Komentář: Poznámka:
Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na
titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Něco se děje. Zima ustupuje a můj soused přibil zase svoje kbelíky na stromy v parku a sbírá do nich javorovou šťávu na sirup. Je v tom takové ujištění: pokaždé, když to udělá, je jaro už za rohem. Vyjma letošního roku - včera se na těch jeho pípách objevily malé krápníky, to jak ta kapající míza hned zmrzla. Pamatujete se na Wiarton Willyho z minulého čísla? Nuže jeho předpověď mírné zimy se nesplnila: už jsme měli od té doby čtyři sněhové bouře a prý jich mají ještě pár v záloze.
Ovšem my si nestěžujeme. Nemáme tu zase laviny (asi proto, že široko daleko není žádná hora), také tu nejsou skoro žádné zátopy - ťukám na dřevo - ani nějaká kouřící sopka. Není divu, že naši předpovídači počasí v televizi se tím vším příliš nevzrušují a raději říkají vtipy . . .
NEOTVÍREJTE PŘÍLOHU (ATTACHMENT) HAPPY99.EXE když ji dostanete elektronickou poštou! Je to počítačový virus. Jeho otevření bude infikovat váš počítač a některé anti-virusové sofware ani nepozná, že je to virus. Tento virus bude posílat každou vaši poštu dvakrát, aniž byste o tom věděli - a každý duplikát bude obsahovat attachment "happy99.exe". Když ho obdržíte poštou, prostě radši hned vymažte cely dopis.
Pokud si nejste jisti, zda už jste nebyli infikováni, pošlete si sami sobě prazdný dopis - když ho dostanete zpět s přílohou "happy99.exe", pak už jste nakaženi a návod k odstranění virusu je na http://www.meaford.com
Chcete-li o tom vědět více, navštivte stránku expertního virus-bustera Bruce P. Burrella http://www.umich.edu/~virus-busters/ska.html (Měl jsem s ním interview pro Hurontarii minulý rok). Upřímně řečeno, přílohy typu EXE jsou samoběžné programy a většinou je s nimi jen otrava: zabírají váš čas i paměť počítače - ty dlouhé mohou dokonce zaseknout vaši poštu a navíc jsou to možní nosiči virusů. A co je ještě horší: každý je hrozně rád posílá kolem!!!!
Udělal jsem odvážný krok vpřed a začal jsem psát eseje pro pražskou uměleckou galerii ArtForum, jakožto doprovod k jejich WEBovské výstavě obrazů. Zatím jsem napsal dvě, jednu pro únorovou výstavu Jindřicha Pilečka, najdete ji tam na:
http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/1999_02/Ramec.html a jednu pro březnovou výstavu Jana Híska, ta je na:
http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/Ramec.html Jestli máte rádi umění - a myslím, že ano, když čtete Hurontarii - podívejte se tam na ty krásné obrazy.
Další free software: Email remover© je na http://home.pacific.net.sg/~thantom/eremove.htm Našel jsem jej na WEBu a vykonává dvě funkce, které jsem nutně potřeboval: zjišťuje velikost attachmentů (můžete je vymazat, aniž byste je loudovali do PCčka) a také bez čtení odmrsknout poštu spammerů (tj. poštu, kterou jste si nevyžádali), kteří se na mě poslední dobou vrhli jako houf komárů. Nakonec dobrá rada: neodpovídejte spammerům, neboť jim to dává vědět, že vaše adresa je správná.
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
DVAKRÁT MĚŘ
Reportáž:
VZHŮRU DO PECE
Povídka:
ZUZANA Z MARATÓNU
Pohledy:
ZÉLOSOVÉ INTERVIEW
Poezie:
KŘIVOKLÁT
"Před 600 lety bylo politicky správné říkat, že je země placatá."
Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.
Ano, i v Kanadě se musí měřit dvakrát, ale z poněkud jiných
důvodů. Máme tu sice metrický systém, ale naši sousedi
v U.S.A., s kterými máme většinu biznysu, si stále podržují ten
starý, t.zv. imperiální systém. Což je poněkud nelogické,
uvážíme-li, že to byla první kolonie, která se od Britského
Imperia oddělila. Ale žerty stranou, ono to vůbec není tak
jednoduché. Kanaďanům bylo totiž kdysi dohodnuto - nepamatuji se,
že by o tom bylo nějaké referendum či plebiscit - že jim bude
dopřáno používat jedínyj magúčij metríckij systěm. A udělal se na
to zákon a basta fidli.
Jistě, je to systém prostší a jednotky jsou snadno konvertibilní
jako kilo, hekto, deci - a kdo z nás by neuměl posouvat desetinou čárku?
Vlastně tečku, ta se tu na západě používá místo čárky. A jinak je přece
jedno, v čem se měří, hlavně se musí udat jednotky, ne? No jo, ale
velká část technické dokumentace chodí přece do a z USA.
A nemůžeme očekávat, že si to každý bude pořád přepočítávat na
své, i kdyby náhodou věděl jak, no Sir! A tak se všecko stále ještě uvádí
ve dvojích mírách a i automobily mají například dvojí ukazatele
rychlosti. A kde ta dualita není, tam si radši dávejte dobrý pozor: na
mapách (od automobilového klubu CAA), které udávají na silnicích vzdálenosti, jsou tytéž na jedné mapě v kanadské části v kilometrech a v U.S.A. zase v mílích, uvidíte ovšem jen čísla. Takže se vám pak třeba stane, že máte
všecko hezky naplánované a zatím, jakmile přejedete hranice
z Alberty do Montany, tak se musíte divit, že jedete a jedete
a pořád ještě nejste v té Heleně (to je prosím město v Montaně,
dokonce to hlavní).
Co se také nedá tak lehce změnit, je nářadí. A tak pořád ještě
vrtáme čtvrtpalcovým vrtákem, ačkoliv jsou k disposici vrtáci
(pardon vrtáky) obojího druhu. Navíc se naši byrokraté snaží
vytlačit i jiné, vžité jednotky, novými, ale ne už tak praktickými.
Tak například u každého autoservisu je teď ukazatel tlaku vzduchu
do pneumatik v kiloPascalech (kPa) namísto v psi (tj. v librách
na čtvereční palec). Kolik že je jeden Pascal? Asi tak jako když vám
někdo kýchne do pneumatiky.
A tak to jde pořád dokola a krávy nám dojí v litrech, místo
v quartech a slepice, které snášely vejce o průměru v palcích, je
teď snáší v milimetrech (otvory jim zůstaly naštěstí pořád stejně
veliké). Nejhorší je, když se to poplete tam, kde na tom záleží
nejvíc - před několika lety muselo jedno letadlo z Montrealu
přistát nouzově na prérii, nebo mu do nádrže načerpali jenom
x litrů paliva ( namísto x gallonů).
Nejpomaleji se ovšem mění zvyklosti lidí. Vysvětlil mi to můj přítel Fred
MacLean: "Když mi řekli, kamaráde, že je moje tchyně vzdálená od
nás celé tři tisíce kilometrů, moc mi to, člověče, neříkalo. A vidíš, včera
mi telefonovali, že je "six feet under" (tedy šest stop pod drnem)
a tomu jsem rozuměl hned..."
Pavlína Obrovská
Pavlina_Obrovska@oup1.cz
se narodila v Písku v jižních Čechách, ale žije teď v Praze. Má dva syny (12 a 8 let), život bere s humorem a tak tvrdí, že žádné zaměstnání není nikdy zlé, hlavně když je kolem plno dobrých lidí. Koníčků má ale mnoho - fotí, vyšívá, čte, maluje (stejně jako její manžel Jiří), ovšem zabývat se jimi může jen podle toho, kolik má času. Do metra si bere knihu, k televizi vyšívání, na procházku foťák. Ve svém horoskopu má rybu a čínského hada. Kromě toho také cestuje a píše, a když ty dvě věci spojí, vyjde z toho tato půvabná reportáž . . .
Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, když jsem se rozhodla jet sama s dětmi na dovolenou do Krkonoš. Snad, že bylo jaro, sluníčko svítilo a ve mně se začaly opětovně ozývat geny dávných kočovných předků ? Či snad proto, že touha vyrazit do čisté přírody byla po letech strávených stále na stejných místech, už příliš silná ? Výsledek však byl ten, že jsem nám objednala pokoj v pro mne zcela neznámé horské chatě Zlatá hvězda. Že je to v Peci pod Sněžkou, jsem sice věděla, ale ve kterých místech a jak se tam dostat, to už nikoli. Starosti jsem ale hodila za hlavu s bezstarostností dítěte. Však to nějak zvládneme, mínila sem optimisticky.
