Komentář: Poznámka:
Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na
titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Tento týden nebylo žádné oznámení o virusech - jaká to úleva! Nestačím se divit, kolik mentální energie se ztratí na malicherných exhibicionistických výtvorech některých chytrých - ale přitom tak blbých - lidí. Oni si neuvědomují, že i kdyby se jim podařilo zničit vše, jejich úspěchy budou pouze destruktivní a "zabít" práci druhých nedá nikomu uspokojení na moc dlouho. Protože to už je tak v lidské nátuře, že můžeme být spokojeni, jen když uděláme něco užitečného. Destruktor, ničitel, bude vždycky podřadnější člověk než ten, který dělá věci dobré a krásné.
Už jste někdy viděli šťastného vraha? On ví, že to, co udělal, je špatné - on si to může i zdůvodnit sám pro sebe, přejít to poměrně lehce, ale pořád to bude mít na mysli, protože mu to nenechá zapomenout. A co víc, jednoho dne toho bude litovat, ať už pro jakékoliv důvody a bude si přát, aby to býval neudělal. Bude se cítit inferiorní a tak bude si muset lhát do konce svého života, což ho učiní ještě více inferiorním. Nuže proč na to nemyslet dříve, dokud je čas?
Tvůrce virusů ovšem není vrah - on je masový vrah. Poočítá své oběti na miliony. Ať už to jsou databanky, soubory či programy, léta práce nás, nevinných obětí žertu, který se stal nebezpečným. Protože virus si nevybírá, může vymazat data v nemocnici, napadnout navigační počítače, kterýkoliv počítač - doplňte si sami. A pak budeme mít skutečné oběti na životech, skutečné zabíjení.
Ale zatím co je tu ta temná stránka této hrozby, existuje příbuzný obor, který pracuje s podobnými prostředky, ale k zcela jiným cílům: nazývá se to Artificial Life, umělý život. Už jsem zde o tom psal a vyjádřil jsem svůj názor, že jednoho dne to může značně vylepšit naše myšlení, výzkum našeho mozku a možná i vymyslet nové způsoby myšlení. To by byl skutečně dobrý cíl pro naše návrháře virusů, ale obávám se, že by na to nestačili. jediné, co za tím dovedou, je využívání chyb, které v systémových programech zanechali poněkud nezodpovědní návrháři - a k tomu je zapotřebí asi tolik inteligence jako k bodnutí někoho dozad.
Nová příloha HURONTARIE - PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po třetí. Jestli chcete ještě vidět i první číslo, najdete ho na PŘÍLOŽNÍK-2 nebo na PŘÍLOŽNÍK-3 (každé číslo je po šesti týdnech vymazáno). Pochopitelně tam také najdete i druhé a třetí číslo.
Další esej pro českou uměleckou galerii
ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro červencovou výstavu pojednává o další dvojici umělců-manželů Miluše Roubíčkové - Kytkové a René Roubíčka a nazývá se CHVÁLA ZAOBLENÍ. Oba umělci vystavovali po celém světě na mnoha místech ve světě a jsou neoddělitelnou součástí tradice českého sklářského umění. Jejich internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html
Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejich krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:).
Další frývér jsou mluvící hodiny Multilingual Speaking Clock. Řeknou vám čas, třeba každou čtvrt hodiny a pochopitelně si můžete nastavit i extra alarm. Zatím jsou jen v angličtině a v několika evropských jazycích, ale čeština se už připravuje. Výborná pomůcka pro ty, kteří jsou schopni přehlédnout pouhý vizuální alarm (ten je tam ovšem také). Od té doby, co jsem si je nainstaloval, si teprve uvědomuji, jak mi čas utíká. Autorem je Leif Porsklev, najdete to na http://www.abc.se/~m8501/spclock/ a potřebujete k tomu jen soundcard a reproduktor. Výborný frývér pro zkoušení (a učení) je diskutován v anglické polovici dnešní Hurontarie v exkluzivním intervjú s jeho autory.
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
JAK JSEM MOHL ZACHRÁNIT NAŠI PLANETU
Reportáž:
PRVNÍ PŘES SEVEROAMERICKÝ KONTINENT
Povídka:
ZRCADLENÍ (dokončení)
Pohledy:
CO SE JEDEN NAUČÍ ZA 37 LET
Poezie:
HROB PROKLETÉHO BÁSNÍKA
"Šestý smysl je nesmysl."
Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.
Přiznám se, že jsem člověk, který nejde s davem. Koneckonců někdo takový musí být; už jen proto, aby se ti ostatní měli do koho navést. Navíc věřím, že celkový IQ (inteligenční kvocient) davu se rovná tomu nejmenšímu IQ v davu, jak už také kdysi kdosi objevil. Každodenní zprávy o možných katastrofických koncích naší planety mě vcelku zanechávají klidným: zatím se totiž ještě žádná předpověď nesplnila, a máme jich tu od počátku věku pěkných pár tisíc. Některé předpovědi se datují dokonce ještě z doby, než jsme zjistili, že už nejsme centrem vesmíru, ale jen jednou z mnoha planet a že si z těch planet nemůžeme vybrat, tak jak to dělal kdysi flašinetářův papoušek Lora; tedy alespoň prozatím ještě ne. U těch novějších předpovědí si dokonce můžeme vybrat: buď se uvaříme díky skleníkovému efektu anebo zmrzneme v nové době ledové…
Dohodli jsme se spolu tenkrát jen na tom, že my starší tady té mladé generaci nezanecháváme nejen problém, ale také i to, že budou muset najít způsob, jak to vyřešit. Ale uvažte, jaké ohromné možnosti před nimi stojí: nejen zachránit naši planetu, ještě i dokázat něco, co naše stará generace nedovedla! A navíc ji jim pak děti nebudou vyčítat, že jim tu budoucnost tady pěkně pos - pardon - postupně znečistili…
Bojíme se o osud naší Země, která je to hlavní, a často i jediné, co nás všechny spojuje. Všimněte si, že ji píšu správně s velkým písmenem, jako to dělají astronomové a ne s malým, jako politici. Protože ti zase mají plné ruce starostí o ty své malé zemičky, na které se bohužel ta naše velká Země kdysi nějak pitomě rozdrobila.
Ne tak ekologové, aneb jak se na západě říká, environmentalisté. Přiznám se, že ten druhý název se mi někdy plete s mentalisty, snad asi že obojí používají media, i když ti první hlavně masová a ti druzí spíše ta spirituální. Ano, ekologové myslí ve velkém, ti chtějí zachránit celou naši planetu. Nu proč ne, pokud to myslí upřímně, pokud jim nejde, jak se tady říká, jen o byznys. Ano, takto se to píše, mám to podle Pravidel českého pravopisu (1994) - i když, ruku na srdce, ve vybraných slovech po -b- byznys ještě nemají, zatímco značně méně používanou babyku ještě ano (mimochodem, nevíte, na co je babyka?). Ekologický byznys je totiž finančně velmi dobrý: nejenom, že nám zaplňuje stránky novin a regály knižních prodejen, ale i sedadla kin a přednáškové sály. Pozoruhodné je, že s přírůstkem ekologů se devastace lesů ještě zvětšuje, alespoň soudě podle toho, kolik knih o jejich záchraně se nedávno vydalo.
Ovšem výsledky různých akcí naznačují, že vyhráváme: jedna firma, kterou dobře znám, prohlašuje, že teď recykluje - t.j. dává do sběru a znovu použije - 30 procent všech použitých (rozuměj vytištěných a většinou nečtených) memorand, procedur a propagačních brožur. Co se ale už tolik nezveřejňuje je to, že toho zase vytiskne čtyřikát víc než před deseti lety, takže přes ty všecky úspory se spotřebuje ještě dokonce víc stromů, než dříve. Nicméně ty se také zase recyklují – moment, tady něco nehraje: že by se recyklovaly i stromy? Naštěstí (pro ně, ne už pro ty stromy) se tak daleko normální čtenář, kterému presentují tuto kamufláž, nedostane. Přitom má ta firma k disposici elektronickou poštu i elektronické ukládání dokumentů a vůbec by toho tolik tisknout nemuseli! Jenže za každou rozmnožovací mašinou musíme vidět byrokrata, že ano. Zatím jsem viděl úspěšné recyklování jen u voleb: kanditáti tam čtou stejné projevy a sliby rok co rok, pořád ze stejného papíru. Vlastně mě napadá ještě jedno recyklování: my je také pořád volíme a pořád ty samé…
Je ovšem mnoho jiných možností, jak zabránit decimaci stromů a to opravdu a přímo. Každý týden mi hází jisté dítko školou povinné před dům balík papírových reklam, které nejen nechci, ale nikdy ani nečtu. Je to, jako by mi tam každý týden hodilo jednu ulomenou větev stromu - za rok je to skoro celý strom a tak to dělá všem občanům naše města. Naše stížnosti starostovi se sice ve třech kopiích kamsi uloží do archivu, tam, kde už leží spousta starých ulámaných větví, pardon, papírů.
Naše planeta, kosmická loď, kterou jsme si vlastně ani nevybrali, si zatím krouží vesmírem vesele dál. Koneckonců brontosauři také vymřeli a Země to klidně přežila. Ti si ovšem nemohli pomoci - prý vymřeli na meteor - v našem případě bychom ovšem my vymřeli na blbost. A přece: to hlavní, co se dnes ve školách učí, je o přicházející zkáze Země a o brontosaurech. Průměrný školák si pak domů odnáší dvě hlavní vědomosti:
a) musíme proti tomu rozhodně bojovat (i když přesně neví, proti čemu a hlavně jak), a
b) za všechno může jenom starší generace.
A tak se "bojuje", ale jen hubou a výsledky jsou pochopitelně spíše horší, než lepší. Kromě toho byznysu, ale to už jsem tady předtím naznačil.
Před jistou dobou jsem byl konfrontován kamarádem mého syna, který mě přímo obžaloval, že za všecko mohu já. Já jsem prý byl ten, který mohl zachránit naši planetu. Tedy on nejmenoval přímo mě, řekl "vaše degenerace", ale jak jsme se dohodli, tak mínil vlastně jen generaci. Bylo to slovo do pranice, protože mě násilně zařadil to mých vrstenců (dlaší slovo, které je mi záhadné). Začal jsem ale radši začal po dobrém, t.j. s přesvědčováním, stejně tak jako diplomaté nejprve vyjednávají než se začnou fackovat..
"Ale ty přece máš motocykl, ne?" zeptal jsem se záludně.
Pochopil narážku a hned mě odbyl s pocitem myši, která vyzrála na past. "Ale s tím zase tolik té pollution nenadělám!". Zde musím vysvětlit, že termínem pollution nemínil noční poluce, ale znečišťování ovzduší.
"Jenomže," řekl jsem, kdž jsem viděl, že je čas, aby spadla klec, "pokud vás to ve škole učili, tak se motocykl nedělá ze dřeva, ale jsou k tomu potřeba ocelárny, chemičky a gumárny, nemluvě už o rafinérijích nafty…" Došlo mu to hned, asi mu zbylo kromě té školní, umělé, také ještě trochu té přirozené inteligence. Ale motocyklu by se prý stejně pro blaho lidstva nevzdal a navíc by tím jedním motocyklem nic nezachránil. V čemž měl ovšem pravdu, i když se mýlil, protože z těchto malých pravd se pak slepuje velká lež. Napadlo mi, proč se asi zrovna mě nepodařilo zachránit naši planetu, ale že bych ji dokonce kazil, tak to teda zase ne!
"Tím, že nás tahle všechny obviňuješ," povídám, "vlastně říkáš, že jsme to buď udělali úmyslně anebo z blbosti. Že jsme to udělali, to je fakt. Ano, zpočátku to byla nevědomost, pak už jen ignorování faktu. Ale úmysl v tom nebyl, to by byla bývala opravdová blbost. Co asi nevíš je, že už se s těmito problémy trápí naši vědci, inženýři a výrobci hezkou řádku let, a že jsme u mnoha věcí dosud nenašli ekonomicky přijatelná řešení. A jsou tady pochopitelně i jiné důvody."
"Jakto ekonomicky přijatelné řešení?" zeptal se mě nechápavě.
Udivila mě jeho naivita: "Tak například ten tvůj motocykl by pak stál víc než dvakrát tolik - a vy uživatelé si vynucujete nízké ceny. Nebo co dělat se všemi těmi plastickými obaly, které se vyhazují a v přírodě se pak samy nerozloží. Kolik by tohle asi stálo? Vlastně ne, tohle je špatný příklad," zarazil jsem se, na to přece už řešení máme, jsou to tak zvané "biodegradable" materiály a není to drahé. "Radši si vezmi saponáty," začal jsem znovu," ty znečišťtují naše řeky a kdybychom se snažili je tam rozkládat, znečistili bychom si řeky zase jiným prevítem."
"A co takhle ty saponáty nepoužívat?" začalo mu to pojednou myslet.
"To se ptáš špatné osoby; na to se zeptej pradlenek," snažil jsem se z toho vykroutit.
"Tak jak je to teda," pokračoval ten chytrák, "tak nemůžete je přestat používat nebo jenom nechcete?"
"No tam kde chceme, tam nemůžeme a tam kde můžeme, tak zase nechceme," musel jsem přiznat.
První Evropan, který přešel celá severoamerický kontinent na sever od Rio Grande byl Sir Alexander Mackenzie. Bylo to dvanáct let předtím, než Američané Lewis a Clark doslova prorazili jejich trail přes Severní Ameriku, jak o tom dodnes svědčí i jeho vlastnoručně vytesaný nápis na kameni, se jménem a datem, v dnešní Britské Kolumbii, na pobřeží Pacifiku.
Cestoval z Montrealu po Řece Svatého Vavřince a celou cestu vykonal v letech 1789 až 1793. Cestou si psal deník, ktrerý pak vyšel jako kniha a jeho pozorování nám ještě dnes podávají přesný obraz Kanady a jejích obyvatel, jak je viděl v jeho době. Jeho záměr byl převážně obchodní a tak se v deníku dovídáme o současném stavu obchodu s kožešinami a možných perspektivách jeho růstu při rošiřování na západ od Země Prince Ruperta (dnešní Manitoba, Saskatchewan a část Alberty). Jen tak mimochodem: Rupert byl syn českého krále Fridricha Falckého. Narodil se v Praze, během krátkého pobytu zimního krále a jeho ženy na Hradčanech. Založil Company of Aventurers, pozdější Hudson Bay Company - dnešní Bay - která se věnovala hlavně obchodu s bobřími kožešinami.
Deník je autorem ilustrován a jsou v něm i mapy. Ve své knize Mackenzie píše: "Objev mořské cesty ať už Severovýchodní nebo Severozápadní, od Atlantiku k Pacifickému oceánu, po mnoho let lákal pozornost vlád a povzbuzoval podnikavého ducha jednotlivců. Jelikož se ale dokázalo, že taková cesta neexistuje, praktičnost průchodu skrze kontinenty Asie a Ameriky se začíná uvažovat." Mackezie svou knihou - a i svými cestovatelskými objevy - pro Kanadu odkryl tajemství celé její západní poloviny a tak rozšířil kožešinový obchod, který byl jednu dobu hlavní hybnou pákou rozvoje země.
Jeho objevy ovšem neslibovaly snadnou cestu po vodě, ale drsnou kanadskou divočinou, kde často závisel na milosti ne vždy zcela vlídných indiánských náčelníků. Popisuje i to, co se dozvěděl z rozhovorů s voyažery (to byli cestovatelé, původně jen veslaři na dlouhých kanoích, které byly jediným spojením přes rozsáhlou plochu Kanady, ještě před dostavníky), s tradery (obchodníky), trappery (lovci s pastmi) a huntery (lovci s mušketami). Na své cestě používal bez výjimky indiánské průvodce a jejich znalost nejen angličtiny, ale i místních indiánských nářečí.
Ironií bylo, že ač jeho mateřská firma NorthWest Co. se nejdřív o jeho cestu nezajímalaa nefinancovala ho, později jeho objevů využila, stejně tak jako konkurenční Hudson Bay Company. I jeho nápady byly oceněny jeho mateřskou firmou a výsledky jeho výzkumu pomohly propojit Montreal s oblastí kolem řeky Kolumbie a otevřely i cestu obchodu s Asií.
Na počátku bylo slovo - slovo, které v sedmnáctém století pronesli Francouzi Radisson a Grosselier, nejprve svým krajanům v Quebeku, a když ti na to nazabrali, tak ho pošeptali i Angličanům, zejména princi Rupertovi (viz první díl), který okamžitě pochopil, že se jedná o bobří bonanzu, a to na západ od Ontaria. A jelikož kdysi pomáhal svému strýci, králi Karlovi Prvému v občanské válce proti Cromwellovi a později i jeho synovi, Karlovi (ano, správně, Druhému), dal mu ten druhý z vděčnosti povolení založit obchodní společnost, později známou jako Hudson Bay - ale to už jsem tu vlastně popsal.
Angličané na tom pochopitelně zbohatli a i lovci bobrů našli dobré živobytí. Jediný, kdo si stěžoval, byli frantíci, kteří také brzo vytvořili konkurenční firmu a možná trochu i bobři, ale tehdy jich ještě bylo dost, takže nebyli chráněni. K čemu se vlastně ty bobří kožešiny používaly? Hlavně na klobouky, bobří plsť je totiž ta nejlepší a podobně jako za Chruščeva, klobouk byl znamením společenského postavení.
Rupertova zásluha byla také v tom, že intuitivně pochopil, že ta slavná cesta na severozápad, od Atlantiku k Pacifiku, tedy její oceánová verze, dá na sebe ještě dlouho čekat, než ji někdo objeví. Čekat se mu nechtělo a propagoval cestu také po vodě, ale říční. A tak se voyažéři, trappeři a i ti ostatní, co se na tom jen přiživovali, pomalu prodírali na západ - navíc daleko rychleji, než jejich sousedi na jihu, ve Státech, i když se ještě tehdy tak nejmenovaly. Hudson Bay vůbec hrála v dějinách Kanady velkou roli: byla to společnost relativně spravedlivá ke svým zákazníkům i zaměstnancům - pokud je vůbec v biznysu nějaká spravedlnost, že ano - a přispívala i ke vzdělání a rozkvětu oblastí, které jí patřily.
Mezi zaměstnance patřili i dříve jmenovaní voyageurs, tedy veslaři na velkých kanoiích, kterými se cestovalo po řekách a kteří dokázali denně upádlovat hromadu kilometrů, jen s občasnými zastávkami pro kávu a pipe (dýmku). Byli jádrem kožešinového obchodu a přiváželi zboží, poštu a hlavně cestující - byl to takový dostavník na vodě. Místo koní ovšem tam byli ti - no - voyažéři. Vlastně nevím, jak jim říkat: kanoe nemají vesla, ale pádla, tak snad pádlovači, ne? Voyageur doslova znamená cestovatele, ale to zase nesouhlasí, oni pro zábavu necestovali, jen spíš nahrazovali tu koňskou sílu, že ano.
Jiní zaměstnanci, tradeři či faktoři (obchodníci, kteří vyměňovali traperům a Indiánům kožešiny za zboží, bydleli přímo na tradepostech (většinou ohrazených palisádou, takže se jim často říkalo fort, neboli pevnost). Tam měli svoje skladiště a občas i nějakou tu indiánskou družku, většinou dceru indiánského náčelníka, která prospěla obchodu také tím, že znala několik indiánských jazyků a měla navíc "známé" indiány v biznysu. Nejprve se s nimi tradeři ani nesměli ženit, družky a jejich děti byly vedeny jen v knihách. Teprve po roce 1830 se mohli - vlastně museli - tradeři se svými družkami také oženit a z jejich dětí pak vznikl národ míšenců, zvaných Métis. Tradeři i bílí lovci se většinou o své děti dobře starali a dávali jim i dobré vzdělání.
Alexander přijel do New Yorku v roce 1775. Ve stejném roce byl přijat takzvaný Quebec Act, který měl naladit francouzské obyvatelstvo tehdy t.zv. Britské provincie Quebek příznivě pro Angličany. Druhé kolonie se ovšem už tehdy bránily a když v roce 1776 Prohlášením nezávislosti se třináct z těchto kolonií odseparovalo od pupeční šňůry matky Anglie, vznikly nynější Spojené Staty, tehdy pravda o hodně menší, ale o to víc se měly k světu.
Mackenzieho hnací silou a motivem byla nejen víra v Britské impérium, ale jistě i podnikavost - později si založil i svou vlastní firmu. Na druhé straně musel za své názory často bojovat, například se svým nadřízeným Simonem McTavishem, který ovládal NWC (NorthWest Co.) až do jeho smrti.
Nejprve pracoval jako úředník u kožešinové firmy v Montrealu, to mu bylo teprve sedmnáct. Později Pařížský mír rozdělil Severní Ameriku na část anglickou a část, která patřila Spojeným Státům. V roce 1783 také vznikla NWC. V té době už kožešinový obchod na východě v Montrealu vesele existoval víc než dvě století. Většina
kožešin se dopravovala po Velkých jezerech (Huronské, Ontarijské, Michiganské, Hořejší a Erijské), též po řece sv. Vavřince a skrze tak zvanou Grand Portage (nynější Minneapolis ve státě Minnesota). Zde se pak potkávali montrealští obchodníci s prérijními. V roce 1803 pak byla vytvořena t. zv. Northwest Territory, která
byla na západ od té původní, zvané Upper Canada (přibližně nynější Ontario). V roce 1784 se Mackenzie
stává partnerem svého šéfa, za podmínky, že se vydá do "Indian country", tedy indiánského území, daleko na západ. Do
svého denníku si tehdy napsal: "... bez Indiánů mám velmi malou naději na úspěch."
Jeho cesta začínala v Grand Portage, odtamtud se dali na sever přes jezero Lake of the
Woods, cestou nabrali zásoby pemmicanu (indiánké lídlo, dělané se sušeného masa, bobulí a ořechů - jediná strava, která tehdy dlouho vydržela, když ještě nebyly ledničky) a přes nynější Saskatchewan se dali nahoru k
Athabasca Lake. Alex namířil na severozápad Saskatchewanu, do Fort Chipewyan, kde se také usadil se svou družkou, které říkali Catt. Chipewa je známý indiánský národ - někteří autoři tvrdí, že Ojibwa a Chipewa jsou vlastně totéž. Jiní říkají, že Ojibwové, kteří žijí více na východ, někteří až v Ontariu, jsou vlastně jen jeden kmen národa Chipewa. K Alexově rezortu patřila velká část oblasti kolem
Churchill River, kde jako ostatní "Norwesteři" musel konkurovat HBC (Hudson Bay Co.).
Zde je potřeba zmínit se ještě o jiném traderovi, Petrovi Pondovi, který první pronikl na západ od Churchill River do povodí Athabasky. Jeho byl také nápad vyřešit problém kapitána Jamese Cooka (viz Cesta na Severozápad, pres pevninu do Pacifiku) a předpokládal, že podél Cookovy řeky na Aljašce se dostane až k řece Athabasce. Když v roce 1790 chtěla Kanada udělat výpravu podle Ponda, dozvěděli se, že už Mackenzie vlastně zjistil, že řeka Mackenie (stejné jméno, to je náhoda, co?) teče jinak, než si Pond myslel. Pond to pak vzdal a zemřel jako chudák, v
Connecticutu, U.S.A..
Mackenzie se na Athabasce napakoval (zásobami i penězmi) a vydal se na cestu. Absolvoval vlastně dvě výpravy: na tu první, na sever do Arktiku, vyrazil v roce 1789 od jezera Athabasca po Slave River ke Great Slave Lake a pak podél Mackenzie River až jejímu ústí v Beufort Sea (moře pojmenované po anglickém námořním oficírovi Siru Francisu Beaufortovi, který mimo jiné vynalezl i stupnici síly větru). Ustí řeky totiž leží v Arktickém oceánu, kde se rozkládá dnešní městečko Tuktoyaktuk a kde žijí převážně eskymáci neboli Inuiti, jak se jim dnes s oblibou říká.
Zde se také uplatnila jeho prozíravost, neboť se choval k Indiánům vždy přívětivě a získával si tím jejich jejich důvěru - v tom se často lišili kanadští obchodníci od amerických. Tam také přibral i domorodého průvodce. Zajímavé je, že se Indiáni se báli, že by je Eskimáci zabili. Měli 5 kanoií a nebezpečné rapidy portážovali. V den, kdy v Paříži padla Bastilla, vztyčoval už Alex sloup na Whale Islandu (Velrybí ostrov) u Beaufortova Moře. Tam a zpět jim to trvalo jen 102 dni a zvládli vzdálenost téměř 3000 km. V jeho denníku vše popisuje ve všech detailech a navíc poprvé tuto řeku zmapoval. On ji nazýval Grand River, to ještě netušil, že ji pojmenují po něm (anebo si sám netroufal). Jeho cesta umožnila pak dalším dosáhnout oblast Yukonu, později proslavenou nálezy zlata.
Jeho druhá cesta vedla k Pacifickému oceánu. Vyrazil v říjnu 1792 (vrátil se až 1793), opět z Fort Chipewyan. Od Athabasky se dal po Piece River, což byl doposud nezápadnější frontier (hranice) kanadského obchodu. Odtamtud také
napsal svému bratrovi Roderikovi, že s sebou berou také pár morčat pro obchod s Rusy,
kteří už tehdy měli svůj obchod oevně zakotvený na této straně Pacifiku. Měl to být dar, aby mohl Rusy použít jako prostředníky pro obchod s Číňany. Dostal se do Fort du Tremle, kde ho zastihla zima, ale přezimoval až za Fort Mc Leod, v mistě, kde také postavil vlastní fort a nazval ji Fort Fork (pevnost Vidlička?). Na jaře pokračoval dál, až narazil na Skalisté hry (Rocky Mountains), podél nichž se trochu vrátil a pak se na
radu Indiánů dal po řece MacGregor. Tam se "udělali", kanoe se rozbila (měli jen jednu), ale řeka je vlastně dovedla až na Fraser River, kterou tehdy Alex považoval za Columbia River- tak byla veliká.
Zde
odbočil na západ, až se probojoval k oceánu. Ztratili cestou hromadu nákladu, hodně
portážovali a museli si postavit novou kánoi z kůry, celých 30 stop (asi 9 m) dlouhou. Pro svůj
účel musela být totiž lehká a pobrat deset jeho lidí a dva indiány, kteří sloužili jako překladatelé a průvodci. Celá cesta byla vlastně vítězstvím lidského ducha nad divočinou, nemluvě už o přemlouvání Indiánů, aby s nimi vůbec šli. Když se dnes
podíváme na mapu kudy šel, je zajímavé, jaké okliky musel udělat
a jak často ho asi držela na cestě jen víra, že se k tomu Pacifiku přece jen jednou dostane.
Konečně narazili na řeku, která vedla na západ. Po divoké Frazer River ujeli 240 mil a pak se dali na Blackwater River až na Bella Coola Gorge, kde mu konečně v roce 1926 kanadská vláda postavila pamětní kámen a monument.
NWC se nejdřív o jeho cestu nezajímala, později ale jeho výsledky dobře použila, stejně tal jako konkurenční firma HBC. Výsledky jeho výpravy pomohly propojit Montreal (prakticky na Atlantiku) s oblastí kolem Columbia River, s Oregonem a také otevřely cestu obchodu s Asií.
Byly to jeho objevy, které inspirovaly amerického prezidenta Thomase Jeffersona, aby zřídil U.S. Corps of Discovery a vyslal M. Lewise a W. Clarka na podobnou výpravy přes Montanu a Oregon.
O Kanadu se Mackenzie zasloužil i jinak: bojoval totiž také proti amerikanizaci kanadského obchodu. Joseph Frobisher - který první obchodoval až na Saskatchewan River, byl jedním ze zakladatelu NWC a také přítelem Mackenzieho - se přimluvil u prince Edwarda, vévody z Kentu, jinak tedy čtvrtého syna krále George III-ho, aby Alexovi dal rytířský titul. Náš nový Sir se na stará kolena ale vrátil do rodného Skotska, kde se stal lairdem (skotský titul, překládá se jako "lord", v praxi ale spíše znamená majitele pozemků). Zde také skončil svá putování navždy.
Během mých návštěv se George snažil rozpýlit mé obavy, že mám schizofrenii. "Jistě, říkal mi, některé symptomy tu jsou, jako třeba zrakové iluze, to, že slyšíš hlasy, dokonce i ta paranoidní idea, že tě někdo chce dostat. Ale my musíme být s naší diagnozou opatrní. Mimochodem, schizofrenie není, jak by jméno naznačovalo, rozdvojená osobnost. To je úpplně jiná věc." Pokusil se mě i pobavit vtipem: "Slyšel jsi tenhle: 'Doktore, doktore, mám rozdvojenou osobnost, můžete nám pomoci?' 'Přiveďte mi sem toho druhého', povídá doktor, 'uvidíme, co se dá dělat.' "
Slyšet starého, dobrého George se smát, mi zase trochu zrelaxovalo. Víte, já odedávna věřil doktorům. Už jako malému dítěti mi jeden z nich zachránil život. "Kdybych tě diagnózoval jako schizofrenika," pokračoval George, " - já říkám kdybych - tak bys třeba musel být i hospitalizován, to si snad uvědomuješ. Ne, to bych ti nikdy nemohl udělat, Charlie! Prozatím ti dám nějaké vitaminy a uvidíme -"
"Vitamíny?" přerušil jsem ho, "jenom vitamíny?"
"Ovšem," přikývl, "to je to nejlepší, co máme a čirou náhodou je to také vitamíny. Víc než polovina našich pacientů se funkčně uzdraví jen díky jim."
"Funkčně? Co to znaméná, funkčně?"
"To znamená, že mohou jt zpátky do práce. Někdy mají relapsy, ale mírné. Na druhé straně jsou tyhle léky zcela neškodné, bez druhotných efektů. Buď ujištěn,. že dělám, co mohu. Abych pravdu řekl, nemohl bych udělat víc ani pro sebe, kdybych byl na tvém místě, haha," zažertoval. A já si najednou nemohl pomoci a musel jsem se smát s ním.
Bohužel mi to vůbec nepomohlo, ty jeho léky, myslím. Jak mé zoufalství postupně narůstalo, zašel jsem si do knihovny a půjčil si několik knih o tom předmětu. Nebylo to zábavné čtení, to vám tedy povím. Za prvé: dokonce i odborníci musí přiznat, že dobře neví, co schizofrenii způsobuje. Za druhé: všichni víceméně souhlasili s tím, že možná neexistuje žádná léčba - však víte, opravdová léčba vedoucí k uzdravení. Zajisté, některé léky pomohou, ale nemohou eliminovat příčinu, která je neznáma, atd. atd. Tady to prostě máte, takový začarovaný kruh. Napadlo mi - a to byl můj konečný dojem - že schizofrenie vlastně ani není nemoc jako taková. A co víc: že to, co, se mi děje, není vůbec schizofrenie.
Jsou věci, o kterých nikdo moc neví a tak může každý tvrdit, že je na ně expert. A tak i já. Navzdory všemu skepticizmu, který mě popadal, jsem se rozhodl, že se nevzdám. Co vlastně mohu ztratit? Někdo má prostě na mě spadeno. Nu dobrá, budu se tedy bránit. A opravdu jsem začal. Nejprve mi muž v zrcadle nechtěl odpovídat na moje urážky, které jsem mu tam servíroval, ale později to už nevydržel. Nadával mi také a já zas jemu ještě víc. A protože jsem neznal jeho minulost, tak jsem si ji začal vymýšlet. Byla to vlastně moje minulost, ale mnohem horší: tam, kde já jen někomu ublížil, toho on hned zabil, ty, co jsem kdy miloval, on prostě nenáviděl a pochopitelně, oni jeho ještě víc.
Pojednou jsem se začal cítit mnohem lépe. Bylo to, jako bych si opět vybojoval svou svobodu, svůj život. Navíc jsem si uvědomil, že mohu být dokonce daleko horší, než on: víc bezohledný, víc krutý, prostě víc cokoliv. Při každé mé urážce se začal třást a v jeho očích vzrůstal strach - v očích, které kdysi bývaly moje. Byl jsem spokojen: našel jsem své horší já, našel jsem svého Mr. Hyde.
Každá ráno jsem ho pak volal k zrcadlu a každé ráno vypadal hůř a hůř. Také jeho tvář se změnila: už to vůbec nebyla moje tvář. Jako by se v ní usadila nějaká vnitřní destrukce: měl víc a víc vrásek, oči mu zapadaly hluboko do důlků, pokožka se sesychala a šedla. Za několik týdnů jsem už jeho tvář vůbec nepoznával. Pak přišel den, kdy jsem ji opět poznal: ze zrcadla se na mě díval můj přítel George! Nejprve jsem se vyděsil a pak jsem nechtěl věřit vlastním očím: to přece nemohl být George! Vždycky říkal, že je můj přítel! Ale byl jím opravdu? Najednou jsem pochopil: ano, byl to on, to on mě pronásledoval po celou tu dobu. Díval jsem se na jeho téměř plešatou hlavu, poklesné koutky úst, vrásky - ano, byl to on!
Náhle mi to bylo všechno jasné: o to mu tedy šlo! George mi prostě ukradl mou tvář a mě dal tu jeho. Co mi vezme příště? Můj zdravý rozum, moji, jak se říká, duši? Ano, všecko teď dává smysl: to jeho zdráhání udělat mou diagnozu nebo mě dokonce léčit a pak i ty jeho záhadné léky! Je to jasné: já jsem vlastně úplně zdravý, to jen on se mě snaží mystifikovat! Musím ho zastavit; snad je ještě čas zabránit tomu nejhoršímu! A rozhodl jsem se, že ho znovu navštívím.
"Tak jak ty léky zabírají, Charlie?" zeptal se mě s úsměvem a já jen řekl:" Fajn, fajn," abych ho nechal, ať se rozpovídá. A on také ano, ty jeho obvyklé prkotiny, přičemž tajně sledoval moje reakce. Pak už jsem to ale vztekem nemohl vydržet: "Nezpozoroval jsi něco nového?"
Předstíral, že nerozumí: "Co nového, Charlie?
"Nového, no nového, chápeš?"
"Chceš mi tím snad něco říct?" ptal se ve vší nevinnosti, ale jeho pátravý pohled ho prozradil.
V jeho očích byl strach - strach, který jsem už viděl i u toho v zrcadle. Řekl jsem tedy s úsměvem, který on předtím zkoušel na mně: "Moje tvář, přece moje tvář - je úplně nová!"
"A co má být s tvou tváří?" dělal, že mi nerozumí a tak jsem se rozhodl udělat té komedii krátký konec:
"To přece není moje tvář, moje pravá tvář! Copak to nevidíš?"
"A čí je to teda tvář?" zeptal se jako pitomec a to mě rozčililo.
"Je to TVOJE tvář, tvoje zatracená tvář. Jak to, že jsi se nepoznal? Až donedávna patřila tobě a ty jsi ji teď vyměnil za mou, ty syčáku!"
"Ale Charlie, podívej se na mě, " snažil se mi vysvětlovat, "já mám přese svoji vlastní tvář, ne tvoji, jen se dobře podívej!" Uvědomil jsem si, že má pravdu. Oba jsme měli stejnou tvář - jeho tvář! A slyšel jsem se, jak na něj řvu:"Ty tu mou tvář teda schováváš pod tvou svojí, co? Ty zloději, dej mi tu mou zpátky, Georgie-boy, nebo ti mám radši říkat Charlie?"
Snažil se mě opět poučovat: "Ale ne, Charlie, ty tomu nerozumíš! To je jen druhotný účinek těch léků, co jsem ti dal. To se někdy stává, ale brzo to zas přejde, to ti slibuji. Buď trpělivý, pár týdnů a bude to zase v pořádku. Už jsme skoro tam, věř mi!"
"Gkoro kde, George? Tam, kde jsi mě chtěl už od začátku mít? A ono to opravdu pracovalo, nemysli si, že to nevím, ty zkurvysynu! Cožpak jsi neřekl, že to nebude mít žádné vedlkejší následky? Co jsi mi to vlastně dal, ty svině? Oklamal jsi mě, ale já teď chci svou tvář zpátky. Kam jsi dal? Hned mi ji vrať!"
Přestal to hrát a jeho strach už byl zcela nefalšovaný: "Nemohu, Charlie, vždyť víš, že ji nemám, tak ti ji nemohu vrátit!" Teď už skoro prosil.
"Dobře, tak si ji vezmu sám. Mě už neoklameš, nejsem žádný blbec, ty pacholku! Já vím, že jsi ji někde schoval, možná pod tu svou masku, kterou teď nosíš! A já si ji teď vezmu, i kdybych ti ji měl strhnout s hlavy. A pak ještě vytrhnu to tvoje zrádné, mizerné srdce lumpa, který říkal, že je můj přítel!" Popadl jsem ho za ramena a řval jsem z plných plic."Dej mi zpátky moji tvář, ty zatracenej bastarde!"
Chtěl se mi vytrhnout a ještě se snažil něco říct, ale to už byly moje ruce na jeho chřtánu, svírající, škrtící, rdousící. Pomalu jsem zvyšoval sílu stisku a jeho tvář brunátněla. Byl to ošklivý pohled, ty jeho vyvalené oči a otevřená ústa, lapající po dechu. Z jeho promáčklého hrtanu vyházelo něco jako chrchlavý chrapot, kterému jsem nerozuměl, ale za chvíli přestalo i to.
Teprve pak jsem uvolnil stisk a jeho bezduché tělo se zlomilo v pase a složilo se na podlahu jako nějaká hadrová loutka. A náhle - ale velmi pmalu - se začal měnit, přímo před mýma očima. Vrásky na jeho čele mizely, pokožka obličeje začala dostávat normální barvu a jeho lebka se zase pokryla hustými, černými vlasy. Hleděl jsem opět do své vlastní tváře . . .
V tom okamžiku někdo zaklepal na dveře. "Dále, " řekl jsem a Debbie, ta sestřička, vešla do místnosti. Byla patrně vyburcována tím hlukem, protože se zeptala: "Je všecko v pořádku?"
"Ovšem, proč by ne?" zeptal jsem se udiveně. "Ale řekněte mi, co ten chlapík, jak on se jmenuje - aha, Charlie Goodman - přišel?"
