onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 4B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Naše psina Tara si zasedla na schoolbusy, to jsou takové ty autobusy žluté barvy, která se na moři používá spíše pro karanténu - v našem případě se ovšem jedná jen o mládež školou povinnou a právě proto do školy nepříliš těšící se. Kdykoliv vedu taru ráno na procházku (lépe řečeno ona mě), štěká na busy jako zběsilá. Všiml si toho i řidič jednoho z nich, zastavil, otevřel okénko a povídá: "Ona nemá ráda skůlbasy, co?" "Ale ne," povídám, "ty ji nevadí, ona jen nemá ráda školu!" A věřte, rozesmálo to nejen jeho, ale i ta nebohá děcka školou povinná.

V anglické části Hurontarie uvádíme zajímavý interview s profesorem Ontárijské University ve Waterloo a Karlovy Univerzity v PrazeStanislavem Reinišem, M.D., Ph.D. , o jeho vědecké práci o mozku a současném stavu neurologie. Dr. Reiniš je také ostrý komentátor české politické scény. Čtenáře bude jistě zajímat jeho serie fejetonů z českých i kanadských novin, najdete je (v češtině) na stránce: http://watarts.uwaterloo.ca/~sreinis/short.html A nejen to: ve druhém čtvrtletí tohoto roku vyjde v nakladatelství Faun v Praze 1, Španělská 6, jeho kniha fejetonů s názvem Dvě věty znuděné jeptišky. Sám tvrdí, že co se týče beletrie, je to jeho prvotina, ale jak znám jeho spisovatelské nadání a smysl pro humor, tak se máme opravdu na co těšit.

karelJak už jsem řekl posledně, udělal jsem krok vpřed a začal jsem psát eseje pro pražskou uměleckou galerii ArtForum, jakožto doprovod k jejich WEBovské výstavě obrazů. Každý měsíc tam vystavují práce českých malířů, sochařů a jiných umělců. V dnešním čísle, tedy v anglické části Hurontarie, pokračuji essejí k dílu profesora Mariana Karla, umělce, architekta a učitele, to vše v jedné osobě. Esej se nazývá REFLECTIONS (Marian Karel, The Geometry of Mirages). Její český překlad a fotografie uměleckých děl profesora Karla, který už vystavoval všude možně po světě (seznam míst je příliš dlouhý, abych ho sem napsal) najdete na serveru galerie: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Nemusím snad podotýkat, že ty fotografie jsou podstatně větší, než ta vlevo:).

Další free software: Pro ty, co jim zasíláme Hurontarii poštou - ale i pro ty, co chtějí ušetřit čas na Internetu tak, že si ji stáhnou a pak v klidu přečtou - doporučuji samostatný prohlížeč (browser off-line), Allegro3. Je rychlý, ukazuje též obrázky a zvučí zvuk, lze z něho tisknout, kopírovat, hledat výrazy na stránce a listovat v několika předem uložených stránkách. A hlavně, je to freeware, tedy zdarma. Nepracuje ovšem na Netu, ale to ani nebyl účel. A i po rozbalení ze zip-verze se vejde na jeden (slovy jeden !!) floppy disk. Má různé fonty, bohužel ne ty české, čte tedy jen anglickou nebo českou ASCII verzi Hurontarie. (Po pravdě řečeno, on čte Windows fonty taky, ale vy byste to pak asi nepřečetli :). Je od Jans Freeware Collection a najdete ho na http://jans.hypermart.net/jfinternet.htm


INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: NOVÁ PRAŽSKÁ DEFENESTRACE
Reportáž: VZHŮRU DO PECE (dokončení)
Povídka: KAPITÁN NEMO
Pohledy: DVĚ KRÁLOVNY
Poezie: PŘÁNÍ

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Všichni lidé se narodili se stejnými právy, to jen někteří ještě navíc do bohatých rodin."




PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza (jansan)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: OPĚT PRAŽSKÁ DEFENESTRACE
(Recenze knihy Davida Brierleyho: On Leaving a Prague Window )

Je o něm známo, že žil v Kanadě, Anglii a teď se usadil někde ve Francii. A vsadil bych se, že také pobyl nějakou dobu v Čechách. Brierleyho nový thriller "On Leaving a Prague Window" to dosvědčuje nejen svým názvem, ale i detailními postřehy z českého života.

Jak titul naznačuje, někdo kdesi někde v Praze vypadl z okna. Ne, nejedná se o Honzu Masaryka, i když o něm v knize také jednou padne zmínka. Román se totiž odehrává v roce 1991 a jeho hrdina, kněz Alois Fulnek (ano, Fulnek a ne Fullneck , jak bychom od anglicky píšícího autora asi očekávali) je jakási česká varianta pátera z Chestertonovy "Nevinnosti otce Browna". Fulnek má Brownovu krotkost a mírnost, i když ne už tu nevinnost, jak se to vysvětlí v knize později.

V situaci, kde o jeho osudu rozhodují jeho představení (víc neprozradím) ho zavádějí vzpomínky na minulost do místa, kde studoval a byl později i zavřen - to když přeměnili seminář na vězení. Na přilehlém hřbitově se Fulnek potkává s Milenou Přerovou, milenkou novináře Václava Bodnára. Milena sem přišla hledat Václavův neoznačený hrob, případně i stopy, které by vedly k vrahovi. Jak a hlavně proč chce Fulnek Heleně pomoci, to je právě otázka, kterou si musí položit on sám.

Ale nemyslete si, že vyřeší případ silou holmesovské logiky, jak to dělával otec Brown. Thriller je přece podle definice kniha napětí a akce, a toho obojího nalezneme v knize poměrně dost. A tak se Fulnek zaplétá do situací, ze kterých ho sice nedostane pánbůh, ale zato všemocný autor. Přiznám se, že když jsem byl nedávno v Čechách, žádná podobná dobrodružství jsem tam nezažil. Ovšem připouštím, že jsem asi nebyl na správném místě ve správný čas . . .

Ale věřím, že po přečtení knihy může "paranoia nutit člověka, aby se stále ohlížel za sebe", jak napsal o knize Sunday Telegraph. Také Observer zařazuje knihu "na úroveň Le Carrého", zatímco New Yorker zase tvrdí, že je to kniha "tough and witty", neboli drastická, ale vtipná. To poslední mohu potvrdit. Stačí dodat, že autor zná - na cizince - české poměry až překvapivě dobře. Svědčí o tom nejen narážky na korupci před i po sametové revoluci, ale třeba i na lustraci. A hlavně zná Prahu: vodí nás po ní zcela bravůrně a najednou si říkáte: vždyť on má pravdu, ono je to opravdu nalevo od toho mostu...

Ze všeho nejraději má asi Malou Stranu: je to vidět i z jeho předešlé knihy o Praze, nazvane "Czechmate" (narážka na check-mate, což zní podobně a znamená to šach-mat, ale spíše se tím míní něco jako "česká partnerka", která také v knize vystupuje). Některé pasáže v knize zní povědomě: "...říkej mi Alois, řekl, to stačí. Jméno Lojza ho totiž naplňovalo hrůzou..." až legračně "...toto je socha svatého Františka. Ptáci ho pořád ještě mají rádi - podívej, jaké má bílé vlasy..." či ironicky "uniformy hradní stráže, za které by se nestyděla ani opera buffa". Ale Brimley si umí dělat legraci i z Angličanů. Na večeři U Tří Pštrosů prohlasí jeden z nich (rozuměj Angličanů, ne pštrosů), že je to poprvé, co vůbec jí pštrosa - a je taktně upozorněn, že je to bohužel jen kachna.

Co se jeví zpočátku jako odpočinková četba, se najednou bez varování změní na docela napínavý román a po jedné (či dvou?) vraždách a přiměřené dávce sexu konečně vyústí v překvapivý klimax se zcela logickým závěrem. Což je vlastně úplně podle návodu na profesionální thriller. A když autor na konec naznačuje, že dobrodružství otce Fulneka tímto nekončí, myslím, že se na ta další můžeme docela těšit.

Knihu vydalo nakladatelství Little, Brown (že by přece jen ten otec Brown?) & Company (Londýn a Toronto). Na obálce knihy je (jak jinak?) fotografie Prahy, tak jak se asi jeví někomu při pádu z okna. . .

Zpět na index

REPORTÁŽ: VZHŮRU DO PECE, dokončení
(aneb Jak zničit nejen děti, ale hlavně sebe)

Pavlína Obrovská
Pavlina_Obrovska@oup1.cz

Několik řádků o Pavlíně a začátek této reportáže o dobrodružstvích v Peci pod Sněžkou najdete v březnovém čísle Hurontarie.


Šli jsme asi půl hodiny, když se objevil můstek a za ním dřevěná cesta přes malé slatě. Alespoň se podíváme - rozhodla jsem. Po vstupu na dřevěný chodníček jsme se ocitli ve zvláštním tichém světě jakoby bez života. Bílé chomáčky suchopýru se kývaly ve vánku a kluci byli nadšení.
„To jsou opravdu bažiny ?“ Jejich oči se zvědavě rozhlížely. Nejvíc se jim líbila bavlníková tráva, jak překřtili suchopýr.
„Ano. A víte co ? Tudy vede cesta do Modrého dolu, Tak se tam zítra podíváme a tady můžeme chvíli zůstat. Dneska už musíme jít.“
Moc se nám sice nechtělo, byl tu klid a také nohy nás už pěkně bolely, ale hodiny si nedali říct a šly stále stejně rychle.

Konečně jsme byli u malého „Krkonošského muzea“ s informačním střediskem. Zjistili jsme, že ještě mají otevřeno a tak jsme se šli podívat na expozici nacházející se v jediné místnosti. Byla tam navíc dvě pěkná akvária se pstruhy a čolky. To samozřejmě zaujalo kluky nejvíc.
Když jsme po páté dorazili k chatě, měli jsme toho už dost. Nohy nás bolely a opět se do nás začala dávat zima při každém mráčku. Hned po večeři jsme tedy vběhli pod horkou sprchu a já vlezla do postele. „Kluci buďte hodní a za chvíli ať jste také v posteli !“, zavelela jsem a zamumlala: „Já se jen prohřeju.“ Ta Chvíle mi trvala od osmi večer do sedmi do rána. Kluci prý usnuli po deváté a v té době já už měla půlnoc. Kdyby mě odnesli i s postelí určitě bych to nevěděla.


Je pondělí ráno. O nohách se nedá říct, že by byli zrovna moc k použití. Svaly po celých lýtkách jsou jako v zánětu a každý krok, hlavně směrem ze schodů, je jako za trest. „Ještě, že jsem s sebou vzala troch té ledové masti,“ v duchu jsem se pochválila. Mazala jsem nohy sobě i klukům a komentovala: „Uvidíme. Teď musíme dojít nakoupit něco k jídlu a pak se uvidí. Nejsme přeci žádné bábovky.“
Nakoupili jsme, já namazala housky a vyrazili jsme na plánovanou trasu. Musím však poctivě přiznat, že jsme odpočívali častěji než předešlého dne. Za prvé bylo tepleji, za druhé naše nohy nebyly zrovna v nejlepší formě.

Na slatinách jsme poobědvali. Absence mléka v jídelníčku se u nás projevila právě tím, co jsem vybalila z tašky. Housky se sýrem, kelímky a ... sáček mléka. Měli jsme štěstí, nikdo nás nevyrušil a tak „Piknik v bažinách“ proběhl v naprosté pohodě. Jakoubkovi a Honzíčkovi se sice moc pokračovat nechtělo, ale co 1,5 km není žádná túra. Přesvědčila jsem je a během deseti minut jsme si pochutnávali na jedné z polomových pasek na borůvkách. Pak už netrvalo dlouho a nám se otevřel pohled na Modrý důl. Pár chalup na stráni, od potoka až k úpatí Studniční hory, mezi nimi pasoucí se koně a ticho. Nádherné velebné ticho. Člověk tu měl pocit, že se musel octnout v úplně jiném čase, zatoužil položit se do trávy a nic nevnímat. Stále častěji objevující se mraky mně ale nedovolily splnit si své přání. Zrovna jsem přemýšlela, zda se vracet stejnou cestou, protože ta po červené značce byla údajně kvůli odklízení dřeva z polomů uzavřen a najednou ... „Kluci, já slyším auto! Musí tedy odtud vést i jiné cesta,“ odvodila jsem zcela logicky. „Jestliže tudy projel náklaďák, musíme my projít taky.“ Rozhodla jsem se tedy pokračovat. Navíc mě podpořilo i to, že z této strany cesty, narozdíl od Pece nic napsáno nebylo. Cesta nás vedla zeleným královstvím lesa a na překážky jsme opravdu nenarazili.

Chata nás uvítala opět po páté. Zůstali jsme ještě chvíli na terase, protože sluníčko už zase hřálo. Kluci také díky tomu našli kamarádku. K předškoláčkovi ze sousedního pokoje přibyla tedy ještě Nikola, vnučka paní Helclové, věkem pro změnu blíže zase k Jakubovi. Hráli si venku i po večeři a pak se ke mně vrhli kluci s prosbou: „Že můžeme jít s Nikolou na borůvky ? Jenom kousek nad chatu.“
„Dobrá,“ souhlasila jsem, „ale za chvíli ať jste zpátky.“ Vrátili se v půl deváté, pusy od borůvek, něco málo v kelímkách a že ještě chvíli zůstanou venku. Po deváté jsem pro ně musela jít a v deset už spali jako miminka. „To je dobře, že si tu mají s kým hrát,“ pomyslela jsem si.


„Mami, my chceme jít ještě dopoledne na borůvky. My jsme to už slíbili,“ ozvalo se v úterý ráno, sotva se pánové probrali. „A výlet nic ? No dobře,“ souhlasila jsem po chvíli váhání, když nastavili nešťastné obličeje. „Ale jen na dopoledne a po obědě zase vyrazíme. A taky si musíme něco koupit.“ A s představou borůvkové plantáže jsem dodala: „ Já ale jdu taky.“ Nikdo nebyl proti a navíc mne umluvili, že bude odpočinkový den a já jsem tomuto rozhodnutí během odpoledne několikrát děkovala. Nejprve si totiž koťátka hrála u chaty a já jsem se u okna jen v prádle snažila chytat bronz. Pak to ale párkrát zabublalo od protějších kopců a nakonec se přehnala menší bouřka s krátkým, ale o to vydatnějším deštěm. Děti byli chvíli ve společenské místnosti a pak zase vyběhli ven. Obloha se střídavě zatahovala a zas modrala, přeháněk bylo několik a my si konečně pořádně odpočinuli. Doufala jsem, že se to snad dnes vyřádí a zítra bude pěkně. Podle plánu a s přepočítáním peněz, jsem se rozhodla pro ještě jednu cestu lanovkou na Sněžku, tentokrát však už lépe oblečeni, a odtud pak k pramenům Labe. Jen jsem doufala, že blížící se termín mých ženských potíží nenaruší moc denní plány výletů.


Středeční ráno nevypadalo zrovna nejhůře. Na obloze polojasno, ba dalo by se říci, že se dokonce začíná stále více modrat. „Tak se to včera vybláznilo a my můžeme vyrazit,“ radovali jsme se všichni. „Stihneme-li autobus do Janských lázní, čeká nás kabinová lanovka a pak celkem krátká cesta po vrcholech zpátky do chaty,“ uvažovala jsem při pohledu z okna. Než jsme dorazili k autobusu, udělalo se téměř ukázkové počasí. Autobus tam už stál a u něj hromada lidí. „Tam se snad ani nemůžeme vejít,“ vyděsila jsem se, znaje poměry pouze na trati Praha - Písek. Vešli. Doprava tady se zřejmě řídí jinými pravidly.

„Postupte si,“ houkl řidič do davu a v autobuse se to mírně zavlnilo. „Tak kam?“, otázal se nás přes ramena spolucestujících stojících blíž, když na nás přišla řada. „Do Jánských,“ vydechla jsem a nechala se vmáčknout dveřmi do autobusu. Děti měli výhled přes přední sklo (což se jim hnedka nepovede),já stála na schodech a už jsme jeli. „Fajn, jsme uvnitř, tak to už dojedeme.“ Cestou jsme zpomalovali u zastávek, jen, aby řidič ukázal, že už víc sardinek do té konzervy na kolečkách nedostane, a pak pokračoval v jízdě. „Sláva tady pár lidí vystupuje,“ radovali jsme se, když autobus zastavil. Vystoupili však jen tři a deset chtělo dovnitř. Řidič vše vzal s klidem starého veterána. „Zaplatíte až ve Špindlu,“ odmítl peníze těch, jimž přálo štěstí a zavřel dveře. „Vždyť jste tam ještě nechal lidi,“ ozval se rozhořčeně jakýsi pán, stojící na jedné noze na schodech. Řidič ho neuznal ani za hodna pohledu a rozjel se. Autobus už zase praskal ve švech, však přesto pokračoval dál. „Mami, já se chci otočit,“ zakňoural Honzík. „Nemáš šanci,musíš to vydržet,“ konstatovala jsem já, zabývajíc se právě náročnou činností. Snažila jsem se totiž stát v zatáčce rovně, aby náhodou nepovolily dveře, kdybych se o ně opřela. Že zůstanu stát bylo jisté, otázkou zůstávalo, zda kolmo, či šikmo k zemi.

Konečně jsme zastavili, většina lidí vystoupila a vrhla se pro změnu k lanovce. Stejně tak my. Vystáli jsme si frontu a nastoupili konečně do kabinky. Dveře se automaticky zavřely a kabinka se rozjela. „Ty by měly jezdit na Sněžku. To by lidi tak nepromrzli.“ Náprstníkové plantáže hrály různými odstíny růžové, od bílé až po téměř fialovou, svítily mezi stromy a my je obdivovaly z výšky ptačích hnízd.
„Ne, ono snad bude pršet,“ lekla jsem se, když první drobné dešťové kapky zabušily na sklo kabinky. Než jsme dojeli, přeháňka ustala a nám se zvedla nálada. Po malém jídle jsme se vydali na cestu. Znovu začalo krápat, přestalo a zas začalo. Tohle nám ale náladu pokazit nemohlo. Přešli jsme přes kopec a kudy teď ? Zelená značka zvoucí na naučnou stezku okolo Černohorského rašeliniště chyběla, za to jsme ale našli modrou. Stáli jsme zrovna vedle moderního hotelu a tak jsem to vzala s humorem: „Je tady bufet, tam se zeptáme. Vešli jsme dovnitř a než nám paní vysvětlila, že cíle lze dosáhnout dvěmi cestami, ozvalo se zahřmění, otevřela se obloha a začala průtrž mračen.

Což o to, prostředí bylo příjemné, teplo a čaj se štrůdlem, polévka. Problémem bylo, co pak ? Najedení jsme byli, oběd málem i s večeří, víc už se do nás prostě nevešlo.Naštěstí během hodiny a půl přestalo pršet a my tedy vyrazili. Rašeliniště jsme vzdali. Poválková cesta vedla stále lesem a otevřeného pohledu jsme se nemohli stále dočkat. Do toho začalo mžít, a to nás v souvislosti s tím donutilo vrátit se zpět na cestu a jít dál. Přes nejvyšší a navíc holý hřbet nám počasí vzhledem k předchozímu, vyloženě přálo. Sice zataženo, ale jinak celkem teplo a tak nám cesta ubíhala. Kluci objevili zajímavé kameny v potůčku u cesty a konečně se tedy dočkali vytouženého sbírání.

Náhle začalo opět pršet. Velké kapky dopadaly na všechna místa, která nebyla zakrytá. Voda si postupně našla cestu i do batůžků a do kabely. „Mami, já mám v botách louži,“ ozval se Honzík.“
„Co s tím můžu dělat,“ povzdechla jsem si při první Honzíkovo stížnosti. Při desáté a další jsem se už utrhovala: „Musíš dojít, už nám zbývají jen tři kilometry, to není daleko. Všichni jsme mokří a máme v botech vodu.“

Pršelo a pršelo, cesta čím dál tím víc klouzala, kluci i já jsme už byli utahaní.Já ve svých volných kalhotech jsem měla nejvíc volný pohyb. Zato kluci ( zejména Honzík, který byl kdoví proč, nejvíce promočený ), měli kalhoty nejen zmoklé, ale hlavně nalepené, a to jim stěžovalo chůzi. Honzíkovo botasky, kombinované látkou, už chránily jeho nožičky jen před kameny, ale i nám s Jakubem už voda protekla přes polstrovaný jazyk dovnitř.

Každá malá nepříjemnost znamenala, že děti, hlavně ten menší, začaly kňourat. Stačilo uklouznutí, bláto , louže či vyšší tráva, cokoli mohlo být příčinou. Konečně je před námi cesta do Pece. Odtud nás pak ještě čeká cesta k mostu přes Zelený potok a stejně daleká ke Zlaté hvězdě, pro změnu zas do prudkého kopce. V Peci se stavuji u stánku s novinami a kupuji rovnou čtvery. Daří se mi je nacpat do kabely, aniž by moc namokly. Kluci, které jsem předtím nechala jít pomaleji, dorazili a ani nechtějí nic koupit.
„Mami, já už nemůžu,“ stojí Honzík jak hromádka neštěstí. Je mi ho líto, ale stojím tvrdě na svém - „Musíš, jinak tě tu necháme. Už je to jen kousek !“ Poslední metry mám však pocit, že nikdo z nás nedojde.

Konečně. Svlékáme pláštěnky a zouváme boty. „Všechno s sebou nahoru!“, velím jak na vojně. V pokoji konečně svlékáme mokré oblečení. Honem dolů! Podlaha se zaplňuje a my začínáme být konečně v suchém. Kam to všechno pověsit? Rozhlížím se kolem sebe. Nakonec otevírám skříně i skříňky. Vše co má nějaký výstupek, na kterém se může něco zachytit nám poslouží. Nakonec ještě boty. Vycpávám je novinami, které po půlhodině vyměňuji úplně mokré. To opakuji ještě dvakrát a pod postelí ještě suším noviny už jednou použité. Venku stále prší a nevypadá to, že by se počasí vůbec vylepšilo. Zítra bohužel musíme jít ven. Nemáme tu ani rohlík a tím pádem se naskýtá otázka, co k obědu. Děti si do večeře celkem odpočinuli a tak po jídle začaly hrát kostky s kamarády.Jejich přáním je, aby zítra pršelo. Jak je vidět naše názory na počasí se v tuto chvíli silně rozcházejí. Já jdu totiž večer spát s neradostnými myšlenkami. Nejen zítřejší oběd mne totiž trápí. To by se nějak zvládlo. Ale hlavně, aby kluci nenastydli a pak také, aby vše uschlo. Hlavně boty.


Čtvrteční ráno nevypadá nijak valně. Obloha šedá, těžké mraky plují dost nízko, aby nenechali nikoho na pochybách o tom, jaké bude počasí. Stále jemně prší a vypadá to alespoň na týden. Všechno nám naštěstí uschlo, jen Honzíkovo botasky dosouším foukací kulmou. Ještě. že jsem vzala tu a ne to obyčejnou.
„Kluci, jakmile přestane pršet, ale nejdéle v jedenáct hodin, musíme vyrazit.“ Kolem půl desáté bylo mé přání vyslyšeno. „Honem oblékat a ven !“ , honím své potomky a raději se nedívám na jejich vyčítavé pohledy. „Koupím vám grilované kuře“, slibuji úplatek a vidím, že jsem se strefila. Oči se rozzářily a rychlost oblékání se zvýšila.

Vyrážíme na lehko. Bez batohů, jen s pláštěnkami a igelitkou. „Musí se mi podařit vyměnit místenky,“ žene mě myšlenka na první místo naší obchůzky. Představa co bychom dělali při takovém počasí, jako bylo včera, už bez pokoje a tudíž možnosti udělat si nějaké pohodlí, se mi vůbec nelíbí. Naštěstí se výměna díky ochotě paní v předprodeji podařila a náš odjezd se tudíž posunul z 16.20 na 10.00 dopoledne. Fajn po 13.00 jsme na Florenci. Teď to ještě dát nějak vědět Jirkovi, aby nás nečekal večer v 8 na Palmovce. Nakonec volám babičce do Písku a prosím o vyřízení vzkazu. Odtud pak pokračujeme do krámu nakoupit zásoby, pro jistotu i na zítra, a a odtud konečně pro vytoužené kuře. „Chcete opravdu celé?“, Táže se nevěřícně prodavačka a dodává: „Stojí 160,-Kč.“ Potřebuji hluboký nádech a s vědomím, že s sebou na něj peníze mám a že tři obědy někde v restauraci by mě určitě nevyšly levněji, nakonec reaguji souhlasně. Kuře je zabaleno, zaplaceno a hurá zpět do chaty.

Přes oběd je počasí čím dál lepší, a tak s příslibem, že nepůjdeme na velkou tůru, vyrážíme na opačnou stranu, než jindy. Tedy proti proudu Zeleného potoka, co teče pod chatou, směrem do zeleného údolí. O tom, že je opravdu zelené, se za chvilku přesvědčujeme. Je tam nádherně. Přesně to co mám tak ráda. Hučící voda prodírající se mezi balvany, tvořící malé i větší vodopádky, zelené barva v těch nejrůznějších odstínech, kam se člověk podívá. Stromy, kapradí, mech. A ticho. Nikde nikdo, jen potok si zpívá svou písničku a přehlušuje vše ostatní. Vše podporuje pocit, že civilizace je tak strašně daleko. Jdeme proti proudu dobře dva kilometry a pak zase zpět. Perfektně se nám zlepšila nálada a když ještě vysvitlo sluníčko, nemáme si už vůbec na co stěžovat.

Písnička se nám sama dere na rty a její vysoké tóny se prolínají s hlubokou melodií potoka. Vyhladovělý hmyz se vrhá na květy bodláků, které snad jediné nejsou zplihlé dlouhým deštěm. Naše cesta, pak ještě vede přes Velkou pláň rozkládající se naproti naší chatě. Děti tam objevují koně a ten se viditelně raduje z naší společnosti. Jde k nám až pokud mu to uvázání dovolí, bere si od kluků listy pampelišek a ti jásají nad nenadálým setkáním. Okus dál pak nacházíme houpačky na pérách a tak spokojenost Jakoubka a Honzíka nezná mezí. Dokonce i zapomněli, že je prý boleli nožičky. Po cestě kupujeme ještě půlku ohromného melounu. mezitím se totiž udělalo takové teplo, že jsme došli k závěru o vhodnosti této koupě. A taky, že jo. Kdo byl v chatě, šel se vyhřát na sluníčko až do večeře. Kluci vyrazili ještě i pak a domů jsem je musela v devět vyloženě honit.


Vnímat jsem v pátek začala kolem půl šesté. Neustávající jednotvárné šumění mě přinutilo otevřít alespoň jedno oko. Šedá jednolitá clona deště pak raději zas je zavřít a otočit se ke zdi. Náhle i přes zavřená víčka jsem zaregistrovala světlo blesku.
Vzápětí jsem si vybavila pověst o obrech koulejících kuželky. Hrom, opakovaně násobený ozvěnou rachotil údolím, odrážel se o stěny hor a zvuk který bylo slyšet, opravdu připomínal ohromnou kouli valící se mezi horami. Dešťové kapky bušící do střechy zas ve mně probudily vzpomínky na dětství. To, jak jsem po dnech plných cestování milovala staccato kapek na stanovém plátně, které přinesla náhlá letní bouřka. Schovala jsem se vždy do spacáku a nechala se ukolébat k spánku. Ovšem trvalo-li to déle jak den, začala jsem, stejně jako všichni po sluníčku. Teprve však až dneska dokáži pochopit rozladění rodičů, když vše bylo stále více nasáklé vlhkostí obsaženou ve vzduchu a počasí neslibovalo možnost usušení.

Po snídani to vypadalo, že se mraky roztrhají a bude pěkné počasí stejně jako včera. „Desátá všechno rozhodne“, konstatovala paní Helclová a měla pravdu. Nebe opět zešedlo a provázky deště tekly k zemi. Z provázků se během dne stala lana a také jejich směr byl občas spíš vodorovný, než kolmý se zemí. Mraky se střídavě zvedaly a zase schovávaly mezi kopce, válely se po loukách a zakrývaly výhled. Včera jsem litovala vyměněných místenek, vždyť se udělalo tak krásně. Dnes se mě ale zřejmě rozhodly hory přesvědčit o správnosti mého počínání, a že je tudíž nejvyšší čas vyrazit domů.
V době mého uvažování pojmul pokojík chvílemi i čtyři děti a mne navíc na posteli. Mezi nimi trochu místa, akorát tak na šest kostek. Hráčská vášeŃ je zcela pohltila do té míry, že zapomínaly i na jídlo. Dnes však je už kolem třetí nebavilo vůbec nic. Nakonec bylo dětské osazenstvo chalupy zahnáno rodiči k televizi, aby alespoň na chvíli seděli v klidu a tiše.


Pršelo celou noc a ani sobotní ráno nebylo lepší. Věci už od včerejška téměř sbalené, jen posledních pár maličkostí. Jakoubkovi i Honzíkovi musím slíbit, že sem zase příští rok pojedeme. Dohadují se, že musíme i s tátou, abychom měli ten velký pokoj.
Teď ještě svléknout postele, rozloučit se a musíme vyrazit. Při pohledu z okna, je mi ale jasné že suchou nohou nedojdeme. Provádíme tedy nutná opatření. Kalhoty vyhrnout, kam až to půjde, botasky na nohy a sandály na přezutí se suchými ponožkami do igelitky. Pláštěnky samozřejmě na sebe a jde se. První potíže nastávají hned před chatou. „Mami mně je zima a jsem už mokrý,“ naříká Honzík a není se co divit. Déšť ani vítr na síle nepolevily a tak se voda dostává i tam , kam jsme si mysleli, že je to nemožné. Mokří jsme už kousek od chaty a než jsme dorazili až k autobusu, už jsme se i přestali vyhýbat loužím.

Sestupujeme k Zelenému potoku a už téměř od začátku cesty slyšíme neznámé hučení. U mostu nás vyvádí z míry pohled na tu rozbouřenou řeku valící se s ohromnou silou korytem potoka a dosahující až téměř k okraji. Míjíme i malý potůček, běžně ukrytý pod trávou, nyní však nebrající ohledy na nic a ženoucí se přes silnici, neboť jeho vlastní cesta pod ní je mu malá.

Konečně dorážíme na zastávku a snažíme se vmáčknout mezi již čekající. Vidíme odtud zase i na náš Zelný potok a vodu vystřikující v těchto místech chvílemi až na silnici. Nemůžu pochopit, kde se vzalo to ohromné množství vody, když první den jsme se pro výšku břehů nemohli ani umýt a nyní se stačilo jen mírně sehnout. Za jediný den a noc vystoupila voda o více než o metr a přitom stále nepřestávalo pršet.
Konečně přistavili autobus. Nastupujeme a konečně se můžeme přezout do suchých bot. Rozjeli jsme se a cestou sledujeme vody Úpy místy už vystupující z břehů. Ještě v tu chvíli nevíme, že nastává druhá vlna povodní.

Pršelo celou cestu, dokonce i v Praze jemně prší. Tomu ale co bylo v Krkonoších se to zdaleka nemůže vyrovnat. Dokonce se tomu nyní nechce ani věřit, že může tak strašně pršet. Honzík už pár kilometrů před Prahou nadskakuje, že musí čůrat. Podaří se mi ho přesvědčit, že musí vydržet a tak prvním místem kam v Praze kam míří naše kroky, jsou záchody. Ani jsme se pořádně nerozhlédli a běžíme mezi drobnými kapkami deště k vytouženému cíli. U vchodu do metra mně někdo chytne za tašku. „Jirko!“, vydechnu úlevou. jsem ráda, že přišel. Taška se zdá těžší než na začátku a nevím jak bych ji táhla až k nám. A navíc jsem se pěkně lekla.
Na Roztyly jsme sice jali metrem, ale tam na nás čeká autíčko, sice špinavé a odřené, ale jak ráda ho vidím. Kluci si hned doma zabrali tátu pro sebe a sdělují mu své celotýdenní zážitky. „Tatí, že tam pojedeme, alespoň na víkend ?“, útočí na Jirku a ten jim to v tu chvíli nedokáže odmítnout. (Jestli se tak opravdu stane, nedokáži v této chvíli odhadnout.

Čtyři hodiny po odjezdu z Pece volám paní z hotelu. „No tady je to celkem v pořádku. Voda jde sice přes silnici a taky to strhlo kus krajnice, ale policajti to řídí, takže se nic neděje.“ Tohle se dozvídám z jejího monologu a závidím jí její klid. Večer ve zprávách se dozvídám, že Úpa strhla most, vlek, elektrické vedení a nadělala spousty dalších škod. Jet odpoledne, tak jak jsem si přála původně, možná bychom ani neodjeli.


Naše dovolená končí úplně stejně, jako začala: ....Stojím uprostřed hromad a hromádek ......

Copyright © 1999  Pavlína Obrovská

Zpět na index

POVÍDKA: KAPITÁN NEMO

Nebyl to pomořský hrdina z Verneovy knihy a také na něm nebylo nic záhadného, alespoň ještě ne v té době, kdy jsem mu dal tohle přízvisko. Je to takový můj zvyk, dávat lidem kolem mě přezdívky. Mám pro to hned dva důvody: za prvé si je tím trochu sám sobě přiblížím a za druhé si většinu jmen stejně nepamatuji. Problém je, že často používám jejich přezdívky i na veřejnosti, což mě často dostane do potíží. Jako třeba to jméno R2D2 z "Hvězných válek", kterou jsem přidělil jednomu mému kolegovi, poněkud krátkému a legračně vypadajícímu chlapíkovi. Lidem se to líbilo a tak se to nějak uchytilo, ale když se mu to doneslo, nebyl z toho příliš šťastný, jak si jistě umíte představit.

Nic takového se ovšem nemohlo stát v případě mého kapitána Nema, zcela jednoduše proto, že jsem to kromě manželce nikomu jinému neprozradil a to z důvodů, které si už vlastně ani nepamatuji. Asi jsem to spíše myslel jen jako takový situační vtip - teprve později jsem si uvědomil, že se ten vtip vlastně obrátil proti mě.

Poprvé jsem ho uviděl na útesu nad naším inverhillským zálivem, na místě, kam chodívám s naším psem, tedy fenou Tarou. Tento osamělý útes - další je příliš daleko na nějakou procházku - je velice zajímavé místo. Alespoň pro mě, abych pravdu řekl. Můžete tam jít a pozorovat jezero, vlny i mraky. Je to všecko vlastně součástí celkového dojmu, jakési nálady, která se mění den ode dne. Svou velikostí je ovšem Huronské jezero větší, než některá malá moře a jeho bouře jsou velice nebezpečné. Máme zde v okolí nejméně tři vraky jako důkaz a jestli vám to nestačí, jděte se podívat do Tobermory, kde je pohřebiště nejméně třiceti lodí.

Skoro na okraji útesu je stará dostavníková cesta, která vedla od Sarnie až nahoru na špičku našeho poloostrova Bruce, tedy nejméně třistakilometrová štreka. Místy už skoro není vidět, ale některé její úseky jsou ještě v dobrém stavu - jednak asi proto, že jsou na obou stranách cesty chráněny cedrovým lesem, jednak, že se jim podařilo uniknout spárům pokroku.

Dlouhou dobu jsme to byli jenom já a Tara, kdo jsme se kochali romantickým pohledem z toho místa. A nejenom kochali: já jsem tam chodíval malovat, teda jen akrylikem, pochopitelně, na olej si netroufám. Jak už jsem řekl, panorama je tam úžasné a jestli nemůžete jít malovat k moři, tohle vám to určitě vynahradí. Ne, že bych byl tak dobrý malíř, ale ten proces tvoření je natolik uspokojující, že samotné výsledky mého snažení už ani nejsou tak důležité. Takže jsem se těšil z mé osamělosti a moje návštěvy nahoru na útes se staly víceméně pravidelné. A byli jsme tam s Tarou oba celkem spokojeni, až do té doby, kdy jsme jednoho dne zjistili, že tam nejsme sami.

Byla to ovšem Tara, která si ho všimla první, neboť já jsem vždy příliš hluboko soustředěný. Díky mým - řekl bych uměleckým - omezením, zaměřuji se především na techniku a získání malířské zručnosti, neboť se mi obojího jaksi nedostává. A tak se často slyším, jak mluvím k obrazu a co je horší, někdy i k sobě. Když Tara začala štěkat, okřikl jsem jí, aby byla zticha, nebo něco v tom smyslu, ale když nepřestávala, otočil jsem se dozadu a hle - tam byl on. Stála tam nějaký vysoký chlapík, lehce ohnutý a opírající se o hůl - možná vycházkovou, jinak ale dost daleko od nás. Díval se na jezero svým pozorným zrakem a to navzdory tomu, že ho Tara svým štěkotem napomínala.To bylo poněkud zvláštní: ne to, že si ji nevšímal, ale že se vůbec Tara namáhala štěkat. Obvykle to nedělá; štěká totiž málokdy, a to i na cizince.

Byl jsem příliš zaneprázdněn, abych zachytil na plátno záludné mraky nad jezerem a tak jsem si ani neuvědomil, že se muž přiblížil. K mému překvapení Tara přestala štěkat a tak jsem vzhlédl. Jak tam tak stál pár kroků ode mne, pozdravil mě a aniž by se podíval na můj obraz - což bylo také samo o sobě neobvyklé, většina lidí jsou čumilové - řekl prostě: "Vypadá to, že bude za půl hodiny pršet." Pak odešel a zmizel na cestě za námi. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost: světlo se ztrácelo a já jsem toho chtěl ještě hodně zachytit, než zmizí úplně. Leč první kapky deště se přihlásily s umíněností matky přírody a tak jsem dal na obraz povlak, zabalil ho a uháněli jsme domů.

Příští den přišel ten člověk opět a vcelku mě svým mlčením unavoval, stejně asi jako já jeho. Po několika dnech, když si uvědomil, že se asi mého místa na útesu nevzdám, přiblížil se znovu a začal mluvit. Jen takové ty zbytečnosti - nic zvláštního, pokud si vzpomínám - ale tím jsme se nějak seznámili a po nějaké době, kdy jsme jeden druhého tolerovali, jsme si dokonce na sebe i zvykli. Věřím, že si pak úmyslně načasoval svoje návštěvy na skále tak, aby se kryly s těmi mými a když den nebo dva vynechal, dokonce mi i chyběl. Každý den - po tom, co chvíli pozoroval jezero - přišel až k nám a hovořili jsme. Také si všiml mého obrazu a měl k němu připomínky - řekl bych dokonce, že dobré - většinou se týkaly barev, které jsem používal. Zřejmě znal naše jezero velmi dobře a ačkoliv se mi jeho rady zajídaly, obvykle jsem je poslechl, protože byly správné. To vám také něco řekne o jeho pozorovacím talentu, když navíc uvážíme, že nikdy nemaloval, tedy alespoň jak se mi sám přiznal.

Něco na jeho obličeji mi připomínalo záhadného verneovského kapitána Nema, doslova tedy "kapitána Nikoho" a nevěda nic lepšího, také jsem mu tehdy tu přezdívku hned dal. Bylo to dětinské, přiznávám, ale když na to pomyslím, bylo to určitě lepší než mu říkat kapitán Nic, což je skoro to samé, ale víc urážlivé. Na hlavě měl takovou tu černou námořnickou čapku, které se tu někdy říká "řecká" a jindy jen "emigrantská". Zatímco jeho vlasy byly ještě dost černé, bradka, kterou měl střižena ve stylu jižanského generála Beauregarda, byla už celá šedivá. Pak zde byly ještě jeho oči: hluboko v očních důlcích a přivřené, jako má Robert Mitchum, s pohledem navíc ostrým a přísným, ale zase ne tolik, jestli víte, co mám na mysli.

Brzy se s Tarou stali dobrými kamrády. Přinášel jí suchary, hladil ji po hlavě a to už bylo něco - to si nenechala línit od nikoho, kromě mě a mé ženy Ingrid. Říká se, že zvířata poznají dobrého člověka, ale soudě podle mé zkušenosti, jejich lásku si klidně koupíte za pár sušenek. Ale možná, že to je právě to, proč si myslí , že je to dobrý člověk. Za nějakou dobu jsem si zvykl na něj i já, a to natolik, že jsem mu dokonce řekl, jaké přízvisko jsem si pro něj vymyslel. "Jen mě to tak napadlo," zalhal jsem, "protože vypadáte jako člověk, který ztrávil většinu života na různých lodích." Zasmál se a potvrdil mi to. "A to jméno mi asi také sedí," dodal.

Přicházíval pak na útes pravidelně a vždycky než odešel, zkontroloval si čas na svých zlatých hodinkách, které byly pravděpodobně darem od někoho. Jak jsem spolu mluvili víc a víc, nemohli jsme se tomu vyhnout a řekli sjme si o sobě i určité detaily, tedy o našich životech a zájmech, žádná velká tajemství. Jezdíval, tedy pracoval, prý na těch velkých lodích na Veliké Pětce, jak se tady říká našim pěti velkým jezerům. Na lodích, které vozí obilí, uhlí, železnou rudu, kamení a cokoliv jiného; všecko, co je levnější dopravovat lodí než po železnici. Ovšem doba starých škunerů, které brázily velká jezera, ta tedy už tehdy byla dávno pryč. Velké nákladní lodi - případně zaoceánské šífy, které se sem přes zdymadla dostanou - jsou teď hlavně osazovány spíše mechaniky a elektrotechniky, než námořníky. Život na nákladních lodí je poněkud nudný a mnozí hoši začnou brzo být neklidní a odejdou. Jiní zase chtějí mít normální manželský život a dříve či později odejdou také. Proto asi také odešel on, pomyslel jsem si. Výslovně mi to neřekl, ale bylo to zřejmé z některých jeho poznámek.

Za nějakou dobu si otevřel rybí restaurant, doufaje, že jeho zkušenosti lodního kuchaře mu přitáhnou zákazníky. Jednu takovou restauraci můžete ještě vidět třeba ve Willistonu, jmenuje se U kapitána Slima. Ale jeho biznys šel nevyhnutelně dolů a když utratil většinu svých úspor, brzo to zase zavřel. Odešel zpátky na lodě a po nějakém čase, když ušetřil něco peněz a udělal si poměrně velikou půjčku, si koupil loď. Rosemary, jak jí pokřtil, byla vlastně takový větší rybářský člun, který vypadal trochu jako ponorka, napůl plovoucí a napůl potopená. Ovšem že by to byla nějaká kráska, to teda zase ne. Nakonec to ale stačilo na chytání drobných ryb i lososů, pstruhů a já nevím, čeho ještě. Ryby, které chytil, prodával pak do různých supermarketů a restaurací. Také si na svém pozemku v Michiganu postavil malou boudu, kterou pak přeměnil na udírnu ryb. Jeho uzené lososy a pstruhy považovala většina lidí za nejlepší, co se daly koupit, ted alespoň na pobřeží Huronu. To vše mu přineslo dost peněz pro celou rodinu, takže po letech mohl prodat loď a přestěhovat se sem, do Inverhillu, jít do penze a odpočívat. Jeho žena prý před nějakou dobou zemřela a jeho syn - well, ten je teď v Michiganu.

Tady své vyprávění skončil. Pokud toho bylo trochu víc, rozhodně se nenabídl, že mi to poví a já jsem se také neptal. A tak jsme tam pokračovali, já se svým rekreačním malováním a malou nadějí na zlepšení a on se svými pravidelnými návštěvami na útesu a známým čuměním na jezero. Chápu - přemýšlel jsem - chybí mu ty velké lodě a také asi ty jeho rybářské tury, ale cožpak to chce zpátky tak silně, že o tom musí snít každý den? Pak jsem jednou udělal chybu. Zmínil jsem se totiž o mých pochybách Ingrid. Hned jakmile jsem jí to řekl, už jsem toho litoval, ale některé věci nelze vrátit pět, kdepak. Ptala se mi, jak se jmenuje a já jí to řekl. To jsem si neuvědomil, že bude štourat v místní knihovně a hledat nějakou informaci o něm. Dokonce našla jednu paní z Bruceville, která si pamatovala jeho jméno. Její vyprávění potvrdilo to, co mi už řekl, ale byl tam také jeden incident, o kterém se mi nezmínil . . .

Když mu tehdy to rybaření šlo tak dobře, brzy také potřeboval nějakou další pracovní sílu. A tak vzal svého syna Roye na tu svou šalupu, aby mu pomáhal a všecko bylo O.K., tedy než jeho syn dospěl. Roy měl prostě jiné plány, jako třeba jít na školy a také se jednou oženit. "Jistě," řekl mu jeho otec, "jenom zůstaň ještě jednu sezónu, musíme vydělat nějaké peníze, než budeš moct jít." Opakoval pak tento slib po tři roky, až už toho měl jeho syn dost a rozhodl se, že odejde hned. Možná ne hned na college, ale zcela jistě daleko od toho smradlavého rybího biznysu, který vůbec neměl rád.
"Dobře, zůstanu ješte do konce téhle sezóny a už mě neuvidíš," řekl otci, který si najednou uvědomil, že už ho asi déle klamat nemůže.

Stalo se to během těch posledních dní, co měl Roy ještě zůstat na Rosemary. Když se blíží podzim, Huronské větry začínají být opravdu zrádné. Dokonce i zkušení rybáři mají pravidlo, že se snaží zůstat blízko břehu a ve známých vodách, protože jezero je v některých místech dost mělké a navíc skalnaté. Není divu, že tu ještě pracuje mnoho majáků z minulého století a zavádí lodi bezpečně do přístavu. Kapitán Nemo ale se tím pravidlem vždycky neřídil, zvláště když objevil velké hejno ryb na svém sonaru. Nicméně, jak už jsem řekl, znal svoje jezero dobře a vždycky mu to vyšlo.

Pak se to stalo: chytla je jedna z těch hrozných bouří. Zoufale se snažili dostat zpět domů - lidé pak říkali, že byl asi také Nemo trochu pod alkoholem - když jeho syn spadl přes palubu. Velké vlny bily do člunu, který se zmítal pořád dokola, jako nějaká bezmocná nádoba. Royův otec ho marně hledal: kroužil kolem toho místa bezpočtukrát, dokonce tam zůstal přes noc a ještě celý druhý den. Když bouře konečně přestala, na jezeře nebylo ani stopy po jeho synovi. Tělo se nikdy nenašlo - chlapec prostě zmizel. Jak se to stalo a čí to byla vina, to se nikdy nezjistilo a vyšetřovatelé se spokojili tvrzením, že to byla nešťastná náhoda.

Tolik tedy historka té paní. Jeho manželka zemřela nedlouho potom, pravděpodobně ji trápila ztráta Roye, jejich jediného dítěte. Pravda, člověk musí oddělit fakta od spekulací, ale takhle jsem to slyšel a čístečně by to vysvětlovalo i jeho záhadné chování. Mohl jsem tak pochopit jeho podivné pozorování Huronu, den po dni, týden po týdnu. Jeho oči byly vždycky upřeny na západ, asi směrem k místu, kde se to stalo. Dokonce věřím, že mohl mít fixní ideu, že se mu jednoho dne syn přece jen vrátí. Hádám, že proto také asi prodal vše, co měl a odstěhoval se sem k nám, na druhou stranu Huronu. Jistě to byl ten nejpravděpodobnější důvod jeho každodenní návštěvy - skoro bych řekl bohoslužby - na našem útesu. Jak už jsem řekl, nikdy jsem se ho dál neptal, nikdy jsem na něm nevyzvídal detaily, ani po tom, když už jsem znal konec té historky. Koneckonců každý přece máme nějaké to tajemství, to jen to jeho bylo na dně jezera. Nemohl jsem se do toho plést - u mě bylo jeho tajemství schované jako v hrobě, ať tam odpočívá v pokoji, amen.

Po nějaké době jsem si všiml jakoby mi chtěl něco říci, alespoň teď už to vím. Tehdy jsem nechápal, že pravděpodobně chtěl ulevit své utrápené duši anebo se podělit se svými hroznými pocity se mnou. Můj nedostatek zvědavosti - lépe řečeno to, že jsem se nedovtípil - byl asi jediný důvod, proč jsem ho nějak nepovzbudil. Hádám, že si netroufal mě otravovat se svou zpovědí, aniž bych ho o to předem požádal. Pak jsem to pochopil a bylo mi to líto. Dokonce mi to líto. Ovšem ne dlouho, nejsem z těch, co se takovými věcmi moc trápí.

Později, bylo to v září, se po dva týdny ani neukázal. Chyběl mi dost; dá se říci, že jsem ho považoval už skoro za přítele. Když se konečně zase ukázal, myslel jsem si nejprve, že byl asi nemocný nebo něco takového. Tara ho jako obvykle vítala a mě to nedalo, abych se nezeptal, co ho asi drželo doma tak dlouho. "O ne, "řekl, "nebyl jsem doma. Byl jsem zpátky v Brucevillu a koupil jsem si zpět můj člun."

"Opět? Asi vám to rybaření chybí, ne? Nebo že by v tom bylo něco jiného?" vyklouzlo mi a hned jsem litoval, že jsem to řekl. Podíval se na mě a já poznal, že pochopil, že to vím.
"Ano," potvrdil, "je v tom něco jiného.
Ani pak jsem se ho ještě na nic nezeptal. Člověk se nemá do takových věcí plést, pokud se mu ten druhý sám nesvěří. "Hm," řekl jsem a předstíral, že mám nějaký problém na obraze. Přemýšlel jsem, co bych mu asi měl říct, ale nemohl jsem přijít na to, co by to mělo být.

"Jste nábožensky založený?" zeptal se mi najednou.
"Ne že bych o tom věděl," zasmál jsem se. "Ale chodím pravidelně do kostela, jestli máte tohle na mysli."
"Ne," odporoval mi, "to není to, co mám na mysli a vy to dobře víte. Chci vědět, jestli věříte, že nám všechny zlé věci, co jsme kdy udělali, budou jednou odpuštěny."
"Vy to myslíte vážně, co?" předstíral jsem, že jsem to teprve teď pochopil. "Ale myslím si, že se ptáte toho nepravého. Na to tu máme kněze, i když pochybuji, že oni to opravdu vědí," řekl jsem a zasmál jsem se.
"Ale vy, co vy si opravdu myslíte - pokud jste ochoten mi to říct - to je, co bych rád věděl," trval na své otázce.
"Po pravdě?" získával jsem čas.
"Ano, po pravdě," potvrdil.

Jsou okamžiky v životě člověka, kdy by měl říci pravdu, tu skutečnou pravdu - myslím okamžiky, kdy musí prostě říci co si myslí anebo nést následky. Potíž je v tom, že když už takový okamžik přijde, tak to většinou ani nepoznáme.
"Já si upřímně myslím," povídám, "že nemusíme nikoho žádat o nějaké odpuštění. Plakat předtím, než se něco stane, je příliš brzo a brečet pak už je zase moc pozdě." Citoval jsem moji oblíbenou větu, aniž jsem si uvědomoval, jak mnoho krutosti v ní pro něj asi bylo. Proč jsem to tehdy řekl, to dodnes nevím. Co jsem mu ve skutečnosti chtěl říci, bylo něco úplně jiného: chtěl jsem mu povědět, že by se už neměl cítit vinen, že takové věci se stávají a když jsme nechtěli nikomu uškodit, pak nám také není co odpouštět.

Ovšem to jsem neřekl. A on se najednou jakoby stáhl do své ulity. Řekl jen: "Děkuji vám. To je vše, co jsem chtěl vědět. Ano, máte pravdu, už je příliš pozdě," řekl. Vyměnili jsme spolu ještě pár vět, ale už se k tomu předmětu nevrátil. A já nevěděl jak, protože bych se musel přiznat, že jsem jen tak kecal. Snažil jsem se udržovat konverzaci, ale zřejmě se mu do toho už nechtělo. Ten večer mi také dříve popřál dobrou noc a odešel. Na útesu se už pak neukázal a po několika dnech jsem se dozvěděl, že opustil Inverhill nadobro. Bylo mi jasné, že jsem ho viděl naposled.


Když jsem o tom řekl Ingrid, pěkně se na mě rozzlobila. "Ty blázne," řekla, "ty teda víš, jak někomu ublížit!" Nemám rád, když mě někdo kárá, ale v tomhle případě jsem věděl, že má pravdu. oje návštěvy na útesu byly sice pořád ještě pravidelné, ale už kratší, neboť slunce zapadalo dříve. Mohlo to ovšem také být proto, že jsme tam byli opět sami, jen já a Tara. Bez kapitána to už nějak nebylo ono. Taře asi také chyběl, ale já byl ještě navíc znepokojován pocitem viny, tedy něčeho, co se mi často nestává.

Je známý fakt, že lidé ubližují druhým většinou z hlouposti. Vaši přátelé a dokonce i vaši drazí vám mohou opravdu uškodit a přitom si pořád myslet, že to dělají pro vaše dobro. Cizí člověk vám neublíží - pokud není blázen - aniž by k tomu měl dobrý důvod. Ale lidé, kteří jsou vám blízcí, vám mohou způsobit velkou bolest, aniž by si to uvědomovali. Jak je to možné, že nám mohou nejvíc ublížit právě ti, které nejvíc milujeme? Je to snad proto, že to pak cítíme jako zradu, jako zneužití našich citů? Nebo je to prostě jen proto, že jsme to od nich vůbec nečekali?

Dělalo mi starosti, jak jsem se zachoval, ale jak už jsem řekl, pocit viny mě nikdy dlouho nedrží. Místo toho jsem si představoval kapitána Nemo na jeho bárce, pátrajícího ve vlnách Huronu po svém synovi. Anebo hledajícího odpuštění na místech, která jsou ta poslední, kde byste ho mohli najít. Vždyť vody našeho jezera si už vyžádaly a ještě vyžadují mnoho obětí. Jak můžeme očekávat, že se nad někým někdy smilují?

Možná, že to byla Ingrid, která mi řekla, abych mu napsal dopis a vysvětlil mu, jak jsem byl hloupý a omluvil se mu. Brzo jsem si ale uvědomil, jak těžké bude najít jeho adresu. Zkoušel jsem to v Brucevillu i na mnoha jiných místech, ale brzo jsem ztratil veškerou naději. Jednoho dne, částečně jako vtip, částečně z důvodů, které sám neznám, jsem uložil ten dopis do prázdné láhve a hodil ji dolů s útesu. Vlny láhev pohltily, stáhly do hlubin a pak ji zase propustily. A jak se tak houpala nahoru a dolů, na neklidných vodách Huronského jezera, najednou ji uchopila jedna velká vlna a nesla pryč. Jak je to hloupé - řekl jsem si - myslet si, že se tím zbavím pocitu viny a ještě se navíc domnívat, že od něj to odpuštění někdy dostanu.


Brzy jsem na něj zapomněl, to jak se moje návštěvy na útesu stávaly méně a méně časté. Podzimní počasí na jezeře se nedá dobře předvídat a kapitáni zámořských lodí, kteří se sem do velkých jezer dostávají skrze waterway Svatého Vavřince, přirovnávají bouře na Huronu k těm v severním Atlantiku.

O něco později jsem se z novin opět dozvěděl o kapitánovi Nemovi. Prý se odstěhoval někam na americkou stranu jezera, zpět do Michiganu, kam přijel se svým člunem a na němž pak také většinu času žil. Asi proto jsem také nemohl najít jeho adresu. Poslední zpráva byla, že tam někde zmizel v jedné z těch hrozných bouří. Lodě pobřežní hlídky ho hledaly po několik dní, ale bezúspěšně a nakonec bylo pátrání zastaveno.

Takže on přece jen svého syna nakonec našel, řekl jsem si. Možná, že je to tak lépe a možná, že bych ho tehdy stejně nepřesvědčil. Jak vidíte, pořád jsem se s tím ještě nevyrovnal a musel jsem nacházet nějaké omluvy. Mít pocit vinny je hrozná věc. Jakmile začnete něčeho litovat, tak tomu není konce a vůbec nezáleží na tom, jestli jste byl opravdu vinen nebo ne. Co je důležité, jsou pocity, ne fakta. On s tím nemohl žít a tak udělal to, co musel. Nemohl odpustit sám sobě, tak to bylo. Ale mohl alespoň odpustit mě, ne? Teď, když svou odpověď našel a já na tu svou pořád ještě čekám . . .

Myslel jsem si, že už se nemůže nic nového přihodit, ale mýlil jsem se. Bylo už hodně sychravo, ale ještě před prvním sněhem, když jsem se opět vydal s Tarou na náš útes. Stál jsem na tom místě, kde jsem v létě maloval a díval jsem se k západu, tak jako on to kdysi dělával. Napadlo mi, jestli mi nebude souzeno, abych to teď dělal jako on. Náhle jsem spatřil ve vodě něco černého a než jsem jí stačil něco říci, Tara seběhla po stazce dolů k vodě a vylovila odtamtud onu známou kapitánovu čepici.

Upřímně řečeno, nevěřím na náhody, ale v tomto případě docela rád udělám výjimku. Dokonce i moje žena věří, že ta čapka patřila kapitánovi a že to byl asi jeho duch, který konečně našel své odpuštění a chtěl mi říci, že mi také odpouští. Co mi zbývá, než tomu věřit?

Zpět na index

POHLEDY: DVĚ KRÁLOVNY (díl první)

V české a anglické historii je je zajímavý případ dvou princezen, které byly ve své době považovány za velmi krásné a navíc i neobvykle vzdělané. Obě se staly královnami v zemi, o které nic nevěděly a životy obou byly poznamenány tragickým, i když zcela nepodobným zásahem osudu. Jedna byla česká princezna na anglickém trůnu a ta druhá byla anglická princezna na trůnu českém . . .


ČESKÁ PRINCEZNA NA ANGLICKÉM TRŮNU
Anna Česká (Anne of Bohemia, 1366-1394)

Vdávala se - lépe řečeno byla vyvdána, jak už to tehdy bývalo - za anglického krále Richarda II, který byl zároveň synem Černého Prince a vnukem krále Edvarda III. Oba tito jeho předkové kdysi mistrně porazili větší (podle jedné kroniky dokonce desetkrát) spojeneckou armádu francouzského krále a Jana z Lucemburku v bitvě u Kresčaku (1346). Tam už také bojoval a byl zraněn mladý Karel IV, její otec.

Karel (Čtvrtý, jako císař římský a První jako král český) dostal své jméno při biřmování ve Francii a to po svém strýci, francouzském králi. Byl tam totiž už jako sedmiletý poslán svým otcem k Janově sestře, francouzské královně Marii. Říkalo se, že Jan ho poslal do ciziny, aby snad česká šlechta - které se nelíbilo, jak Jan pustoší české království - nedostala náhodou nápad, že malého prince unese a prohlásí za svého krále. Francouzský král si chlapce zalíbil a ačkoliv byl sám "písma neznalý", jako většina tehdejších králů, dbal na to, aby se Karel naučil číst a psát a tak mu přidělil i dobré učitele. Že se Jan a jeho syn příliš rádi nikdy neměli, bylo každému jasné a že Karel těžce nesl, jak Jan ožebračuje českou zem, to jistě také. Dokazuje to konečně i to, že později s ním, to už jako správce českých zemí, uzavírá Karel dohodu (1342), podle které nesměl Jan dva roky vkročit do Čech a na oplátku dostal pět tisíc hřiven stříbra. A jak bylo tehdy všude dobře známo, peněz měl král Jan pořád zapotřebí - a pořád málo.

Deset let ve Francii ale nedokázalo Karla odcizit od jeho matky, Elišky Přemyslovny, a také jeho první cesta domů (1333) vedla do Zbraslavského kláštera, kde byla jeho matka už tři roky pochována. A byla to jistě láska k jeho matce, kterou deset let neviděl, láska, kterou si přenesl na českou řeč a národ. Když se totiž vrátil, neuměl už vůbec česky a musel se znovu učit - a tak ke čtyřem jazykům, které ovládal, přibyl pak i jazyk jeho matky. A ač všechny jeho manželky byly cizinky, "doma" u císaře se muselo mluvit česky. Však si také Anna s sebou na svou svatbu do Anglie vezla i evangelium, psané česky, německy a latinsky. Ale to předbíháme.

Styk s Angličany se vlastně vyvinul přes Francouze, už od té doby, co si král Edvard II vzal za manželku sestru francouzského krále, která mu pak ale i s jejich synem (později Edvardem III) a milencem utekla do Francie. Tam si také Edvard III vzal za ženu dceru krále Francouzů. Později se jeho matka se svým milencem vrátila do Anglie, kde pak společně porazili Edwarda II. A králem se stal Edward III, který později se svým synem, zvaným Černý Princ (podle barvy jeho brnění), porazil u Kresčaku (1346) spojenecká vojska francouzského krále. Černý Princ, muž statečný a spravedlivý, si po bitvě dal z úcty k neméně statečnému, bohužel už méně živému Janovi Lucemburskému do erbu jeho tři pštrosí pera a heslo. A když později (1348) Ludvík Braniborský chtěl na trůn římského císaře proti Karlovi IV dosadit právě onoho anglického krále Edwarda III, poslal Karel do Anglie poselství, které tam dojednalo, že se Edward nebude ucházet o římské císařství a Karel na oplátku zase nebude pomáhat Francii s nároky na anglický trůn. Dohoda ta pak byla navíc potvrzena anglickým poselstvím, které zase tehdy přijelo do Prahy.

Černý princ, který měl po smrti svého otce trůn převzít, ale svého otce nepřežil, zemřel totiž rok před ním. A tak to byl jeho syn, Richard II, který se tehdy stal ve věku 11 let králem - a dali mu pochopitelně regentské rádce, kteří za něj nějakou dobu vládli. V roce 1382 si pak vzal za ženu právě naši Annu Českou, v té době "už" šestnáctiletou. Ríša byl sám už také "dost" starý, bylo mu sedmnáct. Sňatky se tehdy totiž uzavíraly poměrně brzo, tak například Karel IV byl oženěn s Blankou z Valois, když jim oběma bylo sedm let. Anna ovšem byla od svých dvanácti let napůl sirotek, protože v době její svatby (20 ledna 1382) už Karel odpočíval čtyři roky ve své hrobce ve chrámu svatého Víta. Dožil se tedy šedesáti dvou let, na tu dobu poměrně dlouhého věku.

Mladičká česká princezna toho o té vzdálené zemi zvané Anglie příliš nevěděla, ani její matka, Eliška (Alžběta) Pomořanská, která si dokonce nechala tu neznámou "Anglii" pořádně přešetřit, jestli je to vhodné místo pro její dceru. Anna prý byla, podle anglických pramenů, velmi krásná a přičiněním svého otce i vzdělaná. Odcházela z domova nerada, nevěděla, co ji čeká, ale poslechla, koneckonců která žena by odmítla možnost stát se královnou? A kromě zmíněného evangelia si s sebou vezla i obrázek kaple svaté Anny, její patronky, který dostala od jeptišek z kláštera sv. Jiří na Hradčanech. Navíc s sebou dostala i české služebnictvo a jakožto dívka vzdělaná, ještě učitele a kněze, doktora Faulfashe (Faulfaše?), který po studiích v Heidelberku, Kolíně a Paříži, učil na pražské univerzitě a byl navíc skvělý kazatel.

Anna si Richarda na první pohled zamilovala, koneckonců byli stejného věku a jako ona i on měl rád literaturu a hudbu. Byla pravou dcerou svého otce: dovedla se nejen přizpůsobit, ale naopak, kde o něco opravdu šlo, prosadit svou. Richard - ten jí byl přímo unesen, miloval ji upřímně a hluboce. Prožili spolu dvanáct let, vcelku šťastných a poměrně klidných, zatímco svět kolem nich se měnil a blížila se bouře. Její milá povaha jí u Angličanů vynesla přízvisko "dobrá královna Anna". Mimo jiné se proslavila i tím, že zavedla dámské sedlo, na němž sedí ženy na koni víceméně stranou - do té doby se totiž jezdilo jen rozkročmo. Sedlo se brzy stalo populární, i když se objevila pověra, že to vede k potratům. V případě Anny to ovšem neplatilo: pravda je, že nikdy s Richardem ani neotěhotněla. Vina byla asi na něm, protože ani se svou druhou ženou neměl žádné potomky. Jejich idyla však byla tragicky přerušena její smrtí. Anna zemřela nenadále - v červnu 1394 - na mor, kterému se říkalo "letní", tedy ne na nějakou epidemii. Dnes už se asi sotva dovíme, co to bylo za nemoc. Umírala jen krátkou dobu a skonala v jejím oblíbené paláci v Richmondu, ve věku 28 let.

Richard byl její smrtí těžce zasažen: byla mu nejen manželkou, ale i přítelkyní; měli stejné zájmy a vůbec si hodně rozuměli. Dlouho truchlil a ze své ztráty se vlastně nikdy nevzpamatoval. Jelikož neměl dědice, šlechta ho nutila, aby se znovu oženil. Dva roky odolával a pak si vzal sedmiletou Izabelu z Valois, dceru krále Francie. Byla to svatba čistě politická, která měla konečně zamexit ustavičným bojům Anglie s Francií. Na Annu ale Richard zřejmě nemohl zapomenout a Angličané, kteří ji měli rádi, také ne. Jeho manželství s Francouzkou je naopak popudilo, specielně jeho strýce, vévodu z Gloucesteru, který proti němu bouřil a prohlašoval Richarda za zrádce. Richard ho zajal a nechal popravit - bez soudu, což mu také hodně uškodilo v očích Angličanů. Po smrti Anny se začal Richard měnit: prováděl politiku násilí a byl v ní nemilosrdný. Několik hlavních šlechiticů nechal popravit, jiné poslal do vyhnanství. To se mu vymstilo, neboť po několika letech byl zajat armádou svého synovce, vévody z Herefordu, který se zrovna vrátil z exilu. Richard byl přinucen abdikovat (1399) a byl roku 1400 zavražděn na hradě Pontefractu, kde byl předtím uvězněn, ale to už jistě znáte z poslední scény Shakespearova Richarda II. Vévoda z Herefordu se pak stal králem Jindřichem IV.

Anna odpočívá vedle svého manžela v místě vyhraženém pro anglické krále a královny, ve Westminster Abbey. Na jejím náhrobku je její socha - má dlouhé vlasy a mírumilovný výraz ve tváři, který asi ještě zdůrazňoval její krásu. Podobně jako její matka, byla Anna královnou vlídnou a dobrotivou. Není o ní známo, že by lámala podkovy holýma rukama jako její matka - asi sotva, byla spíše povaha něžná, citová a jemná. Do veřejného života se příliš nepletla, to ostatně v té době nebylo ani ženám doporučováno. Jen v jednom případě si to neodpustila: postavila se totiž na obranu profesora teologie a filozofie z Oxfordu, Johna Wycliffa, který tvrdě káral nešvary církve, za což byl dvakrát exkomunikován. Profesor Faulfash se totiž Vycliffem nadchnul a brzo i Anna. Byla to hlavně asi její zasluha, že ač byli jeho příznivci - Lollardové - v Anglii pronásledováni, doktor Vycliff se po ztrátě profesury mohl uchýlit do ústraní a tam dožít svůj život v klidu (zemřel r.1384).

Wycliffova bible, cenný přínos pro teologii i spisovnou angličtinu, pak spolu s jeho učením putuje zpět s profesorem Faulfashem do Prahy, kde se tento také hned dá do kázání. Kněží se staví proti němu a úloha teologicky dokázat nesprávnost jeho učení připadla Mistru Janu Husovi. Ten ale s údivem pozná, že na tom něco je, začte se do Vycliffa a za nějakou dobu začne dokonce sám kázat proti zlořádům kněží a mnichů. Navíc ještě přeloží do češtiny Vycliffovu knihu Triologues. To už je ale kritiků více. Připojí se k němu i Jeroným Pražský, který sám pobýval v Oxforu a prohlašuje se za Vycliffova žáka, a brzo i jiní.

Napadení církevní hodnostáři se ovšem stěžovali králi, ale Václav IV - Annin bratr - se postavil na Husovu obranu. Však byl Hus nejen zpovědník královny, ale i hodnostář Karlem založené a Václavem pak počeštělé Pražské univerzity. Hus byl nicméně papežem exkomunikován a zatím, co se Vycliffovy knihy pálily na hranicích, u Rýna se už připravovala jiná, přímo pro Mistra Jana. Později si vzpomněli i na Vycliffa, vykopali z hrobu jeho kosti a spálili je také na hranici, ale hnutí, jehož byl zakladatelem a které v Čechách našlo úrodnou půdu, už zastavit nemohli. (pokračování)

Zpět na index

POEZIE: PŘÁNÍ

Když jsem se s Tebou loučil oné noci,
já bál jsem se, že víc tě nespatřím,
že nebudu mít nad bolestí moci
a ztratím to, co bylo mi kdys vším,

však v srdci budu mít jak v památníku rudém
navěky ukryt smutných retů nach,
ač vzdáleni, že stále spolu půjdem
a každé noci uvidím Tě v snách.

A naše láska, prosluněné nebe,
přes deště nesnází a hromy špatných nálad
zas navždy spojí mne a spojí tebe
a zase budeš z mojí ruky hádat,

co dobré čeká mě, co dá nám týden příští,
kam spolu půjdem', až zas jaro bude,
zda moje láska ze srdce mi prýští
či klamu-li tě někdy - nebo všude . . .

A já pak budu počítat tvé vlasy,
až zase položíš mi hlavu na kabát
a konejšit tě budu, že teď jenom má jsi,
že už jsi velká, že se nesmíš bát;

že šťastnou zase uvidím tě plakat
a dovolíš mi slíbat tvoje slzy,
až noční stín nás večer bude lákat
a ráno loučit budeš se: "Přijď brzy!" . . .

Co všecko namlouval jsem si v té chvíli,
když naposledy jsme si v oči pohleděli!
Teď už vím, cos' mi tedy říci neuměla:
že jsi tu naši velkou lásku někde zapomněla . . .


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie