onvlajka
csvlajka

HURONTARIA - 9B/98
Canadian Czech-out Enzine ball Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

Komentář:

Nepsali o tom v novinách, nemluvili o tom v televizi a nenašli byste to v Internetu. A ještě dodám, že za všechno může náš pes Tara. Abyste rozuměli, někdy se díváme na filmy v televizi až do půlnoci - a pak ovšem musím jít ven, vyvenčit psa. Je to funkce VELMI důležitá, takže ji rodina svěřuje jen mě. Ne že bych to dělal rád, spíše naopak. Ale má to i svoje výhody, ač by se to na první pohled nezdálo...

Minulý týden se to stalo. Vyjdeme spolu ven a spěcháme do místa, která si Tara kdysi pro onen účel vybrala - proč, to nevím, ale chodí tam od té doby pořád. Spěcháme, protože už také vždycky oba pospícháme spát. Pohlédnu na oblohu - dělám to vždycky, snažím se totiž přijít na způsob, jak se dá z pozice Velkého vozu odhadnout, kolik je asi hodin. Je to věc, která se vám může hodit, když zabloudíte v divočině a nemáte hodinky. Bohužel to ve dne už tak dobře nepracuje. Pohlédnu tedy na nebe a co vidím: nádherná, nevídaná polární záře. Věc celkem nezvyklá - žijeme na 45 rovnoběžce (i Praha je výše, na padesáté) a záři vidíme možná jen tak tři, čtyři dny v roce a to ještě bídně.

Když říkám nádherná, myslím to relativně i absolutně. Viděl jsem krásné záře v Saskatoonu, který je 52 stupni a později i jiné, na ještě výše položených místech, ale ještě nikdy ne takovou. Sluneční aktivita musela být v tom okamžiku značná. Závěsy, záclony, prameny, paprsky, prostě měla všechny možné tvary jako podle slovníku. Světelné jety nám střílely ohromou rychlostí nad hlavou, přes půlku nebe, až k měsíci - byla bezoblačná noc - a vypadalo to, jako když začala Válka Světů podle H.G.Wellse. Rychle jsem zavolal Aťu, aby se pokochala pohledem. Oba jsme tam stáli jako jelimánci a čuměli a nemohli se vynadívat. Za čtvrt hodiny byl konec. Byl jsem pak za ten spektákl manželkou ještě pochválen a bylo mi dovoleno, že mohu i nadále se psem chodit ven, každou noc. Není to nádhera?


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: INTERVIEW - JEFF HARROW (Překlad z anglické části)
Reportáž: NEJSLAVNĚJŠÍ PISTOLNICKÝ SOUBOJ V ARIZONĚ (díl 1.)
Povídka: LeROY
Poezie: DNES.

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět nahoře na Titulní stránku.


ape



"Opakování je matka moudrosti nebo příznak senility."



Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca

Text následuje:
ÚVAHA: INTERVIEW - JEFF HARROW
(Přeloženo z anglické části Čísla 9, na žádost Mr. Harrow)

JEFF HARROW

je Senior Consulting Engineer u firmy Digital Equipment Corporation (DEC), Skupina Corporate Strategy & Technology. Má přes 25 let experience v oboru počítačů, přičemž začínal vývojem a aplikací prvního barevného grafického řídícího Informačního Systému pro velkou firmu se zaměřením na aerospace (tj. letectví a průzkum kosmu, pozn. Jan). Jeff přešel k Digital (Southern Region) před třinácti lety, aby tam zavedl a uplatnil první Network Planning a Instalation biznys a později pracoval v oddělení Digital Services pro komunikační sítě a výrobky pro jejich řízení i služby.

Jeff vynalezl první prototyp ikonového síťového managementu pro sítě DEC a nyní pracuje pro různé organizace a firmy po celém světě, aby jim pomohl lépe rozumět strategii současných a buducích počítačových prostředí a technologií, které používají.

Jeff je autorem několika patentů v oblasti síťového managementu a interfaces (propojovací obvody, pozn. Jan) pro uživatele a tuto přináší skrze technologický časopis "The Rapidly Changing Face of Computing" (Rychle se měnící tvář počítačové techniky), adresa je http://www.digital.com/rcfoc, dále RCFoC semináře, a podobné konzultace jakožto poradce (mentor) pro více než 150 tisíc lidí každý týden.


From: Jeffrey Harrow
To: Jan Hurych
Subject: Questions to : The Rapidly Changing Face of Computing,
Article : Email - The Killer App! , (E-mail jakožto největší aplikace na Internetu).
Date: May 21, 1998 10:04 dop.

JAN:

1) Statistika uvedená ve vašem článku je velice zjímavá a role elektronické pošty (e-mailu) je jistě nepopíratelná. Ve skutečnosti e-mail ještě dál rozšiřuje svoje možnosti a přidává nové aplikace. Kde vidíte budoucnost pro fax a faxové aplikace, jejichž použití je už teď menší než u e-mailu (nemluvě o tom, že každý dobrý počítač lze použít i jako fax)?

J. HARROW:

Fax zůstává běžným prostředkem pro komunikace "beze slov" a je jakýmsi společným jmenovatelem všech možností, jak přenést text a grafiku a to skoro všude v byznysu ( i soukromě), aniž by lidé museli mít počítač anebo specielní e-mailové konto. A - na rozdíl od daleko flexibilního "usurpátora", e-mailu - se faxované dokumenty pro některé případy považují jakožto oficiální (legálně platné). I když rozšíření e-mailu bude dále pokračovat, hádám, že po určitou doby fax zůstane běžným byznysovým prostředkem a ještě získá navíc PRÁVĚ pomocí technologie, která tak enormní rychlostí pomohla rozšířit e-mail. na Internetu. Tedy specielně internetovou telefonii (IT). Když se používá pro přenos hlasu, typická IT trpí zpožděním a zkreslením, pro které jí (zatím) uživatelé nedávají přednost. Avšak tato latence a zpoždění není tak důležité pro faxování a malá cena za IT pro zasílání faxů, specielně do ciziny, dává možnosti ne pro pokles, ale naopak rozšíření použití faxů.

JAN:

2) Množství e-mailové pošty, které se zašle každý den, je už teď téměř šokující, ale já věřím, že se to množství dopisů konečně nějak ustálí. Jakou váhu přikládáte tomu, že se u e-mailu nemusí odpovídat hned, tedy v "reálném čase", ale že můžete nechat odpověď na později (kdy máte více času nebo i víc potřebných informací)?

J. HARROW:

Je mnoho mediálních prostředků, které je možno použít ke komunikaci: osobní styk, videokonference, telefon, faxy, dopisy a ovšem i e-mail, abych jmenoval jen několik a každá má svoje výhody i nevýhody. Vtip je v tom, použít každou ve vhodné době. Například když potřebuji okamžitou odpověď, tak za tím člověkem zajdu, pokud je blízko nebo prostě zatelefonuji. Tam, kde bych chtěl mít záznam a kde nezáleží na rychlosti, dopis je asi nejlepší, ale spěchá-li to, pak je fax lepší. Pro styk s lidmi, o kterých vím, že majíí e-mail a mohu počkat na odpověď, tedy "až se k tomu dostnaou", případně chci-li přidat nějakou "složitější" přílohu či text, který je třeba editovat, pak může být e-mail správná volba (ovšem někdy je lepší kombinace, tj. poslat e-mail či fax a ještě to oznámit telefonem). Hlavním měřítkem je právě ta "volba". Když tu i onu komunikaci přeženu, jako třeba když jdu a obtěžuji souseda pokaždé, když mám nějaký nápad, nebo očekávam, že odpoví na e-mail hned příští minutu, budu zklamán. Tím, že pokaždé přemýšlím, jak NEJLÉPE zprávu poslat, mohu použít to nejlepší z toho kterého media.

JAN:

3) Tím se dostáváme k telefonu, kde obousměrná komunikace se děje v "reálném čase" (ne vždycky, ale očekává se to od ní). Telefon má ovšem výhodu, že je více osobní ( v budoucnosti doufejme bude mít každý přístroj i vizuální komunikaci). Na druhém straně toto video a ještě třeba konference (tj, několik účastníků současně), to je asi tak vše, co můžeme od telefonu v budoucnosti očekávat. Já osobně používám svůj počítač jako pomocníka - od vytáčení čísla, dělání poznámek, posílání faxů a ještě e-mailovou korespondenci a potvrzování téže. Očekáváte, že tohle vše může být v jednom přístroji (od telefonní firmy, tj. jako je telefon), tak jako je třeba krabice "TV Internetu" (t.j. která se připojí na telefon a TV a nepotřebuje extra počítač, pozn. Jan)?-

J. HARROW:

Existují už různé , t.zv. "obrazovkové telefony", které spojují automatické vytáčení čísla, přístup na Internet a e-mail, jsou typicky snadnější na seřízení a použití než počítače a často stojí méně, ovšem také dodávají jednoduchost za cenu omezených možností. Tím neříkám, že jsou špatné - znám mnoho lidí, kteří by se nikdy neodhodlali pracovat s dnešními složitými počítači, ale jsou ochotni získat některé z těch výhod pomocí takového telefonního přístroje, který lze "lehce" používat. Telefonní společnosti a jejich zprostředkovatelé je tak mohou i nabízet. A to je jedna z pěkných vlastností Internetu - jeho všeobecné normy umožňují výrobcům vyrábět takovéto aplikace, od tradicionálních počítačů až po "babiččinu videokonferenční krabičku" a tím také využití naší rostoucí "Informační Utility" (míněn Internet, pozn. Jan)

JAN:

4) Jako bývalý zaměstnanec fy. Northern Telecom sleduji se zájmem jejich vývoj aplikace "připojení na Internet po drátě" (tj. na drátech rozvodu elektrické energie, pozn. Jan). To je ošem atraktivnější pro Evropu, kde náklady budou menší (je tam na jeden transformátor připojeno více spotřebitelů než v Americe). Která media myslíte, že jsou nejvýhodnější pro internet: telefonní síť, elektrické vedení, kabely televize po drátě či radiové vlny?

J. HARROW:

Věřím, že jedna z výhod "otevřeného" Internetu (na rozdíl od soukromých sítí) je, že je zde mnoho způsobů "napojení". Jak bude Internet dorůstat do "Utility" (tj. sdělovacího prostředku s velkým P, pozn. Jan) a konkurence poroste, uvidíme také, jak se zvyšuje počet způsobů pro toto spojení "na posledním kilometru" (rozuměj k zákazníkovi, pozn. Jan). To je podobné tomu, jak v některých oblastech si můžete zvolit telefon po drátě anebo po kabelu televize po drátě, bez použití sítě místní telefonní firmy. Kterou možnost si lidé volí? To záleží, jaké výhody ta která firma zavede, jejich spolehlivosti a tak dále. Podobně, pro připojení na Internet si lidé zvolí zapojení podle podobných kriterií: vlastnosti připojení, ceny, spolehlivosti, snadnosti použití, rychlosti atd. A to se mi zdá právě ohromné: ta možnost nechat konkurenci soutěžit o přístup na Internet. To způsobí celou novou řadu inovací, která zlepší služby a přitom bude držet ceny dole. A to si myslím, že je Dobrá Věc!

JAN:

Děkuji vám jménem našich čtenářů.


NOTE: Toto jsou názory Mr. Jeffrey Harrow, který je Senior Consulting Engineer ve Skupině pro výzkum a pokročilý vývoj u fy. Digital Equipment Corporation (jeff.harrow@digital.com). Je také editorem nezávislého technologického žurnálu nazvaného "The Rapidly Changing Face of Computing" kde rozebírá inovace a trendy současného oboru počítačů a jejich technologií. Tento žurnál si můžete přečíst na WEBu zde: http://www.digital.com/rcfoc nebo subscripcí pro automatické zasílání e-mailem na http://www.digital.com/subscription. Jeffovy komentáře nemusí zcela nutně vyjadřovat názory fy. Digital Equipment Corp.

Back to index


REPORTÁŽ: NEJSLAVNĚJŠÍ PISTOLNICKÝ SOUBOJ V ARIZONĚ (Díl 1.)
(Poprvé otištěno v pražském Telegrafu)

Když jsme na svých cestách s Aťou zabloudili do Arizony, nemohli jsme pochopitelně minout ani místo známého pistolnického souboje: totiž O.K. Corral v městečku zvaném Tombstone, blízko mexických hranic. Přesněji řečeno, minout jsme ho mohli, protože neleželo přímo na naší trase. Jeli jsme z texaského El Pasa do Phoenixu po dálnici číslo 10 a kdybych neděděl, že máme v Bensonu zahnout na jih, asi bychom to přefrčeli a skončili až v Tucsonu. Den předtím jsme navštívili Mesillu, kterou proslavil neblaze proslulý Billy the Kid a jsem přesvědčen, že by mi to opomenutí moje lepší polovice a životní družka (obě v jedné osobě) nadosmrti neodpustila. A v Arizoně se už střílelo i za menší hříchy...

-----


Tombstone je městečko malé, ale slávou se vyrovná daleko větším a má jednu velkou výhodu: přežilo všechny ty těžké časy a žije si vesele dál, navzdory svému jménu. Když sem totiž do pustiny v sedmdesátých letech minulého století přišel Ed Schieffelin, aby tu hledal zlato, jediné co slyšel, bylo: "Tady, kamaráde, najdeš tak leda svůj náhrobní kámen, pokud tě ovšem předtím nedostanou Apačové!" Ed se ale nedal odradit - měl už bohaté prospektorské zkušenosti - a když si vydělal něco peněz, pustil se umíněněn do toho. A stalo se neuvěřitelné: on tu zlatonosnou rudu skutečně našel a to tak bohatou, že dávala na tunu až dva tisíce dolarů (tehdejších!)

Hned první zásilka zlata do banky v Tucsonu měla hodnotu 600 tisíc dolarů, takže si k ochraně museli pozvat celou šestou kavalerii z blízké Fort Huachuca. Tím se to ovšem rozkřiklo a brzo na místě vyrostlo město, které Ed - asi na truc - nazval právě Tombstone. A přicházeli sem nejen prospektoři a horníci, ale pochopitelně i lidé jiných řemesel, hlavně těch, co zase dolovali zlato těm druhým z kapes. Vznikaly herny, saloony, dancing halls, objevili se spekulanti, falešní hráči karet a také dívky s nejstarším povoláním na světě. A tak se ani nemůžeme divit, že tu často bývaly rvačky a i přestřelky.

Situace se zhoršila, když začala v okolí řádit parta desperádů, kteří si říkali "cowboys", ale de fakto byli jen zloději dobytka, který pašovali do Mexika a jindy zase zpět, jak kdo potřeboval. Jejich vůdcem byl starý Clanton a po jeho smrti Curly Bill, který o něco později zastřelil tombstonského marshala. Členové této bandy, ke které patřil také Johnny Ringo, často navštěvovali i Tombstone, kde vesele utráceli svoje poctivě nakradené peníze a hlavně dělali všeobecnou rotyku.

-----


Ještě před městem jsem projeli kolem hřbitova, zvaného Boot-hill, kde leží ti, kteří v oněch přestřelkách také umírali, tak říkajíc s botami na nohou (odtud ten název). Zaparkovali jsme u ohrady blízko středu města, které se od doby své velké slávy značně smrsklo, to když se zlatá bonanza vyčerpala. Zašli jsme do ulice Fremont, kde se také odehrávala většina přestřelek, jak o tom svědčí tu i tam umístěné tabulky se jmény těch, co byli v tasení pomalejší či ve střelbě nepřesnější. Napočítali jsme těch tabulek kolem dvaceti, ale pak už jsme toho radši nechali a šli jsme pozorovat cvrkot kolem.

Tombstone je totiž pro Arizonu něco jako Svatý kopeček pro Moravany - je to poutní místo všech westerňáků. Turisté sem přicházejí ozdobeni fešnými klobouky, košilemi s třásněmi (fringes), naleštěnými kovbojáky a semtam se objeví i stříbrná ostruha. Prostě tak, jak se tu předtím nikdy nechodilo. To už odrbaný gang motorkářů na harlejích, který se sem přijel poklonit památce desperádů, ten by se tady tehdy spíše ztratil v davu.

Na druhém konci města stojí starodávná budova music-hallu zvaného Bird Cage (ptačí klec), kde kdysi také vystupovala slavná zpěvačka Jersey Lilly, dívky švihaly nožkama při kankánu a na svém turné po Americe tu hrála i slavná Sarah Bernhardt. O přidruženou zábavu tam nebyla nikdy nouze: jednou tam dokonce jeden ostrý hoch, tedy divák, který to všecko nějak moc prožíval, zastřelil psa, co tam na scéně (přesně podle scénáře) pronásledoval představitelku hlavní role. V městě sice bylo také serióznější divadlo, které jim tam postavil Ed Schieffelin, ale to už hochy tak moc nelákalo: nebyla tam podzemní herna, jako v Bird Cage.

-----


Taková tedy byla situace, když sem v prosinci 1879 přišli bratři Earpové. Bylo jich celkem pět, ale v naší story figurují jen tři: Virgil, Wyatt a Morgan. Virgil se hned rok na to stal deputy marshal, později dokonce marshal a Wyatt, ten už měl za sebou šerifskou službu v notorické Dodge City v Kansasu. Proto se také hned ucházel o místo šerifa i v Tombstone, ale to dostal jakýsi John Behan, o kterém ještě uslyšíme. Wyatt zatím tedy dělal nějakou dobu střelce (riding shotgun) pro Wells Fargo, tj. střelce, co sedí na kozlíku vedle muže, co řídí dostavník, v ruce má krátkou brokovnici a pod sedadlem trezor. Tuto práci po něm později převzal jeho bratr Morgan, který byl ovšem také dobrý střelec. S bratry přišel do města i nerozlučný Wyattův přítel Doc Holliday, promovaný dentista, povoláním gambler, zručný ve hře s kartami i kolťáky.

Trouble na sebe nenechaly dlouho čekat: po přepadení místního dostavníku, kdy byly zabity hned dvě osoby, dopadla pátrací parta (posse), ve které byli také Earpovci, jednoho z lupičů. Ten jim také vyzradil jména svých tří kumpánů, kteří se ovšem schovávali buhví kde. A tehdy dostal Wyatt nápad, který mu měl získat vytoužené místo šerifa a nejen to: pak by spolu s Virgilem, který byl, jak už jsem uvedl, federální marshal, oni dva jediní reprezentovali ve městě zákon. Nabídl tedy tajně jednomu z desperádů, byl to mladý Ike Clanton (syn starého Clantona, jak jinak?), že mu dá celou peněžní odměnu za chycení lupičů, když mu ten vyzradí místo, kde se skrývají. Tato dohoda ale bohužel přestala být tajemstvím a z toho vypuklo nepřátelství mezi oběma muži a tím pádem i mezi jejich klany.

Onoho osudného dne, 26 října 1881, tedy stáli proti sobě v místě zvaném O.K. Corral čtyři na čtyři: Virgil, Wyatt, Morgan a Doc Holliday proti dvěma bratřím Clantonům (Ikovi a Billymu) a bratřím Mc Lauryům (Frankovi a Tomovi). Zaznělo asi dvacet výstřelů (přesně se to neví), trvalo to necelou minutu a bylo po všem. Tři mrtví (Bill, Frank a Tom) a dva postřelení (Virgil a Morgan), to byla konečná bilance souboje. I Doc dostal zásah, naštěstí jen do pouzdra jeho pistole. Jediný Wyatt neobdržel ani škrábnutí, a stejné štěstí měl v životě i mnohokrát později. Ovšem také Ike Clanton unikl zranění - doslova, protože se spasil útěkem.

-----


Vešli jsme do ohrady. Tak tady to bylo: na místě přestřelky stojí dnes ne zrovna realiticky vypadající figuriny střelců, z amplionu znějí výkřiky a výstřely. Lidé se u toho fotí a dělají pózy u panáků - chybí tu jen koně, u kterých tehdy stáli Tom a Frank. V posledním týdnu října se v městečku konají oslavy této události, tak zvané helldorado, při kterém se bitka opakuje se skutečnými herci, ale slepými (jak jinak?) patronami.
(pokračování)
Back to index

POVÍDKA: LeROY

Už v době faraonů se umění biče uplatňovalo přímo ve velkém. A co vlastně postavili? Ano, pyramidy - pro někoho to je div světa, pro jiné je to jen hromada kamení. Pravda, bývala to hrobka krále, ale kde je teď král a kde jsou jeho poklady? Dávno už je vybrali zloději či archeologové. A co zbylo, je jen - co do velikosti - značně přehnaný náhrobek pro jakousi mumii. Dnes se sice hádáme, jak to dokázali postavit, ale ruku na srdce: pamatujete si snad, jak se ta která mumie jmenovala? Daleko zajímavější se mi zdá, že už tehdy Egypťané znali i trepanaci lebky...

-----


V našem oddělení pracovali dva přátelé: Jack a Jim. Jack byl sportovní, průbojný typ, plný elánu a hlavně bez velkých skrupulí. Nedostatek nadání nahrazoval kancelářskou politikou. Jim byl pravý opak: bledý, nepříliš společenský a fyzicky slabý. Jak slabý? Představte si, že neměl ani dost sil, aby se mohl vyšplhat po firemním žebříčku! Po technické stránce byl sice prvotřídní odborník a dříč, ale za to si člověk nikdy moc nekoupí: ani včera, ani dnes.

Jak se ti dva mohli skamarádit, to je mi záhada. Pravda, studovali spolu na stejné univerzitě - vlastně vidíte, asi tedy proto. Oba už byli ženatí a jejich manželky se často navštěvovaly. Co také jiného se dá dělat tady na severu, kde jediná kultura je jen a jen agrikultura?

Náše vedoucí se jmenoval LeRoy. Tedy ještě jmenuje. Jak se stal vedoucím? Říká se, že komu dá pánbůh úřad, tomu dá i rozum. LeRoyovi tedy určitě ten úřad nedal pánbůh. To spíše tak léta politikaření u firmy, kde uměl vždycky stát na správné straně stolu. Bylo to umění vyhnout se všem průšvihům a hlavně umění neříkat, co si opravdu myslíš, pokud si tedy po těch letech ještě vůbec něco myslíš. A hrát golf a to tak, abys uměl prohrát s někým, kdo tě pak potlačí výš. Byla to vlastně taková medajle za nestatečnost.

Vzpomínám, jak když jsem opuštěl firmu Digidatas, požádali mě na osobním oddělení, abych jim upřímně řekl, co si vůastně myslím o našich vedoucích. Zeptal jsem se, proč zrovna teď, až když odcházím - proč se o to nezjímali dříve.
"Víte," pravil ten hošík, který měl rozumět lidem, " my se tu snažíme zlepšit situaci, ale lidé se to normálně bojí říci. Když ovšem opuštějí firmu, tak už ten strach nemají, a proto se jich ptáme."
"A jak dlouho už ty rozhovory děláte?" ptám se já.
Vlezl mi do pasti¨: "Už tři roky."
"To je zvláštní, " já na to, "jsem tady čtyři roky a nic se ani nezlepšilo."
"No vidíte," povídá ten blbeček," proto právě děláme tyhlety interview na odchodnou!"

-----


Už od začátku bylo jasné, že Jack je podle ornitologie t.zv. šplhoun obecný, nanápadně zbarvený. Naše dodělení se totiž skládá ze tří druhů lidí: šplhounů, dříčů a pak nás, kteří se tak nějak držíme na hladině a nevíříme vodu. Pravda, pak je tu ještě Diane, sekretářka, která je také šplhoun, ale ta má před námi všemi značný náskok, tak říkajíc o prsa. My starší ovšem považujeme za zcela normální, že se Diane snaží bojovat za rovnopprávnost žen, i když tedy hlavně za svou, ale u Jacka jsme měli svoje výhrady. Byl ještě v podniku nováčkem a dělal to všecko moc okatě - a co bylo ještě horší, docela úspěšně. Našeho šéfa si hned naklonil a to se, jak jistě chápete, nedá prominout.

Jemu to nevadilo. Dělal vše, podtrženo vše, jen s jediným úmyslem: dostat se rychle nahoru. Prováděl LeRoyovi rektoskopii opravdu dokonale: studoval každý jeho zvyk, každou zálibu. Jako hráč golfu ovšem vždy nechával šéfa vyhrávat. Řekli byste, že to LeRoy prohlédne - vždyť to sám kdysi dělal také - ale nepoznal to. Byl příliš na svou hru pyšný a navíc by si musel přiznat, že je Jack lepší, než on. To máte tak: sportovcům jde o hru, jemu šlo o výhru.

Dříči ovšem vždycky pro svou pracovní disciplinu jenom trpěli. Kdysi jsem dělal se starým Fruhaufem, co vždycky vytáhl svoje cibulové hodinky a přestával svačit přesně na minutu, možná i na vteřinu. K jeho cti je třeba říci, že mě nikdy neudal, když jsem si protáhl oběd nebo tělo. To nebyl jeho styl. Stavěl kdysi v Lubeku Hitlerovi ponorky, ale pak jim je spojenci začínali potápět rychleji, než je oni dokázali vyrábět. Přesto všichni pracovali dál, jako podle hodinek. A kdyby válka trvala do dneška, našli byste je jistě ještě u soustruhu, jak vytáčejí periskopy, které pak vesele končí na dně mořském. Pochopitelně se tohle netýká jen Němců, jak si můžeme dočíst třeba v knize Most přes řeku Kwai.

Láska k práci je vášeň bez konce. Práce je totiž milenka neukojitelná a děvka nevděčná. Běda těm, kteří se do ní zamilují. Nepřestane, dokud je nezničí. Tedy ne všechny, vybírá si na to jen některé typy, jako třeba Jima...

-----


Jim bral od narození všecko vážně. Ve škole mu řekli, že nadaným patří svět. Na univerzitě mu řekli, že lidé ovládají přírodu. V náboženství mu řekli, že se nemá lhát. Ctil své rodiče, miloval svou ženu a jak už jsem naznačil, byl zamilován i do své práce. Brzy nám všem bylo jasné, že to dobře nedopadne.

"Co si o něm myslíš, Kenny?" zeptal se mě jednou LeRoy.
"Jak to myslíš, s tím ´myslíš´?" ptám se, abych získal čas. Na LeRoye si totiž musíte dát bacha, on si všecko pamatuje, co mu kdo řekne.
"No jaký on vlastně je?"
"Snaživej, svýmu oboru rozumí, učí se rychle..." Vím dobře, že tohle boss nechce slyšet, ale právě proto mu to říkám.
"No víš, "povídá mi ten náš císař-kaprál,"on se mi zdá takovej divnej. Neskrývá on něco?"
"Myslím, že ne, "povídám. "kdyby něco skrýval, dávno už bys na to přišel." Mohl jsem si to dovolit říct, protože jsem věděl, že to vezme jen jako lichotku.
A taky ano. "No dobře," uspokojil se LeRoy, alespoň teda na chvíli, "ale dávej si na něj pozor, ať neudělá nějakou chybu." "Spolehni se, " povídám, protože šéfovi se odporovat nemá. Dobře vím, co tím boss myslí a v duchu si říkám - no tobě určitě budu dělat donašeče!

Abyste rozuměli: Jim dělá pro mě a já zase pro LeRoye, takže to vypadalo, že se LeRoy prostě stará o to, o co má. Jenomže nebylo těžké poznat, že v tom všem měl prsty Jack. Proč? Jak jinak se dá vyniknout, než na úkor druhých? A když nějaké ty výsledky nemáš, můžeš se je alespoň snažit snižovat u těch druhých. Brzy o Jackově "zájmu" věděli všichni, kromě Jima ovšem. Jednou jsem to Jimovi přímo naznačil, ale nevěřil tomu. Nerozumějte mi špatně, normálně se do věcí nepletu, ale zdál se mi jaksi moc bezbranný. A ještě jedna věc: Jack měl totiž namířeno na moje místo, takže nepřítel Jacka se automaticky stal přítelem mým. Jenže dobrák Jim ani nevěděl, že ho Jack považuje za nepřítele? Teprve později jsem se dozvěděl, že si v té době také ještě Jack půjčoval od Jima peníze, které mu ani všechny nevrátil.

I jinak se ten opeřenec choval tak, že nám všem ostatním brzo šel na nervy, i když důvody mohl mít každý z nás různé. On si toho nevšímal anebo to dobře hrál - asi byl na to zvyklý a měl, jak se říká, tlustou kůži. Jedna věc byla zajímavá: brzy na to byl Jim přeřazen ode mne do skupiny, ve které byl i Jack a postupem času se víc a víc Jackova práce stěhovala na Jimův stůl. Nepříjemné práce, abych to upřesnil.

-----


Je to snad takový nějaký zákon, že když máš nejvíc práce, ještě ti hodí na krk nějaký přívažek. Většinou to vypadá jako nic, ale pak se z toho může vyvinout docela pěkný průser. Roste a roste a marně se snažíš, aby ti snad někdo pomohl anebo se toho - možná zázrakem - ujal někdo jiný. Měli jsme kdysi jeden takový problém: nikdo to nechtěl, tak na to vypsali nové místo a lidé zvenku, kteří se vydávali za specialisty, se hned na ten job hlásili. Po firmě se začalo šuškat, že ten problém stejně nikdo nevyřeší. Jak by také mohl: ti, co tomu rozumí, se od toho distancují, protože kdo by tohle chtěl řešit, by byl vyložený blbec. No a blbec to zase nemůže vyřešit, čímž je to logicky dokázáno. Nový člověk pochopitelně také neměl žádný úspěch, tak to nechali uležet. Po letech se přišlo na to, že ten úkol si vymyslel nějaký slabomyslný stařík, který šel do penze. Já osobně si myslím, že on asi vůbec tak debilní nebyl, ale že se tím chtěl firmě pomstít...

Jim byl mimo jiné také dobrý na řešení problémů, tak mu jich ještě přidávali víc, protože jak se říká: za dobrou práci dostanete jen zase víc práce. A v zahradnickém manuálu si můžeme přečíst, že čím víc se seká, tím to roste hustěji. A ubožák Jim dělal a dělal, ale když přišlo vyhodnocování, najednou to, co udělal, jaksi nebylo dost. LeRoy byl totiž jako rozhodčí v krasobruslení: vydal se z dobrých bodů už před Jimem. Komu že to přidal na platu? Uhodli jste, Jackovi. Ten totiž zapojil do hry všecko, i zálohu. Betsy, Jackova manželka, stavěná jako barokní okno, s velkou předprsní, byla na záložení ideální. Chodívala s Jackem k šéfovi na párty a šeptalo se ledacos.

Jisté bylo, že by k tomu určitě měla morální, či vlastně amorální podporu svého manžela. Nikdo totiž neumí šéfovi zalichotit jako ženská. Za každým šéfem je totiž nutno vidět člověka, i když někdy je to velmi těžké. Každý vedoucí má totiž svoje slabůstky. Kdysi jsem měl šéfa, který měl jenom slabůstky. Vlastně ne, ještě také měl švagra, co byl u firmy viceprezidentem.

-----


Bylo jasné, že náš Jack to hraje, aby byl povýšen na podvedoucího, tedy něco na stejném špriclu toho žebříku, jako jsem já. V jejich oddělení, abyste rozuměli. Bylo jasné, že to docílí dost rychle. Se svým golfem měl docela šance, větší než kdysi já. Já totiž golf nehraju. Zkusil jsem to, ale nešlo mi to. Ono totiž i k tomu prohrání je potřeba to umět trochu dobře hrát. Také moje žena June by se nechtěla angažovat k mimomanželským hrátkám, i kdyby to bylo pro dobro rodiny, myslím našich tří dětí. Pravda, ono by to dost dobře nešlo: kdyby u nás v Port Clarke byla soutěž královny ošklivosti, měla by první cenu jistou. A nejen první, ale i druhou a možná i třetí navíc.

Co jí ale pánbůh ubral na kráse, to jí přidal na řeči. Je členkou několika místních dobročinných spolků, což má tu výhodu, že mám dost času pro moje hobby. Chodím totiž pozorovat zpěvné i jiné ptactvo. V našem spolku Goldfinch jsem jeden z nejlepších, což dokazují i moje fotografie, které ze svých výletů přináším. Čekání mě uklidňuje a mohu si tam navíc klidně snít. Třeba jak zrovna fotím párek waxwingů a náhle z křoví vyleze jiný pár - "Je, dobrý večer, pane řediteli! Hello Diane, how are you?"

Náš vztah s LeRoyem je oboustranný: já ho nemám rád a on mě nenávidí - asi proto, že jsem byl podvedoucím, ještě než on přišel. Zato moje žena se s jeho Dorothy shodne docela dobře. Je to obrázek pro zasmání: jedna krátká a macatá, druhá vysoká a kostnatá. Na podnikové párty platí obě za ty největší drbny. Párty se koná tradičně u LeRoye. Dorothy je hostitelkou a tudíž cirkuluje. Přitom se zastaví u každého, aby vyzvěděla jeho problémy a mohla je předat dál. Jim mezi nás také kdysi chodil, ale jeho žena Sharon ho musela neustále hlídat, aby moc nepil.

Vystudovala psychologii, ale když se jí narodil syn, zůstala pak doma natrvalo. Koupili si malý domek a pilně ho spláceli. Říkali, že chtějí jen tak spokojeně žít, ale osobně jsem je podezříval, že se ještě mají rádi. Znáte to, některé páry mají líbánky prodlouženy i na několik let. Občas je bylo spolu vidět i v kostele - June mi to všecko hned doma referovala. Já do kostele nechodím: mám dost kázání v práci a pak ještě doma.

Jack to rozjel ještě jinak: Jim brzo dostal navíc pár jeho projektů, s kterými si Jack nevěděl rady. Jak vidíte, hloupý nebyl, i když jeho znalosti byly nepatrné. Jako každý politik dobře pochopil, že co můžeš odložit dneska, neodkládej na zítřek. Existují problémy, které je totiž lepší neřešit - a vůbec nejlepší je prostě dát někomu jinému.

To ale Jim vůbec netušil, měl ještě navíc z těch úkolů radost a jeden z nich dokonce vyřešil ještě ten samý týden. Zjistil totiž, že superprojekt X27 je nesmysl, stojí firmu zbytečně peníze a prakticky paralyzuje další vývojovou práci v jiném směru. Jistě jste si všimli, jak často se bohyně blbosti halí do závoje tajnosti. A že arogance je mladší sestrou ignorance. Jinak řečeno, Jim tím ovšem odhalil císařovy nové šaty. Pardon, ředitelovy nové šaty - pan Andersen promine. Skončilo to důtkou a výstrahou, že je u firmy jen inženýrem a že když se mu to nelíbí, tak může jít.

-----


Je asi v lidské povaze, že my lidé věci zbytečně komplikujeme, na rozdíl od mašiny, třeba stroje nebo počítače. Člověk totiž také někdy lže. Ovšem ne vždycky - to by bylo ještě těžší, než pořád mluvit pravdu. Jack věděl, anebo spíše tušil, o co jde a prostě se problému včas zbavil. Pravdu říci nemohl a pracovat na takto "mrtvém" projektu by mu nepřineslo žádné body. Nějak si odhadl, že Jim to o tom projektu řekne nahlas a tím se zabijou dvě mouchy jednou ranou: zbaví se problému a Jimovi to ublíží. Jack začínal být opravdu nebezpečný. To už jsme věděli všichni, kromě Jima ovšem. Rozhodli jsme se, že musíme Jacka zastavit, čili nastražit past, jak se říká v detektivkách.

Proto jsme vymysleli úkol, který se zdál lehký, ale jinak se prostě nedal vyřešit. To jsem si mysleli my, co jsme už byli u firmy déle a viděli generace techniků, které si na něm lámaly zuby. Jack na to skočil a brzy už v tom lítal jak drak na krátkém špagátě. Když už v tom byl až po krk, stalo se něco nenadálého. Jim se totiž nabídl, že mu pomůže - jen tak, jako kamarád. A stal se zázrak: on skutečně přišel na to, jak to udělat, aby to chodilo. Nemusím dodávat, že to bylo něco unikátního, téměř geniálního. V reportu byla původně sice uvedena jména obou, ale pak přišel Jack od šéfa, a že prý ho LeRoy přemluvil, aby se Jimovo jméno vypustilo. Protože jinak by musel Jima potrestat, že v pracovní době nedělá jen svoje úkoly, ale i někoho jiného. Nikdo z nás nevěřil, že si to LeRoy vymyslel jen tak, dokonce se zdálo, že o tom vlastně nic nevěděl, ale nikdo se na to pochopitelně nechtěl ptát.

Sláva to byla veliká, předběhli jsme konkurenční foirmu o dvě míle a i sám ředitel přišel poplácat Jacka po ramenou, vlastně jen po jednom. A pravil: "Vidíte, z tohoto mladého muže si vezměte příklad, ten to někam dotáhne. A navíc je ještě skromný, ne jako lidi, kteří pořád do něčeho vrtají, protože nemají ten pravý poměr k našemu podniku." Všichni jsme ovšem věděli, že tím myslí Jima.

Po tomhle pokusu - který se nám nejen nepodařil, ale ještě navíc pomohl Jackovi zaskórovat nějaké ty body - jsme se už o nic nepokoušeli a Jack měl ve všem volnou ruku. Brzo se stal podvedoucím. Pro Jima to ale byla cesta do záhuby. Bolest z neuznání, narážky a i výhrůžky jej učinily nevrlým. Nikdy veřejně neřekl, že to bylo vlastně všecko jeho zásluha. Začal se vyhýbat lidem a také jeho práce trpěla. LeRoyova reakce na sebe nedala dlouho čekat: každou chvíli ho káral a za trest mu dával víc a víc práce, takže nebožák musel zůstávat v kanceláři po práci a dělat neplacené přesčasy, aby to stihnul. Odcházel kolem půlnoci a ještě si nosil práci domů. Třikrát za sebou pak nedostal přidáno a tak se nikdo ani nedivil, že z toho navíc začal ještě pít. Pak se najednou zhroutil. Chodil sice kamsi na léčení, ale v práci i u nich doma to bylo pořád horší. Nakonec ho opustila i žena. Sharon se jednoho dne prostě sebrala a odešla, i s dítětem.

Pak se něco stalo a Jim na tři měsíce zmizel. Když se vrátil, byl v podstatně lepším stavu. Šuškalo se, že ho ta ztráta rodiny tak vzala, že se pokusil o sebevraždu. Jenže pak začalo to pronásledování znova. LeRoy se na něm vyžíval jako inkvizitor na čarodějnicích. To už se také říkalo, že mu snad Jim chodí za ženou. Byla to nehorázná blbost, nikdo tomu nevěřil, jen LeRoy asi ano. Tušili jsme, že mu za ní asi chodí Jack a že to nějak šikovně svádí na Jima. Šéfovi to lezlo na mozek a začal se perverzně vyžívat nejen na Jimovi, ale i na nás. Jediný, který to měl u něj pořád dobré, byl ovšem Jack. To už jsme začali LeRoyovi říkat po straně Kimotori, podle exekuce mečem, kterou ve válce Japonci používali na spojenecké zajatce. Také já jsem začal ztrácet body, tvrdě nabyté otročením u naší firmy. Společené utrpení nás všechny nějak začalo sbližovat. Bylo třeba udělat něco drastického, nějak se rychle LeRoye zbavit.

Než jsme ale něco vymysleli, situace se vyřešila sama. Firma potřebovala omezit stavy a tak nabídla několika desítkám zaměstnanců předčasný odchod do penze - s bonusy, pochopitelně. LeRoy to přijal s radostí, měl už dost let odpracováno a mohl se teď nerušeně věnovat svému ubohému golfovému úderu. Jako svého zástupce doporučil - hádejte koho. Návrh byl potvrzen a jmenování přišlo Jackovi asi týden před bossovým odchodem.

Zašel jsem za Jimem, zajímalo mě, co si o tom všem myslí. "Já to Jackovi přeju," řekl mi dobrácky, "já mu to opravdu přeju."
Viděl jsem, že se nepoučil, možná že ani nechtěl. "A co náš boss," dotíral jsem zvědavě.
"Až se přijde rozloučit, ruku mu nepodám, to ti teda povím, " pravil a v očích mu zlověstně plálo. "A řeknu mu svoje."
"Co mu řekneš?" vyzvídal jsem dál.
"No co, všecko, a že mu to nikdy nemohu odpustit!" Konečně, pomyslil jsem si, konečně se naučil nenávidět LeRoye.

Pak přišel ten den. Vyzdobili jsme kancelář: u stropu jsme zavěsili velký nápis "AŤ ŽIJE BOSS!", u kterého někdo přeškrtl to poslední "S" a šipkout naznačil, že se to má číst pozpátku, tedy S.O.B, což je oblíbená zkratka pro sonovabiče. Jack měl ovšem pochvalný projev na LeRoye, co všecko jako ztrácíme, přičemž se hodně lidí upřímně pochechtávalo. Potom jsme LeRoyovi potřásali pravou končetinou, z radosti, že jsme se ho konečně zbavili. Ode dneška tedy bude velký LeRoy velké nic. I já jsem se připojil, popostrčil jsem Jima dopředu a povídám:"A tady Jim ti chce také něco pěkného říci." To víte, očekával jsem, jak to Jim LeRoyovi dá i za mne, to místo po bossovi jsem měl přece správně dostat já.

Jim tam stál, chvíli si připravoval, co řekne a pak pravil: "Dlouho jsem se rozhodoval, zda ti mám potřást rukou. Udělal jsi mi ze života peklo, ztratil jsem ženu, dítě a málem také rozum. Ale já ti nedávám vinu, ty nemůžeš za to, že jsi takový, jaký jsi. Já ti odpouštím a tady je moje ruka!" Nastavil mu pravici a LeRoy, celý zpitomělý, mu ji uchopil a stisknul. Lidé začali tleskat a všichni poplácávali Jima po ramenou a volali: "Dobře, Jime, bravo! Ty máš klasu!"

LeRoy tam stál a celý zpitomělý pořád ještě tiskl jeho ruku, než konečně pochopil, co mu vlastně Jim řekl - odpouštění nebylo nikdy v jeho slovníku. Jásot a chvála na Jima neustávaly - jako by se protrhla přehrada emocí. Boss zrudnul, oči mu lezly z důlků, zakašlal, chtěl něco říci, začal, ale slova se mu dusila v krku. Znova začal, ale hlas mu opět selhal. Zajíkal se, slova mu neslyšitelně vycházela z úst. Pak se prudce vycukl a vyběhl z kanceláře.

Pohlédl jsem na Jima: "Tak tohle je ta tvoje veliká pomsta? Zklamal jsi mě, hochu!"
"Víš," povídá Jim, "já jsem mu musel odpustit, abych mohl odpustit také sám sobě." "No tak daleko jsem já ještě nedošel," povídám otráveně, ale nějak jsem se na něho nemohl zlobit - bylo vidět, že to myslí upřímně.

----


Zašel jsem do místnosti pro kuřáky. V rohu tam stál LeRoy a já najednou pochopil: on vůbec neubližoval Jimovi z blbosti, jako se to někdy stává, on mu ubližoval vědomě, on se mu z nějakého důvodu prostě mstil. Zřejmě na to ty Jackovy podrazy ani moc nepotřeboval. A on to věděl, Jim to věděl a já to teď ovšem takévěděl. A protože i to Jimovo odpuštění bylo vědomé a navíc upřímné, o to větší bylo teď šéfovo ponížení.

Stál tam a někde uvnitř té jeho vnější skořepiny, která se celou dobu, co jsem ho znal, zdála úplně neprůstřelná, tam někde uvnitř se teď krčil malý, zbabělý člověk. Člověk, který pochopil, že dohrál. Ruka s cigaretou se mu třásla a něco mi brebtal - ani nevím co, věnoval jsem se zapalovači, který mi nechtěl chytnout. Konečně chytl a LeRoy se na mě obrátil ještě jednou: "Řekni, Kenny, byl jsem já tak špatný vedoucí?"
"Vedoucí nebo člověk?" povídám bez rozmýšlení a ani si neuvědomuji krutost té otázky.
"Tak ty si také myslíš, že jsem byl čubčí syn?" pravil a hlas se mu zlomil, jako by ode mne čekal milost.
"Podívej se na svůj rodný list,"povídám nemilosrdně, "mě se neptej!"

Neodpověděl. Místo toho jsem viděl, jak se s ním něco děje. Znáte to, bylo to jako v horrorovém filmu: jeho tvář stárla pře mýma očima a obličej se propadal. Čekal jsem, kdy mu vypadají vlasy, odpadne kůže a ukáže se lebka. Vypadalo to, jako když přestane pracovat nějaké kouzlo. To kouzlo, které nás nutilo skákat, jak on pískal - on, človek podprůměrné inteligence, o ostatním už ani nemluvě. Kouzlo, kterému on upsal svou duši, aby teď v jediném okamžiku poznal, že to za to nestálo, že cena byla příliš veliká. Jenže upíšeš-li se ďáblu, musíš mu nakonec dát všecko, úplně všecko. Ne, ani já už jsem mu nemohl víc ublížit. Do umírajícího psa se přece nekope. Škoda, bylo by to tak lehké ho dorazit, říkal jsem si, ale nahlas jsem jen opakoval: "Ne, nekope."

LeRoy se na mě nechápavě podíval. Usedl jsem na židli a spokojeně jsem nassál kouř z cigarety. Uvědomil jsem si totiž, že tady po letech nebudu stát já ale Jack, a stejně jako LeRoy bude držet v ruce užmolenou cigaretu a žebrat o soucit. Stavitel pyramidy, která se ukázala být jen malou hromádkou, ne o moc větší, než jakou udělá náš pes. A sám jsem se sobě musel divit: už mi nevadilo, že udělal vedoucím Jacka místo mne. Cítil jsem se docela fajn, tak fajn, že mi ho až začínalo být líto a už-už jsem ho chtěl přece jen nějak utěšit.

Než jsem to ale mohl udělat, vyrušil nás nějaký hluk. Někdo za dveřmi se hlasitě zachechtal. Poznal jsem Jackův hlas: "Poslyš, Jime, tys to tomu kreténovi kamaráde pěkně dal. S tím odpuštěním jsi to zahrál výborně, jen co je pravda. Dal jsi mu to za nás za všechny."
"Ale já mu opravdu odpustil," bylo slyšet Jima.
"No dobře, to je tvoje věc," řekl Jack, "Ale viděl jsi, jak to toho starýho idiota vzalo? Div se nerobrečel, blbec jeden senilní. No ale teď pojď, ode dneška děláš jenom pro mě a já už mám pro tebe jeden hrozně zajímavý úkol..."

Back to index


POEZIE: DNES



Dnes dozrály jí velké hrozny vína
a těžké, unavené, se teď ke mně sklání.
Ta jejich vůně mámivá a líná
mě objímá a svádí k milování.

Mám velkou touhu potěžkat je v dlani.
Ne jejich tíhou se má ruka chvěje:
to lesní maliny se krupobití brání.
I ona brání se, ač v duchu si to přeje.

A jako kdyby málo rukou měla,
srdcem i nohama teď objala mě svýma;
k modlitbě spíná ruce vprostřed těla,
kde podobenství mlčících rtů dřímá.

Jak jí mám věřit, že se tomu brání,
i když je vlastně dávno přemožena?
Protrhl motýl kuklu - bolest díkůvzdání -
a z plaché dívenky se zrodila mi žena.


Back to index (Zpátky na index)

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

©hurychj@hurontel.on.ca