onvlajka
csvlajka

HURONTARIA - 4B/98
Canadian Czech-out Enzine ball Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

Komentář:
Tentokát se soustředíme na věci technického rázu. Tak především jsme oddělili anglickou a českou část, takže každá má svůj samostatný dokument. Stránka se "naláduje" dvakrát rychleji (že je to hotovo, se pozná, když ty vlaječky nahoře začnou pravidelně vlát) a pokud chcete ušetřit čas na NETu, můžete si stránku uložit (nejlépe v HTML formátu) a přečíst v klidu, později a levněji. Stránku si totiž můžete vybavit opět browserem (už na to vymysleli nějaký český název?), ovšem chcete-li tam mít i obrázky, tyto se musí uložit extra a do stejné directory. (Jak? Ťuknete pravým tlačítkem myši na obrázek, objeví se menu a pak na "Save picture as"). Tady jich ovšem moc nevedeme, obrázky jsou jako stáří: žerou hrozně paměť a čas.

Co platí o čtení, platí i o tisku, navíc se dá teď každá půlka vytisknout zvlášť. Jinak nás potěšilo, že nabíráme čtenáře po Evropě i obou Amerikách a jednáme teď o linku do Wilsonu (The Capital of Czech Kansas) i jinam. Přibrali jsem také nový mirror, je na Titulní stránce dole. Proč? Rychlost přístupu na jednotlivá místa není stejná a závisí převážně na místním času. Zapište si prosím ten link do vašich bookmarků. Pokud budou s něčím problémy, nechte nám vědět. Také bude teď česká část vycházet ve dvou verzích - v CE1250 (Windows) a "Bez diakritky", viz Titulní stránka, Volba čísla). To je asi tak vše.

Snad ještě jedna věc: V Hurontarii najdete nejen oddechové čtení, ale i spoustu výrazů, které nejsou podle PČP (Pravidel českého pravopisu). To proto, že čeština je jazyk nejen živý, ale i vtipný. Koneckonců dnešní čeština se datuje vlastně od doby českých buditelů, kteří jí dali její moderní formu. Ti nám to určitě odpustí, neboť to tehdy dělali také. Co by nám neodpustili, jsou překlepy, takže v tom se rozhodně chceme polepšit.


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: O.K. NEBO JEN P.K.?
Reportáž: SAYONARA (Rozpaky poutníka v Japonsku)
Povídka: JAK BYL RODRIGO OSVOBOZEN
Poezie: Lord Tennyson: POSLEDNÍ SBOHEM

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část je zde zobrazena v kódu CE 1250; pro verzi bez diakritiky jděte prosím zpět na Titulní stránku.


ape

Svoboda projevu? A proč mi tedy u soudu řekli, že mám "právo mlčet"?




Pls send me a mail to my address below; your comments will be appreciated. If you want to receive announcement of the new issue by mail, add the word SUBSCRIBE.
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE.

Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca



ÚVAHA: O.K. NEBO JEN P.K.?
(Poprvé otištěno: Kanadské Listy, příloha Neviditelného Psa)

Některé anglosaské zkratky jsou nejen známy, ale všeobecně se i ví, jak původně vznikly. Tak například K.O. znamená knock-out , což není třeba vysvětlovat nikomu, kdo kdy jenom slyšel o boxu. Zkratka OK je tuším stále ještě značka českých letadel a radiostanic - měli jsme na fakultě stanici OK1KUR a posílali nám na ni QSL karty z celého světa. Ovšem psaná s tečkami, tedy O.K., znamená něco jako "all right", čili vše v pořádku. Vznikla tak, že běžné All Correct (foneticky "ól korekt"), si tu lidé, pravděpodobně němečtí emigranti, zkrátili po svém. Zkratka P.K. pak je ovšem pouze moje a znamená politically correct (povšimněte si prosím také toho "K" v tom "P.K.", to aby byla vidět jeho podobnost s O.K., ale zároveň i kontrast, neboť P.K. není úplně O.K.). Ale nechme slovních hříček: zažil jsem už předtím politickou korektnost (česky též správnost a snad i dobrotu); to bylo ještě za nacistů a později komunistů, a také vím, že kdo nebyl korekt, mohl být i za Rakouska poslán do c.k. korekce, čili vězení - ti mladší pak alespoň do polepšovny, zrovna takové, která se z libeňského kopečka tehdy dívala, jak "nepolepšitelní" Češi odbouchli reichsprotektora Heydricha.

Ano, politická korektnost není nic nového, jenom si (alespoň u nás v Severní Americe) navlékla novou roušku. Ta není sice tak průzračná jako byly císařovy nové šaty, ale ti, co ji nosí, jsou pod ní stejně nahatí. Čekáme jen, jako v té pohádce, na to malé, nevinné děcko, co se nebude bát říci pravdu, která sice nebude politicky "korekt", ale zato bude opravdu korekt. My ostatní totiž radši jdeme s proudem. I já. Tak například už dávno netvrdím místním Svědkům Jehovovým, že toho jejich gentlemana neznám, že jsem ho neurazil a že se s ním v souboji bít nehodlám, což je prosím svatá pravda. Jednoduše prohlásím, že si na to netroufám, že se nejdřív pokusím napravit mé vlastní hříchy, než začnu dělat kázání jiným. I když jim pointa tohoto tvrzení pořád ještě jaksi uniká, přesto odejdou, a máme na nějaký čas - tedy pánbůh i já - alespoň pokoj. A když pak přijdou zase jiní, třeba vybírat na podporu divé zvěře, sděluji jim, že jsem už peníze dal přímo místním srnkám a mývalům. Zřejmě to není to, co by vyběrači ode mne asi chtěli, ale alespoň mě nemohou pomluvit, že nic nedávám...

Také jsem se rozhodl, že se politicky zapojím. U firmy, kde jsem kdysi pracoval, jsme vyplňovali jakýsi dotazník. Hrdě jsem se zapsal do jednoho čtverečku, že patřím k visible minority tj. viditelné menšině. Zavolali si mě, že to mám špatně. "Proč," ptám se nechápavě, "měřím sice jen 5 stop a 5 palců, ale viditelný jsem. A také si myslím, že těch pár tisíc Čechů, co je v Kanadě, se dá celkem dobře kvalifikovat jakožto menšina." "Ale ne," řekli mi, "vy nám nerozumíte, vy jste přece white Caucasian (vyslov "uajt kókejšn", míněno bílý Indoevropan; co s tím má co dělat Kavkaz, se mě prosím neptejte). Řekl jsem, že to zní, jako když někdo hledá inzerátem ztraceného kokršpaniela, ale ujistili mě, že je to správný, dokonce vědecký titul. Zeptal jsem se, nejsou-li snad barvoslepí, neboť já jsem asi tak málo bílý, jako je číňan žlutý anebo indián rudý. Také jsem jim sdělil, že jsem si myslel, že dělit lidi podle barev je rasistické, že se snad lidé mají dělit jen na hodné a zlé. Řekli mi, že je to dělení zastaralé a že v demokracii se dělí hlavně podle barev. Zeptal jsem se tedy, když se jim bílá nelíbí, kterou jinou barvu bych si mohl demokraticky vybrat. Kroutili nade mnou hlavou, ale neporadili. Tak jsem jim tam ke svému jménu napsal ze zoufalství invisible majority? , tedy jako něco jako neviditelná většina. Proti tomu už nic neměli, asi proto, že kdyby přeškrtli i to, tak už bych se jim tam do žádné škatulky ani nevešel.

Jindy zase, když jsem se naposled vracel z Evropy a hupsnul na letišti v Torontě do minibusu, usedla vedle mě jakási slečna a vykládala mi o té hrozné ozonové díře. Jen tak mimochodem, když ož o tom mluvíme, poraďte mi: jedná se o díru v ozonu, nebo o ozon v díře? Kápl jsem jí do noty, když jsem jí tvrdil, že jsem měl možnost srovnávat onu díru za letu, jak jsem ji viděl před třemi lety a pak teď: a opravdu, ona se zvětšila! Jeden pán, co seděl za námi, se rozchechtal, až se zakuckal. Obrátil jsem se na něj: "Vidíte, už vám ten ozon taky chybí, co?"

Navíc jsem začal politicky korektně nadávat na různé politické strany, ale dávám si pozor, abych nadával vždy na tu stejnou, jako nadává ten, s kým mluvím. Ono se to politicky vyplatí. Vím, zní to trochu jako politická bezcharakternost, ale co když on bude politicky korekt a já ne? Namítnete, že můžeme být také naopak oba politicky nekorektní, ale zase mi pak alespoň nenabije hubu. Přestal jsem také kouřit a spolu s ostatními v našem podniku s radostí pozoruji, jak si ta menšina - asi jediná menšina, která nemá u nás žádná práva – ničí plíce ve zákonem vymezené a vyhulené, převyhulené místnosti. Vážím si jich: umírají, abychom my ostatní mohli žít. Ale jinak na ně také nadávám, dělají to všichni, tak to asi bude P.K.

