onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 6B/99
Canadian Czech-out Monthly Kanadsko-český měsíčník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

prilNa světě je nová příloha HURONTARIE - PŘÍLOŽNÍK - místo pro vaše, naše i jejich názory, dotazy, diskuzi, komentáře, dopisy, nápady či obrázky nebo fotky - ale příspěvek musí být originální, ne odněkud okopírovaný či "poslaný dál" (forwarded). Zde je tedy příležitost pro ty, kteří rádi píšou, nebo se rádi čtou, pro ty, kteří třeba neví, jak něco publikovat na netu anebo se stydí to uvést pod svým jménem. PŘÍLOŽNÍK bude vycházet dvakrát měsíčně - první číslo už vyšlo, klikněte si na PŘÍLOŽNÍK-1 nebo na PŘÍLOŽNÍK-2 a jsou tam už i první příspěvky a také vysvětlení jak na to (pro ty, co se chtějí přidat).

liben Další esej pro českou uměleckou galerii ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro červnovou výstavu pojednává o umění dvou umělců profesora Libenského a Jaroslavy Brychtové a nazývá se UCHVACUJÍCÍ KRÁSA KŘEHKOSTI. Oba umělci vystavovali na mnoha místech ve světě a pomáhali tak rozšiřovat tradici českého sklářského umění v cizině. Jejich internetová pražská výstava je na adrese:
http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html
Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejich krásných výrobků. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:).

Nový trojanský virus rozšiřují hakeři po netu přes e-mail. Předstírá, že je jen screensaver, tedy ten obrázek do pozadí na obrazovku, ale dovoluje hakerům přístup na vaše PéCéčko a používat ho podle svých komand, tvrdí firma Network Associates. Dostal jméno Backdoor-G a ovlivňuje počítače s Windows. Těžko se dá identifikovat, protože si mění jméno. Tento program - nejedná se vlastně o virus, ale škodlivý je stejně - předstírá, že je screensaver s motivy od J.S. Bacha, ale pochopitelně brzo přejde na něco jiného. Pomoc? Neotvírejte jej ani nerozbíhejte!

Další frývér: Český HTML Editor od Luboše Horáčka je výborný program pro kohokoliv, kdo vyrábí stránky pro net, vkládá a upravuje obrázky, rámy a ještě mnoho jiného. Používá poslední standart (HTML 4.0), podporuje Javu, má univerzální výběr barvy - jakékoliv barvy - a můžete v něm otevřít mnoho oken. Podporuje češtinu a nejen to, i konvertuje text mezi různými normami - na tři ťuknutí jsem například vytvořil variantu C (z CE1250 do ASCII) tohoto čísla Hurontarie. Můžete si ho stáhnout (verzi 2.82) na http://drak.radio.cz/~doctor/editor.html.



INDEX: B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: NOVÁ ARISTOKRACIE - BYROKRACIE
Reportáž: FOLKFEST SASKATOON
Povídka: ZRCADLENÍ
Pohledy: SEVEROZÁPADNÍ CESTOU
Poezie: HANSEN

Poznámka: Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky - pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Tomu říkáte nějaká volba, pane Darwin? Buď vyhynout, nebo se vyvinout v člověka?"




PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Můžeme také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1999  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.

Webmaster Honza (jansan)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: NOVÁ ARISTOKRACIE - BYROKRACIE

Ještě coby mladík jsem si rád čítal v knize britského autora C. Northcote Parkinsona: Parkinson's Law (Parkinsonův zákon, první vydání 1957, já ovšem četl v šedesátých letech český překlad). Dnes, víc než čtyřicet let po tom, co kniha vyšla, jeho zákony pořád ještě platí. Tak například.

- Zákon rostoucí pyramidy - práce narůstá tak, aby vyplnila čas, který je jí k disposici (asi něco jako volný plyn, který se roztahuje, až vyplní prostor, který je mu vyhrazen) - Aministrativa všeobecně trpí chorobou zvanou nesvist t.j. 3 díly neschppnosti a pět dílů závisti, která rozežírá systém natolik, že nakonec nezbude než zaměstnance propustit, dát jim dobré doporučení a rozehnat je do celého světa, budovu pak spálit a zem posypat solí.

Prní stadium choroby se projevuje omlouváním vlastních a korporačních chyb, vedoucí už neumí rozeznat schopné podřízené od neschopných, do stavu se přijímají hlavně příbuzní atd.
Druhé stadium cíle si všichni dávají malé a tak je dobře plní. Vedoucí už nedělají žádné chyby - oni totiž nedělají vůbec. Všichni si pochvalují podnikovou kafeterii.
Třetí stadium je vlastně apatie. Štítky na dveřích pro nové zaměstnance se už nevyměňují, výtah nepracuje, do kanceláří prší, atd.

Smál jem se srdečně objevům profesora Parkinsona, kterého časopis Time nazval "Darwinem manažerské revoluce" a začal jsem srovnávat anglické byrokraty s těmi českými. To jsem tehdy ještě neznal byrokraty kanadské, které mi pak přiblížil ve své knize The Peter Principle (Petrův princip) jiný "byrokratolog", Kanaďan Lawrence J. Peter. Tvrdí, že "v hierarchii podniku se snaží každý zaměstnanec dosáhnout své hladiny neschopnosti", jinými slovy, snaží se být povýšen a to postupně až tam, kde už je zcela nekompetentní. Dr. Peter je tedy zakladatelem hierarchologie, vědy o hierarchiích, tedy organizacích, které své zaměstnance řadí žebříčkovitě, podle řádu či stupně, ale hlavně podle pozice (pozor, ale ne schopnosti!)

On to také byl, který přišel na to, že neschopnost v oblasti lidského konání není žádná náhoda, ale zákonitý jev. Každý z nás má totiž svou hladinu neschopnosti, ovšem jako u skokanů do výšky, u každého je ta laťka trochu jinak vysoko.A jako ten výškař, každý se snažíme dostat co nejvýše. A tak jseme postupně povyšováni až na úroveň, kde už nic pořádného ani nemůžeme udělat.

Jako příklad Peter uvádí školu, což je pochopitelně nejen pravzor, ale také líheň budoucích byroikratů. Ale nebuďme nespravedliví: každý z nás se dá vycvičit na byrokrata a po-povýšit na jakýkoliv stupeň neschopnosti. Naše výsledky pak podle toho také vypadají. Ne, že bychom si to přáli - kdo by proboha chtěl být neschopný, naopak každý z nás by jistě chtěl být na svém místě kompetentní, jen kdyby mohl. Bohužel systém, ten starý moloch, si nás přeje mít inkompetentní, nikdo vlastně neví proč - snad proto, že si přeje zůstat beze změny. A tak se všichni inkompetenti snaží pracovat dál, defakto ovšem jen projevují činnost, i když si myslí, že opravdu pracují, a pokud ano, nadělají jen škodu.

Dr. Peter šel ovšem ještě dál - on hledal možná řešení tohoto problému, tohoto skoro bych řekl "dědičného" hříchu, ovšem jen takové, které by zároveň nezpůsobilo zkázu systému. Jeho genialita mu umožnila, aby na to přišel: jediná možná náprava je degradovat každého zpět o jeden stupeň níž, kde byl ještě kompetentní. Nevýhodou ovšem je, že se tak uprázní plno míst nahoře, zatímco metařů bude pak jaksi přebytek.

Přidávám se k slavným autorům svou trochou do mlýna. Vymyslel jsem totiž t.zv.Jansanův objev: "Byrokracie, jsa impotentní, se rozmnožuje asexuálně, a to buď adopcí nebo adaptací". K tomu přihazuji hned dva axiomy:

Adopcí míníme přijímání různých příbuzných, kteří ač mají podobné DNA jako pan ředitel či manažeři,a le většinou jen tu neschopnou část. O to více jsou ale oddaním podniku. Určitým druhem adopce je přijímání partnerů z golfu či jiné kuličkové hry. Také povyšování je valstně adopce a vyvyšováníse pak je ovšem už jen sekundárním projevem daného povýšence. Adopti jsou pochopitelně dobří jako hlasovači ve správní radě, na nižší úrovni už většinou jen jako špehové a udavači.
Adaptace je proces, kdy se pracovník(ce) snaží napodobit své starší a povýšenější zaměstnance (kyně), za účelem zalíbit se, zapadnout do řady vyvolenců nebo prostě za příslib povýšení.

Ano, byrokracie se nám pěkně rozmnožila a zatím, co jsme se nedívali, pronikla nejen tam, kde bychom ji nečekali, ale hlavně tam, kde bychom se bez ní docela obešli, to jest všude. Nahrazuje nám teď aristokracii, ať už tu vyhynulou po přeslici či tu zdegenerovanou po příjici. V žilách byrokracie ovšem nekoluje modrá krev, ale obyčejný modrý inkoust. Jinak je ovšem daleko horší: tam kde šlechta přece jen musela přemýšlet - hlavně tedy aby nevyhynula - má byrokrat jen pravidla, nažízení, kartotéky plus osobní zlovůli. V poslední době nám narůstá jako zhoubný nádor též byrokracie počítačová, ne tedy, že by počítačům rozuměla, ale umí je výborně používat jako zbraň. Tam, kde by sedmihlavá saň na nás sršela jen oheň, byrokrati nás ubíjejí oběžníky, dotazníky, průzkumy, reporty a rozpočty. A na rozdíl od aristokracie nám od byrokracie bohužel už nepomůže žádný dobrý doktor Guillotine.

Přiznám se, že jsem si jako kluk často hrál na piráty, místo abych třeba raději vyrůstal na poslušný úřednický dorost. Je to vina mých rodičů, kteří na mě šetřili a nekoupili mi takové pěkné razítko, jako měl Venca Štempl, jehož tatínek byl na dráze. Nikdy jsme se nedozvěděli, co na té dráze dělal, jenom že tam byl. napadlo mi, že Vencovi také možná ani štempl nekoupil, ale tajně nosil z práce domů a zpět. Venca ovšem byl na svůj věk velmi vyspělý: už jeho první slova coby batole byla: "Vlak přijede na kolej!". Později dělal venca vrátného v nemocnici. Nedávno jsme si na něj vzpomněl: v Torontě kdosi umřel v nemocnici na pohotovosti, protože něco neměl - pojištění, papíry, asi štěstí nebo co, prostě zatímco se v registraci pořád rozmýšleli, co s ním, anděl páně se nad ním smiloval.

Škola mě sice moc nenaučila; nebyla to ale vina učitelů - po tom všem, co jim nařizovaly osnovy, už na ty důležitější věci nezbyl čas. Později, to už na vojně, jsem poznal, že blbost nejen kvete, ale může se i zelenat. Než jsem se naučil držet hubu a krok, bylo ale bohužel po službě. Pamatuju, jak tehdy kolovala taková příhoda: na jakousi posádku přišlo memorandum, které ovšem všichni důstojníci podepsali, jako obvykle. Jenže memorandum se vrátilo s poznámkou: "Tento oběžník nebyl určen k vašemu podpisu. Prosím vymažte svůj podpise a podepište, že jste tak učinili."

Někdy jde důkladnost ještě dál a pro ty, kdo vniknou do duše byrokrata (ano, oni také mají duši, dokonce nafukovací) , to je vždy zdrojem nezřízené legrace. Na jedné sloužební cestě do Států k jedné supertajné firmě (mohu prozradit jen to, že její jméno začínalo jedním písmenem z abecedy), kde jsem certifikoval počítače, jsem každodenně procházel vrátnicí - ráno vcházel, v noci vycházel. Ráno to bylo jednoduché: uvedl jsem té vrátnici, pardon vrátné, či lépe řečeno dozorčí - počkejte , to snad ne, ty jsou jen ve vězení a na vojně? - všechna nutná data. Tedy své jméno a ještě něco, sex nebo co, jo a ke komu jdu - ona mu zavolala a pak mě kynula, abych jako šel dovniř. Jenže dělali jsme dlouho do noci, tak tam už vrátná nebyla a nemohla kunout - vycházel jsem tedy s jedním místním inženýrem, který nás pak vždy oba odepsal.
Jenže jednou zapomněl, testování nás oba zmohlo a já na oplátku mu to zapomněl připomenout. Druhý den, už už jsem chtěl zase na její kyn jít dovnitř, když jsme si všiml - hrůza hrůz - že nejsem odepsán, takže bych byl teoreticky vevnitř vlastně dvakrát. Leč nemám rozpolcenou osobnost a snažil jsem se na to vrátnou upozornit. Místo, aby mě prostě odepsala, snažila se šoupnout odopvědnost na mě, což mě vždycky naštve. Pošoupla ke mně knihu, ukázala na tu linku, kde byl potvrzen můj včerejší příchod a řekla stroze: Podepište, že jste odešel a napište tam hodinu." Měla tam zrovna na zaučení nějakou dívku, kterou předtím značně trápila a tak snad jako revanš nebo abych se vytahoval, jsem začal trojčit. " Ba ne," povídám s úsměvem., "to nemohu, já už jsem přece venku, to bych lhal."

Byrokraty ovšem nejvíc naštvete, když se usmíváte, myslí si totiž, že se jim vysmíváte; v onom okamžiku se ovšem nemýlila. " Cože,"otevřela hlasitě ústa, " vy se nemůžete podepsat?" Zřejmě nedovedla pochopit, že jí někdo může odporovat. "Ne prosím," povídám, hláskem člověka,, kterého chytli, když si z muzea odnášel domů ukradeného brontosaura, "já nemohu podepsat, že odcházím, když už jsem venku, že ano. Podpisuje se na druhé straně a můj podpis by vlastně stvrzoval , že jsem ještě uvnitř, že a no a to jak vidíte, já nejsem. Ja jsem tady, tudíž nemohu být tady i uvnitř."

Dlouho jí to docházelo, tvářil jsme se totiž pořád vážně, zatímco ta slečna co jí stála za zády, se už tiše chechtala. "Tak napište, že přicházíte," svolila.
"To prosím také nemohu, protože já jsem oficielně ještě vevnitř, jak teda mohu přicházet?" Tato varianta známho románu J. Hellera "Catch 22" mě začala docela bavit. "To bych prosím lhal, dodal jsem dábelsky.
Nuže lhaní je pro byrokraty zakázané slovo, alespoň se nesmí vyslovovat veřejně, jak jsem zjistil. Rozčilila se: "Vy jste se zapomněl odepsat!" konstatovala konečně.
"Nikoliv, " povídám, ale abyhc jí trochu pomohl, dodal jsem: "Víte, mě vždycky odepisoval ten inženýr, co ocházel se mnou.
"Jak se jmenoval?" vyhrkla vítězně."

Uvědomil jsem si, že bych ho ale dostal do průšvihu a proto jsem řekl: "Gerard Depardieu".
Byla to velka firma a tak ho dlouho hledala v seznamu, leč marně. "Tady nepracuje," řekla konečně otráveně, ale zároveň i podezřívavě.
"No," ustoupil jsem radši, "možná, že se jmenoval Derobspierre nebo tak nějak, já si ta jména na oddělení pořád pletu."
A koho si tam nepletete? zeptala se naivně.
"No jen toho vedoucího, co za mě ručí," nadhodil jsem, protože jsem věděl, že tma ten den není. Volala tam, opět marně a já ji popichooval, že už jsem dávno měl začít testovat, no nakonec jsem jí nabídl variantu, že zalezu za pult na jeji stranu, tam se podepíšu, vylezu ven a zase se podepíšu a zalezu zase dovniř. Tedy hned dva nebo dokonce tři přestupky pravidel, nemluvě už o lhaní o čase, který dávno prošel. dovnitr. "Ale nesmite se divat, až budu podlejzat pult, varoval jsem ji. Nechtěla, ale když jsem jí vysvětlil, že kdyby se dívala, tka by mě musela hned zatknout, tak mě to celá zblblá nechala udělat a - prosím všimnětě sei - opravdu se otočila, aby se nedívala. Oba jsme byli spokojeni: ona měla své podpisy a já se přesvědčil, že ještě není nic ztraceno, že si ještě nějaký ten štempl mohu koupit a dokonce by se na mě ani nepoznalo, že nejsme rozený byrokrat.

Zpět na index

REPORTÁŽ: FOLKFEST SASKATOON
(poprvé otištěno v Neviditelném Psovi)

Musel jsem si na něj koupit passport, ale ne ten kanadský - tenhle slouží jen jako vstupenka, a to hned do všech 17 pavilonů, kde vám ho příslušní "ambassadoři" orazítkuji - jedna stránka, jeden pavilon, podle té či oné země. Folkfest je totiž kazdoroční festival hudby, zpěvu, tance a národních jídel, který se koná na mnoha místech v Kanadě, ovšem pod různými jmény. V Saskatoonu se většinou se koná v půli srpna, někdy i celý týden, což je ale pořád ještě málo.

Kanaďané tak vzpomínají na své předky, na svůj původ. A opravdu sem přišli odevšad, posuďte sami: je tu pavilón asijsko-pacifický, skotský, filipinský, židovský, maďarský, ukrajinský (hned dva - karpatský a kijevský), americký (luisijánský a kreolský), indický, australský a Nového Zeelandu ( jinak řečeno aussies a kiwis), pakistánský, řecký a ty ostatni. Jako třeba hispanijský, ale ten zahrnuje všechny národy, co mluví a tančí španělsky, např. Argentinu, Chile, Mexico, Brazilii (tam se tedy mluví portugalsky), čili vlastně celou střední a jižní Ameriku.

No a pak je zde ještě pavilón indiánský, ale ti sem tušim odnikud nepřišli, a když, tak už hrozně dávno. Úmyslně používám zastaralý titul "Indiáni", ne, že bych byl líný vypisovat ten nový, dlouhý (Příslušníci Prvních Národů.., atd.) , ale raději používám přímo názvy těch kterých národů či kmenů. To máte tak: když sem přišli běloši, dávali je všecky dohromady a přitom mezi nimi byly rozdíly jako třeba mezi Italy a Němci - a větší rozdíl si ani neumím představit. Oni sami si nikdy vlastně nějak společně před příchodem bělochů ani neříkali a také jejich historie dokazuje, že spolu besele bojovali i bez něčího přispění či rozeštvávání. Toho pochopitelně zneužívali Angličané i Francouzi a když se konečně "Indiáni" spojili, bylo už pozdě.

Mají tu společný pavilón s Métis, narodem míšenců (už jsem tu o nich psal), který má také svou bohatou kulturu a je na ni patřičně hrdý. A tak se zde tančí pow-wow tance i tanec s kruhy ( jeden Cree jich měl 21, a různě je symetricky skládal po všech periferiích svého těla, to vše pochopitelně během tance). Métis zase tanči jejich jigs, podobné square tancům, ale značně rychle - děvčatům se nožky v černých kotníčkových botkach jen kmitaly - a to za zvuků kytary a fiddles, pardon, houslí.

Filipinci mě zase uchvátili svými tanci s bambusovými tyčemi, jejichž hlavním účelem je zřejmě vyhnout se poranění kotníku. Do tance tu hrají skotské dudy, ukrajinské bandury, Louisianský Dixieland, Klezmer band ( hraje tradicionáalníi yiddish), australský rock (tady nemyslim tu jejich velkou skáalu) i tyrolácká oompapa. Tam uslyšite-li jódl, ale pozor, může to být i ten kowbojský z Alberty. Vůbec tu zpívá každý "jak mu zobák narost" a obecenstvo se rádo přidá. To už tak člověku nedá, i když třeba zrovna nezná slova. A což teprve tance, tam už si můžete zaimprovizovat ostošest! Ti ostatní, kteří nemají na tanec nadání nebo figuru (včetně autora), se potěší pojídáním různých národních jídel, kterých je tu na jednoho hrozně moc. Při konzumaci se ovšem sleduje i cvrkot na scéně a veřte, že maďarský guláš chutná ještě lépe, můžete-li své oči potěšit pohledem na děvuchy v červených čižmách, oddupavajicích czardas.

Pro ty, kdo mají silné nervy - a hlavně žaludek - jsem tu sestavil všenárodní jídelníček (země si doplníte jistě sami):

aperitiv - ten se většinou vynechá, zato se pije pořád a hodně
kuře - teriayaki, kari či adobo
fajitas nebo tamales, tachos či nachos, souvlaki
shrimp (on barbie), chapli kabob, haggis
falafel, schnitzel, open face sandwich (obložený chlebíček)
hamburger z buvoliho masa
jídla dimsum
bratwurst, kobasa (to není překlep) či kjottkaker
blintzes, dougnuts, lefse, dort Pavlova (ne, není z Ruska ani Ukrajiny, ale Austrálie)
Pit se může marguearita, ovocný punch, všechny druhy piv, sangria či ouzo (řidiči ovšem neoficiálně).

Pak se nedivte, že jsem nevěděl, zda jsem byl unavený z toho ochutnávání či z věčného běhání s kamerou. Pamatuje se tu i na děti : jsou zde závody ve stříhání ovcí, petting zoo (kde si mohou pohladit různou exotickou zvířenu), jinde zas bušit holí do piňaty (z které pak padají bonbony - údajně to prý má představovat odhánění pokušení a hříchu!?). Samozřejmě, že je tu také plno věcí na prodej. Mladých lidí je tu kolem plno, ale i penzisté tu vesele hopkají do speciálních autobusů (které jsou , máte-li vstupenku, zadarmo). To proto, aby to všechno stihli, neboť pavilony jsou rozházené po celém městě.

Jedním slovem, byla to taková cesta kolem světa za týden. A to všechno tu dělaji dobrovolníci, to jest zadarmo. Když jsem konečně usedl za stůl u bavoráků a dal si pořádné pivo, najednou vám mě to napadlo: vždyť oni tady oslavují ještě něco jiného - oslavují tu moudrost svých předků, kteří si tu nejen zachovali svoji kulturu, ale navíc dokázali nechat tam, odkud přišli, ten zastaralý, zbytečný nacionalizmus, rasizmus či revolucionizmus. Protože sem přišli žít jako sousedi, jako lidi.

Zpět na index

POVÍDKA: ZRCADLENÍ
(horror story)

Přiznám se, že mě to rozčilovalo. Muž, který se na mě díval ze zrcadla, se v něčem ode mne lišil, ale jinak vypadal zcela jako já, ve všech detailech. Vyjma jednoho: jeho oči mě sledovaly se zcela netajenou nenávistí a ani se to nesnažil skrývat. To ovšem bylo zcela neobvyklé: já, Charlie Goodman, jsem se vždycky rád na sebe díval, tedy alespoň v zrcadle. Abyste věděli, nemám totiž rád, když mě někdo nenávidí, zvláště když ten někdo jsem já.

Byl jsem tedy poněkud překvapen a tak jsem se ho zeptal: "Ty mě nemáš rád, viď?", ale on neodpověděl. Jen se na mě usmál.

Vsadím se, že znáte ten druh úsměvu - sladký a přitom plný jedu. Pak otevřel ústa a řekl pomalu, ale zřetelně: "Ty blázne!" Ano, věřte mi nebo ne, tak to řekl. Nic víc, než to, ale mě to stačilo. Obvykle si v koupelně ještě zpívám, nebo na sebe dělám v zrcadle tváře, ale toho rána se mi už nechtělo. Místo toho jsem zbaběle utekl, ale bylo už stejně pozdě: můj den už mi to úplně zkazilo.


Poznal jsem se Georgem Walkerem někde a nějak, ale sotva bych si ještě vzpomněl, jak k tomu došlo. On byl všecko, co já jsem nebyl: logický, rozhodný, velmi energetický. Musím se přiznat, že já jsem spíše stydlivý a introvertní typ, ten, který obvykle nazývají "snílek". Jen jedno jsme měli společné: oba jsme rádi hráli tenis. Scházeli jsme se každý čtvrtek na jednu nebo dvě hry a pak jsme si dali pivo nebo dvě a mluvili jsme spolu o těch malých, nedůležitých věcech, ze kterých se skládá život.

Jeden důvod, proč naše přátelství trvalo tolik let, bylo asi to, že jsem totiž nikdy nebyl jeho pacientem. Ano, George byl doktor - jednou jsem ho šel vyzvednout na tenis a zatímco ještě vyšetřoval posledního pacienta, bavil jsem se tím, že jsem mu na dveřích přeházel pismena PSYCHIATR, takže dávala: CHYTA I PRS. Dobrák George se tehdy chechtal tak, že z toho měl málem mrtvici. Někdy jsem se mu svěřoval se svými problémy a dostal jsem od něj radu, takříkajic "přes pult". Bylo to dobré, slyšet od něj, že jsem O.K., ale jinak vzato, o nic nešlo, já jsem doposavad nikdy neměl vážnější problémy, teda mentální, že ano.

Také teď jsem mu na tenise řekl, co se mi stalo, ale asi jsem to říkal nějak legračně, protože mi nevěřil ani slovo. Byl ale byl příliš profesionálem, aby mi to řekl přímo. Místo toho mi začal dávat poněkud záhadné otázky. Konečný výsledek byl ovšem stejný: značně mě to znepokojilo.
"Myslíš, že je se mnou něco v nepořádku?" zeptal jsem se ho konečně.
Byl příliš zaneprázdněn hrou a tak jen prohodil: "Ne, ne, není to vážné, jestli máš tohle na mysli!"
"Ale co to teda je?" nedal jsem mu pokoj. Hra se mu nedařila, defakto prohrával, tak na mě jen vyštěkl: "To ještě nevím, na to je příliš brzo!"

Neskrýval jsem své rozčarování a ačkoliv jsme měl víc otázek, nechal jsem si je zatím pro sebe. Nerad vypadám, jako když se vnucuju a kromě toho bylo vidět, že nebyl v dobré náladě. Tak jsme si po hře dali jen jedno pivo, chvíli zase mluvili o ničem a pak jsme se rozešli.


Ale nešlo mi to s mysli, znáte ten můj typ: příliš se staráme a potíže pak tak nějak zákonitě vždycky přijdou samy - snad právě proto, že se tolik předem staráme.

O dva dny později, když jsem se holil, můj obraz v zrcadle opět otevřel znenadání ústa a řekl, zcela zřetelně: "Ty blázne, hloupý blázne!" Nebyla v tom hlase ale žádná emocionální zloba, jen koncentrovaná, studená nenávist. Opláchl jsem si tvář studenou vodou a utekl z koupelny. Možná, že George měl opravdu důvod, proč se obávat.

O týden později jsem opět mluvil s Georgem. Odmítl mě přijmout ve své kanceláři - nevysvětlil, proč - a tak jsme se setkali v restauraci, teda spíše v jedné takové té útulné hospodě na rohu. A bavili jsme se o rodině, o sebevraždě mého strýce, jak se moji rodiče rozvedli a o všech těch na pohled nedůležitých věcech, které ale dělají psychiatry nadmíru šťastnými. Opět jsem ale měl pocit, že mi nevěří ani slovo. Nebyl jsem si jist, jestli nemůže dát dohromady moji diagnozu, nebo ji prostě nechce udělat. Anebo ještě hůř: jestli ji už třeba neudělal a nechce mi ji říci.

"Ty sis skutečně myslíš, že je to u mě hystie?" snažil jsem se opět dovědět něco nového, leč zbytečně.
"Ó ne," namítl, "tohle není hysterie."
"Tak schizofrenie?"
"Možná, ale možná, že také ne!"
"A co takhle vícenásobná personalita? Není to to samé co schizofrenie?"
"Ale ovšem že to není to samé!"ročílil se. "V tém případě by ale také mohlo jít o iluze, " nadhodil.
"To myslíš halucinace?" zeptal jsem se.
"Ne nutně. Iluze jsou perfektně normální fyzucké jevy, jako je třeba fata morgana, případně obraz, který vidíš v televizi. Halucinace, na druhé straně, nejsou vůbec normální."

"Ah tak, ty myslíš něco jako je miráž, ne?"
Kývl hlavou.
"Je ještě něco, co jsem z celého seznamu vynechal?" zasmál jsem se.
"Ale ovšem," řekl, "také to může být jen taková sugesce. Když si něco hrozně přeješ, věci se začínají dít. Už jsi si toho někdy všimnul?"
Bylo to tak absurdní, že jsem se musel zasmát: "No a doufám, že tohle už je opravdu poslední možnost."
"Ale ne ksakru, " vyštěkl, "ještě je tu jedna alternativa!"
"A ta je? "
"Magie, kamaráde, magie! Přece věříš na magii, ne?"

"Ne, ale vsadím se, že mi dokážeš, že existuje!"
"Ale to přece nejde, jak to mohu dokázat? To máš stejné jako s mluveným slovem, nebo hudbou: teď tu je a hned je zase pryč. Prostě zmizí - jako skutečná magie!"
"A co třeba magnetofonový záznam? " namítal jsem.
"To je zajímavé, že ses o tom zmínil. Věřil bys, že jeden z mých pacientů má fixní ideu, že magnetická páska ve skutečnosti skladuje čas a ne zvuk? Pro něj to je něco, co umožňuje pohybovat se v čase. On věří, že se při hraní vracíme fyzicky zpět do doby nahrávky a že tam žijeme, znovu a znovu.

"A co ty, věříš na magii, doktore?
"Ale ovšem! Život sám je velká magie. Záhada narození, tajemství smrti. Všechno to je vlastně magie."
"A co je tak záhadného na smrti?" divil jsem se .
"To máš takhle, " vysvětloval, "my lidé si neumíme představit věci, které nemají začátek nebo konec. A přesto všecko nechceme sami skončit - věříme, že můžeme po smrti ještě žít , v nebi nebo v nějaké metamorfóze, vznášet se v jakési animaci či co. Ale na tyhle věci se zeptej kněze, já jsem jen doktor, kamaráde!"

To byl jeho zvykem mě tak oslovovat a vždycky mě tím jen otrávil.V určitém smyslu, to ano, jsem byl jeho kamarád. Ale byl také on mým přítelem? "Poslouchej, kamaráde, " řekl jsem také, ale hodně ironicky, "Já to chci vědět, já to potřebuji vědět! Jaká je moje diagnoza?"
"Nic z toho, o čem jsme mluvili, ale na druhé straně možná všecko," řekl vyhýbavě. "Ale v tvém případě bych si s tím nedělal straost, " dodal, rychle dopil pivo a zřejmě se snažil vyhnout mým dalším otázkám, protože se vymluvil, že někam pospíchá a odešel.

Díval jsem se za ním, jak rchá a pomyslil jsem si: "Ne, ty sis starosti dělat nemusiš, ale já ano!"


A měl jsme pravdu: muž v zrcadle už zůstaval napořád, jako by tam byl zakletý, či co. Objevoval se každé ráno, se svýma pronikavýma očima upřenýma nemilosrdně na mě a oslovoval mě jeho chraplavým hlasem, plným ironie. A ještě něco horšího: zřejmě uměl číst i moje myšlenky. Nadával, zesměšňoval moje pocity, urážel vše, co jsem měl kdy rád. A dával mi rozkazy, kterým jsem vzdoroval jen s velkými obtížemi. Nejprve jsem byl jen rozčilen, pak už i otřesen a nakonec jsem se ho začal i bát. To se tak stává, když člověk neví, o co jde.Snesu urážku nebo zesměšnění, dokonce i bolest - jen potřebuju vědět, co se vlastně děje.

Musel jsem si ještě jednou promluvit s Walkerem. Tentokrát souhlasil, abych ho navštívil jako pacient, přímo v jeho ordinaci. Jeho asistentka, říkal jí Debbie, byla mladá, velice hezká dívka, takový typ, do kterého se lehce zamilujete. Usmála se a ukázala na dveře: " Pane Goodman, můžete jít hned dovnitř!" George mi potřásl rukou a pokynul mi, abych si lehl v rohu na gauč. To mě zneklidnilo: "Ale ty jsi mi přece řekl, že nejsem vážný pacient!"
"Ale ty vůbec nejsi pacient, Charlie, ty jsi přece můj kamarád!" namítl. Uklidnil jsem se a tentokrát byly jeho otázky snadné a nerozčilovaly mě. Když jsem opuštěl jeho kancelář, cítil jsem se daleko lépe. A přece, něco mě pořád trápilo, nějak jsem si jen nemohl vzpomenout, co to bylo.


Několik dní jsme se cítil lépe. Znáte to, když chcete na něco moc zapomenout, tak to prostě nejde. Já jsem se ale nesnažil vůbec a pracovalo to perfektně - můj dvojník v zrcadle se přestal objevovat. Koneckonců jsem měl také problémy v práci a malá bolest často dokáže zastínit tu větší, to je známý fakt. Jak dlouho to trvalo, nevím, čas utíkal tak rychle. Jen vím, že to pak začalo znova: neznámý v zrcadle se znova ukázal a ještě si na mě dovoloval víc, než předtím: připomínal mi moje vzpomínky z minulosti, hlavně ty, které mě ještě dnes občas trápí, ať už z jakéhokoliv důvodu. A brzy mě zase zatáhl do našeho dialogu.
Jak jste asi už uhodli, situace se nejen nezlepšila, ale rapidně zhoršila. Znal mě lépe, než mohl já kdy poznat jeho: moje pocity, obavy, prostě celou mou minulost a dokonce mi dokázal předvídat i budoucnost, takové ty malé věci, co se stanou během dne. "Nedělej si iluze," řekl mi jednou. "Já tě znám, skončíš špatně. Jsi prostě k ničemu, úplně k ničemu. Tvůj život - co jsi vlastně dokázal? Vždyť je to jen řada selhání lechce okořeněná semtam nějakým pořádným debaklem. Ty jsi dal výrazu "nikdo" úplně nový význam! Úspěch? Ale tohle slovo přece není ve tvém slovníku, Charlie? Ubohý bastarde, vždyť ty si ani nezasloužíš žít!"

Nuže já jsem celkem nenáročný člověk a nemám žádné velké ambice, to je pravda.. Ale věřím, že jsem něco dobrého ve svém životě přece jen dokázal a často jsem měl i pocit sebeuspokojení. Byly chvíle, kdy jsem byl na sebe i trochu hrdý. Později mi to hodně pomáhalo, když mi zemřela moje milovaná žena nebo když mi našli rakovinu, což se pak ale ukázalo, že byl omyl. Nevadilo mi, že mi tenhle můj dvojník, ten doppleganger, tykal a nadával, ale on se snažil zničit i ten malý zbytek sebedůvěry, to jediné, co mi ještě zbývalo. Zřejmě mě nenáviděl - ale proboha, proč? Byla to snad od něj pomsta za něco, co jsem udělal v minulosti či možná dokonce v mém minulém životě? Teda pokud jsem vůbec nějaký měl, že ano. Nebo to byl zosobněný přízrak mého podvědomí, mého svědomí, které mě teď začalo pronásledovat, čert ví proč? Jedna věc byla jistá: chtěl mě připravit o rozum a dařilo se mu to docela dobře.

Zpět na index

POHLEDY: SEVEROZÁPADNÍ CESTOU

Rusové, všude jsou Rusové. Říkají tomu bratrská pomoc, ale pro svobodný svět je ovšem jenom invaze. Každému je nás líto, ale nikdo nepomůže, stejně jako v Mnichově před třiceti lety a tak po "pražském jaru" přichází "ruská zima".

Ve dnech, co následovaly, se rozpoutala tichá, ohlušující ztrnulost. Věci se pomalu hýbaly od špatného k horšímu a nemělo cenu čekat, kam až se dostanou. Naštěstí jsem měl přítele Tomáše, který pro nás dva zorganizoval výlet do Anglie.tedy původně to měl být jen turistický výlet, tam a zase zpět, ale u nás už s úmyslem zahodit ty druhou, zpáteční část letenky. Jediné, co zbývalo, bylo napsat dopis na rozloučenou, dopis, který začínal: "Drahá maminko, . . ."

Do Londýna jsme se dostali bez problému. A tak jsme cestovali autobusem po Anglii, viděli mnoho zajímavých míst, jako třeba Windsorský zámek, Oxfordskou universitu a na konci ovšem to nejzajímavější, Londýn. Protože jsme se za žádnou cenu nechtěli vrátit zpět, plánovali jsme okamžik našeho zmizení až na konec tůry. Museli jsme si ovšem náš pobyt v Anglii legalizovat co nejdříve a tak jsme hned na začátku navštívili Home Office, abychom dostali Work Permit, který nám dovolil v Anglii "pracovat nebo provozovat biznys". Jistě oceníte britský humor: dohromady jsme s Tomášem měli asi 3 libry a dva šilinky, trochu málo na nějaké slušné podnikání.

Těsně před odjezdem na letiště jsme předem nastoupili a zadem vystoupili z turistického autobusu, za rohem mávli na nejbližší taxík a odjeli. Pak jsme vybrali naše zavazadla den předtím uložená v deposit boxu v nejbližším Metru a to bylo vše. Kdo by řekl, že to bude tak snadné? Výprava pochopitelně odletěla domů bez nás.

Tak jsme se vlastně úplně osamostatnili a mohli jsme jít kamkoliv. Ale kam vlastně? Neznali jsme nikoho v Anglii, defakto dokonce ani v celém Imperiu, pardon, Commonwealthu. Já mluvil anglicky velmi málo, zatímco Tomáš ovládal skvěle jen jednu větu: "kočka je pod deštníkem", což zřejmě nebyla ta nejlepší seznamovací fráze.

Říkají, že v bláznivých situacích je nejlepší použít bláznivé nápady a já jsem naštěstí zrovna jeden takový měl. Naše rodina po léta poslouchala načerno známý pořad BBC, "Volá Londýn". Co by bylo jednodušší, než když pro změnu zavoláme zase my je? A věřte nebo ne, oni mě opravdu přepnuli do české sekce a přímo na šéfa. Mluvil jsem s ním mou lámanou angličtinou, ale pochopil naši situaci velmi dobře. Asi proto, že kdysi dělal překladatele na Jaltské konferenci, kde nám to ti páni - bez jeho viny - už jednou tak pěkně zavařili, Díky jemu jsme pak byli personálem uvítáni jako skuteční VIP - velice důležité osoby - a to ještě dávno předtím, než jsme vůbec věděli, co to je.

Našli nám místo k bydleni u jedné paní, vdovy po českém pilotovi, který bojoval ve známé "bitvě o Anglii". Dostali jsme velice hezký pokoj a renta byla také dobrá: nemůžete platit méně, než nic! Lidé v BBC nám dokonce našli i práci, někde na severu Londýna, u Štajnerů. Každá ráno nás tam vozil firemní autobus, spolu s ostatními ztracenými dušemi jako jsme byli my. Jeden černoch tam měl magneťák a vyhrával nahlas tehdy velmi populární píseň "Honey, honey, sugar, sugar", pořád a pořád dokola. Well, sotva asi najdete něco sladšího, než tohle.

Asi proto, že jsem byl nižší postavy, ti vždycky vypadají, že víc snesuu, poslali mi do slévárny, dělat na jedné švýcarské mašině. Používala se na výrobu elektrických rotorů k ventilátorům, vstřikoval se tam roztavený hliník do plechové armatury a tento zázrak technologie asi ještě pamatoval Viléma Tella. Práce to byla prachmizerná a nikdo tam dlouho nevydržel: horko a námaha udělaly své. A kdo to vydržel, byl nakonec stejně přeřazen jinam, protože mašina nadělal hodně zmetků. Neměla totiž žádnou automatiku, jen dvě páky a jedno tlačítko. Vyžadovala atedy velice přesné časování a protože jsem tehdy měl jen dvě ruce, musel jsem to tlačítko zmáčknout kolenem. Tato sekvence, která z dálky vypadala trchu jako tanec, se pak opakovala pořád a pořád dokola, osm hodin denně a pět dní v týdnu.


Večery a výkendy ale byly naše a bylo mnoho způsobů, jak je přjemně ztrávit: mohli jste jezdit dvoupatrovým busem nebo podzemní drahou, které se tam říká Underground (podzemka) nebo i jen Tube (roura), asi že tak také trochu vypadá. Mohlo se chodit do kina, divadla, hledat laciny sex v Soho nebo se vyparádit a chodit na slavnosti. S mým neomezeným rozpočtem - omezeným jen velikostí kapsy, kde bylo těch pár šilinků, co jsem vydělal - jsem si mohl většinou dovolit jen návštěvu známé Londýnské knihovny. Je totiž světoznámá a je zdarma: dva dobré důvody tam posedět hodiny a hodiny a číst vše, co jsem předtím číst nemohl, neboť to komunisté jaksi zešrotovali.

Příští den zase znova do fabriky a potýkat se s hlukem, vedrem a prací namáhavou i pro zkušeného dělníka, natož pro mě, který na to nebyl zvyklý. Ale byli jsme na svobodě, což je pocit, který se dá velmi těžko popsat, věřte mi. Jen ti, kteří někdy utekli něčemu nebo odněkud, mohou ocenit takovy pocit volnosti. Cítili jsme ji nozdrami, chutnali na jazyku, vnímali všemi s mysly a zamilovávali jsme se do té naší svobody znova a znova.

Také jsme občas psali dopisy domů. Chtěli jsme, aby naši věděli, že jsme v pořádku, ale bylo nám jasno, že dopisy otvírá tajná policie a nikomu jsme nechtěli ublížit. Zbývalo jediné řešení: na obálku jsme prostě uvedli správnou zpáteční adresu, ale špatné jméno. Asi jsme to doma dobře nevysvětlili, protože když přišel první balíček, museli jsme jít na poštu a vyzvednout si ho pod jménem G.B.Shaw. Přiznám se, že jsem tam šel a ač jsme neměl žádný plnovous, balíček jsme dostal. Gentleman přece nelže. Při druhém balíčku bylo už sice jméno správné, ale na celnici na nás chtěli za levné české cigarety ohromné clo, asi takové, jako se platí za ameriky. Jako obvykle jsme neměli peníze a tak byly ty cigarety, předstírající, že obsahají tabák, zabavený ve jménu Jejího Veličenstva Královny. Tomáš sice chtěl, abych jim řekl, že by si královna asi sotva takový šmejd zapálila, ale neudělal jsem to - proč bych ji připravoval o překvapení.

Za pár týdnů jsem pochopil, že u Štajnerů dlouho zůstat nemohu. Roztavený hliník se totiž nezastaví na povrchu a zapaluje se prakticky do čehokoliv: Do boty, do košile, dokonce i do živé tkáně.To se mi také pokaždé stávalo na konci šichty, kdy jsem musel vyprazdňovat celou pec do dlouhých forem, abych do nich odlil hliníkové brikety, tak zvané "housky", které zase brzo ráno před mým příjezdem někdo hodil do pece, abych už mohl hned vesele přeplňovat okolní svět elektrickými motorky. Formy byly vymazány kapúalinou, která v doteku s rudým, roztaveným hliníkem hořela a to v podobě malých explozí. Svítící hliníkové kuličky pak vesele vyskakovaly z formy na dřevěnou podlahu a radostně tancovaly jako svatojánské mušky a zanechávaly za sebou vypálené stopy, ze kterých se ještě kouřilo. Se stejným potěšením se pak v podobě žhavé sprchy vrhaly na mé nejlepší kalhoty - mé jediné kalhoty - a vypalovaly do nich a do mých končetin ošklivé díry, všude, kde se jen dotkly. Pochopil jsem, že jednoho dne se mi přece jen ruka při nalévání přitom bolestí zachvěje a proud roztaveného kovu si konečně najde cestu tam, kam už se tak dlouho těší: do mých bot. . .

. Tož jsem si začal hledat lepší místo a Tomáš se připojil. Jedna dobrá duše nás poslala na manpower, vládní to kancelář, která má lidem pomáhat najít práci. "Žádná není," řekl nám s úsměvem ten úředník a dal dobrou radu, abychom se vrátili domů a příště, než se vydáme na cesty, si nějakou práci sehnali předem.
"Ale my nemůžeme zpět," snažil jsem se apelovat na jeho srdeční sval. "Ne tak nahlas," zašeptal, "nikdo přece nemusí vědět, že tam máte problémy se zákonem, pánové!"


Kromě knihovny jsme také často chodili do Britského muzea. Což je vlastně taková Britská encyklopedie, kterou se nelistuje, ale prochází. Viděli jsme tam vše, co bylo k vidění: pokaldy pyramid, Champolionovu rosettskou desku a dokonce i krystalovou lebku z křišťálu, na které prý dělalo několik generací umělců. Také jsme často zašli do Muzea vědy, abychom třeba uviděli Stevensonovou lokomotivu Raketu a tam - podívej, tam stojí skutečný parní stroj jamese Watta, ten samý, o kterém nám vykládali ještě ve škole.

Plány - měli jsme nějaké plány do budoucna? Sny, to ano, ale ještě ně skutečné představy, kam vlastně chceme jít. Evropa je přelidněná, to nám bylo jasné a tak jsme dávali přednost jít někam jinam. Tomáš byl posedlý představou Australie. "Cestou se na lodi můžeš učit anglicky," řekl mi s patřičnou dávkou nadšení. Jistě, přemýšlel jsem, zajímavé by to bylo, ale chtěl jsem o tom ještě nějaký čas přemýšlet. Svět se najendouz dál hrozně malý, nějak moc zakulacený a hlavně se na něm daleho lehce uklouznout. Co takhle Nový Zéland nebo Jižní Afrika? Anebo - napadlo mě najednou - co takhle Kanada?

Ale samozřejmě, proč ne, Kanada! Vzopměl jsem si na proslulou "severozápadní cestu", kterou vymyslel a propagoval anglický matematik a astrolog Dr. John Dee. Během svých cest po Evropě, navštívil dokonce na nějakou dobu také prahu, i se svým společníkem Edwardem Kellym. Sám císař Rudolf (v pořadí druhý, jestli je chcete počítat) tehdy Kellyho pověřil přeměnou olova na zlato, pochopitelně pro královskou pokladnu. Ten samý Rudolf, který dal kellymu rytířský titul a později na něj vydal zatykač, prý pro vraždu. Faktem bylo, že se vlastně jednalo jen o souboj kvůli jedné ženě, dokonce vdané - tedy jen do konce toho souboje, kde náhle ovdověla. Dobrý doktor Dee měl zase jiné záliby: když dokázal matematicky, že kolem severní Ameriky musí také cestovat mořská cesta jako je ta kolem té jižní, nabádal různé dobrodruhy a cestovatele, aby ji jeli hledat. Sir Walter Raleigh, Frobisher, Davies, Gilbert, Hudson a ještě jiní se pokoušeli, ale marně. Když ji konečně po více než čtyřista letech našli, nebyla už k ničemu - přes kontinent už dávno jezdily vlaky.


Když sjem mluvil s Angličany o svém nápadu jít do Kanady, měli většinou jen dvě námitky: je tam prý zatracená zima a lidé tam jsou prostě blázni (teda oni říkali weird, divní). Nuže nezažil jsem nic studenějšího než studenou válku a blázniví, říkáte? Jak moc blázni asi mohou být? Jednou jsme navštívili anglický blázinec v Colchesteru, kde pracoval jeden náš přítel. Chovanci seděli tiše u krbu, četli si Times a vůbec vypadali celkem normálně. Jednou jsme dokonce viděli, jak hráli fotbal proti doktorům - doktoři tehdy prohráli a řádili jak pominutí. Musel jsem jen doufat, že Kanaďané nebudou také takoví . . .

Bydlení u naší paní vdovy bylo sice pohodlné, ale nechtěli jsme být dlouho na obtíž a tak jsme se přestěhovali jinam, do severovýchodního Londýna. Tam jsme poznal jednoho kamaráda, který mi doporučil shánět práci u Lyonsů. Když mě najímali, vadilo jim nejvíc, že jsem se svým vzděláním byl jaksi překvalifikovaný, i když také podvyživený. To asi rozhodlo: dali mi na práci mytí oken, kde jsem se hned ukázal dokonce značně podkvalifikovaný, tedy bez zkušenosti. Můj boss, starý škotský bocman, mi dal zabrat - jen to mytí paluby tam chybělo. například nesnesl, když můj kbelík s vodou přetékal mydlinkama. Nevida zbytí, zasvětil mě do tajemství, jak tomu zabránit a brzo bylo vše O.K. Bohužel vám to tajemství nemohu vyzradit. Slíbil jsme mu to rukoudáním a tak ten secret půjde se mnou do hrobu.

Žebřík, bílé stěny, kyblík a hadr byly teď pro mě prkna, které znamenají svět. "Lyonská velkopožírárna", jak o ní piše Karel Čapek v Anglických Listech, je totiž město uvnitř města a je tam vše, co souvisí s jídlem: linky na zpracování masa, superpekárný, dobré potraviny, horší potraviny a dokonce i sprchy pro zaměstnance. Jídla si můžete vždycky tajně zobnout a co je nejlepší: můžete se tam zašít v teple na celou zimu.

Pamatuji ovšem i horší okamžiky. Jednou začal dlouhý žebřík - který měl vždycky držet kolega, ale my jsme ovšem jakožto dělnická třída jen zřídka dodržovali předpisy - pode mnou klouzat. Přesněji řečeno se mnou a je to celkem nepříjemný pocit, jste-li deset metrů nad podlahou. Naštěstí - teda spíše nazázrak - se nakonec zarazil o nějakou překážku a pád se zastavil. Jindy to byl opět padající žebřík, ale sesouval se do strany a nebylo nic co by ho zastavilo. Zachytil jsem se rychle jedné z těch trubek, kterých tam bylo u stropu dost, naneštěstí ta moje zrovna vedla horkou páru, takže můj řev o pomoc zněl určitě dost věrohodně. Rukavice jsme tehdy nenosili a tak mi vyskočily dva pěkně velké puchýře, které se pak při neustálem máčení do detergentu hojily dost pomalu. Tomáš byl na tom ale asi ještě hůř, soudě podle jeho rukou, černých a pokrytých všude možně flastry. Co nás utěšovalo, byla myšlenka, že jsem se udrželi smai nad vodou, jen tak, bez něčí pomoci - ovšem bylo v tom i dost štěstí.

Na jednu věc u Lyonsů nemohu zapomenout: jejich sytém kontroly kvality. Někde jsem četl, že britské normy mají svůj původ z doby německého Blitzkriegu. Jak Angličany znám, nepochybyju, že kvalitě dávali větší důležitost než krautům, jak jim nepříliš uctivě tehdy říkali. Skoro každá budova, kde jsme pracovali, byla určena výrobě jednoho, jediného dortu. Teda nemyslím tím jden početem, ale typem. Nekonečný pás těsta pokračoval z přízemí, v prvním patře se pekl v průchzí peci, cestoval dál a upravoval se ještě v dalších čtyřech poschodích. Tam byl nakrájen, napršel na něj jahodový džem, mašina na něj seřízla drátem z mohoutného bílého sloupce člehačky tenkou vrstvu, která jako poklička přistála navrch a když se konečně potkala jedna půle s druhou, hnal se dort řetězové oběžné dráze do posledního pozschodí, kde byl zabalen a pak už se jen těšil na tobogánovou jízdu dolů do přízemí, přímo do čekajícího náklaďáku. V jiné budově zase sstavovali takovou tu cihličku z šesti vrstev, slepených dobromady fudží a pokrytou čokoládou, jejiž strany uhlazovaly dívky v bílém, oblečené jako zdravotní sastry či andělové spásy. Řeknu vám, tak nějak si od té dobyopředstavuju ráj . . .

Když jsem řekl Tomášovi, že jsem se konečně rozhodl pro Kanadu, hned změnil názor a že prý půjde se mnou. Jenže já už si zatím uspořil na cestu a on ještě ne. Naštěstí jsem zrovna dostal odpověď na můj sondovací dopis do Kanady, kde mě lidé od Westinghousů, respektive z jejich kanceláře v Hamiltonu, vybídli, abych je "při své příští návštěvě do Kanady navštívil". Jak jsem později zjistil, k jobu to mělo ještě moc daleko, ale úředníkům na Kanadském velvyslanectvií v Londýně to stačilo k tomu, aby mi zařídili půjčku na cestu a já pak moje naspořené peníze půjčil Tomášovi. I tak mohl letět až týden po mě a jelikož si nebyl jist, zda se svou angličtinou někde na letišti nezdrží a nemine letadlo, slíbil jsme mu, že mu celou ceremonii, tj. cestu přes emigraci, celníky atd. popíšu na pohlednici a z letiště před odletem že mu ji pošlu.


A tak se stalo, že kdybyste toho dne byli na letišti v Heathrow, mohli jste tam uvidět podivného chlapíka. měl kalhoty odekorované množstvím propálených děr - to prosím ještě v době, kdy to nebylo módou - a pořád podivně otáčel kolem sebe a něco zapisoval na velikou pohlednici. Ještě než jsme vlezl do letadla (ano, uhodli jste, kdo jiný by to byl?), požádal jsem tam stojícího zaměstance aerolinek, zda by byl tak laskav a nehodil tu mou pohlednici do pošty. Ten se na ni podíval a hned si všiml, že je adresovaná někomu v Londýně. Zvedl oči a usmál se: "Kam máte namířeno, pane?"
Nenapadlo mě nic lepšího, mež prohlásit: "Jdu hledat cestu na sevrozápad."
Byl to samozřejmě vtip, ale to už jsem měl dávno vědět, že Angličana prostě nemůžete ničím šokovat. Odpověděl mi ve vší vážnosti: "Oh, vy myslíte Kanadu, že ano! Tak to vám přeju hodně štěstí - určitě ho budete potřebovat!"

Zpět na index

POEZIE: HANSEN

Noc, bouře, vítr, sníh a zášť
dnes provázejí saně Hansenovy.
Do tmavé noci vlaje černý plášť,
bílý sníh bílé vousy starochovy

teď zlehka pokrývá a pomalu v nich taje.
A bouře děsivá mrazivou skočnou hraje,
sténavou píseň k tomu vítr zpívá.
Z vyhaslých očních důlků smrt se do tmy dívá.

Však černým bičem černá nenávist
rychleji větru žene šestispřeží,
zamilována v těžkých sanic hvizd
skřípajích zuby podle nich teď běží.

Však výsměch bouře v ďábelský se mění
- od fjordu zaznívá teď tiché vyzvánění -
a jak hlas zvonu v dálce se zas ztrácí,
s rachotem hromu strom se v cestu kácí.

Však nezastaví muže výstraha ta boží,
on bez váhání zastaví své saně,
oběma rukama kmen rázem s cesty složí
a znovu cestou svou se žene odhodlaně.

Těžkým svým bičem nad hlavou teď mává
a černá stopa krvavou se stává.
Psi cení tesáky a hrozivě už vrčí.
Tu náhle v černé tmě se zjeví smečka vlčí.

Šíleným letem se teď řítí saně dolů
a se s tráně se ženou ve smrtelném strachu.
Za nimi po stopě uhání smečka trollů,
zviřujíc oblaka sněhobílého prachu . . .

Už dávno ráno je, bouře se utišila
a kolem dokola jen záplava je bílá.
Tajemných duchů houf též dávno zmizel pryč.
Jen v bílém sněhu zbyl tu černý bič.


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie