onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 1B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Tak jsme se konečně dočkali: za dobrou práci jsme byli oficielně povýšeni na měsíčník. No dobře, dobře, s tím povýšením to je vtip, ale opravdu budeme teď vycházet jako měsíčník. Zjistil jsem totiž, že budeme-li vycházet jednou měsíčně, ušetřím si zbytečné závody na poslední minutu, zvláště když musím rozesílat čísla ještě na tři mirrory. Na druhé straně nebudete o moc ošizeni, přidal jsem v českém čísle sekci Pohledy a v anglickém podobnou, nazvanou Bits. Přecházíme prostě z období kvantity spíše na kvalitu.

Nebudeme ale přidávat obrázky do jednotlivých čísel: zdá se, že trafik na Netu se stává příliš hustým a najíždění na stránku příliš lenivé. Nechceme se tudíž zvavit té výhody, že se na nás dostanete rychle a spolehlivě. Máte-li někdy problémy, zkuste prostě jiný mirror, tam mají jiný denní čas, tedy jiný trafik a navíc při spojení přes družice je elektronický čas přenosu zanedbatelný proti "času čekání". Jistě jste si také všimli, že se vám někdy naláduje kus obrázku, pak nic, pak zase kus obrázku. . . To proto, že přenos se děje v malých dávkách, zvaných packets neboli "balíčky", a mezi nimi se odebírají další čkatelé a to na bázi FIFO (first in - first out, tedy po česku PPPM - první přijde první mele). Není-li trafik, stačí systém ty ostatní "čekanky" naládovat v té kratičké době, kdy se vaše nadílka zobrazuje a proces je pak tak hladký, až se vám zdá, že jste chytli celý obrázek najednou. Jen pro zajímavost: celý text tohoto čísla má méně bitů než těch těch pár obrazků, co tu vidíte.Vy, kdo máte čas, navštivte naši Fotogalerii (z Titulní stránky), kterou také budeme časem doplňovat a dáme vám vždy vědět.

Rád bych zde občas upozornil na softvér, který mě zaujal. Posledně to byl Freezip©, jehož kopii si můžete pořád ještě stáhnout zdarma z naší Titulní Stránky. Dnes je to opět freeware, Irfanview© , nejrychlejší prohlížeč a editor obrázků, který jsem dosud potkal. Ne, pochopitelně nedělá vše, ale je zázračně krátký a také pracuje jako blesk. Zná všechny obrázkové formáty (kromě vektorové grafiky, páni inženýři) a animované gify se v něm i pohybují. Chcete změnit velikost obrázku, jas, kontrast nebo obrázek konvertovat na jiný formát? To vše jde snadno. Umí ještě daleko víc - například vám udělá z vaších obrázků po několika ťuknutích předváděcí "slide show" a můžete i přidat zvuk či video. Máte skanr? Program si ho sám najde a může snímat přímo "do sebe". Při zobrazování obrázku vám nezabere celou obrazovku, ale jen část, odpovídající skutečné velikosti obrázku, případně ještě menší, dáte-li si patřičné zmenšení. Program si stáhněte na http://stud1.tuwien.ac.at/~e9227474/ A když už tam budete, klikněte si na emajl a pozdravujte ode mne jeho autora Irfana Skiljana z Bosny, toho času studenta ve Vídni.


INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: ZASEVZETÍ (Novoroční úvaha)
Reportáž: ADRIANIN PŘÍBĚH
Povídka: POSLEDNÍ ÚNIK (mystery)
Pohledy: ČASOVÁ PROMĚNNÁ
Poezie: OBRAZ VE SKLE

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zde zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Já mám daleko lepší vkus než moje žena. Posuďte sami: já si vzal ji, zatímco ona si vzala jen ."




PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: ZASEVZETÍ
(Novoroční úvaha)

Ale ano, já vím, že to ve slovníku nenajdete, ovšem když může název tak nesmyslný jako předsevzetí, o kterém se už tolik napsalo při každé prvolednové a možná i prvomájové příležitosti, proč tedy ne pro změnu také za-se-vzetí? Pravda, však ten první výraz se už moc nepoužívá, říká se spíše "zavázali jsme se", "dal jsem si za úkol" anebo "udělal jsem si úvazek" - asi podle toho na kapesníku. Ovšem stejně jako tato slova, která postupem času ztratila jakykoliv obsah, když žádná akce nenásldovala, také předsevzatí se vztahuje většinou na něco, co bychom rádi, že ano, udělali, ale jaksi se k tomu nedostaneme, případně si vymyslíme jinou, lepší výmluvu.

Nuže, zkusme něco nového. K čertu s novými předsevzetími, kterými se na začátku roku jen okecáváme. Navrhuji dělat něco cela opačného: udělejme si zasevzetí. Tím nemíním za-se-vzetí, tj.házet to všecko za hlavu, zcela naopak: míním zase-vzetí, tj. vzít stará předsevzetí, oprášit je, sebrat odvahu, případně peníze a udělat to. Neboť zasevzetí také více méně naznačuje, že si to "vezmeme za své". Ona totiž neuskutečněná předsevzetí jsou jako ty bludné duše, které nemohou ani do nebe, ani do pekla a tak vegetují někde v předpeklí a čekají na osvobození. A pokud to nevíte, stejně jako ty bludné duše vás navíc také také budou strašit.

Nejlépe bych to asi přirovnal situaci, kdy vás už delší dobu zlobí spojka u převodovky, ale vy to odkládáte tak dlouho, až vám záruka propadne a auto vám chcípne uprostře prérie, kde je nejbližší opravna 200 kilometrů daleko. Ano, neoplodněná předsevzetí dělají špatné svědomí a ještě se vám mohou vymstít. Co tedy dělat? Především bych chtěl poukázat na to veliké štěstí, že jste se do tohoto článku začetli. Kdo jiný by vám poradil, abyste se vrátili a zkusili to ještě znova? Že to stejně děláte každý rok? No tak vidíte, alespoň v tom máte praxi. . .

