onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 12B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Jak už jsme oznámili minule, máme teď svou vlastní netovou doménu a pokud používáte českou adresu na Hurontarii , změnila se tato na: http://hurontaria.baf.cz Tož klikněte si ni a uložte ji do bookmarků. Když už jsme u toho, také česká adresa přílohy (PŘÍLOŽNÍK-1) je nová a sice: http://hurontaria.baf.cz/priloz/ Ostatní adresy a mirrory se nemění. Děkujeme Vám.


Komentář:
A zase tu máme konec století. Teda pro nás, pro většinu to není "zase", ale pro lidstvo - které je tady už déle - je to ovšem jen "zase". Když ještě lidé neuměli počítat, byl pro ně rok jako rok. Dneska ne; slyšíme přece pořád: tenhle rok bude novej prezident, tenhle rok půjdu na dietu, přiletí ufoni, budou vyšší daně. A všechno to zůstane tak jak je, teda až na ty daně, tam se nespletete. Vlastně ani to není pravda, u nás v Ontariu se daně snižují. Jaký to nesmysl - křičí okolní provincie - a v duchu si říkají: jak to, že Ontario umí hospodařit a oni ne? I federalové přece zvyšují daně a půjde-li to takhle dál, tak v roce 2015 budeme platit 105% daň z příjmu. Ano, čtete dobře, dostanete výplatu, pošlete ji na berňák a ještě přidáte pět procent navrch :).

Tak jsme se krásně politicky dostal pryč od toho roku dva tisíce, o kterém vůbec nic nevím. Není to krásné? Ne, nemyslím to "nevědět" to, ale to "přiznat" to. Slyšel jsem, že se tu bude na Silvestrovský večer - myslím v zábavném podniku - platit až 400 dolarů za lístek na osobu. Děti a ti, co řídí auto, budou platit asi jen polovic, předpokládám. Ještě víc ušetří ti, co tam nepůjdou vůbec - nakonec co tam budou oslavovat - ty tři nuly?

Ale neberte mě vážně: je to velký krok do buducnosti, lépe řečeno do neznáma. Možná i na Mars, ledaže by to zase bouchlo ( i když tam tentokrát přdali i tu metrickou kalkulačku za dvacet korun). Nějaký hacker také pro potěšení připravil vánoční mail-virus Prilissa, víc o tom je v anglické části Hurontarie. Mimochodem, ti z vás, co nás vydavatele Hurontarie ještě neznají, se mohou dozvědět víc (na vlastní nebezpečí!) z našeho Vánočníku, adresa je na Titulní stránce.

Tentokrát vám žádný frývér nedodám, nebudu se přece plést Santa Clausovi do biznysu. Ale dárek (zdarma, jak jinak?) pro vás samozřejmě mám - je to kniha HURONTARIA 1999 - OFF LINE, celý ročník Hurontarie zazipovaný v jenom fajlu, najdete ho na titulní stránce, v posledním řádce tabulky, nazvané ZIP 99. Jsou to vlastně tři fajly a je to rozděleno podle částí, tj. A, B, C, také jako Hurontarie. Ti, co to neradi odzipovávají (buď že to neumí, nebo jen tak, ze slušnosti), ať mi napíšou, pošlu jim to emajlem (když napíší, který díl chtí), takže se to jim to pak odzipne samo. Tam se jim objeví i Titulní stránka (nazvaná např. indexb.htm pro český díl B), odkud se pak dostanou na jednotlivá čísla jako normálně.

PŘÍLOŽNÍK - už vyšel po třinácté. Je to enzin čtenářů Hurontarie, najdete nás na jedné ze tří adres Příložníku na Titulní straně. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, jako je třeba tenhle vlevo.

POSLEDNÍ ESEJ v tomto roce pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické části tohoto čísla Hurontarie. Pro prosincovou výstavu pojednává o práci Petra Novotného, který už vystavoval po celém světě a nazývá se Umění živého skla. Internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Nemusím snad podotýkat, že reprodukce tam jsou podstatně větší, než ta tady :). Českou verzi eseje najdete také v současném Příložníku.


Milí přátelé,
věříme, že nám i v dalším miléniu zachováte vaši přízeň a případně nás ještě doporučíte svým přátelům a vy, co nás rádi nemáte, zase svým nepřátelům. Vaše dopisy jsou nám milé - získali jsme mnoho nových přátel, kteří věří jako my, že Net by měl především sloužit k výměně zajímavých myšlenek a dobré zábavě. Doufáme, že se s vámi setkáme i v příštím miléniu. Zatím tedy Vám a Vaší rodině přejeme, teda já a j@ns@n,

HEZKÉ SVÁTKY A PŘÍJEMNÝ NOVÝ ROK 2000


INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: NEBESKÉ HARFY (dokončení)
Reportáž: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 3.).
Povídka: PROTRŽENÁ PŘEHRADA.
Pohledy: TRIALOG O DOBRÉ VŮLI
Poezie: NERÝMOVANÁ

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Česká část B, je zobrazena v kódu CE 1250. Část C je totéž, ale bez diakritiky. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Hledáme teď inteligentní život ve vesmíru - asi ho tady na zemi není dost."




PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Copying of this material is permitted for personal use only. However for reprinting, republishing or any other reproduction of this material, the permission from the author must be obtained first. All names of persons or institutions are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza - j@ns@n
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: NEBESKÉ HARFY
(díl 3: Harfy, Tesla a Evropa, aneb Evropu obchází strašidlo, prvně otištěno v Amberzinu)

Vypůjčil jsem si ten podtitul, neboť jak vidno, Evropu už obcházela pěkná řádka strašidel a když ji obešla, tak zas někam odešla. Myslel jsem si před nějakou dobou, že si přečtu onu knihu o HAARPu, napíšu na ni svůj názor a budu mít pokoj. Jenže člověk míní a pak se ucho utrhne. (Poznámka: Od té doby, co jsem tento článek napsal, jsem si zatím knihu objednal a přečetl, ale neudělala na mě takový dojem, aby stála za rozbor :).

Do toho mi přišla konečně nedávno odpověď Dr. Begicha, autora té knihy, kterého jsem požádal o e-mailový interview pro Amberzine, a z té jsem zjistil, že milý doktor zřejmě vytušil z mých otázek nějakou čertovimu - i když jsem je formuloval víceméně lichotivě - a na otázky mi prostě neodpověděl. Místo toho přidal tiskovku a milostivě mi dovolil, abych ji tady otiskl, s uvedením zdroje (to jsem také původně udělal v Amberzinu, ale protože je teď poněkud zastaralá, uvedu ji jen v češtině).

Byl jsem dost otráven, ale přece jen jsem si tu tiskovku přečetl a hle - tady se mluví o tom, že Evropský Parlament bude projednávat HAARP. Maně jsem si vzpomínal, kde ten stát Evropa asi leží - přece nemyslí tu naši starou, dobrou..., ale no jo, on ji tím opravdu myslí! No prosím, ona Evropa sice jako stát ještě neexistuje, ale parlament už má a dokonce je celosvětově uznávaný a má má nejen komise, ale i podkomise, schůze, ale i podschůze....

Ale žerty stranou. Jelikož to mělo být 5 února, najel jsem na stránku dříve uvedenéno Dr. Begicha. Leč tam nic dalšího nebylo, tak jsem se vypravil na browzdání po parlamentech světa a světadílů. Zatím tam tedy ještě žádné nejsou - myslím celého světa - ale ten Evropský tam už byl, pro Evropskou Unii (EU) i o tom jednání o HAARPu. A další tiskovka - tož jsem ji tam přidal k té jeho odpovědi, abychom to měli jaksi vcelku.

Takže tu tiskovku už nebudu překládat, radši ji tady stručně "podám". Je sice nazvaná dost bombasticky, ale nebojte se, dál už je to značně rozředěno.


HAARP - Pouhý výzkum, kosmické války nebo ekologická zkáza?
(Pure Research, Star Wars Continuation Or Environmental Disaster?)

Tak především: nejednalo se tam jen o HAARPu, ale i o jiných, ne-lethálních zbraních (opak těch lethálních, smrtelných). To, že HAARP není žádná zbraň, jim jaksi ušlo. Z komise vyšel požadavek, aby Maj Brit Theorin napsal(a) zprávu o použití vojenských zdrojů pro ekologické strategie. Pokud vám ten termín nic neříká, tak si třeba představte, že uděláme, aby u nepřítele padaly trakaře a u nás ne a on pak tu válku pochopitelně prohraje. Předseda komise pro zahraniční záležitosti, Tom Spencer, požádal předem reprezentanty armády, tj. NATO a USA o jejich názor. NATO mu řeklo, že ohledně HAARPu nemá žádnou agendu (doslova policy, jansan). Také úřad stálého reprezentanta USA při NATO odmítl poslat svého zástupce. Přeloženo do češtiny, pro nedostatek fakt a konkrétních názorů se jinak nic moc nedohodlo. Předmět ale zůstává dále na pořadu věcí (v budoucnosti) a Američané jsou ovšem vítáni, any time. Další na pořadu pak bylo vyslání delegace do Bosny, aby zjistili, jak se tam nakládá s penězi, které jim EU poskytla a všichni si asi oddechli, že to mají s krku...

V jiném dokumentu, který je nazván "background", tedy něco jako historie, je pak popsán průběh té schůze ještě detailněji. Tvrdí se tam totiž, že jádrem problému je "neviditelná čára mezi tím, co je připustitelné a co je podezřelé" (P.Truscott). Opět přeloženo: opatrný Angličan jim naznačil, že jedni o voze a druzí o koze. Jako zajímavý se tam také potvrzuje fakt, že moderní stratégové používaji více ne-lethální než lethální zbraně a to s výhodou, protože působí spíše jako svěrací kazajky, tj. usměrní nepřítele, aniž by ho zlikvidovaly fyzicky. Jak tato strategie zapracovala, lépe řečeno nezapracovala, jsme viděli v nedávné době. Navíc používání termínů z mentálního sanatoria v parlamentních dokumentech není nic nového, ve střední Evropě se to dělá pořád... Také nové termíny, jako "odvrácení krize" a "kontrola davů", zní po zkušenostech z Bosny a Kosova přinejmenším legračně.

Dále už se ale reprezentanti v podkomisi, zvláště odborníci, nemohli shodnout ani na tom, jak definovat určité termíny. Například zástupce Červeného kříže z Ženevy se rozčílil a tvrdil, že název non-deadly (opak smrtelných = nesmrtelné?) zbraně je jenom jakési marketingové heslo.

Také se mluvilo o nebezpečných účincích na zdraví a okolí (co chcete, v originále to je Dangers to health and the enviroment!). Zde pak odborníci vyvolali bohatou definiční debatu, která pomohla zakalit už beztak neprůhledné vody celého jednání.

V další kapitole, nazvané Risk zneužití v demokratické společnosti, se dámy a pánové shodli, že demokracie nezaručuje, aby systémy nemohly být zneužity. Risk zneužití v nedemokratických státech je zřejmě nulový, protože se o něm nikdo nezmínil.

Kapitola o HAARPu se opět zmiňuje o panu Spencerovi, členovi EP (European Parlament) a jinak též prezidentu společnosti Global International (GI), která je - se svými odbočkami v USA, Evropě, Japonsku a Rusku - jistě internacionální, ale ještě ne globální, neboť nemá kanceláře v Antarktidě a jinde. Zabrowsil jsem na WeBu a našel jsem stránku GI, ano, je tam také definice jejího poslání, ale ten smysl mi jaksi unikl (anebo možná, že měl uniknout?). Vloni na konferenci GI také přednášel - kdo jiný než - Dr. Begich - o hrůzách HAARPU, scenář to hodný pro nový film Apocalypse Now...

Navíc se dovídáme, že na schůzi komise také promluvila Ms Rosalie BERTELL ( from Toronto, Canada), prý jedna z nejlépe informovaných expertů na HAARP. Žil jsem deset let v Torontě a čtu denní a odborný tisk, ale její osobnost a expertiza nějak ušla mé pozornosti. Milá paní Ms (to je totiž moderní zkratka, zahrnuje původní Miss, Mrs i všechny ostatní tituly ženského pohlaví) pak dále na schůzi vesele "devastovala celé oblasti pomocí HAARPu", "depositovala velká kvanta energie kdekoliv na světě" a mluvila i o "hrůzostrašném ovládání celosvětové "vesnice" (asi problém s překladem - z angličtiny do angličtiny).

Dále promluvil také náš známý Dr., který šel ještě dál: "celé oblasti budou bez vody, EM vlny způsobí zemětřesení a ohromné přílivové vlny v oceánech (doslova tidal vawes)". V jeho očích je HAARP "technologie kosmických válek a veřejnost má právo na veřejné vyhodnocení takových programů".

Nakonec ještě pan Eurico de Melo řekl, že "to nahání strach" a paní Magda Aelvoet (od Zelených), aby také vůbec něco dodala, prohlásila, že "Válka je tůze důležitá, aby se nechala (na starosti, pozn. jansan) jen generálům." Ještě dodala: "ale to už jsme skoro zapomněli," což je asi pravda, protože tam neuvedla, koho to vlastně citovala. Komu se ale má dát válka na starost, to už neřekla - naštěstí vím o několika dobrovolnících, kteří by ten těžký job za ty peníze rádi vzali.


Takže tady to máte: naši harfeníci (nemyslím tím vědce HAARPu, ale ty, co mu prvně začali říkat "harfa") už jsou také v Evropě a i když se zatím ještě nemohou nějak sladit (myslím vyladit, ne pocukrovat!), jejich brnkání už bude brzo slyšet všude. Jejich strašáci se ovšem hodně podobají filmům z Hollywoodu, inspirované vždy podle toho posledního horror-filmu, co se zrovna dostal do kin.

Od tohoto, černě natřeného názoru, se zase zcela liší ružová kamufláž americké armády. Chcete-li se vůbec dozvědět něco, co je trochu reálné a navíc realistické, doporučuji dobře informovanou stránku HAARPU.

P.S. Vím, že se mi teď někdo určitě zeptá, jak se vůbec vlastně dostal do titulu tohoto článku ještě Nikola Tesla. Nuže vězte, že jako do HAARPu - jen omylem, jen omylem...

(konec)
Zpět na index

REPORTÁŽ: PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 3, dokončení)

Uvod k fosíliím.

Paleontologie studuje pravěký život a fossílie - doslova něco, co je vykopáno - je pak vlastně zbytek prarostlin či praživočichů, případně různé stopy jejich činnosti, tak např. - mám to říci? No dobrá - třeba takový zkamenělý trus.

Jak si to lidé vysvětlovali dříve? Takto: jantar byly prostě slzy bohů, obrovské kosti patřily pohádkovým obrům, otisky v kameni byly ďáblovy obrázky. Někdy právě tyto otisky pomohou pomocí sádry vyvořit skutečný "pozitiv" nohy zvířete a je to jediné, co máme. Jinde najdeme mouchy v jantaru, které jsou prezervovány "jako živé" případně se najdou i otisky kůže, chodidel, otvory po červech a někdy zase minerální voda zmineralizuje nějaký organický předmět.

Paleontologická laboratoř.

Oni vás tam sice nepustí, abyste jim ty kůstky nezpřeházeli, ale je tam velikánské okno, kterým se dá načumovat do laboratoře paleontologů. Stoly jsou plné vábných kostí - ještě dobře, že jsme s sebou nevzali našeho psa Táru. Vidíte tam vědce, jak tam zrovna sestavují něco jako velké lego a je tam i ukázka výkopu, označování vzorků, konzervace a vůbec vše, co láká malé hochy a děvčata, aby se staly velkými paleontology a paleontoložkami.

Paleokonservatoř

je ukázka rostlin, jak žily v té době v Albertě a v Severní Americe vůbec. Vypadá to spíše jako botanická zahrada, jen se tam nechodí fotit svatby. Teplota je tam stále mezi 17 a 25 stupni Celsia a sprejují to pořád vodou. Ty přesličky jsou tam ohromné - teď mi napadá: nevymřeli ti dinosauři po přesličce?

Kontinentální drift neboli posun, ukazuje, jak se podle Wegenerovy teorie pohybu pevnin (které se dost dlouho nevěřilo, ale teď ji už učí na každé škole) tyto pevniny oddělovaly. Suchá země byla ponejprv vcelku, než se roztrhala a její kusy se začaly vzdalovat, to proto, abychom je teď mohli nazývat světadíly. A pohyb se nezastavil a dá se dokonce měřit (zvláště v místech jako je Seattle, Vancouver či San Francisco - to je město, ne ten svatý z Assisi).

Zigzag k prvnímu životu

je vlastně obyčejný koridor, ale už tam uvidíte ty příšery z dálky a zeshora, snad abyste uvěřili, že jsou opravdu tak veliké.

Evoluce ryb.

Ryby se vyvinuly v paleozoiku a devonu se dokonce říká věk ryb. První byly ryby bez čelistí, jenže ty zase vyhynyly. Tam také najdete lebku Dunkelosteuse, hlavu má tvarem coby normální pstruh, ale je dva metry dlouhá a metr široká, to by si nevymyslel ani ten nejprolhanějří rybář. Tesáky v té hlavě jsou asi jako od pražraloka - jaké jsme si jednou na památku koupili na Floridě - a věřte, že by si to s ním náš obyčejný žralok určitě nechtěl rozdat. Ichtiosaururs, stavěný jako delfín, byl rychlý plavec a schopen potápět se do velkých hloubek, aby lovil ryby. Měl hubu plnou zubů jako krokodýl (nebo lasička, jestli nemáte krokodýly rádi) a velké oči (...proč máš babičko tak velké oči - že by bazedovka?), ale zato prý špatně slyšel.

Devonský útes (reef) existoval v Albertě bratru asi tak před 400 milióny lety. V muzeu je nainstalován v akváriu, vlastně teráriu - na co tam mít vodu, když už to vyhynulo, ne? Pravda, jsou tam korály a podobně, ale ty jsou také jenom maketa. Následují schody - kterými se jde sice ve vývoji nahoru, ale ve skutečnosti dolů (že by symbolika?) Věk plazů. První ještěři byli vlastně ještě ještěrky, najdete je také na zkamenělinách. Z jedné linky takových ještěrků ( jak říkal kapitán Vantoch ve Válce s Mloky) se později vyvinuli i ssavci, na jejichž konci stojí člověk (dobře, a na kterém?). Ale k tomu máme ještě daleko, nejdříve přijde oddělení obrů, například

Camarasurus

což byl menší sauropod (18 metrů dlouhý, ostatní byli delší), v té době docela běžný ještěr v Severní Americe. Když jsem se díval zezdola na tu jeho hlavičku (asi tak metr dlouhou a pět metrů nad zemí) a na jeho obraz (1:1) za ním na stěně , myslím, že bych asi moc nevěříl, že byl vlastně jenom vegetarián a stejně bych radši rychle utekl.

Stegosaurus

měl na zádech takový hřeben z desek, podobně jako brontosaurus, které mu pomáhaly regulovat teplotu (kdesi jsem četl, že jeden inženýr vypočítal, že tento brontouš měl ty desky v takové konfiguraci jako nejlépe navržený chladič na polovodičové diody). Byl 8 m dlouhý a 4 m široký. Na ohonu měl bodáky, které sloužily na obranu a lebku měl malou, jak už to u válečníků bývá. Žral ovšem pouze vegetaci, maso nemohl ani cítit, ať už syrové anebo vařené. Jeho nepřítelem byl allosaurus (13 m dlouhý), který nebyl tak vybíravý, žral hlavně maso a nepohrdl ani syrovými hamburgry.

Albertosaurus

to je náš milý albertský rodák, sice dvojnožník (vlastně čtyř - ale ty přední měl zcela zakrnělé), ale přesto měřil dobrých 10 metrů. Měl silné čelisti, kterými vesele trhal mrtvolky i živolky, vážil dvě tuny a mohl běhat až 40 km za hodinu. A jelikož jeho zoubky byly většinou trháky, byl asi ještě dravější, než tyranosaurus. První lébu alberťáka tehdy našel vlastně Tyrrel v roce 1884. Nejmenší Albertosaururs ani v Albertě nežil, našli ho v sousedním Saskatchewanu, ale možná, že to bylo mládě, které se zatoulalo.

Edmontonia

byl opancéřovaný saurus, měl krátký krk, a byl to nejběžnější obrněnec v Albertě. Jako většina politiků měl malé zuby, měkké čelisti, ale zato hubu pořádnou.

Tyranosaurus Rex

neboli vládnoucí tyran (ten vlastně asi nikdy úplně nevymřel, občas se vždycky nějaký ten paskvil objeví v té či oné zemi jako diktátor) byl největší masožrout, vysoký 8 metrů, tedy asi jako žirafa a byl také jeden z posledních dinosaurů v Albertě. Hubu měl plnou zubů a je vlastně pro nás velké štěstí, že tehdy lidé ještě nežili, neboť by nás asi polykal jako malinu - tak měl tu hubu velikou.

Tady bych se chtěl jako bývalý obyvatel Saskatchewanu (pokud se vám to těžko vyslovuje, musíte se nejprve hodně nadechnout!) pochlubit, že v městečku Eastend, u Frenchman River Valley, nyní nazývaném "Údolí skrytých tajemství" (vidíte, já bych takový název nikdy nevymyslel) se našlo také dost fosílií. Z nich nejdůležitější je právě ta od tyranosaurusa (že by ruská odrůda?) který měl také až 15 cm dlouhé zuby, což by asi zneklidnilo leckterého dentistu.

Triceratops,

to je ten, co má dva velké rohy jako vůl a velký kostěný límec, jako měla královna Elizabeta první a celé tělo pokryté deskami s bodci jako čínští bojovníci. Také on byl jen býložravec, čímž nechci říci, že žral jen býlí nebo byliny, ale že byl zapřisáhlý vegetarián. Měřil devět metrů a zřejmě se rád pral, spíše tedy jako býk než jako vůl. Navenek vypadal jako taková rohatá želva a asi proto si nejprve vědci mysleli, že by to mohl být prapředek buvola. Inu, je to záhada nad záhadu. Zajímavé je, že naši voli, ač se podle definice rozmnožovati nemohou, nikdy vůbec nevyhynuli. Další záhada.

Chasmosaurus,

byl takový velikánský kozel, alespoň podle rohů soudě a byl asi jen 5 m dlouhý. Jako každý dravec měl oči dopředu. Zvířata, co nejsou útočná, ale spíše útěčná, tj. co radši utíkají, mají oči na straně - to aby dobře viděla do šířky. Měl dlouhý ohon, který balancoval velkou a těžkou hlavu. Dva celí chasmáci se našli v Albertě a jeden v Saskatchewanu.

Věk ssavců.

V kenozoiku se objevily zase nějaké ty nové hory, kontinenty už se tolik neposunovaly a hele, už tady jsou i první ssavci! Protože ale byli pořád kolem ještě masožraví ještěři, ssavci si museli zachovat rychlost a tak už tolik nevyrůstali, což je asi zachránilo před vyhubením. Také rostliny se vyvinuly tak, jak je dnes vidíme - radši se na ně ještě pořádně podívejte, jednou možná vyhynou i ty. To ovšem nebude ani tak evolucí, jako spíše demolicí a pomůže jim k tomu jiný ssavec - člověk.

V tomto oddělení také najdeme plno nepodařených experimentů matky přírody, tak jak se to stává i tomu nejlepšímu návrháři. Kostra jelena s těžkými parohy přímo na nose nás lehce přesvědčí, že musel asi rychle vyhynout. Podobně krokodýl s příliš tenkými dlouhými čelistmi, takže se ohýbaly, když jimi sevřel svou oběť. Myslím, že zde je vidět práci evoluce víc, než kde jinde. Pan Drawin by jistě měl z těch zešrotovaných živočichů radost: hlavní účel v přírodě je podle něho jen přežití - těch rychlejších a silnějších (anebo plodnějších - což popisuje v jiné knize, ale ta už není tak populární).

Pak přišli hmyzi, ptáci i želvy a vůbec noví masožravci i travožravci a tak vývoj pokračoval až k nám, co polykáme převážně jen fast-food, tj. takou tu potravu na vidličku. A pak ovšem přišla doba ledová, ve které zahynulo plno druhů zvířat a s nimi i továrníci, co vyráběli elektrické ledničky. Ledová doba ovšem přinesla zase jiná zvířata: mamuty a mastodonty. No a od mamuta k člověkovi či k době kamenné, to bylo už jen co by kamenem dohodil ...

Člověk je tvor, který se od zvířat liší hlavně kulturou a válkami. Válkami, kde zabíjí tvory stejného druhu, aniž by je pak sežral. Dnes uznávaně nejstarší homuncul Ramapithecus žil před 15 miliony lety v Asii. Homo habilis žil před 7 milióny let v Africe. Australopithecus - jméno plete, je z Afriky - žil asi tak před 4 milióny let a byl to první primát, který se začal narovnávat. Konečně přišel Homo erectus, člověk vzpřímený, ten ještě kráčel rovně, na rozdíl od nás, kteří se už zase rádi hrbíme. My sami jsme z klasy Homo sapiens (člověk moudrý), tedy pokud zrovna zase nezačneme masově blbnout.

Evoluce.

Když na to tak pomyslím, musíme z toho vyvodit jediný důsledek: nejsme my vlastně také jen výsledek pokusů, které měly to štěstí, že nějak přežily? Je ale možné, že se civilizací i ten darwinovský vývoj nějak zastavil, podobně jako komunizmus, "poslední stadium společnosti", se už se dál ani měnit nesměl (a tudíž popíral část sebe - svou dialektiku). A pokud Darwinova teorie pořád platí i pro lidi, kam nás tedy asi zavede - dnes, když k přežití nám fyzicky stačí daleko míň, než kdysi v pravěku?


Věk ještěrů, neboli mesozoic byl v období od 245 do 65 milionů let před námi (nebo jestli chcete, před Kristem, v těch miliónech se ty dvě tisícovky lehce ztratí). Dělí se na Triasic, Jurasic a Crestaceous, což je ta nejmladší perioda. Čímž jsme si s přesností plus mínus 5 miliónů let vlastně také řekli, kdy se odehrával Jurrasic (ne ten film, ten byl z doby dnešní!). A jestli jste v něm obdivovali ty animované příšery, zajděte si někdy v blízkém Drumhelleru do Brontosaurové arény (poznáte jí podle velké sochy ještěra), která je plná robotů a automatů, jedním slovem dinosaurů jako živých. U vstupu uvidíte i sošku ještěřího muže, tedy jak bychom asi vypadali, kdyby dinošové nevymřeli a my se vyvinuli z nich. Po pravdě řečeno, zdálo se mi, že je dost podobný Marťanovi. Cože, jestli jsem někdy Marťana viděl? No samozřejmě - vy ještě ne?

(konec)

Zpět na index

POVÍDKA: PROTRŽENÁ PŘEHRADA.

Potkal jsem starého Hinkenteufela před mnoha lety, ještě ve staré vlasti. Když na to pomyslím, pořád si ještě nejsem jist, zda jsem ho skutečně potkal - ale když to všecko uvážím, kdo jiný to mohl být?


Stalo se to v jednom z těch zimních dnů, slunečných a slibných; pokud víte, co tím míním. Vy, co máte rádi výlety na lyžích, to jistě pochopíte: takový den svádí vydat se na hory a využít každé minuty. Rozhodl jsme se tedy, že to je ideální den na to, abych sebral lyže a vyrazil někam, kamkoliv. Hlavně dost daleko od naší chaty v Jizerských horách, kochat se okolním tichem a zvukem lyží šustících po čerstvém sněhu. Ano, a naslouchat té nádherné samotě bez lidí, té hlavně. Dříve jsem chodil často na takové výlety a i dnes se ještě občas odvážu a jdu . . .

Jak už jsem řekl, den to byl perfektní: bylo chladno, ale slunečno. Několik centimetrů čerstvého sněhu pokrývalo silnou vrstvu toho starého a jeho povrch se leskl, jak se slunce odráželo od sněhových vloček. Cítil jsem se dobře, dostal jsem najednou nějakou sebedůvěru a tak jsem si zvolil jako cíl Jizerku, malé, skoro opuštěné místo nahoře na náhorní plošině, asi patnáct kilometrů vzdálené. Byla to taková poloprázdná vesnička, domov dřevorubců a jejich rodin, umístěná na pokraji ohromného lesa, který se odtamtud táhne až do Polska. Je to téměř třicet kilometrů samých smrků, kosodřeviny a rašelinišť. Ta se tam také dobývá po celý rok, kromě zimy ovšem.

Trail, který jsem si vybral, byl pokryt čerstvým sněhem, ale několikrát jsem ho předtím šel a rozhodně jsme se nebál, že se ztratím. Cestu jsem znal a kormě toho jsem měl kompas a mapu v batohu. Mapa ovšem byla zbytečná, protože můj trail na ni vyznačen nebyl, ale kompas byl rozhodně důležitý.

Poslední třetinu cesty jsem totiž musel sejít s trailu a brát to lesem, rovnou přes kopce, aniž bych je musel zdlouhavě obcházet. Vesnice Jizerka byla pojmenována podle říčky, která tam protéká. Ve středověku to bylo místo bohaté na drahokamy a polodrahokamy, některé tak vzácné, že se sem sjížděli prospektoři až z Itálie; i Rudolf II tam poslal svého odborníka. Jak šel čas, zdroj se vyčerpal, místo ztratilo svou slávu a dnes už tu je jen pár chalup a škola.
Na mé cestě jsem ovšem musel projít údolím Protržené přehrady na Bílé Desné. Úředně se jí říkalo Stará přehrada, ale my ji prostě říkali "Protržená" a to ze zcela dobrého důvodu. Na začátku tohoto století tam totiž postavili přehrady dvě a říkalo se, že ta starší byla postavena nějak moc rychle a šetřilo se materiálem. 18. září 1916 se protrhla a 260 tisíc kubíků vody se řítilo do údolí a hnalo před sebou dřevo, dobytek, dokonce i domy. Šedesát dva lidí přitom zahynulo a kolaudační inženýr spáchal sebevraždu - bylo to takové neštěstí, že zpráva o tom obletěla celý svět. Ještě dnes je možno vidět balvany, které vodní vlna vyvrhla na břeh řeky, některé dokonce tak velké, jako malý náklaďák.

Ta druhá, "nová" přehrada, nepříliš daleko od té první, se nazývá Darré či Souš, a je položena níže, na řece Černá Desná. Bývalo to místo kempovací a rekreační, ale dnes je to jen rezervoár pitné vody pro celý kraj a kempovats e tma nesmí. Když jsem byl ještě kluk, chodívali jsme tam prolézat podzemní tunel, který obě přehrady spojoval. Strop se místy propadl a do ruin se dalo vlézt, na několika místech. Stavěna spíše jako katakomby, jeho chodba měla strop pokrytý netopýry a pološero tunelu nás lákalo k dobrodružství. Bylo to místo téměř strašidelné a jak už jste asi uhodli - my kluci jsme ho milovali.


Tentokrát jsem se ani nezastavil a nerozhlížel kolem, ale pokračoval jsem dál, nahoru přes kopce. Musel jsem totiž ještě obejít právě tu "novou" přehradu a tak jsem bez přestávky šlapal, až jsem se dostal na Jizerku. Byl jsem celkem pořád ještě v dobrém stavu, snad proto, že jsem byl celodennímu lyžování zvyklý - začal jsem lyžovat už v šesti letech. Nejprve jsem si troufal na výlety jen s otcem, později i s kamarády. Jak jsme vyrůstali, moji přátele se vrhli na zcela jiné sporty, většinou běhat za děvčaty nebo pít pivo, takže nemělo smysl je žádat, aby ještě chodili na takové výlety. Ještě později, to už jsem žil permanentně v Praze, jsem sice věnoval čas hlavně svému osobnímu a profesionálnímu životu, ale přesto jsem každou zimu odjížděl vlakem do hor "na lyže".

Většinou jsem tehdy sjížděl sjezdovky či moguly a to nejraději přímo lesem, jenže pak jsem měl ve 24 letech lyžařský úraz. Řekl bych poměrně hloupý úraz, neboť jsem v plné jízdě narazil na strom a rozdrtil jsem si čéšku v levém koleně, na šest kusů. Naštěstí jsem byl převezen do Prahy na Bulovku, kde mě operoval oficiální lékař českého hokejového týmu, pro kterého byla taková zranění zřejmě běžná. Zbytky čéšky odoperoval a horní a dolní šlachy sešil. Trvalo mi to půl roku, než jsem se zase naučil chodit, ale jejich předpověď, že už nikdy nebudu lyžovat, se nesplnila. Ovšem sjezd ze začátku nepadal vůbec v úvahu - na ten jsem si troufl až další rok - a tak jsem se věnoval běhu na lyžích. A výlet na Jizerku byl jeden z prvních, co jsem pak podniknul.


Vylovil jsem dva sendviče, které jsme s sebou nesl na posilněnou jakožto rychlý, improvizovaný oběd. Čaj v termosce byl příjemně horký a tehdy jsem vlastně poprvé zjistil, že jsem unaven, hlavně tedy moje nohy. Asi jsem po úrazu už nebyl v tak dobré kondici, jak jsem si myslel. Dobrá, řekl jsem si, bude mi to tedy trvat déle, ale domů se dostat musím. Brzo jsem tedy vyrazil zase na cestu zpět.

cesta vedla hlavně dolů a sjíždělo se mi dobře. Terén nebyl prudký a vše klapalo, až do té doby, kdy jsem se přibližoval k Protržené. Náhle, jakoby odnikud, se objevil mrak, který pokryl slunce mlhavým závojem, jenž nesliboval nic dobrého. Mohlo to znamenat jen jedno: sníh a to hodně sněhu. Nemusel jsem na něj čekat dlouho: první shíh padal ještě řídce, takové ty jemné vločky, lehce usedající na mou čapku a ramena. Pak sněžení zhoustlo a viditelnost se zhoršila. A když jsem přešel Protrženou a začal se opět vzdalovat, to už to bylo dost špatné - ale to horší mělo ještě přijít: sněhová bouře. Nejprve mě to nijak nepoplašilo: byl jsem už v mnoha bouřích, několikrát i docela sám, ale vždycky to bylo blízko k domovu. Neměl jsem teď ale čas myslet na to, co se může stát, pokračoval jsem prostě v jízdě a zvyšoval rychlost. Bohužel jsem se zároveň přibližoval centru bouře.

Nebe podstatně ztmavělo, jako když někdo najednou zatáhne černou oponu. Pak se stalo něco neuvěřitelného, něco, co jsem neviděl nikdy předtím, ani potom: hromy a blesky. Byl to úžasný pohled: něco jako rachejtle a občas jako mávnití ohnivým mečem, zvuk, jako když se něco trhá a pak ten hrom při nárazu. Pokračoval jsem dál, ale pak jsem se musel zastavit: neviděl jsem dopředu ani dozadu a moje ranní stopy teď byly teď plně přikryty novým sněhem.
Nalevo ode mne byl hustý les, schoval jsem se tedy v něm, abych se ochránil před sněhem a větrem. Později jsem zažil blizzardy na kanadských prérijích i jeden velký v Montrealu, kde ještě na jaře nacházeli pod sněhem zmrzlá těla těch, co to nepřežili. Ale věřím, že ta bouře nahoře na Protržené byla v něčem ještě horší, ještě děsivější. Není divu, že lidé považovali Protrženou za místo prokleté.

Musel jsem se té myšlence zasmát, ale brzo mě smích přešel. Vzpomněl jsem si, jak v blízkých Krkonoších zahynuli v takové bouři v roce 1913 při závodech lyžaři Hanč a Vrbata. Když je konečně nalezli, bylo už pozdě.

Nu já jsem také několikrát předtím zabloudil, ale jen v létě. Sbíral jsem kdesi na severu houby a jak jsem se točil dokola, ztratil jsem orientaci.. V místě, kde byl les tak hustý jako je kanadská bush, se vám to může lehce stát. Jednou jsem dokonce musel vylézt na triangulanční věž, postavenou mnoho let předtím, když trigonometři mapovali tuhle část Čech. Bohužel staré dřevo bylo značně nahnilé a v pátém poschodí věže se pode mnou zlomil žebřík, který spojuje jednotlivá patra. Téměř jsem spadl a padal bych až na zem, jelikož patra jsou vlastně bez podlah - jen několik prken, aby se člověk dostal k dalšímu žebříku. Nějak jsem se pak dostal dolů, kde jsem se delší dobu snažil uklidnit třesení v kolenou.
Když se mi to konečně podařilo, rozhodl jsem se, že stejně musím nahoru, až úplně nahoru, jinak bych se nedozvěděl, kde jsem. Jak se mi to podařilo, to už nevím, ale stále ještě schovávám pro štěstí rezavý hřebík, který jsem pak vytáhl z vrcholu věže. Nemusím asi říkat, že je to právě od té doby, co s sebou beru kompas. Když jsem slézal s věže, všiml jsem si dvou osamělých křížů na pokraji skály a položil jsem k nim tehdy květiny. Později, jsem se dozvěděl, že to bylo místo, kde se zřítili dva dělníci, když tu věž stavěli.


Vzpomínka na ně mi prokmitla hlavou, když jsem se schovával v té sněhové bouři u Protržené. Také takové prokleté místo, napadlo mi. Stále ještě sněžilo, ale bouře se přesunovala dál. Nebe trochu zesvětlelo, ale ne na dlouho: ztratil jsem bouří téměř hodinu a blížil se večer. Musel jsem se rozhodnout, co budu dělat dál. Vylezl jsem z lesa a podíval jsem se kolem, ale nic mi nepomáhalo v orientaci. Byl jsem na nějaké velké louce, kde bylo jen pár zmrzlých kamenů a tu a tam osamělý strom s jeřabinami, také zmrzlými. Musel jsem se v té bouři asi hodně vzdálit od mé stezky - rozhodně jsem si nepamatoval, že bych někdy procházel takovým místem. Ale kterým směrem jsem se odchýlil? A kterým směrem bych tedy měl jít teď? Kompas mi mnoho nepomohl. Protože jsem se odchýlil od oné zkratky, kterýkoliv směr mě mohl ještě víc odvést od trailu, který byl jediná možná cesta domů. Zpátky jsem jít nemohl - nevěděl jsem ani, kterým směrem to "zpátky" vlastně je.

Vlastně jsem věděl jen to, že musím pokračovat v cestě - nemohl jsem strávit noc venku, nebyl jsem na to vybaven. Ano, jednou jsme spal přes noc na sněhu, ve spacím pytli, ale to jsem měl stan a bylo nás v něm víc. A ovšem moc jsme toho nenaspali, byli jsme příliš vzrušeni tím, že budeme spát v zimě "venku". Pravda, říká se, že když nejste extrémmně unaveni, že nemůžete ve spánku zmrznout - zima by vás totiž vzbudila, ale neměl jsem žádnou chuť to dokazovat zrovna na mě.
Brzy se mi začala do mých myšlenek vkrádat panika. Co když jsem opravdu zabloudil? Co když nenajdu cestu nebo nějakou chalupu včas - tedy než budu opravdu vyčerpán? Co pak? Nutil jsem se myslet pozitivně, ale opravdu nebylo z čeho se radovat. Panika se změnila v beznadějnost, ale to jsem pořád ještě šel, jako paličatý. Nepamatuji si, jak dlouho jsem tak šel - opravdu to nevím přesně - když mě to napadlo: vše je ztraceno, nemá to cenu, vzdej to!

Nevím, jestli jste byli někdy v takové situaci, kdy se nemůžete rozhodnout jestli zůstat nebo jít a v sázce je přitom váš život. Nemusím vám říkat, že takové rozhodování nemám rád, protože člověk nemá dost informací a logika vám nepomůže. Jediné, na co můžete spoléhat, je váš instinkt. Vím, že jsem se měl v té situaci pohybovat směrem dolů, tam, kam stéká voda, tekou řeky a jsou cesty. Jenže i můj instinkt by mě tehdy mohl zklamat.r. Už se vám někdy stalo, že jste jeli na lyžích dolů s nějaké hory a uhnuli jste nahoře od svého směru dolů, třeba jen o pár stupňů? Nahoře je to jen pár metrů, ale dole zjistíte, že jste půl kilometru daleko od cíle. Nevěděl jsem, zda nejsem ještě na opačné straně hory, to by mě zavedlo do zcela neobydlené části Jizerských hor.

To byl asi také důvod, proč se mi začala vnucovat myšlenka, že bych mohl být schopen přečkat tu noc venku, nebude.li moc chladno a nebudu-li příliš unaven. Jak už to tak bývá, hned se mi také ozvaly mé nohy, zvláště ta levá, že už to také dlouho nevydrží. Nevědomky jsem totiž zrychloval a poslední půl hodiny jsem už téměř běžel.

Zastavil jsem tedy. Měl jsem totiž ještě jiný důvod. Sotva jsem už viděl, taková byla tma. Co teď? Budu-li pokračovat, příliš se unavím na to, abych tu mohl venku přenocovat. A jestli jsem nevěděl, kde jsem, ještě když bylo šero, jak to mohu zjistit, když je tma? Náhle cosi upoutalo mou pozornost. V dálce, v průseku mezi stromy, se objevil profil osamělého domu. Když jsem tam došel, viděl jsem, že je to jedna z těch horských chalup, co vypadá jako opuštěná, i střechu měla na spadnutí. Žádné světlo za oknem, žádná známka života. Zaklepal jsem několikrát na dveře, ale nikdo neodpověděl. Po nějaké době jsme to zkusil zas a pak jsem se rozhodl odejit, tak beznadějně to vypadalo. Pak jsem ale uslyšel jakési dupání. Dveře se oteřely s hlasitým vrznutím and v nich se objevil starý muž s petrolejovou lampou v ruce.

Ptal se mi, co chci a musel jsme mu to několikrát opakovat, neboť zřejmě špatně slyšel. Jeho čeština také nebyla nejlepší, měl přízvuk a některá slova říkal jen v němčině. Dovnitř mě nepozval a já se zdráhal ho o to požádat - všechno to vypadlo nějak nepříjemně, téměř strašidelně.

Naštěstí mi mohl říci, kudy se dostanu k nejbližší cestě, která vede do města, do Desné. To je vše, co pro mě může udělat, prohlásil - ale bylo víc než dost. Zavedl mě přes pole a ukázal mi směr, kterým jsem měl jít. Používal přitom levou ruku, jeho pravice vypadala jako paralyzovaná nebo zmrzačená. Teď jsem také pochopil to záhadné dupání - navíc totiž ještě kulhal.

Za další půl hodiny jsem se dostal na onu horskou cestu. Zde se mi podařilo stopnout osamělý náklaďák, který mě vzal až do Desné a odtamtud jsem se vrátil domů nočním vlakem. Později jsem se snažil najít celé to mé bloudění na mapě, ale zbytečně. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že jsem se odchýlil ze správného směru a nebýt toho starého muže, asi bych se odtamtud nikdy nedostal živý.


Příští léto jsem si udělal ten výlet opět a snažil jsme starce najít, abych mu poděkoval za jeho radu. Strávil jsem tam mnoho hodin hledáním a snažil jsem si vzpomenout, kudy jsem se to motal. Prohledal jsem okolí Protržené, ale neměl jsem štěstí. Konečně jsem se zmínil svému příteli Gerhardovi, který to tam dobře znal. Když jsem mu pověděl o starém muži se zmrzačenou rukou, zeptal se mi: "Jen tak čriou náhodou, nekulhal on také?" Když jsem přisvědčil, řekl mi, že by to mohl být starý Hinkenteufel, který tam kdysi žil. "Kdysi žil?" zeptal jsem se nevěřícně. "Ovšem, " zasmál se Gerhard, "je totiž už pět let mrtvý! On se tam prý občas lidem zjevuje."

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že jsem si to nevymyslel, ale že se mi to skutečně stalo. Gerhard se mi snažil namluvit, že jsem asi ve sněhu zaspal a že se mi to zdálo. Nemohl jsem ho nijak přesvědčit o opaku. Nakonec mi řekl: "Přesvědč se sám - jeho hrob je na hřbitově v Desné." A také tam byl. Gerhard měl pravdu: i datum smrti souhlasilo. Nechal jsem tam teda alespoň svazek květin, řekl jsem své poděkování a tiše jsem odešel. Později jsem se ještě snažil najít nějaké vysvětlení toho, co se mi stalo, ale na žádné jiné jsem nepřišel. Prázdný hrob? Nesmysl! Možná, že měl bratra, dvojče? To určitě, zmrzačeného stejně, jako byl on? Musel jsem zamítnout mnoho bláznivých teorií, až mi nakonec zbyla právě ta nejbláznivější.

O šest let později jsem opět navštívil Protrženou a čirou náhodou jsem v okolí narazil na ten dům. Střecha se už propadla, ale jinak byl stejně tajemný, jako tehdy. Dveře byly dokořán, tak jsem vstoupil a rozhlédl jsem se kolem. Rozbitá okna, napolo shnilé záclony a nějaký zvandalizovaný nábytek - to bylo vše, co tam zbylo. Žádné stopy, že by zde někdo od Hinkenteufelovy smrti ještě žil. Jelikož tam nikdo nebyl, udělal jsem ze sebe blázna a zavolal jsem ho jménem. Několikrát, ale žádná odpověď - nu co jsem vlastně čekal?

Vrátil jsem se domů přes Desnou, kde jsem zase navštívil ten malý hřbitov. Jak jsem pokládal nové květiny na jeho hrob, všiml jsem si, že už tam ale nějaké jsou. Poznal jsem je. Byly to ty samé, co jsem tam dal před těmi šesti lety a k mému překvapení byly pořád ještě zelené - jako toho dne, kdy jsem je tam položil ...

Zpět na index

POHLEDY: TRIALOG O DOBRÉ VŮLI

Takzvaný "vedený", t.j. záměrně usměrňovaný dialog pravděpodobně vymyslel už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne s takovým úspěchem jako Platón ve svých knihách. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých tu mluví, zdaleka ne.


MARTIN: To jsi mi, Heleno, poslala hezkou kartu k Vánocům - trochu předčasně, ale abych parafrázoval staré přísloví: lepší dříve, než nikdy. Hlavně mě tam zaujalo to přání: Pokoj lidem dobré vůle. Co je to vlastně ta dobrá vůle?
DAVID: Samička od dobrého vola? (směje se vlastnímu vtipu, ale hned to radši převede na sebe) Teda třeba takového, jako jsem já?
HELENA: No dobrej teda nejsi, ale s tím ostatním souhlasím.
MARTIN: Nehádejte se - když už, tak alespoň odborně. Co je to teda ta dobrá vůle?

DAVID: No to je to, co třeba tady Helena vůbec nemá! Já už ji delší dobu zvu na večeři a ona pořád odmítá!
HELENA: Protože vím, co tím sleduješ!
DAVID: No tak to teda víš víc, než já! Podezřívat hned někoho předem, to není dobrá vůle.
MARTIN: Tady musím souhlasit s Helenou, Davide. Tak daleko, jak ty bys chtěl, přece dobrá vůle nemůže jít. Pokud si ona opravdu myslí, že máš nekalé úmysly, je pro ni lepší hned tu večeři odmítnout, než ti dávat marné naděje. Ovšem to, že se hádáte, to opravdu není projev dobré vůle. Můžete mi uvést nějaký jiný příklad?

DAVID: Lidé, co se vůbec nechtějí dohodnout, nemají dobrou vůli.
MARTIN: Správně, někdy přece stačí málo, aby se lidé dohodli. A co ty myslíš, Heleno?
HELENA: Dobrou vůli nemají lidé, co dělají druhým zlomyslnosti, pořád se hádají, mají zlou krev, jsou nepřístupní, nenávistní, žárliví, co musí každou ránu oplatit dvakrát -
MARTIN: (směje se) Stačí, stačí, to bychom tu byli do večera. Tu hlavní věc jsem už zjistili, že totiž -
DAVID: (honem mu skočí do řeči, protože ho zrovna něco napadlo) - že je snadnější definovat, co dobrá vůle není, než naopak.

MARTIN: Přesně tak. Dobrá vůle je - řekli bychom poněkud nepřesně - civilizované, slušné chování k druhým, tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Je to ochota vyslechnout, pochopit, případně i uznat názory toho druhého, prostě dohovořit se, někdy i trochu ustoupit.
DAVID: Prostě chovat se jako gentleman, ne?
HELENA: - nebo gentlewoman!
DAVID: Kde jsi prosím tě ten termín sebrala?
HELENA: (odsekne) V anglosaské literatuře, tam už je totiž emancipace, ty šovinisto. To jsou ty ženy, ke kterým se právě gentlemani chovají slušně -
DAVID:- což gentlewoman naopak dělat nemusí -

MARTIN: (Směje se) No to jste brzy vyčerpali tu vaši dobrou vůli! Přiznám se, že já mám radši ten starý termín "lady", ale to je jen síla zvyku. Zatím jsme si teda hlavně popsali věci, které jsou vlastně jen ta "špatná vůle". Na druhé staně jsou věci, kterou také nejsou dobrá vůle, ale jsou ještě poněkud víc: udělat někomu laskavost, poradit, pomoct - i když třeba víme, že za to nic nebude a podobně.
DAVID: Nebo se nám to i vymstí, jako tomu dobrému volovi!
MARTIN: No řekl jsi to dost lapidárně, ale v podstatě máš pravdu. Máloco se dá tak zneužívat, jako dobrá vůle.

HELENA: Na druhé straně ale, kdyby nebylo dobré vůle, tak by se lidé pořád jen prali, podváděli a válčili spolu. Ale dobrá vůle jen z jedné strany přece také nestačí.
MARTIN: Rozhodně ne, ale je to dobrý začátek, který by měl vyvolat dobrou vůli u těch druhých. DAVID: Ale co s těmi, u kterých ji nevyvolá?
MARTIN: Přemýšlej sám, snad na něco přijdeš. Jistě to není poprvé, co jsi se s takovým případem potkal.

DAVID: Dát jim přes - chci říci: jít na ně silou!
HELENA: No já myslím, že je lepší mu nejdřív vysvětlit -
DAVID: (doplňuje) - nebo , nezapomeň na ženy!
HELENA:(pokračuje, aniž by se rozčilovala) - vysvětlit mu nebo jí, že místo, abychom se hádali a zdůrazňovali naše rozdíly, bude daleko lepší se dohodnout.

MARTIN: Ano, tím se získá rozhodně víc než zbytečnými hádkami či bojem, kde nakonec obě strany ztrácí. V marketingu se tomu říká win-win strategie. Prostě že oba vyhrávají.
DAVID: Takže ta dobrá vůle je vlastně hrozně chytrá věc, ne?
MARTIN: Ty's to uhod'! Ještě tak kdyby na to přišli i ti ostatní.
DAVID: No, třeba tady Helena, kdyby si uvědomila, že by to se mnou vlastně mohla vyhrát -
HELENA: To sotva. Na tebe platí asi jenom ta ven-ven strategie!

Zpět na index

POEZIE: NERÝMOVANÁ 2.
(z připravované sbírky)

Nerýmovaná

Měla takové nezrýmovatelné jméno - Božena. Nerozumějte mi
špatně: ne, že by nešlo zrýmovat, ale všechny ty rýmy
zněly tak nějak moc žertovně.

Třeba: Boženka - složenka, Božena - zmožena, nebo dokonce
Božka - nebožka. Ostatně vždyt i bratři Čapkové, chtějíce
zrýmovat slovo žena - ale to sem vlastně nepatří...

Napsal jsem jí tedy báseň v próze. Vždyť se to vůbec
nerýmuje, řekla zaraženě. Přiznal jsem to, zatajit to
jaksi nešlo.

Ale vysvětlil jsem to svou neschopností najít správný rým
a dodal jsem, že jsou i básně, co nemají rým a to že jsou
tak zvané 'básně psané jen tak', v próze, nerýmované.

Zamyslila se a pak se usmála: Ale co, hlavně že je to báseň, ne?

Známka

Prosil bych nějakou hezkou známku, slečno - pravil jsem jí - tento
dopis je totiž takzvaně dopis milostný.

Co takhle známku se zvířátkem, nabídla mi. Vybral jsem si
jednu s koalou, znáte to, s tím rozkošným australským
medvídkem.

Pochválila můj vkus, a pak pravila: Ale to Vás bude stát
moc, pane, tahle známka je přece dvakrát dražší!

Ba ne, to je dobře, povídám, to je známka zpáteční, ona
mi totiž ty dopisy vždycky posílá neotevřené zpět...

Na břehu moře

Seděla tam na skále, jen tak sama a dívala se na moře.
Chodívala sem takhle každý rok, vždycky ve stejný den, aby položila kytici růží na okraj útesu.

Na to místo, odkud kdysi hodila do moře jeho
fotografii. V ten samý den, kdy ji zrádně opustil...

Adéla

Řekni mi upřímně, že už mě nemiluješ, řekla Adéla.
Ale proč si proboha myslíš, že Tě už nemiluju, optal jsem se
zmateně.

Protože to se pozná, odpověděla s určitostí, která je schopna
zabíjet. No dobře, povídám, já Tě už tedy nemiluju.

Já to věděla, vykřikla vítězně. Už Ti ani nestojím
za to, abys mi zalhal!

Silnice

Jedu silnicí, vlní se mi před očima nahoru a dolů,
houpity hou. V jednom z těch ďolíků se mi najednou objeví
živý obraz: na pokraji silnice kluše osamělý kůň. Vlastně ne,
je to dívka na koni, ale jen ten kůň kluše.

Koňský zadek se pohazuje nahoru, dolů a v tom samém rytmu
i zadeček jeho jezdkyně. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.
Harmonie těch pohybů mě uchvacuje a tak trochu i
uspává. Život je najednou tak krásný...

Probudil jsem se až později, v nemocnici. Nějaký hlas se
rozčiloval: To musel, sakra, narazit zrovna do mého
náklaďáku? Já nevím, kam se ten blázen díval!

Kiri

Miluji ji, proč to nepřiznat. Ano, můžete to i roznést,
já se zlobit nebudu. Miluji ji a ona to ani neví...

Ano, miluji Kiri Te Kanawu. Je to tak říkajíc láska na
první poslech. Často si ji pouštím na discích,
tedy na těch kompaktních.

Onehdy jsem ji také viděl a slyšel mluvit v televizi.
Představte si to: nejen že krásně zpívá, ona má
i příjemný hlas!

Uteklo to

Jak stárnu, začínám poznávat, o co všecko jsem v životě
přišel. Mládí mi uteklo jako voda, ba i vojna mi rychle
uběhla. Později mi utekla i moje první žena a ještě později
také druhá cena v loterii.

Ale zase tak zlé to také všecko nebylo. Také já jsem
ledasčemu utekl.


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie