onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 9B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Onehdá jsem slyšel zajímavou diskuzi v rádiu. Kritici se tam pouštěli do jednoho nebohého autora, no skoro nic z něj nezbylo. Najednou jeden z kritiků povídá: "No jo, ale ta kniha přece nebyla napsána proto, aby potěšila každého!" - a mně se tolik líbil, ten jediný rozumný hlas na poušti. Vždyť o to vlastně jde, umění tu není, aby vyhovovalo každému, to dělá jen kýč, že se podbízí. Umění má nejen uspokojovat, ale i burcovat lidi, aby přemýšleli. teda něco, o co se snažilo náboženství, ale jaksi neuspělo - lidé se sice modlí, ale nepřemýšlí. A pán Bůh si říká: do koho's to rozum vrazil ...

Nové číslo přílohy Hurontarie - PŘÍLOŽNÍKU - opět vyšlo a první ctyři už ale nenajdete (každé číslo je po šesti týdnech vymazáno). Hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na adresách Příložníku, viz dole. Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to, co název slibuje.

Eketronická kniha Waking the Dead o českých emigrantech z minulého století od Glorie McMillan, která je také čtenářkou Hurontarie, je na http://www.enteract.com/~flynn/default.html. Kniha je v angličtině a výzkum materiálů na knihu trval osm let.

Další naše čtenářka, Eva Lewitus, vystavuje na své stránce Galerias de Fotos http://WWW.interaccess.com.pe/infotunel/artevia/eva/ velice zajímavé fotografie z Peru. Eva je profesionální fotografka tamtéž a v archive Hurontarie 1998 můžete také najít jeden její článek.

Vyšel nový netový časopis Czech Express Country Homepage, který je na http://cech.cesnet.cz/. najdete tam vše o české kultuře a vychází denně. Napsala nám o něm redaktorka Klára Jiřinová a jak jsme do něj nakoukli, stojí to opravdu za to.

Další frývér: Už jsem tu mluvil o mluvících hodinách (hele, nechtěná slovní hříčka!) Multilingual Speaking Clock. Řeknou vám čas, třeba každou čtvrt hodiny a pochopitelně si můžete nastavit i extra alarm. Tehdy jsem řekl, že čeština se připravuje - nuže, už je tady. Zásluhou krajana Michala Málka a jeho paní Aničky, která hodinám propůjčila svůj hlas, jsem teď informován o čase - případně alarmu - přímo česky. Asi mi to nebudete věřit, ale i ta anglická hlášení jsem jaksi ignoroval a občas i přeslechl, zatímco české vůbec ne a to je dobře. Snad je to podvědomím, možná i tím, že je to v mém rodném jazyce - prostě pracuje to. Nemusím Vám jistě říkat, že je to - jako většina programů, co zde uvádím - zadarmo, na adrese: http://www.abc.se/~m8501/spclock/. Autorem programu je Leif Porsklev, a potřebujete k tomu jen soundcard a reproduktor. Vřele doporučuji.


INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: ZROVNA TEĎ NIC
Reportáž: ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD (dokončení).
Povídka: NÁVŠTĚVA
Pohledy: OVCE, KTERÁ ZMĚNILA SVĚT
Poezie: BŘEHY, KTERÉ OPOUŠTÍŠ

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Říkají, že se moc lituji. Jenže já jsem pro to opravdu ta nejlepší osoba - nikdo jiný to tak neprocítí, jako já."




PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza (jansan)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: ZROVNA TEĎ NIC

Jako skoro každý, obvykle nechávám věci na poslední chvíli a pak mám fofr. Tak například vesele slepuji Příložník, pak zase natírám dům a najednou - je čas vydat nové číslo Hurontarie. No pravda, tak jednoduché to není, ale já dost hřeším na to, že mám nápadů dost a vymluvám se sám sobě, že vlastně celý ten měsíc sbírám dojmy, které pak zpracuji.

Byl bych asi hodně neupřímný, kdybych nepřiznal, že to s tím sbíráním není tak žhavé. Pravda, dojmy sbírím pořád, i nechtěně, ale některé jsou banální, jiné jsou jen staré otřepané zkušenosti a jen semtam se objeví perla, kterou stojí za to zasadit do obrazovky. Fakt je, že mě vždycky něco napadne, o čem psát, ať už to pramení z intuice, inspirace, improvizace nebo i z Internetu. Někdy to jde přímo z podvědomí, jindy z falešného sebevědomí a občas se pohne i svědomí.

Když jsem se tak osebekritikoval, je na čase, abych se pochválil, ale to nechám na vás, jestli ovšem tuhle narážku dobře pochopíte :). Přiznám se , že napsat něco na papír je pro mě poměrně lehčí - buď to mám už v hlavě (neříkal tohle předtím Mozart?) nebo se mi to nějak vyvíjí přímo pod rukou. Hlavní ztráta času je ve vyklepání téhož na klábosnici. Dělám totiž dost překlepů - nikdy jsem se nenaučil pořádně psát na stroji, asi proto, že jsem se to nikdy neučil, tečka. Takže čtu všecko dvakrát a stejně jsou tam chyby. No když mi zaplatíte editora, bude to vypadat lepší. Jenže vy mi ho nezaplatíte a já se také nepolepším. Navíc je tu dobrá příležitost pro ty, co rádi hledají chyby - rozhodně je nehodlám zklamat. Tak tedy píšu a pak je z toho buď "úvaha", "pohled", nebo i "povídka". Opravdové ukončení vlastně nikdy nevím předem - a je to tak dobře, asi bych se při psaní pak nudil.

