onvlajka
csvlajka

HURONTARIA - 1B/98
Canadian Czech-out Magazine ball Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

Komentář:

Ustavičný spěch v ustavičném kolotoči - to je vše, co dnes od života můžeme očekávat? Je život skutečně tak krátký, že nemáme čas se posadit a zamyslit se, až do té doby, kdy už je na to pozdě? Připomíná mi to jednu starou bajkou o paviánech:

Někde dole v Africe je na kopci osamělý strom a na něm žije stádo opic. Nemají celkem nic lepšího na práci, než klátit nohama a diskutovat o počasí. Náhle jeden opičák skočí na zem a rozběhne se jako blázen dolů z kopce. A naráz všechny opice následují jeho příklad. Po nějaké době se opičák nečekaně zastaví, ale celé stádo běží dál a podupe ho. Jen jediná opice se vrátí k zraněnému kamarádovi a ptá se ho s údivem: "Proč jsi se proboha zastavil? "No to je tak," vysvětluje umírající opičák," já jsem si uvědomil, že vlastně nevím, kam běžím..."


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: Óda na bolest
Reportáž: Go West (Aneb jak se žije u prérie, pokračování 1 -5)
Povídka: Mr. Hurontario
Poezie: Prohraná bitva Čechů o Florencii

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část zde je zobrazena v kódu CE 1250; pro verzi bez diakritiky jděte prosím zpět na Titulní stránku.


ape





"Ten chlapík se jmenuje Darwin a nazývá se to ´O ovulaci podruhů´..."


Pls send me a mail to my address below; your comments will be appreciated. If you want to receive announcement of the new issue by mail, add the word SUBSCRIBE.
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE.

Webmaster Jan (Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca



ÚVAHA: ÓDA NA BOLEST.


Sedím a píšu. Ve světě se zatím řeší tisíce záhadných tajemství a já si tady klidně píšu a dumám o vlastních bolestech. Vlastně ještě dál - já už přemýšlím o tom, co bude pak, až už nebudu mít ani ty bolesti. Tohle je ovšem tajemství, které už tady na světě nevyřeším. Jestli je ovšem vůbec nutno něco řešit - co když tu žádné tajemství není, co když opravdu "Mors est similis sommo..."?

Nevadí mi to, že se už pak nebudu moci z ničeho radovat. Vždyť radost je jen znamení, že jsem v pořádku, že je vše tak říkajíc normální. Radost je vlastně velice prostá věc : k úsměvu prý stačí třikrát méně svalů, než je zapotřebí ke grimase bolesti. Bolest má také oproti radosti daleko více stupňů, odstínů a hloubek...

Mohl bych vám po dlouhé hodiny jmenovat všechny bolesti, co znám, a věřím, že se vůbec nebudete nudit. Bolesti spazmatické, svíravé, škrtící, bodavé, dusivé, trhavé, řezavé, bolesti až k mdlobě. Bolesti zklamání, bolesti tvůrčí, bolesti dědičné i bolesti z lásky. A co teprve bolesti z obětování či z nevděčnosti, a ovšem i bolesti z hlouposti a hloupost z bolesti...!

Znám bolest předstíranou a zapíranou, hypochondrickou anebo zase bolest potlačovanou, tu, co se ale vrací a bolí pak tisíckrát více. Každý z nás zažil bolest z urážky i zesměšnění, či bolest, kterou si způsobil vlastně sám, bolest z rozumu. Pak je tu bolest, která sice přebolí, ale zanechává hluboké jizvy - tak hluboko, že nejsou ani vidět. A ještě je tu bolest, která se probouzí pomalu, tak jako uspokojená milenka po dlouhé noci lásky, a časem se stupňuje... Je bolest věrná až za hrob - prominete-li mi ten výraz - a mohl bych pokračovat až do nekonečna a na konci je už jen samotná bolest z bolesti...

Existuje zklamání rodičů i zoufalství dětí, utrpení milenek - ale i manželek - bolesti moje, tvoje, naše i jejich. Osobní i sociální, davové, ale i ty co jsou jen o samotě, bolesti nakažlivé, trvalé i přechodné, mnohé nevyléčitelné. Nakonec je tu ovšem i ta bolest úplně poslední...

A tak tu stojíme, bojujeme a nakonec podléháme. Jednou jako oběti, jindy jako bezmocní ochránci těch, co už bojovat nemohou anebo snad ani nechtějí. Sraženi k zemi, zvedáme se, abychom znovu upadli, pro změnu třeba zase pod bolestí jinou. Bolesti - ano, všichni je máme; ony nás jednou sbližují a jindy rozdělují, jednou rozbíjejí velká přátelství a jinde zakládají nová...

"Dal jsem Ti bolest", pravil z bohů ten nejmocnější, a snad si ani neuvědomil, co nám tím vlastně daroval. A dával bohatě, některým hodně, jiným ještě více; dal bolesti velké, větší i ty úplně obrovské. A tak se k němu v těžké hodině obracíme a vracíme mu, co boží jest. Klečíme a tiše žadoníme: "V bolestiplné hodině naší, slituj se nad námi!" Ano, namísto abychom děkovali - jako za vše, co nám kdy bylo štědře dopřáno - proklínáme své trápení anebo se ke své bolesti ani neznáme. Vlastně bychom jí měli blahořečit, vždyť nás provází celým životem: v bolesti se rodíme i umíráme. Ano, měli bychom děkovat těm, co nám je způsobují a navzájem si svá trápení závidět...

------

Tak vidíte, kam jsem to se svou útrpnou logikou došel, kam mě ta moje bolest zavedla! Ovšem jedno musíte uznat: kdyby nás nikdy nebolely zuby, nepoznali bychom ani ten nádherný pocit, jaké to je, když nás bolet přestanou. A tady to máte: za každou radost se musí platit, zatímco bolest je - alespoň většinou - úplně zadarmo...



Back to index


REPORTÁŽ: GO WEST (Aneb jak se žije u prérie, pokračování 1 - 5), ťukněte na slovo reportáž.

POVÍDKA: Mr. HURONTARIO

Samozřejmě, že jsem ho znal - pokud ovšem můžete někoho vůbec někdy úplně poznat. Říká se, že člověk se opravdu projeví až v situacích, kdy musí něco velkého obětovat, jako třeba život. Jenomže jak chcete někoho posuzovat podle situace, která nastane třeba jen jednou v životě a na kterou navíc není ani připraven?

Ano, děláme u stejné firmy, ale každý v jiném departmentu. Tady v Severní Karolajně jsme oba už vlastně po několikáté, tak jak to vyžaduje náš projekt, jak si to žádá naše firma. No tak ona to není naše firma, my u ní jen pracujeme, víte? Ale proč o něm mluvíte v minulém čase, pane inspektore? Ach tak, vy nejste od policie, vy jste od federálních! A co vlastně provedl? Jo, tak on se ztratil! Ale já nic nevím, já jsem ho viděl naposledy, když jsme sem přiletěli. My totiž bydlíme každý v jiném hotelu, víte?

No ano, myslím, že je kanadský občan, ale co to má s tím co dělat? Jo tak, vy si myslíte, že třeba někdo z místních lidí ho mohl...Ne, pokud já vím, tak s nikým nekamarádil. Se mnou také ne, vždyť my sem přijedeme vždycky jen tak na měsíc a pak zase letíme zpátky do Kanady, naše firma je totiž v Burlingtonu. S kým se tu stýkal? To já nevím, ale má-li tak málo času jako já, tak většinou přijde do styku jen s techniky, s vedoucím zkušebny a sekretářkou pana Dillona. Ano, a také s panem Dillonem, pochopitelně, ale to jen když ho pozve na večeři do Kiwanis klubu, jako zve mne.

Ne, já jsem zodpovědný za elektronickou část našeho zařízení, a on je mechanický einženýr. Ale ano, musíme být členy inženýrské asociace, náš podnik si to vyžaduje. Dvojí občanství? To mohl mít, ale já jsem Švýcar, pane, v naší zemi můžeme mít jen jedno. Však mi to také stojí peníze, každý rok se musím vyplácet, abych nemusel na vojenské cvičení.

Ale ovšem, já chápu, že si musíte zjistit všecko, vy přece musíte podezírat každého a pak procesem eliminace - jo tak, proto jste si mě sem nepozvali. Ovšem, řeknu vám všecko, co vím, ale mnoho toho není...

- - -

Jmenuje se Martinec, Filip Martinec. Ale počkejte, ne Martínez, on nebyl z Kuby nebo Mexika, on byl Čech. Yes, czech nationality, z Evropy, víte, to je tam za tou vodou - no dobře, promiňte, já zapomněl, že se s vámi nemá žertovat. Ale ne, nezatajoval to, všichni v podniku jsme to věděli. Byl na to hrdý, pane; vy nejste hrdý na svůj domov? Že jste z Texasu? No tak vidíte, tam jsou ti ze všech nejhrdější. U nás mu ale jinak neřekli, než Mister Hurontario, on totiž často žertoval, že je "native of Hurontario". No to máte tak: native znamená buď že je domorodec, nebo že tam bydlí. Ne, Hurontario není provincie Kanady. Ale ne, ani okres, ani město. Pokud já vím, tak se tak jmenuje jedna ulice v centru Mississaugy - ano, to je ovšem město, hned u Toronta.

Proč o tom teda mluvil? No tam někde blízko bydlel tenjeho přítel a také on tam nějakou dobu žil. Znali se ještě z Prahy. Yes, Prague, hlavni město. Že to také víte? Tak proč se mě ptáte? Ano, vykládal mi o tom jednu historku. Vy ji chcete slyšet? No to je tak: on odešel po té invazi, žil nějakou dobu ve sběrném táboře v Italii a pak emigroval do Kanady. Když tam přiletěl, dostal se také do Hamiltonu - to je blízko u Toronta - kde hledal práci. Ne, nesehnal ji, ale rozhodl se, že alespoň navštíví toho přítele a překvapí ho - on o tom totiž ještě nevěděl. Kdo? No přece ten přítel. O čem nevěděl? No o tom, že Filip je už v Kanadě, oni si totiž ani moc nepsali. Naposledy mu poslal Filip pohled, ještě když byl v Itálii.

Jenomže Hurontário je dlouhá ulice, ta se táhne napříč městem, od Ontárijského jezera až daleko na sever. Ne, ne až k Huronskému, to by byla dlouhá dvěstě mil. No a tehdy zrovna pršelo a on šel pěšky - to je taky nápad, pane - až tam konečně pozdě v noci došel. Jeho přítel, celý rozespalý a také překvapený, jak ho tam viděl promoklého, se zmohl jen na jednu otázku: "Jak jsi se sem proboha dostal?" A Filip prý udělal vyčerpaný obličej a povídá:" Já jsem sem připlaval až z Itálie!" Když mi to vyprávěl, tak se vždycky musel hrozně smát - pořád viděl tu vyděšenou přítelovu tvář a dokonce mi tvrdil, že mu to v prvním okamžiku uvěřil!

Já vím, že to není žádná velká story, ale vy jste to chtěl slyšet. A já vás poslechl, protože vám přece nechci nic zatajovat, že ano? Vlastně počkejte, proč se do toho plete FBI? Aha, když je to Kanaďan, tak to nemůžete svěřit místnímu šerifovi, to chápu. Jakou historku teda chcete slyšet? Že nechcete slyšet žádné historky, ale pravdu? Tu já pane neznám, já jen vím, co mi řekli ti druzí nebo on sám. To už si musíte osobně přebrat, co jsou fakta a co ne.

- - -

Ano, přišel tehdy z Italie, ale v kterém táboře byl, to mi neřekl. Tam se právě také oženil, v té Italii. Ne, nebyla Italka, byla Češka. Ona tam byla na výletu, zrovna když přišla ta ruská invaze a tak tam také hned zůstala a napsala mu, aby za ní přišel. A on se sebral a šel. Pěšky. No já nevím proč, on asi hrozně rád chodil, nebo co. Přes Rakousko, přes Alpy. Jak to dokázal? Pane, to byly jenom rakouské Alpy, ne ty naše, švýcarské. Asi mu také pomohlo, že ho vedla láska, ne?

Tak tam teda došel, našel ji a brzo na to se vzali. Helena byla šťastná - to víte, už jen to, že se zase potkali, bylo skoro jako zázrak. A potom, už jste někdy měl svatbu v Itálii? Cože? Ne, já také ne, ale umím si to představit. Byl jsem jednou na italské svatbě ve Scarborough a řeknu vám, ti Italové jsou na svatby úplně zatížení. Ne, neměli s sebou nic, ona jen kufřík a on batoh. Peníze také ne, tu veselku jim vystrojili místní lidé. Ještě po létech na to vzpomínal, na tu svatbu a na to, jak ona tehdy přímo zářila štěstím. I fotografii z té svatby mi jednou ukázal.

Že jste ji také viděl, tu fotografii? Ah tak, vy jste už byli v tom hotelu, v jeho pokoji. A říkáte, že zmizel, ale jeho věci tam zůstaly? Takže vy opravdu nevíte, kde je. A to vás nenapadlo, že někam odjel a že se zase vrátí? Já vím, deset dní je dlouhá doba na nějakou procházku. Třeba ho možná někdo unesl, ne? Ba ne, naše firma nemá žádná světoborná tajemství - a když, tak to by měli unést spíše mne, ha ha. Vy říkáte, že mohl mít svoje vlastní tajemství? To mohl, každý je přece máme. Z minulosti? To hlavně, ale do budoucna možná také. Těm se ale zase říká plány, ne?

Teď jsem si ještě na něco vzpomněl, to s tím přízviskem Hurontario. On o tom hodně mluvil, ne o té ulici, ale jinak. Něco jako kdyby to byla nějaká země, nebo co. Dokonce si nechal natisknout visitku:

Filip Martinec
FIRST CITIZEN OF HURONTARIO

To je něco jako čestný občan nebo ovšem také první obyvatel, že ano. Ale ne, nebyl to podvod, vždyť takové místo vůbec neexistuje, spíše to byla taková vážná legrace. To je tak: on totiž hodně cestoval, hlavně pro naši firmu. V Burlingtonu se mu moc nelíbilo, on asi potřeboval takové to místo, co by měl jen pro sebe. Nové místo na mapě, jestli mi chápete. Domů, do Prahy, tam nemohl, tam by ho hned zaarestovali. Ne, nebyl zločinec, to jen za to, že přešel hranice. Ovšem, přešel správně, povolení a pas také měl, ale to už byla okupace. No ano, já vím, že si vzpomínáte, tehdy to bylo trestné, tedy ne to, že vyjel, ale to, že se zase nevrátil. Něco jako když jste ve vězení, víte?

- - -

Potíže měli hned na začátku, když přišli s Helenou do Toronta; to ještě bydleli blízko toho přítele. Ne, pane, ten se pak přestěhoval do Britské Kolumbie, dělá tam pro nějakou japonskou firmu. To už je ale hrozně dávno. Jaké potíže měli? On mi to neřekl, ale řekl bych, že to byly hlavně potíže s manželstvím. Helena prostě nebyla šťastná. Důvodů mohla mít jistě několik. Snad měla jiné představy o manželství, znáte to, bylo to její první. On musel pořád někam lítat a tak byla často sama doma; prostě to nějak nepracovalo. Ne, pokud vím, tak mu nezahýbala - nebo o tom nevěděl, jinak by se to na něm poznalo. Samozřejmě, že vám nebrala telefon, ona tam už přece několik let nebydlí...

Jo tak vy nevíte, že on je už dávno rozvedený? No, jednoho dne se Helenka sebrala a utekla. Ale s nikým, jen tak sama; měla už toho asi dost. Hodně dlouho po ní smutnil, nikdy vlastně nepřestal. Ona se vdala; žije teď v Albertě, má dvě děti a je prý docela spokojena. Ne, to mi řekl on, já už ji nepoznal.

Ovšem, já rozumím, že vám tohle všechno nepomůže. Něco z doby, když byl v té Italii anebo ještě předtím? Dělal prý v Čechách pro nějaký státní výzkum. Ne, žádného špiona, ale tehdy tam všechno patřilo státu, víte? Ne, do ciziny tehdy nejezdil, to až z Kanady. Nejprve tady dělal pro nějakou americkou firmu. S Američany si rozuměl, byli to podle něho takoví praktičtí lidé. A mladí duchem, říkával. No já nevím, jak to myslel, snad tak, že jsou někdy jako děti. Ne, to není můj názor, to je názor všeobecný. Jaký já mám názor? Počkejte - takže vy mě přece jenom vyslýcháte? To jste mi měl říci předem a ne jen tak oklikou, že jako ode mne potřebujete informace. To není od vás hezké, pane federální! Jo tak, vy jste chtěl, abych se rozpovídal, že jo?

Že je to u vás síla zvyku? No dobře, vždyť já se nezlobím, jen se klidně ptejte. Ne, já si nemyslím, že to byla sebevražda. Že nenechal dopis na rozloučenou? No tak vidíte. Ale na druhé straně je pravda, tedy alespoň pod tou jeho fasádou to bylo občas vidět, že ho něco trápilo, možná ještě něco víc, než ten její odchod. To nevím, ve společnosti byl docela veselý. Ne, já nemyslel gay, on byl heterosexuální, to byste ho musel znát. Jistě, holky ze singlebarů a náhodné známosti. Však víte, jak to chodí u rozvedených. Že nejste rozvedený? Já také ne, dokonce ani ženatý. Jak se tady říká: svobodný mládenec je člověk, který neudělá tu samou chybu ani jednou. Ne, trvalou známost neměl. Workoholik? Ano, já vím, to neznamená, že pil v práci, ale že byl prací posedlý. To teda možná byl, ale jak vám říkám, my jsme se v práci moc neviděli a ve volném čase se o ní nebavíme. Nejsme za to placeni, víte?

Cynik? Ne pane, cynik jsem já, on byl spíše takový smutný romantik, zvláště s tím jeho Hurontariem. Někdy, když byl trochu opilý, tak o tom mluvil, jako by mu to nahrazovalo domov. Asi potřeboval něco, kam by se po práci mohl vracet. To víte, nejdříve odešel ze své země a pak ještě ztratil manželku. Nějakou dobu měl tuším psa, ale i ten pak umřel. Ano, měl rád hudbu, takový ten klasický džez, a také myslím, že na něco hrál. Ale co to má všecko dělat s tím, že zmizel?

Jak vycházel s lidmi z podniku? Dobře, my všichni spolu vycházíme dobře, zeptejte se u nás na osobním oddělení. Vlastně teď se tomu říká Human Resources, jako kdybychom třeba měli ještě někoho jiného, než lidi. Pak by se to ovšem jmenovalo třeba Oddělení koňských zdrojů, haha! No ano, dívky v práci zdravil, ale jinak nic jiného, to se u firmy netrpí. Ale ano, manželky zaměstnanců u nás také dělají, ale jen ve vší počestnosti. Co jsem tím myslel? Vůbec nic, to jsem jen tak žertoval. Víte přece, co je to joke, ne? To je, když jeden něco řekne a ostatní se tomu z nějakého neznámého důvodu smějou.

Ne, naposled, co jsem ho viděl, se choval docela normálně, pokud se to vůbec dá o někom říci. Ovšem, naše zaměstnání z nás dělá divné brouky, ale který job ne? Jako každý emigrant měl tak trochu rozpolcenou osobnost, ale většina z nás si na to časem zvykne. Jestli si zvykl on? Někteří si nezvyknou vůbec; říká se tomu homesick, ne? Ne, pokud vím, zbraň neměl. Já vím, tady v Karolajně můžete od šerifa za deset dolarů dostat povolení na pořádný kolt, něco většího než ty saturday night special, co prodávají v New Yorku. Ovšem cizinec to nedostane a z Kanady si také nic nemohl přivézt, to je nesmysl.

- - -

Poslyšte, takže vy jste s tím pátráním po vraždě - promiňte mi ten výraz - jaksi v mrtvém bodě, že? Tělo se nenašlo, pachatel také ne, a ani já jsem vám toho moc neřekl. Takže je nezvěstný. A opravdu si neodběhl zpátky do Kanady? No ano, to mě mohlo napadnout, že jste se ptali na letištích. A co naše firma, tam jste se ptali? Jo tak, oni to byli, co vyhlásili poplach! Že jim volal pan Dillon? A co v jeho bytě, tam také nic nechybí? No jo, samozřejmě, že jste tam byli, to s tím telefonem byl jenom chyták na mě, jestlim jako něco nezatajuju, že jo? A co tady v hotelu? A jak to víte - vždyť ani nevíte, co tam všecko měl! No já ano, jednou mě tam pozval na drink. Měl tam na nočním stolku fotografii z té své svatby v Itálii a za sklem tam byl zastrčena stará jízdenka z vlaku, ještě z Čech, z poslední cesty na hranici. Že tam ta jízdenka není? A víte to určitě?

Tak to vám možná přece jenom poradím: zkuste se zeptat tady v městě, jestli si tu někdo před dvěma týdny nekupoval tornu. No ano, obyčejný batoh. Proč? No přece ji potřeboval, aby mohl zase přes ty Alpy zpátky. Vždyť jsem vám už přece řekl, že on hrozně rád chodil! A navíc to chtěl asi všecko jaksi vymazat zpátky. Že nechápete, proč by to dělal? To se nedivím - já bych se divil, kdybyste to pochopil. To máte tak: jsou velké útěky a velké návraty. A k těm druhým potřebujete, pane, někdy daleko větší odvahu. Filipa prostě něco zavolalo - tak jako už jednou předtím - a on všeho nechal, sebral se a šel. Říká se tomu hlas srdce, nebo tak nějak...



Back to index


POEZIE: PROHRANÁ BITVA

Prohraná Bitva Čechů o Florencii

Marně bys hledal v historických knihách,
kdy se ta bitva udála,
zda někdy za feudála
či ještě dávno za starého Říma.

Spali jsme tehdy v malém trattorii
pro chudé studenty,
co téměř bez renty,
tam přespat mohou přemoženi vínem.

Z okna tam vidíš celé údolí,
však na zdech mají stopy od krve,
kterých si všimneš vlastně teprve,
když házíš sebou večer na matraci.

I vysvětlení se tu dočkáš brzy
a k útěku tě také donutí,
když probudí tě první kousnutí
vší silou - vzletem sokolím, kupředu kráčejme...

Back to index


Jdi na začátek (Back to top)

Jdi na titulní stránku (Back to Title Page)

©hurychj@hurontel.on.ca