onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 18B/98
Canadian Czech-out Webzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:
p
resentPomalu jsou už tady - ano, vánoce a tak jsme vám připravili malý vánoční dárek: celý ročník Hurontarie 1998 zazipovaný do jednoho souboru, který si můžete stáhnout z Titulní Stránky (ťuknete na bílé políčko, trvá to asi 5 min.) a pak odzipovat a číst a tisknout, aniž byste byli na Netu.

Že nemáte odzipovačku? Nevadí, připravili jsme pro vás program Freezip© - propůjčený autorem, panem D. Stanislawkem z Austrálie (jeho stránka je zde). Program si můžete stáhnout z naší Titulní stránky (asi 3 min.). Že to neumíte? No prostě ťuknete tam, kde máte - a objeví se menu, které se vás zeptá, kam to chcete stáhnout. To ostatní vám řekne návod, který je - díky panu dr. Brousilovi - v češtině tady .

Pokud si nedůvěřujete, požádejte někoho o pomoc. Pokud nikoho nemáte, napište nám a my vám emajlovou poštou pošleme celý soubor, který se navíc odzipuje sám. Číst si to ale už přece jen budete muset sami ...

Změny: Možná, že jste si už na Titulní stránce všimli několika malých změn - přidali jsme datum posledního čísla, lépe řečeno jeho aktualizace (last updated) a přibližné datum dalšího čísla. Vymazali jsme zbytečné úvody. Do tabulky jsme dali barvy, odpovídající číslům (ta jsme zkrátili) a šipku, ukazující na nové, tj. poslední číslo. Že nevíte, které jste viděli naposled? Ale, ale, vám ten link pak nezměnil barvu z modr é na fialovou?

Věříme, že nám i nadále zachováte vaši přízeň a případně nás ještě doporučíte svým přátelům a vy, co nás nemáte rádi, zase svým nepřátelům. Vaše dopisy jsou nám milé - získali jsme mnoho nových přátel, kteří věří jako my, že Net by měl především sloužit k výměně zajímavých myšlenek a dobré zábavě. Doufáme, že se s vámi setkáme zase napřesrok a zatím tedy Vám a Vaší rodině přejeme:

bell bell

HODNĚ RADOSTNÉ VÁNOCE
A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 1999!


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: 50 LET ČESKÉHO OSKARA
Reportáž: A ŘÍKAJÍ TÉ ZEMI CARIBOO, díl 2.
Povídka: VŠECHNY ZVONY Z HELENY
Poezie: D-MOLL

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.




ape

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

"Já vůbec nejsem obézní, já jsem jen příliš krátký na svou váhu."




PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěd ěli. Novinka: můžeme také zasílat číslo e-mailem, můžete ho pak číst browserem off-line. Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. However, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from the author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: 50 LET ČESKÉHO OSKARA
(poprvé otištěno v Neviditelném Psovi)

Minulý týden jsme viděl v televizi americký film. Pravda, to by nebylo nic neobvyklého, protože většina filmů v kanadské televizi je amerických. Ani to, že film byl z roku 1948 není nic tak vzrušujícího. Když vám řeknu, že ten film se jmenoval The Search, tedy něco jako hledání či pátrání a že v hlavní roli byl Montgomery Clift, nemyslím, že by vás to moc zaujalo.

Ale co když vám povím, že malého hocha ve filmu hrál český chlapec Ivan Jandl a že za to dostal zlatého Oskara, prvního českého Oskara vůbec? Věřím, že o tom v Čechách ví poměrně málo lidí, i když jsem o tom našel detaily hned na čtyřech stránkách na WEBu. Mám na mysli americký WEB, ne ten český, protože tam jsem nenašel zatím nic.Ale i na těch cizích stránkách, kde něco bylo, byla poznámka: "Sorry! Nemáme žádná osobní data o Ivanu Jandlovi."

Pravda, když v roce 1965 vyhrál Oskara film Obchod na korze, objevila se v českých novinách malá noticka o prvém Oskarovi a Ivanovi, a když vloni opět vyhrál Oskara český film Kolja, předpokládal jsem, že se někdo opět zmíní o Ivanovi a dá mu poctu, kterou si nepochybně zaslouží - koneckonců nebylo těch českých Oskarů zase tak mnoho. Bohužel se tak nestalo, alespoň se to neobjevilo v novinách, co vycház ejí na Netu. A je to opravdu škoda: bylo by zajímavé porovnat oba filmy: v obou jdou důležité, vlastně hlavní, dětské role a v obou případech se jedná o chlapce, kteří ztratili svou rodinu.

Znal jsem Ivana osobně. Vyrůstali jsme oba na předměstí Prahy, zvaném Libeň a chodili jsme do stejné školy. Byl to křehký, pomenší chlapec, měl blond vlasy a hodně hrál šachy. A dobře. Byl členem Dismanova rozhlasového souboru a také hrál v několika rozhlasových hrách. Tam ho také našel režisér Fred Zin nemann pro svůj film. Ivan mi o tom vyprávěl, jak točili ten film v poválečném Německu a Švýcarsku. Pamatoval si například, jaký dojem na něho, chlapce, který vyrůstal za války, udělala například skutečnost, že měli všude pro něj a ostatní herce dostatek jídla, dokonce i švýcarskou čokoládu.

Film Search je historie českého chlapce Karla Malíka, který byl během války odtržen Němci od své rodiny. Americký voják Ralph Stevenson, kterého právě hraje Clift, pomáhá malému Karlovi jeho rodinu najít. Je to příběh jednoduchý, ale vůbec ne banální, díky výbornému hereckým výkonům obou herců. Montgomery Clift dostal Oskara za vedoucí roli a Fred Zinnemann za režii. Dokonce ani Ivan nepřišel zkrátka, cituji z výsledků uveřejněných na WEBu:

"Čestné a jiné ceny: Ivanovi Jandlovi, za vynikající dětský herecký výkon roku 1948, jako Karel Malík ve filmu Search - miniaturní sošku Oskara."

Pamatuji si ještě, jak se mi jednou Ivan zmínil, jak nějací pání na hranicích, oblečeni v civilu , kapali Oskarovi na hlavu kyselinu, aby viděli, je-li soška skutečně ze zlata. Bylo už totiž zrovna po komunistickém puči a zatímco ve filmu všechno neštěstí Karla Malíka skončilo happyendem, utrpení jeho představitele, malého chlapce Ivana Jandla teprve začínalo. Samotný příběh, který se ve filmu odehrává, by sotva mohl dát komunistům záminku k cenzůře a přesto byl film čtyřicet let na indexu. Proto jsem ho také poprvé uviděl až v Kanadě.

Ivanův jediný "zločin" byl v tom, že to byl film americk ý a že v něm hrál - a snad i to, že dostal cenu od "kapitalistů", mu asi nejvíc ublížilo. Pořád byl nějak pronásledován; slyšel jsem, že musel opustit i univerzitu, dokonce pracovat v nějakém lomu a léta diskriminace ho tak připravila o možnost vyvíjet jeho herecký talent. Po roce 1968 jsem slyšel, že opět pracoval v českém rozhlase, ale pak zase musel do výroby a nakonec se mi ztratil úplně. Jestli ho někdo znáte a uvidíte ho, pozdravujte ho prosím ode mne a pogratulujte mu k padesátému výročí jeho Oskara.

-----

Poznámka: Po uveřejnění tohoto článku v Neviditelném Psovi jsme dostal mnoho dopisů, jeden až z Brazilie. Z těchto dopisů jsem se také poprvé dozvěděl, že Ivan v roce 1987 zemřel, zapomenut všemi. Bylo mu tehdy padesát let . . .



Zpět na index

REPORTÁŽ: A ŘÍKAJÍ TÉ ZEMI C ARIBOO (díl 2., dokončení)

V údolí se cesta dělí na tři: ta prvá vede k dnes už opuštěným zlatokopeckým městečkům, ghost-townům, jako je třeba Gold Bridge, který si prý horníci postavili z trucu, neboť jim v blízkém městě Bralarne nedovolili whisky a lehké dámy. Druhá cesta vede kolem jezera D´Arcy do města Lilooet a ta třetí, příhodně zvaná Gold Nugget Route (Cesta ke zlatým valounům), p ak jde dál na východ k jezeru Lilooet a pak k jezeru Duffy. V indiánské reservaci Mount Currie je největší rodeo v B.C. a jsou tam také asi jediní indiánští cowboys v Severní Americe. Chytají se tam telata do lasa, krotí se divocí koně zvaní bronco a závodí se tu i s krytými vozy. My ale pokračujeme až do Lilooetu, kde se s Alešem a Chris rozloučíme. Lillooet - jinak také jméno indiánského kmene - byl v roce 1860 největším městem na sever od San Franciska a na západ od Chicaga. Z de bylo také zásobovací centrum pro ty, kteří hnáni zlatou horečkou, opustili své farmy, dílny i kanceláře a spěchali za "zlatým opojením". Na místním hřbitůvku tu najdete hroby pionýrů západu a ač se tady kdysi rýžovalo zlato, ještě v roce 1930 nebyla oblast na sever od Lilooetu ani pořádně zmapována. Každý rok v červnu město oslavuje své výročí a změní se na týden v divoký západ - to ostatní si asi už umíte představit.

Zlatá horečka

Řádily tam hned dvě: ta první v roce 1858 , kdy se našlo zlato na pískových dunách řeky Fraser River. Celá oblast byla proto rychle zabrána coby britská kolonie a hned se jí také dal název Britské Kolumbie, patrně proto, aby Spojené státy neučinily totéž - tedy až na to jméno. Druhá horečka vypukla v roce 1861, když objevili zlato v Cariboo Country. Nejprve se zlatokopové dopravovali pěšmo od jezera Harrison na sever, a pak po kanojích po řece Lilooet a přes jezero téhož jména.

Námořník Billy Baker, který zběhl ze s vé lodi ve Viktorii (dnes hlavní město B.C.) našel nahoře na Williamsově Creeku zlato a vyrýžoval ho - za necelých 48 hodin - za tisíc tehdejších (!) dolarů. Rychle tu pak vyrůstala zlakopecká městečka, která ale po deseti letech prosperity zase stejně rychle upadala a například Bakerville (pojmenovaný po Billovi) zůstal pak neobydlen až do roku 1958, kdy se vláda rozhodla z něj udělat historické místo. Mají tam muzeum a ukáží vám také pravý Billyho claim, kde rýžoval svoje zlato a můžete to zkusit i vy, v dole s lákavým jménem Eldorado. Také strom, kde soudce Mathew Beillie Begbie, jinak zvaný hanging judge, nechal věšet odsouzené desperáty, tu dosud stojí.

Později se tu začal stavět t.zv. Cariboo Vagon Trail (Silnice krytých vozů do Cariboo), dlouhá 660 km, kterou postavili královští inženýři za necelé dva roky. Tato cesta pak, to když se zlato zase vyčerpalo, posloužila stejně dobře zemědělcům a dřevorubcům, čili těm, co jsou "solí země". My to ale v ezmeme na jih podél Fraser River, řeky pojmenované po Simonu Fraserovi. Simon sem přišel v roce 1808 cestou, kterou 15 let před ním absolvoval Alexandr Mackenzie - který první přešel kontinent od Atlantiku až k Pacifiku. V místě dnešního Lilooetu se ale na rozdíl od Mackenzieho stočil na jih, a tak objevil řeku, která teď – jaká to náhoda! – nese jeho jmého. Řeka nás také zavede zpět až do Vancouveru; ta řeka, která zlato, jež pobrala v zemi Cariboo, přinesla dolů do údolí a usazovala ho na b řezích, za balvany nebo na mělčinách; prostě všude tam, kde se její proud unavil.

Města pomalovaných žen

Z Lilooetu je to do Lyttonu asi 40 kilometrů a tam už se také napojujeme na "Transcanada Highway", což je silnice, přetínající celý severoamerický kontinent, která tu během pouhých 27 mil proběhne přes dva mosty a skrze sedm tunelů. Kaňon řeky Fraser River je "jen" 70 miliónů let starý a mezi strmými skalami tu voda bez oddechu pádí, valí se, proudí, převaluj e, hrne se přes kameny a točí se ve vírech. V Hell´s Gate (Ďábelské bráně) se voda žene rychlostí 36 km za hodinu a skály se tu zvedají pěkně vysoko. Blízko tu vedou i obě hlavní železnice – Canadian Pacific a Canadian National. U Boston Bar se přes řeku ve výši deseti metrů prohání po drátě lanovka, která pobere až 40 pasažérů. Ale to už jsme také v městě Yale, kam až mohou plout z jihu parníky, zatímco dál na sever to šlo jen se čluny. Yale byla jedna z oblíbených zastávek pro zlatok opy - nejen na cestě nahoru, ale hlavně také zpět, s plnými kapsami, neboť tu bylo o zábavu postaráno. Podle jednoho ze součastníků bylo Yale městem plným "falešných hráčů, zlodějů, vrahů a pomalovaných žen".

Až sem se také probojovávali pacifičtí lososi (sockeye salmons), kteří pak už dál pro peřeje nemohli a umírali, aniž by předem, jak si to žádá jejich instinkt, dali život nové generaci. Lososi se totiž jednou za život vrací proti proudu zpět k místu, kde se narodili - a které prý poznají p odle pachu či chuti vody - aby se tam vytřeli. A tak jim vláda nechala postavit něco jako schody na skákání, zvané fish ladders, to aby se jim ta cesta nahoru usnadnila. Cestují sem z moře ze vzdálenosti až 1000 kilometrů a denně uplavou kolem 40 kilometrů. Samice vyhrabe ocasem ve dně důlek, do kterého uloží tisíce jiker, které pak po oplodnění přikryje kameny a toto místo pak po těch několik dní života, které jí zbývají, hlídá. Z vajíček se vylíhnou mladí lososi, kteří zde pak zůstanou rok či dva, než se vydají na cestu zpět do oceánu. Po dvou až pěti letech pobytu v moři se sem zase vrátí, aby tady založili nový život a pak také zemřeli…

Město zvané Naděje

Dorážíme do města Hope, čili Naděje - založeného v roce 1849 - které se proslavilo v nedávné době po celém světě tím, že tam byl zfilmován film "Rambo" - však si možná ještě vzpomenete na tu scénu, kde Silvestr Stallone přeručkovává po skále kaňonu. Hale je také druhý bod našeho trojúhelníku. Odsud už pojedeme pořád na západ, ale stále ještě podél řeky, údolím zvaném Fraser Valley. Tato oblast má největší hustotu obyvatel v B.C., jsou tam moderní města s bohatými předměstími a občas tu uvidíte i továrny těžkého průmyslu. Zde se už také zase objevují farmy i zahrady, zatímco hory uvidíte už jen v dálce. Města Chilliwak, Mission a Abbotsford jsou už téměř na hranicích se Spojenými Státy. A naše "Transkanada", jinak Highway č.1, nás zase zavede zpět do města George Vancouvera.

Cestou se ještě můžete stavit ve starodávné Fort Langley, která byla – jako většina pevností na západě Kanady - založena firmou Hudson Bay, a odsuď se také dopravovali k moři kožešiny a sušení lososi, které tu Indiáni vyměňovali za zásoby a střelný prach. Zde byla také v roce 1858 vyhlášena oficiálně Britská Kolumbie a po pevnosti vás provedou její "obyvatelé" v původních krojích a uniformách. Zbude-li vám pak ještě čas, zastavte se také v Kilby. Mají tam muzeum a můžete tam kempovat - ale pozor, uvidíte-li blízko kempu běžet někoho dlouhého a hrozně zarostlého, tak se nedivte: je to oblast proslulého divokého muže Sasquatche!

(konec)
Zpět na index

POVÍDKA: VŠECHNY ZVONY Z HELENY
(Poprvé publikováno v Kanadských Listech)

Vyjeli jsme si tehdy s manželkou z kanadské Alberty do blízké Heleny - abyste rozuměli, tak se totiž jmenuje hlavní město Montany. Vysoko nad Helenou se tyčí Rocky Mountains a až nahoře - blízko Great Divide, která rozděluje kontinent tak, že všechny vody nalevo od ní tekou do Pacifiku a ty napravo zase na východ - je Mac Donaldův průsmyk. Kousek opodál pak stojí tak zvaný Frontier Town, tedy jakási replika pionýrské vesnice, postavená na začátku tohoto století jedním místn ím rodákem, obdivovatelem dob dávno minulých. Sám to vybudoval - použil na to jen přírodní materiál, jinak řečeno dřevo - a trvalo mu to pěknou řádku let.

Místo jsme našli lehce, ale bylo jaksi opuštěné: velká brána byla zamčena a na ní cedule, že památka se ukazuje jen dle dohody a tudíž na objednávku předem. Číslo telefonu ovšem chybělo, což nám ale nevadilo, neboť k telefonu bylo daleko a druhý den jsme zase museli frčet dál. Mně to však nedalo: obešel jsem palisádu, která celou tu vesničku o bíhala - byla to vlastně jakási pevnost, s domky a kostelíkem - a vlezl tajně dovnitř. Ale protože jsem si nebyl jist, zda přece jen v pevnosti někdo nehlídkuje, tak jsem jen tak ze slušnosti ještě zatahal za provázek, co tam byl u zadních dveří místo zvonku.

A najednou se vám tam na věži toho kostela, kam ten špagát vedl, rozezněl velký zvon, a to tak hlasitě, že jsem zprvu nevěděl, co se vlastně děje. Ten rámus také vzbudil hlídacího psa, který ke mně přiběhl a začal se lísat, asi v domnění, ž e už je čas na večeři. Ze dveří jednoho toho domku pak také vylezl jakýsi člověk - vypadal spíše jako známý desperádo Billy the Kid - byl poměrně mladý a oděvu poněkud nedbalého. Na rozdíl od toho psiska se ale vůbec nelísal, naopak vypadal dost zabijácky, i když se zrovna neopíral o ručnici, tak jako to furiantsky dělá Kid na té své fotografii.

Hned jsem sice duchapřítomně zalhal, že jsem si právě přišel udělat ten appointment, kdy tedy jako bychom mohli přijít, ale ten Billy na t o řekl docela nespolečensky, že návštěvy nevedou. Naštěstí mi přispěchala na pomoc Aťa - možná, že ani ne tak na pomoc, jako spíš že si chtěla prohlédnout ten kostelík - a povídá tomu panu nevrlému, jestli bychom tedy mohli alespoň jít dovnitř a prohlédnout si tu jeho pevnost. "Ale jo," řekl a dodal ironicky, "…když už jste uvnitř. Ale do domů mi nechoďte," rozkázal, neboť nám asi příliš nevěřil, čemuž jsem se za daných okolností ani příliš nedivil.

Tož jsme si to prohlédli, vyfotili a nafilmov ali, zatímco on krmil toho hladového psa a třesoucí se rukou si zapaloval cigaretu. Místo to bylo opravdu pěkné, bylo tam asi tak dvacet budov, sice prázdných, ale jinak v dobrém stavu - vypadaly rozhodně lépe než ty, co jsme předtím viděli v dávno opuštěném ghost-townu zvaném Marysville. U brány sice stály dvě vysoké obranné věže, ale žádná stráž se tam neprocházela po hradbách a vlajkový stožár byl také bez vlajky, jako kdyby se posádka už dávno komusi vzdala. Maně jsem si vzpomněl na film Beau Geste, neboli Pevnost mrtvých. Jen jezírko zarostlé žabincem prozrazovalo, že je v pevnosti nějaký život. Snad proto, že už byla pomalu také sto let stará, osamělá pevnost nám opravdu připomínala doby, kdy se kolem proháněli Indiáni na mustanzích, ještě ne na těch od pana Forda, ale jen na těch ochočených.

I ten Billy nám najednou připadal trochu jako duch, a když jsem ještě za oknem jednoho z těch domků uviděl počítač, byl jsem si jist, že se mi to všecko jen zdá. Na stráni také stála velikán ská restaurace, vlastně takový srub, ale i ta zela prázdnotou a navíc byla zamčena. Místo sloupoví nesly její střechu čtyři obrovské balvany a velkými okny bylo asi vidět daleko dolů do údolí. To jsme si ovšem nemohli ověřit, jelikož nám bylo povoleno dívat se těmi obrovskými okny jen jedním směrem a to dovnitř. Dubových stolů tam bylo nejméně tak pro sto lidí a na stěnách visely staré fotografie; asi všech známých hostů, co tu kdy vysedávali. Nádherný kamenný krb byl teď ale zcela vyhaslý, jen zapadající s lunce to zabarvovalo všecko do ruda a vrhalo dlouhé stíny na opuštěné stoly.

Když jsme se vrátili zpátky do města, zastavili jsme se ještě cestou v místní kavárně na zmrzlinu; bylo tehdy parné léto, pětatřicet ve stínu. Atě to nedalo a vyptávala se pana kavárníka na tu záhadnou pevnost v horách. "To máte tak, paní, to bývala slavná restaurace," povídá ten dobrý muž, "ale ten člověk, co to postavil, už dávno umřel. Nějakou dobu to pak ještě vedla jeho vdova. Lidem se tam líbilo, bývaly tam ve lké parties, tedy sleziny a v kostele se konávaly svatby. No jo, ale ona pak taky umřela a tak to bylo delší dobu opuštěné. Slyšel jsem, že si to nedávno koupil nějaký počítačový wizard, tedy něco jako genius, ale o tom, že by tam nikoho nechtěl pouštět, o tom teda nic nevím..."

-----

Později jsem si zase na Billyho vzpomněl. Byli jsme zrovna v Novém Mexiku, v takovém hrozně starodávném městečku, zvaném Mesilla. Tam totiž právě jednou Kida chytili a zavřeli. Byl odsouzen k smrti provazem, ale kupodivu jim ještě - samozřejmě předtím - stačil utést. jenže později ho zase dostal, tedy přesněji řečeno zastřelil, Pat Garrett, jeho bývalý přítel, v té době už ovšem stojící na straně zákona. Mladý Kid měl totiž na svědomí pěknou řádku mrtvých a tak je docela možné, že jeho duch ještě pořád nemá po smrti klid a schovává se třeba zrovna v té malé pevnosti tam na severu…

Ale spíše se zdá, že to s námi tehdy mluvil jenom Billy the Wizard. A později, zrovna před Vánocemi, jsem si na něj vzpomněl po třetí. Zdál se mi totiž sen: byl jsem zase v té pevnosti, byl zrovna Štědrý večer a vidím, jak Billy přestane programovat, vypne kompjútr a vychází ven z pevnosti. Tam sice ten sen skončil, ale nic mi nebrání, abych ho nedomyslel sám. A tak si představuji, jak bude Kid chvíli pozorovat polární zář a pak se prohází hlubokými závějemi až ke té své opuštěné restauraci; přinese tam hromadu dříví a zatopí v obrovském kamenném krbu. Oheň se po tolik a letech opět rozhoří a okna v místnosti se zbarví do ruda, jako tehdy, když jsme tam byli a zrovna zapadalo slunce. A on usedne na tu jednu ze sta starodávných židlí, přímo u krbu: sám a sám v té velké, prázdné restauraci. Pak si zapálí třesoucíma se rukama cigaretu, osamělý muž hodí kost svému osamělému, věčně nenažranému psovi a dokonce ho možná i pohladí.

A pak se to stane: věřte si nebo ne, najednou vám ty postavy z těch starodávných fotografií sestoupí se stěn a sesednou všechny se kole m něho. Objeví se i stavitel, co všechnu tu krásu kolem vytvořil, a jeho vdova bude zase nosit hostům na stůl krocana, tak jak to dělávala každé Vánoce. Když budou v nejlepším, otevřou se dveře, vejde Pat Garrett a s ním i Billy the Kid, a budou se chechtat jako tehdy, když ještě byli přátelé a oklepávat si navzájem sníh s ramenou. A najednou se vám rozezní zvon na věži toho dřevěného kostelíka - jen tak sám od sebe - a z údolí mu budou odpovídat všechny zvony z Heleny...

Zpět na index


POEZIE: D-MOLL.

Zabouchla's dveře: znějí prázdnotou,
nakyslé víno zraje v podsklepí.
Přihrblý stařík kulhá po nábřeží
a na rohu zas plakát vylepí.

U stropu světlo hází bludné stín y.
Sežehlá žárem, můra padá dolů
a z rádia mi hraje Ofra Harnoy
concerto staré pro cello v D-mollu.

Po okně venku kloužou kapky deště
a jezinky už dneska nestraší.
Tesklivé tóny pana Vivaldiho
mou lásku k Tobě sotva zaplaší.


Zpět na index
Jdi na titulní stránku Huront arie