onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 11B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

noveKonečně máme vlastní internetovou doménu, je to na tom serveru v Praze, který je také rychlejší než dřív. Znamená to ovšem, že pokud používáte českou adresu na Hurontarii , změnila se tato na: http://hurontaria.baf.cz Nějakou dobu bude sice ještě pracovat stará adresa, ale radši to udělejte noveHNED, klikněte na ni a uložte si ji do bookmarků. Když už jsme u toho, také česká adresa přílohy (PŘÍLOŽNÍK-1) je nová a sice: http://hurontaria.baf.cz/priloz/ Ostatní adresy a mirrory se nemění. Děkujeme Vám.


Komentář:

Přišla vleklá bouře, stromy popadaly a svou vahou potrhaly elektrické vedení v jižním Ontariu. Nebylo to tak zlé, jako předtím v Montrealu, ale přesto jsme byli celou noc bez proudu. Člověk si už neuvědomuje, za co všecko vděčí - lépe řečeno nevděčí, ale měl by - elektřině. Televize nepremávala, počítač nepočítal, ani to radio nerádiovalo (vytáh jsem ale naštěstí starej tranzistorák s baterkami), přehrávač CDček nepřehrával, vařič nevařil, světlo nesvítilo a elektrické topení netopilo.
Jako správný zálesák jsem delší dobu hledal ve sklepě tu butanovou lampu, co jsme s ní jezdili kempovat a když jsem ji našel, ejhle - v bombě plynu nebylo. Ani zarezlý vařič - také butanový - nešel, a tak byla prostě snídaně studená. Naštěstí jsme mohli topit celou tu dobu v krbu - máme, díky Atě, která si to prosadila, v krbu insert - což je topení efektivní a levné (pokud dosti dřeva jesti) - a bylo mi dovoleno spát přímo u krbu na medvědí kožišině, kterou si u nás schoval náš syn Aleš. Ani voda nešla, naše předměstí má totiž rezervoár na kopci, ale tak malý, že se tam voda čerpá stále pumpami a vypnou-li proud, voda tiež nie je, ale prozřetelně jsme si hned natočili něco pitné vody. A tak teplo domova bylo vlastně to jediné, co pracovalo.

Druhý den v deset ráno ohlásili rádiem, že proud ještě v poledne všude nebude, protože na některá místa musí opraváři pěšmo. Zajel jsem tedy do obchodu koupit nový vařič, naplnil bomby a pyšně si to hasím domů. Namísto pochvaly mě přivítala At'a nářkem: omylem jsem nechal otevřený kohoutek v koupelně u umyvadla, které bylo - ano, proč si to přátelé nepřiznat - zašpuntované. A voda tekla a tekla, tak jak to umí, pořád dolů a dolů, až do jejího šicího pokoje. Naštěstí promáčela hlavně koberec a ne ten zlatý důl na vlny, který si sem jako pilný syslík At'a nashromáždila. V jedenáct hodin totiž navzdory pesimistickým předpovědím znovu zapnuli proud - zatímco já jsem zrovna na obchodní place plnil kanistr pitnou voudou, abychom jí měli dost. Vody bylo dost, jak se ukázalo, ale na podlaze. A poučení? To nechám na Vás, kterým se nic takového nestalo (teda ještě nestalo).


PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po jedenácté. Je to enzin čtenářů Hurontarie, kde podle hesla: "Vy si to píšete, vy si to čtěte!" najdete články, obrázky, reportáže i legraci. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na jedné ze tří adres Příložníku na Titulní straně. Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co to chce. Vy, kteří rádi píšete - nebo se rádi čtete - tam máte možnost získat slávu téměř nesmrtelnou.

Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické části tohoto čísla Hurontarie. Pro listopadovou výstavu pojednává o práci prof. Jiřího Harcuby a nazývá se Tváří v tvář . Profesor Harcuba už vystavoval svá díla po celém světě a jeho internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných portrétů ve skle. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta tady :).

Další frývér: Nám už dobře známý Jans z Holandska nám opět udělal radost. Tentokrát je to program Capiche, ktery vám vyřízne a sejme kus obrazovky - ne nebojte se, nejde o sklo, ale jen o obrázek. Objeví se vám totiž přitom na obrazovce transparentni rámeček, jehož rozměry můžete měnit tak, jak potřebujete, ťuknete na X a voilá ( francouzky: "to mě podrž!"), už je to uloženo. Při otevření dalšího grafického programu (třeba zde dříve už zmiňovaného Irfanview, ale i kteréhokoliv jiného grafického programu - i Jans jich tam má hromadu, všechny zadarmo) si pak do jeho okénka můžete vložit (po česku vlepit) vyříznutou kopii.

Co prosím? Aha, adresu - málem bych zapomněl: http://home.wxs.nl/~verho037/freeware.htm Ano, je to také zadarmo, t.j. freebee. Jans tam dokonce má svůj password (heslo), které si zapište, protože se vás na něj při rozbalení programu bude ptát (jen jednou, pak už ne). To je totiž jeho specialitka - pro každou verzi programu jiné heslo. Nebudu nadsazovat, když vám řeknu, že Jans je prostě král krátkých programů - tam, kde Majk Rosoftů potřebuje 30 meg, stačí Jansovi jeden. Pravda, dělá to jen 90 procent toho, co ten druhý, ale to už mu odpustíme, vždyť ten druhý dělá stejně většinu věcí zbytečně.


INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: NEBESKÉ HARFY (díl 2.)
Reportáž: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 2.).
Povídka: STYX, V.R.
Pohledy: TRIALOG O VDĚČNOSTI
Poezie: ZÁVIDÍM BOHŮM

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Chytrým se můžeš narodit, ale moudrým se musíš stát."




PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza (jansan)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: NEBESKÉ HARFY
(díl 2: Interview s webmasterem HAARPU, původně otištěno v pražském Amberzinu)

Minule jsme si něco řekli o HAARPU, společném projektu US Navy , Air Force a University of Alaska - detaily najdete v minulém čísle Hurontarie. Rozhodl jsem se tedy napsat autoru WEBové stránky HAARPU a dozvědět se jeho názory na různou šeptandu, která kolem koluje. Koneckonců Aljaška sousedí s Kanadou, tak se nás to také trochu týká :).

WEBMASTER:
Hello Jan! Omlouvám se, že jsem neodpověděl dříve, ale napsal jste svoje otázky na vzdálený server na Aljašce a nějakou dobu tam nebyl nikdo, kdo by to četl.

JANSAN:
Na své webové stránce tvrdíte, že HAARP nemá žádné spojení s nápady Nikola Tesly, což se zdá evidentní, neboť my vlastně nic o jeho posledních nápadech nevíme.

WEBMASTER:
Tesla byl důležitý, i když poněkud excentrický vědec. Poctili ho dokonce tím, že po něm pojmenovali jednotku hustoty magnetického pole. Ostatní však, jako Maxwell, Marconi, Kennely a Heaviside, a ze součastnosti třeba Gordon a Kelley přispěli daleko více než Tesla k pochopení šíření radiových vln a k ionosferické fyzice.

JANSAN:
Podobně se tvrdí, že HAARP je nějak spojený s prací a patenty Bernarda Eastlunda (který tvrdí, že budoval na Teslových nápadech).

WEBMASTER:
Eastlund pracoval pro firmu, kerá postavila HAARP na konci osmdesátých let. Jeho „patenty" byly vyvinuty pro obranné účely a popisují projekty, které jsou milionkrát silnější (co do energie, pozn. jansan) , než HARRP kdy vůbec bude moci být. Eastlund odešel of firmy dávno předtím, než byl HAARP projekt vytvořen.

Neexistuje spojení mezi HAARPem a Eastlundem ani při nejdivočejší představivosti. Aby se mohlo postavit Eastlundovo patentované zařízení, potřebovala by se čtvercová plocha o straně 20 mil (asi 32 km, pozn jansan) , HAARP zabere po svém dokončení obdélník 1200 krát 960 stop (asi 360 krát 288 metrů, pozn jansan) a kdyby někdo chtěl postavit takové monstrum, musel by na to sehnat kolem 500 miliard dolarů .

JANSAN:
Proč myslíte, že projekt HAARP přitahuje z publika tolik divokých, tj. „spikleneckých" anebo „zkázonosných" teorií?

WEBMASTER:
Existují divoké konspirační teorie kolem kteréhokoliv vědeckého projektu v dnešní době. Mohl by vás zajímat článek, který se objevil v časopise Newsweek (pro týden 30 prosinec-6 leden , 1996), s titulem: "Konspirační manie krmí naši rostoucí národní paranoiu".

Je také zajímavé, že některé alternativní (rozuměj neoficiální, pozn. jansan) sajty mají různé věci na prodej (zřejmě narážka na to, že sledují i komerční cíle, prodej knih, kazet, atd., pozn. jansan).

JANSAN:
Mimochodem, co říkáte Jelcinově nabídce Clintonovi - ne, nemyslím nabídku sňatku :) - jen nabídku společného obranného systému. Je-li to pravda, je zde nějaké spojení s HAARPem?

WEBMASTER:
O takové nabídce nic nevím. V každém případě, HAARP nemá žádný význam jakožto zbraň. Nemáme tu žádné strážce či patrolující službu a každý může vstoupit, nebo vjet autem, na náš pozemek. Budovy jsou cháněné jen průmyslovými alarmovými systémy. To jistě neodpovídá představě, jak by vypadala typická vojenská báze. (Mohu potvrdit: měl jsem možnost služebně navštívit některé U.S. podniky - např. v Alabamě - co dělají kontrakty pro armádu a ty měly značně přísnější systém security, už jen co se týká vstupu na pozemek, pozn. jansan).

Navíc, „Prohlášení o ekologických (v originále - enviromentálních - pozn. jansan) účincích HAARPu (EIS)", vydané v roce 1993, popisuje účel a metody použití instalace HAARPu. Následky použití tohoto zařízení jinak, než je stanoveno v EISu, jsou tvrdé (rozuměj trestné, pozn. jansan) a to podle ustanovení Národního zákona o ochraně životního prostředí (NEPA). Také nenajdete žádné „divoké" nápady o HAARPu popsány v EISu, protože pro ně není ani plán, ani úmysl a ani schopnost, jak se tímto způsobem dal HAARP použít.

Mimochodem, pokud různí samozvaní „experti" na HAARP mají studie nebo důkazy, že HAARP může být nebo bude použit jinak, než je popsáno v EISu, je jejich občanskou povinností tuto evidenci oficiálně prezentovat. Dělat nepodložená prohlášení na „talk shows" (pokecy v televizi či v radiu, pozn. jansan) nebo na WEBu, je snadné, protože to od nich nevyžaduje žádné důkazy.

JANSAN:
Jako člověk, který se zabýval elektrotechnikou, dovedu skutečně ocenit vaši práci. Můžete našim čtenářům také vyjádřit svůj názor na knihu: „Andělé na tuto harfu nehrají?" Četl jsem pouze výtahy a i když se zdá, že je plna navzájem nepropojených spekulací, myslím, že potřebuje i oficiální odmítnutí.(Poznámka: později jsem si knihu koupil a četl, ale můj původní názor zůstal stejný.)

WEBMASTER:
Kniha je napsána samozvaným expertem v „tradiční medicině", ne vědcem. Pochopitelně, kniha má plno omylů, někdy i několik na stránku. Už jsme to oznámili autorovi, že si plete HAARP s Eastlundovým patentem a že se dopustil technické chyby řádově velikosti jednoho milionu, ale asi má příliš hrdosti anebo je příliš zainteresován v publikování své knihy, aby uznal svůj omyl. A máte pravdu, že kniha obsahuje velké množství nádivky (doslova fluff, něco našlehaného, či nafouknutého, bez pevné podstaty, pozn. jansan) , která se nevztahuje k věci. Mnoho tak zvaných „referencí" se nevztahuje k předmětu.
Mnoho štěstí s vaším článkem.

JANSAN:
Jako bývalý radioamatér, jsem nadšen vším tím, co děláte a přeji vám hodně úspěchů a děkuji vám jménem našich čtenářů za rozhovor.
(dokončení příště, tentokrát v Evropě)

Zpět na index

REPORTÁŽ: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 2.)

Park.

Před 60 až 100 tisíci lety přišla doba ledová, která pokryla většinu západní Kanady ledem a trvala asi deset tisíc let (přicházejí jaksi periodicky, další by měla přijít asi za padesát tisíc let). Jak se ledovec stěhoval na sever (vida, my bychom spíše řekli, že na jižní straně tál), odkryl velkou část prérie, kterou předtím značně přeoral. Jak už jsem naznačil, bylo těch ledovců vlastně více, poslednímu se říká Wisconsinský a byl asi 600 metrů vysoký. Jak tál, pohřebiště dinosaurů se pak stěhovala s vodou a mršiny a kosti se hromadily v zákoutí řek. O tom už je dneska celá věda, říká se jí taphonomie, a zabývá se přírodou - hrobařem, aneb přirozeným pohřbíváním.

Park, které leží v údolí Red Deer River, má až 120 m vysoké útesy a je dlouhý 24 kilometrů. Název Badlands se sem přenesl z Dakoty, a je to vlastně přeložený původní francouzský název mauvaises terres, který mu ve svých ve svých reportážích dali první cestovatelé. Většinou zde uvidíte hlavně hoodoos (jméno je odvozeno od afrického voodoo), podivně tvarované sloupy z pískovce s kamennou čepicí nahoře - zbytek byl oderodován deštěm - a indiáni věřili, že se jedná o zkamenělé obry. Jak pomalu to asi erodovalo si můžete představit, když tam naprší jen 30 cm vody ročně (pro srovnání: Tokyo má 13 cm za měsíc v průměru). A tak se nejprve vyvoří brázdy (gullies), pak ravines (asi jako údolí našich říček), coulees, divides a nakonec tu máme hluboké canyons (kaňony).

A co tu roste? Kaktusy, cootonwood (americký topol), sagebrush, greasewood, juniper (jalovec), viděli jsme tam i některé květiny, hlavně modré zvonečky a různé keře - kupodivu i saskatoon berries ( bobule, které mají růst jen v Saskatoonu, ale tyhle keře to asi nevěděly). Ze zvířat pak zajíci, syslové a díky jim i různí draví ptáci, včetně zlatého orla a jestřába. A jako všude, pochopitelně i kojoti a moskyti. A aby tam bylo nějaké vzrušení pro cestovatele, jsou tam škorpioni a rattlesnakes, ano, uhodli jste, chřestýši.

Parkování dovoleno.

Kampovat tam můžete, ale vezměte si s sebou hodně vody - v létě je tam až 49 stupňů Celsia, a to ve stínu. Vody tu často spadne míň, než na Sahaře. Dinosaur Service Center ovšem poskytuje možnost se najíst a uspořádat si toaletu.

Stejně ale je 90 procet plochy parku nepřístupné veřejnosti. A nedivte se, když tam potkáte malíře: A.Y.Jackson ze známé kanadské Skupiny Sedmi jednou řekl, že je to to nejmalovatelnější místo v západní Kanadě. Různé konfigurace hoo-doos také dostaly různá jména, od slonů až po známé filmové herečky, také názvy coulees si s nimi nezadají a navíc jsou dost peprná, neboť pocházejí ještě z doby, kdy tu byli jen prostí rančeři (např. Son-of-a-Bitch Coulee).

Kostřičky uvidíte hlavně ve Field Station a Exhibit Building, který je in-situ, jinak řečeno v terénu. V parku se dá hajkovat, tj. chodit na výlety (jsou tam tři hlavní traily), většinou jen s průvodci, kteří vám ukáží různé dinosauří šlápoty, lebky, kosti, zuby a stařičký srub Johna Wareho (teda ty kosti a zuby nejsou jeho). Už přijíždíte-li z jihu (No.9 USA) uvidíte sochu dinosaura, ale chcete-li se rozšoupnout, jděte ještě do Tyrrelova musea. Pochopitelně můžete jet na tůru i autobusem a navštívit místa dobrého rozhledu. Tresty za ilegální kopání jsou veliké, ale proč to dělat, můžete-li dostat povolení od Parks Departmentu? Kam pak vykopávky půjdou, rozhoduje ale zase jen Tyrrelovo muzeum, které si vybere ty nejlepší a zbytek si zřejmě můžete ponechat. V Albertě samotné ovšem není zločinem prodávat "ostatky" dinosaurů.

Zase historie.

Ale pokračujme: pár miliónů let potom sem přišla stáda buvolů a před osmi tisíci lety i člověk, předchůdce dnešních Cree a Blackfoot indiánů. V oblasti se ještě našlo asi 500 tipi kruhů, což jsou kamenné kruhy na postavení teepee. Až v roce 1884 sem přišel výzkumník od Geological Survey of Canada (GSC) Joseph B. Tyrrell, s krytým vozem a kánojí. Při pohledu na stěnu ůdolí uviděl lebku dinosara a poznal, že se nejedná o žádné dosud žijící zvíře (no to asi nebylo tak těžké, pokud vím, málo koster ještě žije). Později přišli jiní, jako třeba Weston či Lambe, ale žádný z nich ovšem dobře nevěděl, jak se ty výkopy správně provádí. Až přišel Barnum Brown (neplést s majitelem Barnum musea) v roce 1910 a GSC také najala Charlese Sternberga s jeho dvěma syny a pak se to teprve pořádně rozjelo. Ovšem Sternberg pracoval pro Britské museum a tak posílal vzorky do kanadské Ottawy i do Anglie. Jedna ze oněch zásilek však nedošla, to když loď Mount Temple, která ji vezla, následovala proslulý Titanik na jeho vertikální cestě ke dnu; nenarazila ovšem na ledovec, ale na torpedo jedné německé ponorky, lépe řečeno naopak.

Městečko Steveville, které je teď ghost town, tedy opuštěné, v té době ještě bylo přestupním místem pro dinokopy (proč ne, když můžeme mít zlatokopy?). A 20km na východ od Stevevillu byl přívoz Happy Jacka, údajně to příbuzného generála Stonewall Jacksona z Americké občanské války. Jack vlastnil asi 65 tisíc akrů (26 tisíc hektarů) půdy, ovšem samé badlands. Zdědil tu totiž v roce 1906 ranč a přišel sem s cattle drive z Mexika (tehdy bylo ještě zvykem stěhovat stáda dobytka pěšmo). Tam také Jack zemřel, v náručí své velké lásky, alkoholu. Uvedu zde jeho jeden typický týden, tak jak ho zachytil ve svém denníku z roku 1913:

Středa - byl jsem ožralý
čtvrtek - pořád ještě ožralý
pátek - je mi špatně.
sobota - kráva se otelila
neděle - je mi hůř
pondělí - je mi líp
úterý - ať žije chlast

V parku také uvidíte pamětní desku, se symbolem UNESCO, z 19 června 1980, která říká, že ochrana těchto míst je zodpovědností celého lidstva. Jelikož se k lidem také počítám, vzal jsem si tu zodpovědnost k srdci a už zde dinosaury ani nelovím, ani jim jinak neubližuji. Park samotný byl ovšem oficiálně už prohlášen jako takový kanadskou vládou v roce 1955. Zajímavé je, že si ho ale ještě do nedávna lidé pletli s Drumhellerem, kde je ono zmíněné...

Tyrrelovo museum.

Budova je to ohromná, však je také navržena, aby se do ní vešla ta největší zvířata světa a věřím, že ani Noemova arch jich tolik neměla. Když projdete vstupní halou - nalevo je posluchárna, napravo kafetérie - vyhnete se informačnímu pultu a obchodu s dárky, uvítá vás hned naše Země. Tedy její fotografie a to tak, jak se jeví s kosmu, jinak řečeno asi tak ze vzdálenosti více než 20 tisíc km. Krásná, modrá, obalená mraky, pro nás stařenka, pro vesmír je to mladice. Světlo ze vzdálených konců kosmu k nám cestuje pár miliónů let (plouží se totiž rychlostí pouhých 300 tisíc km za vteřinu). Světlo hvězd, které dnes vidíme, tedy odtamtud vyrazilo před stovkou miliónů let, kdy tady ještě žili a kralalovali dinosauři (a vládli tady na zemi celkem 165 milónů let).

Když pocítíte patřičnou úctu a uvědomíte si, že na tu prohlídku máte jen půl dne, poleje vás hrůza: můžeme vůbec těch pár miliónů let tak rychle strávit? Ale nebojte se, jde to velice dobře a ještě stihnete nějaké to občerstvení. Nalevo od Země je...

Hala vědy.

Tam máte různé strojky a mašinky a modely, a popisy v této téměř-laboratoři vám nejen vysvětlí, proč se to a ono hýbe či nehýbe tak či onak, ale ono to ještě i ukáže, jak. Zatočíte kličkou a hle, dva kusy pevniny naráží na třetí, klínovitý, který je mezi nimi a vysunují ho nahoru. Tak nějak prý vznikly Skalisté hory, ale když jsem viděl ty mohutné skály, biliony tun těžké a vysoké několik kilometrů, nedovedl jsem si představit, jak velká by na to asi ta klička byla...V této hale se dovíte vše o principech, kterými se zvířata udržují na vodě, ve vodě či pod vodou (což je mimochodem blbost, protože pod vodou je přece už jen dno). Dozvíte se, že existuje asi třicet způsobů pohybů, kterými se zvířata ve vodě pohybují - od ploutví či nohou až po trysky či nafukovací bubliny. Také je zde vysvětlena teorie odrazu světla, tryskový pohyb sepie, mimikry, můžete si změřit rychlost své reakce, jak pracuje kamufláž a vůbec vše, co s souvisí s fyzikou. Je to dokonce zajímavější než některá musea vědy a techniky. Další haly pak mají zase jiné názvy, např. Úvod k fosíliím....
(dokončení příště)

Zpět na index

POVÍDKA: STYX, V.R.
(Science- fiction)

"Samota je pro každého zlá, zvláště pro vdovce," pravil Dr. Charon. " Od kdy si myslíte, že je to to jediné, co můžete udělat, pane Orfeo?"
"Udělat co, pane doktore?" otázal jsem se, i když jsem věděl, kam míří.
"No přece sebevraždu," řekl a usmál se potěšeně, že to uhodl.
"Já jsem vám přece neřekl, že -" začal jsem, ale on mě přerušil: " My víme víc, než si myslíte," a pak dodal, "- že my víme."
To mě trochu vystrašilo, ale radši jsem se nezeptal, koho míní tím "my". Není dobré se na takové věci ptát.

"Ale dobře, že jste se přiznal," pokračoval, "protože sebevražda je pořád ještě zločin a trest za ní je velice přísný." Podíval jsem se na něj překvapeně. "Ledaže by se povedla, ovšem, " zasmál se. "Ale to je teď, jak jistě víte, při našich nových metodách oživování prakticky nemožné. Nám nikdo - opakuji nikdo - neuteče!"
"Ale já jsem přece nechtěl utéct!" vykřikl jsem rozčileně.
"Lžete," rozzlobil se teď zase on, "a lež je také zločin!"

"Já jsem jen přišel, abyste mi dal nějaké prášky na spaní nebo co..." začal jsem znova.
"To tak - aby vás to uspalo navždy! Pane Orfeo, vy chcete abych vám napomáhal k sebevraždě? Cožpak nevíte, že to je zločin ze všech největší?"
"Ale když bych to udělal sám od sebe a vy byste jako nic nevěděl - a povedlo se to - co pak?" dělal jsem chytrého. Pak jsem si uvědomil, že se tím vlastně přiznávám a hned mi to také mrzelo.
"Nu tak vás zcela jednoduše oživíme a budete odsouzen k životu věčnému. A to znamená, že nebudete - tak jako ti druzí, co věrně sloužili - po tisíci letech terminován, vaše tělo nebude eliminováno a váš duch nebude transponován do země vyvolených. Ba ne, pane, vy tady budete muset žít věčně..."

"A co mám tedy proboha dělat?" vykřikl jsem zoufale.
"Chcete-li se odvolávat na vaše bohy, potom bych doporučoval spíše kněze. Já jsem jen lékař a podle hypokritického - totiž hipokratického - slibu jsem povinnen vás udržovat na živu, ne asistovat vašemu ilegálnímu exitu."
"Ale co mám dělat, když bez ní nemohu žít?" zaúpěl jsem.
"Bez čeho, prosím?" zeptal se doktor Charon nepřitomně, neboť si zrovna něco zapisoval.
"No bez mé ženy, Eurydiky! Vlastně podívejte se: jak to, že ona si klidně mohla umřít a já ne?"
"Ale ona přece ještě nezemřela, pane, byla jen přeřazena do mlhoviny Hades a to příkazem čislo 2X375B položka 6H. A co se týče vás, vy jste víc potřeba tady. Takže se mě neptejte, zda nemůžete být také přeřazen, protože to prostě nejde! Opravdu se s tím nedá nic dělat."
"Vůbec nic?" zaúpěl jsem zoufale.

"Ne, ale v nejtěžších případech mohu pochopitelně navrhnout léčení Styxem."
"To je nějaká léčivá droga?" zeptal jsem se zvědavě.
"Ale pane Orfeo, vždyď víte, že drogy se už nepoužívají - od té doby, co byly zničeny všechny jejich zásoby. Lidé se toho totiž předávkovali, ať už vědomě či omylem, a my je pak museli znova oživovat. A stejně z nich potom byly jen takové zombie, které se k ničemu nehodily: pořád jenom v limbu a nakonec jsme je museli stejně sešrotovat. Kdepak drogy, milý pane, dnes se všecko dělá jenom elektronicky, virtualitou! A navíc to není vůbec adiktivní - máme na to přístroj, jmenuje se to "Styx - V.R." To je jméno té bájné řeky," vysvětloval, "pamatujete se přece ze školy na řeckou mytologii, ne?"
"Tu jsme my už neměli, ale to V.R. - to je něco jako ta virtuální realita?" snažil jsem se vyhrabat své znalosti z obecné školy.
"No trochu ano, ale je to skombinováno s holografií. Ty přílby a rukavice, to už se také dávno nepoužívá. To ještě bylo, když to mohl dělat každý. Ale pak, jestli si pamatujete, soukromé používání virtuálni reality přísně zakázali a teď je to povoleno jen nám, lékařům," vysvětloval. "To se vám voperují elektrody do mozku..."

"A bolí to, to voperování?" přerušil jsem ho; jsem totiž na bolesti alergický.
"Ale kdepak! Za prvé, mozek vás nemůže bolet, jestli to nevíte; a za druhé, vrtání se provádí laserem. Vložení elektrod a sensorů do mozkové dutiny, to už je dneska běžné stejně jako obyčejný elektronický porod. A pak si budete moci virtuálně cestovat za svou paní a nebudete už pořád sám," ujišťoval mě. Ještě chvíli mě přemlouval a pak mi dal podepsat nějaký formulář a řekl mi, abych přišel příští středu.


Už jsem se nemohl té operace dočkat: pořád jsem přemýšlel, co Dice - tak jsme si totiž říkali, já jí Dika a ona mě Oro - co tedy povím Dice, až ji prvně uvidím. Jak jenom vyjádřím svůj cit k ní, jak jí řeknu, že mi hrozně moc chybí? A mám jí přinést květiny, nebo se to nesmí?
Čekal jsem, že mě doktor Charon nějak uspí či co, ale on mě nechal sedět v křesle, na hlavu mi nasadil nějaka sluchátka, ale jinak jsem necítil vůbec nic. Víte, já té elektronice nerozumím, ale když s ní jdou dělat takovéhle věci, zaplať pánbůh za ní, jak říkávala naše babička. Slyšel jsem jenom příjemnou hudbu a pak zase přišel doktor a řekl: " No, tak to bychom měli!" a zase mi ta sluchátka sundal.

"Ale počkejte, vždyť jsem tu mou ženu ještě ani neslyšel!" namítal jsem rozčileně.
"A také jste ji neměl slyšet - to jsme vám jenom zabudovali ty elektrody do mozku. Teď jděte pěkně domů, uložte se do křesla, udělejte si pohodlí a tady pak zmáčkněte tenhle knoflík." A podával mi přitom takovou obyčejnou krabičku, nebylo tam nic než jedno malé, zelené tlačítko. "Tenhle ovladač je radiově spojen se sensory ve vaší hlavě," dodal na vysvětlenou. " Po hodině se to vypne automaticky samo - dali jsme tam totiž watchdog, říkáme mu Cerberus, haha!" žertoval, ale když viděl, že to nechápu, dodal: "No prostě vypínat to nemusíte - ani to nejde," a zase se zasmál, ale nějak divně.

"Už po hodině?" vyrazilo ze mě zklamaně.

"Ano, to je z bezpečnostních důvodů. Ale zato si to můžete zapnout každý den!" ujistil mě a přitom na mě spiklenecky mrkl levým okem.


Postavil jsem na stolek květiny, zapálil svíce - Dika totiž měla vždycky ráda romantiku - a nalil jsem z láhve Cold Duck, "vin rosé", které jsme si spolu ještě přivezli z dovolené v New Jersey. Do dvou sklenek, pochopitelně. Nebyl jsem si vlastně vůbec jist, jestli si budeme moci připít, ale udělal jsem to stejně, pro všechny případy.

Vytáhl jsem z kapsy ovládací krabičku a dychtivě jsem zmáčkl ten malý, zelený knoflík. Chvíli mi jen tak hučelo v hlavě; mihotaly se mi před očima všelijaké obrazy, něco jako tunel či chodba, se světlem na konci - a najednou jsem byl u ní.

Dika seděla u stolku a něco si četla. Chvíli jsem obdivoval její profil - měla vždycky takový andělský výraz, když si čtla - a najednou vám mě ta moje touha přemohla a vzdechnul jsem si, nahlas. Překvapeně vzhlédla a zeptala se: "Jak to, že už jsi tady, Oro? Pokud vím, tak jsi byl vždycky zdravý jako řípa, ne?"
"No ano, ale já tady nejsem na trvalo, já jsem tu přes tu virilitu nebo jak se to jmenuje. Já zase musím zpátky na zem."
"Jo tak, ty jseš tu jen na služební cestě. Tak to chápu," řekla ironicky. "Ty teď pro změnu jezdíš na služební cesty za manželkou - no to tady ještě nebylo," zasmála se jedovatě a mě vám přitom bodlo u srdce.

"Já jsem ti jen přišel říct, jak hrozně mi chybíš, Diko," snažil jsem se vysvětlovat. "Ty mi taky chybíš," prohlásila, ale ne zrovna moc přesvědčivě. Chtěl jsem ji za to políbit, ale cukla sebou, jako by ji uštknul had. " Co děláš? " vykřikla, " Copak nevidíš, že mám čerstvě udělanou hlavu? Ještě mě rozcucháš!"
"Já myslel, že tady na tom nezáleží," blekotal jsem zaraženě. Vůbec jsem ji nepoznával - ještě nikdy nebyla na mě tak zlá!
"Jak to, nezáleží? Tobě je všecko jedno, viď? Tobě je jedno, když budu vypadat jako boží dopuštění, že jo? To jsi celej ty! Nikdy ti na mně nezáleželo!"
"Ale Dikoušku (tak jsem jí říkal jen ve chvilich intimních), vždytÜ já jsem přišel přes celou tu velkou dálku, abych ti mohl říct, jak se hrozně trápím -"

Přerušila mě: "To už jsi přece říkal, nemusíš se opakovat. Ostatně neříkej mi, že jsi tu celou dálku šlapal! Ty bys to pro mě určitě udělal, ty jo!"
"Proboha, proč se zrovna teď musíme hádat?" zasténal jsem.
"Tak já se hádám, jo? No prosím, ja prý se s ním hádám! A kdo to sám za mnou přišel, co? Přišla jsem snad za tebou já?" vztekala se. "A já bláhová doufala, že se změníš, ale ty jsi pořád stejný jako dřív! Co já jsem se s tebou natrápila, tam na zemi!" a začala mi vyčítat všecko, co si jen pamatovala. A paměť měla Dika vždycky dobrou, bohužel.

A tak jsem jenom poslouchal a poslouchal a pak už ani to ne. Nakonec mě vysvobodil ten automatický Cerberus, co odčasoval a virtuální realita se konečně vypnula. Vydechl jsem úlevou...


Pohlédl jsem na stolek, kde stály ty dvě sklenice vína, kterými jsme si už nestačili ani připít. Unaveně jsem jednu zvedl a ještě unaveněji povídám: "Tak na tvoje zdraví, Diko moje drahá!" a hodil jsem to naráz do sebe. Hned nato jsem vypil druhou sklenici, teď už pomaleji, tak jak se má víno pít. A ještě třetí a čtvrtou.

Polovypitou láhev jsem si pak ještě odnesl do ložnice, i když jsem věděl, že Dika neměla ráda, aby se tam pilo. A ještě než jsem ji vyprázdnil, udělal jsem pevné rozhodnutí, že tu zpropadenou virtualitu hned zítra doktorovi vrátím. Už jsem ho viděl, jak potěšeně řekne: "No tak vidíte, zase jeden vyléčený!"

Zpět na index

POHLEDY: TRIALOG O VDĚČNOSTI.

Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.


DAVID: Martine, mohl bys mě zítra odvézt do práce? Byl bych ti hrozně vděčný.
MARTIN: Jak hrozně?
DAVID: No já myslím - jako že bys mi tím udělal velkou laskavost. Moje auto je v opravně a jak víš, žádný autobus k nám tak brzo ráno nejede. . .
MARTIN: Samozřejmě. Ale co jsi vlastně myslel tím, že bys mi byl "vděčný"?
HELENA: (jde Davidovi na pomoc) On chtěl David říci, že by ti byl zavázán, že, Davide?
DAVID: No právě. Já tě za to taky někam odvezu.

MARTIN: No výborně, třeba do Vídně, já už tam dlouho nebyl . . .
DAVID: (v rozpacích) No to je trochu daleko, ne? Já jenom myslel, že až budeš potřebovat, tak bych -
MARTIN: Ale já nikam jinam nepotřebuju, jen do té Vídně. (vidí, že je z toho David celý pryč a rychle dodává:) Já jsem jen žertoval, to je přece maličkost, tu mi nemusíš oplácet!
HELENA: (chytí se hry) Ale to není správné! Proč bys mu měl dělat laskavost, když ti to David nemůže oplatit?
MARTIN: Třeba jen z radosti, že mu můžu pomoct. Ale je to škoda s tou Vídní, já tam mám tetu, tam bychom mohli přespat a pobýt tam můžeme i celý týden . . .

DAVID: Cože, ty tam máš tetu? No to je jiná, to by byl krásný výlet! Proč jsi to neřekl hned?
MARTIN: Protože jsem chtěl vědět, jak budeš reagovat. Lidé totiž leccos říkají a přitom to tak nemyslí. Jakápak ale vděčnost? Kdybych to udělal jen proto, abys mi to nějak vynahradil, tak už by to nebyla přátelská pomoc, ale šlo by jen o jakousi výměnu služeb.
HELENA: Nebo o politiku - to kdybys chtěl, aby ti byl David nějak zavázán. Ale řekneme-li, že jsme vděční, není to vlastně trochu takové poděkování?
MARTIN: Samozřejmě, jenže tady šlo o něco víc. Zase tak úplná maličkost to není, protože to by mi David řekl: ". . .a já ti za to hezky poděkuju". On chtěl naznačit, že stejnou službu udělá i on mě, když ho o to někdy požádám.

DAVID: Jasně, proto jsem řekl, že se ti za to chci revanšovat.
MARTIN: Ovšem jen úměrně, do Vídně bys mě asi nezavezl, kdybych tam neměl tu tetu :-). A proč bys také měl, ne?
HELENA: To je pravda, někdy to lidé s tím revanšováním přehánějí. Četla jsem jednu povídku, jak se navzájem předháněli v darech nějaký sedlák s mlynářem. Končila to tím, jak ten mlybář odkutálel k sedlákovi i mlýnské kolo, jen aby mu nezůstal nic dlužen.
DAVID: V tom je také kořen problému: my bychom neměli dát jako revanš míň a ale také nechceme dát moc. Ale mluvila jsi o darech. Musíme vůbec oplácet i dary?
MARTIN: To jsi se dotkl opravdu bolavého místa. Teoreticky vzato, dar se vlastně dává, aby způsobil radost nejen oddarovanému, ale i dárci. Oplácení daru je z toho důvodu jaksi přebytečné, jako by to vlastně snižovalo cenu toho daru.

HELENA: To nechápu. Já bych řekla, že to je slušnost.
MARTIN: Ano, ale všimni si, že jsem říkal jen "teoreticky". Prakticky to kombinujeme s tím, že chceme dárci ukázat, jak si daru vážíme a chceme mu udělat svým darem také radost.
DAVID: (Směje se) To mi připomíná hlášku z jedné anglické knihy: "Bible nám říká, abychom odpouštěli našim nepřátelům rány, které nám zasadili - ale my jim přece také musíme nějaké dát, aby nám zase oni měli co odpustit."
MARTIN: Výborně! Je to sice myšleno ironicky, ale jasně to ukazuje, kam to vede, když příliš používáme sofizmy.
HELENA: Sofi-co?
MARTIN: Sofizmy. To jsou zdánlivě - ale jen zdánlivě - pravdivá či správná tvrzení. Když se nad nimi opravdu zamyslíme, zjistíme, že je někde chyba v logice. Ale vraťme se k problémům vděčnosti. Už staří Vikingové měli přísloví, které jim radilo, aby kultivovali své přátele pomocí darů. Proč asi?

DAVID: Kultivovat ale znamená přeorávat, ne?
HELENA: No spíš obdělávat nebo vzdělávat. Zřejmě jim šlo o to, aby jejich přátelství bylo plodné :-).
DAVID: Takže oni už ani tehdy nedávali dary jen tak, z radosti?
MARTIN: Tam šlo o něco jiného, o projev toho, že si toho druhého váží - taková část kultury, řeklo by se. Byla to často vlastně nabídka přátelství. Proto také cestovatelé přinášeli dary domorodcům -
DAVID: - jako my nosíme panu řediteli, úředníkům nebo panu učiteli, aby nenechal kluka propadnout. Pěkně se nám to zvrhlo.
HELENA: To nemluvíš o darech, ale úplatcích. Dar se dává, i když víme, že nedostaneme nic náhradou. Jako třeba dar z lásky.

DAVID: Tak jak to vlastně je: když jdeme na návštěvu k Novákům, tak tam vždycky přineseme flašku a čekáme, že až oni přijdou k nám, že nám také nějakou přinesou. Takže oni tu flašku teda nemusí přinést?
MARTIN: Ale to přece není dar, jenom výměna. Dar má druhému udělat radost, ne mu připomenout, že je nám zavázán. Největší odměna pro dárce je, když má obdarovaný z něho - myslím z daru - radost.
HELENA: Zase ovšem jen teoreticky, že ano. Při nejmenším očekáváme, že nám bude obdarovaný za dar alespoň vděčný.
MARTIN: No přesně řečeno nemusí, ale může - jako třeba David, který mi bude dokonce "hrozně" vděčný :-).

DAVID: Ale počkej, já přece od tebe nechci žádný dar, jenom službu!
MARTIN: Ale služba může být také darována, ne? Jak už jsme si řekli, když za to očekáváme protislužbu, tak se z toho stává jen taková transakce "něco za něco" - to už je spíš biznys než nějaký dar.
DAVID: (žertuje) A někteří si dokonce tu protislužbu přímo vyžádají, jako třeba tady Martin :-).
MARTIN: Ale kdepak, už jsem ti přece řekl, že jsem si dělal legraci a že za to nic nechci. A ani mi nemusíš být vděčný, mě stačí, když ti udělám radost. Vystavuju se sice nebezpečí, že se třeba urazíš . . . :-)
DAVID: Ale neurazím. Vždyť já jsem to s tou vděčností nemyslel tak moc vážně :-).
HELENA a MARTIN: (oba současně) To nám bylo od začátku jasný!


Poznámka: Pokud se vám trialog líbil a máte nějaké náměty, napište nám - rádi se o nich (my tři) rozhovoříme.

Zpět na index

POEZIE: ZÁVIDÍM BOHŮM

Závidím bohům. Oni všechno mohou:

hned milovat, hned nenávidět též,
hned pravdu říkat, hned zas lež
a veselit se, truchlit v okamžiku.
Dnešek pro ně jen novým zítřkem je
a zítřek to, co pro ně bude včera.

Je obdivují, jindy nenávidí -
vždyť oni viděli, co člověk neuvidí
a obšťastniti mohou náhodou
tu toho, jindy onoho.
Vždyť k štěstí stačí často nemnoho.

A vládci jsou
nad životem i smrtí, nad časem,
i nad osudem lidí pravdu ctících
i nad rozumem pravdu hledajících.
Jen oni mohou pravdu pochopit.

Ač jinak hloupí, oni všechno znají
a s člověkem jak s míčem jen si hrají
a lehce zapomenout dovedou,
co člověk často těžce v srdci nese,
když osamělý kráčí noční tmou.

Já závidím - však nechci bohem být.
Mě aspoň jednou čeká věčný klid,
až zestárne mi život člověka.
Oni však marně skryjí slzy do dlaní,
až jednou - napoprvé - padnou uštváni.


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie