AUTOR :
©Karel Šlajsna
NÁZEV :
PŘÍBĚHY SIRA ROGERA BACONA
ASTRONOMICKÉ TABULKY.
( Z různých pramenů sebral a přeložil profesor Shinen)
Kapitola I. Úvod.
(Z kroniky sepsané neznámým písmákem a nalezené na hrabství N*)
To poslední jaro života sira Rogera Bacona bylo velmi nevlídné, studené a sychravé. Bacon si stěžoval, že ho bolí nohy i ruce, míval mizernou náladu, byl zamlklý, nebo klel v šesti jazycích, což bylo dobře, protože jsem alespoň jeho rouhání nerozuměl a nemusel jsem o tom spravit svého nadřízeného, tak jak by mi to povinnost ukládala.
Ostatně již dávno jsem si přivykl, že je jen velmi vlažným křesťanem, přestože celá léta sloužil Svatému stolci, často zanedbává nejen návštěvu kostela, ale dokonce i opomíjí pravidelné modlitby!
Pojilo nás však již dlouholeté přátelství a tak jsem pomlčel a vzal tak na svá bedra hřích, který si musím sebou nést.
Ve dnech, kdy mu takto vypovídalo zdraví, polehával a nechal si svářet červené víno, což ho pak přivedlo do přec sdílnější nálady, jeho pohaslý zrak opět vzplál dřívějším leskem a on dal k dobru nějakou příhodu ze svého bohatého dobrodružného života.
Nebe bylo šedé a padaly z něj husté provazce vody, jako by se měla opakovat biblická potopa a Sir Bacon ležel v posteli, upíjel svůj oblíbený nápoj a klnul nebi. Snažil jsem se dělat, že neslyším, přesto mě upoutala jeho věta o tom, jak krásně bylo ve slunném Španělsku. Překvapilo mě to, protože nikdy dříve se mi o svém pobytu v tomto jižním kraji nezmínil. Zeptal jsem se a dostalo se mi odpovědi: „Je to velmi choulostivá historka, ale myslím, že dnes, kdy již vidím, že mé dny jsou sečteny, mohu ji vypravovat.
Kapitola II.
Vypráví Sir Roger Bacon
Jak víš, pobýval jsem několik let na Východě, navštívil v dobách křehkého příměří i Svatý hrob, a seznámil se zde s pracemi arabských učenců. Tehdy jsem seznal, že v mnoha směrech, ač je zveme barbary, jsou ve vědách dále než my Evropané a jejich díla jsou zdrojem cenných informací. Vidím, jak se ti kaboní tvá tvář, ale věz, že za svůj život, kdy jsem procestoval celý svět, naučil jsem se nedělit lidi podle národů či vyznání, ale podle toho zda jsou dobří nebo zlí. Tak to je a v hloubi své duše mi na to musí každý kývnout.
Omlouvám se za tento dlouhý úvod, ale on úzce souvisí s tím, co tu hodlám vypravovat. Snažil jsem se totiž ona díla sbírat, nechal je překládat a přepisovat, tak, aby alespoň některá přežila řádění zaslepených fanatiků. Tuto činnost jsem však musel dělat velmi opatrně a obezřetně, i když mě částečně chránil prsten nejvyššího Rybáře, jež ovšem v ten čas již dlel po boku svého pána.
Proto mě trochu překvapilo, když jsem nějaký čas trávil v Provence v domě jednoho známého lékaře a věštce, že mě tam vyhledal posel s listem od učeného mnicha Bernarda, žijícího ve Španělsku. V tomto listě se na mě obracel s prosbou, abych ho navštívil a pomohl mu najít řešení jistého problému, bude prý i velmi rád, když nějaký čas pobudu pod střechou jeho domu. Též k dopisu byl připojen hrubý plánek, kde ho mám hledat.
Mnich Bernard byl souputníkem samotného papeže, dlouhá léta byl jeho sekretářem, než pak požádal o uvolnění z této služby, aby se mohl věnovat bádání, v čemž mu bylo vyhověno. O tomto učeném muži šla zvěst, že je mnoha věd a jazyků znalý a učenci ctěný. Ale i tak byla na místě velká opatrnost.
Chvíli jsem tedy váhal, jak se mám zachovat, ale pokud byla vše nějaká nečestná hra, tu jsem toužil zjistit o ní více. Neboť vím-li, oč tu patrně jde, tu se mohu vhodně připravit, a hrát hru podle svých not.
Španělsko! Krásná země, ne jako blátivá Anglie, kde neustále prší nebo se tu válí těžké mlhy! Ne! Tam je nebe nádherně azurové a jen občas po něm přepluje obláček jako bachratá karaka. Dlážděné cesty vroubí malé domky postavené z bělostných kamenů. A ty ženy! Pohled jejich temných očí, v nichž je skryta nesmírná vášeň, se zabodává mužům do srdcí jako ta nejostřejší dýka.
Toledo je jedno z nejstarších měst Španělska a leží téměř v srdci země. Projížděje jeho úzkými ulicemi, je tu na každém kroku cítit dotek historie. Krom mnoha kostelů je zde i slavná univerzita de Castilia, založená v dobách, kdy zde bylo královské sídelní město.
Zatímco cesta mi uběhla v klidu, ve chvíli, kdy jsem vstoupil do ulic starobylého města, vše se změnilo jak mávnutím kouzelného proutku. Mám cizí přízvuk a znám jen pár vět a tak jsem chápal nedůvěru s kterou většina lidí na mé otázky krčila rameny a rychle ode mně odcházeli, jakby se mě báli. Konečně mi vrásčitá stařena sedící na zápraží jednoho domu, vysvětlila cestu.
Zašel jsem do nejbližší taverny a požádal o ustájení svého oře. Dal jsem majiteli zlatku a požádal o jídlo a nocleh.
Byl jsem po dlouhé cestě velmi unaven a nechtěl jsem být v nastávajícím dni otupělý, neboť jsem stále netušil, co je pro mě přichystáno. Když jsem pak druhý den odcházel, slíbil jsem majiteli další peníze, bude-li o mého koně dobře postaráno.
Bernardův dům byl v té nejstarší části města. Byla to slepá ulička, která vypadala velmi pochmurně, protože okolní vysoké budovy ji stínily. Zatímco v oknech ostatních domů byly květiny, zde místo nich vězely ve zdi pevné mříže.
Přešel jsem k dubovým dveřím a zaklepal. Chvíli to trvalo, ale pak jsem uslyšel rychlé kroky, vzápětí se otevřelo malé okénko, ale ihned i celé dveře a vítal mě středně rostlý muž s hřívou uhlově černých vlasů. Nějak se mi to nezdálo. Bernard by měl být podle toho, co jsem se o něm doslechl, stár a tento muž byl nepochybně mnohem mladší.
Prošli jsme kolem kuchyně a po úzkých schodech vzhůru do rozlehlé místnosti, která vpravdě byla sídlem učencovým!
Celá jedna stěna byla přeplněna knihami a svitky s rukopisy. Opodál pak byla postavena velkolepá rytina hvězdné mapy, opodál byla k vidění Jakubova hůl k měření úhlů.
U stolu seděl muž s vlasy jako sníh shrbený nad nějakým manuskriptem.
Pochopil jsem, že ten kdo mi přišel otevřít je sluha.
„Pane,“ ozval se, „ přicestoval sir Roger Bacon.“
Muž zvedl hlavu a krátkozrace na mne zamžoural: „ A co tu chce?“
„Ale pane, vždyť jste mu sám psal a zval jste ho, aby přijel.“
„Opravdu? Hmm, no asi ano a co jsem mu chtěl, nepamatuješ se?“
„Je mi líto, to opravdu nevím.“
„No dobrá, však já si vzpomenu. Hm, no buďte tedy vítán v mém domě. Ale jsem já to nezdvořák, určitě jste po cestě vyhládlý. Juane, přines nějaké občerstvení pro hosta. A víno, hodně vína!“
Vstal od stolu a šoural se ke mně, opíraje se o hůl, aby mi podal ruku.
Sotva však se za sluhou zavřely dveře, ožil, jak by sám Merlin mávl kouzelným proutkem. Narovnal se a přiskočil ke dveřím, rychle je otevřel a nahlédl za ně a vzápětí je opět přibouchl, otočil se na mě a popadl mě za ruku: „Bacone, vítejte! Musíte mi pomoct. Asi před měsícem, můj starý sluha, který u mě byl po celý život, náhle zemřel za velmi podezřelých okolností a tento se mi sem doslova vnutil. Hned první den jsem ho přistihl, jak se snaží přečíst mou soukromou korespondenci. Vymluvil se, že ji jen chtěl urovnat, ale od té chvíle jsem ho začal podezřívat, že je sem ke mně nasazen, aby mě špehoval a začal jsem hrát senilního starce.
Vy, Bacone, jste proslulý tím, jak jste si poradil v případě mrtvých mnichů a tak věřím, že mi poradíte….“
V tomto okamžiku se pohnula klika a Bernard se bleskově opět nahrbil a vtělil se do role senilního starce.
Vešel sluha, nesl veliký tác plný nakrájeného krásně voňavého uzeného masa, sýr a karafu červeného španělského vína. Tehdy poprvé jsem ho ochutnal a od té doby na něj nedám dopustit. Kvalitou i chutí se mu nemůže vyrovnat žádné jiné na světě. Kdepak vína francouzská nebo italská!
Sedl jsem si a začal jíst. Bernard se mezitím odbelhal ke stolu, který byl přeplněn rukopisnými svitky, začal se jimi prohrabávat a vysvětloval: „Když jsem opustil místo po boku našeho pastýře, bylo mi nabídnuto, abych prohlédl zdejší archiv, který je přeplněn rukopisy o kterých nikdo už neví, co obsahují. Mým úkolem je celou knihovnu učinit přehlednou.
Jak jistě víte, papežská komise milostivě shlédla na spisy dávných učenců. A tak díla Aristotelova, Platonova, Solónova a dalších nalezly milost v jejich očích. Mým úkolem je také tato díla, pokud se zde nalézají, vytřídit a připravit k převozu do Vatikánu. Je to heroický úkol a nevím, zdali ho zvládnu, cítím, jak mě opouštějí síly, a slábnu každým dnem.“
Zatímco takto vyprávěl, pozoroval jsem sluhu, který se opravdu choval velmi podezřele. Ač již nás obsloužil, přec se snažil předstírat, že tu cos má na práci a patrně chtěl odposlechnout, o čem je řeč. Ale proč asi, kladl jsem si otázku.
Odpověď se nabízela sama- někomu tuze záleží na tom, aby zjistil, co Bernard dělá. Neváhal tedy odstranit jeho starého sluhu a nasadit mu sem špeha.
Je zde také i klášter bosonohých Františkánů, o který se ví, že jsou velmi bdělými a horlivými strážci pravé víry. Byli to právě oni, kdož se neštítili takové ohavnosti? Bylo známo, že některým řádům je trnem v oku benevolentnost osvíceného papeže a důsledně ničili plody práce mnoha učenců, chtěje tak udržet lidstvo v temnotě nevědění.
Vzhledem k tomu, že právě zde v Toledu sídlila jejich komenda, upnul jsem se k této myšlence.
Jinou otázkou bylo jak celou situaci vyřešit. Rozhodně jsem v duchu vyloučil násilí. Ne, musel jsem vymyslet nějaký jiný způsob!
Zatímco jsem byl duchem nepřítomen, Bernard cosi, čemu jsem nevěnoval pozornost, stále povídal, probíraje se záplavou knih, které se mu vršily nejen na stole, ale i v docela úctyhodných i když velmi vratkých sloupcích po podlaze.
A pak se mi zastavil dech! Uviděl jsem totiž mezi tou spoustou knih jednu, o které jsem si myslel, že existuje toliko v jediném originále. Černé sametové desky ozdobené na rozích stříbrnými hvězdami- ano nemohlo být pochyb o tom, že se zde nalézá ten nejhroznější grimoár, jaký kdy byl stvořen.
Kapitola III.
Krátká historická vsuvka.
Sepsal neznámý arabský učenec.
Tradovalo se, že arabský učenec jménem Ali-Alzahred našel v poušti starobylou polorozpadlou svatyni. Když vstoupil dovnitř, uviděl sál plný soch bohů tak odporných, že by spíš měli býti zváni démony. Před oltářem na kterém byly zbytky obětí svědčící o krvavých rituálech, spatřil silnou knihu. Veden náhlým popudem ji vzal a jat hrůzou z těch míst, prchal pryč a za zády mu zuřila strašlivá písečná bouře.
Kniha byla napsána ve starém polozapomenutém jazyce a Alzahred ji začal překládat a přepisovat. Dalších deset let ho práce natolik pohltila, že přestal vnímat okolí, neuvědomoval si, jak jeho rodinu postupně postihuje jedno neštěstí za druhým. Zcela ho fascinoval způsob vyvolávání dávných podzemních bohů i popis krutých rituálů lidských obětí, které tyto zdánlivě netečné elity mohly přilákat zpět.
Není známo, zda práci dokončil, protože v okamžiku momentálního prozření si uvědomil, jaké zlo mu napáchala, a proklel ji. Nakonec zešílel a vzal si život. Kniha se pak v jeho rodině dědila z generace na generaci. Nikdo se ji neodvážil otevřít, ale báli se ji i zničit.
Kapitola IV.
Pokračuje sir Roger Bacon.
Nyní jsem na vlastní oči viděl, že tato tradovaná historie není zcela pravdivá nebo úplná a někdo přece během těch staletí měl tu odvahu, aby knihu nejen otevřel, ale aby dokonce vyrobil i přesnou kopii. Toto poznání mnou hluboce otřáslo, protože, existuje-li jedna kopie, kdo ví, zdali někde není další!
Sluha, který si už nemohl v místnosti vymyslet další práci odešel a Bernard hned ožil a jako mladík přiskočil ke dveřím, aby se podíval, zda za nimi sluha nenaslouchá.
Nevidět tu strašlivou prokletou knihu, asi by mě to připadlo i komické.
„ Bacone,“ začal Bernard mluvit naléhavě, „ jak jistě víte, Toledo bylo dlouho dobu v držení arabských Maurů, kteří z něj udělali nejen svou vojenskou baštu, ale i středisko vzdělanosti a bylo sem přivezeno mnoho rukopisů arabských učenců. Mám obavu, že Juan, ten nový sluha, sem byl nasazen inkvizicí. Vy nevíte jaká je teď tady situace! Jsou to fanatici, kteří doslova pasou po každém náznaku hříchu a už mnoho lidí bylo jimi označeno za čaroděje nebo kacíře a upáleno na hlavním náměstí.
Hranice zde už hoří téměř každý den a katovy pacholci nestačí přinášet nové a nové dříví. Celé město i okolí se chvěje strachem a podívejte se na to tady kolem! Ty spisy. Je to jako kdybych seděl na sudu se střelným prachem. Ba věru, netušil jsem takové nebezpečí, když jsem přijal tento úkol a odešel z Vatikánu.
Třeba tamo, našel jsem tam astronomické tabulky, které, považte! Dokazují, že je naše Země kulatá!“
Předstíral jsem nevědoucnost a namítl: „ Milý Bernarde, to je nesmysl. Kdyby byla Země kulatá, spadli by lidé žijící na spodní polovině dolů.“
„ Já vím, já vím, ale ty výpočty a nákresy. Je…. je to znepokojující a to se ani neodvažuji pomyslet na to, co by se stalo, kdyby někdo zjistil, že tu takové kacířské spisy jsou. Bojím se, mám hrůzu z toho, že mi každým dnem mohou na dveře zaklepat biřici a…“
Nedopověděl, protože někdo skutečně zaklepal. Můj společník v okamžiku zbledl, jako by byl bez krve a rozklepal se. Ale vešel Juan a zeptal se. „ Pane, potřebujete ještě něco? Maso? Nebo snad ještě láhev vína?“
„Ven!!!“ vybuchl Bernard jako sopka.
Sluha vyletěl z místnosti jako šipka vystřelená z kuše.
Chápal jsem jeho situaci, i když mne samotného trochu chránil papežův prsten, který mi kdysi daroval.
„Uklidněte se příteli, myslím, že to není tak zlé. Spisy prostě můžete vytřídit a tvrdit, že jste je chtěl předat naráz. A sluha? Toho se zbavíme bez problémů. Stačí ho trochu více komandovat, tak aby neměl ani chvilku volného času. Když to nepomůže, tak dostane napráskáno.“
„Vím- vím,“ pokračoval jsem, když jsem viděl, že chce něco namítnout, „ vy jste osoba církevní, ale já světská. Mě přeci klidně můžete požádat, ať mu dám pár ran lískovkou?“
To co jsem říkal stran rukopisů, nebyla tak docela pravda. Stejně tak by nebylo dobré vyhnat sluhu po zlém. Mohlo by to v jeho duši prohloubit zášť. Znal jsem podezřívavost a fanatizmus inkvizitorů a věděl, že dokáží mučením vymámit jakékoliv přiznání, ale pro tuto chvíli se Bernard uklidnil a já měl čas na přemýšlení. Nepotřeboval jsem ho mnoho. Vždy v takových chvílích mě pomáhala božská intuice.
„Ale vždyť je to tak jednoduché. Zavolejte sluhu a poručte mu, aby došel k truhláři a objednal u něj asi deset beden a nechal je vyložit voskovaným papírem.“
Na Bernardově tváři se objevil úsměv člověka, který již vidí světlo na konci tmy a hned také učinil, jak jsem mu poradil a předal sluhovi objednávku.
„… a ještě jednu tak středně velkou rakev.“ dodal jsem v náhlém popudu, aniž bych v té chvíli sám sobě mohl vysvětlit, proč jsem to vyslovil.
Když Juan odešel, obrátil se na mě můj přítel s otázkou: „ Nač rakve? Chcete ho snad zamordovat?“
„Ó to nikoliv. Mám určitý plán, prosím důvěřujte mi. Bernarde, vy přeci pocházíte z tohoto kraje. Máte tu ještě nějaké příbuzné?“
„Ano, mám tu bratrance. Žije na malém statku na venkově.“
„Jak je to daleko?“
„Asi tři dny ostré chůze.“
„Dobrá, to je přesně to, co potřebujeme.“
Bernard se na mě díval poněkud překvapeně a tázavě, ale já pokračoval: „Rychle, napište mu nějaký krátký dopis s žádostí, aby tam Juana na den -dva zdržel pod záminkou, že si musí odpověď rozmyslet, a my tím zatím získáme čas.“
Bernard hned viditelně pookřál: „ Já věděl, že si budete vědět rady. Samo nebe mi vnuklo nápad, abych vám napsal!“
Hned se hnal ke stolu, rázně z něj smetl několik svitků, aby si udělal místo, vytáhl ze zásuvky list, přiostřil pero a začal psát.
Je pravda, že mně lichotilo, jak mě ten dobrý muž velebil, ale já zatím, aniž on to tušil, měl jen mlhavý plán. Nicméně od chvíle, kdy jsem v jeho pracovně uzřel onu knihu, jsem pojal úmysl se jí zmocnit tak, aby nikdo o tom neměl nejmenší tušení.
Zatímco on pilně psal, já vzal namátkou první knihu, která mi přišla pod ruku. Otevřel jsem ji a začal listovat. Byla to shodou okolností právě ta o astronomii, o které mluvil. Protože jsem nějaký čas dlel na Dálném východě v dobách, kdy zde panovalo příměří, naučil jsem se trochu číst ty podivné znaky, o kterých pověrčiví mniši tvrdili, že se točí jak ďáblův ocas.
Byly zde i názorné obrázky dokazující kulatost naší matičky Země, a já jim musel, jako kriticky usuzující vědec, dát za pravdu. Ano, často jsem byl na širém moři svědkem toho, jak ze vzdálených lodí jest nejprve vidět jen vrchol stěžně a až posléze připlouvaje, zjevují se v celé své kráse. Logika této dedukce byla naprosto neprůstřelná. Dokonce zde ze známé geometrie bylo vypočteno zaoblení a tím i velikost celé Země.
Pocítil jsem obdiv těm, které my zveme barbary. Jak daleko v mnoha ohledech jsou v různém bádání před námi!
Zaujalo mne to natolik, že jsem ani nepostřehl, kdy Bernard dopsal svůj list. Vzhlédl a naše zraky se potkaly.
„Četl jste to že? Už věříte? Je to neskutečné, když náhle zjistíte, že to v co jste celý život věřil, je nesmysl a že jste jen malinkatým mravenečkem na obrovité kouli. Mě to zdrtilo!“
Otočil jsem se a poháněl Bernarda: „Dobrá a teď další dopis. Kdo je zde nejvyšší církevním hodnostářem?“
„Biskup Mezziano.“
„Jak je starý?“
„Je to skoro kmet.“
„Skvělé! To je přesně to, co potřebujeme. Napíšete mu dopis, že knihy určené k převozu do Vatikánu, k posouzení Svaté stolice, jsou již připraveny.“
„ Ale žádné knihy připravené nejsou.“
„Máte tu mě, pomohu vám a věc bude rychle pokračovat.“
Zaváhal: „ Ale, pak ty knihy zmizí ve Vatikánském archívu a nikdo je už nikdy neuvidí.“
Bylo to řečeno oklikou, ale chápal jsem. V těch knihách je mnoho vědění, které by mělo být šířeno a sloužit učencům ku prospěchu. Usmál jsem se.
„Nebojte se. je známo, že liknavost úředníku naší matičky církve je velká a vše trvá velmi dlouho. Možná k odvozu ani nedojde. A nyní sedněte a napište pro ctihodného Mezziana dopis, který jen nedbale zalepíte.“
„A pro lásku boží, proč zase to?“
Chudák Bernard! Jako teoretický vědec žijící dlouhé roky jen ve studovně ve společnosti knih, neměl pružnou mysl.
„Někdo chtěl přeci mermomocí vědět, co tu děláte, tak mu tu možnost poskytneme a uvidíme, co se bude dít.“
Bernard dopis zalepil chlebem, zavolal sluhu, který se již vrátil z pochůzky, a listy mu předal s příkazem, aby se ihned uchystal na cestu. Juan se trochu vytáčel: „Ale pane, kdo se vás bude starat, když tu nebudu? Znám muže, který je velmi spolehlivý a má rychlého koně. Zajisté doručí vaše psaní v co nejkratší době.“
Protože Bernard v nesnázích nenalézal vhodnou odpověď, vložil jsem se do toho já :„ Jde o velmi důležité sdělení a tvůj pán věří jen tobě, tak neodmlouvej a rychle hotov na cestu abys mohl vyrazit co nejdříve.“
Bylo vidět, že mu to není po chuti, ale otočil se a odešel. Netrvalo dlouho a vrátil se již v cestovním, byly mu předány instrukce a on se poroučel.
Osaměli jsme.
Kapitola V.
(Z deníku mnicha Bernarda později blahoslaveného jako Bernard Toledský, nedávno odtajněno Vatikánem).
Když na to dnes vzpomínám, myslím, že to bylo samo nebe, které mi vnuklo nápad napsat tomu báječnému Siru Baconovi, ačkoliv jsem ho osobně neznal, byl přec přítelem mého přítele a šly zvěsti o jeho schopnostech. Hned v den svého příjezdu se do mé věci vložil s tak nebývalou energií, že má letargie, které jsem v posledních dnech podléhal, byla rázem zapomenuta a já uvěřil, že mou loď osudu, kterou jsem mu vložil do rukou, dovede do klidných vod spásného přístavu.
Nechápal jsem sice jeho kroky, které činil, ale konal s takovou jistotou a energií, že on sám jistě neměl žádných pochyb.
Když můj sluha Juan byv vybaven dopisy odešel, neváhal dokonce v kuchyni sám se chopit práce a připravit chutnou přesnídávku. Ještě před setměním přivezl truhlářův učedník na kárce první bedny, my zapálili svíce a dali se do pilné práce.
Musím se přiznat, že předtím má práce postupovala jen velmi pomalu, protože všeobecný strach, který v tomto městě vládl, přešel i na mě a já jsem oslepen zapomněl, co je vlastně můj úkol. Možná, že jsem se také do té hry na starce vcítil tolik, že jsem již opravdu zestárl a moje mysl byla již zamlžena.
Začaly jsme třídit knihy, ale zatímco sir Bacon postupoval velmi rychle, já se nechtě, téměř u každého svazku zastavil a začetl se. Zabrali jsme se do toho tak, že jsme úplně přestali vnímat čas a teprve dohořívající svíce nám připomněli, že je již hluboká noc. Události šly tak rychle, že až nyní jsem si uvědomil, že vlastně nemám vhodný pokoj, kde bych tak vzácného hosta ubytoval. Tu se studem jsem mu nabídl vlastní lůžko, což on rozhodně odmítl a řekl, že mu stačí přespat v komůrce pro sluhu na prostém loži.
Zatímco ještě ráno se zde povalovaly knihy téměř všude, nyní již naše píle byla odměněna tím, že se jejich množství poněkud zmenšilo.
Měl bych se na tomto místě zmínit o zvláštnosti domu, kde jsem byl usídlen. Sousedil totiž přímo s budovou archivu a byl k němu přímo z mého domu zbudován přímý vchod. Nebude tedy problém, až se Juan vrátí, aby tam plné bedny s pomocí obecního posluhy přemístil, odnesl vytříděné knihy a přinesl nové.
Druhý den nám byly doručeny zbylé bedny a rakev. Neodvažoval jsem se ptát, nač ji bude sir Bacon potřebovat, a on o tom mlčel. Předpokládal jsem, že bude pokračovat v rychlém tempu, kterým včera pracoval, ale on se k práci příliš neměl. Přičítal jsem to únavě po včerejším vyčerpávajícím dnu, ale on opět v kuchyni připravil chutnou krmi a usednuv ke stolu, jen mě pobízel k jídlu, ač já valné chuti neměl.
„Jezte, příteli, nyní máme jeden z vašich problémů vyřešen.“ a ukázal na dvě plné bedny, které naplnil on a jednu plnou zpola, kterou jsem plnil já.
„Už se nemusíte obávat, že by vás mohl někdo nařknout z nečinnosti. Hleďte, knihy jsou tříděny, bedny jsou připraveny.“
„Vy jste je myslím moc netřídil.“ troufl jsem si namítnout.
Srdečně se rozesmál: „ Ano, to máte pravdu, ale tady těžko bude někdo kontrolovat, jaké knihy či rukopisy tam jsou a pokud dojdou do Vatikánu?
Pochybuji, že by někdo reklamoval, že v bedně jsou spisy naprosto nezávadné! Možná nad tím tak ještě někdo pokýve hlavou a pomyslí, že v tom Španělsku to připravoval nějaký horlivec a toť vše.“
Styděl jsem se, vždy jsem se považoval za velmi chytrého muže, ale ve srovnáním s tímto starým lišákem, jsem si připadal jako malé děcko.
„Prozradíte mi alespoň, co chytáte? Jak mě hodláte zbavit toho sluhy?“
„Omlouvám se, asi bych to udělat měl, ale nezlobte se Bernarde, jste příliš špatný herec a také příliš čistá duše, vše by jste prozradil. Ostatně, jsem přesvědčen, že takto to pro vás bude více zajímavé.“
Nezbylo mi tedy nic jiného, než doufat v důmysl tohoto muže a v prozřetelnost boží!
Nevím, jaký měl ve skutečnosti sir Bacon plán, ale je jisté, že následné události vrcholně překvapily i jeho. Ale tak už to bývá, loďka našeho osudu často nabere netušený směr, neboť jsme jen obyčejní smrtelníci neznající úradku božího.
Několik dalších dní, než se Juan vrátil, trávili jsme nejen v pracovně, ale hlavně v kuchyni, protože se ukázalo, že sir Bacon rád kuchtí a přitom se dostává do dobré nálady a bývá sdílný. Vyprávěl pak mnohé příhody ze svých cest předváděje kuchyňským nožem šermířské finty.
Než i tyto pohodové dny uplynuly jako voda v dravé řece a ve dveřích stál Juan. K mému překvapení však na sobě neměl cestovní šat, ale oblek jaký nosí námořníci.
„Pane, je zde Cristofo Colombo a přál by si vás navštívit a promluvit s vámi.“
„Co to má znamenat?“ nechápal jsem.
„Jestli dovolíte pane, já se vzdálím a můj pán vám vše, doufám k vaší spokojenosti, vysvětlí.“
Hodně jsem o tomhle přivandrovalci z Benátek slyšel. V mládí prý se prý plavil s piráty na arabské šebece. Nyní se však, ani nevím jak, vlichotil do přízně naší krásné královny Isabelly a ta mu věnovala svou velkou přízeň. Nechápal jsem, jak se to tomuto muži s temnou minulostí mohlo povést. Byl jsem překvapen, když jsem tedy uslyšel, že je zde a chce se mnou promluvit. Pokýval jsem, aby byl uveden. Podle pověstí to byl impozantní muž a tak jsem byl překvapen, když vešel muž nevelký, spíše podsaditý a oblého bříška, nežli mužný.
Smekl klobouk a vysekl dvornou úklonu.
Musel jsem uznat, že se zde na španělském dvoře naučil ten cizák dvorským způsobům! Hned také začal chvatně mluvit: „ Přemoudrý, omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul nejsa pozván. Přišel jsem, abych zbavil své svědomí těžkého hříchu.“
„Ale já jsem mnich a ne vysvěcený kněz, nemám právo přijímat zpověď a dávat rozhřešení,“ namítl jsem.
„Toto však se týká jen vás a mne. Mohli by jsme tedy mluvit o samotě?“
Narážel tím na přítomnost Sira Bacona. Odpověděl jsem dosti příkře, že Bacon je můj přítel a jsme jako jedna duše a může tedy slyšet i to, co je určeno jen pro moje ucho. Krom toho je v podstatě též jako laický bratr církevní osobou.
„Dovolte tedy, ať vše vysvětlím a nechtě mě prosím vyprávět.“
Kapitola VI.
Vyprávění kapitána Colomba známého též pod jménem Kolumbus, jak si ho zapamatoval sir Roger Bacon.
„Ačkoliv jsem zde jako cizinec vystaven mnoha pomluvám, moje postavení na dvoře není tak pevné jak se říká, naopak je velmi vratké, svolila její jasnost královna k tomu, aby mi byl vydán glejt k dálné plavbě pod její vlajkou. Dokonce se uvolila vystrojit mi k tomu tři lodě.
Pravda sice už postarší, ale schopné snad takového počinu. Podařilo se mi totiž po dlouhých debatách přesvědčit její váhavé rádce, že za mořem, které zoveme Atlanstké, je další pevnina. Nepochlubil jsem se jim ovšem o tom, co vám tu nyní otevřeně říkám. Nejen, že v Novou zemi věřím, ale já o ní i vím z mapy, které jsem viděl v mládí, když jsem se stýkal s arabskými námořníky. Dosáhl jsem u nich velké důvěry a oni mi ukázali kopii mapy jakéhosi dávného admirála Piri Reise, kde jest ona vyobrazena.
Též mi řekli, že kopii této mapy vlastnili i maurští vládci, sídlem právě zde v Toledu. Též se zde prý nalézají astronomické tabulky, které umožňují z postavení hvězd určit polohu lodi na volném moři, když žádná pevnina není v dohledu. Bez nich, jsem si tím téměř jist, nedokážu myšlenou plavbu dovést ku zdárnému konci. Myšlenka na to, získat tuto mapu a knihu výpočtů do mě vstoupila, zcela mne ovládla a tu, když se přihodilo vašemu sluhovi to neštěstí a přísahám zde na vše co je mi svaté, že jsem se na tom nikterak nepodílel, chopil jsem se této příležitosti a svěřil se svému kormidelníku. On s hrou souhlasil a tu nastoupil u vás jako sluha, aby se pokusil vytouženou mapu nalézt a pro mě získat.
K mé radosti mě často informoval, že se spisy sice probíráte, ale k tomu, aby jste je posílal pryč se nemáte. Tím vzrůstala má naděje, že se podaří hledané nalézt.
Nyní se u mě zastavil a sdělil mi, že vás tento muž, učený Bernarde, pohnal ke spěchu. Nevím kým je a jaké jsou jeho pohnutky. Propadl jsem zcela zoufalství, že mi vytoužené zmizí navždy a tak jsem spěchal k vám, abych vám zjevil pravdu … jsem vám teď vydán na milost a nemilost. Pokud mě vydáte do rukou inkvizice, jsem s tím smířen, stejně bez těchto pomůcek nemohu žít, stejně jako muž bez milované ženy.“
Kapitola VII.
Vyprávění se opět ujímá sir Roger Bacon.
Upřímná zpověď toho muže mně dojala. Jeho otevřenost byla opravdu odzbrojující. Chápal jsem ho, toužil po té mapě, stejně jako já po Necronomiconu. Musel jsem též i ocenit jeho odvahu, takto vstoupit do cizího domu a dvěma zcela neznámým lidem otevřít své srdce.
Viděl jsem, že je načase celou věc rozřešit.
Předstoupil jsem tedy a ujal se slova: „Nepochybuji vzácný pane, o vašich pohnutkách, které by sice mnozí odsoudili, ale mně se jeví jako poctivé.
Důvodem, proč jsem přijel a naléhal na spěch, bylo podezření, že Juan je nastrčen inkvizicí, nebo lépe řečeno řádem Františkánů, aby zde dohlédl na plnění úkolu, který byl zde mému příteli zadán, případně, pokud by byl nedůsledný a nějaké spisy zatajil, předal ho soudu. Nyní však, když je tato věc objasněna, nevidím důvod proč vám v hledání nepomoci. Jsme tu čtyři, práce nám půjde rychleji.“
Tu jsem viděl, jak se jeho zrak rozjasnil a vrhl se ke, mně aby mne objal.
Nejsem pravda zvyklý na takové projevy a tak jsem měl co dělat, abych mu v tom zabránil.
„Jsem vám do své smrti zavázán!“
Tehdy mě překvapil Bernard, když s trochu provinilým výrazem ve tváři vyndal knihu astronomických tabulek, kterou potají ukryl a podal ji Colombovi.
„Chtěl jsem si ji nechat, ale ve vašich rukou kapitáne, bude plnit svůj účel a snad vám doopravdy pomůže na cestách.“
Bez dalšího prodlení jsme se vydali zvláštním vchodem do archivu.
Rukopisné svitky zde byly uschovány, tak jak je zvykem, v podlouhlých válcovitých nádobách. Procházeli jsme je rychle, protože většinou se jednalo o písemnosti, které nás v tuto chvíli nezajímali. Nebudu vás zde unavovat zdlouhavým popisem, ale nakonec jsme ji našli.
Přenesli jsme ji do Bernardovy pracovny, kde bylo přeci jen více světla, a při každém kroku se nám pod nohama nezdvihaly závěje prachu.
Opravdu to byla velmi zajímavá mapa ukazující mnohé neznámé pevniny a ostrovy. Colombo na ni hleděl, jako na svatý grál, ale já jsem byl skeptičtější.
Viděl jsem totiž již ve svém životě mnoho map, do kterých kartografové mylně zakreslili ostrovy nebo pevniny, které zcela jistě neexistovaly. Vycházeli totiž z vyprávění námořníků, z nichž mnozí jsou proslulí svou fantazií nebo množstvím rumu, které dokáží vypít.
Colombo stále znova a znova opakoval svou vděčnost a na znamení díků, objednal pro nás v blízké taverně bohatou hostinu. Sám však pobyl jen krátký čas a poté se rozloučil se slibem, že podle Bernarda pojmenuje některý z nově objevených ostrovů.
Asi se chceš zeptat na další osud strašlivého grimoáru o kterém tu byla řeč.
Musím se zde přiznat, že má nabídka na pomoc při ukládání knih nebyla tak docela bez postranního úmyslu a hned při první příležitosti, když jsem viděl, že se ten dobrý Bernard začetl do jedné knihy, jsem ji uschoval do svého záňadří.
Kapitola VIII.
Dodatek profesora Shinena
Zde končí v rodinné kronice zápis neznámého písmáka. Vzhledem k tomu, že poslední zápis je datován stejně jako smrt sira Bacona, lze se domnívat, že příběh nestačil dopovědět do konce a tudíž ani neprozradil, co se poté s onou knihou stalo.
V posledních letech se vzdálení příbuzní tohoto starého rodu rozhodli neudržované sídlo renovovat a tu byly na rozličných místech nalezeny uschovány různé artefakty. Necronomicon však mezi nimi údajně nebyl.
Možná tedy dosud někde leží.
Na druhou stranu je zde podivný náhlý zisk velkého obnosu peněz, které Baconovým příbuzným zaplatil mladý muž jménem Aleister Crowley, takže kdo ví?