Komentář: INDEX:
B - ČESKÁ ČÁST Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část je zde zobrazena v kódu CE 1250; pro verzi bez diakritiky jděte prosím zpět na Titulní stránku.
Ovšem, věci se stávají. To není omluva, jen fakt: málem jsem toto páté číslo nedokončil. Málem: přiskřípnul jsem si totiž nerv, co jde z páteře a pak jsem se za pomoci mé ženy Ati hodinu dostával do našeho auta, protože jsem byl příliš pyšný, než abych zavolal sanitku. Na pohotovostním oddělení naší malé nemocnice bylo zatím rušno: byl tam jen jedna doktorka a zrovna měli nějaký komplikovaný porod. Takže jsme čekali další dvě hodiny a věřte mi, byly to nejdelší dvě hodiny v mém životě...
Ale to je v pořádku. Nový život má přednost, tedy alespoň by měl mít. Pak mi dali injekci, absolvoval jsem jeden bolestivý převoz domů a strávil jsem noc napolo stoje, napolo se opíraje o berle. Berle, které jsme si výhodně schovali od lyžařské nehody mé ženy, mi pomohly snížit váhu horní půlky mého torza, jelikož jsem si nemohl ani lehnout, ani sednout. Ještě nyní, po dohotovení tohoto čísla Hurontarie, mám nějakou bolest jako upomínku, abych byl příště opatrnější. Takže je-li konec dobrý, vše je dobré a hádám, že to byla potřebná lekce, aby si člověk zase jednou pozměnil svoje pořadí důležitostí, priorit. Protože život si zatím klidně pokračuje dál...
Úvaha:
ILUZE ČI VIZE?
Reportáž:
SAYONARA II (Rozpaky poutníka v Japonsku)
Povídka:
PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ (mystery)
Poezie:
ROZJÍVENÁ (veše v próze)
Strýček Sasquatch? To je černá ovce naší rodiny...
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca
Text follows - text následuje:
Čas je opravdu podivná fyzikální dimenze: má sice také negativní stupnici, ale zkuste ho obrátit zpět! Zatím to umíme jen v počítačových simulacích anebo pomocí různých pamětí, ale ten reálný, řekl bych "biologický" čas, ve kterém žijeme, ten zatím obrátit nejde, leda tak ve science fiction.
Ovšem s tím už jsme se tak nějak smířili, i když už ne zrovna s tím, že ten čas ovšem také pro každého z nás jednou skončí. Jak říká staré přísloví: každý chce jít do nebe, ale nikdo pro to nechce umřít. A nejen to: čas se nedá ani zpomalit či urychlit (při "normálních" rychlostech, pane Einsteine!), a už vůbec ne přeskočit. Jak by se nám to ale značně hodilo...
Je na to takový technický vtip, elektrotechnici tomu říkají "předbíhající relé". Je to pravý opak časově "zpožděného relé ", které zapracuje nějakou dobu po tom, co zmáčknete tlačítko. Reverzací paradigmu vznikne relé, které sepne nějakou dobu před tím, než zmáčknete tlačítko. Že je to nemožné, obzvláště bez použití jiných snímačů, např. vzdálenosti, tepla, atd? Vůbec ne, na jedno poměrně elegantní řešení jsem přišel: stačí přece reverzovat čas a pak můžete použít obyčejné zpožděné relé! Tento nápad zde dávám zcela zdarma a zatím jsem na to ještě nikde nenašel žádný patent. Ale vážně, praktických použití by bylo nespočetně: tak například byste věděli, kdy přijdou nečekaní hosté, o kolik později vám asi tak přijde děvče na rande, atd. Jistě, takové relé se dá udělat úplně normálně tam, kde přesně víte, kdy ten který jev v budoucnosti nastane - ale to by nebyl žádný vtip, že ano.
Už od pravěku se lidé snažili předvídat, co se stane v budoucnosti: ať už to bylo zjistit, kdy kolem půjde stádo mamutů, nebo kdy zkrachuje ta která banka. Pokud se jedná o jevy opakované, můžeme buď udělat odhad (guess) anebo použít i hrubé pravděpodobnosti (guesstimate), případně to i poněkud přesněji vypočíst (calculated guess). Tomu všemu se pak ovšem obecně říká předpověď neboli forecast. Uvádím zde anglické výrazy jen proto, aby bylo vidět, že i jinde existují různé stupně odhadů a pochopitelně i s nimi spojené druhy problémů. V poslední době se přidružily odhady pomocí neuronových sítí, která nám v našich odhadech přidávají další nejistotu, totiž tu, jak dalece jim můžeme věřit.
Nu dobrá, ale jak je to u věcí či událostí, které se neopakují, jsou buď jednorázové či ještě nemají žádnou historii, tj. události, které se ještě neudály? Tam má naše fantazie volné pole, neboli - když už jsem u těch citátů - "your guess is as good as mine" , tj. každý odhad je stejně dobrý (přesněji řečeno stejně špatný). Nejde mi tu ovšem ani tak o metody, jako spíše o výsledky. Když mi někdo najde naftu proutkařením, pak samotný fakt, že si to neumím vysvětlit, je vcelku bezpředmětný. I kdybych pak spotřeboval milóny na to, že toho proutkaře vozím po světě, aby mi našel další ložiska nafty a on už žádná nenajde, stejně to nevymaže ten fakt, že už to tak jednou našel a třeba někdy - řekněme do nebližšího velkého třesku - zase najde. Zrovna tak to ale nevymaže ten fakt, že se jednalo o čistou náhodu...
Ale to už se dostávám do oblasti iluzí, totiž představ, které jsou anebo budou - v případě předpovědí - nereálné. A opět: nemám zde na mysli žádné podvody nebo drogové halucinace (ty patří do jiné kategorie), ale poctivě míněné představy, které nemaji (a v případě předpovědí ani nebudou) mít svou realizaci ve skutečném, reálném světě. Vize, na druhé straně, je předpověď, která se víceméně uskuteční.
Uvedu příklad: v roce 1862 napsal Victor Hugo v Bídnících:" Občané...umíte si představit budoucnost? Národy si budou navzájem jako bratři, žádné děsivé události (míněny války, povstání či krize), všichni budou šťastni..."
Ano, dobře míněno, ale stále jenom iluze. Na druhé straně, jen o rok později, napsal jiný Francouz, Jules Verne, knihu (která byla mimochodem odmítnuta nakladatelem a našel ji až Verneův pravnuk v roce 1989; poprvé pak vyšla v roce 1994), ve které zobrazuje svoji vizi o tom, jak bude svět vypadat za sto let (přesněji řečeno roku 1960) a která se jmenuje "Paříž ve dvacátém století".
Verne měl tehdy za sebou teprve svou první knihu, "Pět neděl v balóně" a na svůj velký úspěch si musel ještě pár let počkat. Přesto se kniha vyznačuje už i typickou verneovskou "jasnovidností". Tak například v ní předvídal (v roce 1863):
• použití elektrického světla pro osvětlování ulic (první obloukovka byla v roce 1876, Edisonova žárovka v roce 1880, elektrické osvětlení ulic v Paříži až v roce 1890)
• motorová vozidla (automobily) poháněné vodíkem (pár jich už jezdí a ve velkém se na tom pracuje, viz můj výtah z říjnového časopisu Wired)
• tramvaje (první v USA r. 1880, v Evropě 1890)
• automaticky řízené nadzemní vlaky na kolejích, poháněné sice stlačeným vzduchem, ale už držené v ložiskách elektromagnetickou silou (viz moderní japonské vlaky s lineárními motory)
• výtahy a dveře ovládané tlačítky (první Otis výtah se objevil už v roce 1857, ale nebyl tuším elektrický, tlačítka neexistovala)
• podzemní dráhu (první pokusná v Londýně sice už 1862, ale v Paříži až 1900 - o Praze naštěstí Verne nemluvil)
• elektrické křeslo, tedy popravní (vynalezeno o 25 let později)
• kanceláře s kopírkami, faxem a počítači (Verne jim říkal kalkulátory).
V jedné pasáži jsem objevil i zmínku o e-mailu: "...elektrická telegrafie, která posílá dopisy přímo k adresátovi..." a navíc tak, že "...utajení textu je zaručeno". Jinde zase " ..fotografická telegrafie...dovoluje zasílat fotografie a obrázky na velké vzdálenosti". Jeho počítače už mají také klávesnici (tehdy se ještě nevědělo ani o psacím stroji!), lidé hrají na elektrická piana, atd.
Je třeba pokračovat? Asi ne, zajímavější je, jak to tedy všecko vlastně vysvětlíme. Tak například:
• Kniha může být ovšem hoax, napsaný později. Proti tomu svědčí dokumenty, které potvrzují, že Verne v roce 1863 opravdu dal tento text svému vydavateli Hetzelovi, který ho odmítl, s poznámkou : "Je to utopie. Nikdo vám to dneska neuvěří." Rukopis byl také nedávno oficiálně autentikován a uznán za pravý.
• Lidé prostě dělali za posledních sto let všecko možné, aby Vernea usvědčili z pravdy - ne, počkejte, to nezní ani tak moc blbě, on totiž Verne hodně lidí inspiroval. Ale ve velkém měřítku je to pochopitelně nesmysl.
• Někdo Verneovi při tom pomáhal (to se mimochodem tvrdilo o všech jeho knihách). Ale jak mohl ten pan Někdo tak dobře znát budoucnost? Tato otázka se ovšem dá zredukovat na otázku první a odpověď tedy stále chybí.
• Verne přišel z Venuše, tak jak se to tvrdilo i o jiném vizionáři, Teslovi, který navíc svoje vize i uskutečňoval. V tomto případě bychom si ale měli stěžovat u úřadů na Venuši, že nám sem jich takových neposlílají víc...
• Verne měl pozorovací talent, dobrou logiku a skvělý odhad, kterým směrem technologie půjde. Možná, že k tomu přispělo i to, že neměl běžné technické vzdělání, které by asi omezovalo jeho představivost. Na druhé straně víme, že měl svoji vlastní databázi, která obsahovala 20 tisíc kartotečních karet. Také jeho předvídavost v jiných knihách je fenomenální: tak například Apollo 9, které realizovalo jeho cestu na měsíc sto let po tom, kdy o ni psal, bylo také odpáleno z Floridy, vážilo stejně, a přistálo v moři tři kilometry od místa, kde to očekával Verne. Podobně přesné odhady byly v případě doby cesty, celkem asi dvacet různých dat a Verne také už v roce 1889 předvídal umělý zemský satelit.
Jak je vidět, Verne dovedl odhadnout trend věcí, i těch, které se v té době ještě považovaly za nesmysl. Dalo by se říci, že nic není úplně nemožné, jen je to v té či které době ještě nerealizovatelné - řekl bych, že šedesát procent věcí, které dnes používáme, bylo před sto lety neuvěřitelnými. Ano, fantazie to může vytvořit, tam se smí všecko, ale naše omezené lidské chápání, držené při zemi současnou realitou, nám často říká "ne, to není možné". Podle známé Murphyho definice je vynálezce člověk, který "neví, že to nejde a tak to vynalezne", nebo dokonce podle jiné "inženýr, který nebere svoje vzdělání příliš vážně".
Tak či tak, Verneovy vize se splnily, zatímco iluze jiných tu pořád po světě běhají dál, bez naděje na první početí. Jiní iluzionáři zase něco nesmyslného začnou, ale pak dá velkou práci je od jejich iluzí odehnat - sem patří i revoluzionáři. Do třetí kategorie pak patří hrubé omyly při předvídání budoucnosti - těch je pochopitelně nejvíc. Namátkou si vzpomínám na případ Američana, který v druhé polovině minulého století sice předvídal enormní vzrůst městské dopravy, ale zároveň varoval i před tím, že se pak budeme muset brodit po kolena v koňském trusu. Jak je vidět, nejen v koňském - na prvního ledna se ve sdělovacích prostředcích objevuje každý rok zase plno nových předpovědí...
Klanící se celníci.
Kde jsem to vlastně přestal? Aha, v letadle. Vystoupil jsem na letišti Narita Airport s pocity přinejmeším smíšenými. Vezl jsem totiž známému mého známého elektronický audio-zesilovač. Jeho přesvědčování, že rozhodně nebudu muset platit clo, mě původně uchlácholilo, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem už také v životě potkal pár lidí, kteří mi lhali. Vy ne? Tak to máte štěstí, anebo mi asi neříkáte pravdu.
Když jsem se blížil k celnici, zařadil jsem se do řady a přemýšlel, mám-li také lhát, nebo doufat, že se nezeptají - jako bych nevěděl, že se vždycky zeptají - anebo ukázat na balíček a nechat to osudu. A jak tak trapně koukám kolem, najednou mi vám padne do očí nápis, hlásající velkými písmeny, že každý, kdo přijíždí do Japonska, má právo si přivést s sebou zboží do hodnoty dvou, ano dvou, tisíc dolarů amerických. A co hlavní, bez cla. Halelujá, zajásala moje malá dušička a rychle - protože nikdo vlastně neměl nic k proclení - jsem pokračoval k celníkoví, který se mi ještě navíc klaněl.
Ano, čtete správně, klaněl, protože Japonci se zdraví klaněním. Ostatně viděl jsem i policajta, jak se klaněl - dovedete si představit něco takového v Praze? Ale v Japonsku je to normální, na to mě už připravoval i můj soused v letadle. A navíc: oni se klaní nejen cizincům ale i sami sobě, ne jako některé národy. Klanění je pro ně něco jako naše potřesení rukou nebo francouzský bosk na obě tváře. Ovšem význam to má poněkud širší, od běžného pozdravu až k projevu úcty či vyjádření omluvy.
Jak jsem se přitom cítil? V hotelu, ve vlaku, ve výtahu či jinde jsem si prostě připadal jako když si mě s někým spletli, ale brzo jsem si na to zvykl. Dokonce jsem se je snažil napodobovat, což u nejaponců vypadá asi hodně srandovně. Že jsem přitom neměl ruce vpředu u sebe, ale u švů, jako na vojně, to byl přitom asi ten nejmenší přestupek.
Co ale dělat, když se potkáte na meetinku s japonskými inženýry a manažery, které osobně neznáte ani jejich pozici na společenském žebříčku? Ono totiž nejde o to uklonit se, ale přesně do jakého úhlu? Také to už jsem se totiž předem dozvěděl - že totiž nejhlouběji se klaní ten, kdo chce vyjádřit větší úctu, vděčnost, prostě větší úhel, že ano. A když už se někdo klaní, musí to dělat pořádně, jinak by urazil toho druhého anebo zase ponížil sebe. Anebo by to brali tak, že se jim vysmívá, což je to nejhorší a pak by ovšem bylo lepší, kdyby se neklaněl vůbec. Vzpomínal jsem na zlaté časy na vojně, kde každý nadřízený měl na výložce napsáno, kdo, lépe řečeno co je, takže jsemhned věděl, komu se klanět, pardon, salutovat.
Také si vzpomínám, jak jsme byli kdysi v Itálii, kde nás na exkurzi představovali řediteli jejich asi té největší elektrárenské firmy. Bylo nás tam celkem kolem padesáti, tiskli jsme si s ním ruce a říkali mu svá jména, přičemž on utrápeně každému opakoval to svoje, jako kdyby se ho učil nazpaměť. Když došla řada na mě, natáhl jsem pravici a pronesl jenom "Buon giorno". Pan ředitel se zarazil, zasmál se, pak pochopil a řekl také "Buon giorno". A vsadím se, že si z celé naší výpravy pak pamatoval jenom mě a můj uličnický vtip.
V Japonsku jsem to také vyřešil po svém: napadlo mě totiž, že oni asi o mě ví zrovna tak málo, jako já o nich. A tak jsem na jejich pozdrav vždy srazil podpadky a prušácky seknul hlavou. Myslím, že to byla docela dobrá imitaci Ericha von Stroheima z filmu Ztracené iluze, jen ten monokl jsem bohužel neměl. A věřili byste, že to pracovalo? Asi to už jednou viděli, vlastně ne, dvakrát, ale kdo by počítal...
Součástí pozdravu je ovšem skoro vždy zdvořilý anebo alespoň vážný (?) úsměv, který někdy i pozdrav nahrazuje, ve významu "děkuji" anebo "prosím". Ovšem ani s pozdravem to nesmíte přehánět. Když vám například někde upadnou drobné, radši se nejdřív rozhlédněte kolem - mohli byste se najednou nechtěně ocitnout v davu uklánějících se Japonců...
Hoteru.
Vyjeli jsme letištním autobusem, který nás vezl po dálnici do Tokya. Seděl jsem vedle skupiny Američnů a jeden, který už zřejmě předtím v Japonsku byl, těm ostatním něco vysvětloval.
Zaposlouchal jsem se také a dozvěděl jsem se opět informaci, kterou jsem pak v Japonsku vůbec nepotřeboval, totiž že každý náklaďák má vpředu na střeše tři zelená světla. Pravda, sám bych si toho asi také časem všiml, ale musel bych se ještě zeptat, co vlastně znamenají. Ony totiž informují ostatní řidiče a hlavně policii, jakou rychlostí dotyčné vozidlo jede. Prostřední světlo svítí, jede-li řidič přesně maximální povolenou rychlostí. To vlevo, jede-li pomaleji, to pravé, jede-li ...ano, správně, vy už jste to také viděli? Jak se zjistí, že žárovky nejsou spálené nebo to, co se vlastně řidičům stane v případě přestupku, to jsem se sice už nedozvěděl. Ale jak je vidět, asi to pracuje, jinak by to už dávno zrušili.
Jak jsem se dostal do postele, to už ani nevím, vím jen to, že jsem spal hrozně dlouho a dobře. A to hned ze dvou důvodů: jednak mi přátelé poradili, že se tím zabije jet lag (tj. časový rozdíl, neboť naše tělo si podobně jako naše hodinky s sebou přiveze do Japonska i ten starý, původní čas), jednak že jsem byl z toho dlouhého letu pořádně unaven. Navíc jsem přiletěl v pátek večer tokijského času a mohl jsem vyspávat do aleluja můj první spánek v Tokyu či vlastně po japonsku v Tokiu.
Když jsem se tedy vyhrabal z postele a zakousl se hladově do ovoce, které stálo na stole s komplimenty manadžmentu, rozevřel jsem záclony, abych se také trochu podíval na město. Vysoko jsme byli na to dost, pokud vám třicáté páté patro něco říká. Odtamtud už uvidíte celý les tokijských mrakodrapů, věž televizní vysílačky a občas i vzducholoď, která tu pravidelně cirkuluje kolem města, patrně s turisty. Pohled o to zajímavější, neboť okna sahala až k zemi, to aby byl ten pocit úplný, alespoň teda pro ty, co netrpí závratěmi.
Později jsem u toho okna postával často a jednou se dokonce budova mírně zachvěla. Tak mírně, že jsem velice rychle doběhl ke dveřím, kde ovšem třes přestal, když tedy nepočítám ten v mých kolenou. Už se to pak neopakovalo a v recepci mi řekli, že je to "normální". Japonci totiž staví nové budovy na gumových blocích, takže ty se pak chvějí jaksi celé a nezlomí se jako sirka. Jejich tvrzení mě potěšilo, protože v případě zemětřasu nepracují výtahy a musel bych tedy všechna ta poschodí urychleně seběhnout. Něco podobného se nám s Aťou už stalo v Honolulu, když jsme díky falešnému požárnímu alarmu scupitali pěšmo třicet pater - on totiž tehdy nějak nefungoval ani telefon. Jak normální otřes to tehdy byl, to už se asi nikdy nedovím, ale tři neděle po mém návratu došlo u Tokya k velkému zemětřesení, které napáchalo dost veliké škody.
Hotel, kde jsem bydlel, se jmenoval Keio Plaza, v katalogu ho najdete v kategorii De Luxe, což není divu, neboť byl a asi ještě je se svými 41 patry nejvyšší hotelem v Japonsku. Má 1500 pokojů, 20 restaurací, 9 barů, garáže pro 800 aut, nemluvě už o dvou oddávacích síních a bezpočtu obchodů. Jak to všecko vím? Někteří cestovatelé sbírají ručníky - já, romantik, zase příručky a prospekty. Jo a v těch obchodech mají také deštníky.
Abyste rozuměli: kolegové mě už v Kanadě připomínali, že si mám vzít s sebou hlavně deštník. Jenomže dobrá vůle je jedna věc a špatná paměť je zase něco úplně jiného. Čímž chci říci, že první věc, po které jsem se v Tokiu sháněl, byl právě ten rainbuster. Byl asi dvakrát tak drahý než jinde - myslím ten nejlevnější, co tam měli - a to i na japonské poměry. Navíc tři dny nepršelo, takže jsem o té své investici začal vážně pochybovat. Naštěstí pak ale začalo a pršelo s malými přestávkami pořád, jako v Londýně. Většinou to byl také takový ten anglický drizzle, ovšem daleko teplejší; koneckonců byli jsme v monsunové oblasti, že ano.
Domů jsem si ale už ten deštník nepřivezl. Jednou, když jsem byl pozván od Japonců na oběd, jsem si jej uložil do šatny, vlastně takového parkoviště deštníků se samými stojánky, některé byly na klíč, jiné jen tak. Jenže po obědě jsem už ten svůj nemohl jaksi najít: hledejte ho mezi tisíci deštníků, které jsou všechny černé, zrovna jako ten váš! V desperaci jsem chtěl použít methodu, kterou jsem použil kdysi v Disneylandu, když jsem nemohl najít na parkovišti svoje rentované auto, u něhož jsem si dokonce nepamatoval ani barvu. Tehdy jsem se prostě coural mezi Mickeymousy a jezdil na horské dráze tak dlouho, dokud všechna ta auta neodjela. To, které pak zbylo, bylo podle procesu eliminace s největší pravděpodobností to moje, což se také ukázalo být pravdou.
Jenže jak to vysvětlit hostitelům? A budou na mě tak dlouho čekat s jejich autem? Řekl jsem jim tedy pravdu. To je výborná věc - pokud to neznáte, zkuste to také, někdy to dokonce i pracuje. Jestli jsem ale čekal rozpaky ze strany Japonců, těchtož jsem se nedočkal. Prý to se tu stává často, tak si prostě jeden vezměte a jedem. Ať mi ale nikdo neříká, že je to země uniformity: ten nový deštník měl držadlo z kůže, zatímco u toho starého, pokud se dobře pamatuji, bylo jen plastikové. A co víc- vydržel mi ten parasol pak ještě pár let, než podlehl mému zvyku opírat se o něj jako o vycházkovou hůl.
A tak jsem se v pondělí ráno dostavil do haly hotelu, v jedné ruce deštník a v druhé cedulku se svým jménem. Přesně ve stanovenou dobu ke mně přistoupil jakýsi mladík, který tam předtím už dávno klidně stál, ale trpělivě čekal, až jeho hodinky ukáží 8 hodin japonského času. To mě ovšem neudivilo, neboť moje Aťa si v tomhle s Japonci nezadá; má to, stejně jako oni, asi dědičné. Uklonil jsem se, povídám doozo yoroshiku, viz předchozí díl, abych se neopakoval, a vyjeli jsme taxíkem. Můj průvodce mluvil anglicky, byl už několikrát v Kanadě a byl netypicky velice hovorný, tedy na Japonce. Já ovšem jsem na Kaďana také dost upovídaný a tak se ty naše dva monology velice dobře mísily. A najednou mi bylo fajn. Abyste rozuměli: já za to nemohu, ale já se všude cítím brzo jako doma.
Aťa dokonce tvrdí, že se taky tak i chovám...
(pokračování)
Jmenovali se dejme tomu Gino a Arturo. Ne, pochopitelně, to nejsou jejich pravá jména, ostatně neměli v sobě ani kapku italské krve. Zato byli sousedé, či jak bychom řekli, dobří sousedé. jeden byl vdovec, druhý rozvedený a oba se zdáli se svým osudem smířeni. Manželstvím si ani jeden ani druhý nechtěli komplikovat život a zatímco Gino měl známosti spíše nevážné než vážné, Arturo se zase více věnoval svému hobby.
Ostatně to hobby měli společné a není divu, že se proto brzo spřátelili. Navštěvovali se navzájem, aby spolu sledovali v televizi bejzból. Oba fandili stejnému mužstvu, torontstkým Blue Jays a přitom popíjeli pivo, Arturo Molson a Gino Budweiser. V zimě také jezdili spolu často lyžovat, většinou dost daleko, to víte, blízko Toronta hory nenajdete. Jednou přišel Arturo s nápadem - našel u Haliburtonu jedno hezké místo, kam by se dalo jezdit na dovolenou. Hned to ofotil a ukazoval Ginovi fotografiii: zátiší s lesem, vpředu jezírko a břízy, v pozadí kopce kolem dokola, prostě místo, které si hned musíte zamilovat.
Vyjeli si tam tedy hned příští léto. Stanovali u jezera a spolu pak prochodili celé okolí a ještě kus dál. Gino se pochopitelně tím místem také hned nadchl. A jednou takhle zvečera mu Arturo povídá: "Tady by bylo hezké postavit si takovou parádní chatu, víš, takovou, co by se v ní dalo na stará kolena bydlet, daleko od civilizace a nedělat nic jiného, než si v klidu žít." To máte tak: Kanada je krásná země, ale musíte si na ni udělat čas. Jenomže kdy? Denně se trmácíte v trafiku do práce a z práce, a večer jste rádi, že si u televize natáhnete nohy v křesle, otevřete pivo a probudíte se až o půlnoci, když už hrají hymnu.
ROZJÍVENÁ.
Jsi hebká jako jarní květy jívy, lidově též zvané "kočičky".
Hebká jako ta jíva rozvitá, jako jíva rozjívená. Jsi moje dívka rozjívená...
Back to index (Zpátky na index)
Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)