Komentář: Poznámka:
Ťukněte na levý sloupec. Část A je v angličtině, je separátně a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 a Část C je totéž, ale bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na
titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy: PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE CZ. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Další esej pro českou uměleckou galerii
ArtForum je v anglické časti tohoto čísla Hurontarie. Pro květnovou výstavu pojednává o umění malířkyDany Zámečníkové a nazývá se SVĚTY KOLEM NÁS. Dana Zámečníková, která je mimochodem zrovna v New Yorku, kde také učí workshop, už vystavovala na mnoha místech ve světě a její internetová pražská výstava je na adrese:
http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html
Tam také najdete i český překlad mé eseje a fotografie jejích zajímavých obrazů. Nemusím snad podotýkat, že ty reprodukce jsou podstatně větší, než ta vlevo:).
Autor Černobylského virusu (též zvaného CIH) se údajně našel: je to bývalý student univerzity na Taiwanu. Univerzita mu ale neudělila žádný velký trest, neboť prý varoval další studenty, aby virus nerozšiřovali. To ovšem nevysvětluje, jak mohl tentýž virus způsobit nedávno takovou škodu po celém světě, hlavně v Asii a Evropě (asi 300 tisíc počítačů bylo infikováno). Důvod je, že virus byl vyroben minulý rok v Asii a "probudí se" jen každého 26ho v měsíci (výročí černobylského neštěstí), jinak "spí". Tento bug používá Javu a dlouho známý problém v operačních systémech Microsoftu, t.j. Windows 95 a 98. Vymaže vám data na disku a způsobí, že počítač nejde nastartovat - neboť infikuje softvér, na kterém závisí operace počítače (BIOS, atd.). Chcete-li si zčekovat, zda nemáte virus, doporučuje se použít Nortonův AntiVirus, McAfee VirusScan anebo nedávno se objevivší služba zdarma přímo přes internet, ale trvá to téměř půl hodiny a navíc je to jen jednou, takže pro každodenní kontrolu stejně potřebujete antivirový program. Jiná možnost je (jen pro CIH) nepoužívat počítač každého 24ho v měsíci . . .
Další frývér: Movies 4 je GIF Animator. Můžete použít obrázky uložené jako BMP nebo si je vytvořit přímo v programu. Také má Gif Explorer, kde můžete otevřít animovaný GIF a rozložit ho na jednotlivé rámečky a editovat. Ten nalevo jsem udělal sám - byl můj první vůbec - a nazval jsem ho "Myslel-jsem-že-mi-hlava-praskne.gif" . Na jednotlivé deformace jsem použil jiný grafický editor - to říkám, abyste si nemysleli, že jsem se snad tak nafukoval sám. Program Movies 4 je od Jana Veerhovena z Holandska and najdete ho zde.
INDEX: B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
O HUMORU, NÁRODĚ A KANADĚ
Reportáž:
JAK SE DĚLÁ ALBERTA
Povídka:
POVODEŇ
Pohledy:
DVĚ KRÁLOVNY (dokončení)
Poezie:
KOSMONACIONÁLA
"Arogance je mladší sestra ignorance."
Copyright © 1999 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author. All the names of persons are fictitious except where stated otherwise.
Jednou se bude možná ve škole přednášet humor jakožto předmět povinný - čímž se ovšem z něho ztratí veškerá legrace - a propadnout z humoru bude jistě velká ostuda. Zatím ale tomu tak není, a tak se nedivme, že jen někteří lidé považují humor za něco nejen zábavného, ale i povznášejícího, ba přímo nutného k pocitu spokojenosti. A staří Čechové, kterým to myslelo kupodivu moderně, říkali, že "veselá mysl je půl zdraví".
V Kanadě máme tolik národností, že jich tolik určitě neměl ani praotec Noe na své arše. Že tam žádné neměl? No tak vidíte, ještě je to víc. My jich máme tolik, že na to máme multi-národnostní politiku. Jenže ta by nám byla málo platná, kdyby si tu lidé sami neřekli, že nás víc věcí spojuje než rozděluje. Co na tom, že nalevo ode mně bydlí Dán a napravo Holanďan? Každý z nás je totiž jen emigrant x-té generace a většinou sem utekl před něčím nebo za něčím. Ač to na nás nikdo nežádal, nechali jsme dobrovolně naše národnostní zavazadla doma, aby nám to nezavadzely, ty rance plné zlosti na naše bývalé nepřátele tam v tom starém světě a přivezli jsme si sem jen svůj jazyk a kulturu. A to není málo. Také pochopitelně i náš humor, ale ten prý nic neváží. Nadávat tady někomu do -čanů. -áků, -ců, -nů, -rů, -sů, -dů, a já nevím, jak ještě, by tu znělo přinejmenším pitomě. Jsme prostě Kanaďané a ne žádní kořeni.
Vite, jak se rozpozná Američan, Kanaďan a Angličan?
Stará paní Mac Allisterová zemřela a její čtyři synové ji snášejí v rakvi do přízemí. Najednou jeden z nich klopýtne, rakev jim vyklouzne, sveze se dolů po schodech a rozbije se o stěnu. Z rakve vstane oživlá nebožka a žije vesele ještě dalších šest let, než konečně opět zemře. A zase ji její synové snášejí do přízemí . . . a pod schody stojí starý Mac Allister a volá: "Proboha , hoši - opatrně, jen opatrně!"
Do baru v Albertě vstoupí cowboy Willy a poručí si čtyři sklenice whisky. Když vidí barmanův udivený obličej, hned mu vysvětluje: "To máte tak, jsme čtyři bratři, rozházení po celé Kanadě: jeden žije na Ostrově Prince Edwarda, druhý v Britské Kolumbii, třetí v Manitobě, no a já tady. A protože máme k sobě tak daleko, dělám to takhle: dám si čtyři sklenky a jak je tak popíjím, je to, jako bychom tu všichni seděli a povídali si..."
Nakonec jednu z Anglie, ta se mi ale skutečně stala: Když jsem tam byl naposledy, prošel jsem se po Trafouši a vzpomínal, jsem jak jsem tam přišel poprvé - utíkal jsem tehdy totiž do Anglie. Dostal jsem se do řeči - ani už nevím jak - se starším gentlemanem, jehož knir určitě pamatoval ještě Prince Alberta. Na jeho dotaz, odkud jsem, jsem mu pyšně řekl, že z Kanady. Chvíli přemýšlel a pak mu zasvitlo v očích a povídá: " Ach tak, vy jste z kolonií, že jo?"
Ovšem jiné přísloví zase říká "čistota - půl zdraví" a jelikož se tím míní asi ta druhá půlka, tak to bychom ho pak měli jaksi celé. Nu nevím, někdy se to s tou čistotou přehání, například umývání zesnulých už jim jistě už zdraví moc nepřidá. Všimněte si prosím, jak je ta čeština jemná: neříkáme "zemřelých", ale "zesnulých", oni totiž jen zesnuli, lépe řečeno "zasnuli", tedy jaksi přímo do spánku věčného, a budou spáti až do soudného dne, kdy je vzbudí hlas trouby a Svatý Jan bude prohlašovat: "Vidíte, vidíte, já jsem vám to říkal už v Apokalypse, ale kdepak, na moje slova se prostě nedá..."