Většinou mám té inspirace pořád dost: každodenní život, knihy, noviny, televize, dokonce i můj pes, ten viditelný. Jenže zrovna tentokrát ne a ne přijít s nějakým nápadem.Ovšem pokud to nevíte, každá nevýhoda jde nějak využít - například nemám-li peníze, nemohu je utratit - tak jsem to prostě obrátil a teď napíšu právě o tom. O čem? Nu o tom, co dělat, když není o čem psát. Nejde o to, že bych neměl dost nápadů, ale já bych chtěl pořád psát jen o nečem zajímavém, důležitém, nebo alespoň vtipném. Jen asi každý desátý nápad projde sítem mé kritiky a pak ještě uvažuju, zda ho mám zpracovat v angličtině či češtině.

Prozradím vám ještě jednu věc: čtenáři anglické poloviny Hurontarie mají poměrně jiné zájmy, názory i etiku. Jinými slovy: když vím, že bych to pak někdy mohl i přeložit do češtiny, napíšu to nejřív v angličtině. Já totiž nerad překládám z češtiny do angličtiny - ty dva jazyky jsou si tak nepodobné, že je to k neuvěření. Měl jsem na to téma netovou diskuzi s překladateli z češtiny (v Anglii a Holandsku) a došli jsme k závěru, že angličtina má poměrně pevné pořadí slov ve větě, zatímco čeština je hravá a žongluje si se slovy vesele tam i tuhle a pokaždé to znamená něco trochu jiného. A oni pak nepochopí, o co jde, nemluvě už o tom, že kolikrát vynecháváme osobní zájmeno, většinou teda podmět, například kde Angličan musí říci "my myslíme", my se bez toho my klidně obejdeme a rozumíme si, teda alespoň si to myslíme :). Když naopak řekneme "my myslíme", pak tím mysleíme důraz na to MY, že ano. No a překládat tyhle jemné nuance do angličtiny není lehké, protože angličtina tuhle hravost nemá a vyzní to kostrbatě.

Takže to napíšu a je to ... Ovšemže ne! Především si projedu svou pamětí (počítačovou, ta moje už tak dobrá není), zda jsem o něčem podobném už někde nepsal. Ano, opravdu, však za ta skoro dvě léta v Hurontarii jswem napsal kolem dvěstě článků, povídek a básní. Navíc jsem psal i do Neviditelného Psa, Amberzinu, Britských Listů, Kanadských Listů, Zélose, pražského Telegrafu a teď ještě pražského ArtFora. Nu ano, přiznám se, někdy se objeví stejný článek později i v Hurontarii, ale to je úmylsně - některé moje věci se mi zdají pořád aktuální a pokud jste je četli předtím jinde, vsadím se, že už si je stejně nepamatujete. Jednou jsem napsal článek, který jsem pak s hrůzou našel už napsaný a kdesi založený. A - věřte mi nebo ne - polovička vět byla skoro doslova stejná a to prosím při mé špatné paměti! U mě je to totiž takové, že bych to ani jinak napsat nemohl, tak je to perfektní :).

Někdy je opravdu těžké najít dobrý námět a ještě těžší je udělat nové, zajímavější zpracování, a nejtěžší vůbec je najít nový názor na něco, co už tu bylo předtím mnohokrát přežvýkáno jinými. Pravda, mohl bych použít např. metodu zvanou "brainstorming" či jiné inspirační metody, volné asociace, thinktanky a jak se všechny ty pomůcky jmenují. Jenže já to tak nedělám - pravda, používal jsem to jako technik, když jsem hleadl nové řešení, aplikaci, kombinaci či development - ale pro Huronatrii se to prostě nehodí. Zde mě zajímají myšlenky a nápady, jejichž doba už přišla nebo brzo přijde. Mám na mysli dobu internetovou, kde každodenně sbíráme nové zkušenosti.

Také zde ovšem řešíme různé problémy - o mnohých zde ani nepíšu: tak např. jak vylepšit grafickou úpravu stránky. Pravda, bral jsem malířské kurzy, ale zde je to něco jiného, jedná se spíše o grafiku a jen tak mimochodem, i o naše oči. Ano, dívat se dlouho do osvícené obrazovky (na rozdíl od papíru) je zvýšená námaha na oči, které se unaví, jednak stálým zaostřováním a nakonec i proto, že vlastně vnímají 30 nebo kolik obrázků za vteřinu. Proto například dělám mezery mezi odstavci, aby se oči měly čeho chytit a odstavcejen krátké a už bez odsazení - mezera stačí. Při vytištění to bohužel vypadá jako promarněný papír, ale máte-li to drobným tiskem, tak i tam mezera mezi odstavci pomáhá oči lépe vést, aby si mohly odpočinout.

Ano, je třeba stále řešit nové problémy, protože když je nevyřešíme, budeme jich mít víc a víc. Abych ale nestrkal hlavu do oblak (ale a ani ne do písku), držím se hodně při zemi. Snažím se popisovat a řešit hlavně ty moje problémy. Hlavně proto, že je znám nejlépe a na většinu jsem už našel řešení, takže jen neteoretizuju. Doby, kdy jsem se - jako asi každý dobře smýšlející mladý muž - snažil spasit lidstvo, jsou už ty tam. Stárnu, časové měřítko se mi krátí a nabyl jsem určité skromnosti, té, za kterou se v životě dost zaplatí. Jen doufám, že moje problémy má také někdo jiný a že si o nich popovídáme, i když jen jednostrannou komunikací, pokud mi nenapíšete něco emajlem, na který rád odpovím.

Tak vidíte, neměl jsme o čem psát a zatím se musím nutit, abych už končil. Tak tedy alepoň nějaký závěr - dám vám k dobru hned tři:

a) nakonec jsem přece jen něco napsal, což byl - proč bych to zapíral - hlavní účel tohoto cvičení,
b) během toho psaní jsem dostal jeden dobrý nápad, který si ale nechám na příště, a
c) ať se děje co děje, čas pracuje pro nás. My, co to víme, ho dokonce necháváme, aby za nás dřel. . .

Zpět na index

REPORTÁŽ: ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD (dokončení)

Byli asi jen hodiny plavby od klidného zálivu Fish Bay, když to přišlo. Poryvy větru neustávaly, dokonce se utrhla i anténa torujícího radaru. Loď při jedné velké vlně ponořila příď do vody a už ji nezvedla - těch 26 tisíc tun hrudek železné rudy, které se už předtím začalo hývat, se zřejně nebezpečně posunulo. Záď lodi se zvedla na hladinu a nepodporována vztlekem vody, způsobila svou vahou, že tlak na pláty a nosníky překročil mez a loď se zlomila v půli, podobně jako Titanic. Voda se za ní zavřela a deseti minutách bylo po lodi, kterou stavěli celý rok. Z posádky se nezachránil nikdo.

Večer v půl osmé se bouře uklidnila a podle kapitána Andersonu bylo opět vidět až do vdálenosti 17 mil (27 km). Na obrazovce radaru bylo vidět tři lodi, ale žádná z nich nebyl Edmund. Letadlo pobřežní hlídky (Coast Guard) vzlétlo krátce po desáté hodině, později i dvě helikoptéry a mohutný Hercules C-130 z vojenské báze v Trentonu, Ontario (loď leží v kanadské části jezera). Rychlý cutter Naugatuck pobřežní hlídky ještě nemohl vyplout, neboť jezero bylo ještě příliš rozbouřené. Coast Guard tedy požádal kapitána Andersona, aby se v lodí vrátil hledat Edmunda. Také dva ze tří zaoceánských freighterů (William Clay a Ford) se rozjely na pomoc. ve dvě ráno dorazily na přibližné místo ztroskotání, ale teprve až v osm ráno se našel záchranný člun číslo 1, ovšem prázdný. Během dalších tří dnů ještě hledáni pokračovalo, ale pak bylo odvoláno.

Kapitán Cooper věřil, že loď se potopila na mělčině blízko ostrova Caribou (six fathom Shoal). Po dvou letech hledání se konečně nalezla loď pobřežní hlídky Woodrush na dně vrak lodi, přesněji řečeno obě jeho části, ale díky tomu, že byly ve velké hloubce (530 stop =162 m) byly výsledky reportu, který vyšel až v dubnu 1977, zcela neůplné - za hlavní příčinu potopení se považovaly vadné uzávěry (hatches). Tyto závěry byly odmítnuty jak výrobci, tak i majitelskou firmou. Pokračovalo se v potápění, byl zde dokonce známý kapitán Cousteau se svou lodí Calypso a natočil asi třicetimunutový film. zde se také vyvrátila doměnka, že se loď rozlomila až po dopadu na dno, neboť obě půle lodi byly od sebe značně vzdálené.

Také michiganská výprava na Graylingzde byla a natočila 5 hodin filmu s nepříliš přesvědčivými závěry. Původnímu reportu také odporoval názor amerického admirála P.R. Trimble, který nevěřil, že by se tak velká loď potopila jen díky prosakujícím krytům. Zatím poslední návštěvnice místa posledního spánku posádky Edmunda byla speciální ponorka Clélia, která dokumentovala na dně vysypané hromady železné rudy (tacinte pellets), ale na druhé straně objevila, že příď byla zřejmě tak těžká, že se po názrazu na dno roztrhla. Jednotunnový podmořský robot CURV (Controlled Undervater Research Vehicle) se potopil k vraku celkem dvanáctkrát a udělal asi devět set fotografií. podobně jako u výpravy k Titaniku se zjistilo, že se pláty nevyboulily, ale prostě praskly. To je zatím nejpřijatelnější vysvětlení potopení, ale ani to ještě není úplně jistá příčina neštěstí - otázkou je, proč praskly. Nelze ovšem vyloučit ani hrubé porušení rozkazů, nedbalost, případně už původně špatné rozložení váhy nákladu či dokonce příliš veliký náklad (zřejmě se zanedbala korekce na stáří lodi). Faktem je, že loď asi neměla dobrou ochranu proti pronikání vody: uzávěry se mají po nějaké době kontrolovat, případně vyměnit, ale na druhé straně by obě pracující pumpy měly stačit spolehlivě stačit na takové množství vody. kapitán ovšem hlásil, že se loď naklání, ale tyo mohlo být způsobeno posunem rudy. Také je nepochopitelné, že se nikdo nedostal do záchranných člunů, když se na lodi s nimi konal každý týden drill. Záhada tedy pokračuje . . .

Z těch, co se zajímali o vrak Edmunda,se o jeho popularitu zasloužili nejvíc dva muži:
Tom Farnquist , který založil 1978 Historickou Společnost vraků na Velkých Jezerech ve Whitefish Point, který se zůčastnil také jedné z expedic, a
Fred Shannon, dřívejším povoláním policista, financoval jinou výpravu, roku 1994
je ovšem smutné, že si oba muži konkurovali, pohádali se a dokonce soudili. Konečně se 4 července 1995 podařilo ze dna vytáhnout zvon z Edmunda, kterážto operace byla byla na žádost rodin námořníků povolena kanadskou vládou. Lodní zvon se podle všeobecné tradice námořníků vždycky považoval za "srdce lodi", protože se na něm každou půlhodinu vyzváněl čas, začátek a konec směn a varovné signály v mlze či bouři. Ten z Edmunda váží 200 liber (90 kg), v průměru má 21 palců (53 cm) a dovedete si představit, že to asi nebylo lehké ho dostat nahoru na hladinu.

Zatímco Farnquist dostal zvon do svého muzea ve Whitefish Point, Shannon objevil něco jiného - měl z výpravy video, kde je vidět ve vraku lodi tělo jednoho z námořníků. Podle jiných k tomu ale musíte mít poměrně velkou představivost.


Mše za zmizelé námořníky se konala v místě, kam směřovala, ale už nedorazila, v Detritu, ve starém Mariner´s Church (Kostele námořníků). Dvacetdevětkrát zazvonil starý kostelní zvon námořního bratrstva (29 mužů posádky tam zahynulo). Na místo vytaženého zvony zavěsili potápěči jeho repliku, s vyrytými jmény všech členů jeho posádky. Loď a její námořníci se zapsala do historie Velkých jezera a píseň kanadského zpěváka Gordona Lightfoota se během roku stala ve své kategorii nejpopulárnější písní Severní Ameriky.

"We are holding our own"
("Držíme se" - poslední slova kapitána McSorleyho,
než jeho loď zmizela ze stínítka radaru.)

Zpět na index

POVÍDKA: NÁVŠTĚVA.
(Předtím uvěřejněno v časopisech Zélos a Natura)

Když jsem se probudil, seděla u mé postele a usmívala se. Byla oblečena v bílém plášti, ale mě tím neoklamala.

"Kdo jste," povídám, "ještě jsem vás tu neviděl".

"Tykej mi," usmála se, "vždyť už se přece známe tak dlouho."
"Ale já si nevzpomínám," řekl jsem odmítavě, "kde bych tě asi býval mohl..."
Přejela mi rukou po čele: "Horečku ještě máš. A paměť nebyla nikdy tvojí silnou stránkou, co?" řekla věcně a bylo vidět, že mě opravdu zná. "Bylo to přece u moře, ty a já -"

Nedopověděla. Ani nemusela. Jakoby se mi v hlavě přetočil nějaký film dozadu a byl jsem hned v duchu zase tam. Písek, horká pláž, slané moře. Tak slané, že jsem z toho měl vždycky prvních pár dnů rýmu. Ano, moře, rodinky se spálenými zády, fronty na drink u kiosků a ona, v těch malinkatých plavkách, až se za ní všichni chlapi otáčeli.

"Bonnie," povídám vítězně. "Ale tehdy jsi byla bruneta, teď jsi na blond."
"Gentlemani dávají přednost blondýnám - pamatuješ si na ten film? Byli jsme na něm přece spolu."
"Ovšem, vzpomínám si, i na to, jak jsem ti tehdy řekl, že to vůbec nevadí, že já nejsem přece žádný gentleman." Přimhouřil jsem oko a ona se ušklíbla.

Za oknem se objevil mrak a v pokoji se setmělo, jako by to naše setkání mělo být ještě intimnější. Pak řekla: "Pamatuješ, jak jsme museli být celé tři dny ve stanu, protože tolik pršelo?"
"Ale nenudili jsme se, to ne, " zavzpomínal jsem." A pak jsi zase ztratila náušnici a šli jsme ji spolu hledat. Jako zázrakem jsem ji pak našel u sprch. Řekl jsem ti tehdy, že nám napršelo hrozně moc štěstí, tolik, že až se vezmeme, že nám bude stačit nadosmrti."

Zamračila se, asi se jí ta poznámka nelíbila: "Nemělo to být, vždyť jsem ti to řekla. Nemohla jsem patřit nikomu."
"Ano, a já tě prosil, bědoval jsem, vyhrožoval a pak zase znovu prosil...Ale ty jsi byla neoblomná. Najednou jsi byla jiná, jako bys neměla srdce."
"Myslíš?" řekla ironicky. "Byl jsi tehdy ještě vlastně chlapec, plný ideálů. Měl jsi tolik zájmů - nemohla jsem ti kazit život, chápej!"

"Ty jsi byla můj ideál, nikdo jiný! Vzala sis mou lásku a nedala jsi mi za ni nic náhradou."
Ohradila se: "A co naše vzpomínky, na ty jsi zapomněl?" Její černé, uhrančivé oči se na mě zahleděly zrovna jako tehdy a vůbec jsem se nedivil, že jsem do ní kdysi býval tak bláznivě zamilovaný.
"To je pravda, ty mi zůstaly, vzpomínky jsi mi nevzala. Mám je zakleté tady, v srdci - je to to jediné, co mi zbylo." Nebylo to tak úplně pravda, mnoho jsem od té doby zapomněl, mnohé přebolelo. Pokračoval jsem ale dál: "Hlavně tu vzpomínku nejbolestivější, tu poslední..."

"Myslíš to, jak jsi vylezl na tu skálu a vykřikoval, že když si tě nevezmu, že skočíš do moře? Stál jsi tam, vítr ti trhal slova od úst a vypadal jsi, že jsi byl rozhodnut vrhnout se střemhlav dolů. Ale pověz mi, myslel jsi to tehdy opravdu vážně?"
Překvapila mě tou otázkou. "Vlastně teď ani nevím. Vzpomínám si jen, že jsem byl opravdu hrozně nešťastný. A nevím, co by se stalo, kdybych tehdy najednou neztratil rovnováhu a nezřítil se dolů. Myslím, že bych asi neskočil, asi bych si radši vymyslel ještě nějakou jinou hrozbu. Už jak jsem letěl, tak mi bylo jasné, že takhle jsem to vůbec nechtěl, to ne. No a pak jsem dopadl a ztratil vědomí..."

"Naštěstí jsi minul útesy a nárazem na vodu jsi omdlel. No a lidé se seběhli a pomohli ti," zavzpomínala.
"Lidé? V nemocnici mi řekli, že jsi to byla ty, kdo mě zachránil. Ale jak jsem otevřel oči, tak prý jsi hned odešla. Volali na tebe, ale ty ses ani neobrátila. Proč?"
"Cožpak to nechápeš? Bylo nutné, abys mě už nespatřil, bylo na čase, abys mohl začít nový, jiný život. Dala jsem ti šanci, můj milý." Uchopila mě něžně za ruku, hladila ji a já si jen přál, aby to tak bylo pořád. Znovu mi sáhla na čelo: "No vidíš, a horečka je pryč."
Vděčně jsem se usmál: "To je tím, že jsi se mnou. Budeš mě teď často chodit navštěvovat, viď?"

"Nevím - snad," řekla nepřítomně. V pokoji se ochladilo. Za oknem zrudla obloha, byl už večer a čekala mě zase bolestiplná noc. Najednou jsem se cítil hrozně unaven.
Asi to zpozorovala, protože se zvedla: "Musím už jít. Tak se měj hezky."

"Počkej, Bonnie, ještě nechoď! Tak dlouhou dobu jsem tě neviděl a ty už zase jdeš," stěžoval jsem si, ale zbytečně. Odešla tiše, zrovna jako tehdy. Po tom úrazu jsem ji totiž už nikdy neviděl, až teď.


Druhý den až do oběda jsem pak na ni musel pořád myslet. Znáte to, některé vzpomínky se nedají jen tak lehce odehnat. V poledne vstoupila do mého pokoje sestra a řekla úředně: "Přinesla jsme vám oběd, musíte přece něco jíst." Zíral jsem na ni; asi příliš zvědavě, protože se otázala: "Co je? Chtěl jste ještě něco?"

"Ale ne, jen jsem si myslel, že vás odněkud znám. Připomínáte mi totiž hrozně jednu ženu."
"A kterou?" zeptala se a naklonila ke mně. Poznal jsem, že to je opravdu ona, Helena. Poznal bych ji vždycky, už jen podle jejích rezavých vlasů, tak neposlušných, že si je musela stáčet do uzlu či spínat sponou. Anebo vázat mašlí, to většinou. Tolik jí ta mašle slušela - rozvazovala ji vždycky jen až navečer, když byla se mnou sama...

"Co tu děláš, Heleno?" ptal jsem se a v duchu jsem se bál, že to přece jen není ona, ale nějaká jiná dívka - vždyť ani tu mašli teď neměla.
"Musela jsem tě najít, však ty to víš!"
"Proč?" Najednou jsem nic nechápal. Nikdy se mnou nemluvila v hádankách, až teď.
"Jak se tak hloupě ptáš, cožpak ty mě už nemáš rád?"
"Rád? Já tě přece nikdy nepřestal milovat, Heleno!"
"Vím jen to, že zase lžeš," usmála se, "ale teď už na tom vůbec nezáleží. Ty jsi prostě nikdy nemohl milovat jen jednu ženu, viď? Vlastně jsi za to ani nemohl, já vím, ty jsi měl příliš velké srdce."

"Ale milovali jsme se vášnivě, to přiznej. Ve dne, v noci, všude, kde byla tráva či nějaká podlaha. Miloval jsem tě z celého srdce, z celé duše."
"A pak jsme se vzali a nějak z tebe ta velká láska vyprchala. Ostatně víš, že jsem ti nikdy ani nevyčítala, když jsi měl jinou."
"Ale ty jsi byla za všech lásek tou láskou největší," řekl jsem a opravdu jsem to tak zrovna v tom okamžiku myslel.
Přitakala. "Asi máš pravdu. Škoda, že to netrvalo déle. Ale pak se to stalo..."

Ano, pak se to stalo. Tolik mě tehdy žádala, abychom zase jednou jeli spolu na výlet. Tak jako jsme spolu jezdívali kdysi, ještě než jsme se - jak se to říká ? - odcizili. Vlastně jsem se odcizil já, ne ona. Moc se mi ovšem na ten výlet nechtělo. Bál jsem se, že se bude snažit dát naše manželství dohromady anebo se hádat, komu zůstanou děti a podobně.
Bylo mi jí ale přece jen nějak líto a tak jsme jeli - nahoru na sever, s kanoí na Red River. Bývali jsme kdysi docela dobrý team. Čekalo tam na nás pár kilometrů peřejí, pak ještě řada divokých rapidů a konečně klidná řeka, kde už je proud zase tak pomalý , že se musí pořád pádlovat. A také tam byl vodopád, ale ten přišel ještě před tou tichou, línou vodou.

A na těch rapidech jsme se právě tehdy udělali. Plovačky jsme měli, o to nic, ale mezi peřejemi byly zrádné balvany a proud dost silný, aby se nás vrhal a otloukal nás až dolů k vodopádu. K vodopádu, který jsme ovšem normálně museli vždycky portážovat. Jak jsem se tam v té vodě snažil orientovat, narazil jsem přitom na kámen; asi nějak hodně špatně, neboť se mi ještě ozvala ta stará bolest v zádech. Trvalo to chvíli, než jsem se dostal blíž ke břehu, kde jsem se zachytil o větev, co vyčnívala nad vodou. A hned jsem se také začal ohlížet, kde zůstala Helena.

Pak jsem ji uviděl, nahoře, proti proudu. Držela se nějakého kamene. Zápasila statečně, ale voda jí strhla a nesla dolů. Snažil jsem se jí zachytit a natáhl jsem ruku, jak nejdále jsem mohl, lépe řečeno tak daleko, jak mi má bolest dovolila. Proud byl silný, ale přesto se mi podařilo zachytit ji alespoň za rukáv.

Křičel jsem bolestí, když jsem ji přitahoval k sobě. Voda nás strhávala zpátky do proudu a vypadalo to, že nás opět pohltí. Chvíli jsme oba bojovali, ale zdálo se, že už to dlouho nevydržíme. Najednou se Helena z ničeho nic vyškubla, odstrčila se ode mne a už ji voda odnášela dolů k vodopádu. Natáhl jsem za ní ještě ruku, ale ta už zůstala prázdná. . .

"Proč jsi to tehdy udělala, Heleno?"
"Ty to dodnes nevíš?" usmála se bolestně. Viděl jsem, jak se jí v očích cosi zatřpytilo. Prudce se otočila a odcházela.
"Heleno, proboha ne, vrať se! Vrať se mi, Heleno!" volal jsem za ní jako tehdy nad vodopádem.
"Sbohem, Petře," uslyšel jsem ještě - také jako tehdy - a byla pryč.

Rvalo mi to srdce: bolelo to snad ještě víc, než když jsem ji ztratil poprvé. Co se s ní tehdy stalo, vlastně ani nevím, její tělo se totiž nikdy nenašlo.


Po dlouhé noci bez spánku jsem celé ráno prospal. Bolesti přicházely vždycky hlavně za soumraku a vydržely celou noc. A s nimi i horečky. Usnul jsem znova a probudil jsem se až k večeru. Byl jsem sám v pokoji. Ležel jsem a přemýšlel jsem o tom všem. O životě, jaký byl a nebyl. O láskách ztracených i o láskách promarněných. O láskách, které přicházely jako dar a které se pak, odhozené jako hračky, hromadily někde v koutě. Lásky, které jsem si vlastně ani nezasloužil. A ano, dvakrát mi osud daroval zpět můj život, ale jak jsem vlastně toho daru využil?

Za oknem vyšel měsíc a v jeho světle jsem ji uviděl: seděla na mé posteli a její oči byly plné porozumění. Chtěla promluvit, ale zarazil jsem ji: "Počkej, neříkej nic. Já si vzpomenu, která ty jseš. Já tě určitě odněkud znám. Dej mi jen víc času, já si určitě vzpomenu."

"Nemohu ti dát zpět to, co už nemáš," řekla a otřela mi zpocené čelo. "Ale máš pravdu, my už jsme se viděli. Dokonce dvakrát. Tam u moře a pak na Red River. Pořád mě ještě nepoznáváš?"
Najednou jsem ji poznal: "Tak to jsi byla ty? Ale jak jsi se..." nedokončil jsem.
"To není důležité," přerušila mě, "hlavní je, že jsem zase tady."

"Ty jsi si pro mě přišla, viď?" zeptal jsem se a v duchu jsem doufal, že to není pravda. Neodpověděla, jen přikývla hlavou.
"Tak to vidíš," zamyslel jsem se nahlas. "Na tenhle okamžik jsem čekal celý život! Je to zvláštní - myslel jsem na tebe často, ale nikdy jsem si tě nepředstavoval jako mladou, krásnou ženu, svůdnou a žádostivou..."
"A proč ne?" usmála se, zřejmě polichocena.
Zakroutil jsem hlavou. "Ba ne, lidé s tebou vždycky spojovali jen to nejhorší: konec všech snů a marných nadějí..."

Bylo vidět, že se baví: " A proč jen konec, proč také ne začátek? Proč jen to špatné a ne to dobré? Nebylo to krásné, jak jsme se tolik milovali? Cožpak ty nechceš, aby to pokračovalo?"
"Já teď najednou ani nevím," koktal jsem zmateně.
Byla tím dotčena: "Tolik jsi přece vždycky naříkal - vždycky když jsi mě ztratil - a teď už mě ani nechceš?"

"Já tehdy nevěděl, že... " chtěl jsem cosi vysvětlovat, ale sám jsem dobře nevěděl, co.
"Nevěděl, nevěděl - ty nikdy nic nevíš! Jen se nevymlouvej, prostě už mě nemáš rád. Anebo jsi mě nikdy vůbec rád neměl. Snad jenom tehdy jako sextán, to když jsi mi ještě psával básně. Pamatuješ?"

