onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 14B/98
Canadian Czech -out Webzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Ke komentáři v čísle 13, který propagoval Real Audio a české stanice, jsem dostal dopis od paní Gity Hanikýrové z Kentucky, která nám do poručuje poslouchat jihočeské Eldoradio z Budějic, na http://www.eldoradio.cz/. Zkusil jsem to a byl jsem mile překvapen: hrají tam country and western, folk i trampské pisně a to česky i v angličtině. Dokonce nemají skoro žádné pauzy, způsobené trafikem na Netu - nevím, nějak se mi teď zasekává Praha a Radiožurnál, hlavně po půlnoci (v Praze). Gita také doporučuje podívat se do Seznamu http://www.seznam.cz/, kde jsou j eště linky na další rozhlasové stanice.

Paní Jitka Splítková pořádá v Zélosu, našem spojeneckém časopise, velkou fotografickou soutěž, které se může zůčastnit se svými fotografiemi KDOKOLIV. Ťukněte si na http://www.mujweb.cz/web/zelos/projekt.htm, tam se dozvíte vše a přeju Vám hodně štěstí!

Ještě jedna soutěž: Jistě jste si už všimli v našem čísle onoho ironického opičáka či opice, který/která má ke všemu jen ironické poznámky. Nuže napište nám (do konce října), o jaký druh opice jde (napovím: kočkodan to není) a z těch, kdo to uhodnou, vylosujeme výherce, který pak dá našemu opovi či opě (ten op, ta opa) jméno podle své volby. Pochopitelně jen to křestní, aby nás nikdo nežaloval. . .


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: TERRY TERRIFI C
Reportáž: VÉ-EŠ, aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 2.
Povídka: DOUBLE ERABLE
Poezie: ŠLA MOJE MILÁ

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.


ape

"Televizní předpověď počasí je velmi přesná, ovšem kromě uvedené doby a místa."






Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: TERRY TERRIFIC
(poprvé otištěno v pražském Amberzinu)

Hned jak jsem tenhle název napsal, ještě jsem se pro jistotu podíval do slovníku, abych mu náhodou nepřidával, anebo neubral - ale ne, je to správně:

terrific může znamenat:

neobvykle veliký, impresivní
neobvykle obdivuhodný, potěšitelný
způsobující obavy (o tom ještě dále...)
Ano, Terry Pratchett je všechno tohle a ještě m nohem víc: on je totiž unikátní. Viděl jsem ho sice doposud jen na fotografiích ale když jsem se tuhle díval na jakýsi film z Bornea (zapnul jsem si televizi někde uprostřed pořadu), hned jsem si říkal, že by ten člověk, co vypadal jako náš profesor zoologie na gymplu, mohl být Terry.

Byl to film o orangutánech a mezi nimi se pohyboval on a ty opice se k němu chovaly až nebezpečně přátelsky. Na hlavě měl takový ten hnědý, silně opotřebovaný klobouk (podobný těm, co měli au stralští vojáci, když osvobozovali Novou Guineu od Japonců) a jeho vous byl daleko víc prošedivělý, než když jsem ho viděl na jeho fotce v knihách o Discworldu (o Zeměploše). Ale už když promluvil pár vět, nebylo pochyby: jeho humor, lépe řečeno poezie jeho humoru, ta vůbec nezestárla.

Tak to vidíte, teď jsem to konečně řekl a zpátky to brát nebudu: Terry je totiž v podstatě také básník - i když si myslím, že by se k tomu sotva přiznal bez použití násilí (tedy na něm, pochopitelně). Ano, "objevitel" Zeměplochy nám dává víc než opravdu krásnou literaturu (ze které, jak tvrdí, je také občas obviňován), víc, než jen ty jeho fantastické postavičky nesmrtelné velikosti. My se totiž v těch jeho hrdinech také poznáváme, protože oni jsou až nestydatě hrozně lidští. A to zrcadlo, ve kterém se vidíme , je navíc úplně rovné, to jen my jsme tak nějak trochu pokřiveni, tak nějak trochu směšní...

Ale Pratchett není jen Tolkien s en ormní dávkou humoru. Jeho knihy jsou také (jak jinak?) i ostrou satirou. Někdy také dost bodavou, i když by mu sotva vysložila titul "Terry the Terrible", Terry Kruťas. Vezměme si třeba tenhle příklad: jeho Unseen University je parodie na Neviditelnou universitu Rosikruciánů, ze které vyrostla později Anglická Královská Společnost Nauk a ta je vlastně tady jeho terčem. Jinde zase tvrdí, že sice neabsolvoval univerzitu, ale že má soucit s těmi, kteří tomu neunikli.

Tahle fakt a ovšem nemám vůbec ze sebe, ta jsem si našel na Terryho WEBových stránkách, kterých je několik a všechny hýří jeho citáty a některé mají i kompletní annotace čili vysvětlivky k jeho knihám. Ona totiž každá jeho myšlenka má hned dva i více významů, které nejsou na první pohled zřejmé a už vůbec ne při doslovném překladu. Dovedu si (jen zhruba, ovšem) představit, jak těžkou práci má pan Kantůrek: Terry je na překladatele mor a dokonce ho podezřívám, že jim to dělá schválně a ještě z toho má r adost. A to prosím i když dobře ví, že to bylo nejen díky jeho spisovatelskému umění, ale i dobré práci jeho překladatelů, že je teď známý - a hlavně čtený - po celem světě!

Ovšem nesmím tu zapomenout i na jeho vynikající schopnost rozumět lidem - a nejen jim. To můžeme vidět právě v dříve jmenovaném filmu , kde stojí mezi mláďaty orangutánů ( o kterých říká, že vypadají jako "vyjukané kokosové ořechy"), hravý a šťastný, když jedno z nich mu se zaujetím demoluje jeho oblíbený, oš mataný klobouk, který je jinak jeho - řekl bych - trademark.

A nakonec ještě jedna z Terryho životních zkušeností - tato je z jeho knihy, nazvané "Diggers" : "Potíže s otevřenou myslí jsou v tom, že k vám lidé budou chodit a budou se vám do ní snažit pořád něco nacpat."

Už odedávna si lidé vymýšleli celé světy s bájnými postavičkami: všichni známe Gullivera a také doktor Rabelais svými příběhy rozveseloval (a dokonce prý i léčil) své pacienty. Maně si vzpomínám na dnes už asi zapomenutého pražského bohéma T.R. Fielda (syna barona a osobního lékaře císaře pána doktora Rosenfelda) , který si vymyslel boha kanálů Lomikela ("Není dobr ani zel bůh kanálů Lomikel") a také národy Krhútú a Trilizínů s hlavním městem Ejčí nad Mejtínem...

A tak mi napadá: není celý tenhle náš život vlastně jen takovou velikou hrou, kterou s námi někdo hraje? A není naše fantazie to jediné, co můžeme dokonale prožívat, protože jen v tom jejím vybájeném světě se můžeme cítit opravdu - a úplně - svobodni?

jansan

Poznámka:
Jak už jsem napsal, jeho čtenáři a přátelé mají k disposici celou řadu stránek na Netu, kam Terry také občas přispívá. A tak jsem si dodal odvahy a zahnal obavy (viz hořejší definice výrazu "terrific") a napsal jsem mu e-mail. Odepsal mi ještě ten samý den a co mi napsal, si přečtěte níže (originál najdete v Amberzinu).


From: Terry Pratchett
To: Jan Hurych
Date: 7 dubna, 1997


JANSAN:

Milý pane Pratchett,

píšu teď články o zajímavých subjektech a osobnostech pro enzin AmberZine v Praze, v České Republice. V mém "mini-intervjú" se známými osobnostmi se ptám pouze dvě otázky (někteří lidé říkají, že i jedna je příliš mnoho:), a už se mi podařilo dostat odpovědi od lidí jako je R. Dawkins či pan Hale (co mu patří půlka té známé komety). Bylo by milé, kdybyste mohl našim čtenářům zodpověd ět pár otázek:


Za předpokladu, že jsem váš nadšený čtenář, ale jinak pro vás člověk zcela neznámý - co byste mi tak mohl popřát nejhezčího a nejhoršího? Prosím označte které je které, protože u vás si člověk může lehce splést jedno s druhým.

TERRY:

To nejhezčí A TAKÉ to nejhorší: Kéž se vám splní VŠECHNY vaše sny (pozn.1).

JANSAN:

Hádám, že jsem zapomněl, že jste mistr ve srovnávání toho, co je nesrovnatelné. A n avíc to děláte tak, že to dává perfektní smysl.

Viděl jsem váš film o orangutánech a ta paní tam řekla o nich jednu větu, které mě hluboce upoutala: "Oni nikdy neopustili zahradu Ráje." Někteří lidé si dokonce myslí, že lidstvo už dosáhlo vrcholu své evoluce a jediné, co nám zbývá, je vrátit se zpět. Já vidím - za předpokladu, že je to možné - jen dvě cesty, jak to docílit: buď vrátíme všechna jablka, co jsme nakradli ze Stromu Poznání, anebo pomocí retro- darwinismu, když prosadíme pravidlo "přežití jen těch nejméně schopných":). Co vy si o tom myslíte?

TERRY:

Kterákoliv z těch cest je blbost.

JANSAN:

Já si myslím, že jsme byli vyhnáni z ráje hlavně proto, že jsme byli dost hloupí, abychom se nechali nachytat - což byl následek toho, že jsme naopak nejedli ze Stromu Poznání dost.

TERRY:

Jestli si pamatujete, lidstvo bylo vyhnáno z ráje ne proto, že jedli ze Stromu Poznání, ale protože si Jehova myslel, že bychom pak mohli jíst ze Stromu Života (byly tam přece dva stromy). Já si myslím, že bychom měli být zodpovědní a začít se chovat jako dospělí. Chceme-li býti jako bozi, tak bychom v tom při nejmenším měli být tak dobří, jako jsou oni (pozn.2).

JANSAN:
Vám se to mluví, protože vás bozi zřejmě milují... Děkuji vám za vaše odpovědi a přeji vám jménem našich čtenářů vše nejlepší.

-----

Poznámky:

1 ) V originále: "May all your dreams come true." To je běžné anglické přání všeho nejlepšího. Terry zde ale hraje na dvojí význam slova "dream ":
- to, co si nejvíc přejeme, o čem "sníme"
- obyčejný sen, tedy i ten děsivý (nightmare)
2) Terry má ovšem pravdu, neboť v bibli Bůh doslova říká: "Člověk se stal jedním z nás, on poznal dobro a zlo a nyní by ještě mohl jíst ze Stromu Života a žít navždy."


Zpět na index

REPORTÁŽ: VÉ-EŠ
(aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 2.)

Pořaďák.

Pomalu jsme se prokousávali vojenským slovníkem, brali jsme to ovšem na přeskáčku. Tak napřííklad odvozeniny od slova řád: řád, řada, pořádek, zařadit se a pořaďák. Zatímco práví vojáci tužili své okončetiny na pravé, t.zv. opičí dráze, nám musel s tačit malý dvoreček, kde jsme cvičili téměř tajně, skoro jako nějací terorristé. A bylo to jen díky našemu poručíkovi, jemuž jsme přezdívali "vlevovbok", později už jen "levoboček", že jsme si mohli udělat hrubou představu, jak to asi má vypadat. marně nás strašil: naše plátěné opasky se nezabělaly solí z našeho potu, tak jak nám vyhrožoval. I když musím přiznat, že se o to snažil. Nikdy jsem nepřišel na to, zda nás opravdu neměl rád, nebo to jen tak dobře hrál. Vím jen, že mě udivilo, když jsem zjistil v k arlínské jízdárně, kde jsem se o pár let později učil jezdit na koni, že má docela rád zvířata. Možná, kdybychom byli tak poslušní, jako jeho kůň, že by si nás třeba také zamiloval.

Jak už jsem se zmínil, na dotyčném dvorečku, kde jsme cvičilo, také často visívalo veliké prádlo. A byl to zrovna můj pech, že se tam vyskytovalo i v den mé zkoužky z pořadové přípravy, po česku z execírky. Dali mi k tomu flintu, takovou tu dvakrát vrtanou, tedy ještě s jednou dírkou kolmo na hlaveň, zřejmě, abychom se navzájem nepostříleli. A tak jsem si hodil flintu na rameno, ale místo abych pospíchal k lesu, mašíroval jsem tam mezi šňůrama, prádlo padalo a já propadl. Pro mě, který jsem cvičil na sokolském sletu, to byla velká rána mé sebejistotě: moje milostná romance s mundůrem procházela velkou citovou zkouškou. Nešlo ovšem jen o mé cviky. Částečne to bylo také záludností Levobočka, který mi dal velet četě. Po zavelení: "Pozor! Pochodem vchod!" jsem vesele mašíroval v čele čety, která ale on dal za mými zády zna mení, aby jen pochodovala na místě. Zastavil mě terpve smích ostatních a jeho zařvání: "Člověče, to se taky musíte podívat, jestli za váma vůbec jdou!" Chtěl jsem mu řící, že za socializmu se díváme jen kupředu, ale nakonec jsem uznal, že to není tak špatná rada, obzvláště pro politiky ne.

Opravnou zkoušku jsem na štěstí dělal u našeho "třídního", kapitána Piškota, v jeho komůrce v podkroví, neboť zrovna pršelo. Kapitán byl ještě ze staré důstojnické školy a u režimu si asi proto moc bodů nenaš plhal, soudě podle toho, že byl blízko penze a dosud pořád jenom kapitánoval. Jako člověk byl ale fajn. Bravůrně jsme provedl obrat "čelem vzad" na dvě i na čtyři doby (Neznáte? To je "vpravovbok a vpravovbok"). Hbitě jsem i zacitoval definice zástupu, dvojstupu i trojstupu podle řádů - ani čísla 1,2,3 jsem si nepopletl - když přišla zkouška nejtěžší a to cviky se zbraní, tedy s tou mojí dobře provrtanou puškou. Také to mi šlo, včetně povelu "bodák nasadit". Při při posledním cviku jsem si měl sám sobě za velet a provést na doby "na rámě zbraň". To jsem učinil také celkem správně, až na to, že jsem zapomněl, že mám na pušce vztyčený bodák. Strop v Piškotově kanceláři byl opravdu nízko, bodák do něj zajel dost hluboko a na to, jak vytrhnout pušku ze stropu žádný povel v řádech zrovna nebyl. Nebudu vás napínat: zkoušku jsem udělal, Piškot měl asi opravdu dobré srdce. Anebo se bál, že kdybych musel zkoušku ještě jednou opakovat, pršelo by mu do kanceláře ještě víc.

Povzbuzen tímto úspěchem, ostatní z koušky jsem udělal hned napoprvé a začal jsem se pomalu po vojensku zelenat. Pravda, zjistil jsem, že mi nedělá dobře, když na mě někdo řve, že se mi nechce poslouchat nesmyslné rozkazy, že mě nebaví biflovat se imbecilní řády, ale jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici. Přesněji řečeno, na šibeniční humor, který mě také dokázal vyvést z leckteré šlamastiky, zvláště později, to už v opravdové armádě. Snést se to stejně všecko muselo: kdo propadl z vojny, musel totiž na vojnu, přesněji řečeno, na celé d va roky. To se mi po těchto zkušenostech jevilo jako jediná věc, které se musím rozhodně vyvarovat.

Motali se v Motole.

Jako se v mateřské školce vyvádějí svěřenci ven na vzduch, i my jsme často konali vojenská cvičení, simulované obrany i útoky a zvyšovali svoji odbornos přímo v poli, lépe řečeno v přírodě. Říkalo se jí Motol a všechny armády vysokých škol se tam zacvičovaly. Dokonce věřím, že i studenské gardy z roku 1848 a studenti, kteří kdysi hájili Prahu proti Švédům se tam trénovali na hrdiny. Základní situace, kterou nám zadali, byla vždy stejná: řádí třetí světová válka, půl Evropy hoří, v Rusku je mobilizace a na našich hranicích zase dělá nepřítel bordel. Učelem cvičení bylo uhájit Prahu a nepřítel na ni vždy neomylně zaútočil ze západu. Není tudíž divu, že když zaútočil z východu, že jsme ho neuměli odrazit. Někdy mě pronásleduje představa, co by se stalo, kdyby tehdy Rusáci v šedesátém osmém napadli Prahu ze západu . . .

V Motole jsme potkávali vojska všech oborů: kanonýry i chemiky, ženisty a jednou na nás dokonce zaútočila pravá stihačka. My jsme ovšem byli spojaři, obor dráteníci, teprve později i bezdrátoví a rolovali jsme po krajině zelené (jak jinak?) kabely. Ty byly vyrobené z měděných drátků smotaných dohromady s ocelovými, takže výsledek byl, že takový kabel unesl i vojína, obzvlášte když byl mírně podvyživený. Horší bylo, že navíječka s cívkou - jedna cívka obsahovala kilometr drátu - se při navíjení drátu nosila na hrudi. Ta vás pak s těžkou cívkou , která ku konci navíjení vážila víc a víc (řekl bych komem dvaceti kilo), přitom neustále tlačila na věčně hladový studentský žaludek. Můj první kilometr mě zničil natolik že moje první slova, která jsem pak nahlásil, byla málem také moje slova poslední. málem zabil. Později, to už v armádě, jsem natočil během dopoledne šest takových cívek a mám dojem, že jsem to i přežil.

Kabel neboli drát se používal jeden, ne dva, a zpětnou dráhu signálu nahrazovala zem. Telefonní přístroje, za které by se ne musel stydět ani Edison, se jedním pólem uzemňovaly a "zvonění" se provádělo kličkou, vlastně generátorkem, zvaným magneto. Vzpomínám jak přítel Beruška dostal tento signál v podobě sto či více voltů přes navíječku přímo do těla. Beruška ovšem nezvonil, ale řval, a navíc kráčel dál, kupředu levá. Z jeho zoufalého volání jsme vyrozuměli jen "já", "toho", "vola" a "zabiju". Na jeho omluvu je ovšem třeba říci, že díky propoceným zádům (odvíjelo se zase naopak z navíječkou na hřbetu) dostával dávku, která by st ačila čtyřem penzistům na vyléčení revmatismu a pátému i na jednu slušnou mrtvici. Jindy jsme zase tahali drát přes koleje železnice, když se v dálce objevil vlak. Bylo to mezi dvěma svahy a Beruška už neměl čas to svinout zpět, tož rychle oběhl nahoře stojící strom a svou vahou kabel našponoval, takže tento minul komín přijíždějící lokomotivy, i když jen o fous. Kdyby to neučinil, bylo by docela možné, že by ho při síle toho kabelu vlak táhl po kolejích třeba až na druhé nástupiště Smíchovské nádraží.

Do Motola jsme se vždy plížili jednotlivě, pomocí tramvají. Sraz býval na konečné a celou ponižující cestu jsme tak ztrávili ve veřejném dopravním prostředku. Ano, ponižující, neboť naše uniformy - pravděpodobně nějaké pekařské stejnokroje, přebarvené na hráškově zelené, s jemným žlutavým odstínem - nebyly zrovna vrcholem vojenské módy. Jinak řečeno, holky se za námi sice otáčely, ale jen se slitovným úsměvem. Zatímco regulérní armáda dostáva maskáče, kanady nebo půllitry (boty, ne pivo) my jsme mě li jen kotníčkové křusky a nohavice navíc dole zapnuté, což jim dodávalo tvar mírně pytlovitý. i ten pásek, jak už jsem o něm mluvil, byl plátěný. Jen čepice byla opravdu vojenského střihu, i když asi z první republiky. Navíc byl náš stenokroj vždycky panensky čistý, vyžehlený našimi maminkami, milenkami a u některých, kteří se nemohli dočkat manželského života, také manželkami, většinou vlastními. Polovička naši branců se také honosila dioptriemi v podobě brýlí, z nichž mnohé vzaly v Motole za své.
Motol měl také vybrané okolí, i když trochu jiné než katedra: byla tam věznice, infekční oddělení motolské nemocnice (kdo jste tam byl se žloutenkou jako já, víte svoje) a také strategicky blízko situované krematorium. Cesta tramvají domů bývala veselá, radost kazily snad jen očekávané reakce našich maminek, milenek, případně manželek, když jsme ty čisťoučké uniformy přinesli domů zašpiněné od hlíny, případně i od kolomaze od brzdného kola z tramvaje. Ale příští cvičení jsme byli zpět, opět čisťoučcí a vyžehlení, abychom neudělali naší ženské populaci ostudu.
Dva roky na vojně, která se konala každou středu, nám uběhly rychle, hlavně proto, že nás naši civilní profesoři proháněli z matiky a fyziky ještě víc, než oficíři na cvičáku. A přišlo první prázdninové soustředění, tuším v Žatci. Proběhlo námi všemi téměř sexuelní vzrušení: uvidíme opravdové vojáky, dostaneme opravdové pušky a když budeme hodní, tak nás snad nechají i vystřelit! Moje romance s vojnou se tak blížila okamžiku deflorace.

První soustředění.

Na vojnu jsme jeli vlakem. A pak to začalo: opět a opět pořaďáky. První dny byly opravdu šokující, neboť to, co jsme se do té doby naučili, bylo k nepoužití a oficíři, které jsme tam dostali, nám tuto informaci vůbec nezatajovali, právě naopak. K rukám dostali místní mazáky, kteří se jako každý blb, kterého buzerují, umí mstít jen tím, že buzerují zase někoho jiného. Proháněli nás od rána do večera. Pořaďák nás vyčerpával natolik, že jsme už v deset ráno padali, i kd yž v perfektní řadě. Jarda Kluk, který byl z nás nejvynalézavější, byl první, co dostal lékařské potvrzení, že nemusí na pořaďák. Pokoušeli se o to též jiní, i já, ale můj zánět ledvin se bohužel neukázal chronický a po týdnu jsem byl opět na place - pamatuju, že jsme ten den zrovna nacvičovali parádní husí krok sovětského stylu, takové to quazinacistické přednožení. Byl na tři doby a tak dlouho nám předříkavali to "á dva tři", že se ještě dnes při valčíku pletu a občas nekontrolovaně seknu nohou až do pasu .

Kasárenská služba se nazývala dozorčí službou, t.j. stávali jsme u zástavy, občas u vchodu a jindy zase mazali karty s mazákama ve vojenské věznici, na které jsme také přitom dozírali, hlavně tedy aby nešvindlovali, zatímco jiní bachaři dávali bacha, zda někdo nejde. Nedělali to moc dobře, protože jednoho vojína jednou načapala kontrola, když hrál mariáš s vězni a nepomohlo mu ani tvrzení, že věznice se nejlépe hlídá zevnitř. Řekli mu totiž, že když se mu tam tak líbí, že už tam může zůstat.

Jednu noc jsem i já stál u zástavy (my jí říkali prápor) a řeknu vám, že zrovna tam by taková židle by opravdu bodla - ale zrovna tam vám jí nedovolí! K ránu se halou ozval mocný řev: "Kašpárek, Kašpárek!" Zde bych chtěl upozornit, že na vojně vás nikdo neosloví pátým pádem, jako třeba "vojíne Lajntuchu", ale vždycky jen "vojín Lajntuch", zkráceně pak jen "Lajntuch!". Vojín Kašpárek se ale neukázal a když nepřicházel, tak se v hale objevil přímo volající, jakýsi magor (čti major), mírně řečeno ož ralý jako prase. "Jak to stojíte?" povídá mi. "Neopírejte se o tu pušku jako o berle chlape, nebo vás dám zavřít! A vůbec, přineste mi nějakej chlast!"

Poněkud mě to překvapilo, předpokládal jsem, že jako chudý študent bych měl o pití žádat spíše já. Marně jsem dumal, kde by mohl nějaký erární likér být, když na mě opět zařval, že mě nechá zavřít, nepřinesu-li mu alkohol. Když jsem prohlásil, že nemohu opustit své místo - co kdyby někdo ukradl zástavu, to by se pak musel celý pluk poslat domů - nabídl se, že mi ji tedy ohlídá sám. Bylo dvě v noci, on pořád řval, tak jsem se tedy vydal hledat vojína Kašpárka, který prý podle něho alkohol měl. Když jsem vzbudil asi pět vojínů, kteří se nejmenovali Kašpárek, padl jsem zázrakem na toho pravého. Otráveně sebral nějakou blíže neidentifikovatelnou (to je slovo, co?) flašku a šli jsme zpět. Magora jsme našli an chrápe, moji pušku pod hlavou. Chtěl jsem ho vzbudit, ale Kašpárek, zkušený mazák, řekl: "Nech ho vola spát, radši se tady napij." Což jsme pak uč inili oba, a častěji, načež po dokončení flašky nse magot vzpamatoval a šel objímat zástavu. Kašpárek řekl: "Musíme ho vodnést do postele, nebo ti tu poblije ten prápor."

Rychle jsem si vypočítal, že pravděpodobnost, že by se někdo snažil ukrást onen kus socialistického textilu byla vcelku zanedbatelná, zatímco možnost, že by magor odvrhl své přežitky přímo na prápor se rovnala téměř jistotě. A tak se teď mohu se smíšenými pocity přiznat, že jsme celých deset minut tahali magora do postele, zatímc o zástava a tím i čest pluku visela na vlásku. Ty smíšené pocity mám z toho, že se už nedovím, co by se bývalo stalo s poskvrněnou zástavou, jestli by ji jen vyprali nebo opravdu pluk rozpustili. Utěšuje mě jen to, že jsem zabránil tomu druhému, udržel naši armádu v plném stavu bojovnosti a tím i tak nějak uhájil mír.

Když jsem se pak rychle vracel na své místo, uviděl jsem, jak u zástavy už stojí někdo jiný. Honem jsem spěchal k závodčímu, abych mu vše vysvětlil - vždyť šlo o čin takořka hrdinný. Nechtěl nic vědět: "Měl bych vás nechat zavřít," řekl mi, "ale musel bych o tom napsat prohlášení. Máte štěstí, že jsem línej."

Průšvihy.

A štěstí jsem měl. Pamatuji, jak jsme měl za jediný den nahlásit našemu veliteli, kapitánovi Kulkovi, tři různé přestupky: že jsem kouřil na ubikaci, že jsem měl ruce v kapsách a že jsem tahal bedny po chodbě pomocí pušky. Přiznal jsem se mu tedy nejprve k těm rukám, za to byl trest zašít kapsy, kterýžto trest jsme také poctivě obdržel. Za t o kouření na světnici (ano, to je vojenský výraz, patrně ještě z doby selských válek) mi dal Kulka čtrnáct dní zaražených vycházek. Když jsem mu ale ještě začal zdlouha vysvětlovat, jak jsem tahal ty bedny, to už se rozčilil a vyhnal mě, řka:"Srandu si ze mě dělat nebute!" Možná ale, že to jen tak zahrál, on totiž průser na vojně se stane pruserem teprve až když se to dozví ještě někdo jiný, takže to velitel pak už nemůže ututlat. Myslím ty velké průšvihy, protože pak si to odnese i on. Pochopil jsem, že ut ajení na vojně se netýká jen nepřátel ale stejně dobře i "přátel". Možná i víc.

Jsa malé postavy, mohl jsme se dobře schovávat v davu a tuto výhodu jsem také plně využíval. Když už jsme se nemhl schovat, dělal jsem se alespoň nenápadným. Jakmile se znápadníte, jste ztraceni. Poddůstojníci možná nemají tak velký rozum jako jiní lidé, ale paměť mají fantastickou. A neptejte se mi, jak jsem na to přišel. Nejlépe je prožít celou vojnu inkognito, ale nevím, jestli se to už někomu někdy podařilo. Nor mální vojna se dají přežít, zvláště když tam máte kamarády, ale když si na vás někdo zasedne, jste ztraceni. Byl tam kluk, kterého buzeroval jeden staršina jen proto, že dotyčný byl vyšší než on. a jste-li povahy jemné, kterou zarážejí některá slova či hrubé chování, kariéru na vojně nehledejte. Naštěstí jsem vyrůstal na periférii a v tomto směru nemělo moje vychování žádné mezery.

Cvičák byla naše náplň dne a na přilepšenou tu byla překažková neboli opičí dráha (někdy se před to jméno ještě dáva lo d-). Ven do pole jsme se moc nedostali, jen tak občas střílet. Zato jsme museli celý náš volný čas po kasárnách pořád něco stěhovat, abychom se snad nenudili. Asi to byl trénik k organizovanému ústupu. Ve vojenských análech se totiž můžeme dočíst, že neorganizovaný ústup už kolikrát zavinil velké ztráty na majetku. Králové zapomínali na bojišti své koruny, generálové své milenky a pokladníci trezory se žoldem. Ztráty těchto věci jsme se bát nemuseli, nic z toho se v naší armádě příliš nevyskytovalo, ale přesto jsme ten trénik prováděli často. Jednou jsme stěhovali hned deset kanceláří najednou, každou o jednu doprava. Mazák, který to řídil, ovšem hned zpočátku zjistil, že nám v druhé kanceláři chybí všechny čtyři židle - asi věděl proč. Mladičký poručík, který to vše kontroloval a zapisoval, vypadal dost zatvrzele na to, aby nám nedělal problém. Vyřešili jsme to tedy tak, že jsme, když vešel do první kanceláře a sepisoval to tam, tajně přenesli židle z třetí kanceláře do druhé, pak když sepisoval ve druh é jsme přenesli ze čtvrté do třetí atakdále, až pak do té poslední kanceláře jsme přenesli židle zase z té úplně první. Podle zápisů oficíra dopadla inventůra docela dobře a mazák si oddechl.

Po měsíci vojákování jsme se vraceli domů hodně omláceni a unaveni. Půl prázdnin bylo v řiti, ale zároveň jsme nabyli přesvědčení, že ani ta pravá vojna není tak zlá. Zvláště ta v armádě, kde se jenom "slouží lidu". Přesvědčili jsme se také o pravdivosti slov našeho podplukovníka Cintorína, že "vojna nie j e kojná", ale zároveň jsme už věděli, že ta u něj má k ní přece jen nejblíž.
(pokračování příště)

Zpět na index

POVÍDKA: DOUBLE ERABLE
(Poprvé otištěno v Kanadských Listech)

Vlastně se jmenoval Dennis, Dennis Ernest Montagnard, ale nikdo v okolí ho jinak nepojmenoval než Double-Erable, podle jeho rčení, které často používal. Ale zase ne tak často, to jen když se u něj držel Erable Festival, slavnost javorového sirupu. Přišel k nám z Quebeku a tato slavnost byla zároveň jakousi vzpomínkou na dobu prožitou v La Belle Province. Na začátku dubna totiž vždycky natloukl do těch svých deseti javorových stromů (či kolik jich vlastně měl) pípy, navěsil na ně kbelíky a sbíral jejich jarní mízu, aby z ní pak uvařil sirup. Ty kbelíky vždycky lákaly kluky - plížili se tam navečer a odlévali si z nich do hrnků. Jaké bylo ale jejich zklamání - javorová šťáva sama totiž chutná spíš jen jako mírně oslazená voda.

To trvalo asi tak týden, v sobotu ráno brzo vstal, naštípal dříví, připravil kotel, zapálil hranici a vařil a vařil... No a potom nás, sousedy, všecky pozval na tradiční slavnost - něco, co uvidíte jen v Kanadě. Je to totiž taková oslava příchodu jara, obnoveného života a také oslava přátelství. Navečer jsme se tedy všichni sešli u ohně a Dennis nám servíroval "sirup na ...", totiž sirup na šunce, sirup na wafflích, sirup na různém pečivu, dokonce i sirup na sněhu - tedy ten sníh byl ovšem na talíři. A přitom se každého ptal, chce li přidat: "Double erable? Double erable?"

Byl to takový jeho vtip, dokonce zrýmovaný, ale naštěstí už svůj talent dál nerozvíjel. No a po jídle nějací hoši přitáhli kytary, Double-Erable oprášil staré housle, které si zapřel podle tradice do pasu, starý Mackenzie zadul do svých backpipes, jak říkají škoťáci dudám, a jeho vnučka Robin, jinak členka kinhuronského skotského bandu, rozrachotila bubínek a pak to začlo. Hrálo se všecko: bretoňské oddupávačky, square dances, staré námořnické a také pop i rock. Všichni tancovali, někteří dobře, ti druzí jen jak uměli. Dospívající mládež tančila něco, co se spíše podobalo tanci svatého Víta - no a děti, ty se opičily po všech.

Pak jsme zase všichni zasedli za stoly a pokračovalo se v hodech. Sousedky přinesly každá něco podle vlastního receptu a my jsme to všichni chválili, někdy i po pravdě. Takový pravý potluck to byl, kde každý přinese, co má, podle té staré indiánské tradice. Potlach či potluck je totiž zimní slavnost, kde se rozdávají dary, někdy i dost extravagantně. Začali to Chinookové u Pacifiku, ale pak se to rozšířilo i sem na východ. U ohně jsme se scházeli všichni: anglos, francophones i ti ostatní, ať už přišli z Asie či Evropy. Byla to taková velká oslava sousedství, ale tohle slovo už vy ve městech asi nepamatujet e.

Moje žena Jill brebentila s Dennisem a jeho ženou Janet francouzsky, pardon quebecky. V tom je velký rozdíl, jestli to nevíte - nejen fonetický, ale i politický. Ten hlavně: kanadští frankofoni totiž stále ještě vyčítají matce Francii, že je opustila. My ostatní na to máme trochu jiný názor. Podobně jako jiné země, i Francie totiž tehdy zaplavovala své kolonie většinou jen nežádoucími živly - námořníky, vojáky a chudáky. Také ovšem odsouzence a to za přečiny veliké i menší, semtam i nějakou t u Manon Lescaut. Jejich stará vlast je nejprve vyhnala a později svoji kolonii odstoupila - pravda, ne bez boje - Angličanům. Jen svůj jazyk si tu směli obyvatelé "Nové Francie" ponechat a svoji hrdost. No a pak jsme přicházeli my ostatní. Z důvodů náboženských, politických i ekonomických - ale s tím bych vás tu asi jen nudil.

-----

Obě naše dcery se na sirupovou slavnost těšily, ale musím přiznat, že i já jsem se tam bavil. Dennis nás také během roku několikrát pozval na bárbekjú, tedy jako hosty, ne že by si nás chtěl opékat. Měl hrozně rád našeho psa Rockyho, ale nikdy mu neříkal jménem, vždycky ho jenom volal "Chien, Chien!". Bylo to, jako by si ho tím přivlastňoval, protože psa neměl; Janet totiž vlastnila dvě kočky a chien byl prostě non - non. Kromě koček ovšem měla Janet také ráda zpěv a u táboráku byla beze sporu zpěvačkou nejlepší. Znala písně tradiční, jako třeba Mon Pays anebo Evangeline, ale take i moderní, napřík lad dvoujazyčně znějící Mon P´tit Lollipop.

Měli dva syny: starší, Jean Pierre, studoval na ontárijské universitě v Londonu a mladší, Elvis, chodil zatím jen do šesté třídy. Elvis nám přinášel každý večer noviny a tak jsme si ho pro to jméno pořád dobírali. Naše Sally vždycky spustila na magneťáku Presleyho Jailhouse Rock, ale Elvis se jen usmíval. Tu klidnou povahu měl asi po tátovi. Ostatně byl na tyhle vtipy zvyklý už ze školy a ani snad už neměl své mámě za zlé, že mu vybrala j méno zpěváka, kterému se Elvis navíc ani vůbec nepodobal.

-----

Jak už jsem naznačil, Dennis byl tichý, usměvavý člověk, povoláním učitel. Učil přírodopis, ale jinak se věnoval svým dvěma koníčkům: hvězdám a geologii. Postavil si na zahradě také malou hvězdárnu, aby prý mohl pozorovat stálice a oběžnice, ale já myslím, že hlavně pozoroval nebe nad jezerem. Jednou mi totiž důvěrně oznámil, že viděl létající talíř. Druhý den psali v novinách, že to byl ten ruský sputnik s aluminiovými zrcadly. Byl z toho smutný, ale o to víc pozoroval dál.

Jednou jsme se docela pohádali, kvůli té pláni v Peru, Nazca se jmenuje nebo tak nějak, co tam jsou ty záhadné rovné brázdy, míle a míle dlouhé. Mezi nimi se vyskytují i obrovské obrazy zvířat, tak veliké, že byste je mohli vidět klidně i ze satelitu. Populární teorie, kterou také zastává Dennis, tvrdí, že to byly přistávací dráhy pro návštěvníky z kosmu. Problém je, že se tu po nich ale jinak nic nenašl o. Moje hypotéza je - a já prosím podtrhuji to moje - že tomu bylo právě naopak.

"Jak naopak?" ptal se Dennis - on je totiž na přírodopisce někdy až moc pomalý.
"No ty ranveje," povídám, "ty totiž sloužily pozemšťanům k odletu do kosmu. Celá jedna civilizace odletěla a už se nevrátila. Proto také po nich nic nezbylo; vzali si všecko s sebou, to dá rozum."
"A kam odletěli?" chtěl vědět Dennis, který se jako každý odborník rád vyžívá ve zbytečných detailech.
"No přece tam, od kud by přiletěli ti tvoji obyvatelé z kosmu," odpověděl jsem naštvaně.
"A proč odletěli?" ptal se dál.
"Já nevím," říkám. "Asi byli tak vyspělí, že jim prostě jejich morálka nedovolovala zabíjet druhé lidi. Protože ale byli obklopeni samými válčícími neandrtálci - kteří sice měli jen oštěpy, ale zato jim zabíjení nedělalo žádné morální potíže - hrozilo jim vlastně vyhubení. A tak se sebrali a odletěli, byla to taková emigrace ve velkém, chápeš? Představ si člověče, celá civilizace odletěla; to je , co? "
"A to se nemohli přestěhovat někam jinam na zeměkouli?"
"Kam?" povídám zoufale."Ukaž mi dneska civilizaci, kde se lidé nezabíjejí!"
"Anebo je třeba všechny pobili, než stačili odletět," zamyslil se opět. Tím mě rozčílil.
"Anebo," odsekl jsem, "žádná taková civilizace tu nikdy neexistovala a ty ranveje tam nadělali ti neandrtálci, jak tahali domů ulovené mamuty na večeři!"

-----

Double-Erable ovšem loví UFA jen v noci, ve dne je spořádaným občanem a navíc učitelem, jak už jsem vyzradil. Jeho druhé hobby je ovšem geologie. Je to totiž jeho původní profese, vystudoval inženýrství ve Francii, tuším na Polytechnice v Nantes. Pak přišli do Kanady a po delším pobytu v Quebeku se přestěhovali do Ontária, sem na sever, kde se jim už hezkou řádku let docela libilo. To jen v létě vezme Janet Elvise a jedou k rodičům do Francie, do Lyonu nebo k její sestře do Vancouveru B.C. , tedy buď na východ či na západ, přičemž obě vzdál enosti jsou asi tak stejné. A Dennis si v té době zase vyjede na sever: naloží kánoi na střechu landroveru, do vozu hodí jednu kulovnici a dvě brokovnice, zásoby jídla a hlavně geologické kladívko.

Kam až jede, nikomu neřekne. Zato když se vrátí, tak nám vypráví - to aby nás spletl - o Sault St. Marie či Algoma Valley, ale pravděpodobně zajíždí ještě výš na sever, tam, kde silnici přetíná železnice Polar Bear Express. Odtamtud dál už asi cestuje jen po vodě a zbytek pěšky lesem. Vyprávěl, jak několikrát zabloudil v lese - to víte, mapy pro tuto oblast nejsou tak detailní. Jednou si také nalomil nohu a musel po improvizované berli hopsat pár kilometrů ke své kánoi. Proud ho pak zanesl do nejbližší vesnice, kde zavolali doktora. Doktor přiletěl v helikoptéře; nohu, která byla už pěkně zanícená, přesto zachránil a řekl, že měl štěstí. Tedy Dennis, ne ten doktor, abyste rozuměli.

Po návratu mě Dennis vždycky pozve na návštěvu a ukazuje mi své nálezy: ametysty , safíry, polo- i celodrahokamy a také krystaly ohromné velikosti a nevídané krásy. Ty pecky ametystu, veliké jako dětská hlava či bowlingová, tedy kuželníková koule, pak prodává až za několik stovek, většinou do muzeí či soukromým sběratelům. Dennis má svoje místa, ale nikdy o nich nemluví. Navíc má tuším nějakou tajnou metodu, které vděčí za své nálezy. Nechápu, proč v Kanadě nedělá geologa; je to tu ráj pro mineralogy a navíc je to velmi dobře placená práce.

-----

< p align=left> Potkal jsem jednoho takového před lety v letadle, letěl jsem z Huntsvillu v Alabamě zpět do Kanady. Původně prý pracoval pro olejáře v Albertě, ale jak byznys v osmdesátých letech poklesl, odešel do Venezuely. Chvíli tam pracoval na naftových polích, ale pak, zlákán zlatem a diamanty, odejel po Orinoku na jih, do pralesa... Přesně kde byl mi pochopitelně neřekl a já se neptal. Zato techniku mi popsal dobře: moderní zlatokopové sice používají kompresory a i jiné mašiny, ale ta konečná fáze je víceméně stejná: drážkovaná koryta, česla a nakonec obyčejná pánev. A hlavně potřebujete hlídače, protože najatí Indiáni dobře znají cenu zlata a jsou velice šikovni při uschovávání téhož.

Měl na krku takový řetízek, pendant s nádherným zlatým nuggetem a v něm zasazený jeden černý a jeden zářící diamant slušné velikosti. Se smíchem dodal, že to je jediné, co mu z bohatství zbylo - investoval totiž zlato do pozemků a inflací všecko ztratil. Letěl teď do Ontária na operaci: zlomil si totiž palec u nohy a nějak mu to tam na jihu špatně spravili. Ne, nebylo to při zlatokopování v džungli, stalo se mu to ve městě. Šel si totiž po návratu do civilizace k sousedovi zaplavat, skočil do bazénu a nevšimnul si, že tam je málo vody.

"To znám," povídám, "jeden můj kamarád jel na to tak zvané helikoptérové lyžování - znáte to, nahoru se letí helikoptérou a dolů na lyžích či skiboardu - sjel tak bez nehody několik trháků a nakonec uklouzl v koupelně."
"To samý, pane, já," povídá te n geolog, "já cestoval stovky mil v pralese a nic se mi nestalo, až doma."
"Doma?" povídám, "Vy se tam vracíte?"
"Našel jsem si jiný job," řekl," dělám teď v hutích, pro Němce."
"Ale proč tam chcete zůstat?" ptám se.
"Ženský, pane, ženský jsou tam prostě nádherný!"

---

Pověděl jsem ten příběh Dennisovi a snad ani nemusím podotýkat, že se mu líbil. Ale když přišla řeč na zlato, odpovídal vyhýbavě. Já totiž mám veliký plán, abyste vědě li: až budu na penzi, půjdu na sever hledat zlato. Času budu mit dost a penzi malou, takže spojím příjemné s užitečným. Už jsem si také koupil zlatokopeckou přiručku, takže můžu dělat chytrého, co se týče nářadí a vůbec těch věci kolem. Dennis mi také poradil vzít si s sebou teploměr, abych poznal, kde je zlato.
"Jak to poznám?" ptám se hloupě.
"No, až budeš blízko zlata, bude tvoje zlatá horečka stoupat!" zachechtal se. Nevím, kde ten vtip sehnal, ale tuším, že se asi mezi gold-diggery po užíval odedávna.

Skoro všechny národy si zlato velice cení, ale západní civilizace asi nejvíc. Výrazy jako Golden West, golden years, golden girls anebo heart of gold to jasně dokazují. V novinách čteme každodenně cenu zlata, protože milióny lidí ještě pořád holdují zlatému teleti. Prý je to kov, kterému čas nemůže uškodit. Nevím, zda je to pravda: i to srdce ze zlata také jednou dotluče a ruské zlaté zásoby také jednou vyschnou.

Double-Erable dává přednost zlatu tekutému. Ne, n emyslím tím pivo, ale sirup z javoru. Pivo už nepije, je vyléčený alkoholik a born again Christian, tedy znovuzrozený křesťan. O mě žertem tvrdí, že jsem pravý opak: vyléčený křesťan a znovuzrozený alkoholik. Jinak se tu ale o náboženstvi moc nežertuje: kdo nevěři v boha, je prostě podezřelý. Takový nevěrec musí být jistě schopný pěkných věcí, tedy jako špatných věci, abyste rozuměli. Jinak celkem nezáleží, v jakého boha věříš, Krista či Krišnu, toho či onoho religiónu. Dokonce i ti, co věří v ďábl a, mají svá zakonná práva, protože je tu náboženská svoboda a je to také v ústavě - tedy mám na mysli naši konstituci a ne ten ústav pro duševně choré...

-----

Nějakou dobu jsem Dennise neviděl. Cožpak v létě, to ho stejně neuvidím - jak už jsem řekl, jezdí na sever. Jenomže teď už nastával podzim a Double-Erable se ještě neukázal. Denně jsem na procházce se psem sice vídal před jejich domem auto, ale to ráno vždycky zmizelo. Do školy ale také necho dil, naše holky ho tam neviděly. Asi přišel o práci, říkali jsme si se ženou, a teď si našel jinou, takže musí někam dojíždět.

Ale mýlil jsem se: auto bylo jeho, ale jezdila s ním Janet. Přivezla ho odněkud ze severu, tedy to auto, Dennis se totiž nevrátil. Našli jen kus kánoe a několik kilometrů níže také jeho plovací vestu. Ano, bylo tam vyšito jeho jméno. Pohřbili Dennise na našem hřbitůvku, vlastně nepohřbili, jeho tělo se totiž nenašlo. Byl tedy pochován in absentia, jen jeho jméno v ytesali na kámen a také měsíc umrtí, den stejně nikdo nevěděl. Jinak majetku mnoho neměl, ani životní pojistku. Z jednoho platu je ale těžko udržovat tříčlennou rodinu a tak Jean Pierre musel odejít z university a dělal někde v Torontu. Později dala Janet dům na prodej a odstěhovala se ke své sestře do Vancouveru.

Po čase si koupil dům nějaký Holanďan, Van der Something nebo tak nějak, ale dlouho tam nežil, zase se brzo odstěhoval. To asi také dalo podnět k šuškandě, že v domě straší - ale i kd yby tam nestrašilo, lidé by si určitě už něco vymysleli. A tak byl dům opět na prodej. Každé ráno na procházce jsme se tam s Rockym zastavili a vzpomínali: zase hořel oheň pod kotly, děti výskaly, Dennis šmidlal na housle a sousedi a sousedky tancovali jako na candrbále...

Dům tam stál opuštěný skoro rok. Potom bylo zase jaro a já takhle vyvádím Rockyho a on mě najednou z ničeho nic táhne k javorům. Žasnul jsem: na stromech byly zase kbelíky a aby byla iluze úplná, slyšel jsem, jak někdo dojatým hlasem volá: "Chien, Chien!" Rocky se rozběhl k domu. Nemohl jsem uvěřit svým očím - před domem stál člověk, který se hrozně podobal Dennisovi.
"Pane," povídám, "toto je soukromý pozemek. Co tu děláte?"
"Me non - Richie, ty mě nepoznáváš?" zeptal se ten člověk. Byl to opravdu Dennis.
"Ty žiješ?" ptám se nevěřícně. Ujistil mě, že ano. "A co ta kánoe a plovací vesta?"
"To je dlouha historie," řekl, "pojď se ke mně napít vína, já ti to všecko povím."

-----

Co mi pak vyprávěl bylo sice pomotané a semtam nesouvislé, ale nakonec to dávalo smysl. Když se tehdy - kolik to vlastně bylo let? - když se tedy tehdy vypravil na sever, smůla ho pronásledovala hned od začátku. Nejprve utopil část bagáže, pak zase všecko namoklo deštěm. A také jeho nálezy nestály za moc. Ukončil tedy své prospektování o týden dříve a těšil se domů. Ale jak sjížděl rapidy, tedy peřeje, ztratil ještě navíc pádlo. To je ovšem to nejhorší, co se může člověku v káno i a navíc ještě v peřejích, stát...

Probudil se na posteli v nějakém pokoji, ne moc zařízeném, jen pár kusů nábytku a krucifix na stěně. "Podle toho jsem poznal", povídá mi, "že jsem v rukou dobrých lidi."
Usmál jsem se skepticky: mně by v takové situaci kříž asi spíše připomněl pohřeb. "A co se ti vlastně stalo?" zeptal jsem se.
"Přesně to nevím, ale někde jsem musel narazit na skálu, kánoe se rozbila a proud mě asi ještě kus nesl a otloukal o kameny, až jsem ztratil vědomí. Našli mě a ž dole pod peřejemi. Týden, dva, jsem prý ležel v bezvědomí, ale když jsem se probudil, to nejhorší teprve přišlo: zjistil jsem, že jsem ztratil pamět. "
"To se stává," pravil jsem žertovně, "já ji taky občas někde zapomínám."
"Ale ne, opravdu," bránil se, "já si člověče vůbec nic z mého minulého života nepamatoval."
"Takže jsi ani nevěděl, kde bydlíš, že jo?" ptal jsem se nevěřícně, ale on jen zakýval hlavou: "Ani to, že mám ženu a děti, dokonce ani svoje jméno jsem si nepamatoval."

"Počkej," povídám, "našlo se kus kánoe a plovací vesta, tu jsi přece měl na sobě - jak to, že ji odnesl proud?"
"Asi jsem si ji svlékl, než jsem omdlel. Když mi o tom teď konstábl vyprávěl, nedovedl jsem si to vysvětlit."
"Ale počkej," vyzvídám, "jak to, že si hoši od RCMP nedovedli spojit ta dvě hlášení, tedy tvé zmizení a objevení se někoho jiného - jak to, že to nedali dohromady?"
"Oni tam někoho našli?" zeptal se poněkud přiblble, takže jsem se musel zachechtat: "No přece tebe, j estli jsi to ovšem ještě vůbec ty!"

"No oni na policii neohlásili, že mě nalezli."
"Cože," nechtěl jsem věřit vlastním uším, "celá vesnice o tom ví a nikdo to neohlásí?"
"No, ona tam nebyla žádná vesnice."
"A co ti dobří lidé?" divil jsem se dál.
"No on to byl vlastně jenom jeden člověk, jen ta žena, co mě našla."
"Která žena? O tom jsi mi nic neříkal," namítám.
"Ale když ty mě pořád přerušuješ a pak jsem celej popletenej..."
"No dobře, dobře," uklidňuji ho, "začni teda znova: bylo jednou jedno mizerné léto..."
"Ale ty jsi se přece ptal na Louisu," opravoval mě. Bylo vidět, že se o ty kameny asi přece jen hodně potloukl.
"Tak povídej sám," řekl jsem netrpělivě, "jinak se ten konec nikdy nedovím."

Louisa byla ta žena, co ho našla a pak se o něj také starala. Žila několik mil od nejbližší vesnice. Byla vdova, původem Métis, zrovna jako její zesnulý manžel. Musel jsem ho přerušit: " Métis jsou přece míšenci Francouzů a Indiánů, ale ti žijí hlavně na západě - co dělají na severu Ontária?"
"Však oni se sem přestěhovali, on byl trapper a za čas umřel či co..."
"To asi ano, když je ona teď vdovou," komentoval jsem.
"Jo, vidíš, to je pravda," přitakal, aniž si všimnul mé ironie. Asi se opravdu ještě úplně neuzdravil, povídám si a bylo mi ho tak nějak líto.

"A co bylo dál?" ptám se netrpělivě.
"No žil jsem tam, ani nevím jak dlouho, prostě až do teďka a protože jsem nevěděl, že mám jinde ženu a děti, tak jsem..."
"Cochon," poplácal jsem ho přátelsky po ramenou. "Vy Francouzi když vidíte ženskou, tak se prostě neudržíte, že jo?"
Zavrtěl hlavou: "Bylo to vážnější. Já jsem se, Richie, zamiloval."
"Ale to ona asi chtěla, proto tě nenahlásila," vysvětluji mu. "Proto ti sundala tu plovačku a hodila ji po proudu. Ale jak to vlastně ututlala, že o tobě nikdo nevěděl?"
"No věděli: ona lidem řekla, že jsem její bratranec."
"Ale přece museli tušit, že spolu spíte, ne?" namítal jse m.
"No jistě, ale asi si mysleli, že jsem její milenec z Quebeku."

"Ale jak se to tedy všecko -" chtěl jsem se zeptat, ale on mě přerušil.
"Pamět se mi zase začala vracet," vysvětloval, "nejprve pomalu, ale pak úplně všecko. Najednou jsem věděl, že mám ženu, vlastně dvě ženy..."
"Ty jsi se znovu oženil?" ptám se, "ale to je přece bigamie!"
"Ale ne, tak daleko to nedošlo, ona asi věděla už od začátku, že jsem ženatý..."
"Jistě, jestli jsi měl fotky Janet a dětí někde u sebe," povídám. "A než je schovala či spálila, tak si je dobře prohlédla."
"Dvě ženy," zaúpěl, "Mon Dieu, quel horreur!"
Zachechtal jsem se: "Jiný by ti záviděl a ty hned, že je to hrůza."
"Ano, protože v očích božích jsem stejně bigamista," řekl a já musel uznat, že má asi pravdu. "Vždyť já jsem se ti choval úplně jako její manžel!"
"Ten co umřel?" chtěl jsem žertovat, ale nevšímal si toho. "Promiň," omlouvám se, "já jsem zapomněl, že ty jsi ten znovuzrozený křesťan. Teď dokonc e dvakrát znovuzrozený," nemohl jsem si odpustit levný vtip. Nedbal na to a pokračoval: "Louisa mě sice pořád přesvědčovala, že to jsou jen halucinace, že vůbec nejsem ženatej a že potřebuji jen víc času, abych se úplně uzdravil."

"Ale jak jsi se tedy dostal sem?" divil jsem se.
"To víš, pořád mi to vrtalo hlavou, musel jsem prostě vědět pravdu. Potřeboval jsem ale kánoi, abych se dostal dolů po řece. Jenže Louisa žádnou neměla -"
" - anebo ji dobře schovala," přerušil jsem ho.
"T ak jsem si udělal tajně takový malý vor, vlastně jen prám a jednoho dne..."
"A s tim prámem jsi přejel ty peřeje, jo?" ptám se nevěřícně.
"No ano, to máš lehčí, ten se nemůže potopit a těžko se převrátí, jen se musíš na něm udržet, to je všecko," vysvětloval.
"A byla alespoň hezká, ta tvoje Lou?"
"Me oui, Lulu byla krásná, mladá, a napůl Francouzka."
"Takže dobře vařila, viď?" ptám se.
"To ne, v tom byla spíše Indiánka. C'est terrible!" zařval najednou jako pora něné zvíře, "já ji pořád ještě miluju..."

"A co Janet, co děti?" vyzvídal jsem.
"Vím jen to, že odjela s Elvisem do Francie a Jean Pierre pokračuje ve studiich v Columbia Brittanique, Kelowna se to místo jmenuje nebo tak nějak," odpověděl.
"A ty?" povídám.
"Nevím, dům mi už nepatří, ale prý tu mohu nějaký čas bydlet."
"A ty kbelíky na erable jsi tam dal ty?"
"No jistě, bude přece Festival. Zvu vás všecky na neděli, přijdete?"

Byla to oslava veselá, t ak jak to má být, když přijde jaro. Dennis hrál na housle, děti skotačily a sousedé a sousedky trdlovali dlouho do noci. Všecko jako by se vrátilo do normálu. Dennis chodil kolem a ptal se, kdo chce dostat přidáno: "Double erable? Double erable?" Jen nám tu jaksi chyběly Janetiny písničky a Elvis, abychom na něm mohli tupit svůj ostrovtip. Rozjařeni jsme se vraceli domů a Jill mi povídá: "To jsem ráda, že jsou zase spolu."
"Jak spolu?" ptám se nechápavě.
"No ona přece přiletí příští týd en."
"Louisa?" vyhrklo ze mne.
Má žena se na mne podívala nechápavě: "Jaká Louisa, Janet přece! Ty si už, ty sklerotiku, ani její jméno nepamatuješ? Však se u nás jistě také zastaví. "

-----

Janet se u nás stavila, ale bez Dennise, který prý zase odjel na týden na sever. Čekala pak na něj měsíc - už už se rozhodovala, že se zase vrátí do Evropy, když přišla zpráva, že tam někde nahoře našli jeho zakrvácené šaty, spíše tedy jen cáry z nich. Officiál ní zpráva dodávala, že byl Dennis roztrhán dravou zvěří, patrně medvědem. Musel jsem se v duchu smát: tentokrát teda Louisa nechtěla nic nechat náhodě. Bohužel to ale nepracovalo - Janet začala něco tušit a ta dvojí Dennisova smrt jí pořád vrtala hlavou.

Pak nám oznámila, že se rozhodla ho najít, že už totiž policii nevěří. Ale až ho najde - všimněte si, že neříkám jestli, ale , protože když si Janet něco vezme do hlavy, tak to taky dokáže - tedy až ho Janet najde, doufám, že k n ěmu bude jeho znovunalezený Bůh milosrdný. Jinak by pro něj asi bylo přece jen lepší, kdyby ho ten medvěd opravdu roztrhal...

Zpět na index

POEZIE: ŠLA MOJE MILÁ
(Rozpustilé variace na národní písně, z připravované stejnojmenné sbírky)

Šla moje milá

Šla moje milá na houby do lesa,
nesla se jako zaháňská komtesa.
Za bukem spatřila pana mlynáře,
hned se jí vrátila barva do tváře.
Do trávy klesli u starého pařezu.
Z lesa pak vyšla jak Viktorka od jezu.


Piju já

Piju já, piju já,
už jsem propil všecko,
pak přišla manželka,
vybrala mi vrecko.

Než jsem vystřízlivěl,
bylo po rozvodu.
Pij u já, piju já,
ale už jen vodu.


Já mám mou panenku

Já mám mou panenku v Roudnici,
choděj´ mi tam za ní proutníci.
Však já si tam za ní zajedu,
k oltáři ji slavně odvedu.
Na tváři mám úsměv medový -
dělám totiž svědka Karlovi.


Už je to uděláno

Už je to uděláno,
už je to hotovo,
panímáma povolila,
nestálo to za mnoho.


Kdybys byl Jeníčku.

Kdybys byl Jen íčku,
poslouchal matičku,
nebyl bys jí k zlosti
namluvil si prosti -
tutku,
leč domácí
puťku.


Nad Berounkou

Nad Berounkou pod Tetínem,
polila mi sako vínem
a pak ještě opilá,
v posteli mě pobl -
co to říkám? - pobláznila,
když košilku shodila.


Zelení hájové

Zelení hájové,
nemám už na nové
auto.
Staré jsem naboural
a také Lidunku,
Franto. < BR>


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie