Komentář: Poznámka:
Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na
titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Zase je tu podzim. Vzpomínám, jak jsem ho už jako chlapec měl rád, jeho barvy a krásu, která kompenzovala tu smůlu, že jsem zase musel začít chodit do školy. Můj otec, který se mnou v tom nesouhlasil, neměl podzim vůbec rád - pořád mu nějak připomínal přicházející zimu. Mně se ale líbila ta důstojnost, s jakou se příroda poddává svému osudu a připravuje se na dlouhý spánek. Ještě si přitom zahýří barvami a "Dobrou noc!". Jakoby to věděla, že po zimě přijde jaro a pak teprve uvidíte tu krásu. Z toho důvodu zde také nebudu brojit proti klišé, které říká, že život člověka je podobný ročním cyklům - hlavně proto, že podle mě je podzim doba nejkrásnější ze všech a také já už jsem jaksi už v podzimu mého života.
A tak listí nejen na severu, ale i u nás už padá, prohánějí se tu větry ze západu i severu, na Huronu jsou vlny a indiánské léto prý letos ani nepřijde. Skládám dříví do krbu - teda ne přímo do krbu, měl bych správně říci "pro krb" a občas se ještě vydám na houby, kterých je letos nějak málo. Počátkem září jsme navštívili Toronto, asi abychom si uvědomili, že nám to velkoměsto už vůbec nechybí. A kdyby ano, je jen tři hodiny jízdy autem - dostatečně blízko i daleko.
UPOZORNĚNÍ: Někdy se stane, že některý náš mirror - z důvodů, které nemáme pod kontrolou - nepracuje, z kteréhož důvodu tam ještě 11ho v měsíci není nové číslo. Buďte ujištěni, že datum nového vydání dodržujeme - stačí tedy ťuknout na další adresu z našich pěti. Kromě toho můžete využít naší bezplatné služby: pošleme vám Hurontarii domů e-mailovou poštou, pravda, bez obrázků, ale zato rychle (netrvá to ani minutu) a ve vyhledávači (browseru) bude vypadat úplně stejně jako na netu, adresy jsou na titulní stránce.
Nová příloha Hurontarie - vlastně už vůbec ne nová - nazvaná příhodně PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po deváté. Je to enzin čtenářů Hurontarie, kde podle hesla: "Vy si to píšete, vy si to čtěte!" najdete články, obrázky (mimo jiných i ten vlevo, ale větší), reportáže a legraci. Stále hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na jedné ze tří adres Příložníku, na př. na http://cement.fmi.cz/hurontaria/priloz/priloz.htm . Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co to chce. Vy, kteří rádi píšete - nebo se rádi čtete - tam máte možnost získat slávu téměř nesmrtelnou.
Vydavatelství PC-GURU hledá autory pro své knihy v digitální, elektronické podobě. NONLIBRI je pokus o novou cestu šíření literatury pomocí internetu. Detaily najde u nás zde nebo přímo na jejich stránce http://www.neknihy.cz
Další esej pro českou uměleckou galerii
ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro srpnovou výstavu pojednává o umělci prof. Vladimíru Kopeckém a nazývá se Umění bojovat . Pan Kopecký už vystavoval po celém světě (třikrát na Expo) a jeho internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:).
Další frývér: Firma FerretSoft nabízí nyní celý balík užitečných utilit v jednom. Hledáte nějakou webstránku? Užijte WEbferret, ta používá hned devět hledaček (Altavista, atd.) najednou (mám už ji skoro rok a nedám bez ní ani ránu). Potřebujete prohledat netové databáze? Použijte InfoFerret. Hledáte e-mailovou adresu? Na to je tu EmailFerret. Hledáte soubory na netu? Není nad FileFerret! Chcete si čatovat, t.j.pokecat v netové kavárně? naládujte si IRCFerret. PhoneFerret vám zase najde telefonní čísla. Hledáte newsgoups? Použijte NewsFerret! To vše v jednom balíčku nebo i jednotlivě a věřte si nebo ne - je to zadarmo, t.j. free. Jen pro zajímavost: ferret je - ano, fretka. Ale co bych vás lákal, podívejte se na to sami, na:
http://www.ferretsoft.com/netferret/index.html
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
NEBESKÉ HARFY (díl 1.)
Reportáž:
PRAVÝ JURRASIC PARK (díl 1.).
Povídka:
OZVĚNA Z HOR
Pohledy:
TRIALOG O PŘESNOSTI
Poezie:
KARNEVAL
"Můj strýček žije na hradě, kde mají strašidla. Některá dokonce ještě žijí."
Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.
Někdy v polovici sedmdesátých let zachytil jeden kanadský radioamatér na svém přijímači podivné signály. Spojil se tedy s kanadskými telekomunikacemi a tam mu to potvrdili. Dokonce se zjistilo, že se jedná o bursts, něco jako krátké serie pulzů na nosné frekvenci, kterou jakoby někdo ručně dolaďoval a dokonce poměrně přesně určili místo, odkud byly signály vysílány. Až potud oficiální zpráva a pokud jste zapochybovali: ne, tento článek opravdu není do rubriky Brain Meltdown (aprilové články Amberzinu, poznámka j.h.). Novináři si ovšem neodpustili spekulace (jsou přece placení za senzace, ne?), že je to z jednoho města na Ukrajině, kde za války měla německá firma Telefunken fabriku a že jde o pokusy, jak ohřát Sibiř, nebo o bezdrátový přenos elektrické energie a navíc, že se prý asi jedná o pokračování v Teslových pokusech, atd. atd.. Tehdy se také objevila v tisku noticka, že Rusové navštívili bývalého Teslova asistenta, co žil tehdy v Montrealu a snažili se z něj něco dostat o tajemství Teslových denníků. Když to dáte všecko dohromady, stačilo by to na tři romány science fiction...
No budiž: Rusové už dělali ledacos, jako třeba rozsypávání sazí z letadel po Sibiři, aby se vodou roztátých sněhů zavlažily jejich jižní pouště a zrovna tak je možné, že ještě po světě běhají různí "asistenti" Edisona či Tesly, i když asi už jen o hůlčičce. Jenomže pak se začali o to zajímat také Američané a podle některých názorů U.S. vojenských odborníků - citovaných na Internetu, tajné dokumenty jsme neviděli - mají Rusové značný náskok ve výzkumu ionosféry, globální tomografie a elektromagnetických zbraní. To první je docela pochopitelné, vždyť Rusové už tam nahoře mají svou permanentní kosmickou stanici na oběhu pěknou řádku roků a určitě se tam něco nového naučili. To další jsou ovšem zase jen spekulace. Jako například to, že Jelcin údajně nabídl Clintonovi, aby oba jejich státy vytvořili něco jako ochranný elektrický štít od kanadského Vancouveru až k Vladivostoku, a můžete si domyslet, proti komu: tento kruh kolem zeměkoule začíná a končí na hranicích Japonska. Přidejte k tomu hitlerovské tajné zbraně pana Asahari - ano, to je ten, co mu ušel plyn v Tokijském Metru - a kachna je hotová. A ještě se odvolejte na známou radarovou síť DEW line, která vede skoro přes celou Kanadu (tehdy ovšem ještě na ochranu proti Rusům :-).
V poslední době se znovu objevilo také plno dohadů o projektu HAARP, asi proto, že je společným projektem US Navy , Air Force a University of Alaska. Projekt prý byl zadán firmě APTI (ARCO Power Technologies Inc., subsidiary známé olejářské firmy ARCO) a jeho vysílačka měla letos začít pracovat na maximální výkon.
Co je to vlastně HAARP (High Frequency Active Auroral Research Program)? Odmyslíme-li si slovo Aurora (míněna a. borealis, polarní záře), je lehké spekulovat, že se jedná o něco více než jen výzkum ionosféry. Koneckonců oficiální dokumenty prý přiznávají, že projekt má civilní i vojenské cíle. K těm vojenským účelům údajně patří hlavně tři: nový způsob komunikace s ponorkami, narušování naváděních signálů nepřátelských řízených raket a vojenská aplikace tomografie, tj. průzkumu zemské kůry - až do hloubky několika kilometrů - pomocí radiových vln, zesílených a odražených v ionosféře. Praktický příklad užití tomografie v dnešní době? Hledání podzemních skladišť zbraní v Iráku. Přidám zcela zadarmo další spekulaci, mou vlastní: že oni už tam něco našli a proto tak trvali na té inspekci?
Tolik Internetové sajty. Ale o co skutečně jde? Nepůjdu do detailů, najdete je v angličtině na oficiálním sajtu HAARPu:
http://server5550.itd.nrl.navy.mil/projects/haarp/index.html
Pokud je pro vás těžké oficielní technické lingo, spokojíme se zatím tím, že se jedná o výzkum chování šíření HF t.zn. krátkých vln (2,8 až 10 MHz) v ionosféře. Už velikost anténního pole (360 krát 300 metrů) naznačuje, že nepůjde o příliš koncentrovanou energii, jako třeba lazer a už rozhodně ne o "paprsky smrti", jak jsem se někde dočetl. A proč na Aljašce? Ionosféra tam má značné variace během dne i roku, takže tam jsou daleko lepší podmínky ke studiu a navíc je to oblast elektromagneticky "tichá". Maximální výkon - po dokončení instalace - bude 3,6 Mwatt, intenzita vysílaných vln HF v ionosféře tj. 35 až 500 mil (56 až 800 km) nad zemí bude asi 3 mikrovolty na čtvereční centimetr.V současné době je HAARP slabší, než EISCAT v Norsku a SURA v Rusku (ta je ovšem zase slabší, než EISCAT). Po svém dokončení bude HAARP 2 až 3 krát větší, než EISCAT.
Výzkum pro HF bude asi spojen s modulací pomocí ELF a VLF vln, ne ale pro vojenské zbraně - kde se LF (dlouhé vlny) používají , ale pro geologický průzkum a pravděpodobně i pro tu komunikaci s ponorkami, kterou už Rusové údajně mají. Výzkum ionosféry se zatím dělá ve dne i v noci. Potud fakta.
Nejzajimavější částí projektu je IRI (Ionospheric Research Instrument), který má měnit, lépe řečeno fixovat oblasti (doslova patches) až 30 mil v průměru, ohříváním vyšších vrstev atmosféry pomocí zaostřených paprsků vysokofrekvenční energie. Tím by se vytvářely virtuální "čočky" a "zrcadla", která by pomohla přenášet radiové vlny a radarové signály za horizont, tedy opět se jedná o komunikační výzkum. Zřejmě je možno koncentrovaným radiovým paprskem také rušit radiové signály raket, případně i jinou komunikaci nepřítele, zatímco komunikace naší strany by se mohla nerušeně dít dál, a to po podobném paprsku. A vojenské aplikace? Pochopitelně, výsledky každého výzkumu se přece dají aplikovat vojensky, i výzkumu prasečího moru ...
Hned od začátku se k projektu spekulačně přidružilo jméno Bernarda Eastlunda, fyzika a profesora na Kolumbijské univerzitě, dříve ředitele zmíněné APTI, později z neznámych důvodu propuštěného. Bernard prý totiž dostal nápad, jak využít omezených, ale jinak bohatých ložisek přírodního plynu na Aljašce a dal si to patentovat. Patenty - bylo jich víc - pak prý prodal mateřské firmě ARCO. Jeden z oněch patentů navrhuje spalovat přírodní plyn a to hned na místě nálezu a používat teplo takto vzniklé k výrobě elektřiny, která by se pak vyzářila do ionosféry. Do patentu pak připsal - jak už to vynálezci dělají.- různé grandiózní aplikace, spíše však pouze zbožná přání, to aby si je nikdo jiný nevzal za své dřív než on. Koneckonců o tom měl už v roce 1988 interview v časopise OMNI. Tyto aplikace se pak zase staly předmětem dalších spekulací. Dohadům pomohlo i to, že se ve svých patentech (tedy alespoň v jednom) Eastlund odvolavá na - koho jiného než samotného - Teslu. Četl jsem jeden z nich a zdá se mi, že dokonce předčí i Teslovu fantazii. A je to, kruh se uzavírá, že ano. Ale opět: kde je teď vlastně pravda?
Staré české přísloví říká: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. No dobrá, pravdy tam trochu je, ale ten větší zbytek je tedy co - lži hodně? Nedělejme ale zbrklý závěr a radši se podívejme na tu pravdu. Především se začtěme znovu do historie. V červnu 1994 prodala ARCO svoji APTI, tedy i s těmi patenty, firmě E- Systems, jejímž hlavním zákazníkem je DOD (U.S. Department of Defence, Ministerstvo Obrany). Že se může jednat o vojenský výzkum, je nasnadě. A jeden z Eastlundových patentů se trochu podobá zařízení HAARPu, ovšem až na ten výkon a hlavně použití. Zajímavé je, že HAARP prý má automatické vypínání vysíláče, zjistí-li se v blízké oblasti nějaké letadlo. Nu co na tom, bezpečnost především, ani to není nenormální.
US Air Force vydala 440 stránkový dokument EIS, který určuje, jaké účinky bude mít HAARP během svého trvání na enviroment, tj. na přírodu a lidi. Bezpečné hranice radiofrekvenčního vyzařování byly stanoveny a jejich dodržování je diktováno zákonem. Ale co čert nechtěl, obyvatelům Aljašky to nestačilo a jeden z nich, Dr. N. Begich dokonce napsal (se spoluatorkou Jeane Manning) knihu, která se jmenuje "Angels Don´t Play this HAARP" (tedy Andělé nehrají na tuto harfu - slovní hříčka: harp je totiž harfa ). Tuto knihu jsem si také objednal, ale když mi došla, přečetl jsme pár stránek a uvědomil jsme si, že to jsou všechno nepotvrzené spekulace. Abych pravdu řekl, ani jsme ji nedočetl.
Jiné zajímavé dohady uveřejnila Popular Science (září 1955) a na WEBu najdete ještě různé varianty a odnože fantasmagorických spekulací - a to primární i sekundární, které se obvykle dají sledovat zpět k těm primárním a jsou jen zase o něco víc zveličené. Shrnu-li tedy všecky hrůzostrašné historky, které se za dlouhých polárních nocí vypráví u krbů a táborových ohňů na Aljašce (a nyní už i v sousední Kanadě), zní tato tajná agenda HAARPu tato:
• jeho výkon je prý 1,7 bilionů wattů
• je prý pokračováním prací Nikoly Tesly, obzvláště jeho paprsků smrti.
• může rozbít, či lépe řečeno potrhat ionosféru (která má podobný ochranný ůčinek jako třeba ozonová vrstva: brání vysoce energetickým částečkám z kosmu proniknout do zemské atmosféry)
• může měnit počasí (viz též Eastlundův patent) a způsobovat klimatické katastrofy
• je tajná zbraň, podobná té, kterou už dávno vlastní Rusové
• jeho vlny odražené z ionosféry mohou způsobit zemětřesení
• letadla se díky tomu budou srážet či zabloudí
• energie elekromagnetického štítu (další termín z tesly) bude schopna roztavit letadla (zřejmě míněno nepřátelská), která jím budou prolétat, je to tedy EMZ (elektromagnetická zbraň)
• místo pro HAARP je výhodně umístěno v magnetických siločarách země (doslova aligned with earth magnetic force lines ) , které pak při vysílání jaksi "wobble " (tj. kmitají, doslova kvedlají, oscilují nesymetricky)
• také řada nedávných událostí se připisuje buď Rusům nebo přímo HAARPU: zemětřesení, výbuchy sopek, setřelení korejského letadla na územím SSSR, dál si doplňte dle libosti...
• bude způsobovat mnoho perturbancí (tj disturbancí, poruch, výchylek z drah - všeho, kromě tramvají a vlaků, ty mají koleje, tam je to horší :) - jo a lanovek, na ty jsem zapomněl)
• bude možno zjišťovat na dálku, zda blížící se raketa má nukleární hlavici či ne
• přidejte různá jiná scenária doomsdaye (čili záhuby), která ovšem nelze vždycky jen tak zamítnout, neboť je autoři našli v takové atoritě, jako je bible nebo Nostradamus. (Proti tomu ovšem není nikdo imunní: nezapomeňme, že první experiment s atomovou pumou se odkládal, neboť se vědci báli, že by se mohla zapálit a shořet zemská atmosféra. A byl to Dr. Teller, později zvaný "otec vodílkové pumy", který vypočítal, že se to stát nemůže - pak se teprve pokračovalo dál).
• jeho paprsky mohou způsobit u lidí metální narušení či přímo blbnutí - důkazem už dříve uvedená kniha.
(pokračování příště)
Dnes se tam jede pohodlně autem, ať už přijedete z kterékoliv světové strany, ale před 80 milióny lety to vypadalo víc jako Everglades na Floridě: voda, močály, teplé podnebí i tropické lesy. Žili tam želvy, žraloci a ještěři. Vlastně praještěři, všeobecně známější pod jménem dinosauři a také ještě tím, že už vyhynuli. A pak ještě praptáci, kteří nevyhynuli, neboť svou malou velikostí zřejmě odolávali změnám, které pak přišly - jen se změnili v ptactvo neské, to zpěvné, jako třeba slavík, nebo to užitečné, jako třeba slepice. A každá mrtvolka tady vlastně svým způsobem nahrává panu Darwinovi a jeho názoru, že jen schopnější to všecko přežije. To se ovšem stává i v lepších rodinách, které mají, jak se anglicky říká "some skeleton in a closet" (kostlivce ve skříni, tj. nějaké to rodinné tajemství). Také tady máme záhadu, jenomže těch kostlivců tu jsou celé stovky.
Ale abych začal od začátku: přijeli jsme tam ze Saskatoonu po Highway No.7, tedy po sedmiččce, která v Albertě najednou změní číslo na devět. Nedojedete až do Calgary, ale zastavíte v Drumhelleru, kde je Tyrrelovo museum a co neuvidíte tam, to najdete níže, 140 km dále na jihovýchod, v místě zvaném Dinosauří Provinciální Park. Pravda, ono se neví, jestli už tehdy měli dinosauři provincie, ale o to tu tolik nejde. Místo, které se vyznačuje tím, že jsou to hlavně Badlands (půda nevhodná ani pro zemědělství, ani pro pastvu, neboť rychle eroduje), jako stvořené pro různé westerny. Naposled se tu natáčel film Unforgiven, s Clint Eastwoodem, ale toto místo je i jinak všeobecně známé, dokonce tak, že ho v roce 1980 prohlásila Organizace Spojených Národů (lépe řečeno UNESCO) za celosvětovou chráněnou oblast. Touto poctou se může pochlubit jen málo míst (celkem 288), jako např. egyptské pyramidy, řecký Parthenon, americký Yellowstone, kanadský Head-Smash-in Buffalo Jump (něco jako naše Štorchova Bílá Skála v Libni, ale namísto mamutů zde padali buvoli) i francouzská socha Svobody v New Yorku, kterou nahlodává čas (na rozdíl od sochy Nesvobody v Praze, kterou kdysi nahlodal dynamit).
Sauři.
Náš dino-park pokrývá 7000 hektarů, je starý 75 milónů let a chlubí se 35 druhy různých -saurů, a každý rok vždycky nejméně ještě jeden nový druh přibude. Jména jim dávají hrozná: pachycephalosaurus, erlikosaurus, elmisaurus, chapsosaurus, brontosaurus (ano, musím vás zklamat, to byl jen jeden z dinosaurů) anebo chasmosaurus. Albertosaurus (1904) a mladší gorgosaurus (1917), mají tu zvláštnost, že se o nich zjistilo, že jsou jeden a ten samý saurus. Jak vidíte, odborníci se nemohou mýlit, ale zato můžou dělat chyby.
Však i v Čechách kdysi hledali frantosaura, což byl vlastně jenom Haškův (Jaroslava, ne hokejisty) epitet pro Frantu Sauera, jeho kamaráda, spisovatele a pašeráka. Také populární herec Dino Martino (Dean Martin) má jméno pouze podobné a mezi dinosaury se nepočítá. Ještě vám prozradím, že procerosaurus je vlastně hadrosaurus (ne, vážně, to je vědecký název!) a radši už ty názvy necháme být...
Ještě sauři.
Pochopitelně, že při tolika kostech se semtam nějaká při skládání zatoulá jinam. Oni se totiž na rozdíl od populárního názoru tito kostlivci jaksi nenalézají vcelku, ale někdy až pár desítek metrů rozházeni. Sestavené skeletony jsou pak opravdu důkazem vědecké trpělivosti či lépe řečeno fantazie. "Sestavenci", kteří jsou omylem sestaveni z různých jednotlivců pak v muzeu v noci straší - no to jsem si zrovna vymyslel, ale počítám, že tenhle nápad stejně brzo pošlu do Holywoodu....
Z těch větších je jistě nejznámější Tyranosaurus rex či jeho příbuzný, Albertosaurus (neplést s Alberto VO5>, což je známý šampón). Al byl vysoký 7, 5 metrů a pohyboval se na zadních. Daspletosaurus byl pět metrů vysoký, vážil čtyři tuny a byl asi ze všech nežravější. Centrotaurus byl 6 m dlouhý a vypadal něco jako pranosorožec. Styracosaurus měl nejen svůj pra-roh na nose, ale i dva rohy nahoře a kolem krunýř, plný velkých kostěných bodců a pichláků. Asi byste si mysleli, že ten bude z nich nejnebezpečnější, ale omyl: měl to jen na obranu proti nepřátelům, sám se živil jen hmyzem a rostlinami. A pochopitelně ty nechybí ani Pterosaurus, který měl křídla v rozpětí 12 metrů a pobije ho jen Quetzalcoatlus z Mexika, jehož rozpětí je asi takové, jako stíhačky z druhé světové války.
Vůbec tam najdete různá pra-zvířata, snad kromě pra-prasete. Snad jen pro zajímavost: podle všeobecného názoru v té době ještě nežili lidé - i když se před několika lety našel v Texasu zkamenělý otisk lidské nohy ve vrstvě, ve které se tam také našly kosti dinosaurů. Tento nález se podle některých vědců - těch, kteří si to neumí vysvětlit - pokládá za podvod, zatímco podle kreacionistů, tj. odpůrců Darwina, se považuje za důkaz, že Darwinova teorie má přinejmenším pěkné díry.
Proč?
Proč pratvoři vyhynuli? Někteří vědci se domnívají, že se jednalo o teplokrevná zvířata, která nemohla ani přezimovat, ani neměla kožešinu a s přicházejícím chladnějším obdobím prostě vyhynula, na rozdíl od těch menších, masožravých a chlupatých. Jiná teorie uvažuje, že dopad ohromného meteoritu do Mexického zálivu zvířil tolik prachu, že ten zastínil na několik let slunce a zabil vegetaci, na které tito vegetariámi záviseli. Ovšem v zálivu jak známo bývá většinou voda a ne prach, ale to říkám já a na mě moc nedejte.
Podle vědců Tyrellova muzea (o tom ještě později) tento park existoval asi kolem deseti miliónů let před vyhynutím dinosaurů (plus minus pár roků) a přesto tam není žádný náznak nějaké přírodní katastrofy ani pomalého vymírání. Zřejmě to vyžaduje další kopání, možná jinde, nebo jinak, případně obojí. Také mor či ohromný průjem (ano, jak vidíte, vědcům to myslí všude) asi nepadá v úvahu.
Máme pochopitelně mnohé teorie vyhubení (téměř tolik, kolik je paleontologů) jako třeba změny v ekologii, kterým se vyhubenci nemohli přizpůsobit, tj. teplota, mořská hladina, pokles světla, atd. jiné dávají přednost katastrofám, jako vulkánům, zemětřesení a podobně. Ještě jiné dávají vinu nerovnováze hormonů, neplodnosti, dokonce i zácpě - to ale říkají jini vědci, ne ti průjmoví. Podle jiných se zase dinosauři přežrali, zničili si tak zásobu potravin a pak chcípli hlady. Nebo jim ptáci rozklovali vejce (ano, dinosauři měli vejce), otrávené květiny je otrávily a podobně. Zatím žádná teorie není potvrzena. Na druhé straně je zajímavé, že ještě nikoho nenapadlo, že to mohla být masová sebevražda, to až teprve mě.
Teorie náhlého vyhynutí má tedy značné nedostatky, podobně jako tvrzení o náhlém vyhynutí komunistů - také u dinošů jsou vidět důkazy, že se uměli přizpůsobit.
Než se dostanou do muzea.
Kdo ty saury exhumuje? Většinou jsou to dobrovolníci, kteří v dešti či vedru trpělivě putují na místa nálezu a vybrojeni štětci, kladívky, dláty a hlavně kanistry s vodou objevují pravěk. Když se jim podaří takovou kost očistit - přičemž ji pořád nasycují butvarem, to je něco jako lepidlo, co ty kosti zpevňuje - zabalí ji pak do látky, nasycené v roztoku a odtransportují. To hlavní jsem zapomněl: místo semusí nejprve zmapovat, každý čtvereční metr se očísluje, celé naleziště se ohradí dřevěnou ohradou jako krabicí a obkreslí se pozice všech kostí, jak tam byly, po vrstvách 10 cm vysokých. Předpokládám, že kdyby to takhle udělali třeba na Bílé hoře, mohl by se z kostí padlých mušketýrů sestavit celý průběh bitvy. Věřili byste, že se původní nálezy v parku odkrývaly pomocí koní anebo dokonce dynamitu? I když se nalezne celý skeleton, první, co se udělá, je vyúčtováni - je to totiž nákladný biznys - pochopitelně se musí odhadnout i cena skládačky, to je asi to nejdražší. Jak se jim vůbec ze stovek rozházených kostí podaří dát dohromady celou kostru, mi ovšem nikdo nevyzradil, asi proto, že jsem se radši neptal, abych je nepřivedl do rozpaků.
Jednotlivá naleziště, kterým se mimochodem říká bed (tj. postel a ne hrob, jak by se čekalo), mají plochu až 2500 čtverečních metrů. Jedno z nich, pro již zmíněného centrosaura, bylo objeveno v roce 1977, pracovat se začalo až 1979 a zatím se v něm nalezlo 55 zvířat, tj. asi 60 kostí a jejich zlomků na čtvereční metr. Dobré je, jsou li všechny kosti stejného druhu, pochopitelně. Většinou je to ale všecko pomíchané, inu jako v márnici. Tak velká hustota ostatků se vysvětluje nějakým hromadným zánikem zvířat, která se třeba snažila překročit řeku, ale také se ale nevylučuje, že šlo o o nějakou epidemii. Některé mršiny odnesla voda, jiné roztrhali Albertosaurusové, řeka vyschla, písek zavál kosti a také později, když se řeka vrátila, podemlela a semlela, co se dalo. Také to, jak v tom pak v tom zmatku poznáte, o jaký druh u té či oné kosti šlo (zda je to zcela jiný druh, anebo jen samice či kostra mláděte), je prostě velké tajemství, patrně někde uložené v trezoru z desetipalcové oceli.
Prázdno bylo u stolů. V rohu stál kulečník, trochu zaprášený, ale ještě víc odřený. Pod obrazem staré královny Viktorie dřepěli dva dědci a cosi si spolu drmolili. Něco jen tak o ničem, ale nikdo je stejně neposlouchal.
Se stropu padal kužel nevalného světla, snad proto, aby orámoval místa, kde normálně seděli hosté, stejně tak jako sníh zvenku obsypal celý motel i s tímhle zatraceným barem. Uprostřed místnosti byl kulatý krb, otevřený na všechny strany, ale ten plamen tam jen tak unaveně plápolal, i když hned vedle byla složena pořádná hromada polen a hostinský tam pravidelně přikládal. Na podlaze u té hromady ležel starý, hodně opelichaný pes. Nespal, jen tak na boku odpočíval . Občas zívl, protáhl se a znovu sklesle splihnul na zemi. Konečně usnul. Do ticha, rozpraskaného jen občasnými jiskrami z krbu, pak zaznívalo jeho chrápání.
Dopíjel jsem už nevím kolikátou sklenici whisky s ledem, a snažil jsem se nemyslet na to, že musím domů, do toho studeného srubu, kde budu zase sám. Sám jako tehdy, když mě opustila a sám, jako tehdy, když jsem za ní zajel a marně jí prosil, aby se ke mně vrátila. Což jenom dokazuje, jak je lehké ženu získat, ale jak je těžké si ji udržet. A na to druhé jsem prostě nebyl expert. Nu, co bylo, bylo, tak jsem jen občas usrkl ze sklenice a zapíjel tu chudou, studenou večeři.
Náhle se pes probudil, vztyčil uši navrch hlavy a oni vešli do dveří. On nesl oba jejich batohy a vedl si ji za ruku jako malou holčičku. Šla poslušně, zasněžená jako on, na tváři s výrazem, podle kterého bych ji poznal vždycky a všude. Uměla se totiž těšit ze všeho. Jen ne se mnou, napadlo mě. Usedli a ona se rozhlížela kolem. Hádal jsem, co tu vlastně dělá - možná, že se pletu, že to není ona. Ale byla a jak jsem už řekl, poznal bych ji snad i poslepu. Nedbalým pohledem spočinula na mé tváři, ale dlouho ne. Určitě mě nepoznala.
Vlastně mě ani nemohla poznat; tolik jsme se změnil, zestárl a zarostl, a hlavně zchátral. Ne kvůli ní, to začalo mnohem dříve, ten můj chlast. Pak jsem ale na nějakou dobu přestal - myslel jsme si totiž, že začínám nový život, že s ní mi přišel ten chybící pocit sebedůvěry a jistoty. Nebylo to asi pravda, tehdy určitě ne.
A dnes? Smutně jsme se usmál. Všimla si toho a uhladila si rukou vlasy, ještě mokré od roztátého sněhu. Ty krásné černé vlasy, které jsem tolik miloval a tak rád hladil. Ne, určitě si je nerovnala kvůli mně, spíše jen tak ze zvyku. Usmál jsem se, bylo to ale vlastně asi takové bolestné zašklebení, protože hned odvrátila oči.
Vyměnili spolu pár slov, ale hned mi bylo jasné, co mezi nimi je. Teda spíše není. Žili spolu ještě asi tak hlavně ze setrvačnosti, sedm let je dlouhá doba, zvláště je-li to bez lásky, bez vášně a dokonce i bez hádek. Žili asi prostě jen tak. Byli k sobě pozorní, ale jen natolik, aby to žádného z nich nenamáhalo. Byli na to už tak zvyklí, že tu falešnou pozornost už ani nemuseli předstírat.
A já, který jsem už chtěl dávno odejít, jsem vám zůstal sedět, jako by mě někdo přilepil, jako dítě, které ještě nechce jít spát. Třesoucími se prsty jsme si zapálil jednu ze dvou posledních cigaret. Ty třesoucí se prsty, to mám ještě z doby, kdy jsme nahoře na Hudsonu stavěli elektrárnu - dostal jsem tehdy od transformátoru ránu a nějakou dobu jsem byl v nemocnici. Ostatně netřesou se mi pořád, jen když jsem nervozní jako se asi třesou vám. Jen s tím rozdílem, že vám se třesou asi tak pětkrát míň. Rychle jsem schoval ruce pod stůl, aby mě podle toho snad nepoznala a čekal jsem, až se mi to uklidní.
Někde uvnitř se ve mně dral na povrch takový ten ubohý pocit spokojenosti - říkal jsem si: vidíš, nejsi šťastný, ale ona také ne. Později to přehlušil jiný hlas, který ji zase litoval. A nakonec, jako obvykle, jsem litoval hlavně sebe. "Opustila jsem tě," řekla mi tehdy, když jsem ji konečně našel dole v Regině, "protože jsem tě měla ráda. Nemá to cenu, bude to pořád mezi námi."
Věděl jsem, na co naráží, ale teď už to stejně bylo jedno. Nějakou dobu to přemáhala, ale trápila se pořád a já jí nemohl pomoci. Začal jsem znova pít a hodně. To asi urychlilo její rozhodnutí - ale proč vlastně odešla, jsem se nikdy od ní nedozvěděl.
Ten, co s ní teď přišel, je k ní možná hodný, ale cožpak jí může někdy dát to, co já? Ten pocit, že pro mě znamená vše? Myšlenky se mi přetrhly, protože pes náhle tlumeně zavyl a vyskočil. Ten její totiž odcházel s batohy nahoru do pokoje a přitom šlápl nebohému zvířeti na nohu. Zůstala sedět, jen rukavice si svlékla a natáhla ruce ke krbu. Vzpomněl jsem si, jak měla vždycky zimomřivé ruce.
Ano, vzpominky, vzpomínky - ale vzpomene si ještě někdy ona na mě? Nevydržel jsem to a přistoupil jsem k ní. "Paní je z daleka?" zeptal jsem se. Asi mě považovala za jednoho z místních otravů, protože řekla jen spěšné "ano", ale přitom se na mě ani nepodívala.
"Jen tak projíždíte, ne?" pokračoval jsem.
"Ale ne, přijela jsem si sem zavzpomínat; bydlela jsem tady předtím, víte?" Zdálo se, že jako ten sníh, pomalu roztávala i ona.
"Asi se sem moc netěšíte; vypadáte nějak smutně," riskoval jsem. "Asi vás tu nikdo nečeká, že?"
"Ne, nečeká, i když říkal, že mě bude mít nadosmrti rád."
Byla to touha svěřit se, anebo jsem najednou vypadal nějak důvěryhodně? Potěšilo mě to: nezapomněla. "A kdo je ten nešťastník, smím-li se ptát?" vyzvídal jsem.
"Asi ho neznáte, ale bývala doba, kdy ho tu znal každý. Měl srub na Stoney Creeku. Kdosi mi napsal, že se před dvěma lety odstěhoval jinam."
"Ale třeba ne," řekl jsem rychle, aniž jsem si uvědomoval, že se snad prozrazuji.
Usmála se a prohodila trpce: "Ještě jsi se pořád nenaučil tu hru hrát, Rickie?"
Naráz jsem byl vyveden z rovnováhy. "Tys mě poznala?" zeptal jsem se hloupě.
"Ne," zasmála se, "vůbec jsem tě nepoznala."
"Máš pravdu," řekl jsem, "jen se směj. Jsem nenapravitelný hlupák. Ale nevadí ti, že se s tebou bavím?"
"Proč, Charles odešel spát, je unavený z té dlouhé cesty. a nikdo jiný mě tu už nezná."
"Charles? Žádný Chuck nebo Charlie, jen Charles? Mně jsi nikdy neříkala Richarde," zasmál jsme se také, tolik mě to těšilo.
"Nebuď naivní, kdybych s tebou žila sedm let jako s ním, tak bych ti možná už také říkala jen Richarde. Ale je na mě hodný, vždycky pozorný a korektní."
"A to ti stačí?" divil jsem se.
"Některá žena moc nepotřebuje - když nemůže mít lásku, tak alespoň pocit bezpečí."
"A ten já ti nikdy nedal. Máš pravdu, Cindy. Ale něco hezkého mi pro změnu neřekneš?"
"Vzpomínala jsem na tebe často, Rickie," pravila vážně.
"Já na tebe také. A ještě něco víc: mě ty vzpomínky navíc ještě bolely."
"Nebuď jako malý kluk! Nezačínej zase znova s těmi svými výčitkami. Vždycky jsi litoval jen sebe," odpověděla a já věděl, že má pravdu.
"A proč myslíš, že jsem tu těch sedm let žil jako poustevník?"
Zasmála se bolestně: "Ty a poustevník? A kam se poděla Margot, Jill a ta, no, s tím sladkým jménem - jo, Jessica?"
"Ale ty přece nic neznamenaly, Cindy a ty to víš!"
"Nech toho," řekla rychle. "Zbytečně si děláš násilí, teď už mi přece nemusíš lhát "
Odmlčeli jsme se a pak začala sama: "Často jsem vás srovnávala, tebe a Charlese -"
"No to ti děkuju, " řekl jsem uraženě. "A on byl lepší, co?"
"Byl, " řekla zcela upřímně, "a vždycky bude."
"Proboha, Cindy," vyrazil jsem, "to ani na chvilku nemůžeš lhát? Neprosím se o soucit, ale nebuď alespoň tak krutá. Vím, že mě nemáš ráda, ale alespoň mi to neříkej."
"Křivdíš mi. Mám tě ráda, určitě víc než jeho."
"Když mě máš tak ráda, tak proč se ke mně nevrátíš? Proč neřekneš: přišla jsem zpátky a už tady zůstanu? Nebo se mýlíma ty jsi sem přijela mi to říct?"
Přerušily nás jeho kroky. Charles zřejmě nemohl sám usnout a tak se vrátil dolů. Cindy mě představila: "To je Richard, Charlesi." Podali jsme si ruce a chvíli jsme se prohlíželi. Začalo to být trapné, ale já tu chvíli schválně prodlužoval. "Cindy mi o vás hodně vyprávěla," navázal hovor.
"Mě o vás, taky, " řekl jsem kysele, "právě teď."
"Vy ji máte ještě stále rád?" zeptal se. Blbec - napadlo mi - nebo že by byl takový prosťáček?
"Ale Charlesi, "obrátila se na něj vyčítavě.
"Promiň, miláčku," řekl a tu omluvu nemyslel pro mě, i když se přitom díval na mě a ne na ni. Začal mi být dokonale protivný.
"Nemusíte žárlit, "povídám, "ona mě stejně nikdy nemilovala, i když mi pořád v posteli tvrdila opak," řekl jsem, teď už docela klidný.
Vyskočil jako by ho píchla vosa, ale než mohl něco říci, Cindy ho stáhla zpět do židle. Ani se nebránil - asi věděl, že bych ho klidně přepral. "Rickie," řekla mi, "ty jsi pořád stejný blázen. Jdi a nech nás na pokoji!"
To její "nás" mě dorazilo. Svěsil jsem ruce a snad i ramena a pomalu odcházel k věšáku. Ještě pomaleji jsem si oblékal parku a čepici. Zaplatil jsem netečnému hostickému a bez ohlédnutí jsem vyšel ven. Sníh mě udeřil do tváře
Ani nevím, jak jsem došel domů. Cestou se mi to všecko stále převracelo v hlavě a přitom mě to hlodalo, prudce a téměř svíravě, někde tam, kde bylo moje poraněné srdce. Bylo mi jasné, že jsem prohrál, ještě jednou a také navždy. Jen jsem nechápal, proč se musela vracet a šťourat se v ráně, o které jsem si myslel, že se už dávno zahojila. Vlastně to bylo dobře - člověk si občas musí ověřit, že štěstí nás potkává jen jednou a běda tomu, kdo je nepřipraven.
Vešel jsem do mého srubu, oklepal sníh s parky a oživil oheň v krbu. Usedl jsem - teda spíš napůl ulehl - do houpacího křesla a za nějakou dobu jsme konečně usnul.
Vzbudilo mě klepání na dveře.Otevřel jsem a vyšel na verandu. Tam stála ona.
"Přišla jsem ti něco říci., protože je to asi naposled, co se vidíme," řekla.
Pozval jsem ji dál, ale jinak jsem nevědel, co říci. Posadila se, zapálila si cigaretu a prohlásila: "Přišla jsem se ti omluvit, že jsem tě tak vyhnala. Ale musíš mi věřit, že jsem tě ráda nikdy neměla a také už mít nebudu." V koutcích jí škubalo, ale smích to nebyl.
"Ale to já vím," řekl jsem, " však i já jsem ti lhal - nikdy jsem tě nemiloval, Cindy, i když možná někdy budu." Nuceně jsem se usmál, i když mě to trhalo srdce.
Rozhodila ruce a vykřikla: "Ty zatracenej lháři, ty prevíte, ty lumpe! Proč mi to děláš tak těžký?" Z očí jí ukáply dvě slzičky, takové malé, malilinké, ale propalovaly se mi až do duše. Neřekl jsem nic, jen jsem nám oběma nalil víno, zvedl sklenku a prohlásil: "Všecko nejlepší v Novém Roce, Cindy! Pardon - v novém životě! Vlastně jaký vový, vše přece zůstává po staru. Máš pravdu, Cindy, jsem lump a darebák. To je všecko, co jsi mi přišla říct?"
"Byl jsi vždycky prchlivý a žárlil jsi jako čert, " přesvědčovala spíše sebe, než mě. A taky jsi mě bil."
"To mě mrzí, to muselo být v opilosti, Cindy."
"Zase lžeš - víš dobře, že jsi mi nikdy neuhodil. Návštěvy jsi vyhazoval ze dveří, to jo, ale mě sis příliš vážil na to, abys mi ublížil. Fyzicky, "dodala honem, abych to snad špatně nepochopil.
"Dobře, tak se ti teda omlouvám, že jsem tě neuhodil. Máš pravdu, škoda každé rány, která padne -"
"A ještě se mi posmíváš!", vykřikla. "Víš ty, co já se nabrečela? Ty si to ani nezasloužíš, ty, ty...."
"Jen to řekni, já si to zasloužím," lákal jsem ji. Příliš to připomínalo chvíle, kdy jsme se takto škádlili. Nemohla dál. Objal jsem ji: "A přes to všecko mě máš ještě ráda?"
"Nemám," tloukla mě pěstičkama a pak se mi vytrhla a jedna rukavice jí spadla na zem.
Rychle jsme ji zvedl a když jsme jí Cindy podával, políbil jsem jí - ještě v kleče - ruku. A pak hned druhou. "Cindy, je to možné? Je to možné, že mě máš pořád ještě ráda, tak jako já tebe? Vždyť já si to nezasloužím, já jsem sice doufal, ale nevěřil, celou tu dobu, já - " Objal jsme jí kolena. Stála nehybně, asi bojovala poslední boj. Nebylo to pro ni lehké, vůbec ne.
A tu mě napadlo, jaký jsem to byl pitomec, celých těch sedm let: že jsem se snažil jen jednou a pak už ne, a to, že jsem se nezměnil, že jsem se nechal odradit tak lehce. Měl jsem se o ni bít a nepřestat, dokud ji nedostanu zpátky. Bylo to, jako kdyby mi někdo kdysi daroval velkou mísu štěstí a já ji upustil na zem a ona se rozbila. Teď, po tolika letech, kdy se mi znovu naskýtá ta příležitost, ji už nikdy nesmím nechat odejít. Srdce se mi rozbušilo.
Maně jsem objal její boky, ale vykroutila se. "Jsi pořád stejný, obyčejný uličník. Kolik jsi jich tu měl za tu dobu, co jsem tady nebyla, co? Pořád si ještě hraješ na svatouška? Ale mě už dneska nesvedeš, Rusty!" Vzpomněla si i na mou přezdívku - tak mi říkala jen ve chvílích největšího štěstí.
"Ale svedu, Monkey-face," oplatil jsme jí to. . Bylo to, jako kdyby se čas vrátil zpátky, jako kdyby těch sedm mizerných, studených let vůbec neexistovalo. Byl to hřejivý pocit. Políbil jsem ji, ale musel jsem si ji trochu přidržet. Pohybovala rty, říkala něco, čemu jsme nerozuměl. Konečně se jí podařilo odtrhnout a řekla: "Tak a dost hry, musím už zase jít!"
Dohnal jsme ji u dveří. "Ne, nechoď, nesmíš!". Srdce se mi zastavilo. "Prosím tě!"
"Dobře to hraješ," řekla, ale nebyla si už tak jistá, jako předtím.
"To jsem se naučil od Tebe, Cindy."
Odmlčela se a pak se sebezapřením dodala: "Dobrou noc a sbohem, Rickie!" Hlas se jí zlomil. Znova jsem ji uchopil a objal, jako kdybych ji už nikdy nechtěl ztratit. Zašeptala mi do ucha: "Stejně jseš lump!"
"Nejsem, ale když nechceš, už ti nikdy neřeknu, že tě miluju."
"Dobře uděláš, " řekla, "mohla bych ti to ještě uvěřit." A už se nebránila, spíše naopak.
Vstal jsem celkem pozdě, světlo už bylo všude. Zavolal jsem na ni z postele, ale neozvala se. Vyskočil jsem a hledal jsem jí. Nebyla nikde. Dokonce i ten její parfém zmizel a ani rukavice nezapomněla. Začal jsem najednou pochybovat, zda tu vůbec někdy byla. Snad se mi to jen zdálo, snad jsem toho večer moc vypil . . .
Otevřel jsme dveře. Od prahu se táhla řada čerstvých stop, až k zatáčce, kde se k nim přidal ještě jiný pár. Vyjímaly se v tom sněhu jako něco neskutečného a obojí se pak spolu vzdalovaly. Mířily zpět do města, jako by chtěly nechat Stoney Creek daleko za sebou.
Tak on si pro ni přišel a čekal na ni až do rána, napadlo mi. Přiložil jsem k ruce k ústům a několikrát jsem zoufale zavolal: "Cindy! Vrať se mi, Cindy!", ale odpovídala mi pokaždé jen ozvěna z hor. A jako na potvoru začalo zase hustě sněžit.
Psal se rok 399 před Kristem. Čtyři roky předtím svrhli Athéňané nenáviděný krvavý "režim třiceti", který tam ustanovili Sparťané po jejich vítězství v Peloponéské válce, a nastolili opět demokracii. Občané Athén ale pořád ještě nemohli zapomenout na utrpěná příkoří a místo aby pokračovali tam, kde přestali, snažili se svádět vinu za chyby minulosti jeden na druhého.
V témže roce byl také sedmdesátiletý filozof Sokrates obviněn z toho, že svým učením kazí mládež a učí ji nevěřit ve staré, posvátné bohy - kteří se zřejmě proto na Athény rozzlobili.
Nebohý filozof byl souzen t.zv. "občanským soudem pěti set" a odsouzen k vypití číše jedu. Jeho filozofické dílo ze nám zachovalo pouze skrze jeho žáka Platóna, protože Sokrates své myšlenky nikde nesepsal. Plato přitom požíval metodu t.zv. "vedených", tj. řízených dialogů, které postupně přiváděly čtenáře k žádaným závěrům.
Ve svém díle "Phaedo" popsal Platón Sokratovy poslední chvíle. Statečný filozof se tam rozhoduje mezi útěkem a jedem - a volí to druhé. V okamžiku, kdy mu žalářník podává jed, se ho táže: "Myslíš, že bych mohl udělat úlitbu bohům?" A jeho poslední slova patří Critonovi, když ho žádá, aby za něj obětoval kohouta Asclepiovi, bohu zdraví a léčby. Jak dalece ironicky to Sokrates myslel, se už dnes asi nedovíme.
"Vedený" dialog pravděpodobně používal už Sokrates, ale byl to jistě Platón, který metodu ještě vylepšil. Po něm ji pak používalo po staletí ještě mnoho jiných autorů - i když zdaleka ne už s takovým úspěchem. Na jejich poctu zde uvádím novou serii dialogů - vlastně trialogů - jakožto rozhovorů mezi třemi přáteli Martinem, Helenou a Davidem. Jsou to ovšem pouze osoby fiktivní, zatímco věci, o kterých mluví, ani zdaleka ne.
MARTIN: Zrovna mě napadlo, že život je vlastně jako den a noc -
DAVID: Vím přesně, co tím chceš říci.
MARTIN: Jak přesně?
DAVID: No teda....že...řekněme, že ...že jsou v něm takové ty temné i jasné chvíle . . .
MARTIN: Ale to jsem vůbec neměl na mysli.
HELENA: Já si myslím, Davide, že Martin chtěl říci, že život je nejen plný lásky, ale i nenávisti.
MARTIN: Po pravdě řečeno, ani to jsem tím nemyslel.
DAVID: A co tedy?
MARTIN: Že jako den a noc jsou části denního cyklu, také náš život probíhá určitými cykly.
DAVID: Ale to jsi předtím vůbec neřekl!
MARTIN: Neřekl, a proto mě překvapilo, když jsi mě tak "přesně" pochopil :-).
DAVID: Tos mě teda doběhl! Ale proč jsi se teda přesně nevyjádřil?
MARTIN: Protože jsi mě přerušil. Ale ty si vážně myslíš, že se člověk může vyjádřit přesně?
DAVID: Samozřejmě. Jako technická osoba se tak vyjadřuji pořád.
HELENA: No já nevím, četla jsem tu tvojí dokumentaci a to je same "možná" a "všeobecně řečeno" nebo "celkem vzato"...
MARTIN: Ale to on jen když mluvil všeobecně, ale jinak vždycky mluví přesně, viď Davide? :)
DAVID: Jen se smějte, ale já když řeknu, že je tam proud 1.00 ampérů, tak vím, o čem mluvím.
MARTIN: Aha, tu myslíš, že je to přesně 1,60217 krát deset na devatenáctou elektronů za sekundu?
DAVID: No to nevím, já měl spíš na mysli, že to je 0,95 až 1,05 Ampérů, když totiž uvažujeme toleranci.
MARTIN: No dobře, to je nepřesnost díky zaokrouhlování, ale co třeba chyba tvého měřícího přístroje?
DAVID: Ta je dána kalibrační křivkou, protože chyba se mění s naměřenou hodnotou a to nelineárně. Ale to už je na vás oba moc složité.
MARTIN: Jistě, a navíc platí Heisenbergův princip, že se totiž samotným měřením, teda zařazením ampérmetru do obvodu, také změní měřená veličina, v tomto případě proud v obvodu. Takže zjišťujeme, že ani ta technická přesnost není tak jednoduchá, jak by se zdálo. A co v řeči, co tam?
HELENA: Já myslím, že tam to záleží na osobě, jak přesně se umí vyjadřovat.
MARTIN: Nu dobře, ale jak bys teda přesně vyjádřila svoje pocity když jsi se - poprvé, abychom byli přesní :) - zamilovala?
HELENA: No já už si to tak přesně nepamatuju.
DAVID: Tady to vidíž: ženská se ze všeho vždycky nějak vykroutí!
MARTIN: Takže jsi pochopila, že jenom ve vyjadřování to není, ne?
HELENA: A v čem to teda je?
MARTIN: Pokud to vůbec v něčem je. Proč se vlastně musíme - přesněji řečeno chceme - vyjadřovat přesně?
DAVID: No přece abychom si navzájem rozuměli, to dá rozum.
HELENA: Ale to není pravda. Rozumět si můžeme i jinak. Když například čtu nějakou báseň, tak tomu rozumím, i když básník mluví jen v obrazech a vůbec ne "přesně", jak ty Davide tvrdíš.
MARTIN: Asi proto, že v tobě vzbuzuje pocity, které navádějí určitou situaci, určitou náladu. Jistě, lidé si dokonce mohou rozumět i beze slov, třeba jen posunky. Ale vraťme se k tomu původnímu Davidovu prohlášení, že "přesně" ví, co jsme tím chtěl říci. Myslím, že jsme si jasně ukázali, že když jsem se přesně nevyjádřil, nemůže ten druhý ani přesně vědět, co jsem chtěl vlastně říci -
DAVID: - a protože se nemůžeme úplně přesně vyjádřit.... To je ale začarovaný kruh, ne?
MARTIN: Ale vůbec ne. My se totiž nemusíme vyjadřovat přesně, stačí, když se vyjádříme správně.
HELENA: A co to vlastně je, vyjadřovat se správně?
MARTIN: (vyhýbavě) To už by byl námět zase pro jiný trialog.
DAVID: Tomuhle ty říkáš "správně se vyjadřovat"?
MARTIN: Ne, ale když už se nemůžeme vyjádřit správně, pořád se ještě můžeme vyjádřit chytře, ne?
Poznámka: Pokud se vám trialog líbil a máte nějaké náměty, napište nám je - rádi se o nich (my tři) rozhovoříme.
Je plesů čas. Uprostřed masek shonu
já opuštěn tu sedím na balkonu
a hledím kalným zrakem do noci.
Náhle jak zázrakem se octnu v maškar středu,
po každé straně s jednou z nich se vedu.
Ne, před tím smíchem nelze utéci.
Ti neznámí mi vzali lhostejnost
a já sám nedovedu nikdy říci dost -
pro dnešní chvíli chci být veselý.
Namísto masky si svůj smutek nasadím,
jak k dobré básni nezdařený rým.
Teď nikdo by mne nepoznal.
Ta dobrá nálada však u srdce mě hřeje
a někde uvnitř se má duše směje,
jak si to žádá karneval.