"Zase nepřišel, informovala mě a protože asi uměla číst moje myšlenky, zeptala se: "Až zavolá, mám vám ho objednat na jindy, řekněme na příští týden?"
"Ano, udělejte to, prosím Vás," souhlasil jsem. "Mám totiž takové tušení, že se jednou přece jen ukáže."
"Dobře, pane doktore," řekla a odešla. Jak už jsem vám pověděl dříve, je to velmi dobrá sestřička a také je na mě opravdu hodná. Rozhodně víc, než ty ostatní sestry tady, víte?"
Napsal jsem to v jednotném čísle, protože budu mluvit jen za sebe. Což ovšem vzbuzuje další otázku: proč zrovna za 37 let? Odpověď je prostá: tolik let jsem totiž byl inženýrem.
Byl jsem požádán, abych o tom něco napsal, tak jsem zapnul wordprocesor a začal jsem nahřívat můj myšlenkový procesor, mou šedou hmotu mozkovou. První chyba - mělo to být obráceně, jak jsem hned zjistil, neboť jsem nemohl přijít na to, co by to vzácné Něco mělo vlastně být. Hned mě napadlo, zda jsem vůbec schopným o tom Něčem psát? Nu ano, naučil jsem se v životě hodně. Druhá otázka byl víc pesimistická: naučil jsem se vůbec něco? Jinak řeřeno - jak mnoho z toho naučeného bylo opravdu užitečné? A tak to tady máte: co se jeden naučí za 37 let.
Před mnoha lety, když jsem začínal, jsem byl ještě mladý, zdravý, měl jsem jen málo zkušeností a to ještě většinou jen z prázdninových zaměstnání. Ovšem byl jsem plný energie, ambicí a hlavně chuti něco dokázat. Celý svět byl můj - alespoň na chvíli, že ano. Ale pak jsem pochopil, o co jde, začal jsem se učit a nepřestal jsem do dneška. Abyste mě dobře chápali: čím víc jsem se naučil, tím víc skromnosti pronikalo do mého vědomí i podvědomí. Čím víc chyb jsem udělal, tím víc jsem se naučil - a čím víc jsem se naučil, tím míň chyb jsem pak dělal - alespoň doufejme.
Naučil jsem se o síle, která je v naučené vědomosti a také o důležitosti získané zkušenosti . Protože vědomost bez zkušenosti je jako auto bez kol. Na druhé straně je ovšem zkušenost bez vědomosti jako kola bez auta. A tak jsem dělal ve výzkumu, v designu či konstrukci, ve výrobě, v kontrole kvality, na zkušebně, napsal několik technických článků a milion reportů neboli hlášení (teda alespoň jeden milion určitě zbytečných). Také jsem učil na univerzitě - znáte to, to je místo, kde se pořád ještě ptají tu impertinentní otázku "Proč se to vlastně děje?". Potkal jsem také v životě mnoho inženýrů a musím vám říci, že to jsou podivní chlapíci. Žádný z nich by se nehodil za prodavače starších aut: dávají přednost pravdě a zase jen pravdě. Ale to už je tak dáno jejich zaměstnáním.
Také jsem dělal to, co měly jinak udělat sekretářky, účetní, kresliči, opraváři počítačů, plánovači či někdo jiný. Ne, že by to bylo v náplni mé práce, ale prostě to už je asi takové pravidlo, které říká: "Inženýr je člověk, který je dost chytrý, aby to dokázal udělat a dost dobrý trouba, aby to udělal za druhé."
Také to z nás dělá něco speciálního. Je mnoho důvodů, proč by se člověk chtěl stát inženýrem, ale jestli čekáte vděčnost, něco vám prozradím: budete ve špatném byznysu.
Navzdory tomu všemu jsem našel ve svém povolání opravdové uspokojení. Pocit, že jste částí něčeho
unikátního, že jste byl u toho, když se dělalo tohle nebo stavělo tamto, že jste stvořitel věcí, které chodí a navíc jsou ještě užitečné... to jsou momenty, kdy vím, že jsem si vybral dobře.
Také jsem se naučil vážit si zdravého - dříve se říkalo selského - rozumu. Ten spočívá v tom, že:
a) opravdu víte, kam vlastně máte namířeno,
b) najdete nejlepší způsob, jak se tam dostat a
c) držíte se pořád té správné cesty.
Protože, věřte mi, uspokojení je jistě v tom, když se tam dostanete, ale skutečné potěšení je v samotném cestování . . .
O jedno prosím vás, drazí mí přátelé,
co se mnou život vždy brali jste vesele:
dlouho mne neželte, až budu v pánu,
že jsem vám zasadil ukrutnou ránu.
Rána se, věřte mi, rychleji zahojí,
než první fialka vykvete na hnoji.
Chtěl bych být pochován u staré lípy,
starší, než byly mé otřelé vtipy.
Pod lípou budou se milenci smáti
a z lípy větvoví čmeláci zlatí
utrousí na můj hrob květu pel žlutý
anebo třeba trus holoubek krutý.
Nemusí náhrobek ozdobit zlatník,
namísto kamene postačí patník,
co bude svolávat všechny psy z okolí,
kteří svým potřebám uzdu tu povolí.
Občas i pocestný usedne znavený,
zuje si boty a bude blažený.
Pak řekne pokojně: "Jaké to zátiší!
Však dnešní básníci o tomhle nepíší,
náměty čerpají z morální žumpy.
Já bych vám ukázal, prokletí lumpi!"
Že není po ruce prokletý básník,
zvedne se, odplije, nakopne patník.
Douška:
Nemusím snad podotknouti,
že se zapomněl obouti.