Žerty stranou - to není to, co jsem myslel, tak lehce tomu neuniknete. Navrhuji, abyste se vrátili jen k těm předsevzetím, které jste už dávno odepsali. Proč? To vám neprozradím, každá akce má totiž začínat nejprve přemýšlením (hele, taky novinka!) a to za vás nikdo neudělá. Lepší bude, když to budu ilustrovat na příkladu: řekněme, že jste chtěli udělat celá život něco speciálního, extravagantního. Tak například můj přítel sní o tom, jak půjde do obchodu s knihami, koupí nějakou hodně drahou, zaplatí, sebere ji z pultu a pžed očima prodavačů z ní vytrhne jednu ilustraci, třeba nějakého Michelangela případně nějakého anděla z Michle. Složí ji pečlivě na osmkrát, zasune do kapsy a zbytek knihy hodí - ještě v krámě - do koše. To je podle něho nejen vandalismus, ale i největší hřích, co vůbec může udělat, tak jako je třeba pro někoho jiného hříchem požádat manželky bližního svého, aniž by požádal statků jeho.

Ano, něco speciálního jste chtěli kdysi udělat, ale nějak jste se k tomu nedostali; hodili jste to prostě na backburner, jinak řečeno zadní ploténku - ne páteřní, ale na kamnech - tam, kde se ohřívají věci tak dlouho, až se úplně usuší. Mluvíce o jídle, třeba jste si už dávno slibovali, že ochutnáte to či ono, že se nadlábnete anebo naopak prostě pojíte něco tak běžného jako jsou ústřice s kaviárem. A když to neuděláte, tak vás to bude celý život trápit, věřte mi. Moje řešení je naopak velice prosté: jednou se udržte a dejte si do nosu (to myslím jen obrazně). Nic nevadí, když na to padne půl výplaty, která by se dala využít daleko lépe; stojí to za to, věřte mi.

Ne, nebojte se, nejsem přítel přežírání - nesnažím se vám zničit zdraví, ani mě tajně nepodplatila mafie lovců perel, pardon, ústřic. Důvod, proč vás k tomu navádím, je daleko prostší. Řekl to už Oscar Wilde: "Jediný způsob, jak bojovat proti pokušení, je mu podlehnout". Získáte celoživotní zkušenost, že syrové ústřice chutnají podobně jako syrová vejce a kaviár smrdí po rybách. Rozhodně žádný velký zážitek, ale představte si: vy se pak všude můžete chlubit, že jste pojídali USK (ústřice s kaviárem). V duchu si ovšem o svých posluchačích řeknete, že jsou pěkní blbci, ale i to je vzácny poznatek. Ale nepřehánět: čeho je moc, toho je příliš a v případě přejedení či přepití pak dochází k odvržení přebytků, abych to řekl slušněji.

To vše samo o sobě je jistě závavné i poučné, ale ne příliš užitečné. Přiznám se, že jsem zasevzetími myslel především taková, která vám pomohou objevit něco ve vás, nějaký ten zakopaný talent, případně i dobrou stránku, prostě to, čeho byste se u sebe nenadáli. Kdysi jste například chtěli malovat - myslím obrazy, ne kuchyň - ale nějak vám to nevyšlo či co. Něco vám chybělo, třeba právě ten talent. Ale možná, že jste zjistili, kde je vlastně zakopaný, vy ho najdete a svět tím získá třeba nového Michelangela či Anděla z Michle. Nebo zjistíte, ke svému rozčarování, že naopak talent nemáte a to ještě všas, než naděláte větší škody. Znám malíře, který to bohužel poznal až dost pozdě - to už byl slavný a nedalo se stím nic dělat. A když zjistíte, že "talenta nět", "ničevo něpaděláješ", jinými slovy: nemůžeš nic pos-kazit. A ono pořád malovat po kostelech stropy taky není žádný med...

Jenže když to teda nevyjde, proč to vlastně zkoušet, ne? Nenavádím vás tady k něčemu úplně zbytečnému? Pochopitelně, vy, co talent nemáte, mi budete spílat. Ale cožpak lze v životě chtít jen jednu věc? Chyba nebyla v tom, že nemáte talent, ale že jste chtěli malovat! A teď to víte a máte ještě celý zbytek života a můžete hledat dál! Na druhé straně vy, co talent máte a nevěděli jste o tom, máte zase celý zbytek života k tomu, jak ho dál vyvíjet či naopak!

Jestli jste jako já, máte ovšem těch přání víc. Já mám doma celou jednu skříň odložených přání - jak čas utíká, je mi jasné, že je všechny nestihnu, ale lépe něckteré, než žádné. I když se najde jedno, které za to stálo, pak to stálo za to. řeknete si, že je to tautologie, neboli definice kruhem - ale v tom je ten vtip. Ještě jednou si tu s chutí zacituji: "It's not over untill it's over," říkají Američané, to znamená něco jako že nikdy není pozdě, dokud si sami neřeknete "dost".

Nemám na mysli abyste se vraceli ke svým minulým předsevzetím z nějaké nostalgie nebo prostě jen za každou cenu. Některá ta potracená předsevzetí už dávno přebolela, jiná se k vám vracejí s důsledností chudého příbuzného. Ta budou jako sirotci zpívat před vašimi dveřmi o Vánocích či jiných svátcích pohody a nenechají vám spát. "Kdyby jsou chyby" - ale to už je české přísloví, to určitě znáte. Nebudu vás k ničemu přemlouvat, třeba na to ještě nejste připraveni. Jenže někdy si člověk před plánováním budoucnosti musí napřed vyrovnat účty s minulostí. Hlavně nikde neříkejte, že jsem vás naváděl, abyste trhali obrázky z knih - obzvláště ne, když už jste je zaplatili! Jako každý alibista, nechávám to prostě na vás. Já sám mám dost práce s doháněním toho, co zcela určitě už stejně nedoženu.

A ještě jedna věc: nesnažte se dohnat to, na co už je pozdě. Já si například kdysi přál být zastřelen žárlivým manželem. K tomu už, jak se obávám, asi nedojde. Ale abyste mě špatně nepochopili: občas si zastřílím s členy místního střeleckého spolku a soudě podle jejich střelby, musel bych si na to zastřelení počkat asi zatraceně dlouho . . .

Zpět na index

REPORTÁŽ: ADRIANIN PŘÍBĚH
(podle vyprávění Analeny de Colmenares - překlad z Hurontarie, číslo 18A/98)

Analena Cimieri de Colmenares,
analena@telcel.net.ve

se narodila v Sao Paulo, v Brazilii. Studovala psychologii a když vojenský režim zavřel univerzity, vystudovala předmět zdravotní sestry - instrumentářky v oboru chirurgie. Tam potkala svého budoucího manžela, který přišel do Brazilie z Venezuely, aby si dodělal studie na Master's degree v chirurgii. Vzali se a odešli do Venezuely, kde začali svůj společný život. Přestěhovali se do Maracaiba a tam se jim také narodily jejich tři děti: Adriana, Vivian a Ricardo Jr. Jeji manžel je chirurg, pracující ve třech místních nemocnicích a je také prezidentem janchtového klubu. A samozřejmě, mají plachetnici a oba milují sailing tolik, že tráví většinu svého volného času na jezeře Maracaibo.

Ale to není vše: Analena učí portugalštinu a sama ještě navštěvuje lekce angličtiny. Dokonce si najde čas i na čtení knih - obzvláště miluje ruskou literaturu. Také brala kurzy o aromatických výrobcích a oteřela si obchod s parfémy, voňavými svícemi, a mýdly, nazvaný Analena Satchets. Má ráda hudbu, zvláště Smetanu a ruské klasiky. Je vyrovnaná, ale i intiutivní, citlivá, někdy až melancholická, přátelská a také ovšem dobrá hostitelka: ráda organizuje společemské oslavy. A jakoby to ještě nestačilo, píše také pro časopis spisovatelského klubu a připravuje knihu o její dceři Adrianě.


Stalo se to před třemi lety. Mladá dívka s něžným jménem Adriana odcestovala ze svého rodného města Maracaiba ve Venezuele, aby šla studovat do jiné, vzdálené země; skoro přes půl zeměkoule vzdálené. Byla krásná a to nejen v matčiných očích: měla hedvábné vlasy, půvabné oči a také se - jako jiné dívky jejího věku - ráda smála a těšila se ze života, který ji teprve čekal. Život plný očekávání a nádherných snů. Znáte to, měli jsme je všichni, když jsme ještě byli mladí. . .

Také byla velmi nadaná, ostatně právě proto se vydala studovat v České republice. Bylo to vlastně součástí studentského výměnného programu: vybrala ji společnost AFS a jiná dívka, z Islandu, zaujala její místo v jejich domě ve Venezuele. Co je to vlastně AFS? Je to mezinárodní výměnný studentský program, non-profit organizace, která je neutrální, co se týká politických a náboženských názorů. Má odbočky v 54 zemích a jejím cílem je učit "osobní důstojnost, emocionální představivost (emphatii), toleranci a harmonický život s členy jiných národů, ale při vzájemném respektování svých odlišností".

Proč vlastně odešla Adriana tak daleko? A proč zrovna do České republiky? Věděla totiž už něco o té zemi a s velkým očekáváním se chtěla dozvědět ještě více o místě, které je historickým a kulturním centrem Střední Evropy. Přidělili ji k jedné rodině v Plzni, v Čechách - v západní části republiky, v cizině známé pod názvem Bohemia.

Analena měla určité obavy: její dítě jí odešlo tak daleko, na tak dlouhou dobu a vlastně poprvé v jejím životě. Kromě toho: co vlastně obě věděly o tom místě? Možná, že tam žijí lidé chladní, bez emocí. Adriana si ovšem starosti nedělala, řekla své matce sbohem a odletěla. Čas utíkal rychle a první dopisy od Adriany byly plné naděje: za chvíli tam už měla několik přátel, její studie ji bavily a vypadalo to, že je všecko v pořádku. "Neudělaly jsme chybu," říkala si Analena, "moje dcera je šťastná a to je to nejdůležitější."

-----

Šest měsíců uteklo jako voda pod mostem a najednou přišel z Prahy fax, že Adriana je nemocná a že je v nemocnici. Analena, plná obav o své dítě, přiletěla za tři dny, zatímco diagnoza byla už potvrzena: byl to zhobný nádor na plicích. Říkají tomu Hodgkins lymfoma, což jinak moc neříká, ale to už obě věděly svoje. Bylo to vážné, velice vážné. . .

Když se taková věc stane staršímu člověku, je to samozřejmě smutné, ale ještě víc, když je obětí mladá dívka - pořád ještě vic děvče než dospělý člověk. Adrianin život, jehož velká část ji vlastně pořád ještě čekala, byl nebezpečně ohrožen a její šance byly malé. Doktoři okamžitě nasadili chemoterapii. Celou tu dobu seděla Analena u její postele, starala se o ni, zařizovala, co bylo potřeba a modlila se k Bohu, aby vrátil Adrianě zdraví. Nebyla sama: brzo se modlili i všichni přátelé její dcery a dokonce i lidé z různých konců světa.

Nebylo to snadné pro nebohou matku: byla v cizí zemi, daleko od své rodiny, která by jí mohla dát útěchu a pomohla překonávat její trápení a obavy. Lékaři jí nemohli nic říci s jistotou, ale ona se přesto snažila najít nějakou malou naději. Celou tu dobu schovávala své obavy a snažila se dodat své dceři trochu optimizmu, zatímco ona zase utajovala své obavy před Analenou. Nebyl to snadný život a Bůh je obě těžce zkoušel. Nebylo to vlastně poprvé: Analenin syn, Ricardo Jr. byl zabit při dopravní nehodě, když mu bylo pět let.

Pravda, našli se také byrokrati, kteří jí znepříjemňovali život, jako jedna paní ze studentských kolejí. Ta řekla Analeně, která tam dočasně bydlela, dost hrubě, že to "není místo pro turisty" a jinou pomoc jí nenabídla. Ubohá matka - která neuměla slovo česky - si tedy musela sama shánět jiné bydlení. Bylo to daleko od studentů, kteří jí pomáhali v jejím trápení, kteří na ni čekávali dlouho do noci, kdy přicházela z nemocnice, aby jí pomohli a nějak potěšili. Teď se tedy musela vracet sama, - unavená a v depresi, po těch všech hodinách u postele její dcery - do studeného, opuštěného bytu. Bylo to smutné místo, které jí ještě víc připomínalo situaci, ve které se nacházela její dcera. Jedinou útěchou bylo, že to bylo blízko Karlova náměstí, nedaleko Kateřinské ulice, kde se nacházela nemocnice.

Karlovo náměstí, které je pojmenováno po českém králi a římském císaři Karlovi Čtvrtém, má hezký park, kde tráví studenti, doktoři i jiní lidé přestávky v práci a na lavičkách pojídají svoje sendviče. Také Analena tam občas odpočívala a pozorovala lidi kolem: vypadali radostně a plni optimismu, obzvláště ti mladí. Proč se taková věc musela zrovna stát její dceři? A proč zrovna tady, tak daleko od domova? Možná, že kdyby si ji odvezla zpátky domů. . .

Lidé ovšem pro ni měli soucit a bylo jim líto utrpení obou, Adriany i Analeny. A nebyli to jen studenti, i obyčejní návštěvníci v nemocnici, prostí lidé kolem, všichni ti, kteří měli srdce na pravém místě a umí porozumět. A Analena nemůže nikdy zapomenout jejich laskavost, protože bez nich by byl její pobyt tam asi nesnesitelný. Malá pomoc tu i tam, to vše dělalo veliký rozdíl - ten hlavní rozdíl. Už nebyla sama a tento pocit jí pomohl nejvíc ze všeho. "Byli skvělí," říká nyní a není důvod, proč bychom jí nevěřili.

Praha je ovšem také město pražského Jezulátka (Bambino di Praga), zázračné sošky malého Ježíše - velmi dobře známého v jižní Americe - a umístěné pražském kostele Panny Marie Vítězné, v Karmelitské ulici. Analena tam šla, poklekla před oltářem a ve svém zoufalství ho prosila s pláčem o pomoc. Náhle se jejího ramnea dotkla něžná ruka. Byla to česká jeptiška, která se jí snažila pomoci. Analena ji požádala, zda by jí sehnala kněze, který by mluvil španělsky či portugalsky. Bohužel neměla štěstí: k dispozici byl jen italský kněz, "ale když počká do soboty, přijede ten španělský, co žije na venkově. . . " Bohužel tak dlouho čekat nemohla, bylo to právě před Adrianinou operací. Zklamaná se vrátila do nemocnice, kde zjistila, že její dcera měla zrovna návštěvu. Byli to tři misionáři ze Španělska, jeden z nich byl dokonce španělský kněz. Byl to ten, který měl přijít v sobotu sloužit tu mši! Bylo to jako kdyby ho k ní poslalo samotné pražské Jezulátko, které se slitovalo nad trpící matkou - bylo to jako nějaký zázrak! "Ano," řekla si, "je tedy ještě naděje . . ."

-----

Celou tu dobu si Analena uvědomovala, že žije v městě, o kterém už tolik slyšela. O jeho středověké kráse, o jeho parcích, palácích a o historických Hradčanech, sídle českých králů a královen, kteří tu po staletí vládli. A ovšem i o pověstném Karlově mostě, postaveném Karlem Čtvrtým ve čtrnáctém století. Bylo to místo, odkud jste mohli vidět vše: most, orámovaný dvěma gotickými věžemi a řadou barokních soch, včetně sochy českého světce Jana Nepomuckého a pochopitelně i samotný hrad. Analena neměla bohužel čas na prohlídky a ani by ji to asi netěšilo, když její dcera byla ještě pořád v nemocnici. Ale slíbila si, že se po mostě projde poprvé až s Adrianou.

Jednoho dne doktoři dovolili její dceři opustit nemocnici, alespoň na pár hodin. Šťastná matka mohla konečně splnit svůj slib a první místo, na které se vydali, byl Karlův most. Nikdy na ten okamžik nezapomene - bylo to prý tak krásné jako ve snu. Nemohla si ani vybrat lepší místo: pod nimi na řece plavaly bílé labutě, zatímco tiší svatí na mostě doplňovali panorama starodávného hradu. Hradu, který by mohl hostit i mladou, krásnou princeznu, takovou, která se s Analenou zrovna vedla za ruku. Hrad vypadal, jako by se vynořil ze země ze "Zimní pohádky", ze země, kterou Shakespeare také nazýval Bohemií. Matka a dcera se objímaly a jejich oči přetékaly slzami štěstí. Pak se také ještě potkaly s těmi španělskými misionáři a odešli do jedné zapadlé hospůdky oslavit tu událost dobrým českým pivem. Ten kněz se jmenoval Alberto a není třeba dodávat, že se spřátelili a že je dodnes dobrým přítelem.

Adriana se vrátila do nemocnice a její matka do bytu v ulici Na Zhořelci, kam přišli jiní dva dobří přátelé její dcery: Soňa a Karel, a povídali si celou noc. Pak, v pět hodin ráno, kdy už nestálo zato jít spát, se rozhodli projít se spolu po Praze. Pršelo, ale to jim nevadilo: přešli most, pak dolů na Kampu, přes malou Stranu do nádherné Valdštejnské zahrady a zpět kolem Národního divadla na druhé straně řeky. Skončili až na Václavském náměstí, pojmenovaném po jiném českém světci a poseděli pod jeho jezdeckou sochou. Byla neděle ráno, tak brzo, že lidé ještě nebyli na ulicích a kolem bylo ticho, které bylo až neskutečné. Dojati krásou toho okamžiku, Analena a její přátelé se obejmuli. Bylo to jako extaze - snad proto, že se její dcera cítila lépe, snad proto, že si uvědomovala, jaké dobré přátele Adriana má. Byl to moment opravdového štěstí.

Adrianě bylo opět povoleno opustit nemocnici na pár dnů a tak se obě rozhodly, že se víc seznámí s českou zemí: navštívily Karlštejnský hrad, jehož majestátní budovala pohlížela dolů do údolí s ospalou řekou a starými dubovými stromy. Není divu, že si císař Karel toto místo zamiloval a nechal tam postavit hrad tak krásný, že se ten pak stal národní památkou.

Také navštívily Plzeň, město rodiny, u které Adriana žila a světoznámé svým pivem. Nebe nad městem bývalo obvykle pokryto mraky, takže ho Adriana žertem nazývala "má šedivá Plzeň". Když ale přijely, bylo slunečno a nebe bylo blankytově modré - tak modré, že Analena tvrdí, že takovou jasnou modř předtím ještě nikdy neviděla. Bylo to pro ni jako příslib obnovené naděje, naděje pro Adrianu i pro ni . . .

-----

O pět dni později doktoři dovolili Adrianě, aby se vrátila domů. Když usedly v letadle, Analena se rozplakala. Těch několik hezkých dnů před odletem bylo víc, než mohla unést. Jak by bylo hezké zůstat tady, jen kdyby bylo všecko jinak, kdyby osud nezasáhl tak krutě do jejich osudu. Plakala pro všechny dobré i zlé dny které tam strávila, plakala proto, že opuštěla dobré přátele, neboť jak říká staré přísloví, "v nouzi poznáš přítele". Byla tam celé tři měsíce a byla vděčna všem, kteří jí pomáhali. A věděla, že je možná opouští navždy, že už je asi nikdy neuvidí.

Přistáli v Maracaibu: byly doma a byly šťastné, alespoň na chvíli. Brzo je zase skutečnost dohnala: celá ta situace, smutek a obavy, špatný sen, který nebyl snem. Pět měsíců poté Adriana zemřela - bylo jí pouhých devatenáct let. Bylo to 28 listopadu, 1995. Krutý osud zhasil jako plamen svíce život tak mladý a křehký. Dívka, která si od života tolik slibovala a která by se nakonec spokojila jen s tím, aby ten život dostala zpátky, se musela vzdát i toho.

Ale nebude zapomenuta. Nejen Analenou a jejími přáteli, ale i těmi, co ji potkali, co ji poznali a co ji měli rádi. Těmi, které také ona měla ráda, lidmi beze jména, těmi, co se snažili pomoci jí a její neštastné matce. Trvalo to dlouho, než byla Analena schopna opět o tom hovořit. Bolest v jejím srdci byla příliš silná a sahala příliš hluboko.

Pak se pomalu začaly vynořova vzpomínky na dny šťastnější: příběhy z Adrianina dětství, jejích školních let a dokonce i ty z Čech: starý most s hradem, starodávné město a přátelé. A opravdu, brzo ty hezké vzpomínky začaly převažovat ty druhé a dnes už si Analena vybavuje jen to dobré. Dokonce si představuje Adrianu jako když tam pořád ještě žije a dobří lidé z Prahy se o ni starají. V Praze, městě s hradem jako ze Zimní pohádky, se starým mostem, ozdobeným mlčícími světci a pod ním je řeka, na které plují bílé labutě . . .

Zpět na index

POVÍDKA: POSLEDNÍ ÚNIK
(mystery)

Ovšem že jsem se k nim musel připojit. Nejprve jsem nevěděl, co tam dělají, ale bylo mi jasné, že tam očekávají objevení se něčeho, lépe řečeno někoho. Nevypadali prostě jako obyčejní turisté, kteří by se pouze snažili získat lepší pohled na vodopády. Ostatně ani se dolů nepodívali, tak byli zabráni to své diskuze a vypadali spíše jako skupina spiklenců. Pak jsem si vzpomněl: psali o tom ve všech novinách a bavili se o tom i v místní televizi.

Ano, čekali tam na něj, na velkého Houdiniho, lépe řečeno na jeho ducha, který se tam měl materializovat. Bylo totiž zrovna nějaké kulaté výročí jeho smrti - zemřel na Halloween, na Dušičky - a někoho napadlo, že by se vlastně mohl ukázat, jak to kdysi slíbil a to zrovna na téhle skále. Osobně nejsem přitahován psychologií davu a celkem souhlasím s tím, že se "inteligenční kvocient davu rovná nejmenšímu inteligenčnímu kvocientu v davu", ale nějak mě hnala zvědavost přímo k nim. Snad to mělo něco dělat s tím, že mě vždycky fascinují lidé, kteří věří na nepravděpodobné věci.

Ti, co se teď shromáždili na této americké strane Niagarských vodopádů, se tu hádali s vervou, kterou by jim leckdo mohl závidět. Kolemjdoucí přicházeli a odcházeli, někteří kroutili hlavami, jiní se jen smáli. Nikdo z nich to ovšem nebral příiš vážně a všichni to už někde za rohem pustili z hlavy. Jenom ti věřící tam zůstávali a - až jsem se tomu divil - také já sám. Z nějakého podivného důvodu jsme se nemohl rozhodnout, abych odešel.

Náhle vedle mě někdo prohodil: "Ti blázni, ti zatracení blázni!" Neby jsem si jist, jestli to bylo adresováno mě, tak jsem se raději otočil a pohlédl na muže, který promluvil. Asi byl dost starý, protože mu bílé vlasy padaly v dlouhých pramenech na ramena a jeho krátká, špičatá bradka byla také zcela šedivá. Už jsem v životě potkal několik takových, co vypadali jako Buffalo Bill, většinou to byli herci z nějaké té show, tak jsem si nejdřív myslel, že je také jeden takový.

Pak mě ale zaujalo něco zvláštního: jeho hlas byl plný opsouzení a také jeho ústa se ještě ironicky šklebila, ale jeho malé, modré oči prozrazovaly něco úplně jiného. Ano, dalo se podezřívat, že ve skutečnosti ty "blázny", jak je nazýval, vlastně obdivoval. A přiznám se, že já vlastně také. Jelikož se na mě zrovna nedíval, prohlédl jsem si ho pozorněji. Měl dlouhý kabát a ošoupané kalhoty a vůbec vypadal zoufale. Rozhodně se nejednalo o někoho, s kým byste se klidně dali do rozhovoru, aniž byste si bezpečně drželi ruku na své peněžence. Tak či onak, moje zvědavost už ale byla probuzena.

"Takže vy nevěříte, že by se dnes ukázal?" zeptal jsem se ho se smíchem, ale on odpověděl zcela vážně: "Ovšem že ne, proč by to dělal?" Povšiml jsem si, že neřekl třeba něco jako "Jak by mohl?", tak jak by se to slušelo v dané situaci a zeptal jsem se ho tedy znova: " Proč by to dělal, říkáte? Mluvíte, jako byste ho znal velice dobře!",

"Možná že znal, možná, že ne," řekl a odmlčel se. Chvíli jsme tak stáli docela tiše, když se zcela neočekávaně tiše svezl na zem. Jen tak, beze slova, dokonce ani nevzdychl. Lidé mi ho pomohli odnést na nejbližší lavičku, ale tam se vzpamatoval a naši další pomoc už odmítl. "Nic to není, opravdu,"ujišťoval mne. Já ho tam ovšem nemínil jen tak nechat - vždycky dokážu vyčenichat dobrou story a přisámbůh, tady byla právě jedna přede mnou. Mohl to být pochopitelně i dobrý herecký výkon zručného podvodníka, ale něco mi říkalo, že to tak jednoduché zase nebude.

"Je vám špatně?" zeptal jsem se, ale on potřásl hlavou. Pak mi to došlo a řekl jsem : "Vsadím se, že jste toho poslední dobou moc nepojedl, že? Co kdybychom někam zašli a já vás pozvu na večeři . . . "
"Ale ne, já nemám hlad!" bránil se, ale opět jako dříve, jeho oči prozrazovaly opak. Tak jsem ho vzal do auta a zavezl ho do jedné restaurace, "U Vincenza" jí říkají, asi po jejím bývalém majiteli. Byla to taková italská trattorie a zatímco jídlo bylo skvělé, ani ceny nebyly špatné. Měl jsem to místo rád a věděl jsem, že bude perfektní pro mého hosta: to aby se tu cítil příjemně a aby začal povídat.

Nepokoušel jsem se naléhat, místo toho jsem ho raději pozoroval. Hlavně jeho ruce - ruce vám obvykle řeknou o jejich majiteli téměř vše. Jeho prsty byly dlouhé, tenké a nehty pěstěné - rozhodně víc, než byste očekávali u nějakého pobudy. Jinak se ovšem třásly, ale to bylo normální, uvážíme-li jeho věk a hlavně stav, v jakém byl. Také způsob, kterým používal vidličku a nůž, byl vytříbený, vlastně až příliš pro hostinec, ve kterém jsme seděli. Napadlo mi, že ten chlapík možná zažil lepší doby, ovšem dlouho předtím, než jsem ho poznal. Asi ho teď vydržovali jeho příbuzní, nebo žil jen na podporu a tohle byl jediný způsob, jak mohl dostat zdarma večeři.

Když pojedl a dopil pivo, ruce se mu už vůbec netřásly. Konečně také otevřel ústa, která byla doposud přespříliš zaměstnána a řekl: "Italská kuchyně! Jak jen já jí miluju! Pane, musím přiznat, že jste skutečný gentleman!"
"Ale, ale," odmítal jsem jeho chválu, protože jsem si nebyl jistý, zda se mi neposmívá, "řekněme prostě, že mi teď vysvětlíte, co jste to předtím myslel a budeme vyrovnáni."
"A co jsem to vlastně řekl?" předstíral, že si nepamatuje."Aha, vy myslíte to, že jsem mluvil jako bych ho znal? Ale vždyť já ho vůbec neznal!"

Snažil jsem se moji nabídku vylepšit: "Podívejte, řekněme, že vy mi řeknete celou tu historku a když se mi bude hodit, zaplatím vám tolik, kolik za ani budete chtít."
Usmál se téměř uštěpačně: "Nezlobte se, ale nemyslím, že máte tolik peněz, abyste mi mohl zaplatit tolik, kolik bych za tu historku mohl žádat. Ne, pane, ta historka není na prodej."
"Dobře," zkusil jsme to ještě jednou, "co když vám teda slíbím, že ji neveřejním, pak také ne?"

"Nemusíte mi slibovat nic, pane, já vám natolik věřím. Ale i tak by byla moje odpověď záporná."
Byl jsme už podrážděn: "ale ovšem," povídám, "žádná historka totiž neexistuje, já to věděl předem!"
"Já jsem neřekl, že žádná historka neexistuje," vykrucoval se.
"Jak to, že ne?" rozčiloval jsem se. "Vždyť jste sám přiznal, že jste Harryho ani neznal!"
"Ne Harryho, Ericha. To on si jen říkal Harry Houdini, ale jeho pravé jméno bylo Ehrich Weiss. Stejně jako jeho jméno, vůbec nic na něm nebylo takové, jak by se to na první pohled zdálo. A i ta historka vlastně je a možná ani není. . . "

To už bylo na mě příliš: "Pořád mluvíte v hádánkach, pane, pane -" zarazil jsem se: "nebo je vaše jméno také takové tajemství?"
"Benoit," řekl s úsměvem, "Claude Benoit, k vaší službě."
Tím úsměvem ale jako kdyby moje podezření ještě potvrdil. Sebral jsem tedy klobouk a předstíral jsem, že odcházím: "Takže, pane Benoit - jestli je to teda vůbec vaše jméno - bylo mi potěšením, že jsem vás poznal a na neshledanou!"

Náhle se přestal usmívat: "Musíte mi pane prominout, opravdu se za mé chování omlouvám. Nebylo to ode mne hezké: vzal jste mě sem, hostil mě jako krále a já jsem ani neopdověděl na vaše otázky. Musím podle vás vypadat jako úplný nevděčník!"
Já mu na to ale nenaletěl a povídám:" Tak kolik? Kolik za tu historku chcete?"
Usmál se a řekl: "Ale nic, vůbec nic."
"Ale jděte, děláte mi tady drahoty - no prosím, na to máte nárok - a teď mi řeknete, že za to nechcete vůbec nic? Kde je teda ten trik?"
"Žádný trik," řekl tiše, "já vám tu historku povím a to zcela zadarmo. Večeře byla výborná a vy jste mě sem přece také nepozval jen proto, abyste ji ze mě dostal," provokoval, ale než jsme měl čas odpovědět, dodal rychle: "Ovšem jestli mi chcete zaplatit ještě jedno pivo -"
"Zaplatím tolik piv, kolik jich budete moct vypít," souhlasil jsem, opět jsem si sedl a odložil jsem klobouk. "Doufám, že to bude stát za to!"

