Komentář: INDEX:
B - ČESKÁ ČÁST Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na Titulní stránku.
Také rádi posíláte "digitální" pohlednice? Pak jste jistě unaveni tím bohatým výběrem a komplikovaným menu, kde si musíte všecko naprogramovat, včetně barvy pozadí, teda stránky, že ano. Po dlouhém dumání - a dokonce i přemýšlení - pro vás vymyslel náš redaktor originální řešení: jedna, kompletně univerzální pohlednice, kde se nemusíte zdržovat tím, jestli je adresát Mr, Mrs, Miss nebo Ms, a vlastně vůbec ničím. Nebyl to ovšem tak úplně jen jeho nápad, přišel na něj cestou z Toronta, když zašel do zájezdní restaurace, kde měli na jídelním lístku jen jedno jídlo.
Jak originální, řekl si a tady to máte: už dnes můžete z Hurontarie poslat pohlednici svým přátelům ZDE. Platit nemusíte nic, je tam už i známka, pohlednice je dvoujazyčná a navíc má návod, jak ji poslat dál. Pravda, tak úplně zadarmo to není, děláte tím vlastně Hurontarii reklamu, ale zato se z toho vůbec neplatí daně. Takže jich pošlete co nejvíc a potěšte se něčím, co je v našem komplikovaném světě zcela unikátní: prefabrikovanou univerzální elektronickou pohlednicí, na kterou svět dosud marně čekal!
Úvaha:
SUBLIMÁLNÍ SUGESCE
Reportáž:
SAYONARA IV (Rozpaky poutníka v Japonsku)
Povídka:
JOHNNY ANGEL
Poezie:
ČESKÉ LIMERIKY.
"Theorie relativity: všecko je relativní, jen blbost může být také absolutní."
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být nformováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Webmaster Jan(Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca
Text následuje:
Už jste někde slyšeli, že by se počítač zajímal o to, jak vlastně pracuje? Ale ano - říká se mu mozek a snaží se to vypátrat za každou cenu. Filozofové, logici i lékaři - ať už neurologové, nebo psychyatři - nám každý den dodávají na stůl takříkajíc "řízky z mozečku", které nám mají vysvětlit, proč a jak děláme tohle takhle a ne jinak. A to nemluvím o těch druhých, kteří si také říkají vědci, ale asi jen proto, si myslí, že něco vědí.
Ale vážně: studium našeho myšlení, které se postupem času stalo z obyčejného by-productu, tedy vedlejšího produktu našeho mozku, jeho hlavní funkcí, udělalo v poslední době udělalo značný krok nejen kupředu (což se dalo čekat), ale i do stran. Tedy do jiných dimenzí, jestli dovolíte.
Jako prvnímu patří tato zásluha jistě Freudovi. Freud byl vlastně takový Kolumbus nového mozkového světadílu, totiž podvědomí. Bohužel, stejně jako Kolumbus, jehož světadíl pak pojmenovali po nějakém Vespuccim a vzpomenou si něj vždycky jen na nějaké to sté výročí objevení Ameriky - Freudova psychoanalýza prošla všemi stadii bagatelizace. Od doby, kdy bylo módou se nechat analyzovat, až do dneška, kdy už stačila vymřít po přeslici (to když ho opustil Jung) i po meči (dnes Freuda krituje každý, kdo mu nesehá ani po kolena).
A tak když se slovo "podvědomí" dostalo i do našeho podvědomí a stalo se běžným obratem v řeči, dovídáme se, že i ono se dá nějak ovlivňovat. Tak třeba nedávno byl v TV kanadský film o obětech jistého doktora Camerona, který v šedesátých letech dělal v Montrealském sanatoriu pokusy na pacientech. Projekt by financován americkou CIA, která se snažila najít spolehlivou methodu brejnvošování, neboť se báli, že Rusové už něco podobného mají. Dobrý ten doktor totiž přišel na to, že bude-li svým pacientům hrát celý den do sluchátek nekonečnou pásku s nějakým poselstvím, dostane se tak přímo do jejich podvědomí a tím tam jaksi zasadí zárodek jejich vyléčení.
Američanům nešlo o léčení, ale mentální programování. A doktorovi, který neměl na výzkum, šlo zase jak získat peníze pro jeho projekt. A tak když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří...
Nepodařilo. Po překonání počátečních potíží, kdy si po nějaké době pacienti sluchátka prostě strhávali, začal je doktor nadrogovávat. Větším problémem ale bylo, že pacientům po tom programovaní zůstaly v paměti iluze obě : ta jejich první, schizofrenická, i ta nová, získaná. Ale v té době se už používaly počítače a tak jejich zřejmou analogií dostal doktor nápad, že pacientům musí nejdříve to starou paměť vymazat. A mazal pořádně! Několikrát denně jim dával elektrické šoky o stovce voltů, trvající několik vteřin a to přímo do mozku!
Kdo maže, ten jede a opravdu, pacienti byli po tom všem jako vygumovaní, lépe si nové sugesce osvojovali, rychle se léčili a brzo by měl sanatorium prázdné - kdyby se mu zase dál neplnilo, protože jak známo, počet bláznů na světě zůstává konstantní. A brzo mu už sanatorium praskalo ve švech, protože se mu začali vracet i ti "vyléčení", které pak radši posílal jinam, protože byli bohužel v horším stavu, než když k němu přišli poprvé. Až po letech zažádaly oběti jeho "léčení" Američany o odškodné a americký soud jim ho také přiklepnul.
Jednu věc ale pokusy dokázaly: naše podvědomí se zřejmě dá do jisté míry ovládat, i když ne nějakými primitivními, ne-li přímo kriminálními metodami. Meditace, ať už ta orientální, nebo i křesťanská, je toho jistě důkazem. Použijeme-li jazyk počítačů, podvědomí je něco jako "executive" program a pravděpodobně ještě mnohem víc. Otázka, jak ho přeprogramovat, není tak jednoduchá, jak by se zdálo: pouhá repetice samozřejmě nestačí. A zdá se, že čím méně o tom ví to normální vědomí, tím lépe.
Na tom jsou také založeny tak zvané sublimální methody - hlavně pásky, ať už phono a nebo video. Fonopásky jsou většinou dělány tak, že ta poselství neslyšíte, alespoň ne vědomě - většinou slyšíte jen hudbu nebo šumění moře. Jedná se prý o stovky hlášek, posílaných současně. Zdá se, že to šumění moře není vůbec žádné moře, ale určitý druh bílého šumu, do kterého se všechny ty normální zprávy společně namixují. To je ovšem jen má doměnka a jelikož jsem nedělal jejich frekvenční analýzu, nemohu to potvrdit.
Co ale mohu potvrdit, je že to na mně pracuje. Půjčil jsem si kdysi jednu takovou pásku z knihovny a pravidelně jsem si ji v autě hrál - ne, že bych se chtěl naprogramovat, ale že tam byla dobrá hudba. Cítil jsem při tom jistou úlevu - páska byla proti stressu - ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Za nějakou dobu se mi stalo, že jsem večer nemohl usnout a odněkud se vynořil nápad, abych si předříkával opakovaně slovo "relax!". Ze zoufalství, že nemohu usnout, jsem to učinil a také jsem brzo usnul. Druhý den jsem si vzpomněl, že ta message, tedy hláška, se vyskytovala na druhé straně té pasky, kde byla "čitelná", ale kterou jsem nepoužíval, neboť byla údajně hypnotická a nesměla se hrát za jízdy v autě. Po několik večerů jsem pokus opakoval a vždycky to pracovalo.
Pak jsem udělal jiný pokus: začal jsem si to říkat upravené do češtiny:"relaxuj se!". K mému překvapení to nepracovalo vůbec, ani trochu. Přešel jsem tedy na starou verzi a opět, stoprocentní úspěch. Zřejmě jsem byl naprogramován jen v angličtině. Moje první reakce byla vítězná - tak ono to přece jen pracuje! Druhá byla spíše děsivá: Vždyť je to hrůza, já mohu být naprogramován jako nějaká mašina! Zjistil jsem také ještě jinou věc: nové programování se neudrží na dlouho, musíte tuto sugesci pravidelně opakovat, jinak jaksi vyprchá. K tomu jsem pak používal onu pásku a opravdu, jakmile hudba spustila, cítil jsem, jak se mi automaticky snižuje napětí v těle, specielně v rukou, které držely volant.
Prosím, já netvrdím, že ty pásky všeobecně pracují, ale po mé zkušenosti nemohu stoprocentně vyloučit, že vůbec nepracují. Ale to není důležité: mě samotného zajímá spíše to, jak to vlastně pracuje. Četl jsem kdysi knihu profesora z MacMaster Univerzity v Hamiltonu, jmenovala se "Subliminal Suggestion"; jméno autora si bohužel nepamatuji. Mimochodem, Webster´s Dictionary definuje "subliminal" jakožto něco, co je na hranici vědomí a podvědomí; a "subliminal message" jakožto zprávu, která je určena k ovlivnění podvědomí svým pravidelným opakováním. V knize se tvrdí, že naše smysly dokážou podvědomě vnímat a zpracovávat daleko víc, než jsme ochotni přiznat.
Tak třeba náš zrak umí docela dobře přečíst nápis obrácený vzhůru nohama, vnímat jedno rozdílné okénko filmu (kterých je na filmovém pásku třicet za vteřinu), číst částečně naznačené slovo "sex" v mracích na fotografii v Playboyi a podobně. Zřejmě je to i se zvukem, kde náš procesor umí oddělit několik zvukových kanálů, které jsou smixovány dohromady - sám vím, že u čisté sinusovky neslyším víc, než dvacet kiloherz, zatímco u houslí vnímám i jejich značně vyšší harmonické...My to prostě vnímáme, ale neuvědomujeme si to. A co víc, my na to reagujeme - podvědomě, pochopitelně - tak jako v tom kině, kde jim jako každý třicátý rámeček filmu dali fotku člověka, co umírá na Sahaře žízní a spotřeba nápojů v kafeteerii toho kina prý pak vzrostla dvojnásobně. A lidé si ani neuvědomovali, proč to tak je.
Ten profesor z Maca si tohle všecko vyexperimentoval na žácích, jenomže on šel ještě dál: on tvrdí, že reklamy v televizi jsou dělány tak, aby nás podvědomě programovaly ke kupování jejich výrobků. Obrázky se prý hemží podvědomými zprávami o sexu, smutku (reklama na Whiskey), bolesti a podobně. Vyvolal proti sobě velkou bouři: vždyť takové programování by bylo nezákonné! On argumentoval tím, že i t.zv. debilní reklamy v televizi stály pár miliónů (každá), takže na nich přece něco musí za ty prachy být. No a jelikož to není vidět, tak že to asi bude sublimální.
Videopásky jsme zatím žádné neviděl (možná že jen podvědomě, nevím). Jen si vzpomínám, jak jednou v Ancasteru, stát Massachussetts, jsme se o tom bavili s jedním americkým chlapíkem, který se chlubil tím, že kdysi dělal pro FBI. Na mou otázku přiznal, že sublimální sugesce existuje. Když jsem se ho zeptal, jestli je možné, aby i reklamy kandidátů na prezidenta mohly být tak dělány, aby sublimálně ovlivnily voliče, absolutně to popřel. To se prý najde jenom v science fiction...
Japonci dříve.
Víc než padesát let po světové válce svět pořád ještě otlouká Němcům o hlavu jejich vinu, zatímco na Japonskou část si už nikdo ani nevzpomene. A když, tak jen když se Američanům vyčítá Hirošima. Nevím, jestli je to jejich chytrou politikou, nebo tím, že se poučili a sami se snaží na všecko zapomenout. Jestli zapomněli, to je ovšem jiná otázka. V Japonsku jsem na ni odpověď nenašel, ani jsem se nepokoušel. Ti, se kterými jsem přišel do styku, byli totiž našimi zákazníky.
Částečně jsem svou odpověď našel už předtím na Havaji. Navštívili jsme pochopitelně i Pearl Harbour - jednak, že ho tam navštíví každý, kdo trochu zná americkou historii a já ještě z jiného důvodu. V roce 1991 jsme byli u známých v Quebeku a viděli jsme tam v TV prezidenta Bushe, jak měl projev z memoriálu postaveném nad potopenou lodí U.S.S. Arizona, jedné z mnoha lodí, které šly tehdy při nečekaném japonském útoku 7 prosince 1941 ke dnu. Protože jsme se na cestu na Havaj už dlouho připravovali, prohlásil jsem tehdy, ovšem jako vtip, že jednou budu na Bushově místě. Poslal jsem pak odtamtud také hned přátelům pohlednici, aby viděli, že jsem si netřepil ústa a vyvrátil tak jejich doměnky, že jsem se asi zbláznil a že chci být americkým prezidentem.
Memoriál, spíše tedy platforma s dómem, je vlastně místo klidu a rozjímání, hlavně tedy o tom, jak jsou všechny agresivní války zbytečné. Tehdy nás z toho vyrušila právě přijechavší - dostanete se tam jen člunem - skupina Japonců, kteří se tam pak vesele smáli, i když se vlastně jednalo o sarkofág pro ty, které tady jejich otcové zabili. Někteří měli na hlavě sportovní čepičky s nápisem Arizona, které se daly koupit v přístavu a pochopitelně nebyly míněny k oslavě Japonců, ale byly určeny jen jako suvenýry. Část lodi je z platformy ještě dobře vidět v hloubce a k hladině od ní pořád ještě stoupají kapky oleje, jako jediné slzy, které jsou dosud prolévány za dva tisíce mrtvých mužů její posádky, z nichž 1102 jich ještě leží tam dole pod vámi.
Když jsme se vrátili na břeh, do hlavní budovy, spatřil jsem tam jednoho japonského otce, který na maketě hrdě ukazoval synovi, co všecko tehdy potopili. Američany tahle věc právem rozčiluje, ale samotní Havajané to přecházejí s vtipem. Říkal nám ho řidič výletního autobusu: prý měli tehdy Japonci ještě plán pozemní invaze, ale jeden chytrý generál prohlásil: "Ba ne, hoši, tohle nebudeme dělat, proč si to ničit, když nám to jednou bude patřit!" Ten vtip je ovšem smutná narážka na to, že na Havaji už Japonci skoupili, co mohli. A co je horšího, bez války a nikdo jim to už nemůže sebrat...
Předpokládám, že kdyby válku vyhráli Japonci, že by příliš generózní nebyli - japonská mentalita nezná milost pro poražené a Sedm Samurajů rozhodně není sága o králi Artušovi. Koneckonců ani tak po světě oslavovaní ninjové nebyli nic jiného než najatí vrahové. Po příkladu Američanů, kanadská vláda za druhé světové války internovala své Japonce - jinak kanadské občany - do specielních táborů. Podle dnešních, mírových měřítek to byl čin jistě zavrženíhodný, ale podle tehdejších zřejmě nutný. Tak například ve Státech byl zatknut velký počet špionů, kteří právě přispěli k devastaci amerického loďstva v Pearlu. Navíc se nejednalo o nic víc než internaci. Pravda, život v táborech byl těžký, ale asi tak jako tomu bývalo v době prvních osadníků, ale možná i trochu lepší. Před několika lety se jim za to kanadská vláda omluvila a dala jim finanční kompenzaci. Nikdo ovšem nikdy nepomýšlel dát nějakou kompenzaci rodičům kanadských vojáků, kteří padli v téže válce a obětovali životy za naši svobodu. Hlavní důvod ovšem byl, že by je něco takového žádat ani nenapadlo. Předpokládal jsem, že japonští Kanaďané postižení internací ty peníze odmítnou s vysvětlením, že je to zase jejich příspěvek k tomu, že je svět dnes svobodný a že kdyby byli tehdy v Japonsku, jejich synové by také museli do války a třeba by teď už dávno nežili - ale k odmítnutí jaksi nedošlo.
Samotnému japonskému císaři trvalo čtyřicet let, než se veřejně omluvil za zločiny, která napáchala jeho soldateska na spojeneckých vězních;snad proto, že Japonci tehdy neuznávali dohodu Organizace Spojených Národů o zajatcích. O finanční náhradě ze strany bohatého Japonska se už ani nezmínil. Snad proto, že tím, že se tak "ponížil", dával vlastně daleko víc - pochopitelně míněno z japonského hlediska.
Teď, víc než padesát let po válce, už oba poražené státy, tj. Německo a Japonsko, vesele dominují svým zbožím na světových trzích. A je to tak dobře: získali to svou pílí a inteligencí. Snad jim konečně dojde, že mohou svoji nadbytečnou energii zaměstnávat daleko lépe, než vojáčkováním a okupováním nových teritorií. Vždyť už sám Napoleon říkal, že se "nedá sedět na bodácích", jinými slovy, že udržet si dobyté území je daleko těžší, než ho získat - i když se tím bohužel sám neřídil. A každému je už dnes jasné, že Němci i Japonci získali v míru vlastně daleko víc, než nějakým blitzkriegem hysterických maniaků. A pokud si pořád povedou jako dosud, budeme mít co dělat, abychom tu dnešní, tu hospodářskou válku jednou skončili alespoň na remízu...
Japonci nyní.
Rád bych, abyste mě dobře pochopili: to, co jsem napsal, nejsou předsudky, ale fakta. Ani já jsme si do Japonska nevezl žádné předsudky a žádné jsem tam také nezískal. Japonci jako lidé jsou prostě lidé jako my: dobří i méně dobří, chytří i méně chytří. Rozhodně ale víc laskaví, než my. Jak dalece je to věcí tradice či zdání, nevím. Mě to ale připadalo po nějaké době docela normální, na takové věci si člověk zvykne rychle. Ani nevím, jestli je to klanění projev úcty nebo poslušnosti, řekl bych spíše, že je to zavazuje, aby se chovali slušně i po tom klanění. Nám tohle chybí.
V Japonsku nenajdete technické diskuze, které by byly kořeněny peprnými slovy, jako v Kanadě či USA, emocemi se tam netluče do stolu a ten, kdo víc křičí, nevyhrává - leda snad volňásek do blázince. Lidé si zachovávají určité dekorum a když ho ztratí, je to horší než exkomunikace. Jeden inženýr mě tam jednou iritoval svým mlčením - to než jsem pochopil, že pro něj bylo nemyslitelné (rozuměj neslušné), aby mi řekl obyčejné NE.
Už jsem tu psal o jednom vedoucím, který za mnou jel japonskou "Strelou" jen proto, aby mě mohl pozvat na večeři. To bylo tak: přišel mi od něj do Toronta fax s obviněním, že "vy jste to udělal špatně". Nebyla to moje vina, převzal jsem projekt před týdnem po jiném a šlo mi o to, že se veškerá korespondence zakládá do fajlu a můj šéf by to mohl při čtení špatně pochopit.
Mě ovšem nedá velkou práci naštvat a tak jsem tomu pánovi nafaxoval (ne, nenafackoval, to jsme měl nejprve chuť udělat, ale na štěstí to na tu dálku nešlo). Tak teda nafaxoval jsem mu, že se mýlí a že ač už jsem pro ně předtím udělal hodně dobrého, neočekávám pochvalu, ale také né urážky. A že mě utěšuje jen to, že dělám dobrou práci, takže moje honour, tedy čest, nemůže být tím naštěstí vůbec dotčena. A slovo honour jsem podtrhl, protože to už jsem tehdy věděl, že to je pro ně jakési zaklínadlo a já zase když chci, tak umím bejt zlej.
Asi za dvě hodiny mi přišel z Japonska fax, kde se omlouval nejen on, ale i jeho šéf, který se to nějak dověděl a ještě šéf jeho šéfa. No a ta večeře pak byla jen na potvrzení, že už se nezlobím. Dohodli jsme se tehdy, že Japonci tím "vy jste udělal chybu" nemínili mě, ale firmu, nu proč ne, v angličtině zní plurál a singulár od druhé osoby úplně stejně. Tato historka je i jinak poučná. Ukazuje na to, jak málo vědí také Japonci o nás: kdo se dneska ještě tady na západě ohání ctí - teda kromě Clintonových konkubín?
Dekórum a dekorace.
Dekórum je také další věc, na kterou si my na západě už nepotrpíme. V Japonsku ho uvidíte všude a mezi stovkami tmavošedých uniforem - pardon, úřednických obleků - občas na ulici také barevně prosvitne někdo oblečený v tradičním, řekl bych slavnostním, oděvu. Semtam tam také na ulici uvidíte i dívčinu v obalu gejši a s parukovým příčeskem - vlastně náčeskem. V oděvu, který je stejně nepraktický jako ty miniaturní pantoflíčky, které tak mučí jejich nožičky. Také mají polštářek na zádech, který by pro všechny praktické účely měl asi být uložen spíše níže. Ovšem ty dvě dívky, které nás obsluhovaly v restauraci (myslím, že se jmenovaly Mishuki a Mitaki, ale také jsem si to možná jen vymyslel) byly asi tak jediné, na kterých jsem se mohl pokochat pohledem: v hotelu sice inzerovaly nějaké masérky, ale nenacházím velkou rozkoš v tom, když mi někdo chodí celou vahou bosýma nohama po zádech a už vůbec se mi nechce vysvětlovat manželce, že šlo o něco zcela nevinného, i když se mi při tom hnula plotýnka.
S gejšami jsem se nesetkal, asi je to profese spíše na vyhynutí. Jednak to vyžaduje dlouhodobý trénink - dívka musí umět tančit, zpívat, recitovat, vyprávět milostné příběhy, hrát na nějaký hudební nástroj a vůbec samotná čajová ceremonie je dost složitá - a navíc asi moderní Japonce láká spíše nekomplikovaný sex. Manažerům ho prý dokonce platí firma (že by jako odlučné?).
O plastické zelenině na mém talíři jsem už psal. Jindy jsme zase prošli do restaurace nádhernou zahradou, kde byly skály, ryby tam plovaly v jezírku a ptáci tam krásně pěli - než jsem si všiml, že pod jedním keřem vlastně štěbetali přímo z reproduktoru. Když jsem se na to ptal svého hostitele, odpověděl s provinilým úsměvem, že to mají rádi. Zřejmě ano, protože když jsem se jindy ptal na jeho hobby, řekl, že je to bird watching neboli pozorování ptactva. Ani jsem se mu nesnažil vysvětlit, že v Anglii by tím rozuměli "pozorování děvčat" a v Americe či v Evropě ještě něco horšího.
O klanění jsem už mluvil. U taxíkáře mě to nepřekvapilo, snad jen to, že se přitom nepraštil do hlavy o otevřené dveře svého taxíku. Jindy jsem viděl, jak jeden z nich, čekající na rito, odpaloval neviditelnou holí neviditelný míček. Vysvětlil mi, že si nemůže dovolit hrát na pravém greenu, tj. v golfovém klubu, tak se alespoň takhle udržuje v kondici. Pro co se v ní udržoval, když se tam nikdy nedostane, to mi už neřekl. Golf je v Japonsku populární, stejně jako baseball a vůbec hry, kde jejich krátká postava není handicapem. Golf je ovšem drahý. Podle zaručené zprávy musí také ten, kdo udělá "hole in one (HIO)", tj. umístí míček v jamce na jeden jediný úder, zaplatit všem ostatním večeři. To by ho finančně zruinovalo - a tak si předem na to zaplatí pojištění - které se také nazývá HIO. Vzhledem k tomu, že ale taková HIO má pravděpodobnost mikroskopicky malou, je to také největší případ optimismu, který jsem tam potkal.
Doprava.
Taxík, ve kterém jsem jsme seděl, měl krásné kraječky na oknech, dar to od manželky, jak mi řidič pyšně vysvětloval svou japonskou angličtinou, zatímco hodinu vyplňoval jakýsi formulář a to ani nebyl od tajné služby - proboha, teď mi napadá: víte, že možná jo? Cestou do Utsunomiye jsme se ale dostali do trafiku, po česku do zácpy. Tedy dopravní, ta druhá by ale byla lepší, protože na mě jaksi přišlo nutkání a my zrovna přijeli na rampu k highwayi, čili silnici. Před námi moře aut a jako na potvoru, všechna stála. Rychle jsem zvážil vážnost situace a také jsem hned řidiči vysvětlil, pokud možno slušně, co se může stát. Asi jsem mu to vylíčil dobře (i s následky), protože rychle vycouval celou rampu zpět, bravurně se vyhýbaje přijíždějícím i stojícím vozidlům a zavezl mě na nejbližší místo určení.
Metrem jsem moc nejezdil, nebaví mě, když mě najatí studenti smačkávají spolu s ostatními sardinkami dovnitř. Zato jsem jel přes půl Japonska do Toyohashi rychlovlakem, tedy japonskou Strelou - dokonce jí i říkají Shinkanzen Bullet Train. Jeho průměrná rychlost je 262 km/hod, zatímco maximální je 443 km/hod. Světový rekord v maximální rychlosti sice drží Francie - 515 km/hod, ale její průměrná rychlost je menší než japonská - 254 km/hod. Překvapilo mi, že tam nebyly žádné bezpečnostní pásy jako jsou v letadle, ale normálně je nepotřebujete a při srážce by vám asi moc nepomohly. Jenže o žádné srážce jsem tam neslyšel, i když tam vlaky odjíždějí ve velmi krátkých intervalech za sebou. Dokonce tak malých, že když přijdete na nástupiště o dvě minuty dříve a vlak už tam stojí, můžete se splést a odjet jinam. Mě se to málem stalo na na tokijském nádraží Shinjuku, které bylo nedaleko hotelu Keyo Plaza.
Stanice tam jsou, ale ne vždy jsou také označeny i v angličtině. Zato se můžete plně spolehnout na své hodinky a jízdní řád. Sám jsem to zkusil a dokonce jsem tak zjistil, že se mi hodinky předcházely. Koleje musí být zřejmě plně zabroušeny, protože o nějakých nárazech na spojky nemohlo být ani řeči. Projeli jsme kolem posvátné hory Fudji (která je také malována a tištěna skoro všude a na všem, jako naše Hradčany). Prý je vidět i z toho největšího mrakodrapu z Tokya - teda za jasného dne, který jsem tam ale nepotkal.
Zato když jsem vystupoval, jedna babička mě hrozně usilovně něco naznačovala. Protože se staví ve stanicích jen velmi krátce (podle definice je vlastně vlak věc, která se pohybuje), snažil jsem se jí pochopit víceméně rychle a to se mi vcelku podařilo, když ukázala na můj deštník, který jsem zapoměl pod sedadlem. Deštník byl vůbec největší případ pesimizmu, který jsem v Japonsku potkal. A taky realizmu.
Vlakem jezdí skoro každý a také se jezdí hodně na kole. Podobně jako v Holandsku, je to i praktické, hlavně tam, kde není místo na větší auta. Potkal jsem na předměstí skupinu dětí na školním výletě, na kolech a každé mělo na hlavě malou helmičku. No dobrá, řekl jsem si, to u nás mají také. Ale pak jsem potkal jinou skupinu, pěší a ty helmičky měly také, takže vypadaly jako hříbečky na cestě do konzervárny. Ty dětské helmy je zase největší případ opatrnosti, který jsem tam potkal. Ale možná, že jen šli pozorovat ptactvo a preventivně si chránili vlasy. Mimochodem, u Japonců asi nenajdete jinou barvu vlasů než černou, snad jen u japonských pankerů.
(pokračování)
Jednoho dne mi rodiče oznámili, že budu mít bratříčka nebo sestřičku - koho že prý bych chtěl raději. Řekl jsem po pravdě, že bych radši kolo, ale nic naplat, za nějakou dobu se v našem domě objevilo něco takového malého a řvalo TO na plnou hubu. Rodiče mi TO představili a řekli: "Tady máš Johnny malého bratra, tak buď na něj hodný!" Nazývali TO sice Freddie, ale já TOMU vůbec nemohl přijít na jméno.
Ze začátku to ještě šlo, ale za rok se TO zvedlo na nohy - to bylo tehdy, když jsem zrovna začal chodit do školy. A maminka, vždycky když někam šla, říkala: "Pěkně si tu s Freddiem hrajte, já jdu teď nakoupit," a já se musel o TO stvoření starat! Nejen že jsem se nemohl věnovat čtení mých oblíbených knížek, ale ještě jsem musel dávat pozor, aby se TO neskulilo ze schodů anebo TO nevypadlo z okna.
Také mi TO s oblibou trhalo domácí úlohy ze sešitů, takže jsem je pak musel psát znova - prostě bylo TO úplně hrozné! Rodiče si mého trápení vůbec nevšímali, ale zato s TÍM se mohli úplně zbláznit. Pořád TO obskakovali a mazlili se s TÍM, jako by TO bylo nějaké štěně, nebo co. Když TO ještě trochu vyrostlo, tak jsem TOMU vždycky dal za trest žďuchanec nebo dva, pokud se ovšem nikdo nedíval. Ale TO pak vždycky začalo brečet a rodiče, kteří hned přiběhli, se na mě zlobili, že jsem TOMU něco udělal. Ono totiž TO vždycky pak ukazovalo na mě a žalovalo.
Nakonec mě musela vzít maminka k doktorovi Nicolsonovi - jako kdybych to byl já, kdo potřeboval doktora a ne TAMTO. Lékař se pak s ní dlouho radil o samotě a ona mi po příchodu domů řekla: " Johnny, be an angel - nesmíš pořád trápit svého malého bratříčka, to není hezké. Viď, že mi slíbiš, že už budeš hodný?" Přitom plakala a mě jí bylo upřímně líto i když jsem věděl, že ona má radši TO než mě. Slíbil jsem jí tedy, že už budu hodný jako anděl, protože nechci, aby kvůli TOMU musela plakat. A tak když se TO vztekalo, já se jen usmíval a když mi TO polilo sešit, já TO ještě pohladil a vůbec jsem se choval úplně nemožně.
A pak se to stalo: jednou ráno jsem ucítil na zádech něco, co vypadalo jako dvě malé boule. Ani tatínek si s tím nevěděl rady a maminka řekla, že to asi budou potíže růstu. Ale ono to den ze dne narůstalo a tak mě nakonec přece jen vzali k doktorovi. Doktor Nicolson jen pořád kroutil hlavou a pak řekl, že to asi bude zakrnělé siamské dvojče. Předepsal mi nějaké prášky a že prý se uvidí. Což se také uvidělo, protože to rostlo dále a dělalo mi to už i potíže s oblékáním. Navíc mě to také bolelo, když mě TAMTO za ty boule - teď už spíše pahýly - ještě tahalo.
Později se to už ani nedalo schovat; maminka mi sice pahýly stahovala leukoplastí, ale stejně to i pod kabátem vypadalo nějak divně a děti ve škole na mě pokřikovali: "Hrbatej, hrbatej!" Také mi na tom narostla taková podivná bílá srst, ze které se později vyklubalo peří. Začalo to vypadat už skoro jako křídla a ta pořád ještě rostla, takže jsem musel zůstat ze školy doma, což mi ovšem zase tak moc nevadilo. Když už byly ty perutě skoro tak veliké, jako má archanděl Gabriel, co je na obraze v katedrále svatého Jana, spráskli nad tím nadělením rodiče rukama a šli jsme se zase poradit se starým panem Nicolsonem.
Tentokrát se s ním radili ještě déle než předtím a když vyšli, tak si mě doktor zavolal samotného dovnitř a povídá: " Johnny, myslím, že jsi to s tou dobrotou přehnal! Operovat to nejde, léky na to žádné nemáme a pod kabát už to také neschováš. Můžeme zkusit jen jedinou věc: musíš přestat být tolik hodný, snad se tím ten růst zastaví a možná, že ti ty letky časem i zakrní. Ovšem o tom, co jsem ti teď říkal, nesmíš nikomu ani ceknout! Hlavně ne svým rodičům - tady si vezmi tuhle medicínu, já jsem jim řekl, že ti dám nějaké kapky."
Rád jsem si vzal doktorovu radu k srdci. A tak jsem TO nechával klidně řvát, když TO upadlo, už jsem TOMU nepomáhal na nohy, ani jsem TO nevaroval, když byl namrzlý chodník, prostě jsem TO ignoroval. A víte, že se mi ty perutě opravdu trochu smrskly? Ale pořád ne dost, tak jsem TOMU vždycky ještě přidal semtam šťulec, nebo radši i víc. To už bylo lepší - křídla se pomalu začala zase měnit na křidélka, i peří mi začalo pelichat. Plný nedočkavosti jsem TO začal i štípat TO i bez důvodu, a když rodiče někam šli, tak jsem TO ještě zavíral do sklepa. Aby se o tom nikdo nedozvěděl, ještě jsem TOMU navíc pohrozil, že když to TO někomu řekne, tak se pomstím.
Během několika dalších dnů mi výrůstky na zádech zmizely úplně. Už jsem se z toho začal radovat, ale hned druhý den se mi objevily na hlavě zase dvě boule - tedy spíše takové malinkaté růžky, ale vypadalo to, že z nich vyrostou pořádná trkadla. Honem jsem zase začal být hodný, ale i když se jejich růst jaksi zastavil, nechtěly se za žádnou cenu zmenšovat. Naštěstí si toho rodiče ještě nevšimli, a tak jsem honem zase zašel k doktorovi, ale tentokrát jen sám - nechtěl jsem, aby se maminka dozvěděla, jak jsem TAMTOMU ubližoval.
"Milý Johnny," povídá doktor, " teď to jsi to přehnal zase druhým směrem a obávám se, že už to zpět asi nepůjde. Ale je dobré, že se to přece jen stabilizovalo. Hlavně teď sekej dobrotu, aby se to zase nevzpamatovalo a nedorostlo to ještě v nějaké paroží. Já zavolám tvým rodičům a vysvětlím jim, že je to něco jako zuby moudrosti, aby si s tím nedělali starosti."
A to také udělal. Rodiče se s tím rádi spokojili a tatínek si dokonce pochvaloval, jak umí doktor Nicolson všecko dobře vysvětlit, že by tomu i blbý rozuměl. Pak se obrátil ke mně a řekl: " Víš, Johnny, tohle je o hodně lepší, než mít křídla, to se dá schovat pod čepici - a když budeš hodný, tak ještě dostaneš na vánoce pod stromeček velkého, teplého kulicha..."
První limeriky (limericks) vytvořil v minulém století básník Edward Lear. Brzo se chytly a dnes už je veršují po světě hned v několika řečech i nářečích. Limeriky mají svoji specielní formu a rytmus a většinou jsou - anebo se snaží být - také vtipné. Dělí se na tři typy: ty první se recitují, když jsou ve společnosti přítomny dámy, ty druhé, když tam dámy nejsou, ale je tam kněz a ty třetí, to jsou teprve ty pravé peprné limeriky. Marně jsem hledal v naší literatuře nějaké ty české limeriky, takže tento můj pokus je možná první svého druhu.
SVATEBNÍ.
Mě líbí se jen moje Vladěna,
že se mnou je tak dobře sladěna.
Než jsme si u oltáře
tam pobozkali tváře,
dítě už měla vlastně do věna.
NA VLACHOVCE.
V té hospodě bývalo veselo,
mačkalo se tam tělo na tělo,
jak muzika hrála,
má milá se smála
a domů se jí vůbec nechtělo.
Na neštěstí František Breberků
si vzal moji Kamilu do merku
a v tanečním davu
jí popletl hlavu.
Mě zbyla jen útěcha obžerků.
Hamletovské: píti či nepíti
já nemusím už ale řešiti:
proč měl bych mít strachy,
když nemám už prachy
alkoholu po častém požití?
PRVNÍ ČESKÝ LIMERIK.
Znám jednu dívenku jménem Lucky,
co pocházela prý od Kentucky.
Našli po ní ve světnici,
kde přechovávala lvici,
džíny rozervané až na cucky.
Back to index (Zpátky na index)
Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)