onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 15B/98
Canadian Czech-out Webzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Tremping - originální české hnutí, které neztratilo nic s věkem a přežilo německou i ruskou okupaci. Připomínám si to, když poslouc hám zde už dříve zmíněné Eldoradio a o českých trampech najdeme už mnoho i na Netu. Bylo to tuším někdy v červnu, kdy jsem tam našel časopis Trampská nit, vydávaný ve Francii a hned jsem také jeho webmastrovi Lucovi napsal. Odpověd jsem nedostal a po čase jsem na to zapomněl. Až nedávno mi přišel od něj dopis přes Mirka Koláře z Manitoby, že se mu jeho odpověď vrátila nepřijatá od našeho serveru, že prý náš server nepřijímá junk mail. Hrozně mě to rozčililo, asi ještě víc než jeho, že se ti " našinci" tak zachovali. Hned jsem jim také napsal a vynadal. Hájili se tím, že prý jim přišlo odtamtud od nějakého hackera "milión dopisů", zaseklo jim to server a tak po opakování tuto doménu zablokovali. Podle mého názoru zcela nelegálně a budu od nich ještě žádat pořádné vysvětlení, ale už to zatím odblokovali. Lucovi ovšem patří medajle za vytrvalost.

Ale proto to nepíšu: časopis Trampská Nit je totiž velice zajímavý časopis, kromě různých adres a dat potlachů tam najdete i články, vtipy , reportáže - ale co bych vás napínal, adresa je http://pages.pratique.fr/~lpetr/c13.htm, to je přímo na nedávno vyšlé 13 číslo - tak si hezky počtěte. Lucovi se ještě jednou omluvám a v tomto čísle Hurontarie také otiskuji mou povídku Tulák od Niagary, pro něj a pro všechny trampy a trampky, ať už jsou rozházeni kdekoliv po světě.

Soutěž o našeho ironického opičáka či opici, který/která má ke všemu jen ironické poznámky pok račuje. Napište nám (do konce října), o jaký druh opice jde (napovím: kočkodan to není) a z těch, kdo to uhodnou, vylosujeme výherce/výherkyni, který/která pak dá našemu opovi či opě (ten op, ta opa) jméno podle své volby. Pochopitelně jen to křestní, aby nás pak nikdo nežaloval. . .


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: POHLEDY VZHŮRU
Reportáž: VÉ-EŠ, aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 3.
Povídka: TULÁK OD NIAGARY
Poezie: KDYŽ LÁSKU ZTRATILA´S

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.


ape

"Dnešní mladá generace je hrozně zkažená. Já se obávám, že se z nich ještě jednou stanou lidi. . ."






Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když n ám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, můžete ho pak číst browserem off-line. Do dopisu připište POSLI HTML.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca

ÚVAHA: POHLEDY VZHŮRU

Když jsem byl ještě malý hoch, lehával jsem rád v trávě a díval se vzhůru, nebo jak se říká, přímo do nebe. Nade mnou pluly mraky, ptáci - tuláci nebeští - kroužili dokola nebo přelétávali modravé dálavy, slunce se pomalu šinulo po obloze, semtam se objevilo i letadlo, a by zase brzo zmizelo za obzorem. Bylo to, jako bych se mi otevřel jiný svět, nová dimenze. Všechno totiž vypadá přímo ze země úplně jinak: tak se to asi musí jevit platýzovi, který má oči na vrcholku hlavy. Místo obličejů lidí vidíte jen jejich brady, hlava skoro žádná, ale zato mají všichni dlouhé nohy. Však také dělají pořádně dlouhé kroky, takže se zdá, že to je na nich to nejdůležitější.

Lidé se kdysi dívali hodně na nebe: hledali tam různá znamení a když něco uviděli, honem s tím pospíchali domů, aby to sdělili ostatním. Pak se ale začali dívat vzhůru méně a méně. A proč ne: jak se stěhovali z jeskyň do hradů a později do malých domků či nízkých bytů, nahradil jim to vysoké nebe relativně nízký strop, který se postupem času ještě více snižoval. Náš život se stal věru přízemním: většinou se pohybujeme po zeměkouli v rozmezí nula až dva metry. A dnes se už lidé rozhlížejí po nebi jen proto, aby viděli, zda nebude pršet nebo jestli se neblíží nepřátelské bombarďáky. Jen vysoké stropy chrámů ji m občas ještě připomínají nesmírnou dálku vesmíru, která se nad nimi klene.

Nerozumějte mi špatně, takový strop je ohromná věc, ovšem jak pro koho. Ne každý byt má na stropě malby jako Sixtinská kaple, většinou je jen jednobarevný a monotonní, semtam prasklina či zatoulaný pavouk a to je vše. Znám to dobře: jako kluk jsem hodně stonal a kromě čtení a zírání na strop se v nemocnici nedá moc jiného dělat. Kromě umírání; to jsem nezažil, ale říkají, že prý to není nic, na co se člověk může nějak zvl ášť těšit. Zato v přírodě, tam můžete koukat nahoru hodiny a hodiny a pořád je tam něco zajímavého. Ať už to jsou zelené baldachýny stromů, nebo pohled nahoru na Alpské velikány, to jak kde.

A ta výška má ještě něco jiného - je to takový pocit svobody. Pravda, někteří lidé si v tom prostoru připadají nějak malí, jiným ale ani to nestačí a sní o letu na Měsíc nebo ještě dále. Já jsem skromný: mě stačí lehnout si do trávy a zadívat se do mraků. A vysoko nahoře letí hejno racků k Huronskému jezeru , jen tak, bez pohybu křídly, tiše klouzají ve světle slunce, které se pomaloučku kutálí na západ. A zdá se mi, jako bych se vznášel s nimi a slyším slova básně, kterou jsme kdysi recitovali ve škole:

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounky větřík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bilé obláčky dálným nebem plynou
a smutný vězeň takto mluví k nim:

Vy, jenž dalekosahlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celi rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlast jedinou i v dědictví mi danou,
širou tu zemi, zemi jedinou!

A vidíte, někdy musí člověk jít pár tisíc mil, až někam daleko za moře, lehnout si tam do trávy a podívat se nahoru do nebe, aby pak teprve tu báseň pořádně pochopil. . .

Zpět na index

REPORTÁŽ: VÉ-EŠ
(aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 3.)

Opět zelená katedra.

Přišli jsme zpět trochu otrkáni, ale jinak vojnou nezkaženi. Problémy, které jsme měli v poli, byly proti těm našim, civilním, úplné prkotiny. Vojna je totiž trochu jako manželství: dají vám najíst, práci a jste-li hodní, nechají vás občas ještě vyspat. A také se musíte při přijímání povelu tvářit, jako by jste byli nejšťastnější na světě. V obou případech si ovšem stejně myslíte svoje.

Konec byl nějakým pořaďákům, tyhle vopičinky jsme měli jaksi za sebou. Věnovali jsme se odborné přípravě: to abychom byli schopni rozeznat Pupinovu cívku od papiňáku. Některé ty technické "odbornosti" sahaly daleko zpět do antiky, jiné zase až vysoko do étheru. Tradoval se příběh, že jeden poručík vysvětloval vojákům radiová pásma jaksi netypicky: "Soudruzi, ve vzduchu je prvek zvaný éther, kterým se šíří radiové vlny. Jenže éther je plyn, že ano a navíc prchavý. A jak ten éther řídne, tak se tam ty vlny víc a víc mačkají, takže museli vymyslet vlnová pásma."

Na vojkatedře b yli učitelé celkem na určité úrovni, tedy ve svém oboru, jinak pochopitelně nevím. To v kasárnách jste mohli potkat pochodující ignoranci v plné polní. Kamarád mi vykládal, jak jeho kapitán nemohl pochopit, že spojí-li se dvě nádrže, hladina vody v obou nádobách bude stejná. "Ale to mi nepovídejte, v té velké musí být přece voda výš!", tvrdil mu. Podobně se vykládal příběh o majorovi, který nechal jednotku sledovat Polárku. Když si vojáci stěžovali, že jí nevidí, prohlásil: "Roto, dva kroky zpět! Tak a teď všichni vidí Polárku!" Znalosti fyziky se na vojně nežádaly a také se za ně nepovyšovalo. Podobně prý kdysi dělostřelci počítali kosinus úhlu a vyšlo jim asi 2.5. Když jeden z našich namítal, že kosinus nemůže být větší než 1 (u komplexních čísel ano, u kanonů ne), prohlásil instruktor: "Ve Velké Vlastenecké Válce byl kosinus až 5 a jak se střílelo!" Pochopitelně je možné, že některé příběhy jsou asi vymyšlené, ale o některých vím, že určitě ne, o tom však až příště.

Náš vztah k oficírům se nezmě nil. Hlavní antagonizmus se vyvinul mezi námi a jedním kapitánem, kterému jsme říkali Maub - t.j. Malý, Ale Úplně Blbý. Jednou, když přicházel do třídy, někdo vykřikl: "Maub jde!" Na dotaz, proč mu říkají Maub, jeden vtipálek prohlásil, že to znamená turecky otec . Dodnes jsem se nedozvěděl, zda je to pravda, ale ten náš kapitán se tehdy začervenal a prohlásil: "Tak ma nevolajtě, vraj ani Čapajeva tak nevolali." Jindy při cvičení v Motole na nás zavolal: "Behom kukrom!" Trvalo nám to c hvíli, než jsem pochopili, že chtěl, abychom se rozběhli ke křoví.

Další průšvihy.

Na katedře se začali pohybovat nováčci z prvního ročníku a motali se jako štěňata, tedy asi tak, jako dříve my. Občas je k nám přiřadili na různé práce v kanceláři. Pamatuji, jak jsem jednou dva takové dostal k ruce a vedl jsem je dolů po starých točitých gotických schodech, které byly navíc značně úzké. Nahoru proti nám si to supěl nějaký oficír. Nemaje prostor, abych zasalutoval, prostě jsem ho ignoroval, zatímco oba nováčci ho nesměle pozdravili, jeden dokonce rukou levou, druhý sice pravou, ale zato měl tu levou v kapse. Kdo to nevíte, tak je to přečin, za který se málem střílí. Nepozdravit důstojníka bylo skoro tak zlé, jako nepozdravit pouliční důvěrnici, nebo někoho, o kom se vědělo, že udával.

Z dotyčného oficíra se vyklubal údajně velitel všech vysoškolských vojsk pražských. Řval jako by ho někdo nutil pracovat a zahnal nás všechny zpět k tříďasovi, kapitánovi Piškotovi. Ten ná m vynadal, ale když žalobce odešel, nedal se jeho chováním ani trochu pohnout k tomu, aby nás potrestal. Jen tak se stalo, že jsem nebyl propuštěn z vojny - přesněji řečeno, že jsem nebyl vyhozen z vojny - vlastně ani to není přesné, oni nikomu nikdy vojnu neodpustili, dotyčný musel pak jít na celé dva roky sloužit. Piškot byl sice důstojník, ale ještě také gentleman, což je výraz, který se dosud na západě používá, ač je z doby, kdy oficíry mohli být jen šlechtici, pro které byl tehdy také titul "gentleman" vyhrazen.

S tím nasluhováním to bylo tak: někdy ještě za vrchního velitele armády, jehož strtegická schopnost skončila u toho, že si vzal Gottwaldovu dceru, se rozhodlo, že kromě služby na vojkatedrách musí absloventi ještě nějakou dobu jít "do pole". Pamatuju, jak jsme na majálesu vykřikovali: "Marie Terozo, obrať se v hrobě, služíme 7 let tak jako Tobě. Ještě jeden Čepička, sloužíme od malička!" To bylo právě když jsem byl v druhém járu na technice a napařili nám tím extra půl roku v pů llitrech. Jeden ročník ale dopadl o mnoho hůře: měli právě promovat a nějak nepasovali do plánu. A měl to prý rozhodnout jejich děkan: buď nic, nebo celé dva roky. Ten rozhodl pro dva roky. Fáma říká, že se tehdy študáci tajně sešli a vymysleli pomstu: jeho jméno se pak objevovalo na věech záchodcích Evropy. Můj známý to sepisoval a tvrdil, že nápis nenašel jen na jedné železniční stanici ve východním Německu, ale tam že to právě všecko znova vymalovali. Já sám jsem našel nápis i v italských Pompejích: "Ser vitus bovus est", a vypadalo to, že to nebylo vůbec dva tisíce staré.

Zkoušky

Přiblížil se konec čtvrtého ročníku a tím i závěrečné zkoušky. Naše řady prořídly už dávno - hned po prvním ročníku nás civilní zkoužky zdecimovaly na polovičku - naši profesoři si asi neuvědomovali, že tím posílají naše kamarády také na dva roky vojenské služby, dva roky ztraceného života. Někteří na tom vyzráli: dali se na kadetku a dodělali to na vojenské vysoké, ale o tom také ještě později. Postupem času ještě naše řady prořídly, ale neslyšel jsem, že by někdo musel odejít proto, že neudělal vojnu. Ovšem to bylo v době, kdy ještě nevymřeli předúnoroví důstojníci, jako byl třeba Piškot. Slyšel jsem, že později byly vojkatedry ovládány hlavně těmi, kteří s oblibou buzerovali studenty a vyhrožovali jim těma dvěma roky. Později také náš "půlrok v poli" byla nahrazen celým rokem, ale tomu jsem už ušel.

Otázky ke zkouškám nebyly těžké, ba dokonce některé byly i zcela debilní. Tak např. jste velitelem čety, která je v epicentru atomového výbuchu. Co uděláte? Fakt je, že když v rozmezí několika kilometrů padají domy, lidé v epicentru mají asi tak stejnou šanci přežít, asi jako má motýl zatížený cihlou šanci vzlétnout. Abslovent prý údajně odpověděl: "Odeberu se k telefonu a odhlásím četu ze stavu roty." Jiný, který byl "postaven" přímo pod atomový výbuch ve vzduchu, zcela logicky odpověděl, že udělá stojku. Byl za to potrestán. Abyste rozuměli, instrukce byly, že v případě atomového v ýbuchu vojín okamžitě zaujme bezpečnou polohu, a to hlavou od a patami smerem k výbuchu. Byla to taková komunistická varianta pštrosa, který strká hlavu do písku, aby ho nebylo vidět. Ještě později, to už v civilu, nám jeden kretén od civilní obrany tvrdil, že zavařeniny budou zcela ochráněny před radiací, neboť jsou nahoře uzavřeny celofánem.

Moje extempore u zkoušek ukazuje - na to přišel už přede mnou Napoleon - že minimum vojenských znalostí lze použít k maximálnímu efektu. Nab iflovat jsem se totiž jen jednu sekci vojřádů, kterou jsem byl rozhodnut prodat za každou cenu - teda ne nepříteli, ani humoristickému časopisu, ale přímo zkoušejícímu. První otázka mi padla O.K., byl to skutečně útok roty. Zcela správně jsem proběhl ostnatým drátem a za mohutného (ano , v textu bylo "mohutného") pokřiku "hurá!" jsem házel útočné granáty na nepřítele. Mimochodem, Rusové volají "urá!", to jen my Češi jsem volali variantu s "h", případně "č". Druhá otázka byla obrana čety, kde jsem za mohutného hurá házel na nepřítele obranné granáty. Třetí otázka byla horší: ústup, tedy po vojensku "organizové stažení do předem připravených pozic". Představil jsem si hned, jak ustupujeme do nějakého předem připraveného hotelu, s koupelnami a čistými ručníky, jenže co mu odpovědět? Stahoval jsem se teda hodně pomalu a přemýšlel jsem, jestli existují nějaké ústupové granáty. Asi ne, slovo ústup přece vymazal z vojenského slovníku už kaprál Hitler. Tak jsem vyměnil granáty za něco praktičtějšího a za sebe jsem házel protipěchotní miny, protitankové mimy a byl bych použil i ty protiponorkové, kdyby mě zkoušející nezarazil. To stačí, řekl a prošel jsem. A to jsem ještě dokonce zapomněl při tom ústupu křičet to mohutné "hurá". . .

Soustředění druhé a poslední.

A opět soustředění, tentokrát v Bělé pod Bezdězem. Ubytovali nás ve stanech, které už někdo postavil, takové ty veliké, kam se nás vešlo - no víc než deset určitě. Malý stan totiž může postavit každý; vojín s sebou totiž nosí polovinu áčka, takže dva vojíni pak dávají dohromady celé miniaturní áčko a mohou se pak uvnitř zkroutit. Za tyčku posloužila puška - tehdy ještě nebyly všude poloautomatické pušky, ty se sklápěcí pažbou. Hned první týden jsme se dostali do průseru (vím, měl bych to říci slušné, ale já jsem nikdy slovo průšvih na vojně neslyšel). Naši kluci našli někde hromady dříví, ze kterých přinesli něco klacků do kuchyně. Jenže to dříví patřilo parašutistům, kteří se mocně naštvali a našemu majorovi trvalo dos t dlouho, aby je uklidnil. Snížil se i k tomu, že jim vysvětloval, že vlastně nejsme ani vojáci, jen studenti. To nás před nimi zachránilo - byli to hoši velcí, tvrdí a otužilí.

Potkali jsme pak dva v lese, jeden nesl minomet a v druhé ruce litinový podstavec a druhý v obou rukách bedny s pořádně velkými minami, tedy náboji. Bavili se s námi asi půl hodiny, ale celou tu dobu si svůj náklad ani neodložili. Slyšeli jsme - ne od nich - různé fámy: letadla je prý vyhodí na Moravě a oni se musí dostat do Čech, do svých kasáren. Jenže všechny posádky mají poplach a chytají je. Když je chytí, pochopitelně jim natlučou, neboť kvůli nim ztratili zdravý vojenský spánek. navíc jsou asi potrestáni. Aby se tomu vyhnuli, parašutisti používají jakékoliv prostředky, jen aby je nikdo nechytil. Hlavně horror: chytí-li zase oni někoho, zavezou ho třeba do neprostupného lesa a přivážou ho ke stromu a odjedou. Jinak si jen pamatuju, že měli pěkné kšandy, které jsem si já mohl dovolit jedině v civilu.