"Nebojte se, pane, to vám slibuji," ujistil mě s klidem. Počkal, až přinesli pivo, napil se a utřel si - ubrouskem, prosím! - vousy. "Tak teda k té vaší otázce: ne, opravdu jsem Harryho neznal. Ale mohu vám říci přesně, co by udělal. Proč? Studoval jsem Houdiniho pár let, tolik, že bych mohl dokonce říci i co by prohálil, slovo po slovu. On mě totiž vždycky fascinoval: nejenom jako kouzelník a showman, ale především jako inovátor. Nezdálo se, že by pro něj bylo něco nemožné. Odvážil se tam, kde před ním nikdo ještě nebyl. Jeho úspěchy byly úžasné a jeho výkony byly prostě neuvěřitelné. Ale jemu samotnému to nestačilo, někde hluboko v duši věřil, že jednoho dne dokáže něco opravdu nemožného, dokonce i pro něj nemožného. Absolutně nemožného - jestli chápete, co tím chci říci."

Starý muž byl zřejmě uchvácen v síti vlastní vášně a pokračoval: "Jak to, že jsem si tak jistý? Nuže, Harry také do puntíku všecko popsal ve svých dennících, dokonce byly i publikovány. Popsal tam každý svůj trik a podle toho také poznáte, jak dobrý skutečně byl."
"Ale způsob, jakým skončil," snažil jsem se namítnout, "zemřel přece na to zranění, které se mu stalo v Montrealu. Houdini tehdy tvrdil, ze dokáže stáhnout břišní svaly tak, že neucítí ani úder pěstí, no a jeden student ho hned udeřil a to bez varování - to bylo přece hloupé, ne?"
"Tak vy víte i tomhle? A vy si skutečně myslíte, že to byla jen chyba?" otázal se a když jsem přikývl, překvapil mě další otázkou: "Napadlo vás někdy, že to bylo plánované?"

"Plánované?" zeptal jsem se udiveně. "Přece mi nebudete tvrdit, že si naplánoval svou vlastní smrt?"
"Proč ne, plánoval ji mnohokrát předtím. Nezapomeňte, že byl největší únikový umělec, co kdy žil. Dostal se ze všeho, dokonce i svázaný řetězy: z vězení, z bedny ponořené na dno řeky, dokonce i ze zavřené rakve a pohřbený šest stop pod zemí."

(dokončení příště)

Zpět na index

POHLEDY: ČASOVÁ PROMĚNNÁ

Nedávno mi poslal kamarád z Prahy fotky z našeho maturitního večírku, tedy ne z toho prvního - za rok po matuře - ale z toho po čtyřiceti letech. Možná že byl o rok, o dva později, já tam nebyl, ale kdo by ještě počítal. . .

Jestli teď čekáte nějakou nostalgický nářek, tak vás asi zklamu. Věřím totiž, že čas sice nelze vzít zpátky - pan Einstein promine - ale to dobré, co jsme kdy prožili, je v nás nějak uloženo, zatímco to špatné časem vyprchá. Časová proměnná, ale ne ta z fyziky. Časem se také všecko, co jsme prožili, nějak pořád zkrásňuje, zatímco my si vesele stárneme, jako ten obraz Doriána Graye. Pak můžeme, podle nás zcela upřímně, také říci, že všecko bylo dřív rozhodně lepší, než je teď. Můj dědeček to tvrdil a jeho prapradědek jakbysmet.

Nechci tím říci, že měli v podstatě pravdu - naopak, jejich tvrzení byla pochopitelně nesmyslná na kvadrát. Za prvé by se tak dalo dokázat, že nejlepší televizní pořady byly vlastně jen v době kamenné a za druhé je to jako srovnávání jablek s hruškami. Koneckonců co je dobré pro mě, může být zlé pro někoho jiného - jak to řekl vlk, když požíral ovečku. Ne, ne, nebylo to předtím ani lepší, ani horší; bylo to jen jiné.

Co se ovšem dá srovnávat, jsou naše tváře, tedy ty tehdy a ty teď. Čirou náhodou jsem měl doma maturitní fotku a tak jsem si elektronicky "vystřihl" naše portréty dříve i dnes a - opět elektronicky - jsem je složil vedle sebe. Můj první dojem byl úděsný: ty naše vizáže z doby, kdy jsme měli život ještě před sebou a ty druhé, kdy už ho máme skoro za sebou, se lišily jako nebe a dudy. Vůbec nenasvědčovaly, že by pan Dumas mohl o nás napsat své "Mušketýry po čtyřiceti letech". Většinu kluků jsem málem nepoznal - naštěstí mi ale kamarád napsal, kdo je kdo. U děvčat to bylo ještě horší - já si už vůbec nepamatoval některá jména.

Jedna věc mě zarazila: my jsme vám tam všichni tehdy před lety vypadali tak divně, tak hezky! Ne, nemyslím tu krásu fyzickou, bylo to něco víc. Snad to bylo tím, že jsme tehdy byli nadšeni vším kolem nás, plni optimizmu a bůhví ještě čeho. Nevím přesně, co to bylo - drogy tehdy ještě nebyly - možná to byla radost ze života, to se stává, když člověk ještě nic nezažil. Byli jsme mladí a měli jsme štěstí. Tehdy jsme ovšem netušili, jak časem popíše naše tváře čas. To už tak bývá, že nabytá moudrost pak nějak vytlačuje tu krásu. Ne u všech, pravda, u některých nebylo co vytlačovat, u jiných zase nebylo čím.

Moje tehdejší tvář mě kupodivu také zaujala, což se mi nestává často. Dívám se do zrcadla většinou jen když mi manželka připomene, že bych se měl oholit. Skoro jsem toho holobrádka - ano, doslova - ani nepoznal. Tvář andělasky nevinná, sotva by někdo tušil, že jsem už tehdy zrál pro oheň pekelný. Opravdu: jelikož jsem se tehdy staral o třídní knihu, pravidelně jsem tuto schovával - s výmluvou, že ji má tříďas - v naší domovské třídě a to na tajném místě pod katedrou. To proto, aby profesoři nemohli zapsat ty, co chyběli a neměli omluvenku. Pochopitelně, zkuste sehnal od lékaře omluvenku, že jste zůstali doma, neboť jste měli bolesti z fyziky! Jednalo se totiž hlavně o tento předmět a jen o několik studentů, co měli větší strach z fyziky, než z toho, že bych já mohl mít průser. To bylo ale celkem vyloučeno, neboť pokud na tom profesor trval a knihu chtěl, odešel jsem tedy - jakoby k tříďasovi, ale ve skutečnosti jen do té naší, prázdné třídy - vylovil knihu z tajného místa a přinesl ji. Nemohl jsem ovšem knihu schovat pokaždé, jen tak jednou za tyden a tak ti prohnanější vynalezli ještě jinou, rafinovanější metodu.

Připravovali jsme se tehdy na maturu a dostali jsme předem různé otázky, na které jsme se měli připravit a které se pak půl roku zkoušely. Otázky byly očíslovány, stejně jako kulaté žetony, které pan profesor k tomu účelu někde zakoupil. Vytahovali jsme je - jako sirotci v tombole - z černého pytlíku a bylo jich tam padesát, každý žeton pochopitelně s jiným číslem. Někdo přišel na to, že je stejně snadné koupit ty žetony, schovat jeden v dlani a pak jej jako kouzelnik králíka "vytáhnout" z klobouku, pardon, z pytlíku.

I stalo se jednou, že si můj kamarád Filip si tak "vytáhl" číslo 13, které v tomto případě nemělo být nešťastné, leč právě naopak, neb to byla nejlehčí ze všech otázek; ta, na jejíž odpovědi se nedalo absolutně nic zkazit.

"Ta je příliš lehká, Filipe," řekl pan profesor znenadání, neboť asi něco tušil. Odebral mu žeton a nařídil: "Vytáhněte si něco složitějšího!" Rozpačitý Filip poznal, že je zle - další žetony už v kapse neměl. Ale to ještě nevěděl, jak zle teprve bude! Vytáhl si totiž - věřte mi nebo ne - zase třináctku. Pohlédl na ni a zezelenal: sám osud ho tak usvědčil, že podváděl.

Profesor ale nedal na sobě nic znát: "S tímhle trikem na mě nechoďte. Zalovte si ještě jednou," řekl. Filipova třesoucí ruka váhala, pomalu kroužila nad stolem jako sup nad mrtvolou, snad jen s tím rozdílem, že tím nebožtíkem byl spíše Filip. Nejen že byl usvědčen z podvodu, ale ještě navíc teď dostane kouli z fyziky. Pak se to stalo. Filip zavřel oči, vylovil žeton a dlouho ho držel v sevřené pěsti, jako by tam byl démon, kterého se bál vypustit. Osud se mu zřejmě snažil dokázat, že ta zpropadená třináctka je přece jen nešťastná. Profesor mu musel násilím rozevřít prsty. Filip otevřel oči a zíral na žeton. Byla to opět třináctka! Celá třída seděla, jako by je zařezal: to tady teda ještě nebylo! A hned nás také napadlo, jak se to stalo: kdokoliv takhle předtím podváděl, musel nechat žeton na stole a ten pak pan profesor shrnul na konci hodiny zpátky do sáčku. A tak se tam zřejmě pár těch třináctek nahromadilo. Profesor řekl s tváří hráče pokeru: "Takže dnes už radši zkoušet nebudeme. Sedněte si, Filipe," a pokračoval v přednášce, jako by se nechumelilo. . .
Zazvonilo. Profesor odešel, ale naštěstí zapomněl si sáček na stole. Všichni jsme se tam vrhli a vysypali žetony na stůl. Třinact, třináct, třináct...nebudu vás napínat: bylo jich tam padesát, samé třináctky a žádná jiná čísla. Koukali jsme jeden na druhého, zda snad někdo neví, jak je tohle možné. Než nás to napadlo, odpověď přišla sama: otevřely se dveře a vešel pan profesor. Zvedli jsme hlavy od katedry a museli jsme vypadat asi hodně pitomě, protože shrnul žetony do pytlíku, spokojeně se pousmál a prohodil: "Na příště se pořádně připravte, přinesu s sebou malou ruletu!"

Jak dlouho to asi věděl, nevím, ale podezřívám ho, že zrovna tak věděl o tom, že schovávám tu třídní knihu. Jednou totiž, když jsem zase prohlásil, že je kniha u tříďase, poslal pro ni - místo mě, jak to vždycky dělával - jiného studenta. Ten ovšem ani nevěděl, že jsem ji někde schoval a byl by šel určitě k tříďasovi; celá věc by se provalila a konec si domyslíte. Jak se asi musel pan profesor bavit, když jsem na kamaráda, který procházel kolem mé lavice, šeptal, lépe řečeno řval, že kniha je pod katedrou! Celá třída to slyšela, jen pan profesor dělal, že neslyší a tak mi to prošlo.

A nakonec i ten Filip tu maturitu udělal. a já? Ještě dlouho mi pak běhal mráz po zádech, když jsem si představil, jak málo chybělo a moje fotka by se na maturitním tablu ani neobjevila. Jak už jsem řekl, byli jsme mladí a měli jsme štěstí. Ne, opravuji, měli jsme z pekla štěstí!

Zpět na index

POEZIE: OBRAZ VE SKLE.

Ve skle jem viděl její podobu
a dojat hleděl jsem, jak by se zázrak stal.
Jak bleskem zasažen já k obrazu jsem vzplál
hned láskou bez konce, láskou až do hrobu.

A že se mojí lásce nebránila ani,
já pozvolna jsem hladil její bílé tváře,
a poklek' jsem jak u oltáře,
přislibujíc jí věčné milování.

Odvážně objal jsem ji také kolem pasu,
když tvář mi zahalily její černé vlasy
a zcela bezmocen v zajetí její krásy,
já odepřel jsem podřídit se času.

Však všemocný je osud - poznal jsem to brzy:
mou lásku bez lítosti svým dechem mi svál
a jak jsem beznadějně zaplakal,
z té krásy průzračné jen na skle zbyly slzy.

Zapadající slunce jiskrami v nich hrálo,
jak tisíc ohýnků, jež z požáru tu zbylo
a do krve ty slzy zabarvilo.
Tak pochopil jsem, že se mi vše zdálo.


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie