanu landing visa pro Kanadu, začnu si tam hledat práci, která by odpovídala mojí kvalifikaci, práci, kterou budu mít rád. Že ji najdu, o tom jsem nepochyboval, dokonce ještě první týden po přistání v Montrealu ne :-). . . .
Daryl to miloval. Možná, že znáte ten pocit, když někoho vyvedete vtipem, klukovinou. Anebo pocit, když někdo vyvede vás. Jeho žena se tím musela protrpět každý den. Vyndaval jí záložky z knih, aby nevěděla, kam až dočetla. Na prvního apríla jí nechával vzkazy, aby telefonovala na neexistující adresy nebo kupovat lístky na neexistující představení. Ubohé děvče si rok co rok říkalo, že se nenechá chytit, ale přišel duben a už to tu bylo zase. Dal si vždycky práci a vymyslel něco jiného, ještě víc rafinovaného.
Ne teda, že by to jindy nedělal než na apríla - ono mu to prostě nedalo. I během roku se mu pořád nabízely situace, kdy mohl někoho pořádně napálit, poplést či vyvést hloupým vtipem. Řekli byste, že asi ještě nevyrostl z puberty a měli byste pravdu. Navíc byly jeho vtipy takzvané laciné, pro zasmání, ale hloubku to nemělo.
Někdy to přijde do cesty samo, takový ten situační vtip. Kdysi jsem byl v Alabamě certifikovat jakýsi vojenský počítač, jinak ovšem tak zvaně tajný. Nuže tajnosti máme všichni: mají je šestnáctileté dívenky i fízlové ve výslužbě, milenky senátorů i zloději vzácných obrazů. Daňoví kontroloři zase třeba trpí abnormálními sexuálními představami a učitelky matematiky si možná doma tajně pěstují masožravé rostliny. "Spíš bodláky , " řekl by Glen odnaproti, ale toho nemůžete brát vážně: je student a tudíž poněkud zaujatý.
Tajemstvi vojenská pak mohou být, jak známo:
a) dosud utajená, nebo
b) utajená, ale už veřejně známá.
Tak napříkald každý nepřítel, který je dostatečně inteligentní - ano, někteří nepřátelé mohou být inteligentní, alespoň podle jejich názoru - tedy takový nepřítel ví, že počítač má heslo neboli password. A je-li ještě navíc zvědavý - a který nepřítel není? - bude se vám snažit to heslo ukrást. Ano, vím, že je to špatné, ale takoví nepřátelé, ti jsou schopni všeho. Aby se mu to znemožnilo, je tady nařízení čili rozkaz, že se heslo musí měnit hodně často. Teoreticky teda co nejčastěji, ale prakticky jen tak často, aby se nakonec nestalo utajené i našim velitelům. Jiné takové praktické omezení je, že intervaly mezi měněním musí být delší než je čas, který je potřeba k vyťukání hesla na klávesnici. Každopádně chceme, aby byl nepřítel z toho měnění hesel úplně blbý - což asi bude, protože my sami už z toho skoro jsme.
Tehdy jsem navštívil jednu firmu, která byla taková paramilitární, parasoukromá. Ve vrátnici tam kralovala osoba pohlaví ženského (to jsem poznal hlavně podle toho, že jí říkali Barbara, Brunhilda nebo tak nějak), snad vysloužilá seržantka, snad bývalá dozorkyně. Té jsme se vždy ráno zapisovali do knihy. Kniha to byla teda jen prezenční, ale ona ji strážila, jako by to byl její tajný deníček. Protože jsem tam certifikoval jejich počítač, zůstával jsem tam s místním inženýrem dlouho do noci a ten mě pak v knize odpisoval, neboť Brunhilda tam už tak dlouho nesetrvávala. Ráno jsem si ovšem poležel, to už můj kolega dávno zařezával a tak jsem se zapsal sám u té valkýry.
A zatímco my jsme měli plné ruce práce s tím, aby ta firma prosadila na trh svoje výrobky, paní důležitá je hlídala, aby je někdo neukradl. Tomu se v ekonomii říká dělba práce: my měli tu práci a ona zase tu dělbu. Jednoho večera jsme měli na krku tolik problémů, že můj kolega mě zapomněl odepsat. Já pochopitelně na takové maličkosti kašlu, takže když jsem druhý den přistoupil k pultu a Brunhilda mi dala knihu knih - bible mi promine - a řekla: tady to podepište, uvědomil jsem si hloubku té hrůzy.
Nevadilo mi, že neřekla prosím - na vojně mi to také neříkali - ale zrovna tam terorizovala nějakou dívku, zřejmě novou sílu, zcela bezbrannou ve sprárech té dračice. Otázal jsme se teda nevinně, proč to jako mám podepsat. Podívala se na mě s politováním a řekla: "Aby se vědělo, že jste v podniku."
"Ale já už jsem v podniku," namítl jsem slušně, protože jsem věděl, že ji tím nejvíc naštvu.
"Nejste", zaburácela,"dokud se nezapíšete se do knihy a nepřekročíte tuto čáru!". Ukázala na podlahu a opravdu, tam vám byla čára jako hrom.
"Ale já už jsme prosím zapsanej od včerejška," namítl jsem nevinně, a pomalu jsme přitahoval udici s vlascem. Chytla se.
"Jo, to byla včera pane, pak jste se odepsal a dnes to musíte udělat znova," zachechtala hlubokým basem, s pocitem superiorní superiority.
"Jenže já se neodepsal, " odšeptnul jsem a předstíral provinilost.
"Cooože?" zařvala něžně. " Jakto, že jste se neodepsal?"
"Já jsem tu z Kanady, " vysvětluju a odepsat mě může jen ten místní inženýr, co se mnou dělá. No a já nikde nevidím, že jsem odepsán, jsem tedy papírově uvnitř."
Chvili přemýšlela, jestli jsem ji tím slovem "papírově" nějak neurazil. Bylo vidět, jak se jí za čelem vlní šedá hmota, patrně mozková. Pak řekla: "Ale vy jste venku a já vás dovnitř pustit nemůžu, protože se musíte nejdřív zapsat."
Viděl jsem, že jí ta tragedie ještě nedošla a nemilosrdně jsem pokračoval: "Ale nemyslíte, že kdyby tam bylo zapsáno víc příchdů než odchodů, že by si pak mohli myslet - až odjedu že se pořád ještě schovávám někde uvnitř a že by z toho mohl být průšvih?" A rychle jsem dodal, aby to pochopila: "Nejde o mě, ale o vás, protože jste mě k tomu nutila."
"Ale vy jste venku!" opakovala zcela zblble, " a dovniř vás pustit nemohu.
" Tak já zůstanu tady, ale panu řediteli to budete muset vysvětlit sama, dnes jsme měli vše dokončit a zítra letím domů. Pokud bude chtít, abych tu zůstal déle, pak musím ještě teď zavolat na letiště a ještě předtím se ho zeptat, kdo bude hradit ten extra nocleh."
Zatímco valkýra váhala a pomalu jí to docházelo, ta slečna se a jejími zády usmívala a já se cítil jako hrdina. Konečně to mužatce došlo a začala hledat viníka: "Jak se jmenuje ten inženýr, co vás neodepsal?"
"Něco jako Gerard Depardie, " řekl jsme první, co mě napadlo; nebudu přece kolegu dostávat do průšvihu.
Po chvilce hledání v telefonním seznamu řekla: " Ten u naší firmy nepracuje!" a pohlédla na mě, jako bych ji chtěl oklamat.
"Já jsem řekl asi, " povídám, "přesně si to nepamatuju, možná Bernard?"
"Taky ne, " zařvala, " žádnej Depardie tady nedělá!"
"To nám moc nepomůže," povídám, "už se tu bavíme dost dlouho, budete musit učinit rozhodnutí." Opět se zamyslela, a pak vítězně prohlásila: "tak se nejdřív odepište, a pak zase hned zapište!"
"Ale to nejde," zasmál jsme se jedovatě, "když se odpisuju, musím stát na druhé straně té čáry! To by byl podvod. papírově jsem tam, i fyzicky už tady. A navíc proč bych se odepisoval, když už jsem venku?" Slečna se vzadu řehtala, ale jen tak, beze zvuku, což vypadalo úžasně srandovně. Nakonec se mi baby zželelo, vždyť byla také jen obětí systému. Navrhl jsme ji, ať se otočí, aby to neviděla a pak nemusela lhát. přeskočil jsem čáru dovnitř, odepsal se, přeskočíl jsem ven a oznámil, ž euž se může otočit. Poslechla. Před jejím zrakem jsem s epak zapsal a podruhé hupsnul dovnitř. Mohl jsem ji sice ještě otravovat dál, ale dobrý vtip se má ukončit včas.
To ovšem Daryl nevěděl. Ze začátku byly jeho vtipy opravdu nevinné, jako s těmi rekvizitami z obchodu pro vtipálky. Uložíte je na nečekaná místa a pak už jen čekáte, až to někoho překvapí, případně vystraší. Tak třeba platická moucha, co se hodí do drinku, či umělý exkrement z modelovací hlíny, položený na židli. Je zajímavé, že čím větší volovina, tím více se lidé smějí. Jsou ovšem vyjímky, jako třeba u politiků, tam se každá blbost bere smrtelně vážně. Daryl byl také členem vtipálského klubu, kde se členové pořád jen vyvádějí aprílem, organizují šprýmy a všelijak napalují jeden druhého. Je to asi švanda k popukání, jinak by to asi nedělali - je jim všem už dobře přes čtyřicet.
Takové vtipy sice Daryl také dělal, ale s jídlem rostla chuť a jak se jeho "klientela" zvětšovala, stávaly se i jeho žerty drzejší a krutější. To se stává při každé hře s ohněm, kdy přestáváme být opatrní a dostáváme falešný pocit bezpečí. Tak jako si krotitel tygrů myslí, že má vše pod kontrolou, teda jen pokud jednoho tygra nezačnou třeba bolet zuby. Nakonec i u zvířat často převládá pud hravosti nad strachem. Viděl jsem sousedovic kocoura, jak si hrál s myší, ale také jak dráždil našeho psa Luckyho, kterého doslova poplácával přes plot po čumáku. Ale psi nezapomínají - jednou mi kocoura přinesl v tlamě, asi aby se pochlubil. V očích měl vítězný výraz - teda Lucky, ne ten kocour. Vykřikl jsem, pes kocoura pustil a ten zmizel rychlostí zvuku. Vsadím se, že to tehdy považoval za hodně blbý vtip . . .
V našem podniku pracovali kromě Daryla také Albert a Eddie. V životě jsem neviděl větší přátele, než ty dva. Oba měli jen na skok do penze, Albert tedy o rok dříve, ale kdo by počítal. Poznali se až v našem podniku. Eddie, rozený Kanaďan, ve válce lítal na Lancasterech a bombardoval Němčáky. Teda on spíše střílel, byl totiž tail-gunner, střelec v té zadní skleněné bublině pod ocasem letadla, tam, kde jen málo střelců přežilo útoky mesršmitů. Vykládal mi, jak při náletu na rumunská naftová pole letěli tak nízko, že na ně Němci stříleli s věží shora. Při náletu měl štěstí: ustřelili mu jen prst. Zato nad Severním mořem je jednou dostali. Do Anglie se vrátil až po týdnu, celou tu neplánovanou dovolenou ztrávil v nafukovacím člunu, než je vylovili Američané. V Anglii se pak oženil, ale lítal dál, až do konce války.
Albert přišel do Kanady až po válce, sloužil totiž v německé marině. S Eddiem se brzo spřátelili a hned si vyprávěli všechny válečné příhody, co zažili - možná i s trochou přehánění. Spojovaly je vzpomínky na jednu nesmyslnou válku, teď ale viděnou z obou stran a proto dokonale průhlednou. Dobře si uvědomovali, že kdyby se tehdy v tom Severním moři někdy potkali, chovali by se jinak.
Četl jsem nedávno v novinách příhodu, která by byla zcela typická pro první válku. A přece se stala až v té druhé. Kanadskému letci ve Spitfiru došla munice, a Kraut - tak se jim tehdy říkalo, teď už jsou to dávno zase Germans - co ho pronásledoval, ho mohl klidně sestřelit, když pochopil, jak je na tom. Místo toho mu ale jen zamával a odletěl. Tomu Kanaďanovi to ale nedalo a po válce ho hledal - několik let, asi chtěl vědět, proč to ten němec udělal a hlavně mu poděkovat. Za nějakou dobu na to zapomněl, ale někdo, kdo věděl víc, o tom někde četl a nakonec se německý pilot přece jen našel a oba soupěři se konečně opět setkali. Byla to od toho Němce vlastně větší odvaha než ta v boji - kdyby to někdo udal, šel by jistě k vojemskému hrdelnímu soudu, to je ten, kde jde vyloženě o krk.
Měl jsem oba starochy rád a tak jsem nechápal, jak jim to vůbec mohl Daryl udělat. Co udělal? To máte tak: máme v podniku loterii, každý tam během týdne hodíme dolar, zabalený do papírku se svým jménem a v pátek se tahá z čepice šťastný výherce, který bere vše. Jak vidíte, pravidlo jsou jendoduchá a státní loterii to konkurenci také nedělá. Důležité je ale sázet pořád - protože vynecháte-li jen jednou, je to zrovan ten týden, kdy byste vyhráli.
Tolik pověra, ale v tomto případě se to skutečně stalo. jeden týden Eddie onemocněl a jak už byli předem dohodnuti, Albert zaplatil nejen za sebe, ale ještě jeden dolar za Eddiho; a to ze své kapsy a i ten papírek s Eddieho jménem tam přidal. Pak se to stalo: Eddie vyhrál a hned čtyřicet dolarů. Dnes to není tolik, ale tehdy to bylo asi pětkrát víc. Albert vybral peníze a hned o tom radostně vykládal, že Edie vyhrál a jak ho překvapí, až se uzdraví.
Jenže pak se do toho vložil Daryl. Zašel za Albertem a řekl mu, že je to vlastně nesmysl dávat peníze Eddiemu, když ten dolar tam dal Albert ze svého. Tak dlouho do něj hučel, až Albert, celý popletený, uznal, že vlastně dal svůj dolar, do papírku s Eddieho jménem a že tedy vlastně "vytáhli" obojí najednou. A že by se měli teda s kamarádem rozdělit napůl.
Jenže když se Eddie vrátil do práce, Daryl byl hned u něho - ještě než s ním mohl Albert mluvit - a vysvětloval mu, jak Abert vyhrál a zneužil jeho jméno a že tu polovičku peněz mu, Eddiemu, vlastně ukradl a že mu patří celých 39 dolarů a Albertovi jen ten doilar, co dal za Eddieho do hry.
A tak, kdy přišel Albert a štědře - teda alespoň odle jeho názoru - mu nabízel dvacet dolarů, Eddie se urazil: chtěl všecko anebo nic. Hrdý Němec se pochopitelně nepokořil a tak se přes noc stali zase nepřátelé. Nemluvili spolu, ale pokřikovali na sebe přes plot urážky. Dokonce i ty válečné příhody teď vytahovali, ale už byly zase plné nepřátelské demogogie a šovinizmu. A když někdo vyslovil jméno toho prvního, koukala tomu druhému z očí nenávist a smrt, prostě jako kdyby vypukla třetí světová válka.
Bylo mi obou dědků líto, asi proto, jak směšní teď oba vypadali, a řekl jsem Darylovi, kterého jsme hned podezříval, aby za nimi zašel a vysvětlil jim to, jak to bylo.. Řekl, že ho to mrzí, ale chybu nepřiznal. A za nimi že nepůjde a odprošovat, to už vůbec ne. Zašel jsem tedy za nimi sam. Nejpve za Eddiem, který se rozchechtal a řekl: "Počkej, až to řeknu Albertovi!" . . .
Brzy na to přišel Daryl dolů na dílnu a vysvětloval někomu nějaký výkres, když se ti dva dědci zase do sebe pustili. Nejdřív se jen strkali, pak z toho byla rvačka, a najednou vytáhl Albert velký námořnický nůž za zásuvky a šmik - usekl Edimu kus nosu.
Krev tryskala proudem a zatímco si Eddie držel tvář a všichni koukali na ten zakrvácený nos na podlaze, Albert něco drmolil německy a honem Eddimu fačoval obličej.
Daryl na to jen zděšeně zíral, tak jsme do něj strčil a řvu: "Tady to máš, ty pacholku, to je všecko tvoje vina! Tohle jsi chtěl?" Daryl něco vykřikoval, jako že nechtěl, aby to tak dopadlo, skláněl s enaddědkami, ale ti nic, jako by ho neviděli. Já ho pochopitleně štval dál a pak se přidali i ostatní, kteří sice nevěděli o co jde, ale křičeli na Daryla o taky. To už to nevydržel, padnul na kona a prosil za odpuštění.
Nakonec se i rozbrečel. Konečně Eddie řekl, že mu teda odpuští, ale že mu musí zaplatit operaci, protože potřebuje udělat novej nos. "Protože tenhle, " řekl a zvedl z podlahy ten zakrvácený nos a plácnul ho Darylovi do dlaně, "ten je jenom plastickej, ten by mi byl na hovno."
Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádíme serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. To jsou ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.
MARTIN: Voltarie prý kdysi řekl: : "Já nemám žádnou morálku a přesto si myslím, že jsem velice morální." Vidíte v tom nějaký rozdíl?
DAVID: No jistě, když to takhle řekl, ne?
HELENA: Prostě to nevíš, viď? Já si myslím, že Voltaire chtěl říci, že morálka jsou nějaká pravidla chování, zatím co morálnost je způsob, jak se kdo chová.
DAVID: Zato ty jsi tomu nasadila korunu - vždyť jsi řekla to samé! Teď mě napadá: morálka je přece v každé době různá, ne?
MARTIN: Jistě, ale to on asi neměl na mysli, on chtěl asi říci, že morálku současné společnosti neuznává, ale jeho chování je přesto vrcholně etické.
HELENA: (podezřívavě) Proč říkáš "asi"?
MARTIN: No když někdo mluví v paradoxech, tak si nikdy nejsme stoprocentně jisti, co chtěl vlastně říci.
DAVID: Co je to vůbec ta etika?
MARTIN: Jestli myslíš tu starou, tak tu už znali staří Řekové a Římané. Je to něco jako morální filozofie. No a latinsky mores jsou zvyky čili mravy.
HELENA: A co je teda morální?
MARTIN: To, co je všeobecně dobré.
DAVID: Zatímco morálka je - jak tady řekla už Helena - soubor regulí, jak se chovat. Mě se to pořád zdá úplně stejné!
MARTIN: Právě že ne. Morálka slouží té které společnosti k přežití. Může být tedy i falešná, pokrytecká, zvrácená. Etika starých Řeků byla spíše věda a jako taková byla předmětem volné diskuze.
HELENA: A dnešní etika?
MARTIN: Ta je definována spíše jako věda, která studuje lidské chování ve světle morálních principů. Jinak řečeno: co je dobré a co není. Pochopitelně, že se vyvinulo hodně směrů. Tak například ti, co věří, že je to jen otázka svědomí, jiní, že je to dáno zkušeností, někteří ji vidí v náboženství a jiní v metafyzice, marxismus zase v diktatuře...
DAVID: Metafyzika - to je něco o nadpřirozených jevech?
MARTIN: Ale kdepak! To slovo první razil Aristoteles, že ji zařadil v pořadí až meta (teda za) fyziku. Jinak je to vlastně druh spekulativní filozofie, která studuje - řekli bychom - "pravdy" o skutečnosti. Chudák Archimedes asi dobře nevěděl, jak to nazvat - všechno to, co nebylo ani fyzika, ani logika, ani politika, ani matematika . ..
HELENA: To stačí - pojďme radši ještě zpět: co to jsou teda ty morální principy?
MARTIN: No to jsou víceméně nepsané principy, kterými se řídí naše chování.
HELENA: Nemohu si pomoci: mně se také zdá, že je to totéž, co morálka.
MARTIN: Ale kdepak! Tvé principy mohou být jen tvoje, zatímco morálka je diktována společností, režimem, anebo i davem.
DAVID: (Směje se) Takže morálka může být i nemorální.
MARTIN: Dáme-li slovu "morální" nadnesený význam ve smyslu "všeobecně správný", pak můžeme klidně říci, že morálka má s moralitou hodně málo společného. Je to prostě vůle většiny - nebo někdy i menšiny - která je u moci.
HELENA: Ale často se to shoduje, ne?
DAVID: (ironicky) To je ale naivita!
MARTIN: Nezlob Helenu, Davide. Ostatně má pravdu, většina zákonů - kterými společnost prosazuje svou morálku - je napsána tak, aby chránila rodinu i jednotlivce, zdraví a podobně, prostě budoucnost společnosti.
DAVID: To ovšem jen v demokracii, že?
MARTIN: I diktatura musí myslet na budoucnost a nemůže mít všechny zákony špatné. Ale v tom to není. Zákony jsou vlastně jen organizované násilí - nejsou tudíž ani morální ani nemorální.
DAVID: Počkej - násilí je přece samo o sobě špatná věc, ne?
MARTIN: Podle definice je násilí "působení silou". Někdy je prostě nutné. Tak například vrah ti sám nepůjde do vězení, když ho jen slušně požádáš. Musíš mu dát želízka, ne?
HELENA: Ještě k té etice: já jsem slyšela používat výraz "etický" jen ve smyslu pozitivním, něco jako "vrchol slušného chování".
MARTIN: To je pravda, například u lékařů se vyžaduje vysoce etické chování -
DAVID: (skočí mu do řeči) - zatímco u politiků vůbec ne.
MARTIN: Nu, lékař si například nesmí přisuzovat ukradený titul :-). A když to udělá, jde do vězení.
DAVID: Ale i slovo "morální" se užívá v kladném smyslu: morální hodnoty jsou přece ty pravé, skutečné hodnoty.
HELENA: Zatímco morálka se nám jaksi zprofanovala.
MARTIN: Snad je to gramatikou: opak morálního je nemorální, zatímco nemorálka jaksi neexistuje. Morálka pochopitelně může být také navíc různá: morálka sociální, vlastenecká, vojenská -
DAVID: (skočí mu do řeči) - případně i ženská -
HELENA: Už zase začínáš? Zato ta tvoje mužská morálka nestojí ani za řeč!
DAVID: (parafrázuje Voltaria) . . .a přesto se považuji za vysoce morálního.
HELENA: Nechtěj slyšet, za co tě považuju já!
Zadýchané sklo tramvaje
a moje stejně zadýchané "musím",
vzpomínku za vzpomínkou hledaje,
zadýchané sklo tramvaje
a ještě něco vybavit si zkusím.
Stála jsi nebo běžela?
Myslím, že stála jsi - to jenom já jsem spěchal.
Ne, nevzpomínám si už docela,
snad stála jsi, snad běžela.
Tramvaj mě odvážela a já jsem se nechal.
Mával jsem, i ty's mávala,
až připadlo mi na okamžik krátký
ne jako bys mi sbohem dávala
- jak já jsem mával a ty's mávala -
ale že odháníš mě a nechceš mě zpátky.
Vzpomínám ještě, jak v tom okamžiku
se náhle zastavil nám čas, má malá,
čas plný bolesti, čas plný otazníků.
Mně zdálo se v tom malém okamžiku,
jako kdybych já stál a ty ses vzdalovala . . .
(Londýn, 1969)