onvlajka
csvlajka

HURONTARIA - 2B/98
Canadian Czech-out Magazine ball Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

Komentář:

Tak jsme toho od vánoc prožili zatím dost: ledové bouře v Quebeku a Ontariu, čeká se výbuch nějaké sopky a buhví, čeho ještě. Někdo říká, že to má na svědomí El Niňo, jiný, že se naklonila osa Jupitera, ostatní to svádějí na skleníkový efekt. A ti největší pesimisté (opět) tvrdí, že přichází (také opět) konec světa. No to by mi ještě tak scházelo, zrovna teď, když si konečně mohu užívat svou těžce zaslouženou penzi! Taková věc se může stát jenom mně! To mi řekněte, kam mi pak budou posílat šek? Už je vidím, jak mi napíšou, že musím zaškrtnout buď: a) nebe, nebo b) peklo, nebo c) jiné místo (v tomto případě si to sice mohu nechat dát posílat do místní banky v novém místě, ale musím od nich předem dostat číslo konta a potvrzení ...


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: Paradigmata.
Reportáž: Go West (Aneb jak se žije u prérie, pokračování 6 -10)
Povídka: Gettysburg.
Poezie: Balada o Cromwellovi.

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část zde je zobrazena v kódu CE 1250; pro verzi bez diakritiky jděte prosím zpět na Titulní stránku.


ape

"Kluk se nám nevyvedl. Byli jsme pro něj moc primitivní, tak se sebral a odstěhoval se někam až k Neandertálu..."


Pls send me a mail to my address below; your comments will be appreciated. If you want to receive announcement of the new issue by mail, add the word SUBSCRIBE.
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE.

Webmaster Jan (Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca



ÚVAHA: PARADIGMATA


Mám takovou jednu metodu, která mi pomáhá, když se cítím ve stresu, když mám nějaké velké problémy anebo prostě jen špatnou náladu. Sdělím vám jí zcela zadarmo, ačkoliv jeden kalifornský šrink, pardon, psychiatr, na ní vydělává těžké peníze.

Pracuje to takto: představím si prostě, že zítra touhle dobu zemřu. Proč? To není důležité, však já taky zítra zemřít nechci, ale pro tuhle metodu je ta představa nutná. Zítra, pět minut před tím, než zemřu - to už to budu pochopitelně vědět - si najednou vzpomenu, jaké jsme měl včera, to jest dnes, starosti. A přijde mi to všechno tak k smíchu, že mě z toho klepne mrtvice ještě dřív, než umřu. Pak se pochopitelně rychle vrátím do skutečnosti a jsem hrozně rád, že jsem dneska, to jest zítra, vlastně nezemřel.

No vidíte a takhle jsem to dělal už deset let před tím psychiatrem. Ale abych mu nekřivdil - myslím, že tahle metoda je stará jako lidstvo samo. Vždyť takhle vlastně nějak vzniklo i náboženství.

Vidíte, začal jsem poměrně makábr historkou a skončil jsem úplně jinak. Převedl jsme to prostě na jinou platformu, na jinou dimenzi. Říká se tomu změna paradigmatu, neboli způsobu či modelu, jakým jsme zvyklí myslet. Ono totiž ve všem záleží hlavně na přístupu k věci, na attitudě. Ano, na úhlu pohledu, z kterého se na věc díváme. Celý náš život se zkládá z attitud a někdy se nám dokonce zdají důležitější, než samotný život. Opakuji, že se nám tak jen zdají, protože jako v té historce o poloprázné láhvi whiskey, je to všecko jen otázka názoru..

Že tu historku neznáte? No to je tak: optimista řekne, že je ještě napůl plná a pesimista zase, že je už napůl prázdná. Na faktu tím ovšem absolutně nic nezmění. Nejhorší je na tom pedant: ten to bude pořád přelévat, aby přesně změřil, kolik tam toho vlastně je a nezbude mu už čas, aby se rozhodl, co s tím zbytkem alkoholu vlastně udělá.

Na rozdíl od láhve s whiskey nám naše attitudy naopak mohou život zkrátit anebo i prodloužit. Anglické přísloví říká, že "our life isn´t just a series of chances, but of choices". Jinými slovy náhoda přeje každému, ale jen ten, kdo svou příležitost správně uchopí, s ní uspěje.

Ne vždycky nám pomůže logika. Kdosi udělal takovýhle pokus: položil dvě prázdné láhve na stůl, do jedné dal mouchu a do druhé včelu - přitom láhve neuzavřel. Včela se mermomocí snažila prolézt skleněným dnem, kde také nakonec zemřela, zatímco moucha po nějaké době našla otevřené hrdlo a ulétla na svobodu. Z logického pohledu měla pravdu včela, která se lopotila za světlem, zdrojem života, zatímco moucha vlastně jen tak lítala jako blázen. Chudák včela zahynula jen proto, že nedokázala změnit svoje paradigma.

Zenon Alexandrijský kdysi řekl, že život je jako kniha: nezáleží vůbec na tom, jak je kniha veliká, ale jak je dobrá. No a vidíte, filozofové se dnes pořád ještě hádají, kolik z té knihy života si vlastně píšeme sami, ať už jako jednotlivci nebo i jako společnost. a přitom ta kvantita tu není tak důležitá, stačí, když víme, že je na nás, jestli z toho díla bude tragedie nebo komedie. Mám ovšem na mysli komedii v dobrém slova smyslu, plnou dobré pohody, při které se rádi zasmějeme, často i sobě.

Ano, stačí změnit pardigma a z truchlohry tu máme veselohru (ale pozor, nesmíme to přehnat, pak by z toho byla dokonce fraška!). Ano, zrovna když si myslíme, že nám někdo ten život zatraceně špatně nalinkoval, stačí změnit úhel pohledu a hle - už to tak moc zle nevypadá. Dokud žijeme, je pořád nějaká, i když třeba dost malá naděje. Problémy se dají vyřešit, z nemocí se můžeme vyléčit a chyby se přece dají zase napravit. Horší je to s lidmi: ti se mění poměrně málo a hrozně neradi...

Back to index


REPORTÁŽ: GO WEST (Aneb jak se žije u prérie, pokračování 6 -10), ťukněte na slovo reportáž.

POVÍDKA: GETTYSBURG
(Překlad povídky "The Old Hundred")

"Když byla kanonáda v nejlepším, jižanská kapela, která byla mezi námi a hřbitovem, začala hrát polky a valčíky, což znělo za doprovodu výbuchů a hvizdu dělostřeleckých granátů velice neobvykle."

Colonel Artur J. L. Fremantle, Britský vojenský zapisovatel u štábu generála Roberta E. Lee

----- ----- -----

Naše kapela patřila k 26-tému regimentu ze Severní Karoliny, ale jinak jsme si říkali Moravian Brass Band, tak jako tehdy, když jsme ještě hrávali v Salemu. Naši předkové totiž přišli ze Saska, nejprve do Georgie, později do Karoliny a tam založili Salem. Takže kdybyste se mě zeptali, co vlastně děláme tady nahoře v Pennsylvanii, asi bych se vám musel přiznat, že nás sem poslali, abychom tyhle Yankees naučili zpívat Dixie. Ale to byste asi dnes už nepochopili...

----

Toho rána jsme vstávali do druhého dne bitvy. Město jsme sice měli pod kontrolou, ale na kopcích kolem bylo vidět modravé hloučky nepřátel, kteří se ovšem nehodlali vzdát, protože bojovali na svém. A tak zatímco jejich papa Lincoln byl z toho celý nervózní, naši se chystali, že dnes dokončí, co včera začali. Chlapci si ještě dělali vtipy na to, jaká pěkná místa si ti seveřané zvolili k obraně, se jmény jako Hřbitovní kopec a Ďáblovo hnízdo, i když si je vlastně nevybrali - to my jsme je tam zahnali. Jenomže přes noc jim přišly posily, takže byli najednou v přesile a i slepému muselo být jasné, že vyhnat je odtamtud nebude příliš snadné.

Zvedali jsme se dost pomalu. Čekal nás těžký den a představa, že mnozí z nás už ani zítra vstávat nebudou, nám náladu nepřidala. I ten budíček zněl jakoby někdo vytruboval na funusu. Jak by ne, však ho troubil regimentální trubač, který, stejně jako chlapec bubeník, k naší kapele ani nepatřil. My jsme vůbec byli taková kapitola sama pro sebe - nikdo dobře nevěděl, co s námi. Pravda, hráli jsme gallops pro kavalerii i quicksteps pro infanterii, vlastenecké marše na parádách, ale hlavně jsme vyhrávali na pohřbech. Jinak jsme tak akorát drželi stráže anebo pomáhali chirurgovi.

A ovšem také v kuchyni, to hlavně a jako z udělání, zrovna dneska. Šli jsme neochotně, udržovat oheň pod kotly není zrovna práce pro muzikanty. Zatímco ostatní dostali štípat dříví, kuchař si mě zavolal a že prý mu někdo ukrad' pytel s cukrem a ať prý doběhnu k vozům s proviantem, aby mi dali nový. Pak si ovšem vzpomněl, že proviant zůstal na druhé straně města, ale že prý je vedle nás nějaká brigáda z Texasu, ať se zeptám, jestli by nám nepůjčili, že ho po bitvě zase vrátíme. Nejdřív jsem nechtěl, s takovým poselstvím by si tam měl jít sám, ale nakonec jsem šel, co jsem také mohl dělat? Naštěstí ten jejich kuchař byl docela příjemný chlapík a prý samozřejmě, a tadyhle Amos tě tam zavede. Tak jsme šli a já abych vůbec něco řekl, povídám tomu Texanovi: "Amos - ty se jmenuješ Amos?" A on, že prý se tak jmenoval kdysi jeden jejich biskup, oni že jsou totiž Moravians a on sám že má rodinu někde u Austinu.

To mě vyrazilo dech. " My jsme jsme také Moravians", povídám," naši praotci sem přišli ještě s biskupem Spangerberkem!" Bylo na něm vidět, že je taky celej překvapenej. "To naše zase," vysvětloval, "ty sem přivedl reverend Chumský. Někteří zůstali tam, co my, jiní šli dál a založili si to nové místo, Temple tomu říkají."

"Ale počkej, " vyzvídám ," máte vy tam taky nějakou kapelu? " "Kapelu?" na to on, "My máme nejlepší dechovou kapelu v Americe a já v ní taky hraju!" No dobře, myslím si, ono se říká, že tihle hoši z Texasu nejsou zrovna nejskromnější. Ale hlavně, že je muzikant! Mezi hudebníky je totiž vždycky takové to neviditelné spojení - znáte to: sejdou se, hrajou celé hodiny a když se pak rozcházejí, tak si potřesou ruce a řeknou: "To jsme si hezky popovídali, co?" A bylo mi hned jasné, že musím Amose přivést k naši kapele. Naštěstí měl ten jejich kuchař větší porozumění, než ten náš vařečkový král, a řekl mu, že ho asi hodinu nebude potřebovat.

Představil jsem Amose našemu kapelníkovi a ten hned na něj: "A co tam u vás všecko hrajete?" " No my tak spíše square dances a semtam polku..." říká ten vykuk najednou nějak moc skromně. Ale náš starej se nedal a hned na něj: "A Bonnie Blue Flag znáš?" A tu vám mu ten kluk řekne: " S dovolením!", vezme mu z ruky trumpetu a už jak ji bral, bylo vidět, že ji nedrží poprvé, našpulí pysky, přiloží ji ke rtům a duje. Ale jak - takhle snad neumí troubit ani archanděl Gabriel!

A náš kapelmajstr jen pokyvuje hlavou, ale nijak nedává najevo, že se mu to líbí. A přitom musí vidět jako my, že je ten dlouhán opravdu virtuóz. A pak si vezme trubku od něj zpět a hraje "Maryland, ó Maryland", a když mu nato ten mladej tvrdí, že je to vlastně melodie písně "Ó Tannenbaum", tak mu ovšem musí dát za pravdu. Pak se ale neudrží se a vyhrkne: "Ale vsadím se, že u vás neznáte nic od našeho Zinzendorfa! " A to už jsme se vůbec nedivili, že tuhle sázku šéf taky prohrál a jen jsme tiše poslouchali, když Texan spustil také tu naší "Old Hundred", což je zhudebněný žalm, prý ještě ze staré vlasti. A nakonec ještě přidal tu, kterou prý zpívali naši předkové, když opouštěli vlast.

Zaposlouchali jsme se, ale mezitím si už ten chlapík sedl a jen tak prohodil: "Víte, my to máme v rodině. My jsme z Olomouce a v naší rodině byl kdysi nějaký Pavel Josef Vejvanovský, co také začínal jako vojenský trubač a později to dotáhl na kapelmajstra na zámku". A ještě nám vykládal, jak to tehdá v tom sedmnáctém století bylo, když v té jedné bitvě hrstka Moravanů bojovala u nějakého letohrádku do posledního muže. A pak se zase zvedl a povídá:" Tak já už musím jít, oni by se po mně hoši sháněli". Ještě než odešel, půjčil si ale ode mne moji notovou knížku a napsal mi tam svou adresu, abychom prý ho po válce navštívili, že jeho žena nám udělá pravou moravskou hostinu.

-----

Bitva už byla v plném proudu, když kolem nás zrovna projížděl náš vrchní velitel. Tak jsme hned spustili tu jeho, "Carry me back to old Virginny's shore" a ještě pochopitelně i "Pochod 26-ho Regimentu". A pak najednou náš kapelník povídá: "Hoši a teď něco pro Amose! Musí to tam mít ti hoši z Texasu pod Little Round Top pěkně horké - třeba nás i uslyší!"

A tak jsme hráli, nejprve "Pojď milá, už se setmělo", "Lulu odešla" a ještě také na jihu oblíbenou "Juanitu". Došlo i na tu, co se u nás v Salemu hraje na Velikonoční neděli na oslavu zmrtvýchvstání Páně. To se totiž všichni sejdeme v kostele a kdo umí na něco hrát, tak se přidá a naše chorály se pak nesou daleko do údolí. A najednou Julius, aniž to komu řekl, spustil jen tak sólo tu starodávnou, tu "Old Hundred", kterou možná už tehdy zpívali mušketýři na té Bílé hoře, když už věděli, že je všemu konec. A jak vám tak hrál, my jsme se pomalu přidávali, jeden po druhém.

A pak, protože bitva trvala dlouho a nám došel repertoár, ale hlavně také proto, že jsme nechtěli pořád hrát jen ty smutné, tak jsme přešli i na valčíky a polky a úplně jsme vám zapomněli, že kolem nás se lidé zabíjejí, koně padají, šrapnely lítají vzduchem a dopadají hned vedle na hřitov, kde nedají pokoj ani těm mrtvým. Zapomněli jsme, že je pořád kolem ještě válka, a to ta nejhorší, ta, které se říká tak nějak moc slušně "občanská".

A najednou vám tam přijede nějaký oficír, podle přízvuku to mohl být Angličan a povídá s úsměvem: "Boys, to jsem ještě neviděl, aby někdo takhle vyhrával v bitvě do tance a to ještě u hřbitova". Na což mu náš kapelmajstr odpověděl: "Pane plukovníku, dnes tu každý dělá to, co nejlépe umí a my holt umíme nejlépe dělat právě tuhle muziku, Sir."

----- ----- -----

Hlášení generálu Robertu E.Lee, ze dne 4 července 1863:

" V bitvě u Gettysburgu utrpěl 26-tý Regiment ze Severní Karoliny těžké ztráty - z celkového stavu 800 mužů jich bylo 717 zabito, zraněno anebo je nezvěstných."

KONEC


Poznámka autora:
Uvedený Freemantlův citát a historii 26 regimentu najdete skoro v každé učebnici o válce Severu proti Jihu. Teprve nedávno jsem - vlastně náhodou - objevil, že ona kapela se skládala z Moravských bratří (Moravians) ze Salemu. Také texasská brigáda u Gettysburgu statečně zaútočila na Little Round Top a ztratila tam většinu vojáků. Jen osobu Amose jsem si přimyslil.

Back to index


POEZIE: BALADA O CROMWELLOVI

Přitáhli vojáci cikánku - zběha,
ona prý pro krále dělala špeha.
Ptali se Cromwella, co dělat mají.
"Nejprve zjistíme, co bába tají,"

rozhodl Oliver. Proces byl krátký:
nalezli dopis. Nesla ho zpátky,
odněkud - kamsi. Neřekla více.
Rozsudek dozněl, pohasla svíce.

S koně se k cikánce generál sklání,
ptá se jí, nemá-li poslední přání.
"Jediné, o co chci, vojáku, žádat,"
povídá, "z ruky ti budoucnost hádat."

Diví se generál poslední prosbě,
on prý se vysměje osudu hrozbě.
Před babu usedne, odloží zbraň
a pak jí ochotně nastaví dlaň.

"Havrana vidím, jak na lešení sedí,
na mrtvé tělo upřeně hledí,
i kata vidím a ještě dál,
v pozadí - ano, v pozadí král..."

Umlkla stařena. V nastalém tichu
Cromwell se nemůže ubránit smíchu.
"Sám ďábel tu tvoji historku psal:
krákora - krakorec - krvavec - král!

Ještě než pošlu tě cikánko k čertu,
ujišťuji tě, že´s podlehla žertu.
Nejsem to já, s kým si popravčí hrál,
ta tvoje mrtvola - to je sám král!"

Smějí se vojáci, smějí se mušketýři,
však jeho pistole už na srdce jí míří
a ranou jedinou stařenu k zemi skolí.
Však divná její slova spát mu nedovolí,

plán vymýšlí a obelstít chce osud.
Jak to, že na to vlastně nepomyslil dosud?
Jedno je jasné: bude-li král žít,
prokletá věštba krev mu bude pít.

Svolali tribunál, přivedli krále,
rozsudek dohodli a podepsali dále,
aby kat králi hlavu mečem sťal.
Krákora - krakorec - krvavec - král!

Sešel se parlament a hlas se nese sálem:
"Nemáme už vládce, ty buď naším králem!"
Zarazí se Cromwell - králem nechce být,
kletba by se mohla ještě vyplnit!

Usnesli se tedy, usnesli se sborem,
když nechce být králem, bude Protektorem.
A tak vládl dále, vládl rukou silnou
a nakonec zemřel smrtí nenásilnou.

Na smrtelném loži vzpomněl si však znova
na starou cikánku a na její slova.
Zachechtal se ještě, než ho schvátil kašel:
"Vidíš bábo: já jsem jinou smrtí zašel!"

Však po čase válek přichází čas orat:
nepřežil ho ani jeho Protektorát.
Unaveni diktaturou vzpomněli si ale,
že nebylo špatné poslouchat jen krále.

Pojednou všem jasná Cromwellova vina -
a tak zvolí králem Stuartovce syna.
Vrátil se jim domů, vítaly ho davy
a dobrý král Karel uváženě praví:

"Mír a klid v Anglii nadevše mi drahý.
Odpouštím vám všem a potrestám jen vrahy
mého otce, jemuž jsem to slíbil.
Já si exekuce nikdy neoblíbil."

Nejdřív popravili, rozčtvrtili živé
a pak došlo na ty, co umřeli dříve.
Z hrobky vytáhli též Cromwellovo tělo.
Trubky zněly, v bubny bili, burácelo dělo.

Na provaze visí a rachotí hnáty.
Zase je padouchem, kdo byl jednou svatý.
Na trámu se havran k duté lebce sklání
a jen mrtvý chápe jeho skřehotání:

"Cikánka ti četla, co ve hvězdách psáno -
nikdo se nevyhne tomu, co je dáno.
Nejvíc se zasměje, kdo naposled se smál:
Krákora - krakorec - Cromwell - a král!"



Back to index (Zpátky na index)

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

©hurychj@hurontel.on.ca