Zadeklamovala s předstíraným patosem: "Světla číš do noci převrhl měsíc, do tmavých zákoutí nastavil stíny... anebo tuhle: Teď milovat tě budu tisíc roků, tajemná noci, milenko mých snů!. . . Několikrát jsi přece přemýšlel o sebevraždě, jednou dokonce i doopravdy."

Rozesmála se, ale viděl jsem, že se mi neposmívá. Snad jen ve mně chtěla vyvolat vzpomínky, vzpomínky na moje zmatené, dávno zapomenuté mládí. Její smích zněl najednou jako zvonek - počkej, vždyť já ho znám - ano, takový ten malý zvoneček, co býval na dveřích naší chalupy v horách.

O prázdninách jsem se tam vždycky vracel. Brácha mi přicházíval naproti na nádraží a máma s tátou už na mě čekali s večeří. A pak jsem jim musel všecko, ale úplně všecko vyprávět a bylo toho tolik, že jsme si někdy povídali až do rána. Druhý den jsem pak vždycky vyspával - čekalo mě přece celé léto, nebylo kam pospíchat. Vyráželi jsme k řece, nebo na starou, protrženou přehradu, jindy nahoru na Špičák a večer zase s holkama do kina...

Cítil jsem, že se mi udělalo lépe. Bolest se utišila, horečka opadla. Možná, že mě už zítra lékař pustí domů.


"Už je čas," prohlásila. Podala mi ruku a vybídla mě: "Tak pojď!"

Pochopil jsem. Najednou to všecko začínalo mít smysl. "Máš pravdu, půjdeme!" rozhodl jsem se. "Jenom ještě jednu otázku: Dvakrát jsi si mě mohla odvést a přesto jsi to neudělala. Proč?"

Neodpověděla. Místo toho se usmála, naklonila se ke mně a objala mě - tak jak to umí jen žena v lásce, žena milující. A pak mi zavřela ústa ledovým polibkem . . .

Zpět na index

POHLEDY: OVCE, KTERÁ ZMĚNILA SVĚT
(Poprvé publikováno v pražském Amberzinu)

Když jsem asi před nějakou dobou začínal v Jiné Dimenzi, nečekal jsem, že se tak brzo po tom stane něco, co ji učiní opravdu aktuální. Ano, mám na mysli onu malou ovečku Dolly (zkráceně pro Dorothy), která změnila a ještě změní náš názor na mnoho věcí. Přiznávám se ovšem, že to byla náhoda a že jsem o tom předem nevěděl. Z toho důvodu bych se také v tomto článku chtěl raději zabývat fakty, než spekulacemi, už proto, že to je to, co většině diskutérů (v tisku i jinde) vlastně chybí. A je jen na vás, chcete-li se k nim vyjádřit...


Nejprve tedy několik zjednodušených objasnění, než přejdeme k věci:

Genetické inženýrství je odvětví vědy, které se zabývá vytvářením nových genetických kódů pomocí "gene targeting", tj. Předem naplánované rekombinace existujících genů pomocí introdukce částí jiných genů (širší definice zahrnuje pochopitelně víc).

DNA je nositel genetické informace (v chromozomech buňky)

Klon je vlastně identická kopie, v širším smyslu i "populace geneticky identických organismů, vzniklých postupnou replikací z jednoho předka".

Replikace je genetická duplikace (např. segmentů genů či buněk).

Klonování:

- molekulární: DNA sequence se replikuje v jiných organizmech, obyčejně v bakteriích

- rekombinační: zcela nové kombinace DNA se vytváří kombinací mezi primární DNA a bakteriální DNA (tj vyše uvedené molekulární klonování)

- jádrové (nukleární) :

- pomocí embrya, kde se kompletní DNA přenese z buňky embrya (donor) na buňku neoplodněného vajíčka. To se podařilo Roslinovu Institutu už v březnu 1996, čímž byla demonstrována možnost klonování vyšších savců

- pomocí dospělé buňky. Donor je normální buňka, namísto embrya. Tato buňka byla v Roslinu vzata z vemene šest let staré ovce. Pokus se podařil a narodila se ovečka, která už teď už pět měsíců stará. Tento úspěch byl před týdnem oznámen v tisku.


Proč je to takový úspěch? Protože u klonování z embrya se to celkem očekávalo - jeho mladé buňky totiž ještě nejsou vyvinuté (tj. specializované pro ten který orgán), zatímco u dospělé buňky se myslelo, že to nebude možné. Nevěřilo se, že tuto specializaci bude možno reverzovat, jinými slovy " to rewind the clock" neboli obrátit čas, aby se proces začal zase od počátku.

Jak se ten "zázrak" vědcům z Roslin Institutu (ve spolupráci s firmou PPL Therapeutics) podařil? Podle Dr. Wilmuta z Roslinu (který je hlavním řečníkem této vědecké skupiny) bylo třeba "vyhladovět buňku ve slaném roztoku, takže se přestala rozdělovat a vypnula všechny své geny až na ty nejnutnější" a tak se podařilo přeprogramovat jádro buňky vajíčka. Unikátnost je také v tom, že samčí sexuální buňky přitom nebylo vůbec potřeba (jako to bylo v případě embrya). Jinými slovy, Dolly nemá otce.

Z druhé strany vzato je Dolly sice identická se svou matkou, ale pouze geneticky, podobně jako u mononukleárních dvojčat, jejichž personality se shodují jen částečně (např. i u lidí je to něco méně než 50%). Počáteční bilance pokusu je asi taková - udělaly se současně tři pokusy: z 9 dní starých embryjí, 26 dní starých fetusů a z buněk 6 let staré matky. Z celkového počtu 24 klonů se narodilo jen 8, a Dolly je jediná, která se narodila z dospělé buňky své matky.

Pozitivní aplikace: výroba bílkovin (např. pro léčení cystické fibrozy), léčba hemofilie, léčení genetických nemocí (tj. způsobených genetickými poruchami), klonování ve velkém, tj. nově vytvořených DNA genetických kombinací např. klonování lepších užitkovách zvířat. Zlepšená transplatace orgánů ze zvířat na lidi. Výzkum a léčení rakoviny, výzkum stárnutí.

Negativní aplikace: Zde je míněno použití klonování k sporným, neetickým či přímo škodlivým účelům, jako je klonování lidí, klonování škodlivých virů, biologické zbraně vůbec a také ještě dosud neznámé aplikace (např. někdo se zmínil o výrobě lidských klonů za účelem zásob náhradních orgánů pro transplatace).

Dosud nelze klonovat: z mrtvých buněk. Rozhodně asi nepůjde replikovat náhodné změny v DNA struktuře (např. způsobené stářím), neboť tento proces zatím nelze reverzovat. Odhaduje se však, že by se mohlo dát stárnutí zpomalit.

Zákon: V Anglii se nesmí lidé klonovat a pokusy s lidskými embryi jsou pod přísnou kontrolou. V USA zákon proti klonování není, ale asi brzo bude. Je ovšem nebezpečí, že už se na výzkumu klonování lidí v USA či jinde ve světě pracuje a to v soukromých laboratořích. Tak se alespoň domnívá profesor biologie S. Grebe z Washingtonu.

Ohlasy: Papežská kancelář se ostře vyslovila proti klonování lidí. Prezident Clinton svolal komisi, která se má vyjádřit k etice klonovaní a navrhnot patřičné akce. Dr. Silver z Princetonské university prohlásil:" Science fiction se stala skutečností". Také se teď v tisku připomíná, že tento druh klonování už popsal Aldous Huxley ve své knize "Brave New World" (1932) a že se podobným námětem zabývaly filmy Jurassic Park a Boys from Brazil.

Názory Dr. Wilmuta: Z jeho intervjú vyplývá, že je proti klonování lidí, neboť je to neetické a "nevidí k tomu důvod". Navíc je samotný pokrok v klonování zvířat ještě tak malý, že by bylo nezodpovědné vůbec o klonování lidí uvažovat. Také nevěří, že bude někdy možno klonovat z mrtvých. Roslinský experiment je zaměřen vyloženě na klonování zvířat a na výrobu léků. Klonování je nejrychlejší technika pro výrobu lidských proteinů v mléce. Také vítá iniciativu prezidenta Clintona v etické otázce.

Na otázku, zda se už uvažovalo o transplataci orgánů zešimpanzů - tj. baboonů - odpovídá Dr. Wilmut (redaktor ho žertovně nazývá Dr. Frankenstein), takto: "Lidé si myslí, že je přijatelnější používat vepře, protože babooni se zdají více podobni lidem." Co na to říci - je to, že náš Chuckey je také vlastně baboon. . .


Od té doby, co jsem tento článek napsal, se ledacos změnilo: úspěšné klonování byl opakováno i jinde - na Havaji už také z dospělých buněk a navíc vstřikováním, místo rosslynské fúze a dokonce i Čína už chce klonovat - dnes už téměř vyhynulého medvídka Pandu (na světě jich je jen asi tisíc). Univerzita USC (Jižní Kalifornie) teď sleduje historický vývoj klonů lidské rakoviny - pro léčebné účely, zatímco Torontská univerzita našla gen, který umožní větší toleranci rostlin na slanou vodu, typický to problém našich prérijích farmářů.

A co se děje v Rosslynu? Nově vytvořená firma Geron pracuje ve spolupráci s institutem na diagnoze a léčení rakoviny, příčinách stárnutí a podobně. Pravý otec ovečky Dolly, Ian Wilmut, ve svém novém článku poukazuje na práci s lidskými embryonickými buňkami, jejichž výzkum může pomoci léčit AIDS, Parkinsonovu chorobu a možná i diabetes. Objevují se ale i nové problémy: lékaři si stěžují, že se všechen výzkum děje úplně tajně a to může způsobit zpomalení ostatních výzkumů. jenže top víte: farmaceutické firmy tuší velké zisky a konkurenční boj je silný. No a zákonodárci pořád ještě přesně neví, kde je mez, co vlastně mohou dovolit a co by měli určitě zakázat . . .

Zpět na index

POEZIE: BŘEHY, KTERÉ OPOUŠTÍŠ

Jak noc se nocí setkala,
my oba již jsme byli z ní.
Jen plachta píseň zpívala,
píseň mých břehů, píseň loučení.

Nás oba v mládí dálka lákala,
vábivá dálka, modravá a šedá,
a vůně její v duši vnikala,
jak každému, kdo dobrodružství hledá.

My tisíckrát se znovu vraceli
k té věčné touze tajných útěků,
tisíckrát staré modly káceli,
tisíckrát braly nás zas do vleku.

Nakonec už jen malá víra zbyla,
že se nám splní vytoužený sen,
že jednou přece uprchnem', má milá -
jednou, jen jednou, jednou přece jen!


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie