onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 12B/98
Canadian Czech-out Enzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Nemám rád války, hlavně proto, že mi vždycky hned řeknou, komu mám fandit. Pochopitelně vždycky jenom jedné straně, takže mě překvapilo, že najednou musím být na obou stranách - ano, mám na mysli válku Microsoftu s Netscapem a naopak.

Abyste rozuměli: klidně jsem si tady tvořil Hurontarii, jedenáct čísel (tj. dvacetdva půlčísel krát čtyři sajty = 88 fajlů neboli po česku souborů) vytvořil je na Billyho Exploreru (rozuměj Gatese, ne Clintona), když mi Bruce Burrell upozornil, že v Neckejpu to jaksi nevypadá tak, jak jsem mu v dopise naznačil. Nalouduju tedy pracně Neckejp a co vidím: on má pravdu. Některé texty jsou modré, jiné červené, tučné, centrované na střed a ne od kraje, prostě hrůza webmajstrů.

Hned se ale přiznávám, že to vlastně byla moje chyba, ony ty různé HTML tagy se musi správně nestovat, tj. uhnízdit přesně v pořadí, asi jako proslulé for-next smyčky. Explorer mi to prominul, Neckejp ne. Ale pořádek je pořádek, těm, co mají Neckejp se dodatečně omlouvám, těm druhým ne - ti to měli dobře. Jako trest jsem si uložil, že všechny fajly předělám, to mě alespoň naučí být pořádným. Což jsme také udělal, texty článků jsou teď černé, aby se na barevném pozadí daly dobře vidět a tisknout.

Poučení? Nikdo si mi nestěžoval - asi protože si všichni mysleli, že to tak má být. Takže když se vám něco nezdá, napište mi, rád dopisy nejen čtu, ale i na ně odpovídám.


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: KOSMICKÉ POVĚRY VČERA A DNES
Reportáž: BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU (dokončení)
Povídka: TAJUPLNÝ OSTROV NA HURONSKÉM JEZEŘE
Poezie: ŠLA PŘEDE MNOU

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.


ape

"Moje žena nikdy nenechává na zítra, co mohu JÁ udělati dnes."






Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: KOSMICKÉ POVĚRY VČERA A DNES
(poprvé otištěno v pražském Amberzinu)

Začalo to všecko zcela nevinně: 22 července 1995 uviděl Alan Hale (z Nového Mexika, USA) v oblasti Saggitariuse jakýsi mlhavý bod. Po nějaké době se vrátil ke svému dalekohledu a hle, ten bod se trochu pohnul vzhledem k okolním hvězdám. Podobně v sousední Arizoně se Tom Bopp díval v té samé době na tu samou věc. A tak dostala ta kometa svoje dvojité jméno (Hale-Bopp, zkráceně HB, pro odborníky C/1995 01). A pak jsem ji náhodou uviděl i já, když jsem šel ráno v pět hodin s naším psem na procházku, a to jen tak prostým okem, dokonce i bez mých dioptrií...

------


Komety byly už v dávných dobách spojovány s něčím velikým: vždyť jedna z nich se také objevila, když se narodil Ježíš. Většinou ale přinášely zprávy hrozivé - mory, války, velké ohně, tak jak se to hodilo, ono se totiž vždycky něco najde. Co nám přinesla HB ale ještě nevíme: ono to "hrozivé" přichází většinou až potom. Ale podle staré tradice se určitě můžeme vsadit, že to moc dobré nebude:-).

Naposled tu byla v roce 2213 před naším letopočtem a bude tu zase - ale to si radši spočítejte sami, já už se toho stejně asi nedočkám :-). Když se tady tehdy mihla (řečeno obrazně, pochopitelně), nemohla ještě vidět ani Řím ani Athény. První egyptské pyramidy byly tehdy "jen" 400 let staré a ta největší, faraona Khufu (Cheops?), už také stála (byla postavena roku 2275 B.C.). Bohužel se nám nezachovaly záznamy o tom, jak byli staří Egypťané tímto "poslem bohů" uchváceni. Jisté je, že jakožto agrikulturní civilizace pozorovali noční oblohu hodně často a se zájmem, už kvůli kalendáři, ale také pro předvídání rozvodnění Nilu. Co se týká hvězd, někteří věřili, že představují duše mrtvých...

-----


Ale vraťme se k dnešní době a HB kometě. Ve srovnání s ostatními z poslední doby si HB stojí takto:

  • i v té nebližší poloze byla a je od nás vlastně dál než ty ostatní (195 milionů km), nejblíže byla Hyakutake (asi 15 miliónů km)

  • také byla nejpomalejší (158 tisíc km.hod), nejrychlejší byla Kohoutek - 400 tis. km/hod (nějak mi tady nesedí rod: nemělo by se říkat Kohoutice?).

  • jasem předčila všechny - má z nich největší jádro (průměr 40 km)

  • její doba oběhu byla se svými pár tisíci let někde uprostřed (Hailey má 64 let a kometa West má několik miliónů let)

A co by se stalo, kdyby nedej Bůh (či nedej Kosmos) dopadla na Zem? Že je to vyloučeno? U HB určitě, ale zcela nedávno (1994) dopadla kometa Shoemaker-Levy na Jupiter. Vezměme si velikost: Tunguzský meteorit měl v průměru jen 70 m a nadělal pořádnou škodu. Meteor v Arizoně měl v průměru 50 m a kráter po něm má diametr kolem 1200 m. Před 65 miliony let dopadlo kosmické těleso o průměru 8 km blízko Yukatánského poloostrova (kráter se našel, ale je teď na dně moře) a kvůli tomu prý dokonce zahynuli všichni dinosauři. Těleso o průměru 800 m by zvedlo prach tak vysoko a v takovém množství, že bychom měli celý jeden rok úplnou tmu. Naštěstí se to stává jen jednou za 100 tisíc let a pravděpodobnost kolize s tělesem velikosti HB komety je ještě daleko menší...

Není tedy divu, že se o HB začaly vynořovat různé poplašné zprávy. Tak například to, že HB změnila dráhu vlivem Jupiterovy gravitace, dokonce prý se jádro rozpadlo na 5 či 6 kusů a zbytek (kolem 200 asteroidů) se žene na naši Zem. Největší z "rozpadlíků" dostal hned název "Companion" (Společník) a drží se jako ostatně i ty ostatní v blízkosti jádra. Začalo se také šuškat, že NASA a JPL (známá Jet Propulsion Laboratory) přestaly publikovat fotografie HB - prý se musí nejprve vyhodnotit a vůbec, což přivodilo i otázku: co to před námi vlastně schovávají?

Korunu tomu nasadil Chuck (Charles) Shramek, astro-amatér z Texasu, který vyfotografoval cosi, co vypadalo jako Saturn (SLO - Saturn Like Object), neboť to mělo něco jako je Saturnův disk a hned měl také o tom v radiu intervjú. Nic nepomohlo, že Alan Hale dokázal, že si Chuck vyfotografoval jednu silnější hvězdu v blízkosti HB a údajný "disk" vznikl pouhou difrakcí, díky sekundárnímu zrcadlení (což většina amatérů ví).

Toho se ovšem hned chytli další "experti" a hlavně ufologové a hned v tom viděli létající talíř s deseti tisíci "aliens" (bytostí z kosmu) na palubě, UFO, které se prý schovává za HB kometu a podle některých ji dokonce i "řídí". A tady se začaly názory drasticky lišit: jedni se věřili, že aliens přicházejí, aby si některé pozemšťany odvezli s sebou "do lepšího světa", jiní se domnívali, že dobře nařízená kometa dopadne na Zem či se přinejmenším její ohon "otře " o Zem a spálí vše na jejím povrchu ohněm či jedovatými plyny. A ještě jiní citovali Apokalypsu Sv. Jana, která říká: ... a když třetí anděl zatroubil, velká hvězda přelítla s nebe, planoucí jako pochodeň, dopadla na zem...a mnoho lidí zahynulo ve vodě, neboť byla tou hvězdou otrávena".