Na tabuli - tedy na takovou tu nástěnku v našem oddělení - jsem napsal: "Zachraňte naše sovy, ať si také mohou houknout!" Schválně jsem se při tom nechal chytit, abych byl pochválen, ale to se nestalo: nevšiml jsem si totiž, že ten týden se zrovna zachraňovali kojoti. Naší známé, která studuje jak zdravě jíst, jsem vykládal o hrozné nemoci z ryb, kterou jsem si na místě vymyslel, jen abych na ni udělal dojem, že jsem v této věci P.K. Odbyla mě: "Ale to už my přece dávno víme!" a zahrnula mě takovou spoustou horrorů kolem ryb, že jsem je pak (a ji také) nemohl celý rok ani vidět. Když přijdu do banky - stojí tam obvykle několik front, u každého okénka jedna – vždycky se slušně toho posledního v řadě zeptám: "Prosím vás, stojím tady politicky dobře?" Ale od té doby, co se jedna stařenka vylekala a šla se raději zeptat té slečny za okénkem, to už nedělám. Stoupnu si a politicky chytře počkám, až to někdo zjistí. Co já vím, třeba to není politicky správné zeptat se, co je politicky správné…

Když se mi šéf zeptá, co si myslím, tak vždycky řeknu: "Já se vším s vámi absolutně souhlasím!" Zatím se mi nikdy nezeptal v čem či s čím vlastně souhlasím; vždycky jen pokývá radostně hlavou. Ví, že se nemusí ptát: je na mě spolehnutí a to je hlavní. Já sice nechápu, proč jsem na tohle musel studovat, ale dál o tom nepřemýšlím: nebylo by to P.K.

Někdy se bojím, zda nejsem dokonce P.M.K. (Příliš Moc Korekt) – takoví mohou být totiž také podezřelí. Navíc si ještě někteří nactiutrhači dovolují o mě tvrdít, že si z toho všeho dělám jen srandu. Ale počkejte: až budeme moci donášet na ty politicky nekorektní, to budete T.K. (Teprve Koukat)!

Back to index


REPORTÁŽ: SAYONARA
(Rozpaky poutníka v Japonsku, díl 1.)

Na cestu.

Při pozorování nedávného přenosu Olympijských her z Nagana jsem si znovu připomněl mou poslední návštěvu v Japonsku a dojem, který na mě tehdy učinila. Protože Japonsko, to jsou Japonci a pocity Čecha či Kanaďana v Zemi vycházejícího slunce jsou, jak se říká "převážně různé". Vlastně ani nevím, jestli se oni tolik liší od nás, nebo my od nich...

Jezdil jsem tam sice jen služebně, tj. certifikovat pro CSA (ne ČSA, tohle je Canadian Standard Association) počítače známých značek a navštívil jsem tam pár míst, jako je Tokyo (jak jinak?), Utsonomiya nebo Toyohashi. Když jsem tam jel poprvé, měl jsem přímé zkušenosti jen s japonskými obchodními a firemními zástupci v Torontě a dva roky telefonních konverzací s Japonskem. Z toho období si ostatně ještě teď pamatuji, jak mi posílali faxy z Nipponu (jak se také jinak Japonsku říká) , na které jsem jim odpovídal den předem, tj. na páteční jsem odpovídal ve čtvrtek a podobně. Nebyly to pochopitelně žádné čáry, bylo to jen díky tomu, že Tokyo je o 15 hodin před Torontem. Připadalo mi to tehdy hrozně srandovní a Japoncům také. Když na to teď pomyslím, to je vlastně to první, co jsem se o nich naučil: oni totiž mají velký smysl pro humor, větší než třeba Číňani či Němci.

Jinak tu pochopitelně máme v Kanadě Japonce, kteří tu žijí několik generací (neberte mi za slovo, když ne oni, tak jejich potomci), ale ti už jsou příliš zkanadizovaní. Tak například můj bývalý šéf měl ryze japonské jméno, ale už byl jaksi víc šéf, než Japonec - jestli rozumíte, co tím chci říci. Od něj bych se asi víc naučil tak o Řecku než o Japonsku.

Takže mou hlavní přípravou bylo jen těch pár obědů, na kterých jsem s nimi byl a konverzace, které jsme s nimi měl. Zatímco v CSA oni brali na oběd nás, v Northern Telecom, kde jsme dělal předtím, jsme zase zvali my je. Většinou teda do místního go-go klubu, kde mohli ochutnat skvělý roastbeef s křenem a obdivovat lepé tvary kanadských děvčat. Obzvláště pamatuji jednoho, nebudu uvádět jeho jméno - řekněme, že se jmenoval Netzuda - pořád podezřele vychvaloval ten křen a jinam by na oběd už asi ani nešel. Bohužel, i ten nejlepší roastbeef se přejí a když majitel podniku začal z úsporných důvodů posílat na podium i dívky ne už tak pohledné, utrpěl tím nakonec i náš obchod s Japonskem.

Japonské restaurace v Torontě, kam nás zase zvali Japonci, mě vyhovovaly více: byly elegantní, orientální a mohl jsem se tam pochlubit, jak umím ovládat chopsticks, neboli tyčinky, kterými se to všechno jí. Tento anglický název jim ale nedává zaslouženou úctu: japonské tyčinky bývají nalakované, nádherně pomalované a pro většinu lidí z occidentu (tj západu) hrozně nepraktické. Byl jsem dokonce svědkem nemístného vtipu, když se jeden spoluzaměstnanec hostitelů při té příležitosti zeptal, jak staré vlastně ty tyčinky jsou (tedy ne ty jeho, ale historicky vzato). Načež mu pyšně odvětili, že pět tisíc let i více. Na to ale ten šprýmař čekal, neboť prohlásil, že naše vidlička a nůž jsou staré jen 500 let. Co tím chtěl dokázat, nevím, snad jenom svoji hloupost.

Ne, nesmáli se, ale ani ho nesprdli. A tak už v Torontě jsem zjistil jednu jejich charakterovou vlastnost: oni jsou totiž hrozně inteligentní. Jenomže to nedávají najevo - oni vůbec mnoho věcí nedávají najevo. I tak se to pozná, i když, pravda, "it takes one to know one" (volně přeloženo: na to musí být jeden sám inteligentní), takže já to radši dál nerozvádím, protože byste se mě také mohli zeptat, jak jsem to tedy poznal já...

Ovšem inteligence a tradice jsou - a vždycky byly, ať už je to kdekoliv - v určitém rozporu. Podle jedné definice inteligence je to "schopnost se přizpůsobit". Japonci se přizpůsobit umí, to jen v některých věcech nemohou a v jiných zase nechtějí. Tradice a westernizace svádí v Japonsku krutý, i když ne zrovna viditelný boj.

Projevuje se to nakonec i v jejich jednání s vámi. Pokud jsme jednali služebně, neznám lepší partnery, ba co víc, starali se o mě, že jsem si připadal jako ve vatě. Technicky se ale cítili trochu víc na výši než my - ale který technik není tak trochu snob? My Kanaďané, my si ve světě moc reklamy neděláme, snad za skromnosti, snad proto, že si myslíme, že každý přece musí vědět, jak jsme dobří. V čem byli ale určitě lepší, byla "domácí příprava". Dokumentace, která byla třeba potřeba k verifikaci, byla pro nás předem napsána skvělou angličtinou a ještě třikrát na disku - pokaždé jinak, protože jsme u firmy tehdy používali tři druhy wordprocessorů, což by se u Japonců asi netrpělo.

Moji kolegové mě varovali, že na mě Japonci vrhnou dvacet inženýrů, kteří rozumí perfektně našim standartům (tj. technickým normám) a dokonce je umí snad i nazpaměť. Jak proti tomu můžete bojovat? Zjistil jsem, že docela dobře. Mám totiž svůj vlastní jednoduchý přístup k věci: česky se tomu říká drzost. A tak když jsem něco přesně nevěděl, přiznal jsem to s poukazem na to, že si to můžeme najít přesně ve standartech. Tam jsme mimochodem zjistili, že si ani oni všecko nepamatovali tak úplně přesně...

Tento můj novátorský přístup k věci je zřejmě šokoval: asi se to všecko musili opravdu učit nazpaměť. Vysvětlil jsem jim, že u nás si šetříme pamět na jiné věci a odříkal jsem jim česky báseň Toman a lesní panna, tak jak si to ještě pamatuji z toho biflování ve škole. To už jsem věděl, že kromě vědy jsou Japonci zatíženi i na umění. Problém byl, jak přeložit lesní pannu do angličtiny. Slovo virgin se mi zdálo dost nerealistické, ale pak mě někde v paměti naštěstí povyskočil termín water nymph. "Ah, Roosalka, Dvorzak", řekl jeden z nich, čímž mě doslova posadil na židli. Teprve později jsem poznal, jak hodně znají českou i jinou hudbu.

V tom týdnu, co mi zbýval do mého prvního letu na východ, jsem pak ještě stačil po večerech přelouskat dvě knihy o Japoncích, obě americké a tudíž nepoužitelné. Co mi z nich zbylo v hlavě mě pak způsobilo pár nedorozumění, naštěstí ne smrtelných.

A pak už jen stačilo přibalit pár průvodců, po česku bedekrů, a deštník, neboť právě nastávalo období dešťů. Na to mi nejvíc kolegové připravovali, neboť deštník je tam prý důležitější než co jiného (není to vůbec pravda, deštník je až na druhém místě). Letěli jsme šest hodin přes Kanadu na zapad, tedy skoro jako přes Kanadu na východ, do Evropy. Přespal jsme ve Vancouveru a ráno pokračoval dálších deset hodin do Japanu, tedy vcelku šestnáct hodin. Vezmete-li v úvahu, že časový rozdíl je 15 hodin plus, vlastně tedy jeden den plus a sedum hodin minus. Tolik to tedy trvá, než se země ve svém otočí mezi těma dvěma poledníky. To už jsem byl v letadle, když mě napadlo, že by bylo jednodušší, kdybychom prostě vyletěli nahoru a tam počkali několik hodin na jednom místě, než se pod nás zase dostaneTokyo a pak prostě klidně sletěli dolů. Zdálo se to úplně logické a nedovedu vůbec pochopit, proč to ještě Air Canada ani Canadian Airlines takto nedělají...

Moje první opravdová poznávací lekce přišla hned v letadle. Maně jsem otevřel nějakou knihu, když se mnou hovorný Japonec, co si přisednul ke mně, začal rozmluvu, která se skončila až když jsme se rozcházeli na Narita letišti v Tokyu (tedy ono není přímo v městě, jedete odtamtud do Tokya autobusem pěkně dlouho). Byla to zajímavá příručka, už proto, že mu jí dala jeho firma, aby nás, westerňáky z Toronta, seznámila s jejich starodávnou kulturou, jinak řečeno zcivilizovala. Měl jich víc a všechny mu zbyly, asi proto, že byly psány jen japonskym obrázkovým písmem. Vracel se domů a byl hrozně rád, že ji mohl udat alespoň u mě. Jak vlastně poznal, že já čtu všecko, co má obrázky, to teda nevím. Navíc, zřejmě poučen tím, že musel několikrát tu příručku zákazníkům přeložit - další znak japonské discipliny: když ji nemohl rozdat, tak ji prostě "odmluvil" - tak ji také odvyprávěl mě. Měl v tom opravdu praxi a času jsme měli dost, tak jsme strávili příjemných (alespoň podle jeho názoru) deset hodin jednostranné konverzace. Tím se stalo, že mám tady o čem psát a doma si navíc schovávám jednu nečitelnou příručku, jako památku na ten nezapomenutelný let.


Něco o japon-če-štině.

První, co se cestovatel v Japonsku bohudík nemusí naučit, je mluvit japonsky. Pravda, stalo se mi tam několikrát, že jsem oslovil někoho, kdo anglicky (a s jistou pravděpodobností ani česky) vůbec neuměl - jeden děda dokonce ode mně se strachem utekl - ale jinak jsem s mluvením problém neměl.

Navíc by mi to, co jsem se naučil japonsky, vždycky stačilo jen tak na pár vět a byl bych zase vedle. Tak například hned ráno v hotelu jsem se chlapíkovi, který zastupoval našeho zákazníka, hrdě představil a dodal doozo yoroshiku, tedy něco jako "těší mě, že vás poznávám", načež on spustil ochotně něco japonsky a já jsem se honem přiznal, že to je asi tak vše, co znám. Na druhé straně existují japonské výrazy, velice podobné českým, které ale znamenají něco úplně jiného. Tak třeba jindy se mě můj pobočník zeptal Čo to máte? a já mu v domění, že hbitě sdělil, že "Nič, veru naozaj". Takovou odpověď jistě nečekal, vždyť chotto mate neznamená nic jiného, než "počkejte okamžik".

Také dívka v recepci, která na mě volala Ohio a které jsem, v domnění, že si mě plete s nějakým Američanem, hbitě odpovídal slovem Kentucky, mi jenom přála "dobré jitro". Když jsem se to druhý den dozvěděl, hned jsem na ní ráno vesele zvolal ohayó, načež mi ona odpověděla mile slovem kentakí. Podobně kino nemá nic společného s biografem, neboť to znamená "včera" a tako není mexické jídlo, ale "drak", ano, ten dětský na špagátu a takových případů je pochopitelně mnoho.

Jinak je tu mnoho slov jako kdyby vypadlo z českého slovniku - ovšem poněkud se také přitom natlouklo: takshi je taxi, hoteru je hotel, busu je autobus a kohi je kafe. Pečlivý pozorovatel by mě asi opravil, že jsou ta slova spíše podobná angličtině, ovšem takových šťouralů najdete všude dost. Pak jsou ovšem ještě slova, která znějí jinak než česky a navíc ještě znamenají něco úplně jiného - těch je ovšem nejvíc. Tak třeba hayaku (pospěš si), denwa (telefon) a dokonce se z nich vytvářejí celé nesrozumitelné věty, například Motto yasui no wa?chcete-li říci: "Nemáte něco levnějšího?"

Jedna výhoda pro Čecha je tu ale jasná: na rozdíl od angličtiny, kde se (až na čestné výjimky) nikdy nic nečte tak, jak se to píše - a kanadské děti se díku tomu učí ve škole pět let jenom psát - v japonštině se všechny samohlásky čtou tak, jako v češtině a také souhlásky se vyslovují jednoduše. Takovou pohodu jsem zažil jen s havajštinou nebo moravštinou.

Toto vše je ovšem jenom v roomaji což je vlastně fonetický překlad japonštiny, aniž by to bylo defakto nějaké písmo. Japonština má tři písma, všechna se tak trochu podobaji čínštině, neboli, jak říkají Američané, když něčemu nerozumějí, they all look chinese to me, ale o tom snad zase něco později. Jednomu z těch písem dokonce říkají "čínské", což jsem se dozvěděl právě ve vlaku z Tokya do Toyohashi. Byl jsem totiž vyrušen svým sousedem, když jsem si prohlížel nějaký časopis, a ten se mě najednou zničeho nic zcela nelogicky (ale zato anglicky, jinak bych to dodnes ještě nevěděl) zeptal, jestli umím číst chinese alphabet. Faktem je, že Japonci se moc nezdržujím tím, aby něco psali anglicky a v roomaji už vůbec nepíšou. Dvoujazyčné prospekty s angličtinou či jiným jazykem, to ano, ty jsou všude. Co se týká knih, našel jsem při návštěvě japonského knihkupectví, které bylo mimochodem zcela narváno - nejen knihami, ale i lidmi - jen pět anglických knih mezi stovkami knih japonských. Ale opět: jsou tam knihkupectví čistě pro cizince či pro studenty, kde je tomu zase naopak. Ale narváno je tam také.

Ještě snad o japonské výslovnosti: jsou prakticky tři způsoby, které se tajemně míchají dohromady. Jedna zní, jako když si pustíte magneťák na větší rychlost, tu druhou si můžete nacvičit, když rychle vyběhnete do schodů a snažíte se na jeden dech říci alespoň deset vět. Třetí pak se užívá spíše na divadle či ve filmu - Japonci totiž nepoužívají grimasy a nahrazují pocity zloby či starosti prostě zvýšeným hlasem. Prvně jsem to viděl ve filmu Sedm samurajů, kde si situace, kterou by Yul Bryner v Sedmi statečných vyřešil svým poklidným hlasem a pěti výstřely, vyžádala nejdříve přestřelku slovní a to ještě na poměrně vysoké hladině, tedy decibelové. Pak ale ještě existuje japonská výslovnost, kterou jsme si zamiloval, ta, kterou tam mluví ženy. Není to vlastně ani výslovnost, je to něco jako zpěv slavíka a je to tak roztomilé, že se vám dokonce zdá, že tomu rozumíte. A to je u člověka jako jsem já, který málokdy rozumí tomu, co vlastně ženy říkají, opravdu co říci.

(pokračování příště)


Back to index

POVÍDKA: JAK BYL RODRIGO OSVOBOZEN

Toho večera byl Rodrigo hrozně nešťastný a nemohl myslet na nic jiného, než na svou lásku. Ta malá chica ho stále ještě odmítala a to si právě nemohl dost dobře srovnat v hlavě - míval totiž u žen většinou úspěch. Měl takový ten šestý smysl, který mu řekl, u které mu to půjde lehce a u které ne. A právě u téhle se jeho instinkt mýlil.

Stalo se to, když šel za Palomou, která byla jeho láskou velikou a poslední, tedy alespoň prozatím. Tentokrát mu to ale nevyšlo, to víte, gitana. Když v rozvášnění omylem vyslovil jméno té druhé, Palomita ho rychle vyhodila ze dveří, pokřikujíc ještě cosi o kohoutovi a smetišti. Ale to už Rodrigo pořádně neslyšel, neboť se rychle vzdaloval směrem, kde stála cantina - útěcha, která nikdy neselhala.

Tam bylo jako obvykle rušno. Kamarádi už popíjeli, tedy někteří, jiní zase ještě popíjeli. To bylo tak: jestli jsi někdy potkal některého náhodou někde jinde, mohl jsi se vsadit, že jde stejně buď z hospody anebo do hospody. Šenkýřka Consuella se také hned přitočila a bez ptaní mu nalila víno. Kdosi podal kytaru a než se kdo nadál, Rodrigo začal zpívat právě něco o ní.

Ostatním se píseň pochopitelně líbila, i když se Consuella tvářila všelijak. Pomalu se přidávali k Rodrigovi a protože se každá sloka musela pochopitelně extra zapít, nebylo divu, že za hodinu byli všichni nalití, někteří i pod stolem. Všichni, kromě starého Manuela, který předstíral, že je opilý, ale zatím moc nepil. To aby mohl dělat revoluci a ta se musí dělat ve stavu střízlivém.

Manuel to také byl, který si vzal Rodriga na mušku a začal do něj hučet: "Poslyš, chlapče, znal jsem tvého tatíka, byl to pane na slovo vzatý revolucinář, zapatista, i Pancho Villu pamatoval! A co tvůj praděd - ten zase bojoval v té revoluci proti císaři Maximiliánovi. Jen ty nic! Daleko se odkutálelo jablko od stromu. To se nestydíš? S ženskými se tahat, to ano, ale udělat nějaké to přepadení, nebo bombu hodit, to ne. Na to jsi moc líný, viď?"

Rodrigo už ty jeho řeči slyšel mnohokrát a tak ho to ani nezajímalo. Aby alespoň něco řekl, prohodil, že oba za to také i životy položili, tatíka oběsili a praděda vojáci, austriacos nebo snad checos pro změnu zastřelili. Praděd navíc umřel zbytečně, protože se ukázalo, že měl jen tu smůlu, že si ho s někým spletli. Však za to také dostal milost, ale to už byl bohužel po smrti. "A já nechci umřít," namítal Rodrigo ospale, "jsem ještě mladej." Pak si na něco vzpomněl a dodal: " A vůbec, ona mě nemá ráda a já se kvůli ní musím zabít ..."

"Pěknej hrdina," odplivl si Manuel, "ještě se mi tady rozbrečí. Ne, s tebou bychom to nevyhráli. S takovými tuhle zemi neosvobodíme. Ale my ji osvobodíme - i tebe osvobodíme, ať už chceš anebo ne. Naštěstí jsme tu my, co pro lid dáme vše, i své životy." Třeba říci, že Manuel s tím rozdáváním nijak moc nepospíchal. Na všechny akce totiž posílal za sebe radši ty druhé. Nechtěl riskovat: chtěl tu revoluci přežít, neboť si od ní sliboval daleko více, než jenom vítězství lidu. Navíc se také bál vězení, protože slyšel, že se tam musí pracovat. Dopil tedy víno, které patřilo jednomu z těch spáčů a šel dělat revoluci zase jinam.

Také Rodrigo se zvedl a pomalu odcházel, aniž přesně věděl, kam jde. Vedlo ho asi podvědomí, protože najednou zjistil, že je pod oknem své lásky - teda ne té první, ani té druhé či desáté - ale své lásky poslední, té nešťastné. Chtěl jí něco zazpívat, ale hlas mu selhal a než ho našel, usnul a svalil se do trávy. Probudil ho nějaký pes, který mu z nepochopitelných důvodů olizoval obličej. To Rodriga tak dojalo, že se rozplakal. Pak zase na chvíli přestal a snažil si vzpomenout, proč je najednou muy triste, tolik smutný. Nakonec jen zahulákal něco neslušného na úkor místních rodáků, zcela přitom zapomínaje, že se tu také narodil. Chtěl toto své prohlášení vylepšit ještě několika silnějšími výrazy, když se za rohem ozvaly kroky vojenské hlídky.

El comandante zpozoroval Rodriga a vyzval ho, aby se rozešel, což Rodrigo neudělal. Naopak, sebral kámen a hodil ho do nejbližšího okna; to aby ukázal, že mu nikdo nebude poroučet. Vojáci se rozběhli směrem k němu a tak si to rychle rozmyslel a začal utíkat. Doběhl až na jakési malé, opuštěné náměstí, kde se k němu přišoural zase nějaký pes. Rodrigo se po něm ohnal a pes ho za to pořádně kousl. A pak, zatímco se snažil za hlasitého nářku ovázat si ránu šátkem, se někde nad ním otevřelo okno a kdosi zakřičel: "Táhni domů! "

" Paroháči jeden!" prohodil Rodrigo, aniž by se zdržoval pohledem, komu to vlastně nadává. "Cos' to řekl?" zařval oslovený. "Tvoje žena se mnou spala." prohlásil Rodrigo klidně. "Lumpe, to mi zaplatíš! " prskal ten nahoře." "Ale ne, já už jsem přece zaplatil jí, estúpido! " zavolal Rodrigo nahoru, okno bouchlo a byl konec.

Zase se tedy sebral a šel dál. Několikrát ještě kohosi vzbudil, dostal i pár kopanců a nakonec se rozhodl, že se asi přece jen zabije. Ale nejdříve se ještě musí rozloučit s ní: nechat jí vědět, proč to udělal, aby toho pak do smrti litovala. Došel opět k domu, kde bydlela Paloma. Vešel dovnitř, ale dál se nedostal; usnul už na schodech.

----- ----- -----

Pak ho cosi probudilo. Dole pod ním, ve sklepě, se svítilo. Sedělo tam asi tucet mužů a cosi si pološeptem domlouvali. "Viva la república, viva la revolución! " vykřikl co chvíli některý z nich. Vtom uviděli Rodriga. "Co ty tady?" ptal se jeden z nich. Rodriga nenapadlo nic jiného, než také vykřiknout: "Viva la revolución!" Vzali ho mezi sebe, dali mu napít vína a svázali ho. Jejich vůdce si pak vzal ostatní stranou a řekl jim krátce: "Musíme ho zabít, jinak by nás všechny prozradil."

Dlouho se radili a Rodrigo zatím zase usnul. Konečně se jeden z nich nabídl, že ho tedy utratí. Zrovna se k tomu připravoval, když do domu vtrhla ozbrojená stráž a všechny spiklence zajala. Rodriga také - vůbec jim nevadilo, že byl vlastně zajatcem. Po výslechu, kde se ale ukázalo, že je na mol opilý a že opravdu neví nic, nada, ho vojáci radši poslali domů. A aby mu cesta lépe ubíhala, ještě mu přidali pořádné nakopnutí.

----- ----- -----

Ráno, zatímco se na náměstí chystala popravu chycených spiklenců, ho náhoda ho s nimi zase svedla. Rodrigo totiž prospal noc kdesi v parku a cestou domů musel projít právě přes tohle náměstí, Plaza de la Libertad. Přišlo se tam na exekuci podívat poměrně dost lidí. Někteří byli přihnáni vojáky, jiní přišli jen tak, ze zvědavosti. Mnozí se dokonce i tlačili, aby lépe viděli a matky zvedaly děcka nad hlavu, aby také jim nic neušlo. Nešťastníci tam stáli na lešení a zpívali jednu starou revoluční píseň. Chyběl jim ale tenor a tak to Rodrigo nevydržel a přidal se. To povzbudilo ostatní v davu a za chvíli už notovali všichni.

Bylo to tak spontánní, že Rodrigo úplně zapomněl, kde je, a aby ukázal těm na lešení, že si je pamatuje, začal na ně mávat a volat: "Viva la revolución". To už si ho všiml i velitel vojáků, a nařídil, aby ho tedy také zatkli a přitáhli k odsouzencům. Postavil se hrdě vedle nich, ale jak odcházeli jeden po druhém k šibenici, nakonec s ním zpívali na podiu už jen tři, pak dva, a nakonec, jako poslední, zpíval už jen on sám.

Vtom ho kdosi v davu poznal a zakřičel: "Já ti dám paroháče, cobarde! " a hodil po něm kamenem. Druzí v davu se ochotně přidali. "Urychlete to", volal el capitán, který se bál, že by mu ho utloukli ještě než ho bude moci pořádně popravit. Vojáci tedy udělali kolem Rodriga kruh, dotáhli ho k trámu a jakýsi šplhoun z davu ochotně přinesl stoličku, která při tom zmatku spadla z lešení. Rodrigo si najednou vzpomněl, že jeho praděd vlastně taky umřel omylem. Ne, nemůže přece umřít jen tak pro nic! Vylezl tedy na stoličku a zařval: "Ať žije svoboda! Dolů s tyranem! " A protože ho zapomněli předtím svázat, sebral katovi oprátku a sám si jí nasadil na krk.

Náhle se rozlehl náměstím křik: "Tyran je mrtev, viva la revolución!" Náměstí začaly obsazovat houfy revolucionářů a vojáci se jim ochotně vzdávali. Jen ti na lešení jaksi váhali. Ne tak Rodrigo: najednou pochopil, že se mu vlastně chce hrozně žít. Odhodil nejbližší dva vojáky a už-už se chystal skočit dolů z lešení, když se na něj vrhnul sám el capitán. Ale to už také osvoboditelé dorazili až na lešení a jeden z nich se z koně rozmáchl šavlí po oficírovi. Ten se ale uhnul a čepel se svezla Rodrigovi přes břicho a zasáhla ho v místě, o které se muži nejvíc bojí. Ošetřili ho jak mohli. Když ho odnášeli, zeptala se jakási žena z davu doktora: "Seňor médico, bude žít?" "Ovšemže," odvětil ten dobrý muž, "ale nikdy už nebude moci milovat žádnou ženu," a výrazně na ni mrkl.

A tak byl Rodrigo osvobozen.

Back to index


POEZIE: POSLEDNÍ SBOHEM
(Přeloženo z originální básně Lorda Tennysona: "Crossing the Bar".)

Zapadlo slunce. První hvězda noci -
jak jasné pro mě její volání!
Nemusí provázet mě příliv vzdycháním,
když zemi opouštím jak plavec, bez pomoci.

Jen tiše ševelet by měl jak dítě spící,
vřící a pěnivý, k pevnině hnát se hned,
jako by přicházel z hloubi dno nemající
a obracet se opět v moře zpět.

Hlas večerního zvonu, soumrak na moři
a zrádná tma, která loď provází.
Nemusí o smutku tvá ústa hovořit:
to jenom námořník teď na loď odchází.

Ač někde daleko od země budu zrána,
a nikdo na břehu nespatří lodi dým,
já přesto doufám, že snad uvidím,
tam na své cestě svého Kapitána.


Back to index (Zpátky na index)

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

©hurychj@hurontel.on.ca