onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 16B/98
Ca nadian Czech-out Webzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Tak jsem se podíval do seznamu a už má na nás linky víc než 65 stránek a podstránek na WEBu. Propagují nás také Britské Listy, Kanadské Listy a řada knihoven, cestovek a univerzit. Nezapírám, psal jsem různé dopisy, abych mým známým i neznámým řekl o Hurontarii, ale dobrá polovička linků vznikla sama od sebe, dokonce aniž bych to věděl. Jak jsem je objevil? Lehce, vezmete si nějaký pátrací program na WEBu, třeba Altavista, vyťukáte Hurontaria a už to jede. Asi třetina linků je v Čechách a zbytek všude možně a nemožně po světě. A vám všem, kdo jste se zasloužili, můj srdečný dík.

Snad jen na vysv ětlenou, pozdě ale přece - proč je vlastně Hurontarie dvoujazyčná? Totiž ona není, ona jen používá dva jazyky. Dvoujazyčná by byla, kdyby jedna půlka byl překlad druhé. Toho jsem se chtěl vyvarovat, protože skoro třetina našich čtenářů je dvoujazyčná a tak bychom je jaksi ošidili. Proč vůbec vznikla anglická část? To je jako v tom vtipu z filmu "Sedm statečných", kde muž, který skočil do kaktusů prohlásil, že "to byl jen takový nápad". Šlo mi o propagaci českého jazyka a vůbec myšlení po světě a jak jsem s hrůzou zjistil, ne všichni tam umí česky. Měl jsem ale pár povídek napsaných v angličtině ještě ze spisovatelského workšopu v Saskatoonu, tož jsem je tam šoupnul a aby se jim moc nestýskalo, přidal jsem nějaký ten článek a semtam i poesii. To stačilo na pár čísel, pak jsem zase ovšem musel začít psát všecko zbrusu nové.

Abych toho ale zase tolik psát nemusel, vymyslel jsem tam dávat interview, kde mi polovičku píše vlastně někdo jiný. Navíc mi, jako každému, kdo se někdy usadil v cizině a má tím pádem rozpolcenou personalitu, dva jazyky lépe pomáhají v komunikaci sama se sebou, viz můj podpis. Už se mi to nevyplatilo: jeden pán, se kterým jsem udělal interview, si to dal na svoji stránku a přidělil mi tam jméno Jan Honza - tedy Honza jakožto příjmení. Mě to nevadí; naopak si myslím, že je to dobrý vtip.

Konečně je tu příležitost pro studenty jednoho či druhého jazyka, když se unaví překládáním, že si mohou duševně odpočinout u té své rodné poloviny. Hurontarie má být totiž předevš ím čtení zábavné a to nejenom pro mě.


Vylosování naší opičí soutěže: vyhrál to pan George Stepanek z Mississaugy a i jméno pro opičáka (ano, tak sarkastická opice může být jedině samec) vybral - pojmenoval ho CHUCKEY. A ta opice byla...ano, šimpanz, což nám bylo potvrzeno autoritou, panem RNDr. Ivanem Hájkem, C.Sc., členem České Akademie věd, který přednášel jako Senior Lecturer na Makerere Universitě v Kampale (Uganda ). Rubrika se tedy bude jmenovat Chuckeyho paradigmata a paradoxy.


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: DOCENTI
Reportáž: VÉ-EŠ, aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 4 (dokončení).
Povídka: CO TY NA TO, MÍŠO?
Poezie: ÓDA NA F ÍZLY

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.



ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Znalost bez zkušeno sti je jako automobil bez kol. Zkušenost bez znalosti je jako kola bez auta."




Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, můžete ho pak číst browserem off-line. Do dopisu připište POSLI HTML.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: DOCENTI
(Ukázka ze stejnojmenné knihy V. Větvičky a M. Fuska)

RNDr. VÁCLAV VĚTVIČKA
vasek@louisville.edu

je absolventem Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze. Řadu let působil jako vědecký pracovník na Imunologickém oddělení Mikrobiologického ústavu Čs. akademie věd a v Oklahoma City v USA. Nyní je profesorem Lékařské katedry na Oddělení patologie Univerzity v Louisville, Kentucky. Je autorem více než 130 vědeckých článků a 6 monografií o vývoji imunity. Čtenáři ho znají hlavně z jeho Amerických Listů (Přílohy Neviditelného Psa) http://pes.eunet.cz/amlist/amlist.htm. Napsal knihu: 20000 mil pod hvězdnatým praporem, výše uvedené Docenty a připravuje knihu Americká chalupa. O jeho knihách se dovíte víc na stránce http://www.louisville.edu/~v0vetv01/vvczech.htm, nebo na vydavatelské stránce http://www.icatmall.com/knihy, kde se dají přímo objednat (případně napište autorovi).



Postihla mne zhouba - musel jsem začít učit. To tady není žádná radost, ani legrace. Na rozdíl od našich dob v Praze, kde si profesor mohl dupnout a třásli se i asáci, o studentech nemluvě, tady je pánem študák, protože sem na univerzity zřejmě přešlo toho staré heslo českých živnostníků. A tak jsem se musel důkladně připravovat. To víš, předem písemně ohlásíme učebnici, pak k ní musíme sehnat všechny diapozitivy. Když jsem konečně začal přednášet, v přednáškové síni na mne čekala horda duchem jen málo přítomných studentů a studentek (pro tvé oko a klid tvé duše bych dodal, že studentek povětšině ošklivých). Všichni se věnují maximálně podtrhávání pasáží v knize, případně ušklíbání nad mým akcentem. A aby to bylo ještě horší, tak nesmím dát najevo žádnou neznalost, protože těmhle studentům se musí přednášet jakási kombinace socialistického realismu a teologie. Samozřejmě jen to nejnovější. Ne že bych chtěl klesnout až do vět typu že už staří Řekové znali molekulární genetiku, ale vykládat jen poslední dva roky, to je moc silný kafe. Samozřejmě se mi doneslo, že musím mít oblek, a tak jsem vyštrachal zbytky peněz a koupil oblek i s kravatou. Tyhle příkazy samozřejmě neplatí pro študáky, a tak je krásná kombinace mé ho společenského oblečení s jejich relaxovanými jeansy. Zvláště zábavný (z hlediska oblečení) bude zase Halloween. Loni jsem omylem zabloudil do studentského křídla právě na tenhle praštěnej svátek a ve výtahu na mne bafly dvě holky v nějakým prostěradle celým od krve a nějakej kluk, kterýmu čouhal z hlavy dvaceticentrimetrovej hřebík. Bylo to po ránu, což jak si jistě pamatuješ, jen vegetuju a nepřemejšlím, a málem jsem byl na přebal.

Po jedný přednášce jsem našel na pultíku ležet dotazník . Zapracovala moje česká zvědavost a začetl jsem se do něj. Asi jsem to neměl dělat, ovanul ti mne takovej starej pražskej socialistickej duch. Jakejsi ročníkovej výbor, výbor proti rasově-sexuální diskriminaci a já nevím jakej výbor ještě, hodnotěj každýho přednášejícío. Dělnickej původ je zatím nezajímá, ale jinak jdou i po barvě kravaty. To jsem zvědavej, jak s kravatou z nejlevnějšího kšeftu dopadnu. Otázky do testu mám naštěstí hotový. To je taky výborný. Na každou otázku musím připravit minimáln ě pět odpovědí, takže ti brzo dojde dech i fantazie. Pamatuješ ještě na Pět ran do klobouku? Tak jsem si připadal. Když bylo nejhůř, tak jsem si dokonce vymejšlel anglický slova.

Stejně mám ale dojem, že tihle studenti vznikli křížením neandrtálce s dementem. Co jim nedáš přežvejkaný, tak nepochopěj, dokonce jim musíme vysvětlovat napsaný alfa nebo beta. Prej toho maj moc, říkal šéfík. Vzpomínáš na naše studia na Albertově? Na přístrojích jsi koukal, jestli na nich není podepsaný Purkyně, embr yologii jsme se učili z knihy vydaný v padesátých letech, takže tam byly perličky typu že jakejsi Watson se domnívá, že objevil DNK. O takovejch věcech jako že místo kalkulaček jsme dostali metrový logaritmický pravítko, se kterým se dalo akorát šermovat, ani nemluvě. A pamatuješ, jak jsme honili tu laboratorní krysu, co jsme na ní měli měřit absorpci cukru střevem? Bili jsme ji, chuděrku, koštětem pod stolem, až jsme jí nakonec dorazili francouzákem, protože na narkózu nebyly prachy. To by tady bylo trestný a ochránci zvířat by mne asi veřejně lynčovali

Musím se ale také něčím pochlubit, abych jen pořád nebrečel. Probojoval jsem do osnov i evoluci. Částečně ze zlomyslnosti, částečně proto, že na ní dělám. Pak se ale připravoval seznam přednášek pro letní školu, a to mne na momentík opustila dlouhými lety v Praze nabitá ostražitost (asi jsem dost nebděl, jak nás nabádal jeden z bývalých, dnes již neplatných klasiků) a celá pracně vybojovaná jedna hodina evoluce nenávratně zmizela.
Copyright ©  1998 Václav Větvička.

Zpět na index

REPORTÁŽ: VÉ-EŠ
(aneb Moje milostná romance s mundůrem, dokončení.)

A opět vojna jako řemen.

Rok jsem si pak odpočíval na katedře. To bylo tak. moje umístěnka zněla do firmy ROMO - tehdy to bylo jen jméno pro pračky - na Moravě, daleko od rodné Prahy. Nemám nic proti pračkám, jen proti umístěnkám. Vy, kdo je už nepamatujete, jste přišli o zajímavý způsob socialistického vykořisťování člověka člověkem. Firmy, lépe řečeno stát, dal do placu volná místa pro čerstvě promočené inženýry, doktory či jinak vzdělané lidi a přednost měli straníci a po nich ještě také ženatí muži či vdané ženy (vdaní muži ještě tehdy neexistovali). Pro ty, co se před promocí vzali, oženili či osobášili, to ale stejně nebyl žádný med: těžko se našlo něco v malém městě, co vyhovovalo oběma manželům. Já patřil do kategorie třetí, t.zv. bezprizorné. Říkal jsem si, no co, pračka nepračka, Fulnek také není k zahození, je to blízko Ostravy a můj dědeček byl horník... No dobrá, dobrá, on byl také švec - jak jinak by uživil sedm dcer - ale ševci se za socializmu moc dobře neměli. Pravda, kdybych chtěl do dolů, stačilo nechat se zavřít pro nějaký politický přečin a vláda by mi sama zařídila bezplatný pobyt v Jáchymově. Ale tak daleko moje ambice ani vzpomínky na dědečka horníka nesahaly.

Ale pak do mě uhodilo štěstí, jak říkají Angličané. Kdosi odmítl umístěnku asáka na fakultě; vlastně ne, bylo to tím - a to je prosím pravda - že se tam někdo z nešťastné lásky zastřelil a tím se uvolnilo jedno místo. A protože už všichni odjeli na své umístěnky kromě mě, kterému se nějak z Prahy nechtělo, nabídli to mizerně placené místo mě. Ale o tom všem snad až v jiné reportáži. Práce tam bylo dost, takže jsem neměl čas ani na lásku šťastnou, nemluvě už ani o té nešťastné, a tím pádem u mě k sebevraždě nedošlo. Až po roce si na mě vzpomněli vojenští páni a šel jsem tedy na ten povinný půlrok v zeleném. Kam?

Jede Kudrna.

Kam jinam, než do Brna. Dostal jsem povolání na místní Vojenské Učiliště Civilních Věd. Přijelo nás tam asi dvacet a zprvu jsme nevěděli, co budeme dělat. Dali nám uniformy letců, a to i přesto, že drátové spojení země - letadlo se už ani tehdy moc nepou žívalo. Brzy jsme zjistili, že naše úloha tam bude velmi jednoduchá - dělali jsme prostě všecko: tesali do zdi, instalovali elektrické vedení, malovali učebny, tahali motory, sepisovali skripta (ovšem pod cizím jménem, tak jako to píšou slavným holywoodským hercům a herkám, pardon, herečkám), přednášeli a ještě řídili laboratorní práce.

Jinak řečeno, cvičili jsme s oficíry, ale tentokrát my s nimi. Ano, na přednášky nám dali dálkové studenty odrostlého věku - důstojníky, kteří kdysi opustili svo u rodnou pastoušku, stáj či slévárnu a potřebovali si doplnit kvalifikaci. Tím se ale dostávali do prekérních situací: jeden se mi vždy musel za třídu zahlásit. Byl jsem sice brzo povýšen, ale hláška: "Soudruhu svobodníku, podplukovník Nestačil hlásí: třída nastoupena!" jim nějak neseděla. Titulovali mě tedy jakožto asistenta či inženýra - to mě nevadilo, jenom ten soudruh, na to jsem přece neštudoval, aby mi někdo nadával. Tam mi také jeden z nich v laboratoři u motoru špatně vypočítal kosinus, který mu vy šel vesele nad jednu (viz poznámka v předešlém pokračování). A nejen to, on mi to ještě krásně vynesl do grafu! Bohužel jsem mu tento historický dokument musel vrátit, ale mám na to svědky.

Kadetka.

Potkali jsme tam také pár hochů, kteří jsa vyhozeni z civilní, odešli na vojenskou školu, jakožto kadeti. Nechci na ně parafrázovat Cyrana z Bergeracu, vypadalo by to asi legračně, posuďte sami:

"To brněnští kadeti jsou,
to rváči jsou a rádi lžou . . . "

Ale hlavně by to nesedělo, protože ti, co jsem poznal, byli vcelku hodní a pravdomluvní. Pravděpodobně to bylo tím, že už nenosili kordy a šíráky, ale fešné důstojnické uniformy moskevského střihu - tedy kalhoty, saka měli jiná než oficíři. Jednu dobu v Brně řádil "krutý major", který sprdával po městě aktivní oficíry, nejraději kapitány. Později ho chytili; byl to jeden kadet, který si "vypůjčoval" saka našich studentů-majorů, co je museli odkládat při laboratořích v šatně. Mrzelo mě tehdy, že jsem na ten nápad nepřišel sám. Byl za to veřejně degradován uprostřed vojska, nastoupeného do čtverce, jako za Napoleona. Strhávali mu předem naříznuté nárameníky a provolávali něc jako "fuj, fuj", ale ve vojenské řeči.

Hned od začátku jsme nesměli ven. Náš majordomo Chujskij, který přišel s generálem Nesvobodou odněkud až z Asie, měl přezdívku kazak a jako takový byl hrozně na holky. Jednou se s někým vsadil, že první ženu, která vystoupí na nádraží z vlaku, svede. To se mu také poda řilo a brzo si - díky vojenským lékařům - vyléčil i následky . Důvod, proč jsme nesměli na vycházky, byl prostý: náš hrdinný kazak nám to vysvětloval tak, že máme na rukávech bílá "véčka". Brzo prý bude v Brně veletrh a my bychom těmi véčky prozradili cizincům, že je v Brně raketové vojsko. Marně jsme mu vysvětlovali to, co už věděl, že totiž ta véčka znamenala, že jsem absolventi.
"To ale ti cizinci nevědí a budou si myslet, že jste od raketového vojska a prozradí se to," tvrdil celkem logicky.
"No jo," povídáme, "ale v Brně přece není raketové vojsko..."
"No to já právě nevím," povídá chytře Chujskij, "třeba je a vy to takhle vyzradíte!"
Proč nám tehdy jednoduše neřekl, že se bojí nás pustit jen proto, že jsme ještě nebyli pod přísahou, to už nikdy nepochopím.

Opět na cvičák.

Při tom všem jsme ještě museli chodit na pořaďák, tedy opičárnu a hlídat jeden muničák v Konitrusích. Civilista by si myslel, že hlídání téhož je lehké: dá se tam plot, osvětlí a je t o. Nikoliv: Chodili jsme po obvodu, dlouhem asi 6 km, v úplné tmě. Občas se ze tmy vynořila opuštěná strážní věž, ideální místo pro někoho, kdo chce hodit ubohému vojáčkovi smyčku na krk. Také rychlost jsme si museli přizpůsobit: byli jsme posíláni asi čtvrt hodiny za sebou. Jednou - ještě před námi - se tam strhla přestřelka, jak totiž jeden zrychlený strážný dohonil toho před ním a vesele po sobě stříleli. Naštěstí ale neuměli moc mířit a neublížili si. Místo diverzantů tam chodili hlavně milenci a pytlá ci, kteří věšeli u země na ostnaté dráty zaječí oka a pak si přicházeli pro své úlovky. Jeden voják tam takového pytláka zatknul coby špiona a dostal odměnu. Podle jeho slov "jednou rukou jsem natáhl závěr, druhou kalhoty..." Na překvapovačku, tj. kontrolu stráží tam chodil se závodčím jeden kapitán. Překvapení se ale nikdy nekonalo: nařídil totiž závodčímu, aby šli se zhasnutou baterkou. Jelikož je ale bylo slyšet na kilometr, měli jsme se závodčím předem dohodnuto, že když bude závodčí svítit, kontrola se nekoná a naopak. Krásný příklad změny paradigmata. I na vojně se totiž dá myslet, jen když se chce.

Také jsme občas stříleli, dokonce i z kulometu. Střílelo se z pěti palpostů, současně pět z nás, každý pochopitelně ze svého kulometu. Cíl byl ve vzdálenosti několika set metrů, něco jako širokoúhlé plátno. Zasáhl jsem ho bez problému a náš četař ke mně přišel a povídá: "Svez se po tom taky kamarádovi vedle, ono mu to nejde" - tož jsem mu také něco nastřílel. Asi to řekl i jiným, nastříleli jsme všichni dobře. Po nás přišli zarezavělí důstojníci a učitelé, kteří to dělali povinně každý rok jednou a pořád ještě blbě. Jeden zmáčkl spoušť předčasně a málem přerazil závěrem našemu nabíječi prsty. Chujčík zase omylem držel kulomet při střelbě za páku, kterou se vysouvá hlaveň kulometu, maje ji za držadlo. Jenže ta páka byla volná a otočná, a jak začal střílet, kulomet mu provedl erekci a to vzhůru k nebi. Než ho kazak zase nasměroval, pokropil to před sebou všude možně. Mělo to ale i poziti vní stránku: alespoň si naši kluci u terčů nacvičili skok střemhlav do zákopu. Tehdy jsem si také popálil hrozně ruku - měl jsem po střelbě odnést kulomet a uchopil jsem ho za hlaveň. Tehdy jsem si vzpoměl na cennou radu mého dědečka, ještě od Piavy: není-li voda do chladiče, lze ji nahradit tou z měchýře. My jsme ovšem vodnou chlazené kulomety neměli, nehledě na to, že by se to mohlo brát jako zneuctění socialistických zbraní.

Odlučáky a hlídky.

Na rozdíl od normálních vojáků j sme neměli placenou cestu domů - dodnes nevím proč. Museli jsme tedy stopovat. Jednou, někde u Hradce, jsme dokonce stopli svatbu. Vzali nás sebou a ráno jsme se, ještě trochu s motolicí, znovu vyhrabali na silnici. Ženich se zrzavou nevěstinkou v té době ještě vyspávali po divoké noci, kterou zřejmě chtěli dokázat pravdivost textu písně: "Tam u Králového Hradce . . ."

Tím stopováním se ale ztrácely dva dny z volna - později jsem si radši platil vlak. Tím ale tím se mé trápení neskončilo: začal js em také jezdit ještě navíc, bez povolení zvaného odlučák. To je, pokud to nevíte, jako zdrhnout z bojiště. Jednu lekci v psychologii mi dal jeden mazák na brněnském nádraží. Seděli jsme na lavičce a já při každém procházejícím lampasákovi vyskočil a salutoval.
"Proč se unavuješ?" povídá ten mazák.
"Když já jedu na černo," vysvětloval jsem mu.
"Tak proč se děláš nápadnej, vole?" řekl mi lapidárně.
Jednou mě ve vlaku do Brna zase pořád sledoval jeden oficír - to jsem v riti, řekl jsem s i po slovensky, ono to zní nějak slušněji bez toho háčku. Najednou ke mně přistoupil, tak jsem mu radši přece jen honem zasalutoval. "Ale pane inženýre," - všimněte si, už jsem povýšen na pána - "přece nebude zdravit svého studenta?" řekl on a nabídl mi chlast. Jelikož byl vyšší šarže, tak jsem nemohl odmítnout a tu flašku jsme dorazili, jakož i do Brna, v družné pohodě.

Také jsme chodili na stráže po Brně, něco jako military police, ale jen jakožto doprovod. Hned v jedné velké dupárně ut rpěl velitel naší hlídky ostudu: chtěl totiž zatknout jednoho vojáka bez kravaty. Profesionální holka, co se s ním zrovna bozkala, skočila našemu poručíkovi na krk a prosila ho, ať vojáčka nezatýká, že se chtějí spolu brát, že si tu kravatu na svatbu určitě vezme. Ne, že by jí to uvěřil, ale holka dělala takovej randál, že náš zatykač radši utek'. Svoji prohru pak ještě opakoval v Ovesné Búdě, kde mu vrchní tvrdil, že tam žádný voják není, ač jich tam pár vzadu sedělo. Poručík si popotáhl pouzdro s pistolí z řitě na bok a vrchního gestem suveréna odsunul stranou. My "strážníci" jsme stáli radši vzadu. Jenže v tom okamžiku začali za stoly vstávat bodří farmáři a kovbojové, každý jako hora. Náš mládeneček ztratil kuráž a zbytek hlídky už nám vybíral jen ulice, kde nikdo nechodil. Na stanici nám pak kapitán vynadal, kdeže jsme byli, on že byl už u tří rvaček a i přes hubu dokonce dostal. Pak se zarazil a povídá: "Dobře jste hoši udělali, dostali byste přes ní taky".

Manévry na nervy.

Přišly manévry. To nás nepřekvapilo, věděli jsme to dost brzo, díky několika obětavcům, kteří měly styky - hlavně ty milostné - s manželkami oficírů, takže jsme věděli všecko dva týdny předem. Nás hnali s plnou polní a bednami střeliva kolem Mokré přehrady. Někdo z nás dal v jedné vesnici školákům cigarety a oni přitáhli malý žebřiňáček, na kterém jsme všechny ty náboje, miny a mety složili. Kluci nadšeně táhli, tak jsme jim nakonec přidali i ty pušky. Jenže průšvih: manévrů se zůčastnil i admirál Obézník , který znal učiliště a jeho triky jako svoje boty. Nějak se také dozvěděl i o nás, jenže nevěděl, kdo jsme, asi v dalekohledu neviděli ta naše véčka. Po posádkách šel pak rozkaz zjistit, kdo že byli ti letci, kteří nechali tahat svou munici dětem školou povinným. Hádám, že Chujčík, který sice s námi nešel, to přesto taky věděl, leč neřekl - asi neměl důvody k sebevraždě.

Také jsme strážili přímo v budově učiliště. Jednou o půlnoci přiběhla dívka jako z růže květ a že prý potřebuje pomoct odnášet vzorky. Závodčí se zachechtal a poslal mě. Našponoval jsem si svaly, v představě těžkých beden. Jaké bylo ale moje překvapení, když jem s ní nosil něco lehkého velikosti krabic od bot a navíc jich bylo jen asi dvacet, těch krabic. Hned po odnešení si dívčina začala rozepínat blúzku - šlo zřejmě o smluvené heslo, které mi ovšem nikdo předem nevysvětlil. I tak jsem ho kupodivu pochopil a co se dělo pak, je ovšem zase vojenské tajemství. Jen vyzradím, že díky tomu, že jsme si v kasárnách vařili své vlastní k afe, ve kterém nebyl brom, moje milostná romance s mundůrem tak utrpěla svou - i když ne první - defloraci.

Asi za týden nás nechal Chujčík nastoupit a ať se prý přihlásí, kdo v tajné laboratoři nosil vzorky. Vida, že se nedá nic dělat, udělal jsem krok vpřed. K mému překvapení vystoupilo ještě jedenáct jiných. "Kdo jste nosil vzorky minulý pátek?" ptal se podplukovník dál. Nikdo se nepřihlásil. "Žížalka, Přiklopil a Šmidlal!" vyvolal z papíru, "vy jste měli ten den službu. Kdo jste nosil vzorky? " Třesoucí se Šmidlal, který s námi předtím ani ten jeden krok vpřed neudělal, se konečně přiznal. "Slečně z oddělení se ztratily klíče," pokračoval Chujčík. "Nevíte kde jsou? Nebudete trestán." Šmidlal sáhl do kapsy a tam je také našel.
Když jsme odcházeli, ptám se ho: "Proč jsi se nepříhlásil s námi?"
"No já se bál, že je těhotná," přiznal se.
"Vždyť jsi tam byl před třemi dny!" musel jsem se smát. Na jeho omluvu je ovšem třeba říci, že byl matematik a jeho znalosti světa končily u Ludolfova č ísla.

Opět v trablích.

Přišel nějaký svátek a já jsem ho prospával po resekci zubu. Všichni opustili kasárny, aby se naložili do alkoholu. Vraceli se většinou až k ránu, dírou v plotě, zatímco naši kluci na strážnici jim napsali příchody včas a navíc hodně předem. Jenže ten večer přišel nějakej blbej major a prohlédl si tu knihu už půlhodinu před půlnocí. Našel je tam všechny zapsány, že přišli - o půlnoci! Zkontroloval si tedy jména a moje jediné tam nebylo. Rozhodl se mě tedy exemplárně potrestat, protože jsem zřejmě musel přijít nejen pozdě, ale i dírou v plotě. "Prokurátora na něj," zařval a nařídil, aby mě druhý den k němu přivedli. Kámoš mi to donesl a já pochopil hloubku té hrůzy. To, že jsem vůbec nebyl venku, mi nikdo neuvěří, vždyť nemám ani jednoho svědka!

Jediná naděje byla umřít nebo zašít se na marodku. Dal jsem přednost tomu druhému a když jsem si tajně naklepal teploměr na 40 stupňů, doktorka mě zneschopnila a nařídila mokré zábaly - podle teploměru jse m pro ni musel mít při nejmenším malarii. Týden jsem si tam klidně léčil už nevím co a v neděli mě přišli navštívit kluci. "To je hezké, že jste přišli," povídám a u srdce mě hřeje. Poradili mi, abych si usušil slzy, že se jdou jenom zeptat zda se vzdávám opušťáku, který na tuto sobotu připadl právě na mě. "Nebojte se," povídám jim, "mám zázračný lék, zítra jsem zdravý." Dostat se ven bylo ovšem lehčí než naopak. Řekl jsem prostě doktorce, že bych tam ještě rád tak týden zůstal - co kdyby se mi nemoc vrátil a - a ona mě pak celá naštvaná uschopnila a vyhodila.

Sbohem armádo!

Zase jsme pochopitelně dělali zkoušky a to několikrát. Postupně jsem se stal ze slobodnika desiatnikom a později i čatárom. Přišíval jsem si nudle na záložky s pocitem, jak by asi na mě byl dědeček pyšný - dokonce jsem se na vojně naučil i šít! To už bylo vlastně skoro jako v manželství a moje líbánky skutečně končily . . .

V Praze jsme se vrátil na fakultu. Poděsilo mě, že problém, o kterém jsem si myslel, že mu ujdu - měl být předtím vyřešen do jednoho měsíce - na mě pořád čekal, i s tím jedním měsícem. No nic, řekl jsem si, mír jsem uhájil, tak teď zase do práce.

Asi za rok mě znovu zavolali na místní vojenskou správu. Byl jsem tehdy pár měsíců po lyžařském úrazu - narazil jsem kolenem na strom a rozbil si čéšku na deset kusů. Na Bulovce mi to operovali, ale naději na normální chůzi mi moc nedávali. Asi to ale udělali dobře, protože za rok na to jsem už zase lyžoval. V době toho pozvání n a vojspr jsem prvně začal chodit bez berlí, to jest jen o holi. Povinen švejkovské tradici jsem se tam ale ještě na nich "dobelhal", jen volat "Na Bělehrad!" už jsem si jaksi netroufal. Dva doktoři mě prohlíželi, měřili flexi a ten mladší napsal: "Nohu ohne jen na 90 stupňů. Jinak noha normální". Starší doktor mu na to řekl, že to tak nemůže napsat - co je na 90 stupních normálního? - ale ze slušnosti (nebo ironicky?) toho idiota nazýval dál "pane kolego". Pak mě hned na místě oficiálně povýšili na podporučíka. Odložil jsem opatrně jednu berli, podával jsem jim všem ruku a řekl něco jako "služebník".

Ještě jednou jsem se tam pak dostavil po mnoha letech, asi rok po známé invazi, kdy nás ale kupodivu nepovolali na obranu státu - asi proto, že byla invaze t.zv. spřátelená, protože se střílelo jen z jedné strany, t.j. do Čechů a Slováků. To už jsem se rozhodl podívat se do světa a potřeboval jsem jejich podpis. Záminkou byl turistický zájezd do Anglie - myslím, že jsem jim tehdy namluvil, že se jedeme podívat na rozbombardované Coventry.
Vojenští páni mi tehdy řekli: "Ale to nám musíte všecko povídat, až se vrátíte!"
"Spolehněte se," povídám, "vy budete první, které pak navštívím."

-----

Slibu jsem dostál jen napůl. Když jsem se po dvaceti letech vrátil, vojenská správa v tom místě už nebyla. A věříte, že jsem se ani nenamáhal ji hledat? Pravda, všecko už bylo tehdy sametové, ale co kdyby mě ještě degradovali, z podporučíka na brance či dokonce na podebrance? A vůbec, proč si kazit vzpomínky na moje líbánky s mundůrem, ne?

(konec)

Zpět na index

POVÍDKA: CO TY NA TO MÍŠO?
(Ukázka ze stejnojmenné divadelní hry, poprvé uvedené v soutěži Alfréda Radoka 1997)

Rudla Mlynář se snaží se svý m počítačem vyřešit problém, jak ušetřit podniku peníze. Vymyslí si, že k tomu potřebuje superinteligentní počítač. Přemluví kamaráda Frantu, počítačového genia, aby mu pomohl takový počítač naprogramovat. Počítač - kterému mimochodem říkají Míša - umí číst, mluvit a jde o to jen najít program, který by mu umožnil i myslet. To se jim zcela nedaří, protože nový, inteligentní program se sice umí učit, ale potřebuje zřejmě novou, zpočátku téměř prázdnou databázi. Pavel, Rudlův švagr a psychiatr, se ovšem do scény zaplete jen tak zničeho nic, jako každý příbuzný.

AKT 1, SCÉNA 3.

(Rudla stojí u kompjútru a něco si brumlá)

FRANTA: (zaklepe a vejde)
RUDLA:
Dále! (otočí se) Jo to jsi ty, Franto, tak nazdar, už jsem se nemohl dočkat, člověče. Mě ti ta věc úplně rozbila manželský život. Líba se toho bojí a nebejt tebe, asi bych už s tím praštil. Připadám si jako doktor Faust, upsal jsem tomu svou duši a teď nemohu jinak.
FRAN TA:
´No přece se tak lehce nevzdáme´, jak říká náš vedoucí, když chce říct, že to musíme za něj udělat my. Ty jsi teda Faust, já Mefistáfl, ale kde je ale Kopecký?
RUDLA:
Já ho dneska ještě neviděl (zasměje se tomu jako dobrému vtipu). Přinesl jsi to?
FRANTA:
To víš, že jo! Já jsem našel nějaké starší diskety, taky ještě jeden program z roku osmdesát osm, ovšem to ještě nebyla tahle technologie....
RUDLA:
(nedočk avě) Tak honem, honem, sem s tím!
FRANTA:
Moment, ne tak rychle, vždyť ti to neuteče! (vkládá disk do počítače) Já to tam nejdřív musím naloudovat sám. RUDLA:
Ale počkej, to budu k tomu loudění vždycky potřebovat tebe?
FRANTA:
Ale ne, zapíšu ti to do paměti, na trvalo. (píše něco na klávesnici a píská si při tom). No a teď vyťukáme (vyťukává) N-E-U-R-O-T-I-K, a je to!
RUDLA:
Neurotik? Já nechci žádného neurotika!
FRANTA:
Ale ne, to je takový žert, víš, my programátoři hrozně rádi žertujeme, asi jako astronauti. Tenhle program byl od firmy Neural Robotic, no a někdo tomu začal z legrace říkat Neurotik.Tak se to ujalo a i příkaz, kterým se to spouští, změnili na "Neurotik", tak to vlastně vzniklo.
RUDLA:
(chápavě) Aha. A co návod? Je k tomu nějaký návod, víš ten, jak se to říká, no...manuál?
FRANTA:
(směje se) Ne, tohle je automatika. No jo, návod - je k tomu návod, ale ten by ti moc nepomohl, tenhle program se používal na ukázkové plnění plánu. Ten ti tak lže, to bys ani nevěřil a taky je tak chytrý, že už ví předem, na co se budeš ptát. Asi jako prodavačka v obchodě, která místo "Dobré ráno" říká hned "Nemáme, přijďte za týden".
RUDLA:
No to je vono - honem se ho zeptej, jak ušetříme firmě ty peníze.
FRANTA:
No dobře, když jinak nedáš. Jak že mu říkáš? Aha, Míša. Tak tedy Míšo, tak nám řekni, kolikátého dneska je?
MÍŠA:
Wie spät ist es?
FRANTA:
Ich bin Franciskus, also Franta, Franz.
MÍŠA:
(zpívá) Das ist ein badewanne tango, badewanne tango...
RUDLA:
Tak ho přepni na češtinu, ježíšmarjá!
FRANTA:
Enšuldigepite, kde jen ta zasra - pardon - komanda? (přepíná)
MÍŠA:
Soudruzi a soudružky, k dnešnímu výročí...
FRANTA:
(omluvně k Rudlovi) To je asi - jo už vím, oni tam měli ještě nějaký starý věci na disku a zapomněli je vymazat (hledá v manuálu) vymazat, jo vymazat (vyťukává) alt ká...
MÍŠA:
Jak už tady přede mnou nanesl soudruh Bičík...
FRANTA:
Člověče, ono se to nechce vzdát (znovu vyťukává) alt ká...
MÍŠA:
Jak už tady přede mnou nanesl pan továrník Bičík...
RUDLA:
No to je už lepší kafe, to druhé by asi Bičík už teď nerad slyšel.
MÍŠA:
Na vý dobytky socialismu si nenecháme nikým sahat...
FRANTA:
(zklamaně) Ba ne, není to lepší. Stará paměť se asi tak lehce nevymaže. Ale možná, že to jsou jen nějaký virusy.
RUDLA:
To myslíš jako něco s Rusákama?
FRANTA:
Ale ne, jen virus, něco jako bacil. To když si nasadíš, tak se ti to tam usadí a - vlastně no jo, máš pravdu, jako Rusáci...
RUDLA:
(zklamaně) To jsem tedy v troubě! Ale kde se to mohlo nakazit? Ja chodím jen do práce a Líba k paní Povondrové, od té to snad nechytila?
FRANTA:
To ne, to se dá chytit jen přes disk. Počkej, uděláme diagnostiku. (ke kompjútru) Zkontroluj, jestli nemáš virusy!
MÍŠA:
Široká straná majá radnája...
RUDLA:
No jo, jsou to ty Rusáci, my se jich nezbavíme, ty si nedaj a nedaj pokoj! Já to nechápu, vždyť my si s Líbou mejeme ruce vždy před i po použití toalety, dokonce někdy i před jídlem! Kde jsme to jen mohli chytit?
F RANTA:
Vždyť ti říkám, že to bylo na těch diskách. Ono se tehdy šuškalo po podniku, že vláda propustí všechnu inteligenci a místo ní bude používat jen tu umělou, tu artificiální, jak se říká mezi námi odborníky. Tak to je v čudu, takhle to už pracovat nebude!
RUDLA:
A víš to, že jsem vlastně docela rád, že už to takhle pracovat nebude?
FRANTA:
No dobře, je to pořád ještě nakažené, ale to se spraví. Já ti vymažu celou paměť.
RUDLA:
To radši ne, člověče, já už si takhle málo nepamatuju!
FRANTA:
Ale ne, já myslím tu počítačovou paměť. Nemáš tam nic důležitého?
RUDLA:
Ne, nic, jen to vymaž, hlavně ty virusáky. A Líba to ještě pořádně vydesinfikuje lysolem.
FRANTA:
(něco vyťuká) Není třeba, už se to maže. Bohužel to nebudeš moci používat dokud nenapíšu nový program. Ale nechám ti tu zato ten quiz "Z českých luhů a hájů", viš, ten, co býval v televizi, tak se po bav.
(Za dveřmi zatím stojí Pavel, zaklepá a vejde)
PAVEL:
Ahoj Rudlo, už se ti to povedlo?
RUDLA:
(čumí pořád na kompjútr, ani se na Pavla nepodívá, ale podává mu ochotně stranou ruku) Ahoj. Nepovedlo.
PAVEL:
A co je na tom tak těžkého? Přece si můžeš dneska i v obchodě koupit program, ten ti spočítá skoro všecko.
RUDLA:
(vysvěluje) To je právě ono, já nechci aby ten můj počítal, teda aby JENOM počítal, víš? Já chci, aby taky MYSLEL!
PAVEL:
Co blázníš, to nemůžeš chtít ani od lidí, natož od počítače. To já měl jednou pacienta...
RUDLA:
(přeruší ho) Já vím, on byl šťastně ženatej a začal chodit s jednou paničkou z kanceláře, slíbili si, že se rozvedou, aby se mohli vzít (zarazí se, pochopí, že udělal vtip a ulehčeně se zasměje) To je dobrý, co? Takže on se rozvedl, ale ona si to jaksi rozmyslela, tak on ji proto zabil a teď sedí, ale měl by spíš viset. To jsi mi už říkal něko likrát, ale kde je ta pointa? Tu jsi mi nikdy neřekl!
FRANTA:
(vmísí se do rozhovoru) Pointa je, že on moc nemyslel. Nejprve měl nechat rozvést ji a pak si to mohl třeba rozmyslet zase on, měl by alespoň na vybranou.
PAVEL:
Ale neměl, pravděpodobně by zase odbouchla ona jeho.
RUDLA:
Anebo by ho odbouchla jeho manželka -
FRANTA:
Anebo by ho odbouch její manžel -
PAVEL:
Ale to ne, vždyť on je přece manžel své manželky!
RUDLA:
Ale není, vždyť se už rozved´!
FRANTA:
No já myslím manžela té druhé, tedy jako manžela té jeho milenky, ta byla přece manželkou toho druhého manžela.
RUDLA:
Bože, ty už mluvíš jako tady Pavel, ale on může, on je psychiatr a ještě mu za to lidi platěj.
PAVEL:
(přejde k věci) A ty zase Rudlo nemyslíš a zanedbáváš Líbu. Půjde-li to takhle dál, ona se ti ještě odcizí -
FRANTA:
(přeruší ho) Anebo tě odbouchne -
PAVEL:
(pokračuje) - takže bys ji měl radši zbouchnout, hehe, ale to myslím vážně. Ty tady máš tuhle (ukáže na počítač) hračku, tak jí taky nějakou dopřej a budete oba spokojeni.
RUDLA:
(podezíravě) Ona si stěžovala, co?
PAVEL:
Blázníš? Cožpak ona se přizná vlastnímu bratrovi? Ale nejsem slepý a vidím, jak ji to trápí. A ty už taky nejsi nejmladší -
RUDLA:
S komplimentama na mě nec hoď. Ne, my si teď nemůžeme dopřát dítě, máme nový auto -
FRANTA:
(přidá se) - a počítač -
RUDLA:
No ten už mám skoro splacenej, auto ještě dlouho ne. Ale slibuji ti Pavle, že až tenhle problém vyřeším a dostanu přidáno, dojde i na to.
PAVEL:
Jo, dojde na to, až budou Rusové v NATO, co? Tak dobře, dělej jak uznáš, já ti stejně tuhle radu nebudu účtovat, (směje se) hahaha. Ale vážně, mluvím k tobě jako chlap k chlapovi, neodkládej to. Kdoví kdy tahle věc (ukazuje na počítač)...
RUDLA:
(napovídá) Míša!
PAVEL:
Cože?
RUDLA:
No Míša se jmenuje. A líbí se mu to, podívej (zapíná počítač)
MÍŠA:
(hlasem rozhlasového hlasatele) Vítejte do světa českých luhů a hájů…
RUDLA:
(otráveně) Ale jděte mi s tím do háje. (k Frantovi) No jo, já zapomněl Františku, že jsi mi to ostatní všecko smazal. (chce to vypnout)
PAVEL:
Počkej, nech to tam, to já jsem měl jako dítě hrozně rád.
MÍŠA:
(pokračuje) Otázka první: kdy napsal Dvořák Hubičku?
FRANTA:
(háhá) 1897?
MÍŠA:
Chybně, správná odpověď je NIKDY.
RUDLA:
Co to zase blbne, jak to nikdy?
PAVEL:
No protože ji napsal Smetana, ty koni.
FRANTA:
No to je chytrý, to je teda inteligence, to ti řeknu. Ale ještě ne dost, aby ti to řeklo, jak tvůj podnik může ušetřit peníz e. (zasměje se)
MÍŠA:
Kolik je zemědělců na Písecku?
RUDLA:
To teda nevím!
MÍŠA:
Správně, to opravdu nikdo neví.
FRANTA:
(dychtivě) Hele, jak ušetří Rudla podniku peníze?
MÍŠA:
Nejprve se vypůjčí peníze u banky Uranie. Tyto peníze se pak uloží na spořitelní konto u banky Uranie. Ze získaného úroku se pak zaplatí část splátek na půjčku, zbytek se pak znovu uloží na spořitelní konto u < i>banky Uranie. Tím se půjčka splatí dřívěji a tím se ušetří na splácení půjčky u banky Uranie.
RUDLA:
(naštvaně) Ale tak se přece nic nevydělá, jen prodělá! To je přece blbec! Úroky na půjčky jsou přece vždycky větší než ty, co vyplácejí na spořitelních knížkách!
FRANTA:
(chechtá se) No jo, ale to (slabikuje) DŘÍ-VĚ-JI, to je čeština, co?
RUDLA:
No trochu německá, no. Co se prosím tě tak hloupě směješ?
FRANTA:
Protož e já už vím, co to je. To je zase kus programu, který banka Uranie dávala zadarmo svým zákazníkům, aby si u ní půjčovali peníze.
PAVEL:
A to byli s odpuštěním tak hloupí?
FRANTA:
Ale ne, ti z banky byli docela chytří, oni slibovali desateronásobný zisk, jako v pohádce. Hloupej byl ten, kdo na to naletěl. Ale ten nový program, ten bude jiný, ten bude přemýšlet, to ti slibuju. Hlavně se bude muset umět učit, a proto začneme s úplně prázdnou databází, to je to hlavní. RUDLA:
Já tomu nerozumím. Já jsem asi blbej, když chci inteligentní kompjúr.
PAVEL:
(Smířlivě) Ale ne, Rudlo, kdybys byl blbej tak bys chtěl neinteligentní kompjútr. No tak já jdu, jdeš taky, Franto? (k Rudlovi) Jo, ty Rudlo, pozdravuj mou ségru Líbu!
(Pavel i Franta odházejí).
RUDLA:
(už zase v papírech) Pozdravovat Líbu? A od koho?
PAVEL:
(otočí se ve dveřích, pak zpátky na Frantu, zaťuká si na čelo a zpívá) Od Poljany vietor věje< /i>, …(odchází)

(Scéna se zatmí)

Zpět na index

POEZIE: ÓDA NA FÍZLY

Dneska mě můzy pobídly,
bych napsal ódu na fízly.
Tak jsem si sedl
a pero zvedl,
bych popřel, že jsou fízli zl í.

Ne každé srdce zaskáče
radostí, zří-li práskače.
Málokdo bratři
vám dneska patří
s obdivem na udavače.

Dávaj´ jim jména ošklivá.
leckdo se s hnusem ošívá,
když vidí skanka,
který jak laňka
svým pánům zprávy nosívá.

A to že není odvaha,
svlékati lidi do naha?
On z nezištnosti
a bez lítosti
napravit druhé pomáhá!

Jak přemáhá se mocí vší,
když druhým v srsti hledá vši!
Smr dutá z šelem
tu lidským tělem
živí tradici mizivší.

Hromadě mrtvol žije na
náš dobrý přítel bez jména.
Za tvými zády
podpoří vlády
ta věrná, tichá hyena.

A přesto vše se lidem hnusí.
Co za to vytrpí a zkusí!
Však chválu nechce,
jen skromně šepce:
Někdo to přece dělat musí!


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie