Potkal jsem starého Hinkenteufela před mnoha lety, ještě ve staré vlasti. Když na to pomyslím, pořád si ještě nejsem jist, zda jsem ho skutečně potkal - ale když to všecko uvážím, kdo jiný to mohl být?

Stalo se to v jednom z těch zimních dnů, slunečných a slibných; pokud víte, co tím míním. Vy, co máte rádi výlety na lyžích, to jistě pochopíte: takový den svádí vydat se na hory a využít každé minuty. Rozhodl jsme se tedy, že to je ideální den na to, abych sebral lyže a vyrazil někam, kamkoliv. Hlavně dost daleko od naší chaty v Jizerských horách, kochat se okolním tichem a zvukem lyží šustících po čerstvém sněhu. Ano, a naslouchat té nádherné samotě bez lidí, té hlavně. Dříve jsem chodil často na takové výlety a i dnes se ještě občas odvážu a jdu . . .

Jak už jsem řekl, den to byl perfektní: bylo chladno, ale slunečno. Několik centimetrů čerstvého sněhu pokrývalo silnou vrstvu toho starého a jeho povrch se leskl, jak se slunce odráželo od sněhových vloček. Cítil jsem se dobře, dostal jsem najednou nějakou sebedůvěru a tak jsem si zvolil jako cíl Jizerku, malé, skoro opuštěné místo nahoře na náhorní plošině, asi patnáct kilometrů vzdálené. Byla to taková poloprázdná vesnička, domov dřevorubců a jejich rodin, umístěná na pokraji ohromného lesa, který se odtamtud táhne až do Polska. Je to téměř třicet kilometrů samých smrků, kosodřeviny a rašelinišť. Ta se tam také dobývá po celý rok, kromě zimy ovšem.

Trail, který jsem si vybral, byl pokryt čerstvým sněhem, ale několikrát jsem ho předtím šel a rozhodně jsme se nebál, že se ztratím. Cestu jsem znal a kormě toho jsem měl kompas a mapu v batohu. Mapa ovšem byla zbytečná, protože můj trail na ni vyznačen nebyl, ale kompas byl rozhodně důležitý.

Poslední třetinu cesty jsem totiž musel sejít s trailu a brát to lesem, rovnou přes kopce, aniž bych je musel zdlouhavě obcházet. Vesnice Jizerka byla pojmenována podle říčky, která tam protéká. Ve středověku to bylo místo bohaté na drahokamy a polodrahokamy, některé tak vzácné, že se sem sjížděli prospektoři až z Itálie; i Rudolf II tam poslal svého odborníka. Jak šel čas, zdroj se vyčerpal, místo ztratilo svou slávu a dnes už tu je jen pár chalup a škola.
Na mé cestě jsem ovšem musel projít údolím Protržené přehrady na Bílé Desné. Úředně se jí říkalo Stará přehrada, ale my ji prostě říkali "Protržená" a to ze zcela dobrého důvodu. Na začátku tohoto století tam totiž postavili přehrady dvě a říkalo se, že ta starší byla postavena nějak moc rychle a šetřilo se materiálem. 18. září 1916 se protrhla a 260 tisíc kubíků vody se řítilo do údolí a hnalo před sebou dřevo, dobytek, dokonce i domy. Šedesát dva lidí přitom zahynulo a kolaudační inženýr spáchal sebevraždu - bylo to takové neštěstí, že zpráva o tom obletěla celý svět. Ještě dnes je možno vidět balvany, které vodní vlna vyvrhla na břeh řeky, některé dokonce tak velké, jako malý náklaďák.

Ta druhá, "nová" přehrada, nepříliš daleko od té první, se nazývá Darré či Souš, a je položena níže, na řece Černá Desná. Bývalo to místo kempovací a rekreační, ale dnes je to jen rezervoár pitné vody pro celý kraj a kempovats e tma nesmí. Když jsem byl ještě kluk, chodívali jsme tam prolézat podzemní tunel, který obě přehrady spojoval. Strop se místy propadl a do ruin se dalo vlézt, na několika místech. Stavěna spíše jako katakomby, jeho chodba měla strop pokrytý netopýry a pološero tunelu nás lákalo k dobrodružství. Bylo to místo téměř strašidelné a jak už jste asi uhodli - my kluci jsme ho milovali.

Tentokrát jsem se ani nezastavil a nerozhlížel kolem, ale pokračoval jsem dál, nahoru přes kopce. Musel jsem totiž ještě obejít právě tu "novou" přehradu a tak jsem bez přestávky šlapal, až jsem se dostal na Jizerku. Byl jsem celkem pořád ještě v dobrém stavu, snad proto, že jsem byl celodennímu lyžování zvyklý - začal jsem lyžovat už v šesti letech. Nejprve jsem si troufal na výlety jen s otcem, později i s kamarády. Jak jsme vyrůstali, moji přátele se vrhli na zcela jiné sporty, většinou běhat za děvčaty nebo pít pivo, takže nemělo smysl je žádat, aby ještě chodili na takové výlety. Ještě později, to už jsem žil permanentně v Praze, jsem sice věnoval čas hlavně svému osobnímu a profesionálnímu životu, ale přesto jsem každou zimu odjížděl vlakem do hor "na lyže".

Většinou jsem tehdy sjížděl sjezdovky či moguly a to nejraději přímo lesem, jenže pak jsem měl ve 24 letech lyžařský úraz. Řekl bych poměrně hloupý úraz, neboť jsem v plné jízdě narazil na strom a rozdrtil jsem si čéšku v levém koleně, na šest kusů. Naštěstí jsem byl převezen do Prahy na Bulovku, kde mě operoval oficiální lékař českého hokejového týmu, pro kterého byla taková zranění zřejmě běžná. Zbytky čéšky odoperoval a horní a dolní šlachy sešil. Trvalo mi to půl roku, než jsem se zase naučil chodit, ale jejich předpověď, že už nikdy nebudu lyžovat, se nesplnila. Ovšem sjezd ze začátku nepadal vůbec v úvahu - na ten jsem si troufl až další rok - a tak jsem se věnoval běhu na lyžích. A výlet na Jizerku byl jeden z prvních, co jsem pak podniknul.

Vylovil jsem dva sendviče, které jsme s sebou nesl na posilněnou jakožto rychlý, improvizovaný oběd. Čaj v termosce byl příjemně horký a tehdy jsem vlastně poprvé zjistil, že jsem unaven, hlavně tedy moje nohy. Asi jsem po úrazu už nebyl v tak dobré kondici, jak jsem si myslel. Dobrá, řekl jsem si, bude mi to tedy trvat déle, ale domů se dostat musím. Brzo jsem tedy vyrazil zase na cestu zpět.

cesta vedla hlavně dolů a sjíždělo se mi dobře. Terén nebyl prudký a vše klapalo, až do té doby, kdy jsem se přibližoval k Protržené. Náhle, jakoby odnikud, se objevil mrak, který pokryl slunce mlhavým závojem, jenž nesliboval nic dobrého. Mohlo to znamenat jen jedno: sníh a to hodně sněhu. Nemusel jsem na něj čekat dlouho: první shíh padal ještě řídce, takové ty jemné vločky, lehce usedající na mou čapku a ramena. Pak sněžení zhoustlo a viditelnost se zhoršila. A když jsem přešel Protrženou a začal se opět vzdalovat, to už to bylo dost špatné - ale to horší mělo ještě přijít: sněhová bouře. Nejprve mě to nijak nepoplašilo: byl jsem už v mnoha bouřích, několikrát i docela sám, ale vždycky to bylo blízko k domovu. Neměl jsem teď ale čas myslet na to, co se může stát, pokračoval jsem prostě v jízdě a zvyšoval rychlost. Bohužel jsem se zároveň přibližoval centru bouře.

Nebe podstatně ztmavělo, jako když někdo najednou zatáhne černou oponu. Pak se stalo něco neuvěřitelného, něco, co jsem neviděl nikdy předtím, ani potom: hromy a blesky. Byl to úžasný pohled: něco jako rachejtle a občas jako mávnití ohnivým mečem, zvuk, jako když se něco trhá a pak ten hrom při nárazu. Pokračoval jsem dál, ale pak jsem se musel zastavit: neviděl jsem dopředu ani dozadu a moje ranní stopy teď byly teď plně přikryty novým sněhem.
Nalevo ode mne byl hustý les, schoval jsem se tedy v něm, abych se ochránil před sněhem a větrem. Později jsem zažil blizzardy na kanadských prérijích i jeden velký v Montrealu, kde ještě na jaře nacházeli pod sněhem zmrzlá těla těch, co to nepřežili. Ale věřím, že ta bouře nahoře na Protržené byla v něčem ještě horší, ještě děsivější. Není divu, že lidé považovali Protrženou za místo prokleté.

Musel jsem se té myšlence zasmát, ale brzo mě smích přešel. Vzpomněl jsem si, jak v blízkých Krkonoších zahynuli v takové bouři v roce 1913 při závodech lyžaři Hanč a Vrbata. Když je konečně nalezli, bylo už pozdě.

Nu já jsem také několikrát předtím zabloudil, ale jen v létě. Sbíral jsem kdesi na severu houby a jak jsem se točil dokola, ztratil jsem orientaci.. V místě, kde byl les tak hustý jako je kanadská bush, se vám to může lehce stát. Jednou jsem dokonce musel vylézt na triangulanční věž, postavenou mnoho let předtím, když trigonometři mapovali tuhle část Čech. Bohužel staré dřevo bylo značně nahnilé a v pátém poschodí věže se pode mnou zlomil žebřík, který spojuje jednotlivá patra. Téměř jsem spadl a padal bych až na zem, jelikož patra jsou vlastně bez podlah - jen několik prken, aby se člověk dostal k dalšímu žebříku. Nějak jsem se pak dostal dolů, kde jsem se delší dobu snažil uklidnit třesení v kolenou.
Když se mi to konečně podařilo, rozhodl jsem se, že stejně musím nahoru, až úplně nahoru, jinak bych se nedozvěděl, kde jsem. Jak se mi to podařilo, to už nevím, ale stále ještě schovávám pro štěstí rezavý hřebík, který jsem pak vytáhl z vrcholu věže. Nemusím asi říkat, že je to právě od té doby, co s sebou beru kompas. Když jsem slézal s věže, všiml jsem si dvou osamělých křížů na pokraji skály a položil jsem k nim tehdy květiny. Později, jsem se dozvěděl, že to bylo místo, kde se zřítili dva dělníci, když tu věž stavěli.

Vzpomínka na ně mi prokmitla hlavou, když jsem se schovával v té sněhové bouři u Protržené. Také takové prokleté místo, napadlo mi. Stále ještě sněžilo, ale bouře se přesunovala dál. Nebe trochu zesvětlelo, ale ne na dlouho: ztratil jsem bouří téměř hodinu a blížil se večer. Musel jsem se rozhodnout, co budu dělat dál. Vylezl jsem z lesa a podíval jsem se kolem, ale nic mi nepomáhalo v orientaci. Byl jsem na nějaké velké louce, kde bylo jen pár zmrzlých kamenů a tu a tam osamělý strom s jeřabinami, také zmrzlými. Musel jsem se v té bouři asi hodně vzdálit od mé stezky - rozhodně jsem si nepamatoval, že bych někdy procházel takovým místem. Ale kterým směrem jsem se odchýlil? A kterým směrem bych tedy měl jít teď? Kompas mi mnoho nepomohl. Protože jsem se odchýlil od oné zkratky, kterýkoliv směr mě mohl ještě víc odvést od trailu, který byl jediná možná cesta domů. Zpátky jsem jít nemohl - nevěděl jsem ani, kterým směrem to "zpátky" vlastně je.

Vlastně jsem věděl jen to, že musím pokračovat v cestě - nemohl jsem strávit noc venku, nebyl jsem na to vybaven. Ano, jednou jsme spal přes noc na sněhu, ve spacím pytli, ale to jsem měl stan a bylo nás v něm víc. A ovšem moc jsme toho nenaspali, byli jsme příliš vzrušeni tím, že budeme spát v zimě "venku". Pravda, říká se, že když nejste extrémmně unaveni, že nemůžete ve spánku zmrznout - zima by vás totiž vzbudila, ale neměl jsem žádnou chuť to dokazovat zrovna na mě.
Brzy se mi začala do mých myšlenek vkrádat panika. Co když jsem opravdu zabloudil? Co když nenajdu cestu nebo nějakou chalupu včas - tedy než budu opravdu vyčerpán? Co pak? Nutil jsem se myslet pozitivně, ale opravdu nebylo z čeho se radovat. Panika se změnila v beznadějnost, ale to jsem pořád ještě šel, jako paličatý. Nepamatuji si, jak dlouho jsem tak šel - opravdu to nevím přesně - když mě to napadlo: vše je ztraceno, nemá to cenu, vzdej to!

Nevím, jestli jste byli někdy v takové situaci, kdy se nemůžete rozhodnout jestli zůstat nebo jít a v sázce je přitom váš život. Nemusím vám říkat, že takové rozhodování nemám rád, protože člověk nemá dost informací a logika vám nepomůže. Jediné, na co můžete spoléhat, je váš instinkt. Vím, že jsem se měl v té situaci pohybovat směrem dolů, tam, kam stéká voda, tekou řeky a jsou cesty. Jenže i můj instinkt by mě tehdy mohl zklamat.r. Už se vám někdy stalo, že jste jeli na lyžích dolů s nějaké hory a uhnuli jste nahoře od svého směru dolů, třeba jen o pár stupňů? Nahoře je to jen pár metrů, ale dole zjistíte, že jste půl kilometru daleko od cíle. Nevěděl jsem, zda nejsem ještě na opačné straně hory, to by mě zavedlo do zcela neobydlené části Jizerských hor.

To byl asi také důvod, proč se mi začala vnucovat myšlenka, že bych mohl být schopen přečkat tu noc venku, nebude.li moc chladno a nebudu-li příliš unaven. Jak už to tak bývá, hned se mi také ozvaly mé nohy, zvláště ta levá, že už to také dlouho nevydrží. Nevědomky jsem totiž zrychloval a poslední půl hodiny jsem už téměř běžel.

Zastavil jsem tedy. Měl jsem totiž ještě jiný důvod. Sotva jsem už viděl, taková byla tma. Co teď? Budu-li pokračovat, příliš se unavím na to, abych tu mohl venku přenocovat. A jestli jsem nevěděl, kde jsem, ještě když bylo šero, jak to mohu zjistit, když je tma? Náhle cosi upoutalo mou pozornost. V dálce, v průseku mezi stromy, se objevil profil osamělého domu. Když jsem tam došel, viděl jsem, že je to jedna z těch horských chalup, co vypadá jako opuštěná, i střechu měla na spadnutí. Žádné světlo za oknem, žádná známka života. Zaklepal jsem několikrát na dveře, ale nikdo neodpověděl. Po nějaké době jsme to zkusil zas a pak jsem se rozhodl odejit, tak beznadějně to vypadalo. Pak jsem ale uslyšel jakési dupání. Dveře se oteřely s hlasitým vrznutím and v nich se objevil starý muž s petrolejovou lampou v ruce.

Ptal se mi, co chci a musel jsme mu to několikrát opakovat, neboť zřejmě špatně slyšel. Jeho čeština také nebyla nejlepší, měl přízvuk a některá slova říkal jen v němčině. Dovnitř mě nepozval a já se zdráhal ho o to požádat - všechno to vypadlo nějak nepříjemně, téměř strašidelně.

Naštěstí mi mohl říci, kudy se dostanu k nejbližší cestě, která vede do města, do Desné. To je vše, co pro mě může udělat, prohlásil - ale bylo víc než dost. Zavedl mě přes pole a ukázal mi směr, kterým jsem měl jít. Používal přitom levou ruku, jeho pravice vypadala jako paralyzovaná nebo zmrzačená. Teď jsem také pochopil to záhadné dupání - navíc totiž ještě kulhal.

Za další půl hodiny jsem se dostal na onu horskou cestu. Zde se mi podařilo stopnout osamělý náklaďák, který mě vzal až do Desné a odtamtud jsem se vrátil domů nočním vlakem. Později jsem se snažil najít celé to mé bloudění na mapě, ale zbytečně. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že jsem se odchýlil ze správného směru a nebýt toho starého muže, asi bych se odtamtud nikdy nedostal živý.

Příští léto jsem si udělal ten výlet opět a snažil jsme starce najít, abych mu poděkoval za jeho radu. Strávil jsem tam mnoho hodin hledáním a snažil jsem si vzpomenout, kudy jsem se to motal. Prohledal jsem okolí Protržené, ale neměl jsem štěstí. Konečně jsem se zmínil svému příteli Gerhardovi, který to tam dobře znal. Když jsem mu pověděl o starém muži se zmrzačenou rukou, zeptal se mi: "Jen tak čriou náhodou, nekulhal on také?" Když jsem přisvědčil, řekl mi, že by to mohl být starý Hinkenteufel, který tam kdysi žil. "Kdysi žil?" zeptal jsem se nevěřícně. "Ovšem, " zasmál se Gerhard, "je totiž už pět let mrtvý! On se tam prý občas lidem zjevuje."

Pokusil jsem se mu vysvětlit, že jsem si to nevymyslel, ale že se mi to skutečně stalo. Gerhard se mi snažil namluvit, že jsem asi ve sněhu zaspal a že se mi to zdálo. Nemohl jsem ho nijak přesvědčit o opaku. Nakonec mi řekl: "Přesvědč se sám - jeho hrob je na hřbitově v Desné." A také tam byl. Gerhard měl pravdu: i datum smrti souhlasilo. Nechal jsem tam teda alespoň svazek květin, řekl jsem své poděkování a tiše jsem odešel. Později jsem se ještě snažil najít nějaké vysvětlení toho, co se mi stalo, ale na žádné jiné jsem nepřišel. Prázdný hrob? Nesmysl! Možná, že měl bratra, dvojče? To určitě, zmrzačeného stejně, jako byl on? Musel jsem zamítnout mnoho bláznivých teorií, až mi nakonec zbyla právě ta nejbláznivější.

O šest let později jsem opět navštívil Protrženou a čirou náhodou jsem v okolí narazil na ten dům. Střecha se už propadla, ale jinak byl stejně tajemný, jako tehdy. Dveře byly dokořán, tak jsem vstoupil a rozhlédl jsem se kolem. Rozbitá okna, napolo shnilé záclony a nějaký zvandalizovaný nábytek - to bylo vše, co tam zbylo. Žádné stopy, že by zde někdo od Hinkenteufelovy smrti ještě žil. Jelikož tam nikdo nebyl, udělal jsem ze sebe blázna a zavolal jsem ho jménem. Několikrát, ale žádná odpověď - nu co jsem vlastně čekal?

Vrátil jsem se domů přes Desnou, kde jsem zase navštívil ten malý hřbitov. Jak jsem pokládal nové květiny na jeho hrob, všiml jsem si, že už tam ale nějaké jsou. Poznal jsem je. Byly to ty samé, co jsem tam dal před těmi šesti lety a k mému překvapení byly pořád ještě zelené - jako toho dne, kdy jsem je tam položil ...