onvlajka
csvlajka

HURONTARIA - 3B/98
Canadian Czech-out Enzine ball Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

Komentář:
Ne, že by bylo málo novinek, ale ne všecky se nás jaksi týkají - já říkám, ze fakta si mě nevybírají, ona se mi prostě "stávají". Takže vybírat si je musím pak už sám. Výhodou požehnaného stáří je také to, že vůbec nemusí být požehnané, ono může dokonce být i před tím žehem. A protože, jak říká Murphy, žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán, je jasno, že si to stejně vždycky odnesu, ať dělám, co dělám.
Ale zatímco já se tu vypovídávám, vy byste asi radši chtěli vědět, proč jsme vlastně zkrátili jméno našeho občasníku - ano, my ho prosím nezměnili, my ho jen na jednom konci zcvrkli (šest souhlásek za sebou, to je, co?). Mohl bych říci, že důvody byly hlavně ekonomické, ale proč bych po dlouhé době zase jednou neřekl pravdu? Už proto, že v tomto případě šlo jasně o poselství z onoho světa - ano, způsobila to Mary Browningová a je to všecko popsáno tady v Úvaze...


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: Proč jsme ztratili naše "N"? (Záhadná Mary Browningová.)
Reportáž: Go West (Aneb jak se žije u prérie, pokračování 11 -15.)
Povídka: Návrat.
Poezie: Napiš mi báseň.

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část zde je zobrazena v kódu CE 1250; pro verzi bez diakritiky jděte prosím zpět na Titulní stránku.


ape

"Myslím, tudíž jsem. Idioti nemyslí, takže nejsou..."




Pls send me a mail to my address below; your comments will be appreciated. If you want to receive announcement of the new issue by mail, add the word SUBSCRIBE.
Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE.

Webmaster Jan (Honza) ©hurychj@hurontel.on.ca



ÚVAHA: PROČ JSME ZTRATILI NAŠE "N"?
(Záhadná Mary Browningová.)

Ne, vůbec jsem s ní o tom nemluvil, ani jsme si nepsali. Jak také - Mary Browningová už totiž nežije. A přece, nebýt jí, mohl si náš HURONTARIAN klidně nechat svoje "N"...

------

Snad ale abych začal od začátku: jak jste si už všimli, jsem člověk zvědavý - opravuji, chtěl jsem říci zvídavý. A tak se nemůže nikdo divit, že jsem si v záchvatu ješitnosti zabrowzdil po NETu, abych viděl, zda jsme se už zviditelnili na internetových hledačkách.

Jednotlivé nálezy se začaly vesele kupit na obrazovkách, řádek za řádkem. A hele, všíchni naši dobří přátele: Neviditelný Pes, Amberzine, Kanadské Listy a dokonce i Hurontel, náš servít, pardon, server. Bylo to milé, ale najednou - počkat, co je tohle?

....Rodinná Stránka Family Brown... Ťuknu na Find, abych se dověděl, co tam píší a hle, tam se objeví jméno Mary Browningové, datum 1995 a ještě Hurontarian! Moment, jak mohla už v roce 1995 ta paní vědět, jak nazvu náš občasník, když já to ještě nevěděl ani v prosinci loňského roku? Prosím, nevadí mi, že se někdo, kdo je ještě "browning" (hnědnoucí) počítá také mezi úplně "brown", to je jejich věc, ale Hurontarian je náš a jen náš. Leda, že by to datum znamenalo úmrtí - pak by to ovšem mohlo být jen poselství z onoho světa. No jo, ale proč mi to posílá zrovna přes Internet? Naštěstí tam bylo ještě jméno jakéhosi městečka v Ontariu. Tak jsem tam napsal, pro jistotu hned na dvě různé netové stránky. Odpovědi přišly brzo, ale obě byly negativní. Jen jedna naznačovala, že by ten Hurontarian mohl být něco jako obyvatel Hurontaria...

Zde ale musím odbočit a vysvětlit, jak jsem na ten název přišel já. Tedy po pravdě řečeno vlastně nemusím, ale já si myslím, že to čtenářům dlužím. Pokud jste četli povídku Mr. Hurontario v prvním čísle tohoto enzinu (jak se to řekne v češtině?) pak asi víte, že Hurontario bylo podle Filipa Martince vymyšlené místo, do kterého se utíkal, když na něj začal působit smutek po domově. Říkal si dokonce "první občan Hurontaria". A teď mi někdo bude tvrdit, že Mary Browningová tam patřila také?

Poslal jsem tedy dopis přímo na "rodinu" Brownových - to jsou ti, kterým nestačí, že jich je na světě pár milionů, oni to ještě chtějí přesně spočítat - a jejich odpověď mi pomohla záhadu vyřešit. Dali mi adresu jejich dopisovatele z Ontaria, který mi lehce vysvětlil, že tu noticku našel v úmrtní rubrice nedělní přílohy jedněch novin, přílohy nazvané, ano, nazvané Hurontarian. Bylo mi, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce, nebo kam se vlastně takový nůž vráží. Že bychom byli s naším nápadem až druzí? Další výzkum potvrdil, že starodávný název pro oblast mezi jezery Huronským a Ontárijským byl kdysi opravdu Hurontario a její obyvatel by tedy měl být Hurontarián...

Cože? Dobrá, dobrá, nemusíte ještě tím nožem v ráně otáčet, i tak to dost bolí. Co ale teď? Změnit jméno? No proč ne, ale na jaké? Hurontarians - to by pořád jen připomínalo starou bolest. Hurontario - to už má jedna ulice v Mississauze, obchod hudebními nástroji a také jedna internetová centrála. New Hurontarian - ne, ne, to je příliš zřejmá záplata. A co takhle HURONTARIA, vždyť i Atlantida přece končí na "a"? HURONTARIA, vybájená Filipova země, kam se můžeme utéct, když nás šéf terorizuje, soused otravuje s plotem a manželka už zase kárá. Když si i Terry Pratchett může vymyslet svoji Zeměplochu, proč ne my? Pravda, tu naši si může někdo poplést, ale vždyť i Čechy se anglicky řeknou Bohemia, ačkoliv tam už žádní keltští Boimové nežijí...

No dobře, ale co když někomu to "N" bude přece jen chybět? Lehká pomoc: tak si ho tam může připsat, ať už vduchu anebo tužkou. Ostatně je to naposled, co tahle odhazujeme písmeno, protože kdybychom pořád pokračovali, nezbylo by nám nakonec ani "H".

A ti, co se s tím nemohou smířit, se budou muset bohužel zase spokojit jen s denním tiskem a dobře jim tak. Podobně i ti, kteří nepřenesou přes srdce to, že tím také náš časopis jaksi změnil i sex. A podle mého minulé článku o změně paradigmat půjdeme ještě dál. Ano, je tu i nový reklamní slogan: HURONTARIA - časopis, který není pro každého." Ale nezní to náhodou příliš snobsky?" ozval se zase čertík vzadu, ale na to už jsem měl pro něj připravenou odpověď: "Leda tak zase snobům - cožpak existuje časopis, který je vůbec pro každého?

A tu jsem si vzpoměl na to, jak jsem se v Kanadských Listech, v článku "Poslední zlatá horečka v Kanadě", zmínil o Charlie Wilsonovi, který na severu Ontaria zřizoval flotilu motorových člunů, kterými by dopravoval zásoby pro zlatokopy. Stalo se mu totiž, že při křtění svých člunů se jeden jaksi nekvalifikoval: jméno VULCAN už totiž měl někde v Kanadě nějaký jiný člun. Škot Charlie ale už koupil předem ta pozlacená písmena, se kterých se sestaví jméno a pak se přibije na příď. A tak s vynalézavostí vlastní příslušníkům jeho národa prostě jednotlivá písmena přeházel tak, aby vzniklo nové jméno: CANVUL. Pravda, v češtině to zní trochu legračně, ale uznejte, že proti Charliemu jsme s naším odhozeným "N" úplní břídilové!

Back to index


REPORTÁŽ: Go West (Aneb jak se žije u prérie, pokračování 10 - 15 a ukončení), ťukněte na slovo reportáž.

POVÍDKA: NÁVRAT
(Poprvé otištěno v pražském Telegrafu, v březnu 1993.)

Tak jsi se přece jen vrátil, i když jen na chvíli. Těch dvacet let ti leželo v podvědomí jako velký, nesplacený či lépe řečeno nesplatitelný dluh. Ale dluh komu, čemu?

Dáváš si na čas, bloumáš po Praze jako tehdy, před lety. Co jsi to vlastně tehdy hledal: smysl života, lásku ženy či elixír mudrců? Půl světa jsi projel od té doby a přece se zase vracíš sem, jako kdyby ta skutečná, ta pravá záhada byla jen tady. Anebo je to tím, že se prostě musíš vracet - jako milenec k své první lásce, či snad jako vrah na místo činu?

Ano, ještě teď ti někteří neprominou, že jsi odešel. Jako kdyby bylo co promíjet, jako kdybys opravdu o to odpuštění skutečně žádal. Že jsi opustil tuto zem? Ale to přece ne: tato Země, tato planeta byla vždycky moje a jestli ji jednou opustím, nebude to moji vinou.

-----
Zamířím na Hrad, tam, kde stojí voják na vartě, ale kabát má parádní, ne nepodobný uniformě nějaké armády z Jižní Ameriky. Přímo před vojákem scházím do Jeleního Příkopu, mám na něj osobní, převážně příjemné vzpomínky. Nedostanu se ale daleko. Cestu mi zastaví ne ten voják, ale taková malá babička jako z pohádky a protože si mě asi plete s cizincem, praví přísně: STŘEŽENÝ OBJEKT! Sloveso vynechala; asi se domnívá, že slovesům nerozumím. Nevidím nikde zákaz, a tak zakroutím nechápavě hlavou. Ale babička je neuprosná, tvrdošíjně opakuje ta pro každého přece pochopitelná slova. Znovu zakývám hlavou, znovu stejná odpověď. Pak už mi to nedá a říkám česky : "Dobře to tu, babi, hlídáte!" A říkám si: tolik jsme tehdy spoléhali na Blanické rytíře a zatím jsme měli zavolat naše babičky!

Směrem k Loretě jakási paní stojí u výkladu a komentuje obrázky za výlohou: ?"I could have painted it better". Nedá ti to a optáš se jí, kolik by si asi tak ona žádala za obrázek. Lady je zaražena, nečekala, že jí někdo rozuměl. Nezahajuji diskusi, spíše mě můj výrok jaksi mrzí.

-----
Scházím pomalu dolů ke Karlovu mostu. Vypráví se, že mostecké věže několikrát zachránily Prahu před útočníky. Oblíbenou obranou prý bylo vylévat na ně roztavenou smůlu. Po jednom takovém útoku našli dole rytířské brnění, ale uvnitř bylo prázdné, jen trocha popela, nic víc. Dnes je Malostranská věž přístupná publiku. Jdu ke kase a jsem hned osloven stručným: "Zwanzig kronen!" A hele, pán je asi auslandr, řikám si, a povídám česky: "Kolik?" " Zwanzig kronen!" opakuje hlasitě, jako by mě neslyšel. Vedle něho sedí paní, vypadá jako Češka, obracím se tedy na ni o pomoc: "Prosím Vás, paní, řekněte mu, že jsem Čech a umím ještě navíc číst a že jasně vidím, že je tam napsáno "DOSPĚLÍ - 10 KČS". A tu vám na mě ten auslandr pustí česky: "No jo, pane, jak já mám poznat, že jste Čech?" Rozesmál jsem se: " Víš co?" začal jsem mu jako dobrý Čech tykat, "ta věž tu už stojí šestset let a myslím, že ona i já to ještě nějakou dobu bez sebe vydržíme. Já jsem radši přijdu, až bude mít službu někdo slušnej." A odcházím - vlastně mám štěstí, že neměl po ruce tu hořící smůlu....

Přejdu most, jdu na Karlovo náměstí a navštívím budovu Techniky. Procházím starým podchodem, častí, která byla kdysi klášterem. Chci si natočit ty staré schody, které jsem tehdy nikdy neměl čas si ani pořádně prohlédnout: buď jsem pospíchal na zkoužku, nebo po ní zpět na vzduch. Kdosi mě osloví : "Vy si to tady natáčíte na kameru?" Jeho čeština je hrozná, ale přece jen říkám : "Ano, já si to tu filmuju." "A proč?" nedá mu to. Nejprve chci říci něco nevrlého, ale pak vysvětluju: "No víte, já jsem tady už kdysi byl v mém minulém životě." "Jo, vy jste tady studoval?" táže se opět ten zvědavec. "Ale ne, já tady byl ještě jako jeptiška a protože jsem moc hřešil, pardon, hřešila, tak se sem musím znova a znova vracet." Odchazí s vážnými pochybami o mém zdravém rozumu - kdo taky ještě dneska ví, že tady býval klášter? Pak mě napadne, že na tom ani moc nezáleží: málokdo ví, kdo to byl Servít a přece se to o něm psalo na každém plotě.

Park na Karláku: tady jsme se prvně líbali s Helenou; ukradla mi tehdy srdce kus. Stmívá se zrovna jako tehdy. "Řekni mi pravdu," chtěla vědět a já jsem - nevím už vlastně proč - furiantsky zalhal. O co všecko jsem vlastně v životě už tolikrát přišel? Naproti na kostelní římse stojí jakýsi svatý a pozoruje mě, jakoby chtěl říci: "Blázne, celému světu jsi se chtěl smát a zapomněl jsi, kdo že se vlastně směje naposled." "No co," povidám mu, "ty jsi se stal svatej jen proto, že jsi asi nikdy nebyl mladej."

Když jsem sem vrátil, tak jsem měl nejprve dojem, jako bych před dvaceti lety umřel a pak se znovu vrátil na svět, abych si těch dvacet roků jaksi odžil. Potkával jsem kamarády, co zestárli, jiní zase už odešli do věčných lovišť a zbyly po nich jen ty naše písně u táboraku. Stačil ale jediný pohled do zrcadla a poznal jsem, že i já jsem si už ty svoje roky odžil a nové mi asi nedají.

V automatu Černý pivovar, kde jsme často provokovali fízly, si dávám tradiční bramborák a pivo. Asi po hodině, to už hodně daleko od Karláku, zjistím, že jsem tam zapomněl knihu, Řivnáčova Průvodce Prahou, vydaného roku 1889. Koupil jsem ho před lety v Praze v antikvariátu a byl se mnou pořád, nosil jsem ho po světě jako talisman a byl bych nerad, kdybych ho ztratil právě tady v Praze. Vracím se a kniha je kupodivu stále tam, na pultě. Jsem rád, protože mnoho věcí v ní je staršího data a přesto, nebo právě proto, stále platí. Jen v hotelích se tuším už nepřiplácí za světlo a za otop.

Na Příkopech se od zdi odlepí mladá dívka a nesměle se ptá, nemám-li korunu. Vypadá, že utekla z domova. No vidíš, já taky, říkám si v duchu. Ale také je možné, že je jen na drogách. U Malostranské stanice Metra stojí nesměle tulák, zřejmě alkoholik a ptá se totéž, ale jaksi plaše, jen očima. To Cikán v Jablonci na autobusovém nádraži je jiný frajer. Když mu dáš jen korunu, natáhne hned druhou ruku a řekne: "A to je málo!"

Pojedu Metrem do Libně. Zámecký park, náš místní Petřín, dějiště klukovských válek i útulek mladých lásek. Marně hledáš iniciály, které jsi tu kdysi vyryl na lavičku; dřevo je pryč, jen nohy z betonu tu zbyly. Ach vy lavičky našeho mládí, kde jsme se my z chlapecké školy učili anatomii žákyň ze školy dívčí! Tam jsme se učili milovat, abych parafrázoval desatero "své bližní", , zatimco šmíráci jen "sebe sama". A jasmíny tu voní pořád, tak jako tehdy....

Zapomeneš a chceš přeběhnout trávník, ale už jsi na to asi moc dospělý. Poslušně sejdeš dolů po cestě, až k Vltavě, do které vtéká potok Rokytka, staročesky zvaný Rokytnice. To bylo tehdy, když se procesí s ostatky svatého Vojtěcha zde zastavilo a pocestní místo to zalíbivše si, Libní pak toto nazvali. Snažím se uhodnout, jak by asi toto místo nazvali dnes, kde všude kolem vidíš jen rezavé železo libeňských loděnic, které se tu rozlezly jako rakovina. Potok je zregulovaný, stejně jako život lidí tady. A na potoce pracuje parta Poláků.

Stařičká kaštanová alej u vody má ale pořád své kouzlo. To jen pod Černou skálou závodí silnice s železnicí a všude kolem je jen plno bodláků a kopřiv. Jsou cítit i ve vzduchu a najednou si uvědomuješ, že kopřivy sice pálí a smrdí, ale to asi jen pro nás, pro lidi. Na skále je kolonie zahrádkářů a hned vedle je hřbitov. Ticho prostého libeňského hřbitova mě vždycky přitahovalo, chodil jsem se tam hlavně učit. Jako tehdy čtu teď jména, která mi nic neříkají. Jednou tu mělo být i moje jméno, aby zase někomu jinému nic neříkalo. A venku v parku před hřbitovem si hrají děti a laškují milenci, kteří budou jednou dělat děti, které si pak budou zase hrát u hřbitova, a znovu dokola, funiculi, funicula...

Jdeš nahoru k Vychovatelně, k místu, které bylo osudné nejen jednomu reichsprotektorovi, ale i většímu počtu mládeže, neb tam byla polepšovna. Později to přiřadili k Bulovce; ležel jsem tam jako kluk se zánětem ledvin, ale tajně jsem na vánoce utekl domů. Prošlo mi to, protože jsem tehdy sestře nalhal, že mi posílá paní doktorka a tak mi dala propouštěcí papíry.

Jdu dolů k Libušácké škole rozkopanou ulicí. Snad tu dělají vodovod či co, ale příkop je dost hluboký, aby odkryl ohniště lovců mamutů od Bílé Skály, je-li tu ještě jaká. Kdesi hraje hudba: Vrať se zpět, můj sentimental Johnny... Ne, nepůjdu zpět, radši se dám dolů k libeňskému zámku, kterému jsme jinak neřekli, než Zámeček. Snad mu tak začala říkat sama Marie Tereza, když tu jednou byla na návštěvě. I hlavní síň pro ni tehdy nově vymalovali, plnou andělíčků s nahatejma prdelkama. Teď se to ovšem používá jakožto oddávací síň.

A jsi v ulici, kde jsi bydlel celých třicet let. Procházíš průjezdy a dvorky, ale kolemjdouci si tě nevšímají, ani zvědavá hlava nepoodhrne záclonu, jako se to dělávalo kdysi. Co jsi čekal? Nikoho tu přece nemáš, nikdo tě tu už nezná. Je to tak dobře, minulost se daleko lépe vybaví, když ji přítomnost nevyrušuje. A zdá se ti, že zase slyšíš známý smích - to máma volá, abys přivedl věčně zatoulaného bráchu domů, domovnice hubuje a kdesi doznívá klapot kopyt uhlířova koně, ale i ten se vzdaluje...

V prodejně elektrických spotřebiču naproti Sokolovně mají plné regály zboží, které se kdysi dalo koupit jen za hranicemi, jinak řečeno za ostnatým drátem. Hezká slečna stojí za pultem, usmívá se a na pultě má opravdovou růži v opravdové váze. To tu tehdy nebývalo. Ani to disko, necelých sto metrů od kostela, disko, o kterém se leccos psalo v novinách a tak ho teď ho hlídá černej šerif.

-----
Na stanici podzemní dráhy na Můstku kdosi namaloval prstem do prachu na kulatý ozdobný panel srdce s velkým "M". A náhle si uvědomíš, že panel je až za kolejemi a že pisatel musel nějak přejít ten prostor s vysokým napětím. Vystoupíš v Dejvicích na náměstí a kupuješ tam bonboniéru. Ta paní v obchodě ti ji jen tak, bez ptaní, ozdobně zabalí a to ještě s fešáckým uzlem. Podivíš se, jak to dobře umí. " Já to dělám ráda," řekne prostě, "když na to mám čas." Chápu; ostatní to zase nedělají, protože je za to nikdo neplatí.

Na Olšanech se ukáže mezera v tvém vzdělání. Ptáš se kolemjdouciho, kde že je tady to místo, kde se rozsypává. "Jó, vy myslíte rozptyluje?" praví ten pán, ale jen tak, bez úmyslu, že by tě chtěl opravit. A musíš se usmát, neboť se ti vybaví plakát západního stylu: "Nejlepší rozptýlení najdete u nás!" Palouček je kupodivu velmi malý, ale zato hojně pokrytý růžemi. Řezanými. Sedíš na lavičce a rozmlouváš s těmi, co tu už nejsou, ale ty tomu ještě pořád nechceš uvěřit.

Na cestě zpátky uvidíš hrob s nápisem "Voloďa Podlezl, padl 5 května 1945". Záhada? To bych řekl! A hned přes uličku je pole plné křížů pro vojáky, co padli ve světové valce - tedy v té první, ony ji tehdy ještě neočíslovali; všichni si totiž mysleli, že tahle bude tou poslední.

-----
Odjíždíš do Jizerských Hor - vlastně do Jizerskejch hor - tam jim nikdo jinak neřekne. Letos ale nepojedeš na Souš, která si teď bohužel úplně zaslouží své jméno. Není divu, že je cesta uzavřena pro cizince: těžko bychom jim vysvětlovali, že to nebyl Sibiřský meteorit, co si tady zařádil. Naše chata je naštěstí v údolí Kamenice, tam ještě nelétají letadla, rozsypávající potaš, aby se zbavila půda kyselosti.

Jdeš se podívat na "svou" cestu na Špičáku. V jeskyních, kde jsme si hrávali na loupežníky, teď najdeš leda tak stopy po dnešních neandrtálcích a vedle nich kdysi malé smrčky tu vyrostly až do nebe. "Cesta mého života", říkal jsem jí tehdy. Nešla rovně, dost se točila a uprostřed museli dymanitem vylámat skálu. Teď na jejím konci postavili krmelec.

A v Liberci zajdeš na Ještěd. Jednokolejná tramvajka tě zaveze, tak jako před lety, skoro až k lanovce. Občas se zastaví a čeká se na protijedoucí tramvaj. Na konečné vystoupí paní učitelka s četou prvňáčků, ale protože už padesát metrů od kolejí jsou strategicky uloženy lavičky, jednotka prvňáčků rozbalí batůžky a zaútočí na svačinu. Nahoře na Ještědu najdeš krásný rozhled, jeden prázdný restaurant a dva postarší německé páry, co si tu po letech znovu přijeli prohlédnout Reichenberg.

Z telefonní budky na náměstí slyším volat jakousi mladou ženu: "Haló, Honzo, tady Vlastina!" a vzpomenu si, že musím také zavolat domů, manželce, do Kincardinu. Před nádražím přecházi hlavní ulici malý pes. Zastaví se uprostřed ulice, aby nechal přejet osobní auto. Pokrok civilizace: zvykli si lidé, zvyknou si jistě i zvířata.

-----
A jsem zase v Praze. Jdu se podívat na náhrobek zakladatele robotiky - rabína Lewiho. Vidíš, teď máme takové roboty, že nám navrhují ještě lepší roboty. A možná, že jednou ti roboti navrhnou i lepšího člověka. Tvůj robot byl ale asi příliš lidský - prý se dokonce vzbouřil. To jeden tvůj potomek - Lewis - měl lepší nápad: vynalezl texasky a zbohatnul.

Také na Bertramku zajdu, abych Wolfiho ujistil, že jeho Pražané, i ti zdaleka, ho pořád ještě mají rádi - on říkal, že mu rozumějí. Dole u Anděla vede učitelka děti ze školky po Plzeňské třídě. Chce se mi zakřičet: "Proč je vedeš po ulici plné výfukových smradů, proč nejdete do parku?" Ale stejně by mě neslyšela, je tam také hrozný hluk.

V TV dávají pořad Benny Hilla, nedávno zesnulého britského komika. Před svou smrtí se do české televize nedostal. Teď by asi z toho udělal dobrý vtip. Jako třeba, že dobří komici jsou jen ti mrtví komici. Pak dávají jakýsi cizí film, s rychlopřekladem: mužský hlas tam čte všecky role. Čte-li ženské role, zní to jen srandovně, ale čte-li celý dialog, nevíš komu kdo co řekl. Naštěstí to nejsou filmy nějaké umělecké úrovně, tam se to ztratí. Chceš se jít podívat na český film, ale české filmy jaksi zmizely. Zato české knihy jsou, ale nikdo je moc nekupuje.

Šlapu nahoru schody na Letnou, k monumentálnímu podstavci. Nadstavba - gigantický Gruzínec - se ovšem nemohla změnit podle základny, tak ho radši vyhodili do vzduchu. Jen reznoucí monstrum připomíná maršálův kostnatý ukazováček, připravený stále ještě hrozivě zakývat. Podstavec je popsaný neslušnými anglickými nápisy. Tehdy, když se to stavělo, vyhnali nás tam s gymplem na brigádu. Tahali jsme takovou malou káru, ne nepodobnou těm, co v Paříži vozily odsouzence ke gillotině, a zpívali jsme brumendo píseň mrtvých revolucionářů, co mu hráli na pohřbu. Tehdy byl pořád ještě kultem, ale nikdo nás tehdy kupodivu neudal.

Nahoře obejdu orientální letohrádek a zastavím se až u Zeyera, sousoší postav z jeho knih, v místě, ktere máme s mou ženou obzvláště rádi. Ale po sochách mi tam lezou kluci - nic jim nevadí, že si je filmuji. Až pak jeden něco velitelsky zakřikne a všichni nasednou na horské bicikly a už jsou pryč. Z malého jezírka u tam pije pes, zatímco jeho pán spí vedle v trávě.

V Belvederu je výstava Toskánských Habsburků; nu proč ne, však ten kus Italie tady nechali postavit oni. Také Ital na Karlově Náměstí stále ještě prodává zmrzlinu jako dříve. Některé věci prostě přetrvají věky... Naše federální republika však asi ne. Má se prý rozdělit, vlastně určitě, už se dohodli. V tom jsme my byli vždycky velice dobří: umět se dohodnout , v čem se rozcházíme. Většina lidí, co se jich ptáš, s rozchodem také souhlasí. Pak ale uvidíš matku českého studenta; oba žijí léta v Bratislavě, ale bojí se, co bude dál. Chtějí domů do Čech a teprve teď chápeš, že se to vlastně taky trochu týká lidí a že ten rozchod nebude tak bezbolestný. Ovšem státy vznikají a zanikají; také lide zanikají, někdy dokonce i před smrtí...

-----
Zatím jsi došel až na nábřeží Vltavy. Panorama Hradčan, tak milované všemi Čechy, že je uvidíš namalované na většině dárků, co nám kdy naši do ciziny poslali. A zatím to celé panorama, které je nám tak blízké, vlastně vůbec nebylo vytvořeno námi. Pracovaly na něm generace, něco dodala příroda a patinu tomu přidala historie. Umí také naše generace ještě vytvořit něco tak krásného?

Stojím u zábradlí a najednou to chápu: jako bych se vlastně skládal ze dvou osob: té jedné, co žila dvacet let za vodou a té druhé, co zůstala tady. Můj dvojník, co tady celou dobu byl, se teď na čas zase převtělil do mne. Nevidím ho, ale vím, že existuje, že on tu sedával na mém oblíbeném místě v parku, postával na nábřeží a krmil racky. On tu žil celou tu dobu, šel místo mne na pohřeb mých rodičů a časem zestárnul stejně jako já.

Jsou sny, ktere se nazyvaji emigrantské - skoro každý exulant je ma. Zdá se Vám přitom, že jste zase zpátky tady a chcete se mermomocí dostat ven, ale nemůžete - a máte z toho hrozný strach. Sny se opakují, ale jinak to nedává žádný smysl: vždyť víte, že už jste venku a nemusíte se ničeho bát! Podle Zikmunda Freuda je to prý obranná reakce: tím, že se vytváří fiktivní, opačný strach, kompenzuje se ten reálný, ten skutečný. Ano, ten strach, že jste sice venku, ale že už se nikdy, nikdy nevrátíte... A tak mi teď všechny části hlavolamu do sebe samy zapadnou: ty sny, to byly přece sny mého dvojníka, který tady žil místo mne a který tady také nikdy žít nepřestane. A až budu odlétat, bude možná stát na letišti a ještě mi zamává.

Ale to už by byl spíše námět pro Gustava Meyrinka...


Back to index


POEZIE: NAPIŠ MI BÁSEŇ


Napiš mi báseň, řekla mi,
ty přece hezké verše umíš -
i když ženám moc nerozumíš.
Napiš o tom, co vidíš kolem sebe,
zelený park a modré nebe,

napiš jak slavík tesknou píseň zpívá,
jak student učí se a zívá...
O lásce napiš, která smutek léčí
i o děcku, co upadlo a brečí,

napiš o polibku, kterým dá dívka vale.
Víc se mě neptej; přece víš, jak dále!
Takhle to pravila a jak by můza byla,
na rozchodnou mi čelo políbila.

Napiš mi báseň, řekla mi
a já teď tady osamělý sedím
a na svět v parku zaraženě hledím.
Marně jsem čekal na ten veršů příval,
zatímco slavík pěl a student zíval...
Láska prý léčí všechen smutek,
leč mnoho slibů, skutek utek'.
U lavičky teď vskutku brečí dítě...
Ubohé dítě, matka neslyší tě -

- jak já mám tady verše psát,
když nikdy nepřestane řvát?
Nějakým zázrakem se ale děcko ztiší
a já už zase pilně píši:
S milencem dívka loučí se a mává
a na hřbitově roste tráva,
modrá je tráva, zelené je nebe-
- a já se holka zblázním z Tebe!

Nakonec ještě popadla mě hrůza:
co když mě políbila anti-můza?


Back to index (Zpátky na index)

Back to Title Page (Jdi na titulní stránku)

©hurychj@hurontel.on.ca