Co je n a vojákovi nejdůležitější?

Předpokládám, že dívky s tím nebudou souhlasit, ale jsou to nohy. Hlava je naopak to nejchoulostivější, ta je většinou jen na obtíž. Proto vám na ni dají helmu, přílbu, glemcák či jak jinak se to řekne. Ruce slouží jako chapadla, držadla, háky, případně jeden prst i na spoušť. Také žaludek je na obtíž, ale na druhé straně každý ví, že to je to, co drží vojáka na nohách, které jsou tak důležité. Většinou obě.

Hned druhý den jsem měl s nimi problém: vyfaso val jsem příliš veliké půllitry (nevím, proč se jim tak říká, do těch mých by se vešly určitě čtyři litry do každé boty) a jsa nezkušený v obinadlech, tedy jejich obínání, neboli omotání, urobil jsem sobě na každé noze puchýř na celou patu. To slovo obinadlo je zřejmě odvozeno se starých omotávaček, kdy voják nosil bagančata a lýtka měl na ochranu proti nepohodě omotána až je kolenům. Socialistická armáda značně zjednodušila systém tak, že do boty jsme nosili jen něco jako špinavý kapesník, který se měl stočit kolem chodila či kotníků. Na kotníky to ovšem nestačilo a fald přes chodidlo tlačil tak, že jste po kilometru už ani nemohli jít. No a první se právě obnažila Achilova pata. Jak by se nám tehdy hodily štupované punčochy od babiček! Nebyl jsem sám, bylo nás mnoho a saniťák nám to oflastroval a poslal nás zpět "do boje". Mazáci, kteří stanovali vedle, nám dávali různé rady, jako že se puchýř propíchne jehlou s nití, která se tam nechá a jak knot vysuší puchýř a zabrání stržení téhož. Jenže to pracu je, jen když dáte noze na pár dní klid.

Moje puchýře se protrhly a kůže s paty se strhla už druhý den. Ustavičné odírání boty o nohu bez pokožky pak způsobilo, že mi z ran začala téci krev - moje líbánky s mundůrem tak utrpěly svou první menstruaci. Šel jsem tedy - přesněji řečeno dokuhlal se - na marodku. Tam byl už doktor, který, když viděl, jak mi teče krev, mi naordinoval lehkou obuv, t.zv. kedsky. Klid na lůžku mi naordinovat asi nesměl a tak jsem za ostatními pajdal jako omrzlí Francouzi od Moskvy.

Mé nešťastné nohy.

Poručík Vydržím, který nás tam znovu protahoval pořaďákem, mě připomínal seržanta z filmu Fanfán Tulipán, kde hrál Gerard Phillipe rekruta. V jedné scéně, kdy seržant pořád řve rozkazy "vlevovbok, vpravovbok", se Fanfán sebere a odchází. "Kam jdete?" řve sežant. "Vidím," povídá Fanfán, "že se nemůžete rozhodnout, tak si jdu zatím lehnout."

Po menší rozcičce jsme vyběhli do terénu; poklusem, jak se to tak dělává. Já dělal co mohl , ale jednotce jsem nestačil. Sadista Vydržím je vždycky nechal, aby na mě počkali a hned jak jsem doběhl, dal opět rozkaz k běhu. Dobře věděl, že se tak musím unavit dříve, než ostatní. Naštěstí se mi stala ještě jiná věc: kalhoty, které jsem vyfasoval, byly značně delší - armádní krejčí šili asi jen pro socialistické obry - ale také se normálně zastrkovaly do půllitrů, takže jejich délka ani nevadila. S kedskami to bylo jiné: musel jsem si přebytečné kilometry nohavic zarolovat, kterýžto vynález dobře ne pracoval a po určité vzdálenosti se nohavice rozmotaly, já na ně v běhu stoupnul a upadl jsem. Moje dohánění jednotky pak trvalo ještě delší dobu, neboť jsem si musel vždy ještě ty nohavice zarolovat.

Kluci řvali smíchy, a nakonec i já jsme z toho měl srandu, protože jsem vlastně zdržoval celou válečnou mašinerii a to ještě díky ruské blbosti - naše uniforma byla totiž kopií jejich apartních kostýmků. Po delší době se řehtal i poručík a když jsem se konečně dobelhal k ostatním, chtěl nás všechny ješ tě potěšit obtížnými cviky v plynové masce, které se spolu s filtrem říkalo ochranné pomůcky. Snad tehdy zapracoval Freud nebo to bylo jen přeřeknutí, to nevím; vím jen to, že tehdy zakřičel "Ochranné prostředky nasadit!" a to už se na zemi válela celá jednotka. Zpět do tábora jsem si to odklusali všichni, já s nohavicemi zarolovanými jako skautík až nad kolena, odkud mi přece jen tolik nepadaly.

Jednou nám zase Vydržím demonstroval Molotovův koktejl. Zaklusal nás k nějaké já mě, kterou tam zapoměli ženisti po protitankové mině, nechal nás ji obstoupit a po úvodu, jakým postrachem tento drink byl pro Němce, zapálil knot a vrhl flašku dolů s úmyslem, že se tato rozbije o strategicky umístěný kámen na dně jámy . Minul a tak za mumlání, jaká hrozná zbraň atd. nás vyzval, aby tam někdo slezl a přinesl mu ji. Pozvedl ji opět a za ujišťování jaká hrozná atd. se konečně do šutru strefil. Láhev se rozbila, ale zapálená šnůra proudem vzduchu shasla. Statečný Vydržím tedy slezl sám do jám y a jednou ruku si chráně (přechodník času přítomného rodu mužského od slovesa chrániti - jak nás to učila kdysi naše češtinářka a vidíte, už se to hodí) tedy chráně si obličej, kapesním zapalovačem zapálil ten blbec rozlitou hořlavinu. Ta se naštěstí ale už předtím většinou vsákla do země a tak se objevilo jen pár nesmělých plamínků. Stál tam dole smutně, zatímco my se řehtali jako blázni a řvali: "jákážto hrozná zbraň, které se i Němci báli". Skončilo to tak, že nás všechny do té jámy zahnal, hodil tam slzák a pozdržel povel k nasazení masky dostatečně dlouho, tedy až do té doby, kdy se přesvědčil, že už jsme všichni bulili.

Vojín Upcháuka.

Jiným takovým vzorem vojenské inteligence byl voják Upcháuka. Dodělával si nějakou kadetku pro podoficíry, ale protože několikrát propadl, měl pořád jen šarži "voják", on říkal "vojak", mluvil totiž roztomilou vasrpoláckou slovenčinou a přicmrdával Vydržímovi. Já jsem s ním měl pouze dvě střetnutí a pak mi dal pokoj. První bylo, když mě posla li dělat značkaře - měl jsem označkovat "zamořené území" a odhánět civilní obyvatelstvo. Byl jsem tam celý den, ale šla okolo jen jedna babička, které jsem oznámil, že začala třetí světová válka a že musí zpět domů a čekat na rozkazy. Asi jí to nevěřili, o žádné evakuaci jsem pak neslyšel, natož o válce. Po obědě - konserva a chleba - jsem si zdříml a probudil jsem se až když už se začínalo stmívat. Rychle jsem tedy sbalil praporky a spěchal domů. Cestou jsem potkal Upcháuku s naším družstvem, značně unav ené, jak celý den hledali moje zamořeniště. Vzal si mě stranou a nechal si na své mapě ukázat, kde to zamořené místo bylo. Pak se ke mně důvěrně naklonil a povídá: "Keby dačo, ja som s vami nehovoril."

" Spolenite sa, súdruh vojak, " odpověděl jsem mu něčím, co mohlo i u něj projít jako slovenčina. Při nástupu ho velitel sprdl, družstvo to projelo a propadlo. Jsa členem mužstva, bránil jsem se, že jsem tam byl a protože mě nemohli potrestat, tak mě pochválili - na vojně totiž něco mezi jaksi neexis tuje. Vrtaly mi pak sice hlavou pochyby, zda jsme byl na správném místě, ale mapy mi nedali, tak co.

Podruhé jsem byl ve službě a blbec Upcháuka nám kontroloval nabité zbraně. Nedalo mi to a upozornil jsem ho, že míří tou nabitou zbraní na mě. Tvrdil že ne, ale kamarád řekl, že to viděl a já jsem dodal, že za Velké Vlastnecké Války se za to strielalo, jen tak, bez soudu. To ho nějak vzalo a řekl, že to bylo omylem a abychom to na něj neřekli, že jeho otec byl partyzán a že by to bylo hanba. S tí m jsme souhlasili, jenže třetí kluk - který nepochopil, kam míříme - najednou řekl, že za tehdy také střílelo, když někdo někoho naváděl, aby lhal. Tak jsme ho okřikli, že když to řekne, že jsme na straně Upcháuky a přehlasujeme ho. Ubohej Upcháuka nám od té doby jedl z ruky a měli jsme vojnu jako řemen, ale hodně povolený.

V terénu.

Jindy mě vysadili kačenou - armáda měla dva typy aut: 805-ku co měla useklý předek jako auta od UNRRY a korbu vysoko, takže se houpala jako kačena, a V3S, lidově zvanou vejtřasku, která byla větší a stabilnější. Přesněji řečeno ani mě nevysadli, spíše vyhodili. Kačena totiž zapadla a převrátila se i s námi do příkopu. Mě tam nechali, abych zřídil telefonní post a šofér s tím druhým se vypravili pěšky zpět. První den spojení nefungovalo a noc jsem ztrávil v trávě, pod papírovou protiatomovou pláštěnku, která vůbec pláštěnkou nebyla, neb byla čtercová a to velikosti ubrusu. Papír byl voskovaný, ale nechránil moc ani před vodou. Kyž mě ráno probudilo hrozné šustění - pod pláštěnku se se mnou před deštěm schovalo i mnoho brouků, zjistil sem, že tatáž se už nedá složit, ale jen zmuchlat. Horší bylo, že pro mě nikdo nepřijížděl a já se odtamtud nesměl hnout.

Bylo druhý den poledne a já už 24 hodin nejedl. Naštěstí jsem tam našel v lese velké bedly jedlé - název byl pravdivý - a tak jsem si je opékal nad ohněm, ale příliš to hlad nezahnalo. Maje telefon, zkoušel jsem tedy volat o pomoc. Ozvala se přepínačka pluku, jenže já nikoho odtam tud neznal. Jak jsem se tak dohadoval, vzal to někdo arogantní, asi oficír a povídá: "Co chcete"? Vysvětlil jsme mu, že jsem tam napolo v bahně, zapomenutý celou naší socialistickou armádou. Zeptal jsem mě kde jsem a já netušil, že je to trik a řekl jsme mu, kde. V tu ránu se rozeřval, jak si to představuju, co kdyby on byl nepřítel, jak může takhle vyzrazovat mou pozici.

Pomyslel jsem si, že kdyby mi zajal nepřítel, alespoň by mi dal nažrat. Marně jsem ho snažil přesvědčit, že jsem ho jenom zkouš el, jestli je ostražitý a že vůbec nejsem tam, kde jsem, ale když pořád řval, tak jsem radši zavěsil. Celou noc jsem pak nemohl spát: jednak hladem, jednak tim, že za to mohl být prokurátor a pakby mi to nepříjemně prodloužilo vojnu. Naštěstí se nic nestalo a už jsem o něm nikdy neslyšel. Buď jsem měl štěstí a nemohl mě vysledovat, anebo na centrále ti cizí kluci věděli, že bude průser a zatajili mě. Pokud tomu tak je, chci jim tady poděkovat. Další ráno pak přijeli naši kluci s vejtřaskou a "zachránili " mě před smrtí hladem, což je pro vojáka socialistické armády smrt zahanbující, už proto, že je celou dobu na hlad trénován.

Na střelnici.

První střelby byly se samopaly - neviděl jsem v životě horší zbrań: miřidla se totiž pořád viklala. Plynule nastvitelné nebylo nic, hledí bylo jen takový čtvereček s různě hlubokým zářezem, který se mohl přepnout na 50, 100, 200 a 400 metrů. Já jsem měl naštěstí úplně nový a v prostoru pro zásobník byl smuchlaný terč z fabriky s nástřelými ran ami. Takže se mi střílelo dobře. Muselo se ale střílet dávkou a jelikož nám dali jen pět nábojů, platily jen kombinace tj. 1 a 4, nebo 2 a 3, 3 a 2, či 4 a 1, ale ne 5 a 0. Kdo držel spoušť jen o zlomek vteřiny déle, vystřílet všech pět ran naráz a vypadl. Navíc musely být v terči nejméně dva zásahy, takže naši kluci, co byli u terčů, se velice rychle naučili užitečný trik. Nezalepovali po první dávce díry v terči, takže se zásahy mohly počítat dvakrát . Málokdo se totiž s těma kropenkama do terče vůbec dv akrát strefil. Později jsme stříleli ze starých pušek, tam to bylo lepší. Kamarád Jirka tam málem přišel o život. Střílel s námi totiž i Vydržím a ukazoval nám, jak po střelbě zkušebně musíme ještě "vystřelit do země", jako potvrzení, že je zásobník prázný. Jenže ten idiot neuměl počítat, měl tam ještě jeden náboj a kulka se zaryla metr od Jirky, ležícího na palebním postu. Vše se tehdy pochopitelně ututlalo - na vojně se vůbec dá hodně ututlat, pokud o tom nikdo neví - už proto, že by v tom pak lítali vši chni.

Jindy jsme stříleli z pistolí - budou z nás přeci důstojníci v záloze, řekli. Jeden kámoš, co po válce jako kluk sebral pěknou řádku pistolí a tudíž také uměl střílet, nám vysvětlil, jak se to dělá a stříleli jsme vcelku dobře. Dokonce lépe než Vydržím, ale to nikoho nepřekvapilo. Ženisté nám pak připravili trénink na ruční odpalování náloží. To jsme prostě vždycky čtyři dostali takovou malou cihličku, zápalnou šňůru a kapsli v podobě prázdné patrony - říkali jí rozbuška, která se kleštěma smáčkla na jeden konec zápalnice. Ta se zastrčila do nálože a zapálil se druhý konec zápalnice. Pak jsem zařvali jako poraněný tur "Hoří!" a běželi se schovat. Výbuch to byl pořádný. Až ale pak jeden z nás po provedení určeného zařval: "Nehoří!" a zůstal stát na lajně, deset metrů od nejbližší zapálené šňůry. Tehdy jsem ocenil podporučíka od ženistů, který vyběhl, srazil kluka na zem a zachránil mu tak život.

Také jsem házeli granáty, obojí, ty útočné, co vypadaly jako menší konzerva, i ty obran né, to když se na ně ještě nasadil litinový váleček. Ty první byly spíše na rámus, i když na nás do zákopu spadla často horká střepina. Viděl jsem, jak byli poddůstojníci, u kterých jsme se jednotlivě ohlásili a na povel ty granáty házeli, dost nervozní. Nezkušenému nováčkovi totiž může při napřáhnutí dozadu granát vypadnout a jelikož je už odjištěný, při dopadu k nohám pochopitelně vybuchnout. Nechtěně jsem k nervozitě poddůstojníků přispěl i já. Už nevím, co se mělo před hodem vykřiknout, ale rozhoně se p řitom nemají sklapnout podpadky. Zacinknutí podkůvek poslalo oba četaře rychle k zemi, neboť se domnívali, že došlo po odjisštění granátu také k upuštění téhož. Z toho, jak mi pak nadávali, jsem se opět naučil pár zajímavých čistě vojenských výrazů.

Válku na vás,

říkával náš dědeček, ale to, co my jsme tam prováděli, byl paskvil na kvadrát. Zúčastnili jsme se tehdy normálních manévrů, zařazeni k normálnímu vojsku v jinak nenormální armádě. První co jsem zaregistroval, byl jakýsi g enerál, který obcházel zákopy a kontroloval naši bojovou pohotovost před výtokem, pardon před útokem. U našeho zákopu se zastavil a vida, že už máme nasazené bodáky, prohlásil: "A hlavně si s nimi chlapci neubližte!" Byla to scéna hodná Haškova pera. Kdo tehdy vyhrál, už ani nevím, ale ztráty na životech nebyly žádné. Jinak jsem slyšel, že socialističtí mírotvorci povolovali vysoké procento ztrát, značně větší, než "krvelačný" Bundeswehr. Tak například manžel mojí spolužačky z gymplu byl na manévrech přejet tankem a zabit. Na konci manévrů jsme se věnovali hašení, neboť četě minometčíků se podařilo nepříliš přesnou střelbou zapálit vysokou trávu u lesa.

Jinak jsem ale všecko udělali asi akorát, protože jsem všichni prošli a do dalšího kola jsem vešel až za dva roky, ve kterých jsem se zatím věnovali pouze vědám civilním, neboť netoliko válkou živ je člověk . . .
(dokončení příště)

Zpět na index

POVÍDKA: TULÁK OD NIAGARY
(Poprvé otištěno v pražském Telegrafu, později v Kanadských Listech)

Stáli jsme tam a pozorovali, jak se jinak klidná řeka najednou stává pastí, ze které není úniku. Řeka, která zde padá z výše téměř šedesáti metrů, se pádem zcela vyřádí a zase klidně teče dál. Odedávna toto místo lákalo odvážlivce, kteří v sudu či jiné uzavřené nádo bě proplouvali vodopády a pokoušeli osud. V místním muzeu je možno vidět i kontejner, ve kterém Čech Souček zvítězil nad smrtí - to ještě nevěděl, že za několik let, při jiné příležitosti, zvítězí zase ona. Vodopády se jmenují po řece, ale Indiáni je nazývají Matkou vod. Město které tu vyrostlo, se zase jmenuje po vodopádech (Niagara Falls) a stalo se oblíbeným místem turistů, novomanželů a prodavačů suvenýrů. Na druhé straně řeky také, ale tam už jsou Spojené Státy.

Pozorova l jsem muže u vodopádů a dobře jsem věděl, na kterou "svou první lásku vzpomíná". Vyrůstal tehdy v Karlínském přístavu a velké šífy až z Hamburku pro něj voněly romantikou dálek. Jeho otec tehdy bojoval za císaře pána v Itálii, zatímco on s matkou se hlavně snažili tu válku nějak přežít. Pak přišla zpráva, že také otec to přežil, i tu slavnou bitvu na Piavě, a když ta válka jednou skončí, to už je náš "tulák" na gymnasiu a po matuře začíná svou kariéru jako pomocný účetní. Později je odvelen k artilerii do Písku, kde trénuje dělostřelecké koně, zrovna tak, jako to dělají ti praví cowboys. Nějakou dobu pak ještě hraje fotbal za Čechii Karlín a hokej za Žižkov, ale táhne ho to pořád někam jinam...

- - -

O vodopády se dělí Kanada se Státy tak, že ta známější (a hezčí) část vodopádů je na kanadské straně. Jednu čtvrtinu vodního proudu (téměř celý milion litrů za vteřinu) tu zpracovává elektrárna, kterou navrhl Nikola Tesla a zbytek zůstává jen pro obdiv turistů. Řeka pod vodopády tvoří ohromnou tůň, šedesát metrů hlubokou a víry pod hladinou rolují potopené předměty pěkně dlouho, než je pustí ze svých spárů. Také vodní erose je tu silná: za těch dvanáct tisíc let, co vodopády existují, se jejich hrana posunula téměř o deset kilometrů proti proudu.

Dnes už je těžko uvěřit, že se o toto území bojovalo, a to dokonce se Spojenými Státy. Válka vypukla v roce 1812, ale naštěstí netrvala dlouho a dnes se oba sousedé přátelsky dělí o turisty z celého světa - r očně jich přijde přibližně dvanáct miliónů. Umožnil to pochopitelně příchod železnice (1840) a také to, že roku 1885 byla tato oblast prohlášena národním parkem. Je typické, že první daredevil, který proplul vodopádem v sudu (1901), byla žena, navíc dokonce paní učitelka. Dnes to mají její následovníci ztížené tím, že místní policie dělá vše, aby jim v tom zabránila. Tak například náš Souček si musel vymyslet chytrý plán, jak ji oklamat. Dole pod vodopády už ovšem nikoho nepřechytračíš, ale zase se v ždycky někdo najde, kdo tě z vězení vyplatí...

V městě u Niagary je ovšem také plno atrakcí: voskové muzeum (Louis Tussaud's, podobné tomu od Madame Tussaud's v Londýně), lanovka (podobná té naší na Petříně), museum Elvise Presleyho (podobné - vlastně ne, v České republice přece muzea zpěváků nejsou). Pro nákupuchtivé turisty je tu plno obchodů i velké nákupní středisko Maple Leaf Village s jídelnami, lunaparkem a ohromným ruským kolem. Po prohlídce místních parků se také můžete tře ba projet kabelovou lanovkou přes řeku, přímo nad vířícími vodami Whirlpoolu. Kdo má ale rád přehled, ten si vyjede na Skylon Tower, věž, jejíž vrcholek je dvěstěčtyřícet metrů vysoko nad hladinou řeky (pod vodopády). Zde také hned může poobědvat v otáčecí restauraci, odkud je vidět postupně vodopády i celé okolí.

- - -

O nedělích jezdíval s trampy na Sázavu a z měšťáka se pomalu stával zálesák. Nejprve to bylo jen o víkendech, ale později si postavil i c hatu v Osadě Údolí Raků. To už s ním jezdila i jakási dívka, spolu sedávali u táboráku a zpívali trampské písně, plné romantiky a touhy po dálkách. Později přišla jiná dívka, ale ta stará, velká láska zůstává: Niagara. Vodopády, které proslavila píseň, kterou zase proslavily vodopády.
Obracím se k muži u vodopádů: "Půjdeme, táto?"
"Ještě chvíli, " odpovídá mi trochu zastřelým hlasem, aniž by se otočil. Myslí, že nevidím, jak si něco rozmazává po tváři...

Pak se náš tramp ož enil a zanedlouho se mu narodil i syn. A zase přišla světová válka, druhá - teď už je pro jistotu začali číslovat. Když ale spojenci vybombardovali blízké Vysočany (to se jim zrovna narodil druhý kluk), odvezl rodinu do bezpečí jižních Čech. Konečně přišel mír a my se zase vrátili do Prahy. Ale otec a syn nemají na sebe nikdy moc času: jen občas ještě zavezl kluka na osadu a zasedli k táboráku, kde pár kytar a okarina či harmonika stačilo na celý trampský koncert. Táta jim pak musel vypravovat, jak poznal p ísničkáře Mottla a ti mladší poslouchali s obdivem, zatímco starší jen pokyvovali hlavami. Na závěr se pak na tátovu poctu pěla slavná Niagara, oslava lásky ztracené a právě proto věčné.

Potom přišlo "vítězství lidu" a najednou, po tolika letech na ministerstvu, "odchází" do výroby: je teď dělníkem na vrtech v Ejpovicích, kde se konečně dočká penze. A zase přijdou vojáci, i když žádná válka není. Je to vlastně rekord: za jediný lidský život zažíl dvě světové války a jednu "spřátelenou" invazi. Alespoň, že ten starší kluk se dostal ven - říká si. Později, vlastně až po deseti letech, dostává povolení k návštěvě syna v Kanadě. A tak letí do země za vodou, o které zpívávali, že "třista mil je do Fort Adamsonu, možná, že i ještě víc" či že "na severu chatu měl dřevěnou, winchestrovka byla jeho ženou". I ten svůj ručně psaný trampský zpěvník si s sebou přinesl, i když nemusel - znali jsme přece ty všechny písně úplně nazpaměť. Hlavně "Niagaru": to se vždycky zlobil, když jsem při tom zpíval slova jiné, ne zrovna prostonárodní písně a ještě repete.
- - -

Dnešní Kanada ho poněkud zklamala; hlavně ta její konzumní (rozuměj konzumující) společnost, kterou nedovedl pochopit. Abych ho potěšil, zajeli jsme spolu do indiánské Kaughnawagy, kde jsem ho vyfotil s náčelníkem Mohawků. Představil jsem ho ovšem jako šerifa z osady Pragawaga, což na chiefa udělalo nemalý dojem. Také jsem ho vyblejsknul u naší chaty na Huronu coby osamělého kovboje u ohně, jen s naším vlčákem Chuckym a s jezerem v pozadí. A ještě jednu fotku s kouřícími kolťáky, Smith-and-Wessony, mířícími přímo na kameru. U táboráku jsme si pak zazpívali prorocká slova písně: "a že ta Kanada, už není Kanada, a Manitou je na to sám"...

-----

Nejzajímavější ze všech pohledů je pochopitelně u hrany vodopádů. Tramp stojící přede mnou si ale dává na čas. Čekal na tenhle okamžik celý život, tak ho chce vychutnat. Jsem z to ho celý nervozní - ještě se musíme projít tunelem pod námi, kde si můžeme prohlídnout Niagarské vodopády pěkně zblízka a vyzvednout nepromokavé námořnické pláštěnky, abychom se mohli projet parníčkem, co nás zaveze po řece až pod vodopády. Nad propastí se zatím klene věčná duha a kdo vydrží až do noci, uvidí i hru barevných reflektorů a laserů. Na to už čas nemáme: podíváme se ještě do blízkého Marinelandu na cvičené velryby, delfíny a vedle v lesíku na pravé bizony...

A jak jsem ta m stál, najednou jsem vám mu musel závidět: žil jsem sice různě po Kanadě i ve Státech, v Londýně i Tokyu a přece tady přede mnou stojí velký dobrodruh a cestovatel, který prožil větší dobrodružství než já. Necestoval s Canadian Pacific, ale jen lokálkou na Sázavu; nelovil losy ani lososy a nezdolal divoké proudy Orinoka, ale zato ještě ty české, Svatojánské. Ono totiž záleží na tom, jak se to prožívá, jak do toho dáte celé srdce. Protože dobrodružství není dáno počtem majlí, které ujed eš či hranic, které přejedeš. Dobrodružství je vlastně zakleto v nás a je ho jen třeba objevit: není to cesta ven, ale spíše dovnitř. . .

- - -

Zamlklí jme přijeli k hranicím. Americký celník si prohlížel tátův pas a hbitě si spočítal, že má před sebou statného osmdesátníka. Nedalo mu to a povídá mi: "A čímpak byl váš otec, že se dožil tak velkého věku?"
Přeložil jsem to tátovi a on hned ochotně vysvětloval: "Řekni mu, že jsem od mládí hodně trampoval!"

Kdy ž už jsme byli zase v autě, obrátil se táta na mne a povídá: "Hele, nedělej ze mě blba - tolik anglicky umím - proč jsi mu neřekl, že jsem byl trampem?"
"No víš", povídám, "tady to slovo znamená něco jiného."
"A co jako? "
"No, něco spíše jako tulák."
"Ale to je dobře, to přece souhlasí," namítal táta.
"Jo, a ty chceš, abych tohle vykřikoval na pohraničním přechodu?"
Chtě-nechtě musel souhlasit, ale přesto se zeptal: "A co jsi mu tedy řekl?"
"No co - že jsi byl úředníkem na minis terstvu!".
Táta se zachechtal: "Jo, tak proto on se tak spokojeně usmíval..."

Vyjeli jsme a náš stařičký Cutlass si to spokojeně pokašlával svými šedesáti majlemi za hodinu. Náhle jako by ze mne spadla všechna tíha - dovolená začala dobře a teď nás ještě čeká New Jersey a pirátský Avalon na pobřeží Atlantiku. Cítil jsem se fajn: asi se to na mě přeneslo s toho "tuláka", co seděl vedle mne.
"A co takhle písničku, ctihodný kmete?" ptám se, abych ukázal dobrou vůli.
"Samozřejmě, mladíče!" souhlasil táta.
"A která by to jako měla být?" nahrávám mu.
"No přece Niagara, ale ne abys mi ji zase mrvil," varoval mě.

Ba ne, táto, po tom všem už bych ani nemohl, pomyslel jsem si. A tak jsem na to dupl, vítr nám cuchal vlasy a rval nám od úst slova té proslavené písně. Písně, která v sobě také skrývá dobře míněné, i když zcela neúčinné varování, protože:

"Komu vášeň v srdci hárá,
tomu není pomoci!"


A ještě repete.
< BR>
Zpět na index

POEZIE: KDYŽ LÁSKU ZTRATILA´S

Když lásku ztratila´s a počítáš své slzy,
pochopit nemůžeš, v čem asi chyba byla.
Snad nalháváš si, že se vrátí brzy,
že se jen na chvíli ta láska vytratila.

Snad jenom smutn á jsi a u srdce tě bolí,
když občas vzpomeneš na ony krásné chvíle,
snad srdce chtělo by, však rozum nedovolí,
anebo vzdorovat nemůžeš podmanivé síle,

která se pýchou nazývá a hrdostí se jeví,
a oči zakrýváš, abys už neviděla,
jak láska umírá a předstíráš, že neví
a nevidí tvé oči pro slzy, že už je konec zcela.

Lítost tě objímá, teď už ne ruce moje
a nepoložíš mi už hlavu na rameno.
Navečer prázdná bude náruč tvoje,
nebudeš v noci šeptat touho u moje jméno

a budeš proklínat, že jsi mi kdysi znala,
a všechnu vinu, co ji můžeš pozbýt,
mi budeš přičítat a lásku, cos´ mi dala,
proměníš v nenávist a budeš ji chtít rozbít.

Co ale já? Tu otázku si asi nepoložíš -
už dávno spálila jsi moje fotky všude.
Však možná zvečera, až svoji hlavu složíš
na polštář postele, jež poloprázdná bude,

tvé oči zabloudí po stropě, po zrcadle
- na nočním stolku bude uklizeno -
a vedle, ve váze, budeš mít ky tky zvadlé
a u té jedné z nich pak bude moje jméno . . .


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie