Komentář: INDEX:
B - ČESKÁ ČÁST Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět nahoře na Titulní stránku.
Někdy, když dokončuji nové číslo, tak si říkám: co bych asi tak zajímavého dal ještě do komentáře? A většinou mě nic nenapadne a pak je ten komentář jen takový malý sirotek odbývaný. Jednou mi napadlo, že bych třeba mohl napsat, co se mi za ty tři týdny stalo zajímavého - ale na to by tu zase nebylo dost místa. No to trochu (chci říci hodně) přeháním, tolik se toho zase nestalo, ale vůbec mě to nemrzí. Jak už to napsal Hašek: "Lidský život je tak složitý, že proti tomu život člověka je úplné nic" (nebo tak nějak, přesně už se nepamatuju).
Nedávno se mi stalo, že se mi už dlouho nic nestalo. Ale to záleží čistě na tom, jakou důležitost tomu čemu přikládám, že ano. Abych zase citoval Haška: "Ať si bylo, jak si bylo, přece nikdy nebylo, aby jaksi nebylo" (alebo nebolo, ak to prajete ve slovenčine). To je právě ta relativita: stávají se totiž buď a) dobré nebo za b) zlé věci. A nestane-li se, co jste očekávali, pak je to naopak v případě a) zlé a v případě b) dobré. No a tady je ten problém: jak může být dobré to, co vůbec neexistuje nebo špatné to, co se vůbec nestalo? Ale radši už té filozofie nechám - nebude to ani dobré, ani zlé, ale bude to tak rozhodně lepší...
Úvaha:
PROČ JSEM SE NESTAL POLITIKEM.
Reportáž:
SAYONARA V (Rozpaky poutníka v Japonsku, dokončení)
Povídka:
JEN TAKOVÁ MALÁ PORUCHA
Poezie:
John McCrae: IN FLANDERS FIELDS (překlad).
"Dva polovodiče nedávají dohromady jeden vodič a dva polo-inteligenti nedávají jednoho inteligenta."
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca
Text následuje:
Vidíte, taková jednoduchá otázka a já na ni nemám odpověď. Přesněji řečeno mám, ale je jich víc a nevím, kterou bych měl vybrat. Kdybych byl politik, tak bych tenhle problém neměl: tady bych použil tuhle odpověď, támhle zase támhletu, dnes jednu, zitra jinou...
Ne, nejde mi o zesměšňování politiků, na to si úplně stačí oni sami. Zajímá mě jen, proč jsem se k nim nedal a zda jsem vlastně někde neudělal chybu. To, co jsem tu napsal, je tedy taková zpověď, litování hříchů a hned si také přidám rozhřešení. První odpověď, která mi napadá je, že jsem měl
absolutní nezájem o politiku.
Už od dětství jsem trpěl nutkáním hodně povídat. Dokonce jsem jednu dobu také učil, ale to to bylo lehké, neboť studenti mě museli vyslechnout a navíc ještě se mnou souhlasili, snad v domění, že by jinak nedostali zápočet. Já jim tu doměnku nevyvracel, snad z pohodlnosti, snad proto, že mám rád, když se mnou lidé souhlasí. Navíc se u nás dával zápočet hlavně za prezenci, semtam za výsledky a semtam i za to, jak dalece čitelné byly jejich zápisky. Děvčata to měla lehké, protože uměla psát krasopisně.
To povídání, kterému se vznešeně říkalo pedagogika, mě tedy velmi bavilo. Na druhé straně se mi ale nechtělo lidi poučovat, neměl jsem na to dostatečně velké ego nebo co se to vlastně k tomu potřebuje. Mezi učením a poučováním je rozdíl v tom, že poučovatel je stoprocentně přesvědčen, že pravdu má on a nikdo jiný, nebo přinejmenším že on má tu největší pravdu ze všech. Poučování je v klinickém slova smyslu vlastně duševní porucha a v lidském slova smyslu blbost. Jenže poučovatel to neví a trik je v tom, že my zase nevíme, že on to neví a on pak vesele a nerušeně poučuje masy.
Kdosi to asi už řekl přede mnou: "Blbost je vlastně nevyléčitelná." Ano, blb sice už přestává být blbem, když pozná, že je blb, ovšem pokud je ještě blbem, nemůže poznat, že jím je, tudíž nemůže jím ani přestat být - je to takový Catch 22 (viz kniha Josepha Hellera). Čímž je to dokázáno, neboli Quod erat demonstrandum, jak říkával náš profesor matematiky, když nevěděl, jak dál. A od toho nutkání poučovat je už jen krok k poučování, neboli k nutkání oblbovat, což je vlastně základem politikaření.
Vím, že bych na to nebyl dobrý.
To na rozdíl od politiků, kteří to o sobě nevědí a tak se z nich postupně stávají tak zvané osobnosti veřejné (tady je zajímavé, jak se význam toho slova rozšířil, dříve se používal spíše pro veřejné domy, jinak řečeno vykřičené). Jak to vím, že bych na to nebyl dobrý? Po pravdě řečeno, já to tak docela stoprocentně nevím, ale na rozdíl do politiků si myslím, že lidstvu jen prospěje, když se to nebudu snažit dokazovat v praxi.
Vyučil jsem se v jistém oboru,
který mě stačí uživit, takže se - jako každý jiný hňup bez fantazie - živím prací. Myslím si totiž, že politici jsou lidé, kteří nic pořádného neumí, takže se místo práce musí živit jinak. Mám na to prosím i důkaz: většina politiků, když skončí svou veřejnou kariéru, se živí dál jen pomocí svých konekcí, pokud ovšem předtím neskončí ve vězení, že ano. S tou prací se ale asi mýlím: kdybych byl politik, tak bych věděl, že dneska se nikdo už poctivou praci stejně pořádně neuživí.
Chyběla mi touha spasit lidstvo,
která politikovi pomáhá šplhat se nahoru, aby tam, pohodlně usazen, mohl vykonávat svoji spasitelskou funkci. Že přitom dělá kopance, to mu nevadí: on ví, že každý jiný by to dělal hůř. Protože si to ale myslí všichni politici, dostáváme se tak k logickému paradoxu, že ne jeden, ale všichni politici se na to místo hodí nejlépe, i když každý s nich by to dělal hůř, než kterýkoliv z ostatních.
Nechtělo se mi pořád ohlupovat lidi.
To je ovšem jen výmluva - mě se chtělo, ale jaksi jsem se bál následků. Už v mládí jsem zaregistroval, že mi to jde docela dobře, šlo jen to trvat na určitém tvrzení dostatečně dlouho, tak dlouho, až ostatní začnout pochybovat o tom svém. Také jsem to několikrát zkusil a řeknu vám, je to nebepečné, hlavně po stránce ublížení na těle.
Daleko lepší se to ovšem dělá v davu, jednak že v davu se jaksi všechno myšlení navzájem ruší, takže dav pak navenek vypadá, že vůbec nemyslí, jednak, že se pak všichni jednotlivci jaksi natočí jedním směrem jako molekuly ve zmagnetovaném železe. Dav se pak také stává magnetický a s jinými zmagnetizovanými davy se buď přitahuje, nebo odpuzuje. Patříte-li ovšem k nezmagnetizovanému železu, obě tato železa - pardon, davy - vás naopak mohou přitáhnout, přesněji řečeno shltnout. Zmagnetizovaný člen hlavu ovšem najednou začne ztrácet mozkovou hmotu. Zmagnetizovaný dav se pozná podle toho, jak všichni souhlasně kývají hlavami: to je celkem pochopitelné, protože prázdnou hlavou se kývá lehčeji.
Pedagog či demagog?
Na demagogii, tj. tento proces zmagnetování, jsme všichni náchylní, podobně jako na chřipku, ať už se jedná o vysokoškolského profesora nebo o ty, kterým se škola tak líbila, že si ji celou odseděli v obecné. Hlavní zbraní demagogie jsou totiž sliby. Čím to je, že i když se tisíckrát zklameme, věříme slibům znova a znova? Studoval jsem - soukromě - některá odvětví slibologie a zjistil jsem, že lidská bytost nemůže existovat, aniž by alespoň něčemu nevěřila. A my nejen že věřit musíme, my dokonce věřit chceme a ještě si myslíme, že to patří k hlavním svobodám člověka. Zatím jsme ovšem jen tak naprogramováni, že když nemáme čemu věřit, tak si už něco k věření vymyslíme.
Pak přijdou volby. Kdysi jsem v Oakville zneužíval své svaté právo volit, ne k volbě, ale k hloupému, skoro bych řekl školáckému žertu. U uren totiž sedí babičky - dobrovolnice - které vám mají ochotně pomoci a to také - opravdu ochotně - dělají. Tváří se, jako kdyby v těch urnách byly zpopelněné ostatky nějakých svatých. Opatrně jsem se jich zeptal, jestli se jich něco mohu zeptat. I když to bylo zcela nelogické, protože už tato moje otázka byla jaksi bez dovolení, ale ony, rozradostněny, že se jich vůbec někdo na něco ptá, mě ochotně pobídky, abych se nerozpakoval. Nerozpakuje se a v ruce drze drže ( = přechodník přítomného času osoby první, čísla jednotného) všecky ty kandidátky, zeptal jsem se nevinně, jestli nemají ještě nějaké jiné, přesněji řečeno lepší, kandidáty.
babičky vědmy se rozčilily a ujistily mě, že lepší kandidáti nejsou. To ovšem byla jen polovička pravdy: oni tehdy nebyli ani žádní horší kandidáti, že ano. Jedna věc mě zaráží: na sliby už sice nevěřím, ale pořád je ještě rád dávám...
Osud byl ke mně milosrdný,
udělal jsem totiž zkoušky a byl jsem graduován (po česku promočen). Co to s tím má co dělat? Rád vysvětlím. Jednou jsme byli v Itálii, byl to výměnný zájezd s italskými studenty. Navštívili jsme také Florencii a pochopitelně jsme se zastavili i na známém náměstí u sochy vítěze nad Goliášem, jehož bezbrannost chtěl Michelangelo zřejmě naznačit jeho relativně miniaturními genitáliemi. Na náměstí pod loggiemi sedělo pár studentů a každý si pilně čítal v malé rudé knížce. Přistopil jsem k jednomu a povídám:"Mao?" a on na to: "Si".
Tato historicky důležitá konverzace mi vysvětlila celou tragedii lidstva: studenti, místo aby se učili, si radči čtou různé maocetungovnoviny a následkem toho neznají integrály a propadnou u zkoušek. Protože ovšem nic pořádného neumí, začnou dělat revoluce a jelikož neumí stavět, začnou tedy alespoň bourat. To jim jde kupodivu velice dobře a tak jsem zjistil, že takovou politiku můžet vlastně dělat každý. Dokonce i ti, co ty zkoušky udělají, protože ti mohou pak navíc bourat lépe a radostněji; příklady na mě nechtějte, nerad bych někoho vynechal. Hned mě tehdy také napadlo čistě politické řešení: musíme prostě všechny studenty nechat projít u zkoušek a těm slabším doporučit, aby ve svém oboru raději nepraktikovali, ale radši šli dělat něco nenáročného, jako třeba vedoucí.
Nejsem fatalista,
a věřím, že určité věci se mohou ještě víc zkazit, když se dělají špatně. To v politice neplatí, tedy alespoň se zdá, že na to politici nevěří. Pravda, matka příroda dokáže mnoho věcí napravit a každý politik vám bude tvrdit, že bez něj by to bylo určitě ještě horší. Že by to mohlo být naopak lepší, to už ho nenapadne a napadne-li, k vyslovení téhož nikdy nedojde.
Historický zákon korupce a erupce
jsem pochopil, když jsme jako kluci podpláceli hlídačova syna, aby nám otvíral branku do sadu, kam jsme pak chodili na jablka. Ovšem jen do té doby, než na to přišel jeho otec, kasičku s našimi úplatky mu sebral a peníze propil. Když vystřízlivěl, dal na bránu nový zámek a ve výbuchu spravedlivého hněvu syna zpohlavkoval. Korupce prostě vede k erupci.
Říká se že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Z historie víme, že i ti nejupřímnější snahy politiků skončily fiaskem. Tak např. Napoleon, hrdina francouzské revoluce, si brzy z hesla" Liberté, egalité, fraternité!" nechal jen tu fraternitu a začal svým bratrům udělovat různá království. V dvacátém století máme takových napoleónků už stovky. Ano, je to zákonité a kdo leze do politiky a pak říká, že to nevěděl, je buď ignorant nebo lhář - rozhodně tedy ne člověk, který by měl řídit věci veřejné, jinak řečeno nám všem společné.
Poslední v řadě, ale ne v důležitosti,
je důvod zcela prostý: nikdo mi k tomu nedal příležitost. Rodiče mě k tomu nevedli a neměl jsem ani žádné správné konekce. Dokonce se obávám, že jsem byl na politiku líný a je mi to teď nějak líto: představte si, kam bych to byl býval třeba dotáhl! Pochopitelně by tu byly i nevýhody - nemohl bych už například napsat článek, jako je tento...
Zahrady a barvy.
V Japonsku mají také veřejné parky, ale chcete-li se opravdu rozšoupnout navštivte japonské zahrady. Po pravdě řečeno, viděl jsem jejich různé imitace po světě, ale všecko to byly jenom imitace. Až na Nikka Yuko Centenial Garden v Lethbridge, v kanadské Albertě, kterou navrhoval japonský architekt, dokonce profesor. Jak už jsem psal, za války bylo 20 tisíc japonských Kanaďanů internováno do vnitrozemí. Z toho šest tisíc právě do Lethbridge, kde se také rozhodli po válce zůstat, zřejmě proto, že se tam s nimi slušne zacházelo. Mimochodem Nikka Yuko znamená - ano, uhodli jste, Japonsko-Kanada.
Navštívil jsem nejhezčí zahradu v Tokyu, Shinjuku Gyoen. Od vstupního háje, odkud mě vyhnali nepříliš přátelští havrani - pod jedním se dokonce ulomila větev - jsem se dostal k rybníčkům s ostrůvky a tu zlatými, jinde jen černými rybkami. Skalky, květiny, kamenné lampiony na kamenných podstavcích, ve kterých prý někdy hořívá oheň, klenuté můstky a na konci je ještě botanická zahrada. Půvabná zákoutí, některá úplně jako z pohádky - no ano, je to klišé, ale je to taky pravda. Jen ten budhistický zvon, do kterého bijete zavěšeným trámem, jsem tam neviděl, ale zato jeden skvostný pavilon, kde by bylo docela prima strávit nějakou tu dovolenou. Jen tak mimochodem: sakury (třešně) tam kvetou v dubnu a chryzantémy (které jsou také v císařském znaku) až do října. Stejně malebné jako zahrady jsou i jejich budhistické chrámy (až pětipatrové pagody) a svatyně (ty patří náboženství shinto).
Japonci věří na harmonii v přírodě i jinde. Jejich zahrady jsou třírozměrné básně tvarů a barev - oni totiž milují nejen květiny, ale i kameny. Japonci také vynalezli ikebanu i bonzai, ty miniaturní stromečky, které jejich majitelé pravidelně setříhávají do různých tvarů. Jak dalece ovšem bonzai harmonizuje s přírodou, to jsem se raději neptal. Jejich země je, jak se praví, nejzelenější v Asii. Nejoblíbenější užitkovou rostlinou je (kromě rýže) zřejmě bambus - je v Japonsku používán na všecko: od dekorací až po různá nářadí, včetně držadel malířských štětců.
Obrázkové písmo a obrazy
Tedy nejen malířských štětců, ale i psacích. Štetcem ovšem píšou jen profesionální psavci a učí se to několik let. Když je pozorujete, máte dojem, že něco posvátného tvoří. Písmo je tu víc než symbol, písmo je umění. Proto také najdete na mnoha japonských obrazech i nápisy, takže se podobají spíše plakátům. Tak to ovšem nechápou Japonci, pro ně je písmo částí obrazu, možná i historie obrazu. Fakt je, že jejich kaligrafie je daleko přísnější, než ta naše - není to jen psaní, ale přímo rituál. Dovedu si představit, jak se asi dívají na to nutné zlo, totiž na primitizování čínských znaků (ano, tenhle druh písma tam přišel z Číny) pro displeje počítačů. Pamatuji, jak naše devítibodové tiskárny nám na naši latinku stačily úplně bohatě (na češtinku už moc ne, kroužek nad u vypadal spíše jako kosočtvereček). Na japonské znaky tehdy pořádně nestačilo ani 24 hehel (tehdy se totiž výstup z počítače tiskl tiskárnou pomocí řady jehel a písmena se tvořila tak, že se jehly posouvaly a poklepem na jehlu se tisklo, maximální výška písmene tudíž byla 9, případně 24 bodů).
Když jsem tam šel prvně do kina, dávali zrovna Two Moon Junction, americký film s japonskými tutulky, které běžely svisle, po straně. Naštěstí tam nechali původní angličtinu, kterou ve filmu mluvila má oblíbenkyně Sherilyn Fenn (já si oblíbil ji, ne ona mě!), takže jsem o nic nepřišel. Po pravdě řečeno, film to byl spíše zamilovaný, takže by se dal pochopit i jen tak. Kino bylo kupodivu poloprázdné, i když se jednalo jen o film mládeži nepřístupný. V hotelu si ovšem můžete objednat porno, ale jste-li zvědaví na japonskou Kama-Sutru, budete zklamáni. Z celého filmu jsem pochytil, že jim dělalo zvláštní rozkoš kapání roztaveného vosku na obnaženou anatomii. Jinak každý zajímavý detail ve scéně byl úmyslně zakryt nějakým kusem nábytku, a to pokaždé jiným, takže po jednom filmu už byste klidně mohli dělat odborníka na japonskou dekoraci.
My cizinci
Podobně jako se tvrdí o severoamerických Indiánech, že nevnímají čas jakožto postupnou sekvenci okamžiků, dá se říci, že Japonci nežijí ve třech, ale ve čtyřech dimenzích. Nejlépe to poznáte při komunikaci. Skoro byste dali za pravdu filozofovi, který tvrdil, že člověk vynalezl slova, aby zastřel to, co si myslí. Ovšem tak tomu není. Jejich život je prostě orámován disciplinou - většinou totiž hromadu věcí ani nemusí vyslovit, ty se prostě rozumí samo sebou. Oni naopak zase mají problémy, když přijdou k nám, protože nechápou, že musíme říkat všecko. Hodně času mi trvalo, než jsem poznal, kdy je Japonec naštvaný a ještě déle, abych ho vůbec nějak dokázat naštvat.
Nesmíme totiž zapomínat, že Japonsko žilo několik staletí odděleně od zbytku světa. Ještě dnes se nějak snaží - i když marně - tu izolaci udržovat: Slyšel jsem, že jejich zaměstnanci v Kanadě tam nesmí zůstat déle, než jeden rok. Američané vůbec dělají chybu, že se snaží Japonce pochopit, místo aby je brali takové, jací jsou. V současné hospodářské válce - nedělejme si iluze, o tu právě jde - je jistě nutné předvídat, co druhá strana udělá. Americký odhad ovšem byl často úplně vedle. Mluvil jsem s několika businessmany ještě v Japonsku a z toho jsem vydedukoval, že je Japonci znají lépe, než oni je.
My totiž Japonce jejich metodami nepobijeme: například u jedné firmy jsme zaváděli JIT (just-in-time management), kde vše se udělá přesně na čas a kde všecko klape jako hodinky. Pochopitelně to nebylo šité na západní morálku a nastal velký zmatek, nemluvě už o nářku odborářů. Jiná taková metoda byla zero defekt, tj, nulový defekt při výrobě. My to prostě nemohli docílit, ztráty na čase a tím i na penězích byly ohromné. To jen kopírovací mozky našich vedoucích nedovedly pochopit, že ač to jde v Nipponu, u nás prostě jaksi ne. Pak jsme zjistili, že ponechání dvou procentního defektu ve výrobě, jež se pak dal krásně zachytit testováním, zrychlil naši produkci hned dvojnásobně. Defektem zde ovšem nemyslím to, že by dělníci dělali zmetky, ale to, že se technologické procesy nedaly tak moc přesně uřídit. Vtip byl v tom, že Japonci věděli, co jim sedí a co ne. My jsme jen, i když velice pilně, kopírovali.
Pověry a předsudky
Soudě podle japonských bojových sportů, jako je sumo, karate, judo, jiu-jitsu, kendo atd., bychom soudili, že jsou rodilí útočníci. Je to ovšem omyl. Tyto sporty byly původně vynalezeny pro obranu a na to se také při výcviku klade důraz. Málo se také v cizině ví o povstání japonských důstojníků, kteří viděli, kam by ta celá agresivita vedla a snažili se tomu v předvečer druhé světové války zabránit. Povstání bylo krvavě potlačeno a brzy na to napadlo Japonsko Čínu a zbytek je, jak se říká, historie. Patent na agresorství nemají jen některé státy, jak nám tvrdil (ovšem ještě před přátelskou invazí) bývalý Sovětský Svaz - je to hlavně politika jedinců a ne národů.
Už Marco Polo dal Evropanům falešnou ideu, že Japonsko je zemí zlata a pak následovala
hromada dalších pověr: jako to, že jsou Japonci detailisti, paličatí, nechápaví a mají nesmyslné požadavky. Ale otočte to a zjistíte, že my jsme se zase jim museli zdát neorganizovaní, bezzásadoví, nechápaví a s nesmyslnými požadavky.
Našel jsem u nich hromadu základních věcí, které tvoří základ porozumění při vyjednávání: například všichni očekáváme něco za něco, rozumný profit a malé náklady. Co my ale neznáme, je jejich téměř úcta k zákazníkovi - na něm nešetří penězi ani časem, a už vůbec ne snahou. Tomáš Baťa by si s nimi dobře rozuměl. U nás v Kanadě, když chce zákazník změnit něco, co není podle kontraktu, hned ho strašíme tím, kolik ho to bude stát extra. Japonci vám to uděljí třeba i zadarmo, jen abyste jako zákazník byl spokojený - protože vy zase přivedete jiné zákazníky. U nás či v USA se řeší jakékoliv neshody soudem. V Japonsku je prý na milion lidi stokrát míň právníků než ve Spojených Státech.
Na západě, když prototyp projde zkouškou, uděláme během pár dní dohodu a pak - pomalu, ale jistě - začínáme plánovat, kdy bychom asi tak měli začít. Japonci se dohadují třeba půl roku, ale pak hned druhý den ráno začnou vyrábět. A tehle rozdíl v rychlosti najdete i jinde. Tak např. Japonci kdysi "znárodnili" český vynález automatické převodovky pro motocykly. A než jsme u nás našli šroubky, abychom mohli začít, Japonci už zabrali trh. Jistě, žalovali jsme je a vyhráli. Museli nám platit pár tisíc dolarů, což jsme si tehdy dávali jako velkou zásluhu. Pokuta se ve skutečnosti rovnala jenm zisku za pár stovek motocyklů, zatímco Japonci jich už vyráběli tisíce a tisíce ročně.
Ješte jednou Japonci a Japonky
Normální Japonec toho moc nenamluví a o sobě obzvláště ne. Kromě zdvořilostních frází toho vlastně moc neřeknou a jejich tvář neumí grimasy (proto se v japonských filmech hodně křičí, když se chce naznačit rozčilení). Zato se hodně smějí, někdy tím ale spíše jen zakrývají rozpačitost, třeba jako když si s vámi neví rady.
To s tím mluvením ovšem neplatí o ženách, ty štěbetají docela neúnavně, obzvláště když jsou samy. Kde jsou ty doby, kdy bývaly vychovávány s důrazem na poslušnost a věrnost, v ženy, které se nezajímají, kde jejich muži ztrávili noc, jen když jim dají potomky. To se ale změnilo: pravda, vypadají pořád jako křehké a nesmírně hezké porcelánové figurky, ale už se u nic víc cení talent, inteligence a vkus. Někdo může namítnout, že tím zase ztrácí svůj šarm a tajemnost, ale to si ani nemyslím, u mě rozhodně ne. Kde najdete ženy, aby byly pořád tak usměvavé a milé? Jenže pozor - milé, to ano, ale také vzdělanější než bývaly a tak se nepleťme, ta hezká tvářička také sedí na chytré hlavičce.
Co k tomu přispělo? Ta věčně - alespoň u nás - kritizovaná televize. Stačí si pustit jejich programy, kde se dovídají o politice, o společnosti, o technice a o životě vůbec. Srovnejte to s jejich manžely, kteří sedí v práci, počítají elektrony a ztrácí kontakt se světem. A pak se stane, že rozhořčené ženy dokážou i to, co bylo kdysi zcela nemožné: prosadit sesazení předsedy vlády (jmenoval se tuším Uno) a to jen proto, že se nezachoval - už si nepamatuji přesně kde ani jak, ale jednalo se zase o nějaké ženy, jestli se nemýlím.
Japonsko je také země, které má své bohyně, například bohyni perel. Inu proč ne, vyrábí se jich tam až 50 tun ročně. Jsou to t.zv. perly kultivované, kde se perlorodce nenápadně šoupne do škeble taková kulička, kterou pak tato poslušně obalí perletí. Nu a vám to pak i s ní prodají v konzervě se skleněným dnem a šklebli si už rozlouskněte sami. Koupil jsem jednu takovou známým, už nevím, co stála, ale nebyla dražší, než knížka, co jsem si pak koupil do letadla.
Ano, Japonsko je zajímavá země. Tokyo je pořád ještě největší město světa. A Japonci jsou lidé, kteří nejen rádi dávají, ale i také berou dary (kdo ne?). Mají rádi hudbu i svoje malé byty, proti kterým se ty pražské jeví jako naměrné jednotky. Mají rádi miniatury a počitače jim přišli do noty, protože jsou navíc také povahy hravé. Mají rádi vzdělání i svoji práci. Jejich kultůra je konglomerace obou, té východní i západní, i když kopulace těch dvou vytváří někdy zajímavé, skoro až groteskní mutanty.
Na druhé straně je vidět i jiné následky jejich pracovitosti, začínají mít totiž "zápaďácké" problémy: stress, neurozy, deprese. Práce je pro ně nejen vážná, ale i vážená věc a jejich vedoucí neberou o mnoho větší platy, než ostatní zaměstnanci (protože jak už jsem psal, povýšení je hlavně věcí pocty). A tak se přepracovávají - někteří už neměli pár let dovolenou a firmy je teď vší silou nutí, aby se trochu rekreovali. A tak je posílají ven, třeba na Havaj, nebo do kanadské Britské Kolumbie.
Je to země, kde 80 procent obyvatel chce vypadat jako ostatní, kde dveře jsou z papíru, kde neuvidíte na ulicích odpadky, kde záchodové mísy jsou prapodivného tvaru, kde 9 z 10 bank patří zase Japoncům a kde 20 procent obyvatelstva dělá pro koncern se jménem Mitsubishi. A je to země, kde se říká, že moudrost pochází z mlčení...
Co dodat? Snad ještě vzpomínku na jednu z japonských lidových písní:
Dal jsem mé milé darem tři paraplíčka:
jedno proti dešti,
druhé proti slunci,
třetí, aby mi s ním zamávala.
Tak tedy Sayonara.
(konec).
Hned jsem si pomyslel, že bude asi pojišťovací agent, alespoň tak vypadal: menší, mírně obtloustlý a hrozně milý, až vtíravý.
"Mister Leblanc," povídá, "mé jméno je Calhoun a jsem od firmy Astrální Projekce. Děláme tady průzkum trhu, takže bych si vám dovolil položit pár otázek, které pochopitelně nemusíte všecky zodpovědět."
Aha, říkám si, jako obvykle začíná dotazníkem a končí to nabídkou prodeje. Nu co, nechám ho vypovídat a pak ho prostě vyhodím. Protože tihle pojišťováci, kteří se vám zdají sympatičtí, jsou právě ti, kteří vás nejvíc napálí. "Prosím, ptejte se," povídám nahlas, ale už jeho první otázka mi téměř vyrazila dech.
"Jak myslíte," povídá, "že budete dlouho žít?"
"Dlouho," říkám se stejně medovým úsměvem.
"Ano," přitakal," to si myslí většina lidí, kterých jsme se ptali. Ale věřte, že ve vašem věku je statistika velice krutá: lidé se stejným zdravotním stavem jako vy žijí v průměru nanejvýš tak tři roky a polovička jich nepřežije ani dva. Kdy jste byl naposled u lékaře?"
"Před měsícem," povídám a hned jsem si zalhal. " Ovšem můj doktor shledal, že jsem ve výborném stavu."
"Ano," nedbal na to, co říkám a pokračoval, "málokdo by uvěřil, jak se může taková situace zhoršit, že?"
Přemýšlel jsem: kde se to jen u čerta mohl dozvědět? Můj doktor by mu to jistě neprozradil, vždyť bych ho za to mohl soudit. Nahlas jsem ale řekl: "Když to tak všecko dobře víte, tak proč se mě na to vůbec ptáte?"
"Jerry," představil se," říkejte mi Jerry. Dobrá otázka," dodal. "Velmi dobrá otázka."
Ignoroval jsem jeho nabídku tykání. "Nechtěl byste radši přejít k věci?" ptám se. "Co vlastně prodáváte? Životní pojistku? Děkuji, nechci, nejsem ženatý."
"To víme," řekl trpělivě," zjistili jsme si vaše osovní údaje předem. My vám nabízíme smlouvu, která přinese benefit právě jenom vám. Naše nabídka je totiž taková: když podepíšete s námi smlouvu, zaručujeme vám, že budete žít ještě celých sedm let, ve zdraví a spokojenosti."
"Nechci vám brát iluze, " povídám, "ale já chci žít mnohem déle a to i bez vaší smlouvy. Namáhal jste se úplně zbytečně. Tak nashledanou!"
"Pardon," řekl, "ale vaše paní matka tuším také umřela na srdce a to asi ve stejném věku, jako jste teď vy, ne?"
Jak tohle ví, říkám si. "Poslyšte," namítl jsem, "znám tak trochu něco o současném stavu lékařské vědy a pochybuji, že by zrovna vaše firma - "
Přerušil mě: "Zde by asi nejlépe pomohla praktická ukázka. Vy přece od narození špatně vidíte. Sundejte si prosím brýle," vyzval mě. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem mu ty brýle dal, ani nevím proč. "Jak mě vidíte?" chtěl vědět.
"Jako takový rozmazaný flek," zasmál jsem se.
Ozvalo se prasknutí a já jsem, ve zlé předtuše, vykřikl: "Co to člověče děláte?"
"Právě jsem rozlomil vaše brýle, už je nebudete potřebovat," odvětil mi s klidem showmana. "Nic se nebojte, to je opravdu v pořádku, věřte mi." Luskl prstem a obraz se mi začal pomalu vyjasňovat a opravdu, najednou jsem viděl všecko normálně, i ty rozbité brýle na stole.
"Počkejte, to je nějaký hloupý trik, že? To nejsou moje brýle, ale jenom podobné, ne?"
"Račte se přesvědčit," vybídl mi a opravdu, byly moje; poznal jsem je docela dobře.
"Ah tak, tak to je jiný trik, že jo?" snažil jsem se to pochopit. "Ono se mi to vrátí, až odejdete, ne? Radši mi ty brýle zpravte, nebo mi je budete muset zaplatit!"
"Nevrátí se vám to, nebojte se. A kdyby ano - což se nám zatím ještě nikdy nestalo - tak vám milerádi zaplatíme nové brýle."
"Ale to je fantastické," neubránil jsem se obdivu. "Ovšem když s vámi neudělám ten obchod, tak se mi to vrátí, že jsem to uhodl?"
"Nevrátí," pravil vážně. "Berte to jako vzorek bez ceny, co se dává zdarma. Vždyť k čemu vám bude dobrý zrak, když budete žít už jen rok, nebo dva?"
Přemýšlel jsem nahlas: "Od lékařské associace nejste a říkáte sedm let...Hm, a kolik mě to bude stát?"
"To je všecko v tom kontraktu," usmál se tajemně.
"A co když budu chtít tu smlouvu zrušit anebo prodloužit?" vyzvídal jsem dál.
"Ale to nejde! Sedm let je maximální limit a pozdější změny kontraktu jsou absolutně vyloučeny. To si prosím uvědomte předem."
"Počkejte," napadlo mě, "tohle já už přece někde četl. Kdyby to nebylo směšné, tak bych řekl, že to zní jako smlouva s ďáblem. Já vím, že je to nesmysl; vy přece nejste - "
Přerušil mě. "Ale jsem! To víte, nové doby chtějí nový přístup k věci," dodal, jako by se omlouval.
"V minulosti jste ale dávali svým klientům víc, ne?" namítám. "Mládí, bohatství, lásku žen, vrcholnou moudrost..."
"A dávat život se vám zdá málo?" usmál se se pobaveně.
"A co to podepisování vlastní krví, to se ještě provádí?"
"Ale kdepak, to byla jen taková lidová fantazie. Propisovačka na to úplně stačí! Přece nebudeme riskovat, že si někdo zanese infekci a umře nám pak dříve," řekl a zasmál se, jako by udělal buhvíjaký dobrý vtip.
"Já tomu ale pořád nějak nemohu věřit," váhal jsem. "Vy mi vážně nabízíte smlouvu, která mi zaručuje ještě sedm let života. A co pak? Pak umřu a přijdu do pekla?"
"Nebe a peklo jsou, pane, jen prázdné pojmy. My od vás chceme jen jednu maličkost - vaši duši."
"To je mi nějaké divné - nebe neexistuje, ale lidská duše ano? A co bůh, ten také neexistuje?"
"Ale ano, bůh existuje - od věčnosti do věčnosti. I ďábel existuje, jak račte vidět. A také andělé."
"Takže vy si vlastně jenom přebíráte dušičky, ne? A tomu se říká boj zla s dobrem, nebo jak?"
"Ale ne, dobro a zlo jsou také jen otázkou názoru. Naše konkurence se vás ovšem snaží přesvědčit - většinou bez úspěchu - že dobro není to, co je dobré a užitečné pro vás. Ovšem jste-li hodný a posloucháte jejich příkazy, dostanete se prý za to do nebe. Ale pokud vím, tak jste přece atheista, ne?"
"To jsem," přiznal jsem se, " ale také věřím na dobro a zlo v tom tradičním smyslu, který je pro vás už asi zastaralý. Já věřím, že je potřeba konat dobro, aby se lidé prostě nesežrali za živa."
"Prosím, věřte si, co chcete," uklidňoval mě. "Ale když nevěříte na život po smrti, prodloužení života tady na zemi je vaše jediná alternativa. Tím se přece druhým neublíží?" zeptal se ironicky.
"Poslouchejte," byl jsem ještě stále skeptický," vy mi tady natrvalo vyléčíte moji vrozenou vadu zraku, ale neumíte to udělat tak, abych žil déle než sedm let?"
"Já jsem neřekl, že to vyléčení je natrvalo. Pochopitelně je to jen do té doby, než zemřete. Konečně," ustupoval, "vždyť vy to nemusíte podepsat hned. Pěkně si to rozmyslete a nechte mi vědět. Chceme, aby naši zákazníci byli plně spokojeni."
To se vsadím, pomyslil jsem si. "Kdy teda potřebujete mít mou odpověď?"
"Týden bude stačit, ne? Ale nezapomeňte: odpověď může být jen ANO nebo NE, žádné výjimky se nepřijímají."
Chvíli jsme se ještě bavili, ale pak se pekelník rychle vypoklonkoval a odešel. Nezbyl po něm ani pach síry. Že by se náš učitel náboženství v tomhle přece jen mýlil?
Na polích ve Flandrech.
(překlad básně Johna McCrae).
Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře, mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanony jen svoji píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
Poznámka:
Podplukovník John McCrae se narodil v Guelphu v Ontariu a sloužil jako kanadský vojenský lékař v první světové válce v Evropě, kde také napsal v roce 1915 tuto báseň. Konce války se nedočkal; zemřel v lednu 1918, ale jeho báseň se stala známou po celém světě. Na počest kanadských vojáků padlých v obou světových válkách, v Koreji i jinde, se v Kanadě drží 11. listopadu t. zv. Remembrance Day. Jako symbolickou vzpomínku si lidé toho dne dávají do klopy květ rudého máku...
Back to index (Zpátky na index)
Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)