Dovolte mi, abych se rozčílil. Stěhuju se totiž zpátky do Ontaria a potkal mě onen známý, vpravdě Nerudovský problém. Aťa - moje paní - tam odjela už před několika měsíci a náš nábytek odvezli stěhováci za ní. Já sám jsem se přestěhoval z rentovaného domu do bytu, kde jsem si nechal starou "kapitánskou" postel, rozkládací sofu a také křeslo, zvané "Lazy Boy" (ne zrovna podle mě, ačkoliv...)

"Kteréhožto nábytku se pak lehce zbavíš," dodala Aťa. "Daruješ ho našemu bývalému sousedovi Andymu, ten si ho rád vezme. A když to nevyjde, je tady ještě Shelter for Battered Women, neboli Útulek po potlučené ženy."

Když se přiblížil onen osudný den, zavolal jsem Andymu, jež sice zájem neměl, ale jeho přítel prý ano. Za několik dnů se tedy za mnou vypravili s náklaďákem, u kteréhož se jim podařilo rozbít převodovku. "To nic," řekl Andy, "seženu jiný trak." A sehnal, jenže jeho přítel si to zatím rozmyslel.

To už jsem vyhlásil vyjímečný stav a zavolal armádu. Tedy Spásy. "Ve vašem revíru budeme vybírat příští sobotu," pravila ta slečna. "Hlavně jestli je ten nábytek v dobrém stavu." "Je v perfektním stavu," lhal jsem zoufale, aby si to snad nerozmyslela, neboť jsem slyšel, že i oni jsou vybíraví. Když jsem zavěsil, uvědomil jsem si s hrůzou, že příští sobotu už mám být v Ontariu...

Pomohl mi můj kamarád z práce, jménem Minda (to není přezdívka, ale prý normální čínské jméno), který za mě dal emajlem inserát na místní US bulletin board (to US znamená University of Saskatoon). A že jako nabízím svůj nábytek free (zdarma) a to komukoliv. Ten den mi volali čtyři lidi: každý si vzal mou adresu, ale nikdo nepřišel. Asi se zalekli toho slova "free". Jeden chlapík se dokonce ptal, jestli je ten Lazy Boy z kůže. "Není, " povídám,"je to jen plastik, ale jestli to stihnu, dal bych vám ho ještě pozlatit!"

Jak vidíte, začal jsem ztrácet nervy. V zoufalství jsem uvažoval, jestli nemám zavolat doktora. Tedy ne psychiatra, ale Tomáše Wagnera, který je doktorem chemie a už mi jednou při stěhování pomáhal. A kdybych ještě získal do teamu jeho paní Valerii, která je inženýrka, byli bychom asi jediná diplomovaná špeditérská parta v Kanadě. Andy mi totiž nabídl, že to můžeme hodit na jeho zahradu, a při troše štěstí mu to lidé třeba i rozkradou. Pak jsem si ale uvědomil, že oba "Los Wagneros" budou brzo vystupovat s místní taneční skupinou Alegría Espaňola a co kdyby jim u mě něco spadlo na nohu! Posunul jsem to tedy v pořadí jako poslední rezervu a rozhodl jsem se , že se přece jen tak lehce nevzdám.

Pak jsem dostal nápad: dal jsem si emajlem ještě jeden inzerát, kde jsem ale tentokrát ten samý nábytek prodával s příslušně malými cenami, takže jsem si takříkajíc sám dělal konkurenci. A hle, úspěch se dostavil! Přišel jeden pán, prohlédl si sofu a ptá se: "To je ta zadarmo nebo za 50 dolarů?" "Za padesát dolarů," povídám, "tu zadarmo jsem už prodal!" Jelikož nic neříkal, tak jsem hned začal smlouvat:" Za 40? Za 30?". Nakonec si ji z milosti vzal zadarmo - naštěstí, protože jsem ještě z okna zahlédl, jak mu upadla jedna noha (tedy od sofy, aby bylo jasno).

Odpoledne přišla ještě nějaká paní z manželem a tak jsem jim hned pro jistotu nalhal, že další zájemci přijdou o hodině páté, šesté, sedmé....Než jsem se dopočítal do půlnoci, rozhodla se ta paní, že si ten zbytek teda vezmou, ale zadarmo a že jim to musím donést do auta, protože pan manžel má páteř. Ujistil jsem ji, že já žádnou páteř nemám a tak jsme si plácli. Mám dojem, že tak dobrý biznys jsem v životě ještě neudělal - víte, kolik by mě stálo nechat to odvést na smetiště?

Asi se ptáte, proč jsem ještě předtím nenavštívil ty Battered Women. To máte tak: ona sice Aťa tvrdí, že není žárlivá, ale jeden nikdy neví! A pak: útulky pro potlučené manžely ještě v Kanadě nemáme...

Zpět na index