Komentář: INDEX: Poznámka:
Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.
"Moje žena n
emůže zapomenout den, kdy jsme se prvně potkali - ačkoliv se o to pořád snaží."
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Musím si s Vámi sdělit jednu velkou radost. Přijel k nám Jarda Bujas s paní a ukázal mi, jak chytat na Internet české rádio. Tedy hned někol
ik stanic a najdete je všecky tady:
http://www.radio.cz/cesky_rozhlas/index.html
Také jsem jim napsal a sdělili mi, že jejich programy najdete tady:
http://radiozurnal.rozhlas.cz/ a
http://vltava.rozhlas.cz/ a
http://praha.rozhlas.cz/.
Pravda, potřebujete k tomu ještě program Real Audio, ten si ale můžete naládovat zdarma (návod jak na to najdete na uvedených stránkách). A pochopitelně musíte mít ve vašem počítači patřičnou zvukovou kartu a reproduktor (případně dva, vysílá se mono i stereo). Pro toho, kdo až dodnes chytal český rozhlas na krátké vlny, nebo ho vůbec nemohl chytit (jako my na severu Kanady), je to neuvěřitelný pokrok. Zvuk je to jako kdybyste to chytali v Praze a náladově se tam přenesete hned. Však jsem to také u nás namontoval v různých místech po domě jako rozh
las po drátě. Pořady jsou opravdu výborné: rozhovory, hudba, četba - ale co bych to chválil, poslechněte si to sami.
S tím programem Real Audio dostanete i řadu naprogramovaných stanic v Severní Americe a jinde, takže si přijdou na své i ti, kteří zase naopak chtějí poslouchat třeba něco z Ameriky, country music z Kanady - CBC tam uvedené jsou totiž kanadské stanice - sportovní kanály a dokonce video zprávy CNN. A nejen to: pamatujete na pana Jeffrey R. Harrow co jsem s ním měl i
nterview v čísle 9? Teď ho můžete dokonce i slyšet na http://www.digital.com/rcfoc. Svět se nám zmenšuje . . .
B - ČESKÁ ČÁST
Úvaha:
HRA NA TICHOU POŠTU
Reportáž:
VÉ-EŠ, aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 1.
P
ovídka:
SAZE
Poezie:
ZPOVĚĎ DONA JUANA
Copyright © 1998 Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. Ho
wever, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.
Nikdo neví, kdy či kdo to začal. Vím jen to, že asi před dvěma roky nám po podniku naše sekretářka z osobního namejlovala, že se poštou plíží nový virus, zvaný Good Times a že kdo poštu otevře, tomu se buď:
a) vymaže jeho disk
b) jeho disk spálí, poškodí anebo zničí
c) navíc, pošle-li poštu dál, totéž se stane dalším adresátům a jejich rodinám.
Moje první reakce byla, že si tady někdo dělá legraci a rozeslal jsem po podniku poštou, že se v deset hodi
n budou zaměstnanci očkovat proti novému počítačovému virusu, každý ať se dostaví osobně do kafeterie a přinese si s sebou dva předformátované floppy disky.
Předpokládal jsem, že se lidé ze srdce zasmějí, ale když jsem pak v deset nahlédl do kafeterie, stály tam čtyři oběti s disketama v ruce a jeden starší zaměstnanec, který se jim snažil vysvětlit, že o tom management nic neví. Bohužel mě spatřili a chtěli vysvětlení: pochopitelně mě poznali podle zpateční adresy na mém emajlu. Pak si mě zavola
l můj vedoucí a řekl, že si nemám dělat legraci z lidí. Hájil jsem se, že ten blbý vtip začala sekretářka z osobního oddělení, ale bylo mi řečeno, že ona to udělala z dobrého úmyslu (rozuměj z naivity). Nacož jsem pravil, že k onomu očkování by stejně nedošlo, neboť ještě nemáme vakcínu na blbost, čímž jsem si u bossa také nešplh.
Příští týden mě lidé zastavovali a tvrdili mi, že dotyčná zpráva není vůbec žádný hoax, ale že je to možné a že jejich známí, atd. atd. Přešla delší doba a dostal jsem
pak z druhého konce Kanady tj. z prérií , dopis o podobném "virusu", tentokrát nazvaném Join the Crew (JtC, neplést s jinou zkratkou "Jára the Cimrman"). Pro větší efekt se tam odvolávali na IBM, Microsoft, Navy a Nasa či co. Už jsem chtěl celý případ hodit do šuplíku, když se na AmberZinu objevil dotaz na JtC, který zřejmě zasáhl i země království Českého. Pobrouzdal jsem se po Netu a nestačil jsem se divit...
BRUCE P. BURRELL
bpb@umich.edu
Team Leader of AntiVirus Team, University of Michigan,
je Team Leader a technický poradce jejich Virus Busters. Je aktivní v potlačování virusů od roku 1988, je dlouhodobý přispěvatel li
stů comp.virus/VIRUS-L , alt.comp.virus, a je také přispěvatel do FAQ (Časté otázky) pro obě tyto newsgroups. Nejlépe je asi znám pro své kichotické křížácké tažení proti odstraňování virusů pomocí nedokumentovaného flagu v programu FDISK.EXE (to je zřejmě vtip, pozn. jansan)
Brucovy druhé zájmy zahrnují volleyball, kouzelnictví a ballroomové tance (tj. párové tance, jako waltz, foxtrot a jiné, pozn.jansan).
Ve středověku se, jak známo, vojáci pronajímali a také se jim za to platilo. Bylo to obyčejné řemeslo a tudíž také mělo svoje dno, i když ne zrovna to zlaté. Od slova žold pak vznikli žoldáci, ale později se už říkalo soldát každému, i těm, co to dělali zadarmo. S příchodem moderní doby se totiž zjistilo, že když se zavede povinná vojenská služba místo té placené, příjde to levněji a také se navíc lépe zajistí náhrady za ztráty na bojišti, v hospo
dách i jinde. Vojínům se vysvětlí, že bojují za svou vlast a ne za peníze - což je nakonec úplná pravda, uvážíme-li, že kapesné, které dostanou, jim pak sotva vystačí na cigarety. Navíc je to nutí přestat kouřit, takže se dostanou na bojiště také o mnoho zdravější.
Povinná vojenská služba by měla naplňovat brance hrdostí, když už ne přímo na jejich vlast,
tak alespoň na jejich fešnou uniformou, případně na zvýšený zájem místních i přespolních děvčat. Tento zájem ovšem rychle opadá, když se vojá
k vrátí z bitvy bez jedné nohy, případně bez obou. Pak už mu ani ta uniforma tak dobře nesedí a tak zbývá zase jen ta hrdost na svou vlast a pocit ulehčení, že ho to stálo jenom ty nohy.
Kdysi jsem se divil, proč státy berou do války nejprve muže mladé, vrazí jim do ruky nabitou pušku a učí je zabíjet jiné mladé muže, kteří dostali podobnou skvělou příležitost, jenže na straně opačné. Asi proto, že ti starší muži radši zůstávají v zázemí. Branná povinnost je výsledkem toho, že stát vlas
tně občany vlastní, proto si často říká, ovšem mylně, "vlast". Soukromé vlastnictví státu se jinak také říká státní příslušnost, která ve válce obvykle končí až smrtí příslušníka. Vlastně ani pak ne, jeho mrtvola se ještě v noci přetahuje z území nikoho, aby mohla být správně pohřbena na té straně, kam správně přísluší. To vše se zbytečným nasazením života dalších, dosud žijících příslušníků.
Musím se přiznat, že než jsem byl odvelen, tak jsem se lecčemu, co se týkalo válečnickéh
o umění, divil. Po pár týdnech v armádě už jsem se nedivil, dokonce už vůbec ničemu. Teoretické úvahy o válce vzaly za své vůbec jakožto první: socialistická armáda totiž bojovala převážně za mír - patrně proto, že by žádnou opravdovou válku vyhrát ani nemohla. Místo strategie tam zabralo vojenské buzerování a taktiku nahradilo všeobecné oblbování. A kdyby blbost kvetla, pak by naše kasárna tehdy vypadala jako Petřín na jaře. Z důvodů utajení téhož zde neuvádím pravá jména osob; dal jsem jim tudíž jména ji
ná, většinou i hezčí.
Odvody.
Do armády se nedostanete jen tak, musíte se kvalifikovat a teprve pak vás odvedou. Ne teda zrovna za ručičku, nejprve si odstojíte svoje. Známá hláška, že "na vojně se čeká, fasuje a blbne" platí jistě pro všechny armády světa, jen v tom blbnutí ty naše socialistické armády asi překonaly všechno. Začínalo to už u odvodu a končilo bránou do civilu, případně na hřbitov.
Na budoucí mrtvolu se ale nekvalifikuje každý: takov
ý vojín musí být zdravý a politicky spolehlivý. Ovšem to je teorie a hodně se od ní ustupovalo. Brali se i hodně nemocní - sám jsem viděl, jak vzali jednoho, co neměl ukazováček na pravé ruce. "Můžete přece střílet můžete z kanonu, tam je spoušť větší," prohlásil armádní lapiduch, který ovšem musel splnit kvotu uznaných branců. No a politicky spolehlivý už bude každý, když za ním budou stát se samopalem, ne?
Titul branec - původ tohoto slovo je dosud celkem zamlžen - byl asi dvozen
buď od "brání" na vojnu, případně "bránění" vlasti a v neposlední řadě možná i "bránění se braní na vojnu". Pro tyto poslední se pak muselo zajít až k nim domů - to jsou pak t.zv. "domobranci". Nejlépe se člověk brání tím, že je mrtvý, nebo alespoň nemocný. Kdo by cestu na frontu, případně ani do kasáren, nevydržel, je uznán "neschopným" (rozuměj vojenské služby) a ještě za to dostane knížku. Teda modrou knížku, alespoň v mé době měla tuto nebeskou barvu - asi proto, že se jí označovaly na mapě jedn
otky nepřítele a ´kdo není s námi, je proti nám´. Byla to vůbec tehdy doba samých knížek a legitimací, asi ještě příliš přežívala ta stará tradice z rajchu. A tak mladý muž v době odvodu vyměňuje žákovskou knižku za průkaz brance nebo za modrou knížku. Ovšem nemyslete si, že měl na vybranou. Většinou jsme byli všichni zdraví a alkohol, nikotin či nezřízený sexuální život nás ještě nestačil dostatečně zničit.
Škola dobrou přípravou pro brance.
Moje žákovská knížka byl pro mě
velmi cenný dokument. Nepsal jsem si totiž žádný denníček a tak to byl pro mě dokument historický, asi jako pro někoho Dějiny VKS (b). Měl jsem v ní podpisy všech učitelů a učitelek, i těch suplovacích, nějaké známky a hlavně poznámky. Těch jsem si vážil nejvíc, i když nemohu říci, že mi jejich autoři dělali nějaké komplimenty - ale zato mi to získávalo úctu spolužáků. Už na obecné jejich glosy vyústily v jednu dvojku z mravů (nebo že by z chování?). Už si ani nepamatuju, jestli jsem tehdy nedělal, co jsem
měl, nebo dělal, co jsem neměl - jen si nejasně vzpomínám, že mi pak tekla krev z nosu. Paní učitelka Rázná měla perverzní smysl pro spravedlnost a usoudila z toho, že musím být asi taky pěkný lump a s chutí se mi do mého "památníčku" napsala pár ostrých slov, z kterých se pak na vysvědčení vyklubala zakroucená husička dvojky namísto jedničky jako bič.
Můj kamarád Tonda, grázl, kterému jsem v jeho zručnosti nesahal ani po paty, neboť měl v téže době z mravů trojku, si schoval své vysvědčení do ta
jného úkrytu v pouliční lucerně, když ho předtím ještě podepsal za svého otce. A nejen to, naváděl mě k podobnému triku, ale já jsem to považoval za podvod a raději jsem si chtěl vytrpět následky. A tady bych vám chtěl ukázat, jak se poctivost vyplácí: jelikož jsem měl jinak poměrně dobré známky, můj otec se na zadní stránku - kde se ta dvojka vyskytovala - ani nepodíval, podepsal vysvědčení a ještě mě pochválil. Teď mi napadá, že normální dvojka se nazývala "chvalitebná", ale u mravů se jí tuším ří
kalo "chování uspokující", nebo tak nějak - což je pochopitelné, neboť moje chování by se asi sotva dalo kvalifikovat jakožto "chvalitebné". Tondovi by býval jeho podvod vyšel, kdyby nebylo toho, že ve stojanu pouliční lampy bylo také elektrické vedení, které se silně zahřívalo a jeho vysvědčení, když pro něj za měsíc přišel, bylo nahnědlé jako papyrus.
Byla to ostatně moje jediná dvojka z mravů; zjistil jsem totiž, že je daleko lepší nenechat se chytit. Jen ještě jednou jsem se dostal do malé
ru a té druhé dvojce - to už na gymplu - jsem ušel jen díky osobnímu zásahu - tedy mému vlastnímu. Poznámku jsem dostal při písemce z matiky: Béda, syn Českomoravské vysočiny, byl slabý nejen na srdce, ale i na matematiku, a tak mě tehdy požádal, abych mu poslal při písemce své výsledky, tedy něco jako tahák. Což jsem učinil přes mého souseda Ferdu, který ale bohužel ten papír upustil na zem. Paní profesorka Nezaujatá si toho všimla a sebrala papír a významně požádala Ferdu, aby jí dal žákovskou knížku. Fe
rda ovšem už tušil, že mu do knížky nechce psát blahopřání k narozeninám a prohlásil: "Já to, prosím, nebyl!"
Pro mě to ovšem bylo jako když herec na scéně slyší svou narážku, tedy aby jako začal mluvit. I povstal jsem - i když ne s takovým elánem, jako ono "veliké město pražské" v jednom husitském chorálu. Přesto, pln hrdosti na své předky a netuše, že jde spíše o můj zadek - jsem se přihlásil k autorství.
Hrdinství se na škole nepěstuje a tu poznámku jsem dostal. Stálo tam: "Pomáhá slabším
spolužákům při písemné práci - " zde si ale paní profesorka uvědomila, že to zní spíše jako pochvala a tak pokračovala "- čímž podvádí". Logicky to byl ovšem nesmysl, výsledky na papíře byly moje, jaký teda podvod, navíc je Béda nakonec ani nepoužil. A vůbec: odkdy se trestá za plagiátorství plagiátor i sám autor?
Samotný Béda už nepovstal - já to ostatně ani nečekal, byl už dost v pěkné troubě, proč si to teda ještě kazit - a navíc měl přece to slabé srdce. Tuhle poznámku se mi
už doma utajit nepodařilo: máma se to dozvěděla přímo od paní profesorky, která bydlela u nás za rohem a tak mě hned také umluvila, abych se paní profesorce omluvil. To jsem také udělal, ač jsem nevěděl proč, ale říkal jsem, že je to trest za to, že jsem se tak blbě přihlásil. Pracovalo to a výsledek byl, že jsem měl mravy zase na výbornou, pardon na "bezúhonnou".
Jak vidíte, moje předvojenská výchova mě leccos naučila: v tom prvním případě neříkat zbytečně nic, na co se tě nikdo neptá, v tom druh
ém dokonce tři věci: nenechat se chytit, nikdy se dobrovolně nehlásit a když už budu přece jen v troubě, snažit se z toho vykecat, jinak řečeno, používat psychologii. Celkový závěr byl asi ten, že by si na mě ten pan učitel, který posílal své žáky s požehnáním do pekel na západní frontu, jak to popisuje E.M. Remarque, asi nepřišel. Zato jsem byl dobře vybaven na tu frontu východní, socialistickou.
Odvod jako takový.
Odvod se konal u Elišky Krásnohorské, tedy přesněji ře
čeno, v budově jejího gymnázia. Řada doktorů nám prohlédla naše anatomie a to nejen zvenku, ale i zevniř. Námitky některých z nás, kteří prohlašovali, že mají kýlu, dvoje brýle či zauzlená střeva, se v úvahu nebraly a mentální stav odvedenců lapiduchy rovněž nezajímal. Vlastně ne tak úplně: štábní nebo jaký to byl doktor nám dokonce udělal přednášku o tom, že nemoci jsou způsobovány potravou a že vlastně jsme to, co jíme - a řekl, abychom se ptali. Pamatuju si, že někdo vedle mě se zeptal, zda tedy p
odle toho nejlepší lidé jsou lidožrouti. Zeptali se ho, jak se jmenuje a někdo si to zapsal. Šplhouni se pak ptali ostošest, asi aby taky byli zapsáni, což se ale už nestalo. Pan doktor nám také vysvětlil, že prevence je jako mít děravou kanoi a tu díru zalepit, zatimco léčení je jen jako mít děravou kanoi a koupit si kyblík na vylévání. Na to můj soused prohlásil - ale tentokrát už jen ke mně - že on by takovou kanoi radši zahodil. Pak nám řekli, že jsme všichni prošli, asi proto, že u odvodů se nedá pro
padnout, ale jen prohrát, tj. být uschopněn.
Hrdý na sebe jako zboží, kterému přirazili na ceně, odjížděl jsem tramvají domů. Můj vojenský život začal velice dobře . . .
Vojenská katedra.
Když jsem takto předeslal, jak jsem se k vojně dostal jako slepý k houslím (tj. z nutnosti), rád bych zde ještě uvedl několik detailů. Nemyslím tím moji výšku a váhu, protože to jsou data vojensky tajná. Vlastně teď už asi ne, od té doby jsem hodně přibral, i když "nevím jak"- abych citov
al jednu těhotnou zpěvačku z Vinohrad.
Narukoval jsem tedy z Libně do Prahy a to rovnou do VÉ-EŠ, jinak řečeno VŠ, což je zkratka, která zřejmě měla znamenat Vysoké Školy, i když my jsem ji překládali jako Voják Švejk. Ano, ta dvě písmena jsme dokonce měli na vorlíčku na čepici - pardon, na vijenské čapce - a tuším ještě meč tam byl nebo nějaký jiný vojenský sexuální symbol.
Šel jsem totiž studovat na techniku a to obor, který jsem si v mládí zamiloval a n
emístná zvědavost mi hnala, abych se o něm dozvěděl ještě něco víc. Šel jsem tedy na "vysokou" asi ze stejného důvodu jako hajný Lebeda, jinak řečeno abych si prostě vystřelil, v mém případě ovšem jen z vědy. Že mi to bude trvat pěknou řadu let, to jsem věděl. Dokonce i to, že důležitou součástí studia bude i nosit plátěný mundůr, případně možnost vystřelit si i z pušky, kulometu, pancéřovky či kanonu a kupodivu mi to vše mi připadalo úplně normální. Vždyť i studenti ve Filozofské historii měli unif
ormy a pušky, aby si mohli vystřelit na Windyškréce, zatímco v době rektora Kampana či Kampanusa nosili jenom zbraně poboční, asi úporoto, že se bili ještě jen mezi sebou. Co se mi nelíbilo bylo to, že už od začátku na nás nalepilili titul "absolvent V.Š." , ač jsme ještě nic neabsolvovali a také církevní "Ego te absolvo" se na té naší vojně nepěstovalo. Asi proto, že většina důstojníků si ještě pletla latinu s latrinou.
Zapeklitý výraz, ty "Vysoké Školy". Tento název, sám o sobě ne
snadno přeložitelný do angličtiny, protože "high school" tam znamená jenom něco mezi měšťankou a gymplem, byl ovšem v civilní branži zaměněn za "Vysoké Učení", patrně proto, že štastlivci, kteří jím prošli, pak měli díky výdobytkům socializmu vysoko do žlabu. Dodnes nechápu, proč jsme tehdy vlastně studovali: pro penize určitě ne a pro slávu asi sotva. Graduanti univerzit se dostali hned do kategorie "pracující inteligence", takze jsem vlastně také vystudoval i na politicky nespolehlivého. Ti prakt
ičtější se radši šli z měšťanky hned učit třeba na zámečníka a brali tolik, že i kdyby jim vůbec nepřidávali, dohnal bych to, co si zatím během mého studia vydělali, teprve až když by mi bylo kolem padesátky. Když nepočítám ty, z kterých chtěli mít rodiče vzdělance, my zbývající jsme tam zřejmě šli z lásky k vědě, té milence przněné mnohými a přesto naštěstí stále panensky cudné.
Kromě vědy jsme tam ovšem studovali i pavědu - pardon, vševědu - fousatých komunutopistů Káji a Bédi. A jako by to
hle samo už nestačilo k úplnému zblbnití, byla tu ještě vojenská katedra, kde se studovaly vědy vojenské. Ovšem ne podle Napoleona, dokonce ani ne podle Kutuzova ale ty z červených knížek, které sice nenesly jméno milovaného vůdce Mao, ale honosily se neméně slavným názvem Vojenské řády a přepisy. Ještě při přijímačkách se mi někdo v uniformě ptal, jestli nechci dělat velitele třídy, ale to bylo asi jen tak ze slušnosti, aby řeč nestála anebo že to asi nikdo nechtěl. S díky jsem odmítl, takže se sta
l velitelem můj kamarád Véna, který si často myslel, že mi dělá radost prohlášením "taxislužba", což znamenalo umýt tabuli, spočítat přítomné, držet v podpaží třídní knihu a prohlásit nahlas "Všichni přítomni".
Jinak to ale byla celkem legrace a vůbec to nenaznačovalo to, co nás bude čekat. Ze začátku jsme si totiž vojnu jenom odseděli - ne sice ve vojenském vězení, ale zato v jinak dost nepohodlných lavicích. Tehdy jsem si myslel, že mi asi nezbude než padnout za vlast nudou. Byly to dlouhé hod
iny a dny, pro které nemám žádné přirovnání. Jediné rozptýlení bylo pozorovat, jak zde vůbec neplatila Darwinova teorie - neboť blbost na vojně nevymírá ani se už dál nevyvíjí, jinak řečeno, je vlastně konstantní. Bylo to psychologicky zajímavé sledovat rádoby mentální procesy našich velitelů, učitelů a instruktorů, prostě štábu zatoulaných nešťastníků, kteří se sem dostali jedině za odměnu či za trest, ale rozhodně ne za nějaké zásluhy. Císařovy nové šaty zde prostě měly barvu khaki.
Naše, vla
stně jejich, vojenská katedra se nacházela v ulici kterou nazvu třeba U tůje, nepříliš daleko od hospody Na Bělehrad, proslavené známým českým hrdinou ze Světové války, tedy té první, tehdy je ještě nečíslovali. Hned na začátku nás postavili do řady na dvoře, kde vesele plápolalo vyprané prádlo. Odkud se vzalo to nevím, khakikatedra žádné pucfleky ani markytánky neměla. Podplukovník Cintorín nás oslovil a prohlásil, že "vojna nie je kojná, súdruhovia". Jelikož nevypadal, že by sám někdy
nějakou kojnou měl, napadlo mi, že to pro něj vojna byla asi něco jako rodná matka strana, jen s tím rozdílem, že vojna zřejmě neměla ty - no, prsy.
Blízko budovy khakikatedry se nacházela patologie, pitevna a bývalý Ústav padlých dívek. Lepší místo nám snad ani nemohli vybrat . . .
(pokračování příště)
"'Víckrát už to nedělej, Pavle," řekla mi uraženě a já jsem pořád nemohl
pochopit, že se na mě pro to může tolik zlobit. však to znáte, v tomhle věku jsou děvčata rozumově starší, než hoši. A možná v každém věku - já jsem se v nich ostatně stejně nikdy vůbec nevyznal.
"Mohu tě alespoň doprovodit na cvičení?" žebronil jsem. Dělala
drahoty, ale p
ak řekla, že tedy ano, ale jen pro tentokrát, že si
to musí všecko ještě rozmyslet. A hlavně že se ale musím chovat. Ochotně
- snad až příliš ochotně - jsem jí to slíbil. Neptal jsem se, jak
se mám chovat, bylo to příliš jasné: den předtím jsem se nezachoval.
Vlastně zachoval, ale jako bídák, který zneužil její důvěru...
Zkusil jsme žertovat: 'Máš na nose sazi." Nejen že se nezasmála,
ale zatvářila se, jako bych ji uštknul. Abyste rozuměli: tou sa
zí to
totiž všechno začalo. Bylo to na školním dvoře, nastoupili nás
tehdy na nějaké hlášení či co, děvčata nalevo, chlapci napravo; no
a my jsme zrovna stáli vedle sebe. Mně už se totiž Ivana dávno
líbila, ale pořád jsem nevěděl, jak s ní mám navázet rozhovor.
"Máš na nose sazi," řekl jsem jí tehdy, na což mi odpověděla: "Jo
určitě! Podívej, schválně si tu tvou sazi, co tam není, ještě rozmažu."
A její kamarádka, která nás sledovala, se zas
mála a povídá: "Ale
Ivano, ty sis ji opravdu rozmázla!" Srdce mi tehdy bušilo jako
když někdo mlátí na vrata, ale sebral jsem veškerou odvahu, vytáhl
kapesník - čistý, složený - a povídám s elegancí krále salónů:
"Dovolíš?" Překvapena, stála tam a nechala se otírat. Využil jsem
toho a ne jednou, ale několikrát jsem jí přejel po tváři, i když
už saze byla vlastně dávno pryč...
Ano, tak to začalo. Doprovázel jsem jí pak často domů ze školy
nebo do cvičení na piano. Vyloudil jsem i pár nesmělých polibků
na tvář. Pak jsem to všecko pokazil - jednoho večera, když jsem s ní seděl na lavičce v parku.
Udělal jsem to vlastně hlavně ze strachu. Nevím už ani, od koho jsem to
slyšel, snad od kluků snad od starých mazáků - prostě
šlo o to, že každé ženě se prý zprotiví milenec, který je příliš
nesmělý. A že železo je třeba kout, dokud je žhavé, pokud mi
prominete tohle přirovnání. Vlastně se
mi do toho vůbec nechtělo,
spíše jsem se musel nutit., protože jsem neměl dost sebedůvěry. Co chcete, to se tak stává, když si
učedník hraje na mistra.
Světla číš do noci převrhl měsíc,
do tmavých zákoutí nastražil stíny.
Dívám se do tmy, z ní září tvá líc.
Ty pláčeš, já jsem však bez viny.
Já nehledal jsem lásku v očích tvých,
jen jsem tě toužil do náruče vzít
a nevzpomínal jsem na dávný hřích,
když místo jiné mohl tebe mít.
Proč potkali jsme se ve světa beznaději,
když sama láska vyhnula se nám?
Ne, neplač, tvař se veseleji:
ty lásku najdeš si. Já zůstanu tu sám.