Jiní zase tvrdili, že se blíží rok 2000, kdy má dojít ke konci (případně obrodě) světa, neboť i např. kalendář Mayů má skončit ( a tudíž naša Země) v roce 2012. Astronom R.C. Monglard dokonce vypočítal, že se - díky chybám v našem kalendáři - nejedná o rok 2012, ale 1997!

Když jsem tohle všecko na WEBu četl, napadlo mě napsat oběma: jak Halovi, tak Shramkovi. Shramek mi neodpověděl - asi proto, že jsem se ho v jedné z mých otázek impertinentně ptal, co se stalo s jeho SLO objektem a kde že teď je (už se totiž nikdy neobjevil).

Alan Hale si zase zprvu nebyl jist, jestli také nepatřím k "Šrámkovcům" a zda ho jen tak nezkouším - ale pak se vše vysvětlilo a celou naši korespondenci si můžete přečíst v Amberzinu, sekce Dimenze. Hlavně mě tehdy zajímal jeho názor na možnost kolize HB se Zemí a zda by se informační media (a možná i vlády) neměly více zabývat vyvracením všech těch pověr a proroctví zkázy.


Co dodat? Snad jen to, že asi za týden po mojí korespondenci s Alanem Halem se po světě roznesla smutná zpráva o masové sebevraždě 39 členů sekty Heaven's Gate (Nebeská Brána) z Kalifornie. Viděl jsem na WEBu fotografii jejich haciendy - jmenuje se to Rancho Santa Fe a je to v San Diego County. Ta fotografie mi také připomněla těch pár dní, co jsem kdysi blízko San Diega strávil a věřte, je tam tak krásně, že si ani nedovedu představit, jak by vůbec někdo mohl chtít takové místo opustit...

jansan

Zpět na index

REPORTÁŽ: BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU (dokončení)

A zas jde Johnny do války…

Druhá světová válka na čas přerušila jejich lety a bushpiloti odešli - jedni létat do Anglie, jiní na protiponorkové patroly do Atlantiku (na Catalina Flying Boats) a někteří doma dopravovali nářadí na stavbu 1500 mil dlouhé Alaska Highway, která byla postavena, když hrozila invaze z Japonska. Wop se zase stal manažerem školy pro válečné piloty - v Kanadě se vcelku vytrénovalo 130 tisíc lidí do leteckých posádek v Evropě i Pacifiku.

A zase přišel mír a veteráni chtěli pokračovat ve své civilní práci, pochopitelně zase jako bushpiloti. Ale už to nebylo tak lehké: nová pravidla a nařízení vytvořila silnou konkurenci. Také pojištění a konkurence velkých firem vzrostla. Dnes už bushpiloti pracují spíše pro vládu, provádějí spojení se dalekými sídlišti na severu, anebo tam vozí rybáře a lovce. Bushpilot Max Ward, který po válce vozil prospektory na sever, si po čtyřech letech založil firmu Wardair, která se tak rozrostla, že konkurovala i největším kanadským společnostem Air Canada a CPAir. Ještě v roce 1988 zakoupil řadu Airbusů, ale pak raději firmu prodal Pacific Western Airlines, protože tušil, že by boj s konkurencí nevydržel.

Také letadla se změnila: velké bombarďáky či rychlé stíhačky se nehodily do divočiny a tak se objevili menší Piper, Cessna, Beechcraft i Otter. Ovšem tato letadla jsou velmi oblíbena i u sportovních letců a amatérů, už také kvůli jejich malé ceně. Co se ale koupit nedá, je dlouholetá zkušenost létání v divočině, což nám dokazují zprávy o havariích i občasné pátrání po ztraceném letadle v buši.

Na Aljašce zlato leží…

První tam lítal v roce 1925 Ben Eilson, který o čtyři roky později havaroval na pobřeží Sibiře a našel ho, zmrzlého u jeho aeroplánu, jiný proslavený pilot, Harold Gillam, když předtím marně prohledal plochu stopadesát čtverečních kilometrů. O Gillamovi bylo známo, že lítal při jakémkoliv počasí, za jakékoliv viditelnosti i neviditelnosti. Jeho pasažéři tvrdili, že když se konečně vynořili z hustých mraků, vždycky to bylo přesně nad letištěm. Pilot Bob Reeve začal vozit horolezce na ledovce, na kterých si značkoval přistávací plochu shazováním černých sáčků s pískem. Pat Reid byl zas první, který v roce 1929 proletěl celou "Cestu na Severozápad", i když mu přitom u magnetického pólu selhal kompas. Z novější doby si připomeňme Dona Sheldona, který musel prokopat po havarii přední sklo, aby svého zraněného druha dostal ven a pak ho ještě 14 hodin táhl do bezpečí. Dnes na Aljašce létají převážně dvoumotorové Beechcrafty, které vozí horolezce na horu Mt. Logan a také pomáhají helikoptérám, které příliš vysoko nevyletí, při hledání těch „zatoulaných".

U protinožců

Už v roce 1919 navrhl australský premiér Hughes letecké závody z Londýna až k nim do Darwinu. Ze sedmi týmů doletěly jen dva, ale zato za pouhých 27 hodin.Také bushpiloti se zde brzo zabydleli - jenže namísto mrazu tady bylo nepřítelem číslo jedna horko. Hudson Fysh a P.J. McGinnes, dva přátelé z války, založili v roce 1921 společnost Quantas, která lítá dodnes. Jednou vezli zákazníka na lov divokých krocanů, ale jaké bylo jejich překvapení, když jim hoteliér nechal vykuřovat pokoj horkými kravinci (proti moskytům). Ale hoši si poradili - vyspali se prostě v hale pod kulečníkem. Fysh také s oblibou vyprávěl, jak na jednom osamělém ranči, kde ještě nikdy letadlo neviděli, ho po přistání zdravil farmář těmito slovy: „Vítej, panebože, já se jmenuju Smith a tohle je moje rodina."

Norman Brearly také sloužil ve Francii; po válce si v Anglii koupil dva stroje Avro, nechal je rozebrat a poslat "down under", do Australie. Při první exhibici sice přetrhl drát elektrického vedení, ale přesto bezpečně přistál. A Charlie Kingsford-Smith, který často pomáhal policii, zase obletěl Australii za 10 dní. Jednou o vánocích chytali zloděje, kteří utekli do Severní Teritorie. Dohnali je v letadle, ale jelikož je tam nemohli zatknout (policisté byli z Queenslandu), sebrali jim jen zbraně a auta. Pak si klidně odletěli zpět k nejbližší studni, kde si na zloděje počkali a zabásli je - ta studna totiž byla už zase v Queenslandu…

Australské linky brzo začaly létat až do Singapůru. Na Nové Guinei jim vznikla konkurence, kterou založili Rymon Paper a Skot John Mackintosh. Peníze na jejich první letadlo - bombarďák - jim dal jakýsi bohatý Skot jen za to, že dovezli premiérovi jako dar soudek jeho nejlepší whisky. Na Guinei to měli buspiloti asi nejhorší: hrubý, hornatý povrch, nepřátelští domorodci anebo malarie - vyberte si. Proto jich tam také umíralo víc než kde jinde. Také za druhé světové války se vyznamenali, když zachraňovali lidi z obklíčených vesnic.

Amerika, pro změnu ta jižní

Také zde začaly ve dvacátých letech růst malé letecké společnosti jako houby po dešti. Většinou se vozily zásoby do hor, anebo pošta přes Kordiliery a Andy. Ale o tom si radši přečtěte něco od známého letce-spisovatele, Antoine de Saint-Exupéryho.

