onvlajka
csvlajka

HURONTARIA - 6B/98
Canadian Czech-out Enzine ball Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

Komentář:

Asi jste si minule všimli, že jsme na titulní stránce přidali abecední rejstřík - v tom chceme také dále pokračovat. K druhému mirroru v Idahu teď přirostl třetí, v Německu, pro naše čtenáře v Evropě. Jde o to, abyste si našli ten rychlejší mirror pro tu kterou denní dobu na Titulní Stránce a do bookmarků si jej pak už jistě dáte sami.

Také se dost rozrůstáme, čtenáři a linky na Hurontarii přibývají, ale o tom si můžete přečíst, když se zapíšete na náš pravidelný bulletin, kterým oznamujeme vydání nového čísla, stačí jen dát do textu pošty slovo SUBSCRIBE. Snažíme se také získat čtenáře, kteří si chtějí procvičit svoji znalost angličtiny či češtiny zajímavým čtením. K tomu nám pomáhají linky u cestovních kanclářích a na univerzitách a školách. Můžete-li nás propagovat tam a ještě jinde, uděláte nám velkou službu a budeme vám vděčni.


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: DÍKY KOMU?
Reportáž: SAYONARA III (Rozpaky poutníka v Japonsku)
Povídka: JOHN PATRICK A SHERILYN (Mystery).
Poezie: NA CESTU.

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na Titulní stránku.


ape



"Pivo je pro pití a život pro prožití."



Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca

Text follows - text následuje:

ÚVAHA: DÍKY KOMU?

Dovolte mi přátelé, abych vyslovil myšlenku, která se bude mnohým zdát poněkud kacířská, zatímco těm, co na kacíře nevěří, bude připadat přinejmenším absurdní. Přiznám se, že její důsledky mě také někdy trochu děsí, ale nedá se nic dělat, potvrzuje to celá historie lidstva. Ano, za to, co jsme a kam jsme se dostali, můžeme poděkovat hlavně volům! Tak vidíte, už je to venku, zpátky to nevezmu, někdo to prostě říci musel.

----

Ale abych začal pěkně od začátku: jistě jste už také někde četli, že to byla pára, která byla hnací silou pokroku, ta pára, která nás doslova dotlačila až do dvacátého století. Dobrá, ale co bylo před párou? Tedy pochopitelně pára tu byla odedávna, ale my jsme ji jaksi neuměli využívat. Ano, správně, byla to voda, která poháněla vodní mlýny, jež nejenom rozkošně klapaly, ale hlavně zpracovávaly tak zvanou energii vodní. Ovšem bylo období, kdy ještě nebylo mlýnů, ani vodních, ani těch větrných. Co se tedy používalo předtím, kdo to byl, co pomáhal lidstvu tahat kamení na pyramidy, pohánět žentoury, pumpovat vodu z polí a pak zase zpátky do polí?

Byli to volové, dámy a pánové, volové! Člověk totiž nezačal myslet hned, když řekl opicím sbohem a slezl se stromu - ne, člověk se začal vyvíjet, až když začal pracovat, lépe řečeno až když přišel na to, jak se vyhnout těžké práci. Ano, dát jí někomu jinému, silnému, zatímco on, slabý, ale chytrý, by pak měl čas na přemýšlení, že ano, přesněji řečeno na to, jak do ní zapřáhnout někoho jiného. Tehdy se člověk, lépe řečeno jeho mozek začal vyvíjet, až dosáhl úrovně - ale ne, tak daleko ještě nejsme. A abych parafrázoval Béďu Engelsů, práce vlastně poopičila člověka, neboť jak říkal kdysi jeden můj šéf, při práci se nemyslí, při práci se dělá. Jemu se to mluvilo, on nemusel ani nepracovat, ani přemýšlet. Ovšem on si to mohl dovolit, od toho byl přece vedoucí.

Ovšem i výše jmenovaný Bedřich jaksi ve svých knihách příliš nezdůrazňoval, že kdyby nebylo továrny, kterou vlastnil, nemohl by ani on podporovat jakéhosi Marxe, který si svým psaním nevydělal ani na pero, kterým pak psal o vykořisťování člověka člověkem. Jinak řečeno: kdyby nebylo práce dělníků, kteří Engelsovi vyráběli nadhodnotu, nemohl by ani Karel Marx vynalézt termín - to je náhoda - zvaný nadhodnota. A kruh se uzavírá.

Leč vraťme se zpět k naší volské historii. Ano, byli to volové, kteří sami pokojně táhli pár tisíc let jařmo útisku. Kdysi totiž slovo jařmo znamenalo opravdu jen chomout, ale to bylo ovšem jen u volů. A zatímco volové tahali, lidé si na potoce stavěli taková ta kolečka, co se vesele točila. A když pak ta kolečka začala nahrazovat těžkou práci volů, naskytla se otázka: Co ale teď se všemi těmi přebytečnými voly?

Dobrý král Václav je tehdy výhodně posílal do Německa, což se ale nelíbilo jeho bratrovi Boleslavovi, který v tom viděl únik pracovní síly a nechal proto Vendu zabít. Za to po něm pojmenovali město, navíc s přívlastkem "Mladá", což je ovšem přinejmenším gramatická chyba.

Ale vraťme se ještě trochu víc zpět. Naskýtá se otázka: Byli volové ve starém Egyptě? Ovšemže byli! Pravda, na stěnách královských hrobek najdeme spíše obrazy býků, hlavně tedy Apise, který byl mimo jiné i posvátný. Historií volů, stejně jako historií lidstva se táhne jako červená nit - vidíte, zase ten Béďa - boj za práva volů. Ano, přátelé, volové byli, jsou a budou zneuznáváni. Je zde ovšem malý rozdíl: u lidí to vede k různým komplexům, zatímco u volů tomu tak není. Vezměte třeba Napoleona, jak ten byl pane zpočátku zneuznáván! A vidíte, on si řekl: "Ne, já jim ukážu, ještě rádi za mnou potáhnou!". A vidíte, táhli, také jako volové.

Nedostatkem komplexů se ošem volové značně liší od lidí. Volové nechtějí nikomu nic dokazovat, jen sehnou hlavu a táhnou. Není divu, že se jméno vůl stalo synonymem pro naivního dobráka a že se dnes poslušnému manželovi říká "starej dobrej vůl". Ano, situace se změnila, označení "vůl" se stalo výsměchen ba i urážkou.

Za starého Říma, vlastně už i za mladého, se dokonce říkalo "Quod licet Jovi, non licet bovi", po česku "Co je dovoleno Bohu, není dovoleno volu". Jen malou útěchou byla i vtipná odpověď: "Od většího vola menší vůl učí se orati", kterou už latinsky neznám - přešli jsme tehdy v gymplu na ruštinu. Ano, na vlastní oči jsem viděl v Pompejích nápis, který jeden umírající pompejan vyryl z posledních sil do omítky, ještě než byl zpopelněn: "Servitus bos est". Dnes už se asi nedovíme, kdo tím byl míněn, ale možná, že nám jednou čeští cimrmanologové vysvětlí význam i této cenné glosy. Dá se tušit, že bude jednou slavnější než Cesarovo "Veni, vidi, vinci", volně přeloženo: "Přišel jsem a viděl jsem to, Venco".

Ovšem staletí přešla a staří volové vymřeli. Čemuž se vlastně ani nemůžeme tak moc divit, neboť podle učebnice zoologie je vůl vlastně "býk, který byl vykastrován" ( ne, to nebyla kubánská učebnice, tam to z nějakého důvodu není). Býk, který ztratí potenci, je každému jen k smíchu. Býk, který běží v aréně za rudou mantilou, kupodivu k smíchu není. Vůl, který dře, abychom se měli dobře, je k popukání. Býk, který naběhne toreadorovi na rožeň, se stane středem arény. Člověk, který dře jako vůl, je považován za vola. Člověk, který naletí jako vůl na různá hesla, je naopak politicky vyspělý. Tomu se prosím vědecky říká posun hodnot.

------

Pak mi neříkejte, že se svět nezbláznil. Přesto tvrdím, že kdyby nebylo volů, táhli bychom ty žentoury dodneška sami. Ano, došli jsme daleko; tak daleko, že zapomínáme, že za to vše vlastně vděčíme volům, těm volům, pro které nemáme nic jiného než posměch. Přesto všecko nejsem pesimista a věřím, že se jednou situace změní.

Náznaky tu jsou. Uvědomil jsem si to onehdá, když jsem v Praze slyšel jak někdo oslovil druhého - patrně svého přítele - slovem "vole". Znělo to docela mile, bylo v tom něco kamarádského, něco přitažlivého a také zavazujícího. Znělo to téměř jako "bratře".

Back to index


REPORTÁŽ: SAYONARA
(Rozpaky poutníka v Japonsku, díl 3.)

Japonská kuchyně.

I když se nám třeba nikdy nepodaří pochopit všechny finesy japonské kultury, jedna její část je nám určitě nejblíže - jejich kuchyně. Už jste si všimli, jak kuchyně dělá lidi? Italská je veselá a tak i Italové, arabská je vážná a tak i Arabové, jiná je tučná a její pojídači jsou pak tučňáci. Japonci jsou také jejich kuchyně, rozdíl je v tom, že oni to ještě nevědí. Je vynalézavá, barevná, smyslná a vždycky vás v něčem překvapí.

Pochopitelně u japonského jídla jde především o uspokojení smyslů, ať už to je chuť, čich nebo pochopitelně i zrak. To vyplývá i ze zásad shintoismu, jednoho z japonských náboženství, které tvrdí, že příroda je posvátná a neposkvrněná, jednoduše řečeno prostě přírodní. A tak jsou jejich jídla plná barev, nádherně upravená, jsou to taková miniaturní umělecká díla, se kterými se rádi vystavují. Ano, i za skly restaurace, kde uvidíte plastické makety jídel - ve skutečné velikosti - a to pro celé menu a i s cenami. Nezvyklé, ale svůdné.

Japonsko, jako každý ostrov, nebo souostroví - ale co to tady povídám, vždyť vím, že nikdo nemá rád, když se jeho zemí říká ostrov. Britové to řeší tak, že Evropě říkají kontinent a Británie je - no prostě Británie. Australani zase říkají svému ostrovu světadíl, nu co, velikost na to mají. Japonsko, jako každá země obehnaná mořem, závisí hodně na rybách. Je to jejich jídlo hlavní a jak říká můj kamarád z Missisaugy, který má jednu japonskou rodinu za sousedy, taky asi nejoblíbenější. Jak moc se mýlí, to bych vám tady chtěl právě dokázat.

Polévka (miso)

je většinou rybí, někdy se soja fazolemi, jindy s jinou zeleninou. Podává se, podobně jako miska vařené rýže, skoro ke všem hlavním jídlům a srká se. Jak se mi v Japonsku hodilo, že se mojí mamince nepodařilo (a bůh je mi svědkem, že se snažila) mě odnaučit některé nešvary při jídle! Japonská nudlová polévka je zcela jiná než čínská won-ton. Podobně dashi, což je zase ale spíše vývar, než polévka.

Ryba
se dělá na všechny možné i nemožné způsoby. Syrová ryba je buď sashimi, nebo sushi. Dále máme ryby uzené, smažené, sušené a bůhví jaké ještě.

Sushi
Plátky syrové ryby spolu s rýží namočenou v rýžovém octě (komezu) se lisují či rolují, a to spolu se zeleninou a wasabi, japonským zeleným křenem, a balí do sušeném listu mořské chaluhy (nori), která je bobatá na jod. Bohužel, nejsa takový znalec, nerozeznám v sushi jeden druh ryby od druhého, ten křen mi tu chuť vždycky nějak maskuje. Nigirizushi jsou ručně dělané, zatímco maki jsou rolované. Oshi jsou lisované - to si pamatuji, protože se mnou dělal jednou jeden Ind, který se jmenoval Joshi, ale to je čistě mnemonika, vsadím se, že je v životě nejedl.

Vzpomínám, že jsem tuto lahůdku později objednal Atě v jedné japonské restauraci v kanadském Vancouveru. Ty černozelené trubičky, vypadající jako malinké kremrole, jí zmátly - nečekala ode mne takový podraz. Po prvním kousnutí se zděšeně ptala, co to je a pak jen prohlásila, že to je cejtit dehtem a o chuti raději pomlčela. Někteří lidé si na sushi nemohou zvyknout, jiní se gurmánsky olizují. Já osobně dávám přednost tempuře před sushi.

Já s tím mám totiž ještě jiný problém: jelikož se jedná o syrové ryby, ve kterých se vyskytují paraziti, musí se ryby vizuálně prohlížet. Solidní restaurace na to mají školené kuchaře a ultrazvuk, ale v menších špeluňkách bych si sushi nebo sashimi asi jíst netroufal - ale to berte jen jako moji zaujatost, statistiku neznám.

Jak se sushí.
Nejprve potřebujete borý, ostý nůž, bento. Dále bambusovou podložku, makisu, na které se to roluje. Dřevěnou lžicí se přidává rýže, ovšem dá se to dělat i prsty, jako to dělají japonští kuchaři.

1) Pro ruční smotek se začne s plátkem nori, na něm se rozestře rýže, na to okurka, asparagus, krab nebo i tuňák (ale ne tučňák!). Dole se nori přeloží, celé se to zaroluje do válečku a nakonec slepí hořčicí, rozdrcenou rýží, nebo majonézou. A chuť - no nechte se překvapit, můžete si to zkusit sami.

Americká verze, zvaná California roll, se dělá tak, že se na nori dá vrstva rýže, okurka, krab, přeloží se plátkem avocada a zroluje se do toho rýžového či nori papíru. Zřejmě pro ty, co nemají rádi chaluhy, nebo jsou líní si je natrhat.

Sashimi
jsou ovšem jen plátky syrových ryb, krásně rozložené po talíři jako vějíř. Ryby se používají ale jen slanovodní, jinak řečeno mořské, neboť ty prý neobsahují parasity. Plátky se namáčí do sojasosu a také zde se používá zelený křen.

Předpokládám, že sem také patří ona proslavená jedovatá ryba fugu, jenž musí být specielně připravena, jinak je smrtelná. Její tenký plátek stojí ale hodně a tak můžete hádat, který byl ten hlavní důvod, proč jsem si ji neobjednal.

Tempura
jsou obalené krevety či jiní korýši, smažení stylem deep fry, tedy potopením do vařícího omastku. Recept prý do Japonska přivezli v 16. století misionáři a obchodníci z Portugalska a Holandska. Co do chuti je to pro nás, kteří si občas doma dáme fried shimps (smažené krevety po americku) velmi podobné. Smaží se to na veliké pánvi, spolu se zeleninou, většinou v podzemnicovém tj. arašidovém oleji. Obalené v specielním obalu (koromo), se to usmaží a pak se to rukou namáčí do tentsuyu, tedy připraveného sosu. Nikdy se nesmaží úplně do zlatova či do hněda, aby se mohli ti korýšovci vychutnávat, ale je ovšem nutno je mít čerstvé, ono se to jinak pozná. Také se tam smaží kousky zeleniny. To vše se dává na talířek nebo se to pokládá na rýži v misce a poleje tím sosem. Někdy se to podává se sojasosem jako předkrm. Chuť je to božská, a řekl bych, že předčí anglosaský či jiný styl smažení, ovšem ono také záleží na tom obalování. Také krabí krokety jsou skvělé.

Co všecko se dá tempurovat jsem se přesvědčil, když mi můj průvodič pozval večer do takového malého pajzlíku, kde jsme seděli u pultu a kuchtík občas vylovil něco usmaženého a s pohledem, jakoby se jednalo o perlový náhrdelník, nám to nabízel. Na vyzvání mého hostitele, hlavně tedy, abych ho neurazil, jsem se snažil pozřít něco, co vypadalo jako mořský pavouk. Bylo to hodně křupavé - bylo to totiž obalené a usmažené i se skořápkou a také to pěkně vypadalo (pokud vůbec může pavouk dobře vypadat), ale chutnalo spíše jako křída. Ale ani to mu nestačilo, ještě jsme si to navíc namáčeli do roztaveného sádla s rozmíchanou kapkou sojasosu a připíjeli teplé - ano, teplé - saké. Na to jsme si dali nějakou polévku, o které mi hostitel řekl, že jí dělávala jeho maminka, ale na chuť se už nepamatuji. Jak to můj žaludek všecko vydržel, to je pro mě dodnes záhada.

Ryby a podobná mořská havěť.
Jste-li na ryby, dejte si lososa, japonsky se to rekne taky sake, zrovna jako to víno ( nevím proč, asi jim došla slova). Ika je sepie, kani je krab, tako je chobotnice, maguro je tuňák, shrimp je ebi a ikura jsou lososí jikry. To by mohlo tak na jeden večer stačit.

Úhoř, unagi, je cenný nejen pro svoji chuť, ale že také dává energii. Většinou je grilovaný, nebo vařený, to jen já jsem si jednou objednal uzené úhoře, které byly super a asi byli dost drazí, neboť si je ostatní také hned objednali, když to platila firma. Koňská makrela je prý výborný zdroj vitaminů B1 a B2.

Hamaguri jsou běžné japonské škeble, nejlepší jsou od zimy do jara (já nevěděl, že něco takového je dobré vědět, to mi to jednou vysvětlil jeden chlapík v Severní Karolajně). Jedí se syrové nebo grillované. Ryby lze také smažit zabalené v konbu, jiné to chaluze, bohaté na vápník, potaš a údajně snižující srdeční tlak (že by potrava budoucnosti?)

Korroke jsou plněné krokety, smažené stylem deep-fried.Také obalované kuličky z chobotnic , které se servírují i na uličních stáncích, jsou výborné, ale dá se to udělat i doma, potřebujete jen takoyaki grill, pánev a nějakého toho hlavonožce. Sušené šrimpy neboli krevety se nazývají sakura-ebi.

Sukiyaki
je když se grilluje (yaki) hovězí maso na radlici pluhu (suki). Tak alespoň jsem si to přečetl ve slovníku. Dnes už se pluhy nepoužívají, na traktoru se to také neservíruje, ale zato vám to udělají přímo u stolu. Maso, dušené v omáčce se zeleninou, houbami a nudlemi se pak poleje syrovým vejcem. Podává se pochopitelně s miskou čerstvě uvařené rýře.

Tonkatsu
jsou smažené obalované vepřové kotlety, podávané s omáčkou, jako třeba Jungfrauschnitzel, ale díky té omačce chutnají úplně jinak a už vůbec ne jako naše dobré české kotlety s bramborovým salátem.

Teriyaki kuře
Teriaki je ovšem jméno známé kořeněnné omáčky, vlastně sosu, ale protože je to kuře marinováno a připraveno právě v ní, tak se mu také říká. Já sám na ní barbekuju doma často, s ní se nedá nic zkazit. Existuje ovšem také teriyaki hovězí, ale to chce teriyaki krávu.

Yakitori (ne, ne cacciatori)
je kuře v kouscích, grilované (přitom se pomazává sojasosem a servíruje se zeleninou.

Kdo se zajímá o množství kalorií, může si to porovnat: podle EDO Japan, tj. firmy, co má řetěz japonských restaurací v Severní Americe, má jejich teriayaki kuře asi 1g tuku, 410 kalorií, sukiyaki hovězí má 2 a 434 a vepřové na zázvoru má 2.2 a 445.

Zelenina a jiné
jsou třeba vařené špičky bambusu (pokud je to ještě zelenina a ne dřevina), lístky chrysantémy, různé ředkvičky, shiitaki či enoki houby a plátky chaluh. Lotosový kořen renkon je trochu škrobovitý, je máčený v octě a používá se na marinády, případně se i smaží.. Ředkvičky se řeknou daikon. Také bílá ředkev vodnice, kabu, se dává do polévek i jinam. Do téhle kategorie asi patří asi ty chaluhy, které jsou většinou jen součástí jiných jídel, i když si můžete pomlsat na jejich opečené verzi, tj, pod infračerveným světlem.

Jednou jsem si myslel, že asi ten plátek zeleniny, co jsem měl na talíři, nějak špatně uvařili. Teprve po delší době, když jsem se ho snažil nenápadně zahodit, jsem přišel na to, že byl z plastiku. Předpokládá, že ho tam dali, protože měl malý obsah kalorií.

Tofu
je vysoce hodnotný protein ze soji, nemá cholesterol a je skladován ve formě cihličky ve vodě a před použitím se ovšem nechá odkapat. Dává se do polévek, do různých jídel i grillů. Stává se velkou módou kuchařů na západě. Tofu se dá připravovat všelijak, také i grilovat. Já sám jsem se o to pokusil, neboť tofu teď proniká i do našich supermarketů, ale moje výsledky byly všelijaké.

Těstoviny
Yamové nudle, také nudle soba nebo udon jsou běžnou součástí polévek a různých jídel. Japonci si vůbec potrpí na nudle.

Rýže
se většinou podává jen tak, čistá, ale perfektně uvařená a pojídá se - jako ostatně všechno - pomocí proslulých tyčinek. Perfektně uvařená rýže drží pohromadě v hrudkách a tak se jimi dobře nabírá. Rýže japonská má krátká, kulatá, poloprůsvitná zrna a používá se také všude. Po uvaření se má lesknout a lehce se lepit. Kdo jste někdy vařili rýži - ne, nemyslím tu předvařenou - asi víte, že existuje tisíc způsobů, jak ji uvařit špatně, ale jen jeden, jak ji uvařit dobře pro ten který účel. Pokud se nejí "jen tak", míchá se se zeleninou, kuřetem nebo fazolemi. A pochopitelně bez rýže by nebylo sushi.

Po jídle
se podává ovoce, ale také často moučníky, třeba sladké rýžové koule, jello z červených fazolí, yamový koláč konnyaku či podobně.

Koření
Česnek a zázvor se používají hodně a vůbec všude ve východní Asii. Pochopitelně i nakládané do láku. Používá se i horká hořčice wagarashi. Wasabi je zase jiné unikátní japonské koření. Kořen se nastrouhá a dává do sushi či nudlí, ale prodává se spíše jako pasta.

Výrobní značky, které je dobré znát.
Sojová essence, sojasos, podobná našemu Maggi, je - podobně asi jako pro Italy olivový olej - značkou gurmánství i snobizmu. Také prý snižuje chlesterol v těle, předpokládám v lidském, i když to přímo neříkali. Vyrábí ji mnoho firem, nejznámější je ovšem gigantický Kikkoman, který ovšem také vyrábí teriyaki sos. Rýžový ocet, lehce kořeněný, pro přípravu sushi, zase dělají u Karukanů a Nakanů. S+P dělá koření a známé japonské kari, po česku curry.

Pití.
Saké je podle definice rýžové víno, podle jiných rýžový nápoj, ovšem tak či onak na naše poměry poněkud slabý. V Utsunomiyi mi jednou kumpáni při večeři dali láhev saké, prý pro mou manželku, z čehož jsem usoudil, že si japonské dámy také občas rády přihnou. Atě jsem ho nedovezl, ale zato jsem jí na letišti koupil její oblíbený peach-schnaps, takže mi to odpustila. Tu láhev saké jsem pak jeden večer vypil poměrně rychle úplně sám a to ještě v hotelu, když na mě padl smutek po domově. Pokud saké skrývá ještě nějaké tajemství, já ho neobjevil. Snad jen to, že mě po něm vůbec nebolela hlava.

Používá se, jako v Evropě víno, také hodně k vaření, nebo i k tenderizování (změkčování) masa. Mě chutnalo více mirin, což je sladké saké, ale ještě radši jsem si dal Kirin, japonské pivo. Jinak ovšem jsem vždycky popíjel k jídlu zelený čaj, po kterém se dobře tráví. Navíc ho dávají na stůl automaticky, takže jsem neměl potíže s objednáváním. O automatických mašinách, ze kterých po vhození mincí vypadne horká káva v konzervě a podobně, se ani nezmiňuju, ty jsou tam všude.

Vína.
Firma Suntory vyrábí světoznámá vína, jako třeba Ch. Lion Noble d´Or. Tamba zase víno Tamba Nouveau.

Japonské pivo a alkohol
Kirin - je prý v pořadí třetí nejvíc pité pivo na světě a má na Japonsko největší obsah akoholu (5 procent). Vaří se všude možně po světě, ano, i v Anglii.
Sapporo - se prodává ve stříbrolesklých plechovkách, takže připomíná vzhledem spíše nějaký zdravotní nápoj. Pivo je to lehké a občerstvující.
Suntory - dělá kromě příjemně chutnajícího piva také whiskey. Také Hikibi dělá whiskey. Nechutnal jsem ani jednu, ale pochybuji, že by pobily Jacka Danielse z Tenessee...
Asahi - pro znalce podotýkám, že je to hlavně stout. Skoro všechny japonské pivovary dělají i černé pivo. Midory dělá melounovým likér, kterýžto termín mi připomíná známé "vománkové víno".

Korejské bárbekjú.
Pozvali mi na něj sami Japonci, ale už předtím mi jeden kolega v CSA poradil, že je to žůžo. To vás takhle posadí ke stolu, kde je v prostředku otvor a zatímco dumáte, k čemu by to mohlo být, začnou nosit na stůl tácy s tence nakrájenými masy. Když už to bylo asi dvacet druhů, začal jsem být nervozní: znám toiž jen osm druhů domácích zvířat a orientálci si jak známo libují v ledasčems, například Vietnamci i na psech.

Pak nám přinesli takový kotlík, nahoře se síťovinou, ve kterém bylo žhavé uhlí a zasadili ho do toho otvoru ve stole a všichni si začali brát ty plátky masa a pokládali je na mřížku, kde se to opékalo a vydávalo to takový ten sizzle, neboli syčení. Chutnalo to epes rádes, copak o to, jen jsem se musel držet, abych se zvědavosti nezeptal, jaké druhy masa tam mají. Teprve později jsem se dozvěděl, že se používá hlavně nejlepší hovězí, tedy sirloin jako na stejky, které se předtím dvě hodiny marinuje v sosu, co obsahuje soju, cukr, česnek a sesame. Ten cukr je důležitý, to aby opečené maso trochu karamelizovalo a bylo křupavější.

Hibachi,
na druhé straně, je sice druh bárbekjú, ale je to jen taková řekli bychom vanička, s mřížovinou, dvířkami dole a plná rozžhaveného dřevěného uhlí. Nepoužívá se na přípravu celých jídel, pro dlouhá pečení, opékání a už vůbec ne pro tučná masa. Od jiných barbekjú se liší hlavně recepty a tím, že krásně voní, alespoň v Japonsku, kde se zřejmě používá uhlí ze speciálních dřev. S mým propanovým se nedá porovnat, ani kdybych tam občas přihodil sandál - tedy myslím to dřevo.

Je tam ovšem také cizina,
tedy pro Japonce, pochopitelně. MacDonaldský hamburger, považovaný na západě za jídlo příliš no řekněme lidové, abych neurazil, se považuje v Japonsku, jako ostatně i jinde mezi mladými, za lahůdku. Mě už to ani neudivilo, neboť jsem viděl kdysi i v Paříži, městě nejlepších světových kuchařů, velké fronty u Maca. Naše přísloví, že u cizích všechno chutná lépe, platí tedy nejen pro Čechy. Jen tak mimochodem, zdržíte-li se někdy v cizině déle, řekněme rok, zjistíte, že váš starý známý žaludek je pořád ještě ten nejlepší český vlastenec a je to tak asi dobře.

Také v Kentucky Fried Chicken (KFC a la Japan) jsem jednou popojedl, ale bylo to skoro stejné, jako tady na západě. Pokud jsem očekával něco ve stylu čínského dimsunu, kantonské kuchyně, zmýlil jsem se. To nám jednou v Torontě přinesli na stůl pečenou slepici, jejíž hlavička nám, jemně oddělena od trupu, s otevřenými očičkama pořád vyčítavě čuměla do jídla. Nevím, proč jsem si tehdy připadal jako kanibal, zatímco některé dámy důrazně žádaly, aby se ta gilotinovaná hlava odstranila, než se mohli s chutí pustit do zbytku dekapitovaneho kapuleta.

Před KFC tam stává socha colonela Sanderse, zakladatele KFC, byl tam trochu nižší postavy než jinde, snad aby ho Japoncům víc přiblížili. Najednou začlo pršet a číšník honem vyběhl ven a vlastním tělem ho chránil proti dešti, když ho odnášel do sucha. Napadlo mi, že mu prostě mohli strčit do ruky deštník, ale pak jsem si uvědomil, že Japonci mají úctu ke všem soškám a kdo ví, třeba si mysleli, že je to americký Buddha. Sám jsem si jednu takovou břichatou sošku přivez z Japonska domů, Aťa jí teď říká Honza.

I jinde.
Kdo jste byli v Japonku, tak se asi budete ptát, zda jsem si mohl tohle všecko objednat, když je tam tak draho. Ano, je, za hamburgra jsem platil asi dvacet amerických dolarů a to jsme dostávali diety jen třicet dolarů na den. Ale tohle Japonci už také věděli a tak nás krmili sami. A dobře. Každý hotel měl restauraci, kde jsem už měli předplacené snídaně, většinou smorgasbord, neboli "jez kolik sníš". Na obědy a večeře mě většinou také brali, ať už jednotlivě, nebo od firmy. Pamatuji, jak za mnou jeden inženýr jel tři hodiny přes kus Japonska, jen aby mě mohl vzít na večeři, přičemž se mi stále omlouval, ale tu příhodu popíšu radši jindy.

A zbytek? To není tak složité uhodnout: v Kanadě i ve Státech máte japonskou restauraci v každém větším městě. Že to není vždycky ono, je nasnadě. Tak například v Saskatoonu i jinde najdete kiosky na různých shopping centrech, které prodávají něco, čemu také odvážně říkají sukiyaki. Jí se to vidličkou z papírových tácků a pravý Japonec by se tomu na míle vyhnul. takže jsem si to radši vyzkoušel (chybami se učíme, ne?) z různých kuchařských knih na svém barbekjú ...
(pokračování)

Back to index

POVÍDKA: JOHN PATRICK A SHERILYN (Mystery).
(Věnováno paní Evě Hechtové)

Naše předměstí leží v průseku mezi lesy; je to sice pár mil od města, ale přesto se pyšně považuje za část Inverhillu. Říká se tomu Sutherlands. Proč? Snad že je to na jih od řeky, snad, že tu kdysi nějací Sutherlandi bydleli. Ale to muselo být někdy dávno, nikdo se už tady na ně nepamatuje.

Mezi námi a jezerem vede stará dostavníková cesta, ještě z počátku tohoto století, místy je přerušovaná potoky nebo zarostlá lesem. Stromy po obou stranách cesty k sobě přátelsky sklánějí své větve a vytvářejí jakousi alej, která připomíná atmosféru dálných časů. Kdysi tu u cesty vyrostly sruby, to jak přicházeli vojáci, námořníci a později i settleři. Celý přístav se tu tak rozrostl, přímo u ústí řeky, která si nechá říkat Wawa - tak ji ostatně pojmenovali už Ojibwa indiáni, kteří tu blízko stále ještě žijí. Všimli si totiž, že tudy podél řeky přilétají hejna kanadských hus, které tu také odpočívají, než se vydají na sever přes Huronské jezero. Přístav, nazvaný St. Jacob, dokonce vyrůstal rychleji než sousední Inverhill, tak jako někdy mladší sourozenec přeroste své bratry. A v místní kronice si můžete přečíst o požáru, který přístav i osadu svatého Jakuba zničil, to když se inverhillští osadníci sebrali a místo zapálili.

Ta zapomenutá cesta, vedoucí k dávno opuštěnému přístavu, je ovšem velmi romantická a proto tam často chodíváme s mou ženou Marion na procházku. Dosud tam stojí několik srubů, předělaných na rekreační chaty. Turisti zdaleka, od Hamiltonu nebo až z Toronta, sem v létě přijíždějí a okupují pláže. Kluci se tu učí padat ze surfboardů a plachetnic je tu také plno. Většinou jsou to ty od Michiganského a Hořejšího jezera, která jsou obě propojena s Huronem. Na podzim zase civilizátoři odtáhnou a kraj si oddechne. A jak se pak zima přibližuje, cesta se melancholicky halí do roztrhaných cárů mlhy a přiložíš-li ucho k zemi, uslyšíšmožná i rachot kol starého dostavníku...

Na vodě u mola se houpají rackové a zatímco vlny laškovně poplácávají hráz, tam někde dole pod vodou vyzvání zvon z místního kostela, zvon, který tehdy vandalové odvezli na člunu do zálivu a tam slavnostně utopili. A jak tak podzim ustupuje a přenechývá místo zimě, přilétnou severáky od Thunder Bay a ve větvích stromů pak do úmoru zpívají své smuteční písně. Za koho? Jednou jsem na břehu jezera našel divokou husu. Ležela celá ztuhlá, snad už byla noc příliš chladná anebo asi byla vyčerpaná letem a přecenila svoje síly. Její družky byly už dávno dál na cestě na jih, za sluncem, jen ona tu opozdilec ležela a zdálo se, jako by zaspala. Její nádherný, dlouhý krk byl ohnutý do oblouku a hlavu měla skrytu pod křídlem. Tak zůstala, když si pro ni přišel anděl smrti a spolu pak odletěli někam daleko, možná do ptačího ráje...

Také v zimě se tu s Marion rádi couráme a větve stromů, zatížené sněhem, se k nám sklánějí a kývají na pozdrav. To už je i potok zamrzlý a tak jej lehce přejdeme po ledu, zatímco jindy musíme jít kus proti proudu, kde je malý, houpavý můstek. Za potokem pak cesta zase pokračuje dál, kolem rozvalin zájezdní hospody, jejiž komín ještě stojí. Krb je ještě celý černý od ohně, který tady kdysi plápolal a zahříval cestující, promrzlé z jízdy dostavníkem.

Odtamtud jdeme ještě pár minut a už jsme u domu Wilsonových, tedy Johna Patricka a jeho ženy Nancy. Marion se totiž seznámila s Nancy v jejich náboženském klubu, žíkají tomu bible study. Probírají tam Starý i Nový Zákon, ochutnávají zákusky a také diskutují různé, řekl bych světské problémy. Je to totiž sezení čistě ženské, vlastně přísně tajné. Když se zeptám Marion, o čem se mluvilo, řekne "Svatý Lukáš, kapitola šestá, verš třicátý sedmý". Schválně jsem si to tam našel a stálo tam: "Neodsuzujte druhé a Bůh neodsoudí vás". A přitom vím, že kromě Lukáše tam také probírají Rachel, ne tu z bible, ale Rachel Cunninghamovou a její dceru, co se bude letos vdávat.

Většinou se na své procházce u Wilsonů také na chvíli zastavíme. Nejprve všichni posedíme spolu a protřepáváme novinky, ale brzy se my dva s Johnem Patrickem odebereme do vedlejší místnosti, on přihodí poleno do krbu a oba pak děláme plány na jarní sezónu. Má totiž člun a tak jezdíme často na Huron lovit ryby. Většinou chytáme jezerní pstruhy, whitefish nebo pickerely a každý rok se také zůčastňujeme místního Chinook Salmon Fishing Derby, kde se chytá o ceny. Už jsme těch lososů chytili pěknou řádku, i skoro metrové, ale ještě nikdo z nás nevyhrál. Rybaření z nás udělalo kamarády a dobře si s Johnem rozumíme: já jsme jinak nemluva a on je takový tichý, nekomplikovaný člověk.

-----

Bylo to v květnu, kry na jezeře se už dávno hnuly a odpluly buhví kam. Slunce se už také vesele shlíželo ve vodě, už ne tak nesměle, jako na začátku dubna. Zase jsme jednou došli až k Wilsonovic domu a Marion podotkla, že asi někam odjeli, vypadalo to tam nejak tiše či co. V zadním pokoji se ale svítilo, tak jsem zazvonil. "Nejprve jsi měl zjistit, jestli tam není zloděj," dávala mi instrukce moje žena. Ona totiž myslí na všecko, ale málokdy mi to řekne včas. Nancy, celá uplakaná, otvírala pomalu dveře a vzlykala: "John Patrick! Dostal záchvat a odvezli ho do nemocnice se srdcem. Pořád mě utěšovali, že to nebude tak zlé, ale já nevím..."

Druhý den jsme šli do nemocnice i my. John tam ležel, bledý a nehybný, v nose trubičky a u postele na stojanu mu visela výživa nebo jak se tomu říká. Ani jsme si s ním nemohli promluvit, tak na tom byl špatně. Vraceli jsme se smutní, asi jako jednou, když jsme navštívili ve Scarborough mého kamaráda, paralyzovaného po nehodě. Byla to specielní nemocnice, samí lidé na vozíčkách, většinou po úrazu. Vozíčky byly elektricky poháněné a oni se kolem nás míhali jako na závodech. Někteří mohli hýbat jen hlavou, těm dali kolem čela nějaký kruh se spínači a pohybem hlavy doleva či doprava pak řídili směr a rychlost svých vozítek. Bylo to jako v nějaké science fiction, lépe řečeno v horroru. Vypadalo to jako v opravárně robotů, až na to, že uvnitř byli lidé...

Navštívil jsem Johna ještě později, to už byl doma. Ležel v posteli a vypadal o trochu lépe. Chvíli jsme se bavili o ničem a on mě najednou zničeho nic požádal, zda bych úpro něj něco neudělal. "Ale ovšem," povídám, "vždyť jsme přátelé." Ukázal na skříň a řekl: "Je tam nahoře taková malá krabička, přines mi ji." Uchopil ji opatrně, jako kdyby tam měl celé rodinné jmění. Pak ji přejel ji rukou, jako kdyby dělal nějaké čáry a zase mi ji podal zpátky. "Ne, teď ji neotvírej," zarazil mě, "až po mé smrti."

"Co blázníš?" snažil jsem se ho utěšovat, ale viděl jsem, že mluví vážně.
Kývnul prstem, abych se k němu naklonil a zašeptal:" Chtěl bych, abys mi ji dal do hrobu, tu krabici, ale tajně, aby o tom nevěděla - ukázal na vedlejší místnost, kde byla Nancy - ona by to určitě spálila. Jsou tam totiž dopisy."
"Čí dopisy?" nedalo mi to.
"Dopisy od Sherilyn. Přečti si je a pochopíš," dodal.
"Ale já -" namítnul jsem.
"Vysvětlím ti to později, jestli na to bude čas," přerušil mě. "Schovej to pod kabát a teď už jdi!"
Tak jsem šel, co mi zbývalo, ale hlavou mi to vrtalo. Tak vida, ten klidný, nenápadný člověk má také svoje tajemství. A ani nechce, aby se to dozvěděla Nancy; hm, tak ona tichá voda přece jen břehy mele. No co, však on mi to ještě rád poví, jsme přece kamarádi...

-----

Už mi to nepověděl, protože tři dny nato zemřel. Odvezli ho prý zase do nemocnice, ale už bylo pozdě. Když nám to Nancy volala, zněla už v telefonu nějak divně, ale když jsme k ní přišli, vyváděla jako šílená. Ani ne ze žalu, spíš ze zlosti. "Ona mi ho ukradla," vykřikovala, "ta děvka mi ho zabila! Celou tu dobu ho trápila a nemohla se ho vzdát. Radši ho utrápila, než by mi ho pustila, prokletá čarodějnice, ona ho zaklela..."

To už bylo na mě moc. Nechal jsem Marion, aby ji utěšovala a šel jsem radši zařizovat pohřeb. Nemám rád hysterické scény a už vůbec ne, když se týkají mého kamaráda. Co to vůbec Nancy blábolí, jaké čáry, jaké utrápení, vždyť přece umřel na srdce! Vynořila se mi scéna s krabičkou a hlavou mi vrtala představa neznámé ženy, která prý měla nad Johnem takovou moc.

Tím se mi ovšem hned připoměl i ten problém: co teď udělat s tou krabicí? Nejlepší bude, přemítal jsem, když ji prostě nenápadně vsunu do rakve, až bude John vystaven v kostele. Je to ovšem riziko: když mě chytnou, jak to vůbec vysvětlím? Jediný člověk, který by mi to dosvědčil, už bohužel promluvit nemůže. A proč bych vlastně neměl ty dopisy vrátit pisatelce? Možná, že bych měl přece jen otevřít ten box a najít tam její adresu...

Ale byla to opravdu jen sbírka dopisů, trochu opotřebovaných, jako kdyby si je někdo pořád četl. Jinak jsem v nich nenašel nic zvláštního. Písmo bylo skoro dětské, téměř krasopisné a dopisní papír byl bez iniciálek. Obálka ani jedna. Milostné vzpomínky z mládí, říkám si a dál už jsem to ani nečet. Když jsem tu plechovku zavíral, měl jsem pořád ještě takový divný pocit, jako bych někomu nahlížel do ložnice.

-----

Pak přišel pohřeb. Pečlivě jsem schoval krabičku pod kabát a tvářil se hrozně nenápadně. Usedli jsme do lavic, vpředu na katafalku ležela rakev a do specielního stojanu zasunuli desku se jménem:
JOHN PATRICK WILSON

Jak je to prakrtické, řekl jsem si, dnes on, zítra já, jedna cedule se vysune, jiná se zase zašoupne. Ale to už mě Marion táhla dopředu, abychom se prý šli podívat. Mě osobně se tedy to čumění na drahé zesnulé zdá poněkud nenormální, radši si je pamatuji, jací byli, když žili. Ovšem musím přiznat, že tam John vypadal lépe, než za živa. Oholený, učesaný, prostě jako kdyby šel na koncert. Pochopitelně, že mu udělali make-up, ale hlavně měl ve tváři takový zvláštní výraz spokojenosti, který jsem u něj předtím nikdy neviděl. Jako kdyby se tam, kam se odebral, docela těšil. Jakoby konečně našel, co hledal, jako by neodcházel, ale naopak se někam vracel.

V duchu jsme mu dokonce záviděl a hned jsem to také řekl Marion, ale ta mě okřikla, abych prý nemluvil jako blázen. "To jsem nevěděl, že blázni závidějí mrtvým, " povídám a hned mi také došlo, proč mu vlastně závidím. On si tu klidně leží a já zatím abych přemýšlel, jak k němu propašuju tu zapeklitou krabici. Nejlépe asi bude mu ji šoupnout pod tělo, nebo pod hlavu....

Konečně bylo po mši, lidé odcházeli, jiní se bavili v hloučcích a nikdo si zrovna Johna nevšímal. Přistoupil jsem pokud možno nenápadně ke katafalku a kouknu na něj, jako kdyby mi mohl poradit. Ale on nic, jen se pořád tak nevinně usmíval a čas utíkal. V duchu jsem si nadával, že jsem mu to slíbil, pak už jsem se zlobil i na něj, že ode mne ten slib chtěl a ještě se mi teď posmívá. Musel jsem vypadat asi hodně ztrápeně, protože ke mně přistoupil náš kněz, father Sobotkiewicz. Poklepal mi na rameno, až mi málem vypadla ta piksla na zem a utěšoval mě: "Už si to tak Charlie neber, už ho nemusíme litovat, John už si svoje dotrpěl."

Ale já ne, chtělo se mi křičet, a vtom mě napadla spásná myšlenka: vždyť on přece John vůbec neřekl do rakve, ale do hrobu a dokonce ani neřekl, kdy to musí být! Ulevilo se mi - nikdo tak rád neodkládá věci, jako já. Všichni jsme pak s Nancy odjeli do jejich domu, kde se držela smuteční večeře. My jsme se ale s Marion brzy vytratili, koneckonců o Nancy jsme strach mít nemuseli, přijeli oba její synové i její matka.

-----

Už jsem se chtěl vypravit na hřbitov, abych měl tu záležitost zas sebou, když jsem si vzpoměl znovu na jeho slova: "Přečti si to a pochopíš!" Co jsem vlastně měl chápat? Možná, že chtěl, abych dal té jeho pisatelce zprávu, ale kde ji najdu? Nenápadně jsem se ptal kolem po nějaké Sherilyn, ale nikdo ji neznal. Pak jsem si řekl: aha, to on asi myslel, že když ji najdu, abych jí ty dopisy dal, ona má přece na ně právo! Také jí musím sdělit, že zemřel, protože, jak je vidět, ona není vůbec odsud...

Znovu jsem krabici otevřel, ale tentokrát jsem se začetl pozorněji. Byla to opravdu taková mladá, studentská láska, znali se asi ze školy, tak jak se mladí poznávají. Pak do toho něco přišlo, ale co, to nebylo z dopisu vůbec zřejmé. Muselo to být něco většího, protože on najednou utekl z města a potuloval se někde po západě Kanady. Obálky tam nebyly, takže nebylo jasné, kam byly dopisy zasílány. Psali si dál, nebyl to tedy takový ten rozchod, kdy se milenci pohádají a už spolu nemluví. Pravděpodobně měl nějaký průšvih ve škole, nebo doma, však to znáte, také jsme byli mladí. Požádal jí, aby utekla za ním, že bez ní nemůže žít. Zprvu odmítala, nemohla, možná ani nechtěla. Rozhodně ale ne proto, že by ho neměla ráda. Napůl dítě a napůl už žena, otvírala v těch dpisech, plných upřímného citu, svoje srdce, naplněné zmatkem lásky. Srdce, na druhé straně zatížené, jako u jiných žen, poslušností k rodičům, k jejich klanu a tradici.

Bojovala s tím jak nejlíp uměla. Marně mu vysvětlovala - a hlavně asi také sobě - že nemůže, že nesmí, že nemá odvahu. Od začátku už stejně tušila, že je to marné, že sebe nepřesvědčí, že nakonec stejně odjede. Odjede tam, kam ji volá ten hlas, který ti šťastní z nás uslyší jen jednou v životě a ti méně šťastní už vůbec ne. Následoval dopis, kde slibovala, že přijede do Reginy, šestého července, v sedm hodin večer. Rok tam ovšem nenapsala, proč také. Ale to už byla také její poslední dopis a byl jsme zase tam, kde jsem začal. Přijela, nepřijela? A co vůbec dělal John Patrick v Saskatchewanu?

Měl jsem v Regině naštěstí jednoho známého, tak jsem ho požádal o informaci. Když se ale ptal, proč to potřebuju vědět, musel jsem mu zalhat, pravdě by totiž určitě neuvěřil. Zjistil mi, že kolem sedmé hodiny večer přijíždí do Reginy vlak z Winnipegu, tedy směrem z východu, směrem od našeho Ontaria. Snad to byla náhoda, snad se jízdní řády mění skutečně tak málo. Nebylo to moc slibné, ale podařilo se mi alespoň eliminovat celou Kanadu na západ od Reginy. John Patrick tam tedy byl , otázkou zůstává, zda tam Sherylin tehdy skutečně přijela. Odhadl jsem, že to bylo asi tak v padesátých létech, ale to také bylo vše, co se dalo o tom říct.

Vím, Sherlok Holmes by zde řekl své známé :"Elementary, dear Watson!" a už by to frčelo. Podobně jiný spisovatel detektivek by zase naznačil, že jenom úplný blb by už teď nepřišel na řešení. Abychom se ale mohli jako ti blbicítit, nejdříve by to řešení pořádně zamaskoval a pro jistotu některá fakta ještě navíc zatajil.

Ovšem tak to musí být, čtenáři to prostě nechtějí mít vůbec lehké. Dobrá detektivka totiž v sobě spojuje jednu porci napětí se dvěma porcemi tápání po pravdě. A vůbec nevadí, že to čtenář neuhodne, hlavně, když si může říci "No jo, jak to možné, že jsem tohleto přehlédl?" Úplně přitom zapomene, že spisovatel detektivky pracuje vlastně úplně stejně, jako ten vrah: nejprve si nalezne motiv, potom oběť, pak ji zabije a nakonec už jen zamaskuje stopy. Takhle je to totiž daleko lehčí, alespoň pro toho spisovatele, pochopitelně.

V detektivkách se také vždycky zloduch nakonec docela rád přizná, když mu ten či onen Šerlok rozbije jeho alibi anebo dokáže, že to prostě nikdo jiný udělat nemohl. Tato téměř zbožná úcta k logice ale těm živým zločincům bohužel chybí. Málokterý začne u soudu najednou ochotně vysvětlovat, proč a jak vlastně utopil svou tchyni v akváriu. On se vám lump většinou ani nepřizná! To zase takový lotr v detektivce, to je pane jinej pašák - zřejmě mu asi záleží na tom, aby se čtenář za svoje peníze opravdu dozvěděl úplně vše.

Byl jsem jednou v porotě, jakožto jeden z oněch dvanácti rozhněvaných mužů, vlastně pardon, bylo nás jen pět, sedm bylo žen. Porotili jsme tam tehdy chlapíka, který přepadl obchod a byl chycen in flagranti, jinak řečeno s pistolí v ruce. U soudu tvrdil, že ten revolver někomu vypadl a on že ho jen ze zvědavosti zvedl. To už bylo i na soudce moc a povídá: "Nezdá se vám to ale velká náhoda, že ten, komu upadla, měl všechny tři iniciálky stejné jako máte vy?" No, nemyslel, ani tehdy, ani předtím, vždyť on je tam sám idiot do té pažby vyryl!

-----

Nezbývalo, než se nějak šikovně zeptat Nancy, ale sám jsem to udělat nemohl. Musel jsem chtě-nechtě, tedy spíše nechtě, celou tu historku vyprávět Marion. Vlastně jen potud, pokud jsem to znal. Čekal jsem, že se na mě zase bude zlobit, ale vzala to normálně, jako kdyby se takové věci stávaly každý den. Ženy jsou totiž vědecky nevyzpytatelné, jak říkal náš profesor matematiky a asi proto také zůstal svobodným mládencem. Ovšem zvědavá na konec celého příběhu, to tedy zase byla. Zašla za Nancy dokonce ten samý den, hned po tom, co si dvakrát přečetla všecky ty dopisy. Než odešla, musela mi ale slíbit, že Nancy nic neprozradí.

Moc toho nevyzvěděla, ale přinesla hned jedno překvapení: Sherilyn už totiž nežila. "Výborně," řekl jsem, "tak a milá krabice, adieu, ještě dneska se setkáš s Johnem Patrickem." Ale Marion se mnou tentokrát nesouhlasila, a to hned ze tří důvodů: jednak se mnou souhlasí málokdy a za druhé prý to tak nemůžeme nechat. Ten třetí důvod neřekla, ale já ho dobře znám: nedala jí zvědavost.

"Máme hromadu stop, " pravila. "Nancy mi totiž řekla, že John jezdíval každý rok v srpnu někam autem. Kam, to neřekl, ale podle toho, jak se oblékal, se dalo usoudit, že se jí jezdil - Nancy řekla ´té ženské´ - podívat na hrob."

"Jak to, že o ní Nancy vůbec ví?" zeptal jsem se, asi hloupě, soudě podle toho, jak se Marion zatvářila.

"No on o ní mluvil ze spaní a později i ve dne, to když si myslel, že je sám. Jako by ho očarovala, říkala. Pak mu Nancy řekla, že o tom ví a chtěla rozvod. Ale John ji uprosil, aby s ním zůstala, i když kromě jména jí nic víc o Sherilyn neřekl. Teda kromě toho, že už nežije; snad jí tím chtěl uchlácholit, ale znáš Nancy, to mu u ní moc nepomohlo."

"Víš, " vysvětlovala mi žena, " to je hrozné, když žiješ s mužem, o kterém víš, že má rád jinou."

"To nevím," povídám, "já nikdy s mužem nežil, ale taky bych se asi naštval, kdyby měl rád jinou."

"Už jsi zase protivnej, " odsekla Marion a uraženě se odmčela. Ale ne nadlouho, za chvíli to už nevydržela a pokračovala: "Tak s ním žila dál, protože ho milovala."

"Ale on Nancy také miloval," hájil jsem ho. "A vůbec" jak může vůbec někdo žárlit na mrtvou?"

Marion jen zakroutila hlavou, jako že ničemu nerozumím. Nancy prý si opravdu myslí, že ho ta ženská zaklela. Ale není ti tu něco nápadné?" zeptala se spiklenecky.

"A co?" divil jsem se, protože mi nikdy nic není nápadné, zvláště ne to, co je nápadné mé ženě.

"No přece ta vytrvalost. V tom musí být něco víc; představ si, kolik už to asi je let! Vždyť se znali už ze školy!!

"No co, " říkám, "vždyť my jsme taky byli highschool sweethearts a vydrželo nám to až do teďka!"

"To je něco jiného," odsekla Marion a já viděl, že už to téma radši nemám rozvádět.

"Musíš tam zajet," rozhodla moje žena, jako obvykle za nás za oba a mě napadlo, že to je asi také ten důvod, proč nám to dohromady tak dlouho vydrželo.

"Ale kam, proboha, to mi neřekneš?" zeptal jsem se překvapeně.

"No přece do Peterborough, tam někde je pochována."

Tím mi ovšem vyrazila dech. Určitě čekala na moje překvapení a když se ho dočkala, podívala se na mě vítězně jako Napoleon a pronesla: "Zatím, co ty se tady povaluješ, udělala jsem sama kus pořádné detektivní práce."

Nezmohl jsem se než na: "Ale jak jsi to, prosím tě..."

"No jak, připravovali jsme s Nancy Johnovy věci, že je dáme Armádě Spásy a tenhle papírek mu vypadl z jeho svátečního saka."

"Vypadl, jo?" ptám se nevěřícně.

"No trochu jsem mu pomohla a taky jsem ho musela hned schovat, aby to Nancy neviděla," řekla a podala mi jakýsi kus papíru. Podíval jsem se na něj: byla to účtenka od benzinu, datována 20 srpna předešlého roku, od nějak pumpy v Peterborough. Na to jsem ovšem nemohl nic říct a druhý den jsem tam hned vyrazil.

----

V Peterborough jsem ovšem nepochodil, John Patrick zajížděl pravděpodobně někam do okolí. Zase konec stopy, zalitoval jsem, ale představa, že bych k Marion přijel s prázdnou, mě děsila. Nakonec jsem to vymyslel: v jednom z těch dopisů se Sherilyn zmiňovala o "jejich" mostu, kde se scházeli. A nebyl to jen tak ledajaký most, byl to tak zvaný covered bridge, na němž je postaveno něco ve tvaru otevřené stodoly, to asi aby ten most, když je celý ze dřeva, netrpěl počasím. Je to celkem rarita, v celém Ontariu jich není jistě víc než deset. Zašel jsem tam tedy do městské knihovny, kde jsem se dozvěděl kromě mnoha jiných věcí - které jsme ovšem nehledal - také to, že v okolí jsou jen dva takové mosty.

Měl jsem štěstí: hned na prvním místě - jmenovalo se Logansville - jsme našel náhrobek, který byl s největší pravděpodobností její:

SHERILYN DONOVAN
Zemřela tragicky 20 srpna 1951.

Na hrobě ležela uschlá kytice, bůhví odkdy a patrně od Johna. Z obrázku na pomníčku se na mě dívalo mladé, usměvavé děvče, které asi odjelo za svým milencem a zase se zase vrátilo sem, ale bez něho. Možná, ale možná, že to bylo všecko jinak. V duchu jsem viděl jiný hrob, ten u nás. Jaká podivná historie, či spíše tragedie, je asi spojovala? Stál jsem tam a otázky se mi hlavou jen míhaly. Co jí tady asi každý rok John říkal, když jí pokládal na hrob květiny? Nakonec jsem také koupil kytici, protože vím, že by si to John tak určitě přál a položil jsem jí Sherilyn k hlavě.

Vrátil jsem se zase do Peterborough, přesněji řečeno zase do městské knihovny. Co jsem se nedozvěděl z novin, mi ochotně vypověděla paní knihovnice, už starší, milá paní: " Jo, pane, tenhle příběh tady už málokdo zná. To byla veliká láska. Jenomže on se nějak nepohodl se svými rodiči a utekl na západ, do Prairies. Odtamtud jí psal, aby přijela za ním, ale ona nechtěla, to víte, chodila ještě do školy. Ale on prosil a prosil a tak se sebrala a jela za ním. Moc se jim tam nedařilo, až on přišel na ten hloupej nápad s vyloupením banky, znáte to, holdup..."

-----

Ano, znám to, dokonce důvěrně, ne že bych teda nějakou banku vyloupil, ale byl jsem při tom. To jsem ještě bydlel v Montrealu, pracoval jsem blízko Cote Vertu a banku jsme tam měli takovou malou, hned na rohu.

Šel jsem si v poledne vybírat šek, tedy jako výplatu, a po kratším čekání v řadě jsem se konečně dostal k okénku. Slečna mi zrovna začala vyplácet peníze, když slyším nějaký hluk. Tak se otočím a vidím tři muže v maskách - v takových těch lyžařských, co mají jen otvory pro oči a ústa. V rukou měli automatické pušky a křičeli něco francouzsky. Já se ovšem nikdy pořádně to jejich parle vous nenaučil, takže jsem si nejprve myslel, že se tam natáčí nějaký film nebo co. Když se ale ostatní lidé začali stavět ke zdi a zvedali ruce, viděl jsem, že se asi nejedná o divadelní inscenaci bitvy o Quebec City a poměrně přesně jsem je napodobil.

Za chvíli mě ale začaly ruce bolet a tak jsem je zase nenápadně spustil, ale ten jeden si toho všimnul a píchnul mě hlavní do žeber, a ten druhej, ještě víc nervozní, na mě něco zařval. Ruce mi rychle vyletěly nahoru jako na špagátu - což bylo jen dobře, jak mi později sdělil ten detektiv, co to vyšetřoval. Jenomže já v tom okamžiku myslel na něco úplně jiného a sice na to, kam asi položila ta slečna ty moje peníze, jestli tedy na mou, nebo její stranu okénka, než je tedy všecky ti grázlové sebrali. Že to není důležité? Jakto, že ne? Kdyby byly bývaly u mě, tak mi to banka nezaplatí a oni by vlastně okrádli taky mě. A vůbec, co bych řekl Marion, až přijdu domů s prázdnou? Myslíte, že by mi uvěřila, že mě banditi v bance okradli?

Jeden z těch ostrých hochů zatím kopl několikrát do manažera, který už ležel poslušně na břiše, tak jak mu to ostatně předtím zřejmě nařídili. Moc si ale nezakopal, protože ten okopaný hned zařval: "Léon!" a mladičký účetní honem zlodějům otevřel klíčem sejf. Nacpali peníze do ruksaků a rychle ven. jen ten poslední z nich, zřejmě špýmař, opět něco vykřikl a namířil zbraň na nás ostatní, co jsme tam zatím stáli, jako kdybychom podpírali neviditelný strop. Pomalým pohybem do strany, jako když kropí záhon, mávnul hlavní a vyrazil ze sebe: "Rrratatata!", ještě navíc s tím hrozným quebeckým "r".

Za necelou hodinu přijela policie. To se totiž čeká, aby si lupiči překvapení při činu nevzali některé ze zákazníků jakožto rukojmí, protože tím by se situace značně zkomplikovala. Zmíněný detektiv nás všechny pořádně vyzpovídal a já si najednou uvědomil, že si vůbec nepamatuji některé důležité detaily. Jak byli vysocí? No dost, jeden byl vyšší. Jak staří? Tam jsem už byl přesnější - pokud se mě nezeptali, jak jsem to vlastně poznal, když měli přece všichni masky na obličejích. Oblečení? Asi džíny, ne? Nebo ne? Pak jsem si vzpomněl: ten jeden přeskočil pult, jako to dělával slavný John Dillinger, teda alespoň ve filmu. Ostatní se přidali: "Ano, ano, on přeskočil pult!" Když byl se mnou hotov, povídá mi ten detektiv: "To máte štěstí, co? To se každému nestane."

"Já nevím," povídám, "mě se to ale v kině zdálo nějak víc opravdovější." Zasmál se a propustil mě. Kolik toho tehdy ukradli, dodnes nevím, protože je nikdy nechytli - byli to zřejmě profesionálové.

----

John Patrick ovšem profesionál nebyl. Proto ho také asi napadlo jít vyloupit banku, jinak by si uvědomil, že je to riskantní a tresty za kradení v bance jsou přísné. Pokud ovšem nejste samotný bankéř, tam jste naopak zákonem chráněn. Také ve výběru zbraní nebyl moc zkušený: někde si sehnal nebo snad i koupil, obyčejnou brokovnici, tehdy se na to ještě nepotřebovaly žádné papíry. Upravil ji standartním způsobem: to se uřízne vpředu hlaveň a vzadu pažba a co pak zbude, je taková dvouhlavňová bambitka, která se dá schovat pod kabát či do rukávu. Na pohled je to zbraň legrační, ale dovede udělat díru do dveří, jako kdyby tam proletěl meloun. A nejen do dveří - proto se jí obránci zákona dost bojí a u koho takovou bouchačku najdou, tak se s ním moc nemazlí, pokud se tu dá o mazlení vůbec mluvit, že ano.

-----
Sherilyn seděla venku v nastartovaném autě, takže on byl na všechno úplně sám. Přepad se ale podařil a pak už jen rychle odjížděli na sever, protože na jih byla hranice se Spojenými Státy a tam už byli učitě všichni zalarmováni. Na severu je také hledání těžší: je tam méně lidí, kteří by mohli něco vidět. Navíc jejich fotografie neexistovaly - v Regině je ještě nikdo neznal. Přesto jim ale byli brzo na stopě. To víte, když někdo kupuje děvčeti extravagantní dárky, to je jako by si dal inzerát, kde je. Také to, že byli hrozně zamilovaní, jim uškodilo. Takoví lidé jsou totiž hrozně nápadní, věřte mi.

K tomu také přispěl ještě jeden malý detail: přespávali často v chatách, kde nejen že nic neodcizili, ale Sherilyn vždycky po nich pěkně uklidila, takže bylo jasně vidět, že jeden z pachatelů je žena. A John Patrick ještě nechával na stole peníze za konzervy, které si vzali. Takové věci jsou nápadné i stopařům od Kanadské Jízdní a není divu, že brzo byli naši uprchlíci v jedné z těch chat obklíčeni. Vyzvali je, aby se vzdali. Dlouho se domlouvali, ale pak, patrně díky Sherilyn, vyšli ven do oslepujícího slunce. Drželi se za ruce, šťastni, že je všemu konec.

Když je mladý, poměrně nezkušený policista vyzval "Put your hands up!", ochotně oba zvedli ruce. John dokonce i s tou zpropadenou bambitkou. Popletený policista sice hned zakřičel: "Throw out your weapons!", tedy aby jako zahodili zbraně, což měl ovšem zakřičet nejdřív - ale to už bylo bohužel pozdě. Jiný ze strážců pořádku si myslel, že chlapec zvedá zbraň k výstřelu, unáhlil se a zmáčkl spoušť. Zasáhl Johna do prsou a ten bez hlesu padl do trávy.

A v tom okamžiku Sherilyn, která v životě neublížila ani mouše a jejímž největším a také jediným zločinem byla její láska, tato Sherilyn vytrhla zbraň z ruky svého milence a vypálila z jedné a hned také z druhé hlavně. První ranou se minula, ale ta druhá zasáhla toho policistu, co vystřelil a poslala ho rovnou ďáblovi na grill. Ale to už začali střílet i ostatní. Jedna střela ji zasáhla do ramene, druhá do tváře a třetí jí prolétla srdcem.

Svezla se tiše vedle svého Romea a ještě než umřela, rozlil se jí po tváři spokojený úsměv. A najednou bylo všude ticho, jako by se nic nestalo. Konstábl k ní přistoupil, aby zjistil, zda je mrtvá, ale zarazil se, když jí pohleděl do tváře. Ležele tam tiše, jen vítr si pohrával s jejími zlatými vlasy a její oči se upíraly vzhůru, neboť je psáno, že manželství jsou uzavírána v nebi a když ne tady, alespoň tam bude ženou svého vyvoleného.

A pak se policista sklonil podruhé a řekl: "Tenhle ještě dýchá, zavolejte sanitku!"

-----

Odvezli ji zpět do Logansvillu, kde jí také uspořádali tichý pohřeb. Vyjela sama a vrátila se také zase sama. " A co se stalo s tím chlapcem, s tím Wilsonem?" zeptal jsem se knihovnice.

"Pardon?" řekla nechápavě.

"No přeces s tím chlapcem," vysvětluji.

"Ale ten se nejmenoval Wilson, to byl John Patrick Stuart, slavné jméno pane, přímo královské. Přežil to, dostal se z toho a odseděl si deset let v Kingstonu. Sem se už nevrátil. Jeho otec byl učitel a matku jsem také znala. Oba to byli takoví hodní lidé, ale už jsou oba dávno po smrti."

"A také John," řekl jsem a vyprávěl jsem jí druhou půlku té historie.

Víc jsem se už o nich nedozvěděl, ale nebylo ani třeba. John tedy začal nový život s novým jménem - staré mu vymazali, zřejmě s úředním souhlasem. Co ale nemohli vymazat, byly vzpomínky na minulost. Žil s nimi celý zbytek života, každý den a každou noc...

-----

Rozhodli jsme se, tedy Marion a tím pádem i já, že už nezbývá než vyplnit i jeho poslední přání. Druhý den odpoledne jsem se tedy vypravil na náš hřbitov, vzal s sebou takovou malou zahradnickou lopatku a pochopitelně i tu krabici, která už vydala svoji záhadu.

Poklekl jsem, odkryl travnatý koberec, který tam zatím stačili položit a zatímco jsem vyhrabával lopatkou jamku, vyprávěl jsem Johnovi, jak jsem byl u Sherilyn a že tam ona má teď zase od něj čerstvé květiny. Náhle se za mnou ozvaly kroky. Otočil jsem se a nade mnou stála - Nancy.

Nic neříkala, jen velitelsky natáhla ruku a mě nezbývalo, než jí tu plechovku dát. Chtěl jsem jí něco říci, ale pořádně jsem nevěděl, co by to vlastně mělo být. Uchopila krabici a přejela ji rukou. Nejprve jsem si myslel, že jí chce zbavit kouzla nebo co, ale pak jsem pochopil, že to bylo vlastně jakési pohlazení. Pak poklekla, položila ten box do jamky, zahrábla ji hlínou a přikryla trávníkem. Chvíli postála a pak zase odešla.

Zůstal jsem v překvapení ještě chvíli klečet a když jsem zvedl hlavu, najednou vám vidím, že v uličce mezi hroby stojí Marion a kouká na mě. Po tváři se jí koulely slzy, ale usmívala se na mě vítězoslavně, tak jak to jen ona umí. Ale řekněte sami, cožpak jsem se na ni mohl zlobit?

Back to index


POEZIE: NA CESTU

Vraného koně si osedlám na cestu,
od pana Erbena vezu si nevěstu.
Natrhám na louce náruče rezedy,
na návsi vyslechnu tři dědy-vševědy.

Tam, kde Jan Nepomuk vyhlíží na mezi,
potkám se s vojáky Marie Terezy,
od paní Němcové pohádku přečtu si,
najdu si na mapě, kde leží Veltrusy.

Cestou se zastavím u hradu Zvíkova,
vítá mě u brány Mikuláš z Heslova.
V Litomyšli v parku ulehnu na břichu
do trávy u tvého pomníku, Bedřichu.

S ranečkem vydám se jak kdysi do Vídně,
v hospodě u karet prohraju prabídně
a vracet budu se jen v hadrech tuláka.
Projdu Prahu krokem pyšného Hanáka,

po starých schodech si vyběhnu za šera
tam, kam mě lákaly písničky Hašlera.
Courat se budu u svatého Matěje,
i když se tam, tuším, teď už nic neděje.

V zahradě u Fleků posedím u piva.
Třešně si natrhám - hlídač se nedívá,
ve škole zapěju "Zelení hájové".
Na kopci petřínském pak verše májové

zarudlý vykoktám jak student nesmělý.
Do uší zazvoní divčí smích veselý -
směješ se, má milá, jak tehdy před lety.
Pod Žižkův strom ještě usednu staletý,

kde cestou unaven, zdřímnu si na chvíli.
A za zdí u křížů křídlovka zakvílí,
jako když vrací se domů syn ztracený.
Dalo mi děvčátko prstýnek zlacený...


Back to index (Zpátky na index)

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

©hurychj@hurontel.on.ca