Když už jsem tedy u těch, co nás opustili, je celkem nelogické přát jim "aby jim byla země lehká", proč taky, ale na druhé straně přání "ať odpočívají v pokoji" má jasně podtext starého pohanství, zřejmě tu obavu, že se duch zesnulého bude ještě nějakou dobu potulovat po téhle zemi a bude strašit. Napadá mi, že ale někteří lidé straší už za živa a tak nevím, jestli je vůbec nějaká záruka, že by třeba po smrti strašit přestali.
Zmínil jsem se o češtině, ale pochopitelně každý národ má své slovní hříčky, žerty, humorné příběhy, případně i vtipy. Některé jsou pro jiné národy nepochopitelné, jako jsou vtipy železničářské nepochopitelné pro rybáře, ano, jsou i vtipy, který se smějí jen Tibeťani a jiným zase jen Norové. A je to tak dobře. Jsou ale věci, kterým se smějí všechny národy: například blbosti jako takové, většinou ale jen blbosti těch druhých, ne jejich vlastní. Pravda, někdy se jim i to musí trochu víc vysvětlit, ale o to srdečnější je pak jejich chechtot.
Je ovšem zajímavé, že ač všechny národy mají rády legraci, většinou ale nemají rády, když si děláte legraci z nich. Ovšem smysl pro humor není v tom, umět nějaký ten vtip vymyslet, ale hlavně také nějaký ten vtip přijmout od někoho jiného. Nemyslím tím ten vtip kopírovat či šlohnout, ale to, když někdo žertuje o vás. Je ovšem těžké to nebrat osobně a říci si, že nůž má přece dvě ostří a jak se do lesa volá, tak se ucho utrhne. Některé národy si sice vymýšlejí i vtipy na sebe - jako důkaz své velkorysosti - ale říkat je smějí zase jen ony sami. To máte tak: národ, to je pro lidi něco jako nejvyšší pocta, něco jako uniforma po dědečkovi, co na tom, že jsou v ní často i moli. Jenže pro Marťany by to nehrálo tak velkou úlohu: asi by v nás především viděli lidi, to jest ne-marťany. Ovšem pokud by nás chtěli rozeštvat mezi sebou, stačilo by jim, aby u některých národů zvedli pocit vlastenectvi, který pak už lehce sklouzne - jak zkušenost ukazuje - na úroveň prachsprostého nacionalizmu či dokonce zrůdného nacizmu.
Tak tedy o kanadském humoru. Smát se tu můžete téměř všemu a důvodů tu najdeme jistě víc než dost. Ono to také lidi, co mají smysl pro humor - a těch je tu dost - nějak sbližuje. Tak třeba sedíte na nějakém mítinku, kde se diskutuje nedodržení smluv dodavatele. Situace napjatá až k prasknutí. A najednou někdo řekne vtip; pravda, docela blbej, ale všichni se zasmějí a uleví se jim. Najednou se ten "hrozný" problém nějak degraduje na daleko menší, no však to není konec světa, vždyť každý uděláme občas chybu, atd., atd. Lidi se totiž radši smějí než mračí. Zkuste se pořád mračit: vsadím se, že za měsíc budete mít žaludeční vředy. Takže humor je i "dobrá medicina" a i když třeba ne ta slibovana půlka, má na svědomí rozhodně velký kus zdraví.
Jako my máme české Kocourkovské, Kanada má svoje Newfies (Ňúfís, což je lidový název pro obyvatele Nového Foundlandu, Atlantické provincie). Anekdoty o nich vám ale neřeknu, neboť:
1) mám ňúfíky docela rád
2) se vždycky nějaký objeví, zrovna když začnu nějakou tu na ně vyprávět.
Povím vám ale tři kanadské, a pokud jste je slyšeli jinde, tak to byl určitě plagiát.
- Američané jsou potěšeni, když si je ve světě pletou s Kanaďany
- Kanaďané nemají rádi, když si je někdo plete s Američany
- Angličana si ještě nikdo s nikým jiným nespletl...
Tak to pokračuje několik týdnů, až jednou přijde Willy a smutně povídá: "Dneska mi nalej jen tři sklenky!"
"A copak, copak, jeden z tvých bratrů zemřel?"ptá se barman.
"Ale ne, "povídá Willy, "já jsem přestal pít!"
Byl to vlastně nápad mé manželky. Jednou se mě totiž Aťa zeptala, jen tak mimochodem, kdy že si vlastně už "uděláme" tu Albertu, čímž myslila jednu kanadskou provincii. Nevzpomínal jsem si sice, že bych jí někdy něco takového slíbil, ale přesto jsem ze slušnosti přitakal: "No brzo, samozřejmě brzo."
"Jak brzo?" nedala se žena a tak jsem dodal: "No hodně brzo, co nejdřív." Doufal jsem, bláhovec, že se to tím jaksi zapomene; byl jsem jako obvykle myšlenkami někde jinde, ale z praxe vím, že jí nemá cenu odporovat.
Ale tím to, stejně jako obvykle, samozřejmě neskončilo. Když si žena vezme něco do hlavy - teda nejen ta moje, myslím si, že i kterákoliv jiná - není na světě síla, která by jí přinutila, aby od svého úmyslu upustila. A tak když jsem ještě navíc dostal místo v Saskatoonu, odkud je to do Alberty opravdu jen skok (jen pět hodin jízdy autem), už jsem se vymlouvat ani nemohl.
Vyjeli jsme koncem července - to je asi nejlepší měsíc na Albertu. V horách je totiž už teplo a prší jen málokdy a to ještě krátce. Alberta je podle mě nejzajímavější provincií Kanady. Mají tam vše, teda kromě moře. Co tam ale zase nemají, jsou provinciální daně z prodeje, takže je tam všecko značně levnější než v jiné provincii. Asi to bude tím, že jsou tam největší naleziště nafty v Kanadě anebo to tam prostě dělají lépe, než jinde.
My jsme tam ovšem nejeli nakupovat, ale jinak nám vůbec nevadilo, že je tam i benzin levnější. Takže jsme se rozšoupli. Vzali jsme to nejprve k západní hranici, pak dolů na jih přez celé Skalisté Hory (Rockies), odbočili na Calgary, opět dolů na Waterton Lake a přes Drumheller jsme se vrátili zpět. Celkem nám to trvalo dva týdny a najeli jsme tři a půl tisíce kilometrů, z čehož většinu odřídila Aťa, zatímco já to hlavně filmoval. Co chcete, máme tu emancipaci a ona řídí docela ráda a dobře.
Jste-li členem Kanadského Automobilového Klubu (CAA), máte to jednoduché: dostanete zdarma mapy a příručky a pro ty nejpohodlnější je tu (také zdarma) celý itinerář, t. zv. triptik. V něm jsou detailní mapky, zajímavá místa, vzdálenosti i časy. Mně ovšem stačil průvodce CAA po západní Kanadě, hlavně proto, že cestou často ještě trasu měním. Horší to bylo s vozidlem: naše Firenza byla jen čtyřválec, dvoulitr, a navíc měla za sebou už 200 000 kilometrů. Já ale nemám to srdce, abych ji vyměnil za nové auto - zachránila mi kdysi život, pokud se to tak dá říci. Ostatně ani já nejsem už nejmladší, když chcete počítat stáří na roky. A tak jsme jí dali nové brzdy, tune-up, vyměnili olej a filtry. Baterka byla nová, hadice a řemen k dynamu také, tak to by snad bylo vše; kdyby něco, tak nás CAA zdarma odtáhne. Hlavně abychom si vzali s sebou hodně štestí a jedem!
Původně trading post firmy Hudson Bay, Edmonton se stal později hlavním zásobovacím bodem na trase zlatokopů do Klondiku. Zde si gold-diggers mohli nakoupit zásoby, vlastně co říkám - museli, na to byl zákon a Kanadská Jízdní Policie byla na to velice přísná. A když byla Alberta prohlašena provincií, to už byl Edmonton dost veliký, aby se stal hned hlavním městem. Pak přišla také železnice (Canadian Pacific) a odtud i odlétali odvážní bush-piloti na sever, s léky a zásobami. A když nedaleko našli také naftu, počet vrtů postupně rozrostl až na dva tisíce a obyvatelstvo na víc než osm set tisíc; tolik jich má totiž dnes.
Měli jsme štěstí: stihli jsme ještě oslavy tak zvaných Klondike Days, což je největší festival v městě. Trvá celých deset dní a většina akcí se odehrává na výstavišti, kde si můžete třeba za dolar zarýžovat zlato. Uvidíte tu nejen děti, ale i dospělé, posedlé stejnou zlatou horečkou, jako byli jejich předkové, tou touhou najít těch nuggetů či zrnek zlata, které tam v písku na dně koryta leží. Že jste nic nenašli? Nevadí, desítky jiných atrakcí vám náladu určitě spraví!
Druhý den jsme zašli na West Edmonton Mall, druhý největší shopping na světě: má 800 obchodů, 11 obchodních domů, 19 kin, 110 jídelen, bruslařský rink, lagunu s delfíny i ponorkami, repliku Kolumbusovy Santy Marie v životní velikosti, umělou pláž s mořskými vlnami, a ještě mnohem víc; a to vše tak říkajíc pod jednou střechou. Naštěstí byla neděle a obchody otvíraly až v poledne, tak jsme si to v klidu prohlídli, než se přivalily davy. Kdo chce vidět úplně všecko, vezme si na to radši dva dny. My jsme však už byli za osm hodin tak unaveni, že jsme radši vyrazili do historického Fort Edmontonu, co leží dole u řeky.
Je to vlastně replika a zobrazuje několik údobí ze starého Edmontonu. Přestěhovali sem autentické domy i originální tramway, má to svou železniční stanici a pochopitelně tam jezdí i pravý starodávný vlak. Jsou tam i obchodníci, řemeslníci tam ukazují svůj kumšt a tady na rohu se baví jízdní policista - to prosím pořád sedí na koni - s pastorem, vedle v ohradě se pasou koně a farmáři vezou domů seno. A tak se tu potulujeme a zdá se nám, že je opravdu rok osmnáctset něco. Ale to už také zavírají a tak vycházíme ven, skrze tu palisádovou bránu z trámů. Lehneme si venku do trávy a říkáme si, že lidé - ti se vlastně vůbec nemění...
Druhý den jsme brzo ráno vyrazili do Jasperu, ovšem na cestě jsme se zastavili v Hintonu, kde jsme si pronajali pokoj na noc. Navzdory všem radám si totiž noclehy nikdy neobjednávám předem; já vím, je to riskantní, ale na druhé straně když vám do toho něco přijde, musíte všecko zase honem odvolávat, pokud to ještě stihnete včas, jinak platíte pokutu. Zatím jsme se vždycky vyspali dobře a navíc objevili některá zajímavá místa, která bychom jinak určitě minuli. Chcete-li ovšem noclehovat v Národních Parcích, je lépe mít s sebou trailer nebo stan, motelů je tam málo a ty jsou vždycky plné. Ale i do těch kempů se musíte předem objednat.
Jméno Jasper mi vždycky znělo hrozně romanticky, ale defakto se jedná jen o drahokam, jaspis. Jasper je ovšem také křestní jméno, něco jako náš Kašpar. Park téhož jména má 11 tisíc čtverečních kilometrů, samé hory, řeky a jezera. Naše auto tam sice začalo v tom řídkém vzduchu dostávat astmatické záchvaty, ale nakonec ty kopce pořád ještě zvládalo. Na ta nejvyšší místa se stejně dostanete jen lanovkou, tak například na horu Whistler (2500 m), kde nahoře končí pásmo lesů a uvidíte jen holé skály. Blízko Jasperu jsou také dvě nádherná jezera, Medicine Lake a Maligne Lake, tak zvané prokleté, ale přitom jedno z nejhezčích v Rockies.
Od městečka Jasperu pak silnice stoupá celých sto kilometrů na jih, až k průsmyku, sice mírně, ale zato pořád. Skoro celou cestu se vine podél řeky, a nezapomeňte se zastavit u dvou vodopádů, Athabaska a Sunwapta Falls. Oba vám vezmou dech i nějaký ten čas navíc, stejně jako častá panoramatická "místa rozhledu". Nahoře, těsně pod průsmykem Sunwapta Pass (2035 m) leží ledovcová pole, Columbia Icefields, která měří asi tak 16 x 24 kilometrů a vrstva ledu na nich je místy až sto metrů vysoká. Nesnažíme se vylézt nahoru po svých, od toho je tu přece ledobus, který nás zaveze až na Athabasca Glacier. Tento zázrak techniky s pneumatikami až šest stop v průměru se pak klidně vyšplhá i do svahu s náklonem padesáti stupňů. Jenom pro srovnání: horské silnice se sklonem deseti stupňů se už považují za velké stoupání. Z ledovce odtéká několik pramenů a ty pak napájí už několik tisíc let tu řeku dole, zvanou - jak jinak - Athabasca...
Dál na jih už začíná jiný park, Banff, co má "jenom" sedm tisíc čtverečních kilometrů. My tu ale odbočujeme z hor, abychom navštívili trading post v Rocky Mountain House a o něco jižněji i Calgary (poznáte ji už zdáli podle lyžařských můstků, co tam stojí ještě od Olympiády). V Calgary si nenechte ujít závody proslulých krytých vozů - stampede. Pak se zase vracíme na sever, přespíme v Canmore a zamíříme do Banffu. Kdysi tu byly proslulé lázně se sirnatou vodou, dnes je to - hlavně díky světoznámým fotografiím banffského hotelu - nejznámější místo v Kanadských Rockies. Na cestě k jezeru Minnewanka jsme padli náhodou na starý důl; kdysi tu stála celá vesnice (Bankhead) a zásobovali uhlím hlavně železnici. Tunely pod horou prý mají celkovou délku až 55 kilometrů. Dnes je důl opuštěný, vesnice zbouraná a i tu železniční stanici kamsi odstěhovali. Chcete-li do vedlejší provincie Britské Kolumbie, je to odtud pár kilometrů na západ.
Na sever od Bannfu jsme navštívili jezero Lake Louise, nazvané tak k poctě anglické princezny téhož jména, i když ho vlastně objevil jeden z oněch průkopníků, co tady zkoumali trasu pro Canadian Pacific. Je to vlastně horské pleso a v jeho nádherně bleděmodré vodě se zrcadlí okolní hory i ledovce. Přivstanete-li si, můžete ještě vidět, jak se skály postupně barví do růžova od paprsků vycházejícího slunce. Že by ten výraz "vyspat se do růžova" pocházel odsud? Je tu poměrně ticho: stovky turistů, které sem denně přicházejí, se chtě nechtě zastaví v úžasu, ztichnou, zírají na tu krásu a tiše, téměř po špičkách zase odcházejí, jako z nějakého chrámu.
To jen jakýsi rádoby-tyrolák občas neuměle zatroubí na dlouhou troubu, co se vpředu opírá o zem, aby předvedl, jak tu pracuje ozvěna. Nejlepší pohled ale máte, když se vyšplháte po stezce dalších sto či kolik metrů nahoru, tam pod tu strmou skálu, kde už začíná ledovcová moréna. Odtamtud je vidět i tu horu na východě, co se jmenuje také Lake Louise a je na ní třícet sjezdovek, zásobovaných řadou vleků a také výtahů s gondolami či sedačkami - těmi se dostanete jako my nahoru i v létě.
Vracíme se na jih do Kananaskis, kde si můžete pronajmout koně, naložit je zásobami a jako praví kovbojové se vydat na trail, nejlépe ale pod vedením zkušeného průvodce. Zajedeme také ještě k Watertonskému jezeru, které už z polovice patří k Spojeným státům. Místní parníček vás zaveze na konec a nejen vás, ale hlavně horolezce, kteří si tak ušetří kus cesty k ledovcovým polím v americké Montaně. Kromě vesničky Waterton jsou břehy jezera těžce přístupné, takže jsme z lodi zahlédli také i grizzly medvědici s mláďaty a jinak vzácný orel si to nad lodí klidně kroužil ve velkých obloucích. A na vzdálených svazích postávaly bighorns, horské kozy s velkými, dozadu stočenými rohy.
Chcete-li ovšem vidět třeba vlka nebo cougara, to už se musíte vypravit dál do hor. Skalisté hory mají pro každého něco: pro rybáře i pro ty, co loví jen fotoaparátem, pro hráče golfu i pro ty, co rádí sjíždějí nebezpečné peřeje. Vyspali jsme se přímo v té vesničce; vlastně jsme se moc nevyspali, hned naproti bylo disko.
Přátele dávné historie potěší návštěva Head Smash-in Buffalo Jump, jakási varianta lovců mamutů na Bílé skále, jenže tady padali ze skály buvolové. Archeologové se tu hrabou ve vrstvě kostí, místy až dvanáct metrů vysoké. Pod útesy tu tehdy vznikl celý indiánský průmysl; zpracovávalo se vše: maso, kosti, kůže i rohovina. To se pak vyměňovalo za hroty šípů z pazourku, různé nádobí anebo pletené zboží. Přímo v městě Lethbridge leží Fort Whoop-up, kde se prodávala (ilegálně) indiánům whisky a kousek za rohem je Nika Yukko, pravá japonská zahrada, navržená jedním architektem z Osaky. Město Medicine Hat je pojmenováno podle toho, že zde kdysi jeden Cree medicineman ztratil čelenku, následkem čehož pak jeho kmen ztratil celou bitvu. Jinak je zde hlavně proslavené rodeo, neboť nesmíme zapomenout, že jsme zde už v "cowboy country".
V Drumhelleru je zase největší naleziště pravěkých ještěrů na světě - ocenilo to i UNESCO. V Tylerově museu tam mají určitě všechny možné "-saury". Jenom představa, jak mohli dát ty stovky kostí a kůstek správně dohromady - a to je prosim par stovek jen pro jednoho takového pratvora - mě naplňuje úžasem. Teď si představte, že takových potvor tam mají stovky a ve vykopávkách se pořád ještě pokračuje!
Na východní hranici Alberty leží kopcovité Cyprus Hills a v jejich středu je starodávná Fort Walsh. Je to jedna z nejstarších pevností Kanadské Jízdní Policie (tehdy ještě NorthWest Mounted Police) a sloužila hlavně - věřte si nebo ne - na ochranu indiánů. Náčelník Sitting Bull, který pobil (a to do posledního muže, on byl totiž velice důkladný) celou U.S. kavalerii generála Custera u Little Bighornu, později radši odešel ze Států a hledal asyl tady v Kanadě. Fort je pojmenován na počest superintendanta Walshe, který se proslavil tím, že po jedné roztržce mezi osadníky a Siouxy se rozjel sám, tedy jen v doprovodu jednoho jediného scouta, do jejich - rozuměj indiánské - vesnice.
Tam je napomenul a vysvětlil jim, že když se nebudou se chovat jak se patří, že se bude Její Veličenstvo královna Viktorie náramně zlobit. Udivení Siouxové se zalekli královny, která má takovou moc a takové statečné bojovníky a nejen, že oba policisty ve zdraví propustili, ale ještě slíbili, že už zlobit nebudou. Po čase je ale to dlouhé čekání na emigraci jaksi unavilo a radši se dohodli s Američany a vrátili se. Chief Sitting Bull se pak stal na stará kolena showmanem a jezdil s Buffalo-Billovým cirkusem po světě, ale pak to nevydržel a vrátil se domů, do rodné Dakoty.
Po těch velkých deštích voda zatopila kraj. Snad nikdy nevystoupily řeky a potoky tak vysoko; hynula zvířata i lidé. Jezdci se zprávami o tom neštěstí se rozjeli po celém kraji, aby přivolali pomoc těm nešťastným, kteří nestačili opustit všecko, co měli a včas utéct do bezpečí. Mnozí se nedovedli rozloučit s majetkem, jiní s domovem. Když poznali svou chybu, bylo už většinou pozdě.
Spencer byl z těch lidí, kteří neměli ani majetek, ani domov. Ne, že by mu to příliš vadilo, domovem byl všude a k majetku si pomáhal, jak se dalo - tu kartama, jindy jako kapsář. Však si také právě odseděl pár dní v místním vězení tohoto proklatého města. Vlastně měl štěstí, že ho zavřeli jen za výtržnost a ne za ten váček s penězi, který se mu podařilo při zatýkání nenápadně zahodit.
"Byl jsi už někdy trestán?" ptal se ho rychtář, protože ho tady ještě neznali. Zalhal, jako obvykle a jako obvykle mu to prošlo. S potěšením ho zavřeli a s ještě větším potěšením ho zase brzo propustili. Městská pokladna nebyla zase tak veliká, aby z ní mohli ještě někoho krmit. A tak bylo rozhodnuto, že bude lepší, když se bude živit sám - bude to pro něj ten největší trest. Žalážník se také posměšně uškliboval, když mu otvíral dveře a podával mu jeho měšec, věčně prázdný jako Spencerův žaludek.
Ještě nedávno, když začala občanská válka, se zdálo, že se situace obrátí k lepšímu, ale s jeho typickou smůlou se musel zrovna on dát na stranu krále, snad proto, že z počátku vyhrával. Pak se zase situace obrátila a dařilo se víc vojskům parlamentu. Po bitvě u Wilsonville se mu sice podařilo utéct, ale hned se jen tak přidat na stranu nepřítele se mu také nechtělo. Ne, že by měl nějaké výčitky svědomí, ale vojáci generála Mosse se dívali na přivandrovalé zběhy jako na špehy a oprátkami také zrovna nešetřili. Ale i kdyby ho přijali do stavu, hrozilo mu pak to samé, kdyby ho někdy zajali - a poznali - zase vojáci krále. A tak se protloukal krajinou a obíral zase hlupáky v kartách i jinak. To, že ho zavřeli, se mu ovšem také nelíbilo atak byl rád, že je teď venku, neboť stejně nemínil ztrávit dlouhou dobu ve vězení. Co kdyby na něj třeba zapomněli, že? Jinak ovšem bylo ale ve vězení celkem bezpečno a s tím propuštěním mu pochopitelně zase nastal problém, co bude dělat dál.
Zrovna přemýšlel, proč ho osud pořád pronásleduje, když uslyšel za sebou křik: "Protrhly se hráze, voda se valí do města! Utečte, povodeň!" Přibíhající člověk byl celý bez sebe strachem. Pochopitelně o svůj život, i když podle toho, jak byl oblečen, se dalo soudit, že za sebou nechal asi víc než jen to, co měl na sobě. Ale to už také Spencer spatřil několik jiných lidí, pobíhajících jako poděšené slepice sem a tam. Všichni se navzájem ujišťovali, že voda už jde a že je to hrozné. Přistoupil k jedné z měšťanek a zeptal se jí: "Je to pravda, paní?"
"Kde jste byl, člověče, že se ptáte?" utrhla se na něj, prohlídla si ho, ušklíbla se a beze slova odešla. Kolem se míhali lidé z města, někteří s ranci, jiní jen tak, některé ženy dokonce s batolaty na rukou. Ti šťastnější zapřahovali koně do vozů, na které házeli pak to nejnutnější.
Spencer se rozhodl, že tedy také opustí město, než bude pozdě. Všichni směřovali na jih, ale zdálo se, že je tam cesta plná uprchlíků. Někomu před ním upadl nějaký ranec a z něho vyklouzlo s rachotem nějaké stříbrné nádobí. Postižený se podíval opatrně kolem a rychle ho sbíral. Spencer najednou pochopil, že se mu naskytuje nová příležitost. Chtěl se vydat zpět do města, ale tam bylo ještě příliš lidí a biřici se žalářníkem by si ho jistě pamatovali. Zatočil teda hned na křižovatce na východ - jistě tam bude pár opuštěných stavení a jak se říká, příležitost dělá zloděje. Zachechtal se.
Cesta se vinula údolím, podél potoka, který už pořádně přetékal. Šel asi hodinu, ale žádné stavení nikde neviděl. A situace se jen zhoršovala, voda místy dosahovala až k cestě. Přišel k mostu, který kupodivu ještě držel a bez velkého rozmýšlení ho přešel. Zrovna dumal, kde se tady asi naobědvá, když ho zastudilo v botách. Stál ve vodě. Zpanikařil a běžel zpět k mostu, ale trámy zatím pod tlakem vody povolily a než se Spencer odhodlal, most se rozpadl přímo před jeho očima. Chvíli tam na to zíral, jako by nevěřil svým očím, ale když mu došlo, že je chycen a že tady jde o život, rychle běžel zpět. Ale i tam už se voda valila přes cestu. Přejel zrakem údolí: asi půl kilometru dál bylo stavení. Rozběhl se k němu jako k jediné spáse.
Dům byl opuštěný, ale nic nesvědčilo o chvatu, s kterým ho asi obyvatelé opustili. Dokonce i nějaké jídlo tam bylo, půlka pečeného kuřete, ještě vlažná. Usedl ke stolu - jak dlouho už takhle neseděl! - a vydatně zaháněl hlad. Vstal, našel láhev vína a opět si sedl, aby se napil. "Zaplať panbůh za tu potopu," řekl nahlas a zdvihl pohár s vínem. Bylo mu najednou docela dobře a svět se zdál mnohem příjemnější.
Náhle se nahoře ozvaly kroky. Napadlo ho, že by se měl někde schovat. Rozběhl se, ale zakopl a upadl. Bolest v kotníku mu hned připomněla, že o útěku nemůže být ani řeč. Nu co, bude dělat ubožáka, kterého zatihla voda, řekl si. Kroky pomalu sestupovaly po dřevěných, vrzavých schodech. Otevřely se dveře a domístnosti vstoupila osoba. Jak jinak se to vlastně dalo nazvat: to první, co mu utkvělo na očích, byla její tvář - zdeformovaná, zohavená, děsivá. Zloděj se zachvěl: tak nějak asi vypadá smrt. Teprve podle oděvu poznal, že to je žena a podle postavy nemohla být ani tak moc stará. Jeho pohled sklouzl zpět na to, co kdysi bývalo tváří, konečně vše pochopil a zatřásl se: žena byla malomocná.
"Nepřibližuj se!" vykřikl. Nepromluvila, jen její oči potvrzovaly, že pod tou znetvořenou tváří žije člověk. Dívala se na něj upřeně, ale ne nepřátelsky. "Mám zraněnou nohu," řekl Spencer, snad na vysvětlenou, snad jen aby něco řekl. Avšak ani teď žena neodpovídala. Chodící mrtvola, napadlo ho, ano, nechali ji tady, protože asi stejně brzo umře. Ledaže by tu žila sama, napadlo ho hned. Pohlédl oknem ven. Voda se zatím rozlila ještě víc a zatopila cestu k domu. Možná, že bych mohl ještě odejít, napadlo ho, ale pak si uvědomil, že s tou nohou stejně daleko nedojde. Aby se přesvědčil, zkusil několik kroků, ale bolest byla nesnesitelná a musel se ještě opřít o stěnu. Náhle malomocná otevřela ústa, ale ozvalo se jen pár nesrozumitelných zvuků. Možná, že je ještě někdo schovaný nahoře - řekl si - asi ho chce zavolat. Honem vykřikl: "Nikoho nevolej, hned odejdu!"
Němé oči se ale nehýbaly. S vynaložením posledních sil se vybelhal ke dveřím, ale voda už stála i u schodů. Jeho pohled přelétl údolí, ale uviděl jen nekonečnou, lesklou vodní hladinu. Voda zatím jistě stačila zatopit veškeré cesty, takže už stejně nebylo kudy utéct. Byli dokonale obklíčeni. Seděl tak několik hodin na schodech, beznadějně sklíčený. Náhoda byla, jako obvykle, zase proti němu. Zatracený osud! Co se dá dělat, řekl si konečně a dokulhal se zase dovnitř. Byl už skoro večer a tak si lehl na lavici a usnul. Když se probudil, byla ještě tma. Noha mu otekla a zuřivá, neukojitelná bolest mu trhala kotníkem. Jeho oči hledaly malomocnou, ale ta zase odešla nahoru. Vstal, obložil si kotník mokrým hadrem a po nějaké době se mu zase podařilo usnout.
Probudil se, hned jak se rozednilo. Zjistil, že ho někdo v noci přikryl a dal mu pod hlavu polštář. Cizí žena už vstala, připravovala nějaké jídlo a když uslyšela, jak zazíval, otočila se, ale opět nic nic neřekla. Teprve teď Spencer pochopil, že ji zřejmě nemoc zničila i hlasivky a to natolik, že nemůže mluvit. No to jsem v pěkné bryndě, řekl si. S ulehčením pocítil, že bolest v noze trochu polevila. Ne natolik, aby se mohl vydat na cestu, ale dost na to, aby si mohl prohlédnout dům. Našel nějaké zásoby jídla a hned si polovici oddělil a pečlivě hlídal. Jednak, aby se jich žena malomocná nedotkla, hlavně ale proto, aby o ně nepřišel. Nebyl si ostatně ani jistý, zda by se časem nevrhl i na tu její trošku. Spencer se totiž už mnohokrát přesvědčil, že všemu se člověk odnaučí, jenom hladu ne.
Tak uplynuly dva dny a zásoby jídla mu pomalu docházely. Noha se mu sice už dost vylepšila, ale voda venku zatím ještě pořád stoupala a nebylo jí konce. Stál u okna, díval se na zatopené údolí a marně se snažil odhadnout, jak dlouho asi vydrží o hladu a kdy už konečně ta zatracená voda začne opadávat. Najednou uslyšel za sebou nějaké skřeky. Otočil se a uviděl malomocnou, jak ze sebe vyráží radostné, nesrozumitelné zvuky, které snad měly být nějaký zpěv. "Dej s tím pokoj!" okřikl ji. Zvykl si za tu dobu na ni mluvit, asi proto, že neměl nikoho, s kým by si povídal a mluvit jen tak k sobě ho už také nebavilo. Nebyl si sice jist, zda mu rozumí, ale to mu vůbec nevadilo. Žena se potěšeně zasmála a skřehotala dál.
"Bláznivá ženská, co tu krákoráš?" rozčílil se, ale ona ho nebrala na vědomí. "Zpívat si můžeš jít do kostela, stará čarodějnice!" ulevil si. "Copak ty, tebe to stejně čeká, ale já tu nechci jen tak pojít, rozumíš?"
Její monotonní skuhrání - jen místy přerývané, jak se musela nadechnout - ho dráždily až k vzteku.. Přikročil k ní, zlostí celý bez sebe a zatřásl jí. "Zatracenej sýčku jeden, nevolej tu zubatou tak hlasitě! Stejně si tě najde!" Otočila se na něj a upřela na něho oddané oči. Ale jemu se zdály jen skleněné a připomínaly mu jenom tu vodu, která je obklopovala. Náhle si uvědomil, že se jí dotkl, otřásl se odporem a odskočil od ní. Ještě plný strachu, odplivl si a řekl: "Viděl jsem už několikrát smrt - byl jsem ve válce, víš - ale ty jsi ta nejošklivější, co jsem kdy viděl!"
Popadl ho záchvat šibeničního smíchu a ještě přidal: "Ano, viděl jsem ji, ale to byla krasavice, měla takovou hezkou, usměvavou tvář, a krásné zuby, když je vycenila - ne jako ty, příšero. Na koni jela, s mečem v ruce, to byla ta pravá smrt pro chlapa. Ale tady - co tady? Tohle je jen takové chcípání za živa, zatraceně svinský umírání." Hodně při řeči gestikuloval, tak jak už byl zvyklý. Živá k němu otočila hlavu. Její pohled vyjadřoval něco, co ještě neviděl, a tak nevěděl, co by to mohlo být. Zakřikl to: "Co čumíš? Nerozumíš mi? Já nechci takhle umřít, rozumíš? V celým svým životě jsem nikdy nic neměl, jen samou smůlu a ještě mám tady takhle mizerně pojít? No řekni něco! Nekoukej tak blbě! Copak to nechápeš? Zahyneme tu spolu, ty krasavice! No raduj se, je konec tvýmu trápení. Přichází potopa, aleluja! A všichni pudem na soud. No ty to máš dobrý: tam nahoře budeš zase mladá a hezká a všichni svatý s andělama tě budou obskakovat. Tebe čeká ráj, ale mě jen peklo!" Pak si uvědomil, že je to asi pravda. "No vidíš, budeme se muset se rozejít." Udělal znamení kříže. "Tak se alespoň modli se, ty čarodějnice!" pobídl jí.
Nemocná vydala neurčitý zvuk, něco jako výkřik radosti. Nepochopil to a pokračoval: "To je konec, rozumíš mi, konec! Tak jdi, nastroj se do nejlepších šatů, jako do kostela!" Nechápavě se na něj podívala. Naznačil jí pohyby, aby se oblékla. Kývla hlavou a odešla nahoru. "Ženská pitomá," zahučel si pro sebe, "nerozumí, co říkám." Pak ho začalo silně bolet v žaludku, z hladu. Marně ale hledal po domě něco, co by se dalo jíst.
Za nějakou chvíli sestoupila dolů a Spencer na ni pohlédl s překvapením. Měla na sobě starší, dlouhé šaty z bílého hedvábí a s širokým, krajkovým límcem; zřejmě ještě z doby, kdy byla mladá a krásná. Měla i bílý závoj, přehozený přes obličej. Vypadala tak docela normálně, dokonce svůdně. Přes ruku měla přehozeny ještě jedny šaty, zřejmě mužské, svatební. Ale možná, že na pohřeb, napadlo ho.
Zaraženě k ní vzhlédl: "Ty strašidlo, co jsi to udělala? Ona mě poslechla! Bože, já se z toho zblázním! Hodinu jí to vysvětluju a ona si myslí, že pudeme do kostela! Kam chceš teď proboha jít?" Žena stála, zaražena, najednou nic nechápající. Nevěděla, proč se na ni zlobí a začala vyrážet zvuky, které asi měly být pláč.
"Nebreč," zavrčel, "ty seš jen tak blbá, já vím. Kdybys byla chytrá, měla bys tu víc zásob jídla." Najednou si uvědomil, že je to vlastně všecko její vina a to ho naštvalo. "Běž, jdi pryč, nesnesu tě tady!" zařval. Zapomněl, že se jí nechtěl dotýkat a odstrčil ji, až upadla. Pak ještě do ní dvakrát kopl. Podívala se na něj pohledem, který vyjadřoval něco jako nenávist a pomalu se zvedla z podlahy. Zamířila ke schodům, co vedly nahoru. Ještě jednou se otočila, jako by nevěřila tomu, co udělal, zda si to snad nerozmyslí a neřekne jí, aby zůstala. Marně.
Když se ráno probudil, uviděl ženu, jak sedí na stolici a cosi vyšívá. Na sobě měla pořád ještě ty svatební šaty, ale závoj si zase sundala. Nejprve si jí nevšímal, ale pak mu zvědavost nedala a přistoupil blíž. Vyšívala nějakou krajinu, v pozadí byl les, v předu louka s ovcemi a nalevo domek, ne nepodobný tomu, kde byli teď uvězněni. A nad tím vším nádherné, žluté slunce, i s jednotlivými paprsky, pečlivě vyšitými. A v rohu, v dáli, malý kostelík mezi stromy. Sedl si vedle ní a aniž by se na ni podíval - pořád ještě měl z její zohyzděné tváře strach - řekl: "Nech toho, je to k ničemu. Jak ti to mám vysvětlit, co tě čeká. Umřeš tu se mnou, chcípneme tu za živa, rozumíš? Smrt - rakev!" Viděl, že mu nerozumí a sepnul ruce, jako se to dělá zemřelým. To pochopila a pokřižovala se.
"No jo," řekl, "ty vlastně nic nevíš, ty nechápeš tu hrůzu, co? A ten pitomec jsem vlastně jenom já!" Chvíli ji pozoroval, ale pak ho zase popadly křeče do žaludku a jak se tak vztekal bolestí, vytrhl jí látku z ruky a hodil do vyhaslého krbu. To mu ale nestačilo, tak ji ještě podpálil. Na něčem si svůj vztek přece vylít musím, říkal si. Žena jen strnule seděla na židli a nehýbala se. To, že ani nezareagovalo, ho dráždilo ještě víc. Začal běhat po domě a rozbíjel, co mu přišlo do rukou. Tím se unavil, usedl na lavici a svěsil hlavu do dlaní.
Voda zatím vystoupila až ke dveřím, i venkovní schody byly už zaplaveny. Zůstala tak několik hodin, ale výše už nestoupala. Zato s sebou přinesla několik mrtvol. Spencer je nejprve odstrkoval bidlem, ale pak už ani neměl sílu, ani odvahu. Nadmutá těla se rozvážně houpala na hladině, což ho rozčilovalo, ale pak už si toho ani nevšímal. Ještě několikrát se s malomocnou pohádal, naposledy jí dokonce udeřil a kdyby se v posledním okamžiku neovládl, možná, že by ji i zabil. Raději se s ní od té doby nebavil, aby se nerozčiloval.
Slunce dennodenně opakovalo svůj koloběh, ale on už ani nevnímal, je-li ráno či večer. Dostával halucinace: viděl se, jak je na hostině v nějakém radničním domě, všichni se mu klaní a přinášejí mu na stůl ta nejlepší jídla, jaká kdy v životě viděl. Občas se vzpamatoval, ucítil bolesti, ale pak zase upadl do tranzu. Pak se probudil a najednou necítil nic, jen hroznou únavu. Z posledních sil vylezl nahoru do podkroví a tam otevřenými dveřmi spatřil ženu, jak kolíbá prázdnou kolébku a vydává nějaké zvuky, patrně zase zpěv.
"No kolíbej, smrtko, kolíbej," řekl a otevřel dveře na půdu. Objevil tam houpacího koně a nějaký bubínek, ale pak si uvědomil, že vlastně neví, co hledá. Klečel a pohupoval se do rytmu. "No kolíbej, smrtko, kolíbej," opakoval si pro sebe, ale pořád nemohl přijít na to, co vlastně chce. Pak našel starý kus provazu a v očích se mu objevilo poznání. Přehodil ho přes trám nad schody a třesoucíma se rukama začal splétat smyčku . . .
Voda začala pomalu opadávat. Malomocná se dlouho lopotila, než jeho tělo stáhla se schodů a oblékla do oněch svátečních mužských šatů. Pak odešla do stodoly, odkud vytáhla malou lehkou loďku a dotlačila ji k vodě. S vypětím posledních sil naložila Spencera do lodi, pak se tam sama vysoukala také a pomalu pádlovala, až se dostala do proudu. Tam odložila pádlo a přitáhla si jeho tělo k sobě na klín. Uchopila ho za hlavu a začala ho kolébat do rytmu vln, které zatím loď uchopily a unášely někam dolů, na jih.
V české a anglické historii je je zajímavý případ dvou princezen, které byly ve své době považovány za velmi krásné a navíc i neobvykle vzdělané. Obě se staly královnami v zemi, o které nic nevěděly a životy obou byly poznamenány tragickým, i když zcela nepodobným zásahem osudu. Jedna byla česká princezna na anglickém trůnu a ta druhá byla anglická princezna na trůnu českém . . .
Narodila se králi Jakubovi (James Stuart - byl označován I jakožto anglický a VI jakožto skotský) a Anně Dánské. Svou krásu a inteligenci ale podědila spíše po své babičce, nešťastné Mary Stuartovně, kterou proslulá Alžběta I nechala popravit, prý pro zradu, ale spíše hlavně proto, že Mary měla větší právo být anglickou královnou, než ona. Stejně to ale moc nepomohlo, protože sama zemřela bezdětná a králem se stal nakonec právě James, syn Mary. Malá Alžběta byla dána na vychování do kalvinistické školy, kde byla vedena jako přísná protestantka.
Byla štíhlá, krásná a vtipná. Měla ráda lov, jízdu na koni a společnost, ve které měla vždy houf obdivovatelů. Zapsala se do srdcí Angličanů jako ta nejhezčí a nesympatičtější ze Stuartovců a když jí nabídl ruku Fridrich Falcký (Frederick V.), národ se s ní loučil nerad. Vdávala se, když jí bylo sedmnáct a při slavnostech táké hráli Shakespearovu "Zimní pohádku", o zemi zvané Bohemia, ke které stratfordský bard dokonce přikouzlil i mořské pobřeží. Tehdy ještě netušila, že za pár let nabídnou čeští stavové jejímu manželovi titul českého krále. Říkalo se později, že sice váhal, ale právě její přímluva rozhodla, že nakonec nabídku přijal.
Opustili Heidelberg, kde jí zamilovaný Fridrich nechal postavit t.zv. Alžbětinu bránu, která je tam dodnes a vydali se kralovat do Čech. Cestovali pomalu: Alžběta byla tehdy už těhotná s třetím dítětem. V Praze už na ně netrpělivě čekali a rychle je korunovali. Jaká byla pak radost, když se jim tam za dva měsíce narodil syn, krerému dali jméno po jeho prapradědkoci, císaři Rupertovi. Dojatí Češi ho pokřtili ve Svatém Vítu a hned chtěli, aby batole dostalo dědičný titul českého krále. Ten ovšem dostal podle práva prvorozený syn Henry Friderick.
To vše se pochopitelně nelíbilo císaři Ferdinandovi II, Habsburkovi, který se domníval, že titul patří dědičně jemu a zbytek, jak víme, je už historie. Marně sháněl Fridrich pomoc od německých protestantských vládců, dokonce ani jeho anglický tchán mu nepomohl. Přesto vyrazily z Anglie do Čech jednotky dobrovolníků, aby bojovali za svou "Queen of Hearts" (Srdcovou královnu), jak jí říkali. Po bitvě na Bílé hoře prchal Fridrich s rodinou přes Prahu pod svým praporem s heslem "Diverti Nescio" (Obracet neumím), které ovšem najedno znělo spíše ironicky. Dlouho si v Praze nepobyli - proto dostal přízvisko zimní král - a nakonec tak spěchali, že málem zapomněli vzít i malého Ruperta.
Brzo byla Falc napadena a okupována a tak byla rodina bez království, bez země i bez domova. Fridrich se poddával svému neštěstí, ale ne tak Alžběta - byla hrdá, byla Skotka, byla Stuartovna. Usadili se v Haagu v Holandsku a své syny poslali do univerzity v Leydenu, kde se navíc i naučili několika jazykům (Rupert později i trochu česky). Když se pak jejich prvorozený syn utopil při srážce lodí, nešťastný otec, který byl při tom, ho dlouho nepřežil. Celá tíha starostí teď ležela na Alžbětě. Byli chudí a tak nezbylo, než poslat Ruperta a Maurice (který se narodil do po něm) do války, která trvala - pokud si to ještě pamatujete - celých třicet let. V ní byl Rupert zajat, vězněn v rakouském Linci a později propuštěn na dobré slovo od Ferdinanda III. Druhorozený syn - Charles Louis - zatím marně usiloval o získání své Falce zpět. To se mu podařilo až po Westfálském míru, ale byla to už jen západní polovička země, druhou zabralo Bavorsko.
Po svém propuštění se Rupert vrátil do Anglie - právě včas, protože začínala občanská válka, parlament versus král. Přidal se pochopitelně na stranu krále Karla (Charles I., jinak ovšem také jeho strýc, jelikož byl bratr Alžběty). Osvědčil se jako zdatný generál královy strany (Cavaliers) a sloužila s ním řada veteránů, které si přinesli své zkušenosti ze třicetileté války domů, mimo jiné právě i jeho bratr Maurice. Díky neschopnosti pak král Karel ztratil nejen válku, ale i hlavu a to doslova. Rupert odešel do emigrace, kde se spojil se svým synovcem, pozdějším Charlesem II.. Dostal od něj právo napadat lodě Commonwealthu - jak si tehdy Cromwellova diktatura říkala - a svými "úlovky" pak podporoval odboj royalistů.
Cromwell zemřel a Angličani si zavolali mladého krále zpět. Nastal doba prospěchu - není divu, že mu začali říkat "dobrý král Karel". Nějakou dobu mu dělal Rupert admirála, ale později se věnoval víc věcem civilním: byl zakládající člen Královské společnosti věd a prvním guvernérem společnosti Hudson Bay , které patřilo půl Kanady, tehdy ještě zvané Země Prince Ruperta. Dostal to vlastně darem za své služby králi, když byl ještě v emigraci. Společnost se hodně zasloužila o vývoj Kanady a doposud existuje.
Charles Louis, teď už konečně zase falcký vládce, se k matce příliš dobře nezachoval. Když ji anglický parlament přestal vyplácet finanční podporu, nepomohl jí a dokonce ji naznačil, že by nebylo z politických důvodů dobré, aby žila ve Falci. Anglický král jí sice pozval zpět do Anglie, ale ona už radši zůstala napořád v Haagu, ve svém paláci. Tam byla středem obdivu a hlavně českou královnou, kterýžto titul si podržela až do své smrti a nikdo jí ovšem také jinak neřekl. Finančně ji podporoval anglický lord Craven, který byl do ní zamilován a hlavně byl na to také dost bohatý. Přesto musela často vzít svůj perlový náhrdelník české královny a prodat ho, než ho pak on - či někdo jiný - zase vykoupil zpět.
Podobně jako její matka, měla také víc dětí: kromě už uvedených čtyř synů měla ještě dva Filipa a Edwarda. Edward se oženil s katoličkou, což musela být rána pro Alžbětu, která jednou dokonce prohlásila o Rupertovi (když ho v zajetí Habsburci sváděli ke změně víry), že by bylo lepší, aby byl mrtvý, než katolíkem. Obavy to ale byly zbytečné, protože Rupert vůbec nebyl nábožensky založený.
Dcer měla pět: Louisu, Henriettu Marii, Charlottu, Elizabeth a Sofii. Louise, která zůstávala s matkou v Haagu, se zamilovala do francouzského šlechtice jménem Jacques de l'Epinay, který se pak někde chlubil, že se těší nejen přízni dcery, ale dokonce i matky. Historka byla zřejmě vymyšlena tak, aby Elizabetině rodině ublížila a tak syn Filip, kterému bylo tehdy devatenáct, jednou potkal Epinaye na ulici a rozčílil se tak, že ho na místě zabil. To ovšem skandálu nepomohlo; Filip rychle utekl před zákonem a dal se do služeb jako voják v Italii, kde byl později zabit. Louise, která studovala malířství u Honthorta (některé její obrazy byly dokonce mylně přisouzeny jemu), nakonec také utekla z domova, protože chtěla přejít na katoličku. Uražená Alžběta ji nechala hledat zatykačem. Rodina si asi oddechla, když Louise odešla do kláštera Maubuisson u Paříže, kde se stala abatyší a dožila se osmdesáti osmi let. Její sestra Henrietta Maria si vzala Transylváského prince Rakoszyho, ale pět mesíců po svatbě zemřela.
Dcera Elizabeth se věnovala vědě; byla prý v té době nejvzdělanější ženou v Evropě. Psala si s Descartesem, který jí dokonce napsal věnování do své knihy Principia Philosophie, tak si jí vážil. Také ona se později stala abatyší, ale v luteránském klášteře. Nejmladší dcera Sophie, ze všech nejkritičtější k vlastní rodině, si vzala hannoverského vládce Jiřího. A tak se stalo, že když se anglický trůn upráznil po odchodu protestanta Wiliama Oranžského, který vládl spolu se svou ženou Mary, dcerou Jamese II (bratra Karla II), navrhli Angličané trůn jejímu synovi Jiřímu (Georg I., od roku 1714) královskou korunu. Tak se dostal hannoverský rod na trůn právě díky startovské krvi, údajně proto, že hrozilo nebezpečí od jiné stuartovské větve, od Jamese II, která byla sice uznávána v cizině, kde žila v emigraci, ale pro Angličany jaksi příliš katolická. Její poslední potomek, Charles Edward Stuart (Bonnie Prince Charlie) sice zorganizoval povstání ve Skotsku (1746), ale to bylo krvavě potlačeno, Charlie stěží zachránil svůj život a do své vlasti se už nikdy nevrátil.
A tak se na trůně usadili ti z Hanoveru, poslední pak královna Victorie. Ta si vzala za muže Alberta von Saxe-Coburg-Gotha a tak její syn, Edward VII, který byl už vlastně převážně Němec, raději změnil rodové jméno na Royal House of Windsor a jestli nezemřeli, tak tam vládnou dodnes :).
Toho všeho se už Alžběta Česká pochopitelně nedožila. Zemřela tiše, v šedesáti šesti letech, vzdálena od svých Čech i od své Anglie. Rupert, který se pak stal guvernérem zámku ve Windsoru, kde se věnoval svým malbám a technickým vynálezům, ji následoval po dvaceti letech. V jeho pozůstalosti se našel i perlový náhrdelník české královny, který se mu předtím konečně podařilo najít a vykoupit zpět.
Zítra poletí rakety,
s nimi slavnostní plakety
a vedle letce
pošlem i vědce
na zalidněné planety.
Ty vyspělejší kultury
zanesem do inventury.
Však tamta hvězda,
ta se nám nezdá
poslušná komandatury.
Obyvatelům Venuše
my promluvíme do duše:
hvězdu, co chcípá
teď pěticípá
nahradí vám velkoduše.
A pak ještě od báťušky
my si přivezeme pušky.
Ať žije práce,
kolekt'vizace,
kulakům z Marzu rozbijem držky.