Komentář: INDEX:
B - ČESKÁ ČÁST Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na Titulní stránku.
Asi jste si minule všimli, že jsme na titulní stránce přidali abecední rejstřík - v tom chceme také dále pokračovat. K druhému mirroru v Idahu teď přirostl třetí, v Německu, pro naše čtenáře v Evropě. Jde o to, abyste si našli ten rychlejší mirror pro tu kterou denní dobu na Titulní Stránce a do bookmarků si jej pak už jistě dáte sami.
Také se dost rozrůstáme, čtenáři a linky na Hurontarii přibývají, ale o tom si můžete přečíst, když se zapíšete na náš pravidelný bulletin, kterým oznamujeme vydání nového čísla, stačí jen dát do textu pošty slovo SUBSCRIBE. Snažíme se také získat čtenáře, kteří si chtějí procvičit svoji znalost angličtiny či češtiny zajímavým čtením. K tomu nám pomáhají linky u cestovních kanclářích a na univerzitách a školách. Můžete-li nás propagovat tam a ještě jinde, uděláte nám velkou službu a budeme vám vděčni.
Úvaha:
DÍKY KOMU?
Reportáž:
SAYONARA III (Rozpaky poutníka v Japonsku)
Povídka:
JOHN PATRICK A SHERILYN (Mystery).
Poezie:
NA CESTU.
"Pivo je pro pití a život pro prožití."
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca
Text follows - text následuje:
Dovolte mi přátelé, abych vyslovil myšlenku, která se bude mnohým zdát poněkud kacířská, zatímco těm, co na kacíře nevěří, bude připadat přinejmenším absurdní. Přiznám se, že její důsledky mě také někdy trochu děsí, ale nedá se nic dělat, potvrzuje to celá historie lidstva. Ano, za to, co jsme a kam jsme se dostali, můžeme poděkovat hlavně volům! Tak vidíte, už je to venku, zpátky to nevezmu, někdo to prostě říci musel.
Japonská kuchyně.
I když se nám třeba nikdy nepodaří pochopit všechny finesy japonské kultury, jedna její část je nám určitě nejblíže - jejich kuchyně. Už jste si všimli, jak kuchyně dělá lidi? Italská je veselá a tak i Italové, arabská je vážná a tak i Arabové, jiná je tučná a její pojídači jsou pak tučňáci. Japonci jsou také jejich kuchyně, rozdíl je v tom, že oni to ještě nevědí. Je vynalézavá, barevná, smyslná a vždycky vás v něčem překvapí.
Pochopitelně u japonského jídla jde především o uspokojení smyslů, ať už to je chuť, čich nebo pochopitelně i zrak. To vyplývá i ze zásad shintoismu, jednoho z japonských náboženství, které tvrdí, že příroda je posvátná a neposkvrněná, jednoduše řečeno prostě přírodní. A tak jsou jejich jídla plná barev, nádherně upravená, jsou to taková miniaturní umělecká díla, se kterými se rádi vystavují. Ano, i za skly restaurace, kde uvidíte plastické makety jídel - ve skutečné velikosti - a to pro celé menu a i s cenami. Nezvyklé, ale svůdné.
Japonsko, jako každý ostrov, nebo souostroví - ale co to tady povídám, vždyť vím, že nikdo nemá rád, když se jeho zemí říká ostrov. Britové to řeší tak, že Evropě říkají kontinent a Británie je - no prostě Británie. Australani zase říkají svému ostrovu světadíl, nu co, velikost na to mají. Japonsko, jako každá země obehnaná mořem, závisí hodně na rybách. Je to jejich jídlo hlavní a jak říká můj kamarád z Missisaugy, který má jednu japonskou rodinu za sousedy, taky asi nejoblíbenější. Jak moc se mýlí, to bych vám tady chtěl právě dokázat.
Polévka (miso)
je většinou rybí, někdy se soja fazolemi, jindy s jinou zeleninou. Podává se, podobně jako miska vařené rýže, skoro ke všem hlavním jídlům a srká se. Jak se mi v Japonsku hodilo, že se mojí mamince nepodařilo (a bůh je mi svědkem, že se snažila) mě odnaučit některé nešvary při jídle! Japonská nudlová polévka je zcela jiná než čínská won-ton. Podobně dashi, což je zase ale spíše vývar, než polévka.
Ryba
se dělá na všechny možné i nemožné způsoby. Syrová ryba je buď sashimi, nebo sushi. Dále máme ryby uzené, smažené, sušené a bůhví jaké ještě.
Sushi
Plátky syrové ryby spolu s rýží namočenou v rýžovém octě (komezu) se lisují či rolují, a to spolu se zeleninou a wasabi, japonským zeleným křenem, a balí do sušeném listu mořské chaluhy (nori), která je bobatá na jod. Bohužel, nejsa takový znalec, nerozeznám v sushi jeden druh ryby od druhého, ten křen mi tu chuť vždycky nějak maskuje. Nigirizushi jsou ručně dělané, zatímco maki jsou rolované. Oshi jsou lisované - to si pamatuji, protože se mnou dělal jednou jeden Ind, který se jmenoval Joshi, ale to je čistě mnemonika, vsadím se, že je v životě nejedl.
Vzpomínám, že jsem tuto lahůdku později objednal Atě v jedné japonské restauraci v kanadském Vancouveru. Ty černozelené trubičky, vypadající jako malinké kremrole, jí zmátly - nečekala ode mne takový podraz. Po prvním kousnutí se zděšeně ptala, co to je a pak jen prohlásila, že to je cejtit dehtem a o chuti raději pomlčela. Někteří lidé si na sushi nemohou zvyknout, jiní se gurmánsky olizují. Já osobně dávám přednost tempuře před sushi.
Já s tím mám totiž ještě jiný problém: jelikož se jedná o syrové ryby, ve kterých se vyskytují paraziti, musí se ryby vizuálně prohlížet. Solidní restaurace na to mají školené kuchaře a ultrazvuk, ale v menších špeluňkách bych si sushi nebo sashimi asi jíst netroufal - ale to berte jen jako moji zaujatost, statistiku neznám.
Jak se sushí.
Nejprve potřebujete borý, ostý nůž, bento. Dále bambusovou podložku, makisu, na které se to roluje. Dřevěnou lžicí se přidává rýže, ovšem dá se to dělat i prsty, jako to dělají japonští kuchaři.
1) Pro ruční smotek se začne s plátkem nori, na něm se rozestře rýže, na to okurka, asparagus, krab nebo i tuňák (ale ne tučňák!). Dole se nori přeloží, celé se to zaroluje do válečku a nakonec slepí hořčicí, rozdrcenou rýží, nebo majonézou. A chuť - no nechte se překvapit, můžete si to zkusit sami.
Americká verze, zvaná California roll, se dělá tak, že se na nori dá vrstva rýže, okurka, krab, přeloží se plátkem avocada a zroluje se do toho rýžového či nori papíru. Zřejmě pro ty, co nemají rádi chaluhy, nebo jsou líní si je natrhat.
Sashimi
jsou ovšem jen plátky syrových ryb, krásně rozložené po talíři jako vějíř. Ryby se používají ale jen slanovodní, jinak řečeno mořské, neboť ty prý neobsahují parasity. Plátky se namáčí do sojasosu a také zde se používá zelený křen.
Předpokládám, že sem také patří ona proslavená jedovatá ryba fugu, jenž musí být specielně připravena, jinak je smrtelná. Její tenký plátek stojí ale hodně a tak můžete hádat, který byl ten hlavní důvod, proč jsem si ji neobjednal.
Tempura
jsou obalené krevety či jiní korýši, smažení stylem deep fry, tedy potopením do vařícího omastku. Recept prý do Japonska přivezli v 16. století misionáři a obchodníci z Portugalska a Holandska. Co do chuti je to pro nás, kteří si občas doma dáme fried shimps (smažené krevety po americku) velmi podobné. Smaží se to na veliké pánvi, spolu se zeleninou, většinou v podzemnicovém tj. arašidovém oleji. Obalené v specielním obalu (koromo), se to usmaží a pak se to rukou namáčí do tentsuyu, tedy připraveného sosu. Nikdy se nesmaží úplně do zlatova či do hněda, aby se mohli ti korýšovci vychutnávat, ale je ovšem nutno je mít čerstvé, ono se to jinak pozná. Také se tam smaží kousky zeleniny. To vše se dává na talířek nebo se to pokládá na rýži v misce a poleje tím sosem. Někdy se to podává se sojasosem jako předkrm. Chuť je to božská, a řekl bych, že předčí anglosaský či jiný styl smažení, ovšem ono také záleží na tom obalování. Také krabí krokety jsou skvělé.
Co všecko se dá tempurovat jsem se přesvědčil, když mi můj průvodič pozval večer do takového malého pajzlíku, kde jsme seděli u pultu a kuchtík občas vylovil něco usmaženého a s pohledem, jakoby se jednalo o perlový náhrdelník, nám to nabízel. Na vyzvání mého hostitele, hlavně tedy, abych ho neurazil, jsem se snažil pozřít něco, co vypadalo jako mořský pavouk. Bylo to hodně křupavé - bylo to totiž obalené a usmažené i se skořápkou a také to pěkně vypadalo (pokud vůbec může pavouk dobře vypadat), ale chutnalo spíše jako křída. Ale ani to mu nestačilo, ještě jsme si to navíc namáčeli do roztaveného sádla s rozmíchanou kapkou sojasosu a připíjeli teplé - ano, teplé - saké. Na to jsme si dali nějakou polévku, o které mi hostitel řekl, že jí dělávala jeho maminka, ale na chuť se už nepamatuji. Jak to můj žaludek všecko vydržel, to je pro mě dodnes záhada.
Ryby a podobná mořská havěť.
Jste-li na ryby, dejte si lososa, japonsky se to rekne taky sake, zrovna jako to víno ( nevím proč, asi jim došla slova). Ika je sepie, kani je krab, tako je chobotnice, maguro je tuňák, shrimp je ebi a ikura jsou lososí jikry. To by mohlo tak na jeden večer stačit.
Úhoř, unagi, je cenný nejen pro svoji chuť, ale že také dává energii. Většinou je grilovaný, nebo vařený, to jen já jsem si jednou objednal uzené úhoře, které byly super a asi byli dost drazí, neboť si je ostatní také hned objednali, když to platila firma. Koňská makrela je prý výborný zdroj vitaminů B1 a B2.
Hamaguri jsou běžné japonské škeble, nejlepší jsou od zimy do jara (já nevěděl, že něco takového je dobré vědět, to mi to jednou vysvětlil jeden chlapík v Severní Karolajně). Jedí se syrové nebo grillované. Ryby lze také smažit zabalené v konbu, jiné to chaluze, bohaté na vápník, potaš a údajně snižující srdeční tlak (že by potrava budoucnosti?)
Korroke jsou plněné krokety, smažené stylem deep-fried.Také obalované kuličky z chobotnic , které se servírují i na uličních stáncích, jsou výborné, ale dá se to udělat i doma, potřebujete jen takoyaki grill, pánev a nějakého toho hlavonožce. Sušené šrimpy neboli krevety se nazývají sakura-ebi.
Sukiyaki
je když se grilluje (yaki) hovězí maso na radlici pluhu (suki). Tak alespoň jsem si to přečetl ve slovníku. Dnes už se pluhy nepoužívají, na traktoru se to také neservíruje, ale zato vám to udělají přímo u stolu. Maso, dušené v omáčce se zeleninou, houbami a nudlemi se pak poleje syrovým vejcem. Podává se pochopitelně s miskou čerstvě uvařené rýře.
Tonkatsu
jsou smažené obalované vepřové kotlety, podávané s omáčkou, jako třeba Jungfrauschnitzel, ale díky té omačce chutnají úplně jinak a už vůbec ne jako naše dobré české kotlety s bramborovým salátem.
Teriyaki kuře
Teriaki je ovšem jméno známé kořeněnné omáčky, vlastně sosu, ale protože je to kuře marinováno a připraveno právě v ní, tak se mu také říká. Já sám na ní barbekuju doma často, s ní se nedá nic zkazit. Existuje ovšem také teriyaki hovězí, ale to chce teriyaki krávu.
Yakitori (ne, ne cacciatori)
je kuře v kouscích, grilované (přitom se pomazává sojasosem a servíruje se zeleninou.
Kdo se zajímá o množství kalorií, může si to porovnat: podle EDO Japan, tj. firmy, co má řetěz japonských restaurací v Severní Americe, má jejich teriayaki kuře asi 1g tuku, 410 kalorií, sukiyaki hovězí má 2 a 434 a vepřové na zázvoru má 2.2 a 445.
Zelenina a jiné
jsou třeba vařené špičky bambusu (pokud je to ještě zelenina a ne dřevina), lístky chrysantémy, různé ředkvičky, shiitaki či enoki houby a plátky chaluh. Lotosový kořen renkon je trochu škrobovitý, je máčený v octě a používá se na marinády, případně se i smaží.. Ředkvičky se řeknou daikon. Také bílá ředkev vodnice, kabu, se dává do polévek i jinam. Do téhle kategorie asi patří asi ty chaluhy, které jsou většinou jen součástí jiných jídel, i když si můžete pomlsat na jejich opečené verzi, tj, pod infračerveným světlem.
Jednou jsem si myslel, že asi ten plátek zeleniny, co jsem měl na talíři, nějak špatně uvařili. Teprve po delší době, když jsem se ho snažil nenápadně zahodit, jsem přišel na to, že byl z plastiku. Předpokládá, že ho tam dali, protože měl malý obsah kalorií.
Tofu
je vysoce hodnotný protein ze soji, nemá cholesterol a je skladován ve formě cihličky ve vodě a před použitím se ovšem nechá odkapat. Dává se do polévek, do různých jídel i grillů. Stává se velkou módou kuchařů na západě. Tofu se dá připravovat všelijak, také i grilovat. Já sám jsem se o to pokusil, neboť tofu teď proniká i do našich supermarketů, ale moje výsledky byly všelijaké.
Těstoviny
Yamové nudle, také nudle soba nebo udon jsou běžnou součástí polévek a různých jídel. Japonci si vůbec potrpí na nudle.
Rýže
se většinou podává jen tak, čistá, ale perfektně uvařená a pojídá se - jako
ostatně všechno - pomocí proslulých tyčinek. Perfektně uvařená rýže drží pohromadě v hrudkách a tak se jimi dobře nabírá. Rýže japonská má krátká, kulatá, poloprůsvitná zrna a používá se také všude. Po uvaření se má lesknout a lehce se lepit. Kdo jste někdy vařili rýži - ne, nemyslím tu předvařenou - asi víte, že existuje tisíc způsobů, jak ji uvařit špatně, ale jen jeden, jak ji uvařit dobře pro ten který účel. Pokud se nejí "jen tak", míchá se se zeleninou, kuřetem nebo fazolemi. A pochopitelně bez rýže by nebylo sushi.
Po jídle
se podává ovoce, ale také často moučníky, třeba sladké rýžové koule, jello z červených fazolí, yamový koláč konnyaku či podobně.
Koření
Česnek a zázvor se používají hodně a vůbec všude ve východní Asii. Pochopitelně i nakládané do láku. Používá se i horká hořčice wagarashi. Wasabi je zase jiné unikátní japonské koření. Kořen se nastrouhá a dává do sushi či nudlí, ale prodává se spíše jako pasta.
Výrobní značky, které je dobré znát.
Sojová essence, sojasos, podobná našemu Maggi, je - podobně asi jako pro Italy olivový olej - značkou gurmánství i snobizmu. Také prý snižuje chlesterol v těle, předpokládám v lidském, i když to přímo neříkali. Vyrábí ji mnoho firem, nejznámější je ovšem gigantický Kikkoman, který ovšem také vyrábí teriyaki sos. Rýžový ocet, lehce kořeněný, pro přípravu sushi, zase dělají u Karukanů a Nakanů. S+P dělá koření a známé japonské kari, po česku curry.
Pití.
Saké je podle definice rýžové víno, podle jiných rýžový nápoj, ovšem tak či onak na naše poměry poněkud slabý. V Utsunomiyi mi jednou kumpáni při večeři dali láhev saké, prý pro mou manželku, z čehož jsem usoudil, že si japonské dámy také občas rády přihnou. Atě jsem ho nedovezl, ale zato jsem jí na letišti koupil její oblíbený peach-schnaps, takže mi to odpustila. Tu láhev saké jsem pak jeden večer vypil poměrně rychle úplně sám a to ještě v hotelu, když na mě padl smutek po domově. Pokud saké skrývá ještě nějaké tajemství, já ho neobjevil. Snad jen to, že mě po něm vůbec nebolela hlava.
Používá se, jako v Evropě víno, také hodně k vaření, nebo i k tenderizování (změkčování) masa. Mě chutnalo více mirin, což je sladké saké, ale ještě radši jsem si dal Kirin, japonské pivo. Jinak ovšem jsem vždycky popíjel k jídlu zelený čaj, po kterém se dobře tráví. Navíc ho dávají na stůl automaticky, takže jsem neměl potíže s objednáváním. O automatických mašinách, ze kterých po vhození mincí vypadne horká káva v konzervě a podobně, se ani nezmiňuju, ty jsou tam všude.
Vína.
Firma Suntory vyrábí světoznámá vína, jako třeba Ch. Lion Noble d´Or. Tamba zase víno Tamba Nouveau.
Japonské pivo a alkohol
Kirin - je prý v pořadí třetí nejvíc pité pivo na světě a má na Japonsko největší obsah akoholu (5 procent). Vaří se všude možně po světě, ano, i v Anglii.
Sapporo - se prodává ve stříbrolesklých plechovkách, takže připomíná vzhledem spíše nějaký zdravotní nápoj. Pivo je to lehké a občerstvující.
Suntory - dělá kromě příjemně chutnajícího piva také whiskey. Také Hikibi dělá whiskey. Nechutnal jsem ani jednu, ale pochybuji, že by pobily Jacka Danielse z Tenessee...
Asahi - pro znalce podotýkám, že je to hlavně stout. Skoro všechny japonské pivovary dělají i černé pivo. Midory dělá melounovým likér, kterýžto termín mi připomíná známé "vománkové víno".
Korejské bárbekjú.
Pozvali mi na něj sami Japonci, ale už předtím mi jeden kolega v CSA poradil, že je to žůžo. To vás takhle posadí ke stolu, kde je v prostředku otvor a zatímco dumáte, k čemu by to mohlo být, začnou nosit na stůl tácy s tence nakrájenými masy. Když už to bylo asi dvacet druhů, začal jsem být nervozní: znám toiž jen osm druhů domácích zvířat a orientálci si jak známo libují v ledasčems, například Vietnamci i na psech.
Pak nám přinesli takový kotlík, nahoře se síťovinou, ve kterém bylo žhavé uhlí a zasadili ho do toho otvoru ve stole a všichni si začali brát ty plátky masa a pokládali je na mřížku, kde se to opékalo a vydávalo to takový ten sizzle, neboli syčení. Chutnalo to epes rádes, copak o to, jen jsem se musel držet, abych se zvědavosti nezeptal, jaké druhy masa tam mají. Teprve později jsem se dozvěděl, že se používá hlavně nejlepší hovězí, tedy sirloin jako na stejky, které se předtím dvě hodiny marinuje v sosu, co obsahuje soju, cukr, česnek a sesame. Ten cukr je důležitý, to aby opečené maso trochu karamelizovalo a bylo křupavější.
Hibachi,
na druhé straně, je sice druh bárbekjú, ale je to jen taková řekli bychom vanička, s mřížovinou, dvířkami dole a plná rozžhaveného dřevěného uhlí. Nepoužívá se na přípravu celých jídel, pro dlouhá pečení, opékání a už vůbec ne pro tučná masa. Od jiných barbekjú se liší hlavně recepty a tím, že krásně voní, alespoň v Japonsku, kde se zřejmě používá uhlí ze speciálních dřev. S mým propanovým se nedá porovnat, ani kdybych tam občas přihodil sandál - tedy myslím to dřevo.
Je tam ovšem také cizina,
tedy pro Japonce, pochopitelně. MacDonaldský hamburger, považovaný na západě za jídlo příliš no řekněme lidové, abych neurazil, se považuje v Japonsku, jako ostatně i jinde mezi mladými, za lahůdku. Mě už to ani neudivilo, neboť jsem viděl kdysi i v Paříži, městě nejlepších světových kuchařů, velké fronty u Maca. Naše přísloví, že u cizích všechno chutná lépe, platí tedy nejen pro Čechy. Jen tak mimochodem, zdržíte-li se někdy v cizině déle, řekněme rok, zjistíte, že váš starý známý žaludek je pořád ještě ten nejlepší český vlastenec a je to tak asi dobře.
Také v Kentucky Fried Chicken (KFC a la Japan) jsem jednou popojedl, ale bylo to skoro stejné, jako tady na západě. Pokud jsem očekával něco ve stylu čínského dimsunu, kantonské kuchyně, zmýlil jsem se. To nám jednou v Torontě přinesli na stůl pečenou slepici, jejíž hlavička nám, jemně oddělena od trupu, s otevřenými očičkama pořád vyčítavě čuměla do jídla. Nevím, proč jsem si tehdy připadal jako kanibal, zatímco některé dámy důrazně žádaly, aby se ta gilotinovaná hlava odstranila, než se mohli s chutí pustit do zbytku dekapitovaneho kapuleta.
Před KFC tam stává socha colonela Sanderse, zakladatele KFC, byl tam trochu nižší postavy než jinde, snad aby ho Japoncům víc přiblížili. Najednou začlo pršet a číšník honem vyběhl ven a vlastním tělem ho chránil proti dešti, když ho odnášel do sucha. Napadlo mi, že mu prostě mohli strčit do ruky deštník, ale pak jsem si uvědomil, že Japonci mají úctu ke všem soškám a kdo ví, třeba si mysleli, že je to americký Buddha. Sám jsem si jednu takovou břichatou sošku přivez z Japonska domů, Aťa jí teď říká Honza.
I jinde.
Kdo jste byli v Japonku, tak se asi budete ptát, zda jsem si mohl tohle všecko objednat, když je tam tak draho. Ano, je, za hamburgra jsem platil asi dvacet amerických dolarů a to jsme dostávali diety jen třicet dolarů na den. Ale tohle Japonci už také věděli a tak nás krmili sami. A dobře. Každý hotel měl restauraci, kde jsem už měli předplacené snídaně, většinou smorgasbord, neboli "jez kolik sníš". Na obědy a večeře mě většinou také brali, ať už jednotlivě, nebo od firmy. Pamatuji, jak za mnou jeden inženýr jel tři hodiny přes kus Japonska, jen aby mě mohl vzít na večeři, přičemž se mi stále omlouval, ale tu příhodu popíšu radši jindy.
A zbytek? To není tak složité uhodnout: v Kanadě i ve Státech máte japonskou restauraci v každém větším městě. Že to není vždycky ono, je nasnadě. Tak například v Saskatoonu i jinde najdete kiosky na různých shopping centrech, které prodávají něco, čemu také odvážně říkají sukiyaki. Jí se to vidličkou z papírových tácků a pravý Japonec by se tomu na míle vyhnul. takže jsem si to radši vyzkoušel (chybami se učíme, ne?) z různých kuchařských knih na svém barbekjú ...
(pokračování)
Naše předměstí leží v průseku mezi lesy; je to sice pár mil od města, ale přesto se pyšně považuje za část Inverhillu. Říká se tomu Sutherlands. Proč? Snad že je to na jih od řeky, snad, že tu kdysi nějací Sutherlandi bydleli. Ale to muselo být někdy dávno, nikdo se už tady na ně nepamatuje.
Mezi námi a jezerem vede stará dostavníková cesta, ještě z počátku tohoto století, místy je přerušovaná potoky nebo zarostlá lesem. Stromy po obou stranách cesty k sobě přátelsky sklánějí své větve a vytvářejí jakousi alej, která připomíná atmosféru dálných časů. Kdysi tu u cesty vyrostly sruby, to jak přicházeli vojáci, námořníci a později i settleři. Celý přístav se tu tak rozrostl, přímo u ústí řeky, která si nechá říkat Wawa - tak ji ostatně pojmenovali už Ojibwa indiáni, kteří tu blízko stále ještě žijí. Všimli si totiž, že tudy podél řeky přilétají hejna kanadských hus, které tu také odpočívají, než se vydají na sever přes Huronské jezero. Přístav, nazvaný St. Jacob, dokonce vyrůstal rychleji než sousední Inverhill, tak jako někdy mladší sourozenec přeroste své bratry. A v místní kronice si můžete přečíst o požáru, který přístav i osadu svatého Jakuba zničil, to když se inverhillští osadníci sebrali a místo zapálili.
Ta zapomenutá cesta, vedoucí k dávno opuštěnému přístavu, je ovšem velmi romantická a proto tam často chodíváme s mou ženou Marion na procházku. Dosud tam stojí několik srubů, předělaných na rekreační chaty. Turisti zdaleka, od Hamiltonu nebo až z Toronta, sem v létě přijíždějí a okupují pláže. Kluci se tu učí padat ze surfboardů a plachetnic je tu také plno. Většinou jsou to ty od Michiganského a Hořejšího jezera, která jsou obě propojena s Huronem. Na podzim zase civilizátoři odtáhnou a kraj si oddechne. A jak se pak zima přibližuje, cesta se melancholicky halí do roztrhaných cárů mlhy a přiložíš-li ucho k zemi, uslyšíšmožná i rachot kol starého dostavníku...
Na vodě u mola se houpají rackové a zatímco vlny laškovně poplácávají hráz, tam někde dole pod vodou vyzvání zvon z místního kostela, zvon, který tehdy vandalové odvezli na člunu do zálivu a tam slavnostně utopili. A jak tak podzim ustupuje a přenechývá místo zimě, přilétnou severáky od Thunder Bay a ve větvích stromů pak do úmoru zpívají své smuteční písně. Za koho? Jednou jsem na břehu jezera našel divokou husu. Ležela celá ztuhlá, snad už byla noc příliš chladná anebo asi byla vyčerpaná letem a přecenila svoje síly. Její družky byly už dávno dál na cestě na jih, za sluncem, jen ona tu opozdilec ležela a zdálo se, jako by zaspala. Její nádherný, dlouhý krk byl ohnutý do oblouku a hlavu měla skrytu pod křídlem. Tak zůstala, když si pro ni přišel anděl smrti a spolu pak odletěli někam daleko, možná do ptačího ráje...
Také v zimě se tu s Marion rádi couráme a větve stromů, zatížené sněhem, se k nám sklánějí a kývají na pozdrav. To už je i potok zamrzlý a tak jej lehce přejdeme po ledu, zatímco jindy musíme jít kus proti proudu, kde je malý, houpavý můstek. Za potokem pak cesta zase pokračuje dál, kolem rozvalin zájezdní hospody, jejiž komín ještě stojí. Krb je ještě celý černý od ohně, který tady kdysi plápolal a zahříval cestující, promrzlé z jízdy dostavníkem.
Odtamtud jdeme ještě pár minut a už jsme u domu Wilsonových, tedy Johna Patricka a jeho ženy Nancy. Marion se totiž seznámila s Nancy v jejich náboženském klubu, žíkají tomu bible study. Probírají tam Starý i Nový Zákon, ochutnávají zákusky a také diskutují různé, řekl bych světské problémy. Je to totiž sezení čistě ženské, vlastně přísně tajné. Když se zeptám Marion, o čem se mluvilo, řekne "Svatý Lukáš, kapitola šestá, verš třicátý sedmý". Schválně jsem si to tam našel a stálo tam:
"Neodsuzujte druhé a Bůh neodsoudí vás". A přitom vím, že kromě Lukáše tam také probírají Rachel, ne tu z bible, ale Rachel Cunninghamovou a její dceru, co se bude letos vdávat.
Většinou se na své procházce u Wilsonů také na chvíli zastavíme. Nejprve všichni posedíme spolu a protřepáváme novinky, ale brzy se my dva s Johnem Patrickem odebereme do vedlejší místnosti, on přihodí poleno do krbu a oba pak děláme plány na jarní sezónu. Má totiž člun a tak jezdíme často na Huron lovit ryby. Většinou chytáme jezerní pstruhy, whitefish nebo pickerely a každý rok se také zůčastňujeme místního Chinook Salmon Fishing Derby, kde se chytá o ceny. Už jsme těch lososů chytili pěknou řádku, i skoro metrové, ale ještě nikdo z nás nevyhrál. Rybaření z nás udělalo kamarády a dobře si s Johnem rozumíme: já jsme jinak nemluva a on je takový tichý, nekomplikovaný člověk.
Vraného koně si osedlám na cestu,
od pana Erbena vezu si nevěstu.
Natrhám na louce náruče rezedy,
na návsi vyslechnu tři dědy-vševědy.
Tam, kde Jan Nepomuk vyhlíží na mezi,
potkám se s vojáky Marie Terezy,
od paní Němcové pohádku přečtu si,
najdu si na mapě, kde leží Veltrusy.
Cestou se zastavím u hradu Zvíkova,
vítá mě u brány Mikuláš z Heslova.
V Litomyšli v parku ulehnu na břichu
do trávy u tvého pomníku, Bedřichu.
S ranečkem vydám se jak kdysi do Vídně,
v hospodě u karet prohraju prabídně
a vracet budu se jen v hadrech tuláka.
Projdu Prahu krokem pyšného Hanáka,
po starých schodech si vyběhnu za šera
tam, kam mě lákaly písničky Hašlera.
Courat se budu u svatého Matěje,
i když se tam, tuším, teď už nic neděje.
V zahradě u Fleků posedím u piva.
Třešně si natrhám - hlídač se nedívá,
ve škole zapěju "Zelení hájové".
Na kopci petřínském pak verše májové
zarudlý vykoktám jak student nesmělý.
Do uší zazvoní divčí smích veselý -
směješ se, má milá, jak tehdy před lety.
Pod Žižkův strom ještě usednu staletý,
kde cestou unaven, zdřímnu si na chvíli.
A za zdí u křížů křídlovka zakvílí,
jako když vrací se domů syn ztracený.
Dalo mi děvčátko prstýnek zlacený...
Back to index (Zpátky na index)
Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)