Příběh jednoho bushpilota předčí všechny ostatní: byl jím Jimmy Angel, kterého v roce 1924 najal jeden zákazník, aby s ním odletěl k jeho zlatonosné hoře ve Venezuele. Nu proč ne, cestu mu předem zaplatil ve zlatých valounech a ty nuggety mluvily samy za sebe. Odletěli tedy do Caracasu a odtamtud do Ciudad Bolivar na řece Orinoku. Ale pak pořád létali kolem dokola , sem a tam – buď si zlatokop nemohl vzpomenout, anebo chtěl jenom Jimmyho poplést. Konečně horu našli, ale zase se tam nedalo přistát; vrcholek byl pokrytý balvany. Konečně Jimmy přistál na soutězce a tři dny pak sbírali zlaté nuggety, než přišla bouře a museli odletět. Jenže startovací dráha byla jen několik metrů a tak Jimmy použil běžné metody horských pilotů - nabral to pěkně do propasti, při pádu získal rychlost a pak letadlo vyrovnal.

Angel byl vůbec dobrodruh: s Lawrencem z Arabie střílel ve válce na Turky a létal i v Číně, Chile a Mexiku. Později mu onen zlatokop zavolal, že umírá a dáva mu tedy tu horu jako dědictví, pokud ji ovšem najde. A tak se Angel dal do služeb venezuelské firmy, která tam hledala zlato a diamanty. Letiště bylo blízko Orinoka a odtamtud létal fotografovat jejich i ten "svůj" terén. Jednou si musel odsedět tři dny ve vězení, neboť nouzově přistál na letišti, kde se vesele popásalo stádo krav. Ne, ty si na něj nestěžovaly, ale zato hosti guvernéra, nad jehož domem přitom přeletěl a to dost nízko. Byl tam totiž zrovna bál a smetánka, která tam tancovala, se polekala, že na ně útočí revolucionáři.

Jimmy sice na svých letech tajemnou horu neobjevil, ale zato v roce 1935 něco úplně jiného: nádherný vodopád, napájený podzemní řekou, která vytéká přímo ze skály. Je nejvyšší na světě – celých 979 metrů, to jest je asi dvacetkrát vyšší než Niagara. Skála, ze které pramení, se tyčí do výše 3000 metrů nad mořem a dole pod ní je jen divoká džungle. Ještě dnes se tam dostanete jen letadlem nebo kanoí. Najdete to lehce, té hoře tam říkají Auguán Tepuí tj Ďáblova Hora a vodopád se jmenujeAngel Falls, tj. Andělský, lépe řečeno Andělův vodopád.

Později se Jimmy oženil, ale zlato hledal dál, tentokrát i se svou manželkou. Jednou se ale šeredně vybourali, když přistáli v bažině a 14 dní se museli trmácet zranění a k smrti unavení zpět do civilizace. Jimmy toho pak na nějaký čas nechal. Až po dvaceti letech, v roce 1956, se rozhodl, že to ještě naposled zkusí. V Panamě ale boční vítr překlopil jeho Cessnu tak špatně, že havaroval a svému zranění podlehl. Podle jeho posledního přání byl pak jeho popel rozhozen z letadla, v pohoří La Sabana, přímo nad jeho vodopádem…

Zpět na index

POVÍDKA: TAJUPLNÝ OSTROV NA HURONSKÉM JEZEŘE
(původně otištěno v pražském Telegrafu a pak v Kanadských Listech)

Vždycky jsem toužil poznat nějaký tajuplný ostrov a také jsem jeden takový opravdu našel. Neříkám, že nejsou jiné, možná i tajuplnější, ale žádný z nich mě tolik nefascinoval jako tenhle. Záhadou, kterou už asi nikdy nevyřeším...

-----

Bylo to na jednom letním výletu, vyrazili jsme si tehdy s manželkou do Tobermory, malého městečka na severní špici poloostrova Bruce na Huronu. Huronské jezero, které je samo o sobě větší než některá menší moře, si svými bouřemi (zvláště na podzim) vůbec nezadá s Atlantikem - tak to alespoň tvrdí kapitáni obchodních lodí, kterých je na jezeru pořád ještě dost.

O přístavech na Huronu se už napsalo mnoho knih, i o vracích na všech jezerech, o která se dělí Kanada se Spojenými státy. Ale nejen o těch známých, ale i o těch, o kterých se neví, kde jsou, protože některé lodi dokonce zmizely beze stopy. Například ohromný Edmund Fitzgerald ležel na dně jezera několik let, než ho vůbec našli. U přístavu Goderich ztroskotalo za jednu jedinou bouři dvanáct lodí a v zálivu u kdysi slavného Kincardinu leží tři vraky; jeden z nich, necudná Erie Belle (Irská kráska), se ještě dnes zčásti obnažuje nad hladinou.

Rychlé škunery z počátku tohoto století už na Huronu neuvidíte, leda tak jejich vraky. Devatenáct z nich je v námořním parku Fathom Five u Tobermory. Je to nejhlubší přístav na Huronu, ale vstup do něj je mělký a zrádný. Amatérští potápěči udělají nejlíp, když si přivezou svoji výzbroj, však se tomu místu neříká zbytečně Mekka potápěčů. Ale i když se nezajímáte o potápění, je tu pro vás hodně zajímavého. Můžete sem přijít z jihu, od Toronta, nebo ze severu přes Manitoulinský ostrov, nesoucí jméno samotného indiánského pánaboha. Je to největší sladkovodní ostrov na světě a tam se také nalodíte i s autem na ohromný ferryboat M. S. Chi-cheemaun (indiánsky "velká loď"), který vás doveze až do Tobermorského přístavu.

Tam si také můžete přijít na své při výletu na blízké ostrovy. My jsme si vyjeli na ten nejznámější, Flowerpot Island neboli Ostrov květináčů. Ale nebojte se, není plný sazenic, dostal jméno podle skalnatých útvarů, tedy spíše takových ohromných sloupů, které se rozšiřují směrem nahoru, právě jako květináč. Vyjeli jsme: nejprve jsme obkroužili přístav a prohlédli si ty nejznámější a nejlépe viditelné vraky. Některé jsou tak blízko pod hladinou, že se o ně téměž odírá skleněné dno člunu, kterým můžete všechno pozorovat stejně jako potápěči.

Naše loď byla jen takový malý tugboat, diesláček, co kdysi tahal po přístavu velké lodi, než ho předělali na vyhlídkový člun. Model to byl jistě atraktivní, soudě podle staré kanadské bankovky a zahnědlého výstřižku z novin, obojí pyšně vystavované za rámečkem. Loď byla jen devět metrů dlouhá, ale nacpalo se nás tam dvacet. Kapitánem byl mladý, byť už hodně vousem zarostlý Skot, který také všecko do detailu s velkým elánem komentoval. Nad každým vrakem zpomalil a čároval křížem krážem nad tím "utopencem". Viděli jsme jasně v půli rozlomenou loď, propadlou palubu i hřídel s převodovkou. V jednom místě prohlásil tragickým hlasem: "Všichni pasažéři z této lodi zemřeli - " Následovala dramatická pauza a naše ulehčené oddechnutí: " - ovšem na stáří, v požehnaném věku."
-----

Když jsme dorazili na ostrov, kapitán nás informoval, že si nás vyzvedne ve čtyři odpoledne na tom samém místě a uděláme dobře, když tam budeme včas, protože jinak bychom museli zůstat na ostrově přes noc. Zasmáli jsme se srdečně jeho vtipu, ale on řekl, že to myslí vážně a že ostrov je jinak neobydlený, nepočítáme-li hady. Vyhlídková trasa vede pobřežím a pak se zatáčí směrem do ostrova. Za několik minut cesty od mola již uvidíte ony pověstné flowerpots - tedy ty sloupy, které jsou skoro dvacet metrů vysoké, dole kolem deseti metrů v průměru, nahoře pochopitelně více. Erodované kolem dokola vodou, stojí tu na pobřeží stráž a vzdorují živlům. Šli jsme dále a vyšplhali jsme se po dřevěných schodech nahoru k jeskyním. Jedna byla ohromná, vpředu otevřená a chráněná převisem. Vzbuzovala dojem, že zde kdysi bydleli lidé, ale nemyslím, že tam pobyli dlouho: to ustavičné kapání vody jim asi muselo jít na nervy.

Cesta vedla dále vysoko po útesech, s výhledem na jezero brázděné vlnami, které se u ostrova rozbíjely o skálu. Znělo to jako pohlavky trucovitému dítěti; všemocný živel se zde zlobil na všecko, co se mu postavilo do cesty. Zato skály stály tiše, téměř trpělivě; jen občas zaznělo zezdola něco, co připomínalo výkřiky bolesti, ale byl to jen naříkavý křik racků. Pod námi blízko projela loď, ale nepřistávala. Bylo téměž poledne a začínal jsem mít hlad. Jídlo jsme si s sebou ovšem nevzali a pomalu jsem začínal chápat, jaký je asi první pocit trosečníka...

-----

Pokračovali jsme dál. Hlavní skupina turistů zmizela a zůstal s námi jen mladý pár. Byli z Ohia a dělali nám nějakou dobu společníky a podle jejich poznámek se dalo soudit, že znají ostrov velmi dobře. Na jedné křižovatce se pak oddělili a my s manželkou jsem zůstali sami.

Pokračovali jsme po severní straně ostrova, kde jsme se vyšplhali nahoru po schodech vytesaných do kamene. Tam se také objevil: maják pyšně stojící vysoko na skále. Vedle byl domek pro strážce, nyní ale opuštěný, protože maják je zcela zautomatizovaný. Pod ním byla dřevěná vyhlídková terasa, něco jako platforma, vysunutá ze skály, vysoko nad vodou. Vidět bylo odtamtud daleko, jezero se zdálo být úplně nekonečné. A na obzoru tmavý bod - malá, opuštěna plachetnice. Taková asi přijela pro skotského Bonnie prince Charlieho, když prohrál svou poslední bitvu, aby "odvezla chlapce, jenž zrodil se co král, přes moře až na Skye," jak praví stará píseň. Je to asi slovní hříčka: Skye je sice jméno ostrova, ale sky také znamená nebe. Nikdy se už totiž do své vlasti nevrátil.

Na rohu terasy jsme objevili malou tabulku: "Zde měli mít svatbu Vicky a Larry Thompsonovi, kteří však dva týdny předtím za velké bouře utonuli v jezeře. Jejich plachetnice ani jejich těla se nikdy nenašla." Dlouho jsme tam zaraženě stáli, takový dojem na nás tento prostý, a přece tak tragický, nápis udělal.

Vydali jsme se na cestu zpět; v přístavišti už na nás čekala naše kocábka. Jen co jsme vyrazili, zvedl se silný vítr a lodička sebou začala házet jako kůň na rodeu, stavěla se na zadní a vzápětí zase ryla přídí do vln, houpala se kolébka, ale ne ze strany na stranu, ale dopředu a dozadu. Vodní tříšť nám hned zkrápěla záda a hned nás zase bila do tváří. Snažil jsem se vzpomenout, kde jsou asi schované plovací vesty, ale asi by nám moc nepomohly - po několika minutách v téhle studené vodě hrozí každému smrt prochladnutím. Jenom náš kapitán zůstal celou tu dobu úplně klidný; anebo to velmi dobře předstíral, nevím.

-----

Zde by vlastně mělo moje vyprávění končit, ale pořád mi nějak vrtal ten tragický příběh mladých milenců hlavou. Jak to, že tam měli uvedeno stejné jméno, i když ještě nebyla svatba? Představil jsem si nešťastného otce, zarmouceného ztrátou dcery, který má ještě navíc zrušit předem objednanou svatbu, hostinu a vše co s tím souvisí.

A najednou se mu ve snu zjeví jeho dcera Vicky a prosí ho, aby nic nerušil, vždyť se na to tolik těšila. Jak vidíte, převzal jsem tu myšlenku od Irů, kteří oslavují odchod zesnulého takzvanou wake, kdy nebožtík leží v místnosti a ostatní se veselí a připíjejí na jeho památku.

Nebohý otec udělal, jak mu dcera ve snu řekla a tak se svatba konala a to na ostrově a právě tam, kde ji mladí chtěli mít, to jest na té terase, vysoko nad vodou. Oba otcové jakoby drželi za ruku neviditelné snoubence a družičky nesly neviditelnou vlečku. Všecko šlo dobře, ale když na konci kněz vyzval ženicha, aby řekl své osudové "ano", nastalo trapné ticho. Oba otcové se na sebe překvapeně podívali: kdo z nich zapomněl na tenhle detail? A pak se náhle, když už to vypadalo beznadějně, z lesa nad terasou ozvalo hlasité "ano" a vzápětí ještě jedno, pronesené dívčím hlasem. Oslava pokračovala a když po veselici s tancem odjížděli domů, odcházející hosté pořád chválili otci nevěsty jeho nápad s "těmi dvěma herci ukrytými v lese". Marně jim vysvětloval, že nikoho nenajal, protože mu nikdo stejně nevěřil.

-----

Úplně jsem zapomněl na náš výlet a nedokončenou povídku, a to až do vánoc, kdy moje žena Aťa třídila fotografie pro naše album. Celá rozčilená mi ukazovala jednu fotku: "Pamatuješ se na ten mladý pár, který jsi tehdy fotografoval na tom ostrově? Tady vůbec nejsou!" Ano, pamatoval jsem si, že jsem tam udělal snímek - oni dva a vedle Aťa, všichni tři pěkně vedle sebe. Jenže jediné, co jsem teď na snímku viděl, byla Aťa a les v pozadí. A zatímco jsem nad tím pořád ještě dumal, moje žena dodala tiše: "Teď si vzpomínám: řekla mi tehdy, že se jmenuje Vicky..."

Zpět na index

POEZIE: ŠLA PŘEDE MNOU



Šla přede mnou a kouzlem její chůze
já zmámen zůstal státi opodál.
A ona šla, ne - nesla se, ne - plula dál,
ač zdálo se, že nepospíchá tuze.

Jak ale popsat jeji svůdný krok,
když vhodný výraz slovník nenapoví
a těžko krásu vykreslovat slovy,
i kdybys napsal devět tisíc slok?

Že šla jak ve snu, jako lesní laň,
že kráčela jak tygr tichým krokem
a jako on houpala oblým bokem?
Ty řekl bys: Té chůze, té se chraň!

Však její krok přec velkolepý byl,
když měkce kladla nohu před nohu -
ne, ani tak to napsat nemohu
a sotva bys to asi pochopil.

Snad řekl bych, že tančila ta laň,
ač "tančila", to není slovo pravé,
vždyť tančí také lesní žínky dravé
a přece smrt ti dát dokáže jejich dlaň!

Či napsat mohl bych, že jeji nožky malé -
však běda mi, já ztratil výřečnost
a zbytečno je z nouze dělat cnost:
po pravdě řečeno, bylo to nenadálé,

jak šla tak přede mnou, že kouzlem její chůze
já zmámen zůstal státi opodál.
A ona šla, ne - nesla se, ne - plula dál
a já jsem pochopil, proč nepospíchá tuze...


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie