onvlajka
csvlajka
HURONTARIA - 13B/98
Canad ian Czech-out Webzine Kanadsko-český občasník.

Back to Title Page of Hurontaria (Jdi na titulní stránku Hurontarie)

Komentář:

Musím si s Vámi sdělit jednu velkou radost. Přijel k nám Jarda Bujas s paní a ukázal mi, jak chytat na Internet české rádio. Tedy hned někol ik stanic a najdete je všecky tady: http://www.radio.cz/cesky_rozhlas/index.html

Také jsem jim napsal a sdělili mi, že jejich programy najdete tady: http://radiozurnal.rozhlas.cz/ a http://vltava.rozhlas.cz/ a http://praha.rozhlas.cz/.

Pravda, potřebujete k tomu ještě program Real Audio, ten si ale můžete naládovat zdarma (návod jak na to najdete na uvedených stránkách). A pochopitelně musíte mít ve vašem počítači patřičnou zvukovou kartu a reproduktor (případně dva, vysílá se mono i stereo). Pro toho, kdo až dodnes chytal český rozhlas na krátké vlny, nebo ho vůbec nemohl chytit (jako my na severu Kanady), je to neuvěřitelný pokrok. Zvuk je to jako kdybyste to chytali v Praze a náladově se tam přenesete hned. Však jsem to také u nás namontoval v různých místech po domě jako rozh las po drátě. Pořady jsou opravdu výborné: rozhovory, hudba, četba - ale co bych to chválil, poslechněte si to sami.

S tím programem Real Audio dostanete i řadu naprogramovaných stanic v Severní Americe a jinde, takže si přijdou na své i ti, kteří zase naopak chtějí poslouchat třeba něco z Ameriky, country music z Kanady - CBC tam uvedené jsou totiž kanadské stanice - sportovní kanály a dokonce video zprávy CNN. A nejen to: pamatujete na pana Jeffrey R. Harrow co jsem s ním měl i nterview v čísle 9? Teď ho můžete dokonce i slyšet na http://www.digital.com/rcfoc. Svět se nám zmenšuje . . .


INDEX:

B - ČESKÁ ČÁST

Úvaha: HRA NA TICHOU POŠTU
Reportáž: VÉ-EŠ, aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 1.
P ovídka: SAZE
Poezie: ZPOVĚĎ DONA JUANA

Poznámka: Část A je v angličtině a obsah je také jiný. Česká část B je zobrazena v kódu CE 1250 anebo bez diakritiky, pro novou volbu jděte prosím zpět na titulní stránku.


ape

"Moje žena n emůže zapomenout den, kdy jsme se prvně potkali - ačkoliv se o to pořád snaží."






Prosím pište mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni e-mailem, když vyjde nové číslo, připište slovo SUBSCRIBE. Také vám budeme vděčni, když nám napíšete, kde jste se o Hurontárii dozvěděli.
Copyright © 1998  Jan Hurych. Personal use of this material is permitted. Ho wever, permission to reprint/republish this material for any other purpose must be obtained from author.

Webmaster Jan (Honza)
hurychj@hurontel.on.ca


ÚVAHA: HRA NA TICHOU POŠTU
(poprvé otištěno v pražském Amberzinu)

Nikdo neví, kdy či kdo to začal. Vím jen to, že asi před dvěma roky nám po podniku naše sekretářka z osobního namejlovala, že se poštou plíží nový virus, zvaný Good Times a že kdo poštu otevře, tomu se buď:

a) vymaže jeho disk
b) jeho disk spálí, poškodí anebo zničí
c) navíc, pošle-li poštu dál, totéž se stane dalším adresátům a jejich rodinám.

Moje první reakce byla, že si tady někdo dělá legraci a rozeslal jsem po podniku poštou, že se v deset hodi n budou zaměstnanci očkovat proti novému počítačovému virusu, každý ať se dostaví osobně do kafeterie a přinese si s sebou dva předformátované floppy disky.

Předpokládal jsem, že se lidé ze srdce zasmějí, ale když jsem pak v deset nahlédl do kafeterie, stály tam čtyři oběti s disketama v ruce a jeden starší zaměstnanec, který se jim snažil vysvětlit, že o tom management nic neví. Bohužel mě spatřili a chtěli vysvětlení: pochopitelně mě poznali podle zpateční adresy na mém emajlu. Pak si mě zavola l můj vedoucí a řekl, že si nemám dělat legraci z lidí. Hájil jsem se, že ten blbý vtip začala sekretářka z osobního oddělení, ale bylo mi řečeno, že ona to udělala z dobrého úmyslu (rozuměj z naivity). Nacož jsem pravil, že k onomu očkování by stejně nedošlo, neboť ještě nemáme vakcínu na blbost, čímž jsem si u bossa také nešplh.

Příští týden mě lidé zastavovali a tvrdili mi, že dotyčná zpráva není vůbec žádný hoax, ale že je to možné a že jejich známí, atd. atd. Přešla delší doba a dostal jsem pak z druhého konce Kanady tj. z prérií , dopis o podobném "virusu", tentokrát nazvaném Join the Crew (JtC, neplést s jinou zkratkou "Jára the Cimrman"). Pro větší efekt se tam odvolávali na IBM, Microsoft, Navy a Nasa či co. Už jsem chtěl celý případ hodit do šuplíku, když se na AmberZinu objevil dotaz na JtC, který zřejmě zasáhl i země království Českého. Pobrouzdal jsem se po Netu a nestačil jsem se divit...

-----

V záplavě černobílých zpráv - ve vš ech světových jazycích, z nichž 98 procent ani neznám - jsem se dočetl všechno možné: některé tvrdily, že je to blbost, nebo naopak, že se to jejich přítelkyni skutečně stalo a vymazal se jí přitom disk (kromě jiných věcí, které asi už dávno vygumované měla). Přitom je zřejmé, že i když se ty dvě věci staly hned po sobě, tj. otevření pošty a vymazání disku, samotná pravděpodobnost, že se jednalo o zákonitý vztah příčiny a následku by byla asi taková, jako kdyby jí při otevírání pošty zaklepal na dveře blah oslavený Bill Gates.

Ale vraťme se k historii. Podobných hoaxů se objevilo na e-mailu mnoho, takže dnes už asi nikdo neví, co bylo dříve: vejce nebo slepice. V našem případě bychom měli říkat "vejce nebo vejce", protože tyto hoaxy jsou si podobné - inu jako vejce vejci. Všecky se také tváří starostlivě, totiž že mají na mysli jen vaše dobro. Virus se prý množí jen asexuálně, většinou mailforwardem (předáváním dopisu dál), takže to varování prý honem pošlete svým přátelům (-kyním) a milenkám (-cům). Všechny ty výstrahy mají hrozivé scenário a přesně vám popíší problémy, která vás čekají. Není náhodou, že se hrozně podobají oněm řetězovým dopisům, které vám vyhrožují, že když nepošlete 33 motlidbiček svatému Antoníčkovi Paduánskému, že vás bude žrát pakostnice nebo kostižer, nemluvě už o tom, že nevyhrajete příští týden sedm miliónů v loterii. A jako tento řetězový dopis narůstá i náš hoax a s časem na sebe nabírá nový materiál, jako proslavená chrobákova kulička, nebo, chcete-li, jak o zpráva při "tiché poště".
-----
Chcete důkaz? Tak varovný dopis "Join the Crew" (JtC) se prý nejprve objevil na Ayeka@ix.netcom.com a to na začátku minulého roku. Ale nenamáhejte se, už jsem zjistil, že adresa neexistuje. Ve své první verzi virus jen vymazával disk, později už někdo přidal ještě všecky "email directories" a nakonec se automaticky rozesílal všem vašim známým. Tedy virus neobyčejně nadaný a učenlivý. Také se měl vázat (?) na součástky počítače a učinit je "neschopnými práce".

"Good Times", který je daleko starší, jen smazával disk, pozdeji i poštu. Občas se ještě objeví, zřejmě je nesmrtelný jako blbost lidská. Cituje jako svůj zdroj zprávu z AOL (America on-Line).

"Penpal Greetings" je jen darwinovská odnož Good Times, která brzy zanikla. Vynikala varováním, že "zatímco čtete infikovaný dopis, virus už vám zatím infikoval boot sektor a je už pozdě". Působil obzvláště na lidi s velkou představivostí.

Virus "Returned or Unable to Deliver" je standartní fráze, kterou se vám vrací nedoručitelná pošta a ano, přílohy je přitom nutno otevřít (viz dále o přílohách). Dopis vás varuje, abyste tyto attachmenty neotevírali. Je to poněkud vtipnější a také nebezpečnější hoax, kterému ale nenalétnou ti, co už někdy dostali vrácenou poštu. Čímž neříkám, že není možno poslat dopis s touto hlavičkou..

"buddylist.zip". Virus prý cestuje jako attachment a když h o otevřete, kompjútr nejprve kiksne a když ho znovu nastartujete, všecko vám smaže z disku. Jedna verze cituje také legendárního přítele, kterému se to stalo. Všimněte si, že tyto hoaxy se snaží vzbudit důvěru hlavně u lidí, kteří tomu nerozumí.

"Hairy Palms" (doslova: Chlupaté dlaně, asi podle známého infantilního vtipu) údajně zabije váš hotsync, and vaše pilot RAMs budou "usmažené". Vynikající quazitechnický žargon.

"Irina" byla původně interaktivní no vela vydavatelství Penguin Books (U.K.), jejíž reklama budila zdání, že takový virus existuje. Když zjistili, že to lidé berou vážně, vydali opravu, ale to už se Irina rozjela po světě, chci říci po Netě, přesněji řečeno dopisy varující před ní.

"Win a Holiday", tj. Vyhraj(eš) dovolenou. Tento virus potvrzuje Darwinovu teorii, že příliš blbé odrůdy vymírají. Autor dopisu zřejmě neměl příliš velkou fantazii, změnil jen titul a vše ostatní už tu bylo.

"E-Flu" (E-chři pka, zřejmě míněnio "elektronická"), poměrně nový hoax, je vzácná výjimka: jde totiž vyloženě o vtip, kterému může uvěřit jen někdo, kdo věří úplně všemu. Z dopisu cituju :
" E-Flu virus nahání strach, protože - ač se rozmnožuje z počítače na počítač- může se také přenést přes klávesnici na člověka. Dobrá zpráva je, že Pullmerova Univerzita Mediciny (?) už na své WEB stránce zveřejnila metodu, jak se můžete sami očkovat doma a to na http:// ww4.choice.net/~dhawk/pullmer/vaccine.html Pozor: jestli jste nedávno obdrželi e-mail od Gary Kendalla nebo od Dave O'Briena, proveďte hned očkování."

Gary a Dave jsou první dvě oběti, co jsou v úvodu dopisu jmenováni, že už tu chřipku chytili - zřejmě jde o legraci ze skutečně žijících osob, neboť se uvádí i instituce, pro kterou pracují. Na té samé webstránce je také seznam těch, co už tu chřipku chytili. Tady tedy máme JtC ad absurdum :).

Ale vraťme se zpět ke JtC. Už v srp nu minulého roku Bruce Burrell z University of Michigan varoval, že se jedná o hoax a přesto se ještě teď ta zpropadená crew objevuje. Že by ji ještě někdo živil? Co to vlastně je Crew? Podle slovníku se jedná o posádku, partu, možná i tým. V angličtině slovo velice běžné, skoro stejně běžné jako slovo "screw", které má ovšem významů víc.

Tak na Netu např. najdete Crew jakožto dobrovolnou skupinu z College of Computer Science, Murray State University Crew (zkratka MUScrew ), Crew Voyažerů a nedivme se, že také existuje i ve Star Treku t.zv. BOP Crew (Birds of Prey, čili Draví ptáci), která hledá loď, co se Klingonům ztratila. Je jich prostě mnoho, ale při hledání autora to nepomůže, neboť nikdo z nich to neudělal. Ať totiž JtC je nebo není virus, jim by tahle reklama jen uškodila, neboť by se jejich poště každý vyhýbal. Že by to tedy byla pomsta někoho jiného? Koneckonců ale pomsta na kom? Na ubohých sekretářkách, které pak chudinky ze strachu neotevíra jí žádnou poštu?

Česká Pohoda Home Page píše: " Nedělejte ze sebe hlupáky! Pokud k vám takový pěkný e-mail dorazí, doporučuji udělat dvě věci: Můžete jej prostě a jednoduše smazat nebo vrátit zpět odesílateli. " Našly se i jiné dopisy, které ve snaze dělat si z JtC legraci, tvrdily, že "zatímco čtete tento dopis, všechna informace na vašem hardisku mizí do nenávratna, všechny vlasy na levé straně vaší hlavy vypadají, a všechna slova ve vaší paměti (rozuměj lidské) se vymažou.

A coy@informatik.hu-berlin.de píše: "Tzz, tzz, warum haben Sie dies Mail trotz Warnung geoeffnet? Sehr unvorsichtig. Gluecklicherwiese ist dies nur die Light-Version des Virus, die Systemzeit verstellt." (Což je, jestli se nepletu, asi německy).

Ano, lidé na Netu jsou vtipní a samotný vtip je v tom, že žádný JtC virus neexistuje, vlastně víc než to: tento varovný dopis je sám totiž "virus", lépe řečeno mem (memes), abych použil nomenklat uru Richarda Dawkinse, britského evolucionisty. A že může napáchat možná větší škody než skutečný virus. Nevěříte?

-----

Našel jsem také na WEBu jeden zajímavý dopis. Psalo se v něm, že situace není tak jednoduchá, že možnosti jsou a např. Java Applets, atd, atd. Byl to zajímavý názor, už proto, že to nebyla obvyklá zlatá střední cesta, ale něco, co je mi víc po chuti, ono staré rabínovské:"Pravda je jinde", jinak řečeno, ta třetí dimenze ve sporu dvou, kteří se hádají.

I zamyslel jsem se, jak se říká, přímo hlavou. Ano, vzpomínám na onu známou aféru s virusem pro wordprocesor Word, jinak též zavaným WinWord virus. Word dokumenty totiž obsahují makra, tj. mikroprogramy, přímo v textu. A otevřete-li text xxx.doc, nebo yyy.dot, můžete z něho rozběhnout i ta makra. Ty tam dali stvořitelé (všimněte si prosím, jakou k nim mám ůctu) wordprocessoru Word úmyslně, tj. v dobrém úmyslu, aby se ušetřila práce při různých operacích jako je třeba formátování, psaní inde xů, stylů a podobně. Tato makra jsou t.zv. exucatebles, kde jednou komandou spustíte celou řadu dalších. Ovšem ty další jsou ale jen z předem určených komand, takže jak by to mohlo...No jo, ale proč tedy Microsoft superrychle přišel s opravou? Vlastně co to povídám, s jakou opravou? Byl to jen další program, který vás předem upozornil, že dotyčný dokument má makro a že je na vás, jestli ho chcete otevřít - takový program by dokázalo napsat i dítě školou povinné.

Jednou si mě šéf zavolal, že doku ment, který jsem mu poslal, má Wordovský virus. Zavolal jsem administrátora, ten zavolal svému zástupci, ten zase jeho zástupci a nakonec mi přišel part-time student a po půlhodině mě ujistil, že tam virus nemám (což jsem věděl už na začátku, ale co dělat, máte-li takového šéfa). Celý vtip byl totiž v tom, že MS "upozornění" mělo tu drzost, že ač pouze našlo, že v dopise je makro, drze tvrdilo, že tam může být virus, kteréžto "může" můj boss ovšem přehlédl, neboť bossové mohou všechno.

Ta kže už tu máme jeden historický virus JtW (Join the Word), proč by tedy nemohl být JtC? A nápady se mi hrnuly: když ne virus v textu, tak co kdyby v příloze (attachmnetu)? Jistě, ale vy ho nejprve musíte otevřít, tj spustit. No jo, ale co když omylem na něj kliknu a už jede - např. MS Mail, Internet Mail anebo BJJM Mail (Bůhví Jaká Jiná Mail) to tak mají. No já bych to úmyslně neudelal, ale takový devadesátiletý netista, co se mu ruce třesou, ten jo... A co takhle mail, která si sama otvírá přílohy? A co br owsery, které mají e-mail? A vůbec, co když downlouduju něco ze stránky WEBu a je tam skrytý virus? A co všechny ty nové browsery, kterých je na shareware stránkách každý den zase pár nových? A co když neúnavný (a perverzní) programátor napíše takový poštovní program, kde se to spustí úplně samo? A nevyprovokuje to naše tvrzení, že to je hoax, zrovna někoho k tomu, aby takový poštovní program či browser udělal? A když mi softvér na PC spíná hardvér, proč by ho nemohl i spálit? A vůbec: když se virus šíří f orwardováním, co když je zakletý zrovna v tom varovném dopisu JtC, který navíc chce, abych ho zase forwardoval dál?

-----

Svět počítačů je jiný, než ty naše světy, které už známe. Co jinde nejde, u počítačů jde. Kdo kdysi vůbec věřil, že jednou bude umělý (softvérový) život, počítačové virusy, umělá inteligence a inteligentní stroje? Když Dawkins ve svém programu mohl napodobit Boha - pardon, co to říkám - Darwina, kde jsou vůbec nějaké meze?

Napsal jsem tedy vedoucímu teamu Virusbusters (Virusobijců) na Michiganské Univerzitě, výše jmenovanému Bruceovi Burrelovi (už tady měl exkluzivní interview o ztrátě dat , v 11 čísle) a měli jsme spolu živou a užitečnou emajlovou diskuzi. Nakonec se uvolil, že mi dá interview, ve kterém to shrneme. A co víc, t.zv. exkluzivní, tj. kde AmberZine má prioritu (tedy že bude první, pokud jste neměli v pionýřu latinu). Bruce ho totiž chce otisknout i jinde - jeho klasifikace problémů s poštou je totiž nejen vyčerp ávající, ale i nová a unikátní - a chcete-li to tedy mít z té ´třetí dimenze a z první ruky, čtěte dál - já to už v archivu Amberzinu nenašel, tak jsem to tu okopíroval,
jansan


BRUCE P. BURRELL

bpb@umich.edu
Team Leader of AntiVirus Team, University of Michigan,

je Team Leader a technický poradce jejich Virus Busters. Je aktivní v potlačování virusů od roku 1988, je dlouhodobý přispěvatel li stů comp.virus/VIRUS-L , alt.comp.virus, a je také přispěvatel do FAQ (Časté otázky) pro obě tyto newsgroups. Nejlépe je asi znám pro své kichotické křížácké tažení proti odstraňování virusů pomocí nedokumentovaného flagu v programu FDISK.EXE (to je zřejmě vtip, pozn. jansan)

Brucovy druhé zájmy zahrnují volleyball, kouzelnictví a ballroomové tance (tj. párové tance, jako waltz, foxtrot a jiné, pozn.jansan).


JANSAN:
Můžeme dostat virus tím, že budeme číst svou poštu?

B.P. BURRELL :
Zde musíme být opatrní při zodpovídání této otázky, neboť "čtení pošty" může pro různé lidi znamenat různé věci. Krátká odpověď je ovšem: NE.

A dlouhá odpověď? Ta je ovšem také NE, ale vyžaduje určité vysvětlení:

1) Především, je nemožné "chytit" virus čtením 7 bitového textu internetové elektronické pošty (v originále e-mail, pozn. jansan).

2) "Je" ale možné zahrnout virus do textu (v originále body, pozn.jansan) 7 bitové pošty, ALE JEN V NEEFEKTIVNÍ FORMĚ. Například, lze jej dostat uuencoded (tj. kódovaný skrze poštovní encoder UUENCODE, pozn. jansan) nebo Bin Hexed (tj zakodovany v hex, pozn. jansan) - ale ten by byl sterilní, dokud nebude dekódovaný a navíc nemůže nic ovlivnit, dokud není dekódovaný A spuštěný (v originále executed, pozn. jansan).

3) Ovšem, je možné udělat e-mailový program (v originále product, pozn. jansan) , který by se díval do textu e-mailu, našel a dekódoval cokoliv by tam našel, ačkoliv by bylo nesmyslné (doslova foolish, pozn. jansan) dovolit nějakému programu, aby to skutečně dělal.

JANSAN:
A co přílohy, attachments?

B.P. BURRELL:
Jaké skvělé navázání ! (v originále segue, výraz z hudby, zde míněno poloironicky, pozn. jansan)

4) Příloha může obsahovat virus, ovšemže. Ale pouhé obdržení pošty, která má attachment, není ještě nebezpečné - POKUD I PŘÍLOHU NEROZBĚHNETE (v originále execute či li run, pozn. jansan).

5) Jako výše v bodě 3, bylo by možné mít poštovní program, který by je rozbíhal a takové programy opravdu existují. Bylo by ale stejně riskantní, ne-li více, používat je v této konfiguraci. Podle mého názoru, program, který dovolí, aby se attachmenty rozeběhly jako "default" (tj. bez operátorova příkazu, pozn. jansan) je špatně zformován (doslova "informován", pozn. jansan) a měli byste se mu vyhýbat za každou cenu: výrobce patrně neví o nebezpečí, které způsobují makro-vi rusy wordprocessoru Word, jež jsou příliš často bezmyšlenkovitě poslány jako e-mail attachmenty (zde je míněn případ, když "pošlete dál", tj. forward, nějaký dopis i s jeho attachmentem, pozn. jansan).

6) Problém s prohlášením, že "nemůžete dostat virus jen pouhým čtením e-mail pošty" je v tom, že u některých programů je rozběhnutí attachmentů prováděno jedním ťuknutím myši (v originále click, pozn. jansan) - tuším, že Microsoft Mail (MS mail) a "cc:mail" (to je program, pozn. jansan) mají "knof lík" k přímému uložení attachmentu a případně ho přímo rozběhnout (u MS Mail a Internet Mail stačí ťuknout na ikonu, pozn. jansan). Když máte tu smůlu, že obdržíte soubor, který obsahuje virus a nemáte adekvátní protivirovou ochranu (viz níže), můžete být nepříjemně překvapen(a).

7) Jistě brzo uvidíme výrobky, které nebudou mít ten osudný klick, jedno z oněch "usnadnění obsluhy" (míněno ironicky, pozn. jansan), které se nyní zdá převládat v počítačové doméně. {Nechci nikoho jmenovat, ale firma, k terou mám na mysli, má iniciálky "Microsoft".} (celý text v křídlaté závorce je od B.P. Burrella, pozn. jansan). Tím není míněno "dostat virus čtením email ové pošty" ale "dostat virus díky nezodpovědnému poštovnímu programu, který rozběhne infikovaný attachment nebo zakódovaný virus uvnitř textu". Jestli o tom pochybujete, uvažte toto: je možné, abych měl narušeno utajení (doslova security, pozn. jansan) kdybych obdržel stejný attachment na mém systému Unix, kde čtu poštu pomocí programu Pine? Ovšemže ne. Takže i kdybyste sestavili možný případ (v originále scénář) kde někdo dostal virus přes poštu, dojdete k názoru, že se jedná o špatné zabezpečení security a ne o pouhé čtení pošty.

JANSAN:
Pokud se týká attachmentů: jaký je nejlepší způsob zabránit infekci virusem (specielně infekci způsobené omylem)?

B.P. BURRELL:
Pojem "nejlepší" je ovšem dán tím, čemu osobně dáváte přednost.

1) Připomeňme si Richardovy Zákony Počítačové Security:
a ) Nekupuj si počítač.
b) Koupíš-li počítač, nezapínej ho.
Pro většinu lidí je tohle příliš drastické, takže tady jsou ještě jiné způsoby:

2) Používej email, která má jen text, jako Unixové Mh, Elm, či Pine. To má několik výhod:
a) Běhá to jen na Unixovém formátu, takže to není ovlivněno virusy, které běhají na PC nebo Macovi.
b) Když dostanete virus jako attachment - řekněme v Pine, není zde žádný knoflík, na který se dá ťuknout, aby to běželo automaticky.
c) I kdyby jste mohli rozběhnout attachment, běžel by v Unixu. Aby se mohl rozběhnout, musel by se nejdříve uložit do "Unix boxu", naloudovat (slengový český výraz pro "downloaded", pozn. jansan) a teprve pak se k němu dostat na vaší workstation. To dává vašemu lokálnímu antivirusovému programu šanci nachytat zlosyna (doslova malware, tj. zlé software, pozn. jansan).

3) Kup si kvalitní antivirusový program, nainstaluj ho a obnovuj vždy při jeho nové verzi. Co je zvláště důležité, je mít opravdu silný ske ner "on access" (tj. který zčekuje všechny soubory vždycky před jejich použitím nějakým programem či operačním systémem, pozn. jansan). Potřeby různých uživatelů jsou různé, ale na sajtech níže si pomůže číst ohodnocení, která jsou nezávislá a kompetentní:

http://www.virusbtn.com/ Virus Bulletin
http://www.westcoast.com/ Secure Computing
http://www.uta.fi/laitokse t/virus/ University of Tampere
ftp://ftp.informatik.uni-hamburg.de/pub/virus/ Virus Test Center
http://agn-www.informatik.uni-hamburg.de/vtc/naveng.htm2

Abyste mohli zjistit, které software je hodnotné a které je spíše silné v reklamě, než v použití, navštivte prosím také sajt Virus Busters Michiganské Univerzity, který pomáhám udržovat:
http://www.umich.edu/~wwwitd/virus-busters/

4) Nikdy si nenastavte poštu, aby vám otvírala attachmenty automaticky. Pokud takovou najdete, považujte ji za bezcennou (doslova garbage, odpad, pozn. jansan) z hlediska security. Co mě se týká, já bych nikdy nepoužíval ani nedoporučoval poštu, která rozbíhá attachments jako default, jakkoliv by takový program byl jinak skvělý - ale to je moje právo, jakožto pedanta. Musíte si udělat svoj e vlastní rozhodnutí a podle nich se řídit.

Nota bene: I když máte vysoce kvalitní on-access skener, dělá sice běh attachmentů bezpečnější, ale ne stoprocentně bezpečný (v originále foolproof, doslova bezpečný i pro laiky, pozn. jansan)

Podčlánky k 4):

5) Nepřijímejte attachmenty, o které jste si nepožádali.

6) Skenujte všechny attachmenty pomocí "on-demand" skaneru (tj na povel, pozn. jansan), zvláště ty, které jste přijali pod bodem 5), navzdo ry mému doporučení.

7) Jestli používáte grafické browsery WEBu, vypněte ActiveX, defakto zahoďte Internet Explorer a používejte Netscape nebo něco jiného. Také vypněte Java Script (jedině snad když se browzdáte po velmi spolehlivém sajtu, jako je třeba vaše homepage). Podle důležitosti: Nikdy nepoužívej Active X a vyhni se JavaScript co nejvíc můžeš. Jsi-li opatrný, vyhýbej se i Java Appletům.

8) Tohle se netýká se emajlu, ale když už jsem u toho: nastavte si svůj browser tak, aby pro Word dokumenty (a templates) spuštěl Wordpad (pro Win95 a Win NT) anebo Wordviewer - který je možno získat na:
http://www.microsoft.com
(ať už pro PC nebo pro Mac) a ne Word. Pak nemůžete dostat Wordový Macro virus, ani když čtete Word dokument na WEB stránce. (Mohu potvrdit, zatím jsou Word virusy pořád ještě nebezpečím číslo jedna a Wordpad nemůže běžet Wordovská makra, pozn. jansan).

Ti, co se chtějí o tom dovědět víc - nebo o počítačovém malware vůbec - si o tom mohou přečíst na:
ftp://ftp.infospace.com/pub/virus-l/comp.virus-FAQ.09-Oct-95
anebo na alt.comp.virus FAQ, tj. na:
http://webworlds.co.uk/dharley/index.html#acvFAQs

Doufám, že to zodpovědělo Tvoje otázky pečlivě, přesně a tak, aby se tomu dalo rozumět. Bude mi potěšením diskutovat o tom víc s tebou nebo s vašimi čtenáři, pokud mají zájem.

JANSAN:
Děkuji Ti jménem čtenářů AmbeZinu a také za příležitost otisknout tento rozhovor nejdříve v AmberZinu.
(Pozn. Jak jsme se s Brucem dohodli, byl anglický originál tohoto interview otisknut v angličtině také na WEBstránce University of Michigan).

B.P. BURRELL:
Obvykle nepoužívám svůj sigfile, ale jelikož si myslím, že nejsem vašim čtenářům příliš znám, přiklád ám některé moje reference):
University of Michigan AntiVirus Team Leader
University of Michigan Data Recovery Team Leader
PGP 2.6.2 key fingerprint = 0D A5 98 3C 91 DA E0 DD 9C 6D FA 8F 4D 34 95 ED

Jansan

Zpět na index

REPORTÁŽ: VÉ-EŠ, aneb Moje milostná romance s mundůrem, díl 1.

Ve středověku se, jak známo, vojáci pronajímali a také se jim za to platilo. Bylo to obyčejné řemeslo a tudíž také mělo svoje dno, i když ne zrovna to zlaté. Od slova žold pak vznikli žoldáci, ale později se už říkalo soldát každému, i těm, co to dělali zadarmo. S příchodem moderní doby se totiž zjistilo, že když se zavede povinná vojenská služba místo té placené, příjde to levněji a také se navíc lépe zajistí náhrady za ztráty na bojišti, v hospo dách i jinde. Vojínům se vysvětlí, že bojují za svou vlast a ne za peníze - což je nakonec úplná pravda, uvážíme-li, že kapesné, které dostanou, jim pak sotva vystačí na cigarety. Navíc je to nutí přestat kouřit, takže se dostanou na bojiště také o mnoho zdravější.

Povinná vojenská služba by měla naplňovat brance hrdostí, když už ne přímo na jejich vlast, tak alespoň na jejich fešnou uniformou, případně na zvýšený zájem místních i přespolních děvčat. Tento zájem ovšem rychle opadá, když se vojá k vrátí z bitvy bez jedné nohy, případně bez obou. Pak už mu ani ta uniforma tak dobře nesedí a tak zbývá zase jen ta hrdost na svou vlast a pocit ulehčení, že ho to stálo jenom ty nohy.

Kdysi jsem se divil, proč státy berou do války nejprve muže mladé, vrazí jim do ruky nabitou pušku a učí je zabíjet jiné mladé muže, kteří dostali podobnou skvělou příležitost, jenže na straně opačné. Asi proto, že ti starší muži radši zůstávají v zázemí. Branná povinnost je výsledkem toho, že stát vlas tně občany vlastní, proto si často říká, ovšem mylně, "vlast". Soukromé vlastnictví státu se jinak také říká státní příslušnost, která ve válce obvykle končí až smrtí příslušníka. Vlastně ani pak ne, jeho mrtvola se ještě v noci přetahuje z území nikoho, aby mohla být správně pohřbena na té straně, kam správně přísluší. To vše se zbytečným nasazením života dalších, dosud žijících příslušníků.

Musím se přiznat, že než jsem byl odvelen, tak jsem se lecčemu, co se týkalo válečnickéh o umění, divil. Po pár týdnech v armádě už jsem se nedivil, dokonce už vůbec ničemu. Teoretické úvahy o válce vzaly za své vůbec jakožto první: socialistická armáda totiž bojovala převážně za mír - patrně proto, že by žádnou opravdovou válku vyhrát ani nemohla. Místo strategie tam zabralo vojenské buzerování a taktiku nahradilo všeobecné oblbování. A kdyby blbost kvetla, pak by naše kasárna tehdy vypadala jako Petřín na jaře. Z důvodů utajení téhož zde neuvádím pravá jména osob; dal jsem jim tudíž jména ji ná, většinou i hezčí.

Odvody.

Do armády se nedostanete jen tak, musíte se kvalifikovat a teprve pak vás odvedou. Ne teda zrovna za ručičku, nejprve si odstojíte svoje. Známá hláška, že "na vojně se čeká, fasuje a blbne" platí jistě pro všechny armády světa, jen v tom blbnutí ty naše socialistické armády asi překonaly všechno. Začínalo to už u odvodu a končilo bránou do civilu, případně na hřbitov.

Na budoucí mrtvolu se ale nekvalifikuje každý: takov ý vojín musí být zdravý a politicky spolehlivý. Ovšem to je teorie a hodně se od ní ustupovalo. Brali se i hodně nemocní - sám jsem viděl, jak vzali jednoho, co neměl ukazováček na pravé ruce. "Můžete přece střílet můžete z kanonu, tam je spoušť větší," prohlásil armádní lapiduch, který ovšem musel splnit kvotu uznaných branců. No a politicky spolehlivý už bude každý, když za ním budou stát se samopalem, ne?

Titul branec - původ tohoto slovo je dosud celkem zamlžen - byl asi dvozen buď od "brání" na vojnu, případně "bránění" vlasti a v neposlední řadě možná i "bránění se braní na vojnu". Pro tyto poslední se pak muselo zajít až k nim domů - to jsou pak t.zv. "domobranci". Nejlépe se člověk brání tím, že je mrtvý, nebo alespoň nemocný. Kdo by cestu na frontu, případně ani do kasáren, nevydržel, je uznán "neschopným" (rozuměj vojenské služby) a ještě za to dostane knížku. Teda modrou knížku, alespoň v mé době měla tuto nebeskou barvu - asi proto, že se jí označovaly na mapě jedn otky nepřítele a ´kdo není s námi, je proti nám´. Byla to vůbec tehdy doba samých knížek a legitimací, asi ještě příliš přežívala ta stará tradice z rajchu. A tak mladý muž v době odvodu vyměňuje žákovskou knižku za průkaz brance nebo za modrou knížku. Ovšem nemyslete si, že měl na vybranou. Většinou jsme byli všichni zdraví a alkohol, nikotin či nezřízený sexuální život nás ještě nestačil dostatečně zničit.

Škola dobrou přípravou pro brance.

Moje žákovská knížka byl pro mě velmi cenný dokument. Nepsal jsem si totiž žádný denníček a tak to byl pro mě dokument historický, asi jako pro někoho Dějiny VKS (b). Měl jsem v ní podpisy všech učitelů a učitelek, i těch suplovacích, nějaké známky a hlavně poznámky. Těch jsem si vážil nejvíc, i když nemohu říci, že mi jejich autoři dělali nějaké komplimenty - ale zato mi to získávalo úctu spolužáků. Už na obecné jejich glosy vyústily v jednu dvojku z mravů (nebo že by z chování?). Už si ani nepamatuju, jestli jsem tehdy nedělal, co jsem měl, nebo dělal, co jsem neměl - jen si nejasně vzpomínám, že mi pak tekla krev z nosu. Paní učitelka Rázná měla perverzní smysl pro spravedlnost a usoudila z toho, že musím být asi taky pěkný lump a s chutí se mi do mého "památníčku" napsala pár ostrých slov, z kterých se pak na vysvědčení vyklubala zakroucená husička dvojky namísto jedničky jako bič.

Můj kamarád Tonda, grázl, kterému jsem v jeho zručnosti nesahal ani po paty, neboť měl v téže době z mravů trojku, si schoval své vysvědčení do ta jného úkrytu v pouliční lucerně, když ho předtím ještě podepsal za svého otce. A nejen to, naváděl mě k podobnému triku, ale já jsem to považoval za podvod a raději jsem si chtěl vytrpět následky. A tady bych vám chtěl ukázat, jak se poctivost vyplácí: jelikož jsem měl jinak poměrně dobré známky, můj otec se na zadní stránku - kde se ta dvojka vyskytovala - ani nepodíval, podepsal vysvědčení a ještě mě pochválil. Teď mi napadá, že normální dvojka se nazývala "chvalitebná", ale u mravů se jí tuším ří kalo "chování uspokující", nebo tak nějak - což je pochopitelné, neboť moje chování by se asi sotva dalo kvalifikovat jakožto "chvalitebné". Tondovi by býval jeho podvod vyšel, kdyby nebylo toho, že ve stojanu pouliční lampy bylo také elektrické vedení, které se silně zahřívalo a jeho vysvědčení, když pro něj za měsíc přišel, bylo nahnědlé jako papyrus.

Byla to ostatně moje jediná dvojka z mravů; zjistil jsem totiž, že je daleko lepší nenechat se chytit. Jen ještě jednou jsem se dostal do malé ru a té druhé dvojce - to už na gymplu - jsem ušel jen díky osobnímu zásahu - tedy mému vlastnímu. Poznámku jsem dostal při písemce z matiky: Béda, syn Českomoravské vysočiny, byl slabý nejen na srdce, ale i na matematiku, a tak mě tehdy požádal, abych mu poslal při písemce své výsledky, tedy něco jako tahák. Což jsem učinil přes mého souseda Ferdu, který ale bohužel ten papír upustil na zem. Paní profesorka Nezaujatá si toho všimla a sebrala papír a významně požádala Ferdu, aby jí dal žákovskou knížku. Fe rda ovšem už tušil, že mu do knížky nechce psát blahopřání k narozeninám a prohlásil: "Já to, prosím, nebyl!"

Pro mě to ovšem bylo jako když herec na scéně slyší svou narážku, tedy aby jako začal mluvit. I povstal jsem - i když ne s takovým elánem, jako ono "veliké město pražské" v jednom husitském chorálu. Přesto, pln hrdosti na své předky a netuše, že jde spíše o můj zadek - jsem se přihlásil k autorství. Hrdinství se na škole nepěstuje a tu poznámku jsem dostal. Stálo tam: "Pomáhá slabším spolužákům při písemné práci - " zde si ale paní profesorka uvědomila, že to zní spíše jako pochvala a tak pokračovala "- čímž podvádí". Logicky to byl ovšem nesmysl, výsledky na papíře byly moje, jaký teda podvod, navíc je Béda nakonec ani nepoužil. A vůbec: odkdy se trestá za plagiátorství plagiátor i sám autor?

Samotný Béda už nepovstal - já to ostatně ani nečekal, byl už dost v pěkné troubě, proč si to teda ještě kazit - a navíc měl přece to slabé srdce. Tuhle poznámku se mi už doma utajit nepodařilo: máma se to dozvěděla přímo od paní profesorky, která bydlela u nás za rohem a tak mě hned také umluvila, abych se paní profesorce omluvil. To jsem také udělal, ač jsem nevěděl proč, ale říkal jsem, že je to trest za to, že jsem se tak blbě přihlásil. Pracovalo to a výsledek byl, že jsem měl mravy zase na výbornou, pardon na "bezúhonnou".

Jak vidíte, moje předvojenská výchova mě leccos naučila: v tom prvním případě neříkat zbytečně nic, na co se tě nikdo neptá, v tom druh ém dokonce tři věci: nenechat se chytit, nikdy se dobrovolně nehlásit a když už budu přece jen v troubě, snažit se z toho vykecat, jinak řečeno, používat psychologii. Celkový závěr byl asi ten, že by si na mě ten pan učitel, který posílal své žáky s požehnáním do pekel na západní frontu, jak to popisuje E.M. Remarque, asi nepřišel. Zato jsem byl dobře vybaven na tu frontu východní, socialistickou.

Odvod jako takový.

Odvod se konal u Elišky Krásnohorské, tedy přesněji ře čeno, v budově jejího gymnázia. Řada doktorů nám prohlédla naše anatomie a to nejen zvenku, ale i zevniř. Námitky některých z nás, kteří prohlašovali, že mají kýlu, dvoje brýle či zauzlená střeva, se v úvahu nebraly a mentální stav odvedenců lapiduchy rovněž nezajímal. Vlastně ne tak úplně: štábní nebo jaký to byl doktor nám dokonce udělal přednášku o tom, že nemoci jsou způsobovány potravou a že vlastně jsme to, co jíme - a řekl, abychom se ptali. Pamatuju si, že někdo vedle mě se zeptal, zda tedy p odle toho nejlepší lidé jsou lidožrouti. Zeptali se ho, jak se jmenuje a někdo si to zapsal. Šplhouni se pak ptali ostošest, asi aby taky byli zapsáni, což se ale už nestalo. Pan doktor nám také vysvětlil, že prevence je jako mít děravou kanoi a tu díru zalepit, zatimco léčení je jen jako mít děravou kanoi a koupit si kyblík na vylévání. Na to můj soused prohlásil - ale tentokrát už jen ke mně - že on by takovou kanoi radši zahodil. Pak nám řekli, že jsme všichni prošli, asi proto, že u odvodů se nedá pro padnout, ale jen prohrát, tj. být uschopněn. Hrdý na sebe jako zboží, kterému přirazili na ceně, odjížděl jsem tramvají domů. Můj vojenský život začal velice dobře . . .

Vojenská katedra.

Když jsem takto předeslal, jak jsem se k vojně dostal jako slepý k houslím (tj. z nutnosti), rád bych zde ještě uvedl několik detailů. Nemyslím tím moji výšku a váhu, protože to jsou data vojensky tajná. Vlastně teď už asi ne, od té doby jsem hodně přibral, i když "nevím jak"- abych citov al jednu těhotnou zpěvačku z Vinohrad.

Narukoval jsem tedy z Libně do Prahy a to rovnou do VÉ-EŠ, jinak řečeno VŠ, což je zkratka, která zřejmě měla znamenat Vysoké Školy, i když my jsem ji překládali jako Voják Švejk. Ano, ta dvě písmena jsme dokonce měli na vorlíčku na čepici - pardon, na vijenské čapce - a tuším ještě meč tam byl nebo nějaký jiný vojenský sexuální symbol.

Šel jsem totiž studovat na techniku a to obor, který jsem si v mládí zamiloval a n emístná zvědavost mi hnala, abych se o něm dozvěděl ještě něco víc. Šel jsem tedy na "vysokou" asi ze stejného důvodu jako hajný Lebeda, jinak řečeno abych si prostě vystřelil, v mém případě ovšem jen z vědy. Že mi to bude trvat pěknou řadu let, to jsem věděl. Dokonce i to, že důležitou součástí studia bude i nosit plátěný mundůr, případně možnost vystřelit si i z pušky, kulometu, pancéřovky či kanonu a kupodivu mi to vše mi připadalo úplně normální. Vždyť i studenti ve Filozofské historii měli unif ormy a pušky, aby si mohli vystřelit na Windyškréce, zatímco v době rektora Kampana či Kampanusa nosili jenom zbraně poboční, asi úporoto, že se bili ještě jen mezi sebou. Co se mi nelíbilo bylo to, že už od začátku na nás nalepilili titul "absolvent V.Š." , ač jsme ještě nic neabsolvovali a také církevní "Ego te absolvo" se na té naší vojně nepěstovalo. Asi proto, že většina důstojníků si ještě pletla latinu s latrinou.

Zapeklitý výraz, ty "Vysoké Školy". Tento název, sám o sobě ne snadno přeložitelný do angličtiny, protože "high school" tam znamená jenom něco mezi měšťankou a gymplem, byl ovšem v civilní branži zaměněn za "Vysoké Učení", patrně proto, že štastlivci, kteří jím prošli, pak měli díky výdobytkům socializmu vysoko do žlabu. Dodnes nechápu, proč jsme tehdy vlastně studovali: pro penize určitě ne a pro slávu asi sotva. Graduanti univerzit se dostali hned do kategorie "pracující inteligence", takze jsem vlastně také vystudoval i na politicky nespolehlivého. Ti prakt ičtější se radši šli z měšťanky hned učit třeba na zámečníka a brali tolik, že i kdyby jim vůbec nepřidávali, dohnal bych to, co si zatím během mého studia vydělali, teprve až když by mi bylo kolem padesátky. Když nepočítám ty, z kterých chtěli mít rodiče vzdělance, my zbývající jsme tam zřejmě šli z lásky k vědě, té milence przněné mnohými a přesto naštěstí stále panensky cudné.

Kromě vědy jsme tam ovšem studovali i pavědu - pardon, vševědu - fousatých komunutopistů Káji a Bédi. A jako by to hle samo už nestačilo k úplnému zblbnití, byla tu ještě vojenská katedra, kde se studovaly vědy vojenské. Ovšem ne podle Napoleona, dokonce ani ne podle Kutuzova ale ty z červených knížek, které sice nenesly jméno milovaného vůdce Mao, ale honosily se neméně slavným názvem Vojenské řády a přepisy. Ještě při přijímačkách se mi někdo v uniformě ptal, jestli nechci dělat velitele třídy, ale to bylo asi jen tak ze slušnosti, aby řeč nestála anebo že to asi nikdo nechtěl. S díky jsem odmítl, takže se sta l velitelem můj kamarád Véna, který si často myslel, že mi dělá radost prohlášením "taxislužba", což znamenalo umýt tabuli, spočítat přítomné, držet v podpaží třídní knihu a prohlásit nahlas "Všichni přítomni".

Jinak to ale byla celkem legrace a vůbec to nenaznačovalo to, co nás bude čekat. Ze začátku jsme si totiž vojnu jenom odseděli - ne sice ve vojenském vězení, ale zato v jinak dost nepohodlných lavicích. Tehdy jsem si myslel, že mi asi nezbude než padnout za vlast nudou. Byly to dlouhé hod iny a dny, pro které nemám žádné přirovnání. Jediné rozptýlení bylo pozorovat, jak zde vůbec neplatila Darwinova teorie - neboť blbost na vojně nevymírá ani se už dál nevyvíjí, jinak řečeno, je vlastně konstantní. Bylo to psychologicky zajímavé sledovat rádoby mentální procesy našich velitelů, učitelů a instruktorů, prostě štábu zatoulaných nešťastníků, kteří se sem dostali jedině za odměnu či za trest, ale rozhodně ne za nějaké zásluhy. Císařovy nové šaty zde prostě měly barvu khaki.

Naše, vla stně jejich, vojenská katedra se nacházela v ulici kterou nazvu třeba U tůje, nepříliš daleko od hospody Na Bělehrad, proslavené známým českým hrdinou ze Světové války, tedy té první, tehdy je ještě nečíslovali. Hned na začátku nás postavili do řady na dvoře, kde vesele plápolalo vyprané prádlo. Odkud se vzalo to nevím, khakikatedra žádné pucfleky ani markytánky neměla. Podplukovník Cintorín nás oslovil a prohlásil, že "vojna nie je kojná, súdruhovia". Jelikož nevypadal, že by sám někdy nějakou kojnou měl, napadlo mi, že to pro něj vojna byla asi něco jako rodná matka strana, jen s tím rozdílem, že vojna zřejmě neměla ty - no, prsy.

Blízko budovy khakikatedry se nacházela patologie, pitevna a bývalý Ústav padlých dívek. Lepší místo nám snad ani nemohli vybrat . . .
(pokračování příště)

Zpět na index

POVÍDKA: SAZE

"'Víckrát už to nedělej, Pavle," řekla mi uraženě a já jsem pořád nemohl pochopit, že se na mě pro to může tolik zlobit. však to znáte, v tomhle věku jsou děvčata rozumově starší, než hoši. A možná v každém věku - já jsem se v nich ostatně stejně nikdy vůbec nevyznal.

"Mohu tě alespoň doprovodit na cvičení?" žebronil jsem. Dělala drahoty, ale p ak řekla, že tedy ano, ale jen pro tentokrát, že si to musí všecko ještě rozmyslet. A hlavně že se ale musím chovat. Ochotně - snad až příliš ochotně - jsem jí to slíbil. Neptal jsem se, jak se mám chovat, bylo to příliš jasné: den předtím jsem se nezachoval. Vlastně zachoval, ale jako bídák, který zneužil její důvěru...

Zkusil jsme žertovat: 'Máš na nose sazi." Nejen že se nezasmála, ale zatvářila se, jako bych ji uštknul. Abyste rozuměli: tou sa zí to totiž všechno začalo. Bylo to na školním dvoře, nastoupili nás tehdy na nějaké hlášení či co, děvčata nalevo, chlapci napravo; no a my jsme zrovna stáli vedle sebe. Mně už se totiž Ivana dávno líbila, ale pořád jsem nevěděl, jak s ní mám navázet rozhovor.

"Máš na nose sazi," řekl jsem jí tehdy, na což mi odpověděla: "Jo určitě! Podívej, schválně si tu tvou sazi, co tam není, ještě rozmažu." A její kamarádka, která nás sledovala, se zas mála a povídá: "Ale Ivano, ty sis ji opravdu rozmázla!" Srdce mi tehdy bušilo jako když někdo mlátí na vrata, ale sebral jsem veškerou odvahu, vytáhl kapesník - čistý, složený - a povídám s elegancí krále salónů: "Dovolíš?" Překvapena, stála tam a nechala se otírat. Využil jsem toho a ne jednou, ale několikrát jsem jí přejel po tváři, i když už saze byla vlastně dávno pryč...

Ano, tak to začalo. Doprovázel jsem jí pak často domů ze školy nebo do cvičení na piano. Vyloudil jsem i pár nesmělých polibků na tvář. Pak jsem to všecko pokazil - jednoho večera, když jsem s ní seděl na lavičce v parku.

Udělal jsem to vlastně hlavně ze strachu. Nevím už ani, od koho jsem to slyšel, snad od kluků snad od starých mazáků - prostě šlo o to, že každé ženě se prý zprotiví milenec, který je příliš nesmělý. A že železo je třeba kout, dokud je žhavé, pokud mi prominete tohle přirovnání. Vlastně se mi do toho vůbec nechtělo, spíše jsem se musel nutit., protože jsem neměl dost sebedůvěry. Co chcete, to se tak stává, když si učedník hraje na mistra.

-----

Sjela mě tehdy dokonale a já jsem šel do sebe. Nejen že jsem si vyčítal, jaký jsem byl drzý, ale hlavně mi jí bylo líto, jak jsem jí asi musel ponížit. Sám jsem nechápal, jak jsem si něco takového vůbec mohl dovolit. Samozřejmě, že se musela urazi t - vždyť jsem se zachoval jako padouch!

Zpražila mě sice pěkně, ale to jí nestačilo. brzo mi začala mi dávat najevo, že je jí moje přítomnost úplně protivná. Sotva jsem z ní dostal pár vět a to ještě jako kdyby mi každou bodala přímo do srdce. Doprovázet se už vůbec nenechala. Jednou jsem to nevydržel a přiblížil se k ní, když byla sama. Připadal jsem si jako žebrák, když jsem se ze sebe vyhrkl - spíše tedy vykoktal - dotaz, proč že mě trápí, proč se mi pořád vyhýbá. Musela mi vidět na očích, že bych snad býval i klekl a prosil za odpuštění.

Zasmála se, jakoby překvapena: "Já že tě trápím? A to, co sis dovolil, to nebylo nic?" Ale abyste to špatně nechápali, zase tak moc jsem si nedovoli: jenom jsem jí nestřeženém okamžiku přejel rukou po blůzičce; jen tak jemně, nesměle, asi tak, jako se hladí vyplašené ptáče, které člověk někde najde vypadlé z hnízda. Snad to ani nebyl dotyk, už nevím, vím jen, že se mi ruka tehdy hrozně třásla, ještě víc, než to moje rozbušené srdce...

Později se mi už vyhýbala úplně očividně a přecházela schválně na druhou stranu ulice, když mě viděla přicházet. Otáčela hlavu, když jsem jí někde ve škole uviděl a i na dálku uhýbala očima, jako by ji samotný pohled na mě byl nesnesitelný.

Byl jsem tehdy ten úplně nejnešťastnější člověk na světě. Dříve na výsluní, teď v jejím stínu, žil jsem vlastně jenom svou bolestí. Chagrin d'amour, znáte to jistě také. Doma jsem tajně líbal fotografii Ivany, kterou jsem ukradl její kamarádce. Vůbec mi nevadilo, že to byla fotografie celé třídy a spolu s ní jsem svými ústy líbal ještě asi deset dalších děvčat. Alespoň takhle byla mojí, jen mojí...

-----

Také mě to táhlo pořád k jejích domu. Za šera jsem se toulal jejich ulicí a utíkal jsem rychle do stínu stromů, jakm ile se jen někdo přiblížil. Zpod starodávných kaštanů, které tam vrhají bohatý stín, jsem pozoroval jejich okno ve třetím patře. Bydlela totiž v činžáku, hned na rohu u parku. Pak jsem dostal nápad: napíšu jí dopis. A s dopisem v kapse jsem zase bloumal jejich ulicí, aniž bych věděl, jak jí ten dopis doručit. Nechtěl jsem totiž - to jistě chápete - aby ho snad četl ještě někdo jiný.

Najednou jsem uviděl, jak ulicí prochází pa ní Radová, naše učitelka z gymplu. Popadla mě panika. Co když se mi bude ptát, co tam dělám? Rychle jsem vrazil do domu, ale jaké bylo moje zděšení, když jsem uslyšel její kroky směřovat ke dveřím, za kterými jsem se schoval. Vůbec mi nenapadlo, že by mohla bydlet ve stejném domě jako Ivana. Ne, té už bych vůbec nemohl vysvětlit, co dělám v jejich domě!

S hrůzou jsem prchal do suterénu. Dál a dál jsem se prodíral v pološeru sklepa, když jsem n áhle uslyšel nějaké sténání. Proboha, někdo je tu zraněný - říkám si - někdo tu volá o pomoc! Zapomněl jsme na paní Radovou a vůbec mě ani nenapadlo, abych se měl třeba i bát. Tápaje tmou, vytáhl jsem z kapsy zapalovač a škrtnul.

A tam v rohu jsem je uviděl. Ztrnul jsem děsem. Nejprve jsem nechtěl věřit svým očím, ale bylo to tak: na hromadě pytlů s bramborami ležel kamarád František Nehoda a pod ním - hrůza hrůz - moje Ivana! Chytila mě u srdce svíravá bolest a najednou se mi hrozně chtělo umřít. Vtom se už ale také Franta otočil, poznal mě v tom blikavém světle zapalovače a otrávěně povídá: "Co čumíš, vole?"

A mě vám najednou popadl hysterický smích a musel jsem se tak řehtat, až se oba překvapeně posadili. Dívali se na mě zděšeně, jak jsem tam stál, po tváři se mi koulely slzy a přitom jsem ze sebe pořád vyrážel jedno jediné slovo: "Vole...vole...vole..."

Zpět na index

POEZIE: ZPOVĚĎ DONA JUANA

Světla číš do noci převrhl měsíc,
do tmavých zákoutí nastražil stíny.
Dívám se do tmy, z ní září tvá líc.
Ty pláčeš, já jsem však bez viny.

Já nehledal jsem lásku v očích tvých,
jen jsem tě toužil do náruče vzít
a nevzpomínal jsem na dávný hřích,
když místo jiné mohl tebe mít.

Proč potkali jsme se ve světa beznaději,
když sama láska vyhnula se nám?
Ne, neplač, tvař se veseleji:
ty lásku najdeš si. Já zůstanu tu sám.


Zpět na ind ex
Jdi na titulní stránku Hurontarie