onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 8B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Myslím, že rybám hodně křivdíme - myslíme si totiž, že jenom delfíni jsou na jakési výši inteligence a ryby obyčejné, tu stařičkou větev Darwinova stromu vývoje, jaksi podceňujeme. Ano, delfíni v kalifornském Marinelandu vyskakovali nad hladinu betonového bazénu, aby mě, stojícího venku, viděli lépe - tak byli zvědaví. A když jsem se potápěl na Hanaimo pláži na Hawaii, připlula ke mně jedna rybka a protože jsem neměl nic v ruce - ryby tam můžete krmit - tak mi nejdřív jemně oždibovala prsty a pak se mi nějak vyčítavě dívala do očí. Ovšem to byly ryby zvyklé na člověka. Co se mi ale stalo vloni na Huronu, lépe řečeno v Huronu, to mi asi nikdo neuvěří. . .

U našeho předměstí městečka Kincardinu je dno jezera kamenité a specielně ty pod kameny pod vodou jsou velké a zrádné - však tu také v přístavu máme pět lodních vraků ještě ze začátku tohoto století. Ty jsou dokonce blízko majáku; tam, kde bydlíme, jsou jen ty kameny a když si chcete zaplavat, musíte pěkný kus mezi nimi projít, než se dostanete do hlubší vody. Je to cesta poněkud nepříjemná, chytá vám to kotníky mezi kameny a tak jsem tam chvíli stál a odpočíval, po prsa ve vodě, když jsem najednou uviděl v té čisté, průzračné vodě nějaký stím. Přibližoval se, až jsem s údivem rozeznal, že se jedná o lososa. Odhadoval bych ho asi na padesát centimetrů a pomalu se ke mně přiblížil, až na dva metry. Zastavil se a koukal na mě zcela bezostyšně po několik vteřin a pak zase klidně odplul. Předpokládám, že mi to nevěříte a vůbec se vám nedivím; kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu také. Navíc nejsem rybář, takže nemám důvod, abych vám lhal . . . Nová příloha Hurontarie - PŘÍLOŽNÍK - už vyšla po páté a první dvě už nenajdete (každé číslo je po šesti týdnech vymazáno). Hledáme autory kratších textů a obrázků, najdete nás na adresách Příložníku, viz dole. Tam se také v článku "Jak nám psát" dovíte přesně to.

roubik Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro srpnovou výstavu pojednává o umělci Václavu Ciglerovi a nazývá se PROSTOR K ZAMYŠLENÍ. Pan Cigler už vystavoval po celém světě a jeho internetová pražská výstava je na adrese: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html
Je tam i český překlad mé eseje a fotografie jeho krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:).

Další frývér: INFO RAPID "Search and Replace" je super-rychlý hledač na disku, tak např najde na 1 Gigabytovém disku všechny soubory, kde se vyskytuje daný výraz už za pár vteřin. A nejen to: zobrazí vám všechny věty, kde se výraz vyslytuje a dokáže ještě víc: můžete ty věty - jednu nebo i víc - hned bez použití worsprocessoru změnit. Umí i různé konverze, čte témeř všechny formáty wordprocesorů a uhodli jste - je pro soukromé použití zcela zadarmo. Navrhl ho Ingo Straub a můžete si ho stáhnou na http://www.inforapid.de/sr/sr.htm


INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: PSÍ CHOLOGIE
Reportáž: ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD, Díl 1.
Povídka: O ZLÉM VIRUSOVI (sci-fi pohádka)
Pohledy: POHLEDY - ALE ODKUD A KAM?
Poezie: SUDIČKY

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Existují dvě vědy, které pracují proti sobě: ekologie a gynekologie."




PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza (jansan)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: PSÍ CHOLOGIE
(prvně otištěno v Zélosu)

Bylo to asi před pěti lety, kdy jsem na cestě z práce slyšel v rádiu takovou podivnou řeč: mluvilo se o psí-chologii nebo jak tomu říkali. Podivnou, protože jsem o tom dříve moc neslyšel a přiznám se, že ani tentokrát jsem nedával příliš pozor. Jen mě zaujalo tvrzení, že zvířata mají také své psí-chologické problémy a stejně jako lidé, mají už i svoje psí-chology.

Nejprve jsem si myslel, že to bude asi další způsob, jak tahat z lidí peníze. Vzpomněl jsme si totiž, jak mi kdosi vykládal o svém známém veterináři, který mu vysvětloval zdroj svého finančního blaha asi takto: "Přijde ke mně rodina, celá uslzená, Hafíček prý je nemocný a oni kvůli tomu celou noc nespali. Tak si říkám: mají psa rádi, tak si zaúčtuju o padesát procent víc." Nevěřil jsem tomu, dokud jsem nepoznal takové "odborníky" na vlastní oči. Na ten pořad v rádiu jsem brzo zapomněl, ale někte mi to asi pořád vrtalo dole u Freudů a podvědomě jsem si začal více všímat chování mého psa, přesněji řečeno naší psiny Tary. Předpokládám, že je mnoho různých chologií, ale já zde pojednám jen o té psí.

Předem podotýkám, že moje znalosti v této oblasti končí někde u gymnasia a to ještě jen u té chologie lidské, která je značně lehčí, neboť lidé se vyjadřují pomocí slov a navíc když lžou, tak se jim to pozná na nose. U naší Tary se pozná jen to, že když má nos suchý, tak je asi nemocná, když vlhký, tak je asi zdravá. Z odborných časopisů jsem se navíc dozvěděl, že psi také mají mozek. Jenže studiu lidského mozku se věnuje celá řada vědeckých oborů a brejnvošování lidského mozku zase pěkná řádka disciplin, počínaje politiky a konče značným počtem různých náboženství, zatímco zvířecí mozek byl zatím studován spíše adepty vysoké školy kulinářské a to hlavně jakožto objekt kuchařského umění, např. mozeček na houbách.

Připomíná mi to vtip, který se povedl - bohužel nechtěně a navíc na jeho účet - kolegovi z fakulty, když jsem ho poprvé zavedl do dietní jídelny na Karláku. Jak známo, diety se dělí a nazývají podle toho, kterému lidskému orgánu mají pomoci, lépe řečeno neuškodit. Kdo má nemocná játra, bere jaterní dietu atd., jistě to znáte. Aby se nedržovala fronta, řeknete ovšem paní u kasy jen slovo "játra". Můj kolega, který tam byl prvně, tomu bohužel rozuměl trochu jinak - zřejmě se domníval, že se jedná o jídelní lístek a "játra" znamenají něco jako "játra na cibulce" a podobně. Jak fronta postupovala, slyšel, co lidé říkají a přemýšlel, co má asi tak nejraději. U okénka pak k úplnému zděšení paní pokladní suverénně prohlásil: "Mozeček". . .

Prosím, uznávám, že jsem si to zčásti vymyslel, ale je fakt, že náš pes zase myslí převážně žaludkem, jako ostatně řada lidí, co znám. Není to nic špatného, problém jen vznikne, když takový člověk onemocní a doktor pak neví, je-li to žaludeční vřed nebo nádor na mozku. Vlastně jsem to řekl špatně, Tara myslí PRO žaludek - snad je to ten Pavlovův reflex, snad to, že žaludek je pro psy věčný zdroj inspirace, tak jako u lidí sex a že s jídlem také roste chuť, že ano. Navíc to kazí charakter. Tady to mohu přiznat, ano, Tara mi jednou v nestřežené chvíli ukradla z bárbekjů dva párky, tedy ty dvě nožičky, spojené dohromady. To samo o sobě by nebylo nic nemravného, kradou i jinak slušný lidi, ale nemravné bylo jen to, že se mi to u ní líbilo. Ano, ztratil jsem na chvíli pojem dobra a zla. Já ji dokonce omlouval - i když na mě pak zbyl jen spálený toast.

Tím se dostávám k jedné chologické, řekl bych téměř socialistické stránce psího myšlení: soukromý majetek se musí hned sežrat, jinak ho uzme kolektiv. No prosím, kolektiv je sice většinou jen ten, kdo je silnější a urve si větší kus, ale o to tu nejde. Také je pravda, že jsem se za ní vypravil, ještě když se jí jedna nožička párku visela z tlamy a provokativně se houpala, jako ruka kostlivce na staroměstském orloji, zatímco ta druhá půlka párku už byla téměř pozřena, česky řečeno sežrána. Bylo mi ale jasné, že ke zpětné privatizaci už nedojde. Jednu věc ale nechápu: zatímco z kolektivníků se stali přes noc hudebníci ( "já nic, já muzikant"), naše Tára se krčila v rohu zahrady, kde očekávala zaloužený výprask. K tomu ovšem už - stejně jako u těch soudruhů - kupodivu nedošlo. To ji překvapilo. Myslela si zřejmě - asi četla Dostojevského nebo co - že po zločinu následuje i trest, a ten tu jaksi nebyl, takže pak byla celý večer nesvá, to jest hodná.


Tady se musím přiznat, že Taru nejen necvičím, ale ani fyzicky netrestám. Pravda, vždycky jí pak dělám kázání, které je podle mé ženy Ati daleko horší než jakýkoliv trest, ale to je asi věc názoru. Fakt je, že zvířata jsou hodně jako děti: snaží se vyzkoumat, jak daleko až mohou jít, lépe řečeno, jak daleko jim dovolíte jít. Je to takový utilitární maximizmus - ony vědí, že dělají něco nesprávného, že se vám to od určitého okamžiku určitě nebude líbit, ale pokud neprojevíte nespokojenost, jdou ještě kousek dál a pozorují s téměř sportovním zájmem, co uděláte. Jestli tohle nejsou počátky myšlení, tak už nevím, co by bylo. Dalo by se to přirovnat k vlastnostem plynu, který se svým brownijánským pohybem roztahuje tak, až vyplní celý pro něj vymezený prostor.

Zvířata mají ovšem podle lidských měřítek mnoho nedostatků: tak například nelžou. Tím nemyslím ty jednoduché triky, kdy se nás Tara snaží přesvědčit, že už snědla, co je v misce, jen aby dostala nějaký mlsek či podobně. Psi také neumí nenávidět bez důvodu a málokdy dokonce i když mají důvod, snad proto, že prostě uznávají autoritu silnějšího. Zneužívání moci je ovšem naštve, jako každého slušného člověka. Jinak mají prakticky všechny pocity jako člověk, i ty typicky pudové, jako třeba sobeckost. Tara, když někde něco v přírodě najde, tak by se s námi nerozdělila ani za nic. Možná, že je to tím, že vyrůstala už za kapitalizmu, možná, že je to zase jen instinkt, protože život ve smečce, jako třeba jejích prabratranců, vlků, je dost tvrdý a nemilosrdný.

Jestli náše Tara myslí? Rozhodně si hodně pamatuje, možná ještě víc, než si uvědomujeme. Její logika je uvšem čistě užitková: jednou jí spadl psí suchar pod gauč, asi tam, až kam nemohla dosáhnout. Přišla ke mně a hrabala mi nohou po koleně, což je její způsob, jak říci: "Hele, já bych něco chtěla." Co chce, to mi většinou naznačuje očima, prostě se na to podívá a já už si zbytek musím domyslet. V tomto případě jsem si tu asociaci udělal rychle: žrádlo daleko, nemůžu dosáhnout, přihrábni to. Dal jsem si práci, vzal něco jako kvedlačku do úst a tím přitahoval ten suchar blíž. Hned jsem ale přestal a opřel kvedlačku tak, že jí mohla vzít do tlamy a suchar přihrábnout. Pak jsem jí řekl, ať se pokusí. Nic. Opakoval jsem to ještě dvakrát, ale nic. Tak jsem se otrávil a přitáhl jsme to sám. Podívala se na mě pohledem, který říkal: "No vidíš, jak se rychle učíš!"

Vlastně měla pravdu. Naučil jsem se od psů ledacos. Vzpomínám, jak Karel Čapek kdysi vysvětloval, proč se pes před ulehnutím několikrát otočí na místě. Je to zřejmě pozůstatek toho, jak to dělávali psi na stepi, kde si museli nejprve slehnout trávu a navíc se přesvědčit, že se tam nic neschovává, co by je třeba mohlo kousnout, štípnout nebo i jen popíchat. Já zase pozoroval, jak naše Tara, když něco zajímavého zpozoruje, zvedá přední nohu. Ne, nejedná se o to, že by se chtěla připravit ke skoku, vysvětlení je defakto jednoduché: jde o signalizaci - smečka se na to přece musí upozornit a tady nelze ani štěkat, ani vrtět ocasem, to by mohlo na širé stepi nepřitele, případně nic netušící "večeři", předem upozornit. Noha pokrčená v koleni je naopak tichá a dobře viditelná pro celou smečku. Došel jsme k názoru, že tyto instinkty jsou něco jako zděděná inteligence, i když tu nejde ani tak o samostatné "myšlení", jako spíše o naprogramovaná pravidla. Předpokládám, že i my lidé jsme měli hromadu takových pravidel, ale postupně jsme je ztratili, tak jako mnoho jiných, dobrých věcí.


Ano, za tu řadu let, co máme psy, jsem se od nich hodně naučil, defakto tolik, že je už i lehce oklamu. To máte jako u člověka, čím více vám věří, tím je zranitelnější. A zviřata věří hodně, také to jim vlastně nahrazuje určitý druh myšlení, něco jako "ródina slýšit, ródina znájet". Většina jejich akcí a reakcí se ovšem řídí instinkty, tou jedinou, opravdu "vrozenou" inteligencí. Pomáhaly jim přežít na stepi, ale v moderním světě už jsou bohužel nejen passé, ale i kontraproduktivní. Na tom jsem založil pár triků, většinou je ovšem můžete jedním trikem oklamat jen jednou a pak už ne - ta chytřejší zvířata, pochopitelně. Jednou v Saskatoonu někdo vyhodil na dvorek zrcadlo. Zavedl jsem Taru k němu, ona se tam uviděla a zcela logicky na sebe začala štěkat. Druhý den jsem jí tam schválně zavedl znova, ale už se nevzrušovala: prostě věděla, že je tam něco divného, ale pravý pes že to není, jenom ten virtuální.

Jindy se stalo, že jsem po obědě spal a vzbudil mě nějaký průvod. Vyběhnu na takový ten uliční přízemní balkonek a on to kolem procházel průvod kadetů a veteránů, s muzikou a na konci ještě jelo pomalu policejní auto. Než jsem se vzpamatoval, Tara mi proklouzla mezi nohama a začala průvod obíhat a oštěkávat. Procesí se zastavilo, veteráni si honem brali nějaké prášky, hudba zmlkla a všichni pozorovali, jak já lítám v pantoflích za Tarou. Ta mi ovšem bez potíží unikala a ani štěkat nepřestala. Nejvíc se chechtali policajti, na takový humor jim to, počítám, ještě stačí. Bylo to ztracené, ale v tom mi napadl trik: Tara vždycky ráda jezdí autem. Otevřel jsem tedy dveře našeho krytého vozu, zaparkovaného před domem, ona tam skočila a já je honem přibouchl.

Průvod se znovu sešikoval, kadeti zase našli krok, který tam někde ztratili, penzisti se také znovu začali šourat a hudba opět vytrubovala. Můj problém ale neskončil: když jsem opět otevřel dveře auta, Tara odmítala vylézt. Opět zcela logicky: vždycky jsme přece autem někam jeli a teď nic. Jenže mě se tentokrát nikam nechtělo, v pantoflích se blbě řídí. Sedl jsem si tedy za volant a začal vrčivě napodobovat zvuk motoru. Asi po minutě jsem se "vypnul" a vylejzám ven. Uspokojena, že jsme se "projeli", vyskočila už sama jako křepelka.

Podobně jako lidé, zvířata se také hodně bojí. Nejprve se snaží druhá zvířata zastrašit a málokdy mají v úmyslu bojovat, pokud se teda přímo nejedná o potravuteda například to druhé zvíře. Jsou také výjimky, kdy jsou psi ochotni se rvát: jsou-li napadeni (anebo si to myslí) a pak na ochranu svého území. Psi jsou totiž velmi teritoriální, v přírodě si značí svůj revír a cizince z něho vyhánějí celkem nemilosrdně, jako Husiti. Některé případy ovšem nechápu: například to, že Tara vykazuje snahu prát se jen se psy - tedy hlavně fenami - kteří jsou větší než ona. Asi to má něco dělat s ochranou štěňat - v přírodě se totiž psí samec po líbánkách ztratí a fena se musí o své mladé starat sama. Proto jsou zase feny od přírody nadány větší odvahou, starostlivostí a - nebojím se to říci - i chytrostí.

Jak už jsem řekl, odmítám nechat naše psy drezírovat, případně je sám cvičit. Nemají to totiž být psi hlídací nebo cvičební a také ne psi do soutěže. Šlo nám spíše vychovat je jako přátele, jako někoho, kdo má obohatit náš - a tudíž i jejich - život. Jako takoví zažili naše radosti i starosti a také se s námi stěhovali od čerta k ďáblu. Za to vše jim patří náš dík a potěšení bylo vždy nepochybně na naší straně. Někdy mám dojem, že nás také chápali lépe než my je. Radovali se s námi i smutnili s námi, protože dokázali přesně pochopit naše nálady. Byli nám věrni až do hrobu a doufám, že byli s námi i šťastni. Koneckonců proč ne: aniž jsem to věděl, uplatňoval jsem na ně už od počátku tu jejich psí-chologii.

Zpět na index

REPORTÁŽ: ZKÁZA LODI EDMUND FITZGERALD, Díl 1
(Poprvé otištěno v Kanadských Listech)

"The wind in the wires made a tattletale sound
and a vawe broke over the railing
and ev´ry man knew as the captain did too
´twas the witch of November come stealin´. "

G. Lightfoot


Tak zpívá proslulý kanadský zpěvák ve své baladě o Edmundu Fitzgeraldovi. Už dvacet let leží loď, kterou proslavil svou baladou, na dně Hořejšího jezera. Záhada nad záhady - dokonce jim trvalo dost dlouho, než ji vůbec na dně našli.

Jak se mohla obrovská loď, která vezla náklad 26 tisíc tun rudy, tak rychle potopit, včetně všech 29 mužů posádky? Jen její vrak, ležící 530 stop (162 m) pod hladinou jezera, může dát odpověď . . .


Jezero Hořejší, v originále Superior, v jazyce národa Ojibway zvané Gitche Gumee, je největší na světě a jeho objem se rovná jedné desetině veškeré "sladké" vody na světě. Je dlouhé 400 mil (644 km) a na šířku má 160 mil (257 km). Jeho voda je dokonce i v srpnu tolik studená, že se člověk v něm brzy prochladí tak, že se nemůže ani pohybovat a to ještě nepočítám vlny vysoké dvacet i více stop (6 m). Není divu, že jeho 350 vraků s sebou vzalo do hlubin i mnoho námořníků. Velká jezera (Great Lakes, což je společný název pro 5 největších jezer Severní Ameriky) dohromady mají plochu 95 tisíc čteverečních mil (246 tisíc čtverečních km). Superior je největší na světě, Huron je pátý, Michigan šestý, Erie 12-tá a Ontario 14-té svou velikostí.

Když tehdy 9 listopadu 1975 nakládali v přístavě Superior (hele, podobné jméno!) ve státě Wisconsin na loď hromady železné rudy, netušili, že to bude jejich cesta poslední, že už do Detroitu ve státě Michigan nedoplují. Posádka lodi se skládala z Američanů a kdybys je na lodi postavili do řady, klidně by se tam ztratili - loď byla totiž dlouhá asi jako 72 poschoďový mrakodrap, položený na zem. Její maximální rychlost byla 18 uzlů, tj 33 km/hod. Loď to byla pochopitelně dopravní, neboli freighter, na celou délku vlastně nebylo nic než paluba, jen vpředu a vzadu se tyčily věžovité útvary, kde byly generátory, transformátory, různá paliva, výtahy, prostě stroje a přístroje pro pohon a navigaci. Na takové lodi bývá pro posádku i tak nebezpečí dost a dost. I při sebelepším pořádku se mohou vyskytnout požáry a o mechanické úrazy není při větším vlnobití také žádná nouze.

Posádka na freighterech pracuje na osmihodinové šichty (někdy rozdělené na 4 a 4 hodiny) a zbytek času se zabaví, jak umí. Je to život těžký , hlavně svou izolací a není divu, že mnozí z posádky odcházejí brzo do "civilu", s nadějemi, které se jim ovšem málokdy splní. Někteří, jako třeba kuchaři, si pak otevřou restauraci, ale ty ostatní to zase po čase láká zpět, jako každého správného námořníka.


Kapitán Ernest McSorley pocházel ze státu New York a ve svých 37 letech se v té době stal nejmladším kapitánem na Jezerech. V roce katastrofy mu bylo už ale 59 let a na "Fitzovi" sloužil tři roky. Loď byla spuštěna na vodu 9 srpna 1957 a se svou délkou 729 stop (222 m) byla jen o stopu kratší, než byla povolená délka Saint Lawrence Seaway, neboli Americko-kanadské vodní cesty do Atlantiku, která je plná průplavů a zdymadel a já nevím ještě čeho. Původně byl "Fitz" poháněn uhlím, lépe řečeno párou. Ptáte se, kdo že byl Edmud Fitzegarld? Byl to prezident pojišťovny, která lod "postavila" a pokud vím, vůbec nebyl příbuzný spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda - to jméno je totiž v Irsku i v Americe dost běžné. Osmého listopadu 1975 se vytvořila vrstva studeného vzduchu na Texasem a pomalu se šinula přes Mexický záliv, což způsobilo nízký tlak v Chicagu a kanadském Torontu. Ráno už se fronta posunula nad Kansas a dosahovala rychlosti 20, 30, později až 38 uzlů za hodinu (37, 55 až 70 km/h). Takové bouře se tu v té době vyskutují a není divu, že v listopadu normálně provoz na Velkých jezerech končí a ta zůstávají přes zimu opuštěna . . .

Loď se vydala na svou pouť, a vyrazila k severnímu pobřeží jezera Hořejšího, na cestu která vede až do kanadských vod - už jsem psal, že se o jezero dělí obě země - aby pak zamířila opět jižněji, zpět k hranicím U.S.A. a Kanady, do Detroitu. K večeru se přiblížili k Apoštolským ostrovům (Apostle Islands), kde je už také uviděli i z lodi Artur M. Anderson , která směřovala do Indiany. Jak vidíte, dávají se tu hodně lodím jména po lidech a není divu, že je pak loď známa víc, než její jmenovec.

To už se také začal zvedat vítr a dosahoval rychlosti 40 uzlů (74 km/h), vlny do výšky 10 stop (3 metrů). Kapitán lodi Anderson, Cooper, se začal domlouvat radiem s McSorleyem z Edmunda, neboť měli společnou cestu, ovšem Edmund byl poněkud více vpředu. Tak se stalo, že máme dráhu Edmunda poměrně přesně dokumentovanou, tedy až do určitého okamžiku. Desátého listopadu, časně ráno - přesněji řečeno ve 4 hodiny, kdy se měnila směna - se už Edmund přibližoval ke kanadskému břehu. Radar mu pracoval dobře a hlídka s dalekohledem také nezpozorovala nic neobvyklého.


Vlny na jeře jsou jiné, než na moři, kde jsou relativně dost oblé a pomalé. Velká jezera se vyznačují vlnami ostrými a rychlými, které mlátí do lodi jako betonové kvádry. Je-li voda jen několik stupňů nad bodem mrazu, člověk v ní umírá podchlazením během 30 minut. Ale o tom žádný z posádky nemusel uvažovat, zatím to ještě vypadalo dobře. Centrum bouře bylo kolem desáté hodiny na západ od ostrova Michipicoten (překlad jsem nikde nenašel, tak si prostě musíte lámat jazyk) a v té době už byl Edmund, sledovaný Andersonem asi 25 mil (40 km) od kanadského pobřeží, kde změnil kurz opět na jih.

To už se ale také zvedla rychlost větru na 50 uzlů (92 km/h). V poledne desátéhoto už bouře nabývala podoby tropického hurikánu - i s jeho typickým okem, kde je poměrně klid, ale kolem něhož ovšem všude rotoval uragán, který měl průměr asi 20 mil (33 km). V 1.30 odpoledne řekl Cooper McSorleymu, že mění kurz na západ, ještě před Michipicotenem. Tento ostrov je poměrně veliký, měří asi 17 mil (27 km - jedná se totiž o míle pozemské, ne námořní, to by pak bylo asi 31 km, když už to chcete vědět). McSorley pokračoval dál ve svém směru, asi měl naspěch.

Viditelnost klesala a jak se lodi vzdalovaly, ztratily i přímý kontakt, tj. zmizely si z obzoru. Navíc začal padat sníh. Pak se dostal Edmund do oka hurikámu, kde vítr téměř ustal, ale na druhé straně oka opět jeho rychlost stoupla. Tento vzrůst bývá tak rychlý, že pak může loď, která není správně naložena a vyvážena, nebezpečně ohrozit. Gravitační síla pak pracuje proti síle vznášení (buoyancy) a vytváří značné stressy na postranní pláty lodi a i nosníky. Loď je totiž v podstatě skořápka, která by bez vznášecí síly náklad lodi ani neunesla. A zmenší-li se tlouštka plátů o třetinu, odolnost proti jejich vyboulení se zmenší o 50 procent. Netřeba dodávat, že korozí se právě toušťka stěn zmenšuje . . .

Jak se výška vln zvyšovala (na 20 stop, tj. 6 metrů; loď měla 17 stop nad hladinou, tedy jen 5 m), voda se pželévala přs palubu ( přeliv tedy byl 3 stopy, to je skoro metr). Navíc Edmund neměl fathometer, tj jiný hloubkoměr než radarový. Pod nimi se zrovna rozkládal Six Fathom Shoal tj. mělčina zvaná, ano, uhodli jste, Six Fathoms. Fathom je námořnická hloubková míra; jeden fathom je asi 1.8 metrů, název "6 fathoms" napovídá, že je tam hloubka jaká? - ano, a asi hodně malá pro tak velkou loď.

Minuli Caribou Island (ano , podle karibů, neznáte?) a dostali se právě do srdce vichřice. To už přední a zadní věžovité části lodi vystupovaly z vody spíše jen jako ostrovy, tak často se voda přelévala přes palubu. Žádný z mužů na lodi - a byli tam i staří mazáci - ještě takovou bouři na jezerech nezažil. Stmívalo se, kolem nich jen sníh, vítr a vlny. A Anderson byl už 15 mil (24 km) daleko od nich . . .

Ve 3.35 odpoledne volá McSorley Cooperovi, že loď je poškozena a že se naklání. Obě pumpy ale že pracují normálně. Jenže voda se hnala dovnitř dál, vytlačovala vzduch a schopnost lodi vznášet se se tím ztrácela. Požádal tedy Coopera, aby ho předjel, že bude za ním směřovat do bezpečí zálivu Whitefish Bay. Ve 4.35 se jim ale už Edmund ztratil ze stínítka radaru.
(pokračování)

Zpět na index

POVÍDKA: O ZLÉM VIRUSOVI
(Sci-fi pohádka)

Příběh, který vám, děti, budu vyprávět, se stal tak dávno, že už zní skoro jako pohádka. Jestli se nemýlím, tak jsem ho poprvé slyšel asi rok po tom, co zrušili všechny blázince a sanatoria pro duševně choré. To se stalo tehdy, když Výzkumný Ústav Veřejného i Tajného Mínění (VÚVTM) zjistil, že víc bláznů běhá na svobodě, než kolik jich je zavřeno v institucích. A to všecko jenom kvůli jednomu kompjútrovému virusovi (jinak též viru či virovi), který to všecko způsobil...

Ale snad abych začal raději úplně od začátku. Tehdy ještě existovali tak zvaní kompjútroví kutilové, hakeři, někteří dobří, jiní špatní. Tím nemyslím, Alenko, že ti špatní to hakrování neuměli - právě naopak - ale výsledky jejich činností byly zlé, velice zlé. A tihle hakeři si vám, chlapci a děvčata, vymýšleli také takové ty různé virusy, které se dostávaly do počítačů, ano i do noutbuků (tehdy ještě nebyly ty v hodinkách, ale ty velké, co vypadaly jako aktovky). Takový virus pak vymazával, kriploval a prznil nejen programy, ale i data, psal na obrazovky neslušné hlášky a podobně.

Jeden takový virus se například jmenoval "Mark's fiddle", neboli Markovy housle, což byl jinak nepříliš utajený kryptogram jmen Marx a Fidel. Že nevíš, kdo to byl Marx či Fidel? To byli takoví fousatí pánové, Béďo. A tenhle virus se zaměřoval na ničení výdobytků kapitalizmu, totiž penězí. Dostal se i na hlavní burzy světa a vymazal tam všechny zápisy akcií, které se jmenovaly Mutual Funds. A nejen to, dokonce i jména jejich vlastníků a vlastnic, čímž ovšem titíž a tytéž zkrachovali. Že nevíš, co to je krach? To je, když třeba jedna banka má peníze a pak už je zase nemá, Jiřinko, to tehdy také ještě bývalo.

Protože však tyto akcie patřily hlavně penzistům a penzistkám, následovala ovšem serie sebevražd, kdy stařečkové a stařenky skákali z oken, nečekajíce už ani na vleklé nemoci stáří, které by docela dobře udělaly za ně. Byli jsme svědky i takových dojemných scén, kdy třeba vnouček musel pomáhat dědovi na židli, neboť ten už neměl ani sílu vyšplhat se na okenní římsu. Vlády tím ovšem ušetřily na penzích a nemocenském pojištění, ale hlavní obětí byla právě mladá generace, která, silně zadlužena, očekávala, že po staroušcích podědí ony bájné miliony - a zatím nic. Naštěstí se dva měsíce po tom objevily kopie záznamů v centrálním databanku Sjednocených Národů, ale to už bohužel většina seniorů podlehla následkům zemské přitažlivosti. Proč tak pozdě? Inu tehdy zrovna ve Sjednocených národech zrovna nějak nepracovalo to sjednocení, Helenko.


Ale to jsem trochu odbočil. Jestli si děti myslíte, že tohle bylo crazy, nechte si vyprávět, jaké blázniviny začali lidé dělat, když se po světě rozmnožil ten nový virus, zvaný Serpent. Tento virus parazitoval na programu CELEST, to znamená tuším něco s nebem, prodávaný firmou OGAR ze Vsetína, Moravian Republic. Byla to sice poněkud už zastaralá verze virtualní reality, ale přitahovala svou nízkou cenou (pouhých 100 tisíc Kč, tedy asi kolem pěti tisíc světových dolarů). Na obálce cédéčka byly zobrazeny obláčky (zrovna takové jako má Windows 95 - ano, ty co máte ještě ve škole) a motto: "Všichni chtějí do nebe, ale nikdo nechce umřít. A nyní už nemusíte: přesvědčte se za živa, jaké to tam je! Použijte našeho programu CELEST s virtuální realitou! Dodáváme také CELEST-MINI pro školy a univerzity."

A reklama nelhala: stačilo, abyste přejeli skanerem fotografie drahých zesnulých a - voilá - už jste tam byli a mohli jste se s nimi bavit, zatímco v pozadí hudba vám hrála píseň "Nebe na zemi". Co je to voilá? To se tak říká, Bohoušku, když třeba něco děláš a ono se ti to náhodou podaří. Lidem se to líbilo, dávali si rande "tam nahoře" a chodili na cumulonimbus poslouchat koncert na harfu nebo na stratocumulus, kde se andělské sbory snažily - většinou marně - příliš neubližovat Bachovi či Handelovi.

Našli se ovšem i takoví, co si na CELEST stěžovali: například jeden svobodný zednář z Lyonu, který v nebi uviděl svou tchyni, se rozčílil, neboť dofal, že se t bude nacházet jedině v pekle. Jak mohl mít tchyni, když byl svobodný zadnář? To je jedno z hlavních tajemství svobodných zednářů, Maruško. To mi ale připomíná: jestlipak víte děti, proč ten virus pojmenovali Serpent? To totiž znamená hada - toho přece znáte, to byl ten, co se vloudil do ráje! Ano, Petříku - nebo do nebe - to máš skoro to samé, když se tam dostaneš.

Nikdy se nezjistilo, kdo ten virus vytvořil - ale to bylo u virusů běžné: jednak díky skromnosti autorů, jednak proto, že za to bylo vězení. Co je to vězení? To je něco jako když vás zavřou do jedné místnosti a máte tam jenom televizi, stereo, počítač s hromadou elektronických her a videofon, Irenko. Ale abych pokračoval: zřejmě se jednalo jen o pouhý vtip, netušilo se, že by virus mohl "nakazit" i lidi. Ale ovšem že ne, počítačový virus nemůže normálně nakazit lidi, Janinko, není přece biologického původu! Jak to tedy dělal? Tenhle virus promítal na obrazovku monitorů různá hesla, poselství či rozkazy, které byly takzvaně sumbliminální. Jinými slovy, ony nebyly vidět, neboť trvaly jenom nepatrný zlomek vteřiny. Přesto je ale lidé u obrazovek vnímali, sice jen podvědomě, ale o to lépe pak mohli být těmi povely také ovládáni.

Jak už jsem řekl, Tomášku, začalo to jako vtip. Ani autor zřejmě netušil, že tento velice agresivní a sexuálně aktivní virus - rozmnožoval se pučením, neboť si lidé diskety s programem CELEST tajně půjčovali - bude navíc podléhat také genetickým a hlavně Darwinovým zákonům evoluce. Řečeno podle Darwina, jen ty nejodolnější mezi novými mutacemi virusů přežívají. Kde že je teda ten boj o přežití, Martinko? Já jsem vám zapomněl říci, že se tehdy na trhu také objevilo mnoho programů, které měly ty virusy zničit. Pravda, většina z nich byla vytvořena, jen aby se z lidí tahaly peníze, ale byly i takové, co opravdu pracovaly. Hlavní trik byl ovšem v tom, jak virus najít. Proto byly virusy koncipovány tak, aby se při každém rozmnožení ještě navíc změnily, tedy transmutovaly.

Navíc pak existovaly virusy, které si samy dokázaly rafinovaně měnit svůj kód, a ty byly ze všech nejinteligentnější. Virus Serpent byl jeden z nich. Dokázal nečinně vegetovat v paměti počítače a z dialogu, který se v CELESTu odehrával, pak vytypoval slabůstky uživatele. Podle toho pak vytvářel svoje subliminální vzkazy a rozkazy. Tím se ovšem jeho účinnost znásobovala a následky byly katastrofální: lidé se začali chovat jako blázni anebo podléhali depresím, které nakonec také vedly k pominutí smyslů.

Z historie asi děti víte, že se lidé už dávno marně snažili vytvořit tak zvanou "umělou" inteligenci. A vidíte, zde se - dalo by se říci náhodou - vytvořila inteligence přirozená, stejně jako tomu je i u některých lidí. První hlášky na obrazovkách byly ovšem ještě víceméně nevinné, žertovné, neboť virus si nejprve všiml, že lidé reagují pozitivně na různé vtipy a anekdoty. A tak se stalo, že se lidé smáli, aniž věděli proč. To ovšem by nebylo vůbec nápadné, že ano, Milenko, zrovna jako u tebe. První problémy nastaly, když virus začal "flašovat" na obrazovky černý humor a později i nechutné vtipy. Zde byla reakce silnější: zatímco někteří lidé se otřásali odporem, jiným, většinou pervertům, to způsobovalo netajenou radost.

Kritický okamžik nastal, když virus zjistil, že některé sensitivní jedince je možno tímto způsobem, podobně jako hypnosou, dokonce i "naprogramovat". Displeje začaly zobrazovat rozkazy , které nakonec vedly i k zločinům. Lidé zakládali různé kulty i fakulty a nebýt toho, že hromada lidí už tehdy holdovala elektronickým náhražkám drog, bývalo by snad došlo i k válkám. A jak už jsem řekl, blázince se přeplnily, takže je museli zrušit. Toto se stalo ještě předtím, než se zjistilo, že za to všecko může jen a jen ten zlý virus Serpent, Pavlínko.

Objevili ho vlastně náhodou: jednomu studentovi ve Frankfurtu se díky vadné videokartě vypálilo jedno z těch subliminálních poselství přímo do obrazovky, takže zůstalo viditelné. Odborníci firmy OGAR ovšem hned poznali, že to nepatří k programu CELEST, neboť message zněla: "Go to hell!", jinak řečeno "Jdi do Prčic!". Oddělení WSP (World Software Police) se dalo do práce a brzy se rozezvučely všechny satelity kolem zeměkoule varováním. Nebylo to ale mnoho platné - virus se nedal dobře identifikovat, neboť na každém kompjútru, na každém bulletinovém boardu, dokonce i na každém policejním počítači byla jiná verze. Vyšlo nařízení, že je zakázáno používat obrazovky a to pod trestem odnětí svobody. Odnětí svobody, to je Davídku, jako když se nesmíš v televizi dívat na pořady pro dospělé.

Začalo se používat jen akustických spíkrů, ale mnoho to nepomohlo: jednak šlo pak pátrání pomaleji, jednak chytrý virus přešel brzo na neslyšitelná, supersonická poselství. A protože se dostal i do televize, stáhlo ředitelství TV programů většinu pořadů, jako třeba zprávy, sport - ano, i pohádky, Kačenko. A nechali jen dechovky a heavy metal, kde už virus nemohl nadělat větší škody. Také elektronická pošta trpěla řáděním viruse Serpenta: adresátům sprostě nadával a zprávy všelijak překrucoval. WEB byl ovšem zcela paralyzován, zatímco Světový úřad statistický začal pro změnu dávat jen optimistické předpovědi.


Vypukl boj kdo s koho. Nejvíce postižené sítě byly dány do digitální karantény, ale to způsobilo ještě více zmatku. Jeden poněkud senilní byrokrat dokonce poslal na Internet jednotku chemických vojsk Sjednocených národů, aby virus vydezinfikovali. Kdekdo podezříval druhého, že je už také naprogramován čili nakažen virusem; otec zanevřel na syna, bratr na bratra a naopak. Začaly se objevovat zprávy, že je to snad i dědičné. Lidé se přestali rozmnožovat a homo - tedy sapiens - byl na vymření.

A pak najednou začalo to všechno bláznění odumírat: lidé přestávali šílet, někteří si dokonce začali zase předplácet noviny a televize znovu zavedla do programu pohádky, ano, i ty pro dospělé, z parlamentu. Lidé pochopili, že se něco s virusem stalo. Šuškalo se, že asi zanikl sám od sebe. I softwéroví experti přiznávali, že nic neví, což bylo neobvyklé. Ale ne, Vlastinko, neobvyklé nebylo to, že nic nevěděli, ale to, že to přiznali.

Nakonec se lidé přece jen dozvěděli, jak to bylo. V Tanvaldě pod Špičákem tehdy byl a nebyl, žil a nežil, v klášteře "U Pavučiny", jakýsi bratr Ambrož. Byl to kompjútrový nadšenec a diletant, který se navíc ještě zabýval luštěním starých listin, které sice už byly jednou vyluštěny, ale to on bohužel nevěděl. A jednou vám takhle sedí a z ničeho nic dostane nápad, že ten virus určitě musí být dílem ďábla! Ono ho, děti, na to přivedlo to jméno Serpent, neboť ten had v ráji byl vlastně přestrojený čert, že ano. A čirou náhodou si ještě navíc bratr Ambrož zrovna přečetl v jedné té starodávné listině návod, jak dělat exorcizmus. Ne Františku, to si pleteš se socializmem, exorcizmus je ďábla vymýtání.

A tenhle Ambrož si vám pak zasedl ke klábosnici - já vím, Lucinko, že se říká klávesnice, ale on jí říkal klábosnice - naloudoval si assembler a v editoru pracně vyťukal zaklínací formuli:

A-P-A-G-E     S-A-T-A-N-A-S

zkompajloval to a pak ještě pokropil počítač svěcenou vodou. Tím ovšem udělal zkrat na transformátoru, obrazovka zhasla a když ani po několika zdrávasech neobživla, šel bratr Ambrož otrávený spát. A ráno, co se vám děti nestalo - tedy ne vám, myslím jemu: počítač zřejmě přes noc oschl a když mu ještě bratr Servít, který dělal v klášteře údržbáře a felčara , vyměnil pojistky, rozzářila se obrazovka nebeským jasem. A i ty neviditelné zprávy byly najednou vidět, ale teď už to nebyly, děti, ta neslušná či výhružná poselství, ale místo toho jen samé modlitbičky ke svatému Antoníčkovi Paduánskému a později i k ostatním svatým.

Takhle to všecko vylíčil časopis Svatá Stolice, i když mezi lidem kompjútrovým se tradovala docela jiná verze: napíšete-li totiž zaklínadlo "Apage Satanas" v ASCII a převedete-li to na hexadecimálku, dostanete tím jakýsi zárodečný kód, antivirus, který je pak schopen narušit DNA strukturu samotného virusu. Při reprodukci se pak sub-routiny virusu začnou chovat jakožto zhoubné buňky a o zbytek se už postará zase pan Darwin.


Ale prostý lid, neznalý softwérových tajů, věřil jen té první verzi a to natolik, že brzo musel bratr Ambrož svůj exorcizmus opakovat i před kamerou. Při demonstraci pro Celosvětovou Televizi (CLSVTV-TV) došlo ale bohužel k neštěstí: po vykropení počítače se ubohý exorcista dotkl rukou kostry neuzemněného monitoru, zajiskřil a skonal. Dvě léta na to byl bratr Ambrož prohlášen oficiálně za blahoslaveného. Můžete si s ním promluvit v nejnovější verzi programu CELEST anebo o málo dražším CELEST-SUPER, pro obzvláště velké hříšníky . . .

Zpět na index

POHLEDY: POHLEDY - ALE ODKUD A KAM?

Pohledy. jak příhodně jsem tu rubriku nazval, muže totiž znamenat ledacos: rozbor, kritiku, dokonce i nějaký názor,že ano. Anebo i něco docela pohledného, ale přitom pitomého. Jenže nic z toho jsm nemě l v úmyslu. Ale zajděme si nejprve zpět do historie . . .


V anglické části Hurontaire je už rubrika zvaná Other Dimensions, které jsem v českém čísle chtěl udělat něco jako ekvivalent , lépe řečeno protějšek. Ovšem přeložit to nešlo: jednak Jiné dimenze (doslovný překlad) je už rubrika v Amberzinu , kterou jsem kdysi založil svým článkem "Pohled z třetí dimenz. Dovolil jsem si tehdy posoudit boj kreacionistů s darwinisty jakožto dvoudimenzionální, tedy poněkud plochý a navrhoval jsem pohled z třetí dimenze, tedy nikoliv kompromis, ale něco úplně jiného. Za to sem sklidil různé rány od obou stran a byl označem kreacionisty za darwinistu a druhými za kreacionistu, což jen ukazuje, že si nic jiného než tyto dvě dimenze neuměli bohužel představit. Asi si ještě nepřečetli o umělém životě, který je v obou táborech pořád ještě tabu.

Šéfredaktor Amberzinu Pavel Šuchmann mi tehdy navrhl, abych si vzal na to novou rubriku a po delší korespondenci jsme se dohodli na názvu Jiné dimenze. Později do rubriky začali psát i další autoři a když jsem založil Hurontarii, název jsem si přeložil a převzal sem, s úmyslem, že obsah bude také poněkud jiný. Nějakou dobu jsem ještě pokračoval v dělání emajlových interview se známými osobami na netu. Také to jsem prvně zavedl v Amberzinu, ale ještě navíc jsem to tam překládal. Jednak z lenosti, jednak z opatrnosti už překlady nedělám. Mohlo by se totiž stát, že by mi někdo popohnal před soud (nebo i stolici Boží), protože jsme přeložil beautiful jakožto pěkný a ne přímo krásný.

Dal jsem tedy této nové české rubrice (z nedostatku inspirace?) poslední nepoužité slovo z onoho prvního článku, totiž "pohled" a to hned v minulém čísle, kdyby jich náhodou bylo víc.Dlouho jsem tehdy přemýšlel, o čem by tato rubrika měla být a trochu jsem, pravda, tápal, protože takový "pohledný" název se hodí opravdu na cokoliv. Pochopitelně nešlo jen o pohledy, tedy o dívání, ale spíše o rozumování a tak se to časem vytříbilo na subjektivní, zaujatě individialistické ventilování mých vlastních pohledů na věci a na svět. A je to tak správné, protože každý máme mít svůj vlastní názor. Neříkám, že ten vlastní, ale špatný je lepší než cizí, ale dobrý - ne, v tom to není. Co říkám, je, že bychom si měli předem ujasnit, co my sami si myslíme, protože se jinak může stát, že už později nebudeme mít ani čas na nějaký vlastní názor . . .

Toto století je notorické na akceptování cizích idejí: přebírání, kopírování, kradení, vnucování a samozřejmě i překrucování (tj. tvrzení, že ten řekl tohle takhle a myslel tím tamto) je na denním pořádku. Na tom je vlastně to nejzajímavější, jak lehce se my lidé necháme svést k souhlasu. Přiznám se, že sám dobře nevím proč. Asi jsme k tomu naprogramováni, že prostě musíme za každou cenu s někým souhlasit. Na vojně, to chápu, ale i když jsem musel souhlasit, názory jsem nepřebíral. Představme si otroka, který, jsa osvobozen, by si mermomocí hledal nového pána. Toho bychom asi považovali za blázna, zatímco v našem případě se považujeme za normální. Být oklamán, osvobodit se a nechat se znovu ochotně oklamat - to jsou vlastně ve zkratce celé dějiny lidstva.
Nechápejte mě špatně: souhlasit s něčím je dobrá věc, koneckonců jsou na tom založeny rodiny, státy a částečně i kultura a moderní věda. Vtip je ale v tom, že se někdo té naší dobré vůle snaží dobře využívat a zneužívat, od prodavačů starých aut až do prodavačů starých reklam (česky řečeno politiků). A to prosím i když máme svůj vlastní mozek a nástroj, zvaný logika, o čemž si většina lidí myslí, že je to vlastně jen zdravý selský rozum. Tak jednoduché to ovšem není, ale to už by byl zase jiný článek.

Nejsem ani zastánce toho, aby každý měl jiný názor. Právě naopak: každý byl měl začít se svým názorem a upřesnit, nebo i opravit si ho, když se přesvědčí o svém omylu. To se obvykle dělá v diskuzi, kteréžto umění za posledních let - obzvláště ve střední Evropě - zdegenerovalo na prosté "hádání se" (na toto téma si můžete přečíst serii " Umíme diskutovat?", která se právě začíná v Příložníku, příloze Hurontaria, adresa je na titulní stránce). Samozřejmě ani neprosazuju, že musíme mít za každou cenu názor opačný - zrovna tak je dobré se ptát, proč vlastně s někým nesouhlasím.

"Souhlasníci" ani "rebelové z povolání" ještě nic kloudného lidstvu nepřinesli: ti první, protože nahradili myšlení prostým souhlasem, ti druzí, protože nahradili myšlení "nesouhlasem ze zásady". Pokrok lidstva je ovšem založen na myšlenkách, nových a hlavně dobrých. Když jsem létal do Japonska, zaujalo mě jejich elegantní řešení známeho japonského problému: tradice je tam tak silná, že k novým myšlénkám přicházejí opravdu těžce, vlastně skoro jako porodem. Tento porod se jmenuje brainstorming a provádí se ve skupině. Okoukali to od nás, ale umí to lépe, než my. Pokud jste to nikdy nedělali, vypadá to takhle: zadá se problém a každý ve skupině řekne to, co ho první napadne - pochopitelně může i víckrát. Nápady se přitom nekritizují, jen zapisují. V druhém stadiu se pak nápady propracovávají - a tady je ta moderna: nápad pana ředitele, je-li blbý (jen ten nápad, pochopitelně) má menší hodnotu než třeba nápad mladého inženýra, ale dobrý. Koukal jsem na to hodně překvapeně, protože tak daleko jsme se ani my na západě ještě nedostali.

Jenže Japonci jsou chytří: oni znají své nedostatky a vědí, kam patří tradice a kde je lépe používat svůj rozum. Nové pohledy nám totiž pomáhají dokreslovat celý obraz , celou mozaiku vědomostí. Jsou to pohledy, které se dívají hlouběji, až pod povrch, pod tu skořápku vědomostí, na kterou svým každodenním snažením nanášíme většinou jen větší vrstvu prachu.

Zpět na index

POEZIE: SUDIČKY
(Malé Aličce, když se narodila)

Já uviděl tři sudičky,
jak nad tebou se sklání.
Ta jedna drží rolničky,
jež sňala s horských saní

a říká: "Jako o nocích
zvonily ony tichem,
též hlas tvůj ať je samý zpěv
a zvoní štěstím, smíchem!"

Ta druhá nese růží pár
a takto k tobě praví:
"Já krásu dám ti jako dar
a k tomu hodně zdraví."

Ta třetí nic však nenese
a zdá se rozpačitá.
Nad kolébkou pak sehne se
a do ucha ti špitá:

"Já do vínku ti děvče dám
jen lásku všemohoucí -
až oběma pak vzplane vám,
ať máte srdce vroucí!"


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie