FOR OUR ENGLISH READERS: Hurontaria Bulletin is here . It contains the review of Tom Koch's book (Age speaks for itself), our new releases, one Christmas Story (All the Bells of Helena) and more. And to all our friends:
Dimenze: | JAK A KDY KRITIZOVAT |
Reportáž: | TECHNIK ZA OCEÁNEM (díl 6., poslední) |
Povídka: | A VŠICHNI JSME JEN HERCI (3., závěr) |
Pohledy: | POČÁTKOVÉ NAŠÍ INTELIGENCE |
Přečetli jsme: | Tom Koch: STÁŘÍ MLUVÍ ZA SEBE |
Poezie: | SALTO MORTALE |
Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Máme pro to různé názvy: kritika, posudek, review, recenze a já nevím co ještě - a to jen pro ty psané kritiky, pak jsou ještě ty slovní, obrázkové, atd., až internetové. Kupodivu z těch všech dostalo hlavně slovo kritika jakýsi špatný nádech, což lze dokumentovat i lidovými rčeními, jako třeba "Kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten to kritizuje" nebo i palivcovské "Kibic drž klapajznu, ať tě přes ní nemajznu!", adresované většinou kritikům u karet. Kritiku sama sebe ovšem nemá nikdo rád a slovo sebekritika je jen synonymum pro sebebičování. Správnou kritiku také umí málokdo napsat, případně vyslovit. Máme tu tedy dvě hlavní otázky: JAK a KDY kritizovat? KOHO kritizovat, to už nechám na vás . . .
Jak kritizovat?
Když jsem si takto nadefinoval hlavní problémy, pokusím se zde ze své čtyřicetileyé zkušenosti napsat, jak by asi měla kritika vypadat. A nemylte se, já se učil hlavně chybami, pořádnou studii o kritice v literatuře nenajdeme - asi proto, že by ji kritici roztrhali na cucky :-).. Už od mládí jsme rád kritizoval, to už tak bývá, když jsme mladí a myslíme si, že všechno známe. Děcko si totiž vytvoří svou databázi, ze které pak odvozuje a tak se zlobí, když mu tam něco nesedí. Sotva si uvědomuje, jak je ta jeho "kniha moudrosti" tenká, většinou ještě skoro nepopsaná. Jeho kritiky se pak přijímají někdy s úsměvem, jindy se zlobou, ale jen málokdy tak, jak byly míněny, tj. pro nápravu věci. Ani rodiče často nemají pochopení pro ten "světoborný" objev, který jejich potomek učinil - ano, sám od sebe! Starší lidé si zase řeknou: nu dobrá, prcek se chce vytáhnout, však on zkrotne!
A tak mládě vyspívá a jeho kritiku hned začne omezovat i prostředí: škola, vedoucí v práci, sousedi, vláda a nakonec celá společnost. Někteří to tradši vzdají, přispůsobí se, někdy si dokonce s toho přizpůsobení udělají povolání, např. policajti. Jiní tvrdošíjně rebelují proti tomu, co považují za nesprávné, přičemž jsou buď povzbuziováni těmi, kteří je pak chytře ovládají, anebo jsou trestáni - přinejmenším tím, že s nimi jde špatná pověst troublemakerů, potížníků.
Když kritizujeme, musíme použít takt a taktiku. To prvé není tak těžké: chceme-li, aby se soupeř poučil, případně ustoupil - jinak je kritika jenom sadismus či masážování vlastního libida - musíme mu nechat zadní vrátka k ústupu. Nemá-li je, nemůže ustopit, i kdyby chtěl. Urážky, otevřené nebo skryté - mu ta vrátka předem zavírají: nebude s vámi vůbec diskutovat, musí nejprve hájit svou čest.
Podobně používáme konstruktibní kritiku, tj,. navrhneme soupeři řešení. Kritizovat a nemít řešení umí každý idiot. Navíc se vystavujeme nebezpečí, že nám tu otázku (Co navrhuješ?) stejně někdo položí. A zase: náš návrh musí být přijatelný pro většinu lidí - a také pro ně prospěšný.
A mluvíme-li o většině: to je slovo, které se v demokracii používá - a zneužívá - až moc. Zrovna dnes jsem se díval na televizi, kde redaktor jednoho známého amerického - teda politického - časopisu vysvětloval onu volební šaškárnu na Floridě tím, že je to demokracie "at its best", tedy jako její nejlepší ukázka. U nás na horách se jednou k smrti pohádali kovář s mlynářem a mně se to nelíbilo - to jsem ještě nevěděl, že je to demokracie at its best :-). Hádka ještě není diksuze, to je jen nižší stupeň. Podobně ktika není hledání hnid, ale snaha něco vylepšit, něco jako medicina.
A jako u dobré mediciny, nesmí jí být málo - pak neléčí a nesmí jí být moc - pak škodí. Svobodná kritika je nejen symbol demokracie, ale hlavně je to také lék na různé nešvary. A tak jako nám nepředpisuje léky laik, ale lékař, očekáváme hlavně od odborníka, aby nám řekl, co je potřeba dělat. My, pacienti, mu nejprve sdělíme, co nás bolí, a on nám něco předepíše. A pak jsme opět na řadě my, abychom mu řekli, zda to rpacovalo či ne a případně si najít jiného lékaře. Doby, kdy rybáři do toho kecali ševcům a naopak, ty jsou snad už pryč, ne? To hyla anarchie a všichni jsme na ni doplatili. Ale nemylme se: ti odborníci jsou nám zodpovědni za to, že jejich recepty jsou správné - když jim dodáme všechna data. a my jsme zase zodpovědni za to, zda jejich medicinu použijeme a hlavně ce správných dávkách.
Kritizovat se má neosobně to jest ne osobu, ale ideje. To s eovšem lehce řekne,a le většinou to kritizovaný bere emocionálně. Neosobně - to ale neznamená anonymně, to by se mohou dávat kritiky do bedny nepodepsané a řekněte mi, kdo si přitom nesmlsne, aby někoho pořádně nenapálil? Objektvní kritika se tak dělat nedá.
Ale k té teorii - vezměme si analogii, kterou trochu zjednodužším: v regulačních obvodech t.zv. automatice máme tak zvanou zápornou zpětnou vazbu. To se část výstupního signálu převede na zesilovač, změří se rozdíl od nastavené a skutečné hodnoty, tak zvaná chyba a ta se pak v našem případu odebírá (proto název "negativní") od vstupu. Matematika je jednoduchá: nastaveno máme řekněme na 15, výstup ukazuje 16, rozdíl je jedna, a ta se přivede na vstup regulátoru jakožto minus 1 (teda s obráceným znaménkem, negativně) a regulátor stáhne hodnotu dolů, aby se výstupo rovnal těm 15. prostě aby byla chyba nulová.
Je to tedy navzdory tomu neštastnému negativnímu názvu naopak něco dobrého, co pro nás pracuje. Podobně i kritika pomáhá zlepšovat chování systému. Ale teď pozor: ta 1, o které jsem mluvil, ta by se přiváděla, kdyby měl zesilovač zesílení 1, ale ten má pro větší citlivost zesílení daleko větší. tak má-li zesílení např. 100, pak stačí přivést jen nepatrný zlomek chyby, zde teda jen 0,01. Kdybychom dali více, výstup se snížil daleko víc a k žádané hodnotě 15 nedojde. Podobně i kritika je dobrá věc, ale záleží, zda-li není příliš "zesílená". Může přehnaně silná nebo naopak příliš slabá - co se v tom kterém případě stane, to si jistě domyslíte.
Kdy kritizovat?
Otázka, kdy kritizovat, je stejně důležitá jako to první. Účelem kritiky je jistě snaha po nápravě, ne uspokojení nějakého domýšlivého jednotlivce. Proto má být kritika formulována tak, aby ji mohla druhá strana beze ztráty na cti přijmout a vůbec došlo k nějaké nápravě. Nehledáme tedy mermomocí všechno to, čím se od té druhé strany lišíme v názorech - i to nepodstatné - ale jen fakta a logické důsledky z nich plynoucí. Kritika by neměla - neměla, ale často je - být zbraní, použitou pro zničení soupeře nebo mít jiné, skryté účely. Zničit člověka je lehké, ale zničit dobrou ideu nelze. nevhodné časování ale také může nadělat škody.
Můžeme to opět přirovnat regulačnímu obvodu. Představme si, že výstupní signál kolísá, něco jako sinusovka (vlnovka). Bereme-li zpětnovazební signál, když má vlnovka nejvyšší, kladnou hodnotu, bude se vazba snažit toto napětí snížit. Ale představte si, že je ve zpětné vazbě zpoždění a signál přijde na vstup, až když už je vlnovka zase dole - v tom případě bychom výstup snižovali ještě víc, než jepožadováno a chyba by se ještě zvýšila. Podobně i u kritiky je třeba volit správný čas. Tím nemyslím čekat moc dlouho, ale zvolit si situaci, kdy je účinek kritiky největší: jistě nebudu kritizovat ty druhé zrovna tehdy, když má sám vodu v botách :-). Strategie vyžaduje, abych útočili tehdy, kdy máme šanci vyhrát. A to pochopitelně není vždy a za každých okolností.
Tak např, si nepůjdu stěžovat na poštu, když tam zrovna není osoba, která mi může pomoci, ale i když tam ta osoba je, ještě nemusí mít zájem mi pomoci. Rozhodně nedoporučuju extrémní metody, ale tak je potřeba vědět, jak správně postupovat: někde stačí žádost či prosba, jinde spíše křičet. A kde nepomůže logika, jsou i jiné cesty. Ale to už nechám na vás. Jak už jsem naznačil, samotná kritika nepomáhá, není-li doprovácena další akcí. Je to teda vlastně počátek , ale i ten se musí udělat správně.
Později jsem přešel do návrhářské - designové - kanceláře a otevřel se mi svět neomezené představivosti, ale i značně omezených prostředků, halvně finančních. Tím nemyslím plat, ale na určité projekty prostě nebylo dost peněz (jako by na některé někdy bylo:-)). Pochopitelně tento druh designu také hodně závisel na zkušenosti a tu jsem získával hlavně čtením, diskuzí a praktickou, t.zv. . hands-on experiencí. Bylo to vzrušující období, dávali jsme do toho hodně svého volného času a byla to svým způsobem i dobrá zábava. V té době jsem už měl také kanadské občanství a koupili jsme si i dům, který jsem sice moc neviděl, alezato jsme jezdili každý rok dolů do New Jersey k Atlantiku na dovolenou a v zimě na Mont Tremblant na lyže, sjíždět moguly. Život začínal být zajímavý. . .
Jako obvykle, něco do toho vlezlo. V našem případě quebecký separatizmus. Nejprve to bylo, když terorristická skupina FLQ zavraždila (tj. garotovala řetězem) ministra Laporta. V Montrealu byl vyhlášen vyjímečný stav a Trudeau zavolal na pomoc armádu. Pak zase přišel někdo chytřejší a řekl frankofouňům, že se to dá dělat mírovou cestou, tedy přes referendum. nejprve ale musela vyhrát ve volbách separatistická strana. To se satlo, zvítězila strana PQ v čele s Levesquem, kterýhned zavedl diskriminační jazykové zákony a anglicky mluvící Kanaďané se začali vytrácet z provincie ven. Tohle už mi také něco připomínalo: byl čas dát se zase na cestu.
Sehnal si práci v Ontariu. Dům jsem sice prodal, ale se ztrátou, naložil věci do trajléru a hurá na západ. Odešlo nás tehdy přes půl milionu, tedy exodus, o kterém se raději jen šeptá. Z furiantství jsem ještě přemaloval na registrační tabulce mého Oldsmobilu separatistické quebecké heslo "Je me souvien" (t.j. 'vzpomínám si') velkým rudým nápisem "I FORGOT" ('zapomněl jsem'), abych vyjádřil svůj momentární pocit. federální vláda se nás totiž neujala, v domnění, že není třeba. Na cestě mě někde u Kingstonu dohonilo policejní auto a oba policisté se na tu cedulku se zájmem dívali. Pak se zasmáli, zamávali a byli pryč. Byli jsem totiž už ve svobodném Ontariu a psal se rok 1979.
Získal místo u federální firmy AECL a navrhoval pro změnu elektrárny, tedy automatické obvody, hlavně polovodičové. V té době jsem se také nadchnul pro softvér. Co chcete, hodně programování už se dalo dělat i na "domácích" počítačích a po nějaké době tápání, kdy se vyrojilo tolik jazyků, že by na to nestačila ani babylonská věž. Konečně došlo k určitému kompromisu: to a to se hodí na to či ono. A tak jsem prošel kromě dnes už zcela neznámých "řečí" také Basic, Pascal, ano, byl jsem i členem Forth klubu na MacMaster univerzitě. Nakonec jsem přilnul k Prologu, který mi často udělal dobrou práci. Na standartní technické problémy už raději používám přímo "matematické" programy jako třeba MathCad, anebo simulátory (Vissim), pro opakované či menší výpočty pak stačí i spreadsheet.
Vzpomínám, jak si mi zcela nedávno jeden mladý programátor stěžoval, jak ti "pitomí elektroinženýři" neuměli tehdy ani programovat, pořád prý jen psali pomocí "go to", tedy to t.zv. "spagetti software". Byl překvapen, když jsem mu řekl, že tehdy ještě neexistovali univerzitou na pásu vyrobení programátoři, že se to naopak psalo jen tak od boku a všichni jsme se učili přímo "za pochodu", stejně tak jako on se v té době možná ještě učil počítat na prstech. Dovolil jsem si dokonce prorokovat, že se bude jednou jeho syn divit, jakého měl zaostalého otce, když ten ještě programoval v jazyku C nebo v Jávě a dokonce ještě používal tu zastaralou věc, klávesnici! To je tak: v každé době jsou vynálezci a kopíráci. A je také pravda, že obojí jsou nám potřeba, jenže větší nedostatek je těch z té první kategorie.
Protože jsme se hodně věnovali průmyslové automatizaci, museli jsme se naučit i programovat t.zv. programmable controller, tedy PC. To je je zkratka kupodivu starší než "PC" pro personal computers a pořád se ještě drží, zatímco PC - kdysi slavná strana progresivních konservatistů pomalu odumírá..
Také jsem uvítal, když se objevila nová disciplina: umělá inteligence (AI). Ne, že bych si myslel, že se mi té přirozené dost nedostává, ale už od začátku to vypadalo, že AI bude schopná nahradit nejtěžší lidskou práci - totiž myšlení. Že se tak nestalo, alespoň ne tak rychle, jak bychom chtěli, není ovšem vina našich počítačů. Náš mozek totiž pracuje úplně jinak a ty logiky, které jsme si pracně po tisíciletí vytvořili - přesněji řečeno zevšeobecnili tak, aby odpovídaly závěrům našemu způsobu myšlení, ty lze sice na dnešních počítačích aplikovat, ale sotva tam objevíme víc, než sami vymyslíme i bez nich.
Typickým příkladem jsou expertní systémy , které potřebují nejprve toho experta a které se od normálního člověka liší jen tím, že myslí lépe, rychleji a radostněji. I to je potřeba a má to svoje výhody. Podařilo se mi do jednoho takového programu vmontovat "pomocníka" operátora na elektrárně, tedy pro jeho určité funkce. Program mu pěti až deseti výběrovými otázkami - každou další otázku vybral podle předešlé odpovědi - dokázal zjistit příčinu problému. Srovnejte to s tím, že předtím musel operátor pokaždé listovat v 500ti stránkovém výtisku, přelouskat nejmeně pět poruchových flowcharts a ještě si dělat usuzování sám.
Pak se začaly objevovat discipliny, které se už víc přibližovaly našemu ideálu AI : fuzzy logika, neural networks, genetické algoritmy a j. Pravda, umíme je sestavit, dávají (někdy) docela dobré výsledky a umí se také i učit, ale k "myšlení" to má pořád ještě daleko. Však ani nevíme, jak naše lidské neurony pracují - mnohonásobné, paralelni propojení jejich výstupů ke vstupům dalších neuronů možná vysvětluje, proč těch několik tera-neuronů obsáhne rozsah vědomostí, o kterém se tisíckrát většímu sto-giga-bitovému hard-disku ani nesní.
Přišlo omezování financí v AECL a spolu s pěti sty kolegy jsem byl propuštěn, díky ylnému názoru, že na lidech s euštří nejvíce peněz. našel sjem si místo u CSA (ne, to je canadian Standards Association, prostě standarty a normy). Na první pohled místo nudné, ale na druhýpohled už ne. Certifikoval jsem počítače po celé Severní Americe a Japonsku, takže jsem byl zase víc pryč, než doma.
O Američanech jsem tu už psal, snad tedy ještě napsat trochu o Japoncích. Jde především o to, nejdřív dobře pochopit jejich mentalitu - pak už se ničemu nedivíte. Hlavně té jejich důkladnosti. Byla pro mě i zdrojem jednoho nechtěného žertu: u počítače jedné firmy při certifikaci neprošly šumové fitry v napájení ze sítě. Novější filtry ovšem mají uvnitř i vybíjecí odpory, takže statický náboj brzo zmizí. Přidat ten jeden odpor jsem tehdy také zástupci té firmy doporučil.
On ovšem nevěděl nic o elektrotechnice, nebyl z oboru, byl to jen obchodní reprezentant - a tak se mi pro jistotu ptal, jak velký ten odpor má být. Hbitě jsme to vypočítal a vyšlo mi 34550 ohmů. Takový odpor ovšem nemohl nikde sehnat, ledaže by si jich nechal velmi draze vyrobit. Ačkoliv mě pořád jindy otravoval, najednou jsme od něj neslyšel, jinými slovy: dal mi delší dobu pokoj. Za 14 dní jsem mu volal sám a on mi řekl, zcela ztrápený, že protelefonoval půl světa, ale nikde ten odpor nemají. Mě ovšem nenapadlo, že to číslo bude tak brát doslova, vždyť jakýkoliv menší odpor by přece také vyhovoval. Když jsem mu řekl, že už jsem tam zatím dávno dal 33 kiloohmů a že to výborně pracuje, byl radostí bez sebe.
Na tu důkladnost je třeba se připravit ve všem - tak například na jedné schůzi na mě přivedli deset japonských inženýrů, a každý z nich znal - na rozdíl ode mne - naše normy nazpaměť. Tím jsem se ovšem nedal vyrušit a když jsem si nebyl jistý, klidně jsem vytáhl dokument a začal z něj nahlas číst, přičemž jsem nenápadně prohodil, že si paměť schovávám na lepší věci. Jinak jsme vycházeli dobře: oni asi potřebovali víc mne než já je. Já jim to totiž musel podepsat, takže jsem měl, jak se říká, karty v ruce.
Jindy zase jsme nemohli sehnat všechno zařízení k testu - bylo to v jednom městečku na jihozápad od Tokya - tak jsem jejich inženýrovi navrhl jinou metodu - nebyla sice přímo popsána v normě, ale jinak byla zcela ekvivalentní. On mlčel. Opakoval jsem to teda, v domnění, že asi neví, jak to chci udělat. Zase mlčel. Pak mi to teprve došlo: on se mnou nesouhlasil, ale slušnost mu nedovolila říci ne. Tož jsem ho nechal, ztratili jsme den sháněním specielního transformátoru a já měl čas trochupoznat okolí posvátné hory Fudži.
Pochopitelně, že jsem se tam hodně naučil. Například to, že Američané se pořád snažili být žoviální a Japonci je pak podezřívali z neupřímnosti. Já jsem byl pořád stejný a i když to málokdy bylo podle jejich zvyků a mentality - respektovali to, že jsem jiný. Ono se totiž někdy zapomíná, že jsou to normální a navíc inteligentní lidé, kterým se nemusí všechno říkat po lopatě. I když něčemu nerozumí, přesto to chápou :-).
CSA si potrpělo na public relations - nevím, jak se tomu říká česky - doslova je to styk se zákazníky, zásobovateli a veřejností. Jinými slovy, chtěli, abych ještě ve volném čase zpracovával zákazníky, teda abych jim líčil, jací my kanaďani jsme pašáci. Jeden večer jsem měl projev, asi pro dvacet hodnostářů, který nikdy nezapomenu. Zavedli mě do hezké restaurace, šli jsme kolem rybníčku se zlatými kapříky. Zcela výjímečně zrovna nepršelo a ptáci zpívali - teda až do té doby, než jsem objevil pod blízkým keřem reproduktor. Jsa povahy jízlivé, hned jsem na to poukázal. Smáli se se mnou - Japonci totiž mají smysl pro humor, rozhodně víc než ti Číňané, co jsem kdy poznal - a tak jsme si dobře rozumněli. Půl hodiny se rozhodovali, jak budeme podle důležitosti sedět - no a pak jsme si všichni sedli na zem :-). Jestli jste tato pokračování dočetli až sem, tak už asi víte, že povídám hodně a rád. také tma jsem se rozjel.Asi po hodině jeden mladý inženýr usnul a spadl hlavou do mísy s rýží. Omlouvali se mi hrozně, přičemž prozradili, že jenom dva z nich rozumí anglicky. To mě nezarazilo, naopak jsem jim ještě půlhodinu přidal, ale to už jim to jeden překládal.
Japonci jsou jak známo tradicionalisté, ne teda jazzoví z New Orleansu, ale japonští z Nipponu. To jim někdy brání, jak říkají Američané "masírovat inspiraci". Mají na to ale jinou dobrou metodu: skupinový brainstorming, kde každý může říci svůj nápad, který se posuzuje jen podle jeho hodnoty, a ne jestli to řekl pan ředitel či ještě zelený inženýr. Je to dobrá tradice. Doby, kdy ještě kopírovali české sklo, švýcarské hodinky nebo dalekohledy pana Zeisse, ty jsou dávno pryč. Teď hlavně kupují licence, většinou ve Státech, to když místní investoři hned nepoznají, že jde o dobrou věc. Říká se, že jedna - ale asi jich bylo víc - metoda, která pomohla značně zlepšit japonskou organizaci výroby, byla právě od takto odmítnutého Američana. Když se osvědčila v Japonsku, Američané ji pak honem od Japonců převzali, ale to "otestování zdarma" je přesto stálo leckde i prvenství na trhu.
Pravda ovšem je, že některé metody pak ale stejně v U.S.A. nepracovaly. Americký dělník nemá tu pracovní důkladnost, nemluvě už o odporu amerických unií. O tom, že Japonci dají na "honor", tedy čest, jsem věděl už dříve, ale praktickou lekci jsem dostal až při styku s nimi (firmu nejmenuji, poznáte proč). Poslali mi totiž jednou fax, že jsem tam a tam udělal chybu. To mě rozčililo, protože já jsem se mýlil jen jednou v životě - to když jsem si jednou myslel, že jsem se zmýlil a zatím jsem se nezmýlil :-). Hned jsem jim nafaxoval (málem jsem teď udělal překlep :-), že jsem to nebyl já a hned jsem tam připlácnul, jako žert, že je to pro mě urážka na cti. Už za hodinu přišel fax z Japonska s omluvou - od toho vedoucího i jeho vedoucího a možná, že informovali snad i císaře, nevím. A při mé další návštěvě v zemi vycházejícího slunce jel ten ubožák přes půl Japonska (tři hodiny onou japonskou Strelou), jen aby mě mohl pozvat na večeři a ještě jednou se mi omluvit. Nezdálo se mi vhodné mu vysvětlovat, že se to na západě tak nebere (to bylo dokonce ještě před Clintonem!) - ale proč mu kazit iluzi a mně večeři. (Poznámka: více dojmů z Japonska jsem popsal v Hurontarii, v šestidílné reportáži "Sayonara". Najdete ji v češtině, v archivu 1998).
Při denním styku s japonskými inženýry i výrobou jsem měl možnost srovnávat americkou a japonskou techniku. Američané jsou jistě vynalézavější, ale kvalita je u nich až na druhém místě (tj. vše je zaměřeno hlavně na prodej). Tím neříkám, že dodávají zákazníkům špatnou kvalitu, jen mají ve výrobě prostě větší scrap, tj. počet zmetků. Finančně vyjde lépe levná výroba a vytřídění zmetků, než nákladné setrvávání na preciznosti či dlouhoživotnosti, jako to dělávali Švýcaři (te´d už také ne). Japonský "Zero Defect", tj, nulový scrap nebo dlouhá životnost (kromě zvláštních případů) jsou v U.S.A. nemyslitelné. Navíc je stejně každý spotřební výrobek za rok, za dva, už zastaralý a tak se prostě koupí nový a lepší.
Japonci, na druhé straně, na kvalitě bazírují a americký vývoj, často "jen pro tu recesi", jim jaksi nesedí. Ovšem i to se mění, nejen v elektronice a počítačích, ale i jinde, vlivem nároků západních zákazníků. Jedna japonská počítačová firma přiváděla ročně už tehdy, když jsem je certifikoval, na svět - pardon, na trh - až deset modelů ročně! Firmy hlavně závodily mezi sebou, kdo dříve, lépe a radostněji, ale to je všude stejné.
Asi se ptáte, jak je to s Evropu. Neznám to z první ruky, ale vím, že Evropané mají obojí - kvalitu i nápaditost a navíc znají míru, tedy kde čeho víc. To by jim mělo zajistit první místo ve světě, ale onis e do světa moc nehrnou, stačí si sami. Také mají velkou konkurenci přímo uvnitř Spojené Evropy, mezi národy - tak např. ve válce v Zálivu tam přitáhli Evropané daleko víc nových modelů tanků a letadel, než Američané. Co Evropě brání aby se víc se prosadila na mimoevropských trzích, je její velká iluze soběstačnosti. Alespoň si teda myslí, že jsou soběstační a tak se tváří, jako když jim o zaoceánské trhy ani nejde. Ovšem situace se hodně změnila a zájem o globální sféry teď roste, stejně jako rostě zájem Američanů o globalizaci.
Závěr: Snažil jsem se tu popsat pár zkušeností, které mě v cizině potkaly. Některé mě překvapily, jiné ani ne, ale všechny mě zaujaly. Zkušenosti jsou totiž hlavně výsledky práce jiných a mě samotnému pak umožnily dělat věci stejně dobře, jako to dělali oni. A co víc, některé jsem nakonec i sám pomohl ještě dál vylepšit. Protože nic není tak těžké, když se ví jak na to (asi jako se říká: levitace není nic těžkého, když už umíte zrušit gravitaci!). Dobrá věc musí mít dobrý nápad a design, dobrou výrobu a i dobré použití. Zlomí-li se jeden článek řetězu, nestojí pak celý řetěz za nic. A abych nezapomněl to nejdůležitější: musí se to umět prodávat, protože plná skladiště neprodaných věcí ještě nikoho neudělala bohatším, právě naopak.
Čeští technici mají dnes velkou úlohu: myslím, že to jsou právě oni, kteří by se měli chopit opravy onoho polámaného řetězu. Proč mluvím o opravě? Protože obchod se zeměmi Varšavské smlouvy, na který byla původně orientována česká výroba, se už dávno rozsypal. Obchod se západem se sice tvoří, ale velmi pomalu. Situace se hodně diskutuje v hospodách - však také proto mají Češi největší spotřebu piva na hlavu - jenže u piva se málokdy co vyrobí. Kdyby ano, stálo by za to přeměnit všecky podniky v Čechách na pivovary. K tomu, abyste mohli ten řetěz slepovat, je teda potřeba hlavně zlepšit zahraniční obchod. A jak lépe se poučit o potřebách zákazníků ze západu, než zkušenostmi, teda těmi firsthand (tj. z první ruky, přímými). To jen Švejk, když se ho ptali, kde se naučil německy, řekl: "Sám vod sebe."
Pana ředitele teda mohu odstavit, řekl jsem si, ale pozeptám se ho ještě jednou na ty dýky. Potvrdil mi, že si policie dýky opravdu jen zběžně prohlédla a zjistila, že se u vražedné zbraně jedná o věrnou napodobeninu - až teda na ten zasouvaci mechanismus. Taková dýka navíc měla jistě svoje výhody: kdyby se po hře ztratila, nikdo by ani nevěděl, že vůbec existovala. Další záhada a taky poznámka do mého notesu.
"Kolik těch dýk vlastně máte?" zeptal jsem se.
"Když jsem je před lety objednal, bylo jich deset, ale pak se nám jedna ztratila - "
Přerušil jsem ho: "Nebo ji někdo ukradl, ne?"
Zasmál se: " Možná. Přiobjednal jsem pak náhradní. Už je sice nevyráběli, ale jednu ještě na skladě
měli. No a počase se dýka zase našla, tak jsem tu novou zase vrátil, a teď jich máme zase plný počet, deset."
"To jste pochopitelně také policii řekl, o té ukradené dýce, ne?"
"Proč? Neptali se na to."
"A vás to ani teď nenapadlo, abyste jim to řekl?"
"A víte, že ne? " zasmál se uštěpačně.
Zachtělo se mi ho za to postrašit: "A už jste spočítal, jestli jich zrovna teď máte opravdu těch deset? "
Zarazil se: "Sakra, ne! Honem zavolám Myriam, ať je spočítá!"
"Jakto Myriam, já myslel, že se u vás o rekvizity stará někdo jiný, než garderobiérka!"
"No to ano, ale ten člověk nám před měsícem kvitnul a tak jsem jí to zatím dal na starost - aby se nic neztrácelo, chápejte! Hned až tu ve městě skončíme, někoho na to najmu natrvalo."
Nemusel mi nic vysvětlovat, bylo mi jasné, že chtěl ušetřit. "Vám se tady dějou věci, " povídám. "Dýky se ztrácejí a nacházejí, a dokonce teď jedna i přebývá - ta, co je na policii - a ani se neví, komu patří. Ještě poslední otázku: proč myslíte, že si vrah nechal udělat přesnou kopii jedné z vašich dýk?"
"Nemám představu, " zalhal.
"Ale máte! Takovou dýku totiž mohl vrah nosit v pochvě při hře a nikdo to nemohl ani tušit."
Zasmál se. "Ale taková dýka se dá schovat i pod kutnu!" nadhodil jedovatě, asi aby mi připomněl, že frátera Laurence hrál ve hře právě Jack.
Neodpustil jsem si, jak říkají šermíři, touché: "Doporučuju vám, abyste radši tu krádež dýky oznámil inspektorovi Grossovi, než si začne myslet, že jste jim něco zamlčel! A možná z dobrého důvodu!" A vesele jsem odešel.
Myriam se vylekala, když jsem jí řekl, že by si měla raději honem ty dýky spočítat. "Kolik jich vlastně máte?" zeptal jsem se.
Vrátila se s krabicí a pracně jich napočítala deset. "A kolik jich má být? " nedalo mi.
Vyhledala fascikl a povídá: "Deset, tak je to dobře."
"No jo, ale počítala jste tu na policii?"
"To je jedenáct. Ježíšmarjá, ona mi jedna přebývá! " vykřikla zmateně.
"Ale nepřebývá," utěšil jsem ji, "Tu si přece někdo nechal udělat navíc a pak ji 'zapomněl' zabodnutou v Allison."
"Vy myslíte jako vrah?"
"Ne, já myslím jako advokát. Vrah myslí jako vrah. Ale počkejte, a co ta ukradená dýka?" zeptal jsem se ještě. "Ta je kde?"
"Cože, on někdo nějakou ukradl? No to je hrůza, já to mám jen měsíc, to nemůže bejt! Augustin mi to hodil na krk, ale na platu mi nepřidal. Počkejte, já mu to teď pěkně hodím pod nohy! "
"Uklidnětě se, to se stalo před rokem, a jak vidíte, dýka se zase našla, máte jich přece plný počet." Nechtěl jsem ji zatěžovat záhadou dýky, která se ztratila a opět našla - a dokonce za sebou přitáhla ještě jednu navíc, ale s žihadlem. Napadlo mě totiž něco jiného: mohl to být klidně Augustin, který dýku "ztratil" a zase našel. Bylo už na čase, abych zase navštívil inspektora Grosse.
"Ale ano, dýky jsme si prohlédli," odpověděl na mou otázku a něco si zapsal na papír, asi aby se později přesvědčil, jestli to vůbec udělali.
"Pak jistě také víte o té ztracené dýce," zkoušel jsem to dál, ale nevyšlo mi to.
"No vidíte, zrovna mi volal ředitel Augustin, že se jim jedna ztratila, ale že se zase našla. A že už je to dávno, že si detaily nepamatuje. Myslel si chudák," zachechtal se, "aby snad něco nezanedbal."
"A to se vám nezdá divné, že vám to neřekl hned při prvním výslechu? Že vám to řekl, až když jsem to z něho vydoloval a poradil mu, aby to nahlásil?"
Tohle zřejmě Augustin Grossovi neřekl, protože ten zvedl překvapeně oči, ale hned pokrčil rameny, aby to zamaskoval a řekl: "Ale to na věci přece nic nemění. Dýka se pak našla, ne?"
"Ano," řekl jsem, "ale až za nějakou dobu, když ji nejdřív vrah ukázal někomu, aby mu udělal její kopii, ale takovou tu - no, špičatější," neodpustil jsem si ironii.
"Tak on se vám už Jack i k tomu přiznal?" snažil se mě odpálkovat, ale já se nedal tak lehce.
"Poslyšte, nechte si ty narážky," naštval jsem se, "já vám tady taky nepředhazuju, že ani nevíte, kolik dýk tam vůbec mají, že nevíte, že se jedna ztratila a jestli ještě nějaká není také 'naostro' a že jste ty dýky dokonce ani nezabavili jako evidenci. A že vás vůbec nezajímá, kdo tu vražednou dýku vyrobil a proč! Musel jsem sám dát inzerát do novin, aby se výrobce přihlásil."
"Vy si opravdu myslíte, že mě to nenapadlo? Už toho zbrojíře také hledáme a můžete Jackovi vyřídit, že až ho najdeme, že to bude poslední hřebíček do jeho rakvičky!" vystřelil na mě Gross.
"Jenže vy ho hledáte proto, abyste dokázali Jackovi vinu. Já zase naopak, abych našel pravého vraha. Vidím, že je něco pravdy na tom, že policie je už předem zaujatá."
Zasmál se: "Nesmíte věřit všemu tomu, co se říká."
"To je pravda," povídám, "a hlavně to brát doslova. U sousedů na severu se také říká, že každý policajt od kanadské jízdní dostane "svého muže." Zasmál jsem se uštěpačně.
Zachechtal se, ale když tu narážku správně pochopil, řekl otráveně: "Vy jste měl být clownem, pane advokáte!"
Takže jsem se od něj nic nedověděl, jen to, že z jeho strany Jackova záchrana asi nepřijde. Jen kdyby se, sakra, už přihlásil ten zbrojíř! Náhle mě polila hrůza: pokud ten dobrý muž věděl, že dělá kopii divadelní dýky, ale bez zasouvání čepele, mohl si domyslet, že to povede k nějakému zločinu a že by mohl být dokonce trestán. Možnost, že by se teď přihlásil sám, se najednou značně zmenšila . . .
Moc jsme teda nepokročili. Záhada zmizelé a znovu nalezené dýky potvrzovala jen to, že si ji někdo vypůjčil, jako vzorek pro něco jiného. A pak, když už ji nepotřeboval, tak ji zase vrátil, ale to už bylo pozdě, už se na to přišlo, že zmizela. Přesto s emu ji podařilo tajně vrátit a na případ se zapomnělo. Zkoumání otisků na všech dýkách by asi nikam nevedlo, protože nevíme, kterou si vlastně vrah tehdy "vypůjčil" a na hru je dostávali od rekvizitáře napřeskáčku, tak jak kdo přišel. Komu měla být asi dýka vyměněna - pokud si ji nenecahl sám vrah - mě také napadlo už dříve: nejspíš Romeovi, jeho dýkou se přece pak Julie zabije. Nu a Romea hrál ten den - a i vždycky jindy - Fred Mc Bain. Vidíte, na toho jsem v tom návalu nějak zapomněl. Ale to by ho zároveň zbavovalo viny - pokud není opravdu idiot! No ještě si ho půjčím, zatím teda ještě musím k Jonathanovi.
A také jsem šel. Byl z těch tří nejstarší, ale ani na těch pětačtyřicet nevypadal. A nevím proč, hned od začátku mi byl sympatický. Od Myriam jsem sice věděl, že je ženatý, ale jeho žena bydlela někde v Ohiu. Nebyli sice separováni od lože či stolu, ale jak bylo vidět, jeden druhému nepřekážel v žití i případném vyžití.
Měl černé, kudrnaté vlasy, které asi musely přivádět Allison do extáze už samy o sobě. Bylo na něm vidět, že se rád směje a vůbec vypadal spokojeně, téměř nenápadně. Ale sympatie a nenápadnost stranou - já musel zjistit, zda měl k vraždě právě třeba on nějaký motiv.
Když jsem mu řekl, že byl viděn s Allison, ani ho to neudivilo. "A co na tom," řekl mi. "Jsme," - opravil se - "byli jsme přece oba dospělí."
"To ano, ale ona vdaná a vy ženatý, to u někoho muselo vzbuzovalo žárlivost, ne?"
"No a? Mohu já za to, že je někdo žárlivý?" podivil se.
"Vy sám nikdy nežárlíte?"
"Nevzpomínám si, že bych někdy žárlil," řekl, a vypadalo to, jako kdyby mluvil pravdu.
"A vaše paní?" zeptal jsem se konečně.
"Ach tak, to už také víte?"
"Ano," lhal jsem, jako když tiskne.
"Tak dobře, přiznávám, že mi tu udělala scénu. Nějaký dobrák, ale spíše dobračka, jí napsala, že chodím s Allison. Mary - teda moje žena - se to dozvěděla a chtěla rozvod. Jenže já nemám zájem, abych se s ní dělil napůl o dům, který jsem zdědil po svých rodičích. Řekla, že mě bude žalovat o rozvod stejně a zase odjela."
Tohle mi ale Myriam neřekla, proč asi? Zvědavost mi nedala: "A zažádala?"
"Ale kdepak, to jen tak vyhrožovala! Takhle je na tom daleko líp. Prodej domu by se táhl pár let, úspory žádné nemáme a já bych také s tou svobodou asi nepospíchal. Takhle má moje žena šanci, , že se uchlastám a pak dostane všecko," zachechtal se.
Zkusil jsem trik: "Ale takhle mi to neřekli!"
"A jak vám to měli říct? Vždyť u toho nebyl nikdo jiný než my a Allison -" Zarazil se.
"Snad abyste mi řekl vše, nemám rád, když mě má nikdo za pitomce," naléhal jsem, neboť jsem cítil, že tady něco neklape.
"No dobrá, Allison si mě chtěla vzít a Mary od ní chtěla odstupné. Allison byla do mně opravdu hodně zblblá - promiňte, o mrtvých jen dobře, ale mně ublížila. Nevím, proč to vše dělala, snad mě opravdu chtěla trápit anebo nesnesla, aby jí někdo nepatřil. Tehdy jsem ještě nevěděl, že si mě chtěla vzít. A tak když to řekla přede mnou Mary a ta na ni vyjela s tím odstupným, Allison se naštvala a mou ženu zfackovala. Musel jsem je od sebe otrhávat. Mary pak hned odjela, ale slibovala pomstu."
"A chtěla se opravdu Allison pomstít?" chytal jsem se stébla.
"Ale ne, mně se chtěla pomstít. Ale tohle vše jste přece nemohl vědět, hádali jsme se v mém hotelovém pokoji a to v městě, kde nás nikdo neznal. "
"Nevěděl jsem to, ale musel jsem z vás nějak tu pravdu dostat," přiznal jsem se.
Nezlobil se, jen se usmál: "To jste mě teda doběhl, ale jinak už vám opravdu nemám co říci."
"A jste si jistý, že to nebyla Mary, kdo zabil Allison?"
"Stoprocentně," řekl a já mu to věřil - jak už jsem řekl, žena, i když je rozzuřená, nemá tolik síly, aby někoho probodla skrz naskrz a to ještě třikrát. A na najatého vraha to stejně, už kvůli té dýce, nijak nevypadalo. Ačkoliv proč ne?
"Dobrá," obrátil jsem, "ale zato vy jste měl dobrý důvod, abyste se zbavil Allison, když jste zjistil, že vám schválně ubližuje, ne?" nadhodil jsem.
Jeho odpověď mě překvapila: "Jistě, důvod jsem měl a to pádný. Ale jak dalece mi vlastně mohla ještě víc ublížit? Mary už všecko věděla a Allison mě ke svatbě nemohla nutit, když jsem byl ještě ženatý."
"Takže to byla Mary, co by vám nepovolila rozvod a ne naopak?" uchechtl jsem se.
"No jo, když už jste i na to přišel."
Víc jsem ani nepotřeboval slyšet - ještě jsem si ale musel něco ověřit. Namátkou jsem ukázal na kukačkové hodiny na stěně jeho šatny: "Ty vozíte pořád s sebou? "
"Jo", řekl potěšeně, "ty jsem dokonce vyrobil sám. Pravda, podle plánku, ale já jsem si s tím rád pohrál.
Tak, řekl jsem si, detaily už mám, ale důkazy žádné. Ještě si vyšetřím Freda a začnu to dávat do hromady.
Freda jsem si už nevyšetřil, respektive vyšetřil, ale nic jsme z něj nedostal. Ani inspektor Gross totiž nezahálel a datum soudu se blížilo. Ač jsem se snažil jak jsem mohl, oddálit začátek soudu se mi nepodařilo - soudce nebyl příznivě nakloněn mým žádostem a já sám jsem nemohl dělat žádné zázraky. Nakonec, když už jsme ztratil naději, že by se mi ještě onen zbrojíř ozval, rozhodl jsem se to prostě riskovat. Žaloba se vytasila se vším, co měla: hádky Jacka s Allison, její nevěru, to, že se Jack přiznal, že ji udeřil a konečně i jeho útěk z místa činu. Přitáhli k soudu řadu svědků, ale nic nového neobjevili - jen porota trpělivě naslouchala a jelikož se skládala většinou z žen, vypadalo to pro Jacka zatraceně špatně. To se trochu kompenzovalo tím, že přišly na přetřes nevěry jeho ženy. Ale ty už žalobce radši dál nerozváděl, protože by mi dával munici k hlavnímu bodu obhajoby - že totiž bylo víc osob, které měli důvody Allison zabít.
Jack mermomocí chtěl, abych ho povolal jako svědka, ke konfrontaci, ale já mu to vymluvil, poukazuje na to, že já mu sice věřím, ale o ženách z poroty silně pochybuju. Pravda ovšem byla, že jsem nevěřil, že by to dobře zahrál. Moje taktika byla taková, že jsem totiž, kde se dalo, postavil protisvědka, který vypovídal o dobrém charakteru mého klienta, přiváděl na přetřes milence jeho ženy, uváděl jejich možné důvody k vraždě a snažil jsem se i jiné svědky různě kompromitovat. Jen jsem doufal, že porota neuzná všechnu tu defakto nepřímou evidenci policie - vždyť žádné otisky na dýce nebyly a hádky, ty přece ještě nevraždí. Ale co to bylo platno: hlavní fakt, že Jack utekl a nebyl k sehnání, se zamluvit nedal a ani jsem se o to nesnažil, prostě už jen proto, abych to pořád porotě nepřipomínal.
Přišel den, kdy měl žalobce shrnout své důkazy a proslovit závěrečnou řeč. Po něm jsem měl přijít na řadu já. Vypadalo to pro nás zle. Těsně předtím, než došlo na můj projev, mě ale moje sekretářka zavolala telefonem a řekla mi novinku. Spadl mi kámen ze srdce - náš důležitý svědek se totiž přihlásil. Vzal jsem si slovo a žádal jsem, aby si soud vyslechl ještě jednoho svědka. Žalobce vyskočil a něco namítal. I soudce mě pokáral a řekl, že teď už mám pronést jen závěrečnou řeč, že už svědků bylo dost.
"Chtěl bych tu jen uvést svědectví, které se policie možná snažila ututlat, protože svědčí o nevině mého klienta," prohlásil jsem zákeřně, ale zcela takticky. Neměl jsem totiž žádný důkaz, že tomu tak bylo, a nevěděl jsem ani, co svědek řekne, ale potřeboval jsem zázrak jako sůl, právě před tím mým závěrečným projevem, abych se měl o co opřít. Byla to naše jediná naděje.
"Tak dobře," řekl soudce, "ale jestli je vaše obvinění falešné, může vás to stát vaši licenci a možnost pracovat ještě někdy jako advokát."
Nedal jsem se zastrašit. "Vážený soude, já jsem přece řekl jen "možná" a jestli se v tom mýlím, rád se inspektorovi Grossovi omluvím." Soudce už nemohl vzít své slovo zpět. Kromě toho byl zvědavý a navíc, kdyby to nepovolil, měli bychom krásný důvod k odvolání. "Jenom bych žádal asi hodinu odklad, prosím," povídám, "než se sem svědek z mé kanceláře dostane." Soudce mi laskavě dal dvě hodiny, snad proto, že už se stejně přblížila doba oběda.
Když se všichni najedli, soud se zase sešel. Ujal jsem se slova a přivolal jsem svého svědka. Uhodli jste, byl to onen zbrojíř, starší, šedovlasý muž. Potvrdil, že asi před rokem si někdo u něj nechal udělat nějakou dýku. Soudce vyzval uředníka soudu, aby mu dýku ukázal. "Je to ta dýka, co jste udělal?" zeptal jsem se ho.
"Musím si ji prohlédnout," prohlásil ten muž a když mu ji úředník přinesl, vzal ji do ruky a najednou k mému překvapení prohlásil: "Není! Vlastně je, ale -"
"Ale co?" vykřikl soudce.
"Já jsem udělal takovou tu zasunovací, divadelní, ale tahle má ten mechanizmus zablokovaný!"
"Takže mohla být použita jakožto vražedná zbraň?" ujal jsem se vítězně opět slova.
"Ano!"
"A také byla, milý pane! Ale to jste nemohl vědět, ne?" pomáhal jsem mu.
"Nikdy bych nic takového nevyrobil, kdybych věděl, že to chce někdo použít k zabíjení! To je přece trestné!"
"A kdo teda ten mechanizmus zablokoval?" zeptal se soudce, který se najednou ujal vyšetřování za mně, ale mně to nevadilo. Věděl jsem že se ho zeptá na totéž, na co bych se ptal i já.
"Asi ten pán, co si to u mně nechal udělat, ne? " odpověděl zbrojíř a půlka soudní síně se začala smát.
"Ticho!" okřikl je soudce. "A jak se ten pán jmenuje?"
"To já prosím nevím. On jen přišel, podal mi divadelní dýku a řekl, že potřebuje její kopii pro jejich soubor, protože dýky tohoto typu se už nevyrábějí, zda bych mu ji neudělal a za kolik. Když jsem mu řekl sumu, na místě mi zaplatil, dýku u mne nechal a za týden si je obě zase odnesl."
"A to není vaším zvykem, ptát se zákazníků na jméno, když jim prodáváte nebo vyrábíte nějaké zbraně?" divil se soudce.
"To prosím ano, ale tohle přece nebyla zbraň, ne?"
"Ale dala se na zbraň použít, jak vidíte," rozčílil se soudce.
" Ale až po určité modifikaci. A i kdyby to byla pravá dýka, to by se pak pane musela zapisovat i jména všech lidí, co si kupují třeba jen kuchyňský nůž," řekl zbrojíř a v sále se opět pár lidí zachechtalo.
"Ticho, nebo dám vyklidit sál!" rozčílil se soudce a posměváčkové rychle zmlkli, protože nechtěli příjit o to, jak to dopadne.
"Takže vy nám nemůžete říci, kdo ten pán byl, že ano? Pane obhájče," obrátil se na mně, "proč nám sem proboha taháte takové svědky?"
"Ale já vám mohu říci, kdo to byl - " ozval se k všeobecnému překvapení starý muž.
"Jak?" vyhrkl soudce, ale stařík pokračoval: "Když mi ho předvedete, já ho určitě poznám."
To už jsem se chytil stébla zase já, neboť jsem věděl, že v síni sedí všichni podezřelí, všichni členové souboru. Honem jsem se zeptal: "Sedí snad v této soudní síni?"
Stařík se otočil, rozhlédl se a řekl: "Ano, sedí tady." V sále zašumělo.
"Tak nám na něj ukažte rukou," řekl jsem. Zbrojíř pomalu zvedl ruku a ukázal na - Freda Mc Baina!
"Zatkněte toho muže!" vykřikl soudce a za několik minut poté porota usoudila, že je Jack nevinný. Bylo jasné, že jsme vyhráli. Zvedl jsem se, ale Jack, celý zkoprnělý tím vývojem věcí, seděl pořád na židli. Členové souboru, kteří předtím tolik svým svědectvím shazovali jeho i Allison, se najednou tlačili k němu, aby mu pogratulovali. Konečně jsem ho dotlačil ke dveřím a do auta, kde jsem si teprve opravdu oddychl.
Zajeli jsme do hotelu, kde Jack bydlel a já chtěl oslavovat, ale on se k tomu nějak neměl. Nalil mi whisky, ale sobě ne - prý až později. "Tak to máme za sebou," řekl jsem radostně. "Jedno mi ale není pořád jasné: proč vlastně potřeboval Fred dělat tu nadbytečnou dýku?"
"Sám jsi to přece už řekl, ne?" odpověděl Jack. "Potřeboval ji, aby nikdo nepoznal, že jedna chybí. Kdyby si na úpravu vzal jednu z těch, co jsme měli, tak by se hned poznalo, že chybí a upravenou by ji vrátit nemohl, protože by s ní někdo mohl zabít někoho jiného, než původně chtěl!"
"Ale stejně se na to přišlo!" namítl jsem.
"Nu ano, ale zase se to naštěstí zapomnělo!"
"Ale proč potřeboval dýku, která musela vypadat jako ta falešná, mohl přece použít jinou!", pokračoval jsem v pochybách.
"No chtěl přece, aby se Allison sama zabila - vždyť to měla v roli, aby použila Romeovu dýku!"
Trochu mě to zarazilo: "Ale to je blbost, vždyť by podezření padlo právě na Freda!
"S tím on počítal: nikdo přece neuvěří, že by byl tak naivní a sám si tu dýku nastrčil."
"Poslyš, ale proč by vůbec chtěl, aby se zabila?" naléhal jsem.
"Protože - no protože ho to," zarazil se, ale hned pokračoval, "- no, zfackovala a odmítla."
"Ale s tím na mně nechoď - to přece na tebe jen tak nahráli. Neříkej, žes' to nevěděl. Já se vsadím, že spolu chodili dál! Vyšetřoval jsem všechny její druhé milence a myslím, že jestli někoho opravdu milovala, pak to byl právě Fred! Proč by pak prosím tě chtěl, aby se zabila?"
"Já nevím, asi se nechtěla rozvést se mnou, nebo co -" zakoktal se.
"Víš co," naléhal jsem, " řekni mi úplně všecko - teď už na tom nezáleží. Tys o tom dobře věděl, že spolu chodili dál, co?"
Rozplakal se. Nechal jsme ho, až se uklidní, ale nějak se mu to nedařilo. "Já ji opravdu miloval, věř mi to!"
"No jistě, a to přece není tvoje vina, co se stalo!"
"Ale je - já ji totiž zabil!"
Domlouval jsem mu: "Tys ji jen uhodil, ale Fred ji zabil, tou dýkou přece! Ale proč vůbec nejdřív chtěl, aby se zabila sama a pak ji nakonec ubodal sám? Asi si to předtím rozmyslel, že jo? No jo, ten původní nápad byl bláznivý, všecko by ukazovalo na něj, takhle to bylo bezpečnější. Až na to, že ho přece jen nakonec identifikoval ten zbrojíř."
"On nebyl ten blázen, ale já. Já jsem si to rozmyslel, ne on - měl indentifikovat mě," trval na svém Jack.
"Počkej, tomu nerozumím. Vždyť ho jasně poznal, podle knirku, černých vlasů a vůbec," divil jsem se.
"Knirek se dá nalepit, na hlavu se dá paruka a tvář se nalíčí . . . " vysvětloval Jack.
Zarazil jsem ho: "Počkej, co mi to tu vykládáš, to je jako kdybys -"
"Vždyť ti říkám, že jsem tu dýku nechal vyrobit já!"
"Ale to je přece připravovaná vražda! Takže tys to všecko věděl a plánoval jsi to tak, aby se zabila jeho dýkou." Zarazil jsem se: "Ne, nechci víc slyšet, ty si ze mně děláš blázny!"
"Nedělám, bylo to tak. Jak já jsem ho nenáviděl! Zrovna do Freda se musela zamilovat! Ve své žárlivosti jsem vymyslel, aby se zabila jeho dýkou. A to jako Julie, která mě zradila! Chápeš tu ironii? Oba tím budou potrestáni! Proto jsem se přestrojil za něho, když jsem tu dýku objednával. Mělo to být něco jako důkaz, kdyby ho soud přece jen nechtěl odsoudit za vraždu, až se Allison zabije jeho dýkou."
Přitakal jsem: "Aha, a pak jsi viděl, že by padlo první podezření také na tebe a raději jsi ji zabil sám a jinak!"
"Ale ne, tak to vůbec nebylo!" odporoval. "Když jsem mu měl tu dýku vyměnit - a příležitostí jsem k tomu měl přede hrou dost, byl jsem dokonce už i v jeho šatně - tak jsem na to najednou neměl dost tvrdé srdce. Vzpomněl jsme si totiž, jak jsme se s Allison měli rádi a já jsem nemohl - prostě nemohl, rozumíš? Celou hru jsem pak tu dýku schovával pod kutnou. Pak přišla scéna, kdy Julie padá na mrtvého Romea, jakoby probodena, jenže nebyla, pochopitelně. A tu se to stalo: otevřela oči, usmála se na mě a tak, aby to nebylo vidět z obecenstva, svému Romeovi smyslně přejížděla rukou po stehně.
Po spuštění opony jsem za ní zaběhl do šatny a řekl jí, že už to trápení nevydržím, že se musíme rozvést. Řekla, že jí to ani nenapadne, a pak mi řekla něco, co ani nemohu opakovat. Popadl mě vztek a vrazil jsme ji facku. Jak padala, narazila hlavou na hranu stolu. Omdlela, ale já myslel, že je mrtvá. Najednou mě něco přeskočilo v hlavě a já měl pocit, že si nemůže za to všechno zlo, co mi způsobila, jen takhle klidně umřít, ne, že musí umřít i symbolicky, jakoby byla zavražděna. Vytáhl jsem dýku a bodl jsem ji. S hrůzou jsem zjistil, že vůbec nebyla mrtvá. Ani první rána ji ještě nezabila - nešla do srdce. Místo abych se zastavil, ještě jsem ji dvakrát bodnul, ale to už jsem vůbec nevěděl, co dělám.
Chvili jsem stál, a nemohl jsem se hnout. Pak se mně zmocnil strach. Setřel jsem otisky na dýce, kterou jsem nechal v ráně. Vyběhl jsem ven z budovy a běžel jsem, ani nevím, kam. Zmocnila se mně panika. Jediné, na co jsem myslel, bylo jak zachránit ten můj mizerný život. Bloumal jsem po parku - to už byla noc, nikdo mě neviděl - a zoufale se snažil něco vymyslet. Pak mě to napadlo: v městě přece žiješ ty, a navíc jsi advokát - budeš-li mně obhajovat, jiste uděláš všecko možné, abych se z toho dostal. Ovšem nemohl jsem ti říci celou pravdu, musel jsem to trochu zahrát, abys věřil, že jsem nevinný. Zbývalo jen to, aby se našel zbrojíř, který by pak identifikoval Freda, v tom byla celá moje naděje. Řekl jsem ti pochopitelně jen polopravdu, ale ta je, jak známo, horší než lež. No a zbytek už znáš!"
"Ale stejně v tom byl velký risk - hlavně to, že jsi utek," namítl jsem.
"To, že jsem utekl, byla moje největší chyba, ale to se nedalo vymazat. Na druhé straně se mi podařilo přesvědčit tě, že jsem nevinný a tím získat čas, aby se svědek přihlási. K tomu inzerátu jsem tě vlastně přivedl trochu sám. Nikdy jsme nevěděl, že jsem tak dobrý herec. Bylo to asi moje nejlepší vystoupení."
"Asi jo, " připustil jsem. "Ale co kdyby se býval zbrojíř nepřihlásil?" nedalo mi to.
"O to jsem se postaral. Jak jsi dával ten inzerát, nevěděl jsi, kde zbrojíř bydlí. Já jsem ale dal - bez tvého vědomí - úplně stejný inzerát do všech novin toho města, kde zbrojíř bydlel. Bylo skoro nemožné, aby se o tom nedozvěděl. Musím se ti omluvit, ale jinak to nešlo, jinak by to určitě nečetl. "
"Myslím, že se mi musíš omluvit za daleko víc. Ty jsi zradil mou důvěru, ty jsi mě využil, vlastně zneužil, tak je to!" řekl jsem tvrdě.
"Dobře, omluvím se," řekl unaveně, "ale nejdřív si dám ten drink, už padám žízní," a odešel k baru, aby si nalil. Když se vrátil, podíval se na mně a řekl: "Vím, co si myslíš - že nechám Freda, aby byl nespravedlivě odsouzen. Máš pravdu - už takhle byl potrestán dost. A neměj strach, tady na stolku je moje přiznání, napsal jsem ho pro všechny případy už před týdnem. Udělej s ním, co uznáš za vhodné."
"A co ty?" zeptal jsem se,
Zvedl sklenku k ústům a zadeklamoval jako Romeo:
"Připíjím na mou lásku -
ten lék je rychlý!
A s tímto polibkem i umírám!"
Napil se a uklonil se jako před oponou. Pak si sedl a usmál se: "Není to ironie? Oba jsme vlastně umřeli jako v té hře: Allison dýkou a já - "
Nedokončil, ale místo toho řekl: "Shakespeare měl pravdu: celý svět je opravdu jen divadlo a - " obrátil se ke mně: " - jak to říkával náš profesor literatury?"
"A všichni jsme jen herci," doplnil jsem ho, ale to už mě neslyšel.
Nevěřte vědcům, kteří tvrdí, že opice začaly myslet, až když slezly se stromů nebo dokonce až když začaly pracovat. Ne, opice začaly přemýšlet, když jednu z nich napadlo, že by jí ta druhá mohla odpomoci od vší. Opičí ruce se totiž výborně hodí k této velice společenské a téměř lidské činnosti. Už jste jistě viděli v zoo opici, jak se touto zábavou zabývá a jak nesmírně důležitě se přitom tváří. Připomíná mi to vážnost sousedek, s jakou drbají novou, přistěhovalou rodinu, teda na rozdíl od opic jen slovy, pochopitelně. . .
Ostatních zvířata musí používat na drbání kmeny stromů a podobně, to jen opice a lidé se mohou podrbat skoro na celém těle, neboť jak už jsem naznačil, mají ruce, dokonce šikovnější, než někteří lidé. Tuhle spojitost s opicemi jsem znali už dříve, ale na to evoluční vysvětlení jsme si museli počkat až na pana Darwina, který, když se jednou ráno po flámu probudil, vykřik: "Heuréka! Člověk valstně taky povstal z opice!"
Ale vážně: kde začíná a kde končí inteligence? Na to zatím nemáme měřítko. Myslím takové měřítko, jako to, že třeba "když mluví děla, mlčí můzy". To se stačí jenom zaposlouchat a už víme - hele, střílí se, tak to asi budou chudinky můzy zase nějakou dobu zticha. Jisté je, že inteligence končí tam, kde začíná blázinec. Což mi připomíná, že kdosi řekl, že rozdíl mezi bláznem a umělcem je jen v honoráři, ale tomu bych nevěřil, byl to jen takový šťoural.
Ještě horší je to s určením počátků inteligence. Chtělo by se říci, že ta je tu od věků do věků, ale to není pravda - všichni víme, že jenom blbost je nekonečná. Nu dobrá, snad alespoň bychom měli vědět, kdo je a kdo není inteligentní. Nu to je jednoduché: inteligentní jsme MY a neinteligentní jsou ONI. Jiný zajímavý fakt je, že kdo se blbý narodí, tak jím většinou zůstane. Blbost je totiž nemoc, která se léčí jen sebepoznáním - a kdo je blbý, ten to nikdy nepozná. Naopak kdo se chytrým narodí, může ještě také klidně zblbnout. není divu, že je kolem nás tolik blbosti.
Jiná otázka je, k čenu je teda dobré být inteligentní. Přiznám se, že tohle také nevím. Když jsem po spřátelené invazi utekl do Anglie a z nedostatku jiné práce tam chtěl mýt okna ve výškových budovách, bylo mi naznačeno, že jsem na to jaksi "převzdělaný". Namítl jsme jim, že umím také docela dobře dělat blbého. Ujistili mě, že na to mají jiné lidi a že mi tu práci dají, ale ať teda nedělám ani chytrého ani blbého, ale jen myju okna. Inu Angličané. Myslím ale, že mi tu práci dali hlavně proto, že na mně bylo vidět, že jsem už celý týden nejedl a báli se, že tam hlady omdlím - což jsem měl mimochodem při své zoufalosti také v úmyslu :-).
Také později, to už na lepší práci, v Kanadě (u jedné malé firmičky), mi bylo zdůrazňováno, že jako inženýr nemohu být placen za přesčasy. Na druhé straně ale chtěli, abych tam zůstával po práci - jak prý by to vypadalo, abych to v pět zavřel jako nějaký obyčejný, leč unionizovaný dělník. Tehdy jsem teprve pochopil správnou definici inteligenta: je to člověk, "který je dost nadaný, aby mohl dělat skoro vše a dost blbý, aby to také dělal".
Ještě později, to už ve státním podniku, mi při žádosti o přidání bylo řečeno, že mám být spokojen, že mám nadání a nechtít ještě nějaké přidání. To prý dostane Khódl, protože on se snaží a dělá teď už o 10 procent víc. Naznačil jsem, že já za stejnou dobu udělám ale třikrát víc, než on. No vidíš, řekli mi, tobě to jde lehce, ale on se chudák musí na těch 10 procent sakramentsky snažit a dřít a dřít. Chtěl jsem jim vysvětlit, že ale čím víc Khódl dře, tím víc průšvihů nadělá, takže je možná lepší, když víc dělat nebude a že by my právě za to ěmli přidat, ale pak jsem to vzdal.
Napadlo mi totiž, že nadání je asi určitý druh prokletí: zatímco blbečkové dostávali přidáno, já pořád jenom makal. Když mi to tehdy - už u té malé firmičky - došlo, tak jsem kvitnul a za rok ta firma zkrachovala. Pak jsem to provedl ještě čtyřikrát, takže jsem za třicet let přivedl na mizinu pět firem, dvě z nich dokonce mezinárodního formátu. A to jen proto, že jsem už pro ně nepracoval! Ano, přátelé, moje sobeckost způsobila, že jsem zanechával práci jen v rukách samých Khödlů avýseldkyse dosatvily. Jenže, řekněte sami: nebyly to vlastně mé první projevy inteligence?
to ticho v manéži jen on ve světle stál a s lehkým úsměvem se skláněl k publiku v srdci měl malou, malou vzpomínku a na rtech ještě její slané slzy však jeho oči, oči mlčely pomalým krokem přichází teď k lanu bojím se, bojím, plakala je podivný, je hrozně divný den lano se prohýbá, vine se jako had je podivný, je divný den, zdál se mi, milý, hrozný sen nech mě být, říkal, nech mě být, já musím, musím, musím jít jak tiše jsou dnes ti tam dole nechoď dnes, nechoď, plakala co je to se mnou, cítím klid, jsem klidný, cítím jistotu nohy jsou lehké, lehké, lehké proč dneska mlčí tamti dole už jenom chvíli malou jen jen ještě chvíli malou jenom zdál se mi sen, zdál se mi sen neplač, já přijdu přijdu zpět prokletá hlava je tak těžká a jenom ještě jeden skok už jdu, už letím, bože, to je let proč jsou dnes zticha ti tam dole . . . |
![]() |