První problémy nastaly, už když jsem se snažila vymámit na Internetu odjezdy autobusů, a Pec pod Sněžkou jako místo určení podle počítače neexistovala. Stále jsem zkoušela různé varianty a nakonec se mi, po mém asi půlhodinovém úsilí podařilo přemluvit tu hromadu elektroniky nebo co to vlastně je, ke spolupráci. Další úspěch jsem pak zaznamenala v Písku, kdy se mi povedlo zakoupit sérii místenek Písek - Praha a Praha - Pec p. Snezkou (jak mne poučil počítač), a já se nechala v tu chvíli ukolébat představou, že problémy vlastně žádné nejsou a nebudou.
Moje cestovní horečka se dostavuje různě, nejméně však vždy půlhodiny před odjezdem, a spočívá v mé velmi časté návštěvě jisté intimní místnůstky. Tentokrát se ale první příznaky objevily už ve čtvrtek v Písku. Sice mne čekala jen první část cesty, a to do Prahy, ale zřejmě se na můj nervový systém podepsalo hlavně další pokračování mého putování. Cesta do neznáma.
To, že jsme dorazili tak včas, že jsme stihli i něco nakoupit, mne opět ubezpečilo, že vše půjde podle mnou naplánovaných představ. A tak jsem večer s klidem člověka, který neví do čeho leze, usnula spánkem spravedlivých.
V našem bytě asi spadla bomba. ( Nebo by tam teprve měla spadnout ? ) Stojím v obývacím pokoji uprostřed kvanta hromádek a hromad, složených z oblečení, hygienických potřeb a dalších věcí. V kuchyni smažím řízky a zároveň se snažím donutit kluky, aby nedělali nepořádek ( je-li to vůbec možné ). Začínám ztrácet optimismus a nejraději bych to vzdala. Neustálé návštěvy oné tak potřebované místnůstky se stále stupňují, a tak už jsem si byla donucená vzít tabletku Endiaronu, aby vůbec mělo smysl z té nejmenší části bytu občas taky odcházet jinam.
Neustále se snažím redukovat množství hromádek a toho, co je v nich obsažené. Díky tomu se kolem šesté konečně dostavuje úspěch. Vše je zabaleno v jedné ohromné tašce a dvou batůžkách. Dokonce i to monstrum, které si říká cestovní brašna, uzvednu. Zvedá mi to náladu a dodává neodůvodněné sebevědomí. Odškrtávám ještě naposledy věci na seznamu a začínám se pomalu uklidňovat. Pár drobností, na které jsem zapomněla, strkám do tašky bez ladu a skladu ještě i ráno v sobotu, poté co jsem před tím zcela zavrhla bláznivý nápad, že bych je mohla dát tam, kam přesně patří.
Hotovo. Já nadskakuji v předsíni pomalu už v půl deváté s pocitem, že nám ujede autobus. Do toho volá kamarád. Ve většině Prahy je výpadek proudu a dokonce prý ani nejedou tramvaje. Na klidu mi to moc nepřidalo, neboť mne napadla otázka, zda bude fungovat metro.
Po deváté jsme vyrazili. Metro jede - alespoň něco. Na Florenc jsme dorazili nakonec více jak půl hodiny před odjezdem. Přesto už i v této chvíli, si začínám blahopřát, že jsem koupila místenky. S čekáním na autobus si blahopřeji čím dál víc a sleduji přibývající dav.
Autobusy jsou nakonec dva. Konečně sedíme uvnitř. Na brašně se sice rozbil zip, ale už je uklizená dole a vše je OK. Náhle si uvědomuji - má to malý háček. Nejen čtení, ale hlavně můj oběd je uzavřen v kufru autobusu a dřív než v Peci se k němu nedostanu. Ještě, že mám jablka - utěšuji se, celá skleslá. Netuším, že mi to bude bohatě stačit a oběd sním až kolem třetí v chatě.
Konečně startujeme. Poslední zamávání Jirkovi a vyrážíme téměř do neznáma.
Cesta do Pece nám trvala přes tři hodiny. Za Jičínem nám došel úsměv. Začalo pršet a déšť stále nabýval na intenzitě. „No děkuju," pomyslela jsem si a zauvažovala, zda mají děti opravdu pláštěnky v batůžkách. Obloha byla stále tmavší a s ní i mé myšlenky. Naštěstí pršet přestalo už pár kilometrů před cílem určení, a tak se nálada vyjasňovala současně s oblohou. V Peci nás přivítalo už plné sluníčko.
Vystoupili jsme, a paní jedoucí s námi autobusem, ukázala : „Támhle je hotel Hvězda." Na jednu stranu mě to potěšilo - „Je to jen pár metrů a o kopci se nedá mluvit." Ale jinak mě poloha hotelu zklamala. Přímo u silnice a proběh pro děti žádný. „Ale co, stejně se tu nezdržíme," zahnala jsem další úvahy. „Tak jdeme," popohnala jsem své potomky.
Před vchodem jsme narazili na mladíka, zjevně zaměstnance hotelu. „Prosím Vás, jdeme tudy správně do recepce ?," dotázala jsem se sebejistě v domnění, že všude něco takového existuje.
„No, recepce," poškrábal se na hlavě, „tu mi tady prosím nemáme. Ale můžu Vám zavolat majitelku. Vy jste tu objednaný ?" dotázal se ještě pro jistotu.
„Ano," odvětila jsem s klidem Angličana, a vrhla se i s dětmi za ním do tmavé chodby. Vzápětí se objevila paní tak v mém věku, a bez dalších dotazů nás vedla nahoru.
„Víte," pravila po cestě, „nevím, zda je ta osmička už uklizená. Ono se tam totiž malovalo." Zalapala jsem po dechu a nedala na sobě nic znát. Nebylo to zas tak těžké, neboť paní už zase stoupala po schodech, otočená k nám zády.
„Hlavně abych se zbavila té tašky," pronesla jsem přání.
„Jo, tu si tu můžete nechat," odvětila paní s poklidem, prohlížejíc si pokoj, ve stavu sice čistém, ale naprosto neupraveném. Skříně stojící uprostřed pokoje a postele bez matrací mne nutily usednout, leč nebylo kam. Náhle pani majitelku něco napadlo: „A paní Obrovská, kdo Vás vlastně objednával ?" Neznajíce poměrů, odvětila jsem, že paní ta a ta.
„Ale to jste špatně. To je Zlatá hvězda." Pozorující můj nadále těžko zakrývaný zmatek, dodala: „Tenhle týden jste tu už třetí."
„ Alespoň vím, že ta osmička ještě není uklizená," vrátila se ke svým problémům. Nakonec nám vysvětlila cestu a my pokračovali dál.
S brašnou přes rameno ( Rozbitý zip a popruh, mající sloužit jako hlavní nosný, utržený hned u autobusu. Ještě, že ty uši jsou dost dlouhé. ), jsme šlapali do mírného kopce kolem Zeleného potoka až k můstku. Za ním jsem naštěstí objevila včas směrovku a zaradovala se, že cíl je už na dosah. „Jenom sto metrů, to se zvládne," povzbuzovala jsem sebe i děti, ještě netušíc, co nás čeká. Cesta začala být sice víc do kopce, ale ještě to ušlo. Až když nám stromy odkryly výhled a já zjistila, že být ta cesta byla delší, nejspíš bychom vystoupili až do mraků, došlo mi, že nic není tak jednoduché, jak to zpočátku vypadá. Posledních pár metrů bylo značně kritických. Konečně jsme stáli na terase a starší paní mě uvítala slovy: „Vy jste paní Obrovská, že? Vydýchejte se a pak půjdeme nahoru."
Kupodivu, potřebu vydýchat se, jsem neměla.
„Chcete pokoj číslo 5 nebo 13? Můžete si vybrat," pokračovala ta paní.. „A víte co, jděte se podívat a pak mi řeknete, který se Vám víc líbí."
Já vlezla nejprve do třináctky, tvrdíc, že na pověry tohoto typu nevěřím. Malé okénko mohlo být výhodou v zimě, ale teď propouštělo na můj vkus moc málo světla.
„Mami, mami, tady je pětka," pokřikoval Jakuba táhl mě o kousek vedle. Měl pravdu, když chtěl hned od počátku tento pokoj. Větší okno udělalo své a hned vše vypadalo útulněji. Seběhla jsem pár schodů a oznámila té milé paní, že si bereme pětku. „Já jsem si to hned myslela," přitakala a zapsala si nás do knihy.
Kluci si mezitím rozdělili postele. „Já budu nahoře," radoval se Honzík. „A já dole," oznamoval Jakub. „A tahle je tvoje," přidělili mi samostatnou postel hned u okna.
Vybalila jsem a podívala se na hodinky. Tři. Do večeře času dost a tak jsme se vydali podívat, kde co je.
Prošli jsme se po Peci a objevili potraviny, smíšené zboží, a také jeden krámek s potravinami, otevřený i o víkendu. Zakoupila jsem tři višňové koly s tím, že lahvičky využijeme i další dny. Bylo teplo, žízeň, a tak, nic zlého netuše jsem otočila vší silou uzávěrem. V tu chvíli jsem byla mokrá a ulepená od shora až dolů. Stejně dopadl i Honzík, který udělal totéž dřív, než jsem jej mohla varovat. Jen Jakub, který si čas od času tyto limonády koupí do školy, a tudíž předpokládal, co nás čeká, dopadl nejlépe.
Co teď ? Umyjeme se v říčce, byl prvotní nápad. Úmysl se sice ukázal býti dobrým, leč neuskutečnitelným. Jak totiž zdolat příkrý svah, určitě přes metr vysoký, na to jsem nepřišla. Vydali jsme se tudíž proti proudu a za hledání možného přístupu k očišťující vodě, jsme dorazili až k boudě na parkovišti.
„Prosím Vás, potřebujeme se umýt a nemůžeme se dostat k vodě. Neporadil by jste mi ? Alespoň nějaké záchody...," překvapila jsem dotazy hlídače. Prohlédl si nás a buď se mu nás zželelo nebo co já vím, jaké pohnutky jej k tomu vedly, pozval nás k sobě do boudy. „Nic moc, ale na umytí to stačí," omlouval se snad za to, že nás nevede do prvotřídního hotelu. Umyli jsme se, poděkovali a už zase bez nebezpečí, že se slepíme, pokračovali dál.
Prošli jsme cestou lemovanou různými stánky s dárkovými předměty, pohledy, zmrzlinou a občerstvením, až k odbočce na lanovku. Vzhledem k našim zastávkám u každého stánku, jsem neměla žádný odhad o délce cesty. „Půjdeme zpět," oznámila jsem proto raději klukům.
Už po cestě nahoru nás zaujal stánek s kameny, v tu chvíli obležený partou Němců. Teď byl prázdný, a tak jsme se zastavili. „Jé, mami, já chci kamínek!" „ Vždyť stojí jen deset korun." „Já si ho zaplatím. Alespoň jeden," žadonili jeden přes druhého. Přišlo mi to nejméně nebezpečné ze všech lákadel a tak jsem nakonec souhlasila, už také proto, že jsem též zatoužila po jednom. Viděla jsem před tím u prodávajícího pána kyvadlo z křišťálu a tak jsem se zeptala, který by mi doporučil. „Pro Vás snad kámen věčného mládí," zažertoval. Projel pak kyvadélkem nad kameny a vybral tečkovaná srdíčka z barev bílé, tmavě modré a zlaté - Lapis lazuri. Pak prošel ještě nad nimi a jedno vybral. „Tohle je vaše. Vy jste hodně citlivá a tenhle kámen dodává hodně energie. Nikdy ho nesmíte mít stále na krku. Nejprve jej opláchněte čistou vodou a pak jej noste. Až tady, na solar plexus." Hodil po mne latinským názvem a pokračoval: „ Kdyby jste cítila moc velký tlak, nebo horko, ihned sundat a vlezte pod sprchu ... Tenhle k vám patří, ale musíte s ním opatrně."
Kluci si mezitím vybrali každý svůj kamínek. „A víte co, vezměte si ještě." Jakub si nakonec odnášel čtyři malé a Honzík tři větší kamínky, za stejnou cenu, jako ostatní jeden. A já nakonec dostala taky slevu. Ze 75,- na 50,-Kč i s krabičkou, abych prý srdíčko neztratila. Poděkovali jsme a s pocitem údivu radosti, snad i vděčnosti k onomu, pro nás zcela neznámému, jsme pokračovali v cestě zpět.
Dokonce jsme ještě dostali radu: „Jděte se podívat do Obřího dolu. Ale ne aby jste jej jenom prošli. Zastavte se, zaposlouchejte se a nechte jej na sebe působit. Třeba si i zazpívejte. Je nádherný a má v sobě něco nepostižitelného. Člověk si někdy jede pro informaci z velké dálky, aniž by o tom věděl."
„Vraťte se sem častěji. Třeba i na víkend. A stavte se, já tady bývám pořád," dodal ještě. Nutno říci, že za pár dní, když jsem mu chtěla ukázat jeden kámen, už tam nestál.
Dorazili jsme k chatě a co teď ? Do večeře nám zbývala ještě skoro hodina. Vydali jsme se tedy pěšinkou nahoru nad Zlatou hvězdu, po stráni na níž trůnily a z výšky do údolí shlížely další dvě chaty. U té horní jsme narazili na širokou cestu. Zatím, co jsem čekala na kluky, zaslechla jsem zvláštní zvuk. „Co to je ?" Rozhlížela jsem se kolem, až jsem našla příčinu. Silný pramen vody přímo uprostřed cesty tryskající a zase se ztrácející do neznáma.
„Žbluňk, žbluňk," ozval se a vytryskl z posledních sil. Pak zachrčel, zachrochtal a zmizel. Zůstal po něm jen mokrý důlek a cestička, ukazující kudy odtékal. Seděli jsme s Jakubem a Honzíkem všichni tři na cestě na bobku, hlavy dohromady skloněné. Musel na nás být zajímavý pohled. Tři osoby upřeně pozorující cosi na zemi. Shrbené jak domorodí kouzelníci nad čarodějným lektvarem.
Najednou to opět zažbluňkalo a pramen s novou silou znovu vyrazil do výše asi 10 cm. Jamka se zaplnila a voda začala odtékat. Děti se nezvedaly a tak jsem je vyzvala: „Tak co, kdo bude rychlejší než voda ?" Chytily se pobídky a rozběhly se po cestě dolů.
Z louky jsme vešli do lesa, uhnuli na pěšinku a malým obloukem po stráni se vrátili do chaty. Stihli jsme to akorát na večeři. Z kuchyně voněl guláš a my se už nemohli dočkat zítřejšího rána.
Nevím, zda si mám postěžovat na právě uplynuvší noc a nebo se s údivem pozastavit na mé malé potřebě spánku. Večer jsme usnuli už kolem deváté, ale ve dvanáct jsme už zase byli všichni vzhůru. Čisté nebe plné hvězd, které se zdály být tak blízko, že by si na ně snad mohl člověk i sáhnout. Upoutaly nás natolik, že jsme neváhali otevřít okno a dívat se. Za chvíli jsme ale utíkali pod deky jaká nám byla zima. V jednu už děti oddechovali klidným spánkem. Zato já ne a ne usnout. Až po třetí se mi to s velkým úsilím podařilo a v pět jsem zase byla vzhůru. Venku už bylo světlo. Chvíli jsem si četla, pak jsem sledovala východ slunce a nakonec se ještě došla osprchovat. Neodhadla jsem ale jaká je zima. Skončila jsem tudíž opět pod dekou, abych se zahřála. To už se ale vzbudili kluci. Nemohli se už dočkat jízdy lanovkou. V té chvíli jsme nikdo z nás ale ještě netušili, co nás čeká.
Cestu na lanovku už jsme znali a tak jsme byli nahoře bez velkého zdržování. Během chůze jsem dospěla k názoru, že za a) ještě že máme šortky, protože začínalo být pěkně teplo už v půl desáté, a za b) v poledne tím pádem bude pěkné vedro a my se potáhneme s letními bundičkami zpět. Sluníčko svítilo, počasí slibovalo ukázkový den. Proč se tedy neusmívat a neplánovat si krásnou cestu.
Lanovka nám však připravila menší zklamání. Jezdí jen 1 x za hodinu a navíc jedna cesta nás stála (100 + 100 + 60) 260,- Kč. „No nazdar," pomyslela jsem si a vduchu uvažovala, že prameny Labe asi nebudou, o ostatních výletech po hřebenech raději ani nemluvě.
Konečně jsme nasedli na dvojsedačky a vyrazili. Jakoubek sám a Honzík v mém doprovodu. Drc, drc - nadskočilo sedátko, než se zachytilo na laně a už jsme letěli vzhůru kolem vrcholků stromů. Stoupání bylo chvílemi příkré více či méně a pak jsme jeli téměř nad rovinkou. Když jsme se blížili k Růžové hoře na přesedání, začalo se ochlazovat. „Vždyť se zatáhlo," utěšovala jsem se. „Až ty mraky přejdou, bude líp." Bylo, ale ne nadlouho. Čím víc jsme se blížili ke Sněžce, ubývalo vysokých stromů, pak už zbývala jen kleč a nakonec jen kamení a sem tam trs trávy. Zato přibývalo na síle větru a mraků se zdálo být taky nějak víc. Teplota klesala a já doufala, že nejenže nezačne pršet, ale hlavně že nenastydnou kluci. Konečně cíl a dokonce i bufet s horkým čajem. Dali jsme si k tomu tatranky a snažili se nabrat co nejvíce tepla. Nutno dodat, že jsme na tom nebyli nejhůř. Do bufetu se vrhali i jedinci pouze v tričkách a šortkách. Zoufalé oči zbloudilých a hlavně promrzlých šílenců, promodralé nejen rty, ale i ruce a nohy.
Konečně přešly mraky a venku vysvitlo sluníčko. Sláva! „Kluci musíme vyrazit a to hodně rychle. Musíme využít počasí a co nejdříve se dostat do Obřího dolu a hlavně k hranici lesa. Tam už nám bude líp." To jsem sice ohodnotila dobře, ne však už cestu která nás čekala. Jít hodně rychle, to se prostě nedalo. Balvany s ostrými hranami místo cesty, houfy turistů před i za námi, kteří stejně jako my, chvátali na tu či onu stranu, hlavně aby už byli někde pryč z toho větru. Krátký pohled do Polska a konečně jsme stáli na křižovatce cest, z nichž jedna vedla směrem dolů za vysněným teplem a pryč z poryvů větru. Nastal však nový problém. „Mami, mně se chce čůrat," zahlaholil Honzík. „Mně taky," přidal se Jakub, což vyvolalo ve mně už delší dobu potlačované pocity, že někde tu přeci ten záchod musí být. Nebyl. Stále jsme jen objevovali možnost se najíst, napít, leč k tomu také cedule: „Zde nejsou veřejná WC," ve všech světových jazycích. Na kamení to předtím nešlo a kleč také moc ochrany neskýtala. K tomu haldy turistů nejen kolem nás, ale i vysoko nad námi, navíc s dalekohledem.
„Mami, já už to nevydržím," vyrušil mě z pohledu na tu nádheru kolem jeden z mých synů a druhý se samozřejmě hned přidal. „Já taky ne," odbyla jsem je a konečně objevila místo, kde si v rychlosti mohli ulevit alespoň oni.
Dolů jsme už pokračovali klidněji, cestou se i mně podařilo nalézt klidné zákoutí a vítr už také nebyl tak silný a stálý.
„Jé, orchideje," zajásala jsem při pohledu na vysoké stvoly s velkými zelenými listy, vzhledově připomínající některé z našich zástupců. Květy však nebyly ani na jedné rostlině. Až o několik desítek metrů níž, začaly kvést. Zelené květy přirostlé těsně k rozvětvenému stvolu mě ale přesvědčili, že tohle rozhodně není žádný zástupce vstavačovitých. Jak jsem se později dozvěděla, jednalo se o kýchavici. Moc se nám přesto líbila a my se kousek od ní na chvíli posadili. Sníme si alespoň sýr a pak budeme pokračovat. Tráva nás sice hřála, ale dlouho se na místě vydržet nedalo. Na dlouhé sezení byla v této výšce přece jenom ještě zima. Hlavně po tom, co jsme na Sněžce tak promrzli. Čím víc jsme sestupovali, tím jsme se cítili lépe a tím míň jsme chvátali. Poseděli jsme na kamenech, nadrobili ptáčkům a nyní už zase se zcela optimistickou náladou pokračovali. Dokonce jsme našli i chuť na písničku. A když se nám otevřel pohled na Úpský vodopád, nemohli jsme se vynadívat. Škoda jen, že cesta k němu byla uzavřena.
V Obřím dole jsme se zastavili a po vzoru jiných turistů se natáhli na dřevěné lavice. Dřevo hřálo do zad, až mě to donutilo sundat i košili a zůstat jen v tílku. Kluci šli zkusit vodu v Úpě alespoň nohama a já si medila na sluníčku jako kočka. Říčka hučela a ptáčci cvrlikali, co si jen přát víc. Kluci se šli chvílemi také vyhřát a dohodli jsme se, že tu ještě chvíli zůstaneme. „Klidně až do čtyř," slíbila jsem a zase se natáhla, abych vystavila své tělo co nejvíce slunečním paprskům. Bohužel, ne však už na dlouho. Dorazil oddíl dětí z nějakého tábora a paní vedoucí na ně nestačily. Balíme, shodli jsme se po deseti minutách, kdy děti ze skupiny zbořily mým dětem rybníčky a neustále s křikem běhaly téměř přes nás. Navíc jsem zahlédla na cestě další partu.
Opustili jsme tedy původně tiché údolí a pokračovali dál. Po cestě jsem neodolala ani já a ozkoušela jsem vodu Úpy. „Brr, to je tekutý led! Jak jste se v tom mohli tak namáčet ?" Sehnula jsem se ještě do vody pro bílý kámen a jen tak ze zvědavosti ho vytáhla. Přede mnou vyvstal kamenný obrázek starého stromu přilepeného ke skále. Zatajil se mi dech. Takový dárek jsem rozhodně nečekala.
(dokončení příště)
Když jsem ještě dělal v Molestownu, chodíval jsem často na oběd s kolegy z práce na obědy do místního "go-go" klubu, pyšně zvaného Maratón. Nikdo už neví, jak dostal své jméno: majitel nebyl ani Řek, ani tam neměli onen náhrobní nápis: "Poutníče zvěstuj lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme...", ani nijak neoslavoval známý maratonský běh.
Právě naopak: na rozdíl od obyčejných barů, kde vám na obrazovkách televizorů promítají ze satelitu sportovní utkání či programy kanálu Playboy, v Maratónu žádné televizory nebyly. Maratón měl pouze, jak by se řeklo, živé obrazy: tančily tam dívky odděné věru spoře, většinou byly "jen tak", to jest pouze s náhrdelníkem či sponou ve vlasech.
Maratón ovšem nebyla restaurace, ale spíše taverna v tom pravém slova smyslu. Hlavní výdělek byl v konzumaci piva, které tam bylo až pětkrát dražší, než někde jinde. Piva byl sice velký výběr, ale jídlo jen jedno: roastbeef. Ovšem roastbeef chuti vynikající a s křenem, který podle jednoho znalce byl nejlepší v celé Severní Americe. On byl totiž odborník jen na Severní Ameriku. Většina patronů také tvrdila, že oni tam chodí právě kvůli tomu křenu. Dámské tanečky k tomu ovšem byly zdarma, jinak by se podnik nekvalifikoval jako prostá jídelna.
Dobré jídlo a zábava sloužily jednomu jedinému účelu, totiž k povzbuzení činnosti žláz s vinitřní i vnější sekrecí. Jakékoliv jiné důvody, které byste snad mohli od hostů slyšet, nelze brát doslova. Tak například naše parta z Western Data Unlimited tam chodila kvůli biznysu, jinak řečeno vodili jsme tam zahraniční zákazníky, o kterých bylo známo, že byli milovníci křenu. Znalci japonských lídel kategorie sushi si na maratónském křenu opravdu pochutnávali. Čímž se opět vracíme k té činnosti žláz, že ano.
Byli ovšem také lidé, kteří tam chodili holdovat umění, hlavně tomu audiovizuálnímu. Vhodně zvolená klasika - většinou heavy metal - byla zdecibelována natolik, že přeřvala jakýkoliv jiný hluk. Osvětlení tam bylo jako za války - kromě podia - a tak už nic nebránilo tomu, aby se host mohl nerušeně dívat. A dívat se bylo na co. Nebyly to zrovna tance polovecké (pan Borodin promine), ale zato vynikaly pohybem a hlavně improvizací. Sál byl ještě navíc na obou stranách dekorován decentními sprchami, kde dotyčné dívky předstíraly, že se myjí. Tato skeč vždycky přilákala přátele čistoty až z daleka. Bohužel ale také i přátele čistoty mravní, takže pan majitel měl často potíže s úřady.
Do poslední kategorie patřily ovšem osoby s různorodými problémy. Například hoch, který se do jedné z tanečnic zamiloval a chodil tam každodenně, jen aby ji mohl vidět. Tím ovšem svůj problém platonické lásky nevyřešil; navíc si ničil játra a ledviny. Podnik měl totiž velice přísná pravidla: slečny se nesměly společensky či jinak angažovat se zákazníky - za to byl vyhazov.
Mluvíce o slečnách: nejen že to nesměly být profesionálky (pravidlo číslo jedna), ale nesměly být ani vdané (pravidlo číslo dvě). Žárlivý manžel je totiž nebezpečnější než nabitý revolver, nehledě už na možnou kombinaci obou. Kromě místních krásek tam ovšem také pro zpestření vystupovaly občas i dívky-umělkyně hostující. Hřebem pořadu bylo vystoupené té či oně opravdové "centrfoldové" krasavice z Playboje. Bylo vidět, že děvčata z horké Kalifornie přímo hořela touhou dát si ledovou sprchu u nás v Kanadě.
"Hambaté" místní krasavice se ale také nenechaly zahanbit. A my, patrioti, jsme hlavně fandili děvčatům z Toronta, Mississaugy či Burlingtonu. Obzváště jedné: Zuzaně, které ovšem nikdo jinak neřekl, než Sue. Byla drobná, ale o to více "živá", s vrozeným talentem pro tanec a navíc i se smyslem pro humor. To se projevovalo třeba tím, když si na přání hosta - a za pět dolarů - vzala bedýnku a tančila před štamgastem. On to tedy ani nebyl moc tanec, spíše jen takové kroucení - zkuste tančit na malé krychli, která má stranu velkou jen jednu stopu. Vystoupení zakončovala obratem čelem vzad, se zadinkou obrácenou do tváře překvapeného hosta. Říkala tomu "dělat fotku" a leckterý životem unavený traker se chtě nechtě rozchechatl, když ho takhle vyblejskla.
V maratónu se tradovala historka, jak do taverny přišel - snad omylem, snad to byl fízl - jeden starý "suchar" a hoši z naší skupiny mu tajně zaplatili jednu bedýnkovou show. Zuzanka ovšem nevěděla, že si ji paprika neobjednal a tak jí bylo divné, že nějak nereagoval. Domnívala se, že je její host znuzen a žádá si něco víc. Přidala tedy ještě tu a tam nějaké to encore a když začala hostova tvář rudnout, opět si to vysvětlila špatně a improvizovala dále.
To už si ale získala pozornost celého sálu. Když si pak ještě přitiskla jeho hlavu k ňadrům, s úplně mateřským výrazem v obličeji, zazněl v taverně huronský, lépe řečeno ontárijský, smích. Rozčilený stařík ji odstrčil a raději hned utekl. Nechápající Sue - uražena, protože host nečekal ani na její, podle jejího názoru docela nápaditý, závěr - se pak dozvěděla o našem hloupém vtipu a týden pak s námi nemluvila.
Horší to bylo s majitelem. Pohoršený, lépe řečeno uražený dědek ho udal, protože Sue porušila třetí pravidlo, které jsem vám zapomněl říci: tělesný kontakt se zákazníkem byl zakázán, a to nejen majitelem, ale i zákonem. Stálo ho to pokutu, kterou ovšem jako dobrý zaměstnavatel pak srážel děvčeti z platu. Zuzana nám o tom ovšem nic neřekla, protože - věřte si nebo ne - docela rádi bychom se na ni všichni složili.
Sentimentálních hostů přicházelo do Maratónu málo, ještě možná tak nějaký ten pervert, který se bál překročit zákona a tak povzbuzoval své libido víceméně legálně. Zbytek party byli lidé od biznysu a pak my, pracující inteligence. No a málem bych zapomněl, hlavně naši hosté z ciziny. Také oni se vždycky těšili na služební výlet do Ontaria a Maratón byl jejich nejoblíbenější běh. I oni by se rádi spřátelili s "fotografkou" Zuzkou, ale jak už jsem řekl, jejich sportovní touhy musely zůstat neoslyšeny.
Zuzančin milostný život byl pro nás víceméně záhadou. Tvrdila, že trvalého boyfrienda nemá, ale že by třeba byla na holčičky, to teda určitě nebyla .Bylo jí přes dvacet let, ale zase ne tak moc přes. Kdysi studovala modelování, ale neměla to štěstí, aby jí nabídl fotokontrakt třeba Penthouse nebo jiný, aktuální , časopis, který by ji udělal slavnou. Přitom měla tělo, které se vyznačovalo onou zvláštní třídimenzionální symetrií, uhrančivé oči a dlouhé, havranově černé vlasy, které za ní vlály, když se na podiu vlnila jako úhoř nebo když sjížděla po tyči jako hasič.
Nejlépe jí šla ovšem "povinná gymnastika", ty úkony, tradicionálně používané pro tento tanec, pro něž se ujal nepříliš přesný název "exotický". Ano, nepřesný, protože zvířata na podium nesměla. Přitom to není tanec lehký: obsahuje totiž cviky, které vyžadují, aby tanečnice občas zapomněla na některé fyzické i jiné zákony. Přitom jsou to úkony, které se pořád opakují, ale přesto udržují zápal v očích můžů všeho věku a dokonc vylákají i slzy vzpomínek do oka starce. Náročností se ještě tento sport nekvalifikoval na olympiádu, ale co chcete, ženská kulturistika také ještě ne.
Asi se divíte, že jsem mezi těmi kategoriemi návštěvníků nejmenoval také milovníky tance, ale to jsme přece byli všichni. Především, pokud to nevíte, go-go tanec není žádný striptýz, kde umělecký program končí v okamžiku, kdy veškerý odložený oděv je buď v hromádce na zem (viz dívky pořádkumilovné) nebo rozházen po publiku (děvčata nepořádná). Ne, tam kde svlékačka končí, tam teprve go-go začíná.
Jak už jsem řekl, pravidla tam byla přísná: hosté tam mohli jen jíst, pít a pozorovat cvrkot na pódiu. Ale hlavně hodně pít a to pouze pivo. Servírky a tanečnice ovšem tvořily dvě odlišné kasty, které se navzájem nestýkaly. Číšnice dokonce mohly občas přidat dvousmyslnou větu, aby dostaly větší zpropitné, které se dávalo s každým pivem zvlášť. Mužský personál byl reprezentován panem hlavním , který jako strážce v harému sledoval holky anebo se bavil s hosty.
Divadelní pomůcky, neboli props se v Maratónu nepoužívaly. Chtěla-li dívka představovat texaskou cowgirl, tak si prostě nasadila na hlavu klobouk-stetson, a pro jinou zemi zase něco jiného. Tanec samotný měl pochopitelně erotické prvky, stejně jako je má flash-dance, dirty dancing a koneckonců i každý klasický tanec. Našli bychom tam i pokračování tanců šantánových, které tak proslavil Holwood ve svých westernech, ale bez toho zpěvu, viktoriánských sukní akankánových figur.
Go-go má také šantánovou atmosféru - převážně tu pivní. Dodržujíce ona uvedená pravidla, která bych z nedostatku lepšího odborného termínu navzal jen "vocať až pocať", dívky tam tancují na vývýšeném podiu, někdy na balkónku se skleněnou podlahou, jindy jen v oněch sprchách. Chlapi pak předstírají, že je to vše normální, jakoby i v té kanceláři, kde dělají, bylo také plno nahatých a trdlujících sekretářek. Anebo že jsou na to zvyklí z domova, kde kolem nich manželky poletují jako něžné víly a do únavy nabízí své vnady.
Je to prostě taková hra: diváci předstírají, že sem přišli na pivo (pokud je nepřilákal ten křen) a děvčata zase předstírají, že chtějí hochy svádět. My technici od komunikací zase předstíráme, že nás smrtelně zajímají problémy satelitového přenosu počítačových dat z Ameriky do Asie, případně i zpět. Přitom se ale hlavně snažíme, abychom tím naše japonské hosty příliš nerušili, protože dobře víme, že pro nedostatek gejš v severní Americe jsou jim maratonská děvčata obzvláště blízká, tedy myslím jakožto umělkyně.
Pravda, hnutí za rovnoprávnost žen napado go-go podniky jakožto formu kapitalistického vykořisťování žen. Faktem ovšem je, že při tom všem vykořisťování si tam děvčata vydělají více, než sekretářky či čerstvě promované absolventky universit. Navíc si tam neničí tělo jako holky na lajně či na buldozerech. Před sexuálními útoky je chrání pravilda, která jsem tu již uvedl a kromě toho také ještě svalnatí vyhazovači. Na druhé straně je ovšem pravda, že to není nejlepší způsob, jak by se měla mladá dívka dostat do společnosti, vyjma té holywoodské, že ano.
Do Maratónu s námi chodil také kolega Kárl, povoláním bezpečnostní technik, převážně ale zaměstnaný psaním různých příruček a hesel, které měly údajně zabraňovat pracovním či jiným úrazům. Takové ty návody, jak ochránit a prodloužit náš život, abychom se ve zdraví dožili paralyzujícího stáří a jeho plíživých chorob. Nejlepší Kárlovy nápady se rodily právě v Maratónu, podobně jako když básníci hledají inspiraci v levných kavárnách.
Kárl třeba uvidí dívku, jak dělá parádní oblouk a v duchu už píše o bolestech v zádech či ve spodní páteři. Na jeho omluvu je třeba dodat, že je zdravý jako řípa, takže vlastní zkušenosti ani nemá. Zato ale scénka, kde tanečnice obtáčí zábradlí, nebo šplhá o tyči, ho neomylně vede k napsání varovného hesla, jako třeba:
My ovšem nebereme Kárlovu práci vážně a jeho rady už vůbec ne. Jak říká Ricky, je to všecko jen propaganda od pojišťovny, aby se lidé méně mrzačili a nemuseli jim pak tolik platit. Kárl je také jediný, co pořád pozoruje dění na podiu. My ostatní jsme, anebo přestíráme, že jsme, vcelku znuzeni. Což je tedy pravda, alespoň to té doby, než přijde na řadu Zuzana. Protože Sue je úplně jiná, než ta ostatní děvčata: lépe tančí, lépe improvizuje a lépe vypadá.To hlavně.
Každý muž má totiž nějakou představu ideální ženy, která se nějak nemění s věkem: on bohužel stárne, ale jeho ideální žena ne. Je to žena esoterická, nehmotná, ne nějaký konglomerát žen, které dotyčný poznal, nebo alespoň chtěl poznat. Chcete-li, je to něco jako víla z pohádky, protože i muži někdy chtějí jen snít. Kdybyste udělali sádrový model takové ženy, Zuzka by do té formy pasovala perfektně. Nejsou to jen detaily, ale taková ta harnonie všech detailů, držená pohromadě silou mládí. Přitom se pohybuje prostě tak nějak - jak bych to řekl - nu ano, nenuceně. Jako laňka na pasece, netušící nebezpečí, zatímco sál se promění ve stádo lovců. Pravda, lovců dáno ulovených, pardon, ženatých.
Bylo vidět, že to, co tam předvádí, dělá docela ráda, jako by ji to bavilo bavit druhé. Navíc byla podniku věrná, zůstala tam dokonce i když to začalo s Maratónem jít s kopce. Tehdy ty chytřejší holky odešly jinam a majitel je začal nahrazovat víc a víc děvčaty baculatějšími, až to vypadalo, jako by je najímal od váhy.
Proto nás také všechny překvapilo, když se jednou zastavila u našeho stolu a prohlásila, že nás všechny zve na večeři na rozloučenou, tedy nás diváky. Míněno diváky od slovesa dívati se, i když v tom okamžiku i do slovesa diviti se. Neuměli jsme si totiž představit, že by někdy Zuzana tu show opustila a také jsme nechápali, proč. Nenechala nás nijak dlouho hádat: bude se vdávat, řekla. Čímž pádem se podle pravidel podniku rozvazuje její smlouva, atd. atd.
Večeře byla v restaraci Greaseland a jelikož jsme byli hosty, divili byste se asi, jak na to vlastně sehnala peníze. To se vysvětlilo brzo: brala si totiž milionáře. Leonard Schnapsstein byl už sice starší, leč pořád ještě zachovalý mládenec, i když trohu nesmělý, teda na maratónské poměry. Nějaké peníze - prohlásil - také ještě má, aby ho ta večeře neožebračila, navíc prý si to strhne z daní, haha. Nebudu popisovat vše, co jsme jedli, stejně byste mi nevěřili, jen řeknu, že to nebylo s křenem. Pro každého z nás totiž - z národů ač jsme různých - nechal Leo připravit jídlo podle jeho národního jazyka, pardon žaludku.
Zlatý hřeb večera byl ovšem tanec. Přijeli praví gypsies s cikánskou kapelou až z Quebec City a Zuzana, vlastním jménem Margitka, se přiznala, že je vlastně od Balatonu. Zatančila nám také čardášové variace - vlastně to byla její premiéra: tančila tam poprvé zcela oblečena. Točila se jako korouhvička, rudé čižmy podupávaly po parketu; byl to prostě zážitek, na který nezapomenu. I pánové Netsuda a Yataki, ze země vycházejícího slunce, přerušili svoji konzumaci oblíbeného sushi a tleskali ostošest. My ostatní, většinou nevyléčitelní Evropané, jsme se všichni ke svému původu najednou zase hrdě hlásili a Holanďan Van der Vedle dokonce prohlásil, že taková děvčata najdete jen v Europce, yes Sir. Málem z toho byla pračka.
Trvalo nějakou dobu, než jsme se dozvěděli celou Zuzančinu historii. Řekla to své kamarádce, ta zase jiné a druhý den to už věděl každý. Jak už jsem řekl, Sue musela majiteli splácet tu pokutu a když jim všem šéf ještě navíc snížil platy - doby jsou zlé, řekl - rozhodla se přivydělat si jinde. V novinách sice byly inzeráty na modelky, ale to víte, vždycky chtějí vidět nějaké to portfolio, tedy album fotografií z výstavy nebo nějaké show. Na těch fotografiích většinou modelky prezentují šaty od známého návrháře. Jenže také fotky ona neměla, vystavovala vždycky jen sebe.
Zkusila to tedy s modelováním pro malíře, ale brzy toho nechala. Vždycky to totiž vypadalo jako ten anglický Bed and breakfest , jenže obráceně: večer hopla do postýlky a ráno mu ještě udělej snídani. Pak uviděla inzerát v obchodním domě Plain Luxus: hledali modelky pro dámské spodní prádlo. Tam naštěstí nechtěli ani fotky, ani reference - jen figuru. Sue se svlékla před manažerkou, tak řekla "dobrý" a těch pár kroků na podiu už ji také naučili. Přesto byla nervózní: nikdy totiž nevystupovala na veřejnosti jen tak v prádle - vždycky jen tak bez něho.
Show probíhala dobře. Na rozdíl od Maratónu, mužští diváci tu zcela jasně dokumentovali předmět jejich zájmu. Jen v rohu seděli dva mladíčci, kteří se očividně zajímali jen o prádélko, ale to se dalo poznat, neboť se také drželi za ručičky. Pak přišla Zuzana. Půvabným, skoro tanečním krokem se prošla po pódiu, tam a zpět a ještě jednou tam. Zastavila se na okraji rampy a jak tak všichni s obdivem zírali, zapomněla, že není v Maratónu, rozepla si brassieru, zatočila jí nad hlavou a hodila ji do obecenstva. Po chvíli rozpaků někdo začal tleskat a publikum propuklo v bouři nadšení. Sue chtěla pokračovat, ale v dalším počínání jí zabránili dva zřízenci v uniformách a jeden detektiv v civilu.
Zatáhli vzpírající se Zuzanku k manažerce, která jí začala nadávat a chtěla jí na místě propustit. V té chvíli vešel do kanceláře majitel, tedy Leo. Řekl manažerce, že to vyřídí sám a když se zdráhala, zavedl ji ke dveřím, kde ji poněkud silněji vystrčil ven. Co sdělo dál, vyprávěla prý Zuzka poněkud
nesouvisle - musala se totiž pořád smát. Leonard se totiž za manažerku omluvil a pod záminkou zmodernizování předvádění intimní dámské garderoby ji požádal, aby svoje extempore ještě opakovala pro něho, ovšem už jen v jeho kanceláři.
Sue příliš nechápala, ale poslechla a ještě přidala pár figur, co měly tak velký úspěch v Maratónu. To mělo takový účinek, že Leo zrudl a ztrácel dech. Poděšená dívka nevěděla, co má udělat. V domnění, že snad Leo umírá, přitiskla si jeho hlavu na hruď a uklidňovala ho. Účinek byl zcela opačný, jeh
dech se stále zrychloval. Naštěstí ale brzy zjistila, že se nejedná o srdeční záchvat, ale jen o jistou svalovou ztrnulost.
Vše se také vysvětlilo: ubohý Leo byl vlastně obětí své profese. Dovedete si představit utrpení majitele podniku s dámským prádlem, který se musí každodenně dívat na děvčata v negližé? Leo začínal trpět utkvělou představou: moci je tak jednou všechny svléci! Jsa ovšem povahy spíše stydlivé, netroufal si některou požádat a navíc měla jeho firma také pravidla, kupodivu podobná těm v Maratónu.
A tak Zuzka dokázala to, o co se několik let marně pokoušel jeho psychiatr. A byla to teď ona, ne už Leo, která si lehala na gauč, zatímco Leonard jí svlékal a svlékal. Aby to dlouho trvalo, musela na sebe navléci od všeho nejméně tři kusy. Jak to "léčení" pokračovalo, utužoval se tak říkajíc i jejich vzájemný vztah. Nakonec oba zjistili, že se přitom do sebe zamilovali - tedy ne každý do sebe, ale jeden do druhého a naopak. A jak už to tak bývá, napadlo je, že by se mohli vzít.
Za několik měsíců se jim narodila holčička, kterou nazvali Zuzana. A přítel Kárl, inspirován tou událostí, jim napsal několikastránkový návod, jak se o ni starat, něco jako bezpečnostní předpisy pro kojence. Zakončil to heslem, které tu překládám radši doslova:
V kolébce je-li pak děcko,
nenechte je dělat všecko,
neboť při velikém hnutí,
může dojít k vypadnutí.
Což by se ovšem klidně mohlo stát, bude-li malá Zuzanka také tak živá, jako bývala Zuzana z Maratónu . . .
Poznámka: Pět let po napsání této povídky jsem se dozvěděl, to už jsem žil na západě Kanady, že někdo znovu podal žalobu na klub, kterému v této povídce říkám - a který se ovšem ve skutečnosti jmenoval jinak - Maratón. Klub byl úředně zavřen, takže tato povídka je také už jen vzpomínka na časy dávno minulé.
Výstraha: Několik čtenářů se během minulého roku zajímalo o mou osobu - proč, to nevím a pořád mě to ještě udivuje. Nikomu žádné peníze nedlužím a jestli jsem někdy někomu něco slíbil, ujišťuji ho, že jsem na to už dávno zapomněl. Abych ale přece jen nevypadal nezdvořile, rozhodl jsem se otisknout tento interview, protože když už to o mě jednou bylo publikováno, tak už mi to asi nemůže víc uškodit. Otázky mi kladla moje přítelkyně Jitka Splítková, šéfredaktorka časopisu Zélos http://mujweb.cz/web/zelos/ , kam občas také něco napíšu. Navíc se tu o mně mluví celkem hezky (hlavně tedy já) a to se mi vždycky líbilo. Zároveň bych chtěl všechny varovat, aby si - když nemusí - ze mne žádný příklad nebrali.
JITKA: Dovolte mi abych Vám představila Jana B. Hurycha. Tentokrát to bude trochu výjimečný portrét. Výjimečný je v tom, že jsem zatím Honzu nikdy osobně neviděla a všechny naše rozhovory probíhají po internetu. Tím pádem jsem si Honzu nemohla ani vyfotit. Cesta k němu by byla dost náročná, žije totiž v Kanadě.
Jelikož jsi renesanční člověk, to znamená, že se zabýváš a tvoříš
v řadě oborů a oblastí, tak jsem otázky na Tebe seřadila po těchto Tvých
činnostech. Takže první oblastí je Internet . Kdy tě vůbec poprvé napadlo, že budeš vydávat česko-anglický enzine HURONTARII?
Vloni na podzim, byl takový ošklivý večer: větrno, pršelo, nebylo co
dělat, a tak mě to napadlo - no a ráno jsem začal psát první číslo. Ale
vážně: tak rychle to nebylo. Nejprve jsem delší dobu psal do Neviditelného
Psa, jako jeho kanadský dopisovatel, no a pak do pražského Amberzinu,
tam už píšu dva roky a když Miloš Kalab začal psát pro Psa Kanadské
Listy, dohodli jsme se, ze mu tam napíšu šestidílný seriál Safari
Kanada. Přišlo mi pár lichotivých dopisů a tak jsem přidal ještě seriál
Go West, kde jsem se sám sobě tak líbil, že jsem pořád pokračoval
a pokračoval...
Teprve až po 15 (!) pokračováních jsem pochopil, že je
to asi u mě chronické a tak vznikla Hurontaria. Původně to byl jen
pokus, žádné velké plány jsem neměl. Dvoujazyčnost tohoto webzinu (můj
výraz) se nabízela hned od začátku: zúčastnil jsem se v Saskatoonu několika
workšopů pro spisovatele a měl jsem z té doby ještě v šuplíku pár svých
povídek a básní v angličtině. Pochopitelně mě také lákalo pokračovat v
interviewování zajímavých osobností na Netu, tak jak jsem to zavedl a dělal
pro Amberzine.
A proč nese zrovna toto jméno?
Hurontaria je vlastně jméno neexistující krajiny, kterou si vymyslel
Filip Martinec v povídce Mr. Hurontario - ale o tom si raději přečtěte
sami, je to hned v prvém čísle Hurontarie, ročník 1998.
Jsou na Tvůj časopis odezvy hlavně od Čechů žijících v zahraničí?
A máš nějaký kuriozní ohlas?
Ani ne, kupodivu největší zájem je z České republiky, krajani tvoří
asi jen 25 procent. Už proto, že skoro třetina čtenářů zná jen česky, třetina
zase jen anglicky a zbytek zná obojí, včetně studentů na cizích univerzitách,
kteří se učí česky. Máme čtenáře ve všech světadílech mimo Antarktidy a
také vydáváme Bulletin, kterým oznamujeme vydání nového čísla, jmenujeme
nové čtenáře Bulletinu a oznamujeme, kde všude už na nás mají link. Tento
Bulletin také pravidelně uveřejňuje pan Čulík v Britských Listech.
Kuriózní ohlas mám, není sice z Hurontarie, je na můj článek v Neviditelném
Psovi. Byl o vůbec prvním nositeli zlatého Oskara v Čechách, kterým byl
můj spolužák Ivanu Jandl - letos tomu Oskarovi bude 50 let. Přišlo mi asi
dvacet dopisů z Čech, od těch, kteří ho znali, s detaily jeho života a
navíc smutná informace, že před několika roky zemřel. Kuriózní na tom bylo
jen to, že o něm v Čechách většina lidí ani neví.
Odkud odevšad jsou čtenáři HURONTARIE?
Z Čech, Moravy, Slezka, ano, i ze Slovenska, Francie, Německa (tam také
máme mirror), Anglie, Skotska, Irska, Polska, Kanady, USA, Brazilie, Australie,
Japonska, Jemenu, Dánska, Norska, Hongkongu a ještě pár míst. O ostatních
nevím - ještě mi nenapsali.
Přiznej se, kolik hodin denně trávíš u počítače?
Nepřiznám. Jen řeknu, že je to víc než 5 a míň než 24. Z toho celá polovina
je na Internetu, jakožto pasivní netizen.
Má podle Tebe Internet na to, nějak změnit svět?
Internet je jako život sám. Jsou tam fandové, dobráci, lumpové, svatoušci,
hříšníci a dokonce i normální lidi. Můj svět rozhodně Internet změnil,
přesněji řečeno, hrozně ho zmenšil.
Druhou oblastí o které si budeme povídat je literárni tvorba. Změnili jsme soudek a budu se tě ptát jako spisovatele a básníka. Tvoje básně jsou smutné a ironické - já to tak cítím - pletu se?
Smutné, pochopitelně; zkuste napsat nějakou báseň, když jste šťastní
- tedy báseň, která by za něco stála. Navíc píšu básně z vnitřní potřeby
tj. mám rád, když jsem litován. No a ta ironie, to je vlastně jen ironie
osudu.
O Kanadě a její přírodě a zvířátkách se budeme bavit příště, teď
si jen neodpustím dotaz: Inspiruje tě příroda a napsal jsi někdy báseň
o nějakém konkrétním stromu? Takové básně totiž sbírám, proto se tě ptám.
Příroda mě inspiruje, ale nemohu v ní příliš psát, moc brzo při tom
usnu - je mi tam totiž vždycky až moc dobře. Jako student jsem chodíval
v Libni na Černou skálu: je tam plno stromů, hned vedle je starý hřbitov
a dole teče Vltava, takže dodnes vlastně nevím, co mě tam inspirovalo víc.
Jednou jsem se probudil a kolem mě plno dětí, žáčci z obecné tam malovali
stromy. Jedna holčička přišla, jestli bych jí to nenamaloval a za chvíli
přišly i další zájemci - právě tak nějak se asi taky rozšířila Hurontarie.
Dostal jsem ten den devět jedniček, pět dvojek a tři trojky. I tady u Huronu
mám několik "svých" stromů. Javorů, pochopitelně, a inspirovaly mě dokonce
k povídce "Double Erable" - vlastně vidíš, dobře že jsi mi to připoměla,
dám jí do příští Hurontarie.
Tvoji oblíbená básníci, spisovatelé, malíři?
Z básníků většinou lordi: lord Byron, lord Tennyson... Ale vážně:
není nad to, přečíst si něco v originále, jen tak se nejlépe zjistí, co
tím chtěl básník říci. Spisovatelé: Robert Fulghum (Od začátku do
konce, Naše životní rituály, vydalo Argo, Praha 1995 - i když právě jeho
druhé knihy se mi líbí víc). Je to filozof a muž mnoha povolání. Strávil
21 let v Japonsku, byl vojenský kněz, je spisovatel, malíř a rockový hudebník.
Když jsem ho objevil, skoro každý ho už znal, jenom já ne; jednou mu za
to musím poslat omluvný dopis. No a pak Terry Pratchett, toho už
jsem dokonce interviewoval pro Amberzine. Mám totiž s oběma mnoho společného
- hlavně tu velkou řádku let. Malíři? Všichni - dokud v tom nebudu opravdu
dobrý, pak si začnu vybírat. Zatím jim jen závidím.
Píšeš povídky různých žánrů i můj nejmilejší sci-fi, ale právě
ten se mi tady u nás zdá poněkud odsunutý a přehlížený. Jak si stojí v
Kanadě?
Jak to víš, že píšu SF? Já se to přece snažím utajit! Kdysi jsem napsal do
Amberzinu, cituju se (konečně jsem se dočkal - já jsem vždycky tolik chtěl,
aby mě někdo citoval!) : " ... středověk měl své minesengry, devatenácté
století své romantiky a tohle stoleti scifíky. Myslím, že se naopak můžeme
na SF dívat jako na ucelený kulturní obor, nebo jestli chcete doménu,
ať už se vyjadřuje slovem či obrazem, filmem nebo WEBem. Tato kultura vznikla
z potřeby lidí naší doby, z potřeby nějak se myšlenkově a citově vyrovnat
s technickou revolucí, která je všude kolem nás, ale také i s tou, která
ještě možná přijde." SF se v Čechách hodně čte, ale ne už tolik píše. Kanada
má dobré spisovatele, ale vydávají je hlavně v Americe. Kdo dneska ví,
že William Gibson ("Neuromancer") je Kanaďan? Také Robert Charles Wilson,
který teď s jiným Kanaďanem, s Robertem J. Sawyerem píše SF knihy jako
tým. Z Kanady pochází kolem 50 známých autorů SF, ať už dnes žijí kdekoliv.
Jednou mi jedna knižní redaktorka po přečtení mého sci-fi románu
řekla: No dobrý, ale je strašná škoda dávat tak závažné myšlenky do sci-fi.
Co by jsi ji na to odpověděl?
Že je zřejmě škoda dávat takové romány takové redaktorce. Na druhé straně
je pravda, že ne všechny SF knihy překypují hlubší znalostí současné vědy,
techniky a úrovně myšlení vůbec. Nemluvím už ani o těch, kde se superinteligentní
bytosti z kosmu chovají jako poloidioti, dokonce i podle našich, pozemských
kritérií.
V jednom mejlu jsi mi psal, že zase začneš kreslit akvarely, jaké
téma tě láká nebo doslova pronásleduje?
Akvarel je zajímavá technika, ale moc nepromine. Na druhé straně má
ale všecky prvky jiných medií a ještě trochu víc. Zatím se spokojuji se
"still life", což je technicky přeloženo zátiší, ale já to
myslím úplně doslova - prostě vše, co je v klidu, co se nepohybuje. Kupodivu
do toho zahrnuji i Huronské jezero, které vůbec není v klidu, ale je každý
den, každou minutu jiné a to barevně, komposičně, náladově, i svou dynamikou.
Nějakou dobu jsem dělal obrázky horkou jehlou do dřeva, ale dřevo už nepromíjí
vůbec nic. Přesto, budu-li mít čas, vrhnu se na obrázky starých škunerů,
co tu ještě na začátku tohoto století brázdily Huron. Jen v Kincardine
máme jedenáct jejich vraků, tři přímo u přístavu a psát o nich už mi také
nějak nestačí.
Říká se do třetice... takže třetí oblastí našeho rozhovoru je
cestování. Hodně jsi cestoval. Můžeš čtenářům Zélosu ukázat fotky z těchto
cest a trochu málo k nim něco říct?
Samozřejmě, rád se chlubím, však také píšu reportáže. Možná, že bude
lepší, když bych nějakou do Zélosu také někdy napsal. Také si dělám z cest
celé filmy, abych si pak nemusel moc vymýšlet, když mi selže paměť. To
se mi často nestává; ve většině míst jsem také žil a pracoval, ať už v
Anglii, Japonsku, různě po Kanadě nebo i ve Státech. Z cest mám dva poznatky:
a) všude jsou zase to nejzajímavější právě lidi a
za b) všude vám lidé
závidí, že jste odněkud odjinud.
(Poznámka: fotky jsou v naší Galerii, viz Titulní stránka Hurontarie).
V životě už jsi ale zakotvil v malém městečku v Kanadě, je to
definitivní?
Zajisté, ale to už jsem říkal, když jsem žil v Montrealu, v Torontě,
Oakvillu, Saskatoonu a teď tady. Zeptej se mé ženy, jestli mi ještě věří,
teda myslím tohle moje tvrzení.
Hodně se teď mluví o vykořenění lidí, o návratech domů, módní
je hledat svoje předky a zase další lidé mluví o budoucnosti světoobčanství,
myslim si, že ty k tomuto tématu můžeš něco říct. Co jsi ty cítil ve světě?
No já přišel na svět, už když jsem se narodil. Věren tradici velkého
praotce Čecha jsem také později odešel na západ. Ona totiž národnost je
víc než jen místo narození, však ani uvedený praotec se v Čechách
nenarodil - teď mi napadá, vždyť on ten chudák podle současných českých
regulí vlastně ani není Čech, že jo? A jak se teda vlastně jmenujeme?
Národnost je také víc než jen občanství:
já mám dvojí, ale národností jsem jen Čech. Nijak jsem si to nezasloužil,
medaile by měla vlastně patřit mé matce. Kanadské občanství jsem si na druhé straně
musel vysloužit; je to něco, co jsem dokázal jen já sám. Nemusím dodávat,
že jsem na obojí občanství hrdý, i když na každé jinak.
Na kořeny nevěřím, mnoho geniů mělo blbé děti a také národní příslušnost
je převážně vztah kulturní než zděděný. Medaile po dědečkovi z nikoho
ještě neudělají hrdinu. Je to také stav dynamický - národ nežije v izolaci,
ale projevuje se ve vztahu k druhým. Jeho hodnota není v tom, co si o sobě
napíše, ale právě to, co si o něm myslí celá rodina ostatních národů. Na
své předky se nedívám jako na něco, co mi patří, ale tak, že jsem jim svým
chováním zavázán. Příklad: v Kanadě mi bez problémů uznali moje univerzitní
vzdělání, protože Karlova Univerzita tam má dobré jméno. To potěší, ale
hlavně zavazuje. Málokdo ovšem chápe příslušnost k národu jako závazek,
většina to chápe jako právo schovávat se za druhé.
Jazyk není bariéra mezi národy a tou by neměla být ani hranice. Bariéry
si vymysleli úřady, kterým to nějak prospívalo. Světoobčanství? Všichni
jsme občané této kosmické lodi, zvané Země. Národnost? Zajisté, každý někam
náležíme. Příslušnost? Jediná, k lidské rase, s důrazem na slovo lidské
tj. humánní.
Na závěr každému dávám stejnou otázku, a
to tvé životní krédo, motto, či jen, co bys vzkázal čtenářům Zélosu?
Já jsem optimista, mě už ani nic jiného nezbývá. To je ovšem vtip - filozoficky si znovu objevuji moudrost starých stoiků. Nejlépe to říká jedno přísloví: "Bože, dej mi statečnost, abych mohl změnit to, co změnit mohu, trpělivost, abych se nesnažil změnit to, co změnit nemohu a moudrost, abych ty dvě věci od sebe rozeznal."
Děkuji ti za rozhovor.
Jel tichou dubinou - jen stín ho provázel,
a v předtuše té neblahé své zvěsti
k svěšené hlavě sevřené tisk pěsti,
jako by vzpomínku na něho vzkřísit chtěl;
na něho, na krále, či spíše na přítele,
na vrásky nad obočím, vlasy kadeřavé,
na jeho prchlivost i drobné žerty hravé,
na prvních lásek verše nesmělé,
na marné slzy zbožné Žofie
i na Johannu, oběť jeho vášně,
to trucovité dítě, které nebral vážně,
ač tvrdit nepřestal jí, že ji miluje...
Na jejich toulky v městě pode hradem,
kam tajně vycházeli na výpravy spolu,
kde dobré známé měli u dubových stolů,
i na ty chvíle zlé, kdy opuštěli zadem
měšťanky počestné před bohem ve vší chvále;
na Jana z Jenštejna, na Jana z Nepomuku,
na kterém ukázat chtěl trestající ruku.
Vzpomínky zalétnou pak o rok, o dva dále:
na vzpouru vzpomíná, Prokopa markrabího,
jejž zajal zrádně Zikmund na Bezdězu,
ta šelma ryšavá, puštěná se řetězu.
Na tichou pohodu večera vánočního,
na Dekret posvátný, jenž vydal v Kutné Hoře,
na Mistra Jana, co znal pravdu hlásit
a jehož přese všecko nedovedl spasit,
když za svou pravdu na hranici hořel...
Na bílé víno mělnické, to lehce blýskavé,
jímž na zdraví připili o posledním honu
nad padlým jelenem. Rty rozevřou se v stonu
a tiše zašeptají: Sbohem, Václave...