onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 11B/98
Canadian Czech-out Enzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Jakkoliv jsem se to snažil utajit, HURONTARIA opravdu vychází v malém městečku na břehu Huronského jezera v Ontariu, tedy v tom, co je v Kanadě (ono je také jedno v Oregonu, ovšem to není provincie, ale město). Naše městečko se nazývá Kincardine a koncem tohoto měsíce oslaví 150 let své existence. Naše county (tj. něco jako kraj) se jmenuje Bruce, což je jméno jednoho ze skotských králů, a to samotné už vám asi řekne, kolik skotských osadníků tady máme. Je jich tu dost: nejen na vyplnění známé Kinkardinské skotské dudácké kapely, ale ještě celé hlavní ulice - každou letní sobotu totiž kapela pochoduje městem a my všichni diváci se k ní pak ještě přidáme. Pochopitelně, ne všichni jsme Skoti původem - mě například lidé považují za Skota, jen když dávám zpropitné. Přišli jsme sem sice z různých konců této kosmické lodi, která si říká Země, ale přesto všichni máme rádi dobrou muziku.

Kincardine (dříve Penetangore) býval na začátku tohoto století velmi známý přístav, to ještě když se škunery vesele proháněly po Huronu. Náš maják (postavený v roce 1880 a stále ještě pracující) je vlastně ten nejznámější na Huronu. Vypráví se, že v roce 1856 sem přišla rodina Donalda Sinclaira z ostrova Skye (proslulého z historie svým "Bonnie" princem Charliem). Jejich loď však nemohla díky bouři a tmě najít cestu. A tak Donald sebral své dudy a hrál na ně jednu takou tu smutnou neboli lament, neboť se mu zdálo, že je vše ztraceno . Brzo mu ale na břehu podobně odpověděl jiný dudák v Kincardinu. Není třeba dodávat, že pak skutečně přístav našli, ale záhadného dudáka už ne. Ještě dnes ho však můžete slyšet a vidět jeho siluetu na věži majáku. Někteří říkají, že je to někdo z naší kapely, ale jiní by vám přísahali, že je to duch, který tehdy zachránil loď starého Donalda ...

Huronské jezero je třetí největší na světě (nepočítáme-li Kaspické a Aralské, která si navíc říkají "moře") a má ze všech největší "sladkovodní" ostrov (Manitoulin Island). Na podzim jsou na jezeře bouře stejně divoké jako v Severním Atlantiku. Jestli mi nevěříte, zeptejte se kapitánů zámořských lodí, které tu na našem jezeře také uvidíte, neboť se sem dostanou přes celou řadu průplavů. Že tu máme i tajuplný ostrov, o tom si přečtěte povídku v anglické části tohoto čísla Hurontarie, případně si počkejte do příštího čísla, kde bude také v češtině.


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: BOJ O ŽIVOT, JAK HO JEŠTĚ NEZNÁME
Reportáž: BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU (díl 1)
Povídka: KARETNÍ KVARTETO (dokončení)
Poezie: POMALÉ VELKÉ LÁSKY UMÍRÁNÍ

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.


ape

"Každá velká láska vlastně končí tragicky: buď se rozejdou nebo se vezmou."






Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: BOJ O ŽIVOT, JAK HO JEŠTĚ NEZNÁME
(poprvé otištěno v pražském Amberzinu)

Na naší zeměkouli zuří boj, o kterém se toho všeobecně moc neví. Je to totiž boj utajený, dokonce ještě víc, než Horníčkovy "Dobře utajené housle". A tak jsem si v titulku k tomuto článku mohl dovolit dvojsmysl: ano, jde o boj, jak ho ještě neznáme, ale i život, jak ho ještě neznáme. Je to totiž boj o umělý život (artificial life, zkráceně AL, nebo ALife), někdy též zvaný život "na bázi křemíku", na rozdíl od toho našeho, na bázi uhlíku.

Ale nemysleme si, že se jedná o záměnu křemíku za uhlík v organických tj. uhlovodíkových sloučeninách, jak se to také kdysi navrhovalo. Brzo se totiž dospělo k názoru, že tahle záměna nebude pracovat, protože (a to mám od chemiků):

  • uhlíkový organismus používá ve velké míře kysličník uhličitý, "kterýžto jest plynem, zatím co kysličník křemičitý se vyskytuje jen jakožto látka tuhá" :)
  • dlouhé řetězce křemíku nejsou dost pevné
  • křemík není tak stabilní, díky velikosti jeho molekul
Ne, jedná se o život, který je vytvořen v počitačovém prostředí křemíkových čipů, odtud tedy jeho název. Ale o ten hárdvér zde ani tak nejde - nový život je vlastně realizován pomocí softvéru. Ten se přitom projevuje tak, že má základní charakteristiky podobné těm, co má náš biologický život ( i když poněkud pozměněné):
  • spíše než o nějaký materiální předmět, jedná se zde vlastně o "druh existence"
  • schopnost rozmnožovat se (replikovat), a už klonováním či vytvářením nového (tj. ne zcela totožného) jedince
  • uskladňování a vybavování informace (tj.i genetické)
  • metabolický proces umožňující výměnu energie či informace nutné k životu
  • funkční interakce s okolím, ale ovšem i schopnost samostatného (zvenku neřízeného) projevu
  • závislost jednotlivých částí na celku a naopak
  • stabilita, tj. odolnost proti rušivým vlivům prostředí, ale na druhé straně i jistá závislost na prostředí
  • možnost měnit se, mutovat, případně i vyvíjet se
  • růst, expanze, případně i pohyb v daném prostředí
  • různé další vlastnosti (jako je třeba existenční zánik za určitých okolností (tj.smrt), dále schopnost napadat jiné životní formy, atd.)
  • já bych k tomu ještě přidal "určitý druh (vlastní) inteligence", ale o tom radši až příště - mám na to téma delší zajímavou korespondenci..
Asi se ptáte, jak se ten umělý život podobá tomu našemu. Nebudu vás napínat: podobá se mu velmi málo (viz název tohoto článku). Proč tedy vlastně mluvíme o "životě" ? To máte tak: nikdo přece nikde netvrdí, že existuje jen ten "náš" život. Je například vysoká pravděpodobnost, že v kosmu existují ještě jiné životy, které asi také nebudou příliš podobné tomu našemu. Jenomže my sotva budeme schopni během jednoho (rozuměj mého) lidského života potkat a studovat tyto jiné "tvory", zatímco křemíkový život už tu je. Žije si v kyberprostoru počítačů, plazí se po disku, vegetuje v paměti a dokonce se i rozmnožuje.

Ano, mám na mysli počítačový virus, o kterém říká Stephen Hawkins (Neznáte? Nápovím vám: je to Angličan a fyzik), že je mu líto, že przávě ta první forma křemíkového života musela být ta škodlivá. Některé viry si už dokonce vytvořily i svoje mutanty, zatím zřejmě omylem, ale jistě už někdo přemýšlí o tom, jak je to naučit. Řeknete možná, že se tady jedná spíše o virtuální život, ale všichni víme, že následky jsou bohužel více než reálné...

Výzkum ALife se ovšem nezabývá virusy (i když se od nich může ledacos naučit). Vědci se místo toho snaží vytvořit "organismy", které by se rozmnožovaly a vyvíjely jen tak samy od sebe. Protože aplikace takových systémů jsou prostě enormní: nejen že by znásobily rychlost a kapacitu našeho myšlení, ony by mohly opravdu "být chytřejší než jsme my".

Jaké druhy forem ALife zatím známe? Odpověd na to je značně vyhýbavá: zatím jen ten publikovaný výzkum, což je podle mého odhadu méně než padesát procent toho, co se zatím objevilo. Ona se totiž o to (jak jinak?) hrozně zajímá především armáda - tak třeba na jednom místě se mi prostě a jednoduše omluvili, že nemají dostatečné povolení (security clearence), aby mi vůbec nějakou informaci mohli dát. Tak tedy uvedu jen ty "nejznámější":
  • celulární automat (CA), jehož autorem byl samotný John von Neumann, "otec" umělého života, známý ale hlavně jako matematik
  • Conwayova "hra života" (Game of Life), používající pravidla pro CA
  • polygony (PolyWorld od Larryho Yeagera, který obsahuje ruzné bytosti, t. zv. kreatury)
  • creations (např. od Toma Raye prostředí zvané Tierra - ne to není Zeměplocha - zahrnující nejen dravce a jejich oběti, ale i parazity)
  • fractals (fraktály), např. L-systémy s přirozeným růstem)
  • neural networks - neuronové systémy (doslova sítě, zkráceně NN), které dnes dokáží neuvěřitelné věci, dokonce předpovídat i na burze :)
  • fuzzy logic (o té si ještě možná někdy napíšeme více)
  • genetický algoritmus (založený na chování DNA, tj. genetické informace v buňce)
  • evoluční algoritmus (např. program Biomorphs od R. Dawkinse - jeje, dobrý den pane Darwin, vy jste tady zase?)
  • sem patří i teorie chaosu, ale o té ještě také někdy budeme mluvit
  • ty ostatní.
Jestli se chcete pobavit, stačí si zasurfovat po Internetu (hledejte v Altavistě: "ALife"). O tom, zda se už mohou či nemohou tyto pokusy kvalifikovat jako "život", se názory zatím ještě liší. Většinou jsem se setkal s názorem, že to asi "ještě není ono".

A jaké bude jejich využití, jestli (správně bych měl spíše napsat "až") se to podaří? Prostě fantastické - prakticky ve všech oblastech našeho života. Kdo bude první na trhu, může počítat se značným finančním ziskem - proto také ty tajnosti. Pochopitelně, efekt nebude vždy jen pozitivní, některá zneužití tady také jistě budou...Toto téma je ovšem značně široké - ale řekl bych i zajímavé.

Jako obvykle, výzkumníci umělého života se ženou dopředu bez ohledu na možné následky - ale to se jim při takovém závodu sotva může vytýkat; je to přece závod o čas. Nám ostatním ovšem nezbývá, než osedlat naši bujnou fantazii, či prostě a jednoduše počkat, jak se to všecko vyvine. Anebo ještě lépe: rychle se připojit k ostatním závodníkům...

jansan

P.S. Moje interview o umělém životě se Stewartem Deanem je v osmém čísle Hurontarie, anglická část.

Zpět na index

REPORTÁŽ: BUSHPILOTI, HRDINOVÉ SEVERU I JIHU (díl 1.)

Ne, nemám zde na mysli osobní piloty bývalého prezidenta Bushe, ani jedno video poněkud lechtivého obsahu. Chci tady psát o lidech, kteří létají na těžce dostupná místa, kde rostou jen stromy a křoviny, do pustiny, která se všeobecně nazývá "bush" (doslova křoví), ať už se vyskytuje v Kanadě, Austrálii anebo jinde. Je to historie statečných mužů, kteří riskují svoje životy a to často i za dost malé mzdy - je to historie opravdových pionýrů divočiny.

-----


Začalo to v Kanadě.

První, ještě bezmotorový let v Kanadě uspořádali bratři John, George a Elmer Underwood, na jejich farmě v Albertě. Když se svým letadlem ale chtěli vystupovat na výstavě v Torontě, chytlo jim od lucerny plamenem a pak ho museli roztahovat koňmi. Později se v Novém Skotsku spojil Glen Curtiss s Grahamem Bellem (Neznáte? To je ten pán, co vynalezl - v Kanadě - telefon). Jejich letadlo mělo vodou chlazený motor a odletěli skoro celý kilometr - byl to vlastně první motorový let v Britském Imperiu. Později se ale Curtiss přidal k americkým bratřím Wrightovým a u nich už také zůstal.

Pak přišla první světová válka a v té se vyznamenali mnozí kanadští piloti, kteří létali za britskou RAF. Billy Bishop například sestřelil 72 německých letadel, z toho 25 během posledních dvou týdnů války. Poručík Wilfrid May, zvaný Wop, sestřelil 13 Němců - v tomto případě byla ta třináctka něšťastná pro ně. A kapitán Roy Brown dostal dokonce německé eso Rudého Barona Manfreda von Richthoffena, v jeho rudém - jak jinak? - trojplošníku. Z té doby se také traduje přízvisko pro německé letecké perutě, totiž „létající cirkus", neboť jejich letadla měla každé jinou barvu.

A pak přišel mír a hrdinové se vraceli domů. Jenže co teď? Ne každý si mohl založit leteckou společnost jako to udělal Bishop. Až na to někdo přišel: z války se totiž také vrátilo domů také plno letadel, hlavně typu Curtiss JN-6, které piloti pojmenovali něžným dívčím jménem Jenny. Letadla se dala koupit celkem levně a hodila se pro všelijaké akrobacie při slavnostech a jiných veřejných udélostech. Tak například Wop lítal na různá rodea, kde dělal vývrtky, skákal padákem a dokonce i chodil po křídle. Jiní nabírali pasažéry na vyhlídkové lety, na které vzlétali a přistávali obyčejně na polích. Leckdy i některá stodola vzala za své, takže se pro tento druh létání vžil název "barnstorming".

Eldorádo pro piloty.

V roce 1919 se také uskutečnil první let z Kanady přes Atlantik, z Nového Foundlandu do Irska a v roce 1920 první let přes celou Kanadu. V témže roce také našli na řece Mackenzie naftu. Firma Imperial Oil najala Wopa a Gormana ( který byl také veteránem z bojů ve Francii) a dala jim dva Junkerse F13 na dopravu nástrojů i lidí.Také ve Winnipegu brzy vznikly Western Canada Airways a ostatní linky na sebe nedaly dlouho čekat. Lítalo se na všem možném: od malé Bellanky Pacemaker, přes silnou Lockhheed Vegu k velikanskému Fokkeru Super. Hodně používaný Vickers byl vlastně jen létající člun. Také byznys se rozrůstal, díky tomu, že na Bear Lake otevřeli důl Eldorado a jak v roce 1935 firma Eldorado Mining and Exploration otevřela důl v městě Port Radium, zřídila tam i linku Silver Express. Nálezy zlata také umožnily i jiným firmám - jako třeba Canada Airways Limited - přežít období světové krize.

Nebyla to pochopitelně jen západní Kanada - už v roce 1918 is chlapík jménem Elmwood Wilson z Quebeku všiml, že se letadla hodí na mapování a fotografování pobřeží a vypůjčil si od Američanů hned dva létající čluny Curtiss HS-2L. Létaly spíše „jako pelikáni" a někdy musel v zatáčkách mechanik vylézt na křídlo a stroj vyvažovat, ale to už patřilo k věci. Wilsonovy Laurentian Air Services dokázaly za 60 hodin zmapovat oblast, která by partě zeměměřičů trvala 6 let a létaly i do Ontaria, než je odtamtud vytlačila konkurenční Ontarian Provincial Air.

Když roku 1926 vypukla zlatá horečka v Ontariu, na jezeře Red Lake, kapitán Harold "Doc" Oaks tam brzo začal přivážet svým Curtissem Lark důlní materiál, inženýry a poštu. Nejlepší zákazníci bushpilotů byli ostatně vždycky hlavně trappeři, zlatokopové, podnikatelé a sportovci. Doc, který také založil Western Canada Airways, tam přivedl i Nora Bernta Balchena, toho samého, který v roce 1925 hledal v Arktidě ztraceného Amundsena. Dřevěná bouda jim sloužila pro administraci, skladiště, prodejnu letenek i čekárnu. A.D. Cruickshank, který v roce 1924 sloužil u Kanadské Jízdní Policie v zlatokopeckém Dawsonu, se také přeškolil na pilota a se svým strojem "Queen of Yukon", od stejné firmy, co postavila Lindbergův „Spirit of Saint Louis", dokonce přeletěl neslavně proslulý průsmyk Chilcoot Pass, z doby zlaté horečky. V roce 1932 zmizel na svém letu do Fort Ray. Našel ho tehdy Wop, který spolu s jiným známým veteránem Punch Dickinsem a ostatními kolegy piloty také nesl k hrobu jeho rakev.

Příběhy, které se lépe vyprávějí u ohně.

Z té doby se také datuje plno jejich historek. Tak například jiný Docův pilot, Stevensen, musel jednou nouzově přistát, když se mu praskla trubička od oleje. První, co udělal, bylo, že do sněhu vyšlapal veliký nápis HELP, ale pak mu to nedalo a došel do nebližší indiánské vesnice, kde si najal psí zpřežení a frčel si to na jih. Jenže psi se brzy vyčerpali a tak pokračoval pěšky dál. Tři dny se brodil po pás ve sněhu, než dorazil k jezeru Cache, kde na něj čekalo překvapení: když nepřiletěl, jeho kolegové ho letěli hledat a našli jeho nápis. Přistáli, opravili letadlo a odletěli s ním zpět - hádejte kam? - ano, právě k tomu jezeru. Tam už stáli u jeho letadla a s úsměvem na polomrtvého letce volali: "Co ti to tak dlouho trvalo?".

Fred Mc Call (ten samý, co se jednou naboural v Calgary do kolotoče), zase jindy přivážel nitroglycerin z Montrealu na uhašení ohně v olejových vrtech. Cestou se nějak zdržel a tam konečně se svým nebezpečným nákladem přistál, zjistil s úděsem, že mu zrovna došel benzin. Jindy zase Wopovi přimrzl šátek k tváři, jak letěl v otevřeném Avru do Fort Vermilionu s léky proti difterii. Jiný pilot, který musel na cestě nouzově přistát, měl štěstí, že v tom mrazu pak vůbec nastartoval. Doletěl pak bezpečně, ale tam ho jeho štěstí opustilo: jeden zlatokop mu hned nato hrozně vynadal a to jen za to, že mu zapomněl přivést jeho oblíbený žvýkací tabák….

Většinou se létalo v otevřených strojích, které měly buď podvozek s koly či pontony, v zimě pak lyže. Létalo se pochopitelně celý rok, ale nejhorší to bylo v zimě. Dodržovaly se určité procedury, aby se vůbec mohlo nastartovat. Tak např. hned po přistání se musela vyprázdnit olejová nádrž do kbelíku, se kterým se rychle běželo do tepla, aby olej nezmrzl. Před odletem se zase olej ohřál a rychle s ním do nádrže. Na noc se musela přes letadlo dávat plachta, aby ho sníh nezasypal nebo aby se na křídlech nevytvořil led. Také lyže se musely podložit, aby nepřimrzly k ledu - jezera totiž tvořila i v zimě dobré přistávací plochy. Také motor se musel předehřívat benzinovým hořákem, což bylo mnohem nebezpečnější, než dnešní ohřívání elektřinou či propanem. To vše se dělalo ještě za tmy, aby se využilo krátkého arktického dne. Sudy s palivem pak kolikrát čekaly na pilota v úplné divočině, neboť na dlouhé lety se muselo mezipřistávat.

Zpět na index

POVÍDKA: KARETNÍ KVARTETO
(cyklus povídek, dokončení)

DÁMA PIKOVÁ.

Seděl se mnou u stolu a tak se dal hned do řeči. Hodně pil, ale ještě víc mluvil. Čím byl, čím je, koho zná, koho nechce znát a podobně. Moc jsem ho neposlouchal a moje odpovědi ho zřejmě ani moc nezajímaly. Jen jeho podoba mi kohosi připomínala a trvalo mi to dlouho, než jsem na to přišel: vypadal jako by z oka vypadl pikovému králi. Jen to žezlo a ten slavnostní věnec na hlavě mu chyběl, ale i to si mohl člověk přimyslet, když uviděl na jeho skráních zbytek vlasů do tvaru polokruhu.

Když jsem si tu záhadu takhle vyřešil - nebylo tam ostatně nic jiného, čím by se také člověk mohl v neznámé hospodě zabývat - rozhodl jsem se, že je čas jít domů. Najednou ale jedna jeho věta vyvrhla na břeh mé pozornosti jméno, které jsme znal. Bylo to jméno mého přítele, co se mnou chodíval do gymplu.

Můj přítel se ovšem vůbec nepodobal tomu pikovému klukovi, jak ho známe z karet. Jen občas také tak lišácky mhouřil oko, když připíjel nám, spoolužákům, kteří to sice nedotáhli tak daleko jako on, ale jejichž společnost ve vinárně U Černé růže stále ještě občas milostivě navštěvoval. Anebo když připíjel vínem kolemjdoucím ženám, které často upoutávala jeho tvář nevinného mladíka.

Nikdy by mi nenapadlo, že řeč přijde i na pikovou dámu. Co všecko mi tehdy neznámý povídal, si vlastně ani dobře nepamatuju, vybavil jsem si to vše opět v Praze, když jsme se s kamarády zase jednou sešli u vína. A příběh, který mi pak vyprávěl pikový kluk, když jsem mu nadhodil, že znám pikového krále, ten příběh jsem si vybavil určitými detaily řekněme až při pohledu na kartu s její podobiznou...

-----


Marie. Něžná, milá, mladá a vdaná. Vdala se totiž ještě docela mladičká za toho "muže v letech", jak ho poněkud šetrně nazval pikový kluk. Není třeba dodávat, že v tom manželství nebyla šťastná. Ani nemohla být, uvážíme-li všechny okolnosti.

Pravda, nebyla to ani tak králova vina. On ji měl ze začátku skutečně rád, po těch dvou předešlých manželkách, o kterých se šuškalo, že je "přivedl do hrobu". Ve skutečnosti neměl právě štěstí: jedna zemřela na nemoc, druhá při autonehodě. Marie ho vlastně nikdy nemilovala. Vzala si ho - ale vždyť sami víte, proč se někdy také ženy vdávají, pokud to ovšem vůbec vědí ony.

Můj pikový přítel vlastně znal jejího manžela dříve než ji a snad proto, že byl sám a i oni byli sami, byl vyvolen k tomu, aby jim dělal toho pravidelného návštěvníka, bez kterého se taková manželství neobejdou. Brzo viděl, že zde hraje divnou roli a rozhodl se, že z toho bude také něco mít.

Zmátl jí lehce. Hrál to na lásku, ale ona zůstala chladná. Zahrál žárlivost, ale ona se jen smála. Narafičil jakous-takous sebevraždu a ona podlehla. Nějakou dobu se scházeli, ale po nějaké době pikový kluk nevěděl, co by měl dělat dál. Tušil, že pikový král to asi ví a mlčí. Nemohl couvnout, neboť by se prozradil, když by k nim přestal chodit. Tušil, že by tím skončilo víc, než jenom schůzky s Marií. Potřeboval totiž pikového krále a to velmi. Proč? To jsem vám zapomněl říct: on byl totiž jeho vedoucím. Nemohl mu nic vysvětlovat. A král by na to sotva sám navázal řeč.

Nemohl ovšem svoje nejistoty skrývat dlouho, rozhodně ne před ženou, jako byla Marie. Nakonec se přece jen prozradil. Ten večer se král jako obvykle vymluvil, že ho bolí hlava a odešel spát. Seděli tam sami u čaje a ona se usmívala a pohrávala si s náhrdelníkem. Chtěl něco říci. Začal kolem dokola, ale slova ho prozradila. Pak provedl jednu neodpustitelnou chybu: zeptal se jí na její názor. Je to zlé, když žena pozná, že se zmýlila. A je to ještě tisíckrát horší, jedná-li se o pikovou dámu. Aniž ještě věděl proč, poznal už z jejích očí, že prohrál. Znovu začal, ale už ani nepředstíral a třetím tahem dostal mat.

Ale ke každé prohře patří i trest. Trest, který nikdy neočekával. Dáma se totiž přimluvila u krále, aby kluka povýšil - ano, povýšil. Král, který ovšem nepochopil, o co jde, uposlechl přání své paní a ještě mu navíc oznámil, že je to na její výslovné přání. Takhle mi to ovšem pikový kluk nevyprávěl, měl sice v hlavě, ale ne natolik, aby se mi ještě ukazoval jako idiot. Jen se přiznal, že ji teď ale opravdu má rád, teď, když je už vše ztraceno.

Vytáhl jsem z baličku karet pikovou dámu a ptám se: je to ona? "To je zajímavé," řekl, "ta podoba! Ale viděl jsi už někdy nějakou pikovou dámu, která by udělala tohle?"

JOLLY JOKER.


Ano, žolík, veselý šprýmař neboli vtipálek. Uctivě smeká svou čapku dvorního blázna a podává vám kartu - ale dobře si prosím všimněte, že je lícem dolů. Tedy ta karta, ne on. A ty hádej, co je na druhé straně: čekáš-li štěstí, nepadne ti ani pořádná figura, ale tušíš-li špatnou kartu, málokdy se zklameš. Náhoda překvapuje jen ty nepřipravené, řekl prý kdysi veliký Pasteur...

-----


Záslužný kříž a šerpu přes prsa, vždy korektní a uzavřený, ale nevěřte tomu, že se na vás dívá tak podezřívavě, až významně. On se tak tvářit musí, aby naznačil, že něco tuší. Kárový král - říká vám to něco?

Své paní říká: Mia cara, i když se vlastně jmenuje Alžběta a to je prosím jméno důstojné i pro Angličanku. A zatímco on vládne lidem, ona vládne smyčcem. Občas odloží svou violu d´amour a zasní se, ano, zrovna tak, jak je zobrazena na té kartě. To když jí hudba tak zaujme, že už nemůže dál.

Královna je totiž někdy na moll - ale nemylte se, není to jen hudba starých mistrů, nejsou to jen ty teskné tóny, které jí tak rozechvívají. To kárový kluk trápí svou kytaru - a hlavně její něžné srdce - za krásných letních večerů, zatímco král se zase věnuje své favoritce. Alžběta ví o favoritce a král zase ví o kytaristovi a nijak moc mu to nevadí, to jen snad když k tomu kluk ještě zpívá a navíc dost hlasitě. Král ví, že hradby jeho hradu jsou příliš vysoké, aby na ně někdo mohl jen tak vyšplhat. Ale v noci, kdy už král zase spí, tak ho ty klukovy serenády jaksi to - no probouzí, co jste mysleli? - a druhý den si to pak od něj zase odnese vláda.

Jinak ale své choti tu zábavu trpí a ona se baví. Líbí se jí ten zpěvák zamilovaný a občas mu hodí i růži. Také on by jí chtěl dát květiny, tu věčnou mluvu lásky; kdo ale dohodí až na věž, když je mu hlavní brána uzavřena? A tak vzdychá a naříká, a kdo by nevěděl o co jde, myslel by si asi, že to křičí někdo v hradní mučírně.

Nakonec mu Bětka spustí dolů pořádný provaz, ale rozradostnělý mladík tam přiváže jen svoje květiny a lísteček s otázkou: "Mohu přijít?" Královna je tou nechápavostí popuzena, ale nějakou tu hloupost musí přece žena muži vždycky prominout. Zvláště je-li tak dobrým hudebníkem, že ano.

Přiváže tedy na šňůru lístek, že odpověď mu přinese zítra před večerem její páže a sice ve formě karty: bude-li to rudé srdcové eso, znamená to "Přijdi!" , ale srdce pikové, černé a navíc převrácené, si má vysvětlit jako "Nikdy!".

S napjatou a zanícenou myslí čeká ubožák na svůj osud. Celou noc probdí a zatímco čeká, napíše jedno sto básní o své velké lásce a o bolesti čekání, básně zamilované, ale jinak celkem malé umělecké hodnoty. Konečně slunce osvítí krajinu a překvapí ho, jak spí u stolu a pod hlavou má svou báseň poslední, ještě nedokončenou. To máte tak: láska a spánek jsou dva věční nepřátelé - jednou vyhrává ona a jednou zase on.

Odpoledne je však opět vzhůru a čeká netrpělivě na večer a na kýženou odpověď. Paní Bětka zatím vybírá tu nejvhodnější rouge a použije i voňavku Chat Noir. Pak otevře nový balíček karet, zavolá páže a podává mu v obálce - ano, uhodli jste - srdcové eso.

Páže vsedne na kůň a za chvíli zmizí někde v podhradí. Tam seskočí se zpěněného komoně a podává netrpělivému milenci obálku. Ubožák se chvěje jako odsouzenec před rozsudkem. Ruce se mu třesou, když otvírá dopis. Pohlédne zděšeně na kartu a pikové eso mu padá z rukou.

Uchopí pistoli a jediným výstřelem pak ukončí svou nesmrtelnou lásku. Páže smekne klobouk a sehne se, aby zvedlo upadlou kartu. Ale co to, vždyť je to teď srdcové eso! Obrátí ji a je to opět jiná karta: Jolly Joker. Tu pak položí mrtvému na prsa jako svou navštívenku a vychází ven, do zapadajícího slunce.

Zpět na index

POEZIE: POMALÉ VELKÉ LÁSKY UMÍRÁNÍ.

Osud mi před lety do cesty přivál dívku
a já jak malé psisko běhával jsem za ní,
neb netušil jsem, že mě čeká za trest
pomalé velké lásky umírání.

Já udělal bych býval vše, co po mě chtěla,
i skočil do ohně bez zbytečného ptaní.
Však plamen vášně časem přemění se
v pomalé velké lásky umírání.

V milostném poblouznění utíká čas rychle,
zvláště když ještě nabíráš ze štědrých dlaní,
však chvilky štěstí vystřídá pak zase
pomalé velké lásky umírání.

Kdyby mi tehdy o tom řekl někdo předem,
tak bych si jistě myslel, že je to jen lhaní.
To raděj umřít, nežli jednou prožít
pomalé velké lásky umírání.

Tak opuštěna v koutě naše láska pláče,
zatímco jiná není ještě nikde k mání
a žádný lékař dosud nezná léčit
pomalé velké lásky umírání...


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Hurontarie