onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 10B/98
Canadian Czech-out Enzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Je čas oslavovat: toto je už 1010-té číslo. Ne, to není překlep, to je jen desítkové číslo 10 vyjádřené v dvojkové, neboli binární soustavě. Znamená to tedy, že už jsme - a to vlastně bez povšimnutí! - minuli hurontárijská čísla 10,100,1000, teda ovšem jen v dvojkové soustavě. Z toho lze učinit dva závěry: čísla si lze vykládat různě a život by se skládal ze samých oslav, kdybychom všichni používali jen dvojkovou soustavu. Na druhé straně bychom ale všichni měli jen dva prsty a ne deset. Ovšem aby se to lepší počítalo, stálo by za to mít na jedné ruce jeden prst a na druhe žádný, tedy nulu.

Nu nechme toho zapřahání vozu před koně - vidíte, tady je to zas: jak to vlastně víme, že kůň lépe táhne, než tlačí? Pravda je, že prostě všecko je relativní, i ta relativnost. Podobně je to i s imaginárními čísly: všechna čísla jsou vlastně imaginární (tj. jen v představě). Nula je imaginární: už jste někdy viděli nulu jablek? Obzvláště imaginární je ovšem nula v desítce - deset jablek neni jedno jablko a nulové jablko, ale naznačuje se, že zatímco desítek tu máme jednu, jednotek nad deset tu nemáme žádnou (nebo jak říkají v angličtině "máme žádnou"). A nakonec i ta naše "obyčejná" čísla jsou jen imaginární. Viděli jste už někdy "pět?" Číslo pět vlastně nic není - není to osoba, zvíře ani věc, je to abstrakce. To jen matematici říkají pět a neříkají čeho. Řeknou vám třeba: 5 a 5 je 10. A vy jim to ještě věříte! A přitom to nemusí být vůbec pravda! 5 a 5 je totiž 12! Dobrá, jen v osmičkové soustavě, ale jak vidíte, oni předpokládají, že my víme, že jim to myslí v desítkové soustavě. Na druhé straně vám řeknou 1 a 1 jsou 2 a zatím je 1 a 1 rovno 10! Pravda, jen v dvojkové soustavě, tedy není to to samé číslo 10, co vidíte v záhlaví tohoto Čísla 10. Prostě 10 není 10 - dá se vůbec ještě něčemu věřit?


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: KAM S NÍM?
Reportáž: NEJSLAVNĚJŠÍ PISTOLNICKÝ SOUBOJ V ARIZONĚ (dokončení)
Povídka: KARETNÍ KVARTETO
Poezie: BALADA O ROCE ŠEDESÁTÉM OSMÉM

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět nahoře na Titulní stránku.


ape

"Mám rád lidi - také jsem býval jeden z nich."





Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: KAM S NÍM
(poprvé otištěno v Neviditelném Psovi, 1996)


Dovolte mi, abych se rozčílil. Stěhuju se totiž zpátky do Ontaria a potkal mě onen známý, vpravdě Nerudovský problém. Aťa - moje paní - tam odjela už před několika měsíci a náš nábytek odvezli stěhováci za ní. Já sám jsem se přestěhoval z rentovaného domu do bytu, kde jsem si nechal starou "kapitánskou" postel, rozkládací sofu a také křeslo, zvané "Lazy Boy" (ne zrovna podle mě, ačkoliv...)

"Kteréhožto nábytku se pak lehce zbavíš," dodala Aťa. "Daruješ ho našemu bývalému sousedovi Andymu, ten si ho rád vezme. A když to nevyjde, je tady ještě Shelter for Battered Women, neboli Útulek po potlučené ženy."

Když se přiblížil onen osudný den, zavolal jsem Andymu, jež sice zájem neměl, ale jeho přítel prý ano. Za několik dnů se tedy za mnou vypravili s náklaďákem, u kteréhož se jim podařilo rozbít převodovku. "To nic," řekl Andy, "seženu jiný trak." A sehnal, jenže jeho přítel si to zatím rozmyslel.

To už jsem vyhlásil vyjímečný stav a zavolal armádu. Tedy Spásy. "Ve vašem revíru budeme vybírat příští sobotu," pravila ta slečna. "Hlavně jestli je ten nábytek v dobrém stavu." "Je v perfektním stavu," lhal jsem zoufale, aby si to snad nerozmyslela, neboť jsem slyšel, že i oni jsou vybíraví. Když jsem zavěsil, uvědomil jsem si s hrůzou, že příští sobotu už mám být v Ontariu...

Pomohl mi můj kamarád z práce, jménem Minda (to není přezdívka, ale prý normální čínské jméno), který za mě dal emajlem inserát na místní US bulletin board (to US znamená University of Saskatoon). A že jako nabízím svůj nábytek free (zdarma) a to komukoliv. Ten den mi volali čtyři lidi: každý si vzal mou adresu, ale nikdo nepřišel. Asi se zalekli toho slova "free". Jeden chlapík se dokonce ptal, jestli je ten Lazy Boy z kůže. "Není, " povídám,"je to jen plastik, ale jestli to stihnu, dal bych vám ho ještě pozlatit!"

Jak vidíte, začal jsem ztrácet nervy. V zoufalství jsem uvažoval, jestli nemám zavolat doktora. Tedy ne psychiatra, ale Tomáše Wagnera, který je doktorem chemie a už mi jednou při stěhování pomáhal. A kdybych ještě získal do teamu jeho paní Valerii, která je inženýrka, byli bychom asi jediná diplomovaná špeditérská parta v Kanadě. Andy mi totiž nabídl, že to můžeme hodit na jeho zahradu, a při troše štěstí mu to lidé třeba i rozkradou. Pak jsem si ale uvědomil, že oba "Los Wagneros" budou brzo vystupovat s místní taneční skupinou Alegría Espaňola a co kdyby jim u mě něco spadlo na nohu! Posunul jsem to tedy v pořadí jako poslední rezervu a rozhodl jsem se , že se přece jen tak lehce nevzdám.

Pak jsem dostal nápad: dal jsem si emajlem ještě jeden inzerát, kde jsem ale tentokrát ten samý nábytek prodával s příslušně malými cenami, takže jsem si takříkajíc sám dělal konkurenci. A hle, úspěch se dostavil! Přišel jeden pán, prohlédl si sofu a ptá se: "To je ta zadarmo nebo za 50 dolarů?" "Za padesát dolarů," povídám, "tu zadarmo jsem už prodal!" Jelikož nic neříkal, tak jsem hned začal smlouvat:" Za 40? Za 30?". Nakonec si ji z milosti vzal zadarmo - naštěstí, protože jsem ještě z okna zahlédl, jak mu upadla jedna noha (tedy od sofy, aby bylo jasno).

Odpoledne přišla ještě nějaká paní z manželem a tak jsem jim hned pro jistotu nalhal, že další zájemci přijdou o hodině páté, šesté, sedmé....Než jsem se dopočítal do půlnoci, rozhodla se ta paní, že si ten zbytek teda vezmou, ale zadarmo a že jim to musím donést do auta, protože pan manžel má páteř. Ujistil jsem ji, že já žádnou páteř nemám a tak jsme si plácli. Mám dojem, že tak dobrý biznys jsem v životě ještě neudělal - víte, kolik by mě stálo nechat to odvést na smetiště?

Asi se ptáte, proč jsem ještě předtím nenavštívil ty Battered Women. To máte tak: ona sice Aťa tvrdí, že není žárlivá, ale jeden nikdy neví! A pak: útulky pro potlučené manžely ještě v Kanadě nemáme...

Zpět na index


REPORTÁŽ: NEJSLAVNĚJŠÍ PISTOLNICKÝ SOUBOJ V ARIZONĚ (ukončení)
(Poprvé otištěno v pražském Telegrafu)

Z O.K. corralu se dostanete hned do atelieru, který vlastnil fotograf Fly, kam tehdy hned ty umírající muže odnesli. Dnes už tam jsou jen jejich fotky a vůbec obrázky ze současnosti - tedy z té jejich. Nejvíc mě zaujala fotografie Eda Schieffelina - sedí tam na kameni, v ruce drží čutoru a o kolena má opřenou kulovnici, jako by odpočíval, než se znovu vydá na trail. Ostatní fotky, ať už desperádů nebo obránců zákona, mají jiný motiv: všichni se snaží vypadat až příliž vážně a výhrůžně. Muži, kteří tehdy naháněli hrůzu, vypadají dnes už spíše legračně.

Jdeme dál a narazíme (tedy ne doslova) na budovu místních novin "The Tombstone Epitaph", založených v roce 1880. Jinak řečeno, "Náhrobní Nápis", jistě vtipnější název než "Nugget", což byly konkurenční noviny, které dnes už neexistují. Epitaph stále ještě vychází a kromě dnešního čísla zde dostanete i věrnou kopii (z originální matrice) z října 1881, kterou vám natiskou před vašima očima a kde se popisuje nejen souboj, ale i soudní řízení, ke kterému pak s Earpovci došlo.

Četl jsem o tomhle souboji asi pět nebo kolik knih, tolik mě ta věc zajímala - od těch, co stranili Earpovcům i od těch, co byli proti nim. Ti první prohlašovali, že desperádové přišli do města Earpovce zabít, čili že to byla sebeobrana - ti drizí tvrdili ledacos, dokonce i to, že to byla jen obyčejná vražda. Kde je ale pravda? S chutí jsem se tedy začetl do těch autentických novin, přes sto let starých, a věřte, bylo to opravdu zajímavé čtení. Nejen to svědectví od soudu, ale i reklamy - v tom samém čísle totiž také inzeruje místní prodejna zbraní své skvělé zboží ...

Šerif Johnny Behan, který byl Wyattův nepřítel (nezapomeňme, že Wyatt chtěl dostat jeho místo), tehdy ještě před soubojem zastavil Earpovce na cestě do corralu, kde se Clantonovci sešli, s tvrzením, že už desperády odzbrojil. Čtyři "rozhněvaní muži" (ty tři zatím udělal Virgil cestou svými pomocníky), se tím nedali splést a vešli do corralu. Virgil vyzval muže, co tam byli, aby mu odevzdali své zbraně, jejichž nošení bylo ve městě beztak zakázáno a pak to začlo. Ike, který byl předtím odzbrojen Wyattem, mu to také hned připomněl, ale Frank a Bill začali střílet - tedy alespoň podle výpovědi Earpovců. Podle očitých svědků, kteří se celkem shodují, začal ale střílet Doc a Morgan, kteří také údajně už drželi připravené kolty v rukou.

Ty kolty v rukou, to se mi zdá pochopitelné, sotva bych asi někoho vyzýval k odevzdání zbraně a přitom měl svůj kolťák za pasem. Zbavoval bych se totiž výhody být rychlejší než ten druhý, kdyby tento hbitě sáhl po pistoli. Ovšem v takové situaci by žádný rozumný pistolník proti mě po pistoli nesahal, neboť by neměl šanci...

-----


U pistolnických soubojů je zajímavý jeden rozpor: zodpovědný je ten, kdo první sáhne po zbrani, ale vyhrává většinou ten, kdo první vystřelí. Při těch malých vzdálenostech - zde to bylo pouze několik metrů - nešlo ani tak o přesnost, jako o rychlopalbu. Tom se navíc schovával za koně, snaže se vytáhnout z pouzdra na sedle svoji Winchestrovku. Každopádně ani Frank, ani Billy nebyli hned mrtvi a ač zraněni, stíleli zoufale dál. Po souboji se šerif Behan, který zatím přiběhl, snažil hned Earpovce zatknout, což se mu nepovedlo, ale brzy na to se s nimi konalo soudní jednání (Ike na ně podal žalobu za zabití). V novinách jsem četl i zajímavé zdůvodnění rozhodnutí soudu, jež Earpovce zbavil viny, sepsané samotným soudcem Spicerem, jinak též přítelem Wyatta Earpa.

Na téma téhle bitky vytvořil Hollywood několik filmů, dva dokonce docela nedávno a také spisovatelé se pořád ještě předhání v hledání motivu souboje. Našli se i takoví, kteří tvrdí, že přepadení dostavníku se tehdy zúčastnil i Doc Holliday a možná i Earpovci v tom měli prsty - dva z nich přece předtím pracovali pro společnost Wells Fargo, které dostavník patřil a nějaký známý jim mohl dát tip. Desperádi prý o tom věděli a bylo je třeba umlčet. Tyto historky asi podporoval šerif Behan i jiní občané Tombstonu, neboť Earpovci nebyli v Tombstone nijak oblíbeni. Při pohřbu desperádů prý bylo slyšet výkřiky "Vrahové" na adresu Earpovců.

To vše se mi zdá ale spíše jen spekulace - Earpovci měli za sebou už delší dobu službu na straně zákona: Wyatt si dokonce přinesl k soudu dobrozdání, podepsané padesáti občany z Dodge City a Virgil byl koneckonců U.S. marshal pod přísahou.

Nejpravděpodobnější se mi zdá vysvětlení, které se dá udělat z oněch "čerstvých" zpráv z novin, když umíte číst mezi řádky. Ike a druzí "cowboys" se po vyzrazení jejich paktu o zaprodání jejich "pardnerů" museli asi před svou bandou nějak očistit ze zrady. Jediné, jak se to dalo provést, bylo vyhnat Earpovce z města, anebo ještě lépe, umlčet je navždy. Chybou desperádů bylo, že se tím netajili a tím se celý jejich plán obrátil proti nim. Ať už byly důvody Earpovců jakékoliv, tím, že byli na souboj připraveni - a podle některých svědků dokonce souboj vyprovokovali - si zajistili výhru. I to, že přitom riskovali životy, se dá vysvětlit: desperádi totiž také neměli na vybranou, slovo "zrada" bylo tehdy označení velice ošklivé a tak to byl prostě boj kdo s koho.

Plni dojmů jsme se procházeli městečkem, které od té doby zažilo dva požáry a jednou se málem propadlo do země díky spodní vodě. Znovu ale ožilo, protože bylo - jak tvrdí místní reklama - "too tough to die", neboli příliš odolné na to, aby zahynulo. V saloonu u Big Nose Kate, někdejší milenky a snad i tajné manželky Doca Hollidaye, nám navrhl majitel, aby si Aťa stoupla za barpult, nechal ji umývat sklenice a na hlavu jí posadil fešný texaský stetson. A to vše jen proto, abych si to prosím mohl nafilmovat. Vůbec se tu o návštěvníky starají dobře, to jen hroby na Boothill naznačují, že tomu vždycky tak nebylo...

-----


Krátce po soudu byl marshall Virgil přepaden a rána z brokovnice ho nadosmrti zmrzačila. Netrvalo dlouho a někdo zezadu zastřelil Morgana, když hrál v saloonu biliár. Wyatt sice zorganizoval posse na stíhání vrahů jeho bratra, některé dostal, jako třeba Curly Billa a Stilwella, ale nakonec musel zmizet i on sám. Objevil se až v San Francisku, kde si, již ovdoovělý, vzal za ženu Jossie, dívku, která kdysi tančila v Bird Cage. V Kaliforii se stal známým, i když ještě ne slavným. To se stalo až po jeho smrti, když vyšla kniha "Wyatt Earp: Frontier marshal", kterou sice diktoval ještě za živa (jak jinak?), ale v níž ho spisovatel Stuart lake vylíčil tak, jak ho dnes prezentuje Hollywood. Zemřel až 48 let po slavném souboji v O.K. Corralu, ve věku 82 let, v Los Angeles.

Doc Holliday zemřel už v roce 1883 v Coloradu, ve věku 35 let, na souchotiny. Šerif Behan sloužil později jako správce věznice v Yumě, známé mezi kriminálníky jakožto Hell Hole, neboli "Díra do pekla". Později také působil jako vládní agent v Číně během Boxerského povstání. Ike Clanton se nepolepšil a byl v roce 1887 zabit při přestřelce s deputy marshalem.

-----


Ed Schieffelin, který tedy odešel do Arizony hledat zlato s pouhými padesáti centy v kapse, ze svého nálezu značně zbohatl. Ale ani osobní parník, ani hotely v New Yorku a Chicagu, dokonce ani nádherná rezidence v San Francisku, kterou postavil pro svou ženu, to vše nemohlo uspokojit jeho vášeň. Vyrazil tedy opět za zlatem, tentokrát na Aljašku a později opět do rodného Oregonu, kde ho po nějaké době našli mrtvého v osamělé kabině v horách.

Na plotně byla ještě spálená jeho zálesácká večeře a na stole ležel váček se zlatem, které tam objevil, zlatem ze žíly, která byla zřejmě tak bohatá, jako kdysi ta v Tombstonu. Marně ale hledali kolem, už ji nenašli. Podle jeho přání ho pohřbili jen tak, v jeho prospektorských šatech, s krumpáčem a čutorou po boku. Převezli ho z Oregonu sem, tři míle od Tombstonu, tam, kde byl jeho první nález zlata. Nad jeho hrobem stojí prostý sloup ze žuly, dvacet stop vysoký a ve tvaru prospektorského claimu, kterým se označují naleziště zlatokopů.

Šťastný Ed tam tedy nakonec přece jen ten svůj tombstone našel.

Zpět na index

POVÍDKA: KARETNÍ KVARTETO
(cyklus povídek, díl 1.)

SRDCOVÝ KRÁL.

Díval se na mě hrozně přísně, snad si myslel, že i já jsem jeden z těch zhýralců, jako je srdcový kluk. Opravdu si to myslil? Po chvíli však přece jeho zvědavost zvítězila a začal se mnou rozhovor. Čtvrt hodiny jsem mu přitakával, ani ne ze slušnosti, ale spíše abych se ho zbavil.

Pochopil to jako to prvé a snad aby si mě naklonil - ale proč, proboha? - vyprávěl mi docela zajímavou povídku, něco z rodové ságy, spíše tedy jakoby pohádku, pokud na ně věříte. Bral jsem to ovšem s rezervací, neboť jsem se domníval, asi právem, že to všecko vyprávěl trochu zaujatě. Zaujatě ze své strany, jestli mi rozumíte. Ale času bylo dost, vlak jel pomalu a já nikam nespěchal. Jel jsem z vojny na dovolenou a on, soudě podle uniformy, zřejmě také. Vytáhl zpod sedadla kufřík, ve kterém měl láhev červeného vína a dvě sklenky, a já, který se nikdy nedám pobízet, jsem ani tehdy neudělal výjimku.

-----


Královna byla ještě skoro dítě. "Ostatně přesvědčte se sám," řekl mi, "mám tady její fotografii". Podíval jsem se se zájmem, ale to co mi ukazoval, byl jen karta srdcové dámy. Vyprávěl mi - vlastně ne, sdělil mi to - že on je oficír od artilerie a hle, kam se až dostal díky své píli a vojenskému převratu. Zpočátku byli oba velmi šťastni. Ona pocházela z bohaté patricijské rodiny; pravda, dědeček začínal jako překupník (spíš lichvář, pomyslil jsem si pro sebe) a také on se někam vypracoval. Napadlo mi, že juchta se také vypracovává, ale neřekl jsem to. S oficíry nikdy nebyla pro pouhého četaře, jako jsem já, žádná velká legrace. Jediný humor, kterému oni rozumí, smrdí s prominutím krchovem.

Jak mi ji líčil, byla asi docela hezká (on řekl krásná) a smyslná (on řekl milá). Pochopitelně, měla modré oči a veliké srdce. Jenže jeho syn z prvního manželství, srdcový kluk, měl také takové veliké, mladistvé srdce a tak si tu lásku k nevlastní matce vykládal jaksi po svém.

Řeknete asi: proč ne, ale co pan otec? Nejdřív nevěděl, nevěděl; dostal sice anonymní dopis, že má jeho žena milence, ale že by se jednalo o jeho syna, to bylo nad jeho představy. A co oni? No šidili ho, ale neošidili. Jednou totiž takhle na cestě domů - ano vlakem, vám také nic neujde - se mu nabídla spolucestující cikánka, že mu vyloží z karet. Znuděný dlouhou cestou, přijal její nabídku.

"Vážený pane", pravila stará žena, "karty mi říkají, že jste vysoce postavený muž," a ukázala na srdcového krále. "Máte ženu - dosud věrnou ženu -" rychle dodala, "ale je zde nebezpečí, že tento srdcový kluk, tento vychytralý mladík, který si vás nepřeje poznat - "

"To bych mu ani neradil," přerušil ji král, "a co dál?"

"To nám prosím poví budoucnost," odpověděla snědá Pyhtie, přičemž nechtěla za svou věštbu královskou korunu, ale jen "deset korun, pánko". A král jí zaplatil a jeho rudé srdce začalo krvácet. A než vlak dojel na konečnou, bylo už úplně prázdné.

Když přišel domů, pravil své ženě: "Vstaň, vezmi lože své a choď", přičemž jí vyhodil peřiny z okna. Nešťastná královna a ještě nešťastnější království, kde řádí oficír od artilerie!

Srdcový kluk odešel brzo za ní, a spolu se pak vydali za devatery hory a devatery lesy, až dolů do Afriky. Nějakou dobu nemohl najít práci, tak tam dělal misionáře, hrál na přenosné varhany a srdcová královna přitom šlapala měchy. Pak ho to ale nějak vzalo doopravdy - stal se asketou, zanedbával ji a později se rozešli. Někdo prý dokonce donesl králi, že srdcový kluk spadl do polévky kanibalům. Podíval jsem se na něj, jestli to myslí vážně - spíš bych věřil, že přišla na to, že je lépe mít starého krále a mladého milence, než mladého misionáře a žádného milence. Ovšem něco na tom asi bude: poslední dobou mi v kartách často chodí srdcová dáma, ale málokdy kluk. A dohromady, to už vůbec ne - marně čekám, že mi do ruky padne royal flush.

"Hromadu let už na ni čekám, ale ona nepřichází," hořekoval král. "Vždyť jste ji ale sám vyhodil," dovolil jsem si poznámku. Uznal to a roztřásl se pláčem natolik, že se celý polil vínem. A věřte mi nebo ne, v tom víně se rozpustilo jeho rudé, ale prázdné srdce, a tak dokraloval. Někdo prostě nesnese moc alkoholu.


TREFY.

To všecko vlastně zavinilo měkké srdce paní Julie a její náklonnost k světským radostem a rozkoším. To, co vám budu vyprávět, byste se ovšem sotva dozvěděli od jejího zpovědníka. Ani ne tak proto, že všecko, z čeho se vyzpovídala, má zůstat zpovědním tajemstvím, ale jednoduše proto, že se mu s tím nikdy nepřiznala. Kdybyste se jí na to ptali, učitě by řekla: "Prosím Vás, to přece nebyl žádný hřích!"

Ale abych začal od začátku: řekněme tedy, že se jmenuji don Cesare de Cebello, sezením na témže. Pravda, ten můj hrad ani není hrad - to co z něho bylo, by se dokonce dalo těžko definovat i jako bytová jednotka. Ovšem erb mám, snad proto, že na něm se nedalo nic zničit ani propít.

Paní Julie, alias Trefová dáma, je na kartě zobrazena jakožto žena s penězi. Pokud tomu dáváte nějaký význam, vězte, že byla hlavně žena šetrná a přísná a jak už to bývá, víc na služebnictvo nežli na sebe. Její choť o sobě tvrdil, že je králem ostrova Santa Dolorosa, ale ve skutečnosti byl jen takovým králem zbojníků. A jako každý z vysokého rodu, byl také hrozně hrdý - tedy na všecko, na co může být falešný šlechtic hrdý.

Já jsem sice opravdu šlechtické krve, ale zato chudý jako kostelní myš. A tak jsem to s ním táhl v partě, nejprve na pláních bitevních a později i v putykách všech možných okolních království, která mají plno chudých, ale zato přeplněné hospody. Já s ním táhl a on to platil - chápejte, pro veterána jako jsem já se těžko najde místo jinde, než na smetišti. Kariéra je totiž věcí zvláštní schopnosti a tu já vlastně nikdy neměl.

A jen ďábel asi ví, proč jsem se já, jeho dobrý přítel a ještě lepší dlužník, podíval jednou na paní Julii jinak než jak se sluší na dobrého čtyřicátníka. Myslím, že mi popletla hlavu, ano, tak to asi bude, ale nemyslete si, že se tím chci zrovna omlouvat.

Kdybych býval věděl, co bude paní Julie na mě chtít a jak to všecko dopadne, asi bych raději zahodil kord a odešel někam do nějakého zapadlého kláštera. Do kláštera, kde mají dobré sklepy a ještě lepší víno a kde neuvidíš ženu, jak je rok dlouhý.

Byl to poctivý zápas a ještě dlouho jsem si léčil rány, které mi umírající král zasadil. A když už bylo po tom, ani ty výčitky jsem si nedělal. Proč taky, u čerta? Souboj je přece souboj; jeden vyhraje a druhý prohraje, jinak to ani nejde. Navíc jsem mu dlužil už příliš mnoho a takhle jsem mu to splatil všecko najednou.

Jenže také ona mi později splatila a dobře. Černý stín a rána dýkou do zad. Ne, ona sama ne, jen nějaký potulný zpěvák. To vše jsem se ovšem dozvěděl až později, od kastelánovy dcery, která mě u sebe ukrývala a ošetřovala mě s takovou péčí, že jsem se brzy uzdravil. Tak dobře uzdravil, že jsem mohl včera jít i na ten veliký pohřeb: pohřbívali totiž paní Julii. Našli ji na hradbách s probodeným srdcem. Dole ve vesnici se zase konal pohřeb jiný, nějakého troubadoura, který pak nešťastně spadl s cimbuří. Říkají, že mu svědomí nedalo - ale já věřím, že ho tam ještě z posledních sil popostrčila ...
(pokračování)

Zpět na index

POEZIE: BALADA O ROCE ŠEDESÁTÉM OSMÉM


Letní noc uvadlá
vyplivla letadla.
Před vrata státní banky
nám postavili tanky
a začalo to slibně
pro staré dědky z Libně.
-
Tak "ku pomoci"
nám přišli v noci.
Vždyť do znaku jim kdosi dal
kladivo, srp a samopal
pro spřátelené armády,
co přepadnou vás za zády.
-
Přijeli s rámusem,
s moskevským cirkusem.
Principál řve a bičem práská -
bojí se, že už mu klec praská.
Čím větší strach, tím větší řev.
Co kdyby se jim utrh´ lev?


Zpět na index

Jdi na titulní stránku Hurontarie