Komentář: Poznámka:
Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zde zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na
titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Konečně má Hurontarie také český mirror (neboli zrcadlový server), umístěný v Praze a jsme na http://cement.fmi.cz/hurontaria/ Chtěl bych tady za to upřímně poděkovat panu Štěpánu Fohlovi a manželům Splítkovým ze spřáteleného časopisu Zélos, jehož adresu najdete na naší titulní stránce.
Když jsem ukončil poměrně impertinentní článek o příslovích v tomto čísle, zastihl mě spravedlivý trest. Znáte přísloví: Kam nechodí slunce, tam chodí lékař? Nuže v Kanadě máme podobné: Jedno jablko denně vám drží doktora od těla, přeloženo pochopitelně víceméně doslovně. Nuže toto přísloví také neplatí a celá váha důkazu bohužel spočinula (nebo že by spočala?) doslova na mých ramenou: zlomil jsem si totiž zub, zrovna když jsem pojídal jablko. Když jsem vysvětloval mému zubnímu lékaři, co mě k němu přivedlo, mohl se uchechtat ...
Tento měsíc bych chtěl doporučit vaší pozornosti další shareware, program nazvaný EditPlus. Je to kombinace textového editoru, wordprocessoru a HTML editoru v jednom. Má mnoho užitečných funkcí a to tak zkombinovaných, že jsem hned mohl vymazal čtyři editory, které jsem si držel jen pro ty účely - každý měl něco, ale zase ne to druhé. Zkontroluje vam anglický spelling (a inteligentně doporučí správné slovo, když jste udělali překlep), můžete tam hledat v několika dokumentech najednou, na jednu operaci vymazat HTML tags, nastavit jiny font pro display a jiny pro tiskárnu, poslat odtamtud poštu, má také barevně oddělené tagy a jejich tabulku extra (což vám ušetří místo na obrazovkových menuetech - je to správně, ne? To menu, ty menuety!). Také si můžete sami udělat menu podle své chuti. Dokonce tam uvidite i svou HTML stránku, aniž byste spouštěli browser neboli prohlížeč, a ještě mnohem víc. Celé toto číslo jsem napsal na EditPlusu, protože bere i českou diakritiku. Je to zatím nejlepší, co jsem kdy měl a moc se mi hodí. A mimochodem, najdete jej na:
http://www.editplus.com/
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
DO TŘETICE DO ČEPICE
Reportáž:
MAJÁKY NA HURONSKÉM JEZEŘE
Povídka:
POSLEDNÍ ÚNIK (dokončení)
Pohledy:
MANAŽÉŘI BEZ MANÉŽE
Poezie:
ROMANCE O PÍSNIČCE.
"Říká se, že jsme to, co jíme. Znamená to snad, že nejlepší lidé jsou kanibalové? A kdo jsou pak ti, co jedí vepřové?"
Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.
Stará přísloví mě vždycky fascinují: někdy svou moudrostí, jindy svou naivitou. Ne, rozhodně se nechci posmívat těm, kteří je vytvořili, byly to tehdy takové malé rady "do kapsy" a naše babičky to jistě myslely dobře. Vždyť jim to pomohlo překonat středověk, feudalizmus a dokonce i socializmus. To jenom my, tehdy ještě "mladí ležáci, (dnes) staří žebráci" jsme nechtěli uznat, že "co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš" a pořád jsme do těch starých pravd museli nějak vrtat . . .
Pravda, pro mnoho lidí byla přísloví a pranostiky něco jako Komenského Orbis Pictus, ovšem v hodně laciném vydání. Navíc to bylo anonymní: komu jste si mohli stěžovat, když jste vykopali jámu na mamuta a místo "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá" vás tam spadla vaše tchyně? A zatímco jsme jako kluci pokřikovali do lesa "ty vole" (protože "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá"), až z něho vyběhl a hrozil nám sukovicí - svět kolem nás se měnil a to proklatě rychle.
Když už jsme začali rozum brát - lépe řečeno si ho jen půjčovat, protože krást se nemá - přišli jsme na to, že některá přísloví si dokonce protiřečí: je opravdu "ráno moudřejší večera" anebo je lépe "co můžeš udělati dnes, nenechávej na zítra"? Víc a víc nám bylo jasné, že záleží, jak říkával tuším Burián, na okolostojičnostech. Jenže i ty se časem změnily, neorá se už s voly - když si odmyslíme politiku - a panenka už dnes v koutě také nesedí a když ano, tak tam sedí a pláče, že už není panenka. Přísloví "jak si kdo ustele, tak si lehne", zřejmě neuvažovalo, že také existují rodiče, kteří tu proceduru stlaní (v případě dnešní mládeže) berou většinou na sebe.
Díky lahvovému a plechovkovému pivu se už dnes sotva "tak dlouho chodí se džbánem pro pivo, až se ucho utrhne", i když se přiznám, že ani tehdy, kdy jsme jako kluci běhávali libeňským hasičům pro pivo (zatímco oni hráli nohejbal), se nic neutrhlo. Jen jednou se to málem stalo, ale nejednalo se o ucho u džbánu, ale o mé vlastní, když požárníci zjistili, že jsem jim cestou něco piva upil.
Podobně "jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta" nám toho moc neřekne, jen to, že když se nebudeme přežírat či ožírat, tak to tu všichni vydržíme až do smrti. Ale to tu většinou vydržíme stejně, i bez toho polopita. A "kam nechodí slunce, tam chodí lékař"? Dnes už lékaři nikam nechodí a "kam nechodí slunce, tam jezdí ambulance" zase tak dobře nezní. Anglické "One apple a day keeps doctor away" nám zase jen říká něco o době, kdy měli doktoři zřejmě tak malé platy, že se spokojili s jablkem a nechali vás na pokoji, i když ne zrovna na tom nemocničním.
Jedna věc mě fascinuje: hodně přísloví je prošpikovano magickými čísly. Tak například "do třetice všeho dobrého a zlého" by naznačovalo, že když požádám někoho, aby mi půjčil peníze, tak mi je třikrát půjčí a třikrát ne. Moje zkušenost je jiná, ale co bych vám kazil iluze. Mně jde spíše o tu trojku: datuje se zřejmě už do doby pohanství a křesťanství ji má také. Co je vlastně na trojce tak zajímavé? To máte tak: řekněme, že chcete udělat průměr a máte jen dvě hodnoty. Pokud je jedna chybná, nemůžete se rozhodnout, když nevíte, která to je. U tří hodnot je to jiné: většinou jsou alespoň dvě stejné a je naděje, že také dobré. Že to nemusí platit? Pochopitelně, ale vykládejte to někomu, kdo je pověrčivý!
Mně na tom přísloví hlavně vadí ta nezaujatost: dobré i zlé má stejnou šanci. Pokud se tim nemyslí, že třikrát můžeš být dobrý, ale pak zase musíš být třikrát zlý, protože zase jiné rčení vece (taky pěkný výraz, že jo?), že "pro dobrotu na žebrotu". Tady bych ale opravdu nesouhlasil: za prvé žebrota není nic tak zvláštního, aby se na ni člověk nedostal i bez té dobroty, například když nějaký továrník zbankrotuje nebo když se popletená mládež dá do služeb jistého reverenda, kde pak žebrají za vyšším účelem. Kam by ten svět dospěl, kdyby každý, kdo chce žebrat, musel být nejprve hodný? A když platí, že "řemeslo má zlaté dno", proč je pak "devatero řemesel, desátá bída" ?
Číslo tři je magické i jinak: nikdy si prý nemá třetí člověk zapalovat od stejné sirky. Proč? Inu to je ještě z války: když si ten první zapálí, nepřítel to zpozoruje. Při druhém si zamíří, a ten třetí pak do roka umře. Tak to alespoň říká to přísloví. Taky se ale ten nepřítel nemusí strefit, že ano. Jenže pak zase ten kuřák může zemřít třeba na to kouření, ale to zas ti dva první by měli umřít taky. Ledaže by si nezapalovali cigaretu, ale svíčku, protože v noci je v zákopech zatraceně špatně vidět . . .
No a do třetice všeho dobrého? Mně když se něco stalo dobrého, tak většinou ani jednou. To zlé se na druhé straně ovšem vůbec nezastavilo u trojky - těch pokut, co jsem dostal za rychlou jizdu! A abych pravdu řekl, ani jsem se moc neohrazoval a už vůbec jsem se nesnažil policistovi nevykládal, že tohle je už moje čtvrtá pokuta a podle přísloví bych měl dostat jen tři pokuty a pak zase tři pochvaly. Kdepak! Já se vsadím, že by ho ani nenapadlo, že "moudřejší ustoupí" . . .
Jezera.
V Severní Americe je pět velkých jezer, která se dohromady jmenují Great Lakes (t zv. Velká pětka). Jak velká jsou? To největší, zvané Hořejší (Superior), má 80 tisíc čtverečních kilometrů, pak přijde Huronské (60 tisíc), Michiganské (58), Erijské (26) a Ontárijské (19). Dohromady zabírají celou pětinu sladkovodní plochy na zeměkouli a jejich pobřeží dohromady tvoří délku téměř tak dlouhou, jako je vzdálenost od severního k jižnímu pólu (nebo naopak, podle toho, kterým směrem půjdete). Jen pro představu: Huronské je dlouhé 332 kilometrů a široké 245 km. Znám moře, která jsou značně menší. Jak je hluboké? Maximální hloubka je 230 metrů, průměrná "jen" 60 metrů.
O tato jezera se dělí Kanada se Spojenými Státy a kdysi se tu o ně dokonce sváděly námořní bitvy. Jezera byla postupem času propojena dohromady a tak teď námořní lodě plují z Atlantiku až do Chicaga, což je vlastně nejzápadnější přístav na jezerech, ležící skoro ve třetině kontinentu. Ještě na začátku tohoto století byla jezera důležitým dopravním článkem severní Ameriky, se zavedením železnice a automobilové dopravy jejich význam poklesl.
Kanoe voyažerů ( to byly dlouhé kanoe až pro deset veslařů, které byly ještě v osmnáctem století hlavním dopravním prostředkem z Montrealu až do Saskatchewanu a které si nemohly troufnout příliš daleko od břehu), byly vystřídány velkými plachetnicemi. Nejprve to byly tall ships, s několika plachtami na každám stožáru, které se hodily na cestu oceány, ale ukázaly se nepraktické na jezerech. Dvě americké lodi byly například potopeny bouří na Ontárijském jezeru v kanadsko-americké válce a to ještě, než se mohly střetnout s nepřítelem. Svoje místo si ale uhájily menší plachetnice, jako třeba škunery.
Obsluha plachet totiž musela být rychlá a stožáry krátké, protože změna počasí nad jezerem přinášela bouře velice rychle. Také větry tu poměrně rychle mění směr a bouře jsou tu stejně divoké, jako v severním Atlantiku, což nám tu potvrdili i kapitáni zámořských lodí.
Později přišly lodě s parními i diezlovými motory, ale nebezpečí zůstávalo. Pobřeží je tu totiž poseto skalními útesy a zrádnými mělčinami, navíc je tu také často mlha. A když říkám mlha, myslím takovou, že ani neuvidíte předek své osmnáctistopé plachetnice, pochopitelně myslím když stojíte na palubě. Nemluvím už ani o zrádných vlnách, které jsou chodí v násobcích za sebou a tři takové silné vlny mohou převrátit i opravdu velikou loď, jakou byl S.S. Edmund Fitzgerald, dlouhý 222 metrů a o výtlaku přes 26 tisíc tun, který se potopil v roce 1975 v jezeře Superior. Jeho kapitán a 28 mužů posádky zahynuli s lodí. Není divu, že je na Velkých jezerech plno vraků (Huronské jezero jich má ze všech nejvíc a sice 1212) a že je to ráj sportovních potápěčů.
Světlo v tmách.
K bezpečné plavbě lodí sloužily hlavně majáky. Nejprve byly jen lucerny, pak přišly Argaudovy lampy, Fresnellovy čočky a rotující reflektory. Po původně používaném oleji nastoupila elektřina, později i sluneční energie a plyn. K tomu všemu ještě přišla automatizace operací, která plně nahradila člověka. S ní se stal "lighthouse keeper", tedy muž, který udržuje maják v činnosti, jaksi přebytečný. Mimochodem český termín "hlídač majáku" je poněkud nepřesný, neboť majáky vám vcelku nemohou nikam utéct. Vykrást? To ano, ale za prvé, co chcete na majáku ukrást a za druhé, k jejich vykrádání by musel zloděj překonat na člunu zradné útesy a riskovat život. "Strážce majáku" sice také přesně nevystihuje, o co jde, ale uvážíme-li volný překlad, že jaksi "stráží", aby maják pracoval... Ale co si budeme nalhávat, byl to prostě údržbář, což v tomto případě není nic urážlivého, neboť to byla služba těžká, plat byl malý a keeper často riskoval svůj vlastní život. A toho času na čtení, jak bychom si mohli myslet, asi také moc neměl...
Velký počet starých majáků na Huronu stále ještě funguje, jen byly zautomatizovány. Některé dřevěné byly strženy a opatřeny ocelovými věžemi, jiné jsou opravovány a ty kamenné stojí doposud tak, jak byly postaveny. Radary, mlhové sireny (fog horns) a radiové signály jsou běžnou výstrojí, to vše navíc řízeno počítači. V nepřístupných místech postavili přistávací čtverce pro helikoptéry. Romantika majáků se pomalu vytrácí...
Dnes.
Naštěstí přinejmenším polovina majáků zůstala, většina, jak už jsem řekl, pořád ještě pracuje a z jiných se stala muzea. Jeden z nejlépe vybavených a jeden z nejstarších majáků je ten v Kincardinu; ten nejen pracuje, ale navíc je v budově muzeum, a také si můžete prohlédnout vnitřek šplhajíce po ještě původních dřevěných schodech. Z oken se můžete podívat na vrak lodi Erie Belle (Irské Krásky), která zahynula na infarkt (tj. výbuch kotle) a prohlédnout si nahnědlé fotografie dalších tří lodí, nyní vraků, jejichž zbytky dosud leží na dně zátoky. Jak to, že to tam dobře vím? Nu vždyť tam bydlím, tedy ne na majáku, tam by se mé manželce Atě moc nechtělo; navíc tvrdí, že mi na poustevničení klidně stačí počítač.
Majáky, o kterých budu psát, leží v západní části poloostrova Bruce. Když došlo k bourání některých z nich, lidé se bouřili a díky jejich akcím jich bylo hodně zachráněno. Dělaly se sbírky, držely se noční vigilie se svíčkami a protestanti docílili svého. Stálo to za to: majáky na Huronu jsou jedny z nejstarších v celé Kanadě.
Bruce.
Poloostrov Bruce a jako jeho pokračování ještě ostrov Manitoulin (největší sladkovodní ostrov na světě) dělí jezero na dvě nestejné polovice: ta východní je záliv Georgian Bay, je to sice ta menší půlka, ale pořád dost veliká; dokonce tak, že kdyby byla jezerem, byla by velikostí dvacátá na světě. Chtěly-li se lodi do ní dostat, musely proplouvat - vlastně co to povídám, pořád ještě musí - nebezpečným průlivem mezi ostrovem a severním cípem poloostrova. Na ostrov se dostanete na lodi kyvadlové lodní dopravy, M.S. Chi-cheemaun (111m dlouhá, výtlak 4821 tun, 638 pasažérů, 140 automobilů, jméno znamená v indiánském jazyku Ojibwa vlastně velkou kanoi). Vzdálenost na Manitoulin je asi 50 km a cesta - pardon, říká se přece plavba - trvá téměř dvě hodiny. Auta si vezete s sebou; jsou na lodi naložena ve dvou patrech. Nahoře na palubě jsme sledovali racka, který doslova visel před komínem nebo co to bylo (k čemu vlastně mají moderní lodi komín?) a to jen tak, ve vzduchu. Vztlak vzduchu způsobený pohybem lodi mu stačil k tomu, aby celou cestu, která trvá skoro dvě hodiny, plachtil na místě a to bez jediného pohybu křídly.
Ovšem cesta kolem poloostrova je značně nebezpečná a tak tu už v roce 1854 začali stavět majáky. Začal je stavět John Brown z Ontaria (ne ten z té písničky). První pionýři založili městečka Kincardine (jedno Kincardine je také ve Skotsku, takže někteří dokonce přišli z Kincardinu do Kincardinu) a Southamton. Potřebovali dřevo, uhlí a zásoby. To vše se dopravovalo levněji lodí, ovšem pobřeží tehdy nebylo ještě vůbec zmapováno - dokonce tu byla místa, kudy ještě žádná loď neprojela. Proto tedy ty majáky, když už to musíte vědět.
John Brown´s body lies...
Ne, tento Brown nezpůsobil válku Severu proti Jihu, to byl zase jiný. Pocházel ze Skotska, emigroval nejprve do Států, z nich pak do Kanady a zde už po čase vlastnil lom, cementárnu, kiln na pálení vápna a pochopitelně i pilu na dřevo. Ne ovšem tu obyčejnou, ale celou fabriku, kde se ze stromů řežou trámy, klády, prkna a jiné věci. Brown byl totiž, jak už jsem naznačil, stavitelem: předtím, než začal stavět majáky, už také stavěl lodě. Nejprve postavil šest majáků jinde, jeden z nich i na ostrově Nottawasaga.
Majáky jsou kolem 30 metrů vysoké, většinou ještě na útesu či na skále, některé jsou kamenné, s kruhovým půdorysem, jiné dřevěné, se čtvercovým půdorysem. Všechny mají budovu bílou, jen obrysy a věže jsou červené. Světelné zařízení přišlo původně z Paříže. I když byly věže se světly navíc větrány, teplo bylo často tak veliké, že kondensovaná voda musela být sváděna ven vnitřními (!) okapy. Okapy byly zakončeny t.zv. gargojály tj. soškami čertíků a podobných skřetů, jací se používaly v Řecku a později i ve středověku tak jak je můžete vidět i na chrámu svatého Víta v Praze. Měly i typické figurky: cherubína, hada, starého muže či lví hlavu. Budova keepera byla hned vedle věže. Už na začátku provázela stavbu smůla: dvě lodi s materiálem se potopily v Southamptonu a parník Oxford zase v bouři u Fishing Islands a také ještě jeden škuner hned u Kincardinu.
První maják v Kanadě vůbec byl postaven 1734 v dnešním Novém Skotsku (NS), u pevnosti Louisburg a v roce 1753 ho zničily kanony jeho anglického veličenstva. Jjak lze ze jména vidět, patřil totiž i s pevností Francouzům, přesněji řečeno jeho francouzskému veličenstvu, což se z nějakého důvodu zase nelíbilo jeho anglickému veličenstvu. Nejstarší, co dosud stojí, je jen o dva roky mladší, v Halifaxu (také NS). Majáky na Bruce jsou poněkud mladší a už od začátku používaly olej či petrolej. Zlepšení systému provedl Argand, který vynalezl kulatý knot a skleněný komínek. Kolem roku 1800 Francouzi začali používat parabolický reflektor a v roce 1823 přišla na svět Fresnelova čočky, která na rozdíl od Fresnelova hrachu koncentruje světlo do horizontálního paprsku a je ještě účinnější, než reflektor, specielně pro rotující světla.
Kromě nejlepší sladkovodní pláže v Severní Americe jsou na poloostrově i jiné atrakce. Jedna z takových je například dvojí západ slunce v přístavu Goderich. Ten první vidíte dole na molu a když si vyběhnete na skálu k majáku, uvidíte ho ještě jednou. Řetěz majáků na poloostrově Bruce je jednou z nejzajímavějších historických atrakcí Ontaria a na jeho 590 km dlouhém pobřeží jich ještě dnes stojí přes dvacet, i když některé budovy byly nahrazeny ocelovými věžemi.
Majáky.
Majáky jsou postaveny po obou stranách poloostrova, ve velkém polokruhu tvaru obráceného U. Udělejme si polookružní cestu a začněme svoji cestu na západním cípu této velké podkovy a to ve směru proti ručičkám hodinek (tedy ne vašich, ale na mapě). První na řadě je
Point Clark (1859).
Je to třetí nejstarší maják, postavený na 1 apríla, přepokládám, že ne jako žert a první keeper byl John Young, který tam vydržel 23 let. Je kamenný, rozumí se ten maják, v roce 1964 byl zautomatizován a 1967 vyhlášen coby národní památník neboli Canadian National Historical Site. V přilehlé budově je teď muzeum, které ročně navštíví několik tisíc lidí. Do věže vede 114 schodů. Asi deset km na sever je
Kincardine (1881)
Je to jeden z nejhezčích majáků vůbec. Přehlíží celý přístav i městečko, z kterého dnes zbyla asi jen polovina, když průmysl a tudíž i lodní doprava v této oblasti ztratily svoji původní důležitost. Leží v ústí řeky Penetangore, jak se totiž kdysi také jmenovalo i to místo. Budova je dřevěné konstrukce osmiúhleníkového průřezu a patří jachtovému klubu, který obsluhuje světlo pro Coast Guard (pobřežní patrola, která má svou flotilu a helikoptéry rozmístěné kolem celého Huronu - dvě třetiny pobřeží patří Kanadě, třetina patří U.S.A., které mají zase svůj Coast Guard). Uvnitř je museum, kde najdete část lodi z Champlainovy expedice, která de facto Huronské jezero objevila (jako první z Velké pětky), a řadu fotografií starých velikánských škunerů z minulého století, které ve vás vzbuzují smutek, že jste tady tehdy nebyli. Zato z okénka tam ještě uvidíte Erie Belle, drze vyčuhující nad hladinu zálivu. Maják dosud pracuje (ale to už jsem tu napsal, jak je vidět, opakování není matka moudrosti, ale spíše ztráta paměti) a jeho rotující světlo mění barvu (1 vteřinu červené, 4 vteřiny bílé) a je vidět až na 26 km.
Port Elgin (1889)
O tomto majáku se ví dost málo, jen z novinových ústřižků. Měl dvě světla, která byla zničena v roce 1913 velkou bouří , která tehdy u města Goderich potopila třináct lodí. V roce 1936 byl maják stržen a nahrazen ocelovou konstrukcí se světlem, plně zautomatizovaným.
McNab Point (1877)
byl převeden 1988 do správy Coast Guardu a je plně automatický. Původní dřevěná budova byl pokryta hliníkem (aby nemusela být pravidelně, tj. často, znovu natírána barvou, což je celkem dost, tj. hodně, drahé)
Chantry island (1853)
je jeden z nejvýše položených majáků (světlo je 60m nad vodou). Leží v ústí řeky Saugeen a v roce 1954 byl zelektrizovan, později zvandalizován, takže zbyla jen věž. Ostrov je neobydlený a patří jen ptactvu. U vidíte zde kromě racků a kormoránů také volavky a herony (druh šedého čápa). 1871 tam také postavili long dock, druh mola, které mělo ochránit přístav Southampton a lodě v něm proti vlnám. Spojoval celou vzdálenost k ostrovu (1,5 km) až na 120 m vjezd. Lodě sice ochránil, ale ne už sám sebe proti lodím. V roce 1908 v bouři na něj narazil škuner Erie Stuart, loď se poškodila, hlavní stěžeň se zlomil a přední stěžen ještě stačil urazit malý majáček na mole. S majáčkem napíchlým na předním stožáru se tato loď, tento bludný Holanďan, vydala na cestu na jezero, zatímco její posádka ji ještě předtím stačila opustit.
Saugeen River (1903)
Maják byl původně jen veliká lucerna na stožáru, později obestavěná celou dřevěnou budovou. Když ji chtěl v roce 1989 Coast Guard pokrýt hliníkovými plechy, obyvatelstvo Southamptonu se vzbouřilo (ale beze zbraní, to se v Kanadě už ani nedělá) a začalo reptat. Skončilo to noční vigilií na molu, kde po dalším reptání (to je krásné slovo, já už jsem nereptal, ani nepamatuju) lidé vyhráli nad byrokraty 1:0 a budova byla zachráněna. Její stěny jsou teď znovu jako předtím obity (kde se ve mně ty archaizmy pořád berou?) dřevem z bílých cedrů, jako důkaz, že zdravý rozum ještě existuje.
Lyal Island (1885)
První správce majáku (tak vidíte, přece jsem přišel na lepší titul) byl kapitán McKay, který tu s ženou i dětmi vydržel celých deset let, ač měl malý plat a na ostrově bylo plno chřestýšů - ale takové věci asi drží rodinu víc pohromadě. Také druhý keeper to vydržel dlouho, celých třicet let (ale možná, že se pro ty chřestýše nemohl ani dostat ke člunu a odejet, ne?). Světlo majáku se otáčelo mechanicky, asi tak jako ručičky kyvadlových hodin, pomocí závaží, která se každých šest hodin muselo vytahovat nahoru kladkostrojem. Také lampa musela být pravidelně natlakovávána (to je čeština, co?) pumpičkou. V roce 1970 byl maják nahrazen ocelovou věží.
Stokes Bay a Knife Island (1904)
má obě světla automatická, elektrická, jedno červené, druhé červené pulzující a jsou vidět až do dálky 20 km. U Knifa (nebo u Knifu?) je také pár potopenců - chci říci vraků.
Cove Island (1858)
leží blízko samé špice poloostrova a díky útesům na jedné straně a mělčinám na straně druhé lze na něm přistát jen malou loďkou a to ještě jen za klidného počasí. Už v roce 1920 zde postavili radiovou věž s 200 wattovým signálem. V roce 1881 zde vlny vyplavily tělo kapitána Amose Trippa, ze škuneru Regina, který se tam blízko potopil (vlastně oba, škuner i kapitán). Amos totiž naložil v Goderichi sůl. No proč ne, je tam největší důl na sůl v Kanadě, běží několik kilometrů pod jezero a sůl je tam uložena ještě z doby, kdy tam bylo moře. Loď nabírala vodu, ta se zase vsákla do sole a nedala se vypumpovat. Posádka se vyděsila a naskákala do člunů, zatímco Tripp se vydal na svůj trip, tedy výlet, ale poslední. Keeper pak nešťastného kapitána pohřbil na ostrově a za studených zimních nocí prý jeho duch hraje karty se strážcem majáku (kde na to vlastně berou peníze ?). Tento maják je nejstarší na Huronu a také jediný má pořád stálého strážce. Je částí státní památkové péče; tedy ten maják. Jestli také ten duch, to už jsem se nedozvěděl.
Tobermorry (1885)
je vlastně přístav na špiččce ploostrova. Maják byl roku 1913 také poškozen velikou bouří, ale byl zase opraven. První strážce byl Abraham Davis, který se v roce 1895 takhle jednou vypravil na Devil´s Island (Ďáblův ostrov, ano, tak se skutečně jmenuje), aby si tam z jednoho vraku nabral pro své slípky zrní. Slepice se ho však už nedočkaly: ani Abrahama, ani zrní. Nikdy už se nevrátil a jeho člun našli po čtrnácti dnech daleko od ostrova, prázdný. Kolem Tobermorry je mnoho vraků, však je to nejzajímavější místo pro potápěče na celých Great Lakes. Celá oblast se nazývá Fathom Five a je to největší podvodní rezervace vraků v Kanadě.
Flowerpot Island (1897)
O tom jsem už tu psal v povídce Tajuplný ostrov. Světlo majáku je na vysokém útesu a kraluje tak 27 metrů nad vodou. Jeho první i druhý strážce zde strávili každý více než 25 let, čemuž se nelze divit, asi proto, jistě proto, že také tento ostrov je plný hadů. Vidíte, zase ten důvod - ono to ale asi bylo trochu jinak, asi jako u toho převoznika v té známé báji, on tam asi nikdo jiný dobrovolně nechtěl. Maják je teď automatický i jeho mlhová siréna se zapíná sama. Údržba sem přilétá jen vrtulníkem, lodí je to skoro půl hodiny a navíc musí být jen malá, jako byla ta naše. Na ostrově jsou také unikátní skály, které vypadají jako obrovské květináče - odtud jeho název. Ročně sem přijíždí dvacet tisíc turistů, kteří se ale ten samý den zase vrací, protože ostrov je - ano, uhodli jste - neobydlený.
Lonely Island (1870)
Má světlo 60 metrů nad vodou, neboť také on stojí na útesu. Je bílé a je vidět na 37 kilomerů. Také on má mlhovou sirénu, vlastně hornu, či troubu, ale jak vidíte, nechtěl jsem nikoho urazit. On tam totiž kdysi také ještě býval keeper, který navíc poskytoval lodím v nesnázi různé potřeby a pomoc. Teď je ovšem maják zautomatizován. (Tak mi napadá: kam se ještě dneska vlastně ještě může člověk utéct, chce-li být opravdu sám?)
Cabot Head (1895)
je na severním cípu poloostrova. Také zde rotovalo světlo pomocí závaží na kladce, ale bylo tak těžké, že na to museli být dva. Prostou matematikou se dá pak dokázat, že i strážci museli být nejmíň dva. Stojí na bílých vápencových útesech a je odtamtud nádherný pohled na jezero. Uvidíte z něj i Flowerpot Island i mys Cape Crooker. Také v tento maják má budovu strážce přeměněnou na muzeum, kde vidite všecko od fauny po floru. Ne ovšem Floru MacDonaldovou, která kdysi zachránila skotského prince Charlieho, když poražen, teda v bitvě, utíkal v přestrojení pryč, teda z ostrova Skye, který je ovšem ve Skotsku. Maják je pojmenován po známém mořeplavci Cabotovi (alespoň doufám, on sám tu sice nebyl - vlastně co já vím: na své druhé cestě do Ameriky Cabot zmizel, možná, že se tiše vytratil a došel z Nového Foundlandu až sem, ale proč by to dělal, když to bylo už 400 let předtím, než byl maják postaven). Samo pojmenování je legrační: head je totiž nejen výběžek, mys či skála, ale také hlava - koneckonců proč to nespojit, možná, že se ta skála podobá také Cabotově hlavě...
Lion´s head (1903)
Také zde zřejmě jde o lva už nežijícího, alespoň jsem tam žádného neviděl. Maják vzal za své (to zní jako nesmyl, co by vlastně vzal za "své"?) v bouři v roce 1913, která tehdy poničila nejen pobřeží Huronu, ale i vnitrozemí poloostrova Bruce. Dnes je tu jen ocelová konstrukce se světlem a ten chybějící lev.
Cape Crooker (1898)
neboli mys (na rozdíl od "My z Krondštatu", což nebyl mys, ale sovětský masový kulturfilm) je na úplně východní straně poloostrova. První keeper si ještě musel postavit cestu k majáku, několik mil dlouhou, sám - jen pomocí jednoho koně, vozu a dvou rukou (vlastních). Jeho děti, podobně jako u většiny majáčníků, nechodily do školy, ale braly korespondenční kurzy. Předpokládám, že odpovědi na otázky posílaly také na korespondenčním lístku zpět, možná i holubí poštou.
Griffith Island (1856)
Maják dostal časem i stanici se záchrannými čluny. Jeden ze strážců tam sloužil 48 let (vlastně ještě déle než byl komunizmus v Čechách a taky se tma měl asi líp). Jiný se zas utopil, když se vracel domů - pardon, na maják - se zásobami. Maják dosud stojí, téměř nezměněn a jeho světlo září do vzdálenosti 27 kilometrů. A to je také konec našeho huronského polookruhu.
"Ano, ale to přece dělal vždycky zaživa!" namítl jsem.
"Ovšem," souhlasil můj společník, " a jak už jsem řekl, ta iluze prostě nebyla úplná, něco tam pořád ještě chybělo. Lidé věděli, že je živý. Ale co kdyby to udělal, až kdyby zemřel? Nebyl by to daleko větší úspěch, něco skoro jako zázrak? Nezapomeňte, že nikdo předtím to ještě nedělal, teda možná jeden ano, ale to byl syn Boží, to bylo něco jiného."
"Možná? Vy si skutečně myslíte, že on šel ve svých odhalování spiritistů tak daleko, že - "
"Ale ne, " přerušil mě. "Houdini mířil výše. Nemohu vám řící detaily, protože je prostě neznám. Jediné, co vím, je že to chtěl udělat, tenhle nejdokonalejší stunt - nejlepší ze všech jeho úniků! Našel jsem náhodou dokumenty, tedy dopisy jeho příteli, které mě přesvědčily, že byl už dlouho rozhodnut to udělat!"
Byl jsem pořád ještě skeptický: "A nikdo jiný o tom nevěděl?"
"On to přece nikdo neměl vědět! To byste musel znát Harryho, on nikdy předem nemluvil o svém dalším projektu, tedy ne předtím, než ho ohlásil na veřejnost. Byl pověrečný, víte?"
Musel jsem se smát: "Harry a pověrčivý?"
"Věřte mi, opravdu byl. Kromě toho nechtěl, aby jeho konkurence něco tušila. Chtěl být vždycky prvním, tedy alespoň prvním ze smrtelníků," opravil se.
"A nikomu se nesvěřil, kromě toho jeho přítele. A hádám, že ten už také zemřel, že? To se nějak moc hodí, ne ?"
"Nezapomeňte na mě, pane, já jsem ještě nezemřel. Já ty dokumenty, o kterých jsem mluvil, už ale také nemám!"
To mě překvapilo: "A co se s nimi stalo?"
"Spálil jsem je, protože jsem to slíbil."
Předstíral jsem přkvapení: "Člověče, vy jste jediný, kdo viděl důkaz o takovém Houdiniho úspěchu. Jak jste to mohl zničit?"
Můj sarkasmus ušel jeho pozornosti: "Ano, to mě dlouho mrzelo. Ale ten můj slib je také důvodem, proč to nemohu teď nechat zveřejnit."
"A co právo veřejnosti, aby se dozvěděla pravdu?"
"Ano, tohle vy lidé od novin říkáte pořád. To právo, které podle vás zdůvodňuje všecko. Ne, žádné takové právo neexistuje. Harry si nepřál, aby se to někdo dozvěděl. A tečka."
Nechal jsem jeho poznámku, že jsem od novinářů, přejít bez povšimnutí. Ne už ale jeho tvrzení, že Houdini nechtěl, aby se to někdo dozvěděl: "Ale Houdini sám by to jistě řekl, kdyby býval uspěl - o čemž tedy pochybuji."
"Ale on opravdu uspěl, věřte mi. On měl na to plán, víte? Nejprve musel utrpět zranění, aby jeho smrt vypadala úplně přirozeně a ta příhoda z Montrealu k tomu přispěla výborně."
"Chcete říci, že on ve skutečnosti požádal toho studenta, aby ho udeřil? Aby mohl předstírat, že je zraněn?" tázal jsem se nedůvěřivě.
"Ovšemže ne, muselo to přece vypadat úplně nenápadné. Stačilo toho studenta jen vyprovokovat, to bylo velmi jednoduché."
"Takže Houdini nebyl zraněn?"
"Ale ne, pane, byl. Musel být - jinak by to vůbec nepracovalo. Pak přišel bod číslo dvě, následky zranění se musely pevně zapsat do vědomí lidí. Proto také úmyslně nedokončil ten svůj poslední výstup. Ale to bylo ovšem později a vůbec ne v té čínské mučící skříni s vodou, jak to bylo v tom známém filmu o Houdinim."
"Ale bylo to hodně přesvědčivé, míním teda tu scénu ve filmu. Jestli to bylo tak i ve skutečnosti..."
"Asi ano, Houdini uměl být velmi přesvědčivý, když chtěl - a to on chtěl vždycky. Nyní k bodu číslo tři: musel být ovšem prohlášen za klinicky mrtvého. To byl ten nejtěžší, ale také ten nejdůležitější bod plánu."
To mě zaujalo: "Ano, to určitě bylo. Jak se mu to u čerta jen povedlo?"
"Nevím, možná nějaká droga, která zpomalí srdeční puls -" nadhodil stařec.
"- anebo prostě podplatil doktory!" skočil jsme mu do řeči.
"Ne, to by Harry neudělal. Nemohl to riskovat. Bylo pro něj hrozně důležité, aby všecko bylo perfektní, tedy jako po pravdě."
"A bod číslo čtyři?"
"Zmrtvýchvstání, samozřejmě!"
Neodpustil jsem si předpověď: "A pak se probudil v rakvi a nemohl se dostat ven. Takže zemřel hroznou smrtí zadušením!"
"Vidíte, sám si odporujete. Doktor, který by byl součástí podvodu, by ho nikdy nenechal udusit. Ba ne, Harry se určitě se svým plánem nesvěřil žádnému z doktorů. On to totiž nepotřeboval - on dávno přišel na to, jak se z rakve dostat, ještě než by nedostatkem vzduchu zeslábl natolik, že by už bylo pozdě."
Nedal jsem se: "No dobře, ale on se jim mohl svěřit, umřít tam a doktoři by zůstali radši zticha, protože prohlásit za mrtvého někoho, kdo ještě není, je přece proti zákonu. Ba ne, já si myslím, že se mu to nepodařilo."
Částečně ustoupil: "Ovšem, to je možné, ale také hodně nepravděpodobné. Nezapomeňte, že Houdini byl vždycky připraven na všechny eventuality, on si je všechny předem prostudoval! Tak například sám ve svých dennících přiznává, že ve svém opasku vždycky nosil nůž, kdyby se náhodou nemohl dostat z provazů. On opravdu nikdy nic nenechával náhodě. V tomto případě to možná bylo ještě lehčí, nikoho nenapadlo prohledávat rakev. Víte, oni ho pohřbili, jak si přál, v té jeho specielní rakvi, kterou používal pro své úniky. Na pohřbu dokonce někteří lidé žertovali, že snad tam ani není. Jenže on tam byl a jak jsem řekl, také měl způsob, jak se dostat ven. On byl totiž génius, víte? Jako obvykle, vymyslel si na to prostě nějaký trik."
Nebyl jsem ještě přesvědčen: "A jak to vlastně všechno víte? Vy to všecko jen tak hádáte!"
"Ba ne, já jsem živý důkaz, že se Harry dostal ven. On právě navštívil toho svého přítele dávno po svém pohřbu."
"Ach tak, " začal jsem chápat, "vzpomínám si, jak slíbil, že když existuje život po smrti, tak se vrátí jako duch na svět a řekne nám všem o tom. Tohle myslíte, že jo?
Nyní to byl on, který byl rozčilen: "Ne, nic takového jsem nemyslel. Když jsem vám řekl, že se dostal z hrobu za živa, tak jsem to také tak myslel!"
"Nu dobrá, ale jakto, že se o tom nikdo jiný nedozvěděl? A vůbec, co se stalo pak? Kde žil, co dělal? A proč byl zticha? Takový úspěch by mu přece přinesl nesmrtelnou - promiňte mi tu slovní hříčku - slávu!" Tak by se přece pravý, živý Houdini nezachoval!"
"To je pravda, nevypadá to na něj, že?" musel přiznat. "Opravdu nevím, proč o tom nikomu jinému neřekl a vlastně také ani nevím, jak to s ním dopadlo. Ale představte si třeba tohle: když se konečně po vyčerpávajícím úsilí dostal z té rodinné hrobky - z té, kterou zdobila jeho busta, s níž se dokonce ještě za živa jednou nechal fotografovat - musel asi být v úplné extázi. Konečně se mu to povedlo, ten nejlepší ze všech úniků! Neexistovalo už nic těžšího, nic lepšího. Jeho první myšlenka ovšem byla jít domů a hned udělat interview s novináři . . ."
"Ale pak si uvědomil," pokračoval můj společník, " že mu asi nebudou věřit, že je to vůbec on. Starý Harry byl přece oficielně mrtev a dokonce pohřben, jak koneckonců dokazovala celá řada dokumentů. Ještě by si mohli myslet, že se jen za Houdiniho vydává, že je jen podvodník a navíc ještě dost špatný. Ano, starý Harry byl mrtev - ale zároveň se zase jiný narodil. A mohl jít kam chtěl, volně a svobodně, bez jakýchkoliv svazků se svou minulostí. Mohl začít znova: už nemusel závodit sám se sebou, v tom nekonečném maratonu, kdy musel být pořád lepší a lepší. Teď už vlastně všechno zkusil a nic lepšího neexistovalo. Navíc si poslední dobou už uvědomoval, že rychle stárne, takže po tomhle úniku ho vlastně čeká už jen cesta dolů. Jednoho dne by určitě selhal, zatímco teď ještě může odejít. Daleko od té štvanice, daleko od svých fanoušků, kteří po něm nemilosrdně chtěli ještě nebezpečnější výkony. Ano, teď by mohl všem utéci. Co ho nejvíc pokoušelo, bylo to, jak by to vlastně bylo úplně snadné. . .
Nějak mi to nestačilo: "Ale já myslel, že měl všecko: slávu, obdiv a ovšem i peníze. Co víc si člověk může přát? Proč by to měl všecko najednou zahodit?"
Starý muž souhlasil: "Ano, dá se to těžko pochopit. Ale byl také jenom člověk a jako každý z nás, měl velkou touhu toho nechat a utéct od všeho, alespoň jednou, alespoň na chvíli. Většina z nás prostě nemůže, ale on mohl a také to udělal. Jediné, co bylo potřeba, bylo, aby se sebral a šel. Nikdo by ho nikde nehledal. Byl to opravdu ten nejlepší únik ze všech - jeho poslední únik, dalo by se říci.
Byl jsem tím unešen: byla to lepší historka, než jsem kdy čekal. Můj společník byl opravdu nápaditý vypravěč. "A co jeho žena? Ta, kterou tolik miloval?"
"Ale on jí přece dal znamení!" namítal stařec.
Nemohl jsem souhlasit: "To je sice pravda, ale jen nepřímo, skrz medium. Byl kolem toho nějaký zmatek a pokud se dobře pamatuji, pak to nějak odvolali. Ale co ti "blázni" tam na skále, jak jste je nazýval? Jak mohl opustit je, svoje věrné věřící?"
Starý muž se zasmál: "Ale on je přece neopustil, on žije v jejich srdcích i nadále. Vždycky byl dobrý iluzionista a podařilo se mu oklamat všechny, tedy i je. Navíc dokonce oklamal i smrt. A já jsem jediný, kdo to ví a přitom to na něj ani nemohu povědět!"
Najednou mi to došlo: "Ale je tu přesto ještě někdo, kdo by to měl vědět, komu dlužil vysvětlení. Ten, kterého pak vinili z jeho smrti, ten student - jak jen on se jmenoval, počkejte, Claud Ben -"
Rychle mě přerušil: "Na jméně vůbec nezáleží. Ano, ten si jistě dával dlouho vinu za to, co vlastně provedl."
Ale já ho jen tak lehce nepustil: "Ale jděte! Mě to můžete přiznat! Vždyť oba dobře víme, že neexistoval žádný přítel ani žádné nějaké dopisy, pane Benoit! Víte, co si ale myslím? Já teď začínám věřit, že jste si tu celou historku vymyslel, abyste unikl výčitkám svého vlastního svědomí!"
K mému překvapení se nesnažil svoji totožnost zapírat. Dokonce vypadal, jako by to ode mne očekával. Jen to slovo "výčitky" ho rozčílilo. "Vy mi nevěříte, pane, ale on mě skutečně navštívil. Bylo to hodně dlouho po jeho pohřbu a zřejmě si myslel, že jeho zmrtvýchvstání nebude úplné bez mého odpuštění. Dovedete si asi představiit, jak jsem byl šťastný - po tom, co jsem si tolik vyčítal, jsem se najednou dozvěděl, že jsem ho vlastně nezabil. Víte, on byl vždycky můj idol. A když mi to řekl, bylo mi tehdy, jako kdyby mě osvobodil, jako kdyby mi vrátil i ten můj život zpět! Překonán svou radostí a mou stupidní vděčností za to, že mi to řekl, jsem mu tehdy přísahal, že jeho tajemství nikomu neprozradím."
"Ale, ale, vždyť jste mi to zrovna teď všecko vypověděl," řekl jsem vychytrale. "Co kdybych tu historku přece jen někde uveřejnil?"
Odpověděl mi s úsměvem, ve kterém byla stoprocentní jistota: "Já si nemyslím, že to budete publikovat. Ale i kdybyste to udělal, stejně vám to nikdo nebude věřit!"
Když jsme za nějakou dobu spolu opouštěli restauraci, měl jsem k němu ještě jednu otázku: "Svádělo ho to někdy, aby se vrátil zpět, do svého původního života - plného slávy, obdivu a peněz?"
Zamyslel se: "Ne, to mi tehdy neřekl, ale určitě ho to muselo zatraceně trápit - myslím si, že i dost často. A také doufám, že přitom hodně trpěl. To je přece cena, kterou se musí platit za svobodu, nemyslíte?"
Nečekal na mou odpověď a hned se také se mnou rozloučil. A já tam stál a díval jsem se za ním, jak pomalu odchází směrem k vodopádům, až mi úplně zmizel ve tmě . . .
Když jsem byl naposled v Čechách, bavili jsme se s jedním známým z Prahy o manažerech na západě. Jen tak všeobecně, ale přesto mě překvapil jeho názor, že asi mají téměř nadlidské schopnosti. Ujistil jsem ho, že tomu tak není, že síla je hlavně v systému a částečně i v tradici, podobně jako u Japonců. V systému je manažer vlastně jen spojovací článek, který buď pracuje dobře anebo ne. Jistě, dobrý systém je inkubátor dobrých manažerů, ale dobří manažéři ještě sami nedělají dobrý systém. Samozřejmě, existují vynikající jedinci, ale bez systému by se prostě nemohli uplatnit.
Samostatnost manažerů je další taková pověra: správný vedoucí je ten, který dokáže maximum v jeho doméně a to hlavně v omezených podmínkách (tj. peníze, lidé, materiál, čas a marketing). Jen tak mimochodem: výraz vedoucí používám poněkud volně, protože (už podle názvu) vedoucí většinou jen "vede", zatímco manažer také "řídí" - jestli rozumíte, co tím chci říci. Podobně, pokud používám výrazy v mužském rodě, nemíním tím pochopitelně jen muže, ale také ženy, kterých je dnes v managementu více, než kdy jindy.
Nevím, kolik existuje na západě škol, ze kterých vycházejí promovaní manažeři - a jestli nějaké jsou, tak to dobře utajují. Většina vedoucích se totiž manažery nevyučí, ale musí se jimi stát. Lépe řečeno, na manažera se povyšuje a v tom je právě kámen úrazu. Člověk, kerý má na to léta (a často i přátele, to je všude stejné) či pracovník, který se ve svém oboru osvědčil, se najednou stane vedoucím, aniž ví, co ho vlastně čeká. Nikdo ho nevaruje, ani neuvidí na dveřích ono proslulé Dantovo: " Zanechte všech nadějí..." a tak prostě začne poroučet a diví se, že mu to neběhá tak dobře, jako lipicáni v manéži.
Tož začne brát kurzy: firemní, video, soukromé workshopy a i ty ze života, kterým se říká zkušenosti. A jelikož se chybami učíme, tedy čím více chyb, tím více zkušeností. Někdy je to ovšem spíše naopak: někdo získá sto zkušeností, jiný jen jednu zkoušenost stokrát.
Chyby se dají zhruba rozdělit do tří kategorií. Do první patří ty, které dělá ten, kdo chce všecko udělat jen sám (neptejte se mi, jak jsem na to přišel). Do té druhé patří chyby z nerozhodnosti: vedoucí neví, kde je vlastně jeho pozice mezi vrchním managementem a jeho podřízenými. Někdy to hraje na jednu, jindy na druhou stranu a v obou případech pak vlastně vůbec nerozhoduje. Ta třetí se týká chyb, které vzniknou aplikací špatných metod nebo špatnou aplikací dobrých metod.
1) Ti první jsou t zv. principálové,
kteří věří, že komu dal pánbůh úřad, tomu dal i rozum a že dobrý rozkaz všecko vyřeší. Ti si vyloženě spletli povolání: chybí jim právě ta manéž, lipicáni a bič. Jinde to totiž vůbec nepracuje. Druzí si myslí, sice v dobrém, ale zato špatně, že musí o všem vědět, o všem rozhodovat, úkony detailně rozpracovat a - většinou se zhroutí na přepracovanost. K tomu mu nemalou mírou dopomůže také vyšší management firmy, který ho - je-li úspěšný - ještě víc přetěžuje.
Sem patří i vedoucí, co určuje obtížnou práci lidem, kteří nejsou schopni dané úkoly zvládnout. Dávat problémy, které nikdo nechce, těm, kteří prostě u něj nejsou oblíbeni, není přece žádné řešení. Každý to pochopitelně ví, ale pořád se to běžně praktikuje. Do téhle kategorie se také vejdou ještě ti, kteří přetěžují své zaměstnance, protože nemají dost lidí a z nějakého důvodu se bojí žádat o víc personálu, nebo si neprosadí, aby ho získali.
2) Tak zvaní poslušníci.
Poznají se podle toho, že byli pro svou poslušnost na místo vedoucího vybráni. Většinou jsou to ti mladí, kteří si myslí, že se to musí, anebo už ti starší, kteří sice nic zvláštního nedokázali, ale zato "nehoupali člunem". Vyšší management má poslušníky rád: může skrze ně dobře prosazovat svoji autoritu a nesetká se s odporem, i když jeho příkazy někdy zavánějí senilitou. Připravuje se tím ovšem o jeden z nejdůležitějších nástrojů řízení: feedback neboli informaci zezdola.
Dělal jsem u jedné firmy, kde se reporty nahoru psaly takové, jaké byly očekávány - ne, že by se přímo lhalo, ale dobré výsledky se vyzdvihovaly a na ty špatné se jaksi zapomínalo. To je ovšem nejlepší recept na pozvolnou katastrofu. Když přišla, přivolali se konzultanti, kteří doporučili drastické úpravy a pak byl někdo z vyššího vedení nahrazen jiným, který to "určitě dá do pořádku". Zbytek vedení se honem začal zajímat, co se v jejich departmentu proboha děje. Jelikož se ale nejednalo o změnu systému, brzy se všecko vrátilo zpět.
Zatímco vedoucí z dříve uvedených kategorií bychom spíše nazvali bossy, praví manařeři dělají chyby, které patří do
3) kategorie třetí.
Nebudu tu mluvit o tom, jak se to má dělat dobře, na to doporučuji internetové texty Dr.Gerarda Blaira z Edinburgské univerzity, s nímž jsem měl interview na toto téma v internetovém časopisu Hurontaria, Číslo 7A (Anglická část), ale zmíním se tu raději o chybách, kterým se dobří manažeři snaží vyhnout.
a) Technikalizace problémů
Když jsem dělal u Sperry Univac (U.S, pobočka v Kanadě), udivilo mě, že někteří vedoucí neměli vyšší odborné, tedy technické, vzdělání. Později jsem pochopil, že to vždycky není to nejdůležitější: většinou se nehledá nejlepší technické řešení, ale jediné správné řešení. Jako mladého inženýra se mi to dotklo; proč se mi tedy ptají na můj názor, že ano. Jenomže já jsem všecko viděl jenom z té technické dimenze. Zapomněl jsem totiž uvažovat do rovnice i jiné proměnné, jako je výroba, peníze, materiál, zákazníci a situace na trhu. Ta obzvláště, protože v marketingu se dají napáchat ty největší omyly.
Co teda vlastně všecko musí manažer umět? Radši se mě zeptejte, co nemusí umět a moje odpověď bude velmi krátká. Není divu, že si mnozí manažeři ve své naivitě slibovali téměř zázračnou pomoc právě od počítačů. Jaké bylo jejich zklamání, když se pohádka nekonala! A někteří z nich ještě pořád hledají řešení složitých problémů na klávesnici svého počítače jako bludné duše hledají očistec.
b) Zamrzlé plánování
Plánování je vůbec nejdůležitější a tedy i nejtěžší část řízení. Přesný akční plán se totiž dá udělat jen až když je vše hotovo - jenže pak už je jaksi zbytečný, že ano. Dosavadní metody a počítačové programy (i když o sobě tvrdí opak) nejsou zatím dostatečně pružné, aby mohly hodinu po hodině registrovat změny v situaci a optimalizovat plán podle variací v rezervách a čase. Ovšem i kdyby mohly, neustálé změny v plánu by způsobovaly neúnosné ztráty času. To ovšem neznamená, že se za každou cenu musíme držet starého plánu, ale že ho měníme periodicky, ne pro každou maličkost a většinou jen podle nejlepšího odhadu a to ještě jaksi "za pochodu".
c) Neznalost jednání s lidmi
To je velmi důležité: většina vedoucích zapomíná, že lidé jakožto "materiál" se zpracovávají velice těžce a malé chyby se mohou značně vymstít. U jedné firmy, kde jsem kdysi vedl oddělení testování a kvality, jsem měl pár inženýrů, techniků a inspektorů. Tedy hlavně inspektorek, které jsem každý den pilně zdravil a to tak, aby si každá myslela, že je tou nejdůležitější. Proč ta pozornost? Potřeboval jsem totiž, aby mi v sobotu či v neděli přišly dělat přesčasy, neboť výroba byla často časově zpožděná a my to museli dohánět. Většinou se to ale vědělo až v pátek odpoledne, paní a dívky se musely nejprve dohodnout s manžely či milenci a potřeboval jsem jich na tu práci co nejvíc, většinou všechny. A to tam prosím ještě nebyla unie, neboli odbory, jinak řečeno odpory - to bych jim asi ještě musel nosit bomboniéry :). Každý zaměstanec také potřebuje, aby se s ním jednalo trochu jinak. Najděte jeho rezonanční frekvenci a získáte z něho optimum. Správný manažer ovšem musí lidi navíc ještě inspirovat a to každý neumí.
d) Špatná aplikace dobrých metod
Nenadálé úspěchy v řízení vedou často k názoru, že existují "zázračné" methody manažerizmu. Tato pověra vznikla z toho, že se se závistí koukalo, jak se to druhému daří, aniž by si lidé uvědomovali, že za každým úspěchem stojí také chytrá hlava. Dobrý nápad totiž není jako čepice, která se hodí na všechny hlavy stejné velikosti. I ta sebelepší idea se dá pokazit špatným použitím. Každý samozřejmě chápe, že ne každá metoda se hodí pro každé prostředí, úroveň technologie, průmysl a už vůbec ne pro každou firmu - a přesto si často myslí, že zrovna u něj to bude pracovat.
Uvedu příklad: aplikovali jsme v Severní Americe japonské metody a není tajemstvím, že se značným debaklem. Americký pracovník totiž nemá pracovní zodpovědnost jako má Japonec, ani tak vyvinutý smysl pro přesnost a kvalitu. Metody JIT (Just in Time) nebo ZD (Zero Defekt) se pro nás prostě nehodily. Firmy, které zaměstnávaly dobré psychology práce, to pochopily předem, jiné si to neuvědomily a pak na to doplatily. U některých se to sice podařilo, ale až po patřičné "amerikanizaci" metod.
e) Málo osobní odvahy
Když manažer zjistí, že řešení, o kterém si myslí, že je nejlepší pro daný problém, i když je ještě nevyzkoušené, neobvyklé či prostě odmítané jeho nadřízenými, musí mít odvahu za něj postavit. Poslušňáci, tj, alibisté, opatrníci či vedoucí, kteří se nemohou rozhodnout, ti všichni radši volí řešení pohodlnější, plně vyzkoušené anebo prostě to, co se jim nařídí zeshora. Někdy to vyjde, jindy to znamená stagnaci, většinou i pokles výroby (anebo trhů), a zažil jsem i firmu, která kvůli tomu zbankrotovala. Na druhé straně hazardéři, riskéři či naivní experimentátoři nikdy nejsou dobrými manažery. Odvaha ovšem také znamená přiznat si, když sám udělám chybu. Sem patří i nebát se zastat svých lidí, když mají pravdu, když potřebují pomoc, když si zaslouží přidání. Dobré výsledky se neobjeví hned, protože důvěra se nevybuduje za den, ale mohou příjemně překvapit později.
Za posledních dvacet let prodělala "manažerologie" velký vývoj. S časem se pochopitelně vyvíjí i manažeři, ale ne všichni stejně. S růstem experience se manažer může stát lepším, anebo založit svoje akce na řadě malých úspěchů (většinou jen díky několika šťastným odhadům), zkostnatět a přejít na principála. Staré metody řízení už nestačí současnému stavu moderní techniky a organizace práce. Nestačí k tomu ani starý typ manažera. Nové technologie, jako je video-konference se sice rychle ujaly, ale ještě rychleji přešly na obyčejné video-schůze, kde se zase omílají všechny možné zbytečnosti. Objevila se také novinka (pokud zapomeneme, že už to tu vlastně bylo od středověku), t.zv. team-work. A opět se tomu přikládají zázračné vlastnosti. Ano, na jedné straně to má skvělé výsledky, ale jinde se to zvrhlo tak, že to sice pracuje, ale závisí to hlavně na několika dříčích a zbytek se "veze" zadarmo. I to je pochopitelné: team-work totiž vyžaduje zcela jiné řízení a i dobrý manažer se tu musí ještě hodně přiučit, než bude také dobrý team-leader.
Zavřeli písničku, zavřeli za vrata,
protože byla nějak moc hubatá.
Lidé ji zpívali, zpívali do noci,
zpívali svobodní, zpívali otroci.
A když si ji už celé císařství zpívalo,
nedivme se, že to císaře naštvalo.
Zavřeli ji tedy do hradního žaláře,
že prý svými slovy uráží císaře.
Zavřeli písničku, zavřeli do želez.
Stačí prý křepelka, co zpívá "pět peněz".
Nebude už nutno zpěváky zavírat:
není-li písnička, nebude co zpívat!
Zatímco písnička sedí ve vězení,
neskončí tím ovšem to její trápení.
Žalářník také ještě se přičiní:
nebohé písničce násilí učiní.
Po nějakém čase pak v žaláři porodí,
tři malé dcerušky se jí tam narodí.
Písnička s radostí hledí na dětičky:
mají se k světu ty uřvané písničky.
Brečí tam holčičky od rána do šera.
Naštve se žalářník a jednou zvečera
ze vzteku vyhodí děvčátka za vrata -
děvčátka po matce, děvčátka hubatá.
Naštěstí jde kolem ponocný Zajíček,
ujme se z lítosti maličkých písniček.
Protože rostou rychlejc než z vody
na mládence brzo uplatní své svody.
Než se kdo naděje, batolí se světem
na tisíc písniček a ty zas svým dětem
předají pak nápěv od jejich babičky,
co sedí v žaláři, babičky-písničky.
Lidé se radují, zpívají vesele,
zrána když vstávaj' i večer u postele;
neb když se písničky začínaj' ozývat,
i toho císaře dokážou uzpívat.