Komentář: INDEX: Poznámka:
Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.
Chuckeyho paradigmata a paradoxy:
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi
cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, můžete ho pak číst browserem off-line. Do dopisu připište POŠLI HTML.
Ja už jsem tu psal, rád se browzdám po Netu a tentokrát mě zaujala stránka, která se zabývá rozlousknutím záhady: byl S
hakespeare Shakespeare nebo nebyl? Abyste rozuměli, jedná se o muže za Stratfordu, který se jmenoval S. a jeho život se natolik liší od toho, co očekáváme od autora S. díla, že se můžeme jen divit, že to nenapadlo nikoho už za jeho života. V minulém století pochyby ještě zesílily a hned se hledalo, kdo asi mohl S. dílo skutečně napsat. Nabízely se osoby jako známý herec a autor divadelnich her Ben Johnson, Christopher Marlowe (také známý autor her), Sir Francis Bacon a dokonce či William
Stanley (Sixth Earl of Derby). Šlo o muže (je ovšem nápadné, že se dosud nepodezřívala žádná žena!) s vyšším vzděláním, znalostí latiny a řečtiny, který by byl hodně cestovalý, byl dobře obeznámený s životem u královského dvora a pochopitelně měl nadání spisovatele a básníka - tedy vlastnosti, které prý u muže ze Stratfordu neexistovaly, nebo se nemohly jaksi dobře vyvinout, vždyť se ani neví, jestli ukončil školu!
Až na začátku tohoto století anglický učitel J. Thomas Looney objevil os
obu, která všechny tyto vlastnosti měla: Edward de Vere (17th Earl of Oxford), který žil od roku 1550 do 1604. Problém byl, že Earl zemřel dvanáct let před S. a řada S. her se datuje až po jeho smrti. Looney navíc neměl mnoho důkazů pro svůj názor, ty přišly najevo až v roce 1984, kdy Charlton Ogburn napsal svou silnou (na tlouštku - druhou půli už jsem ani nedočetl) knihu The Mysterious William Shakespeare. Přiznávám, že některá data tam jsou hodně přesvědčivá - tak např. se tam vysvě
tluje, jak klamné je datování S. her, jejichž náměty vlastně ani nebyly originální a které navíc vypadají, že byly přepisovány, případně i opisovány odjinud. Také to, proč Earl nemohl použít své jméno, protože ve hrách často zesměšňoval i dvůr královny Elizabeth.
Na stránce http://www2.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shakespeare/ se dočtete tohle vše a ještě mnohem víc. Citují se tam zajímavé argumenty obou stran, to jest stratfordské
(pro muže ze Stratfordu.) i oxfordské (pro de Vera). Spor ovšem zůstává nerozřešen - protože, jak také říká ve svém článku Al Austin: "Ti, co věří, že de Vere byl Shakespeare, musí přijmout dost nepravděpodobný hoax (tj. podvod) jako součást (své teorie), tedy spiknutí s úmyslem zamlčet, jehož součástí by byla, mimo jiných, i královna Elizabeth sama. Ti, kteří jsou na straně muže ze Stratfordu, musí (zase) věřit na zázraky." (Poznámky v závorkách jsem dodal sám, jan.)
F
OTOGALERIE: Pro ty, kteří si myslí, že Hurontarie má málo obrázků, jsem udělal specielní nezávislou galerii, najdete ji
tady.
ARCHIV: Vy, kdo se snažíte prokousat starými čísly Hurontarie, která pracně ládujete z Netu - nepospíchejte, máme pro vás v příštím čísle překvapení...
B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
HALLOWEEN
Reportáž:
A ŘÍKAJÍ TÉ ZEMI CARIBOO, díl 1.
Povídka:
JÁRA CESTOVATELEM
Poezie:
NELITUJ
"Máme s manželkou společné konto v bance. To znamená, že jdeme oba napůl: já tam peníze ukládám a ona je vybírá."
Copyright © 1998 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.
V anglosaském světě (ale ovšem i jinde) se oslavoval Halloween, neboli Sv
átek všech duší, druidský Sumhain či po česku Dušičky. Je to jeden ze starých pohanských svátků. V době, kdy končilo léto a stáda se sháněla do stájí, lidé vzdávali úctu mrtvým a dávali jim oběti, neboť se věřilo, že v období, které trvalo obvykle od 31. října do 2. listopadu, mohou tito navštěvovat nás živé a případně tropit různá alotria. O Halloweenu se totiž zvedala opona mezi světem živých a mrtvých. S příchodem křesťanství se nejprve doufalo, že tento svátek půjde zrušit; když ale
zjistili, že ne, tak ho přejmenovali na Den všech svatých a bylo to. Nebo že by ne?
Ono se totiž opravdu změnilo jen to jméno. Je pravda, že už se o svátcích nevystavují pomalované lebky předků - tak to dělali třeba Keltové - ani ruská Baba Jaga si už nestaví plot z lidských kostí, ale pořád je tu ještě dost zvyků, které někteří ochránci našich duší považují za zjevy hraničící se satanismem či pohanstvím. Zato děti se na Halloween těší, neboť dostávají různé mlsky a m
ohou se přestrojovat za různá strašidla, protože - věřte si tomu nebo ne - děti si s duchy docela dobře rozumějí. Jeden takový starý zvyk – guising ze Skotska - pojmenovaný trick or treat, se totiž tady provádí ještě dnes. Děti, převlečené za čarodějnice, Drakuly, Frankensteiny, figurky z různých horrorových filmů či science-fiction, werewolfy a podobně, vám zaklepou na dveře a vy už pro ně musíte mít připravené různé bonbóny, čokolády či cukrátka, a to ještě prosím musíte přestírat, že
jste pořádně vystrašeni!
Televize vždy dává celý týden horrory a tatínkové zatím vyrábějí Jack o´Lantern, což je lucerna vydlabaná z pumpkinu (turka, tykve, dýně), která se postaví do okna. Uvidíte ji po celé Severní Americe, ale tento název prý vznikl přímo tady v Kanadě, na Newfoundlandu, kde rybáři často vidívali před přídí své lodi (jack-boats) světelnou kouli, která je (na rozdíl od českého ohnivého muže) chránívala před neštěstím. Jak se taková lucerna dělá? Jednoduše:
nejprve si namalujete nějaký ten kulatý obličej na papír, pak vezmete dýni, přenesete svůj návrh fixem na tu dýni a už se může krájet. Nejprve vyříznete nahoře kolem stopky něco jako víčko, asi tak 12 cm v průměru a řez by měl být kuželovitý, aby pak víčko dobře zapadlo, ale nepropadlo! Vyberete vnitřek dýně, z kterého se pak dá udělat výborný koláč (pumpkin pie), vyříznete dýni oči, ústa a nos a dovnitř postavíte a připevníte kratší svíčku, jejíž spodek obalíte staniolem. Zapálíte, přiklopíte a je
to. Hlavně se nepořezejte nebo neudělejte požár!
Také některá zvířata jsou spojena s Halloweenem: tak např. netopýr, orientální symbol nesmrtelnosti, jehož křídla prý byla inspirací pro japonské vějíře. Podobně i sova, o které severoameričtí Indiáni věří, že přináší nemoci a smrt.
Jak vážně je tento svátek asi brán, si můžete představit z toho, že ještě před několika lety čekaly stovky lidí u Niagary na ducha známého kouzelníka Houdiniho, který totiž před svou smrtí slíbil, že pokud s
vět mrtvých existuje (on sám na duchy nevěřil), že se vrátí a poví nám o tom. Zatím tak ovšem neučinil…
V Mexiku a Jižní Americe se tento den nazývá Dia de los Muertos, den mrtvých, a oslavuje se tím, že kněží vysvěcují domácí oltáříčky. I na hřbitovech se postaví u hrobů malé oltáře a lidé, oblečení v maskách (většinou jsou to napodobeniny lebek - starého symbolu Inků a Mayů), přinášejí na hroby květiny - hlavně žluté barvy, která prý přiláká mrtvé - a pak tam mají piknik.
Také
vy, jestli chcete, můžete oslavit Halloween tím, že si najdete nějaký starý, opuštěný hrob se zajímavým náhrobkem a na archu papíru můžete tužkou okopírovat nápis na něm. Papír se přiloží na kámen a tužkou se po něm prostě jezdí, až se celý nápis přenese. Mrtvým to většinou nevadí, ale pro jistotu s sebou vezměte malou kytičku a položte ji na hrob, to prý je určitě odzbrojí…
Tento název jsem si vypůjčil z knihy Robina Skeltona, kterou najdete už jenom v antikvariátech, ale mohu ji doporučit každému, kdo by se tam chtěl jet podívat. Pravda, ty doby, kdy tam žili podivíni - jako byl třeba onen zlatokop, co dával přednášky o řeckých filozofech, či právník, jehož kanceláří byla jeho stará Fordk
a anebo ten Číňan, který projel peřeje Fraser River na prámu, na kterém měl pro jistotu přivázánu i svoji rakev - tedy ty doby už dávno pominuly, ale překvapení tam přesto najdete na každém kroku…
Město jako stvořené pro pohlednice.
Chcete-li se tam vyupravit z jihozápadu, musíte se nejprve dostat do Vancouveru, města pojmenovaného po kapitánovi, který první zmapoval celé pobřeží Britské Kolumbie - té se tu mimochodem říká zkráceně jen "B.C." Je to rušný přístav na
západním pobřeží Kanady, plný americké architektury i asijské romantiky, ale přivítá vás jinak dost nevšímavě - jeho jeden a půl milionu obyvatel má svých problému dost, stejně jako každé jiné velkoměsto. Den či dva vám ovšem zdaleka nestačí na to, abyste si prohlédli to nejlepší, co tam je. Určitě byste ale měli vidět Stanley Park s nádhernými cedrovými totémy indiánů kmene Haida, vztyčenými na Brockton Pointu či jít do zoo s velkým bazénem, kde černobílí tučňáci plavou pod vodou tak rychle,
že se zdá, jako by tam létali. Záliv je překlenut mostem, zvaným Lion´s Gate, který si nezadá s podobným, zvaným Golden Gate, který je v San Francisku. A přejedete-li tento most na sever, nezapomeňte se podívat na Grouse Mountain: nahoru se dostanete švýcarskou lanovkou (říkají jí Aerial Tramway) a tam pak je - ve výši 1100 metrů nad mořem - z plošiny nezapomenutelný pohled na město, ne nepodobný tomu v Rio de Janeiru či v mexickém Acapulku.
Na cestě zpět do města se můžete pohoupa
t na zavěšeném mostu přez Capilano Canyon. Je 140 m dlouhý a 70 m pod ním je - ano, řeka Capilano. Zpátky v přístavu se ještě pokochejte pohledem na startující hydroplány či velké skandinávské lodi, které tu provozují výlety na Aljašku. Odtud také v roce 1940 vyjela loď Sv. Roch, která se pak probojovala na severu ledem kolem celé Kanady až do Halifaxu v Novém Skotsku a ještě zase zpět, čímž pádem byla Kanada první ze všech a tak byla tato dlouho hledaná Nortwest Passage , po staletí hledaná c
esta na severozápad, přiklepnuta jí. Město má také velkou čínskou čtvrť, kde můžete ochutnat kantonskou kuchyni dim-sum, nebo vedle v japonské restauraci smaženou tempuru či sushi ze syrových ryb (a to ještě prosím přímo pod pravými, rozkvetlými sakurami, kterých je ve Vancouveru plno). A najednou se vám zdá, jako by to bylo odsud do Asie jen na skok a ne celých deset hodin letadlem, a i ten vítr od moře je nějak cítit pravou exotikou Orientu…
Nahoru a ještě výš…
b>
Necháváme město za sebou a začínáme svoji trojúhelníkovou anabázi směrem na severo-severo-východ, jak by řekli námořníci. Na chvíli se ještě zastavíme v Britannia Beach, v největším dole na měď v Britském Commonwealthu, kde nás elektrická lokotka zaveze až pod zem, když si ovšem předtím nasadíme hornické přílby a navlékneme obrovské pršipláště. Další zastávka je už Squamish (což v jazyce Salish indiánů znamená "matka větru"), město proslulé dřevorubeckými zavody v sekání,
tesání, štípání či kácení stromů, ale také v běhání po kmenech, plovoucích na vodě a vůbec ve všech možných i nemožných kategoriích. Tyto sporty vlastně vznikly z napodobování pracovních úkonů lumberjacků (dřevorubců), logdriverů (vorařů) i beachcomberů (těch, co shromažďují malými čluny jako beranidly klády, co se na vodě rozutíkaly). Dřevo je jedno z největších přírodních bohatství Britské Kolumbie a stromy, zvláětě cedry, tu rostou tak obrovské, že ani na vrchol neuvidíte…
Pobavíte se zde i při světovém mistrovství ve šplhání na vysoké kmeny - do 30 metrové výšky! - které se provádí jen za pomoci čtyřmetrového lasa, dobrých bot a silných paží. Za nejobtížnější považuji disciplinu, kdy si dřevorubec vyseká asi ve výši jednoho metru do stromu zásek, do něj zatluče jedním koncem prkno, na které pak vyskočí, vytesá další zásek o metr výše, zasadí prkno, vyskočí na něj, atd. atd. Že se to prkno při tom zatraceně prohýbá a třese, to vám snad ani říkat nemusím. Nakonec přijde to
nejlepší: vrh na terč dřevorubeckou sekerou, co má ostří na obou stranách. Ta se vám ovšem musí přitom zaseknout do dřeva, což je trik, na kterém budu muset asi ještě nějakou dobu pracovat…
Whistler neboli Pištec
A pak už zase pokračujeme dál po silnici č.99, jinak též zvané Cesta z moře do nebe (Sea to Sky), která se vine na pokraji útesů a to pod skalami, které jsou téměř vertikální. Cestou potkáváme autobusy Maverick Coach Line, které směřují tam, co i my: W
histler - Pemberton - Lilooet. Napravo od nás se tyčí obrovský provinciální Garibaldiho Park a nic jim nevadí, že tu Guiseppe nikdy nebyl - to jen si tu jeden italský námořník na něj vzpomněl, asi tak, jako čeští Sokolové ze sympatie převzali do svych krojů červené košile po garibaldovcích. Park má 195 tisíc hektarů, jsou tam i lávová pole a nejvyšší hora (Garibaldi, jak jinak!) měří 2678 m.
Ale to už jsme také ve Whistleru, nejlepším lyžařském středisku v Kanadě, nazvaném pod
le hvízdavého větru, který sem fouká skrze Fitzsimmonsův průsmyk. Jsou tu vlastně hory dvě - Whistler a Blackcomb, každá kolem 2200 metrů vysoká, na kterých jsou také dvě z nejdelších sjezdovek v Severní Americe. Každá má bratru počítaje kolem 85 sjezdovek, a ta nejdelší z nich je dlouhá osm kilometrů. Můžete zde ovšem také jezdit na běžkách či ski-boardech a oblíbené je tu i heli-skiing, to když se necháte helikoptérou nejprve vynést až nahoru, na neporušená sněhová pole prašanu. Pro t
y, co mají rádi společnost, je zde tak zvané aprés-ski, tj. zábava v barech, restauracích a nechybí tu pochopitelně ani disko. V létě se tu hlavně jezdí white water, tedy peřeje; také tu kvete pěší i kolová turistika a komu to nestačí, může si někam vyletět v pronajatém vrtulníku či hydroplánu. A pro ty, co rádi – promiňte, chci říci rády - nakupujete, je tu plno obchodů typu boutiques, s oděvy, doplňky, šperky i suvenýry.
Pembertonský grizzly.
Pemberton
, malé dřevorubecké městečko, pojmenované patrně po známém jižanském generálovi z války Severu proti Jihu - ale možná, že ani ne: našel jsem dokonce čtyři města toho jména v USA a dvě v Australii – je místo obklopené horami, lesy, jezery a řekou, které leží ve stínu hory Mount Currie. Kdysi zde byla zastávka na cestě zlatokopů na sever a zde také začíná kraj, zvaný Cariboo, to podle Cariboo hor, které ho ohraničují na severu. Zde je také jeden vrchol naší trojúhelníkové cesty a vlastně i hlavní c
íl, neboť zde žije náš syn Aleš se svou manželkou Christinou, která je rozená Kanaďanka, až z Ontaria. Samozřejmě, že nám mají co ukázat, ale neprve si prohlédneme pembertonské údolí, kde se prý rodí nejlepší brambory. Také rybaření je tu skvělé, tedy pokud se nebojíte jít ještě dál, kde také žijí hnědí medvědi a hlavně grizzly. Potkáte je i jinde - jeden grizzly se dobýval Alešovi i do jeho džípu, ačkoliv mohl jasně vidět, že už se tam vedle něho na sedadlo nevejde. Naštěstí Alda vůz nastartoval a situace
byla zachráněna. On je totiž grizzly, když se postaví na zadní, až 3 metry vysoký a je navíc tak rychlý a silný, že byste mu pěšky těžko utekli. Ti, kterým se to nepodařilo, vám ovšem o tom už vyprávět nebudou…
(pokračování)
Poznámka: Ti Vás, kdo jste ještě neslyšeli o Járovi da Cimrmanovi, tedy vy, kdo jste poslednich 30 let prospali nebo žili pod hladinou oceánu, vězte, že se jedná o českého filozofa, uměce, vynálezce a světoběžníka. Zbytek si raději najděte na Járově oficiální stránce http://www.vol.cz/CIMRMAN/
-----
O Járovi se ví, že byl cestovatel, ale značná čá
st jeho cest, popsaná v jeho ztracených dennících, byla dosud veřejnosti neznáma. Je to především proto, že tyto deníky byly hned po násilném zabavení C. a K. policií zamčeny do trezoru, neboť jejich obsah byl příliš explozivní. Nedávno byly tytéž konečně nalezeny a v nich se také např. dovídáme, že Jára často cestoval inkognito, hlavně pod různými presudonymy, jako třeba Frič, Kořenský či Náprstek, čímž nevědomky přispíval k nezasloužené slávě těchto cestovatelů.
Jak dokázal přední cimrmanolog D
r. Houžvička, Cimrman dokonce trávil většinu svého života za hranicemi nějakého státu, ať už to byl stát vlastní nebo cizí, tu na té, většinou však na oné straně hranic. Z nejznámějších cest pak uveďme cestu do Benátek v Čechách, do Pekla u Náchoda nebo známou cestu do Turnova.
Tato cesta se ale málem neuskutečnila, neboť pokladní na nádraží mu dal lístek jen do Benešova. Díky tomuto přehmatu vlastně děkujeme za Cimrmanův rukopis "Pěšky z Benešova doTurnova", kde popisuje zajímavý způsob ces
tování, tehdy ještě hodně běžný. Bohužel po doražení na místo musel Jára konstatovat, že jeho teta, usídlená v Trutnově, se v Turnově nenalézá. Tak vzniklo známé Járovo rčení "Turnov nebude Trutnov", které později zlidovělo.
Zájemce o více informací odkazujeme na knihu profesora Mrňouse, ve které také popisuje boj obou měst o tento Járův rukopis, který byl později zatlačen do pozadí bojem jeho tchyně se švagrovou a to o předmět poměrně malé literární ceny, totiž o Mistrovy peřiny. Také tent
o rukopis byl zabaven a založen - teprve nedávno byl nalezen v karlínské záložně.
-----
Sotva tomu budeme věřit, ale z deníků je vidět, že Járovy cestovatelské začátky nebyly nijak slibné: jeho první delší cesta vedla do školy a to ho ještě museli vléci. Na cestě domů pak natolik zabloudil, že musel po návratu
pro dlouhou absenci první třídu opakovat. Teprve později, když u čtenářů propadly jeho literární prvotiny i druhotiny, rozhoduje se Cimrman, že k tomu, aby se st
al světoznámým, musí do světa. Nejprve se svého rozhodnutí polekal, ale později začal cestování studovat. Nejprve dálkově, později i večerně.
Na základě svých zkušeností pak dělí Cimrman cestování na:
- vycestování,
- mezicestování a
- přicestování
Za nejtěžší ovšem považuje etapu první - snad je to ta cesta do neznáma, pocit utajené bázně, bolest opuštění toho, co je člověku milé či dokonce vidina cestování v budoucnosti - s cestovními doložk
ami - jistoje, že něco pořád Mistra hnalo zpět. Jára váhá, zvedá se, váhá, usedá, váhá, usedá a váhá, aby opět povstal... Tento vnitřní boje se odehrává ovšem i na Mistrově pozadí, přesněji řečeno pozadí jeho kalhot, které ještě před cestou většinou berou za své...
Jak později připustil - ač nerad a ještě jenom pod nátlakem - ing. Zabloudil, Járův současník, souputník a soused, Cimrman měl také jednu psychologickou zábranu. Náš titán se nebál výšek či hloubek, dokonce ani ne šířek, ale zato se bál
dálek. Zabloudil dokonce vzpomíná, jak jednou Járu zavolala dálka, ale Jára ji raději s odstupem obešel. Přes všechny potíže ale Jára cestoval vcelku rád, hlavně když věděl, že se zase vrátí. Je sice pravda, že mladších letech se vlastně jen pořád odněkud vracel, ale sám dodává, že "nikde jsem nebyl dvakráte". Ovšem při mistorvě zapomětlivosti je možné, že si nepamatoval místa kde byl, případně ani ta, kde nebyl.
Járova první cesta do ciziny skočila v Hranici na Moravě, kdy je násilím poslán domů,
když se předtím snažil Hranici překročit. Později raději používá C.a K. železnici, ale hned si stěžuje, že mu nárazy kol o koleje - a nohou o pražce - nedělají dobře. Později se zase vrací z Italie do Salcburku, rozčarován, že hranici ve vlaku zaspal. Když se ale snaží překročit hranici v Salzburku pěšky a je mu vysvětleno, že tamtudy hranice neprochází, oficielně pak žádá o přeložení hranice právě tam. Jako důvod už tehdy uvádí spravedlivé požadavky Slovanů o rozdělení Rakouska.
Cimrman sic uznáv
al, že je země kulatá, ale spíše jako placka - z toho také vyplývá jeho strach z dálek: Jára se bál, že by někde na okraji spadl. Podle něho byla spodní půle naší planety neobydlená, neboť by tam lidé trpěli navaly krve do hlavy. Jak se tam ovšem udrží oceány, Jára thedy ještě nevěděl nebo věděl-li, pověděti nechtěl. Jinak lze říci, že cestoval všemi dopravními púrostředky, od velblouda přes vzducholoď až ke kolotoči (když se na krátký čas přidal k cirkusu). Tam také údajně předváděl pravitaci , kde
se totiž - na rozdíl od levitace, vznášení do výšky - vznášel do šířky, tedy také jakýsi druh cestování. Tajemství levitace se týká jeho kniha:"O levitaci, zapomenutém umění starých Indů", kde popisuje, jak se jí vlastně podařilo starým Indům zapomenout. Rukopis se bohužel nezachoval a někteří dokonce tvrdí, že nikdy neexistoval, především tedy staří Indové.
Některé způsoby cestování však Jára odmítá jako nepraktické: válení sudů, hůl a pytel přes rameno, kočár tažený dvanácti páry koní
a pražskou tramvaj. "Cestujeme, abychom žili," říká Cimrman, "jednou budou lidé zase nomádi". Známý Mistrův citát "K Budějicům cesta, hale že je houzká", který byl později i zhudebněn, ukazuje, že Jára vlastně tehdy předvídal už i dálnice.
-----
Rukopis "Pěšky z Benešova do Turnova" napsal Jára jsa ještě pln dojmů z této cesty. Dílo samo je psáno formou vedeného dialogu, jako u Platóna. Pozorný četnář si jistě všimne, že Cimrman dokáže obo
hatit tuto poměrně nudnou formu svou bohatou zkušeností a - dámy prominou - i šťavnatějšími výrazy. Jára byl ovšem purista, nic nechtěl zatajovat, zatímco v knize je to vytečkováno a jen z počtu teček lze hádat, o jaký výraz se jedná, jako třeba v této ukázce:
Rozvor Č.7, U mlýna.
(C je Cimrman, D je nahluchlý dědeček)
C: Pomáhej Pánbůh!
D: Cožeeee?
C: Buďte zdráv, dědečku!
D: Hledáš děvečku?
C: Ne, to bylo jen pozdravení.
D: Že mi přeješ uzdravení
?
C: Ale ne, jenom pěkné odpoledne.
D: No jo, se mnou taky holka bledne.
C: Tak spánembohem. (odchází)
D: Jo, jo, je to hned za rohem. A co jsi to vlastně chtěl?
C: (na dálku) .....!
Úryvky z knihy "Rady zatoulaným", mluví nejen za Járu, ale i samy za sebe. Citujme několik Járových rad:
- Ocitneš-li se v hlubokém lese, nezoufej. Každý les má svého okraje. Budeš-li se pohybovat po stále se zvětšující spirále, nemůžeš tento minout.
- Dojde-li ti n
a poušti voda, nečekej do příštího deště, neboť by ses také nemusel dočkati. Nejlépe je se vrátiti a dostatek vody s sebou pobrati. Jsi-li ovšem ztracen, pak je každá rada drahá.
- Ocitneš-li se u lidožroutů, snaž se je přesvědčit, že všichni běloši jsou nechutní. Když to nepomůže, snaž se zatvrdit, zahořknout nebo alespoň zakysnout.
Později dochází u Járy k vniřnímu boji, který vyhraje jeho druhé já - zatímco Jára cestoval, jeho duch poletoval - a místo cestopisů začíná psát přímo cestovní
poezii. Co ho k tomu vedlo, se bohužel dá jen tušit nebo možná jen hádat. Také není jisté, které jeho básně jsou vlastně ryze cestovní a které jen v přeneseném slova smyslu. Jeho duch se totiž dokázal přenést kamkoliv, přičemž svou tělesnou schránku většinou nechával doma. Tak se například ví, že "Cesta do Prčic" vznikla aniž by Jára někdy v Prčicích byl, i když, pravda, tam byl několikrát poslán. Sbírka je tedy spíše snerm, promítaným na plátně příhod prožitých jinde či jinak. Podobně i Karel Podkon
íček, jmenovaný v básni "Rozlil sis to u ní, co?" není totožný se skutečným Podkoníčkem zez Plzně, s nímž Jára občas chodil flámovat, ale někdo úplně jiný, čirou náhodou ale také notorický ožrala. Všimněmě si také, jak Jára krásně vyjadřuje nejen svou touhu někam se přemístit, ale i zklamání, když se tam konečně dostane. Následující tři ukázky jsou toho jistě dobrým důkazem.
K pochopení básně je třeba dodat, že v té době Cimrman utrpěl zranění, když spadl s hůry - odtud t edy ta poněkud nelogická spojitost s fáčem. Všimněte si také, že poslední verš je vlastně nedokončený, snad to mělo být "na cestu se dáti musím", což by se ale nerýmovalo. Genialita verše je tedy v tom, že naznačuje, že v životě se vlastně nic nekončí. Pravda, zní to trochu divně od člověka, který jako první dokončil Schubertovu Nedokončenou . . .Přinesla mi jízdní řád.
< BR> Přinesla mi jízdní řád
s obinacím fáčem,
přinesla mi jízdní řád,
oči vlhké pláčem.
Prosila mi: Jaroušku,
proč zas musíš jíti,
proč nemůžeš drahoušku
doma posedíti.
To je ta krev tuláka,
jež mi nedá spáti,
dálka na mě huláká,
na cestu se dáti.
Pocem vojáčku.
Já sloužíval jsem v Třeboni
v kasárnách u rybníka,
kde sedával jsem na houni
jak se lidově říká.
Když do města nás pustili
zas někdy na vycházku,
druzí se hoši spustili,
já ale na ukázku,
že nejsme na ty zlozvyky,
natruc jsem nešel píti
a odešel jsem z putyky,
chystav se zpátky jíti.
Tam ale dívku z jara květ,
tak nevinnou a čistou,
napadlo v koutě branců pět,
majíce kořist jistou.
Já ovšem v boj se postavil,
bych ubránil tu děvu,
vše m jsem jim také namlátil -
v takovém jsem byl hněvu.
Řekla mi: Pocem vojáčku,
že jsi byl taký smělý,
můžeš se se mnou pomazlit,
mám k tobě pocit vřelý.
Však dobro zlem se odplácí,
já poznal jsem to záhy:
nemilou měl jsme památku
na onen večer vlahý...
Jako obvykle, končí i tato Járova cesta u lékaře. Zůstává mu ale věd
omí, že "dobro zlem se odplácí", které, jak víme, poznamenalo celou jeho budoucí básnickou dráhu. Stále se pak musí ptát:"Zda dobrým býti mám, či mrzkým zloduchem?" a odpovídá si: "Dobro větší šanci má, dej mu též, dej mu šanci, příteli!"
Ne, nezatvrdil se Cimrman, ale od té doby už píše už jen verše nerýmované - dokonce i antibásně. Jen občas t.zv. rým náhodný uklouzne Mistrovi s duše do pera a s pera na papír. Konečně Járova dráha kulminuje t.zv. veršem absolutním (viz Hostinec na M
ýtince). V této ukázce se ale ještě tak daleko nedobral.
S Ještědu dolů do Reichenberku.
Courám se s kopce dolů
a nechce se mi
tam dolů mezi lidi
jsou zlí a sobečtí
ano, vy sobci
tam dole v malé obci!
nechali jste mě dříti se
pěšky tam nahoru
na horu
Ještěd.
Pročpak jste neřekli mi,
že tam jde lanovka?
Proč?
V této básni, která je vlastně satirická - všimněte si, že Jára potupně nazývá Reichenberg, nyní Liberec, malou obcí - tne Cimrman přímo do živého. Jeho tíživé Pročpak?, následované už přímou otázkou Proč ? nám ukazuje Mistra, tak jak ho známe nyní: jeho oddání se snu, touhu po dialogu a konečně i zklamání.
"Nač to všechno?", zpívá Jára a ptá se : "Kdy že už vlastně bude zase jinak
?" A hned si také odpovídá:
Až bude člověk zase nahý v ráji / až Adam hadu krkem zakroutí / až k ránu zajódlují kohouti / až první květy orosí se v máji...
Ano, celoživotní cestování nakonec přivádí Járu neodvratně do klína můzy, kde znaven spočine a usne. Pak, svěží a odpočinutý, nabírá sil a začíná tvořit znovu. A že to byla už tvorba nejen mladicky plodná, ale i stařecky vyzrálá, o tom dnes už nepochybuje ani ten nejzatvrzelejší Járův kritik.
Byli jsme mladí, zblázněni docela,
jiní šli po suchu, my šlapali bláto.
Ne, nebyl čas dlouho se rozmýšlet
nebo se zeptat: stojí to za to?
Šli jsme pak světem jako dva poutníci,
kterým je ze všeho jen jedno svato.
Proto jim nestačí útrapy po cestě,
ještě se bičují. Stojí to za to?
Byla jsi nádherná, byla jsi jediná,
byla jsi duše má i moje zlato.
A přece častokrat ptát jsi se musela:
Co jsem to dostala - stojí to za to?
Cesta nás zavedla, kam jsi snad nechtěla
a sochař osud si vzal hrubé dláto.
Však přesto, má milá, když srdce poslechla's,
věř mi, že už proto stálo to za to!